BAYERISCHES TAGEBUCH

BAYERISCHES TAGEBUCH Bavorský deníček aneb

peripetie jednoho bohemisty na Erasmu v Regensburgu

________________________________________

Čt 22. 3. 2012 (podvečer) Sabine – má (první) německá kamarádka, kterou jsem poznal na předsemestrálním kurzu němčiny, neboť se účastní výuky jako praktikantka, mi doporučila, ať si píšu deník. Ono doporučení bylo vysloveno na dece na břehu Dunaje, kde jsme strávili jedno krásné slunečné (první) jarní odpoledne (tj. včera) spolu s Argentinkou Emi – omlouvám se, ale nemohu si na začátek neodpustit trochu exaktnosti. Ona sama tak činila během svého pobytu ve Španělsku a tvrdí, že je to prý skvělá památka na erasmácké měsíce. Doporučení pronesenému německy jsem kupodivu rozuměl a nápad mě oslovil, ale zavrhl jsem jej s tím, že to dá příliš práce a zabere mnoho času, kterého nemám na rozdávání. Zítra mě čeká první test v jazykovém kurzu, chci se na něj připravovat, ale v rámci prokrastinace (tento termín běžně odmítám jako alibismus) začínám tvořit deník. V životě jsem tak činil již mnohokrát, záhy jsem vždy přestal. Všechny byly samozřejmě tajné, tento je veřejný. Maxi Brode, nemusíš jej pálit! A všechny byly panicky vážné, tento je spíše rozverný, k tomu s jemnou ironickou příchutí a přidanými umělými barvivy. Možná ani vše není pravda.

Jet studovat češtinu do zahraničí působí trochu podivně, ale jde to. Dá docela hodně práce všem lidem vysvětlit, že je to úplně normální. Otázka, co studuješ, je totiž hyperaktivně nadužívána. Lidem doma, zahraničním studentům i domorodcům musím vysvětlovat, že v Regensburgu (mimo další destinace) je to možné. Zatím ale nevím, jaké to vlastně je, do začátku semestru zde pár týdnů ještě zbývá. Jsem zvědav.

1

Dnes jsem učinil psychologicko-filologický objev, v jehož centru jako objekt pozorování jsem samozřejmě já. Většinu svého života jsem přemýšlel a mluvil ve své mateřštině. Co jsem překročil hranice, mi mé omezené jazykové znalosti umožňují vyjadřovat mé hluboké myšlenky pouze povrchně. Chápal jsem to jako problém, ale postupně jsem zjistil, že mé tzv. hluboké myšlenky lze vyjádřit i jednoduše. Dnes jsem zjistil, že mé myšlenky vlastně nejsou vůbec hluboké, proto mi stačí tak málo k jejich vyslovení. Na základě tohoto objevu označuji svou českou slovní zásobu za zbytečně velkou a budu proto pracovat na její redukci. Na druhou stranu se vyžívám v tvoření německých neologismů, především kompozit a deminutiv. Vycházím z vadného axiomu, že německý jazyk je slovotvorně bez hranic. Mé jazykové hry bez hranic (toto není dvojsmysl) nemohou samozřejmě nalézt pochopení u mých učitelek ve špráchkurzu, proto budu na sobě pilně pracovat (a to ti upřímně slibuji, milý deníčku). Ale není to lehké, je to tu zamořené češstvím. Že tady studuje spousta Čechů či spíše Češek jsem věděl, ale když jsem nedávno cestou do obchodu slyšel dvě dospělé ženy a jedno malé dítě na koloběžce komunikovat tímto jazykem, který má sedm pádů, čímž se tady rád chlubím, byl jsem lehce rozladěn. Musel jsem si záhy koupit jednoho lahváče (tentokrát zkouším značku Bischofshof). A na závěr zprávy ze sportu. Dneska jsem se poprvé zúčastnil fotbalového utkání mezi týmy Evropy (s dominancí Italů) a Ameriky (ve smyslu Severní i Jižní). Hrál jsem vlažně, protože se mi začínají rozlepovat boty (již jednou slepené v rámci reklamačního řízení). Z jedné víkendové akce studentů brněnské bohemistiky jsem si odnesl ponaučení, že kopaná a některé typy obuvi nejdou dohromady, neboť jsem si tehdy natrhl sandál. Hodinové utkání, do kterého se dokonce zapojili i dva domorodci, skončilo 5:0 ve prospěch Evropy. Pozoruhodný výsledek, nicméně minule byla porážka Američanů ještě drtivější, utkání skončilo 8:1. Nejsem si jistý, jestli existuje nějaká korelace mezi oběma výsledky a mou neúčastí v prvním zápase a účastí v druhém. Aby byl obsah mého deníku ještě méně sourodý a méně chronologický, musím připojit jednu v podstatě nepodstatnou informaci, avšak z hlediska mé integrace mezi domorodé studenty důležitou. Místo, kde bydlím, nese vznešený název Melanchtonheim. Žiji zde přesně tři týdny a zhruba dva týdny slyším, že vedle mě – v pokoji číslo 75 - někdo žije. Včera jsem ve společné kuchyni tuto tajemnou bytost poprvé poznal. Vzhledem k tomu, že jsem na vedlejším balkoně nedávno zcela zřetelně zahlédl ženské spodní prádlo, předpokládal jsem, že jde o mladou dívku a má hypotéza se potvrdila (nenechal jsem se totiž zmást těma dvěma bednami pivek, které tam spokojeně také stály). Jmenuje se Anne a studuje architekturu. Chtěl jsem si získat její sympatie a tak jsem ji řekl, že je to cool obor. Dal jsem si záležet, abych použil nějaké typicky německé slovíčko oblíbené u zdejší mládeže. Ona řekla, že jí to říká každý. Přesto se pokus o zahájení nezávazného rozhovoru podařil a vedli jsme kratší debatu o architektonickém řešení slavného Olympijského stadionu v Mnichově, který jsem měl možnost několik dní před tím vidět na vlastní oči. Přizpůsobila se a nemluvila bavorsky, ale německy. Nejsem si jistý, jestli jsem rozuměl, ale možná pochválila mou dobrou němčinu. Rovněž jsem si uvědomil, že si nemohu připravovat jídlo a zároveň konverzovat v cizím jazyce.

2

Mé spolubydlící příliš často nepotkávám a mnoho z nich tu teď ani není, neboť semestr zde začíná mnohem později než u nás. Z tohoto důvodu hodnotím kvalitu popsaného rozhovoru velmi vysoce a stavím jej na pomyslný konverzační piedestal hned vedle mého ne zcela chtěného krátkého vstupu do debaty o povinném pojištění aut mezi Michaelem a Julií.

Pátek 23. 3. 2012 (odpoledne) Miriam, Alba, Tyler, Nicola, Gonzalo, Terhi, Emilce, Sophie, Lynn, Kateřina, Marina, Jenifer, Caterina, Silvio, Jonathan, Alessia, Anne, Marco, Niklas, Agniezska, Federica (a já). V této vybrané společnosti mých současných spolužáků trávím každý všední den šest hodin denně. Společně navštěvujeme předsemestrální šestitýdenní intenzivní kurz němčiny. Jeho intenzivita spočívá jen v jeho každodennosti, nikoliv v náročnosti. Nevím, jak se to mohlo stát, ale dostal jsem se do nejlepší skupiny. Dva dny po příjezdu jsme absolvovali rozřazovací test (Einstufungstest), který desítky zahraničních studentů rozdělil do pěti skupin na základě znalostí němčiny: A1, A2, B1, B1+, B2.

Kurz se skládá celkem ze čtyř předmětů: nejvíce hodin připadá na Sprachkurs (klasický jazykový kurz, cvičení v učebnici, čtení textů, skupinová práce, slovíčka a gramatika). Každý z ostatních kurzů je obdařen dotací čtyř až šesti vyučovacích hodin. Jde o Hörverstehen (poslech), Textproduktion (psaní žánrově různorodých textů) a Kurzvortrag (prezentace a diskuze). Den se skládá ze tří dvouhodinovek, jedné patnáctiminutové pauzy a jedné delší pauzy na oběd. Všechny čtyři učitelky jsou poměrně mladé, milé a sympatické. Dokonce o nich nelze říci, že by byly škaredé, jak se o Němkách u nás často říká. Některé hodiny navštěvují i praktikantky, o nichž platí totéž. Kurz je kvalitně promíchanou směsí nudy a zábavy. Na jedné straně trapná cvičení, ne příliš obtížná gramatika, pomalé tempo práce, spousta nudných dotazů, na druhé straně hry a vtipkování. Jsme jako děti: často dostáváme od učitelek sladkosti, především gumové medvídky Haribo - Gummibärchen. Ať už jako omluvu za to, že vyučující přišla pozdě, nebo jako motivaci před testem, nebo jako odměnu za to, že jsme se nechali během vyučování fotit na promomateriály univerzity.1 Milé. Nejzajímavější na tom všem je národnostní složení celé skupiny. Není nad to, když během pěti minut máte možnost slyšet několik verzí němčiny: s italským akcentem, s americkým

1

Mimochodem, už jsem na webu Universität Regensburg. Vzhledem k mým tělesným disproporcím je to neuvěřitelné, ale vybrali mě, srv. http://www.uni-regensburg.de/zentrum-sprachekommunikation/daf/kurse/zeiten/index.html

3

akcentem nebo s finským akcentem. Nyní dozrál čas pro malou imitaci tabulky, jenž vyjádří národnostní skladbu studentů v kurzu: 7 kusů: Itálie 4 kusy: Španělsko 2 kusy: Belgie 2 kusy: Česká republika (!čau, Katko!) 2 kusy: USA 1 kus: Argentina 1 kus: Finsko 1 kus: Francie 1 kus: Polsko 1 kus: Velká Británie (s brazilskými kořeny) Jsem občas nucen uvažovat o kurzu italštiny nebo španělštiny. Dominance Italů a Italek je bezkonkurenční a jsem frustrován, když nerozumím všem vtipům, které na kurzu padnou.

Pátek 23. 3. 2012 (večer) Zpravodajský server mittelbayerische.de zveřejnil dnes odpoledne článek, který konstatuje, že nejšťastnějšími obyvateli Německa jsou podle jistého průzkumu lidé v Regensburgu!2 Také jsem objevil článek „99 věcí, které musí každý Bavořan udělat“.3 Uvidíme, kolik toho za zbývající čtyři měsíce stihnu já. Zatím toho není moc.

Neděle 25. 3. 2012 (večer) Můj čtvrtý víkend strávený v Německu se chýlí ke konci. Víkendy jsou zatím ve znamení poznávání zdejší historie a výletů. Nemohu tvrdit, že bych byl proti. První víkend se tlupa desítek zahraničních studentů samozřejmě seznámila s historickým jádrem města Regensburg, které je zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Prastaré město symbolizují především dvě stavby, a to Steinerne Brücke (Kamenný most), který je nejstarším existujícím mostem Německa a vzorem našeho Karlova mostu, a Regensburger Dom (Regensburgská katedrála). Těžko najdete pohlednici, na které by tyto dvě středověké stavby nebyly zobrazeny. Mimoto se zde nachází řada roztomilých úzkých uliček se starými domy, vše takřka nenarušené moderními novostavbami. Pokud jsem anglickému výkladu původem holandské průvodkyně rozuměl, nazvala Řezno „Manhattanem středověku“, kvůli 2

Regensburg ist die „Glücks-Hauptstadt“, http://www.mittelbayerische.de/index.cfm?pid=10071&pk=769557 3 99 Sachen, die muss ein Bayer machen, http://www.br.de/radio/bayern1/sendungen/bayernmagazin/99-sachen-liste100~_csn-89ae742d-783e-4d9988cd-f093480cd571_-d12426acef4d169d8cd69a7febb0249fd92a75ee.html

4

vysokému počtu věží, které se zde tyčily či stále tyčí nad střechami domů. Za zmínku též stojí, že tady velmi dávno (dnes si odpustím exaktnost) stál tábor římských legií. Město ležící na nejsevernějším ohybu Dunaje má již svá nejlepší léta jistojistě za sebou, ale to mu neubírá na jeho kráse a atmosféře spokojenosti. Jistě tomu přispěla i skutečnost, že na konci druhé světové války nebylo významně porušeno – na rozdíl od nepříliš daleko ležícího Norimberku, který byl totálně rozbombardován.

O týden později se táž tlupa zahraničních studentů vydala prohlédnout si místní Schloss Thurn und Taxis (zámek rodu Thurn-Taxisů). Sympatický mladík, který nás provázel, k řadě historických faktů připojil i bulvární informace ze života šlechty. Tím se němečtí průvodci od těch českých příliš neliší. Jde o honosné sídlo a trochu Thurn-Taxisům závidím, že zámek stále obývají. Prostory by se úžasně hodily na pořádání různorodých večírků, i když bych měl kapku strach, že mi někdo poblije ty nástěnné koberce. Třetí víkend jsme se vydali – tentokrát neorganizovaně, čili soukromě – do Mnichova. Vzhledem k tomu, že je to necelá hodina a půl od Regensburgu, byl to výlet takřka povinný. Počasí na tričko, fajn společnost a bavorská metropole, která mě skutečně zaujala. Mé dojmy z tohoto výletu nejlépe shrnul můj facebookový status, který uvádím v původním znění a v překladu, abys deníčku viděl, že tu němčinu možná i zvládám:

Ein Tag in München - bester Tag in Deutschland bis jetzt. Extrem viel Spaß mit Kateřina Čerešňáková, Emilce Würth und Rosa Einhorn (normalweise Sabine) und mit meinen deutschen Sprach(un)kentnissen. Vielen Dank! Probleme mit Rentnern im Zug, bekannte und unbekannte Gebaude, Probleme mit Alkoholikern im Zug zurück, bayerischche "Versailles", Olympiapark, Englischer Garten u. a., Probleme mit dem Bus Nr. 100, kitschige Engel und vor allem ein atypisches Problem in der U-Bahn. Fast zwei Minuten haben nur wir vier (!) in der U-Bahn gesessen und erst dann haben wir gemerkt, dass wir in der "Garage" der U-Bahn sind. Wir ignorierte total die letzte Haltestelle. Und erste Deutsche, die normalweise meine kvazi Lehrerin im Sprachkurs ist, kann erste tschechische Worte sagen. Cool! Jeden den v Mnichově – dosud nejlepší den v Německu. Extrémně hodně zábavy s Katkou, Emilce a Sabine a mými jazykovými (ne)znalostmi němčiny. Velké díky! Problémy se skupinou důchodců ve vlaku, známé a neznámé stavby, problémy s alkoholiky ve vlaku zpět, bavorské „Versailles“, Olympijský park, Anglické zahrady a další památky, problémy s autobusovou linkou č. 100, kýčovitý zlatý anděl a přede vším jeden atypický problém v metru. Skoro dvě minuty jsme pouze my čtyři (!) seděli

5

v mnichovském metru a teprve pak si všimli, že už jsme v „garáži“. Totálně jsme ignorovali poslední stanici. A první Němka, které je navíc mou takřka učitelkou v jazykovém kurzu (praktikantka), umí říct první česká slovíčka. Cool!

A na dnes – tzn. čtvrtý víkend – pro nás holky, co o nás zahraniční studenty s láskou pečují, připravily výlet do Norimberku. Na programu byla především návštěva výstavy „Fascinace a násilí - Faszination und Gewalt“, která je instalována v bývalém areálu říšského stranického sněmu NSDAP. Norimberk je s historií německého fašismu těsně spjat, předpokládám, že každý školáček zná spojení Norimberské zákony či Norimberský proces. „Trvalá výstava Fascinace a násilí informuje o příčinách, souvislostech a následcích nacionálně socialistické krutovlády. Moderní média, jako je počítačová animace, filmy a dotekové obrazovky, ale také fotografie a dokumenty, přibližují návštěvníkovi stavby v areálu, historii a pozadí říšských stranických sněmů,“ popisuje podstatu expozice jeden z letáčků. Řečeno jednoduše: průvodce historií německých národních socialistů od založení strany po potrestaní jejich nejvýznamnějších představitelů. Pak jsme opustili nacismus a vydali se do centra města. Moc jsme toho nestihli: nějaký ten kostel, nějaká ta katedrála, nějaký ten sloup, nějaký ten starý most. Viděl jsem taktéž rodný dům renesančního malíře Albrechta Dürera. Hrad s výhledem na město a městské hradby však byly tím, co mne zde nejvíce zaujalo.

6

Středa 28. 3. (večer) V kurzu se nic nezměnilo – Italové mluví stále italsky, Španělé španělsky atd. Co však graduje, je nuda. Včera jsem si poloúmyslně prodloužil ranní spánek a vynechal jsem první dvouhodinovku. Dnes jsem to neudělal, ale usnul jsem zcela neúmyslně během poslední dvouhodinovky. Můžu si to dovolit, z pátečního průběžného testu (Zwischentest) jsem získal 93 bodů ze sta možných. Překvapivě bodově silný jsem byl taky na včerejším bowlingu. Společně s Lynn, Emilce, Sophie a Tylerem jsme okupovali první dráhu a vedli napínavou a vyrovnanou přetahovanou o první místo. Podařilo se mi první hru vyhrát, v druhé zazářil Tyler, když těsně porazil Lynn. Nejen s ohledem na výsledky jsem se skvěle bavil.

Pátek 30. 3. (večer) Heimweh. Němci si vystačí s jediným slovem, aby popsali to, co my označujeme jako stesk po domově. Jsem asi divný, ale nic takového nepociťuji. Naopak mám trošku strach, že mi necelých pět měsíců zde nemůže stačit. Zřejmě odpuzuji peníze, což není vůbec nic příjemného. Pro potvrzení této hypotézy hovoří dvě události. Nejdříve jsem neměl z čeho zaplatit první nájem, neboť se ono tzv. „stipendium pro podporu studentské mobility“ neustále opožďovalo. Peníze nakonec v polovině března přeci jen došly a já jsem konečně mohl zajít za Herr Haecklem a dát mu těch 168 eur, které za můj pokoj měsíčně chce. Další nájmy se mi budou strhávat z německého bankovního účtu, který jsem si tady jako ostatní musel založit. A to je ona druhá událost. Účet jsem si založil u Sparkasse. Ačkoliv mí zahraniční spolužáci již mohli vesele vybírat své penízky, mi stále nepřicházela obálka s bankovní kartou, ani ta s PINem. Hlavně, že mi přišla nějaká obálka ze Spolkového centrálního úřadu pro daně. Po dvou týdnech jdu na pobočku, týpek, že je to v pohodě, že mám ještě počkat, jdu tam zase za týden, borka jde někam dozadu, přinese dvě obálky s mou adresou a jménem, že jim to pošta vrátila zpět. Nevím, kde se stala chyba, důležité je, že už mám komfortní přístup k mým drobným.

Neděle 1. 4. (večer) A je to tady, slavím výročí – měsíc v Řeznu. Pětina pobytu za mnou. Chtěl jsem se, milý deníčku, už dávno vrátit k tomu, jak jsem přežil první den v Německu. Bohužel na to stále nemám čas nebo je na místě tě zpravit o aktuálnějších peripetiích. Včera jsem se opět přesvědčil, jak je SRN multi-kulti. Jedna spolubydlící se stěhuje pryč, uspořádala proto velkolepou rozlučkovou párty v naší kuchyni, na kterou jsem by pozván (možná jen ze slušnosti). Chtěl jsem konečně využít příležitosti a poznat nějaké autentické Němce a Němky, doposud jsem se účastnil pouze erasmáckých událostí v hospodě či klubu. Ale tyhle domácí kolejní se mi budou po celou dobu pobytu líbit asi více. Přece jen chlast ve vyšším množství v hospodě je tady finančně nad mé síly, zato včera jsem se zvládl opít velmi lacině a rychle. Pět pivek, dva panáky Jägermeistra a pár doušku tajemného sladkého koktejlu, jehož jméno jsem zapomněl. A teď k tomu poznávání autentických Němců. První dívka, která mě na večírku oslovila je původem Angličanka, o pár hodin později pochválila mou němčinu rodilá Italka. Ale přece

7

jen se podařilo poznat i nějaké ty domorodce. Asi o půl čtvrté jsem zapadl do svého pokoje a usnul. Ráno jsem měl totální bolehlav, chtěl jsem se vydat na slavnost zvanou Palmator na místě zvaném Adlersberg, což je takový menší místní Oktoberfest. Silné pivo v tuplácích v malebné kopcovité krajině severně od Regensburgu. Vyrazil jsem o tři hodiny později, než jsem zamýšlel, a pivo jsem si tam z výše uvedených důvodu radši ani nedal. Ale byla to zajímavá slavnost. Dost mě překvapilo, kolik mladých lidí si bere na takovou akci tradiční bavorské oblečení, ať už jde o kluky nebo holky. Zejména ty dámské šatičky, které opravdu výrazně zvýrazňují hrudní partie neplochých žen, byly k zulíbání – teď mám na mysli ony partie, ne ty šatičky. Pro jistotu upřesňuji: vlevo je chlapecký kroj (holky ty kožené kraťasy, tzv. Lederhose, s károvanou košilí skutečně taky nosí) a vpravo dívčí kroj, tzv. Dirndl.

Čtvrtek 5. 4. (podvečer) Stručně: Jsem hladový. Prší, jak zde ještě nikdy. Tento týden dorazili další zahraniční studenti a při této příležitosti se včera na Friedrich-Ebert-Strasse sešlo jedenáct českých studentů. Právě jsem si udělal večeři značky Knorr. Zítra máme volno, na rozdíl od Česka je Velký pátek v Bavorsku svátkem. Koupil jsem si fotoaparát značky Samsung. V jiné barvě, než jsem chtěl. Vždycky dělám něco špatně, ale večeře si mi povedla, přestávám být hladový. V sobotu možná vyrazíme do Salzburgu. Dneska jsem měl v menze poprvé slavný německý pokrm Currywurst (s hranolky). Myslím, že mi brzo dojdou peníze. Politické problémy Česka sleduji jen okrajově. Chci si konečně někdy koupit známý německý deník FAZ nebo jiné noviny. Ale než bych se dostal ke sportovnímu zpravodajství, stala by se z deníku kronika minulého měsíce.

Pátek 6. 4. (podvečer) - návrat k 1. 3., k začátku všeho Ok, milý deníčku, konečně se ti musím svěřit s tím, jaký byl první den v Německu. Dojmů, potvrzení hypotéz i zklamání bylo jako žab po dešti. Expres 352 Franz Kafka trasa Praha - München. Platí to samé, co v Česku. Odpuzuji lidi a sedím tak sám samotinký v kupé rychlíku - bez možnosti otestovat své znalosti němčiny ještě před cílovou destinací. Je mi blbě. Proklínal jsem se, že jsem neměl to antistresové lízátko, které mi darovala spolužačka z fildy Markéta, vylízat tři týdny před odjezdem. Sám v cizí zemi, s jedním kufrem, s jedním batůžkem a s jedním slovníčkem. Scheiße. Regensburg Hauptbahnhof, hlásí ve vlaku. Jsem tu. Spíše sychravo než hezky. Mylně jsem očekával, že zastávka autobusu bude rovnou před nádražní budovou. Omyl, musím trošku

8

popojít. A jako naschvál má můj autobus zastávku trochu jinde než všechny ostatní linky. Bloudím a ptám se, jaký lístek si mám koupit a kde je má potřebná zastávka. Všichni mi sice rozumí, ale nikdo neví. Poradil mi až jeden černoch. Jedu směr univerzita. První lokace, která mě v tomto městě výrazněji oslovila, byl protestantský hřbitov, musím se tam zajít někdy podívat. Dorazil jsem k univerzitnímu kampusu, jehož architekti se řídili mottem „šeď a beton“ (za umělé jezírko však chválím). Ale o architektonickém řešení univerzity si povíme něco jindy. Cesta k místu, kde jsem se měl hlásit, byla značená šipkami, které dle mého skromného mínění nevyjadřovaly směr zcela explicitně. Zcela explicitní naopak bylo mé bloudění. Kolečka mého kufru nejsou odpružená a tak musela trpět, všude jen kočičí hlavy (v některých budovách mají tento typ dlažby dokonce i v prvním patře). Ale jsem konečně na místě, v místnosti, jež slove přitažlivým názvem Kafeestundezimmer (není to lehké přeložit, ale uchýlíme-li se k doslovné translaci, pak by to česky znělo jako „místnost kávových hodin“, nedoslovně je to prostě místnost, kde jsou jednou za týden informační schůzky pro zahraniční studenty a každý si tam může dát zadara kafe nebo čaj). První formality se mnou vyřizuje sympatická dívka jménem Katja Dudenhausen. Mám možnost volby mezi angličtinou a němčinou. Dostávám mapu města, harmonogram toho, co se bude dít o víkendu, a řadu cenných informací a věcí jako je menzakartička. Pak čekám a pak si mě přichází vyzvednout bytost, která je každému zahraničnímu studentovi zde velmi známá: Susanne Gschnaider. Sláva jí. U ní v kanclu mám dostat klíčky od svého pokoje. Zahraniční student sice dostane koleje, ale nemá možnost ovlivnit jaké. Je to napínavé, cítím se jako Harry Potter před tím, než si nasadil klobouk. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor nebo Zmijozel? Mé jediné přání zní: Čím levnější koleje, tím více peněz zůstane na alkohol. Susanne přináší z vedlejší kanceláře obálku (celá procedura opravdu vypadá, jako kdyby koleje byly přiřazovány na základě losu nebo jiného magického procesu, který doposud skutečně žádný student nezná). Mým domovem se stává Melanchtonheim a nájem činí na zdejší poměry sympatických 168 eur. Dostávám instrukce, jak se tam dostat a další mapku. Je to prý přímo před zastávkou. Vyrazil jsem tedy směr Melanchtonheim. Jel jsem středem města a také kolem onoho slavného Steinerne Brücke. Historické město mě na první pohled příliš neoslovilo. Jeho kouzlu jsem však postupně podlehl a svou erasmáckou destinaci bych rozhodně neměnil. Vystupuji, je to prý přímo před zastávkou, hledám. Mé snažení nejlépe vyjádří malé schéma a zelená „křivka“:

9

Melanchtonheim Zastávka Další zástavba Má pouť

Na konci zelené trasy se nachází můj pokoj s číslem 76. Než jsem se do něho dostal, musel jsem projít samozřejmě vstupními dveřmi a vstupní halou. A tam mě teprve čekal první větší šok. Jako bych byl ve východním Německu sedmdesátých let, a nikoliv v západním roku 2012. Hnusné hnědé dlaždičky, staré zvonky, minimum světla, obrovská nástěnka s třemi plakátečky a prázdný nákupní vozík (?), za sklem vrátnice snad sto roků nikdo. Cítil jsem se jako dítě ve stanici zoo, žádné drogy jsem však prozatím necítil. To nejhorší na Melanchtonheimu jsem měl za sebou, pak už to byl jen lepší. S mým pokojem jsem spokojen. Mám dokonce balkon a jednou za týden mi uklízečka vytře podlahu (bez příplatku). A tak to v pokoji 76 vypadá:

Neděle 8. 4. (večer) Včera jsem byl na celodenním výletě v Salzburgu. Chcalo takřka celý den, vytvořila se mi v pravé botě nejdříve kaluž, pak rybníček, pak potok, pak Salzach, pak Dunaj a nakonec Atlantik, ale levá bota zůstala naprosto suchá, to nechápu. Možná nějaká dírka. Nepřátelské počasí bylo očekávané, ale pozvánku na výlet za hranice Německa jsem nemohl odmítnout. Bylo by hanebné zůstat všechny čtyři volné velikonoční dny doma. Naši výletní skupinu

10

tentokrát tvořili bytosti z těchto zemí: 4x USA, 1x Anglie, 1x Česko, 1x Argentina, 1x Turecko, 1x Finsko. První část cesty jsme si dobře pokecali s párem německých důchodců mířící na mnichovského letiště. Chlápek byl učitelem němčiny na Goethe-Institutu a velmi aktivně se snažil mluvit i o Česku, neboť pár let učil rovněž v Praze. Druhou část cesty nám dělaly společnost tři německé studentky, mířící rovněž do města na řece Salzach. Tyhle interkulturní multidialogy mě začínají opravdu bavit.

Co mám napsat? Salzburg je samozřejmě překrásné město, je tam hodně zámků a hodně Mozartových koulí, občas i dost mlhy. Nevím, jestli má cenu zmiňovat, že je také v UNESCU, když dneska už je na tom seznamu skoro všechno. Přesto, že stále pršelo, pohybovali jsme se zejména venku. Řídili jsme se pravidlem: „co není zadarmo, tam nelezem“. Vždy byl někdo vyslán na výzvědy, aby zjistil, jak drahé je vstupné, a pak jsme šli dál – nic totiž zadara nebylo. Kromě katedrály samozřejmě. Kostelů a katedrál je plná Evropa, proto mě jen málokterá vzruší, dokonce ani ta v Regensburgu mi nepřijde obzvlášť výjimečná. Ale barokní Salzburský dóm (aneb Katedrála sv. Ruperta a Virgila) mě překvapivě zaujal - spektakulární interiér a zjevně nedávno renovované malby. Přístupné bylo i podzemí, kde se našlo dokonce i trochu místa pro moderní umění, za což jsem rád:

11

Zadarmo nás pustili také do McDonaldu, kde jsme se stavili na oběd, a do tureckého bistra, kde jsme se stavili na večeři. Zpáteční cesta proběhla klidně. Před nádražím jsem potkal zase kousek domova aneb skupinku Čechů vracející se na koleje z večerního putování Regensburgem. Cítím před nimi informační náskok – jelikož se neúčastnili kurzu, dorazili teprve minulý týden na dva orientační týdny, které předcházejí semestru. No nic, je čas přestat s psaním. Někdo totiž klepe na dveře, protože někdo má narozeniny a trochu se v naší kuchyňce zase slaví. Konečně je to napadlo na mě zaklepat, ještě se moc neznáme, proto jsem se nechtěl vnucovat. Ale Erasmus je o integraci a ne o separaci, takže jdu. Bis später, milý deníčku.

Pondělí 9. 4. (poledne) Ach, Scheiße. Integrace se za cenu menší kocoviny podařila. Dozvěděl jsem se, že bydlím na nejlepším patře Melanchtonheimu. Toto sdělení má sice asi takovou výpovědní hodnotu, jako když mě zde Bavoři informují o tom, že Bavorsko je nejlepší spolková země Německa. Ale možná na tom něco je, Melanchtonheim je kvůli Velikonocům takřka prázdný, jen na našem patře se něco dělo. Zbylo spoustu litrů alkoholu z rozlučkové párty Ursi (srovnej deníkový záznam z neděle 1. 4.), která tentokrát měla narozeniny. Bydlí nyní o dvě ulice dál ve vlastním bytě. Po letech existence v Melanchtonheimu si k němu a jeho obyvatelům vytvořila citový vztah a bude se tu asi ještě často objevovat. Nebylo marné vzít si do Německa (nejen na spaní) tričko Jägermeister. Získávám tím značné body popularity, i když po třech týdnech bych ho už snad mohl vyprat. Na našem patře, jak je vidět v kuchyni, má tento nápoj nekonečně dlouhou tradici:

Úterý 10. 4. (odpoledne) Inspirován slavnou básní Im wunderschönen Monat Mai (V překrásném měsíci máji) slavného básníka Heinricha Heineho, jejíž úryvek byl v učebnici, vytvořil jsem dnes během vyučování alternativní básnickou variaci na jaro. Je to má první „báseň“ v němčině, tak omluvte tu plytkost:4

4

Nerozumíš-li, srovnej: http://translate.google.cz/?hl=cs&tab=wT#de|cs|Schl%C3%BCmpfe%0A%0ADie%20B%C3%A4ume%20sind %20gr%C3%BCn%2C%0Adie%20Wolken%20sind%20wei%C3%9F%0Aund%0Adie%20Schl%C3%BCmpfe %20sind%20blau.%0A%0A (rozumíš-li, nic raději neříkej)

12

Schlümpfe Die Bäume sind grün, die Wolken sind weiß und die Schlümpfe sind blau.

Středa 10. 4. (podvečer) I Erasmus se musel během let své existence dost proměnit. Bez Facebooku to prostě nejde! Za poslední dva měsíce mé virtuální já vkročilo do většího počtu skupin než za celý předcházející život: UR International – Austauschstudierende (179 členů, (polo)oficiální skupina založena institucionální koordinátorkou) Melanchtonheim (222 členů, kolejní skupina) Erasmus Regensburg 2011/2012 (258 členů) Regensburg Connection (232 členů) Heute treffen zum Bier…? :) (24 členů, volný překlad: setkáme se dneska u piva?) ISNR – International Student Network Regensburg (435 členů) EUROPE or the AMERICAS? Let's decide on the pitch… (42 členů, erasmácká fotbalistická skupina, srv. první deníkový záznam) Češi v Regensburgu (17 členů, jsem zakládající člen a patří tam i Slováci samozřejmě!)

Pátek 13. 4. (večer) Julia Mock, Susanne Ludwig, Sandra Roth, Katharina Weidel – to nejsou jména německých modelek, ale mých učitelek v jazykovém kurzu, který dnes po týdnu závěrečných zkoušek a odevzdávání úkolů skončil. Na jednu stranu říkám konečně, na druhou na něho budu s láskou vzpomínat. Chtě nechtě se už nebudu tak často vídat s partou lidí, která tam byla. Zároveň s kurzem nám končí tzv. orientační týdny. Proto bylo třeba se včera rozloučit v Kaffestundezimmer (nebo-li v místnosti kávových hodin) s našimi tutorkami. Na obrázku vlevo Mina, vpravo Katja. Třetí tutorka, Anne, v době fotografování bohužel nebyla k dispozici. Definitivně se chystáme symbolicky rozloučit v tomtéž podniku, v kterém náš

13

společenský život v Regensburgu na začátku března začal, v Alte-Film-Bühne. Odcházím tam, milý deníčku.

Sobota 14. 4. (odpoledne) Včera odpoledne jsem se po dlouhé době objevil na hřišti. Ukázalo se, že rozdělovat lidi do týmů podle kontinentálního klíče nemá cenu. Američani ještě nikdy nedokázali vyhrát, ba ani se přiblížit remíze. Tentokrát jsem se proto ocitl ve světadílově smíšeném fotbalovém mužstvu. Hra se na můj vkus trochu protáhla a hráli jsem přes dvě hodiny. Doufám, že z toho nebudu nemocný. Dvacet minut před koncem mi Niklas MacCarter řekl, že týpek, co je aktuálně v bráně, je z Prahy. Tak jsem se samozřejmě seznámil. Zvýšený výskyt českého plemene v Regensburgu se dá mimo jiné vysvětlit existencí oboru Česko-německá studia na zdejší univerzitě. Pokud jsem to dobře pochopil, Němci studují nejdříve dva roky zde a pak rok v Praze na UK a Češi to mají přesně naopak. Příští týden vyměníme poprvé umělý povrch za trávu. Na dnešek Akademisches Auslandsamt (zdejší alternativa Centra zahraničních studií MU) připravil možnost zajet se podívat na Walhallu. Možnosti jsem využil a nelituji. Na místo jsme se dopravili po Dunaji lodí, pak už stačilo jen vyškrábat se po svahu a vyšlapat několik desítek schodů a byli jsme u stavby, o které určitě nelze říci, že by byla příkladem typicky německé architektury. Ušetřím si práci a po dlouhé době si trochu zacituji: „Památná síň Walhalla stojí nedaleko německého Řezna. Průčelí památné budovy vzhlíží z kopce nad Dunajem do vnitrozemí starověké Římské říše. Zásluhu na její výstavbě má bavorský král Ludvík I., který zemi vládl v letech 1825 až 1848. Jako velký obdivovatel antického Řecka a italské renesance inicioval v zemi vznik mnoha neoklasicistních budov a právě Walhalla představuje vrchol jeho stavitelských snah. O realizaci stavby se postaral architekt Leo von Klenze, který navrhl podobu „síně slávy“ v řeckém antickém stylu, vzorem mu byl aténský Pantheon.“ Zdrojem je turistika.cz, snad je to všechno pravda. Aktuálně se stavba rekonstruuje, ten jeřáb vpravo tedy není běžnou součástí stavby.

14

Ještě bych rád zmínil jednu událost. Včera jsem se zřejmě stal součástí svatebního daru pro neznámý čínský pár. Neuvěřitelné! Sedím si tak v menze a najednou přijde kamarád z kurzu, že slečna Číňanka, která vedle něj právě stojí, potřebuje co nejvíce svatebních přání novomanželům v co největším množství jazyků. Zpočátku jsem úplně nechápal, o co jde, ale záhy jsem pochopil. Kamarádka této Asiatky se zanedlouho vdává, ona na svatbě nemůže být (Německo je trochu z ruky), proto pošle jako dárek video obsahující přání v několika jazycích. Posléze jsem tedy před menzou nějaké to přání vyslovil. Nevím, jestli jsou takové všechny Číňanky, ale tahle byla neuvěřitelně sympatická. A vůbec neskrývala svou radost, když se někomu podařilo dotáhnout před ní rodilého mluvčího jazyka, který v její videosbírce ještě chyběl. Během dvaceti minut se dostalo na italštinu, španělskou španělštinu, argentinskou španělštinu, americkou angličtinu, češtinu, slovenštinu, polštinu, ruštinu, vlámštinu, finštinu a francouzštinu. A pak jsem musel jít na test – kdo ví, jak to pokračovalo.

Neděle 15. 4. (odpoledne) Zítra na Universität Regensburg začíná jarní semestr, který končí na konci července jednotýdenním zkouškovým obdobím (jo, toho se trochu bojím, jsem zvyklý se na zkoušky připravovat velmi vláčně a pěkně si je rozložit do celého měsíce). Dlouhou dobu jsem se věnoval otázce, které si vyberu kurzy. Minulý týden jsem se na ně přihlašoval. Ano, je pravda, že každému Erasmákovi z Masarykovy univerzity v zahraničí chybí milovaný Informační systém (IS), který za něj udělá spoustu práce. Zde nic takového není a přihlašuje se různorodými způsoby, v mém případě jsem se na většinu předmětů přihlašoval přes přihlašovací systém RKS. Nic složitého to nakonec nebylo, koneckonců jsme na toto téma měli dvouhodinovou prezentaci. Líbí se mi, že u svých kurzů se můžeš, milý deníčku, vždy podívat na seznam všech lidí, kteří se do předmětů také přihlásili (tzv. Anmelde-Liste). V mém případě se kromě německých jmen v seznamech objevuje řada českých. Žádné překvapení, zarazila mě jen hrstka asijských jmen, ale pak jsem si uvědomil, že bohemistika je světový a progresivně se rozvíjející vědecký obor protínající hranice univerza. Nechápu, jak vůbec můžu někdy pochybovat. Dobrovský mě ztrestej!5 Co skutečně budu navštěvovat, se rozhodnu až po úvodním týdnu, který mi startuje v úterý. Docela se na to těším. Na podzim můj intelektuální zápal věnovat se vysokoškolskému studiu 5

Edit: Abych to uvedl na pravou míru, musím uvést, že na kurzech nakonec vůbec žádní Asiati nebyli. Asi chyba systému...

15

docela ochabl, ale tady a teď jsem úplně přemotivován a zvědav, jak zdejší výuka bude probíhat. A co vlastně budu navštěvovat? Kromě prvního kurzu, který je plodem Centra pro jazyk a komunikaci, jsou všechny mé vybrané kurzy vypsány na Institutu slavistiky: Úterý 08:30 - 10:00 Deutsch für Geistes- und Sozialwissenschaftler (B2-C1) Němčina pro humanitní a sociální vědce (úroveň B2-C1), jazykový kurs Úterý 10:15 - 11:45 Bild und Text: Kleine Geschichte der Intermedialität Obraz a text: malé dějiny intermediality, přednáška Středa 12:15 - 13:45 Tschechisch-deutsche Übersetzung Česko-německý překlad, jazykový kurs Čtvrtek 12:15 - 13:45 (O)utopie: andere Welten Utopie: jiné světy, cvičení Čtvrtek 14:15 - 15:45 Sprachvergleich Tschechisch-Deutsch Jazykové srovnání češtiny a němčiny, proseminář Čtvrtek 18:15 - 19:45 Tschechischer Film: Essay und Gespräch Český film: esej a (roz)hovor, jazykový kurs Pátek 12:00 – 13:30 Deutsch-tschechische Übersetzung Německo-český překlad, jazykový kurs Moc? Málo? Nevím… Abych vypadal o něco méně líněji, doplním, že mám zapsané ještě tři kurzy na domovské Masyrykově univerzitě. Jeden z nich jsem ale začal ignorovat a jdu tak vstříc svému prvnímu červenému poli, tj. neabsolvování předmětu. Erasmus s člověkem dělá divy. Mimoto uvažuji, že se přihlásím do Babylonu – divadelního spolku pro zahraniční studenty. Během semestru se v něm analyzuje a následně hraje vybraný divadelní kousek. Je to za šest kreditů – o to příliš nejde, neboť je nepotřebuji, ale mohla by to být zábava. Na druhou stranu mám trochu obavy, že by to mohlo být časově náročné. Přemýšlím, že bych si případně mohl říct o nějakou jednodušší roli, můžu hrát například strom (nebo nějakou větší kvetoucí pokojovou rostlinu, půjde-li o interiérovou jednoaktovku). Navíc bych nemusel řešit problémy s nekorektní výslovnosti. Každopádně se půjdu podívat příští týden na úvodní setkání a pak se rozhodnu. Pokládám za vhodné k deníkovému záznamu, jenž se věnuje vzdělání, doplnit informaci, že už jsem v Německu získal jeden diplom. Předpokládám, že taktéž poslední. Stalo se tak zhruba v polovině března, kdy jsem za absolvování prohlídky pivovaru Kneitinger obdržel

16

Kneitinger Bierdiplom (Pivní diplom pivovaru Kneitinger). Bylo to samozřejmě spojeno s malinkou ochutnávkou.

Pondělí 16. 4. (večer) Tak nám začal na naši univerzitě semestr. Na kampuse byly davy lidí, až jsem měl z toho skoro strach. Ačkoliv můj rozvrh hodin položku pondělí nezná, rozhodl jsem se, že zajdu na jeden kurz o dějinách umění. Běžím k přednáškovému sálu H4, potkávám Češku Neli, která mi říká, že to dneska odpadá a koná se až příští týden. Ok, nevzdáváme to a jdeme na nějakou jinou přednášku. Totálně plno a nějaký týpek už zapáleně něco přednáší, do místnosti se nejde přes ten počet lidí dostat, takže mi pro dnešek vyučování skončilo dříve než začalo. Jdeme jinam. Zkusím to zítra a uvidím.

Úterý 17. 4. (odpoledne) Dneska jsem za 20 € prodal Rusce Aleně učebnice z jazykové kursu. Možná bych si za ty peníze mohl koupit něco na sebe, ať nejsem na každé fotce v těch stejných hadrách. Z toho důvodu jsem se byl dneska porozhlédnout v místní Vaňkovce. Konečně je čas říct ti něco, milý deníčku, o zdejší univerzitě: Universität Regensburg byla založena někdy v roce 1962. Tvoří ji obrovský kampus, který byl postaven za městem na zelené louce (v centru prostě nebylo a není místo). Všech jedenáct fakult a desítek kateder tak leží v jediném prostorném komplexu, v kterém je během semestru docela živo (nelze se čemu divit, studuje-li zde 20 000 studentů). Vyučuje se tu téměř vše od katolické teologie přes práva, matematiku či biochemii až po ruštinu. Hned vedle se nachází Fachhochschule Regensburg, kde se studují takové ty technické obory, kterým nerozumím. Oficiální barvou univerzity je šedá, vyskytuje se v různých odstínech na všech budovách, ve znaku i propagačních materiálech. Něco je sice modernizováno, na některých místech je však již znát stáří zařízení. Ale celkově rozhodně lepší než má alma mater Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, jejíž část se musí zbořit (pokud se nestihne zbořit sama). Součástí kampusu je i sportovní centrum. A to stojí za zmínku, neboť se sportem je to zde opravdu dobře vyřešeno. Zaplatíte-li na začátku semestru patnáct euro, můžete využívat takřka vše, což znamená například bazén, atletický stadion, tělocvičny, tenisové kurty, hřiště na plážový volejbal nebo fotbalová hřiště. Některé věci jako lezecká stěna jsou za příplatek. Sportoviště se dají využívat jak v rámci kurzů, tak soukromě.

17

Čtvrtek 19. 4. (večer) První týden semestru je v plném proudu. Stejně jako u nás to znamená, navštívit všechny přednášky a navštívit všechny párty. Není čas na spaní, ani psaní.

Pátek 20. 4. (odpoledne) Můj večerní společenský život tohoto týdne začal až v úterý. Se svými německými spolubydlícími jsem se rozhodl sledovat veledůležitý zápas mezi Bayernem Mnichov a Realem Madrid. Bylo to napínavé, ale vyhráli jsme! Náš obývák je na sledování sportovních utkání velmi dobře vybaven, neboť máme celkem šest televizorů. Je pravda, že například jeden z nich je pouze podstavcem jiného televizoru, který je podstavcem jiného televizoru, který je podstavcem jiného televizoru.6 Kdo nevěří, ať věří…

I když jsem se původně domníval, že jich je pouze pět, je jich skutečně šest. Kolik z nich však funguje, nevím. Nějakou dobu jsem se již nacházel v sebevědomé fázi, když jsem si myslel, že už pomalu rozumím německy. Ale u fotbalu se ukázalo, že jazyk, kterým mluví mí spolubydlící, je mi vzdálen asi jako Zemi Cassiopeia. I přes to se těším na středeční odvetu. Ve středu byl na programu Abschiedsdrink („rozlučkový drink“) s naší učitelkou z jazykového kurzu. Domovem pro tento večer se nám stala hospůdka Hinterhaus. Až na to, že jsem si zapomněl na kolejích peněženku, proběhlo vše bez komplikací. V Melanchtonheimu máme tzv. Starý bar (Alte Bar nebo častěji spíše Bierstüberl) a tzv. Nový bar (Neue Bar). Druhý jmenovaný je otevřený každý čtvrtek a mají tam pivko za extrémně přitažlivých jeden a půl eura. Tento týden se v něm konala Opening-Semestr-Party a já se rozhodl, že to zkouknu. První konverzaci jsem začal svou obligátní otázkou „Jsi Němec / Jsi Němka“ (člověk tady totiž nikdy neví) a seznámil jsem se tak s další Češkou. Nebylo to moc divoké, už o půl jedné jsem vyklidil pozice a stáhl se do svého pokoje. Dnes jsem pozván na narozeninovou párty své učitelky z předsemestrálního kurzu. Ten rozlučkový drink asi nebyl tak úplně rozlučkový. Přemýšlím, jestli se tam mám objevit. Pít s učiteli není vždycky úplně bezpečné, zvlášť s těmi, co dělají větší ostudu než jejich 6

Pro kamarádky lingvistky a kamarády lingvisty: myslím, že tímto souvětím se mi podařilo vytvořit čarokrásný příklad rekurzivity v syntaxi.

18

studenti. Ale asi jdu toho! Jsou to teprve třicátiny… Podnik má navíc velmi sympatický název Ke zlatému sudu. Samozřejmě že více studuju než piju. Jako velice zajímavý se například jeví předmět o srovnání němčiny a češtiny (Sprachvergleich Deutsch-Tschechisch). Na první hodině jsme analyzovali český přízvuk Karla Gotta v jeho slavném šlágru Kleine Biene Maja. Jako problém trošku vidím to, že budu muset prezentovat půlhodinový referát a pak ho odevzdat v písemně formě na deseti až patnácti stranách (samozřejmě v němčině). Trošku mě přechází smích, ale ještě mě nikdy nepřešel úplně, tak uvidíme. Je to výzva, deníčku. Rozhodl jsem se rovněž, že si něco přečtu. Začínám u populárně-naučného bestselleru o problémech, které mají Němci se svou mateřštinou: Der Dativ ist dem Genitiv sein Tod (ve volném překladu Dativ je smrtí genitivu). Je to krvák! Také jsem se byl kouknout, jakými českými knihami disponuje místní knihovna. Byl jsem lehce šokován. Kompletní sebrané spisy Vrchlického, Jiráska, Světlé, Arbese či Havla a mnoha dalších. Mají taky sebrané spisy Jana Vrby nebo M. A. Šimáčka a já se ti zde, milý deníčku, klidně přiznám, že jsem si posléze musel vygooglit, kdo tito dva posledně jmenování pánové byli a co dělali. To jsem snad ještě neviděl ani na naší fildě. Jestli to zde také někdo čte, nevím. Ale to je jedno, neboť je to jako u lidí: nemusíte být zrovna intelektuál, stačí když jen děláte, že jste. Navštívil jsem také dva překladatelské semináře, česko-německý a německo-český. Frustruje mě, když cizinci umí lépe česky než já německy. Je to prostě už můj úděl, být vždycky o mamutí krok pozadu než ostatní.

Sobota 21. 4. (dopoledne) Jít na Juliiny třicátiny nebyl vůbec špatný nápad. Docela jsem se zdržel a vzhledem k absenci noční dopravy v Regensburgu jsem musel ťapkat domů pěšky. Nevím, jestli si, milý deníčku, ještě pamatuješ, co jsem ti psal o Dirndlu. Naše praktikantka Sabine si ho tentokrát konečně vzala. Nejsem si úplně jistý, jestli je vhodné bavorským dívkám říkat, že mají dobré (tělesné) předpoklady nosit Dirndl (o předpokladech viz jeden z dřívějších zápisků). Já to chápu jako lichotku. Z klukama z Itálie jsme se shodli, že ty předpoklady jsou tady obecně dobré a že to bude asi tím pivem… Jako cizinec si snad nějaké to společenské faux pas mohu dovolit.

Pondělí 23. 4. (odpoledne) Včera jsme počtvrté využili Bayern-Ticket a vydali se tentokrát na výlet do Pasova (Passau). Město, které je známe tím, že leží na soutoku řek Dunaj, Inn a Ilz. Trojice toků se do sebe vlévá na jediném místě a je pozoruhodné sledovat, jak se liší barvy vody jednotlivých řek. Není modrá jako modrá. Za zmínku též stojí, že se v pasovském dómu svatého Štěpána nacházejí největší chrámové varhany na světě. Pokládám za smrtelně důležité zmínit, že mají 17 974 píšťal a 233 rejstříků. Mimochodem, Regensburgský dóm by se měl podle mě dostupných informací zase chlubit největšími a nejtěžšími zavěšenými varhanami světa.

19

Večer se konala dvojitá narozeninová česká párty, včetně účasti několika posil z ciziny. I v Česku jsem trapný tím, že si nepamatuji jména lidí, kteří se mi představili. Tady to mám, deníčku, mnohem horší, zvlášť problém mi aktuálně dělají jména Fruži (Maďarsko), Pinja (Finsko) a Kasia (Polsko). Otevřel jsem si svou bakalářku a přečetl zcela náhodně vybranou kratičkou pasáž. Nic tak stylisticky neforemného jsem už dlouho neviděl, okamžitě jsem to v mdlobách zavřel. Jsem zvědav, co si řeknu o svém Bavorském deníčku za dvacet let.

Úterý 24. 4. (večer) První dopolední smska mi připomněla, že mám svátek. V menze se dneska koná „Mensa-Party“. Ze dvou důvodů tam nejsem. Za prvé jsem si nekoupil lístky, které byly v době, kdy jsem se o párty dozvěděl, již vyprodané. Takže stejně bych měl smůlu. Za druhé: během celého dne zběsile čtu, neboť jsem dostal během prvního týdne za domácí úkol trošku více četby a nechci být hned druhý týden úplně mimo. Ale stejně si můžeme něco říct o zdejší menze a jídle v ní. Na Masarykově univerzitě je (ne)kvalita stravování v menzách velkým tématem, proto jsem se rozhodl tomu trošku zevrubněji věnovat. Jak je to tady? Je tady jídlo lepší? Obsluha usměvavější? Fronty kratší? V prvé řadě je třeba zmínit, že na Uni Regensburg existuje pouze jedna jediná menza. Ta se skládá z velkého a malého sálu, přičemž i do toho menšího se vleze více lidí než do naší největší menzy. V čase mezi přednáškami se bohužel tvoří obrovská fronta až ven. Vše však jde plynuleji a logičtěji. Nejdříve si dobijete peníze na menza kartičku, podíváte se na obrazovku, co se dává, pak si vezmete takové ty věci, pomocí nichž jíte (odborně příbor), a tác, a pokračujete ve frontě. Následně si sami berete to, co chcete. Většinou nečekáte, neboť jídla jsou dávána na pult tak, abyste prostě nečekali. A nakonec zaplatíte u pokladny, kde vám slečna či paní popřeje dobrou chuť. Kdo zná systém na Moravském náměstí v Brně, jistě pochopí, proč se tak rozepisuji. Ne vždy je posloupnost určitých kroků tak samozřejmá. Prostředí menzy vypadá celkově čistě a moderně. Očividně je menza nedávno zrekonstruována. Jak to tu vypadalo před tím, se neodvažuji odhadovat. Menza je otevřena jenom během poledne (11:00-14:15). Mimoto se dá ale v kampusu najíst v některé z tzv. cafeterií. A je tu také pizzeria.

20

V nabídce jsou čtyři jídla, z nichž jedno je vegetariánské, dále jedna polévka a dva druhy dezertu (většinou nějaký puding). K tomu si můžete přikoupit například čerstvý džus ze tří druhů ovoce nebo pečivo. Za skvělé považuji, že přílohy se prodávají zvlášť, takže si můžete hlavní chod s přílohou nakombinovat, jak chcete, nebo si koupit třeba jen přílohu. Na jídelníčku se často objevuje i německá / bavorská kuchyně, takže testuji… Až na pár hnusů, které jsem si tu dal, je jídlo velmi dobré, často ani nevypadá špatně. A na těstoviny se nedává eidam, ale parmezán. Milovníky smažáku zklamu – ten tu nevedou. Tady je několik náhodně vybraných ukázek zdejší studentské stravy:

makrela, omáčka z bílého vína rýže

2,40 € 0,60 €

žampiónová polévka přílohový salát puding pečivo

0,50 € 0,80 € 0,50 € 0,?? €

0,50 € dýňová polévka penne („po italsku“) se žampióny 1,80 € pečivo 0,?? €

rajská polévka (bio!) 0,50 € „schnupfnudeln“ s kuřecími prsy 2,40 €

21

Středa 25. 4. (večer) Tento deníkový záznam bych rád věnoval svým spolužákům bohemistům z brněnské fildy, inspirativnímu to plemeni. Dostal jsem od nich totiž pohled. Doposud mi chodili pouze reklamní letáčky a dopisy z úřadů. Jde z něho cítit chlast, ale to mě nepřekvapuje. Hledám pro něj ve svém pokoji reprezentativní místo. Možná ho vystavím vedle svého Bierdiplomu pivovaru Kneitinger. Na Melanchtonheimu zase nefunguje internet. Jel jsem do Německa, protože jsem si myslel, že tu bude vše fungovat. Možná jsem měl pro svůj pobyt vybrat Bulharsko. Dokonce i Německé dráhy mívají zpoždění, ale jelikož se tu tolik neskáče pod vlak jako u nás, je to zanedbatelné. Přikoupil jsem si nějaké lahváče do zásoby. Záhy jsem zjistil, že jsem ztratil petku s vodou, byl to tedy prozíravý nákup. Ale ono není ztratit petku jako ztratit petku. Když ztratíte petku v Česku, maximálně tím ničíte životní prostředí nebo přiděláváte práci uklízečce. Ztratit petku v Německu znamená přijít o peníze, petky jsou zde totiž vratné. Celkově jsou zde v oblasti třídění odpadů a ochrany životního prostředí o krůček napřed. Pokrytci, si snad myslí, že Zemi lze ještě zachránit… Dneska jsem se nečekaně a omylem ocitl na přednášce Úvod do německé medievistiky. Samozřejmě jsem hned poté, co jsem to zjistil, utekl. Prostě mi přednášku, na kterou chci jen tak ze srandy a bez zapsáni chodit, přesunuli jinde. Nemohl jsem najít kam, tak jsem tam za trest/odměnu nešel. Naše "obytné společenství"7 by mělo tvořit celkem 13 lidí, zatím se mi podařilo poznat jen deset. Do tohoto počtu zahrnuji i sebe, neboť si myslím, ze se alespoň částečně znám. Genderově je to nevyváženě: 4 kluci a 6 holek. Zbývající spolubydlící jsem dosud nepoznal, ani nezahlédl…

Sobota 28. 4. (podvečer) Bayern München postoupil do finále Ligy mistrů. Tentokrát jsme zápas nesledovali před našimi šesti televizními obrazovkami, ale přesunuli se před plátno do Starého baru. Postup mimo jiné znamenal jednu rundu Jägermeistera pro všechny zdarma. Ještě dvě hodiny poté mi někdo pod okny skandoval FCB, FCB…

7

Pokus o překlad německého termínu Wohngemeinschaft, zkr. WG (mezi místními Čechy též známé jako „végéčko“).

22

Začíná být docela vedro, všichni mají radost, já se snažím zjistit, kde jsou v Řezně nejlepší stíny. Přesto jsem se pokusil na počasí nezávislé sociální síti iniciovat akci pod sluncem: Hallo, hallo! Jak jste si jiste vsimli, nase mila Susanne [institucionální kordinátorka] nas informovala o tom, ze o vikendu ma byt pry hezky a teplo. Jelikoz to ma 38 liku, asi to je pozitivni zprava. Co takhle poprve zachlastat na ostrovech na Dunaji?????? Navrhuji patek, popr. sobotu, cca 15:00, sraz na Arnulfplatzu, je tam Netto, kde muzeme nakoupit vinka, pivka, cokoliv... Cekam na reakce.

Náš sedánek na Jahninselu u Steinerne Brücke proběhl bez komplikací. Byl narušen jen jedním cca pětasedmdesátiletým maníkem, který nám přišel zahrát pár songů na kytaru a ukázat několik svých maleb. Pak se přemístil k vedlejší skupině, prý že jsou více „na jeho vlně“. Kultura pití v parku je tu na mnohem lepší, zajímavější a kultivovanější úrovni. Zatímco u nás se chodí pít do parku zpravidla jen večer, a to jen teenageři a vysokoškoláci s pár lahvemi vodky nebo vína, zde je to jiné. Tady si lidi berou celé bedny pivek (mimo jiné) i vlastní grily! Nepochybně jeden z důvodů, proč zde zůstat. Zjistil jsem, kdo obýval můj pokojíček přede mnou. Přišel mi dnes totiž do schránky časopis objednaný na jméno Xin Lin. Těžko říct, ale asi taky nějaká cizinka… Rozhodne-li se člověk zveřejnit svůj deník, má pak trochu obavy, že se o něm lidé dozví více, než by chtěl. Při pravidelné četbě mých dvou oblíbených internetových periodik ona.idnes.cz a xman.idnes.cz (rozdvojená osobnost) mi však spadl kámen ze srdce, neboť „ženy dokáží údajně podvědomě z vašeho potu vyčíst víc než z deníku.“8 Můžu se ti tak dále svěřovat, milý deníčku, ale musím si dát bacha na jiné věci. Začínám se totiž fakt potit. Doufám, že ta dubnová vedra rychle přejdou.

Neděle 29. 4. (pozdní večer) Navázat zde vztah s Ne-Němci je mnohem jednodušší než s Němci. Nejlépe si to ukážeme na tzv. facebookovém přátelství, které je naprosto exaktní a objektivně měřitelné: buď jsi v přátelích, nebo nejsi v přátelích (nic mezi tím, tertium non datur!). V reálném životě to mohou komplikovat různé formy mezivztahu, např. polopřátelství. Ale zpět k úvodní tezi. Jsem tu už takřka dva měsíce a teprve dnes si mě první Němka (nepočítám-li učitelky a praktikantky) přidala do přátel. Je to má spolubydlící. Je tu ještě více nová než já. Myslím, že je to precedens pro ostatní spolubydlící a spustí to vlnu… Konečně mohu napsat: úspěšně se integruji.

8

Jste pro ženy atraktivní? Záleží na tom, jak voníte http://xman.idnes.cz/muzi-s-oholenym-podpazim-jsou-pro-zeny-atraktivnejsi-pfb-/xmanstyl.aspx?c=A120426_101356_xman-styl_fro

23

Úterý 1. 5. (horké prvomájové poledne) Malá část české minority v Regensburgu se včera opět vydala relaxovat na Jahninsel (v překladu Jahnův ostrov). Zvažujeme nákup grilu. Zdrželi jsme se do pozdějších večerních hodin, ale potkala nás jedna z nejhorších věcí, která vás může na tomto světě potkat: Došel nám chlast! Ve státě, kde neexistují nonstop Tesca a kde se obchody běžně zavírají v devět, je to téměř katastrofa. A to ti, milý deníčku, ani nebudu říkat, jak to tady funguje v neděli a o svátcích. Byli jsme z toho trochu na rozpacích, ale žízeň nás donutila jednat. Zjistili jsme, že na nádraží by měl být otevřený nějaký obchod. Došli jsme tam před půl dvanáctou a přesto, že už bylo po zavíračce, bylo nám umožněno nakoupit několik plechovek piva. Samozřejmě za nádražní cenovou přirážku. Pak jsme se usadili v nejbližším parku. Po rozloučení a zahájení pěší cesty na koleje jsem stihl ještě krátkou konverzaci s dvěma muži. Uvedu ji jako ilustraci toho, jak zde vypadá (můj) průměrný rozhovor. Dva mužové sedící na lavičce: Tschechien? Já: Jaaa! Já: Bayern? Dva mužové sedící na lavičce: Nein, Poland! Po dvou měsících jsem zjistil, že máme na „végéčku“ velký mražák. Kdo by ho hledal v místnosti, kde jsou uskladněny věci na uklízení? Jsem si říkal, pro co tam ti lidi neustále chodí, když neuklízí. Konečně mohu čerstvou zeleninu nahradit mraženou.

Středa 2. 5. (odpoledne) Po dlouhém prodlouženém víkendu zpátky ve škole. Není to vůbec lehké studovat češtinu v cizí zemi. Z celé řady nevýhod uvedu pouze tři: o Pokud se dostanete na přednášku či seminář, na kterém se nachází více než dvacet posluchačů, je to zázrak. Rozhodně se nemůžete jako erasmák skrýt nikde dozadu. Rekord zatím drží páteční seminář překladu, kde jsme byli čtyři a vyučující. o Bohužel nemohu ve svém deníku kritizovat a pomlouvat své učitele a jejich hodiny. Většina z nich umí totiž více či méně česky. Pravděpodobnost, že se k nim dostane můj tajný deník není vysoká, ale také ne zanedbatelná. Nechci riskovat, zkoušky jsou tu už za dva a půl měsíce. o Na některých seminářích se musíte neustále stresovat, že budete jako rodilý mluvčí vyzván k tomu, abyste vysvětlil nějakou záludnost české gramatiky nebo něco z reálií. Šance, že to nebudete vědět a vysvětlí to za vás nějaký Ukrajinec nebo Němec, je velká. Jsem kromě Australanů a Číňanů snad poslední, kdo ještě neměl v Regensburgu návštěvu. Ale nyní se to změní. Dva víkendy po sobě očekávám honorace z Česka. Nevím, jestli někoho, kdo se chystá v létě na Aljašku, může tohle provinční město nadchnout, ale uvidíme. Asi se ti teď, milý deníčku, budu proto méně věnovat. Stejně jsi už příliš dlouhý. Jsou sice věci, u kterých nepochybně platí, že čím delší, tím lepší. Ale to rozhodně není tvůj případ…

24

Pondělí 14. 5. (poledne) Díky oběma návštěvám jsem si několikrát znovu vychutnal prohlídku dominant města a malebných středověkých uliček. Také jsem si vychutnal litry rozličných tekutin, jejichž pitím jsme trávili večery. Po dvou náročných víkendech se můj život pomalu vrací do normálu…

Jelikož jsem měl takřka dvoutýdenní tvůrčí pauzu, v rámci níž jsem, milý deníčku, s tebou vůbec nekomunikoval, je potřeba v následujících odstavcích vše napravit. Událo se mnohé a napadlo mě mnohé, vybírám pouze několik střípků: Navštívil jsem podruhé Mnichov. Tentokrát jsem neopomenul zajít do Nové pinakotéky (Neue Pinakothek). Ve známé obrazárně, v níž visí obrazy a stojí sochy evropského umění konce 18. století, 19. století a počátku 20. století., jsou největším hitem Goghovy Slunečnice. Nová pinakotéka má dvě sestřičky: Starou pinakotéku, v které se nacházejí díla vytvořena v době od středověku do poloviny 18. století, a Pinakotéku moderny. Ty snad navštívím příště. Na to, jak velkou vsí Regensburg je, má poměrně dost svých nej. Psal jsem již o nejstarším dochovaném mostu Německa, o největších zavěšených varhanách na světě a o nejšťastnějších obyvatelích Německa. Také je to pravděpodobně město s největší zachovalou celistvou středověkou zástavbou v Německu. Díky své první návštěvě jsem se dozvěděl o dalším nej a mohu tudíž seznam rozšířit o další prvenství. V bavorském Řezně se nachází i nejstarší kavárna Německa. Byla založena v roce 1686. Věřte tomu nebo ne, ale Regensburg je město s nezanedbatelnou středomořskou atmosférou. Není to žádný můj osobní pocit, nebo dokonce nějaká halucinace způsobená (ne)dostatkem alkoholu. Shodl jsem se na tom totiž jak s ostatními Erasmáky, tak s návštěvami. Z toho důvodu jsem trochu zagooglil a hle: „Díky své atmosféře v ulicích, životnímu stylu a středověkým budovám si vysloužilo město Regensburg, které se nachází ve východním Bavorsku, přezdívku nejsevernější město Itálie.“9

9

Regensburg. Světové dědictví na Dunaji http://www.1a-staff.com/cz/musterseite-stadt/regensburg.html nebo zde Regensburg: Perla středověkého města http://www.flyup.cz/clanek.php?id=128

25

A zdejší životní styl stojí opravdu za zmínku. Grilování v parku a popíjení na ostrovech jsem zmiňoval výše. Je čas představit ti, milý deníčku, jinou kuriozitku. Nevím, jestli to, co se v tomto odstavci láskyplně chystám popsat, je typické pro celé Bavorsko (ba dokonce celé Německo). Každopádně je super, že se takhle žije právě v Regensburgu. Popíjet lahváče při cestě po ulici nebo při cestování městskou hromadnou dopravou je zde úplně normální, aniž by to bylo považováno za nějaké barbarství. A místo, ke kterému chovám neskonalý obdiv, je Bismarckplatz – ne příliš velké náměstí s dvěma kašnami rozkládající se mezi budovou městského divadla a nějakým klasicistním palácem. Každý teplý či horký večer se tam nakupí spousta lidí, minulý pátek to snad musely být minimálně dvě stovky. Menšina pije na zahrádkách přilehlých hospod či kaváren, většina má vlastní alkohol, sedí na schodech, zdech kašen nebo jednoduše na zemi, popíjí rozličné tekutiny a skvěle se baví. A tak je to každý týden, žádný extra důvod k oslavě vůbec není potřeba. Představoval jsem si Němce trochu více odměřeně a konzervativněji, ale tohle mě přesvědčuje o naprostém opaku. Nikde v Česku jsem nic takové neviděl a neumím si to pořádně představit: přeplněné náměstí opíjejících se lidí, po kterých zbude akorát nepořádek a hromady prázdných flašek. Náměstí patří k nejkrásnějším v Regensburgu a musí tak další den kvůli turistům vypadat zase hezky, ale očividně to někdo zvládá uklízet. Nechali jsme se zlákat zmiňovanou středomořskou horkou atmosférou a rozhodli jsme se lehce smáčet nožky v kašně.

Úterý 15. 5. (odpoledne) V neděli večer uspořádaly české holky český večer. Před odjezdem jsem si říkal, že se tady nechci s příslušníky mého malého národa příliš stýkat. Nyní mi to však přijde naprosto nepřirozené a pijeme spolu proto často. Přesto, že šlo o akci, kde byli především Češi, párkrát jsem si pokecal i dobře německy. Od jednoho Němce jsem se konečně snažil zjistit, jakou symboliku má mašle, kterou si dívky vážou na bavorském kroji (Dirndlu). Ten se ostatně pomalu, ale jistě stává jedním z leitmotivů mých tajných zápisků. Sdělil mi, že pokud má dívka mašli uvázanou uprostřed, je prý pro všechno otevřená ;-) Díval jsem se na internet, kde články tradiční symboliku Dirndlu vysvětlují trošku jinak. Pokud je mašle uvázaná na pravé straně, je žena zadaná nebo dokonce vdaná. V lepším případě můžete narazit na mašli uvázanou na levé straně. To znamená, že je ještě volná. Mašle umístěna uprostřed vpředu symbolizuje, že je žena ještě panna, a mašle vzadu, že jde o vdovu. Podle odborné literatury,

26

kterou jsem pečlivě nastudoval, se však na tento sémiotický kód nelze dnes spoléhat tolik, jako v minulosti. Ani se nedivím. Která holka by chtěla dneska nosit na břichu vytesaný nápis „jsem ještě panna“? Nehledě na skutečnost, že by ji to stejně nikdo nevěřil.

Středa 16. 5. (odpoledne) Aby to nevypadalo, že pouze pěji ódické strofy na město Regensburg, je třeba uvést, že se zdejším životem je spjato i několik problémů. Například se mi nedaří pracovat na zmenšení mého pivního bříška. Rovněž pohřešuji jedno tričko. Možná mi bylo odcizeno z prádelní šňůry v sušárně, ale trestní oznámení kvůli tomu podávat nebudu, německá policie totiž nepatří k mým nejoblíbenějším, ale to už se dostávám k dalšímu tématu... Z tohohle zážitku jsem se musel chvilku vzpamatovávat, ještě že jsem díky množství alkoholu v krvi docela rychle usnul. Na poslední akci (viz výše) se jeden milý Slovák rozhodl, že nás hodí autem domů. A to se ve městě, kde nejezdí jakákoliv noční veřejná doprava, sakra hodí. V pohodě bloudíme a najednou za námi policejní auto, rozsvěcuje stopku a zajíždíme ke krajnici. A následovala nejdrsnější policejní prohlídka, kterou jsem v životě zažil. Dva policisté - říkejme jim pracovně například Semir Gerkhan a Tom Kranich si na nás nejdříve posvítili baterkami, pak si vyžádali občanské průkazy, pak musel vystoupit řidič a nakonec po jednom i všichni ostatní. No necítil jsem se zrovna sebevědomě, když jsem vylézal z vozu. Batoh mi sice neprohlíželi (taky by tam nic zajímavého nenašli), ale zajímali se o kapsy, u někoho zase o peněženku. Pak jsem se všichni vraceli do auta a řidič si šel udělat alkoholtest. Bázlivě jsme diskutovali o tom, kolik vlastně vypil a jestli projde či neprojde. Jelikož nejsem překupník kradených aut, vrah ani vyděrač, můj největší kontakt s policií se doposud odehrál pouze u vstupu na fotbalový stadion nebo tehdy, když náš studentský brněnský privát navštívili městští strážníci a snažili se nám vysvětlit, že rušíme noční klid. Tentokrát byla konstelace naprosto jiná, proto jsem se rovněž jinak cítil. Dva Slováci, dva Češi a jeden Rumun v jediném autě musí být pro německou policii skutečně lahůdkou. Navíc náš vůz nebyl zrovna nejnovější. Tato kombinace musí být a priori podezřelá. Podotýkám, že jsme v zemi, v které dle mého odhadu nemůže být většina aut starších pěti let a v které není nic neobvyklého, když před mými kolejemi stojí porsche. A jak to nakonec dopadlo? Řidič kupodivu nenadýchal a žádné drogy, zbraně či jiné ilegální věcičky u nás nenašli. Ne všichni Východoevropani jsou totiž banditi… A nejabsurdnější na tom vše je, že nám chybělo zpětné zrcátko a vůbec auto nebylo zrovna v nejlepším technickém stavu. Policisté hledali, kdo ví co, ale zrcátka si vůbec nevšimli. Nevšiml jsem si ho ani já, dozvěděl jsem se to až dneska. Znamená to, že jsem stejně dementní jako němečtí policisté? Na druhou stranu, jak jsem si ho mohl všimnout, když jsme ho neměli…

Pátek 18. 5. (večer) V katolickém Bavorsku byl ve čtvrtek svátek. Docela se to hodilo, měli jsme totiž předcházející večer Stockwerkparty (patrovou párty) a lehce mě po ránu pobolívala hlava. Samozřejmě ti nebudu, milý deníčku, popisovat každou společenskou akci. Mohl by sis myslet, že pořád jen piju. Zmíním jen jedno: Na párty jsem poznal jednoho Rusa, který se mi

27

neustále chlubil svými znalostmi české historie. Ještě dneska jsme se v buse bavili o pražských defenestracích. Mám to do školy na zdejší poměry sice docela daleko, ale když se vám neustále střídají spolucestující, je to docela fajn. Jednou Rus, jednou Maďarka, jednou Brit, jednou Němka a když jedu sám, nevadí, je tu mé druhé ego.

Dneska odpoledne jsme si udělali skvělou procházku k jednomu kostelíku na severu Regensburgu, odkud je krásný výhled na město. Před výpravou jsme se posilnili v menze a následně uložili svá křehká těla do lehátek před menzou. Když jsem před začátkem svého erasmáckého pobytu přemýšlel, jaké to tu asi bude a jak asi budeme trávit volný čas, mé úvahy se nikdy nedostali k tomu, že bych mohl být někdy v univerzitním kampusu postaven před obtížnou otázku, zdali si mám přesunout křesílko z předposledního polohovacího stupně na ten nejnižší nebo ne…

Čtvrtek 24. 7. (večer) Takřka po týdenní tvůrčí pauze jsem se rozhodl opět chopit pera10. Je totiž potřeba zaznamenat pro generace příští to, jak vypadá na Univerzitě Regensburg Internationaler Tag (Mezinárodní den). Sešli jsme se okolo desáté odpoledne, abychom připravili náš český stánek. Vyvěsili jsme vlajku, na nástěnku připevnili zajímavosti o naši vlasti, pustili Krtečka, vystavili flašku Becherovky a rozházeli jsme na stolečky letáky, které nám zaslali pro tento den naše české domovské univerzity. Kolemjdoucí jsme krmili především perníčky, vlastnoručně upečenými a nazdobenými. Pokud se tento deník někdy dostane k lidem, kteří mě znají, přiznávám se, že na jejich přípravě jsem neparticipoval. Jen aby nedošlo k nějakému omylu. (Jednoduché gastronomii ala rýže na sto způsobu a těstoviny na sto způsobů se zde však věnuji stále.) Na mezinárodním dni se prezentovalo asi dvacet zemí a já tak mohl podniknout malou cestu kolem světa za necelé tři hodiny. Z mého strastíprázdného putování vybírám pouze několik střípků: Vyfotil jsem se s krásnými Ukrajinkami, ochutnal jsem pravé argentinské maté,

10

Samozřejmě nepíší perem a myslím tím klávesnici. Ale pero je prostě poetičtější. Ještě bych mohl použít obrat „chopit se brku“, ale nechci zacházet do archaizujícího extremismu. Navíc nejsem tak dobrý, abych si hrál na Dalimila. Na druhou stranu mi začíná praskat plast na mém prastarém notebooku, takže si možná nějaký ten brk chtě nechtě budu muset sehnat.

28

přecpal jsem se belgickými pralinkami (a spláchl je belgickým pivem), s Francouzy se pobavil o největších klišé, které panují o jejich zemi, nechal si napsat své jméno korejsky atd. atd. atd. Summa summarum jsme se my Češi dobře nažrali (chválím např. dobře zásobené Slovenky). Rozhodně potěšilo, když k našemu stánku došel některý z domorodců a ptal se na všemožné věci týkající se života a studia v Česku, neboť si tuto zemi zvolil za svůj erasmácký domov. Anebo, a to potěšilo ještě více, když někdo pochválil české pivo! Což byli skoro všichni! Večer následovala mezinárodní Get-Together-Party v menze. Stejně jako v případě mezinárodního dne se jednalo o oficiální akci univerzitního Centra zahraničních studií (Akademisches Auslandsamt). Bylo to tedy spíše formálnější než divoké. Průběh byl zhruba takový: o Oficiality na začátek: Přivítala nás hlavní pořadatelka akce, pár vět prohodil i prorektor pro mezinárodní záležitosti. Představitelé univerzity se samozřejmě nezapomněli pochlubit tím, že na kampuse studuje asi sto národů (a že párty se účastní lidi asi z třiceti zemí). o Večeře: Podávalo se jedno z typických jídel bavorské kuchyně, a to Schweinebraten mit Kartoffelnknödel. Aneb vepřová pečeně s bramborovým knedlíkem (podle vzhledu to byl spíše jeden velký obrovský přerostlý nok). K tomu zeleninový salátek. o Kulturní vložka. Nešlo o nic profesionálního, ale za zmínku to stojí. Nejdřív nám jeden Bangladéšan představil bangladéšský popík. Pak své nástroje vytáhlo kvarteto Kanaďanů a na závěr předvedly dvě nesmělé Španělky flamenco. o Dezert aneb sněz co můžeš (každý národ měl přinést nějaký zákusek nebo něco sladkého, co je typické pro jeho zemi). o Disko! aneb poprvé (a asi naposled) jsem tančil v menze. Končilo se spořádaně již o půlnoci.

Neděle 27. 5. (dopoledne) Včera jsem se vydal na oficiální výlet, pořádaný tutory Centra zahraničních studií. Tentokrát mé nohy došláply do města Würzburg. Pokud bych to měl říci nějak lidsky, bylo vedro jako prase. Jelikož hlavním bodem programu byla návštěva Afrika-festivalu, musím konstatovat, že to pořadatelé s imitací horkého pouštního počasí trochu přehnali. Kromě festivalu jsme navštívili centrum města a nejdůležitější památky: pevnost Marienberg a tzv. Würzburskou rezidenci (barokní palác se zahradami zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Mimoto mě zde zaujaly na svazích všudypřítomné vinice.

29

Na výletě se rovněž rozšířil seznam národností, které jsem během svého pobytu v Německu poznal. K naší české skupině se už na začátku přidal Tunisan Mohamed. Jednou se nám ztratil, ale starosti, které jsme s ním měli, vykompenzoval tím, že se naučil pár českých frází.

Čtvrtek 31. 5. (večer) Poslední květnový den. Poslední dva měsíce v Německu. Studovat v Bavorsku je slast, co chvíli nějaký katolický svátek a tudíž volno ve škole. Samozřejmě volné dny nepřijdou nazmar, ale jsou smysluplně zneužívány. O víkendu jsme poprvé grilovali. Musím se ti, milý deníčku, pochlubit, že steaky, které jsem si připravil, byly luxusní až božské. Vydařené odpoledne ze začátku ohrožoval jen napitě vypadající mrak a všudypřítomní mravenci. Jinak proběhlo vše naprosto bez komplikací. Až na to, že nám (skoro) shořelo dřevěné držadlo grilu. Tentokrát jsme se v čistě českém složení vydali do nedalekého městečka Kelheim. Vyšplhali jsem na kopec Michelsberg, kde stojí impozantní Hala osvobození (Befreiungshalle). Nechal ji postavit král Ludvík I., podobně jako Walhallu (viz výše). Obě stavby tyčící se nad údolím Dunaje měli prý oslavovat Bavorsko a německý národ. Dneska by se peníze na takové stavbičky ve státním rozpočtu už nenašly.

Od Haly osvobození jsme se vydali na několikakilometrovou pěší pouť lesem, skalami a po břehu Dunaje. Cílem byl klášter Weltenburg, k němuž nás přes řeku za euro a půl převezl převozník (tento způsob veřejné dopravy jsem využil snad poprvé v životě). Weltenburg je jedním z nejstarší klášterů v Bavorsku a zároveň je nejstarším klášterním pivovarem na světě, nejen proto jsme museli zdejší pivo ochutnat. A výsledek: Nadprůměrně vynikající! Zpátky 30

do Kelheimu jsme šli po druhém břehu. Trochu jsme se ztratili, správnou cestu nám ukázal až muž s motorovou pilou.

Pátek 8. 6. (odpoledne) Dny Regensurgské se mi krátí. Prožívám to tu stále bez komplikací až na to, že jsem se právě pořezal. Už nikdy si k holení nebudu pouštět hudbu a už vůbec nikdy přitom nebudu tančit. Dnes začíná Mistrovství Evropy ve fotbale a reprezentace hraje rovnou svůj první zápas. Takže se zase několik Čechů sjede na konec světa (to znám ke mně do Melanchtonheimu), aby tady se mnou sledovalo sportovní trápení českého mužstva. Už máme průpravu z hokejového mistrovství, kde jsme prohráli v semifinále s našimi bratry. K této příležitosti se bude hodit Plzeň, kterou jsem si koupil v Kauflandu (asi se mi nějak zastesklo po domově nebo co). Je to jen taková menší nevěra, do konce července zůstávám v polypivním vztahu s německými pivy.

Pondělí 11. 6. (odpoledne) Během víkendu odešel na onen svět náš végéčkový topinkovač. Se zármutkem v žaludku oznamuji: škoda, byla to fakt dobrá mašina!

Sobota 16. 6. (podvečer) Katastrofický týden plný slz a žalu pokračuje. Po topinkovači nám zpola odešla i naše trouba a světlo ve sprše poněkud bliká a je tam více tma než světlo. Možná je to znamení, že bych měl toto místo opustit. Za pár minut očekávám v Melanchtonheimu velkou českou delegaci fotbalových fanoušků a fanynek. Možná bude i vlajka! Hrajeme o postup do čtvrtfinále Eura s Poláky. Nápad jedné Polky, kterou jsem tento týden potkal v cafeterii, abychom se všichni dívali spolu, jsem raději odmítl. Včera jsme byli po hodně dlouhé době, způsobené deštivým počasím, pít na Jahninselu. Vyskytly se jen dva vážnější problémy: Jedna Slovenka ve dvě v noci nechtěně spadla do Dunaje a zase nám došel alkohol – to je snad už osud. Byli jsme na tom tak špatně, že někdo vyměnil s nějakým dědou čtyři prázdné (vratné!) láhve za jednu plnou, o kterou jsme se podělili. Tak to tady prostě chodí, na prázdném skle, plastu i plechu se dá vydělat.

Neděle 17. 6. (po půlnoci) Unglaublich! Neuvěřitelné! Postoupili jsme do čtvrtfinále, kdo by to do nás řekl. Navíc postupujme z prvního místa, takže se patrně vyhneme Němcům, což vzhledem k tomu, kde se aktuálně nacházím, hodnotím pozitivně. Domorodci fotbal docela prožívají: zdobí své mercedesy a audiny vlaječkami a v místních prostředcích veřejné hromadné hlásí, jak dopadly zápasy (a nejen ty německé). Vskutku fotbalová země. Všichni už odešli, já si tak sám piju. Pokusil jsem se zaklepat přes balkon na okno své sousedky (viz první záznam), ale žádné reakce.

31

Neděle 24. 6. (dopoledne) Zprávy z minulého týdne - telegraficky: Největší průtrž mračen, kterou jsem zde zažil, proběhla ve středu. Celkem patnáct Čechů se sešlo v melanchtonheimském baru před plátnem, aby sledovalo čtvrtfinálový souboj české fotbalové reprezentace s Portugalskem. Slíbili jsme si, že oslavíme jakýkoliv výsledek. Měl jsem jubilejní třetí návštěvu z Česka, která nemohla věřit tomu, že v Regensburgu nemáme hrad. Opět jsme se koupali na Bismarckplatzu, tentokrát v horní kašně. Toto město mě inspiruje, po devíti letech umělecké impotence let jsem totiž zhotovil báseň. Žánrově jde o mou první ódu.11 Zbývá mi pouhých pět týdnů. Jsme přepití pivem, přecházíme na tvrdé typu „levné-dobré-účinné“. Můj deník je už větší než má bakalářská práce. Prý jsem ztloustl. Během posledních sedmi dní jsem se dvakrát proměnil v laboratorní krysu, zúčastnil se dvou psychologických experimentů a vydělal si tak svých prvních dvacet euro v Německu. Večer jdu na Sushiabend. V sušárně jsem ztratil bílou ponožku, druhou mám. A ještě jedna ze světa odívání: zjistilo se, že při kombinaci červené trenky a bílé kraťasy, něco dost prosvítá. Nejsem si jistý, jestli se tím trápit a považovat to za módní faux pas. Měl jsem referát. V semináři o českém filmu jsem musel německých studentům vysvětlovat, co znamená dvojsmysl v jedné básničce z filmu Občanský průkaz. Spolužačce Nosit pětky denně domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédnem-li k tomu, že je nosíš pod trikem. Těžko říct, jestli jsem pedagogicky obstál.

Úterý 26. 6. (podvečer) Dnes jsem se dozvěděl, že už za dva týdny mám první závěrečnou klauzuru. No dost mě to vzalo, co víc bych psal...

Středa 4. 7. (večer) Společenský život jsem tento týden zahájil návštěvou divadelního představení v univerzitním divadle. Univerzita má i vlastní kapli, takže se, milý deníčku, nediv, že máme i divadlo s opravdickou oponou. Hrála se hra s postavami z commedia dell'arte, kterou nacvičili zahraniční studenti v rámci divadelního spolku Babylon (jde zároveň o kreditově hodnocený předmět, do kterého mi zabránila přihlásit se vlastní lenost a nedostatečná touha po aplausu). Hra byla zábavná, vytkl bych jí jen její extrémní délku (tři hodiny!) a extrémně silný americký akcent jedné z hlavních ženských postav, které snad nemohl nikdo rozumět. 11

Té německé lyrické strofy, kterou uvádím na s. 13 tohoto díla, se asi zřeknu. Začínám ji považovat za umělecky nevýraznou.

32

Včera jsem se neplánovaně opil, trošku mě to rozhodilo, ale odpolední spánek to spravil. Začal jsem se učit na svou první zkoušku. Aktuálně se věnuji intermediálnímu rozměru československé a ruské avantgardní tvorby a přitom, ani nevím jak, jsem se dozvěděl, že náš univerzitní kampus je postaven v architektonickém stylu zvaném brutalismus.12 Pojem je odvozen z francouzského „béton brut“ (drsný beton). Říkal jsem si, že to prostě nemůže být jen tak nějaký architektonický úlet, ale musí to spadat do nějakýho širšího konceptu.

Pondělí 9. 7. (dopoledne) O víkendu proběhl ve regensburgském starém městě Bayerisches Jazzweekend. Kvůli intenzivním přípravám na zítřejší první nefalšovanou zkoušku na zahraniční univerzitě jsem se tam ukázal jen na pár hodin. Něco jako zkouškové v českém slova smyslu zde neexistuje. Zkoušky se zde píší v posledním týdnu semestru, několik mých vyučujících se rozhodlo již pro předposlední týden semestru, takže se mi to utrpení rozkládá alespoň do dvou týdnů. Opravné termíny se tu nevedou. Má německá slovní zásoba se díky učení rozšiřuje o velmi zajímavá a užitečná slovíčka, namátkou vybírám třeba termín „mědirytina“.

Pátek 13. 7. (odpoledne) Náročný týden. Mám za sebou již tři zkoušky a co se jejich výsledků týče, jsem docela sebevědomý. I přes to jsem během celého týdne žádný večer nebyl bez kapičky alkoholu. Dnešní Sommerfest v Donauparku, který pořádá International Student Network Regensburg, se kvůli nepřízni počasí přesunuje na příští týden. Musím si najít nějakou alternativu. Měl jsem čtvrtou návštěvu. Řidič, který mé hosty odváží vždy zpět domů, si mě už pamatuje.

V mém deníčku by jistě neměla chybět zmínka o sérií gastronomických večerů. České erasmačky jsou holky šikovné, tak už za sebou máme Tzatzikivečer, Sushivečer a Mušlový večer (v originále Tzazikiabend, Sushiabend a Muschelabend, některými vtipálky přejmenovaný na Muschiabend).

12

Srv. např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Brutalismus

33

Neděle 15. 7. (podvečer) Tento víkend byl na programu další festival, tentokrát Ostengassenfest (volný překlad: Svátek východních uliček). Stavil jsem se na něj akorát v pátek. Je skvělé, že to v Regensburgu v létě kulturně žije. To když je zkouškové u nás, všude mrtvo. V sobotu a v neděli jsem se rozhodl věnovat pilně a pilně studuji, ale už mě to nebaví. Dělám, co můžu, abych si našel nějaký alternativní večerní program. Je sice trochu zimka, ale nabídnutou možnost jít na film do letního kina dneska prostě neodmítnu. Navíc cesta na druhou stranu Regensburgu autem, jaký to luxus. Cokoliv, jen ne a ne se učit!

Pondělí 16. 7. (večer) Dělám opět, co můžu, abych si našel nějaký náhradní večerní program. Už je trochu pozdě někomu psát. Otevírám pivko a čtu si začátek svého deníku, no nemám z toho nejlepší pocit. Možná bych to měl přeci jen spálit, ehm, chci říct vymazat z harddisku, neboť již nežijeme v romantických dobách pergamenu. Ještě bych dodal, že k včerejšímu alternativnímu programu – open-air kinu – jsme museli zvolit alternativu, neboť pod deset diváků se prý nepromítá. Ale přesto jsem poznal, sedě na jeho tribuně, další nej tohoto města, a tím je baseballový stadion (Armin-Wolf-Arena), který je největším baseballovým stadionem v Německu. Nějak se mi to nezdá, ale když to píší na Wikipedii... A místní tým Regensburge Legionäre se v posledních letech stal celkem třikrát německým mistrem. Vím, že tě to, milý deníčku, asi nezajímá, ale tvoje smůla je, že papír neumí oponovat. Ještě před dvěmi týdny jsem si říkal, to je snad poprvé, co se učím a současně za okny letní bouřka a třicet stupňů. Časy se změnily a počasí není zrovna letní. Není se pak čemu divit, že mezi středomořskými erasmáky putuje například následující vtípek:

34

Úterý 17. 7. (noc) Očekávám zde ještě dva nabité týdny, ale na druhou stranu, nutno přiznat, čas loučení už asi začal. Naše milá učitelka Julia ze špráchkursu právě zaslala svým žáčkům rozlučkovou zprávu.13 Jsem (skoro) dojat.

Pátek 20. 7. (odpoledne) Po téměř pěti měsících v Německu dozrál čas na to, abych se stavil do trafiky pro nějaký ten kousek místního tisku. Tak se i stalo. Jak už jsem zmínil výše: já pomalu čtu a deník rychle stárne, z toho důvodu jsem se rozhodl pro aktuální číslo známého německého týdeníku Die Zeit. Investoval jsem do něj 4,20 €, ale jsem z těch, co si za iluzi intelektuality rádi připlatí. Navíc je to velké a tlusté jako prase, málem jsem to nesbalil do batůžku. Můžu to číst celých zbývajících deset dní, co tady budu, a stejně mi zbude na několikahodinovou cestu vlakem domů. Nemít penis, napsal bych o sobě, že se chovám jako praktická a vzdělaná žena. Týden to byl značně náročný, čekala mě totiž druhá dávka klauzur. Ve středu jsem se dost zpotil u překladu jedné ze Skácelových malých recenzí do němčiny. Den poté mi test v semináři o utopickém románu taky zrovna nepřidal na sebevědomí. V předmětu, v kterém jsme po celý semestr komparovali němčinu s češtinou, jsem konečně odvykládal svůj referát o cizojazyčných výpůjčkách (poslední, co mi vůbec zbývá, je přepracovat ho do seminární práce o deseti až patnácti stranách). Dostal jsem svá první potvrzení o absolvování předmětu a na svém kontě mám už jistých devět kreditů. Na zbytek si musím počkat. Summa summarum, semestr skončil. Na závěr semestru ještě jedna zajímavost ze zdejších školních lavic. Zatímco se u nás po úspěšné přednášce či prezentaci tleská pacičkami, zde je zvykem bouchat pěstičkou o lavici. Každá akce v tomto či následujícím týdnu má buď přívlastek Sommer- (letní), i přes počasí podzimní kolekce, nebo Abschied(rozlučková). Příkladem budiž rozlučková párty jednoho bezuzdně se chovajícího a jednajícího Američana s názvem: „Go Bananas!! Abschiedfeier/AllgemeineSemesterende-diskodiskopartyparty“. Ke svým zkouškách jsem přistupoval vždy zodpovědně, ale Erasmus mi dokázal, že není vůbec problém dát si večer před 13

Meine lieben B2-Studenten,

ich wollte euch noch einmal Danke für unseren schönen Kurs und die gemeinsame Zeit sagen!! Alle anderen müssen sich jetzt an euch messen!! Und das ist echt schwer!! Sehr schade, dass ihr jetzt dann alle schon wieder weg seid. Die Zeit vergeht so schnell!! Ich wünsche euch allen alles Gute und für eure weitere Zukunft die Erfüllung eurer Träume!! Hoffentlich kommt ihr bald zurück ins schöne Regensburg! Wir warten hier auf euch! Und nun schließe ich mit einem Sprichwort: Man sieht sich immer zweimal im Leben!! Liebste Grüße eure Frau Deutsch*

35

testem čtyři pivka. Zítra je na programu rozlučkové grilování se spolužáky z předsemestrálního jazykového kurzu. Venku je to ale zase mrak vedle mraku (takže jde vlastně jen o jeden hypermegamrak), což by mohlo naše plány poněkud poškodit. No uvidíme zítra.

Sobota 21. 7. (večer) „Prázdniny“ začaly dost krutě. Dal jsem si budík na devět (s tím, že nebude problém ho o dvě tři hodinky posunout), ale v 8:59 SEČ mě vzbudila křeč v lýtku. Že mi germánský Bůh spánku a bdění nedopřeje mnohdy klidný a ničím nepřerušovaný spánek ještě překousnu, ale budit mě křečí - to mi přijde dost nevkusné. Místo grilování jsme byli odpoledne v kavárně na kávu a pivko (dávat si dvě kávy po sobě mi přišlo poněkud nezdravé). Deštíček nás donutil opustit zahrádku a přesunout se dovnitř. Začal čas objímání a slz, jež bude pokračovat i následující týden: velcí i malí erasmíci (sic!) se totiž vracejí do svých domovů - do všech koutů zeměkoule... Jen tak mimochodem, může mít vůbec koule kouty? A na závěr jeden flashback. Nechtěl jsem před tebou, milý deníčku, vypadat jako debil (nebo smolař, záleží na způsobu interpretace) už na začátku svého deníčku, ale teď přišel ten pravý čas. Navíc mě k tomu nutí i externí důvody. Dívky, jež v tomto příběhu vystupují, si jistě přejí, aby jejich dobrotivý čin, tedy to, že se mě ujaly, bylo navěky zafixováno v mých prostých deníkových zápiscích. Nechť jest tato část věnována Lýdii (a její kamarádce Kačce) Píše se první březen 201214, je večer, zhruba půl deváté, popříjezdové formality vyřízené, ležím na své nové posteli v pokoji sedmdesát šest, slastně předu, že jsem konečně na erasmu, a najednou si uvědomím „máma měla volat“ a své uvědomění rozvádím: „byli jsme domluveni na sedmou, je to moc divné, proč není ve stresu, vůbec se nestará, jestli jsem přežil tu cestu, jestli mám kde spát, jestli mě někdo neokradl, jestli jsou tu na mě hodní, jestli mám ještě peníze atd.“ Jdu k svému mobilnímu aparátu a co nevidí oko mé, nejsem připojen k síti, nefunguje mi roaming, takže se mi asi nedovolá. Internet nemám ještě zařízený, na kolejích nikdo, tak jsem se rozhodl nechat ji ve stresu, že jí zítra odněkud zavolám. Další den píšu z internetové kavárny svému telefonnímu operátorovi, že něco posrali a měli by to napravit, pak jsem zavolal z obchoďáku mámě, že žiju a že by mi měla trochu věřit. Nejsem přece takové tele, abych se zabil už po cestě. Odpoledne mi operátor resetoval služby, roaming mi začal fungovat a já zjistil, že mám desítky zmeškaných hovorů. Mé problémy s technikou však vůbec neskončily, ale teď je čas na menší intermezzo, které je nepostradatelné pro zbytek příběhu. (Začátek intermezza) Jdu si takhle totéž odpoledne (2. březen 2012) poprvé z nákupu z nejbližšího obchůdku ke kolejím. Asi dvacet metrů před vchodem lehce zpomalím, a co to neslyší ucho mé, nějaký povědomý jazyk. Ano, ano, ano, jde skutečně o onen jazyk z rodiny jazyků indoevropských, jež pravděpodobně jako jediný na světě disponuje zvýšenou

14

K sérii mých prvních peripetií viz stranu 9 až 10.

36

alveolární vibrantou15. Na úrovni C2 společného evropského referenčního rámce si s jeho pomocí povídají dvě erasmačky, které jsou v Regensburgu už od podzimu. Chci vypadat emancipovaně, takže i přesto, že nic nevím a jsem zde zatím stoprocentně zmatený, se jich na moc věcí nechci ptát. Sdělily mi, kde jsou k nalezení a patrně ze slušnosti mě pozvali večer na palačinky. Ze slušnosti jsem odmítl. (Konec intermezza) Jak můj mobil-ubožák hledal celou tu dobu mobilní síť, ke které by se připojil, vybil se. Proces nabíjení baterií se nepovedlo z nějakého důvodu realizovat (podařilo se mi to až po dvou dnech). Ne, že bych se neobešel bez mobilu, ale jelikož jsem musel další den ráno kvůli rozřazovacímu testu vstávat asi v sedm, absence budíku mě trošku děsila. Jelikož jsem pořád neměl internet, nemohl jsem zjistit, jak udělat budík z notebooku. (Nějak v tom flashbacku střídám gramatické časy, ale co na tom, na světě se dějí i horší věci.) Můj mozek samozřejmě začal pracovat a přemýšlet, jak situaci vyřeší. Samozřejmě byl večer a nákup nového mobilu vzhledem k zavíracím dobám německých obchodů nepřicházel v úvahu. Tak jsem se rozhodl, že vyhopskám těch pár schodů do dalšího patra a poprosím ty milé slečny o něco, co by mě mohlo vzbudit. Samozřejmě jako emancipovanému zástupci druhu homo sapiens sapiens mi to bylo trochu trapné o někoho něco prosit, zvláště znám-li se s někým asi minutu, ale jiné řešení mě nenapadlo (možná proto, že nejsem až tak sapiens). Na druhou stranu: Kdybych byl býval byl krásnější a charismatičtější a bylo by to ve filmu, mohli mě třeba vzbudit prostřednictvím romantické snídaně do postele. Ale zpět do reality: dostal jsem mobil, tedy něco, co zvoní, a rychle a spokojeně jsem odkráčel zpátky k sobě. Dokonce jsem ho i vrátil.

Čtvrtek 27. 7. (odpoledne) Poslední noci jsou ve znamení pití a poslední dny ve znamení opalovaní se na pláži u Dunaje. Nikdy jsem nebyl zrovna plážový typ, ale tak zvykám si rychle. Semestr skončil a studenti odjíždí, v Regensburgu to ale pořád žije. Včera jsme vyrazili na menší túru lesem k zřícenině nějakého hradu. Dneska se konečně koná odložené grilování, pivka mám připravené v mražáku. Zítra ráno se jdu exmatrikulovat, naposledy zajít do menzy a vůbec se tak nějak rozloučit s kampusem. Co se výsledku mého studia týče, zatím mám jistých 15 kreditů a dalších 15 očekávám.

Sobota 28. 7. (podvečer) Kulturní léto v Regensburgu pokračuje. Tento víkend se konají dokonce dvě události Wein Musik Fest a Bismarckplatzfest, na obou dvou jsem se sice objevil, ale až po skončení oficiálního programu. Prostě nestíhám. Uklízení, balení, loučení... Za dva dny touto dobu již budu doma. Necítím se zrovna nejlépe, asi jsem trochu nemocný – škrabká mě v krku a mám teplotu, ale nic vážného. Neměl jsem běhat v noci po městě bez trička. Každopádně se musím vzchopit. Čeká mě menší rozlučka se spolubydlícími. Jägermeister, kterého jsem koupil, už je připraven v mražáku. Chci se rozloučit tím, čím jsem byl vítán.

15

Tj. souhláskou ř.

37

Neděle 29. 7. (podvečer) Poslední. Jsem připraven na odjezd. Na večeři si dám ve městě Döner Kebab a naposledy si otevřu víno na Jahninselu, pak spát a ráno domů... Dozvěděl jsem se o existenci post-erasmus-syndromu, který se prý projevuje tklivými náladami, štkáním, pocením, v horších případech pomočováním a silnými depresemi. Doufám, že přechod přes hranice do reality zvládnu. Drž mi palce, milý deníčku, a díky za laskavou společnost tobě i všem ostatním erasmíkům. Auf Wiederschauen, Bayern!

V Regensburgu roku 2012 sestavil Jiří Starý. Pokud Vás zajímá cokoliv o mém pobytu, městě Regensburgu (nebo dokonce o mně samotném), můžete mě kontaktovat na [email protected]

38