Autorská práva fotografům, popřípadě dědicům vyhrazena



© Romana Szalaiová, 2011 Editor © Josef „Pepson“ Snětivý, 2011 Illustrations © fotobanka Samphotostock.cz Cover & Layout © Alena Laňková, 2011 Autorská práva fotografům, popřípadě dědicům vyhrazena. © Nakladatelství ČAS, 2011 ISBN 978-80-87470-22-0

KNIHA PRVNI´ Povodeň

1. KAPITOLA Vesničku Milhartice přátelsky objímal ranní opar, protkávaný zlatými paprsky slunce. Přestože tu žilo na osmdesát rodin a další domy i turistické chaty zůstávaly skryty za zelenou hradbou lesa, panoval tu vcelku přátelský duch a vzájemná sympatie i s lufťáky. Místní lidé tak nazývali turisty, kteří si pronajímali o dovolené chatky v lese. Za mnoho předešlých let zdejší lidé zvelebili své domky i místní kostel a školu, stojící na kopci Měďáku, poddolovaném už velmi dávno kvůli těžbě cenného kovu. Právě nedávno, na jaře, se podařilo najít podnikavému starostovi Plíškovi dokonce dotace na nový kabát pro místní asfaltovou silnici. Celou vísku objímala říčka Bělá, která rozdělovala domky sousedů na dvě části, a jediná, často užívaná cesta vedla přes betonový mostek s kovovou výztuží. Sotva čtyři sta metrů od něho, na strmém srázu nad říčkou Bělou, se nacházel vcelku hezký, patrový domek s nápisem na zvonku: Arnoldovi. Za vrátky seděla u zahradního stolku Pavla Arnoldová a četla knihu. Byla ženou místního provozovatele krámku se smíšeným zbožím Stanislava. Po chvíli knihu odložila a pozorovala jejich roztomilou, čtyřletou dcerku Julii, jak dovedně vytváří z písku hrad pro svou panenku Lily. Opodál se válel kočárek a spousta jiných hraček, které jejich dcerce nakoupil většinou starostlivý otec. Pavla Arnoldová pohlédla na hodinky a došla k zahradní brance, aby se přesvědčila, jestli její pubertální syn Jirka jde 6

skutečně do školy. Začal právě mutovat a styděl se před kamarády za svůj hlas, tak trochu podobný kokrhání mladého kohouta. Chviličku to trvalo, ale potom se na cestě mezi keříky objevila jeho klátící se postava. Pavla vzala dcerku domů a začala se věnovat vaření. „Julinko, pojď papat. Dneska máme rizoto,“ obrátila se Pavla ke své dceři, ale ta už na místě, kde si ještě nedávno hrála s plastovými vojáčky svého stále ještě trochu dětského brášky, nebyla. Pavla se lekla a šla ji hledat po domě. „Julinko, miláčku, ozvi se!“ Nakonec ji našla u své skříně, jak postupně vytahuje ven její šaty a courá je po zemi. „Jsem princezna,“ oznámila celá omotaná šatstvem. Ačkoliv na ni její máma byla zprvu přísná a zakázala jí pro dnešek dezert, musela se po chvíli rozesmát. Julie upřela své, po otci hnědé, oči do jejích a Pavla jí řekla: „Počkej chvilinku, něco ti dám.“ Přešla k vestavěné skříni na chodbě a vyndala z ní staré odstřižky ze záclon a dlouho nepoužívané krajkové dečky. „Vidíš? S tímhle si smíš hrát na princeznu, ale s mými šaty ne. Pojď se nejdřív najíst.“ „A budu si potom smět pochovat babiččina pejska?“ „Když sníš celý oběd. Potom hned půjdeme za babičkou,“ vedla ji Pavla ke stolu. „A proč má babiččin pejsek tak divný jméno?“ obrátila se Julie s plnou pusou na mámu. „Protože jsme nezodpovědně slíbili tvému bráškovi Jirkovi, že ho bude smět pojmenovat.“ „Proč se jmenuje Ajtý?“ 7

„Já sama nevím, proč ho pojmenoval právě takhle. Ale souvisí to s počítačem, víš? Je to informační technologie, anglicky IT… Já vlastně nevím, proč ti to povídám,“ obrátila se na dcerku, která se právě sápala po jednom z lízátek. „Pojď, Julinko, půjdeme teď za babičkou,“ vzala Pavla do ruky ešus s jídlem a obě vyrazily z domu směrem k mostku. Téměř ve stejné úrovni, těsně za jeho druhým koncem vedoucím přes říčku, bydlela ovdovělá třiašedesátiletá matka Pavly, Helena Kohoutová. Malá Julie začala utíkat, protože jí vyběhlo vstříc dospívající štěně Jack Russel teriéra. „Ajtý!“ volala na něj a pejsek kolem ní poskakoval jako míček z gumy. Potom se rozeběhla k babičce a skryla se v jejím náručí. „Dáš mi pusinku, Julinko?“ sklonila se stará paní ke vnučce, ale ihned se jí usadil na tváři bolestný výraz. „Ta moje artróza se za poslední dny zhoršila,“ odložila berli a usedla venku. Zadívala se na oblohu, na které plulo jen pár bělostných mráčků, zatímco jí Pavla naservírovala oběd. „Zvláštní,“ podotkla její matka Helena, „většinou mě klouby bolí při změně počasí. Jsou jako barometr, ale teď nevypadá, že by mělo pršet… Spíš naopak, je tak hezky,“ podivila se. „Ta operace kyčle by měla pomoct, slyšela jsem na ty moderní implantáty jen samou chválu,“ usmála se Pavla a mimoděk si projela prsty své polodlouhé vlasy barvy lískových ořechů. Zatímco se její matka Helena pustila do rizota, dívala se Standova žena spokojeně na jejich dcerku, která si hrála se štěnětem. Přetahovali se právě o Julinčinu oblíbenou panenku, až jí upadla hlava. Julie se dala do breku a Pavla jí setře8

la slzičky. „Počkej, máma to zase spraví.“ Nasadila panence hlavičku a podala ji Julii. „Děkuju, maminko,“ zatvářila se dcerka jako andílek a Pavla jí dala pusu do mírně rusých vlasů. „Potřebuju nějaké žrádlo pro psa,“ řekla babička, když dojedla, a Pavla přikývla hlavou: „Já to Standovi řeknu.“ „Ty jsi vážně celá jako tvůj nebožtík táta,“ usmála se na ni její matka bezzubými ústy. „Tvůj bratr ne, ten je podobný spíš mně,“ začala si čistit zubní protézu. „Ten tvůj nos, mírně narezlé vlasy a modré oči… Celý táta.“ Sotva byla stará paní s čistěním hotová, vhodila protézu, kterou nosila jen při jídle, do skleničky s vodou. Když se Pavla zvedla k odchodu, rozjasnila se babičce tvář a podotkla: „Řekni Jiříčkovi, ať za mnou někdy přijde. Už jsem ho dlouho neviděla.“ „Já mu to vyřídím, ale začínají s ním cloumat hormony a zrovna mutuje. Nemyslím, že by chtěl s někým mluvit.“ Pavla vzala Julii za ruku, a když dala babičce pusu, vydaly se s dcerkou domů. V polovině mostu se Julie opřela o zábradlí a natáhla ruku s panenkou. „Lily bude plavat.“ Zábradlí vydalo zvuk, jako když se jemně tře kov o kov, a Pavla vykřikla: „Neopírej se o to zábradlí, trochu se viklá. Musím to říct Plíškovi. Snad ho pan starosta nechá opravit, jinak se tu může stát neštěstí… Honem, Julinko, za chvíli přijde bráška Jirka ze školy. Musíme si pospíšit.“ Jakmile zahlédly jeho siluetu, rozeběhla se mu Julie vstříc. „Podívej, Lily si chce s tebou hrát,“ zamávala mu oblíbenou hračkou u nosu. 9

„To je ale ošklivá panenka,“ řekl Jirka a Julie se rozplakala. „Proč jí aspoň jednou neuděláš radost… Vždyť je to tvoje sestřička. Je pro ní skvělé mít staršího bráchu. Jako já jsem měla vašeho strejdu Mirka.“ „Já se za něho stydím. Všichni říkají, že Mirek ani nevyleze z hospody a je furt ožralej jako prase.“ „Neměl bys takhle mluvit o strýci,“ řekla Pavla, protože jí docházely důvody, jak Mirka Kohouta ospravedlnit. „Co tu dělají moji vojáčci?!“ rozčílil se Jiří. „Podívej, tenhle je navíc okousanej.“ „Mě už přestává bavit neustálé řešení sporů mezi vámi. Jestli chceš, aby ti Julie nebrala ty figurky, dej je do horní police, kam nedosáhne.“ „Zase rizoto,“ ofrňoval se Jiří. „Až to dojíš, vezmeš Julii na zahradu a budeš si s ní hrát.“ „Mami, jestli mě uviděj kluci, tak se mi budou smát.“ „Nezájem, mladej. To, že mutuješ, neznamená, že nemáš povinnosti. Třeba koš na odpadky – je úplně přecpanej. Jestli potom budeš chtít od táty kapesný… Musela bych mu říct, že si ho nezasloužíš.“ Vrátil se za chvíli s prázdným košem, ale dělal útrpné obličeje. „Víš co? Já za tebe dneska umeju nádobí a běž si na zahradu hrát s Julií.“ „Tak dobře,“ zatvářil se otráveně. „Naučím ji aportovat.“ „Jiří!“ křikla na něho. „Nemám na tohle nervy.“ „Vždyť už jdu,“ dodal a vzal Julii za ruku. 10

Když měla Pavla v kuchyni vše hotovo, naklonila se z okna a uviděla děti, jak si hrají s míčem. Spokojeně si oddechla. Teď už ji čekala každodenní práce na počítači v internetovém obchodě se značkovými oděvy. Po několika hodinách jí vytrhl z práce hlahol. Vykoukla na chodbu, kde spatřila svého muže, promoklého na kost. „Ahoj,“ políbil Stanislav svoji ženu. „Venku se rozpršelo,“ dodal zbytečně. „Kde jsou děti?“ zeptala se. „Jsem nemožná máma,“ stáhlo se jí hrdlo. „Neboj se, jsou v altánku na zahradě a hrajou Člověče, nezlob se. Jsme tu jenom sami dva,“ stisknul Stanislav zadeček své ženy. Nikdy by Stanislavovi nepřiznala, že ji ani jeho následné hrátky s jejími ňadry nevzrušují, a odtáhla se od něho. „Každou chvíli se můžou vrátit,“ vymanila se mu a zároveň se zeptala: „Dáš si rizoto?“ Přikývl, a zatímco ho ohřívala, ozval se: „Dneska jsem viděl Čápa, toho vyčáhlého vazouna od dobrovolných hasičů, co se sem přistěhoval z města. Povídali jsme si o tom, že jeho žena nemůže otěhotnět. Taky byla v krámě tvoje kámoška Vendula Břežanová a víš, co mu na to řekla? ,To je pak těžký, když to jako hasič neumíš s hadicí!‘ “ Pavla se usmála. „To je celá ona. Musím jít pracovat,“ uvelebila se u počítače. „Pohlídej zatím děti, brouku.“ „Chtěl jsem si jít zahrát s klukama od dobrovolnejch hasičů karty. Jestli tam nepřijdu, nebudou moct hrát křížovej mariáš.“ „To je toho,“ zdvihla Pavla oči ke stropu. 11

„Já ti slibuju, že ti zítra opravím tu pračku a o víkendu vymaluju dětský pokoj.“ „Tak si teda běž, ale obě děti ať pohlídá babička.“ „Nemyslím, že by Jirka chtěl být s tvou mámou a Julčou… Proč nejezdí venku na kole, jako vždycky?“ „Mutuje, a tak chce zůstat doma.“ „Mami, já nechci k babičce,“ zaslechl je Jirka. „Je nudná a divně smrdí.“ „Jestli ještě jednou budeš takhle mluvit o babičce Kohoutový, tak odepnu pásek a tak ti zmaluju zadek, že se budeš divit,“ rozčílil se Standa. „Moje děti ale nikdo bít nebude,“ zamračila se Pavla. „Mě můj otec taky řezal, vymlátil mi z hlavy kraviny a vychoval ze mě celkem slušnýho člověka,“ ozval se znovu její choť. „Děti, musíte k babičce, protože váš živitel má chuť hrát karty,“ zapitvořila se Pavla. „Vidíte? Přestalo pršet,“ počkal Standa na děti, až se obují, a když byli všichni pryč, zasedla Pavla zpátky k internetovému obchodu, zabrala se do práce a přestala vnímat čas.

 Byl už pozdní večer a Pavla Arnoldová si v koupelně pročesávala vlasy. Byla svým způsobem spokojená, když byl dům ponořen do ticha bez lidských hlasů a děti spaly. Doufala, že už usnul i Standa, protože poslední dobou vůbec nestála o manželský sex a pomalu, ale jistě jí docházely výmluvy. 12

Když ale zamířila do ložnice, uviděla, že si její manžel čte. Usedla na svou půlku postele a sundala si plášť. „Je to zajímavá kniha?“ zeptala se, aby prolomila ticho. „Ano,“ přikývl Standa a obrátil list. Vůbec o nic se už nepokoušel a Pavla vypnula lampičku na svém nočním stolku. „Dobrou noc,“ řekla ještě a zavrtala se do přikrývky. „I tobě, zlato. Neruší tě to světlo?“ „Ne,“ vzdychla si a zavřela víčka. „Víš, co se mi honí hlavou?“ promluvil Standa po chvíli a sklapnul knihu. „Jestli bychom neměli navštívit manželskou poradnu.“ „Proč? V manželství nám to přece klape,“ zavrtěla se Pavla a demonstrativně zívla. „Tak dobře, možná spíš sexuologickou poradnu. Víš vůbec, jak dlouho jsme spolu nic neměli?“ „Ano, asi půl roku.“ „Sto devadesát tři dní, včetně našeho posledního milování, kdy děti hlídala tchýně. My jsme se pak opili stáčeným vínem a přišlo to na nás v zahradním altánku…“ „Dobře, přiznávám, nemilovali jsme se už dlouho. A slibuju, že s tebou navštívím nějakýho odborníka. Je asi lepší si to vyříkat, než chodit kolem horký kaše. Ale uvědom si, jak dlouho spolu žijeme… Drahně let, jen co je pravda. Těžko to už bude někdy takový, jako o líbánkách. Samozřejmě toužím po tom, aby to mezi námi bylo jako v pubertě. Kde všude jsme si to rozdávali,“ ulehla na jeho rameno a on ji přátelsky objal. Pamatuješ,“ rozesmál se, „jak jsme se zpotili v mrňavé letadlové toaletě cestou z dovolené v Řecku?“ 13

„Byla to naše svatební cesta… Kouzelná, to musím přiznat. Ale hlavně nikdy nezapomenu na to, jak jsem přišla o panenství na pouti v domě hrůzy. Kolem kodrcaly vozíky a já tam opřená o rakev s upírem poprvé poznala, jaké to je… “ „Jinak to nešlo, vaši tě příliš hlídali, i na pouť šli s tebou,“ zachechtal se a dodal: „Mám z tebe radost, Pavlínko. Konečně o tom všem mluvíme bez zábran,“ dotkl se jejích vlasů. Cítil, jak se její tělo napjalo, a zase ruku odtáhl. „Miluju tě a udělám všechno proto, abych získal tvoji lásku zpátky. Dobrou noc, veveruško.“ „I tobě,“ prokmitlo na Pavliných rtech pousmání a pak už oba po chvíli usnuli.

 Pavlu vzbudilo po ránu vrčení sekačky na trávu. Krátce se vyklonila z okna a spatřila souseda Broňka Doubravu, jak jezdí po velkém pozemku s nezbytným traktůrkem a kosí vzrostlý zelený porost. Dojížděl do mnohem početnějšího sousedního města nad údolím, ve kterém se Milhartice nacházely, jako zubař. Ale nyní si s manželkou Karolínou užívali dovolenou a se svými třemi dětmi se chystali o blížících se prázdninách na pár dní na Kypr.Vzhledem k tomu, že jejich nejmenšímu děcku – Bronislavovi juniorovi – bylo něco přes tři měsíce, považovala Pavla cestu k moři pro jejich mrňouska za zbytečně riskantní. Potom se náhle zděsila, když pohlédla znovu na budík. Stál a vteřinová ručička trčela bez pohybu jako zabodnutý 14

šíp. Pavla si uvědomila, že zaspala. Rychle pospíchala do dětského pokoje, ale zjistila, že tam děti nejsou. Uslyšela hlahol z kuchyně a zamířila tam. Zjistila, že Standa všem naservíroval cereálie s mlékem. „Ahoj všichni,“ usmála se Pavla. „Kolik je vlastně hodin?“ Je už tři čtvrtě na osm!“ lekla se při pohledu na kuchyňské hodiny. „Jirka přijde pozdě do školy a je to moje vina. Zaspala jsem.“ „Já tam našeho frajera hodím autem, vůbec se nestresuj,“ uklidnil ji Standa. „Ve vaně máš teplou lázeň s bohatou pěnou, jak to máš ráda. Napustil jsem ji, sotva jsem zaslechl, že ses vzbudila. A došel jsem ke tchýni, nemohla prý spát, a tak pekla koblížky. Poslala nám jich plnou mísu a jsou ještě stále trochu teplé…“ „Já jen zírám, je to poprvé od líbánek, co jsi mi takhle vyšel vstříc…Julinko, běž se umýt,“ usmála se na svou dcerku, upatlanou od marmelády, a pak kradmo pohlédla na Standu. „Snažím se,“ pohlédl na ni významně. „Chci, abys věděl, že pro mě moc znamenáš a mám tě ráda,“ přitulila se ke svému muži. „Necítíš se tu moc sama, když je Julinka u babičky?“ Objal ji na okamžik. „Mám práci a naše dcera je neposedná jako rozlitá rtuť. Jsem s prací ve skluzu, jinak bych měla Julinku u sebe.“ „Šampióne!“ zavolal Standa na Jirku. „Ať už jsi hotový, nebo přijdeš vážně pozdě,“ pocuchal mu následně vlasy. „Mami, co kdybych si nechal udělat piercing na nose?“ zajímal se její syn. 15

„V žádném případě,“ zasáhl Standa. „Až budeš plnoletej, tak si nech udělat piercing, kde chceš, ale tady to trpět nebudu.“ „Až budu plnoletej, budu už moc starej,“ odmlouval jejich syn. A za stálého Jirkova přemlouvání všichni kromě Pavly opustili dům. Pavla si nandala koblihy na talíř a odkráčela do koupelny, kde ze sebe shodila oblečení a nahá jako vodní siréna se pohodlně natáhla do vany. Přitom vychutnávala koblížky, voňavou dobrůtku od své matky, kterou sama připravit nedokázala. Po chvíli jí blesklo hlavou, že se musí bohužel v jídle krotit, odložila nešťastně talíř s koblihami a užívala si příjemnou ranní lázeň. O půl hodinky později se právě chystala zasednout k práci, když tu u dveří kdosi zazvonil. Pavla s otráveným výrazem vstala a šla otevřít. „No čau, měla by sis vyžehlit vlasy, to ti sluší víc,“ vpadla do jejich domu Pavlina kamarádka, o tři roky mladší, svobodný sexsymbol, známý po obou stranách jejich malé vesničky, rozpůlené říčkou Bělou. Když byly ještě obě svobodné, byla mužská část vesnice také rozdělená na dva tábory. Jeden obdivoval Vendulu Břežanovou pro její dlouhé, přírodní blond vlasy a nádherné poprsí a druhá část mužů se nemohla tenkrát vynadívat na Pavliny sošně krásné nohy, svůdné boky pod štíhlým pasem a pronikavě modré oči, jaké mají psi husky. „Dáš si kafe?“ zeptala se hostitelka. „Jo, díky. Ale kopni mi tam prcka rumu. Víš, co je novýho? Hádej!“ usedla Vendula na pohovku a zkřížila nohy. „Tvůj Othello Otík našel konečně práci?“ hádala Pavla. „Kdepak. Přemýšlím, že se s ním rozejdu.“ 16

„Prosím tě, Vendulo, proč? Vždyť je to chlap, po kterým slintají všechny ženský z Milhartic. A má tě myslím moc rád…“ nadzvihla Pavla pečlivě upravená obočí. „To máš sice pravdu, ale jeho příjmení až příliš koresponduje se skutečností… Ota M a l ý,“ hláskovala Vendula. „Aha… A co zkusit nějaký hračky ze sexshopu?“ napadlo Pavlu. „To by možná bylo řešení… Ještě to s ním tedy zkusím. A co ty? Jak ti to klape se Standou?“ Pavla mlčela a po chvilce si povzdychla. „Je to skvělej chlap, ale v posteli jsem nějak zfrigidněla. Už mě nevzrušujou stále stejný rituály… Před časem, když mi líbal ňadra, jsem se přistihla, že přemýšlím o tom, jaká barva přehozu do obýváku bude nejlepší.“ „Vážně?“ naklonila se Vendula k Pavle a míchala si přitom turka. „A co je teda vlastně novýho?“ obrátila Pavla raději list. „Vyjel po mně syn starosty Plíška, Kája.“ „Ale vždyť je pro tebe starej, táhne mu myslím už na dvaačtyřicet,“ zakroutila Pavla nesouhlasně hlavou. „Jenže je prachatej. Je tak zazobanej, že si koupil novou motorku Suzuki, najal před časem dělníky na stavbu novýho domu a šerednej taky není…“ „Nezdá se ti divný, že si už dávno nenašel nějakou ženskou? Nikdy jsem ho s žádnou neviděla,“ podotkla Pavla. „Třeba nenašel tu pravou… Nebo myslíš, že je na chlapečky?“ zatvářila se Vendula, jako by kousla do nezralé limetky. „Já se třeba mýlím, ale neměla bys jednat ukvapeně. Tvůj Ota je vážně hezkej a hodnej chlap,“ usmála se Pavla a odnesla prázdné šálky do kuchyně. 17

„Já už musím vyrazit, chci stihnout autobus do města,“ vyskočila Vendula z pohovky. „Ještě ti chci zvednout náladu vtípkem, který mě včera napadl,“ vrátila se v klapajících střevíčcích. „Víš, jakej je rozdíl mezi mužským přirozením a rohlíkem?“ „Fakt netuším,“ rozhodila Pavla rukama. „U rohlíku musíš čekat mnohem dýl, než ztvrdne! Tak ahoj.“ „Počkej, vezmi si pár koblih, pekla je dneska ráno moje máma,“ nandala jich Pavla pár do papírového sáčku. „Tak dík,“ vzala Vendula do ruky sáček s dobrotou, políbila Pavlu na tvář a za hlučného klapání po schodech odcházela pryč. Pavla si všimla, že u nich zapomněla kabelku, a vyběhla v županu na dvůr. „Vendulo!“ zavolala za ní a mávala koženou kabelkou nad hlavou. „Dík, pořád něco zapomínám. Zajdi někdy ke mně na kus řeči… A zatím se měj,“ odcházela Vendula s kabelkou směrem k centru vesnice. „Paní Arnoldová!“ zaslechla za sebou hlas jejich sousedky po pravé straně zahrady. „Dobrý den, paní Kubíčková,“ pozdravila postarší, prošedivělou ženu. Sousedovic fenka hladkosrstého jezevčíka Darina přiběhla až k plotu a kňučela radostí. Pavla nikdy neviděla hodnějšího psa a popošla, aby prostrčila ruku skrz plot a podrbala ji za ušima. „Natrhali jsme nějaký rybíz pro děti, máme ho plno, letos se urodilo,“ usmívala se paní Kubíčková a podala Pavle přes plot bílou porcelánovou mísu plnou plodů. 18

„Děkuju moc za děti… A jak se má váš manžel?“ „Zotavuje se po té lehké mrtvičce docela dobře,“ pronesla paní Kubíčková. „Už dokonce chodí a po ránu se vyhřívá na sluníčku, ale ty odpolední vysoké teploty mu nedělají moc dobře. Ovšem už se nudí, přerovnal svou sbírku starých pohlednic a začal vyrábět rybízové víno.“ „Pozdravujte ho od nás a děkuju za ten rybíz. Vždyť my žádný ovoce nepěstujeme proto, že si Standa přál ryze okrasnou zahradu. Tak ji tedy má, mě to ale nijak nebere. O víkendech vás možná budí moc brzo s křovinořezem, zahrada je jeho největší koníček. Tak se nezlobte… A tu mísu vám vrátím, až ji umyju.“ „Nemusíte spěchat,‘‘ vracela se paní Kubíčková s trochu stářím schýlenou postavou, Darina jí přitom pobíhala kolem nohou a v tlamě si nesla pískající gumovou žábu. Pavla se vrátila domů a rozhodla se, že děti dnes poobědvají pouze pizzu, když její matka zavolala, že jí syn Mirek nakoupil a že si tudíž dneska nemusí dělat hlavu s obědem. Konečně usedla k počítači a začala soustředěně pracovat. Vydělávala na internetovém obchodu pomalu víc, než její muž ve smíšeném zboží. Byla Standovi vděčná, že se dnes postaral o děti. Začal si dokonce odpoledne, i když na něm byla vidět únava, hrát s Julií, zatímco Jirkovi půjčila Pavla starší notebook s jeho oblíbenou hrou, ve které střílel mumie, jenom proto, aby měla klid na práci. Večer, když si děti už v pyžamech čistily zuby, usedli oba manželé Arnoldovi konečně k televizním zprávám. Pavla si položila hlavu na Standovo rameno a hleděla skrze slzy na zprávy ze záplavových oblastí. Potom polohlasně podotkla: 19

„Nepošleme jim aspoň pár tisíc? Podívej,“ opsala rychle povodňové konto, „dobročinná organizace Pomocná ruka. To zní dobře, ne?“ „Stejně to rozkradou a těm zoufalým lidem dají jen zlomek toho, co vyberou,“ oponoval Standa. „Já za to nemůžu, že jsi takový škrt. Pošlu jim teda peníze, co jsem si schovávala na horší časy. Dobrou noc,“ vstala z pohovky a zamířila do dětského pokoje. Nad krajem se válely šedivé mraky a ozval se první z hromů. „Maminko, já se bojím,“ vklouzla jí Julinka do náruče. „Můžu dneska spát s tebou?“ „Dobře, tak pojď,“ vzala ji za ruku, přičemž do druhé uchopila plyšového zajíčka, bez kterého její dcerka nemohla usnout. „Běž do ložnice,“ plácla ji Pavla po zadečku. Sama vyšla na balkon, zdvihla hlavu k nebi, znepokojená šedivými mračny. Trhla sebou při náhlém blesku, který rozčísl před jejíma široce rozevřenýma očima vzrostlý javor na dva hořící kusy. Sledovala to napjatě a s rychle bušícím, splašeným srdcem. Cítila, jak se jí chvějí nohy. Potom spatřila, jak z šedých mračen nad nimi začíná hustě padat déšť… Náhle zabušily do střechy i na pečlivě pěstěnou zahradu kroupy velké jako křepelčí vejce. Pavla se musela stáhnout z balkonu do bezpečí domu. Standa už ležel v ložnici a obrátil se ke své ženě, zatímco Pavla vklouzla pod přikrývku na druhé straně postele. Mezi nimi spala Julie. „ Možná nám právě kroupy rozbily střechu,“ podala Pavla Standovi pár obřích krup. „Už stejně potřebujeme novou krytinu, asi se brzy pustím s kámošema do tý půdní vestavby.“ 20

„Nemůže nás to tady taky vytopit?“ ozvala se tiše Pavla. „Prosím tě, Bělá, taková stružka vody – a pak, bylo dlouho sucho. Země déšť potřebuje, jinak se nic neurodí, jen klidně spi. A i kdyby voda stoupla, zadrží ji hráz chovného rybníka nad námi. Nemáš se vůbec čeho bát.“ „Aha. Ráda bych byla klidná jako ty. Ty nemáš vůbec strach?“ „Jediný, o co se bojím, je náš vztah,“ řekl po krátkém zaváhání. „V sexuologické poradně jim odpadl jeden případ… Co bys řekla tomu, že bychom tam zašli už zítra odpoledne ve čtyři hodiny? „Ano, souhlasím, jestli je to pro tebe tak důležitý. Nesmíme sice tak přetěžovat moji matku s hlídáním dětí, víš, že má silnou cukrovku. Ale nezbývá, než aby děti odpoledne zase pohlídala ona.“ „Je přece šťastná, když jsou s ní,“ prohodil Standa ospale. Pavla odešla na toaletu a cestou zpátky znovu vyhlédla z balkonu. Pršelo vytrvale, ale už jen drobně. Hrozivá mračna i Pavliny obavy rozptýlil vítr. Usoudila, že má Standa pravdu, a šla také klidně spát. Probudil ji děsivý rámus. Chtěla vzbudit pokojně pochrupujícího Standu, ale pak si uvědomila, že to venku řádí vítr, hlučně naráží do střechy a třese s ní. Nebylo to poprvé. Vzala si proto raději prášek na spaní. Po chvilce upadla také do tvrdého spánku a neslyšela už vůbec nic. Dokonce ani to, že se znovu hustě rozpršelo a kapky deště narážejí hlasitě do okenních tabulek, jako by se chtěly dostat až k nim do příjemně vonící ložnice, podobny rozmazlenému psovi…

21

2. KAPITOLA „Mami, kup mi ten mobil, co se s ním dá filmovat. Prosím!“ visel Jirka očima na Pavle, která připravovala právě salát k voňavé pečeni. „Nejde to, nemáme na to peníze. Poslala jsem své úspory na povodňové konto,“ míchala přílohu dvěma vidličkami. „Uspoř si na něj ze svého kapesného.“ „To se mi snad zdá,“ podotkl Jirka. „Proč dáváš peníze úplně cizím lidem…U nás ve třídě ho už skoro všichni kluci mají.“ „Ti chudáci peníze potřebují víc. Měl by ses stydět, že nechceš těm lidem v nouzi pomoct. Stali se z nich rázem bezdomovci, přitom mají taky takové děti, jako jsi ty a tvoje sestra.“ „Já už nebudu chtít nic k Vánocům, mami,“ žadonil dál Jirka. „Ty pořád něco chceš. Jednou je to mládě krokodýla, potom zase piercing na nose, a teď nový mobil. Povolím ti jen jedno, že si smíš nechat narůst delší vlasy. Ale jenom vzadu, ofinu ne.“ „Díky, mami!“ zajásal Jirka a na chvíli na mobil zapomněl. „Tatínek pšišel!“ zaslechla vzápětí matka obou ratolestí na chodbě vykřiknout Julii a začala porcovat šťavnatou pečeni. „Tak co nám to maminka dobrého uvařila?“ nesl Standa Julii v náruči. Políbil svou ženu na spánek a dodal, že má hlad jako hejno piraní. 22

„Co je to?“ zajímalo jejich dceru. „Jsou to takový kousavý rybičky. Ukously by ti nos,“ škádlil ji Standa. „A plavou taky v potůčku?“ dodala jejich dcera nejistě. „Neblbni jí hlavu,“ postavila Pavla před svého muže pečeni s bramborovými knedlíky. „Neboj se, Julčo, tady v Bělý žádný kousavý potvůrky nejsou. Všechno to sněz a pak půjdete s bráškou k babičce za Ajtým.“ Přicoural se i Jirka, usedl jako poslední ke stolu a všichni mlčky jedli. „Mami,“ zažadonil Jirka ještě jednou. „Ten mobil ti přinese až Ježíšek a už o tom nechci mluvit.“ „No jo, ale to je až za půl roku…“ dodal zkroušeně. „Kdo si počká, ten se dočká,“ začala Pavla sbírat prázdné talíře a vkládat je do myčky. „Nemohl bych jít aspoň za klukama? Bude tam taky Erika,“ zajíkl se Jirka a poněkud zrudl. „Tobě se líbí sousedovic Erika? Ale ta je o rok starší, jestli se nepletu,“ zakroutila Pavla hlavou, „Tahle dvojčata Doubravovic, ona a Milada, jsou si myslím dost podobná.“ „Ne, Erika je hezčí,“ začal Jirka kopat do nohy od stolu. Standa, který seděl vedle a začetl se do novin, mu jednu střihnul. „Nekopej do toho nábytku! A jsi ještě sakra mladej, aby tě zajímaly holky.“ „Já uteču a už se nevrátím,“ začal Jirka natahovat moldánky. „Děti, jděte se převléct, půjdete k babičce,“ vystrnadila je Pavla z kuchyně. Potom se opřela rukama o stůl a řekla Stan23

dovi mrazivým tónem: „Dohodli jsme se přece, že děti se bít nebudou, tím méně do hlavy. Jdi si do tý poradny sám, protože já s tebou vůbec žádnou chuť bavit se o sexu nemám.“ „Máš někoho?“ zeptal se. „Cože?“ vykulila na chvíli své modré, uhrančivé oči a pak řekla: „Ne, nemám.“ „To není možný… Tolik jsem si toho od porady s odborníkem sliboval… Po telefonu mi sdělil, že se může jednat o blokádu v mozku, kterou je třeba dostat na povrch a hovořit o ní. Je mi to líto, ten pohlavek byla chyba, už se to nestane.“ „Dobře, jdu se převlíkat,“ odešla Pavla do ložnice a vzala si na sebe po dlouhé době béžový kostýmek. „Kam jdeš?“ zavolal za ní její muž. „Kam bych šla,“ probodla ho pohledem. „Jdu s dětmi až k mostu, abych věděla, že Jirka nebude dělat hlouposti a zajde s Julií do matčina domku. A co ty? To pojedeš do poradny v trenýrkách?“ „Hned se oblíknu,“ ožil Standa a jejich pohledy se střetly. „Počkám na tebe u auta,“ odvrátila se Pavla a vyšla s dětmi ven. Sledovala je celou cestu, dokud nezaklepaly u domku babičky Kohoutové hned za říčkou. Julinka vyzdvihla okamžitě štěňátko Ajtýho do náruče a obě děti vešly dovnitř. Pavla chvíli vyčkávala, než vyběhl ven její muž a zamkl dům. „Chceš řídit?“ zeptal se tiše. „Ne, nemám na to dneska nervy. Někdy je toho prostě na mě moc.“ „Tak nasedej do kočáru, princezno,“ usmál se na ni Standa a otevřel dveře staršího Peugeotu. 24

„Co jsem říkal,“ obrátil se na Pavlu, když vyjeli. „Všechnu dešťovou vodu vsákla pole a v Bělý není vody víc jak po kolena. Až na těch pár kaluží před domem by nikdo neřekl, že celou noc pršelo. Horší paseku mi nadělaly kroupy na zahradě…“ Po chvilce jízdy se začalo příjemně ukolébané Pavle chtít spát. Standa si toho povšiml, a proto svou ženu už nerušil, když usnula s hlavou nepohodlně opřenou o okénko auta.

 Standa za sebou přibouchl dvířka vozu a to Pavlu vzbudilo. „Jak ti je?“ otevřel jí manžel dvířka Peugeotu. „Jo, ujde to. Vážně jsem si trochu odpočinula. Je to odsud daleko? Vzala jsem si totiž na nohy svý nejhezčí boty, ale hrozně mě tlačí.“ „Je to támhleta bílá budova, neboj, ujdeš maximálně tři sta metrů.“ „Připadá mi, jako bych měla nohy v kládě,“ postěžovala si Pavla. Standa se rozesmál, ale hned dodal: „Ty boty zahodíš a já ti koupím pohodlnější.“ „Kdybys věděl, kolik jsem poslala na povodňovou agenturu Pomocná ruka, tak bys mi nenabízel nový boty, ale řádil bys jako černá ruka.“ „Kolik… Kolik jsi tam poslala?“ znejistěl Standa. „Už jsem objednal pro nás i pro děti skvělý bazén.“ „Měl bys to odvolat,“ podívala se na něho. „Už to nejde… Tak kolik jsi tam poslala?“ sevřel mimoděk rty do dvou přísných čárek. 25

„Těch šedesát tisíc na horší časy,“ sklopila pohled a hleděla zarytě na špičky svých lesklých střevíčků. „Já s nimi počítal, kde teď vezmu na to, abych ten bazén zaplatil?“ „Vidíš, už se zase hádáme. Nemusím bejt sexuolog, abych věděla, že podobný výstupy jsou stoprocentní odbourávač touhy.“ „A to tě mám za to pochválit?“ zíral na svou ženu s vykulenýma očima. „Ano, to bys měl. Člověk má občas dělat dobrý skutky a přemoct svoje sobectví.“ Dál už šli mlčky a zastavili se až ve výtahu. „Nejde to nějak odvolat?“ obrátil se Standa znovu na svou ženu. „Ne, je to anonymní dárcovství. Tak už nevyskakuj jako šampion v kohoutích zápasech a přestaň se tak mračit.“ Standa se nadechl, ale pak mávl rukou. Výtah se zastavil po chvíli hledání našli dveře s vizitkou: MUDr. Petr Slezák, klinický psycholog. Pavla si povšimla, že jsou ty dveře nedovřené, zaklepala na ně, pootevřela a uviděla obrovský zadek muže v bílých kalhotách, který se snažil něco vydolovat zpod skříňky za stolem. Po malé chvilce zachytila pohled šedovlasého, v obličeji zarudlého psychologa. „Manželé Arnoldovi?“ zeptal se stručně. Pavla přikývla. „Pojďte dál. Manžel je tu s vámi?“ „Ano, mám ho zavolat?“ nabídla se. „Zatím ne, napřed chci hovořit s vámi. Zavřete dveře a posaďte se,“ ukázal na sedátko s plyšovým povrchem, které lákalo k odpočinku. 26

Lékař chvíli něco hledal ve svém počítači a pak se na ni obrátil: „Můžete si udělat pohodlí, klidně si pohovte a přitom odpovídejte na moje dotazy,“ zacvakal krátce na klávesnici.„Vy jste se svým manželem už zhruba půl roku neměla pohlavní styk, jak mi sdělil telefonicky váš manžel. Je to tak?“ „Ano, to souhlasí,“ přikývla Pavla. „Čím se živí váš muž?“ cvakl psycholog propiskou a do ruky vzal desky s papíry. „Má krámek se smíšeným zbožím a sám tam prodává,“ nadzvedla překvapeně obočí. „Dokáže vás uspokojit?“ zadíval se na ni přes skla brýlí. „Věnuje se dostatečně dlouho předehře?“ „On se snaží to nějak urovnat, ale moje touha se s ním milovat je na nule.“ „Máte nějaké společné zájmy?“ „Ani ne. Manžel pěstuje okrasnou zahradu. Stráví tam tolik času a všechno pak závisí na mě… Nenávidím ji.“ „Dělá zkrátka něco, co by vám imponovalo?“ „Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. Víte, on je vcelku dobrý manžel, mám ho pořád ráda, ale…“ zajíkla se a sklopila hlavu. „Jen do toho, já jsem profesionál, ne šťoural, co se vám chce plést do života… Důvěřujte mi.“ „Dobře. Po několika návštěvách podivného hnutí Lepší život nabyl časem přesvědčení, že nahoře jsou při milování jenom lehký ženský a zezadu že to dělají jen zvířata. Používá stále tentýž postup… Pomazlí se s mými ňadry a pak počítá čas, po který se milujeme, aby neskončil příliš brzy. Říkal mi to.“ 27

„To samo sebou může být tlumičem veškeré sexuální touhy mezi vámi… Chápu,“ dělal si doktor krátké poznámky. „Koupila jsem si před rokem takovou lechtivou noční košilku a myslela jsem, že mu udělám příjemný večer, a on mi řekl, ať tu věc okamžitě vyhodím. V hnutí Lepší život mu totiž nakukali, že musí odstranit ze své mysli všechno chlípné.“ „Zlobíte se na něho v jádru za jeho nově získané puritánské sklony?“ odkašlal si sexuolog. „Víte, on opravdu nebýval dřív takový. Je to jenom od té doby, co se stal sympatizantem hnutí Lepší život.“ „Trápí vás to?“ listoval Slezák svým blokem. „Mě to odpuzuje a sex s mým mužem mě teď strašlivě nudí. “ „Děkuji, to prozatím stačí. Můžete jít na chodbu a poslat sem vašeho manžela.“ Pavla otevřela vypolstrované dveře a řekla stručně: „Můžeš jít dovnitř.“ Sama usedla na nepohodlnou lavici, dala nohu přes nohu a přemítala o sexuologových otázkách. Musela uznat, že ťal do živého. Standu měla moc ráda a vůbec nepřemýšlela o nevěře, ale skutečně jí přestal imponovat. Po delší době se otevřely dveře a manželé Arnoldovi se vydali ke svému autu. „Podívej, co mi dal Slezák,“ podal jí kupu letáků o sexuálním životě s názornými polohami. „Fakt nevím, kam to schovám před Jirkou. Je zvědavej jako opice,“ nastoupila Pavla do auta. „To bylo jen první sezení, příště budeme v ordinaci oba dva spolu.“ „Měl by sis to přečíst,“ zadívala se do letáků. 28

„Jsou tam samý zvrácenosti,“ oponoval Pavle manžel. „Dobře, kouknu se na to,“ slíbil už uvolněněji při pohledu do jejích modrých očí, náhle tvrdých, jako by byly vytesané z ledu. „Nestavíme se někde na drink?“ navrhla Pavla smířlivě. „Když chceš,“ pokrčil rameny a zaparkoval. „Nemáme to daleko domů. Nechceš do sebe kopnout taky jednoho panáka?“ zeptala se Pavla. „Po tom všem si jednoho dám,“ přikývl. Kráčeli úzkou uličkou a proplétali se mezi vozidly. Uvnitř se konečně usadili u malého stolku pro dva, s vázičkou plnou kvítků. „Dám si čistou vodku s malou sodou,“ oznámil Standa barmanovi. „A já mám chuť na nějakou specialitku. Co byste mi doporučil?“ usmála se Pavla. „Doporučuji citronové pokušení,“ přejel barman celé její tělo od hlavy až po malé střevíčky a ona řekla: „Dobře, nechám to na vás.“ „Ty jsi s ním flirtovala,“ obvinil ji Standa, jakmile se barman opět vzdálil. „Ale to je absurdní,“ pohlédla na něho smutně. „Promiň, já se cítím hrozně. Takový nepotřebný, tloustnoucí typ, zatímco ty… jsi jako lesní víla. Hrozně po tobě toužím, a ty se mi vzdaluješ. Tím nemyslím jen sex, kočičko.“ Pavla natáhla ruku a dotkla se té jeho, zatímco po chvíli v klidu popíjeli. „Já tě mám pořád moc ráda a tohle spolu vyřešíme… Dej mi jen čas.“ „Dobře, máme fůru času a já tě budu respektovat. Budeme dojíždět za Slezákem tak dlouho, jak to jen bude třeba. Veveruško, já tě miluju.“ 29

Pavle vehnalo Standovo doznání slzy do očí. „Zvedneme se a půjdeme, děti nás čekají,“ otřela si nenápadně slzy hřbetem ruky. Cestou domů toho už moc nenamluvili, ale Pavla cítila, že se mezi nimi stalo něco důležitého. „Přestaň už, prosím tě, navštěvovat ten Lepší život,“ požádala ho. „Chci zpátky toho svého Standu, kterého jsem si vzala…“ „Vždyť tam chodím jen jednou měsíčně,“ ospravedlňoval se Standa. „Dobře, rozmyslím si to,“ slíbil už klidně, když zastavovali autem před jejich domem. Oba se zadívali na velkou díru v zemi na zahradě. „Teď nevím, jak zaplatím ten bazén,“ opřel si Standa unaveně hlavu o volant. Pavla vystoupila do houstnoucího šera z vozu a zahleděla se na vzdálené nebe. Obloha tam byla šedomodrá jako ocel a začal dout nepříjemný vítr. „Vůbec se mi nelíbí ty mraky na nebi… Víš co, dojdu pro děti a ty mi zatím uvař kávu.“ „Dobře,“ přikývl a vydal se tam, kam ho Pavla poslala.„Vypadá to na pořádnou bouřku,“ zavolal na ni ještě. „Jděte radši s dětma hned domů!“ Pavla na něho křikla skrze šumící Bělou: „Asi budeme mít dlouhou noc, miláčku!“ a vydala se urychleně ke své mamince Heleně pro děti. Co chvíli se starostlivě zahleděla na černočernou oblohu, ze které právě začínalo hustě pršet…

 30

Domů dorazila Pavla s dětmi mokrá, jako by ji postříkal vyvrácený hydrant. „Nemáme na sobě nit suchou,“ stěžovala si za rachocení hromu a vedla děti do pokoje, aby jim přichystala suché oblečení. Potom se převlékla i ona. „Slyšíš ten hukot? To stoupá u Bělé hladina,“ podotkla vyděšeně. „Nic se ti s dětmi nestane, to nedopustím. Nemusíš se bát,“ objal ji Standa kolem ramen. Ačkoliv to bylo bláhové, uvěřila tomu a zklidnila se. „Jak to můžeš vědět tak přesně?“ nedalo jí to po chvíli a usmála se na něho. Právě nyní, když u něho hledala a opravdu nalézala podporu, cítila, že jí tenhle staronový, vnitřně silný Standa znovu vzrušuje. Dostala náhlou, bláznivou chuť se k němu přimknout. Objala ho a malinko se zachvěla. Zatímco se děti dívaly na televizi, zatáhla Pavla svého zmateného manžela do ložnice a on zůstal stát překvapením jako pařez. Plnilo se mu to, v co už téměř nedoufal. Jeho žena ho povalila na lůžko, rozepnula mu zip u poklopce a potom na něj rychle a vášnivě nasedla – sektě Lepší život navzdory. Slyšela Standu, jak slastně sténá a zatíná v milostné extázi nehty do jejích zad, zatímco venku zuřila bouře. Sotva za dvě minuty bylo po všem. „Měla jsi to?“ zeptal se nejistě. „To si piš, a jak,“ upravovala si pomačkanou mikinu. „Nápodobně,“ stiskl ji v náruči a pak se také zaposlouchal do hučivého šumu vody. „Miluju tě,“ hrál si s konečky jejích vlasů. „Sice to zavrhuje hnutí Lepší život, ale já tuhle polohu nepovažuju za zvrhlou, veveruško,“ usmál se na ni Standa spokojeně. 31

„Neměli bychom se přece jenom jít podívat k Bělý?“ napadlo Pavlu po chvíli. „Ještě jsem ji neslyšela takhle běsnit.“ „Dobře,“ zapnul si poklopec a velice něžně ji ještě políbil. „Můžeme vyrazit, miláčku. Ale vezmi si baterku, venku neuvidíš na krok… Nebudu doufám na příští milování zase půl roku čekat?!“ podotkl lišácky. „Čert vem Lepší život!“ vyřkl vřele, zatímco hledali nové baterie. „Tady jsou,“ podala Pavla Standovi dva špalky. „Bezva, jdeme na to,“ rozsvítil Standa baterku. „Venku to budě asi dost hustý, vezmi si raději holínky,“ radil své ženě. „Jak myslíš… Kéž by už přestalo tak strašně pršet! To snad ani není déšť, jsou to proudy vody…“ „Neboj se, rybník nad námi vodu zadrží. Dobrý večer, sousede,“ obrátil se Standa k sousedu Broňkovi Doubravovi, který byl stejně nesvůj při pohledu na zpustošené trávníky, nasáklé jako houba. Po levé straně se objevil i starý pan Kubíček s manželkou, která ho mírně podpírala při chůzi. „Darinko, kde jsi, holčičko?“ volal marně svou jezevčici. „Pojď už, nemáme času nazbyt,“ popoháněla ho jeho žena. „Dobrý večer, kam jdete tak pozdě?“ zeptal se Standa Arnold. „Musíme rychle na Měďák,“ ukázala paní Kubíčková rukou k vršku tyčícímu se nad celou vesnicí. „Měli byste taky utéct.“ „Nesmysl, chovný rybník vodu zadrží. Nemůže se nic stát,“ uklidňoval všechny na nit promočené přítomné Standa a jeho postoj uklidňoval i Broňka Doubravu. 32

„Jak myslíte, my jdeme na kopec,“ pronesla přesvědčivě paní Kubíčková. „A co domy, vybavení, to tady všechno máme zanechat?!“ zaječel Broněk hystericky jako zajíc lapený do oka. „Samozřejmě, zachraňte aspoň holé životy,“ obrátila v chůzi hlavu sousedka Kubíčková a pomalu dál kráčela s nemocným manželem směrem k Měďáku. „Tak jdeme se podívat k Bělý, ne?“ povzbuzoval Standa souseda Doubravu. „Jasně,“ přikývl oslovený. „Mám v domě celou rodinu a zajímá mě, o kolik Bělá stoupla.“ Sestoupili o nevelký kus stráně směrem k mostku a svítili si baterkami. Ke svému zděšení zjistili, že Bělá stoupla až těsně pod něj. „Tu mostní konstrukci to co nejdřív smete,“ sýčkoval Broněk. „Co tvoje maminka?!“ vzpomněl si Standa na tchýni. „Její domek přece stojí ještě níž, než ten náš… Musím tam pro ni, sama si s tou artrózou neporadí,“ zatvářil se Standa odhodlaně. „Na, vezmi si baterku,“ řekla jeho žena a zuby jí drkotaly v toto roční období nezvyklým chladem. „Nezdržujte se tam dlouho,“ radil Standovi Doubrava. „Ten most dlouho nevydrží, ačkoli bych si nikdy nemyslel, že se s ním může něco stát.“ „Držte mi palce,“ zadíval se ještě Standa na svou ženu, ozářenou prvním z nebezpečných blesků nad jejich hlavami. Rozeběhl se na druhou stranu mostu, který začaly olizovat jazyky vln. Voda začala stříkat na jeho asfaltový vršek. Sou33

sedé Doubravovi a také rodina dobrovolného hasiče Čápa se mezitím shromáždili na podemletém břehu Bělé, zatímco jiní po vzoru sousedů Kubíčkových spěchali na Měďák. „Tatínku!“ uslyšela Pavla hlas Julie, kterou za ruku držel její bratr Jirka. Spadla mu tváří v tvář realitě maska dospěláka a najednou byl zase vyplašeným dospívajícím klukem. „Co tu děláte?!“ vyděsila se Pavla. Nadechla se k dalším výtkám, ale její pozornost upoutal Standa, který nesl svou tchýni na zádech a klopýtal, protože byl po kotníky ve vodě. „Ajtý!“ zavolala Julie plačtivě babiččino štěně, které běželo za nimi a právě ho strhával proud vody nad sténající mostní konstrukcí. „Jdu pro něj,“ rozhodl se bleskově Standa a vběhl znovu na podemletý most se zkrouceným kovovým zábradlím. Štěně se chovalo zmateně a chvíli před Standou utíkalo. Nakonec se mu přece jen podařilo rtuťovitého pejska chytit. Potom rychle spěchal ze strašidelně sténajícího mostu. Zábradlí, kterého se Standa držel, viselo na vlásku, a dříve než zmizelo v tmavém proudu, podal rychle své ženě malého kňučícího pejska. Potom se zábradlí utrhlo docela, a než všechno pohltila dravá Bělá, podala Pavla zoufale svému muži ruku, ale pocítila jen, jak se dotkly jejich prsty. A pak už Standa zmizel nadobro, stejně jako celý most, v divoce rozbouřené řece.

 „Stando! Miláčku!“ křičela Pavla do rozbouřeného, přetékajícího koryta zpěněné Bělé. Plakala a celá se třásla. Uviděla 34

telefonovat souseda Bronislava Doubravu. Spatřila při světle zapalovače, jak vyděšeně spěchá k ní. „Musíte hned vzít děti a utéct na střechu svého domu. My ji máme také naštěstí plochou. Svému muži tu nepomůžete, rychle… Protrhává se prý hráz rybníka nad námi!“ „Děti, honem,“ pobízela štkající Pavla své dvě děti a maminku. „Přižene se přívalová vlna a my musíme už být v té době na střeše našeho domu.“ Pavla stiskla pevně kroutící se štěně a nehodlala pejska, pro kterého její muž riskoval život, jen aby Julie neplakala, pustit z náručí. Všichni, kdo měli zprávu o blížící se přívalové vlně, prchali pryč. Osiřelá rodina Arnoldových dorazila do domu a rychle všichni spěchali na střechu. Helena Kohoutová, matka Pavly, se nemohla protáhnout okénkem vedoucím na střechu. V blízkosti jejich domu hrůzně řvala ve tmě několikametrová přílivová vlna. Pavla rozbila příliš úzké okénko nohou, až bylo slyšet tříštění dřeva a skla, a vytáhla mírně poraněnou matku na střechu k dětem. Dům se pod náporem masy vody zachvěl, ale zůstal stát. Aspoň prozatím. Voda kolem hučela jako v kotli Niagary a v tom pekle nikdo z nich v tu chvíli nemohl vědět, jestli dům nápor vody vydrží… Pavla propadla skepsi, ale věděla, že to nesmí dát před dětmi najevo. Čtyřletá Julie seděla schoulená a na klíně jí odpočíval Ajtý. „Julinko, miláčku, není ti nic?“ setřela si Pavla slzy, aby ji dcerka neviděla plakat. Julie ale neodpovídala na její otázky a zůstala vlivem šoku apatická. 35

„Kdy nás zachrání?“ přišoural se také vyděšený Jirka. „To já nevím přesně, možná až zítra, jen co se rozední.“ „Pavlo, haló! Jste v pořádku?“ uslyšela hlas Broňkovy manželky Karolíny. „Jsme tu všichni až na mého muže,“ zlomil se Pavle hlas. „Slyšela jsem to od Broňka, je mi moc líto, co se stalo. My jsme tu kompletní. Musíš být silná, Pavlo, už kvůli dětem.“ „Co je to tu všude slyšet za plácání?“ zeptala se babička Helena. „Protrhla se přece hráz chovného rybníka. Teď se možná voda valí dál a všude tu bude spousta ryb.“ Pavla náhle uviděla v dálce světélka, plující po jinde už klidné hladině přívalové vody. Poznala podle halekání Čápa, který společně s dalšími dobrovolnými hasiči, Novotným a Černým, odváželi postupně lidi ze zaplavených domů ke kopci Měďáku. Rodiny, které povodeň zasáhla jen v malé míře, vynášely místo spánku potřebné věci ze svých domů a odnášely je výše. Pavla to spatřila, když kdosi vystřelil světlici. Ani oni by nepohrdli suchým prádlem i botami. Zbývaly jim ale ještě stále aspoň holé životy. Pozdě v noci, když se proud kalné vody zmírnil, připlula k domu Arnoldových vratká bárka a v ní Standův dobrý kamarád Čáp. Podal jim nějaké oblečení, láhev pitné vody a deky. „Jsme vám opravdu vděční,“ děkovala Pavla a statečně spolkla slzy. „To, co voda napáchala, se uvidí až zítra za svítání. Vydržte, ráno vás kluci z hasičskýho sboru vysvobodí, my na to 36

nemáme dost pevný loďky. Sotva drží pohromadě. Je zázrak, že jsme se nepotopili. Nedostáváme totiž žádný dotace na podobný situace, který nikdo nečekal.“ „My vydržíme,“ slíbila Pavla a vrátila se k rodině s teplými a hlavně suchými pokrývkami. Zbavila Julii mokrých šatů a cítila, jak má studené nožičky. Zabalila ji celou do deky a jemně s ní zatřásla: „Julinko, řekni mi něco. Nemáš žízeň?“ Holčička ale vůbec nedávala najevo, že slyší, na co se jí máma ptá. „Co je?“ přišoural se k nim Jirka zabalený do deky. „Mám strach o Julinku. Prožila asi velký trauma. Proč jsi ji jen s sebou bral?! Neříkala jsem snad, že máte být doma?“ „Tohle asi už bude sotva domov.“ „Mami, není ti nic?“ přešla po chvíli Pavla po střeše ke schoulené postavě stařenky. „Trochu zima, jinak je všechno v pořádku. Věnuj se spíš dětem, holčičko. Jsi hodná dcera. Je mi moc líto, že ti řeka vzala Standu.“ „Vždyť se mohl něčeho zachytit… doplavat ke břehu! Chci jen říct, že nemusí být nutně mrtvý,“ křičela Pavla víc, než zamýšlela. „Namlouvej si, co chceš. Teď tě potřebují především děti.“ „Já vím,“ přikývla Pavla, podala matce poslední suchou deku a vrátila se k Julii. Vzala ji na klín a broukala jí písničku. Pak si povšimla, že má její dcerka pod dekou schované štěně Ajtýho, ale nic neříkala. Hleděla smutně do temné dáli, jako by z ní mohla vyčíst svůj budoucí osud. 37

3. KAPITOLA Jakmile nastalo první hrozivé svítání, rozhlédla se Pavla Arnoldová po měsíční krajině, která po mohutné přívalové vlně zbyla místo kvetoucích zahrad a domů. Cítila depresi a malomyslnost. Všude kolem byla voda z rozlité Bělé a v bahnité špíně se plácaly ryby. Mnoho z nich leklo a teď plavaly kolem břichy vzhůru. Pavla se bezmocně rozplakala, zatímco babička jejích dětí vytrhávala svá vnoučata z trudnomyslnosti prozpěvováním lidových písniček. Měla hezký hlas a Pavla se do něj také zaposlouchala. Připadala si na pár letmých okamžiků jako na letním táboře při hledání bobříka odvahy. Zklidnila se a protáhla si ztuhlé svalstvo. Ona jediná totiž neměla suchou deku a zůstala celou noc v promočených šatech. „Dobrý ráno, sousedi,“ zavolal na ně Broněk ze střechy protějšího domu. „Jak je?“ „Snad si nás už všimli a brzo nás vyvedou z tohohle pekla. Náš dům má několik velkých prasklin a brzy se zřítí!“ křikla Pavla na sousedy. „Všude kolem je zhruba dva metry vody,“ oznámil Pavle Broněk. „Překáží tu plno vyplavených věcí… Před chvílí jsem viděl plout kolem toho, co zbylo ze zahrady, naši novou sedačku.“ „Slyšíte? Někde tu krouží vrtulník,“ začala Pavla zuřivě mávat oběma rukama. Skutečně, kovová vážka se zastavila pár metrů nad nimi a dolů se slanil záchranář. „Hlavně zachovejte klid. Je tu někdo raněný?“ vyhledal hlubokýma očima Pavlu. 38

„Moje maminka potřebuje inzulin a poprosila bych, jestli byste mohli odtud odvézt moje děti…“ „Shromažďujeme postižené záplavami v tělocvičně nahoře na Měďáku. Všechny vás vzít nemůžeme, jen děti a jednu osobu jako doprovod.“ „Odvezte moji matku, já tu počkám.“ „Já se pro vás vrátím, za pár hodin snad už bude možný dostat se sem na motorovém člunu… Jste nesmírně statečná. Zatím vám dám nějaké balené potraviny a vodu… Nebojte se ničeho. Já pro vás přijdu,“ slíbil pohledný hasič. „Děkuju moc za maminku a za děti,“ pohlédla na záchranáře, ze kterého jako by přímo sálala skrytá vnitřní energie. „Ano, já tady počkám,“ pozorovala Pavla šťastně, jak postupně její drazí mizí v útrobách helikoptéry. Když odlétli, vysílená Pavla se usadila na střeše a kolem ní byla jen kalná, bahnitá stoka, znemožňující člunům záchranářů přijet blíž. Rozplakala se a po únavné noci pocítila za chvíli hlad. Roztrhla balíček s potravinami a začala cosi pojídat. Myslela na Standu. Věřila, že se zachránil, protože byl už na střední škole přeborník v plavání a voda byla jeho druhý živel. Brzy ráno uslyšeli nedobrovolní trosečníci na střechách svých domů další vrtulník. Nepřilétl je však zachraňovat, ale patřil televiznímu štábu. Pavla se od něj odvrátila a dál jedla jakýsi suchar s paštikou. Po chvíli cítila, jak se její dům znovu zachvěl a začal se pomalu naklánět. Okamžitě skočila do vody, zabořila se nohama do bahna a jejich dosavadní domov se zanedlouho s velkým hlukem sesunul a zmizel zčásti pod hladinou. 39

Bahno znemožňovalo Pavle plavat a strhávalo ji dolů. Slyšela volání sousedů Doubravových, ale po dlouhé noci už neměla sílu jim odpovědět, ani zachránit si život dalším vysilujícím plaváním. Zachytila se v poslední chvíli za plovoucí dveře a pomalu propadala letargii. Při síle ji drželo jen to, že musí zůstat naživu kvůli svým dětem. Navíc začalo znovu pršet. Ve vodě se tvořily nevypočitatelné malé víry a Pavla se ocitla skutečně na pokraji sil. Jakoby zdálky slyšela hučení motorového člunu a o chvíli později ucítila pevnou, silnou ruku zachránce svých dětí. Vtáhl ji do člunu a řekl: „Přijel jsem, jak jsem slíbil. Tahle oblast je značně nestabilní. Všichni odtud musí pryč.“ „Nevíte něco o mém manželovi? Jmenuje se Stanislav Arnold.“ Muž zakroutil hlavou a nastartoval znovu motor člunu a rozjel se s ním směrem ke břehu. Pavla uviděla plavat kolem mrtvolku sousedovic fenky Dariny. „A co naši sousedi Doubravovi? Zachráníte je taky?“ „Ty už odvážejí na darovaném člunu místní dobrovolní hasiči. Nějaký pan Černý s panem Čápem. Jste tu poslední, všichni ostatní už zachránili aspoň holé životy,“ překřikoval hasič hukot motoru. „I když ale není jisté, jestli to neodnesl někdo z turistických chat v lese, přestože je taky evakuovali.“ „Děkuju vám, vím, že pro mě riskujete vlastní život. Jsem matka dvou dětí a musím se o ně nějak postarat. I o svou maminku,“ rozeštkala se tiše. „Přijdu se na vás potom podívat,“ pomohl jí ze člunu na souš. „Jmenuju se Altman. Jindřich Altman.“ „Těší mě moc, já jsem Pavla Arnoldová,“ zadívala se znovu do jeho pohledné tváře. Potom ji od něho odtrhl dav lidí 40

spěchajících hledat své blízké a ona sama zamířila do tělocvičny, kde na ni čekala její rodina, spoléhající jenom na ni. „Mami,“ přiběhl k ní Jirka a šťastně ji objal. Pohladila ho a usedla vedle své unavené matky a malé Julie. „Julinko, broučku,“ hladila Pavla svoji nedávno ještě šťastnou rošťandu, která teď hleděla před sebe a nevnímala okolí. Sevřela ji v náruči a spatřila, že její dceruška usíná. Ještě chvíli ji houpala v objetí a potom Julii položila na žíněnku a přikryla ji, aby se prospala. „Pojď si taky odpočinout,“ navrhla jí matka Helena. „Až později, musím něco zařídit,“ pohlédla na matku rudýma, uplakanýma očima. „Jak myslíš, holčičko. Já zatím pohlídám vnoučata.“ „Díky, mami,“ usmála se na ni vyčerpaná Pavla. „Na tebe je vždycky spolehnutí.“ Chvíli nato se vydala suchou nohou z tělocvičny na náves, ke Standovu krámku se smíšeným zbožím.

 Pavla Arnoldová otočila klíčem od prodejny smíšeného zboží, který naštěstí nosila společně s klíči od domu neustále u sebe a našla je bezpečně v kapse letních kalhot. Vklouzla unaveně do krámku svého muže a cítila všude Standův smysl pro pořádek. Její duši zaplavil veliký smutek. Zamkla za sebou a šla hledat cokoliv na převléknutí. Našla vzadu ve skladu Standovo triko a elastické kalhoty, které používal při jízdě na terénním kole. Oblékla si jeho čisté prádlo, i když v něm vypadala dost podivně, a potom si ještě umyla hlavu 41

jedním ze šamponů, které Standův krámek nabízel. Opláchnout je musela balenou vodou, protože vodovodní řad nefungoval. Usedla na židli s krabičkou cigaret a načala ji. Přestala kouřit před pěti lety, kdy čekala Julii. Třesoucíma rukama si vytáhla jednu cigaretu a žužlala ji v zubech. Potom s ní mrskla kamsi za sebe a místo toho načala láhev fernetu a pořádně si z ní lokla. Připadalo jí, jako by měla vyplivnout plíce, ale hned nato cítila hřejivé teplo v břiše. Krátce popřemýšlela o tom, že její jediný majetek je uložený potravinách a drogistickém zboží za několik set tisíc. Standa totiž investoval velké peníze do alkoholu všech možných značek, které šly nejlépe na odbyt a z nichž byla velká provize. Hlavně archivní vína skupovali ti bohatší lufťáci z Milhartic i okolí, aby oslavovali na úrovni. Pavla si dobře uvědomovala, že lidé postižení povodní mnohdy utekli za hrůzného včerejšího dne ze svých domovů jen ve spodním prádle a nemají u sebe ani vindru. Proto otevřela krám dokořán a zadívala se na sousedy a sousedky, kteří se před ním zastavili. „Všechny vás tu zdravím. Uzeniny jsou už v tomhle horku nepoživatelné. Ale můžete si brát trvanlivé potraviny a drogerii, ale pouze pro nejnutnější případy, aby se dostalo na všechny.“ Lidé postižení povodní se začali řadit do fronty a každý z nich skutečně nevzal více, než potřeboval pro nejnutnější obživu sebe a své rodiny. Zdálo se, jako by lokální katastrofa stmelila lidi hašteřící se jinak pro každou maličkost. „Tohle kdyby viděl Lenin, měl by rozhodně radost. Komunismus v praxi.“ Pavla se proti své vůli pousmála a teprve po42

tom se ohlédla a všimla si, že právě vtipkoval hasič, který jim všem – dětem, babičce i jí – v poslední chvíli zachránil životy. Přišla k němu blíž a řekla mu: „Jste pro naši rodinu jako anděl spásný. Bez vaší pomoci bychom byli všichni mrtví.“ „Já vám položím časem otázku,“ zadíval se do jejích zvláštně modrých očí, „která je za dané situace velmi nevhodná… Já o vás vím, že máte dvě děti, ale žádný muž s vámi nebyl. Tak jsem myslel… Třeba je mezi těmi, které se podařilo zachránit dole po proudu…“ „Kéž byste měl pravdu… Muže mi strhla řeka do svého koryta, ale on je skutečně dobrý plavec… Jistě se tu objeví, dříve, nebo později,“ argumentovala Pavla. Potom se rozplakala. Hasič Jindra Altman, jak se už dříve představil, ji na chvíli objal. Hladil její lesknoucí se vlasy a říkal: „Jste velmi statečná žena. Zvládnete to. Za pár let si na tu hrůzu ani nevzpomenete…“ „Na tuhle povodeň nezapomenu do konce života. Jestli máte hlad, vezměte si taky něco z krámku. Já musím s tímhle,“ ukázala hadrovou tašku s jídlem, „za svými dětmi a maminkou.“ „Mohu se za vámi stavit večer?“ zahleděl se jí do očí. „Proč?“ zeptala se Pavla přímo. „Protože máte v očích utajené plamínky. Na čas vyhasly, ale já je tam pořád vidím. A protože jste určitě skvělá žena.“ „Zadaná žena,“ zadívala se smutně do jeho pohledné tváře, „ale jestli…“ „Vy jste paní Arnoldová, co pohřešuje od včerejška svého manžela?“ zastavil se u Pavly náhle muž, který se představil jako vedoucí hasičského sdružení. 43

„Ano… Co je s ním? Žije?“ rozzářila se na pár okamžiků. „To nevíme, ale Bělá pár kilometrů po proudu vyplavila tělo muže. Mohl by to být váš muž, ale třeba je to někdo úplně jiný. Potřebujeme, abyste, až postaví vojáci provizorní most přes Bělou, přijela toho muže identifikovat do okresního města.“ Pavle se zdálo, že se s ní točí svět, a tak raději usedla na obrubník, vinoucí se kolem záhonu podmáčených afrikánů. Když zvedla oči, uviděla, že Altman už odešel a jeho nadřízený jí právě říká, aby si promluvila s psycholožkou, že má zřejmě posttraumatický syndrom a možná, že jí to pomůže řídit dál svůj život v nových intencích. Bledá Pavla přikývla a odešla. Zamířila do tělocvičny a připravila své neúplné rodině studenou večeři. „Kde jsi byla tak dlouho? Tvoje rodina tě vůbec nezajímá?“ „To není pravda, mami. Dělám, co můžu. Navíc našli tělo muže, a co když je to můj Standa?“ „Zdálo se mi, že spolu poslední rok moc nevycházíte…“ podotkla babička Helena. „Ale snažili jsme se to všechno vyřešit… Probůh, vždyť jsem ho milovala už od střední školy.“ „Já vím, co to znamená, když spokojené manželství začne nahlodávat nuda. Tu a tam flirtík s kolegy a touhy, co už daly té společné rutině pac a šáteček, se znovu obnoví, ale to už člověk začne myslet na někoho jinýho. Je třeba horší, ale novej. Já to znám, vždyť jsme s dědou byli tolik let… Však víš. Ale občas snesl vejce do jiného hnízda, jestli mě chápeš.“ „To jsem nevěděla… Proč mi to říkáš právě teď?“ podivila se Pavla. 44

„Protože tu už asi pět minut na tebe zírá moc hezkej chlap. Mně už stačí jen se dívat, ale ty…“ „Myslím, že jsi neměla Standu moc v lásce,“ obrátila se ke dveřím a spatřila tam, opřeného o zárubeň dveří, Jindřicha Altmana. Jen se na ni chvíli díval a pak odešel. Za okny tělocvičny se pomalu smrákalo a všichni se ocitli bez proudu znovu v tísnivém šeru. Pavla si lehla a vyprávěla dětem pohádku na dobrou noc. Měla velkou starost o Julii, která nepromluvila od tátova zmizení ani slůvko. Hladila ji a líbala na tvářičky, ale Julie vypadala křehce jako porcelánová panenka. Její matka ji objala, a když děti usnuly, i ona si dovolila luxus nerušeného odpočinku a pomalu začal i na ni, vyčerpanou únavou, doléhat spánek.

 Na kopci Měďáku, který vyčníval nade vším jako ostrov, zaplavený ze všech stran, jakoby zázrakem ušel úhoně starodávný kostel i blízký hřbitov. Škola a tělocvična se také ocitly nad bodem ponoru, stejně jako obecní úřad, nefunkční pošta, zavřená hospoda a čtrnáct netknutých domů na svahu. Když se Pavla probudila, ucítila odporný zápach. Šlo to lehce vysvětlit tím, že mrtvolky domácích zvířat, především ale leklé ryby z chovného rybníka, se už v dalším parném dnu rozkládaly. Rozžhavené slunce utvořilo kolem kopce Měďáku bakteriální bombu plnou nebezpečného, jemného bahna, prolezlého larvami hmyzu, zvláště komárů. Tím jediným úspěchem bylo, že voda klesla natolik, aby starosta Plíšek mohl oznámil nešťastným lidem, kteří přišli 45

o všechno, že už zítra dorazí třicet vojáků s těžkou technikou, aby pomohli vyčistit jejich vísku od nejhorších následků povodně. Pavla, která uzavřela klíčem zevnitř téměř prázdný krámek, aby si mohla pořádně poplakat, zaslechla vrtulník. Otřela si tvář a odemkla Standův krám. Spatřila, že muž vysoko nad jejich hlavami shazuje balíčky se základním zdravotním materiálem a potravinami. Přistát na maličké návsi, posázené vzrostlými stromy, se nedalo. Mnohem častěji kolem prolétávaly vrtulníky televizních stanic, které zdrceným milhartickým občanům ale nepřinášely nic víc než příslib, že se snad najde někdo, kdo založí konto pro finanční dary a kdo shromáždí dary materiální. Zatím se ale stal největším problémem nedostatek pitné vody. Pavla si vzala pro každého člena své rodiny jeden z potravinových balíčků a spěchala s ním do tělocvičny, kde babička a její dvě vnoučata stále provizorně bydlely. „Proboha! Moje holčička se napila té kalné vody, měla už velkou žízeň, a teď celá hoří!“ vtrhla do tělocvičny nešťastná matka roční Magdy. „Nebojte se,“ přiběhla k ní Pavla, „jsem vyškolená zdravotní sestra. Nemám sice praxi, ale udělám všechno, co bude v mých silách.“ Dagmar Knoblochová, zoufalá matka, dříve žijící na protější straně Milhartic, které sice dům jen mírně navlhl, ale přesto v něm všechno plesnivělo a žít se v něm zatím nedalo, patřila k těm šťastnějším, kterým zůstala aspoň střecha nad hlavou. „Nasadíme preventivně antibiotika, vaše holčička bude v pořádku,“ uklidňovala Pavla vzdálenou sousedku Dagmar a pohladila malou Magdu po světlých vláscích. 46

„Tohle už není můj domov,“ povolily Dagmar nervy. „Jen co bude sjízdná silnice, přestěhuju se jinam. Nechci už Milhartice ani vidět!“ „Když jste zdravotní sestra,“ ozval se jeden z lufťáků, mohla byste se podívat na nohu mého strýce?“ „Ale jistě,“ usmála se Pavla povzbudivě a prošla kolem unaveně vyhlížející rodiny Doubravovy. „Viděli jste tu někde sousedy Kubíčkovy?“ zeptala se Karolíny Doubravové. „Já nevím… nemáme nic, jsme bezdomovci,“ štkala Karolína. „Moje žena má pravdu, zbyly nám jen holý zadky. Kubíčkovi jsou v pohodě, jen se jim prý ztratil pes. Ty jejich problémy bych chtěl mít,“ podotkl Broněk. „A co váš muž? Neviděl jsem ho tu nikde…“ „On… On je nezvěstný,“ považovala Pavla tuto variantu odpovědi za méně bolestnou, nežli ono definitivní – je mrtvý. Moc o všem přemítala a došla k závěru, že přestane spoléhat na pomoc shůry a obrátí se raději na svou bývalou krátkou, utajenou známost se synem starosty, čtyřicátníkem Karlem Plíškem, ačkoliv mu nemohla odpustit to, že v podstatě jejího bratra Mirka Kohouta navykl alkoholu. On časem ze všeho vycouval, kdežto její bratr se opíjel dál, mnohdy až do němoty. Ale v sázce byla nyní její rodina, a proto si pročesala rusé vlasy, uhladila obočí a vyrazila za ním.

 47

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.