ACTA ENVIRONMENTALICA UNIVERSITATIS COMENIANAE (BRATISLAVA) Vol. 14, 2(2006): 115–126 ISSN 1335-0285
EKOLOGICKÁ SÍġ K. Ú. ěEZNOVICE Tereza Pavlíková Mendlova zemČdČlská a lesnická univerzita v BrnČ, Fakulta lesnická a dĜevaĜská, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, ZemČdČlská 3, 613 00 Brno, e-mail:
[email protected] Abstract: Ecological network of cadastre ěeznovice. In this article there are described application of biogeographical differentiation of the landscape by a geobiocoenological approach. This methodology is a basic methodical procedure for determination of ecological network in the landscape. This methodology consists of the following operations. The first step is distinguishing of the natural (potential) state of geobiocoenosis in the landscape. The following stage is distinguishing of the present state of the geobiocoenosis in the landscape. The last stages are cathegorizing of the geobiocoenosis according to the extent of human influence and the degree of ecological stability, evaluating the function or role of the communities in the landscape and cathegorizing from the point of view of nature conservation and landscape management. The area of interest, on which methodology of biogeographical differentiation was applied is situated in the Southern Moravia Region, near town Ivanþice, cadastre ěeznovice. The area of interest is 391.44 ha large. An ecological network is made of 15 ecologically significant landscape segments (5 biocentres, 7 biocorridors, 2 interacting elements), which contribute to the whole area by 5.8 %. During determination of ecological network it was necessary to use the principle of relative choice with respect to high percent of agricultural landscape.
Klíþová slova: geobiocenóza, biogeografická diferenciace krajiny, geobiocenologický pĜístup, kostra ekologické stability, územní systém ekologické stability krajiny, ekologická síĢ, ekologicky významný segment
krajiny ÚVOD Koncepce tvorby územních systémĤ ekologické stability vznikla v 70. letech 20. stol. Od té doby byla vytyþena základní pĜírodovČdná východiska, pojem ÚSES byl zaveden do legislativy a byly vytvoĜeny základní metodické postupy navrhování, plánování a projektování ekologických sítí. Ekologické sítČ tak pĜedstavují jeden z nejdĤležitČjších stabilizaþních prvkĤ v krajinČ, která byla v minulosti silnČ poznamenána antropogenní þinností PĜiþemž cílem vymezování a tvorby ekologických sítí je dosažení harmonické kulturní krajiny, kde plochy silnČ ovlivnČné lidskou þinností, s nižší ekologickou stabilitou 115
budou vyváženy pĜírodČ blízkými geobiocenózami. Je nutné zdĤraznit, že koncepce tvorby ekologických sítí v ýR je plnČ srovnatelná s nejmodernČjšími zpĤsoby krajinného plánování v EvropČ. PĜíspČvek se zabývá zmapováním nejcennČjších území v katastrálním území ěeznovice, které jsou zde základním zdrojem ekologické stability a nejvyšší druhové diverzity. Aplikací metodického postupu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí tak vzniká základní podklad pro péþi o krajinu na nejnižší, tedy lokální úrovni. METODIKA Základním metodickým postupem pro vymezování ekologických sítí v krajinČ je postup biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buþek 2003). Tento metodický postup se skládá z nČkolika na sebe navazujících operací: Diferenciace pĜírodního potenciálního stavu geobiocenóz PĜírodní stav geobiocenóz v krajinČ je takový myšlený stav, jaký by nastal v souþasných ekologických podmínkách pĜi vylouþení zásahĤ þlovČka. Základní jednotkou této typizace jsou skupiny typĤ geobiocénĤ, do nich ž jsou sdružovány typy geobiocénĤ s podobnými trvalými ekologickými podmínkami, které jsou zjišĢovány komplexním ekologickým prĤzkumem. Diferenciace souþasného stavu geobiocenóz Souþasný stav geobiocenóz je zjišĢován na základČ hodnocení souþasného stavu jejich vegetaþní složky (struktura, druhové složení, druh a intenzita antropických vlivĤ atd.). Kategorizace souþasných geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnČní Výsledkem kategorizace geobiocenóz dle intenzity antropogenního ovlivnČní je urþení koeficientu antropického ovlivnČní vegetace. Tento koeficient vyjadĜuje pomČr ploch ekosystémĤ pĜírodních až pĜírodČ blízkých k ekosystémĤm pĜírodČ podmínČnČ vzdáleným až umČlým. Kategorizace souþasných geobiocenóz podle stupnČ ekologické stability Diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny vþetnČ vymezení ekologicky významných segmentĤ krajiny Ekologicky významné segmenty krajiny jsou ty þásti krajiny, které jsou tvoĜeny nebo v nichž pĜevažují ekosystémy s relativnČ vyšší vnitĜní ekologickou stabilitou. Soubor souþasnČ existujících ekologicky významných segmentĤ krajiny nazýváme kostrou ekologické stability. V zájmovém území bylo nutné vzhledem k vysokému zastoupení zemČdČlských pĤd uplatnit i princip 116
relativního výbČru. Do kostry ekologické stability tedy byla zaĜazována i území se spoleþenstvy z hlediska ekologické stability ménČ hodnotnými. ýlenČní ekologicky významných segmentĤ krajiny: 1. Dle prostorovČ strukturních kritérií: x ekologicky významné krajinné prvky – EVKP (malá území, obvykle 1 ar – 10 ha, se stejnorodými ekologickými podmínkami, zahrnují obvykle pouze jeden typ spoleþenstva) x ekologicky významné krajinné celky – EVKC (plošnČ rozsáhlejší území, obvykle 10 – 1 000 ha, umožĖuje existenci více typĤ spoleþenstev) x ekologicky významné krajinné oblasti (rozlehlá území, zpravidla více než 1 000 ha) x ekologicky významná liniová spoleþenstva – EVLS (specifická formace kulturní krajiny, mají úzký protáhlý tvar, charakteristická je pĜevaha pĜechodných okrajových biocenóz). 2. Funkþní þlenČní: x biocentrum – BC (ekologicky významný segment krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožĖuje trvalou existenci druhĤ i spoleþenstev pĜirozeného genofondu krajiny x biokoridor – BK (ekologicky významný segment krajiny, který propojuje biocentra a umožĖuje a podporuje migraci, šíĜení a vzájemné kontakty organismĤ) x interakþní prvek – IP (ekologicky významný segment krajiny, vytváĜející existenþní podmínky rostlinám a živoþichĤm, významnČ ovlivĖuje fungování ekosystémĤ kulturní krajiny). 3. Dle biogeografického významu: x lokální (plošnČ ménČ rozlehlé ekologicky významné segmenty krajiny, obvykle 5 – 10 ha, jejich síĢ reprezentuje rozmanitost skupin typĤ geobiocénĤ v rámci urþité biochory) x regionální (plošnČ rozlehlejší ekologicky významné segmenty krajiny s minimální plochou 10 – 50 ha, jejich síĢ reprezentuje rozmanitost typĤ biochor v rámci urþitého biogeografického regionu) x nadregionální (rozlehlé ekologicky významné celky a oblasti s plochou min. 1 000 ha, zajišĢují podmínky existence spoleþenstev v rámci urþitého biogeografického regionu) x provinciální (rozlehlé ekologicky významné oblasti, které reprezentují bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety) x biosférický (rozlehlé ekologicky významné oblasti, které reprezentují bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety).
117
VÝSLEDKY Lokalizace a charakteristika pĜírodních podmínek Zájmové území je souþástí jihomoravského kraje, okresu Brno – venkov, obce s rozšíĜenou pĤsobností Ivanþice. ýást Ĝešeného území je souþástí pĜírodního parku StĜední Pojihlaví. Velikost katastrálního území ěeznovice þiní 391,44 ha. ěešené území je zakresleno na obrázku 1. Z hlediska širších územních vztahĤ je území souþástí Jevišovického bioregionu (Culek et al. 2005) a pĜírodní lesní oblasti PĜedhoĜí ýeskomoravské vrchoviny (Plíva 1986).
Obr. 1: VýĜez mapy se zákresem zájmového území
Charakteristika pĜírodních podmínek zájmového území: Geomorfologické þlenČní: Území se nachází (Demek et al. 1987) na rozhraní dvou geomorfologických podsoustav, ýeskomoravské vrchoviny (celek Jevišovická pahorkatina, podcelek Znojemská pahorkatina, okrsek Mohelenská vrchovina) a BrnČnské vrchoviny (celek Boskovická brázda, podcelek Oslavanská brázda, okrsek Ivanþická kotlina, Rokytenská pahorkatina). Reliéf: Reliéf má pahorkatinný ráz, rozpČtí nadmoĜských výšek se pohybuje od 210 m n. m. do 370 m n. m. Geologie: Znojemská pahorkatina je v zájmovém území tvoĜena pĜekryvy kvartérních usazenin (spraší, sprašových hlín), Oslavanská brázda je vyplnČna pĜedevším permokarbonskými sedimenty (významné jsou pĜedevším poslední výbČžky rokytenských slepencĤ). 118
Hydrologie: celé území je souþástí povodí Jihlavy, prĤmČrný roþní prĤtok þiní 7 m3/s. Významný vyrovnávací vliv na vodní režim má existence vodních nádrží Dalešice, Mohelno. PĤdní pomČry: V zájmovém území jsou zastoupeny pĤdní typy: kambizemČ, þernozemČ, fluvizemČ. Klima: Zájmové území se nachází na pomezí mírnČ teplé (MT11) a teplé klimatické oblasti (T2). Roþní srážkový úhrn þiní 560 mm, prĤmČrná roþní teplota je 7,4 °C. PĜírodní (potenciální) stav biocenóz ZjištČní potenciálního stavu je první a velmi dĤležitou etapou pĜi vymezování ekologických sítí na základČ výše uvedeného metodického postupu. Základní klasifikaþní jednotkou geobiocenologického klasifikaþního systému je skupina typĤ geobiocenĤ (dále stg). Potenciální stav biocenóz byl zjišĢován na základČ výsledkĤ komplexního prĤzkumu (typologické mapy, mapy bonitovaných pĤdnČ ekologických jednotek, mapy geobotanické apod.) a podrobného terénního prĤzkumu, pĜi nČmž bylo využito moderních geoinformaþních metod (GPS). Na základČ bioindikace rostlinných spoleþenstev a podobnosti trvalých ekologických podmínek byly vymezeny jednotlivé skupiny typĤ geobiocénĤ charakterizující rozmanitost potenciálních spoleþenstev. Výsledkem diferenciace potenciálního stavu biocenóz je mapa, která znázorĖuje mozaiku geobiocenóz sdružených na základČ homogennosti ekotopu do skupin typĤ geobiocénĤ. V zájmovém území bylo vymezeno 6 skupin typĤ geobiocénĤ 2. vegetaþního stupnČ, jejich prostorové uspoĜádání je patrné z obr. 2.
Obr. 2: Mapa skupin typĤ geobiocenĤ v k. ú. ěeznovice 119
Graf 1 pak znázorĖuje procentuální zastoupení jednotlivých skupin typĤ geobiocenĤ. Z grafu je patrné, že nejvyšší zastoupení má stg Fagi querceta tiliae, která pokrývá 44 % zájmového území. Naopak nejmenší zastoupení má stg Fagi querceta aceris, která je zde vázána na strže a rokle, které v minulosti nedovolily zemČdČlské využívání.
Procentuální zastoupení skupin typĤ geobiocenĤ 2AB-B1-2 19%
6%
2AB3
11% 5%
2BC3 2B3
15% 44%
2BD3 2BC4-5a
Graf þ. 1: Grafické znázornČní podílu jednotlivých stg
Charakteristika vymezených skupin typĤ geobiocénĤ: Querceta petraeae humilia >2 AB-B 1-2@ Zakrslé doubravy se vyskytují v zájmovém území pouze mozaikovitČ. Významné je pĜedevším zastoupení na skalních výchozech rokytenských slepencĤ. Hlavní dĜevinou je dub zimní (Quercus petraea), mezi vtroušené dĜeviny patĜí habr obecný (Carpinus betulus) atd. Vzhledem k extrémním podmínkám (hydrickým, pĤdním, klimatickým) je u dĜevin charakteristický zakrslý vzrĤst. BohatČ je zde zastoupeno keĜové patro: trnka obecná (Prunus spinosa), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), hloh obecný (Crataegus laevigata), rĤže šípková (Rosa canina), brslen bradaviþnatý (Euonymus verrucosa). Geobiocenózy s pĜírodČ blízkým složením jsou dochovány v biocentru ěeznovická skalka. Fagi querceta tiliae >2 BD 3@ V potenciálním stavu biocenóz zcela pĜevažuje dub zimní (Quercus petraea), k vtroušeným dĜevinám patĜí: habr obecný (Carpinus betulus), lípa srdþitá (Tilia coradata), javor babyka (Acer campestre), jeĜáb bĜek (Sorbus torminalis), jilm habrolistý (Ulmus minor). Typické je bohaté zastoupení keĜĤ: ptaþí zob obecný (Ligustrum vulgare), brslen evropský (Euonymus europaeus), líska obecná (Coryllus avellana), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), hloh obecný (Crataegus laevigata).
120
Fagi querceta >2 AB 3@ PĜirozenou dĜevinnou skladbu tvoĜí dub zimní (Quercus petraea) s pĜímČsí lípy malolisté (Tilia coradata), bĜízy bČlokoré (Betula pendula), borovice lesní (Pinus sylvestris), habru obecného (Carpinus betulus) a jeĜábu ptaþího (Sorbus aucuparia). KeĜové patro není výraznČ vyvinuto. V bylinném podrostu pĜevažují oligotrofní až oligo-mezotrofní druhy. Tato skupina typĤ geobiocenĤ zaujímá 11 % z celkové plochy studovaného území. Fagi querceta typica >2 B3@ Tato skupina typĤ geobiocénĤ je vázána na jižnČ orientované mírné svahy v severní þásti katastrálního území. V potenciálním stavu je dĜevinné patro tvoĜeno: dubem zimním (Quercus petraea), bukem lesním (Fagus sylvatica), popĜ. habrem obecným (Carpinus betulus), lípou srdþitou (Tilia cordata), jeĜábem bĜekem (Sorbus torminalis), þi javorem mléþem (Acer campestre). Bylinné patro je tvoĜeno typickými hájovými druhy. V souþasnosti nejsou dochovány žádné fragmenty pĜírodních geobiocenóz. Fraxini alneta >2 BC 4-5a@ Jasanové olšiny tvoĜí v zájmovém území jedny z nejdochovalejších biocenóz. PĜirozené dĜevinné patro je tvoĜeno olší lepkavou (Alnus glutinosa), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), vrbou bílou (Salix alba), vrbou kĜehkou (Salix fragilis). V keĜovém patĜe dominují: bez þerný: (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea). V bylinném patĜe pĜevažují mezotrofní a mezotrofnČ-nitrofilní druhy se zvýšenými nároky na vodní režim. PomČrnČ problematická je otázka odstraĖování invazních neofytĤ: javor jasnolistý (Acer neguno) a netýkavka žlaznatá (Impatiens glandulifera). V souþasnosti je tato skupina tvoĜena bĜehovými porosty s pĜírodČ blízkým složením, vlhkomilnými loukami s vysokou biodiverzitou (BC Pod širokým) a pouze okrajovČ zahradami þi ornou pĤdou. Fagi querceta aceris >2 BC 3@ Potenciální stav biocenóz je tvoĜen pĜedevším dubem zimním (Quercus petraea), mezi vtroušené dĜeviny patĜí (Carpinus betulus), lípa srdþitá (Tilia cordata), javor babyka (Acer campestre) etc. Z keĜĤ dominuje pĜedevším bez þerný (Sambucus nigra). Tato skupina je vázána v zájmovém území na þetné strže a rokle, které v minulosti nedovolily vČtší zemČdČlské využívání Aktuální stav biocenóz Druhým krokem pĜi vymezování ekologických sítí v krajinČ je zjišĢování souþasnéhostavu biocenóz. Souþasný stav biocenóz byl zjišĢován na základČ hodnocení souþasného stavu jejich vegetaþní složky (struktura, druhové složení, druh a intenzita antropických vlivĤ atd.) Pro zájmové území je charakteristické vysoké zastoupení zemČdČlsky využívaných ploch (obr. 4). Orná pĤda zde zabírá více než polovinu plochy 121
(270,5 ha). Menší þást zemČdČlské plochy je potom tvoĜena drobnými políþky, sady a zahradami (24,6 ha). Lesní porosty zaujímají pouze asi 41,6 ha, ale z hlediska druhové skladby zcela pĜevládají nepĤvodní akátové porosty. Pouze malá þást je tvoĜena porosty s pĜírodČ blízkým složením. Z hlediska ekologické stability jsou nejvýznamnČjší zachovalé bĜehové porosty okolo meandrující Ĝeky Jihlavy, skalní spoleþenstva a travinobylinná lada s vysokou druhovou diverzitou. Ekologická síĢ a její prostorová charakteristika Na základČ dvou pĜedchozích krokĤ biogeografické diferenciace krajiny byla vymezena kostra ekologické stability. Ta vznikla na základČ srovnání potenciálního a aktuálního stavu krajiny. Ekologická síĢ je tvoĜena 15 ekologicky významnými segmenty krajiny (dále EVSK), které se na celkové ploše podílejí z 5,8 %. PĜiþemž z tČchto 15 ekologicky významných segmentĤ se zde nachází 6 biocenter (s plochou 15,86 ha), 7 biokoridorĤ a 2 interakþní prvky (1,06 ha). Celková plocha ekologicky významných segmentĤ je 20,13 ha. Z hlediska biogeografického významu se zde nachází prvky lokální úrovnČ, které jsou souþástí ochranné zóny nadregionálního biokoridoru Jihlava. Prostorové charakteristiky jsou uvedeny podrobnČ v tab. 1, prostorové rozmístČní je znázornČno na obr. 3. Z hlediska funkþnosti jednotlivých ekologicky významných segmentĤ krajiny se v zájmovém území nachází 5 funkþních biocenter, 1 biocentrum nefunkþní, 2 biokoridory funkþní a 5 nefunkþních. U funkþních biocenter a biokoridorĤ plocha odpovídá minimálním prostorovým parametrĤm a zároveĖ umožĖuje existenci alespoĖ nČkterých druhĤ pĜirozeného genofondu krajiny, dané pĜíslušností k rĤzným stg (MadČra, Zímová 2004). U nefunkþních biocenter se zpravidla jedná o nepĤvodní akátové porosty, ale vzhledem k vysokému procentuálnímu zastoupení orné pĤdy bylo nutné uplatnint tzv. princip relativního výbČru (do ekologické sítČ byly zaĜazeny i nefunkþní segmenty s nižší ekologickou stabilitou). Z hlediska ekologické stability má významný vliv osa nadregionálního biokoridoru Ĝeky Jihlavy s pĜirozeným meandrujícím korytem a zachovalými bĜehovými porosty (viz obr. 7). V ochranné zónČ tohoto nadregionálního biokoridoru se v daných vzdálenostech nachází jednotlivá lokální biocentra þi biokoridory (obr. 5). Z hlediska stupnČ ochrany jsou zde evidovány a registrovány 2 významné krajinné prvky (Pod širokým a ěeznovská skalka (obr. 6), které hostí Ĝadu chránČných a významných druhĤ (Cleistogenes serotina, Trigonella monospeliaca, Stipa capillata, Thymus pannonicus, Thymus praecox atd.).
122
Tab. 1: Prostorové charakteristiky ekologicky významných segmentĤ krajiny
Místní název
Oznaþení
Plocha/délka
U vinohradu ěeznovská skalka Rybník Pod širokým U Polánky Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu Bez názvu
BC 1 BC 2 BC 3 BC 4 BC 5 BC 6 BK 1 BK 2 BK 3 BK 4 BK 5 BK 6 BK 7 IP 1 IP 2
2,75 ha 2,21 ha 1,70 ha 3,10 ha 4,17 ha 1,93 ha 523,0 m 546,0 m 528,0 m 245,0 m 426,5 m 694,5 m 334,0 m 0,57 ha 0,49 ha
Klasifikace dle prostorovČ strukturních kritérií EVKP EVKP EVKP EVKP EVKP EVKP EVLS EVLS EVLS EVLS EVLS EVLS EVLS EVLS EVKP
Obr. 3: Ekologické sítČ k. ú. ěeznovice
123
Obr. 4: Vysoké zastoupení zem. pĤd, lesní porosty jsou tvoĜeny témČĜ výhradnČ akáty Obr. 5: Lokální biokoridor v ose nadregionálního biokoridoru Ĝeky Jihlavy
Obr. 6: Lokální biocentrum v ose nadregionálního biokoridoru Ĝeky Jihlavy
Obr. 7: Osa nadregionálního biokoridoru Ĝeky Jihlavy se zachovalými bĜehovými porosty
124
DISKUSE V pĜedchozích kapitolách bylo zjištČno, že zájmové území je typicky zemČdČlskou oblastí jižní Moravy. Pro tuto krajinu je charakteristický vysoký stupeĖ zornČní a malý podíl trvalé vegetace. Na základČ terénního prĤzkumu bylo zjištČno, že v území se nachází 15 ekologicky významných segmentĤ krajiny, které se na celkové ploše podílí z pouhých 5,8 %. Pro dosažení stavu harmonické kulturní krajiny by ovšem musel být vyrovnaný pomČr mezi spoleþenstvy pĜírodČ blízkými a antropogenními plochami (koeficient antropického ovlivnČní by mČl mít minimálnČ hodnotu 0,8). Pro dosažení tohoto optimálního stavu by tedy mČly být navrženy nové prvky územních systémĤ ekologické stability a zajištČna optimální funkþnost u segmentĤ stávajících. Samotná realizace a péþe o stávající prvky ekologických sítí je však problém. Obce zpravidla nedisponují „postradatelnými“ finanþními prostĜedky. V pĜípadČ, že pĜíslušný ekologicky významný segment krajiny tedy není souþástí zvláštČ chránČného území a není tedy pro nČho navržen závazný plán péþe, je nadČje na úspČch velmi mizivá. Navíc není v souþasnosti vytvoĜen systém financování krajiny (dost þasto se jedná spíše o jednotlivé dotaþní tituly pod rĤznými resorty, bez komplexního pĜístupu.), který by nabízel investorĤm jednoduchou cestu k finanþním prostĜedkĤm. ZÁVċR Koncepce tvorby územních systémĤ ekologické stability vznikla v 70. letech 20. stol. Od té doby byla potvrzena základní pĜírodovČdná východiska, zanesení do legislativy a vytvoĜeny základní metodické postupy navrhování, plánování a projektování ekologických sítí. Ekologické sítČ tak pĜedstavují jeden z nejdĤležitČjších stabilizaþních prvkĤ v krajinČ, která byla v minulosti silnČ poznamenána antropogenní þinností. PĜíspČvek se zabývá praktickou aplikací biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí na modelovém území katastrálního území ěeznovice. Území je souþástí jihomoravského kraje. Z hlediska širších územních vztahĤ je území souþástí Jevišovického biogegrafického regionu a pĜírodní lesní oblasti PĜedhoĜí ýeskomoravské vrchoviny. Na základČ standardního metodického postupu biogeografické diferenciace krajiny geobiocenologickém pojetí byla vymezena ekologická síĢ v katastrálním území ěeznovice. Ekologická síĢ je tvoĜena celkem 15 ekologicky významnými segmenty krajiny, které se na celkové ploše podílí z 5,8 %. Z hlediska funkþního þlenČní se zde nachází 6 biocenter, 7 biokoridorĤ a 1 interakþní prvek. Ekologicky významné segmenty mají lokální biogeografický význam, pouze niva Ĝeky Jihlav tvoĜí osu nadregionálního biokoridoru. Zatímco biocenter se v Ĝešeném území nachází 5, biokoridory jsou funkþní pouze 2.
125
Procento, které pokrývají jednotlivé ekologické segmenty z celkové plochy Ĝešeného území, poukazuje na velmi nízkou ekologickou stabilitu a narušenou ekologickou rovnováhu. Bylo by proto do budoucna úþelné doplnit ekologickou síĢ o nové prvky územních systémĤ ekologické stability, aby se alespoĖ þásteþnČ zvýšila ekologická stabilita Ĝešeného území. PODċKOVÁNÍ Tento pĜíspČvek vznikl za podpory GA ýR v rámci projektu Souþasný stav a trendy vývoje lesĤ v kulturní krajinČ, reg. þ. 526/03/H036 a výzkumného zámČru VaV reg. þ. 2103/SPPZA 450013/414.
LITERATURA Buþek A., Lacina J. 2003. Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, koncepce, výsledky a aplikace. In: Štykar (ed.): Geobiocenologie a její využití v péþe o les a chránČná území. Geobicenologické spisy, sv. þ. 7, MZLU Brno. pp. 13–22. Culek M. et al. 2005. Biogeografické þlenČní ýR, II. Díl. AOPK ýR Praha, 590 pp. Demek J. et al. 1987. ZemČpisný lexikon ýSR, Hory a nížiny. Academia. Praha. MadČra P., Zimová E. (eds.) 2004. Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, CD-ROM, ÚLBDG a Löw spol. s. r. o., Brno. Plíva K. 1986. PĜírodní lesní oblasti ýSR. Academia. Praha. Elektronické zdroje http://www.env.cz! [ cit. 2005-28-9] http://www.nature.uses.cz! [ cit. 2005-28-9] http://www.uur.cz! [ cit. 2005-15-10]
126
