Arthur Schopenhauer O SMRTI. ISBN Čestmír Kocar, nakladatelství Zvláštní vydání...",

Arthur Schopenhauer

O SMRTI

ISBN 80-85436-41-8 © Čestmír Kocar, nakladatelství „Zvláštní vydání...", 1996

-1-

Smrt je hlavní inspirátorkou a věrnou přítelkyní filosofie, proto ji také Sokrates definoval jako θανάτου µελέτη (příprava na smrt, zájem o smrt, výcvik ve smrti).l) Nebýt smrti, jen stěží bychom mohli filosofovat. Zvíře žije, aniž by vlastně znalo smrt; proto také zvířecí individuum prožívá bezprostředně celou nepomíjivost svého druhu, neboť samo sebe vnímá pouze jako nekonečné. U člověka se s rozumem nutně dostavila i děsivá jistota smrti. Ale tak jako v přírodě existuje téměř proti každému zlu i lék nebo alespoň jeho náhražka, tak nám táž reflexe, jež nás dovedla k poznání smrti, dopomáhá i k metafyzickým náhledům, které nám dávají útěchu a které zvíře ani nepotřebuje, ani jich není schopno. Hlavně za tím účelem vznikla všechna náboženství a filosofické systémy; reflektující rozum si je z vlastních prostředků vytvořil jako protijed proti jistotě smrti. Míra, v jaké různá náboženství nebo filosofické systémy dosahují svého cíle, je samozřejmě velmi rozdílná. A každému člověku ovšem vyhovuje určité vyznání či určitá filosofie více než ty ostatní a pomáhá mu, aby mohl s klidem pohlédnout smrti do tváře. Bráhmanismus a buddhismus učí člověka nahlížet sebe sama jako prapodstatu, jako bráhma, jemuž je veškeré vznikání a zanikání bytostně cizí. Tato náboženství dokázala svým učením o znovuzrození zřejmě mnohem více než ty náboženské či filosofické směry, které nahlížejí člověka jako z nicoty vzešlého a jeho existenci jako od Jiného propůjčenou, počínající teprve s jeho narozením. V Indii se setkáváme s důvěrou ke smrti a zároveň s jistou lhostejností k ní, s pocity, o nichž my v Evropě nemáme ponětí. Je vskutku povážlivé, když člověku v raném věku násilně vštěpujeme ve vztahu ke smrti chabé a neudržitelné pojmy, a provždy mu tak znemožníme hlubší chápání a pevnější přesvědčení. Jestliže ho například učíme, že teprve před chvílí vzešel z nicoty, že tedy po celou věčnost nebyl ničím, přesto však má do budoucna trvat věčně, je to stejné, jako bychom ho učili, že ačkoli je veskrze výtvorem Jiného, přesto má být za své konání navěky

-2-

odpovědný. Dotírá-li pak na něho, když má již zralého ducha a samostatně uvažuje, neodbytně myšlenka neudržitelnosti takového názoru, nemá nic lepšího, čím by jej nahradil, není již ani schopen tomu hlouběji porozumět, a je tak zbaven útěchy, kterou i jemu dala příroda náhradou za jistotu smrti. Důsledky takového vývoje vidíme právě nyní (roku 1844), když mezi zkaženými továrními dělníky v Anglii nacházíme socialisty a mezi zkaženými studenty v Německu mladohegelovce, kteří klesají až k absolutně materialistickým postojům, které potom ústí do edite, bibite, post mortem nulla voluptas (jezte, pijte, po smrti už žádná rozkoš nebude),2) což se nám jeví jako zvířeckost. Přes všechno, co se člověk dozvídá o smrti, nelze popřít, že alespoň v Evropě mínění lidí velmi často kolísá, a mnohdy dokonce u téhož jedince, mezi dvěma extrémy - od pojetí smrti jako absolutního zániku až k domněnce, že jsme skrz naskrz nesmrtelní. Obojí je stejně chybné, a spíše než nějaký správný střed, musíme hledat vyšší hledisko, které samo takové extrémy vyloučí. Ve svých úvahách chci vyjít v prvé řadě ze zcela empirického stanoviska. Ze zkušenosti známe tu nespornou skutečnost, že v souladu se svým přirozeným vědomím se člověk hrozí smrti více než čehokoli jiného, a to nejen své vlastní smrti, nýbrž je hluboce otřesen i smrtí svého bližního. Není to jen sobecká bolest ze své vlastní ztráty, je to i soucit s bližním, jehož potkalo velké neštěstí; proto se také tomu, kdo v takovém případě nepláče a nejeví ani známky zármutku, vytýká, že je nemilosrdný a bezcitný. Podobně vyhledává vystupňovaná pomstychtivost smrt protivníka jako největší zlo, jež lze na něho seslat. - Názory se mění s časem a místem, hlas přírody však zůstává vždy a všude stejný a my mu musíme pozorně naslouchat. Zdá se, že nám zřetelně říká, že smrt je velké zlo. V jazyce přírody smrt znamená zánik. A že to příroda se smrtí myslí vážně, můžeme usoudit i z toho, že ani s životem, jak každý ví, nejsou žádné žerty. Nejsme zřejmě

-3-

hodni ničeho lepšího než života a smrti. Ve skutečnosti je však strach ze smrti nezávislý na jakémkoli poznání či zkušenosti, neboř jej pociťuje i zvíře, ačkoli smrt nechápe. Strach ze smrti si přináší na svět vše živé. Tento apriorní strach ze smrti je však právě jen odvrácenou stranou vůle k životu; a tou vůlí přece všichni jsme. Zvířeti je vrozena jak starost o zachování sebe sama, tak i strach ze zániku: právě pud sebezáchovy, a ne pouhý únik před bolestí, je tím, co se projevuje jako úzkostlivá obezřetnost, s níž zvíře chrání nejen sebe, ale hlavně svá mláďata před každým, kdo by je mohl ohrozit. Proč zvíře prchá, chvěje se úzkostí a hledá úkryt? Protože je ryzí vůlí k životu, jako takové však propadlo smrti a chce získat čas. Člověk je ve své podstatě úplně stejný. Tím největším zlem, tím nejhorším, co mu muže hrozit, je smrt; největší úzkostí, jakou zná, je strach ze smrti. Nic nás tak neodolatelně nestrhne k živé účasti jako ohrožení cizího života. Nic není hrůznějšího než poprava. Bezmezná oddanost životu, jež se tak projevuje, však neprýští z poznání či uvažování. Našemu rozumu to vše připadá spíše pošetilé, poněvadž objektivní hodnota bytí je hodnotou poněkud pochybnou a zůstává přinejmenším nejisté, zda mu dávat přednost před nebytím. Dostane-li se ke slovu zkušenost a uvažování, nebytí určitě zvítězí. Zaťukejte na hroby a zeptejte se mrtvých, zda by chtěli znovu vstát - asi by odmítli. Takového názoru je i Sokrates v Platónově Obraně Sokrata, a dokonce i jasný a přívětivý Voltaire nemůže, než říci: On aime la vie, mais le néant ne laisse pas ďavoir du bon; a také: Je ne sais pas ce aue c'est aue la vie éternelle, mais celleci est une mauvaise plaisanterie. (Člověk má rád život, ale nicota nedovolí těšit se z dobra; a také: Nevím, co je život věčný, ale tento je špatným žertem.) Navíc musí život tak jako tak brzy skončit, takže těch několik málo let, která snad ještě máme k dispozici, úplně zmizí - ve srovnání s nekonečnou dobou, kdy už tu nebudeme. Našemu uvažování se bude zdát dokonce směšné, že si děláme takové starosti kvůli tak krátké době, že

-4-

se tolik třeseme, je-li ohrožen vlastní nebo cizí život, a sepisujeme tragédie, jejichž hrůza pramení jen ze strachu ze smrti. Ona nesmírná oddanost životu je tedy nerozumná a slepá; lze si ji vysvětlit jen tak, že celá naše bytost o sobě je již vůlí k životu, který pro ni proto musí být tím nejvyšším dobrem - jakkoli je trpký, krátký a nejistý, a že vůle je původně a sama o sobě slepá a poznání je jí cizí. Naproti tomu je poznání vzdáleno jakékoli oddanosti životu; odhalováním nízké ceny života působí dokonce proti němu, a přemáhá tak strach ze smrti. Zvítězí-li poznání a člověk kráčí směle a klidně smrti vstříc, ctíme to jako něco velkého a ušlechtilého: oslavujeme triumf poznání nad slepou vůlí k životu, jež je jádrem naší vlastní podstaty. Stejně tak pohrdáme tím, u koho poznání v tom souboji podlehne, a kdo tedy bezvýhradně lpí na životě, vší silou se vzpírá blížící se smrti a přijímá ji pln zoufalství. In gladiatoriis pugnis timidos et supplices, et, ut vivere liceat, obsecran-tes etiam odisse soletnus: fortes et animosos ac acriter ip-sos morti offerentes servare cupimus... (Při gladiátorských zápasech se stává, že cítíme odpor vůči bázlivým a zkroušeným, kteří škemrají, aby mohli zůstat naživu, a naopak toužíme, aby se nic nestalo těm, kteří jsou stateční, odvážní a jdou odhodlaně smrti vstříc.)3) To se v něm však projevuje jen lidská přirozenost. Zde si mimochodem můžeme položit otázku, jak je možné, že bezmeznou lásku k životu a snahu zachovat si jej jakýmkoli způsobem co nejdéle považují přívrženci některých náboženství za cosi nízkého, opovrženíhodného a nedůstojného, když život je přece darem laskavých bohů, za nějž je třeba děkovat. A jak se pak neúcta k životu může jevit jako velká a ušlechtilá? Těmito úvahami se nám potvrzují tyto předpoklady: 1) že vůle k životu je nejniternější podstatou člověka; 2) že vůle o sobě je prosta poznání, je slepá; 3) že poznání je princip jí původně cizí, dodatečně přidaný; 4) že je s ní v rozporu a náš úsudek skládá hold vítězství poznání nad vůlí k životu.

-5-

Kdyby myšlenka nebytí byla příčinou toho, že se nám smrt jeví tak strašlivá, museli bychom se stejnou hrůzou myslet i na dobu, kdy jsme ještě nebyli. Neboť je nezvratně jisté, že nebytí po smrti nemůže být jiné než nebytí před narozením, a nemůže být tedy ani žalostnější. Celá nekonečnost uplynula, kdy jsme ještě nebyli. To nás ale nijak neskličuje. Naproti tomu nám připadá zoufalé, ba nesnesitelné, že by po chvilkovém intermezzu naší efemérní existence měla následovat druhá nekonečnost, kdy již nebudeme. Nebo pramení naše žízeň po životě z toho, že jsme jej teď okusili a shledali tak půvabným? Není tomu tak, to jsme již konstatovali. Naše zkušenost by spíše mohla vzbudit nekonečnou touhu po ztraceném ráji nebytí. Vždyť k naději na nesmrtelnost duše se vždy přidává i naděje na „lepší svět" - jako znamení toho, že ten nynější za mnoho nestojí. - Bez ohledu na to všechno byla otázka našeho posmrtného života probírána v knihách i v různých rozhovorech jistě tisíckrát častěji než otázka našeho stavu před narozením. Teoreticky jsou tyto otázky jedna jako druhá stejně blízkým a stejně oprávněným problémem; kdo zodpoví první, měl by mít jasno i v druhé. Existují překrásné deklamace na téma, jak pohoršlivé by bylo myslet si, že lidský duch, jenž obsáhl svět a plodí tolik nanejvýše znamenitých myšlenek, by mohl být uložen i s tělem do hrobu; avšak o tom, že tento duch nechal uplynout celou nekonečnost, než se svými vlastnostmi vznikl, a svět si stejně tak dlouho musel pomoci bez něho, o tom neslyšíme nic. Přesto se nenabízí vůlí nepodmaněnému poznání žádná otázka přirozeněji než tato: před mým narozením uplynula nekonečnost - čím jsem byl po celou tu dobu? V metafyzickém smyslu by se snad dalo odpovědět: byl jsem vždy já - totiž všichni, kteří po celou dobu říkali já, byli právě já. Z našeho empirického hlediska to však zatím neberme v úvahu a předpokládejme, že jsem tehdy vůbec nebyl. Potom se ale při představě nekonečné doby po mé smrti, kdy už nebudu, mohu utěšovat nekonečnou dobou, kdy jsem ještě nebyl, jako obvyklým a vskutku velmi pohodlným

-6-

stavem. Neboť nekonečnost a parte post beze mne může být tak strašlivá jako nekonečnost a parte ante beze mne, přičemž se od sebe tato období neliší ničím jiným než jen mezidobím prchavého snu života. Ale stejně tak je možné všechny důkazy pro trvání po smrti obrátit in partem ante a doložit tak bytí před životem. Tento názor důsledně zastávají hinduisté a buddhisté. I Kantova idealita času řeší všechny tyto hádanky; o tom však budeme mluvit později. Z řečeného však přinejmenším vyplývá, že rozlítostňovat se nad časem, kdy už nebudeme, je stejně absurdní, jako truchlit nad dobou, kdy jsme ještě nebyli; neboť je lhostejné, zda čas, který naše bytí nenaplňuje, považujeme vzhledem k času našeho bytí za čas budoucí nebo minulý. Zcela bez ohledu na tyto úvahy o čase je samo o sobě absurdní považovat nebytí za zlo; vždyť předpokladem každého zla, stejně jako každého dobra, je právě bytí, ba dokonce vědomí - to ale spolu se životem ustává, stejně jako když upadneme do spánku nebo do mdlob. Takovou nepřítomnost vědomí dobře a důvěrně známe, není to nic zlého a v každém případě je ztráta vědomí věcí okamžiku. Tak o smrti uvažoval Epikúros, když správně řekl, že ό θάνατος µηδέν προς ήµας (smrt se nás netýká),4) s vysvětlením, že když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme my. Ztratit něco, co můžeme postrádat, není zjevně nic špatného; nebytí v budoucnu nás tedy může trápit stejně málo jako nebytí v minulosti. Z hlediska poznání není ke strachu ze smrti žádný důvod; a protože vědomí existuje v poznání, není ani pro vědomí smrt žádným zlem. Poznávající část našeho já také skutečně není tím, co se bojí smrti; fuga mortis (strach ze smrti), naplňující vše živé, vychází pouze a jen ze slepé vůle. Pro všechny živé bytosti je však slepá vůle důležitá právě proto, že je vůlí k životu; celá její podstata spočívá v touze po životě a po bytí; poznání jí nepřísluší původně, ale až v důsledku jejího zpředmětnění v živočišných individuích. Spatří-li nyní vůle jejich prostřednictvím smrt jako konec jevu,

-7-

s nímž se identifikovala a na nějž se cítí být omezena, vzpírá se tomu vší silou svého bytí. Zda má skutečně důvod obávat se smrti, probereme dále a zmíníme se rovněž o vlastním zdroji strachu ze smrti s příslušným rozlišením volní části našeho bytí od části poznávající. Smrt nás neděsí ani tak jako konec života, přestože i ten se sotva bude někomu jevit jako hoden zániku, ale spíše jako zánik organismu, protože právě organismus je tělem, v němž se projevuje vůle. Zánik organismu však ve skutečnosti pociťujeme jen ve strastech nemoci nebo stáří; smrt sama existuje pro subjekt pouze v okamžiku, kdy jej opouští vědomí a ustává činnost mozku. Následné postupné odumírání ostatních částí organismu nastává vlastně až po smrti. V subjektivním ohledu tedy smrt postihuje jen vědomí. A jaké to je, když nás opouští vědomí, může každý částečně posoudit při usínání, ještě lépe to však zná ten, kdo už někdy zažil skutečné bezvědomí, při němž není onen přechod tak pozvolný a zprostředkovaný sny, nýbrž nejdříve se nám ještě při plném vědomí zatmí před očima a pak bezprostředně upadneme do hlubokého bezvědomí; vjemy, jsou-li jaké, nejsou nepříjemné a není pochyb o tom, že tak jako je spánek bratrem smrti, je bezvědomí jejím dvojčetem. Ani násilná smrt nemůže být bolestivá, neboť zejména těžká zranění člověk zpravidla ani hned nepocítí, ale zaznamená je až po chvíli, často jen díky vnějším příznakům; jsou-li smrtelná okamžitě, dojde ke ztrátě vědomí ještě před jejich zjištěním, usmrcují-li později, děje se to jako u jiných nemocí. I ti, kteří ztratili vědomí pod vodou, otravou důlním plynem nebo oběšením, vypovídají, že se tak stalo bez většího utrpení. A konečně i přirozená smrt, způsobená stářím, či euthanasie znamená, že individuum ze svého bytí mizí pozvolna a nepozorovaně. Ve stáří ponenáhlu vyhasínají vášně i touhy spolu se schopností vnímat jejich objekty, takže již nedochází k afektům, neboť síla představivosti je stále slabší, její obrazy matnější, dojmy už neulpívají, míjejí beze stopy, dny ubíhají stále rychleji, udá-

-8-

losti ztrácejí na významu, vše bledne. Stařec se belhá nebo odpočívá v ústraní, už jen stín, přízrak svého někdejšího jsoucna. Co zde ještě smrti zbývá ke zničení? Jednoho dne je pak dřímota tou poslední a sny jsou... Jsou to ty, na něž se ptal už Hamlet ve známém monologu. Myslím, že se nám zdají právě v tom okamžiku. Sem patří ještě poznámka, že udržování životního procesu, i když má metafyzický základ, neprobíhá bez odporu, a tedy ani bez námahy. Je to ta námaha, jíž organismus podléhá každý večer, když se zpomalují mozkové funkce, dýchání, puls a snižují se některé sekrece a tvorba tepla. Z toho lze usoudit, že úplné zastavení životního procesu musí být pro jeho hnací sílu neobyčejnou úlevou; právě ona má zřejmě svůj podíl na výrazu sladké spokojenosti ve tvářích většiny zemřelých. Možná že se okamžik umírání vůbec podobá okamžiku probuzení z těžkého, zlého snu. Z toho plyne, že smrt, ač se jí tak bojíme, vlastně ani nemůže být tak hrozná. Často dokonce přichází jako dobro, úleva, vítáme ji jako Smrt kmotřičku. Všemu, co narazí na nepřekonatelné překážky svého bytí nebo svých snah, co trpí nevyléčitelnými chorobami nebo bezútěšným žalem, všemu tomu je smrt tím posledním útočištěm, vysvobozením, branou k návratu do lůna přírody, z něhož se jako vše ostatní na krátkou dobu vynořilo, zlákáno nadějí na příznivější podmínky bytí, než mu příslušely - a z něhož mu zůstává táž cesta stále otevřena. Onen návrat je cessio bonorum (odstoupení majetku) všeho živoucího. Přesto jej nastupujeme až po tělesném nebo morálním boji; tak velmi se vzpíráme vrátit se tam, odkud jsme snadno a ochotně vstoupili do bytí, nabízejícího tolik utrpení a tak málo radosti. - Hinduisté zobrazují boha smrti Jámu se dvěma tvářemi: jednu má děsivou a strašnou, druhou vlídnou a dobrotivou. V naší úvaze jsme to již zčásti vysvětlili. Z empirického hlediska, z něhož stále ještě vycházíme, se nám sama nabízí i následující úvaha, jež si zasluhuje upřesnění, a tím i vykázání do vlastních mezí. Při pohledu na

-9-

mrtvé tělo vidím, že zde ustalo vnímání, vzrušivost, krevní oběh, reprodukční proces atd. S jistotou z toho usuzuji, že to, co je dosud oživovalo, avšak zůstávalo mi stále neznámé, je nyní již neoživuje, tedy z něj odešlo. - Kdybych však chtěl dodat, že tím bylo právě to, co jsem znal jen jako vědomí, tedy jako intelekt (duši), byl by můj závěr nejen neoprávněný, ale i zjevně chybný. Neboť vědomí se mi nikdy nejevilo jako příčina, nýbrž jako produkt a výsledek organického života, který umožnil, že nejdříve stoupalo a potom ustupovalo, totiž v různém věku, ve zdraví a v nemoci, ve spánku, v bezvědomí, v procitání atd., tedy vystupovalo vždy jako účinek, nikdy jako příčina organického života, vždy se jevilo být něčím, co vzniká a zaniká a zase znovu vzniká, dokud k tomu jsou podmínky, ale jinak ne. A viděl jsem i to, že úplný rozvrat vědomí, totiž šílenství, zdaleka neohrožuje život, ani nesnižuje ostatní síly, ale naopak je velmi zvyšuje, zejména vzrušivost či sílu svalstva, a život spíše prodlužuje, nežli zkracuje, pokud zde ovšem nepůsobí i jiné příčiny. - Dále: individualitu jsem poznal jako vlastnost všeho organického, a uvědomuje-li si to organické sebe sama, pak je individualita i vlastností vědomí. Nemám ale žádný důvod usuzovat, že individualita spočívá v onom odtažitém, životodárném, mně zcela neznámém principu - tím méně, vidím-li, že všude v přírodě je každý jednotlivý jev dílem jedné obecné síly, činné v tisících stejných jevů. - A na druhé straně mám stejně tak malý důvod usuzovat, že ustane-li zde organický život, stane se ničím i ona síla, která jej dosud oživovala, tak jako nelze usuzovat na smrt přadleny, když se zastavil kolovrátek. Když se kyvadlo, jež znovu nalezlo své těžiště, konečně zastaví a jeho individuální zdánlivý život ustane, nebude se nikdo domnívat, že v té chvíli zanikla tíže; každý ví, že působí v nesčetných jevech dál. Proti tomuto přirovnání by se ovšem dalo namítnout, že v kyvadle tíže nepřestala působit, pouze svou činnost již navenek neprojevuje. Kdo na tom trvá, může si místo toho představit

- 10 -

elektrické těleso, v němž po vybití přestala elektřina skutečně působit. Chtěl jsem tím jen ukázat, že nejnižším přírodním silám přiznáváme bezděčně věčnost i všudypřítomnost a ani na okamžik nás nezmýlí pomíjivost jejich prchavých podob. Tím spíše nám ani nesmí přijít na mysl, že bychom konec života považovali za zničení oživujícího principu, a smrt tedy za úplný zánik člověka. I když už neexistuje ta silná paže, která před třemi tisíci lety napínala Odysseův luk, nebude uvažující a dobře uspořádaný rozum považovat za zcela zmizelou sílu, jež v ní tehdy tak energicky působila, a proto se nebude při dalším uvažování ani domnívat, že síla, která napíná luk dnes, začala existovat až s paží, jež luk napíná nyní. Mnohem blíže pravdě je myšlenka, že síla, která dříve vyvolávala nyní již uniknuvší život, je táž jako ta, která působí v životě kvetoucím dnes. O tom téměř není pochyb. Jistě však víme, že pomíjivé je jen to, co je zahrnuto do kauzálního řetězce; jsou to však pouhé stavy a formy. Nedotčena působením příčin a následků zůstává ovšem hmota na jedné straně, a přírodní síly na straně druhé; neboť ony jsou předpokladem všech těch změn probíhajících v kauzálním řetězci. Princip, který nás oživuje, musíme ale nejdříve myslet alespoň jako přírodní sílu, dokud nás teprve hlubší bádání nepřivede k poznání, čím je sám o sobě. Životní síla, uvažovaná již jen jako síla přírodní, zůstává tedy zcela nedotčena střídáním forem a stavů, které jsou spojeny poutem příčin a účinků a které, jak víme ze zkušenosti, podléhají vzniku a zániku. Do té míry bychom už tedy jistě mohli dokázat nepomíjivost našeho bytí. Zajisté tak neučiníme zadost nárokům, které jsou obvykle kladeny na důkazy našeho trvání po smrti, ani tím neposkytneme očekávanou útěchu. Je to ale přece jen něco, a kdo se bojí smrti jako absolutního zániku, určitě nepohrdne nezvratnou jistotou, že nejvnitřnější princip jeho života zůstává smrtí nedotčen. - Můžeme vyslovit i takový paradox, že to druhé, co stejně jako přírodní síly zůstává nedotčeno střídáním stavů

- 11 -

probíhajících po niti kauzality, totiž hmota, nám svou absolutní stálostí zajišťuje ne-zničitelnost, díky níž by se mohl utěšit přece jen jistou nepomíjivostí ten, kdo by nebyl schopen žádnou jinou pochopit. „Jakže?" řeknou, „trvání pouhého prachu, surové hmoty, má být považováno za pokračování naší podstaty?" - Oho! Copak znáte ten prach? Víte, čím je a čeho je schopen? Poznejte jej, dříve než jím pohrdnete. Ta hmota, jež tu teď leží jako prach a popel, se brzy rozpustí ve vodě, vykrystalizuje, zatřpytí se jako kov, zasrší elektrickými jiskrami, svým galvanickým napětím vyvine sílu, která rozkládajíc nejpevnější sloučeniny, redukuje horniny na kovy; sama se zformuje do rostliny i do zvířete a ze svého tajuplného klína vyvine onen život, jehož ztráty se ve své omezenosti tak úzkostlivě obáváte. Je tedy nyní naprosto ničím přetrvat v podobě takovéto hmoty? Ano, tvrdím zcela vážně, že stálost hmoty dokonce svědčí o nezničitelnosti naší pravé podstaty, i když jen jako obraz a podobenství, nebo spíše jen jako její stínový obrys,) Můžeme si připomenout kapitolu 24 z díla Svět jako vůle a představa, z níž vyplývá, že čistá, beztvará hmota tento samostatně nikdy nevnímaný základ zkušenostního světa, předpokládaný ale jako neustále trvající - je bezprostředním odrazem, viditelným jevem věci o sobě, tedy vůle; proto o ní za podmínek zkušenosti platí to, co zcela náleží vůli o sobě, jejíž pravou věčnost odráží jako obraz časové nepomíjívosti. Neboť, jak již bylo řečeno, příroda nelže; tak nemůže být žádný názor vyplývající z čistě objektivního pojetí jí samé a zpracovaný korektním myšlením úplně chybný, nýbrž je v nejhorším případě pouze velmi jednostranný a neúplný. Takovým názorem je ale bezesporu i důsledný materialismus, například Epikurův, stejně dobře jako absolutní idealismus, například Berkeleyův, a vůbec každý zásadní filosofický názor vzniklý ze správného úsudku a poctivě propracovaný. Všechna tato pojetí jsou však nanejvýše jednostranná, a proto - přes své protiklady – současně

- 12 -

pravdivá, totiž každé z určitého hlediska. Jakmile se však nad ně povzneseme, budou se nám jevit pravdivá už jen relativně a podmíněně. Jedině zaujetí nejvyššího stanoviska nám umožní, že poznáme pochybenost všech těch jednostranných názorů, jejich pouze relativní pravdivost, a přiblížíme se tak k pravdě absolutní, pokud je vůbec dosažitelná. Podle toho, jak jsme právě dokázali, vidíme dokonce ve vlastně velmi syrovém, a tedy prastarém pojetí světa - v materialismu - nepomíjivost našeho pravého bytí o sobě, reprezentovanou však pouhým svým stínem, totiž nepomíjivostí hmoty; podobně jako ve vývojově vyšším naturalismu absolutní fyziky je nepomíjivost našeho bytí reprezentována všudypřítomností a věčností přírodních sil, jimž nemůžeme upřít životní sílu. Tedy i prastará a primitivní pojetí světa obsahují výpověď, že žijící bytost smrtí nezaniká absolutně, nýbrž nadále trvá v celku a s celkem přírody. Úvahy, jež nás dovedly až sem a na něž navazuje další naše zamyšlení, vycházejí z neobyčejného strachu ze smrti, který naplňuje všechny živé bytosti. Změňme teď však zorný úhel a podívejme se, jak se na rozdíl od jednotlivých živých bytostí staví ke smrti příroda jako celek; držme se přitom nadále empirického základu. Neznáme ovšem vyšší hru v kostky než tu, v níž se hraje o život či smrt; s krajním napětím, účastí a strachem hledíme vstříc každému rozhodnutí o nich, neboť to je v našich očích nade všechno. - Zato příroda,která přece nikdy nelže, nýbrž je upřímná a otevřená, mluví o tomto tématu úplně jinak, totiž tak jako Krišna v Bhagavadgítě. Její výpověď zní: na životě či smrti individua vůbec nezáleží. Vyjadřuje to tak, že dává život každého zvířete a také člověka všanc těm nejbezvýznamnějším náhodám, aniž by se jej pokusila zachránit. - Pozorujte například hmyz na cestě: nepatrná, bezděčná změna vašeho kroku rozhoduje o jeho životě či smrti. Podívejte se na slimáka - bez jakýchkoli prostředků k úniku, k obraně a klamání nebo k úkrytu je kořistí pro kohokoli, komu se zamane. Pohleďte na

- 13 -

rybu, jak si bezstarostně hraje v zatím ještě otevřené síti; na žábu, které její netečnost zabránila v útěku, jímž by se mohla zachránit; na ptáka, který nezpozoroval sokola vznášejícího se nad ním; na ovce, jež si z křoví měří vlk. Vybaveni nevelkou opatrností pobíhají bezelstně mezí nebezpečími, která každým okamžikem ohrožují jejich bytí. Příroda nám tak dává najevo svou lhostejnost. Tím, že vydává své tak nevyslovitelně složité organismy napospas nejen loupeživým choutkám silnějšího, ale i slepé náhodě a náladě kteréhokoli pošetilce i rozpustilosti dítěte, ukazuje nám příroda, že je jí záhuba individuí lhostejná, nevadí jí, vůbec nic pro ni neznamená a že na účinku zde záleží stejně tak málo jako na příčině. Říká to velmi zřetelně a nikdy nelže; pouze své výroky nekomentuje, spíše se vyjadřuje lakonickým stylem věšteb. Vystavuje--li matka všehomíra své děti tak bezstarostně a bez dohledu tisícerým hrozícím nebezpečím, dobře ví, proč to dělá; ví, že padnou-li, padnou zpět do jejího lůna, kde budou zase v bezpečí, a jejich vzestup i pád tak jsou pouhou hříčkou. Ani s člověkem nezachází jinak než se zvířetem. Její výpověď se tedy vztahuje i na člověka život či smrt individua jsou jí lhostejné. Ρroto by v určitém smyslu měly být lhostejné i nám, neboť i my sami jsme přece přírodou. Jen kdybychom se uměli podívat hlouběji, určitě bychom přírodě přizvukovali a na život i smrt bychom pohlíželi stejně lhostejně jako ona. Zatím však musíme onu bezstarostnost a lhostejnost přírody vůči životu individuí reflektovat tak, že zánik jakéhokoli jevu ani v nejmenším nezasahuje jeho pravou a vlastní podstatu. Uvažujme dále, že nejen život a smrt jsou závislé na těch nejnepatrnějších náhodách, jak jsme právě pozorovali, nýbrž že bytí organického života vůbec je efemérní. Zvíře i rostlina dnes vzniká a zítra pomíjí; zrod i smrt se střídají v rychlém sledu, zatímco anorganickému bytí, které stojí o tolik níže, je zajištěno nepoměrně delší trvání. Nekonečně dlouhé trvání má však jen absolutně beztvará hmota, což jí dokonce a priori přiznáváme. Myslím, že zde musí člověka už při pouhém

- 14 -

empirickém, ale objektivním a nezaujatém pozorování takového řádu věcí sama od sebe napadnout myšlenka, že je to jen povrchní fenomén, že ustavičné vznikání a zanikání jsou jevy, které nikterak nesahají ke kořenům věcí, ale mohou být jen relativní, a dokonce jen zdánlivé. Není jimi zasaženo vlastní, našemu pohledu beztak se vymykající a veskrze tajemné vnitřní bytí každé věci, která přitom zřejmě nerušené trvá dál. Neumíme-li ani vnímat, ani pochopit způsob, jakým se to děje, musíme jej chápat jen všeobecně, jako jakýsi druh tour de passepasse, jakýsi řetězec obratů či proměn, k nimž zde dochází. Zatímco to nejméně dokonalé, nejnižší, to neorganické nedotčeno trvá, právě ty nejdokonalejší bytosti, ty živoucí, se svou nekonečně komplikovanou a až nepochopitelně umělecky vytvořenou organizací, vznikají vždy od základu jakoby zcela nové, a po chvilce se zase mají stát absolutně ničím, aby udělaly místo dalším novým a z nicoty do bytí vstupujícím - to je něco očividně tak absurdního, že to v žádném případě nemůže být pravým řádem věcí, spíše pouhou rouškou, která jej halí, správněji fenoménem podmíněným povahou našeho intelektu. Vždyť celé bytí a nebytí jedinců, ve vztahu k němuž jsou život a smrt protiklady, může být jen relativní: řeč přírody, v níž se to jeví jako absolutní, nemůže být tedy tím pravým a posledním výrazem povahy věcí a řádu světa, ale je vskutku jen patois du pays, tzn. výrazem pouze okrajovým, relativně pravdivým, tak zvaným, který je třeba chápat a o němž je třeba mluvit cum grano salis (tj. s jistým kritickým omezením); je to tedy něco, co je podmíněno naším intelektem. Říkám, že se každému bude vnucovat bezprostřední intuitivní přesvědčení toho druhu, jaké jsem se zde pokoušel popsat slovy - týká se to samozřejmě jen toho, kdo není úplně prostoduchý a je schopen poznávat více než jen jednotlivé, kdo není omezen na pouhé poznávání individuí po způsobu zvířecího intelektu. Kdo si tedy díky svým jen o něco větším schopnostem začne v jednotlivinách všímat obecného, začne v nich vidět jejich

- 15 -

ideje, ten bude do jisté míry sdílet i ono přesvědčení, a to bezprostředně, a proto vědomě. Skutečně, jen omezenci malého ducha se zcela vážně strachují o svůj život a smrti se hrozí jako úplného zániku; těm, které příroda obdařila větším duchem, jsou takové obavy vzdálené, Platón právem postavil celou filosofii na učení o idejích, tj. že skrze jedinečné spatřujeme obecné. Nesmírně živé, protože vycházelo z bezprostředního pochopení přírody, však muselo být přesvědčení vznešených tvůrců védských upanišad. Snad ani nebyli pouhými lidmi! Jejich přesvědčení nás oslovuje v jejich nesčetných výrocích tak naléhavě, že bezprostřední osvícení jejich ducha musíme připsat tomu, že tito mudrcové, stojíce v čase blíže k počátkům našeho rodu, chápali podstatu věcí jasněji a hlouběji, než jak je toho schopno naše již oslabené pokolení, οίοι νΰν βροτοί εϊσιν ((při tom,) jací jsou lidé dnes).5) Ovšemže jim vyšla vstříc i indická příroda, mnohem živější než u nás na severu. Κ obdobnému výsledku, i když se ubírala jinými cestami, dospěla reflexe velkého ducha Kantova; ten nás učí, že náš intelekt, v němž se odráží rychle se měnící svět jevů, nepojímá pravou a poslední podstatu věcí, ale jen jevy, a to proto, dodávám, že je původně určen jen k tomu, aby naší vůli podsouval motivy, tj. sloužil jí při sledování jejích malicherných cílů. Pokračujme tedy dále v našem objektivním a nezaujatém pozorování přírody. - Usmrtím-li nějaké zvíře, ať už je to pes, pták, žába, dokonce i pouhý hmyz, je přece nemyslitelné, aby tato bytost, či spíše prasíla, díky níž se tak obdivuhodný jev ještě okamžik předtím projevoval ve své plné energii a chuti k životu, následkem mého zlomyslného nebo lehkomyslného kousku zcela zanikla. - A na druhé straně zase nemohly ty milióny zvířat všeho druhu, které každým okamžikem vstupují do života v nekonečné rozmanitosti, plné síly a horlivosti, být před aktem svého zplození vůbec ničím a z absolutní nicoty dosáhnout absolutního začátku. - Vidím-li teď nějaké unikat

- 16 -

tímto způsobem z mého pohledu, aniž bych se kdy dozvěděl, kam jde, a jiné do něj vstupovat, aniž bych se kdy dozvěděl, odkud přichází, a mají-li obě navíc týž vzhled, touž povahu, týž charakter, jen nejsou téže látky - tu však během své existence ustavičně odhazují a obnovují; tak se skutečně nabízí domněnka, že to, co mizí, a to, co přichází na jeho místo, je jedna a táž bytost, která jen doznala malé změny, obnovení formy svého bytí. Z toho plyne, že čím je pro individuum spánek, tím je pro druh smrt. Tato domněnka je tak nasnadě, že je nemožné na ni nepřipadnout, pokud se jí hlava zmatená v raném mládí vštěpováním chybných názorů na svět už zdaleka s pověrčivým strachem nevyhne. Ale protichůdná domněnka, že se zvíře rodí z nicoty a v souladu s tím je i jeho smrt absolutním zánikem, a navíc že člověk, rovněž vzniklý z ničeho, má nicméně své individuální nekonečné trvání, a to ve vědomí, zatímco pes, opice nebo slon smrtí zcela zanikají - to je přece něco, proti čemu se musí zdravá mysl vzbouřit a prohlásit to za absurdní. Má-li být, jak se dosti často opakuje, srovnání závěrů systému s výroky zdravého lidského rozumu prubířským kamenem jeho pravdy, tak si přeji, aby právě zde toho prubířského kamene použili přívrženci onoho světového názoru, který se dědil od Descarta až k předkantovským eklektikům a ještě dnes jej v Evropě zastávají mnozí vzdělanci. Vždy a všude je skutečně nejobecnějším přírodním tvarem kruh; je pravým symbolem přírody, poněvadž je schématem návratu. Objevuje se ve všem, od běhu hvězd až po smrt a vznik organických bytostí, a už jen tím je v neustálém proudu času a jeho obsahu umožněno stávající bytí, tj. příroda. Pozorujeme-li na podzim malý svět hmyzu, vidíme, jak si připravuje lůžko k dlouhému, strnulému zimnímu spánku, jiný se k přezimování zakukluje, aby mohl na jaře omlazen a zdokonalen procitnout. Konečně u většiny hmyzích jedinců nacházíme odhodlání najít klid v náruči smrti, jen ještě pečlivě připravit vhodné místo pro vajíčko, aby z něj mohli zase vzejít

- 17 -

noví jedinci. - To je ta velká moudrost přírody, která nás tak chce přivést k pochopení nesmrtelnosti, k pochopení skutečnosti, že mezi spánkem a smrtí není radikálního rozdílu, nýbrž že jedno jako druhé stejně málo ohrožuje bytí. Pečlivost, s níž si hmyz připravuje komůrku, důlek nebo hnízdo, s níž tam klade vajíčko i s potravou pro larvu, která z něj nadcházejícího jara vzejde, a pak klidně umírá, se zcela vyrovná pečlivosti, s níž si člověk večer připravuje svůj šat a svou snídani na příští ráno, a potom jde klidně spát. Té pečlivosti by v zásadě nemohlo být, kdyby na podzim umírající hmyz nebyl o sobě a ve své pravé podstatě identický s tím, který se líhne na jaře, podobně jako je člověk ukládající se k spánku identický s člověkem vstávajícím. Když se po těchto úvahách vrátíme k nám samým a k lidskému rodu a podíváme se kupředu, daleko do budoucnosti, abychom se pokusili představit si budoucí generace s milióny svých individuí s nám neznámými obyčeji a v neznámém šatě, napadne nás otázka: Odkud všichni přicházejí? Kde jsou nyní? Kde je ten bohatý klín světem těhotné nicoty, která snad ještě skrývá nadcházející pokolení? - Nebyla by na to úsměvná a pravdivá odpověď: Kde jinde by měl být než tam, kde vždy byla a bude realita, v přítomnosti a v jejím obsahu, tedy u tebe, který se tak pošetile tážeš, který se tím, že nerozpoznáš svou vlastní podstatu, podobáš listu na stromě, jenž na podzim, když uvadá a chystá se opadnout, naříká nad svou záhubou a nechce se nechat ukonejšit představou čerstvé zeleně, jíž se strom každé jaro odívá, ale běduje: „To přece nebudu já! To budou úplně jiné listy!" - Bláhový liste! Kam se chceš podít? A odkud mají přijít ostatní? Kde je ta nicota, jejíhož chřtánu se tak děsíš? Poznej přece svou vlastní podstatu, jež je tak naplněna žízní po bytí, poznej ji znovu v utajené vnitřní životní síle stromu, která, stále jedna a táž ve všech generacích listů, zůstává jejich vznikáním a zanikáním nedotčena. A οί'ηπερ φύλλων γενεή, τοίηδε χαι ανδρών - qualis foliorum generatio,

- 18 -

talis et hominum (jako se rodí listí, tak i lidé).6) Zda moucha, která ted kolem mne s bzukotem poletuje, večer usne a zítra bude tatáž moucha zase bzučet, nebo zda večer uhyne a na jaře bude bzučet jiná moucha vzešlá z jejího vajíčka, je samo o sobě totéž. Proto poznání, které to líčí jako dvě zásadně odlišné věci, není nepodmíněné, nýbrž je relativní, je to poznání jevu, nikoli věci o sobě. Moucha tu bude ráno znovu, bude tu znovu i na jaře. Čím se pro ni liší noc od zimy? V Burdachově Fyziologii (sv. I, § 275) čteme: „Do deseti hodin ráno není ještě (v nálevu) vidět žádná Cercaria ephemera (nálevník); a ve dvanáct už se jimi voda jen hemží. Večer uhynou a dalšího rána vznikají zase nové. Tak to Nitzsch pozoroval šest dní po sobě." Tak pobývá všechno živé jen okamžik na tomto světě a spěchá smrti vstříc. Rostliny a hmyz umírají na konci léta, zvíře nebo člověk po několika málo letech: smrt je neúnavný žnec. Přesto však, jako by toho ani nebylo, je všechno vždy znovu a znovu na svém místě, jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo nepomíjivé. Rostlinstvo se vždy znovu zazelená a rozkvete, třepotá se hmyz, ve svém nezdolném a věčném mládí tu je zvíře i člověk a již tisíckrát vychutnané třešně máme každé léto zase před sebou. Také národy jsou tu jako nesmrtelná individua, i když čas od času mění jména; dokonce jejich konání, snažení a utrpení je vždy stejné, i když dějiny pokaždé tvrdí něco jiného, neboť jsou jako kaleidoskop, který při každém otočení ukazuje novou konfiguraci, zatímco my máme před očima stále totéž. Co se tedy vnucuje nezadržitelněji než myšlenka, že neustálé vznikání a zanikání nezasahuje vlastní podstatu věcí. Ta jimi zůstává nedotčena, je tedy nepomíjivá, a proto všechno, co chce být, je zde skutečně ustavičně a bez konce. Proto spolu existují v každém daném okamžiku v plném počtu všechny druhy zvířat, od komára až po slona. Už mnohotisíckráte se obnovily, a přitom zůstaly stejné. Nevědí o jiných sobě rovných, kteří žili před nimi anebo budou žít po nich. Druh je to, co žije po všechny časy.

- 19 -

Vědomí nepomíjivosti druhu a své identity s ním umožňuje jedincům klidnou a spokojenou existenci. Vůle k životu se projevuje v nekonečné přítomnosti, protože ta je formou života druhu, který proto nestárne, nýbrž zůstává stále mladý. Smrt je pro druh tím, čím je pro individuum spánek nebo pro oko mrknutí, podle jehož absence lze poznat indické bohy, když se zjeví v lidské podobě. Jako s příchodem noci mizí svět, přitom ale ani na okamžik nepřestává existovat, tak zdánlivě pomíjí člověk a zvíře smrtí, a stejně nerušeně přitom trvá jejich pravá podstata. Představme si nyní střídání smrti a narození jako nekonečně rychlé vibrace, a máme před sebou neochvějnou objektivaci vůle, trvalé ideje bytostí, stojící pevně jako duha na vodopádu. Je to nesmrtelnost v čase. Ta způsobuje, že přes tisíciletí smrti a zmaru se ještě nic neztratilo, ani atom hmoty, a už vůbec nic z vnitřní podstaty či bytí, jež se jeví jako příroda. Můžeme tedy kdykoli radostně zvolat: Navzdory času, smrti a rozkladu jsme zde stále všichni pospolu! Výjimkou by byl pouze ten, kdo by tuto hru jednou z hloubi duše odmítl: „Já už nechci." Ale o tom zatím ještě nebudeme mluvit. Je ale třeba upozornit na to, že porodní bolesti i hořkost smrti jsou konstantními podmínkami, za nichž se vůle k životu udržuje ve své objektivaci, tj. naše bytí o sobě existuje v neustálé přítomnosti, nedotčeno během času a vymíráním pokolení, a vychutnává plody svého přitakání vůli k životu. Podobně můžeme být ve dne vzhůru jen pod podmínkou, že každou noc spíme; noc je dokonce komentářem, který příroda poskytuje k porozumění oné těžké pasáže, tj. dne.( Zastavením animálních funkcí je spánek; organických smrt.) Neboť substrát nebo naplnění (vyplnění), πλήρωµα, látka přítomnosti je po celou dobu vlastně táž. Nemožnost poznat tuto identitu bezprostředně způsobuje právě čas, forma a omezení našeho intelektu. Například okolnost, že díky času ještě není budoucnost, spočívá na klamu, který si uvědomíme, až když budoucnost nastane. To, že bytostná forma našeho

- 20 -

intelektu způsobuje takový klam, se vysvětluje a ospravedlňuje tím, že intelekt nevzešel z rukou přírody v žádném případě za účelem pochopení podstaty věcí, nýbrž jen motivů, tedy za účelem služby individuálnímu a časovému projevu vůle. (Existuje jen jedna přítomnost, a ta existuje vždy, neboť je jedinou formou skutečného bytí. Musíme dospět k nahlédnutí, že minulost o sobě se od přítomnosti nijak neliší, nýbrž je pouze v naší aprehenzi (tj. nazírání), jejíž formou je čas. A právě díky němu se přítomné jeví jako odlišné od minulého. Abychom tuto skutečnost pochopili hlouběji, představme si všechny události a scény lidského života, dobré i zlé, šťastné i nešťastné, radostné i hrozné, tak jak se nám v běhu času a různosti místa sukcesivně jeví ve své nejpestřejší rozmanitosti a proměnlivosti. Mysleme si je nyní, jako by se vyskytly najednou a zároveň a jednou provždy, v nunc stans (v tom, co tu nyní je), zatímco jen zdánlivě se děje tu to, tu ono - pak teprve pochopíme, co vlastně znamená objek-tivace vůle k životu. - I naše záliba v žánrových obrazech spočívá hlavně v tom, že zachycují a pevně fixují prchavé scény života. Z pocitu vyřčené pravdy vzešlo dogma o metempsychóze.) Shrneme-li všechny naše dosavadní úvahy, pochopíme také pravý smysl paradoxní nauky eleatů, že není vůbec žádné vznikání a zanikání, nýbrž že celek je nehybný: Παρµενίδης χαί Μέλισσος άνήρουν γένεσιν χαι φθοράν δια το νοµίζειν το παν άχίνητον (Parmenidés a Melissos popírali vznik a zánik, protože soudili, že vše je nehybné).7) Stejně tak se nám osvětlí i to krásné místo z Empedokla,8) které pro nás zachoval Plútarchos v knize Ad-versus Coloten: νήπιοι/ ού γάρ σφιν δολιχόφρονές εισι µέριµναι, οι δη γίγνεσθαι πάρος ούχ έόν έλπίζουσιν, ή τι χαταθνήσχειν τε χαι έξόλλυσθαι άπήντη. Ούχ αν άνήρ τοιαύτα σοφός φρεσί µαντεύσαιτο, ώς δφρα µεν τε βιώσι το δη βίοτον χαλέουσν τόφρα µεν ούν εισιν χαί σφιν τιάρα δεινά χαι έσθλά, πριν δε πάγεν τε βροτοϊ χαι έπει λύθεν, ουδέν άρ' είσί· Stulta, et prolixas non admitentia cura

- 21 -

pectora, qui sperant existere posse, quod ante nonfuit, aut ullam rem pessum protinus ire. Non animo prudens homo quod praesentiat ullus, dum vivunt (namque hoc vitae nomine signant), šunt, et fortuna tum conflíctantur utraque: ante ortům nihil est homo, nec post funera quidquam. (Ubožátka: nedělají s myšlením dlouhé cavyky a spoléhají na to, že může vzniknout něco, co dříve nebylo, anebo že něco může zaniknout a vzít úplně za své. Kdo smýšlí obezřetně, zdrží se předpovědí: neboť dokud lidé žijí (a tomu se říká život), potud jsou a stíhá je zlé i dobré, ale než vzniknou a poté, co zaniknou, nejsou nic.) Na tomto místě si rovněž zasluhuje zmínky nanejvýše podivuhodná a na svém místě překvapivá pasáž z Diderotova Jakuba Fatalisty: Un cháteau immense, au frontispice duquel on lisait: „]e n'appartiens á personne, et j'appartiens a tout le monde: vous y étiez avant que ďy en~ trer, vous y serez encore, quand vous en sortirez." (Obrovský hrad, na jehož průčelí stálo: „Nenáležím nikomu α náležím všem: byli jste tu dříve, než jste vstoupilí, a budete tu ještě, až odtud odejdete.") Jistě že v tom smyslu, v němž člověk při zplození vzniká z nicoty, se po smrti opět stává ničím. Ale poznat to „nic" by bylo ovšem velmi zajímavé, poněvadž stačí jen průměrný důvtip, abychom pochopili, Že toto empirické „nic" není v žádném případě absolutní, to znamená takové, jež by v každém ohledu bylo ničím. Κ takovému náhledu nás přivádí jíž pouhé empirické pozorování, že všechny vlastnosti rodičů přecházejí na potomky, že tedy přestály smrt, zvítězily nad ní. O tom však budu mluvit v jiné části. Není většího kontrastu než mezi nezadržitelným úprkem času, který s sebou strhává celý svůj obsah, a strnulou nehybností skutečně jsoucího, které je po všechny časy jedním a tím samým. A vezmeme-li z tohoto hlediska v úvahu skutečně objektivně bezprostřední události života, objasní a

- 22 -

ozřejmí se nám nunc stans uprostřed kola času. Nesrovnatelně déle žijícímu oku, které by jedním pohledem obsáhlo lidský rod v celém jeho trvání, by to neustálé střídání narození a smrti připadalo jen jako ustavičné vibrace, a proto by ho vůbec nenapadlo vidět v tom stále nový přechod z ničeho v nic; nýbrž tak, jak se našemu pohledu jeví rychle kroužící jiskra jako trvalý kruh, rychle vibrující brk jako stálý trojúhelník, kmitající struna jako vřeteno, jevil by se mu druh jako jsoucí a trvalý, smrt a narození jako vibrace. Klamné představy o nezničitelnosti našeho pravého bytí budeme mít tak dlouho, dokud se nerozhodneme studovat problém nejdříve na zvířatech. Do té doby se budeme nadále považovat za zvláštní druh a vychloubat se nesmrtelností, jež je vyhrazena jen pro něj jediný. Ale troufalost a omezenost názoru, z něhož takové představy vycházejí, je tím jediným, co zapříčiňuje, že se většina lidí tak tvrdošíjně vzpírá poznat pravdu, která je nabíledni - že jsme totiž bytostně a v podstatě totéž, co zvířata; a že se tito lidé otřásají již při pouhé zmínce o naší příbuznosti s nimi. Popírají pravdu, a to jim více než všechno ostatní uzavírá cestu ke skutečnému poznání nezničitelnosti naší podstaty. Neboť hledáme-li něco na špatné cestě, kvůli níž jsme opustili tu pravou, nenajdeme na jejím konci nic jiného, než pozdní zklamání. Tedy rychle pryč, nedejme se svést předsudky a rozmary, nýbrž hledejme pravdu podle přírody! Především se při spatření kteréhokoli mladého zvířete naučme poznávat nikdy nestárnoucí bytí druhu, který jako odlesk svého věčného mládí věnuje každému svému jedinci mládí dočasné, a učiní jej tak novým a svěžím, jako by svět existoval teprve ode dneška. Zamysleme se nyní poctivě nad tím, zda je vlaštovka z letošního jara zcela a úplně jiná než ta z jara prvního a zda se mezi oběma skutečně miliónkrát obnovil zázrak stvoření z ničeho, který právě tolikrát skončil absolutním zánikem. Vím dobře, že kdybych někoho vážně ujišťoval, že kočka, která si právě teď hraje na dvoře, je táž jako ta, která tam před

- 23 -

třemi sty lety prováděla tytéž lstivé a potměšilé kousky, považoval by mě za šíleného. Ale vím také, že je mnohem pošetilejší věřit, že dnešní kočka je veskrze a od základu úplně jiná než ta před třemi sty lety. Stačí jen zahloubat se věrně a vážně do pohledu některého z těchto vyšších obratlovců, abychom si zřetelně uvědomili, že ta záhadná bytost, tak jak je, jako celek, rozhodně nemůže úplně zaniknout -a přece na druhé straně známe její pomíjivost. Pomíjivost zvířecí bytosti spočívá v tom, že se ve zvířeti projevuje nekonečnost jeho ideje (druhu) v konečnosti individua. Neboť v jistém smyslu je pravdivé, že v individuu před sebou máme vždy jinou bytost, jiné jsoucno, totiž v tom smyslu, který spočívá na větě o důvodu, zahrnující i čas a prostor, jež tvoří principium individuationis (základ individuálnosti). V jiném smyslu to ale pravdivé není, totiž v tom, v němž realita náleží jedině trvalým formám věcí, idejím. To bylo natolik zřejmé Platónovi, že se to stalo jeho základní myšlenkou, centrem jeho filosofie, a pochopení učení o idejích se mu stalo kritériem způsobilosti k filosofování vůbec. Jako se bleskovou rychlostí rozstřikují tisíceré další, a další kapky burácejícího vodopádu, zatímco duha, již vytvářejí, stojí pevně v nehybném klidu, tou ustavičnou změnou vůbec nedotčena; tak zůstává každá idea, tj. každý druh živých bytostí, zcela nedotčena nepřetržitým střídáním svých individuí. Avšak idea či druh je tím, v čem vlastně tkví a manifestuje se vůle k životu, proto jí také opravdu záleží především na trvání druhu. Například lvi, kteří se rodí a umírají, jsou jako kapky vodopádu; ale leonitas (to, co činí lva lvem, „lvovost"), idea nebo tvar lva se podobá pevné duze na vodopádu. Proto také Platón přisoudil idejím samým, tj. species (druhům), vlastní bytí, individuím jen neustálé vznikání a zanikání. Z nejhlubšího vědomí vlastní nepomíjivosti pochází vlastně i jistota a duševní klid, s nímž každý zvířecí a také lidský jedinec bezstarostně kráčí spoustou náhod, které ho mohou v každém okamžiku zničit; navíc kráčí

- 24 -

stále přímo vstříc smrti. Z jeho očí zatím hledí klid druhu, jehož se zánik netýká. Člověku by tento klid nemohla dát nejistá a měnící se dogmata. Avšak jak bylo řečeno, pohled kteréhokoli zvířete nás učí, že jádru života, vůli v její manifestaci, smrt nevadí. Jaké neproniknutelné mystérium vězí v každém zvířeti! Pohleďte na to nejbližší, pohleďte na svého psa, jak tu vesele a klidně stojí! Mnoho tisíc psů muselo zemřít, než došlo na tohoto, aby žil, ale zánik těch tisíců nezasáhl ideu psa, ta nebyla vším tím umíráním zkalena ani v nejmenším. Proto je váš pes tak svěží a plný síly, jako by byl tento den jeho prvním a nemohl být nikdy jeho posledním, a z jeho očí vyzařuje nezničitelný princip v něm, archeus. Co tedy po ta tisíciletí umíralo? - Pes nikoli, ten před námi stojí netknutý; pouze jeho stín, jeho obraz v našem poznání, které se váže na čas. Jak je možné věřit, že pomíjí to, co je zde vždy a stále po všechny časy? - Je to ovšem empiricky vysvětlitelné: míra, v jaké smrt ničí individua, je stejná, v jaké plozením vznikají individua nová. Toto vysvětlení je však empirické jen zdánlivě: na místo jedné hádanky přináší hádanku novou. Jediný pravý a dostačující je metafyzický výklad problému, i když není pohodlný a nezískáme jej lacino. Svým subjektivním postupem odhalil Kant velkou, i když negativní pravdu, že čas nemůže nikdy příslušet věci o sobě, neboť čas je našemu chápání dán již předem. Smrt je časovým koncem časového jevu. Jakmile však odstraníme čas, není již žádného konce, to slovo tak ztrácí jakýkoli význam. Já se však touto objektivní cestou snažím dokázat pozitivní stránku věci, že totiž věc o sobě zůstává časem nedotčena, a netýká se jí tedy ani to, co je časem podmíněno, totiž vznikání a zanikání; a že by jevy v čase nemohly mít dokonce ani ono stále prchavé bytí blízké nicotě, kdyby v nich nebylo jádro věčnosti. Věčnost je ovšem pojem, který nelze nijak nazírat, má proto také pouze negativní obsah, znamená totiž bytí mimo čas. Čas je nicméně pouhým odleskem věčnosti, ό χρόνος είχών τοϋ αιώνος (čas je obrazem doby, věčnosti), jak je tomu u Plótína; a stejně tak je

- 25 -

naše bytí v čase pouhým odleskem našeho bytí o sobě. To musí spočívat ve věčnosti, protože čas je jen formou našeho nazírání. Díky věčnosti samotné však poznáváme podstatu svou i všech věcí jako pomíjivou, konečnou a propadlou nicotě. Adekvátní předmětnost vůle jako věci o sobě je na každém svém stupni (platónskou) idejí; ideje bytostí mají korelát v čistém subjektu poznání, k jejich poznání tedy dochází jen výjimečně, za zvláštních okolností a přechodně. Pro individuální poznání, tedy v čase, se však idea projevuje formou species, které je ideou rozepjatou vstoupením do času. Proto je species nejbezprostřednější objektivací věci o sobě, tj. vůle k životu. Nejvnitřnější podstata každého zvířete a také člověka spočívá tudíž ve species; z ní tedy vychází tak mocně se vzpínající vůle k životu, ne z individua. Bezprostřední vědomí je na druhé straně pouze v individuu, které se proto domnívá, že je odlišné od druhu, a obává se tedy smrti.(Vůle k životu se u jedince projevuje hladem a strachem ze smrti, u druhu pohlavním pudem a vášnivou péčí o mláďata. Ve shodě s tím je příroda, jež je prosta jakéhokoli blouznění individua, stejně tak starostlivá o zachování rodu či druhu, jako je lhostejná k zániku jedinců: ti jsou přírodě |en prostředkem, zatímco zachování druhu je účelem.Odtud vychází příkrý kontrast mezi její lakotou při vybavování individuí a jejím plýtváním, jde-li o druh - zde totiž získá od jednoho individua ročně často sto tisíc zárodků i více, například u stromů, ryb, raků, termitů aj. U jedinců je naopak dáno každému jen tolik sil a orgánů, že to bez vynaloženého úsilí jen tak tak postačí k živoření; proto zvíře, je-li zmrzačeno nebo oslabeno, je zpravidla odsouzeno k smrti hladem. A kde byla možná příležitostná úspora, kde mohla být nějaká část jakž takž postrádána, byla i v rozporu s obvyklým řádem vynechána. Proto například mnoha housenkám chybí oči. Ta ubohá zvířata tápou v temnotě od listu k listu, nemají ani tykadla, takže se třemi čtvrtinami svého těla komíhají sem a tam vzduchem,

- 26 -

dokud nenarazí na nějaký předmět, přičemž často minou potravu, kterou by mohla najít v těsné blízkosti. Děje se tak v důsledku lex parsimoniae naturae (zákon úspornosti přírody), k jehož výrazu natura nihil fecit supervacaneum (příroda neučinila nic nadbytečného) - lze ještě dodat et nihil largitur (a nic se nerozdává (jen tak)). - Stejný záměr přírody se ukazuje i v tom, že čím je individuum díky svému věku schopnější rozmnožování, tím silněji se v něm projevuje vis naturae medicatrix (léčivá síla přírody), jeho rány se snadno hojí a snadno se uzdravuje z nemocí. Ta schopnost slábne se schopností plodit, po jejím vyhasnutí hluboko klesá, neboť tak individuum v očích přírody ztratilo svou cenu. Pohleďme nyní ještě jednou na hierarchii bytí i s gradací vědomí - od polypů až k člověku. Uvidíme, že tento podivuhodný žebřík, či spíše pyramida, je sice neustálým hynutím individuí udržována v rovnováze, že je však poutem plození spojena s nekonečnem času. Zatímco se tedy, jak jsme již uvedli, to objektivní, druh, jeví jako nezničitelné, zdá se, že subjektivní, jež existuje jen v sebeuvědomění jednotlivých bytostí, má to nejkratší trvání a je neustále ničeno, aby právě tak často nepochopitelným způsobem znovu vznikalo z ničeho. Museli bychom být ale vskutku velmi krátkozrací, abychom se nechali zmýlit tímto zdáním a nepochopili, že ačkoli forma trvání v čase náleží jen objektivnímu, nemusí být méně nezničitelné ani subjektivní, tj. vůle, která se vyskytuje a žije ve všem, a s ní subjekt poznání, skrze nějž se vůle projevuje. Trvání objektivního či vnějšího může přece být jen projevem nezničitelnosti subjektivního či vnitřního, neboť objektivní nemůže mít nic, co by nepřijalo jako léno od subjektivního. Objektivní, jevové, nemůže být podstatné a prvotní, a subjektivní, věc o sobě, to sebevědomé, nemůže být až sekundární a akcidentální, tj. okrajové, jevové, nepodstatné. Neboť objektivní jako jev zjevně předpokládá jevící se, jako jsoucí pro jiné jsoucí pro sebe a jako objekt předpokládá subjekt, nikoli ale opačně, protože všude musí kořen věcí spo-

- 27 -

čívat v tom, čím jsou samy pro sebe, tedy v subjektivním, a ne v objektivním, tj. v tom, čím jsou až pro jiné, v cizím vědomí. V souladu s tím shledáváme, že správným výchozím bodem filosofie je podstatně a nutně to subjektivní, tzn. idealistické východisko; opačné východisko, vycházející z objektivního, vede k materialismu. V zásadě jsme se světem mnohem více zajedno, než si obvykle myslíme - jeho vnitřní podstata je naše vůle, jeho jev je naše představa. Kdo by si jasně uvědomil tuto jednotu, pro toho by zanikl rozdíl mezi trváním vnějšího světa poté, co zemře, a jeho vlastním trváním po smrti. Obojí by se mu jevilo jako jedno a totéž, ano, smál by se tomu blouznění, jež je snad oddělovalo. Neboť pochopení nezničitelnosti naší podstaty se shoduje s pochopením identity makrokosmu a mikrokosmu. To, co jsme zde právě vyslovili, si můžeme objasnit zvláštním experimentem, k němuž si musíme vzít na pomoc fantazii a který bychom mohli nazvat experimentem metafyzickým. Zkusme si totiž živě zpřítomnit tu rozhodně nepříliš vzdálenou dobu, kdy již budeme mrtvi. Odmyslíme si to a necháme svět trvat dál. Brzy však k vlastnímu údivu zjistíme, že jsme přitom stále ještě byli. Neboť jsme se domnívali, že si představíme svět bez nás. Avšak ve vědomí je já tím, co nám zprostředkovává svět a pro něž svět vůbec existuje. Toto centrum veškerého bytí, to jádro vší reality bychom měli zrušit či odstranit, a přesto nechat trvat svět - to je myšlenka, kterou sice můžeme myslet in abstracto, ale nelze ji realizovat. Snaha dokázat to, pokus uvažovat sekundární bez primárního, podmíněné bez podmínky, nesené bez nositele, ztroskotá pokaždé asi tak jako pokus myslet rovnostranný pravoúhlý trojúhelník nebo zánik a vznik hmoty a další podobné nesmysly. Namísto toho se nám přitom vnucuje pocit, že svět není o nic méně v nás než my v něm a že zdroj veškeré reality je v našem nitru. Výsledek je vlastně takový: čas, kdy nebudu, objektivně přijde, ale subjektivně nikdy přijít nemůže. - Mohli bychom se proto dokonce ptát, do jaké míry asi člověk v

- 28 -

hloubi duše skutečně věří v nějakou věc, kterou si vlastně vůbec nedokáže představit; čili není-li snad pro nás vlastní smrt v podstatě nejúžasnější věcí na světě, protože k onomu pouze intelektuálnímu experimentu, který již zjevně víceméně každý z nás provedl, se připojuje ještě nejhlubší vědomí nezničitelnosti našeho bytí o sobě. Neodbytné výčitky svědomí, jež nás trýzní, přiblížíme-li se smrti, svědčí o hlubokém přesvědčení, jež všichni v hloubi duše nosíme, že smrt přece nemůže být naším konečným zánikem. To hluboké přesvědčení souvisí s vědomím naší původnosti a věčnosti, Spinoza je proto vyjadřuje takto: sentimus experimurque nos aeternos esse (cítíme a zjišťujeme, že jsme věční). Rozumný člověk se může považovat za nepomíjivého, jen pokud si představuje, že je bez začátku, je věčný, vlastně je mimo čas. Kdo si naproti tomu představuje, že vznikl z ničeho, musí si také myslet, že se zase stane ničím. Protože to, že uplynula nekonečnost, než byl, pak ale začne druhá, kdy už nikdy být nepřestane, je monstrózní myšlenka. Pro naši nepomíjivost je skutečně nejsolidnějším důvodem stará věta: Ex nihilo nihil fit, et in nihilum nihil potest reverti. (Nic nevzniká z ničeho a nic se nemůže proměnit v nic.)9) Velmi výstižně proto říká Theophrastus Paracelsus:10) „Duše ve mně z něčeho vzešla, proto se nestane ničím; neboť z něčeho pochází." Udává tak pravý důvod. Kdo však považuje narození člověka za jeho absolutní začátek, pro toho musí být smrt jeho absolutním koncem. Neboť obojí je tím, čím je, ve stejném smyslu. Každý se tudíž může považovat za nesmrtelného jen potud, považuje-li se také za nenarozeného, a to ve stejném smyslu. Čím je narození, tím je podstatou a významem i smrt. Jedná se o stejnou čáru kreslenou dvěma směry. Je-li narození skutečným vznikem z nicoty, pak je i smrt skutečným zánikem. Ve skutečnosti ale můžeme jen prostřednictvím věčnosti našeho vlastního bytí uvažovat o jeho nepomíjivosti, která tudíž nepodléhá času. Domněnka, že člověk byl stvořen z

- 29 -

ničeho, vede nutně k závěru, že smrt je jeho absolutním koncem. V tom je Starý zákon naprosto důsledný, protože ke stvoření z ničeho se učení o nesmrtelnosti nehodí. Novozákonní křesťanství takové učení má, poněvadž je indického ducha a více než pravděpodobně indického původu, i když jen prostřednictvím Egypta. Avšak k židovskému kmenu, na nějž musela být v zemi zaslíbené naroubována ona indická moudrost, se tato moudrost hodí jako svoboda vůle ke svému stvoření nebo jako: Humano capiti cervicem pictor equinam iungere si vellet... (Kdyby chtěl malíř přimalovat k lidské hlavě koňský krk...)11) Vždy nám vadí, nemůžeme-li být zcela originální a celiství, jako z jednoho kusu kamene vytesáni. - Naproti tomu bráhmanismus a buddhismus zastávají zcela důsledně vedle trvání po smrti i existenci před narozením; životem zde na zemi si odpykáváme provinění z té doby. Důslednost tohoto pojetí ukazuje následující místo z Colebrookových Dějin indické filosofie:12) „Proti systému Bhagavanů, který je jen zčásti kacířský, existuje námitka, na kterou Vjása klade hlavní důraz, a to, že by duše nebyla věčná, kdyby byla stvořena, a měla tedy začátek." Dále zazní v Uphamově Učení buddhismu (str. 110): „V pekle mají nejtvrdší úděl bezbožníci nazývaní Dejty, jsou to ti, kteří popírají Buddhovo svědectví a hlásí se ke kacířskému učení, že všechny živé bytosti počínají v mateřském lůně a smrtí dojdou svého konce." Kdo pojímá své bytí pouze jako nahodilé, musí se zajisté obávat, že je smrtí ztratí. Kdo však na druhé straně byť i jen v obecné rovině uzná, že jeho bytí spočívá na nějaké prvotní nutnosti, nebude si myslet, že ona prvotní nutnost, jež způsobila něco tak nádherného, jako je individuální život, je omezena na pouhou chvilku jeho trvání, nýbrž že působí neustále. Jako nutné však pozná své bytí ten, kdo uváží, že před tímto okamžikem jeho existence již uplynula nekonečně

- 30 -

dlouhá doba, tedy i nekonečné množství změn, on však bez ohledu na to existuje. Veškeré možnosti stavů se tedy již vyčerpaly, ale možnost jeho bytí to neohrožuje. Mohl-li kdy nebýt, nebyl by už teď. Neboť nekonečnost již uplynulého času spolu s vyčerpanou možností jeho dějů zaručuje, že co existuje, existuje nutně. A proto musí každý chápat sám sebe jako nutnou bytost, tzn. jako jsoucno, z jehož pravdivé a vyčerpávající definice, kdybychom ji jen měli, by vyplývalo jeho bytí. V tomto myšlenkovém pochodu je skutečně dán jediný imanentní, tj. v dosahu zkušenostních dat se nacházející, důkaz nepomíjivosti naší vlastní podstaty. Na té totiž musí existence lpět, protože se ukazuje jako nezávislá na všech stavech přivoditelných kauzálním řetězcem, neboť ty už učinily své, a naše bytí jimi přesto zůstalo nezasaženo jako světelný paprsek, když si razí cestu vichřicí. Kdyby nás mohl čas vlastními silami přivést do blaženého stavu, byli bychom v něm už dávno: neboť nekonečný čas je za námi. Ale stejně tak mohl-li by nás čas odsoudit k záhubě, již dávno bychom zde nebyli. Z toho, že nyní existujeme, při správné úvaze snadno vyvodíme, že musíme existovat kdykoli. Neboť my sami jsme to bytí, jež do sebe pojalo čas, aby jej naplnilo, aby naplnilo jeho prázdnotu. Právě proto vyplňuje bytí stejným způsobem celý čas, přítomnost, minulost i budoucnost, a my se tak nemůžeme vymanit ani z bytí, ani z prostoru. Je přece nemyslitelné, že co je jednou zde a v plné síle skutečné, bude zase po nekonečnou dobu ničím. Z toho vzešlo křesťanské učení o návratu všech věcí a učení hinduistů o stále se obnovujícím stvoření světa skrze vesmírný božský princip bráhma vedle podobných dogmat řeckých filosofů. - Velké tajemství našeho bytí a nebytí, k jehož vysvětlení byla vymyšlena tato i ostatní podobná učení, spočívá nakonec v tom, že to, co objektivně tvoří nekonečnou časovou posloupnost, je subjektivně bodem, nedělitelnou, vždy přítomnou přítomností. Ale kdo to pochopí? Nejjasněji to vyložil Kant ve své nesmrtelné nauce o idealitě času a o

- 31 -

samotné realitě věci o sobě. Neboť z ní vyplývá, že vlastní podstata věcí, člověka, světa spočívá trvale a neústupně v nunc stans a proměnlivost jevů a událostí je pouhým důsledkem našeho vnímání prostřednictvím naší nazírací formy - času. Tudíž místo toho, abychom lidem říkali: „Povstali jste zrozením, jste však nesmrtelní," bychom jim měli říkat: „Nejste nicotou," a učit je chápat to ve smyslu výroku, jenž je přičítán Hermu Trismegistovi: το γαρ δν άει εστοα (co je, vždy bude).13) Nepodaří-li se nám to, ustrašené srdce zanotuje svůj prastarý žalozpěv: „Vidím všechny bytosti vznikat narozením z nicoty a do nicoty po krátké době znovu propadat. I má existence teď, v přítomnosti, bude brzy dávnou minulostí a já nebudu ničím!" - Na to je jediná správná odpověď: „Copak tu nejsi? Nemáš ji v sobě, tu cennou přítomnost, o niž vy, děti času, tak dychtivě usilujete, nemáš ji teď, opravdu ji nemáš? A chápeš, jak jsi jí dosáhl? Znáš cesty, které tě k ní vedly, že můžeš vědět, že ti smrtí budou zase uzavřeny? Možnost bytí tvého já po zániku tvého života je ti nepochopitelná, ale může ti být méně pochopitelná než tvé nynější bytí a to, jak jsi je dosáhl? Proč bys měl pochybovat, že tajné cesty, které se ti otvíraly k této přítomnosti, ti budou otevřeny i k té budoucí?" Κ přesvědčení, že je v nás něco, co smrt nemůže zničit, můžeme dospět, jen když si plně uvědomíme, že začátkem našeho bytí není naše narození. Z toho ale plyne, že co se ukazuje jako smrtí nezničitelné, není vlastně individuum, které navíc vzniká zplozením a nese v sobě vlastnosti otce a matky; je to pouhá diference species a jako takové může být jen konečné. Proto jedinec nemá žádné vzpomínky na bytí před svým narozením a stejně tak nemůže mít po smrti žádné vzpomínky na bytí nynější. Každý vkládá své já do vědomí, to se mu proto zdá být vázáno na individualitu, s níž beztak zahyne všechno, co je mu vlastní a co ho odlišuje od ostatních. Jeho další existence bez individuality je pro něho proto neodlišitelná od

- 32 -

trvání ostatních bytostí, a tak vidí své já, jak se propadá do nicoty. Kdo však takto spojuje své bytí s identitou vědomí, a proto pro ně požaduje nekonečné trvání po smrti, měl by uvážit, že toho může dosáhnout jen za cenu stejně tak nekonečné minulosti před narozením. Neboť nemá-li žádné vzpomínky na bytí před narozením - jeho vědomí tedy narozením začíná, musí narození pokládat za vznik své existence z ničeho. Pak ale nekonečný čas svého bytí po smrti vykoupí stejně tak dlouhým časem před narozením, přičemž se rozplyne účet, aniž by z něho měl nějaký zisk. Je-li oproti tomu smrtí nedotčené bytí jiné než bytí individuálního vědomí, pak musí být stejně nezávislé na smrti i na narození, a proto musí být stejně pravdivé, řekneme--li: „Budu stále" a „Byl jsem stále", což pak přece jen vydá na dvě nekonečnosti místo jedné. Největší nejednoznačnost je však ve slově já. Podle toho, jak tomu slovu rozumím, mohu říci: „Smrt je můj úplný konec" nebo také: „Jsem tak nekonečně malou částečkou světa, právě tak malou částí mého pravého bytí je má konkrétní osoba jako jev." Ale já je temným bodem vědomí, jako je místo vstupu očního nervu do sítnice slepé, jako je mozek sám naprosto necitlivý, tělo v létě snědé a jako oko vidí vše, jen ne sebe sama. Naše poznávací schopnost je zcela obrácena směrem ven, v souladu s tím, že je produktem funkce mozku vzniklé za účelem pouhé sebezáchovy, tedy hledání potravy a lovu kořisti. Proto si každý uvědomuje sám sebe jako individuum, jaké se jeví při vnějším nazírání. Pokud by si mohl uvědomit, co je ještě nad tím a kromě toho, ochotně by se vzdal své individuality, vysmál by se houževnatosti, s jakou na ní lpěl, a řekl by: „Co je mi do ztráty této individuality, mně, který v sobě nese možnost nesčetných individuí?" Pochopil by, že ačkoli ho nečeká věčná existence jeho individuality, je na tom stejně dobře, jako kdyby takové trvání měl, protože za ni v sobě nese úplnou náhradu. Navíc uvažme, že individualita většiny lidí je tak ubohá a

- 33 -

nicotná, že opravdu o nic nepřijdou, a co na nich má snad ještě nějakou hodnotu, je to obecně lidské, jemuž nepomíjivost lze přislíbit. Již strnulá neměnnost a bytostná omezenost individuality jako takové by při jejím nekonečném trvání musela svou monotónností nakonec vyvolat tak velké omrzení, že bychom se raději stali ničím, jen abychom se své individuality zbavili. Požadovat nesmrtelnost individuality vlastně znamená chtít zachovat v nekonečnu omyl. Neboť každá individualita je přece v podstatě jen zvláštní omyl, chybný krok, něco, co by raději nemělo být, a vymanit se z toho je vlastním účelem života. Potvrzením toho je i skutečnost, že vlastně všichni lidé jsou uzpůsobeni tak, aby nemohli být šťastni, ať už by se zrodili do jakéhokoli světa. Kdyby totiž byla do jisté míry vyloučena nouze a nesnáz, propadli by stejnou měrou nudě, a kdyby bylo zabráněno nudě, ocitli by se v nouzi, soužení a utrpení. K šťastnému stavu člověka by tedy v žádném případě nepostačilo, kdybychom ho vpravili do nějakého „lepšího světa", nýbrž by bylo zapotřebí, aby i u něho samotného došlo k základní změně, aby už nebyl, čím je, a stal se naopak tím, čím není. Κ tomu ale musí nejdříve přestat být tím, čím je. To se děje smrtí, což ji také z tohoto hlediska morálně opravňuje. Být vpraven do jiného světa nebo změnit od základu svou bytost, je v podstatě jedno a totéž. V tom nakonec spočívá i ona závislost objektivního na subjektivním. Zde se nachází styčný bod transcendentální filosofie a etiky. Se zřetelem k tomu chápeme život jako sen a probuzení z něho bude jen tehdy možné, rozplyne-li se s životem i jeho základní předivo: sám jeho orgán, intelekt se svými formami, je však tím předivem, jež by ten sen odvíjelo dál, donekonečna, tak pevně je s ním spjat. To, co ten sen vlastně snilo, je však od něj odlišné a je tím jediným, co zbývá. Naproti tomu obava, že se smrtí bude všechno pryč, nám připadá, jako by si někdo ve snu myslel, že existují pouhé sny bez těch, jimž se zdají. Bylo by vůbec žádoucí znovu rozdmýchat individuální

- 34 -

vědomí poté, co již vyhaslo, aby mohlo nekonečně trvat dál? Jeho obsah není z větší části, většinou však zcela, ničím jiným než proudem malicherných, přízemních, slaboduchých myšlenek a nekonečných starostí. Tak už je nechte, ať se konečně uklidní! - Správně psali staří na své náhrobky securitati perpetuae nebo bonae qukti (pro věčné bezpečí - pro dobrý klid). Kdyby ale někdo chtěl, jak už to tak bývá, žádat pokračování existence individuálního vědomí za účelem odměny či trestu na onom světě, chtěl by tak spojit ctnost s egoismem. Ty si však do náručí nikdy nepadnou, jsou v zásadě protikladné. Naproti tomu je oprávněné přesvědčení, vycházející z bezprostředního pohledu na ušlechtilé jednání, že totiž duch lásky, který způsobuje, že někdo ušetří svých nepřátel, jiný se s nasazením vlastního života ujme neznámého, že takový duch se přece nikdy nemůže rozplynout v nicotě či v nebytí. Nejdůkladnější odpověď na otázku trvání individua po smrti nacházíme v Kantově velkolepém učení o idealitě času. Toto závažné a plodné učení ruší teoretickým a dobře podloženým náhledem dogmata, která jedním i druhým směrem dospívají k absurdnostem, a naráz tak odstraňuje tu nejvíce vzrušující ze všech metafyzických otázek. Pojmy začínat, končit a trvat si svůj význam pouze vypůjčují od času, a platí tudíž jen za předpokladu času. Samotný čas však nemá absolutní bytí, není způsobem bytí o sobě věcí, je pouhou formou našeho poznání bytí a bytosti o sobě naší i všech věcí. Proto je naše poznání velmi nedokonalé a omezuje se na pouhé jevy. S ohledem na to se pojmy jako zánik či trvání týkají pouze jevů, jevové stránky věcí, k samotnému bytí věcí o sobě nemají tyto pojmy již žádný vztah a nelze je v souvislosti s bytím použít. Nelze zodpovědět otázku vycházející z časových pojmů; a každý pokus o takovou odpověď, ať již přichází z té či oné strany, podlehne pádným námitkám. Můžeme sice tvrdit, že naše bytí o sobě bude po smrti trvat

- 35 -

dál, poněvadž není pravda, že zamkne. Ale stejně tak můžeme tvrdit, že zanikne, poněvadž není pravda, že bude trvat. V podstatě jsou obě tvrzení stejně pravdivá. Zde bychom tedy mohli vybudovat něco jako antinomii. Spočívala by však pouze na negacích. Usuzujícímu subjektu bychom tak upřeli dva kontradiktorické predikáty, avšak jen proto, že celá jejich kategorie by na něj nebyla použitelná. Neupřeme-li mu však oba predikáty současně, bude to vypadat, jako by tím byl pokaždé dokázán kontradiktorický protiklad popřeného predikátu. Je to způsobeno tím, že zde srovnáváme nesrovnatelné veličiny, čímž nás náš problém přenáší na dějiště rušící všechen čas, přesto se nás však dotazuje na časová určení, která subjektu nemůžeme ani přisoudit, ani odepřít. To znamená, že problém je transcendentní. A v tom smyslu zůstane smrt mystériem. Budeme-li nadále vycházet z uvedeného rozdílu mezi jevem a věcí o sobě, můžeme vyslovit tvrzení, že člověk jako jev je sice pomíjivý, jeho bytí o sobě tím však není zasaženo, je tedy přece jen nezničitelné, ačkoli mu - poněvadž nemáme k dispozici časové pojmy - nemůžeme přiznat trvání. Dospěli bychom zde k pojmu nezničitelnosti, která by však neznamenala trvání. Takový pojem jsme získali abstrakcí a můžeme jej případně myslet in abstracto; poněvadž však takový pojem nelze doložit nazíráním, nemůže být přesný a zřetelný. Na druhé straně zde však musíme poznamenat, že jsme se s Kantem nevzdali myšlenky poznatelnosti věci o sobě vůbec, ale víme, že toto poznání musíme hledat ve vůli. Nikdy jsme netvrdili, že je možné absolutní a vyčerpávající poznání věci o sobě, spíše jsme správně nahlédli, že je nemožné poznat v něčem to, čím je zcela pro sebe a o sobě. Neboť jakmile poznávám, mám představu; ta nemůže být identická s poznávaným - je přece mou představou, nýbrž podává poznávané ve zcela jiné formě, neboť je z bytí o sobě převádí na bytí pro jiné, a musíme ji proto považovat za jev poznávaného. Pro poznávající vědomí, ať už je jakkoli

- 36 -

způsobilé, mohou tedy existovat jen jevy. To platí i tehdy, kdy poznávaným bude má vlastní bytost. Neboť vstoupí-li poznávané do mého poznávajícího vědomí, je už reflexem, odleskem mé bytosti, už je od ní odlišné, tedy do jisté míry je již jevem. Pokud jsem tedy poznávajícím, je pro mne má vlastní bytost pouhým jevem. Pokud jsem bezprostředně touto bytostí samotnou, nejsem poznávajícím subjektem. Neboť poznání je jen sekundární vlastností naší bytosti a je způsobené její živočišnou přirozeností. Přísně vzato tedy i svou vůli poznáváme vždy jen jako jev, nemůžeme poznat, čím je zcela pro sebe a o sobě. Chceme-li proniknout do nitra věcí a zbavit se přitom nánosu zprostředkovaných a vnějších daností, a zachytíme-li tak jeden jediný jev, do jehož bytí je nám umožněno nahlédnout zevnitř, najdeme zde jako poslední jádro reality zcela jistě vůli. A právě ve vůli poznáme věc o sobě; její formou již zde není prostor, ale ještě stále je její formou čas - poznáme ji tak v jejím nejbezprostřednějším projevu, a proto také s výhradou, že toto její poznání není ještě vyčerpávající, ani zcela adekvátní. V tomto smyslu se nadále přidržíme pojmu vůle jako věci o sobě. U člověka jako jevu existujícího v čase můžeme ovšem použít pojmu zánik - a empirické poznání otevřeně vykládá smrt jako konec jevu omezeného existencí v čase. Konec lidského jedince je stejně reálný, jako byl jeho začátek, a stejně tak, jako jsme nebyli před svým zrozením, nebudeme ani po smrti. Smrtí však nemůže být zrušeno nic víc, než bylo dáno narozením - tedy smrt nemůže zrušit to, čím bylo narození umožněno. V této souvislosti je pěkným výrazem natus et denatus (narozen - zemřel, doslova „odrozen").14) Veškeré empirické poznání nám však předkládá pouhé jevy; jen jich se týkají časové děje vzniku a zániku, netýkají se toho, co se jeví, tedy bytí o sobě. Pro bytí o sobě vůbec neexistuje protiklad vzniku a zániku, který je podmíněn naším rozumem, a zde zcela ztrácí smysl i význam. Bytí o sobě zůstává nezasaženo časovým koncem časového jevu, existuje

- 37 -

stále a pojmy jako začátek, konec a trvání pro ně nejsou relevantní. Tímto bytím je v každé jevící se bytosti její vůle. Tak je tomu samozřejmě i u člověka. Na rozdíl od vůle spočívá vědomí v poznání, a to je, jako činnost mozku, a tedy funkce organismu, pouhým jevem a jako každý jev podléhá zániku. Vůle však, jejímž dílem, či spíše obrazem, bylo tělo, je tím, co nelze zničit. Přísné rozlišení vůle a poznání, s důrazem na prvenství vůle, vytváří základ mé filosofie a je jediným klíčem k onomu rozporu, objevujícímu se a rozličně se projevujícímu v každém, i velmi hrubém vědomí, že totiž smrt je naším koncem, a my přesto musíme být věční a nezničitelní. Je tedy klíčem k Spinozovu sentimus experimurque nos aeternos esse (cítíme a zjišťujeme, že jsme věční). Všichni filosofové se mýlili, když to metafyzické, to nezničitelné, to věčné v člověku spatřovali v jeho intelektu; je to výlučně ve vůli, jež se od intelektu zásadně liší a jen ona sama je původní. Intelekt je fenoménem druhořadým, je podmíněn mozkem, a proto s ním začíná a končí. Vůle však je podmínkou, je jádrem všech jevů, na jejichž formách - včetně času - je nezávislá, a tedy nezničitelná. Smrtí sice zaniká vědomí, nikoli však to, co je přivedlo k životu a při životě udržovalo. Život sice vyhasíná, ale ne životní princip, který se v konkrétním životě manifestoval. Každý z nás proto instinktivně cítí, že je v něm něco veskrze nepomíjivého a nezničitelného. Dokonce svěží a živé vzpomínky na dávnou dobu nejranějšího dětství v nás vzbuzují pocit, že něco v nás se s časem nepohnulo, nezestárlo, nýbrž beze změny trvá. Co je vlastně tím nepomíjivým, však nechápeme. Není to vědomí, ani tělo, v němž vědomí zjevně tkví. Je to spíše to, co je ještě hlouběji a na čem tělo i se svým vědomím spočívá. Je to právě to, co se ve vědomí projevuje jako vůle. Za její nejbezprostřednější projev se však již nedostaneme. Nezodpovězena zůstane otázka, co jen to může být, nespadá-li to do vědomí, tedy otázka, co je vůle o sobě. V jevu a prostřednictvím jeho forem, času a prostoru, jako

- 38 -

principium individuationis, se to jeví tak, že lidské individuum zaniká, lidský rod naproti tomu žije dál a trvá. V bytí o sobě věcí nezávislých na formách času a prostoru však mizí jakýkoli rozdíl mezi individuem a rodem - splývají v jedno. Veškerá vůle k životu tkví stejně tak v individuu jako v rodu. A proto se nezničitelnost individua obráží v trvání druhu. Pro nás tak nekonečně důležité pochopení nezničitelnosti našeho pravého bytí smrtí spočívá v pochopení rozdílu mezi jevem a věcí o sobě. A právě ten rozdíl chci proto postavit do nejjasnějšího světla, abych jej vysvětlil na opaku smrti, tedy na vzniku živých bytostí, tj. plození. Neboť tento děj, stejně tajemný jako smrt, nejbezprostředněji vystavuje našemu zraku zásadní protiklad mezi jevem a bytím o sobě, tj. mezi světem jako představou a světem jako vůlí, stejně jako naprostou heterogenitu zákonů obou těchto světů. Akt plození se nám totiž jeví dvojím způsobem: nejprve v sebevědomí, jehož jediným předmětem, jak jsem mnohokrát dokázal, je vůle se všemi svými projevy; a pak ve vědomí ostatních věcí, tj. světa jako představy čili empirické reality věcí. Ze strany vůle, tedy zevnitř, subjektivně, v sebeuvědomění, se onen akt jeví jako nejbezprostřednější a nejdokonalejší uspokojení vůle, tj. jako rozkoš. Naopak ze strany představy, tedy zvnějšku, objektivně, ve vědomí ostatních věcí, je právě tento akt útěkem k té nejumnější tkanině, základem nevýslovně komplikovaného živočišného organismu, který pak potřebuje už jen vývoj, aby jej mohly spatřit naše udivené oči. Tento organismus, jehož téměř nekonečnou komplikovanost a dokonalost zná jen ten, kdo studoval anatomii, není ze strany představy jinak pochopitelný a myslitelný než jako systém vymyšlený nejplánovitější kombinací a provedený s nesmírným uměním a přesností, jako nejnamáhavější dílo té nejhlubší úvahy. - Ze strany vůle však známe, díky sebeuvědomění, jeho vytvoření jako dílo jednoho aktu, který je pravým opakem uvažování, jako dílo nespoutané slepé touhy, nesmírně smyslového vjemu. Protiklad je blízce příbuzný s výše dokázaným nekonečným kontrastem mezi

- 39 -

absolutní lehkostí, s níž příroda přivádí na svět své výtvory, a zároveň s bezmeznou bezstarostností, s níž je vydává všanc záhubě. Z nevypočitatelně umné a promyšlené konstrukce těchto výtvorů přírody by člověk usoudil, že by se s veškerou možnou pečlivostí mělo dbát na jejich zachování, zatímco před očima máme pravý opak. Poté, co jsme poněkud nezvyklou úvahou spojili co nejdůsledněji obě heterogenní stránky světa a téměř je tak sevřeli v dlani jedné ruky, musíme je teď pevně držet, abychom se přesvědčili o úplné neplatnosti zákonů jevu neboli světa jako představy pro svět jako vůli neboli věc o sobě. Lépe tak pochopíme, že zatímco na straně představy, tj. v jevovém světě, dochází tu ke vzniku z nicoty, tu zase k úplnému zániku před chvílí vzniklého, na straně druhé, na straně věci o sobě, je před námi bytí, vzhledem k němuž ztrácejí jakýkoli smysl pojmy jako vznik či zánik. Neboť právě tím, že jsme se vrátili k výchozímu bodu, ke kořeni, kde se díky sebeuvědomění setkává jev s bytím, jsme se téměř hmatatelně přesvědčili o tom, že obojí je zcela nesrovnatelné a celý způsob existence prvního, tedy jevu se všemi jeho základními zákony, neznamená v druhém, tedy v bytí, nic, ba znamená ještě méně než nic. Myslím, že jen málokdo pochopí tuto poslední úvahu a někomu, kdo ji nepochopil, se může zdát nepodařená, snad i urážlivá. Přesto nechci pominout nic, co by mohlo přispět k objasnění mých myšlenek. Vyložil jsem již, že velká závislost na životě, nebo spíše nesmírná hrůza ze smrti, nepramení z poznání -strach ze smrti by tak byl výsledkem poznané hodnoty života, nýbrž že má kořeny přímo ve vůli, vychází z jejího původního bytí, kdy je vůle mimo jakékoli poznání, a proto je slepou vůlí k životu. Jako nás do života vláká iluzorní puzení k rozkoši, tak se nás v něm pak snaží udržet stejně iluzorní strach ze smrti. Obojí prýští bezprostředně z vůle, jež sama o sobě není schopna poznání. Kdyby naopak byl člověk jen pouhou poznávající bytostí, pak by mu teprve smrt musela být nejen

- 40 -

lhostejná, ba dokonce i vítaná. Dospěli jsme naší úvahou k závěru, že smrt se týká jen poznávajícího vědomí. Naproti tomu vůle, věc o sobě, jež je v základu každého individuálního jevu, je nezávislá na všech časových určeních, je tedy nepomíjivá. Neustále se naplňuje její úsilí o to, aby se manifestovala v existenci, z níž vychází svět. Neboť svět doprovází vůli tak jako stín své tělo, přičemž svět je pouhým jevem, zviditelněním jejího bytí. Že se vůle v nás přesto bojí smrti, je způsobeno tím, že poznání jí ukazuje její bytí pouze v individuálním jevu; tak vzniká ve vůli klamné zdání, že se svým individuálním jevem zanikne také. Můžeme si to představit tak, jako bychom věřili, že s rozbitím zrcadla je roztříštěn a zničen i náš vlastní obraz. Ten klamný strach ze smrti naplňuje vůli odporem, neboť je to v rozporu s její vlastní a původní podstatou - a tou je slepá touha po bytí. Z toho plyne zdánlivý paradox, že to v nás, co jediné je schopno bát se smrti a také se jí jediné obává, je vůle, a ta nemůže být smrtí zasažena. Co však smrtí zasaženo je a skutečně se smrtí zaniká, je náš intelekt, poznávající vědomí, to, co ve své podstatě není strachu vůbec schopno, co není schopno nijakého chtění nebo afektu, protože je vůči bytí a nebytí lhostejné. Podstata poznávajícího vědomí spočívá v jeho vztahu ke světu jako představě, tj. k objektivnímu světu, jehož korelátem je a s jehož bytím je jeho bytí v podstatě zajedno. Ačkoli tedy individuální vědomí smrt nepřežije, přežije ji to, co se jako jediné smrti vzpírá - vůle. Tím se vysvětluje i ten rozpor, že filosofové z hlediska poznání vždy dokázali zdůvodnit, že smrt není žádným zlem. Jenže strach ze smrti zůstává - protože nepramení z poznání, nýbrž pouze a jedině z vůle. Právě proto, že jen vůle, a nikoli intelekt je tím nezničitelným v člověku, přiznávají všechna náboženství a všechny filosofie odplatu na věčnosti jedině ctnostem vůle nebo srdce, nikoli intelektu nebo mozku. Doplňme naši úvahu ještě takto: Vůle, jež je základem našeho bytí o sobě, je sama jednoduché povahy -zná pouze

- 41 -

chtění, nikoli poznání. Subjekt poznání je naopak sekundární jev vycházející z objektivace vůle - je úběžníkem senzibility nervového systému či ohniskem, v němž se sbíhají paprsky činnosti všech částí mozku. Proto s ním musí zahynout. V sebevědomí je poznávající část našeho já a vzhledem k vůli tu stojí jako divák, který, ač z ní pochází, ji poznává jako od sebe odlišnou, cizí; proto ji poznává také jen empiricky, v čase, po částech, skrze své sukcesivní vzruchy a akty a její rozhodnutí se dozvídá teprve a posteriori a často velmi zprostředkovaně. Tak se vysvětluje, že je nám, našemu intelektu, naše vlastní bytí hádankou a že individuum nahlíží sebe sama jako z nicoty vzniklé a pomíjivé, ačkoli je jeho bytí o sobě mimo čas, je tedy věčné. Tak jako tedy vůle nepoznává, není poznání schopna, je naopak intelekt nebo subjekt poznání jen a jen poznávající, aniž by cokoli chtěl. Lze to dokázat dokonce i fyzicky tak, že podle Bichata15) rozrušují různé afekty bezprostředně všechny části organismu a narušují jejich funkce, s výjimkou mozku, který tím může být podrážděn nanejvýš nepřímo, tj. následkem právě oněch vzruchů. Z toho vyplývá, že subjekt poznání o sobě a jako takový nemůže mít na ničem účast nebo zájem, nýbrž bytí nebo nebytí každé věci, ba dokonce sebe sama, je mu zcela lhostejné. Proč by tedy měla být tato neúčastná bytost nesmrtelná? Zaniká zároveň s dočasnou objektivací vůle v individuu, stejně jako s tímto individuem vznikla. Je lucernou, která je zhasnuta poté, co vykonala svou .službu. Intelekt, stejně jako jedině v něm existující [a jím nazíratelný svět, je pouhý jev. A konečnost jich obou, intelektu i světa, nezasahuje to podstatné, čeho jsou jevem. Intelekt je funkcí cerebrálního nervového systému, který je, stejně jako ostatní tělo, objektivací vůle. Proto intelekt tkví v somatickém životě organismu, a ten tkví zase ve vůli. Organické tělo může být tudíž v jistém smyslu chápáno jako spojovací článek mezi vůlí a intelektem, ačkoli je vlastně jen vůlí prostorově se jevící nazírajícímu intelektu. Smrt a zrození jsou neustálým oživováním vědomí vůle, jež je sub-

- 42 -

stancí bytí a sama o sobě je bez konce a bez začátku (každé nové obnovení vůle však přináší novou možnost odmítnutí vůle k životu). Vědomí je životem subjektu poznání čili mozku a smrt jeho koncem. Proto je vědomí konečné, vždy nové, začínající pokaždé od začátku. Jedině vůle setrvává, ale jedině jí také na setrvání záleží, neboť je vůlí k životu. Samotnému poznávajícímu subjektu nezáleží na ničem. V já je však obojí spojeno. - V každé živé bytosti si vůle získala intelekt, který je světlem pomáhajícím jí sledovat její cíle. Jedním z důvodů našeho strachu ze smrti je snad i to, že se vůle nechce oddělit od svého intelektu, jenž jí příroda dočasně přidělila - nechce se rozloučit se svým vůdcem a strážcem; ví, že bez něho bude slepá a bezmocná. S uvedeným výkladem se shoduje konec konců i naše každodenní morální zkušenost, která nás učí, že jedině vůle je reálná, její objekty však, jakožto podmíněné poznáním, jsou naopak jen jevy, jen pěna a pára, podobny vínu, které Mefistofeles rozlévá v Auerbachově sklípku - i my totiž často říkáme po nějakém smyslovém požitku: „Připadá mi, jako bych pil víno." Děs ze smrti spočívá z větší části na klamném zdání, že já v určitém okamžiku zmizí, ale svět zůstane. Opak je však pravdou: svět zmizí, zůstane nejvnitřnější jádro já, nositel a tvůrce onoho subjektu, v jehož představě měl svět jedině své bytí. S mozkem zaniká intelekt a s ním objektivní svět, jeho pouhá představa. Že v jiných mozcích žije jako dříve podobný svět, je vzhledem k zanikajícímu intelektu lhostejné. - Proto kdyby nespočívala vlastní realita ve vůli a morální bytí nesahalo dál, až za smrt, nebylo by bytím věcí nic jiného, než jen nekonečný sled krátkých a těžkých snů bez vzájemné souvislosti, protože intelekt zaniká a spolu s ním i jeho svět. Neboť trvání přírody, jež je prosta poznání, spočívá pouze v představě času u poznávajícího. Pak by zbýval jen světový duch bloudící bez cíle a účelu a snící většinou pochmurné a těžké sny.

- 43 -

Pociťuje-li nyní nějaké individuum strach ze smrti, naskýtá se nám tak vlastně trochu směšná podívaná na pána světů, který vše naplňuje svým bytím a jen skrze ně má svou existenci, který klesá na mysli a hrozí se, že zanikne, že se propadne do hlubin věčné nicoty -zatímco ve skutečnosti je ho vše plné a není žádné místo, kde by nebyl, není žádná bytost, v níž by nežil, neboť bytí nenese jeho, nýbrž on nese bytí. Nicméně je to on, kdo klesá na duchu v individuu sužovaném smrtelnou úzkostí, poněvadž podléhá klamu způsobenému principiem individnationis, klamu, že jeho existence je omezena na právě umírající bytost. Ten klam patří k těžkému snu, jemuž jako vůle k životu propadl. Ale umírajícímu bychom mohli říci: „Přestáváš být něčím, čím ses raději nikdy neměl stát." Pokud nedojde k odmítnutí vůle k životu, ponechává z nás smrt zárodek a jádro nového, úplně jiného bytí, v němž se znovu objeví nové individuum, tak svěží, jako by bylo tím prvním na světě, že udiveně dumá samo nad sebou. Odtud ta blouznivá snivost některých urozených mladíků ve věku, kdy se právě rozvinulo jejich čerstvé vědomí. Čím je pro individuum spánek, tím je pro vůli jako věc o sobě smrt. Nevydržela by po celou nekonečnost pokračovat v tom shonu a utrpení, kdyby jí zůstala paměť a individualita. Odhazuje je tedy, je to Léthé, a osvěžena spánkem smrti a vybavena novým intelektem vystupuje jako nové jsoucno a „nový den k novým činům láká!" Člověk - jako vůle, která přitakává životu - má kořeny svého bytí v druhu. Smrtí ztrácí bytí jednu individualitu a přijímá novou. Smrt je tedy záměnou individuality řízením vůle. Protože v ní je ta věčná síla, která mohla vytvořit bytí lidského jedince a jeho já; povaha toho bytí však způsobuje, že je nelze zachovat. Smrt je totiž démenti (popření) nároku essentia (jsoucna) na existentia (bytí), je tedy rozporem, který tkví v každém individuálním bytí: neboť vše, co došlo vzniku, je hodno leda zániku.

- 44 -

Vůle má ve své moci nekonečné množství existencí s jejich individualitou, stejně nicotných a pomíjivých. Přestože má každé já své jedinečné, zvláštní vědomí, v tom nekonečném množství se však od sebe ona individuální vědomí nijak zvlášť neliší. - Z tohoto hlediska mi nepřipadá nahodilé, že aevum, αϊων (doba, věk, věčnost) znamená zároveň trvání jednotlivého života i nekonečno: odtud lze nahlédnout, i když ovšem jen nezřetelně, že konec konců je obojí totožné. Z toho mohu usoudit, že vlastně není žádný rozdíl, zda budu existovat jen po dobu života mi vyměřenou nebo po dobu nekonečnou. Nemůžeme si to ovšem plně představit bez časových pojmů - měli bychom je však vyloučit tehdy, kdy se jedná o věci o sobě. Právě to ale, že se náš intelekt nemůže nikdy zcela obejít bez času, této prvotní a nejbezprostřednější formy našeho nazírání a našich představ, patří k jeho nezrušitelným mezím. Tak jsme se dostali k jednomu druhu metempsychózy (převtělování duší, reinkarnace), ovšem s tím významným rozdílem, že se netýká celé ψυχή (duše), totiž celé poznávající bytosti, nýbrž jen vůle. Odpadá tak mnoho nesrovnalostí, které učení metempsychózy provázejí. Forma času zde vystupuje jen jako nezbytná akomodace k ohraničení našeho intelektu. Jestliže si uvědomíme, že charakter, tj. vůle, je dědičný po otci, intelekt naopak po matce, lépe pochopíme skutečnost, že v okamžiku smrti se vůle člověka, o sobě individuální, odděluje od svého intelektu, obdrženého při zplození od matky, a obdrží nyní - v nutném běhu světa - podle své modifikované povahy skrze nové zplození nový intelekt, s nímž se stává novým jsoucnem, novou bytostí, která si však na své dřívější bytí nevzpomíná, neboť intelekt, který jedině má schopnost paměti, je smrtelný. Intelekt je formou, vůle, která je věčná, však je substancí. Κ označení tohoto učení je proto vhodnějším slovem palingeneze (stěhování duší, reinkarnace) než metempsychóza. Neustálá znovuzrození, ustavičná obnova života pak tvoří nekonečnou posloupnost snů života jedné nezničitelné vůle, pokud by ona sama, poučena a vylepšena

- 45 -

rozmanitým poznáním, své bytí neukončila. S tímto názorem se shoduje esoterické učení buddhismu v tom, že neučí o metempsychóze, nýbrž o zvláštní, na morálním základě založené palingenezi, kterou vykládá s velkým důmyslem, jak lze vidět v Učebnici buddhismu od Spence Hardyho (str. 394-96, 429, 440 a 445) nebo v Taylorově Prabodh Chandro Daya (Londýn 1812, str. 35), stejně tak v Sangermanově Barmské říši (str. 6) i v Asiatic researches (sv. 6, str. 179 a sv. 9, str. 256). Velmi užitečná je rovněž Německá příručka buddhismu od Koppena. Pro obrovské množství buddhistů je však toto učení příliš subtilní, proto se jim jako pochopitelnější surogát káže právě metempsychóza. Musíme mít ostatně na zřeteli, že pro palingenezi tohoto druhu mluví dokonce empirické důvody. To, že skutečně existuje vztah mezi narozením nového jsoucna, nové bytosti vstupující do života, a smrtí doživšího jsoucna, se projevuje ve velké plodnosti lidského rodu po velkých katastrofách, jako byly zhoubné morové epidemie. Když ve 14. století černý mor z větší části vylidnil Starý svět, nastala v lidském pokolení neobyčejná plodnost a velmi časté byly porody dvojčat. Nanejvýše zvláštní přitom byla okolnost, že žádnému z dětí v té době narozených nenarostl úplný chrup. Jako by příroda, usilující o nastolení nové celkové rovnováhy, chtěla ušetřit na jednotlivém. To vypráví F. Schnurrer v Kronice morů (1825). I Casper v díle O pravděpodobné délce lidského života (1835) potvrzuje zákonitost, že nejrozhodnější vliv na délku života a úmrtnost u daného obyvatelstva má porodnost, která stále drží krok s úmrtností, takže se případy úmrtí a porodů množí a snižují vždy a všude ve stejném poměru, což dokládá příklady z mnoha zemí. Přesto však přece nemůže být možná přímá fyzická kauzální spojitost mezi mou blízkou smrtí a plodností cizího manželského lože a naopak! Zde tedy nesporně a ohromujícím způsobem vystupuje metafyzické jako bezprostřední základ pro vysvětlení fyzického.

- 46 -

Každá nově zrozená bytost sice čile a radostně vstupuje do nového bytí a užívá je jako daru; ale nic není a nemůže být darováno. Své svěží bytí zaplatí každá bytost stářím a smrtí. Zahynuvší jsoucno však obsahuje nezničitelný zárodek nového - tak jsou rodící se a umírající jednou bytostí. Dokázat to pouto, ten most mezi oběma, by bylo vyřešením velké záhady. Tato velká pravda však nikdy nebyla zcela nepoznána, i když nemohla být odvozena ze svého přesného a správného základu, což umožňuje jedině učení o prioritě a metafyzické podstatě vůle a sekundární, pouze organické povaze intelektu. Jak již bylo zmíněno, nejsubtilnějším a nejvíce se pravdě blížícím shledáváme buddhistické učení o metempsychóze, pocházející z nejstarších a nejvznešenějších časů lidského pokolení. Je to víra velké většiny lidstva, ano, vlastně víra všech náboženství vyjma judaismu a těch dvou z něho vzešlých, tedy křesťanství a islámu. Zatímco se křesťané utěšují tím, že se na onom světě shledají znovu, v dokonalé podobě a ihned se poznají, podle všech ostatních náboženských učení k tomuto shledání dochází již nyní, v běhu našeho života, dochází k tomu však inkognito: totiž v koloběhu narození a smrti. Podle metempsychózy a palingeneze se tytéž osoby, jež jsou nyní s námi v úzkém spojení nebo kontaktu, zrodí i příště zároveň s námi a budou k nám v podobném vztahu přátelském či nepřátelském - jako nyní.16) Znovupoznání se přitom omezuje na temné tušení, na nesmírně vzdálenou vzpomínku, již nelze přivést do jasného vědomí - ovšem s výjimkou samého Buddhy, který má výhradní právo zřetelně poznat dřívější narození svá a ostatních lidí, jak je to popsáno v džátakách. Podíváme-li se v příhodném okamžiku na jednání a konání lidí ve skutečnosti, vnucuje se nám neodbytně intuitivní přesvědčení, že toto nejenom je a (podle platónských idejí) zůstává stále stejné, ale že současná generace je ve svém jádru dokonce substanciálně totožná s každou generací dřívější. Je jen otázkou, v čem ono jádro spočívá. Odpověď, kterou na to

- 47 -

dává mé učení, je známa. Můžeme si představit, že zmíněné intuitivní přesvědčení vzniklo tak, že znásobující čočky - čas a prostor - utrpěly náhlou intermitenci (přerušení, výkyv) činnosti. Ohledně obecné víry v metempsychózu říká právem Obry ve své výtečné knize O indické nirváně (str. 13): Cette vieille croyance afait le tour du tnonde et était telle-ment répandue dans la haute antiquité qu'un dočte Anglican 1'avait jugée sans pere, sans mére, sans genealogie. (Tato stará víra obletěla svět a byla v pozdním starověku tak rozšířená, ze ji jeden anglikánský učenec označil jako víru bez otce, bez matky, bez rodokmenu).17) Již ve védách, stejně jako ve všech svatých knihách Indie, je metem-psychóza, jak známo, jádrem bráhmanismu a buddhismu, je nejpevnějším přesvědčením v celé dosud nepoislámštěné Asii, tedy více než poloviny lidstva, a má dosud neuvěřitelně silný praktický vliv. Byla rovněž vírou Egypťanů (Hérodotos, II, 123), od nichž ji s nadšením převzal Orfeus, Pythagorás a Platón; zvláště si ji však udrželi pythagorejci. Z Platónovy deváté knihy o zákonech (str. 38 a 42, ed. Bip.) nepopiratelně vyplývá, že byla obsažena i v mystériích Řeků. Nemesios (O lidské přirozenosti, 2) dokonce říká: Koivfj µεν ούν πάντες "Ελληνες οι τήν ψυχήν αδύνατον άπο -φηνάµενοι τήν µετενσωµάτωσιν δογµατίζουσι. Cotnmuniter igitur omnes Graed, qui animam immortalem statuerunt, eam de uno corpore in aliud transferu censuerunt. (Obecně pak všichni Řekové, kteří považují duši za nesmrtelnou, jsou zastánci učení o převtělování duší.) Také Edda, zejména ve Voluspě, obsahuje metempsychózu. Byla také základem náboženství druidů.18) Dokonce jedna mohamedánská sekta v Hindustánu, Bórové, o níž obšírně informuje Colebrook v Asiatic researches (sv. 7, str. 336), věří v metempsychózu a zdržuje se v důsledku toho všech masitých pokrmů. Ba i u amerických a černošských národů, dokonce u Australanů, nacházíme její stopy, jak vyplývá z jednoho detailního popisu popravy dvou

- 48 -

australských divochů za žhářství a vraždu, uvedeného v The Times z 29. ledna 1841: „Ten mladší z nich šel svému osudu vstříc se zatvrzelou a odhodlanou myslí, která, jak se ukázalo, mířila k pomstě, neboť z jeho jediného srozumitelného výroku vyplynulo, že údajně znovu vstane z mrtvých jako ,bílý muž', a to mu dodávalo odvahy." Také v jedné knize od Ungewittera, Australský světadíl (1853), se vypráví, že Papuánci na Nové Guineji mají bělochy za své vlastní příbuzné, kteří se vrátili na tento svět. - Tak se víra v metempsychózu ukazuje jako přirozené přesvědčení člověka, jakmile přemýšlí nezaujatě. Byla by tudíž skutečně tím, co Kant nesprávně tvrdí o svých třech domnělých idejích rozumu, totiž lidskému rozumu přirozeným, z jeho vlastních forem vycházejícím filosofémem; a kde se nenachází, tam byl dříve potlačen jinými pozitivními náboženskými naukami. Také jsem si všiml, že každému, kdo o ní slyší poprvé, je hned jasná. Podívejme se jen, jak vážně o ní promlouvá dokonce Lessing v posledních sedmi paragrafech své Výchovy lidského rodu. Rovněž Lichtenberg konstatuje, když charakterizuje sám sebe: „Nemohu se zbavit myšlenky, že jsem zemřel dříve, než jsem se narodil." Dokonce přespříliš empirický Hume říká ve svém skeptickém Pojednání o nesmrtelnosti na str. 23: „Metempsychóza je tudíž jediným systémem tohoto druhu, kterému může filosofie naslouchat." (Toto pojednání bylo posmrtně vydáno v Basileji roku 1799, tak totiž byla zachráněna obě významná díla jednoho z největších myslitelů a spisovatelů Anglie poté, co tam byla potlačena v důsledku vládnoucí stupidní a nadmíru opovrženíhodné bigotnosti, vlivem mocného a zpupného kněžstva, k trvalé hanbě Anglie. Jsou to všech vášní zcela prostá, s chladnou myslí provedená zkoumání obou jmenovaných předmětů.) Proti této víře stojí judaismus spolu se dvěma z něho vzešlými náboženstvími. Všechna hlásají stvoření člověka z ničeho. Navázat na to potom vírou v nekonečné trvání a parte post, je věru obtížný úkol. Ovšem podařilo se jim ohněm a

- 49 -

mečem vypudit z Evropy a z části Asie onu útěšnou pravíru lidstva - a není ještě jasné, na jak dlouho. O tom, jak obtížně to však udržovali, svědčí nejstarší církevní dějiny: většina kacířů byla oddána právě té pravíře, například simonisté, baziliáni, valenciáni, marcionisté, gnostikové a manichejci. I sami Židé se v ní částečně ocitli, jak zpravují Tertullianus a Justinus (v Dialozích). V talmudu se praví, že Ábelova duše putovala do těla Setova a pak Mojžíšova. Dokonce pasáž v bibli, Mat. 16,13-15, dostane rozumný smysl jen tehdy, rozumíme-li jí jako vyslovené za předpokladu dogmatu metempsychózy. Lukáš, který je má také (9,18-20), ovšem dodává: ...δτι προφήτης τις των αρχαίων ανέστη (...že vstal z mrtvých některý z dávných proroků),19) podsouvá tedy Židům domněnku, že by tak starý prorok mohl ještě znovu se vším všudy vstát z mrtvých, což by byla do očí bijící absurdita, neboť přece věděli, že již šest set až sedm set let leží v hrobě, a tedy se již před delší dobou obrátil v prach. V křesťanství ostatně na místo stěhování duší a odpykávání všech hříchů spáchaných v dřívějším životě nastoupilo učení o dědičném hříchu, tzn. o pokání za hříchy jiného individua. Obojí totiž identifikuje, a to s morální tendencí, přítomného člověka s nějakým dříve jsoucím - stěhování duší bezprostředně, dědičný hřích nepřímo. Smrt je velká důtka, již v koloběhu přírody dostala vůle k životu a jí vlastní egoismus. Smrt tak může být pojímána jako trest za naši existenci. (Smrt říká: jsi výsledkem aktu, který neměl být, proto musíš zemřít, abys jej smazal.) Je to bolestné rozpletení uzlu, jenž plození s tak velkou rozkoší zavázalo; základní omyl našeho bytí je tak zvnějšku násilně zničen. Je to velké zklamání. Jsme v podstatě něčím, co nemělo být - a proto přestáváme být. Egoismus spočívá vlastně v tom, že člověk omezuje veškerou realitu na svou vlastní osobu a domnívá se, že existuje pouze v ní, ve své vlastní osobě, a ne v jiných. Smrt mu říká, jak se věci ve skutečnosti mají - a říká to tak, že onu osobu zruší, takže

- 50 -

podstata člověka, jíž je jeho vůle, bude od této chvíle žít pouze v ostatních individuích, avšak jeho intelekt, který sám náležel jen jevu, tj. světu jako představě, a byl pouhou formou vnějšího světa, potrvá právě také jen v bytí představy, tj. v objektivním bytí věcí jako takovém, tedy jen v bytí dosavadního vnějšího světa. Celé jeho já tedy od nynějška žije jen v tom, co do této chvíle nazíral jako ne-já, neboť rozdíl mezi vnějším a vnitřním zaniká. Připomínáme zde to, že lepší je ten člověk, který mezi sebou a ostatními nedělá velký rozdíl, nechápe ostatní lidi jako absolutní ne-já. Pro špatného člověka je však tento rozdíl velký, ba absolutní - jak jsem to rozvedl ve vyznamenaném spise o základech morálky. Podle míry tohoto rozdílu vypadá také míra, v jaké může být smrt nahlížena, jako zničení člověka. Vyjdeme-li však z toho, že rozdíl mezi „mimo mě" a „ve mně" je jako prostorový založen na jevu, ne na věci o sobě, není tedy absolutně reálný, pak budeme ve ztrátě vlastní individuality spatřovat jen ztrátu jevu, tedy jen zdánlivou ztrátu. Ať již má onen rozdíl v empirickém vědomí tolik reality, kolik chce, nejsou z metafyzického hlediska v podstatě nijak rozdílné věty: „já zanikám, ale svět trvá" a „svět zaniká, ale já trvám". Přes to všechno je smrt velkou příležitostí nebýt už já jistěže pro toho, kdo jí využije. Během života je vůle člověka nesvobodná, člověk jedná podle svého neměnného charakteru, lidské jednání je spoutáno řetězcem motivů a určováno nutností. Každý ale má ve svých vzpomínkách velmi mnohé, co učinil a s čím není sám se sebou spokojen. Kdyby žil nadále, tak by díky neměnnosti charakteru jednal i nadále stejným způsobem. Tudíž musí přestat být tím, čím je, aby mohl ze zárodku své podstaty vzejít jako nový a jiný. Smrt proto uvolňuje pouta - vůle se stává opět svobodnou, neboť svoboda je v esse, nikoli v operari. Finditur nodus cordis, dissolvuntur omneš dubitationes, eiusque opera evanescunt (rozsekne se uzel srdce, zmizí všechny jeho pochyby a jeho

- 51 -

činy se rozplynou) je velmi známý výrok z véd, který všichni védántikové hojně opakují.20) Umírání je okamžikem osvobození od jednostrannosti individuality, jež netvoří nejvnitřnější jádro našeho bytí a jež je myslitelná spíše jako jistý druh pochybení onoho bytí. V tomto okamžiku nastává znovu pravá, původní svoboda a v tomto smyslu může být okamžik smrti pokládán za restitutio in integrum, tedy navrácení do původního stavu. Odtud asi klid a mír ve tváři většiny zemřelých. Klidná a mírná je zpravidla smrt dobrého člověka, ale zemřít skutečně ochotně a rád - to je výsadní právo těch, kteří rezignovali, těch, kteří se zřekli vůle k životu a odmítli ji. Neboť jen takový jedinec chce zemřít skutečné, a ne pouze zdánlivě, a nežádá tedy dalšího trvání své osoby. Bytí, jaké známe, se ochotně zříká; co bude místo něj, není v našich očích ničím, protože naše bytí, vztažené k onomu jinému bytí, není ničím; buddhistická víra to nazývá nirvána, tj. vyhaslý. (Etymologie slova nirvána se udává různě. Podle Colebrooka (Transactions of the Royal Asiatic society, sv. I, str. 566) pochází z Wa, vanout, jako vítr, s předcházející negací Nir, znamená tedy bezvětří, jako adjektivum však vyhaslý. Také Obry v Du Nirvána Indien říká na str. 3: Nirvanam en sanscrit signifie a la lettre „extinction", telte que celle ďunfeu. (Nirvána v sanskrtu znamená „vyhasnutí", jako je vyhasnutí ohni). - Podle Asiatic Journal (sv. 24, str. 735) se to vlastně nazývá nera-wana, od nera bez, a wana - život, a význam by byl annihilatio (anihilace, zničení, proměnění v nic). Ve Výchoáním monasticis-mu od Spence Hardyho je na str. 295 nirvána odvozována od wana hříšná přání, s negací nir. I. J. Schmidt ve svém překladu Dějin východních Mongolů (str. 307) říká, že sanskrtské slovo nirvána se v mongolštině překládá frází, která znamená odloučený od strastí, uniknuvší strasti. - Podle přednášek téhož učence na petrohradské akademii je nirvána opakem sansary, což je svět neustálých znovuzrození, chtíče a touhy, smyslového klamu a nestálých forem, rození se, stárnutí,

- 52 -

nemocí a umírání. - V barmštině je slovo nirvána, podle analogie s ostatními sanskrtskými slovy, přetvořeno na nieban a je překládáno jako úplné zmizení. Viz Sangermanovo Popsání říše barmské (překl. Tandy, Řím 1833, § 27). V prvním vydání z roku 1819 jsem i já psal nieban, protože jsme tehdy znali buddhismus jen ze sporých zpráv od Barmánců.

Poznámky: 1) Platón: Faidón 81 A. Širší souvislost (80E-81A): Jestliže se duše naprosto osvobodí a nelpí na těle, protože se s ním nespojila k životu z vlastní vůle, naopak jestliže se snaží oprostit se od něj a soustředit se sama na sebe, protože na tom má trvalý zájem - tedy právě taková duše je ta správně filosofující a se skutečným zájmem o to, jak snadno zemřít. Je to vlastně takový výcvik ve smrti. 2) Známý studentský pijácký motiv (sr. Gaudeamus igitur, iuvenes dum sutnus), tradovaný z antických náhrobních nápisů, poprvé doložený řecky u Strabóna (14,5,9) a Arriána(2,5,4). 3) Cicero: Obrana Milonova 34. Přesná citace: Etenim si in gladiatoriis pugnis et infimi generis hotninum condicione atque fortuna timidos et supplices, et, ut vivere liceat, obsecrantes etiam odisse solemus: fortes et animosos ac acriter ipsos tnorti offerentes servare cupimus, eorumque nos magis tnise-ret, qui nostram misericordiam non requirunt, quam qui Ulam efflagitant, quanto koc magis inforiissimis awbusfacere debe-mus? - Při gladiátorských zápasech, u lidí z nejnižších vrstev a v nejubožejším postavení, se stává, že cítíme odpor vůči bázlivým a zkroušeným, kteří škemrají, aby mohli zůstat naživu, a naopak toužíme, aby se nic nestalo těm, kteří jsou stateční, odvážní a jdou odhodlaně smrti vstříc. Bývá nám víc líto těch, kdo se o naši lítost neprosí, než těch, kdo o ni žadoní. Tím spíš je takový postoj žádoucí u řádných a statečných

- 53 -

občanů. 4) Diogenés Láertský 10,27 5) Ilias 5, 304. Širší souvislost (překlad R. Mertlíka): Hned uchopil rukou syn Týdeův balvan nesmírně těžký a velký - dva muži by sotva ho nesli, jací jsou nynější lidé - syn Týdeův snadno jím mával. 6) Ílias 6, 146. Širší souvislost (překlad R. Mertlíka): Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé: listí setřásá na zem van větru, ale vždy nové vyráží pučící les, když jarní zas nadchází doba; stejně tak lidský rod - ten vzniká a zachází zase. 7) Stobaios: Eklogy 1,21 8) Empedoklés 1,11; cit. podle Plútarchos: Řeč proti Kolótovi 12 9) Výrok s nesmírnou popularitou v pozdní antice, tradovaný na základě římského verše (Persius: Satiry 3,84) doslovného znění: De nihilo nihil, in nihilum nil posse reverti. Existuje starší verze lucretiovská, vycházející z Epikura (epikurovský výrok, citovaný u Diogena Láertského). 10) Werke, Strassburg 1603, sv. 2, str. 6 11) Začátek slavné Horatiovy Poetiky neboli Listu k Pisonům (Horatius: Epistulae 2,3); plné znění: Humano capiti cervicem pictor equinam iungere si vellet et varias iunducere plumas undiqne colhtis membris, ut turpiter atrum desinat in piscem tnulier formosa superne; spedatutn admissi risum teneatis, amid? - Kdyby chtěl malíř přimalovat k lidské hlavě koňský krk a pestré peří k údům posbíraným bůh-víodkud, takže by krásná ženská hrud přecházela dole v odpornou rybu, a kdyby vás pak přizvali, abyste se na to podívali, myslíte, přátelé, že byste se dokázali nesmát? 12) Iru Transactions of the Asiatic London Society, sv. I, str. 577 13) Hermes Trismegistos, cit. podle Stobaiových Eklog 1, 43,6 14) Tabuová jazyková hříčka, užívaná na náhrobních nápisech.

- 54 -

15) Bichat, M. F. X.: De la vie et de la mort, čl. 6, § 2 16) Viz například Manual of Buddhism od Spence Hardyho, str. 162 17) Burnet, Th., in Beausobre: Histoire du Manichéisme II, str. 391 18) Caesar: Commentarii de bello Gallico VI. - A. Pictet, Le mystěre des Bardes de l'íle de Bretagne, 1856 19) Plné znění podle ekumenického překladu: ...otázal se jich: Za koho mne zástupy pokládají? Oni mu odpověděli: Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků. 20) Sancara: O theologúmenech védántiků, str. 37 - Oupnekhat, sv. I, str. 78 a 387 - Colebrook Miscellaneous essays, sv. I, str. 363

Arthur Schopenhauer

O SMRTI Vydalo nakladatelství „Zvláštní vydání..." Čestmír Kocar, Údolní 21, Brno. Přeložila Helena Veselá. Κ vydání připravily Alena Čadrnová a Andrea Poláčková. Ilustroval Laco Garaj. Reprodukce Studio 2D, Brno. Latinské a řecké citace přeložil a poznámkami opatřil Petr Peňáz. Vytiskl Kpress Rozstání, okr. Prostějov.

L. P.1996

- 55 -