Aktuální otázky islámu texty určené ke kritickému čtení a úkolům při výuce mediální výchovy [online]. [cit. 2013-09-05]. Dostupné z: http://muslimove.cz/category/aktualni-otazky/
Cesty muslimů do Evropské unie Muslimové v České republice Islamofobie a kritika islámu v České republice Rub a líc migrace Migrace muslimů do Evropské unie pohledem statistik Zahalování Džihád očima muslimů Terorismus Muslimové v médiích Společné rysy islámu, křesťanství a judaismu Korán a sunna Pilíře islámu Náboženské svátky Islámské pojetí rodiny
Cesty muslimů do Evropské unie Valná
většina muslimů žijících v současné době v členských státech Evropské unie přišla na území starého kontinentu během 20. století, převážně pak v jeho druhé polovině. Existují však i tři předimigrační typy současné přítomnosti islámu v Evropě. První z nich souvisí se staletou nadvládou muslimů nad Španělskem, Maltou, Sicílií a jižní Itálií. Přestože muslimové během 11. až 15. století o tato území přišli a po reconquistě byli v letech 1609-1614 ze Španělska definitivně vypovězeni, pozůstatky jejich vlivu zůstaly nadále přítomny v tamní kultuře a menší počty muslimských otroků byly ve středomořské oblasti drženy až do dob evropského osvícenství. Nevelké skupiny muslimů ve Finsku, a mimo Unii pak v Bělorusku a na Ukrajině, jsou naopak památkou na krymské Tatary, důsledek vpádu Mongolů do východní a střední Evropy během 13. století. Poslední z předimigračních komunit představují balkánští muslimové, buď etničtí Turci, nebo etnicky domácí obyvatelstvo, které k islámu konvertovalo. Tento věrný pozůstatek konzervativního osmanského islámu ovlivněného súfijskými (mystickými) řády, a naopak takřka nedotčeného islámským reformismem, se vyznačuje velkým procentem smíšených manželství a koncem 20. století byl také bohužel obětí genocidy a bezpříkladného porušování lidských práv. Ve střední a západní Evropě se již ve středověku objevovaly a usazovaly malé skupiny muslimů působících jako obchodníci či vyslanci. Dělo se tak zejména v zemích habsburské monarchie a Prusku, pozdějším Německu. K utváření početně významnějších muslimských menšin však došlo až ve 20. století. Jedním z hlavních zdrojů muslimských imigrantů přicházejících do západní Evropy byl zejména tzv. Malý Maghreb – Maroko, Alžírsko a Tunisko, země svázané podobnou koloniální minulostí, která je pojila k frankofonním oblastem. První výraznější příliv muslimů z oblasti Maghrebu přicházel do Francie coby travaileur colonial (koloniální pracovníci) po první světové válce, kdy této evropské mocnosti v důsledku bojů nepostačovaly k obnově země vlastní pracovní síly. V meziválečném období pak nadále stoupal počet marockých, tuniských a zejména alžírských mužů přicházejících za prací do své koloniální metropole. Zlomová však byla teprve druhá světová válka, v jejímž důsledku ve Francii opět výrazně vzrostla potřeba sil pro obnovu zdevastované země. Přestože během 50. let vlivem konfliktů za nezávislost migrace ustala, počátkem následujícího desetiletí opět prudce vzrostla, mimo jiné i díky podepsání bilaterálních migračních dohod mezi Paříží a trojicí maghrebských zemí. O dynamičnosti migračního procesu svědčí i nárůst počtu imigrantů ze čtyřiceti a půl tisíce v roce 1946 na více než milion v polovině 70. let 20. století, přičemž se v této době jednalo povětšinou o alžírské muže bez rodin.
V návaznosti na mezistátní migrační dohody přicházeli ekonomičtí migranti a hostující pracovníci i do Nizozemska, Belgie a Německa. V případě posledně jmenované země se jednalo především o Turky, kteří díky vlídným vztahům mezi někdejším Pruskem, později německým císařstvím, a Osmanskou říší přicházeli do Německa z nejrůznějších důvodů již po staletí. Během let 1961 a 1964 byly pak uzavřeny dohody o náboru tzv. tureckých gastarbeiterů pro německé hospodářství. Zlom v přílivu maghrebských a tureckých pracovních sil do střední a západní Evropy nastal po ropném šoku roku 1973. Po útoku Egypta na Izrael se židovský stát v prvních dnech tzv. Jomkippurské války dostal do krize, za pomoci rychlých dodávek amerických zbraní však Izrael situaci stabilizoval a přešel do protiútoku. Saúdská Arábie, hlavní producent ropy, následně ve spolupráci s ostatními zeměmi OPEC záměrně zvedla cenu ropy a zároveň uvalila embargo na státy podporující v Jomkippurské válce Izrael. V důsledku prudkého zvýšení cen ropy nastala v Evropě hospodářská krize vedoucí k výraznému omezení ekonomicky motivovaného přistěhovalectví, pokračoval pouze proces spojování rodin započatý již v 60. letech. Vedle rodinných příslušníků však do Evropy nadále, třebaže v menší míře, přicházeli i imigranti – kromě těch ekonomických i etničtí a političtí, jejichž prostřednictvím se do unijních zemí dostali i představitelé radikálních opozičních hnutí, kteří byli v zemích původu pronásledováni, stejně jako lidé podobnými radikály ohrožovaní. Vedle této statisticky podchytitelné migrace začala s omezením legálního přijímání pracovních sil narůstat i ilegální imigrace, která dodnes působí mnoha, především jihoevropským zemím, značné potíže. Na rozdíl od Francie, Německa, Velké Británie, Nizozemska či Belgie není Česká republika cílem muslimských ekonomických imigrantů a dělníků, poptávka po nekvalifikovaných pracovních silách je totiž uspokojena Ukrajinci a imigranty z dalších východoevropských zemí. Toto je v kombinaci s přísnými imigračními zákony a speciálním vízovým režimem uvaleným na všechny arabské země zřejmě jedním z důvodů, proč žije v České republice pouze velmi malé množství cizinců pocházejících ze zemí Blízkého východu a severní Afriky.
Muslimové v České republice Polistopadové znovuobnovování muslimské obce neprobíhalo tak, jak by si zřejmě sami následovníci proroka Muhammada přáli. Islámský reformismus a individuální teroristické akce byly v Evropě a Spojených státech amerických často ztotožňovány s islámem jako takovým. Tato interpretace se významně projevovala i v české žurnalistice. Negativní obraz islámu a muslimů v médiích a ve veřejném mínění byl značně posílen i některými událostmi z počátku 90. let, jakými byla spojenecká odpověď na iráckou okupaci Kuvajtu či bouřlivé diskuze o Satanských verších, knize spisovatele Salmana Rushdieho, a zejména pak o verdiktu íránského vůdce Chomejního z únoru roku 1989 odsuzujícím Rushdieho k smrti. Protimuslimské nálady pak zajisté podpořila dodnes populární kniha Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu, která v Československu poprvé vyšla roku 1992 a od té doby se dočkala několika dalších vydání. Zarputilého nepřítele západních demokratických hodnot z islámu činil i obdiv Čechů ke státu Izrael, přičemž izraelsko-palestinský konflikt byl prizmatem těchto sympatií vykreslován poněkud černobíleji, než jakým ve skutečnosti je. Tyto a následně i další převážně negativně laděné pohledy na islám zřejmě jistou měrou předurčily i současnou nedůvěru ve vztahu k nejmladšímu z abrahamovských náboženství. Muslimové se však potýkali a nadále potýkají i s dalšími problémy, přičemž nejvýznamnější roli zřejmě hraje doposud trvající neexistence společné reprezentace. Kromě několika stovek českých konvertitů pochází většina muslimů žijících v současné době v České republice z nejrůznějších severoafrických, blízkovýchodních nebo asijských zemí či z postsovětských republik a oblasti Balkánu. Za minulého režimu přicházeli do Čech především jako studenti, z nichž někteří se zde usadili a založili rodiny. Po sametové revoluci začali vedle studentů přibývat i drobní a větší podnikatelé, žadatelé o azyl a samozřejmě i statisticky nepodchytitelná skupina ilegálních migrantů, z nichž někteří považují naši republiku za tranzitní zemi, zatímco pro jiné se postupně mění v trvalou destinaci. Současný počet muslimů žijících v České republice je jen těžko stanovitelný. Oficiální údaje vyplývající z posledního sčítání lidu hovoří o 1 943 osobách označujících za své náboženské vyznání islám, nejvíce z nich, 663 osob, žije v hlavním městě Praze. Dalších 1 442 osob pak při sčítání lidu vybralo jako své vyznání „Ústředí muslimských obcí“. Dohromady tedy žije dle údajů Českého statistického úřadu v České republice 3 385 muslimů. Neoficiální údaje pocházející od nejrůznějších osob a institucí však hovoří přibližně o deseti až dvaceti tisících muslimech nejrůznějšího etnického původu a odlišné intenzity vztahu k vlastnímu náboženství. Komunikace s veřejností, jakož i úřady, je ztížena i rozdrobeností muslimů mezi nejrůznější organizace, které na našem území působí. Jedná se o Ústředí muslimských obcí zastřešující činnost Islámské nadace v Praze a Brně a Islámského centra v Praze a Teplicích, dále pak o Muslimskou unii, Ligu českých muslimů, Islámský svaz, Svaz muslimských studentů, Liberální muslimy a Islámskou komunitu českých sester. O všech těchto organizacích podrobněji referuje výzkumná zpráva Daniela Topinky Integrační proces muslimů v České republice. Zpráva taktéž zmiňuje komplikace, které nastávaly ve spojení s úspěšnými i zamítnutými pokusy o stavbu mešit, z nichž první byla otevřena v Brně v létě roku 1998, po ní následovala o rok později i pražská mešita. V České republice v současné době kromě pražské a brněnské funguje ještě mešita v
Teplicích a několik kulturních center a modliteben, které jsou často situované na studentských kolejích. Pozoruhodné množství muslimských organizací působících na našem území nabízí zároveň otázku, zda vyznavači islámu v České republice skutečně tvoří komunitu, za kterou jsou tak často označováni. V této souvislosti bývá upozorňováno na rozdrobenost muslimů, kteří mají specifické postavení komunity spíše vně než uvnitř společenství. Odlišné názory, postoje, cíle a tím i míra fragmentarizace domnělé komunity mají mnoho příčin, mezi nimiž hraje významnou roli rozdílná intenzita vztahu k islámu jakožto náboženství a zdroji identity, odlišný etnický původ a tradice, jakož i úroveň vzdělanosti, a tím i sociální postavení jednotlivých muslimů. Čeští muslimové pochází z více než sedmdesáti zemí, přičemž ani jedna z národností výrazně nedominuje, což není ve srovnání se západními zeměmi příliš obvyklé. Pouto mezi jednotlivými muslimy, a tím i legitimita jejich označení za komunitu, je však na druhou stranu posilována společným náboženstvím, ať již je jeho prožívání jakkoliv silné, a v případě cizinců i společnou zkušeností imigrace, která může značně posílit vzájemnou solidaritu. Značná heterogenita muslimů žijících v České republice je každopádně jedním z mnoha aspektů, který české muslimy odlišuje od jejich souvěrců žijících v Německu, Francii či Velké Británii, a čeští muslimové by proto neměli být s takovou samozřejmostí vnímáni jako jednotná, názorově homogenní komunita.
Islamofobie a kritika islámu v České republice V souvislosti s kritikou islámu se často vyskytuje pojem islamofobie, který budí mnohé kontroverze. V anglicky mluvících zemích se tento termín objevil koncem 80. let minulého století, přičemž v tisku byl poprvé použit roku 1991. Avšak ani po dvaceti letech nepanuje ohledně tohoto pojmu a oprávněnosti jeho používání společenská ani vědecká shoda. Například Gilles Kepel, profesor na Institutu politických studií v Paříži a erudovaný odborník zabývající se současným islámem, označuje v jedné ze svých knih pojem islamofobie za „mystifikátorský termín, který vymyslelo islamistické hnutí, aby se zaštítilo proti jakékoliv kritice“. Jiné stanovisko zastává například profesor arabistiky na Univerzitě Karlově Luboš Kropáček, který pojem uznává, podle jeho slov „islamofobie zahrnuje široké spektrum projevů vyjadřujících nadřazenou přezíravost až nenávistný odpor vůči muslimům, zvláště Arabům, ale i jejich jiným souvěrcům, s nimiž v západních zemích xenofobní jedinci přicházejí v různých kontextech do styku“. Islamofobní projevy sahají podle vyjádření profesora Kropáčka od politiky a akademických kruhů až k diskriminačním praktikám a xenofobní kriminalitě, přičemž přehlížet nelze ani stereotypizaci islámu v literatuře a filmech, kde jsou muslimové spojováni s fundamentalistickou omezeností, teroristickými záměry a všestrannou špatností, což se výrazně odráží i na veřejném mínění v západních zemích. K používání výrazu islamofobie pro negativní sociálně-psychologický jev souvisejíc s xenofobií, rasismem a diskriminací se přiklání spousta autorů, avšak mnoho je i těch, kdo pojem považují za agresivní nálepku, která má zdiskreditovat odpůrce islámu. Konflikt mezi zastánci a odpůrci termínu islamofobie není snadné vyřešit, stejně jako se často velmi obtížně odlišuje islamofobní incident od útoku rasistického či potyčky, která může být vedena zcela jiným motivem než náboženským. Komplikace působí v tomto ohledu i fakt, že neexistuje všeobecně uznávaná definice tohoto jevu, který je obvykle zahrnován do širokého konceptu rasismu a rasové diskriminace. Bez ohledu na samotný pojem však považujeme za nutné upozornit na protimuslimské postoje, které se u nás stále častěji objevují, přestože v explicitní formě zůstávají prozatím většinou omezené na internetová diskuzní fóra, blogy a sociální sítě. Těch, kteří se snaží proti islámu v České republice skutečně bojovat, je spíše menšina, ale jsou stále hlasitější a jejich názory a výzvy často překračují mnohé slušné meze, a toto téma by se tedy nemělo brát zcela na lehkou váhu. Mezi těmito aktivisty se vyskytují i někteří vzdělaní jedinci nebo bývalí muslimové, povětšinou se však bohužel jedná o lidi, kteří čerpají informace výhradně z médií a téměř nekriticky přijímají jakékoliv články či příspěvky očerňující islám a jeho věřící. Odmítání islamofobie by však v žádném případě nemělo znamenat zavrhnutí kritiky islámu nebo jednotlivých muslimů, která může být často velmi přínosná a vést k velmi zajímavým debatám. Na rozdíl mezi islamofobií a kritikou islámu upozornila již v roce 1997 britská organizace Runnymede Trust, která sestavila několik bodů odlišujících otevřený a uzavřený pohled na islám, přičemž otevřený umožňuje kritiku, zatímco uzavřený vede spíše k islamofobním postojům. Otevřený se od uzavřeného pohledu liší zejména v osmi důležitých aspektech. V první řadě se
jedná o vnímání islámu jako monolitického statického bloku bez schopnosti tolerovat vlastní vnitřní pluralitu a odmítajícího připustit jakékoliv rozdíly mezi jednotlivými podobami islámu. Lidé pohlížející na islám touto perspektivou popírají existenci debat o lidských právech a jiných svobodách probíhající v rámci muslimské společnosti. Oproti tomu lidé pohlížející na otázku plurality a možného vývoje v rámci islámu prizmatem otevřeného pohledu vnímají rozdíly mezi chápáním islámu v Indonésii, Íránu, Bangladéši, severní Africe či evropských zemích nebo USA a pohlíží na islám jako na náboženství procházející neustálým vývojem. Rozdíly mezi otevřeným a uzavřeným pohledem na islám lze dále pozorovat na otázce společných hodnot a vzájemného obohacování mezi muslimskými zeměmi a Evropou, ve vnímání islámu jako podřadného a barbarského, či naopak odlišného od křesťanství, ale přesto zasluhujícího respekt, na pohledu na muslimy jako na partnery při řešení společných problémů, nebo jako na násilnické a agresivní nepřátele podporující terorismus. Uzavřeně hledící člověk pak také vidí v islámu ideologii využívanou k politickým a vojenských cílům namísto náboženství, které je věřícími upřímně prožíváno. Odlišně je otevřeným a uzavřeným pohledem vnímána i kritika Západu ze strany muslimů, oprávněnost diskriminace muslimů žijících v Evropě, stejně jako legitimita islamofobie, proti níž stojí na straně otevřeného pohledu nutnost podrobovat i kritické pohledy na islám kritice, aby se nestaly nespravedlivými. Při čtení článků a komentářů, stejně jako při zveřejňování svých vlastních postojů, je nutné mít na paměti pozici, ze které daný názor či postoj vychází. Pokud je tato pozice uzavřená a nepřátelská či dokonce štvavá, může být daný výstup jen těžko přínosný a je otázkou, nakolik může být vnímán jako významný a spolehlivý zdroj informací.
Rub a líc migrace Obyvatelstvo Evropské unie stárne a imigranti, zejména ti kvalifikovaní, jsou a budou proto stále důležitější pro zajištění hospodářského růstu i financování důchodů Evropanů. Přestože imigrace by neměla být jedinou cestou k řešení této situace, hraje v tomto procesu neodmyslitelnou roli. Přistěhovalectví přináší mnohdy výhody nejen zemím, v nichž imigranti nově pracují, ale i zemím jejich původu, kam posílají peníze na podporu svých rodin a zároveň snižují případné problémy s nezaměstnanosti v daném státu. Přínosný může být také jejich návrat do země, z níž pocházejí, a uplatnění nové kvalifikace i znalostí, kterými obohatí svou vlastní společnost. Často ovšem dochází i k určitému paradoxu, kdy vysokoškolsky vzdělaní imigranti vykonávají práci, která naprosto neodpovídá jejich vzdělání nebo práci nemohou najít vůbec. Portugalská nevládní organizace Jesuit Refugee Service například zjistila, že mnoho pracovníků ve stavebnictví má lékařskou kvalifikaci. Podobnou situaci známe i v Čechách, kde mnoho vysokoškolsky vzdělaných Ukrajinců vykonává nekvalifikované práce. Základní předpoklad pro začlenění přistěhovalců představuje kromě zvládnutí jazyka i oboustranný respekt a tolerance. Přestože můžeme kupříkladu většinu muslimů žijících v Evropě již považovat za starousedlíky, stávají se bohužel stále obětí diskriminace na poli vzdělání, zaměstnanosti, bydlení i společenského postavení. Jak prokázal výzkumný projekt společnosti Open Society Foundations nazvaný At Home in Europe – Muslims in 11 EU Cities, sdílí většina muslimů a nemuslimů žijících ve vybraných evropských městech podobné hodnoty, ale obě strany se domnívají, že tomu u té druhé tak není. Tato nevědomost vede na obou stranách k vytváření předsudků, které ztěžují integraci a využití potenciálu, který v sobě přistěhovalci i hostitelská společnost skrývají. K tomuto neblahému trendu přispívají i média, jak je podrobněji zmíněno v kapitolách Svět informací. Ne všichni přistěhovalci však přicházejí do členských států Evropské unie legálně. Přestože nelegální imigranti tvoří jen malé procento cizinců žijících na Starém kontinentě, představují významný problém. Nelegální cesty za domnělým lepším životem nemusí být rizikem pouze pro země, do nichž přicházejí, ale zejména pro samotné přistěhovalce, kteří se často svěřují do rukou zločineckých organizací, na nichž jsou nezřídka závislí i po příchodu do EU, a zapojují se tak do trestné činnosti. Mnoho nelegálních přistěhovalců však neprochází tímto nebezpečným procesem, ale pouze zůstane v Evropě i po vypršení svého turistického víza. Evropské státy se snaží o spolupráci ve snaze omezit všechny formy nelegálního přistěhovalectví, které zhoršuje mimo jiné i postavení legálních imigrantů. Jak je patrné, představuje přistěhovalectví složitou a citlivou otázku, o to více to pak platí v případě žadatelů o azyl, kteří jsou ve své vlasti vystaveni pronásledování nebo prchají před nejrůznějšími konflikty, které ohrožují je i jejich rodiny. Tito lidé tvoří v porovnání s počtem legálních i nelegálních přistěhovalců pouze minimální podíl cizinců přicházejících do států Evropské unie. Evropa se snaží svými právními předpisy zajistit azylantům ochranu a postarat se o spravedlivé zacházení i s osobami, kterým byla žádost o azyl zamítnuta.
Zahalování Jedním z výrazných témat, která se pojí s existencí islámu v Evropě, je téma zahalování. Tím máme na mysli především zakrývání různých částí hlavy, případně celého těla muslimek závojem či zvláštním oděvem. Jedná se o velmi různorodou náboženskou praxi. Dokonce pokud přezkoumáme motivace některých žen, můžeme dojít k závěru, že ne vždy hraje v zahalování hlavní roli náboženství. Ostatně se nejedná o původní islámskou tradici. Ve starověku, několik stovek let před vznikem islámu, si zahalovaly vlasy, případně obličej, ženy z vyšších vrstev, aby tím daly najevo svůj vyšší společenský status. Islám pak tuto zvyklost převzal od okolních kultur a zasadil ji do náboženského kontextu. Nicméně význam závoje jako znaku statusu se do muslimské obce přenesl také a přetrval až dodnes. Ale vraťme se ještě do 7. století, kdy bylo zahalování ukotveno v koránských súrách. Súra Světlo nabádá věřící ženy, aby zakrývaly své ozdoby a spustily závoje na svá ňadra. V súře Spojenci k sobě mají ženy přitahovat závoje, aby byly poznány a nebyly uráženy. Jak vidíme, kromě poprsí není v Koránu jasně určeno, co mají ženy zakrývat. Výklady toho, co patří k tzv. ozdobám, se liší. Někteří tvrdí, že závoje zakrývající celou tvář nejsou v souladu s příkazem, aby ženy cudně klopily oči, neboť to by např. pod mřížkou burky nebylo poznat, a tudíž by to nemělo smysl. Lze také spekulovat o nutnosti zahalovat celou tvář a vlasy, když nejsou na rozdíl od hrudi v posvátném textu jmenovány. Úplné zakrytí lze tak podle Koránu vztáhnout pouze k manželkám Muhammada, s nimiž měli dle súry Spojenci mluvit ostatní lidé přes závěs. Dále jsou k cudnosti nabádáni i muži, kteří mají stejně jako ženy klopit své zraky a střežit svá pohlaví. K muslimkám se vztahuje více požadavků na vzhled, ale sebeovládání a cudnost jsou požadovány i po muslimech. Původní význam zahalování se tedy pojí se sexualitou, konkrétně se sexualitou v produktivním věku, neboť súra Světlo říká, že ženy, které již nemají naději na sňatek – tedy ženy starší – mohou závoj odložit. Podobné zakrývání známe i z Evropy. Středověké germánské zákony např. obsahují přísný trest za strhnutí závoje z vlasů ženy a i v našich končinách bylo u vdaných žen rozšířené nošení šátku. Také stoupenkyně jiných náboženství si zakrývají vlasy a jistou paralelu – s jiným způsobem ,,zbavení se” vlasů – můžeme spatřovat i v holení hlav buddhistických mnichů. Proč se tedy právě islámský závoj stal natolik důležitým, že jej začaly různé instituce (školy, vlády aj.) omezovat? Zákazy vztahující se k tomuto náboženskému oděvu byly formulovány v Turecku, Velké Británii, Belgii, Německu a dalších zemích. V nedávné minulosti bylo v této souvislosti nejvíce slyšet o Francii, kde byly zakázány nápadné náboženské symboly na školách. Ačkoliv zákon z roku 2004 nehovoří konkrétně o zahalování muslimek, je veřejným tajemstvím, že byl cílen právě na něj. V roce 2010 bylo pak ve Francii zakázáno zahalování tváře na veřejnosti. V první případě bylo argumentem oddělení náboženství od sekulárního školství, ve druhém případě bezpečnost. Často se ale závoje muslimek kritizuje s tím, že jsou výrazem či nástrojem útlaku žen. Ve Francii vyvolaly návrhy zákonů rozsáhlé protesty a francouzská vláda byla mnohokrát obviněna z porušování náboženských svobod a z manýr bývalé koloniální mocnosti. Již v době kolonizace se totiž Francouzi snažili praxi zahalování vymýtit. Tvrzení, že se jedná o boj za práva žen, je podvráceno za prvé tím, že jiné poškozování práv muslimek francouzská vláda příliš neřešila, za druhé tím, že při tvorbě návrhu zákona nebyl brán ohled na názory nositelek závoje. Alternativní výklady těchto opatření poukazují na snahu potlačit islám, respektive jeho viditelnou
přítomnost ve společnosti. Je tedy argument o zahalování jako nástroji podrobení žen zcela mylný? Je třeba si uvědomit, že kritika zákazu zahalování není totéž co obhajování této náboženské praxe jako zcela neproblematické. Mnoho autorek a autorů zpochybňujících výše uvedená opatření, která nošení islámského závoje potlačují, se zároveň zabývá negativy zahalování. Kromě zjevných případů útlaku, jakým bylo např. vnucování závoje v období moci Tálibánu v Afghanistánu a jakým je i dnes náboženská policie hlídající patřičné zahalení žen v Saúdské Arábii, můžeme hovořit i o méně nápadných, avšak o to snad závažnějších záporných stránkách. Samotný požadavek, aby se ženy zahalovaly více než muži, zapadá do obrazu žen jako nositelek hříchu (podobně jako postava biblické Evy). Ženské vlasy jsou vnímány jako symbol sexuality, který může být nebezpečný nejen mužům, ale i celé společnosti, neboť může vyprovokovat porušení hranic stanovených mezi pohlavími. Tyto myšlenky nenalezneme v samotném Koránu, ale mezi jednotlivými věřícími a ve vyjádření některých duchovních autorit. Další výtka k islámskému závoji, která se týká především různých forem zakrytí obličeje je, že vizuálně vylučuje ženy z veřejného prostoru. Přeneseně řečeno: ženy ,,nejsou vidět”. To se nutně nemusí pojit s jejich horším postavením, ale často tomu tak je. Z uvedeného tedy vyplývá, že zahalování může být chápáno jako porušování lidských práv i v případě, že je jednotlivými ženami praktikováno dobrovolně. Samotné muslimky mají na islámský závoj také různé pohledy. Projevují nesouhlas s jeho jednotlivými formami, když tvrdí, že z Koránu je nelze vyvodit (viz výše). Na druhou stranu, jak dokazují četné výzkumy a např. i nedávné protesty Francouzek proti výše zmíněnému zákonu, zahalování je mnohdy součástí budování vlastní identity, jež se zakládá na svobodné volbě. Pro některé ženy je projevem víry, k níž byly vychovávány vlastní rodinou nebo k níž došly samy v průběhu života. Naopak některým na něm příliš nezáleží, ať už proto, že na své vyznání nekladou velký důraz, nebo proto, že pro ně opravdovost víry nespočívá ve způsobu oblékání. Zahalování v islámu je již mnoho let aktuální otázkou; otázkou na kterou nelze hledat jednoznačnou a pro všechny situace platnou odpověď.
Džihád očima muslimů Prorok Muhammad řekl: „Nejlepším džihádem je pravda řečená do tváře tyrana.“ Odkud se tedy bere ono známé tvrzení, že džihád je svatá válka? Slovo džihád pochází ze slovesa džahada, které neznamená ani válku, ani boj, ale jeho skutečným významem je o něco velmi usilovat, snažit se. Toto slovo má v islámském světě velmi pěkný a pozitivní význam a objevuje se i jako křestní jméno. Džihád je islámskými učenci tradičně dělen na velký a malý. Za skutečný, velký džihád pokládají dnes muslimové přemáhání svých vlastních slabostí a snahu být lepším člověkem. Jako džihád je pak chápána například snaha být laskavější ke své rodině či sousedům, zastat se slabšího nebo věnovat své poslední drobné na pomoc dětem či nemocným. Jednoduše řečeno muslimové považují za džihád usilování o to být laskavější, štědřejší, zkrátka být lepšími lidmi, než jsou obvykle; jde o zápas se sebou samým a úsilí být lepším člověkem je opravdovým a mnohdy nesnadným bojem se svým vlastním já. Podle jedné z interpretací můžeme velký džihád rozdělit do několika forem podle toho, jakým způsobem džihád vykonáváme. První formou je duchovní džihád nebo také džihád srdcem. Člověk, který provádí džihád srdcem, se snaží o potlačení svých špatných vlastností či vášní za účelem spokojenějšího a kvalitnějšího života. Pod tuto formu džihádu můžeme zahrnout všechny aspekty lidského života. V případě muslimů to může být například včas vstát na ranní modlitbu, která konkrétně v České republice začíná v letních měsících již kolem druhé hodiny ranní. Obecně džihád srdce představuje onu vnitřní motivaci, která pohání člověka ke konání dobra a ke zlepšení svého života. Druhou formou džihádu je džihád rukou, do níž řadíme charitu a obecně záslužné činnosti. Pomoc potřebným je v islámu velmi důležitá a prorok Muhammad ji neustále zdůrazňoval jako způsob, kterým se člověk přiblíží ráji. I k tomu, aby člověk věnoval peníze či jinou formu pomoci správně, potřebuje džihád. Muhammad vyzdvihoval ty muslimy, kteří se podílejí na charitě natolik skrytě, že práva ruka neví, kolik věnovala levá ruka. Vypráví se, že v počátcích islámu chudí lidé v Medíně dostávali během noci před dveře svých domů jídlo. Nikdo z nich nevěděl, kdo jim tyto dary přináší, až dokud nezemřel. Teprve poté lidé zjistili, že to byl vnuk proroka Muhammada, jehož odhalila až smrt. Proto každý, kdo věnuje na charitu, by si měl uchovat čistý úmysl pomoci s upřímností v srdci a nikoli proto, aby byl chválen a uznáván lidmi. Pochvala ostatních je však natolik příjemná a lákavá, že potřebujeme džihád proti své vlastní vášni, abychom si uchovali dobrý úmysl a neznehodnotili tak významný čin, jakým je pomoc druhým. Třetí formou džihádu je džihád slovem či džihád jazykem. Jedná se především o upřímné slovo a říkání pravdy, i kdyby to bylo proti vlastním zájmům. Islám muslimy učí, aby se vždy postavili na stranu pravdy proti útlaku, aby přikazovali správné a zakazovali to, co je špatné, i kdyby to byla otázka života a smrti. Lidé, kteří prosazují dodržování lidských práv a bojují tak proti útlaku, konají džihád jazykem. Podíváme-li se do minulosti, uvidíme, že nejvýznamnějšími postavami lidské historie nebyli válečníci, ale lidé, kteří se nebáli říci pravdu, i když za to mnohdy zaplatili životem.
Mírovými prostředky bojovali za pravdu, ač to mnohé z nich stálo život. Toto je skutečný džihád jazykem a k tomuto boji jsou nabádáni muslimové po celém světě již od dob proroka Muhammada. V porovnání s těmito formami džihádu, které vykonávají miliony lidí denně po celém světě, aniž si to třeba uvědomují, je malý džihád, tedy ozbrojený boj, zcela zanedbatelný. Přesto se mu dostává až nepřiměřené pozornosti světových médií, která mnohdy kladou džihád naroveň terorismu a označují jakékoliv násilí ze strany muslimů jako džihád, což je přinejmenším velmi nepřesné. Džihád jako ozbrojený boj je povolen pouze za účelem nastolení spravedlnosti, když už veškeré mírové způsoby selhaly. Je cestou, jak opětovně obnovit práva a svobodu. Ozbrojený džihád lze vést také proti muslimům samotným, pokud upírají práva druhým. O této formě džihádu nás srozumitelně informuje Korán a stanovuje také různé podmínky, za kterých lze ozbrojený džihád vést. V Koránu je uvedeno: „A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů…“ (22:39–40) Tento verš povoluje muslimům bojovat pouze v případě, že na nich byla spáchána křivda a byli vyhnáni ze svých domů. Dále v Koránu najdeme verš: „A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej se na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.“ (8:61) Jestliže se ti, proti kterým je veden boj, přikloní k míru a mírovému řešení, pak jsou muslimové přímo v Koránu nabádáni, aby i oni přistoupili k tomuto kroku a nerozdmýchávali další boje. Pokud se druhá strana vzdá, pak je muslimům dokonce zakázáno, aby vedli boj. Důkazem je tento verš: „Jestli však se vás straní, aniž s vámi bojovali, a vzdají se vám na milost, pak, Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji.“ (4:90) V médiích se však často objevují koránské verše uvádějící opak, obvykle se ale jedná o informace vytržené z kontextu, zejména: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete…“, přičemž zde obvykle citace končí, verš však pokračuje a přináší s sebou jasný pokyn, který se váže k první části: „ … a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali.“ (2:191) Jak je z uvedených veršů patrné, Korán přikazuje muslimům boj, ale pouze jako obranu proti nepřátelům. Muslimové jsou vyzýváni, aby se neuchylovali k porušování práv druhých, neboť tím by porušili princip džihádu a stali by se stejnými agresory jako ti, proti nimž bojují: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ (2:190) Muslimové jsou povinni dodržovat pravidla boje tak, jak je stanovuje Korán a podrobněji vysvětluje prorok Muhammad. Povinností muslimských bojovníků je ochraňovat civilisty a jejich majetek, stejně tak pomáhat potřebným i po skončení konfliktu. Je výslovně zakázáno, aby byli zabíjeni představitelé jiných náboženství, aby bylo ubližováno starým, dětem, neozbrojeným lidem a nevinným civilistům. Pokud jsou v boji zajati nepřátelé, je zakázáno jim jakkoli ubližovat, ponižovat je či s nimi hrubě zacházet. V počátcích islámu, kdy muslimové vedli první bitvy, dokonce pohřbívali padlé nepřátele, když od nich vlastní lidé utekli. Je totiž povinností muslimů postarat se o padlé, a to na obou stranách. Je také přísně zakázáno zabíjet v bojích zvířata, ničit úrodu nebo ničit svatyně jiných náboženství. Jakmile dojde k porušení pravidel islámského boje, je vyloučeno použití termínu džihád. Nejen džihád dělí islámští učenci na malý a velký. Stejně tak i hříchy jsou děleny na malé a velké. Korán jasně stanovuje, že zabití (nikoli v obraně či při ochraně majetku) je velký hřích: „Kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu
na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.“ (5:32) Jestliže Korán velmi srozumitelně stanovuje, za jakých podmínek a jakým způsobem je možné vést ozbrojený džihád, jak je možné, že se mezi muslimy najdou tací, kteří pod záminkou džihádu vraždí nevinné? Prorok Muhammad předpověděl příchod fanatiků a vysvětlil, že jejich problémem bude nikoli zlo v srdci, ale špatné chápání náboženství. Otázkou zůstává, zda tito muslimové skutečně nepochopili své náboženství, nebo zda velmi dobře vědí, čeho se dopouštějí, a pouze se snaží svůj zoufalý čin ospravedlnit. Na základě toho, co jsme si uvedli o ozbrojeném džihádu, můžeme zcela jasně říci, že v islámu nelze ničím ospravedlnit útoky z 11. září 2001 či bombové útoky v Londýně z roku 2005. Stejně tak usmrcení britského vojáka v květnu 2013 byla chladnokrevná vražda. Džihád nemůže být nikdy označen za terorismus, neboť terorismus můžeme zjednodušeně definovat jako použití násilí k zastrašení vlády či civilního obyvatelstva za účelem dosažení politických cílů daného jedince či teroristické skupiny. Ozbrojený džihád je prostředek, jak nastolit spravedlnost a navrátit lidem to, co jim bylo neprávem odejmuto. Jakmile dojde k zabití nevinného člověka či jinému porušení pravidel islámského boje, opouštíme termín džihád a dostáváme se do roviny terorismu a vražd. Imám Suhaib Webb řekl: „Džihád není svatá válka. Válka není svatá, život je svatý.“
Terorismus Terorismus je palčivým problémem současné doby. Jedná se o téma, které jitří silné emoce a není jednoduché o něm nepředpojatě hovořit. Laické představy jsou ovlivněny tím, v jaké podobě je terorismus prezentován médii. Předkládané informace bývají ale obvykle polovičaté a zavádějící. Často jsou činěny závěry bez znalosti širších souvislostí, hlubších historických kontextů a příčin tohoto fenoménu. Kritické posuzování informací je cestou, jak prohlédnout četná zjednodušování a stereotypy, a tak se přiblížit k porozumění tohoto složitého jevu. Značně problematický je již samotný termín terorismus. Mezi odborníky koluje velké množství definic, avšak žádná obecně akceptovaná zatím neexistuje. Snad jediná charakteristika, v níž se jednotlivé definice shodují, spočívá v zahrnutí tvrzení, že se jedná o páchání násilí či vyhrožování násilím. Mluvíme-li o terorismu, je nutné si ujasnit, co pod tímto pojmem máme na mysli. Jedna z možných definic vidí terorismus jako nezákonný akt násilí proti civilistům, který chce za pomocí vyvolání strachu dosáhnout ideologických cílů. Klíčovou roli strachu nám naznačuje etymologie slova terorismus, jelikož latinské slovo terrere znamená šířit strach, hrůzu. Pocity strachu a bezmoci vyvolané u populace jsou nástrojem, pomocí něhož chtějí teroristé docílit žádané politické změny. S užíváním taktiky terorismu se setkáváme především v takzvaných asymetrických konfliktech, kde se slabší strana snaží o vyvážení mocenské nerovnováhy vyvoláním pocitu ohrožení v napadané společnosti. Jelikož strategie terorismu klade důraz na psychický dopad užití násilí, bývá o ní mluveno jako o psychologické válce. Terorismus nutně potřebuje diváky svých činů, v nichž by mohl vyvolat zmíněné pocity ohrožení a strachu. K naplnění tohoto cíle mu slouží především masová média, bez nichž by nebylo možné takovým způsobem zapůsobit na veřejné mínění. Mezi terorismem a sdělovacími prostředky tak nalézáme vzájemně prospěšný vztah – terorismus potřebuje publicitu a média zase senzaci. Důležité je také si uvědomit, že pojem terorismus má silně negativní nádech, a tak ti, kteří jsou za teroristy označováni, se proti tomu ohrazují, jelikož sami sebe chápou zcela jinak. Nejčastěji se považují za partyzány či revolucionáře. Což nám výstižně ilustruje úsloví: „Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu.“ Roli zde hraje úhel pohledu. Nezřídka se můžeme setkat s užitím termínu terorista jen jako hanlivé nálepky, která má zdiskreditovat toho, jemuž je přisouzena. Je potřeba užívat pojmu s rozvahou, aby neztrácel svůj původní význam a nestal se pouhou urážkou sloužící k zápornému hodnocení politického protivníka. Na základě různých kritérií můžeme terorismus dělit na jednotlivé kategorie. V literatuře se tak setkáváme s terorismem ultralevicovým, ultrapravicovým, etnickým, náboženským, environmentálním (ekoterorismus), státním, revolučním, mezinárodním, globálním a s nespočtem dalších typů. V moderních dějinách terorismu se vystřídalo několik významných fází (například fáze anarchistická, antikoloniální či etnoseparatistická). Teprve zhruba od 80. let 20. století
nastupuje etapa, pro kterou je charakteristický vzestup náboženského násilí. Teroristické organizace této poslední fáze mají ve svém jádru politický program, který je však zahalen do náboženského pláštíku. Tento typ terorismu se vyznačuje extrémním výkladem náboženské víry, černobílým viděním světa a ochotou k sebeobětování. Snad všechny velké náboženské systémy mají militantní odnože, které plodí své vlastní násilné skupiny. Ač bývají pod náboženský terorismus nejčastěji řazeny islamistické organizace Hizballáh, Hamás či al-Qáida, najdeme mnoho příkladů také u židů, hinduistů, sikhů, křesťanů či buddhistů.
Islám a terorismus V letech po událostech z 11. září 2001 začalo docházet k tomu, že pojem terorismus je v obecném povědomí zužován jen na teroristickou činnost ospravedlňovanou islámem. Často používaný termín „islámský terorismus“ se tak stal příznačný pro ztotožňování islámu s terorismem, přičemž se zapomíná na fakt, že terorismus je metodou, která může být užita stoupenci jakéhokoli ideového proudu. Muslimové zároveň odmítají spojení islámu s něčím tak negativním jako je terorismus. Užívání sousloví „islámský terorismus“ pochopitelně vnímají jako nespravedlivé, jelikož o křesťanském, židovském, buddhistickém či hinduistickém terorismu se v souvislosti s teroristickými činy páchanými vyznavači těchto náboženství nemluví. Dochází k tomu, že pro část populace začaly splývat zájmy hrstky teroristů se zájmy všech muslimů, což je živnou půdou pro vzrůstající islamofobii. Teroristická činnost konaná pod hesly islámu úzce souvisí s pojmy islámský fundamentalismus a islamismus. Jedná se opět o termíny nejasné, při jejichž definování neexistuje shoda. Pojem fundamentalismus vznikl v americkém protestantském prostředí a je pro něj charakteristický doslovný výklad svatých textů. Obecně a značně zjednodušeně můžeme fundamentalismus chápat jako přesvědčení o vlastnictví jediné pravdy, které se vyznačuje nesnášenlivostí vůči jinak smýšlejícím. Islamismus je možné vidět jako moderní politické hnutí, které usiluje o ustavení islámského řádu. V extrémní podobě může islamismus sahat k násilí a projevovat se jako terorismus. V tomto případě pak mluvíme o islamistickém terorismu, případně o teroristickém džihádismu. Přičemž je nutné mít na paměti, že se jedná o sice viditelný, ale zcela okrajový proud v současném islámu. Teroristické útoky prováděné organizací al-Qáida byly většinou islámských náboženských představitelů odsouzeny jako činy neomluvitelného násilí, které jsou v rozporu s islámem. Oproti tomu je však potřeba poznamenat, že atentáty palestinských útočníků bývají islámskými autoritami posuzovány jako legitimní akty konané v rámci národně osvobozeneckého boje. Avšak ani tyto postoje nejsou černobílé a hodnocení jednotlivých útoků se pohybuje v širokém spektru názorů. Zároveň v islámu nenalezneme závaznou autoritu, která by byla oprávněna vyslovit konečné stanovisko. Množství mýtů panuje kolem osobnosti teroristů. Časté je tvrzení, že hmotná bída a nedostatek vzdělání plodí terorismus, či že teroristé jsou psychicky nemocní lidé. V jednotlivých případech to tak může skutečně být, ale v obecné rovině tato tvrzení zdaleka neplatí, což dokazuje množství výzkumů. Jako příčiny terorismu se ukazují především neutěšená politická situace a dlouhodobé pocity ponížení a frustrace ve společnosti.
Muslimové v médiích Média představují v současnosti jeden z nejvýznamnějších zdrojů informací a poznatků o světě. Tisk je nejdéle používaný prostředek k rozšiřování informací a (i přes narůstající vliv internetu) o jeho vlivu na společnost dnes málokdo pochybuje. V dnešním světě získáváme informace především zprostředkovaně. Mediace je proces, při kterém mezi dva subjekty vstupuje třetí, který mezi nimi zajišťuje spojení/vztah, a může tedy tento vztah ovlivnit. A navíc mediální instituce jsou ekonomicky, sociálně i politicky ukotvené, zpravodajství je proto nevyhnutelně podáváno z určitého úhlu. Jednoduše řečeno, veškerá „mediální sdělení jsou interpretace“ a jednotlivý tisk referuje o událostech odlišně. Média by měla především dbát na to, aby byla oddělena fakta od názorů. Žánry, jako komentáře nebo sloupky, poskytují dostatečný prostor pro názory novinářů, ale musí být jasně odděleny od faktů. Ze zpráv nesmí být patrný žurnalistův názor či hodnocení. Novináři by měli uvádět své zdroje a ty by samozřejmě měly být věrohodné. Součástí objektivity by mělo být poskytnutí (stejného) prostoru všem stranám sporu, aby dostaly šanci prezentovat své názory a argumenty. Média skutečnost nepopisují, ale zprostředkovávají, a tak při přenosu informací nutně a vždy dochází k pozměňování skutečnosti. Ne vždy vědomě a cíleně. Informace ze sdělovacích prostředků bychom neměli přijímat nekriticky jako „pravdu“, jinak se nevyhnutelně staneme obětí manipulace. Informace, jak je čteme v tisku, nejsou vždy fakta, spíše se jedná o myšlenky‚ domněnky, hodnoty, teorie nebo přesvědčení. Jedna jediná událost se může popsat nespočtem způsobů. Vždy musí novinář nějaké informace vynechat, a k popisu si vybírá z palety mnoha slov, slangů, stylistických vrstev, slovníků apod. Volba té které konkrétní realizace obvykle nebývá tak náhodná, jak by se mohlo na první pohled jevit. Tento výběr zpravidla odráží ideologickou pozici autora. Již samotná registrace nějaké události jako významné pro zpravodajství je ideologická. Má novinář psát o uprchlících z Nigérie, o zločinu, nebo o raketovém vzestupu nigerijské ekonomiky či vynikající literární scéně?
My jsme ti lepší Teun van Dijk ve svých analýzách objevil zajímavou strategii, kterou je možné najít téměř ve všech médiích. Odráží se na všech rovinách jazyka a lze ji popsat jako tendenci vybírat jazykové prostředky podle následujícího principu: zdůrazňování vlastních pozitiv, a upozaďování negativ a u reprezentace těch druhých naopak zdůrazňování negativ a potlačování jejich pozitiv. To předpokládá kolektivní identifikaci (definování insiders, tedy např. západního světa) a vymezení jedinců, kteří do ní nepatří (tzv. outsiders, v našem případě muslimové). V mediálních textech o muslimech je tato tendence patrná již po letmém prolistování našimi médii – objevíte témata jako terorismus, fanatismus, nevzdělanost, zaostalost, vraždy ze cti, zohavování žen. A naopak témata týkající se islámské kultury, literatury, umění, hudby, úspěchů v byznysu v těchto textech chybějí. Přitom jsou součástí reality stejně jako třeba terorismus.
Chybějící hlasy Výsledky výzkumu rasismu v evropských médiích Evropského výzkumného centra migrace a etnických vztahů ukázaly, že ve sdělovacích prostředcích převažuje tendence spíše mluvit „o“ etnických menšinách nad tendencí mluvit „s“ nimi. „Islámské“ názory jsou reprezentovány generalizovanými postoji a skrze mluvčí pocházející ze Západu, a nikoli tím, co skutečně muslimové říkají. Dochází tak ke stírání názorové rozmanitosti. A nepřímo tak dochází k mylné představě, že snad muslimové z Indonésie, Saúdské Arábie a Íránu mají stejné názory a vidění světa. Nic není tak daleko od pravdy jako tato zjednodušená představa. Průzkum vedený Teunem van Dijkem prokázal, že pro novináře jsou texty od osob nebo skupin méně vlivných nebo zajímavých ignorovány a opomíjeny. Týká se to především etnických menšin. Etnické minority a jejich mluvčí a odborníci nejsou obvykle považováni za odborníky na události, které se dotýkají jejich etnika. Předpokládá se o nich, že budou předpojatí, zatímco „západní“ politici, právníci a odborníci jsou považováni za nezávislé a spolehlivé zdroje. A agenturní zdroje jsou také výhradně západní. Stírání názorové rozmanitosti přispívá ke zkreslování reality. V médiích se setkáváme s konstruováním binárních opozic – islám/Západ, svoboda slova/náboženská tolerance, vyspělost Západu/zaostalost „islámu“ apod. Islámské zdroje bývají oslovovány nejen méně často, ale jsou považovány i za méně spolehlivé. Jsou také doprovázené argumentačními strategiemi jako například „straw man“ (neboli „slaměný panák“, kdy protivníkova pozice je prezentována tak, aby mohla být snadno odmítnuta) nebo falešným argumentem ad hominem (kdy je něčí názor odmítán s poukazem na jeho charakter, motivaci, kvalifikaci).
Neviditelný rasismus V souvislosti s médii se hovoří o tzv. novém rasismu. Již název zdůrazňuje, že tento rasismus je záludný a na první pohled nepatrný. Je rafinovanější a efektivnější než rasismus „očividný“ a neskrývaný, který se objevuje například v nenávistných antisemitských textech. Projevuje se v
samotných procesech vzniku zpráv a ve sběru dat, ale také v mediálních textech. Van Dijk poukazuje na zaměření médií na určité skupiny osob, například cizinci z kulturně odlišných oblastí, imigranti a etnické menšiny. Tyto skupiny jsou nejčastěji v médiích asociovány se socioekonomickou hrozbou, „odchylným“ chováním, kriminalitou a násilím. Média tak přispívají ke konstituování a přijímání těchto preferovaných modelů, které se pak zpětně stávají základem pro argumentaci, která odůvodňuje současný stav a ideologii, která jej ospravedlňuje. Tzv. nový rasismus je v Evropě spojován s většinovým tiskem a obsahuje zejména jevy jako polarizace mezi „námi“ a „jimi“, obviňování oběti – zaměření na problémy, které způsobují „oni“ „nám“ (tedy nikoli obráceně), zaměření na negativní témata (násilí, terorismus, nepřizpůsobivost apod.), zaměření na kulturní odlišnost (nikoli na to společné), omezený přístup a citovanost ostatních etnik v médiích, vlastní pozitivní prezentace (své vlastní kultury, země, lidí) a popírání rasismu (nebo přenos na někoho jiného). Zjednodušeně řečeno média rozhodují o tom, kdo, kdy, kde, co a jak bude říkat. Současná tendence k bulvarizaci médií, tedy procesu, ve kterém se stále více prostoru věnuje zábavě, však zastírá skutečnou moc médií. Současná média vyhledávají zprávy, které přitáhnou co nejvíce čtenářů – tedy ty, které jsou šokující, negativní, zábavné, bizarní apod. A zprávy o fanatických muslimech, kteří zabijí svou dceru, protože měla nemanželský poměr, do tohoto schématu přesně zapadají. To, že o dnešním světě vypovídají jen pramálo, již nehraje tak důležitou roli. Média se soustředí na extrémní, násilné projevy a nereferují o jiných, nenásilných aspektech islámu. Vzniká tak nevyvážená reprezentace těchto událostí. Zprávy s negativním obsahem převládají, a tak vzniká dojem, že všichni muslimové jsou teroristé, násilníci, potlačovatelé ženských práv, netolerantní extremisté, barbaři a nekulturní primitivové, a nikoli spisovatelé, vědci, umělci nebo zkrátka jen nenásilní jedinci.
Společné rysy islámu, křesťanství a judaismu O třech hlavních monoteistických náboženstvích se někdy hovoří jako o abrahámovských. Důvodem je to, že se všechny vztahují k zakladatelské postavě Abraháma (v muslimské tradici se jméno změnilo do podoby Ibráhím). To však není zdaleka jediné, co mají
společného. Základním společným prvkem je pochopitelně víra v jediného Boha. Islám si zakládá především na tom, že se jedná o čistý monoteismus bez uctívání kohokoliv jiného než Boha. Z tohoto hlediska se domnívají, že ostatní dvě abrahámovská náboženství Boží zjevení poněkud pokřivila. Přesto ale muslimové na jejich příslušníky pohlíží s úctou a náleží jím čestný titul „lidé Knihy“, podle Tanachu (židovské posvátné texty – Tóra, Proroci, Spisy) a Bible, svatých písem těchto náboženství. Kniha, tedy Boží zjevení, má ve všech třech náboženstvích ústřední roli. Věřící z ní čerpají informace o tom, jak mají věřit a jaký mají vést život. Podle muslimských představ byla Tóra a Nový zákon, stejně jako Korán, seslána přímo Bohem. Rozdíl je pouze v tom, že křesťané a židé nezapsali zjevení v takto čisté podobě, ale pozměnili ho svými vlastními pohledy na věc, tedy „pokazili“. Korán byl na rozdíl od nich uchován neporušeně, a proto mohl být Muhammad Pečetí proroků (posledním prorokem). Přes křesťanské a židovské obměny však v evangeliu a v Tóře stále zůstává božský základ, a proto jsou jejich pravidla, pokud jde o křesťany a židy, respektována. V tradičních muslimských společnostech, které vycházely z náboženského práva, měly skupiny křesťanů a židů právní autonomii, soudili je jejich soudci podle jejich Božího zákona, a šaría (islámské právo) se na ně vztahovala pouze pokud šlo o soudní spor s muslimem. Je ostatně přirozené, že jestliže byl Korán vnímán jako neporušené Boží slovo, jeho právní nařízení měla prioritu před nařízeními, která mohla být pozměněna člověkem. Ani vírou v jediného Boha a centrální rolí svatého textu však společné prvky nekončí. Jak již bylo uvedeno, Abrahám je společnou postavou pro všechna jmenovaná náboženství. Přesněji řečeno, až k němu sdílejí všechna tři náboženství víceméně tytéž posvátné dějiny, byť některé příběhy jsou v muslimské verzi upraveny (například Adam a Eva se sice zaslouží o své vyhnání z ráje, neuvrhnou tím ale své potomky do dědičného hříchu, jejich hřích je pouze jejich vlastní) a křesťané jim zase často dodávají podstatně jinou interpretaci než židé. U Abraháma se pak tradice rozchází. Arabové jsou chápáni jako potomci Izmaele (arabsky Ismáíl), Abrahámova nemanželského syna. V muslimské verzi příběhu je ovšem Ismáíl oním vyvoleným synem, kterého má Ibráhím (arabské pojmenování Abraháma) obětovat, a nikoliv Izák (arabsky Isháq). S Izmaelem také Ibráhím, skutečný haníf, první věřící v jednoho Boha, založí svatyni v Ka´abě, která bude později znesvěcena uctívači model, aby ji v 7. stol Muhammad zabral zpět pro pravý monoteismus, tedy islám. Ačkoliv Mojžíš a další starozákonní proroci již nejsou v Koránu chápáni jako součást arabské linie vedoucí k Muhammadovi, přesto jsou s úctou zmiňováni. Byli to Boží poslové, i když Boží poslové specificky k židům, a v obecnějším smyslu jsou všichni Boží poslové součástí jednoho řetězce proroků. Podobně je tomu i u Ježíše. Islám, věrný své představě dokonalého monoteismu, neuznává ale Ježíše jako Boha či božího syna. Mezi proroky mu však přikládá velmi významné místo, zvláště mezi mystiky se těšil výjimečné úctě a je vnímán jako největší zvěstovatel lásky a jako bezhříšný (v tomto směru podle názoru mnoha muslimů převyšuje i Muhammada). Podle islámu na kříži nezemřel, ale místo toho byl vzat do nebe (podobně jako v křesťanském chápání, kde k tomu ale došlo až po jeho smrti a vzkříšení). Bude také hrát významnou úlohu v apokalyptických událostech předznamenávajících konec světa a soudný den. Stejně tak jeho matka Marie je uznávána jako významná postava a muslimové věří v její zázračné početí a věčné panenství. V Koránu je jí věnována celá vlastní súra, což podtrhuje její důležitost a je výrazem úcty, kterou k ní muslimové chovají.
Kromě těchto konkrétních shod pak ovšem také najdeme řadu obecnějších společných východisek, především v celkovém přístupu k člověku a k etice. Člověk je ve všech abrahámovských náboženstvích Božím služebníkem a jeho úkolem je ve svém životě naplňovat Boží vůli, za což ho po smrti čeká věčná odměna. Svět před sebou nemá nekonečné trvání, jednoho dne přijde soudný den, při kterém Bůh vynese definitivní rozsudek nad lidstvem. Dokud ale svět trvá, má člověk sloužit Bohu a chovat se pokud možno co nejlépe ke svým bližním. Islám má snad poněkud blíže k judaismu tím, že se více zabývá konkrétními životními pravidly a společenskými zákony, často je ale zmírňuje velmi konkrétními pravidly aplikace. Tak například trest za cizoložství, stejný jako v judaismu, je podmíněn tím, že existují čtyři nezávislí svědci toho, že k cizoložství došlo. V Koránu najdeme například i určitou obdobu desatera, a úcta ke všem lidským bytostem zřetelně prostupuje všechna jeho nařízení. Nejlépe je to vidět na zásadním zlepšení postavení žen oproti předislámské Arábii.
Korán a sunna Korán je svatou knihou islámu, a proto se mezi muslimy těší mimořádné úctě a je jimi považován za největší ze všech věcí, se kterými se můžeme v pozemském životě setkat – právě proto, že není zcela pozemský, ale obsahuje nepokažené Boží slovo. Podle islámských představ má věčný pravzor v nebesích a konkrétní výtisky, které můžeme uchopit, jsou jeho pouhým odrazem. Přesto je i těm věnována mimořádná úcta. Podle muslimské představy byly koránské verše zjevovány Muhammadovi prostřednictvím archanděla Gabriela (Džibríla). Prorok je potom dále sděloval svým následovníkům
a zapsány byly vesměs až po jeho smrti. Protože ale existovala řada háfizů, tedy lidí, kteří se celý Korán naučili zpaměti, jsou muslimové přesvědčeni, že i přes opožděný zápis nedošlo k pokřivení Božího zjevení. Definitivní redakce Koránu se uskutečnila za chalífy Uthmána (622─656). Takto vytvořený text se stal závazným. Arabské písmo se vyznačuje tím, že nezapisuje samohlásky do hlavního textu, ale místo toho je pouze může naznačit diakritickými znaménky. Zároveň je v arabštině řada písmen, která se od sebe liší pouze jiným typem diakritických znamének – podobně jako v češtině se od sebe písmena „c“ a „č“ liší pouze diakritikou. V textu kanonizovaném za chalífy Uthmána oba typy diakritických znamének chyběly, a proto se časem vyvinulo několik odlišných čtení. Dnešní rozšířená verze Koránu je záznamem jednoho z nich, které bylo zvoleno pro oficiální egyptskou verzi ve 20. století a rozšířilo se do celého světa. Dnes se s jakýmkoliv jiným čtením pracuje pouze velmi výjimečně. Celý Korán má 114 kapitol (súr), které se velmi výrazně liší délkou – od několika řádků až po několik stran ─ a tradičně jsou řazeny od nejdelší po nejkratší. Český překlad Ivana Hrbka je však vydání akademické, ve kterém jsou súry řazeny podle předpokládané doby vzniku, byť je u nich uvedeno i tradiční číslování. Každá súra se dále dělí na verše (áját) a v případě těch delších i na větší celky. Súry se od sebe výrazně liší i obsahem – od emotivních apokalyptických zjevení až po právní formulace. Ty první jsou typické pro mekkánské období během něhož Muhammad přesvědčoval své okolí o pravdivosti zjevení, zatímco ty druhé pro medínské, kdy už měl Muhammad na starosti chod obce a musel zajistit její běžné fungování. Protože je Korán vnímán jako neporušené slovo Boží, jakýkoliv jeho obsah je nezpochybnitelný. Jsou ovšem pasáže, jejichž významem si nikdo není zcela jist. Takovou situaci předpovídá i sám Korán, který na jednom místě říká, že jsou verše, jejichž smysl je jasný, a pak jsou verše, jimž nerozumí nikdo. Proto mnozí muslimové zastávají názor, že pokoušet se o jejich interpretaci je ztráta času a projev lidské pýchy. Čtení Koránu je jedna z nejzbožnějších činností, kterou může muslim provozovat, a častá je například praxe číst ho celý během postního měsíce ramadánu. Za tímto účelem je rozdělen na třicet stejně dlouhých částí (jedna pro každý ramadánový den). Každý háfiz se také těší velké úctě, a kromě toho, že se užívají v modlitbě a jako zdůvodnění právních výnosů, jsou verše z Koránu citovány také při řadě světštějších příležitostí. Sunna, neboli Prorokova tradice, je soubor praxe proroka Muhammada, o které čerpají muslimové informace z hadíthů. Hadíth je vyprávění o nějakém skutku Muhammada či jeho odpovědi na otázku věřícího a vždy se skládá ze dvou částí. První část tvoří takzvaný řetězec tradentů (předavatelů), přes které se informace dostala od Muhammada až do současnosti, respektive k autorovi, který ji zapsal; druhá část je pak popis samotného Prorokova činu či výroku. Především ve středověku byla rozšířená celá věda, která se zabývala hadíthy a jejich pravostí, jež zkoumala především přes životopisy tradentů. Jestliže se dva z nich z nějakého důvodu nemohli potkat, hadíth byl prohlášen za falešný. Takových byla obrovská kvanta, neboť mnohým lidem se samozřejmě hodilo vymýšlet si Prorokovy výroky, aby podložili svou často pochybnou praxi. Středověcí badatelé dělali, co mohli, aby zjistili, které hadíthy skutečně náležejí Muhammadovi, přesto se ale dnes ukazuje, že mnohé z těch, které prohlásili za pravé, byly pravděpodobně falešné. Pravé hadíthy jsou vedle Koránu dalším pramenem islámského práva. Nejčastěji jsou tedy používány jako právní zdroj, a pak také zbožnými muslimy, kteří chtějí svůj život co nejvíce připodobnit životu Muhammada, neboť najdeme hadíthy i o nejmenších detailech každodenní praxe. Hadíthy zmiňuje i literatura zabývající se koncem světa, posmrtným životem a jsou také zdrojem pro Muhammadovy životopisy. Obvykle se čerpá z šesti tradičních středověkých sbírek, které jsou považovány za kompilace pravých hadíthů.
Příklad textu z Koránu: „Oslavuj jméno Pána svého nejvyššího, jenž vše stvořil a vyrovnal, každý osud předurčil a usměrnil, jenž pastviny k životu vyvolal a potom je v pěnu zčernalou přeměnil! Naučíme tě přednášet a nezapomeneš nic z věci té, leda co Bůh bude chtít ─ a On zná zjevné i skryté ─ a ulehčíme ti přístup k věci snadné!“ (87:1-8) Příklad hadíthu: Abú Hurajra vyprávěl, že slyšel Posla Božího, jak říká: „Nejlepšími věřícími ve víře jsou ti, kteří mají nejlepší chování, a nejlepší z vás jsou ti, kdo se dobře chovají ke svým manželkám.“
Pilíře islámu Pilíře islámu je označení pro pět hlavních povinností věřících muslimů. Jedná se o vyznání víry, modlitbu, náboženskou daň, půst a pouť do Mekky. Povinností člověka vůči Bohu je více – důležité jsou např. povinnosti spojené s rituální čistotou – ale pět pilířů je považováno za hlavní znaky víry. První pilíř, šaháda, tedy „vyznání víry“, se plní několikrát denně v rámci modliteb. Jedná se o krátké prohlášení: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha, a Muhammad je posel Boží.“ V této větě je tedy obsažen jeden z nejdůležitějších principů islámu coby monoteistického náboženství – víra v jediného boha. Šaháda je také prostředkem ke konverzi k islámu. Pokud ji nevěřící člověk pronese před dvěma svědky nebo před nábožensky významnou osobou, stane se muslimem či muslimkou. O konverzi musí být pořízen záznam, důraz je ale kladen především na upřímnost pronášených slov. Tak jako ostatní náboženské úkony, i tento je třeba dělat uvědoměle a s opravdovou vírou.
Modlitba, neboli salát (persky, turecky a urdsky též namáz), je druhým pilířem islámu. Provádí se pětkrát denně: před východem slunce, v poledne, odpoledne, při západu slunce a po setmění. V pátek se na polední modlitbu scházejí sunnitští věřící v mešitě, ale jinak je možné se modlit kdekoliv. Musí však být splněno několik podmínek. Předně je třeba modlitbu pronášet v arabštině – jazyce Koránu, dále se musí věřící omýt a mít čistý oděv, čisté musí být i místo modlitby. Důležitá je také znalost modlitebního směru (k Mekce) a modlitebních časů. A opět je nutné mít zbožné předsevzetí. Při modlitbě se provádí několik pohybových úkonů: stání, sklonění, napřímení, prostrace (klečení na obou kolenou), posez na patách a pak opět prostrace. Povinnost modlitby je možné omezit či zrušit v případě horšího zdravotního stavu s tím, že bude nahrazena po uzdravení. Náboženská daň, čili zakát, je projevem islámského důrazu na dobročinnost. Jedná se o darování peněz potřebným. To bylo a je často zprostředkováno státem, lze tudíž mluvit o náboženské dani. Odvádí se každoročně z majetku, jenž dosáhl určité výše, existují ale i další druhy almužny, např. dobrovolný zakát na konci ramadánu. Ramadán je měsícem půstu (saum), což je čtvrtý pilíř islámu. Půst od jídla, pití a pohlavního styku trvá třicet dní od začátku měsíce ramadánu, a to každý den do západu slunce. I v tomto případě existují výjimky pro nemocné a také pro malé děti, staré lidi, těhotné a kojící ženy a osoby na cestách. Ti, kteří mohou, nahradí půst později. Noční hodování se pojí s oslavami, které vyvrcholí svátkem zakončení půstu (více v následující kapitole Svátky). Půst je doporučován i v jiných případech, jako pokání za porušení předpisů, neúmyslné zabití nebo náhrada poutě. Pouť do Mekky, hadždž, tvoří pátý pilíř islámu. Je to povinnost, kterou by měl alespoň jednou za život vykonat každý dospělý věřící. Pouť sestává z několika částí. Začíná v Mekce sedminásobným obejitím svatyně Ka‘by, v jejímž středu je posvátný černý kámen. Poté následuje běh mezi dvěma blízkými pahorky, na připomínku Ibráhíma, jenž měl v těchto místech hledat vodu pro svého syna. Potud se jedná o malou pouť, která je chápána jako záslužný úkon a může se uskutečnit kdykoliv během celého roku, zatímco velká pouť jen v určených dnech. Velká pouť pokračuje kázáním v chrámu Ka‘by nocováním v údolí Míná, vystoupáním na pahorek Arafát, obřadem stání do západu slunce a obětním svátkem, při kterém se obětuje ovce nebo koza (maso je obvykle rozděleno mezi chudé). Velká pouť trvá několik dní a obsahuje řadu modliteb a dalších úkonů. Je náročná na organizaci jak pro poutníky, tak pro instituce, které ji různými způsoby zabezpečují (např. saúdské ministerstvo hadždže). Případné obtíže však převyšuje její význam, a to nejen náboženský, ale i společenský.
Náboženské svátky autor Alena Bouchalová Náboženské svátky islámu jsou stanovovány podle islámského kalendáře, který je odlišný od kalendáře gregoriánského. Lunární islámský rok má 354 dní se šesti měsíci o 30 dnech a šesti měsíci o 29 dnech, přičemž některé roky jsou přestupné. Jak už bylo řečeno v kapitole o životě Proroka Muhammada, letopočet se začíná hidžrou, Muhammadovým odchodem z Mekky do Medíny roku 622. Při počítání současného letopočtu je třeba zohlednit i to, že 32 lunárních let odpovídá 33 letům solárním. Nejjednodušší je však řídit se podle předem sestavených tabulek, neboť svátky islámu připadají každý rok na jiný měsíc gregoriánského kalendáře. Např. nejdůležitější islámský měsíc ramadán se v roce 2008 shodoval se zářím, ale v roce 2014 připadá zvětšiny na červenec.
Ramadán je měsícem, kdy Bůh seslal Muhammadovi archanděla Gabriela s výzvou, aby přednášel slovo Boží. Korán byl dle tradice poprvé zjeven 27. ramadánu, jenž je označován jako Lajlat alqadr, což může být přeloženo jako „osudová noc“. Právě tehdy Bůh určuje osudy lidí na následující rok. Po ramadánu se na íd al-fitr, „svátek ukončení“, slaví konec třicetidenního půstu. Během tohoto svátku si lidé posílají pohlednice a rozdávají dárky, navštěvují hroby příbuzných a připravují slavnostní hostiny. Důležitou součástí je také dávání almužny potřebným. Peníze se odevzdávají o několik dní dříve, aby mohli slavit i chudí lidé. Dalším významným svátkem je íd al-adhá, „obětní svátek“. V tento den je v Mekce v rámci poutě, jednoho z pěti pilířů islámu, obětována koza nebo ovce. Podobnou oběť vykonávají muslimové současně po celém světě. O maso obětovaného zvířete se lidé rozdělí se svou rodinou, sousedy a chudými lidmi. I tento svátek tedy zahrnuje určitou formu almužny. Kromě toho se opět rozdávají dárky, a to zejména dětem. Datum dle islámského kalendáře Svátek 1. muharram Nový rok 10. muharram smrt Husajna u Kerbelá 12. rabí´ al-awwal narozeniny Muhammada 27. radžab Muhammadova pouť do nebes ramadán postní měsíc 27. ramadán osudová noc 1. šawwál svátek ukončení půstu 10. dhú´l-hidždža obětní svátek Truchlivý charakter má šíitský svátek, který připomíná zabití Alího syna Husajna u Kerbelá, jak již bylo zmíněno v kapitole o šíitském islámu. Výročí jeho úmrtí doprovází jednodenní či desetidenní půst a konají se při něm procesí k uctění památky tohoto mučedníka. Oplakávání Husajnovy smrti v některých případech přechází až v sebetrýznění mužů účastnících se průvodu. Méně významným, avšak oblíbeným svátkem je mawlid, čili narozeniny Proroka. Ačkoliv se původně nejednalo o svátek oficiální, rozšířil se po celém muslimském světě. V den mawlidu se zdobí domovy i mešity a život Muhammada je připomínán básněmi, které přednášejí jak významní básníci, tak i děti. Někteří sunnité však považují slavení tohoto svátku za nepůvodní. Přímo k Muhammadovu životu, přesněji k jeho konci, se vztahuje slavení mi’rádže, noční cesty Proroka do nebes. O výročích této noci se pronášejí zvláštní modlitby a vypráví se příběh o tom, jak archanděl Gabriel očistil Muhammadovo srdce a připravil jej na vstup do sedmi úrovní nebe.Uvedené svátky se objevují v různých variantách podle toho, v jaké zemi či v jaké větvi islámu se slaví. Existuje celá řada dalších, pro islám významných dní. V této kapitole jsme se věnovali důležitému, avšak jen velmi malému úseku pestrého islámského kalendáře.
Islámské pojetí rodiny autor Alena Bouchalová Zásady rodinného práva islámu pocházejí přímo z Koránu a hadíthů. V Koránu jsou stanoveny podmínky sňatku, rozvodu i péče o děti. U některých z těchto ustanovení je patrné převzetí z judaismu, u jiných z předislámské arabské kultury, vůči níž se však Muhammad v jiných případech naopak vymezil (např. se postavil proti zvyku mnohomužství a proti některým formám konkubinátu, kvazimanželského soužití muže a ženy, případně žen). Tradiční podoba islámského rodinného práva se dodnes podílí na regulaci vztahů ve společnosti, avšak důležitou roli hrají i sociální, kulturní a politické faktory. Následující popis jednotlivých právních nařízení je tedy třeba brát jako zevšeobecňující, rodiny dodržují předpisy různou měrou a výklady jednotlivých příkazů či doporučení se také liší. Tento jev označujeme jako rozdíl mezi normativní a žitou podobou náboženství.
Hlavou rodiny je podle pojetí islámského práva otec. Mužům je také připisována významná rozhodovací role, což je princip, který se projevuje mnoha konkrétními způsoby. Uzavření manželství předchází jednání ženicha a zákonného zástupce nevěsty. Tím může být její otec nebo jiný příbuzný z otcovy strany. Svatební smlouva nemá zcela fixní podobu, lze do ní zahrnout různá ustanovení. Velmi důležitou částí je však dar (mahr), jenž má ženich vyplatit nevěstě, případně jejímu otci. I tato podmínka bývá upravována. Vyplácí se např. první mahr na začátku svazku a druhý v případě rozvodu. Někdy se také druhý mahr považuje za obnos, který si může žena vyžádat v průběhu manželství podle svých potřeb. Rodinné právo stanovuje rovněž to, s kým je možné sňatek uzavřít. Ženy si mohou brát pouze muslimy, neboť se předpokládá, že manžel jiného náboženství by je nebo jejich děti mohl omezovat v praktikování islámu. Muži se však mohou oženit i s židovkami a křesťankami. Pro obě pohlaví jsou pak zakázány sňatky s příbuznými po krvi či po mléce (příbuzní po mléce mohou být např. kojné nebo děti kojené stejnou osobou). Diskuzi zahrnující různé názory vyvolává polygamie (mnohoženství). Muslimští muži mají možnost oženit se až se čtyřmi ženami. To za předpokladu, že budou schopni se o všechny postarat a budou k nim přistupovat spravedlivě. Podle některých se jedná o opatření odpovídající lidské přirozenosti, jiní jej považují za řešení v případě války, po níž mnoho žen ovdoví, a jiní ho zavrhují jako nespravedlivé. V některých muslimských zemích (např. v Tunisku, Libanonu či Turecku) byla polygamie zakázána či omezena. Rozvod je v tradičním pojetí častěji rozhodnutím muže, který může ženu ze svazku propustit tím, že třikrát pronese zapuzující výrok. Poté následuje čekací lhůta, kdy musí muž ženu živit a může za své přijmout dítě, které se v této době narodí. V této lhůtě je také možné vzít rozhodnutí o rozvodu zpět. Dále manželství zaniká také vzájemnou dohodou, odpadnutím jednoho z manželů od islámu, prohlášením muže, že se žena dopustila nevěry, či prohlášením soudce, pokud ho o to požádá jeden z manželů nebo pokud zjistí překážky. Péče o děti je v kompetenci ženy do zhruba devíti let u chlapců a do puberty u dívek. Legitimní děti mají právo na výživné od otce, zároveň se mají zase děti postarat o rodiče, pokud je to potřeba. Jak už bylo uvedeno výše, tradiční forma rodinného práva bývá přizpůsobována v závislosti na společenském vnímání a často i postojích jednotlivých rodin. Předmětem diskusí není jen polygamie, ale také např. nejnižší nutný věk ženicha a nevěsty, plánované rodičovství a práva a role žen a mužů v manželském svazku.
[online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z: http://muslimove.cz/category/aktualni-otazky/
