Adaptace klientů Domova Pod Lipami v chráněném bydlení

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Adaptace klientů Domova Pod Lipami v chráněném bydlení Jana Svrčková

Katedra sociální pedagogiky Vedoucí práce: Mgr. Marie Ortová Studijní program: B7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce

Praha 2012 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Adaptace klientů Domova Pod lipami v chráněném bydlení napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Praze, dne 20. listopadu 2012

Jana Svrčková

2

Bibliografická citace SVRČKOVÁ, Jana. Adaptace klientů Domova Pod Lipami v chráněném bydlení: bakalářská práce [rukopis]. Vedoucí práce Marie Ortová. Praha: Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2012. 65 s.

Anotace Chráněné bydlení je pobytová služba určena osobám se sníženou soběstačností, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby při obstarávání základních denních aktivit. Smyslem chráněného bydlení je umožnit lidem s postižením žít život, který se co nejvíce podobá životu jejich plně soběstačných vrstevníků a je určena klientům, kteří by jinak museli žít v ústavní péči. Podstatou chráněného bydlení je sociální rehabilitace jedince a je postavena na principech základních práv a svobod člověka a vychází z myšlenky, že zdravotní omezení má mít co nejmenší možný vliv na plnohodnotné začlenění jedince do společnosti. Tato práce se snaží nahlédnout na problematiku chráněného bydlení v praxi konkrétního ústavu sociálních služeb, Domova Pod Lipami, a to i z pohledu samotných klientů. Práce je věnována procesu, kterým prošli pracovníci a klienti Domova Pod Lipami při zavádění sociální služby Chráněné bydlení. Cílem této práce je najít odpověď na otázku, zdali samotní klienti tuto změnu hodnotí jako přínosnou a proč. . Klíčová slova Chráněné bydlení, lidé s mentálním postižením, sociální rehabilitace, Deklarace práv mentálně postižených osob.

3

Summary Domov Pod Lipami clients adaptation to the supported accommodation Supported accommodation is residential social service for persons with limited self-sufficiency who need help with basic everyday activities. The aim of supported accommodation is to enable disabled persons to live as the majority of the population in as many ways as possible. The target group of the service are persons who would otherwise have to be placed in institutional care. The service is aimed at the social rehabilitation of an individual; it is based on the principles of fundamental human rights and freedoms and originates from the idea that disabilities should have the least possible impact on the full inclusion of an individual into the society. The dissertation describes the service of supported accommodation in practice of one of the social care institution and its aim is to find out if the clients regard the service as beneficial for them or not.

Keywords Supported

accommodation,

persons

with

mental

impairment,

social

rehabilitation, Declaration on the Rights of Mentally Retarded Persons

4

Poděkování Děkuji paní Janě Barochové z Domova Pod Lipami za vstřícnost a ochotu, paní Marii Ortové za vedení této práce, paní Haně Čížkové za pomoc a panu Milanu Chábovi, za jeho inspirativní pohled na svět a jeho celoživotní snahu o přirozené začlenění lidí s handicapem do společnosti. 5

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 7 1. Historický náhled a podstata chráněného bydlení ................................................... 9 1.1. Historický náhled na přístup společnosti k lidem s mentálním postižením ............ 9 1.2. Chráněné bydlení v ČR, Integrované centrum Horní Poustevna .......................... 14 1.3. Podstata chráněného bydlení ................................................................................. 17 2. Chráněné bydlení z hlediska lidsko-právních dokumentů .................................... 20 2.1. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod ....................................................... 22 2.2. Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. ....................................................... 22 2.3. Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením........................................ 24 2.4. Úmluva OSN o právech osob s postižením ........................................................... 24 2.5. Encyklika Jana Pavla II. Laborem excercens, 1981 .............................................. 26 3. Domov Pod Lipami, poskytovatel chráněného bydlení ........................................ 27 3.1. Domov Pod Lipami, základní informace, historie, služby .................................... 28 3.2. Klienti Domova pro osoby se zdravotním postižením .......................................... 31 3.3. Projekt „Chráněné bydlení Domova Pod Lipami“ programu ROP NUTS II SČ .. 33 3.4. Proces přípravy na chráněné bydlení v Domově Pod Lipami ............................... 34 3.4.1. Příprava zaměstnanců na novou sociální službu ................................................... 34 3.4.2. Tréninkové byty .................................................................................................... 35 3.4.3. Výběr klientů ......................................................................................................... 36 4. Chráněné bydlení Domova Pod Lipami ................................................................ 37 4.1. Byt Cyrila Boudy, Slaný ....................................................................................... 39 4.2. Stěhování do bytu, denní a týdenní program, asistence sociálních pracovníků .... 42 4.3. Kazuistiky, příprava na bydlení, současná situace ................................................ 46 4.3.1. Kazuistika .............................................................................................................. 49 4.3.2. Paní Helena, kazuistika, rozhovor ......................................................................... 51 4.3.3. Paní Simona, kazuistika, rozhovor ........................................................................ 55 4.3.4. Shrnutí kazuistik .................................................................................................... 60 Závěr ............................................................................................................................... 61 Seznam literatury............................................................................................................... 64

6

Úvod „Až budete mít chvilku, zkuste si představit svět bez ústavů ukrývajících lidi, bez kterých jsou neústavní lidé ve svých životech dezorientovaní.“ Milan Cháb1 „Člověk především“ – je krédo Základních práv a svobod člověka, II. Vatikánského koncilu, či soudobé sociální práce. Naše společnost jej uznává jako krédo přirozené a přesto je častokrát více ideálem než prakticky naplňovanou hodnotou. Dle Základních práv a svobod člověka, které tvoří součást Ústavy České republiky, si jsou všichni lidé rovni a mají mít stejná práva a možnosti. Avšak problematicky se tyto hodnoty v běžném životě naplňují u soběstačných, intaktních jedinců, natož pak u lidí s postižením, jak mentálním, tak tělesným. Přebujelá ústavní péče v České republice je neblahým dědictvím socialistické a prvorepublikové sociální politiky, která kladla důraz na izolaci lidí s postižením ve speciálních zařízeních a upřednostňovala hromadné řešení sociálních případů před přirozenější individuální či domácí péčí. Tento problém, i přes to, že byl pojmenován a že je všeobecně známým faktem, přetrvává v sociální sféře do současnosti. Přes inovaci zákona o sociálních službách, přes snahy mnohých neziskových organizací či institucí, které se zasazují o integraci sociálně znevýhodněných lidí do běžné společnosti, máme v naší zemi stále mnoho klientů v ústavní péči. Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. přináší zásadní změny v oficiálním pohledu na klienta a na péči o něj. Dochází ke snaze o maximální samostatnost a o integraci každého jedince do společnosti. Sociální služby přestávají být direktivně pečující a přestávají suplovat aktivity klienta či jeho rodiny, naopak přichází snaha zasahovat pouze tam, kde na to klient či jeho rodina nestačí. Jedná se o zásadní obrat v sociální práci, a proto může být 1

CHÁB, M. Svět bez ústavů, s. 47

7

v některých aspektech, jak pro pracovníky, tak pro klienty, náročný. Možná ne vždy je posuzován jako dobrý a jako vše nové potřebuje svůj čas, aby si na něj jak klienti, tak pracovníci zvykli a docenili jeho pozitivní dopad. Jednou z nových sociálních služeb, která respektuje klienta, a podporuje jeho maximální možnou samostatnost, je právě služba chráněného bydlení. Princip chráněného bydlení vychází z toho, že člověk s postižením je rovnocenným členem společnosti a má právo vykonávat samostatně či s pomocí druhých veškeré aktivity, které mu jeho stav dovoluje. Chráněné bydlení řadíme mezi rehabilitační, inkluzivní metody. Jedná se o sociální rehabilitaci, která klientovi umožňuje začlenit se na své místo do společnosti, a zastávat tak plnohodnotně svou společenskou roli. Samotné téma vzniku a rozvoje chráněného bydlení v České republice není doposud zpracováno, našla jsem jej pouze v kontextu dalších sociálních služeb. Tato bakalářská práce se ve 4 kapitolách věnuje historicko-právnímu kontextu problematiky bydlení a péče o lidi s postižením, struktuře poskytovatele sociálních služeb Domova Pod Lipami, vzniku chráněného bydlení v tomto zařízení a konkrétním klientům, kteří tuto službu využívají a v poslední kapitole kazuistice klientů jednoho z bytů. Cílem předložené práce je zjistit, je-li chráněné bydlení opravdu službou přínosnou pro klienty, zdali samotní klienti tuto službu považují za pozitivní a proč chráněné bydlení upřednostňovat před ústavní péčí. Zajímal mne pohled samotných klientů a jejich zkušenosti s životem v ústavním zařízení a v chráněném bydlení. Použité metody, byly vybrány s ohledem na specifika a možnosti lidí s mentálním postižením. Hlavní část práce je proto převážně praktického charakteru a je založena na metodě zúčastněného pozorování a nestandardizovaného, individuálního rozhovoru.

8

1. Historický náhled a podstata chráněného bydlení Při návštěvách chráněných bytů jsem měla možnost pozorovat klientky při realizaci jejich denních a volnočasových aktivit a nadšení ze samostatnosti, které provázelo jejich činnost, mě opakovaně vedlo k myšlence, že z historického hlediska se opravdu jedná o revoluční změnu v přístupu společnosti k lidem s mentálním postižením. Z tohoto důvodu jsem hledala informace o přístupu společnosti k lidem s mentálním postižením v historickém kontextu. Zjistila jsem, že tématu bydlení a samostatnosti lidí s mentálním postižením se v minulosti naši předci příliš nevěnovali a to ze dvou důvodů. Buď byli lidé s postižením vnímáni jako přirozená součást společnosti a společnost neměla potřebu řešit jejich problémy jinak, než problémy ostatní populace, nebo naopak byli ze společnosti vypuzováni a jejich téma bylo společenským tabu. Tyto dva přístupy se v minulosti naší kultury podivuhodně střídali a to prakticky až do konce 18. století, kdy přišlo období vědeckého a společenského rozvoje a s ním i nadšení pro ústavy a zvědečtění člověka, jakožto objektu zkoumání. Ráda bych ve zkratce uvedla několik postřehů z historie, abych osvětlila, proč mne chráněné bydlení oslovilo jako revoluční změna v přístupu intaktní společnosti k člověku s mentálním postižením.

1.1. Historický náhled na přístup společnosti k lidem s mentálním postižením Proces osamostatňování lidí s postižením je poměrně novým jevem v západní společnosti, který se objevil až v druhé polovině 20. století, jako součást komplexní změny přístupu sociálních péče ke klientům. Tato změna pojetí sociální práce, která přestává být vůči klientovi řídící a stává se podporující, se stále nachází v procesu formování a vzhledem k tomu, že jí 9

předcházela dvě století péče direktivně ústavní, je velmi pozvolná. Jak ale naše společnost přistupovala k lidem s postižením od svého formování v raném středověku? Jakým způsobem se řešilo bydlení a svébytnost těchto osob, pokud se vůbec řešilo? Myslím si, že je dobré podívat se na základní historický rámec, z kterého sociální práce s lidmi s postižením vychází, abychom lépe chápali důležitost a zásadnost současných změn. V evropském kontextu až do konce 18. století v zásadě nenajdeme rozlišení lidi s postižením či s psychiatrickou diagnózou, jakékoliv odchýlení od „normy“ je považováno za nemoc či stigma. Přes tento fakt můžeme objevit překvapivé výjimky, které ale byly vždy časově a místně ohraničeny a spojeny s konkrétní „osvícenou osobou“. Můžeme například zmínit anglického krále Eduarda I., za jehož vlády byly v průběhu 13. století ustanoveny zákony, v nichž se definují a rozdělují mentálně a duševně choří a tyto zákony zároveň definují přístup k těmto lidem. 2 Na základě hledání informací ohledně bydlení lidí s postižením mohu konstatovat, že naši předci si celkově se spoluobčany s postižením nevěděli příliš rady. Nevěděli, jak pojmout jejich jinakost, jak ji klasifikovat, jakou jí dát hodnotu (negativní či pozitivní), jestli je začlenit do společnosti, či vyloučit. Středověká či renesanční společnost řešila pouze základní přístup k těmto lidem a vše ostatní přesahovalo její možnosti. V průběhu století se v evropské společnosti opakovalo dilema, zda postižené osoby vyloučit či přijmout. Od středověku do 19. století se tak střídají období „pečující“

s obdobími

„vyhošťujícími“

a

napadá

mne

zde

možná

ekonomicko-politická souvislost. Je možné, že v době blahobytu a rozkvětu měla společnost finanční prostředky na péči o lidi s postižením a morální či společenské zdůvodnění bylo až důsledkem této ekonomické situace a naopak v době krize a bídy přicházelo morálně zdůvodněné odmítání slabších jedinců

2

LUTONSKÁ, Z. Vývoj přístupů k mentálně postiženým od středověku po současnost, s.

14

10

z důvodu boje o přežití. Michael Foucault ve své knize Dějiny šílenství popsal tento kolísavý přístup takto: „Po většině se na člověka s postižením nahlíželo jako na stigmatizovaného, či ďáblem posedlého a společnost je ze svého středu vypuzovala, (jak ze strachu z neznámého, tak jako možné sociální ohrožení z důvodu nedostatku živin), v lepším případě byl používán na hrubé práce či pro zábavu. Nacházíme i období, kdy byl postižený člověk považován za „dar Boží“, za vyvoleného, o kterého je třeba pečovat, protože skrze něho přichází spása.“ 3 Nejstarší organizovanou pomoc potřebným poskytovala u nás církev. První instituce, které se této péči věnují, jsou raně středověké kláštery orientované na pomoc chudým a nemocným. První špitál byl zřízen roku 929 v Praze před Týnem knížetem Boleslavem I. Život v těchto klášterech byl velmi skromný pro všechny členy společenství, dá se tedy s velkou nadsázkou říci, že v tehdejších podmínkách postižení sdíleli stejné životní podmínky jako zdraví. Postupně vznikali řádové nemocnice a útulky smíšeného charakteru. Později, v období renesance se k zakládání útulků a špitálů přidali i bohatí patricijci a města.

4

Ne vždy ale byla tato zařízení určená duševně a mentálně chorým.

Kolísavý přístup byl způsobený prostou nejistotou společnosti, která se neuměla vypořádat s něčím, co vybočovalo z „normálu“, protože pro odchylky neměla patřičná vysvětlení (krom vyššího zásahu) a vše „jiné“ vzbuzovalo strach (ať již mluvíme o fyzikálních zákonech, či přírodních jevech, tak i lidech s postižením). Přesto nacházíme již ve středověku charitativní činnost ve prospěch duševně nemocných.5 Středověká feudální společnost rozlišovala lidi na zdravé a na postižené bez další klasifikace, nepředpokládalo se, že by postižení bylo změnitelné a že by se s ním mělo nějak pracovat. Potřební se dělili na místní a přespolní, místní 3

FOUCAULT, M. Dějiny šílenství MATOUŠEK., O. a kol. Základy sociální práce, s. 111-112 5 LUTONSKÁ, Z. Vývoj přístupů k mentálně postiženým…, s. 14 4

11

měli určitá práva a byl jim vymezen prostor, kde mohli žebrat, např. okolí kostelů, špitálů a hřbitovů, přespolní bývali vypuzováni či trestáni. Hovoříme zde o represivní formě sociální péče. V případě, že o lidi s postižením bylo pečováno aktivně, jednalo se o direktivní základní péči, nejčastěji v klášterních azylech a špitálech, rozhodně nenacházíme snahu o jejich rovnocenné začlenění do společnosti ani snahu o vzdělávání a samostatnost.6 Josef II. zásadně reformuje sociální péči, katolická církev tak koncem 18. století přichází o své vedoucí postavení v této sféře, kterou přebírá stát. Na základě těchto reforem zřizuje zdravotně - sociální instituce, např. v roce 1789 chorobinec na Karlově s oddělením pro duševně nemocné. „Pravidla direktivná“ vydaná roku 1781 dala základ rozvíjející se ústavní péči na území celého Rakouska-Uherska.7 V průběhu první republiky se sociální péče strukturuje jasně na státní, obecní a soukromou, dochází k profesionalizaci sociálních pracovníků (Ženská vyšší škola pro sociální péči založena Alicí Masarykovou a Annou Berkovcovou). Profilují se i jednotlivé skupiny sociální činnosti. Komunistický režim navázal na silnou sociální tradici předešlých politických uspořádání, pouze upevnil pozici státní a ústavní péče.8 Z této péče prakticky vyloučil rodinu a její přirozenou funkci, jakožto i další formy sociální péče o lidi s postižením. Intaktní společnosti tak zmizela tato skupina lidí na několik desítek let z očí a přestala být přirozenou součástí společenského uspořádání. Podíváme-li se na mezinárodní kontext, potřebu zrovnoprávnění osob nalezneme až v prvních lidsko-právních dokumentech z 18. a 19. století, např. v Deklaraci státu Virginie z roku 17769, přijaté pak ústavou USA. („Všichni

6

MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce, s. 112 - 113 MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce s. 115 8 MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce, s. 123 9 http://www.constitution.org/bcp/virg_dor.htm [on line] 7

12

lidé jsou od narození svobodní a rovní“) nebo ve francouzské revoluční Deklaraci práv člověka z roku 1789.10 Teoreticky se zde dostáváme k zrovnoprávnění všech lidí, předpokládám ale, že rovnoprávnost zmiňovaná ve výše uvedených dokumentech byla ve své době chápána jinak, než dnes. V dané době neexistovala z dnešního pohledu ani rovnoprávnost mezi muži a ženami, ani mezi jednotlivými společenskými třídami či rasami, natož mezi intaktní společností a lidmi s postižením. Byl to první krok k tomu, aby společnost začala o opravdové rovnoprávnosti přemýšlet. Zároveň se nacházíme v době, kdy se člověk obrátil na cestu vědy a rozumu a vše kolem sebe i uvnitř sebe začal prozkoumávat a podrobovat vědeckému bádání. V té době vznikala mimo jiné velká diferencovaná zařízení pro lidi trpícími duševním onemocněním (blázince). Docházelo ke koncentraci znevýhodněných ve specializovaných ústavních zařízeních, která byla umisťována do bývalých církevních objektů, z kterých josefovské reformy vyhnaly zrušené řády, případně nově budována na odlehlých místech. Vznikla tak tradice ústavní péče jako hlavní možnost řešení vážných sociálních problémů. Na venkově ale nadále fungovala komunitní péče – obecní pastouška, o jejíž obyvatele pečovala střídavě celá obec.11 Institut obecní pastoušky a chudobince přetrvává u nás až do první republiky, ale postupně zaniká ve prospěch modernějších a tedy „lepších“ ústavních metod péče o potřebné. Ústavní péče je využívána jako hlavní řešení sociálního problému lidí s mentálním postižením až do současnosti, ale od konce 20. století, dochází pozvolna ke změně přístupu intaktní společnosti k lidem s postižením, dochází k postupné integraci a inkluzi. Průkopníky v této oblasti byli v Evropě skandinávské země, hlavně Švédsko a dále Německo, kde chráněné bydlení funguje od 70. - 80. let 20. století. Nepodařilo se mi najít informace ohledně

10 11

VYSOKAJOVÁ, M. Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postižení MATOUŠEK, O. a kol. Sociální služby, s. 23-24

13

vzniku myšlenky chráněného bydlení a její první realizace v praxi. S největší pravděpodobností byl vývoj chráněného bydlení pozvolný a probíhal simultánně na více místech Evropy. Z historického náhledu je patrné, že při současné transformaci sociálních služeb dochází opravdu k revolučním změnám v přístupu ke klientovi. Přestává být objektem péče a stává se plnohodnotným partnerem při řešení svých životních potřeb.

1.2. Chráněné bydlení v ČR, Integrované centrum Horní Poustevna Při hledání informací o vzniku chráněného bydlení v České republice, jsem se opakovaně setkala se jménem Milana Chába a s odkazem na Ústav sociální péče v Horní Poustevně. Shodou náhod se mi dostala do ruky kniha „Svět bez ústavů“12, která je složena z dopisů, projevů, rozhovorů a myšlenek pana Milana Chába, někdejšího ředitele Ústavu sociálních služeb v Horní Poustevně. Tato kniha a její autor mě osobně velmi zasáhli. Znovu jsem si ověřila rčení, že „když dva dělají totéž, není to totéž“ a že člověk na svém místě dokáže posunout společnost a její myšlení zásadním způsobem. Protože působení pana Chába bylo pro vznik chráněného bydlení v ČR zásadní, považuji za vhodné, věnovat jeho práci tuto kapitolu. Pan Milan Cháb se stal v roce 1981 ředitelem ÚSP Horní Poustevny, kde působily řádové sestry, které byly stejně jako klienti ústavu „uklizeny“ do zapadlého pohraničního městečka, aby nerušily pořádky komunistické společnosti. Jako ředitel ústavu pochopil nepřirozenost tohoto zařízení a stal se

12

CHÁB, M. Svět bez ústavůs.

14

vášnivým bojovníkem za zrušení ústavů. Jeho celoživotním zájmem bylo sociální začlenění osob s mentálním postižením. Podařilo se mu přetvořit ústavní zařízení v regionální agenturu sociálních služeb, jejíž hlavním smyslem byla obhajoba přirozených práv člověka ohroženého institucionalizovanou péčí. Klienti se z ústavního zařízení přestěhovali do 19 domácností v 6 obcích Šluknovského výběžku.13 Nutno dodat, že tento proces proběhl na počátku 90. let 20. století, tedy v době, kdy naše ústavní péče byla pevně zakořeněna a o podobné přeměně se ještě ani neuvažovalo. Cesta pana Chába za jeho cílem byla náročná, zrušit myšlenku ústavu bylo těžší, než zrušit jej fyzicky. Neustále se setkával s problémem strukturovaného myšlení u zodpovědných lidí, které nedovolovalo úředníkům i odborníkům připustit, že by se systém mohl od základu změnit: “myšlenka institucí je přijímána, nespokojení chtějí jen lepší prostředí.“ 14 Pan Cháb došel k tomu, že ústav nenabízí lidem nic jiného, než nabízí okolní svět z veřejně dostupných zdrojů. Rozdíl je pouze v tom, že to nabízí ve světě uzavřeném. Dle jeho názoru ústav nemá smysl reformovat, ale jedině transformovat na služby jiného charakteru („problém ústavu není řešitelný na úrovni ústavu“)15. Za zásadní myšlenku jeho práce považuji to, že si uvědomil vzájemnou závislost všech skupin lidí – reciprocitu vztahů. Upozorňoval na to, že oddělením určité skupiny ze společnosti a uzavřením této skupiny do ústavů trpí i zbytek společnosti. „Lidé, kteří jsou odsouváni za okraj společnosti, vyvažují svou přítomností nástrahy konzumního světa, prázdnoty a kýče. Dávají nám pocit smysluplnosti a možnost naplnění“.16 Jejich odsunutím se připravujeme o velké bohatství naší společnosti, vědomě či nevědomě se tím ochuzujeme.“

13

CHÁB, M. Svět bez ústavů, s. 32 CHÁB, M. Svět bez ústavů, s 44 15 CHÁB, M. Svět bez ústavů, s. 4 16 CHÁB, M. Svět bez ústavů, s. 5 14

15

Transformace ústavů byla pro Milana Chába transformací moci. Uvědomoval si, že sociální péče je hlavně demonstrací moci ze strany pečovatelů a tím i státu nad klienty. Jeho prioritou bylo zrušit tuto ústavní totalitní moc, rozptýlit ji a uvolnit tak, aby klienti v maximální možné míře disponovali svou mocí nad sebou sama.17 Ústav sociální péče Horní Poustevna měl v době transformace 105 klientů ve věku 5 až 51 let. Agentura regionálních služeb, v kterou se přeměnil, těmto klientům zajistila byty ve standardních vesnických domech s větší či menší podporou personálu, dle individuálních potřeb. Dále klientům zajišťuje, mimo jiné, vzdělávání či zaměstnání, organizuje zdravotnické služby a volnočasové aktivity.18 Tento systém fungoval pod vedením pana Chába velmi dobře a stal se natolik známým, že do Horní Poustevny jezdili pracovníci jiných ústavů sociální péče a učili se, jak zavádět chráněné bydlení. K podobné transformaci se bohužel žádný další poskytovatel sociálních služeb nerozhodl. Po náhlém úmrtí pana Chába Integrované centrum Horní Poustevna vedou dál jeho nástupci. V současné době agentura bohužel bojuje s nedostatkem peněz a pracovních příležitostí pro klienty, jakožto i další zařízení sociálních služeb v České Republice. Přes stávající problémy je Integrované centrum Horní Poustevna vzorovým místem chráněného bydlení v České republice.

17 18

CHÁB, M. Svět bez ústavů, s. 33 www.ichp.cz [on line]

16

1.3. Podstata chráněného bydlení Podstatou chráněného bydlení je sociální rehabilitace, jejímž cílem je maximální možné osamostatnění osoby, která by jinak byla umístěna do ústavního zařízení. Chráněné bydlení řadíme dle Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. mezi pobytové služby sociální péče, vyjmenovány v § 34 Zařízení sociálních služeb. Považuji za vhodné definovat některé základní pojmy používané v této práci. Chráněné bydlení je dle § 51 Zákona č.. 108/2006 Sb. dlouhodobá pobytová služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Má formu individuálního nebo skupinového bydlení. Služba obsahuje poskytnutí stravy, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu.19 Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.20 Sociální rehabilitace je soubor specifických činností zaměřený na nácvik potřebných dovedností osoby se zdravotním postižením k dosažení samostatnosti a soběstačnosti v nejvyšší možné míře s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Proces sociální rehabilitace je integrální součástí poskytování sociálních služeb.21 Sociální rehabilitace je součástí ucelené rehabilitace (comprehensive rehabilitation), která se skládá z léčebné, 19

Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. 21 www.mpsv.cz: Sociální služby [on line] 20

17

sociální, pracovní a pedagogické rehabilitace a má za cíl tělesnou, duševní a sociální pohodu jedince (well-being).22 Inkluzivní přístup je vyšší stupeň integrace lidí s postižením do intaktní společnosti. Jedná se o nikdy nekončící proces adaptace, v kterém se lidé s postižením účastní všech aktivit jako lidé bez postižení. Vyžaduje změnu postoje společnosti, která rozumí odlišnostem každého jedince a akceptuje je, protože každý člověk je nějak odlišný a tato odlišnost není důvodem k vyčlenění. Ústavní péče je péče o lidi se speciálními potřebami (senioři, lidé s mentálním postižením, děti bez rodiny, atd.) ve speciálním zařízení, instituci, která nahrazuje chybějící nebo nefunkční rodinné zázemí. Tento pojem zmizel ze zákona o sociálních službách, je nahrazen termínem „domov“. Vzhledem k tomu, že je zde stavěna služba chráněného bydlení proti ústavní péči, považuji za nutné tento postoj vysvětlit. Chráněné bydlení je sociální služba, která v maximální možné formě napodobuje přirozený život v domácnosti, což ústavní péče, vzhledem ke své segregační podstatě, napodobit nemůže. Celý systém sociálních služeb se v posledních desetiletích navrací k přirozenosti a snaží se zasahovat do života klientů v minimální možné míře. Tomuto trendu odpovídá i chráněné bydlení, proto jej považuji za vítané rozšíření nabídky sociálních služeb tam, kde je pro klienta přínosné a sám klient tuto sociální službu preferuje. Ústavní péči nepovažuji za výlučně špatný element v systému sociální péče, nepochybně má svůj nezastupitelný význam, jen bych ji ráda viděla na svém místě. Ústav považuji za krajní řešení sociálního znevýhodnění a tím by měl zůstat. Myslím si, že tento typ zařízení byl v minulosti nadužíván a v současné době by se měl vrátit ke své původní funkci, tj. postarat se o klienty pouze tehdy, když ostatní společenské možnosti selhávají. 22

VOTAVA, J. a kol. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením, s. 14-15, 70

18

V knize Oldřicha Matouška Sociální služby nacházíme velmi dobrou definici problému ústavní péče: „Obecným problémem ústavních zařízení pro postižené je to, že více postiženým lidem jsou leckdy poskytovány služby minimální, někdy na úrovni starosti o základní fyziologické potřeby, kdežto lidem méně postiženým jsou často poskytovány služby nadbytečné, brzdící jejich osobní rozvoj Ústavní prostředí svádí k medicinizujícímu přístupu, posiluje závislost klienta na ústavu a upřednostňuje potřebu personálu zvládat skupinu před respektem k osobním potřebám klienta.“23 Chráněné bydlení se snaží simulovat domov a domácí soužití v komunitních bytech. Cílem je, aby se klient opravdu cítil doma, měl svůj nedotknutelný prostor a své vlastní věci, o kterých může rozhodovat. Cílem je také, aby se klient za tento prostor stal zodpovědným a podílel se na jeho údržbě a provozu v rámci svých možností. V tomto prostředí klient získává pocit zodpovědnosti, samostatnosti a svobody, tedy něco, co se v ústavních podmínkách rozvíjí velmi těžko. Pro většinu klientů chráněného bydlení jsou tyto cíle i pocity nové. Často i přes svůj pokročilý věk se s nimi setkávají ve svém životě poprvé. Výhodou chráněného bydlení je, že je umístěno v běžné zástavbě, je to běžný byt na sídlišti či rodinný dům ve vilové čtvrti. Klienti těchto bytů se přirozeně stávají spoluobčany začleněnými do denního života své čtvrti a svého města. Toto začlenění je přínosné jak pro ně, tak i pro jejich spoluobčany. Obohacení je oboustranné. Samozřejmě, že kontakt s místními lidmi nemusí být nutně jen pozitivní, ale i to patří k běžnému životu. Sousedské rozepře jsou běžnou součástí našich životů, zrovna tak jako problematika jejich řešení.

23

MATOUŠEK, O. Sociální služby, s. 96

19

Milan Cháb na toto téma říká: „Člověk s postižením je součástí společnosti, to není nutné dokazovat. Jestliže je takový člověk vykazován za její kraj (byť v podobě zlatých klecí), pak není zdravá společnost. Handicap jako sociální rozměr postižení je vždy handicapem ostatních“.

24

2. Chráněné bydlení z hlediska lidsko-právních dokumentů Zásadním krokem k uplatnění principů chráněného bydlení v praxi je jeho právní úprava. Bez právního podložení se podobné systémové změny plošně realizují jen těžko, i když jak vidíme na příkladu Horní Poustevny, v individuálních případech to možné je. Ve druhé kapitole uvádím zásadní legislativní a lidsko-právní dokumenty, které chráněné bydlení přímo či nepřímo definují a zaštiťují. Zmiňované dokumenty se dělí na pravomocné a nepravomocné, dle svého původu. Pro realizaci služby chráněného bydlení je podstatný odkaz na rovnoprávnost lidí a nedotknutelnost přirozených lidských práv v Listině základních práv a svobod, která se stala součástí Ústavy ČR v roce 1992 a dále Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách, který již přesně definuje podstatu chráněného bydlení i klienty, kterým je tato služba určena. Legislativní rámec uvedl chráněné bydlení do praxe a umožnil tak lidem s postižením zapojit se ve větší míře do běžného života. Od konce 90. let probíhala diskuse o transformaci sociálních služeb na celorepublikové úrovni, na kterou navazovaly přípravy nového zákona o sociálních službách a standardů kvality sociálních služeb. Od roku 2000 byly realizovány dílčí transformační projekty některých poskytovatelů nebo krajů. I v těchto projektech došlo však jen k částečné 24

CHÁB, M. Svět bez ústavů s. 5

20

transformaci několika poskytovatelů. V současné praxi to znamená, že služeb transformovaných zařízení

využívá

pouze několik

stovek

uživatelů

roztroušených v různých zařízeních po celé ČR v porovnání s několika tisíci lidmi stále žijících v zařízeních ústavního typu. Od 1. 1. 2007 vstoupil po dlouholetých přípravách v platnost Zákon o sociálních službách a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu. Tyto dvě právní normy zásadně určují současnou podobu celého systému sociálních služeb a tedy i kontext transformačních aktivit. Na základě Usnesení ze dne 21. února 2007 byl vládou České republiky pod č. 127 přijat materiál „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“, jehož hlavním cílem je podpořit a usnadnit cestu poskytovatelům a zřizovatelům pobytových služeb v přirozeném procesu humanizace sociálních služeb. Materiál reaguje na vývoj v oblasti sociálních služeb a je jedním z nástrojů realizace Zákona o sociálních službách v praxi. Podporuje poskytovatele a zřizovatele sociálních služeb v zajištění dostupné péče a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci takovou formou, která v co nejvyšší míře odpovídá životu jejich vrstevníků v přirozeném prostředí běžné společnosti a vytváří podmínky pro rozšíření sítě sociálních služeb.25

25

http://www.domovbezzamku.cz/historie/ [on line]

21

2.1. Ústava ČR, Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod se stala součástí Ústavy České republiky dne 16. prosince 1992 a je obsažena v článku 3. Vychází z nedotknutelnosti a univerzálního charakteru přirozených lidských práv. Stát lidská práva uznává, prohlašuje a potvrzuje jejich nezcizitelnost. Jedinou referenci na lidi s postižením nalezneme v článku 29 Hlavy 4 a to pouze týkající se zvláštní ochrany při přípravě na povolání a při práci. Hlava čtvrtá, článek 29 zmiňuje: „Článek 29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon.26“ Více se Ústava lidmi s postižením nezabývá a odkazuje na příslušnou legislativu.

2.2. Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. přináší zásadní obrat v systému sociální péče v České republice. První velkou změnou byla změna v systému financování. Služby sociální péče jsou nabízeny potencionálnímu klientovi dle jeho potřeb a ten je na základě vlastního uvážení hradí z vlastních příjmů. Další velkou změnou je zavedení standardů kvality sociálních služeb, které musel každý poskytovatel vytvořit.

26

Ústava ČR, Hlava 4, článek 29

22

Nový zákon o sociálních službách staví klienta do rovnocenné role s poskytovatelem služeb, jejichž vzájemná spolupráce je upravena smluvně. V zákonu o Sociálních službách nacházíme tuto definici chráněného bydlení v §51: „Chráněné bydlení (1) Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení. (2) Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, b) poskytnutí ubytování, c) pomoc při zajištění chodu domácnosti, d) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.27“ V § 73 je specifikováno, že chráněné bydlení je sociální služba poskytovaná za úhradu, jejíž maximální výši stanovuje prováděcí právní předpis. Po úhradě musí osobě zůstat alespoň 15% jejího příjmu.

27

Zákon 108/2006 Sb. O sociálních službách, § 51

23

2.3. Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením Deklarace byla vyhlášena na Valném shromáždění OSN dne 20. prosince 1971. Jedná se o právně nezávazný dokument, Valné shromáždění proto s jeho vyhlášením požádalo, aby národní i mezinárodní instituce zabezpečily ochranu těchto práv. Z hlediska chráněného bydlení pro lidi s mentálním postižením jsou důležité odstavce 1 a 4. „Odstavec 1: Mentálně postižený má mít v nejvyšší možné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti. Odstavec 4: Pokud je to možné, má mentálně postižený žít v kruhu své vlastní rodiny, nebo v rodině opatrovníka a účastnit se různých forem společenského života. Je li jeho umístění do specializovaného zařízení potřebné, mají být prostředí a podmínky života v něm tak blízké normálním podmínkám života, jak je to jen možné.“28

2.4. Úmluva OSN o právech osob s postižením Úmluva OSN o právech osob s postižením vstoupila v platnost 3. května 2008. Úmluvu podepsalo 148 států, včetně České republiky (září 2009). Tato Úmluva se stala součástí právního řádu ČR dne 12. února 2010. Úmluva nevytváří žádná nová práva pro osoby se zdravotním postižením, pouze upravuje aplikaci stávajících práv na specifickou situaci této skupiny

28

Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením, 1971

24

lidí. Úmluvy OSN je právně závazná a vymahatelná, na rozdíl od Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením. Úmluva se řídí následujícími základními principy: „- respektování lidské důstojnosti a nezávislosti - nediskriminace - plné zapojení do společnosti - respektování odlišnosti - rovnost příležitostí - přístupnost - rovnoprávnost mužů a žen - respektování rozvíjejících se schopností dětí a jejich práva na zachování identity.“29 K tématu chráněného bydlení se vztahuje především článek 19 Úmluvy, který hovoří o právu osob s postižením začlenit se, do společnosti: Článek 19 „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“, uznává právo všech osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství a začlenit se do společnosti a dále právo zvolit si na rovnoprávném základě s ostatními místo pobytu, tedy kde a s kým budou žít. Pro realizaci uvedených práv je nezbytné, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup k podpůrným službám, a to včetně osobní asistence, která má pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti zásadní význam. Neméně důležité je i zajištění přístupu ke komunitním službám a zařízením, která jsou určena veřejnosti. Již z tohoto stručného seznámení s ustanoveními článku 19 je zřejmé, že opatření

29

Úmluva OSN o právech osob s postižením, 2008

25

umožňující jeho realizaci budou mít dopad na všechny druhy a formy služeb poskytovaných osobám se zdravotním postižením.30

2.5. Encyklika Jana Pavla II. Laborem excercens, 1981 Církevní péče o potřebné byla od středověku základním pilířem sociální práce, proto je důležité, že se k této tématice vrací papež Jan Pavel II. v době modernizace církve a jejího obrácení k člověku. Ač tato encyklika pojednává především o lidské práci, odstavec o práci lidí s mentálním postižením se vztahuje na jejich celkovou kvalitu života a rovnoprávnost v naší společnosti, v čemž nacházím souvislosti s tématikou chráněného bydlení, protože za práci je dle papeže Jana Pavla II. považována jakákoliv činnost člověka, tím i péče o domácnost. Tento dokument považuji za zásadní z hlediska změnu přístupu k osobám s mentálním postižením, a proto cituji zásadní část článku 22, který se dané problematiky týká. Je důležité uvědomit si, že encyklika, jejíž obsah působí z dnešního pohledu až samozřejmě, byla napsána v roce 1981. V článku 22 Svatý otec píše: „V poslední době obrátily národy a mezinárodní organizace pozornost ještě na jiný problém spojený s prací, který je důležitý i v dalších ohledech: na problém postižených osob. I takoví lidé, jsou plně lidskými subjekty a mají odpovídající vrozená, posvátná, neporušitelná práva, která přes omezení a utrpení, vepsaná do jejich těl a schopností, zdůrazňují důstojnost a velikost člověka. Osoba takto postižená, protože je personálním subjektem, musí mít usnadněn přístup k účasti na životě společnosti ve všech rozměrech a na všech 30

Úmluva OSN o právech osob s postižením, 2008

26

úrovních podle svých možností. Postižená osoba je jedním z nás a plně se podílí na našem lidství. Je nanejvýš nedůstojné člověka a popřením společné lidské přirozenosti připouštět ke společenskému životu, a tedy i k práci, pouze osoby plně schopné, protože děje-li se to, páchá se závažná forma diskriminace: totiž diskriminace ze strany silných a zdravých vůči slabým a nemocným. Práce ve smyslu objektivním musí být i tady podřízena důstojnosti člověka, subjektu práce, a ne hospodářskému zisku.31 Myslím si, že tento dokument byl jedním ze zásadních mezníků v pohledu intaktní společnosti na postavení osob s postižením, protože se nejedná o strohou právní definici, ale jedná se o lidský pohled na realitu, jejíž změna je v našich rukou, bez toho, že bychom ke změně byli nuceni zákony a vyhláškami, nýbrž čistě proto, že je to přirozené a dobré. Legislativní zakotvení chráněného bydlení je zásadním předpokladem, pro jeho zavedení do praxe. Další ustanovení, úmluvy a deklarace neprávního charakteru mají funkci společenskou, krom legálních úprav je nezbytná i změna přístupu společnosti, myšlení jednotlivců, protože na konci každé změny je její realita a aplikovatelnost do běžného života.

3. Domov Pod Lipami, poskytovatel chráněného bydlení Domov Pod Lipami je příspěvková organizace Středočeského kraje a poskytovatel sociálních služeb dle Zákona 108/2006 Sb. Jedná se o multifunkční zařízení, které poskytuje následující služby: -

Domov pro seniory

-

Domov pro osoby se zdravotním postižením

31

Jan Pavel II. Laborem excercens

27

-

Chráněné bydlení

-

Denní stacionář pro seniory

-

Týdenní stacionář pro seniory

Domov Pod Lipami Smečno je jedním z největších poskytovatelů sociálních služeb ve Středočeském kraji. Celková kapacita zařízení je 256 míst, což hovoří o jeho obřích rozměrech. Z hlediska tématu této bakalářské práce nás zajímá sociální služba Domov pro osoby se zdravotním postižením, která má kapacitu 79 klientů a sociální služba chráněné bydlení, která má kapacitu 26 klientů. Podmínky pobytu v Domově jsou určeny domácím řádem, který je kromě písemné formy dostupný i v podobě piktogramů, aby byl dobře pochopitelný i pro osoby se sníženou kognitivní schopností. 32

3.1. Domov Pod Lipami, základní informace, historie, služby Domov Pod Lipami je umístěn v objektu renesančního zámku, který po staletí patřil rodu Clam-Martiniců. Tento objekt má bohatou sociální minulost. Zámek slouží pro sociální účely s malými přestávkami již od první republiky, kdy sem bylo v roce 1926 umístěno dětské oddělení pražského Vincentina. V roce 1939 zde bylo již 113 dětí ve věku do 18. let. Ústav přežil II. světovou válku, i když nacisté měli o budovu zájem, ale nepřežil nástup komunismu k moci. Přítomnost „mrzáků a jeptišek“ v blízkosti Prahy byla pro komunistickou společnost nepřijatelná a tak se chovanci i řádové sestry museli za dosti dramatických okolností vystěhovat do Bruntálu.33 Objekt byl přidělen armádě a sem následně umístila Pomocný technický prapor (PTP), jehož vojáci 32

33

www.dpodlipami.cz [on line] http://www.vincentinum.cz/ [on line]

28

pracovali v blízkých dolech. V 60. letech se v budově nacházel domov důchodců. V 80. letech je v dolní části zámecké zahrady postavena budova nového domova důchodců a do původních prostor zámecké budovy byl v roce 1991 přesunut Ústav sociálních služeb z Budeniček, jehož areál spadal do restitucí. Většina současných klientů Domova pro lidi s postižením a klientů chráněného bydlení přišla právě z výše jmenovaného ústavu v Budeničkách. V objektu Domova Pod Lipami funguje i chráněná dílna jako detašované pracoviště jedné firmy, kde někteří klienti pracují na pozici kreslič – kreslička. Chráněné bydlení se stalo součástí služeb ústavu v roce 2008 na základě nového zákona o sociálních službách. V současné době jsou klientům k dispozici 4 byty ve Slaném a 1 rodinný dům v Hřebči s celkovou kapacitou 26 míst. Dle množství nabízených služeb a počtu klientů je jasné, že se jedná o sociální kolos, který se nemůže vyhnout i přes všechny úpravy a modernizace ústavnímu systému. Domov Pod Lipami samozřejmě pracuje dle nového zákona o sociálních službách č.108/2006, služby poskytuje na základě Smlouvy o poskytování sociálních služeb dle §51 a má vypracované standardy sociální práce, ale v daných podmínkách zámeckých prostor je opravdová transformace přístupu ke klientovi omezená.

Velikost objektu, množství

klientů a množství poskytovaných služeb nenavozují pocit individuálního přístupu a domácího zázemí. Již samotné prostory zámku jsou z mnoha hledisek nešťastné. Jedná se sice o krásné renesanční prostory, ale naprosto nevyhovující pro daný účel. Pokoje klientů jsou rozlehlé, s vysokými stropy a není možno je stavebně upravit, protože se jedná o památkově chráněný objekt. Jedno a dvoulůžkových pokojů zde najdete opravdu minimum, většina klientů je ubytována na 4-6 lůžkových pokojích s minimem soukromí. Pokoje, až na výjimky, nemají vlastní sociální zařízení, to je většinou společné na chodbách. Objekt není bezbariérový, jsou

29

zde stará kamenná schodiště, která osobám s fyzickým postižením ztěžují pohyb po budově. Dodatečně přistavěná betonová rampa, která ústí do zámecké zahrady, je příkrá a pro vozíčkáře nebezpečná. Klienti musí dávat pozor, aby svým chováním nepoškodily vzácné fresky na zdech a další zámeckou výzdobu. Překrásný společenský sál je esteticky dokonalý, ale pro klienty nepraktický. Prostory jsou studené, vytápění musí být v zimním období velice nákladné stejně jako údržba celého objektu. Z hlediska osobního přístupu shledávám podobné těžkosti jako z hlediska využívaných prostor. Na každém oddělení slouží ve směně dvě pracovnice. Mají na starosti přibližně 15 - 20 klientů. V tomto množství je individuální přístup velmi omezen, práce s klienty se skládá převážně z uspokojování základních potřeb a ze zadávání volnočasových aktivit. Z ekonomických důvodů není možno ke klientům přiřadit větší množství pracovníků. Zároveň musím

uvést,

že

klienti

využívají

různé

volnočasové

aktivity,

např. muzikoterapie, které vedou lektoři externisté a že mají velmi dobrou nabídku aktivit a činností, kterých se mohou účastnit. Výhodou Domova Pod Lipami je, že se nachází v centru města Smečna. Klienti nejsou izolováni od běžného života, mohou se volně pohybovat po městě, účastnit se místního společenského života a využívat zařízení jako je kavárna, cukrárna, obchody, kino, atd. Výhodou je zajisté i fakt, že místní obyvatelé jsou na přítomnost lidí s postižením zvyklí a že soužití probíhá oboustranně v klidu. Mnoho obyvatel města v zámku pracuje, či někdy pracovalo,

tzv.

„Vincek“

je

dlouhodobě

jedním

z nejdůležitějších

zaměstnavatelů místních obyvatel. Jako matka 3 dětí vnímám kladně, že se naše děti běžně setkávají s lidmi s postižením a vnímají je jako nedílnou součást společnosti. Objekt sociálního zařízení je otevřený veřejnosti, je možné navštěvovat zahradu i zámek, několikrát ročně se zde uskutečňují prohlídky s průvodcem. Konstatuji, že i přes ústavní pojetí tohoto zařízení klienti nejsou

30

vytrženi z běžného života, a pokud jim to jejich zdravotní stav umožní, mohou se aktivně podílet na místním společenském životě, což i hojně činí.

3.2. Klienti Domova pro osoby se zdravotním postižením Službu Domova pro osoby se zdravotním postižením využívá 79 klientů. Průměrný věk klientů Domova pro osoby se zdravotním postižením je 52 let. Většina klientů má diagnostikováno postižení kombinované, tj. jak mentální, tak fyzické a až na několik výjimek prožili celý svůj život v ústavní péči. Ne všichni klienti mají pravidelný kontakt se svými rodinami a nejsou proto zvyklí na domácí prostředí, ústav je pro ně přirozeným a bezpečným prostředím. Zajímalo mě, zdali i v případě těchto „ústavních dětí“ je stěhování do chráněného bydlení v zájmu samotného klienta? Je pro člověka, který strávil celý svůj život v ústavní péči opravdu přínosem přestěhování do chráněného bydlení, tím spíš, pokud bereme v potaz jeho věk? Velká část klientů se nachází na prahu důchodového věku a i to ovlivňuje jejich schopnost změnit zásadně životní styl. Jsou tito lidé opravdu schopni využít výhody, které jim chráněné bydlení poskytuje? Nejsou již příliš staří na změnu? Není tato zásadní změna pro ně více stresující než přínosná? Nejvíce mě ale zajímalo, jak stěhování do chráněného bydlení vnímají samotní klienti, jestli je z jejich pohledu pro ně opravdu přínosem, zdali tuto změnu oni sami vidí jako pozitivní, a zdali je zde opravdu brán zřetel na jejich individuální potřeby. Původním záměrem vedení Domova Pod Lipami bylo přestěhovat plošně všechny klienty do chráněného bydlení, ale hned na počátku realizace projektu se ukázalo, že tato představa je nereálná. Pouze část klientů měla o tuto službu zájem a pouze část klientů této změny byla reálně schopna. Z průzkumu vedeného mezi klienty před realizací chráněného bydlení vyplynulo, že 58% 31

klientů chce bydlet samostatně, v průběhu realizace projektu se počet zájemců snížil přibližně na polovinu. Dle současného ředitele Domova Pod Lipami nebylo v zájmu klientů tuto službu aplikovat plošně, proto zvolili „zlatou střední cestu“ a klientům vyšli vstříc tak, aby si mohli vybrat typ zařízení, které jim nejlépe vyhovuje a odpovídá jejich schopnostem. Chráněné bydlení se v této organizaci vyprofilovalo přirozeným způsobem jako paralelní sociální služba k pobytové službě v Domově, z praxe vyšlo, že obě služby budou nejefektivnější, budou-li fungovat zároveň,

protože nejsou vzájemně

nahraditelné. Službu chráněného bydlení využívá v současné době 26 klientů. Byty se nachází mimo objekt, ve Slaném a v Hřebči. Tito klienti byli vybráni z klientů Domova pro osoby se zdravotním postižením buď na základě vlastní žádosti, nebo na doporučení sociálních pracovníků. Několik klientů se z chráněného bydlení vrátilo v počáteční fázi zpět do Domova, nový režim jim nevyhovoval, nebo přesahoval jejich aktuální schopnosti. Klienti, kteří měli zájem o chráněné bydlení, nejdříve docházeli do tréninkových bytů, aby se seznámili se všemi činnostmi, které je třeba v domácnosti dělat a pod vedením sociálního pracovníka si tyto činnosti nacvičovali. Po individuálně dlouhé době se do tréninkového bytu přestěhovali a postupně přebírali zodpovědnost za chod tohoto bytu pod dohledem sociálního pracovníka. Pokud byl jejich pobyt v tréninkovém bytě úspěšný, mohli se po několika týdnech až měsících přestěhovat do chráněného bydlení.

32

3.3. Projekt „Chráněné bydlení Domova Pod Lipami“ programu ROP NUTS II SČ Dne 1. 10. 2008 byl Výborem Regionální rady schválen projekt „Chráněné bydlení Domova pod Lipami“, který vznikl na základě nového zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a byl součástí strukturálních změn, které nastaly v péči o klienty. Obsahem projektu byl nákup a vybavení tří bytů. Projekt byl financován z programu ROP NUTS II SČ a byla na jeho realizaci poskytnuta částka 9 654 900,- Kč. V listopadu 2008 byly na základě tohoto schváleného projektu nakoupeny a zařízeny první 3 byty ve Slaném. 34 ROP NUTS II SC je Regionální operační program pro region soudržnosti Střední Čechy a určuje hlavní priority pro čerpání strukturálních fondů v období 2007-2013. Vychází ze strategických a programových materiálů kraje. Hlavním cílem je vytvořit podmínky pro dynamický růst a zajištění vysoké kvality života prostřednictvím zvýšení atraktivity pro bydlení, podnikání, investice a cestovní ruch. ROP NUTS II je realizován ve 4 základních osách, které jsou dále děleny do 11oblastí podpory.35 Tento projekt spadá do 3. prioritní osy: Integrovaný rozvoj území. Udržitelnost projektu je 5 let. Popis projektu, jeho jednotlivých fází a aktivit se nachází v příloze č. 1, stejně tak jako harmonogram celé realizace.36 Cílem projektu bylo zvýšení kvality sociálních služeb v regionu měst Kladno a Slaný a zlepšení kvality života obyvatel se zdravotním postižením.37

34

http://www.dpodlipami.cz/program-rop-nuts-ii-sc/ [on line] http://www.ropstrednicechy.cz/ [on line] 36 Příloha č. 1 37 Příloha č. 2 35

33

3.4. Proces přípravy na chráněné bydlení v Domově Pod Lipami Příprava na realizaci projektu proběhla nejdříve v teoretické formě, kdy se projekt sepisoval a bylo nutno v něm zohlednit veškeré nezbytné náležitosti. K tomuto přispěly návštěvy zařízení, které se službou chráněného bydlení měli již předešlé zkušenosti. Druhá část přípravy proběhla již v rámci projektu, což bylo hledání vhodných bytů, jejich úpravy, příprava pracovníků, zařízení tréninkových bytů v areálu Domova Pod Lipami, výběr klientů a jejich zacvičení.

3.4.1. Příprava zaměstnanců na novou sociální službu Pro realizaci projektu byly vybrány pracovnice ústavu dle jejich zájmu. Dle informací, které vyplynuly z hovoru s těmito pracovnicemi, nebyly nijak odborně proškoleny ani připraveny na problematiku chráněného bydlení, „zaškolovaly se“ jak samy konstatují „za běhu“. Hlavním vodítkem pro jejich práci bylo nadšení a pocit, že dělají něco smysluplného pro své klienty, s kterými se dobře znaly. Nápad chráněného bydlení jim přišel jako zajímavý, ale v podstatě si jej neuměly příliš představit v praxi. Z dnešního pohledu vidí, jak na počátku nevěděly, do čeho jdou a až po několika letech zkoušení našly tu správnou cestu, která vyhovuje jak klientům, tak jim. Při plánování projektu navštívily vybrané pracovnice Integrované centrum Horní Poustevna, kde chráněné bydlení vznikalo již v 90. letech, dále spolupracovaly s Letohrádkem Leontýn, v kterém měli již předešlé zkušenosti s touto sociální službou a jehož pracovníci se aktivně podíleli na přípravě chráněného bydlení v Domově Pod Lipami. Spolupráce s těmito centry byla praktickým vodítkem při následné 34

realizaci chráněného bydlení v bytech ve Slaném. Pracovnice hodnotí tuto spolupráci jako zásadní, protože si díky ní uměly představit některé konkrétní situace. Dále byl připraven projekt, dle kterého byly vybaveny tréninkové byty, a sepsán seznam aktivit, které musí klienti trénovat a zvládnout. V další fázi pracovnice klientky, u kterých předpokládaly, že by o chráněné bydlení mohly mít zájem a sestavily seznam vhodných kandidátek na tuto službu.

3.4.2. Tréninkové byty Pro přípravu klientek na stěhování do bytů byly v Domově Pod Lipami zřízeny dva cvičné byty o velikosti 1+1 , jeden byt pro 1 osobu byl zřízen přímo v hlavní zámecké budově, druhý pro 2 klienty v tzv. Salla terreně v zámecké zahradě. V každém z bytů se nachází kuchyně s obývákem, ložnice a koupelna. Cvičné byty byly zařízeny a financovány v rámci projektu. Pobyt ve vzniklých bytových jednotkách sloužil klientkám pro přípravu na změnu. Vybrané klientky sem docházely několikrát týdně a seznamovaly se se základním fungováním běžné domácnosti. Například práce v kuchyni pro ně byla něčím zcela novým, do té doby dostávaly jídlo již připravené na stůl a neuměly si představit, jaký proces tomu předchází. Již v tréninkových bytech bylo evidentní, které z vybraných klientek se mohou přestěhovat do chráněného bydlení a které by tuto změnu nezvládly. Několik klientek se dobrovolně projektu zřeklo v průběhu prvních tréninkových pobytů. Realita neodpovídala jejich představám o tom, co je to samostatné bydlení. Nácvik spočíval v běžných domácích pracích – vysávání, zametání, vytírání, utírání prachu, úklid koupelny, praní a žehlení prádla, nákup, uložení potravin na vhodné místo, vaření, mytí nádobí a úklidu kuchyně. Pro některé klientky byla 35

denní organizace stresující a uváděla je do stavu úzkosti, neuměli se ani s pomocí pracovnic přiměřeně zorganizovat. Některé zvládaly pouze vybrané činnosti, kterým se věnovaly rády a některé činnosti odmítaly vykonávat. Některé klientky přímo projevovaly nevoli nad nutností domácí práce vykonávat, byly zvyklé, že vše se „nějak“ udělá a že to není jejich záležitost. Můžeme hovořit o osobách se syndromem ústavní závislosti. Tyto klientky poměrně brzy projekt opustily, jsou dodnes v Domově pro lidi se zdravotním postižením a jsou tam spokojené. Pro ně tato změna vhodná nebyla. Důvody nejsou předmětem zkoumání této práce, i když považuji za zajímavé moci je studovat

podrobněji.

V průběhu

tréninku

se

vyprofilovalo

přibližně

12 vhodných kandidátek, které byly z nadcházející změny nadšené a zátěž zvládaly velmi dobře.

3.4.3. Výběr klientů Prvotní výběr vhodných klientů proběhl na základě zkušeností zaměstnanců ústavu s jednotlivými klienty. V první fázi byly vybrány ty klientky, jejichž zdravotní stav nevyžaduje trvalou péči personálu a které se i v Domově podílely na pomocných pracích. S těmito vybranými klientkami byl veden rozhovor, v kterém jim bylo vysvětleno, co chráněné bydlení je a co by pro ně znamenalo se do těchto bytů přestěhovat. K vysvětlení byl použit již zařízený tréninkový byt v budově ústavu. Při výběru rozhodovaly hlavně osobní zkušenosti pracovnic s klientkami. Protože celý projekt vznikal tzv. na koleně a za pochodu, bez velkých teoretických příprav a informací, vše se řídilo intuicí a zkušeností a vzniklé situace se řešily operativně. Zpětně viděno očima zaměstnanců, přechod na chráněné bydlení byla tak trochu „partyzánština“ a možná o to milejší je pro ně pocit, že je tento projekt úspěšný a je v něm po 36

5 letech umístěno 26 spokojených klientek a klientů. Z počátku o tuto službu projevily zájem pouze klientky ženy, později se k nim přidalo i několik mužů. Muži celkově projevili větší pasivitu a nechuť k domácím pracím, možná byl u nich patrnější syndrom ústavní závislosti, nebo se jen jedná o to, že domácí práce jsou všeobecně bližší ženám než mužům. V této kapitole jsem se snažila shrnout informace o zařízení, v kterém chráněné bydlení vzniklo a popsat podmínky vzniku. Realizace již schváleného projektu započala v květnu 2008 monitoringem trhu s nemovitostmi a vyvrcholila stěhováním prvních klientů do bytu koncem roku 2008. Udržitelnost projektu byla stanovena na 5 let a byl původně určen pro 9 klientů.

4. Chráněné bydlení Domova Pod Lipami Na stránkách Domova Pod Lipami je chráněné bydlení presentováno jako sociální služba poskytována klientům s lehkou až střední formou postižení anebo klientům, kteří mají o tuto službu zájem a měli možnost absolvovat socializační program. Služba je určena klientům všech věkových kategorií, kteří se v Domově Pod Lipami nachází, tj. od mladých dospělých až po starší seniory. O tuto službu mohou požádat i zájemci, kteří nejsou klienty Domova Pod Lipami. Služba je poskytována na základě Smlouvy o poskytování sociální služby o Chráněném bydlení podle § 51 zákona č. 108/2006 Sb. Jedná se o pobytovou službu za úplatu. DPL disponuje 4 bytovými jednotkami ve Slaném v sídlišti „ V Dolíkách“ s kapacitou 17 míst a rodinným domem s kapacitou 9 míst v Hřebči u Kladna. Služba je poskytována na základě zájmu

37

klienta a dle jeho individuálních potřeb a míry závislosti na sociálních službách. Služba je poskytována na dobu neurčitou. 38 Cíle služby: Cílem služby je, ve spolupráci s klienty realizovat cíle stanovené při individuálním plánování. Podporovat klienty ve vlastním rozhodování, respektovat jejich vůli a názor. Uplatňovat jejich právo, aktivně vyjadřovat své potřeby, přání a stížnosti. Snižovat závislost klientů na poskytované službě a v rámci toho převádět co nejvíce pravomocí na klienta. Pomáhat klientům v zapojení do práce na volném trhu. Podporovat vztahy klientů s vlastními rodinami a přáteli. Principy poskytované služby Služby jsou poskytovány klientům na základě principu možnosti svobodné volby a vzájemné spolupráce. Klienti mají právo rozhodovat o množství a intenzitě poskytovaných služeb. Je respektována a podporována individualita každého klienta, pocit nezávislosti a soběstačnosti. Při poskytované službě je uplatňována týmová spolupráce a pracovníci sdílejí společné hodnoty a cíle. Pro realizací bakalářské práce jsem si vybrala první z bytů, kde jsou klientky nejdéle, od konce roku 2008 a zároveň jsou nejsamostatnější a potřebují nejméně asistence ze strany pracovníků. Vzhledem k délce pobytu v této službě můžeme popsat vývoj, kterým klientky prošly a zhodnotit, do jaké míry je pobyt v této sociální službě ovlivnil. V současné době v tomto bytě tráví sociální pracovnice 4 hodiny denně, po zbytek dne je v případě potřeby na telefonu a připravena do bytu dojet. V rodinném domě a ve dvou bytech se střídají pracovníci ve 12 hodinových směnách, v noci jsou klienti bez dozoru,

38

http://www.dpodlipami.cz/poskytovane-sluzby/

38

pracovník má v případě potřeby pohotovost na telefonu. V posledním bytě jsou nejméně samostatní klienti, proto je tam přítomna nepřetržitá služba, ve které se střídají 3 sociální pracovníci. V rodinném domě žijí muži i ženy, v bytech pouze ženy. Informace z této kapitoly jsem získávala převážně praktickou formou, při návštěvách chráněného bydlení a to jak rozhovory s pracovnicemi a klientkami, tak i pozorováním života v bytech. K získávání informací jsem využila metodu pozorování, naslouchání a cíleného rozhovoru. Při rozhovorech s klientkami jsem využila poznatků z knihy Marlis Portner „Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči“39 Při vedení rozhovorů s klientkami jsem používala jednoduché, cílené otázky, kterými jsem chtěla zjistit, jak vnímají svůj život před pobytem v chráněném bytě a jak jej vnímají teď. Cílem rozhovorů bylo zjistit, jestli si uvědomují nějakou změnu a jestli ji hodnotí jako dobrou nebo špatnou.

4.1. Byt Cyrila Boudy, Slaný Pro praktickou část práce jsem si vybrala pouze jeden z bytů, protože denní režim probíhá ve všech těchto bytech podobným způsobem, liší se pouze v intenzitě asistence sociálních pracovníků a popisovat více bytů najednou by bylo pouze opakování podobných schémat. Vybrala jsme si byt v ulici Cyrila Boudy, protože jsou v něm klientky, které jsou v projektu chráněného bydlení od jeho počátku od roku 2008 a na jejich životech je nelépe poznat, jak moc se změnily a zdali je tato změna pro ně pozitivní. Jedná se o klasický panelákový

39

PORTNER, M. Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči

39

byt 4+1 o výměře 97,25 m2 na okrajovém sídlišti města Slaný. V blízkosti bytu se nachází samoobsluha, lékárna a ordinace praktického lékaře. Dále je zde zastávka autobusu, kterým se dostanou do centra Slaného. Tímto autobusem mohou dojet do kavárny v centru města, kde 2 klientky z tohoto bytu pracují. Asi 10 minut pěšky od bytu se nachází zastávka autobusu, který jezdí do Smečna, kde pracují další dvě klientky v chráněné dílně. Jedná se o klidné okrajové sídliště, bez velkého provozu, klientky se mohou v místě svého bydliště pohybovat s pocitem bezpečí. Byt se nachází ve zvýšeném přízemí a je přístupný po schodišti i výtahem. Tento byt byl pořízen v listopadu 2008 a prakticky okamžitě do něj byly stěhovány klientky, které prošly úspěšně tréninkovými byty. Před stěhováním byl navázán kontakt s obyvateli domu. Byla jim vysvětlena podstata chráněného bydlení a byli seznámeni s tím, jak budou probíhat první měsíce sžívání se s novým prostředím. Reakce sousedů byly pestré. Od příznivých a podporujících reakcí, přes ty váhavé a pochybovačné, které se bály neznámého až po velmi negativní. Někteří obyvatelé domu byli zásadně proti a snažili se tento projekt zastavit, a znemožnit stěhování klientek do bytů. Se svou stížností nepochodili, dozvěděli se, že klienty jsou rovnoprávní spoluobčané jako kdokoliv jiný a mají stejná práva na bydlení. Občané si postupně na své nové sousedky zvykli, většina z nich je již nevnímá jinak, než ostatní obyvatele domu, ale někteří se s jejich přítomností nesmířili a provádějí jim drobné naschvály, jako vysypávání odpadků na chodbu, když mají klienty službu v úklidu, pomalovávají jim dveře, zasílají stížnosti na hlučnost klientek na městský úřad atd. Naštěstí těchto nepříjemností není mnoho a neovlivňují zásadně denní chod domácnosti. Byt má 4 pokoje, kuchyň s jídelním koutem a koupelnu. Dvě ložnice jsou jednolůžkové, jedna dvoulůžková a jedno lůžko je umístěno v obývacím pokoji. Vybavení pokojů si pořídily klientky z vlastních zdrojů a je jejich

40

osobním vlastnictvím. Vlastnit věci, např. televizi, nebo rádio, považují klientky za jednu z nedůležitějších a nejhezčích věcí na samostatném bydlení. Jsou pyšné na své pokoje, velmi rády je ukazují návštěvám a chlubí se tím, co v nich udělaly a zařídily (nabarvily skříň, vyšily ubrus, přestavěly nábytek, atd.) Jednou z nejoblíbenějších aktivit v bytě je přijímání návštěv a pořádání oslav. Jedna klientka mě při každé návštěvě bytu pozvala na kávu, kterou mi sama uvařila a naservírovala a potom jsme si spolu prohlížely její album a ona mi popisovala osoby na fotografiích a akce, na kterých je focena. Další oblíbenou činností je oslava narozenin některé z obyvatelek bytu. S pomocí sociální pracovnice se připraví chlebíčky, upeče koláč a pak si všechny společně sednou v obývacím pokoji, pustí si televizi nebo hudbu a slaví. V bytě je cítit spokojenost a radost. Co se mi v daném bytě nelíbilo, bylo, že je zde umístěno 5 klientek ve 4 pokojích. Přišlo by mi vhodnější, kdyby opravdu každá měla svůj vlastní pokoj, svůj intimní a nedotknutelný prostor. Dále se mi nelíbilo, že jedna z klientek bydlí v obývacím pokoji, tj. v místnosti, která má sloužit všem. Ale klientky tento fakt nevnímají jako negativní, nevadí jim to, jsou spokojené, že jsou v bytě. V dalších bytech se toto nevhodné uspořádání již neopakuje, mají tam 3 ložnice, dvě jednolůžkové a jednu dvoulůžkovou a společný obývák s kuchyní a jídelním koutem. Tyto byty jsou i lépe a funkčněji zařízeny a vzhledově vypadají velmi pěkně. Ve zkoumaném bytě je přeci jen znát, že je zařizován nábytkem klientek a tak zde nalezneme různorodé kousky nábytku, zkombinované ne vždy nejšťastnějším způsobem.

41

4.2. Stěhování do bytu, denní a týdenní program, asistence sociálních pracovníků Stěhování do bytu proběhlo poměrně hladce, klientky neměly mnoho osobních věcí a se stěhováním v rámci svých možností pomáhaly. Proces stěhování je bavil, uvědomovaly si důležitost okamžiku a byly na sebe přiměřeně pyšné. Dopředu bylo určeno, v kterém pokoji bude která bydlet, aby nedošlo ke konfliktům. Bylo dopředu dané, kdo bude mít samostatný pokoj a kdo bude na dvoulůžkovém. Tato volba proběhla s ohledem na samostatnost a zdravotní stav jednotlivých obyvatelek bytu, takže ty co potřebují větší asistenci, byly umístěny na pokoj s další klientkou, která jim pomáhá. Zpočátku byli dva dvoulůžkové pokoje a jeden jednolůžkový. V obývacím pokoji byla po nastěhování umístěna postel pro asistentku, která byla v bytě přítomna nepřetržitě 24 hodin denně. V tomto bytě se v prvních třech měsících střídaly 3 pracovnice ve 12 hodinových službách a první fáze zabydlování byla pro ně velice intenzivní, jak časově tak i s ohledem na zvládání všech úkolů. Musely asistovat při všech aktivitách, aby se je klientky naučily dělat zpočátku správně a nevytvořily si špatné návyky, které by se později těžko odstraňovaly. Další 3 měsíce pracovnice zůstávaly v bytě na 12 hodinové směny a měly noční pohotovost na telefonu. Po roce přišly 8 hodinové směny a po dalším roce již jen 4 hodinové směny včetně víkendů. Hned z počátku bylo důležité vytvořit pravidla chování a soužití, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům mezi klientkami. Vytvoření pravidel bylo dle pracovnic poměrně snadné, zatímco s jejich dodržování bylo dost problémů. Z počátku mezi klientkami vládl pocit euforie a anarchie, pocit svobody, který dříve neznaly a nevěděly si s ním příliš rady. Bylo třeba jim

42

také vštípit pocit zodpovědnosti za sebe a za druhé. Některé klientky jsou emocionálně nestabilní a nové situace je vyváděly z míry natolik, že tento stres špatně snášely. Jejich reakce byla podnětem k agresivitě další klientky a tak vznikal konflikt. Postupem času se konfliktní situace zmírnily, i když se občas objeví dodnes a je třeba je znovu a znovu řešit, aby bylo jasné, že konflikt a agrese nejsou správným řešením rozdílných pohledů na soužití. V prvních týdnech se profilovalo, kdo co bude dělat. Každá klientka si našla svou oblíbenou domácí činnost, která jí jde dobře od ruky a která ji baví. Pracovnice zjistily, že nemá smysl klientky nutit do činnosti, která jim nejde, nebo která je nebaví, že je pro všechny pozitivnější rozdělit v bytě role a funkce a ty posilovat a motivovat. Postupně se zjistilo, že jedna klientka velmi ráda nakupuje a žehlí. Další ráda pere (jako jediná zvládá zapnout pračku a následně z ní vyndat prádlo). Další klientka ráda chodí na úřady, vyřizuje administrativu a doprovází své kolegyně k lékaři nebo ke kadeřnici. V tomto bytě, jakožto v jediném, klientky samy vaří. Překvapivě klientka paní M., která je nejméně samostatnou obyvatelkou tohoto bytu, zvládá jako jediná vaření, které je považováno za nejnáročnější činnost v domácnosti. Po několika týdnech bylo zřejmé, že jedna z klientek pobyt v chráněném bydlení nezvládá. Pobyt a údržbu bytu zvládala poměrně dobře, problém ale nastal v kontaktu s okolím, hlavně na ulici. Nebyla zvyklá na volnost ve veřejném prostoru, nevěděla si s ní rady, byla z toho natolik nervózní, že se na veřejnosti svlékala, vykonávala svou potřebu a obtěžovala kolemjdoucí. Byla tedy opětovně umístěna do sociálního zařízení ve Smečně, kde se znovu začala chovat klidně a spořádaně. Změna v jejím případě nebyla vhodná. Pro chod bytu se od počátku jeho fungování sestavuje měsíční a týdenní plán. V prvním roce se vytvářel i denní plán aktivit, aby se dobře stanovily návyky rutinních činností. Bylo třeba stanovit priority pro každé období a důležité záchytné body, podle kterých se klientky orientují. Realizace těchto

43

plánů je komplikovaná v tom, že pouze jedna klientka umí číst a tím pádem má na starosti práci s rozpisem. Díky tomu se stala samozvanou vůdčí osobností bytu a po čase začala od ostatních klientek vyžadovat respekt. Její chování k ostatním klientkám je třeba korigovat, snaží se s nimi manipulovat ve vlastní prospěch a demonstrovat svou převahu a moc. Denní rozvrh obsahoval základní orientační body, jako je vstávání, odchod na autobusovou zastávku, začátek a konec pracovní doby, odjezd domů, příprava oběda, odpolední aktivity, volný čas, večeře, hygiena a večerní klid. Bylo třeba tento režim zautomatizovat, aby si na něj klientky zvykly. Některým to trvalo déle, některé si zvykly velmi rychle. Všechny ale bavila a baví jejich samostatnost. Jsou velmi pyšné na to, že organizačně zvládnou svůj den. V současné době se denní rozvrh již nepoužívá, není zapotřebí. Organizace bytu se řídí těmito rozvrhy: Týdenní plán - stanovuje, které aktivity se dělají který den v týdnu, krom těch aktivit, které jsou každodenního charakteru. Vypracovává se na konci předešlého týdne a klienty jsou s ním předběžně seznamovány dopředu, aby byly připraveny na případné anomálie ve svém koloběhu. 40 Jídelníček - vypracovává se vždy na týden, aby se dle potřeby nakoupily vhodné potraviny. Na tvorbě jídelníčku se aktivně podílejí samy klientky, takže se vaří a nakupuje to, co mají rády. Výhoda tohoto systému je v tom, že jsou velmi spokojené se svým stravováním, pochvalují si jídla, která mají k dispozici a která si samy připravují, nevýhodou je, že mnohdy se nejedná o vyváženou, zdravou stravu a klientky za dobu svého pobytu v chráněném bydlení přibraly na váze a většina z nich je obézní. Na druhou stranu, i toto je součástí jejich nabyté svobody, mají právo jíst to, co jíst chtějí, stejně tak jak to děláme všichni ostatní. Mnoho našich spoluobčanů trpí nadváhou ze špatných stravovacích návyků a nikdo jejich jídelníček nereguluje. Stejně tak jako oni 40

Příloha č. 3

44

nedbají pokynů svého lékaře, ani naše klientky nedbají pokynů ke správné stravě, ať je to ze strany jejich sociální pracovnice, tak i ze strany jejich ošetřujícího lékaře. 41 Týdenní přehled - zaznamenává co se který den dělo, jestli došlo k odchylce od plánu a popisuje všechny zásadní aktivity, které byly realizovány. Měsíční plán – stanovuje aktivity, které by se měly v daném měsíci zvládnout, které jsou nějak specifické pro dané období (např. nákup vánočních dárků, letní dovolená, atp.). 42 Monitorovací zpráva - za daný měsíc hodnotí, zdali naplánované aktivity proběhly, jakým způsobem a jak byly prospěšné pro klientky (sociální učení, podpora soběstačnosti, způsob jak byly podporovány a motivovány, atd.) Po několika měsících se život v bytě zaběhl natolik dobře, že sociální pracovnice přestaly v bytě pobývat v noci a docházely na 12 hodinové denní služby. Tento čas se postupně zkracoval, až na současné 4 hodiny denně, které se věnují převážně nákupu a vaření, a kontrole dalších domácích prací. Klientky jsou takřka samostatné a podporu pracovníka potřebují minimálně. Negativní důsledek jejich samostatnosti nacházím v tom, že jejich volní vlastnosti jsou nedostačující k tomu, aby samostatně a dobrovolně dodržovaly určitou disciplínu. Jejich volné organizování času má za následek, že jej nejraději tráví na sedačce díváním se na televizi. Nedostatečný pohyb a nesprávná strava způsobují u klientek nadváhu, nedostatečný zájem o aktivity až lenost a tomu všemu odpovídající zdravotní problémy. Nastávají situace, kdy sociální pracovnice musí zasáhnout a klientkám zorganizovat volný čas a přinutit je k aktivitě, i když to není úplně v souladu s principem chráněného bydlení. Přišlo mi to správné, protože i v běžné domácnosti musíte její členy

41 42

Příloha č. 4 Příloha č. 5

45

motivovat a přimět k různým aktivitám, do kterých se jim dobrovolně nechce. Je to jako když necháte doma přes víkend samotné dospívající dítě a předpokládáte, že si všimne, že má umýt nádobí, vyžehlit a uvařit si něco zdravého k obědu.

4.3. Kazuistiky, příprava na bydlení, současná situace Při práci s klientkami jsem sledovala následující faktory, protože jsem vyhodnotila jako vhodná vodítka k posouzení toho, jeli chráněné bydlení pozitivní změnou v životě těchto žen. 1/ Pobyt v domácím prostředí. Všechny klientky v bytě Cyrila Boudy jsou původními chovankami Ústavu sociální péče v Budeničkách, které po revoluci přešly hromadně do smečenského ústavu. Narodily se s mentální či kombinovanou vadou a z tohoto důvodu žily v ústavní péči od raného dětství. Některé nejsou vůbec v kontaktu s rodinou, rodina o ně neprojevuje dlouhodobě zájem, tam, kde kontakt probíhá je jeho četnost omezena na několik návštěv v roce, případně na týdenní pobyt u rodiny v době prázdnin. Tyto klientky tedy nejsou příliš zvyklé pobývat v domácím prostředí, „přirozené“ prostředí je pro ně ústavní zařízení. 2/ Věk. Klientce paní S. je 40 let, ostatní klienty se pohybují ve věku od 52 do 60 let. Pokročilý věk klientů je jedním z nových faktorů, na které soudobá sociální práce není dostatečně připravena. Do konce 20. století lidé s postižením umírali poměrně brzy, běžně do 40. roku života, výjimečně se dožívali věku vyššího. Díky moderní lékařské péči se dnes jejich věková hranice přiblížila věkové hranici intaktní společnosti a nadále se prodlužuje. 46

Tento fenomén je mincí s dvěma stranami. Klienti jsou na tom zdravotně lépe a v rámci svých možností si mohou užívat život mnohem intenzivněji, než před 20 lety. Zároveň nastává situace, kdy stát není připraven na zvyšování výdajů na sociální péči v důsledku prodlužování věku klientů a v soukromém životě je situace ještě komplikovanější. Ti rodiče, kteří se o své děti s postižením starají, přicházejí do věku, kdy sami začínají potřebovat péči a sociální služby a nemohou nadále o své děti pečovat. Dochází zde ke ztrátě kontaktu mezi jednotlivými členy rodiny. Tato ztráta kontaktu s nejbližšími je pro klienty často velmi bolestivá a rozumově nepochopitelná. 3/ Schopnosti. Všechny klientky mají lehčí formu mentálního postižení. Kromě paní S. neumí žádná z nich číst ani psát. V Domově Pod Lipami patřily k těm nejschopnějším, podílely se na práci a pomoci s chodem ústavu, pomáhaly slabším klientkám. Každá z klientek je schopná vykonávat některé domácí práce, žádná z nich ale není schopna vykonávat všechny domácí práce, jsou závislé na spolupráci. Paní M. výborně vaří, paní L krásně vyšívá, pracuje i na zakázku a výšivkami si přivydělává. Paní S. je nejmladší a nejschopnější obyvatelka bytu. Brzy zaujala vedoucí pozici ve skupině a snaží se uplatňovat své mocenské postavení. Sociální pracovnice musí dohlížet na to, aby se tato vůdčí role udržovala v určitých mezích. 4/ Vývoj. To co mě nejvíc zajímalo, byl vývoj klientek. Rozdíl mezi jejich dovednostmi před příchodem a tím, co dovedou dnes. Opravdu mě překvapilo, jak velký rozdíl v jejich schopnostech nastal, jak velmi se osamostatnily a zlepšily v denních dovednostech. Překvapilo mě, jak si jsou této změny vědomy, že ji vnímají pozitivně a že jsou na sebe hrdé. Ta změna je opravdu vědomá a cílená. Neustále na sobě pracují a zlepšují se. 5/ Negativní jevy.

47

Jednou z komplikovanějších stránek chráněného bydlení jsou mezilidské vztahy. Tak jako ve všech domácnostech, dochází i zde k občasnému konfliktu mezi obyvatelkami. Zatímco v běžné domácnosti se většinou najde někdo, jehož rozlišovací schopnosti jsou natolik vyspělé, že dokáže konflikt zmírnit a odvést správným směrem, v tomto bytě žije skupina emotivně nestabilních obyvatelek, které neumí své emoce dostatečně ovládat. Tato situace má za následek občasné hádky, které v extrémních případech končí přivoláním policie. Klientky vědí, že své konflikty mají řešit mírně, případně v přítomnosti sociální pracovnice, ale v momentě krize ne vždy reagují dle stanovených pravidel, protože se nechají nastalou situací unést. Další negativní jev v tomto procesu je systémový, souvisí se změnami v sociálních službách a v aplikaci těchto změn do praxe. Klientky přicházely do chráněného bydlení s určitým stupněm postižení, které se klasifikuje dle tabulky schopností a samostatnosti při vykonávání samoobslužných činností. Po několika letech pobytu v chráněném bydlení byly jejich schopnosti opětně klasifikované a nastala absurdní situace. Klientky se v samoobslužných činnostech zlepšily natolik, že jim stupeň postižení byl změněn, čímž přišly o část finanční podpory a tato ztráta peněz způsobila, že jejich ekonomické prostředky nebyly dostačující na zaplacení služby chráněného bydlení. Systém je v podstatě „potrestal“ za jejich šikovnost a poslal zpátky do ústavu, kde by o své nově nabyté dovednosti zase postupně přišly. Naštěstí se v té době objevila ve Slaném sociální firma – kavárna, tyto klientky tam mohly nastoupit a chybějící peníze si vydělávají. U jedné z nich, která trpí následky dětské obrny, ale denní dojíždění do práce a několikahodinové stání v kavárně zhoršuje závažně její zdravotní stav a je jen otázkou času jak dlouho tento rytmus vydrží. Této klientce je 60 let a brzy se dostane do situace, kdy nebude moci danou práci vykonávat. Do ústavu se vrátit nechce.

48

Finanční nedostatečnost je jedním z největších problémů těchto klientek a to i přes to, že prokazatelně je provoz chráněného bydlení ekonomicky výhodnější, než provoz ústavního zařízení. Některé klientky se pohybují na hranici schopnosti tuto službu platit a hrozí, že se z ekonomických důvodů budou muset vrátit do Domova pro osoby se zdravotním postižením, kde bude jejich pobyt pro stát nákladnější a kde zároveň přijdou o svou samostatnost.

6/ Budoucnost. Při vzniku chráněného bydlení nebylo bráno v potaz, že se obyvatelé záhy dostanou do seniorského věku a že stejně jako v intaktní společnosti může dojít k úbytku schopností a soběstačnosti. Sociální pracovnice začínají řešit problém stárnutí a přidružených symptomů, které tento jev provázejí. Senioři, kteří přestávají být soběstační, využívají buď pomoci své rodiny, nebo služeb domova pro seniory. V případě těchto klientek je rodinné zázemí nefunkční a umístění do ústavní péče je obzvlášť citlivým tématem a krajním řešením, protože se z něj poměrně nedávno dostaly ven. Jak tento problémem řešit a jak se s ním vypořádávají v jiných zařízeních, by bylo zajímavým tématem pro další bakalářskou práci.

4.3.1. Kazuistika Při přípravě na setkání s klientkami jsem pracovala s knihou Marlis Portner „Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči“43.

43

PORTER, M. Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči

49

Tato kniha velmi jednoduše a jasně popisuje, jak přirozeně přistupovat k lidem s postižením. Individuální přístup ke klientovi je jedinou cestou, která vede k úspěchu. Za zásadní informaci v této knize považuji myšlenku, že dospělé klienty s mentálním postižením nemáme vychovávat. Pracovník má být ve funkci asistenta, či pečovatele, ale nikdy ve funkci vychovatele. Od určitého věku jsou lidé s mentálním postižením dospělí, stejně tak jako všichni ostatní, i když stupeň jejich vývoje leckdy odpovídá stavu dítěte. Nemůžeme prostě nebrat ohled na všechna ta léta života, která mají za sebou a která jim přinesla určité zkušenosti.44 V chráněném bytě, kde žije 5 klientek, se tento způsob přístupu aplikovat úspěšně. Sociální pracovnice všechny klientky velmi dobře zná, zná i jejich minulost, jejich silné i slabé stránky, jejich povahu i temperament. Ví, na koho co platí, jak koho povzbudit, či motivovat. Klientky ji bezvýhradně milují, říkají jí „naše Janička“ a soutěží o její přízeň a předhánějí se v tom, která bude pochválena. Pro názornou ukázku vývoje, kterým klienti po přestěhování do chráněného bydlení prošli, jsem vybrala dvě klientky, z nichž jedna byla zahrnuta do programu od jeho počátku, a žila v tréninkovém bytě v areálu Domova Pod Lipami a druhá byla do programu zapojena dodatečně, na žádost pracovnice, která klientku znala. Při rozhovorech s klienty i s pracovníky jsem se dozvěděla, že všichni klienti v chráněném bydlení si osvojili následující schopnosti: -

Ráno vstát na zazvonění budíku, vykonat osobní hygienu, připravit snídani, nasnídat se a obléci se k odchodu z domova

-

Dojít na zastávku autobusu a dojet do zaměstnání (chráněná dílna v Domově Pod Lipami, nebo kavárna ve Slaném či v Kladně, v obou

44

PORTNER, M. Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči, s. 13-14

50

případech jezdí meziměstskými autobusy a přesouvají se do sousedních měst). -

Přijet autobusem ze zaměstnání, obstarat dané aktivity v rámci bytu (někdo vaří, někdo jde nakoupit, někdo do lékárny, někdo pere, žehlí, atd.)

Jedná se o aktivity, které klientky v ústavní péči neznaly a proto ani nezvládaly, osvojily si je až v rámci pobytu v chráněném bydlení. Všechny si tuto situaci uvědomují a jsou na své dovednosti náležitě pyšné, velmi rády o těchto dovednostech hovoří. Podrobněji se věnuji tomuto tématu u dvou klientek, jejichž jména jsou změněna, vzhledem k ochraně soukromí a osobních dat, dle zákona 101/2000 sb. o ochraně osobních dat. Před rozhovorem byly klientky seznámeny s tím, že si budeme povídat o jejich životě v chráněném bydlení pro potřebu školní práce, že tato činnost je dobrovolná a nemusí se jí účastnit. S rozhovory v obou případech souhlasily. Vzhledem k tomu, že vybrané klientky neumí číst a psát, nebyl sepsán písemný souhlas. Jména klientek byla změněna. S rozhovory souhlasil i ředitel Domova Pod Lipami za podmínky, že budou zachována pravidla o ochraně osobních údajů.

4.3.2. Paní Helena, kazuistika, rozhovor Paní Helena se narodila s lehkým mentálním postižením. Zná své jméno, ale neví kolik jí je let, ani jak dlouho žila v Domově Pod Lipami (předtím Ústavu sociální péče ve Smečně). Paní Heleně je 52 let, větší část svého dětství žila s matkou, která jí dlouhodobě týrala, na základě této skutečnosti byla umístěna do ústavní péče. V Domově Pod Lipami byla spokojena, líbilo se jí tam a domů se vrátit nechtěla. Paní Helena zvládá základní samoobslužné aktivity a tak byla oslovena v první vlně výběru klientů do chráněného bydlení, s čímž 51

souhlasila, i když nevěděla, o co jde. Pamatovala si ale z dětství jak funguje život v běžné domácnosti a které aktivity se v ní vykonávají. První půl rok žila v tréninkovém bytě, který byl vytvořen v prostorách Domova Pod Lipami a měl charakter klasického bytu 1+1. Život v tréninkovém bytě zvládala velmi dobře, neměla problém s vykonáváním některých prací, i když se nenaučila používat pračku a další domácí spotřebiče. Vařit umí kávu a čaj. Paní Helena je milá, nekonfliktní, s ostatními spolubydlícími vychází dobře, je spíše submisivní, než dominantní. Stěhování do chráněného bydlení vnímá velmi pozitivně, je pyšná na svůj pokoj, ráda ukazuje, co všechno ji v pokoji patří a jak si to koupila. Paní Helena krásně vyšívá a své výrobky úspěšně prodává. Velmi ráda si prohlíží své album fotografií a ukazuje příbuzné, které má ráda. O matce nemluví ošklivě, jen konstatuje, že na ni byla zlá a že je ráda, že s ní nežije ve společné domácnosti. Pro rozhovor jsem použila metodu přímého, individuálního rozhovoru, s otevřenými i uzavřenými otázkami, jednoduchými na porozumění, které směřovaly k tomu, jaký byl její život před tím, že žila v chráněném bydlení a jaký je od té doby co žije v bytě, abych zjistila, jak tuto změnu paní Helena vnímá. Rozhovor s paní Helenou Tazatelka: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli si pamatujete, jak dlouho jste žila ve Smečně v zámku? Klientka: No to si ani nepamatuju. T: To nevadí. A před tím jste byla ještě jinde v ústavu, nebo jste byla doma? K: No to jsem byla doma u rodičů u mámy mojí, pak mě dali od malička do Šternberka a do Ledců (dětský domov). T: A proč už jsi nemohla být doma? K: No protože byla na mě ošklivá máma moje. No. T: A v Ledcích to bylo lepší, než doma s mámou, nebo nebylo?

52

K: No to jo, pak přišel můj táta, že mám jít domu, že má máma angínu. Pak přišel papír, že mám jít do Budeniček. Tak jsem byla v Budeničkách a pak jsme se stěhovali do Smečna. T: A byla jste spokojená ve Smečně? K: Byla. To jsem spala s Janou v tom posledním pokoji. Tam se mi líbilo, pak mě dali na to chráněný bydlení, tam jak je tělocvična (tréninkový byt). T: Pamatujete si, když za Vámi přišli a nabídli Vám chráněné bydlení, jestli Vás to zaujalo: K: Ne, já jsem nevěděla co to je. Ale řekla jsem, že jo. T: Takže jste nevěděla, co to znamená stěhovat se do bytu, ale chtěla jste to zkusit. K: Jo, řekla jsem, že jo, že to zkusím. T: Jaké to bylo v tom cvičném bytě? K: Jo, to si pamatuju, to jsme chodily na obědy do zámku a pak nám tam jídlo vozili. T: A co jste v tom bytě dělala? K: Tam nám Janička pomáhala, chodila nám tam pomáhat. T: A učila Vás třeba jak ten byt uklidit, jak zamést? K: No to jsem už věděla, to jsem uměla, pomáhala nám vařit, to ještě moc neumím. T: Takže tam jste se starala o byt a hlavně vařila? K: Jo, to jo. T: A co třeba praní? Umíte pustit pračku? K: To ne, ale umím třídit prádlo, abychom to neměli přebarvený. To já dělám. T: A v tom cvičném bytě jste byla spokojená? K: Jo, tam to bylo dobrý. T: A pamatujete si, když jste se stěhovali sem do bytu, kde teď bydlíte?

53

K: No, to si pamatuju, nejdřív jsem byla v pokoji vedle, ale pak přišla Gábina a tak mě dala Janička sem, abych tu byla sama a tak jsem tady v tom pokoji. Mám tu svoje věci, skříň je moje, sama jsem si ji pomalovala a televize je moje, tu jsem si koupila na Kladně a rádio je moje, to já ráda poslouchám písničky. A musím si tu uklízet a udržovat pořádek, aby měla Janička radost, aby se nezlobila. T: A kde je to lepší, tady nebo na Smečně? K: No tady přece, tady. T: Co se Vám tady nejvíc líbí? K: To že pomáhám. T: Kterou práci děláte nejraději? K: Myju nádobí. T: A co nemáte ráda? K: Neumím žehlit tou novou žehličkou, tou starou jsem uměla, ale tou novou to neumím. Že by se to rozbilo, že jsem divoká, tak nesmím. T: Ještě něco neděláte? K: Neumím vařit, vaří Marie. Mě to mrzí, že neumím vařit, ale umím udělat medovou pomazánku, to pomáhám, to mě baví. T: Naučila jste se něco nového, co jste dříve nedělala? K: Jé to já si nepamatuju. T: Umíte třeba jezdit autobusem do Smečna a zpátky domů? K: No to jo. T: Dřív jste jezdila sama autobusem? K: Ne to ne to nikdy teď jezdím s holkama. T: Co děláte o víkendy? K: To uklízíme, a když máme uklizeno, tak se jdu projít ven. T: A kam se chodíte projít?

54

K: Tady okolo a s holkama chodíme do města, třeba. No, a když Janička chce něco koupit, tak jí tam dojdu, včera jsem třeba byla pro kýble, to já umím nakoupit sama. A byla jsem tam…, teď nevím, jak se to jmenuje a tam jsem taky nakoupila sama. Dala jsem tam papírek prodavačce, co mám nakoupit a bylo to dobrý. T: Chodíte do práce? K: Ne, já chodím na Smečno do práce. T: Vy pracujete v dílně ve Smečně? A co tam děláte? K: Já vyšívám. Já ti to ukážu, co teď dělám, podívej. (ukazuje rozpracovanou výšivku ubrusu). To já dělám no. To umím. T: To je opravdu moc hezký. Líbí se mi to. K: Podívej, co se mi tady stalo, tady jsem to vynechala. T. Jo, vidím to. T: A máte nějaké přání, něco co byste moc chtěla, nebo něco co byste chtěla změnit, aby to bylo jinak? K: Novou skříň bych si přála, jinak už nic, tady jsem spokojená. T: A ještě byste se chtěla něco naučit? K: To jo, chtěla bych se naučit psát, to bych chtěla. Jenom takhle, abych si napsala, co potřebuju nakoupit. Jenom se podepíšu sama „tiskacim“, jinak neumím. T: A číst umíte? K: Ne to neumím, to ne. Ale psát bych chtěla umět, to jo. T: Tak Vám přeju, abyste se naučila psát a šlo Vám to dobře. K: Jo.“

4.3.3. Paní Simona, kazuistika, rozhovor Paní Simona se narodila s fyzickým i mentálním postižením. Rodina se jí zřekla v porodnici a tak svůj život prožila od raného dětství v ústavní péči, na 55

kterou si nikdy nezvykla a nikdy ji nepřijala. Od dětství byla konfliktní a nepřizpůsobivou klientkou. Díky svému fyzickému postižení trávila velkou část života v nemocnicích, opět tedy v ústavní péči. Její mentální postižení je lehké, vyhodnocovací schopnosti poměrně dobré, zná své osobní údaje, ví, že je jí 40 let, zná i své datum narození. Měla radost, že jsme se narodily ve stejném roce a že je o několik měsíců starší. Během života vystřídala několik ústavních zařízení po území celého Československa, narodila se na Slovensku, ale častým stěhováním došla až do Středních Čech. Změny byly prý způsobeny její nepřizpůsobivostí a odmítáním systému. Od roku 1999 žila v Domově Pod Lipami. V roce 2006 nebyla zahrnuta do přípravné fáze chráněného bydlení, vzhledem k vážným zdravotním komplikacím vylučovacího ústrojí. Její časté záněty a častá hospitalizace vyžadovaly stálý zdravotní dohled. Dále byl brán i ohled na její zpupnou povahu a agresivitu. V roce 2007 se z chráněného bydlení ve Slaném vrátila jedna z klientek zpět do ústavu, pro neschopnost adaptace a pracovnice, která má daný byt na starosti navrhla, aby klienta paní S. byla zkušebně do bytu umístěna a vzala si její adaptaci na starosti. Vedení DPL nebylo z tohoto návrhu nadšeno, vzhledem ke špatným zkušenostem s klientkou S., ale sociální pracovnice se za ni osobně zaručila a slíbila zvýšený dohled nad její adaptací. Klientka S. byla z možnosti osamostatnění nadšena, a proto se od počátku velmi snažila a aktivně zapojovala do všech činností, které chráněné bydlení zahrnuje. Neprošla tréninkovým bytem, dovednosti cvičila až přímo v praxi, bez předchozí přípravy. Od počátku byla velmi motivovaná, šance na neústavní život pro ni byla snem a životním cílem. Naučila se starat o svou osobní hygienu, která je vzhledem k zdravotnímu stavu náročnější, než u ostatních klientek. Pracovnice daného bytu v té době zkontaktovala lékaře v kladenské nemocnici, který byl ochoten klientku operovat a provést stomii močovodu.

56

Operace byla úspěšná, klienta se naučila o stomii pečovat, umí si samostatně vyměnit destičku i sáček a na základě této změny se její zdravotní i psychický stav výrazně zlepšil. Přestala trpět záněty, přestala být závislá na zdravotní péči a hlavně přestala být agresivní vůči svému okolí. Přes to, že klientce se po operativním zásahu zásadně změnila kvalita života k lepšímu, její praktický lékař zákrok při každé návštěvě kritizuje a hodnotí jako plýtvání státních peněz. Pro její okolí je zásadní pozitivní změna chování, přestala vyhledávat konflikty jak se spolubydlícími, tak s personálem. Postupem času se stala vůdčí osobností celého bytu. Z klientek v daném bytě je nejsamostatnější a nejschopnější ohledně zařizování administrativních záležitostí. Umí také zajít na poštu, na Úřad práce, do lékárny, sama chodí k lékaři, ke kadeřnici, případně doprovodí některou ze svých spolubydlících. Její vznětlivá povaha ji neopustila, i když se ji naučila částečně ovládat, takže občas vyvolává hádky, většinou se jedná o mocenské boje v bytě, když má pocit, že některá ze spolubydlících nerespektuje její řídící roli. V chráněném bydlení je spokojená, nejspokojenější, co kdy v životě byla a je velmi pyšná na své současné schopnosti a na svou samostatnost. Rozhovor s paní S. proběhl po předcházející domluvě, kdy jsem klientce vysvětlila, o čem spolu budeme mluvit a proč. Klientka vše bez problémů pochopila a mě překvapilo, jak jednoduše rozhovor probíhal a jak dobře rozuměla všem otázkám. Odpovídá sice krátkými větami, ale jasně a bez zaváhání. Z rozhovoru je znát její vůdčí postavení v bytě a to, že jako jedinou autoritu uznává pracovnici paní J. B., která je za byt zodpovědná a s klientkami je v denním kontaktu. Na příkladu této klientky je názorně vidět, jak změna bydlení může zásadně ovlivnit a zlepšila celkový stav. Došlo ke změně chování, agresivita byla způsobena odmítáním ústavní péče, došlo k vývojovému posunu ohledně

57

samoobslužných aktivit, došlo i k zásadnímu zlepšení zdravotního stavu. Tyto pozitivní změny jsou ještě umocněny tím, že si je klientka velmi dobře uvědomuje. Rozhovor s paní Simonou Tazatelka: „ Dobrý den, chtěla bych se zeptat, kde jste bydlela před tím, než jste se přestěhovala do chráněného bydlení? V zámku ve Smečně? (Domov Pod Lipami) Klientka: No, rok jsem byla ve Zlonicích, pak jsem šla do Budeniček a už nevím, v kolikátém roce jsme se nastěhovali do Smečna. T: A to jste byla od dětství v ústavu? K: No, od mala, pořád, nejdřív na Slovensku, my jsme tam bydleli. T: Pamatujete si, když za Vámi přišli, jestli byste nechtěla jít bydlet do bytu? K: To udělala Janička! T: A pamatujete si, co Vám tenkrát řekla? K: Jo, no říkala, že se bála o zdravotní stav, ale že to zkusíme. Janička mi ve všem pomohla se zdravotním stavem, no, moc mi pomohla. T: A jaký byl začátek v bytě? Než jste se přestěhovala co se dělo? K: Jo, pomáhala nám Janička s vařením, s úklidem, všechno. Tady v bytě mě všechno naučila. T: A co se Vám na tom nejvíc líbilo? K: Líbí se mi, že mám svoje volno. T: A na zámku se Vám líbilo? K: Nelíbilo. T: A co se Vám tam nelíbilo? K: Vůbec nic, ne, mě od malička drtěj ty ústavy. No. T: A jaký je Váš den tady, co děláte, když se ráno vzbudíte? K: Uvařím si kafe, pak poslouchám Janičku, co nám řekne… T: To tu ale Janička ještě není, to jste tu sami, co děláte ráno?

58

K: To se oblíknu a umeju, nemám ráda vypravování do práce. T: Jezdíte autobusem do práce? K: No. T: A víte, v kolik hodin musíte odejít, abyste stihly autobus? K: Za 2 minuty 7 nám jede mandelinka (městský autobus, poznámka tazatelky), pak za 10 minut 8 nám jede autobus normální (meziměstský do Smečna, poznámka tazatelky). T: A jak vstanete, abyste nezaspala. K: Nařídím si telefon, aby zazvonil, to já umím. (následuje názorná ukázka telefonu) T: A Vy chodíte do práce? K: No, jezdíme do Smečna (chráněné dílna v rámci Domova Pod Lipami, pozn. tazatelky), lepíme obálky, děláme víčka a všechno možný. T: A ta práce Vás baví? K: Jo, baví mě a dostávám za to peníze. T: A co si za ty peníze kupujete? K: Samý mikinky, nebo kalhoty a taky i elektroniku a dětský hry si nakupuju. T: A když máte volno o víkendu, co děláte? K: Janička nám určí program, jezdíme na výlety nebo do Kladna nakupovat. T: A jak se staráte o domácnost, protože o ten byt se musíte nějak starat, že? K: Nerada vařím (smích), jinak dělám všechno, ale vaří Marie a pomáhá nám s tím Janička, s vařením. T: A co děláte ráda z domácích prací? K: Pomáhám Janičce ráda vyřizovat věci, to mě baví, chodit na úřady, něco pro ni nakoupit. T: Tak to je určitě ráda, že má pomocnici. K: Přikyvuje. T: Bylo pro Vás těžké se přestěhovat?

59

K: Ze začátku jsem se bála, ale pak to bylo dobrý. T: Co byste se ještě chtěla naučit nového? K: Chtěla bych se naučit něco uvařit. T: A jaké jídlo máte ráda? K: Těstoviny miluju, no ty miluju a guláše, ty taky. T: A co byste si přála, aby se změnilo? Co byste chtěla, aby bylo jinak? K: Chtěla bych mít svůj vlastní pokojíček (je na dvoulůžkovém pokoji, ale chodí spát do obýváku, aby byla sama). T: Jak spolu v bytě vycházíte? K: Jo, dobrý. No, někdy se hádáme, někdy vyjedeme no, kvůli nějakým blbostem. T: A proč se třeba pohádáte: K: Třeba mi Janička řekne, že se musí vařit v půl šestý a už jsme v sobě, ale někdo chce dřív a někdo později, ale když musíme v půl šestý, tak se nedá nic dělat, tak kvůli tomu se třeba pohádáme. T: S kým se nejvíc kamarádíte? K: Mně nikdo nevadí, já se bavím s každým, mám ráda společnost. T: Tak to je hezký. A dovedete si představit, že byste se měla vrátit do Smečna? K: To ne to nedovedu, já chci být tady, to bych radši utekla pryč. T: Děkuji za rozhovor a přeji Vám, ať se Vám tu daří a máte se dobře.“

4.3.4. Shrnutí kazuistik U obou klientek mě překvapilo, jak dobře rozuměli otázkám, ne vždy uměly formulovat přesně své myšlenky a pocity, ale komunikace s nimi byla snadná, vzájemně jsme si dobře rozuměly. Uměly popsat, co se jim líbí a co nelíbí. Dále jsme byla překvapená, jak dobře mají zmapovaný svůj život. Pamatují si, kdy kde pobývali, názvy míst či ústavů a jak se jim tam líbilo. 60

Z obou byla cítit spokojenost se současným životem. Přání paní Heleny naučit se psát mě zaujalo, značí, že k dalšímu zlepšení svých aktivit čtení potřebuje. Chodí nakupovat a neumí si přečíst nákupní seznam. Z toho vyplývá, že se i nadále vyvíjí a schopnost umět si přečíst seznam by byl další krok v osamostatňování.

Závěr Z hlediska historického pohledu můžeme chráněné bydlení považovat za opravdu nový přístup k člověku s postižením. Chráněné bydlení je součástí celkové změny sociálního systému, který na osobu s postižením nepohlíží jako na objekt péče ale jako na klienta – partnera, kterému pomáhá řešit jeho potřeby. K tomu, aby přístup byl ucelený a smysluplný z dlouhodobého hlediska, je nezbytná odpovídající legislativní podpora, jak vyplynulo z druhé kapitoly. Stejně nezbytná je i změna myšlení společnosti, která musí myšlenku integrace a inkluze přijmout za přirozenou a umět ji aplikovat v každodenním životě. Všechny tyto změny jsou pozvolné a zpětně bude možné hodnotit, do jaké míry byly přínosné a úspěšné. Z této práce vyplývá, že sociální služba chráněné bydlení je pro obyvatelky bytu v ulici Cyrila Boudy ve Slaném pozitivní. Ony samy se popisují jako spokojené se současným stavem. I při pozorování je patrné, že jsou šťastné, že mají možnost žít v bytě a že jsou pyšné na své osamostatňování. Myslím si, že velmi trefně jejich pocit vystihuje motto, které tuto službu v Domově Pod Lipami uvádí: „Ani jsme netušili, co všechno sami

61

dokážeme!“45 Opravdu si jsou vědomy toho, co všechno dokázaly a velmi rády o tom vypráví. Musím přiznat, že jsem byla překvapena tím, jak pozitivní je tato změna v životech klientek, i přes jejich věk a celoživotní ústavní zkušenost. I z pohledu pracovnic, které jsou s klientkami v každodenním kontaktu, je změna pro klientky přínosná. Vidí, jak velký pokrok v průběhu posledních let udělaly. Tato služba ale dle zkušeností Domova Pod Lipami není vhodná pro každého klienta, při výběru vhodných kandidátů je třeba postupovat individuálně a respektovat potřeby, představy a možnosti každého z nich. Jako

zásadní

problémem

se

v průběhu

této

práce

objevila

nepřipravenost této služby na stárnutí klientů. U lidí s postižením je tento proces většinou rychlejší a viditelnější, než u intaktní populace. Již v současné době některé klientky pozvolna ztrácejí své nabyté schopnosti, stávají se pomalejšími, méně flexibilními a začínají zapomínat to, co se v bytě naučily. Sociální pracovnice si uvědomuje, že brzy bude nucena prodloužit svou pracovní dobu v bytě ze 4 hodin na 8 a postupně se bude služba v bytě prodlužovat. Je patrné, že se jedná o první a „přechodnou“ generaci, která službu chráněného bydlení v tomto zařízení využívá, takže procesní problémy se objevují a řeší průběžně. Navzdory těmto problémům jsem s klientkami sdílela jejich nadšení, které je ani po letech neopustilo a návštěvy bytu jsem si užívala. Příprava bakalářské práce mě velmi obohatila, nejen v otázce přístupu k lidem s mentálním postižením, ale i z hlediska pohledu na to, jak zásadně nás ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Vhodné, stimulující prostředí a otevřený

45

http://www.dpodlipami.cz/ [on line] 62

přístup jsou zásadní podmínkou rozvoje každého člověka, bez ohledu na jeho handicap. Na základě všech teoretických i praktických poznatků posbíraných během přípravy této bakalářské práce mohu zhodnotit, že chráněné bydlení je vhodnou sociální službou, pro každého klienta, který preferuje domácí prostředí a samostatnost a při výběru sociálních služeb by se mělo stát paralelní možností k dalším nabízeným službám pro každého zájemce.

63

Seznam literatury Domov bez zámku: poskytovatel sociálních služeb [on line]. 2010- [citace 2012-10-05]. Dostupné z www: http://www.domovbezzamku.cz/historie/ Domov Pod Lipami: poskytovatel sociálních služeb [on line]. 2012- [citace 2012-11-05]. Dostupný z www: http://www.dpodlipami.cz/ FOUCAULT, Michel; Dějiny šílenství, Praha: NLN, 1994. 212 s. ISBN 807106-085-2 CHÁB, Milan; Svět bez ústavů, Praha: QUIP, 2004. 83 s. ISBN 80-239-4772-9 Integrované centrum Horní Poustevna: příspěvková organizace hlavního města Prahy [on line]. [citace 2012-09-15]. Dostupný z www: http://www.ichp.cz/ Jan Pavel II.; Laborem excercens, Praha: ZVON, 1996. 76 s. ISBN 80–7113– 154–7 LUTONSKÁ, Zuzana; Vývoj přístupů k mentálně postiženým od středověku po současnost. bakalářská práce, Brno, Masarykova universita, 2006. [on line]. [cit.2012-10-16]. Dostupné z www: http://is.muni.cz/th/79930/pedf_b/Bakalarskaprace.pdf MATOUŠEK, Oldřich a kolektiv; Sociální služby, Praha: Portál, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7367-310-9 MATOUŠEK, Oldřich a kolektiv; Základy sociální práce, Praha: Portál, 2007. 309 s. ISBN 978-80-7367-331-4 MPSV ČR: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sociální služby [on line] 2009- [citace 2012-10-16] Dostupné na www: http://www.mpsv.cz/cs/9

64

PÖRTNER, Marlis; Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči, Praha: Portál, 2009. 175 s. ISBN 978-80-7367-582-0 ROP Střední Čechy: regionální operační program [on line]. 2008 [citace 201210-10]. Dostupné z www: http://www.ropstrednicechy.cz/ Úmluva OSN o právech lidí s postižením: [on line] [citace 2012-11-10]. Dostupné na www: http://www.mpsv.cz/files/clanky/10775/umluva_info_160511.pdf Ústava ČR: ústavní zákon [on line]. Praha. [citace 2012-10-16]. Dostupné z www: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Vincentinum: poskytovatel sociálních služeb [on line]. [citace 2012-09-15]. Dostupné z www: http://www.vincentinum.cz/d216343d_262a_4ff3_8ce5_1603f983e479.aspx Virginia declaration of Rights, 1776 [on line], [citace 2012-11-12] Dostupné na www: http://www.constitution.org/bcp/virg_dor.htm VOTAVA, Jiří; Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. Praha: Karolinum, 2005, 207 s. ISBN 80-246-0708-5 VYSOKAJOVÁ, Margerita; Hospodářská, sociální, kulturní práva a zdravotně postižení, Praha: Karolinum, 2000. 142 s. ISBN 80-2460-057-9 Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. [on line]. [citace 2012-10-16] Dostupné na www: http://zakony.finance.cz

65

Přílohy Příloha č. 1 Popis projektu

66

Příloha č. 2 Harmonogram

67

Příloha č. 3

68

Příloha č. 4

69

Příloha č. 5

Měsíční plán- listopad Nákupy vánočních dárku Výlety do OAZY Výlet na Karlštejn Paní K.S. - nemocnice Motol Pečení perníkoých knoflíků na Slánské knoflíkaření Vycházky po Slaným - prohlížení obchodů Příprava na advent

70

Příloha č. 6

71