9) INDIVIDUÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE A) POJETÍ INDIVIDUÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE, CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH ETAP PRÁCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA S KLIENTEM POJEM SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce v užším slova smyslu je charakterizována přímým, záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s jednotlivcem (individuální sociální práce), skupinou (klienti se stejným nebo odlišným handicapem), komunitou (práce s etnikem nebo Rómy) za účelem stanovení sociální diagnózy a provádění sociální terapie spočívající v sociálně výchovném působení a ovlivnění či usměrnění klientů ke změně postojů a ke své sociální situaci. Zahrnuje metodické postupy – jednou z metod je individuální soc. práce = případová soc. práce. Pro odlišení tohoto užšího pojetí od širšího je užíváno termínu “metody sociální práce”. Sociální práce v širším slova smyslu zahrnuje také sociálně technická opatření (poskytování služeb a dávek sociální péče) a jejich organizaci, odborné a účelné použití nálezů, posudků a rozhodnutí z jiných oblastí a spolupráci s dalšími odborníky v oblasti péče o člověka. Týká se to také administrativně správních postupů vytvořených sociálními a zdravotnickými institucemi, které péči poskytují. Pojmu “sociální práce” bývá v širší veřejnosti užíváno také k označení různých forem dobrovolné pomoci. INDIVIDUÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE (CASEWORK – PŘÍPADOVÁ PRÁCE) - zahrnuje práci s jednotlivcem. - Uplatňuje se zejména v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, ve sféře dlouhodobé péče, ve službách pro seniory, pro přistěhovalce, nebo také v péči o lidi s virem HIV nebo AIDS. - Základem casework je pochopení jedince, ale také porozumění rodině, komunitě, společnosti, kultuře a znalost těch sociálně-zdravotnických služeb, které nabízejí možnost zbavit se nedůstojných životních podmínek. ETAPY PRÁCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA S KLIENTEM 1) 2) 3) 4) 5)
-
-
Sociální evidence Diagnostická etapa Terapeutický rozhovor Etapa sociální terapie Ukončení případu a vedení dokumentace 1. ETAPA SOCIÁLNÍ EVIDENCE (CHARAKTERISTIKA, PRŮBĚH) Patří sem první kontakt s klientem. Je to seznámení se s klientem a jeho sociálním problémem tak, jak se jeví v přítomnosti, s jeho předpokládaným rozsahem, společenskou závažností a časovou naléhavostí. Základní informace o klientovi a jeho problému získává sociální pracovník buď přímým kontaktem s klientem nebo s osobou či orgánem, který na problém upozorňuje, či zadá jeho řešení nebo předává úřední cestou k vhodnému opatření. Klient může pomoc vyhledat buď sám (situace „come in“ – dobrovolný klient) nebo je mu práce se sociálním pracovníkem „nařízena“ (např. mediační služba – nedobrovolný klient), doporučena, někdo mu poradil, sociální pracovník ho oslovil,atd. M. Richmondová rozděluje 3 druhy sociální evidence: 1) Evidence skutečností, o kterých se lze přesvědčit vlastními smysly, to je evidence opravdová, reálná. 2) Evidenci svědeckou, která je tvrzením druhých osob o skutečnostech, které sami pozorovaly nebo o nichž od třetích osob slyšeli. 3) Evidence podle okolností, jež obsahuje vše, co není přímým pozorováním nebo reprodukcí sdělenou druhými osobami. 1
typy vztahů mezi sociálním pracovníkem a klientem 1) Kontrola – direktivní přistup – pomáhající kontroluje jednání klienta. Při kontrole je klient spíše závislý, pasivní. Z hlediska kontroly: Opatrování (mentálně retardovaní, nemocní důchodci, apod.). Dozor – kontrola (výchovné ústavy, kurátoři, dohled nad rodinou, apod.). Přesvědčování (víme-li, že to pro klienta bude dobré). 2) Pomoc, spolupráce – nedirektivní přístup – vzájemná domluva, společné hledání, pomoc. Z hlediska spolupráce: Usměrňování (asistenti, 5P, hospic). Poradenství Terapie
1. 2. 3. 4. 5. 6.
hlavní zásady kontaktu s klientem Zajistit čas a prostor. Dodržovat zásady slušného chování. Neverbální komunikace. Verbální komunikace (vhodná slova na uvítanou, slovník přijatelný pro klienta). Pozor na negativní faktory sociálního vnímání (stereotypy, projekce, první dojem, hal=o efekt, diagnostické nálepky – zůstat otevřený, nespěchat, co nejdéle si nedělat závěry). Pozorně klientovi naslouchat, dávat najevo zájem, umožnit vyjadřování pocitů a jejich akceptace (pozor na devalvaci pocitů klienta). Respekt a důvěra ke klientovým schopnostem řešit svůj problém. Zaujímat nehodnotící postoj – nejsme soudci, ale jsme pomáhající.
Při prvním kontaktu je důležité: - Zvážit vhodnost zařízení a kompetence pracovníka – nemůžu vždy uspokojit potřeby každého klienta. Můžu klienta i odkázat na odbornějšího pracovníka, ale v mém ústavu. Nebo můžu klienta poslat do odbornějšího (specializovanějšího) centra. - Je důležité s jakými pocity a očekáváním k nám klient přichází: ostych, strach, poslední naděje, obavy jestli to bude mít cenu, strach z nepochopení, strach ze špatných následků, radost, nejistota z toho, jak mě budou hodnotit, strach ze zásahů do soukromí, apod. Tyto pocity mohou být projevovány: uzavřeností, agresivitou, pesimismem, apod.
-
2. DIAGNOSTICKÁ ETAPA (KOMPLEXNÍ ŠETŘENÍ, SOCIÁLNÍ DIAGNÓZA) M. Richmondová (počátek 20. století) – symptomatická diagnóza – vnější znaky, zaměřovala se na rodinu a na klienta jako člena rodiny. Hollisová (polovina 20. století) – Anamnéza – jak, kdy problém vznikl, vývoj a význam událostí. Timms (60. léta 20. století) – sociální role klientů - ve kterých rolích klient selhává a proč. Marie Krakešová (70. léta 20. století) – psychoanalýza, individuální psychologie. Poznávala historii klienta, zážitky z dětství. V současnosti se zabýváme osobností klienta (psychodiagnostika) a sociální situací problémů (sociodiagnostika). Diagnóza = komplexní šetření, popsat prostředí, ve kterém klient žije.
-
Odkud získáváme informace od klienta od nejbližšího sociálního prostředí klienta – rodina od širšího sociálního prostředí – příbuzní, sousedi, přátelé od institucí – škola, práce, lékař, soud, apod.
-
Metody zjišťování - rozhovor, dotazník, anamnéza, pozorování, studium materiálů o klientovi.
2
Základní oblasti komplexního šetření (na co všechno se musíme zaměřit) 1) Identifikační údaje (jméno, adresa) 2) Rodinné prostředí (rodina úplná, náhradní, neúplná, apod.). 3) Ekonomické poměry (zaměstnání, půjčky, alimenty, příjmy, výdaje, apod.). 4) Zdravotní poměry a hygienická úroveň (nemoci, duševní poruchy, výživa, známky týrání, apod.). 5) Bytové poměry (žije sám, s kým, ve které části města, apod.). 6) Výchovné poměry (školní docházka, způsob trávení volného času, tresty, odměny, apod.). 7) Vztahy mezi členy rodiny. 8) Další důležité vztahy mimo rodinu a postavení klienta v těchto vztazích (přátelské skupiny, příbuzenské vztahy, pracovní, zájmové skupiny, sousedské vztahy,apod.). 9) Celkové chování klienta (temperament, emoce, chování, charakter). 10)Celkový dojem, který na nás klient dělá. Na základě komplexního šetření vytvoříme předběžnou sociální diagnózu 1. Stanovení problému: Klient často nemá ujasněný vlastní problém (problémů je víc, zástupný problém). Je důležité ujasnit s klientem, co je za problém – pojmenovat ho a seřadit všechny problémy, např. které mají největší význam pro klienta, které ho nejvíc tíží, které mají nejhorší nebo nejpříznivější důsledky, které vyžadují hodně námahy, apod. 2. Určení příčinných faktorů – co problém způsobilo. Musíme určit, jak problém vznikl, a co se na něm podílelo nebo podílí. 3. Kladné a záporné stránky - uvědomujeme si negativa, ale i pozitiva klientovi situace. 4. Plán sociálního opatření k řešení problému – hlavně využíváme pozitiva. Typy opatření 1) Restituce – obnovení původní situace. 2) Kompenzace – nahradíme něčím jiným (rekvalifikace). 3) Reintegrace a readaptace – pomoc začlenit se a přizpůsobit se společnosti. - Opatření můžou mít charakter pozitivní, podpůrný, jednorázová pomoc (hledání práce), negativní, omezující, represivní, dlouhodobý. 3. TERAPEUTICKÝ ROZHOVOR Vedení rozhovoru Společenská stránka rozhovoru - Zásady společenského chování (pozdrav, podání ruky). Technická stránka rozhovoru - Zajištění prostředí: intimita, hezké místo, chráněný čas, osvětlení. - Musíme vést záznam z rozhovoru, ale nepsat ho před klientem. Odborná stránka 1) Citlivost přístupu ke klientovi – vztah ke klientovi, uvědomit si a případně korigovat (mimika, gesta). 2) Regulace stupně sdílnosti – vyvážit – nelámat z něj odpověď, ale zadruhé straně ho povzbudit, rozmluvit. - Příliš povídavý klient – často tím něco zastírá. X Mlčící klient. 3) Pružnost – schopnost „napojit“ se na klientův způsob vidění situace – musíme to přijmout. - Vyhýbat se konfrontacím – nedělat nic, co nutí klienta k obraně. - Když si myslím, že klient lže, tak mu to nedáváme najevo, neusvědčujeme ho ze lži. 4) Srozumitelnost – přizpůsobit se intelektu klienta. 5) Dodržování zásad aktivního naslouchání: povzbuzení, objasnění, parafrázování, zrcadlení (jmenování pocitů klienta), shrnutí, ocenění. 3
6) Volba otázek a určitého typu rozhovoru: a) Řízený strukturovaný – připravený. Vysoce – přesně dané otázky (např. anamnéza). Mírně standardizovaný – připravená témata. b) Neřízený volný rozhovor c) Anamnestický rozhovor – zjišťujeme situaci od minulosti do dneška. d) Diagnostický rozhovor – zmapovat momentální situaci: výchovný, poradensko-informační (návrhy řešení, informace o institucích, apod.), terapeutický.
1) 2) 3) 4)
Typy otázek v rozhovoru Uzavřené - jednoznačná odpověď (jméno, práce, apod.). Odpověď může být ANO/NE. Škálové, alternativní („Máte větší úzkosti ve dne nebo v noci?“ → následuje škála odpovědí). Otevřené Doplňující, nápovědné Přímé („Zlobíš doma?“), nepřímé („Jak vycházíš s rodiči?“), projektivní („Kdy děti doma nejvíce zlobí?“, „Bojí se děti doma sami?“ – klient odpovídá dle vlastní zkušenosti).
Typy rozhovoru 1) Klasický – medicínský – ptám se proto, abych se dozvěděl od klienta, a abych zjistil diagnózu a navrhl postup, když nezabere, tak přijde klient znovu a pořád dokola jak u lékaře. Od tohoto typu už se upouští. 2) Konstruktivní – součástí systemické terapie. Není důležité, abych já se dozvěděl, ale aby si klient uvědomil „věci“, aby se změnil jeho pohled na věc, klient má na základě rozhovoru dojít k nějakému řešení. Otázky: uzavřené s jasnou odpovědí (neužitečné, nepoužívat), užitečné jsou konstruktivní otázky – konstruují něco nového v klientovi – klient nemá jednoznačnou odpověď, nutíme ho tím přemýšlet. Otázky: zaměřené k problému, pozorující na dovednosti – něco, co klient dokázal, na budoucnost – klient si představuje, jak by to mohlo být jinak, „A co ještě“ – povzbuzování, „Proč?“ – nikdy neříkat, je to pro klienta špatné. Nepoužívat subjektivní otázky.
Na co bychom si měli při rozhovoru dávat pozor nebýt autoritativní nebýt netrpělivý nebýt nepozorní nebýt náladoví nemít předsudky přenos, protipřenos témata, která jsou pro mě osobně citlivá Co je důležité při rozhovoru s klientem Aby podmínky, ve kterých k setkání dochází, umožňovaly pokud možno jasnou, přehlednou a jednoznačnou komunikaci. Klient musí mít jasno o povaze pomoci nebo služby, kterou mu nabízíme. Klienta s respektem přivítáme, aby se uvolnilo napětí. Začít rozhovor tématem, které je pro klienta příjemné (jeho dovednosti, zjevné přednosti). Prokazovat o klienta opravdový zájem, bedlivě naslouchat. Klást kontrolní otázky k ujištění, že jsme se správně pochopili. Poznat, co od nás a od našeho zařízení klient očekává. Informovat klienta o nutnosti získání informací z jeho soukromí ujistit ho, že nebudou zneužity. Užívat slovník a styl řeči vzhledem k věku a sociální skupině klienta. Mluvit tak, aby nám klient všechno rozuměl a laicky vysvětlovat.
4
4. ETAPA SOCIÁLNÍ TERAPIE - Jde o proces uvědomělého a současně cílevědomého snažení o formování názorů, přesvědčení, postojů, citů a jednání sociálních klientů. - Proces je založen na dynamické interakci mezi klientem a sociálním pracovníkem. Při něm klient dostává informace, rady a pomoc, aby rozvinul své schopnosti v zájmu uplatněného (?) a vztahu ke společnosti. - Nástrojem sociální terapie je osobní kontakt s jedincem, skupinou či společenstvím. Frekvence kontaktů navrhuje sociální pracovník po zvážení závažnosti problému a probíhajících změn. Pro navázání vztahu s klientem a pro výchovnou sociální terapii je rozhodující nejen způsob jednání, ale i prostředí, v němž dochází k terapeutickému kontaktu. Sociální pracovník musí posoudit, kdy neutrální prostředí kanceláře bude vhodnější, a kdy naopak bude lépe klienta a jeho rodinu navštívit osobně v jejich přirozeném prostředí.
-
-
-
-
Terapeutický rozhovor Je základním prostředkem sociální terapie. Jeho cíle: objektivně informovat klienta o sociální situaci a možnostech jak ji upravit. Informovat o sociálním problému a následcích nepřiměřeného chování, postojů a způsobech, jak by klient sám mohl sociální problém zmírnit až překonat. Použít dosažených částečných či postupných cílů sociální terapie a zlepšení, na kterých se klient aktivně podílel, a vyslovení uznání a opět pohovořit o těch úkolech, ve kterých zklamal. Terapeutický rozhovor má dát příležitost klientovi co nejaktivněji se ho účastnit, vyjadřovat své myšlenky, názory a postoje k probírané problematice. Další klad je v tom, že si sociální pracovník ověří, jak informace klient pochopil. Je ale třeba mít na paměti, že přemíra péče a finanční pomoci může vést ke zneužití a minout se výchovným cílem. Aby klient mohl mít prospěch z materiální pomoci, musí se brát v úvahu jeho skutečné potřeby, psychické schopnosti a výchovné působení této pomoci. Vztah sociálního pracovníka a klienta je chápán jako dynamické a vzájemné působení postojů a emocí mezi sociálním pracovníkem a klientem. Principy vzájemného vztahu: Individualizace – porozumění právům a potřebám každého klienta. Jednání jako s jedincem, který má své jedinečné kvality pramenící z dědičnosti, jeho prostředí a životních zkušeností. Odůvodnění vyjádření pocitů – uznat klientovu potřebu komunikovat tehdy, kdy jeho problém je emocionální. Kontrolované emocionální zaujetí – potřeba odpovídat klientovi přiměřeným a vhodným způsobem na jeho pocity a emoce. Akceptace – chápat a jednat s klientem s takovým, jaký je. Neodsuzující postoj – rolí sociálního pracovníka je porozumět a pomoci klientovi, nikoli ho posuzovat a odsuzovat. Klientovo sebeurčení – znamená uznání klientova práva a potřeby dělat svá vlastní rozhodnutí. Nutnost zachovávat důvěrnost sdělení – která klient odhalil v rozhovoru se sociálním pracovníkem.
5
Direktivní a nedirektivní přístup ke klientovi
instrukce
Kladení otázek
komentář
Direktivní Přebíráme zodpovědnost, řídíme)
rezonance Nedirektivní (vše je na klientovi)
1) Instrukce – hodně direktivní přístup a) Příkaz, zákaz – důraznější forma nebo b) Rada, doporučení – méně důrazná forma. - Návod, který se opírá o naše hodnocení situace klienta. - Výhodou je nezmeškání žádného termínu, ale nevýhodou je, že zbavujeme klienta zodpovědnosti a samostatnosti. 2) Komentář – spíše direktivní přístup - Klient popíše problém a my ho okomentujeme. - Názory sociálního pracovníka mohou ovlivňovat klienta. 3) Kladení otázek - Jedná se o nastínění situace z jiného úhlu. - Ukázat to, co klient chce změnit, ujasnění toho, co chce změnit, vyvolání nových myšlenek. - Záleží na otázce, můžeme klienta různě otázkami manipulovat.
-
4) Rezonance (= zrcadlení) Humanitní teorie – C. Rogers. Pouze nasloucháme tomu, co klient říká, jen to občas zopakujeme, klient pak pokračuje dál. Důraz na vazbu klient a sociální pracovník. Aktivní naslouchání.
- Pokud chceme dosáhnout trvalejší kvalitativní změny (v klientovi), je lepší použít nedirektivní přístup. Direktivní přístup použijeme v případě např. → Nebezpečí z prodlení → Akutní krize, zmatený klient, potřebuje vést → Jestliže klient ví, co je správné a jen chce správnost potvrdit → Klient má nízkou inteligenci a je třeba ho vést. Nedirektivní přístup použijeme když: → Potřebujeme dostatek času a energie - Jestliže začneme pracovat direktivně, ztěží už přejdeme na nedirektivní přístup.
-
5. UKONČENÍ PŘÍPADU A VEDENÍ DOKUMENTACE Zhodnocení, zda bylo dosaženo cíle – na začátku vztahu s klientem je důležité jasně formulovat cíl tohoto vztahu. Ověření účinnosti zvolených postupů pracovníkem i klientem. Hodnotící kriterium úspěšnosti zásahu – klient jedná samostatně a přiměřeně. Ověřování výsledků.
6
Problémy finální fáze Navázání emocionálních vazeb v průběhu práce s klientem – pocit ztráty jistoty, podpory a pomoci u klienta, vyžaduje to citovou rovnováhu, sebekontrolu a náhled u pracovníka. Možnost zbavit se nepříjemného dohledu, slevit ze stanovených cílů, popřípadě se vrátit k původnímu životnímu stylu.
1) 2) 3) 4) 5) 6)
-
Obecné zásady pro ukončení intervence Ukončen případu by nemělo být náhlé a neočekávané. Ukončení by mělo být ohlášeno s určitým předstihem. Před ukončením je vhodné plánovat méně časté setkání. Pracovník respektuje přání klienta, ale vysvětluje možné důsledky předčasného nebo pozdního ukončení. Po ukončení formálního pracovního vztahu se nedoporučuje udržovat neformální vztah s klientem. Po formálním ukončení je možné uskutečnit dodatečnou schůzku k řešení situace.
Otázky k posouzení vhodnosti ukončení pracovního vztahu Bylo dosaženo cílů intervence? Byl daný problém vyřešen natolik, že klient nyní svým jednáním neškodí ani sobě, ani jiným? Rozumí klient tomu, co mu pomohlo zbavit se problémů? Dokáže klient nové postupy opakovat podle své vůle? Bude klient vědět, co má dělat v případě, že zvolené postupy selžou? Uvědomuje si klient, že je schopen řešit věci vlastními silami? Dospěl vztah do bodu, kdy už nelze od jeho pokračování očekávat další zlepšení? Stal se klient nevhodně závislým na sociálním pracovníkovi nebo na zařízení?
Formální zakončení případu - Zápis, dokumentace. - Spisy jsou důvěrné.
7
B) CHARAKTERISTIKA PROCESU KOMUNIKACE, FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ SOCIÁLNÍ PERCEPCI
-
-
-
CHARAKTERISTIKA PROCESU KOMUNIKACE Sociální komunikace je symbolický projev interakce, kdy verbálně či nonverbálně, záměrně nebo spontánně vyjadřujeme vztah mezi účastníky interakce a zároveň dochází k přenosu informací v nejširším slova smyslu. Symbolické vyjádření: „co“ je obsahem interakce a „jak“. „JAK“: slovo – verbální komunikace, gesta, pohyby, držení těla, mimika, nonverbální komunikace, posturologie, symboly (kinezika = způsob chůze, proxemika = vzdálenost od člověka), aktivita, činy = metakomunikace. „CO“: zprávy – různá slovní sdělení, postoje (k sobě, k obsahu komunikace, k druhým), pravidla interakce. V západní kultuře se příliš soustředíme na verbální komunikaci. Rozlišujeme 1) Jednosměrná komunikace – hlavně prostředky masmédií, není znám konkrétní příjemce sdělení. 2) Interakční komunikace = dvousměrná – existuje příjemce i ten, kdo sděluje, komunikační vztah existuje. Interakční komunikace probíhá ve 2 rovinách: a) Rovina společenských vztahů – mezi makroprostředím. b) Interpersonální rovina – jak se v konkrétní situaci chovají jednotliví lidé, účastníci komunikace.
Složky procesu komunikace komunikátor (osoba, ze které vychází signál), komunikant (osoba přijímající zprávu), komuniké (obsah sdělení), komunikační kanál (způsob předávání informací: verbálně, nonverbálně), psychický účinek komunikanta na obsah i na komunikátora (překvapení apod.). Rozlišujeme základní komunikační styly. Komunikační styl je dán osobností člověka a měl by korespondovat se sociální situací (nestačí pouze jeden komunikační styl). Konvenční styl – výměna pozdravů, nezávazné fráze, při zahájení a ukončení komunikace, patří mezi rituály komunikace. Styl konverzační – výměna myšlenek, postojů, názorů. Symetrická konverzace – stejně se podílejí všichni účastníci komunikace (dialog). Operativní styl – opak konverzačního stylu – asymetrická komunikace – někdo má dominantní postavení. Stručná, jednoznačná sdělení. Osobní (intimní) komunikační styl – důvěrná komunikace, hlavně citové projevy. Vyjadřujeme fyzickou nebo psychickou blízkost.
8
FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ SOCIÁLNÍ PERCEPCI
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
-
-
Percepční stereotypy = faktory, které zkreslují objektivitu sociální percepce: Hallo efekt – vzniká z prvního dojmu. Hallo efektu se dopustím, když podlehneme prvnímu dojmu a on je nesprávný. Projekce – „podle sebe soudím sebe“. Předpokládám, že se druzí zachovají tak, jak bych se zachovala já. Hlavně do lidí promítáme své negativní vlastnosti, ale i pozitivní. Předsudky Chyba kontrastu = opak projekce. Věnujeme větší pozornost opačným vlastnostem, než které máme sami. Chyba centrální tendence – při vnímání více osob, podstatou je průměrkování, vyhýbání se krajním hodnocením (nejlepší, nejhorší, apod.). Vulgarizace – přílišné zjednodušení skutečnosti. Vliv tradic – přejímání tradic, mouder, mýtů, apod.
Typy klientů (Gabura, Pružinská) 1) Nedobrovolní klient Nemá motivaci, je zde pod hrozbou. Chápat ho, vcítit se do něj („Já chápu, že to je nepříjemné, ale zkusme to.“). Řekněme klientovi na rovinu jak se věci mají. 2) Agresivní klient Je v rozporu s institucí a pracovníkem. Je nutné zařídit místnost se dvěma dveřmi, bez ostrých předmětů. Nechat ho vymluvit, nepřerušovat ho → tím se uklidní více. Technika pokažené gramofonové desky, technika otevřených dveří (pracovník vyslechne kritiku a připustí, že má klient trochu pravdu), sebeotevření (pracovník řekne něco o svých pocitech, jak to cítí on). 3) Mlčenlivý klient Mlčení může znamenat nejistotu, odpor, důležité je nechat v mlčení prostor, ticho není trapné. Klient když mlčí, může přemýšlet → sociální pracovník ho může vykolejit, zeptat se ho na co myslel. Pracovník může dát klientovi úlohu na doma, aby si sepsal příčiny. 4) Manipulativní klient Úmyslný vliv směřující k výhodě. Snaha o měkčí přístup, překrývat problémy. Snaží se získat pracovníka dárky. Manipulace slouží k ochraně jejich ega, ochrana před vnějším světem. Dobrý je otevřený rozhovor. Omezit si čas a hranice, pravidla hry („Abychom si rozuměli, tohle na mě neplatí“). Mít písemnou podobu setkání. 5) Depresivní klient Zda jde o demonstraci, nějaký problém – důležité rozlišit. Nechat ho vypovídat, nepřerušovaná pozornost. Nechat ho mluvit, i když plácá. Nemluvit s nim optimisticky. Dovést ho k psychiatrovi → i ho doprovodit. Je důležité si uvědomit, že i sociální pracovník není zodpovědný za klienta. 6) Klient v odporu Klient si chrání své ego: nepřipouští, připouští, klient si problém připouští, ale změna ho ohrožuje.
9
C) PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST (POJEM, FUNKCE, PŘEDPOKLADY SE ZAMĚŘENÍM NA FYZICKÉ OSOBY, DRUHY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI) POJEM - Schopnost unést následky svého jednání, být za své jednání zodpovědný. - Odstranění škod (viník má povinnosti, které musí splnit). 3 FUNKCE 1) preventivní 2) reparační – náhrada 3) represivní – trest 1) Preventivní funkce - Jako jediná má na viníka vliv do budoucna. - Vyplývá z právní normy, jak je stanovena dispozice a dále vychází ze sankce. - Např. Ve vesnici je rychlost 50 km/hod, pokud jedu rychleji, tak nastává sankce – pokuta. Kdyby byla pokuta malá, stálo by to za srandu X pokud by byla vysoká, tak by to bylo neúměrné – nikdo by nezaplatil. Musí se tedy stanovit taková sankce, která by měla zároveň odstrašující účinek, byla výchovná, účelná a do budoucna preventivní – tedy mezi 500 – 2000.
-
-
2) Reparační funkce – náhradová Pokud v právním jednání dojde k jakékoli újmě, musí být tato újma nahrazena. JAK? a) finanční restituce – škoda se zaplatí b) naturální restituce – viník uvede věc do původního stavu V občanském právu lze použít obojí, poškozený se sám rozhodne a poškoditel se musí přizpůsobit. Naturální restituce má větší preventivní výchovný charakter.
3) Represivní funkce – trestající - Ve stanovených případech může být pachatel potrestán, ale po trestu stejně nastává ještě reparační funkce. - Tato funkce se smí použít pouze v zákonem stanovených případech. DRUHY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Trestní odpovědnost; Občanskoprávní odpovědnost; Správní odpovědnost; Disciplinární odpovědnost; Smluvní odpovědnost.
odpovědnost;
Pracovněprávní
PŘEDPOKLADY PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI 1) Objektivní 2) Subjektivní 1) Objektivní a) musí být prokázáno protiprávní jednání b) musí být prokázána vina c) musí být prokázána souvislost mezi protiprávním jednáním a vinou = kauzální nexus 2) Subjektivní Prokazuje se pouze konkrétnímu člověku + se mu musí prokázat všechny objektivní předpoklady + zavinění (zda takto jednal úmyslně nebo z nedbalosti), což má vliv na trest.
10
11
