Babička také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy: Martina Drijverová – Ježíš a jeho příběh Dobrodružství Toma Sawyera – převyprávěla Jana Eislerová Robinson Crusoe – převyprávěla Jana Eislerová Gulliverovy cesty – převyprávěla Jana Eislerová Staré řecké báje a pověsti – převyprávěla Jana Eislerová Babička – e-kniha Převyprávěl Petr Prouza Ilustrace Antonín Šplíchal Copyright © Fragment, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
babička Božena Němcová Převyprávěl Petr Prouza Ilustroval Antonín Šplíchal
1. kapitola abička Magdalena Novotná žila spokojeně ve své rodné vesničce Olešnici, kde ji všichni dobře znali a považovali si její rozvážné moudrosti. Poklidný koloběh dnů v podhůří Orlických hor však pojednou zcela proměnil dopis od její nejstarší dcery Terezy. Obsahoval naléhavou prosbu, aby se k nim natrvalo přestěhovala do jejich nového bydliště na Starém bělidle u Ratibořic. Její manžel Jan Prošek přijal službu u tamější kněžny Zaháňské a i ona bude na zámku zaměstnána, takže by se jí pomoc babičky velmi hodila. Po dlouhém váhání se babička rozhodla, že dceru vyslyší. Z Ratibořic
4
přijel koňský povoz a kočí naložil na vozík velkou malovanou truhlu, nezbytný kolovrat, pár dalších zavazadel a také košík se čtyřmi žlutými kuřátky i plátěný pytlík se dvěma koťátky. Dojatá babička se ještě rozloučila s nejbližšími sousedy a s pláčem opustila rodnou ves. To na Starém bělidle, jak se nazývá osamělé, nevysoké stavení v údolí poblíž řeky Úpy, děti vesele poskakovaly a nedočkavě vyhlížely příjezd dosud neznámé babičky. A když povoz konečně dorazil, vítalo babičku celé osazenstvo – pan Prošek, paní Tereza, pomocnice Bětka s malou Adélkou v náručí, nejstarší vnučka Barunka, chlapci Jeník a Vilím, a kdo nesměl chybět, byli dva velcí psi, Sultán a Tyrl. Babička se v novém domově rychle zabydlela a postupně přebírala péči o chod celého hospodářství do svých rukou. První, co si vzala výhradně na starost, bylo pečení chleba v kuchyňské peci. V jejím podání to byl úplný obřad, který se dětem velice zamlouval. Navíc každé vnouče dostalo voňavý bochánek plněný švestkami či jablky. Ale pozor! I drobeček chleba upadlý na zem se musel sebrat. Až jich bude celá hrst, hodí se rybám, mravencům či ptáčkům v lese. Stejně tak dohlížela babička i na pořádek venku. Když se třeba Barunka ošívala zvednout na cestě přiváté husí pírko, hned jí babička připomněla přísloví: „Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí.“ Babiččina světnička se hlavně navečer či za špatného počasí rychle stala pro děti tím nejoblíbenějším místem. A to ještě Barunka měla tu výsadu, že spávala s babičkou ve stejném pokoji, kde vedle velikých kamen, dvou lůžek podél stěn, stolu z lipového dřeva a kolovratu se nejvíc vyjímala ona velká, malovaná truhla. Ach, tam bylo pokladů, které poutaly dětskou zvědavost! Spodní strana víka byla celičká polepená barevnými obrázky a modlitbič kami z poutí. Dále zde byly rozličné plátěné sáčky a škatulky skrývající šňůrky rudých granátů, sváteční růžence a další babiččiny pamětihodnosti. A dole v truhle krásně srovnané leželo babiččino prádlo a šatstvo.
5
2. kapitola létě vstávala babička ve čtyři, v zimě v pět hodin. Pomodlila se a dobrou hodinku předla len na vřeténku kolovratu a přitom si prozpěvovala lidové písničky. Pak vyšla na zápraží s ošatkou plnou zrní pro drůbež. A to bylo znamení pro všechna zvířátka na Starém bělidle. Ve chlívcích zachrochtala prasata a zabučela kráva, přiběhly slepice i s kohoutem, hejno hus s malými housátky, klubko koček se babičce otíralo o nohy, nedočkavě kolem kroužili holubi a Sultán s Tyrlem bujně poskakovali a poštěkávali. Ale jednou se babička na oba psy náramně rozhněvala. V jakémsi pominutí se v noci prohrabali spodem do kůlny a roztrhali deset malých žlutých housátek. Babička svým očím nejprve snad ani nevěřila, ale pak se velice rozzlobila. Vůbec poprvé tehdy zašla časně ráno do pokoje k dceři a pan Jan, když ji uviděl, jak je bledá a pláče, úplně se polekal, že se snad Barunce cosi hrozného stalo či zloději vykradli celou komoru. Když se dozvěděl, co se přihodilo, s úlevou se usmál, ale samozřejmě, trest musel být vykonán. Sultán a Tyrl dostali těžkým bičem pár pořádných ran na pamětnou. Od té doby se psi housátkům raději zdaleka vyhýbali a babička jim také odpustila. Když babička obstarala drůbež i zvířata v chlívcích, vrátila se do své
6
světničky, aby lehkým zaťukáním na čelo vzbudila Barunku. A v přilehlém malém pokojíku vzbudila i oba chlapce. Po snídani, když bylo pěkné počasí, podnikala babička s dětmi rozličné vycházky. Nechodili jen po blízkém okolí, ale nejednou zamířili na kus řeči do myslivny či do mlýna. Mnohdy vedla jejich cesta do lesa, kde babička pilně sbírala různé byliny, které pak doma sušila. Každý podzim navíc pravidelně na Staré bělidlo přicházela babka kořenářka až z Krkonoš. Přinášela horské bylinky, vonné mechy a jiná speciální koření. Zůstávala přes noc a navečer vždy v kuchyni vyprávěla o mocném Rybrcoulovi, který na horách kraluje. Je to vládce počasí, poslouchá ho vítr, déšť i sníh. Většinou nechává lidi bez povšimnutí, ale někdy se tak rozhněvá, že metá hromy i blesky a umí i další ukrutné kousky. Při takovém vyprávění se děti, bez hlesu sedící na peci, k sobě vždy trochu vystrašeně přitiskly. To babička dětem vyprávěla jiné zkazky. O letních večerech venku pod lípou, v zimě u ní ve světničce jim povídala o moudré Sibyle, věštkyni, která viděla do budoucnosti. Kdysi pronesla i proroctví o české zemi. Pravila, že pouze svornost a porozumění mezi všemi obyvateli přispějí ke zdaru české země. A neméně důležitá je i láska k rodné vlasti. „Věřím, že na to vždy budete pamatovat,“ dořekla babička pohnutým hlasem. I Barunka byla dojatá, sklonila hlavu do babiččina klína a zašeptala: „ Já na to nikdy nezapomenu!“
7
3. kapitola a Starým bělidlem, stavením rodiny Proškovy, se nacházel rozsáhlý ovocný sad, za nímž vedla vozová cesta podél řeky Úpy dolů k nejbližšímu městečku. Zpředu stavení byl pěkný dvorek s majestátní lípou uprostřed a pod ní lavička, kde babička s dětmi často sedávala. Pod okny se rozkládala zahrádka s květinami a zeleninou. Vedle zahrádky se táhla cestička podél strouhy, kterou putovala voda od splavu ke mlýnu. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde stála velká pec a sušárna hlavně pro ovoce. Za teplých letních dnů, pod bedlivým dohledem babičky, se děti ve strouze vesele cachtaly a Jeník s Vilímem stříkali po sestrách studenou vodou, ale jen tak malounko, aby je babička nenapomenula. Malá Adélka jednou při cachtání uklouzla a namočila si celou sukénku. Pan myslivec, který kráčel právě kolem, pravil, že vypadá jak nezbedná hastrmanka, ale Adélka jen rázně odsekla: „To ne! Babička povídala, že žádní hastrmani nejsou!“ Pan myslivec se zasmál a vážně odvětil: „Nu, když to říkala babička, musí to být pravda.“ Myslivec patřil takřka ke každodenním návštěvníkům Starého bělidla, na cestě do lesa či k bažantnici se vždy na chvíli zastavil. Druhým pravidelným hostem byl pan mlynář, který každé dopoledne kontroloval stavidla nad stavením u strouhy. Zavalitý pan mlynář nosíval celý rok bělostné kalhoty, vždy nad
8
kotníky vyhrnuté, modravou kamizolu a nerozlučnou pikslu na šňupací tabáček v ruce. Dokonce, ten čtverák, dával chlapcům šňupat a pochechtával se, když pak hodně kýchali. Nejmilejším z návštěvníků, kteří se na Starém bělidle objevovali jen jednou za rok, byl nepochybně pan Beyer, myslivec z Krkonoš, který přicházel každé jaro a zůstával přes noc. Působil jako dozorce při plavení dřeva, které se v sepnutých kládách spouštělo z hor po řece Úpě až k soutoku s Labem. Pan Beyer byl vysoký muž, který na zeleném plstěném klobouku měl ještě vztyčená jestřábí, luňáčí a orlí péra. Na silném řemenu se mu houpala nebezpečně vyhlížející puška a v pravé ruce třímal pořádnou sukovici s kovovými štítky. Když dětem vyprávěl o vichřicích na Sněžce, či o tom, jak sám v jedné vánici zabloudil a tři dny mu trvalo, než našel cestu zpátky, jinak rozpustilý Jeník ani nedutal. I panu Beyerovi se chlapec zalíbil, a když Jeník nečekaně vyjevil přání, že by chtěl být v budoucnu také takovým odvážným horským myslivcem, slíbil mu, že se o to určitě postará. Dvakrát za rok, na jaře a na podzim, přijížděli na Staré bělidlo také obchodník se sladkým zbožím pan Vlach a další kupec s rozličnými oleji a mastmi. Zejména pana Vlacha děti halasně vítaly, vedle chutných rozinek, pomerančů, mandlí či fíků měl totiž pro děti pokaždé dárek, lákavý kornoutek se všelijakými sladkými bonbóny a jinými cukrátky.
9
4. kapitola eděle bývala na Starém bělidle opravdu svátečním dnem. Už vstávání bylo odlišné od ostatních dnů, neboť v neděli chodívala babička na brzkou jitřní mši do městečka a děti ráno nebudila. Zvláště za pěkného počasí pak měly děti dovoleno vyběhnout kus cesty babičce naproti. Každou neděli jim babička ve svátečním oblečení připadala jaksi jinačí, pěknější, a hned se nabízely, že jí s věcmi pomohou. A tak Jeníkovi svěřila růženec, Vilíkovi šátek a nejstarší Barunka směla babičce nést mošničku, v níž se pokaždé skrývalo nějaké malé překvapení pro děti. Nejvíce se ovšem děti těšívaly na nedělní odpoledne, které patřilo pravidelným návštěvám ve mlýně. Mlynářovic měli dcerku Mančinku, která byla ve věku Barunky a byly to velké kamarádky. Panímáma mlynářka už dopředu nachystala na stolek kopec buchet, chléb s medem i s pomazánkou, čerstvé mléko i smetanu. „To jste hodná, babičko, že jste s dětmi přišla,“
10
ítala je panímáma. v „Bez vás už si neděli neumím ani představit.“ A hned jí nabízela posezení u stolu. Ale děti neposeděly. V rychlosti si nandaly buchet a v čele s Mančinkou běžely na plácek za stodolu, kde už na ně čekali jejich věrní nedělní společníci, šest dětí flašinetáře Kudrny. Celá jejich početná rodina pobývala v malém obecním domku zvaném pazderna, kde se dříve sušil len a konopí. Penězi právě neoplývali, děti nosily záplatované šaty, po okolí se říkalo, že u Kudrnů jedí kočky, vrány i veverky, a dost lidí na ně nepohlíželo zrovna vlídně. To ale bylo Proškovic dětem zcela lhostejné, zda u Kudrnů měli k obědu paštiku z bažanta či z vran, přátelsky se pozdravily a o buchty se spravedlivě rozdělily. A pak už byl čas na různé rozpustilé hry, na honěnou, na schovávanou anebo nejstarší Kudrnovic děvče Cilka upletla z kvítí a trávy chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Děti se pak chytly za ruce a do umdlení poskakovaly a tancovaly kolem mohutné jabloně. Když se dost vydováděly, táhly zpátky na přední dvorek a Mančinka zvěstovala mamince, že mají pořádný hlad. Mlynářka se pranic nedivila a rozdávala namazané chleby všem bez rozdílu či spíš těm dětem flašinetářovým přidávala. V zimě a za špatného počasí bývaly děti pohromadě na veliké peci u mlynářů v kuchyni. Hrávaly si tam na školu, Jeník byl tuze přísný pan učitel a proutkem místo pravítka šlehal nezdárné žáčky po rukách. Jindy se na peci slavila svatba, ženich i nevěsta se pochopitelně střídali, aby došlo na každého. A to byl na peci takový tartas, že je panímáma musela nejednou okřiknout: „Čeládko jedna, nezbořte mi tu pec, vždyť chci zítra péci!“
11
5. kapitola pozdním odpoledni se do mlýna začali sjíždět se svým obilím rolníci, kterým se říkalo mleči. Přesně podle onoho přísloví, které praví: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jejich pořadí si zapisoval mistr mlynářský, zvaný stárek, který byl velice zvědavý a často se babičky vyptával na válečná tažení, jichž se jako manželka vojáka zúčastnila. Jednou se babičky otázal, odkud má ten stříbrný tolar, který nosila zavěšený na granátovém náhrdelníku. Tehdy se i děti ztišily, seskočily z pece a Barunka poprosila babičku, aby vyprávěla, že ani ony o tolaru nic nevědí. A byl to příběh poutavý. Když byla babička ještě mladé děvče v rodné Olešnici, pomáhala kmotře v sousedství s výrobou vlněných houní. Jednou mířila kmotra s hromadou nových houní až do Jaroměře a ochotná Madla ji doprovázela. Tehdy se právě u Jaroměře stavěla veliká vojenská pevnost, nazvaná později Josefov. Blízko oné stavby se kmotra s Madlou na chvíli posadily na klády, aby si odpočinuly. A najednou vidí, že od pevnosti rovnou k nim jde pěkně oblečený mladý pán a v ruce drží zvláštní rourku, kterou si stále přikládá k oku. Nezkušené děvče si myslelo, že je to snad nějaká podivná flétna, ale kmotra ji poučila, že je to trubička se vzácným sklíčkem, kterým je vidět velice daleko.
12
Mladý pán došel až k nim a vyptával se, kam jdou a co to nesou. Podnikavá kmotra hned něko lik houní rozbalila a chválila své zboží. Madla nemohla spustit oči z té čarovné trubičky, až si toho pán všiml a přímo ji oslovil: „Ty bys asi ráda věděla, jak je skrze ten dalekohled vidět?“ Děvče se jen začervenalo, ale kmotra bez okolků prozradila, že si Madla myslela, že je to flétna jakási a pán že je muzikant. Ten se pobaveně usmál a přiložil jí trubičku k oku. Náhle viděla až do oken domů v Jaroměři! Ještě se mladý pán kmotry tázal, co dělá její manžel, a když se dozvěděl, že je vdova, že její muž padl před dvěma roky v císařském vojsku, vytáhl malou kartičku a cosi na ni napsal. A kmotře pověděl, ať jde s tím lístkem do vojenské zásobárny, že jí všechny houně odkoupí. Potom z kapsičky vytáhl stříbrný tolar, dal ho děvčeti a pravil: „Tumáš na památku a až přijdete domů, můžete vyprávět, že jste mluvily s Josefem císařem!“ Domů skoro letěly, jak se nemohly dočkat, až se pochlubí, že se setkaly se samotným císařem. Když babička ukončila své vypravování o císařském tolaru, hned všichni ve světnici, pan mlynář, mlynářka, sládek i mleči chtěli ten podivuhodný tolar mít alespoň na chvíli ve svých rukách. Babička si jej ráda sundala a samozřejmě i děti si ho pak mohly ze všech stran prohlédnout. A babička od toho vyprávění v jejich očích získala ještě na větší vážnosti, když věděli, že mluvila s císařem Josefem.
13
6. kapitola řibližně jednou za dva, tři týdny, když se vyloupl pěkný den, vypravila se babička s dětmi do myslivny, která přece jen byla od Starého bělidla dost daleko. Nejprve šli pohodlnou stezkou podél řeky až k dřevařské pile, za ní se však údolí zúžilo a jen kamenitá pěšinka vedla až pod zříceninu hradu Rýzmburk. Opodál hradu si vrchnost nechala zbudovat lovecký altán s vyhlídkou na všechny strany. Když tam babička s dětmi dorazili, posadili se na širokou lavici, aby si trochu odpočinuli. Po chvíli si všimli, že z lesa na konci údolíčka vyjela na krásném koni paní kněžna a mířila vzhůru přímo k altánku. Když se před altánkem lehce svezla z koně, babička povstala a uctivě ji pozdravila. „To jsou děti Proškovic a tys jistě jejich babička?“ optala se kněžna. „Jsem, milostivá paní, matka jejich matky.“ Kněžna se usmála na děti, které z ní oči nespouštěly, a vesele se otázala: „A jestlipak, děti, posloucháte svou babičku?“ Tu hned oči sklopily, ale pěkně sborově zašeptaly: „Posloucháme, posloucháme…“ Kněžna se znovu srdečně zasmála a pak si povšimla košíčku plného lesních jahod, co děti cestou nasbíraly. Babička Barunku vybídla, aby dala kněžně jahody ochutnat, a ta jí hned celý košík podávala. „Vezměte si domů, paní kněžno, my si nasbíráme jiných.“ Tu se i babička zasmála prostořeké vnučce a kněžna řekla: „Dobře, přijímám
14
váš dárek, ale zítra si přijďte pro košíček do zámku a babičku přiveďte s sebou, platí?“ A děti, zase pěkně sborem, nadšeně zvolaly: „Přijdeme, přijdeme!“ Po odjezdu kněžny pokračovala babička s dětmi lesním chodníkem až k myslivně. Nad vchodem do rozlehlého stavení byly zavěšené velké jelení parohy, jak se na správnou myslivnu sluší, a na dvorku pobíhala ochočená srnka. Už na zápraží čekali myslivcovi chlapci Franěk a Bertík, jen rychle pozdravili a hned běželi se svými kamarády Jeníkem a Vilíkem ke kůlnám, aby se pochlubili chyceným výrem a hejnem bažantů. Mladá paní myslivcová s dcerkou Aninkou v náručí pak v prostorné světnici radostně vítala jen babičku s Barunkou a Adélkou. Vzápětí vyšel z komory i pan myslivec v lehkém zeleném kabátku s domácí čepičkou na hlavě. Hospodyně s babičkou nejprve dlouze rozprávěly o nástrahách předení letošního lnu, až je myslivec se smíchem přerušil, aby mu raději babička nějakou novinku pověděla. Ta se pleskla do čela a zvolala: „ Vidíte! Málem bych zapomněla! V altánku jsme mluvili s paní kněžnou, a ta nás pozvala na zámek.“ A tu pan myslivec hned připomenul, že nedávno též paní kněžnu ještě s jakýmsi cizím knížetem potkal v lese. Náhodou kolem nich proběhla bláznivá Viktorka a paní kněžna ho požádala, aby jim o osudu té nešťastnice vyprávěl. „Pane kmotře, já tu chodím již dvě léta a ještě nikdy jste mi o tom děvčeti zevrubně nepověděl, to musíte nyní napravit,“ ozvala se babička.
15
7. kapitola an myslivec si nacpal dýmku, zabafal a začal vyprávět. Viktorka je dcera sedláka ze Žernova a před patnácti lety to byla velká krasavice. Široko daleko neměla sobě rovnou a nápadníci si na statku málem dveře podávali. Ale ona žádného nechtěla, až se o ní začalo povídat, že je příliš pyšná a pýcha že předchází pád. Někdy v té době přitáhli do vsi vojáci, oddíl horských myslivců, a na čas se tam utábořili. Jeden z nich, vysoký voják zvláštní pochmurné tváře s pronikavýma černýma očima, se na Viktorku od počátku přímo nalepil. Kamkoliv šla, šel za ní, i v kostele za ní postával, ale nemluvil, jen na ni neodbytně zíral. Chodíval i na taneční zábavy, ale netančil, jen v koutě postával a díval se po Viktorce. Záhy získal přezdívku černý myslivec a i děti ve vsi se ho bály. A tehdy vylekaná dívka naráz změnila názor a doma oznámila, že by se ráda rychle vdala, ale ženich musí být přespolní, aby se zbavila těch prokletých černých očí. A skutečně se brzy objevil mládenec ze sousední vsi, Toník Šímů přišel s otcem na námluvy. Viktorce se zamlouval, a tak se už za pár dnů sepisovala svatební smlouva a do tří týdnů měla být veselka. Viktorce se vrátila dobrá nálada. Stále se sice vroucně modlila, aby ji pánbůh ochránil ode všeho zlého, ale přece jen se už chovala jako dřív.
16
Jednou se vypravila na jetelinu až na odlehlý cíp otcova pole. Jenže čeledín, který pro trávu přijel, ji dovezl domů omámenou, s poraněnou nohou převáza nou tenkým bílým šátkem. Zavolali k ní kovářku, která byla známá jako bylinkářka a léčitelka, aby jí pomohla. A té jediné se nešťastné děvče svěřilo, co se vlastně přihodilo. Začala kosit, když tu za stromem spatřila černého vojáka, prudce se otočila a šlápla na velký trn. Bolestí omdlela a klesla na zem. Probrala se u nedalekého potoka, kde voják namočil svůj bílý šátek a ovázal jí nohu. Pak jí horoucími slovy vyznal lásku a pravil, že je to láska kouzelná a že ho musí následovat. Víc už nepromluvila a ležela od toho dne jako zabitá. Svatba se pochopitelně odložila. Po čase smutní rodiče pookřáli, neboť vojáci ze vsi odtáhli. Ten den Viktorka úplně blouznila a cosi nesrozumitelné ho vykřikovala, ale příští den kupodivu vstala a postupně začala vycházet i z domu na dvůr. Jednoho rána však byla její postel prázdná, Viktorka zmizela. Tehdy kovářka rodičům i chudákovi ženichovi řekla, co se přihodilo tenkrát na louce a že ji černý myslivec k sobě určitě přivolal tajným kouzlem. Ubohý otec se vydal dceru hledat po stopách vojáků do Jaroměře, odtamtud dál do Hradce, ale tam mu řekli, že ten muž byl přeřazen, a o žádné dívce nikdo nevěděl. Bez naděje se vrátil do vsi a ženichovi Toníkovi přislíbil svou mladší dceru Mařenku. Tak uplynul celý dlouhý rok.
17
8. kapitola an myslivec se na chvíli odmlčel, několikrát zabafal z dýmky a pak pokračoval ve vyprávění o osudu bláznivé Viktorky. Právě když byl prvním rokem ve službě jako myslivecký mládenec, povídali ovčáci, že už několikrát na okraji panského lesa viděli jakousi ženu s dlouhými havraními vlasy. A brzy ji uviděl na stráni u Žernova. V sedraném oblečení a celá zpustošená byla obtížně k poznání, ale byla to ona, Viktorka, a navíc viditelně těhotná. Jak se to její rodiče dozvěděli, pátrali v lese, aby s ní mohli promluvit, leč marně. Až právě myslivec náhodou objevil, že přespává v malé jeskyňce zatarasené chrastím a větvemi. Ale ji samotnou dlouho neviděl, než se jedné noci vypravil na čekanou do lesa blízko Starého bělidla. Měsíc v úplňku vše osvětloval, takže pak zřetelně spatřil Viktorku spěchající z lesa směrem ke splavu s jakýmsi balíčkem sevřeným na hrudi. Jak doběhla k vodě, balíček do ní vhodila a přitom tak hrůzyplně cosi vykřikla, až se tehdy mladému myslivci vlasy strachem zježily. Potom si sedla na pařez a stále dokola zpívala zvláštní, nesrozumitelnou ukolébavku, co jinak matky malým dětem zpívají. A od té doby až dodnes často večer u splavu sedává a zpívá smutnou, nekonečnou písničku za ztraceným, mrtvým dítětem.
18
Když měla Mařenka svatbu s Toníkem, Viktorka, kdo ví, jak se to dozvěděla, přiběhla k rodnému statku a rozhodila po dvoře hrst lučních květin, ale pak beze slova zase utekla. Když však v dalším roce její otec těžce onemocněl, obrátila se Mařenka na myslivce s úpěnlivou prosbou, aby Viktorku v lese vyhledal a pověděl jí, co se děje. Za pár dní ji spatřil, jak sedí na stráni mezi jedlemi. Aby ji nepoplašil, jen tak prošel kolem a řekl: „Viktorko, tvůj tatík umírá, mohla bys jít domů.“ A skutečně, už zanedlouho vešla Viktorka do sadu u rodného statku. Mařenka se k ní opatrně přiblížila, vzala ji za ruku a vedla do domu. U postele s umírajícím otcem klečela matka, a když se dcery přiblížily, otec pojednou otevřel oči, poznal Viktorku, slabě se usmál, vzdychl a zemřel. Matka zanaříkala, a jak to Viktorka uslyšela, poděšeně se rozhlédla a zmizela. Celých těch patnáct let, co tu Viktorka v lese pobývá, pokračoval pan myslivec ve vyprávění, jsem ji jen jednou slyšel promluvit. Na zámku pracoval písař, kterému děvčata říkala Zlatohlávek, protože měl husté vlasy zlatavé barvy. Odkudsi se po louce vracel k zámku, když tu náhle z lesa vyběhla Viktorka, vrhla se na něj jako fúrie a ty zlaté vlasy mu trhala a přitom křičela: „ Ach, ty hade, já tě roztrhám! Kam jsi dal mého hocha, ty ďáble, vrať mi ho!“ Nemohl jsem ji sám od písaře odtrhnout, až mi kočí, co jel kolem, musel pomoci. Vztekle nám zlořečila a dlouho jsem ji pak vůbec neviděl. Od té příhody je slyšet jen ten podivný zpěv u splavu.
19
9. kapitola a návštěvu zámku se děti slavnostně nastrojily. I babička byla svátečně oblečená, na hlavě čepec s bílou ozdobou ve tvaru holubičky. U vchodu do parku na ně čekal tatínek, aby je uvedl do zámku. Ve vstupní hale seděl komorník, kterého pan Prošek oslovil: „Paní kněžna si přála, aby ji moje tchyně s dětmi dnes navštívila. Prosím, ohlaste je.“ Komorník vešel do jedněch dveří, po chvilce se vrátil a pokynul babičce i dětem, aby vstoupili. Prošli salonem a v dalším pokoji je paní kněžna s úsměvem vítala. Než si babička stačila sednout, ozval se dívčí hlas: „Smím?“ a do místnosti vstoupila schovanka paní kněžny, komtesa Hortensie, dcera její blízké přítelkyně, která nedávno zemřela. Pozdravila a vesele pravila: „Tak to jsou ty roztomilé děti Proškovy, od nichž byly ty dobré jahody. Můžu je vzít na prohlídku zámku?“ Babička namítala, že jí budou na obtíž, ale děti radostně souhlasily, a tak Hortensie vzala děvčata za ruce a společně i s chlapci zmizeli zadními dveřmi. Stěny pokoje byly plné obrazů, velkých portrétů různých šlechticů. Na zdi přímo proti babičce byl v životní velikosti zobrazen císař Josef. „Jakoby mu z oka vypadl! Tady ten tolar mi vlastní rukou dal,“ pochlubila
20
