(Bez)mocná sociální práce?

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

(Bez)mocná sociální práce? HABILITAČNÍ PRÁCE

Autor práce:

Alice Gojová 2012

UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF SOCIAL SCIENCES

Power(less) social work? THESIS

Author:

Alice Gojová 2012

ABSTRAKT

Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry – sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má. Při zpracování tématu byl využit morfogenetický přístup, který zkoumá, jak „aktéři reprodukují nebo proměňují sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami reprodukováni nebo proměňováni.“ (Archer, 2008: 9). Klíčový tématem práce je ambivalence moci a bezmoci v sociální práci. Konkrétněji bude pozornost zaměřena na proces

zplnomocňování,

jako jeden ze základních konceptů

sociální práce, v oblasti komunitní práce.

Klíčová slova: sociální práce, pozdní moderna, bezmoc, zplnomocnění, participace, komunitní práce

ABSTRACT

The main aim of the text is to answer the question of how is social work in late modern society constructed, how is understood by social workers and what opportunities and limits in addressing contemporary problems it has. Work is based on morphogenetic approach that explores how "actors reproduce or transform social structures and how they are reproduced or transformed in the process themselves." (Archer, 2008: 9). The key topic of this thesis is the ambivalence of power and powerlessness in social work. More specifically, the text will focus on empowerment process, as one of the fundamental concepts of social work in the area of community work.

Keywords: social

work,

late

community work

modernity,

powerlessness,

empowerment,

participation,

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 7 1

SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU ................................... 12 1.1

Výzvy pro sociální práci ..................................................................................... 12

1.1.1

Nová sociální rizika ..................................................................................... 16

1.1.2

Sociální vyloučení ....................................................................................... 19

1.2

Současná sociální práce ................................................................................... 27

1.2.1 2

Sociální práce a sociální vyloučení .......................................................... 31

KONSTRUOVÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE JEJÍMI AKTÉRY .................................. 36 2.1

Metodologie výzkumu ........................................................................................ 36

2.2

Charakteristika výzkumného souboru ............................................................. 38

2.3

Analýza a interpretace dat ................................................................................ 40

2.3.1

Chápání společnosti ................................................................................... 41

2.3.2

Politizace sociální práce............................................................................. 46

2.3.3

Vždyť je to o penězích ................................................................................ 48

2.3.4

Sociální politika bez sociálních pracovníků............................................. 52

2.3.5

Individualizovaná rodina............................................................................. 57

2.3.6

Stárnutí populace ........................................................................................ 60

2.3.7

Sociální práce „podle šablony“ „to nevytrhne“, „tak sorry“ .................... 63

2.3.8

Sociální problémy........................................................................................ 69

2.3.9

„Ztráta bydlení, to je začátek čertova kolečka“ ....................................... 91

2.3.10

Sociálně vyloučené lokality .................................................................. 101

2.3.11

Na obcích komunitně plánujeme......................................................... 103

2. 3. 12 Začarovaný kruh bezmocnosti................................................................ 108 3

INKLUZIVNÍ POTENCIÁL ZPLNOMOCNĚNÍ A PARTICIPACE

V KOMUNITNÍ PRÁCI ................................................................................................... 114 3.1

Zplnomocnění ................................................................................................... 117

3.1.1

Zplnomocnění jako proces, metoda a cíl............................................... 122

3.1.2

Individuální a strukturální zplnomocnění ............................................... 124

3.1.3

Měření zplnomocnění ............................................................................... 128

3.1.4

Závěrem ke zplnomocnění ...................................................................... 129

3.2

Participace ......................................................................................................... 130

3.3

Vztah participace a zplnomocnění ................................................................. 135

3.4

4

Zplnomocnění a participace v komunitní práci ............................................ 138

3.4.1

Komunitní práce ........................................................................................ 138

3.4.2

Pojetí zplnomocnění v pluralistickém diskurzu komunitní práce ....... 145

3.4.3

Pojetí zplnomocnění v radikálním diskurzu komunitní práce ............. 147

3.4.4

Závěrem ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci ................ 149

MOŽNOSTI A MEZE KOMUNITNÍ PRÁCE ....................................................... 151 4.1

Akční výzkum .................................................................................................... 152

4.1.1

Co je akční výzkum ................................................................................... 152

4.1.2

Postupy v akčním výzkumu ..................................................................... 156

4.1.3

Komunitně orientovaný participativní akční výzkum ............................ 159

4.2

Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení .......................... 160

4.2.1

Metodika ..................................................................................................... 162

4.2.2

Problém nedostatku spolupráce při zajišťování kvality bydlení ......... 164

4.2.3

Komunitní práce s obyvateli a majiteli bytového fondu ....................... 167

4.2.4

Třífázový model komunitního rozvoje .................................................... 174

4.2.5

Bilance rozvoje komunity ......................................................................... 183

4.2.6

Závěry výzkumu ........................................................................................ 186

ZÁVĚR .............................................................................................................................. 188 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 194 SEZNAM SCHÉMAT ...................................................................................................... 210 SEZNAM TABULEK ...................................................................................................... 211

ÚVOD Cíl práce a její hlavní východisko Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry – sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má. Sociální práce je v kontextu druhé moderny konfrontována a sebekonfrontována ve smyslu reflexivní sebekonfrontace, jak o ní píše Beck (2007a), se svými vlastními základy a mezemi vlastního modelu. Sociální práce se v kontextu druhé moderny stává reflexivní, slovy Becka (2007a: 47) se „stává sama sobě tématem a problémem“. Začíná pochybovat o sobě samé. Mnozí autoři předpovídají její zánik, kritizují ji za neschopnost řešit současné problémy (především sociální vyloučení některých skupin obyvatel) a reagovat na nová sociální rizika. Sociální práce je ohrožována i zevnitř, mimo jiné například do jisté míry vynuceným přejímáním mechanismů trhu, tzv. ekonomizací sociální práce. Záměrem práce je analyzovat možnosti a limity sociální práce v řešení problémů a rizik, které s sebou nástup druhé moderny přináší.

Metodologické pojetí V období pozdní moderny se podle Becka (2007a: 88) uvolňuje klasická sociologická dialektika struktury a aktéra. Místo o reprodukujících aktérech teorie reflexivní modernizace mluví o „struktury měnících aktérech“. Struktury se tak stávají „předmětem sociálního vyjednávání a změny“ v souvislosti s rozkladem „samozřejmostí industriální epochy“ v důsledku které se do „centra dostává jednání individua“. Z těchto důvodů byl při zpracování tématu využit morfogenetický přístup, který zkoumá, jak „aktéři reprodukují (morfostáze) nebo proměňují (morfogeneze)

7

sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami reprodukováni nebo proměňováni.“ (Archer, 2008: 9). Vychází z předpokladu, že každá strukturální vlastnost je závislá na aktivitě a současně zdůrazňuje závislost sociálního jednání na struktuře. „Jedná se o příběh oboustranně rozvíjejícího vzájemného působení v čase mezi strukturou a aktérstvím“. (Archer, 2008: 10) Zdůrazňuje „moc lidské reflexivity uschopňující aktéry k tomu, aby formulovali a určovali své odpovědi na strukturované okolnosti, v nichž se nacházejí“. (Archer, 2008: 14) Právě reflexivitu Archer (2008: 18) konceptualizuje jako „proces, který zprostředkovává dopad, jaký na nás mají sociální formy, a určuje, jak na ně odpovíme“, je jakýmsi pojítkem mezi strukturou a aktérstvím

a dělá z nás „aktivní aktéry“. Tito aktéři mohou

zavádět praktiky, jejichž prostřednictvím naplňují závazky. Na stejném východisku je založena i Giddensova teorie strukturace, podle které „aktéři vstupují do ustálených struktur, ale svým užíváním je současně mění.“ (Potůček, Musil, Mašková, 2008: 10). Struktura sociální jednání umožňuje a omezuje a sociální jednání současně tuto strukturu produkuje a reprodukuje. Druhým východiskem práce je konstruktivistické a participativní výzkumné paradigma. Sociální realitu chápe jako sociální konstrukt vytvářený v interakci jedinců a skupin. Sociální svět je konstituován významy, které mu lidé připisují. Významy jsou utvářeny a přetvářeny v procesu interakce (Berger, Luckmann, 1999) Z toho vyplývá, že zkoumané patří ke stejnému typu reality jako zkoumající, slovy Barši (2006 :21) „na obou stranách poznávacího aktu jsou lidé, kteří vždy nějak rozumí světu a sami sobě… jejich vztah … je vztahem dvou představ(ování) reality“. Pro poznání je nutná intervence do zkoumané reality, je výsledkem komunikativní interakce mezi zkoumanými a výzkumníkem, která se, jak píše Barša (2006) „neodehrává v sociálním vzduchoprázdnu“, nýbrž ve strukturálním kontextu. Poznávací akt tak má hermeneutickou povahu (vztah dvou seberozumění) a je sociálně ukotven (příslušnost výzkumníka i zkoumaných ke společenské struktuře). Poznání se stává momentem participace, slovy Barši (2006: 33) „věda již není primárně „zúčastněným pozorováním“¨, nýbrž „pozorujícím se účastněním“… jde o „jednotu jednání a poznání“. Výzkumník se

8

tak stává součástí fenoménu, který hodlá studovat a výsledky výzkumu je třeba vždy chápat v sociálním kontextu a nejsou převeditelné na další skupiny či fenomény. Slovy Becka (2007a: 211) se jedná o reflexivní zkoumání, které „ruší nárok na jednoznačnost a jeho monopol, a zároveň zvyšuje jak závislost všech argumentů na zdůvodnění, tak i jejich nejistotu.“ Nastává tam, kde se odborné disciplíny (tedy i sociální práce) zabývají svými „základy, důsledky svého jednání, kde vysvětluji své chyby.“1 (Beck, 2007a: 210) Ve druhé moderně podle Becka (2007a: 267) „zůstává už jen obtížná cesta co možné největší kritiky vlastních tvrzení. Tak musí fungovat nová sebekritická teorie“. Jak dodává Web (2006: 36) je stavem „sebe konfrontace“ v nejistotě dnešní společnosti. Na těchto myšlenkách je postavena kritická teorie sociální práce2 (Fook, 2002), která se zabývá strukturální analýzou osobních problémů, analýzou sociálně kontrolní funkce sociální práce a sociálního státu a usiluje o dosažení sociální spravedlnosti skrze sociální změnu. Je úzce spojena s myšlenkami zplnomocnění, participativního a akčního výzkumu a komunitní prací. Kritická sociální práce si klade otázku, zda to, jak si sociální pracovníci konstruují chápání oblastí a způsobů své práce, jim nebrání v dosahování změn. Toto konstruování se však děje v určitém kontextu a očekávání společnosti, který nechceme opomíjet.

Struktura práce Analýza sociální práce v pozdně moderní společnosti je založena na jednotlivých, dílčích projektech, které vznikaly průběžně a původně nebyly zamýšleny jako součásti jednoho celku. Nicméně během práce na jednotlivých tématech se

1

Sebereflexi sociologie, „sebepochopení toho, co vlastně sociologie prezentuje“ ve své stati provádí Keller (2012: 407). 2 V odborné literatuře se můžeme setkat také s označením „antioppressive“ či „anti-discriminatory perspectives“ (Payne, 1997; Thompson, 2006 ) či „radical social work“ (Ferguson, Woodward, 2009; Ferguson, 2009).

9

kladené otázky a jednotlivá témata začala propojovat a stávala se různými úhly pohledu na jedno téma. V první kapitole budeme charakterizovat základní znaky druhé moderny (tedy sociální struktury) a popíšeme hlavní výzvy, které před sociální práci vývoj společnosti klade. Zaměříme se především na dva významné fenomény, sociální vyloučení s důrazem prostorovou segregaci a nová sociální rizika. Stručně zrekapitulujeme současnou situaci v oblasti sociální práce, soustředíme se na dominantní teorie a metody, ve kterých jsou zakotveny představy o příčinách a způsobech řešení sociálních problémů. Výsledkem kapitoly bude popis a analýza kontextuálního rámce sociální práce. Druhá kapitola je věnována porozumění současné sociální práci samotnými jejími aktéry, konkrétně sociálními pracovníky obecních úřadů v Moravskoslezském kraji. Výsledky výzkumu ukázaly, že sociální pracovníci konstruují sociální práci jako profesi, která je závislá na okolních faktorech (především na politice a ekonomice) a svoji pozici charakterizovali jako „bezmocnou“. Beznaděj a bezmoc byla tematizována jako hlavní rys jejich práce coby sociálních pracovníků. Na základě tohoto zjištění (ačkoliv výzkum nebyl reprezentativní a jeho výsledky nelze zobecňovat) jsme považovali za důležité výsledky výzkumu konfrontovat s představou mnohých autorů o zplnomocnění a komunitní práci jako účinných způsobech řešení problémů, především sociálního vyloučení. Jinými slovy jsme si kladli otázku, jak sociální pracovníci mohou naplňovat myšlenky zplnomocnění, které můžeme chápat jako pomoc dosahovat svým klientům vliv (moc) nad těmi oblastmi života, ve které ji nemají, když sami svoji vlastní situaci jako sociální pracovníci vnímají jako „bezmocnou“, v jazyce konceptu zplnomocňění jako „nezplnomocněnou“. Nejprve jsme na základě studia odborné literatury z oblasti sociální práce koncept zplnomocnění analyzovali. Pokusili jsme se vytvořit vyčerpávající přehled anglicky psané literatury. Po teoretické analýze jsme se zaměřili na roli zplnomocnění a participace (která se ukázala jako klíčový související koncept) v oblasti komunitní

10

práce, která je některými autory označována za budoucnost sociální práce. Kladli jsme si otázku, nakolik a za jakých podmínek mají koncepty zplnomocnění a participace, užité v kontextu komunitní práce, inkluzivní potenciál. Pro tuto výzkumnou úlohu jsme zvolili akční výzkum. Akční výzkum není v české literatuře dostatečně popsán a analyzován, natož rozveden do konkrétních metod realizace na poli sociální práce. Proto jsme považovali za důležité věnovat jednu samostatnou kapitolu přehledu jeho základních východisek a pojetí.

11

1 SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU Sociální práci nelze zkoumat bez reflexe povahy společnosti (Gray, Webb, 2009; Chytil, 2007; Webb, 2006). Navrátil (1998) zdůrazňuje nutnost reflexe sociálních, ekonomických, kulturních a politických podmínek, která je nutná pro porozumění a praktikování sociálně konstruované sociální práce. Podle Webba (2006: 25) je každý pokus o vysvětlení povahy sociální práce nutné činit v kontextu společnosti, „reflexe sociální práce a moderny jsou neoddělitelné“. Z tohoto důvodu se budeme věnovat charakteristice rysů pozdní moderny3. První a druhou modernu rozlišuje Beck (2007a). První moderna je podle jeho názoru charakteristická chápáním společnosti jako národního státu, ve které je plná zaměstnanost, lidí jsou zakotveni v sociálních třídách a žijí v malých rodinách s tradiční dělbou práce mezi mužem a ženou. Tyto základní předpoklady ztrácejí svoji stabilitu s nástupem druhé moderny. Místo klasické rodiny nastupují „uznávané pluralizace rodinných životních forem“, místo „normální práce pluralizace forem námezdní práce“. Je to slovy Becka (2007a: 15) období „rozchodu s řádem“, „rostoucí bezradnosti“ a „z toho plynoucí strach“. Součástí druhé moderny je riziková společnost, která začíná tam, kde „selhávají normativní systémy slibující jistotu“. (Beck 2007a: 41) Teorie reflexivní modernizace nahrazuje kritickou teorii společnosti. (Beck, 2007a)

1.1 Výzvy pro sociální práci Společnost se mění a proměňuje se i charakter sociálních problémů, především chudoby a znevýhodnění (Bauman, 2008; Byrne, 2005; Humphries, 1996; Keller 2010, 2011; Tomeš, 2004). O krizi sociálního státu se hovoří již několik desetiletí a 3

Druhá fáze modernity či tekutá fáze modernity podle Baumana (2008), reflexivní modernizace podle Becka (2007a) druhá moderna či radikalizovaná modernizace podle Becka (2007b).

12

je spojována s několika procesy, které probíhají souběžně a ve svých dopadech se navzájem posilují. Jedná se především o proměny trhu práce (jejichž součástí je tzv. flexibilizace a prekarizace práce), rostoucí křehkost rodiny, demografický proces stárnutí populace a pokles solidarity uvnitř společnosti. Tyto procesy navíc podle Kellera (2005) probíhají ve změněném vnějším prostředí, které přináší proces globalizace. V této souvislosti se mluví o fenoménu nových sociálních rizik (Keller, 2011; Sirovátka, Winkler, 2010; Taylor-Gooby, 2004; Taylor-Gooby, Zinn, 2006; Webb, 2006), který s sebou přinesla proměna společnosti industriální ve společnost post-industriální. (Keller, 2011) Dalším problémem, kterému sociální práce čelí na úrovni teorie i praxe je komplexní, dynamický a nejednoznačně pojímaný problému sociální exkluze (Byrne, 2005; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Dowling, 1999; Postle, Beresford, 2007; Jordan 2001; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002). Oba fenomény (nová sociální rizika a sociální exkluze), které lze chápat jako důsledek selhání trhu práce a sociálního státu, kladou na sociální práci značné nároky a zároveň zpochybňují její dosavadní cíle a hodnoty, kterými bylo dosahování sociální spravedlnosti, rovnosti a sociální inkluze.

Například

Humphries (1996) si klade otázku, co může sociální práce, jejíž tradiční východisko sociální spravedlnosti bylo otřeseno, nabídnout marginalizovaným a exkludovaným skupinám, jejichž možnosti se neustále zmenšují. Sociální práce na cíle sociální spravedlnosti a inkluze zatím nerezignovala. (Definition of Social Work by IFSW4; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Postle, Beresford, 2007). I přes popsaný jev

flexibilizace a prekarizace práce je však myšlenka

integrace do společnosti skrze začlenění na trhu práce považována za klíčovou, a to ve všech typech sociálních států. Placená práce je kromě zdroje financí také zdrojem sociálního statusu, identity a sebevědomí. Například v oblasti integrace Romů v České republice se myšlenka o významu integrace na trh práce stala východiskem hlavních strategických dokumentů současné národní sociální politiky. Jiným příkladem může být studie (Vyžvaldová, 2010) na téma řešení 4

International Federation of Social Workers. http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/, 8.6.2012.

Definition

of

Social

Work:

13

nezaměstnanosti romských sociálně znevýhodněných žen 5, která vznikla jako součást Strategického plánu sociálního začleňování. Řešení autorka studie vidí v podpoře romských žen k nalezení pracovního místa (a to jak prostřednictvím poradenství, job klubů a rekvalifikačních kurzů, tak podnikání žen na vlastní živnostenský list, a konečně i založení sociální firmy, která by ženy zaměstnávala). Je otázkou, zda tyto představy o způsobech řešení sociálních problémů a roli sociální práce jsou v kontextu současného společenského vývoje realizovatelné. Na tuto skutečnost upozorňuje i Mareš (2000: 289), který píše: „Nejistota v zaměstnání a na trhu práce se stala životním pocitem velkého počtu lidí… Jak však dále v situaci, kdy dosud dominující strategie selhávají, neboť lidí se vyvazují z tříd [Beck, 1992] … a současně se zužuje i prostor solidarity?“. Názory na možnosti sociální práce ovlivnit sociální exkluzi se různí. Castel (in Keller 2007) nevidí žádné možnosti, jak by sociální práce mohla na tyto podmínky reagovat. Podle Kellera (2010) se sociální práce dostává do nezáviděníhodné situace, protože se již nemůže spoléhat na integraci masivně zajišťovanou fungujícím trhem práce a ze sociálního pojištění. Jestliže podle Kellera (2010: 151) dosud bylo rolí sociální práce „doladit integraci u jedinců různými způsoby handicapovaných, dnes by měla stejnými prostředky zvládat integraci velkých skupin lidí, které trh práce odsuzuje k nejistotě, přičemž sociální stát má stále méně prostředků k tomu, aby je proti vzrůstající pracovní a životní nejistotě účinně pojistil“. Sociální práce navíc podle Kellera (2010: 152) „přistupuje k tomuto novému úkolu s výbavou, kterou si pořídila při řešení úkolu starého a mnohem méně náročného. K těm, kdo i v době rostoucího blahobytu zůstávali chudí, přistupovala jako k někomu, komu něco chybí. Asociální chtěla napravit, nevědoucí vzdělat, nemocné vyléčit, neadaptované adaptovat, marginální integrovat. A všechny pak – pochopit“. Podle Kellera (2010) sociální práce přistupuje na logiku individuální odpovědnost klientů za jejich problémy.

5

Sociálně znevýhodnění romské ženy jsou v situaci několikanásobné diskriminace. Jedná o příslušnice etnické menšiny, které mají většinou velmi nízké nebo žádné dosažené vzdělávání a jsou dlouhodobě nezaměstnané.

14

Výstižně toto názorové stanovisko shrnuje Castel (in Keller, 2010: 152): „Pro sociální práci je v nových podmínkách stále iluzornější klást si za cíl opětné začlenění svých klientů do společnosti. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde základní podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, tedy právě to, čeho se nedostává a co samotná sociální práce vytvářet nedokáže. Sociální práce na to reaguje tím, že namísto o integraci hovoří právě jen o inzerci – o doprovázení lidí, než si sami najdou pevnou pozici… a z doprovázení, původně míněného jako přechodný stav, se stává stav trvalý… zadání se mění – namísto zpětné integrace do společnosti se jím stává snaha oddálit pád, anebo ho učinit alespoň o něco snesitelnějším“. Sociální práce selhává v řešení chudoby a exkluze i podle dalších autorů (KrumerNevo, Weiss-Gal, Monnickendam, 2009), chudoba se pro sociální práci stává marginální. Roli v tomto procesu sehrává ekonomizace sociální práce6, která „může vést k vylučování chudých a exkludovaných ze systému sociální péče. (Holasová, 2012; Keller, 2010; Sanderson, 2000) Ferguson (2009: 83) se domnívá, že sociální práce je formě, do jaké se během posledních dvaceti let vyvinula, „žalostně neschopná“ řešit sociální problémy. Mnoho autorů ( Elsen, 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Bauman, 2004; Hautekeur a Hendeson, 2008) však očekává, že se sociální práce na teoretické i praktické úrovni s touto výzvou vyrovná a bude formulovat teorie a na jejich základě rozvíjet metody, které budou reagovat na měnící se charakter sociálních problémů. Pro

mnoho

sociálních

pracovníků

jsou

tyto

proměny

jejich

profese

neakceptovatelné. Podle výzkumu Jonese (2001) prováděném ve Velké Británii se sociální pracovníci (především jejich starší generace) domnívají, že procesy ekonomizace a manažerismus v sociální práce „vyrvaly sociální práci srdce“ a sociální práce rezignovala na své emancipační ideály.

6

Ekomomizací sociální práce rozumíme zavádění ekonomické racionality a tržních principů do oblasti sociální práce. (Holasová, 2012)

15

Budeme si klást otázku, jaká může být role sociální práce v pozdní moderně, konkrétně při řešení problémů sociální exkluze a zvládání nových sociálních rizik.

1.1.1 Nová sociální rizika

Rizika jsou vnímána jako nečekaný, vedlejší efekt fungování společnosti (Beck, 2004). Podobně jsou vysvětlována i sociální rizika, tedy jako vedlejší efekt modernizačních procesů (Sirovátka, Winkler 2010). Nová sociální rizika jsou novými v tom, že nejsou účinně zvladatelná tradičními postupy, tj. sociálním státem, fungujícím trhem práce, solidárními vztahy v rodině a systémem pomáhajících profesí (Keller, 2011; Sirovátka, Winkler 2010). Jak píše Beck (2007b) „stará hra“ jménem „národní stát blahobytu“ již není možná. Dalším specifikem je jejich překrývání s riziky starými, jejich kumulace a objevení se nových kategorií klientů (Keller, 2010; Sirovátka, Winkler 2010). Bauman (2008: 11) upozorňuje, že ačkoliv jsou rizika produkována „silami, jež pramení za hranicemi chápání a schopností jedince“, je očekáváno jejich řešení na úrovni jednotlivce. Beck (2007b) znaky druhé moderny a současně za rizika z ní plynoucí považuje ekologické a ekonomické krize, zostřující se nadnárodní nerovnosti, individualizaci a křehkou námezdní práci. Nejprve se budeme věnovat flexibilizaci práce, která znamená nahrazování pracovních smluv dílčími a krátkodobými kontrakty na omezenou pracovní dobu a tendence přecházet od klasického zaměstnaneckého poměru k volnějším vztahům mezi firmou a formálně samostatnými dodavateli a subdodavateli. Obojí má za důsledek přesun části tržní nejistoty z firem na zaměstnance či subdodavatele. Muffels (1998) rozlišuje následující typy flexibility ve vztahu k práci: časová flexibilita, flexibilní časové poměry, flexibilní pracovní náplň (úkoly), flexibilní pracovní prostor a flexibilní mzda.

16

Ačkoliv flexibilizace práce může přinášet některým skupinám výhody (např. může usnadňovat slaďování profesního a pracovního života), přináší rizika, na které se budeme koncentrovat především. Ačkoliv flexibilizace práce snižuje opticky míru nezaměstnanosti, tak ale stoupá podíl nízko placené práce a narůstá riziko, že výdělek pracujícího člověka se bude pohybovat na hranici bídy. Vzniká tak jev označovaný jako „pracující chudoba“ (working poverty) (Keller, 2005; Kotýnková, 2004; Rocks, 2008; Rodgers, Robson, 2008). Minimální zajištění ze strany sociálního státu je podmiňováno ochotou vzít jakoukoliv, i špatně placenou práci (Keller, 2010). Riziko nezaměstnanosti se rozšiřuje na nové skupiny obyvatel, mezi které patří například absolventi či kvalifikovaní úředníci apod. (Saraceno, 2002; Sirovátka, Winkler 2010). Dalším jevem je flexibilizace rodiny, která se projevuje zvyšováním rozvodovosti, růstem podílu neúplných rodin a domácností samoživitelek, které jsou více ohroženy chudobou než dvojpříjmové domácnosti. Participace žen na trhu práce ovlivňuje rozsah péče o malé děti, seniory a nemohoucí osoby, kterou ženy v domácnosti tradičně zajišťovaly (Klimplová, 2010;

Sirovátka, Winkler 2010).

Flexibilizace rodiny je mnohem riskantnější pro ženy než pro muže a je otázkou, zda slábnutí sociálního státu povede ke vzrůstajícímu sociálnímu úpadku neúplných rodin a domácností s jedním živitelem, či naopak, vyvolá reakci v podobě posílení širších rodinných a příbuzenských sítí (Keller, 2005). Mezi nejvýraznější demografické změny patří pokles míry fertility, stárnutí populace,

pokles

sňatečnosti,

větší

rozvodovost

a

rostoucí

chudoba

jednočlenných domácností (Muffels, 1998; Klimplová, 2010) Především měnící se věkové složení populace (její stárnutí) představuje finanční nároky na státní výdaje. Zároveň zvyšuje nároky na mezigenerační solidaritu, k jejímuž poklesu však uvnitř společnosti dochází. Ledwith (2011) píše o eskalaci krize sociální spravedlnosti. Podle Kellera (2005) existuje v oblasti práce desolidarizace mezi těmi, kdo jakoukoliv práci mají, a těmi, kdo nemohou na trh práce proniknout.7 Nové formy desolidarizace vznikají také v důsledku zvýšení křehkosti rodiny a 7

„Fakt, že jedinec je vystaven rozmarům trhu práce a komodit, podněcuje rozpory…“. (Bauman, 2008:10)

17

proměn jejího charakteru. Zdrojem napětí je v této oblasti rozpor mezi těmi, kdo omezili počet svých dětí a získali tím zvýhodnění, oproti těm, kdo si děti pořídili. A podobně je ohrožena i solidarita mezigenerační. Ti, kdo na dnešní důchodce v průběžném systému platí, budou mít však penze výrazně nižší. Byrne (2005) proces desolidarizace přičítá procesům postindustrializace a oslabování sociálních vazeb v sousedstvích dnešních měst. Pro sociální práci je významná narůstající desolidarizace, která provází flexibilizaci práce a rodiny. (Keller, 2005). Podle Kellera (2005) proces desolidarizace prochází určitými stupni a může dosáhnout různě velké hloubky s různě závažnými důsledky. V počínající fázi lze hovořit o “individuální desolidarizaci”. Jde o obyčejnou snahu jednotlivců mít výhody z účelového využívání zákonů, které může mít podobu zneužívání sociálních výhod, ale také daňových úniků, či podobu účasti v šedé ekonomice. Systematičtější formou desolidarizace – můžeme ji označit jako „desolidarizaci kolektivní“ - je snaha celých organizací a firem přehodit břímě financování sociálního státu na ty, kdo mají ve společnosti horší postavení a menší vliv. Tato snaha bývá doprovázena třetí a nejradikálnější formou, takzvanou “kulturní desolidarizací”, tedy snahou revidovat hodnoty, na nichž je sociální stát založen, nastolit právo silnějšího a výkonnějšího, a tak zpochybnit samotné normativní základy sociálního státu. Bauman spojuje „uvadání solidarity“ s individualismem, rozvolňováním vztahů mezi lidmi, na které je obtížné se spoléhat, a s tlakem soutěživého trhu. „Je obtížné být solidární“, dodává Bauman (2008: 30). Individualizaci zvládání problémů popisuje Beck (2007a). Problémy, které se dříve zvládaly v rodině, komunitě musí nyní zvládat sám jednotlivec. Riziko vzájemného působení nových sociálních rizik popisuje Muffels (1998: 286). Upozorňuje na zhoršování postavení starších pracujících na flexibilním trhu práce, který

by

v zájmu

udržení

konkurenceschopnosti

měl

přijímat

„mladší,

přizpůsobivější a levnější pracovníky“. Muffels (1998: 295) ve svém příspěvku uzavírá: „Konvenční systém sociálního státu nenabízí jasné odpovědi na základní otázky, které vyvstávají v souvislosti se stárnutím a flexibilizací“.

18

Dalším rysem rizik je jejich demokratizace, to znamená, že ohrožují dosud chráněné sociální vrstvy (střední třídu). (Beck, 2004) Slovy Baumana (2008: 37) „… začíná se tato možnost rýsovat pro kohokoli z nás…“. Dalším rysem je „privatizace rizika“, přesun odpovědnosti za řešení problému na lokality, rodiny a jednotlivce. (Webb, 2006)

1.1.2 Sociální vyloučení Pojem sociální exkluze se dostává do popředí evropských zájmů od devadesátých let minulého století (Byrne, 2005; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Mareš, Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) a to zejména z obavy ze segmentarizace a partikularizace společnosti v důsledku nerovností, z nestability sociálních vazeb a sociální solidarity, ale také z obav z rostoucího podílu imigrantů, kteří často nejsou ochotni nebo schopni integrovat se do nové kultury, podobně jako je majoritní kultura neochotná je přijmout. Problémem do budoucnosti nemusí být pouze situace etnických subkultur, ale např. také zvyšující se podíl starších občanů. (Sirovátka 2004). Sociální exkluze je chápána jako ohrožení sociální integrity a koheze dané společnosti. (Mareš, Sirovátka, 2008) Sociálně vyloučení jedinci bývají chápáni jako občané společnosti, kteří z důvodů, které nemají pod kontrolou, nemohou participovat na obvyklých aktivitách, k nimž by je jejich občanství opravňovalo a na něž aspirují (Burchardt, Le Grand, Piachaud 1999). Mareš a Sirovátka (2008: 273) ho popisují jako proces, který „jedince zbavuje práv, ale i povinností, jež jsou spojena s jeho členstvím ve společnosti“. Podle Giddense (2004: 108) jde „o mechanismus sociální, materiální a kulturní izolace“. Koncepty sociálního vyloučení se odvolávají na lidská a občanská práva. (Mareš, 2000; Mareš, Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) Tady lze

19

vystopovat francouzské kořeny8 pojmu a vysvětlení akcentu na principy občanství, solidarity a participace. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Toušek, 2007) Koncept sociálního vyloučení nahradil pojem chudoby od poloviny osmdesátých let minulého století (Toušek, 2007) a podle Mareše a Sirovátky (2008: 273) se jedná o „snahu převyprávět základní sociální problémy dnešní Evropy jazykem, jenž přesouvá pozornost od vertikálních nerovností pojímaných v tradičních termínech sociální stratifikace („nahoře“ versus „dole“ neboli bohatství/ moc versus chudoba/bezmoc či privilegia versus deprivace s akcentem na redistribuci) k nerovnostem horizontálním („uvnitř“ versus „vně“ či separace versus participace s akcentem na začleňování a integraci).“ Podle některých autorů tak umožňuje elitám zastírat rostoucí nerovnosti a demontáž sociálního státu. (Keller, 2010; Levitas, 1998). „Chudoba tak skrze exkluzi mění univerzální občanství v občanství elitní“. (Mareš, 2000: 293) Mareš (2000) popisuje mezi koncepty chudoby a sociální exkluze určité napětí, které pramení ze dvou odlišných tradic evropských sociálních politik. Liberální individualizující tradice je spojována s konceptem chudoby, rovnostářská a kolektivistická tradice s konceptem sociálního vyloučení. Mareš a Sirovátka (2008) odkazují na autory, podle kterých je posun od konceptu chudoby k sociálnímu vyloučení snahou o zachycení nových rysů chudoby a to je přetrvávání v čase, prostorová koncentrace doprovázená marginalizací a sociální patologií, závislost na sociálním státu, rozpad tradičních institucí (například rodiny) a vzdorování proti normám většinové společnosti. Podle Gregga, Waldfogela a Washbrooka (2006) sociální vyloučení zdůrazňuje sociální dimenzi znevýhodnění, dlouhodobý a mezigenerační charakter chudoby. Giddens (2004: 108) nesouhlasí s užíváním pojmů sociální exkluze a chudoba jako synonym. Sociální exkluze podle jeho názoru není otázkou ekonomické úrovně, ve které se jedinec nachází. Jde o „zablokování přístupu k příležitostem, které jsou běžné pro členy většinové společnosti…. Deprivovaní jsou zkrachovalé existence, exkludovaní nedostali ani sebemenší šanci“. 8

Pojem v sedmdesátých letech použil ve Francii René Lenoir k označení lidí, kteří „propadli“ záchrannou sociální sítí, především se jednalo o občany se zdravotním postižením, osamělé rodiče, nepojištěné nezaměstnané. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002)

20

Chudoba je tak vnímána jako jedna z dimenzí a příčin sociální vyloučení. Není ale jeho podmínkou (sociálně vyloučený nemusí být chudý). Mezi další dimenze sociálního vyloučení patří ekonomická, sociální, politická, komunitní, individuální, skupinová a prostorová dimenze (Percy-Smith, 2000) Dimenze jsou však propojeny a podle Touška (2007) je rozlišení mezi nimi pouze analytické. Dochází i k symbolickému vyloučení a stigmatizaci, jejímž projevem je rozlišování mezi deserving a underserving chudými9. (Mareš, 2000) Právě tato multidimenzionalita příčin sociální exkluze je podle Mareše a Sirovátky (2008) výzvou pro sociální politiku. Ti, kteří se nepodílí na produkci a konzumu, jsou vnímáni jako zbyteční. (Ledwith, 2011) Sociální exkluze je chápána jako proces (vylučování) a stav (vyloučení). (Mareš, Sirovátka, 2008) Toušek (2007) dělí příčiny sociálního vyloučení na vnější a vnitřní. Jako vnější (strukturální) vlivy označuje ty, které jsou „mimo dosah a kontrolu vyloučených osob“, tudíž je sami mohou velmi obtížně či vůbec ovlivnit. Jsou to především trh práce a jeho charakter, bytová politika, sociální politika, praxe samospráv, rasismus a diskriminace. Vnitřní (individuální) vlivy jsou důsledkem jednání jednotlivců, které ale nelze vytrhnout ze společenského kontextu. Vlivy způsobují adaptaci, přizpůsobení se sociálnímu vyloučení, která nemusí být zcela v souladu s normami a hodnotami majoritní společnosti10. „V důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti a zpětně tak posilují a reprodukují stav vyloučení“ (Toušek, 2007: 6) a vytvářejí tak kulturu chudoby, která má tendence k sebereprodukci. (Mareš, 2000)

9

Tedy mezi těmi, kdo jsou za svoje vyloučení zodpovědní v důsledku svých špatných vlastností (lenost, nezodpovědnost) a těmi, jejichž situace je „zaviněna“ systémovou povahou společnosti nebo dysfunkcemi v jejím fungování. 10 Podle Touška (2007) mohou být funkční pouze v podmínkách sociálního vyloučení a jsou nepoužitelné ve většinové společnosti.

21

Levitas (1998) rozpracovává tři diskurzy sociální exkluze, které v české odborné literatuře uvádí např. Mareš a Sirovátka (2008) nebo Šimíková, Navrátil, Winkler (2004). Prvním je redistributivní diskurz, který se zabývá především chudobou a tu vnímá jako hlavní faktor vyloučení. Jedině redistribucí statků (daně, dávky, služby) lze redukovat chudobu a nerovnosti. Druhým je moralizující diskurz, ve kterém jsou jako příčina sociálního vyloučení vnímány určité charakteristiky (morální a kulturní) jednotlivců a základním mechanismem jejich integrace je resocializace. Třetím je integrativní diskurz, který chápe jako hlavní prostředek integrace pracovní trh a výkon placené práce. Podle Mareše se Sirovátkou (2008: 281) se diskurzy v politikách sociálního začleňování protínají: „redistributivní politika je nutná tam, kde integrace na trhu práce selhává“ a podpora uplatnění na trhu práce může být účinná jen při práci s osobní odpovědností a vůlí. Strategie začleňování se odlišují ve zdůraznění jednoho z aspektů. Mareš se Sirovátkou (2008) v této souvislosti popisují individualizující přístup a přístup objektivizující. Individualizující přístup při začleňování především skrze trh práce zdůrazňuje nutnost individuálního přizpůsobení se jednotlivce podmínkám, omezuje a selektuje výplatu dávek, zdůrazňuje individuální odpovědnost, soběstačnost a morální vlastnosti jedince. Přístup objektivizující příčiny klade větší důraz na redistribuci, která má zabránit materiální deprivaci a vyloučení z většinové společnosti. Začleňování skrze trh práce klade důraz na rozvoj posílení sociálního kapitálu a zplnomocnění.11 Jednotlivé přístupy a diskurzy jsou zachyceny v tabulce č. 1.

11

Mareš s Sirovátka (2008) uvádí pro typologii označení i jiných autorů, např. workfare model a social inclusion model, workfare a insertion, vynucená participace a začlenění pomocí participace.

22

Tabulka č. 1: Modely sociálního začleňování v oblasti integrace na trh práce a redistribuce (Zdroj: Mareš, Sirovátka, 2008: 283) Redistribuce Slabá

Silná

Začlenění na trhu práce a v sociálních aktivitách Flexibility model Capability model (rozvoj lidského a (zaměstnatelnost flexibilitou) sociálního kapitálu/ potenciálu) vynucená účast na trhu práce podpořená účast na trhu práce a sociální participace redistribuce slabá flexibilizace silná

redistribuce slabá rozvoj lidského a sociálního potenciálu

MORALISTICKÝ DISKURZ

MORALISTNÍ a INTEGRATIVNÍ DISKURZ

ochráněná neúčast na trhu práce

podpořená účast na trhu práce, ochráněná neúčast

redistribuce silná flexibilizace silná

redistribuce silní rozvoj lidského a sociálního potenciálu

REDISTRIBUTIVNÍ a MORALISTICKÝ DISKURZ

REDISTRIBUTIVNÍ a INTEGRUJÍCÍ DISKURZ

Prostorové vyloučení je jedním z významných projevů sociálního vyloučení (Byrne, 2005;

Hills, Le Grand, Piachaud, 2002; Růžička, 2011). Jeho nárůst

považují Lupton a Power (2002) za alarmující a píší o polarizaci obyvatel především ve městech. Sociálně prostorové nerovnosti jsou předmětem mnoha studií (př. GAC 2006; Hirt, Jakoubek, 2006; Kašparová, Ripka, Sidiropulu Janků, 2008; Topinka, Janoušková, 2009; Kvasnička, 2010; Růžička, 2011; Víšek, 2002). Česká republika od roku 2004 přijímá národní akční plány sociálního začleňování, ve kterých zdůrazňuje tzv. sociální partnerství. Podle „Strategie boje proti sociálnímu vyloučení 2011-15“ (Strategie, 2011) je jedním z nejviditelnějších dopadů sociálního vylučování vznik a existence lokalit s nízkou kvalitou domovního a bytového fondu12. 12

Jedná se často o byty s nevyhovujícími hygienickými podmínkami (vlhké zdivo, plísně) a nevyhovujícím technickém stavu, který se postupně zhoršuje. Ve špatném stavu jsou zpravidla vstupní prostory, sklepy, rozvody elektřiny a vodovodní potrubí. (GAC, 2006)

23

Sociálně vyloučené lokality vznikají jednak koncentrací sociálně vylučovaných osob a skupin na určitém území, ale také v důsledku určitých charakteristik lokalit (špatná kvalita bydlení, chybějící služby atd.)13. (Mareš, Sirovátka, 2008) Jejich vznik je považován především za důsledek ekonomické dimenze vyloučení. Růžička (2011: 275) ve svém výzkumu otáčí optiku pohledu a všímá si, „jaké efekty prostorová exkluze – byť sama částečným produktem ekonomických efektů nerovnoměrné distribuce moci – produkuje“, tedy jak se prostorová exkluze spolupodílí na vylučování. Ve své práci konstatuje, že „prostorová exkluze je nejen důsledkem či manifestací exkluze ze společensko-ekonomického systému, nýbrž zpětně také jeho příčinou“. Odvolává se na práci Kosteleckého (2000), který charakterizuje vztah mezi bydlením a sociálními nerovnostmi jako komplexní a popisuje nerovnost v bydlení jako produkt nerovnosti příjmů, ale také jako možný zdroj nerovností. Vedle hranic prostorových se vytváří hranice sociální. Young (Růžička, 2006: 122123) tvrdí, že konceptualizace sociálních diferencí vyplývají z materiálního a morálního charakteru současnosti. Jedinci jsou dnes „sžíráni pocity ontologické a ekonomické nejistoty, což je dle Younga extrémně výbušná směsice produkující institucionální trestné reakce… a vedoucí k možnosti vytváření obětních beránků…je to underclass, která žije v zahálce a kriminalitě“. V souvislosti s prostorovým vyloučením jsou užívány také pojmy kolektivní chudoba či sociálně znevýhodněné lokality a sousedství. (Rossa, Deng, Nair, Burrell, 2005). V české literatuře se setkáváme s výrazem ghetto, které je výrazem pro extrémní formou residenční segregace14, ale nemusí vždy naplňovat podmínku segregace na základě etnicity. (Toušek, 2007)

13

Vznik sociálně vyloučených lokalit v České republice souvisel také s transformací společnosti (zánik státního systému přidělování bytů, restituce domů, nekoncepční privatizace bytového fondu, gentrifikace center měst). (GAC, 2006) 14 Rozlišuje mezi dobrovolnou prostorovou (residenční) separací a nedobrovolnou segregací.

24

Lupton a Power (2002) popisují vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit jako spirálový proces (viz schéma č. 1).

Schéma č. 1: Vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit (Lupton, Power, 2002: 131)

neoblíbená oblast

rostoucí exodus „schopnějších“ rodin

rostoucí stigma, zhoršování pověsti

nárůst kriminality, pokles zajištění bezpečnosti v lokalitě

pokles sociální kontroly, nárůst antisociálního chování, vandalismu

prázdné nemovitosti

méně příjmů z nájmů a pronájmů

více havarijních stavů, poškození, zanedbání

usazují se rodiny s omezenými možnostmi volby bydení více chudoby a problémů

méně zdrojů, méně stability, méně pocitů přináležitosti, méně lokálních vazeb

Život v prostorově vyloučené lokalitě s sebou, kromě uvedeného násobení vyloučení, přináší mnoho důsledků. Roosa, Deng, Nair a Burrell (2005) zdůrazňující omezené zdroje pomoci a podpory, které rodiny žijící v těchto oblastech mají. Růžička (2011: 276) na základě svého etnografického výzkumu

25

upozorňuje na specifické překážky související s životem v sociálně vyloučené romské lokalitě. Zdůrazňuje především vyšší ekonomickou a časovou nákladnost života, které jsou spojeny s překonáváním nevyhovujícího technického stavu bydlení, s překonáváním prostorových bariér a omezeným přístupem k jinak běžně dostupným infrastrukturám (tento jev označuje jako „infrastrukturní exkluzi“). Horší infrastrukturální vybavenost sociálně vyloučených lokalit konstatuje i „Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů v této oblasti“ (GAC, 2006). Důsledkem ekonomické náročností15 života v segregované lokalitě může být zadlužení či předlužení, které snižuje motivaci k hledání práce na legálním trhu práce.16 Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit tak na základě ekonomické kalkulace mohou upřednostňovat krátkodobé či nelegální pracovní příležitosti, které jsou pro ně nevýhodné. (Růžička, 2011) Objekty v sociálně vyloučených lokalitách jsou většinou ve špatném technickém stavu. Ten je často vysvětlován jako důsledek špatného zacházení nájemníky a tzv. vybydlování. Nevyhovující podmínky je ale třeba chápat také jako důsledek procesu omezování investic ze strany majitele nemovitosti. (Růžička, 2011) K procesům sociálně prostorové exkluze ve snaze problémy řešit může svými postupy přispívat nevědomě i komunální politika. (Mareš, 2000) Za určitých okolností může mít podle názoru Touška (2007) segregace i kladné stránky. Obyvatelům vyloučené lokality může přinášet pocit sounáležitosti, být zdrojem identity, chránit před marginalizací ze strany majority, poskytovat příležitosti k rozvoji ekonomických činností (včetně těch nelegálních). S odvoláním na Foucaultovo (2000) chápání role prostoru v uplatňování moci a Durkheimovo (2002) propojení prostorové a sociální klasifikace17 považuje

15

Růžička (2011) například uvádí náklady na městskou hromadnou dopravu pro celé rodiny a případné dluhy u dopravních podniků, vysoké náklady na vytápění elektřinou či tuhými palivy v kombinaci s netěsnícími okny a neefektivní izolací staveb, vaření na plynu na kupovaných bombách atd. 16 Z důvodu krácení legální mzdy o dluh. 17 Čas a prostor jsou propojeny se sociální organizací. („… společenská organizace se přirozeně promítá i do prostoru, který společnost obývá. Aby se zamezilo jakýmkoliv střetům, je třeba, aby

26

Růžička (2006: 128) sociálně prostorovou exkluzi v českých městech za „specifickou formou sociální kontroly prováděnou prostřednictvím tzv. prostorové purifikace“ vedená snahou u udržení dominantního řádu.

1.2 Současná sociální práce Vývojem sociální práce v kontextu vývoje společnosti se věnovala a věnuje řada autorů. (Staub-Bernasconi, 1997; Lorenz, 2005; Webb, 2006) Pro naši práci jsme zvolili etapizaci Webba (2006), která pracuje s našimi klíčovými pojmy, kterými jsou pozdní moderna a riziko. Sociální práce ve fázi první moderny regulovala, kalkulovala, přinášela lidem zabezpečení a záruky. Druhá moderna s sebou přináší ambivalence, sociální práce se přesouvá od uspokojování potřeb ke zvládání rizik. Přehledně tento posun ilustruje Webb (2006: 32) v tabulce č. 2.

Tabulka č. 2: Sociální práce v jednotlivých fázích moderny (Webb, 2006: 32) Období

Typ sociální aktivity

Zaměření

Klasická moderna

Charitní a filantropická práce

Zlepšení

Univerzalistická, sociálním

Potřeba

1850-1935 Moderna

státem financovaná sociální

1945-1979

práce Pozdní moderna

Neoliberální sociální práce

Riziko

trendy

patří

Od roku 1979

Mezi

hlavní

současné

v sociální

práci

pokračující

proces

ekonomizace, manažerizace a privatizace sociálních služeb, který je reakcí na každé skupině připadlo určité místo“. (Durkheim, 2002: 476)

27

omezování veřejných výdajů do sociální oblasti a důsledkem neoliberalismus (Ferguson, 2009, McDonald, 2006, Sommerfeld, 2005; Holasová, 2009, 2012; Smutek, 2008) Jedním z projevů těchto trendů je požadavek na racionalizaci sociální práce, jejímž projevem může být například důraz na kalkulaci rizika, hodnocení potřeb cílových skupin a kontrolu využívání služeb a zpřísňováním podmínek jejich nároku. S tím je spojen rozvoj metod zvládání rizik (tzv. risk management). (Sirovátka, Winkler, 2010). Dalším projevem může být způsob financování sociálních služeb systémem veřejných soutěží vyhlašovaných každý rok a tlak na snižování nákladů. (McDonald, 2006) Harris (2003) užívá dokonce výraz „social work business“. Podle názoru Fergusona (2009) je to důsledek situace, kdy minimálně evropská sociální práce je stejně jako ostatní sociální profese hluboce ovlivněna neoliberalismem. Domnívá se, že sociální práce nevnímá žádnou alternativu k projektu volného trhu a neoliberalismu, což ji stále více odvádí od jejich hlavních hodnot. Holasová (2012) analyzuje možné důsledky ekonomizace sociální práce pro klienty, sociální pracovníky a organizace. Nové postavení klienta jako zákazníka posiluje jeho rovnoprávné postavení a rozšiřuje možnosti volby18, ale má i svá rizika a může některé „tržně neatraktivní“ klienty a vylučovat. V praxi sociální práce je pak pozornost soustředěna na výsledky, které lze prokázat a vykázat. Důsledkem těchto tendencí je i rozvoj praxe založené na důkazech (tzv. evidencebased practice). Webb (2001) evidence-based pojatou praxi sociální práce kritizuje z důvodu jejího ukotvení v deterministické racionalitě, na myšlenkách optimalizace jednání v systematicky plánovaném a organizovaném prostředí.

Argumentuje tím, že

rozhodování se neděje na základě objektivních důkazů, ale jde o komplexní jev, který má reflexivní charakter a děje se na základě omezené racionality. Dále upozorňuje na skutečnost, že tendence oddělovat fakta od hodnot, které se 18

Ferguson (2007) upozorňuje, že za tvrzeními o zvyšování možností volby klientů může být trend privatizace rizik.

28

projevuje zaváděním na důkazech založených postupů, ohrožuje odborný úsudek a „obezřetnost“ v sociální práci, lapá sociální pracovníky do rámce technické racionality a zároveň legitimizuje jen určité formy práce.

Protikladným trendem v sociální práci, který odmítá pozitivismus, vědecky ověřené důkazy a technickou racionalitu, je reflexivní19 praxe, která vychází z práce Schöna (1983). Podle jeho názoru i mínění dalších autorů (D´Cruz, Gillingham, Mendez, 2007; Parton, O´Byrne, 2000) je možné komplexnost a nejistotu práce s klientem zvládat kontinuální reflexí. Ve své práci popisuje dva druhy reflexe: reflexi během jednání a reflexi po jednání. Reflexe je pak východiskem pro rozvoj modelu pro další jednání v obdobné situaci. Mnoho autorů (D´Cruz, Gillingham, Mendez, 2007; Jeyasingham, 2012; Navrátil, 2010) poukazuje na různé způsoby užívání přídavného jména „reflexivní, reflektivní a kritické“ v sociální práci. Podle jejich názoru se jedná o reakci na nejednoznačnost a pocity nejistoty světa v období pozdní moderny. Navrátil (2010) či D´Cruz, Gillingham a Mendez (2007) se pokouší rozlišit mezi různými způsoby chápání pojmu. V první významu je reflexivita podle Navrátila (2010: 26) chápána „jako dovednost, s jejíž pomocí člověk rozhoduje a volí svou trajektorii života ve fluidních podmínkách pozdní modernity“. Podle D´Cruz, Gillinghama a Melendeze (2007) je pro jednotlivce novou příležitostí konceptualizovat svoji vlastní identitu a činit životní rozhodnutí. V dalším pojetí je podle Navrátila vnímána jako „praktická moudrost“, pomocí které sociální pracovníci čelí tlaku byrokratizace a ekonomizace jejich práce. Podle D´Cruz, Gillingham a Mendez (2007) jde o práci s emocemi v praxi sociálních pracovníků. Třetím pojetím je chápání reflexivity jako „analýzy utváření poznatků s důrazem na otázky moci, která se uplatňuje při tvorbě a aplikaci profesních znalostí“. (Navrátil, 19

Schön (1983) ve své práci „The Reflective Practitioner“ používá výraz „reflection“, „reflective practice“. Budeme se držet překladu, který v české odborné literatuře zavedl Navrátil (2010) – reflexivní, reflexe.

29

2010: 29) Podle D´Cruz, Gillingham a Mendez (2007) jde o kritickou analýzu systému znalostí užívaných sociálními pracovníky. Toto pojetí obsahuje „sociálně emancipační rovinu“ a „kritičnost“ sociálního pracovníka vůči stávajícímu sociálnímu uspořádání. Vzniká tak pojem „kritické reflektování“, které Navrátil (2010: 29) definuje s využitím práce Fook, jako kritický postoj k mocenskému způsobu utváření poznatků. Reflexivní kritičnost má „povzbuzovat sociálního pracovníka, aby zpochybňoval nezbytnost a definitivnost stávajícího sociálního řádu, o jehož větší spravedlnost má sociální pracovník usilovat“. Jak Navrátil uzavírá, jde o „reflexivitu jako kritiku poznání“. Podle názoru Se shodným pojetím kritické reflexivní praxe v sociální práci přichází např. Webb (2006). Navrátil (2010: 42) popisuje chápání reflektivní praxe Paynem (2005), které spočívá ve strukturovaném „zvažování vlivu sociálního pracovníka na situaci i o zpětné vyhodnocování průběhu a výsledku intervence“, které je založeno na zkušenosti, reflexi a činnosti20. Autoři, kteří neakceptují, jejich slovy „neoliberální ideologii“ (Ferguson, 2009), formulují myšlenky, které bývají označovány jako kritická sociální práce či kritická teorie sociální práce21 (Fook, 2002). Ta se zabývá strukturální analýzou osobních problémů, analýzou sociálně kontrolní funkce sociální práce a sociálního státu a usiluje o dosažení sociální spravedlnosti skrze sociální změnu. Je úzce spojena s myšlenkami zplnomocnění, participativního a akčního výzkumu a komunitní prací. Kritická sociální práce si klade otázku, zda to, jak si jako sociální pracovníci konstruují chápání oblastí a způsobů své práce, jim nebrání v dosahování změn. Ferguson (2009: 82) se domnívá, že problémem při prosazování alternativy k liberálně zakotvené sociální práci je nejasnost představ o stavu, kterého by mělo být dosaženo.

K ilustraci uvádí slova jednoho z demonstrantů proti Světové

obchodní organizaci: „Zničte kapitalismus a nahraďte ho něčím hezčím“. 20

Expirience, reflection, action. V odborné literatuře se můžeme setkat také s označením „antioppressive“ či „anti-discriminatory perspectives“ (Payne, 1997; Thompson, 2006 ) či „radical social work“ (Ferguson, Woodward, 2009; Ferguson, 2009), „structural social work“ (Mullylly, 1997). 21

30

1.2.1 Sociální práce a sociální vyloučení

Sociální inkluze má být dosahováno především skrze uplatňování občanských práv (včetně těch sociálních). Liberální koncepty inkluze však počítají se začleňováním jednotlivců, s jejich individuálními právy a ne s právy kolektivit. (Byrne, 2005) Ale jak připomíná Mareš (2000: 293-294), exkluze menšinových skupin je založena „na odmítnutí jejich kolektivních (kulturních) práv. Identita minorit je sice tolerována jako fatální aspekt plurality dnešního světa, ale občanská integrace jejich příslušníků je podmiňována oslabením této identity. Jejich skupinová identita je v lepším případě tolerována, ale ignorována. Zahrnutí kolektivit pak zřejmě nelze řešit jen skrze nediskriminaci jejich jednotlivých členů, ale jen uznáním jejich kulturních práv (po výtce kolektivních).“ V tomto

kontextu

se

Fraserová

(Fraserová,

Honneth,

2004)

pokouší o

reaktualizaci kritické teorie a přichází s duální dimenzí sociální spravedlnosti. Podle jejího názoru se nerovné rozdělování kříží s nedostatečným uznáním. V souvislosti se sociální spravedlností se vedle požadavku na spravedlivé přerozdělování objevuje i požadavek na uznání. Odepírání uznání22 vede podle Fraserové k vylučování. Freaserová za základ nerovnosti považuje „institucionalizované kulturní hodnotové vzory“ (Fraserová, Honneth, 2004: 53-54) na základě kterých jsou „některé kategorie sociálních aktérů hodnoceny jako normální a jiné jako nevyhovují a méněcenné“. Cílem je uvést v život vzorce, které umožní účast (participaci) těmto „méněcenným“ sociálním skupinám. Růžička (2011) kritizuje snahy o sociální integraci za jejich individualizaci 23 a přehlížení nadindividuálních (strukturálních) aspektů a příčin sociální exkluze. 22

Odepírání uznání Fraserová (Fraserová, Honneth, 2004: 29) definuje jako „vylučování z rozhodujících reprezentačních, komunikativních a interpretačních praktik naší vlastní kultury“. Projevem neuznání je neúcta, ke které dochází „jestliže je člověk pravidelně osočován nebo znevažován ve stereotypních veřejných kulturních aktech reprezentace a/ nebo v interakcích každodenního života“. Odkazuje se například na kulturu chudoby, kterou považuje za ideologii, která legitimizuje, „že chudí dostávají pouze to, co si zaslouží“. (Fraserová, Honneth, 2004: 45) 23 Podle Růžičky (2011) to znamená jejich zaměření na individuální kompetence vyloučených, kdy

31

S odkazem na Víška (2005) označuje situaci, kdy jsou deklarovány snahy o sociální integraci a stát a samosprávy svými praktikami sociální exkluzi prohlubují, za „schizoidní“. Uzavírá: „Teprve po odstranění „materiálních“ bariér, o které se snahy individuálních aktérů nutně oslabují a tříští, mohou být programy integrace, jež by se

orientovaly na

zvyšování individuálního

lidského

kapitálu

u

exkludovaných aktérů, plně realizovatelné“. (Růžička, 2011: 290) Od klientů se ale očekává, že se budou svobodně rozhodovat a přebírat odpovědnost za řešení svých problémů (viz například Zákon o sociálních službách.) Jak píše Bauman (2008: 11) „že veškeré následky svých rozhodnutí ponesou a unesou“. Podobně upozorňuje na tendence individualizovat a patologizovat sociální problémy ve své práci Ledwith (2011) nebo Anderson (1996). Anderson (1996) uvádí příklad programu, který se v USA soustředil na práci s chudými ženami, které byly vzdělávány v hospodaření s rodinným rozpočtem, hledání práce a výživě dětí. Program vyzníval paradoxně, protože ženy neměly dostatek finančních prostředků, se kterými by hospodařily, práce k hledání pro ně neexistovala, věděly, jak výživně uvařit, ale neměly za co koupit suroviny. Jejich chudoba byla vnímána jako jejich individuální selhání. Anderson (1996) vnímá izolaci (často způsobenou pocity studu, zahanbení) jako bariéru řešení problémů. Také Fraserová (Fraserová, Honneth, 2004: 101) popisuje tendence stigmatizovat příjemce sociální pomoci, „odlišovat je od „výdělečně činných“ a „plátců daní“, kteří „se sami uživí“. Sociální programy… činí z chudých „terč“. Poukazuje na pomoc matkám samoživitelkám v USA24, která byla interpretována jako „získat něco za nic“. Autorka upozorňuje, že reforma sociální politiky nemůže být úspěšná bez pokusu o kulturní změnu.

25

V liberálním diskurzu jsou chudí prezentováni jako

„neschopní a nenasytní“, kteří chtějí „stále víc a víc“. (Fraserová, Honneth, 2004: 118) Šanderová (2007: 13) diskutuje trend převádět problém sociálních nerovností na individuální patologii. Sociální problémy většinou souvisí s nezaměstnaností, která život v exkluzi je vnímán jako důsledek individuálního selhání či nedostatku kompetencí. 24 Aid to Families with Dependent Children (AFDC). 25 Slovy Fraserové: „žádné přerozdělování bez uznání“. (Fraserová, Honneth, 2004: 102)

32

„bývá v rovině sociální politiky implicitně a nezřídka zcela otevřeně spojována s nízkou pracovní morálkou, ne-li s chronickou leností, dysfunkčními hodnotovými preferencemi a asociálním jednáním“. Z tohoto důvodu jsou, jak píše Šanderová (2007), vedle vyplácení sociálních dávek realizovány různé programy, které usilují o poskytnutí kvalifikace a upevnění pracovních návyků. Jak dodává trefně Šanderová

(2007:

13)

„s

jistou

nadsázkou

lze

říci,

že

nejdůležitější

charakteristikou takto postižených je, že nevyhovují požadavkům trhu, a je tedy třeba je naučit podávat výkony, které uznává trh. Proto je třeba vytrénovat je pro nároky trhu, aby dokázali podávat stále detailněji definovaný „výkon“ a zasloužili si uznání na trhu práce“. V praxi sociální práce jsou pak popisovány jevy jako je disciplinace klientů či penalizace chudoby a sociálního vyloučení (Vyhlídal, Šimíková 2010). Otázkou tedy je, zda zůstane cílem sociální práce jen vylepšení adaptability klientů. (Klimplová, 2010). Šanderová (2007: 14) s odkazem na práci Fraserové a Lockwooda26 navrhuje dosahovat sociální integrace dopřáním uznání těm, kterým je odepřeno. Argumentuje, že se nemusí jednat o změnu řádu (jak ji například požaduje Fraserová), ale účinná by podle jejího názoru mohla být „inovace interpretace principů uznání směrem k jejich větší flexibilitě, která však předpokládá, abychom nalezli cestu, jak klást účinné překážky výše zmíněným praktikám nespravedlnosti uznání“. Šanderová s využitím práce Tillyho

27

kritizuje individualizující i strukturálně

pojatou analýzu sociálních nerovností. Mechanismus jejich produkce ale podle Tillyho leží v oblasti sociálních interakcí. Ke zmírnění nerovností (tedy i sociálního vyloučení) nemůže podle jeho názoru vést úsilí o strukturální změny, ani ovlivňování individuálních charakteristik. Šanderová (2007: 16) uzavírá: „K takovému cíli spíše povede, zaměříme-li se na organizační procesy v mezorovině, 26

LOCKWOOD, D. Solidarity and Schisma. The Problem of Disorder in Durkheimian and Marxist Sociology. Oxford: Clarendon Press, 1992. 27 TILLY, C. Durable Inequality. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1998.

33

v reálných sociálních prostředích (organizacích), neboť zde se utváří podhoubí odolných nerovností čerpajících svoji sílu z nerovností existujících vně organizací, které zpětně upevňují. Domnívám se, že právě zde je třeba hledat konkrétní praktiky nespravedlnosti uznání, jež stojí v pozadí stále užšího vymezování „trhem“ uznávaného výkonu“. Podívejme se perspektivou tohoto tvrzení například na koncepci komplexního přístupu k řešení problému sociální exkluze, prezentovanou Marešem (Mareš, Horáková, Rákoczyová, 2008: 33). Jedná se o koncepci předsedy vlády Velké Británie28, která vychází z chápání exkluze jako kombinace jevů individuální 29 a strukturální30 úrovně. Řešení pak navrhuje nápravu jedné či druhé úrovně. Příklady „strukturální nápravy“ jsou podle matriálu revitalizace místní ekonomiky, zvyšování kvality bytového fondu. Příklady „individuální nápravy“ jsou zvyšování kvalifikace sociálně vyloučených a tím jejich uplatnitelnost na trhu práce, zvyšovat kompetence rodin při spolupráci se školami. Je třeba poznamenat, že opatření strukturální povahy jsou většinou zcela mimo rámec běžného repertoárů sociálních pracovníků (alespoň v České republice). Pojďme se ve světle těchto závěrů vrátit k oblasti sociální práce a jejím představám k řešení problému sociálního vyloučení a nových sociálních rizik. V sociální práci s v rovině teorií vede diskuse o příčinách vzniku sociálních problémů. S jistým zjednodušením lze tvrdit, že v sociální práci se ustavili tři základní pohledy: 1) příčiny problémů leží v nedostatečné socializaci jedince či jeho patologii, 2) problémy produkují strukturální faktory, 3) problémy vznikají v interakci jedinců, rodin, skupin a prostředí. (Erath, Hämälläinen, 2001; Turner, 1996)

28

Prime Minister’s Strategy Unit 2005 Nízká kvalifikace a špatná uplatnitelnost na trhu práce, špatný zdravotní stav, nekompetence rodin spolupracovat se školou, nedostatečná motivace ke vzdělání. 30 Strukturální příčiny vzniku sociálního vyloučení: slabá ekonomika, nedostatečný trh práce, nedostatek či špatná kvalita bytového fondu, špatné životní prostředí, nekvalitní veřejné služby. 29

34

Z důvodů výše uvedené argumentace lze předpokládat, že šanci řešit účinně současné sociální problémy má interakční pojetí sociální práce. Interakční přístup v sociální práci popisuje například Shulman (1992).

35

2 KONSTRUOVÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE JEJÍMI AKTÉRY31

Pro uchopení postavení a role sociální práce v pozdně moderní společnosti je důležité porozumění tomu, jak ji chápou samotní její aktéři, sociální pracovníci. Zaměřili jsme se na pracovníky sociálních odborů obecních úřadů z důvodu jejich klíčového postavení, to jak v rozsahu pravomocí, tak v objemu poskytovaných služeb. Cílem zkoumání bylo tedy porozumět tomu, jak sociální pracovníci obecních úřadů (konkrétně představitelé sociálních odborů) chápou postavení a cíle sociální práce, její klienty, problémy, kterými se sociální práce má podle jejich názoru zabývat, jejich příčiny a možná řešení kontextu současné pozdně moderní společnosti.32

2.1 Metodologie výzkumu

Jak

jsme

již

uvedli

v Úvodu,

výzkum

vycházel

z konstruktivistického

a

participativního paradigmatu (Creswell, 2007). Hlavní metodou analýzy byla interpretace. Interpretace významů, které jedinci a skupiny vytváří, a které vedou jejich jednání. Důraz je kladen na „na subjektivní význam jednání a institucí v sociálním světě“. (Harrington a kol., 2006: 161) Interpretativní teorie chce vědět, jaké to je být sociálním aktérem určitého druhu, a zajímá se o to, jak tito lidé chápou

svou

sociální

situaci.“

(Harrington

a

kol.

2006:

162)

Využívá

interakcionalistické logiky vzájemného sociálního utváření.

Detailní informace o provedeném výzkumu obsahuje výzkumná zpráva autorky: Dílčí zpráva č. 2. Nová sociální rizika pohledem vedoucích odborů sociálních věcí. Podpora vědy a výzkumu v Moravskoslezském kraji RRC/03/2010. Ostrava: Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě, 2011. 32 Výzkum probíhal v rámci projektu „Nová sociální rizika a možnosti uplatnění moderních metod sociální práce v Moravskoslezském kraji“ v rámci programu Podpora vědy a výzkumu v Moravskoslezském kraji, RRC/03/2010, realizovaném v období 2010 – 2011. 31

36

Výzkum byl realizován s využitím kvalitativní výzkumné strategie (Miovský, 2006), metodou zakotvené teorie (Strauss, Corbinová, 1999).

Zakotvená teorie byla

rozvinuta v sociologii B. Glaserem a A. Straussem. Podle jejich názoru by měly být teorie „zakotveny“ v datech z terénu, především v jednání a interakcích a sociálních procesech. (Creswell, 2007) Data byla vytvořena metodou moderovaných skupinových diskusí (metodou ohniskových skupin). Využívali jsme interakce skupiny při tvorbě významů tématu změny sociálního kontextu ve vztahu k sociální práci a sociálním službám. Metoda nám umožnila v omezeném čase pozorovat velké množství interakcí vyvolaných tématem, srovnávat názory a zkušenosti účastníků, porozumět způsobům přemýšlení a interpretacím jevů. Kladli jsme důraz na zkušenosti účastníků s daným tématem (Morgan, 2001). Diskuse byly realizovány ve třech ohniskových skupinách, které podle předem připraveného scénáře vedli dva moderátoři33. Pro vedení skupin byla použita kompromisní „trychtýřová“ strategii popsaná Morganem (2001). Miovský (2006) ji označuje jako polostrukturovanou (semistrukturovanou) ohniskovou skupinu. Při využití

této

strategie

začne

skupina

každé

z témat

diskutovat

méně

strukturovaným přístupem a postupně přechází v diskusi strukturovanější. Využívali jsme analogii trychtýře, která „spočívá v široce otevřeném počátku a užším, kontrolovanějším konci“ u každého z diskusních témat a vyšší strukturou v závěru diskuse. Kompromis mezi strukturovaným a nestrukturovaným přístupem k diskusi nám umožnil na počátku explorovat vlastní perspektivy účastníků (diskuse byla uvedena otázkou „Ve společnosti se děje mnoho věcí, které ovlivňují oblast, ve které pracujete. Co vy ve vaší práci teď aktuálně vnímáte? Co oproti dřívějšku, jaké jsou klíčové vlivy, co očekáváte od budoucího vývoje?“) a v pozdější fázi se zaměřit na konkrétní témata našeho výzkumu (nová sociální rizika a sociální vyloučení) ve vztahu k sociální práci. Scénář rozhovoru by vystavěn tak, aby respektoval předmět výzkumu a zároveň splňoval kritéria pro

Autorka textu byla autorkou scénáře a hlavním moderujícím (v přepise diskuse označována jako „moderátor 1“). 33

37

vytvoření efektivní ohniskové skupiny, kterými jsou škála, specifičnost, hloubka a osobní kontext (Morgan, 2001). Účastníci ohniskových skupin34 byli seznámeni s cílem výzkumu pouze velmi obecně a rámcově, abychom minimalizovali jejich počáteční ovlivnění. Stanovili jsme si časový harmonogram skupinové diskuse, byl však pouze orientační. Moderátoři přistupovali k dalším tématům až po vyčerpání diskuse. Kromě zaznamenávání průběhu skupinové diskuse na diktafon a videokameru byly hlavním moderátorem pořizovány terénní poznámky a účastníci diskuse vyplnili kartu účastníka a svým podpisem stvrdili souhlas s pořízením video a audio záznamu a s jeho archivací. Při interpretaci rozhovorů je třeba reflektovat termín konání ohniskových skupin. Na začátku roku 2011, kdy se výzkum realizoval, se začala připravovat rozsáhlá Sociální reforma Ministerstva práce a sociálních věcí, která pro odbory sociálních věcí znamenala potenciálně významné změny. Byla provázena kritikou a obecně rozšířenými obavami z konkrétního způsobu realizace.

2.2 Charakteristika výzkumného souboru

Výzkumný soubor tvořilo 22 vedoucích sociálních odborů a jejich zástupců z obcí s rozšířenou působností v Moravskoslezském kraji. Jednalo se o účelově vybraný vzorek (Morgan, 2001). Hlavním kritériem byla jejich komplexní znalost současné

34

Byly realizovány tři ohniskové skupiny v lednu a únoru 2011 v prostorách obecně prospěšné společnosti Accendo, kterých se zúčastnilo celkem 19 diskutujících. V každý den konání skupiny došlo k omluvě 2-3 účastníků ze zdravotních důvodů, některé účastníky se podařilo přesunout na jiný termín, u některých to však z důvodu jejich časové zaneprázdněnosti nebylo možné. Proto byly podle stejného scénáře uskutečněny 2 polostrukturované rozhovory se třemi pracovnicemi, které se konaly 16.2.2011 a 22.2.2011.

38

aktuální situace v jednotlivých správních obvodech a schopnost posuzovat možné dopady připravované Sociální reformy.35 Celkem 7 vedoucích sociálních odborů odmítlo přijet či vyslat zástupce z finančních či časových důvodů (Bílovec, Bohumín, Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov, Kravaře, Orlová, Rýmařov), proto bylo zvoleno náhradní řešení, a to oslovení vedoucích sociálních odborů z 5 největších městských částí města Ostravy. Ohniskových skupin se nakonec zúčastnili zástupci ze sociálních odborů z obcí s rozšířenou působností: Bruntál, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek-Místek, Havířov, Hlučín, Karviná, Kopřivnice, Krnov, Nový Jičín, Odry, Opava, Ostrava, Třinec, Vítkov. Za městské části Statutárního města Ostravy to byli kromě zástupce z Magistrátu města Ostravy účastníci z městských částí Vítkovice, Moravská Ostrava a Přívoz, Ostrava Jih, Poruba a Slezská Ostrava. Každý z účastníků vyplnil kartu účastníka, získané údaje byly anonymizovány a vloženy pro přehlednost do tabulky č. 3. Tabulka č. 3: Údaje o účastnících ohniskových skupin a rozhovorů Označení účastníka Označení (Ž=žena, skupiny M=muž)

Datum ohniskov Věk é skupiny

Ž1 Ž2 Ž3 M1 Ž4 Ž5

FG1 FG1 FG1 FG1 FG1 FG2

27.1.2011 27.1.2011 27.1.2011 27.1.2011 27.1.2011 28.1.2011

61 41 58 47 42 40

Ž6

FG2

28.1.2011

57

Ž7

FG2

28.1.2011

43

Vzdělání

VŠ - Mgr. VŠ - Mgr. VŠ - Bc. VŠB - Ing. VŠ - Mgr. VŠ - Ing. SŠ s maturitou VŠ - Mgr.

Praxe ve Praxe Vzdělání funkci v sociální v sociál vedoucíh oblasti ní práci o odboru (v letech) (v letech) ne 36 16 ne 2 2 ano 20 20 ne 9 8 ano 22 3 ne 10 5 ne

30

16

ano

21

8

35

Vedoucí odborů byli nejprve osloveni telefonicky. V průběhu telefonátu byli seznámeni se skutečností, že ohniskové skupiny jsou realizovány jako součást projektu Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě „Nová sociální rizika a možnosti uplatnění moderních metod sociální práce v Moravskoslezském kraji“ a budou pořádány ve 3 termínech a tematicky budou zaměřeny na sociální oblast, diskuze se bude týkat jejich zkušeností jako expertů z praxe.

39

Označení účastníka Označení (Ž=žena, skupiny M=muž)

Datum ohniskov Věk é skupiny

Ž8 Ž9 M2

FG2 FG2 FG2

28.1.2011 28.1.2011 28.1.2011

60 54 55

Ž10

FG3

3.2.2011

42

Ž11 M3 Ž12 Ž13 Ž14 Ž15 Ž16

FG3 FG3 FG3 FG3 FG3 FG3 FG3 Rozhovor 1 Rozhovor 2 Rozhovor 2

3.2.2011 3.2.2011 3.2.2011 3.2.2011 3.2.2011 3.2.2011 3.2.2011

46 35 62 52 53 46 38

VOŠ VŠ - Bc. VŠ - Mgr. SŠ s maturitou VŠ - Ing. VŠ - Mgr. VOŠ VŠ - Mgr. VŠ - Ing. VŠ - Mgr. VŠ - Ing.

16.2.2011

51

22.2.2011 22.2.2011

Ž17 Ž18 Ž19

Vzdělání

Praxe ve Praxe Vzdělání funkci v sociální v sociál vedoucíh oblasti ní práci o odboru (v letech) (v letech) ano 30 8 ano 27 14 ne 20 16 ne

1,5

0*

ne ne ano ne ne ne ne

5 6 21 19 9 17 5

0* 5 11 19 11 17 1,5

VŠ - Bc.

Ano

19

7

46

VŠ - Bc.

Ano

20

18

40

VOŠ

Ano

11

0*

Pozn. : *účastníci nepracovali jako vedoucí odboru sociálních služeb, ale byli to jejich zástupci vedoucí oddělení v rámci těchto odborů

2.3 Analýza a interpretace dat

Při analýze jsme pracovali s přepisem průběhu jednotlivých ohniskových skupin. Nejprve jsme provedli otevřené kódování (Strauss, Corbinová, 1999). Text jsme rozčlenili na jednotky a takto vzniklým jednotkám jsme přidělili kód. Vzniklé kódy jsme seskupili do deseti kategorií a začali jsme vytvářet hierarchický systém textu. Pracovali jsme s vlastnostmi a dimenzemi kategorií. Po otevřeném kódování jsme realizovali axiální kódování fenoménu sociální práce, při kterém jsme vyhledávali mezi jednotlivými kategoriemi vazby a postupovali v duchu paradigmatu, který zahrnuje příčinné podmínky, kontext, intervenující podmínky, strategie jednání a následky. (Strauss, Corbinová, 1999) 40

2.3.1 Chápání společnosti

Diskutující sociální pracovníci jako vlastnost společnosti označují její polarizaci. Odlišují se v jejím zasazení do časového rámce (přítomnost – budoucnost). Část účastníků skupin popisuje již vnímanou polarizaci, kterou interpretují jako úbytek střední vrstvy:“…vidím z té praxe, že nám polarizace společnosti hodně (rukou naznačí růst), ano, hodně bohatých, střední vrstva nikde a že se nám to hodně tlačí do té kategorie (rukou naznačí prudký pokles!)“36((FG1/Ž2) a nárůst nejnižší společenské vrstvy, „ která je nemotivovaná, bez budoucnosti.“ (FG3 /Ž13) Část účastníků předpokládá, že „dojde k polarizaci společnosti. Že bude na jedné straně vrstva těch bohatších a na druhé straně ta vrstva těch chudších, daleko zřejmější než je to dnes“. (FG1/Ž1) a „Že ten propad mezi vrstvami bude obrovský.“ (FG1/Ž4) Polarizaci označují jako nepředvídatelnou a nepředstavitelnou. „A myslím si, že zatím nikdo z nás to není schopen spočítat a ani si představit... přijde něco, na co společnost není připravená, za těch 20 let.“ (FG1/ Ž4) Jejich představy o polarizaci společnosti rezonují s názory Novaka (1996), Kellera (2010), Ledwith (2011), Baumana (2008) kteří se domnívají, že společnost vstupuje do období nepředvídatelných změn, ve kterém zmizely všechny iluze stability. Jsme v nejisté době globalizované tekuté modernity. (Bauman, 2002; 2008) Podle Kellera (2000, 2005, 2010) se atmosféra ve společnosti radikálně mění. Dřívější víra v to, že pokud možno všichni se již brzy stanou členy široké a prosperující střední vrstvy, se rychle vytrácí a na její místo nastupuje strach z uzavírání úspěšných a z polarizace celé společnosti. Sociální rizika se začínají týkat stále více také středních vrstev. Na růst sociálních nerovností a snižování sociální soudržnosti, související s individualismem, upozorňuje také Musil (Potůček, Musil, Mašková, 2008). Uvádí sociologické analýzy, které potvrdily

36

Některé z přímých výpovědí jsou z důvodu čtivosti textu stylisticky upraveny, především se jedná o vypuštění „slovní vaty“ (př. vlastně, takové to, jako atd.)

41

nárůst

individualizace

v evropských

společnostech

v důsledku

rozkladu

geografické a třídní identity.

Diskutující sociální pracovníci vnímají „Zvětšující se napětí ve střední vrstvě, která má pocit, že v podstatě pokaždé, když to dospěje k horšímu, tak je to ona, která to odnese. Zvýšením daní, ztrátou prostě výhod…“. (FG3/ Ž13) Měli na mysli především to, že rostoucí požadavky na stát ústí ve větší daňové zatížení. Majetnější tak mají pocit, že na přerozdělování nejvíce doplácejí. (Giddens, 1999) Pohled sociálních pracovníků je v souladu s popisem sestupu středních vrstev podaných Kellerem (2000). Podle Večerníka (2010) bychom však místo o vyprazdňování středu měli hovořit o proměnách podoby a pozice střední třídy. Zároveň však dodává, že koncept střední třídy je dosti nejasný, protože není jasné, uprostřed čeho se tato vrstva nachází. Další část sociálních pracovníků v kontextu očekávaného nárůstu sociálních nerovností vyjadřovala obavy z nárůstu napětí a konfliktů ve společnosti:

„…

sociální napětí a ty potíže, že budou dosti velké…“. (FG1/ Ž4) a „…to musí směřovat k nějakému společenskému konfliktu.“ (FG3/ Ž13) Jejich představy jsou v souladu například se závěry Becka (2007b), podle jehož názorů s růstem nerovností a chudoby vznikají sociální a politické konflikty, deformace a rizika. Diskutující sociální pracovníci popisovali pokles solidarity ve společnosti, který vnímají především ve vztahu k seniorům a osobám bez přístřeší. „Já si myslím, že ta společnost přestala být jakoby už od školy jakoby ohleduplnější vůči svým starším spoluobčanům. To stáří, teď mluvím o stáří nebo i to bezdomovectví. …nikoho nenapadne, že taky bude starý a tu pomoct bude taky potřebovat… Ano, přesně proto to říkám, že to není jen to stáří, je to i skupina těch bezdomovců…“. (FG2/ Ž7) Pokles solidarity je popisován jako důsledek individualizace společnosti. „ Tahle společnost klade velký důraz jen na sebe sama, na tu individualitu, ale vytrácí se solidarita… že jsem součástí něčeho, jenom prostě každý sám za sebe… jenom

42

já, já, já, a to ostatní, pokud je to pro mě užitečné. Pokud to pro mě není užitečné, tak mě to nezajímá, nebo se od toho distancuji.“ (FG2/ Ž9) Pokud se solidarita ve společnosti objevuje, je založena na logice zásluh, hodnocení toho, kdo si pomoc zaslouží nebo kdo si „objektivně“ nemůže pomoci sám díky své bezbrannosti či bezmocnosti. „… pokud jsou ochotní, ti dávají, ale pokud, tak domy seniorů jsou ještě ochotni připustit a dětské domovy, všechno ostatní je mimo jejich okruh zájmů.“ (FG2/ M2) Mareš (1999) tuto situaci popisuje s využitím konceptu chudých hodných péče37 (tzv.„deserving poverty“) a chudých nehodných péče (tzv. „undeserving poverty“), který souvisí se společenským konsensem o příčinách chudoby. Společnost rozlišuje chudé podle míry, s jakou jsou podle jejího názoru schopni ovlivnit svůj život a akceptuje, že jsou jisté skupiny osob, které nemohou svoji situaci ovlivnit a oprávněně spoléhají na pomoc společnosti. U jiných skupin však společnost očekává, že se o sebe postarají sami (především pokud jsou práce schopní). „Pokud to neudělali, lze předpokládat, že je chudoba důsledkem jejich lenosti, nedbalosti, neprozíravosti a nemorálního či kriminálního způsobu života. Nemohou se proto odvolávat na sociální solidaritu, společnost vůči nim nemá žádné závazky.“ (Mareš, 1999: 66) Obdobně Šanderová (2007) popisuje situaci nezaměstnaných, kteří z důvodu své neuplatnitelnosti na trnu práce nemohou aspirovat na uznání a zaslouženou odměnu a je založena na principu výkonu definovaným trhem. Za příčiny poklesu solidarity ve společnosti diskutující sociální pracovníci označují: (1) odlišnost od mládí, která je společností vnímána jako přítěž,

„… prostě

jakákoliv odlišnost od mládí, které se považuje za nějakou prestiž, nějaký kredit, že prostě je to přítěží pro tu společnost. Nikoho nenapadne, že taky bude starý a 37

Tuto kategorii tvoří tradičně staří, nemocní a lidé se zdravotním postižením. Dále oběti přírodních katastrof a lidských neštěstí (př. ovdovělé matky). Mareš (1999) se odvolává na výzkumy Goldinga a Middletona, publikované v roce 1982, kteří našli u veřejnosti vysokou míru hostility vůči příjemcům sociálních dávek a přesvědčení, že jsou tyto dávky zneužívány. Veřejnost schvalovala poskytování pomoci především starým a nemocným, měla tendenci přeceňovat výši podpor a podceňovat potřeby chudých rodin.

43

tu pomoct bude taky potřebovat. Spíše se ta společnost k tomu staví „mě se to netýká, ještě teď se mě to netýká. Vy jste staří a jako co teď s vámi?“ (FG2/ Ž7) (2) odlišnost „ od toho správného směru, nebo podnikatelského směru, protože teď se v podstatě klade velký důraz na podnikatelství a tyhle ty příjmy z podnikatelů.“ (FG2/ Ž7) (3) „strašnou materiální orientaci společnosti“ (FG2/ Ž9), která je podporována médii a politiky, a v důsledku které lidé, „kteří berou od státu, jsou jakýmisi parazity a všechno se schovává za tím, že jsou lidé, kteří zneužívají dávky.“(FG2/ Ž9) (4) narušením reciprocity, „pokud tomu nějakým způsobem dávám, chci samozřejmě taky dostávat. Ať už je to teda vzdělání, že studuji vysokou školu, nebo podobně, ale teď opravdu se začínám setkávat i s tím, že bude opravdu boj.“ (FG3/ Ž14). „Ta nejvyšší společenská vrstva, která si udržuje takové izolované postavení a nepodílí se solidárním způsobem v podstatě na těch nákladech té společnosti.“ (FG3/ Ž13) (5) anonymitu, převedším ve městech a izolaci, která je interpretována jako aktivní („se hodně lidí izoluje“ (FG3/ Ž15) a podporovaná stavebními bariérami. Jako důsledek poklesu solidarity ve společnosti sociální pracovníci vnímají problém legitimizovat pomoc sociálně slabým. „…názor občanů, my se třeba hodně setkáváme s názorem, že proč to řešíme, proč jim pomáháme, proč jim vlastně vůbec něco dáváme a ještě zadarmo třeba. Nebo nedej Bože, za 5 korun polívku jim dáváme. Takže na jednu stranu, město by to třeba chtělo řešit, když má, dalo by se říct garanta, který to chce podporovat a na druhou stranu i to přijetí okolí není jednoduché a není jednoduše obhajitelné.“ (FG1/ Ž4) Podobně Ledwith (2011) upozorňuje na eskalaci krize sociální spravedlnosti. Za podmínku udržení a rozvoje solidarity považují účastníci její uznání společností jako hodnoty („…kdyby společnost… taky je nějakým způsobem odměnila…“) (FG2/ Ž7) a tím legitimizaci problémů klientů. Ačkoliv jsou sami k logice zásluh vzhledem k sociálně slabým kritičtí, sami ji uplatňují ve vztahům k potenciálním podporovatelům sociální pomoci. To je ve shodě s konceptem tzv. „rozdvojeného

44

vědomi“, sdílení protikladných přesvědčení o redistributivní spravedlnosti (Matějů, Smith, 2012) Dalším rysem dnešní společnosti je podle sociálních pracovníků nejistota, „kterou společnost prožívá na všech frontách a nejde o to, jestli je systém nastaven tvrdě nebo měkce, ale že není nastaven. A ta nejistota se netýká jenom nás, jako pracovníků v té sociální oblasti, ale jako občanů obecně…. společenská nejistota charakterizuje potom i naši práci. Protože v té naší konkrétní oblasti sociální se samozřejmě projevuje ještě víc.“ (FG3/ M3) „…v té nejistotě jsme všichni a ještě to na nás valí ze všech stran média…“ (FG3/ Ž15) „Ta nejistota, kterou oni v těch lidech skrz média vyvolávají, je někdy opravdu velmi neúnosná.“ (FG3/ Ž16) „Ten systém se tak výrazně mění a nikdo neví, kam až se změní, že ta nejistota, tu já vidím jako klíčovou.“ (FG3/ M3) „… já, asi jako každý člověk, chci nějakou jistotu. Alespoň v něčem.“ (FG3/ Ž14) Charakteristickým rysem společnosti je podle sociálních pracovníků také nezodpovědnost, kterou vnímají jako akcent na práva bez vyžadování povinností. „…o povinnostech se dneska moc nemluví, ale pořád se všude jenom zviditelňuje, že máme na všechno právo, ale potom že máme i ty povinnosti, to už moc nechceme slyšet a podle mého názoru tak ubývá taková, svým způsobem, nemožnost vymoct třeba i takovou věc, jako je rodičovskou zodpovědnost.“ (FG3/ Ž16) Názory sociálních pracovníků rezonují s představami zastánců tzv. Třetí cesty (Giddens, 2004), podle jejichž názoru nestačí poskytovat občanům sociální ochranu, ale je třeba po nich vyžadovat převzetí zodpovědnosti za jejich vlastní životy. „Máme nejenom práva, ale i zodpovědnost“, slova bývalého holandského ministerského předsedy, která cituje Giddens (2004: 13). Podle názoru Giddense (2004: 14) množství sociálních výhod, kdy práva postupně převážila nad zodpovědností, působilo proti pocitu sounáležitosti a mělo za následek „úpadek smyslu pro povinnost a solidaritu“.

45

Při popisu současné společnosti sociální pracovníci akcentovali především její rysy, které dle jejich názoru brání, či přinejmenším velmi komplikují realizaci sociální práce. Vyjadřují obavy z nárůstu polarizace a napětí ve společnosti. V nejistotě a ohrožení nežijí jen jejich klienti, ale i oni sami, příslušníci středních vrstev a také samotná jejich profese, kterou ohrožuje krize solidarity. Uvedené rysy společnosti popisují jako status quo, jako situaci, kterou nemohou příliš ovlivnit.

2.3.2 Politizace sociální práce Politické ideologie podle diskutujících sociálních pracovníků významně ovlivňují praxi sociální práce. Jako převažující vnímají vliv liberálního přístupu, který ovlivňuje představy o příčinách a řešení sociálních problémů. „Stanovisko našich politiků… i na většině samospráv - každý je sám za sebe zodpovědný, do jaké situace se dostal, tak ať si s tím poradí sám.“ (FG2/ Ž6) Právě vliv politiky považují za příčinu diskontinuity sociální práce a sociálních služeb. „… rychlé politické změny, vlády a ti ministři se nám tam střídají, že to nemá žádnou návaznost….Teď se vám to všechno pomění, už není žádná kontinuita“ (FG1/ Ž2) Dalším důsledkem politizace sociální práce je odtržení profesionálů (sociálních pracovníků) od jejího konstruování. „ Není čas zeptat se těch lidí dole, protože reformy se musejí zpracovávat rychle. Nikdo se nikoho neptá a najednou to máte na stole. Ono dřív se fakt pracovalo v pracovních skupinách. Protože, když se něco tak obrovského chystá, tak přece musím mít k tomu nějaké podklady. Nepřipomínkujeme, nebo připomínkujeme pozdě“. (FG1/ Ž2) Diskutující sociální pracovníci však spíše očekávali, že je „ti nahoře“ s žádostí o jejich připomínky, názory a zkušenosti osloví. Nezmiňovali se o vlastních iniciativách a reakcích, individuálních ani kolektivních. Politická rozhodnutí vnímají jako prosazená silou. „ Ať už se to týká jakékoliv oblasti, nebudeme mluvit jen o té

46

sociální, proč teď, no protože si to můžou dovolit. A můžou to třeba být už i věci, které fakt nutně potřebují řez, na kterém se nikdo nemohl dříve shodnout, třeba důchodová reforma atd., ale zároveň s tím se setkáváme s tolika různými rozhodnutími této vlády, které prostě mají tak neuvěřitelný dopad, a některé nejsou vůbec prodiskutovány. No tam je nějaká skupina úředníků, kteří to dostali prostě jako úkol a my. Najednou to prostě nějaký inženýr informatik vystřelí s partou nějakých borců, kteří ale mají sílu na to, že se 117, nebo kolik jich je v té sněmovně, hlasy mají šanci prosadit. A to je dělá natolik silné, že diskuze tam neprobíhá, ani v rámci toho ministerstva.“ (FG3/M3) Výrazné dopady střídání politických reprezentací na sociální systém spojují s krátkou tradicí politického systému u nás. „…jsme postkomunistická země a ty politické změny, které u nás nastávají s každým tím volebním obdobím, mají daleko větší dopad na společnost, než když je to vyspělá, vyspělá země, kde jednou je ta vláda, podruhé je ta vláda sice, ale jde to v takových menších vlnách, kdy ty změny, nebo ten dopad na tu společnost není tak velký. Řekla bych, že prostě se neumíme pohybovat v tom prostředí zatím, a je to o tom politikařením, jak jsem už řekla jednou – není tam zájem řešit tu věc, ale řešit to prostě z tohoto politického pohledu, který je prvotní.“ (FG1/Ž1) Politika ovlivňuje i poskytování sociálních služeb a pomoci až na úroveň jednotlivých obcí a lokální politici podle názoru některých účastníků nemají zájem o rozvoj a podporu sociální oblasti. „ A ve vedení jsou lidé, kteří nemají ani potuchy, a bojím se, že ani zájem, o sociální věci.“ (FG2/ Ž5) V tomto kontextu bychom mohli parafrázovat výrok Bourdieu (Fraserová, Honneth, 2004) o tom, že většina případů bídy stále nedosahuje prahu vnímání politické veřejnosti. Ve vztahu k lokální politice popisovali svoji aktivní roli, snahu změnit vnímání sociální práce u vedení města: „…je to stále náročnější a náročnější nějakým způsobem vedení radnice zdůrazňovat význam sociální práce a vůbec postavení sociálního odboru. Zatím se mi to daří, ale jak dlouho to ještě bude, protože říkám,

47

volby od voleb jsou stále a stále složitější. Takže ten standard, ta podpora tady je, ale jestli se nám to bude dařit i do budoucna, to opravdu nevím.“ (FG2/ Ž8) Politika má podle diskutujících sociálních pracovníků zásadní vliv na podobu sociální práce, popisovanou situaci bychom mohli nazvat politizací sociální práce. Především proto, že působení politiků je krátkodobé a každá politická strana se snaží realizovat politickou zakázku bez skutečného zájmu o zkušenosti z praxe. Politická zadání jsou podle sociálních pracovníků „natolik silná“, že vylučují jejich možnost vlivu. Lze konstatovat, že vůči politickým zájmům se cítí bezmocní. Čekají, až budou ke svým stanoviskům vyzváni. Aktivně zájmy sociální práce prosazují pouze na lokální úrovni, většinou v rámci svých obcí. Politizaci sociální práce vztahují k podmínkám České republiky jako postkomunistické země, ve které si sociální práce, v důsledku přerušení svého vývoje, nevybudovala dostatečně silnou pozici a tradici jako profese.

2.3.3 Vždyť je to o penězích Ekonomika je podle názoru sociálních pracovníků významným determinantem lidského chování, vždyť „ Vždyť je to o penězích“. (FG3/ Ž13) Vliv ekonomiky považují účastníci ohniskových skupin za zásadní v rozhodnutích týkajících se kompetencí sociálních pracovníků: „Kvůli penězům. Úplně krásným příkladem je příspěvek na péči. Oni vlastně v jakémsi nadšení tu kompetenci dali nám, sociálním pracovníkům. Pak ale zjistili, když se drbali na hlavě, že prostě sociální pracovníci to vyhodnotili dráž, než posudkový lékař, že? A takže vlastně to vyhodnotili jednoduše, že to přesunuli prostě někam jinam.“ (FG3/ M3) V současné době vnímají trend zdůvodňovat omezování výdajů na sociální pomoc a sociální služby šetřením, které považují za populistické a nevycházející z reálné situace v oblasti financování sociálních služeb. „Nelíbí se mi ani, že se všude vykládá, kolik se ušetří práce a nejenom práce, ale i těch finančních prostředků. 48

Všichni naši klienti, kteří jsou na dávkách pomoci v hmotné nouzi jsou závislí na tom, že brali sociální příplatek, takže de facto od března ho nevyplatí státní sociální podpora, ale stát ho vyplatí ve formě dávek pomoci v hmotné nouzi… Takže se neušetří. Možná těch 10 %, co budou nad těsnou hranicí toho životního minima.“ (FG1/ Ž3) Také

připravovaná reorganizace

systému

vyplácení sociálních

dávek je

zdůvodňována šetřením. Účastníci ohniskových skupin však mají o skutečných úsporách pochybnosti.

„Na ministerstvu se prohlašuje – ano, my zachováme

objem dávek, ale ušetříme na administraci systému. Já to nechápu, já jsem sice taky ekonom, ale nemůžu pochopit, jak najednou přiberu mnoho lidí z různých magistrátů, vměstnám je na úřad práce. Budu muset pořizovat vybavení, protože vybavení je města. Akorát počítače, tiskárny jsou v zápůjčce Ministerstva. Budou se kupovat auta, aby se třeba zajelo na vzdálené místo na šetření. Protože u nás třeba máme 36 obcí, další ve správním obvodu od podhorských vesnic až někde po Ostravu a teď to všechno se má zajistit. A jak ministr prezentuje – on ušetří na administraci systému. Já to nechápu, to znamená, že přiberu lidi, musím koupit vybavení a další specifické prostředky a ušetřit.“ (FG1/ M1) Kriticky hodnotí zavádění škrtů bez odborné diskuse a vyhodnocení možných dopadů. „…alfou omegou jsou peníze. Když si vezmete rozpočet státu jako takový a ministerstvo práce a sociálních věcí, tak mám zkušenost, že vždycky se začíná škrtat tam, kde se říká, že je toho nejvíc, ať to jsou peníze nebo lidé. A tenhle systém je opravdu třeba důchodový systém, který bohužel je pořád nedořešen, právě od toho roku 1991. To byl tehdy první pilíř třech pilířů reformy, a dodneška není dotažen. Takže jde to od těch peněz a to jsme před půl rokem zažili, když začalo to škrtání, bez odborné diskuze, bez toho, jestli tenhle ten škrt neudělá šílenost někde jinde, v nějaké jiné oblasti, jak jste řekl, že končí ta kadeřnice, o tom to je. Že momentálně se škrtá bez provázanosti, návaznosti co to udělá v jiném systému.“ (FG3/ Ž12)

49

Tyto procesy vnímají jako diskontinuitní. Od devadesátých let dvacátého století se mluvilo o rozvoji sociálních služeb a sociální práce. Nyní dochází k opačnému trendu. „… dříve vznikaly nové instituce. Ať to bylo v 90. letech státní podpora. Nová agenda se vytvořila, jo. Teď je – teď byla vlna vlastně rozvoje sociálních služeb. A na druhé straně, ta věc se brzdí tím, že státní dotace na sociální služby se snižují… A zase teď jsme ve fázi, kdy ten sektor sociální služeb bude nějakým způsobem škrcen těmi financemi.“ (FG1/ M1) Účastníci ohniskových skupin popsali projevy ekonomizace sociální práce, zmínili především využívání finančního kritéria jako hlavního kritéria efektivity intervencí. Pro popis činnosti sociálních pracovníků jedna z účastnic užila termín „produkt“. „… začne srovnávat, takže si vezme statisticky podobné město, příslušný odbor a srovnává to na základě nějakých produktů, tzn., kolik jste vyprodukovali rozhodnutí třeba. …a když oni zjistí, že máte ten údaj jiný, tak vám řeknou, že jste pod průměrem. A je nezajímá, to, co tady říkáte, že oni se vás zeptají, na to jsem teda úplně alergická, kdokoliv mě tuto otázku položí, „kolik máte spisů na hlavu?“. Prostě já jsem říkala, to už mě taky jednou rozčílilo, donesla jsem z SPOD38 spis takový, a donesla jsem z SPOD spis, kde byly jenom desky a jenom zpráva k soudu, protože vzácně se teda rodiče v tom první kole dohodli, že se rozvedou a co bude atd. a nebyl tam problém. Říkám, můžete mi teda říct, jak to mám jako nazvat? Toto je 50 spisů a toto je 1 spis nebo jak jako? Tohle to nikoho nezajímá, pořád jenom suchá a suchá fakta. Kolik máte rozhodnutí? No tak tam jich měli víc nebo míň, takže s tím budete muset něco udělat. …navrhne vedení radnice, aby tam prostě ušetřili.“ (FG3/ Ž16) V důsledku ekonomizace se podle jejich názoru objevuje trend soustředit se na práci s nejméně nákladnými (drahými) klienty a hrozí tak riziko propadu některých sociálních skupin.

„Trh

pronikl do sociálních služeb, pracujeme tak, aby ta

organizace mohla přežít. Takže pokud pracuje se zdravotně postiženými, se seniory, tak 38

si vyberou skupinu, kde se jim ty peníze prostě dostanou. Mají

SPOD = sociálně právní ochrana dětí

50

příspěvek na péči, mají docela slušné důchody, takže pro tu skupinu budeme, můžeme ji zajistit, my můžeme přežít, určitě je to záslužné, protože ti lidi někde musí být. Ale tady touto skupinou lidí, protože oni nejsou pro ně dost lukrativní, tak se prostě nikdo nezabývá. Trh nemůže fungovat v sociálních službách. Prostě stát neměl takto…to nemělo být připuštěno. ... je to určitá skupina lidí, kteří fakt jako nepřinesou ty finance.“ (R2/ Ž18) Dalším rizikem ekonomizace sociální práce je podle diskutujících sociálních pracovníků omezování autonomie, která je deklarována jako jeden z hlavních principů sociálních služeb.39 …„ten systém finanční a celá reforma sociální…kam sociální služby směřují. Já jsem si nazvala ten problém: kupčení s klienty. Poskytovatelé sociálních služeb si silně uvědomují rizika existenciální a vede je to – v obchodním právu bych to nazvala – k zákonným nebo polozákonným fúzím a k obchodování s finančními prostředky, … se různými kvóty, klienty, teritoriemi a podobně. Domnívám se, že to je způsob, který podvazuje svobodnou volbu klienta. Lobby v sociální službě.“ (FG3/ Ž13) Zákon o sociálních službách a standardy kvality jsou podle jejich názoru užívány jako nástroj vylučování určitých skupin klientů, za kterým stojí tendence organizací pracovat s „finančně méně náročnými“ skupinami. : „… neumíme, díky našim standardům a inspekcím, udělat prachobyčejné Pastoušky.“ (FG2/ M2) „ Ani v rámci sociálního systému, když se takovýto člověk vytáhne odněkud, tak zjistíme, že nemá jak zaplatit služby. A všechna zařízení mi začnou dávat na stůl své standardy, svou cílovou skupinu a tady pro ty tam místo není. A žádná obec to sama nevyřeší.“ (FG2/ M2) „ Vyberou si

méně obtížnou skupinu, která jim

vyhovuje, ne kterou my potřebujeme jako obec…. Takhle si postaví standardy, takhle si postaví registraci a tím pádem mají argument i pro obec, která je nakonec jejím zřizovatelem, když to tak vezmu z pohledu té obce, mají pro nás argument, že prostě mají to takhle zaregistrované a že třeba ten alkoholik se tam nehodí a je konec. A moc s nimi nezadiskutujete, protože oni opravdu tímhle argumentují a 39

Paragraf 2 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

51

nakonec když ve finále ta inspekce přijde, a třeba tam toho alkoholika mají, byť to je potřeba obce ho někde umístit, tak je to závada.“ (FG2/ Ž7) Sami přesto přes svůj kritický postoj na logiku trhu přistupují. Poukazují na velmi omezené finanční možnosti obcí být subjekty sociální politiky a jako řešení krize sociálního státu navrhují sociální služby více diferencovat a požadovat finanční spoluúčast klientů, pokud jim to jejich situace umožňuje. „Proč movité seniory tady do toho systému dávat? Ať ti movití jdou a platí si to se vším všudy. Ať tam mají zlaté kohoutky. Pak je střední skupina, kde se bavíme o nějakém solidním standardu…“ (FG2/ M2) Můžeme shrnout, že diskutující pracovníci vyjadřovali ambivalentní postoj k ekonomizaci sociální oblasti, kterou považují za řešení udržitelnosti sociálních služeb v současné ekonomické situaci a zároveň ohrožení sociální práce a sociálních služeb. Naznačují, že ekonomické hledisko je využíváno k racionalizaci politických rozhodnutí. Dochází k vytváření obrazu klientů, ale také sociálních pracovníků, jako těch, kteří zatěžují ekonomiku, jsou „viníky“ současné špatné finanční situace. Ekonomizace sociální oblasti, které je spojena s určitou politickou zakázkou, „škrtí“ rozvoj sociální práce. Jejím důsledkem je koncentrace sociálních služeb na kategorií tzv. „lukrativních klientů“ a či tzv. „levných klientů“. V důsledku pronikání tržních mechanismů na trh práce se tak sami sociální pracovníci podílí na dalším vylučování již vyloučených s komentářem „že stát to neměl připustit“.

2.3.4 Sociální politika bez sociálních pracovníků

Jak již bylo uvedeno, systém sociální politiky považují sociální pracovníci za silně determinovaný politickými zájmy, pro které je v současné době sociální oblast „někde na chvostu zájmu“ (FG1/ Ž2) Za jeho hlavní nedostatky označili

52

neprovázanost

a „hroznou

roztříštěnost sociálních dávek“ (FG1/

Ž1) a

nepřehlednost celého systému. „…dělám v tom dlouho a mě strašně štve celou dobu a vadí mi to, takový nedobře zpracovaný systém sociální politiky, nejasný, neprovázané dávky, žádný systém to nemá…“. Roztříštěnost a neprovázanost sociálních dávek vede k tomu, že „lidi mezi tím pochodují a samozřejmě pak vyhledávají možnosti, jak třeba využít dávek, já nemám ráda slovo, že se zneužívají dávky, jo, no tak asi se využívají, když je možnost a i nástroje… způsobuje to zbytečné tlaky a znechucení lidí.“ (FG1/ Ž2) Systém tak činí odpovědný za chování lidí, pokud to umožňuje, tak „využívání“ je „samozřejmé“. Špatný stav sociální politiky vnímají jako důsledek způsobu její tvorby. Sociální politika, která prochází častými změnami, je z pohledu některých účastníků ohniskových skupin vytvářena „shora“ a „od stolu“ lidmi, kteří nemají kontakt s praxí. „Sociální systém tvoří podle mě lidé, kteří z praxe nemají vůbec žádné zkušenosti a prostě si to tam odbouchnou, odhlasují tak, jak jim to vyhovuje.“ (FG1/ Ž3) „ Dříve jsme byli v situaci, kdy nám dlouho platil jeden zákon, nebyly změny, mohli jsme dopracovávat metodiku a mohli jsme precizovat, takže k těm málo dávkám nebo k výkonu státní správy se vypracovávala metodika a mohli jsme se do toho zapojovat i my z těch obcí, kteří to realizovali.“ (FG1/ Ž2) „…kontinuita na tom ministerstvu vlastně není …. Ale jde opravdu o to, aby se k tomu došlo nějakou rozumnou kontinuitou.“ (FG1/ M1) Diskutující sociální pracovníci se pokouší o interpretaci krize sociálního státu. Důsledkem modernizace podle jejich názoru je zvýšení finančních nároků na zajišťování péče o blízké, které současný pojistný systém není schopen unést. „Dřív prostě byl baráček, a byl tam vejminek, tam babička zestárla a umřela, ale její náklady byly malé. Teď

bydlí v domě pro seniory nebo v domě

s pečovatelskou službou, kde musí platit pečovatelskou službu, nájem, elektřinu atd., ty výdaje jsou na toho seniora obrovské. Teď vy máte převzít odpovědnost za tu svoji maminku tatínka, prababičku, pradědečka“. (FG3/ M3)

53

Podle jejich názoru je finanční náročnost sociálního státu neúnosná, souhlasí s trendem přenášení odpovědnosti na rodiny, na jedince. Domnívají se ale, že to nelze provést „skokově“, ale je potřeba zvolit pozvolnější tempo „… jako znovu to vlastně hodit na nás. A trend znamená, že to musí být něco dlouhodobého.“ (FG3/ M3) V době konání ohniskových skupin byla aktuálním tématem připravovaná sociální reforma. Se záměrem reformovat současný systém diskutující sociální pracovníci souhlasili, kriticky se vyjadřovali k motivaci „rychle ušetřit“ (FG1/ Ž2) a způsobu její přípravy „a teď to tam plácají.“ (FG1/ Ž2) „značně neuváženě“. (FG1/ Ž1) Ačkoliv jedním z oficiálních cílů sociální reformy je sjednocení dávkové agendy, tak je pro sociální pracovníky, kteří právě sjednocení dávkového systému požadují, neakceptovatelné. Formulací z tiskové zprávy k záměrům sociální reformy „mít k dispozici dostatek prostředků pro výplatu dávek osobám, které je skutečně potřebují“40 interpretují jako legitimizaci sociálních škrtů. Sociální reforma by podle jejich názoru „… měla jít zespodu“ či alespoň „… v těch pracovních skupinách, přípravných nějakých skupinách by měli být určitě

lidi

zespodu a kraj by na to měl mít vliv, protože určitě umí přenášet, on má ten kontakt na ministerstvo.“ (FG1/ Ž2) Zároveň však uvádějí, že sami „zespodu“ změny neiniciují: „ My už se teď nekontaktujeme přímo na ministerstvo, pokud nejsme vyloženě vyzváni a tak dál.“ (FG1/ Ž2) Vyjádřili obavy z dopadů aktuálně připravované reformy, která se podle jejich názoru omezuje především na vyplácení dávek a nijak nepracuje s řešením dalších problémů klientů.

Její dopady mohou podle jejich „být razantní… na

obyvatelstvo“. (FG1/ M1) „… mě se z toho úplně vytratila práce s člověkem. Já tam vidím jenom vyplácení dávek a kontrolu, ale vůbec nevidím řešení sociálních problémů klienta, které se na ten nedostatek těch peněz nabalují.“ (FG2/ Ž6)

40

Tisková zpráva MPSV: Sociální reforma po zapracování připomínek. v Praze dne 18. dubna 2011. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/cs/3829

54

Připravovaná sociální reforma podle jejich názoru existenčně ohrožuje sociální pracovníky „… jsme byly ve stejné situaci, takže už je to asi po třetí, kdy jsme opravdu postaveny do situace, řekla bych existenční, co se týče pracovníků odboru a všeho ostatního, co se děje, a myslím si, že taková situace jako je dnes, snad ještě nebyla.“ (FG3/ Ž12) a je příznakem končícího sociálního státu. „ Končí sociální stát a starej se sám o sebe, snaž se zajistit své potřeby, své problémy, svá rizika sám nebo ve spolupráci s rodinou. Stát bude až ten poslední, který ti pomůže.“ (FG3/ Ž10)

Zneužívání dávek jako legitimizace sociální reformy „Konec sociálního státu“ potřebuje svoje zdůvodnění. Tím se podle sociálních pracovníků stalo zneužívání sociálních dávek. Téma zneužívání dávek bylo jedním z mála témat, na kterém se účastníci ohniskové skupiny zcela neshodli. Hlavním bodem diskuse byla samotná definice pojmu „zneužívání dávek“ a jeho odlišení od termínu „využívání dávek“ a chápání nezaměstnanosti jako chtěného stavu. Již samotné pobírání dávek se některým jeví jako „zneužívání“: „…ale chci věřit tomu, že se konečně přistoupí k nějaké reformě, která naplní zcela základní princip toho zákona a pomoci v hmotné nouzi, že se musí mít lépe člověk, který pracuje, než ten, který nepracuje.“ (FG1/ Ž1) Zároveň však referovali o situacích rodin, které jsou jejich vlastními silami neřešitelné: „…nějaká slabá romská rodina, kde jsem si uměla představit toho tatínka, že si přijde žádat o práci, s tím svým intelektem, s tím, jak vypadá, jak se chová a jedná, tak jsem si uměla představit, že tu práci nezíská.“ (FG2/ Ž5) S tématem zneužívání sociálních dávek jsou podle účastníků ohniskových skupin často veřejností spojováváni Romové. Účastníci skupin to považují za významný stereotyp ve společnosti, proti kterému se ohrazují a „ vysvětluji, říkám ne, hodnotím je úplně stejně jako každého jiného. Jestliže existuje pozitivní diskriminace, tak pouze u některých věcí směřujících ke školství, že tam mají určitá znevýhodnění, jiné dávky tam jsou. V našem systému žádná nejsou.

55

Jestliže vidím rozdíl, a Romy hodnotím podle toho, do které té kategorie patří tady v těchto obecných kategoriích, jestliže vidím mezi nimi rozdíl, tak pouze v tom, že to je nějakým způsobem uzavřená komunita, a v rámci té uzavřené komunity dochází k rychlejšímu přenosu informací a tedy daleko rychleji než ostatní dokážou ten systém využívat a zneužívat. Ale díky tady této věci, ne díky jiným vlivům. Protože se jich to týká stejně jako ostatních.“ (FG2/ M2) Za zneužívání bylo označeno také pobírání dávek v souběhu s nelegální pracovní činností. „…kluci mladí, kteří zneužívali fakt ty dávky, pracovali na černo a ještě si pro ně jezdili autem.“ (FG2/ Ž5) Lze shrnout, že sociální pracovníci uvedli dva důvody, kvůli kterým dochází ke zneužívání dávek:  roztříštěnost dávek „…dáváme možnost ke zneužívání, protože je roztříštěný ten systém, kdy lidi mohu přeskakovat z dávky do dávky, a hledají ty možnosti.“ (FG1/ Ž2)  absence dostačující kontroly „A zneužívání je vlastně v podstatě tehdy, kdy není dostatečná ta kontrolní činnosti.“ (FG1/ Ž3) Zároveň pochybovali o tom, že dostatečnou kontrolu přinese sociální reforma, která spočívá v centrálním převodu dávkové agendy na úřady práce. Kontrolní činnost úřadů práce již dříve selhávala oblasti nelegální práce. „…ministr říká, že teprve úřady práce a ta jeho kontrola bude schopná tomuto nešvaru zabránit. My dnes, pokud zjistíme práci na černo, dáváme kontakty úřadu práce a oni nereagují ani na světlo, natož tady na ten problém. Takže já pochybuji, že ten systém by se tímto od 1. 1. 2012 změnil, ale doufejme, že ano. Takže my ty podněty dáváme, ale…“. (FG2/ Ž9) „To mohu potvrdit, u nás je to úplně stejné, my to pošleme na úřad práce, ale to je úplně marná práce.“ (FG2/ Ž8) Celá řada výtek směřovala k fungování úřadů práce i v jiných oblastech. Je otázkou, zda lze tuto kritiku do určité míry interpretovat také jako projev konkurence v kontextu připravované reformy pramenící z aktuálního pocitu ohrožení a nejistoty. Úřadům práce bylo vytýkáno, že se nevěnují své hlavní

56

činnosti, kterou má být zprostředkovávání práce, ale realizují pouze evidenci nezaměstnaných. „…úřady práce se zvrhly v evidování těch bez práce, ale už nějaká samostatná nabídka, už vůbec nemluvím o vyhledávání, o rekvalifikacích, ne rekvalifikacích pro rekvalifikace, aby se utratili peníze, to vůbec.“ „Pokud tam člověk dojde dvakrát, jednou za dva měsíce, jednou za tři měsíce, tak asi těžko se můžeme bavit o pomoci přímé.“ (FG2/ Ž6)

2.3.5 Individualizovaná rodina

„Rozpadají se rodiny. Vnímání toho pojmu rodiny upadá.“ (FG1/ Ž2) „… ztrácí se model rodiny. Ten tradiční model, jak fungovala rodina“. (FG2/ Ž5) Rozpad rodiny má vliv na oslabování soudržnosti a vzájemné pomoci v rámci rodiny, je problematický z hlediska výchovných vzorů a vzorů způsobu řešení náročných životních situací, ale také finančního zázemí. „Nemají sociální zázemí. Rodina, rodinné vazby nejsou, neexistují…“. (FG2/ Ž9) „Ta soudržnost mezi rodinami, ty vazby tam jsou tak zpřetrhané, že vlastně té rodině nezáleží na tom, jak….“ (FG2/ Ž7) „Já jsem to zaregistrovala u jedné paní učitelky… ona mi říkala: „Já už se bojím dětem zadat nějakou práci na téma moje rodina, nebo rodina…“ (FG3/ Ž13) Proměny, resp. „rozpad“ rodin interpretují jako důsledek kombinace několika vnějších vlivů. „Stát rodinu vlastními kroky, on ji sám přinutil, aby se rozpadala.“ (R2/ Ž18) Tím dominantním jdou ekonomické vlivy: „institut rodiny se vyloženě rozpadá. Ale rozpadá se tím ekonomickým tlakem nebýt svoji“. (FG3/ M3) S rozpadem rodiny souvisí i pokles vzájemné pomoci v rámci rodiny, který je také přisuzován ekonomickým vlivům, „… na to ta rodina prostě nemá.“ (FG2/ Ž6), stejně jako jejich rozpad „Tam bude docházet i v těch funkčních rodinách ke konfliktu. Rodiny, které fungovaly se tímto systémem, který bude nastaven, ještě více rozbijí. Proč já bych se měl starat o svého příbuzného nebo děcko, které

57

funguje napůl, mám s ním nějaké problémy, ale není to o tom, že ho úplně zavrhnu, prostě nějak mu budu pomáhat, ale nejsem ochoten mu tam ze svých financí dotovat jeho živobytí. Ještě ty funkční rodiny se nám rozbijí. A ty co nefungují, ty generace nezaměstnaných, tam se nic nezmění.“ (Rozhovor 2/ Ž19) Ekonomické důvody mohou stát i za rozpadem rodin „na oko“, kdy „…některé ženy se schválně asi tváří jako neúplné rodiny. Protože oni zase na těch dávkách jim to vychází líp, když je sama s dítětem a ten otec, jakoby, se nemotá.“ (FG1/ Ž2)“ Na oko se rozvedou, oba na tom vydělají“. (FG3/ M3) Dalším vlivem působící na rozpad rodin je individualizace společnosti. „Dneska připadá těm lidem, řekla bych, mezi 20, 30 lety, naprosto normální, že si zachovávají, jakože, tu osobní svobodu v tom, že mění partnery a děti jsou takovým vedlejším produktem soužití… Protože takhle je ten společenský vzor nastavenej.“ (FG3/ Ž13) „… klima společnosti – vezměte si, co za posledních 20 let, co se vlastně stalo. Před 20 lety, svobodná matka a rozvedená, to byl vyděděnec společnosti. Dneska je to pomalu plus.“ (FG3/ Ž12) Zmiňovány byly i další vnější vlivy působící rozpad rodiny, především pocity nejistoty. „Všechny změny, které byly řečeny, působí na změnu v mezilidských vztazích a konkrétně třeba i rodinách…. více je kladen důraz opravdu na péči ze strany rodiny, ale pokud zase ten rodinný příslušník nemá nějakou tu jistotu, neví vůbec, kdy půjde do důchodu, jaké bude mít finanční prostředky, snižují se zase příspěvky na péči, první stupeň, čili i tady je to takové zvláštní.“ (FG3/ Ž11) Za viníka rozpadu rodinný vazeb vzájemné pomoci je označován i sociální stát, který „odnaučil“ rodiny spoléhat se na své členy. „…se u nás objevují rodiny, které jsou v naší evidenci 20 let, od začátku sociálního odboru. Jsou tam rodiče, prarodiče, rodiče, děti a pořád se to točí na jednom odboru, takže ti lidé ani nejsou zvyklí si ty vazby mezi sebou třeba nějak uchovat.“ (FG2/ Ž7) Popisují tak jev, který Beck (2007b: 275) označuje „individualizace státu blahobytu“ či „institucionalizovaný individualismus“, který vedl k „rozbití tradičních hierarchií a připravenosti v každodenním životě rodiny“.

58

Rozpad rodiny vnímají jako ohrožující i pro stát, protože „… i pro ten stát je důležité, aby ty rodiny byly. Úplné.“ (FG1/ Ž4) Jako rizikovou označují výchovu dětí v neúplných rodinách a rodinách, které jsou tvořeny nesezdanými partnery „Když žijí v partnerství, tak dobře, ať žijí v partnerství, ale v momentě, kdy se chystají přivádět děti na svět, tak mají žít v manželství“. (FG3/ Ž16) či rodinami rekonstruovanými „… narůstá počet maminek malých dětí s různými otci. Tam nevzniká ani v podstatě ten pocit zodpovědnosti a potřeba – vůbec předpoklad, že s tím partnerem, se kterým zplodím dítě, strávím alespoň nějaký delší životní časový úsek. Dneska připadá těm lidem, řekla bych, mezi 20, 30 lety, naprosto normální, že si zachovávají, jakože, tu osobní svobodu v tom, že mění ty partnery a ty děti jsou takovým vedlejším produktem tohohle soužití, a které zůstávají zpravidla v péči matek.“ (FG3/ Ž13) Tyto „volnější svazky“ spojují s absencí rodičovských (především otcovských) vzorů a smyslu pro zodpovědnost za svůj osobní život i za druhé, Nechci zavrhovat děti z těchto rodin, ale je tam větší pravděpodobnost, že ty děti budou kopírovat tu svou rodinu, ze které vyšly. Protože opravdu jim chybí sociální vzory, to sociální chování, ty návyky. Ti mladí, kteří k nám přijdou na dávku, oni nemají návyky pracovní. Oni přijdou značkově oblečení od hlavy až k patě, a nemají pracovní návyky. Při představě, že on by měl ráno v 6 hodin vstávat a jít do práce, to je pro něj naprosto nepřijatelné. Mě řekne „za 14 000 hrubého vám do práce nepůjdu“. Čili i ty vzory, ta kritéria jsou pro něj někde úplně jinde.“ (FG2/ Ž9, dovednosti řešit konflikty: „…na sociálně-právní ochraně je stále více klientely, rodiče se neumí dohodnout ohledně úpravy styku, ohledně základních záležitostí, a teď ty děti v tom žijí a vidí ten příklad, jak ti rodiče se k sobě chovají, a nesou si to do života.“ (FG2/ Ž5) Řešení dříve rodinných záležitostí je očekáváno od státu a obce a je to interpretováno jako „zbavování se takové té zodpovědnosti… povinnosti“, které „je velký problém a bude to zatěžovat do budoucna ty obce.“ (FG1/ Ž3)

59

„Pociťujeme velkou sociální nezralost rodiny, schopnost zabojovat o tu situaci. Pořád přenášejí odpovědnost na úředníky za všechno, co se v té rodině děje. Jsou to běžné situace, které by rodina mohla komunikací zvládnout, ale oni neumí vůbec spolu komunikovat, okamžitě ať řeší ten problém někdo jiný, a přenášejí, mají velkou touhu to přenést na někoho jiného, aby za ně ten problém vyřešil.“ (FG3/ Ž10) Objevily se názory, že tendence oslabování rodiny jsou silnější ve větších městech. Situace rodin je z pohledu sociálních pracovníků značně paradoxní. Jejich rozpad rodin je způsoben vlivy prostředí (ekonomickým tlakem a praxí sociálního státu, který „naučil“ rodiny se na něj spoléhat) a zároveň produkuje další problémy. Na druhou stranu právě ona rozpadající se a individualizovaná rodina má být pro své členy zdrojem pomoci a péče. Proměny a oslabování funkcí rodiny vnímají jako neovlivnitelný proces. „To je o myšlení lidí. To ani nástrojem, nějakým přímým, nezměníte…“. (FG3/ Ž13) Navrhují posílit zodpovědnost vůči dětem skrze posílení významu vyživovací povinnosti, tedy skrze nástroj státní polit, protože „vyvázat se z vyživovací povinnosti je velice jednoduché dneska. Neplnit si vyživovací povinnost vůči dítěti.“ (FG3/ Ž13)

2.3.6 Stárnutí populace

Další charakteristikou společnosti, jejímž důsledkům budeme čelit především v budoucnosti, je podle účastníků ohniskových skupin stárnutí populace. Během diskuse referovali o narůstající chudobě seniorů. „Je jich víc, kteří končí v té síti hmotné nouze.“ (FG1/ M1 a již pozorovatelných obtížích zajistit pomoc seniorům, kteří ztrácí schopnost zvládat život v domácím prostředí vlastními silami. „Naše město už není mladé město, ale opravdu tam je velký problém

60

demografický, kdy obyvatelstvo zestárlo najednou, tak tam máme velkou skupinu lidí, kteří potřebují pomoct. Jsou nesoběstační, závislí na pomoci jiných. Ve větší míře jsou to lidé, kteří tu pomoc potřebují a vzhledem ke svému věku už mnohdy jsou sami.“ (FG3/ Ž10) V souvislosti se stárnutím populace poukazovali na riziko rozvoje mezigenerační nesnášenlivosti a rozvoj ageismu: „starý – nepotřebný, mladý –skvělý“. (FG3/ Ž12) Sociální pracovníci zdůvodňovali svoje chápání stárnutí jako problému tím, že společnost na něj není připravena a nemá vyvinuty adekvátní mechanismy k jeho zvládání. „… my se nedokážeme o ty lidi postarat, …jak zabezpečit smysl pro ně, smysl života. To znamená že, senioři se nám v našich domovech pro seniory dneska dožívají vyššího věku, to je super, ale za jakou cenu? Kdo jim ten život umí zkvalitnit tím, že někdo je doprovází v těch jejich posledních, v uvozovkách, posledních 10 letech života. To my neumíme, nemáme na to dost lidí, umíme těm lidem prodloužit život, ale neumíme jim ho zajistit dostatečně kvalitní. To já vidím jako veliké ohrožení a teď – to je až filosofická otázka…“. (FG3/ M3) Především se však diskutující sociální pracovníci vyjadřovali k neudržitelnosti stávajícího důchodového pojištění a problémům nároku na důchod u lidí, kteří se pojištění neúčastní, kteří „budou mít důchodový věk, ale, avšak bez nároku na výplatu.“(FG1/Ž3) či jsou celý život závislí na dávkách, případně nelegálně pracují. „….nebudou mít peníze ani na důchod, protože nebudou mít pojištění… ti lidé krátkodobě žijí tím, že on bere nějaké dávky, někde na černo dělá, takže krátkodobě má nějaký příjem, ale v tom pojištění se mu to projeví.“ (FG2/ M2) I v tomto případě berou v úvahu systémové faktory, „… ten problém je opravdu teda hlavně u těch zaměstnavatelů, protože …určitě některým těm klientům může věřit a ví, že on řekne „on mi smlouvu nedá“. I kdyby chtěl smlouvu, tak ji nedostane… co jiného mu zbývá, když si chce vydělat. A pak se to takhle množí a to budou lidé, kteří nemají nárok na důchod.“ (FG2/ Ž8) „Anebo mají smlouvu, kde mají nějaký minimální příjem, ve skutečnosti dostávají daleko víc a potom mají nízký důchod.“ (FG2/ Ž5)

61

Problémy se stárnutím populace násobí i individualizace společnosti a proces flexibilizace rodinného soužití. „Generačně nám dospívají rodiny s jedním nebo žádným dítětem… při tom tlaku vlastně, ať se rodina postará, není, kdo by se postaral… Ale když vlastně teď už dospívají ty generace, které ty děti nemají, není, kdo by se postaral.“ (FG3/ M3) Dalším faktorem je podle sociálních pracovníků neochota rodiny péči o seniora převzít či se na ní finančně podílet. Zároveň však připouští, že výše příspěvku na péči neumožňuje členovi rodiny, aby zůstal doma a místo zaměstnání se staral o seniora v rodině „Postoj společnosti je ale takový… velmi často vysvětluju klientům, že je to příspěvek. Že to nemá pokrýt náklady, …oni přijdou – ale za to se nadá postarat o maminku… A nikdy ta péče nejde zajistit úplně, nebo zaplatit úplně, ale ti lidi po tom volají… jsou odkázáni na ten systém, že po tom volají. Říkají: „Já chci víc, z toho se to zaplatit nedá“. „Jak mám žít z 8000?“. (FG3/ M3) Diskutující sociální pracovník, který upozornil na klesající trend zajišťovat péči o seniory v rodinách, při přemýšlení o své vlastní situaci se na svoji vlastní rodinu spoléhá: „Nejlepší důchodové připojištění v současné době je mít děti, protože doufám, že aspoň jeden z těch mých synů se o mě postará.“ (FG3/ M3) Péči o seniory jako úkol rodiny vnímali i další diskutující. „…proč se o ně nepostarají jejich děti?“ (FG3/ Ž12) Základní podmínky pro péči o seniory by rodině měl vytvářet stát „…příspěvek na péči je super nástroj proto, aby se rodina mohla aspoň částečně postarat.“ (FG3/ M3), pomoc rodiny je však očekávána i bez podpory státu. Zodpovědnost za péči o rodiče má být vštěpována výchovou.Ž15 „…pocházím z 5 dětí, jsem bezdětná a rodiče na mě převedli dům, teda ve snaze teda, že se o ně jednou postarám. Já jsem v tom vychovaná a i kdyby nebyl přídavek na péči, tak se o ně budu starat a teda teďka už o maminku. Ale protože mi systém nabídl, že mohu využít aspoň tu nejnižší částku, tak proč bych do toho nešla.“ (FG3/ Ž15) Od koho očekává pomoc ve stáří tato sociální pracovnice jsme se během diskuse nezeptali, nicméně by to vzhledem k jejímu rodinnému stavu byl opodstatněný dotaz.

62

Často uváděný předpoklad, že pomoc seniorům bude zajišťována především prostřednictvím terénních služeb, je podle názoru diskutujících sociálních pracovníků nerealistický. Na základě této představy považují omezování kapacit v pobytových zařízeních za nežádoucí. „Proč se stydíme za něco takového, vždyť máme seniory, kteří nepotřebují mít barevnou plazmovou televizi na pokoji, nepotřebují mít luxus. Potřebují mít teplé jídlo, střechu nad hlavou a čistou postel. Nepotřebují všechno. Kdežto dnes to prostě bereme tak „ano, když mám seniora, on potřebuje to, na co třeba ani nebyl v domácnosti zvyklý“, ale ten standard nám to ukládá, že musí mít tady toto, tuto luxusní péči, toto vybavení. Nevím, jak to máte u vás, ale my máme zkušenosti, že u nás, pokud jde nějaký domov do rekonstrukce, vždy se snižuje kapacita. Vždy je to na úkor kapacity a my z terénu voláme „my potřebujeme naopak vyšší kapacitu“. Protože byl takový trend nastavený, podporujme terénní sociální služby, pobytové služby budeme snižovat, podstatě kapacitu, ale dnes je ten trend, ta potřeba zase někde úplně jinde. Terén to zajistí jaksi jen do určité míry. Takže dnes ten tlak na pobytové služby je daleko větší, a to jsou lidé, kteří jsou trojky, čtyřky, myslím stupeň závislosti, a ten my nejsme schopni na terénu zajistit.“ (FG2/ Ž9)

2.3.7 Sociální práce „podle šablony“ „to nevytrhne“, „tak sorry“

Tématem diskuse bylo postavení sociálních pracovníků ve společnosti obecně, které podle názoru diskutujících „není jednoduché jak směrem ke společnosti tak i na úřadech“ (FG2/ M2). „Práce sociální je fakt hodně podceňována.“ (FG1/ Ž4) „Kredit sociálního pracovníka nikdy nebyl moc doceněný. Nikdy jsme nebyli ani finančně doceněni, ani nijak takovým tím společenským oceněním. Vždycky sociální pracovník, ať už je to v médiích nebo možná i v té široké veřejnosti, je vnímán jako někdo, kdo chce ubližovat, škodit, kdo je, když to přeženu,

63

čarodějnice, která vždycky nějak zasáhne do toho jiného prostředí a taková jakoby opora v té společnosti, aby ten sociální pracovník byl nějakým způsobem, neřeknu chválen, ale nějak doceněn, ta nikdy moc nebyla. To mě teda mrzí a myslím, že to mrzí všechny mé kolegyně.“ (FG2/ Ž7) Sociální pracovníci se vnímají neuznaní, nedocenění jak od veřejnosti, tak od svých nadřízených orgánů na pracovištích. Popisují prožívání nedůvěryhodnosti „…ten nadřazený orgán nás při tom odvolacím řízení nepodrží. Vždycky prostě ten klient má navrch, jak se říká, a to právo je spíše na jeho straně a z naší strany jsou potom některé věci opravdu těžko prokazatelné.“ (FG2/ Ž8) Sociální pracovníci se podle účastníků ohniskových skupin potýkají s nejistotou, obavami do budoucna, které souvisí s připravovanou sociální reformou a možnou reorganizací či propouštěním, očekávaným nárůstem klientů, znehodnocováním jejich kvalifikace a „tlaky ze všech stran“ (FG1/ Ž4), které silně ovlivňují pracovní atmosféru „… ti lidi chodí už někdy znechuceně do té práce“ (FG1/ M1), samotnou práci s klienty a přináší napětí. „Obrovská pracovní zátěž“ (FG1/ Ž2) sociálních pracovníků souvisí s množstvím řešených případů, administrativními nároky, nutností vzdělávat se a absencí psychohygieny. Dalším faktorem ovlivňujícím pracovní zátěž je nárůst klientů, který souvisí se sociálními reformami, které sociální pracovníci očekávají a v přítomnosti již zažívají41, bez možnosti navýšení počtu pracovníků. „… ty nároky jsou tady obrovské. Když jednáte třeba s vedením města o nějakém navýšení vůbec, v žádném případě, to spíše se ještě hledají možnosti, jestli někdo nejde do důchodu nebo na mateřskou, aby ta práce se přerozdělila a to místo se ušetřilo. Takže opravdu jsme v takovém velmi hektickém období a je to problém všude na těch úřadech a magistrátech.“ (FG1/ M1)

41

např. uváděli změny v souvislosti s výplatou sociálního příplatku.

64

Podle názoru diskutujících sociálních pracovníků začíná „až devalvace té sociální práce“. (FG3/ Ž12) Je spojena s: 

jejich přetížeností, „Nemají čas (na další vzdělávání – pozn. autorky)

protože skutečně té práce a té klientely je tolik… Je velmi poddimenzovaný stav pracovníků.“ (FG3/ Ž10) 

s důrazem na administrativní charakter práce a její standardizaci, který jim

brání v práci s klienty „ Model, který se chystá, je o administrativě pracovníků…je to opravdu o něčem úplně jiném, než o sociální práci s klientem a s rodinou. …ono se to zvrhne do té byrokracie….a do formalismu a neschopnosti“. (FG3/ Ž13) a „…ten člověk se nám vytrácet. Musíme dělat něco podle šablony.“ (R2/ Ž19) „… systém, který se na nás hrne, je více administrativy, méně člověk.“ (FG3/ Ž12) Zvládání administrativních nároků a práce s klientem se podle názorů některých diskutujících vzájemně vylučuje. „Je to i o přístupu těch jednotlivých inspektorů, jestli nám jde o to, aby ten klient dostal tu péči, kterou potřebuje, aby se tam cítil příjemně, anebo jestli nám opravdu záleží na tom, abychom měli dokonalé standardy, metodické postupy, piktogramy všude, aby to prostě bylo perfektní, hromada papírů, a v rohu nám sedí hladový a pokálený klient, a je nám to úplně jedno. Hlavně, že ten papír snese všechno. Takže my to máme barevné, upravené, ale teď to záleží jen na poskytovateli, jestli půjde do rizika, že nebude mít dokonalý standard nebo metodický postup, ale bude tam mít spokojeného klienta, který zbytek života prožije nějakým důstojným způsobem a spokojeným. Anebo, říkám, dá přednost té první alternativě.“ (FG2/ Ž9) 

se snižováním financování a zaváděním úspor, které jsou spojeny s

připravovanou (v té době – pozn. autorky) reformou a reorganizací, které byly jedním účastníkem diskuse interpretovány jako řízený proces devastace sociální práce, která začala být příliš autonomní. „Čím víc, prostě, jsme se stali, nebo ti sociální pracovníci se stali kompetentními, tím více začali požadovat po tom systému dražší řešení a ten stát toto prostě zatrhl. Proto nemám vůbec důvěru v to, že by za současné tendence sociální práce byla zkvalitňována. Nemyslím to v osobní rovině těch lidí, těch pracovníků, ale těch nástrojů. Domnívám se, že je to

65

na úbytě a že pokud vláda prosadí některé reformy, tak to bude dost těžko vratný proces.“ (FG3/ M3) 

se snižováním kvalifikačních nároků, které jsou vnímány jako důsledek

reformy a úspor. „To je devalvování té odbornosti, opět se setkávám s názory, že sociální práci může dělat v podstatě každý, kdo má dobré srdce a ochotu pomáhat. A to si myslím, že jsou zase obrovské posuny zpátky. Jestli to nabere tady tento trend, takové nějaké stálejší podoby, vracíme se daleko zpět.“ (FG3/ Ž13)

Za hlavní překážku v práci sociálních pracovníků účastníci ohniskových skupin označili nedostatek nástrojů využitelných pro řešení situace klientů a to jak v důsledku legislativy, tak společenské představy o její realizaci. Kladli si řečnickou otázku „…co ten sociální pracovník může? Jaké on má nástroje?“ (FG1/ Ž2) „Sociální práce se posouvá, myslím si, že je to úplně správně, do roviny, kdy se má pracovat s motivací. Abyste mohl klienta motivovat, musíte mu něco nabídnout. A my se dostáváme do situace, že nemáme co nabídnout. … sociální pracovník je legislativně úkolován s klientem pracovat určitým způsobem, ale nejsou mu pro to vytvářeny nástroje, nejenom ty konkrétní, v tom zákoně, který upravuje práci, ale celospolečensky.“ (FG3/ Ž1) „Ale já bych měl být schopen zadluženého klienta, být schopen poslat do instituce A, kde s ním taky jen tak nepoklábosí, ale že mu pomohou. Do instituce B, kde mu pomůžou v jiné věci. Do instituce C. Proč ne, já klidně můžu být tím koordinátorem tady této pomoci, ale zdá se mi, že tady ten systém bere, prostě bere ty kompetence oboustranně. Proto, třeba, po vzniku toho zákona o sociálních službách, jsem byl nadšený z toho, že sociální práce najednou vyletěla. Pro mě to bylo najednou na úroveň doktorské práce v podstatě. Chceš říznout do těla, měj doktorský titul, chceš říznout do duše člověka, tak měj vysokou školu v oblasti sociální, že. Super, ale ty dílčí změny, kolegové, kteří vědí o příspěvku na péči a teďka to tom, že vlastně, sociální šetření je na úbytě, že najednou to zase převzali doktoři, vlastně, tu zodpovědnost za to, jestli po té sociální stránce ten člověk bude brát příspěvek

66

takový nebo makový. Najednou se to, jako, jde to prostě špatným směrem a myslím si, že nám to nezachrání ani ty neziskovky, ani nikdo jiný, protože prostě stát legislativně ty účinné nástroje, prostě odnímá.“ (FG3/ M3) Nástroje ve smyslu finanční a materiální pomoci považují za hlavní předpoklad výkonu sociální práce „protože celá sociální oblast, a my jsme v podstatě poslední článek té pomoci tomu člověku, tady přijde a já už cítím odpovědnost za toho člověka, že mu musím pomoct. Jemu nikdo nepomůže, odstavili ho. Z nemocnice, vystěhovali ho, on už nemá kam jít, jde sem a my bychom mu měli pomoct. To je zase o té bezmoci. V současné době na to alespoň nějaký nástroj máme.“ (R2/ Ž18) „…když nebudou nástroje a to jak ty negativní, v tom smyslu, jako, sankcí, tak i ty pozitivní nástroje, ve smyslu dávek… moje základní principiální námitka proti Drápkově reformě, je právě v oblasti sociální práce. Protože, dejme tomu, že na obci zůstanou nějací sociální pracovníci, ale když jim stát – když stát vezme obcím nástroj (pozn. autorky: nástrojem měl na mysli vyplácení sociálních dávek), k tomu – kterým můžou motivovat, tak to bude jenom poklábosení.“ (FG3/ M3) Bez možnosti poskytnout materiální pomoc se cítí bezmocní: „… od toho odvíjí pro nás ta bezmoc v té práci.“ (R2/ Ž18) Vnímané omezování svých kompetencí a interpretují ho jako projev nedůvěry ve svoji odbornost. „Takže já se domnívám, že buď bude důvěra v sociální pracovníky, v jejich schopnosti a odbornost, budou jim vytvořeny legislativní nástroje, kde bude na jejich uvážení jak je použít při individuálním posouzení – ať už samostatně nebo v týmu. A tady tohle může vést potom ke zkvalitnění sociální práce.“ (FG3/ Ž13) „…je nějaká naše obava, co bude dál v naší práci, jako profesně, jestli budeme moct realizovat, to co jsme už dělali nebo chceme dělat, jak se k tomu postaví vedení města, jak se k tomu postaví zákonodárci, jaké zákony budou schváleny, protože ze všech stran co slyšíme, tak to není pro nás pozitivní“. (FG3/ Ž12) Sociální pracovníci vyjadřovali obavy, že se přesunem dávkového systému na jednotné výplatní místo (Úřad práce ČR), nebudou schopni motivovat klienty ke spolupráci (nebudou jim moci nic nabídnout) a zároveň pro

67

mě bude obtížné legitimizovat jejich postavení na obecních úřadech.42 V souvislosti převedení dávkové agendy na jedno výplatní místo vyjadřují obavy, že „…že to sklouzne k tomu přepážkovému systému, splňuješ-nesplňuješ, a když splňuješ, tak sorry, výplatní termín máme za měsíc. To, že teď nemáš peníze, není náš problém.“ (FG3/ M3) Během skupinových diskusí byly uváděny možnosti, jak s tímto vlivem mohou sociální pracovníci pracovat, jak mohou situaci ovlivnit. Především by podle účastníků ohniskových skupin měli vždy hledat řešení, neztrácet optimismus, být aktivní, upozorňovat na problémy a hledat alternativy řešení. O možném vlivu hovořili ale jen na lokální úrovni (úrovni města), „…mým úkolem je, co nejvíce o tom hovořit. Se všemi, kdekoliv, jakkoliv, nezastírat problém, hovořit o problému, nastiňovat ho a navrhovat určité alternativy řešení, které pak ale musí někdo schválit. A hodně o tom mluvit, hodně o tom psát, hodně mapovat terén, aby se o tom vědělo v tom městě, na úrovni města.“ (FG3/ Ž10), či v jiném způsobu řešení problémů klienta, ale za stávajících podmínek „…sociální pracovníci by se měli ptát – Co můžu udělat? Tímto směrem to nepůjde, tak hledám způsob, jak to jde. A to je to důležité, optimismus pro tu práci, že hledáme vždycky ten způsob, jak to jde. A to se mi vždycky u těch pracovníků hodně líbí, že vždycky nakonec, se to řešení najde. To je ta vize – vždycky hledat, jak to jde a ne jak to nejde, protože to umíme říct všichni: „Nejde to“. Postavit se k tomu čelem, no. Prostě být aktivní a snažit se.“ (FG3/ Ž12) Ale v „jen“ z vnějšku nastavených mezích, podle zvnějšku nastavených pravidel. Za svůj potenciál ovlivňovat podmínky své práce označili komunikační a vyjednávací kompetence, opět ve vztahu k představitelům obce. „Umění sociálního pracovníka je vycházet s lidmi, takže si myslím, že sociální odbor se domluví se starosty mnohem lépe než starostové mezi sebou“. (FG1/ Ž3) V jejich

42

Při rozhovoru s pracovnicí odboru sociálních služeb a sociální práce MPSV ČR dne 17.9.2012 se tato obava sociálních pracovníků ukázala jako oprávněná. Pracovnice referovala o situaci, kdy některé obce sociální pracovníky propustila a sociální práci na obcích nerealizují. Oddělení dávkové agendy od výkonu sociální práce hodnotila pozitivně, výplata dávek dle jejích slov „sociální práci na obcích pokazila“.

68

úsilí je mohou podpořit i samotní klienti: „… hledáme cestičky, které jsou třeba fakt i na hraně. No a teďka sama i starostka se do toho zapojila… vnímá tu potřebu, vidí, že si chodí lidé stěžovat, že nemají na nájem… Oni jdou za tou starostkou… Je to nezajímá, že to tam nahoře někdo vymyslel, vždycky to chytne ten úředník, který je nejblíže.“ (R1/ Ž17) Sociální pracovníci charakterizovali svoji profesi především výčtem negativ a ohrožení zvnějšku (od společnosti obecně, od státu, od obcí, od klientů). Výkon sociální práce bez materiálních nástrojů (výplaty dávek, poskytnutí bydlení) je pro ně těžce představitelný. Pokud uvažují o možnosti věci ovlivňovat, tak na úrovni obecních úřadů, na kterých působí a v rámci zvnějšku nastavených podmínek.

2.3.8 Sociální problémy

Nejprve v diskusi, která byla zahájena dotazem „S jakými problémy se Vaši klienti potýkají?“, účastníci ohniskových skupin charakterizovali sociální problémy obecně. Sociálním problémům, které jejich klienti zažívají, připisují následující charakteristiky:  „mnohaproblémovost, … to není jenom jeden problém… ti občané, závislí na dávkách – není to jenom nedostatek peněz, ale zase těch problémů se nabaluje čím dál, tím víc.. jsou všichni nezaměstnaní a pak mají problém s bydlením.“ (FG1/ Ž3)

„Nezaměstnaní, bydlení a do hmotné nouze se

dostanou.“ (FG1/ Ž2)  neřešitelnost „…lidi se dostanou do neřešitelných problémů. Třeba máme maminku se dvěma těžce zdravotně postiženýma dětmi. Jí se to rodilo jedno za druhým, manžel ji opustil. Je to vysokoškolačka, která měla dobré místo a teďka už 11 nebo 12 let pečuje jenom o děti. Má nedostatek financí, cítí se jako – já nevím – jako opravdu odstrčená. Že je jí odepřeno, co by si mohla normálně dopřát a nemůže jít do zaměstnání. Je vyčerpaná, teď 69

jenom kam by ty děti mohla dát, jaké má možnosti?

Tam potřebuje

rehabilitaci, tam zdravotní péči….“ (FG1/ Ž2)  narůst sociálních problémů a klientů, „Myslím, že se ta situace bude zhoršovat.“ (Rozhovor 2/ Ž19), „Přibydou klienti.“ (FG1/ Ž1), včetně nových kategorií klientů: „Já to vidím katastroficky, že přibude opravdu sociálně slabších, bude narůstat sociální vyloučení, dopadne to – postihne to i ty střední vrstvy, které spadnou.“ (FG1/ Ž3)

Druhy sociálních problémů V další diskusi se účastnici ohniskových skupin věnovali konkrétním sociálním problémům, které v současné době považují za významné. Rozebírali jejich příčiny a navrhovali možná řešení.

Zadlužování Zadlužení není novým jevem, nový je jeho rozsah, počet lidí, kterých se týká. Masovost jevu ovlivňuje i složitost řešení jeho následků. „Nikdy nebyla taková zadluženost těch lidí, tak jak je dnes.“ (FG/ Ž9) Podle názoru účastníků ohniskových skupin se zadlužování týká především seniorů, kteří mají nízké důchody a musí splácet půjčky. „…přicházejí senioři, kteří mají důchody, třeba něco pod průměrem toho důchodu a teď on řekne: „Já mám tady jednu půjčku, druhou půjčku a jak mi pomůžete, já už … pomalu ani na jídlo mi nezůstává, jo, a ještě musím léky kupovat, takže my řešíme takové případy, že opravdu ti senioři se nechávají nalákat na různé ty kampaně, já nevím, výhodná koupě a teď půjčka a všechno možné, protože některé ty společnosti půjčují seniorům, bez problémů, že.“ (FG1/ M1) Další kategorií jsou lidé, kteří se „dostanou do nějaké té dluhové pasti… půjčku vytloukají půjčkou a nejhorší je, že tam jsou třeba malé děti v těch rodinách. A

70

mnozí jsou takové jednodušší osoby, oni si to nedokážou spočítat, neví.“ (R1/ Ž17) Za příčiny zadlužení byly označeny spíše faktory na straně jednotlivců, kteří se „nechají zlákat“ (FG1/ M1), „nedokážou si to spočítat“ (R1/ Ž17). Přesto sociální pracovníci zadluženost vnímají jako důsledek kombinace několika faktorů: 

tlak konzumu: „Jsme konzumní společnost.“ (FG3/ Ž13), kdy se „ se

poměřujeme podle toho kdo, co má. A to chci mít taky, nebo přinejmenším taky.“(FG1/ Ž2) a „ „to musím mít hned“(FG1/ Ž4), protože „…většina lidí žije pouze přítomností. To je jediné, co je zajímá…Nedokážou docenit důsledky toho svého chování… je to dáno tím, že ta společnost je materiálně založena. Tzn. dnes, chci okamžitě teď mít toto.“ (FG2/ Ž9), „…teď to mám, teď to spotřebuji a co bude zítra, mě nezajímá.“ (FG2/ Ž7), souvisí to i s „s …kultem mládí, být in, neodkládat spotřebu…“. (FG2/ M2) 

dostupností půjček „…výhodná půjčka jenom na občanský průkaz, bez

zkoumání“ (FG1/ M1), „…dneska všechno chtějí mít už hned. Berou si půjčky a všechno a nechtějí čekat.“ (FG3/ Ž11), „…různé úvěrové společnosti, a myslím si, i docela renomované, podepíši smlouvy s nesvéprávným“. (FG2/ Ž6) 

finanční negramotnost: „ nejsou schopni si říct na, co mají a na co nemají“

(FG1/ Ž4), …hodně lidí na to skočí a neuvědomí si v počátku… co to bude do budoucna obnášet.“ (FG1/ M1) 

nedostatečná prevence, především ze strany školy a rodiny (stesk po

jistotách, po předvídatelnosti, ze selhání jsou obviňovány instituce, které se v důsledku procesu modernizace také proměňují.

„…kdysi

v té škole byly

předměty, nebo v rámci té školy ten kantor dětem řekl „tak, to asi bude tak, toho se vyvarujte“… v té škole, moc se tam o nějaké té prevenci nemluví, proti zadlužování, proti chudobě, aby ty děti si vážili práce, peněz… zdůrazňování toho, že se něco může stát, že prostě člověk by měl být připraven, že by měl dodržovat nějaká pravidla, chybí, si myslím já.“ (FG2/ Ž7) „ …v rodině se to opakovalo, ty děti žily s tím, že asi budu muset šetřit, když si budu chtít pořídit byt, asi budu muset mít nějaké zaměstnání, když budu chtít mít peníze, a asi budu muset v tom

71

zaměstnání někoho poslouchat, když budu chtít si to zaměstnání udržet. Teď to neexistuje, teď prostě taková ta prevence proti těmto jevům není nikde. Není v rodině, protože tam to neumí, nebo ta rodina žije tímto způsobem života druhou generaci.“ (FG2/ Ž7) Zadlužení je chápáno jako jakýsi startovací bod dalších problému, především ztráty bydlení (ztráta schopnosti hradit nájem) a zaměstnání (demotivace nebo hrozba exekuce). „Ztráta bydlení a ztráta zaměstnání. Ne, ten člověk už nevidí východisko z té situace.“ (FG3/ Ž12) „A i když bude třeba pracovat, tak třeba nedosáhne ani na to, aby si to bydlení zaplatil.“ (FG3/ Ž16) „Oni nemohou pracovat na smlouvu, protože skutečně jsou tak zadluženi různými půjčkami atd., že v momentě, kdy by si zřídili účet nebo zaměstnavatele na smlouvu, tak okamžitě exekuce a z té výplaty není nic. To je další faktor, proč oni se nenechávají zaměstnat.“ (R 2/ Ž19) Jako překážku řešení zadluženosti sociální pracovníci vnímají nemotivující systém sociálních dávek „U těch lidí opravdu na těch dávkách, oni neřeší ty dluhy, oni někteří ani nemají přehled, kde všude jsou zadluženi a kolik dluží. Protože oni ví, že stejně jim na to nikdo nesáhne na tu dávku, takže v rámci té sociální práce i zkoumáme, kde ten člověk má ty dluhy a teda nějakým způsobem jak to řešit atd., někteří opravdu neví. Oni sami neví, protože oni obsílky nepřebírají.“ (FG2/ Ž8) a nezájem lidí svoji zadluženost řešit „Protože dneska už existují poradny, ale ten člověk tam musí chtít jít.“ (FG2/ Ž6)

Závislosti Poměrně okrajově byl zmiňován problém závislosti, která je spíše vnímána jako přitěžující faktor nebo jako příčina dalších problémů. Ve složité situaci se podle zkušenosti sociálních pracovníků ocitají senioři se zdravotními problémy, kteří mají za sebou kariéru závislosti a sociální služby nejsou na tento typ klientů připraveny.

72

„A úplně nejhorší je, když máte seniora, který měl bouřlivý život, dneska už je neškodný, ale azylové domy vám ho nevezmou, protože potřebuje nějakou péči a systémy seniorů vám ho taky nevezmou. S kolegyní, která to má u nás na starosti, říkáme utopit, jiná cesta není.“ (FG2/ M2) „Pak jsou tady i klienti, kteří jako už dlouho žijí ve vyloučených lokalitách a tak dál, bezdomovci. Do té doby, někde do 91., 92. roku jsme o nějakých bezdomovcích ani nemluvili a já vidím, že nám vyplouvají teď na povrch takoví klienti, kteří sice jdou do služeb, netýká se to už moc těch dávek, ale hodně zatěžují systém, protože už nám v té kategorii zestárli. Jsou to feťáci, jsou to takoví ti lidi, kteří žijí tady tím způsobem života, kteří žili na ulici, onemocněli, teď už potřebují služby a tak dál. Je to obrovská zátěž. Do služeb se to teď hodně promítá. Jak se postarat o tyto lidi, kteří žili tak, onemocněli a tak podobně.“(FG1/ Ž2 „Jsou to bývalí alkoholici, tak s nimi bude vždycky problém. Ale i tak se musí zajistit, přece je nemůžeme nechat na ulici. A v současné době to vypadá tak, že někteří na té ulici zůstanou.“(R2/ Ž18) I v případě problémů závislostí je současná situace klientů přičítána jejich nezodpovědnému chování v minulosti („feťáci“, „bývalý alkoholici“).

Nezaměstnanost Za významný a obtížně řešitelný sociální problém je považována nezaměstnanost, která byla účastníky vnímána dvojím způsobem:  jako cílená volba, životní styl: „… teď už je spousta lidí nezaměstnaná cíleně.“, v některých výpovědích vztahovaná především k Romům (FG1/ Ž1) „Cíleně. Kdykoliv se potkáme, takže já ty Romy znám, znám už vnuky, když jsem znala jejich rodiče i prarodiče, a vím, kdo u nás pracoval a vím, kdy přestali pracovat, a jaké problémy tím následně vznikaly. A jaké jsou.“ (FG2/ Ž6), který se stává mezigeneračním životním stylem: „….ta klientela je, já bych řekla, stejná. Akorát, že už nám tady přibývají děti nezaměstnaných, další generace.“ (R2/ Ž18) „…to už je hodně těžké, když tady

budeme

mít

třetí

generaci

nezaměstnaných.“

(R2/

Ž19)

73

Nezaměstnanost jako životní styl vidí jako osobní volbu, ale také jako důsledek strukturálních podmínek, která ho podle části diskutujících umožnila, podle další části zapříčinila.  jako důsledek změn v oblasti trhu práce, které nejcitelněji podle jejich názoru zasáhly Romy: „… pokud se vrátím do situace před 20 lety, byť nerada, ale kolik bylo nezaměstnaných Romů? Já se jich nechci zastávat, ale ti Romové pracovali. Bylo minimum Romů, kteří nepracovali, byť měli nízké vzdělání, ale pracovali na méně kvalifikovaných místech. Po revoluci šmahem letěli ven z práce. Kdo je dneska zaměstná? A od toho se to odvíjí, zase, od vzdělávání, od toho, aby byla pro ně příležitost tu práci najít. Minimum těch lidí má příležitost se opravdu zaměstnat.“ (FG2/ Ž6) či je opět umožnil „nesprávné“ rozhodnutí „ … hodně Romů dělalo vlastně za totality, dělali i na šachtách, teď u těch starších generací, kolem 50. roku, on řekne „já jsem dělal kdysi na šachtě“, přišla revoluce, přišla taková ta uvolněná demokracie, nemusím, a oni v podstatě odešli…“. (FG2/ Ž8)  jako důsledek ekonomické krize: „Je spousta drobných živnostníků, kteří končí, krachují, nemají zakázky, především teda ze stavebnictví se tam takoví lidé objevují, a kteří nebyli v minulosti třeba vůbec na takovou to situaci vůbec zvyklí. Oni 10-15-20 let podnikali, a nepočítali třeba s tím, že by se až do takové krizové situace mohli dostat. Takže toto je možná jedna oblast. A potom tím, že vlastně ta práce není, tak přibývá těch, kteří vlastně tu práci nemají a nejsou jakoby nová místa a nevím, jak dlouho to bude trvat. Vidím tu krizi, že se prostě promítá tady do této situace.“ (R1/ Ž17) I zde je kladen důraz na osobní odpovědnost jednotlivců, kteří „s tím nepočítali“. Účastníci diskutovali svoje zkušenosti s využíváním veřejné služby jako nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. Zamýšleli se nad jejím významem pro samotné nezaměstnané, kteří díky ní mohou získat práci, ale i pro samotné obce. Nabourávali obraz veřejné služby jako podřadné, diskriminující a stigmatizující

74

práce43. Zmiňovali přínosy, které podle jejich názoru pro nezaměstnané může mít. „Co se týká veřejných služeb, tak si myslím, že nejde jen o hlídače přechodů, ale je tam celá skladba prací… Ti lidé mají příležitost. Protože někteří opravdu jenom sbírají papírky po cestě a listí, až po to, že někdy nějakého toho středoškoláka, který se tam objeví, tak já využiji pro náš odbor“. (FG2/ M2) „Znám případy, kdy třeba z veřejné služby postoupili na veřejně prospěšné práce a nakonec si je ta firma nechala. Takže i takové lidi znám, i takové lidi máme.“ (FG2/ Ž7) Někteří klienti byli pro výkon veřejné služby označeni jako nevhodní z důvodu jejich nezodpovědnosti. Jako nezodpovědní byli označeni příjemci sociálních dávek obecně. „Oni totiž nejsou schopni. Protože jestliže veřejná služba je o tom, že hlídám nějaký ten přechod pro chodce, tak je třeba, aby to hlídal zodpovědný člověk. A opravdu těch máme málo na těch sociálních dávkách.“ (FG2/ Ž5) Využívání veřejné služby podle jejich názoru komplikuje fenomén nelegální práce. „Že jim sníží dávky, to jim nevadí, opravdu. Což znamená práce na černo samozřejmě, zase jsme u nedostatečné kontrolní činnosti a tak dále, zneužívání dávek, to je prostě pořád dokola…“. (FG1/ Ž1) Jako podmínku, předpoklad řešení nezaměstnanosti zdůrazňovali osobní motivaci. „Někteří prostě vyjdou i s tím existenčním minimem, jim to stačí, než by měli udělat 20 nebo 30 hodin měsíčně na těch veřejných službách. Takže ono se třeba říká, že je velká nezaměstnanost a prostě já nemám práci, tak mi ji dejte, chodí ti klienti atd., ale opravdu někteří nechtějí, prostě nechtějí. Může se s nimi dělat, co chce, ale nechtějí.“ (FG2/ Ž8) „Řekněme si na rovinu, že na těch našich sociálních dávkách, dneska už zůstávají opravdu jen ti, kteří už nemají šanci nikde jinde, zůstávají u nás na dávkách… Anebo nechtějí, ano.“ (FG2/ Ž7) „My máme takové lidi, kteří jsou na těch dávkách dlouhodobě, a v ten moment, když s nimi začnete pracovat a proč ne veřejná služba, přece by si přilepšil, zvedlo by se mu to existenční minimum, on má potvrzení od lékaře, on nemůže ani ten papírek zvednout.“ (FG2/ Ž6)

43

Veřejná služba stigmatizuje například podle Potůčka (2012).

75

Dalším jevem, zmiňovaným v souvislosti s nezaměstnaností, je nelegální práce, která je vnímána jako: 

vynucená volba, když člověk selhává na legálním trhu práce.: „… člověk si řekne Rom, on mi nedá dohodu nebo nedá mi smlouvu, když chci pracovat. Tak proto ta práce na černo je u nich nejvíc, takové ty výkopové práce apod., to i určitě běžně všichni vidíme, když jdeme někde kolem a kope se nějaký kanál, tak většinou…“ (FG2/ Ž8)



lépe odpovídající potřebám klientů: „Je možná rychlá nějaká práce na černo, placená třeba týden nebo každý týden. To taky, že proč on by měl čekat měsíc na nějakou výplatu, takže to jim připadá prostě zbytečné, ty peníze mají hned na ruku.“ (R19/ Ž19)

Chudoba Jako samostatný problém byla označena chudoba, která má podle účastníků ohniskových skupin vzrůstající charakter a anticipují její nárůst i do budoucna. Bylo to jedno z témat, na kterém se shodli všichni diskutující. „Že více lidí padá do chudoby. Takže nárůst chudoby – nárůst nízko příjmových kategorií“ (FG1/ Ž2). „…ta situace ekonomická se ve velké části populace bude zhoršovat.“(FG1/ M1 “… doufám, že to nedojde tak daleko, že tady budou nějací, opravdu žebráci.“(FG1/ Ž1)„Protože slýcháme názory pana ministra Drábka o snížení vyplácení sociálních dávek, tak se obáváme, že opravdu k větší chudobě těch nejpotřebnějších občanů“. (FG2/ Ž5) V diskusi se objevil problém definice chudoby a její relativnosti, která může některým sociálním pracovníkům činit potíže. „To vnímání té kvality života jak my máme rozlišit, který člověk je chudobný, který jako je sociálně potřebný, jestliže nám klient přijede běžným autem, tak jako – má na benzín, má na to, že nejezdí MHD, ale vozí si zadek pořád v autě… Je to sociálně potřebný občan?“(FG1/ Ž2: „To auto není napsané na něho.“ (FG1/ Ž3) „Nebo ho potřebuje pro výkon

76

zaměstnání.“ (FG1/ Ž1) „… nebo, když mám byt, bydlení a vedle toho mám 20 km chatu, tak – jsem sociálně potřebný občan?“ (FG1/ Ž2) V diskusi byly definovány kategorie obyvatel, které jsou podle sociálních pracovníků nejvíce ohroženy chudobou:  lidé plně invalidní bez nároku na výplatu důchodů: „…otázky lidí plně invalidních bez nároku na výplatu důchodů, řešení jejich zázemí, řešení jejich budoucnosti, řešení bezdomovectví.“ (FG2/ Ž6) „U nás se stává, že některým důchod třeba odejmou. Do té doby měli důchod invalidní, teď nemají nic. Objevují se nám často v poslední době i bývalí horníci, kteří měli náhradu za ztráty na výdělku z důvodu nějakého pracovního úrazu a pokud jim se třeba stane, že utrpí jiným úrazem, který je obecný, tak to posoudí, že kdyby měl teď pracovat, a neměl by ten úraz, který utrpěl v tom běžném životě a ne pracovní, tak by stejně nemohl vykonávat povolání toho horníka, takže jim odebírají tyto renty. Takže opravdu už jsme měli několik klientů, kteří se ocitli bez příjmu a stali se osobami v hmotné nouzi.“ (FG2/ Ž8)  senioři s nízkými příjmy: „…chudí senioři“. (FG1/ Ž3) „Senioři se sociálním vyloučením, tak bych to možná řekl.“ (FG2/ M2) „…mezi klienty se bude objevovat více a více seniorů. Prostě dobíhá ten věk, prostě hodně lidí bylo bez práce na ÚP, v těch 90. letech měli 50. Teď mají přes 60 a mají nějaký důchod, velmi malý, a nebo budou mít problém vůbec získat ten důchod. A to vidím, jako problém, pozorujeme pomalu, že ten podíl těch seniorů bude narůstat v rámci toho systému hmotné nouze.“(FG1/ M1) „Vlastně už nastupuje ta generace, kdy už po těch 90. letech nebyla povinnost pracovat, takže nemají vlastně odpracované roky.“ (FG2/ Ž8) Problém chudých seniorů byl dáván do souvislosti s obtížemi umístit seniora, který potřebuji péči, do příslušného zařízení. „Problém seniorů já vidím spíš u lidí, kteří mají nízké příjmy, protože ti se nedají dostat vůbec nikam, žádné zařízení je nevezme. A jejich taková ještě extra skupina jsou senioři

77

s nízkými příjmy a důvody pro to, aby nebyli umístěni v těch zařízeních.“ (FG2/ M2) „My třeba máme hodně seniorů, kteří nemohou dále existovat ve své domácnosti, ve svém přirozeném prostředí, přitom zase nedosáhnou na to umístění v domově pro seniory, tím že mají třeba dvojku příspěvek na péči. Takže těch případů máme taky hodně. Že z důvodu nízkého příspěvku na péči nesplňují požadavky pro celou skupinu na domov pro seniory třeba.“ (FG2/ Ž5)  matky samoživitelky: “…matky samoživitelky.“ (FG2/ Ž8) „No tak kdybych třeba zase vzala matku s dětmi, která bude na mateřské dovolené, tak ona má možnost si přivydělat. Kolik, tam vlastně už několik let funguje nebo platí to, že ona si může přivydělat, kolik chce, nikdo se jí nebude ptát, kde to vzala atd., ale kdo jí ty děti pohlídá. Pokud žije třeba sama v nějakém bytě, a má malé děti, které třeba ještě nejsou na školku, tak nemá možnost si nějakým takovým způsobem tady na to bydlení nebo na cokoliv přivydělat.“ (R2/ Ž19)  rodiny s dětmi, pokud rodiče mají málo placené zaměstnání nebo je jeden z nich nezaměstnaný: „To mohou být rodiny vícečetné, romské, i s jedním dítětem, když mají nějaká méně placená místa.“ (FG2/ M2) „Prostě pokud v těch rodinách oba rodiče nepracují, tak ty rodiny jsou vždycky.… „. (FG2/ Ž8)  lidé

se

zdravotním

znevýhodněním:

„…řešíme

problematiku

nízko

příjmových občanů, kteří jsou zdravotně tělesně, mají teda nějaký zdravotní handicap, a může to být způsobeno jejich způsobem života v minulosti, zejména myslím alkoholiky a tady tuto skupinu obyvatel, bezdomovce, a ty není kam umisťovat. A my víme, že nejsou tady pro ně kapacity. Oni nám zůstanou na ulici, a to je ta bezmoc, skutečně, já tady sedím a telefonuju a doprošuju se, aby mi toho člověka někdo někam vzal. A to je špatně, toto je špatně. Takže určitě více pracovat na tom systému.“(R2/ Ž18)

78

Sociální pracovníci uvedli, že chudým nebo „žijícím těsně nad hranicí chudoby“ může být i člověk, který pracuje. „…oni většinou pracují, jen to jsou takové příležitosti pro ty nezaměstnané, dohody o provedení práce, když to třeba není práce vysloveně na černo….“ (FG2/ Ž8) Důsledkem je ztráta motivace řešit svoji situaci. „A ztrácí motivaci, totálně.“ (FG1/ Ž2)

Příčiny vzniku sociálních problémů Mezi příčiny vzniku sociálních problémů obecně účastníci ohniskových skupin zařadili jak důvody na osobní úrovni, tak společenské podmínky a jejich vzájemnou interakci. Za hlavní příčinu sociálních problémů je považován nedostatek finančních zdrojů obyvatel („o financích je všechno“ FG1/ Ž2), který může být způsoben několika vlivy: 

malou osobní odpovědností, především u mladých lidí, jejíž absenci spojují se ztrátou pozitivních vzorů a autorit a s výchovou, která nereaguje na změny ve společnosti (tlak na osobní odpovědnost) a možnosti sociálního státu. Malá osobní odpovědnost se u mladých lidí projevuje spoléháním se na sociální stát a na rodiče. „Ta osobní odpovědnost, mi připadne, že to je i o výchově. Byl tady systém, který zaručovat, že o všechny bude postaráno a teďka je razantní změna a teprve teďka jsou důsledky ve společnosti.“ (FG1/ Ž4) „Taková malá zodpovědnost některých klientů za svůj stav, že oni ho nevnímají … i u hodně mladých lidí, kteří jakoby nevnímají svou zodpovědnost za svoji úroveň života. Neženou se do práce, máme hodně mladých lidí, kteří setrvávají u rodičů a tak dál a hledají možnosti, jak by žádali o dávku, když jsou posuzováni společně s rodiči a nemají na to, aby na tu dávku dosáhli. Mně se zdá, že možná v té výchově, nebo já nevím, nechci být nijak vzletná, ale: „kde jsme udělali chybu“, že ti mladí necítí zodpovědnost za svoji budoucnost, za to svoje, aby se – aby si zajistili své

79

zabezpečení a neviseli na rodičích.…ztráta pozitivních vzorů, autority, jako takové. I ve škole, mně se zdá, že dřív pro nás kantor byl autorita. Dneska je to, jakoby kámoš, partner.“(FG1/ Ž2) „…po základní škole se umožňuje mladým lidem jít se zaevidovat na úřad práce. Nebo nastoupit 1. září do školy a 2. září zjistí, že je to makačka, že se musí učit, tak skončí a rodiče ho v tom podporují, jasně jdi na dávky... systém umožňuje, aby dítě po skončení základní povinné školní docházky se šlo zaevidovat na úřad práce. Vždyť v podstatě, my si je tak vychováváme, že nemusí nic dělat.“(FG1/ Ž3) 

nevyužitá kvalifikace (překvalifikovanost) a nezájem o manuální práci: „Každý jde dneska na školu, můžete mi říct, proč každý musí jít na školu, když na to nemá, nebo nechce, nebo já nevím co. Lidi o manuální práci moc zájem nemají a neuvědomí si, že třeba nemají na to, aby šli na školu.“ (FG1/ Ž2)



nerealistická očekávání absolventů ve vztahu k výši mzdy a typu práce, která pramení z tlaku společnosti na dosahování úspěchu a konzum: „…pokud i mladý člověk náhodou projeví aktivitu, tak tady vidím problém ze strany zaměstnavatelů, kteří požadují praxi, aspoň tu minimální praxi a oni ti kluci, vlastně absolvují školy, jsou bez praxe a tam si myslím, že třeba absolventské praxe, co přes úřad práce nebo přes další instituce jsou pořádané, u nás taky na magistrátu i jinde to funguje, takže vlastně ty děcka získají aspoň nějaké zkušenosti s administrativou a s dalšími agendami a vidím i třeba problém, že pokud třeba projeví zájem, tak že zaměstnavatel řekne: „Nemáš praxi. Radši nevezmu.“ Možná někdy jsou rozčarováni těmi penězi, které mohou obdržet.

…Někdo má představu,

mám školu, výborně, teď všichni na mě čekají, dají mi slušný plat. Průměrný plat je v republice tolik a potom třeba i když někde jdou, tak jsou rozčarovaní, že tam třeba někde nezůstanou 8 hodin, ale třeba když je potřeba 10 u toho podnikatele, tak je tam třeba 10 hodin zůstat, a nebo

80

pracovat odpoledne anebo vypomáhat jinde, takže s tím se taky setkáváme, že třeba seženou si práci a velmi brzo skončí. Očekávání mladých lidí je trošku jiné jak finanční, tak i té vlastní práce, než je skutečnost.“ (FG1/ M1) „No ale to je podporované těmi médii a tak dále. Vždyť otevřete si cokoli a všude jsou krásní, slavní, bohatí a tak dál. Člověk má očekávání…“. (FG1/ Ž2) 

strukturální změny na trhu práce: „…zpočátku pád těžkého průmyslu a pak zavření šachet, a tak dál, to bylo hrozné období, fakt, lidi z toho asi měli těžké stavy.“ (FG1/ Ž2) „Terciární sektor těch služeb a státní správy, ten už prostě dospěl do určitého stádia, kdy i tam se snižují stavy. Vidíme to u hasičů, u policie, že už se redukují místa, zájem je u úředníků. Vytvořil se jeden úřad, nebo zanikl jeden úřad, vytvořily se dva další, ti lidé se nějakým způsobem přelévali a teď jsme ve stádiu, kdy se počty úředníků z toho obslužného sektoru snižují. Ten sektor není schopen pohltit další a snižovat nezaměstnanost“. (FG1/ M1)

Řešení sociálních problémů V souvislosti s řešením sociálních problém bylo zmiňováno spoléhání se lidí na pomoc státu, které je částečně vnímáno jako důsledek dosavadní sociální politiky „Ano. Ale na druhou stranu, já se jim třeba osobně nedivím. Protože tady skutečně bylo nějakých 20 let, kdy stát o ně staral. Jako myslím teď, v té nové době. Těma dávkami, tím, co jim vlastně bylo umožněno.“ (R2/ Ž19) „Čekají. Oni čekají, co se pro ně udělá atd. Takže toto, určitá nezodpovědnost v těch rodinách je, oni to kopírují.“ (R2/ Ž18) a současné atmosféry ve společnosti „Tohle všechno vyvěrá z toho, že lidi mají obavy, strach, a zlobu. Prostě chtějí, ať to za ně někdo vyřeší, fakt to neumí, nejsou, jak jste řekla, sociálně zralí.“(FG3/ Ž15)

81

Dalším aktérem, který by se měl podle účastníků ohniskových skupin řešením sociálních problémů zabývat, především ve vztahu k seniorům, je rodina: „…o zadlužených seniorech. Pokud mají rodinu, tak tam doporučíme v rámci rodiny, ať to řeší a jinak se domluvit na strukturalizaci dluhu“. (FG1/ M1) a když rodina není k dispozici, tak je to na jedinci samotném: „…Nebo pak samostatně ti senioři, kteří už nemají rodinu.“ (FG1/ Ž2) V oblasti řešení sociálních problémů diskutující hovořili o pociťované narůstající bezmoci sociálních pracovníků. Sociální pracovníci se cítí bez nástrojů. „Bezmoc. V některých případech velice těžko lidem pomáháme a nemáme nástroje k tomu, abychom případ vyřešili rychle, efektivně a ke spokojenosti všech. Nedaří se to, nebo je to velice složitě.“ (R2/ Ž18) „Já bych taky mohla říct, že bezmoc. Já jsem o tom zrovna včera mluvila, protože se zase vracíme o pár let zpátky. Pociťuji třeba u mladých rodin nebo hlavně u samotných maminek s dětmi naprostou bezmoc pomoci jim v tom, abych jim sehnala vhodné bydlení. Já jim doslova můžu ty problémy jenom odkývat, můžu se obrátit na různé charity, můžu dejme tomu obtelefonovat kohokoliv, ale v současné době… Máme, jak my tady říkáme, holé ruce…Můžu mít pro ně samozřejmě pochopení a všechno, já vím, že jsou v tom problému, ale bez finančních prostředků a např. i s handicapem, že se jedná třeba i o romské rodiny, to je takový handicap, takže opravdu bezmoc.“ (R2/ Ž1) „Dostáváme se do situace, kdy přijde klient a říká „Pomozte mi“, vykreslí svoji situaci. Když já zvážím, v jakých intencích zákona teď pracujeme, vím, že mu nemůžu pomoct. Nemůžu. V té jeho konkrétní situaci, do které se jeho rodina dostala, opravdu nemůžu, protože nemám možnost. Já ho můžu navázat, říct mu, tam máte nějakou poradnu, tam to, toto, ale on potřebuje pomoct v určité chvíli finančně, takže jsou v tom i ty finance, protože zadluženost, o které se pořád mluví a finanční gramotnost a takové, začíná vycházet na povrch. Já myslím, že teď už lidé přijdou a řeknou „já jsem si vzal půjčku, vím, že je to špatně“ jo a teď mi úplně vykreslí, jak mu každý týden stojí u dveří paní, která jde pro splátku a teď si přivedla pána takového, říká, já nevím, proč ona s ním přišla. No je to jasné, protože minulý měsíc nebo minulý týden chtěla odklad a tak ona si přivedla… Jako

82

tohle začíná být, že lidé, kteří by tohle nikdy nepřiznali a nepřišli by, už začínají chodit a říkají „prosím, pomozte mi“. A my mu nemáme co nabídnout. My s ním můžeme pracovat, všechno ostatní, ale jestliže mu nepomůžeme v určité chvíli i finančně, a tu možnost teď opravdu nemáme, tak bude propad těch rodin stále větší. Protože oni to v té chvíli budou řešit další půjčkou anebo něčím jiným…. tam se vyhrotí vazby, vztahy, ta nevyřčená ublížení a podobné věci, takže si myslím, že to bude mít vliv i na rodiny, na skladbu rodin, na konflikty mezi rodinami.“ (FG3/ Ž12) „Nemáme jim ani moc co nabídnout a nemáme ani nástroje, jak toho docílit. Takže my bychom mohli třeba určité věci řešit prostřednictvím dávek a větší nátlak na ně udělat, určitě by se možná někam více hnuli, ale zatím prostě můžeme dělat ty, ty, ty, a tím tady končíme. Nikomu nevyhrožujeme jako samozřejmě jo,… Prostě někdy ty rodiny a i ti lidé mají pocit, jako když vy jim tady toto říkáte, tak vy nám ty děcka seberete, nepomůžete nám, jenom ty děti nám berete a takové ty jejich závěry pro ně samotné. Ale je pravda, že některé rodiny, a je jich docela hodně, se fakt nechtějí pohnout. A jestliže někdo nechce tak s ním neuděláte vůbec nic.“(R2/ Ž18) Sociální pracovníci mají, podle jejich názoru, jen málo možností, jak řešení problémů ovlivnit, jejich intervence se omezují spíše jen na zmírňování důsledků problémů. Zdůrazňují strukturální příčiny vzniku problémů a zároveň překážky strukturální povahy, které brání či znesnadňují jejich řešení. Ačkoliv tedy u příčin sociálních problémů byly spíše zdůrazňovány individuální aspekty, při jejich řešení je větší důraz kladen na podmínky strukturální. „… ten sociální pracovník to nevytrhne. Že pokud nebude klima jiné a to nastavení… tak my už v tom jenom realizujeme tu svoji sociální práci… podmínky, podmínky bydlení. Pokud nebudou, tak co sociální pracovník tak udělá, rozumíte? Nic, my jenom chodíme po těch starostech a po těch – prostě – ti, co mají na starosti byty a jak je to zařízeno, že jo a prosíme a škemráme o byty. Dobře, to je jedna věc. Sociální pracovník všechno jakoby hasí, ale to je normální zaměstnanec, takže když on bude chtít, a potřebuje, aby klient pracoval, tak on mu nezřídí místo, že jo, on nevytvoří podmínky, nebo já nevím co. On může chodit na úřad práce nebo apelovat na

83

úřad práce a hledat mu nějaké zaměstnání, nebo pomáhat mu nebo podporovat ho v tom. A to je tak akorát všecko. Pokud se něco nestane obecně, že vyřešíme bydlení a sociální bydlení, že vyřešíme zaměstnávání nebo dáme možnost zaměstnávat se lidem, kteří, já nevím, nemají takové vzdělání a tak dál. Pokud obec nevytvoří nebo nepřijde někdo s nabídkou jakéhosi zaměstnání, kde naberete kopu lidí a nebo pokud se v té výchově, nebo v něčem jako něco nestane a lidi nebudou k tomu vedeni, že třeba prací se vydělávají peníze a ne jako něčím jiným (rukama naznačí krádeže), že. Ale mnohdy nenajdete řešení, protože on tu práci nemá, on ji nenajde. Prostě ona pro něho není. Třeba není nabídka zrovna nebo je zdravotně postižený a má invalidní důchod. A on chce pracovat, on říká: „Já jsem zoufalý, já nechci být pořád na dávkách, já se plácám jenom doma“. Já nevím, jak to mám udělat, jo.“(FG1/ Ž2) Řešení problému často ovlivňují skutečnosti, které klienti ani sociální pracovníci nemohou ovlivnit. „… asi tomu nepomůžeme jenom dávkami, že jo. … musí změnit něco jiného, aby nám tak rychle lidi nepadali úplně dolů.“(FG1/ Ž2) „Protože ve chvíli, kdy on má exekuci na sebe, ať to máte toho zaměstnaného bezdomovce, ale vy ho nemáte kam posunout. Prostě kdysi azyláky byly průtokovým ohřívačem, člověk tam prostě přišel a šel dál. Momentálně to tak není. On tam přijde a ztvrdne, protože není kam. Nemáte žádný nástroj. Protože jestli má exekuci, tak ani na oddlužení osobní nemůže jít. Protože nedosáhne na příjem, který by mu pomohl sanovat jeho příjmy. Nehorázné poplatky z těch dluhů.“ (FG3/ M3) „Myslím, že se ta situace bude zhoršovat. Jestliže já na sociálně-právní ochraně, kde jsem minulý týden četla jakousi navrhovanou novelu, kde se píše, že nebude moct nebo vůbec jako nemůže sociální pracovnice umístit dítě z důvodu nedostatku bydlení nebo nedostatku finančních prostředků, tak je skutečně… Samozřejmě to chápu, ale jestliže ty dávky v hmotné nouzi nějakým způsobem nebudou upraveny k tomu zákonu, tak bohužel, nevím, co my s tím uděláme. Jestliže budeme řešit maminku, mě tady přijme maminka se čtyřmi dětmi, že je třeba bez bydlení, což se stává, v několika letech x krát, a já ji nemohu pomoci,

84

protože samozřejmě na dávkách hmotné nouze se musí kolegyně řídit svými zákony. Jestliže ona přijde a nebude v té hmotné nouzi, já nemám žádný nástroj k tomu, jak ji pomoci. Protože nemá peníze na bydlení, nemá jak zajistit děti, takže…“ (R2/ Ž19) Účinná pomoc je podle účastníků ohniskových skupin často finančně nedostupná. „…jsou nesoběstační, závislí na péči jiné osoby, ono dneska se říká, ty služby a ta síť služeb je tady docela nabídce dobrá, ale jako, když někdo potřebuje celodenní péči, jako asistenční službu, tak, já nevím, 115, 120 Kč/hod. na 24 hodin prostě nezaplatíte ani kdyby jste měli já nevím, co, že. S důchodem 11000,- třeba a s příspěvkem na péči, prostě to nezaplatíte.“ (FG1/ Ž2) „…pak je to nedostatek nebo nedostupnost těch sociálních služeb.

Buď jich je málo, anebo jsou

nedostupné, protože jsou finančně náročné nebo jsou daleko….“ „… najednou je jakési takové vakuum, že nemáte kam klienty dát. Není to už na terénní péči, máte nedostatek pobytových, a ani to asi není reálné všechny narvat do pobytových zařízení. A v té terénní péči, i když třeba kapacita je dostatečná, tak ti lidi nemají na to vhodné bydlení a ani ho nezaplatí. Fakt to nezaplatí.“ (FG1/ Ž2) Za další překážku řešení sociální problémů byla označena nedostatečná spolupráce jednotlivých subjektů, konkrétně spolupráce mezi obcemi nebo přímo v rámci obce a střet zájmů samosprávy a výkonu státní správy a problém spolupráce mezi resortem zdravotnictví a sociálním. „…obce vlastně ani moc spolu nespolupracují, protože v jedné obci zřídili jakoby chráněné bydlení, kam se přestěhoval ústav sociální péče a my jsme se to dozvěděli až jako hotovou věc, takže tam není taková moc spolupráce. My na té sociálce, vzhledem k tomu, že se staráme o všechny lidi – tak jako, samospráva se na to dívá jinak, než zase na tom sociálním odboru. Pro nás je třeba jedno, jestli je to někdo z podlesí, kde opravdu lišky dávají dobrou noc, nebo jestli je to někdo přímo z našeho města. Jak říkám, my na sociálce neděláme rozdíly, neuzavíráme se nikomu. Ba naopak naše, terénky i samy vyhledávají – třeba tam ta babička dlouho neotevřela nebo něco… Tak buď kontaktujeme obec, nebo se tam samy jdeme podívat. Ale když

85

beru samosprávu, tak si myslím, že každá obec si jede na svém.“(FG1/ Ž3) „Já teď narážím na ten systém nedopracovaný zdravotnictví i sociální, jako přehazování si klientů ze zdravotnictví do sociálního a nebo že nemáte některého klienta, vůbec kde zařadit, nebo kde dát a nějak ulevit té rodině, když o takového klienta má pečovat.“ (FG1/ Ž2) V těchto výpovědích můžeme zachytit určitou snahu o ovlivnění strukturálních podmínek. Ačkoliv přímo pracovní místa sociální pracovníci vytvořit neumí, popisují způsoby, jak situaci na trhu práce či v oblasti sítě sociálních služeb mohou nepřímo ovlivňovat. Ale i v těchto oblastech jsou závislí na rozhodnutí představitelů obce a finanční situaci města či obce. „My nemůžeme vůbec nic, i ten rozpočet města už i tak jenom se používá na nejnutnější věci. I když tam ta vůle je, tak je to o těch financích.“ (FG1/ Ž3) V této souvislosti byla diskutována možnost využívání různých projektových výzev „No ale mohli by něco udělat, vždyť dneska je tolik otevřených výzev všelijakých, i pro třeba ty venkovské okresy…“. (FG1/ Ž2), které je ale podle diskutujících komplikované z důvodu rozsáhlosti některých venkovských regionů. „… výzvy jsou, ale naše město je opravdu strašně malinké. I s těmi pověřenými obcemi máme úplně ten nejmenší počet obyvatel, aby vůbec jsme mohli být trojková obec… a jsme strašně velké území, kdybychom to řešili na celý region To jsou obce, kde soused nevidí sousedovi do okna, protože ty domečky stojí daleko od sebe. Je tam špatná dostupnost jak dopravní, není tam škola, není tam obchod. Oni opravdu, tak jak říkala paní (ukazuje na Ž 4), oni jsou odkázaní, rodina na sebe. A v podstatě, o těch rodinách, my ani nevíme, že tam jsou. My víme, že tam možná mají větší problémy než v nějakém městě, ale oni si s tím poradí sami a nebo už jsou za tu dobu – tam vlastně to jsou všechny obce, které byly vystěhované, pak se tam zase nastěhovali a přestěhovali. Oni tam vždycky byli chudobný kraj. Oni jsou na to zvyklí, je to ani nenapadne řešit. Oni si nezávidí, že soused má tři auta, protože tam nikdo skoro nemá žádné.“ (FG1/ Ž3)

86

Obce jsou podle názoru některých diskutujících stále více tlačeni přebírat povinnosti za rodinu a místní společenství. Zmiňováno to bylo především v souvislosti s opatrovnictvím osob zbavených právní způsobilosti a řešení jejich problémů. „Četla jsem teďka rozbor od ombudsmana, ten jednoznačně říká, že vzhledem k tomu, že ta nesvéprávnost znamená, v momentě kdy je obec veřejný opatrovník, tak protože to na tu obec přenesl stát zákonem díky přenesené působnosti, teďka to vyšlo v posledním čísle časopisu Sociální péče, názor z kanceláře ombudsmana. Takže by na to ty obce taky měly dostávat příspěvek. My jsme měli teďka takový speciální případ, že jsme se najednou stali veřejným opatrovníkem celé rodiny. Matka, plus 3 děti a všichni byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Byli zadluženi, měli skoro půl milionu dluhů, a tam jsem byla taková vcelku optimistická v tom, že se nám podařilo i u těch různých „homecreditů“ teda, že neplatili ty úroky a že jsme platili teda opravdu jen to, co si půjčili. A takové niance nás zachraňovaly, že právní moc soudního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům byla ve stejný den, jako kdy nabyl právní moc rozhodčí nález rozhodčího soudce o něčem, takže tam jsme si toho prostě všimli a ten spor jsme vyhráli. A tehdy my jsme museli u nás na obci zřídit nové pracovní místo, protože to byla situace opravdu hrozná, a pak nám k tomu přibyly ještě další dvě osoby.“ (FG3/ Ž16) Názory sociálních pracovníků rezonují se stanoviskem Baumana (2008: 82), který se domnívá, že došlo k „beznadějnému přetížení lokální – a zejména městské politiky, byly překročeny limity její nosnosti i výkonnosti.“ Role nestátních neziskových organizací byla zmiňována ojediněle. „I ty nestátní organizace tady sehrávají určitou roli. Protože tam můžou prostě s tou rodinou trošičku intenzivněji pracovat.“ (R2/ Ž18) Řešení sociálních problémů je ovlivněno místními specifickými podmínkami. „Já bych řekla, že ba naopak ta oblast je pracovně lépe využitelná, než přímo naše město. Tam jsou dva podnikatelé, …, tak já si myslím, že možná tyhle ty menší

87

obce jsou na tom pracovně lépe. Více využitelné.“ (FG1/ Ž3) Ačkoliv i menší obce mohou vytvořit dobré podmínky, tak podle větší části diskutujících je „Ve městě je více pracovních příležitostí.“ (FG1/ Ž3) a „Možná i těch služeb je ve větším městě více.“ (FG1/ Ž1) Ve městech lidé více spoléhají na pomoc obce a státu. „…na dědinách už – jednak si vzájemně vypomohou, ale jednak ta osobní zodpovědnost – ta rodina – je úplně běžná. Že se postarám o babičku, o dědečka a že tam všichni dohromady bydlí v tom domě….„To v tom městě, prostě, mám tu babičku, tak se o ni postarejte. Ten život je tam fakt jiný a ta osobní zodpovědnost a ten rodinný přístup je tam jiný na té vesnici než v tom městě.“ (FG1/ Ž4) Při řešení nezaměstnanosti je třeba využívat i jiné nástroje, než sociální služby. Účastníci navrhovali především rozvoj průmyslu, tvorbu nových pracovních míst a zlepšení podmínek pro malé a střední podnikatele. „My v našem regionu vidíme pozitivně existenci Hyundai, taky si myslím, že předtím, celkově jak byla ta státní politika nastavena, tak že pokud byla nezaměstnanost, tady se zavíraly doly a podobně, takže se to kompenzovalo nějak ve službách.“ (FG1/ M1) „…podpora rozvoje průmyslu je nutná. Sociální služby jsou obrovský zaměstnavatel. To zase zaměstnalo spoustu lidí, vzniklo spoustu oborů, ale ne každý, může podnikat, nebo ne každý může být OSVČ. pracovní příležitosti jako takové, běžná práce pro lidi, nabídka tu měla být. Já neříkám, třeba že naše město se nesnaží nebo nestará, protože ty průmyslové zóny a tak dál, to zase fakt jako, oni na to dbali, aby připravili ta území jako na to, aby nějaký strategický partner tady vstoupil a tak dál. No ale strategičtí partneři se moc neženou a byl to Hyundai, to je velký zaměstnavatel, ale tak teď nevím, jestli ta další průmyslová zóna, jestli tam se něco

stane,

prostě,

já

nevím…“.

(FG1/

Ž2):

„…prostředí

pro

střední

podnikatelskou vrstvu u nás není dobré. To znamená, že tady, kdyby se něco zlepšilo, tak určitě by nějaký prostor pro další zaměstnání byl.“ (FG1/ Ž1)

88

Tabulka č. 4: Sociální problémy pohledem účastníků ohniskových skupin SOCIÁLNÍ PROBLÉMY OBECNÉ CHARAKTERISTIKY mnohočetné, provázané, nabalují se, neřešitelné či obtížně řešitelné, narůstající tendence, nové skupiny klientů DRUHY PŘÍČINY SOCIÁLNÍCH DUSLEDKY ŘEŠENÍ PROBLÉMU ZADLUŽOVÁNÍ nízké starobní důchody ztráta bydlení jedinci osobní nezodpovědnost (neschopnost platit rodiny konzum a dostupnost půjček nájem) komplexní dluh se řeší další půjčkou ztráta zaměstnání řešení finanční negramotnost (demotivace a vzdělávání systém nemotivující k řešení hrozba exekuce) prevence ZTRÁTA BYDLENÍ NEZAMĚSTNANOST

rozpracováno v kapitole 2.3.8 cílená volba (životní styl) osobní nezodpovědnost trh práce překvalifikovanost konzum

CHUDOBA

nízké starobní důchody špatný zdravotní stav změny v systému invalidních důchodů nezaměstnanost v kombinaci s péčí o děti málo placená práce v kombinaci s péčí o děti osamělý rodič osobní nezodpovědnost

ZÁVISLOST

další problémy pobytové nedostupnost služby pobytových služeb zhoršení zdravotního stavu osobní odpovědnost, nevyužitá kvalifikace, nerealistická očekávání, konzum, nedostatek finančních zdrojů z důvodů: ztráta práce, nemoc, stáří, péče o malé děti.

Chápání příčin Individuální úroveň podpořená strukturálním kontextem Chápání příčin Strukturální podmínky Příčiny v interakci

závislost na sociálních dávkách nezaměstnanost jako životní styl chudoba ztráta bydlení

nedostupnost služeb pro nesoběstačné a chudé seniory ztráta bydlení

veřejná služba veřejně prospěšné práce osobní motivace vytváření pracovních míst podmínky pro malé a střední podnikatele zaměstnání Pomoc rodiny

změny na trhu práce, privatizace bytového fondu, systém důchodového pojištění, systém sociálních a zdravotních služeb předsudky, diskriminace

89

Schéma č. 2: Sociální pracovník pohledem účastníků ohniskových skupin

ekonomika

politika

sociální politika

standardizace

vysoká zátěž

byrokracie

Sociální pracovník

nízká prestiž

degradace odbornosti

nedostatek kompetencí

napětí a nejistota

pocity bezmocnosti

90

2.3.9 „Ztráta bydlení, to je začátek čertova kolečka“ Sociální pracovníci označovali jako jeden z největších problémů ztrátu bydlení v důsledku neplacení nájemného. „Když člověk nemá tu střechu nad hlavou, tak už potom, to už se veze všechno, to je gró, to je základ.„…bydlení. Tím, že jsem i v bytové komisi, tak vnímám, že lidé neplatí nájem. A pak jsou nastavené dneska už ta pravidla dost tvrdě, takže když neplatí, tak prostě mohou přijít o bydlení.“ (R1/ Ž17) Osob bez domova podle jejich názoru přibývá. Objevují se nové skupiny a zhoršují se možnosti jejich situaci řešit. „Určitě bezdomovců přibývá. …A nejsou to už jenom čtyřicátníci a padesátníci, jsou to mladí lidé ve věku 30-ti let, kteří se třeba právě díky drogové závislosti dostali až sem… Těžce se skutečně hledají pro tady tyto lidi nějaká zařízení. Protože něco je omezeno, mají cílovou skupinu, věk, atd. Ale trh, jestliže je trh v sociálních službách, je to špatně.“ (R2/ Ž18) Setkávají se s novým typem osob bez domova. Jsou to lidé, kteří pracují, ale ztratili bydlení v důsledku zadlužení.„…se teď množí nebo přibývají, a v azylových domech, vždyť tam máme pořád plno. Já ty statistiky sleduji, my máme u nás azylový dům, vznikl tam na pozvání tehdejšího vedení někdy v roce 1992 nebo tak nějak, Armáda spásy, a ze začátku prostě měli problém s naplněností a ještě říkali, že se nám tam tím pádem stahují lidé z okolí. Teď? Prostě to je na 130140%. Prostě ti lidé se tam poskládají, jenom aby si někde lehli, a to jsou třeba pracující. To není, jako že by to byli jenom lidi, kteří jsou společensky úplně mimo, zkrátka se dostal do dluhů, pronajímatel jeho bytu mu dal výpověď a teď je to člověk, který pracuje, akorát nemá kde bydlet…“. (FG3/ M3) Problém ztráty bydlení má podle jejich názoru v přítomnosti narůstající charakter a anticipují ho nárůst v budoucnu. „…čím dál tím víc lidí spadá do té kategorie, že nejsou schopni platit nájmy.“ (FG3/ M3) „Uvedu jenom jeden takový ukazatel… na konci roku 2009, odkdy se u nás nějakým způsobem monitorují sociální služby 91

bylo kolem 150 bezdomovců. Teď jich máme 250 během jednoho roku.“ (FG1/ M1) „…my máme nárůst klientů, kteří přicházejí o své bydlení“. (FG1/ Ž3) „Jsem zvědav, jestli my v našem městě budeme schopni naplňovat naše obecní byty, protože máme tu podmínku, že obecní byt získá jenom ten, kdo nedluží. Postupně začínáme mít problém naplňovat ty byty, protože všichni téměř začínají dlužit. Ti co ne, tak ti se na město ani neobrátí, ti si postaví nebo koupí vlastní barák, nebo si vezmou hypotéku, ale ti co zůstávají na bedrech té obce, včetně toho bydlení, tak začínají mít velký problém splnit ty podmínky, které ještě nezareagovaly na tento vývoj.“ (FG3/ M3) „…to vidíme jako problém do budoucna.“ (FG1/ M1)

Důvody ztráty bydlení Příčinou ztráty bydlení je podle diskutujících je neschopnost hradit náklady na bydlení, která vzniká v důsledku kombinace několika faktorů, mezi ty hlavní patří: A. Neschopnost platit nájemné z důvodu:  nezaměstnanosti, a to i jednoho z členů rodiny: „To znamená, že zejména u těch nízkopříjmových, i když jsou ti lidé zaměstnaní a jeden přijde o práci, kdy to nebude schopen utáhnout v rámci té rodiny…“. (FG1/ M1): „…mít na to zaplacení toho bydlení a to znamená zase práci. A ti lidé většinou těžce získávají práci.“ (FG3/ Ž12: „Že jsou všichni nezaměstnaní a pak mají problém s bydlením.“ (FG1/ Ž3))  pobírání starobního důchodu : „…dneska je u těch seniorů problém taky to, že skončila deregulace nájemného třeba ve městech nad 50 tis. obyvatel se objevují senioři, kteří mají určitý důchod, ale tím, že mnoho z nich bydlí v bytech RPG, kde opravdu uvolnili ten nájem, dost je teda vysoký ten neregulovaný, tak oni třeba od nás dávku nedostanou, protože my tam můžeme zohledňovat, předtím to bylo nějaké cílové nájemné, dnes je to nájemné odůvodněné, které je obvyklé v té dané lokalitě, které můžeme zohledňovat, takže jim dávka hmotné nouze nevyjde, ale když oni zaplatí nějaký šesti-sedmi tisícový nájem tak jim zbude pár korun.“ (FG2/ Ž8)

92

Neschopnost platit nájem se umocňuje v kontextu obecných společenských podmínek v oblasti bydlení. B. Situace v oblasti bydlení:  privatizace bytového fondu: Vlastně ta privatizace byla neuvážená, že se ta města snažila zbavit co nejvíce těch bytů.“ (FG1Ž1) „Ona je to taková paradoxní situace, že na jednu stranu, prostě, naše město nemá dostatek kvalitních, volných bytů pro své občany“. (FG3/ Ž13)„Kolik je státních bytů to víme sami, kolik mají obce bytů, kolik jich zprivatizovali, kolik jim zůstalo a kolik se ještě chystají zprivatizovat.“ (FG2/ Ž6) „Ale to je problém bytů jako ve městě, my máme třeba ten problém, že město v těch fázích rozprodalo obecní byty, že je minimum obecních bytů. Jsou tam družstevní, jsou tam různé formy bydlení. Byty v podstatě jsou, ale komerční – nájem – takže byty by byly, ale ti lidé nedosáhnou na zaplacení.“ (FG3/ Ž12)  zvyšování nájmů, často v důsledku privatizace bytů. O zdražování se však diskutující zmiňovali i v souvislosti s byty obecními: „Víte co, stačí, když bydlí, tam co bydlí. Zvyšují se nájmy, že, co si budeme povídat, ty náklady na to, to je… předražené“. (FG1/ Ž2) „…mnoho z nich bydlí v bytech RPG, kde

opravdu

uvolnili

ten

nájem,

dost

je

teda

vysoký

ten

neregulovaný…“(FG2/ Ž8) „Navíc máme hodně bytů RPG u nás, takže ty nájmy se poměrně razantně zvyšovaly v současné době a objevily se tam skupiny, pro které to bude problém vlastně na to dosáhnout.“ (FG1/ M1) „No tak určitě teď spadnou do té sítě lidé, kterým byl nehorázným způsobem zvýšen nájem, u nás právě městské byty, těch městských bytů není hodně a není ani těch malometrážních bytů. Takže ty právě má CPI a ti opravdu chtějí 85 Kč – 90 Kč za m2. Takže přestože jsou to malé byty, ti lidé za to zaplatí hodně peněz“. (R1/ Ž17) „…a u nás je ještě problém v tom, že je v naší oblasti spousta bytů, které nejsou ve vlastnictví města, jedná se asi o 4,5 tisíc bytů, které měly dříve ve vlastnictví železárny a ty je prodaly nějaké pražské společnosti, CPI se teď ta společnost jmenuje, a oni nehorázně zvedli nájemné… A to je další důvod, proč je u nás teď takový nápor, i tím, že mají zvýšené to nájemné.“ (R1/ Ž17) „Takže u nás je velkým

93

problémem bydlení, ale ne, že nejsou byty, jsou byty, ale jsou drahé.“ (FG3/ Ž12)  bytová politika obcí, konkrétně počet a struktura obecních bytů:

„Druhá

věc je, co městské byty. U nás bylo třeba původně od počátku 90. let nějakých 4 500 bytů, měl jsem možnost do toho vstupovat, s ostrými lokty jsme se hádali, nakonec zhruba nějakou tisícovku bytů si to město ponechalo, s tím, že jsou tam určité skupiny. Kolem 80-ti tzv. holobytů, kolem, já nevím, 50-ti, 60-ti sociálních bytů, které zůstaly, nebo možná ještě míň, ale do 50-ti těch sociálních bytů, kde byli různí ti Romové a bylo to v různých těch lokalitách, tam kde to bylo, tak to zůstalo.“(FG2/ M2) C. Důvody na osobní úrovni  absence dovednosti pohybu na volném trhu s byty „Je to problém, to určitě, ale přece jenom ti lidé se pohybují s tím nájemným, byť to není zrovna malá částka, ale je to těsně nad tou hranicí toho regulovaného nájemného. Problém je spíš u těch lidí, kteří uzavírají nové smlouvy s RPG a to jsou v mnoha případech lidé mladších věkových kategorií, jsou to lidé, kteří nebyli zvyklí nějakým způsobem plánovat, uvažovat, prostě vidí „já mám šanci získat rychle byt, já tu nájemní smlouvy podepíši“ a tam je částka, která se u nás, v atraktivnějších lokalitách pohybuje kolem 100-120 Kč za m2. A ti lidé nejsou absolutně schopni pochopit, následně, že s touto částkou jim nevyjde žádná dávka. Protože jak státní podpora tak my počítáme s úplně jinou částkou za m2. A oni, dneska jsou situace, kdy za dvoupokojový byt, platí holé nájemné kolem 9 000. Plus k tomu jsou služby. A ti lidé v těch bytech bydlí. A jak se to bude do budoucna řešit, si neumím představit. Jakmile vyjde cenová mapa, budeme s něčím počítat a nevím, jakým způsobem se bude toto řešit. Protože samozřejmě tito lidé nedosáhnou na hypotéky, nedosáhnou na to, aby si zařídili vlastní bydlení.“ (FG2/ Ž6) „A třeba nás (město nad 50 tis. obyvatel) nejvíc v té sociální oblasti tíží to, že se tam rozšiřuje bezdomovectví, které vzniká následkem toho, že obec privatizovala byty a ty byty, když většinou šly v podstatě do

94

těch družstev, tak byla asi nedostatečná nebo téměř žádná osvěta u těchto lidí. Jsou to jak důchodci, tak nízko příjmové rodiny a jednotlivci a podobně, takže oni prostě, když to řeknu zjednodušeně, nalétli prostě různým podvodníkům nebo lidem, kteří oslovují tady ty lidi a skupují byty, protože oni jim řeknou, že nemají na to, aby šli do toho družstva, poskytnou jim nějakou částku za ten členský podíl na to odkoupení s tím, že vlastně oni odprodají tady ten byt té osobě. Takže ten člověk se potom vlastně ocitne na ulici. V naší obci hodně lidí, kteří takovýmto způsobem přicházejí o byty, pak nám končí na ubytovnách.“ (FG2/ Ž8)  osobní zodpovědnost: „osobní zodpovědnost, ta je na prvním místě… i ta ztráta bydlení – mnohdy ti lidé, jak už bylo řečeno, si naberou různé půjčky a teď, když jde do tuhého, tak oni jsou si vědomi toho, že prostě půjčku musí splatit a tím pádem přestane platit nájem. A upřímně se diví: „Kde mám na to vzít, když musím splatit půjčku?“. Že oni to berou prostě jako to poslední, však oni to nějak udělají, oni mě tam nechají v tom bytě, ale ve skutečnosti ta situace je taková, že nenechají samozřejmě. Tam ty výpovědi jsou a ti lidé o to bydlení přijdou. To je prostě zase o té osobní zodpovědnosti. Že je třeba si uvědomit, na jaké té úrovni ve společnosti, v tom žebříčku, jsem. Prostě, já vím, že soused tam má čtyři auta, já vím, že na to nemám, že teda nemůžu chtít čtyři auta a stačí mi jedno. A to ti lidé prostě často nejsou schopni si uvědomit. Začíná to od těch mladých…“. (FG1/ Ž1) Přístupy obce k řešení dluhů na nájemném, konkrétně obec svým postupem při řešení dluhů na nájemném problém jen prohlubuje a nenabízí lidem téměř žádné alternativy řešení

„…náš region uzavírá v městských bytech nájemní smlouvu

pouze na dobu určitou a to na dobu jednoho roku a pokud opravdu je dluh na nájmu, nedostane tento člověk novou nájemní smlouvu. V tom bytě sice ještě nějaký čas může bydlet, ale bez nájemní smlouvy nemůže si nic vyřídit – příplatek na bydlení, ztrácí nárok na bydlení a vlastně jsou to potom klienti, kteří i když jsou na hmotné nouzi, tak jsou vlastně pod hmotnou nouzí, protože nesplňují podmínky

95

přiznání

dávek

souvisejících

s bydlením.“

(FG1/

Ž3)

„…sociální

bydlení

neexistuje.“ (FG2/ Ž6) Celý proces ztráty bydlení, jak k němu dochází podle názoru diskutujících sociálních pracovníků, je zachycen ve schématu č. 3. Schéma č.3: Proces ztráty bydlení privatizace bytového fondu

situace obyvatel: výše příjmu (nejčastěji v důsledku nezaměstnanosti či pobírání starobního důchodu)

zvyšování nájmů

bytová politika obce a přístup obce k řešení dluhů na nájemném

zadlužení

systém sociálních dávek

nedostatek možností řešení

osobní zodpovědnost

ztráta bydlení

ztráta práce nebo konzervace nezaměstnanosti

96

Řešení problémů s bydlením Sociální pracovníci rekapitulovali současné způsoby řešení problémů s bydlením. Reagovali na otázku „Jaké možnosti sociální práce v řešení problémů vidíte?“ Všechna popsaná řešení byla založena na poskytnutí bydlení (městské ubytovny, sociální bydlení, startovací byty, azylové domy). Roli sociální práce viděli tedy přímo v poskytnutí ubytování či jeho zprostředkování. Městská ubytovna je v jednom případě spravována přímo odborem sociálních věcí. Diskutující také navrhovali nepojímat městskou ubytovnu jako sociální službu a vyhnout se tak z jejich pohledu komplikacím ve vztahu k Zákonu o sociálních službách a Standardům kvality.„… v loňském roce se otevřela první taková městská ubytovna. A to jako odboru, si myslím, že nám to strašně moc pomohlo, protože máme kam ty lidi dávat.“ (FG1/ Ž4) Zákon o sociálních službách a jejich standardy, které měli posílit postavení sociální práce a zkvalitnit služby jejím klientům, jsou vnímány jako překážka v řešení problémů. „Říkám, že existuje řešení, nechte mi peníze na městskou ubytovnu, která nebude podle nějakých standardů, ale plaťte ji zcela sami, jako město.“ (FG2/ M2) 

Sociální bydlení

Sociální bydlení je podle sociálních pracovníků charakteristické časovým ohraničením pobytu a doprovodným sociálním programem, je vybudováno obcí a provozovatelem je nestátní nezisková organizace. Je vnímáno jako prostředek integrace. „My u nás máme sociální byty, které má ve správě Armáda spásy. Ve chvíli, kdy tam někdo rok prostě takhle bydlívá, nějak se začlení, má práci. Tak přesto, že je třeba tím dlužníkem a tak dále, tak je možné, že on jde do toho bytu, ve kterém je maximálně 2 roky, aby si během té doby našel klasický byt, jo. Tak myslím si, že je to skvělý model“. (FG3/ M3)

97

„Máme následný projekt, kdy Armáda spásy bude vykonávat sociální službu v bytech. My ty domy na půl cesty nebo ty byty máme taky, ale tam ten ta rodina, bude to pro rodinu, dostane celý byt, oni budou nějakým způsobem garantovat platbu toho bytu, ano, a pokud se osvědčí ten člověk, tak město tomu člověku přidělí byt kdekoliv jinde. Aby už byl úplně mimo. Takže, ano, je to v důsledku toho, že ty byty jsou, staly se volné a město využije toho, že se nebude starat, nebude mít neplatiče, někdo jim to bude garantovat.“ (FG3/ Ž10) 

Startovací byty

O startovacích, jako způsobu řešení problému s bydlením, mluvil jeden sociální pracovník, který za hlavní riziko označil setrvávání obyvatel i po uplynutí lhůty. „Ale pak jsme přišli s myšlenkou tzv. startovacích bytů, kde jsme měli představu, že ti lidé by tam byli zhruba 6-9 let, původní myšlenka 9, ale pak jsme podlehli určitým tlakům na 6 let, že by se to od nějakého základního nájmu zvedalo až k tomu tržnímu nájemnému a ti lidé by měli jedno, kde jsou… směřováno k rodinám, tady byly velké diskuze, protože ti lidé tam měli tendence zůstávat, a vždycky se to celé vracelo, jestli to bude dál nebo nebude dál. Když jsem s touto myšlenkou přišel tak jsem prostudoval bytovou problematiku půlky Evropy, ale o to se pořád bojuju, těchto bytů je v současné době nějakých 360 zhruba, ale problém je v tom, že ti lidé tam zůstávají, takže se to zakonzervuje.“ (FG2/ M2) 

Azylový dům

Účastník vnímá kapacitu azylových domů jako nedostatečnou, především v zimním období. „Vidím problém v tom bezdomovectví. Problémem jsou zimy, takže já aspoň vidím ten problém jako nedostatečnou kapacitu toho azylového domu v současné době. Bezdomovců tam přibývá.“ (FG1/ M1) Azylové domy nejsou koncipovány jako pomoc pro rodiny s dětmi nebo rodiče se speciálními potřebami, a pokud se takové zařízení vyskytne, je velmi těžce dostupné. „My se ještě snažíme sehnat nějaké přístřeší nebo něco, ale jsou tam i rodiny s dětmi. A my zase na druhé straně se snažíme, aby byly nějaké sociální

98

služby tomu odpovídající, tzn., že na našem území máme azylový dům pro muže a azylový dům pro ženy, azylové domy pro ženy s dětmi, ale mohou tam být už nově i muži. Už i tyto případy jsme právě měli, že zůstal muž, který má svěřené dítě do péče, protože manželka nebo družka nezvládla nějak tu životní situaci, takže se snažíme, aby nějaké ty záchytné body pro ně byly. Ale to jsou zařízení soukromá dneska, je to na pořadníky.“ (R1/ Ž17) „Ztráta bydlení = ztráta rodiny, protože azylový dům = dům pro muže a dům pro matky s dětmi.“ (FG3/ Ž13) „Ano, velmi málo je takových, kde by mohli být spolu.“ (FG3/ Ž10) „Je problém najít azylový dům pro chlapa s dětmi, které si vezme, ještě větší je, aby byli pohromadě, to je neřešitelný problém. Anebo jak my jsme měli problém rodiny, kdy ta maminka je slepá a tatínek je na vozíčku, to je neřešitelný problém.“ (FG3/ M3) Návrhy řešení ztráty bydlení Sociální pracovníci, jako řešení ztráty bydlení, navrhují sociální bydlení, které spojují především s určitými cílovými skupinami (matky s dětmi, senioři) a které by mělo být realizováno obcí a mělo by mít doprovodný sociální program. Některými účastníky je vnímáno jako dočasné, jako přechodný stav k vyřešení životní situace. „U nás, já nevím, oni tam snad asi pořád spí, oni nemají pocit, že je třeba stavět sociální byty ať už pro matky s dětmi, nebo pro nějaké staré občany. Neřeší se tady tahleta otázka.“ (FG1/ Ž3) „A co se týče toho sociálního bydlení, bavily jsme se s kolegyní se sociálně-právní ochrany, že co se týče takového bydlení opravdu pro ty maminy s těma dětmi, které momentálně nemají kam jít, které by se omezovalo na rok, tak bychom raději zase, aby to bylo v rámci nějaké sociální služby. Aby to byla sociální služba a s tím spojené, aby to bylo cílené a za ten rok, aby si ta mamina opravdu nějakým způsobem tu situaci vyřešila.“ (FG2/ Ž5) „Obec nemá azylový dům, azylový dům má nestátní nezisková organizace, a bere od obce nějakým způsobem dotace na to zařízení, jako jednu z možností dotace

99

na to zařízení. A protože je to sociální zařízení, musí se chovat podle zákona o sociálních službách, musí mít standardy, musí mít registrovanou službu, která je v nějakém rozsahu. Takže jestli by se to mělo dít tou cestou obce, tak by obec měla ubytovnu, nikoliv sociální službu, protože tu by musela registrovat, a dělala by to jakože nějaké bydlení. Nějaká ubytovna, kde by si stanovila sama sobě pravidla. De facto situaci by to řešilo, ale nebyla by to sociální služba.“ (FG2/ Ž7) Podle názoru účastníků ohniskových skupin jsou projekty sociálního bydlení obtížně prosaditelné z několika důvodů: 

je spojováno s nutností výstavby, která je pro obce finančně náročná

„A nebude ani. Nikdo ho nebude stavět.“ (FG2/ Ž7) „…je na bedrech obce. Se vším všudy. Vybudování toho bytu, to jsou nové byty postavené. To není žádná unimobuňka, to fakt ten člověk může být hrdý na to, že po x letech dostal bydlení. Ale na to jsme nedostali žádnou dotaci. To je na bedrech obcí a my jsme to vybudovali v době, kdy těm obcím se relativně dařilo. Ale kdo do toho půjde teď, jako, v té dnešní situaci?“ (FG3/ M3) 

negativní postoje veřejnosti, která si sociální bydlení spojuje s určitými cílovými skupinami, se kterými nechce žít v sousedství.

„Sociální byty jsou nepopulární… Hned se zvedne vlna nevole. My jsme jenom zaváděli terénní centrum na kraji města a tam s tím byl problém, že tam chodí, já nevím, 5-6 bezdomovců, a lidé se okamžitě proti tomu…bránili.“ (FG2/ Ž5) 

nezájem obce

„A město si myslím, že do toho ani nepůjde.“ (FG2/ Ž5)

100

2.3.10

Sociálně vyloučené lokality

Diskutující sociální pracovníci se zamýšleli nad mechanismem vzniku sociálně vyloučených lokalit. Sociálně vyloučené lokality jsou vnímány jako důsledek obecní bytové politiky: a) volné obecní byty ve špatné kvalitě, které jsou kumulovány v určité lokalitě a které podněcují migraci obyvatel za dostupným bydlením. „Ona je to taková paradoxní situace, že na jednu stranu naše město nemá dostatek kvalitních volných bytů pro své občany a přesto existuje nezanedbatelná skupina migrujících, která směřuje k nám, protože tam najde v podstatě byty velice nízké úrovně, (kdysi byly myslím 4 bytové kategorie, já to bych řekla, že tohle je tak sedmá), za který musí zaplatit nehorázné peníze, ale jsou volné.“ (FG3/ Ž13) „U nás nejsou třeba lokality, kde jsou přímo Romové nebo tak, ale je oblast, kde právě jsou staré baráčky ještě z třineckých železáren, které jsou třetí až čtvrté kategorie, kdy je třeba ještě i voda venku atd., a právě tam jsou ti lidé, kteří mají nejméně penízků na život. Tam vlastně nám vzniká taková…dá se říct, že začíná se vylučovat tam ta oblast“. (R1/ Ž17) Migrace obyvatel podle jejich zkušeností komplikuje kontinuální sociální práci. „A tou jsou ty rodiny, které sebou nesou prostě ten batoh obrovských problémů z toho minulého působiště.“ (FG3/ Ž13) „Jste v začarovaném kruhu… A my máme tu zkušenost, že ti lidé, kteří jsou v těch zařízeních, nám kolují po celé republice. Tam můžou zůstat rok, tak tam zůstanou, pak se přesunou jinam. To se týká i těch omezených nebo zbavených způsobilostí. Takže nám to taky ten pošťák říká, jo už je zase tam, teď tam, protože vám okamžitě navážou ti sociální pracovníci, vám dají zprávu a píšou, že je to i vázáno na dávkách.“ (FG3/ Ž12) „Oni pobudou, jakmile ten batoh zase zatíží takovým způsobem, tak jsou v podstatě během 24 hodin schopni migrovat někam dál. Vesměs jsou to rodiny

101

s dětmi a mnoha dětmi. Tohle si myslím, že je obrovský problém a pro sociální systém velice těžko uchopitelný.“ (FG3/ Ž13) b) koncentrace sociálních bytů či sociálně znevýhodněných občanů v určité lokalitě „Mohu potvrdit, … znám celou řadu domů, kde původně bydleli Romové, přistěhovali se tam v rámci nějakých snah to rozptýlit, rodina jedna romská, a v průběhu pěti sedmi let se z tohoto stával celoromský dům. Ti ostatní si pomáhali nejrůznějšími způsoby odtamtud. Neříkám, že je to ve všech případech, to bych nechtěl generalizovat, ale je to značné procento. Ale to už jsme u začátku 90. let.“ (FG2/ M2) „Vlastně že se tam stěhovali do těch nájemních bytů podobné rodiny, nebo lidé, kteří mají stejné problémy, takže se tam ten sociální problém kumuluje, např. nezaměstnanost.“ (FG2/ Ž8) Další příčinou vzniku sociálně vyloučených lokalit jsou podle sociálních pracovníků změny na trhu práce, konkrétně pak uvedli případ vzniku sociálně vyloučení lokality v důsledku útlumu průmyslu. „Ty podhorské oblasti v rámci správního obvodu. Tam pod horami, to je tam problém, tam asi nějaké ty chudší lokality budou, ale když to vezmu třeba na pohled našeho města, tak my máme takovou vyloučenou lokalitu v jedné konkrétní ulici. Další oblast-sídliště má naběhnuto na velkou sociálně vyloučenou lokalitu, jakmile tam skončí těžba, protože to bylo vybudováno kdysi, historicky jako hornické sídliště. Část těch bývalých horníků ze Slovenska a okolí už odcestovala, takže našemu městu také klesá počet obyvatel. I na tom sídlišti, tam by to mělo náběh, pokud by skončila ta těžba v budoucnu a vzhledem k tomu, že tam je lokalita, kde jsou nejnižší ceny bytů, jo, koncentruje se tu takové problémové obyvatelstvo, už pomalounku. Ta zmiňovaná ulice už nestačí i tam je většinou romská obsada. A tam v budoucnu máme obavu z toho, že může vzniknout sociálně vyloučená lokalita.“ (FG1/ M1)

102

Upozornili také na riziko vzniku sociálně vyloučených lokalit z velkých sídlišť. Za rizikovou byla označena především velikost. „Ale, co je třeba konkrétní velké sídliště? Já si myslím, že tam je daleko větší problém, že ty malé lokality, jakoby vyloučené, se dají eliminovat, pak že tam nasunete prostě nízkopráh, sociální práci, občanská sdružení tam působí. Jsou tam denní centra a tak dál. Že ono se to dá nějak eliminovat, i s Policií třeba. Sice nám to trvá, ale dalo by se…Ale co ta velká, třeba jako to konkrétní sídliště a spol.? To není ideální. Jako ta problematika určitě tu bude a byla na těch sídlištích vždycky. I když ti havíři byli zaměstnaní a jejich ženské, tak jsme pořád chodili a říkali jsme, že havíři hodně vydělají, ženy nemají do čeho píchnout a doma a nasávají, že jo. A byl to problém, prostě když se ty ženy tam sdružovaly a opravdu se tam hodně pilo a tak dál.“ (FG2/ Ž7) Jen ojediněle byly zmíněny důsledky života v sociálně vyloučené lokalitě a to pouze pro původní obyvatele, kteří nemají možnost lokalitu opustit, ačkoliv je pro ně život v ní obtížný. Sociální pracovníci v této souvislosti uvedli seniory. „To je třeba u nás, tak tam je problém s důchodci. A někteří ti důchodci si vysloveně stěžují, jsou úplně nešťastní, pokud tam musí žít. Protože oni potřebují klid a ti lidé žijí jiným způsobem, oni žijí v noci.“(FG2/ Ž8)

2.3.11

Na obcích komunitně plánujeme

Hlavním nástrojem rozvoje koncepce sociální práce a sociálních služeb a možnosti vlivu představitelů sociálních odborů na obcích je komunitní plánování. „Stejně

jako v ostatních obcích, máme sociální práci postavenou na nějakém

komunitním plánování.“ (FG2/ Ž7) Komunitní plánování považují obecně za vhodný nástroj pro prosazení a realizaci svých představ v oblasti sociální práce a popisují úspěchy při jeho naplňování. „U 103

nás máme komunitní plán už třetí, daří se nám spousta opatření plnit, začali jsme v roce 2005, první plán jsme měli na začátku roku 2006 a za rok jsme dělali další, protože se nám téměř všechna opatření podařila naplnit. Takže u nás město fakt tu snahu má.“ (R1/ Ž17) Za limitující však považují závislost tvorby komunitního plánu na politické reprezentaci obce, která svými zásahy ohrožuje jeho kontinuitu a brání v prosazení tzv. „nepopulárních témat“ „nepopulárními sociálními odbory“ (FG1/ Ž3) „Na druhou stranu byly volby, měnilo se politické vedení, takže teď máme starosti s tím obhájit, co se nám v komunitním plánu podařilo prosadit. A s tím souvisí třeba i to, že v loňském roce jsme otevřeli denní centrum pro bezdomovce, protože když jsme v rámci komunitního plánování mapovali tyto klienty, tak jsme zjistili, že jich máme opravdu hodně. Takže nějakým způsobem se podařilo prosadit … a otevřelo se denní centrum pro bezdomovce a v současné době zase stojíme před tím udržet ho, aby to bylo ještě letošní rok a vůbec, jestli budeme pokračovat ještě v tom dalším období.“ (FG1/ Ž4) „Máme před schvalováním dotací z rozpočtu města. A mám přehled i o počtech žádostí do jiných oblastí než do sociálních. Město, samospráva by si konečně měla definitivně uvědomit, že je taky zodpovědná, jak tady kolegyně říkala, za své občany podle zákona a obcích apod., a že by měla do toho sociálu víc peněz věnovat. Bohužel my nestavíme mosty a pomníky, my se staráme o lidi, což není vidět.“ (FG3/ Ž10) I když se podaří komunitní plán rozvoje sociálních služeb schválit podle jejich představ, tak mají obavy z jeho naplňování, a to především z finančních důvodů. „Obávám se dalšího naplňování našeho komunitního plánu.“ (FG2/ Ž5) „Zádrhel je v tom¸ že když se začne jednat o tom, kdo ty služby začne platit …, při plánu, našich komunitních plánů nebo krajských, jakýchkoliv, tak vždycky se začne horký brambor přehazovat někam jinam.“ (FG2/ M2)

104

Podle názoru diskutujících se komunitní plánování uplatňuje spíše ve větších obcích a městech. V malých obcích se řeší především problémy seniorů, funguje zde sousedská výpomoc a osobní angažovanost pracovníků úřadu (bez ohledu na to, zda se jedná o sociální pracovníky). „My máme třeba pod sebou desítky obcí s rozšířenou působností, a co vím, tak aktivně tam komunitní plánování funguje, teď to střelím od boku, v pěti. Tzn., že ta obec nějakým aktivním způsobem řeší sociální politiku, zabezpečení občanů sociálními službami. A to se týká zejména starých občanů, směřuje se to spíše do té oblasti pečovatelské služby, jinde ty potřeby nemají.“ (FG3/ Ž13) „A čím dále od té trojkové obce, čím menší vesnička, čím dále, tím horší zabezpečení služeb. Protože tam jednak ubývá lidí, kteří tu službu potřebují, je to specifická služba, a myslím si, že dneska jsou na tom nejhůř okrajové obce okresů. Ten člověk nemá jinou možnost a prostě musí. Já si myslím, že ti lidé, kteří žijí ve městech, mají třeba vyšší náklady na bydlení, ale mají lepší dostupnost služeb, mají možnost výběru, mají možnosti, co dělat, na koho se obrátit. V těch menších obcích tam je ten starosta většinou neuvolněný na té obci, takže on má obsáhnout x agend, ti lidé ho znají, takže okamžitě tam je ta zpětná vazba, okamžitě tam na něho přiletí nebo jako jsou tam i nějaké vazby, vztahy, takže zajistit něco je problém, protože většinou ty obce nemají zdroje peněz a pokud peníze má, tak je to spíše výjimka, ale i ty peníze na to ... je šíleně drahá, takže tam to sklouzne na seniory, právě zajistit něco těm starším lidem a alespoň nějak jim pomoct, ale jinak je to fakt vazba na rodiny, apel na rodinné příslušníky, a sousedská výpomoc také tam je velká.“ (FG3/ Ž12) Účastníci ohniskových skupin popisovali trend přenášení odpovědnosti za řešení sociálních problémů ze státu na úroveň obcí. „Stát od toho ustupuje, takže to přesouvá nejenom na rodinu, ale i na obec.“ (FG3/ Ž10) Tento trend považují pro obce za neúnosný, nejen z hlediska finančních možností, ale odvolávají se i na pocit odpovědnosti státu vůči svým občanům. „O tom už jsme se tady bavili, že se to všechno hází na ta města, a ta města taky mají nedostatek finančních prostředků.“ (FG2/ Ž5) „Navíc nás do budoucna tlačí k tomu, že máme určitým

105

procentem spolufinancovat sociální služby, přičemž si myslím, že jako město dáváme dost a máme teda i hodně služeb, které poskytujeme. Hodně, opravdu. A aby někdo prostě říkal, kolik přesně máte dávat třeba na poradny atd., nevím, ten systém financování se mi nelíbí vůbec.“ (R1/ Ž17) „Na obci zůstane jenom samostatná působnost obce a přenesená působnost půjde pryč a opravdu na té obci zůstanou ty nejpalčivější problémy, jako bezdomovci, zbaveni způsobilosti k právním úkonům, nestátní neziskové organizace v mnoha případech bez finančních prostředků závislé na dotacích obce. Příspěvkové organizace obce, které zajišťují sociální služby, jsou bez peněz, řekněme si to na rovinu, protože finanční prostředky, které stát poskytuje na sociální služby, jsou čím dál tím nižší a nižší. A je opravdu na obci, jak ty služby pokryje, to je působnost samostatná. A myslím si, že jako ta odpovědnost státu vůči těm občanům i vůči obcím je možná čím dál tím menší. Všechno se nechává na obci a možnosti obce nejsou až takové, aby naplnila všechny potřeby, které ta obec má.“ (FG2/ Ž7) „ Kraj se ale chová opačně, kraj říká „pro nás je to náročná služba, obci starej se“. (FG2/ M2) Sociální pracovníci se míry odpovědnosti obce za své občany nezříkali. „Město by si to mělo čím dál víc uvědomovat, že je určitým nositelem starosti o své občany, se vším všudy.“ (FG3/ Ž10) V tomto kontextu upozorňují na nezájem obcí řešit sociální problémy. Roli obce vidí zejména v oblasti sociálního bydlení. „… ale spíše jde o to, že obec nemá zájem o to, aby ty lidi nějakým způsobem podržela, třeba aby zřizovala nějaké sociální byty, nebo aby ubytovnu vzala třeba do nájmu, třeba od toho RPG a podobně.“ (FG2/ Ž8) Obce se dostávají do složité situace, protože jsou závislé na poskytovatelích sociálních služeb a zároveň mají nedostatek finančních prostředků k jejich podpoře. „A u nás je to teď znatelné, protože do konce února se podávají žádosti o dotace, o granty na sociální služby, takže máme spoustu nových žadatelů, ze stran poskytovatelů sociálních služeb, kteří nikdy nežádali po městě peníze, dříve dostali z ministerstva, teď si žádají. A zase je určitý omezený balík financí, takže je možné, že ta charita, která je největším poskytovatelem, dostane nakonec

106

mnohem méně než v loňském roce. A ostatní dostanou po nějakých malých částkách, ale je to opravdu otázka do budoucna, zřejmě omezení sociálních služeb. Protože my jako město jsme zřizovatelem jenom jedné malé sociální služby, takže jsme závislí na sociálních službách od nestátních neziskových organizací, krajských organizací atd.“ (FG2/ Ž5) Jako řešení diskutující navrhli vzájemnou spolupráci obcí při provozu určitých služeb. Ale i v tomto návrhu vyčleněny určité skupiny klientů, o kterým by péči měl financovat vyšší správní celek (např. kraj či stát). Ačkoliv sociální pracovníci volají po spolupráci, zaznívá konkurenční rétorika „naše“ a „vaše“. „Třeba domovinky, stacionáře, to může některá obec udělat ještě i pro okolní obce, uzavřít s nimi třeba i smlouvu o spolupráci, nebo nějakým způsobem je motivovat. Protože zase ty malé obce by rády nám ty lidi daly, ale proč my bychom to měli dělat a doplácet tam milion korun, když jsou to cizí lidi. Logicky by té samosprávě ty peníze někde chyběly. Obec se teď bude dostávat do problémů, jak se spojit s těmi ostatními obcemi, protože v okamžiku, kdy ten člověk se stane naším občanem města, ta druhá obec nám nebude mít zájem na něho ani přispívat, a proto je to pro nás nemotivující. A pak je tu ještě další, na této úrovni jsme na sociálním vyloučení, tak ta péče pro ty lidi, kteří spojují jak to sociální vyloučení, tak zdravotní, tak ten věk seniorů, tak by měl zřídit kraj pro nějaké větší, vždycky dané, území. Tak ať je to rovnoměrně pokryté. Tak to vidím ideálně, ale bohužel to tak nefunguje. Někde, když se vezme analýza, tak někde těch služeb je hodně, protože tam byli šikovnější, a někde není vůbec žádná, a ta obec k tomu není ani motivována.“ (FG2/ M2) Navíc každá obec má podle M2 obavu ze skupin klient, kteří jsou obcemi vnímáni jako nežádoucí. „Protože má strach, že si tam natáhne i nepříjemné věci. V tom vidím hlavní problém.“ (FG2/ M2) Komunitní plánování na úrovni obcí je zásadním nástrojem koncipování a rozvoje sociálních služeb. Podle názoru diskutujících sociálních pracovníků je však politicky a finančně závislé a navíc schválený komunitní plán je nevymahatelný. Krajské plánování sociálních služeb (krajské střednědobé plány rozvoje sociálních

107

služeb) nezmiňovali vůbec, ačkoliv je například zpracován Střednědobý plán rozvoje sociálních služeb v Moravskoslezském kraji na léta 2010-2014.

2. 3. 12 Začarovaný kruh bezmocnosti

Představitelé sociálních odborů vnímají proměny společnosti, které interpretují jako nárůst polarizace a nejistoty, která ústí v rostoucí sociální napětí a projevy nesolidarity. Tyto procesy, zásadně ovlivněny politickou ideologií neoliberalismu a tržní ekonomikou, vedou podle jejich názoru k degradaci sociální práce. Sociální práce čelí fenoménu ekonomizace, která podle představitelů odborů sociální věcí poškozuje kvalitu práce s klienty. Upozorňují na možný propad klientů, kteří se pro sociální práci a sociální služby ukazují být jako „neekonomičtí“. K degradaci sociální práce přispívá také tlak na administrativní výkon a její standardizace. Představitelé sociálních odborů zároveň reflektují neschopnost sociální práce reagovat na nově vznikající problémy v situaci, kdy jsou její nástroje zcela závislé na politice a ekonomice. Pokud představitelé sociálních odborů uvažují o možnostech, jak tuto situaci ovlivnit, pohybují se ve svých úvahách pouze na úrovni obce. Proměny společnosti jsou interpretovány jako rizikové pro „tradiční“ skupiny klientů, kterým hrozí větší propad a jejich situace začíná být vnímána jako neřešitelná, tak pro „nové“ skupiny klientů ze střední společenské vrstvy.

108

Schéma č. 5: Sociální práce

příčinné podmínky tržní ekonomika politika individualizace konzum

kontext sociální reforma

sociální práce

strategie jednání ekonomizace sociální práce standardizace sociální práce byrokratizace sociální práce koncentrace na lokální politiku

intervenující podmínky napětí ve společnosti pokles solidarity nejistota

následky degradace sociální práce „propad“ určitých sociálních skupin formalismus pocity bezmocnosti sociálních pracovníků

Sociální problémy jsou vnímány jako mnohočetné, vzájemně provázané a neřešitelné či obtížně řešitelné. Na jejich vzniku se podílí kombinace individuálních a strukturálních příčin. Ačkoliv při analýze příčin problémů sociální pracovníci zdůrazňovali osobní odpovědnost, návrhy řešení směřovaly spíše do oblasti strukturální. Při úvahách o možnostech řešení měli tendenci zvažovat míru zavinění problémů samotným klientem. U skupin klientů vnímaných jako oběť vnějších vlivů předpokládali větší angažovanost státu. Za nejvýznamnější problémy považují předlužení, ztrátu bydlení, nezaměstnanost a chudobu. Sociální práce má podle jejich názoru omezené možnosti reagovat na problémy svých klientů a účastníci ohniskových skupin mluvili o bezmoci a beznaději.

109

„Oni nám zůstanou na ulici, a to je ta bezmoc, skutečně, já tady sedím a telefonuju a doprošuju se, aby mi toho člověka někdo někam vzal. A to je špatně, toto je špatně.“ (R2/ Ž18) Ve výzkumu se ukázalo, že účastníci ohniskových skupin interpretují proměny společnosti zcela v kontextu teorie nových sociálních rizik a teorie modernizace a jsou kritičtí k možnostem a vývoji sociální práce. Popisují procesy flexibilizace rodiny a trhu práce, rizika související se stárnutím populace, krizí pojistných systémů a poklesem solidarity ve společnosti Zároveň je však jejich chápání řešení nových sociálních rizik zakotveno v „tradičních přístupech“, tj. řešení skrze trh práce, sociální stát a vzájemnou pomoc v rodině a individuální zodpovědnost. Ilustrativní je například ambivalence u problému nezaměstnanosti, kdy tržní ekonomika je chápána jako viník a řešení zároveň. Obdobně je vnímáno i téma osamělých seniorů či zadlužení. (blíže schéma č. 4) „Žijeme ve věku ambivalence“. (Beck, 2007a: 29) S tím se naši sociální pracovníci nechtějí smířit a slovy Becka (2007b) se dovolávají „starých záruk“ a “antimoderních

resentimentů“,

v podobě

obnovy

starých

hodnot

(rodina,

pospolitost atd.) Domnívají se, že musí vyléčit úpadek. Jejich chápání situace je zakotveno v logice ¨“jednoduché modernizace“, kde „neexistuje alternativa k základním institucím.“ Pokud budeme pokračovat v citaci Becka (2007a: 79), můžeme uvést jeho příklad: „Na otázku, jak se vyrovnáme s danými výzvami, se odpovídá známým spolehlivým prostředkem: více techniky, více trhu atd.“. Podle Becka (2007a) je to projevem myšlení v kategoriích „buď – anebo“ (např. o seniory se má starat buď rodiny anebo stát). Sociální práce je účastníky ohniskových skupin chápána především jako poskytování materiální pomoci (ať již finanční nebo např. poskytnutí bydlení, péče atd.). Bez možnosti materiálně klientovi pomoci se sociální pracovníci cítí „bez nástrojů“, neví, co jiného klientům nabídnout, či jak jinak je ke spolupráci motivovat (finanční pomocí, sankcí) se cítí bezmocní. „Tato nejistota a neurčitost se rodí

110

z pocitu nemohoucnosti: už zřejmě nejsme u kormidla, a to ani individuálně, ani kolektivně“. (Bauman, 2008: 32) Schéma č. 4: Sociální problémy – začarovaný kruh jejich příčin a řešení VINÍK

tržní ekonomika

rozpad rodiny

ztráta osobní zodpovědnosti

PROBLÉM

nezaměstnanost

osamělí senioři

zadlužení

ŘEŠENÍ

tržní ekonomika

rodina

Osobní odpovědnost

Po identifikaci bezmoci jako klíčového tématu námi zkoumaných sociálních pracovníků nás zajímalo, zda k obdobným výsledkům dospěli i jiné výzkumy. Featherstone, Broadhurst a Holt (2012) publikovali studii z oblasti sociální práce s dětmi a rodinou. Sociální pracovníci podle jejich zjištění pracují v nejistých podmínkách, s omezenými výdaji a pod tlakem byrokratizace jejich práce. Všechny toto aspekty podle autorů podkopávají jejich možnosti efektivní práce s klienty. Podařilo se najít také několik výzkumů, které popisovali negativní reakce sociálních pracovníků na zavádění manažerismu do praxe. Jedním z nich by výzkum realizovaný na konci devadesátých let 20. století Jonesem (2004) se 40 sociálními pracovníky v Anglii. Z jeho výsledků vyplynulo, že se sociální pracovníci cítili přetížení, frustrovaní změnami, ke kterým v jejich profesi došlo a které jim neumožňovaly pracovat způsobem, o kterém byli přesvědčeni, že je v nejlepším zájmu jejich klientů. Negativně byla hodnocena především proceduralizace a standardizace jejich práce, důraz na administrativu a stále méně času na přímou

111

práci s klientem. Důsledkem byly jejich pocity neodbornosti, neschopnosti a pochyby: „Jen se divím, proč to dělám. To není sociální práce“. (Jones, 2004: 102) V roce 2006 vyšla zpráva skotské vlády „Changing Lives“ o stavu sociální práce, která dospěla k podobným výsledkům jako Jones (2004). Ve zprávě byla sociální práce označena jako „devastovaná“ byrokracií, jako „mechanistický a technický přístup k poskytování služeb“. (Changing Lives, 2006: 28) Poslední výzkum, citovaný Fergusonem (2009), byl realizovaný v roce 2009 odborovou organizací veřejných služeb UNISON ve Velké Británii s 369 sociálními pracovníky z oblasti pomoci rodinám. Sociální pracovníci mluvili o svém přetížení, nedostatku zdrojů a byrokratizaci práce. Smysl sociální práce se podle jejich názoru ztratil, z jejího vývoje jsou deprivovaní. Nejen sociální pracovnici z našeho výzkumu si kladou otázky, jakou roli má „ekonomizovaná“ sociální práce ve společnosti, ve které bude podle jejich názoru docházet k nárůstu chudoby, mezigenerační nesnášenlivosti, poklesu solidarity a polarizaci a kdy výkon sociální pomoci je závislý na společenské představě o její podobě, politických ideologiích a ekonomice. Právě míru polarizace a reakci společnosti na ni považuje Jiří Musil za klíčové faktory možného vzniku otevřených sociálních konfliktů. Domnívá se, že po proběhnutí tohoto cyklu zvyšování sociální diferenciace a polarizace, a po uvědomění

se

důsledků

tohoto

vývoje,

dojde

„k obnovování

sociální

zodpovědnosti, soudržnosti a posilování rovnosti příležitostí.“ (Musil in Potůček, Musil, Mašková, 2008: 293) Vyhnout se tomuto vývoji (či ho alespoň zmírnit) lze podle jeho názoru kultivací současných politických sil, posílením občanské společnosti, „aktivní kritičností a zodpovědnosti širších vrstev obyvatelstva.“ (Musil in Potůček, Musil, Mašková, 2008: 294) Blíží se tak pojetí sociálních aktérů podle Touraina (Frič, Nekola, Prudký in Musil in Potůček, Musil, Mašková, 2008: 228), který akcentuje kolektivní iniciativu a inovativnost v procesu změn sociálních vztahů a procesů. Otázka, jakou kapacitu jednat jako sociální aktér, mají sociální pracovníci. Jak zdůrazňuje Touraine (Potůček, Musil, Mašková, 2008: 229) je pro konání aktéra zásadní mít identitu a hodnoty, na kterých mu záleží, vědět „čím jménem, proti 112

komu a na jaké půdě bojuje“.

„Aktéři vznikají teprve svými herními tahy, na

základě své sebeinterpretace, artikulace, mobilizace, organizace, svou identitu nebo moc získávají (nebo ztrácejí) ve vzájemném setkávání“. (Beck, 2007b: 42) Způsob, jak se mohu sociální pracovníci stát aktéry, představuje Ferguson (2009). Podle jeho názoru je třeba zaměřit se a několik oblastí. Tou první je prosazování sociální práce jako oboru založeného na hodnotách, kterými jsou sociální spravedlnost a lidská práva. Významným potenciálem jsou pro sociální pracovníky také organizace uživatelů služeb, které mohou podpořit kritiku ekonomizace sociální práce a tokenismu44. Třetím návrhem Fergusona (2009: 93) je na základě hodnotové

orientace

a

participace

uživatelů

vytvoření

„nového,

nebo

revitalizovaného modelu praxe.“ Podle Fergusona (2009: 93) je třeba „překonat bědování nad krizí sociální práce a začít aktivně ovlivňovat současné trendy“. Jako příklad uvádí iniciativu, sociální hnutí ve Velké Británii, do které je osobně zapojen. Jedná se o vytvoření organizace „Social Work Action Network“, která vydala v roce 2004 prohlášení s názvem „Social Work and Social Justice: a Manisfesto for a New, Engaged Practice“45. Ferguson (2009) za klíčové považuje obnovení kolektivních přístupů jako je skupinová a komunitní práce, protože mají podle jeho názoru větší potenciál k dosažení

změn.

Zdůrazňuje

také

nutnost

sebeorganizování

sociálních

pracovníků, stejně jako jejich aktivitu v sociálních hnutích obecně.

44

45

Tokenismus ve smyslu formální participace. Více k pojmu v kapitole 3.2 Participace. http://www.socialworkfuture.org/attachments/article/56/SWAN%20Social%20Work%20Manifesto.pdf, autory

prohlášení jsou: Chris Jones (University of Liverpool), Iain Ferguson (University of Stirling), Michael Lavalette (University of Liverpool), Laura Penketh (University of Manchester).

113

3 INKLUZIVNÍ POTENCIÁL ZPLNOMOCNĚNÍ A PARTICIPACE V KOMUNITNÍ PRÁCI V této části textu se budeme snažit odpovědět na otázku, zda využití konceptů zplnomocnění a participace v komunitní práci může přinést řešení (případně jaké) problémů sociální exkluze a zda a jakým způsobem mohou sociální pracovníci (z nichž někteří, jak jsme měli možnost číst ve druhé kapitole, se vnímají jako bezmocní) zplnomocňovat své klienty. Téma zplnomocnění se tak váže k oběma námi analyzovaným tématům. Zplnomocnění můžeme chápat jako opak stavu bezmoci. Zároveň je zplnomocňování chápáno jako nástroj řešení situací klientů, které jsme v kapitole první nazvali jako výzvy pro sociální práci. S možnostmi dosahování sociální inkluze jsou v sociální práci používány v rovině teorií, ale i výkonu praxe koncepty zplnomocnění46 a participace47 (nebo také partnerství a spoluúčast) a mnoho autorů v této souvislosti zdůrazňuje roli komunitní sociální práce (Adams, 2003; Campfens, 1996; Burkett, 2001; Hauteker, 2005; Dixon and Hoatson in Pierson 200248; Parsons, 2002; Bengtsson, Hulgard, 2001; Thomson, 1998; Chanan, 2000). Specht a Courtney (Burkett, 2000) hovoří o komunitní práci jako o „misi sociální práce v 21.století“. Podle Burkett (2000) bude komunitní

práce

marginalizovanými

nabývat a

významu

znevýhodněnými

především jako

v

metoda

práci řešení

s těmi

nejvíce

obtížných

a

nezvládnutelných sociálních problémů. Campfens (1996) vidí komunitní práci jako budoucnost sociální práce, protože v souvislosti s oslabováním vlivu sociálního státu dochází k přenosu aktivit a odpovědnosti na lokální úroveň a komunální iniciativy.

46

V anglickém originále „empowerment“. Adams (2008: 160) definuje sociální vyloučení jako nedostatek participace. 48 Autoři hovoří o 3 efektivních přístupech při odstraňování sociální exkluze: komunitní práce, ekologický přístup a antiopresivní přístup, které lze podle našeho názoru spojit teoreticky i prakticky. 47

114

Vedle komunitní práce je, nejen v sociální práci, zdůrazňován požadavek na lokální řešení problémů. Na lokální úroveň se přesouvá i odpovědnost za vznik problémů, například ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 20112015: „Existence sociálně vyloučených lokalit je také projevem hlubších strukturálních problémů měst a regionů, ve kterých se nachází.“ (Strategie, 2011: 5) Feřtrová, Temelová (2011) ve své studii prostorových specifik strukturální nezaměstnanosti potvrzují potřebu lokálně orientovaných opatření (v jejich případě zaměřených na problémy na trhu práce), která mohou lépe reflektovat lokální specifika a diferencované potřeby obyvatel. Frič (Potůček, Musil, Mašková, 2008) dodává, že naděje řešení těch nejpalčivějších problémů bývá v poslední době spojována s rozvojem občanské společnosti. Ke stejnému závěru dospěli Mareš se Sirovátkou (2008), kteří zdůrazňují nutnost komplexních, stejně jako individualizovaných a lokálních řešení sociálního vyloučení. Giddens v tomto kontextu uvádí (2004: 27): „Občanská společnost by měla začít řešit úkoly, se kterými si stát neumí dobře poradit. Zatím ale není jasné jak to provést, a jediné, co můžeme dělat, je řešit jednotlivé dílčí otázky celé problematiky“. S tímto trendem souvisí i dříve v textu kriticky tematizovaná tendence přesouvat řešení problémů na privátní rovinu.49 Příkladem z oblasti bydlení je vize předložená ve Strategii boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011 – 2015 (Strategie, 2011: 19): „Trendem mezi příklady dobré praxe ze zahraničí je větší flexibilita a škála nástrojů, větší zapojení soukromého kapitálu i soukromého nájemního bydlení (různými formami „prostřednictví“) a zejména pak větší role neziskových organizací v oblasti bytové správy, resp. užší spolupráce obcí s neziskovým sektorem. Tato nová podoba sociálního bydlení zvyšuje nejen motivaci domácností při hledání svého bydlení, ale také svobodu jejich volby. Sociální bydlení tak představuje škálu modelů, které a) umožňují cílové domácnosti výběr a b) tento výběr činí fakticky možným. Možnost volby se stává hlavním imperativem udržitelného modelu sociálního bydlení: domácnost nemá být nucena k jedné možnosti, ale má mít šanci si vybrat mezi různými alternativami – například, zdali ji více vyhovuje žít v komunitních formách bydlení, 49

Bauman (2008) v této souvislosti píše o „privatizovaných problémech“.

115

v obecním bytě, v bytě neziskové organizace či v soukromém nájemním bydlení. Se zvyšující se odpovědností za zajištění vlastního bydlení získávají cílové domácnosti také větší svobodu hledat bydlení podle vlastních preferencí.“ Ve vztahu ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci v kontextu měnících se sociálních podmínek50 je třeba zvažovat několik klíčových otázek. Komunitní práce je postavena na principech kolektivního jednání a solidarity, Musíme si proto klást otázku, zda lidé jsou a budou schopni a ochotni jednat jako kolektivní aktéři v době individualismu a klesající solidarity. Dále je třeba se zamyslet na tím, zda můžeme pomocí komunitní práce dosáhnout výsledků v době, kdy očekáváme nárůst chudoby a sociálního vyloučení, se kterým je úzce spojena prostorová segregace. Již dnes jsou některé lokality natolik uzavřené, homogenní a chudé na zdroje, že můžeme mít velké pochybnosti o šanci dosáhnout v nich pomocí komunitní práce jakýchkoliv výsledků. Podle názoru Baumana (2008: 70) se sociální a prostorová exkluze vylučuje s pojmem komunity. „Sdílení stigmatu a veřejného ponížení nepřemění trpící v bratry; posiluje vzájemný výsměch, opovržení a nenávist.“ A lokální řešení jsou podle jeho názoru neúčinná, protože nejsou schopna působit na problémy, které jsou globální povahy. Na druhou stranu Bauman (2008: 74) tvrdí, že příslušníci spodních pater společnosti jsou „odsouzeni k tomu zůstat lokálními – takže se dá předpokládat,

že

jejich

pozornost

a

zájem,

včetně

vyjádření

vlastních

nesposkojeností, snů i nadějí se zaměří na „místní otázky“ “. Téma uzavírá: „… města se proměnila ve skládky globálně počatých a globálně zrozených problémů. A obyvatelé těchto měst a jejich volení zástupci bývají konfrontováni s úkolem, který sotva mohou splnit: s úkolem najít lokální řešení globálně počatých problémů.“ (Bauman, 2008: 81) Při

hledání

odpovědí

na

uvedené

otázky

nejprve

obecně

oba

pojmy

(zplnomocnění a participace) vymezíme, podáme přehled jejich chápání na poli sociální práce v různých teoretických diskurzech a následně je budeme charakterizovat v kontextu komunitní práce. Možnost jejich využití v komunitní 50

Změny sociálních podmínek jsou analyzovány v první kapitole textu.

116

práci budeme zkoumat s využitím akčního výzkumu na konkrétním příkladu prostorového vyloučení v Ostravě.

3.1 Zplnomocnění51 Tématu zplnomocnění a participace v publikační ani výzkumné činnosti v České republice není věnována příliš pozornost. Koncept zplnomocnění je u nás zpracováván především ve smyslu jeho konceptualizace v rámci feministického myšlení (Veselá, 2007). Pojem zplnomocnění je obtížné definovat (Dominelli, 2000). Adams (2008) ho považuje za mnohovýznamovou myšlenku, která nabývá různých významů v různých kontextech. V akademickém diskurzu tematizuje vztah lidí a moci ve společnosti, v řečnickém jde o povzbuzování lidí v dosahování a uplatňování moci. Jiní autoři vnímají zplnomocnění jako projev radikalismu. V anglické literatuře z oblasti sociální práce začíná být pojem hojně užíván v devadesátých letech dvacátého století (buď jako kriticky chápaný koncept nebo jako způsob reflektivní praxe) a vychází přitom podle Adamse (2008: 6-9, 50-58) z mnoha historických kořenů. K těm nejvýznamnějším patří: 1. Sociální aktivismus, který čerpá z činnosti hnutí za občanská práva černochů a dalších amerických sociálních hnutí, která se začala rozvíjet v šedesátých

letech

dvacátého

století.

Významnou

představitelkou

sociálního aktivismu byla Barbara Solomon, která v roce 1976 publikovala knihu „Black Empowerment: Social Work in Oppressed Communities“. 2. Paulo Freire a jeho pedagogika osvobození, především kniha „Pedagogika utlačených“ vydaná v roce 1972, ve které zdůrazňoval roli vzdělání jako prostředku osvobození občanů od mocenských struktur tím, že budou

Text rozvádí předchozí publikované práce autorky: Gojová (2006), Gojová, Nedělníková (2009), Gojová (2011). 51

117

schopni pojmenovat své problémy a analyzovat jejich příčiny. Vzdělávání přitom podle Freireho musí vycházet z vlastních zkušeností. 3. Myšlenky neformálního vzdělávání dospělých a teorie řízení organizací, které byly inspirovány a ovlivněny prací americké sociální pracovnice a spisovatelky Mary Parker Follett52. 4. Termín zplnomocnění začal být používán v osmdesátých letech minulého století organizacemi zabývajícími se právy dětí a rodičů. 5. Ve Velké Británii se koncept rozvíjel na základě tradice svépomoci a vzájemné pomoci, kterou velmi ovlivnil vznik a rozvoj družstevních záložen.53 Dalším významným vlivem bylo dílo anglického spisovatele Samuela Smilese54 „Self Help“ z roku 1859 či práce Petra Kropotkina55 z roku 1922, který pospolitost spojoval se vzájemnou pomocí. 6. Radikální a politický aktivismus kolektivních aktérů, k jehož rozšíření došlo především v šedesátých letech minulého století. Jeho představitelé vyzývali k přímým kolektivním akcím, prostřednictvím kterých mohou lidé společně ovlivňovat okolnosti svého života. Příkladem tohoto typů hutí v současnosti je například anglické Reclaim The Streets, americké Occupy Wall Street, u nás například Hnutí DUHA či epizodická aktivita „Děkujeme, odejděte!“ v devadesátých letech minulého století (Císař, 2008). 7. Antipsychiatrické hnutí, které vzniklo ve Velké Británii v šedesátých letech minulého století pod vedením psychoanalytiků Ronalda Davida Lainga a Davida Coopera a mimo jiné kladlo velký důraz na participaci uživatelů služeb (u nás o tématu více např. Kalina, 2008) 8. Neformální

pečovatelé

a

dobrovolníci

začali

formovat

skupiny

a

organizace, skrze které kolektivně hájili svoje zájmy. 52

Mary Parker Follett (1868-1933). Družstevní záložna je řízena a vlastněna svými členy (členy družstva), k hlavní činnosti patří přijímání vkladů svých členů a následné poskytování půjček. Často byly nazývány jako „banky pro chudé“. První vznikla v polovině devatenáctého století v Německu, později se rozšířily do Velké Británie, Kanady a USA. V ČR vznikla první záložna roku 1858 ve Vlašimi. Jejich propagátorem se stal F. C. Kampelík, po kterém jsou v obecné češtině nazývány jako kampeličky. (Vencovský, 1999) 54 Samuel Smiles (1812-1904) byl skotský spisovatel a reformátor. 55 Petr Kropotkin (1842-1952) byl ruský anarchista prosazující ideály vzájemné pomoci a spolupráce. 53

118

9. Příjemci zdravotnických a sociálních služeb začali upozorňovat na svůj pohled na jejich situaci. Z počátku se jednalo především o jedince se zdravotním postižením či psychiatrické pacienty, kteří rozvíjeli hnutí na ochranu uživatelů služeb. Humphries (1996) považuje koncept zplnomocnění za rozporuplný a je zapotřebí porozumět

jeho

zjevení

v historických

a

sociálních

souvislostech.

Podle

Humphries (1996) je třeba vzít v úvahu dva jevy, které koncept zplnomocnění konstituovaly: politiku rovných příležitostí a fenomén sociální hnutí. Humphries se kriticky vyjadřuje o politice rovných příležitostí a afirmativních akcích, které vnímá jako naivní pokus o změnu sociálních struktur a jejichž implementaci provázela řada mylných předpokladů. Jedním z nich byl podle autora například předpoklad, že určité uměle vytvořené kategorie (např. ženy, homosexuálové, etnické minority) jsou homogenní skupiny znevýhodněných. Podobně podle Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004) afirmativní akce „pouze“ korigují nerovné výsledky společenského uspořádání, ale nedochází ke kritice sociálních struktur, které nerovnost a nespravedlnost vyvolávají.56 Přes uvedené kritické námitky je zplnomocnění podle Dominelli (2000) akceptovatelné jak pro pravicové diskurzy sociální politiky, tak pro ty levicové usilující o sociální spravedlnost pro sociálně vyloučené skupiny. Pravicové chápání vychází z tradice idejí o svépomoci57, levicové z aktivit sociálních hnutí, kritiky nerovnosti a oprese. (Adams, 2008) Z tohoto důvodu jsou pojmy zplnomocnění a participace hojně užívány v sociálněpolitických koncepcích a v odborné teoretické literatuře, často však bez jasnějšího obsahu. K tomu podle některých autorů (Payne, 2005; Thompson, 1998; Dominelli, 2000; Humphries, 1996) přispívá nevhodné užívání až zneužívání pojmu, který nabývá podoby dobře znějící odborné, politické nebo módní fráze. Podle Fraserové se afirmace zaměřuje na konečné výsledky a transformace na základní příčiny nespravedlnosti. 57 Adams (2008) vnímá svépomoc jako jednu z forem zplnomocnění. Upozorňuje však na skutečnost, že svépomoc, alespoň ve Velké Británii, vycházela z hodnot středních tříd. Svépomoc často bývá stavěna do kontrastu k profesionální pomoci, proti které zdůrazňuje obhajování a sebeobhajování, samosprávu, anti-byrokracii, spolupráci a společné prožité zkušenosti. 56

119

Příkladem je Big Society (2012), projekt konzervativní vlády D. Camerona ve Velké Británii, který usiluje o zplnomocňování komunit, které chápe jako „masivní transfer moci z vlády na lokální komunity“. Koncept se hlásí k myšlence komunitního zplnomocnění, které chápe jako posílení lokální politiky a sousedství v rozhodování a plánování, usiluje o privatizaci veřejných služeb a podporu obyvatel v jejich aktivnější roli ve společnosti. Myšlenky posílení „občanské a komunitní mobilizace“ prosazovala i Labouristická strana T. Blaira na základě myšlenky tzv. Třetí cesty.58 (Giddens, 2004) Definice zplnomocnění pracují se základem tohoto slova, kterým je moc. Některé navíc zmiňují politický vliv, kontrolu nad všemi aspekty života a dosahování sociální

spravedlnosti.

Friedmann

(1996)

uvádí

čtyři

diskurzy

chudoby

59

(byrokratický, moralistický, akademický a diskurz samotných chudých ). Pro téma zplnomocnění se jeví jako nosný diskurz akademický a diskurz samotných chudých. Oba pracují s konceptem bezmocnosti a zabývají se způsoby, jak ji překonat. Bezmocnost představuje znevýhodněný přístup ke zdrojům, chybějící politický vliv a je provázena pocity méněcennosti a podřízenosti. Téma moci je nedílnou součástí teorií a praxe sociální práce. (Anderson, 1996) Mnohé přístupy sociální práce si kladly a kladou za cíl změnu rozložení moci a můžeme si klást otázku, zda to je (a zda kdy byl) realistický cíl. Smith (2008) dodává, že sociální pracovníci jsou konfrontováni s paradoxní situací. Ačkoliv mají omezené možnosti změnit strukturální aspekty oprese, očekává se od nich, že budou zplnomocňovat své klienty. (Smith, 2008) Právě koncept moci tolik komplikuje chápání a následnou realizaci zplnomocňující praxe. Moc je problematickým a mnohoznačným konceptem. Navíc, jak jsme již uvedli, sociální pracovníci nemohou svým klientům moc „dát“. Navíc sociální pracovníci jsou zavázáni mnoha legislativními předpisy, veřejnou zakázkou společnosti, pracují v různých organizacích. Z tohoto důvodu se mohou sociální pracovníci cítit bezmocní, neschopni jednat, jak jsme uvedli v kapitole druhé. 58 59

Třetí cesta je politickou alternativou mezi levicí a neoliberalismem sociologa A. Giddense. České překlady názvů diskurzů byly převzaty od Mareše (1999)

120

Adams (2008) se domnívá, že tuto skepsi sociálních pracovníků může narušit využití

konstruktivistické

perspektivy,

která

jim

umožní

měnit

způsoby

konstruování (rekonstruovat či dekonstruovat60) životních situací klientů a jejich kontextu (struktury). Moc můžeme podle Wallersteina (Anderson, 1996) rozlišovat jako „power - to“ (jako kapacitu jednat) a „power – over“ (jako dominanci). Také Adams (2008) chápe moc v několika významech. Jednak jako kapacitu, způsob, jakým využíváme naše schopnosti, náš potenciál. To odpovídá Wallersteinovu pojetí „power – to“. Podobně ji definuje i Smith (2008) jako schopnost a kapacitu konat a dosahovat vlivu. Moc může být vykonávána jednou osobou na druhé, pozitivně ve smyslu podpory nebo ochrany, či v negativním smyslu donucováním, zneužíváním či týráním (ve smyslu Wallersteinova „pover – over“). Dalším znakem moci je podle Adamse to, že moc je mezi různými lidmi a skupinami různě rozdělena a může mít preventivní roli (př. může chránit před určitými událostmi). Adams (2008: 60) na základě svých výzkumu zplnomocňující praxe (např. výzkum protestujících studentů či analýza historie protestů vězňů) konstatuje, že zplnomocňující praxe může probíhat mnoha způsoby a nemusí se jednat pouze o vzájemnou konfrontaci „slabších“ a „mocnějších“ (tedy ve smyslu „power – over“, ale „spíše o uplatnění moci s ostatními lidmi než nad nimi“. Zároveň Adams (2003: 3) podotýká, že „sociální pracovníci potřebují zplnomocnění, aby interpretovali svoji praxi jako transformační“, aby mohli odvrátit svoje pocity bezmocnosti. Pokusme se tedy na základě tematizace pojmu moci porozumět konceptu zplnomocnění. Podle Thomase a Piersona (Thompson, 1998, Adams, 2008) se teorie zplnomocnění zabývají tím, jak lidé dosahují vlivu nad svými životy, jak dosahují svých zájmů jako skupina. Jako metoda se používá tam, kde je třeba posílit moc lidí, kteří ji nemají. Wallerstein (Anderson, 1996: 70) definuje 60

Blíže k tematizaci rekonstrukce a dekonstrukce například Barša (2006), dekonstrukce viz J. Derrida.

121

zplnomocnění jako „sociální akci, která podporuje participaci lidí, organizací a komunit, jejímž cílem je individuální a komunitní kontrola, politický vliv a zlepšení kvality komunitního života a sociální spravedlnosti“. Podle Anderson (1996) můžeme za zplnomocňující označit aktivitu, která umožňuje přístup ke komponentům moci, za které považuje: vědění, dovednosti, rozhodování, sítě a zdroje. Stejně tak Ledwith (2011) považuje moc za klíčový koncept zplnomocnění. Podle jejího názoru můžeme konfrontovat znevýhodnění a exkluzi jen skrze ovlivňování sociálních, politických a ekonomických struktur a procesů.

3.1.1 Zplnomocnění jako proces, metoda a cíl Zplnomocnění je možné pojímat jako proces (Elisheva, 2004; Dominelli, 2000; Coulshed, Orme, 1998), jako metodu sociální inkluze (Mullaly, 1997), ale také jako cíl, výsledek intervencí sociální práce (Ahmad in Doel, Shardlow, 1998; Mullaly, 1997; Dominelli, 2000; Coulshed, Orme 1998). Pojetí zplnomocnění jako výsledku znamená, že se jedinec či skupina stane nezávislá a samostatná v řešení svých problémů a ve svém rozhodování (Walters, Lygo-Barker, Strkljevic, 2001). Kirst-Ashman a Hull (1997) vidí ve zplnomocňování diskriminovaných skupin a lidí trpících sociální a ekonomickou nespravedlností legitimní cíl sociální práce. Jako proces vymezuje zplnomocnění Mullaly (1997, s. 167): „zplnomocnění je typicky chápáno jako proces, skrze něhož lidé redukují svou bezmocnost a odcizení a získávají větší kontrolu nad všemi aspekty svých životů a svého sociálního okolí“. Podle Ledwith (2011) proces zplnomocnění probíhá skrze kritické uvědomění a participaci v lokálních záležitostech. Zplnomocnění jako metodu vymezuje Adams (2003, s. 8): „zplnomocnění může být definováno jako takové prostředky, jimiž se jednotlivci, skupiny nebo komunity stávají schopnými převzít kontrolu nad okolnostmi svých životů a dosahovat svých vlastních cílů a tak se stávají schopnými směřovat úsilí k pomoci sobě i jiným a

122

maximalizovat kvalitu svých životů“. V případě metody jde o způsob práce sociálních pracovníků, který zvyšuje moc lidí (Thomas, Pierson in Adams, 2003). Rozdíl mezi chápáním zplnomocnění jako procesu a výsledku lze stručně shrnout. V procesu zplnomocňování jde o realizaci aktivit, jež směřují k získání větší moci. Být zplnomocněn znamená získat určité kvality. (Walters, Lygo-Barker, Strkljevic, 2001). Chápání zplnomocnění jako procesu nebo cíle se navzájem nevylučuje. Zplnomocňující proces může vést k výsledku zplnomocnění (Walters, LygoBarker, Strkljevic, 2001), ale také nemusí (Dominelli, 2000; Fook in Smith 2008). Vztah mezi procesem a výsledkem nemusí být pojímán jen lineárně. Podle Mondrose a Wilsona (Hardina, 2002) je zplnomocnění procesem, jehož zplnomocňující výsledek může následně povzbuzovat participaci v dalším zplnomocňujícím procesu. Ahmad (Doel, Shardlow, 1998) přináší čtyři způsoby chápání zplnomocnění: 

Zplnomocnění jako étos a ideologie sociální práce. Moc je chápána jako centrální element sociální práce a jsou zdůrazňovány stejné šance pro všechny občany.



Zplnomocnění jako služba a prostředek sociální práce. Profesionální úsilí směřuje k ovlivňování politiky, objevování silných stránek utlačovaných skupin a komunit a k jejich zapojování do procesů rozhodování.



Zplnomocnění jako praxe sociální práce je aktivita pomáhající získat lidem kontrolu nad svými životy.



Zplnomocnění jako monitorování sociální práce zahrnuje identifikaci a zaznamenávání změn plynoucích ze zplnomocňující praxe a evaluaci těchto změn samotnými uživateli sociálních služeb.

123

3.1.2 Individuální a strukturální zplnomocnění Podle Dominelli (2000) je třeba zplnomocnění podporovat na dvou úrovních, na individuální a strukturální. Pouze na individuální úrovni, zaměřené na změny na úrovni jednotlivců, jejich chování a kompetencí je zplnomocnění nedostatečné, strukturální zplnomocnění zaměřené na systémové nerovnosti a strukturální zdroje zase samo o sobě nese riziko znemožnění zplnomocnění na individuální úrovni. „… změna se musí objevit na individuální nebo osobní úrovni a na strukturální úrovni. Změna musí nastat v klientově chování, repertoáru profesionálních dovedností, organizaci sociálních služeb, v kulturním a hodnotovém systému společnosti tak, aby základy sociálních vztahů mohly být změněny. Jedině potom může dojít ke zplnomocnění ve smyslu zrovnoprávnění“ (Dominelli, 2000: 130). Zplnomocnění je transformativní koncept, ale bez kritické analýzy (strukturální analýzy znevýhodnění) je příliš často naivně chápán jako zvyšování sebeúcty na osobní úrovni – v kontextu paradigmatu sociální patologie spojován s osobní odpovědností klientů za řešení své situace. (Ledwith, 2011) O individuálním a kolektivním zplnomocnění píše také Rissell (Anderson, 1996). Kolektivníí zplnomocnění je podle něj spojeno s redistribucí zdrojů. Sestavil jakýsi žebříček postupujícího zplnomocnění, z něhož je patrno, že oba typy nepovažuje za oddělené formy, ale osobní zplnomocnění za první krok ke zplnomocnění kolektivnímu. Podobné pojetí popisuje i Rocha (1997). Stupně zplnomocnění (podle Andersona, 1996: 70): -

osobní zplnomocnění

-

skupiny vzájemné pomoci

-

identifikace témat, kampaně

-

komunitní organizace

-

participace v komunitní organizaci, koalice a obhajování

-

kolektivní politická a sociální akce

Poněkud skeptičtěji se k možnostem zplnomocňování na obou úrovních vyjadřuje Thompson (1998), který koncept analyzuje s využitím PCS analýzy (P = 124

personální, C = kulturní, S = strukturální úroveň) a využívá ji k porozumění diskriminaci a útlaku. Na zplnomocnění se podle Thompsona můžeme dívat z těchto perspektiv: 1. Personální – jednotlivcům je pomáháno, aby získali větší kontrolu nad svými životy, například skrze zvýšení sebevědomí a sebeúcty. 2. Kulturní – diskriminace a stereotypy mohou být narušeny pokusem ovlivnit opresivní kulturu, ve které jsou normy a zájmy dominantní skupiny prezentovány jako normální a přirozené. Zplnomocňování na této úrovni je spojeno se zvyšováním uvědomění o ideologiích založených na nerovnosti. 3. Strukturální – vztahy moci jsou zakořeněny ve struktuře společnosti a zplnomocnění na této úrovni zahrnuje vymýcení strukturálních nerovností. To umožňuje hromadná politická reakce a programy aktivit vedoucích k sociální změně. Thompson (1998) vidí úlohu sociálních pracovníků především v personálním zplnomocnění. Připouští jejich angažovanost také na kulturní úrovni, například tím, že odmítají jazyk, který diskriminuje některé skupiny obyvatel. Změna na strukturální úrovni přesahuje oblast působnosti sociálních služeb a sociální pracovníci mají jen malé šance strukturální změny ovlivnit. Thompson (1998) však podotýká, že čím vyšší je zplnomocnění na personální a kulturní úrovni, tím roste potenciál pro změnu na úrovni strukturální.

Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou Thompson (1998) vyjadřuje pomocí schématu č. 5. Schéma č. 6: Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou

nízká úroveň zplnomocnění = struktury zůstávají nezměněny

vysoká úroveň zplnomocnění = potenciál pro strukturální změnu se zvyšuje

125

Podobně se pokouší Thompson (1998) graficky znázornit vztahy mezi jednotlivými úrovněmi zplnomocnění (schéma č. 6). Schéma č. 7: Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi zplnomocnění Personální zplnomocnění podlamuje dominanci

P

diskriminujících kulturních předpokladů.

K Změny na kulturní úrovni iniciují strukturální změny.

S

Autorka Lee (2001) píše o úrovních zplnomocnění a dělí je na osobní (personální) úroveň, interpersonální a politickou úroveň. Při jejich koncipování vychází z ekologického přístupu Germanina a Gittermena (1980) a aplikuje postupy Freira (procesy uvědomění a kritického vzdělávání). Po té, co procesy proběhnou na osobní a interpersonální úrovni (tou Lee myslí rodinu, místní společenství atd.), mohou skupiny „začít jednat jako komunity“ (Lee, 2001: 52). Oprese je podle jejího názoru politický problém, proto vyžaduje řešení na úrovni politiky. Toho mohou znevýhodnění dosáhnout především kolektivní akcí. Lee (2001) ve své práci vytváří určitý model zplnomocňující praxe, který je vystavěn na základech ekologického přístupu a sociálního konstruktivismu (schéma č. 7)

126

Schéma č. 8: Zplnomocňující přístup v transakční perspektivě (upraveno podle Lee, 2001: 45) Lidé Jednotlivci, rodiny, komunity, skupiny

Prostředí Politika, programy, instituce, socioekonomické struktury Sociální pracovník

Procesy Práce s jednotlivci na zvyšování uvědomění, reflexe jejich dosavadní zkušenosti Cíl Osobní zplnomocnění – uvědomění si silných stránek, možností, rekonstrukce reality

Procesy Sociální pracovník zprostředkovává a asistuje změny prostředí Cíl Změny socioekonomických struktur tak, aby umožňovaly zplnomocňující proces Kolektivní akce Procesy Sociální pracovník pomáhá lidem rekonstruovat realitu a participovat v procesu kolektivní změny. Cíl Změny ve znevýhodnění, zpřístupnění zdrojů a příležitostí. Změny v interakci jednotlivců a skupin s prostředím.

Ve stejném duchu téma zplnomocnění analyzuje Leonardsen (2007), který na něj pohlíží dvojí perspektivou, individuální a relační. Pokud se zplnomocnění odehrává jen na individuální úrovni, stávají se ze sociálních pracovníků podle Leonardsena moralisté neschopni klientům účinně pomoci. Jeho pojetí relačního zplnomocnění rezonuje s myšlenkami Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004), která navrhuje transformativní strategie (nazývá je jako dekonstruktivní), která destabilizují nespravedlivé rozdíly, narušují konformitu a podporují interakce napříč rozdíly. Reformy by se podle jejího mínění neměly soustředit jen na

127

spravedlivé přerozdělování, protože tak by mohlo být jen posíleno jen zneuznání61. Podle Fraserové je třeba realizovat integrační přístup, který bude směřovat proti nerovnoměrnému rozdělování a zneuznání zároveň. Takto argumentuje i Leonardsen (2007), který upozorňuje, že klienti sociální práce jsou často považováni za klienty s nízkou hodnotou (ve svých očích i v očích společnosti). Zplnomocnění by mělo vést k rozpoznání jejich hodnoty. Honneth (Fraserová, Honneth, 2004: 171) s odkazem na práci Senneta a Coba62 uvádí, že „ve srovnání s materiální nouzí mělo mnohem větší motivační váhu, jestliže zbylá část společnosti neuznávala jejich životní formu nebo výkony, jež oni sami pokládali za hodné úcty“. Problémem ale podle Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004: 267) je, že kritériem sociálního ocenění v dnešní západní společnosti je individuální výkon, který slouží jako nástroj k morálnímu ospravedlnění nerovného rozdělování životních šancí a statků. Fraserová však upozorňuje, že záleží na tom, jak výkon interpretujeme, jak „hodnotíme příspěvek určitých skupin“ pro společnost.

3.1.3 Měření zplnomocnění Pokud koncipujeme zplnomocnění jako výsledek (zplnomocňujícího) procesu, je třeba se zamýšlet nad tím, jak ho výsledek můžeme měřit. Další otázkou je, zda nechat míru zplnomocnění na subjektivním posouzení daného subjektu, či přistoupit k určitým indikátorům, na základě kterých bychom mohli míru zplnomocnění stanovit. Koncept měření nabízí například autorky Alsop a Heinsohn (2005: 4). Podle nich je zplnomocnění osobní kapacita učinit efektivní rozhodnutí a schopnost proměnit volby do požadovaných činností a výsledků. Individuální zplnomocnění je podle jejich názoru ovlivněno dvěma faktory: osobnostními předpoklady a příležitostmi. Do osobnostních předpokladů řadí: psychologické vlastnosti, informovanost, 61 62

Chápání příjemců sociální pomoci jako „parazitů“ bylo popsáno v kapitole druhé. R. Sennet, J. Cobb: The Hidden Injuries of Class z roku 1972.

128

sociální kontakty, materiální a finanční zázemí. Příležitostmi mají na mysli legislativní podmínky, pravidla a normy ve společnosti. Shrnují, že „míra zplnomocnění je měřena existencí volby, jejím využitím a dosažením.“ Vzhledem k problémům samotný pojem zplnomocnění definovat je iluzorní domnívat se, že budeme schopni vytvořit objektivní nástroj k jeho měření. Pokud ovšem chceme reflektovat možnosti využití konceptu v praxi, musíme také vytvořit nástroj, kterým budeme rozsah a míru zplnomocnění reflektovat. Podrobněji se otázce budeme věnovat ve výzkumné části věnující se konkrétnímu tématu praxe, kdy jsme pracovali s indikátory zplnomocněné komunity. Konkrétní kritéria zplnomocnění se také liší v závislosti na jeho úrovni (individuální a strukturální zplnomocnění popsané v kapitole 3.1.2) a na teoretických východiscích, ze kterých při jeho koncipování pracujeme.

3.1.4 Závěrem ke zplnomocnění Závěrem můžeme konstatovat, že v odborné literatuře není zplnomocnění jednotně definováno. Přesto panuje obecná shoda, že zplnomocnění je něco žádoucího. Autoři se odlišují především v chápání jeho úrovně a rozlišují dvě základní roviny - individuální a strukturální. Zaměření se pouze na jednu dimenzi izolovaně podle některých autorů nepřináší zplnomocňující efekt nebo dokonce zplnomocnění znemožňuje či komplikuje. Ačkoliv lze zplnomocnění vnímat jako ústřední motivy obecných cílů a konceptů sociální práce, tak nejen na poli české sociální práce je jejich význam mnohoznačný. Adams (2008) ve své monografii věnované zplnomocnění na základě studia odborné literatury identifikoval a shrnul způsoby, jak je zplnomocnění chápáno v sociální práci. Jeho přehled uvádíme v tabulce č. 5.

129

Tabulka č. 5: Způsoby pojetí zplnomocnění v sociální práci (zpracováno podle Adams, 2008: 68) Způsob pojetí zplnomocnění

Hlavní představitelé, zásadní díla

Zplnomocnění jako kontinuita partnerství.

O´Sullivan (1994)

Zplnomocnění jako reflexivní praxe.

Schön (1991)

Zplnomocnění jako „žebřík“ a navazující aktivity.

Arnstein (1969), Hart (1992), Rocha (1997), Wilcox (1994)

Zplnomocnění jako multidimenziální proces.

Rajani (2001)

Zplnomocnění jako proces zahrnující mnoho

Shier (2001)

cest k participaci. Zplnomocnění jako proces zapojení do politiky.

Connor (1988), Dorcey and British Columbia Round Table on the Environment and the Economy (1994), Wiedermann a Femers (1993)

Zplnomocnění jako dialogický proces zvyšování

Freire (1972)

uvědomění. Zplnomocnění jako obecný výraz pro

Phillipson (1992)

antiopresivní praxi.

3.2 Participace Jak již jsme v předcházející části uvedli, participace je často vnímána jako prostředek ke zplnomocnění a zároveň jako cíl zplnomocňujícího procesu. (Adams, 2008; Schuringa, 2007; Henderson a Thomas 2007) Zplnomocnění je chápáno jako plná participace ve společnosti (Doel, Shardlow 1998). Participace však sama o sobě není garancí zplnomocňujícího procesu nebo dokonce může zplnomocnění bránit (White, 1996, Ngunjiri, 1998). Různým úrovním participace se věnovala již Arnstein v roce 1969. Její žebřík je sestaven z osmi příček od nejnižší po nejvyšší míru participace, které třídí do tří hlavních kategorií: neúčast (manipulace, terapie), tokenismus (informování, konzultování, zapojení), občanský vliv (partnerství, delegovaná pravomoc, občanská kontrola). Arnstein (2004) vidí zplnomocňující potenciál pouze 130

v participaci na úrovni partnerství, delegované moci a občanské kontroly. Pouze tyto stupně, oproti těm zbylým (manipulace, terapie, informování, konzultace atd.), poskytují participantům kontrolu a tím možnost věci ovlivňovat. Na různé úrovně participace odkazuje také Wilcox (Anderson, 1996; Winter a Munn-Giddings 2001; Wilcox, 1994). Nejnižší, první úrovní participace je informování, kdy je občanům pouze sděleno, co je v plánu a nemají téměř žádnou možnost to ovlivnit. Druhým stupněm participace jsou konzultace, při kterých jsou lidé tázáni na názor či zpětnou vazbu. Třetí úrovní je zapojení do rozhodování. Čtvrtá úroveň spočívá ve společném jednání, ve společném uskutečňování plánů. Největšího občanského vlivu je dosaženo, když profesionálové podporují nezávislé iniciativy komunit, například skrze finanční podporu, poradenství atd. V tomto pojetí participace již můžeme vnímat silnou rezonanci s koncepty komunitní práce. Johnson (Adams, 2008) rozlišuje čtyři modely participace: vědecký, manažerský, tržní a model vycházející ze sociální spravedlnosti, ve kterých můžeme identifikovat zájmy, kterými je participace vedena. Podrobněji o tom pojednává níže také White (1996). Tabulka č. 6: Modely participace podle Johnson (cit dle Adams, 2008: 36) Model

Charakteristika

Vědecký

Zlepšení výsledků služeb Zajištění účinnosti služeb

Manažerský

Zlepšení efektivnosti nákladů Zvýšení efektivnosti Zlepšení bezpečnosti a kvality služby

Tržní

Zvýšení podílu na trhu Poskytování služeb, které naplňují potřeby zákazníků

Vycházející ze sociální

Prosazování lidských práv a demokracie

Spravedlnosti

Dosahování posunu moci/ zplnomocnění Dosahování rovnosti Posilování občanství Udržování veřejné odpovědnosti

131

Ngunjiri (1998) upozorňuje i na možné negativní důsledky užití participativních metod. V této souvislosti píše o destruktivní participaci, která je překážkou v dosažení zplnomocnění. White (1996) podotýká, že participace nemusí vždy znamenat sdílení moci (viz shodně stupně participace podle Arnstein či Wilcoxe). Participace má podle jejího názoru potenciál narušit vzorce dominance, ale je třeba se zabývat zájmy, které za participací stojí. Zdůrazňuje, že zapojení lidí pouze do implementace projektu je nedostatečné a jejich participace je nutná také v oblastech řízení a rozhodování. Podle White (1996) všechny komunitní projekty obsahují zájmy všech zúčastněných stran a ty se navíc v čase stále proměňují. Participace je dynamickým procesem a jako koncept může být využívána pro prosazení dílčích zájmů některé ze skupin a tím může docházet k jejímu zneužití. Autorka tak zpochybňuje časté spojování participace s ideály dobré správy a s nekritickými koncepty občanské společnosti. Rozlišuje různé typy participace na základě identifikace zájmů a funkcí participace. Při nomimální participaci se organizace realizující komunitní práci snaží o legitimizaci své existence a činnosti. Klienti participují formálně, protože jim tato formální participace přináší inkluzi a pouze účelově využívají výhod projektu či programu. Při instrumentálním typu je participace klientů chápána jako doplňující zdroj a má vést především ke snížení nákladů. Při representativní participaci jsou lidé přizváni k participaci, protože organizaci zajímá jejich názor a chce, aby lidé ovlivňovali podobu projektu. Realizátoři

projektu

si

tak

snaží

zajistit

jeho

udržitelnost.

Představa

transformačního typu participace jako cesty ke zplnomocnění je postavena na teoriích, které vidí klienty jako znevýhodněné a nevědomé. Participace jim má pomoci v získání větší důvěry v sebe sama a k poznání mechanismů dominance a nerovné distribuce moci. Zplnomocnění může být dosaženo pouze na základě aktivit „ze zdola“ a role komunitního pracovníka spočívá v podporování a facilitování. White (1996) ve své typologii upozorňuje, že zplnomocnění může být i opravdovým zájmem organizace, pokud pracuje v solidaritě s chudými a znevýhodněnými. Dále dodává, že sami klienti zpočátku zplnomocnění jako cíl neidentifikují a obvykle se soustředí na více bezprostřední, konkrétní a hmatatelné zájmy a cíle. Zplnomocnění tak zpočátku může být pouze cílem organizace a až

132

v průběhu projektu začíná být tento cíl identifikován také klienty. Transformační participace usiluje především o transformaci vědomí lidí o sociální realitě. Participace se tak stává jak prostředkem ke zplnomocnění, tak cílem samotným. Popsané typy participace jsou pozitivní. White (1996) v nich předpokládá určitou shodu či kompatibilitu mezi zájmy klientů a organizací. Participace je ale také proces, ve kterém mezi jednotlivými zájmy mohou vznikat tenze, či může dojít k prosazování zájmů jen jedné ze stran. Na podobnou situaci upozorňuje také Croft a Bereford (2000), když zdůrazňuje, že participace může být využito k zapojení jen některé skupiny, k odkládání rozhodnutí nebo k legitimizaci již předem rozhodnutých záměrů. Tabulka č. 7: Formy participace podle White (1996: 7): Forma

Zájmy v participaci z

Zájmy v participaci

Funkce

participace

perspektivy

z perspektivy

participace

„z vrchu dolů“

„ze zdola nahoru“

(jaký zájem na participaci mají (jak sami klienti vidí ti, kdo projekty navrhují a

svoji participaci a co od

realizují)

ní očekávají)

Nominální

Legitimizace

Inkluze

Exhibice

Instrumentální

Snížení nákladů

Vklad, investice

Prostředek

Representativní

Udržitelnost

Vliv na projekt

Hlas

Transformační

Zplnomocnění

Zplnomocnění

Prostředek ke zplnomocnění, participace jako cíl

Participaci jsou u nás věnovány výzkumy63, popř. články především z oblasti politické participace občanů na politickém životě (často ve smyslu volební účasti/ochotě volit). Participace je také tématem komunitního plánování. (Kubalčíková, Krchňavá, 2010; Bernard, 2010) 63

Např. výzkumné projekty GAČR: Participace, demokracie a občanství v ČR a mezinárodní komparace (řešitel: Rakušanová). Participace občanů na veřejném životě venkovských obcí (řešitel: Čmejrek) nebo publikace ČERMÁK, D. Politická participace. Socioweb, 2008. Dostupné na: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=316&lst=108.

133

V oblasti sociální práce byl v rámci diplomové práce realizován výzkum, který zjišťoval vzájemnou souvislost mezi vybranými znaky zplnomocnění (participace, míra kontroly a kritické uvědomění) u účastníků komunitního projektu Vesnička soužití v Ostravě64 (Fojtíková, 2007). Konkrétně bylo sledováno, zda a jak stupeň zapojení a forma účasti obyvatel na dění ve Vesničce soužití ovlivňuje míru kritického uvědomění a rozsah pociťované kontroly nad projektem. Výsledky výzkumu potvrdily vztahy mezi těmito znaky. Rodiny, které více participovaly na životě Vesničky soužití, více vnímaly možnost dění ovlivňovat a také si byly častěji vědomy širšího významu své participace (projev kritického uvědomění). Zároveň se ukázala jako efektivnější aktivní participace (tvorba aktivit) před participací pasivní (pouhá účast na aktivitách). S vyšší mírou zapojení a aktivní participací byla těsněji spojena vyšší míra kritického uvědomění, spíše než míra pociťované kontroly. Vyšší míra kritického uvědomění však byla také častěji než míra pociťované kontroly identifikována u rodin s pasivní participací nebo žádnou participací. To podle autorky výzkumu (Fojtíková, 2007) může znamenat, že míra kritického uvědomění je v porovnání s mírou pociťované kontroly méně vázána na způsob a rozsah participace. Během výzkumu však byla identifikována i skupina participujících rodin, která nepociťovala žádný vliv na řízení chodu Vesničky. Výsledky výzkumu tak potvrdily, že participace sama o sobě nemusí být zárukou pocitu kontroly nad projektem a nemusí přispívat ke zplnomocnění (Fojtíková, 2007). Výsledky výzkumu korelují s názorem White (1996), která podotýká, že participace nemusí vždy znamenat sdílení moci. Jak jsme již uvedli, participace má podle jejího názoru potenciál narušit vzorce dominance, ale je třeba se zabývat zájmy, které za participací stojí. Zdůrazňuje, že zapojení lidí pouze do implementace projektu je nedostatečné a jejich participace je nutná také v oblastech řízení a rozhodování. Podle White (1996) všechny komunitní projekty obsahují zájmy všech zúčastněných stran a ty se navíc v čase stále proměňují. Participace je 64

Vesnička soužití je projekt česko-romského soužití, který ve svých cílech deklaroval zplnomocnění obyvatel také skrze participaci (např. v rovině rozhodování o podobě projektu, brigád během výstavby domů, zastoupení obyvatel ve Správní radě).

134

dynamickým procesem a jako koncept může být využívána pro prosazení dílčích zájmů některé ze skupin a tím může docházet k jejímu zneužití. Mezi hlavní překážky využití participace v praxi sociální práce patří (Adams, 2008): -

strukturální nerovnováha moci mezi sociálním pracovníkem a klientem

-

diskriminace klientů

-

obrana sociálních pracovníků a organizací – mohou se obávat ztráty statusu, ztráty zaměstnání, soustředit se na rychlé vyřešení konkrétních potíží klienta

Můžeme shrnout, že za žádoucí je v sociální práci považována participace, která narušuje vzorce moci (ze strany klientů dochází k partnerství, je jim delegována moc a vykonávají občanskou kontrolu). Taková participace může přinést zplnomocnění, které by mělo přesahovat individuální (osobní) úroveň.

3.3 Vztah participace a zplnomocnění

Souvislost mezi zplnomocněním a participací dokládá například tendence popisovat

zplnomocňující

(zplnomocnění

skrze

proces

participaci),

v termínech či

participaci

narůstající jako

cíl

participace zplnomocnění

(zplnomocněn k participaci). (Adams, 2008) Oba koncepty spojuje také zájem o sociální inkluzi (Walters, Lygo-Barker, Strkljevic 2001). Stevens, Bur a Young (2003) však ve své studii upozorňují na nekonkrétnost termínu participace a nejednoznačnost úlohy participace v dosahování sociální inkluze. Další autoři zmiňují situace, ve kterých participace nemusí být garancí zplnomocňujícího procesu nebo dokonce může zplnomocnění bránit (White, 1996; Ngunjiri, 1998).

135

Coulshed a Orme (1998) identifikují dva modely zplnomocnění, které akcentují participaci: 1. Posilňující model (Strengths Model). V pomáhajícím procesu je pozornost soustředěna na silné stránky klienta a jeho schopnosti, ne na jeho slabosti a patologie. Klient významně participuje na rozhodování o pomáhajícím procesu a jeho okolí je vnímáno jako zdroj možných prostředků, ne jako překážka či komplikace. 2. Partnerství v sociální práci (Social Work in Partnership) je založeno na požadavku dojednávání se s klientem na jeho problému, rozhodování klienta o způsobu řešení a na aktivní participaci klienta ve všech stádiích práce. 3. Stejně jako White považuje participaci za prostředek a možný cíl zplnomocnění také Schuringa (2007). Podle jejího názoru jde o změnu pasivního postoje lidí k postoji proaktivnímu, o uvědomění si vlastních kvalit a jejich využití ke změně svých životních podmínek a řešení problémů. Shodně Adams (2008) považuje zplnomocnění a participaci za překrývající se koncepty. Argumentuje tím, že formy či úrovně participace jsou závislé na míře sdílené moci. Ve své publikaci přináší přehled tematizace obou konceptů. Rozpracovává výše popsané stupně participace podle Arnstein a Wilcoxe, přidává „žebřík“ participace podle Hart a modely zplnomocnění podle Rocha, aby doložil souvislost mezi zvyšující se participací (či stupněm participace) a zplnomocněním.

136

Tabulka č. 8: Participace a zplnomocnění: žebříky, modely a úrovně (Adams, 2008: 70) Arnstein (1969) Žebřík participace

Hart (1992) 65 Žebřík participace

Příčka 8: občanská kontrola

Příčka 8: sdílení rozhodování s dětmi a mládeží Příčka 7: akce iniciované a vedené dětmi a mládeží Příčka 6: akce iniciované dospělými pracujícími s dětmi a mládeží Příčka 5: dospělí konzultují s dětmi a mládeží a informují je Příčka 4: dospělí přidělí dětem a mládeží určitou roli a informují je o jejich zapojení Příčka 3: tokenismus – děti a mládež se mohou vyjádřit, ale ve skutečnosti mají velmi malou možnost věci ovlivnit Příčka 2: „dekorace“ – děti a mládež jsou využity k propagaci projektu Příčka 1: „manipulace“ – dospělí s dětmi manipulují, aby je využili pro svoje zájmy.

Příčka 7: delegovaná pravomoc Příčka 6: partnerství

Příčka 5: zapojení Příčka 4: konzultace

Příčka 3: informování

Příčka 2: terapie

Příčka 1: manipulace

65 66

Rocha (1997) Modely 66 zplnomocnění Příčka 5: politické zplnomocnění

Wilcox (1994) Pět stupňů (nehierarchických) Podpora nezávislých komunitních zájmů

Příčka 4: sociopolitické zplnomocnění

Společné jednání

Příčka 3: zprostředkované zplnomocnění Příčka 2: upevněné individuální zplnomocnění

Společné rozhodování

Konzultace

Informování

Příčka 1: atomistické individuální zplnomocnění

Roger Hart aplikoval žebřík participace podle Arnstein na práci s dětmi a mládeží. Modely zplnomocnění se pohybují na kontinuu individuální účast – komunitní účast.

137

3.4 Zplnomocnění a participace v komunitní práci67

3.4.1 Komunitní práce68 Vymezení práce s komunitou či komunitní práce je závislé na chápání samotného pojmu komunita, zvláště proto, že se jedná o pojem velmi mnohoznačný a proměnlivý. Podle Popple (1995) má termín komunita deskriptivní a hodnotící významy, jedná se jak o myšlenkový konstrukt, tak o popis lokality. Za hlavní znak je považován „smysl pro komunitu“ (sense of community), který můžeme chápat jako pocit blízkosti a zdroj solidárního jednání. Procesy globalizace a modernizace jsou spojovány s fenoménem ztráty sociální jistoty, kterou zaručovaly instituce jako je rodina a komunita. (Bauman, 1995; Beck, 2004; Giddens, 1998). Komunitu můžeme v tomto kontextu vnímat jako konstrukci, jako neustále měnící se proces ve specifických kontextech, který je vytvářen komunikací, je produktem společného jazyka a společných významů, které jsou uznány jako platné. Komunita je vytvářena (ne nacházena) a interpretována. (Burkett, 2001) Pro sociální práci je klíčové, že komunitu můžeme chápat jako výsledek cíleného úsilí, hledání společných významů, které se stanou základem pro intervenci. Nejčastěji je v textech z oblasti sociální práce komunita vymezována na základě sdílení lokality, zájmu či určitých společných podmínek nebo problémů. (Popple, 1995) Fellin, Kramer a Specht (Kirst-Ashman, Hull, 1997) vnímají komunitu v sociální práci jako: a) kontext, ve kterém pracujeme, b) cíl úsilí o změnu (komunita je to, co chceme změnit), c) prostředek změny.

67

Text rozvádí dříve publikované práce autorky: Gojová (2006), Gojová, Nedělníková (2009), Gojová (2011). 68 Text ke komunitní práci byl přijat k publikování jako výklad hesla práce s komunitou v Encyklopedii sociální práce, kterou edituje O. Matoušek a bude vydána v nakladatelství Portál v roce 2013.

138

Komunitní práce zdůrazňuje participaci lidí, sdílení a redistribuci moci, vzájemnou solidaritu a pomoc, mobilizování pocitu sounáležitosti a budování mobilizované a udržitelné komunity. (Sutton, 1998; Schuringa, 2007; Henderson, Thomas, 2007; Hautekeur, Henderson 2008) Hautekeur a Henderson (2008: 101) komunitní práci označují jako „participativní přístup ke kolektivním problémům“, který vychází z konceptů občanské společnosti a participativní demokracie. (Henderson, Thomas, 2007) Popple (1995: 19) se pokouší o vymezení komunitní práce jejím cílem: „Účelem komunitní práce je posílit schopnost lidí zvládat znevýhodňující a obtížné situace tím, že získají větší míru kontroly nad těmi okolnostmi života, jimiž jsou společně vystaveni. Komunitní pracovník podněcuje a podporuje skupiny lidí, které usilují o zlepšení podmínek a příležitostí v místě bydliště. Bezprostřední cíle komunitní sociální práce jsou často dílčí, jejím obecným cílem je posílení sebedůvěry, dovedností a sebeorganizační kapacity komunity, které účastníkům umožní tyto schopnosti používat a šířit poté, co je komunitní pracovník opustí“. Kompetentní (nebo také zplnomocněná či mobilizovaná) komunita je chápana jako cíl komunitní práce a zároveň jako prostředek, zdroj, strategie řešení samotných problémů. Cottrell (Fellin, 1995: 5) vidí jako kompetentní komunitu tu, „ve které jsou její dílčí části schopny efektivně spolupracovat v identifikaci problémů a potřeb komunity, jsou schopny dosáhnout shody na cílech a prioritách, mohou se dohodnout

na

způsobu

realizace

dohodnutých

cílů

a

mohou

efektivně

spolupracovat na požadovaných opatřeních“. Schuringa (2007) používá označení mobilizovaná komunita, která vykazuje následující charakteristiky – její členové nečekají pouze na pomoc, jsou připraveni něco dělat, existuje zde organizační struktura pro tok myšlenek a iniciativ (jsou ustanoveni lídři komunity), existuje perspektiva změny a zároveň vůle členů komunity participovat na realizaci změny. Podobně autoři Henderson a Thomas (2007: 34) považují spolupráci obyvatel na ovlivňování svého života za jednoznačnou podmínku zplnomocnění komunity. Komunitu, která zplnomocnění dosáhla, nazývají způsobilou komunitou – „způsobilá a životaschopná komunita je taková, v které obyvatelé spolupracují na

139

ovlivňování různých aspektů jejich místního společenského pořádku, ve které si obyvatelé určují cíle společného života, ve které mají schopnost pracovat na dosažení těchto cílů“. Warren si byl vědom i negativních souvislostí některých předpokladů kompetentní komunity.

Autonomie

komunity

může

omezovat

možnost

využívání

mimokomunitních zdrojů, také široké zapojení veřejnosti do rozhodování nemusí být vždy zcela efektivní. (Fellin, 1995) Je možné shrnout, že komunitní práce je intervence usilující o řešení problémů, které přesahují jednotlivce a řešení se děje skrze aktivizaci a participaci komunity. Komunita se pomocí aktivizace mění a stává se nástrojem při řešení problému. V komunitní práci se vyvíjelo mnoho modelů (Popple, 1995). Coulshed a Orme (1998)

do

komunitní

práce

zahrnují

práci

s komunitními

skupinami,

interorganizační práci a plánování. Tuto kategorizaci můžeme považovat za základ většiny pojetí komunitní práce. Popple (1995) uvádí osm modelů: komunitní péče, komunitní organizace, komunitní rozvoj, sociální či komunitní plánování, komunitní vzdělávání, komunitní akce, feministická a antirasistická komunitní práce. S využitím práce Popple (1995) lze tvrdit, že vymezení komunitní práce má vztah k politickým hodnotám. Od šedesátých let byla její teorie a praxe ovlivňována dvěma makro teoriemi společnosti, které autor označuje jako pluralismus a radikalismus či socialismus a je tak možné rozlišovat pluralistický a radikální model komunitní práce. Pluralistický model (označovaný také jako profesionální, neutrální, tradiční) využívá myšlenku občanské společnosti, klade si za cíl zejména podporu a rozvoj svépomoci a zlepšování poskytovaných služeb (Henderson a Thomas, 2007; Thomas, 1983, Twelvetrees, 2002, Payne, 1995), radikální model (někdy označovaný jako transformační) zdůrazňuje dosažení strukturální změny, jejímž cílem je zmírňování nerovností a emancipace, participace je vnímána jako podílení se na výkonu moci. (Mayo, 1998; Dominelli, 1990; Ledwith, 2011).

140

Tabulka č. 9: Tradiční a radikální komunitní práce podle Popple (1995) Profesionální komunitní práce

Radikální komunitní práce

Podpora a rozvoj svépomocných skupin.

Zabývá se příčinami sociálního znevýhodnění a

Zlepšení poskytovaných služeb.

vyloučení. Usiluje o sociální změnu.

Obdobnou logiku sleduje dichotomii perspektiv rozpracovaná Mayo (1998), která vymezuje technicistický a transformační přístup a Dominelli (Mayo, 1998) která píše o tradičním, neutrálním a radikálním přístupu. Tabulka č. 10: Shrnutí pojetí dichotomií podle Mayo (1998: 166) Perspektiva

Cíle

Profesionální

Rozvoj komunitních iniciativ, včetně svépomoci.

Tradiční

Zlepšení systému poskytování služeb.

Neutrální Technicistická Radikální

Podpora komunitních iniciativ, zlepšení systému

Transformační

sociálních služeb skrze zplnomocnění komunit. Odstranění kořenů deprivace a diskriminace. Rozvoj strategií a aliancí s cílem dosažení sociální změny.

Zde si je třeba položit otázku, do jaké míry je možné v současném globalizovaném světě věci veřejné ovlivňovat. Mnoho autorů si tyto limity uvědomuje a klade důraz na podporu změn na místní úrovni. Oblast práce s komunitami je rovněž ovlivněna myšlenkami komunitarismu, jejichž základním východiskem je myšlenka participace na společné kultuře, „pospolité zakotvení individuálního jednání“ (Endre in Velek, 1996: 115). Větší připoutání ke komunitám podle jejich názoru přináší intenzivnější pocity odpovědnosti, rozvíjí občanské ctnosti a posiluje sociální kontrolu. Myšlenky komunitarismu rozvíjí Atkinson, který zdůrazňuje obnovu sousedství a regenraci komunit. (WarrenAdamson, 2001). Bookchin kritizuje komunitarismus za jeho povrchnost a přichází

141

s konceptem „komunitně ukotvené společnosti“. Používá pojem „municipalismus“ k označení „znovuotevření veřejné sféry, která by stála v ostrém protikladu vůči státní moci“ a vedla by k solidaritě. (Bookchin, 2001) Giddens (2004) upozorňuje na možná slabá místa komunitarismu. Podle jeho názoru může podporovat společenskou nejednotu (pokud např. komunita získá příliš silný vliv a začne vytvářet svou vlastní politiku identity) a vést k exkluzi, či až k rozpadu společnosti. Počátky práce s komunitou jsou spojeny s hnutím settlementů (v češtině je používán překlad „hnutí usazování“). Za jeho zakladatele je považován vikář anglikánské církve Samuel A. Barnett, který byl nespokojen s neschopností Charity Organisation Societies řešit životní a pracovní podmínky chudých. Tvrdil, že poskytovatelé pomoci by měli sami zažít, jaké problémy s sebou chudoba přináší. Přišel s myšlenkou založit v chudinských oblastech tzv. settlementy, které by obyvatelům nabízely vzdělávací a rekreační příležitosti a bojovaly tak proti chudobě. Byl inspirován prací oxfordského studenta Arnolda Toynbee a v roce 1884 spolu s několika univerzitními studenty v Londýna založil settlement Toynbee Hall. Začali organizovat vzájemnou pomoc mezi samotnými členy komunity, poté co začali objevovat spontánní snahy obyvatel zapojit se do činnosti. (Mayo, 1992; Popple, 1995). Brzy začala vnikat podobná centra v USA, prvním bylo v roce 1886 Neighborhood Guild založený Stantonem Coitem, v roce 1889 následoval Hull House založený Jane Addams a Ellen Gates v Chicagu, hnutí se rozvíjelo i v Evropě. (Barker, 1995; Popple, 1995) V roce 1929 vnikla Asociace komunitních center a v roce 1936 se v Londýně konala konference na téma „Sociální práce a obec“. V roce 1939 se Robert P. Lane ve své knize „The Field of Community Organization“ věnuje systematickému popisu metod a rolí komunitního pracovníka. Rozvíjí předchozí studie Edwarda C. Lindemana z roku 1921 („The Community“) a Jesse F. Steinera z roku 1930 („Community Organization“). (Barker, 1995) V roce 1946 byla v USA založena The Association for the Study of Community Organization (ASCO) a v roce 1955 vnikla National Association of Social Workers

142

(NASW) spojením sedmi organizací, mezi kterými byla právě také ASCO. (Barker, 1995, Encyclopedia, 1987) Od počátku 50. let se teorie komunitní práce rozvíjela především v Severní Americe a měla vliv také na teorii a praxi v Británii. Nejvlivnější kniha té doby byla napsána Kanaďanem Murrayem Roosem, který komunitní práci označoval jako práci v sousedství a interagenturní práci. (Popple, 1995) 60. léta 20. století se takřka po celém západním světě nesla ve znamení snah boje proti sociální nerovnosti, byla obdobím rozvoje sociálních hnutí. Komunitní práce v tomto období inklinovala k radikálnímu pojetí. Jeho významným zastáncem byl Saul Alinsky, který v roce 1946 v Chicagu publikoval „Reveille for Radicals“ a v roce 1971 „Rules for Radicals“. Cílem takto koncipované komunitní práce byla především změna lokace moci a rozdělování zdrojů. Sociální pracovník vystupoval v roli obhájce práv klientů, vyjednavače, přívržence či stoupence. (Johnson, 1992) Teoreticky vycházeli radikální přístupy komunitní práce například z díla Antionia Gramsciho a později Paula Freira (1972). V roce 1959 Eileen Younghusband definovala komunitní práci jako jednu z metod sociální práce a její práce byla jedním z prvních pokusů o legitimizaci komunitní práce v oblasti sociální práce ve Velké Británii. (Thomas, 1983) V 60.letech 20. století britská vláda realizovala projekt boje proti chudobě „Community Development

Projects“,

v USA

se

realizoval

obdobný

projekt

s názvem

„Community Action Project“. (Netting, Kettner, McMurtry, 1993) Ve stejném období Rothman (Zastrow, 1989) přichází s prvním pokusem o rozdělení komunitní práce na tři modely: a) lokální rozvoj či rozvoj komunity, b) sociální plánování, c) sociální akci. Počátek 70. let 20. století bývá považován za zlatý věk komunitní práce, od poloviny 70. let ovšem spolu s ropnou krizí a následným příklonem politického kursu k neoliberalismu a neokonzervatismu dochází k jejímu útlumu. Těžiště komunitní práce se posunulo od mohutné podpory státní správy a samosprávy k střízlivější podpoře komunitních projektů ze strany různých nadací a neziskových organizací. (Hartl, 1997) Komunitní práce se stala nedílnou součástí tzv. „welfare pluralismu“,

kdy

práce

s komunitou

(využívající

dobrovolnické

práce)

je

143

považována za nedílnou součást sociálního zabezpečení (Mayo, 1996) Popple (1995) trendy posilňování dobrovolnického a privátního sektoru interpretuje jako úsilí státu o snižování nákladů na zdravotní a sociální služby. Uvádí, že komunitní práce v tomto kontextu začala být užívána lokálními autoritami k vyvázání se z odpovědnosti za péči, která by byla obtížně realizovatelná s ohledem na omezený rozpočet. Specht a Courtney (Burkett, 2000) hovoří o komunitní práci jako o „misi sociální práce v 21.století“. Podle Burkett (2000) bude komunitní práce nabývat významu především v práci s těmi nejvíce marginalizovanými a znevýhodněnými, jako metoda řešení obtížných a nezvládnutelných sociálních problémů. Campfens (1996) vidí komunitní práci jako budoucnost sociální práce, protože v souvislosti s oslabováním vlivu sociálního státu dochází k přenosu aktivit a odpovědnosti na lokální úroveň a komunální iniciativy. Komunitní práce je postavena na principech kolektivního jednání a solidarity. Musíme si proto klást otázku, zda lidé jsou a budou schopni a ochotni jednat jako kolektivní aktéři v době individualismu a klesající solidarity. Dále je třeba se zamyslet na tím, zda můžeme pomocí komunitní práce dosáhnout výsledků v době, kdy lze očekávat nárůst chudoby a sociálního vyloučení, se kterým je úzce spojena prostorová segregace. Již dnes jsou některé lokality natolik uzavřené, homogenní a chudé na zdroje, že můžeme mít velké pochybnosti o šanci dosáhnout v nich pomocí komunitní práce jakýchkoliv výsledků. V české praxi se komunitní práce využívá zejména v podobě komunitního plánování sociálních služeb či zapojení veřejnosti do strategického plánování v oblasti regionálního rozvoje. (Peclc, Rosecký, Oriniaková, 2001) Další aktivitou je komunitní organizování, které se využívá především při tvorbě koalic neziskových organizací. (Sip, Jindrová, 1998) Jsou realizovány projekty komunitního rozvoje, především v sociálně vyloučených lokalitách. (Schuringa, 2007; Gojová, Geletičová, Mastná, Sadivová, Žembová, 2012), které vychází z pokusů aplikovat komunitní práci při řešení problému sociální exkluze. (Rákoczyová, 2003)

144

Při popisu etap komunitní práce je třeba vycházet z předpokladu, že cílem komunitní práce je vytváření komunit, které se stávají aktivní v řešení svých problémů. (Gojová, 2006) Ve všech etapách je proto důraz kladen na aktivitu a participaci občanů. Realizace jednotlivých etap se liší také v závislosti na modelu komunitní práce, v rámci kterého je pracováno. Pokud se bude realizovat projekt komunitního plánování, je třeba se například více detailně věnovat analýze a porozumění systému sociálních služeb než v projektu komunitní akce. Pro jednotlivé modely je nutné etapy modifikovat a brát v úvahu jedinečné a specifické podmínky každé komunity. Etapy nepřináší návod, ale návrh souboru aktivit, kterými je vhodné se zabývat, abychom maximalizovali úspěch intervence. Vždy budeme vytvářet specifický postup pro specifickou situaci. V komunitní práci postupujeme od poznání komunity a jejich problémů, přes plánování strategií intervence, připravujeme plán jejího uskutečnění a ukončujeme vyhodnocením. Netting, Kettner, McMurtry (1993), kteří vychází ze systémové teorie, vymezují 5 etap práce s komunitou: 1) porozumění komunitě, jejím potřebám a sociálním problémům, 2) porozumění systému sociálních služeb v komunitě, 3) příprava intervence na makro úrovni, 4) rozvoj intervenční metody, 5) výběr vhodných technik.

3.4.2 Pojetí zplnomocnění v pluralistickém diskurzu komunitní práce Pluralistický diskurz pracuje se zplnomocněním na individuální a komunitní úrovni. Zdůrazňuje autonomii a zodpovědnost lidí za jejich životní situaci. Participace je vnímána především jako účast na veřejném životě.

Pluralistický diskurz se

soustředí na zvyšování dovedností komunit, na zlepšování interagenturní spolupráce a rozvoj sítí služeb.

145

Kompetentní komunita je chápana v pluralisticky orientované komunitní práci jako cíl a zároveň jako prostředek, zdroj, strategie řešení samotných problémů. Cottrell (Fellin, 1995: 5) vidí jako kompetentní komunitu tu, „ve které jsou její dílčí části schopny efektivně spolupracovat v identifikaci problémů a potřeb komunity, jsou schopny dosáhnout shody na cílech a prioritách, mohou se dohodnout na způsobu realizace dohodnutých cílů a mohou efektivně spolupracovat na požadovaných opatřeních“. Se znaky „dobré“, kompetentní komunity přichází také Warren (Fenin, 1995) 

Komunikace na osobním, neformálním základě.



Široká distribuce moci.



Různost skupin z hlediska sociálního postavení, etnické příslušnosti atd.



Velká míra sousedské, lokální kontroly.



Velká míra podílení se členů komunity na rozhodování a vytváření místní politiky.

Warren si byl vědom i negativních souvislostí některých předpokladů kompetentní komunity. Autonomie komunity může omezovat možnost využívání mimo komunitních zdrojů, nebo široké zapojení veřejnosti do rozhodování nemusí být vždy zcela efektivní. Takovouto komunitu Schuringa (2007) nazývá komunitou mobilizovanou. Jako taková vykazuje následující charakteristiky – její členové nečekají pouze na pomoc, jsou připraveni něco dělat; existuje zde organizační struktura pro tok myšlenek a iniciativ (jsou ustanoveni lídři komunity); existuje perspektiva změny a zároveň vůle členů komunity na realizaci změny participovat. Podobně holandští představitelé modelu komunitního rozvoje Henderson a Thomas (2007: 34) považují spolupráci obyvatel na ovlivňování svého života za jednoznačnou podmínku zplnomocnění komunity. Komunitu, která zplnomocnění dosáhla, nazývají způsobilou komunitou – „způsobilá a životaschopná komunita je taková, ve které obyvatelé spolupracují na ovlivňování různých aspektů jejich 146

místního společenského pořádku, ve které si obyvatelé určují cíle společného života, ve které mají schopnost pracovat na dosažení těchto cílů“.

3.4.3 Pojetí zplnomocnění v radikálním diskurzu komunitní práce Na pravicově (pluralisticky) pojatý diskurs zplnomocnění reagují jeho kritici konstatováním, že většina příjemců sociální práce jsou znevýhodnění dominancí silných politických a ekonomických skupin, a tudíž mají jen mizivou šanci cokoliv ovlivňovat. (Payne, 1995) Radikální komunitní práce vychází z kritických analýz společnosti a usiluje o změnu stávajícího rozložení moci ve společnosti. Naplnění potřeb a zlepšení životních podmínek ve společnosti lze podle jejich zastánců dosáhnout jen změnou stávajících mocenských poměrů. Metodou realizace komunitní práce v tomto modelu je především mobilizování klientů k vytvoření opozice, která je ochotna své zájmy prosazovat i prostřednictvím politické akce. (Ledwith, 2011) Cílem kritické či radikální komunitní práce je tedy omezení nerovnosti a zlepšení životních podmínek (Hatton, 2001) a emancipace (Ledwith, 2011). Klíčové termíny tohoto konceptu jsou: znevýhodněná populace, sociální nespravedlnost, deprivace, nerovnost, konflikt, konfrontace, moc. Cílem sociální akce je změna lokace moci a rozdělování zdrojů a klienti jsou často vnímání jako oběti strukturálních podmínek. Hlavními využívanými strategiemi jsou konfrontace, konflikt a vyjednávání. Sociální pracovník vystupuje v roli obhájce práv klientů, vyjednavače, přívržence či stoupence. (Johnson, 1992) Teoreticky vychází radikální přístupy komunitní práce z díla A. Gramsciho (Ledwith, 2001) a P. Freira (1972).

147

Radikální

diskurz

komunitní

práce

zdůrazňuje

nutnost

zplnomocnění

prostřednictvím strukturální změny. Cílem je zmírňování nerovností a emancipace, participace je vnímána jako podílení se na výkonu moci. Aktivizující komunitní práci koncipovali Karas a Hinte (Chytil, 2002) jako reakci na výše popsané přístupy. Sdílejí koncepci společnosti, ve které neexistuje útlak, lidé jsi jsou schopni sami si pomáhat a solidarita je vysoce ceněnou hodnotou. Karas a Hinte jsou si vědomi, že vytvoření takovéto společnosti je pro komunitní práci vysokým cílem, proto cíle komunitní práce „omezují“ na iniciování a podpora skupinové svépomoci. Popisují koncept kontaktní osoby, na kterou se lidé v lokalitě mohou ve svých obtížích obrátit. Komunitní pracovník obyvatele podněcuje k výraznější politické participaci. Plní roli katalyzátora, který uvádí do pohybu

změnu,

je

pozorovatelem,

informátorem,

instruktorem,

kritikem,

provokátorem, zprostředkovatelem a jak uvádí Karas a Hinte (Chytil, 2002) „a v případě nutnosti, když už nic jiného nepomáhá, se musí dokonce nabídnout jako obětní beránek, aby něčeho dosáhl.“ Svou činností nemá nahrazovat aktivitu klientů, ale má je podporovat v jejich vlastní aktivitě, ale zároveň vždy musí stát na straně komunity. Ledwith (2011) rozpracovává model kritické komunitní praxe (viz schéma č. 8). Praxi vnímá jako syntézu akce a reflexe, jejíž základem je kritické uvědomění a to není možné bez analýzy hegemonie69 a „žitých“ zkušeností lidí.

69

Ledwith (2011) vychází z prací A. Gramsciho, který hegemonii vymezuje jako schopnost dominantních skupin reprodukovat sociální a kulturní nerovnosti prostřednictvím manipulací. Blíže např. Balík, Kubát, (2004).

148

Schéma č. 9: Model kritické praxe komunitní práce (Ledwith, 2011: 41) ideologie přesvědčení

hodnoty

kritické uvědomění

teorie Freire Gramsci Focault Anti-diskriminační analýza

praxe komunitní akce komunitní rozvoj komunitní organizace

praxe reflexe akce

hegemonie gender třída věk rasa etnicita disabilita sexualita komunita politická sociální ekonomická historická kulturní

politika lokální regionální národní globální

3.4.4 Závěrem ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci Dominelli (2000: 125) uzavírá: „zplnomocnění je při realizaci emancipační sociální práce nezbytné, ale jedná se o protichůdný a nepostačující koncept“ a dodává (Dominelli, 2000: 132): „zplnomocňování klientů k uplatňování jejich názorů a

149

zájmů je dalším efektivním způsobem, jak přimět profesionály k odpovědnosti za jejich jednání… Ale jak dosáhnout toho, aby klienti přebírali kontrolu a byli zplnomocněni, je stále vysoce kontroverzní“. Ačkoliv jsou popsány určité zásady pro zplnomocňování a participaci na úrovni komunitní práce v obou prezentovaných diskurzech (pluralistický a radikální) (např. Adams, 2003; Lee, 2001; Parsons, 2002), zůstávají spíše na úrovni obecných doporučení, především u tématu zplnomocnění. Téma participace je více rozpracováno do konkrétních pracovních metod a postupů, například pro oblast komunitního rozvoje (Schuringa, 2007; Henderson, Thomas, 2007), nebo v práci Ngunjiri (1998), která upozorňuje na možné negativní důsledky užití participativních metod. V této souvislosti píše například o destruktivní participaci, která je překážkou v dosažení zplnomocnění. Popsaný stav se pak promítá do praxe sociální práce (v našem případě komunitní sociální práce), kde pojmy zplnomocnění a participace nejsou převáděny do konkrétních metod práce, zůstávají v rovině pouhých deklarací a jejich role (případně účinnost) v dosahování sociální inkluze je nejasná. Přitom právě v těchto deklaracích o zplnomocnění a participaci může sociální práce porušovat jednu ze svých základních hodnot, a to právo na autonomii a sebeurčení klientů (není-li respektováno jejich právo na rozhodnutí nebýt zplnomocněn či neparticipovat, nebo projevit zplnomocnění volbou neparticipovat). Konstrukce zplnomocnění a participace pak ovlivňuje konkrétní praxi. Adams (2003) upozorňuje na situaci, kdy je zplnomocnění používáno jako politické heslo, které ale nijak nemění práci sociálních pracovníků s klienty nebo je redukováno na koncept uschopňování (enabling). Při procesu zplnomocňování klientů dochází k situaci, kdy sociální pracovník ztrácí moc (Adams, 2003). Otázkou je, zda jsou na to připraveni nejen jednotliví sociální pracovníci, ale profese jako taková.

150

4 MOŽNOSTI A MEZE KOMUNITNÍ PRÁCE70

Na základě provedených analýz považujeme i přes jejich ne zcela jasný obsah a metody realizace zplnomocnění a participaci za integrální součást komunitní práce. Možnosti a meze komunitní práce (s možnosti uplatnění konceptů zplnomocnění a participace) jsme se rozhodli zkoumat na případě problémů spojených se sociální exkluzí ve společnosti. Také proto, že závažnost problému sociálního vyloučení kontrastuje s nedostatkem relevantní odezvy jak v rovině teorií, tak výzkumu či praxe sociální práce. Vybrali jsme si konkrétní problém s bydlením v ostravských sociálně vyloučených lokalitách a rozhodli jsme s pomocí akčního výzkumu zjistit, čeho můžeme při jeho řešení jako sociální pracovníci dosáhnout využitím komunitní práce (za jejíž integrální součást, jak jsme již uvedli, považujeme zplnomocnění a participaci). Při chápání problému a jeho řešení jsme vycházeli z teorie sociálního konstruktivismu a na sociální realitu jsme nahlíželi jako na sociálně konstruovanou. Dále jsme předpokládali, že výsledkem naší práce může být habitualizace (Berger, Luckmann, 1999) čili že opakované způsoby jednání se mohou pro naše aktéry (obyvatele sociálně vyloučených lokalit a majitele bytového fondu v těchto lokalitách) stát vzorcem, určitým modelovým způsobem řešení problémových

situací.

Vycházeli

jsme

z předpokladu,

že

„jakmile

se

habitualizované jednání stane recipročním, to znamená obapolně uznaným jednáním, může se změnit v instituci.“ (Hubík, 1999: 181)

70

Poslední kapitola textu je psaná v činném rodě a množném čísle, protože chceme lépe zachytit aktivní a týmový proces realizovaného výzkumu.

151

4.1 Akční výzkum

Pro zodpovězení naší výzkumné otázky jsme zvolili akční výzkum. Považujeme za nezbytné ho nejprve detailněji popsat, protože není v podmínkách české sociální práce příliš teoreticky popsán ani prakticky využíván.

4.1.1 Co je akční výzkum Akční výzkum vychází z participativního paradigmatu, který je založen na představě, že vědecké bádání by mělo zahrnovat také úsilí o změnu, která má dopad na život „zkoumaných“ a ti skrze výzkum dostávají možnost ovlivnit svoje životy. (Creswell, 2007) Měl by být prováděn „s lidmi“, ne „o lidech“ a usilovat o změnu založenou na poznání, nabízet přístup „spoluvytváření“ znalostí (Ledwith, 2011) Akční výzkum je výzkumem založeným na spolupráci (Stringer, 2007; Punch, 2005; Hendl, 2005; Miovský, 2006). Jeho zastánci kritizují nedostatek praktického vlivu hermeneuticky a pozitivisticky orientované sociální vědy. (Hendl, 2005) Akční výzkum neusiluje „jen“ o porozumění situaci, ale i o dosažení změny (Winter, Munn-Giddings, 2001) či zplnomocnění (Adams, 2008). Rozvinul se jako kritika tradičních výzkumných přístupů, které byly vnímány jako elitářské a stavěly subjekt výzkumu do pozice objektu. Kritici argumentovali tím, že subjekty, které jsou výzkumem ovlivněny, by měli být zodpovědné i za jeho návrh. (Babbie, 2005) Kemmis a Wilkinson (in Creswell, 2007: 22) shrnuli hlavní znaky participativního paradigmatu: (1) zaměření na změnu praxe, (2) úsilí o vznik politické debaty či diskuse, která přinese změnu. (3) cílová skupina výzkumu jsou aktivně participující spolupracovníci. Hlavními znaky participativního výzkumu se zabývá také Hart (2002), za klíčovou ve shodě s Kemmisem a Wilkinsonem považuje participaci lidí, kterých se zkoumaný problém týká, dále zdůrazňuje, že zkoumaný problém by

152

měl být identifikován lidmi samotnými a výzkumník by měl být na řešeném problému angažován. Zároveň odmítá námitky, že takto pojímaný výzkum je neprofesionální, podle jeho názoru dodržování těchto principů povede k „reprofesionalizaci“ a konstituování nové role výzkumníka. Adams (2008) píše o výzkumu založeném na participaci jako zplnomocňujícím výzkumu a zároveň si klade otázku, zda právě participace může mít vliv na životní podmínky zapojených a zdůrazňuje nutnost zvážit tyto okolnosti: -

Každý jednotlivec může mít rozdílné představy o změně či řešení situace.

-

Výzkum bude mít tendenci zaměřovat se na krátkodobé či dílčí cíle a nebude pokračovat v dlouhodobějším úsilí.

-

Výsledky výzkumu nemusí přispět ke zlepšení situace či mohou upozornit na další problémy a překážky.

Loučková (2010) akční výzkum ve své práci pojmenovávání jako „výzkum jednání“ a

zařazuje

ho

do

integrovaného

výzkumného

přístupu

vycházející

z konstruktivistické teorie. Podle Loučkové (2010: 76) je podstatou těchto postupů „snaha badatele udržet přímý kontakt s aktuálně probíhajícími změnami v jednotlivých výzkumných situacích“ a nachází se v paradigmatu „prožívání – vědění – jednání“ (Loučková, 2010: 79). Výzkum jednání definuje jako „metodický přístup používaný pro realizaci sociální změny systému, na níž se podílejí všichni jeho účastníci, včetně badatelů.“ (Loučková, 2010: 77) Stringer (2007) akční výzkum vnímá jako fenomenologický (soustředí se na lidmi aktuálně prožívanou zkušenost),

interpretativní (zajímá ho, jak lidé jednání

interpretují) a hermeneutický (a jaký význam lidé událostem přikládají). Akční výzkum vychází z práce Kurta Lewina71, který ho koncipoval jako výzkum směřují k řešení sociálních problémů (Stringer, 2007; Loučková, 2010; Winter, Munn-Giddings, 2001) a z prací Johna Colliera, který se ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století zabýval americkou politikou ve vztahu k etnickým 71

Jeho článek ze čtyřicátých letech dvacátého století, „Action research and minority problems“ , je považován na text zakládající tradici akčního výzkumu.

153

menšinám a upozorňoval na narušení soudržnosti a atomizaci společnosti Oba (Lewin i Collier) skrze akční výzkum usilovali o posílení (zplnomocnění) lidí a nápravu strukturálních problémů společnosti. (Winter, Munn-Giddings, 2001). V participativním akčním výzkumu můžeme identifikovat dva směry. První vychází z britské tradice, která ho vnímá jako výzkum orientovaný na zlepšování praxe, zaměřený na sebereflexi účastníků sociálních situací. Druhý ho chápe jako systematický sběr informací, který mají přinést sociální změnu. Tento druhý směr je spojen s tradicí komunitní práce. (Smith, 2007; Ledwith, 2011) Některé směry akčního výzkumu, např. emancipační akční výzkum popsaný Ledwith (2011), se shodně jako radikální přístupy komunitní práce odvolávají na teorie západního marxismu (Antonio Gramsci a jeho teorii hegemonie) a kritickou teorii společnosti (frankfurtská škola a rané práce Jürgena Habermase). Vychází také z teorie kritického uvědomění Paula Freireho a usilují o změnu založenou na poznání. Pokud se lidé chápou „jako výzkumníci, automaticky znovu získávají moc nad věděním“. (Babbie, 2005: 310) V rámci paradigmatu participativního akčního výzkumu je výzkumník chápán jako prostředek pro znevýhodněné skupiny, aby „mohli efektivně jednat ve vlastním zájmu“. (Babbie, 2005: 309) Jak jsme již uvedli, jedná se o metodu výzkumu, ve které je pozitivní sociální změna hlavním cílem. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009) Umožňuje lidem zkoumat jejich problémy, analyzovat je a přicházet s řešením. Vychází z myšlenky, že funkce výzkumu není jen přinášet informace, ale je také nástrojem vzdělávání, mobilizace uvědomění, aktivizace a jednání. (Aimers, 1999; Babbie, 2005 ) Účastníci výzkumu nejsou jen jeho objektem, ale také subjektem, což znamená, že připravují výzkum, sbírají informace a používají výsledky výzkumu ke zlepšování a změně své situace. Mezi hlavní principy participativního akčního výzkumu patří participace a spolupráce, zplnomocnění, znalost a sociální změna. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009). Lidé sami definují svoje problémy a podílí se na designu výzkumu, který jim umožní realizovat jejich cíle. (Babbie, 2005) Výzkumník a zkoumaní jsou spolupracovníci. (Punch, 2005). Z těchto důvodů

154

nemůže být akční výzkum „vědecky nestranný“. (Miovský, 2006: 105) či neutrální (Winter, Munn-Giddings, 2001) Adams (2008) ve své publikaci shrnuje přístupy k akčnímu výzkumu, který sám nazývá jako zplnomocňující.

Tabulka č. 11: Zplnomocňující výzkum – směry a představitelé (Adams, 2008: 176)

Autor

Výzkumný přístup

Schön, D.

Reflexe v akci „Reflection-in-action“

Lewin, K.

Akční výzkum

Moreno, J.

„Action research“

Stenhouse, L. Wadsworth, Y.

Participativní akční výzkum

McTaggart, R.

„Participatory action research“

Reason, P.

Nové výzkumné paradigma či

Rowan, J.

spolupráce ve výzkumu „New paradigm research“, „Collaborative research“

Marsden, D.

Participativní výzkum

Oakley, P.

„Participatory research“

Holland, J. Blackburn, J. Chambers, R. Cunningham, I.

Interaktivní holistický výzkum „Interactive holistic research“

Význam akčního výzkumu nabývá podle některých autorů významu s tzv. praxí založenou na důkazech72, která propojuje výzkum s praxí a reflexivním přístupem

72

V anglickém originále „evidence-based practice“.

155

v sociální práci73. (Winter, Munn-Giddings, 2001) Akční výzkum má s konceptem reflexivní praxe společných řadu znaků. Schön (1983) považuje rozhodování sociálního pracovníka za tak specifické, že pouhá aplikace obecných postupů (tzv. technická racionalita) na specifickou situaci klienta není možná. Rozhodování o typu sociální intervence by mělo být konstruované jeho účastníky, jako proces „experimentování“ s interpretacemi na základě kritické reflexe.74 Akční výzkum i reflexivní přístup usilují o zlepšení praxe, oba přístupy jsou založeny na osobním rozhodnutí (posouzení) za určitých okolností. (Elliot, 1991) V české odborné literatuře se možnostem a limitům akčního výzkumu a sebevýzkumu věnuje Musil s Talašovou (2012), reflexivnímu přístupu Navrátil (2010).

4.1.2 Postupy v akčním výzkumu

Stringer (2007) ve shodě například s Loučkovou75 (2010) chápe akční výzkum jako jednotu pozorování, myšlení a jednání. Winter a Munn-Giddings (2001) ho definují jako reflektované rozhodování. Tabulka č. 12: Postup v akčním výzkumu (Stringer, 2007: 8) Pozorování

Sběr relevantních informací Vytváření obrazu: popis situace

Myšlení

Explorace a analýza: Co se tady děje? Interpretace a vysvětlení: Jak/ proč jsou věci, tak jak jsou? (teoretizování)

Jednání

Plán Uskutečnění Evaluace

73

Přístup reflexivní praxe, který vychází z práce D. Schöna (1983). Na podobném principu v česky psané literatuře popisuje Musil (2004) procedurální a situační přístup v sociální práci. 75 Podle Loučkové „prožívání – vědění – jednání“. 74

156

V akčním výzkumu jsou všichni jeho účastníci výzkumníky, podílí se na přípravě a realizaci tvorby dat, která jsou následně porovnávána, interpretována a vyjednávána v komunikaci mezi jeho účastníky. Validita spočívá v pečlivosti a rigorozitě procesu a zároveň jeho otevřenosti k rozdílným pojetím, kontrole a rozpravě. (Winter, Munn-Giddings, 2001) Specifický je jeho vztah k teorii. Svojí podstatou je zaměřen na praxi, která však vždy obsahuje teoretický rozměr. Může ověřovat platnost teorii pro určitou cílovou skupinu a či sociální situaci, ale může také teorii generovat. (Winter, MunnGiddings, 2001) Akční výzkum je vnímán jako spirála aktivit: pozorování a reflexe, plánování, jednání, pozorování a reflexe, které se opakují. Změny dosažené realizací plánu (plánu sociální změny) jsou pozorovány a zaznamenávány pomocí výzkumných nástrojů, pak jsou reflektovány a na základě reflexe je vytvářen další plán. (Aimers, 1999; Stringer, 2007; Kemmis and McTaggart 1988) Základním vodítkem je společný cíl, který by měl vzniknout na základě diskuse a reflexe účastníků výzkumu. (Seymour-Rolls, Hughes, 2009) Problematické je, že ne všechno „jednání“, „pozorování“ a „reflektování“ lze udržet v rámci výzkumu, za přítomnosti badatele a ve výzkumném rámci, jak upozorňuje Winter a Munn-Giddings (2001). Důležité podle autorů je, aby byl akční výzkum odlišen od každodenních Interakcí.

157

Schéma č. 10: Interakční spirála akčního výzkumu (Stringer, 2007: 9)

Dalším rysem akčního výzkumu je podle Kemmise a McTaggarta (1988) sebekritičnost, otevřenost k překvapení, schopnost reagovat na nečekané příležitosti, vše s cílem pochopit vztah mezi akcí, okolnostmi a důsledky v dané situaci. Kemmis a Mc Taggart (1988) zdůrazňují jeho systematičnost v pořizování a zaznamenávání dat.

158

4.1.3 Komunitně orientovaný participativní akční výzkum Stringer (2007: 10) uvádí specifický typ akčního výzkumu, který označuje jako komunitně orientovaný akční výzkum76, pro který je typické „zapojení subjektů jako rovnocenných

a

plnoprávných

účastníků

výzkumného

procesu“.

Vychází

z předpokladu, že ti, kdo jsou ovlivněni problémem, by měli být zapojeni do výzkumného procesu a společně s výzkumníkem pracovat na zlepšení své situace. Obdobně Winter a Munn-Giddings (2001) zdůrazňují vztah akčního výzkumu a komunitní práce. Shodný je důraz na kolektivní akci a myšlenky zplnomocnění. Výsledkem komunitně orientovaného akční výzkumu není jen „společná vize, ale také smysl pro komunitu“ (Stringer, 2007: 11). Kroky při použití participativního akčního výzkumu v komunitně orientovaných výzkumných projektech popsal Aimers (1999). Tabulka č. 13: Postup při komunitně orientovaném akčním výzkumu (Aimers, 1999) A. Rozvoj základů pro participaci 1. Ustanovení pracovní skupiny 2. Koordinátor výzkumu 3. Další potenciální členové skupiny 4. Role a zodpovědnosti členů 5. Projekt – včetně časového plánu a finančního rozpočtu B. Sběr dat a analýza 1. Sběr informací 2. Identifikace dalších informací, které nás zajímají 3. Analýza dat a informování (tak, aby všichni rozuměli) C. Akce a evaluace 1. Plánování a akce na základě analýzy 2. Monitorování a evaluace akce 3. Úprava akce 4. Závěry, doporučení

76

V anglickém originále „community-based action research“.

159

4.2 Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení77 Jak již bylo uvedeno na začátku čtvrté kapitoly, s využitím akčního výzkumu jsme se rozhodly prozkoumat dílčí oblast komunitní práce v sociálně vyloučených lokalitách (tématem sociálního vyloučení a prostorového sociálního vyloučení jsme se zabývali v první a druhé kapitole). Chtěli jsme zjistit, jaké konkrétní postupy komunitní práce mohou mít zplnomocňující charakter, tedy zda naše aktivita umožní klientům přístup ke komponentům moci (podle Anderson, 1996), tj. znalostem, dovednostem, rozhodování, sítím a zdrojům. V souladu požadavky na participativní akční výzkum jsme sestavily výzkumný tým ze čtyř sociálních pracovnic občanského sdružení Vzájemné soužití a externího spolupracovníka (autorka publikace). Až po ukončení našeho výzkumného projektu se Musil s Talašovou (2012: 76) zamýšlí nad limity tohoto pojetí výzkumného týmu, přesněji nad zapojením externisty. Dospěli k závěru, že pro úspěch výzkumu je významné, aby sociální pracovníci akceptovali externího spolupracovníka jako „domorodce“. V naší spolupráci jsme navázaly na předchozí dlouhodobou spolupráci autorky s organizací, vzájemný respekt a znalost situace v terénu. Důkazem vzájemné důvěry bylo i to, že na našich setkáních se otevírala „citlivá“, „nepopulární“ témata, pracovnice sdělovaly nejen své pozitivní zkušenosti a emoce. V našem výzkumu jsme se pokusily odpovědět na otázku: „Čeho lze při řešení problému nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu v sociálně vyloučených lokalitách dosáhnout pomocí komunitní práce?“.

77

Jedná se o upravený text Gojová, Geletičová, Mastná, Sadivová, Žembová (2012), který byl publikován v časopise Sociální práce/ Sociálna práca. Tým autorek byl zároveň týmem výzkumnic a společné autorství článku je výrazem kolektivní shody na postupech a intepretacích výzkumu. Tento postup byl zvolen jako jedna z metod zajištění validity (Winter, Munn-Giddings, 2001).

160

Pro dosažení cíle charakterizujeme problém nedostatku spolupráce mezi obyvateli a vlastníky bytového fondu a vysvětlujeme hlavní východiska a etapy komunitní práce. Následně objasňujeme, jak práce na zlepšení spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu podle uvedených etap komunitní práce ve vybraných lokalitách probíhala a výsledky každé z etap popisujeme z hlediska principů komunitní práce. V závěru výsledky jednotlivých etap shrnujeme a pokoušíme se ukázat, co použití principů komunitní práce obyvatelům a majitelům bytů přineslo, v čem se osvědčilo a v čem a proč případně nevedlo k očekávaným výsledkům. Při práci v romských sociálně vyloučených lokalitách se na terénní sociální pracovnice občanského sdružení Vzájemné soužití78, obyvatelé opakovaně obraceli se žádostí o řešení špatné kvality bydlení. Po bližším seznámení se situací79 jsme zjistily, že pro dosažení výsledků je nutné pracovat také s vlastníky bytového fondu a definovaly jsme problém jako nedostatek spolupráce mezi obyvateli a vlastníky bytového fondu při zajišťování kvality bydlení. Pokud obě strany nespolupracují, je velmi obtížné dosáhnout jakýchkoliv výsledků. Při chápání problému jsme vycházely z ekologické perspektivy a sociálního konstruktivismu. Ke zjištění, že mezi nájemníky a majiteli bytového fondu panují často velmi napjaté vztahy, dospěli ve svém výzkumu vlastníků bytového fondu (majitelů soukromých domů a představitelů obcí) např. Šmídová a Šafr (2009). Jak sami v úvodu své studie uvedli, zaměřili se „na pohled těch mocnějších, kteří jsou v oblasti nájemního bydlení formálně ve výhodnějším mocenském postavení“. (Šmídová, Šafr, 2009: 167) Podle jejich zjištění je základním znakem vztahu mezi nájemníky a majiteli soukromých domů nedůvěra, „kterou provází často až patologická extrémní ostražitost, podezřívavost“. (Šmídová, Šafr, 2009: 183) Při popisu problémových situací s nájemníky měli majitelé soukromých domů tendenci vinu kolektivizovat či familiarizovat.

Podle Šmídové a Šafra (2009: 222-223)

Občanské sdružení Vzájemné soužití působí v Ostravě a jeho cílem je zlepšování soužití Romů a neromů. 79 Opakované individuální i skupinové rozhovory s obyvateli lokalit a jednání se zástupci majitelů bytového fondu. 78

161

„soukromovlastnická ideologie (mnohých obcí), která redukuje povinnost péče na reziduum a nutné zlo, je varující i s ohledem na šířící se systémové diskriminační praktiky obcí…. Staví právě na systémovém vylučování a diskriminaci přesunem nežádoucích sociálních kategorií.“ Vacková, Galčanová, Hofírek (2011: 649-650) ve svém výzkumu, který usiloval o porozumění procesům lokální politiky k řešení prostorového vyloučení, popisují snahu pracovníků obecních úřadů80 „ o uplatňování pečovatelského přístupu“ a potřebu „vychovávat a trénovat lidi, kteří nejsou schopni se sami o sebe a své záležitosti postarat.“ Obyvatelé jsou těmito pracovníky chápáni jako „nedospělí a nezodpovědní jedinci“, které je třeba „vychovávat“ a „dozorovat“ skrze sociální pracovníky. Pokud dozor zmizí, „stav se zanedlouho vrátí do své původní podoby“. Závěrem Vacková, Galčanová a Hofírek (2011: 653) shrnují, že obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou spojováni „s představou nečistoty, jež vede k potřebě dozoru a disciplinace, případně purifikace, jejíž extrémní podobou jsou různé formy vymístění obyvatel a přestavba či demolice „kontaminovaného“ prostoru.“ Tyto závěry se shodují s tendencemi, které jsme zachytili v první a druhé kapitole.

4.2.1 Metodika Jak jsme již uvedly, pro dosažení cíle byl použit akční výzkum, protože se vztahuje k potřebám praxe, zabývá se konkrétními problémy a jejich řešením, klade důraz na interakci teorie a praxe. (Creswell, 2007; Miovský, 2009; Smith, 2007; Willis, 2007; Winter, Munn-Giddings, 2001) Realizaci výzkumu jsme plánovaly tak, abychom naplnily požadavek cykličnosti (cykly plánování – akce – evaluace) a zapojení praktiků, kteří realizují naplánované akce (Willis, 2007) a spolu s výzkumníkem provádí reflexi jejich

Rozhovory byly vedeny s pracovníky na pozicích: starosta, místostarosta, zastupitel, vedoucí a úředníci sociálních odborů, terénní sociální pracovníci, pracovníci z úseku správy majetku a bytového fondu. (Vacková, Galčanová, Hofírek, 2011). 80

162

dopadů na zkoumanou oblast (Miovský, 2009). Vzaly jsme také v úvahu, že výsledky akčního výzkumu mají lokální charakter (Willis, 2007) a je třeba brát v úvahu ovlivnění výsledků výzkumníkem (Miovský, 2009). Takto vymezený akční výzkum vyhovoval našemu záměru evaluovat dopady činnosti praktiků. Realizovaný akční výzkum, provedený v letech 2008-2010, měl dvě dimenze. První spočívala ve spolupráci s obyvateli vybraných sociálně vyloučených lokalit na řešení problému nedostatku spolupráce s majiteli bytového fondu. Druhá se týkala naší snahy systematicky reflektovat, popsat a prozkoumat způsob a výsledky naší snahy využít při řešení uvedeného problému principy komunitní práce. Výzkumný tým se scházel pravidelně jednou za dva měsíce, celkem bylo realizováno 10 setkání. Výzkumnice si vedly po celou dobu terénní deníky, ze setkání byly pořizovány zápisy, využívaly jsme spisové dokumentace vedené pracovnicemi,

byla

pořizována

další

dokumentace

práce

s klienty

(fotodokumentace, monitorování zpráv o průběhu spolupráce v médiích, rozhovory s vlastníky bytového fondu)81. Různost původu dat měla zajistit validitu, stejně jako kolektivní shoda výzkumného týmu na postupech výzkumu, interpretacích a publikovaných závěrech. Zpočátku jsme měly problém v chápání spojené role praktika a výzkumníka. Po diskusi a reflexi jsme si v našem výzkumu měly potřebu tyto dvě role symbolicky oddělit. Po dobu „akce“ a „plánování“ se účastnice chápaly jako sociální pracovnice, v etapě „reflexe“ a „pozorování“ jako výzkumnice. Strukturu výzkumného týmu uvádíme ve schématu č. 10.

81

Písemné materiály jsou archivovány o.s. Vzájemné soužití.

163

Schéma č. 11: Struktura výzkumného týmu

výzkumnice konzultantka

výzkumnice soc. pracovnice

výzkumnice soc. pracovnice

lokalita Liščina

výzkumnice soc. pracovnice

lokalita Zárubek

výzkumnice soc. pracovnice

lokalita Hrušov

Při hledání odpovědi na uvedené otázky jsme využily techniku reflexe. Vodítkem pro reflexi byl popis modelu komunitního rozvoje rozpracovaný Schuringou (2007). Tento model komunitní práce nabízí indikátory komunity, které se podařilo „zmobilizovat“, realizuje se ve „třech fázích“ a postupuje po určitých liniích. Cílem je „zplnomocnit“ komunitu k řešení jejího problému. Pojmy zplnomocnění, zmobilizovaná komunita, třífázový model a linie rozvoje a způsob práce s nimi vysvětlíme dále v textu.

4.2.2 Problém nedostatku spolupráce při zajišťování kvality bydlení Občanské sdružení Vzájemné soužití působí především v ostravských sociálně vyloučených lokalitách Hrušov, Liščina a Zárubek. Pokusíme se zmíněné lokality

164

nejprve stručně charakterizovat82. Zárubek je bývalou hornickou zástavbou, ze které dnes zůstaly dochovány pouze dvě ulice (Zárubecká a Šenovská) a jeden dům na Počáteční ulici. Lokalita Zárubek čítá 11 obytných domů, vlastníkem třech z nich na Šenovské ulici je obec (Úřad městského obvodu Slezská Ostrava), zbývající nemovitosti vlastní soukromá společnost (Trimex Group a.s.). Vlastníkem pozemků jsou dvě soukromé firmy (RPG RE Land a Trimex Group a.s.) a obec (Úřad městského obvodu Slezská Ostrava). V lokalitě žije přibližně 50 rodin, tj. cca 200 obyvatel včetně dětí. Domy jsou ve špatném technickém stav. Lokalita Liščina spadá do městské části Slezská Ostrava-Hrušov a je rozdělena na dvě části – horní (starousedlíci) a dolní, která je asi z 98% tvořena Romy. Většina objektů a pozemků na Liščině jsou majetkem soukromé společnosti (RPG). Jako Zárubek a Liščina je i Hrušov neatraktivní městkou periferií, která byla v roce 1997 postižená záplavami. I přesto v této lokalitě zůstává a v nevyhovujících podmínkách nadále žije cca 150 obyvatel. Ve všech třech lokalitách chybí běžná občanská vybavenost, zůstávají zde bydlet ti nejchudší. Lokalitu Hrušov obývají dva velké rody a ostatní obyvatelé si s nimi příliš nerozumí. Členové těchto dvou rodů jsou navzájem příbuzní a nejsou mezi nimi stabilní vztahy. Při práci ve zmíněných lokalitách se na sociální pracovnice obyvatelé často obraceli a obracejí s požadavkem řešení problémů s bydlením. Nejčastěji zmiňují problémy se špatným stavem domů a jeho okolí, neřešením nahlášených závad, vysokým nájemným a doplatky za služby. Zmíněné jevy často vnímají jako projev rasové diskriminace a žádají o pomoc s řešením. Jejich pokusy o individuální jednání s majiteli bytového fondu často končí neúspěšně a dochází ke zhoršování vzájemných vztahů a stavu bytů, domů a okolí. Je evidentní, že bez vzájemné spolupráce obyvatel a vlastníků bytového fondu jsou problémy spojené s bydlením jen obtížně řešitelné.

82

Informace o lokalitách dlouhodobě shromažďují sociální pracovnice o.s. Vzájemné sdružení, které v nich působí a v rámci své spisové dokumentaci si vedou tzv. sociální mapy lokalit, které obsahují informace: historie lokality, demografické údaje, fyzická infrastruktura, sociální struktura, životní styl obyvatel, institucionální infrastruktura.

165

Nedostatek spolupráce je posilován odlišným vnímáním problému obyvateli a majitelů bytového fondu. Pojetí problému na straně obyvatel83 Důvodem špatných vztahů s vlastníky bytového fondu jsou podle obyvatel: -

Vysoké nájmy, které neodpovídají kvalitě bydlení.

-

Nezájem vlastníků bytů o svůj majetek, který často získaly jako „přívažek“ za domy v lukrativnějších oblastech nebo ho považují z důvodu technického stavu nebo lokalizace za neperspektivní.

-

Diskriminace Romů ze strany vlastníků bytového fondu.

-

Obyvatelé mají malou nebo žádnou možnost se přestěhovat do jiných části města a aktivně ovlivnit svoji situaci v oblasti bydlení.

Hlavním důsledkem této situace je podle obyvatel sociálně vyloučených lokalit to, že vlastníci bytů neinvestují do oprav a údržby nebo jsou nahlášené závady řešeny s velkou prodlevou. To má za důsledek především: -

Zhoršující se stav bytů - často se objevují plísně, okna jsou ve špatném stavu (shnilé rámy, chybějící skleněné výplně, špatné těsnění), špatné odpady, mnohde původní neobnovované vybavení bytů (WC, umyvadla, vany, vodovodní baterie), špatné podlahy (chybí části dřevěných podlah, pod starým linoleem se objevuje plíseň a linoleum hnije).

-

Zhoršující se stav domů – zatopené sklepy, neizolované domy, chybějící izolace, fasády, odpadávající omítka, promoklé a vlhké zdi, špatný stav střechy (mnohdy je na střeše natažena jen IPA84), špatné vchodové nebo chybějící vchodové dveře, stará elektroinstalace, špatná či nedokončená kanalizace (při deštích jsou zatopené sklepy, obsah žumpy se vrací do bytů a sklepů), špatné nebo chybějící okapy a parapety u oken, špatný stav schodiště, chybějící zábradlí, balkony jsou v havarijním stavu.

83

Poznatky o pojetí problému obyvateli jsme získaly během opakovaných individuálních a skupinových (opakující se schůzky obyvatel v jednotlivých lokalitách) rozhovorů. 84 IPA je hydroizolační asfaltová lepenka.

166

-

Vysoké nedoplatky za vodu a elektřinu společných prostor, vysoké nedoplatky za plyn a elektřinu v bytech.

-

Vzrůstající nebezpečí a zdravotní ohrožení.

-

Další nespokojenost obyvatel se stavem bydlení a prohlubování špatných vztahů s vlastníky bydlení.

Pojetí problému na straně vlastníků bytového fondu85 Důvodem špatných vztahů s obyvateli sociálně vyloučených lokalit jsou podle vlastníků bytového fondu: -

Skutečnost, že nájemníci jsou mnohdy dlužníky.

-

Obavy z devastace majetku obyvateli.

-

Nedostatek finančních prostředků vlastníků na údržbu a opravy bytového fondu, který je dlouhodobě ve špatném stavu.

-

Pokud vlastníci provedou opravy, bude podle nich nutné zvednout nájemmné.

Hlavním důsledkem této situace je, že vlastníci bytového fondu jsou minimálně motivovaní reagovat na požadavky obyvatel a investovat do oprav bytů a domů. Tato situace dále vede ke: -

Zhoršování stavu domů a bytů.

-

Zhoršování vztahů majitelů s obyvateli sociálně vyloučených lokalit.

4.2.3 Komunitní práce s obyvateli a majiteli bytového fondu Občanské sdružení Vzájemné soužití od počátků svého působení významně prosazovalo myšlenky komunitní práce. Začátky komunitní práce byly spíše intuitivní, postupně se sociální pracovníci ve své práci obraceli k teoretickým 85

Poznatky o pojetí problému vlastníky bytového fondu jsme získali během rozhovorů s jejich zástupci.

167

zdrojům a v roce 2004 byl realizován projekt vzdělávání v komunitní práci pod vedením Jefa Helmera a Leidy Schuringy z Holandska. Během tohoto vzdělávání byla rozpracována metoda komunitního rozvoje jako jedna z metod komunitní práce. Jedním z výstupů projektu byla také kniha Leidy Schuringy Komuntiní práce a inkluze Romů vydaná nejprve v angličtině a v roce 2007 také v českém jazyce. Při řešení problému nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu jsme nejprve posuzovaly, zda je při řešení problému vhodné použít komunitní práci. Použily jsme k tomu tzv. Kahnova kritéria86 (Schuringa, 2007). Výsledkem posouzení podle těchto kritérií byla zjištění: 

Z hlediska podmínky realizovat takové akce, které mohou přinést konkrétní výsledky na místní úrovni jsme dospěly k závěru, že práce na tématu bydlení může přinést konkrétní výsledky na místní úrovni, lidé mohou díky komunitní práci vnímat nějakou perspektivu a prožít úspěch.



Z hlediska požadavku, aby téma lidi spojovalo, motivovalo ke spolupráci a nebylo předmětem sousedských konfliktů, jsme téma bydlení shledaly jako vyhovující.



Téma splňovalo i podmínku, aby se týkalo mnoha obyvatel lokality.



Téma naplňovalo i podmínku, aby kolem něj bylo možné organizovat konkrétní aktivity a ve velké míře do nich obyvatele zapojit.



Téma bydlení splňovalo podmínku veřejného tématu. V našich lokalitách s ním nebylo spojeno žádné citlivé téma či tabu.



Téma bydlení splňovalo požadavek silných emocí, které s ním byly spojeny. Lidé byli se situací silně nespokojení a měli přání s ní něco udělat.

86

Kahnova kritéria (Schuringa, 2007: 60): 1. Téma je realistické a můžeme dosáhnout výsledků na místní úrovni. Lidé potřebují vidět perspektivu a zakusit úspěchy. 2. Téma lidi sjednocuje, jsou motivováni ke spolupráci. 3. Téma zahrnuje mnoho a ne pouze několik lidí. 4. Lidé se mohou kolem tématu nebo aktivity organizovat, mohou mít v řešení aktivní roli. 5. Jedná se o veřejné či zveřejnitelné téma. 6. Okolo tématu jsou silné emoce a lidé mají přání s tím něco udělat. 7. Téma lze jednoduše vysvětlit ostatním. 8. Lidé skutečně chtějí něco udělat, chtějí přispět a stát se aktivními.

168



Z hlediska podmínky vysvětlitelnosti tématu jsme považovali téma bydlení za vhodné.



Podmínka ochoty lidí ve věci něco dělat, přispívat k řešení a stát se aktivními byla v našem případě také splněna.

Na základě těchto závěrů jsme usoudily, že komutnitní práce může být užitečná pro řešení problému spolupráce mezi obyvateli a vlastníky bytového fondu. V následujícím textu popíšeme její hlavní principy a etapy. Komunitní rozvoj je možné považovat za uschopňující přístup, který Schuringa (2007) vymezuje v kontrastu s přístupem poskytujícím. V poskytujícím přístupu je to sociální pracovník, kdo rozhoduje ve prospěch lidí a je přesvědčen, že lidí sami nevědí, co je pro ně důležité a jak řešit své vlastní problémy. Svoji roli vidí v přesvědčování lidí o svém pohledu na věc. Přístup bychom mohli označit také jako paternalistický. Oproti tomu uschopňující přístup usiluje o zapojení lidí (v našem případě obyvatel sociálně vyloučených lokalit a majitelů bytového fondu) do přemýšlení o své situaci, její analýzy, plánování, vedení a realizace změny. Lidé jsou také těmi, kdo monitorují a hodnotí dosažené výsledky. Jejich zapojení do všech těchto činností je bude více motivovat k řešení své situace a dosažení udržitelných výsledků. Uschopňující přístup popsaný Schuringou (2007) je naplněním konceptu zplnomocnění, který je v komunitní práci zdůrazňován právě v souvislosti se sociálním vyloučením (Adams, 2003; Campfens, 1996; Burkett, 2001; Hardcastle, Powers, Wenocur, 2004; Hauteker, 2005; Dixon and Hoatson in Pierson 2002; Fraser, 2005; Parsons, 2002; Bengtsson, Hulgard, 2001). Zplnomocnění jsme definovali v kapitole 3.1 a pro účely našeho výzkumu jsme ho chápály jako účinnou participaci, to je účast na řešení vlastních problémů ve společnosti (Doel, Shardlow, 1998) a jako dosahování vlivu nad okolnostmi života (Thomas a Pierson in Thompson, 1998).

Skrze participaci na řešení tématu

bydlení ve všech fázích (plánování, realizace, hodnocení) by měli obyvatelé a majitelé bytového fondu jednak dosáhnout změn v této konkrétní oblasti bydlení a

169

zároveň si osvojit způsoby možného řešení podobných situací v budoucnu již bez asistence sociálních pracovníků. Participaci v komunitním rozvoji blíže specifikuje Schuringa (2007: 20-21). Její podstatou je snaha o změnu postoje „obětního beránka“ k postoji proaktivnímu. Podle autorky může být taková změna postoje uskutečněna pomocí dvou okruhů – okruhu zájmu a okruhu vlivu. Okruh zájmu zahrnuje vše, co se v našem životě a okolo nás děje. Okruh vlivu je oblastí, kterou můžeme ovlivňovat. Tzn. okruh vlivu je podmnožinou okruhu zájmů, protože ne na všechno, co se kolem nás děje, můžeme mít vliv. Většinou se lidé soustředí na to, co se děje kolem nich a toto dění kritizují. Ve chvíli, kdy se zaměří na to, co mohou změnit, se stávají aktivní a participují na změně. Schuringa (2007) zdůrazňuje, že právě malými úspěchy se lidé učí být aktivnějšími občany a mají motivaci participovat na dění ve společnosti. V našem případě jsme očekávaly jejich aktivitu při ovlivňování problémů s bydlením, ne pouhé čekání, co za ně sociální pracovníci vyřídí. Podstatou komunitní práce je tedy aktivizace lidí, kteří se mají stát subjekty aktivního řešení problému a mají přebírat kontrolu nad vlastními životy. Metodou aktivizace při tom je soustředění pozornosti a činnosti členů komunity (obyvatel a majitelů bytů) na okruh toho, co mohou ovlivnit. K tomu používají kompetence získané prostřednictvím zkušeností z realizace společných akcí, jejichž cílem je řešení problémů komunity. Je možné shrnout, že komunitní práce je intervence usilující o řešení problémů, které přesahují jednotlivce a řešení se děje skrze aktivizaci a participaci komunity. Komunita se pomocí aktivizace mění a stává se nástrojem při řešení problému. (Gojová a kol., 2008) Za jeden z modelů komunitní práce je považován komunitní či lokální rozvoj (Schuringa 2007; Popple, 1995; Henderson a Thomas, 2007), který jsme v pojetí Schuringy (2007) v naší praxi realizovaly.

170

Východiska komunitního rozvoje Metodu komunitního rozvoje při řešení problému nespolupráce obyvatel a majitelů bytového fondu jsme založily na základních východiscích popsaných Schuringou (2007): -

Sociální vyloučení je zapříčiněno souborem faktorů, které lze ovlivnit. Jako k ovlivnitelné jsme přistupovaly také k na první pohled bezvýchodné situaci v oblasti bydlení v romských sociálně vyloučených lokalitách.

-

Všechny komunity a lidé mají potenciál a schopnosti k řešení problémů, tedy i k řešení situace v oblasti bydlení. Tyto silné stránky je třeba posilovat.

-

Komunitní rozvoj se neděje sám od sebe, ale musí být stimulován a povzbuzován. To jsme chápaly jako úkol nás, sociálních pracovníků.

-

Spojení sil obyvatel je nezbytné pro získání většího vlivu na problém nespolupráce obyvatel s majiteli bytového fondu.

-

Organizovanost komunity umožní dosáhnout v oblasti bydlení lepší výsledky.

-

Každá komunita má tendence se rozdělovat, proto je třeba lidi při práci na řešení problému bydlení sjednocovat.

-

Komunitní rozvoj se děje na místní úrovni. Problém bydlení jsme proto řešily na úrovni konkrétní lokality, s jejími obyvateli a majiteli bytového fondu.

-

Přinášení zdrojů zvenčí přispívá k syndromu závislosti a snižuje šance na dosažení udržitelných změn. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly problém nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu řešit s maximálním využitím zdrojů komunity, to je například zručnost obyvatel, ochota dobrovolně pracovat, osobnosti požívající v komunitě autoritu apod.

V souladu s uschopňujícím přístupem (Schuringa, 2007) a koncepty participace a zplnomocnění jsme doufaly, že výsledkem bude kompetentní nebo také

171

mobilizovaná či zplnomocněná komunita87. (Schuringa, 2007; Henderson a Thomas, 2007). V našem případě tedy komunita, která je aktivní v řešení své situace, umí stanovovat své cíle a spolupracovat na nich.88 Při naší práci jsme využily některé ze znaků kompetentní komunity 89 definované Schoenbergem (Henderson, Thomas, 2007) který říká, že komunita je způsobilá ve chvíli, kdy dokáže: 

vytvořit mechanismy vyjednávání a prosazování dohod - v našem případě jsme si kladly za cíl, aby si obyvatelé lokalit vytvořili mechanismy pro vyjednávání s majiteli bytového fondu a naučili se dosažené dohody prosazovat



založit v lokalitě formální i neformální organizace, které mají schopnost definovat různé zájmy komunity ve vztahu k jejímu okolí - v našem případě jsme usilovaly o vytvoření neformální organizace, která je schopna jednat s majiteli bytového fondu v zájmu obyvatel



udržovat komunikaci s veřejnými a soukromými držiteli zdrojů – v našem případě s majiteli bytového fondu



vytvořit mechanismy vytvářející dialog mezi soupeřícími zájmy a skupinami uvnitř komunity – v našem případě mezi obyvateli navzájem a mezi obyvateli a majiteli bytového fondu.

Podle Schuringy (2007) je mobilizovaná komunita schopna zvládat problémy, má efektivní sociální strukturu a vztahy s okolím, je si vědoma svých občanských práv a povinností. Může být analyzována na základě následující indikátorů uvedených v tabulce č. 14. Pro naši situaci to znamená, že komunita umí zvládat problémy 87

Komunitu, která zplnomocnění dosáhla, nazývá Schoenberg (Henderson, Thomas, 2007: 34) způsobilou komunitou – „způsobilá a životaschopná komunita je taková, v které obyvatelé spolupracují na ovlivňování různých aspektů jejich místního společenského pořádku, ve které si obyvatelé určují cíle společného života, ve které mají schopnost pracovat na dosažení těchto cílů“. 88 Pojmy „kompetentní komunita“, „mobilizovaná komunita“, „zplnomocněná komunita“ užíváme jako synonyma. 89 Předpoklady kompetentního fungování lokální komunity popisují také například Cottrell (KirstAshman, Hull, 1997), Schuringa (2007) či Schoenberg (Henderson, Thomas, 2007). Schoenberg (Henderson, Thomas, 2007) vcelku podrobně popisuje znaky zplnomocněné komunity.

172

související s nedostkem komunikace s majiteli bytového fondu a vytvořila pro tento účel určitou vnitřní strukturu a mechanismy a zároveň si je vědoma svých práv a povinností jako nájemců bytů. Schuringa (2007) rozpracovala indikátory mobilizované komunity a otázky, kterými můžeme indikátory zjišťovat. Jejich přehled včetně pomocných otázek uvádíme v tabulce. Otázky nám sloužily pro účely naší reflexe. Snažily jsme se na ně odpovídat v jednotlivých, níže uvedených fázích práce, abychom si ujasnily, zda a v čem se daří obyvatele a majitele bytového fondu mobilizovat. Tabulka č. 14: Indikátory (znaky) mobilizované komunity Uvědomění

Přemýšlí lidé o své situaci v oblasti bydlení? O vztazích s majitelem bytového fondu?

Aktivizace

Jak aktivní jsou lidé v oblasti bydlení?

Mentalita

Jsou lidé pozitivně orientováni do budoucnosti? Věří, že v oblasti bydlení mohou dosáhnout změn?

Lidská kapacita

Jaké jsou kompetence lidí ovlivňovat oblast spolupráce s majiteli bytového fondu?

Sociální struktury

Jak se komunita při řešení otázek bydlení organizuje? Jakou má pro spolupráci s majitelem bytového fondu vytvořenu strukturu?

Vůdcovství

Jsou zde místní lídři, kteří jsou respektováni a mají důvěru v oblasti bydlení?

Demokratické

Je zde tradice demokratického rozhodování?

postupy Vnější síť

Jaké jsou vztahy s vnějším světem v oblasti bydlení, především tedy s majiteli bytového fondu?

173

I jiné modely jsou založeny na obdobném principu, např. model pro hodnocení zplnomocnění

komunity

ABCD90

(Barr,

Hashagen,

2000),

který

hodnotí

zplnomocnění ve čtyřech dimenzích: osobní zplnomocnění, dosažené výsledky, úroveň komunitní organizace a participace a zapojení.

4.2.4 Třífázový model komunitního rozvoje Proces podpory komunitního rozvoje se podle Schuringy (2007) děje ve třech fázích. Obsah jednotlivých etap popisují v české odborné literatuře Schuringa (2007) a Henderson a Thomas (2007). Tři fáze prostupují propojené linie rozvoje – linie organizační, vzdělávací, linie řešení problémů a linie vnějších vztahů. Při realizaci třífázového modelu nám jde jak o řešení konkrétních problémů v komunitě (tzv. „vnější strategii“), tak o dosažení mobilizované komunity (tzv. „vnitřní strategii“). Při řešení problému vždy musíme brát v úvahu, jak naše aktivity a práce na řešení problému mohou přispět k vnitřní strategii, tzn. co se lidé během práce naučí, jak budou zapojeni. (Schuringa, 2007) Komunitní rozvoj probíhá ve 3 fázích (Schuringa, 2007): 1. fáze: zapojení se – cílem je vzájemné poznávání se, vybudování důvěry, dodání sebedůvěry a vytvoření první organizační struktury (nejčastěji spojené s tématy infrastruktury). 2.

fáze:

rozrůstání

organizace

–

cílem

je

realizovat

několik

aktivit

organizovaných samotnými obyvateli a vytvořit stabilní organizační struktury, posilovat schopnosti obyvatel. 3. fáze: činnosti směřující k nezávislosti – cílem je vybudování stabilní a demokratické organizační struktury, kterí má stabilní vazby i mimo komunitu.

90

ABCD = achieving better community development

174

Tyto tři fáze popíšeme při práci v jednotlivých lokalitách. Projekty komunitní práce, jejichž cílem bylo zlepšování spolupráce mezi obyvateli sociálně vyloučených lokalit a majiteli bytového fondu, probíhaly ve třech lokalitách v obvodu Slezská Ostrava – Zárubek, Liščina a Hrušov.

1. fáze – Zapojování se Na začátku této fáze je jen několik lidí, kteří jsou do rozvoje komunity ochotni investovat čas, energii a prostředky. Je třeba začít hledat témata a způsoby, jak lidi mobilizovat a organizovat. Častým prostředkem jsou společné schůzky obyvatel, na kterých se diskutují různá témata. V této fázi se lidé obvykle koncentrují na záležitosti infrastruktury (např. opravy domů, údržba prostranství, výstavba dětského hřiště, řešení dopravní situace apod.). (Schuringa, 2007) V praxi iniciovali svolání setkání sami obyvatelé, ale častěji ji svolávala sociální pracovnice na základě podnětů z rozhovorů. Termín a místo konání setkání byly s obyvateli konzultovány, obyvatelé se podíleli na její organizaci – vylepovali informační plakátky, oslovovali ostatní obyvatele, zvali hosty, sestavovali s komunitním pracovníkem program apod. Osvědčilo se úvodní setkání pořádat na veřejném prostranství před domy. V počáteční fázi komunitní práce na Zárubku bylo zjištěno, že s komunitou v této lokalitě nelze pracovat jako celkem. Na schůzky obyvatel, které byly svolávány na místa, kde se soustřeďuje dění v lokalitě, se mnohdy žádný z obyvatel nedostavil. Postupně se zjistilo, že obyvatelé nemají zájem o řešení problémů celé lokality, nýbrž aktivitu projevují jen obyvatelé některých domů. Situaci dále silně ovlivňovalo klanové složení obyvatel. Schůzky byly proto svolávány v jednotlivých domech. Největší aktivitu projevovali na Zárubku obyvatelé Počáteční 1. Před domem se konaly schůzky obyvatel za hojného počtu všech nájemníků, na nichž se identifikovaly problémy, které chtěli obyvatelé řešit, návrhy jejich řešení byly předloženy jednateli soukromého

175

vlastníka bytů (RK Trimex). Obyvatelé domu Počáteční 1 měli zájem hlavně zvelebovat prostředí, ve kterém žijí. Podobně Hrušov obývají dva velké rody a ostatní obyvatelé si s nimi příliš nerozumí. Členové těchto dvou rodů jsou navzájem příbuzní a nejsou mezi nimi stabilní vztahy. Bylo velice těžké tyto obyvatele stimulovat ke společné práci na společných problémech. Vzhledem k těmto skutečnostem se nám nedařilo obyvatele komunity sjednotit a nadchnout pro společný cíl. Proto jsme se pokusily pracovat komunitně s obyvateli jednoho domu, kteří aktivně přistupovali k řešení svých problémů, měli zájem něco změnit k lepšímu, dokázali spolu navzájem komunikovat, neměli mezi sebou rozpory, které by bránily společné práci. Schůzky byly z počátku moderovány sociální pracovnicí. Obyvatelé byli vyzváni k diskusi potíží a problémů, které vnímají. Problémy se zapisovaly a o každém bodě se diskutovalo. Sociální pracovnice mapovala problémy a spolu s obyvateli a s využitím kritérií podle Kahna zvažovala, které by bylo vhodné s využitím komunitní práce řešit. Schuringa (2007) doporučuje pro začátek vybrat malou dílčí aktivitu, při které může komunita zažít úspěch a konkrétní zlepšení své situace. Téma by mělo umožnit: -

aby se lidé zapojili do konkrétní práce

-

proces je možné sledovat a zapojovat se do něj

-

výsledky jsou konkrétní, viditelné a pro obyvatele významné

-

je potřebná spolupráce s místními institucemi.

Ve všech třech lokalitách obyvatele nejvíce trápil špatný stav domů a jejich okolí. Obyvatelé sami vybrali konkrétní téma, kterým se chtějí společně zabývat. Neosvědčilo se nabízet problémy, které lidé nevnímají jako prioritní (např. úprava dvorku nebyla pro dům prioritní, nájemníci byli spokojení s jeho dosavadním stavem a jejich prioritou byla výměna vodovodního potrubí ve sklepě). Obyvatelé o problému, který budou společně řešit, hlasovali. Při stanovování cílů se osvědčilo používání flipchartů, na které se zapisovala témata obyvatel a návrhy

176

jejich řešení. Zaznamenání problémů pomáhalo při stanovování priorit, o kterých se hlasovalo. V této fázi se ustanovuje místní iniciační skupina, která je složena z komunitního pracovníka a lidí, kteří chtějí být aktivní a reprezentují komunitu. Iniciační skupina má často charakter místní rady, domovního výboru atd. a může být volena. Důležitá je aktivita obyvatel, jejich zapojení a přebírání zodpovědnosti od samého začátku. V této fázi se začíná budovat místní struktura, jejímž jádrem je iniciační skupina. (Schuringa, 2007) Na Liščině byla vytvořena pracovní91 skupina lidí, která se zapojila do budování dětského koutku. Na vybudování měli obyvatelé velký zájem, protože koutek měl sloužit jejich dětem. Skupina byla tvořena sociálními pracovníky, kteří měli za úkol zajistit povolení k výstavbě a komunikaci s dodavatelem prolézaček. Obyvatelé měli na starost úpravu terénu, podíleli se na budování plotu a zabudovávání atrakcí, zajišťovali občerstvení, připravovali a realizovali slavnostní otevření. Pracovní skupina se scházela na schůzkách, kde si lidé rozdělovali konkrétní úkoly. Pokud mělo úkol na starost více lidí, byla vždy stanovena osoba, která byla za daný úkol odpovědná. Rozdělení úkolů a zodpovědnosti se osvědčilo, protože každý věděl, co má dělat a za co je odpovědný. Dětský koutek byl vybudován, obyvatelé se nyní starají o zajištění jeho provozu (dětský koutek je oplocený, uzamčený, obyvatelé se střídají v jeho správě). Tím, že se na vybudování dětského koutku podíleli sami obyvatelé, nedochází k jeho devastaci. V této

fázi

také

začíná

pracovní

skupina

spolupracovat

s místními

„mimokomunitními“ aktéry. (Schuringa, 2007) Například na na Liščině vyvstala potřeba obyvatel komunikovat s vlastníkem domů. Od listopadu 2008 se začali obyvatelé, sociální pracovníci a zástupci soukromého vlastníka bytů (RPG RE) přibližně jednou za dva měsíce scházet na společných schůzkách v Komunitním centru Liščina. Společná sezení svolávali sociální pracovníci a moderovali je. Schůzek se pravidelně účastnilo okolo 20 lidí. Osvědčilo se stanovení pravidel 91

V terénu byl používán pojem pracovní skupina, ale jedná se o iniciační skupinu.

177

(například: každý nápad se zapisuje na flipchart a nehodnotí se, každý má prostor na vyjádření se, neskáčeme si do řeči, na společná setkání jsou zváni zástupci organizací, které považují ve vztahu k tématu za důležité členové komunity a na jejich účasti jsme se předem dohodli, v prostoru, kde se setkání uskutečňuje, se přezouvá, je určen způsob hlasování a dělání přestávek v jednání apod.), která přispívala k účelnému a plynulému průběhu setkání. Při schůzkách se využívaly flipchartové papíry, na které se zapisovaly projednávané body, nápady obyvatel, možná řešení a rozdělení úkolů. Na schůzkách se domlouvaly jednotlivé kroky - co, kdo, kdy udělá. Domluva byla vždy taková, že každá strana udělá něco, např. soukromý vlastník bytů (RPG RE) dodá materiál a obyvatelé si společné prostory domů sami vymalují, okna byla vyměněna z přední strany odbornou firmou, kterou zajistil soukromý majitel domů, a ze zadní strany si muži okna opravili svépomocí. Během menších oprav se prováděly velké opravy, které byly zajišťovány ze strany soukromého vlastníka bytů (RPG RE). Jednalo se o postupnou opravu kanalizace v lokalitě, opravu fasád domů apod. Výsledem bylo zahájení spolupráce mezi obyvateli a soukromým majitelem domů, který začal mít větší zájem na zlepšení bytové situace. Na Zárubku pracovní skupina koordinovala svépomocné úpravy dvorku. Byly zasypány díry, zpevněno podloží a povrch zarovnán struskou. Obyvatelé oklepali, opravili a nastříkali fasádu pod pavlačí, sami si zatmelili a zasklili okna, natřeli rámy oken a parapety ve svých bytech. Postupně natřeli i zábradlí a nalepili kachličky kolem schodů. Renovovali vstupní dveře, poštovní schránky a vyčistili sklepy. Obyvatelé domu měli rovněž zájem o vybudování koupelen, kde by byly instalovány bojlery na teplou vodu, a o WC uvnitř bytů. Z nestandardních bytů po zhodnocení svépomocnými pracemi obyvatel se staly standardní byty. Obyvatelé prováděli svépomocné práce v interiérech domů i jejich okolí za finanční podpory soukromého majitele domů (RK Trimex). Obyvatelé domu na Počáteční 1 měli zájem o zřízení domovníka, jehož si sami zvolili. Tato funkce trvá již od září roku 2008 a ukázalo se, že má smysl. Domovník dbá na pořádek a řád v domě, stará

178

se o jednotlivé opravy, které zároveň hlásí majiteli bytů. Na Počáteční 1 je funkce domovníka dobře zaběhnutá a dobře funguje i přes počáteční nedůvěru více než tři roky. Zpočátku se lidé přijmout funkci domovníka zdráhali, protože se obávali, že by měli z výkonu této funkce problémy ostatními obyvateli. Často jejich rozhodování ovlivňovaly například manželky, které to partnerům zakazovaly z obavy z možných potíží se sousedy. V Hrušově obyvatele nejvíce trápil stav sklepních prostor, který nedovoloval využívat je pro skladování dřeva a uhlí k topení. Majitele domu (obecní úřad) bylo obtížné přesvědčit, že opravy mají smysl a že se na nich budou podílet samotní nájemníci domu. Členům pracovní skupiny se podařilo vyjednat dodání materiálu pro potřebné opravy a přistavení kontejneru pro vyklizení sklepů. S majitelem bytů (obcí) se pracovní skupina domluvila, že pokud obyvatelé vyklidí sklepy, obecní úřad zajistí opravu kanalizace, aby se voda a splašky nevracely zpět do sklepa. Obyvatelé domu sklep postupně vyklidili, z dodaného materiálu zazdili jeho okna, aby nebylo možné do něj vhazovat odpad. Jednání s majitelem domu (obec) se kromě sociálního pracovníka účastnil zvolený obyvatel domu. Práce pokračovaly na základě dohody, kdy jeden krok ke zlepšení stavu bydlení udělal obecní úřad, druhý potom samotní obyvatelé domu (obecní úřad dodal kontejnery, obyvatelé domu sklepy vyklidili, obecní úřad dodal materiál na zazdění sklepních oken, obyvatelé si je svépomocí zazdili, obecní úřad dodal materiál na opravu vstupních dveří, obyvatelé si je svépomocí opravili). Tento postup měl zajistit, že nedojde k úmyslné devastaci opravených a upravených záležitostí či zneužití poskytnutého materiálu. Práce pokračovaly, objevil se však problém s neustále se objevující vodou ve sklepech – voda byla vyčerpána, kanalizační přípojka k domu opravena, ale voda se stále vyskytovala. Nedařilo se nalézt příčinu tohoto stavu. Obyvatelé chtěli pokračovat v úpravách sklepních prostor vybudováním sklepních kójí pro skladování dřeva a uhlí, ale vzhledem k neustále se objevující vodě motivace obyvatel domu postupně opadala, obecní úřad příčinu neustále se objevující vody ve sklepě neřešil, do domu se nastěhovali noví lidé, mezi obyvateli docházelo k hádkám. Část obyvatel začala opravy ničit a dělat nepořádek. Zástupce obyvatel,

179

který se účastnil vyjednávání s obecním úřadem, se snažil opravy a pořádek udržet, neměl podporu ostatních obyvatel. Obecní úřad tak od další spolupráce na zvelebování domu ustoupil. Obyvatele se již nikdy nepovedlo aktivizovat natolik, aby se společně zapojili do úklidu a oprav. Důvodem byla možná jejich špatná zkušenost, demotivace, nechtěné bydlení v lokalitě, špatné vztahy mezi členy komunity či nezájem majitele domu do těchto objektů více investovat.

2. fáze – Rozrůstání organizace Tato fáze začíná v okamžiku, kdy má iniciační skupina (rada, výbor atd.) vybudovanou pozici a dobrou pověst, je lidmi respektována a dokázala, že může reprezentovat komunitu na místním úřadě a před ostatními skupinami. Jejím úkolem je přebírat zodpovědnost za aktivity a informovat a aktivizovat lidi v komunitě. Začínají se organizovat aktivity, do kterých jsou zapojováni i další členové komunity. Iniciační skupina povzbuzuje obyvatele k přebírání iniciativy. Nyní se témata aktivit většinou mění na vzdělávání, trávení volného času a aktivity generující zisk. Role iniciační skupiny se proměňuje, více provází a podporuje další skupiny a členy v jejich aktivitách. (Schuringa, 2007) V této fázi začali být obyvatelé Liščiny a Zárubku samostatní, uměli sami vyjednávat a dohodnout se na jednotlivých pracích s majitelem domu, s nímž vytvořili dobré vzájemné vztahy. První úspěchy a dobrá organizační struktura motivovali k rozšiřování aktivit a přebírání iniciativy. Na Zárubku se vlivem aktivity obyvatel z Počáteční 1 začal zvyšovat zájem o opravy interiéru i v dalších domech. Na Zárubecké 4 a 6 byly svolány schůzky s nájemníky a jednatelem soukromého vlastníka (RK Trimex), na nichž obyvatelé identifikovali problémy, které chtěli řešit. Jednalo se hlavně o opravy bytů, interiérů domů, vyklízení sklepů a úpravy okolí domů a zavedení funkce domovníka. Na Zárubecké 6 si obyvatelé natřeli vstupní i sklepní dveře, opravili a natřeli poštovní schránky, dbali na pořádek kolem svého domu i na dvorku. V obou

180

domech (Zárubecká 4 a 6) se však nepodařilo zavést funkci domovníka, neboť zvolení domovníci nechtěli mít problémy se sousedy, jejichž děti způsobovaly opakované problémy. Od roku 2010 obyvatelé Zárubku budovali zastřešené venkovní posezení a připravovali zděné ohniště. Jednatel majitele domů (RK Trimex) obyvatelům sdělil, že je nakloněn všem nájemníkům, kteří mají zájem na dobrých vztazích, platí řádně nájem a udržují pořádek v domě a podmínkou spolupráce je plnění stanovených

dohod

ze

strany obyvatel

(řádné

platby

nájmů,

zamezení

nelegálnímu odběru elektřiny, pořádek kolem domu).

S jedním z domů na

Zárubku byla po opakované porušování podmínek

zastavena vzájemná

spolupráce a postupně ustal i zájem ze strany nájemníků pokračovat v dohodnutých opravách. Co se týká obecního úřadu, dalšího majitele domů na Zárubku, spolupráce spočívala převážně v zajištění velkoobjemových kontejnerů pro úklidy. Aktivity se rozšiřovaly i na Liščině. Po dokončení dětského koutku převzali iniciativu další obyvatelé a vybudovali odpočinkovou zónu s lavičkami a ruskými kuželkami. Dosažené výsledky si obyvatelé chtěli udržet a hlídali si své vchody, dětský koutek a odpočinkovou zónu, aby nebyly zdevastovány. Když byla možnost zajistit velkoobjemové kontejnery na úklid v lokalitě, obyvatele sami od sebe uklízeli okolí domů a společné prostory v domech. Na Liščině byla vytvořena místní rada ze zástupců obyvatel a pracovníků občanského sdružení Vzájemné soužití. Členové rady vystupovali jako zástupci komunity, byli v neustálém kontaktu s obyvateli (zjišťovali, co lidi trápí, shromažďovali potřebné informace k vyřešení problému) a naopak obyvatelům informace poskytovali (př. zprávy od vlastníka domů o plánovaných úklidech, opravách atd.) Dalším výsledkem společného úsilí obyvatel na Liščině bylo zlepšení vztahů mezi místními obyvateli. Nejsou již tak napjaté, lidé spolu dovedou komunikovat,

181

definovat problémy a spolupracovat na jejich řešení. V místní radě jsou aktivní zástupci zvolení ostatními obyvateli, mají v komunitě respekt, jsou i ostatními mimo komunitu bráni jako zástupci Liščiny. Liščina se pro obyvatele stává „dobrou adresou“. Došlo také k posilování vztahů s vnějším (mimokomunitním) světem. Příkladem je prezentace dosažených výsledků směrem k majoritní veřejnosti. O dosaženém pokroku na Liščině byla ve spolupráci se soukromým majitelem domů (RPG RE) uspořádána fotografická výstava „Liščina!!!“, která dokumentovala roční práci obyvatel na zvelebení lokality. Výstava se uskutečnila v prostorách Magistrátu města Ostravy. 3. fáze – Získávání nezávislosti V této fázi by se měla stabilizovat dobrá organizační struktura. Lidé v komunitě by měli přebírat iniciativu, cítit se svobodní diskutovat nové problémy a nápady. V této fázi se mohou řešit i komplikovanější témata. (Schuringa, 2007) V lokalitě Liščina soukromý majitel domů (RPG RE) renovoval fasády domů. Obyvatelé dokázali diskutovat s majitelem o kvalitě provedené práce a o barevném provedení a na základě diskuze došlo ze strany majitele ke změně barvy fasád. Také dovedli s majitelem vydiskutovat nutnost provedení dalších prací, např. vybudování stříšek u jednotlivých vchodů. Pracovní skupina byla již schopná obracet se v některých záležitostech na majitele domů bez pomoci a podpory komunitních pracovníků. Také v lokalitě Zárubek byli obyvatelé některých domů schopni vyjednávat se zástupcem majitele o potřebnosti dalších oprav a úprav. Obyvatelé měli pozitivní zkušenost s tím, že jejich potřeby jsou vyslyšeny a následně realizovány, a vedlo je to k novým podnětům a zapojení se.

182

4.2.5 Bilance rozvoje komunity Popíšeme souhrnně (viz tabulka č. 15) průběh linií rozvoje ve třech fázích práce na Liščině a na Zárubku, tedy v lokalitách, ve kterých se podařilo realizovat všechny tři fáze práce. Tabulka č. 15: Průběh linií rozvoje ve třech fázích práce na Liščině a na Zárubku Organizační linie

Vzdělávací linie

1. fáze – zapojování se

Formování pracovní skupiny. Zřízení funkce domovníka.

Rozvoj kompetencí obyvatel (př. jak organizovat a vést setkání obyvatel, realizace drobných oprav).

2. fáze – rozrůstání organizace

Stabilizace funkce domovníka. Několik pracovních skupin. Kontaktní osoby pro jednání s majitelem bydlení. Místní rada.

Rozvoj dovedností vyjednávat a organizovat. Rozvoj dovednosti formulovat problém a spolupracovat na jeho řešení.

3. fáze – získávání nezávislosti

Fungující organizační struktura.

Obyvatelé sami umí vyjednávat a formulovat svoje požadavky.

Linie řešení problému Dílčí zlepšení situace (př. dětský koutek, oprava oken, úprava terénu v okolí domů, renovace vstupních dveří atd.). Několik dalších úspěchů v oblasti bydlení.

Komplexnější opravy – např. fasády.

Linie vnějších vztahů Vyjednávání a první kontakt s majiteli bytů. Pravidelná setkání s majiteli bytů. Finanční podpora od majitelů bytů. Vzájemný respekt a důvěra mezi obyvateli a majitelem bydlení. Větší ochota majitele reagovat na požadavky obyvatel. Společná akce obyvatel a majitele bydlení výstava Liščina!!! Stabilní spolupráce s majitelem, která není tolik ohrožena individuálním jednáním obyvatel.

Všemi třemi fázemi a liniemi rozvoje se nám podařilo projít především v lokalitě Liščina. Výsledkem je fungující vzájemný vztah mezi obyvateli a soukromým vlastníkem bydlení (RPG RE), který již není zásadně ovlivněn případným neodpovědným jednáním jednotlivých obyvatel.

183

Pro reflexi průběhu a výsledků spolupráce s obyvateli a majiteli bytového fondu jsme použily koncept mobilizované komunity (Schuringa, 2007), který byl naším hlavním cílem. Lze konstatovat, že obyvatelé Liščiny a Zárubku vykazují některé znaky mobilizované komunity (Schuringa, 2007), které popíšeme. Uvědomění Obyvatelé přemýšlí o své situaci a problémech a přichází s náměty na změnu či řešení. Věří, že mohou něco dokázat, ale zároveň si uvědomují svoji závislost na ostatních obyvatelích.

Aktivizace V lokalitách jsou aktivní obyvatelé, kteří jsou ochotni pracovat i pro komunitní zájmy. Jejich aktivita podněcuje k zapojení dalších a iniciuje další témata.

Mentalita Tím, že lidé postupně vidí výsledky společné práce a snahy o zlepšení kvality života, začínají přemýšlet o budoucnosti (co by se dalo ještě udělat, co bychom tady ještě chtěli mít, aby se nám dobře bydlelo, co nám ještě chybí, co bychom mohli udělat apod.) a oblast bydení vnímají jako téma, které mohou sami ovlivnit. Lidské kompetence Lidé umí uplatnit své kompetence (umí vyjednávat, jiní jsou zruční, další se podílí na úklidu nebo přípravě společného posezení, někteří vědí, kde sehnat potřebný materiál, jaký postup zvolit při řešení daného problému např. se zabudováním laviček, plotu apod.) a zapojením do aktivit se učí kompetencím novým. Jsou schopni o své situaci realisticky přemýšlet, vyjadřovat svá přání a potřeby a naučili se přebírat iniciativu a uplatňovat demokratické postupy při rozhodování.

184

Sociální struktury Komunita na Zárubku je rozdělena do tří klanových rodů, které spolu komunikují velmi opatrně, aby nedocházelo ke střetům. Lidé se organizují spíše v rámci svých domů. Liščina je celistvější, domy jsou v blízkosti, příslušenství ke klanům zde nehraje tak velkou roli a došlo ke zlepšení sousedských vztahů. V každé lokalitě je existující pracovní skupiny a místní rada. Vůdcovství V každé lokalitě jsou aktivní obyvatelé, kteří jsou ostatními respektováni a mají jejich důvěru. Na Zárubku jsou to představitelé jednotlivých domů, na Liščině jsou to většinou lidé, kteří v lokalitě bydlí dlouhodoběji a ti, kteří chtějí něco ve svém bydlišti změnit. Většinou jsou to v obou lokalitách muži. Demokratické postupy V obou lokalitách se ve věcech komunitních aktivit rozvinuly způsoby rozhodování na základě většinového názoru. Každý má možnost se vyjádřit a rozhodovat o způsobu řešení, nejčastěji prostřednictvím hlasování. Do pracovních skupin či místních rad jsou lidé často voleni. Vnější síť Žádná z lokalit není vnějšímu světu uzavřená, do řešení problémů jsou zapojovány další potřebné instituce. V lokalitách i mimo ně se uskutečňují nejrůznější akce, na které jsou zváni zástupci institucí, které v dané lokalitě mají své zájmy.

185

4.2.6 Závěry výzkumu V našem výzkumu jsme chtěly zjistit, čeho lze při řešení problému nedostatku spolupráce mezi obyvateli a majiteli bytového fondu v sociálně vyloučených lokalitách dosáhnout pomocí komunitní práce. Pro účely cíle jsme popsaly a analyzovaly realizaci komunitní práce ve třech ostravských lokalitách. Pro analýzu jsme využili koncept mobilizované komunity, třífázového modelu práce a linií rozvoje. Nejúspěšnější jsme s metodou komunitní práce byli na Liščině. Obyvatelé vykazují znaky mobilizované komunity a lze pozorovat úspěchy ve všech liniích rozvoje. Osvědčilo se nám od počátku klást důraz na aktivitu a odpovědnost samotných obyvatel. Od počátku obyvatelé sami rozhodovali o cílech. Práci jsme rozdělovaly mezi obyvatele, majitele bytů a sociální pracovníky a každý úkol byl přesně popsán a byli určeni konkrétní lidé, kteří jsou za jeho realizaci zodpovědní. Každý tak věděl, co má dělat a za co je odpovědný. Na počátku stáli majitelé bytového fondu na okraji naší pozornosti a měly jsme tendence vnímat potíže jen ze strany obyvatel. Realizace výzkumu nám pomohla tento náš postoj reflektovat a korigovat. Důležité bylo také dosažení prvních viditelných výsledků, které stimulovaly obyvatele k dalším aktivitám. Jako šťastné se ukázalo budování dětského hřiště na Liščině. Hřiště bylo tématem, které obyvatele spojilo a umožnilo jim prožít společný úspěch. Využití komunitní práce ovlivňují i rizika, která nelze předvídat. Obtížné je především zhodnocení šance na dosažení výsledků. Ukázalo se, že ne všechny potřeby nebo nápady obyvatel jsou realizovatelné, protože jejich řešení závisí i na jiných institucích nebo osobách, které mohou mít zájmy opačné či nemají dostatek finančních prostředků na realizaci vyslovených potřeb. Tyto skutečnosti není možné často zcela realisticky posoudit předem a projeví se až během spolupráce s obyvateli. Mohou mít za důsledek zklamání obyvatel a jejich nechuť dále v projektu pokračovat. Příkladem, jak může nepodařená první akce zabránit další práci, byla situace v Hrušově. Úsilí obyvatel o úklid sklepů mařila vnější závada, 186

kterou nebylo v silách obyvatel a sociálních pracovníků vyřešit. Jejich aktivita ustala a s ní i zájem majitele bytů (obce) o další spolupráci. Je třeba počítat i s vlivy nepředvídatelnými. Například určitou aktivitu na Zárubku přerušilo dlouhodobě špatné počasí (deště), aktivita obyvatel vyhasla a již se ji nepodařilo znovu podnítit. Dalším rizikem je vzájemná závislost obyvatel při plnění podmínek spolupráce s majitelem bydlení. Tuto „kolektivní odpovědnost“ může velmi výrazně narušit i jeden nájemce bytu. Jako rizikový se jeví i příliv nových obyvatel do ještě nestabilní spolupráce. Pokud jsou mezi obyvateli a majitelem bytového fondu již vytvořeny vztahy spolupráce, je mnohem menším ohrožením nedodržování dohod ze strany jednotlivých obyvatel (nedochází tolik ke generalizaci ze strany majitele bytového fondu). Na příkladu Liščiny se ukazuje, že aktivní jsou především „starousedlíci“. Roli může sehrávat i nechtěné bydlení v lokalitě (to bylo téma především Hrušova). Lze také konstatovat, že úspěšněji se nám spolupráci dařilo nastartovat se soukromými majiteli nemovitostí než s obcí. Na Zárubku a v Hrušově jsme se potýkaly s klanovým rozdělením obyvatel92. Bylo velmi obtížné je stimulovat ke společné práci na společných cílech. Proto jsme se pokusily pracovat s obyvateli jednoho domu, kteří aktivně přistupovali k řešení svých problémů, měli zájem něco změnit k lepšímu, dokázali spolu navzájem komunikovat, neměli mezi sebou rozpory, které by bránily společné práci. Naše závěry jsou ve shodě se Strategií boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-2015 (Strategie, 2011: 88): „ Komunitní práce není univerzální nástroj řešení problematiky sociálního vyloučení, ale vhodný nástroj aktivizace a zapojení obyvatel v místech, kde identifikujeme ustálená kooperující společenství, a kde rozvoj komunity není segregačním nástrojem zamezujícím vzájemnému prolínání společenských skupin.“

92

Na toto možné riziko při využití komunitních přístupů v sociálně vyloučených lokalitách upozorňuje i Mareš (Mareš, Horáková, Rákoczyová, 2008).

187

ZÁVĚR

V první kapitole jsme popsali a analyzovali současnou situaci sociální práce ve vztahu ke klíčovým soudobým problémům, sociálnímu vyloučení a novým sociálním rizikům. Kapitolu uzavíráme požadavkem na interakční pojetí sociální práce a důrazem na reflexivní kritickou praxi. Při výzkumu sociálních pracovníků na obcích jsme zjistili, že jejich klíčovým tématem konstruování sociální práce je pocit bezmocnost, do kterého se uzavírají prostřednictvím „začarovaného kruhu bezmocnosti“ (viz kapitola 2.3.10) Klademe si otázku, co (a zda vůbec) mohou sociální pracovníci udělat, aby se slovy Baumana (2008: 44) necítili být „jen levnějším agentem odpadového průmyslu“, který má posloužit „k umytí rukou viníků“. Případně „zombie-institucemi“93, jak o nich píše Beck (2007a: 189). Kritériem by podle Becka měla být jejich „schopnost projednávat“ a „sebeorganizovat“ zájmy (vyjadřovat a prosazovat je jako organizovaní aktéři). Podobné stanovisko, které jsme podrobněji rozvedli v závěru druhé kapitoly, vyjadřuje například i Ferguson (2009). Kladli jsme si otázku, nakolik „nezplnomocnění“ sociální pracovníci mohou vykonávat zplnomocňující praxi a zda může být přínosem pro řešení problémů sociálního vyloučení některými autory „revitalizovaná“ komunitní práce. Po detailní teoretické analýze konceptu zplnomocnění a souvisejícího konceptu participace jsme je oba zasadili do oblasti komunitní práce. Možnosti či meze komunitní práce jsme se rozhodli zkoumat s využitím akčního výzkumu. Práci uzavírá výzkumný projekt komunitní práce, který integruje témata předchozích kapitol. Na základě poznatků o procesech a reprodukci sociální a prostorové exkluze jsme se pokusili uplatnit, analyzovat a reflektovat metodu sociální práce, která nekopíruje logiku individualizace či „strukturalizace“ sociálních problémů, ale usiluje o „interakční“ pojetí sociální práce a zároveň 93

Zombie-instituce je podle Becka (2007a: 189) „historicky již dávno mrtvá, přesto však stále nemůže zemřít“.

188

rozpracovává koncepty zplnomocnění a participace do konkrétní aplikace v oblasti komunitní práce. Až po ukončení výzkumu jsme se seznámili s argumentací Šanderové (2007: 16), kterou uvádíme v první kapitole, vycházející z práce Tillyho. Podle jeho názoru ke zmírnění nerovností (tedy ani sociálního vyloučení) nemůže vést snaha o dosažení strukturálních změn. Jak jsme již uvedli v kapitole první, za efektivní autor považuje zaměřit

se na „organizační procesy v mezorovině, v reálných

sociálních prostředích“, což jsme v našem akčním výzkumu činili. Jak Šanderová na stejném místě v textu dodává: „… jedním z předpokladů omezení nerovnosti uznání i rozdělování ohrožujících integritu společnosti je znalost konkrétních praktik nespravedlnosti uznání“. Akční participativní výzkum se ukázal jako vhodný prostředek pro odhalení „konkrétních praktik nespravedlnosti uznání“ a komunitní práce skrze koncepty participace a zplnomocnění jako prostředek získání „uznání“ ve smyslu práce Fraserové (Fraserová, Honneth, 2004). O to jsme při samotné realizaci výzkumu usilovali spíše intuitivně, až teď, při reflexi výzkumu, jsme si uvědomili, že nám šlo i dosažení uznání Romů (změnu jejich obrazu jako neplatičů, vandalů) v očích majitelů bytového fondu, tak i veřejnosti. Akční participativní výzkum chápeme také jako vhodný prostředek pro změnu role sociálních pracovníků jako aktérů a pro uchopení na první pohled velmi obtížných či neřešitelných problémů. Tím, že mohou sociální pracovníci oddělit své role (výzkumník/ sociální pracovník) a také činnosti (pozorování, myšlení, jednání), mohou aktivně realizovat jednotlivé kroky své práce a úspěchy (či neúspěchy) monitorovat a na základě jejich vyhodnocení plánovat další kroky. Vystupují tak částečně z role „hasičů akutních požárů“ a mohou zmírňovat svoje pocity nemohoucnosti a bezmoci. Connells (cit in Anderson, 1996) jako významnou součást moci vnímá možnost kontroly nad definováním a chápáním situace. Dále

jsme

v souladu

s Musilem

(2010:

16)

vycházeli

z přesvědčení

institucionalizovat sociální práci i na základě samostatné aktivity sociálních pracovníků, „kteří budou schopni pomáhat se zvládáním potíží v interakcích a dokážou se na využití tohoto typu pomoci dohodnout.“

189

Při aplikaci konceptu zplnomocnění v rámci komunitní práce jsme narazili i na diskutabilní témata. Jedním z nich je to, co je zplnomocnění jako proces a jako výsledek hodnoceno. Anderson (1996: 77) v této souvislosti podotýká: „Komunity jsou vnímány jako zplnomocněné, když usilují o verzi dobrého života podle vzoru středních vrstev“. Jedná se o požadavek v době prohlubující se polarizace a proměny struktury společnosti značně problematický. Dalším problematickým aspektem je skutečnost, že komunitní práce může vyvolávat mylné očekávání, že pouhé spojení sil klientů může přinést nějakou změnu. Jak upozorňuje Anderson (1996: 73): „Spojení sil je důležitým prvním krokem, ale nemusí nutně vést ke konkrétním změnám“. O tom jsme se přesvědčili i v námi realizovaném akčním participativním výzkumu. Co ale bylo přesně důvodem neúspěchu (či naopak) úspěchu, nejsme, bohužel, schopni identifikovat. Ukázaly se však určité faktory, které mohou proces zplnomocnění podporovat či mu bránit. V oblasti komunitní práce se množí zjištění, že lokálně rozvinutá řešení jsou podstatně více zplnomocňující a umožňují tvořivější přístupy. (Rappaport cit in Anderson, 1996). Podle jiných autorů je přesun na lokální úroveň důsledkem přesvědčení, že to jediné může být skutečně ovlivněno. Úspěch projektů komunitního rozvoje je podle názoru Hautekeura a Hendersona (2008) závislý i na otevřenosti a podpoře ze strany lokální politiky. I to se ukázalo jako důležitý prvek, především při práci v Hrušově. Na základě studie sítí institucionálních aktérů rozvoje malého města Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák (2010) zdůrazňují sociální síť vazeb mezi regionálními a lokálními aktéry ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru jako důležitý faktor regionálního a lokálního rozvoje. Svůj závěr podporují hypotézami o sociálních sítí institucionálních aktérů lokality a regionu. Uvádí např. tvrzení Cannarella a Piccioni (Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010), že teritoriální sítě lokálních aktérů jsou předpokladem kooperativního prostředí, které je považováno za klíčové pro endogenní rozvoj. Podobně Beugelsdijk, Van Schaik

190

(Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010) se domnívají, že dobře fungující regiony mají husté sítě asociací a skupin, které podporují spolupráci spíše než hierarchické nařizovaní. Podobně Fromhold-Eisebith (Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010) vidí husté sítě a důvěryhodné vztahy jako předpoklad soudržnosti. Autoři (Vajdová, Bernard, Stachová, Čermák 2010) ve své studii dospěli k závěru, že místní veřejná správa je rozhodujícím aktérem místního rozvoje (nevytváří uzavřenou skupinu a její relace k ostatním institucím jsou významné) a může plnit roli

koordinátora,

případně

iniciátora

společných

aktivit

a

organizátora

participativních procesů v lokalitě. V této oblasti vnímáme nevyužitý potenciál pracovníků sociálních odborů obecních úřadů. Tato zjištění zdůrazňují roli komunitní práce v posilování sociálních sítí a vytváření „kanálu k politice“ (Anderson, 1996). Nástrojem, který k tomu může sociální práce v České republice využít je komunitní plánování94, které je široce uplatňované a může přinášet možnost participace lidí na definování jejich potřeb a designování způsobů jejich řešení. Mnoho autorů však upozorňuje na problémy spojené s participací uživatelů sociálních služeb (Bernard, 2010; Kubalčíková, Krchňavá 2010).

Kubalčíková a Krchňavá (2010) v závěru své studie uvádějí, že

organizátoři komunitního plánování zřídka vytváří vhodné struktury podporující účast uživatelů. Na základě výše uvedené argumentace by sociální pracovníci měli usilovat o vytváření prostoru pro participaci a artikulaci potřeb obyvatel, vytvářet a rozvíjet sociální sítě a vycházet z konkrétních definicí situace klienty samotnými a spoléhat se spíše na lokální zdroje a specifika. Vzrůstající význam bude mít pravděpodobně také podpora svépomocných aktivit s cílem obnovit primární vazby jako zdroj vzájemné pomoci a podpory. V tomto smyslu vidí v České republice budoucnost sociální práce Chytil (2007). Podpora rozvoje solidární ekonomiky je viděna jako další významná role sociálních pracovníků (Chytil, 2007, Elsen, 2005) V českém kontextu na možnosti využívání sociální ekonomiky při práci se sociálně vyloučenými odkazuje například 94

Komunitní plánování je jeden z modelů komunitní práce (Popple, 1996) Komunitní plánování je plánování sociálních služeb na lokální úrovni, které by mělo probíhat za spolupráce široké veřejnosti a vycházet z místních specifik.

191

Šťastná (2010) a navrhuje obnovit tradici družstevního bytového hnutí, ve kterém vidí potenciál řešení dostupného bydlení i pro chudší vrstvy.

Autorka vyzývá

českou odbornou veřejnost k přemýšlení, jak využít sociální ekonomiku pro řešení problémů sociálního vyloučení. Navrhuje sociálním pracovníkům, aby hledali nové partnery, například odbory či bytová družstva. Další hypotézou, kterou z provedené analýzy vyvozujeme je, že chápání role sociálního pracovníka se bude více diferenciovat v závislosti na konkrétních lokálních podmínkách, podle aktuálních potřeb. Jsme „nuceni hledat lokální řešení problémů…“. (Bauman, 2008: 37) Jak ovšem upozorňuje Morley a Macfarlane (2012: 700) je třeba lokální kontexty a jednání chápat v jejich širším politickém rámci. Tato perspektiva, vycházející z kritické sociální práce, podle jejich názoru „otevírá okno pro možnosti změn sociálních opatření, které jsou obvykle vnímány jako institucionalizované a neměnné““. Sociální práce ze své podstaty nemůže být bez hodnotových a politických orientací. Lee (2001: 381) cituje tvrzení Richana: „Znevýhodnění musí přesvědčit lidi s mocí, aby učinili ta správná rozhodnutí“. Otázkou je, kdo jsou to ti lidé s mocí. Politici? Politizace sociální práce, je návod mnoha autorů (Holasová, 2012; Leonardsen, 2007) .Je třeba ale zvážit argument Baumana o odluce moci a politiky tlakem globálních sil. (Bauman, 2008) Beck (2007b: 298) k diskusi dodává: „Kosmopolitní obnovení politiky je podstatným zdrojem moci. Jinak řečeno: ztráta utopie znamená ztrátu moci. Jen ten, kdo může nadchnout, získá souhlas a moc. Znovuobjevení velkých cílů, velké politiky slouží obojímu: obsahovanému znovuoživení i jejímu zplnomocnění. Obojí souhrnně vytvoří strategii repolitizace politiky.“ Beck (2007b: 300) vkládá naděje do strategie mnohostranných kosmopolitních (tedy nadnárodních) a multidimenzionálních koalic, které chápe jako partnerství představitelů různých sektorů (nevládní organizace, občanské společnost, podniky, univerzity) a které se podle jeho názoru mohou stát nástrojem zvládání globálních problémů. Kromě lokálních řešení by sociální pracovníci neměli zapomínat na hodnoty a tradice své profese a ve spolupráci s dalšími pracovníky vnímat potenciál 192

dosažení změny. Vraťme se k výroku Fergusona (2009: 93) je třeba „překonat bědování nad krizí sociální práce a začít aktivně ovlivňovat současné trendy“. U úvodu jsme si kladli otázku, jak sociální pracovníci mohou naplňovat myšlenky zplnomocnění, které můžeme chápat jako pomoc dosahovat klientům vliv (moc) nad těmi oblastmi života, ve které ji nemají, když sami svoji vlastní situaci jako sociální pracovníci vnímají jako „bezmocnou“, v jazyce konceptu zplnomocnění jako „nezplnomocněnou“. V naší práci jsme došli k závěru, že je třeba soustředit se na oblasti, které sociální pracovníci ovlivnit mohou a nahradit metody, které ke změnám nevedou. Morley a Macfarlane (2012: 700) zdůrazňují potřebu „každodenního lokálního aktivismu“, který může vést k „dekonstrukci či rekonstrukci“ praxe a mocenských vztahů a umožňuje pracovat s ambivalencí, nejistotou a proměnlivostí, a potřebu kritické reflexivity.

193

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ADAMS, R. Social Work and Empowerment. 3rd edition. Basingstoke: Palgrave, 2003. ADAMS, R. Empowerment, Participation and Social Work. 4th edition. Basingstoke: Palgrave, 2008. AIMERS, J. Using Participatory Action Research in a Local Government Setting. In: HUGHES, I. Action Research Electronic Reader [online]. The University of Sydney [cit. 2009-10-06]. Dostupné z: http://www.behs.cchs.usyd.edu.au/arow/reader/aimers.htm. ALSOP, R. a N. HEINSOHN. Measuring Empowerment: Structuring Analysis and Framing Indicators. In: Policy research working paper [online]. Washington DC: World

Bank,

2005.

Dostupné

z:

http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=665062. ANDERSON, J. Yes, But IS IT Empowerment? Initiation, Implementation and Outcomes of Community Action. In: HUMPHRIES, B. Critical Perspectives on Empowerment. Birmingham: Venture Press, British Association of Social Workers, 1996, s. 69-84. ARCHER, M. S. Lze najít pojítko mezi vysvětlením a porozumením? Sociologický časopis/ Czech Sociological Review, 1, 2008, s. 7-22. ARNSTEIN, S. R. A Ladder of Citizen Participation [online]. 2004. Dostupné z: http://lithgow-schmidt.dk/sherry-arnstein/ladder-of-citizen-participation.html. BABBIE, E. The Basics of Social Research. 3rd edition. Thomson / Wadsworth, 2005. BALÍK, S. a M. KUBÁT. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, s. r. o., 2004. BARKER, R. L. Social Work Dictionary. 3rd Edition, NASW Press, 1995. BARR, A. a S. HASHAGEN. ABCD handbook: A framework for evaluating community development. London: Community Development Foundation, 2000.

194

BARŠA, P. Konstruktivismus a politika identity. Antropowebzin, 1-2, 2006, s. 2135. BAUMAN, Z. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002. BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2004. BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. 2. vydání. Praha: SLON, 2006. BAUMAN, Z. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha: Academia, 2008. BECK, U. Riziková společnost: Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON, 2004. BECK, U. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Praha: SLON, 2007a. BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007b. BENGTSSON, S. a L. HULGARD. Co-operative Activity and Community Development. In: BORZAGA, C. a J. DEFOURNY. The Emergence of Social Enterprise. London: Routledge, 2001. BERGER, P. a T. LUCKMANN. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. BERNARD, J. Komunitní plánování sociálních služeb a problémy participace. Sociální práce / Sociálna práca. 2010, č. 3, s. 100 – 109. Big Society. [online] Dostupné z: http://www.cabinetoffice.gov.uk/content/bigsociety-overview. BOOKCHIN, M. Od urbanizace ke městům. Sedmá generace. 2001, č. 3, s. 19-22. BURCHARDT, T. a J. LE GRAND a D. PIACHAUD. Social Exclusion in Britain 1991 -1995. Social Policy and Administration. 1999, roč. 33, č. 3, s. 227-244. BURKETT, I. The Globalised and Postmodern Frameworks and Justifiers of Local Community Based Practice: Will Community Development Move to the Centre of Social Work Practice and Education? St. Lucia: School of Social Work and Social Policy University of Queensland, 2000. BURKETT, I. Traversing the swampy terrain of postmodern communities: towards theoretical revisionings of community development. European Journal of Social Work. 2001, roč. 4, č. 3, s. 233-246. BYRNE, D. Social exclusion. Berkshire: Open University Press, 2005. CAMPFENS, H. Community Development Around the World: Practice, Theory, Research, Training. Toronto: University of Toronto Press, 1996.

195

CASTEL, R. Les métamorphoses de la question sociale. In: KELLER, J. Modernisation and Transformation of the Social. Eichstätt: ISIS, 2007. CÍSAŘ, O. Politický aktivismus v České republice: Sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. COULSHED, V. a J. ORME. Social Work Practice. An Introduction. 3rd edition. London: Macmillan, 1998. CRESWELL, J. W. Qualitative inquiery and research design: Choosing among five approaches. London: Sage Publications, 2007. CROFT, S. a O. BERESFORD. User Participation. The Blackwell encyclopedia of social work. Malden: Basil Blackwell, 2000, s. 355-357. D´CRUZ, H.; GILLINGHAM, P.; MELENDEZ, S. Reflexivity: A Concept and its Meanings for Practitioners Working with Children and Families. Critical Social Work,

1,

2007.

[online].

[cit

2012-09-15]

Dostupné

na

Internetu:

http://www.uwindsor.ca/criticalsocialwork/2007-volume-8-no-1 Definition of Social Work. International Federation of Social Workers [online]. [cit 2010-10-20]. Dostupné na Internetu: http://www.ifsw.org/en/p38000208.html. DEFOURNY, J. Introduction – From third sector to social enterprise. In: BORZAGA, C. a J. DEFOURNY. The Emergence of Social Enterprise. London: Routledge, 2001. DOEL, M. a S. SHARDLOW. The new social work practice. Hampshire: Arena, 1998. DOMINELLI, L. Women and community action. Birmingham: Venture Press, 1990. DOMINELLI, L. Empowerment: Help or Hindrance in Professional Relationship. In: STEPNEY, P. a D. FORD. Social Work Models, Methods and Theories. Dorset: Russell House Publishing, 2000. DOWLING, M. Social Exclusion, Inequality and Social Work. Social policy & administration. 1999, roč. 33, č. 3, s. 245-261. DURKHEIM, E. Elementární formy náboženského života. Praha: Ikoymenh, 2002.

196

ELISHEVA, S. Developing a Theory of Empowerment. In: ELISHEVA, S. Empowerment and community plannning [online]. 2004. Dostupné z: npow.org/elis heva_saden_empowerment_intro.pdf. ELLIOT, J. Action Research for Educational Change. Buckingham: Open University Press, 1991. ELSEN, S. Economic Selforganisation and Civil Society. Local Economy and Sustainable Community Development. European IUCISD Konference: Face of Research in European Social Development: Aims, Results, Impact. Graz, Austria, 2005. ERATH, P. a HÄMÄLLÄINEN, J. Theory in Social Work. In: ADAMS, A., P. ERATH a S. M. SHARDLOW. Key Themes in European Social Work. Lyme Regis: Russell House, 2001. FEATHERSTONE, B.; BROADHURST, K.; HOLT, K. Thinking SystemicallyThinking Politically: Building Strong Partnerships with Children and Families in the Context of Risik Inequality. British Journal of Social Work, 4, 2012, s. 618-633. FELLIN, P. The Community and the Social Worker. 2nd edition. Illinois: F. E. Peacock Publishers, 1995. FERGUSON, I. Increasing User Choice or Privatizing Risk? The Antinomies of Personalization. British Journal of Social Work, 3, 2007, s. 387-403. FERGUSON, I. „Another Social Work is Possible!“ Reclaiming the Radical Tradition. In LESKOŠEK, V. Theories and Methods of Social Work. Ljubljana: Faculty of Social Work, University of Ljubljana, 2009. FERGUSON, I.; WOODWARD, R. Radical social work in practice. Making a difference. Bristol: The Policy Press, 2009. FEŘTOVÁ,

M.

a

J.

TEMELOVÁ.

Prostorová

specifika

strukturální

nezaměstnanosti na úrovni obcí. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2011, č. 4, s. 681-715. FOOK, J. Social Work: Critical Theory and Practice. London: Sage, 2002. FOUCAULT, M. Moc, subjekt a sexualita. Bratislava: Kaligram, 2000. FRASER, H. Four different approaches to community participation. Community Development Journal. 2005, roč. 40, č. 3, s. 286-300.

197

FRASEROVÁ, N. a A. HONNETH. Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 2004. FREIRE, P. Pedagogy of the oppressed. Harmondsworth: Penguin, 1972. FRIEDMANN, J. Rethinking poverty: empowerment and citizen rights. International Social Science Journal. 1996, č. 148, s. 161-189. FOJTÍKOVÁ, Z. Zplnomocnění a participace v komunitní práci. Diplomová práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta, 2007. GAC. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting, 2006. GERMAIN, C. B. a A. GITTERMAN. The life model of social work practice. New York: Columbia University Press, 1980. GIDDENS, A. Důsledky modernity. Praha: SLON, 1998. GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. GIDDENS, A. Třetí cesta a její kritici. Praha: Mladá fronta, 2004. GOJOVÁ, A. Teorie a modely komunitní práce. Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity, 2006. GOJOVÁ, A., H. SOBKOVÁ, D. NEDĚLNÍKOVÁ, L. MASTNÁ, S. ZAJDÁKOVÁ, I. HRADECKÝ, H. MALINOVÁ, M. ZIMMERMANNOVÁ a D. ČERNÁ. Terénní sociální práce s vybranými cílovými skupinami z hlediska vybraných metod a přístupů sociální práce. In: JANOUŠKOVÁ, K. a D. NEDĚLNÍKOVÁ (eds.). Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. Sborník studijních textů. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Zdravotně sociální fakulta – katedra sociální práce, 2008. GOJOVÁ, A. a D. NEDĚLNÍKOVÁ. Inclusive potential of empowerment and participation in community work. In: CHYTIL, O., G. J. FRIESENHAHN, F. W. SEIBEL a J. WINDHEUSER (Hrsg). Sociální profese pro sociální Evropu. Boskovice: Albert, 2009. GOJOVÁ, A. Community Work and the Ideas of Empowerment and Participation in the Changing Social Context. In: SEIDEL, F. W., W. LORENZ a O. CHYTIL. (eds.). European Developments and the Social Professions. Community,

198

Education, Research, Professionalisation. ECPRESS – Edition 7. Boskovice: Albert, 2011. GOJOVÁ, A., A. GELETIČOVÁ, L. MASTNÁ, M. SADIVOVÁ a L. ŽEMBOVÁ. Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení. Sociální práce / Sociálna práca. 2012, č. 1, s. 77-91. GRAY, M. a S. A. WEBB. Social Work Theories and Methods. London: Sage Publications, 2009. GREGG, P., J. WALDFOGEL a E. WASHBROOK. Family expanditures postwelfare reform in the UK: Are low-income families starting to catch up? Labour Economics. 2006, roč. 13, s. 721-746. HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: FILOSOFIA, 2000. HARDCASTLE, D. A., POWERS, P. R. a WENOCUR, S. Community practice: theories and skills for social workers. 2nd edition. Oxford: Oxford University, 2004. HARDINA, D. Analytical Skills for Community Organization Practice. New York: Columbia University Press, 2002. HARRINGTON, A. a kol. Moderní sociální teorie. Praha: Portál, 2006. HARRIS, J. Social Work Business. London: Sage, 2003. HART, R. Children´s Participation: From Tokenism to Citizenship. UNICEF ICDC. Florence: International Child Development Centre, 1992. HARTL, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON, 1997. HATTON, K. Social Work in Europe: Radical Traditions, Radical Futures? Social Work in Europe. 2001, č. 1, s. 32-43. HAUTEKEUR, G. Community Development in Europe. Community Development Journal. 2005, roč. 40, č. 4, s. 385-398. HAUTEKEUR, G. a P. HENDERSON. Community Development in Europe. In: BRAKE, R. a U. DELLER. (eds.). Community Development – A European Challenge. Opladen & Farmington Hills: Barbara Budrich Publisher, 2008. HENDERSON, P. a D. N. THOMAS. Zručnosti komunitnej práce v susedstvách. Nitra: Centrum komunitného rozvoja, 2007.

199

HILLS, J., J. LE GRAND a D. PIACHAUD. Understanding Social Exclusion. Oxford: Oxford University Press, 2002. HIRT, T. a M. JAKOUBEK. (eds.). „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. HOLASOVÁ, V. Manažerismus v sociální práci: prosazování a důsledky. Disertační práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2009. HOLASOVÁ, V. Sociální práce jako nová tržní příležitost? Sociální práce / Sociálna práca. 2012, č. 2, s. 126-137. HOWE, D. Modernity, Postmodernity and Social Work. The British Journal of Social Work. 1994, č. 5, s. 513-532. HUBÍK, S. Sociologie vědění. Praha: SLON, 1999. HUMPHRIES,

B.

Contradicitions

in

the

Culture

of

Empowerment.

In:

HUMPHRIES, B. Critical Perspectives on Empowerment. Birmingham: Venture Press, British Association of Social Workers, 1996, s. 1-16. CHANAN, G. Community Responses to Social Exclusion. In: PERCY-SMITH, J. Policy responses to social exclusion towards inclusion? Buckingham: Open University Press, 2000. Changing Lives: Report of the 21st Century Social Work Review. Edinburgh: Scottish executive, 2006. CHYTIL, O. K problematice využívání terminologie ve výuce sociální práce. Disertační práce. Trnava: Trnavská univerzita, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, 2002. CHYTIL, O. Důsledky modernizace pro sociální práci. Sociální práce / Sociálna práca. 2007, č. 4, s. 64-71. JEYASINGHAM, D. White Noise: A Critical Evaluation of Social Work Education´s Engagement with Whiteness Studies. British Journal of Social Work, 4, 2012, s. 669-686. JOHNSON, L. C. Social work practice. A generalist approach. Boston: Allyn and Bacon, 1992.

200

JONES, C. The Ne-liberal Assault: Voices from the Front-line of British Social Work. In: FERGUSON, I., LAVALETTE, M., WHITMORE, E. (eds.) Globalisation, Global Justice and Social Work. London: Routledge, 2004. JORDAN, B. Tough love: Social work, social exclusion and the “third way”. British Journal of Social Work. 2001, roč. 31, č. 3, s. 527–46. KALINA, K. Terapeutická komunita: obecný model a jeho aplikace v léčbě závislostí. Praha: Grada, 2008. KAŠPAROVÁ, I., Š. RIPKA a K. SIDIROPULU JANKU. (ed.). Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České republice. Moravské lokality. Praha: Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity, 2008. KELLER, J. Vzestup a pád středních vrstev. Praha: SLON, 2000. KELLER, J. Soumrak sociálního státu. Praha: SLON, 2005. KELLER, J. Modernisation and Transformation of the Social. Eichstätt: ISIS, 2007. KELLER, J. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: SLON, 2010. KELLER, J. Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Praha: SLON, 2011. KELLER, J. Sociologie jako konstrukt středních vrstev. Sociológia, 4, 2012, s. 407 – 431. KEMMIS, S. a R. McTAGGART. Action Research Planner. Victoria: Deakin University Press, 1988. KIRST-ASHMAN, K. K., G. F. HULL. Generalist practice with organizations and communities. Chicago: Nelson-Hall Pubslihers, 1997. KLIMPLOVÁ. L. Nová sociální rizika a reformní trendy evropských sociálních států v reakci na ně. In: SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER. (eds.). Nová sociální rizika. In: Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2010, č. 1, s. 23-43. KOSTELECKÝ, T. Housing and Its Influence on the Development of Social Inequalities in the Post-Communist Czech Republic. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2000, č. 2, s. 177-193.

201

KOTÝNKOVÁ, M. Evropská výzva: vytváření začleňujících společností a modernizace Evropského sociálního modelu. In: Sociální vyloučení a chudoba. Praha: MPSV, 2004, s. 20-36. KROPOTKIN, P. Pospolitost. Praha: Družstevní nakladatelství Kniha, 1922. KRUMER-NEVO, M., I. WEISS-GAL a M. MONNICKENDAM. Poverty-Aware Social Work Practice: A Conceptual Framework for Social Work Education. Journal of Social Work Education. 2009, roč. 45, č. 2, s. 225-243. KUBALČÍKOVÁ, K. a A. KRCHŇAVÁ. Komunitní plánování jako prostor pro účast uživatelů na rozhodování: realita, nebo iluze? Sociální práce / Sociálna práca. 2010, č. 3, s. 110 – 121. KVASNIČKA,

R.

Popis sociálně vyloučených

romských

lokalit

v regionu

Ostravska. Ostrava: Agentura pro sociální začleňování, 2010. LEDWITH, M. Community development. A criticial approach. Bristol: The Policy Press, 2011. LEE, J. A. B. The Empowerment Approach to Social Work Practice. New York: Columbia University Press, 2001. LEONARDSEN, D. Empowerment in social work: an individual vs. a relational perspective. International Journal of Social Welfare [online]. 2007, roč. 16, č. 1, s. 3

–

11.

Dostupné

z:

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1468-

2397.2006.00449.x/pdf. LEVITAS, R. The Inclusive Society? Social Exclusion and New Labour. Basingstoke: Macmillan, 1998. LORENZ, W. Reconstruction Processes in Europe: Social Work Theories and Methods. In LITTLECHILD, B.; ERATH, P.; KELLER, J. De- and Reconstruction in European Social Work. Stassfurt: BK – Verlag, 2005. LUPTON, R. a A. POWER. Social exclusion and neighbourhoods. In: HILLS, J., J. LE GRAND a D. PIACHAUD. Understanding Social Exclusion. Oxford: Oxford University Press, 2002. MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SLON, 1999. MAREŠ, P. Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2000, č. 3, s. 285-297.

202

MAREŠ, P., M. HORÁKOVÁ a M. RÁKOCZYOVÁ. Sociální exkluze na lokální úrovni. Praha: VÚPSV, 2008. MAREŠ, P. a T. SIROVÁTKA. Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování (inkluze) – koncepty, diskurz, agenda. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2008, č. 2, s. 271–294. MATĚJŮ, P. a M. L. SMITH. Kontinuita a změna přesvědčení o distributivní spravedlnosti v České republice v letech 1991 až 2009. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2012, roč. 48, č. 1, s. 65-84. MAYO, M. Community Work. In: HANVEY, CH. a T. PHILPOT. Practising Social Work. London: Routledge, 1996. MAYO, M. Community Work. Social Work: Themes, Issues and Critical Debates. Basingstoke: Palgrave, 1998. McDONALD, C. Challenging Social Work: The Context of Practice. London: Palgrave, 2006. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2009. MORLEY, CH.; MACFARLANE, S. The Nexus between Feminism and Postmodernism: Still a Central Concern for Critical Social Work. British Journal of Social Work, 4, 2012, s. 687-705. MUFFELS, R. Stárnutí a flexibilizace. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 1998, č. 3, s. 285-302. MULLALY, R. P. Structural Social Work: Ideology, Theory and Practice. 2nd edition. Oxford: Oxford University, 1997. MUSIL, L. “Ráda bych Vám pomohla, ale”. Brno: Marek Zeman, 2004. MUSIL, L. Tři pohledy na budoucnost sociální práce. In: SMUTEK, M.; SEIBEL, F.; TRUHLÁŘOVÁ, Z. Rizika sociální práce. Sborník textů, VII. Hradecké dny sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010. MUSIL, L. a R. TALAŠOVÁ. Sebevýzkum jako nástroj řešení problemů práce s klientem. Sociální práce / Sociálna práca. 2012, č. 2, s. 75-89. NAVRÁTIL, P. Sociální práce jako konstrukce. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 1998, č. 1, s. 37 – 50.

203

NAVRÁTIL, P. Reflexivita v posouzení a v sociální práci. NAVRÁTIL, P.; JANEBOVÁ, R. a kol. Životní situace klientek a klientů sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010. NGUNJIRI, E. Participatory methodologies: double-edged swords. Development on Practice, 1998, roč. 8, č. 4, s. 466-470. NETTING, F. E., P. M. KETTNER a S. L. McMURTRY. Social Work Macro Practice. New York: Longman, 1993. NOVAK, T. Empowerment and the Politics of Poverty. In: HUMPHRIES, B. Critical Perspectives on Empowerment. Birmingham: Venture Press, British Association of Social Workers, 1996, s. 85-98. PARSONS, R. J. Guidelines for empowerment-based social work practice. Social workers’desk Reference. Oxford: Oxford University, 2002. PARTON, N.; O´BYRNE, P. What do we mean by constructive social wokr? Critical Social Work, 1, 2000. [online]. [cit 2012-09-15] Dostupné na Internetu: http://www.uwindsor.ca/criticalsocialwork/what-do-we-mean-by-constructivesocial-work PAYNE, M. Social Work and Community Care. London: Macmillan, 1995. PAYNE, M. Modern Social Work Theory. London: Macmillan, 1997. PAYNE, M. Modern Social Work Theory. Basingstoke: Macmillan, 2005. PELCL, P., D. ROSECKÝ a O. ORINIAKOVÁ. Zapojení veřejnosti do plánování regionálního rozvoje. Přerov: Centrum pro komunitní práci, 2001. PERCY-SMITH, J. Policy responses to social exclusion towards inclusion? Buckingham: Open University Press, 2000. PIERSON, J. Tackling Social Exclusion. London: Routledge, 2002. PIERSON, J. Going Local: Working in Communities and Neighbourhoods. London - New York: Routledge, 2008. POPPLE, K. Analysing Community Work. Its Theory and Practice. BuckinghamPhiladelphia: Open University Press, 1995. POSTLE, K. a P. BERESFORD. Capacity Building and the Reconception of Political Participation: A Role for Social Care Workers? British Journal of Social Work. 2007, č. 37, s. 143–158.

204

POTŮČEK, M., J. MUSIL a M. MAŠKOVÁ. Strategické volby pro českou společnost. Teoretická východiska. Praha: SLON, 2008. POTŮČEK, M. Veřejná služba stigmatizuje občany. Revue Sondy. 2012, č. 9, s. 17. PUNCH, K. P. Introduction to Social Research. London: Sage Publications, 2005. RÁKOCZYOVÁ, M. Komunitní sociální práce jako jeden z nástrojů řešení problému sociální exkluze. Sociální práce / Sociálna práca. 2003, č. 1, s. 69-82. REPKOVÁ, K. Participatívny prístup v sociálnej práci – ambiciózny projekt slovenskej sociálnem administratívy. Sociální práce / Sociálna práca, 2009, roč. 9, č. 3, s. 114-123. ROCKS, P. The Working Poor in Ireland: an analysis of EU-SILC 2005. Research Working Paper 08/09. Poverty Research Initiative, 2008. RODGERS, J. R., D. ROBSON. Travail to no avail? Working poverty in Australia since 2000. Australian Journal of Labour Economics. 2008, roč. 11, č. 1, s. 7-25. ROCHA, E. M. A Ladder of Empowerment. Journal of Planning Education and Research. 1997, roč. 17, č. 1, s. 31-44. ROOSA, M. W., S. DENG, R. L. NAIR a G. L. BURRELL. Measures for Studying Poverty in Family and Child Research. Journal of Marriage and Family. 2005, č. 4, s. 971-988. RŮŽIČKA, M. Geografie sociální exkluze. Sociální studia. 2006, č. 2, s. 117-132. RŮŽIČKA, M. Časoprostorové a infrastrukturní aspekty procesu sociální exkluze. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2011, č. 2, s. 273-295. SANDERSON, I. Access to services. In: PERCY-SMITH, J. Policy responses to social exclusion towards inclusion? Buckingham: Open University Press, 2000. SARACENO, CH. Social assistance dynamics in Europe. National and local poverty regimes. Bristol: Policy Press, 2002. SEYMOUR-ROLLS, K. a I. HUGHES, I. Participatory Action Research: Getting the Job Done. Action research resources [online]. [cit. 2009-10-06]. Dostupné z: http://www.scu.edu.au/schools/gcm/ar/arr/arow/rseymour.html. SHULMAN, L. The Skills of Helping Individuals, Families and Groups. Itasca, Illinois: F. E. Peacock Publisher, 1992.

205

SCHÖN, D. A. The Reflective Practitioner: How Professionals Think In Action. London: Temple Smith, 1983. SCHURINGA, L. Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Radovan Goj, 2007. SIP, D. a P. JINDROVÁ. Komunitní organizování na Slovensku a v Čechách. Brno: Centrum pro komunitní práci Plzeň, 1998. SIROVÁTKA,

T.

(ed.).

Sociální

exkluze

a

sociální

inkluze

menšin

a

marginalizovaných skupin. Brno: Masarykova univerzita a Georgetown, 2004. SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER (eds.). Význam „nových sociálních rizik“ v současné společenské vědě. In: Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2010, č. 1, s. 7-21. SMITH, R. Social Work and Power. New Work: Palgrave Macmillan, 2008. SMITH, M. K. Action Research. The informal education [online]. 2007 [cit. 201202-15]. Dostupné z: http://www.infed.org/research/b-actres.htm. SMUTEK, M. Modernizace sociálního státu a analýza moci (celospolečenské hledisko a hledisko klient pracovník). In: JANEBOVÁ, R., M. KAPPL a M. SMUTEK (eds.). Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008. SOMMERFELD, P. (ed.) Evidence-Based Social Work: Towards a New Professionalism? Peter Lang AG, 2005. STAUB-BERNASCONI, S. Soziale Arbeit auf der Suche nach Autonomen Paradigmen. Historische und aktuele bettrachtungen. In SEIBEL, F. W.; LORENZ, W. Soziale Professionen für ein soziales Europa. Frankfurt am Main: Verlag für Interkulturelle Komunikation, 1998. STEVENS, A., A. M. BUR a L. YOUNG. People, jobs, rights and power: the roles of participation in combating social exclusion in Europe. Community Development Journal. 2003, roč. 38, č. 2, s. 84-95. Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011 – 2015. Praha: Úřad vlády ČR, 2011. STRINGER, E. T. Action Research. London: Sage Publications, 2007. SUTTON, C. Social Work, Community Work and Psychology. Leicester: The British Psychological Society, 1998.

206

ŠANDEROVÁ, J. Praktiky nespravedlnosti uznání. Perspektivní dualismus a morální monismus z pohledu sociologa. Sociologická řada SOC-011. Praha: Fakulta sociálních věd UK, Filozofická fakulta UK, 2007. ŠŤASTNÁ, J. Kudy kráčíš, sociální ekonomiko? Sociální ekonomika [online]. Praha: Nová ekonomika. [cit. 2010-10-28]. Dostupné z: http://www.socialniekonomika.cz/cs/odborne-informace/112-kudy-krai-socialni-ekonomiko.html. ŠIMÍKOVÁ, I., P. NAVRÁTIL a J. WINKLER. Hodnocení programů zaměřených na snižování rizika sociálního vyloučení romské komunity. Brno: VÚPSV, 2004. ŠMÍDOVÁ, O. a J. ŠAFR. Nerovnosti v bydlení z pohledu vlastníků domů. In: ŠANDEROVÁ, J. a O. ŠMÍDOVÁ. Sociální konstrukce nerovností pod kvalitativní lupou. Praha: SLON, 2009. TAYLOR-GOOBY, P. (ed.) New Risks, New Welfare. The Transformation of the Welfare State. Oxford: Oxford University Press, 2004. TAYLOR-GOOBY, P. a ZINN, J. (eds.) Risk in Social Science. Oxford: Oxford University Press, 2006. THOMAS, D. N. The making of community work. London: George Allen & Unwin, 1983. THOMPSON, N. Promoting Equality. London: Macmillan, 1998. THOMPSON, N. Anti-Discriminatory Practice. London: Macmillam, 2006. TRAXLEROVÁ, M.; RABUŠIC, L. Jak měřit bezmocnost: předběžné výsledky. Data a výzkum – SDA Info 2008, s. 7 – 29. TOMEŠ, I. Chudoba v soudobém globalizujícím se světě. Sociální vyloučení a chudoba. Praha: MPSV, 2004, s. 7-19. TOPINKA, D. a K. JANOUŠKOVÁ. (eds.) Výzkum rizikových faktorů souvisejících s existencí sociálně vyloučených romských lokalit ve městě Přerově. Ostrava: Sociofaktor, 2009. TOUŠEK, L. Sociální vyloučení a prostorová segregace. Přehledové studie 07/11. Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu, katedra antropologických a historických věd FF ZČU, 2007. TURNER, F. J. Social Work Treatment. Interlocking Theoretical Approaches. 4th edition. New York: The Free Press, 1996.

207

TWELVETREES, A. Community work. Basingstoke: Palgrave, 2002. VACKOVÁ, B., L. GALČANOVÁ a O. HOFÍREK. “Za čistší město”: Problémové lokality a jejich obyvatelé. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2011, č. 4, s. 633-656. VAJDOVÁ, Z., J. BERNARD, J. STACHOVÁ a D. ČERMÁK. Síť institucionálních aktérů rozvoje malého města. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2010, roč. 46, č. 2, s. 281-300. VAŠÁT, P. Mezi rezistencí a adaptací: Každodenní praxe třídy nejchudších. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. 2012, č. 2, s. 247-282. VEČERNÍK, J. „Střední vrstvy v české společnosti a výzkumu: mizející nebo zapomenuté?“ Lidé města. 2010, č. 12 (3), s. 475-497. VELEK, J. Spor o liberalismus a komunitarismus. Praha: Filosofia, 1996. VENCOVSKÝ, F. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha: Bankovní Institut, a. s., 1999. VESELÁ, L. Zplnomocnění žen – od praxe k teorii. In: Gender sociologie [online], 2007.

Dostupné

z:

http://www.genderonline.cz/view.php?

cisloclanku=2007010602. VÍŠEK, P. Romové ve městě. Praha: Socioklub, 2002. VÍŠEK, P. Romové v České republice. Praha: Socioklub, 2005. VYHLÍDAL, J. a I. ŠIMÍKOVÁ. Sociální konstrukce systému sociální ochrany: administrace klientů jako prostor interpretace. In: SIROVÁTKA, T. a J. WINKLER (eds.). Nová sociální rizika. In: Sociální studia. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2010, č. 1, s. 135-156. VYŽVALDOVÁ, K. Romské ženy a možnosti podnikání: případ Roudnice nad Labem. Agentura pro sociální začleňování [online]. Praha: Otevřená společnost o.p.s. [cit 2010-10-19]. Dostupné z: http://www.socialni-zaclenovani.cz/v-roudnicinad-labem-vznikla-studie-o-moznostech-podnikani-romskych-zen. WALTERS, N., S. LYGO-BARKER a S. STRKLJEVIC. Empowerment indicators: combating social exclusion in Europe. Bristol: Policy Press, 2001. WARREN-ADAMSON, CH. Family centres and their international role in social action: Social work as informal education. Aldershot: Ashgate, 2001.

208

WEBB, S. A. Some Considerations on the Validity of Evidence-based Practice in Social Work. British Journal of Social Work. 2001, roč. 31, s. 57-79. WEBB, S. A. Social Work in a Risk Society. New York: Palgrave, 2006. WHITE, S. C. Depoliticising development: the uses and abuses of participation. Development in practice. 1996, roč. 6, č. 1, s. 6-15. WILCOX, D. A Guide to Effective Participation. York: Joseph Rowntree Foundation, 1994. WILLIS, J. W. Foundations of Qualitative Research. Interpretaive and Critical Approaches. London: Sage Publications, 2007. WINTER, R. a C. MUNN-GIDDINGS. A Handbook for Action Research in Health and Social Care. London: Routladge, 2001.

209

SEZNAM SCHÉMAT Schéma č. 1: Vznik a udržování sociálně vyloučených lokalit Schéma č. 2: Sociální pracovník pohledem účastníků ohniskových skupin Schéma č. 3: Proces ztráty bydlení Schéma č. 4: Sociální problémy – začarovaný kruh jejich příčin a řešení Schéma č. 5: Sociální práce Schéma č. 6: Vztah mezi personálním zplnomocněním a strukturální změnou Schéma č. 7: Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi zplnomocnění Schéma č. 8: Zplnomocňující přístup v transakční perspektivě Schéma č. 9: Model kritické praxe komunitní práce Schéma č. 10: Interakční spirála akčního výzkumu Schéma č. 11: Struktura výzkumného týmu

210

SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Modely sociálního začleňování v oblasti integrace na trh práce a redistribuce Tabulka č. 2: Sociální práce v jednotlivých fázích moderny Tabulka č. 3: Údaje o účastnících ohniskových skupin a rozhovorů Tabulka č. 4: Sociální problémy pohledem účastníků ohniskových skupin Tabulka č. 5: Způsoby pojetí zplnomocnění v sociální práci Tabulka č. 6: Modely participace podle Johnson Tabulka č. 7: Formy participace podle White Tabulka č. 8: Participace a zplnomocnění: žebříky, modely a úrovně Tabulka č. 9: Tradiční a radikální komunitní práce podle Popple Tabulka č. 10: Shrnutí pojetí dichotomií podle Mayo Tabulka č. 11: Zplnomocňující výzkum – směry a představitelé Tabulka č. 12: Postup v akčním výzkumu Tabulka č. 13: Postup při komunitně orientovaném akčním výzkumu Tabulka č. 14: Indikátory (znaky) mobilizované komunity Tabulka č. 15: Průběh linií rozvoje ve třech fázích práce na Liščině a na Zárubku

211