ALESPOŇ KAPKU PROSPĚCHU

ALESPOŇ KAPKU PROSPĚCHU Proti době před dvaceti, patnácti, ba i  deseti lety se změnil jeden důležitý moment v naší společnosti. Pozvolna přichází éra, kdy z každé mezilidské interakce musí pro nás vzcházet alespoň kapka prospěchu, ať už finančního nebo mocenského, jinak do ní vůbec „nepůjdeme“. Teď teprve se naplňuje novověký ideál odstartovaný Hobbesem, totiž že hnací silou společnosti je jen a pouze individuální egoismus, a že je tomu tak dobře. Toto přesvědčení postupně prosáklo i do biologie: pták už si nesmí zpívat „jen tak“ pro radost, ale svým zpěvem po bedlivém zvážení energetických nákladů a výhod značí své teritorium, aby mu do něj nepronikali jiní samci, nepářili se s jeho samičkou a nepřekáželi v tom jediném, co se „smí“ a pro co stojí za to žít – předávat své geny dál. Že tomu tak opravdu je, v přírodě i společnosti, je třeba nejdříve uvěřit – potom už praxe přijde sama. Současně stále rostoucí převaha Asie nad Evropou je dána mimo jiné také tamní vyšší schopností kooperovat, která se z našich zeměpisných délek už téměř vytratila. Ne že by osobní egoismus v Asii nebyl, samozřejmě je a vztahy mezi lidmi jsou někdy dosti drsné, ale není na instituční rovině podporován, podobně jako třeba u nás není podporována vraždychtivost, která nepochybně k lidem také patří a dala by se kultivovat například do podoby extrémně válečnického státu s kultem smrti, jaký vytvořili staří Aztékové. Na „třecím teple“ neustálých bojů pak tratí celá společnost a ovzduší v ní otravuje vědomí, že každý, kdo se k nám blíží, na nás chce nějak parazitovat ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 59

59

19.2.2013 10:30:53

a nějak nás připřáhnout před svou káru. Ty pojdi dnes a já až zítra. Jako mořští ptáci s obavou sledují chaluhu či fregatku, která je bude obtěžovat tak dlouho, až jí vyvrhnou ulovenou rybu, koukáme dnes na každého bližního podezíravě. Lidé ovšem mají kromě touhy hrabat k sobě i touhu pomáhat jiným a něco pro ně dělat, neméně silnou, nežli je ta první jmenovaná. Co s ní ale v éře, kdy by měla nebýt? Institucionalizovaná státní i nestátní dobročinnost je ovšem odcizená, zprostředkovaná a v řadě aspektů problematická. Postrádá mimo jiné i bezprostřední zážitek z pomoci jiným, o nemožnosti kontroly využití peněz distribučními aparáty ani nemluvě. Možná proto ta obliba psů, kteří za suchar lížou ruku jaksi nezprostředkovaně a  hned. Jeden můj přítel mi nedávno vyprávěl o  prazvláštní instituci zvané CouchSurfing, kdy jednotliví účastníci této sociální sítě, rozprostřené přes celý svět, u sebe nechávají zdarma bydlet ostatní členy, pokud přijedou na výlet, někdy i s průvodcováním po místních pamětihodnostech a  vařením lokálních pochoutek. Služeb je pochopitelně možno využívat i recipročně, ale řada členů, často bez vlastní rodiny a unavená neustálou honbou za kapkou prospěchu, se upřímně raduje z návštěv a podstrojuje jim, ba se stává nervózní, pokud delší čas nikdo nepřijede. Jistě z toho mají i něco nefinančního a nemocenského: cosi jako přátelství na jednu noc, obdobu dnes už zevšednělých lásek tohoto typu, možnost někomu vyprávět o svém životě bez obvyklého taktizování a zástěrkaření v obavě, že to někdo z jejich bližních v boji všech proti všem proti nim použije. Podobně jako má vlčí mák mnohem větší a krásnější květy, než by dostačovalo k přilákání opylovačů, i naše touhy a činy jdou či šly by rády i jinou cestou, než je holé maximalizování prospěchu. Ještě dlouho po revoluci nám nebylo obtížno podílet se na věcech, z nichž moc ani prospěch „nekapaly“. Uvěříme tomu, že to byla jen romantická postrevoluční pošetilost? HN, 2010

ANATOMIE CTNOSTI České slovo „ctnost“ se užívá v současném jazyce zřídka, a pokud ano, tedy často s ironickým přídechem. Říci o někom, že je „ctnostný“, případně „ctný“, je pochvala v nejlepším případě ambivalentní, CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 60

60

19.2.2013 10:30:53

možná jde spíš o formu úšklebku. V evropském myšlení je ctnost jistě protikladným pojmem k  pojmu neřest, ale v  kontextech současné češtiny bývá chápána právě jako absence všeho, co by bylo nějak povážlivé či znepokojující: ctnostní jsou ti, co nekradou, nelžou, nekouří, nepijí, nekopulují atd. Takovýto obraz ctnosti není obecně zvlášť přitažlivý a bedlivé hledání chyb na veřejně činných osobách pak může vést k selekci těch, na něž se sice nic neví, ale ničím dalším už nevynikají: to je kvalifikace dosti nevydatná. Ukázkou politika opačného typu byl třeba Winston Churchill – kritikové v něm sice mohou vidět pijáka a požitkáře, kolonialistu a mnoho dalšího, Hitlera však porazil mimo veškerou pochybnost. Ve většině jazyků bývalo slovo pro „ctnost“ svým způsobem blízké spíše významu „síla, zdatnost, statečnost, charisma, dokonalost, schopnost“, třeba latinské virtus (v mužsky dominovaném Římě odvozenina z vir – muž) či  anglické virtue z  téhož základu. Ctnost tedy byla původně chápána jako nějaká osobní síla, něco, co umožňuje ovládat okolí jen vahou vlastního „vyzařování“, bez vynaložení nátlaku či dokonce násilí. Takto, a nikoli snad jako opak neřesti, je nutno chápat i čínské slovo te, známé z názvu klasické knihy Tao-te-ťing: místo obvyklého českého překladu „ctnost“ by se dalo používat spíše „síla“, v tomto případě „síla taa“. Antické národy chápaly ctnost do jisté míry především jako ctnost vojenskou, jakousi kombinaci vrozeného hrdinství a  technických bojových dovedností, doladěných tréninkem – skutečný hrdina, či také třeba olympijský vítěz, ovšem nesměl vykazovat příliš mnoho „upocenosti“, v ideálním případě vše dělal jaksi „levou zadní“. Řecký výraz pro vojenská cvičení – askésis – se později přenesl i na duchovní cvičení a drsný sebezápor prvních poustevníků, kteří svůj „boj“ s ďáblem pokušitelem chápali značně doslovně. Je těžko přehlédnout, že první demokracie vznikly ve válečnických národech typu starého Řecka, raného Říma či germánských kmenů. I když se vojenské ctnosti ukázaly, zejména po druhé světové válce, v kombinaci s moderními zbraněmi jako cosi neobyčejně zhoubného, jistá sebedisciplína, třeba protestantského typu, se zdá být s uspokojivým fungováním demokratických systémů neoddělitelně spojena: při současném zděšeném sledování míry zadlužení mnoha evropských zemí se katolické, nebo dokonce pravoslavné země jeví dopadat mnohem hůř. ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 61

61

19.2.2013 10:30:53

Přítomná doba by ctnost tradičního typu v určitém smyslu jistě ráda měla – podívejme se třeba na velikou oblibu rozmanitých „her na hrdiny“, které nevypovídají o ničem jiném. I pěstování různých sportů má tuto povahu, z Asie byly importovány a zdomácněny různé sporty bojové jako kultivovanější náhrada dávno zaniklých rytířských klání. V jiných sférách má však naše doba výraznou zálibu pro náhražky „instantního“ typu: namísto znalostí stačí zapnout textový vyhledávač, namísto násobení z hlavy kalkulačku, i moderní válka se nevede šavlí, ale mačkáním knoflíků – člověk takovéhoto typu je jako měkký plž bez domečku a zvláštních schopností, vybavený obrovskou mašinérií, která z něj dělá v relaci k tradičním lidským možnostem „nadčlověka“. Kolik vlastně zbývá prostoru pro cosi jako charisma a „ctnost“ v původním slova smyslu? Nakolik jsou z nás už teď musilovští „muži (a ženy) bez vlastností“? HN, 2010

ANATOMIE ŠETRNOSTI Evropským světem prochází, po vlně státního hýření, vlna šetrnosti. Je to jistě dobře: euroamerická představa, že peníze k další distribuci stačí tisknout, brát si na ně, zjednodušeně řečeno, v Asii úvěry a tamtéž si za ně nakupovat levné zboží, je dlouhodobě asi tak šťastná jako někdejší nápad římských patriciů zjednat si k obraně říše Germány, aby se mohli nerušeně věnovat hostinám a slavnostem. Od krize pozdní osmanské říše se tato situace liší jenom v tom, že se za vydlužené peníze dnes nepostaví další sultánský letohrádek. Co však znamená „šetrnost“ v širším slova smyslu? Jistě vyrovnaný nebo spíš přebytkový rozpočet v malém i ve velkém. Moje jihočeská vlast slyne nejen mlhami a  rybníky, ale proslula i  jako „české Skotsko“ – měla odpradávna, zcela nekeynesiánsky, největší úspory na hlavu a většinou také nejmenší příjmy. Slovo „šetrný“ se ale také používá i v jiném smyslu, a znamená pak způsob nakládání, který minimalizuje nejen ztráty a použité prostředky, ale i použité násilí a vloženou energii. Snažíme se pak dotyčného člověka (či dotyčnou věc) co nejméně poškodit, ublížit mu, nechat co nejvíc prostoru jeho vlastnímu vývoji, autonomii a schopnosti autoreparace – třeba i tím, že mu „šetrně“ sdělíme, že někdo z jeho blízkých je mrtev. Šetrnost CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 62

62

19.2.2013 10:30:53

vůči lidem, alespoň na fyzické úrovni, je v přítomné době zaručeně největší, jaká kdy v dějinách byla. Minulé éry byly mnohem brutálnější: nikdo se už u nás nedočká katovy smyčky a v podstatě už ani ne rány rákoskou. Zcela jinak je to s šetrností v jiných směrech: už medicínské zacházení s lidským tělem si pravidelně vybírá co nejinvazivnější a technologicky i finančně nejnáročnější řešení – jak jsem mnohokrát psal, neskonale větší popularity se dočká transplantátor srdcí nežli ten, kdo vyzývá, aby se potenciální pacienti méně cpali bůčkem a trochu se hýbali. Něco, co je vskutku jednoduché a laciné a zároveň účinné, třeba psychosomaticky pojatá medicína, se vlastně ani za řešení nepokládá. Naše civilizace ostatně upřednostňuje silová řešení všude tam, kde je to možné, naštěstí třeba mimo zahraniční politiku: namísto aby se silnice vedla po vrstevnici, je mnohem oblíbenější horu naskrz prorazit tunelem. Možná jsou Spojené státy v tomto stylu smýšlení ještě daleko před Evropou. I naše zacházení se zvířaty je neuvěřitelně drsné a bezohledné a bude v budoucnosti zřejmě předmětem nevěřícného podivu smíšeného s hrůzou, ale většině našich bližních se tento problém v nejlepším případě teprve začíná v hrubých obrysech jevit – to by však byl materiál na samostatný sloupek. Zatímco finanční bilance, nemá-li dojít ke katastrofě, vyžaduje šetrnost a  bedlivost, rozkvět ekonomiky našeho typu si žádá na  jiné rovině pravý opak – hýření energetické, technologické i spotřební. Je bizarní, že právě automobilismus, jako způsob řešení dopravy energeticky, materiálově i ve věci ekologické „stopy“ nejnáročnější a v podstatě i jako jediné reálné nebezpečí pro život v našem světě, je tím hlavním, co ekonomiku táhne – samozřejmě se jedná o jev daleko přesahující hranice dopravování osob, obrovský rezervoár sebeprezentací, dominančních možností i životních rizik. Tuto „nešetrnost“ odstranit by si žádná vláda nedovolila – jednak by musela mít téměř totální a dlouhodobou moc, jednak by nepřežila příští volby: způsobila by totiž ekonomický propad, a co možná hůř, emoční frustraci širokých vrstev národa. Je automobily dominovaná civilizace opravdu nejlepší cestou k rozkvětu, nebo nejlepší cestou do další vývojové pasti? HN, 2010

ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 63

63

19.2.2013 10:30:53

ANATOMIE ZÁVISTI Závist patří spolu se žárlivostí, nenávistí a několika dalšími k zcela bazálním emocím, které nás spojují se zvířaty a daly by se nepochybně vystopovat až kamsi do prvohor, kdyby se mohly ve zkamenělé formě uchovat. Zvířata si závidí stejně jako my: lepší revír, samičku, kus potravy, v  zajetí i  hračky, pozornost chovatele a  další zdroje potěšení či prestiže. Nepěkný, ale instruktivní pokus předvádí následující: lišku necháme dosyta nažrat, poté vpustíme jinou, hladovou. Ta první se s ní znovu pustí do jídla a doslova se přecpe. Když experiment opakujeme zhruba počtvrté, praskne první lišce žaludek. I u lidí se závist projevuje už od narození: matky mnohých dvojčat si zoufají, že není možno je kojit postupně: to, které má přijít na řadu později, je hněvem a zoufalstvím bez sebe a vřeští zcela srdcelomným způsobem. Ostatně se podívejme, kolikrát se u nás místní jméno „Závist“ či „Na závisti“, popř. Nejdek či Najdek („závistivý kout“) vyskytuje. V živočišné říši má závist většinou určitý „produktivní“ význam, zmocnit se nějakého nedostatkového zdroje před jinými nebo jim jej vyrvat či obsadit. U lidí se nemusí jednat nutně o touhu mít totéž co někdo druhý, někdy spíš jde o  usilování, aby jiný to, čím nad nás vyčnívá – majetek, krásu, postavení, dobrou pověst – pozbyl. Prastarý vtip vypráví o muži, který potká kouzelného dědečka, jenž mu nabídne splnění jednoho přání: dotázaný začne vyprávět o sousedově krávě. „Ty bys chtěl taky takovou?“ ptá se divotvůrce. „Ne, ale aby jemu chcípla!“ Těžko pregnantněji vyjádřit, co závist obnáší. Sigmund Freud byl dokonce přesvědčen, že k standardnímu psychickému vybavení holčiček patří „Penisneid“ vůči jejich bratříčkům. Závist také do určité míry souvisí se žárlivostí a v některých případech v ni přímo přechází – nezapomeňme ostatně, že žárlit lze i na přízeň rodičů, nadřízených a podobné statky. Závist není darmo zařazena do seznamu sedmera hlavních hříchů a je čímsi velmi málo „civilizacotvorným“ – všechny strhává na nejmenší společnou bazální rovinu. Její intenzita také velmi kolísá jak mezi jednotlivými lidmi, tak regionálně. Žijeme v regionu, který patří v tomto směru ve světovém měřítku k předním a kde kultivace závisti patří k lokální politické „kultuře“: zatímco třeba rasová nenávist (která zase patřila k politické „kultuře“ Třetí říše) je u nás po právu tlumena, závist je na všech rovinách podporována – pohleďme jen na volební boje. CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 64

64

19.2.2013 10:30:53

Je vždycky velmi nebezpečné posilovat z  jakýchkoli mocenských důvodů některé temné, nebo chceme-li, starodávné proudy v  lidských duších: je to jako topit pod ohněm sopečným či prokopávat povodni hráz, a seje-li se vítr, může se sklidit bouře. Jeden z důvodů velké úspěšnosti Asie jako celku je poměrně úspěšné tlumení závisti: buddhismus a hinduismus se svou naukou o odplatách minulých životů nechávají trpělivěji snášet skutečnost, že soused má vyšší střechu. V Japonsku prý je závist mnohem slabší než u nás a úspěšní spoluobčané lákají spíše k napodobení než ke stržení zpět. Závisti kupodivu mnoho pozornosti nevěnují ani církve – kdy jsme vlastně slyšeli poslední kázání na toto téma? Přesexualizovaná společenská atmosféra si žádá zcela jiných námětů. Jako hladové lišky pošilháváme do kastrůlků našich blízkých, zda v nich náhodou není větší kus masa, zda nemají hustší a ryšavější kožešinu než my a zda jejich liščata nedostala třeba ocenění na výstavě. Kéž by nám, pokud to přeženeme, také žaludky praskly… HN, 2010

AUTORITA – CO TO VLASTNĚ JE? Podobně jako v Orwellově románu 1984 znamenalo slovo duckspeak („kvákat jako kachna“) o  řeči nepřátel prudký odsudek a  o  řeči z vlastních řad pochvalu ve smyslu dobrého udržování stranické linie, je i naše pociťování autority ambivalentní. Je-li někdo „velká autorita“ v určitém oboru či „má-li autoritu“, je to cosi dobrého, je-li nějaký člověk či režim „autoritativní“, je to naopak špatné. Zdálo by se, že jediná autorita hodná toho jména je ta dobrovolně uznaná a přijatá, nikoli autorita vnucená. Věc má ovšem řadu háčků. I náčelník lupičské bandy je nadán přirozenou autoritou, i největší třídní grázl může být uznávaným vedoucím při organizování drobných lumpačin. Ač bylo nacistické Německo nepochybně zemí autoritativní, větší část Němců přijala Hitlera za vůdce dobrovolně a sloužila mu do roztrhání těla, ba i celé země. Na druhé straně se úřady obecně – a ty si věru nevybíráme – jistě nadarmo nejmenují v angličtině authorities. Jakýkoli dlouhodobě stabilní stav společnosti ostatně nemůže stát na holém donucení a musí fungovat na základě jakéhosi konsensu mezi vládnoucími a ovládanými – ani normalizační režim u nás se ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 65

65

19.2.2013 10:30:53

neobešel bez značné podpory „zdola“. Zatímco politickou reprezentaci si občan volí (ponechme stranou, jak účinný takovýto výběr je), hospodářské, vědecké a vzdělávací organizace této povahy nejsou. Není vůbec pochyb, že vztah nadřízenosti a podřízenosti se řekněme od roku 1900 výrazně rozmyl: c. a k. mocenská pyramida, začínající císařem pánem zcela nahoře (i on měl nadřízeného, Boha všemohoucího), končila u venkovských kantorů a tatíků s rákoskou v ruce. V tradičních společnostech vůbec bývalo v každé situaci zřejmé, kdo je „velitelem“, podobně jako v armádě – v rámci konfucianismu má například starší bratr, byť i jen o rok, svrchovanost nad mladším. Situace je trochu komplikovaná tím, že lidé nejen rádi vládnou, ale mnozí z nich se i velmi rádi podřizují. Není vůbec náhodou, že ti, kdo to v hierarchicky uspořádaných strukturách dotáhli daleko, mají mnohem výraznější sadomasochistní založení než průměr populace: dnes smýkám blátem já tebe, zítra ty mne, dnes sedím v komisi já a rozhoduji o tobě, zítra naopak. Hierarchické organizace typu armády, železnice, úřadů či škol jsou ovšem v přítomné době v krizi, vzniká dojem, že každý je autonomní, bez autority nad sebou. Dokud lze vládnout penězi, tj. nestejně je rozdělovat jedněm a druhým, může systém jakžtakž fungovat. Rovněž se dnes paradoxně lépe snáší, rozhoduje-li řekněme kompjútr či nějaký jiný neosobní mechanismus a  ne sebeosvícenější nadřízený: u  něho je možnost „subjektivity rozhodování“, což vede dříve či později vždy k protestům a k tomu, že rozhodování nějak odosobní a zmechanizuje. To, co vlastně vládne, je Heideggerův „veřejný anonym“, charakterizovaný nepřeložitelným německým obratem man sagt, „říká se, sluší se říkat“. Nikdo nemá plastičtější představu o tom, jak by účinkovaly internetové sociální sítě, zvláštní mocenské organizace „bez hlavy“ a na krátkou dobu, v případě nějaké vážné krize či války. I bez nich je mnoho otazníků: obnovila by se „tradiční“ mocenská pyramida na určitou dobu? Či by se v případě finančního zhroucení či ozbrojeného konfliktu stala společnost nezvladatelnou a v této „kaši“ by se objevila nová centra moci, třeba pod samopaly ozbrojených band? Či by snad společnost fungovala v nějaké „neorganizované harmonii“ ve stylu včelího úlu? Obávám se, že nikdo ze smrtelníků to neví. HN, 2010

CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 66

66

19.2.2013 10:30:53

AŽ K PRAMENŮM ZAMBEZI Málokterá část novodobých evropských dějin se těší ze současného stanoviska tak kritickému pohledu jako éra budování a udržování koloniálních říší. Z jistého pohledu zcela právem: ve všech kulturách patří k dobrému vychování nelézt, kam nás nezvali a přijdeme-li už na návštěvu, neroztahovat se tam jako doma. Problém zůstává ovšem v tom, že euroamerická kultura na jedné straně tuto periodu svých dějin zatratila, expanze ovšem zůstala jejím nejvýše hodnoceným cílem podnes. Už kolonialismus 19. století nechápal sebe sama jako svatou válku, ale jako technologickou misii: donést až k pramenům Zambezi podvojné účetnictví, anilinové barvy a  výbušné motory, šířit civilizaci a její dobrodiní. K bytostné povaze „divochů“ patřilo, že tento vysoký úkol většinou nechápali a  někdy se mu velmi urputně bránili. Dnešní cíl je podivuhodně podobný: Rozšířila vaše firma svou mobilní síť až k řečeným pramenům? Skvělé, to je úžasný úspěch! Jediný rozdíl spočívá v tom, že se při tom nepostupuje otevřenou vojenskou silou a politická moc, a tudíž i odpovědnost za zemi a její stav zůstává v rukou místní vlády (i v tomto je Čína ve své nynější africké expanzi důslednější a úspěšnější než Evropa). Nenechme se mýlit: i britská koloniální říše byla budována především pomocí politických vyjednávání, intrik a úplatků a jen z malé části přímou válečnou intervencí, i  v  ní bývala aspoň naoko moc místních vladařů zachována – k ruce ovšem dostali britského residenta, „staršího bratra“. Dnešní stav věcí, umožňující technologickou expanzi až do nejšeřejšího koutku pralesa, ovšem podmiňuje často jakás takás infrastruktura, vzešlá z kolonizace „první“ a poté přejatá místními elitami – jinak by šel vývoj značně pomaleji. Je pozoruhodné, že zcela obdobné fenomény ve staré Evropě, třeba expanzi a kolonizaci římskou, která byla svým způsobem mnohem brutálnější, máme tendenci posuzovat s nadšením a nostalgií a bedlivě chránit její památky: nápad odstranit nápis na trenčínské skále či Černou bránu v  Trevíru by se jistě nesetkal s  nadšením, i  příchod Cyrila a  Metoděje chápeme jako zcela zásadní kulturní počin a  ne jako import cizích ideologií. Podnes nemáme stopy pochyb o tom, že celosvětová technologická misie má pokračovat – postkoloniální země bývá zvykem označovat jako „rozvojové“ a bere se jako samozřejmost, že jediným cílem, pro který jim stojí za to žít, je technologicky ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 67

67

19.2.2013 10:30:53

se vyrovnat Evropě a Spojeným státům. Nepatrně komplikovanější je to s vývozem politického systému, zastupitelské demokracie – i tu by euroamerická společnost velice ráda rozvážela po světě, jen se místy roubuje na lokální tradice ještě hůř než informační techniky. Rovněž ryze náboženské misie zdárně pokračují, většinou v propletení s technologickými. Vidí-li člověk v tropických zemích výsledky toho, co se dnes označuje jako „rozvojová pomoc“, klade si často otázku, zda být objektem dobročinnosti nebo zločinnosti je v praxi opravdu tak velký rozdíl. Mám často dojem, že tato činnost, vedená jistě nejlepšími úmysly, má v  praxi jako hlavní úběžník dávat některým mladým lidem smysluplný životní program a pohltit jejich nadbytečnou energii, která jinak bloudí – i staré koloniální systémy měly spíše tento úkol než zisky, které mnohdy nebyly až tak veliké. Představa o tom, že zatímco dříve kolonialisté dobyté země vysávali, my jim dnes pomáháme, je fatální optický klam. Možná bychom měli po těch letech pochopit, že našeho oblažování jiných národů už bylo dost. HN, 2010

BÁBA A DĚDEK JAKO BŘEMENO Zděšeni si uvědomujeme, že do naší země vtrhlo něco, na co jsou třeba Němci zvyklí už po řadu let – roztržka a propast mezi generacemi. Už před léty bylo možno vidět truchlivé výlety německých skupin důchodců, vykládaných, zčásti už v kolečkových křeslech, z letadel na Kanárských ostrovech a tvořících jakýsi smutný a nucený protiklad pubertálních gangů. Co se to stalo, že nehoupou vnoučata na revmatických kolenou a nevyprávějí jim o dávných časech? Pokud mne něco v životě obohatilo, bylo to právě tohle. Nic není smutnějšího než společnost, která neumožňuje lidem užít si protikladnosti a sortuje je do homogenních skupin jako v prázdninovém či kárném táboře. To platí o starcích stejně jako o homosexuálech či vzdělancích – jejich odlišné kvality v rámci „jejich party“ zaniknou. V archaických společnostech hráli staří lidé první housle, bylo jich málo a těšili se vážnosti – v době bez knihoven byla minulost jen v nich, ve světě téměř beze změn věděli i v neobvyklých situacích co činit, zdárně přestáli všechny nástrahy a jednalo se většinou o jedince mimořádné. Přítomná CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 68

68

19.2.2013 10:30:53

doba se svým kultem mládí, ba infantility, nutí starce chovat se jako tajtrlíci, mají-li společensky obstát – náhle nepředstavují hodnotu, ale břemeno. Snad občas nějaký zestárlý intelektuál by byl ještě únosný, ale řekněme zestárlý průvodčí představuje odepsanou trosku, objekt posměchu a symbol trapnosti, vysavače budoucnosti mladých. (Ale bylo to s tou úctou ke stáří vždycky tak předpisové? Nejmenuje se oblíbená dětská hra „na slepou bábu“?) Slovní agrese v agresi skutečnou někdy přechází a někdy nepřechází, přijde na to – i zlovolné vtipy tu byly vždy a komíny krematorií z nich vznikly jen občas. Naše společnost ovšem stojí na podporování bezuzdného egoismu a plnění všech přání tady a teď. Takováto společnost ovšem na velmi mnoha rovinách provádí tuneláž a obětuje budoucnost přítomnosti, celá je v zásadě o tom, vyžrat rychle, co jde, a na budoucí věci či generace nemyslet. Jednou z jejích zásadních chyb je i jednostrannost povinností rodičů vůči dětem a nikoli i naopak: K čemu potom ještě nějaké mít? Mezigenerační napětí tu bylo v novější době vždy, stačí se podívat do  Hálkových povídek o  výminkářích, mořených na idylickém českém venkově hlady. Na mírných napětích mezi různými generacemi, pohlavími, etniky, náboženstvími, zaměstnavateli a zaměstnanci, učiteli a žáky, vzdělanými a prostými atd. společnost vlastně stojí a dodává jí to dynamiku, přerostou-li však právě tuto náznakovou mez, mohou se stát zdrojem obrovských katastrof, jako výbuch parního kotle. Ti, kdo tyto tenze záměrně přiživují, zejména s cílem na nich mocensky parazitovat, jsou v podstatě veřejní nepřátelé a podle toho by se s nimi mělo jednat – v praxi se to dodržuje jen u podněcovatelů rasových. Co s tím učinit? HN, 2011

KAŽDÝ PODLE SVÝCH SIL Neustálé diskuse kolem penzijního věku v podstatě berou svůj počátek v jednom neblahém jevu moderní společnosti, která začíná stále více fungovat ve stylu kompjútrů, jež konstituují její tvář: plus/minus, vše nebo nic. Ve všech tradičních společnostech se pracovní činnost starců, kteří nepatřili k nějaké úzké privilegované vrstvě, utlumovala postupně. Kdo už nestačil na orbu, kácení stromů či lov, pásl kozy, hlídal děti či okopával zahrádku. Problém je následující: jak smysluplně ZÁPAD V MLZE

ZAPAD V MLZE.indd 69

69

19.2.2013 10:30:54

zařadit do společnosti ty, kdo „nestíhají“, ať z toho či onoho důvodu, nejsou ale zcela přestárlí či těžce nemocní nebo invalidní. Co s těmi, i mnohem mladšími, kterým nelze svěřit nějaký sofistikovaný technický systém, kteří by ale v minulosti hejno hus či několik krav spolehlivě uhlídali a napásli? Tam, kde je levnější koupit za několik milionů rafinovaný poplachový systém než zaměstnat nočního vrátného, je dobrá rada drahá. K celé věci přistupuje i otázka životního smyslu, který nastupuje hned za  něčím do  žaludku – problém „odcizení“ práce příliš detailně rozdělené je znám už sto padesát let a není vázán jen na staré fabriky: dávný chalupník žil sice z dnešního pohledu bědně, ale celek jeho hospodářství dával rozumný smysl. Ve společnosti, kde jedna část obyvatelstva padá pro workoholismus na ústa a druhá se k smrti nudí a je na ni pohlíženo jako na nepoužitelnou přítěž, je cosi v zásadním nepořádku – stav svým způsobem připomíná reprodukční poměry v Irsku v druhé polovině 19. století, kde měla děti dokonce jen o  něco méně než polovina populace, zato pak třeba deset. Čím může být starý člověk ještě užitečný, když vnoučata jsou daleko, pokud jsou vůbec jaká, postřeh klesá a duše by spíš chtěla opakovat zavedená schémata, než se učit každý půlrok něco nového? Tento proces, který zvolna začíná už po padesátce, se zvýšeným dožíváním dá zpomalit jen částečně. Produktivní věk „na plné obrátky“ nelze prodlužovat za  jistou mez, jediným trvalým řešením je dostatečná obnova populace a toho lze s jistotou a smysluplně dosáhnout jen tím, že by zcela podstatnou část penze tvořilo určité procento z příjmů vlastních dětí – ale o tom jsem psal již několikrát. Podobná tendence jako ve využívání lidí je patrná v nové době i u hospodářských zvířat, jen s tím rozdílem, že krávy či slepice po krátkém, ale zběsilém snášení či dojení putují na jatky či do kafilerie. Nikdy nebylo ve společnosti tolik starců a nikdy nebyli v tak malé vážnosti jako dnes. Současná evropská společnost dělá dvě chyby, které svým způsobem spadají v jedno: na jedné straně nepodmiňuje příjem sociálních podpor žádnou protislužbou, a tak za okolností vychovává celé dynastie jejich chronických příjemců. Na  straně druhé neumožňuje smysluplně zaměstnat ty, kdo tak úplně nestíhají na plné obrátky, ať už za mlada nebo pro pokročilejší věk. Celý problém, který je v zásadě problémem jedním, je nastavení na schéma „buď a nebo“. HN, 2011

CIVILIZACE V PROMĚNĚ

ZAPAD V MLZE.indd 70

70

19.2.2013 10:30:54