1
2
Andrea Fischerová Dům v Orionu Eroika
3
4
Andrea Fischerová Dům v Orionu
Eroika 5
© Andrea Fischerová, 2012 © Eroika, 2012 ISBN 978-80-87409-17-6
6
Vyvlékla drátěnou kličku, která spojovala branku se sloupkem plotu. Branka okamžitě povolila a zastavila se o neposekanou trávu vyrůstající ze spár cesty z temně červených cihel. Silou se do ní opřela a vešla do zahrady. Zahradou se vlnily vlčí máky a heřmánek, chrpy, kopretiny, široké listy konvalinek a zdivočelé pomněnky. Pampelišky právě odkvétaly a pivoňky měly nalitá poupata. Levandule podél celého plotu a přední části domu se začínaly barvit do fialového odstínu a zahlcovat vzduch svou vůní. V trávě bylo možné vytušit ohraničení květinových nebo zeleninových záhonů, ale všechno bylo prorostlé břečťanovými listy lesknoucími se v dopoledním slunci. Pohybovala se pomalu a tiše, jako by ji mohl někdo zahlédnout nebo zaslechnout a vyhnat z místa, které plot i přes očividně dlouholetou nepřítomnost majitelů stále ochraňoval jako soukromý majetek. „Potichoučku, musíme být jako myšky.“ Dcera šla těsně za ní a nepouštěla její ruku. Dívala se dolů, bosé nohy v žlutých sandálech sledovaly vyšlapanou stopu v trávě, kterou zanechala její matka. „Jato myšty,“ opakovala šeptem po ní a jejich ruce do sebe byly pevně zaklíněny. Šly podél domu vysokou trávou. Dům byl v těchto místech zakrytý keři odkvetlých šeříků a na druhé straně místo plotu bujely plané růže. Znetvořený strom v rohu zahrady se červenal zralými třešněmi. Když došly na úroveň zadní části domu, dcera její ruku pustila a rozběhla se. V prostoru otevřené louky ji opustila opatrnost a její hlas zesílil. „Mami, tady, detu, jadoa,“ zavolala nadšeně a brala matce z rukou deku, kterou si sem nosily. „Jadoa, podívej,“ volala a smála se a poklekla ke keříčkům lesních jahod. Jistými pohyby je trhala. Opatrně, aby je nepomačkala, aby si neušpinila ruce a letní šatičky, opatrně trhala jednu jahodu za druhou, zatímco matka rozprostřela deku přes vysokou trávu a usadila se na ní. Pozorovala svou dceru a na chvíli i zavřela oči. Matka se jmenovala Kateřina, dcera také, ale všichni jí říkali Kačenko. 7
Od té doby, co se přestěhovali do třípokojového bytu v novém činžáku o dvě ulice dál, sem chodily nejméně jednou týdně. Nové bydliště nemělo hřiště a v bezprostředním sousedství nebydlely žádné děti, a tak Kateřina vymyslela tato dopolední dobrodružství v zahradě domu, ve kterém nikdo nebydlel. Nikdy se tady s nikým nepotkaly, zahrada divočela a ztrácela veškerou kultivovanost. Kateřina byla zvyklá být se svou dcerou sama. Odpoledne jezdívala za kamarádkami a jejich dětmi, ale byly to spíš povrchní známosti. Dopoledne patřila jen jí a Kačence. V Liberci bydlela už téměř čtyři roky, a přesto se jí nepodařilo se s někým opravdu sblížit. Vzpomínala na Martu, na svou přítelkyni z dětství a ze střední školy. Byly si tak blízké. Nezbývalo jim než si bezprostřední blízkost přátelství nahrazovat dlouhými telefonáty jednou za týden. Ležela na dece a pohledem přejížděla po fasádě domu, ze kterého byla ze zadní části zahrady vidět velká terasa v přízemí, malý balkon v prvním patře a několik oken. Karyatida ve splývavých šatech držící svou hlavou balkon jako nebesa, řecké vázy na zábradlí, pravidelné oblouky, motivy květin. Okna byla zanesená prachem, bez záclon a závěsů, barva se olupovala a padala pod dům do vysoké trávy, stejně jako kusy omítky a cihel. Nikdo v domě nebydlel, a dům chátral. Ležela na dece a vnímala přítomnost své dcery, která tichým lá lá lá lá doprovázela trhání jahod. Do kelímku od jogurtu soustředěně dávala jahody, které ještě nesnědla, a sbírala také sedmikrásky a modré okvětní lístky bouřek. Vstávala od kelímku a zase se k němu vracela a pokaždé do něj něco položila. Kateřina měla zavřené oči a potom je zase otevřela. Bezmyšlenkovitě si prohlížela fasádu domu, když vtom si najednou uvědomila, že se dívá do něčí tváře, bledé a strnulé tváře, jejíž oči shlížely přímo k nim dolů do zahrady. Kateřina si nejdřív nebyla jistá, jestli to není odraz sochy nebo nějakého ornamentu, když se ale tvář pohnula a zmizela za zdí vedle okna, věděla jasně, že v domě někdo je. Byl to jen moment, krátký a dlouhý zároveň, ale v Kateřině okamžitě vyvolal 8
ochranářský pud. Ještě jednou se podívala do okna a do dalších oken. Vstala, sbalila deku a hračky naházela do proutěného košíku. Srdce jí divoce bušilo. „Kačenko, už půjdeme, pomalu a potichoučku,“ řekla naléhavě své dceři, která musela z jejího hlasu poznat, že není všechno úplně v pořádku, protože k ní vzhlédla a v očích měla strach. „Ano, ano,“ odpověděla a začala se natahovat po matčině ruce. Okamžitě se spolu vydaly zpět směrem k brance. Nešly pomalu, šly rychle, a znovu spolu promluvily až na chodníku, když Kateřina navlékla drátěnou kličku na sloupek plotu. „Jadoa, dobrá jadoa, mňam,“ broukala si Kačenka nad kelímkem nasbíraných jahod a očividně zapomněla na tón matčina hlasu, který ji před chvílí tak postrašil. Kateřina však zapomenout nemohla.
w
w
w
Byl to muž, nebo žena? Byl to mladý, nebo starý člověk? Byl živý, nebo mrtvý? Opravdu ji napadlo, že to byla neživá bytost, tak bledá a strnulá ta tvář byla. Tak neživě působila. Sama se podivila tomu, že ji něco takového vůbec napadlo, protože se považovala za racionálního člověka, který nevěří ani v posmrtný život podle křesťanského plánu. Když večer ukládala Kačenku do postýlky, když ji držela za ruku a čekala, až usne, snažila se připomenout si rysy té tváře. Věděla, že v tom domě nikdo nebydlí, a samozřejmě věděla, že v něm jednou, kdysi dávno někdo bydlel.
w
w
w
Když vyvlékla drátěnou kličku ze sloupku plotu, začala tentokrát vidět věci, kterých si předtím nevšimla. Byla tak přesvědčená o tom, že dům je opuštěný, že přehlédla nenápadné náznaky něčí přítomnosti. Někdo byl v zahradě před nimi nebo po nich. Nebo s nimi. Tráva byla slehlá na jiných místech, než kudy chodila Kateřina se svou dcerou. Třešně byly otrhané do výše natažené ruky. V trávě někdo ztratil kapesník. Kateřina 9
ho zvedla a zběžně si prohlédla iniciály vyšité stříbrnou nití, prsty přejížděla po jednoduchém lemování ve tvaru vln. Písmena vypadala jako velké W a vykroužené L. Nebo z obrácené perspektivy jako vykroužené J a velké M? Se samozřejmostí, která ji samotnou překvapila, zastrčila kapesník do kapsy sukně. Vykročila do míst, kde se svou dcerou nikdy nebyla, až dozadu za louku k vysokému živému plotu z rododendronů. Zahrada domu se totiž opravdu proměnila v louku plnou lučních květů a trav. Nekultivovaná, divoká, nešlechtěná louka s barevnými kvítky. O to víc se Kateřina podivila, když objevila upravený záhon s řádky mrkví, kedluben, fazolí a salátu. Byl v nejodlehlejším rohu zahrady, schovaný a oddělený od louky podlouhlým altánem z přelomu století. Altán byl obrostlý keři šeříku, v kovových prutech rozpoznávala stejné motivy květin jako na domě. Našla zde nedopalky cigaret a zmuchlaný kus novin se včerejším datem. Někdo v tomto místě dokonce sestříhal odkvetlé laty šeříků. Proč by někdo něco takového dělal? Pomalu se otočila směrem k domu. Byl naprostý klid, letní večer, ticho. Dlouho tam tak stála. Dívala se z jednoho okna do druhého. Čekala. Čekala na tvář, kterou ten den dopoledne zahlédla. Cítila nervozitu, netrpělivost a napětí, ale neměla strach. V prostoru zahrady si připadala v bezpečí. Dlouho se dívala do okna, z něhož na ni ta tvář shlížela. Začalo se stmívat. A potom jako by k ní ten dům promluvil. Zaslechla bouchnutí dveří a kroky v podpatcích na kamenné podlaze. Dokonce jako by slyšela hlasy, jeden mužský a jeden ženský. Mluvily vzrušeně, o něčem diskutovaly, chvílemi mluvily zároveň, rozhovor byl zakončen krátkým ženským monologem bez odpovědi. Potom zase bouchnutí dveří. Zdálo se jí, že poznává Griegův klavírní koncert a moll. Mohutné, podmanivé, táhle plynoucí tóny. Klavír právě vystřídal violoncello a rozehrál ústřední motiv. Bylo to jen pár taktů, než se jehla gramofonu zadrhla o desku. Kateřina si přitiskla dlaně na uši, protože ten zvuk byl ostrý, kousavě drásavý. A ticho. Naprosté ticho. V domě se zase nic nehýbalo, okna zůstala prázdná, zvuky se 10
ztratily tak náhle, jak se v tom letním večeru zjevily. Celé to trvalo sotva minutu. Kateřině přeběhl mráz po zádech. Podívala se na hodinky a zjistila, že už je skoro devět. Za hodinu chtěla její paní na hlídání odejít domů. Rychle došla k místu, kde Kačenka trhala jahody, a vzala panenku, kterou tady dopoledne zapomněly a která tam pořád ještě ležela. Když se z chodníku ještě jednou podívala směrem k domu, zdálo se jí, že v jednom z oken nahoře pod střechou vidí světlo. Slabé a roztřesené světlo svíčky. Potom světlo zhaslo a dům upadl do temnoty.
w
w
w
„Dy se vlátíš?“ Kačenka svírala telefon a mluvila se svým tátou. Každý večer, když nebyl doma, mu před spaním telefonovaly, a tak uměla telefonovat a hlasu ze stříbrného sluchátka dobře rozuměla. Moc toho nenamluvila, spíš se jen usmívala. Mluvil hlavně on. Pokaždé jí vyprávěl o svém dnu jako o příběhu z pohádky a ona poslouchala. Když se zeptala, kdy se vrátí, byl to signál, že ji už telefonování nebaví a že už chce jít spát. Tu otázku uměla vyslovit ještě dřív, než se naučila pojmenovat části těla, druhy jídel a různá oblečení. Podala telefon Kateřině, usadila se jí na klín a začala svlékat plyšovou kočku, které Kateřina ušila halenku a kalhoty. Kačenčinu ponožku používaly jako čepičku. „Kdy se vrátíš?“ zeptala se i Kateřina, ačkoli věděla, co jí odpoví. O včerejším podivném setkání v zahradě cizího domu se Hynkovi nezmínila. Vlastně ani nevěděl, že tam někdy chodívají. Když se v pátek v noci vracel na víkendy domů, podnikali celodenní výlety do okolí a snažili se trávit co nejvíc času společně. V pondělí ráno zase odjížděl. Na povídání o detailech ze všedního dne nebyl čas. Kateřina však byla rozhodnutá, že Hynkovi o té tváři za oknem poví, až se vrátí. Rozloučili se s tím, že se druhý den v noci uvidí, a když Kačenka usnula, Kateřina zasedla ke svému psacímu stolu. Pracovala v noci pro literární časopis. Redigovala texty a po e-mailu vedla rozhovory s literárními osobnostmi. Potom je 11
krátila, diskutovala o nich po telefonu s kolegou a nemusela kvůli práci téměř vycházet z domu. Zvykla si spát pět hodin denně. Sáhla po první knize na poličce, kam odkládala ty, které zrovna četla nebo chtěla číst. První kniha z patnáctisvazkového souboru sebraných děl. A nějaké další knihy napsané na psacím stroji na průsvitném papíře a svázané do černých desek. To, co se jí stalo při snaze začít poslední z rozhovorů, ještě nezažila. „Znáte mé dílo?“ zeptal se jí Autor, když se s ním poprvé setkala v kavárně Pošta naproti divadlu, zatímco Kačenka spala v kočárku. Rozhovor s tímto Autorem chtěla udělat klasickým způsobem, ne po e-mailu. Chtěla ho vidět a poznat. Neodmítl ji, jako doposud odmítal jiné časopisy. Doposud se nikomu nepodařilo udělat s ním rozhovor. Byla to pro Kateřinu velká šance. Nechtěla to pokazit. Věděla, že má hodinu čas, než se dcera probudí. „Samozřejmě,“ odpověděla okamžitě, i když z jeho beletrie znala jen dva romány a jednu básnickou sbírku. Většinou to pro její otázky stačilo. Autor se trochu nedůvěřivě podíval směrem ke kočárku odstavenému kousek od nich vedle prázdného stolu, ale možná si to Kateřina jen namlouvala. „Četla jste všechno, co jsem napsal?“ Soustředěně sledoval její tvář. Než mu stačila odpovědět, řekl, že si myslí, že všechno jistě nečetla, a že k rozhovoru svolí jedině pod tou podmínkou, že si přečte celé jeho dílo. Sehnul se pod stůl a k nohám jí přisunul dvě žluté plátěné tašky. Překvapeně rozevřela vytahaná ucha. Tašky byly plné knih. Chvíli nevěděla, jestli mu má říct, že si zamilovala jeho Ulici jinotajů a že zpaměti umí polovinu básní ze Zapomnění. Nakonec neřekla vůbec nic. Autor zamával na obsluhu a rychle zaplatil za ně za oba. Když se zvedal, řekl, ať se mu ozve, až bude hotová. „Hotová s čím?“ zeptala se udiveně. „Až budete hotová s četbou,“ řekl téměř pobaveně. „Až přečtete všechno, co jsem napsal.“ Seděla tam po celou dobu, co Kačenka spala. Na knihy se ani nepodívala, jen sledovala ty dva látkové balíky u svých 12
nohou. Přemýšlela, jestli nemá rozhovor zrušit. Zvažovala, co by to znamenalo pro ni, pro časopis, pro Autora. Autor byl velmi známý, to ano, ale nikdy nebyl populární literární celebrita. Jeho knihy se staly nezpochybnitelnou součástí literárního kánonu. Dostala za úkol, aby ho našla, aby ho zkontaktovala, aby ho předvedla veřejnosti v autentickém rozhovoru. Až doteď všechno skvěle klapalo. Na popel tě spálím / jako když pálím rukopis / vyhmataný do tvých zad. V poezii z mladých let byla zašifrovaná obava z budoucího čtenářského nepochopení. Tenkrát to však bylo vnímáno jako atraktivní kacířství nadaného básníka. Psal čtyřicet pět let, z poezie přestoupil na romány a novely, a čtenáři ho četli s nejednoznačnými pocity. Nemilovali ho a nehltali jeho knihy, a přesto si udržoval jejich zájem jako žijící klasik. Naskládala knihy pod kočárek, zbytek si dala do batohu. Rozhodla se, že rozhovor nezruší. Večer zavolala do redakce a odevzdání rozhovoru odložila o měsíc.
w
w
w
Potřetí v tom týdnu vyvlékla drátěnou kličku ze sloupku plotu a vešla do zahrady. Narychlo zorganizovala hlídání pro spící Kačenku a vykradla se z domu. Rychle, ve staré kožené bundě, jen na hodinu, jak šeptem ujistila paní na hlídání, než za sebou tiše zaklapla dveře bytu. Setkání s Autorem jí nedávalo klid, stejně jako jí nedávala klid tvář za oknem a ty zvláštní zvuky z domu. Od určitého dne se nepoznávala. Sama nevěděla, kde se v ní ta zvědavost bere a kde se v ní bere odvaha znovu sem vstoupit, navíc v noci, navíc v mlze. Na město padla mlha jako z anglického románu. Rozklížila světlo pouličních lamp, zpomalila projíždějící auta, utlumila zvuky města, zvýraznila Kateřinin dech. Byla to mlha po deštivém letním předvečeru a mísila se s výpary z mokrých, horkých silnic. Dům tady stál ve své temnotě a opuštěnosti a tma propouštěla jen jeho siluetu. Jinak nebylo z ulice vidět vůbec nic. Kateřina zabrala za kliku hlavních dveří. Dveře nepovolily. Zkusila to znovu, silněji, ale dveře byly zamčené. 13
Klika byla zrezavělá a chladila. Plátky zoxidovaného kovu se jí nalepily na zpocenou ruku. Otřela ji do bundy, chvíli přemýšlela a potom se vydala do zadní části zahrady. Byla rozhodnutá, že se chce do domu podívat, a tak ji zamčené vstupní dveře nemohly odradit. Stála před prosklenými dveřmi na terasu a poslouchala. Dům byl tichý. Zkusila kliky obou dveří. I tady bylo zamčeno. Spojila dlaně a sepnula svaly v jedné paži. Loktem prorazila skleněnou tabulku. To proto si vzala koženou bundu. Aby se neporanila. Přesně tak si to představovala, když sem v té mlze přicházela. Představovala si, jak proráží tabulku skla loktem. Představovala si, že ve dveřích na terasu je zevnitř zastrčený klíč. Že do proraženého okna strčí ruku a že klíčem otočí a vejde do domu. Stála na terase a poslouchala. Ticho. U jejích nohou ležely střepy, opatrně přešlápla, sklo se pod její váhou dál drtilo. Strčila ruku do rámu s proraženým sklem. Nahmatala klíč. Otočila jím. Vešla do domu a pomalu za sebou zavřela. Teď, když se do domu skutečně dostala, neslyšela jen ticho, ale také bušení svého srdce. Rychlé a divoké jako podpatky na kamenné podlaze. Nadechla se a vydechla. Stála ve velkém prostoru a víc nedovedla určit. Z kapsy kalhot vyndala baterku. Prostor byl tak obrovský, že se světlo nedotýkalo stěn. Podlaha byla z šachovnicové dlažby. Bílá. Černá. Nebyl tady žádný nábytek, podlahu pokrývala jemná vrstva prachu, který se ve světle baterky vířil. Nebylo cítit vůbec žádnou vůni. Nebylo slyšet téměř nic. Jen to srdce. Kateřina se soustředila především na zvuky a na pohyb. Přejížděla světlem baterky po prostoru a čekala, co uvidí a co uslyší. Nic. Pomalu tápala v prostoru, až došla ke schodišti. Místnosti v přízemí ji nezajímaly, protože se chtěla dostat hlavně do prvního patra, k oknu do zahrady. Schody s vysokým stropem ji přivedly do menší chodby, na jejímž konci uviděla okno. Ne, to nebylo to okno. Po obou stranách chodby byly dvoje dveře. Kateřina se zorientovala a prstem strčila do dveří, které byly pootevřené. Okno z této místnosti vedlo do zahrady. Dveře trochu zavrzaly, potom jako by se o něco zastavily. Kateřininy 14
široce otevřené oči vnímaly každý detail. Nahlédla za dveře. Na zemi ležel velký kus něčeho látkového. Poklekla a rukou se té věci opatrně dotkla. Byl to tmavý sametový závěs. Vzhlédla. Nad oknem trčela ze zdi garnýž, jeden její úchyt byl vyrvaný ze zdi, někdo zatáhl za závěs, tyč povolila a závěs se svezl na zem. Jinak byl pokoj prázdný. Zabudované skříně. Otevřená dvířka. Prázdná ramínka. Velké zrcadlo. Byla to šatna. A když Kateřina přistoupila k balkonovému oknu, poznala, že musí do vedlejšího pokoje. Odtamtud se na ni ta tvář dívala. Dveře byly zavřené, ale nezamčené. Kateřina vzala za kliku, dveře sebou cukly a téměř vyskočily ze zárubně. Otevřely se s takovou prudkostí, že Kateřině klika vyklouzla z ruky. Zůstala stát, překvapeně sledovala, jak se před ní dveře samy otevírají, jak nehlučně rozrážejí vzduch, jak se s bouchnutím zastavují o zeď. A zase ticho. Vstoupila do místnosti, v níž stála velká postel se secesní konstrukcí zlatých nebes. Noční stolky. Toaletní stolek. Všechno v jednom stylu z počátku dvacátého století. V rohu místnosti dokonce objevila malou knihovnu. Poličky však byly prázdné a Kateřina se jen domnívala, že šlo o knihovnu. Podél dvou oken visely tmavé závěsy. Teprve teď si všimla, že ložnice byla se šatnou spojená dveřmi. Rychle pokoj přehlédla a přesunula se k oknům. To proto sem přišla. Byla to dvě okna stejně vysoká jako v předchozí místnosti a z jednoho z nich na ni shlížela ta tvář. Dalo se jimi vyjít na malý balkon. Jeho podlaha se drolila zchátralostí. Ano, odtud se na mě někdo díval, naše pohledy se na moment střetly, pomyslela si Kateřina. Proto se sem dnes nakonec vydala. Dívala se dolů do zahrady. Byla tma. Neviděla téměř nic. V šedočerných odstínech přesto vytušila místo, kde v zahradě rostly jahody, kam si s Kačenkou dávaly deku, kde ležela, když na ni ta tvář upřela svůj pohled, kde stála, když se dům v letním soumraku jakoby probudil a byl plný zvuků. Zvuky. Kateřina uslyšela kroky. Jen několik, jen pár kroků. Nad sebou. Z horního patra. V druhém patře někdo byl. Je tady někdo? Kateřina to skutečně zavolala. Několikrát. 15
Slyšíte mě? Je tady někdo? Bydlí tady někdo? Odpovědí jí bylo ticho, najednou neskutečné a hrané. Pohltilo zvuky i Kateřinin hlas. Vyšla z pokoje a rozhodla se jít dál nahoru. Nedovedla si to vysvětlit, ale nebála se. Když stoupala po schodech, znovu si zopakovala, že se nebojí o svůj život, že ji tady nemůže nic ohrozit, že nevěří na duchy, a jestli možná přece jen trochu ano, že z nich nemá strach. Našlapovala potichu, nebylo ji téměř slyšet, tím si byla jistá. Schody ji přivedly do dalšího patra, k dalším dveřím, za kterými našla velkou knihovnu jen s policemi a bez knih. Místnost byla úplně prázdná. Ty kroky nepocházely odsud, pomyslela si Kateřina. Musela ještě výš, nahoru pod střechu. Podkroví bylo rozděleno do dvou půdních prostor, jedny dveře byly pootevřené. Kateřina se k nim pomalu rozešla, dotykem ruky je rozevřela, a ucítila to, co čekala. Jediná vůně celého domu – vůně právě sfouknuté svíčky. Jako by prolínala všechen vzduch. Ve své těžkosti a neprodyšnosti jako by po Kateřině sahala. Jako by ji pohlcovala a stahovala k zemi. Kateřinino vnímání bylo tak rozostřeno tímto hledáním něčeho, co si myslela, že ani nemůže najít, co nemohla najít, co si nedovedla představit, že by našla, že z té vůně v první chvíli málem omdlela. Vzpamatovala se a rychlými kroky prošla celou místnost. Rozhlížela se a hledala. Viděla stůl a židle a prázdné police podél zdí. Viděla krabice s knihami, role látek a starý šicí stroj. Květináče se seschlými rostlinami. Chtěla najít svíčku a sáhnout si na její knot a do jejího vosku, aby se jí vosk nalepil na prsty. Aby byl ještě teplý. Chtěla si odnést vosk na svých prstech jako důkaz toho, že viděla tvář za oknem. Souvislost mezi teplým voskem a tváří za oknem jí v tuto večerní hodinu, na tomto místě, za těchto okolností přišla jako ze všeho nejzásadnější. Na její volání dole v chodbě nikdo neodpověděl. Někdo ale zapálil svíčku, kterou tady a teď tak živě cítila. Pořád se rozhlížela a hledala. Ještě jednou se zeptala, jestli tady někdo je. Soustředila se na zvuky, ale nic neslyšela. Nikdo tady nebyl. Když za sebou potichu zamkla prosklené dveře na terasu, slyšela jen ticho. 16
Viděla jen tmu. Jasnou a zářivou tmu letního večera. Mlha se rozpustila a vysvobodila světlo hvězd.
w
w
w
Bylo něco před jedenáctou, když zazvonil mobil. Kateřina se vrátila domů a právě otevřela jednu z Autorových knih. Sáhla po mobilu. Číslo na displeji neznala. Normálně v tak pozdní hodinu telefony nebrala, ale protože sama žádnou únavu necítila, zvedla ho. Ze sluchátka se neozvalo vůbec nic. Zeptala se, kdo volá, a teprve po druhém zeptání se jí opatrným hlasem představil Autor, se kterým se ten den setkala. „Neruším vás? Je už pozdě, já vím.“ „Ne, nerušíte,“ ujistila ho překvapeně. Držela telefon a čekala, co jí chce říct. Mlčela. On také mlčel. „Potřeboval jste ještě něco?“ zeptala se klidně. Odložila rozečtenou knihu na klín a mimoděk u toho zvedla obočí. Jako by ji mohl vidět a odezírat otázku i z jejího obličeje. „Právě čtu váš první román, Mlčení. Moc dobře se mi to čte,“ řekla, aby to podivné ticho přerušila. „Asi si myslíte, že jsem podivín, viďte? Nutit vás číst všechny mé knihy.“ Odmlčel se a zase dlouho nic neříkal. Kateřina jen sama pro sebe pokrčila rameny a čekala. Když pak promluvil, nevěděla, co mu na to má říct. Ani nemusela nic říkat, protože mluvil rychle a na její odpověď nečekal. „Ale nevolám proto, abych vám něco vysvětloval. Mám ještě jednu podmínku pro náš rozhovor. Před dveře vašeho domu jsem právě teď položil krabici s dalšími knihami. Jděte si je tam hned vyzvednout, ať je někdo neukradne, protože už sedím v autě a odjíždím. Setkám se s vámi teprve tehdy, až přečtete i tyto knihy. Mé soukromé číslo teď máte. Zavolejte mi, až budete hotová s četbou. Dobrou noc.“ Zavěsil.
w
w
w
Byl to zvláštní pocit. Nebyl negativní nebo nějak nepříjemný, byl jen zvláštní. Byl jako čekání a nedočkavost, jako klid a netrpělivost. Zvedla víko krabice a na pečlivě naskládaných 17
knihách našla obálku nadepsanou svým jménem. Uvnitř byl krátký dopis. Autor ji oslovoval vážená paní redaktorko a psal, že knihy, které jí zapůjčuje, napsala žena, kterou vždy vnímal jako svou sestru. Miloval ji a četl ji s porozuměním, kritikou a nadějí, že naplní jeho sen o dokonalé autorce. Nikdy ho prý nezklamala, vždy mu byla oporou, pravidelně se k ní vracel a nacházel v jejích knihách pokaždé něco nového, lepšího než cokoli, co sám napsal. Chtěl se jí svou tvorbou vyrovnat, byla jeho vzorem, jeho starší sestrou, ke které dodnes vzhlíží. Vše, co napsal, psal pro ni. Karolina Světlá.
w
w
w
Ve dvě hodiny ráno v pololeže v posteli dočetla jeden z Autorových románů, jeho předposlední. Nečetla chronologicky, vybírala si knihy podle názvů. Země snů a hříchu. Byl to příběh dvou lidí rozprostřený do celého dvacátého století a na historickém pozadí válek a politických změn sledoval vývoj jejich životů až po očekávatelné smutné zakončení. Z neschopnosti vzít svůj život do vlastních rukou se nechali manipulovat jak dobou, ve které žili, tak lidmi, kteří si dokázali vybojovat to, po čem toužili. Při čtení poslední kapitoly, kdy hlavní hrdinka umírá a na nemocničním lůžku stařeckými ústy šeptem svěřuje svému celoživotnímu platonickému milenci, že s ním chtěla mít děti, že s ním chtěla žít a zemřít, tekly Kateřině slzy a svíralo se jí srdce. Příběh byl vygradován do naprostého vrcholu existenčního zmaru a nebylo možné mu cokoli vytknout. Byl poutavý a čtivý. Plný iluzí a snů. Objevily se kritiky, že Autor sklouzl do žánru červené knihovny, a přece ten příběh nebyl líbivý nebo kýčovitý. Svým historickým kontextem byl prototypem středoevropského románu, který ve čtenáři zanechá rýhu. Zapíše se do něj a bude se půjčovat, půjde z ruky do ruky, jak se říká. Kateřina položila knihu na noční stolek a zhasla. Cítila, jak ji pálí oči. Zavřela je. Byla unavená. Četla v každé volné chvíli od té doby, co se s Autorem viděli. V polední pauze, když Kačenka spala, někdy při hlídání, převážně v noci. Dělala si poznámky a zapisovala si otázky, 18
které ji při čtení napadaly. Pořád znovu se však ve svých poznámkách vracela k jednomu bodu nazvanému bod P. Problém. Něco ji na autorových knihách mátlo. To, co ji rušilo, nebyly příběhy. Nebyly to ani postavy, způsob jejich mluvy, nebyly to dějové zápletky ani náhlá rozuzlení. Ta byla autorovou silnou stránkou. Uměl překvapit, aniž si čtenář připadal hloupě, že něco nepochopil. A nedalo se říct, že by ji v jeho románech něco rušilo. Spíš ji na Autora a jeho vypravěčský styl něco mrzelo. Čím víc jeho knih přečetla, tím víc cítila, jak ji něco mrzí. Byly to popisy. Autor psal s neuvěřitelnou empatií pro čtenáře, to ano. Dovedl rozepsat dramatickou scénu do naprostého detailu, aniž by ztratil čtenářovu pozornost. Jeho texty měly téměř dokonalou strukturu, byly vyvážené, a i když nebyly vyprávěny lineárně, byly natolik přehledné, že se v nich nemohl nikdo ztratit. Čas od času se však děj zastavil Autorovými popisy. Žádná kniha nedovede existovat bez popisů míst, literárních postav nebo jejich myšlenkových pohnutek. U Autora se ale těmi popisy vlastně zastavilo všechno, co příběh kamkoli posouvalo, ať už dějově nebo pocitově. Najednou byl text prázdný. Jen písmena zaplňující stránku, ale nenaplňující očekávání, která probouzela. Kateřina hledala slova pro to, co v ní tyto pasáže vyvolávaly, proč ji mrzely a proč pro ni byly v takovém nesouladu s ostatními částmi textu. Proč je nebyla schopna respektovat, když s takovým obdivem četla všechno ostatní. Hledala pro to slova a skoro se bála, až je najde. Otevřela oči, se široce rozevřenýma očima se dívala do tmy, a uviděla pravdu o Autorově psaní, jako by v tu chvíli konečně prozřela. Autor nudil. A určitě nejen ji. Autor nudil popisy, které do textu nepatřily. Byly to jen odstavce a nikdy nepřesáhly jednu stránku, a tak se v celkovém textu téměř ztrácely – lyrické monology, sebezpytování, osobní dojmy bez možnosti identifikace, podivné analýzy vlastního vědomí. Kateřina si uvědomila, že v některých pasážích někdy dokonce chyběla základní struktura věty, ovšem ne jako umělecký prostředek spisovatele, ale jako nutkavá, nevyhnutelná a o to víc 19
nepřehlédnutelná výplň textu mající skutečný význam snad jen pro samotného Autora. Tyto pasáže brzdily děj, ničily soudržnost textu a znemožňovaly příběh zcela pochopit. Kateřina se několikrát přistihla při tom, že by takový odstavec po pár řádcích nejraději přeskočila. Cítila, že v těchto místech Autor nemyslel na své čtenáře, jak by je do svého příběhu ještě víc vtáhl, jak by si je bezpodmínečně získal, ale že tato místa psal jen a jen pro sebe. Ty pasáže byly svým způsobem nečitelné. Dívala se do tmy a šeptala si pořád dokola sama pro sebe: Možná je ještě nikdo nečetl. Možná je ještě nikdy nikdo nepřečetl. Jak nepřijatelná představa, když jde přece o spisovatele, kterého považujeme za klasika, kterého kanonizujeme do čítanek za účelem výuky, pomyslela si, než konečně usnula. Autorův poslední román z minulého roku pojmenovaný Schody Kateřina přečetla na úplný závěr. Něčím byl zcela nový. Jako by se v něm Autor znovu nadechl. Nabral dech a psal. Odvážná a obdivuhodně zpracovaná forma – román v dopisech. Tedy forma, kterou Autor do té doby nikdy nepoužil, ani v textech, které Kateřina díky obsahu látkových tašek znala, ale které nikdy nevyšly v žádném nakladatelství. Jen v těch soukromých výtiscích v černých deskách. V hodnocení tohoto románu se veřejnost neshodla na jednoznačné reakci. Literární kritiky byly různorodé – jak věrně láskyplné, tak rýpavě nedůvěřivé, a možná to bylo právě kvůli té dopisové formě, ačkoli příběh byl strhující. Ta forma však musela odradit čtenáře, kteří potřebují rychlý dějový spád. Kteří se orientují v textu skrz přímou řeč. Ta forma musela oslovit zadumané čtenáře nořící se do hlubin významů a nehledající nic jiného. Autor ničím nekomplikoval jednoduchou linii příběhu a prostě vyprávěl formou dopisů. Dva bratři prostorově oddělení okolnostmi si v dopisech vyprávěli o svém životě. Krůček po krůčku stoupali po pomyslných schodech, jeden dopis by bez druhého nemohl existovat. Popisovaný život z dopisů se stal paralelou toho skutečného, ve kterém se dýchá a spí a chodí. Byl to 20
zajímavý literární experiment čerpající ze světové tradice románů v dopisech. Experiment proto, že byl tento druh psaní pro Autora tak netypický. Kateřina však při čtení netrpělivě poposedávala a nedovedla se uvolnit. Uvědomila si totiž, že jí Schody něco připomínají. Škobrtala o formulace, o celé věty, o kombinace slov. Jako by je znala, jako by je už někde četla. Nedovedla posoudit, odkud. Jestli odněkud zvenčí, nebo přímo z Autorových starších textů. Přece jen v posledních dnech přečetla všechny jeho knihy a měla jich plnou hlavu. Trochu ji to mátlo. A tak se rozhodla, že při rozhovoru stráví tímto románem co nejméně času. Zeptá se na něj, to ano, ale nezmíní své dojmy ze čtení. Byl to jediný text, který nedovedla posoudit. Nedokázala se pro něj nadchnout a nedovedla ho zamítnout. Dalo by se říct, že přesně tak reagovali recenzenti v literárních časopisech, jen to uměli lépe pojmenovat.
w
w
w
Na Karolinu Světlou se jí zeptal jen zběžně. Bylo to první téma, které zaznělo, když se jednou večer konečně setkali v poloprázdném baru na radničním náměstí. „Takže jste od ní všechno přečetla? Všechno, co jsem vám půjčil?“ začal Autor, jakmile jim servírka přinesla dvě skleničky bílého vína a vzdálila se z doslechu. „Myslíte od Světlé? Samozřejmě. Kladl jste na to takový důraz, že jsem pochopila, že je to pro vás důležité. A pro mě je zase důležitý tento rozhovor. Je to moje práce.“ „Jistě. Je to vaše práce,“ řekl bez jakýchkoli emocí, ačkoli Kateřině se na chvíli zdálo, že v jeho tváři zahlédla zadostiučinění. V tom barovém přítmí to nedovedla konkrétněji určit. „Chcete nejdřív mluvit o ní? Přijde mi, že byste se měl nejdřív ptát vy,“ řekla, trochu nuceně se usmála a napila se. Chvíli bylo ticho. Pokyvoval hlavou a zřejmě zvažoval situaci. Potom řekl: „Ne, nemusíme o ní vůbec mluvit. A knihy si zatím nechte. Třeba se vám budou ještě hodit.“ „Vy nechcete mluvit o Světlé.“ Kateřina tu otázku vyslovila jako oznamovací větu. Jako by potřebovala sama sobě 21
oznámit, že teď nebudou mluvit o Světlé. Nedovedla skrýt překvapení. Připadala si jako malá holka, ze které si někdo udělal šprým. „Ne,“ odpověděl Autor s pobaveným úsměvem. Víc neřekl. „Dobře,“ řekla Kateřina a musela se hlídat, aby se ho zvýšeným hlasem nezeptala, co si to dovoluje. Pomalu otevřela sešit s připravenými otázkami a poznámkami. „Dobře,“ říkala, zatímco v nich váhavě listovala a vzpomínala na to hektické čtení celého díla Karoliny Světlé z předešlých dní a nocí, které do té doby znala jen z výpisků ze studia. Paní docentka se ve svých přednáškách týden co týden monotónním hlasem pokoušela vzbudit zájem o členku májovců, aniž si všímala toho, že posluchači nenápadně odcházejí po podpisu prezence a už se do přednášky nevracejí. Docentka svou přednášku předčítala a ani jednou od textu nevzhlédla. „Můžeme tedy začít,“ řekla Kateřina, podívala se Autorovi zpříma do očí a zmáčkla tlačítko na diktafonu. Začala nejnovějším románem a opatrně se ptala na Autorův názor na nejednoznačnou reakci veřejnosti a kritiky. Větu o tom, že jí Schody něco připomínaly, nechala nedokončenou a přeskočila do jeho úplných začátků, k jeho poezii, která se jí skutečně líbila. Snažila se nebýt osobní a soustředila se na to, aby o jejím nadšení, o jejích vlastních pocitech ze čtení nic nevytušil. Když si potom nahrávku doma pouštěla, uvědomila si, že přece jen výzvě jeho básní neodolala tak, jak si přála, a jen doufala, že si ničeho nevšiml. Velkým tématem pro ni byla skutečnost, že renomované nakladatelství začátkem roku vydalo Autorovy sebrané spisy. Zahrnulo všechno, co kdy bylo zveřejněno, včetně posledního románu jako literárního bonbonku k pětačtyřicátému výročí od vydání jeho první básnické sbírky. První básně Autor napsal v neuvěřitelných třinácti letech. Básně byly průzračně naivní a nekompromisně přesné ve svém rytmu. Už tenkrát se mluvilo o zrodu geniálního literárního fenoménu s neopakovatelným tvůrčím nadáním. Nakladatelství sebralo jeho spisy, jako by nemohlo nebo nechtělo 22
čekat. Kateřinu zajímalo, jak k tomu došlo. Sebrané spisy se přece jen obvykle dělávají až po spisovatelově smrti nebo jako završení jeho tvorby. Nebo v době nějakého opravdu kulatého jubilea. Ale čtyřicet pět let? Podle toho, co jí Autor ve žlutých látkových taškách přisunul k nohám a co tedy chtěl, aby si přečetla, navíc věděla, že v sebraných spisech nebylo všechno, co kdy napsal. Chyběla převážně básnická tvorba ze začátku jeho literárního života datovaná do let, kdy byl teenagerem. Jednalo se o soubor formálně perfektně vystavěných romantických básní korespondujících s Máchou nebo s Lermontovem a nazvaných Ticho labutí. Dále to byly dvě obsáhlé básnické sbírky z doby, kdy bylo Autorovi kolem čtyřiceti. Básně se vyznačovaly melancholií a nahodilým rýmem a rytmem, lyrickým subjektem byla žena a obě sbírky byly bez názvu, jen svázané v černých deskách. Co však Kateřinu překvapilo ze všeho nejvíc, bylo to, že v sebraných spisech chyběl i jeden z jeho prvních románů nazvaný Hadi bez kůže, tedy žánr, který Autor přijal za vlastní. Na první pohled se jí nezdál natolik jiný, aby ho Autor musel před veřejností tajit. Chtěla vědět, jak je to možné. Když si rozhovor připravovala, pohrávala si se dvěma možnostmi. Buď byla redakční práce selektivní a nějaký redaktor odmítl tato díla v souboru vydat, nebo jim je Autor vůbec nedal. Autor odpovídal velmi zeširoka. V prvních větách se možná i snažil reagovat na Kateřininy otázky, ale potom si mluvil tak trochu podle svého. Hovořil hodně a vybraně, ale Kateřina se v jeho odpovědích ztrácela. Jednou se zmínil o svých současnících z osmdesátých let, potom o samizdatové literatuře, chvílemi zabíhal do teoretických detailů o literární formě a rozmluvil se také o tom, proč vždy odmítal psát dramata, proč mu bylo cizí psát pro jeviště. Kateřina poslouchala a respektovala jeho odpovědi, ale uvědomovala si, jak těžké bude rozhovor napsat, aby dával čtenářům časopisu smysl. Nedovedla Autora ukáznit, nedovedla ho požádat, aby mluvil k věci, i když cítila, s jakou chutí by ho ráda usměrnila, nebo dokonce okřikla. Chtěla mu vrátit tu neomalenost, s jakou 23
rozhodl, že nebudou mluvit o Světlé. Ano, to chtěla. Vytrhnout ho z klidu sebevědomé, neotřesitelné autority. Jenže se na to necítila. Netroufala si. Neuměla být drzá. A tak ho nechala dál mluvit a soustředěně se snažila, aby na ní její pocity nebyly znát. Věděla, že tento rozhovor je Autorův první v celé jeho literární kariéře. Byla ráda, že k němu vůbec svolil. V osmdesátých letech, po vydání zřejmě nejslavnějšího románu Bartolomějská, totiž odmítl nabídku jedné literární redakce, aby ho směli formou interview představit ve své rubrice Osobnost. Autor je tenkrát odbyl klišé, že by byl rád, kdyby za něj mluvilo samo dílo. Jeho odpověď nebyla nikde uveřejněna, ale vědělo se o ní. Kateřina teď Bartolomějskou přečetla pečlivěji, než když ji v osmnácti četla poprvé, a jedna pasáž jí zůstala v paměti díky tomu, jak byla oproti všemu, co kdy Autor napsal, výjimečná: Hlasem, který bylo sotva slyšet, hlasem změněným něhou i touhou jí mluvil do vlasů. Neztrať se mi. Pojď se mnou. Nezmiz mi. Hlasem změněným touhou řekl nezmiz mi a pak ji políbil na kůži na krku, ze které odhrnul vlasy, a prsty jí přejížděl po spán cích. V sevření jeho rukou ztrácela dech, v sevření jeho slov se sama měnila. Cítila své vzrušení, měkké a teplé, a uvědomovala si, jak silně se k němu tiskne a jak se otevírá. V tu chvíli sevření povolilo a on se jí podíval do očí. Miluju tě. Vždycky jsem tě mi loval. Když sahala na kliku, usmála se a on jí úsměv vrátil. Viděli se potom už jen třikrát. Třikrát si byli blíž než nebe a země na vodní hladině. Ta pasáž se vymykala tím, jak byla jemně erotická. Ačkoli byly všechny Autorovy knihy také o mezilidských a milostných vztazích, byly jakoby sevřené nějakou striktní doktrínou tělesného chladu z devatenáctého století a nikdy neměly erotický náboj. Jen tady. Jen v této jediné pasáži. Že by se Autora na tuto pasáž zeptala? Kateřině pobavením cukl koutek. Hned ale zvážněla, protože ji čekala otázka, bez které dnes večer nechtěla odejít, ale kterou musela položit opatrně, aby Autora nepobouřila. „Ráda bych se vás zeptala ještě na jednu věc týkající se 24
vašeho díla jako celku. Smím?“ Mluvili spolu už téměř dvě hodiny a Kateřina věděla, že bude muset jít brzy domů za dcerou, jak byly s paní na hlídání domluvené. Mlčky jí pokynul, ať se klidně ptá. „Nemyslím si, že bych byla bůhvíjaký znalec současné literatury, ačkoli číst knihy je nejen mojí základní potřebou, ale také mou profesí,“ řekla a dál svou otázku odkládala. „Nepodceňujte se a mluvte,“ přerušil ji Autor téměř zostra. „Nemáte důvod se podceňovat. Ptejte se,“ řekl vzápětí klidněji a jako by se ze všech sil ovládal. „Nechtěla bych vás urazit a už se vás dávno neptám za účelem rozepsat se o tom pro časopis. Spíš mě to zajímá, protože mám všechny vaše knihy v tak živé paměti,“ začala, a když mluvila, raději se dívala do své prázdné skleničky od vína. Autorova tvář byla najednou nehezky bledá. Ta reakce ji překvapila, protože doposud z Autora vyzařovala jen sebejistota a tvrdá nepřístupnost. Teď však najednou vypadal unaveně a možná i trochu zranitelně a to Kateřině dodalo odvahu. Odříkala poznámky zaznamenané pod bodem P a ve svém hlase zaslechla drzost, kterou u sebe neznala. „Ve vašich knihách jsem našla desítky takových míst. Nejen svým obsahem, ale také formou jako by do příběhu nepatřila. Když jsem je četla, přišla mi jako výkřiky do tmy. Jsou ale tak nečitelná, že je zřejmě nikdo neslyší. Přitom vím, jak srozumitelně umíte psát. Je to samozřejmě rys postmoderních textů, trhat strukturu, slepovat myšlenky, vyjadřovat se ve fragmentech, zpochybňovat psaní samotné, a i lyričnost v beletrii a puntičkářský popis jsou legitimními prostředky spisovatele. Je naprosto v pořádku, že tak píšete. Ale proč své příběhy tak deformujete? Jsou to krátké pasáže, ale v pozdějších textech jich dokonce přibývá. A navíc nikdy nepopisujete fyzický kontakt mezi lidmi. Chybí vám něha, blízkost, dotyk. Chtěla jsem se zeptat proč. Proč to děláte? Vaše knihy mě jinak tak silně oslovují.“ Už se nedívala na skleničku, ačkoli pořád pevně svírala její stopku, a už nemluvila pomalu a klidně, ale téměř křičela. Čím déle a naléhavěji mluvila, tím více jí Autor 25
