ADVENTNÍ KNÍŢKA - NEKNÍŢKA
1
NAPSALA HANA NEVŘALOVÁ NAKRESLILA OLESEA SOLOVIOVÁ
DĚTEM PRO RADOST
Milé děti, tak tohle je Kníţka – nekníţka. Kníţka proto, ţe jsou v ní příběhy a obrázky. Nekníţka proto, ţe jako opravdová kníţka nevypadá. A také proto, ţe kaţdý příběh v Kníţce – nekníţce má dva různé konce a záleţí jen na vás, který se vám bude líbit, který si vyberete. JISTĚ SE UŢ TĚŠÍTE NA VÁNOCE STEJNĚ JAKO TEREZKA S PAVLÍKEM, O KTERÝCH VÁM CHCI VYPRÁVĚT. TAK AŤ VÁM ČEKÁNÍ NA VÁNOCE S KNÍŢKOU – NEKNÍŢKOU RYCHLE UTEČE.
2
Maminka s tatínkem se chystali na velký nákup a tentokrát nechtěli vzít Terezku ani Pavlíka s sebou, před Vánoci je v obchodech plno lidí, ještě by se tam děti ztratily. Terezka s Pavlíkem měli zůstat doma a louskat ořechy. Louskat ořechy, to není ţádná těţká práce, to byste dokázali jako nic, ţe mám pravdu? Jen jestli byste moc neujídali! Terezka s Pavlíkem ujídali jen trošku a tak jim ořechů v misce pěkně přibývalo. Právě letěl jejich ulicí jeden andílek, nahlíţel okny do domů a díval se, které děti jsou hodné. (Proč myslíte? Kvůli dárkům? Ne, ne, andělé mohou dobrým lidem o Vánocích přinést něco ještě mnohem krásnějšího, neţ jsou dárky. Ale teď tiše, ať andílka nerušíme.) Byl smutný, protoţe u Nováků Vendulka odmlouvala babičce, u Koudelků Jiřík nechtěl uklízet a u Pešků se Ivanka s Markem dokonce prali. Ani jinde to nebylo o mnoho lepší. Andílek se uţ skoro bál nahlédnout do okna k Terezce a Pavlíkovi, co tam asi uvidí? Ten byl ale překvapený! Děti seděly u stolu a louskaly ořechy. Andílek se vesele usmál, měl velikou radost, ţe konečně našel hodné děti. Sedl si na okno: „Tady je pěkně, tady si chvilku odpočinu.“ To víte, byl uţ unavený, před Vánoci mají andělé hodně práce. Terezku a Pavlíka začaly od louskáčku bolet ruce a také si chtěli chvíli odpočinout. „Co budeme dělat?“ Přemýšleli. „Podíváme se, co je v televizi.“ Navrhl Pavlík. „Ale Pavlíku, přece nesmíme pouštět televizi, kdyţ jsme tu sami.“ Připomněla Terezka. Andílek na okně zpozorněl, protoţe uslyšel dva tichoučké hlásky, hlásky, co Pavlíkovi začaly radit. Pavlík ty hlásky neslyšel tak, jako slyší maminku, tatínka nebo Terezku. Ty hlásky jako by slyšel sám v sobě. Jeden sladce vábil:
„Pavlíku, klidně si tu televizi pusť, ostatní děti se také samy dívají, třeba tam bude nějaká pohádka. A když uslyšíš, že se rodiče vrací, rychle televizi vypneš a oni nepoznají, že ses díval.“ Druhý hlásek byl ale přísný:
„Pavle, když ti rodiče něco nedovolí, dobře ví proč. V televizi by mohlo být něco ošklivého, co vůbec není pro děti. Poslechni a nezapínej televizi, když tu rodiče nejsou.“ Vy se, holky a kluci, smíte sami dívat na televizi? A můţete se dívat, kdy chcete a na co chcete? Pavlík měl zakázané pouštět sám televizi. Má nebo nemá? Teď záleţí jen na vás, děti, jak se Pavlík rozhodne. Co myslíte, který hlásek má poslechnout? Jestli si myslíte, ţe si televizi můţe pustit, kdyţ se to rodiče nedozví, čtěte dál tam, kde je Kdo si ale myslí, ţe má Pavlík poslechnout, bude pokračovat tam, kde je
3
Pavlík si sedl v pokoji k televizi. Andílek smutně odletěl, uţ se mu na tom okně nelíbilo. Terezce se také nelíbilo, ţe si Pavlík pustil televizi. Chvíli si pohrála v pokojíčku s panenkou a vrátila se k ořechům. Pro jistotu zavřela do pokoje dveře, nechtěla televizi ani poslouchat, vţdyť se blíţí Vánoce a to mají být děti obzvlášť hodné. Pavlík přepínal z jednoho programu na druhý a stále nic zajímavého neviděl. „Přece jen něco, tohle vypadá jako pohádka,“ radoval se. Jenţe to nebyla pohádka, byl to ošklivý strašidelný film. Pavlík nikdy nic podobného neviděl, nelíbilo se mu to, ale přece se díval. Lekl se, kdyţ před domem zastavilo jejich auto a rychle televizi vypnul. Terezka neţalovala, maminka s tatínkem nevěděli, ţe Pavlík místo práce seděl u televize, nezlobili se na Pavlíka, ani mu nedali ţádný trest, ale Pavlíkovi přece nebylo dobře. Něco ho tlačilo, tíţilo, víte, jak se tomu říká? Trápilo ho špatné svědomí. Také se vám to někdy stalo? Pavlík byl smutný, nemluvil - rodiče si mysleli, ţe uţ je unavený a poslali ho spát. Jenţe pak to přišlo: Pavlík se jako kaţdý den zachumlal pod peřinu, ale kdyţ mu maminka dala dobrou noc, zhasla lampičku a odešla, vzpomněl si na ten ošklivý film. Začal se bát. „Proč jsem se na to jen díval?“ Vyčítal si Pavlík. Ale uţ bylo pozdě. Věděl, ţe se bát nemusí, ţe to byl jen film, ale stále před očima viděl ty ošklivě nakreslené postavičky. „Uţ se na televizi sám dívat nebudu,“ sliboval si. Myslíte, děti, ţe příště bude Pavlík poslušný? Rodiče přece nejlépe ví, co je pro jejich děti dobré a co není. Kdyby tak děti chtěly poslouchat alespoň teď, před Vánoci, aby kvůli nim andělé nebyli smutní.
Pavlík se dlouho nerozmýšlel, nemá sám pouštět televizi, Terezka má pravdu. „Terezko, mohli bychom třeba… dělat kotrmelce.“ To byl nápad! Děti měly v pokojíčku hodně místa a koberec huňatý a měkký jako trávník. Takové dovádění, kdy se děti vesele smějí, jeden druhému pomáhají a dávají na sebe pozor, to se líbilo i andílkovi a vešel za dětmi do pokojíčku. Ne, děti ho neviděly, ale najednou, ani nevěděly proč, jim bylo moc pěkně. Kdyţ odlétal, radostně si říkal, ţe do tohoto domu budou moci o Vánocích andělé přinést něco moc a moc krásného. Terezka s Pavlíkem ještě chvíli vesele dováděli a pak se vrátili zpět ke své práci. Neţ se rodiče vrátili, měli ořechů plnou misku. To víte, ţe maminka s tatínkem měli radost a moc je oba pochválili. Maminka připravovala večeři a tatínek děti zavolal do pokoje. „Terezko, Pavlíku, mám pro vás překvapení. Ţe jste byli tak hodní a pilní, přinesl jsem vám moc pěknou pohádku, můţete se na ni podívat, chcete?“
4
„Ano, hurá!“ Volaly děti. A byla to opravdu moc pěkná a veselá pohádka, Terezka s Pavlíkem se smáli ještě večer v postýlkách a Pavlík se chichotal dokonce i ze spaní.
5
V
noci začal padat sníh a sněţilo i ráno, kdyţ šly děti do školy, sněţilo i po celou dobu, co byly ve škole, a Terezka s Pavlíkem se nemohli dočkat, aţ půjdou ven. Rychle si doma napsali úkoly a hurá před dům, ţe budou stavět sněhuláka. Ale Terezka s Pavlíkem nechtěli jako všechny děti postavit pana Sněhuláka s hrncem místo klobouku, chtěli postavit Sněhurku. Uváleli velikou kouli a plácali k ní sníh, ţe to bude jako sukně. A byli tak zabraní do práce, ţe si vůbec nevšimli Jiříka. Jiřík stál za cestou a díval se na ně. Také by rád stavěl sněhuláka, chtěl se k Terezce a Pavlíkovi přidat a pomáhat jim, ale nevěděl, jak to má říct. Představte si děti, ţe Jiřík začal na Terezku a Pavlíka pokřikovat: „Takhle se sněhulák nestaví! Hé! Oni neumí ani postavit sněhuláka!“ No copak tohle se dělá?! Nedělá, zkusíme to znovu a poradíte Jiříkovi, jak to má říci, ano? Tak tedy: Jiřík by chtěl s Terezkou a s Pavlíkem stavět sněhuláka, ale nevěděl, jak to má říct. Jiříku, děti ti poradí, řekni: "… Terezka s Pavlíkem volali: „Pojď, Jiříku, ale nestavíme Sněhuláka, bude to Sněhurka!“ Děti společně uválely menší kouli na Sněhurčino tělo - ještě, ţe Jiřík přišel, Terezka s Pavlíkem by tu kouli sami neuzvedli. Pak ještě hlavu a ruce. Moc pěkně se jim Sněhurka podařila. Jenţe co jí dát na hlavu? Hrnec ne, čepici také ne… „Kdybychom tak mohli Sněhurce udělat dlouhé vlasy.“ Přála si Terezka. Klukům se její nápad líbil: „Ano, uděláme dlouhé vlasy. Ale z čeho?“ „Něco přinesu!“ Terezka se rozběhla do zahrady za dům. Nic tam ale nenašla. Zato u paní sousedky za plotem rostlo vysoké ozdobné rákosí. „To by byly vlasy,“ pomyslela si Terezka. A kde se vzaly, tu se vzaly, i k Terezce mluvily dva hlásky. Jeden říkal:
„Terezko, popros paní sousedku, třeba ti trochu toho rákosí dá.“ Ale druhý hlásek jí namlouval:
“Terezko, paní sousedka ti nic nedá, ještě se bude zlobit, že ji vyrušuješ, přelez plot a natrhej si trochu, však jí neubude.“ První hlásek varoval:
„Terezko, to nesmíš, jestli chceš rákosí Sněhurce na vlasy, musíš o ně poprosit, nic cizího si nesmíš vzít bez dovolení.“ Co má Terezka udělat?
6
Terezka se trochu bála, jestli se paní sousedka nebude zlobit, ţe ji vyrušuje, ale řekla si: „Na tom přece není nic špatného, o něco slušně poprosit.“ a odváţně zaklepala. Paní sousedka se divila: „Tak vy stavíte Sněhurku, no to jsem ještě neslyšela. To rákosí jsem stejně chtěla na zimu ostříhat, ale ještě jsem to nestihla. Klidně si, Terezko, vezmi, kolik chceš, jen mi nepošlap růţe. A aţ bude Sněhurka hotová, zaklepej na okno, ráda se přijdu podívat.“ Terezka paní sousedce poděkovala a s náručí rákosí běţela za Pavlem a Jirkou. Ti mezi tím našli dva tmavé kamínky Sněhurce na oči a větvičku na pusu. Sněhurka se dokonce usmívala. A jak byla teprve pěkná, kdyţ jí Terezka z rákosí udělala dlouhé vlasy! Děti měly velkou radost a běţely pro rodiče a pro paní sousedku, aby se přišli podívat. Všichni chválili, jaký děti měly dobrý nápad a jak se jim Sněhurka krásně podařila. Paní sousedka bydlela sama a někdy jí bývalo smutno, moc ji potěšilo, ţe pro ni děti nezapomněly přijít a přinesla jim kaţdému mandarinku. Večer si všichni říkali: „To byl krásný den.“
Terezka se rozhlédla, jestli ji někdo nevidí a rychle vylezla na plot. Neslyšela, jak na ni zahradní skřítkové a víly volají: „Ne, Terezko, nelez tam, to se přece nesmí!“ Jak Terezka seskočila z plotu do zahrady paní sousedky, poškrábala se o trní. Trochu to trní podupala, aby se dostala k ozdobnému rákosí, honem si natrhala a rychle zpět. Ale Terezka nedoběhla ani k domu, kdyţ uslyšela přísný maminčin hlas: „Terezo, domů!“ Co myslíte, děti, jak to bylo dál? Ano, maminka se moc zlobila, ţe Terezka lezla přes plot a něco tam sebrala, a co teprve kdyţ zjistila, ţe to trní, o které se Terezka popíchala a které pošlapala, byla vzácná růţe, co měla paní sousedka moc ráda. Brečící Terezku maminka dovedla k paní sousedce, aby se omluvila. Jak se Terezka styděla! Chtěla jen trochu rákosí Sněhurce na vlasy, nechtěla způsobit ţádnou škodu. A nejvíc jí bylo líto, ţe paní sousedka byla moc smutná, nezlobila se, nekřičela, jen se na Terezku tak smutně podívala. Terezka se omluvila a slíbila, ţe uţ nikdy nic podobného neudělá Ale dá se napravit, co způsobila? Rákosí by paní sousedka stejně ostříhala, ale co ta vzácná růţe? Poroste ještě? Na to si musíme počkat do jara. A do té doby, pokaţdé, jak napadne sníh, zamete Terezka paní sousedce chodník. To jí Terezka slíbila, aby alespoň trochu napravila, svou chybu. A sama sobě Terezka slíbila, ţe o Vánocích paní sousedku potěší nějakým krásným dárkem.
7
8
Sotva toho dne děti přišly ze školy, uţ to začalo: „Mami, Pavel mě bouchl!“ „Mami, ale ona na mě předtím vyplázla jazyk“ „No ano, ale to proto, ţe on mi hodil sníh za krk!“ „Mami, kdyţ ona mi řekla, ţe nedostanu nic na Vánoce, protoţe jsem dostal dvojku z diktátu. Mami, ţe to nevadí? Ţe na Vánoce něco dostanu?“ „Pavle, Terezo, jestli budete takto ošklivě ţalovat, asi letos pod stromečkem opravdu nic nebude. Kdo má stále poslouchat to vaše: „Mami, ona mi…“ a „Mami, on mi…“ Běţte si umýt ruce, převlečte se a nechci uţ slyšet ţádné ţalování.“ Do Vánoc uţ zbývalo jen několik dnů, Pavlík s Terezkou chtěli být moc hodní a poslušní, ţádné ţalování se tedy neozvalo ani při obědě, ani při psaní úkolů. Odpoledne šli Terezka s Pavlíkem sáňkovat. Na kopci je uţ čekali Kamilka s Jiříkem a plno dalších malých dětí. Děti jezdily na sáňkách, na bobech i na lopatách a vesele na sebe pokřikovaly. Pak ale přišel cizí velký kluk, raději ani nebudu říkat jeho jméno, hned uvidíte proč: Ten kluk neměl ţádné kamarády, právě se nudil, chodil jen tak po venku, aţ přišel pod kopec, kde děti sáňkovaly. Kluk si asi myslel, ţe uţ je na sáňkování moc velký, chvíli tam jen tak stál, díval se, jak děti sjíţdějí z kopce, ale brzy ho to přestalo bavit. Co si to ten kluk jen vymyslel za hloupou a zlou zábavu?! Představte si, ţe začal dětem, které táhly sáňky do kopce, podráţet nohy. Kdyţ spadly do sněhu, škodolibě se jim smál. To víte, ţe si to děti nechtěly nechat líbit, říkaly tomu klukovi, aby toho nechal, a kdyţ neposlechl, začaly ho koulovat, ale kluk z toho měl jen legraci a začal děti honit a shazovat. Kamilka se při pádu bouchla do nosu a rozplakala se. Pavel se na to uţ nemohl dívat, chtěl Kamilce i ostatním dětem pomoci, chtěl něco udělat, ale co? Jeden hlásek Pavlíkovi říkal:
„Pavle, na to sám nestačíš, zavolej někoho dospělého, nejlépe tatínka. Váš tatínek je ještě v práci, zaběhni co nejrychleji ke Kamilčiným rodičům.“ Druhý hlásek radil:
„Pavle, přece víš, ţe nesmíš ţalovat. Raději řekni dětem, aby nechali sáňkování a běţte domů.“
Pavel si řekl: „Ne, tohle přece není ţalování.“ A rychle se rozběhl k Zachům.Pověděl Kamilčiným rodičům, ţe ten velký kluk Kamilce ublíţil a ţe ubliţuje i ostatním dětem. Pan Zach pochválil Pavlíka, ţe mu to přišel říci, rychle se oblékl, šel s Pavlíkem ke kopci a za chvíli se za tím velkým klukem ozval hromový hlas pana Zacha: 9
„Tak co je to tady!“ Velký kluk se polekaně ohlédl. Vedle mohutného pana Zacha vypadal jako tintítko, ale protoţe byl drzý, něco panu Zachovi škaredě odpověděl. Pan Zach se zamračil, zaloţil si ruce v bok a udělal krok směrem ke klukovi. „Poslouchej, jestli nenecháš jednou provţdy malé děti na pokoji, vyřídíme si to jinak!“ Vypadal opravdu hrozivě. Kluk na nic nečekal a utekl. Od té doby mají děti od jeho zlobení pokoj. Pan Zach tenkrát s dětmi zůstal venku aţ do večera, tahal je do kopce, jezdil s nimi na saních a byla s ním veliká legrace. Ještě, ţe pro něj Pavlík šel!
Pavlík řekl tiše dětem: „Pojďte, jdeme pryč, přece tady s tím klukem nebudeme.“ Děti vzaly sáňky, boby, lopaty a loudaly se domů. Měly pokaţené odpoledne. Jenţe ten velký kluk je začal honit a zlobit kdykoli je uviděl samy venku. Děti se ho začaly bát… asi přece jen to někdo bude muset říci rodičům, tohle přece není ţalování.
10
Zazvonil telefon. Maminka chvíli hovořila s paní Zachovou a pak volala na Terezku: „Terezko, paní Zachová se ptá, jestli bys s nimi odpoledne chtěla jet do města, podívat se na náměstí na velký vánoční strom. Kamilka, by byla moc ráda, kdybys s nimi jela. Chtěla bys?“ „Jé, maminko, pojedu, to bude príma,“ radovala se Terezka. „Paní Zachová, Terezka s vámi pojede moc ráda. Tak ve čtyři hodiny, domluveno.“ Maminka poloţila telefon: „Terezko, to se ti bude líbit, pojedete, aţ bude skoro tma, uvidíš tam všechny ty rozsvícené ţárovičky a ozdoby na náměstí, v ulicích i ve výkladech.“ „Těším se, moc. Mami, ale co si obleču?“ „I ty malá parádnice,“ maminka Terezce ţertem zahrozila, "hlavně něco teplého, protoţe má být velký mráz.“ Terezka se začala probírat oblečením a uţ se nemohla dočkat, kdy konečně pojedou. Kamilka byla její nejlepší kamarádka, a ve čtyři hodiny pojedou společně s Kamilčinými rodiči do města, podívat se na vánoční výzdobu, to bude pěkné. „Mami, kdy uţ budou čtyři?“ Ptala se Terezka kaţdou chvíli. „Terezko, pojď, upečeme zatím vanilkové rohlíčky, čekání ti rychleji uteče.“ Za chvíli to po celém bytě vonělo krásně vanilkově a Terezka s Pavlíkem dostali těch pár rohlíčku, co se při sundávání z plechu polámaly. To byla dobrota! Pak se děti uvelebily na gauči a mohly se podívat na pohádku. Terezka se zachumlala do deky, popíjela voňavý čaj, a kdyţ ji maminka volala, aby se uţ šla oblékat, ţe Zachovi pro ni za chviličku přijdou, představte si, děti, ţe se jí vůbec z toho teploučkého pelíšku nechtělo ven. „Mami, já nikam nepojedu, mně se nechce.“ „Terezko, ale honem! Vţdyť jsi to slíbila, Kamilka se na tebe těší.“ Jeden tichoučký hlásek Terezce říkal:
"Terezko, maminka má pravdu, jednou jsi řekla, ţe pojedeš, a své slovo musíš dodrţet. Kamilce by to bylo líto. A jak by se na tebe mohla příště spolehnout?“ Druhý hlásek, takový drzý, říkal:
„Ale, co bys musela! Nic nemusíš. Copak jsi něco slíbila? Řekla jsi snad „slibuji“? Kdyţ něco jen tak řekneš, nic to neznamená a nemusíš to pak udělat. A nikdo tě k tomu nemůţe nutit.“ Co myslíte, děti, má Terezka lenošit u televize nebo má dodrţet své slovo a jet s Kamilkou do města, i kdyţ se jí právě vůbec nechce?
11
Terezka se rychle vymotala z deky, přesto, ţe tam bylo tak příjemně teploučko, a šla se obléknout. Uţ se opět těšila, a kdyţ Zachovi zazvonili, rozloučila se a radostně vyběhla ven. Uvelebila se v autě na zadním sedadle vedle Kamilky, celou cestu si spolu ty dvě něco šeptaly a neustále se chichotaly. To víte, holčičky. Kdyţ dojeli do města, byla uţ tma. Ulice byly vánočně vyzdobené a rozsvícené, všude leţel sníh, z rozhlasu bylo slyšet koledy a přesto, ţe byla velká zima, lidé se na sebe usmívali. Uprostřed náměstí stál vysoký nazdobený smrk. Bylo tam také mnoho stánků s hračkami a dobrotami a obě holčičky nevěděly, kam se mají dříve podívat. Maminka a tatínek Zachovi jim všechno ukázali, všude je zavedli a to víte, ţe jim i něco malého koupili. Kdyţ byl čas k návratu, Terezce se vůbec nechtělo. Ale zároveň se domů těšila, protoţe mamince a tatínkovi za své peníze koupila krásnou červenou svíčku. Moc se těšila, jakou budou mít rodiče radost. A pochvalovala si: „Ještě, ţe jsem s Kamilkou jela, ještě, ţe jsem nezůstala doma.“
Terezka se líně protáhla a začala mamince odmlouvat: „Mami, jak jsem to mohla slíbit, kdyţ jsem s Kamilkou vůbec nemluvila. Já chci zůstat doma.“ „Terezko, řekla jsi, ţe pojedeš, a to platí. Zachovi tu za chviličku budou, tak pospěš, ať to stihneš.“ „Ale mami, venku je zima. A vůbec, přece kdyţ nechci jet, tak nemusím! Nikdo mě nemůţe nutit!“ Jé, děti! Copak takhle se mluví s maminkou? To víte, ţe Terezka nejela nikam, teď by jí to maminka uţ nedovolila, i kdyby chtěla. Kamilka byla smutná, ţe pojedou bez Terezky, ale jen chvilku. Ve vánočně vyzdobeném a rozzářeném městě na všechno zapomněla, a zatímco Terezka byla za trest zavřená v pokojíčku, prohlíţela si Kamilka s rodiči všechnu tu sváteční nádheru. Horší ale bylo, ţe kdyţ se s Kamilkou Terezka druhý den ve škole chtěla domluvit, ţe odpoledne půjdou sáňkovat, Kamilka byla uţ opatrná: „Terezko, ale co kdyţ se mnou pak zase nebudeš chtít jít - jako včera?“ Je to tak, důvěra se lehce ztrácí, ale těţko získává. Budete si děti pamatovat, ţe kaţdé slovo má být pevné jako skála, o kterou se naši přátelé mohou opřít?
12
13
Děti, jestlipak mamince pomáháte s cukrovím? Terezka s cukrovím pomáhá moc ráda, nejraději zdobí perníčky. To si vezme zástěrku, maminka jí do zdobítka dá bílou polevu a to máte vidět ty hvězdičky, srdíčka, kolečka… jako z cukrárny. Pavlík také nazdobil několik perníčků, ale kdyţ na ně nemohl malovat auta, traktory ani hokejisty, přestalo ho zdobení bavit a šel za tatínkem. Z dílny se ozývalo ťukání. „Jé, tatínku, co to bude? Co je to za domeček?“ „No to je dost, ţe jdeš, Pavlíku, tady mi to podrţ. To je krmítko pro ptáčky, vidíš? Sem budete s Terezkou sypat semínka a tady bude stříška, aby ptáčkům zobání nezapadalo sněhem. Tak a teď běţ do auta a přines mi sadu těch malých vrtáků. Ale opatrně, neotvírej krabičku, abys je nevysypal.“ Pavlík běţel k autu, krabičku s vrtáky hned našel a opatrně ji nesl tatínkovi. Pavlík věděl, ţe nemá krabičku otvírat, ale nedalo mu to, chtěl se do ní cestou podívat. Hned toho však litoval: uklouzl a ten úplně nejmenší vrtáček spadl do sněhu. Co teď? Pavlík hledal, hledal, opatrně prohrabával sníh kolem sebe, ale nic nenašel. Co jen řekne tatínkovi? A jak uţ asi děti tušíte, Pavlík uslyšel dva hlásky. Jeden říkal:
„Pavlíku, když se přiznáš, že jsi krabičku po cestě otevřel, tatínek se bude zlobit a potrestá tě. Nic tatínkovi neříkej a až se bude ptát, jen řekni, že o ničem nevíš.“ Druhý hlas byl přísný:
„Pavlíku, musíš se přece přiznat. I kdybys dostal trest, vydržíš to, však si potrestat zasloužíš. Ale přece tatínkovi nebudeš předstírat, že o ničem nevíš – to by byla lež!“ Tak děti, má se Pavlík přiznat nebo ne?
Pavlík zavřel krabičku a jako by se nic nestalo, ji zanesl tatínkovi. Tatínek drţel vrtačku v ruce, vybral si z krabičky vrták, jaký zrovna potřeboval a vůbec si nevšiml, ţe ten nejmenší vrtáček není na svém místě. Pavel si pro tuto chvíli oddechl. Kdyţ tatínek krmítko pro ptáčky dokončil – a povedlo se mu moc krásně – ukládal nářadí na své místo. „Pavlíku, neviděl jsi nejmenší vrtáček?“ Pavlík zalhal: „Ne, tati, neviděl.“ A z šuplíku mu zahrozil maličký prstík, domácí skřítkové nemají lhaní vůbec rádi. Tatínek se rozhlíţel po dílně: „No to je divné, já jsem ten vrtáček nebral, kam mohl zmizet? Podívej se po zemi, máš lepší oči.“ Pavlík dělal, ţe hledá na zemi a připadal si hloupě. Vţdyť tatínka podvádí. Ale 14
nepřiznal se. Škoda, ţe neviděl domácího skřítka, jak se na něj smutně dívá, byl by se snad přiznal. Ale neviděl ho, dokonce ani nevěděl, ţe s nimi skřítkové bydlí, skončilo to tedy prozatím lţí. Ale jen prozatím. Druhý den totiţ roztál sníh. Kdyţ šel tatínek přes dvůr, shýbl se a zvedl ze země něco malého zrezivělého. „Malý vrtáček, jak se sem dostal?“ Podivil se tatínek a pak si povzdechl: „Ach ten Pavlík!“ Tatínkovi bylo moc líto, ţe mu Pavlík lhal. Copak vrtáček, ten stojí pár korun. Ale Pavel mu lhal! „Pavle, pojď sem! Podívej, co mi k tomu řekneš?“ Pavlík dělal, ţe je překvapený: „Jé, vrtáček, a celý rezavý, kde byl?“ V tatínkových očích se to zle blýsklo a asi vám děti nemusím povídat, co bylo dál. A co bylo nejhorší Pavlík musel odpoledne zůstat ve svém pokoji a nesměl tatínkovi pomáhat připevnit krmítko na okno ani s Terezkou nasypat ptáčkům semínka. A Pavlík se na to tak těšil. Seděl smutně v pokojíčku a stále slyšel tatínkova slova: „Lţou jen zbabělci.“ Ne, uţ nikdy nebude lhát. Děti, lhaní je opravdu moc ošklivé. A i kdyţ ne hned, na všechno se jednou přijde a pak je to vţdy o moc horší. Kdo je zbabělý, bojí se malého trestu a raději lţe, ten se dočká trestu většího a horšího. Ale vy byste přece nelhali, ţe ne?
Pavlík přišel do dílny a nerad podával tatínkovi krabičku, ve které chyběl malý vrtáček. Tatínek se jistě bude zlobit, ţe ho neposlechl. „Tati… víš… já jsem se chtěl podívat. Uklouzl jsem a ten malý vrtáček mi zapadl do sněhu. Hledal jsem ho, ale nenašel.“ Domácí skřítek hopsal po stole a radostně tleskal ručkama: „Sláva, Pavlík to dokázal, přiznal se!“ „Pavle, ty jsi ale zvědavé ťululum,“ zlobil se tatínek. „Tak pojď, ukaţ mi, kde vrtáček spadl, třeba ho spolu najdeme.“ A to bylo všechno, ţádný trest, nic. Tatínek byl moc rád, ţe jeho Pavlík není zbabělec a ţe se umí přiznat. Vrtáček sice tatínek našel aţ druhý den, kdyţ roztál sníh, a byl uţ trochu rezavý, ale s Pavlíkem ho vyčistili a nevznikla ţádná škoda. Odpoledne tatínek s Pavlíkem přidělali krmítko na okno a Pavlík s Terezkou nasypali ptáčkům první slunečnicová semínka. A ráno, kdyţ se Pavlík chystal do školy, přiletěli na krmítko první vrabčáci a sýkorky. To bylo krásné! Tak u Pavlíka a Terezky uţ mají krmítko a chystají ptáčkům vánoční nadílku. Děti s tatínkem dokonce půjdou na Štědrý den i do lesa a ozdobí tam stromeček samými dobrotami pro zvířátka. Uţ mají v přichystanou mrkev, jablíčka i semínka.
15
16
Přišel Štědrý den. Konečně. Terezka s Pavlíkem nelenošili u pohádek, ale hned ráno se s tatínkem vypravili do lesa. Děti nesly v batůţcích dobroty pro zvířátka a tatínek ještě v tašce. Kdyţ přišli do lesa, bylo tam jako v pohádce. Čerstvě napadený sníh zářil na slunci jako diamanty. „To je nádhera!“ radovaly se děti. „A to je, děti, jen sníh. Představte si, jak teprve musí být krásné, kdyţ má kolem sebe člověk takový zářivě bílý obláček.“ „Jaký obláček?“ Divila se Terezka Pavlík se skoro zlobil: „To jako mrak? Já kolem sebe ţádný mrak nemám!“ „Ale kdepak mrak,“ smál se tatínek, „kouzelný obláček to je, ţádný mrak. Není vidět, ale přesto kaţdý pozná, jaký je. I kdyţ vlastně… obláček nabručeného, zlého, vzteklého nebo nepoctivého člověka moţná jako bouřkový mrak vypadá. Takovému člověku se raději kaţdý vyhnete. Kdo je ale usměvavý, hodný, laskavý a rád ostatním pomáhá, ten má kolem sebe obláček běloučký jako sníh a ostatním lidem a dokonce i zvířátkům je s takovým člověkem dobře.“ „Jé, to bych si přála, mít takový obláček,“ zatouţila Terezka. Ale to uţ přicházeli k malému smrčku, který si vyhlédli, ţe zvířátkům nazdobí. Děti sundaly batůţky a vytáhly jablka, mrkev, kukuřici, semínka, zrníčka, několik makovic a začaly stromeček zdobit. Moc krásně se jim to podařilo. Tatínek pod stromeček ještě vysypal z tašky kaštany a ţaludy, co děti na podzim nasbíraly, a uţ zbývalo jen pověsit vánoční hvězdu. Byla z loje a semínek, aby si na ní sýkorky pochutnaly. Jenţe – hvězda byla jedna a děti dvě. „Já ji pověsím!“ „Ne, já!“ Takto ošklivě se začali Terezka s Pavlíkem hádat. Jeden malý zajíc, který ze svého úkrytu zvědavě nakukoval, co dobrého se to chystá, polekaně pelášil pryč. Také ptáci z okolních stromů odletěli, ale děti si toho nevšimly. V tu chvíli pro ně bylo nejdůleţitější na světě to, kdo pověsí na stromeček hvězdu. Ale dřív, neţ tatínek stihl něco říci, se ozvaly naše dva známé tichoučké hlásky. Jeden jim říkal:
„Děti, to se nestydíte, hádat se na Štědrý den? Copak to není jedno, kdo hvězdu pověsí? Nechtěli byste raději než křičet: „Já, já!“udělat druhému radost?“ Ozval se ale i hlásek šidihlásek:
„Proč byste dělali druhému radost a ustupovali, jen křičte a jestli to nepomůže, klidně se poperte nebo se začněte vztekat!“
17
Byly Vánoce a hlásek šidihlásek nikdo neposlouchal. Terezka i Pavlík se zastyděli za to, ţe se hádali a oba zároveň řekli: „Pověs tu hvězdu ty.“ Podívali se na sebe, zasmáli se, podívali se na tatínka a opět oba ve stejný okamţik řekli: „Tatínku, prosím, pověsíš hvězdu ty?“ Tatínek vzal hvězdu a zavěsil ji na vrcholek stromečku. Pak vzal děti za ruce a tiše řekl: „Zvířátka, ptáčci, přejeme vám krásné Vánoce.“ Na zpáteční cestě se stala zvláštní věc: Terezce a Pavlíkovi připadal zasněţený les ještě mnohem krásnější a slavnostnější, měli takovou radost, ţe si stále poskakovali. To bylo tím, ţe udělali něco pěkného, pamatovali na zvířátka i jeden na druhého. Kdyby poslechli hlásek šidihlásek a u stromečku se hádali nebo dokonce prali, jejich obláčky by se teď podobaly šedému kouři a oni by přes ně svět viděli smutný a ošklivý. Všechno by jim vadilo a nebylo by jim dobře. Terezka s Pavlíkem se ale rozhodli správně, nechali pověšení hvězdy jeden druhému a nakonec tatínkovi. A protoţe se i po celou adventní dobu snaţili být co nejlepší a nejhodnější, jsou jejich obláčky teď zářivě bílé, jako kdyţ do sněhu zasvítí sluníčko. Jak se Terezka s Pavlíkem dokáţí radovat, kdyţ se na svět dívají přes tu bíle třpytivou krásu! Takové obláčky přináší jen radost a potěšení. O Vánocích je takových obláčků mezi lidmi víc neţ jindy, protoţe lidé neposlouchají hlásky šidihlásky a kaţdý se snaţí udělat někomu radost, děti jsou hodné, dospělí se nehádají… a tak to má být, protoţe to pak mohou andělé lidem přinášet něco velmi, velmi krásného. Co to je? Co můţe být krásnějšího neţ vánoční dárky? Já vám to tajemství neprozradím, ale něco vám poradím: Snaţte se být radostní, laskaví, hodní, myslete na druhé víc neţ na sebe a andělé pak moţná budou moci přijít i do vašeho domu a sami se o tom, co je o Vánocích tím nejkrásnějším, přesvědčíte. Vy děti to ještě dokáţete. Mnozí dospělí pro samé nakupování a uklízení na vánoční tajemství zapomněli, ale vy, děti, ho můţete proţít. Těšíte se? Přeji vám, děti, i vašim rodičům, aby to krásné tajemství letos andělé přinesli i k vám, abyste mohli proţít ty nejkrásnější Vánoce.
18
19
