Bezpečné dobrodružství

1

Napsal Martin Hajný

Ilustroval Martin Hajný

Bezpečné dobrodružství

Nakladatelství Luka

2

Obsah Začátek dobrodružství....................4 Jsem hrdý vodák............................6 Mokrý výlet.....................................8 Zvítězili jsme nad vlky....................10 Loučení..........................................12

3

Začátek dobrodružství "Už jedeme! ", vykřikl Martin, když se konečně autobus rozjede . Stejně jako každý rok na začátku prázdnin veze děti na vodácký tábor. Martin se už hrozně těší na dobrodružství, která ho čekají. Očima přejíždí sedačky v autobusu, na kterých sedí jeho kamarádi z vodáka, ale i kluci a holky, kteří jedou na tábor úplně poprvé. Tábor se nachází za městem Kochánky na rozlehlé louce podél řeky Jizery. Je to kousíček do města Benátky nad Jizerou a přibližně 25 kilometrů z Kostelce nad Labem, kde Martin bydlí. Spolu s ním jezdí na tábor i jeho mladší sestra Kačka. Jsou ale každý v jiném oddílu. Martin je v Tučňácích a Kačka v Žabkách. Oddíly jsou rozděleny podle věku, nejmladší děti jsou v Pulcích, pak v Mrožích , Žabkách, Tučňácích a ti nejstarší jsou Tuleni. Nedávno byli ještě Kajmani, ale ti už jsou dost staří a rozumní na to, aby mohli dělat vedoucí ostatním oddílům. Konečně přijíždíme do tábora! A už začíná první dobrodružství . Většina vedoucích je tam už druhý den, musí totiž připravit nejdůležitější a nejnáročnější věci, jako je třeba posekat louku, přivézt vodu z města, postavit kuchyň a jídelnu, sprchy, stany pro malé děti z Pulců a Mrožů a zásobovací stan, kam se shromažďuje všechno nakoupené jídlo. Děti musí vyndat všechny věci z autobusu, dát je na jednu hromadu a postavit si své stany. Spí většinou po dvou a kdo chce, tak i po třech . Když si rozdělí stany a vybalí, musí jít přiložit ruce k dílu. Na začátku je vždycky hodně práce, ale nikomu z nich to nevadí. Kluci ze starších oddílů jdou na dřevo do lesa a holky pomáhají vybalit nádobí v polní kuchyni. Pak všichni vezmou nožíky a sekyrky a loupají a osekávají čerstvé kulaté stromky . Společnými silami postaví táborový stožár, zvonici a stojan na mapy a stav celotáborové hry. Blíží se poledne a pořádně jim vyhládlo. Z kuchyně to začíná, tak krásně vonět! Paní Čížková, naše kuchařka, nám připravila guláš a chleba. Vždy zabouchá vařečkou do prázdného hrnce a volá: „Bando, nastavte ešusy!“ Nevím, čím to je , ale na táboře mi s Kačkou, vždycky všechno moc chutná, pomyslel si Martin. Odpoledne pak doděláváme různé věci, aby tábor fungoval, tak jak má. Stavíme ohniště, taháme větve a roští, v potoce vytváříme táborovou ranní koupelnu . Večer jsme už pěkně unavení, ale všichni se těšíme, až se setmí a sejdeme se u prvního seznamovacího táboráku. 4

5

„ Jsem si jistá, že si letos najdeš zase nového kamaráda“ , říká mi Kačka, která se vedle mě usadila a napichuje si buřt na klacek. „To bych rád“, odpovídám. Minulý rok jsem se tu totiž seznámil s bezva klukem a pořád se spolu kamarádíme. Bydlí kousek od nás, takže se vídáme celkem často. Letos, ale bohužel nemohl jet. U ohně se hodně nasmějeme, hlavně u hry Napráskej, co můžeš, při které na sebe prozradíme fakt hodně věcí, a to přece ke správnému seznamování patří.

Jsem hrdý vodák Probouzíme se do krásného letního rána. „Nástup na rozcvičku! “ slyšíme naše vedoucí, kteří nás svolávají píšťalkami. Takhle to bude vypadat každé ráno, celých 14 dnů. Vylézáme co nejrychleji ze spacáků, oblékáme se a běžíme ke svému oddílu. Vedoucí Tučňáků, Pavel, nám dává zabrat. Každý si volí rozcvičku podle svého a my musíme dělat dřepy, obíhat stromy, dělat kliky a spoustu dalších cviků. Po očku sleduju Kačku. Jejich vedoucí Markéta jim právě odpočítává desátý výskok přes švihadlo. Po nic moc příjemné studené potokové očistě se vrháme na snídani. Ta je vždycky pořádná, protože nás toho čeká celý den opravdu hodně . Všichni se převlékáme do táborových krojů, což jsou modré vodácké košile. Všichni máme šanci získat bobříky a různá ocenění, která na košile připínáme. Společný nástup všech oddílů nám zahájí den. Vedoucí, který má zrovna službu , rozhoupe zvon. Zatahá při tom za malou kotvu připevněnou na soudku s vodou. Všechno je tu spojené s vodáctvím, tak už nikoho nepřekvapí, když hlavní kapitán tábora zavelí: „ Vlajková četo pochodem vchod!“ A pak :„ Vodní oddíly vzdejte čest!“ V ten moment se vztyčí všechny vlajky oddílů a vlajka České republiky. My si dáme pravou ruku před obličej a já jsem v tu chvíli hrdý na to, že jsem vodák a že tu právě teď můžu stát. Pak nám kapitán představí letošní celotáborovou hru. Je to Dobytí vlčího ostrova. Nedaleko našeho tábora, uprostřed Jizery je zarostlý ostrov, na který se prý podle legendy za každého úplňku vynořují z řeky toulaví vlci a střeží poklad. Ten se zjeví každému vodákovi, který se odváží na ostrov uprostřed tajemné noci vstoupit. „Úplně mě z toho mrazí na zádech ,“ ozve se vedle mě zrovna, když kapitán popisuje vlčí zuby, které vrčí na každého vetřelce, který se pokusí poklad odvézt. Stojím vedle Filipa, kluka , který je na táboře poprvé. Poplácám ho po zádech a pak si po námořnicku podáme ruku. Myslím, že jsem si právě našel parťáka pro letošní 6

7

tábor. Kačka už má taky pár kamarádek, takže je mi jasné, že po domově se jí ani nezasteskne.

Mokrý výlet Hned další den si pro nás náš vedoucí Pavel připravil výlet na nedalekou zříceninu. Naházeli jsme všechny potřebné věci do sudů, které jsme pečlivě zavřeli, vyzvedli jsme si u paní Čížkové oběd a vyrazili k řece. Naskákali jsme do kánoí a vypluli. Já, jako zkušenější jsem se ujal kormidla a Filip je háček. Sedí vpředu a hlídá , aby jsme nenajeli na kámen, do peřejí nebo na kmen a přitom pádluje. Já sedím vzadu , pádluju a zároveň řídím loď. „Makáme, jedeme, neflákat se námořníci!“ volá na nás každou chvíli Pavel. Snažíme se , jak jen to jde, naštěstí je Jizera klidná a svítí sluníčko. Zdravíme rybáře vodáckým „Ahój!“ , voláme na sebe vtipy a dobře se bavíme. Zříceninu už máme nadohled. V tom se najednou ozývá z lodi před námi volání a křik. Posádka kanoe Modrá vlajka se dostala moc blízko ke břehu a přímo před jejich loď vystřelilo z rákosí hejno divokých kačen. Bylo jich asi 20. Něco je vylekalo a zděšeně plácaly křídly a řítily se přímo na Modrou vlajku. Kluci zpranikařili, nechtěli kačenám ublížit, začali loď prudce otáčet a mířit doprostřed řeky. Proud byl v tomto místě silnější a my jen koukali, jak rychle se přibližujeme k posádce před námi. Najednou se nám nad hlavami mihly stíny kačen, které vzlétly a kejhaly při tom tak strašně, až jsme se přikrčili. Náš vedoucí Pavel rychle začal pádlovat proti proudu a plul nám co nejrychleji na pomoc. Naše loď se ale už srazila s Modrou vlajkou. Ozvala se rána a obě lodě se začaly hodně kymácet. Filip se hodně lekl a bohužel prudce vstal. Zároveň mu spadlo do vody pádlo. Naše loď se nahnula tak, že nabrala spoustu vody. Už byl u nás náš vedoucí a dostal naši loď do klidu. „Hlavně, že se vám kluci nic nestalo“, říká a očima obhlíží škodu. Důležité věci jako lodní deník, oblečení nebo baterku máme naštěstí v bezpečí v sudu. Co ale plavalo na dně lodi bylo naše jídlo, které jsme do sudu nedali. „Námořníci, to je hlavní zásada, mít zásoby v suchu“, vyčítavě řekl Pavel a my se trochu zastyděli. Lodě se mezitím úplně uklidnily a my dál pluli k cíli. Celý oddíl se šel podívat na zříceninu, jen my a posádky Modré vlajky jsme vylévali vodu, sušili batohy a zahrabávali rozmočené jídlo. Z prohlídky jsme tedy nic neměli, ale zato se o našem mokrém výletu večer mluvilo po celém táboře a my si užívali pozornost hlavně holek . A to za rozmočený oběd stojí ne?

8

9

Zvítězili jsme nad vlky Z Filipa a mě se stali fakt dobří kamarádi. Každý den jsme plnili různé úkoly, hráli jsme spoustu her, učili jsme se vázat uzly nebo se dorozumět morseovkou. Naučil jsem se rozeznávat souhvězdí, podle kterých se námořníci řídí. Získal jsem bobříka odvahy, mrštnosti a síly. Filip také bobříka odvahy, pak mlčení a bobříka indiánských signálů. Kačka jich měla celkem pět a byla na ně fakt pyšná. Dny nám rychle utíkaly a my se nemohli dočkat úplnkové noci. Už jsme měli splněné všechny úkoly hlavní táborové hry, jen ten poklad nám ještě chyběl. Získat ho mohl jenom nejlepší oddíl, a my proto celý den vymýšleli dobrou strategii. Večer jsme se všechny oddíly sešly u ohně. Kapitán nám rozdal karty s úkoly. Nejdřív jsme museli podle vlčích stop vypátrat, kde jsou schované kanoe. Stopy se někde ztrácely a zase se objevovaly, takže to nebylo až tak jednoduché. Když jsme s Filipem objevili naší kanoi, rychle jsme se nalodili a vypluli na řeku. Všude okolo nás svítily do tmy baterky na ostatních lodích. Vypadalo to krásně a zároveň strašidelně. Z Vlčího ostrova se ozývalo vytí , štěkání , praskání větví a houkání. Ne , že bychom se báli, ale do smíchu nám taky nebylo. Konečně jsme přirazili ke břehu. Vedle nás se objevila Kačka se svojí kamarádkou. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a pak už se každý oddíl společně radil, co dál. Podle dalších pokynů jsme se měli nepozorovaně přiblížit do středu ostrova. Čekalo na nás nebezpečí v podobě vlků , kteří číhali v keřích, v příkopech, za stromy, prostě všude možně. Jakmile někoho chytili , udělali mu razítkem na čelo a na tváře vlčí tlapy. Ten pak už nemohl pokračovat v boji o poklad. S Filipem jsme se plížili skoro při zemi, dávali pozor, poslouchali jsme každé prasknutí větvičky a mysleli jsme, že jsme skoro neviditelní. Pak to ale přišlo. Někdo zavyl přímo vedle nás a najednou vyskočil vedoucí – vlk. Ve tmě nebyl vůbec vidět. Snažili jsme se utéct, ale on byl rychlejší. Oba jsme měli rázem na čele dvě obří vlčí tlapy. Byli jsme hodně zklamaní, ale hra je hra, co se dá dělat. Kolem nás to pořád strašidelně houkalo, byly slyšet výkřiky chycených vodáků a vítězné vytí vlků. Došli jsme doprostřed ostrova, kde plápolala hranice. Okolo ní tančili ochránci pokladu vedoucí oblečení v kožešinách. Byla to skvělá podívaná. Najednou jsme zahlédl Kaččin oddíl Žabek, jak odlákal vlky a zmocnil se pokladu. Ten byl schovaný ve vykotlaném zbytku stromu pod posvátným vlčím totemem. Kačka radostí křičela a já jsem z toho měl taky velkou radost. Poklad byl ve velké dřevěné námořnické truhle . Ta byla plná čokoládových mincí, sladkostí a dárků. Každý z tábora si odnesl alespoň maličkost. Já si vybral odznáček kotvy a Filip vlajku. 10

11

To nejcenější z truhly, ale patřilo oddílu Žabek. Byla to stará buzola, mapa, čepice a dřevěné kormidlo starého Morgana, nejvějšího vodáka , který kdy na Jizeře plul. Doteď jsou vystavené v naší vodácké klubovně. Byl to nejhezčí večer a noc za všechny vodácké tábory, na kterých jsem byl.

Loučení A už tu byl náš poslední den na táboře. Všechno se musí zase sbalit, uklidit, stejná práce jako na začátku. Jen o to horší, že tábor nezačíná, ale končí. S Filipem jsme si vyměnili telefonní čísla a adresy. On bydlí až v Kutné Hoře, takže se nebudeme moci vídat, až se vrátíme domů. Slíbili jsme si ale, že se sejdeme zase za rok, tady na táboře. Když je všechno připravené k odjezdu, přijíždí autobus. Ještě se naposledy rozhlédneme po louce, kde jsme strávili skvělých 14 dnů a zamíříme každý do svého domova. S Kačkou pak vyprávíme rodičům, co jsme všechno prožili, chlubíme se bobříky, dárečky a Kačka tím, že její oddíl letos vyhrál tu nejlepší táborovou hru. Bylo to fajn a moc rád na tábor vzpomínám.

12

13