Apoštolové národa ᴥ ᴥ ᴥ

A

poštolové národa

Palacký (Petr) – Pelcl (Jakub) – Marek (Jan) – Jungmann (Ondřej) – Puchmajer (Filip) – Šafařík (Bartoloměj) – Kramerius (Matouš) – Dobrovský (Tomáš) – V. Nejedlý (Jakub Alfeův) – J. Nejedlý (Tadeáš) – Kollár (Šimon Horlivec) – Milota Polák (Jidáš)

ᴥᴥᴥ ADÁMEK, Bohumil: SALOMENA 1885 Drama lásky a pomsty, které se odehrává v době stavovského odboje. Pan Lobkovic s Ledronem se objeví v domě sochaře Zoana da Ponte, který nesmírně žárlí na svou mladou a vábnou ženu. Za nedlouho přijdou další hosté, kteří byli pozvání Lobkovicem. Všichni vedou debatu o tom, kdo bude hrát dívčí roli, alegorii Krásy, v jejich hře. Chtějí, aby to byla Salomena. Zoan to rázně odmítá. Ferraboscovi se nelíbí, že je Lobkovic pozval, aniž by o tom pán domu věděl. Chtějí spolu zápasit, ale Ferrabosco ustoupí, protože nechce soupeřit v domě hostitele. Přiběhne Beppo a křičí, že se stala vražda. Mezitím však Lobkovic uvidí Salomenu a přísahá Ledronovi, že se ještě dnes vrátí. Salomena spatří stavovského důstojníka Hroznatu, svého bývalého milého. Mluví spolu a ona pak pronásledovaného zachrání: ukryje ho v manželově dílně. V sadě jsou dva mrtví, ale Beppo prý viděl tři (I. dějství). Salomena mluví s Peisserovou a nechá ji vyvést Martucciou. Pak opět mluví s Hroznatou a rozhodne se pomoct ostatním lidem. Hroznata jí dá zprávu, kterou má později předat tomu, kdo jí ukáže prsten, který dala Hroznatovi. Pod okny začnou jezdci zpívat serenádu, která je určená pro Salomenu. Žárlivý Zoan chce, aby jednoho

střelila, protože si myslí, že ho s ním žena podvádí. Salomena odmítá a tak vystřelí sám Zoan. Trefí však jen koně (II. dějství). Ferrabosco i Lobkovic uzavřeli mír a slaví. Pozvali i Zoana se Salomenou. Spatio kulhá a Zoan se dovtípí proč. Objeví se Doupovec a ukáže Salomeně její prsten. Zoan si toho všimne a začne se jí vyptávat a ženu urazí. Ta před všemi řekne, že se manžela vzdává (III. dějství). Zoan vyzvídá od Martuccii, jak to bylo s tou Peisserovou, a chce po ní, aby prohledala Salomeně ložnici. Najde tam pouzdro se zprávou a přečte si ji. Rozkacený manžel si nechá zavolat vojína a ten mu řekne, že v sadě byli tehdy tři neznámí. Pak mluví s Beppem a ten mu všechno přizná. Zoan tedy zjistí, že to byl Hroznata. Řekne pak Salomeně, že o všem ví a že byl Hroznata pověšen. Salomena se mu přizná, že Hroznatu milovala. Manžel jí pak řekne, že sok žije, ale musí se zabít buď sám, nebo ho má zabít ona. Večer Hroznata přijde k nim a Salomena musí nalít víno a do jednoho poháru dát jed. Nakonec se z otráveného poháru napije sám Zoan a umírá (IV. dějství). Všichni jsou opět v domě a chtějí dořešit roli ve hře. Dozvídají se, že je pán domu mrtvý. Ferrabosco Salomeně řekne, že ví o jejím zločinu. Hroznata je zhnusen jejím zákeřným travičstvím, vyzývá ji, aby prchla. Odboj se konat nebude, vzpoura je prohraná. Ona chce jít s ním, ale on odmítá. Lobkovic navrhuje, aby se za něj mladá vdova provdala. Salomena však odmítá. Císařský komisař Berka násilím prohledává jejich dům. Rebel Hroznata se nakonec sám doznává a vydává se úřadům. Z manželovy smrti je obžalována Salomena a má být zatčena, než se vše vyřeší. Ona však vypije jed a umírá: prozrazuje, že otrávila manžela pro to, aby ochránila Hroznatu a napomohla zachovat tajemství stavovského odboje. Nakonec přichází její otec, zvonař Jaroš a prosí dceru o odpuštění. Ona ho však už neslyší… (V. dějství). Hra měla být součástí oslav otevření činohry Národního divadla v Praze (1883). Námětem je protihabsburské povstání roku 1547. Drama se odehrává v době stavovské revolty a mělo i přes dobové rozpory velký úspěch. Hra se však nakonec nestala součástí oficiálních oslav; zřejmě proto, že její zrealizování na jevišti nebylo jednoduché. Salomena plně odpovídala tehdejšímu pojetí, jak jej propagoval v evropské dramatice teoretik Sarcey („zdivadelnění divadla“, tedy snaha učinit z tohoto druhu umění především pompézní a efektní podívanou, která bude založena na nákladných kostýmech, kulisách a okázalé

39

produkci – davové scény, triumfální pochody, zapojení hudby). Drama získalo akcessit „ceny slovanské“. V tištěné podobě hru poprvé vydaly Květy roku 1884. Divadelní kritik Jan Neruda nevěnoval Salomeně, ani Adámkovi významnější zmínku. Vydání: 1885. hlm ARBES, Jakub: MODERNÍ UPÍŘI 1879 Sociální román, jedno z nejlepších děl českého publicisty a prozaika. Vážený majitel pražského mlýna, Kryštof Bohutínský, se ocitá na pokraji krachu. K jeho nepříznivé situaci velmi výrazně přispívá jeho syn Edmund, který se jeví jako hýřivý floutek, bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, často se zadlužuje a jeho dluhy pak musí splácet jeho otec. Bohutínský však svého syna považuje za schopného obchodníka, a tak mu zařídí v Plzni vlastní závod. Zde se Edmund seznamuje s obchodníkem Kaftanem a jeho dcerou Julií, která se do mladíka zamiluje. Julie chce strávit nějaký čas v Praze, a proto se Edmund domluví se svým otcem, že Julii a jejího otce ubytují ve svém domě. Kaftan a Bohutínský, oba „ze staré školy“, vystupují jako poctiví a zásadoví muži. Mají se ve vzájemné úctě. Avšak Edmunda nepovažuje poněkud podivínský host za vhodného partnera pro svou dceru. Starý Bohutínský požádal pana Kaftana o půjčení peněz. Kvůli Edmundovi, mu tyto peníze však Kaftan nedá, s hostitelem se pohádá a chystá se opustit Prahu. Edmund lstí přinutí Julii, aby vlastního otce o tyto peníze okradla. Krádež je odhalena a peníze se najdou u Edmunda v pokoji. Když ho obviní z krádeže, řekne Edmund, že všechno plánoval, že krach jeho otce byl jeho cíleným záměrem. V této chvíli vstupuje do děje Edmundův přítel a rádce Esdavi, který byl po celou dobu příběhu nenápadnou postavou v pozadí dění. Esdavi se přikláněl k názorům anglického národního hospodáře Malthuse („Člověk, který se byl zrodil ve světě již obsazeném, … nebo člověk, jehož práce může společnost postrádati – nemá nejmenšího práva na nejnepatrnější část potravy; takový člověk jest na světě skutečně přespočetný. O velké hostině přírody nebyl pro něj žádný talíř uchystán.“) Esdavi se přiznává, že Edmunda navedl, aby se pomstil přítomným obchodníkům za to, že se na počátku svého podnikání oba dopustili prohřešku. Kaftan nechal kdysi propustit muže, který se ho v nouzi ujal, protože se zamiloval do manželky

svého dobrodince; neprávem ho obvinil ze špatných skutků, a poté zaujal jeho místo. Tento muž pak musel se svou ženou a jediným synkem žebrat, aby nakonec spáchal sebevraždu. Tak zůstala žena sama s dítětem. Jednoho dne ji okradl o chleba, který pro sebe a svého syna vyžebrala – Bohutínský, otec Edmunda. Ztýraná žena záhy poté zemřela a z dítěte se stal sirotek. Tím dítětem byl právě Esdavi, který se Kaftanovi a Bohutínskému pomstil tak, že z Edmunda vychoval „moderního upíra“. Edmund se rozčílí a napadne Esdaviho, shodí ho ze schodů. Bohutínský s Kaftanem se shodnou, že by se jejich děti měly vzít. Julie je však zklamána z chování svého milého, jenž zneužil jejího poblouznění, a sňatek odmítá. Poprvé byli Moderní upíři vydáni časopisecky ve Světozoru, kde byli otiskováni od 4. ledna do 13. června 1879. Někteří badatelé soudí, že bylo ovlivněno životní zkušeností autora (výpověď z Národních listů). Tuto prózu autor nejprve označil jako povídku a později jako román. Dílo je žánrově označováno jako „obraz obchodního života pražského“ a vzniklo bezprostředně po Kandidátech existence. Kompozičně jsou si tyto prózy velmi blízké. Kompozice založena na důmyslném navozování záhad a jejich postupném vysvětlování, je podobná romanetu. Jsou zde zobrazovány sociální poměry vyšších tříd. Autor podává kritický obraz zejména pražské obchodní společnosti. Zobrazuje zde typ nečestného, dravého podnikatele, tzv. „moderního upíra“, který je bezohledný k ostatním, okrádá je a ničí. Přičemž se objevují dva druhy upírů, jedním jsou lichváři, kteří sají z lidí peníze (postavy typově odlišné: uhlazený elegán i komická karikatura), a druhým zde byl Edmund, který cíleně ničil svého otce. Autor působil také jako dramaturg Prozatímního divadla, dílo bylo jako jedno z mála Arbesových prací převedeno do jevištní podoby. Přední český herec Vojan vždy velice litoval, že nebyla hra realizována v Národním divadle. Vydání: 1900, 1960, 1969. nyk ARBES, Jakub: NEWTONŮV MOZEK 1877 Jedná se o nejvýznamnější Arbesovo romaneto s utopistickým prvkem. Hlavními postavami jsou vypravěč a jeho nejmenovaný dlouholetý podivínský přítel, kolem něhož se celý pochmurný a napínavý příběh točí. Protože v době studií přítel vedl soukromé

40

vědecké bádání (zajímal se také o eskamotérství) a studium zanedbával, byl poslán otcem do armády. V písemné komunikaci přítel autora požádal o to, že kdyby padl, nemá truchlit, ale má uspořádat hostinu na jeho počest. Učiní-li tak, s přítelem se ještě jednou setká. Zanedlouho dostane vypravěč dopis od farmáře z Nechanic (ves nedaleko Hradce Králové) ať přijde identifikovat těžce raněného důstojníka. Autor v raněném pozná svého přítele, který během následujících pár hodin umírá. Po několika měsících truchlení uspořádal slíbenou oslavu, ale nikdo z pozvaných přátel nedorazil. Odebral se tedy domů, a když usínal, ve dveřích se objevil jeho přítel. Vysvětlil mu, že zemřelý byl důstojník jemu velice podobný. Dále přítel vypravěče pozval na oslavu, kterou nechal uspořádat v zámku knížat Kinských, kde hodlá hosty seznámit se svým nejlepším eskamotérským vystoupením, které plánoval již dlouhá léta. Autor se vydal do zámku, tam se na pár hodin ztratil v ponurých zámeckých chodbách (to bral jako součást přítelovy eskamotáže), až nakonec objevil hledaný sál, kde již bylo kolem dvou set hostů. Začalo představení. Uprostřed místnosti se objevila rakev s přítelovým tělem, na níž bylo poprvé uvedeno přítelovo jméno – Bedřich Wünscher. Ve chvíli obživl, a bez vysvětlení svého zmrtvýchvstání seznámil hosty s tím, že odcizil uchovaný Newtonův mozek a vyměnil ho se svým, díky čemuž sestavil stroj času. Cestování do minulosti je způsobeno tím, že stroj umožňuje let vesmírem rychlejší než světelný paprsek, a tak je možné sledovat dějiny uchované ve vesmírném záření. Následuje přítelova filosofická úvaha o lidském životě, rozumu, pokroku. Poté společně s vypravěčem (jediným dobrovolníkem) cestují ve zpětném chodu historií od současnosti až po daleký pravěk. Tato cesta ukazuje dějiny lidstva jako nepřetržitý sled vražedných bojů. Na konci cesty dojde k poruše stroje a oba pasažéři se i se strojem zřítí. V tom se vypravěč probudí. Matka ho seznámí s tím, že byl tři dny bez sebe, a celé to tedy byl pouhý sen (?). Arbes byl jistě ovlivněn bombastickým nástupem J. Verna a C. Flammariona do literatury i voláním Jana Nerudy po českých ekvivalentech takového populárního čtení. Newtonův mozek je zajímavý a pro dobu svého vzniku výjimečný tím, že se v něm kombinují prvky dvojí fantastiky, a to fantastiky románu hrůzy a vědecké utopie. Prvek hrůzostrašnosti Arbes převzal z děl E. A. Poea, která mu imponovala svým tajemným a napínavým námětem, a také rozporem snu a skutečnosti. Děs

a napínavost je uplatňována motivy jako např. bloudění v temnotách záhadných chodeb, oživení mrtvoly, nebo třeba libovolná výměna mozku. Prvek utopický, který je v díle demonstrován strojem času, zřejmě Arbes převzal z vědeckotechnických děl J. Verna, jež k nám v této době pronikala (vůči tomu se ale autor ohrazoval). Tento utopistický živel v Arbesově díle je prvek nový, lišící se zásadně od vědecké fantastiky romanet předchozích. Jeho další díla se však již tímto utopistickým rázem nevyznačují (až Poslední dnové lidstva z roku 1895). V hlubokomyslném monologu hlavního hrdiny Arbes představuje svůj protiválečný postoj. Jeho pojetí vývoje dějin (sled válek), vychází z darwinovské teorie boje o život, v němž obstojí silnější. Arbesovo hledisko je však zároveň obhajobou humanistického názoru, prodchnutého optimistickou vírou v sílu rozumu, která vymaní lidstvo z pout pudové krvežíznivosti. Nejen Newtonův mozek, ale celkově Arbesova romaneta byla čtenáři velmi dobře přijímána, neboť dostatečně ukájí čtenářskou lačnost po napínavých, fantastických, exotických námětech, tento fakt ovšem vedl až ke stereotypnímu přístupu k jejich autorovi. Romaneto bylo později přeloženo do francouzštiny a bylo zařazeno do antologie, která měla ve Francii prezentovat moderní českou literaturu, sklidilo pozitivní ohlas. Vydání: 1964, 1975 (in: Romaneta), 1989, 2007 (in: Romaneta). bíl ARBES, Jakub: POSLEDNÍ DNOVÉ LIDSTVA 1895 Pozdní romaneto znamenající kvalitativní i filozofický posun v tomto žánru. Příběh začíná dlouhým popisem Kajetánského chrámu, kterým vypravěč postupně prochází. Všímá si interiéru, zejména však zpovědnice, ze které je vidět kazatelova ruka, kterou je zaujat nejvíce – z jejích pohybů se domýšlí, jaké zpovědní tajemství svěřuje knězi žena. Po skončení zpovědi, během kázání (Mt 13, 44 – 52), kdy se venku rozpoutá bouře, vtrhne do chrámu dříve zpovídaná žena a kříčí – „Filipe!“ Po malé chvíli je vyvedena a umístěna do blázince, pro stavy šílenosti. Několik dní uplynulo a vypravěč, který zabloudí do míst, která si pamatuje z matné dětské vzpomínky na rok 1848, se potkává s kazatelem Ondřejem Vambeřickým, jež mu vypráví o své předchozí práci tajemníka pro hraběte Jiřího Buquoye a oné ženě z kostela, která znala i jeho bratra Filipa. Během rozhovoru se

41

dovídá o ženině nešťastném manželství, naplněném jen z čekání na svého zaměstnaného manžela. Čím více byla sama, tím více se prohlubovaly její pocity neúplnosti a nicoty. Jako každý večer, kdy žena uléhala ke spánku, byla tentokrát vyrušena. Kroky, kterými vstupoval do místnosti kantor Filip Vambeřický – kazatelův bratr a její častý host a přítel. Žena v naprostém úleku upadla do šoku a omdlela. Z oné noci si nepamatovala vůbec nic a pronásledovaly ji ty nejčernější myšlenky z možnosti spáchané nevěry. Její psychický stav se zhoršoval a v momentu, kdy zjistila své těhotenství, byla si naprosto jistá, že dítě je právě Filipovo. Žena se postupem času dočista pomátla, stala se silně věřící až bigotní, a došlo k onomu hysterickému záchvatu v chrámu. Čtenář se opět dostává k rozhovoru vypravěče a kazatele, který vypráví o nalezeném dopisu od Filipa. Ten v něm lituje svého drzého činu, avšak kazatel Vambeřický tomuto dopisu nevěří a rozhodne se ženu vyléčit. Vypráví o svém prvním setkání s geniálním vizionářem Buquoyem, jeho dokonalých vědeckých postupech a celý rozhovor prostupují úvahy o společnosti, léčebných a psychologických metodách, vědě, ale i filozofických úvahách. Kazatel hledá spis od Buquoye, na základě kterého, se snaží ženu vyléčit, avšak marně. Díky poutavému kazatelovu vyprávění projeví i vypravěč J. A. zájem na jeho nalezení a vypraví se do léčebny za lékařem, se kterým tento experiment probírá. Po několika dnech, kdy se snažil věnovat své práci a celý experiment pátera nechat být, byl lékařem opět pozván. Tentokrát se ovšem stal svědkem rozmluvy mezi Vambeřickým a nemocnou ženou. Té byl ukázán právě dopis od Filipa, jako důkaz, že není otcem jejího dítěte. I přes velkou snahu o úspěšnost celého experimentu, žena začala blouznit a páterovi nezbylo nic jiného, než prohlásit experiment za neúspěšný. Zdá se však, že záchvaty vyvolával u ženy zcela prostý fyzikální spouštěč – prvně v chrámu jí visela nad hlavou svíce věčného světla, v ordinaci pak byla nad její hlavou zavěšena lampa. Ženin mozek se tak snad pouze přehříval. Postupem času, v červenci následujícího roku, páter Vambeřický umírá na mrtvici a vypravěč se snaží rozluštit nalezený spis. Nakonec ale práce na rukopisu zanechává a vrací se k němu až po několika letech, kdy je svědkem pohřebního průvodu, právě zemřelé duševně narušené ženy. Spatří jejího manžela i syna, který je svému otci zřetelně podobný. Během rozšifrování spisu, přišla na J. A. únava a začal podřimovat. Ve snu k němu vstupuje páter Vambeřický a vypravěč prochází Prahou,

kde se setkává a hovoří s mnoha lidmi, jak s cizími, tak sobě blízkými. Má nastat konec světa, avšak není ohlašován katastrofami, ale naopak euforií – zvyšující se množství kyslíku v atmosféře probouzí přírodu k nebývalému vitálnímu elánu (úroda několikrát za rok) a lidské mozky vede k rozluštění dosavadních problémů politických, vědeckých a k umělecké tvořivosti. Nakonec se ze svého snu vypravěč probouzí a pročítá rozluštěný spis hraběte Buquoye, promlouvající o utrpení a posledních dnech lidstva. Vzhledem k velké literární obratnosti a nápaditosti se Arbes dokázal stát redaktorem Národních listů, kdy díky této pozici mohl bojovat proti vídeňské vládě v období vyhrocených bojů v letech 1868 – 1873. Nesčetněkrát proto stanul před soudem, či se ocitl ve vyšetřovací vazbě. V době největší perzekuce tisku, byl nakonec poslán na 13 měsíců do vězení v České Lípě. Trpce vyhrocená doba a tendence, co největší cenzury tisku, vedla i ke konfiskaci obálky k romanetu Poslední dnové lidstva – znázorňující zánik Prahy a zejména trosky místodržitelského paláce. Ta zobrazovala právě Arbesův postoj ke společenskému dění a neočekávání pomoci, od kohokoli jiného. Romaneto Poslední dnové lidstva je složité pro svou komplikovanou kompozici, kdy se Arbes v určitých úsecích vrací do minulosti, ale zároveň dějovou linii prokládá úvahami o životě a společnosti. Díky tomuto rozvětvenému pohledu a naprosto nejednoznačné pointě, umožňuje vyjádřit právě svůj postoj ke společenským poměrům. V knize dává najevo i svůj názor na ještě zcela nedokonalou lékařskou vědu, na strach z apokalyptického zániku život, ale i celkový obraz toho, jak nedořešené psychické problémy, a moc náhod, může vyústit v naprostou katastrofu. Na Arbesovu dokonalou schopnost proplétat realistický děj romantickým pozadím, poukazoval i jeho dobrý přítel, dřívější učitel Jan Neruda: „Arbes líčí jen a jen pravdu, byť v rouše nejfantastičtějším! (…) s velkými snahami i velkým zklamáním – jak už v životě bývá.“ Vydání: 1911, 1926, 1985. opr ARBES, Jakub: SVATÝ XAVERIUS 1872 (rukopis), 1873 První text spadající k žánrovému novotvaru romaneta. Vypravěč uvedl příběh připomínkou svého kreslířského nadání, které však ze vzdoru opustil, aby studoval reálné vědy. Z náklonnosti k

42

výtvarnému umění se však po letech stal průvodcem svého přítele, významného malíře, po pražských chrámech, kde tento studoval významné české malby, neboť chtěl vydat jakousi popularizaci o neprávem opomíjeném českém malířství. V Chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně oba obdivovali jmenovitě Balkův oltářní obraz Umírajícího svatého Xaveria (malíř poznamenal již tehdy cosi o „ztuhlosti a zdřevěnělosti“ v koncepci, ale nedovolil si usoudit, zda je náhodná či úmyslná). Před rozloučením zaúkoloval přítel vypravěče, aby dál studoval české malířství, protože bude spolupracovat na onom publikačním projektu. Tento velkolepý záměr však brzy upadl v zapomenutí – pro zaneprázdněnost či nezájem. Vypravěč byl sice novinářem a musel se starat o vlastní živobytí, ale přemítání o malířství ho neopustilo: proto se jednoho večera odebral do Sv. Mikuláše, aby si Balkův obraz znovu prohlédl. Nad obrazem pak meditoval: „Avšak dívajícímu se na obraz nenapadlo mi, čím muž ten byl a čím prospěl nebo uškodil pokroku lidstva; viděl jsem v něm pouze umírajícího člověka skalopevné víry, v kterémž byl nalezl svou spásu.“ V pustém kostele posléze zůstal jen on a jakýsi neznámý muž. Kostelník již chrám zamkl, když si vypravěč plně uvědomil dosah, který může mít skutečnost, že tu bude přes noc zamčen s cizím člověkem, proto vyšel ze zpovědnice, odkud si prvně tajemného muž prohlížel, ale v tom došlo ke střetu s neznámým. Ihned si také uvědomil, že muž a světec na oltáři jsou si podobou naprosto identičtí: „Spočívaloť v obou cosi nevýslovně trpkého a přece zase cosi neodolatelně přesvědčujícího, že nelze nabyti klidu a dojíti spasení jinak kromě skálopevnou vírou, že myšlenka, kterou se zanášíme a která je nám vším, posléze přece stane se skutkem, byť byla i lživou a klamnou…“ Proč se však začali dva muži skoro prát? Neznámý totiž vyskočil blíž k oltáři a obraz si soustředěně prohlížel, pak vytáhl z kapsy kružítko, vypravěč, který si myslel, že viděl nůž a že dotyčný chtěl obraz zničit, vrhl se k němu a došlo ke krátké potyčce. Záhy se situace vysvětlila jako omyl: neznámý předkložil zdůvodnění, že chtěl udělat přesnou kopii mistrovského díla. Vypravěč však pokládal mužovo vysvětlení za nevěrohodné, což neznámý připustil, ale zároveň rozhodně odmítl sdělit pravé pohnutky svého počínání. Nabídl pak vypravěči smír a pomocí klíče od sakristie, který vlastnil, oba muži opouštějí chrám, neznámý nabídl, aby jej vypravěč doprovodil do jeho bytu a tak se přesvědčil o jeho neúhonnosti. Ve svém spartánsky prostém příbytku ho vyzval „morous“ k další návštěvě. Za několik týdnů zvítězila

vypravěčova zvědavost a vypravil se za tajemným znovu: vyrušil sice neznámého ze studia matematiky, ale vzájemné sympatie záhy stály u zrodu jejich přátelství. Neznámý byl chudý Pražan, úředník středních let. Z hlediska frenologického bádání jistě klamal tělem: jeho povaha je klidná, tichá a mírná, tento nenápadný soustředěný samotář „železné logiky“ dovedl však být i zaníceným, ba ohnivým. Zabýval se zkoumáním náhody z vědeckého hlediska a vypravěč nabyl občas názoru, že soudnost muže byla dosti vratká a že neznámý podléhá přílišné obrazotvornosti. Příhoda, která je seznámila v chrámu, byla tabu, protože o ní neznámý odmítal mluvit. Jednou však přece vypravěč podotkl cosi o podivuhodné shodě podoby přítele a světce z obrazu. Ten přisvědčil a podotkl, jak hrůzným zážitkem pro něho bylo toto zjištění. Načež tuto podobu obšírně objasnil rodovou historkou. V rodině neznámého přecházela z generace na generaci náboženská bigotnost počínající u hrdinovy babičky, která v dětství posluhovala u podivínského malíře Balka. Dítě tehdy bdělo u umírajícího umělce, který žehral na to, že se minul cílem svého života. Balko vyzval dívku, aby si zapsala, co jí nadiktuje: „Obraz umírajícího svatého Xaveria nebyl malován pouze pro oko a pro povznesení mysli zbožných křesťanů. Je v něm více, nežli bývá v obrazech největších mistrů, je v něm cosi, nad čímž by tisícové s pohrdáním krčili ramenoma, z čehož však by přece mohla vzejíti spása milionům… Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství v obrazu skryté vypátral a komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva. Jediné však věci je především třeba: Vytrvalosti a železné vůle. Kdo těmito obrněn bude před obrazem dlíti, by vypátral tajemství obrazu, tomu svatý Xaverius zjeví neocenitelný poklad.“ Hrdina ujištil, že citoval doslovně vypravování babičky, které mu vyprávěla často jeho matka, ale nebyl sto říct, co si babička přimyslela. Diktovaný záznam Balkova poselství však existoval. Malíř odkázal rodině dítěte, ke kterému pojal takovouto důvěru, jakýsi úrok, který pobíral ještě neznámý, když celou věc vypravoval vypravěči. Babička a posléze i matka neznámého byly poutány k obrazu posvátnou úctou, hrdina byl dokonce po světci pojmenován, a zbožnost vrcholící v těhotenství Xaverovi matky byla prý příčinou podivuhodného přenesení podoby. Přítel poznamenal, že je to ale jen jeho nevědecká domněnka. Naslouchající

43

vypravěč byl přesvědčen, že hrdina zdědil spíše chorobu mozku, v tomto smyslu se také vyjádřil, což způsobilo roztržku a odmlku obou přátel. Po několika dnech však Xaver vyhledal vypravěče sám a jevil nápadné nadšení z publikace matematického pojednání o srovnání nesourodých pojmů. Poté nastal v chování hrdiny další obrat: ze dne na den se stal zamlklým a podrážděným, vypravěč soudil, že přítele zachvátila duševní nemoc. Avšak po několika měsících přišlo vysvětlení: přítel zvěstoval, že konečně odhalil tajemství Balkova obrazu. První reakcí vypravěče byl úlek nad šílenstvím Xaveria, sledoval však napjatě hrdinovo vyznání: již od počátku vyvolávala matčina bigotnost v Xaverovi odpor k uctívanému světci a nábožnost, v níž byl vychováván, vedla ho k hluboké filozofické skepsi („Bůh je resultující přírodních sil.“), která se posléze stala východiskem pro řešení balkovské záhady. Záhadu obrazu řešil plných dvanáct let. Po celou tu dobu studoval matematiku a exaktní vědy. První jeho rezultát ohledně celého tajemství byl negativní: poselství je jen halucinací umírajícího, ačkoliv babička i matka dlely u obrazu soustředěně mnoho let, jak si představoval Balko, ničeho nedosáhly. Pročež celý případ odložil jako nesmyslný, přesto v důsledku prostředí, v němž vyrůstal, mu myšlenka stále urputně tanula na mysli, jako fixní idea. A tehdy, po smrti matky, objevil původní list, který Balko nadiktoval babičce. A „mystická slova lístku“ přiměla ho obnovit hledání. Zkoumal Balkovu povahu (studium psychologie): zjistil, že se vzpírala lži. Dedukcí zjistil, že autorem tajemství musí být malíř sám a tajemství, že má být ukryto v malbě, a přesto se netýká přímo malby samé, protože bylo řečeno, že „je v něm více, nežli bývá v obrazech největších mistrů“. Což hrdinu vedlo opět ke zkoumání malířova života: ale krom dvou indicií (lidumilnost a záliba v přírodních vědách) na nic nepřišel. Maně sledoval obraz: „Svatý Xaverius díval se na obraze s týmž bolestným výrazem v oku tak klidně a přece zas tak trpce v neurčité prázdno, že mi bývalo mnohdy až úzko.“ Našel na něm jen onu jasně patrnou ztuhlost, ale nic víc. Tak byl náhodou zavřen na noc v chrámě. Využil možnosti prohlédnout si plátno zblízka a objevil s malbou nesouvisející bod na prsou světce, a po něm i další – na čele, na rameni, na palci levé ruky. Pokročilá tma mu zabránila probádat obraz dále, usedl do zpovědnice, kde jej přemohl spánek. Slyšel kroky černého psa, viděl černého kocoura, který se skokem na oltář změnil v trpaslíka s velkou hlavou, poté přišly dvě ženy oblečené do smutku. Nestvůrný trpaslík k ženám promluvil o

bláznění hrdiny, čímž byla pozornost všech obrácena ke Xaveriovi ve zpovědnici – hrdina v osobách poznal babičku, matku a malíře Balka a procitl. Procházel chrámem a naskytla se mu hrůzná podívaná, když byla barokní nádhera proměněna šerosvitem, vše krásné bylo náhle děsivé. Následkem nočního dobrodružství byla několikadenní hrdinova horečka. Od té doby usiloval o nerušený přístup do chrámu k detailní prohlídce obrazu. Spřátelil se s kostelníkem a ten mu zapůjčil jeden ze dvou klíčů od kostela. Hrdina nalezl celkem 37 značek na obrazu – jakési body plánu vedoucího k pokladu. Bodem výchozím stanovil hrdina bod na čele světce. Dále body spojil v lomenou čáru a tu přiložil na starý situační plán Prahy (studium geometrie a geografie): získal cestu od Balkova domu až k pokladu – na vinici Malvazinka. Ohlasem tohoto vyznání byl respekt vypravěče k intelektu hrdiny, pro něj vyhrál již nyní. Tím byla zároveň vysvětlena i předchozí náladovost přítele způsobená kolizemi v pátrání. Dvojice se rozhodla ihned vyrazit za pokladem. Vše bylo připraveno a přítel ukázal vypravěči i ukázky drahokamů, které na místě nalezl po prvním zběžném průzkumu. Za nějaký čas došli oba nerušeně noční krajinou až do osamělé rokle za městem, kde měl být poklad ukryt. Přítel byl rozčílený, vypravěč nedočkavý. I samotné místo, kde chtěl Xaverius kopat, odhadl rozumově podle podloží (studium geologie). Při kopání narazili na stavební odpad, po hodinové námaze přišel první nález různých drahokamů i bezcenných kamenů, které u přítele vystupňovaly vzrušení na maximum. Konečně narazila dvojice na plechovou krabičku a jakýsi žlutý kov. Přítel v rozrušení srazil lampu a tak vypravěč rozsvítil sirku, avšak tou nedopatřením podpálil suchou trávu opodál. Plamen náhle podivně změnil barvu a rozčílený přítel v něm ukazoval na přízrak svatého Xaveria, poté utekl pryč i s pokladem. Vypravěč vzdal pokus dohonit ho a zcela vyčerpán fyzicky i duševně vracel se domů. Od oné noci po tři roky přítele neviděl. Pátral po něm, ale bezvýsledně: nazítří po výpravě dva neznámí muži odnesli Xaveriovy věci, vypravěč se tudíž domýšlel, že tak přítel udělal, aby nemusel nikomu vysvětlovat své pohádkové zbohatnutí, tuto možnost však vzápětí nechtěl připustit. Od té doby se vypravěč věnoval již zmíněnému spisovatelství a žurnalistice, a jako odpovědný redaktor putoval záhy do vězení za prohřešky proti cenzuře – kvůli zmatkům u soudu jej přeložili z Prahy do Vídně. Před nastoupením spíše symbolického trestu (brzy měla politická provinění anulovat panovníkem vyhlášená

44

amnestie) ve vídeňské vazbě vyrozuměl přítelemalíře a společně si pohovořili o dřívějším popularizačním projektu. Malíř se vyslovil, že Češi mají již dost odborných sil k samostatné realizaci celé věci, byť se tak nejspíše stane až za řadu let. Řeč se pojednou stočila k Balkovu obrazu. Tak se vypravěč plně svěřil malíři se svým dobrodružstvím. Ve vazbě se po rozhovoru s přítelem-malířem nečekaně setkal s přítelem Xaveriem, viděl ho, jak cosi maloval stéblem do písku. Přítel vysvětlil vypravěči své zmizení: již jeden rok byl ve vyšetřovací vazbě, odsouzen byl však na sedm let pro loupež. V žaláři vážně onemocněl, věděl, že jeho stav byl beznadějný (studium medicíny). Jeho duch byl však netknut („vím, že blížící se rozklad, jemuž prostě říkají umírání, nedá na sebe již dlouho čekat, a očekávám jej klidně, abych jej mohl podrobiti ještě analyse…“). Vypravěč mu sdělil, že jeho situaci chápe: poklad byl pokládán za krádež. Ale přítel odmítl „s úsměvem člověka, znajícího záhadnou jakous záležitost, o kteréž mu někdo napovídá naivní výklad“ a uvedl vše na pravou míru převyprávěním událostí, jež se odehrály po jeho útěku z místa nálezu pokladu. Počal líčením svého naprostého přepracování a nervového vypětí v době kopání pokladu. Když se mu zdálo, že na něj dotírá přízrak světce, uprchl a bez sebe upadl do mrákot poblíž židovského hřbitova na periferii města. Po procitnutí našel poklad ležet opodál – domnělé zlato byl bezcenný kus nerostu a krabička se po zběžném ohledání (studium mineralogie) ukázala jen sbírkou minerálů. Hrdina přiznal, že bylo vše jen náhodou: první nález drahokamů i objev pokladu na rumišti. Přízrak byl způsoben klamem, v němž hrála roli nervová přecitlivělost (studium optiky) a nezvyklý plamen vznícením nerostů odhozených stranou do trávy (studium chemie), jedním dechem však Xaverius nechtěl tajemství zavrhnout („Nevěřím ničemu,“ praví přítel, „pouhá víra je mi tolik jako pouhý sen; přemýšlím však, soudím a kombinuju.“) a kdyby mohl, ihned by začal znovu, první pokus se nezdařil, toť vše. Vypravěč argumentoval náhodou – to ale hrdina razantně odmítl, princip náhody studoval a náhoda byla podle něj jen mezerou v lidském vědění. Vypravěč tedy nabídl možnost zcela jinou: možnost obrazného výkladu Balkova poselství. Pokladem byly ideální vlastnosti (trpělivost a soustředění nutné k vrcholné duševní práci). Hrdina dál protiargument: před zatčením našel list psaný Balkem, kde malíř sdělil neznámému příteli své rozčarované zjištění, že věda nepřinesla lidstvu poklid. Kdyby tomu totiž tak bylo, žil by svět v

míru a harmonii, ale věda na tento úkol nestačí, je nedokvašená a přízemní. Tak se tedy upnul alespoň k myšlence, byť klamné, které by věřil a tuto naději vtělil do obrazu. Nemocný přítel dále přiznal, že ani dnes to není lepší, i dnes pseudoosvěta a mělká věda neuchrání člověka před malomyslností. Končil však vyznáním, že věří, že jednou přece přijde vítězná osvěta lidskosti. Vypravěč se snažil vyzvědět důvod Xaveriova zatčení. Ten mu osvětlil své odsouzení: někdy v době pátrání po pokladu byly odcizeny všechny drahokamy z monstrance na oltáři sv. Xaveria a dobrácký kostelník se kdesi podřekl, že měl klíč i Xaverius. Kvůli rozčílení obžalovaný nemohl udat, kde byl a nemohl se ani před soudem hájit. Navíc od nočního dobrodružství povážlivě stonal. Vypravěč ho ujistil, že mu může pro dobu loupeže poskytnout neotřesitelné alibi – kopal s ním totiž poklad. Přítel byl nadšený, vypravěč obratem požádal o intervenci přítele malíře. Xaveriova choroba se zhoršila a proto nemohl opustit lůžko, po vlastním propuštění jej vypravěč zahlédl již jen z dálky, v povědomé poloze. „Dlouho jsem stál nepohnutě, nemoha odvrátit zraků od trpícího muže; neboť v okamžicích těch se mi zdálo, že nevidím několik kroků před sebou přítele, s kterým jsem byl před časem tak důvěrně obcoval, nýbrž muže dle podoby sice známého, avšak vším ostatním úplně cizího, slovem, že vidím před sebou – umírajícího svatého Xaveria…“ Vypravěč ihned odjel k malíři a ten mu prostě oznámil, že Xaverius právě zemřel. Po třech letech shlédl vypravěč znovu obraz svatého Xaveria, ačkoliv se této konfrontaci z odporu vyhýbal. Tváří v tvář obrazu si připoměl podobu přítele i všechno jeho nakonec marné utrpení. V afektu hodil po obrazu nožem, minul však cíl. Vyprávění končí ujištěním, že už nechce nikdy obraz spatřit, protože zahubil muže, „kterýž byl i ve svém poblouznění geniálnější, nežli sám původce umírajícího sv. Xaveria.“ Když byl Arbes požádán o příspěvek do prvního ročníku obnoveného Lumíra, předal Nerudovi právě tuto prózu. Starší redaktor však autora upomínal, že musí přiřadit text ke vhodnému žánru (aby si čtenáři nepletli Svatého Xaveria s životopisem svatého či legendou). Po dlouhém přemýšlení sám Neruda navrhl „pražské romaneto“, což Arbes s nadšením přijal a v psaní romanet pokračoval prakticky do konce svého života. Interpretací Svatého Xaveria se zabývali literární badatelé již od jeho vydání. Josef Dresler, který napsal práci o autorovi ve spolupráci se samotným Arbesem, píše: „šlo autoru v podstatě o to, ukázat,

45

jakých netušených výsledků může se v životě lidském dodělat přísně logické myšlení a jak ono jest základem všeho pokroku“, a dodává, že kvůli čtenářům Arbes přidal exkluzivitu děje. Marie Kubínová upozorňuje na v tomto ohledu na závažný rozpor: hrdina „měl nabýt výjimečných kombinačních schopností, dosáhnout pružného a pronikavého myšlení“ a zatím ho „v osudných chvílích vůbec nenapadne, že v téže době, kdy byla spáchána loupež, z níž je nedopatřením obviněn, po celou noc daleko od místa činu spolu s přítelem vykopával ze země skříňku s domnělými drahokamy, takže má prokazatelné a snadno dosvědčitelné alibi“. Karel Krejčí uvažuje nad tím, že spisovatel přecenil své síly a během psaní na logické rozřešení rezignoval: „Kdyby byl měl Arbes dosti času na propracování své látky, bylo by se mu jistě podařilo překlenouti překážky, jež se mu naskytly (…). Ve chvatu denní práce mu však nezbylo, než se jim prostě vyhnouti, a tím se částečně minouti cíle skvěle zaměřeného romaneta.“ Jaroslava Janáčková naopak soudí, že otevřenost záhady je pravou kvalitou Svatého Xaveria: „jedna záhada se v něm rozhřeší, ale tím hned vzniká druhá: tajemství je v pronikání člověka do tajností bytí, a z něj plynutí hrůz a děsů“. Podobně Pavel Janoušek hovoří o tom, že autor „podněcuje čtenářovu zvědavost, vtahuje ho do dobrodružství odhalování a řešení záhady, avšak vyhovět jeho očekávání již neusiluje, nedává mu jednoznačné odpovědi na vzbuzené otázky.“ Vyprávění se vztahuje důsledně ke skutečným lokalitám a pražským reáliím. Balkův (Palkův) oltářní obraz v Chrámu sv. Mikuláše se poté stal předmětem zájmu tzv. xaveristů, zanícených čtenářů romaneta, kteří přicestovali z venkova, aby si prošli místa, s nimiž je napínavý děj spjatý. V Xaveriovi zaznívá mnoho autobiografických detailů ze života autora (dráha novináře, věznění z politických důvodů, zájem o malířství apod.). Vydání: 1906 (in: Romanetta VII.), 1941 (in: Romaneta), 1954 (in: Romaneta), 1969 (in: Svatý Xaverius a jiná romaneta), 1979 (in: Tři česká romaneta), 2002, 2007 (in: Romaneta). kra ARBES, Jakub: UKŘIŽOVANÁ 1876 Jedno z nejtypičtějších romanet, později však – na rozdíl od ostatních – silně inspirativní pro mladou generaci dekadentů. Hlavními postavami jsou vypravěč, jeho přítel (jména nejsou zmíněna; i když je příběh psán v

ich-formě, vypravěč není hlavním hrdinou, tím je jeho přítel) a páter Schneider, který vyučuje náboženství na škole, kde oba studují. Právě na jeho přednášce příběh začíná. Během jedné z těchto přednášek udeří nečekaně blesk a vypravěč pozoruje přítele, který křičí hrůzou, jakoby viděl přízrak. Později vyplyne najevo, že spatřil přízrak ukřižované dívky, který se před jeho zrakem zobrazoval už od dětství. Svým činem všechny vyleká, obzvlášť profesora, avšak za nedlouho vypadá, že se nic nestalo. Profesor od té doby nemůže na incident zapomenout a odhodlal se pozvat svého žáka na večeři. Ten však po jeho návštěvě utíká se šíleným výrazem z domu. Vypravěč od přítele nedostane žádnou zprávu několik let, neboť je přítel nemocný, až ho přítel, již jako vojenský kapitán, sám vyhledá. Mezi řečmi o životě se dostávají i na dávnou historku s páterem, který mezitím zemřel, a vydávají se podívat se na jeho hrob, který je umístěn na Olšanech. V příteli pohled na hrob vyvolá dávné vzpomínky na onen večer a čtenář se dozvídá, že přítele tehdy při noční návštěvě vyděsil Schneider, když zapíchl nůž do sochy Ježíše Krista, aby mu dokázal, že nic nadpřirozeného není možné, ani jeho zjevení ukřižované, jež viděl o přednášce, avšak dřevěný krucifix začal krvácet. Přítel poté musel do války a s vypravěčem udržovali kontakt jen pomocí korespondence. Jeden z dopisů obsahuje vylíčení dávných událostí, které spojovaly přítele s páterem Schneiderem. Jako malý chlapec zažil hrozivé ostřelování města roku 1848. Spolu s babičkou se tehdy ukryly v provizorní noclehárně zřízené v jednom pražském chrámu. Za noci se v koutě, kde přítel spal, objevil neznámý muž (Schneider) a ten vyprávěl svůj příběh osudového setkání s dívkou jménem Ruth. Ruth byla dcerou Žida, do které se páter zamiloval. Jako přítel chtěl židovskou rodinu zachránit před rozvášněným davem polských vzbouřenců. Nepodařilo se a Poláci tehdy dívku ukřižovali na nedalekém rozcestí, kde ji přibili na kříž s plechovou podobiznou Krista. Sám páter ji poté sňal z kříže, nebyl si však jist, zda zůstala na živu, či zda byla mrtva. Příteli se podařilo přijít na stopu této ukřižované dívky, když náhodou vyslechl jak o jejím zlinčování hovořil jeden voják. Psychicky narušená a oněmělá Ruth, která se shodou okolností dostala do českého kláštera, avšak těsně před příchodem přítele zemřela a byla pochována (s rozpaženýma rukama, její rány po ukřižování jsou sestrami považovány za zvláštní znamení). Po této zprávě o sobě přátelé dlouho neslyšeli, ale když Prusové dobyli Prahu, byl mezi

46

raněnými i přítel. Vypravěče za ním pustili a při hovoru se zraněnému zjevil přízrak znovu, rozrušením pak hned umírá. V závěru se vypravěč dopátral, kdo ukřižovaná s vousy je. Jednalo se o mučednici svatou Starostu, která přešla na učení Kristovo, a byla pohany ukřižována. Její sochu spatřil přítel jako chlapec za děsivé noci v chrámě, když mu Schneider pověděl o Ruth (a obě dívky se mu tak slily v jedinou) – a právě v tomtéž chrámě nyní ležel jako raněný a náhodný pohled ho zavedl opět k téže soše jako před lety. Příběh zde také směřuje k jakémusi logickému vyústění: pitva prokáže, že za přítelova vidění můžou (snad) oční nervy, které jsou neobvykle zakončené. Pečlivější prozkoumání mozku, jež přislíbil okupační pruský lékař, však nikdy neproběhlo. Romaneto Ukřižovaná spadá po Arbesovu tvorbu koncem 70. let, kdy byl nucen odejít z Národních listů, spolu s dalšími díly jako je Sivooký démon, Zázračná madona nebo Newtonův mozek. Arbes ve svých dílech mnohdy znázorňuje vlastní, někdy mlhavé a dávné, avšak velmi intenzivní zážitky (fantasmagorická vzpomínka na hořící prahu roku 1848; rovněž reálná je předloha pro profesora Schneidera – prosvítá za stále se opakujícími podivnými postavami učenců). Próza Jakuba Arbese, která balancuje na pomezí vědy a víry. Celou tuto éru romanet spojuje zájem o tajuplnost, které odpovídá jeho vzpomínkám – zájem o jedy, úmrtí vlastních dětí. Děj se odehrává v hradčanské Loretě do doby polského povstání roku 1846 a červnové revoluce, která se stala o dva roky později. Minulost, kterou popisuje, ho ovlivňuje i v aktuálním životě a překvapivý závěr není výjimkou. Dále je pro něj příznačné, že v tuto dobu píše Arbes jedno romaneto za druhým, neboť to byl jediný ze zdrojů jeho obživy. Reakce společnosti spíše skeptická, ale později právě toto romaneto a text Etiopské lilie budou hlavními odkazy starého Arbesa nové generaci. Karásek ze Lvovic, Machar a další vnímají spisovatele jako neotřesitelnou autoritu pro jeho nonkonformní postoje (kvůli nim neměl tolik úspěchů u vydavatelů jako lumírovci či ruchovci) a důslednou samorostlost, která hraničila s buřičstvím či podivínstvím. Vydání: 1903, 1940 (in: Romaneta), 1954 (in: Romaneta), 2001 (in: Romaneta), 2007 (in: Romaneta). ves

ARNOLD, Emanuel: DRAZÍ PŘÁTELÉ, MILÍ BRATŘI! 1848 Provolání počínající těmito příznačnými slovy stálo u počátku revoluce v Rakouském císařství. Prohlášení z 10. března 1848 začíná smutněním a srdceryvným popisem loučení, jež musel autor před sedmi týdny podstoupit z důvodu svého vykázání z Prahy. V úvodním textu můžeme nalézt množství expresivních slov a metonymií, působící až pateticky či přehnaně. Svůj hluboký žal dává za vinu především výrazné politické osobnosti té doby – kancléři Metternichovi, který je zde přirovnáván k ďáblu, starému neřádu satanu, zlému duchu, hanebné pekelné příšeře a dalším obecně neoblíbeným bytostem se špatnou karmou. V další části hlásá autor názor na Velkou francouzskou revoluci, která je s nadšením a obdivem vylíčena jako planoucí záře nad Paříží, okřídlená svoboda ducha, jež se rozlétla Francií i ostatními evropskými zeměmi. Oslňující Paříž a hanebný Metternich zde tvoří výrazný kontrast. Autor dále vysvětluje, že tato francouzská událost ho dovedla po sedmi týdnech odloučení zpět do Prahy, aby zde fungoval jako katalyzátor onoho „okřídleného ducha svobody“ a rozdmychával jeho plamen v České zemi – šlo mu zejména o svobodu tisku, duševní mravnost, ztrátu „bahna tělesné špíny“, odhození „roucha dřímoty“. Jednoduše snaží se vyburcovat česká národ, aby po sobě podle vzoru francouzského nenechal šlapat a vydobyl si svá práva. Píše o tom, že český národ je mladý, nezkušený a neuvědomělý. Avšak hovoří o tom, že čas pro změnu v Čechách již nastal. Jako dobrý příklad pro Čechy uvádí Sasko. Následuje bohatý popis zahrnující krásy této země a upozornění, že v našich zemích lze dosáhnout téhož, a možná ještě víc, neboť Sasko je na tom s nerostným bohatstvím o poznání hůře, než Čechy. Povzbuzuje ke spisovatelské aktivitě, sebevzdělávání, čtení a vyzývá národ, aby vyměnil pasivitu za aktivitu a pokračoval v hledání pravdy. Dále varuje před zneužitím svobody tisku, jež by předchozí cíle mohlo vážně ohrozit. V závěru vyzvedává fakt, že „táboritská krev a duch“ je v národu stále, připomíná slavné osobnosti husitského hnutí – Žižku a Holého. Jako motiv sepsání prohlášení uvádí fakt, že nemá možnost s tolika lidmi promluvit osobně. Arnold byl spolu s Karlem Sabinou, Františkem Havlíček či Vilémem Gaučem a součástí tajného politického klubu Repeal, který se angažoval během březnových schůzí ve Svatováclavských lázních, kde byly spontánně vytvořeny dvě petice

47

zaslané panovníkovi ohledně občanských práv a svobod. Autor provolání, Emanuel Arnold, byl radikálním českým politikem, vlastencem, demokratem, výborným agitátorem a jednou z nejdůležitějších osob této revoluce, která probíhala roku 1848 – 1849. Upozornil na sebe v době, kdy se proslýchalo, že opět začne fungovat jezuitský řád, když se stal zodpovědným za vydání ilegálního letáku zaměřeného proti jezuitům, jehož autorem byl pravděpodobně Karel Sabina. Leták nesl název Držená řeč od jenerála jezuitů v tajném sněmu v Římě. Za tento počin byl odsouzen k 14 dnům vězení a poté vypovězen z Prahy. V březnu 1848 se však vrátil, aby se mohl věnovat své politické činnosti. 10. března, v den svého návratu, po svém příjezdu do Prahy vydal prohlášení, jež bylo jednou z mnoha důležitých součástí počínající revoluce v Rakouském císařství. Arnoldovo buřičství a politické provokace (byl např. vrchním velitelem revolučních studentských legií v Praze a účastnil se pouličních bojů na barikádách) mělo za následek jeho uvěznění v pevnosti po politickém převratu nového absolutního monarchy, císaře Františka Josefa I. Vydání: 1948 (in: Letáky z roku 1848). baž

B

olesti minulosti

rozvrácení Velké Moravy – Němci kolonizují české království – vměšování Svaté říše římské do českých záležitostí – bitva na Moravském poli – upálení Jana Husa – bitva u Lipan – popření kompaktát – osočování Jiřího z Poděbrad papežem – vpád pasovských – utlačování stavů Ferdinandem II. – bitva na Bílé hoře – poprava na Staroměstském náměstí – švédské drancování – dragonády – vyvlastnění nekatolíků – Koniášovo pálení knih – vrchnostenské soudy – rušení starých práv – nevolnictví – robota

ᴥᴥᴥ BAAR, Jindřich Šimon: JAN CIMBURA 1908 Vesnická próza s podtitulem „Jihočeská idyla“. Román začíná na statku sedláka Kovandy, ten hledá někoho k práci a jde mu o to, aby to byl chasník poctivý. V jedné ze sousedních vesnic najde Jana Cimburu. Ten má nejen pro strach uděláno, nebojí se práce, ale je silný jako nikdo jiný. Sedlákovi na něm vadí, že se Cimbura straní okolí. To se však jednoho večera změní, na venkovské tancovačce se zastane bláznivé ubožačky proti místním výrostkům. Cimbura si získá své místo ve vesnici a časem je objevena nejen jeho zručnost, ale i odvaha. Starý Kovanda je s ním velmi spokojený. Jan pracuje nejen u hospodáře, ale také vozí pány do Prahy. Po onemocnění přítele Piksy je nucen změnit svůj

48

klidný způsob života, odchází od Kovandy a chce se dle slibu postarat o ženu zesnulého kamaráda, Marjánku, a děti Jana, Francka, Verunku. Na hospodáři si vyprosí jako odměnu spolehlivá tažná zvířata (výjimečného koníka, kterému jednou svou duchapřítomností zachránil život). 20. října 1858 se Cimbura ožení, přijme děti za své, rodina žije spokojeně. Janovi a Marjánce se narodí ještě dvojčata, Martínek a Vašík. Sedlák se stává vůdčí osobností celého venkovského společenství, pro radu si k němu posílají mocní i vzdálení (v okamžicích tragédií – např. zničení úrody v sousedství). Analogicky i Kovanda stoupá až na post starosty. Po odchodu vlastních synů, Jana a Francka, na vojnu se stará Cimbura o statek sám. Narodí se mu holčička Marianna, umírá však syn Vašík a občas je Cimbura ve sporu se sousedy (protipólem chytrého a charakterního hlavního hrdiny je pokrytecký lajdák Klásek). Poté, co dospějí jeho potomci, odchází s Marjánkou na výměnek (odkoupil od krachujícího Kláska jeho upadající hospodářství a během několika let jej úžasně zvelebí). Pomáhá dětem, hraje si s vnoučaty, ale pomalu mu ubývají tělesné i duševní síly. Starý hospodář lpí na tradicích, a proto si s okolním světem už tolik nerozumí. Děti mu domlouvají, on si však stojí na svém. Vnoučaty je oblíben pro to, co se od něj dozví, posléze je však sláb a ani s dětmi si již nehraje, jen sedá na lavičce, sleduje krajinu a kouří dýmku. Zanedlouho umírá. Jeho pohřeb je slavný a přichází dokonce samotný kníže, jeho dávný přítel. Záměrem tohoto díla je přiblížení života na venkově v jeho idealizované podobě křesťanských morálních hodnot a cílů orientovaných na rustikální život spjatý s půdou. Děj vychází nejprve z vypravování autorova strýce Josefa, posléze z vlastního setkání s předobrazem hlavního hrdiny (poprvé v roce 1886), posléze je vyprávění doplněno o svědectví pamětníků, jež popisují život a skutky chasníka, vzoru pro Baarovo dílo; to že šlo o skutečně výjimečnou osobnost, svědčí i fakt, že autor připravoval dílo řadu let, převážně ho nosil v hlavě, se zpracováním počkal až na rok 1907 (známý dopis nakladateli) a proto vychází kniha až roku 1908. Roku 1921 jsou do díla zařazeny další pasáže. I další vydání jsou revidovány a upravovány dle dobových požadavků. Filmové zpracování proběhlo roku 1941 a vyvolalo rozpaky antisemitskou narážkou, která odpovídala tehdejšímu nacistickému ideovému dohledu nad českou kinematografií. Vydání: 1908, 1921, 1957, 1989. krp

BALBÍN, Bohuslav: OBRANA JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ ČESKÉHO Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, praecipue bohemica 1673 (rukopis), 1775 Pojednání, v němž jde o vyvrcholení pobělohorské snahy bránit národní a jazykové dědictví, je dokladem českého uvědomění a sebevědomí a bývá hodnoceno jako nejdůležitější obrana, protože se stalo vzorem obran příštích. Každá z osmnácti kapitol nese jednu hlavní myšlenku. V první kapitole vypisuje autor, ve formě dopisu příteli Pešinovi, jak a proč vznikl tento spis. Druhá kapitola je o tom, že „Hlavní příčinou nastalých nebo nastávajících změn starého jazyka je nerozvážné přijímání cizinců a přistěhovalců do vlasti a skromnost a trpělivost českého národa.“. Že vše domácí se nám zdá sprostým, sami za sebe se stydíme a opovrhujeme vlastním jazykem. Balbín si klade otázku, kde by se našla podobná země, která tak láskyplně přijímá a živí cizince. Třetí kapitola je odpovědí na otázku: „Jak někteří cizinci z nejhrubšího nevděku útočí na Čechy a český jazyk.“ Jakmile cizinci „vešli do našeho hnízda, chtějí mít větší křídla než hnízdo“, brojí proti domácím lidem i jazyku. Balbínovi by cizinci nevadili, kdyby se snažili osvojit si domácí jazyk. Balbín si také myslí, že jsou naši lidé neschopní bránit práva a staré mravy své vlasti. V šesté kapitole vinu také přičítá vrchnosti, že povýšila Němce v takové míře, že je již každý odpor marný. A poddaní jsou nuceni chovat se podle německých zákonů. V osmé kapitole popisuje, jak se stalo, že je v našich zemích tolik Němců. Němci totiž podle svého zvyku rádi mění vlast. K usídlení v prázdných vesnicích, městečkách a městech lákala cizince úrodnost půdy, snadnost uzavírání sňatků, výnos řemesel a umění, které jsou chloubou Němců. Ve druhé polovině Obrany podává argumenty, proč je třeba jazyk zachovat a pečovat o něj. Například, že slovanský jazyk je prvotní, není slit z jiných řečí, také že málokterý jazyk je možno srovnávat se slovanským co do rozsáhlosti území a početnosti obyvatelstva. Balbín si myslí, že slovanský jazyk usnadňuje učení se evropským řečem – Čech snadno vyslovuje složité hlásky německé, španělské a francouzské. V závěru vyslovuje uznání nad našimi předky. Že byli velmi stateční: když národ, sevřený na malém území, který se od sousedů lišil svými zvyky i jazykem, přiměli k založení státu uprostřed německých zemí a svými zásluhami přiměli císaře, aby jej povýšil na království a přiznal českým králům

49

velmi významná práva. Dílo je zakončeno modlitbou (jediná česká věta textu), aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím.“ Rozpravu (jejíž originální název zní nejsprávněji v překladu a celém rozsahu: O štastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá) píše autor v ústraní klatovské koleje z popudu Tomáše Pešiny z Čechorodu, kterému dílo věnoval a často se na něj ve spise obrací. Text rozpravy vznikl mezi lety 1672—1673. Balbín (částečně kvůli svým duševním problémům) viděl stav tehdejších Čech ještě zbědovaněji, než ve skutečnosti byl. V obraně hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu, nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Jedná se o jeho nejznámější dílo. Poprvé byla vydána buditelem Františkem Martinem Pelclem. Ten latinskou rozpravu opatřil zkráceným názvem a dílo bylo vydáno anonymně u nakladatele Mangolda a rozpoutalo senzaci. Vláda zahájila vyšetřování pravděpodobně na základě udání z Prahy (hrabě Věžník byl odpůrcem osvícensky zaměřeného předsedy cenzurní komise hraběte Fürstenberka, a tímto krokem chtěl svému benevolentnímu sokovi ve Vídni uškodit). Česká cenzurní komise prověřila spis znovu a ze strachu jej označila za zcela závadný a navrhla veškerý náklad zničit; na rozdíl od vídeňské komise, které spis příliš nevadil (byl psán latinsky, tudíž by zůstal jen v okruhu intelektuálů, cenzurní zásah by jen věc rozvířil a získal spisu popularitu). Vydavatel byl podezříván, že je Balbínova práce novodobým plagiátem; nedbalý cenzor spisu Seibt, který dílo povolil k tisku, dostal pokutu a na svůj post rezignoval. Kauza byla uzavřena rozhodnutím, že spis není zakázán, ale napříště se nesmí znovu vydat. Balbínova vášnivá argumentace nenašla pochopení oficiálních kruhů ani v době svého vzniku, kdy se jí Balbín neodvážil publikovat (uložena zůstala v augustiniánském klášteře sv. Václava v Praze), ani v době svého vydání: byla zakázána pro přílišné vlastenectví a údajné protivládní názory. Vydání: 1869, 1997. krk BĚLOHROBSKÝ, Vojtěch Mikuláš Vejskrab: BÁSNICKÉ DÍLO 1860 – 1869, 1883 (souborně)

Verše pozapomenutého českého básníka, tvorba subjektivní, humoristická a satirická. Soubor poezie básníka lze rozdělit do následujících částí tematicky. Oddíl první tvoří rozsáhlá báseň Podzimní listy, je především lyrická, zatéká do ní osobní stesk. Překonání sebe je pro autora nejpříznačnější. „Ó, vlasti drahá, jediná, tvůj jsem…“ potom kdy vyzpívá svůj stesk nad zhroucením své lásky, se nakonec omlouvá vlasti, že „Lásky k děvě více měl než k vám…“ prosí o odpuštění v slzách, tíží ho vina, kaje se, zapřísahá se, že svůj život nadále bude jen vlasti věnovat, dokud nezemře. Cítí smutek nad tím, že lidé mívají naděje, které jsou zbytečné, protože se stejně většinou nevyplní a člověk zůstane sám. Tyto naděje ubohého člověka za čas přejdou. Svět je nespravedlivý, umírají mladí lidé, dějí se špatné věci a to všechno většinou bezdůvodně. Obyčejný člověk pracuje ze všech sil, snaží se něco dokázat, je pilný, ale stejně mu to je ve světě k ničemu: „Pak svět tě vděčně za to kopne.“ V básni popisuje svou dlouhodobou truchlivost, kterou si vysvětluje předtuchou, že brzy zemře, necítí se na smrt připraven, teprve teď začal doopravdy žít. Nejspíš tím myslí, že teprve teď se stává naplněným a ví, co od života chce a jakou cestou jít. Jeho přicházející smrt poukazuje na nemoc tuberkulózu, která ho trápila. Závěrem vyslovuje tři přání. První, aby se Češi proslavili ve světě, zviditelnili se a pozvedli i národností cítění. Druhé přání, cítí, že náš český národ opouští svoboda a přeje si, aby ho naopak pohltila. Třetí přání je o libozvučnosti českého jazyka, o jeho rozšíření se do celé vlasti. Jestliže se mu tato přání splní, umře pokojně, sladce a šťastně. Ani jedno přání není osobní, všechna patří budoucnosti vlasti. Pro tohoto autora je vlast to nejdůležitější. Druhá část Na světě tolik lásky je zastupuje verše čisté, průzračné – i jejich stavba je nerudovská – a končí trpkou disonancí, která je oběma vlastní. Jeho srdce se dovedlo rozechvívat víc bolestmi než radostmi, víc stesky jiných než svými. Společensky významnější a působivější je další oddíl Hymnické zpěvy. To jsou zvonově znějící básně, předjímající již generaci Svatopluka Čecha. V básních najdeme dovolávání se svobody, lásce bratrské, lásce k vlasti. V části Na Rubešově struně najdeme dobové politické narážky o ultračeších, o Němcích, kteří chtějí nosit kulturu na Východ. Potrestaný lakomec, zde verše trpké, ironické, které se dovedou vysmát ostrým kontrastem skutečnosti tím, co by mělo být a co není. V poezii slyšíme teskný tón, který není jen z osobních bolestí a stesků, ale tesknota jeho celkového životního údělu, tesknota chudého a potlačeného,

50

tesknota, která mu šeptá nejen básně truchlivé, ale i řezavé verše jeho satyr. Celoživotní dílo Bělohrobského bylo vydáno až dlouho po jeho předčasné smrti. Srdcem jeho opusu je rozsáhlá báseň Podzimní listy. Literární historie na toho básníka zapomněla, neprávem, protože byl velkou nadějí českého básnictví, i kdyby chtěl, nemohl se již nikdy vrátit k svátečnímu básnění poklidných motivů, jak to uměly ještě generace předchozí. Příslušnost tohoto básníka ke klíčícímu romantismu je zjevná. Snažil se o spravedlivý řád, byl skutečným bojovníkem, který nemohl cítit osobní stesk a bolest bez myšlenek na stesky a bolesti celé společnosti, což můžeme vidět v básni Podzimní listy. Čím větší je jeho osobní bolest a utrpení, tím vášnivější jsou jeho verše, volající pro spravedlnost po všechny lidi. Autor nebyl ten, který by se s výše skláněl útrpně k chudým, ale byl básníkem generace, která s existenčními těžkostmi zápasila sama každý den. O to opravdovější jsou jeho verše, neboť prožitek společenských rozporů je často násoben žárem, který je vlastní těm, kteří tuší, že jejich život má namále. Byl zařazen do generace „vzdělaných proletářů“, to jsou autoři, kteří byli hnáni do chudoby a bídy tehdejších poměrů, bída jeho tvorbu velmi ovlivnila, stejně tak i nemoc tuberkulóza. Bělohrobský ve svém díle zachoval náladu rodného kraje Vysočiny. Vzorem pro něj byl Neruda, Hálek, Pfleger a Jahn. Psal do Humoristických listů, Školníka, Pěstouna a dalších časopisů, kterého vzpomíná Jakub Arbes, s nimiž se Bělohrobský stýkal v době mládí v Merklíně, kam, budoucí májovec zajížděl a prožíval svou první nešťastnou lásku. Vydání: 1883 (in: Básně a deklamace), 1959 (in: Básně). lim BEZRUČ, Petr SLEZSKÉ PÍSNĚ 1903 (časopisecky v tzv. Slezském čísle), 1928 (poslední rozšíření) Legendární básnická sbírka plebejského, neurvalého symbolismu, která se pro 20. století stane paládiem sociální agitace v umění. Sbírka (81 básní) nesoucí název Slezské písně již z názvu naznačuje hlavní motiv sbírky. Život ve Slezsku, útisk ze strany Rakouska-Uherska, Poláků a poněmčování (70 000: „Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili“), národnostní utlačování, bída a těžká práce (Kovkop: „Co zbude z mých synků, co zbude z mých děvuch, až mne raz ze štoly vytáhnou mrtva?“). Sociální a národní

problematika se mísí s vykreslováním krajiny Těšínska, Ostravska a Opavska a života zde. Časově lze písně zařadit do 2. poloviny 19. st. Sociální problematika je jedním z hlavních rysů Bezručova díla. Nejslavnější textem je Maryčka Magdonova nesoucí břemeno odpovědnosti za sebe a svých pět sourozenců, o které se stará po tom, co ztratí oba rodiče; je nachytána při krádeži dřeva a zatčena, nikdo ji nenabídne pomoc, nikoho neznepokojuje její tíživá situace a Maryčka ukončí svůj život skokem ze skály. Sebevražda je také motivem balady Kantor Halfar, jež odmítá učit polsky, je vyloučen ze společnosti a uchyluje se k samotě a alkoholu, načež páchá sebevraždu. Slova z této balady, „ale škaredou měl jednu chybu, i v Těšíně mluvil česky“ jasně zachycují problém národnostního utlačování. Další známou básní je Ostrava. Bezruč promlouvá v první osobě o otrocké práci horníka a nelidských podmínkách („Chléb s uhlím beru si do práce,“), a v závěru básně vybízí dokonce ke vzpouře („přijde den, zúčtujem spolu!“). Autorova sebestylizace není výjimkou, např. v rozsáhlé skladbě Já („Já Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák“). Také intimní a přírodní lyrika má v knize své zastoupení, a to např. v básních Labutinka (milostné zklamání), Červený květ, Motýl. Ústřední postavou je osoba Markýze Géra, která je zosobněním útisku a nadřazenosti. Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek zasílal básně anonymně do časopisu Čas, kde je publikoval Herben. Básník trpěl tuberkulózou a rozhodl se vystoupit z anonymity, možná z obavy před smrtí a nakonec vydal dílo jako Slezské písně, rozdělené na tzv. jádro (54 básní) a básně ostatní. Nikdy se jednoznačně nedokázalo objasnit časové zařazení vzniku 54 stěžejních básní a sám autor jejich vznik zahaluje tajemstvím. Pravděpodobný původ se vztahuje k letům 1898 – 1900 a době, kdy byl Vašek nemocný a projevily se jeho tvůrčí schopnosti. Vliv zřejmě měl i jeho pobyt v Místku (1891 – 1893), kde se setkává se sociálními problémy a také se zamiluje (Maryčka Sagonová, Doda Bezručová) a seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem, kterému je někdy připisováno autorství textů a ještě dnes se vedou debaty a spekulace o pravém autorovi. Na významu díla to však nic neubírá. Někdy bývá spojováno se symbolismem a autor je řazen k tzv. anarchistickým buřičům, v jistém smyslu je však dílo nezařaditelné. Sbírka lyricko-epických básní se sociální, národní a také milostnou nebo přírodní tématikou. Je to zpověď autora, jenž se trápí nad osudem svým a

51

osudem mnohých ostatních, osudem celého kraje. Autor nahlas vyslovil problematiku sociální a národnostní a získal si tak obdiv u lidí. Básník používá oslovení, oslovuje sám sebe i postavy, dále ve sbírce najdeme řečnické otázky, metafory, výrazy z nářečí („robka“, „jurta“) nebo personifikace. Dalšími prvky jsou lidová slovesnost a dokonce i antika (Leonidas, Smrt césarova). Mnoho básní nese názvy měst a jiných slezských lokalit (Ostrava, Opava, Hanácká ves, Z Ostravy do Těšína). Slezské písně jsou jedinou sbírkou básníka, která se vyvíjela velice dlouho; je to Bezručovo první a poslední dílo, jelikož po jeho vydání přestal tvořit. Poté sestavil už jen několik básní a povídek pro své přátelé. Jeho texty využil a zhudebnil Jarek Nohavica (Kdo na moje místo?). Text Bezručovy básně Ostrava byl použit i v televizní scénce s Jiřím Wimmerem. Vydání: 1918, 1928, 1946, 1967, 1989. tvrz BOLZANO, Bernard: EXHORTY Erbauungsreden für Akademiker 1805 – 1819 Soubor exhort neboli krátkých kázání, která řeší sociální problémy první čtvrtiny 19. století. Každé kázání (sbírka obsahuje 29 exhort, autor však sám udává číslo 577, z nich uveřejněno tiskem bylo jen 237) je vždy rozděleno na část obsahující pasáž z evangelia, kde je hlavní problém nastíněn, další částí je vstup a následuje pojednání, kde se daný problém řeší. Témata, kterými se v knize kazatel zaobírá, pocházejí z filozofie dějin (Dobrá věc lidstva nakonec vždy zvítězí nad mocí zla), patří mezi ně obecně lidské otázky (O pokrytectví – o jeho pojmu a jeho znacích; O šlechtictví duše), sociálněpolitické otázky (O povinnostech k nespravedlivým vrchnostem) a nacionální (O povinnosti ctít mravy své země; O poměru obou národních kmenů v Čechách), psychologické otázky (Zda a v jakých případech je dovolen žert), etické otázky (O chování vznešených a mocných; O rozdílu mezi pojmy mravně dobrého a pouze právně bezúhonného) a náboženské otázky (O bludu, že utrpení a strádání jsou podstatným údělem ctnosti; O zneužívání náboženství). Autor nachází témata vztahující se zpětně i k samotnému aktu kázání (O užitečném způsobu poslouchání exhort). V exhortě O podstatné rovnosti všech lidí se Bolzano zamýšlí nad mocí Ducha, který podává lidstvu rozdílné služby, přirovnává tuto situaci k lidskému tělu a jeho údům. Údy také nemohou diktovat,

zdali se jim u těla chce být. Nemohou si vybírat a musejí fungovat tak, jak mají. Upozorňuje dále na fakt, že kdyby padla rovnost mezi lidmi, nemohli by se navzájem mezi sebou poznávat. Rozdíly mezi lidmi bychom se měli snažit odstranit nebo při nepodstatných rozdílech se nad bližními nesmíme vyvyšovat ani se ponižovat. V jiném zásadním výstupu – O určení a důstojnosti ženského pohlaví – autor zmiňuje pro něj přímo ničemnou pohanskou myšlenku, která zní, že by žena měla být podřízena muži. Navrhuje, aby byl muž hlavou a manželka byla jeho nejdůležitější pomocnicí a přítelkyní. Muži by měli projevovat ženám úctu, hlavně synové by měli pamatovat na vděčnou lásku ke svým matkám. A když dva lidé chtějí uzavřít manželství, měli by ho uzavírat nejen pro potěšení muže, ale i pro potěšení ženy, aby spolu mohli rozvíjet nejkrásnější ctnosti. O veselé mysli – její důležitosti, v této exhortě se dozvídá posluchač o kladech radosti. Veselost nám je vysvětlována jako převaha příjemného nad nepříjemným. Veselou mysl bychom si měli udržovat, protože nám jde vše lépe od ruky, setkání s námi je příjemnější a dále je to předpoklad pro to, abychom se mohli radovat z vlastního života. Exhorta byla určena hlavně studující mládeži, a vznikla při Bolzanově praktické nábožensky – pedagogické činnosti. Většina kázání byla nalezena právě v zápiscích kazatelových žáků, kteří naslouchali. Proslovení každého kázání bylo veřejností pozorně sledováno, reakce publika byly mnohdy velmi vášnivé, protože kazatel se neostýchal otevřít i tabuizovaná, ožehavá témata (v exhortě O poměru obou národních kmenů v Čechách vytýká Němcům tyranii a Čechům zaostalost, čímž musel zákonitě pobouřit oba tábory). Bolzanova popularita univerzitního kazatele se zakládala na dvou okolnostech: nebyl sice dobrým řečníkem, ale své schopnosti dokázal stále zlepšovat zkušenostmi, a témata pro svá kázání obohacoval utopickými prvky. Tuto činnost ale zpočátku kritizovala církev. Hned po sepsání první exhorty byl Bolzano vyšetřován. Nakonec se obhájil, ovšem s podmínkou, že bude přednášet dle předepsané učebnice. Byl však nadále šikanován svými představenými. Za této situace došlo k přímé a nekompromisní intervenci Josefa Dobrovského na vyšších místech v Bolzanův prospěch. Nakonec byl nonkonformní bohoslovec, který se ale v podstatě nikdy neodklonil od předepsaného dogmatu, stejně z profesorské pozice sesazen. Bernarda Bolzana ovlivnila filozofie Barucha Spinozy a Imanuela

52

Kanta. On pak ovlivnil Edmunda Husserla, Franze Brentana a další. U nás se k němu hlásí František Palacký, Karel Havlíček Borovský a Jan Patočka. Vydání: 2006. svh BOLZANO, Bernard: O NEJLEPŠÍM STÁTĚ NEBOLI MYŠLENKY PŘÍTELE LIDSTVA O NEJÚČELNĚJŠÍM USPOŘÁDÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Von dem besten Staate počátek třicátých let 19. století (rukopis) Utopické dílo, úvahy autora o nejpalčivějších problémech jeho doby. Stať je rozdělena do dvaceti osmi kapitol, v nichž autor uvažuje např. o svobodě, způsobu vládnutí, rovnosti mezi lidmi, penězích, majetku, obchodu či umění. Úvodem se autor snaží přesvědčit čtenáře, že každá úvaha o uspořádání společnosti musí vycházet z přesvědčení, že není jedno, jak je společnost uspořádána. On sám lidmi, kteří prokazují takový nezájem, opovrhuje. V zásadní první kapitole Občané státu, jasně definuje, koho pokládá za člena jeho ideálního státu. Za takové považuje všechny lidi, kteří si sami přejí, aby byli za občany takového státu pokládáni, a poslušnost státním zákonům nejen slibují, ale také se lze u nich domnívat, že svým slibům budou schopni dostát. A také jejich potomky, kteří po dovršení plnoletosti mají možnost vyjádřit se stejně jako jejich rodiče, zda respektují onen stát. Cizinci mohou být ve státě trpěni, jestliže jsou ochotni poslouchat stejné zákony. Je zde také vyslovena revoluční myšlenka poukazující na to, že lidstvo by si mělo uvědomit, že je jedním státem. Jelikož je toto dílo takřka bezednou studnicí myšlenek autora, je nutné už jen ve zkratce zmínit další jeho myšlenky, které byly v době vzniku díla předem předurčeny k zatracení. Každý člen státu by se měl alespoň v nějaké míře podílet na procesu zákonodárství. Heslo „rovnost“ se nesmí brát doslovně, ne že by snad např. ženám nějaká práva upíral, avšak některé povinnosti (mužů) zdají se mu pro ženy příliš. Ačkoli knězem, v podstatě hlásal náboženskou toleranci. Stát by měl být povinen starat se o nejvyšší lidský statek (život) svých občanů tím, že umožní kvalitní zdravotnickou péči či školství. Kniha by měla být majetkem veřejným, vydávána na náklad veřejný. Aby se zabránilo zbytečným vydáním, je nutná cenzura, kterou provádějí volení cenzoři. Bernard Bolzano se jako velice empatický člověk vždycky zaobíral tím, jak zabránit zlu a bolestem,

které nás na tomto světě tíží. Už v mládí věnoval mnoho přemýšlení a času zkoumání, jak by měl stát sloužit co nejdokonaleji k obecnému blahu. Jeho vrstevníci ho znali jako laskavého a náročného učitele, stejně tak byl neohroženým člověkem, který se nebál kritizovat zlořády soudobé společnosti. Autorovo myšlení pravděpodobně nejvíce ovlivnila Velká francouzská revoluce, rychlý rozklad středověkých vztahů, průmyslová revoluce či vstup procesu českého národního obrození do druhé etapy. Všechny tyto nezpochybnitelně významné události formovaly jeho ucelený pohled na ideální svět vyobrazený právě v tomto díle. Jeho utopický projekt dokonalé společnosti zůstal celých sto let zaklet v rukopisu. S ohlasem se nesetkaly ani jeho geniální matematické práce. Těžko soudit, zda za to mohl jeho kritický pohled na církev a vídeňskou vládu, který vedl mimo jiné také k jeho sesazení z učitelského úřadu a k dožití jeho života v ústraní. Bolzanovi současníci se nad jeho projekty nepozastavili, naopak současný vědecký a filozofický svět znovu přehodnocuje přínos českého osvícenského reformního kněze pro evropskou duchovní kulturu. Ačkoli některé jeho úvahy předběhly svou dobu, a dnes třeba podle některých jeho představ svět vypadá, realizace některých jeho myšlenek, jak bylo naznačeno (cenzura), by se nám dnes naopak moc nelíbila. Vydání: 1932, 1952, 1981. zít BORN, Ignác: PŘÍRODOPIS MNICHŮ Ioannis Phisiophili Specimen monachologiae metodo lineana 1783 Pamflet popisující mnišstvo na způsob hmyzu. Autor zprvu definoval mnicha v obecném duchu, dále tohoto „živočicha“ popsal a uvedl rozdíly mezi mnichem a ostatními lidmi. Podle autora je mnich „neužitečnou přítěží země“. Následuje popis dvanácti mnišských řádů. U každého „druhu“ se Born zmiňuje o mniškách, v porovnání s popisem mnichů – mužů, jde však pouze o krátkou zmínku. Prvním popisovaným je mnich benediktin, který je lačný po zlatě a žije především v kopcích. Dalším řádem je řád dominikánský: mniši vypadají pokrytecky, mají chraplavý hlas a jsou nepřátelští vůči lidem, věnují se inkvizici. Následuje popis mnicha kamaldulána, který vypadá přísně a má vousy dlouhé k pasu. Na potravu si v době půstu kape olej. Františkáni

53

podle Borna vypadají jako sedláci a velmi zapáchají. Existuje více „odrůd“ tohoto řádu. Mniši řádu kapucínů se podobají opicím, jsou oškliví. Je-li kapucín rozzlobený, lze ho ukonejšit hlazením jeho pěstované brady. Mladý mnich musí mj. rok olizovat podlahu. Mnich augustinián - bosák má vrávoravou chůzi, ve tváři známky opilosti. Nepije vodu, nýbrž víno. Zdržují se poblíž lesů. Mnich trinitář se chová důstojně, jeho tvář je však divošského vzezření. Věnuje se obchodu s lidmi, neboť lační po lidském mase. Karmelitán obutý je mohutného vzrůstu, je bojovný a vyhledává bitky. Rovněž znásilňuje ženy. Karmelitán bosák vypadá skromně, má rád pivo. Posedne-li mnichy tohoto řádu tělesná touha, zvoní zvoncem. Ostatní mu zazvoněním odpoví. Mnich servita je podvodník a lichvář. Chudobu pouze předstírá. Jeptišky tohoto řádu jsou dvojího druhu - řeholnice a propuštěnky. Předposledním popisovaným mnichem je trapista. Při chůzi často rozjímá, je samotářský, vyhýbá se ostatním. Živí se ovocem a zeleninou, pije ovocné šťávy. Za největší blaženost pokládá smrt, spí v rakvi. Je-li nemocen, nedostává léky. Kláštery tohoto řádu autor nazývá blázinci. Posledním mnišským řádem jsou pavláni. Zapáchají olejem a jejich říhnutí páchne jako zkysané zelí. Potravu obohacují o vodní ptactvo. Mají časté tělesné žádosti. Latinsky psaný pamflet chemika a mineraloga Ignáce Borna je napsán podle zásad švédského přírodopisce Carla Linné, který vytvořil soustavu pro pojmenovávání druhů rostlin (původní vydání pamfletu obsahovalo i nákresy a tabulky po vzoru entomologických spisů). V období vlády osvícenského panovníka Josefa II. docházelo k omezování činnosti řádů či k jejich rušení. Řada josefínských reforem byla zaměřena proti církvím. Popis jezuitů není součástí tohoto satirického spisu, neboť jezuitský řád byl již v roce 1773 zrušen. Born ve svém díle zesměšňuje mnišské řády: popisuje je v satirickém duchu a nevyhýbá se ani oplzlým narážkám; vysmívá se náboženským pošetilostem. Autor se však nestavěl odmítavě k samé podstatě náboženství. Bornův pamflet vzbudil velký ohlas. Mniši se zasazovali o cenzurní šetření a následné stažení pamfletu. Také kardinál Migazzi, vídeňský katolický arcibiskup, se pokoušel o to, aby bylo dílo zakázáno. Ve své snaze však byli neúspěšní. Dílo mělo tichou podporu vídeňského dvora. V roce 1784 vyšel spisek v rozšíření. Česky byl poprvé zveřejněn až roku 1934. Vydání: 1953 (in: Ďábel a papež). hav

BOZDĚCH, Emanuel: BARON GOERTZ 1868 Truchlohra v pěti dějstvích vycházející z anekdoty ze švédských dějin. Král Karel XII. chce odčinit porážku u Poltavy a najme si ministra z jiné země, politika a diplomata Goertze. Toho nezajímají zájmy švédských obyvatel, ale jen vlastní cíle. Baron Goertz je králův oblíbenec a panovník jej poslouchá. Myslí si, že mu pomůže nabýt zpět jeho slávu. A tak proti baronu Goertzovi nemají šanci ani Ulrika, králova sestra; ani její pomocník, francouzský voják Siquier, pobočník samotného krále, který se snaží získat titul. Král a baron jsou ale nepohodlní i pro Ribbinga, zemského maršála, Rhenstjerna, člena říšského sněmu, pro ostatní poslance a hlavně pro švédský lid, který si přeje smrt nepopulárního cizáka. Karel XII. se ale cizozemského šlechtice zastane a pošle Ribbinga a Rhenstjerna do vězení (I. dějství). Ve Stockholmu před královským palácem bubeníci oznamují zřizování pluku kvůli výpravě do Norvéžska. Do děje přichází také Olaf Knudson, který studoval na pastora. Jeho nevěsta Ebba mu svou úvahou o malém kolečku v hodinovém stroji vnukla myšlenku na zabití krále (II. dějství). Olaf je ve švédském táboře před Frederiksteenem, kde se nachází i sám král. Když Olaf stojí na stráži v průkopech, král ho požádá, aby mu něco přečetl. Najednou je slyšet střelba a král umírá ranou nad pravým okem (III. dějství). O smrti bratra se Ulrika dozvídá od Siquiera, který jí také oznámil, že král padl dánskou kulkou. Ulrika se chopí moci a nechá za pomoci setníka zatknout barona Goertze a propustí Ribbinga a ostatní švédské šlechtice z vězení. Mezitím se před královským zámkem lid dozvěděl o smrti krále. Byla mezi nimi i Ebba, která věděla, že krále nezabila kulka dánská, ale její milovaný Olaf (IV. dějství). Ulrika je po dohodě s pány, že se bude dělit o svou moc s říšským sněmem, zvolena královnou. V době čtení ortelu barona Goertze se utrápená Ebba vrhne do jezera. Ani rychlá pomoc kolemjdoucích jí nepomůže a žena umře. Mezitím se objeví Olaf, jenž plánuje, že se prozradí jako královrah. Zjitřený lid přivede Olafa k tělu Ebby a osočí ho z její smrti. Najednou se objeví hlasatel a všem zvěstuje: kdo bude popírat, že krále zabila dánská kulka, bude popraven. V tom začne Olaf tvrdit, že král zemřel zákeřnou rukou atentátníka a tím vrahem, že je právě on. Lidé si myslí, že se zbláznil kvůli smrti své milé a obhajují ho před důstojníkem. Ten je ale nemilosrdný a nechá Olafa zavřít do blázince. Vtom začne Ribbing číst: „Jiří Jindřich svobodný pán ze Šliců s příjmením baron

54

Goertz jest vinen velezrádou, spáchanou na koruně švédské, a zhyne rukou katovou…“ (V. dějství). Bozděch se inspiroval Voltairovým historickým spisem Histoire de Charles XII. a německou povídkou van der Veldova Arwed Gyllenstjern. Použil též historické prameny, v nichž pozměňoval údaje. Ukazoval zde složitosti tehdejší doby, naznačoval, jak je vůle a ctižádost jednotlivců podřizována historické nutnosti i vlivu náhod zasahujících do dějin. Bozděchova hra nemá vyčnívajícího hrdinu, myšlenková problematika je málo výrazná a nejednoznačná, je zde využita autorova znalost francouzského dramatu – zápletky se plynně rozvíjejí a konverzace má vtip. Bozděch se chtěl vysmát velkým tohoto světa, objevuje komiku tím, že se na dějiny dívá očima obyčejného pozorovatele, jemuž neunikne ani jeden sebenepatrnější kaz na velikosti mocných, ani jedna příležitost smát se jim. Hra Baron Goertz měla velký úspěch. Obecenstvo spatřovalo v titulním hrdinovi rakouského kancléře barona Beusta, původem Sasa (zapříčinil svým vlivem rakousko-uherské vyrovnání), a centralistického německého liberála ministra Herbsta, usilujících o federalizaci Rakouska. Soudobé obecenstvo cítilo demokratickou aktuálnost, která k němu promlouvala i politickými písněmi, ke kterým dodal hudbu Bedřich Smetana. Vydání: 1959 (in: Tři dramata). svl BŘEZINA, Otokar: STAVITELÉ CHRÁMŮ 1899 Básnická sbírka spojující člověka s vesmírem, jedno z vrcholných děl autora a také českého symbolismu. Sbírka (19 básní) a je otevřena básní Zpěv staletími bloudící. Spolu s ostatními básněmi pojednává o neviditelném poutu každého pozemského jedince spolu s vesmírem a jeho řádem. Zesiluje příklon ke kladným životním hodnotám a víru v budoucnost s optimismem. Typickými hrdiny jsou méně či více symbolické postavy mučedníků, stavitelů chrámů, Svatého, slepců či dokonce šílenců. Vystupují převážně společně. Zároveň se tu rodí nová symbolická postava Prorok. Básnický mluvčí vytváří představy o společnosti, ve které by vládla spravedlnost, a všichni by byli spokojeni. Z nekonečného množství lidských vyděděnců, kteří nechápou smysl své existence, oslovuje „stavitele

chrámů“ – básnici, umělci, myslitelé a duchovní vůdcové lidstva. Ti by se měli na budování takové společnosti a příštího lepšího života – „chrámu světa“, podílet. Jsou to silní jedinci, kteří mohou vést ostatní, největším uspokojením je schopnost pracovat pro ty druhé. Je zřejmý důraz na kolektiv a myšlenku spolupráce. Všude vyskytující se láska je klíčem k hlubšímu poznání zákonů života člověka i přírody, za nositele absolutního poznání i stáleho pokroku lidstva je nejprve považován geniální jedinec. Básník si klade základní otázky o smyslu lidského života a smrti, tu však chápe v kladném smyslu, jako konec sepětí s hmotou a tím se osvobozuje duše, která může pokračovat dál do lepšího světa. Bere na sebe veškerou tíhu lidského utrpení. V závěru knihy se nakonec, mezi tím všude se rozpínajícím temnem, objevuje světlejší a optimističtější odkaz. K nejznámějším básním patří Vigilie, Země vítězů či Svítání na západě. V této sbírce stále převládá reflexivní lyrika, ale už ne v takovém rozsahu. Celé jeho dílo prostupuje základní zákonitost kontrastů a protipólů. Otokar Březina byl znám dlouhou dobu jen úzkému kruhu zasvěcených vydavatelů jako básník nevšedních kvalit, ze svého ústraní vystoupil až po naléhání. Ty ovládají nejen jeho poezii, ale i tvar jeho veršů. Ty můžeme rozdělit na dvojí typ. Na jedné straně se jedná o verš volný, který je použit, když dochází ke konfliktu mezi snem a skutečností. Na druhé straně stojí verš, který místy dosahuje rýmované formy až hudebnosti. Toto pravidelnější metrum je použito u subjektivněji laděných veršů. Jazyk je charakteristický nekonečným množství symbolů a kontrastů, svým řetězením metafor, přirovnáním, personifikací, odbornými termíny (z oblasti náboženské, později však i ze všech oblastí lidské činnosti, nejvíce z oboru přírodních věd a práce venkovského člověka). Objevuje se také patos, jinými slovy přehnaná citovost. Těmito prostředky se vytváří kontakt mezi básníkovým světem a realitou života, právě ten je zdrojem trvalých hodnot jeho díla. Básník tak apeluje na čtenářovu ochotu oddat se vlastní fantazii. Velký ohlas získala sbírka i v zahraničí a to zásluhou německého překladu, který v roce 1920 vydal Otto Pick. Ač je jeho dílo považováno za nesrozumitelné a náročné, je myšlenkově velmi bohaté. Novými výrazovými prostředky, které používal, dokázal vyjádřit složité filozofické myšlenky a svou obrazností jazyka i strukturou verše působil Březina nejen na básníky 90. let, nýbrž na celou českou poezii 20. století.

55

Vydání: 1906, 1913, 1916, 1920, 1926, 1929, 1933, 1942, 1948, 1975 (in: Básnické spisy), 2008, 2011 (in: Stavitelé chrámů). sch

C

izina, zahraničí, svět

hudební emigrace (Drážďany, Mannheim, Vídeň, Neapol) – protestantští exulanti (Lešno, Ochranov, Sasko, Prusko) – krajané (USA) – političtí uprchlíci (J. V. Frič) – Komenského hrob – Husova Kostnice – neznámá Afrika – světové výstavy (Petřín) a olympiády – zkušená („za velkou louží“) – nebezpečí a faleš (Strakonický dudák) – dobrodružství a utopie (Klácel) – tribuna utlačovaného národa a intelektuální podpora (Denis, Bjørnson) – možní političtí spojenci (Rusko, Francie) – rehabilitace snah („doma není nikdo prorokem“)

ᴥᴥᴥ CASANOVA, Giacomo: ICOSAMÉRON Histoire d’Edouard et d’Elisabeth qui passèrent quatre-vingt-un ans chez les Mégamicres 1788

Rozsáhlý utopický román s vědeckofantastickými prvky proslulého dobrodruha a libertina. Icosaméron, nazvaný podle dvaceti dnů, kdy je příběh vyprávěn (analogicky podle Boccaciova Dekameronu), celým podtitulem Historie Eduarda a Alžběty, kteří strávili 81 let u Megamikrů, domorodců bydlících v protokosmu v nitru naší země, je vydáván za fiktivní překlad z anglického originálu, který byl náhodou zachráněn během jednoho londýnského požáru a věrně přetlumočen Eupolèmusem Pantaxenem (Casanovovo jméno z dob jeho studií v římské akademii). Děj počíná v roce 1615, kdy dvojice, sourozenci Eduard a Alžběta, podnikne výpravu do hlubin země. Do záhadných prostor, které jsou autorem postupně ztotožňovány s Rajskou zahradou, se jim podaří proniknout v olověné bedně se zásobami pomocí legendárního Malströmu, vodního víru nedaleko norských břehů. V podzemní říši nestřídá noc den a existuje zde jen jedno podnebí („věčné jaro“), výkyvům počasí nikdo nevěnuje pozornost. Rasa megamikrů (doslova obřimužíků), která tuto říši obývá, se vyznačuje velkou anatomickou odlišností: megamikrové jsou malí a fyzicky dokonale krásní (neoblékají se), rovněž jejich vnitřní ústrojí funguje jinak (např. jsou jednopohlavní, mají bílou krev, jejich organismus nepodléhá nemocím ani stáří, již při zrození vědí, kdy zemřou apod.). Zvláštní životní rytmus (neznají přirozený spánek, usnou, pouze když se přejedí) a potřeby (střídmost v jídle, celková nepodobnost těchto poživatin k lidskému jídelníčku) i způsob komunikace (abecedu jim tvoří 42 tónů, které zpívají) autor zamýšlí zpola utopicky, zpola humorně. Dále je popisována zevrubně megamikrovská společnost: jejich filozofie, morálka a náboženství (to je čistě racionální, Bůh je „chápán“ na základě intelektu, nikoliv víry), státní zřízení a zákony (fyziokratického charakteru – vše se zde podřizuje zúrodňování a obdělávání půdy, která je největším bohatstvím), ale i vzdělávání (systém výchovy využívá i záporných povahových vlastností a vášní k dobrým cílům). Obecně se jeví jako ideální a harmonické společenství, které nezná přírodní pohromy, hladomor, válku ani otroctví. Kromě toho disponuje malý národ všemožnými technickými vynálezy (princip elektřiny, televize, telegrafu, automobilu, letadla, mechanická hudba, výroba jedovatých plynů aj.). Návštěvníci z Anglie začnou, po počátečním obdivu, společnost megamikrů ovlivňovat. Polidští jejich představu náboženskou, vnutí jim svou představu

56

o Bohu. Vztah Eduarda k sestře, která začne plnit úlohu jeho manželky, má rovněž své důsledky: potomci lidských vetřelců tento svět postupně zcela ovládnou a zalidní tak, že v době, kdy Eduard a Alžběta místo opouští, jsou již z mírumilovných tvorů otročtí služebníci lidí. Návrat cestovatelů zpět na zemský povrch si vynutí nečekaná přírodní katastrofa v podzemní říši. Spis je dedikován hraběti Josefu Karlu Emanuelovi z Valdštejna, který slavného Itala hostil na svém severočeském panství, kde jej rovněž zaměstnal na zámku v Duchcově jako svého osobního knihovníka. Text psaný kultivovanou francouzštinou se inspiračně hlásí ke svému století (Voltaire, Holdberg), ale také k dílům starším (Casanova se pravděpodobně v duchcovské bibliotéce seznámil s dílem proslulého myslitele a učence A. Kirschera). Autor předběhl tématem Julese Verna, Camilla Flammariona a další vědecko-fantastické autory 19. století. Casanova osobně jednal s vydavateli v Drážďanech a Lipsku, ale neúspěšně. Nakonec vydal svou utopii na vlastní náklady v Čechách. Avšak ani pro těchto 350 kopií nenalezl odbyt, soupis předplatitelů obsahuje jen 136 jmen (především z řad české šlechty sídlící v Praze, ale také např. skladatele Duška). Nevšednímu dílu se stal osudným jeho neúnosný rozsah (téměř 1700 stran, celkem v pěti svazcích), nepřilákala k němu čtenáře ani skandální polemika autora s jansenistickou kritikou časopisu Allgemeine Literatur Zeitung rok po vydání spisu. Dluh, který u pražského nakladatele Schönfelda zanechal za tisk a pořízení ilustrací, vykoupil jeho šlechtický ochránce oplátkou za to, že mu Casanova odkáže své rukopisy i knihovnu. Vydání: dosud nepřeloženo. kra CORNOVA, Ignác: O POVINNOSTI PEČOVAT O POZŮSTALÉ DĚTI BRATRSKÉ A O ZPŮSOBU A PROSTŘEDCÍCH JAK DOSTÁT TÉTO POVINNOSTI Ueber die Pflicht für die hinterlassenen Kinder der Brüder zu sorgen, und über die Art und Mittel dieser Pflicht nachzukommen 1785 (rukopis) Pedagogický spis ovlivněný filozofií svobodného zednářství, kterou napsala jedna z pozoruhodných osvícenských osobností. Pojednání je rozděleno do tří částí. V první se dozvíme o naší povinnosti pečovat o pozůstalé,

druhá část říká, jak tomu dostát, a v třetí jsou jen upřesněny některé dodatky. V první části autor říká, že je nutné plnit závazky u sirotků přesně tak, jak by se plnili u svých vlastních dětí. Hlásil-li se někdo, aby se mohl starat o děti, musel splňovat určité podmínky, např.: Vychovává své děti podle nejlepších zásad? Je schopen svou vážností chránit sirotky před úskoky těch, kteří jejich jmění spíše zmenšují, místi aby své povinnosti nad nimi bděli? Dále je také nutné zaopatřit dítě a zajistit mu nového opatrovníka po otcově smrti. Chovanci nesmí být zanedbáváni v předmětech domácích ani ve studiu, všichni musí mít stejně dobré pomůcky i učitele. Druhá část, která se věnuje způsobům a prostředkům k dosažení těchto povinností, začíná náboženstvím, které je podle autora nutné vštěpovat do srdcí chovanců. Dále se přiklání spíše k vyučování veřejnému, nejen kvůli tomu, že nárok na stipendia a fundaci mají pouze žáci veřejní, ale také se tu lépe poznají lidé a jejich názory. Je také důležité cvičit chovance v psaní dopisů, protože je to opravdovou potřebou každého živnostníka, obchodníka i soukromníka. Klade důraz na rovnocennost chovanců, každý musí být vyučován rovně, ať je to syn nejchudšího nebo nejbohatšího bratra. Dále zde věnuje samostatnou kapitolu pro výchovu chovanek, kde upřesňuje pár věcí. Musí být postaráno o zdraví chovanců a to fyzické i duševní, jinak by se tyto všechny znalosti neuplatnily. Hodně se věnuje i mravům a kázni, upřesňuje tresty za porušení kázně. K udržení kázně sloužil zvláštní zákoník. Chovanci se museli podle něj pravidelně modlit, museli být poslušní k učitelům a představeným, dále se měli pilně připravovat na školu, nesměli se hádat, být mstiví, nezdvořilí, nesměli pomlouvat ostatní, měli být opatrní při vycházkách. Jakékoliv porušení těchto pravidel bylo potrestáno. Nikoliv však fyzickými tresty, ale nejprve napomenutím, vážnější výstrahou, přísnou domluvou, a pokud ani to nepomohlo, tak odchodem na hanbu, domácím vězením nebo tabulí hanby. V nejnutnějším případě a pouze na rozkaz představeného byla použita metla. Zákoník obsahoval i odměny za dobré chování. Sirotčinec u sv. Jana Křtitele založen roku 1773, byl předmětem péče svobodných pražských zednářů. Profesor Ignác Cornova přijal v sirotčinci nedělní vyučování náboženství r. 1781. Každoročně přibýval počet chovanců, což vedlo k nutným reformám jako např. zvýšení počtu zaměstnanců, zvednutí platu, nové oděvy pro chlapce i dívky, více školních pomůcek. Náklady ústavu kryli jeho vznešení příznivci. S ústavem byla od začátku spojena i škola. Za měsíční plat

57

zde vyučovali chovance dva učitelé střídavě dvě hodiny denně, z nichž byl jeden duchovní učitel a druhý je cvičil ve čtení, psaní a počítání. Dále zde bylo různými dobrovolníky vyučováno kreslení, básnickému umění, českým i německým dějinám a mravouce. Chlapci i dívky měli své dozorce a dozorkyně. Ignác Cornova byl r. 1772 ustanoven profesorem poetiky v Chomutově a r. 1773 byl vysvěcen na kněze a jmenován profesorem poetiky a řečtiny v Klatovech. Byl rozený pedagog při výkladu klasiky se snažil vystihnout ducha řeči a kulturu národa, což bylo tehdy neobvyklé. Od r. 1789 byl řádným členem Společnosti nauk v Praze. Roku 1793 byl nařčen, že šíří ideje Velké francouzské revoluce, z tohoto důvodu a kvůli zdravotním důvodům odešel na odpočinek. Po Cornově smrti prohlásil jeden z děkanů lékařské fakulty: „Ze školy Cornovovy vyšla většina našich nynějších státníků a spisovatelů“. Cornova proniklý ideály humanitními mocně pociťoval proudy osvícenské z josefínské doby. Cože se projevilo v jeho sbírce gleimovských veršů, kde opěvoval válečné vavříny rakouské, ale zároveň nemohl potlačit jeho lidumilství. Cornova zachytil významné události českých dějin až po r. 1526 formou přátelských dopisů, dále poutavým a srozumitelným způsobem podává české dějiny od císaře Ferdinanda I. až do své doby. Zdůrazňuje slovanský původ Čechů. Ve prospěch sirotčího fondu napsal Cornova ještě Dějiny sirotčince u sv. Jana Křtitele v Praze. Podle jeho slov jsou zásady vyučování a mravní výchovy výsledkem jeho vlastního pozorování. Z kterých spisů Cornova vycházel, neuvádí. Největší vliv na něj měl nejspíše spis ředitele vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, na kterého působil nejvíce John Locke a jeho Myšlenky o vychování. Tomuto autorovi věnoval Cornova ódu a ve své didaktické básni ho staví české mládeži za vzor. Vydání: 1923 (in: O výchově sirotků zednářských). krr

Č

erné ovce, zrádci a tabu

Dobrovský – Langer – Mácha – Šuselka – Neruda – Malý – Sabina – Klácel – Thun – Mrva – T. G. M. – redakce Moderní Revue – sběratel Obrátil – Machar – V. Mrštík – Gellner – Šalda – erotika ve folklóru – zesměšňování národního obrozování – vztahy Ruska k Polsku – loajalita k císaři – politická převaha a intelektuální samostatnost českých Němců – německost Moravy a Prahy

ᴥᴥᴥ ČAPEK-CHOD, Karel Matěj: NEJZÁPADNĚJŠÍ SLOVAN 1893 Charakteristický text významného českého povídkáře a romanopisce realistického a naturalistického směru. Práce je v podtitulu označena jako „historie o třech kapitolách“. První kapitola je romantická; děj se rozvíjí jakoby v atmosféře arbesovského romaneta. Posluchač astronomie Hvězda se setká se šlechtičnou z doby pudrovaných vlasů. K setkání dojde v opuštěném malostranském paláci, kam vnikl. Tam uvidí rokokovou krasavici, která ho okouzlí natolik, že jí chce políbit. Avšak osud se postaví proti němu a kráska ho vykáže. Při útěku Hvězda vyrve kliku od vrat. Hvězdův osud, který spíše připomíná krutou životní ironii, pokračuje i v prostřední realistické části díla. Hvězdu postihne snad ještě větší patálie, než jakým je odmítnutí vysněné krásky. Vinou tyfové

58

horečky totiž Hvězda ztratí paměť a probouzí se až po třech měsících v nemocnici. V této části končí romaneto, avšak nadále můžeme sledovat některé romantické prvky. Ve druhé kapitole (realistické) autor nadále líčí životní peripetie hlavního hrdiny, který se vyrovnává s šedí života. Nejen, že ho postihla tyfová horečka, vzhledem k nemoci musela zanechat studií a nakonec se usadí v poslední staničce za Domažlicemi v Rozvodí až u samých hranic, kde mu strýc zařídil místo u dráhy. Sledujeme ještě romantický „záblesk“, když před odjezdem Hvězda zahlédne na dostizích šlechtickou dámu. A to velmi podobné jeho původní rokokové krasavici. Na jejím erbu dokonce vidí stejný erb, jaký měla krasavice z jeho horečného snu. Třetí kapitola (naturalistická): šeď života a nenaplnění jeho snů pokračují tragikomedií jeho životního a stále nekončícího životního troskotání. Zůstal navždy v zapadlé malé staničce, aby se mohl oženit s jednoduchou, primitivní dcerou staničního sluhy Madlou, jež s ním čeká dítě. Děj se vrací trochu symbolicky nazpět, protože se mu zdálo po nějaký čas, že je to nemanželské dítě místního šlechtice, který měl podobný erb jako jeho vysněná kráska ze snu. Ale není tomu tak, když se sám přesvědčí, že to byl pouze klam. Motivem k napsání tohoto díla mohla být pro Čapka-Choda otázka, ke které se vracel už od začátku své tvorby. A to jakým způsobem lze proniknout nejhlouběji k lidskému osudu, jak lze ze skutečnosti strhnout všechny iluze, jak může próza plnit funkci věrného poznání reality. Dílo můžeme vnímat jako příběh vypravěčova života či jako tři po sobě jdoucí verze stejného příběhu realizovaného různými popisnými postupy. Karel Matěj Čapek-Chod vychází z tvorby Jakuba Arbesa. Nejzápadnější Slovan také pravděpodobně nese řadu z Arbesových vlivů ve svém zkoumavém studentovi matematiky, v halucinačních záhadnostech, jež se pojily s malostranským palácem, v podivnosti objevů a náhod. Ve svých dílech Čapek-Chod využívá prostředky obecné češtiny, vulgarismů, slangu, profesionalismů, dialektismů, používá i žurnalistické fráze, sám byl také novinářem, což v jeho době nebylo obvyklé, aby kdokoli vydělával novinařinou. Dílo Nejzápadnější Slovan, i další Čapkova díla pojí stejný princip. A to zobrazení světa lidských osudů, jenž jsou předurčeny prostředím a vystaveny kontrastu nepředvídatelných náhod, měnícím se touhám a představám jednotlivých postav v pravý opak. Současní badatelé

(Moldanová) poukazují na tendence. Vydání: 1921, 1930, 1938.

expresionistické

pem ČECH, Svatopluk: EVROPA 1878 Alegorická epicko-dramatická poema, ve které pokračuje rozvíjení motivu rozbouřených živlů jako klíčový leitmotiv generace. Loď odváží politické psance, kteří se naposled ohlížejí po své vlasti, která je zavrhla. Postupně promlouvají různé typy vyhnanců a v dramatických dialozích líčí své názory na revoluci. Objevují se zde postavy velitele lodi a kněze. Ve druhém zpěvu vystoupí dcera velitele, Angela, a její společnice Gonzaga. Angela se zamiluje do básníka Pavla, který je jedním z vyhnanců, a snaží se mu pomoci. Mezitím Roland, radikální revolucionář z řad vězňů, zosnuje vzpouru a na lodi propukne bitva. Se svítáním už jim loď „Evropa“ patří, kapitán je těžce zraněn. Vystupuje Gaston, který je pro umírněné řešení situace. Opět dochází k potyčce a Roland se rozhodne pobít všechna rukojmí, potom objeví v podpalubí Pavla s Angelou a snaží se je v návalu zuřivosti usmrtit. Nakonec se střetnou obě strany vzbouřenců, umírněná i radikální. Na lodi propukne chaos a Roland, který cítí, že podléhá názorové i početní přesile svých oponentů, vyrve smyslu zbavené Gonzaze hořící pochodeň, vhodí ji do zásob střelného prachu a tím vyhazuje Evropu do povětří. Právě když se na obzoru objevila pevnina. Podnětem k napsání byly boje pařížské Komuny roku 1871. Přímý odkaz na Komunu můžeme spatřovat, když se loď potápí a vlaje na ní rudá vlajka (podle Komuny jsou nazváni komunisté, radikální levice). Dílo reaguje na tehdejší růst revolučních hnutí a s tím související sociální nerovnost. Dobové pojetí reprezentativního národního umění posilovalo autorovy idealizující tendence, ovlivnilo i jeho formální stránku, v té se požadoval vysoký styl. Ten vedl k výrazové konvenčnosti a estetickému eklektismu. Což bylo pro autora charakteristické, stejně tak jako rozpor mezi snem a realitou, konvenčně romantická fabulace a schematizace postav. Autorova tvorba vyjadřovala nenaplněné ideály národního obrození a patří k vrcholům uměleckého usilování ruchovské generace. V básni je cítit rozpor mezi básníkovou spontánní oslavou očistné společenské bouře a mezi jejím záporným filosofickým a etickým hodnocením.

59

Hořký konec posádky je ponurou věštbou budoucnosti světadílu, jehož jméno alegorická loď nese, vyjadřuje však zároveň básníkovu nevíru v možnost úspěchu živelné revoluce. Hlavní dva rozdílné typy revolucionářů: Roland představuje fanatickou tvrdost a důslednost, jde k cíli přes všechny překážky bez ohledu na lidské city, oproti tomu Gaston zastavuje svou revoluční vášeň před člověkem a jeho utrpením. Nikdo z nich není vyloženě negativní. Roland upozorňuje na sociální útlak, Gaston je zas autorovi bližší svým humanismem. Patetická kresba vášní, citových zvratů a dramatických situací, stejně jako kontrastní rozvržení světla a stínů pomáhající básníkovi zvýraznit i alegorický smysl některých postav. Například kněz, který se odvrací od své víry a podléhá tělesným pudům, snižuje význam církve a náboženství. Žádná idea není trvalá, jen příroda a její řád. Celá atmosféra je protknuta předzvěstí neklidu. Knižně byla Evropa vydána roku 1880 v Nových sbírkách veršovaných prací. Česká kritika ji uvítala s nadšením a nepronesla ani jediné námitky o její hodnotě myšlenkové a výrazové. Až roku 1886 se objevily pochybnosti o dokonalosti kompozice. Vytýkaly Čechovi, že děj reálný a děj alegorický nesplynuly úplně a že symbolický živel není sloučen s čistým prvkem epickým. Byl mu také vyčítán parnasismus (Arne Novák). Vydání: 1896, 1927 (in: Básnické povídky Svatopluka Čecha). cai ČECH, Svatopluk: JESTŘÁB KONTRA HRDLIČKA 1876 Nejpopulárnější autorova prozaická povídka. Příběh s podtitulem „ze zápisků přítelových“ zachycuje osud rodiny pana Hrdličky. Ten je panským správcem na zámku Supov, kde žije poklidným životem. Vše se změní vzápětí, když zemře zámecký pán. Nový majitel Hrdličku propustí, a ten je nucen přestěhovat se i se svou rodinou do města. Touto nenadálou událostí se mění celý jejich život. Nastěhují se do malého bytu v Praze. Na početnou rodinu (Hrdlička, jeho žena, tchýně, dcery Iréna a Julie, syn Jaroslav) dolehne propuštění jejího živitele. Vladimír, nejstarší syn, který by mohl vypomoci, pobývá tou dobou pracovně v Cařihradu. Hrdličkovi se nemohou smířit se ztrátou svého dosavadního životního stylu. Hrdlička se nachází v obtížné situaci a pro uspokojení rodiny sežene peníze. Vypůjčí si je od nemilosrdného lichváře Jestřába. Propuštěný správce Hrdlička sice pobírá penzi, ale

to nestačí na řádné splácení této půjčky. Dostává se tak do začarovaného kruhu, odkud není cesty zpět. Neustále žádá Jestřába o odklad, ten souhlasí. Autor zachycuje zejména ponížení, neštěstí dlužníka prostřednictvím očí Jestřába. („V oči tyto, zdálo se, že vepsána byla tragédie jeho osudu, z které vyšel ostatní zjev jeho téměř neporušen. (…) V očích takových obráží se žal pro lepší minulost,odříkání, nedůvěra v sebe, stálá bázeň před urážkou a posměchem. V plachých těch očích zrcadlí se zlé svědomí – vědomí….“). Dcera Jula ví, v jaké situaci se rodina nachází, a tajně si přivydělává jako švadlena. Naopak povýšená Iréna dál žije rozmařile a pohrdá svým jediným nápadníkem, učitelem, jenž se z lásky k ní snaží rodině finančně vypomáhat. Peníze dává potají otci. Ten však peníze, které si dává stranou na splátku pro Jestřába, prohraje v kartách. Netrvá dlouho a Jestřáb navštíví právníka Zamotala. Celý případ mu předá a začíná exekuční řízení. Neodbytný Jestřáb přichází se vstřícným návrhem. Nabízí dlužníkovi práci pro jeho dceru Julii. Z počátku se to nelíbí nikomu, jen sama Jula neodmítá. Rodina tedy přijímá návrh a Julie odjíždí na venkovský statek, jako vychovatelka dětí pana Jestřába. Jestřáb často po nocích popíjí. Jedné noci se opije tak, že se pokusí Julii znásilnit. Ta naštěstí uteče zpátky ke své rodině. Touto událostí dojde Jestřábovi veškerá trpělivost s dlužníkem. Mezitím Hrdlička naletí podvodníkům, kteří mu slibovali místo správce v Polsku. Konec má rychlý spád: za poslední peníze si Hrdlička koupí revolver, pronajme si pokoj v hotelu, objedná si červené víno a zastřelí se přímo v hotelovém pokoji. Vzápětí zemře i stará matka paní Hrdličkové a v zahraničí podlehne zlé a nenadálé nemoci syn Vladimír, jejich poslední naděje. Rodina je vysvobozena doktorem Volným, který přijíždí z Cařihradu. Splatí všechny dluhy po Hrdličkovi a vezme si Julii za manželku. Odjíždí s ní i se zbytkem její rodiny na svůj zámek nedaleko Supova. Autor vydal prózu pod pseudonymem Václav Malina. Svatopluk Čech nás zavádí do právnického prostření, ve kterém sám pobýval. Je zde vypravěčem čerpajícím ze zkušeností své advokátní praxe. Čech používá důsledně mluvící jména (Hrdlička, Jestřáb, Zamotal, Volný aj.). Důležitou myšlenkou díla je kontrast: snů a reality, přítomnosti a minulosti, starého a nového světa. Postavy se snaží před realitou utíkat, ale ta je stejně dostihne. Společenské poměry líčí jako odlidštěné prostředí, ve kterém se mezilidské vztahy se mění ve vztahy

60

čistě finanční a jedinec se stává pouhou položkou v účetní knize či složkou v soudních aktech. Z počátku byl záměr takový, že se mělo jednat o první díl cyklu Povídky z registratury. Další díly ovšem nikdy nevznikly. Povídka byla proto zařazena do souboru Povídky, arabesky a humoresky. Vydání: 1950, 1974. vrb ČECH, Svatopluk: LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ 1883, 1899 (upravené vydání) Básnická povídka na aktuální téma vybočuje z autorovy tvorby, jelikož je jejím hlavním tématem sociální konflikt. Děj, členěný na 16 zpěvů, se odehrává v idylické a malebné vesnici Lešetín. Hlavním hrdinou je statný a silný kovář („Lešetínský kovář / chlapík jak se sluší: / Ocel rukou láme, / pěstí kámen kruší, /“), který je představitelem vzdorného češství. Kovářova dcera Liduška, jejíž jemná krása kontrastuje s ohnivou povahou otce, má milostný vztah s kovářovým učněm Václavem. Tvář vesnice se změní s příchodem cizích podnikatelů a vybudováním moderní továrny. Proměňuje se krajina, zvyky, mravy i jazyk lidí. Místní obyvatelé přicházejí o práci a opouštějí své rodiště. I Václav se vydává do ciziny, aby vydělal peníze. S Liduškou si slíbí věrnost a kovář dá požehnání jejich vztahu. Čas plyne a kovárna chátrá, kovář však nadále odolává nátlaku správce a nevzdává se. Postupně se do vesnice začínají navracet zklamaní rodáci a kovárna znovu ožívá, stává se pomyslným centrem odporu. Když do kovárny přijdou exekutoři, rozzuřený dav na ně zaútočí, strhne se vřava. Nakonec dav zapálí továrnu a její majitel je zabit Józou, který tak pomstí tragickou smrt své milé. I přes svou očividnou sílu, se kovář nenechá strhnout k agresivitě, je klidný a snaží se jen hájit své právo. Jeho síla je hlavně morálního charakteru. Nevzdává se, ani při výhružkách vojska, a tak je zastřelen („Nepoddám se!“ křik’… „to půda moje! / Nikdo tu mé právo nezmaří!“/ Napřáhl jak děsný démon boje / kladivo své — — Běda, kováři!“). I přes tragickou smrt hrdiny končí báseň optimisticky. Václav se vrací domů, továrna již není obnovena a majetek továrníkova syna skoupí zeman, který chce vesnici a život v ní navrátit do původního stavu. Lešetínský kovář byl dílem vskutku populárním, vzápětí po první publikaci některé verše zlidověly, již úvodní verše skladby nabyly emblematické hodnoty téměř národních hesel.

Báseň prostupují aktuální problémy, jako je industrializace, vystěhovalectví a lhostejnost ke starobylé české tradici spojenou s přírodou a kulturou. V básni se často objevují kontrasty, ať už jde o rozdílný vzhled kováře a jeho dcery, kontrast moderní továrny s krásnou nenarušenou krajinou. Kontrastuje i drastický zpěv, ve kterém je kovář zabit, s melancholickým a radostným návratem Václava z ciziny. Autor zde striktně nedodržuje dobově oblíbenou metrickou jednotu: jako se střídá vyprávění s dialogem, střídá se i daktyl s trochejem. Básnický jazyk je velmi bohatý a dokresluje dramatičnost děje i idylu. Rok po svém vydání byla sbírka, jejíž součástí byl Lešetínský kovář, stažena a byl vydán zákaz jejího šíření. Báseň byla shledána jako nebezpečná, jelikož prý popouzela dělníky proti živnostníkům. Tímto se však dílo ještě více proslavilo. Ve své době oplývalo velkou oblibu, zvláště pro své vlastenecké a socialistické myšlenky. Stalo se inspirací pro řadu výtvarníků a vzniklo několik divadelních, operních a filmových adaptací. Vydání: 1883, 1899, 1908 (in: Sebrané spisy Svatopluka Čecha: Díl II.), 1926 (in: Idyly a báje Svatopluka Čecha). map ČECH, Svatopluk: NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA, TENTOKRÁT DO XV. STOLETÍ 1889 Humoristická, satirická próza středního rozsahu, která pokračuje v dobrodružstvích pražského maloměšťáka. Ve čtvrtek 12. června jde pan Brouček do hospůdky Na Vikárce, kde s hosty popíjí a debatuje o existenci pražských podzemních chodeb. Když odchází z Vikárky domů, nějakou záhadou se propadá dolů a ocitá se v podzemní chodbě. Bloudí chodbou, až narazí na dveře. Otevře je a spatří prostor plný klenotů. Usoudí, že jde o klenotnici krále Václava IV. Hned pomyslí na to, že se stane velmi bohatým. Poté nachází dveře, kterými se dostane ven na ulici. Potkává muže, který je nezvykle oblečený a mluví divnou řečí. Oznamuje mu, že je rok 1420. Vyděšený pan Brouček prochází městem. Cestou dojde k Týnskému chrámu, který velmi dobře zná. Sedne si a začne si uvědomovat, co se stalo. Tam ho najde Jan Domšík (řečený Janek od Zvonu), který jej pokládá za cizince. Snaží se zjistit, zda patří k husitům, vyděšený pan Brouček, kterému na církevní příslušnosti vůbec nezáleží, tvrdí, že ano, a tak ho Jan vezme k sobě domů, kde ho

61

ubytuje a dá mu šaty. Člověk z 19. století se stále diví nad technickou zaostalostí středověkých lidí, tu a tam se pošklebuje a pohrdá, občas však také loudí a zneužívá nabízeného pohodlí. Poté se seznamuje i s Jankovou ženou a dcerou. Všichni společně povečeří a Jan plánuje vyrazit s Broučkem do boje proti Zikmundovým vojskům. Ale právě tehdy se cizinec začne vykrucovat, leč marně. Jan mu dá vybrat zbraň a pan Brouček zvolí sudlici. Vzápětí se dostanou do ozbrojeného davu. Cestou pan Brouček pozná místo, odkud se do roku 1420 dostal. Od Janka se dozví, že je to bývalý dvůr krále Václava. Poté se účastní menšího boje proti Zikmundovým rotám, ale oba se zachrání. Zastaví se v hospodě, kde se s hosty dohadují o víře. Málem došlo až ke rvačce, v tom venku zazněl poplach kvůli útoku křižáků a všichni přítomní Čechové se s nimi dali do boje. Pan Brouček byl unášen davem, aniž by chtěl. Všichni utíkali ke Špitálskému poli, ale zbabělému Broučkovi se podařilo z nejhoršího uniknout. Pražané v boji dopadli špatně. Pan Brouček ve vinici potká ozbrojence, kteří ho nařknou, že je Němec. On se proti tomu ohradí a vypráví smyšlenou historku o pobytu v cizině. Nedůvěřivý husité ho předvedou před Žižku, který o panu Broučkovi prohlásí, že sloužil víc svému břichu než Bohu a nechá ho pracovat s ostatními na opevnění, tehdy se naplno projeví maloměšťácká povaha pana Broučka. Ten, již předtím notně podrážděný nedobrovolným půstem, sužován žízní (štítivě totiž odmítl „boží voděnku“), zpitomělý únavou z neobvyklého jevu – manuální práce, kterou považuje za fyzické utrpení, a přinucený k nezištnému peněžitému daru, odhalí svou malost v reptání („Tahle společnost se pro něho naprosto nehodí. S každým otrapou se bratříčkovat — kdyby alespoň slušně pili na to bratrství! Ale takhle! Bratr tu, bratr tam a pak tě postaví ke zdi, abys podával kameny! Živit se černým chlebem, zapíjet vodou, spát na holé zemi, a když ke groši přijdeš, hodit jim ho do kádě, pěkně děkuju za takové živobytí!“). Na druhý den je vyslán, aby se účastnil bitvy na Vítkově, on toho využije a uteče do Prahy, kde předstírá, že je Žižkův posel. Vrací se do domu Janka od Zvonu, obléká si své původní šaty a utíká do klenotnice, kterou se chce dostat zpátky do 19. století. Je však polapen hlídkou. Domnívá se, že jsou to Zikmundovi muži, proto se vydává za Němce, když zjistí, že jde o husity, vydává se zase za husitu. Obojaký Brouček je odveden před Žižku, který ho prohlásí za zrádce. Pan Brouček chce najít pomoc u Janka, ale ten mezitím padl v boji. Žižka Matěje Broučka odsoudí jako

zbabělce, pokrytce a ničemu. Ten se chce zachránit a tvrdí, že žije v 19. století, ale Žižka mu nevěří. Je zatlučen do sudu a připraven k upálení na hranici. Když ale otevře oči, vidí před sebou hostinského od Vikárky. Uvědomí si, že je skutečně v sudu, kam však spadl cestou z hospůdky. Nakonec ostatním o všem vypráví a lituje jen toho, že poklad krále Václava zůstal v minulosti. Po úspěchu první knihy o Broučkovi, přichází autor s druhým dílem a vytváří tak zvláštní povídkový seriál. Spisovatel předkládá tradiční historické téma do přímého sousedství secesní rozmarnosti. Matěj Brouček je komickým hrdinou, který se dostává do konfrontace s nejrůznějšími vzory, které vždy komicky převyšují jeho přízemní hodnotový žebříček. Jedná se o poživačného a zištného pražského měšťana, movitého nájemce činžovního domu. Hrdina je přesvědčivě realisticky propracovaný a nepředstavuje jen jedince, ale podává kritiku celé společenské vrstvy. Čech nekritizuje konkrétní osoby a satirou se také nikdo necítil dotčen, zčásti proto, že karikovaní karikaturu buď nepochopili, či vůbec nečetli. Kritika není zlostná, hrdina není odpuzující, ale spíše směšně ubohý a čtenáři může být sympatický. Broučkiády Svatopluka Čecha měly z autorových próz největší čtenářskou oblibu. Příčinou úspěchu těchto děl je především hlavní hrdina. Výlety páně Broučkovy jsou též komickou operou Leoše Janáčka. Vydání: 1955, 1968, 1970, 1972 (in: Výlety pana Broučka), 1985 (in: Výlety pana broučka I – III), 2006. fib ČECH, Svatopluk: PRAVÝ VÝLET PANA BROUČKA DO MĚSÍCE 1886 Satirická povídka o 13 kapitolách na fantastickoutopickém základě, nejznámější prozaické dílo Svatopluka Čecha. V předmluvě zesměšňuje vypravěče-redaktor spisovatelské řemeslo, zejména pak „literárního invalidu“, tedy nenadaného grafomana, který mu předkládá příběh typického měšťana. Tímto měšťanem je pan domácí Matěj Brouček. Je známý tím, že jediný jeho zájem je výběr činže a pivo, tudíž se o něm ví, že je každodenním hostem hradčanské hospůdky Na Vikárce. Tento večer není ničím výjimečný, když se pan Brouček napil zlatého moku o něco více, než je běžné, tudíž

62

odchází z hospody ne zcela střízlivý. Cestou domu pozoruje Měsíc a v myšlenkách se obírá předchozí debatou s hospodským o tom, jestli je obydlen. Jak se tak dívá, je přitahován silou Měsíce a vyleze na zeď podél jedné pražské uličky a poté na střechu domu. Po celou tu dobu si myslí, že je přitahován k Měsíci blíž a blíž, ale pak spadne dolů – podle něj je tedy na Měsíci. Když se probudí, zjistí, že se nachází na jemu neznámém místě a tak pátrá po tom, kde je. Vyleze z rokle a potká měsíňana Hvězdomíra Blankytného, který na něj mluví českými verši. Slíbí panu Broučkovi, že ho zavede do domu měsíčního filozofa Lunobora. Když dorazí do jeho domu, snaží se ho oba éteričtí obyvatelé zabavit čtením a Brouček při tom usíná. Když se probudí, dojde mu, že má hlad a dožaduje se toho, aby dostal nějaké jídlo: Lunobor jej stále napomíná, aby čichal k připraveným květinám, Brouček se pak dovídá, že právě vůně má být oním občerstvením, které mu podivní hostitelé nabízejí. Vzpomíná tak hořce na Zem, na jídlo a má starosti, jak je to s jeho domem a s nájemným. Posléze zjistí, jak je to s časem, který ubíhá na Měsíci oproti tomu, který ubíhá na Zemi. Zjišťuje, že život měsíčňanů je odhmotněný a estétský, což pro Broučka není. Zesměšňuje bujarou fantastickou architekturu, vysmívá se jemnocitnosti tamních lidí („To není člověk, to je tvaroh!“). Jinak ovšem jsou měsíčňané velice podobni lidem (nezřízená konzumace poezie u nich vyvolává podobné účinky jako pozemský alkohol). Hvězdomír zavede Broučka k mecenáši mezi básníky Čaroskvoucímu, ale i tam mu předkládají jenom květiny. Brouček je zde vystavován umění jak výtvarnému, tak hudebnímu, ale to ho nebaví a tak si vytáhne z kapsy zbytek párku a ve skrytu dlaně jej pojídá. Obyvatelé Měsíce si myslí, že je dojat a zakrývá slzy, když pochopí, jak se věci mají, jsou rozhořčeni a básník z toho dokonce omdlí. Brouček se koneckonců dopustí zcela otevřených hrubostí: vyřkne slovo „nos“, přičemž ho zastavují a žádají, aby už nikdy toto slovo neřekl. Při odchodu ze sálu ho zaskočí Ethereia, dcera Lunobora, svým vyznáním lásky (což rozlítí jejího původního ctitele Hvězdomíra), avšak Broučka to nezajímá a vyskočí na Pegasa a vzlétne. Jak tak letí, z ničeho nic meteor sežehne Pegasovi křídlo a pan Brouček se řítí do hlubin. Hrdina se probouzí doma ve své posteli a nad sebou vidí hospodyni, která mu vypráví, co se s ním v noci stalo, tomu ale Matěj Brouček odmítá uvěřit a bude stále přesvědčen o tom, že na Měsíci byl. Postava Matěje Broučka se v Čechově díle objevuje poprvé v literárním časopise Květy, který sám Čech redigoval. Roku 1886 zde na

pokračování vychází Výlet páně Broučkův do Měsíce pod pseudonymem B. Rouska. Až v roce 1888 vychází Výlety pana Broučka, kde se v předmluvě dozvíme právě o tomto vydání, kde se sám Svatopluk Čech zkritizuje a dále už píše o Pravém výletu pana Broučka do Měsíce pod svým jménem. Čechova první satirická skladba o Broučkovi vytváří vedle arbesovské racionální „verneovské“ fantastiky a zeyerovské fantastiky „spiritistické“ třetí samorostlý proud fantastické fikce v české literatuře pozdního 19. století. Figura Matěje Broučka stojí na počátku geneze tradičních maloměstských postaviček, na jejímž konci stojí starosvětsky spokojený malíř pokojů Kondelík, Josef Jedlička označuje právě bodré hrdiny tohoto typu jako základní nositele českých povahových rysů, vedle Švejka, Plojhara, hloupého Honzy nebo třeba Jiráskových husitských mas. Vydání: 1972 (in: Výlety pana Broučka), 1975 (in: Výlety pana Broučka), 1985 (in: Výlety pana Broučka I – III). brů ČELAKOVSKÝ, František Ladislav: OHLAS PÍSNÍ ČESKÝCH 1839 Vedle Ohlasů ruských je jedním z nejslavnějších děl autora, příklad tzv. ohlasové poezie. Autor otevírá sbírku předmluvou, ve které srovnává Ohlas písní českých s předchozími Ohlasy písní ruských a popisuje rozdíl mezi českou a ruskou krajinou. Sám potom rozděluje české ohlasy (celkem 57) na několik typů, a to na básně rozpravné s baladickým obsahem (např. Toman a lesní panna, Sňatek), elegické písně (např. Jízda k milé, Žehravý, Nevěrný milý, Milý nade všecko), písně naivní, žertovné a satirické (např. Po práci, Poslední vůle), vlastní písně (např. Jarní, Krotká holubička, Pečlivá milá) a popěvky (drobné písňové miniatury o jediné sloce; např. Pozdní litování, Zvěřina). Sbírka představuje lidové prostředí jako svět svorných lidí, kteří se umějí radovat z každé maličkosti, z nevinného žertu a vzájemného srozumění. Tematicky převažují písně milostné (Celoroční výživa, Stasa čarodějnice, Dárek z pouti, Slzy a vzdychání aj.), jde zde o lásku opětovanou, neopětovanou i odmítanou; jen ojediněle se objevují témata jiná, ať již portrét českého národního charakteru (Český sedlák), alegorická Cikánova píšťalka se skrytým protiněmeckým ostnem nebo satira Vrchní z Kozlova. Objevují se zde popisy přírody, květin, zvířat, obživy prostých lidí. Epická báseň Prokop

63

Holý má dokonce historický námět. Nejslavnějším číslem sbírky je však již zmíněná balada Toman a lesní panna: mladík jedoucí v magickém čase („Večer před svatým Janem“) za svou vyvolenou, je varován sestrou, aby se neubíral nebezpečnou cestou přes les; proradná milá však oné noci slaví svatbu, Toman zvěděv tuto strašnou novinu, zatvrdí se a kluše k domovu nebezpečnou cestou – zde jej omámí éterická lesní panna, takže si Toman srazí vaz pádem z koně. Jako velký milovník Goetha se domníval, že se tento německý básník chystal napsat ohlasy svého národa, proto se myšlenky chopil sám. Po předchozím čtenářsky úspěšném vydání Ohlasu písní ruských (1829) se autor začal bezprostředně soustřeďovat na další sbírku pečlivým studiem české lidové slovesnosti. V rychlém sledu uveřejnil do roku 1833 značný počet ukázek, ale pak jeho tvorba uvázla, takže celá sbírka vyšla roku 1839. Příčin bylo několik, především zvraty v jeho životních okolnostech. Rozsáhlé skladby epické napsal Čelakovský až jako poslední. Životní představy, vyjadřované postupy dávného folkloru, nabývaly přirozenosti, srozumitelnosti, nadčasovosti. Sbírka je převážně lyrická, oproti ruskému Ohlasu. Lyričnost byla pro autora specifickým výrazem povahy českého lidu, v níž prý vyniká na jedné straně naivita, na druhé straně žertování. Základním charakteristickým rysem lyrické postavy je nehrdinskost a prosté vlastenectví. Autor nebyl z těch básníků, kteří podceňovali svou dobu a domnívali se, že jejich dílo bude schopna pochopit a docenit teprve daleká budoucnost; právě naopak se snažil psát pro své současníky, pokud možno pro všechny, a vyslovovat ve svých básních takové myšlenky, které by přinesly hodnoty pro jejich život a nějak jim v něm pomáhaly. Usiloval o literaturu celonárodní, která pamatuje na okruh čtenářů lidových, ve kterých viděl národní budoucnost. Tímto svým přesvědčením učinil významný umělecký krok. Dílo vzniklo až v době odeznívání tohoto druhu poezie, mělo sice velkou inspirační váhu, avšak ohlasová poezie samotná byla již za zenitem. Josef Jaroslav Langer podrobil Ohlas písní českých kritice, a tím odsoudil obecně rozšířenou manýru básnit „prostonárodně“. Některé z básní označil přímo za parodie lidové poezie. Vydání: 1940, 1959, 1970, 2009. maa

ČELAKOVSKÝ, František Ladislav: OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH 1829 Básně patřící do tzv. ohlasové poezie, která čerpá náměty z preromantického obdivu k folklórní tvorbě. Sbírka obsahuje 26 epických básní (v prvním vydání sbírky jich bylo pouze 25, cenzura totiž nepovolila totiž panslavisticky orientovanou Rusové na Dunaji r. 1829). Epiku zahajuje báseň bohatýrská (Bohatýr Muromec). Ta přináší postavu nejoblíbenějšího a nejslavnějšího ruského bohatýra, Ilju Muromce, který nezištně bojoval na straně obyčejných lidí proti Tatarům. Téma je podáno ve 4 strofách o rozdílném počtu veršů, které vytvářejí dokonalý paralelismus přírodního jevu (tři jestřábi ubíjejí sokola) s příběhem člověka: bohatýr Muromec mstí smrt „dobrého mládce“, který byl přepaden a zabit třemi Tataříny. Prvního „zbojce“ zabil kalenou střelou, druhého mečem. Třetí skonal pod kopyty jeho koně. Zavražděného mladíka pak Muromec sám pohřbí. Ve sbírce najdeme hojně zastoupenou i milostnou lyriku (např. Romantická láska, Odchod a příchod), dobově aktuální historické zpěvy (Velká panychida s reakcí na napoleonské války, Smrt Alexandra oslavující cara aj.), rovněž i žertovné básně (např. bajka Veliký ptačí trh a Odplata). Sbírku ukončují opět bohatýrské básně (Čurila Plenkovič a Ilja Volžanín). Sbírka, sice žánrově a námětově velice různorodá, přináší ve všech číslech shodu: básně zobrazují ruský národ jako bojovníka proti bezpráví. Ať už jde o středověkého bohatýra, nebo carského vojáka bojujícího s Turky. Lyrický mluvčí se stylizuje do mnoha tváří ruského člověka, ale často se vrací k hlavnímu tématu a tím je válka. Autor vytvořil celé dílo za pouhé dva měsíce; inspiroval se především ruskými sběry lidové slovesnosti (sám nejprve uvažoval, že bude sbírku vydávat pouze za překlad ruských originálů), Rukopisy a současnou německou lyrikou (sbírku po vydání zaslal Goethovi, který mu však vůbec neodpověděl). Povaha básní ze sbírky Ohlas písní ruských je více epická než lyrická. Autor čerpá z ruských starobylých zpěvů – bylin. Mezi náměty převládají hrdinské činy a báje: boj proti Tatarům, divé zvěři či jiným živlům, boj za Matičku Rus. Námětem lyrických básní je nejen tradiční láska mezi mladými, ale i láska k domovině. Do všech lidských vztahů proniká příroda (Rozmluva noční). Sbírka měla povzbudit národní povědomí obohatit český jazyk. Čelakovský usiloval vystihnout svými básněmi myšlenkový směr i tvar

64

ruských písní. Ohlas písní ruských uskutečňoval jako básnické dílo myšlenku slovanské vzájemnosti: Rusové byli jako velký silný národ vzorem pro ostatní slovanské národy a jejich živá lidová slovesnost byla velmi inspirativní. Seznamoval Čechy s duchovním životem velkého kulturně spřízněného národa. První dojem, který vzbudil Ohlas písní ruských u přátel Čelakovského, byl velký údiv. Nikdo netušil, že básník připravuje novou sbírku a že touto sbírkou bude ohlas lidových písní. Obecné překvapení zachytil dobře ve svém nadšeném listě J. V. Plánek. Literární souputník Čelakovského, J. V. Kamarýt, poukázal na to, že Ohlas písní ruských má veliký význam pro osvobození české literatury od cizích vlivů, zvláště od vlivu německého, a že v něm Čelakovský narouboval naši poezii slovesnosti slovanskou, aby se mohla dále rozvíjet už samostatně. Také zástupce starší generace, Šebestián Hněvkovský, se vyslovil s největší chválou. Stejně nadšeně zněl však i názor kritiky té doby. Anton Müller ve svých přednáškách sbírku rozebíral a mluvil o Čelakovském jako o vynikajícím básníkovi. Navzdory všeobecné popularitě přinesla sbírka svému autorovi i mrzutosti: náklad vydání se takřka vůbec nepodařilo prodat. Vydání: 1959, 1970, 1972. chrm ČELAKOVSKÝ, František Ladislav: RŮŽE STOLISTÁ 1840 Milostná lyrika o dvou oddílech, navazující na německou romantiku a formující český literární biedermeier. Sbírka má podtitul „Báseň a pravda“ V prvním oddíle (Básně milostné) se nejprve dozvídáme o předmětu básníkova díla, o čem bude ve své stovce básní zpívat (1. – 5.), poté básník líčí své seznámení se svou láskou blíže (6. – 17.). Popisuje zde svou milou jako bohyni krásy s ladným pohybem a půvabnými vnadami. Vyzdvihuje ji tu jako poupě nebo růži rozvitou. Nevěří vlastním očím, že něco, tak okouzlujícího a milého může existovat vedle něho. Připadá si spíše jako ve snu, když ji má vedle sebe. Naopak když je bez své milované, tak jeho srdce pláče. Neumí si ani chvilku bez ní představit a čeká jen, až se setmí a on ji zase spatří, líčí náladu při loučení a opětovném shledání s ní (18. – 27.). Hlavně doufá, že jeho bohyně přijde do sadu a on ji sevře v náruči. Nalezneme tu, i jak si dva zamilovaní hrají na schovávanou; jak děkuje, že díky ní i sladce spí, protože jeho sny jsou jen o jeho nádherné milence.

Ale později se v básních objevuje motiv odloučení zamilované dvojice: Marie přebývá u nádherné Otavy, zatímco on dlí v Praze (28. – 40.). V Praze, která mu najednou připadá: pustá, chladná a nemilá jako nicota. Jeho srdce je jedna velká bouřka. Ona byla jeho růže, pomněnka, bohyně a anděl. Nakonec si jejich láska najde cestu a on doufá, že spolu vždy všechno zvládnou. Přirovnává sebe a svou milovanou k Boženě a Oldřichovi, k Juditě a Břetislavovi. Obecné motivy lásky pak tento oddíl zakončují (41. – 50.). V druhém oddíle (Sonety) už nepoukazuje na zvláštnosti žen. Nevyznívá tu tolik romantické pojetí ženy jako v prvním oddíle. Vyprchala první zamilovanost, romantičnost a vášeň. Spíše tu popisuje krajinu, stavby a okolí. Více zde filozoficky rozjímá nad životem a smyslem lásky samé (51. – 100.). Nad tím co je dáno a proč. Básník je popuzen tím, jak to na světě chodí, cítí se být vlastencem a chtěl by, aby takovými city byli prostoupeni i druzí. Je nespokojený, jak se všichni za něco nebo někoho schovávají. Nakonec se dozvídáme jakési krédo: „K druhu, družce, k rodu a vlasti stálost již mi odměnou; při vší jiné práci, slasti rád blažím se proměnou.“ Ve „stolisté“ sbírce se nachází pouze jediná báseň satirická (97.). Růže stolistá vyšla rok po závěrečné ohlasové aktivitě básníka. Jádrem pro ni byly písně erotické, vydané časopisecky již v roce 1831. Podle některých pramenů napsal Čelakovský Růži stolistou své první manželce. Jako inspiraci měl Kollárovu Slávy dceru a ve stylu psaní ho ovlivnila písňová technika maďarského básníka Alexe i německého preromantika Goetha (podtitul je pravděpodobně převzat z Goethovy autobiografie Můj život, báseň i pravda). Čelakovský si neuměl dlouho najít vlastní tón pro své milostné básně. Vždy když připsal k celku něco nového, šel se nejdříve poradit s Kollárem. Čelakovský vkládá do sbírky svůj filozofický názor o řádu světovém, přírodním, čímž jeho poezie spíše trpěla. V tehdejší době se používala květomluva. Růže patřila vůbec k nejběžnějším symbolům jako znamení dosažené dokonalosti a lásky, podobně i lilie. Vystupují-li však obě květiny v textu současně, pak lilie na sebe váže především významy nevinnosti, kdežto růže význam krásy často bolestné, zraňující svými trny. Nejprve všichni kritici sbírku vychvalovali, byla dlouho pokládána za vyvrcholení básnické tvorby Čelakovského. Autor, který o Růži stolisté smýšlel podobně, byl na svém pohřbu vzpomínán právě jako autor tohoto díla. Nicméně nekritická adorace

65

začala vychládat, až dospěla k nezasloužené pohaně sentimentality (Šalda: „katechismus radostného, důvěrného estetismu“). Přesto na sbírku navazuje Jablonský i Sládek. Vydání: 1906, 1950 (in: Básnické spisy). anj

D

ávnověk a kořeny paměti

praslovanské mýty (praotec Čech, Krok a jeho dcery) – knížecí kmeny v Čechách a války mezi nimi (Lučané) – sedmero bájných knížat v Čechách – přemyslovské rodové mýty (Vršovci, Slavníkovci, bratrovražda, škola na Budči, pradlena z Peruce, Vyšehradská kapitula, Zbraslavská královská hrobka) – „stýkání a potýkání“ s Němci (Palacký)

ᴥᴥᴥ DOBNER, Gelasius: VÁCLAVA HÁJKA Z LIBOČAN KRONIKA ČESKÁ Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum 1761 – 1782 Kritický postup vůči výkladu dějin Václava Hájka z Libočan obsažený v šesti svazcích. Zásadní autorova práce, která ale zvedla také mnoho nevole, byl první díl jeho komentářů, jinak nazvaný jako Prodromus. Tento díl komentářů se vztahoval k nejstarším dějinám. Hlavním tématem se stala otázka příchodu Čechů a praotce Čecha, o jehož existenci se nepochybovalo. Autor-historik zpochybňuje existenci praotce, protože nenašel žádný pramenný doklad a dále uvádí, že byl národ nazván podle kmene Zechů, kteří sídlili u Černého moře. Ve druhém svazku ze svého stanoviska neustupuje i přes vlnu odporu a vše se snaží ještě více podepřít a jasněji vysvětlit (v této době také sestavil zásady historické práce). Ve třetím svazku, který vyšel roku 1765, se krátce zmiňuje o

svém kritikovi Karlu Křížovi a dále zde objasňuje své stanovisko, protože nechce, aby si někdo myslel, že zahájil válku proti historikům. V díle Apologia, která byla odpovědí na Lucifera, opět podporoval své teze, které byly obsaženy v Prodromu. Autor ve své kritické práci pokračoval dále – svazky 4. - 6., zevrubnost jeho postupu však způsobila, že ani zdaleka kriticky neprošel celé Hájkovo dílo. Dobner měl připravit Kroniku českou k vydání, v průběhu ediční práce však odhalil mnoho nedostatků, které se rozhodl komentovat. Kronika česká (1541) se stala předmětem Dobnerovy kritiky. Byla po dvě stě let jediným celistvým, česky psaným, obrazem našich nejstarších dějin a stala se jakýmsi národním klenotem, který byl uznáván jak tehdejšími vlastenci, tak šlechtou. Obsahovala však faktické omyly, chyby, fabulace a lži. Dílo bylo spíše prózou. S postupem času došel k závěru, že dílo obsahuje tolik nedostatků, že se Kronice nedá připisovat takřka žádná hodnota. Jeho komentáře následně vyvolaly spor mezi Dobnerem, který se snažil vyložit dějiny podle pramenů a mezi zastánci Hájka, kterým jeho fabulovaný výklad vyhovoval. Dobner také zformuloval pravidla kritického dějepisectví, které zveřejnil roku 1763. Jednalo se o osm bodů, kterými se měl výklad dějin řídit, byly to tedy jakési zásady dějepisného postupu, práce. Spor o Hájkovu kroniku byl střetnutím mezi „novým“ a „starým“ pojetím národních dějin. Dobnerovým hlavním cílem bylo vyložit dějiny z pramenů, tak aby se co nejvíce přiblížil historické pravdě, byť za cenu radikálního řezu v citlivé otázce národního vědomí. Odpovědí na Prodromus bylo pojednání Lucifer od Václava Prokopa Duchovského. Duchovský zde vytýkal podrývání základů existence šlechtických rodů právě kvůli odmítnutí osoby praotce Čecha. Lucifer byl pro svou hrubost a urážlivost zakázán. Roku 1768 sepsal Eliáš Sandrich pojednání, ve kterém vystupuje proti Zechům. Sandrichovy kontrukce však nebyly věcné. Od roku 1769 se hlavním nepřítelem Dobnera stává dějepisec František Pubička. Roku 1770 vznikl spolek vzdělanců, ti vystupovali proti odpůrcům osvícenského myšlení a proti odpůrcům Dobnera. Tito vzdělanci si říkali „dobneriáni“ a patřili mezi ně Born, Voigt a také Pelcl. Celý spor o Kroniku byl uzavřen poté, co vznikla Učená společnost, která již další boj proti odpůrcům Dobnera nevedla, sám Dobner se stal členem této společnosti, Pubička však ne. Podle Dobnera bylo také největší chybou jeho odpůrců to, že následují historické tradice více než

66

pravdivý výklad dějin. Dobnerovi bylo odpůrci vyčítáno, že je příliš nevlastenecký a že svým jednáním zasahuje do tradic českého národa, na tomto místě nutno podotknout, že vlastenectví nebylo tím hlavním, o co Dobnerovi v celém sporu šlo. Pro Františka Palackého je „otcem skutečného historického bádání v Čechách“. Dobnerovo dílo je mezníkem v našich dějinách a zároveň je to symbol počátku nové doby. Vydání: dosud nepřeloženo. što DOBROVSKÝ, Josef: ČESKÁ PROZÓDIE Prosodie, Böhmische Prosodie 1795 Studie reformující český verš, méně známé, ale českou prozódii velmi ovlivňující dílo. Studie se zaobírá českou prozódií a veršem – autor poukazuje především na důležitost dodržování přízvuku na první slabice slova. Z této „hlavní“ myšlenky pak dále vychází i pravidla, která vytyčuje pro udělování přízvuků jednotlivým slovům. Mluvený jazyk podle něj nepracuje s časomírou verše, chybí mu rytmus i harmonie, což je podle jeho názoru dílem vina básníků, dílem pak řeči samotné. V prvním pravidle, věnujícím se dvouslabičným slovům, ustanovuje všechna dvouslabičná slova jako trocheje (dvouslabičná stopa s přízvukem na první slabice). Zde poukazuje na nevhodnost jambu pro češtinu pro jeho nepřízvučnou první slabiku – žádné dvouslabičné slovo nemůže tvořit jamb, jedině za předpokladu, že je uměle vytvořen předrážkami. Ze stejného základu pak vychází i pravidlo pro tříslabičná slova – každé tříslabičné slovo je daktyl, tedy opět stopa s přízvukem na první sylabě. Zde je přípustný ještě sekundární „metrický“ přízvuk na třetí slabice. Jakékoliv varianty s nepřízvučnou první slabikou jsou opět zavrženy. Analogicky je pak vytvořeno i další pravidlo pro čtyř a víceslabičná slova, která jsou prezentována a mají být vnímána jako kombinace trochejů a daktylů. Jednoslabičná slova mají ve výchozím stavu sama o sobě přízvuk všechna. Jednoslabičné předložky „přejímají“ přízvuk z následujícího slova, bezslabičné předložky s, z, v + dle, krom, skrz, blíž, které byly původně dvouslabičné částice, ale přízvuk nepřebírají, jsou totiž slabičně odděleny od následujících slov. Výjimky z tohoto pravidla pak tvoří spojky a, i a některé kratší tvary osobních a zvratných zájmen (mě, mi, se, si a podobně – v nynější terminologii příklonky či předklonky), zájmena můj, tvůj, svůj, ten ve všech nepředložkových pádech, kde

zůstávají jednoslabičná pro větší významnost následujících substantiv a spojka že, opět kvůli menší významnosti. Navíc se před trochejem ztrácí přízvuk jednoslabičných slov – možno jich tedy užít jako již zmíněných předrážek k vytvoření jambu. Dále se zaobírá schopností češtiny napodobit epické verše Řeků a Latiníků, ale ani jeden z veršů typických pro antiku – hexametr a pentametr – neshledává pro češtinu vhodným. Krátce se pak věnuje výpustce, ale i tu pro češtinu zavrhuje – nemůžeme si dovolit ve verších krácení, které by nebylo obvyklé a přípustné v próze, čeština zkrátka výpustky nemá. V další podkapitole o rýmu pak popisuje pravidla pro rýmování jednotlivých stop (trochej rýmují poslední dvě slabiky, pro jamb stačí poslední jedna atp.). Zdůrazňuje nutnost přihlížet k táhlosti a zaostřenosti vokálů v poslední rýmované stopě. Konečný výstup je pak takový, že je lepší nerýmovat, ale zaměřit se hlavně na dodržení pravidel správného veršování. Poslední část je věnována délce veršů a jejich spojování – zde shledává monometr nevkusným a veškerou řeckou versologii v podstatě označí za dinosaury. V závěru ale podle něj záleží na vkusu a chuti každého jednotlivého autora. V době národního obrození vznikaly nejen v českém prostředí tendence aktualizovat zastaralé a nefunkční jazykové systémy. Jazyky se vlivem sílících nacionalistických tendencí přetvářely a aktualizovaly svůj stav tak, aby více vyhovoval potřebám toho kterého jazyka. Objevuje se snaha o jednoduchost, unifikaci jazyka. Ve spektru poetickém je patrný významný vliv germánské sylabotóniky z 20. let 17. století, popsané v Opitzově reformě. Před Dobrovským se o modernizaci původních, češtině nevyhovujících prvků časoměrného verše a jiných tendencí přejatých z cizích jazyků (na podkladě Opitzovy reformy) pokoušeli například F. J. Tomsa (Böhmische Sprachlehre, 1782), J. Petermann (Čechořečnost, 1783) nebo Václav Thám (Básně v řeči vázané, 1785). Ti ovšem ještě stále stavěli starší časomíru nad lidovou sylabickou tvorbu, ze které Dobrovský vychází jako z jediné přijatelné pro český „trochejský sluch“. Lidová tvorba je svou mluvenou formou přenosu nejvěrnějším obrazem mluvené podoby češtiny, a tedy i její prozódie. Časomíra češtině nevyhovuje, přejímá „paskvily“ při snaze překládat cizojazyčnou poezii bez ohledu na to, co by se pro češtinu jevilo přirozené. Vydání: 1795 (in: Grundsätze der Böhmischen Grammatik), 1953 (in: Výbor z díla). fre

67

DOBROVSKÝ, Josef: DĚJINY ČESKÉ ŘEČI A LITERATURY Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur 1792 Literárně historické a jazykovědné dílo zásadního významu, často chápané mezník první fáze národního obrození. Odborná stať je členěna do 12 kapitol. Slované hrají důležitou roli od 6. století. Prokopius je dělí na Anty a Slovany, kteří mluví stejnou řečí. Eginhard poukazuje na různá nářečí. Příbuznost jazyků se nemá určovat podle podobnosti jednotlivých slov, ale podle totožnosti mluvnice. Slované mají více souhlásek, chybí latinské „h“ a písmeno „f“, po souhláskách samohlásky splývají s „j“, souhlásky mohou mít „jer“, samohlásky „a“ a „e“ na začátku slova mají předrážku, souhlásky se hromadí na začátku slabik a po nich následuje samohláska. Tvoření, ohýbaní ve slovanském jazyce je velmi rozmanité. Hlavními slovanskými nářečími jsou ruština, polština, ilyrština, charvátština a čeština. Pod ně se zařazují ostatní nářečí jako pododdíly. Většina slovanských kmenů se naučila písmo až s křesťanstvím. Cyril, zvaný Konstantin Filosof, sestavil abecedu, která se nazývá cyrilicí. Cyril s bratrem Metodějem a dalšími kněžími překládali Písmo svaté a další bohoslužebné knihy. Objevily se stížnosti na slovanskou bohoslužbu a následovalo ospravedlnění v Římě. Čechy byly obráceny na víru německými kněžími, avšak není prokázáno, že bylo zavedeno slovanské písmo. Svatý Prokop shromáždil slovanské mnichy a nechal se vyučovat v cyrilském písmě a ve slovanském církevním jazyce, nechal postavit klášter na Sázavě. Za různých panovníků byli mniši vyhnáni, povoláni zpět a následně opět vyhnáni. Vliv staroslověnštiny na vývoj češtiny byl nepatrný. Z prvního období vývoje české řeči se dochovala jen vlastní jména pohanských knížat, řek, hor a měst. Po křtu velkovévody Bořivoje se v Čechách rozšiřuje křesťanství. Ve druhém období jsou přejímána slova a vznikají písemné památky. Ve třetím období je užívána němčina za Jana Lucemburského, Karel IV. ovšem nezapomíná na češtinu a Václav IV. dokonce vydává listiny v češtině. Čtvrté období začíná reformátorem Janem Husem a čeština se dále rozšiřuje. Páté období bychom mohli nazvat krásným neb zlatým věkem české řeči. Čeština se stává jednacím jazykem na všech úřadech. V šestém období, po bitvě na Bílé hoře, nastává úpadek české řeči. Nekatolíci jsou vyháněni ze země a české knihy jsou páleny. V 18. století dochází k rozšiřování němčiny, vydávají se

ale i české knihy. Koncem století vzrůstá obliba divadla a užití českého jazyka v divadelních hrách. I když nastane rozvoj české řeči, tak nejspíše nedosáhne úrovně jako ve zlatém věku, ale o tom rozhodne budoucnost. Osvícenec Dobrovský dokončil tuto syntézu v konceptu roku 1790, poté ji uveřejnil roku 1791 v Pojednáních Královské české společnosti nauk, o rok později však přichází stěžejní samostatné vydání, které je čtyřikrát rozsáhlejší než verze z roku 1791. Samotné dílo je ovšem napsáno německy, poněvadž tehdejší čeština nebyla na takové úrovni, aby dokázala obsáhnout danou tématiku. Jedná se o první soustavné dějiny české řeči a literatury od počátku do současnosti. Josef Dobrovský rozdělil českou řeč a literaturu na šest období, která nejprve celkově charakterizoval a poté se zaměřil na konkrétní díla. Za českou literaturu považuje pouze díla psaná v českém jazyce. J. Dobrovský považoval za jedno z nejvýznamnějších období vývoje českého jazyka a literatury 15. století, zejména husitství. Vrchol však nastal v 16. století, poté následovala doba úpadku a vyhlídky na rozvoj nebyly příliš nadějné. Kniha obsahuje množství latinských vpisů a vysvětlivek, objevují se i odkazy na předchozí díla nebo díla jiných autorů. Dílo, na jehož aktualizaci pracoval Dobrovský kontinuálně až do roku 1818, kdy znovu vyšlo v úpravě, nebylo zpočátku oceněno tak, jak by si zasloužilo. Změna nastala až koncem 19. století, kdy T. G. Masaryk staví Dobrovského do středu obrozeneckého kulturního dění. Vydání: 1936 (souhrnné vydání všech tří verzí v německém znění), 1951, 1953 (in: Výbor z díla). chl DOBROVSKÝ, Josef: POLEMIKA O EXISTENCI SV. JANA NEPOMUCKÉHO Streitschriften über die Existenz des heil. Johann von Nepomuk 1787 Kritické vystoupení, osvícenské stanovisko Dobrovského k problematice nepomucenského kultu. Autor uvádí oslavnou řeč děkana Schönfelda, ten vyzdvihoval světce Jana Nepomuckého pro jeho příkladnou mučednickou smrt (vhozen do Vltavy z Karlova mostu, protože nechtěl králi Václavovi IV. prozradit zpovědní tajemství jeho manželky). Dále připomíná, že právě tato nadsazená glorifikace přiměla neznámého korespondenta M. D. k sepsání polemiky, která tuto nehistorickou

68

smyšlenku napadá (z uvedených argumentů: všichni předhusitští dějepisci o mučedníkovi mlčí, skutečnou příčinou Nepomukovy smrti byly mocenské spory krále a arcibiskupa, kterou odnesl světec jako náhodná oběť zloby Václava IV.). Autor vzpomíná, jak na tento anonymní výpad odpověděl dotčený děkan: bránil se odvoláním na dva předhusitské prameny – na Jana z Krumlova a Pavla Žídka. Obhajoba kultu Jana Nepomuckého se zakládá na existenci Jana z Pomuku (mučen a zabit královými lidmi kvůli tomu, že schválil kladrubského opata na příkaz arcibiskupa proti vůli krále) a Jana z Nepomuku (taktéž zabit králem, ale protože mu nechtěl vyzradit obsah zpovědi královny). Autor se chatrnosti důkazů vysmívá (Jan z Krumlova data pouze odhadoval; Pavel Žídek omylem přijal existenci dvou různých Janů, podobně jako později Hájek z Libočan „který to všecko splácal dohromady… Ukvapil se a udělal z jedné osoby dvě.“). Na Schönfeldovu odpověď reaguje učenec Gelasius Dobner. Právě kritický rozbor Dobnerova stanoviska je jádrem celé studie. Než přistoupí v několika bodech k důkladné analýze Dobnerových argumentů, přiznává autor, že váhá, zda celá Dobnerova odpověď Schönfeldovi nebyla pouhým žertem. Dobner sice odmítá existenci dvou historických osob, ale předkládá verzi ještě podivnější – snaží se smířit historickou pravdu a úctu ke světci; tvrdí, že král dal sice oficiálně odstranit Jana Nepomuckého kvůli sporu s arcibiskupem, ale tento tah měl pouze zamaskovat skutečnost – král chtěl vědět, co svému zpovědníkovi řekla jeho manželka, kterou podezříval z nevěry, ale úzkostlivě to tajil kvůli veřejné ostudě. Autor vyvrací tuto Dobnerovu hypotézu celou řadou pádných námitek, opírá se přitom vždy důsledně o historická fakta (např. není hodnověrně prokazatelné, že Nepomucký byl královniným zpovědníkem; první královna zemřela několik let před smrtí světce a s druhou ženou žil král v dokonalé shodě; král vždy bez obalu vyhrožoval arcibiskupovi i všem jeho služebníkům smrtí, není důvod o jeho hněvu k Nepomuckému pochybovat – hledání zástěrky z královy strany se jeví jako zbytečnost; arcibiskup nezmiňuje Nepomuckého ve své stížnosti na chování krále zaslané papeži; husitští historikové nemají důvod ignorovat Nepomuckého kvůli jeho příslušnosti ke katolictví, protože v otázce zpovědního tajemství zůstali vždy s katolíky zajedno). Nakonec shrnuje, že Dobnerova snaha nesklidí úspěch ani u zastánců světcovy památky, ani u odpůrců nehistorických smyšlenek, protože je ještě

podstatně nevěrohodnější, než samotná Hájkova báchorka. Autor uveřejňuje tuto svou práci jako reakci na předchozí polemický spor, který probíhal již nějakou dobu na stranách odborných časopisů. Na začátku rekapitulace tohoto sporu zmiňuje příspěvek anonymně uveřejněný jen pod iniciálami; soudí se, že pod těmito iniciálami se ukrývá sám Dobrovský (M. D. = Magister Dobrovsky), takže autor chtěl navázat na diskuzi, kterou začal, a obhájit se v ní. Reformovaný josefinský kněz Dobrovský neodmítal křesťanskou věrouku, vystupoval však ostře proti některým jejím dogmatům, která podle něj sloužila jen světským mocenským ambicím katolické církve. Studenty teologie upozorňoval na tyto nešvary (v jednom z oddílů přednášek dokonce vypočítává čtyři zásadní omyly v pojetí náboženství: 1. vnucování představy svévolnosti Božího řízení a tím vzbuzování představy, že Bůh nevede lidstvo ke sebezdokonalení, 2. omezení náboženského cítění pouze na formální úkony a vyloučení citového prožívání z víry, 3. potlačování přirozených stránek lidské povahy a prohlašování přirozenosti za nemravnost, 4. askeze a sebeomezování jako ideál chování). V Polemice vystupuje stroze, přímočaře a nekompromisně, místy si neodpustí ani typické ironické narážky, k samotné osobě světce však zachovává korektní úctu. Jako vědec zůstává rovněž nesmlouvavý. Přísná orientace na racionalitu ve vědě, protože si byl vědom jejího společenského přesahu a z toho plynoucí morální odpovědnosti, je celá vložena do jeho životního kréda: „Požaduji svědectví, nikoliv možnosti, důkazy, nikoliv deklamace - toť základ vědecké metody.“ Právě tato jeho orientace na rozumový rozměr jej odcizila nastupující Jungmannově generaci. Stárnoucí a vysílený muž nedokázal pochopit emocionální argumentaci obrozenců a jejich entuziasmus. Odsuzující výrok ve věci Rukopisu zelenohorského pak definitivně zpečetil Dobrovského osud jako padlé ikony národního obrození na téměř celé století. Vydání: 2004 (in: Josef Dobrovský, studie s ukázkami z díla). kra DON ŠAJN polovina 18. století Loutkářská hra z dob obrození zpracovávající tradiční triviální námět. První jednání se odehrává na ulici, kde promlouvá Don Filip se svou láskou Donou Annou, která je shodou okolností zaslíbená jeho bratrovi, Donu

69

Šajnovi, známému prostopášníkovi a karbaníkovi. Don Filip se své lásky nechce jednoduše vzdát, proto se domlouvá na schůzce s Anniným otcem Donem Avenezem. Celý tento rozhovor z úkrytu ale vyslechne Don Šajn, který je rozzlobený jak na svého bratra, tak i na dívku, kterou miloval a byl ochoten si jí vzít za manželku. Rozhodne se překazit bratrovi tuto schůzku s Anniným otcem a na pomoc si přivolá svého sluhu Kašpara, který si ze svého pána neustále tropí žerty. Kašpar je vyslán k Donu Pedrovi, společnému otci Dona Šajna i Dona Filipa, pro finanční obnos, který mu má zajistit svatbu s Donou Annou. Don Pedro je však podrážděn chováním svého špatného syna, který už ho tak připravil o veškerý majetek a ještě si drze žádá o další peníze. Proto Kašpara vyhodí s hrstkou drobných. To však rozčílí Dona Šajna a vzápětí otce chladnokrevně zavraždí. V afektu se rozhodne zavraždit i Dona Aveneze, pokud nebude souhlasit se svatbou. Než Don Avenez stačí zavolat stráže, aby odvedli pomateného Šajna, skončí se zapíchnutým kordem v hrudi. Druhé jednání se odehrává v lese, kam se uchýlí Don Šajn s Kašparem před následky svých hrozných činů. Potkávají se zde s poustevníkem, jenž v lesních samotách žije už několik let. Don Šajn poustevníka donutí, aby mu propůjčil hábit, ve kterém by se vrátil do města, aby nakoupil potraviny. Poustevník odvádí Dona Šajna do své skromné chaloupky, Kašpar mezitím hlídá, jestli někdo nepřichází. Ovšem v lese se nečekaně zjeví sám Čert; přišel si pro Dona Šajna kvůli jeho hrůzostrašným hříchům. Čert se prozatím vzdaluje a z chaloupky se vrací Don Šajn, který oznamuje, že zavraždil i poustevníka. Třetí jednání se odehrává na hřbitově, kde se objevuje Donu Šajnovi duch zesnulého Dona Aveneze, a ten ho upozorňuje na brzkou zkázu, pokud se nebude kát. Šajn se mu ovšem vysměje a s klidem ulehá ke spánku. Svého sluhu posílá do vesnice, aby se najedl. Ze spánku ho posléze vyruší hlasy, které ho upozorňují, že přišel jeho čas. Pyšný Don Šajn se opět vysmívá pekelníkům, ti si ho však odnáší do horoucích pekel. Hra patřila do kmenového repertoáru každé loutkářské dynastie. Původní španělský příběh o svůdci žen, Donu Juanovi, pochází z 2. poloviny 14. století. Jeho literární zpracování mnichem Gabrielem Tellezem z roku 1634 se stalo předlohou mnoha pozdějších dramatických verzí. Byl oblíbeným titulem italské komedie dell’arte, inspiroval známé Moliérovo drama i slavnou Mozartovu operu, která měla premiéru v Praze. Nejstarší známá česká verze je z roku 1770 (Strassliwi

Hodowani nebo Don Jean mordirz sweho Pana bratra Don Carlos). V odkazu moravského loutkáře Josefa Rumla se dochoval neúplný text této hry. Jaroslav Bartoš doplnil chybějící pasáže z jiných zachovaných verzí loutkářů Tomáše Dubského, Karla Kopeckého a Rudolfa Kaisra a otiskl jej pod stávajícím názvem. Dona Šajna nastudoval z podnětu divadelního oddělení Moravského zemského muzea v roce 1970 Karel Höger. Stejnojmenný loutkový film natočil podle předlohy Jan Švankmajer (1969). Vydání: 1952 (in: Loutkářské hry českého obrození). niv DURYCH, Václav Fortunát: KORESPONDENCE S JOSEFEM DOBROVSKÝM 1778 – 1800 (rukopis) Listy dvou předních filologů s vědeckým obsahem, zároveň však i listy dvou dlouholetých přátel. Jazykovědec a filolog pocházející z duchovního prostředí (paulán) si dopisoval s literárním historikem, jazykovědcem a později i slavistou v době vrcholně důležité pro jeho život. Odeslal Dobrovskému více jak 72 listů, přičemž soudíme, že kompletní korespondence musela být ještě četnější a že některé dopisy se ztratily. V závěru 70. let sbližují oba pisatele zejména předměty jejich vědeckého zájmu: studium hebrejských textů a některé jiné otázky (kontroverzní Zlomek evangelia sv. Marka uchovávaný na Vyšehradě). Záhy začnou sdílet profesní prostředí – Durych děkuje za své jmenování členem Společnosti nauk, které mu Dobrovský zprostředkoval (9. 3. 1786), ale i když jsou od sebe vzdáleni – Durych odchází do Vídně, aby se svolením panovníka bádal v dvorské knihovně, jejich diskuze se živě rozvíjí. Durych zavádí debatu na historické události, které mohou přítele zajímat: např. křest knížete Bořivoje (10. 6. 1789). Zřejmě v souvislosti se zostřenou cenzurou po prvních revolučních událostech ve Francii připojuje v listu abecedu tajného písma (22. 10. 1789). Počátek 90. let je charakteristický pro oba vzdělance zvýšenou aktivitou: Durych chválí Dobrovského návrh na vydávání časopisu Slavie (15. 1. 1790) i jeho touhu sestavit „návod“ k češtině (1. 10. 1790) a první české literární dějiny (17. 3. 1792). V posledně jmenovaném listě navíc informuje o svém zamýšleném díle Bibliotheca slavica, které se stane jeho korunním opusem, již předtím konzultoval svůj úmysl ohledně Initia eruditionis Slavorum ante divum Cyrillum (22. 8. 1790). Když

70

Dobrovský objevil Hradecký rukopis, přítel ho požádal o zapůjčení této památky. Poté se již z odborného hlediska zájem adresátů kulminuje kolem dvou ohnisek: Durych sleduje s nadšením přítelovo cestování a sám se soustředí na kritickou revizi svého snažení – předělává úvodní pasáže, jindy žádá o příspěvky (28. 3. 1793). Pro případ skonu odkazuje své rozepsané dílo péči Dobrovského (21. 4. 1792), a svou literární pozůstalost mu svěřuje (21. 4. 1793). Zvláštní situace nastává, když sděluje Dobrovskému, že chce toto dílo věnovat Královské společnosti nauk (13. 10. 1793), oslovený souhlasí, a vzápětí ho taktně poučí o ideální stylizaci dedikace. Všemi silami se tedy soustředí na Bibliothecu, ale vnímá i kolegovy zájmy. Jeho cestu do Ruska a Švédska glosuje, zajímá se o etymologii pomístních jmen, o obecných poměrech vydavatelských v Rusku i o seznam zapovězených knih (16. 2. 1793). Když se Dobrovský navrátil ze studijní cesty po Itálii, oplácí mu Durych poučení o tamních slovanských textech a o povaze slovinštiny informacemi o nově objevených slovanských rukopisech v uherských klášterech (13. 5. 1794). V rámci přátelských vztahů se pak ujme ruského kupce Blandova, jehož mu Dobrovský doporučil (15. 11. 1794). Po Dobrovského delší odmlce Durych pozitivně reaguje na jeho úmysl věnovat se frazeologii a básnickým systémům (24. 1. 1795). Po Blandově odjezdu z Vídně (22. 2. 1795), již slavnostně oznamuje tištění Bibliotheci (15. 6. 1795) a v následujícím období probíhá mezi oběma vědci korekce prvního dílu, díl druhý, který Durych posílá k tisku do Budína (20. 9. 1796), si vyžaduje Dobrovského rady a pomoc. Durych zůstává Dobrovského intelektuálním partnerem a názorovým souputníkem až do konce, ačkoliv strádá, jeví živý zájem o vše, co přítel podniká na poli vědy: prosí ho, aby se ujal Františka Čebisse, aby mu byl rádcem a průvodcem ve studiu (28. 6. 1798), i v posledním dopise pak projeví zvědavost na podrobnosti aktuálního bádání (15. 3. 1799). V osobní rovině je korespondence spíše střídmá: Durych gratuluje příteli k jeho vysvěcení, děkuje za zaslání sbírky básní pražských alumnů apod. Je Dobrovskému oporou: rozmlouvá mu jeho úmysl podat žádost o zapůjčení Staroboleslavského probošství a ujišťuje jej o své ochotě napomoci mu v čemkoliv (22. 9. 1795). S úlevou navazuje jejich vyměňování dopisů po odmlce, která byla vyplněna záchvatem choromyslnosti u jeho přítele (31. 3. 1796): Dobrovský tehdy odeslal list z 24. 11. 1795, kde popisuje svou prorockou vizi, zřejmě způsobenou návalem choromyslnosti, že se cítí být povolán obrodit lidstvo pomocí Slovanů a

české země, kam by v budoucnu měli zamířit všichni dobří křesťané. V tomtéž dopise líčí Durych své starosti a touhu navrátit se domů, jako by chtěl druhovi ukázat i svou zranitelnost a omylnost. Přesídlil do Turnova (20. 9. 1796) a zde začíná období Durychových existenčních nesnází. Po dvou urgencích, kdy se Dobrovský ptá po tom, jak se příteli daří v osobním životě – oznamuje mu Durych, proč nemůže přijet za ním do Prahy a zve ho k sobě do Turnova, zmiňuje povahu místních a kraj (26. 6. 1797). V zamítavé odpovědi na Dobrovského návrh, ať přítel přijede do Prahy na jeho náklady, Durych slibuje, že přítele navštíví, hned jak to bude možné (29. 7. 1797). Popisuje pak radost ze zdraví přítele a shrnutí zdraví stavu (5. 12. 1797), jindy děkuje za prokázanou pomoc a vzpomíná na jejich vzájemnou korespondenci (29. 5. 1798). Konečně Dobrovský vyzývá přítele, aby si udělal kdy, a společně se sešli nad opravami Bibliotheci, Durychovi však nemoc již nedovoluje delší cestu (16. 10. 1798). Zřejmě na počátku roku 1799 mu Dobrovský finančně vypomáhá, neboť Durych děkuje za obnos 50 zlatých. V průběhu tohoto roku nabízí přítel opět návštěvu v Praze a zmiňuje i jiné, kteří by jej rádi navštívili, zároveň přátelsky radí, aby se zachoval podle rad lékařů, nicméně prosbu, kterou mu Durych adresoval, nemůže vyplnit: vzít do služby jeho příbuzného. Poslední datovaný list (15. 3. 1799) přeje Dobrovskému hodně zdaru v práci. Lingvistický rozměr vzájemného dopisování podtrhuje nejen suverénní projev v latině, ale i fakt, že adresát užívá pro demonstraci textologických problémů i jiných písem a abeced (hlaholice, cyrilice, azbuka, řečtina, ale i hebrejština, arabština nebo runy). Občas si po stranách Dobrovského listů psával vlastní poznámky, ojediněle se objevují i epigrafické nákresy. Durych si s Dobrovským dopisoval nepřetržitě až do roku 1798, kdy jej nemoc i zhoršující se existenční situace donutila k mlčení. Zatímco „modrý abbé“ často střídal místa pobytu, on adresoval své listy pouze ze tří míst: prvních několik z Vranovic u Brna, pak následuje většina psaná z Durychova odborného působiště ve Vídni, zbylé listy (od roku 1796) posílal z domoviny v Turnově. Nejčetnějším tématem je bezesporu historie literatury, oba muži spolu vedou dialog o konkrétních písemných památkách (Zlomek evangelia sv. Marka, Olomoucký misál, Klementinský žaltář, Žerotínská Bible, dánské kroniky, proslulý Codex gigas – chovaný ve Švédsku, Vatikánské rukopisy, ale i spisy mladšího data – cestopis jezuity ze 17. století, jež

71

navštívil a popsal Moskvu), často však zavedou řeč i na významné historické osobnosti (sv. Metoděj, Jan Rokycana) či obecný kontext (vliv němčiny na staročeskou literární produkci). Pozornost je věnována knihovnám a archivům, z nichž často vzešly i četné nálezy (Durychův soustavný průzkum dvorní knihovny ve Vídni, knihovna Zaluská, knihovna Ferrenského kláštera aj.). Pisatel si všímá i úlohy, kterou sehrává stát ve vztahu ke kultuře: dvorská knihovna zakoupila rukopis gruzínské bible (7. 5. 1793). Na požádání pomáhá české akademické obci: přepisuje například Husovu abecedu (13. 10. 1793). Dále jsou na pořadu dne lingvistické problémy (počátky písemnictví u východních Slovanů, překladatelské tradice raného novověku v českém prostředí – Durych chválí zejména Lupáčovy zásluhy, poměr latiny a řečtiny, otázka koptského či egyptského jazyka, gótské abecedy atd.). Časté je, že si autoři vyměňují etymologické postřehy a zabývají se střídavě rozborem různých slov (např. Dobrovského žádá o objasnění některých výrazů z oblasti plavecké). Stávají se jeden druhému recenzentem a prvním kritikem lingvistických počinů. A konečně docházelo i na téma, pro něž měl zájem Dobrovského i Durycha cenu průkopnickou: slavistická studia (diskuze o Frischově paleoslavistickém díle, Durych neúnavně pořizoval výpisky o Slovanech z děl cizích spisovatelů i různočtení slovanských rukopisů, slovanská frazeologie apod.). Bez zajímavosti není ani spor, který v přátelském duchu řešili několik let: Durych bránil odvozování Slovanů od pojmu „skála“ jako „sklavini“ či „sclavi“ (9. 4. 1792), což Dobrovský zásadně odmítal. Učenci se nevyhýbali ani aktuálním společenským otázkám: práce R. Ungara, kulturní poměry Slovanů a Němců, zřízení stolice českého jazyka v Praze (7. 5. 1793), otázka prozódie, myšlenka založení slovanského gymnázia na Sázavě (31. 3. 1796). Součástí vzájemné korespondence se staly záhy i drobnější literární zprávy a zprostředkovávání recenzí na díla přítele, Durych neváhá líčit i okolí Turnova, kam se přestěhoval z Vídně. Dopisy byly někdy doplňovány i zapůjčenými či vyměňovanými knižními tituly. Občasně vstoupil do písemného styku i úzký okruh intelektuálů, se kterými se oba lingvisté přátelili (Dlabač, Pelzel aj.). A konečně řídce zabloudil Durych i do zcela kuriózních oblastí (zajímala ho technika lnářství u starých Slovanů, zmiňoval se o božstvech v Indii apod.). Soubor dopisů dvou předních osobností prvé fáze národního obrození vydal v roce 1895 jako první

díl Korrespondence Josefa Dobrovského archivář Adolf Patera. Vydání: dosud nepřeloženo. kra

E

vangelia čili posvátné texty

Balbínova Obrana – Dalimilova kronika – Bible kralická – Jungmannův slovník – Slávy dcera – Rukopisy – Hájkova historická vyprávění – Máj – Havlíčkovy epigramy – Babička – Svatý Xaverius – Hálkova přírodní lyrika – Čechova politická lyrika

ᴥᴥᴥ ERBEN, Karel Jaromír: ČESKÉ POHÁDKY 1865 Soubor autorských pohádek, které byly inspirovány folklorem. V knize můžeme rámcově rozdělit pohádky (celkem 35) na pohádky, ve kterých se vyskytují magické předměty či látky (Živá voda, Hrnečku vař), pohádky s tajemnou tématikou (Jabloňová panna, Raráš a Šetek, Otesánek), pohádky, ve kterých je hlavní hrdina láskyplný a ochotný pomoci druhému (Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Jezinky), a pohádky, kde hlavní hrdina musí splnit několik úkolů pro získání úspěchu nebo cti (Pták Ohnivák a liška Ryška). Nejznámějším a nejtypičtějším příkladem je však pohádka Zlatovláska: začíná v království, kde vládl král, jenž rozuměl všem živočichům. Stalo se to onoho dne, kdy ke králi přišla stařena a říkala králi, že pokud hada sní, bude rozumět všem živočichům na světě. Král za něj dobře zaplatil a dal ho kuchaři

72

Jiříkovi, aby ho připravil. I přes zákaz Jiřík ochutnal hada a začal rozumět všem zvířatům. Král ho za trest poslal najít Zlatovlásku, kterou chtěl mít za ženu. Jiřík po cestě viděl hořící mraveniště a také uslyšel, jak ho mravenci žádají o pomoc. Jiřík jim pomohl (ukázka toho, že se má pomáhat) a mravenci mu na oplátku přislíbili pomoc. Poté spatřil rybáře, jak se hádají o zlatou rybku. Vyřešil to tím způsobem, že jim za zlatou rybku zaplatil, aby ji následně pustil do moře. Opět mu zlatá rybka přislíbila pomoc. V černém lese potkal dva hladové krkavce. Jiří obětoval svého koně, aby krkavce nasytil a ti mu na oplátku přislíbili pomoc. Když se Jiřík dostal k zámku Zlatovlásky, král mu slíbil, že Zlatovlásku dostane, pokud splní tři úkoly. První spočíval ve ztracených korálích, k tomu mu pomohli mravenci. Druhým úkolem bylo najít ztracený prsten v moři. Při tomto úkolu mu pomohla zlatá rybka, která prsten našla. Třetím úkolem bylo pro Jiříka to, že musel přinést mrtvou a živou vodu. Krkavci mu při tomto úkolu pomohli (zde je ukázka toho, že se pomoc vyplatí a může být opětována). Ještě Jiřík živou vodou zachránil mouchu, která mu poté pomohla najít pravou Zlatovlásku mezi několika princeznami, které byly zahaleny závojem. Když se Jiřík vrátil se Zlatovláskou, král dal zabít Jiříka, ale Zlatovláska ho probudila živou vodou. Král to chtěl zkusit také, jenže už se neprobral. Tím se stal Jiřík králem a Zlatovláska královnou (ukázka toho, že chamtivost se nevyplácí). Jednotlivě začal Erben zveřejňovat pohádky v roce 1844 a zhruba tehdy také poprvé uvažoval o přípravě jejich knižního souboru. K tomuto záměru se později několikrát vracel, ale neuskutečnil ho, i když nadále pokračoval v psaní pohádek v časopisech, almanaších a v kalendáři. Devět svých pohádkových textů zařadil do antologie Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních a dvě pohádky otiskl v Prostonárodních českých písních a říkadlech. Proces editování Erbenových pohádek vyvrcholil 1939, kdy vydal Antonín Grund České pohádky i na základě podrobného studia autorovy rukopisné pozůstalosti ve své souhrnné edici díla Karla Jaromíra Erbena v pražském nakladatelství Melantrich. Vydání: 1978, 2003 a 2013 (in: Kytice / České pohádky). hej

ERBEN, Karel Jaromír: KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH 1853, 1861 Lyrická sbírka o třinácti baladických básních inspirována lidovou slovesností, pohádkami a mýty; patří ke kanonickým dílům české literatury, svým jazykovým a poetickým zpracováním stala dílem nadčasovým. Kytice (1852, také jako „Mateřídoušky“) pojednává o matce, po které truchlí děti. Matka nechá zarůst svou mohylu malými kvítky, které děti, po tom co poznaly odkaz své matky, nazvou mateřídouškou. Poklad (1837). Žena pospíchá lesem se svým dítětem do kostela, když tu najednou uvidí v otevřené skále poklad. Žena nevěří svým očím a nabírá si bohatství do klína a odnáší je domů. Dítě tam nechává, protože by jej i s pokladem neunesla. Když už vynáší poklad poněkolikáté, zjistí, že v truhlici, kam jej ložila, má samé kamení a v šátku hlínu. Vzpomene si hned na své dítě a utíká k otevřené skále. Skála se zavřela a je slyšet jen jemný hlásek větru, který interpretuje hlas dítěte. Žena je velmi nešťastná, modlí se a kaje se za své hříchy. Za rok se skála opět otevře a žena uvnitř najde své dítě. Dva penízky, se kterými si děcko hrálo, jsou jediným dílem získaného pokladu, který matce nakonec zůstává. Svatební košile (1843). V noci („Již jedenáctá odbila, / a lampa ještě svítila,“) se zoufalá dívka modlí k Panně Marii a prosí ji, aby jí vrátila jejího milého, který odešel do ciziny, nebo jí vzala život. Její milý se vrátí v podobě nemrtvého, což však dívka netuší. Začíná noční putování na hřbitov, kde si chce umrlec dívku vzít. Při cestě dívka odhazuje symboly křesťanské víry (bible, růženec, křížek po její matce) a nakonec jí zůstanou pouze svatební košile, které ušila na přání svého milého, než odešel. Dívka si u hřbitova uvědomí důsledek svého rouhání, pozná, jak se věci mají, uteče před ním do márnice, kde učiní pokání (modlí se k Panně Marii, aby jí odpustila její pochybení). Při kohoutím zakokrháním je zachráněna, přisluhující nebožtík padne v umrlčí komoře k zemi, venku její milý i se svitou démonů zmizí. Lidé naleznou dívku v márnici a po hřbitově roztrhané svatební košile. Polednice (1834, tiskem 1840). Matka vaří muži oběd a její dítě je neklidné a křičí („U lavice dítě stálo, / z plna hrdla křičelo.“). Žena ve vzteku zavolá polednici, která si má dítě odvést. Polednice o poledni opravdu přijde. Matka se ulekla, a nechce bytosti své dítě vydat, a tak jej mačká ke svým prsům. Poté upadne do mdlob.

73

Když přijde její manžel domů, ženu vzkřísil, avšak dítě je mrtvé. Zlatý kolovrat (1844). Vypráví o králi, který se ztratil na lovu. Našel chalupu, kde bydlela krásná dívka se svou macechou a nevlastní sestrou. Král se do dívky na první pohled zamiloval a řekl jí, že si ji vezme za ženu. Žárlivá macecha s dcerou však dívku zabijí, rozsekají a na hrad vyprovodí macecha svou dceru vlastní, kterou králi podstrčí jako manželku. Král si ji vezme, nic netuší. Lesem se však potuloval kouzelný stařeček, který měl za pomocníka malé pachole. Pacholeti řekl, aby vzalo zlatý kolovrat a doneslo jej na hrad královně a chtělo za něj jen lidské údy. Královna, jelikož velmi chtěla vzácný předmět, dávala pacholeti údy své nevlastní sestry. Tyto části dával zase v jeskyni kouzelný stařeček dohromady a nakonec nebohou dívku oživil. Když královna kolovrat sestavila celý, začal při předení zpívat písničku, ze které se zděšený král dozvěděl celou pravdu. Král si svou pravou milou znovu našel; proradnici i s její matkou nechal roztrhat psy. Štědrý den (1848). Mladá děvčata před Štědrým dnem předou len a hovoří se o lidových tradicích a pověrách. Jednou z pověr je, že kdo o půlnoci Štědrého dne půjde k jezeru a pohlédne do něj, uvidí svůj osud. Dvě krásná děvčata, Hana a Marie, tak učiní. Haně se zobrazí dům a v něm muž jménem Václav. Marii se zobrazí pohřeb. Během roka se Hana provdá za mladého Václava a Marie na konci léta zemře. Objevuje se totožný obraz jako v úvodu skladby: zase děvčata předou len a vzpomínají na Hanu a Marii a přemýšlí, jaký osud je stihne. Však myšlenku na věštění ve vysekaném ledu radši rychle zavrhnou. Holoubek (1851). Balada vypráví o vdově, která pohřbila muže a znovu se provdala. Po tři roky však z její mysli nezmizel pocit viny, přísahala totiž zemřelému věčnou lásku. Na pahorku, kde leží její bývalý muž, sedává na dubu holoubek a žalostně vrká. Žena se z toho zblázní, jelikož jí utvrzuje v jejím ohavném skutku (?) a spáchá nakonec sebevraždu utonutím. Pohřbili ji v žitě, sebevrazi nemohou být řádně pohřbeni. Nenajde však klid, vina jí bude tížit navěky. Záhořovo lože (1852). Mladý poutník se vydává na cestu lesem, do pekla, aby zrušil dohodu svého otce, kterou uzavřel s peklem před jeho narození. U pekelné brány hlídá strašlivý lesní muž, Záhoř. Nechce poutníka pustit, dokud mu neslíbí, že mu po návratu poví vše, co uvidí a uslyší. Uběhnou léta a poutník se vrací zpět. Záhořovi sdělí, že na něj čeká jeho lože, na kterém by prožíval ta nejhorší muka za své hříchy. Záhoř se zalekne svého údělu, a na poutníkovu radu začne činit

pokání. Klaní se a rozjímá pod svým kyjem zhotoveným z jabloně, který zarazil ve skále. Takto vyčká, dokud se poutník nevrátí. Za devadesát let se poutník vrací zpět na místo, už jako velmi starý muž, doprovázen svým mladým druhem. Stařec mládence poprosí, aby mu přinesl trochu vody. Mladík v lese najde jabloň, na které rostou zlatá jablka, ale když je chce utrhnout, uslyší hřmotný hlas, který mu v tom zabrání. Vrací se zpět ke starci a spolu dojdou na ono místo. Ze Záhoře se stal pařez, kterého se jinoch tak velmi zalekl. Záhoř se vykoupil ze své viny pokáním a stařec mu odpouští. Poté se Záhoř změní v prach a stařec zemře. Vodník (první pol. r. 1852). Balada vypráví o krásné dívce, která nedala na špatnou předtuchu své matky a vydala se prát prádlo k jezeru, ve kterém žil vodník („Na topole nad jezerem / seděl Vodník podvečerem: / ,Sviť, měsíčku, sviť, / ať mi šije niť. // Šiju, šiju si botičky / do sucha i do vodičky: / Sviť, měsíčku, sviť, / ať mi šije niť.´“). Podlomila se pod ní lávka a ona propadla jezeru, čímž se naplnila léčka vodníka, který po dívce toužil, vzal si ji za ženu a měli spolu malé dítě. Ženě se však stýskalo po matce, a tak prosila vodníka, aby za ní mohla na chvíli nahoru na svět. Vodník dlouho nechce svou ženu nikam pustit, ale nakonec povolí své ženě krátkou návštěvu u matky. Musí mu ale nechat dítě a ve stanovené lhůtě se vrátit. Dívka se šťastně shledá s matkou. Nastane večer a vodník si přijde pro svou ženu. Matka však nechce svou dceru pustit. Když vodník přijde pro svou ženu potřetí, již svítá a její dítě pláče, že má hlad. Matka svou dceru nepustí a vodník jejich dítě zabije. Vrba (1852). Muž se bojí o svou ženu, která každou noc leží vedle něj zcela bez známek života, ani jejich maličké dítě ji nedokáže pobudit. Od babky kořenářky se dozví, že ženina duše se každou noc převtěluje do vrby u potoka. Muž, který se nechce s vrbou dělit o svou ženu, strom s bílou kůrou porazí. Kvůli tomu ale umře i jeho choť. Nerozvážný muž si uvědomí svou chybu a ptá se vrby, co má dělat. Vrba mu poví, že z jejího dřeva má vyřezat kolébku pro jejich dítě (konejšení matky) a proutí zasadit, aby si z něj, až bude větší, mohlo řezat píšťalky (rozmlouvání s matkou). Lilie (1861). Mladá dívka měla před smrtí přání, aby ji nechali pochovat v lese. Ani ne za tři roky po jejím skonu vyrostla v místě jejího hrobu lilie, která v lidech vyvolávala pocity žalu a touhy. Jede pán na lov a lilii objeví. Okamžitě se v něm probudí cit: bez ní nemůže žít. Po dva dny ji opatruje, třetí den jej o úplňku přijde jeho sluha

74

vzbudit a pán zjistí, že se lilie proměnila v ženu, která podivně mluví o tom, že ji zahubí jasný sluneční paprsek. Pán jí nabídne ochranu a ožení se s ní. Jsou šťastní, narodí se jim syn. Jednoho dne pán dostane od královského posla dopis, aby okamžitě přijel za králem. Pán se smutně loučí se svou ženou a svěří ji své matce, aby ji střežila před sluncem. Avšak žárlivá matka nechá svěřenku zemřít. Pánovi je po návratu domů řečeno, že jeho syn je mrtvý a po jeho paní zbyla zvadlá lilie. Zdrcen zlořečí své matce, volá, aby se jí také pokazil život. Dceřina kletba (1852). Za zabití svého nemanželského dítěte se dívka kaje a přijímá rozsudek smrti. Své matce – balada je vedena jako dialog žen před popravou – odkáže kletbu. Neboť to, že jí povolila předmanželský vztah s mužem a byla slepá vůči jejímu rozmařilému životu, dovedlo dívku až ke zločinu, který spáchala a za který má být popravena. Věštkyně (1852, podtitul „Úryvky“). Poslední a nejrozsáhlejší básnická skladba. Věštkyně v šesti monolozích předpovídá budoucnost národa, jsou zde zpracovány pověsti z přemyslovských Čech (jak Přemysl Oráč nechal rozdělaná svá pole a stal se knížetem, o zlaté kolébce Libušina syna, o bájném vojsku zrozeném ve vodách Vltavy) a lokální pověsti (zlatý zvon v potopeném kostele řeky Orlice, pověst o trojí bráně chrámu, pověst o torzu sochy tzv. Bruncvíka na Karlově mostě). Celá básnická skladba je alegorickým zobrazením tehdejšího stavu národa, ale také předpovědí a výzvou do budoucnosti. Svatojánská noc (1851/1852, fragment). O večeru Svatojánské noci se pasákovi ovcí zatoulá jedna ovečka ze stáda, když na chvíli usnul. Při hledání ovce mu spadne v kapraďovém houští semínko z květu kapradiny do dřeváku a on získá nadpřirozenou moc – rozumí řeči zvířat, rostlin a zjevují se mu magické bytosti, a ti všichni mu nabízejí nějaký dar (např. vykotlaný strom upozorňuje na poklad, který si do něho uschovala tlupa loupežníků), avšak ovčákovi, který není na nic připravený, nikdy není dáno, aby mu nabízené bohatství připadlo. Kytice z pověstí národních je souborem, původně dvanácti básní (ve druhém vydání doplněn o baladu Lilie) vztažených, jak už z názvu vyplývá, k žánru folklórního vyprávění, a to k pověsti. Sbírka však v sobě zahrnuje pohádky, pověsti o bájných bytostech, lidové zvyky a tradice s nimi spojené, pověsti etymologické, historické a lidové svátky. Autor se inspiroval také poezií A. Mickiewicze a baladickou tradicí literatur 18. a 19. století. Přes žánrovou rozmanitost dokázal

vytvořit harmonický celek. Nositelem jednolitosti byla baladičnost, kterou se vyznačuje prakticky každá báseň. Erben sám označení balada pro své básnické skladby nepoužíval, přesto se Kytice stala synonymem pro představu baladičnosti v české literatuře. Děje Erbenových balad vycházejí z vykročení od platných norem, kterým se chce člověk vzepřít, ať už se jedná o morální zásady, o řád přírody či o konflikty s nadpřirozenými bytostmi. Hlavní postavou Erbenových balad je ve většině skladeb žena, jako symbol společenské neměnnosti, nositelka svého údělu. Právě porušení řádu podtrhuje baladičnost a citovou údernost. Žena je za své vzepření potrestána. Na druhou stranu pokorné přijetí údělu či pokání znamená přijetí kodexu univerza, který je neodvolatelně určen. Čas je v Kytici cyklický, zcela ovládaný osudem, s čímž souvisí i to, že jsou příběhy odtrženy od historie (kromě Věštkyně). Cyklus se odehrává v bezčasí řízeném střídáním ročních dob s ozvěnou křesťanské liturgie. Kytice má kruhovou kompozici, kterou narušilo vyřazení nedokončené skladby Svatojánská noc. Tuto baladu Erben nezařadil proto, aby mu tehdejší kritika nevyčítala přílišnou podobnost s Ohlasy písní českých F. L. Čelakovského. Sbírku však doplnil o baladu Lilie, která strukturu zrcadlového odrazu (první odpovídá poslední, druhá předposlední atd. až k centru) rozbíjí. Erben experimentoval s jazykovými prostředky. Všechny básně jsou psány v jednoduchém rýmu obohaceny zvukomalbou, na kterou autor klade velký důraz. V baladách lidových (Svatební košile – Holoubek – Dceřina kletba – Vrba) je hlavním motivem osudovost. Lidé mají neodvolatelně určený svůj osud a při jakékoliv vzpouře proti němu nadejde trest. Například v baladě Vrba, kde muž za to, že se nechtěl smířit s duševním rozpůlením své ženy, či balada Holoubek, kdy ženu její vina dožene až k sebevraždě. Ke skutečnému odpuštění viny dojde teprve pokáním, které učiní dívka ve Svatební košili za své rouhání, nebo odsouzená, která zabila své dítě, a očekává popravu jako vysvobození ze začarovaného kruhu viny. Zvykové balady (Štědrý den – Svatojánská noc) vyprávějí o tradicích a pověrách spojených s těmito svátky. Oba texty mají společné nejen to, že jsou zasazeny do příznačně lidového prostředí, ale také s sebou nesou magickou sílu, která svádí k různým čarovným praktikám. Štědrý den je svátkem, který plní různá tajná přání, kdežto o Svatojánské noci se můžeme setkat s tajemnými

75

bytostmi, s kouzly, jak tomu bylo v případě ovčáka. V těchto dvou básnických skladbách je obsaženo plno symbolů. Například ve Štědrém dni již symbol kolovratu může představovat roční období, které se, stejně jako kolovrat, točí pořád dokola. Také je zde zdůrazněna pomíjivost života, kterou autor uvádí v tomto trojverší: „Toč se a vrč, můj kolovrátku! Všeckoť a světě jen na obrátku a život lidský jako sen.“ Ve Svatojánské noci můžeme najít symboliku v zatoulané ovci, kterou pastýř hledá: odklon od každodenní stereotypní činnosti, cesta za dobrodružstvím. Magie Štědrého dne nepřinesla štěstí ani dívce Marii, která chtěla znát svůj osud: znát dopředu svou budoucnost se nevyplácí, a proto zatímco Haně štěstěna přála, k Marii se obrátila zády. Na konci básně autor lapidárně shrnuje těmito verši: „Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznat jistotu!“ V baladách démonologických (Vodník – Polednice) vystupují nadpřirozené postavy, které zasahují do lidského života a ovlivňují jej. Dále se zde setkáváme s motivem mateřské lásky, spíše s prohřeškem matek v obou baladách, kde své dítě nechaly napospas zlovolným bytostem prahu a byly za to potrestány. Místními pověstmi a pohádkami se Erben hojně inspiroval pro své balady (Poklad – Zlatý kolovrat – Lilie); jako sběratel pilně shromažďuje a zapisuje motivy především ze svého rodiště (téměř u všech čísel sbírky můžeme uvažovat o přímé inspiraci lidovou slovesností). Nejvěrněji je zobrazuje v baladách Poklad (křesťanská lidová pověst s motivem Velkého pátku) a Zlatý kolovrat, inspirována pohádkou Boženy Němcové O zlatém kolovrátku. Pohádkovou baladičnost nalézáme i v Lilii, kde se lilie změní v krásnou dívku, kterou nakonec zahubí sluneční paprsky. Legenda a básně odlišného charakteru (Záhořovo lože – Kytice – Věštkyně) se vymezují oproti ostatním skladbám svým námětem a poselstvím. V úvodní básni autor udává smysl sbírky a věnuje ji vlasti. Záhořovo lože je prototypem polemiky s Máchovým Májem – přemítání nad životem a motiv poutníka v sobě nese jasné odkazy, navíc původní podoba Erbenovy skladby Záhořovo lože (existují dvě alternativní verze této skladby) byla přímým odmítnutím: Mácha vidí lidský osud ohraničený smrtí pesimisticky; Erben na konci života vidí vykoupení, odpuštění. Poslední skladba, Věštkyně, v sobě nese poselství naděje na lepší budoucnost národa. Antonín Dvořák zhudebnil některé texty (Svatební košile) a vytvořil symfonické básně (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat). Filmové adaptace se

sbírka dočkala také. V roce 2000 zfilmoval sedm baladických skladeb (Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Štědrý den) režisér František A. Brabec. Film získal ocenění Český lev za nejlepší kameru, hudbu, zvuk a plakát. Vydání: 1916, 1965 (Zrzavý), 1996, 2003 (kritické vydání), 2009, 2011 (Huptych). ček ERBEN, Karel Jaromír: PROSTONÁRODNÍ PÍSNĚ A ŘÍKADLA 1864 Sbírka písní, říkadel a pořekadel; jedno z nejvýznamnějších děl českého sběratelství motivované obrozeneckou myšlenkou a zájmem o lidovou poezii. Na prvních stránkách knihy nalezne čtenář věnování hraběti Janu Harrachovi a autorovu předmluvu, studii Slovo o písni národní, kde se zamýšlí nad termínem národní písně jako takové. Samotné dílo pak stojí na pevné lince běhu lidského života, tedy písní v životě lidí od narození až do smrti (2200 lyrických a epických písní). Tato linka je protkaná členěním písní a říkadel do skupin. Například podle ročních období nebo písní, které se týkají různých zaměstnání. Zvláštní skupinou jsou pak písně založené na historických vzpomínkách nebo rozpravné písně, balady a legendy. Začínáme u písní, říkadel a her dětského věku, obsahující i dětské posměšky, dětské vypravování nebo dětská počítadla (Hajej můj andílku). Následují písně a říkadla s výročními náměty od vánočních koled přes masopust, Smrtnou neděli a velikonoce po obžínky, hry podzimní a zimní (Dej Bůh štěstí tomu domu). Další kapitolou v hlavní lince jsou písně věku mládeneckého a panenského (Mladost, krása, radost) týkající se dospívání, jehož součástí jsou vzdory (Pršívalo jen se lilo) nebo nešťastná láska (Teče, voda teče), je však završené písněmi o ženění a vdávání (Mně je tak jako tak). Tematicky na tuto kapitolu navazují písně a říkadla svatební (Což se mě má milá hezká zdáš), kde jsou popsané zvyky při zastaveníčkách, cest do kostela a z kostela, oddavkách nebo tanci v hospodě při svatební hostině. Malé místo v této rozsáhlé sbírce pak zaujímají obecné písně svatební a manželské. Oživením a vtipem oplývající jsou písně společenské (Když jsem já sloužil), pijácké a smíšené žertovné a satirické (Stojí hruška v širém poli). Zajímavou a vcelku rozsáhlou kapitolou jsou písně „o stavech, živnostech a jiných stránkách života občanského“. Pojednávají o kněžích, zemanech, studentech nebo písařích, dále

76

tato část sbírky přináší především písně o řemeslech, řazených podle abecedního pořádku (Já jsem z Kutný Hory, Střelil myslivec vranku). Dále ve sbírce najdeme zmínku o selském hospodářství, selské stravě (Travička zelená, Koukej na sedláka, Já jsem chlapík z Vídně) a písně vojenské (Já husárek malý, Když jsem šel z Krumlova). Popis historických událostí nebo osudy historických osob v kapitole vzpomínky historické (Miletínští sousedi). Na ně navazují světské balady (Pase ovčák ovce, Vandrovali hudci – dva muzikanti pokácejí javor, do něhož byla zakleta mladá žena; dřevo krvácí, vzdychá a nakonec promluví – chce po nich, aby šli zahrát matce, která dříve ženu zaklela) a náboženské legendy (Pod kopečkem – naivně líčené a částečně popletené setkání Panny Marie se svatou Alžbětou, v němž se projevuje rázovitý živel venkovské mluvy – Marie oslovuje svou příbuznou bez obvyklých mystických orací: „kampak pospícháte, má milá teta“). Závěru knihy logicky náleží říkadla v nemocech a písně pohřební, kterými se uzavírá hlavní linka (Uskrovněte svého pláče). V závěru autor zařadil rejstřík všech písní a říkadel. Některé písně nebo říkadla obsahují autorův komentář, vysvětlivky či poznámku o tom, odkud pocházejí. Dodatečně byla vydána publikace obsahující notový zápis nápěvů k těmto textům. Toto dílo je založeno na Erbenově celoživotním úsilí a zájmu o českou historii, hlavně o národní lidovou tradici a obyčeje, který byl podnícen především díly Františka Ladislava Čelakovského – Slovanské národní písně a Českými národními písněmi od Jozefa Rittersberga. Tato sbírka je přepracované, 3. definitivní vydání třísvazkových Písní národních v Čechách, na kterých Erben pracoval v letech 1842 – 45, kde sebral „jen“ 550 písní. Inspiroval se teorií bratří Grimmů, kteří také studovali život lidu a tvrdili, že v lidové tradici se skrývají dávno zapomenuté pohanské mýty a život vůbec, potlačené názory a zvyky křesťanství. V neposlední řadě to pak byla myšlenka slovanské vzájemnosti, jež vedla ke studiu slovanského bájesloví. Považoval lidovou slovesnost za duši národa, sebráním a vydáním lidových písní chtěl znovuoživit lidovou tradici, takže vyhledával znění písní, které nejlépe odpovídalo původnímu tvaru. Písně vyjadřují různé pocity a nálady, podle toho, jaký tématem se zabývají. Rozverný a bezstarostný život vesnických dětí spolu s jemností v ukolébavkách, lyricky laděná první milostná vzplanutí mladých lidí, šťastné okamžiky svatby nebo naopak milostná zklamání. Bravurně

zachycen je zde typicky drsný a neomalený vtip a rázovitý rys českých písní nekompromisně patřící k českému lidu. Erbenova sbírka sklidila velký úspěch. Ovlivnila a inspirovala umělce (skladatel Bedřich Smetana nebo malíři Mikoláš Aleš a Josef Mánes). Kritikem Erbenova díla byl ruský slavista I. I. Sreznevskij, který kritizoval nejednotný zápis písní, jelikož některé zachovávaly dialekt typický pro oblast, ze které pocházely, jiné byly naopak zapsány spisovným jazykem. (Na Erbenovu obranu, on bohužel nemohl ovlivnit, v jakém stavu se k němu písně dostávaly.) Vydání: 1888, 1937, 1984 – 1987 (4 svazky), 1995 (výběr, úprava J. Krček, 2 CD). fim ERBEN, Karel Jaromír: STO PROSTONÁRODNÍCH POHÁDEK A POVĚSTÍ SLOVANSKÝCH V NÁŘEČÍCH PŮVODNÍCH 1865 Sbírka textů, někdy nazývaná Slovanská čítanka, měla mladým čtenářům přiblížit rozlišné podoby slovanských jazyků. Kniha se skládá ze tří částí podle původu pohádek a pověstí. 1. Západní slovanské (z českých vyprávění např. Zlatovláska a Dlouhý, Široký a Bystrozraký; z moravských Smrť kmotřenka, Budulínek; ze slovenských Zlatá přadlena; z hornolužických Zvonící lipka; z dolnolužických Červená karkulka; z kašubských O hloupém vlku, Obuchu hýbej se, Zakletý zámek; z polských Ďábelský tanec či Morový chumel). 2. Východní slovanské (z běloruských např. Mráz, slunce a vítr, Kulihrášek; z maloruských Čert a cikán; z ruských Medvěd a tři sestry). 3. Jižní slovanské (např. bulharská Zvířecí řeč; srbská Chromá liška, Drak a carevič; bosenský Ptáčník; charvátská Morová žena; illyrsko-slovanský Rybářův syn nebo Bílý had). Části věnované východoslovanským a jihoslovanským vyprávěním jsou zaznamenány v národním jazyce i písmu. Západoslovanské rysy má česká pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda: Král se dovídá, že sudičky přiřknou uhlířovu synovi za ženu jeho jedinou dceru. To se mu nelíbí, a proto chce dítě utopit. Z vody dítě vyloví rybář, který společně se svou ženou Plaváčka vychová. Král to zjistí a posílá mladíka do zámku s dopisem, ve kterém stojí, aby Plaváčka nechali zabít. Na cestě však Plaváček potkává sudičku a ta mu dopis vymění za jiný, ve kterém král píše, že má královna ihned princeznu provdat za posla, který zprávu přinese. Když se král vrátí, je velice rozzloben, a proto dá Plaváčkovi za úkol, aby mu

77

přinesl tři zlaté vlasy děda Vševěda. Plaváček se vydá na cestu, ze které se vrátí nejen s vlasy ale také s obrovským bohatstvím. Jako příklad východoslovanské pohádky slouží zejména ruská Sněhurka: Muž se ženou tak moc chtěli děťátko, že si ho uplácali ze sněhu a děťátko ožilo. Sněhurka rostla po hodinách a za zimu vyrostla do třinácti let. Jednou se vydala s děvčaty na palouk, kde si večer udělaly oheň a skákaly přes něj. Když skočila Sněhurka, proměnila se v obláček páry. Z jihoslovanských pohádek zaujme bulharská Popelka: Popelčina matka je proměněna v krávu a Popelčina nová macecha dává dívce úkoly, se kterými jí začarovaná matka pomáhá. Když to macecha zjistí, nechá krávu zabít. Poté se Popelka třikrát setkává v kostele s mladým carevičem, který se do ní zamiluje. Napotřetí Popelka ztratí střevíc a díky němu ji mladík najde. Již jako student si o prázdninách zapisoval Erben kromě písní také pohádky. Jeho zájem o lidovou slovesnost však sahal až za národní hranice. Shodně s evropským romantismem viděl také Erben v pohádkách doklad přirozené lidové fantazie, která byla příznačná pro specifičnost každého národa. Stejně jako Mácha choval sympatie k Polákům (z polské lidové slovesnosti můžeme v tomto díle nalézt pohádku O hloupém Peciválovi). Zajímal se také o ruskou literaturu a vědu (z ruského prostředí také pochází pověst Špalíček). Erben dokázal už v mladých letech zapisovat i syrové lidové texty v původním nářečí. To dokazuje náčrtek pohádky Kozo, drž!, kterou si zaznamenal roku 1844 na Domažlicku a později upravil na pohádku „v podřečí Chodův domažlických“ jako Jirka s kozú. V bájích z českého prostředí se snaží co nejautentičtěji zachytit podobu vyprávění. Například v pověsti Ševc a čert věrně zachycuje hanácké nářečí („Bel jednó jeden ševc, a ten měl takovó nózo, že se nemohl svém řemeslem ani veževiť“). Báje a pověsti přitom zachovávají charakteristické rysy pohádky: zvířata a předměty mluví, hrdina komunikuje s nadpřirozenými pomocníky i protivníky, podstupuje zdánlivě neřešitelné úkoly, vyskytuje se magické opakování čísla tři atp. Avšak ne každá báchorka v tomto díle má šťastný konec. Například v pověsti O božím kohoutovi, kde nakonec všechny smete potopa. Právě v této pověsti můžeme také pozorovat spojitost s biblickými motivy. Tato sbírka českého folkloristy, který se zajímal o slovanskou lidovou slovesnost, není příliš známá. Některé její báje jsou také obsaženy v Erbenově sbírce Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských.

Vydání: 1865, 1951 (in: Slovanské pohádky; výbor z původního souboru). chom

F

igury, hrdinové a typy

reformní císař – šlechtický vědec – mecenáš – patriotský kněz – vydavatel – učitel – historik – filolog – folklorista – veršotepec – herec – loutkář – muzikant – šosák – agitátor – uvědomělá žena – barikádník – politický vězeň – konfident – recitátor – novinář – dělník – poslanec – lev salónů – podnikatel – lichvář – živnostník – sportovec – cestovatel – kritik poměrů

ᴥᴥᴥ FRIČ, Josef Václav: PAMĚTI 1885 – 1887 Autobiografie výjimečné postavy v české literatuře, muže, který prožil bouřlivý život a na své životní pouti se setkal s mnohými významnými osobnostmi. Dílo je rozděleno na mnoho kapitol (41). Začátek zahrnuje nejstarší upomínky jako například rodinu a rodinné vztahy nebo první školy, akademické gymnázium a vyprávění Fričova strýce. Autor líčí Majznerovy osudy, kterého si v roce 1848 zavolal z Vídně a dopisoval si s ním tajnou abecedou, i jak ho žádal o pomoc, aby ho osvobodili z komárenských kasemat (4. kapitola). Zmiňuje například citaci z vlastního dopisu J. Palackému, jak vypadaly zblízka německé revoluce, jaké poznal v Lipsku (5. kapitola). Poté zmiňuje útěk z domova a pobyt v Londýně, matce na svou obranu napsal: „Nehnalať mě z vlasti žádosti, bych užíval divoké svobody, nýbrž čirá zoufalost“ a dále ještě praví: „Ostatně za šťastného se pokládám, že poznal jsem lidskou bídu a rozhlédl se trochu po

78

světě.“ (7. kapitola). Další zásadní část se dá zkrátit na dva pojmy, a sice petice a občanstvo (13. kapitola). Frič si k sobě zavolal Neuberka a navrhl mu podat petici sněmu, takže by ji stavové odevzdali panovníkovi. Podle Friče však měšťanstvo nemělo důveru ke stavům ani ke starostovi. Následně vzpomíná na otce a mluví zde o tom, že mu chyběla opora jeho otce, se kterým se doplňovali (14. kapitola). V pokročilé kapitole (29.) se čtenář dočte, že maďarští husaři způsobili krvavou řež na nádraží v Běchovicích u Českého Brodu, když chtěli zabránit venkovanům v další cestě. Vypovídá o věznění a vyšetřování svém a P. Ant. Wiesnera za schvalování násilností (30. kapitola). V poznámce brání Bloudka proti nařčení nějakého anonyma, že by zašantročil zbraně (34. kapitola). Dále pak píše o zkušenostech v Myjavě; píše, co se stalo ve Vídni. Odsuzuje, že vinou Čechů nebyla přijata uherská sněmovní deputace parlamentem dne devatenáctého záři (35. kapitola). Rozepisuje se o parlamentní schůzi dne prvního října a o útěku poslanců českých do vlasti pod dojmem vídeňské říjnové revoluce a zesměšňuje jejich skutečné ohrožení vídeňskou ulicí. Následně líčí svůj návrat do Prahy (37. kapitola). Frič přispíval do časopisů a novin (Lumír, Květy) a psal i poezii, dramata povídky, satiry, ale Paměti jsou jeho nejdůležitějším dílem ze všech a to díky důležitým údajům z celého života Fričovo. Celé dílo je pojato jako vyprávění a jsou zde patrné i formy vzpomínek. Autor procestoval mnoho států a mnoho měst a uvádí zde nespočet názvů, měst, ale hlavně jmen slavných osobností (Garibaldi, Bismarck, Marx, Bakunin, Kossuth ad.). Paměti poskytují nový pohled nejen na události tak důležité pro český národ, ale i na postavy jeho slavné minulosti. Jsou v něm zachyceny podobizny všech slavných autorů, zejména K. Havlíčka Borovského nebo B. Němcové. Můžeme se zde setkat s podrobnostmi ze soukromého života Čelakovského, Jungmanna, Palackého a jiných. V Pamětech je podán pestrý obraz myšlenkových proudů a vření tehdejší společnosti. Svým osobním zbarvením, rozsahem a vášnivou láskou k pravdě se Paměti podobají románu (i když jde o autobiografii). Vydání: 1939, 1957, 1960, 1963. kum FRIČ, Josef Václav: PÍSNĚ Z BAŠTY 1849 – 1860 (rukopis), 1898

Politická a vlastenecká lyrika nesena duchem romantismu (avšak ne na takové úrovni jako např. u Máchy). Ve sbírce (19 básní) se snaží především ukázat své vlastenectví a vlastní pocity z dění v Rakousku. Svými básněmi chce u čtenáře vyvolat záchvěv vlastenectví, naději a touhu po lepší budoucnosti. Nabádá k tomu, aby bojoval za spravedlnost, věří, že zlo (politické – absolutistické a německé) bude překonáno. Nezapomíná na ženy, ovšem vždy je v básni vlastenecký nebo bojovný podtext. Věří v pravdu a také v to, že bůh potrestá násilí a vše, co by pravda nebyla. Zmiňuje se také o náboženských tématech, o církvi, Janu Žižkovi, Janu Husovi (Mistr), vrací se do historie. Z Písně válečné je zřejmá hrdost, národní cítění, bojovnost za volnost (samostatný český stát), nabádání lidu odvaze a pomstě. „Dost již krve, ran a podlých zločinů, trestávám bleskem takých zlosynů“ – z básně Hallelujah. Sbírka je členěna do tří oddílů: Oddíl I. (nálada útlumu – Dumka, Psí dni, ale též vášnivých odsudků a vyrovnávání účtů – Těm nevěrným, Zrada v táboře, Spěte s pánem bohem); Oddíl II. (s otevřenou rezignací, např. Dozněly jste písně, Sten, Resignace, a subjektivní zpovědí – Stín mého života a Odporučení); Oddíl III. (vizionářské zpěvy plné naděje - především v básních jako Kalich, Svoboda. Poezii sepsanou v emigraci a shrnul ve sbírce Písně z bašty. Dílo je pokládáno za vrcholný projev protihabsburského odboje. Dále je autorem próz, povídek, dramat, básní i satir, rovněž i redaktorem (časopis Květy, Lumír, almanach Máj). Jeho díla jsou zaměřena na motivy vzpoury, boje za svobodu nebo útoku proti nepřátelům. V dílech tedy podával obraz svého politického smýšlení a společenského postoje. Nejen K. H. Mácha, ale především Byron velmi ovlivnili Fričovu tvorbu. Ve svých dílech nám podává obraz společnosti, popisuje nedostatky národní povahy, ideály a sny společnosti, které jsou v rozporu se skutečným děním v zemi. Sám Frič se chtěl stát věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu. Věřil, že je povolán k tomu, aby se proslavil nějakou velkou prací pro vlast. Podle mého názoru je v básních naprosto zřetelná a obdivuhodná jeho odvaha a láska k vlasti. Dokáže ukázat lidem, že by měli být hrdí a bojovat za svou samostatnou zemi. Zároveň nám tvorbou dokazuje svou vzdělanost a znalost historie (náboženských, politických témat i historie země). Obdivuhodná je i jeho oddanost této myšlence a optimismus nebo jakási stálá naděje.

79

Revolucionář vykořeněný z české literatury svou dlouholetou nepřítomností, psal pod pseudonymy: Brodský a Hron. Poutal pozornost, ale literární hodnota jeho básnické tvorby již nestačila novým uměleckým podnětům a mladší generace, Neruda – Hálek a další, si mistra vážili výhradně jen pro jeho politické postoje. Vydání: 1898 (in: Odkazy), 1952 (in: Písně z bašty a jiné básně). hrd

G

aranti a instituce

U tří korun – Společnost neznámých učenců – Soukromá učená společnost pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodovědy v Čechách – Vlastenecké muzeum – Spolek českých lékařů – Jednota ku povzbuzení průmyslového ducha v Čechách – Hlahol – Svatobor – Umělecká beseda – Americký klub českých dam – Minerva – Sokol – Orel – Hraběcí Nosticovo národní divadlo – Vlastenecké divadlo v Boudě – Prozatímní divadlo – Národní divadlo – Národní divadlo pro venkov – Společnost vlasteneckých přátel umění – Krasoumná jednota – Cecilská jednota – Českomoravské bratrstvo – Matice česká – měšťanské besedy – dělnické besedy – Oul – Straka, Jonák, Hlávka – Zemská jubilejní výstava (1891) – Národopisná výstava Českoslovanská (1895) – Výstava architektury a inženýrství (1898) – Dělnická výstava (1902) – Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory (1908)

ᴥᴥᴥ GALLAŠ, Josef Heřman Agapit: MÉ ŽALOSTI A MÉ BOLESTI 1812 – 1828 Truchlivá autobiografie, ve které moravský básník shrnul nešťastné momenty svého dramatického života. Svůj životní příběh líčí vypravěč od dětství na Moravě v Hranicích a v Blansku. Vyzdvihuje zde

především své negativní zážitky. Dlouze popisuje nemoc, která se mu málem stala osudnou, díky ní měl dokonce halucinace a promlouval s Bohem, který mu řekl, ať svůj život žije slušně a mravně, což se posléze Gallaš snažil dodržet. Obšírně se věnuje průběhu studia na gymnáziu v Lipníku s přísnými profesory, konkrétně se zmiňuje o tělesných trestech a dalších negativních zážitcích s vyučujícími a se spolužáky. V Olomouci, kde strávil studiem teologie dva roky, to také neměl jednoduché, a protože mu rodiče nemohli finančně vypomáhat, podporoval ho strýc, farář v Hostě. Většinou nebyla Gallašova studia jeho vlastní volbou, ale byla přáním jeho otce. Později se však rozhodl studovat ve Vídni malířství, nakonec ovšem absolvoval medicínu. Prožil zde první zkušenosti se ženami, zamiloval se zde do Lizenky. Díky své profesi se dostal na válečné pole: seznámil se s podranhojičem Wilhelmem Šmidtem, ten mu zajistil později přijetí k pluku, Gallaš se stal chirurgickým praktikantem. Následující část životopisu líčící průběh jeho působení v armádě, kde popisuje svůj úspěch a povýšení, je jedna z mála pozitivních částí této stylizované autobiografie. Moravan byl dokonce jmenován vrchním ranhojičem v právě vypuklé válce s Osmanskou říší. Dosahuje tedy krátkého zadostiučinění ve svém zaměstnání, navzdory intrikám všech nepřejících kolegů. Následuje nejdramatičtější část, kdy přišel lékař Gallaš kvůli infekci o zrak. Po příslušné operaci, které byl přítomen i člen královské rodiny a autora osobně utěšoval v jeho nouzi a bolesti, se mu po čase zrak na jedno oko vrátil. Zlomeného muže však nelákala penze přislíbená císařskou kanceláří (byla totiž vázána na pobyt v invalidovně, autorův pokoj přitom sousedil s latrínami a pekelně páchl) a vrátil se do rodné obce, kde si zažádal o invalidní důchod a věnoval se nadále medicíně. Zmínka je zde i o Gallašově vydavatelské činnosti – sbírku ohlasových básní Múza moravská mu pod malichernou (osobně laděnou) záminkou dlouho pozdržovala cenzura. Závěrem líčí svůj vztah k pacientce Aničce, které se dvořil, a své hluboké prožitky nešťastných chvil. Svůj životní příběh si autor zaznamenával již od mládí, vylíčil je až retrospektivně ve dvacátých letech 19. století. Jedná se o jednu z prvních českých autobiografií. Autor zde líčí příběh svého života, vzpomíná jen na nešťastné chvíle, zážitky a vzpomínky, na různé konflikty, na špatné stránky své profese a také popisuje v mnoha podobách myšlenky na smrt. V díle je jasně znatelné, že byl neoblomně oddaný křesťanskému náhledu na život, často

80

promlouvá k Bohu. – „Ty nejlépe víš, jaká mne již tehdáž v mojí truchlivosti pokušení napadaly…“. Nalezneme zde i mnoho nářečních prvků. Toto dílo nebylo dosud, jak dokládá Jiří Nebeský v předmluvě k novému vydání, dostatečně probádáno. Rukopis je uložen v Moravském zemském archivu v Brně. Vydání: 2006. olk GEISSLOVÁ, Irma: IMMORTELY 1879 Básnická sbírka intimní a přírodní lyriky ve své době nedoceněné básnířky a prozaičky. V díle čerpá lyrický subjekt především ze svých životních událostí. K těm nejbolestivějším patří smrt matky, kterou ztratila ve svých čtrnácti letech. K tématům sbírky patří i stesk po domově a kvůli častému stěhování i pocit odcizení. Vše doplňuje nešťastná láska (nenaplněný vztah). Intimní lyrika v díle výrazně převládá (hořké verše). Nejčastějším motivem jsou právě vzpomínky na matku. V básni Květy z matčina hrobu vyjadřuje stesk po zesnulé matce. ,,Matičko, to ví pánbůh sám, jak často na tě vzpomínám!“. Chybí ji matčina důvěrná duše a matka jako soucitná družka. Nálada básně je ponurá (zasmušilý kraj, šedivá mlha). Touží zhynout podél hrobu matky. O matce se ji čím dál, tím méně zdá. Ve zlobě ji duch šeptá, že snů o ní bude ještě míň. Při vzpomínce na matku ji bolí u srdce. Teskno na duši představuje hrob matky, na který napadá rudé listí a později ho sníh srovná se zemí (prolíná se i s lyrikou přírodní). Básnířka vyhlíží svou vlastní poslední hodinu, ve které z ní odezní veškerá muka a trápení. V rozsahově kratší Po smrti se zamýšlí nad posmrtným osudem (kdo ji pohostí v zakletém, chmurném domě? – nikdo). Báseň Noc popisuje atmosféru noci (tma, vzrůstající neklid, děsné ticho, mlčí polní pláň i doubrava). Nocí bloudí duch autorky a ona se domnívá, že se její duch se v noci kácí. Více přírodní lyriky nabízí báseň Na hřbitově. Na místě, kde ráda sedává, létají motýli a nazelenalá moucha šplhá po stéblu trávy. Při sledování, jak málo stačí tvorstvu ke štěstí, vhání se jí do oka slza. Básně vychází z autorčiných pobytů v přírodě. A právě silná evokace přírodních krás a zároveň surového chladu nutí autorku ke stále živému bolu, který je dobře ztělesněn ve výkřiku básně Na horách („přece dolů toužným okem zírám, / zde mi chladno – do pláště se skrývám, / samota mne mrazí odvěká, / hledám, volám – srdce člověka.“).

Jedna z prvých českých básnířek 19. století patří k těm autorům, jejichž talent a literární díla byla doceněná až po jejich smrti. První knižně vydaná sbírka na doporučení Jana Nerudy nesla název Immortely. Začíná se věnovat literatuře a psát básně při svém druhém pobytu v Pešti (rodina se díky profesi otce často stěhovala). Její první básně vyšly v časopisu Lumír (rok 1874) a nesly prvky poezie Vítězslava Hálka. Jejím životem a tvorbou se zabýval básník, editor a literární historik Ivan Slavík. V roce 1978 vydává souborné dílo Zraněný pták (kromě ukázek z Immortel obsahuje i jiná díla jako V Podkrkonoší, Luční kvítí, Divoké koření či Lipové květy). Literatura pro ni byla útěkem z reality, způsobem života a také existenční nutností. Proto také píše díla prozaická, vlastenecky orientovaná a poplatná době, ve které tvořila. Jednalo se o povídky například do kalendářů či časopisů. Přispívala do časopisů jako Česká včela, Česká mládež, Květy, Domácí hospodyně nebo například Ženské listy. Její povídková tvorba by se dala didakticky zařadit i jako tvorba pro děti. První a hned její nejznámější a literárně nejhodnotnější počin autorky. V době vydání však nebylo dílo přijato příliš kladně. Vytýkána ji byla vnitřní rozervanost, zoufalost (podobně jako u Karla Hynka Máchy – doba nebyla tomuto druhu poezie nakloněna). Autorka sama cítila, že je nepochopena. Geisslová předběhla svoji dobu: bývá označována za předchůdkyni české dekadence. Básně jsou ceněné díky přenesení opravdového citu autorky na čtenáře. Vydání: 1879, 1978 (in: Zraněný pták, souborné dílo autorky sestaveno Ivanem Slavíkem, obsahuje 5 básní ze sbírky). kvp GELLNER, František: PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA! 1901 Nejslavnější básnická sbírka buřičské generace, která je autorovým debutem. Tematika básní je okruhem zkušeností neúspěšného studenta, člověka, který vede bohémský život, velkého pijáka a nekonformního umělce. Objevují se scenérie hospod, kaváren, kabaretů a nočních ulic. Básnický subjekt píše o prchavých láskách, které líčí s krutou otevřeností jako vyloženě sexuální vztahy. Vědomě provokuje maloměšťáckou spořádanost, životní průměr, ideály vlastenectví, rodiny a úspěšné kariéry. Nálady, proměnlivé, i když v jedné pochmurně ironické tónině, lze nejlépe demonstrovat na

81

jednotlivých příkladech. V básni Bezcestí se setkáme s depresí, zklamáním, bezvýsledností či nečinností. Báseň Neděle je typickým příkladem pijáctví, smutku, skepse, ale i ironie. Nechybí ani tradiční tématika žen. Další báseň s názvem To je teď celá moudrost moje je typickým příkladem hnutí mysli anarchistického buřiče, bohéma a muže, který je lačný po volné lásce. Z básně je cítit chuť dělat si vše, co se mu zlíbí, nestarat se o ostatní a užívat si života. Přátelství duší představuje touhu po jedné milované ženě, kterou potkal; tehdy se k ní nechoval mile a za rok si na ní ani nevzpomněl, ironií tedy je, že o ní nyní napsal báseň. Jeho touha umírá na osamělé cestě života, tedy už nechce zažít znovu žal a vzdává další zkušenosti „zamilování se“. Dalším příkladem je Perspektiva, která je sice velmi stručná, ale zato trefná. Je o tom, že člověk nemá brečet nad rozlitým mlékem a dělat si starosti, co přijde zítra, protože to jediné, to opravdu důležité je teď a v tuto chvíli. Právě tyto verše asi nejlépe vystihují celou básnickou sbírku jako jediné odmítavé gesto: „Má milá rozmilá, neplakej! / Život už není jinakej. // Dnes buďme ještě veseli / na naší bílé posteli! // Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. / Zejtra si lehnem do rakví.“ Píseň je o bezstarostnosti, nezájmem o ostatní lidi a okolí, o skepsi a výsměchu. Báseň Vzpomínka, jakési vyprávění v hospodě u stolu, samozřejmě za popíjení vína, přináší kusý příběh o jedné dívce, první lásce, se kterou se mluvčí miloval. Básník nepřináší andělsky krásnou bytost, ale udává, že jemu bylo šestnáct a jí kolem třiceti, byla švadlenou a pohlavní dobrodružství se odehrálo v lesíku, kam ze stejného důvodu chodily zástupy kasárenských párů. Čímž je celá scéna rozšlapána v prachu obyčejnosti. Pozoruhodné je, že na začátku píše „táhlu už k ránu“, z čehož je patrné, že byl pořádným pijanem, kterému alkohol snadno rozvázal jazyk. Atmosféra díla vystihuje tehdejší společnost mladých. Lze se setkat s únavou z konce století a blížícího se válečného konfliktu, který je nevyhnutelný. Básník František Gellner byl ovlivněn moderními literárními směry, nejvíce dekadencí a symbolismem. Patří mezi tzv. anarchistické buřiče, společně s Dykem, Šrámkem, Neumannem či Tomanem. Svou první sbírkou hodlal především vyprovokovat uměleckou veřejnost, plivnout do tváře usedlým měšťanům. Autor se nedožil vysokého věku, zemřel mladý na haličské frontě a nestihl tudíž napsat velké dílo, jak jeho začátky slibovaly. Gellner byl určitě ovlivněn anakreontikou (6. stol. př. n. l.), která oslavuje víno, ženy a zpěv, zkrátka život bohéma,

který si užívá radost a bezstarostnost. Častá je také uvědomění si vlastní ubohosti, zbytečnosti i nedokonalosti. Za jediný cíl života považuje smrt, proto odmítá životní postupy a užívá si alkoholu a erotického opojení. Dobová kritika odsoudila Gellnera s podrážděností. Poukazovalo se na nepřiměřenou vulgaritu, monotematičnost, přílišnou jednoduchost a nemorálnost. Nadšení sklidil pouze u svých přátel z básnických kruhů. Slávy a obdivu se nedožil. Širší veřejnost ho přijala až po smrti s nástupem další generace čtenářů a avantgardy. Dnes je Gellner uznáván jako jeden z největších českých básníků a jeho dílo bylo zhudebněno několika umělci, např. Jaromírem Nohavicou. Vydání: 1980, (in: Verše), 2002, 2005 (in Básně), 2012 (in: Dílo 1894 – 1908). kum

H

orizonty a cíle

státoprávní samostatnost zemí Koruny české – obhájení historických práv českých stavů - ustavení legislativních, exekutivních a soudních institucí v zastupitelském duchu – nastolení ústavního života – všeobecné volební právo – obnovení češtiny jako národního jazyka v plném rozsahu – suverenita českého živlu ve všech oblastech národního života (kultura, hospodářství, věda, společnost) bez pomoci či dozoru česko-německého živlu – postoupit na světovou úroveň ve všech sférách (zejména kultura a průmysl)

ᴥᴥᴥ HÁLEK, Vítězslav: KRÁL VUKAŠÍN 1862 Zásadní dramatický počin autora, jímž se snažil přispět módní vlně shakespearovského kultu

82

v šedesátých letech. Župan Vukašín je lstivý, podlý člověk, který se však s úspěchem vydává za hodného; těší se úctě v celém království i přízni cara Dušana. Děj se otevírá horečnými přípravami na válku, do boje se chystá dokonce i mladý Uroš, následník trůnu, nakonec ale zůstává kvůli své milující a starostlivé matce Jeleně. Přijíždí i bratr cara, Siniša, který je županem v Akarnánsku, objevuje se také bratr Vukašína, Uglješa, braničevský župan. Mezi další příchozí spojence patří kníže Lazar, z něhož se později stane srbský král. Všichni odjíždějí do bitvy. Car však náhle onemocní a prosí Vukašína, aby se postaral o jeho syna Uroše a pomáhal mu; poté vládce země umírá. Uroš se stává novým carem (1. jednání). Srbové podepisují mírovou smlouvu s Řeky. Jelena se stává vládkyní východu a odjíždí. Na srbském dvoře se strhne poprask kvůli Nikolovi, který obviní Rajku z násilností. Úskočný Nikola je však jen napomahačem Vukašína, který vše zosnoval, protože chce nepohodlného tajemníka odstranit. Vukašín poté zalže nezkušenému Urošovi, že ho chce strýc Siniša, připravit o trůn. Uroš Vukašínovým lžím uvěří a dokonce ho určuje za svého nástupce v případě, že by sám zemřel. Nevinný Rajko je nakonec zatčen a popraven (2. jednání). Do sídla Prizrény přijíždějí poslové od carovny Jeleny. Nikola jim namluví, že car Uroš onemocněl – pomátl se. Vukašín nechává pod touto záminkou mladého cara uvěznit. Když se však Vukašínův syn Marko, jenž zůstal mladému panovníkovi věrný, dozví, co otec provedl, postaví se mu na odpor. Srbové vyhrávají bitvu s Turky a oslavují. Také kníže Lazar je vyhoštěn ze země, protože se snažil pomoci Urošovi. Sesazený car je poté vyhoštěn také (3. jednání). Siniša využívá Vukašínova zaneprázdnění (chystá další konflikt s Turky) a snaží se ovládnout Srbsko. Jediný právoplatný nástupce starého cara Dušana, Uroš, podpořen prostým lidem, chce vytáhnout do boje proti věrolomnému Vukašínovi, je jím však zabit (4. jednání). Jelena proklíná krále Vukašína, který odchází do bitvy na Marici. Uzurpátor trůnu krvavou seč přežije, jenže poté je zavražděn proradným Nikolou. Všichni si myslí, že zemřel jako velký hrdina. Lazar je nakonec korunován novým carem (5. jednání). Dne 18. listopadu 1862 bylo touto hrou slavnostně otevřeno Prozatímní divadlo. Inscenace však neměla příliš velký úspěch. Pro Vítězslava Hálka byl velkým vzorem William Shakespeare, což se příliš silně promítlo do celkového schématu a kompozice hry. Tragédie má námět ve starých srbských dějinách.

Děj se odehrává v městě Prizréně a na rozličných místech v Srbsku. Časově je dílo zasazeno mezi lety 1356 – 1371. Jan Neruda tuto hru naprosto odsoudil (v Hlase ze dne 20. listopadu 1862): „Král Vukašín je slabší mnohých jiných dramat český, v posledních saisonách provozovaných, a kdyby nebylo dramaticky výtečného zakončení třetího aktu, nesvědčil by ani o jakéms dramatickém talentu vůbec.“ Podle Nerudy hlavní osobu, Vukašína, Hálek zpracoval podle Richarda III. Ovšem Shakespeare líčí špatnost geniálního člověka, jehož ukrutnost je motivována velkou ctižádostí, Vukašín je však prostě jen špatný muž. Dále Neruda Hálkovi vyčítá napodobení Shakespeara i ve zvláštnosti mluvy a slovních hříček – Hálek v nich bohužel tone: „Tak nepřirozeně nemluví lidé nikde.“ Dnešní literární historikové se ve svém úsudku vcelku shodují s Nerudou. Vydání: 1898, 1907, 1908 (in: Sebrané spisy Vítězslava Hálka). riz HÁLEK, Vítězslav: MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA 1861 Realisticky pojatá próza čelního představitele májovců se společensky kritickým tématem. Liduška má velice ráda Toníka, který hraje na housle. Jdou spolu na tancovačku, kde Toník muzicíruje, a zároveň spolu tancují. Liduška ovšem neodmítne tanec ani jiným tanečníkům, ale když ji vyzve k tanci Krejza, stane se, že neslyší jeho výzvu, protože je zahleděná do očí svého milovaného. Krejzu to pobouří a pohádá se s Toníkem, přestože se mu neposmívá jen hudebník, ale i tzv. „zlatý ženich“. Krejza se však chce pomstít, proto navštíví Staňkovi (rodiče Lidušky), aby šťastný pár pomluvil. Liduška uteče z domu a pod bezovým keřem si s Toníkem slíbí nehynoucí lásku. Když se vrátí, matka jí oznámí, že si za dva týdny vezme Krejzu. Liduška nesouhlasí. V den svatby jde průvod ke kostelu, Liduška v davu uvidí Toníčka, který až do této chvíle nevěřil, že si dívka soka vezme, a hodí svému houslistovi almužnu, on jí však hodí peníz nazpět a poté uteče. („Opovržením jí splatil tu žebráckou almužnu, pod nohy jí hodil Jidášův peníz proradný, za který ona jej zaprodala.“) Liduška propadne zoufalství: Krejzu si nevezme, ale Toníka si vzít rovněž nemohla, ten její volání neslyšel. Hledala ho po celém kraji, ale nemohla ho najít, nakonec se pomátla na rozumu. Poté chodila na všechny muziky v okolí a hledala mezi muzikanty svého milého, kterého však nikde

83

nenašla. Všichni jí od té doby říkali „muzikantská Liduška“, jen „zlatý ženich“ ji tak neoslovoval. Hálek v rané próze reagoval na obecné sociální problémy (dravá a bezuzdná honba za prospěchem, necitelnost vůči potřebným), avšak tyto povídky působily poměrně monotónně, proto se rozhodl pro co nejvěrnější zachycení vesnického života. Jeho povídky zachycovaly život na venkově kolem roku 1848 (např. podivínská figurka „zlatého ženicha“ tvoří kolorit českých vesnic, tak jako např. dohazovač, je „zlatý“ proto, že vždy každého oslovoval jako „zlatého“ a byl věčně svobodným mládencem). Autor v Muzikantské Lidušce kritizuje srážku „peněžní“ a „přírodní“ morálky, při níž dochází k podřízení lásky zisku. Objevuje se zde nejen motiv milostný, ale i motiv přerodu vesnice (zejména rozpad žebříčku tradičních hodnot); obraz dítěte, jež rodiče prodávají bohatému sedlákovi; obraz složitých konfliktů a vztahů ve společnosti, která je pod tlakem vzmáhajícího se materiálního uvažování. Dílo tohoto prozaika, kritika, publicisty bylo též zpracováno do filmové podoby (1940, režie: Martin Frič). Vydání: 1905, 1940, 1942, 1957, 2010. hám HÁLEK, Vítězslav: NA STATKU A V CHALOUPCE 1871 Próza evokující v duchu májovského proudu rousseauovské sepjetí jedince s přírodou a nechuť k přetvářce civilizace. Na kraji Vltavy stála opuštěná, polorozbořená chaloupka. Obyvatelé okolních vesnic se jí vysmívali, ale přesto se jí báli, nikdo si nepamatoval, že by v ní někdo někdy bydlel. Jednoho dne z ní někdo vyšli muž a chlapec, všichni z nich měli respekt. Časem začal chaloupku opravovat tajemný muž, který nikdy nikam nechodil, on ani jeho syn Jíra. Jíru učil číst, psát a počítat doma, ale především ho učil naslouchat lidem a zvířatům. Otec jednou večer řekl Jírovi, ať zůstane doma, že on jde do lesa, když k chaloupce přiběhl pes a ten Jíru začal lákat do lesa, tam našel polekaný syn otce mrtvého. Vykopal hrob a vyřezal krásný kříž. Po téhle události se sebral a společně s Vořechem šli do světa. Když procházeli kolem statku, všiml si holčičky, která jedla chleba, nabídla mu a on nepohrdl, když dojedl, řekl jí, že nemá otce a ona mu nabídla, že by mohl zůstat u nich, Lenka bydlela i s dědečkem. Otec souhlasil, že může zůstat, ale s podmínkou, že se stane pasáčkem.

Hned od začátku bylo jasné, že si Jíra s Lenkou budou dobře rozumět. Jíra udělal zahrádku s kytičkami a bylinkami. Dědeček jednoho dne oznámil, že se její tatínek bude ženit, byli překvapeni a nevěděli, co je touto změnou čeká. Když ji poznali blíže, uvědomili si, že je zlá, byla to doslova macecha, hned chtěla vyhnat Jíru, ale toho se zastala Lenka. Netrvalo dlouho a z Lenky udělala téměř otrokyni. Musela dřít od rána do večera. Zakázala jí jíst společně s ní a s tatínkem u stolu, musela jíst v čeledníku, tatínek se jí vůbec nezastával, jakoby se jí začal zříkávat. Když se narodil hospodářovi a hospodářce syn, Lenka byla úplně odstrčená, nikoho nezajímala, chovali se k ní jako ke služce. Jíru vyhnali, šel do opuštěné chaloupky, kterou opravil, vypadala jako malá myslivna, krásně vyřezávaná, všichni ji obdivovali. Lence už došly nervy a ze statku utekla za Jírou, bylo jim spolu dobře, rozhodli se, že se vezmou. Svatební slib složili u otcova hrobu v lese. Přesto všechno se šli podívat na statek, po příchodu uviděla svého otce v mrákotách na posteli, když si uvědomil, co všechno po celá léta dělal Lence, zbláznil se. Macecha už tam nebyla, sama odešla a svého syna tam nechala. Po dobu hospodářovi nemoci se Jíra staral o hospodářství. Po uzdravení otce, našli všichni k sobě cestu a začali mít mezi sebou dobré vztahy, jeden si vážil druhého. Přesto se jednoho dne na statku objevila macecha, ten den tam zrovna nikdo nebyl, všichni byli v chaloupce u vody, děvečka ji dovedla k chaloupce, když uviděla všechny spokojené a mezi nimi i svého syna, všechny myšlenky se jí začaly vracet a neunesla je, běžela po srázu a skočila do vody, za ní běžel vořech a ten to také nepřežil. Macechu pohřbili na hřbitově a Vořecha vedle Jírova otce v lese. Hálek se pokoušel o novou českou prózu a přiblížil se tak vrcholným dílům Boženy Němcové, svým rozsahem pak připomíná spíše román než povídku. Dílo nám ukazuje sociální problémy, je zde hodně kladen důraz na mravní stránku života. Vyskytuje se mnoho povahově odlišných postav, krutá (macecha), hodné, obětavé (Jíra, Lenka, dědeček), ovlivnitelné (otec). Neustále se řeší mezigenerační vztahy – neporozumění mezi rodiči a dětmi kvůli majetku a nerovné lásce. Dílo je spojeno s májovci, poukazuje na individualitu člověka ve společnosti, také se stále pohybujeme mezi idealizovaným světem a světem reálným. Pozorujeme protiklady bohatství (neštěstí) a chudoby (láska, štěstí). Hálkova prozaická tvorba je poměrně svěží, proto si zachovala čtenářskou oblibu podobně jako jeho

84

verše. Na rozdíl od nich však prozaické výtvory Hálka se nestaly terčem kritiky 90. let. Vydání: 1909 (in: Sebrané spisy Vítězslava Hálka, sv. VII.), 1952, 1961, 1968 (in: Povídky). vlv HÁLEK, Vítězslav V PŘÍRODĚ 1872 Jedno z posledních vydaných děl autora, vyzdvihuje v lyrice přírodu jako vzor pro uspořádání soudobých poměrů ve společnosti. Třídílný cyklus. Nejčastějšími motivy řady první (60 čísel) jsou probouzející se krajina (36, 60), mláďata, ptáčci, háje (25), louky (20, 32), zarosené stráně, potoky s olšemi (14), studánka (24), žitná pole (13), stromy v květu (16, 39), hvězdy a noc (19, 33, 38) a všudypřítomná prosluněná nálada (17) bující zdravím a mládím (35: „a zdá se mi, že ta má duše / a jarní den jsou jako jedno“). Básník otevírá řadu oslavou spontánní nenadálé inspirace (1) a popisuje poezii jako pravdivou, prastarou a krásnou píseň života (2) a její blahodárné účinky na člověka (3 – 4). Pozastavuje se nad téměř mystickou moudrostí lesů (5 – 6). Poté zakouší smyslové oslnění (7 – 10), spojuje lásku s prožitkem přírodních krás (11, 23), existenci člověka přirovnává ke stromu (12) a rozehrává řadu personifikací – básník se stává jarem (21, 31), ožívají i samotné básně (27). Temná struna zaznívá při popisu staleté lidské zběsilosti (28, 54), s tématem smrti (29, 43) nebo tlak životní rezignace (30). Příroda je představena jako proud žití a vystupuje jako měřítko osobní a společenské morálky (47: „ten zdá se se soudů býti soud: / co proti přírodě, že špatné“). Avšak i takovéto vzepření básník ve společenství lidí pozoruje (50, 53, 55, 56). Ostatně i kritika krutosti a falše lidí (42, 51) je výrazná a nesmlouvavá, míří k požadavku upřímnosti (49: „Tak průhledná jak dětská mysl, / nech pláče aneb zaplesá - / tak jak jsem v přírodě ji poznal / a tak jí mluví nebesa.“). Výtky směřované k povaze člověka přerůstají do odsouzení neprožité poezie (58, 59). Následuje řada druhá (56 čísel). Příroda, v níž se pohybuje lyrický subjekt, stojí na variaci – obrazném rozvedení jedné výchozí situace, jednoho pocitu. Osvěžují básníkovu duši (3: „chci zvednout lidské jádro tvé / a zahodit tvé slupy“). Předkládá sled kontrastů: život a představa o něm (4), lidská pýcha a sláva přírody (5), dogma a víra (7), příčinu vidí v bludech člověka (8) a nachází cestu, jak z nich vyjít (9). Do popisu různých podob jara (10 – 15) básník záměrně vetkává paralely mezi světem člověka a světem přírody: v nevinném

společenství stromů a ptáků, oblak a země nachází prvek církevní (13), vojácký (14) i ozvuky společenské hierarchie (16). Konkrétní zachycení rosy, lesa (17 – 20) střídá rozjímání v krajině (21 – 31). Životní síla přírody (32 – 36) na jedné straně a smrtelnost člověka na druhé (37 – 48) vrcholí útržkovitým vyprávěním jakýchsi dávných milostných historií (41 a 47). Absolutní a moudré poznání životní pravdy je jen v lůně přírody, která je citlivá i ke svým trapitelům (45). Dříve předestřená lidská pomíjivost přechází v obraz usínající a zmírající podzim (49 – 53). Konec oddílu je věnován hřivně básnického nadání (54 – 56). Řada třetí, poslední (56 čísel) se odlišuje důvěrným tónem budící dojem vzpomínání. Elegičnost (1, 7) se vzápětí obrací ve veselou notu (9). Motivy květin, hor (18), strání (32) jsou doplněny méně obvyklými náměty pohádkovými (19, 22), obrazy z naivního lidového prostředí (15, 16), ale i tesknými motivy stáří (13, 30) nebo lovu (33). Básník oživuje a líčí rozmlouvající přírodu (23 – 31). Scény z života samotářů potulujících se volnou krajinou uvozují uzavřenější cykly: pastýř (35) zahajuje meditaci ve výšinách a za nocí (36 – 41); drvoštěp (42 – 45) úvahy o pomýleném světe mocných (47 – 49), které ústí do závěrečné kritické rozvahy nad smyslem básnické sbírky. Hálek měl k přírodě blízko svým vesnickým původem i rousseovsky pojímaným životním ideálem. Básně jsou inspirované vzpomínkou, vděčností, okouzlením (věnovány životní lásce Dorotce). Pocit osobní úlevy měl širší záměry – dojmout harmonickým přírodním řádem, oslavit obnovující se energii přírody a dát příklady platné pro uspořádání lidských poměrů, proto do obrazů přírody promítá v úvahových glosách své představy o životě. Autor reaguje na dobové problémy, na protiklady a neshody ve společnosti, básně jsou přesto optimisticky laděné. K postižení proměnlivých vjemů spojuje prostou veršovou melodii se svěží představivostí. Čtyřveršové sloky splývají v monotónní rytmickou, melodickou osnovu. Metafory spojují odlehlé skutečnosti. Právě tímto překračováním hranice logického pojímání obohatil a osvěžil Hálek vývoj české poezie, třebaže rozpoutal vášnivé spory. Básnická sbírka písňové lyriky vycházela postupně v letech 1872 a 1874. První vydání sbírky bylo předmětem kritiky J. Durdíka. Na jeho popud vznikla diskuse o volnosti a mezích básnické obraznosti. Dílo bylo i argumentem ve sporu mezi lumírovci a časopisem Osvěta. V 90. letech se rozpoutal „boj o Hálka“ jako reakce na kritiku článku J. S. Machara (Naše doba 1894).

85

Následovaly související polemiky Krásnohorské, Vrchlického, Schulze a Zákrejse. Pokusem o objektivní hodnocení byl úvod F. V. Krejčího k vydání sbírky. K hodnocení přispěly studie J. Vlčka, L. Čecha a další. Hálkovy básně byly natolik zpěvné, že je roku 1882 zhudebnil A. Dvořák, B. Smetana a další. Vydání: 1872, 1874, 1955 (in: Básně), 2009. smo HÁLEK, Vítězslav: VEČERNÍ PÍSNĚ 1859 Lyrická prvotina jednoho z čelních představitelů generace májovců. Básnická sbírka, uvedená mottem z Romea a Julie, obsahuje 65 krátkých zpěvných básní. Téma se v celém cyklu nemění, jedná se o prosté a citové verše, které směřují k vyslovení jediného pocitu šťastné lásky. Lyrika je ve sbírce jednak intimní, milostná (ve formě lásky k ženě XLVI Tys ruku svou položila; XLVIII Nediv se, jestli uslyšíš), ale také přírodní a společenská (XXXV Již nevím, zda to sen či ne). V několika básních najdeme jako výrazové prostředky přírodní motivy (květiny, probouzející se krajina, rozkvetlá jarní příroda symbolizuje také naději na lepší společnost – I Přilítlo jaro z daleka; XX Na dubě lkala hrdlička) nebo náboženské motivy (X Má milá, pojď a poklekni). Občasně i rozjímání (XLIX Ten boží svět tak daleký). Použitím takovýchto romantických motivů a jejich častým opakováním se jejich původní stylový náboj vyprazdňuje, k čemuž přispívá i užívání prosté hovorové řeči. Lyrický subjekt ve svých básních oslavuje národ a umění. Vystihuje tím odpovědnost umělce za morálku společnosti. Básníka staví do role mluvčího národa, proroka, který se stává „vůdcem lidi“ (LXI Nekamenujte proroky). Zpočátku převažují obrazy radost z okouzlení přírodou (I – VI), následuje adorace moci vřelých citů (VII – XIX). Lásku nechává básník prolínat se s životem přírody, z tohoto spojení pak zvedá se teskný tón (XX – XXVIII), který pokračuje reflexí (XXIX – XXXII). Vesmírný prostor dominující dalším číslům (XXXIII – XLIV) představuje místo, kde se prostá příchylnost mění ve vyšší vášně, které přitahují všechny bytosti jako neměnný zákon, oproti této přímosti stojí mámení hluchého a slepého života bez fantazie (XLIV: „S dnem noc se navždy rozešla. / Den jako Jidáš zrádný, / a večer plný krásy jest / a neodolá žádný.“). Básník uzavírá závažnými verši o významu poezie (XLV – LXV) a vyprovází své výtvory jako posly upřímnosti do světa (LXIII Mým písním).

Inspiračním zdrojem byl autorův vřelý vztah k měšťanské dcerce pražského advokáta Dorotce Horáčkové, které byl domácím učitelem, později i manželem. Myšlenkovou trestí je láska: člověku přináší radost, oproštění a otevření druhým lidem a světu; je v díle interpretována jako kosmická síla, která dává smysl celému světu. Hálkovy pozitivně, optimisticky laděné verše byly zcela v protikladu k básnictví tehdejší doby. Neváhal inspirovat se také folklórem, především lidovou písní, její prostotou. Básně mají písňovou kompozici, která se vyznačuje pravidelným krátkým veršem (nejčastěji je to kombinace čtyřstopého a třístopého jambu), členěním na čtyřveršové sloky s přerývaným rýmem. Objevuje se časté opakování slov a celých veršů v analogických pozicích. Jednotlivé básně ve sbírce nemají jména, ale jsou pouze číslovány. Už při prvých otiscích ukázek si sbírka získala širokou oblibu (roku 1859 vyšlo pouze prvních 9 básní v almanachu Máj). Hálek psal především pro své současníky, ale sbírka ovlivnila i řadu mladších autorů z okruhu ruchovců, zejména Josefa Václava Sládka. Později byly Hálkovy verše kritizovány pro jejich naivitu, ale také pro jednotvárnost u poezie věnované jedinému tématu. Dle kritiků básnická sbírka postrádala hlubší myšlenky. Večerní písně Hálek postupně doplňoval o další básně a později vydal jejich pokračování. Skladatel Bedřich Smetana v roce 1879 napsal na motivy těchto intimně milostných básní svůj jediný písňový cyklus. Vydání: 1930, 1957, 1973 (výbor), 2001. hvp

HANKA, Václav: PROSTONÁRODNÍ SRBSKÁ MÚZA DO ČECH PŘEVEDENÁ 1817 Výbor skládající se z osmi přeložených srbských národních písní a dvou písní přeložených z ruštiny. Nejdelší z písní je píseň O knížeti Lazaru. V ní paní knížete Lazara prosí svého muže, aby neposílal k boji na Kosovo všechny její bratry. Muž jí vyhoví a řekne jí, že jednoho z bratrů může požádat, aby zůstal s ní. Žádný z nich ovšem nechce zklamat svoji vlast a krále, a proto všichni její bratři i muž zemřou statečně v bitvě. Píseň O svatém Mikuláši vypráví příběh o biskupu Nikolovi a Eliášovi. Nikola upustí koflík, protože téměř usne a vypráví přítomnému Eliášovi, že ve snu viděl ztroskotávající loď plnou klášterníků. Klášterníci prosí Boha a Nikolu o pomoc, proto

86

jim Nikola pomoc sešle – dostanou se na pevninu. Přirozená svoboda je o slavíkovi lapeném myslivci, ti ho dají dívkám, aby se bavily jeho zpěvem. Ten nezpívá, protože nemá svobodu, dívky poprosí myslivce, aby nebohého ptáka zase pustili na svobodu. V další písni Ovčák a děvčice vyzve ovčák dívku na závod, kdo poseče více pšenice. Dívka vyhraje ovčákovo stádo, ten jí ho ale nechce dát v obavách, že dívka nemá pro ovce vše, co potřebují. Dívka za použití metafor ovčáka přesvědčuje, že vše potřebné má. Pátou písní je Tkanice a dívka. Dívka tká a vypráví tkanici, že kdyby ji nosil krásný muž, nádherně by ji vyzdobila. Báseň Fetibegovič a jemu nesouzená je o dívce Jahodě a Fetibegoviči, který má o Jahodu zájem. Jahoda Fetibegoviče potká a oklame, on se poté doma rozčiluje, že se nenechal oklamat ani Turky nebo Němci, ale oklame ho mladé děvče. Dále následují dvě písně kraličské (Mistrovi, Žákovi) z nichž první je o spokojené ženě mistra a druhá je o studentovi, který se učí z knih, ale postrádá morálku. Poslední písně jsou milostné, přeložené z ruštiny (Loučení milých, Petrburgská píseň). Původním jazykem textů Prostonárodní srbské Múzy je srbština a ruština. Básně byly převážně vybrány ze sbírky V. S. Karadžiće (konkrétně Narodna srbska pesnerica, 1815) a dvě ruská díla pocházejí z moskevského Pěseniku (1810). Srbské národní písně neobsahují rýmy. Původním záměrem této sbírky byla sbírka všech písní slovanských národů, což se Hankovi bohužel nepovedlo. Sbírka obsahuje dvě písně junácké, legendu a dále písně obřadní i milostné. Každá z písní má tedy jiný děj a vzájemně na sebe nenavazují. V básních se vyskytuje plno překladatelských chyb, které jsou k nalezení na konci knihy v poznámkách k překladu. K tomuto Hankovu překladu se úzce váže i Lýra slovanská, soubor několika českých písní přeložených do angličtiny od Alberta Henryho Wratislawa (Lyra czecho-slovanska, 1849), který byl dobrým přítelem Václava Hanky. V překladu se objevují i ukázky z Hankových Písní. Wratislaw se o češtinu velice zajímal a údajně měl české předky. Vztah s Hankou udržoval pomocí korespondence, z které je zřejmé, že uměl česky velice dobře. Čechy dokonce i navštívil a o české středověké literatuře přednášel na Oxfordu. Vydání: 1918 (in: Hankovy písně a prostonárodní srbská múza, do Čech převedená). bal

HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: DUCH NÁRODNÍCH NOVIN 1851 Spis obsahuje 84 vybraných článků předního žurnalisty uveřejněných v Národních novinách mezi lety 1848 a 1850. Havlíček se zabývá obranou liberální politiky a ve všech článcích kritizuje omezování osobní svobody a demokracie státem. Články sledoval především prospěch a slávu „českoslovanského“ národa. Jako žurnalista se zabývá různými problémy a okruhy politického života (např. v článku Výklad oktrojované ústavy od 4. března kritizuje ministerstvo za oktrojovanou ústavu pro její nedokonalost a nesrozumitelnost). V článcích je zdůrazňována myšlenka slovanské vzájemnosti, a že dříve či později se Rakousko musí stát spojenými zeměmi slovanskými s úplnou rovností všech občanů před zákonem (např. ve článku Šlechta a Slované autor ukazuje na zrádnost šlechty a dokonce vyzýval vládu ke zrušení privilegií šlechty). Podporoval myšlenky, že by měla být zavedena do škol čeština, úředníci mají psát česky, Pražské noviny mají být rovny německým, lidem mají přestat chodit německá úřední hlášení, kterým nerozumějí. Havlíček se dotýká i církevních záležitostí článkem Reformy v církvi. Katolickou církev zde uznává za hlavní zemskou, ale ostatní církve musí mít svobodu. Církev kritizuje za to, že kněží se chovají tak, že od sebe odvracejí věřící. Co se týká ekonomických názorů a národohospodářských úvah zdůrazňoval nedotknutelnost vlastnictví, možnost čestného podnikání a svobodného obchodu. Vytyčoval nutné politické a ekonomické podmínky pro rozvoj společnosti, úlohu vlády v této oblasti a odsuzoval protekcionismus. Vyjadřoval názory na podstatu a funkci peněz, prováděl analýzu daňové zátěže a nákladů na fungování státu. Vyjadřuje obavy o roztahování se Němců do všech korunních zemí, a tím že Rakousko zůstane vždy jen německým mocnářstvím. Články autor sesbíral do spisu Duch Národních novin z důvodu zájmu čtenářů, aby byly pohromadě všechny hlavní zásady a myšlenky z let 1848 – 1850, které vyjádřil porůznu v tisku a které hýbaly česko-slovanským národem. Při prvním souborném vydání vybíral autor takové články, které ještě v tomto roce byly aktuální a mohly zajímat čtenáře. Ty potom otiskl doslovně. V revolučním roce 1848 založil Havlíček vlastní liberálně orientované Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Měl zde i satirickou rubriku Šotek. Národní noviny byly prvním českým nezávislým deníkem. Vzhledem ke svým

87

novinářským kvalitám a schopnosti psát výstižně a srozumitelně, vytvořil velice úspěšné noviny, které vzdělávaly širokou občanskou veřejnost a rovněž ovlivňovaly veřejné mínění. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vedl čtenáře k národnímu uvědomění a češtině. Protože v článcích cíleně kritizoval rakouský absolutismus, představoval pro monarchii hrozbu, což nakonec vedlo k zákazu vydávání novin. Za článek „Výklad oktrojované ústavy od 4. března“ byl Havlíček dokonce postaven za „tupící kritiku“ před porotní soud. Bezohledný absolutismus ho vyrval násilně od rodiny a odsoudil do vyhnanství v Brixenu. Je nutné zdůraznit, že Havlíček zastával národní myšlenku, byl zásadně realista, a ačkoliv odmítal rakouský absolutismus, revoluci odsuzoval. Odmítal i radikální požadavky a upřednostňoval ústavní státoprávní uspořádání a demokracii. Svou liberální politiku prosazoval i na zasedání říšské rady, kam byl zvolen jako poslanec. Vydání: 1906, 1929, 1949. šama HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: EPIGRAMY 1843 – 1845 (rukopis, časopisecky), 1870 Krátké satirické verše, reprezentujících politické a společenské smýšlení autora ve čtyřicátých letech. Kompletní korpus epigramů obsahuje tři samostatné soubory. V Jehelníčku Ludmily Češky (10 epigramů) se posmívá satirik autorům, kteří v jeho době mají úspěch u žen a nejenom to, např. J. J. Kolár je zdrojem komiky osobní nedostatek (Kolárova výslovnost hlásky r- „Jede-li po prknách vůz tvůj, rachotem uši trápí“), dále jako terč posměchu slouží básník Josef Jaroslav Kalina (balada Kšaft) nebo Karel Sabina. Soubory Epigramy 1845 a Ostatní epigramy jsou rozvrženy do pěti oddílů, věnovaných církvi, králi, vlasti, Musám a světu. V oddíle Církvi útočí na jezuity, kněze a církev obecně. Vyčítá jim chtíč po majetku, nedostatek zdravého rozumu a obecně jezuity prostě nesnáší („Hlavní pádu jezovitů důvod, / že byl chromý jeho původ“). Oddíl Králi se zabývá státní mocí, kritizuje úplatky, úlisnost, náklonnost k Vídni, alibistický přístup k reformám a tajnou policii. V oddílu Vlasti se věnuje českému národu, jeho povrchnímu rusofilství, zkresleným představám o světě, ironizuje poměry ve společnosti, na univerzitách, v divadle. Část Musám je zaměřena na umění a umělce, směje se jejich nedokonalým dílům, nepřijetí literární kritiky, vysmívá se zde např. Josefu Kajetánu Tylovi, jeho dílo Kusy mého srdce doporučuje pod

koláč („Kusy srdce pro kuchařky jsou vydané“), v dalším epigramu si stěžuje, že v divadle nehrají Češi („Ach, nastali nám přežalostní dnové, / v jednom hrají Němci, v druhém Arabové!“). Poslední oddíl Světu se zabývá celkovými poměry, negativními lidskými vlastnostmi a postavením epigramatika ve společnosti. Kniha končí částí Listy do památníku, která je zvláštní součástí Ostatních epigramů, kde každý epigram má už určitého adresáta, např. Havlíčkovu sestřenici nebo jeho přítele. Kompletní sbírka obsahuje celkem 142 epigramů. Havlíček původní soubor epigramů sám uspořádal a rozdělil do oddílů, další, které vznikly později, se již autorskému řazení vyhnuly, dnes jsou však vřazovány mechanicky do stávajících pěti oddílů. Epigramy vznikaly v Moskvě za Havlíčkova pobytu u profesora S. P. Ševyrjova (78 epigramů), po návratu do Čech píše ještě další. Jehelníček Ludmily Češky je cyklus poslaný Klejzarovi dne 27. 4. 1844. Jedná se o satirickou reakci na Kytku Ivana Čecha uveřejněnou v Květech. Inspiraci čerpá ze studií a překladů Puškina, Webera a dalších. Autor mnohé epigramy rovněž překládal (z francouzštiny, němčiny i slovanských jazyků). Některé epigramy Havlíček změnil před vydáním v obavách před pozdějším zásahem cenzury. Ve svém díle se snaží využít poznatky z české obrozenecké satiry a vymanit jí ze servilní tradice. Vyhýbá se všem normám a používá jí jako prostředek k vyvrácení lží či vlasteneckých iluzí. Díky vydávání v novinách, se z epigramů stává výrazný publicistický prostředek. Kompletní soubor byl vydán až posmrtně roku 1870. Některé epigramy byly však otištěny v satirickém časopisu Šotek a v České včele v letech 1844 – 1849, kde Havlíček působil a staly se téměř legendárními a každý je znal (Demokratský, Z historie literatury české aj.). Vydání: 1870, 1911, 1919, 1945, 1949, 1953 (in: Kniha veršů), 2004. duk HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: EPIŠTOLY KUTNOHORSKÉ 1850, 1851 (knižně v upravené podobě) Poslední novinové články, jimiž autor definitivně uzavírá svou novinářskou dráhu. Epištoly kutnohorské jsou souborem samostatných novinových článků (cca 30), které spojuje téma odsudek církevní hierarchie, jež je oporou pro absolutistickou moc. Havlíček kritizuje zejména odklon od původní myšlenky církve, která má především sloužit lidem. Projevuje se zde autorovo liberální smýšlení, když požaduje

88

svobodu vyznání, protože pravé náboženství je jen takové, kterému člověk věří ve svém srdci, ne které prezentuje navenek. Odmítá kázání v latině, kterým nevzdělaný člověk nemůže rozumět, dále nucený celibát, kterým se církev separuje od běžného života a snaží se ze sebe vytvořit zvláštní stav. Kritizuje vybírání desátků, jež slouží především k rozšiřování bohatství biskupů, zatímco platy běžných kněží stěží postačují k jejich nuzné obživě, kněží by si podle Havlíčka měli na živobytí vydělávat světskou činností, zejména učitelstvím. Problémem církve je také udržování prázdných, často původně pohanských, rituálů, jež nemají s původní náboženskou myšlenkou nic společného, ale slouží k ovládání pověrčivé společnosti a udržení hierarchie v ní. Několik článků se věnuje polemice s pisatelem, který Havlíčkovi v jiných novinách oponoval. Závěr díla je věnován představě o reformě školství a církve, při které by se obě instituce po patřičných změnách spojily. Vliv na sepsání Epištol kutnohorských mělo Havlíčkovo někdejší studium v kněžském semináři, jehož vedení ho zklamalo, a které ho celoživotně odloučilo od katolicismu. Dále také víra ve vzdělání a výchovu vůbec. Poprvé byly Epištoly zveřejňovány ve stejnojmenném cyklu časopisu Slovan mezi 8. červnem a 29. prosincem 1850. Po ukončení vydávání časopisu Havlíček v roce 1851 vydává dílo v doplněné a ucelené podobě knižně (některé články jsou napsány přímo pro knihu, některé jsou přepracovanými verzemi jiných článků). Havlíček se zde nepouští do boje s náboženstvím jako takovým, ale s formální církevní hierarchií, která se dala do služeb politické reakce. Kritika je vedena upřímnou snahou po reformě katolictví. Církev není odsuzována jako celek, Havlíček se zastává dobrých kněží, jejichž moc je ale omezena biskupy a jinými hodnostáři, kteří nad nimi mají absolutní moc. Kritika je podána ostře s typickým Havlíčkovým vtipem. Svou pravdu podporuje logickými argumenty a citacemi z Bible. Požaduje, aby církev zlidověla a našla užší vztah k národu. Jako první se také zastává památky mistra Jana Husa. Časopis Slovan, v němž Epištoly poprvé vyšly, vzbuzoval zájem zejména mezi obyvateli, kteří nevěřili nezávislosti oficiálního Vídeňského deníku, měl 1200 předplatitelů. O knižní vydání byl nečekaně velký zájem, první vydání si objednalo 4000 předplatitelů, druhé se však kvůli zásahu úřadů nepodařilo rozšířit. Začalo i zabavování již vyšlých a prodaných výtisků, řada z nich se ale v rukách obyvatel zachovala.

Vydání: 1906, 1929, 1949. lej HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: KRÁL LÁVRA 1854 Satirická básnická skladba vycházející z tradiční alegorie. Děj se odehrává v Irsku. Vypravěč povídá píseň o starém králi Lávrovi. Lid má krále rád, protože dobře vládne, jen jednu slabost má, a to, že po oholení – holiče na šibenici posílá. Ale i na to si lidé zvykli, jen holiči, ti si zvyknout nemohli. Letos padl los na holiče Kukulína, syna staré vdovy. Potom co krále ostříhal a měl být popraven, tak si vdova od krále nakonec jeho život vyprosila. Lávra si tedy pozval Kukulína a ten mu slíbil, že bude mlčet a stane se jeho dvorním holičem. Bohatého dvorního holiče však cosi trápilo: tajemství, které nesměl nikomu prozradit. Jeho maminka ho tedy poslala do lesa pro radu k poustevníkovi. Poustevník mu řekl jediný lék, pošeptat vrbě svůj zármutek. Po krátké době objednal si král české karlovarské hudebníky na svůj bál. Basista Červíček ztratil z basy kolíček a u Vinkovského brodu udělal si nový ze staré vrby. Když na bále smyčcem spustil, basa začala řvát: „Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!“ A „co nyní celý svět věděl od basy, / nebylo nic platno skrývat pod vlasy.“ Po krátké době si však lid zvykl i na tuto královskou zvláštnost a přišel na to, že „dlouhé uši koruně sluší“. Kukulín krále stříhal dál, protože nikdy nevyšlo najevo, jak tajemství na svět z basy přišlo. Báseň vzniká na základě překladu prózy Moritze Hartmanna (Listy z Irska, které vyšly v časopise Deutsches Museum v roce 1851). Část z ní přeložil a poupravil (např. Lavra se stal Lávrou, Wicklov jižně od Dublinu je v Havlíčkově skladbě Viklovem). Báseň zčásti navazuje na starořeckou báji o králi Midasovi, skrývajícím oslí uši, zčásti však odkazuje na Ossiana (jméno Kukulín). Skladba, v níž holič symbolizuje v podstatě novináře, nabízí jistou podobnost s Havlíčkovým osudem. Intelektuál, jenž samotnou despocii zná, ovšem musí mlčet. Tuto myšlenku nalezneme i v jiných skladbách z Brixenu, kde je zobrazen jako rouhačský novinář, který je kvůli své nestrannosti utopen spolu s Perunem (Křest sv. Vladimíra) a nebo v Tyrolských elegiích, kde je vyobrazen autenticky. Lokalizace do Irska není alegorickou snahou o „zamaskování“ ožehavé kritiky, je naopak touhou spojit v mysli čtenáře aktuální dění s jeho smyslem (Irsko jako země, kde probíhaly intenzivní snahy o národnostní emancipaci).

89

Oslovení „dceruško drahá“ v závěrečném poučení je zřetelným autobiografickým prvkem (Havlíček měl dceru Zdeňku), jímž autor ke své skladbě dává jeden z dalších interpretačních klíčů. Král Lávra byl roku 1950 zfilmován režisérem Karlem Zemanem. Vydání: 1922, 1947, 1960, 2006 (in: Básně), 2010. jes HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA počátek 50. let 19. století (rukopis), 1877 Satirická skladba, jedno z vrcholných děl českého publicisty. Car Vladimír chce ušetřit a tak posílá drába k Perunovi, aby mu bůh zahřměl na oslavu jeho svátku. Peruna, který žije na hranici bídy, je zavalen povinnostmi, takováto prosba rozčílí, odbude ji jako malichernost a vyžene drába ze dveří holí. Posel zaskočený nevybíravým chováním všechno barvitě vylíčí carovi, jenž nechá boha uvrhnout do žaláře. Panovník hledá způsob, jak Peruna bez odkladu potrestat, avšak podle běžných zákonů není možné boha soudit. Vladimír však dychtí pomstít se Perunovi za každou cenu: postaví jej proto před mimořádný soud vojenský a nechá vykonat exekuci (původní trest – oběšení je „zmírněn“ na utopení v Dněpru). Během ponižujícího vláčení Peruna ulicemi města je odpraven podobným způsobem i nezávislý novinář. V lamentační pasáži nad odsouzeným zaznívá myšlenka trvalé a fatální existenční nestálosti, které je člověk ve společnosti druhých vystaven („Dnes vám, bozi, vy ubozí! / kadidlo lid pálí; / a zejtra vás jako smetí / v kalužinách válí.“). Ačkoliv se s popravou Peruna nic podstatného v zemi nezměnilo, pověrami ovládaný lid vyžadoval za boha náhradu. Ministři a rádci vnucovali carovi jen polovičatá nebo docela nesmyslná byrokratická řešení (např. aby po Perunovi úřad přejala vdova). Nakonec to byl lokaj Mates, který přišel s nápadem podat do novin inzerát. Do tohoto náboženského konkurzu se pak přihlásily všechny významné církve (katolíci, pravoslavní, židé a muslimové). Již během svého pobytu v Rusku o tomto námětu Havlíček uvažoval (inspiroval se Nestorovým rukopisem líčícím nejstarší ruské dějiny, včetně panování cara Vladimíra). Značná část skladby pochází z doby jeho pražského věznění (1848), v Brixenu pak dopsal skladbu do stávající podoby. Skladba o deseti zpěvech je nedokončená (chybí dva závěrečné zpěvy: „Bitva rozhodující mezi katolíky a Řeky“ a „Křest. Konec. Veselost.“).

Vypravěč kritizuje absolutistický způsob vládnutí (car Vladimír), který likviduje oponenty pomocí hrubého násilí, policejní zvůle a demagogické právní mašinérie. K této formě útisku se posléze přidružuje i mocenská ambice církevní („soutěžení“ o post duchovního monopolu v zemi), přesto nechává vypravěč centrálního hrdinu (bůh Perun) hájit vlastní svobodný názor. Zároveň nachází i prostor pro humorné situace. Se zřetelem k tomuto účinku autor úspěšně kontaminuje vysoké s nízkým, a to jak žánrově (využívá postupy eposu, kroniky, ale i kramářské písně), tak stylově (vulgarismy, rusismy, latinismy – v „Jezovitském marši“, archaismy). Tato živá konfrontace „lidového“ a „svatého“ umožňuje neustálou aktualizaci satirického poselství. Nesmírně populární dílo zapovězeného a politicky šikanovaného autora se zpočátku šířilo pouze pomocí opisů. První ukázky z Křestu svatého Vladimíra vyšly až v době obnovení ústavního života v 60. letech 19. století. Vydání: 1949, 1953 (in: Kniha veršů), 1981 (in: Vojna s hloupostí a zlobou), 1991, 2006 (in: Cár necár). kra HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: OBRAZY Z RUS 1834 – 1847 Legendární sbírka satirických postřehů, která změnila pohled na idealizovaný civilizační vzor a zároveň otevřela cestu ke svérázné podobě českého realismu. První zkouška z československého jazyka v Moskvě: Havlíček se účastní jako člen zkušební komise v Moskvě na vysoké škole u zkoušky z češtiny. Poukazuje na to, že se Češi nechtějí učit svému mateřskému jazyku, ale že jiné evropské státy se budou učit česky za nás. Svátek pravoslavnosti: Jedná se o zvláštní slavnost, kterou pravoslavná církev vykonává v první neděli velikého postu. Havlíček tvrdí, že se nikde nemůže vytvořit takové spojení státu, národnosti a víry dohromady, jako zde. Slavnost se nachází v chrámě. Havlíčkovi bylo doporučeno nejlepší místo, kde uvidí na celou ceremonii. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, výzdobu, vybavení celého chrámu i průběh obřadu. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četly všechny přestupky, co lidé v zemi udělali, a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého, jsou vyzdvihováni a hlásalo se: „Věčňaja paměť“ (na věky budiž v naší památce). V poslední části slavnosti znělo heslo: „Mnogája

90

léta.“ Přálo se těm, co sedí na nejvyšších místech (císařům, kněžstvu, úřednictvu, udatnému vojsku). Havlíčkovi se zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům! Mnogája léta!“ Gulaňje: Rusové chápou slovo gulať, jako nepracovat či veselit se. Ruské gulaňje jsou totiž oslavovány, jakoby nemělo být druhého dne. Nejslavnější gulaňje jsou pod Noviskem (dlouhá a široká ulice v Moskvě), poté v Sokolnikách (krajina nedaleko města, kde se nacházejí šlechtické letohrádky) a v Marinoj rošči (vedle hřbitova v lesích). Na těchto oslavách je vždy plno lidí, kteří se chtějí zúčastnit průvodu a snaží se co nejvíce vyzdobit svůj kočár, koně a kočího, tak aby co nejvíce ukázali své bohatství. Také je zde různé zacházení s koňmi. S koňmi arabskými, anglickými a tureckými je zacházeno jemně a stará se pouze o jejich zdraví a pohodu. Ovšem s ruskými koňmi je to naopak. Jsou mláceny bičem a zachází se s nimi, jak se zachce. Avšak nejbídněji je zacházeno s ruskými kočími: ti stojí až daleko za koňmi, o které se starají, na jejich zdraví nikdo nedbá a nikoho z panstva ani nenapadne soucítit s jejich pracovními úrazy. Po ulici i městě je postaveno mnoho různých stánků. Na gulaňjích v Sokolnikách je jeden velký bílý stan, kolem něhož se shromažďují skupiny lidí. Tito lidé se klaní a křižují. V tomto stanu se prodává vodka, která je sem dovážena ve velkých barelech a kterou lidé tak zbožňují, až se k ní modlí. Lidé zde jsou rozděleni po lese na tři skupiny. První nejnižší vrstva lidí sedí okolo láhve s kořalkou. Druhá a nejpočetnější vrstva lidi v krojích jsou měšťané, popíjející čaj. A třetí vrstva je vrstva šlechtická, mají své stany, kde jsou se svou rodinou. Ke konci dne i ten nejsečtělejší Rus leží bezvládně na zemi. Když Rusové slaví, tak pijí mnoho kořalky. Ani ne kvůli její chuti, ale snad jen pro oblibu toho bezvládného opileckého stavu. V tuto chvíli jsou šarvátky stranou a naopak je více vidět hubičkování. Kupéčestvo: Havlíček uvádí, že vše co je v Rusi zlého, je německého původu. Kupci v Rusku jsou vzdělaní, dobrosrdeční a úslužní k lidem, rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře ke zvířatům. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní. O Velikonocích vykupují vězně, kteří jsou zavřeni za dluhy. Největší část církevního bohatství pochází z darů kupeckých. Havlíček zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. Právě to je špatná vlastnost kupců, chtějí dostat za zboží, za každou cenu, co nejvíc. Cizozemci v Rusích: Cizozemcem nazýváme toho, kdo

nepatří k národu. Havlíček poukazuje na to, že se v jedné zemi hovoří více jazyky a je zde více náboženství, které se vzájemně uznává. Mezi cizozemci jsou nejvíce Němci a Francouzi, dále pak Poláci, Vlaši, ale nejváženější ze všech jsou Angličané. Autor popisuje také Rusko za vlády jednotlivých panovníků, vývoj jazyka a zvyků. Nezapomíná ani na cizozemské obchodníky, kteří jsou velmi žádáni u šlechty a honorace, nakupují pouze u nich. Petr Šafařík, opatrovník univerzitní knihovny, mu v říjnu roku 1842 nabídl práci vychovatele u svého přítele, univerzitního profesora v Moskvě. Nadšený Havlíček okamžitě přijal. O díle začal uvažovat po příjezdu do Čech. Havlíček sám je nejdříve publikoval v první polovině čtyřicátých let 19. století jako samostatné články v České včele (příloha Pražských novin, 1834 – 1847). Stanovil si bohatý soubor dvaceti kapitol, který měl zahrnout satiru na celé Rusko. Nakonec však realizoval jen tři kapitoly, čtvrtá kapitola komická (Klasifikace všech čepic) je dnes nezvěstná, ačkoliv z korespondence víme, že musela existovat. Výše zmíněné kapitoly byly uveřejněny v časopisech (ne všechny kapitoly pojmenované názvem vyšly samostatně, odtud nesoulad číselný). Havlíčka poté od práce odvrátila novinařina roku 1846. Ačkoliv měl být cyklus prokládán humorně a popisně, centrum mělo být satirické. Z počátku se snaží vidět na pobytu v Rusku jen to dobré, později ale vidí pravdu. Když přijel do Čech, nemohl se k Rusku zcela odvrátit, musel s jeho kulturní oporou počítat. Proto změnil svůj jasně satirický úhel na kriticky realistický. Obrazy z Rus jsou praktickým doložením jeho požadavků na reálné zobrazení lidských charakterů, zdůrazňuje zaostalost a špatné národnostní poměry. Na Havlíčkovo obrázkové úsilí navázal Neruda v šedesátých letech svými Pařížskými obrázky. Vydání: 1886, 1953, 1994, 2008. kon HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: TYROLSKÉ ELEGIE počátek padesátých let 19. století, 1852 Satirická skladba o devíti zpěvech podávající obraz o zatčení autora, později se stane symbolem národního odporu vůči vídeňské vládě. Sám autor vypráví měsíčku celý svůj příběh, svědkovi, který byl jeho jediným přítelem v době pobytu v Brixenu („Sviť, měsíčku, polehoučku“ – parodie na verše J. J. Kaliny). Když jednou v noci byla pro něho poslána policejní eskorta, aby nemařil práci rakouské vládě („Jsemť já z kraje

91

muzikantů, / na pozoun jsem hrál, / a ten pořád ty vídeňské pány / ze sna burcoval. // By se po svých těžkých prácech / hodně vyspali, / jednou v noci kočár policajtů / pro mě poslali.“) Dedera (policejní úředník) ho vzbudil a ukázal mu dopis od pana Bacha. V dopise stálo, že potřebuje změnu povětří, a proto pro něho poslal kočár. Autor sice zachoval při tomto přepadení chladnokrevnost („Já jsem i na lačný život / vždycky zdvořilý: / „Odpusť, slavná císařská komise, / že jsem v košili!“), dokonce uklidnil svého psa, ale neměl jinou možnost než souhlasit a odejet, četníci totiž noční hodinu volili proto, aby nevzbudili nelibost okolí a rozruch („Dedera mne taky nutil, / abych jel hned, / že by chtěli Brodští, až se vzbudí, / třeba – s námi jet.“). Po krátkém přemlouvání, nebo spíše výhružkách, se zatčený připravil na cestu. Dedera měl na starost celý převoz a řekl mu, aby si nebral žádné zbraně, inkognito. Pátý zpěv je věnován dojemnému loučení se třemi ženami – sestrou, matkou a manželkou, a dítětem. Venku na něho již čekali četníci a kočár s koňmi. Při výpravě měl možnost přemýšlet o nejrůznějších věcech. Cestou přes Jihlavu vzpomínal na věznici Kurfstein. Eskorta byla všude čekaná, ohlašoval jí telegraf, aby převoz nepohodlného novináře byl co nejsnazší. Cesta z Reichenhallu do Waidringu byla velmi strmá, kočár se houpal ze strany na stranu. Autor řekl, že problémem je to, že v kočáře je i člověk se špatným svědomím a ať ten hříšník tedy vyskočí. Sotva to dopověděl, všichni vyrazili dvířka a vyskákali z vozu. Obraz neřízeného povozu je mu důvodem k výsměchu („Ach, ty vládo, převrácená vládo, / národy na šňůrce vodit chceš, / ale čtyřmi koňmi na opratích / vládnout nemůžeš!“). Nakonec pokračoval autor v cestě sám i bez opratí a kočího. Dojel k poště, kde si dal večeři a tam si pro něj potlučení četníci přišli. Autor byl uvězněn a do Čech bylo jen posláno potvrzení o jeho převzetí („kvitance“). Skladba byla napsána nejspíše brzy po příjezdu Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Autor se inspiroval svým reálným prožitkem, a to zejména vyhnanstvím v Tyrolsku. Dále také odkazoval na Ovidiovy Žalozpěvy, které napsal antický básník v době svého vyhnanství. Autor kritizuje absolutistický systém za Bachova režimu, v němž jedinec ztrácí svou hodnotu. Člověk se v důsledku toho stává nesvobodný. Silně opovrhuje a kritizuje rakouskou vládou a její policii a vysmívá se jim. Dílo je psáno ve čtyřveršových strofách a nejčastěji střídavým rýmem. Je využito mnoho jazykových prostředků (ironie, inverze, apostrofa, přirovnání, personifikace a další) a prolínání knižních a

biblických výrazů se slovy hovorovými a s novinářským slangem. Situace, ve které se autor nacházel, je také dokreslena například použitím motivů a forem lidových písní, hyperboly, parodie, přírodního motivu, ustálených obratů a lidové slovesnosti. V době Bachova absolutismu nesměly satiry vycházet, a proto byly pouze opisovány a vyšly až po jeho smrti. Karel Havlíček Borovský byl inspirací pro písničkáře Jaroslava Hutka, který mu složil píseň – Havlíčku, Havle a také se stal vzorem pro celou Nerudovu generaci. V roce 2006 napsal Josef Čáp knihu – Tyrolské elegie po 150 letech. Kniha byla v roce 2008 namluvena Martinem Hofmannem do rozhlasu. Vydání: 1861 (in: Čas; Obrazy života), 1870, 1885, 1947, 1956 (in: Básně), 1981 (in: Vojna s hloupostí a zlobou), 2009. škj HERBEN, Jan: DO TŘETÍHO A ČTVRTÉHO POKOLENÍ 1889 – 1892 Generační románová kronika stoletého vývoje slovácké vesnice. Vyprávění začíná roku 1762 na hodonínském panství. Dráb Hrabec je povýšen na úředníka kancelářského. Po povýšení se začne mstít za své dětství. Nikdo ho nemá rád, jelikož vymáhá z lidu peníze, přijímá úplatky a přiděluje více roboty. Hrabec měl syna Fridricha, kterému chtěl zajistit budoucnost. Poslal ho na studie do města, kde se naučil panskému životu. V této době byl vydán finanční patent. Z Hrabce se stal přes noc žebrák. Je to taková hanba, že se odstěhoval do Brumovic, protože vyšly najevo jeho intriky. Lidé celou jeho rodinou pohrdají. Syn se musel vrátit ze studií a naučit se hospodařit. Na statku se mu nelíbí a práci odmítá. Jeho otec také není spokojen, protože musí robotova a platit daně. V Brumovicích žije kněz Bücherle, je to hodný a obětavý muž. Sedláci využívají jeho dobroty, kostelník a hospodyně ho okrádají. Starý Hrabec, se s ním snaží spřátelit. Zbytek vesničanů Hrabce nepřijal. Starý Hrabec zanedlouho umírá. Fridrich se ožení se sedláckou dívkou, svá pole pronajme a žije pohodlně. V jeho domě se zabydlí dva zeměměřiči, budou v obci vyměřovat pozemky kvůli daním. Vesničané je i Hrabce začnou podplácet a přijmou ho za svého souseda. Na hospodářství Fridrich nepohlíží, bohatne bez práce. Pronajme si obecní cihelnu, která mu po požáru vesnice začne hodně vydělávat. Později si pořídí obchod a ubytovnu. Roku 1831 přijde na Brumovice cholera, na kterou zemře Fridrichova matka. Z Hrabce se stává

92

vážený občan, díky svému bohatství. Jeho zásluhou získají místa na obecních úřadech jeho přívrženci. Vesnice se tak rozdělí na dva tábory: na Hrabcovy přívržence a odpůrce. V období, kdy má být zrušena robota, se spojí Hrabec tajně s úředníky, kteří chtějí této změně zabránit. Přichází rok 1848 a očekávané zrušení roboty. Hrabec z toho není nadšený, protože by to pro něj znamenal konec nadvlády a také ztrátu majetku, který nahromadil. Když jsou vyzrazeny Hrabcovy tajné úmluvy s úředníky, obec jej vyloučí ze svého společenství. V druhém díle se sledují roky 1848 – 1873. Fridrichovi se narodily tři dcery. Dvě milejší dobře provdal. Později provdal třetí dceru Anežku za Petra Beneše. Pomalu v obci ztrácel svou moc. Anežčino manželství nebylo šťastné. Z Petra se stal hráč a čas trávil v hospodě. Se svou ženou se odcizili, ona se musela starat o statek. Zanedlouho Petr zemřel následkem zranění. Anežka se starala sama o syna Jiřího. Jejímu otci při požáru shoří všechny peníze, které měl. Odjel ke své dceři do Prahy, aby se o něj postarala. Veruna otce vyžene a stejně i Tekla. Hrabec se vrátí do Brumovic k Anežce. Anežka brzy na to zemřela a její otec se pomátl. Sám také brzy zemřel. Lidé ubohého strace začali litovat. Jiříkovým opatrovníkem se stal Pavel Kučera – manžel Tekly. Když Jiří vyrostl, byl poslán na studie. Kučera a Tekla, žijí s bratrem Janem. Jednoho dne se Jan s Teklou nepohodnou. O té chvíle spolu bratři už nepromluvili. Každé prázdniny se Jiří ze studií vracel. V Kloboucích se Jiří Beneš spřátelil s Františkem Věnceslavem Bezděkem, který chtěl zvelebit obci. Jiří se po dokončení gymnázia rozhodl stát sedlákem. Chtěl zlepšit kolektiv a napravit zlé skutky předků. Po roce neúspěšného hospodaření je Jiří zdrcen a rozhodne se z Brumovic odstěhovat. Dům prodal židu Wolfovi. Také F. V. Bezděk se odstěhoval, protože jeho snaha o osvětu vesnice přišla vniveč. Jiří začal studovat v Praze lékařství. Rozhodne se navštívit tetu Verunu. Cítí, že je v rodině napětí. Manžel Veruny Štetina mu vylíčí co se mezi nimi dělo. Jiří je zklamán úpadkem svých příbuzných. Rozhodl se, že je už nikdy nenavštíví. Začne se scházet se, s nimiž založí Moravský spolek. Po dokončení studií zůstane v Praze a působí jako domácí lékař. Tuto románovou kroniku Herben několikrát přepracovával, ale nedokončil (3. díl zůstal torzem). Vypsal v ní historii několika vesnic na Hodonínsku, aby „krajanům“ vysvětlil, jak se vyvíjeli do 1848, jak se dočkali osvobození – jak se stali z poddaných svobodnými občany.

Vyprávění rámují historické výklady, což přispělo k menší kompozici díla, ve kterém působí básnicky nejintenzivnější epizody. Osu děje tvoří střetávání vesnického kolektivu a členy rodu Hrabců. Příslušník poslední generace Jiří Beneš, se marně pokouší vymanit z neblahé rodové tradice. Publicistickou složku díla tvoří úvahy o možnostech vylepšení moravské vesnice a zdůraznění myšlenky o sounáležitosti mezi Moravou a Čechy. Herbenova románová kronika se vyznačuje mírně starodávným písemným stylem, v dialozích nářečně zabarvených. Poprvé v české próze ztvárnil tak široký záběr a historický výhled života na venkově v několika generacích, přičemž hrdinou není jednotlivec, ale obyvatelé několika vesnic. Dodnes je nejvýznamnějším dílem podávajícím představu národního obrození na Moravě. Vydání: 1918 – 1920, 1936, 1963, 2000. vov HERITES, František: TAJEMSTVÍ STRÝCE JOSEFA 1882 Próza považována za jedno z nejlepších děl méně známého lumírovce, žurnalisty a povídkáře. Babička Toninka si kdysi vzala dědečka Jana Pernera, místního lékárníka. Oba byli dost bohatí. Jejich syn zemřel, a proto se rozhodli, že se ujmou vzdáleného příbuzného Josefa, kterého budou vychovávat. Hospodářství vedla babička, dědeček si pouze stavěl tzv. „vzdušné zámky“ a staral se jen o kratochvíle (vinice, římské lázně, dovoz koření z Indie). A tak tímto způsobem přivedl rodinu do chudoby. Mladý Josef, který se projevil jako zapálený a nadějný student, odešel do světa za vzděláním a skončil ve Stockholmu, kde se věnoval chemii. V době, kdy už byla celá rodina všude zadlužena, povolala babička Josefa nazpět domů ze studií, aby se ujal lékárny Vinný hrozen a pomohl tak rodině. Naštěstí před úplným bankrotem je zachránil strýc Krón, který jejich dluhy vykoupil. Jeho dcera Ema se zamilovala do Josefa. Dívce se navíc dvořil hrabě Kinský. Toho ale odmítla a začala chodit se svým vysněným Josefem. Dědeček se nikdy nepřenesl přes to, že přišel o majetek a následně umírá na chřipku. Babička se v této těžké situaci snaží pomáhat Josefovi. Potom však přišla do města cholera, Josef onemocní a před plánovanou svatbou s Emou umírá. Po něm umírá i jeho babička. Jeho skrytým tajemstvím byly jeho velké studijní úspěchy a slibná vědecká kariéra, kterou obětoval rodině, když se navrátil z ciziny (dopis profesora Berzelia nalezený v pozůstalosti).

93

Tajemství strýce Josefa je věnováno přátelům z kruhu Lumíra se slovy „Přijměte vlídně moji povídku, kterou jsem psal s větší láskou a s větší radostí a s větší duševní zálibou než všechny své jiné …“. Autor zde spojil svůj talent pro vykreslení maloměstských postav a vypravěčskou účast na osudu jejich rodu (povídka je často popisována jako list z rodinné kroniky). V této povídce našel Herites i způsob, jak skloubit alespoň částečně přednosti svého fejetonistického nadání s přesvědčivým podáním vážných a složitějších lidských dramat: vstupuje do příběhu právem člena rodiny, občas shrnuje situaci nebo naopak analyzuje rozpoložení hrdinů, a tím – byť za cenu jisté těžkopádnosti – dává svému půvabnému, rozmarnému vyprávění i rozměr, který přesahuje většinu jeho ostatního díla. Otištěná časopisecky v roce 1882 a knižně vydaná roku 1885. Byla zvlášť milá samotnému autorovi a v novější době byla také nejčastěji vydávána. František Herites neměl předpoklady k tomu, aby se širokou epikou přiřadil ke klasikům naší realistické prózy. Tajemství strýce Josefa však ukazuje, že by za jiných existenčních podmínek a v jiné literární atmosféře mohl rozvíjet přece jenom širší rejstřík svého talentu. Celý jeho život je poznamenán nostalgií po jiných tvůrčích podmínkách a uznání. Tak příběh mladého strýce Josefa jako by bezděky předznamenal alespoň zčásti osudné tajemství samotného autora. Vydání: 1910 (in: Vyhaslé krby), 1948, 1976. man HERRMANN, Ignát: NEDĚLNÍ POVÍDKY 1880 – 1936 Série populárního příležitostných povídek, jakýsi „přírodopis“ maloměšťáka, z přelomu století. Autor měl velice dobrý postřeh pro maličkosti každodenního života, byl pamětníkem a velice poutavým vypravěčem. Rád se pohyboval mezi lidmi a rozuměl své době, což ho přivedlo ke kaleidoskopickému pohledu na Prahu v poslední čtvrtině 19. století, kterou zaujatě vylíčil. Povídky jsou v drtivé většině vedeny na veselé struně, komický prvek v nich je však značně různorodý. Situační humor ovládá povídku Heslo! o Alojzovi Měchurovi, který nalezl zábavu v heslech, jimiž šikanuje své okolí. Každý, kdo chce vejít do místnosti, musí říci nahlas heslo. Obvykle to bývají nějaká známá rčení. Zvrat nastane, když se Alojz vrací z hospody a heslo, které musí říci přede dveřmi své ženě, zapomene. Humor satirický obsahuje Tajný společník páně Kobrčův,

povídka z kancelářského prostředí. Hlavní hrdina, úředník, navykl na pomalé tempo svého zaměstnání a zlenivěl. Jeho prací bylo zapisování čehosi do archů, nikdo ovšem nevěděl, co tam pan Kobrč píše a k čemu to slouží. Hrdina náhle zjistí, že mu někdo krade tabák ze šuplíku, kde ho ukrývá. Několik dní se pokouší se svým kolegou zjistit, kdo tabák bez dovolení bere. Zanechá lumpovi vzkaz v šuplíku, protože má vytipováno, že zlodějem je kancelářský sluha (kouří totiž stejnou značku tabáku). Odpovědi se mu dostane, avšak ne takové, kterou by kdokoliv čekal: sluha mu z druhé strany vzkazu odepíše, že mu tabák nekrade, čímž se však zároveň přiznává, že lidem v kanceláři slídí v šuplících. V povídce „Já na tebe skočím...!“ je komický prvek ve výrazné pointě: vystupuje zde Jan Kubišta, který se nastěhuje do nového bytu a občas slyší ze sousedního bytu podivné zvuky a větu: „Já na tebe skočím!“. Po několikatýdenním poslouchání se rozhodne zjistit, co se děje. Od manželky souseda, který onu větu křičí, se dozví, že je nemocný a tento výkřik ho dokáže na pár dní uklidnit. Černý humor je zastoupen povídkou V zajetí. Muž, který se svěřuje mladým hochům o zkušenostech z války, má velice ostrou a podivínskou ženu: pokud se jí nelíbilo veteránovo chování, schovala mu dřevěnou nohu. Muž bez třináctky je příběh přesahující rozměr humoresky o panu Koryndovi, který nemá rád číslo třináct. Jeho přítel jednoho dne zjistí, že se zmíněnému číslu vyhýbá, protože toho dne v měsíci byl odmítnut dámou, kterou si chtěl kdysi vzít za ženu. Herrmannovi žánrově lépe seděla povídka než romány, které také psal. Živil se proto publikováním v novinách a časopisech (odtud přídomek „nedělní“, podle tiskové přílohy vycházející na konci týdne). Své příspěvky poté v průběhu let upravoval, aby umocnil jejich vážné nebo komické téma. Na svou tvorbu neměl vysoké nároky, ačkoliv tvořil po celý život, jeho díla nezaznamenala téměř žádný vývoj. Herrmannovy povídky napsané po válce jsou nepochybně vzpomínky na období před válkou (neměl konkurenci, protože se dožil vysokého věku). V jeho textech je zobrazeno mnoho reálií a lokálních jazykových jevů. Jak sám přiznává, náměty mu vytvářela celá společnost: nenajdeme v nich vášeň, hříchy ani ohromující ctnost, jen běžnost. Avšak čtenáře právě ta velice bavila, kuriózní, zábavná, z místního prostředí. Herrmannovou typickou postavičkou je tchán Kondelík (mluvčí autora) a zeť Vejvara. Herrmann byl kritizován Šaldou za to, že byl zajímavý spíše svou osobností než svým dílem. Na

94

druhou stranu ho obdivoval za to, že v literatuře našel místo lidem, kteří se tam do té doby neobjevili. Jeho největší inspirací byl obyčejný člověk a jeho stereotypní život, proto psal jako Neruda historky z okolí pražského. Touto cestou se dále vydali například Jaroslav Hašek, Karel Poláček a Karel Čapek. Ti se taky zajímali o zapomenutého člověka a jeho mentalitu. Hrabal autora právem nazval předchůdcem a inspirátorem moderní české povídky. Sebrané spisy Ignáta Herrmanna byly vydávané v Topičově edici od roku 1905 do roku 1940 (50 svazků). Na sklonku svého života Herrmann o Praze řekl, že je mnohem složitější a dravější, syrovější a surovější, i mnohem zákeřnější, než byla v dobách jeho mladého věku, ale také o poznání upřímnější a cyničtější. Vydání: 2004 (in: Nedělní povídky). prm HERRMANN, Ignát: U SNĚDENÉHO KRÁMU 1885, 1890 (knižně) Román byl jedním z nejpropracovanějších děl známého spisovatele a humoristy 19. století. Dílo je členěno do čtyř dílů. Díl prvý – Martin Žemla. Hlavní hrdina románu, Martin, pochází z chudé rodiny. Když vyroste, rozhodne se, že se vyučí kupcem. Rozhodnutí později lituje. V dobách učení je poctivý muž naváděn k podvádění lidí. To se příčí jeho povaze. Po studiu pracuje nejprve jako zaměstnanec jednoho muže. O místo přijde, protože si nevezme dceru svého nadřízeného. Později si otvírá vlastní krámek na Moráni. Díl druhý – Rodina Šustrových. Krámek dobromyslného kupce Žemly často navštěvují lidé, kteří si berou věci na dluh. Například ožrala a mluvka rytmistr Kylián, který u něj pije a neplatí. Jednou z příživnic je také paní Šustrová. Tato zákeřná žena nutí svou dceru Pavlínku, aby si získala Žemlovo srdce. Pavlínce se to podaří a naivní dobrácký Žemla chce s dívkou žít. Zamilovaný kupec si nevšiml, že ženám jde jen o jeho krámek. Místní dobrá žena, Žemlova posluhovačka, ho před nekalými úmysly včas varovala, ten si to ale nedal rozmluvit a vrhl se rovnou do pasti. Díl třetí – Žemlova svatební noc. Žemla zprvu netušil, že s ním slečna Pavlínka je jen proto, aby se dostala co možno nejdál od své matky, kterou neměla v oblibě. Dívčina matka se však nastěhuje s párem do jednoho domu. O svatební noci od sebe Pavlínka Žemlu odežene. Její muž ji nepřitahuje a nemá ho ráda. Důvodem sňatku byla jen touha získat jeho majetek. To si tehdy Žemla uvědomil a litoval, že neposlechl

varování. Díl čtvrtý – Zrazen a sněden. Žemla je v manželství nešťastný. S Pavlínkou tráví čas jen, když je v blízkosti její matka. Nespí ani ve svém bytě, kde spává jeho žena. Stará Šustrová si bere z krámku vše a za nic neplatí. Pavlínka si najde milence, otěhotní a snaží se usmířit si Žemlu a obalamutit ho jedinou nocí strávenou s ním. Mladíkovi dojde, že dítě není jeho a Pavlínka se s ním snaží usmířit proto, aby se o něj postaral. Poví o svém neštěstí staré Šustrové a obě ženy se odstěhují. Kupcův krámek je tou dobou vyjedený a Žemla pomalu krachuje. Když zoufalý poctivý muž spatří Pavlínku s jejím milencem, důstojníkem, rozhodne se ukončit svůj život. Dobrák Žemla se nakonec otráví sirkami v pivě a zemře. Román vznikal mezi lety 1883 – 1888, poté vycházel v časopise Švanda dudák (redaktorem časopisu byl sám autor). Na vznik románu U snědeného krámu měla vliv autorova obliba spisovatele Jana Nerudy. Neruda Herrmana v mnohém inspiroval. Zřejmá je podobnost díla s Nerudovou povídkou Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Žemlův a Vorlův konec kariéry a života se od sebe příliš neliší. Také pan Vorel byl dobráckým mužem a majitelem krámku. Lidé k němu příliš nechodili, protože v obchůdku cítili kouř z obchodníkovy dýmky. Muž pak zkrachoval a oběsil se. Herrmann psal do doby vzniku tohoto románu spíše kratší díla, převážně povídky. Byl redaktorem výše zmíněného humoristického časopisu. Právě v tomto časopise román po malých částech vycházel. Mezi texty uveřejněnými v časopise a v knižním vydání bylo několik rozdílů. Herrmann například do knihy přidal kapitolu, kde Žemla vzpomíná na svou rodinu a uvědomuje si svou samotu. Autor poukazuje na krutost doby a lidské společnosti. Ukazuje, jak zlí lidé nakládají s dobráky. A zároveň nám předkládá hrdinu, který není schopen se proti útlaku bránit a nakonec svůj boj s osudem vzdává a spáchá sebevraždu. Kritici Herrmanovi mnohdy vyčítali fakt, že román vyznívá pesimisticky. Může se tak zdát, že dobří lidé končí špatně a zlí lidé sklidí úspěch a zbohatnou. Přes pesimistické vyznění je dílo povedeným znázorněním špatností společnosti. A lze říci, že je nadčasové. Vydání: 1953, 1955, 1956, 1964, 1971, 1982. blm HEYDUK, Adolf: DĚDŮV ODKAZ 1879

95

Epická báseň o šesti zpěvech a dozpěvu, vycházející z folklórního a pohádkového tématu. V prosté chalupě žije dědeček, který vychovává svého vnuka. Stařeček často přemýšlí o tom, že po své smrti nemá svému vnukovi co odkázat. Nakonec ho napadnou housle, se kterými by si chlapec mohl vydělávat na živobytí. Po dědečkově smrti se chlapec snaží na velkou bolest ze samoty zapomenout. Pomalu dospívá a hledá si družku, kterou si vysnil a mohl by s ní strávit zbytek života. Jedno takové děvče potká na vesnické tancovačce. Lidé z vesnice tuto dívku neznají, a tak si z nich dělají legraci. Pár se přestane vídat. Chlapec propadá smutku a melancholickým náladám. Ve snu se mu zjeví dědeček: je od něj nabádán, aby začal hrát na housle, protože mu pomohou nalézt ztracenou radost. Mladík uposlechne a chodí hrát do přírody, kde se mu zjeví „lesní žínka“ – jeho milovaná z tancovačky. Dívka mu vypráví příběh o svém prokletí, ze kterého ji může vysvobodit. Vysvobození má jeden háček, chlapec musí slíbit, že na svoji družku nebude zlý, kdyby tento slib porušil, tak by přišly špatné časy. Manželé spolu hospodaří v lesním hrádku, kde se těší z velké úrody. Žena za nepřítomnosti muže nechá pokosit nezralé obilí, které ohrožuje přicházející bouře. Když muž přijde, rozčílí ho toto rozhodnutí a svoji ženu udeří, tím poruší slib. Z ženy se opět stává divoženka na dalších sto let. Muž ze zoufalství podpálí stavení a bloudí krajem jako chudý muzikant (pěje píseň o nestálosti lidského štěstí: „Štěstí! co je štěstí? / Muška jenom zlatá, / která za večera / kol tvé hlavy chvátá;“). Uvědomuje si, že opět zůstal sám, zbyly mu jen housle – dědův odkaz. Chodí na místa, kde se mu dívka zjevila poprvé, aby ji znovu uviděl. Jednoho dne se mu divoženka zjeví a vysvětlí mu, že už spolu nemohou být. Nešťastnému muzikantovi se po dlouhých toulkách zasteskne po domovu, a tak se vydá zpět na cestu. Ubíhá čas, doba se mění a muzikanta stesk nepřechází. Nakonec ho lidé z vesnice najdou s houslemi mrtvého v lese. V dozpěvu skladby se hovoří o kráse, která se zklamala lidským životem a uchýlila se do přírody. Autora k tomuto dílu inspirovaly vzpomínky na jeho dědečka z matčiny strany a také vlastní pokusy o hru na housle. Dílo věnoval, jak sám napsal, svému „druhému otci“ Janu Krejčímu. Jan Krejčí byl Heydukův učitel a později i nadřízený na písecké škole. Autor chtěl tímto dílem upozornit na to, jak je štěstí prchavé a také klade velký důraz na přírodu. Adolf Heyduk patřil do skupiny májovců, jeho

výrazné lyrické založení se zrcadlilo i v jeho epické tvorbě. Prostřednictvím pohádkových motivů se zde uplatňují mytické prvky např. nadpřirozené vlivy divoženky na úrodu. V díle se objevuje barvitý popis krajiny a melancholická nálada. Báseň je rozdělena do šesti zpěvů a dvojzpěvu. Každá sloka má osm osmislabičných veršů daktylotrochejských veršů s přerývaným rýmem. Neruda ve své recenzi zmínil, že dílo Dědův odkaz je obrazem ztraceného a nezdařile obnovovaného kontaktu mezi člověkem a přírodou. Vydání: 1902, 1926, 2009. zoj HILBERT, Jaroslav: VINA 1895 První autorovo drama o třech dějstvích, moderní dramatický tvar v ibsenovském stylu. Mína (vztahovačná slečna, která trestá sebe sama za hříchy, které si až úmyslně přiřkla, neprávem) se snaží o získání náklonnosti své matky, paní Mařákové (vyčerpaná svým vlastním neštěstím z mládí, nejeví zájem o okolní svět, unavuje ji, žije sama pro sebe), ke svému milenci Stanislavu Hoškovi (mladý energický, zamilovaný muž). Všichni společně s Jiřím Mařákem (mladý umělec, který je otevřený novým věcem, neustálý utěšovatel sestry Míny, pracovitý – zabezpečuje rodinu) se chystají na výlet, matka opět bojkotuje. Hošek je pozván k obědu, Jiří očekává návštěvu kupce výtvoru, čímž je busta sestry, cukrmistra Uhlíře (třicetiletý muž, který si sám vybudoval živobytí, v mládí byl proutníkem, ale nyní se chce usadit). Po příchodu cukrmistra je Mína v ještě větších nesnázích. Jednou z věcí, která ji trápila právem, byla lehkomyslnost v šestnácti letech. Darovala své ženství tomuto muži. Nyní má výčitky a chce svůj prohřešek sdělit svému milenci, u něhož je přesvědčena, že jí odpustí. Matka je přítomností cukrmistra uchvácena, zjišťuje, že je to syn její bývalé lásky, od jehož odchodu se neustále trápí, všelijak se vyptává na jeho život a otce. Společně zasedají k obědu (I. dějství). Po obědě je matka opět skleslá, Jiří s Hoškem odcházejí na procházku, kvůli Hoškově náhlé nevolnosti. Této příležitosti využívá cukrmistr a nabízí Míně sňatek, ona odmítá. Vydírá ji, je nucena sdělit prohřešek přede všemi, jinak ho řekne on sám. Na Mínu je velký tlak. Není schopna svému milenci oznámit zprávu verbálně, píše tedy dopis. Nakonec po mírném konfliktu mezi Hoškem a cukrmistrem se zprávu dozvídá od cukrmistra. Ten neunese několikaleté lhaní a

96

chování se mu vymkne z rukou, odchází jako svobodný mládenec. Mína je nyní Hoškovi zcela oddána, ale chce sebe sama potrestat a přijímá nabídku k sňatku (II. dějství). Oznámili událost zbytku rodiny, ale nedostali požehnání. Další velké rány, které Míninu psychickému stavu nikterak neprospívají. Je velmi rozrušena, atmosféra je cítit osobním selháním a bezmocí. Hošek se po několika hodinách vrátí, aby se Míně omluvil za své chování, ta se však omlouvá jemu a vyznává mu svou lásku. Bohužel Hoška posílá pryč, nechce zbytek života myslet na prohřešek, který jí Hošek dávno odpustil. Po jeho odchodu cítí velkou ztrátu, prázdnotu u srdce, skokem z okna páchá sebevraždu (III. dějství). Autor byl inspirován severským Ibsenovým dramatem, které využívá výrazných symbolistických postupů. To se projevilo v jeho psychologickém prohloubení i v pojetí mravního komplexu viny. Od psychologicky pojatého konfliktu směřoval k typu tzv. problémové hry, usilující dramatickým dějem vyjádřit srážky obecných mravních i metafyzických konfliktů. Tímto dílem stanul v popředí úsilí o moderní dramatický výraz oproštěný od vnějškového aparátu výstavby děje. Soustředí se k niternému pojetí konfliktu = intimní citový příběh svedené dívky. Dramatické dílo se stalo předlohou pro libreto stejnojmenné opery O. Zicha. V Hilbertově době bylo dílo v popředí zájmu, novější dramaturgie se k němu už nevrací. Vydání: 1920. mav HLAVÁČEK, Karel: POZDĚ K RÁNU 1896 Sbírka lyrických básní a veršů v próze jednoho z představitelů české dekadence a symbolismu. Básnická sbírka, která se skládá z 23 básní. Autor chtěl pomocí úvodní básně vtáhnout čtenáře do obdobné nálady a niterního stavu, ve kterém se nacházel on sám. Náladu vytvářel pomocí přírodních dojmů (Impromtu, Reverie, Podmořské pralesy se ani nezachvěly), které vyjadřoval popisem prostoupeným obrazností. Tyto verše obsahují zejména dojmy, jsou záležitostí smyslů, plné lomených barev, tlumených zvuků a rafinovaných vůní (Za noci březnové, Pršelo v noci). Lyrický mluvčí také dotvářel symboliku pomocí hudebních, výtvarných a tanečních motivů. K vystižení svého niterního stavu používá nejprve hudební (Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji), pak i výtvarné, čichové

(Pozdě k ránu). Tyto motivy se projevily i v tématu, a to zejména záliba ve starých uměleckých drobnostech, exotických japonériích apod. Pomocí častého opakování stejných slov a zvukově podobných hláskových skupin dosahuje monotónnosti a zvláštní sugestivnosti. Tyto verše v sobě obsahují všechno jemné a důvěrné, co je obklopeno nejistotou a marností (Upír, V ustrašení). Druhý stylizační postup, který ve své sbírce použil, lze označit jako vytváření básnických vizí, kde zobrazuje svůj vnitřní svět do obrazů fantaskně snových, neskutečných, do nehybnosti strnulých, melancholických krajin (Anaemie), v nichž vládne měsíc, symbolicky zachycující atmosféru trpkého uplývání času, který nelze zastavit. V tomto postupu užívá obraz nehybných krajinných scenérií a směřuje k vytváření určitého děje, který je ztvárněn jednoduchými prostředky, avšak smysl mají v mnohoznačnosti (Záhada, Dva hlasy). Své reálné prožitky zachytil ve verších o velkých mrtvých básnicích (např. Sonet). V básni Smuteční večer vystihuje citový vztah k Verlainovi. V básni Modlitba je obsaženo pouze citové vyznání bez stylizace představ a symbolizace. V některých verších jsou náznaky jeho milostného života (Měl tu něhu jejich kroků, žárlivost v Za noci březnové, milostná věrnost v Má Ithaka) či verše inspirované únikem do reality (Pseudojaponerie), stylizace aristokratická (Přišla…) i melancholická ironie (Subtilnost smutku, Rozkvetlý smutek, Ironie). Autor se inspiroval svými reálnými prožitky, milostným životem (např. jeho niterním stavem, když se vracel „pozdě k ránu“ od milenky či milostné dopisy od M. Balounové) a také svým pobytem v kasárnách v Tridentu, kde byl několik měsíců na vojně. V této sbírce se poprvé uplatnily postupy symbolistického básnictví ve vyhraněném lyrickým tvaru a díky ní se Hlaváček připojil k mladé generaci, která propagovala nové pojetí umělecké práce, nezávislé na nárocích, jež se na ní vznášela vládnoucí politika, její žurnalistika a sní spjatá literární kritika. Básník vyjadřuje zejména své pocity únavy, smutku, beznaděje, skepse a marnosti. Hlaváčkovo provokativní a příkré krédo svobodného umění bylo vysvětleno v předmluvě, která byla součástí prvního vydání, avšak nakonec nebyla zveřejněna, o čem vypravuje Karásek ze Lvovic ve svých vzpomínkách. Vystihuje to jako nezkrotnou žízeň „po něčem novém, lepším, jemném a choulostivém“ a jako snahu o zušlechtění skutečnosti. K typickým znakům patří zobrazení vlastního osudu pomocí symbolických výrazů. Básník také používal mnoho cizích slov

97

(např. „delikátní“, „morózní“ aj.) a novotvarů („loudaných“). Autorova poezie byla doceněna až za meziválečné avantgardy (J. Mukařovský). Naopak F. X. Šalda po několika letech zkritizoval Hlaváčkovu tvorbu. Hlaváček byl kritiky považován za „novodobého Máchu“. Vydání: 1896 (in: Moderní revue), 1964, 1993, 2001, 2010, 2011. škj HNĚVKOVSKÝ, Šebestián: DĚVÍN 1805 Vlastenci velmi obdivované dílko: první český směšnohrdinský epos o dvanácti zpěvech. V úvodu svého eposu nabízí vypravěč dvojí pohled na ženy: kdysi bojovné, dnes však pokojné („nebojte se, by zas vedly rvačky, / leda mezi sebou o muže - / a to sotva – jdeť to o kůže!“). Po smrti kněžny Libuše se ženy rozhodly nepodrobit se mužům a založit opevněný hrad Děvín. Za svou vůdkyni si zvolily Vlastu. V prvním zpěvu vyzvědačka Nabka barvitě vyklevetila, jaký má Přemyslova armáda plán, kolik mají mužů, kdo všechno na Děvín táhne, v jakém pořadí a proč. Ačkoli byly bojovnice vychytralé a mužům odolávaly, jsou zde obdařeny i typicky ženskými vlastnosti jako marnivostí, urážlivostí a hádavostí, což vedlo ke zbytečným nesvárům uvnitř jejich tábora. Následně děj rychle běží vpřed (druhý až dvanáctý zpěv): Kasal si měl vzít milovanou Bělu, dceru Kazy Krokové. Ženy se to dozvěděly, to je urazilo, a proto se na popud Šárky rozhodly, že Bělu unesou. Šárka se k ní vypravila v převlečení, ostatní v noci k jejímu oknu přistavily žebřík, Bělu pak unesly a její chůvu zabily. Ráno zjistila matka dívky, že je její dcera fuč a hořekovala. Otec ji marně hledal, až mu kterýsi stařec řekl, že viděl zástup jezdkyň, které vezly unesenou. Zoufalý muž to pak řekl Kasalovi, který se přidal k Přemyslovi, aby ženy porazil; na Liběhradě zabil Slavku a hrad podpálil. V jedné z částí se muži hádali, jak s ženami naložit, Přemysl poslal Čijuslava, aby se s Vlastou domluvil na smíru. Ženy tato nabídka rozčílila, jasně posla odbyly, ať vzkáže, že chtějí válku. Jindy se zase bojovník Zdeněk převlékl za Stasoňovu milou Dojku, v jiné epizodě si ze sebe spolubojovníci tropí žerty. Při zábavě je přepadly dívky, se kterými poté svedly muži rozhodující boj. Vůdkyně Vlasta se nečekaně a proti všem očekáváním zamilovala do Přemysla: opustila opevněný Děvín, když jej našla zraněného, vyléčila ho a vyznala mu lásku. Nakonec se muži se ženami po dlouhých bitvách,

příkořích a léčkách usmířili a opět se dali dohromady. Již roku 1795 byla v Puchmajerově prvním almanachu uveřejněna ukázka prvního zpěvu epopeje Děvčí boj, druhý a třetí zpěv vyšel v pokračování almanachů, nazvaných Nové básně. V roce 1802 Hněvkovský tento heroikomický epos dokončil, již roku 1803 byla kniha připravena k tisku, ale až roku 1805 byla vydána. Avšak v roce 1829 Hněvkovský Děvín opět přepracoval a vydal jej jako romanticko-hrdinskou báseň v osmnácti zpěvech. Pro autora hraje velkou roli patriotismus, proto situaci nepopisuje jen humorně, nechtěl tuto vlasteneckou látku jen zesměšnit. Zachoval i podstatu hrdinství u svých hrdinek. Před Hněvkovským se tématem „dívčí války“ zabýval například Thám, nebo Šedivý, ale právě toto podání sklidilo největší úspěch a popularitu. Přesto tento korunní opus českého satirika berlínská kritika odsunula jako „pouhé rýmování“. Vydání: 1805, 1829, 1905. šiz HOLEČEK, Josef: JAK U NÁS ŽIJOU I UMÍRAJÍ 1898 Úvodní esej k desetidílné nedokončené románové epopeji Naši. Vypravěč popisuje formou velice krátkých, ale ucelených příhod, charakter kraje a jeho obyvatel, předkládá své vyznání, popisuje, jak je jihočeská krajina krásná. Sedlák a příroda jsou spolu osudově spojeni. Porovnává sedláka s měšťákem. Celý život je veden v úctě k náboženství. I když existují jednotlivci, kteří se neřídí mravními hodnotami, většina sedláků je slušná. Dobrá selka zná všelijaké bylinky a sedlák masti. Pro lékaře posílají, až když se vzdají veškeré naděje. Jednou si kněžna polámala údy. Doktoři ji odmítali léčit, protože to bylo moc vážné. Sedlák Hrbovský byl známým léčitelem, ale vedl s knížetem spor o louku, a tak ho nechtěli zavolat. Nakonec jim ale nezbylo nic jiného. Sedlák se vzpíral ošetřit nádherně oděnou kněžnu a přijal ji, až když měla na sobě prosté oblečení. Místo prostředků proti bolesti používal svůj peprný slovník, takže se pak kněžna i přes největší bolest neodvážila ani hlesnout, jak z něj byla vystrašená. Hrbovský jí pomohl a kníže mu za odměnu přiznal louku. Loučení s dobytkem, ať už z důvodu prodeje či úmrtí, je vždy smutné a obzvláště kobyly jsou hospodářovým potěšením. Jožífek, čeledín u jednoho sedláka, se o ně příkladně staral. Zestárl, duševně onemocněl a začal se vracet do minulosti,

98

kde opustil družku Bětu, která čekala jeho dítě. Žádal sedláka o povolení k sňatku a ten povolil, když viděl, jak je Jožífek z toho zoufalý i přesto, že se vše odehrávalo už jen v jeho hlavě. Jožífek se s prosbou vracel každý den, i když dávno souhlas dostal. Jednoho dne ho našli u povozu s kobylami mrtvého. Dalším požehnáním je pšenice. Přijel agent z cukrovaru, aby přesvědčil sedláky k pěstování řepy. Uspěl jen u jednoho, ale ten nakonec zkrachoval, takže ostatní viděli, že zůstat u pšenice je nejlepší. Sedlák považuje zemi za dárkyni všeho života. Smrt ho neděsí a je na ni připraven v míru a pokoji. Choroby jsou součástí dětství a stáří, ale pokud přijdou i v dospělosti, tak to není to nejhorší. Důležité je, aby byla pole zoraná, osetá a obilí sklizené. Vypravěč popisuje úmrtí svého praděda, který onemocněl a na sklonku života se v mysli znovu stal dítětem; svého děda, který se s ním na smrtelné posteli rozloučil; a také vzpomíná na úmrtí svého otce, který odmítal lékaře, protože byl pravým furiantem: se světem se rozžehnal při pořádné tancovačce, zazpíval píseň a naposled poprosil syna, aby se za ním přijel podívat. Setkali se, rozloučili se spolu a otec o měsíc později zemřel. Jakýmsi symbolickým epilogem autorova popisu tohoto starého světa, který v době vyprávění již nezadržitelně zanikal pod tlakem moderního rytmu, je vypsání osudu nešetrného sedláka, který těžkou prací utýrá starého koníka, k němuž vázalo jednoho z hrdinů citové pouto. Když onen necitelný sedlák následkem budování železniční cesty zkrachuje (je totiž závozníkem), cítí vypravěč zadostiučinění, i když příchod železnice do kraje znamená definitivní tečku za klidem domova. Holeček vytvořil pro svou románové veledílo vstupní prolog, vize rodného kraje, obrázek harmonického soužití jihočeských sousedů. Do literatury v druhé polovině 19. století proniká rozsáhlá vlna vesnické tématiky s cílem vytvořit ucelenou fresku. Některá díla venkovského realismu postupně přerostla v jakési románové kroniky, což je i případ epopeje Josefa Holečka. Ukazuje se zde souznění povahy člověka a charakteru krajiny, které je ústředním prvkem spojujícím rozsáhlé dílo v organický celek. Symbolem dobra a poctivosti, mravní a fyzické síly a základem národa je postava sedláka. Holeček sleduje idylický obraz patriarchálního řádu až k jeho postupnému rozpadu, který je způsobený rozmachem podnikání v polovině 19. století. F. X. Šalda přiznal Holečkovi myšlenkovou opravdovost a prohlásil, že byl myslitel, který si

odvodil ze selského života celou soustavu poznání a celý nevykořenitelný životní názor. Jeho dílo postavil na roveň Homéra. Vydání: 1898, 1901, 1910 (in: Naši), 1919 (in: Naši), 1967. kše HÝBL, Jan: JUSTÝNČIN MISTROVSKÝ KUS 1818 Nejznámější autorova povídka, první česká humoreska. Mydlář Uryel Křesivo si hledá budoucí manželku. Zvonař Kylián mu představí svou schovanku, dceru zemřelého soukeníka, která byla dosud v učení. Brzy se chystá svatba. Po městě se rozkřikne, že paní mydlářová je velice krásná, každý se chce na ni podívat. V dříve jinak tiché ulici se to najednou hemží zvědavci. Pronajímají si pokoje za vysoké ceny, jablečnice, sejrářky či vinaři změnili tuto ulici v tržiště. O Justýnku se zajímají i tři nejbohatší a nejkrásnější šlechticové z města. Jsou jimi šlechtic Vyklouz, hrabě Padlý a pan z Janovic. O tyto muže stojí snad všechny ženy z města, proto nemají Justýnku rády. Křesivo zaslepený žárlivostí se domnívá, že už ho Justýnka nemiluje a má zájem právě o jiné. Chce manželku potrestat, a tak předstírá, že se zamiloval do paní Rozmarovy. Justýnka se rovněž trápí a nabývá dojmu, že už o ní její muž Uryel nestojí. Jejich manželství se stává nešťastným, spokojený pár předstírají jen ve společnosti, aby se nevedly řeči. Jednoho dne se Křesivo vyzpovídá Kyliánovi, ten poté sdělí Justýnce, co se domnívá její choť, že by ho nejraději vyměnila za jednoho z šlechticů. Zároveň jí dává radu. („Dítě, jen tak si jeho lásku získáš, když mu nezvrátitedlné důkazy své věrnosti dáš.“) Justýnka následně vymyslí se služkou Kačenkou lest na šlechtice. S každým si domluví schůzku, ovšem v jiný čas, v budově bývalé nemocnice, která patří Křesivovi a je přímo naproti jejich domu. Manžel se o této schůzce dozví a je rozhodnutý se s Justýnkou nechat rozvést. Pozve si tedy svědky a společně čekají, až se Justýnka v noci vydá na dohodnutou schůzku. Je ovšem překvapen, když se ukáže, že je Justýnka stále ve svém pokoji a místo ní šla Kačenka. Ta v roli Justýnky nápadníky pod záminkou, že jí sleduje její muž, spustila z okna po provaze. Avšak všechny tři nechala viset ve vzduchu. Křesivo měl na tyto obdivovatele z okna krásný výhled. Když je spatřil, byl dojatý, jakým způsobem mu Justýnka dokázala věrnost. Tímto „mistrovským kusem“ odehnala šlechtice,

99

varovala budoucí nápadníky, čímž zachránila manželství. Tato humoreska byla vydána prvně v roce 1818 v Hýblově časopise Rozmanitosti. Později se řešilo, zda se jedná o původní práci či o překlad z němčiny, jelikož německá literatura byla jako jediná Hýblovi dostupná. Vzhledem k naprosté rozdílnosti Justýnčina mistrovského kusu a díla humoristy Gottlieba Wilhelma Rabenera se autorství díla přisuzuje právě Hýblovi. Dalším německým vzorem pro Hýbla byl Friedrich Ferdinand von Kotzebue. Povídka je dělena na dvacet kapitol. Prolíná se zde autorská řeč s dialogy postav, což je doklad autorova umu pro tvorbu charakterově vyhraněných postav. V textu se vyskytují lidové obraty a úsloví („Hubička neudělá Kubíčka“), je psán s vtipem, což odráží povahu samotného Hýbla (humorná jsou např. i jména jednotlivých postav). Jelikož vydavatel ponechal původní pravopis, setkáváme se s mluvnickými a lexikálními zvláštnostmi. Zájem o Jana Hýbla prokázal Alois Jirásek ve svém díle F. L. Věk. Poprvé připomněl Hýblovo jméno až Ferdinand Strejček, který připomíná hlavně Justýnku jako první českou humoresku. Vydání: 1818 (in: Rozmanitosti), 1917, 2005 (in: Zábavné povídky raného obrození – Lenka Kusáková). roa

Ch

arakter národa

pracovitý (Herder) – mírumilovný (Jungmann) – spořádaný – plebejský (Havlíček) – humánní (Němcová) – nevinně trpící (Jirásek) – reformační (T. G. M.) – podceňovaný

ᴥᴥᴥ CHMELENSKÝ, Josef Krasoslav: DRÁTENÍK 1826 Zpěvohra o dvou dějstvích, libreto k první české opeře od Františka Škroupa. Děj se odehrává před domem kupce Květenského. Na ulici sedí dráteník a spravuje na zakázku různé nádobí. Z domu vycházejí Květenský s dcerou Růženou, panskou Liduškou a sluhou Kůlem. Kupec se rozhodl svou dceru provdat za syna svého nového obchodního partnera. Růžena se brání, že si neznámého muže brát nebude. Květenský odchází pro nastávajícího manžela. Růžena omylem vyzradí tajemství o své lásce k Vojtěchovi Lidušce. Na ulici vchází Vojtěch a pokouší se dostat do domu za Růženou, ale Kůl dům střeží a odmítá ho pustit. Liduščin milý se však do domu přece dostane, ve vypůjčených šatech od dráteníka. Na scénu se vrací Květenský s Lánou, otcem budoucího manžela (první dějství). Růžena jde vyplatit dráteníka za odvedenou práci a podle hlasu v něm poznává svého Vojtěcha. Vyznávají si lásku, ale oba si mají vzít někoho jiného. Ve chvíli, kdy Vojtěch před Růženou klečí, je zastihnou jejich otcové. Liduška opět zasahuje a umírňuje vzniklé napětí. Diskusi vyruší skutečný dráteník, který vyděšeně žádá své šaty zpět. Do domu totiž vchází dráb Hranatý se dvěma vojáky a chystají se dráteníka zadržet s podezřením, že to je zloděj. Nastává rozuzlení celé situace a

100

v okamžiku, kdy se Vojtěch přiznává, že Růženu miluje a že žádnou jinou nechce, dozvídají se, že právě ona má být jeho ženou. Všichni se radují, dokonce i dráteník, který byl odměněn tak štědře, že se může vrátit na Slovensko ke své milé (druhé dějství). Počátkem 19. století česká opera postrádala původní repertoár a tento nedostatek chtěli vlastenci co nejrychleji napravit. Proto František Škroup oslovil Chmelenského, který překládal do češtiny cizí operní předlohy, aby napsal libreto k české opeře. Premiéra proběhla 2. února ve Stavovském divadle s velkým úspěchem, do Škroupovy smrti dosáhla 16 repríz a stala se tak nejhranější původní českou operou. Hra se šťastným koncem je zasazena do kupeckého prostředí českého venkovského města, jehož přirozenou součástí je lidová postava slovenského dráteníka. Drátenictví přispělo k zájmu Čechů o Slovensko, což dokládá i závěr samotného díla. Dramatické libreto je prokládáno zpěvy. Mluva odpovídá společenskému postavení hrdinů. Brzy po premiéře byla opera adaptována řadou amatérských i profesionálních inscenací, a to i v zahraničí. S libretem vyšlo i pět nových hudebních čísel a další písně byly přetištěny v hudebním periodiku „Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitý a obětovaný dívkám vlasteneckým“. Od šedesátých let bylo tradicí vkládat na závěr píseň Kde domov můj z lidové hry Fidlovačka (1834) od J. K. Tyla a F. Škroupa. V roce 1895 byl kus hrán poprvé v Národním divadle při příležitosti Národopisné výstavy. V polovině 19. století byla zpěvohra považována za nemoderní, ale ve 20. století byla znovu uváděna, a to v situacích, kdy měla posílit vlastenecké povědomí národa. Vydání: 1826, 1926, 1927. hop CHOCHOLOUŠEK, Prokop: JAN PANCÉŘ 1851 Historická povídka patřící k nejlepším dílům autora. Posel rytíře Hynka z Poteštejna urazil zbojníka Jana Pancéře, který se vydává na rytířovu svatbu s Jadvigou, aby nepřítele unesl. Pancéřův příchod vyvolá mezi přítomnými rozruch, znají jeho nechvalnou pověst, ale únosu nikdo není schopen zabránit. Na záchranu Hynka přichystá Aleš z Borohrádku, otec Jadvigy, s dalšími šlechtici trestnou výpravu, ta však neuspěje a Pancéř některé další protivníky rovněž zajme. Jadviga se vydává k Pancéřovi v domnění, že byl otec zajat,

prosit za něj. Tam však uvidí pány při hostině a zjistí, že zde její otec není. Žena tedy žádá o spravedlivý soud pro Hynka, který únosce Pancéř povolí dojat jeho lásku k ní. U soudu ale všichni svědčí proti Pancéřovi, přestože s nimi zacházel podle šlechtické cti a mravu. Otec Jadvigy následně v Praze přesvědčí císaře Karla, aby proti Pancéřovi zakročil. Hynek se Pancéře nezastal a císař ho tedy nechává popravit. Až poté se Karel dozvídá pravdu od Aleše a Jadvigy. Ta se manžela v emotivní scéně vzdává a odchází do kláštera, proradného Hynka vystavuje obecnému opovržení („,Pane z Poteštejna, roztrhány jsou všechny svazky mezi námi. Děkuji bohu, že mi včas otevřel oči.´ ,Jadvigo!´zvolal zoufale Poteštejnský. Avšak dívka se už od něj odvrátila a odstoupili od něho i bratři šlechtici jako od prašivého.“). Chocholouškova literární činnost se od počátku klonila k historickému žánru, a jako jeden z prvních umělců reflektoval historické poznatky Palackého. Námětově čerpal jednak z českých dějin (období Přemyslovců a léta po jejich vymření, doba Jiřího z Poděbrad a třicetileté války). Povídky z českých dějin (Jan Pancéř, Pole Kosovo a Travič) jsou většinou zbeletrizovanými kronikami, nebo konvenčními romantickými příběhy osnovanými kolem historického jádra (Křižák). Jeho prózy jsou aktualizačně zaměřené na podmíněnost někdejší české samostatnosti a sociální rovností. Jednou z historických povídek s romantickým příběhem je právě Jan Pancéř. Toto dílo idealizuje známou postavu loupeživého rytíře Jana ze Smojna, nazývaného Pancéř a odehrává se v roce 1355 (panování Karla IV.). Gradace povídky závisí na rozčlenění do kapitol, kdy v každé další kapitole narůstá počet událostí. Vystupuje zde vševědoucí vypravěč doplněný promluvami postav. Na rodném domku Prokopa Chocholouška byla nákladem města Sedlce pořízena pamětní deska, která byla dne 17. září 1868 za veliké slávy odhalena, čímž byla zásluha tohoto bojovníka za svobodu slova a literáta definitivně uznána. Vydání: 1900, 1957 (in: Jan Pancéř a jiné povídky), 1977 (in: Příběhy uplynulého času). slv

101

J

iní z regionů a krajů

obrozenské centrum v Praze – Liberec jako hlavní město českých Němců – německé Krušné hory – kosmopolitní lázeňský trojúhelník – Chodsko, skanzen živé historie – česko-německá symbióza na Šumavě – tradice husitství na jihu Čech – vylidněné jižní Čechy - spiritistické podhůří Východních Čech – Hanáci, Ječmínkův lid – odlehlé obrození na Moravě – Slezsko, spící vulkán dělnické vzpoury

ᴥᴥᴥ JABLONSKÝ, Boleslav: PÍSNĚ MILOSTI 1837 (rukopis), 1841 Cyklus básní vytrysklý z autorova prožívání vnitřního konfliktu. Volný sled básní malého počtu (20) tlumočí platonický obdiv i smyslnou touhu lyrického subjektu. Lyrický subjekt je osamocený, pesimisticky smýšlející snílek. Středem jeho zájmu je Angelina, ztělesněný milostný ideál pozemské lásky k nedostupné ženě (erotické obrazy, tklivé scény loučení, morbidita, oslovování přírody) a zároveň personifikované city k vlasti. V prvním oddílu se básník vyznává z lásky. Objevují se zde zejména motivy ptactva – převážně holubic („ptactvo, ptactvo zanech lásky plesů“; „rajská holubice“) a nebe („má večernice; nebi dala hvězdy krásné“). Ve druhém oddílu se naopak skrze lásku trápí a je nešťastný. K nejvýraznějším momentům Písní milosti patří

výraz bolesti nad ztrátou milované dívky (vyjádření rozporu mezi individuální touhou a danou objektivní skutečností: „Již Jí není! – duše její žije, / srdce její ňadra kolébá! / Oči, oči – ach! ty rosa kryje - / Ona žije, Ona pláč můj zná; / avšak pro mé, pro mé potěšení - / Již Jí není!“). Posléze však básníkovo soužení vyznívá do smíru – Angelinu přijímá jako Pannu Marii, která na něj čeká na onom světě. Nálada cyklu je plná něhy (Ona dřímá), toužebná (Neodvracuj, dívko moje!), zároveň také pochmurná a beznadějná; některé básně působí až depresivně (Jak těžko jesti růži v máji) a bolestivě (Proč, líbezná růžinko). Soubor patří ke sbírce s názvem Básně, v níž autor později shrnul všechnu svou tvorbu. Ve sbírce Básně zde poprvé užil nový pseudonym, u kterého se rozhodl trvale zůstat. Básníka inspiruje k napsání tohoto cyklu jeho vlastní život. Byl zamilován do Marie (dcera významného knihtiskaře J. H. Pospíšila), avšak okolnosti jeho lásce nepřály. Karel Eufen Tupý pocházel z rodiny mlynáře a rolníka, studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci, dále studoval práva, soudí se tak, že jej do ke vstupu do kláštera (1837) přiměl spíše hmotný nedostatek. Romantický konflikt tu však není řešen vzporou, ale únikem do snu, kde se střetávají dvě zamilované duše. Otevírá současně prostor pro aktualizaci tradiční duchovní poezie od Bible přes staročeskou duchovní lyriku jako před ním J. Kollár. Básně jsou zpravidla krátké. K vyjádření dojmu Jablonskému dobře slouží emocionálně zabarvené výrazy. Poetické vyjadřování je charakteristické svou procítěností, smyslovým prožitkem a romantickým patosem, jazykovými prostředky nalézá shody s K. H. Máchou. Často se opakují přirovnání („jako když dvě růže hrají“), anafory („a usnul jsem. A v šedé chrámě svoje.“), přímá řeč („Dar nejkrásnější určila jsem tomu, kdo nejdražší mi oběť zasvětí.“), metafora („zlatá slunce záře odívá“), řečnické otázky („Oč tu nebe prosí?“), epizeuxis, apostrofa („Ticho, ticho bouře divá!“), aposiopeze („již naděje vše sladká usmrcena...“) či deminutivum („líčko“). Naposledy zřejmě vyšly Písně milosti k 100. výročí jejich prvního vydání. Některé básně Jablonského byly v 19. století zhudebněny Františkem Pivodou. Vydání: 1893 (in: Básně), 1917, 1942. loa JELÍNEK, Bohdan: O DUBINSKÉM. LISTY PANÍ DOKTOROVÉ 70. léta 19. století

102

Nejrozsáhlejší fragment předčasně zesnulého literárního talentu lumírovské generace. Vyprávění o životním ztroskotání a zklamání chudého vysokoškoláka, nešťastně zamilovaného do vdané ženy. Podtitul tohoto textu naznačuje, že jde o dopis Jelínka vdané paní doktorové. Autor popisuje do naprostého detailu každou skutečnost o titulním hrdinovi. Dublinský, přítel vypravěče, univerzitní student, který bezmezně miloval svou stařičkou matku, která v něj věřila a doufala, že se bude mít lépe než všichni ostatní, doučoval děti paní doktorové, avšak kvůli nešťastné lásce, jež k ní cítil, nemohl nadále ve své práci pokračovat. O pár měsíců později Dublinský nesložil státní zkoušky, propadl a postupem času se proměnil i povahově. O dvě léta později se rozhodl, že svou matku navštíví. Nechtěl, aby se milovaná stařenka dozvěděla, jak na tom doopravdy je: že je chudý, žije v bídě a není pánem v kočáře, kterým si tak přála, aby byl, což si nesmírně vyčítal. Později seděl Jelínek s Dublinským u stolku ve světnici. Všude byla tma, studenti se klepali zimou a snažili se zahřát, zatímco venku řádila chumelenice, když v tom zaklepala na dveře Dubinského matka, která již o jeho existenční bídě věděla a ochotně si ho vzala domů. „Sotva rok pobyl Dublinský u matky a podporu její, společníka jejího stáří kladli na lože poslední. Byla to dlouhá nemoc, nejlíp oceníte její délku vy, byla to velká rána, dívati se jedinému dítěti do hrobu.“ Povídku označil Jaroslav Vrchlický za unikát tehdejší české prózy. Česko-polský básník a spisovatel Bohdan Jelínek se narodil 22. června roku 1851 na Pardubicku. Literárně činný začal být již v době svých studií na medicíně v Praze, své krátké povídky a verše publikoval v časopisu Český študent. Do časopisu oblíbeného časopisu Květy zasílal pravidelně svou tvorbu od roku 1870 až do roku 1872. V této době patřil k nadějným a mladým básníkům a zároveň udržoval kontakty a přátelil se s tehdejšími začínajícími autory (Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický). Bohužel jeho studia netrvala tak dlouho, jak očekával, během školního roku vážně onemocněl tuberkulózou. Po přerušení svých vysokoškolských studií kvůli nemoci, pracoval v Praze jako poštovní úředník. Bohužel jeho nemoc postupovala, zhoršovala se a Bohdan Jelínek pokojně zemřel roku 1874 v kruhu rodinném. Zemřel však dříve, než vůbec mohl knižně vydat rozsáhlejší část svého díla a nežli mohl plně rozvinout a projevit svůj talent. Jelínek dbá na detailní popis (např. popis počasí). Námětem jeho povídek jsou často nešťastné lásky, uzavřené smutné příběhy.

V roce 1880, se jeho přítel a známý český autor Jaroslav Vrchlický postaral o první knižní vydání Jelínkových veršů a povídek, které uspořádal a vydal pod názvem Spisy Bohdana Jelínka veršem i prózou. F. R. Šimek napsal na motivy básníkova života román. Vydání: 1927, 1949 (in: Dílo Bohdana Jelínka). olk JENOVEFA 18. století Příběh přenášený lidovou tradicí již z barokních dob, o věrné manželce, která trpí kvůli pomluvě, jež způsobil odmítnutý nápadník. Příběh Velmi pěkná, pohnutelná a čtení hodná historie o nevinně soužené svaté pfaltzhraběnce Jenovefě vypráví o Jenovefě, ctnostné manželce Sifryda. Manželé spolu žijí šťastně, Sifryd odjíždí do války a nechává u Jenovefy svého věrného služebníka Gola. Golo se snaží svést Jenovefu, ta ho ovšem odmítá. Golo nakonec zavře Jenovefu do vězení, kde porodí Sifrydova syna. Golo pošle posla s tím, že syn není Sifrydův, ale kuchařův. Nevinný kuchař je odpraven, Jenovefa má být i se synem zabita. Služebníci se nad ní slitují a nechají ji žít, ona zůstává v lese „v těchto pustinách Bohu svrchovanému chci do mé smrti sloužiti“. Ukryje se v jeskyni a jejího syna odkojí laň, protože Jenovefa ztratila kvůli přestálému utrpení mléko. Sifrydovi se po manželce velmi stýská a jednou odhalí Golovu lest (kuchařův duch vše prozradí), rozzlobí se na něj a Golo utíká ze země. Jenovefa žila sedm let v jeskyni se svým synem. Jednoho dne jel hrabě na lov, pozval i Golu, a našel svoji ženu. Golu odsoudí k smrti za jeho hrůzný čin – káže roztrhat ho na kusy. Jenovefa je však nemocná a slabá, a tak se svým mužem zůstává jen čtvrt roku, poté umírá. Sifryd nechá poté vytesat laň do erbu rodu. Nechává vystavět kostel, kde je pohřbena jeho žena. Sifryd poté odchází i se svým synem tam, kde ho matka vychovávala a kde žil. A celé hrabství odevzdává svému bratrovi. Celý život potom prožívá v poušti se synem, kde slouží Bohu a vedou pravý poustevnický život. Po jejich smrti byli oba přeneseni do kostela k tělu manželky a matky svaté Jenovefy. Příběh Jenovefy je jako typickou barokní legenda doprovázen řadou zázraků. Původně pochází z jižního Německa, do standardní podoby ho přepracoval Martin Kochem. V Jenovefě se přímé řeči využívá výrazně častěji, než např. v Meluzíně. Je to naprosto převažující prostředek k vyjádření řeči a kontaktu postav. Přímá řeč neslouží jen jako rozhovor mezi dvěma postavami, je také velmi často použita jako nástroj

103

podání obsahu vnitřního života postav. Často jsou to velmi dlouhé a citově rozbouřené monology. Vypravěč vystupuje z anonymity celkem často a různými způsoby. Komentuje a hodnotí vyprávěné děje („Ó jak předivný jest Bůh v soudech svých, že neušlechtilé lidi nad nevinnými nechá panovati“), jindy odhaluje strukturu příběhu. To všechno Jenovefu řadí mezi fikční prózu 16. – 18. století, ale próza má i individuální rysy, které jsou vyvolány autorskou osobností Martina Kochema. Tento autor využil zkušeností ze svých děl Veliký život Krista Pána a ze svých modlitebních knížek. Veliký život je duchovní román, Kochem dokázal propojit všechny tři žánry originálním způsobem. Signálem propojení těchto děl je například to, že ve Velikém životě i v Jenovefě jsou nazývány kapitoly – „Kterak“. Kniha byla oblíbená díky tomu, že šlo o příběh z nejlepší společnosti, což lidové čtenáře zajímalo. Autor to zobrazuje nejen v ději, v popisu postav a prostředí, ale i v tom, jaké použil výrazy a slova. Například v Meluzíně se objevily náznaky vykání, ale v Jenovefě jsou už rozvinuty jako příznak vyšší společnosti. Knížky lidového čtení o významných trpících a svatých ženách jsou jako součást vývoje české vyprávěcí prózy závažnou položkou a přitom dodnes čtivou. Vydání: 2000 (in: Tři knížky lidového čtení). čem JEŘÁBEK, František Věnceslav: SLUŽEBNÍK SVÉHO PÁNA 1870 Tragédie o pěti dějstvích, kde se dramatik jako první dotýká sociální situace současné doby, dnes nejživotnější dílo autora. U stolu v salónku továrníka pána z Donenkronu, se oslavuje, že se liberální strana ujala vlády. Této sešlosti se účastní skupinka mužů, většina z nich má pokřivený charakter. Mimo přítele rodiny doktora Zvěřiny, továrního ředitele Levinského, domácího učitele Drobečka, lahůdkáře Pstruhy a rukavičkáře Vohlášky se na scéně objevuje i neteř novošlechtice Donenkrona, slečna Josefína, s níž si hosté chtějí připít. U prostých lidí neoblíbený Donenkron, chce předstírat lidumilskou povahu a tak u sebe ubytuje nuzného Václava Budila, který byl sražen kočárem Donenkronovy ženy. Z Budila se však vyklube zručný technik, kterému Donenkron poskytne prostředky pro sestrojení vynálezu, za který později podnik dostane významné ocenění, tak i náskok před konkurencí. Vynález vydává továrník za svůj. Povahovou podlost projeví Donenkron mimo jiné tím, že odežene družku jednoho ze svých dělníků. Ta

přišla prosit, aby byl její muž přeložen, protože se obávala o jeho život. Život dělníka byl každý den ohrožen nebezpečnou prací. Václav Budil, který náhodou v továrníkově domě potká svou ženu Mínu, která ho kdysi opustila, a je zklamán prostředím, v němž se pohybuje a pro nějž pracuje, vyvolá demonstraci dělníků. Mezitím se bohatý majitel pokouší svést Mínu, Budil včas jeho svody překazí a rozhádaní manželé si opět vyznávají lásku. Poté Budil odchází do skupiny vzbouřenců. Situace je dramatická: proti stávkujícím zasáhnou vojáci a při tomto incidentu je vynálezce zabit. Donenkron odmítá jít na Budilův pohřeb, místo toho se snaží nalézt tajný mechanismus, kterým by měl znemožnit užívání Budilova stroje bez továrníkovy asistence. Chce si tím tak pojistit i pro budoucnost kontrolu nad přístrojem, který měl sloužit všem lidem. Při neodborné manipulaci však vznikne požár a při něm nepoctivý pán pravděpodobně zahyne. Jeřábek, kterého může čtenář také znát pod pseudonymy Josef Souček či Miloš Toužimský, píše toto dílo na motivy románu Z malého světa Pflegera Moravského, se kterým se setkává v septimě na Akademickém gymnasiu v Praze. Tímto dílem autor upozorňuje nejen na střety odlišných povah, sílu davu oproti jedinci, rozdíly mezi sociálními vrstvami, ale objevuje zde také nezamýšlený význam konflikt pracujících s vlastníky. Dílo, kde se často objevují cizí slova, geneticky souvisí s veseloherním žánrem a s francouzskými komediemi, díky kterým se ve hře objevují „maloměšťácké figurky“. Pravdivost a psychologickou propracovanost postav chválí ve svém obsáhlém referátu Josef Durdík. Jan Neruda autorovi pochválil výběr tématu, kterým se dotknul palčivých otázek společnosti, na něž dosud nejsou odpovědi. Vydání: 1883, 1924, 1957. pob JIRÁSEK, Alois: ČERNÁ HODINKA 1882 – 1886 Mini cyklus črt odehrávající se mezi prostými lidmi na vesnici. Černá hodinka se skládá z prologu a sedmi částí. První část představuje večerní vesnici a další části, šest povídek. Všechny se odehrávají v setmělé vsi, kde na různých místech lidé besedují a vespolek hovoří. V první povídce Šedivých výměník vypráví o starodávné svatbě, kterou kdysi žila celá vesnice a při které se seznámil se svou družkou. Ve druhé je čtenáři představen příběh Klikařových výměníka o sirotku Marjánce, které postupně

104

zemřeli všichni sourozenci a poté i matka. Ve třetím příběhu Kopecký Beneš chystající se na černou hodinku do vsi, viděl u studně postávat svou děvečku Francku, křičící: „nedám, nedám“. Po dlouhém přemlouvání začala děvečka vyprávět o hrozném kohoutu-ďáblovi, který za ní pořád chodil a chtěl po ní duši. Bránila se mu dlouho, ale když byla unavená k smrti, vykřikla: „Tak si ji tedy vem!“ A teď se prý bojí o svou duši a proto se chodí v noci modlit. Ve čtvrtém Kopecký Bureš, který se oženil s dívkou jménem Jozefka, hovoří o životě se svým otcem ve mlýně, a o tom, jak přestoupil z katolické víry na evangelickou. Pátá povídka zavádí na hřbitov, kde se celý příběh odehrává. Žena, sem chodící, rozpráví se svým zesnulým mužem Václavem, jelikož její druhý manžel ji jen trápí. Nad hrobem svého muže truchlí a svěřuje se ženě jménem Hanuška, jež se ji snaží zbavit trudnomyslnosti. Avšak v jejím trápení nepomůže nic. Poslední příběh je o chalupě, kde zemřelo Kučerovým dítko jménem Mařenka. Otec zkroušený nebyl, jen matka dítěte plakala. Stařena sedící opodál, snažila se jí domlouvat a uklidňovat, ale muž pravil: „Nech ji, ať se vybrečí. Copak má člověk nežli trochu toho smíchu a pláče. Snad bylas taky mámou!“ Kvůli Jiráskově přestěhování do Prahy a s ním spojenými změnami životního stylu, došlo k určitému přehodnocení vlastní tvorby a novému postoji k tzv. venkovské povídce. Jirásek se vrací do minulosti a snaží se vytvořit obraz života na venkově a přiblížit tím vzpomínky na to, jaký život lidé dříve žili. Všudypřítomný dialog a jeho atmosféra, chvílemi tragická, dojemná, ale i šťastná, podtrhuje sounáležitost panující na venkově. Autor klade důraz na vyprávění a vypravěčství je v tomto díle právě znakem jakéhosi pouta, které je k lidem žijícím na venkově odjakživa vázáno. Jirásek byl vždy chválen za jeho dokonalou vypravěčskou schopnost. Již od jeho literárních začátků uměl čtenáře zaujmout a vytvořit perfektní obraz celého příběhu. Díky tomuto se mu dostávalo uznání nejen ze strany čtenářů, ale i jeho vrstevníků v literárním světě. Například básník Sládek jej nazval národním uměním. Jirásek ze své schopnosti vyprávět tyto malé příběhy později čerpal při tvoření národních pověstí. Vydání: 1921, (in: Z různých dob III.), 1924, 1930 (in: Z různých dob III.). opr

JIRÁSEK, Alois: F. L. VĚK OBRAZ DOB NAŠEHO NÁRODNÍHO PROBUZENÍ 1888 – 1900 Pětidílný historický román inspirovaný životem českého obrozence, dějově zasazený mezi lety 1769 a 1816. Hlavním hrdinou románu je František, synek z kupecké rodiny žijící v Dobrušce. První díl začíná narozením hlavního hrdiny roku 1769 a soustředí se hlavně na Františkovo dětství a dospívání – nicméně už v prvních kapitolách kniha naráží na dějové linky a témata, která se stanou stěžejními v příštích svazcích, jako např. upadání českého jazyka a české kultury jako takové a problematika konfliktu katolických a nekatolických vyznání. František Věk je hudebně velmi nadaný, proto se záhy vydává do Prahy, kde se věnuje hudbě i studiu v klášteře benediktýnů. Zde zachrání život páteru Matyášovi (strnulý je pokládán za mrtvého, chlapec převrhne nedopatřením máry a mrtvého „vzkřísí“), který mu umožňuje přístup ke klášterní bibliotéce, jež mu pomůže nejen v dalším vzdělání, ale v poznání děl a textů, jež byly v té době zakázány, neboť je jednalo o libri prohibiti – knihy nekatolické, jejíž četba byla zakázána. Františkovy klidné dny jsou narušeny nástupem císaře Josefa na trůn, neboť tento panovník nechává zavírat kláštery – tomuto osudu neujdou ani pražští benediktýni. Věk záhy vykupuje ke zničení odsouzené nejdůležitější a nejoblíbenější knihy z kláštera, což mu zajistí finance na další studium, a zároveň vyžehlí vztahy s bývalým sousedem z Dobrušky – František mu daruje knihu, jež mu byla odebrána. Mezitím poznává rodinu Butteaovu, ve které působí jako učitel hudby. Zde se zamiluje do své žačky, mladinké němé dívky Pauly, nicméně její matka se ho snaží dát dohromady s její starší dcerou Lotty. Další osudy Františka a Butteaovic rodiny jsou v dílech druhém až pátém, které se více věnují obrozeneckým snahám českých vlastenců. Dílem se táhne i příběhová linie Václava Tháma, který svým snahám zcela propadl, a jeho život připomíná houpačku – jednou dole, jednou nahoře. Thám se taktéž přátelí s Butteaouvými, bere si za ženu Paulu, což na nějaký čas znesváří vztahy mezi ním a Františkem. Neméně důležitá dějová linka se týká Františkovy rodiny – pan otec umírá, a František zůstává s nemocnou matkou sám. Stává se kupcem. Zpočátku se mu tento osud, vnucený nebožtíkem otcem, nelíbí, ale časem dospěje k názoru, že hudební svět je příliš vrtkavý na to, aby mu mohl zajistit životní jistoty –

105

k tomuto poznání přispěje i setkání s otrhaným, nešťastným Thámem. Román je pětisvazkový, každý svazek je věnován jinému člověku – matce, Josefu Thomayerovi, Josefu Stupeckému, Mikoláši Alši a K. V. Raisovi. Ačkoliv je F. L. Věk historický román, je inspirován skutečně žijícími osobnostmi a hrdiny –předlohou pro hlavního hrdinu je František Vladislav Hek, český vlastenec, publicista a buditel, jehož autobiografie je v románu z většiny obsažena. Mezi další postavy, které skutečně žily, můžeme zařadit např. Mozarta, Klicperu, Hněvkovského, Krameria či Václava Tháma, kterému je v díle věnováno mnoho prostoru. Naopak, vyskytuje se zde i množství smyšlených postav, jako je starý Žalman, vlastním jménem František Havránek, nebo rodina Butteaouva. Dílo je velmi čtenářsky komfortní, obsahuje množství archaismů a historismů. Text a události jsou řazené chronologicky. Stěžejní postavy se charakterově vyvíjí, vedlejší ne, působí spíše jako stereotypy (Lotty). Román obsahuje jednu hlavní dějovou linii, které se drží, a na kterou se nabalují příběhy vedlejších postav. To vše je zasazeno do doby národního obrození, které děj ovlivňuje a také patří mezi nejčastěji rozebíraná témata. Mezi vedlejší, avšak pro hlavní postavu důležité, patří i Františkův vztah k děvčatům Butteaovým, klášteru, ve kterém vyrůstal, matce, otci, V. Thámovi, jeho ženě Márince Snížkové a svému potomstvu. Literární předlohu zpracoval jako televizní seriál František Filip v roce 1970. Vydání: 1924 – 1925, 1936 – 1939, 1960, 1972. kram JIRÁSEK, Alois: FILOSOFSKÁ HISTORIE 1877 Historická miniatura o poměrech maloměsta, přinášející obraz revolučních bojů na pražských barikádách. V Litomyšli u slečny Elis „matky studentů“ byli ubytováni čtyři studenti Frybort, Vavřena, Špína a Zelenka, v té době titulováni filosofové, jelikož ukončili gymnazijní studia. Špína byl sirotek, který se jako ostatní studenti živil vyučováním po domácnostech majetných měšťanů. V tomto archaickém světě navyklé morálky a konvencí kraluje jako malý komický Napoleon aktuár Roubínek, nedůležitý úředníček vrchnosti, který je vyčpělým zemským patriotem (chválí Žižku a Josefa II.), nerozumí moderní době (při četbě Máchova Máje usne a zdají se mu zlé sny o

kostlivcích, načež dílo šmahem odsoudí) a podléhá svým vrtochům (má pojmenovány své kabáty). Tajně a nešťastně miloval Márinku, a proto se nedokázal soustředit na učení, neudělal zkoušky a odešel do kláštera. Zelenka byl hubený, unavený z kondicí, které ho chudě živily, stále se učil, ničeho se nezúčastňoval a zábavu si chtěl dopřát až po studiích. Bezstarostný Frybort a vážný Vavřena, kteří se nesoustředili pouze na studium, sepsali provolání, ve kterém připomněli dávná privilegia o slavení majálesu, který měli již po tři roky zakázaný. Vavřena ho přečetl v posluchárně před všemi studenty a vzbudil veliké nadšení a odhodlání majáles uskutečnit. Majáles se konal v Nedošínském háji ve veselé atmosféře – smích, zpěv, hudba, tanec, recitace, kam kromě studentů přišli na oslavu i další obyvatelé města. Vavřena se zde sblížil s vlastenkou Lenkou a Frybort s milou Márinkou. Za organizaci majálesu měli být někteří studenti, včetně Fryborta, Vavřeny a Špíny vyloučeni ze školy, ale na přímluvu hraběte Žorže si pouze odseděli několik hodin ve školním vězení. Po pádu Metternicha byla zrušena cenzura a povoleno zřízení národní obrany, i stařičký aktuár musí narukovat do legie pana hraběte, z čehož má nevýslovnou hrůzu. I v Litomyšli vznikla studentská legie a Frybort a Vavřena byli zvoleni za důstojníky. Když vypukly v Praze v červnu 1848 svatodušní bouře, bojovali na barikádách i Frybort a Vavřena. Po jejich boku bojoval i přítel mnich Špína, který zde padl. Když se Praha vzdala Windischgratzově vojsku, oba studenti se skrývali před vyšetřováním. Po roce si přijel Frybort do Litomyšle pro Márinku a odvedl si ji na statek na Hané. Po pěti letech se lékař Vavřena oženil s Lenkou. Zelenka skončil v Medlitském klášteře. Próza patří mezi civilní obrázky ze života dřívějších generací (podobně jako Na Staré poště či U Rytířů). Jirásek působil tři roky v Litomyšli jako středoškolský profesor, zdejší prostředí s kulturními tradicemi na něj tak silně zapůsobilo, že svůj vztah k městu vyjádřil v řadě literárních děl. Pozorováním litomyšlského života a vyptáváním se zdejších pamětníků docílil toho, že jsou postavy tak pravdivé a jejich romantické vztahy i nádherný popis přírody umocňují náladu vyprávění. Studentské prostředí vnáší do povídky humor a mladistvou atmosféru. Autor vzbuzuje hrdost na český jazyk a vkládá naději do nové svobodnější generace, naopak kritizuje poněmčenou českou maloburžoazii, kterou zde reprezentuje rodina aktuára Roubínka, včetně měšťanské klepny Rollerky. Zobrazením bojů na barikádách

106

podporuje společenskou revoluci, bojující za politickou svobodu národa. Novela přinesla mladému Jiráskovi slávu. Byla tak populární, že byla 1937 zfilmována Otakarem Vávrou, v roce 1968 zpracována jako stejnojmenný muzikál v divadle Rokoko a v roce 1981 byla zdramatizovaná jako četba na pokračování v Československém rozhlase. Sám autor říká, že historii psal pro památku starých a pro potěšení mladých. Vydání: 1972, 1988, 2004, 2011. šama JIRÁSEK, Alois: LUCERNA 1905 Drama o čtyřech jednáních, nejproslulejší Jiráskova pohádková inscenace. Děj je situován do starého mlýna, zámku, lesa a lesního zámečku. Ve mlýně žije mladý mlynář Libor, jeho schovanka Hanička a babička. Kolem mlýna se také potulují dva vodníci, straší Ivan a mladší Michal, ten je do Haničky zamilovaný Mlynář je svobodný, vrchnost ho zbavila povinnosti robotovat pod podmínkou, že ji bude vždy lucernou svítit a doprovázet přes les na zámeček v lesích. Probíhá zde spor Libora a správce ze zámku, přou se nejen o Haničku, ale i o starou lípu. Ani jedné se mlynář nechce vzdát a obě neústupně brání. Na panství přijede kněžna, která touží potkat upřímného člověka. Od mlynáře si vyžádá doprovod na lesní zámeček, ten nemá na výběr a se starou lucernou ji doprovází. Po cestě se kněžna s mlynářem sblíží. Vedlejším dějem je přání mladého učitelského pomocníka Zajíčka stát se právoplatným kantorem. Zajíček jde spolu s místními hudebníky za kněžnou přes les s prosbou, ale skupina se v lese vzájemně ztratí. Mezitím chce správce odvést Haničku z mlýna násilím, ta se ukryje ve staré lípě, kterou chce správce ale rovněž porazit. Mlynář, muzikanti a Zajíček strom brání a ubrání ho. Nakonec kněžna rozkáže, že lípu nikdo neporazí, Zajíčka jmenuje učitelem a rozbije lucernu, zbaví tak mlynáře jeho povinnosti: „Již chápu, rozumím. Ten strom tu je city lidu, jeho úctou a věrností posvěcený. Nikdo se ho ve zlé vůli už ani nedotkniž! Hle, jak tuto lucernu rozbíjím a tím na věčné časy ruším vaši poddanost.“ Jirásek se při psaní této hry nechal inspirovat Tylovými báchorkami a také Shakespearovou hrou Sen noci svatojánské. Pracuje zde se dvěma symboly, lucerna představuje břemeno poddaných venkovanů vůči pánům; lípa je naopak symbolem lidové

houževnatosti a nezdolné síly a práv. Nadpřirozené postavy, vodníci, hejkal a lesní bludičky, mají pouze podporovat jednak idylické, jednak komické momenty hry. Autor chce vyjádřit, jak je důležitá hrdost a nepoddajnost; vyzdvihuje vesnického, charakterního člověka, který se jen tak nevzdává a bojuje za to, čemu skutečně věří a co je pro něj nejdůležitější. Lucerna byla poprvé vydána v roce 1905 a ještě téhož roku (17. listopadu) uvedena na prknech Národního divadla v Praze. Premiérové režie se ujal dramatik Jaroslav Kvapil. V hlavních rolích se představili například E. Vojan v roli mlynáře a J. Mošna jako vodník Michal. Hra byla i několikrát zfilmována. Nejznámější filmová verze je z roku 1967 (hlavní role: Vlasta Fialová, Radoslav Brzobohatý, režie: F. Filipa). Vydání: 1905, 1906, 2005, 2013. žim JIRÁSEK, Alois: NA DVOŘE VÉVODSKÉM 1877 Rané dílo parnasistního ladění předního tvůrce historické prózy. Celým románem jsou prostoupeny nejrozmanitější poukazy k hudbě. To se ukazuje již na počátku příběhu, kdy se ocitáme u učitele Podhájského, který má na starosti přípravu tříkrálové mše. Potýká se však s problémy. Dozvídá se, že hlavní tenor je zraněný a nebude moci vystupovat. Ve vsi se znenadání objeví cizinec, kterého cestou z Pruska do Prahy okradli a nechali mu jen housle. Neznámý cizinec se vydává za syna z muzikantského rodu Bendů. Housle nabízí panu učiteli, aby mu na ně něco půjčil. Po tom, co Podhájský poznal cizincovo hudební nadání, napadlo ho, že by mohl cizinec zastoupit zraněného tenoristu. Cizinec slíbil, že večer na mši zazpívá. Svůj slib dodržel a svého úkolu se výborně zhostil. Jeho oslnivý výstup je však vzápětí vystřídán zklamáním a ohromením, když opustil domácnost učitele a regenschoriho Podhájského jako zloděj. Jak se předvedl zpěvák poprvé, předvede se i v závěru románu, tentokrát již nikoliv mezi obyčejnými lidmi v Náchodě, ale „na dvoře vévodském“, v rodině Petra Kuronského, majitele zámku. Hlasivec se v Praze tajně schází se svou milou Eliškou. Hlasivec je momentálně bez práce, a tak mu jeho kamarádi pomohou získat službu u pánů. Stane se sekretářem a vévodovým oblíbencem. Vlastenci chtějí, aby nechal vévoda postavit divadlo. Hlasivec je spravedlivý patriot a usiluje o zrušení roboty. Díky nové práci se dostává blíž ke své

107

milované Elišce. Na zámek mezitím přijíždí vévoda Petr Kuronský s manželkou Annou a jejich dcerami. Všechny princezny učí zpěvu a hudbě jistý Arnoldi, který je velmi oblíbený. Princezna Johana se do něj dokonce zamilovala. Arnoldi je však ve skutečnosti jen podvodník, avšak Hlasivec včas odhalí jeho intriky. Jednání tohoto zpěváka míří jen jedním směrem – k osobním výhodám a k dobrému postavení. Arnoldi, který měl románek i s vévodkyní, prchá s poblouzněnou Johankou pryč, Hlasivec si bere Elišku za ženu. Johanka za čas pozná, jaký Arnoldi ve skutečnosti je, opustí ho a vrátí se zpět. Nakonec vyjde najevo, že Arnoldi a neznámý cizinec, který se vydával za potomka z rodu Bendů, je jedna a táž osoba. Vlastenci nakonec dosáhnou svého, a vévoda zruší robotu na svém panství. Román ohlížející se k dílu Boženy Němcové a k dějovému románu, jehož rek připomíná hrdinu z pohádek, dokončil Jirásek podle zápisníku 20. června 1877. Mezitím už vycházel na pokračování ve Světozoru. V Ottově Laciné knihovně národní se objevil až roku 1881, zatímco předchozí ročník časopisu Lumír přinesl volné pokračování, Ráj světa. Historický román vzešel z autorovy rodácké znalosti Náchodu a jeho okolí, z osobních zážitků litomyšlských a z dějepisného studia, ze zájmu pro hudbu a zpěv. Velkou úlohu hraje místo děje. Čím rozsáhlejší je dílo, tím více roste i význam dějiště. Jirásek usiluje o věrné zachycení prostředí, rozmarného života v rokokovém stylu na panském sídle, jakož i o střet dobových ideových tendencí, jež se projevují setkáním učeného osvícenství (vévoda) s lidovým a obrozeneckým živlem (vlastenci kolem vévodova sekretáře Hlasivce). Jirásek patřil ve své době k autorům nejčtenějším. Většina jeho tvorby vznikala na sklonku 19. století a počátkem století dalšího, lidé chápali, že zde nejde jen o umělecký obraz z dějin, ale i o určitou proklamaci národních práv a historických souvislostí (např. stavba Národního divadla, zrušení nevolnictví). Román Na dvoře vévodském byl filmově zpracován (režie: Němec, 1979). Vydání: 1907, 1938, 1951, 1958, 1970. opk JIRÁSEK, Alois: ZTRACENCI 1875 Vojenská povídka o třech částech pojednávající o vojácích prožívajících poslední dny svého života v boji za vlastní spasení. V šeru, v křovině pod břízami blízko silnice leželi mladý kyrysník Václav, postarší slovenský husar

Janko, kyrysník Tomáš snědé tváře a tři koně. Janka trápí staré myšlenky a má černé svědomí. Ve vzteku totiž v boji proti burkušům zabil malé dítě. Svěřuje se tedy kyrysníkům. Tohoto slovenského a dva české vojáky dal dohromady útěk ze zajetí v bitvě u Ostřehoma. Nyní se snaží dohnat poražené rakouské vojsko, které spěchá před pruskou armádou Fridricha II. Tomáš v noci zjistí z pohledu na nebe, že hoří Broumov. Muži se ihned vydají na cestu. V tmavém lese, do kterého přijeli, dávají pozor. Předpokládají, že burkušové znají lesní cesty a mohli by jim nadejít. Václav však působí nebojácně a vše bere s nadsázkou. Už se vidí doma u své rodiny a své milé Barušky. Když vyjeli z lesa, uviděli neznámý dvorec, odkud vycházel hluk a běžela odtamtud žena. Ta jim pověděla, že jsou u nich doma i ve vesnici Prušáci, že je chtějí okrást, a zabít dokonce i jejich malého chlapce. Když to uslyšel Janko, měl jasno: musí jít pomoci kvůli myšlenkám na to dítě a s ním spojenou svou minulostí. Janko a Tomáš šli tedy pomoci a Václav šel na výzvědy do vesnice. Prušáci uvnitř stavení týrali sedláka i jeho ženu a chtěli peníze. Dítěti však ublížit nestačili. Tomáš a Janko pruské vojáky postříleli. Jeden jim však utekl a šel pro posilu. Václav se vrátil z vesnice a zjistil, že je sedlákova žena jeho bývalá milá Baruška, a že mají se sedlákem syna Vašíka. Rodina ve stavení nemohla kvůli nebezpečí zůstat a tak je Václav doprovodil do lesa, aby se ukryli. Tam se Barušce ukáže, promluví s ní a odpustí jí, že ho nechala. Myslela si totiž, že je mrtev. Václav uslyší hluk a musí se vrátit zpět do stavení za kamarády. Prusové se blížili, nakonec se do stavení v noci dostali a Václava, Janka i Tomáše zabili. Tři dny poté se Baruška s rodinou vrátila a našla tam mrtvé „zatracence“. Hlavním tématem již prvních Jiráskových prací ze 70. let 19. století bylo husitství (Jiráskem často přeceňované), ve kterém viděl především mravní závazek nutnosti boje za svobodu, pravdu a národ. Takové vidí Jirásek i hrdiny svých povídek. Tato povídka je také nejspíše spjata s další povídkou – Svědomí. Svědomí totiž navazuje na rané Ztracence, pokud tematicky a psychologicky a realisticky studujeme podobnost. Povídka Ztracenci se dějově odehrává v době vlády Marie Terezie a období rakousko-pruských konfliktů. Autor v těchto povídkách navádí čtenáře k myšlence nesmyslnosti války. Jirásek se snaží nepřekrucovat dobu ani jejího ducha, ale i tak je jeho tvorba považována z hlediska pravdivosti za specifickou. Většinou si vybírá témata a historické situace, kde může zdůraznit svobodu člověka.

108

Povídka Ztracenci se stala roku 1956 předlohou pro stejnojmenný, historický, válečný film zpracovaný pod vedením slovenského režisera Miloše Makovce. Vydání: 1883 (in: Z bouřlivých dob I.), 1952 (in: Vojenské povídky), 1955 (in: Vojenské povídky), 1975 (in: Vojenské povídky). pru JIRÁSEK, Alois: Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA 1890 Historický cestopis je rozdělen na 16 kapitol, Jiráskovo dílo určené výjimečně pro mládež. Starý vladyka Václav Šašek z Mezihoře vypráví své rodině a vnoučatům o svých cestách. Stal se dvořanem pana Lva z Rožmitálu a vydal se s ním a s početnou družinou na diplomatickou cestu vypravenou králem Jiřím z Poděbrad. O pravém účelu této cesty se dovídá až po mnoha letech. Jedou do Německa, Brabantska (dnešní Belgie), Anglie, Francie, Španělska, Portugalska a přes severní Itálii a Štýrsko se vrací domů. Kamkoliv přijdou, budí pozornost, a to nejprve svým vzhledem, ale i tím, že se účastní turnajů a počínají si statečně. Českým způsobem souboje zaujmou obecenstvo, bývají za to odměněni a někteří z nich jsou pasováni na rytíře. Na různých místech jim jsou ukazovány poklady, ostatky svatých a památné věci. Jsou popisována místa a národy, které se jim líbily více, ale i méně, a zároveň je zdůvodněno, proč tomu tak je. Na své cestě zažívají různá dobrodružství a setkávají se s věcmi, které doposud neviděli. Na moři, při plavbě do Anglie, je zastihne bouře, ve zdraví se vrátí do přístavu a domnívají se, že bůh vyslyšel jejich modlitby. Ve Španělsku jim několikrát jde o život, nejprve když hledají vodu a ztratí se, následně se proti nim vzbouří lid ve městě a nakonec jsou přepadeni mořskými loupežníky, kteří se pokusí unést samotného Šaška, ale díky rychlé reakci ostatních členů družiny se jim to nepodaří, avšak další člen výpravy takové štěstí nemá a je unesen a prodán do otroctví. V Portugalsku se dostávají na konec světa, což je označení pro nejzápadnější místo Evropy. Lidé v té době věřili, že už se žádná pevnina dále nevyskytuje, pouze moře. Je jim ovšem vyprávěna i podivná pohádka o statečných plavcích, kteří chtěli najít nějakou zemi. Při průjezdu Itálií se těší, že konečně uslyší nějaké zprávy z Čech. Dokonce i Šašek je po vyhraném souboji nad Němcem pasován na rytíře. Šašek je poslán do Prahy napřed, aby králi oznámil, že se už výprava vrací. Do vlastního vyprávění zasahují vnoučata svými dotazy a reakcemi. Samotné

vyprávění cesty je doplněno o situace z doby vyprávění, například když dědeček vypráví o bruslení, tak nechá vyrobit brusle, aby si to vnuci také vyzkoušeli. Je patrné, že se vyprávění dětem velice líbí, protože chtějí, aby dědeček neustále pokračoval. Ten vyprávění odkládá, aby se děti měly na co těšit. Vyprávění je zakončeno vzpomínkami na osudy hlavních hrdinů po návratu z výpravy. Jirásek působil jako profesor dějepisu na gymnáziu, a to se projevilo i v tomto jeho díle. Snažil se poukazovat na vlastenecké a mravní hodnoty. Z Čech až na konec světa je přepracovaným cestopisem Václava Šaška z Bířkova z 15. století, který byl členem družiny pana Lva z Rožmitálu a popisoval jejich cestu z Čech do západní Evropy, Anglie, Španělska, Portugalska a zpět do Čech uskutečněnou v letech 1465 – 1467 za vlády Jiřího z Poděbrad. Jirásek vypustil nezajímavé popisy a zbytečné podrobnosti zhustil rozvláčný děj. Vypravěč vyzdvihuje kladné vlastnosti Čechů (víra, vlastenectví, statečnost), kteří byli pomlouváni a očerňováni i s králem Jiřím (kvůli víře, přijímání pod obojí). Poukazuje i na to, že jiný křesťanský král (z Portugalska) prodával lidi do otroctví, aby tak získal bohatství. Zejména je zde zdůrazněna láska k vlasti (při odjezdu i návratu na hranicích země poklekli a modlili se) a k mateřskému jazyku, ta je připomínána především dětem. Kniha je psána soudobou spisovnou češtinou, jsou využívány archaismy a historismy. Má retrospektivní kompozici. Pro okolnosti vyprávění je použita er-forma a pro vlastní vyprávění zážitků a reakce posluchačů ichforma. Obdobně jako i jiná Jiráskova díla se toto dílo těšilo veliké oblibě a bylo během 20. století mnohokrát vydáno. Vydání: 1897, 1904, 1909, 1920, 1927, 1955. chl JUNGMANN, Josef: ATALA ANEB LÁSKA DVOU DIVOCHŮ NA POUŠTI CHATEAUBRIAND, François René de: Atala ou les Amours de Deux Sauvages dans le Désert 1805 (originál 1801) Novelu glorifikující křesťanské náboženství, exotickou přírodu a lidské vášně svým autorským překladem představil českým čtenářům Josef Jungmann. Příběh je rozdělen do tří částí. První představuje Francouze Reného, jenž se po cestě do Ameriky

109

přidal ke kmeni domorodých indiánů. Další část vypráví bývalý náčelník tohoto kmene, a poslední část tvoří doslov autora. René odcestoval do Ameriky a přidal se ke kmeni Naštezů, bývalý náčelník tohoto kmene jménem Šakta mu na jedné ze společných výprav začíná vyprávět svůj příběh. Šakta je po bitvě na útěku před nepřáteli a dostává se do španělské vesnice, kde je přijat otcem Lopézem, ten se jej pokusí konvertovat na křesťanskou víru. Šakta však odmítá a vydává se zpět do své vesnice. Cestou je zajat nepřátelským kmenem a čelí jisté smrti. Dcera náčelníka, Atala, se však do něj zamiluje a chce mu pomoct utéct, ten odmítá odejít bez ní. Utíkají tedy spolu, a zatímco on doufá v lásku, Atala si je vědoma nemožnosti jejich soužití, protože je křesťankou. Při putování pustinou potkávají misionáře Aubryho. Atala se Šaktovi zpovídá ze svého křesťanství. Aby pochopil křesťanský způsob života, vede ho Aubry do vesnice, kde žijí konvertovaní indiáni. Atala, která si špatně vykládá křesťanskou víru jako povinnost zůstat pannou, se v jeskyni, kde ji zanechali, otráví. Po návratu ji indiánský milý nalézá v bolestech a ona mu říká o své přísaze matce. Aubry ji vysvětluje, že si s matkou špatně vyložily křesťanskou víru a především to, že nemá právo si vzít život. Nakonec ji dává rozhřešení s tím, že je poctivou křesťankou. Šakta se zmítá mezi neštěstím a zuřivostí. Když dívku s misionářem pohřbí, vrací se ke svému kmeni. Následuje doslov autora vyprávějícího o setkání s indiány. Dozvídáme se, že části příběhu jsou pravdivé. Aubryho nakonec zabije kmen Šerokézů a Šakta získává ostatky svatého muže i Ataly a ty se stávají dědičným majetkem jeho kmene. Těsně před smrtí Šakta konvertuje na křesťanskou víru. Inspiraci autor získal při své cestě do Ameriky, v době svého vyhnanství, během francouzské revoluce. Rok zde pobýval v lesích společně s indiány. René je klasickým obrazem romantika zklamaného evropskou společností a hledajícího odpovědi v přírodě a přirozenosti, do kterého autor promítá vlastní dojem, jaký na něj Amerika udělala. Setkáváme se zde až s epickým zpodobněním americké krajiny a snahou autora o vystižení její vznešenosti. Autor píše v úvodu prvního vydání z roku 1801, o snaze vytvořit „epopej přírodního člověka“. Velkoleposti této epopeje docílil tím, že se jeho báseň podobá sborovému zpěvu na oslavu přírody, lásky a přijímání nových názorů. Motivem díla je láska dvou lidí, které kladou překážky prvky vzniklé ze střetu původní a evropské kultury. Projevuje se

zde významně autorův návrat ke křesťanské víře. Neuchyluje se však k dogmatům, ale naopak poukazuje na důsledky, jaké může mít špatné chápání víry. Přes svou strastiplnou cestu dojdou hrdinové k hořkému konci, ale i potom si zachovají vlastnosti romantických hrdinů: odvážnost, věrnost, moudrost, zkušenost a starostlivost. Dílo se původně autor chystal vydat ve sbírce Duch křesťanství, kterou sepsal po návratu z Ameriky, nakonec jej ale vydal o rok dříve, v roce 1801, a samostatně. Po svém vydání získalo dílo všeobecně kladný ohlas a stalo se vzorem pro exotické vnímání americké přírody jako jakéhosi dokonalého zemského ráje. Osudy českého překladu jsou svérázné: novelu přeložil Josef Jungmann, aby demonstroval schopnost češtiny reagovat i na podněty moderního písemnictví, které bylo preromanticky složité a výrazově náročné. Osvícensky založený překladatel totiž odmítal akceptovat silně náboženský podtext originálu, proto jej upravil: s vírou spojená místa retušoval vhodným výběrem slov, vypouštěním celých nábožensky orientovaných pasáží a navíc graficky (proložením písma) zvýrazňuje jemu vhodné pasáže odkazující k dobré úloze rozumu a špatnému příkladu slepé víry. Vydání: 1805, 1918, 1926, 1927, 1930, 1973, 2010 (in: Atala aneb láska dvou divochů v pustině – René). sch JUNGMANN, Josef: ROZMLOUVÁNÍ O JAZYCE ČESKÉM 1806 Politicko-filozofické dialogy, dva články uveřejněné v časopise Hlasatel český, jež se staly klíčovými statěmi argumentace národního obrození. První rozmlouvání je konstruováno tak, abychom pochopili současný stav češtiny a mohli jsme se zamyslet. V první stati se spolu baví soudobý Čech s Danielem Adamem z Veleslavína a s moderním Němcem. Adam z Veleslavína nemůže uvěřit, že mluví s Čechem, který mu vypraví, že se má dobře, že se narodil v Praze a žije v Praze. Adam z Veleslavína ho upozorňuje na to, že je Čech, že by měl umět mluvit „svým“ jazykem. Na to mu Čech odpovídá, že jeho jazykem je němčina. Že v Praze češtinu nikdy nepotřeboval. A ještě mu říká, že ten, kdo mluví česky, cítí hanbu. Veleslavín je pobouřen současným stavem české společnosti a tím, že se lidi stydí mluvit vlastním jazykem. Do toho nastupuje na scénu Němec, který říká, že je němčina lepší a „někdy na mostě

110

pražském bude Čech nevídanější jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu“. Dále také uvádí, že tento národ (myšleno český) je složený z Franků a Němců, že tu nikdy nikdo česky mluvit nebude. Němec ještě říká Adamu z Veleslavína, že v něm vidí Staročecha, který by za svůj rodný jazyk nasadil život. Říká, že tyto doby odvál čas, když byli hrdí na svůj národ a jazyk. Přesto Němec dává Danielovi naději, ať se nermoutí, že ještě není konec. Jelikož živý národ je ten, který nemá mrtvý jazyk. Ve druhém rozmlouvání se setkávají Slavomil a Protiva. V tomto rozmlouvání jde o hájení češtiny a její rozvíjení. Slavomil je mluvčí Jungmanna a Protiva je vzdělaný a znalý moderní kultury, hraje roli věčného oponenta (agent diaboli). Slavomil chce vycházet z celkového jazykového pojetí národa, a proto nechce nazývat za vzdělance toho, kdo češtinu vlastně ani nevyužívá. Zastává názor, že když chceme opět rozvinout češtinu, není potřeba vycházet od učených vzdělanců – jelikož by to stejně bylo zbytečně – ale ze samotného národa. Zachování jazyka je spojeno se zachováním národa (jazyk je prostředek národního myšlení, jeho „filozofie“, v níž jsou obsaženy všechny národní vlastnosti i minulost) a není třeba jej ničím zdůvodňovat či obhajovat. Statě vyšly v časopise Hlasatel český, který byl vydáván na začátku 19. století spisovatelem Josefem Nejedlým, jehož úmyslem bylo oslovit široké čtenářské publikum. Zajímavostí je, že se někde uvádí titul Rozmlouvání o jazyce českém a někde je uvedeno Dvojí rozmlouvání o jazyce českém. V prvním rozmlouvání se snaží ukázat češtinu tak, v jaké pozici se právě nachází. V podsvětí se setkávají Čech, Němec, Daniel Adam z Veleslavína a Bůh, jenž nese jméno Minos. Rodilí Češi mluví německy a vůbec jim to nepřijde divné. Naopak si myslí, že divný je ten, kdo mluví česky. Do rozmlouvání vstupuje Daniel Adam z Veleslavína, jehož češtinu považuje nejen Jungmann za vrchol celé češtiny. Je zarmoucen. Ve druhém rozmlouvání Jungmann brání vlastenectví proti kosmopolitismu. Celkově ukazuje nízký obraz češtiny, kterou je potřeba hájit. Ať se děje cokoliv. Jungmann se zde snažil interpretovat své pojetí českého jazyka a jeho význam pro národní kulturu. Celkově se staví proti poněmčování v českých zemích. Snaží se o zavedení českého jazyka do všech typů a úrovní škol. Nejen tento příspěvek ovlivnil jeho další následovníky (Palackého, Šafaříka, Kollára ad.).

Vydání: 1869 (in: Sebrané drobné spisy, sv. 1), 2005 (in: Literatura I.: výbor textů, interpretace, literární teorie). jes JUNGMANN, Josef: O KLASIČNOSTI LITERATURY A DŮLEŽITOSTI JEJÍ 1827 Programní článek adresovaný elitnímu kruhu českých obrozenců obsahující zásadní myšlenky k filozofii národního života a jazyka. Do jaké míry je naše literatura „klasičnou“ je otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Podle autora eseje znamená „klasičnost“ svým způsobem dokonalé umělecké dílo, které využívá vztahy mezi formou a obsahem, kde každý prvek přispívá k celkovému účinku. Jejím základním stavebním kamenem je také správné užití slov, ale také její estetická hodnota. Aby mohlo vznikat více klasických děl, je potřeba zajistit vzdělávání v oblasti poezie, prózy a řečnictví. Tato díla dopomáhají ke zvýšení úrovně vzdělanosti, obohacování jazyka a rozšiřování vlastenectví. Ze vzdělaných lidí se stávají filozofové, řečníci, kteří pomáhají rozšířit slovní zásobu v polické a náboženské oblasti, dějepisci, vědci apod. Dále říká, že národní literaturu ovlivňuje především obecní správa, náboženství aj. Pro rozvoj literatury je potřeba vláda, která podporuje obecnou svobodu ve vzdělávání a neomezuje vystupování básníků, řečníků, nebo prozaiků. Aby se čeština mohla srovnávat i s ostatními jazyky, musí se dát s její pomocí vyjádřit každé slovo, myšlenka, pocit, a to za předpokladu, že slovo může být přejaté i zdomácnělé. Píše, že národ postupem času ke všemu vlasteneckému zlhostejněl, někteří se odcizili a už se stali Němci. Lidé z chudých vrstev posílají své dětí do německých škol. V poslední části vyjadřuje názor, že existují dvě „známky pravé národnosti“: dějiny a jazyk. Ty vypovídají o kvalitě národního života. V historii a literatuře národ přetrvá i po tom, co fyzicky zanikne. Josef Jungmann stál u zrodu Časopisu Společnosti Vlastenecké museum v Čechách, v čele s Palackým. V prvním čísle, vydaném roku 1827, uveřejnil svou zásadní stať. Napsal a uveřejnil ji téhož roku, po redaktorských úpravách Dobrovského (varianta názvu je „O klasičnosti literatury vůbec a zvláště české“). Vyjádřil zde výklad svého kulturního programu, rozváděl jej zde a zpřesňoval. Nacházíme se v době českého emancipačního hnutí, konkrétně ve fázi národní agitace, jehož hlavní myšlenkou

111

bylo docílit co nejvyššího stupně kulturní emancipace. Již přibližně od roku 1790 se začala zvyšovat potřeba povznést národní kulturu a zvyšoval se zájem o vědu (jazyk, zvyky, minulost atd.). Český tisk Václava Matěje Krameria prolomil informační bariéru a tím zájem o vlasteneckou činnost ještě zvýšil. I díky tomuto kroku se s myšlenkou příslušnosti k národu začaly ztotožňovat široké vrstvy obyvatelstva a později národní hnutí dosáhlo masové povahy, která vyvrcholila roku 1848. Jungmann citlivě postřehl nutnost vyvažovat argumenty: pro intelektuály (O klasičnosti literatury) a pro běžnou populaci (Dvoje rozmlouvání). Autorovým záměrem je docílit vyspělé národní vzdělanosti, která se odráží v samostatném řečnickém a básnickém umění, znalosti historie a filozofie. Pokud se chceme něco dozvědět o historii, je potřeba čerpat z původních spisů (odtud pramení možná až přehnaná víra v pravost rukopisů, viz rozpor s Dobrovským v otázce pravosti „Libušina soudu“). Prosazoval názor, že česká literatura je schopna dosáhnout světové úrovně (zvláště vědecké literatury) a neshodl se se snahami omezujícími literaturu na úroveň populární. Ve své době měl Jungmann mnoho stoupenců, ale i mnoho kritiků. Josef Dobrovský mu v kritice Historie literatury vyčítá přílišnou vlasteneckou zanícenost a přemrštěnou lásku ke všemu slovanskému. Součástí úvahy je Jungmannovo zvolání „Nám se to stalo (ó kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí“. John Browning tyto výkřiky označil za nemístné. Napsal, že česká literatura záleží pouze na přičinlivosti a vlastenectví Čechů samotných, a ne na úmyslech a dekretech ostatních. Podobně se k tomu vyjádřil i František Čelakovský. Na druhou stranu František Kutnar chválil Jungmanna slovy, že je první, kdo si je vědom hospodářského a sociálního rozměru české otázky. Vydání: 1948 (in: výbor Boj o obrození národa, ed. F. Vodička), 1981 (in: Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení). plt JUNGMANN, Josef: ZÁPISKY 1845 (rukopis), 1871 Autobiografické záznamy a poznámky osobního rázu zanechané největší osobností druhé generace národního obrození. Jungmannovy Zápisky jsou krátkou prózou, na jejímž konci, v kapitole Dodatky, zapsal několik málo veršů. Celý text je psaný spisovnou češtinou a je zde na několika místech užito přímé řeči. Dílo

začíná první kapitolou (K životopisu), kde se Josef Jungmann rámcově věnuje svému životu. Jsou to pouhé úryvky, převážně se zabývající jeho profesorskými aktivitami a zážitky s ní spojenými. Také zde nalezneme krátkou pasáž týkající se lásky, a to jeho první a poslední lásky, Janičky, se kterou v době psaní tohoto textu byl již čtyřicet pět let. Dále zmiňuje své vzdělávání; zlé časy za doby, kdy učil nebo své problémy s koktáním, které ho trápilo ve školních letech a později ve chvílích, kdy pil alkohol a měl mluvit česky: „Nejhůře bylo mi, když jsem česky mluviti měl, tu mysl rychlá klopejtala přes slova neohebná, nepříručná, s těžkostí hledaná. Němčinu jsem více nasnadě měl, ač ne dokonale.“ Následující kapitola (Mravný život) je dosti spjata s kapitolou první, tedy Jungmannovým stručným životopisem. Popisuje zde nejdříve svou touhu po domově za dob studií, také rodinnou líčí příhodu o Štědrém dnu. Věnuje se také pohledu, svému a církevnímu, na pohlavní pud a na instituci manželství. V dalších kapitolách (Náboženství a Filosofie) sleduje pojem Boha (Jungmann k němu i promlouvá), nebe, víry, náboženství. Mluví zde také o svém konfesním cítění: v mládí byl pobožný především kvůli matce a tato víra v Boha mu zůstala celý život. V kapitole Filosofie se dočteme o duši, fantazii, emocích, fanatismu. V poslední podkapitole potom najdeme obhajobu Voltaira, kde uvažuje nad poselstvím a dílem svého oblíbeného autora jako filozofa a s jeho názory souhlasí. Následující kapitola (Politika) obsahuje úvahy na téma rovnost, svoboda z pohledu právně-politického, nebo tyranství. Poslední, nejdelší kapitolou (Jazyk a literatura) zápisky příznačně vrcholí. O písemném jazyku zde autor hovoří jako o svátosti, každý by ho podle něj měl mít v úctě. Jazyk je přímo spjat s lidským myšlením, proto je důležité, aby byl čistý, neboť každý omyl v jazyce škodí mysli. Dále zde rozebírá vyjadřování husitské a novou češtinu, češtinu na Moravě a postavení češtiny k vládě. Tyto záznamy psal Jungmann na konci svého života ve Šternberských lázních; neměly být podle něho veřejné, ale jen pro ty, kteří by se chtěli jím a jeho dílem inspirovat. Josef Jungmann (16. 7. 1773, Hudlice – 14. 11. 1847, Praha), básník, překladatel, jazykovědec, literární historik, přezdívaný též jako „tichý génius“, působil také jako profesor v Litoměřicích a v Praze. V Zápiscích jsou pouze biografické náznaky, neboť nechtěl psát celý svůj životopis, nemluvil by o sobě prý vždy dostatečně dobře nebo naopak příliš: „Vlastní svůj život popsati jest snadno i nesnadno. Snadno, že každý, jestli

112

ostatně pozorovatel lidského srdce a mravův, sebe nejlépe zná; nesnadno, že nechce-li nahotu svou odhalovati a veřejnou zpověď konati, k čemuž při tolikerých slabostech lidské nátury velmi mnoho odhodlanosti, ano nestydatosti potřeba, (…). Z té příčiny vlastní životopisy jsou na větším díle jenom poloviční obrazy, nebo když celé, jsou pravda a básně smíšené.“ Ideové dědictví Jungmanna obsahovalo i názory, jež by se v době svého vzniku nemusely setkat s pozitivním přijetím. Také proto byly Zápisky publikovány až o několik desetiletí později. Vydání: 1973, 1998. mik

K

auzy, události a příběhy

Šporkův spor s jezuity – upírská aféra v Českém Krumlově – Pubička udává Seibta – bramborová válka – tulák Thám – dobrodruh Ladislav Dusík – inspekční cesty císaře Josefa II. – hon na jakobíny – vzdor génia („Beethoven je jenom jeden!“) – prozodické spory – mystifikace (Žofie Jandová) – lásky kněžny Zaháňské – přezimující ruské vojsko – atentát na radu A. von Kotzebue – bláznovství Dobrovského – udání na Čelakovského stran neloajality k carovi – bernolákovci – rozkmotření se Slováky – Chateaubriandova návštěva a hledání exilu pro svrženého francouzského krále – kritika Posledního Čecha – zatčení Havlíčka – pohřeb Havlíčka – Zdeňka Havlíčková, sirotek národa – zastřelení Windischgrätzovy choti – skandální vztahy Němcové – Riegrovo „francouzské memorandum“ – slavnost svážení základních kámenů ND – požár ND – spor o české nápisy na zlatkách – krnkovky – Pláč koruny české – návrat svatováclavské koruny do Čech – spor Krásnohorská versus Vrchlický – vyhnání Gindelyho – první vystoupení mladočechů – útok na Baráka – sebevraždy neúspěšných (Bozděch, Žížala) – monstrproces s Omladinou – Hilsneriáda – zkoumání pravosti Rukopisů – asanace Prahy – německá nevole po Badeniho nařízeních – výbuch parníku 1898 – první máj 1890 – Hanč a Vrbata

ᴥᴥᴥ KALINA, Josef Jaroslav: BALADY (VÝBOR) 1852 Soubor baladických básní s groteskními, hororovými, historickými a lidovými motivy, které autor sepsal v první polovině čtyřicátých let 19. století. Z bohaté baladické tvorby autora stojí za povšimnutí především následující.

113

Kšaft (1842). Zemřel otec a jeden ze synů se na mrtvého zlobí, protože mu ve své závěti nic neodkázal. V hněvu běží k otcově rakvi, buší do ní a dožaduje se, aby otec závěť přepsal. Mrtvý vstane z rakve, sedne si ke stolu a začíná psát. Nepíše však novou závěť, ale odsuzuje svého syna, a ten se zakrátko utopí. Mrtvý otec dál strnule sedí za stolem s perem v ruce. Je přivolán kněz, vyšší kněz, ale nikomu se nedaří povolat mrtvého zpátky do hrobu. Nakonec přijde malý vnouček, který vezme mrtvého dědečka za ruku s tím, že má jít spát a odvede ho do rakve. Nevinnost tak vítězí nad záští a zlem. Radouš, balada složená ze tří částí (Věštba, Stavba a Pád). Vypráví o setkání Radouše s tajemným mladíkem, který si za rozbřesku čte v záhadné knize. Radouš vyzvídá, kdo mladík je a odkud přichází. Ten mu ale neodpoví a místo toho mu podává Knihu tajemných výroků. S pomocí knihy má Radouš dosáhnout blaha a úspěchů, musí ji ale ctít a užívat rozvážně. Mládenec poté odchází a Radouš se vydává na nedalekou horu, na které se mu zjeví věštba. Ta říká, že má na vrcholku hory postavit hrad. Radouš tedy přivolá rej duchů, kterým poručí, aby hrad do soumraku postavili. Duchové postaví hrad Radina za pomocí přírodních živlů a vůdce duchů předá klíč od hradu Radoušovi. Ten pod dobu deseti let svědomitě o hrad a panství pečuje. Ke stáří se ale Radouš od své svědomitosti odvrací a také přestává být vlastencem. S cizáky pořádá radovánky a posvátnou knihu již nemá v úctě. Dokonce zapomíná i svůj mateřský jazyk. Duchové ho proto potrestají. Zboří hrad a Radouše uvězní v hoře, kde marně čeká na vysvobození. Jidášův peníz vypráví o Ahasverovi, věčném Židovi, který věčně bloudí po světě, protože se provinil vůči Kristovi. Ahasver se vysmíval Kristovi při jeho cestě na Golgotu, a proto ho stihla kletba. Všichni dobří lidé se ho štítí, protože jediné, co Ahasvera zajímá, jsou zisk a peníze. Ahasver tak neklidně putuje po světě a rozsévá svůj vliv mezi lidmi. Stalo se tedy v jedné rodině, že se tři synové pohádali o dědictví. Každý z nich si chtěl peníze ukořistit pro sebe. Mladší z bratrů je poslán na trh pro jídlo, ale místo toho koupí jed, kterým chce své bratry otrávit. Zbývající dva bratři se mezitím doma poperou. Když se mladší vrátí, nachází pouze jednoho z bratrů a tomu podává otrávené jídlo, které ho usmrtí. Mladší bratr však nemůže najít zděděné peníze. Ty spolu s třetím z bratrů zmizely. Celou scénu pozoruje za oknem Ahasver jako smějící se obluda, která pravděpodobně svou prokletou přítomností celou tragédii vyprovokovala.

Novoroční noc. Tři krásky přicházejí o novoroční noci ke kmotře Hátě, aby jim pomohla přilákat nápadníky. Kmotra jim poradí, aby příští rok o novoroční noci zametly, uklidily a vytopily svůj pokoj a nachystaly stůl pro tři páry. O příští novoroční noci dívky vše vykonají. Když nastává hodina duchů, čekají na své nápadníky. Po chvíli přicházejí pouze dva mladíci, třetí ze sester tak zůstává bez milence. V návalu žalu se dožaduje jeho příchodu, i kdyby to měl být sám pekelník. V tom se ozývá z venku ruch a před domem stojí kočár. Dívka spěchá ke svému milenci. Pekelníkovi sluhové mezitím nesou do pokoje dívek rakev. Nic netušící dívka se jde zvědavě do pokoje podívat, jaký svatební dar jí to její milý přinesl. V tom se rakev otevře a dívka do ní úlekem padá. Jako nevěstu v rakvi si ji pekelník odváží s sebou. Když pominula hodina duchů, zmizeli i oba milenci. Smutné dívky vybíhají ven, aby milence dostihly. Jediné, co nachází, jsou dvě mrtvoly ležící na prahu domu. Přástevnice. Večer přicházejí do vesnice tři setry – lesní panny, aby se zúčastnily přástek. Svou krásou a vypravěčskými vlastnostmi baví celou společnost. Jsou vlídné a milé, ale nezajímají se o pozemskou lásku. S odbitím jedenácté hodiny sestry vždy odklidí kužele s lnem a odejdou ze společnosti. Jejich brzké odchody nejvíc mrzí Jonáše, který se rozhodne krásky oklamat. Nastaví věžní hodiny o hodinu nazpět, aby mohl déle pobývat ve společnosti lesních panen. Jeho lest však sestry zahubí. V domnění, že odbíjí jedenáctá, panny odcházejí. Druhý den ráno jsou na jezeře spatřeny tři krvavé skvrny. Jonáš si uvědomí, co jeho sobectví způsobilo a do roka umírá žalem nad ztrátou lesních panen. Jeník. Balada popisuje ples v Mochově. Všichni se veselí a tancují. Najednou nastává ticho a účastnící zábavy vyzývají Jeníka, aby jim ještě jednou, než odejde na vojnu, zazpíval. Jeník věnuje písničku svým sousedů, ale i své milé Barušce. Jeník odchází na vojnu a Baruška propadá zármutku. Zatímco Jeník statečně bojuje ve válce, Baruška steskem umírá. Zedník. K příbytku zedníka přijíždí večer vůz, ze kterého vystoupí dva neznámí muži. Nabízejí zedníkovi práci, za kterou bude dobře zaplacen. Muži mu zavazují oči a odvážejí ho k neznámému domu, v jehož sklepě se nachází výklenek. U něj je připravena malta a cihly. Majitel domu přivádí do sklepa svou dceru. Zedník se dozvídá, že jeho úkolem je dívku zazdít. Dívka se provinila tím, že otěhotněla a tím zneuctila svou rodinu. Zedník váhá, ale nakonec úkol splní.

114

Hadrnice. Hadrnice se celý den snaží prodat a odkoupit co nejvíce zboží (hadry, sklo, kosti), aby uživila svoji rodinu. Žena se po úmorném dni vrací domů k hladovým dětem. Náhle ji napadne, že ji lakomí lidé nechtějí nic dát, vezme si kosti od mrtvých na hřbitově. Vydává se tedy na hřbitov vyhrabávat kosti z mrtvých těl. S uloupenou kořistí se vrací domů a těší se, až kosti prodá v Praze. Odbíjí jedenáctá hodina a z hrobů vstávají mrtví. Pronásledují hadrnici a vyzívají ji, aby jim vrátila jejich kosti. S přicházejícím ránem rej kostlivců utichá a hadrnice se proměňuje ve strnulou sochu zasazenou do náhrobního kamene. Jako nemrtvá upírka pak po nocích obchází přilehlé vesnice, šíří mor a hubí vše živé. Mstí se tak lidem za jejich lhostejnost a lakotu. Odvod. Balada zachycuje smutnou atmosféru při odvodu vojáků do války. Vojáky při jejich cestě provází hudebníci, kteří se je snaží písní povzbudit. Ale i samotní hudebníci jsou nakonec odvedeni a ve válce umírají. Lázeň Libušina. Neposlušný synek chodí za vodními pannami do Libušiny lázně. Panny si s chlapcem hrají a hostí ho lahůdkami. Matka však chlapce varuje, aby za nimi již nechodil, protože panny jsou zrádné a mstivé. Synek ale matku neposlechne a utíká k jezeru. Matka se vydává synka hledat. Jediné co na břeh jezera nachází je chlapcovo oblečení. V žalu prosí, aby jí jezero vydalo synovo tělo. Jezero vyplaví postupně chlapcovu hlavu, trup a jeho končetiny. Matka pospíchá s tělem do kostela, když v tom chlapec ožívá. Je veselý a zdravý. Jeho tělo se zahojilo, chybí mu jen jediná kůstka z malíčku. Krumlovská panna vypráví o mladé dívce, která putuje do krumlovského kláštera, aby se stala jeptiškou. Do kláštera se uchýlila z nešťastné lásky. Dívka si zakrátko najde v klášteře věrnou přítelkyni Marii. Obě dívky se spolu modlí, procházejí se v zahradě a navzájem sdílejí své touhy. Jednoho rána jde dívky probudit Marii a s hrůzou zjišťuje, že si její přítelkyně vzala život. Dívku zachvátí žal a v objetí s Marií i ona umírá. Marie si vzala život z nešťastné lásky. Když sestry chystají těla obou dívek do hrobu, všimnou si, že u Mariina těla objevuje mladík – pán z Růže. Jeho otec nechtěl, aby se oženil s dcerou chudé vdovy, a proto ji nechal zavřít do kláštera. Lichvář. Ve vesnici Lhotě žije sobecký a nenasytný lichvář. Nectí nic jiného než peníze a i láska mu je v jeho lakotě na obtíž. Svému řemeslu se věnuje ve dne v noci, aby vydělal co nejvíc peněz. Ale lichvář cítí, že již brzy zemře. Nechá si proto vyrobit rakev a ušít rubáš. Když je vše připraveno, ulehá do rakve. Pod hlavou má měšec

zlatých dukátů a čeká na smrt. Lichváře ale mrzí, že by zde měl své dukáty po smrti zanechat a všechny proto spolkne. Spokojeně umírá s dukáty v břiše. Jeho pomocník mu chce prokázat svou úctu a nechá lichváři vystrojit hostinu. Při hudbě a zpěvu se hosté odeberou spolu s rakví na hřbitov, kde je uložena do krypty. Lid se rozejde a opilý pomocník zůstává s lichvářovým tělem sám a usíná. O půlnoci ho probudí hluk a vidí, že lichváře honí po kryptě čerti. Když ho chytí, vytřesou z něj dukáty a pobízí pomocníka, aby si peníze vzal. Zpěv o povodni. V březnové noci roku 1845 zachvátila Prahu povodeň. Rozvodnění Vltava se žene ulicemi města a ničí vše, co jí přijde do cesty. Řeka zaplavuje Staré Město, Josefov, pražské ostrovy, Kampu. Hladina Vltavy je tak vysoká, že dosahuje Bradáčovy hlavy, což je pražský vodočet na Starém Městě. Řeka podebírá domy, sady, zaplavuje sklady, obchody, usmrcuje obyvatele Prahy i jejich dobytek. Pražané se snaží s vodním živlem bojovat, ale jejich snaha je marná. Mnoho vojínů, kteří přežili válku, umírá nakonec při této povodni. Smrt si při povodni nevybírá. Skupinka lidí, která se ukrývá před vodou ve stromech, nakonec vyčerpáním umírá. Vlny vyplavují na břeh mrtvá těla dětí. Voda usmrcuje i mladou dívku, která se měla zanedlouho vdávat. Statečnost i tragické osudy lidí nejsou však zapomenuty. Kalina prožil krátký bohémský život (zemřel na tuberkulózu), ve kterém bohužel nedokázal uplatnit celé své nadání. Přesto se mu podařilo napsat množství balad, které v jeho tvorbě zaujímají důležité místo. Některé z nich, jako například Kšaft a Hadrnice, bývají označovány jako morytáty, tj. hrůzostrašné příběhy. Největší popularity dosáhl Kšaft, který vydal samostatně jako jarmareční leták a kterého se prodalo 10 000 výtisků. V. A. Svoboda báseň přeložil do němčiny pro almanach Libussa. Kšaft a Hadrnice či Novoroční noc jsou plné groteskních hřbitovních a upírských motivů, ale skrývá se zde i morálního poselství. Hadrnice a Novoroční noc však nebyly tak úspěšné jako Kšaft, podobně jako Kalinovy historické balady (např. Jan Kvarin, Radouš), s příliš exaltovaným dějem. Nelze jim však upřít vlastenecké motivy, které v době národního obrození měly svůj nezastupitelný význam. Úspěšnější byly balady, kde Kalina čerpal z lidových pověstí. Například v Přástevnicích se objevují přírodní motivy společně s motivy ubíhajícího času a neporozumění ženskému světu. Tím se Kalina představuje jako předchůdce Erbena.

115

Erben se však ke svým baladám téměř celý život vracel, přepracovával je, piloval. Kalina své básně psal často spontánně po hospodách a vzápětí je vyhazoval do koše. Odtud je zachraňovali jeho přátelé (především kněží Krolmus a Vlček). K přepracování svých děl se Kalina již nevracel. To zcela jistě souviselo s jeho bohémskou povahou. Jeho balady jsou proto plné novotvarů či vycpávkových slov, archaismů či složité syntaxe. Z tohoto důvodu působily již ve své době značně zastarale. Nechybí jim však rychlý spád děje tak, jak to známe u Erbenových balad. Je možné, že záliba v hrůzostrašných motivech a neochota držet se určitých stálých hodnot, jakožto i neochota zdokonalovat svá dílo, souvisí i s Kalinovými životními osudy. Především s tím, že jako čtrnáctiletý chlapec musel odvést svoji duševně nemocnou matku do pražského ústavu pro choromyslné, kde záhy zemřela. Současníci přijali Kalinovo dílo celkem příznivě. J. K. Tyl vydával jeho básně v časopise Květy. Nakloněn mu byl například i F. Palacký. Naopak Kalinovo dílo kritizoval K. H. Borovský. Vydání: 1852 (in: Básnické spisy z pozůstalosti), 1874 (in: Pomněnky z krátkého života pouti J. J. Kaliny). stu KAMARÝT, Josef Vlastimil: ČESKÉ NÁRODNÍ DUCHOVNÍ PÍSNĚ 1831 – 1832 Dvousvazkový soubor písní sebraných v dobách národního obrození. Sebrané písně (246 i s nápěvy) Kamarýt uspořádal následovně: v I. dílu se objevují písně Ranní, před jídlem, po jídle, večerní; Adventní; Vánoční, při jeslích, koledy; Postní; Velikonoční, Svatodušní, O nejsvětější Trojici; O velikosti Svátosti oltářní, Vroucí láska k Ježíšovi; V čas všelikých potřeb obecných; Poutnické, K Panně Marii; K českým patronům; Obecné. Ve II. dílu se pak nachází písně řazené do týchž kategorií jako v předchozím díle. Již z výše zmíněného výčtu členění písní, může čtenář vyvodit, že se v písních objevují motivy náboženské (zejm. starozákonní), motivy všedního dne a v neposlední řadě motivy nacionální hrdosti, do nichž promítá sám autor své nacionální cítění, a které bylo pro období národního obrození velmi důležité. Autor se ve svém sběru nevyhýbá ani duchovních písním katolického původu, neklade důraz na etickou náplň. K písním přistupuje jako k faktům slovesného umění. Čtenář se může setkat s tím, že (pravděpodobně záměrně) vynechává verše a

sloky tam, kde má původní text funkci bohoslužebnou. Důvodem pro sběr písní duchovních byla Kamarýtovy otázka, zdali nemá český lid také mnoho charakteristických písní duchovních, které by mohly pozvednout ducha lidu, když „jako němý umlkne“. Věděl, že český národ již měl své světské písně, které měly zábavní funkci, ale zároveň si uvědomoval, že potřebuje také sbírku duchovní. Při sběru materiálu byl zprvu skeptický k množství, se kterým by mohl pracovat, ale brzy zjistil, že jen v Jungmannově literatuře nalezne přes tisíc náboženských písní, které by mohl použít. Dalším kladným překvapením pro Kamarýta byl sběr na vesnicích a ve městech, kde si odnesl z každého domu alespoň svazeček duchovních písní. Velký důraz je kladen zejména na estetičnost básně. Kamarýt se nesnažil čtenáři předložit báseň v původním znění, ale podat ji čtenáři v „nejlepším znění“. Proto kombinuje různé verze a přidává vlastní úpravy. Texty jsou tedy upraveny a přizpůsobeny českým estetickým principům 20. let 19. století. V Kamarýtově tvorbě čtenář může objevit rysy a prvky barokní poezie. Ovšem ani barokní skladby mu formálně příliš nevyhovovaly a tak se může čtenář opět setkat s elipsami, redukcemi či škrty v původních barokních kancionálech. To, od čeho Kamarýt upouští, je například charakteristický barokní odvrat od tohoto světa, nebo drastické scény, v nichž jsou líčena Kristova muka a utrpení. Ta nahrazuje uměřenou formou. Dalšími částmi, které Kamarýt nahrazuje, jsou verše triviální či vulgární. Mimo jiné Kamarýtova sbírka obsahuje mnoho úprav tvaroslovných, slovotvorných a syntaktických. Kamarýt se snaží o jazykovou čistotu, správnost, vytříbenost vyjadřování a stejně jako tomu bylo u ostatních obrozenců, i on se snažil z písní důsledně odstraňovat slova cizího původu. V té zprvu vznikaly sbírky světských písní, kterým se věnovali vlastenečtí spisovatelé, jako F. L. Čelakovský, V. Hanka, nebo P. J. Šafařík; J. V. Kamarýt tak svým sběrem duchovních písní zaplnil prázdné místo v obrozenecké literatuře, přesto zůstalo jeho dílo jen torzem. Snaha a tvořivost jednoho z národních obrozenců současnému čtenáři zanechává sbírku písní, jejíž funkcí bylo sjednotit lid v těžkých dobách, povznést jeho spirituální a nacionální cítění. Vydání: 1831 – 1832, 1983 (in: Komu pěji, výbor z díla). křm

116

KARAFIÁT, Jan: BROUČCI PRO MALÉ I VELKÉ 1876 Alegorické vylíčení lidského světa, autorská pohádka odehrávající se ve světě člověka i ve světě „broučků“. Vyprávění pojednává o životě svatojánských mušek, které jsou silně věřící v Boha, a ten jim ukládá povinnost svítit lidem. Hlavní hrdinou je Brouček, jeho rodina a okolí. Brouček vyrůstá a učí se, jak létat, svítit. Jeho životní pouť, která plyne nenásilně od zrození až do smrti, ukazuje, jak se Brouček z každé ze svých chyb poučuje a proto se snaží je příště neudělat (nejzásadnější se stane nehoda, při které si odbojný chlapec poláme křídlo a zůstane přes noc bez pomoci a v přímém ohrožení). Tatínek se ho snaží vést k poslušnosti, je velmi přísný, ale zároveň hodný a jako Bůh i odpouští. Maminka se o Broučka stará a dokazuje mu svou lásku, i když je jedináček občas neposlušný. Při jedné své klukovině se setká s dcerou z rodiny Verunků, do které se zamiluje a kvůli tomu se dostane do dalších problémů. Hlava rodiny říká, kdo se dostane do nebíčka a kdo do peklíčka a Broučkovi předpovídá, že se dostane do peklíčka, právě kvůli své neposlušnosti. Žárlivý přítel Verunky zmlátí Broučka, který opět stoná a starají se o něj ještě i Kmotříček, kmotřička a jejich dcera Beruška, kterou si později Brouček chce vzít za manželku. Beruška je velmi pracovitá a stará se o Broučka, ale její rodiče mají strach, že by se s takovým nápadníkem neměla dobře, protože je neposlušný, ale nakonec svolí, a to i na přímluvu staré Janinky, jež je jakousi hodnou poslední záštitou chlapce a všem z údolíčka prokazuje bezpodmínečnou lásku a pomáhá jim svou moudrostí. Brouček se tedy ožení s Beruškou a mají spolu deset dětí. Po kruté zimě se pod domkem broučků objevilo dvanáct chudobek, které symbolizovali smrt nepřipravených broučků na zimu. Dílko kněze Jana Karafiáta (1846 – 1929) je prostoupeno inspirací jeho životním posláním, každodenní pastorací mezi věřícími. Jako farář dbal na poslušnost Božích zákonů v životě člověka. Původní pohádku vydával Karafiát až do desátého vydání anonymně. Celé dílo poukazuje na problémy generační a etické jako je úcta k morálním hodnotám nebo zdvořilost ke stáří. Autor se snaží o poučení: vkládá do díla nábožensky laděné texty (většinu kapitol uzavírá úryvkem z barokní modlitby Božanova Slavíčka rajského: „Podvečer tvá čeládka, / co k slepici kuřátka, / k ochraně tvé hledíme, / laskavý Hospodine!“) a biblické motivy

a narážky. Důraz je kladen na bezpodmínečnou poslušnost, která se v době vzniku díla velice cenila. S poslušností i v okamžiku smrti broučků: „Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Toto dílo vytvořil autor na začátku své tvorby a po jeho úspěchu navázal již jinými broučkovskými pracemi např. Broučkova pozůstalost (1900), Paměti spisovatele Broučků (1919 – 1928) atd. Od své první a zásadní reedice v roce 1894 se stala jednou z nejvydávanější českých publikacím pro děti a mládež. Broučci byli mnohokrát zfilmováni. Díky autorským právům, která autor odkázal Českobratrské církvi, tak je zajištěn nezanedbatelný sponzoring vydávání církevních tisků. Vydání: 1968, 1989 (s ilustracemi J. Trnky), 1997, 2000, 2011. jim KARÁSEK ZE LVOVIC, Jiří: GOTICKÁ DUŠE 1900 Významný dekadentní román s prvky symbolismu autora mladé generace. Bezejmenným hlavním a jediným důležitým hrdinou tohoto románu je poslední potomek aristokratické rodiny, ostatní zešíleli či zemřeli. Právě šílenství je to, čeho se hrdina nejvíce ze všeho obává. Je až chorobně citlivý, zranitelný, vyhledává samotu a znepokojuje ho jeho prostý život a také jeho velká podoba s jedním ze zesnulých předků-šílenců. Po smrti rodičů byl jako malý vychován tetami, které se zdály být také poněkud vyšinuté, ale v první řadě věřící, proto ho vláčely po všech kostelech v Praze a nutily ho k modlitbám. Díky tomu se začínal vžívat do středověku, zejména do gotiky. Ze začátku bylo jeho snem stát se knězem, a proto také vstoupil do kněžského semináře, netrvalo ale dlouho a seminář opustil s tím, že si není jist, zda věří v Boha. Byl uzavřený doma, hledal sám sebe a věnoval se vlastním fantaziím a snům. Bál se duševní choroby takovým způsobem, až onemocněl. Před tím, než upadl do bezvědomí, měl vidinu Boha, který na něj nemluvil a ani mu neodpovídal. Po probuzení opět řešil otázku Boha, nedošel ale k žádnému závěru. Náhle začal přemýšlet jinak, chtěl přítele, chtěl společnost, ale to už nebylo možné, ovládla ho jeho osamocenost. Začínal cítit, že se ho zmocňuje jeho rodová zatíženost, smiřoval se se smrtí. Poslední část popisuje hrdinu v kostele, kde poznává, že by chtěl věřit v Boha, ale po mši je odvezen do ústavu. V ústavu pro choromyslné stráví zbytek svého života, má špatné a chaotické stavy, nedokáže si

117

uvědomit přítomnosti, přemýšlí pouze nad minulostí. Šílenství zcela propadá a umírá. Karásek ze Lvovic působil v časopise Moderní revue, kde jeho tvorbu podporovali kolegovéumělci. Sečtělý autor a sběratel se k próze po několika letech vrátil a přepracoval ji. Jedním z hlavních cílů autora bylo ukázat na to, jak je život marný a také na hlavní motiv a to na duši, na „gotickou duši“ hrdiny. Jedná se tedy o jakýsi duševní deník, popisující stavy, myšlenky a vnitřní pocity hrdiny, vnější děj zde není důležitým. Hlavní postava je postavou typickou pro Jiřího Karáska ze Lvovic, jde o aristokrata. O jedince, který nemusí řešit každodenní průběh života, který je povýšen nad ostatními a věnuje se pouze sám sobě. Postava je tedy uzavřená a psychicky rozvrácená. V Gotické duši je znázorněn boj jedince proti všem ostatním. Jedním ze znaků mystičnosti je shoda hrdiny s jeho šíleným předkem, jehož portrét měl položen na svém stole a den co den ho doháněl ke stejnému šílenství. V díle je zmiňována atmosféra tehdejší Prahy, kde autor předkládá vztah jedinců k národu. I přesto, že autor pohrdá nacionalismem, řeší otázku češství, čímž tehdy výrazně ovlivnil otázky českého vlastenectví. Dílo bylo již v tehdejší době napsáno dle čtenářů nesrozumitelně. Autor se snažil uniknout před všedností do minulých dob, dát jim exkluzivitu. Gotická duše je dnes nejznámější prózou autora. Vydání: 1900 (bez doslovu), 1905, 1921, 1991. chm KLÁCEL, František Matouš: LISTY PŘÍTELE K PŘÍTELKYNI O PŮVODU SOCIALISMU A KOMUNISMU 1849 Soubor listů poučující o stávajících politických a sociálních problémech, první ucelený výklad o teoriích společnosti u nás, výsledek žurnalistické činnosti autora. Pisatel si píše se svou přítelkyní Luděnkou, které vždy odpovídá na její dotazy týkající se politické a sociální problematiky (29 listů). Autor ve svých úvahách chce osvětlit myšlenky komunismu a socialismu, které v tu dobu přicházejí z Francie. Poukazuje na špatnost těchto zdánlivě dobrých myšlenek. Mají ohlas hlavně u chudých lidí, kteří hledají nové „spasitele“. V prvních listech rozvíjí úvahu o přirozené síle rozumu, kterým lze vše ovlivnit. Jedinou zbraní proti komunismu je poznání. Podle autora listů je nutností nově příchozí myšlenky několikrát rozumově rozebrat – pokud jsou špatné, rozumem je vypudíme, a naopak jsou-li dobré (mají jádro od Boha), tak je

přijmeme. Rozebírá zde svobodu, která je podle něho hlavním figurantem v současné společenské situaci (doba po revoluci ve Francii). Svoboda přichází od Boha, a pokud národ neposlechne slovo Boží, přichází bída, prostřednictvím které nás Bůh nutí k procitnutí rozumu. Na zemi je nejmocnější člověk a vše ostatní se mu podrobuje, ale člověk si podrobení všeho musí zařídit – rozumem. Každý narozený má stejné právo od Boha, proto původ vzniku chudoby neřadí k Bohu, ale jeho základem je společnost. V dalších listech se autor zmiňuje zejména o osobním vlastnictví, které právě komunismus neuznává. Dokládá, že komunismus chce z každého udělat jen dělníka obce – svobodná bude pouze obec, nikoli dělník. Poukazuje na společné rysy komunismu a despotismu, kdy obce stojí nad občany a nejsou jejich jednotou. Největší chybou v komunistickém myšlení je, že příčina bídy není ve vlastnictví, ale v povaze vlastníků, která je neustále upravována zákony. Východisko pro pořádek v lidské společnosti autor vidí v náboženství – náboženství je cesta od prvního vykročení ze sobectví až k nalezení pravé svobody. Za hlavní pravidlo pro tvorbu společnosti považuje užitek. Do teď byla pravidlem láska, která vedla ke vzniku pýchy, otroctví a bídy. V posledních listech popisuje situaci v revolučních letech ve Francii (1848 – 1849) a popisuje špatnosti komunismu, na které lidé přišli jen díky rozumu. Jednotlivě tyto listy publikoval duchovní Klácel v Moravských novinách jako Listy politické, vzápětí vyšel jejich ucelený soubor knižně s delším titulem (1876 použil pouze část v českoamerickém časopise Hlas jednoty svobodomyslných). Listy odpovídají na dotazy B. Němcové. Právě Němcovou byly tyto listy inspirovány (stěžovala si na svou nedostatečnou možnost vzdělání v sociologickém a politologickém tématu). Pomocí nich chtěl zpřístupnit vzdělání i jiným. Klácel zde uplatnil i vlastní názory na domácí společenskou situaci. Autor se cítil být bojovníkem proti největší překážce sociální pokroku – lidské hlouposti. Hloupost brání vytvořit si správný pohled na dění ve společnosti. Svět je proto ubohý. Lidé se nesmí nechat zmást novými myšlenkami, ale musí se bránit proti nim – seznámit se s nimi. Za základ společenského (národního) blaha považuje jednotu myšlení. Na komunismu a socialismu vytýká hlavně neschopnost aplikace do skutečnosti – dokazuje to poměrně podrobným výkladem platonské republiky a zřízení tzv. Utopie. Uvádí zde učení (př. Saint-simonismus, babouvismus, aj.), jehož součástí do jisté míry byl

118

komunismus a kterému je potřeba se vyvarovat. Poukazuje zde na neustále se rodící nové revoluce, jejichž vznik pramení v touze po svobodě – svoboda není dítě revoluce, nezískáme ji rozbitím zdi, ale pouze poznáním své osobnosti, rodí se v naší mysli. Redaktorská činnost Klácelovi umožnila listy uveřejnit, ale kvůli svým filosofickým názorům a podezření z panslavismu, jen anonymně (jednotlivé listy i knižní soubor listů). Klácel byl kvůli svým radikálním myšlenkám i politizující aktivitě sledován úřady, volil proto dobrovolný odchod ze země. Zemřel v USA, obklopen svým bratrstvem, které sdílelo jeho utopické ideály. Vydání: 1948. grol KLICPERA, Ivan: JINDRA. OBRAZ Z NAŠEHO ŽIVOTA 1876 Toto dílo patří mezi první romány pro dívky a ženy. Hlavní postavou je Jindra, dcera bohatého statkáře pana Jarýna, který byl silným českým vlastencem a dělal vše proto, aby i jeho děti šly tím správným směrem. Jindra, která nějaký čas trávila ve Vídni, se opět vrací domů do Hájů se svou sestřenicí Amálkou. Celá rodina Jarýnů se raduje z návratu dcery. Po návratu domů Jindra zaznamenala novou tvář na jejich panství: učitel jejich bratrů Oskara a Prokopa, pan Lípa. Hned od začátku dala Jindra jasně najevo své nesympatie vůči Lípovi. Kdo, ale s Lípou sympatizoval, byla právě sestřenice Amálka, které hned od začátku padl učitel do oka. Dokonce mu dávala hodně najevo svojí náklonnost. Jindra se snažila Amálce její lásku k Lípovi vymluvit, ale marně. Pan Jarýn nakázal, že Lípa začne vyučovat i obě děvčata, která o českém národě nic nevěděla. Jindra sice ze začátku odporovala, ale pro svého milujícího otce by udělala vše. Lípa hned pochopil, že mladé slečně nepadl do oka, ale nevzdával to. Dokonce jednou, chtěl dát výpověď kvůli chování Jindry, kdy ho ztrapnila na plese hraběte Ostrovína, když ho nechala uprostřed sálu tančit samotného. Hrabě Ostrovín Jindru miloval od první doby, co ji spatřil. Při výuce Jindra Lípu ignorovala a vůbec neměla zájem poslouchat jeho výklad, zato Amálka hltala každé slovo, co učitel vypustil z úst. Amálka opustila Háje poté, co skrze Jindru projevila Lípovi své city, ale ty bohužel Lípa neopětoval. Zásadní zlom v Jiřinině chování vůči Lípovi přišel, když si vyjela sama na loďce po rybníce a málem utonula. Lípa, když se ani chvíli nerozmýšlel a hned skočil do vody pro mladou

dívku. Poté bylo vidět, jak dívka změnila na učitele svůj názor. Začala poslouchat výuku svého učitele dost bedlivě, dokonce ji některé hodiny dojímaly k slzám. To Lípa nemohl přehlédnout a byl na sebe pyšný, že vydržel všechen ten odpor, co k němu měla. Jindra na sobě začala pociťovat známky něčeho, co dosud ještě vlastně ani nezažila, do Lípy se zamilovala a ten její lásku opětoval. V rodině Jarýnu o tom nikdo nevěděl. Tuto zamilovanou dvojici, ale rozdělil sňatek Jindry a hraběte Ostrovína. Mělo to své důvody a to takové, že po požáru na statku měl pan Jarýn dluhy a neměl na zaplacení, toho využili jeho protivníci a chtěli ho zničit. Jindra chtěla otci pomoc, ale za podmínek, které ji nakázal sám Ostrovín. Ten finančně pomohl panu Jarýnovi, ale Jindra se musela stát jeho ženou. Učinila tak, aby zachránila svého milovaného otce. Pro Vojtěcha Lípu to byla neuvěřitelná rána, kterou nemohl snést. Jindra se trápila celý svůj život po boku hraběte, dokonce měla s Ostrovínem i dítě. Nešťastná dívka po nějaké době umírá. Zanechala po sobě deník a dopis pro svého milovaného, který mu donesl sám pan Jarýn, který se po dlouhé době dozvěděl, jak to cele bylo. V deníku se Lípa dočetl, jak se mu vyznávala svou lásku a také bolest jakou prožívala a také ho poprosila, aby převzal výchovu jejího syna, protože chtěla, aby byl v nejlepších rukou. Jindra byla poprvé vydána nakladatelstvím knihkupce Theodora Mourka. Od té doby byla vydána ještě několikrát a stalo se populární četbou pro dospívající dívky. Klicpera v tomto díle poukazuje na národní hrdost a vytrvalost, která v době národního hnutí panovala. Ivan Klicpera byl bojovníkem za česká práva. Toto dílo bylo zpracováno pro jeviště Karlou Lužanskou, kdy dramatická práce nese název „Jindra hraběnka Ostrovínská“. Bylo také zfilmované roku 1920 za režie Oldřicha Kmínka. Vydání: 1947. kus KLICPERA, Václav Kliment: HADRIÁN Z ŘÍMSŮ 1817, 1822 (knižně) Veselohra, satira na rytířský svět, v níž autor vychází z půdorysu italské commedie dell’arte. Rytíř Světislav Čelakovský chce provdat svou osmnáctiletou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů, syna starého přítele, rytíře Kiliána. Ruměna je však zamilovaná do prostého jinocha Želmíra. Před hradem se potká jednooký žoldnéř Srpoš s mladíkem Soběborem, který ho přemluví,

119

aby šel na hrad vydávat se za Hadriána z Římsů a ucházet se o ruku slečny Ruměny (I. dějství). Jediný, kdo na Čelakově pojme vážnější podezření, že se jedná o podvod, je Světislavova zbožná sestra Jenovéfa. Dalšího dne dorazí skutečný Hadrián. Světislav se mu však kvůli padělanému svitku pergamenu, jež mu pohotově podstrčí Soběbor, vysměje a nechá ho zavřít do vězení i se zbrojnošem Jehoněm (II. dějství). V noci je Hadrián vysvobozen Jenovéfou. Zbrojnoši Jehoň a Lepohlav vyslechnou v žaláři promluvu ducha, který varuje Hadriána před sňatkem s Ruměnou a radí mu, aby raději z hradu odjel. Den nato se hloupý Srpoš prozradí, ale Soběbor začne tvrdit, že Hadrián je on sám. Všichni jsou zmatení a nevědí, který ze tří mužů je skutečný syn Kiliána z Římsů (III. dějství). Nakonec se vše vysvětlí: Soběbor je Želmírův dlouholetý přítel a chtěl pouze Ruměnu uchránit od nuceného sňatku s Hadriánem. Proto mu vyměnil v hostinci pergamen s dopisem od otce Kiliána a vydával se za něj i za ducha ve vězení. Želmír přizná, že je také rytířského rodu, a jelikož Světislavovi na lovu zachránil život, smí si vzít milovanou Ruměnu za ženu. Pravý a věčně stonavý Hadrián z Římsů se ožení se zkušenou léčitelkou Jenovéfou (IV. dějství). Klicpera napsal Hadriána z Římsů ve velmi plodném období své tvorby společně s dalšími úspěšnými veselohrami, jako je například Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý ad. Podobně jako v ostatních autorových hrách se zde objevuje motiv generačního sporu, tedy boje mladých lidí proti starým zkostnatělým otcům. Nejzdařilejší postavou pro komedii je pravý Hadrián, jenž dává příležitost k mnoha humorným situacím. Některé scény jsou skvělými ukázkami autorova smyslu pro artistní dialog. V díle je patrný Klicperův oblíbený tvůrčí princip převleku, tzv. kuklení, kdy se postava vydává za někoho, kým není. Autor k tomuto účelu využíval převleků, které jsou známé např. z komediální tvorby románských národů. Jazyk hry je živý, s odkazy na antickou kulturu (jména jako Krésus, Fortuna, nebo Pyramus a Thisbé) i slovními hříčkami. Dílo obsahuje dramatický rytmus a prudký pohyb. Dodnes si tak zachovává svou svěžest, i když některé jeho problémy již nejsou aktuální. I přes své jednoznačné kvality zůstala hra publiku neznámá (snad kvůli parodickému charakteru, jež mnohým tehdejším aristokratům nevyhovoval) až do roku 1892, kdy byla uvedena Františkem Kolárem, v hlavní roli s Jindřichem Mošnou. Z dalších, kteří představení uvedli, nelze

opomenout avantgardního režiséra J. Honzla, jež obdivoval zejména Klicperův molièrovský humor. Postavu Hadriána z Římsů si v Národním divadle zahrál například i Miroslav Horníček, Miloš Nesvadba, nebo Vladimír Javorský. Vydání: 1950, 1966 (in: Hadrián z Římsů a jiné veselohry), 1982, 2001. vor KLICPERA, Václav Kliment: POTOPA SVĚTA 1816 Satirická veselohra o dvou dějstvích a šesti obrazech období nejúspěšnějšího tvůrčího období autora. Děj se odehrává v české vesnici na počátku 19. století. Hlavními postavami jsou: Lichotil, kterému neřeknou jinak, než „kancelářský“; učitel Žitobílek ucházející se s Lichotilem o přízeň Dorotky, avšak ta je provdaná za sedláka Václava Vošousta. Mezi postavy dotvářející pozadí hry patří chtivá sousedka Šmejkalka, která se neštítí ani krádeže, pohůnek Honza a vykutálený soused Kořínek. V prvním dějství se dovídáme o vztahu Dorotky s Lichotilem a Žitobílkem. Dorotka spolu s Lichotilem uplácí Honzu, aby nevyzradil tajemství jejich schůzek. Situace se změní ve chvíli, kdy na statek dorazí zdrcený Vošoust. Ten se doslechl o přicházející potopě světa, není si ale vědom toho, že tato informace je plánem Žitobílka, jak se ho zbavit, poslat pryč do hor. Ve chvíli, kdy začne Vošoust uskutečňovat plán přežití, objeví schovaného Lichotila v almaře a přestává Dorotce věřit. V druhém dějství Dorota prosí o odpuštění. Mezitím se objevuje Šmejkalka, která se doznává k loupežím na statku, chce rozhřešení od Dorotky a Václava, taktéž se přijde omluvit soused Kořínek a vrací dvě stě tolarů, které neprávem soudně vyhrál. Vošoust se vrhá do necek zavěšených tak, aby je voda neodnesla, v nichž už je i Honza, protože slyší naříkat zraněného (popáleného) kancelářského s prosbou o vodu, tak přeřízne lana a spadne na zem. Dorotka se pomláceného Václava ujme a vychází najevo, kdo byl iniciátorem fám o potopě. Žitobílek se s Lichotilem odmítají do budoucna setkávat s lidmi jako je Vošoust a Dorotka. Hra je zakončena veselým zpěvem o potopě, která nepřišla. Ačkoli byla hra napsána v letech 1816, svého vydání se dočkala až v roce 1906, na základě nalezu Klicperova rukopisu. Klicperova tvorba byla soustředěna k ctnostem a vadám lidské povahy. Výše než jeho historické hry a dramata z tehdejšího života, stojí Klicperovy veselohry a frašky. V Potopě světa se setkáváme s

120

otázkami lásky, lži, chamtivosti a prospěchářství. Hra obsahuje zobrazení českého života příznačného pro Klicperu, přidává se scénická jadrná výmluvnost, jednoduché a přesvědčivé pojmenování postav, a především úderná charakteristika postav, které působí komicky. Vtip této hry je vtipem domáckým, až hrubým, je však založen na moliérovských studiích, a také byl autor silně ovlivněn německým divadelníkem Kotzebuem. Autor satiricky poukazuje na sociální poměry venkovského obyvatelstva své doby. Hlavní dějovou linií jsou samozřejmě milostné vztahy a satirický obraz vztahu mezi panstvem a poddanými. Roli zde hraje nedorozumění mezi krásnou ženou, hodným ač těžkopádným sedlákem. Jeden z aspektů, který nám autor nabízí, je ženská touha po tom, aby si její přítomnosti někdo všímal. Navíc jako žena sedláka měla na starosti povinnosti domácí a ve skrytu duše toužila po vědění, které jí bylo odepíráno. Právě někdo z vyšší vrstvy jí mohl pomoci vzdělávat se, a to pomocí novin, jež jí Žitobílek nosil. Setkáváme se rovněž s autorovým pohledem na sedláky. Václav i přes svou náturu uvěří fámám ohledně potopy světa. Nejenom název samotné hry je inspirován biblickou událostí, ale samotné chování jednoho z hlavních hrdinů poukazuje na negativní vliv církve a pověr. Do let třicátých se Klicpera ve veselohrách velmi přibližuje lidovému jazyku, jeho hry byly velmi oblíbené mezi mládeží, jako autor inspiroval Máchu a Tyla. Vydání: 1955 (in: Edice souborů lidové tvořivosti, Hry lidového jeviště), 1984. krt KLICPERA, Václav Kliment: TOČNÍK 1828 Historická povídka průkopnického významu populárního dramatika. Povídka vypráví v pěti kapitolách s epilogem o Johaně, osmnáctileté dívce, která se schází s rytířem Václavem. Netuší přitom, že se ve skutečnosti jedná o krále, který sídlí na hradě Točník. Její rodiče, Barbora a Strojimír Bleskotovi, o dceřiných nočních schůzkách u železného kříže nemají tušení. Mezitím se o ruku jejich jediné dcery uchází valdecký hradní Kůlovín, kterého ale Johana i přes nátlak otce rázně odmítá. Kůlovín pak ve vzteku rodičům prozrazuje, že se Johana bez jejich svolení stýká s Václavem. Bleskotovi se o dceru strachují, protože už jedno dítě – syna Vojtěcha – ztratili. Přimějí proto Johanu, aby jim pověděla pravdu, a

zakážou jí, aby se s neznámým mužem dále vídala. Johana ale v noci nemůže spát. Na její okno zaklepe Kůlovín, který se vydává za Václava, a zve ji k železnému kříži. Johana okamžik váhá, protože nechce zklamat rodiče, nakonec se ale rozhodne, že na schůzku přece jen půjde. Cestou potká bláznivého Bartonína zpívajícího o tom, jak v hutích budou brzy pohřbívat dívku. Snaží se Johanu zastavit, ta se však z jeho sevření vymaní a míří dál ke kříži. Tam už na ni čeká muž v přestrojení vydávající se za Václava. Johana ale brzy pozná, že jde o léčku. Neznámému se nakonec ubrání a probodne ho jeho vlastním mečem. V tu chvíli se objeví Kůlovín a snaží se Johanu naposledy přesvědčit, aby se stala jeho ženou. Přiznává, co vše udělal, aby ji získal. Ona ho však odmítá i pod pohrůžkou smrti. Kůlovín ji proto zabije a prchá před právě přijíždějícím Václavem, kterému Johana ještě stihne prozradit jméno svého vraha. Kůlovín je nakonec za svůj čin popraven. Povídka je prozaická prvotina V. K. Klicpery. V úvodním dopise autor promlouvá ke svému příteli – nakladateli a reaguje na jeho připomínky, že českému národu chybí dostatek historických her a románů a zároveň poukazuje na skutečnost, že česká historie je dostatečně bohatá, a tak je námětů pro povídky dostatek. Jediné, co podle Klicpery schází, je osobnost podobná Walteru Scottovi. Protože se jednalo o první z rozsáhlejších povídek s touto tématikou, rozhodl se Klicpera, že své autorství z počátku nepřizná. Svůj text prezentoval jako překlad latinského Žebráckého rukopisu, který údajně objevil na tržišti u obchodníka se starými knihami. Prostřednictvím povídky se autor snaží navázat na odkaz tohoto skotského spisovatele, který jeho dílo výrazně ovlivnil, a vyjadřuje svou snahu o oživení českých dějin. Autor se v díle snaží zobrazit Čechy jako zemi, jejíž historii utvářeli významní a schopní vladaři. Příběh je situován do 14. století do období vlády Václava IV. a celá kapitola je věnována popisu tohoto panovníka, který je zobrazen jako přísný, ale spravedlivý vladař, snažící se dosáhnout kvalit svého otce, Karla IV. Pokouší se ho zobrazit v příznivějším světle než starší kronikáři a historici, jimiž byl v dřívějších dobách očerňován. Ve výsledku autorův pokus s historickou tématikou oslovil velké množství čtenářů a ovlivnil díla mladších do té míry, že v následujících letech po vydání této povídky výrazně vzrostla produkce děl s námětem z národních dějin. Inspiroval např. povídku J. K. Tyla Statný Beneda. Romantickou atmosférou i

121

postavami předznamenal rovněž historické prózy K. H. Máchy. Vydání: 1905, 1977 (in: Příběhy uplynulého času). švm KLOSTERMANN, Karel: V RÁJI ŠUMAVSKÉM 1893 Jeden z Klostermannových prvních česky psaných románů, který mu pomohl dostat se do povědomí českých čtenářů. Příběh se odehrává v době, kdy byla Šumava v 70. letech 19. století napadena vichřicí, nedlouho poté kůrovcem („zlatým broukem“), což přírodu nenávratně poškodilo. Ironií je, že lidé místo nářků nad zbědovanou krajinou projevují spíše radost, jelikož kácení a prodej znehodnoceného dřeva do kraje přineslo velké zbohatnutí. Toto nadšení sdílí i ústřední postava románu, sedlák Podhamerský, který dává všem okázale najevo, jak velké bohatství vlastní. Podhamerský je sice chamtivý a vychloubačný, ale svůj majetek nedostal zadarmo, tvrdě pro něj pracoval. Mezi svými dcerami dělá značné rozdíly, vzhlíží se především v nejstarší dceři, Naně, která svou povahou otce nezapře, je tvrdá a paličatá. Dalšími dětmi Podhamerského jsou: Rezla, která začne postupně odhalovat svou povahu dívky „do větru", vybírá tak dlouho ženicha, až přebere. Pavlína, líná, žijící ve snech, té její první lásku, venkovského učitele, odloudí svými půvaby právě Rezla. Vincek, jediný syn, který přes otcovu nelibost běhá za chudou dívkou Filomenou. Rankelský Sepp se svým vnukem Václavem představují „nezkaženou“ a vlastně pozitivní linii vyprávění, protože jako jediní neshromažďují hamižně stále více z materiálního zisku, mají jen to, co potřebují k životu. Václav byl na vojně, po svém návratu má být podle rad dědečka oženěn s Anamarlou, ovšem při jedné hospodské veselici je uhranut krásou Podhamerské Rezly. Sepp svého vnuka po celý život ochraňuje před zlem, v tomto případě i před Rezlou, Václav, který dostane z lásky k Rezle horečku, ale nakonec v něm vítězí morálka a upřímný cit, děkuje za uzdravení Bohu. Silná nábožnost je všudypřítomná, ovšem často i v negativní úloze: lidé modlící se za uzdravení, místo aby nemocnému dopřáli lékaře. Ke konci příběhu Nany, lakotná a hašteřivá, přijde svou vinou o úspory, které špatně uložila, navíc ji postihne neštěstí (její manžel přijde o ruku), ale více než nad zraněním svého hodného manžela běduje nad ztrátou peněz. Sedlák Podhamerský, přicházející o úspory po svatbě druhé dcery, když jí ze selského furiantství vyplatí příliš velké věno

(„Podhamerský sedlák je na světě jen jeden!“); dostává se do dluhů po vysokých půjčkách. Když už vše vypadá pro Podhamerského lépe, opouští Šumavu kůrovec a sedlák je nucen pokácet svůj les, ten ovšem po nehodě shoří a Podhamerský při pohledu na úplnou ztrátu majetku umírá. Na závěr prochází kolem Seppova vnuka žebračka-Rezla, které její nový manžel zřejmě ukradl všechny její prostředky, ke kterým ona dříve stejně lstivě přišla, když si vzala staršího muže. Po německy psaných cestopisných fejetonech, autor začal tvořit i pro české čtenáře, a vydává své první česky psané romány, v roce 1892 Ze světa lesních samot a o rok později V ráji šumavském. Autor se zaměřil zcela výhradně na oblast Šumavy, což mu dalo možnost nejen proniknout do hloubky tématu, ale i projevit se jako dokonalý znalec šumavského koloritu. Autor zobrazuje především přírodu, ale soustředí se i na všední život obyčejných lidí, jejich práci, vztahy a z jeho popisu si lze udělat poměrně přesnou představu o charakteru hlavních postav. Spolu s šumavskou přírodou ukládá hrdinům zkoušky, ve kterých často bojují o svůj život. Postavy jsou odkázány samy na sebe ve vánicích, nočním lese plném neschůdných cest, srázů a bažin (naturalistická scéna objevení mrtvoly mladého geometra). V 19. - 20. století získal autor právem pomyslné první místo v regionálně lokalizované beletrii. Vydání: 1956, 1969, 1972, 1977, 2004, 2012. hob KOLÁR, Josef Jiří: POVÍDAČKY VESELÉHO STUDENTA S ČERVENOU KARKULKOU 1850 Próza o dvou kapitolách od spisovatele, ale také herce, režiséra a významného překladatele (např. Shakespeara). V první kapitole s názvem Krásná Majolena se setkáváme s vyprávěním o švadleně Majoleně, pohledné dívce, jež se stará o sedmdesátiletého otce a také o bratra. Hlavní hrdina se pozná s Majolenou na velikonoční slavnosti a později nám vypráví její příběh. Majolena poznala muže (Vojtěcha Doninského), do kterého se zamilovala. Donin byl celkem bohatý důstojník u dělostřelců. Každý večer za Majolenou chodil, ona pomalu zapomínala na otce a věnovala se jen lásce k Doninovi. Otci se Donin nelíbil, tvrdil, že je boháč a nevezme si chudou Majolenu. Ona mu nevěřila a tak jednoho večera Donin dostal, co chtěl, její nevinnost. Dívka ovšem otěhotněla, s Doninem vídala stále méně a po porodu dokonce přestal

122

docházet úplně, bála se, co se s ním stalo. Když ho začala hledat, zjistila, že se právě chystá oženit s majetnou vdovou. Majolena se zhroutila, přestala komunikovat a rozhodla se k děsivému kroku. Nechtěla, aby její dítě poznalo žal a bolest jako ona. Hodila ho ze skály do Vltavy a sama skončila v blázinci u sv. Kateřiny. V druhé kapitole s názvem Literatura se vypravěč ocitá v hostinci U Zeleného vola, kde se sešlo několik literátů. Veliký vlastenec pan Strouha, pan Slaneček, mladý archeolog pan Sumec nebo etnograf Makariáš Krocan. Postupně se rozvíjí zvláštní konverzace. O divadle se bavil především pan Slaneček, pan Sumec byl zajímavý tím, že sbíral archeologické poklady (například nehet z palce pravé nohy praotce Čecha, chloupky z levého obočí Libuščina oka, čtvero kapek potu Přemyslova nebo třeba bradavici z nosu Jana Lucemburského). Těchto několik pánů se baví o českém národě, jazyce a o české literatuře. Někteří jsou vlastenci, ale někteří oponují tím, že bychom měli směřovat stále výš do světových kruhů a snažit se dosáhnout stále lepších výsledků. Kolár byl významnou osobností Kajetánského divadla, Stavovského divadla, Prozatímního divadla a krátce i Národního divadla, kde byl dramaturgem. Srůst autora s dramatikou se odráží v jeho díle: především v první kapitole můžeme vidět, jak se autor zaměřuje na výjimečné lidi se zajímavým osudem. A to hlavně ve svých divadelních hrách (např. Žižkova smrt, Magdaléna, Monika). V samotné první kapitole uvedl, že „člověk je na světě kovadlem, do něhož palice celého světa bije!“, což je výstižné pro jeho pojetí lidského osudu a lidských příběhů. Upozorňuje čtenáře na to, jaké mají lidé osudy, jak mají mnohdy silnou vůli. Příběh Majoleny vykreslil jako nešťastný příběh mladé dívky, která je oddaná vlasti, svému otci a také lásce, pro kterou položila srdce i život. Spíše Majolenu lituje a uznává, že měla těžký život, než aby její příběh pokládal za naivní zaslepenou lásku. Druhá kapitola se od první liší. Ačkoli i v první jsme se setkali s úvahami o literatuře a s vlasteneckým myšlením, tak zásadní byl smutný příběh Majoleny. V druhé kapitole se literatuře, postoji k vlastenectví, národu a životu věnuje víc a odkazuje i na známé literáty a historické osobnosti. Oslavuje národ, ale zároveň zdůrazňuje, že musíme mít snahu stále se zdokonalovat. V díle se objevuje přímá řeč a také krátké verše, vztahující se k ději. Dobrodružný život a evropský rozhled tohoto génia českého jeviště se plně odráželo v jeho prozaických dílech (sebrané spisy obsahují i

samostatně vydaný fantastický román Pekla zplozenci, který je z jeho děl pravděpodobně nejznámější) i plamenných kritikách. Vydání: 1877, 2010 (Majolena in: Mrtví tanečníci). hrd KOLLÁR, Jan: NÁRODNÍ ZPĚVÁNKY Národnie zpievanky čili Písně světské Slováků v Uhrách, jak pospolitého lidu tak i vyšších stavů 1834 – 1835 Slovenské lidové poezie zachycená přední osobností národního hnutí. Sbírka je členěna do deseti kapitol a každá z nich obsahuje vícero básní, které se zabývají nejrůznějšími tématy. Některé se týkají krásy a lásky, jiné přírody, jídla a oslav, další řemesel, ale objevují se zde také písně vojenské či balady a romance. První kapitola nese název Písně a zlomky z mythologického ohledu památné a začíná písní s názvem Ďunďa. Zde se střídá první a druhý sbor. V této písni se královna snaží najít nevěstu pro svého syna. Posílá své poddané (první sbor) postavit kamenný most, přes který může přejít pouze ten, kdo přinese černooké děvče (druhý sbor). Zajímavá je rovněž báseň s názvem Parom, což v českém jazyce znamená hrom. Je zde krásně popsána nešťastná láska. Zamilovaná slečna se trápí a cítí se frustrovaně kvůli chlapci, který její lásku neopětuje. Ona sice ví, že by bylo lepší, kdyby ho nemilovala, ale bohužel srdci se nedá poručit. Následující kapitola Zpěvy historicky památné obsahuje nejmenší počet básní. Pozornost si zaslouží Pivoda. Pivoda je bojovný kapitán z počátku 18. století. Báseň popisuje osud obyčejného chudého chlapce a jeho cestu na vojnu. Cítí se špatně, kvůli odchodu z vlasti a odloučení od rodiny. Na radosti mu nepřidává ani pohled na kapitána, který je sám chudý a musí dávat vojákům plat. Sám sebe popisuje jako tuláka a pobudu. Tvrdí, že radši zahyne v boji či ohni, než aby ho zachraňovali v nemocnici, kterou nikdy v životě nenavštívil. Báseň Holúbok také není příliš radostná: na vrcholku bílé skály sedí holub, kterého si vyhlédl mladý střelec. Holub zde v duchu vede monolog, kde střelce prosí o smilování, jelikož přišel o svou milou. Líčí, jak mu strachem zamrzly nohy, ztuhla mu krev v žilách a smutek z něho vysál všechnu sílu. V básni Mladá matka se dočte čtenář o starostech mladé ženy, která se stala matkou. Dotyčná sedí s děťátkem u okna a sleduje ostatní dívky, které jsou ještě panny. Baví se, tancují a jsou veselé. Dívka by měla mít radost ze svého dítěte, bohužel to ale

123

vnímá dosti negativně. Ani otec dítěte nejeví zájem v péči o dítě. I když Kollár sám se ve své umělecké práci nedal cestou tvoření přímo v duchu lidové písně, přece jen jeho poezie nese hojné stopy lidových zpěvů jeho rodného Slovenska, jež horlivě studoval a sbíral. Dokladem této záliby je tato mohutná dvojsvazková sbírka. Kollárovy Zpěvánky jsou jedinečným obrazem lidového života na Slovensku, zároveň i přesvědčivým dokladem úzkých a vzájemně posilujících kulturních vztahů mezi Čechy a Slováky. Důkladným studiem Zpěvánek se zabýval Karel Havlíček; učil se na nich úsečné prostotě, zpěvnosti, intonačnímu bohatství a obrazové úspornosti. Dále se Janem Kollárem inspiroval J. V. Frič, který za svého věznění studoval a napodoboval „zpěvánky“, kdy jednu ze svých básní dokonce napsal slovensky. Vydání: 1952 (výbor). mab KOLLÁR, Ján: O LITERÁRNÍ VZÁJEMNOSTI Über die literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschiedenen Stämmen und Murdarten der slawischen Nation O literárnej vzájomnosti / O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými 1836, 1837 (rozšířeno) Jeden z mála odborných příspěvků sloužící jako teoretický podklad k panslavismu. V úvodu přiznává autor, že literární vzájemnost považuje za jeden z nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších květů, který se vyvinul v nových časech na půdě vícekmenového slovanského národa. Po mnoha staletích se slovanské kmeny považují za jeden národ. Společný slovanský svazek, který nerozdělí země ani moře, je nejdůležitější a zaslouží si veškerou pozornost. Do života národů nevstupuje velkolepá myšlenka bez dvojitého boje, tedy nejen proti odpůrcům idey, ale i těm, kteří její pravý význam nechápou. Upozorňuje, že vzájemnost nespočívá v politickém spojení Slovanů. Všímá si i příkladů vzájemnosti jiných národů (latinský jazyk měl pouze jedno centrum a to Řím, řecký a slovanský jich měl několik). Slovan alespoň na prvním stupni vzdělání rozlišuje ruské, ilyrské, polské a československé nářečí. Slovan třetí kategorii (učenec) zná kromě dalšího rozřazení čtyř základních nářečí i mrtvé nářečí (nejznámější je staroslověnština). Znalost slovanských nářečí záleží od osob a jejich cílů a schopností, za

základní znalost považuje lexikálně-gramatickou. Pocit národní jednoty je určující pro velkolepou vzdělanost (velkoryse myslet a konat). Ve světové populaci je asi desetina Slovanů a do své tvorby dávají veškeré duševní síly, Francouzi pouze zdvořilost a Italové vášeň. Vzájemnost přináší různé druhy užitků (duchovní, hospodářský, jazykový, politický a vnitřní). Pisatel rozeznává vnější a vnitřní překážky vzájemnosti. Vnější překážky způsobují předsudky a strach ostatních národů. Zaostalost společenského života není způsobena nedostatečnou schopností Slovanů, ale historickými podmínkami. Vnitřní překážky způsobují křivdy z válečných konfliktů slovanských národů. Díky vzájemnosti touží zastavit izolaci Slovanů. Na příkladu potůčku vlévající se do veletoku popisuje cestu literatury k většímu počtu čtenářů v rámci vzájemnosti. Nebude ukráceno ani jedno nářečí. Slované k sobě chovají určitou apatii, je potřeba si však podat ruce. Ideální spisovatel není ten nejsilnější, ale ten nejvzájemnější. Myšlenka a dílo vznikají v době, kdy je většina slovanských národů utlačována. Konkrétně Kollárovi nejdříve na rodném Slovensku hrozilo odnárodnění a pomaďarštění. Později při studiu v Jeně, kam odešel v roce 1817, si uvědomil rozpínavost a vliv Německa (Němci z tohoto území vytlačili polabské Slovany, slovanské názvy jako pozůstatky). Plně si uvědomoval ohrožení Slovanů v německém světě. Své názory na Slovanstvo jako jeden národ rozpracoval v díle O literární vzájemnosti (1836). Kollárova koncepce slovanského jednotného národa čítá vzájemnost kulturní, nikoliv politickou, což bylo z ohledu k sílící německé paranoie z tzv. „panslovanského nebezpečí“. Kollár rozeznává 4 základní nářečí, dělící se dále (např. do polského nářečí patří lužická srbština). Smyslem díla bylo mimo jiné posílit slovanské sebevědomí, uvědomění si vlastní historii, kvality a přednosti slovanských národů. Myšlení podporuje rozvoj slavistiky. Myšlenka slovanské vzájemnosti podle Kollára měla sloužit celému světu. Vrcholem panslavismu byl Slovanský sjezd uspořádaný v roce 1848. Vydání: 1954. kvp KOLLÁR, Jan: SLÁVY DCERA 1824, 1852 Autorovo celoživotní dílo, snažil se v něm vytvořit celistvý obraz světa slovanských hodnot, jak jej

124

sám vnímal, pomocí prolínání milostné, společenské a reflexivní poezie. Předzpěv je napsán v antickém časoměrném metru – elegickém distichonu (dvojverší skládající se z hexametru a pentametru). Obsahuje vylíčením nešťastného osudu básníkova vlastního národa („Aj zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím, / někdy kolébka, nyní národu mého rakev.“), zároveň je vyjádřena naděje, že záchranou Slovanů bude ruský národ („Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, / jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“). Lyrický subjekt plamenně líčí pohanu, která se slovanským národům děje, ačkoliv právě ony přinesly ostatním tolik kulturních a civilizačních vymožeností (obchod, orbu, stavbu měst, metalurgii); za hlavního agresora označuje Germány („závistná Teutonie“). Pokračuje však paradoxním zjištěním, že slovanské stopy nelze zahladit, že jsou stále přítomny, ačkoliv potomci jsou již vesměs odrodilci. Tato vstupní část básně končí výzvou k činům a optimistickou vizí dějinné proměny („Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu, / co sto věků bludných hodlalo, zvertne doba.“). Sála (zpěv I.) Bohyně Sláva lká nad tím, že mizí slovanský národ z území, kde dřív býval doma. Na to se rada bohů usnese, že Slávě pomůže. Lada nabádá Mílka, aby stvořil pannu, která Slovanům přinese spásu (1). Básník zdůvodňuje, proč si vybral formu sonetu: protože v nich přetrvá obsah (2) a popisuje svou slabinu – lásku k ženám (3), čímž se dostává k vylíčení ženy ideální a pastorálně laděné lásky k ní (4 – 37); objevuje se impulz k jeho pouti (6). Po evokaci prvního setkání s vyvolenou dívkou (7) se přirovnává k Herkulovi, jenž musí volit mezi rozkoší a povinností (8): básník však chce sloužit i rozkoši (Mína) i povinnosti (bohyně Sláva) nebo k Parisovi soudícímu bohyně (22), vzdává se ve prospěch své milované inspirace všech ostatních projektů (12). Milenka je všemožně zachycována – v souvislosti s bílou barvou (19), růží (27), hudbou (28, zmínka o Rukopisech), je na ní pozorována krása slovanských rysů (21), básník se snaží načrtnout její portrét (24) apod. Na jedné straně jsou zmíněny rádoby konkrétní scény a zážitky skutečných milenců: oslnění na plese (23), žerty, kdy ona na něj sklepe ze stromku spršku (30) a on nechá rozebrat její lávku, přesto se Mína zázrakem přes vodu dostane (31); na straně druhé probleskuje mytologizující rovina: dvoření splývá s žalem nad opuštěnými slovanskými sídly v Německu (17), vlastní stvoření Míny: Athéna jí dala moudrost, Lada horoucnost lásky, Mílek a

Amor tělo sestavili z okvětních lístků (36). Básník vidí lásku jako předpoklad vlastenectví (25: „láska jest všech velkých skutků zárod / a kdo nemiloval, nemůže / ani znáti, co je vlast a národ.“). Pokračuje se v líčení krásy básníkovy milé, zvláště pozoruhodné je, že ji Mílek sestavil z těch nejušlechtilejších vlastností Slovanek (48). Následuje obrazné líčení básníkových zásnub s jeho vyvolenou: alegorie jejího věna jakožto biblického podobenství o „zlatém klasu“, který předčí i bohatství soudobého Rothschilda (51 – 52), příprava zkrášlováním – na Míniných náušnicích je reliéf všech slovanských zvyků, tradic atd. (53). Objevují se i nesnáze spojené s hrou lásky: zdráhání dívky (54), pohněvání (57) a smíření (58); mladíkovi vynahrazuje vytouženou dívku např. objetí s lípou (55) či laskání s holuby (56), námluvy vrcholí příhodou na lávce – dvojice, aby nespadla, musí se obejmout (59) a polibkem (60). Z okolí Jeny je to jen skok do Výmaru (61 – 64), kde se lyrický subjekt sklání nad hrobem Herdera a klade svou milenku do středu čtveřice výmarských klasiků: Wielanda, Schillera, Goetha a Herdera. V nedaleké Gothě připomíná reformní školu (65), záhy vzpomíná i na pseudofyziology Gala a Lavatera (68). Tváří v tvář slavnému centru kultury chce být slovanským Ossianem (66 – 67). Poté přechází spíše v osobní rovinu vypravování: poodhaluje závoj své imaginace, jímž přikrývá svůj sen o slovanství (69), činí poznámku o své kazatelské činnosti v kraji (71 – 72), líčí kuriózní setkání s pohanským mužíčkem (73 – 74). Sděluje čtenáři své názory na úlohu žen (75 – 80) a dál chválí tělesnou krásu Míny (81 – 91): tato chvála vrcholí, když autor přiznává, že Mílek všechny prohrané slovanské bitvy vyrovnává její krásou (91), za inspiraci si ji berou všichni umělci napříč věky (93), a nebo např. i tím, že vypráví o její touze učit se slovanskou řeč od básníka (96). V předposledním pásmu pak střídá reflexe Míny, okolí Jeny i vzpomínek (97 – 117): romantické přirovnání k luně (98), úvaha nad tím, co jeho éterická milenka konzumuje (105) i její příchylnost ke slovanské módě, která má nádech národnostního činu (113). Básník tiše vzpomíná na své setkání s Goethem (112), neodpustí si několik protiněmeckých invektiv (115 – 116). Zpěv uzavírá básníkovo loučení s milenkou a odchod z kraje (118 – 129). Slíbí si vzájemně věrnost (118), Mína je ve svém zármutku asi nejkrásnější (119), básníka před rozloučením tíží ve snech duchové vlasti (120) a trápí ho nemožnost opustit vlast vymřelých Polabských Slovanů (121). Odloučení mu připadá jako vyhnání z ráje (124). Z Jeny odplouvá (126) a

125

skládá vnitřní přísahu věrnosti (127). Naposledy se pak ohlédne za svou milou i krajem (129). Labe, Rén, Veltava (zpěv II.) Zpěv uvozuje rozsáhlá elegie (130 – 137), básník v ní lká – „mne dvě střely spolu sužují“ (135), stesk po milé a po vlasti. Objevuje se však Mílek, syn Lady a synovec Slávy, a vzkazuje, že bude básníkovi průvodcem po slovanských krajích (138 – 139), smrtelný básník zprvu zaváhá, zda vůbec podávat tak zdrcující svědectví, bojí se nelibosti čtenářů (140). Putování začíná na Labi, poutníci jdou na sever: dvojice míjí hrad Stolpen, kde je vězněna milenka kurfiřta Augusta Silného, údajná Slovanka (141); dál spatří lutické Stodorany, kam proradný Gero vylákal třicet slovanských knížat a pak je úkladně povraždil (142); připomínají si město Jarinu, kde Jindřich II. nechal pověsit dva slovanské muže (143). Básník při reflexi těchto krutostí připomene čin polského krále Boleslava Chrabrého, který nechal vystavět na hranice své říše železné sloupy, lepší by však bylo, aby kolem sebe nechal sužovaný slovanský národ vystavět čínskou zeď (144). Navštíví věštecký pramen kmene Glomačů a básník se ptá: „přijdou-li pak ještě, / jenž by tyto lípy uvadlé / na tvých březích zotavily, deště?“ (145). Pokračují pak v další cestě po Lužici, kterou přirovnává ke slovanské Palestině sužované osudovými ranami (147): v městě Jana jsou pobiti všichni dospělí císařem Ptáčníkem (146), z jiného místa prchají nazí vyhnanci (147). Tváří v tvář těmto zvěrstvům však básník říká, že nechce oplácet zlo zlem (149 – 150). „Zvyk mám radše oči zamhuřovat, / nežli schválné činit výzkumy, / sypu smírné kvítí na rumy“. Cítí usmíření, ve svém životě pouze jednomu Němci nafackoval, nic víc („jedno Němče vyšibal“). Přichází náhlý zlom: Mílek s básníkem Lužici spěšně opouštějí, protože mají strach z násilí Němců; ten se ukáže oprávněný – ve městě Wurzen se dvojice stane terčem německého linče jen kvůli svému slovanskému vzezření, naštěstí je zachraňuje vodní bohyně ve svém království (151 – 153). Anabáze pokračuje sledem historek, které se váží k místům, jež cestovatelé míjí: hrad Bichin-Püchen, zde slovanští obyvatelé zachránili svého nepřítele císaře Ptáčníka (154); bitka s německými loupežníky v okolí Mersenburku (155); působiště přítele Slovanů, biskupa Bosa (156); posvátný háj slovanských předků – duchové zvěstují básníkovi a Mílkovi, že Slávy dceru na svém rokování zvolili dědičkou národa a překřtili ji na Všeslávu (157 – 160); u řeky Raxe si s hořkostí připomenou Gerovo krvelačné šílenství, když všem poraženým Slovanům nechal usekat po bitvě hlavy a zasadit

je (159); kamenné oltáře předků přirovnávají k egyptským pyramidám (161); připomínají posměch Slovanům v Lutherově Wittenbergu (162) a souboj německého a slovanského rodu u Werbenu (163). Poutníci odbočí na území dvou skomírajících slovanských nářečí: drevanštiny a kašubštiny (164 – 165), dorazili na místo právě v okamžiku „když právě strojily / přípravy se jejich ku pohřebu:“. Smutný osud pak připomene i tragikomickou anekdotu o tom, jak avarský chán zastavil skupinku slovanských hudebníků, protože nevěřil, že by se někdo mohl zabývat ve válečné době tímto uměním, Slovany nechal pro jistotu po koncertu odvléct do otroctví (166). Dvojice míří k Baltu, který byl dříve osídlen výhradně Slovany, jak evokuje příběh posvátného ořešáku, který je prorůstán germánským dubem (167). Nevyhnou se ani Wolini, kde dánský král nechal mučit slovanské muže: zaživa jim vyřezával vnitřnosti (168), v kontrastu k tomu pak potkávají u Kaminu slovanskou šlechtičnu, která z čiré radosti z práce pomáhá nádeníkům na poli (169). Viděné, slyšené a vzpomínané přimějí básníka k hlubokým úvahám o osudu Slovanů: o jejich zlatém věku (symbolizované legendárním slovanským městem Vineta, které zmizelo v moři), jejich povaze, jejich možnostech do budoucna (170 – 173), na tyto úvahy pak navazuje dál, když je konfrontován s věhlasem a elegickou opuštěností Svantovítova okrsku. Mílek a básník, střídající různé dopravní prostředky – prám, loďku, kočár tažený holuby, míří na Rujánu, do pohanského sídliště Arkona (174 – 190). Nejprve jsou stiženi bouří na moři, ze které vyváznou jen tak tak, s přispěním „Hvězdy Severné“ (Mína či Rusko). Na členitém pobřeží s ostrůvky a skalami putuje básník na běloušovi, jež má věštecké nadání. Nachází místa zasvěcená slovanskému bohu Svantovítovi, vidí dávné obřady a přemítá: „Věku chudý, léta nebe sytá, / háje neurodné na bohy, / kam se verhne mladoch ubohý, / rady pilen, když ním osud zmítá? // Bardů sever, Slav měl Svantovíta, / Řek i Říman stolec třínohý, / v naše háje vešly mátohy, / naší lásce baba losy čítá: // jenž se předtím mezi lidmi hnuli, / kráse přivtělení bohové, / nám se kdesi v modru rozplynuli; // než či slušno, pověz, zištné plémě, / lze-li, řecte, moudří časové, / nebe vyhnat z jeho vlastní země?“ (182). Jeho neradostné úvahy pomyslně korunuje nadějná představa slovanských „sedmispáčů“, jež se probouzejí po deseti staletích do lepších časů (184) a vizí panslavistické vlády nad všemi Slovany (185). Poutníci po Svantovítovi pozorují i jiná božstva: Rugovíta a Porenuta. Potud poklidné cestování, záhy se však básník i jeho průvodce vracejí zpět

126

k dobrodružnému proplétání lokalit s jejich dějinami: zase je líčeno řádění dávných nepřátel, ale již jsou znát i udatné činy, kterými Slované na toto bezpráví odpovídali (191 – 198): na řece Peene je vzpomenuto mučednictví dvou bratrů, kteří neprozradili úkryt uprchlíků – vymrskání poněmčené kněžny Obodritů (193), zánik města zasvěceného Radhošťovi („Zbořeniště pusté Retry slavné, / v jehožto zde sedím chrastinách:“) – troufalost biskupa Absolona, který si osedlá posvátného věšteckého koně, ukradne ho, ale při cestě domů zahyne – hlavou se zaplete do větví stromu (194 – 195). Básník vysvětluje příčinu slovanských krutostí: násilím inspirovali Slovany až Germáni (196)! V Neustrelitz oživili poutníci zlaté slovanské bůžky a ti dosvědčily zvěrstva Němců; poté se z nich opět stala bezduchá hmota, jen Nemesis, bohyně pomsty, neztuhla (197 – 198). Básník pokračuje v líčení historie Polabanů: Mílek nabízí korunu všeslovanské říše potomkovi jednomu z obodridských bratří, básník mu to rozmlouvá (199 – 201), jsou pohoštěni v Šlesvicku-Holštýnsku (202), vyslechnou historii spravedlivého pádu Budivoje, který znásilňoval ženy v okolí (203) a vyzývají partu slovanských tuláků, aby rozebrali kámen po kameni ruiny hradu Albergu, symbolu polabanské poroby (204). Vysmívají se pak v Lübecku nabubřelým Němcům, kteří kdysi zcizili slovanský vynález – obchodní svaz hanza (205 – 207). Poté líčí negativní vliv christianizace na slovanské pohany: přijetí křesťanství bylo jako přijetí trójského koně (208 – 213). Básník se obrazně loučí s krajinou kolem Labe osobně: v Ratzenburgu, v tamním gotickém dómu, si splete sochu slovanské bohyně se svou milovanou Mínou, Mílek se mu gebí (214) a v Lembogowu vzpomíná na přítele Clemenova (215). Putování naváže na řeku Rýn (216 – 227). Po ní se dvojice vydává výhradně kvůli několika významným osobnostem. Vidí Komenského hrob v Nizozemí a dávají mu na hrob holandské tulipány (216), volají slávu vzdělanosti Slovanů (217: „slavme slavně slávu Slavóv slavných;“), ale přenést tělo velkého muže si netroufají (218). Dále odpluli do Kostnice – k Janu Husovi, kde nalezli symbolický věčně planoucí plamen (219 – 220). V Řezně navštěvují hrob knížete Rastislava, hostitele věrozvěstů Velké Moravy, toho vyvolají z říše mrtvých a kníže obviní Ludvíka Němce z komplotu proti Slovanům (221 – 223). Mílek přemluví básníka, aby s ním zalétl do Čech a nevracel se po Dunaji rovnou domů (224). Do českých zemí jdou přes slovanské enklávy ve Francích (225 – 226), zejména Norimberk, město Karla IV., je pochválen. Těsně před vstupem do

Čech je vysvětlena odvěká nenávist Germánů ke Slovanům na bázi milostného příběhu: (227): „on chtěl Slávu najperv ženou, nyní, / když mu košem dala, mudruje / učiniti svou ji otrokyní;“. Následuje vroucí vyznání: básník otevřeně hovoří o vlastenectví i úpadku Čech („Hrady tvé se sov a plazů chlévem, / kraje pastvou staly Nečechů, / lev ti silný slouží za věchu, / smert a mdloba vězí pod oděvem:“), chválí češtinu a varuje české talenty před odchodem do ciziny (228 – 231). V Karlových Varech tleskají spontánnímu vlasteneckému zpěvu a zpěvačky placené si ani nevšimnou (232). Cestou ku Praze žalují jim zříceniny pustých hradů (233). Tak putuje básník krajinou a vidí v ní svou milou, je plný rozporů „tak je všecko u mne v odporu, / skrývám se sám, i sám hledám sebe, / led jsou líce, oheň žíly střebe;“ (234). Na Řípu slzí praotec Čech, básník odtud dohlédne ke Stadicím, Peruci, Budči, Troskám i Mělníku (235 – 236). Personifikovaná Čechie je provází do hlavního města (237), kde básník nadšeně připomíná posvátná místa (240) a kde Mílek sedá na domy, kde žijí Čechové (241). Zmíněna je i tragická Bílá hora (238 – 239). Praha ožívá minulostí: Zuzana převáží krále Václava IV. přes Vltavu, Dalibor hraje ve vězení, čest je vzdána klášteru Emauzy, kde se udržovala slovanská liturgie a vzdělanost; Mílek na Karlově mostě zabije jelena se zlatýma parohama, aby se nevyplnila neblahá věštba, že bude snazší vidět jeho, než chodce mluvícího česky (242 – 245). „Mladota“ (Jungmann) je pozdraven (246 – 247). Legenda o jezdci Horymírovi přivádí básníka na Vyšehrad, kde v tichu a ústraní vzpomíná na Mínu a přemítá (248 – 257). Autor vyslovil podmínku skromnosti pro vlasteneckou práci (252): „Pracuj každý s chutí usilovnou / na národu roli dědičné, / cesty mohou býti rozličné, / jenom vůli všickni mějme rovnou; // bláznovství jest chtíti nemistrovnou / rukou měřit běhy měsíčné, / jako k plesu nohy necvičné / pokoušeti pro pochvalu skrovnou: // lépe činí ten, kdo těží s málem, / stoje věrně na své postati, // velikýť je, buď sluhou nebo králem; // často tichá pastuchova chýška / více pro vlast může dělati / nežli tábor, z něhož válčil Žižka.“. Dále stanovuje pojem duchovní vlasti (253): „Nepřipisuj svaté jméno vlasti / kraji tomu, v kterém bydlíme, / pravou vlast jen v serdci nosíme“. Výzva k další cestě po Čechách (Rabí, Tábor, sídla katolických obrozenců), básník k ní přidává v eufórii další cíle: Šumavu, Hradec Králové, Dvůr Králové, Českou Lípu, Sázavu, Kralice – je však zanesen na Radhošť (258 – 259). Zde se rozhlíží: vidí bitvu na Hostýně; Dobrovského hrob v Brně; překladatele a Žerotína

127

jako měsíc obklopený hvězdami; místo, kde zachránili v roce 1799 kozáci desítky tonoucích; dva hrady mučených Čechů i „kozlátko svévolné“ tedy Polsko; v závěru oslavuje Rusko a vizi Všeslávie (260 – 268). Následuje oslovení čtenáře a apel na jeho cítění (269 – 273). Vzpomíná na knížete Svatopluka a jeho nesvorné syny, na Američany bojující proti Anglii a vyzývá k jednotě: „učiňte tu radost milé matce, / Rusi, Serbi, Češi, Poláci, / žíte svorně jako jedno stádce!“ (270). Po rychlém průhledu do Slezska, Řecka, Polska a Ruska míří básník ke stopám panovníků historie, pak blíže mezi Valachy, Hanáky a na Velehrad (274 – 275), až pak pokračuje po Dunaji. Dunaj (zpěv III.) Básník proplouvá Vídní, kde vzépomene na záchranu města polským králem (276), a již připlouvá na Slovensko: vidí Děvín (277) a Prešpurk, kde byla zřízena stolice mateřského jazyka (278). V Nitře navštěvuje pohanské pohřebiště (279). Přemýšlí o povaze Slovanů, o herkulovském úsilí prvních obroditelů národa a podává zajímavý obraz budoucí jednoty: „naši různí slavští kmenové / byli zlato, stříbro, kovové, / já bych ze všech jednu sochu ulil; // Rusko bychsem v její hlavu skulil, / dřík pak byli by v ní Lechové, / ramena a ruky Čechové, / Serbsko bychsem ve dvě nohy půlil: // menší větve, Vindy, Lužic dvoje, / Chorvatů kmen, Slezů, Slováků / roztopil bych v odění a zbroje;“ (280 – 282). Ve vzpomínce na Mínu přináší zvláštní rozšířený sonet s refrénem: „Hory, hory, slyšte, hory skalné, / vstupte verstvou hora na horu, / stavějte mi řebřík v prostoru, / z níž bych uzřel ono serdce dálné: / hory, hory, slyšte, hory skalné!“ (283 – 284). V rodném kraji v Turci, v městečku Mošovce, zažívá stesk i opojení krajinou – skáče dokonce z jedné skály, jako by chtěl spáchat sebevraždu, ale nic se mu nestane. Mílek má potíže s ženskými, kteří mu nedají pokoj, a proto spolu s básníkem utíkají jinam (285 – 291). Následují drobné potulky (292 – 304): do rodiště Dobrovského; Ostřihomi; k mauzoleu carovy dcery; do Budína, k Balatonu – za pozůstatky sídla tamního knížete Kocela; do Korutan shlédnout slovinský knížecí stolec; do Bělehradu, který bojoval s Turky; jen kvůli mohamedánskému nebezpečí nepodniknou pouť na mýtickou horu Athos se slovanskými kláštery. Hořce reflektuje postavení slovenského národa: „Křivda se mu, velká křivda děje, / žalobám pak se a zármutu / našemu svět rouhá aneb směje;“ (299). Mílek odlétá sloužit Míně (305) a nechává básníka, aby pozoroval břehy řeky Rákoš, vtékající do Pešti, zde se pouť ukončuje. Dále již

autor jen vzývá umění, životní štěstí a lásku v podobě své Míny (306 – 399). Básník chce být hned poustevníkem (318), hned se přirovnává k hrdinům, jimž se stala osudnou žena (319). Marně čeká na její dopisy (321), přirovnává své utrpení k Erinyím (322). Rozplývá se nad kadeří Míniných vlasů (326 – 327), dokonce dává jména jednotlivým vlasům. Kvůli ní by se vzdal i šíření panslavismu (328). Tepe morálku světa (332), pasivitu lidí k neřestem (331) a nevděk vůči buditelům národa: „lid náš v tom manství ubohém / křižuje sám i své spasitele;“ (335). Od rétorického tónu se dostává k lyričtějším obrazům: vede rozhovor s vlaštovkou, co zahlédla Mínu (338); sám se cítí jako holoubek, kterému jestřáb zadávil družku (340), hledá útěchu v tokajském víně (339). „Život můj jest potok bez řečiště / od těch časů, co sem bez lásky,“ (343) a tento stav je trvalý, neboť „co mé serdce tratí, / ani sama Kaša nenavrátí.“ (340). Objevuje se i sebekritický tón: básník přiznává německé inspirace a plagiáty (344). Rezignace se vzepne do elegantních přirovnání – chce být různými zvířaty, aby doběhl až za ní (346); je salamandrem žijícím ve výhni krutého citu (352); láska je smrtící jako nejničivější živlové (354 a pandán v 360); i schopnost času uzdravovat je bláhová (359)… Z hustých mračen tohoto zármutku prosvítá zázračné uzdravení (353: sotva se básník dotkne rty lžičky, kterou mu Mína darovala, vstává zdráv) a bolestný úsměv poslaný korespondující ctitelce (357). Přichází poslední oddíl truchlení: autor si pohrává s touhou vyzkoušet seanci magnetismu podle Mesmera (361) a vzápětí se dostavuje předtucha Míniny smrti (362), zmítán touto znepokojivou vizí má blouznivé vidiny o své milence v oblacích, na duze, které vrcholí touhou odebrat se na onen svět za ní (363 – 367). A zařazuje datum její smrti mezi největší tragická data Slovanů. Chce mluvit s andělem, aby věděl, zda je po smrti láska (368 – 369). Náhle, v noci, se mu Mína zjeví v okně jako strašidlo (371). Básník paralyzovaný bolestí vypočítává různé způsoby smrti (373), vyslovuje se ke krutosti lásky (374), cítí se být oproštěn od pozemských vášní (377), dokonce vzpomínky na minulost jsou již jen paběrky: „stokráte sem prošel už to pole / a vždy list neb kvítek nacházím“ (382). Prosí svou nebeskou milou o to, aby za něho orodovala (380) a ona mu z výše skutečně pošle list (383), od tohoto okamžiku již básník s životem zúčtoval definitivně. Než odejde, pozastavuje se jen nad hrstkou věcí. Budoucnost lidstva (385: „Co z nás Slavů bude o sto roků? / Cože bude z celé Europy?“), ve které však slovanské národy

128

obstojí. Poznání, že trýzně lásky jsou nezbytné na cestě k životní moudrosti a nadhledu (387). Rekapitulace života, v němž „za dva roky štěstí deset smutku“ (390), a kde stárnutí je jako podzim, před kterým člověk neuletí jako čáp (391). Tak Mílkovi odevzdává obrázek květiny, kadeř a prsten od Míny, aby jej zanesl do Muzea v Praze jako památky na Slávy dceru (395). Připomíná klíčový symbol lípy (396) a loučí se s múzou (397). Žehná svým veršům mířícím k posluchačům, Slovanům všech krajů, a loučí se obrazem Jákoba bojujícího s andělem, svého důstojného zápasu o nesmrtelnou slávu (399). Lethe (zpěv IV.) Zemřelá Mína podává básníkovi zprávu o svém posmrtném putování do slovanského nebe, které „leží totiž v středku Všehomíra“, u řeky zapomnění Lethe, z níž pijí zesnulí slovanští hrdinové a hrdinky, „aby křivdy pozapomínali“. (400 – 402). Mína prochází branou nebes (403), na níž je nápis adresovaný Slovanům („pojďtež sem, vy milé moje děti, / věrné vlasti, řeči, národu, / světozvučné chvalozpěvy pěti; // požívejte milovanou draze / Slávu a v ní slast i svobodu, / přeblaze vám třikrát, blaze! blaze!“). Tam za branou nachází svou matku: bohyni Slávu, která ji oslovila: „Vítej, dcerko, v království mém vítej! / Poď a dříve každou ulici, / louku i háj nebe toho slítej; // a co uzříš, přátelům svým maluj, / potom pak se na mou pravici / posaď zde a spolu se mnou kraluj.“ (404 – 405). Vedle jejího trůnu stojí posvátná lípa, kolem níž krouží roje včel, duše Slovanů minulých, které se v budoucnu mají vrátit na zem (406). Slávy dcera v doprovodu své matky putuje po místech odpočinutí slavných Slovanů a Slovanek. První místo patří slovanským světcům, světicím, ale i kněžím: přítomen je sv. Václav, sv. Vojtěch, řeholnice Mlada, ale i Krokovy dcery, Jan Hus nebo kronikář Nestor (407 – 409). Druhé místo je vyhrazeno evangelickým Českým bratrům (410). Třetí je horou slovanských apoštolů – např. Cyrila a Metoděje, byzantské princezny Anny ad. (411). Kousek dál je jeskyně poustevníka Ivana a rovněž zvlášť stojí misionář Ota Bamberský, který svou bohulibou činnost vyvážil ničením slovanských památek (412 – 413). Čtvrtým místem je louka, na níž přebývají slovanští bojovníci, např. generál Kościuszko, Boleslav Chrabrý, maršál Suvorov, Jaroslav ze Šternberka, Žižka, Jan Jiskra z Brandýsa, Valdštejn (i když ten je „velký voják, ale malý Čech“), bojovníci od Kosova pole, a Miloš Obilić, který spáchal úspěšný atentát na sultána, je však kárán za to, že zabil zákeřně (414 – 418). Páté místo je vyhrazeno mučedníkům (419) a šesté

bojovnicím (420 – 421): např. dívkám z dívčí války, táboritkám z bitvy na Vítkově. Vykázána je však hraběnka Emilia Plater, protože se účastnila povstání „Polka proti Rusu“. Sedmé místo obývají oběti genocidy a národnostní nesnášenlivosti – např. král Boz se svými družiníky, kteří byli góty ukřižováni (422). Osmým místem je luh básníků (423 – 430): jsou zde básníci všech slovanských národů, např. reálný Čelakovský, Milota Zdirad Polák, lidoví písmáci, ale i mýtický Záboj nebo autor Slova o pluku Igorově. Káráni jsou básníci píšící dvěma jazyky, jako třeba Sudimír Šnajdr. Devátý okresek je hora, na níž sídlí vědci: v centru Koperník, kterému se všichni koří, dále třeba J. S. Presl, Prokop Diviš ad. (431 – 432). Desáté místo je zasvěceno výtvarným umělcům a hudebníkům (433 – 435): vedle barokních a klasicistních mistrů Kupeckého, Škréty sedí Tomášek nebo Mysliveček. V jedenáctém kruhu sídlí mecenáši slovanského světa a panovníci, kteří Slovany chránili (436 – 456). Mína zde nachází Karla IV., Rudolfa II., cara Petra Velikého a carevnu Kateřinu II., zástupy ruských carů, rakouského císaře Františka I., byzantského Justiniána, švédskou královnu Kristýnu, a mnohé šlechtice a donátory. První žena Karla IV., Blanka z Valois je poslána na hanbu, protože se neučila česky. Následují zástupy lidových hrdinů (457 – 465): např. Rus Stanil sám pohřbil za morové rány tisíce nebožtíků. V „Lidomilsku“ jsou ale i ti, kteří zachránili tonoucí; ruský voják, co při požáru Moskvy stál na stráži; otec, co udal svého syna, když zjistil, že je to vrah. Rozsáhlé zákoutí je věnováno filologům a historikům (464 – 482): mezi různými osobnostmi slovanských národů vynikají renesanční autoři gramatik, Vinařický, Palacký, Koubek a desítky Kollárových spolužáků. Ne bez výhrad je přijat Anton Bernolák, který prosazoval spisovnou slovenštinu, nebo překotní překladatelé Homéra („Jeden moravský uk Homera / ubohého za vlasy sem vlekol.“). Dvojice nebeských vesnic má symbolizovat Matici srbskou a Matici českou, instituce k podpoře národní literatury. V této části jsou pak uctívány čtyři nejvýznamnější slovanské písemnosti: Rukopisy, Slovo o pluku Igorově, Žaltář královny Jadwigy a Frisinské zlomky (476). Poutnice Mína se zde shledává se svými sestrami, horlivými čtenářkami (480), dva nejvýznamnější Šafařík a „Mladota“ (Jungmann) zde však chybí, Mína prosí svou matku, ať těmto dvěma dá na zemi nesmrtelnost (482). Následuje místo zasvěcené rodinným a občanským ctnostem (483 – 498): jsou zde obce řídící se demokraticky, vzorní rodiče a poslušné děti, cudní Poláci, kteří

129

se raději uškrtili, než aby padli za oběť zvrhlosti tureckého sultána, zesnulá dítka P. J. Šafaříka a věrné služebnictvo slavných (včetně Míniny chůvy). Mína tu spatří i pobělohorské exulanty. Opomenuti nejsou ani cizinci stranící Slovanům (499 – 508). Dlí tu Jakob Grimm, Goethe, Herder, tři přátelsky naklonění papeži, Kúmská sibylla a mnozí jiní. Naopak ztrapněn je zde „zimní král“ Fridrich Falcký; příliš protirakouský John Bowring, který vydal antologie slovanských básní v Anglii; nebo Židovka Ester (z antisemitských důvodů). Pod stolem byzantských kronikářů se krčí přátelsky naklonění sultáni a přijati jsou rovněž celé národy žijící se slovanskými v jednotě: Lotyši, Litevci nebo Estonci. Kraj trpitelů z lidu (509 – 512) například poslední ženu mluvící slovanským jazykem na Rujáně – rok, kdy zemřela je napsán na zlaté pyramidě, které se musejí Němci a Dánové navěky klanět. V náznaku čtenář tuší, že je tu i sám Kollár (511). Poté je až do konce popisován život ve slovanském nebi: hudba (513), tradiční kratochvíle a sporty (514), tance (515), móda (516), kuchyně (517) – pod okny hodujících Slovanů se německá chasa pere o nádobí, které Slované vyhazují v dobrém rozmaru z oken. O zábavu a tradice se stará pověřený sbor (518): spisovatel Palkovič o chod roku, praotec Piast o hospodářství, carův kuchtík Menšikov o gastronomii, kníže Krok o soudy apod. J. N. Štěpánek hraje divadlo večer a jiný Slovan ve dne (519). Budovy jsou pokryty drahokamy ze slovanských zemí (520) a všude jsou známé slovanské vůně (521) – mezi nimi nejlibější: spálenina z hrdé protinapoleonské Moskvy. Jazykem slovanského nebe je staroslověnština pro náboženství, ruština pro politiku, polština pro veřejnost a čeština pro řeč žen (522). Dál podává Mína instrukce pro jazykové vzdělávání (523). V nebi panuje řád podle Jednoty bratrské, neexistuje tu poddanství (524). Ve slovanských zahradách, kde najde Mína vedle Carského Sela v Petrohradu také Stromovku (525), si hrají nejrůznější zvířátka s lidmi (526). Na okraji nebes stojí ti, kteří jsou problémoví (527 – 531): Obodrité paktující se s Němci; Přemysl Otakar II. opodál jí brambory s pivem ze stejného důvodu; stranou jsou i cizojazyčně píšící Slované. Prázdné zůstává místo vyhražené Slovanům ze Štýrska, Korutan a Slezska, protože ti se ještě nezačali národnostně angažovat. Do nebe je však pozváno malé romské dítě, za pomoc Puchmajerovi na romsko-českém slovníku. „Před odchodem“ Mína zvedá oči a spatří vysoko nad sebou v ohnivém voze proroka Eliáše superintendanta uherských

evangelíků, Pavla Jozefiho, Kollárova patrona (532). Acheron (zpěv V.) Mína/Slávy dcera je andělem přemístěna do prostor pekla, kde trpí ti, kteří škodili Slovanům (533). Nejprve prochází předpeklím, kudy ji provází Milota z Dědic, rytíř, který zradil na Moravském poli krále Přemysla Otakara II. (536). V očistci jsou hříšníci („pro nebe zlí, pro peklo jsou dobří“), jejichž špatné činy mohou být odčiněny posmrtným trestem (535): jazykovědci, kteří se přeli v žabomyších pravopisných sporech jsou proměněni v hejno ptáků (537) a odrodilci jsou ptáci, kteří kálejí do vlastních hnízd (538); v kotli se vaří srbský vlastenec Ďurko, který však proslul svou krutostí (539); v papírky jsou proměněni všichni ti, kteří své slovanské jméno přizpůsobili cizímu jazyku – např. Pelcl (540); v pekelné sauně se potí ruský mecenáš Děmidov, který sponzoroval i neslovanské počiny (541); známá polská hříšnice Petronella musí po kolenou obcházet malou horu, protože se nechala svést Němcem (542); autoři makarónské (dvojjazyčné) poezie jsou prosíváni na obrovském sítě, aby se oddělilo zrno od plev (543); historici a literáti ohrnující nad Slovany nos jsou proměněni v uťaté nosy (544) – a Kollárovu kritiku Glatzovi je nos ořezáván nožem (545); švábský vévoda tupící krásu slovanských děv je ždímán v pekelné páře (546); novinář Helmeczy, kritizující Kollára, je odsouzen ke kýchání (548). Uherský král Matyáš Korvín už očistec opustil, zůstal jen jeho list, ve kterém se vysmívá Polákům (547) a z misionáře sv. Bonifáce zůstala jen ruka, kterou napsal hanopis na slovanské plémě (549). Před odchodem z předpeklí ještě Mína prolistuje knihu osudu, kde jsou zapsáni ti, kteří se trestem mohou vykoupit – např. vůči Metodějovi nepřátelský biskup Wiching, knížata rušící sázavských klášter nebo synoda odsuzující slovanskou liturgii (550 – 554). Mezi peklem a předpeklím stojí paní Lepa, královna chorvatská, která sehrála podobnou úlohu jako Helena v trójské válce (555). Peklo samotné obklopují hradby a uvozuje nápis (556 – 557): „obývejte místa tato bledá, / ciťte žalosti i nehodu, / přeběda vám třikrát, běda, běda!“ Za jazyk je na tuto bránu přibit muž, jenž anonymně zaslal Rukopis zelenohorský a dal tak bezděky podnět k pochybám o jeho pravosti (558). Cesta vede kolem pekelné propasti a zde je v mučírnách shromážděno čtrnáct hříšníků (559 – 575): např. zrádce od Kosova pole, zrádce Velké Moravy, zrádcové Byzance, srbský travič Lazar, nepraví nástupci ruského carského trůnu nebo padělatel dopisu Alexandra Velikého, kterým chtěl oslavit

130

Slovany. Rovněž tresty těchto provinilců jsou různé: jezuita Antonín Koniáš je upalován na hranici knih, maďarský arcibiskup bijící poddané za slovenskou řeč bije sám sebe, chorvatský politik je stažen z kůže a pak vhozen do jámy plné ježků. Oblast zrádců Slovanů je uzavřena všemi, kteří jsouce Slovany proti Slovanům bojovali – ti musí jíst lidské ostatky jako kanibalové (576). Za mučírnami se rozléhá vroucí moře, kde se topí hordy ničící slovanské říše – Tataři, Mongolové ad. (577 – 579), z tohoto moře vystupují ostrovy, na nichž jsou trestáni špatní vládcové (580 – 584): např. polského knížete Popela ohlodávají myši, protože sám dal povraždit své příbuzné a nechal je na pospas hlodavcům; car Ivan Hrozný, chán Tamerlán a saský kurfiřt August Silný pykají za své nemravnosti; Napoleon za útok na Rusy je držen v ledovém paláci. Proslulý hrabě Gero unikl jen zdánlivě, Mína se po něm ptá a dozví se, že visí mezi slovanským a germánským peklem, aby dostal trest v obou místech (585). Za mořem jsou Frankové, bojovníci proti Sámovi, trestáni kousáním od psů (586). Milota a Mína pak uvidí kord, kterým byl zabit v souboji Puškin, opovrženě ho skopnou do řeky Styx (587), v této řece trůní dánský král a musí pít bahno za to, že nechal zabít slovanská knížata (588). Pekelný mlýn a v něm Němec Daso, který proslul podobným činem jako předchozí vyvrhel, je tady rozemlet na prášek (589). Dál se rozprostírá planina, na které jsou prokletá města, která utiskovala slovanské obyvatele a bránila jim v podnikání nebo je tupila (590 – 599): např. Lübeck, Hamburk, ale i Štiavnica, Kremnica, Levoča nebo Olomouc. Zvláštní je zmínka o švédských žoldnéřích, kteří jsou zapřaženi do vozů, na nichž je jejich pražský lup, který nakradli za třicetileté války a nyní ho musí navrátit. Dále jsou trestáni násilníci (600 – 607): legendární zbojníci a loupežníci jako Uhorčík, Surovec, Rajnoha, vrahové sv. Ludmily a konečně Jánošík (odsouzený navěky přeskakovat stromy). Mezi nimi se znenadání zjevuje kára s maďarizátory, snad aby autor poukázal na to, že změna jazyka je obdobná tělesnému násilí. Kuriózní je také trest pro slovenského ševce z Oravy, který se chtěl stát Maďarem: je z něho vařena gulášová polévka. Před poutníky se objevují kolonie domků, v nichž jsou trestáni pomlouvači (608 – 614): doboví historici a lingvisté, jejichž soud o Slovanech nebyl nadšený, např. i Alois Alexander Uhle, proslulý svým sporem s Jungmannem. Za domky se rozprostírá nehostinná hornatá planina, tam je týrán symbolickým způsobem recenzent Nejedlého balady – proměněn v ptáka přenáší

zrnko po zrnku písečnou horu (615). Mína s průvodci (kromě Miloty i Pluto nebo černoboh) stoupá po úbočí pekelné hory, po ní se kutálí v sudu první uherský kronikář Anonymus (617) a na tu samou horu stoupá entongraf Schultes s prašivým psem v náručí (616). Pod horou v trní leží řecký rétor Eufémios (618). Slávy dcera potkává bulharobijce císaře Basileiose, který svou uťatou hlavu musí házet o zeď (619), kousek vedle je na pranýři Casanova, protože ujídal ze slovanského krajíce (620) a na olši se houpe Durynk (621). Trestáni jsou také národnostně nesnášenliví kněží (622), nebo celý jeden vlastenecky vlažný kraj – Kraňsko, jeho obyvatelé staví živou pyramidu, do které se ďáblové trefují (623). Do zmrzlého kraje pekla míří lehce oděný divadelník Lángh, který zesměšňoval Slováky (624). A zase jinde roste prales: v něm straší v divoké rostliny proměněný křižácký Řád německých rytířů krutě sužujících obyvatele Baltu (625), v pralese lze zahlédnout chlípníky proměněné ve zvířata (626). Za neřesti jsou nuceny k věčnému šití slovanské prostitutky (627) a nemravnou básní F. B. Štěpničky si čerti zapalují fajfku (628). Poté jsou zmíněny potrestané ženy (629 – 633): např. čachtická paní Alžběta Báthory nebo kněžna Drahomíra. Čím blíže konci pekla, tím aktuálnější viny: francouzští jakobíni a revolucionáři jsou gilotinováni (635), ovšem jen za to, že zničili slovanský rukopis z Remeše. Symbolicky nalezne Mína i vyňaté srdce vědců, kteří jsou bez citu, tedy „slavistů těch jsou to zůstalosti, / kteří byli sice učení, / bez lásky však a bez národnosti;“ (636). V závěru prochází Mína jeskyní, kde jsou trestáni autoři potupných hesel (637) a poté co se přežene smečka pekelných bestií (638), uvidí zvrácenou hostinu, při níž posluhují alegorie neřestí (639). Na pozici podsvětního psa Kerbera sedí odrodilý řeholník Dugonics (640). Mína, Slávy dcera se omlouvá, že musela toto nepěkné divadlo popisovat, je znavena tak, že jí musí anděl osvěžit z kalicha (641). Než sama odejde z těchto míst, je stává se svědkyní toho, jak vzlétává k nebi napravený hříšník, co zradil v boji (642), a bludná svita usilující o politickou emancipaci Slovanů (643). Zaznívá pokárání hříšníkům dosud živým: „v peklo jen zlost Němců veštvala, / těchto věčných Slávy antikristů:“ (644). Mína se však loučí nadějně a nabádá do budoucna (645): „varujte se oné cesty hladké, / kterou ďábel protkal sítěmi, / aby na ní zrádce s dušemi / lapat mohel do své pasti vratké: // pojďte sem, hle, příklad sobě bráti, / i k těm dobrým, i k těm šibalům, / učte se svůj národ milovati; // hučte, Tatry, hlas ten k Horám

131

Černým, / hučte, Krkonoše, k Uralům: / ,Peklo zrádcům, nebe Slavům věrným.´“. Slávy dcera vyšla poprvé jako přepracování a rozšíření Kollárovy první sbírky s názvem Básně. Dílo, časově ve svých změnách značně vzdálené tomuto originálu, bylo významnou událostí v každé další dekádě: 1824 (3 zpěvy – 150 sonetů), 1832 (5 zpěvů – 615 sonetů) 1845 (622 sonetů), 1852 (645 sonetů). První vydání bylo zaměřeno spíše na rozporné prožívání soudobého světa, které odkazovalo nejvíc k romantismu. V této situaci je jednoznačně možno odhalit autobiografické rysy (životní pouť Kollára z německého prostoru, kde studoval, do oblasti rodiště). Na jedné straně se neustále obrací ke své milované Wilhelmině a na druhé se zamýšlí nad historickým údělem slovanského národa. Slávy dcera je dílem alegorickým. Nejpatrnější je to v případě Míny, básníkovy milé, která je zároveň ztělesněním vlasteneckých ideálů, slovanské vzájemnosti a národního rozkvětu – tím Kollár vyřešil svár mezi zaujetím pro milenku a mezi povinnostmi vlastence („Půl srdce Míně, půl srdce vlasti!“). V následujících přepracováních se naopak zaměřil spíše na obecné principy, typické pro klasicismus. Sbírka je ve výsledku až zahlcena mytologickými, archeologickými, historickými a filologickými údaji (což ji sbližuje s Dantovou Komedií). Alegorický prvek se pak ještě zesiluje v částech Léthé a Acherón. To nakonec autora vedlo k vydání obsáhlého díla Výklad čili Přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře (cca 500 stran). Současné bádání (Tureček a kolektiv) dokazuje pozoruhodné filiace na německý germánský mýtus kulturnosti. Srovnáme-li totiž zeměpisnou lokaci, kterou popisuje Kollár jako slovanský životní prostor, zjistíme, že se téměř dokonale kryje s územím, které definovali němečtí vlastenci před Kollárem jako sídlo praněmecké. Kollárovu geografickou benevolenci navíc podtrhuje fakt, že ve vymezeném prostoru se původní sídlo Slovanů vůbec nenacházelo, což bylo patrno z vědeckého bádání již v Kollárově době. Právě tato zeměpisná ignorace má symbolický rozměr: autor posunuje slovanský svět na západ (kultura a vyspělost, římská karolínská tradice) a sever (ctnosti: skromnost, cudnost, hrdinství) z oblastí východu a jihu (zaostalost). Kollár se ve svém díle zaměřuje také na mnohá reálná i smyšlená historická a jazyková fakta. Názvy zpěvů jsou odvozeny podle řek: Sála, Labe, Dunaj, u kterých žili Slované. Roku 1852 Kollár rozpracoval dřívější zpěvy – 2. zpěv nazval Labe, Rén, Vltava a přidal dva nové, Léthé a Acherón, které nazval podle starořeckých řek v podsvětí. Slávy dcera také v mnoha ohledech

odkazuje ke světové literatuře. Použitím sonetů k dílům Franceska Petrarcy, motivem pouti pak k Božské komedii Danta Alighieriho a zároveň k nejznámějšímu výtvoru anglického romantika Byrona, Childe-Haroldova pouť. Kollár byl ve své době ideálem a inspirací především pro mladé čtenáře. Sám K. H. Mácha tvrdil, že právě Kollár patří k jeho nejsilnějším čtenářským zážitkům z české literatury, zároveň výrazně ovlivnil vývoj českého myšlení a literatury a jeho filozofickými myšlenkami se nechal inspirovat ještě i T. G. Masaryk v České otázce. Vydání: 1952 (in: Básně, Spisy Jana Kollára sv. 1), 1971, 2014 (s výkladem M. C. Putny). kra, hlp KONOPÁSEK, Prokop: PAN FRANC ZE ZÁMKU konec 18. století Proslulá komická miniatura nejplodnějšího autora loutkářských her, která byla prokazatelně i v repertoáru legendárního Matěje Kopeckého. První jednání: Nejstaršího občana sedláka Hroudu jmenují rychtářem. Hrouda se dme pýchou a přemýšlí o tom, jak dál bude své postavení využívat, a jak se bude mít dobře. Rychtář poučuje a uplácí svého čeledína Michla, jak se k němu teď musí stavět, a zdravit ho, aby ostatní viděli, jak se k rychtáři mají chovat. Michl se potká s panem Francem, podřízeným úředníkem vrchnosti, který má velký zájem o Dorotku, dceru rychtáře. Michl se mu však vysmívá, a zpívá píseň o tom, jaké ženy jsou, že něco přislíbí, ale záhy se jinak rozhodnou a vše popřou. Pan Franc se zamýšlí nad tím, zda čeledín nemá přece jne pravdu a odchází. Čeledín sám dobře ví, že má Dorotku rád, a tak nezahálí a snaží se o ni u rychtáře. Jemu se však tato nabídka vůbec nelíbí. Michl ho dál přemlouvá, aby ho udělal alespoň ponocným, aby se mohl o ruku Dorotky ucházet. Jen co Michl odejde, objeví se pan Franc, s žádostí o Dorotku. Rychtářovi se ani tato nabídka nelíbí, vsadí se dokonce s Francem o to, že mu ji ještě dnes rychtář nedá. Michl se převlékne k nepoznání a jde žádat o funkci ponocného, zpívá rychtářovi o tom, jak moc študovaný je. Michl se nakonec prozradí, ale rychtář mu stejně úřad ponocného mu udělí. Domluví se s ním, že musí panu Francovi namlátit, jen co se přiblíží, aby mu Dorotku neodnesl. Pan Franc je však celou dobu poslouchá. Druhé jednání: Za pomoci Kašpárka, kterého si pan Franc získal lidským vystupováním, se pan Franc převlékne za ponocného, překvapí a opije Michla, který se nechá obalamutit. Pak jde za rychtářem, a

132

doufá, že se Michl nevrátí dřív, než rychtář Dorotku přivede, či Dorotka neprozradí, kdo doopravdy je. Rychtář, který si myslí, že mluví se smluveným Michlem, předá Dorotku pan Francovi, aby coby ponocný ji odvedl k tetě, aby ji pan Franc přeci jen nevyslídil, po chvíli se však vrátí Michl. Rychtářovi dojde, komu Dorotku předal, tím pádem prohrál sázku. Dorotka tedy patří Panu Francovi. Prokop Konopásek (1785 – 1828) je údajný autor tohoto díla. Podle svědectví jeho příbuzných psal loutkové hry a jako téměř jediný autor her určených výhradně pro loutky (tehdejší tradice byla, že loutkáři upravovali pouze klasické hry, původní hry nepsali vůbec) se stal výsadním autorem, jenž oblibou a rozšířením svých her vysoce předčil všechny spisovatele a dramatiky své doby v Čechách. Matěj Kopecký (1762 – 1846), do jehož repertoáru hra náležela, patří mezi nejznámější české loutkaře, přezdívalo se mu „patriarcha“ české loutkářství. Svým stylem navazoval na barokní tradice, ke kterým patřila především potřeba silného emocionálního prožitku. Zároveň však divákům zprostředkovával i nové myšlenky národního obrození a osvícenství. Povznesl tak do jisté míry starší tradice českého loutkářství, které se rozbujelo ve druhé polovině 18. století a příliš pokrokové nebylo (loutkáři nemluvili česky, ale „hotentotsky“). Snažil se o formování českého lidového loutkářství jako kulturního fenoménu. Sám ale hry nepsal, ale pouze je dramatizoval, pro Matěje Kopeckého psal např. Konopásek, Thám nebo Hýbl. Konopáskovi je dnes přisuzováno autorství nejméně čtyř her, však žádné jeho hry nebyly dochovány, tím pádem jsou jeho hry vlastně nově napsané. V roce 1862 se objevila u knihkupce Vilímka celá sbírka – Komedie a hry Matěje Kopeckého, ta je však jen zdařilým padělkem, u něhož lze jen obtížně říct, zda a do jaké míry se inspiroval autentickými hrami českých loutkářů). Vydání: 1862 (in: Komedie a hry Matěje Kopeckého), 1901, 1908, 1927 (in: Komedie a hry, ed. J. Veselý), 1940, 1947. žím KOSMÁK, Václav: JAK MARTIN CHLUBIL BLOUDIL A NA PRAVOU CESTU OPĚT SE VRÁTIL 1889 Román předního představitele katolického proudu v literatuře pozdního 19. století, který byl poprvé vydaný s podtitulem Obraz ze života.

Martin Chlubil je slušný, lidmi uznávaný sedlák, který se na svou dobu nemá vůbec špatně. Martin se svou ženou, dětmi (synem a dcerou), čeledínem a věrnou služkou obhospodařují své hospodářství a žijí si celkem poklidným život do chvíle, kdy přijde na návštěvu Franc Mudroch, který přijel nakrátko z Vídně. Chlubila návštěva natolik ovlivní, že se rozhodne, že svého dvanáctiletého syna pošle na studie do německé školy. Uplyne nějaký ten rok, z hocha se stane muž a z malé holčičky krásná slečna, která je též poslána na studie. Chlubil je na své děti náležitě hrdý. Celý svět se točí kolem nich a oni lehce zpyšní. Už není obyčejným sedlákem, ale něčím víc, jak si naivně myslí (první díl). Z venkovana Martina Chlubila stane poslanec, kterého na oko zvolil lid. Jak se časem ukáže, byl dosazen do své funkce kvůli něčemu jinému. Měl být panstvu, které ses s ním přátelilo, pouhou loutkou pro pobavení. Nakonec všechno dobře dopadne. Chlubil prohlédne pomocí faráře špinavou hru a opět přijde k rozumu, vystřízliví z falešné hrdosti. Vzdá se své pozice a stává se z něho opět slušný sedlák (druhý díl). Vydávaná próza o Martinu Chlubilovi má mnoho společných rysů s jinými Kosmákovými texty (nejblíže jí je starší obraz o Janu Kroutilovi). Dějem kotví v moravské vesnici a přesahuje místy do maloměsta, nazvaných příznačně „Úrodov“ nebo „Frakařob“. V kapitolách o Chlubilových poslaneckých pobytech v Brně převažují dílčí záběry z velkoměsta. V nich se zrcadlí dobová společenská skladba s tehdejšími sociálními sympatiemi a antipatiemi i jistým stereotypem Chlubilova bloudění za poznáním skutečné podoby věcí (s nebezpečím odnárodnění se a odcizení své vrstvě) a návratu na pravou cestu (ke svému národu, opravdové víry a selskému stavu). Tomuto schématu pak odpovídá i zjednodušené vykreslení charakteru postav. Osudy postav jsou vypravěčem vedeny bez zaváhání (např. osud krejčíka Mudrocha). Jeho postavou je děj zarámován – na počátku vyprovokuje v Chlubilovi pokušení žít „panským“ životem, v němž by bez pomoci přátel ztroskotal, po návratu ke svým a sobě (v němž má zastupitelné místo vlastenecký kněz). Černobílé uchopení postav i děje je narušeno např. popisem hezké Židovky Týny. Rozměrný román shrnuje dosavadní názory a postoje tradičně zakotvené v katolickém způsobu života, který Kosmák propagoval jako autor i jako duchovní autorita, známé jsou dnes však spíše Kosmákovy črty a povídky z Kukátek. Vydání: 1989, 2000. šem

133

KRAMERIUS, Václav Matěj: KNIHA JOSEFOVA 1784 Životopis, jenž měl informovat o životě a skutcích císaře Josefa II. a zpopularizovat význam jeho reforem. V úvodním slovu ke čtenáři autor ujišťuje, že nic, co je v Knize Josefově řečeno, není plagiát, vše je sepsáno podle skutečných událostí a povoleno cenzurou. Josefův život je zde shrnut nikoli v konkrétních skutcích, ale v obecné rovině. Josef, syn Marie Terezie, dosedá na trůn, s jeho příchodem nastává rozkvět země, lid v něm vidí spasitele a miluje ho (I. kap.). Byl otcem země, svému lidu obětoval vše, navštěvoval poddané a zrušil „otroctví“ (II. kap.). Marie Terezie dává svému synovi poslední rady a následně umírá, Josef i lid truchlí, ale jeho dobrotivé srdce to nijak neovlivní a panuje i nadále v osvícenském duchu (III. kap.). Nechává povolat učitele a kněží v Písmu zběhlých, aby pozvedli vzdělanost země (IV. kap.). Učitelé vyučují lid Slovu a v zemi se začíná opět rozmáhat křesťanství (V. kap.). Pobožný lid, pravidelně se modlící, je dobrý, pracovitý, pokojný a oddaný; z císařovy vůle jsou zakázány veškeré projevy modloslužebnictví, které lid od této náboženské opravdovosti odvádějí či svádějí k povrchnosti: poutě, poutnictví („darmo nemařil času a nepromrhal peněz“), latinu a okázalost („bujnou muziku“) v liturgii, různé pověry apod. (VI. kap.). Ale všude se najdou lidé, kteří se rouhají a berou slovo Boží nadarmo, mezi nimi také nejvyšší římský kněz (papež), který jen bral a hromadil majetek. Jeho poddaní se proti němu vzbouřili a majetek se mu ztenčil, tak se kněz vydal za císařem. Josef se přede všemi ospravedlnil a ukázal mu správnou cestu (VII. kap.). Vzdělanost i celková úroveň národa roste (VIII. kap.). Josefovi se podařilo pozdvihnout školství na úroveň, na které ještě nikdy nebylo. Učitelé mají velkou odpovědnost (X. kap.). Povedlo se mu učinit první krok ke sjednocení církví v Evropě. Přikázal totiž „snášenlivost“ (XI. kap.). Josef umírá, ale jeho skutky zůstanou nezapomenuty (XII. kap.). Po Josefově smrti se systém v zemi hroutí, lidé začínají být nenávistní, lakomí, rozkrádají, co se dá (XIII. kap.). Ale i přes to se celý národ modlil k Bohu za Josefovu duši (XIV. kap.). Josef byl dobrým panovníkem, pro svou zemi vykonal, co mohl a lid by mu měl vzdávat díky (XV. kap.). Spis byl sepsán podle německé předlohy F. A. Ziegera, která vyšla o rok dříve v Praze. Osobnost V. M. Krameria se utvářela v období prudkých myšlenkových proměn ve znamení josefinismu.

Ovlivnili jej především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské univerzity a vlastenecká společnost. Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací (přeložil například souhlasné stanovisko duchovního hodnostáře: Cirkulární spis pana z Háje). Rozdělení kapitol a podkapitol záměrně napodobuje Bibli („Dílem již stálé věci, dílem proroctví na způsob biblí.“). Jednotlivé kapitoly jsou označeny římskou číslicí, každá další věta (podkapitola) je pak označena číslicí arabskou. Kniha je psána vznešeným jazykem, který je hoden takového panovníka, jako byl Josef II. Panovník je zde přirovnáván ke Kristu, který svou zemi spasil, ale také pro ni trpěl. Najdeme zde také časté zmínky teologické, které souvisí s ideou zbožštění panovníka, personifikace osvícenského absolutisty jako „nejvyššího rozumu“. Ačkoliv byly Krameriem přetlumočeny a upraveny i různé další práce cizích autorů, ve kterých seznamoval čtenáře s císařovými reformami, nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby. Navzdory snahám o propagaci racionální josefinské filozofie zůstal český venkov nadále zaměřen na citové prožívání (staletý vliv baroka), nikoliv na rozumové chápání a vliv osvícenství zůstal výhradně v úzkém kruhu intelektuálních elit a nepronikl ani do středních, ani do nižších vrstev. Vydání: 1941 (in: Kniha Josefova). mue KRAMERIUS, Václav Rodomil: ŽELEZNÁ KOŠILE 1831 Povídka s hororovou tematikou připomínající námětem dílo amerického romantika. Příběh se odehrává na italském ostrově Sicílii, na hradě krutého knížete Tolfiho, který ve svém sídle vybudoval smrtící a kruté mučící zařízení. Během jedné bitvy kníže Tolfi zajal a ve svém hradu uvěznil udatného a neohroženého soka Vivenčia. Ten je uvězněn ve vězení se sedmi okny: hrůza hlavního hrdinu pohltí, když zjistí, že den po dni se ztrácí okno po oknu a cela je den ode dne menší a menší. Vivenčio nechřadne fyzicky, ale duševně, když se vypořádává s celou, která jej hrozí rozdrtit doslova jako „železná košile“. Jednoho dne se na zdi kobky objeví dopis, který psal vynálezce a konstruktér ďábelského zařízení Ludovíko Sforza, který kobku sestavil pro knížete Tolfiho a sám v ní byl usmrcen, aby nevyzradil její tajemství. Hrdina se smrti nebojí, ale snaží se na ni připravit, nejvíce

134

ho však vyvede z míry, když je vyměněno jeho lůžko za máry. Poslední noc je Vivenčio již smířen s osudem, poprvé však vidí z cely ven a slyší zvuky, střelbu, následně v lomozu omdlívá. Vivenčio se pak probouzí na lůžku obklopen svými přáteli, kteří mu vypráví, co se stalo po jeho zajetí. Přátelé mu šli na pomoc, dobyli hrad knížete Tolfiho a při pronásledování zlosyna po hradu narazili na celu, ve které byl hledaný hrdina uvězněn. Při dokončení Vivenčiova mučení totiž udělal Tolfi fatální chybu, přesekl provaz, kterým vězení rozevřel, místo aby byl vězeň rozmačkán. Sám kníže padá do hlubin svého hradu a umírá. Vivenčio se tělesně zotavil, ale psychicky se již plně neuzdravil. Po načerpání sil nechal strašné sídlo ďábelského knížete Tolfiho zbourat. Hororová povídka patří ke stěžejním dílům autora, které původně vycházely jednotlivě v časopise. Námět je nápadně podobný slavnějšímu světovému dílu Jáma a kyvadlo, která však vyšla až roku 1843. Záhadu česko-americké filiace vysvětlil Jakub Arbes: Kramerius i Poe měli společnou předlohu, vzor italský dostupný v anglickém populárním časopise. Vzdělavatel Kramerius dokázal populární text odklonit oproti předloze a vytvořil šťastný konec, kdy vězeň přežil. Dílo patří do kategorie triviální literatury, tento typ děl byl šířeno převážně anonymně a šlo především o to zaujmout a pobavit. Původní autorův zájem bylo psát díla vzdělávací, výchovná i reakční, což se mu několikrát povedlo a díla byla čtena ve školách. Povídka vyšla samostatně a poté i ve dvou sbírkách lidového čtení vedle Opatovického pokladu, Kšaftu, Kratochvilné historie o Popelce, Života čarodějníka a kouzelníka Jana Fausta atd. Dokud neskončil autor v bídě (živil se prodejem voskových figurek) sepsal desítky krváků a příběhů exkluzivního brakového čtiva (Unášení panen aneb Mrtví tanečníci u hrobky, Vampýr nebo Zohavitel mrtvých těl apod.). Vydání: 1831, 1980 (in: Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení), 1988 (in: Knížky lidového čtení). kod KRÁSNOHORSKÁ, Eliška: TAJEMSTVÍ 1879 Komické libreto k opeře o třech dějstvích, libretistický triumf autorky. První dějství: než byl klášter na Bezděze zrušen, žil v něm fráter Barnabáš, který slíbil Roze, dceři bohatého rodu Malinova, že jí získá milence,

chudého Kalinu. Fráter zemřel a klášter byl srovnán se zemí. Roza čekala na splnění slibu, který jí dal fráter Barnabáš. Kalina si však na truc vzal nejchudší děvče, protože když se ucházel o ruku Rozy, byl obdařen košem, protože byl chudý. Po dvaceti letech je Roza stále neprovdaná a Kalina se stává vdovcem. Má dospělého syna Víta, který tajně miluje Blaženku Malinovou, dceru Rozina bratra. Tato láska je tajná a nesmí se o ní nikdo dozvědět, neboť obě rodiny žijí v nepřátelství od té doby, co Kalina u Malinů dostal košem. Kalina i Malina jsou konšely a rozdvojují celou obec. Neustále vedou mezi sebou spory, do kterých se schválně rozdmychuje vysloužilec Bonifác, žárlivý na svého strýce Kalinu a zamilovaný do panny Rozy. Při jednom ze sporů Bonifác našel ve skulině Kalinovy chalupy list, který odevzdal Kalinovi, protože neumí číst. Byl to list nebožtíka frátera Barnabáše, jenž věští Kalinovi cestu k jeho štěstí – k pokladu. Bonifác něco zaslechl a přísahal, že bude mlčet. Bonifác to řekne zedníkovi, zedník tajemství prozradil ženám u kašny. Tak šlo tajemství dále, až se dostalo ke Skřivánkovi, místnímu zpěvákovi, který o tajemství složil píseň na jarmark. Ve druhém dějství se Kalina chystá na Bezděz, aby poklad vykopal. Mezitím, co čekal na temnotu, usnul. Zdá se mu sen o fráteru Barnabáši i o podzemních běsech, které ho svádějí v moc zlých duchů. Probudil ho mariánský zpěv, pomodlil se. Objevili se Blaženka s Vítem, který se chce ucházet o její ruku. V tom se objevil Bonifác, který na ně přivedl oba otce, Rozu a celé procesí. Vít se nenechal zastrašit a prohlásil, že nechce věno, ale Blaženku za každou cenu. Vít přesvědčil Rozu, že Blaženku opravdu miluje. Bonifác vyznal lásku Roze. V tom přišel Kalina a čte nebožtíkův list a dal se do kopání. Vstoupil do temného otvoru. Roza ho varovala, ale než aby se Kalina vrátil k Roze chudý, raději dá svou duši v sázku. Ve třetím dějství Roza utišovala Blaženku a domlouvala Malinovi, proč kazí štěstí mladých lidí. Malina pravil, že by jim nebránil, kdyby Kalina sám přišel a za syna svého začal prosit. V Malinově světnici se za pecí ozvalo temné bušení, kterého se Skřivánek leknul a začal zpívat píseň o veselém fráteru Barnabáši. V tom se ozvou děsivé rány. Všichni utekli, louče zhasly a Roza zůstala sama. Malá dvířka vedle pece se rozletí a s motykou v ruce si přišel Kalina pro své štěstí, pro svůj poklad – to bylo tajemství nebožtíka frátera. Chtěl, aby vzdorovitý Kalina poklad hledal a lásku Rozinu nalezl. Tak přišel Kalina do Malinova domu a prosil o Blaženku za syna. Mezi Rozou a Kalinou tak vítězí stará láska.

135

Na libretu Krásnohorská spolupracovala s Bedřichem Smetanou, který ponechal volbu tématu na ní. Smetana měl zprvu k názvu výhradu, zdál se mu příliš vážný pro komickou operu. Uvedení na jeviště se neobešlo bez tahanic s divadelním družstvem. Ještě před uvedením Tajemství Smetana prosadil, aby právo vytištění libreta nemělo ředitelství divadla, ale sama Krásnohorská. Premiéra se konala v září roku 1878 v Novém českém divadle, které stálo v místech dnešního Národního muzea. Děj vytěžila Krásnohorská ze života venkovanů. Ústředním problémem se stala historie nepřátelství dvou rodin, za kterým se skrývá ‚stará láska‘. Libreto je prodchnuto moudrou a hlubokou symbolickou myšlenkou, že největším pokladem není bohatství, ale opravdový lidský cit. Jako dík za Tajemství věnoval Smetana Krásnohorské stříbrný kávový servis, zdobený vytapetovanými názvy jejich společných dvou oper – Hubička a Tajemství. Vydání: 1904, 1922, 1927, 1941. šami KRÁSNOHORSKÁ, Eliška: VLAŠTOVIČKY 1883 Národní duch prosvítá z její romanticky pojaté epické poezie. Hlavní hrdinka Jitka se provdá za Bohdana. Matka jí předává věno do truhlice, poté se s dcerou loučí. Bohdan se Jitky ptá, co to bylo za muže, s kterým se nedávno viděla, a líbal jí ruce (nejdříve je viděl vzadu za chrámem, poté je sledoval za zdí na hřbitově a pak Jitka spolu s neznámým mužem odešli na louku pod strom, kde se Jitka s Bohdanem poprvé políbili; Jitka Bohdanovi slíbila, že mu vše řekne po svatbě). Jitka mu tedy prozrazuje, že neznámému cizinci se velmi líbilo, jak krásně zpívá a lákal jí k odchodu do ciziny. Jitce se to ale nezdálo a řekla mu, že své štěstí má doma a nikam neodejde. Ještě ani nedomluvila a Bohdan jí políbil. Nemohl se vůbec dočkat, až svou milou přiveze do jejich nového domu. Nechtěl, aby někdo věděl, že se oženil a tak Jitce řekl, že přijedou zadní cestou a do domu se dostanou zadními dveřmi. Jitce se to nelíbilo, ale souhlasila. Přijeli ke svému domu, Bohdan pro ni udělal krásnou zahrádku, kde kvetlo mnoho květin, a pod stromem byla vyrobená lavička. Chtěli vstoupit do domu, okolo dveří rostla réva a Jitka si všimla hnízda, které si v ní udělaly vlaštovičky. Protože je pověrčivá a věří, že právě ony přinášejí do rodin štěstí, nesmí se s ještě nedostavěným hnízdem nic stát. Bohdan proto

odjíždí pro kováře. Mezitím k domu přichází žena s dítětem v ruce a ptá se, zda zde bydlí hospodář Bohdan. Jitce je dítě povědomé, ženě odpoví, že bydlí zde a ona je jeho novomanželka. Ženě se udělá zle a tak jí Jitka i s dítětem posadí na lavičku. Jitce neznámá řekne, že nemluvně je Bohdanovo. Jitka je v šoku, žena mezitím odejde. Bohdan se i s kovářem vrací, ten odstraní mříže z okna a Bohdan se už může dostat do domu. Volá Jitku, ať se jde na svůj nový domov podívat, ta stojí venku před domem, podá Bohdanovi jeho dítě a odejde. Bohdan se na své dítě kouká a po chvíli vyběhne za Jitkou. Jitka však odchází pryč, jako nesvolila ke zničení domova vlaštovek, tak nedovolí zničení života neznámé ženy a jejího dítěte, i když to znamená konec jejího štěstí. Muž volá, ale ona se již neozve a tak se Bohdan vrací domů. Uvědomuje si, že nechal dítě samotné, přijde znovu k oknu a vidí svou bývalou milenku i se spícím dítětem v náručí. Křik dítěte ji totiž přivolal. Když v letech 1854-1867 bydlela Krásnohorská ve Spálené ulici, každé jaro se k nim přistěhovaly vlaštovky. Hnízdily u stropu schodů na půdu. Všichni z nich měli velikou radost, hlavně když vlaštovky učily svá mláďata létat. Zle bylo, když se vlaštovky jednoho jara rozhodly usídlit někde jinde – ne na stěně, ale přímo na okraji půdních dveří. Každým otevřením se mohlo hnízdo shodit. Chtěli tedy docílit toho, aby své hnízdo nedostavěly a tak brali všechen jejich materiál a dávali spolu s hlínou a hadříky na místo staré. Vlaštovky ale chtěly hnízdit na dveřích, a když jim v tom bránili, rozhněvaly se, odletěly a už se k nim nikdy nevrátily. Po letech bydlel v jejich bytě spisovatelčin bratr Jindřich, když odjel na dovolenou, chtěla mu Krásnohorská uklidit a vymalovat. Zpozorovala, že vlaštovčí párek si umístil hnízdo na drát zvonce. Vlaštovka už seděla na vajíčkách a tak Krásnohorská zavázala zvonidlo a čekala na malíře, aby hnízdo nikdo neshodil, než vlaštovčí mláďata vyletí. Malíř se Krásnohorské smál, a vypravoval jí, že jeden starší pár si kvůli vlaštovkám nechal udělat do plotu díru, jen aby uchránil hnízdo. Autorka příběh vyprávěla slečně Lauermannové. Přítelkyně jí vyprávěla příběh, kdy nebylo zahubeno vlaštovčí hnízdo, ale lidské. Vlaštovičky jsou tedy založené na skutečné události, která je doplněná smyšleným tragickým konfliktem. Tento prostý děj zveršovala pro „Poetické besedy“, redaktorem byl tehdy Jan Neruda. Vydání: 1883. dej

136

L

idový svět a domov

negramotnost jako zasvěcení ctnosti – polní práce – archaická řemesla – dědění vztahů a majetku – spjatost s lokalitou – přežívání dějinných a konfesních tradic cyklický rok přírodní a slavený rok církevní: zimní slunovrat – narození Krista (potřeba lásky mezi lidmi); štěpánský svátek (koleda, házení ovsa po knězi – jako kameny po mučedníku); Tři králové (jezuitské hry); hromnice (2. 2., pověry proti neštěstí); masopust (čas odpočinku, hojnosti a veselí); popeleční středa (začátek půstu – ztenčení zásob na konci zimy); předjarní svátky (Matěj a Řehoř – zahájení prací, koleda žáků); postní neděle před Velikonocemi (vynášení smrti); Velikonoce (zelený čtvrtek – velký pátek – bílá sobota); svatý Jiří; Filipojakubská noc; svátek Jana Nepomuckého; letnice – svatodušní svátky; čištění studánek a stavění májů; svatojánské ohně (letní slunovrat na Jana Křtitele, 24. 6.); žně a dožínky; posvícení; pouť (patron místního kostela) – konec hospodářského roku – sv. Václav a sv. Havel (dny odevzdání daně)

ᴥᴥᴥ

LANGER, Josef Jaroslav: ČESKÉ KRAKOVÁČKY 1835 Krátké osmiřádkové melodické básně, většinou milostné, inspirované lidovou poezií. Autor jako lyrický subjekt ve svých verších přibližuje svoje nitro, prostřednictvím popisu krajiny kolem sebe vyjevuje citové prožitky. Dává rovněž jasně najevo lásku a vnímavost vůči přírodním scenériím; toto zaujetí je poté střídáno láskou k ženě. Básník je nešťastný, jelikož jeho touha není naplněna; je sám. V této opuštěnosti pak reflektuje rodné místo, Bohdaneč u Pardubic. Tak poukazuje na konkrétní společnost, jak dokáže být vůči senzitivnímu jednotlivci-

opuštěnci krutá, cynická a podlá (Smutno je tu, smutno). Zmiňuje se o jakési Rybářce, která představuje jeho lásku, vytoužený milostný ideál. Již na ni nemyslím, již si jí nevšímám, ale ve snu ve snu, přece ji objímám – můžeme chápat jako otevřené vyznání srdce. City chované k této ženě jsou velice silné, intenzivně prožívané (Pro mne peklo všude, kde nevidím tebe, Žádné nerovná se; s jinou nechci žíti, Kde se zlato svítí, S tebou, dívko, ale, Ve chaloupce malé.) – z těchto veršů vyplývá básníkova touha po klidném životě v ústraní po boku milované bytosti. Láska je jedinou možností seberealizace básníka, přesto však je nedostupná („duši mám v cizině a doma jenom tělo“). Se svým žalem se obrací k Bohu a doufá, že mu pomůže. V závěru sbírky se dozvídáme o smrti Rybářky. Lyrický mluvčí nám toto úmrtí zobrazuje metaforicky („že se mně, ach, že se má milá provdala, provdala, provdala, smutnou svatbu měla, v chladné ruce křížek, růže vůkol čela“), kde smrt připodobňuje k věčnému sňatku. Básně autor tvořil na tanečních zábavách, kde se tančil polský tanec krakováček (název odvozen od města Krakov). České krakováčky vznikaly v Bohdanči, v básníkově rodišti, kam byl Langer nucen odejít z Prahy na nátlak svého otce, bohdanečského městského důchodního, důvodem odchodu byla i nemožnost další redaktorské práce po skandálu kolem zveřejnění jeho cenzurou zabavené básně České lesy. Do sbírky zařadil Langer, krom svých 50 původních skladeb, 6 krakováčků převzatých z Čelakovského Slovanských národních písní. Se značným odstupem od doby vzniku vyšel Langerův kratší, převážně elegicky laděný cyklus krakováčků Hraběnce na památku (1844), kde také vzpomíná na ztracenou lásku. Milostné poblouznění nakonec básníka přivádí na pokraj sil: ve vynuceném ústraní své domoviny propadá duševní chorobě. Přestože Langer nebyl tak silnou uměleckou osobností, aby vytvořil poezii nového typu, přece zřetelně anticipoval novou etapu vztahů české poezie k lidové slovesnosti (Havlíček, K. J. Erben, májovci) a negoval vyprázdněný ohlasový rámec. Vydání: 1946, 1957 (in: Bodláčí a růže). lek LINDA, Josef: ZÁŘE NAD POHANSTVEM NEBO VÁCLAV A BOLESLAV 1818 První originální dílo české obrozenecké prózy – sedm kapitol čítající pokus o historický román.

137

Vyobrazení z dávnověkosti vlastenecké je zasazeno do 10. století. Hlavním motivem je boj mezi křesťanstvím a pohanstvím na území Čech. V úvodu je popisován obřad uctívání boha Svantovíta, příchod velkých slovanských rodů na posvátné místo a obětování. Rodina Chasoně, Ratibora, Vesmíra a Horboje zpívají oslavné písně, tančí a vychutnávají si veselí, děkují bohům za dary přírody a za spokojený život, který probíhá v souladu s přírodou a tradicemi zachovanými již od dob příchodu praotce Čecha na toto území. Chasoň vypráví o počátcích života Slovanů v této zemi – hovoří o Čechovi, o Krokových dcerách a jejich osudech, o Přemyslu Oráči, o dívčí válce, a volně přechází k vypravování o panovnících posledních let, Bořivojovi, Vratislavovi a Václavovi. Dále je líčen rozmach křesťanství, zejména v okolí Vyšehradu, kde panuje kníže Václav, jenž je plně oddán křesťanskému kultu. Na svou víru obrací několik soukmenovců. Mezi jeho odpůrce však patří i Václavova vlastní matka Drahomíra a bratr Boleslav. Boleslav je veden vlasteneckým zápalem, který mu jako Slovanovi přikazuje jednat proti ohrožování kultu otců, jež přichází z ciziny v podobě nového náboženství. Jeden z kněží vyřkne proroctví, že Václav bude Boleslavem zabit. Václav, neustále na toto proroctví upozorňován, nadále věří v dobrotu a lásku svého bratra. Kníže Václav byl pozván na oslavu narození Boleslavova syna. Neváhá a svému bratrovi jede blahopřát. Na Boleslava jeho okolím naléhá, aby vraždou knížete zachránil svůj národ před zkázou, která bude důsledkem hněvu zneuctěných pohanských bohů. Po velkém duševním zápase tento čin vykoná; zabíjí bratra v noci před vchodem do kostela. Záhy si začíná uvědomovat hrůznost svého skutku, propadá zoufalství, ze kterého mu pomáhá až křesťanský kněz, který přivádí nového knížete k víře v jediného boha – boha křesťanského. Inspirován pravděpodobně Chateaubriandovými Mučedníky, pokusil se Linda uvést v život preromantickou evokaci starých časů. Záře nad pohanstvem je příkladem rozmachu literární tvorby v období národního obrození. Objevují se zde preromantické prvky jako citovost ve vlastenectví, idealizující vztah k národní minulosti, zjemnění vnímání přírody i neortodoxní rousseauovský obraz všudypřítomného boha. Pojem „záře“ v názvu díla představuje křesťanství („Záře!“ zvolal blažený Václav, „záře sešla s výše nebes a rozehnala temnoty; veškeren národ vidí pravého osvíceného Boha a vidí cestu k němu!“). V dialektickém protikladu jsou zde líčeny dvě velké dějinné síly, pohanství a křesťanství. U

křesťanství Linda zdůrazňuje vysokou morální stránku a lásku k bližnímu. Pohanství je zde líčeno jako lidové veselí, vřelé vlastenectví, úcta ke stáří a tradici. Záře je koncipována jako básnická próza a dějový prvek je zde potlačen. Dominantní tematickou složku zde tvoří popisné pasáže bohaté na epiteta a přirovnání. Typickým prvkem textu je zvukomalebnost, vytvářená opakováním výrazů a jejich stupňováním. Účinnost je závislá na rozvržení slabik přízvučných a nepřízvučných a intonačních celků. Linda sleduje Jungmannovy požadavky a vytváří nový patetický sloh zaměřený k jazykové stránce celého projevu. Dílo nebylo zpočátku veřejností zcela přijato, bylo zastíněno významnější literárními událostmi, především „nálezem“ Rukopisů. Význam Záře nad pohanstvem byl uznán až na počátku 20. století, v souvislosti s vyvrcholením sporu o pravost Rukopisů. Toto dílo ale ovlivnilo tvorbu např. V. K. Klicpery nebo J. K. Tyla. Vydání: 1924, 1947, 2011 (in: Staré a nové světy). pii LOOS, Jan Karel: ČESKÁ OPERA O KOMÍNKU ZEDNÍKY LAŠKOVNĚ NAKŘIVO POSTAVENÉM Opera bohemica de camino a cementariis luride aedificata 1768 Příklad české lidové tvořivosti, která posvém zpracovává inspiraci z italské komické opery. Hříčka s podtitulem Souboj pantátův se zedníky má čtyři účinkující: Maurius (zedník) – Cementarius (zednický pomocník) – Dominus (pantáta) – Puela (hospodyně). Na statku pantáty spadl komín, zedník a jeho pomocník se ochotně nabídnou vystavět jiný a dílo je ujednáno. Lenivý a prohnaný zedníkův pomocník svede svého mistra k lajdácké práci – uplácají komín z obyčejné hlíny, bez cihel a vápna („jak špatné dílo děláme, když špatné materie máme“). Tak to odbytá práce však nebude mít dlouhého trvání, komín se začíná naklánět a tak mistr posílá učedníka pro plat. Důvěřivý sedlák pomocníkovi vyplatí peníze, o které je požádán. Jakmile zedník uvidí plat, přestane komín podpírat a spolu s učedníkem se chce vytratit, dřív než se komín dočista skácí („zatím se měj dobře, můj komínku, jenom dnes o sobě nečiň zmínku“). Když přijde majitel statku na obhlídku, komín se před jeho očima zřítí. Nakvašená hospodyně volá řemeslníky k odpovědnosti, ale ti se jen vymlouvají. Sedlák se zprvu hněvá, pak lamentuje, ale když se mu nekalí pracanti nabídnou drze znovu k službám, odmítne a komín

138

spolu s hospodyní postaví sám („komín sem, komín tam, sám si jeden udělám“). Dílo tuchoměřického kantora Loose bylo příležitostným kusem pro lidové hráče a zpěváky, vybočovalo docela z duchovní hudby, kterou byl nucen komponovat pro běžný chod kúru. Naivností zpracování jeví toto hudebnědramatické dílko souvislost s tradičním lidovým zpěvem a tancem (finální árie odpovídá písni Když jsem chodil do školy), avšak důraz na virtuozitu i italský název českého textu odkazuje k opeře buffa. Zápletka postavená na několika postavách ze středních vrstev má přímou souvislost se zahraničními i domácími vzory (evropsky proslulá Serva padrona od Pergolesiho, lokálně významná Pimpinone od Telemanna, Bumbálka a Hajdalák F. V. Míči). Text je protkán dobově aktuálním humorem: zesměšňuje vlastnosti prostých hrdinů, zaznívá zde však i typický podtón osvícenské ironie („však jsme také z hlíny pošli, přece k velkým věkům došli“). Loos si získal pozornost muzikologů a historiků v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o lidovou tvorbu a tzv. hanáckou operu (zastoupenou skladatelem Plumlovským a jeho Landeborgem). Asi nejvíce však hudební miniaturu proslavilo animované zpracování z roku 1968 (Stanislava a Pavel Procházkovi). Vydání: 1958 (in: Dějiny české hudby v příkladech). kra LUDVÍK, Josef Myslimír: MYSLIMÍR, PO HORÁCH KRKONOŠSKÝCH PUTUJÍCÍ 1824 První česky psaný cestopis Krkonoš a jeden z prvních pokusů o počeštění převážně německého pomístního názvosloví v Krkonoších. Sám autor svou pouť do hor Krkonošských nazývá „poutí na místo posvátné i rozkošné, ducha i smysly zajímající.“ Hory Krkonošské jmenuje „Chrámem přírody slavné“ či „Chrámem velikosti“. Popisuje zde svou cestu, na začátku se čtenář dovídá, proč, kdy a s kým vycestoval. Josef Myslímir Ludvík se putoval se svým přítelem, akademickým malířem Josefem K. Detailně zde popisuje jména vesniček a měst, kterými procházeli, popisuje zajímavosti toho kterého místa, kulturní památky, hospodářské objekty, dílny, přádelny, železnice. Autor dále zmiňuje povětrnostní podmínky, počasí, teplotu, přírodní podmínky, původ zajímavých přírodních úkazů. U některých měst blíže udává i jejich historii (např. Teplice – „Původ i jméno své vzaly od teplých

pramenů (vřídel), které již na začátku 12tého století vynalezeny býti měly; aspoň za času vévody Boleslava Krispusa roku 1275. Vřídlo se prejští ze skály, pod níž se voda v rybníček sbíhá ke koupání. Od r. 1771 dává se voda také k pití.“) Cestu zaznamenává autor chronologicky v závislosti na čase a místě. Přesně udává, kolik bylo hodin, když se vydali na další úsek, v kolik hodin došli na místo, kdy pokračovali ve své pouti. Obraz vlastenectví nalézáme u poznámek, v jakých knihovnách nachází české knihy, či ve zmínkách o setkání s vlastenci. Nápadité líčení přírody se zde prolíná s citovými dojmy z pozorované krajiny. Autor klade důraz na kontrast idylických partiií (romantické, poklidné, harmonické krajiny zaplněné mírumilovným životem lidí v práci) s temnými částmi (tajemné, neklidné, nebezpečné krajiny). Jedná se o zpracování krkonošské cesty Josefa Mylímira Ludvíka, kterou autor zahájil v srpnu 1823. Text otiskl časopis Čechoslav, v čísle 27. – 30., ve dnech 3. – 24. 7. 1824. Dochází zde k míšení stylových i žánrových forem uvnitř jednoho díla. Text obsahuje drobné příhody na cestě, charakteristiky vystupujících, lyrický popis krajiny, básně převážně lyrického obsahu, poučení, reflexe. Můžeme Ludvíkovo vyprávění řadit k preromantismu díky vypravěčovu zájmu o památky jako o symboly uplývajícího času. Rozsahem jde o Ludvíkovo největší dílo, popisuje zde výlučně českou krajinu. Tímto cestopisem Ludvík navázal na M. Z. Poláka. Stejně jako Polák zde cestopisné informace podává básnickou prózou; v místech nejvyššího vzrušení přechází k veršům. Příspěvek inspiroval celou řadu dalších buditelů, kteří začali popisovat své zážitky při objevování krás Čechy a Moravy, např. i Michala Siloráda Patrčku k napsání díla O krkonošských horách. Vydání: 1824, 2014 (on-line). šiz

139