Adrenalin
: Extrémní cyklistka mezi muži 58 : svět sportu : 03 : 2014
Hanka Ebertová (170 cm / 69 kg) je cyklistka dávající kolům jména – Kuba, Karel, Mikeš, Blanka. Že by sváteční hobby cyklistka, která se plete na cyklostezce mužským „závodníkům“ do cesty? A co tohle: více než 100 absolvovaných maratonů, záliba v ultramaratonech trvajících třeba i šest dní, jméno v Guinessově knize rekordů… To už zní zajímavěji.
Co je to vlastně cyklistický ultramaraton? Pokud si vezmeme, že normální maraton je „záhul“ na 200 kilometrů a více, tak ultramaraton znamená něco naprosto šíleného. V zásadě se dá rozdělit do dvou kategorií. První se jede 24 hodin na okruhu s tím, že závodník musí ujet co nejvyšší počet kilometrů. Druhá možnost pak spočívá v co nejrychlejším ujetí trasy o délce 1000 – 4500 kilometrů. Bláznivé, že? Takhle to vypadá docela podobně jako extrémní závody, které jezdí například Honza Kopka, ale nenechte se zmýlit. „Podle mě to už nejsou závody, ale expedice,“ přidává svůj pohled na extrémy Hanka Ebertová. „Já bych to samozřejmě nikdy nedala, vadí mi zima. A upřímně si nedovedu představit, jak to Honza Kopka absolvuje. Ale myslím, že už to není o závodění. A já jsem přece jenom více závodník.“
Handicapu navzdory A taky bojovnice. Hanka pochází ze sportovní rodiny, i přes velké postižení kyčlí byla odmala vedená ke sportu, což jí rozhodně prospělo. „Hrála jsem 15 let ping-pong na docela vysoké úrovni, kdy jsme se s oddílem dostali až do extraligy. V Čechách docela top úroveň, ale v zahraničí už jsem nestačila,“ přibližuje své sportovní začátky. Když bylo jasné, že v ping-pongu se mezinárodně neprosadí, zaměřila se na cyklistiku. Na kole začala jezdit asi jako většina normálních smrtelníků – někdy ve čtyřech letech. A odmala byla spíše vytrvalcem. „Je to tak, měla jsem i při běhu radši závody na 12 minut než sprinty. Na ty jsem byla pomalá. Třeba jednou jsme plavali 24 hodin. Bylo nám totiž řečeno, že kdo vyleze poslední z vody, vyhrává. Tak pak nás teda vytáhli,“ vzpomíná se smíchem. Na kole si ale tu pravou vytrvalost musela tvrdě vybudovat. Začínala na 30 kilometrech, postupně se dostala na 50, 70. „Když jsem dala první stovku, byl to docela zázrak.“ To bylo Hance 18 a zrovna studovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. O nějakém maratonu, natož ultramaratonu se jí ani nezdálo.
Zlom přišel až v roce 1996, kdy se možná trochu jako exot postavila na start Krále Šumavy. „Přišla jsem totiž v mikině a v botaskách,“ popisuje svou první větší závodní zkušenost. To ještě jela kratší verzi, tedy 160 kilometrů a skončila šestá. O rok později už stála na startu 250 kilometrového závodu. „Doslova jsem si ho vyžebrala. Ženské tehdy jezdily pouze krátkou trať, já byla jediná, která tu dlouhou absolvovala. Od té doby už jsem kratší maratony nejezdila.“ A jaké to bylo a je závodit převážně proti chlapům? Mnohdy nic příjemného… „Mám takovou blbou zkušenost. Ale jsou dvě strany. Jsou lidé, kteří mi během závodu fandí a nemají problém mi pomoct. Pak jsou tady ale takoví, kteří jezdí na závody porazit Ebertovou. Je to hrozně individuální,“ uvažuje. K prvnímu ultramaratonu se dostala o dva roky později. To už jako vítězka Krále Šumavy, Krkonoš nebo Jeseníky Tour. Šlo o klasickou dvacetičtyřhodinovku a i Hanka platila daň za svou nezkušenost s těmito závody. „Víceméně jsem byla první, kdo se začal v Čechách těmto závodům systematicky věnovat a nikdo to tady neuměl. Zkušenosti jsem získávala postupně systémem pokus omyl a za pomoci sportovních lékařů. Ale i ti nějčastěji říkali: To fakt nevím. Nevěděla jsem třeba, jak si mazat zadek. Téměř vždy jsem to dojela, ale taky třeba kapala krev ze sedla,“ popisuje ne úplně příjemné zážitky ze začátků.
Text : Matěj Tomíček Foto : Petr Janouš
Co je to vlastně cyklistický ultramaraton? Pokud si vezmeme, že normální maraton je „záhul“ na 200 kilometrů a více, tak ultramaraton znamená něco naprosto šíleného. V zásadě se dá rozdělit do dvou kategorií. První se jede 24 hodin na okruhu s tím, že závodník musí ujet co nejvyšší počet kilometrů. Druhá možnost pak spočívá v co nejrychlejším ujetí trasy o délce 1000 – 4500 kilometrů. Bláznivé, že?
Od Guinesse ke Slovinsku S rostoucími zkušenostmi přicházel jeden úspěch za druhým. Jeden ze tří největších už v novém miléniu – Šílený cyklista. Název závodu vypovídá sám za sebe. Hanka zde trhla světový rekord ve 24 hodinovce výkonem 784,743 km a zapsala tak své jméno do Guinessovy knihy rekordů! Výkon v té době absolutně za hranicí ženských možností. Až do dnešního dne ji překonali pouze tři Češi – muži! „Ve světě je samozřejmě ta mužská úroveň posunutá úplně někam jinam. Tam jsou rekordy na dvacetičtyřhodinovce přes 1000 km,“ říká Hanka. Nicméně tento rekord je strašně ovlivněn podmínkami jak se jede: okruh, osvětlení, bezhákový závod. Je to stejné jako běžecký maratón.
03 : 2014 : svět sportu : 59
Druhý největší úspěch je z roku 2010 a zrodil se v Rakousku. Tamní závod Okolo Rakouska s převýšením téměř 30 tisíc metrů a délkou více než dvou tisíc kilometrů patří mezi extrémy ve světě cyklistických ultramaratonů i mezi chlapy. Ale aby se na start postavila žena? „Byla jsem opravdu první žena, která to celé objela. Do té doby se tomu holky vyhýbaly, protože je to hodně kopcovité. Jezdí se několik dní v Alpách. Třeba já to jela skoro šest dní, a to jsem spala třeba jenom půl hodinky za noc,“ potvrzuje 44 letá cyklistka. Tak si to shrňme. Šest dní totální cyklistiky, minimum spánku, skoro žádná rovina, jenom výjezdy a sjezdy. Jak může člověk něco takového zvládnout? „První tři dny jsou opravdu hrozné. Ale pak se dostanete do režimu, kdy už to tělo zvládne. Podle mě se takhle dá jet do nekonečna, pokud to vaše tělo ve smyslu kloubů či jiného zdravotního poškození zvládne.“ Sem tam se během závodu stane, že člověk přestane vnímat. Dostane se do jakéhosi
60 : svět sportu : 03 : 2014
stavu mikrospánku, jen místo volantu drží řídítka. „Já si třeba druhou půlku závodu skoro nepamatuju. Tam se o vás lidi starají, oblíkají vás, převlíkají, krmí.“ Poslední úspěch z Hančiny kategorie Top 3, a možná ten úplně největší, přišel ale už o pár měsíců dřív v témže roce. Hanka se potřetí v kariéře vydala do Slovinska na svůj srdeční závod DOS RAS Extreme. Parametry? Asi 1230 kilometrů s převýšením okolo 14 tisíc metrů. O dva roky dřív při premiérovém startu dojela do cíle na třetím místě. O rok později brala místo bronzu stříbro a teď se chystala svou pouť na slovinských silnicích uzavřít zlatem. V cestě jí ale stála Kanaďanka Caroline van den Bulk – tehdejší světová jednička v ultramaratonu. Ráno před startem teplota okolo deseti stupňů s tím, že v nejbližších dnech se to nemá zlepšovat a prakticky po celý závod má pršet. To vás psychicky „nakopne“, ne? „To byla asi nejtěžší věc za celou kariéru. Když si představíte, že startujete na 3 dny do deště. Přes den okolo 10 stupňů, v noci budete rádi za 5 a do toho déšť… Z 64 chlapů závod
dojela asi dvacítka,“ popisuje s odstupem času psychicky nejtěžší závod kariéry Hanka. Závod ale i přes pekelné počasí vyhrála a zkompletovala tak sbírku medailí. A možná i kvůli tomu se pro ni stalo Slovinsko zemí zaslíbenou. „Mám tam s těmi lidmi opravdu srdeční vztahy. S ředitelem závodu si přes rok píšeme smsky. Lidi mi tam fandí.“ Letos se do Slovinska vrátila znova a porazila jí pouze domácí Andreja Jagodičová. Pokud si ale myslíte, že Slovinci fandili své vlastní závodnici, jste na omylu. „Je mi té Slovinky, která mě porazila, líto. Fandí mi tam víc než jí, což musí být nepříjemné,“ připouští Hanka.
Doba temna – co tě nezabije, to tě posílí Po veleúspěšné sezóně 2010 Hanka poprvé ukončila profesionální kariéru. Koupila si bike a těšila se, že konečně nebude muset závodit, nebude muset dokazovat sponzorům, že jejich peníze nejsou investované zbytečně. Taky ztráta motivace po 15 letech závodění a zdravotní problémy jednoduše neumožňovaly další pokračování v kariéře. A bylo ještě hůř… Během jedné vyjížďky na svém horském kole se nešťastně bouchla představcem do kolena a utrhla si chrupavku ze stehenní kosti. „To bylo v podstatě na výměnu kolena,“ glosuje
celou situaci. Následovala těžká operace a neuvěřitelně se natahující rekonvalescence a rehabilitace. Tehdy byla na absolutní nule. „Ne proti normálním lidem, ale proti tomu, v jaké jsem byla kondici předtím, to byla zoufalost.“ Nějaké myšlenky na návrat do profesionálního sportu snad ani neexistovaly. „Byla jsem hrozně zoufalá, docela těžko jsem chodila i v civilu, žádný trénink nepřipadal v úvahu. Chtěla jsem jenom začít chodit do práce bez bolesti.“ Ze zoufalství nakonec odjela do Brna za skvělým sportovním ortopedem Lubošem Hrazdírou, který jí doporučil výrobky firmy Orling. „Koupila jsem si je, vyzkoušela a za měsíc cítila, že je mi líp. Po třech letech!“ Hanka neváhala a okamžitě kontaktovala majitelku, se kterou se domluvila na sponzoringu. Hanka začala pro Orling výrobky testovat při plné zátěži výměnnou za materiální a finanční podporu. „Opravdu jsem se v životě necítila líp. Jsem přesvědčená, že bez těch přípravků bych ty vzdálenosti v životě neujela.“ A bez motivace také ne. Ta přišla právě od Luboše Hrazdíry, který byl jedním motivátorem a taky od primáře Pavla Stodůlky ze soukromé oční kliniky Gemini, u kterého si nechala udělat laserovou operaci očí v „hluché“ době, kdy nemohla závodit. „Je to sportovní šílenec a životní optimista. Kromě
Závod Okolo Rakouska s převýšením téměř 30 tisíc metrů a délkou více než dvou tisíc kilometrů patří mezi extrémy ve světě cyklistických ultramaratonů i mezi chlapy. Ale aby se na start postavila žena?
03 : 2014 : svět sportu : 61
Během jedné vyjížďky na svém horském kole se nešťastně bouchla představcem do kolena a utrhla si chrupavku ze stehenní kosti. „To bylo v podstatě na výměnu kolena,“ glosuje celou situaci. Následovala těžká operace a neuvěřitelně se natahující rekonvalescence a rehabilitace. Tehdy byla na absolutní nule.
toho mě i motivovalo, jak se tvrdou prací dotal na absolutní špičku ve svém oboru.On s Lubošem mě vyhecovali k návratu. Abych zjistila, jestli se v tomhle věku dá dostat zpátky do staré kondice.“
Otevřená budoucnost A povedlo se, podle slov Hanky Ebertové dokonce víc než to. „Víceméně mám teď nejlepší výkonostní hodnoty za celý život. Což je v tomhle věku docela absurdní,“ směje se ve svých 44 letech. Na druhou stranu, když člověk ujede za život 350 tisíc kilometrů na kole, vždycky bude mít nějaký základ. Překvapivé hodnoty se spíše týkaly síly, intenzity a anaerobního prahu. A překvapená a zase příjemně, byla Hanka i při hledání sponzorů. „Všichni ti sponzoři, se kterými jsem se v roce 2010 rozloučila, se
kromě jednoho ke mně vrátili. To bylo strašně milé. Shánění sponzorů je totiž daleko horší než trénování. Musíte je něčím přesvědčit, že pro ně jste zajímaví. Na druhou stranu je fakt, že holka na ultramaratonu zajímavá je,“ usmívá se. Natrénováno bylo, sponzoři taky zajištění, Hanka se pustila do restartu kariéry a ve svém milovaném Slovinsku nestačila jenom na zmiňovanou Jagodičovou. Naopak do vražedného Rakouska se už nechystá. Jednou stačilo… „Bylo to krásné, že se to podařilo, ale na druhou stranu je to šílenost. Ve Slovinsku mě sice zval ředitel rakouského závodu, ale myslím, že by to mé koleno už nedalo. Když stárnete, tak si zdraví víc vážíte,“ komentuje Hanka. Pár měsíců zpátky byla rozhodnutá, že letos opravdu pověsí kolo na hřebík. Bude se věnovat trénování, psaní knížky a dalším radovánkám. Dnes už to tak jisté není. „Ptala se mě na to už spousta lidí. Cítím se teď strašně dobře, ale na druhou stranu ve Slovinsku to v týmu úplně neklapalo. Další věc je, že jsem letos měla dvě vážné nehody. Tak uvažuju, jestli mi náhodou někdo neříká, ať už nepokouším štěstí dál. A že se při ultramaratónu pokouší i přes veškeré přípravy, trénink – prostě se jede na hranici lidských možností. A další věcí je, že trénovat na českých silnicích je opravdu šílenost a doslova hazard... Ale v srpnu se rozhodnu,“ povídá s úsměvem. Letos má ještě v plánu tradičního srpnového Krušnotona. „Je dost kopcovitý, takže tam ženské dost bojují. Ale chtěla bych tam zajet nějaký důstojnější čas,“ je odhodlaná. Stejně odhodlaná je i napsat kýženou knížku. „Je v plánu opravdu dlouho,“ říká. Půlka by měla být o tréninku a druhá pak o třech až čtyřech ultramaratonech. A nebo bude všechno úplně jinak a příští rok uvidíme Hanku znovu ve Slovinsku prohánět ty nejlepší ultramaratonkyně světa.
: 62 : svět sportu : 03 : 2014
