Žabinčina dobrodružství

Petr Vyhlídka

Žabinčina dobrodružství a další historky z Narubie

www.fext.cz 2016

copyright © Petr Vyhlídka 2016 cover art © Ateliersommerland | Dreamstime.com bibliografické údaje jednotlivých povídek jsou uvedeny na konci knihy Upozornění pro amatérské recenzenty: Tato kniha je povídkovou sbírkou, tedy souborem na sobě nezávislých příběhů. Prochází jimi stejná postava, to však neznamená, že na sebe děj jednotlivých povídek navazuje. Upozornění pro čtenáře: Této knize se nedostalo redakční úpravy, pročež všechny hrubé chyby i jiné gramatické prohřešky, stejně jako nudný děj a neoriginální nápady, padají jen a jen na autorovu hlavu.

OBSAH Žabinčina dobrodružství Křehká stvoření Úskalí běžné kletby Malí si musí pomáhat Víla v zimě Strach se lesem nese Za keřem číhá čert ... a další historky z Narubie Spící princezna Další, prosím Král a moucha Jistota příběhu Rodinné vztahy Nejkrásnější dar

ŽABINČINA DOBRODRUŽSTVÍ

Křehká stvoření

„Aha,“ řekl skřítek, „Takže ty máš pocit, že nejsi k ničemu.“ Jmenoval se Vrzal a bylo mu to jedno. Ze všeho nejvíc miloval klid svého dutého pařezu, z něhož ho už před notnou chvílí vytáhly stříbrné zvonky jasného hlásku. Věděl, kdo venku čeká, a věděl i co ho čeká. Přesto vylezl. „To jsem neřekla!“ Lidé jim říkají květinové víly, připomenul si Vrzal. Nejspíš proto, že s nimi prakticky nepřijdou do styku. „Povídala jsem, že jako víla se cítím nevyužitá.“ „Co bys chtěla dělat?“ podivil se skřítek, „Jestli tě to tady v lese a na louce nudí, tak zkus cestovat. Já jednou letěl s husami na sever. Ubytování tedy nic moc, ale zase ta příroda a ten klid... Můžu ti dohodit nějakou –“ Nedopověděl. „Jsem víla. Měla bych se starat o nějakého prince. Nebo princeznu.“ „Jak bych ti to... Ano, tohle víly dělají. Někdy. Některé. Když se jim chce.“ Říkali jí Žabinka, a podle všeho jí to s drobnými obojživelníky docela šlo. Ale někdy si i sekačka na trávu vezme do hlavy, že požne lán obilí. „Mně se chce!“ prohlásila zarputile. „Jenže to dělají víly, víš? Ty mocné bytosti s kouzelnými...“ „Technicky vzato jsem víla. Mám křídla –“ „Pravé víly nemají křídla,“ opravil ji skřítek mechanicky, „A jsou zhruba patnáctkrát vyšší.“ Sprosté slovo raději přeslechl. „Tak dobře, jsi víla. A dál?“ „Vždyť jsem ti to přece říkala.“ Ano, asi stokrát, pomyslel si unaveně Vrzal. Vlezlo ti do hlavy, že by ses

ty, maličké křehké stvoření s kaštanovými vlasy a křidélky, podobnými dubovým listům, jedna z těch veselých slečinek, které poletují nad loukami, aby krajina vypadala kouzelněji, měla chovat jako skutečná víla. Jako si mourovatá domácí kočka, která vlezla do skleníku, představuje, že je tygr v džungli. Ani ona, ani ty o svých idolech vlastně nic nevíte. Ty si myslíš, že se víly starají o princezny. Ano, jenže pokud to nedělají z nějakého konkrétního důvodu, kvůli sudbě nebo vyšším záměrům, tak to berou jako někdy trochu krutý koníček. Nebo studijní praxi, co já vím, jak to na vyšších místech chodí. „Princezny,“ řekla malá panenka nepřítomně, „Ty mívají vychování. A povinnosti. Rodiče těm křehkým stvořením vždycky naplánují život, nezeptají se, co by doopravdy chtěla. Taková princezna by za drobnou vílí pomoc byla určitě vděčná.“ „Myslíš? No, já bych řekl, že ta ze Zálesí...“ „Tady je nějaká princezna? Ve věži? Nebo s macechou na krku?“ Skřítek si povzdechl. Jasně že neví ani tohle. „Nežije ve věži, ale v celkem slušném zámku, a má milující rodiče. Protože je jedináček, tak možná až přespříliš milující rodiče. Vyprávěl mi o ní vodník od královského mlýna, že...“ Znovu ho nenechala domluvit. „Nemá vlastní kmotřičku vílu? Ne, to určitě ne, protože kdyby se tady v kraji nějaká paní objevila, cítily bychom to. Takže je volná. Díky, Vrzale.“ Zatřepetala křídly. „Počkej! Neřekl jsem ti to hlavní, co vodník povídal. Ona je –“ Byla pryč. „Ona je v poslední době trochu zvídavá,“ dopověděl pro sebe, „Takovým tím nebezpečným způsobem. Proto se všichni Zálesí vyhýbáme. Zatracená práce.“ Mávl rukou a chystal se vrátit do svého pařezu a dát si dvacet, když se svět kolem něj zatáhl mušelínovou mlhou. *** Byla blonďatá, s vlasy staženými do praktického culíku. Roztomilé ostrůvky pih pod očima, asi tak dvanáct let, nevinně dětský kukuč. Vzhledem k postavení příliš prosté šaty. Hleděla z okna, oběma rukama si podepírala bradu, asi zasněně pozorovala temnou hradbu lesů a čekala na prince. I když – v tomhle věku?

Víla, sedící už hezkou chvilku pod stropem na vysoké skříni, pokrčila křídly. Najednou cítila, že o princeznách vlastně neví vůbec nic. Ale teď už s tím nemohla nic dělat. Polkla nastřádané sliny, aby ji v nevhodnou chvíli nezradily hlasivky, zkusmo mávla křídly – v pořádku, upravila si vlasy – celkem v pořádku, a v duchu zopakovala úvodní řeč – nic moc. Potom se snesla k oknu. „Dobrý den, princezno.“ Dívka sebou trhla. Otočila se po zvonivém hlásku, který ji zničehonic zaštěbetal do levého ucha, a rychle zamrkala, když se jí před očima zatřepetalo malé stvořeníčko. Chvíli na sebe bez dalších slov zíraly. „Ty jsi –,“ „Tvoje víla, drahoušku.“ „No jasně. Květinová víla,“ rozzářila se princezna. Odstoupila od okna a pomalu couvala k protější stěně, až se o ni opřela zády. Její reakce Žabinku zaskočila. Žádné velké překvapení. Ale asi na to berou princezny lekce už od kolébky. „Ano, víla,“ spolkla tu květinovou, „A jsem tu proto, abych ti nabídla své služby.“ Chystala se na to několik dní, pilovala různé proslovy a reakce, než jí došlo, že když nemá ani potuchy o tom, jak se víly kmotřičky chovají, bude nejlepší, když půjde rovnou k věci. Princezna se pomalu a opatrně začala sunout po stěně ke dveřím. V cestě jí stál stůl. „Nemusíš se mě bát,“ řekla Žabinka spěšně. To by tak scházelo, aby hned první klientka vzala s jekotem nohy na ramena. Dívčiny prsty zatápaly po desce. „Skutečně: květinová víla,“ zopakovala tak trochu nevěřícně, „A já myslela, že zrovna tohle bude těžké.“ Žabinka se zarazila. „S mou pomocí určitě ne,“ vybrala si repliku, která jí připadala nejvíce k roli. „To rozhodně.“ Po čem sahala, toho si víla nevšimla. Co se princezně podařilo nahmátnout, poznala vzápětí. Vzduchem prolétla bezchybným forhendem dívčina pravačka a sestřelila Žabinku knihou střední ráže k zemi; princezna ji hlubokým ponorem následovala, nedbala odřených loktů ani kolen v nebezpečí, a než se víla z

úderu vzpamatovala, vězela v pevném sevření a znovu se vznášela, tentokrát ne vlastní silou a ne dobrovolně, před princezninou tváří. „Jupí! Mám vílu!“ *** „Dlouho jsme se neviděli, co?“ Žabinka, vztekle lomcující mřížemi klícky, se vyděšeně po hlase ohlédla. Vůbec netušila kde je a jak se sem dostala, rudý vztek jí zakalil zrak i sluch, a myšlenky také nebyly příliš složité a slušné. Teprve když ji někdo oslovil oním jízlivým ekvivalentem probírací facky, přestala hystericky hyperventilovat. „Ty?“ „Ne, můj vzdálený bratranec. Jasně, že jsem to já,“ odpověděl jí Vrzal. Seděl v podobné klícce jako ona, nohy zapřené o příčky, ruce složené na prsou. „Jak ses sem dostal?“ „Vzhledem k tomu, že to se mnou v tom pytli docela házelo, tak nejspíš kočárem.“ „Cože?“ Skřítek mávl rukou. „Na tom nesejde. Tak trochu jsem doufal, že sem opravdu přiletíš. Což jsi, jak je vidět, udělala.“ „Kdyby mě někdo varoval.“ „Já tě varoval,“ broukl Vrzal potichu. Věděl, že debata odkloněná tímhle směrem by byla jen dvěma navzájem se míjejícími monology. A víla ho stejně už neposlouchala. Zjištění, že tu není sama, ji trochu uklidnilo, takže se mohla věnovat průzkumu okolí. Brzy zjistila, že klícka, do které jí princezna strčila, je nejen pevná, ale i začarovaná, takže ji nešlo jednoduše otevřít. Doufala, že najde aspoň nějaké dřevěné součástky, které by její kouzelná moc nechala zestárnout a ztrouchnivět. Ale nic. Jen kov. „Co po nás vlastně chce?“ vzdychla, „Já jí přece chtěla pomáhat.“ Vrzal se smutně usmál. „Vlastně nic.“ „Tak proč nás drží v kleci?“ „Napadlo jí, že si založí sbírku.“ „Klecí?“

„Malých bytostí. To když ji přestalo bavit vyšívání,“ ukázal na zmuchlané látky, povalující se nedaleko něho. Žabince chvíli trvalo, než si informaci zařadila do správné přihrádky. Rozhlédla se po místnosti. „To ale přece – kolik nás chytila? Tebe a mě?“ „Ještě je tu ten plivník.“ „Žádného nevidím.“ „Jak jsem pochopil, byl posledním experimentem jejího okultního období. Když si řekla, že si založí sbírku, začala jím. A protože slyšela, že učenci konzervují preparáty v nádobách s lihem, tak si jednu takovou obstarala a šoupla ho do ní.“ Víla vytřeštila oči. „Ty chceš říct –“ „Tamhle vedle skříně.“ Opatrně určeným směrem pohlédla. Přimhouřenýma očima, aby je stihla rychle zavřít, kdyby ji ten pohled vyděsil víc, než si dokázala představit. „Jenže když zjistila, jak často musí ten líh dolévat, přešla raději ke klecím.“ Ze zaprášené láhve civěly na Žabinku dvě velké oči, oddělené dlouhým špičatým nosem, posazené do kulaté hlava, spojené dlouhým tenkým krkem s baňatým tělem, zakončeným kostnatými končetinami. I ve své humanoidní podobě připomínal plivník zmoklé kuře. Momentálně mimořádně nalité kuře. Víla vzdychla. „Myslíš, že nás třeba bude chtít pitvat?“ vyděsila se náhlou vlastní myšlenkou. „Nevím. Možná nás vylisuje.“ „To se dělá s kytkama!“ „A ona to ví?“ „Možná jí to dokážu vysvětlit. Že nemůže držet vílu v kleci.“ „To už jsem zkoušel,“ namítl Vrzal. „Třeba špatně. Mně určitě bude poslouchat, vsaď se,“ Žabince se vracel její naivní optimismus. „Že jsem si nevšiml. Já bych se spíš vsadil o něco jiného,“ navrhl skřítek, „o to, kdo další k nám přibude.“ ***

Uběhlo několik dní. Princezna se na ně za tu dobu přišla několikrát podívat. Přecházela od jedné klícky k druhé, chvíli si své prohlížela, přinesla i další klec, ale ta zůstala prázdná. Potom se dveře přestaly otvírat. Skřítek s vílou se celou dobu živili lesními plody, které Žabinka vyčarovala a házela do Vrzalova vězení. Než získala patřičný cvik, zůstalo mnoho zralých jahod ležet na podlaze; víla si přála, aby po nich princezna uklouzla a zlomila si nohu, ale tohle přání se jí nesplnilo. Doufala, že bude mít štěstí aspoň s magií. Základem běžných materializačních kouzel je vzít někde něco, co už existuje a přenést to k sobě, takže víla v podstatě trhala jahody na dálku. V tom problém nebyl. Důležité ale bylo, že přičarovaná věc nesměla na původním místě nikomu chybět. Když sebere několik ostružin z velkého keře, nestane se samozřejmě nic, ale kdyby očesala všechny borůvky v místech, kde je měl sklidit někdo jiný (a dostat se tím do příběhu), to by bylo zle. Opravdu zle. Jsou věci, které se v magickém světě netolerují. Navíc si nutně potřebovala umýt vlasy. „Ona nás určitě pozoruje,“ zalkala jednoho odpoledne, kdy se špiček vysokých stromů, které viděla za oknem, začalo dotýkat slunce, „A baví se tím, jak jsem zoufalá.“ „Spíš na nás zapomněla,“ opravil ji skřítek, „A dala se na sledování ptáků, nebo pokusy s elementární fyzikou. Vyjde to nastejno.“ „Tak proč nás tedy nepustí?“ „Rozhlédni se kolem.“ Pochopila. Pokoj v podstatě mapoval celý princeznin život. Nad velkým medvědem, z něhož několika tržnými ranami vyhřezávala sláma a žíně, se na špagátku vznášel dřevěný ptáček, po kterém natahovala ručičky z kolébky. Trosky několika panenek se povalovaly na polici v družné shodě s velkými kostkami, hranoly a válci dřevěné stavebnice. O sloupec knih, pokrytý silnou vrstvou prachu, se opírala koloběžka, na stěně viselo několik obrázků, namalovaných nejistou dětskou rukou, a dvě profesionální plátna, jedno s koněm, druhé s nějakým roztlemeným princem. Miska na žrádlo s nápisem Mícinka sdílela stejný prostor jako drahými kameny zdobený psí obojek, o další se dělila odřená křišťálová koule, pomačkaná špičatá černá čapka, růžový slamák a sklenice lastur. „Musíme utéct,“ řekla Žabinka v hrůze, „Jinak tu zůstaneme navěky.“ ***

Jenže to byl problém. Ani fyzické, ani magické síly jim na zvládnutí klecí nestačily. Vrzal měl ošklivě spálené prsty, jak se pokoušel odemknout malý železný zámeček, vílu bolela bez přestání hlava, protože se snažila vybavit si zaklínadla, která nikdy neznala a zkoušela magii, kterou nikdy neuměla. „Kdyby ty klece byly dřevěné. Nebo aspoň kostěné,“ povzdechla si nakonec. „Proč?“ „Živé, nebo kdysi živé věci umím proměnit. Když nejsou příliš velké,“ upřesnila pravdomluvně. „V co?“ „V čas, přece.“ Podíval se na ni tak nechápavě, že raději okamžitě našla srozumitelnější vysvětlení. „Můžu zrychlit jejich čas. To znamená, že stárnou mnohem rychleji. Ztrouchniví. Nebo vyrostou. Kdybych měla po ruce semínko, uměla bych z něj za pár dní udělat stromek. Což by nám sice nebylo nic platné, ale zvládla bych to.“ „Tak to zvládni!“ zajásal skřítek. „Co?“ „Železo přece taky stárne.“ „Nemel. Železo je železo.“ Vrzal se zhluboka nadechl, věděl, že při komunikaci s Žabinkou potřebuje mnohem víc trpělivosti, než bývá obvyklé. A hlavně nic nevysvětlovat, nebo se zamotá do nikam nevedoucí hádky. „Dosáhne tvé kouzlo až k mé kleci?“ zeptal se přímo. „Jistě. Proč?“ „Otoč se.“ „Cože?“ „Povídám, otoč se.“ Pořád nechápala, ale poslechla. Uslyšela, jak šustí oblečením. „Tak můžeš. Zaměř se na ten pitomý zámek.“ „Když myslíš. Ale nevím k čemu to bude,“ zachichotala se Žabinka nervózně. Možná měla pocit, že skřítek začíná přicházet o rozum, možná už byla tak unavená, že se ani ona nechtěla pouštět do dalších sporů. Každopádně mu opravdu vyhověla. Sebrala sílu. „Železo může zrezivět.“ Zámek na Vrzalově kleci byl vlhký. Soustředila se. Nebylo jí tak docela jasné, jak to skřítek myslel, ale teď se rozhodně nenacházela v situaci, v níž mohla zavrhnout řešení, o němž

nevěděla, jak funguje. Že pracuje dobře, o tom se přesvědčila už nazítří, kdy se kov rozsypal na hnědý prášek. Stejně si pak pomohli i s Žabinčinou klíckou, čímž se dostal na řadu další bod programu, totiž kudy bezpečně ven. „Jeho tady necháme?“ ukázala víla na plivníka, který se zájmem, byť poněkud vláčným, pozoroval, jak se promenují po podlaze. „Vypadá docela spokojeně,“ mínil skřítek. „Vypadá tak křehce.“ „Další ze skla,“ broukl Vrzal, který cítil další obtíže. I narůstající nenávist k onomu slovu. „Říkal jsi něco?“ „Vůbec nic. Tak dobře. Vytáhneme ho. Ale budeš se o něj starat ty.“ Víla jako obvykle bezmyšlenkovitě souhlasila. Tím vyvstal další problém, protože plivník se neudržel na nohou. A ještě větší hádka poté, co Žabince málem pozvracel křídla. „Podívej, když nás po jednom odneseš vzduchem, tak budeme venku cobydup.“ „Myslíš, že jsem poštovní holub? Víš, kolik asi tak vážíš?“ „Což takhle klouzavý let?“ „Tohle jsou křídla na mávání,“ namítla a skřítek to musel uznat, „Ne na plachtění v termice.“ „Tak jak to tedy chceš udělat, ty chytrá?“ „Zeptáme se jeho,“ reagovala okamžitě, „Je tu nejdéle.“ Vrzal obrátil oči v sloup. Míra zkušenosti, vyjádřená časem, bývá mnohdy nejdůležitějším kritériem výběru vůdce, aniž se bere v potaz činnost, kterou za tu dobu teoreticky nejzkušenější vykonával. Jak to bylo tady, bylo skřítkovi jasné. Žabinka ale své volbě věřila. Plivník si je přitroublým pohledem chvíli prohlížel, než pochopil, co po něm chtějí. „No, já bych to vzal tamtudy,“ ukázal na nepoužívané úzké dveře, „Vedou do koupelny. Tudy odešla Otýlie. A mají dvířka pro kočku.“ Neznělo to špatně. I když se ukázalo, že mezi princezninou koupelnou a skladištěm odložených hraček, ve který proměnila hernu, je ještě ona důležitá malá místnůstka. Naštěstí. Protože sotva prolezli nepoužívanými, ztuha se odklápějícími dvířky pro kočku, a na Vrzalův nápad je zase pečlivě zajistili, ozvaly se za protějšími dveřmi kroky. „Proboha, jde sem!“ zděsil se skřítek, když uslyšel, jak si hlava na

druhém konci oněch kráčejících nohou prozpěvuje. „Kudy ta Otýlie utekla?“ zeptal se rychle. Plivník na něho chvíli zíral vodnatýma opilýma očima. „Kdo? Jo, aha. Tudy přece,“ ukázal několika různými směry, než se jeho rozechvělý ukazovák zastavil na litinové míse. „Záchodem? To byla krysa, nebo co?“ „Zlatá rybka přece.“ „Musíme se vrátit,“ rozhodl Vrzal, „Měli jsme počkat až do noci.“ „Ani náhodou,“ vyjekla Žabinka a hrůzou zvedla hlas, takže skřítek málem strachy vykřikl také, „tam už nezůstanu ani minutu.“ „No dobrá. Posluž si,“ ukázal Vrzal na mísu. „Nech si to. A tamhle je nějaká mřížka. Zvedni ji a jde se.“ *** Kanalizace páchla. To odpady většinou dělají. Splňovala i další bod kvalifikace – panovala v ní naprostá tma. Víla se zápachem i tmou hrdě probíjela vpřed, občas se to neobešlo bez nadávkou doprovázeného šplouchnutí, mnohem větší vlny ale vyvolával plivník, který se potácel od stěny ke stěně a někdy zmizel v špinavé vodě celý. Žabinka občas rozsvítila vílí světýlko, ale bylo mdlé a vyvolávalo v nich ještě větší úzkost. Netušili jak dlouho jdou, padají a brodí se, když víla v čele najednou zastavila. „Co je? Mříž?“ vyděsil se skřítek. „Ne. Ale cítím něco zvláštního,“ řekla tiše. „Krysy. To nebude problém.“ Museli jich hezkou řádku odehnat, hladových potvor, schopných sežrat cokoliv, včetně vlastního ocasu, ale dostatečně inteligentních na to, aby podruhé zaútočily na kouzelná stvoření. „Krysy ne. Něco cizího.“ „Já zase cítím průvan,“ zpozorněl Vrzal, „Odněkud shora.“ Nebyl to silný vánek. Ale mohl znamenat spojení se světem pod širým nebem. „Vane odtud,“ řekl skřítek, když po delším váhání olízl prst a nastavil ho proudění, „Opravdu seshora.“ Chtěl dodat ještě něco optimistického, když víla náhle zaječela tak silně, že na druhém konci kanalizace vyběhlo několik vyděšených krys přímo do

kotců knížecích čistokrevných honicích psů. Před Žabinkou se rozsvítila dvě rudá kola a cosi zaskřípalo. Víla švihla rukou a znovu rozžehla světýlko, byla to podvědomá reakce a následoval ji další silný výkřik. Z několikacentimetrové vzdálenosti hleděla do očí obludě velikosti malého teriéra, s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů. Krok – a vlezla by přímo do ní. Světlo a výkřik obludu na útěk nezahnaly. Ani se nehnula, jen slepené, jakoby ondatří chlupy, se jí naježily a vzplanuly nazelenalým přísvitem. Skřítek se rychle rozhlédl. Ano, bylo to tam v kanálové klenbě. Do zad mu narazil plivník. „Vzhůru!“ Chytil vílu v pase a vyhodil ji ve směru, odkud vánek přicházel. Zuřivě mávala vlhkými křídly, táhlo ji to to k zemi, ale dokázala se zachytit v malém kruhovém otvoru. Jak se tam nahoru dostal Vrzal – a jak tam dostal plivníka – nikdy nezjistili. „Co to proboha bylo?“ „Velká myš?“ navrhla v psychické pojistce Žabinka. „Svítící myš se zuby jako šavle a rudýma očima?“ „Možná její křeček, když ji přestal bavit,“ ušklíbla se, „a napil se něčeho, co vylila do záchodu, když zjistila, že alchymie není to pravé.“ Byl to hysterický smích, ale teď na něj měla nárok. „Jsme nejspíš v klimatizaci,“ řekl Vrzal, když osahal stěny a zjistil, že nejsou ulepené a kluzké, „Ve zdech bude určitě hodně větracích komínů. Uschneme, odpočineme si. Pak se uvidí.“ Protentokrát s ním souhlasila. *** Větrací šachty patřily k mnohem příjemnějšímu prostředí, alespoň absencí vlhka a zápachu. Taky stísněnějšímu. A topologicky složitému. Nevedly jen vzhůru, generace myší i jiných domácích škůdců vybudovaly celou řadu spojnic od jednoho průduchu k druhému, ať už drolivou maltou, nebo ve škvírách za dřevěným obložením. Jediné, co chybělo, byla možnost orientace. Postupovali sice nějakým směrem, ale kam jejich cesta vedla, nikdo netušil. Žabince, které sucho vrátilo sebevědomí, to nevadilo. Stejně jako dole, kráčela i tady odhodlaně vpředu, s nadhledem odháněla malé myši, které zvědavě vykukovaly, aby

obhlédly nenadálou konkurenci. Skřítek s ní stěží držel krok. Tím spíš, že se často musel vracet pro plivníka. A to mu dělalo starosti. Ještě větší, když mu svěřenec zmizel docela. „Kde je zase ten vožungr?“ Když se nárazy a výkřiky rozléhaly kanálem, bylo to možná k povzdechu, ale údery a hlasité opilecké ujišťování okolí i sama sebe o tom, že pád dopadl dobře, se v potencionální blízkosti lidí stávaly nebezpečnými. A nešlo jen o to. „Je tady plno myší,“ dodal Vrzal, když si Žabinka pohrdavě odfrkla. „Nemyslím, že by ho nějaká sežrala,“ řekla, „Rozhodně ne, kdyby nechtěla rumovou pralinku jako zákusek.“ „Nejde o myši! Ale kde jsou myši, tam jsou taky –“ KLAP. Ticho. Žabinka polkla výkřik, Vrzal jednoslovný popis zvuku, který zaslechli. Chvíli se neozývalo vůbec nic. Potom se zpoza rohu klátivým krokem vynořila známá postavička. „Co je?“ zeptal se plivník přiškrceným hlasem, „Našel jsem sejra. Proč na mně tak zíráte?“ „Já jen –“ pípla víla, „že ti ta past kolem krku docela sluší.“ „Jaká past?“ Nakonec se skřítkovi podařilo odtáhnout pružinu natolik, aby mohla Žabinka plivníka ozdoby zbavit; Vrzal ho potom postrkoval před sebou, zatímco víla opět vyrazila hrdě kupředu, stále si nepřiznávajíc, že neví kam je to kupředu zavede. Navíc ji popoháněl plivníkův alkoholový dech v zátylku. „Tamhle je světlo,“ řekla najednou, „To bude díra do kuchyně. A odtud se dostaneme k nějakým vrátkům pro služebnictvo a ven.“ „Když myslíš.“ Vrzal byl unavený a ti dva mu to rozhodně neulehčovali. Plivník začínal mít sklony ukládat se ke spánku a přicházelo to na něho v těch nejnepřirozenějších místech, víla si ještě nepřipustila, že opravdu v bezpečí budou až doma v lese a na louce. „Sláva, už jsme venku,“ zajásala a potvrdila tím skřítkovy obavy, „Nevede to do žádného kanálu.“ Než ji stačil zarazit, zmizela v díře. „Počkej!“ V zoufalé snaze jí na poslední chvíli zabránit v další nepředložené akci, opřel plivníka o stěnu a vyrazil za ní.

Do očí ho udeřilo světlo. Nebylo nijak ostré, ale po čase, který strávili v kanálech a ventilaci, pálilo jako oheň. Moudře ukročil stranou a chvíli se nehýbal. Nevěděl sice kde vylezli, ale určitě to nebyla myší díra někde u podlahy. Krok před sebou cítil prázdno. Mlčela i víla, a to bylo podezřelé. Když se vyrovnal se světlem, zjistil, že vylezli z ventilačního otvoru na ozdobnou římsu, táhnoucí se po stěně prosvětleného pokoje, jehož vůně mu něco připomínala. Brzy zjistil co. Přímo před ním, z obou stran obložena tlustými knihami, seděla princezna, zamyšleně se lechtala psacím brkem na spánku a civěla přitom do rozevřeného iluminovaného svazku, jehož listy byly plné drobounkých liter. Nejvyšší čas zařadit zpátečku mezi krysy, pasti a kanálové obludy, napadlo Vrzala. Jenže v tu chvíli zablokoval ústupovou cestu plivník. Vpotácel se do otvoru, škytl, protože ostré světlo spustilo v jeho vnitřnostech nebezpečný proces, pokusil se opřít o stěnu a opřel se o nic nečekajícího skřítka. Vrzal, aby udržel rovnováhu, rozhodil ruce a udeřil přitom Žabinku přes tvář. Víla slabě vyjekla a mávla křídly. Další v pořadí byla porcelánová figurka s nápisem Památka na Narubii, která neměla jak balanc udržet, a tak se bez protestů poddala gravitaci a sletěla na zem. „A hopla,“ vzdechl skřítek. Princezna zvedla oči od pergamenu, do něhož lenivým písmem, plným pravopisných chyb, zapisovala nějakou školní esej. S otevřenými ústy zírala na tak trochu povědomé figurky. „Jestli chcete přepadnout zámek, tak to zkuste jindy,“ pronesla nepřítomně, „Mám hrozně moc práce.“ Vrzal nenápadně klepl vílu po rameni. Mělo to znamenat: Rychle zpátky, než se probere, jenže než to stačila pochopit, plivník konečně zaostřil a zahulákal. „Príma. Bude chlast.“ Čímž to dokonale propíchl. Princezně spadla brada ještě nížeji. „Vy jste přece… Vy jste mi utekli?“ „Tys to nezjistila?“ Byla to podvědomá reakce a Vrzal si za ni okamžitě vynadal. Ale princezna mávla rukou. „Copak mám na něco čas? A vůbec, sbírání lidiček mě už nebaví. Za

měsíc mi bude třináct. Jsem prakticky dospělá. Kdybych se nemusela mořit s tímhle,“ teatrálním rozmachem ukázala na knihy a pergameny, „určitě bych se nehonila po lese se síťkou na motýly. My, princezny, máme jiné zájmy.“ Vzdychla a zadumaně pohlédla k oknu. Skřítek účastně pokýval hlavou. „Tak my půjdeme,“ řekl opatrně, „Když máš ty jiné zájmy.“ Pomalu couvl k díře. „Hmmmm,“ za oknem nebylo určitě nic zajímavějšího, než v princezniných představách. Zdálo se, že na ně znovu zapomněla, a že se toulá někde daleko odsud v naprosto jiné společnosti. Náhle vyskočila ze židle. „Počkat! Ani náhodou!“ Natáhl se k nim její štíhlý ukazovák a přepočítal je. „Ty, ty a ty. Nabídli jste mi přece své služby, takže se nemůžete jen tak ztratit. Ne dřív, než vám to dovolím.“ „Co tak najednou? A jestli si vzpomínáš, tak já ti nic nenabízel. Šel jsem si jen schrupnout do svýho pařezu.“ Neposlouchala. Prohlédla si plivníka, který se držel za břicho a těkal zrakem po pokoji, aby našel místo, kde by se mohl vyzvracet. „Ty jsi k ničemu. Bohatá jsem, takže poklady ukázat nepotřebuju,“ odmítla i Vrzala. Žabinku si prohlížela dlouho a se stoupajícím zájmem. „Jistě,“ řekla potom, „víla. Tak poslouchejte – pustím vás, až mi ona splní přání.“ „No to to trvalo,“ broukl Vrzal. „Když už jsi ta víla kmotřička (i když mojí kmotře je dvaapadesát a vzala si insulského krále), tak to bys mohla třeba… třeba…“ Chvíli přemýšlela. „Minulou neděli tu byla sešlost, protože mámina sestřenice si bude brát Viléma. To je mladší bratr vévody Jindřicha z Protilesí, jestli to nevíš. A ten má za manželku takovou hroznou ženskou. Vůbec nevím, proč si ji bral, protože je úplně pitomá. Navíc mi říká: Holčičko, a Děvenko. Ta si ho tedy nezaslouží. Mohl by ji třeba strčit do věže, nebo nechat useknout hlavu a potom si vzít mně.“ „Nejsem rozvodový právník,“ odsekla Žabinka, které se na okamžik vrátily její naivní představy. „Stejně už mu je šestadvacet,“ souhlasila s ní výjimečně, po krátkém zaváhání, princezna, „A vzal si ji dobrovolně. Tak ať dobrovolně trpí.“ Načež zavládlo ticho. Dívka, kterou možnost přání napadla nejspíš právě teď, při studiu, mlčela, hryzala se do rtu a myšlenky jí chaoticky poletovaly

náhle prázdnou hlavou. „A nechtěla bys třeba poníka?“ navrhla víla. Řekla to s nadějí v hlase, jako by objevila kámen mudrců. Jenže on to byl spíš kámen úrazu. „Copak je mi deset?“ štěkla princezna. Usmála se takovým tím zlým způsobem člověka, který právě přišel na další způsob, jak ztrpčit sousedovi život. „Ale mohla bych chtít krysaříka s rodokmenem –,“ chvíli pozorovala, jak vílina i skřítkova děsem ztuhlá tvář taje, „– a vycvičit ho na aportování pidimužíků.“ Protože od ní mohli čekat skutečně všechno, opravdu se lekli, což princeznu očividně potěšilo. „To byl jen vtip,“ řekla smířlivě, „Psi jsou k ničemu. Ale bylo by tu něco… něco…“ znovu se na chvíli zadrhla, „Co bych opravdu chtěla.“ „Poníka?“ „Ty jsi vážně pitomá. Nebo hluchá. Nebo obojí, jako teta Evženie,“ zaškaredila se na Žabinku princezna, „A kromě toho, poníky mám čtyři. Možná tři. V podstatě plný stáje. A na poníkovi jezdí kde kdo.“ „Osel by ti slušel,“ šeptl Vrzal. „Opravdová dáma má pochopitelně něco opravdu výjimečného. Třeba plnokrevníka ze vzdálené země. Nebo mluvícího oře, samozřejmě s klasickým vzděláním.“ „Takže koně?“ „Koně? Toho můžu mít, kdy se mi zamane. Táta jich má plno.“ „Takže jsou zaparkovaný nad nima?“ zeptal se plivník, kterému se trochu ulevilo a se zájmem teď sledoval houstnoucí debatu. Ostatní tu otázku chvíli trávili. „No, když máte plný stáje poníků, tak by se tam ty kobyly jinak nevešly, ne?“ „Sklapni,“ poradily mu bezvadným dvouhlasem obě dívky. Ta větší potom přimhouřila oči, protože si myslela, že ji to činí fatálně zajímavou a nikoliv toužící po brýlích. „Chci jednorožce.“ „Cože?!“ „Takové to kouzelné zvíře s jedním rohem, ty huso. Bílého jednorožce,“ pokračovala princezna už spíš jen pro sebe, „Bílé šaty, nějaký rubínový šperk – ten na bílé vynikne.“ Skřítek si významně odkašlal, aby ji vytrhl ze snění. „Nic proti,“ načal, když upoutal pozornost, „Ale jednorožci nejsou

zrovna dvakrát skvělí nosiči. Víš co se říká: jsou plaší a podle všeho moc neunesou.“ „Vím, co se říká. Jsem panna, tak co? A moc taky nevážím, ne jak Nessílie.“ Vrzal si vybavil něžného bílého čtvernožce, kterého se v tomto kraji podařilo spatřit jen za bezměsíčných nocí a daleko od lidí. Nervózní zvíře, jež vyděsí sebeslabší nepřirozený zvuk. Na východě jsou prý jiní, prý jich na stepích žijí celá stáda. Tady ve skrytu lesa jeden nebo dva. A to kdoví jestli. „Takže co? Bude jednorožec?“ zeptala se princezna výhružně, když se jí zdálo, že se už dlouho nic neděje. „Moment,“ zamával Vrzal rukama, „Všechno bude. Jen se musíme poradit co a jak. Jednorožci jsou úzkej profil, špatně se tak narychlo shánějí.“ „Co to meleš? Já ho chci od ní,“ zamračila se, „A vyčarovat, ne koupit.“ „No právě.“ Otočil se zády, aby si nevšimla vyděšeného obličeje a aby zakryl obdobný výraz ve tváři květinové víly. „Umíš vyčarovat jednorožce, že?“ zeptal se potichu. Najednou i on chtěl věřit, že Žabinka je skutečná víla. „Blázníš?“ šeptla, „Neumím vykouzlit ani jednonohou krávu.“ „Tak to jsme v pytli.“ „Proč?“ škytl plivník, který je poslouchal, ale až do této chvíle neměl důvod se účastnit. „Budeme jí to muset nějak rozmluvit,“ nenechal se jím skřítek vyrušit. „Proč?“ „Ale jak?“ šeptla Žabinka. „Haló! Slyšíte?“ plivník pleskl vílu po zadečku a druhou rukou dloubl skřítka pod žebra. „Jestli chce jen jednorožce, tak jí ho šoupneme a jdeme.“ „Měli jsme ho nechat v lihu,“ vzdychla Žabinka. Atmosféra v dívčí studovně začala houstnout. Princezna si je s rukama složenýma na prsou úkosem prohlížela, poklepávala přitom špičkou levé nohy. „Tak bude to?“ „Jo, klídek. Už se na tom dělá,“ zazubil se na ni plivník, „Vono to chvíli trvá, než ho sem dostanem‘. To se musí nějakej najít a odčarovat a přenýst a přičarovat, chápeš?“ Zvládl to téměř bez škytání.

„Jasně,“ princezna si vybavila své nedávné vědecké období, „Dematerializace a rematerializace.“ „Jo. Přesně tak. Reto a de to.“ Žabinka v hrůze zavřela oči. Bez ohledu na to, kolik jim plivníkovy bláboly přidaly času, bylo ho pořád málo k tomu, aby se jim podařilo bezvýchodnou situaci vyřešit. Jestli se do několika vteřin nestane zázrak, jsme v háji. Zatracené princezny. A on se zázrak stal. *** Uprostřed místnosti, tam, kde zůstávalo volnější místo, se najednou zachvěl vzduch, jakoby ohřátý neviditelným plamenem, a začal nabírat kontury čehosi, co nejprve připomínalo splasklý balón a potom neurčité zvíře. V prostoru to zajiskřilo hvězdičkami a vzdušný obrys se zakalil bílou mlhou. „No páni,“ hlesla princezna. Se zatajeným dechem pozorovala formující se dým. Okolní svět pro ni okamžitě přestal existovat. „Mizíme,“ zavelel tiše Vrzal. Nechápal, jak se mohlo podařit to, co se očividně podařilo, tušil, že někdo z těch dvou bude mít nejspíš nějaké potíže, jestli sebral jednorožce z nějakého příběhu, ale vlastní kůže teď měla přednost. Chytil vílu i plivníka za ruce a táhl je ke dveřím. Žabinka ustupovala pozadu, s otevřenými ústy zírala na zhmotňujícího se tvora, plivník se podvolil ochotně a ještě pomohl skřítkovi otevřít dveře. Trochu zavrzaly, když se oba dva pověsili na kliku, ale princezna to nezaregistrovala. Tři bývalí zajatci proklouzli ven a opatrně za sebou zavřeli. „Hrozná holka,“ zanadávala Žabinka, když se zastavili na chodbě, aby – teď už snad konečně správně – odhadli cestu ven. „Neříkalas, že princezny jsou křehká stvoření?“ ušklíbl se skřítek. „To určitě. Ta je křehká asi jako vrbové proutí. Jen je mi líto toho jednorožce.“ „Proč?“ škytl plivník. Střízlivěl, a to bylo líto jemu. „Protože jednorožci jsou opravdu křehká stvoření. A kdo ví, co s ním tahle jedůvka provede.“ Z princeznina pokoje se ozvalo zaržání. „Už ho má,“ povzdychla si víla.

Něco zadupalo. Zařehtalo. Zaječelo. „Tohle neznělo jako –,“ Vrzal nestačil dopovědět, když se rozlétly dveře. Vystřelila z nich princezna. Bleskurychle za sebou zabouchla, na chvíli se opřela zády o masivní dubovou výplň a nabrala dech k dalšímu výkřiku. Uvnitř cosi zarachotilo a dřevem se zlověstným zapraštěním projel ostrý kroucený roh. Následovalo ještě silnější zaječení a skřítek zjistil, že princezna začíná být cítit. Roh zmizel. Novopečená majitelka jednorožce se odpíchla od dveří a vystřelila ke schodišti. Právě včas. Výplň se rozlétla v třískách a odhalila kopyto velikosti talíře na hlavní chod. „Co to je?“ vyjekla Žabinka. Skřítek pokrčil rameny a se zájmem sledoval, jak mohutné zvíře vybouralo dveře z rámu a vítězoslavně se rozhlédlo. „No, vona přece neřekla, jakou chce ráci,“ poznamenal plivník, „Tak jsem sáhl na huránské stepi, tam jich pobíhaj‘ celý stáda, takže bylo jednoduchý na nějakýho narazit. Copak můžu za to, že jsem chytil samce v říji? Co děláš?“ Poslední slova patřila Žabince, která se mu zničeho nic vrhla kolem krku a vlepila mu velkou pusu. „No nic,“ řekla potom. „Kudy je to ven?“ „Tudy,“ zazubil se skřítek, „Určitě tudy.“ „Tak jdeme.“ Šli. ** *

Úskalí běžné kletby

Bažinou se na vzduch prodrala další bublina plynu, s tichým mlasknutím praskla a přispěla hutnosti atmosféry nad močálem dalším dílem. Malá květinová víla, sedící na pokroucené větvi a pohupující nohama nad hnědou zahnívající vodou, popotáhla nosem a otřásla se. „Fuj.“ Mávla rukou, aby kolem sebe rozprášila novou dávku vůně polního kvítí. „Nejde mi to do hlavy,“ vrátila se k započaté debatě, jíž vedla s velkým žabákem. Dřepěl na kameni pod větví, sledoval poletující hmyz a snažil se vypočítat rovnici, zahrnující vektor pohybu tlusté masařky, která se zvedla z mazlavého břehu a chaotickým letem se přesouvala do hypotetického bodu X. Výsledek netrefil. „Blbá moucha. Co ti nejde do hlavy?“ „Jak můžeš v tomhle smradu žít.“ „Mně se tady líbí.“ „Protože jsi žabák. I když fakt, že spolu mluvíme normální řečí a ne po žabím, napovídá, že to nebude tak docela pravda.“ Obojživelník bez míření sestřelil nízkoletícího komára. Křidélka se mu přilepila na patro. „No a co?“ zasípal. „V takovém případě bys tu ale neměl sedět a lapat mouchy. Možná ty nejsi ty a měl bys žít někde úplně jinde.“ „Proboha, jen to ne,“ zděsil se žabák, „Mně je takhle dobře.“ „A mám tě!“ zajásala víla, kterou kdysi pojmenovali Žabinka, „Nejsi, totiž vlastně jsi někdo jiný. Žádná ropucha.“ Mlčel. Z rozpaků i z praktických důvodů, protože si všiml, jak se na list stulíku nedaleko vyškrábal vodomil v nejlepší formě. Víla ticho minula,

nahradila si žabákovo mlčení vlastními myšlenkami. „Takže zakletý člověk. Vsadila bych se, že v tom hrála roli nějaká čarodějnice nebo sudička.“ Odmlčela se a sledovala reakci. Teprve poté, co díra v konverzaci nabyla konečných rozměrů, si uvědomila, že pozorovat změny mimiky na žábě je pitomost. „Mlčení znamená souhlas!“ štěkla po chvíli. „Nejspíš se do tebe zakoukala nějaká zlá vědma. Obličej samá bradavice, hrb a vzteklá černá kočka na rameni. Jenže ty sis samozřejmě vybral jinou. Nějakou krásnou princeznu z dalekého kraje. No, možná ze sousedství. Třeba jste spolu vyrůstali, slíbili si jako malé děti, že se jednou vezmete a najednou, bác ho, prokletí,“ fabulovala, „Nešťastná dívka teď bloudí krajem a pátrá po svém vyvoleném. Netuší, že byl proměněn v žábu.“ Ropucha na ni zírala s otevřenou tlamou. „Nejspíš to je vznešená dáma s dobrým vychováním, milá a laskavá. Taková, které každé ráno v zahradě na ramena sedají ptáčci a kolem nohou poskakují králíčci. A říkají jí Zlatovláska nebo Sněhurka. Možná Růženka, i když to všechno jsou dost tradiční jména. Viviana, Krasomila, Stagnáta, Veselie, Stříbřenka, Něžněnka, třeba i Motýlie, Julie nebo Driscolla.“ „Jestli to chceš vědět,“ přerušil ji žabák nerudně, „tak se jmenovala Florinda.“ Květinová víla vítězně zajásala. „Víc už mi neříkej. Oba se musíte hrozně trápit,“ řekla potom, „A já s tím něco udělám. Slibuji.“ *** A nedáš si, holka, pokoj, blesklo Žabince hlavou, když odlétala od bažiny, aby si v mnohem příjemnějším prostředí pod vrbou u studánky na druhé straně louky promyslela vhodný postup. Zase princezna. To ti ta jedna nestačila? vzpomněla si na nedávnou eskapádu se zvídavou mladou dámou ze Zálesí. Jenže tohle je něco jiného, začala se vzápětí přemlouvat. Tamta nic nepotřebovala, kdežto tady je nutný zásah, neboť tu už k jednomu nadpřirozenému zásahu došlo. Florinda. Správné jméno pro princeznu. Ovšem ve světě, plném malých královstvíček a potentních vládnoucích rodů může být takových spousta. A nemusí jít jen o šlechtičnu, ve hře může být i dcera nějakého mlynáře nebo lovčího. To se taky stává.

Že by ani v případě žabáka nemuselo jít o potomka královského rodu, Žabinku nenapadlo. „Kdepak,“ řekla si nakonec, „Musí to být princezna. Obyčejná holka, co se vyzná v kraji, by ho už dávno našla. Jenže princezny, ty nedají ani ránu bez gardedám a otravného doprovodu. Nikam je samotné nepustí, takže jim nezbývá nic jiného, než sedět ve věži, lomit rukama a lkát.“ Jak ale najít tu pravou? Nemohla se spolehnout na první neprovdanou šlechtičnu. Výběr bude jistě široký. Nelámala si ani tak hlavu s tím, že by snad princezna prince nechtěla. Po předchozích zkušenostech ji netížila ani tak představa dlouhého a vyčerpávajícího pátrání, jako spíš jakými argumenty se jí podaří dotyčnou slečnu o nutnosti zásahu přesvědčit. V každém případě obojí sama nezvládne. Potřebuje pomocníky. *** Žabinčiny kolegyně, jak předpokládala, ochotou nepřekypovaly. Ne že by odmítly se akce zúčastnit, k ní je přesvědčila snadno, jen jim připadalo hledání hypotetické princezny jménem Florinda příliš těžké. A tudíž zbytečné. Jenže i když je umanutá květinová víla jev vzácný, pokud se tak stane, má taková umanutost tvrdost a sílu postupujícího ledovce. Udržet vílí pozornost déle než na dvě a půl věty je ovšem úkaz přinejmenším stejně exotický, proto musela Žabinka jednat rychle. Jen co se jí povedlo přesvědčit kolegyně o tom, že úspěšné odeklení bude v důsledku znamenat méně nezvaných člověčích návštěvníků (Protekce na vlivných místech, dámy, je k nezaplacení. A méně otravů jsme si vždycky přáli, ne?), musela dokázat, že celá operace bude jednoduchá a hlavně krátká. „Taková žába nedoskáče daleko, nemyslíš?“ obrátila se k nejbližší přítelkyni. „Já viděla jednu, co přehupsla potok tam dole u bříz.“ „Myslím tím daleko od místa, kde se narodila. Nebo kde metamorfovala,“ Žabinka si dala pozor na to, aby všechny slabiky onoho vznešeně znějícího slova vyslovila správně. Oslovená víla se zahleděla někam vysoko k oblakům. „A víš, že máš pravdu?“ řekla a ostatní simultánně souhlasně kývly, protože byly líné utvořit si vlastní názor. Žabinka si zamnula ruce a jala se organizovat. ***

Nakonec ji opravdu jen našly. Na květinové víly po dlouhém a vysilujícím pátrání, trvajícím celé dva dny. Ukázalo se, že Žabinka měla naprostou pravdu, pokud šlo o vzdálenost a střelila úplně vedle, když se domnívala, že Florindu bude muset k záchranné operaci přemlouvat. Což poté, co ji kolegyně přivedly před Floridnin zámek, bylo překvapením o to příjemnějším. Nebyla to žádný zástup honosných paláců, ale ani přerostlá stodola. Budova tak akorát, svítící ovšem obnovovaným nátěrem a novými okny, postavená v zahradě, jejíž roční údržba musela spolknout nejméně tolik, kolik si v sousedních zemích počítali za kompletní majetek. Florinda rozhodně nebyla z chudého. „Vy víte, kde je?“ Nepatřila ani k ošklivkám. Tisíc lodí by kvůli ní nevyplulo, ale nějaká ta lokální válka by se pro modrá kukadla a tradičně světlé vlasy strhnout mohla. Vyjma zmíněného splňovala i další kvalifikaci běžné princezny, totiž určitou naivitu, s níž byla schopna se bezelstně pustit do rozhovoru s okolo běžícím králíkem, záhadnou stařenkou, nabízející poslední renetu, nebo – jako v tomto případě – s malým poletujícím stvořeníčkem, které ji oslovilo u růžového keře. Žabinčině štěbetání naslouchala dychtivě a s nehraným potěšením. Pozorně si vyposlechla úvodní historku a bez zaváhání zodpověděla kontrolní otázky. Bezpochyby byla právě tou, po níž víla pátrala. Ano, opravdu měla před zásnubami s nejstarším synem panovníka sousedního údolí. Opravdu se mezi ně postavila čarodějnice (nebo něco podobného, Žabinka ji příliš neposlouchala, měla svou jasnou představu a nechtěla se toho obrazu pustit) a z nějakého důvodu jejího nastávajícího zaklela. V žábu? Snad, ale já se tehdy hrozně bála. Víc víla vědět nepotřebovala. Spustila příval vlastních historek, jež byly do jedné vybájené a všechny představovaly Žabinku jako dobrotivé stvoření nesmírné moci, které nečiní sebemenší problém odstranit jakoukoliv kletbu, najít kteréhokoliv ztraceného člověka a zajistit štěstí a světový mír kam se jen podívá. V jejím – Florindině – případě jen stačí, aby vyrazila přes dva kopce do bažiny, kde najde svého milého, a provedla krátký, jí dozajista známý rituál. Žádný strach, trochu odvahy, stalo se to už tolikrát a vždycky s dobrým výsledkem, princ na ni čeká a toužebně o ní hovoří, chřadne steskem, ani sousta nepozře, jen stále volá její jméno ... K cestě ji přemluvila v podstatě okamžitě a okamžitě také vyrazily, až by to někomu snad přišlo podezřelé. Ne květinové víle, pouštějící fantazii z řetězu.

Omluvou budiž, že většině svých blábolů Žabinka sama věřila. Jak se třepotala kolem a neustále mlela pantem, musela nakonec poslední kus cesty strávit na Florindině rameni. „Už jsme tady,“ mohla pak konečně ohlásit, když přešly inzerované dva kopce a zdolali i překážku nejtěžší, starou prohnilou lávku přes nejužší místo bažiny. „Uvidíš, s jakou láskou tě přivítá. Jen co tě zahlédne. Říkal mi to.“ *** Žabák zarytě mlčel. „Nemluví,“ řekla Florinda nejistě. „No vidíš,“ rozzářila se Žabinka, „Takže je to princ.“ „Princové ale mluví. Ten můj rozhodně ano.“ „Kvák.“ „Co jsem ti říkala.“ „On ale kvákl,“ upozornila princezna. Žabinka nafoukla tváře a vyloudila skřehot, za který by na pěvecké soutěži fauny mokřadních lesů (kdyby ropuchy pochopitelně něco takového pořádaly), dostala první cenu bez ohledu na další finalisty. „Tohle byla žába. On jen řekl: Kvák.“ Florinda nedůvěřivě nakrčila nos. „Já nevím...“ Víla slétla k žabákovi. „Čeho se bojíš?“ špitla. Obojživelník neodpověděl. Poulil oči a Žabinka si všimla nepatrného přeskupení svalů. Tak to tedy ne, kamaráde. Utíkat se nebude. Obáváš se, že jeden polibek kouzlo nezlomí? Máš strach z toho, že jsi tak ošklivá ropucha, takže se jí v poslední chvíli zvedne žaludek? Došla až sem a bez přemlouvání, co bys ještě chtěl? „Vyjde to,“ zašeptala. Potom se obrátila vzhůru a širokým úsměvem dodala Florindě příslušnou porci odvahy. Protože si vzápětí vzpomněla na toxiny, pokrývající ropuší kůži, zatajila dech ve vteřině zlomového rozhodnutí. Ale co. Slabá vyrážka se v takovém případě snese. „Žádný strach.“ Florinda pokrčila rameny, sehnula se, opatrně uchopila ropuchu do dlaní

a zdvihla ji k očím. Zavřela je. A opatrně se rty dotkla pevně sevřené žabí tlamy. Žabince došel v tom nejnevhodnějším okamžiku vzduch v plicích, což ji donutilo kýchnout, takže ani jedna neviděla, jak se to vlastně stalo. *** Ať už proces proběhl jakkoliv, v každém případě teď Florinda držela za ramena mladého muže. Hmyzí dieta i každodenní úniky před predátory mu očividně prospěly, nebyl v žádném případě vyhublý a pobledlý, právě naopak. Byl vyšší, než Žabinka čekala, pohledný a s kšticí černých vlasů a lehce zakřiveným nosem ve tváři ostřeji řezaných rysů. Trochu jižní typ, až na nepatrný nádech zeleně na lících, což byla nejspíš jen opožděná odezva transformace. „Tak jste se konečně setkali,“ vzdychla květinová víla a sepjala ruce na prsou. Dokonalé scéně setkání odekleté lásky mnoho nechybělo... snad jen buličí oči, zatajený dech a nepřítomný výraz v obou tvářích. Naznačené podmínky splňovala jen princezna. Princ se nijak zvlášť nepředvedl. „Já... víš, Floro, nečekal jsem tě.“ Nevnímala, co říká. Švitořila, stejně jako předtím víla, lehce se dotýkala princovy tváře a nevěřícně kroutila hlavou. Zachráněný snoubenec se, pravda, choval mnohem odměřeněji, ale třeba to patří k jeho povaze a vychování, určitá distingovanost šlechtice. Jako ropucha jí projevovat nemohl, to dá rozum, uzavřela pozorování Žabinka. Oni si to nějak dořeší. Stojí tu naproti sobě a mají si co vyprávět, vždyť to musel být zážitek, když jeden zmizí a druhý po něm pátrá a ten první živoří v bažině a kdyby nebylo mně... V tu chvíli jí to s definitivní platností došlo. Já to dokázala! Jo! A je ze mně skutečná víla kmotřička. Teď bych je opravdu měla nechat o samotě, protože tohle už je jen jejich příběh. Určitě chtějí být sami (ať už z jakýchkoliv příčin a za jakýmkoliv účelem), takže se potichu omluvím a poletím si po svém. V každém případě už je po všem. Žabinka náhle zvedla hlavu a zahleděla se k nebesům. Z ničeho nic ucítila závan čehosi mocného a vznešeného. U nohou jí rozkvetla bledule a nedaleký keř v mžiku shodil staré lupení a zazelenal se. Ozval se slavík.

Přicházelo to jakoby odevšad. Něco nebylo v pořádku. *** Vzduch se zavlnil, protože zničeho nic musel ustoupit hmotě. Měla podobu štíhlé a vysoké a nesmírně krásné dívky s jantarovýma očima. Záplava světlých vlasů přecházela v dlouhé mlžné zelené šaty, jejichž lem každým pohybem po rezavé trávě v ní nechával vyrůst zástupům sedmikrásek. Víla. Ta pravá a skutečná. Výškový rozdíl mezi ní a Žabinkou, který by postřehl i krátkozraký krtek, nebyl ani zdaleka takový, jako rozdíl v auře. Roztomilost mrňavého stvořeníčka proti vznešenosti bohyně. Příjemný pocit kontra blaženost. Květinová slečinka se s vílou nesetkala poprvé, ale nikdy, až do této chvíle, se necítila tak malá. Ve všech ohledech. A nebylo to jen zjevením. Ve vzduchu se vznášelo něco důvěrně známého, co bylo na tomto místě dokonale doma. Žabinka se zakuckala náhlou myšlenkou. Ale ne. Ne na tomto místě. V této situaci! S hrůzou si uvědomila, jak důležitou roli právě tahle zelená dáma v příběhu odehrála. „Někdo tu pokazil kletbu,“ nektar vílina hlasu zavoněl rulíkem zlomocným. Bažina, louka i nedaleký les ztichli. Slavík se zadrhl uprostřed tónu, květiny sklonily květy. Krajina zjistila, že v tom velkém balíku pod stromečkem nebylo jízdní kolo, protože zapomněla vynášet koš s odpadky. „Ale já to nechtěl. To ony,“ zažaloval ex-žabák, jemuž jako prvnímu strach rozvázal jazyk. Víla ho nevzala na vědomí. „Kdo z vás je za to zodpovědný?“ zeptala se přísně. Bylo očividné, co má na mysli. Prohlédla si dívku i jejího prince, uhýbající vyděšenými pohledy, přehlédla hejno květinových panenek, jež se po jejím objevení slétlo. Potom se vrátila k Florindě. „Políbila jsi ho?“ Dostalo se jí se ustrašeného kývnutí. Přešla ho bez komentáře a obrátila pozornost k někdejšímu ropušákovi. Florindě poklesla ramena. Několik hlubokých nádechů pro uklidnění mysli – a pustí se do boje,

řekla si Žabinka, pozorující scénu v nebezpečné blízkosti zúčastněných. Jen ne bezhlavě, v klidu seber síly, děvče, já ti pomůžu. Zvolna – a pak rázně! Jen jí po chvíli přišlo, že princezna sbírá síly příliš pomalu. Měla by se víle postavit, pustit se do boje, hájit své nároky. Velká láska přece vítězí, to je axiom, platný pro celý tento svět. Ale nezdálo se, že by chtěla přispět do diskuze, nástup takového výrazu nešlo v její tváři rozeznat. To, čeho si ale Žabinka všimla naprosto bezpečně, byly naopak jasné příznaky pudu sebezáchovy, jež bývá silnější než touha. Přes všechnu lásku se princezna nejspíš chystala buďto všechno zapřít, nebo vzít rovnou nohy na ramena. Tak to tedy v žádném případě! Netáhla jsem ji sem takovou dálku za takových obtíží... dobře, doposud šlo všechno hladce a bez problémů. Kde je psáno, že to pro jednou nemůže ve stejném duchu i pokračovat a skončit? Žabinka zakmitala křidélky těsně před Florindiným obličejem, princezna podvědomě mávla rukou, aby ji odehnala, a stejně podvědomě krůček ustoupila. Stačil k tomu, aby ji dopravil na okraj kaluže, s těžištěm náhle přeneseným nad špinavou, bahno skrývající hladinu. Ozval se krátký výkřik a mlaskavé šplouchnutí. Lepší mokrá a umazaná, ale přítomná. A aby to opravdu nezkazila... Žabinka v náznaku amatérské snahy i přes očividný váhový nepoměr pomoci slétla k princezně. Jakoby mimoděk potřásla hlavou a z vlasů se k Florindě snesl malý obláček uspávajícího pylu. Víla si toho nevšimla. Nevšímala si vůbec ničeho, co nezasahovalo do prostoru mezi ní a princem. „Pamatuji si,“ ledový a temný hlas zněl jako hlas někoho, kdo si pamatuje už počátek času, „že tě kletby může zbavit jen polibek dívky, která se nezalekne tvého vzhledu a vyslyší tvou prosbu.“ „Ale tak se to taky stalo,“ namítla Žabinka, která opustila spící princeznu a vydala se do vyšších pater, připravená k dalšímu nezbytnému zásahu. Teď už to byl i její příběh. „Ty mlč. Já vím, jak se to stalo.“ Květinová víla měla pocit, že ji ta pravá vnímá jen jako otravný hmyz, což byla asi i pravda. Ale aspoň získala její pozornost. „Víte dobře, že vy, maličké potvůrky, nesmíte vstupovat do žádné kletby, pokud vás o to nepožádá její původce. Což se v tomto případě rozhodně nestalo. Pokud se nepletu – a já se nikdy nepletu – nepamatuji si, že by

princ použil aspoň jediné slůvko Prosím, a že by princeznu oslovil sám.“ „Copak měl v té podobě šanci? Nemyslím tím, že byl nějak zvlášť ohyzdný, i když...“ Žabinka se nikdy nevzdávala bez boje. Koneckonců, určitě jde jen o nedorozumění. Jsou věci na které ti velcí nepomyslí, protože pro ně leží příliš nízko. „Hlavně byl oproti ní hrozně malý,“ zdůraznila jádro problému, „Takže by ho nejspíš ani neslyšela. Což vlastně celou záležitost nesmírně ztížilo a...“ „To bývá podstatou kletby, má drahá,“ uzavřela dáma v zeleném. Žabinka jí přilétla až k obličeji. „Ale rozhodně to není poctivé,“ prohlásila vzpurně. Víla ledabyle mávla rukou a Žabinka ucítila, jak se jí proti vlastní vůli složila křídla a jak se její tělo rychle podřizuje gravitaci. Padla do vody, pořádně se napila, ale ochromení rychle pominulo, takže se mohla vyškrábat na břeh. V pokleku, protože na víc se jí nedostávalo sil, sledovala, jak víla vykročila k bývalému žabákovi. Obličej jí potemněl a vlasy zazářily stříbrem měsíční noci. Pohlédla mu zpříma do očí a bylo s podivem, že se pod tíhou pohledu rovnou neproměnil v kámen. Jen něco zašeptal. Víla přimhouřila oči, Žabinka vyjekla, ale vznešená dáma v prvním kole jen potřásla hlavou. „Tak takhle to tedy bylo. Kdybych tehdy tušila... Ale každý může udělat chybu, že? Nevadí to – když ji může napravit,“ hlas sjel do tichého altu zlověstného tónu. Princ se pod jeho tíhou nahrbil a poděšeně kvákl. Nebo kvíkl? Žabinka odvrátila zrak. Víla se ušklíbla. Lehce tleskla dlaněmi, jak obracela list konverzace. „To bychom měli. Ještě zbývá poslední,“ obrátila pozornost k poletujícím bytůstkám. „Já čekám.“ Květinové společenstvo se zatvářilo jako jedna květinová víla. Okřídlené slečinky na sebe ani nemrkly, jen krátce omluvně zaštěbetaly. A potom všechny prsty ukázaly na Žabinku. *** Lehké povzdechnutí, následované hrozivě znějícím kašlem, prozradilo okolnímu světu, že omámená princezna se konečně probrala k vědomí.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.