ACTA UNIVERSITATIS AGRICULTURAE ET SILVICULTURAE MENDELIANAE BRUNENSIS SBORNÍK MENDELOVY ZEMĚDĚLSKÉ A LESNICKÉ UNIVERZITY V BRNĚ
Ročník LII
1
Číslo 3, 2004
Změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků formované vývojem v agrobyznysu V. Bečvářová Došlo: 15. prosince 2003 Abstract BEČVÁŘOVÁ, V.: Changes of the agricultural enterprises economic environment originated by the agribusiness development. Acta univ. agric. et silvic. Mendel. Brun., 2004, LII, No. 3, pp. 7-16 Based upon analyses of the Common Agricultural Policy development and its economic tools reforming the process of changing is characterised there. It deals with the multifunctionality of agriculture as well as the influence of the CAP on environment of the production tasks of agriculture and food processing industry accomplishment. Paper generalises results of new trends of the agribusiness economic environment development and the opportunity of an effective utilization of production factors in agriculture. It deals with the sources and economic implications of partial enhancement of interest and redirection of support within framework and type of tools of agrarian policy. New quality of structure of relevant information needs and economic support for agricultural enterprises decision making process are pointed out. agribusiness, agriculture, common agricultural policy, economic tools, efficiency, new economy, production factors
Úvod Změny v chápání zemědělství od původně jednoznačného vymezení jeho úlohy při zajištění dostatku potravy pro obyvatelstvo až po jeho multifunkční pojetí v současném období jsou výsledkem dlouhodobého vývoje nejen tohoto odvětví v rámci ekonomiky, ale celkového vývoje v utváření podmínek samotné existence lidské společnosti. Není sporu o tom, že zemědělství jako odvětví a jím zajišťovaná výroba mají řadu specifik. Především proto, že je významně determinována biologickým reprodukčním cyklem a uskutečňuje se zpravidla v bezprostředním spojení s přírodou. Nalezneme zde však řadu interakcí přesahujících oblast výroby soukromých statků, které v tak širokém komplexu v jiných odvětvích nepůsobí. Dosah vzájemných vazeb zemědělství v jeho produkční a mimoprodukční úloze stejně jako role zemědělců v sociálním a ekonomic
kém rozvoji venkova tedy přesahuje obecně platná kritéria tržního rozhodování v rovině soukromých statků. I když zemědělskou výrobu jako takovou chápeme v současnosti jako jedno z možných využití přírodních zdrojů a dalších výrobních faktorů na daném území, je zcela zřejmé, že i do budoucna zůstává produkční úloha zemědělství klíčovým posláním, což dává tomuto odvětví do určité míry mimořádnou, lépe řečeno strategickou pozici v rámci ekonomiky. Je již obecně uznáváno, že zabezpečení výživy obyvatelstva se týká jak kvantitativní, tak i kvalitativní stránky, kdy kvalita je chápána ve smyslu nutriční skladby potravin, hygienické nezávadnosti, minimalizace obsahu cizorodých látek atd. Tím dostává i tato „produkční“ funkce zemědělství další společenský rozměr spojený především s ovlivňováním zdravotního stavu celé populace. Navíc změny ekonomického prostředí, ve 7
8
V. Bečvářová
kterém se zemědělec jako výrobce zemědělských produktů rozhoduje, formují nový charakter i strukturu agrárního trhu. Současně se zvyšuje poptávka a rozšiřují se možnosti využití zemědělských produktů jako surovin pro nepotravinářské zpracování. Kromě tradiční výroby lnu, bavlny a vlny pro textilní vlákna, produkce léčivých bylin a ostatních produktů pro farmaceutický průmysl, řepky a oliv pro výroby rostlinných olejů a pohonných hmot se v současné době jedná například o - len, který se kromě tradičního zpracování do textilních vláken stává významnou surovinou pro výrobu papíru, jeho olej se stává součástí kosmetických přípravků, malířských olejů, dřevovláknitých desek a podlahových krytin, - kukuřici, kterou kromě využití jako zdroje biomasy pro energetické zpracování lze po odpovídajícím technologickém zpracování využívat jako vlákninu, jemnou izolaci a součást obalů pro jemné zboží, - bramborový a pšeničný škrob jako surovinu pro výrobu plastů, papíru a obalových materiálů. Další oblastí, jejíž výrazný rozvoj se očekává v nejbližších letech, je orientace na obnovitelné zdroje energie (dřevo, biopalivo, bioplyn) spojená se změnou technologií. Na rozdíl od současného hospodářství založeného na fosilních základech (ropa, zemní plyn, uhlí a další neobnovitelné zdroje) se postupně rozhodujícími stávají produkty zemědělské a lesní výroby.1 Zemědělství ve své produkční dimenzi tak dostává příležitost k rozvoji nejen rostoucí poptávkou v oblasti výroby potravin a krmiv, ale i v nepotravinářském zpracování vláken pro textilní využití, ve využití nových zdrojů energií, nových speciálních chemických výrobků a nových materiálů založených na biobázích. Proces formování relativně samostatné části ekonomiky spojené s výrobou, zpracováním a realizací produktů vycházejících ze zemědělské výroby se v současném období proto týká již podstatně širšího segmentu ekonomiky, než jsou odvětví samotné zemědělské prvovýroby. Neexistuje a nefunguje samostatně, má řadu podstatných interakcí s ostatními částmi národní i světové ekonomiky. Projevuje se např. v dostupnosti, kvalitě a cenách vstupů, v úrovni technologií a techniky stejně jako v kvalifikaci pra-
covníků, v úrovni příjmů obyvatelstva a jeho spotřebitelských preferencích. Ovlivňuje jak nabídkovou, tak i poptávkovou stránku těchto trhů. Efektivnost výroby a kvalita vstupů stejně jako stupeň finalizace zemědělských produktů v navazujících fázích zpracování, jejich adjustace, distribuce a obchodu tak mohou přispívat k pozitivní, ale i k negativní odezvě v uplatnění zemědělských produktů na domácím i zahraničním trhu. O tom, v jakém rozsahu (a zda vůbec) budou půda a další výrobní faktory využívány právě pro výrobu zemědělských produktů v konkrétních lokalitách, již zdaleka nerozhoduje sám zemědělec, a to zpravidla ani v případech, kdy má z hlediska zemědělské výroby vhodné agroekologické a další podmínky pro dosažení vysoké produktivity faktorů, které by mu v podmínkách dokonalé konkurence umožnily úspěšně se svou produkcí na trhu prosadit. Jeho role, možnosti i příležitosti podléhají složitým ekonomických vztahům v rámci daleko širšího komplexu odvětví vzájemně propojených v rámci agrobyznysu. Teoretická a metodologická východiska Dnešní zemědělství je ve své výrobní funkci stále výrazněji ovlivňováno okolím, (předcházejícími a navazujícími odvětvími výroby, služeb a distribuce i obchodu), jakož i celkovou úrovní ekonomiky. Mění se priority při rozhodování o způsobu a struktuře zemědělské výroby, která se přes svá specifika nevyvíjí autonomně, prohlubuje se vzájemná závislost spojená s fungováním ostatních odvětví národního (i mezinárodního) hospodářství. Vliv dalších fází zpracování na ekonomickou úspěšnost zemědělců při realizaci jejich produkce zejména z hlediska přístupnosti trhů, resp. odbytových míst prokazoval a teoreticky rozpracoval v Evropě již J. H. Thűnen v první polovině 19. století a dále rozvíjeli např. Laur, Brinkmann Waterstadt a další. I když tyto závěry byly pragmaticky využívány především při budování prvních zpracovatelských kapacit a odbytových míst pro nákup zemědělských produktů především na počátku dvacátého století, zemědělský podnik a zemědělství jako prvovýrobní odvětví byly považovány za zcela autonomní specifickou oblast výroby, jejíž úspěšnost je v podstatě vázána a ovlivňována pouze přírodními, resp. půdními podmínkami. Nezbytnost využití ekonomické teorie pro zobecnění kauzálních závislostí vyplývajících ze samotné
Např. v rámci akčního plánu Evropské komise „Energie pro budoucnost: obnovitelné zdroje energie“ je mimořádná pozornost věnována právě obnovitelným zdrojům energie. EU předpokládá zvýšení podílu těchto zdrojů ve využití energie ze současných méně než 6 % na téměř 12 % v roce 2010. 1
Změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků formované vývojem v agrobyznysu
podstaty zemědělské výrobní činnosti při řešení problémů rozvoje zemědělství v novodobé historii byla původně inspirována technologickými zemědělskými vědami. Odborníci v agronomii a zahradnictví byli těmi, kteří poukazovali na skutečnost, že schopnost pěstovat plodiny a chovat zvířata není pro úspěšnost jednotlivých zemědělců postačující. Zde vznikla potřeba hledat další závislosti založené především na měření efektivnosti faktorů, zejména využívání práce a dalších vstupů, zlepšení toků produktů mezi jednotlivými odvětvími v rámci zemědělského podniku i mimo podnik jako předpokladu úspěšnosti zemědělského výrobce v rámci rychle rostoucích agrárních trhů2. Mezi první teoretické agrárně ekonomické práce zabývající se především efektivností využití faktorů v zemědělské výrobě, otázkami intenzity vkladů práce a kapitálu do půdy patřily Introduction to the Study of Agricultural Economics H. C. Taylora v roce 1903 a Carverova The Distribution of Wealth, publikovaná v roce 1904. V této práci byl řešen mj. i vliv zákona snižujících se výnosů a otázky proměnlivosti v proporcích použití faktorů. Do popředí se dostávaly metody modelování podnikových struktur a zejména optimalizace podnikových výkonů, ke kterým významně teoreticky přispěla práce J. D. Blacka Production Economics, publikovaná v Londýně již v roce 1926. Je logické, že tyto teoretické práce odrážely a do značné míry i anticipovaly změny, ke kterým docházelo v zemědělství v důsledku celkového rozvoje společnosti, vlivem industrializace celé ekonomiky, rozšiřování obchodu a z toho vyplývající snahy o prosazení se v konkurenci na nově se formujících trzích. To zpětně kladlo vyšší požadavky nejen na technologickou, ale i na poznatkovou bázi podporující růst a efektivnost výroby zemědělských produktů a potravin. Na počátku dvacátého století to byly především výsledky technické revoluce otevírající možnosti mechanizace zemědělské výroby s pozitivním vlivem na rozvoj zemědělského strojírenství. Ve třicátých letech se připojilo uplatňování některých nových poznatků z oblasti šlechtění rostlin a chovu zvířat jako předvýrobní fáze zemědělské výroby, aplikace umělých hnojiv a agrochemikálií zvyšujících účinnost ostatních vkladů do půdy s pozitivním vlivem na rozvoj odvětví chemického průmyslu. Tím se podstatně prohloubily vzájemné technologické i ekonomické vazby zemědělství a nezemědělských odvětví především v před-
9
výrobních fázích zemědělského výrobního řetězce podporující růst intenzity zemědělské výroby. Po druhé světové válce se rozhodujícím motivem pro další akceleraci rozvoje zemědělství v Evropě stala potřeba urychleného pokrytí nedostatku potravin. V zámořských zemích byla klíčovou snaha expandovat na rozšiřující se agrární trhy a prosadit se konkurenčně levnějšími výrobky. Do popředí se dostaly problémy efektivnosti celého potravinového hospodářství. Začaly se řešit ekonomické otázky jak co nejúčinněji využít nabízených biologických, technologických a technických vstupů a výrobních možností v zemědělství a v navazujícím potravinářském průmyslu pro zajištění masové standardní výroby relativně levných potravin. Komplexní pojetí potravinového hospodářství – základy teorie agrobyznysu Nezbytnost řešit otázky spojené s potřebou růstu produktivity faktorů (nejen půdy, ale i práce a kapitálu) přesahujícím původní úzké vymezení zemědělství jako rozhodujícího odvětví výroby potravin byly základem nového komplexnějšího teoreticko-metodologického přístupu k řešení organizačně-ekonomických souvislostí výroby potravin a vymezení pozice jednotlivých článků výroby a zpracování zemědělských surovin a jejich obchodu v tomto systému. Teorii agrobyznysu vypracovali v padesátých letech dvacátého století američtí ekonomové John. H. Davis a Ray A. Goldberg. Davisova práce From Agriculture to Agribusiness z r. 1956 a zejména společná publikace obou autorů A Concept of Agribusiness vydaná v roce 1957 se staly základem nového přístupu nejen k předmětu zkoumání zemědělské/agrární ekonomiky a systémového studia industrializační fáze rozvoje potravinového hospodářství, ale i východiskem pro řešení konkrétních otázek rozvoje tohoto segmentu ekonomiky. Aplikace principů agrobyznysu v organizaci farem, zpracování zemědělských produktů a obchodu s potravinami se do značné míry prosadila i do koncepce americké agrární politiky a stála za výrazným růstem konkurenceschopnosti ve výrobě potravin a exportní úspěšnosti USA ve druhé polovině dvacátého století. Agrobyznys v tomto klasickém pojetí3 zahrnuje nejen zemědělskou výrobu, ale i „…. souhrn všech činností týkajících se zpracování a distribuce produktů vyrobených na farmě; to znamená výrobní činnosti na farmě; a dále skladování, zpracování, dopravu a pro-
První studie tohoto typu založené na sběru a vyhodnocení údajů o nákladových souvislostech výroby a odbytu různého typu farem byly v USA zpracovány již v roce 1902 Haysem a Bossem na Universitě v Minessotě a Warrenem a Huntem z Cornell University. 3 Davis, J. H., Goldberg, R. A.: A Concept of Agribussiness, Boston, Mass: Research Division, Harvard Business School, 1957 2
10
V. Bečvářová
dej zemědělských komodit a produktů z nich vyrobených …“. Z tohoto pohledu se v rámci komplexu výroby a distribuce potravin a vláken aktivně angažuje zhruba 50 % světové populace. Vazba mezi výrobcem zemědělské suroviny a konečným spotřebitelem je zprostředkovaná. Zemědělství jako prvovýrobní článek je úzce propojeno s organizacemi nákupu, skladování a zpracování zemědělských produktů (především potravinářský průmysl), s organizacemi dopravních a dalších distribučních služeb, obchodem i institucemi veřejného stravování, jako jsou restaurace, hotely, nemocnice, školy apod. Kromě toho zemědělská výroba je obsluhována řadou průmyslových odvětví, která vyrábějí a prodávají vstupy do zemědělství (např. krmiva, agrochemikálie, pohonné hmoty, energii, stroje a zařízení), zajišťují služby a využití nových poznatků rozvoje vědy a techniky i využití informačních technologií jako je poradenství, zpracování dat apod. Právě díky rozvoji těchto inputových odvětví došlo k výraznému zvýše-
ní intenzity výroby a produktivitě faktorů v zemědělství.4 Do agrobyznysu jsou podle klasického Davis-Goldbergova členění zahrnována tato odvětví: a) dodavatelská odvětví vstupů do zemědělství a potravinářství (specializované strojírenství, chemie, energetika atd.) b) zemědělská prvovýroba, lesnictví, vodní hospodářství c) krmivářský průmysl d) služby pro zemědělství a potravinářství (zásobování, nákup, opravárenství, šlechtitelství a semenářství, plemenářské služby, aplikovaný výzkum, školství, poradenství atd.) e) potravinářský a další zpracovatelský průmysl f) potravinářský obchod a veřejné stravování. Začlenění výrobců zemědělských produktů v rámci základní struktury agrobyznysu lze schematicky znázornit takto:
1: Základní struktura agrobyznysu Vliv inputových odvětví na růst produktivity faktorů v zemědělství rozpracoval jako jeden z prvních v Evropě H. H. Herlemann v roce 1961 v práci Grundlagen der Agrarpolitik, kde při využití produkčních funkcí a možností substituce výrobních faktorů (půdy, práce kapitálu) specifikoval jednotlivé fáze vývoje zemědělství hustě a řídce osídlených zemích a dokazoval, že hospodářský rozvoj (odrážející se v cenách výrobních faktorů) vede k unifikaci v kombinaci faktorů a za ekonomicky efektivní považoval pouze intenzivní velkovýrobu. 4
Změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků formované vývojem v agrobyznysu
Charakteristika současného stavu Pro aktuální zpřesnění ve vymezení agrobyznysu reflektující situaci na přelomu tisíciletí, kdy se významně posílil i vliv genetického a biologického výzkumu v předvýrobních fázích, lze využít charakteristiku podle Sonky a Hudsona (1999), kteří definují agrobyznys jako řetězec subsektorů vzájemně propojených řadou přímých i zpětných vazeb, zahrnující: a) výzkum, genetické a osivářské firmy a dodavatele dalšího biologického materiálu b) dodavatele ostatních vstupů c) zemědělské výrobce d) nákupce zemědělských produktů e) zpracovatele první a druhé fáze zpracování zemědělských produktů do konečných výrobků f) (malo)obchod a instituce veřejného stravování. V tomto pojetí celý systém výroby potravin a dalších produktů zemědělského původu před-
11
stavuje největší sektor světové ekonomiky. Podle Goldberga (1998) je v činnostech agrobyznysu zapojeno zhruba 50 % práceschopného obyvatelstva ve světě, využívá 50 % celkových světových aktiv a představuje více než 50 % světových spotřebitelských výdajů. Přesto, že se v celkových údajích promítají diferencované podíly i struktura agrobyznysu v rozvinutých a rozvojových zemích, nelze souhlasit s argumentem, že význam tohoto komplexu v hospodářsky vyspělých zemích klesá. I když podíl samotného zemědělství na hrubém domácím produktu (HDP) i na počtu pracovních sil se od poloviny minulého století řádově snížil, rozvoj ostatních odvětví se projevuje právě v rozvoji dalších článků agrobyznysu.5 Z počtu jednotlivých subjektů lze odvodit následující modely struktury agrobyznysu a stupeň jeho konsolidace v jednotlivých na sebe navazujících subsektorech v Evropě a USA (Evropa dle Grievinka, J. H (2003), USA dle Goldberga, R. A, (1998):
2: Současná struktura agrobyznysu v Evropě a v USA
Např. v USA na přelomu tisíciletí se output zemědělství podílel na HDP skutečně pouze necelými 2 % a přímo v prvovýrobě zaměstnával okolo 3 % obyvatelstva. Celý agrobyznys však vytvářel produkt na úrovni téměř 680 mld. USD a dosahoval přibližně 18 % hrubého domácího produktu USA. V agrobyznysu bylo zaměstnáno 21 milionů pracovníků, což představovalo zhruba 18,5 % práceschopného obyvatelstva USA; obdobně strukturovaná komparace za EU není k dispozici. 5
12
V. Bečvářová
Menší počet velkých firem totiž výrazně omezuje konkurenční prostředí, obsahuje více monopolistických prvků a umožňuje prosazování tržní síly. I když v agrobyznysu Evropské unie a USA jsou určité rozdíly dané především počtem a velikostí zemědělských podniků a vyšším podílem spotřeby mimo domov v amerických domácnostech, z obou modelů je zřejmé, že klíčovou pozici zaujímá v obou případech obchod a zpracovatelský průmysl. S narůstajícím stupněm finalizace ve zpracování základní suroviny a dominantním postaveních obchodních článků se přímá vazba prvovýrobce a spotřebitele komplikuje. K výrazným změnám však stále dochází v celém agrobyznysu. Hybné síly v dalším vývoji agrobyznysu Vzhledem k tomu, že vazba mezi zemědělským podnikem a konečným spotřebitelem je zprostředkovaná,
nelze v současných podmínkách již hovořit o zemědělství jako o uzavřeném systému se sporadickými interakcemi s vnějším prostředím. Naopak změny ve vnitřním i vnějším ekonomickém a společenském prostředí jsou natolik silné, že se stávají hybnými silami rozvoje a změn v celém agrobyznysu. Dunne (1999) identifikuje tři rozhodující faktory, které výrazně působí na rozvoj a vyvolávají změny v agrobyznysu, a to globalizaci trhů, rychlý rozvoj technologií a rostoucí zájem a angažovanost lidí na tom, jaké potraviny a jakým způsobem se vyrábí. Kromě toho je konkurenční prostředí podniků agrobyznysu ovlivňováno vnitřními změnami ovlivněnými agrární politikou v podmínkách přístupu na trh, v intenzitě konkurence a v působení tržní síly ostatních firem v tomto sektoru. Dynamický proces změn v utváření podnikatelského prostředí agrobyznysu a jeho dopad na zemědělský podnik lze znázornit takto:
3: Rozhodující síly ovlivňující změny v rozhodování a struktuře zemědělského podniku Podle Dunne a Collinse, 2001
Globalizace trhů se projevuje v liberalizaci světového obchodu prostřednictvím snižování tarifů a netarifních bariér, kterými se jednotlivé země snaží chránit své domácí trhy a výrobce. Základním dokumentem z hlediska libe-
ralizace obchodu byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT). Přesto, že tato dohoda významně přispěla k liberalizaci světového obchodu v řadě odvětví a sektorů, libe-
Změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků formované vývojem v agrobyznysu
ralizace trhů v agrobyznysu naráží na řadu problémů především proto, že zemědělské produkty, potraviny a výroba dalších produktů zemědělského původu jsou považovány za strategickou součást potravinové a národní bezpečnosti jednotlivých zemí. Rozhodující pro liberalizaci agrárního obchodu a nastartování reforem agrárních politik v této souvislosti mělo zejména Uruguayské kolo GATT v letech 1987–1994, kdy agenda zemědělství byla jednou z klíčových pro dohodu hlavních partněrů v agrárním obchodě, a to Spojených států, členských států Evropské unie, Japonska a států tzv. Cairnské skupiny, a byla formalizována v Dohodě o zemědělství. Rozvoj technologií dostává v posledních letech poněkud jiné dimenze, než jak byl chápán v klasickém pojetí vlivu technické revoluce z počátků rozvoje moderního zemědělství a vzniku agrobyznysu. Dnes je to zejména pokrok v oblasti biotechnologií a komunikací, který zásadním způsobem mění výroby, stejně jako zpracování, distribuci a spotřebu produktů zemědělského původu. Hovoří se o „industrializaci zemědělství“ (Boehlje, 1996). V této souvislosti je však třeba si uvědomit, že s uplatněním těchto technologií souvisí i některé problémy, zejména to, že: - rozvoj nových technologií je obvykle kapitálově náročný, což vede ke koncentraci ve vlastnictví takové technologie, posiluje možnosti monopolního chování vlastníků a omezuje konkurenci, - genetické modifikace u rostlin a zvířat vedou sice k růstu výkonnosti a produktivity, na druhé straně však vyvolávají otázky etického rázu a bezpečnosti potravin z hlediska spotřebitelů, - rozvoj a uplatnění internetu jako zdroje informací a jako komunikačního kanálu znamená mimořádné příležitosti pro bezprostřední přístup k aktuálním informacím, současně však vznikají problémy týkající se správnosti a věrohodnosti dat, bezpečnosti a řízení informačních systémů. Navíc využití e-commerce umožňuje kontakt spotřebitele přímo s výrobcem a mění vazby v rámci finalizujících článků zpracování a distribuce. Je však nesporné, že uplatnění tohoto typu technologií se stává rozhodující pro prosazení firmy v nových parametrech konkurence. Současně klade i vyšší nároky na kvalitu managementu firmy, který musí být schopen dané informace zpracovat, vyhodnotit a flexibilně reagovat v rámci svých aktivit. Angažovanost lidí Změny v demografické struktuře, příjmovém i sociálním postavení lidí a souvisejících změn životního
13
stylu zásadně mění i charakter poptávky po potravinách a dalších produktech zemědělského původu. Nejen z toho hlediska, že roste zájem spotřebitelů o to, jakým způsobem jsou nabízené produkty vyráběny, ale i o to, jak a v jaké formě jsou na trhu dostupné. Tím ovlivňují celý systém výroby zpracování i distribuce produktů v agrobyznysu. Zejména spotřebitelé v hospodářsky vyspělých zemích požadují na jedné straně takové druhy potravinářských výrobků, které nekladou vysoké nároky na kuchyňskou úpravu a přitom zaručují všechny znaky vysoké kvality z hlediska výživy. Na druhé straně roste uvědomění a aktivní angažovanost obyvatelstva z hlediska péče o zdraví, vlivu užívaných technologií výroby a zpracování, zajištění welfare chovaných zvířat, ochrany životního prostředí apod. Tato kritéria spotřebitelů se stávají dalším z neopominutelných faktorů vytvářejících nové konkurenční prostředí všech subjektů v rámci agrobyznysu. Působení těchto faktorů v podstatě formuje konkurenční prostředí podniku a limituje současně cesty jak reorganizovat vnitřní zdroje podniku tak, aby na změny vyvolané tlakem těchto sil účinně reagoval a nebyl z možnosti uplatnění na trhu vyloučen. Současný vývoj v agrobyznysu ovlivňuje pozici a možnosti rozhodování zemědělských podniků především z těchto pohledů: - nabídkový řetězec je formován na základě vyhodnocení vzájemných interakcí nabídky a poptávky v celém okruhu agrobyznysu, přičemž poptávka spotřebitelů má rozhodující vliv na množství a strukturu výroby i dodávek v čase a prostoru, - do toku potravin a zemědělských produktů „z pole na stůl“ zasahuje celá škála firem a organizací nezemědělského charakteru, často globálních sítí, soukromých společností i veřejných agentur, které se podílejí na identifikaci konkrétních požadavků spotřebitelů a spotřebitelských segmentů, - prohlubuje se integrace potravinových sítí ve světě, klesá vliv ochrany vnitřních potravinových trhů jednotlivých států, které vymezují obchodní bariéry mezinárodní obchodní politiky; trhy se liberalizují, - zájem spotřebitelů je zaměřen na hodnotu potravin (kvalita za nízké ceny), rostou požadavky na kuchyňsky upravené, kozervované, zmrazené a dehydratované výrobky; obchody nabízející tento typ potravin se stávají vůdčími, rozhodujícími v maloobchodě a určují model obchodu v konkrétním potravinovém řetězci, - posilují se kritéria ochrany spotřebitelů ve vztahu ke kvalitě potravin z hlediska péče o zdraví, potravinovou bezpečnost, bio-terorismus, identifikaci původu potravinových zdrojů, - prosazuje se konsolidace firem ve všech segmentech potravinového řetězce ve snaze o využití pří-
14
V. Bečvářová
nosů ekonomie z rozsahu, ve vzájemných vazbách se uplatňuje e-commerce, forwardové kontrakty apod., která na jedné straně posiluje nákupní (tržní) sílu velkých maloobchodníků, na druhé straně hledá možnosti posílení vyjednávací síly dodavatelů. Z toho vyplývá, že současná ekonomická realita kvalitativně mění předpoklady konkurenceschopnosti podniků v celém agrobyznysu, a tedy i v zemědělském podniku. Vyžadují, aby finální produkt, jeho struktura, kvalita i nabídka v čase (a tím i rozsah a způsob využívání výrobních faktorů) byly ve stále větší míře již od počátku výrobního procesu přizpůsobovány požadavkům spotřebitelů. Celý komplex výroby potravin začíná pracovat se zcela novým ekonomickým modelem. Především dominantní hráči na trhu využívají nové telekomunikační prostředky a technologie. Formují se nové vlastnické vztahy a systémy řízení, smlouvy se přizpůsobují podmínkám globalizujícího se trhu a reagují na nové potřeby zákazníků. Závěr Z uvedené charakteristiky vývoje vyplývá, že ve světovém agrobyznysu se začínají prosazovat principy nové ekonomiky, kdy organizace v rámci celé vertikály velmi pružně reagují na poptávku. Jsou řízeny s ohledem na zákaznické segmenty, vnitřní struktura je navržena tak, aby přinášela zisk, sledovány jsou marketingové výsledky, podíly dodávek u zákazníka, cílem je nabízení hodnot, které povedou k úspěchu a loajalitě zákazníka. Ve volbě sortimentu a v postupech výroby a distribuce se aplikuje čím dál větší množství lidských poznatků. Narůstá podíl kvalifikované práce. Informace a technologie jejich zpracování jsou považovány za další výrobní faktory, které zásadním způsobem zvyšují produktivitu výchozích výrobních faktorů.
Uplatnění tohoto přístupu především v předvýrobních fázích a fázích finalizace a distribuce v agrobyznysu se stává základním předpokladem konkurenceschopnosti na úrovni podniků, regionů i nadnárodních korporací. Je typický nejen v USA, Japonsku a dalších zámořských zemích, ale stále rychleji se prosazuje právě v Evropě. Současná ekonomická realita kvalitativně mění předpoklady konkurenceschopnosti v celém agrobyznysu, a tedy i v zemědělském podniku. Ty již nejsou odvozovány pouze od efektů vzniklých integrálním působením výrobních faktorů ve výrobních, distribučních a spotřebních procesech, jak byly chápány v tradičním (nabídkovém) pojetí. Naopak vyžadují, aby finální produkt, jeho struktura, kvalita i nabídka v čase (a tím i rozsah a způsob využívání výrobních faktorů) byly ve stále větší míře již od počátku výrobního procesu přizpůsobovány požadavkům spotřebitelů. Tento přístup však předpokládá vyšší samostatnost a kvalifikované pracovníky na podnikové úrovni. Vyžaduje rozsáhlé znalosti nejen v oblasti výroby a optimalizace nabídky, zpracování reálných predikcí vývoje trhů, ale i dostatek nezkreslených informací o požadavcích spotřebitelů. Pouze tak lze využít další z rozhodujících (výrobních) faktorů, a to kvalitní, to znamená adekvátní, dostupné, včasné a vhodně strukturované, informace a samozřejmě je využít kvalifikovaným managementem podniku. Z tohoto pohledu lze očekávat i stále silnější tlak na ústup od kompromisů a urychlení dalších reformních kroků ve společné zemědělské politice, která, má-li být účinná, se bude postupně odchylovat od quasi tržních a později i důchodových nástrojů podpory zemědělců k nástrojům motivujícím účelnou restrukturalizaci aktivit v zemědělském podniku a plnění dalších, nikoli výrobních funkcí tohoto odvětví.
SOUHRN Příspěvek charakterizuje změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků a zaměřuje se na rozhodující faktory, které budou vývoj tohoto prostředí determinovat v nadcházejícím období. Zabývá se aktuální problematikou postavení zemědělství v širším pojetí agrárního sektoru v podmínkách současného a očekávaného ekonomického rozvoje v rámci integračních a globalizačních procesů, charakterizuje procesy ovlivňující postavení trvale udržitelného agrárního sektoru a podmínky jeho efektivního fungování. Upozorňuje na nezbytné změny v nárocích na kvalifikaci a informovanost pracovníků na podnikové úrovni všech článků v rámci celého agrobyznysu. agrobyznys, zemědělství, společná zemědělská politika, ekonomické nástroje, efektivnost, nová ekonomika, produkční faktory Příspěvek byl zpracován v rámci řešení výzkumného grantu NAZV QF 3275 „Mimoprodukční přínos trvale udržitelného multifunkčního zemědělství v podmínkách ČR“, řešeného PEF MZLU v Brně.
Změny podnikatelského prostředí zemědělských podniků formované vývojem v agrobyznysu LITERATURA
AHN, S.: “Competition, innovation and productivity growth”: A Review of Theory and Evidence, OECD ED Working Papers No 317. 2002. Bečvářová, V.: „Vertical integration impact on competitiveness of agriculture“ Faktory podnikovej úspešnosti, Nitra, Liptovský Ján, FEM SPU, 2001. Bečvářová, V.: Agrobusiness, Interní material ÚPE MZLU v Brně, 27 stran, 2003. Davis, J. H., Goldberg, R. A.: A Concept of Agribussiness, Boston, Mass: Research Division, Harvard Business School, 1957. DUNNE, A. J., COLLINS, R. J.: The Marketing and Food and Fibre products evolution or revolution? In Farming 2000, RIRDC, Canberra, 2001. Goldberg, R. A.: Why the International Agribusiness Management? In Global Agribusiness for the future, Boston, IAMA, 1998. GRIEVINK, J. W.: „The Changing Face of the Global Food Industry“ In Changing Dimensions of the Food Economy, The Hague, 2003.
15
kinsey, J.: „Emerging Trends in the New Economy: Consumers, Firms and Science” Paper from the Conference on Changing Dimensions of the Food Economy, The Hague, 2003, 9 pp. lubbers, R., koorevaar, J.: Primary Globalisation, Secondary Globalisation, and the Sustainable Development paradigm – Opposing Forces in the 21st Century In: Century Social Dynamics: Towars the Creative Society, OECD Forum for the Future, Berlin, 1999, 20 pp OECD: Market Effects of Support Measures. Paris: OECD, Agriculture and Food, 119 p., 51/2001, 14 1 P. saxowsky, D. M., duncan, M. R.: Understanding Agriculture´s Transition into the 21st Century, NDSU, 1998, Fargo ND 58105-5636 31 pp SONKA, S. T., Hudson, M. A.: „Why Agribusiness Anyway?” Agribusiness, An International Journal 5.4., 1999, pp 305-314 TVRDOŇ, J.: „Nová ekonomika a podniková úspěšnost“ In: Faktory podnikovej úspešnosti, Nitra, Liptovský Ján, FEM SPU, 2002.
Adresa Prof. Ing. Věra Bečvářová, CSc., Ústav podnikové ekonomiky, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, Česká republika
16
