Altenburg, prosinec 1295
M
ám špatný pocit.“ „ Rytíř Ulrich z Maltic to ani nemusel vyslovit. Jeho nedůvěřivý výraz a neklid, s jakým se stále znovu díval ke dveřím visícím nakřivo v pantech a hlasitě vrzajícím při každém pohybu, byly dostatečně výmluvné. Ještě ani neodložil plášť pokrytý sněhem. Tající vločky propůjčovaly jeho zvlhlým, po ramena sahajícím vlasům zdání černé barvy. „Máte na mysli jídlo, které nám donese ten podlézavý hostinský, pokud je vůbec někdy dovaří?“ zeptal se míšeňský markrabě s potlačovaným posměchem, pohodlně se usadil na lavici a natáhl před sebe dlouhé nohy ztuhlé po únavné jízdě v zimním mrazu. Král odvelel Fridricha z Wettinu sem do říšského města Altenburg, a kdyby bylo po jeho, nesměl by ani dál nosit titul markrabě. Protože Adolf Nasavský, nula mezi říšskými knížaty, jenž byl před třemi a půl roku zvolen vládcem, vznesl nárok na Míšeňskou marku. Třebaže knížecí soud nad míšeňským markrabětem ještě nevyslovil klatbu, byl Fridrich již považován za téměř prokletého, za rebela, jenž se s mečem v ruce postavil proti králi, aby hájil svůj majetek. Nebo aspoň to, co z něj zbylo, když marnotratný otec lehkomyslně 13
prohýřil většinu pozemků. Přitom neuplynulo ještě ani deset let od doby, kdy vlastnil deset knížectví! „Dobře víte, co myslím,“ nevrle odsekl Ulrich z Maltic a na okamžik zapomněl vložit do hlasu respekt, kterým byl lennímu pánovi povinen. „Kdybyste poslechl mé rady, nikdy bychom sem nedošli. Páchne to tady zákeřností a zradou!“ Tmavovlasý rytíř, starý něco přes třicet let, svlékl plášť a nedbale ho odložil na lavici, aniž spustil oči z dveří. Dokonce vykročil do chodby, aby nahlédl dolů do šenku hostince, kde se ubytovali. Oblaka kouře z ohniště v kuchyni a hluk pijanů pronikly do největší komory v patře, kde několik domácích děveček připravovalo tabuli pro vzácné hosty. Nikdo se však zřejmě neodvážil vyjít po starém, vrzajícím dřevěném schodišti. Ulrich hlasitě zaklapl dveře a zůstal stát s rukou na jílci meče. „Chcete snad králi podsouvat tolik nečestnosti?“ zeptal se markrabě s povytaženým obočím, stále však spíš posměšně než přísně. Fridrichovi bylo osmatřicet let a nebyl básnící krasoduch jako jeho děd Jindřich zvaný „Osvícený“, ani vyžilý marnotratník jako otec. Byl střízlivý, rozhodný muž činu. A třebaže to na sobě nedával znát, sdílel nedůvěru svého nejbližšího důvěrníka Maltice, jenž se domníval, že král je sem převelel jen proto, aby se zbavil protivníka. Nebylo o čem vyjednávat. Adolf Nasavský chtěl Míšeňskou marku a Fridrich nebyl ochoten ji vydat. Takový byl stav věcí. Král však proti Míšni vyslal vojsko, jež cestou sem již podruhé v krátkém čase zpustošilo Durynsko. Fridrich nechtěl, aby Nasavského ozbrojenci, kteří šíří strach a hrůzu, obrátili v popel a sutiny i Míšeň a Freiberg, jeho nejbohatší stříbrné město. Z toho důvodu se vydal do Altenburgu, přestože hrozilo velké nebezpečí zákeřné léčky. Nesmí pominout nic ve snaze zachránit zemi před válkou. 14
Ulrich opovržlivě odsekl: „Král! Co je to za krále! Slaboch, který si při volbě koupil hlasy knížat proti Habsburkům prázdnými sliby, jelikož nemá pozemky ani peníze. Proto je chce ukrást – vám a vašemu bratrovi!“ Králem se měl stát Fridrich, pomyslel si vztekle Ulrich. Jeho děd stejného jména byl posledním velkým štaufským císařem. Když mu bylo dvanáct, už mu nabízeli císařský úřad, aniž ho kdy mohl dosáhnout. Fridrich III., král jeruzalémský a sicilský, vévoda švábský, lantkrabě durynský a falckrabě saský – to měly být jeho tituly, nemluvě vůbec o vládě v Míšeňské marce! A o tu ho teď chce Adolf Nasavský také připravit. Markrabě se lehce naklonil dopředu a zatvářil se přísně. „To, co tady vykládáte, hraničí s velezradou!“ připomněl svému rytíři nebezpečně ztichlým, naléhavým hlasem. „Dávejte si pozor na jazyk! A začněte se v tom cvičit nejlépe hned teď, ještě než se zítra ráno setkáme s královými muži!“ Pán z Maltic se zachmuřil a klesl na koleno. „Odpusťte mi, můj kníže,“ omluvil se tiše a potlačil poznámku, že budou mluvit o štěstí, když se s královými muži setkají zítra, a nikoli už dnes v noci. „Tak vstaňte a posaďte se k nám,“ vyzval ho nyní opět vlídně markrabě. Pohybem ruky ukázal na místo mezi sebou a ostatními rytíři, kteří již seděli kolem stolu a rovněž hleděli ke dveřím – ovšem spíš v očekávání příchodu hostinského s pečení a vínem než bandy zákeřných vrahů. Ulrich z Maltic zaváhal. Dlouhá jízda na koni za nepříjemné chumelenice mu také vzala poslední síly, svaly na stehnech se mu ještě chvějí a možnost posadit se je víc než lákavá, zvlášť když pacholek v místnosti postavil pánev se žhavým uhlím, která aspoň v okolí tří kroků šířila blahodárné teplo. Ale nemohl si sednout, aniž odloží dlouhý meč – a také nechtěl být zaklíněn mezi dvěma rytířskými druhy zády ke dveřím. 15
„Když dovolíte, zůstanu stát a budu mít na očích chodbu.“ Fridrich odevzdaně povzdechl. „Jste přehnaně opatrný. Ale dělejte, jak chcete!“ Krátký pohled, který si však s Ulrichem vyměnil, vypovídal něco jiného: Jakou úlevou je pro markraběte ostražitost jeho důvěrníka, k níž je dostatek důvodů. Ozvalo se zaklepání, nejprve nesmělé, potom silnější. Ulrich rázně otevřel dveře. Dvě děvečky ze šenku nesoucí džbány s vínem polekaně couvly, když před sebou uviděly rytíře s vytaseným mečem. Maltic v duchu uvažoval, jak asi zaklepaly – loktem nebo špičkou nohy? Trocha vína jim při prudkém pohybu vyšplíchla na šaty z hrubě tkané látky, ale zřejmě si toho ani nevšimly. Oči rozšířené strachem upíraly na ostrou zbraň. Ulrich meč sklonil k zemi a ustoupil před nimi. Žena s obličejem rozpáleným horkem a drobnými krůpějemi potu na čele a nad semknutými rty před ním vysekla malé pukrle a hluboce se uklonila markraběti. „Nesu víno. Je urozeným pánům libo?“ Na Fridrichovo znamení nalila plný pohár nejprve jemu, poté jeho rytířům: Ulrichovi z Maltic a Reinhardovi z Hersfeldu, bratřím Tylichu a Theodoru z Honsbergu, Rudolfovi z Falkensteinu, Reinhardovi ze Seweschinu a nejmladšímu Hertwigovi z Hörselgau. Ostatní muže Ulrich rozmístil u koní a kolem hostince. Fridrichova družina byla malá, avšak složená z jeho nejlepších, v bojích osvědčených rytířů. „Dovolíte!“ Po němém souhlasu markraběte vzal Ulrich jeho pohár a ochutnal. Opravdu víno. „Dost kyselé, ale zdá se, že není otrávené,“ vrátil pohár. Děvečka po něm vskrytu šlehla uraženým pohledem 16
a postavila víno před markraběte. Z druhého džbánu rozlévala pivo níže postaveným družiníkům. Když byla hotová, opět se uklonila a odešla. Fridrich pozvedl pohár: „Kéž je zítra Bůh s námi!“ „Amen!“ Muži vstali a připili mu. Kéž je Bůh s námi i této noci, pomyslel si Ulrich a zhluboka se napil. Znovu se ozvalo zaklepání a druhá děvečka přinesla velké prkno a na něm chléb, sýr, šunku a špek. „Hostinský vzkazuje, že pečeně bude hned hotová,“ oznámila. Nikdo jí neodpověděl. Promrzlí a hladoví rytíři uposlechli Fridrichovo gesto, kterým je vybídl, aby si posloužili, a ulamovali z teplého bochníku kusy chleba, vytáhli jídelní nože a ukrajovali silné plátky sýra, šunky a špeku. S knížecím svolením dnes nemuseli dbát na pravidla dvorského stolování, která označovala za nevycválanost jíst chleba dřív, než bylo naservírováno hlavní jídlo. Poslední odpočinek na cestě sem už byl daleko za nimi. Třebaže hostinec na náměstí byl plný kouře z ohniště a jeho majitel vzezřením a oblečením důvěru nebudil – chléb, ze kterého se ještě kouřilo, byl výborný, šunka dobře vyuzená a sýr kořeněný. Muži se uvolnili a začali se nahlas bavit. Z oblečení provlhlého sněhem jim stoupala pára. Zvolna se v místnosti oteplovalo a oblečení i vlasy prosychaly. „Dovolíte, Výsosti!“ Johannes Lotzke, mladý Freiberčan, se nabídl, že Fridrichovi a jeho rytířům bude dolévat víno, protože panoši byli rozděleni jako stráže u koní. Fridrich povzbudivě kývl na mladíka s narudlými vlasy, jehož přijal do své družiny teprve před krátkou dobou a který mu byl nápadný služební horlivostí a chytrostí. Jeho otec, 17
krejčí a freiberský radní, ho poslal, aby sloužil markraběti, naučil se dvorskému chování a poznal kus světa, než se ožení. „Pověz nám, Locke, kdy bude svatba?“ zeptal se s širokým úsměvem Rudolf z Falkensteinu, starší rytíř s drsným humorem, jenž měl zřejmě v úmyslu žertovat na mládencův účet. „Po Svatodušních svátcích, pane,“ odpověděl Johannes a uši mu zrádně zrudly. Znal již rytíře dost dobře na to, aby tušil, že Falkenstein si z něj hodlá vystřelit. „A je tvoje nevěsta hezká?“ „Myslím, že ano,“ zamumlal Johannes se sklopenou hlavou, zdánlivě plně soustředěný na dolévání pohárů. „Tak on si to myslí!“ Rudolf se plácl do stehna a se smíchem pohlédl na souseda u stolu. „Ale nevypadá to, že by si byl jistý. To sis ji asi zatím pořádně neprohlídnul, co?“ Johannes neodpověděl. Kdyby po pravdě přiznal, že je do své nastávající zamilovaný až po uši, ale za nic na světě by se před svatební nocí neodvážil přiblížit k soukeníkově mladší dceři blíž než na pět kroků, Falkenstein by si utahoval nejen z něj, ale i z ní. A tomu chtěl zabránit. Vůbec – svatební noc – jenom pomyšlení na ni ho uvrhalo do rozpaků. Rytíř vždy naladěný na žertování si toho zřejmě všiml. „Tak se mi zdá, že náš mladý Freiberčan je ve styku se ženami moc nesmělý. Nejspíš potřebuje trochu zaučit, než se postaví před kostelní dveře, aby mohl svou pěknou nevěstu opravdu uspokojit. Co si o tom myslíte?“ Obrátil se na přítomné rytíře. „Vzkážeme hostinskému, aby našemu příteli obstaral na noc společnost? Ale žádnou pannu, raději nějakou zkušenou. Nejlépe pořádnou starou dračici. Aspoň se hned naučí, co ho v manželství čeká, pokud to nevzdá hned na začátku…“ Ostatní se halasně rozesmáli. Byl to dobrácký žert, Johannes 18
však přesto zrudl od krku po kořínky vlasů. Marně přemýšlel o odpovědi, ale nic vhodného ho nenapadalo. Kromě toho by beztak nesměl promluvit, aniž byl vyzván. Proto se jen mlčky modlil, aby Falkenstein svůj nápad neuskutečnil. Markrabě chtěl poznamenat něco povzbudivého, aby mladíkovi pomohl z rozpaků, ale nedostal se k tomu. Místností se rozlehl energický hlas Ulricha z Maltic: „Ticho!“ S pozvednutou paží a v lehkém předklonu vyhlédl nedůvěřivý rytíř z okenní proluky, pak se vrhl ke dveřím a rozrazil je. „Ozbrojenci! Jdou sem!“ zařval, když pohlédl dolů do šenku. „Taste meče!“ Ještě nedomluvil a muži vyskočili, sáhli po zbraních a seskupili se kolem knížete. Z dolní místnosti se ozývaly polekané výkřiky, hlasité povely a rachocení převrženého nábytku. Koza, kterou hostinský choval vedle šenku, poděšeně mečela a na schodech se ozvaly těžké kroky. „Musíte prchnout nahoru!“ zavolal tlumeně Maltic na markraběte a ukázal na otvor ve stropě vedoucí na půdu, přitom rychle zasunul mohutnou závoru. „Je jich víc jak dva tucty. Nemůžeme vás ubránit proti všem.“ Rovněž Fridrich vytasil meč a pohlédl na své muže. „Ne. Počkáme si na ně tady. Bože, stůj při nás.“ Chatrné dveře podlehly hned prvním sekům či kopancům zvenčí. Ozbrojenci se nahrnuli dovnitř, kde je okamžitě přijali čtyři míšeňští rytíři s meči. Místnost byla malá a hlavně nízká, takže se ani nemohli řádně rozmáchnout. Prvnímu Ulrich uťal hlavu jedním sekem, druhého složil Reinhard z Hersfeldu. Ale přes mrtvoly kumpánů se dovnitř valilo stále víc útočníků. Muži u dveří museli o několik kroků couvnout do místnosti. Nyní vytvořilo sedm rytířů 19
ochranný půlkruh kolem svého knížete. Zaútočil na ně snad tucet ozbrojenců – všichni s královským orlem na varkočích. Míšeňští však statečně odolávali, přestože jejich půlkruh se neustále zužoval. Ulrich záhy viděl kolem sebe jenom krev, zahlédl, jak smrtelně zraněný Falkenstein padl k zemi a jeho místo zaujali dva ozbrojení jízdní pacholci. Mladý Hertwig vedle něj zařval a zhroutil se, pravou ruku tiskl na silně krvácející ránu na levé paži. Ulrich ho rychle vtáhl za sebe a vyrazil, aby zneškodnil dalšího útočníka. Vedle něj se začala bortit stěna, několika ozbrojencům se podařilo prokopnout přepážku ze slámy a jílu a nyní se dírou prodírali z vedlejší místnosti, aby mohli vpadnout nepřátelům do boku. Téměř ve stejném okamžiku se dveřmi protlačili čtyři míšeňští pacholci, kteří byli dole jako stráž. Ulrichovi nezbýval čas a neměl ani dostatečný přehled, aby mohl spočítat protivníky, kteří byli v očividné přesile. Záhy se však situace změnila. Nově příchozí vtáhli do boje u dveří několik královských bojovníků. Ostatní stáli proti nyní již jen pěti míšeňským rytířům a markraběti, jenž se také od začátku účastnil boje a v zakrváceném surkotu rychlými a obratnými seky mečem odrážel útočící. Bojový ryk zvolna utichal. Z útočníků zbyli pouze tři, s nimiž urputně zápasili Ulrich, Tylich a Reinhard. Ulrichův sok byl statný chlap s pažemi silnými jako stehna. Bojoval těžkopádně a plně se spoléhal na svou sílu. Tlačil čepel svého meče na soupeřovu zbraň, avšak Ulrich se šikovným manévrem vymanil a v následujícím okamžiku mu prudkým švihnutím zbraně podřízl hrdlo. Obr padl jako podťatý strom a strhl s sebou na zem pánev se žhavým uhlím. Ulrich duchapřítomně popadl džbán s pivem a vychrstl obsah na žhavé uhlíky, na kterých se pivo se sykotem vypařilo. 20
Zbytek doutnajícího popela rychle zašlapal. Vyschlé trámy by vzplanuly jako troud, takže hrozilo nebezpečí, že pokud by komora vzplála, v plamenech zemřou nejen oni, ale obětí požáru se stane polovina Altenburgu. Ulrich se jediným pohledem ujistil, že jeho druzi si už poradí, a chtěl se obrátit k Fridrichovi. V tom okamžiku se ozval drásavý výkřik. Maltic se prudce otočil a strnul. Mezi mrtvými nepřáteli se náhle vyhrabal jeden živý a s taseným mečem se zezadu hnal na markraběte. Fridrich si ho všiml příliš pozdě, teprve když mladý Lotzke varovně vykřikl. Smrtící čepel směřovala přímo na něj a žádný z jeho rytířů nebyl natolik blízko, aby mohl zasáhnout. Stále ještě s křikem se mladík z Freibergu vrhl mezi meč a knížete. Útočník udiveně zíral na postavu, která se před ním zhroutila, přestože markrabě stál nezraněn před ním. To zaváhání se mu stalo osudným. Ulrich z Maltic přiskočil a vrazil zákeřnému útočníkovi svůj meč hluboko do hrudi. Zbraň vytáhl a mrtvé tělo, které se svalilo na zem, odstrčil nohou na stranu. „Jste v pořádku, kníže?“ zeptal se udýchaně a starostlivě. „Ano, díky tomu mládenci,“ odpověděl Fridrich zasmušile. Opatrně položil na zem probodnutého mladíka, z jehož rány se valil proud krve. Ulrich se zhluboka nadechl a rozhlédl se po komoře. Boj skončil, podlaha byla posetá mrtvolami, jeho druzi zakrvácení. Hertwig se pokoušel utrženým rukávem košile podvázat své zranění, Tylich silně krvácel z rány na stehně a starý Falkenstein ležel s rozpolcenou lebkou nedaleko dveří. Toho opravdu ztratili a spolu s ním i mladého Freiberčana, na něhož budou otec a nevěsta marně čekat. Maltic se pokřižoval. „Bože, smiluj se nad jejich nebohými dušemi.“ 21
Vstal. „Musíme pryč. Okamžitě. Nevím, jestli jsme dostali všechny, nebo někdo unikl a přivede posilu.“ Nikdo neodporoval. Rozkázal ozbrojeným pacholkům naložit na koně oba padlé, aby jim mohl být vypraven křesťanský pohřeb, a přikázal, aby Tylichovi bylo aspoň narychlo ošetřeno a obvázáno zranění. Pak spěšně vyrazili ven, stále ještě s tasenými meči v rukou. Nikdo se jim nepostavil do cesty. Jakmile začal boj, návštěvníci hostince se dali na útěk. Panoši již připravili koně na rychlý úprk. Roland, Ulrichův panoš, přistoupil ke svému pánovi. „Tři naše strážné zabili. Ostatní běželi nahoru, aby vám pomohli,“ hlásil. I v šeru Ulrich viděl, že je šestnáctiletý mladík bledý jako stěna. Pacholci nyní přivázali na nákladní koně i mrtvá těla padlých strážných. Poté všichni nasedli a odjížděli soumrakem tak rychle, jak jen dokázali. Brzy se brány města zavřou a oni by zůstali uvězněni v Altenburgu napospas královým zabijákům. Měli však štěstí. Brána nedaleko hostince byla ještě otevřená. Vyděšení lidé se tlačili do výklenků hradeb nebo prchali do domů, když uslyšeli a uviděli skupinu rychlých jezdců. Míšeňští vyrazili cvalem z města do začínající noci. Ujeli deset či dvanáct mil, když Fridrich vydal rozkaz zastavit. Utábořili se na kraji lesa, avšak jen nakrátko, a ani nezapálili oheň, protože si nemohli být jistí, zda skutečně setřásli možné pronásledovatele. Bílý sníh v měsíčním svitu zářil a poskytoval jim dostatek světla. „Mám dojem, že jednání jsou tímto ukončena,“ poznamenal zachmuřeně Ulrich a sáhl po hrudce zledovatělého sněhu, aby si z rukou očistil zaschlou krev útočníků. 22
