7. Příslovečné věty příčinné a důvodové Příslovečné propozice Na rozdíl od obsahových propozic nejsou věty tohoto typu povinným, ale pouze fakultativním sémantickým doplněním, týkajícím se některé příslovečné okolnosti (času, příčiny, podmínky…). Nezapojují se tedy do propozice řídící věty, jsou s ní pouze sémanticky spojeny. Jako fakultativní doplnění mohou přistoupit ke kterémukoliv predikátu řídící věty, i pokud jsou již doplněny propozicí obsahovou. Domi ex eo quaesivi, quare id fecisset. Cum domi ereamus, qaesivi ex eo, quare id fecisset.
(obsahová tázací) (příslovečná časová)
Pro obsahové propozice je charakteristická konkurence vedlejších vět s polovětnými konstrukcemi infinitivního typu, pro příslovečné propozice je pak charakteristická konkurence vedlejších vět s participiálními konstrukcemi dvojího typu:
Participium coniunctum vyjadřuje příslovečnou okolnost shodným přívlastkem, vztaženým k subjektu příslovečné propozice, který pak figuruje jako její větný člen. Každé přívlastkové participium tak reprezentuje samotnou propozici, jejímž subjektem je ten větný člen, k němuž se tento přívlastek pojí: Smál se do očí rozzuřenému otci. (tj. když, přestože, protože apod. byl otec rozzuřen). Coram patre furianti ridebat. (tj. cum, etsi, quia apod. pater furiaret/furiabat). Interdiu stellas non conspicimus luce obscuratas. Ve dne nejsou hvězdy vidět, protože jsou zastíněny světlem. Mendaci homini ne verum quidem dicenti credere solemus. Lháři obvykle nevěříme, ani když mluví pravdu.
Je-li tímto větným členem, na který se váže participiální přívlastek, subjekt věty, vzniká konstrukce doplňková: Vrátil se uklidněn. (tj. když, přestože, protože apod. byl uklidněn) Quietus revertit. (tj.cum, etsi, quia apod. quietus esset/erat). Alexander ad lovem Ammonem pergit de origine sua consulturus. Alexandros se vypraví do svatyně Ammónovy, aby pátral po svém původu.
Participium absolutum – vyjadřuje příslovečnou okolnost polovětným způsobem, při němž je subjekt příslovečné okolnosti zapojen do řídící propozice jen volně jako příslovečné určení (ablativus absolutus). Se zapadajícím sluncem zhasla i jeho naděje. (tj. když, přestože, protože apod. slunce zapadlo) Sole occidente omni spe defecit. (tj. cum, etsi, quia apod. sol occideret, occidebat).
Homines omnis timoris expertes esse debent deo res humanas moderante. 1
Není třeba, aby měli lidé strach, neboť správa věcí lidských je v rukou božích. Protože nespojitý (tj. substantivní) charakter má rovněž gerundium, lze mezi zvláštní případy nespojité participiální propozice počítat případy užití gerundia, které se omezují, podobně jako gerundivní vazba, na substituci příslovečných účelových a způsobových vět. Magister pueros ante urbem ludendi exercendique causa producit. Učitel vodí děti za město, aby si pohrály a pocvičily se. Non pudendo sed ea, quae dedeceant non faciendo nomen impudentiae effugere debemus. Obviněním z nestoudnosti je třeba předcházet nikoli tím, že se budeme stydět, nýbrž tím, že se nebudeme dopouštět toho, co budí pohoršení.
Vzájemná ekvivalence příslovečných propozic Oběma uvedenými participiálními způsoby je možné vyjádřit prakticky všechny hlavní typy příslovečných vět a ty lze zase nahradit parataxí. Protože zároveň platí, že každá propozice přívlastkového typu může být vyjádřena vztažnými větami, vzniká u všech uvedených propozičních typů vícenásobná konkurence syntaktických struktur: A. parataxe B. hypotaxe a) příslovečná věta b) věta vztažná c) participiální vazba absolutní d) participiální vazba spojitá Zmíněnou konkurenci lze ilustrovat následujícími příklady: časové propozice A. Pythagoras in Siciliam venit - eo tempore Superbus ibi regnabat. B. a) Pythagoras in Italia venit, cum Superbus regnabat. b) Pythagoras in Italiam venit, ubi Superbus regnabat. Pýthagorás přišel do Itálie, kde vládl Superbus. c) Pythagoras Superbo regnante in Italiam venit. Pýthagorás přišel do Itálie za vlády Superbovy. d) Pythaforas in Italiam a Superbo regnatam venit. Pýthagorás přišel do Itálie ovládané Superbem. propozice příčinné v širokém slova smyslu příčinné a důvodové A. Treveri de rebus nostris desperaverunt, et domum reverterunt. B. a) Treveri, quia de rebus nostris desperaverunt, domum contenderunt. b) Treveri, qui de rebus nostris desperavissent, domum contenderunt. Treverové, kteří pokládali naši věc za ztracenou, zamířili domů. 2
c) d)
Treveri, desperatis nostris rebus domum contenderunt. Protože Treverové pokládali naši záležitost za ztracenou, zamířili domů. Treveri de rebus nostris desperati domum contenderunt. Treverové zamířili domů pokládajíce naši věc za ztracenou.
účelové (absolutní participiální transformace není možná) A. Revertit, nam patriam videre cupiebat. B. a) Revertit, ut patriam videret. Vrátil se, aby spatřil vlast. b) Revertit, quippe qui patriam visurus esset. Vrátil se s touhou spatřit vlast. c) Revertit patriam visurus. účinkové (absolutní participiální transformace není možná) A. Secutae sunt tempestates, et nostros in castris continerent. B. a) Secutae sunt tempestates, ita ut nostros in castris continerent. Přišly pak bouře, takže naši vojáci nemohli opustit tábor. b) Secutae sunt tempestates, quare nostros in castris continerent. Přišly pak bouře, které našim vojákům bránily opustit tábor. c) Secutae sunt tempestates nosotros in castris continentes. Přišly pak bouře bránící našim vojákům opustit tábor. podmínkové A. Religio sublata est, fides quoque tollitur. B. a) Si religio sublata est, fides quoque tollitur. Jestliže zmizelo náboženské cítění, ztrácí se i víra. b) Fides, quae sublata sit, non facile revertitur. Naděje, která se ztratila, se nesnadno vrací c) Religione sublata fides quoque tollitur. Když zmizí náboženské cítění, ztrácí se i víra. d) Fides sublata non facile revertitur. Ztracená naděje se nesnadno vrací. přípustkové A. Paucioppidum defendebant, attamen expugnari a Caesare non poterat. B. a) Caesar oppidum expugnare non potuit, etsi pauci defendebant. b) Caesar oppidum, quod pauci defenderent, expugnare non potuit. Caesar města, i když hájeného jen nemnoha obránci, stejně nemohl dobýt c) Caesar oppidum paucis defendentibus expugnare non potuit. Caesar nemohl města dobýt, přestože bylo obránců jen málo. d) Caesar oppidum a paucis defensum tamen expugnare non potuit. 3
propozice způsobové v širokém slova smyslu způsobové A. Germani renonum tegimentis utuntur, itaque magna corporis pars nuda est. B. a) Germani renorum tegimentis utuntur, ut magna corporis pars sit nuda. b) Germani renonum verstimentis utuntur, qui magna ex parte nudati sint. Germáni, z větší části odhalení, užívají kožešin jako oděvu. c) Germani renonum tegimentis utuntur magna corporis parte nuda. Germáni se odívají kožešinami tak, že většina těla zůstává holá. d) Germani renonum vestimentis utuntur magna ex parte nudati. způsobově srovnávací A. Lumine privatus sum, sed vivere possum; sub iugo missum sum, itaque vivere nolo. B. a) Potius vuvamsicut qui lumine privatus sit, quam ut qui sub iugo missus. Raději budu žít jako člověk zraku zbavený než jako člověk zotročený. b) Potius caecatus vivere mallem, quam qui sub iugo missus esstet. Raději bych žil zbaven zraku než uvržen do otroctví. c) Potius luminibus amissis quam libaretate amissavivere mallem. Raději bych žil bez zraku než bez svobody. d) Potius caecatus quam sub iugum missus vivere mallem. Jednotlivé syntaktické typy se přirozeně liší mírou svého uplatnění, jsou však obecně vždy možné. Jediným explicitním způsobem vyjádření příslušných příslovečných vztahů je vedlejší příslovečná věta (B.a), protože ostatní prostředky neumožňují rozlišovat mezi jednotlivými typy vztahů. V následujícím přehledu jsou probírány pouze tyto explicitní typy. aniž by se výslovně připomínala možnost transformace těchto konstrukcí na typy (A), (B.b), (B.c) a (B.d).
4
Věty důvodové, příčinné1 jsou nejčastěji věty indikativní, konjunktiv se užívá, pokud jde příčinu myšlenou, nikoli reálnou. příčina skutečná – indikativ quod, quia, quoniam = poněvadž, protože, ježto + propterea, idcirco, ob eam causam = proto quando, quandoquidem, quandoque = když (s významem protože; původně časová spojka) příčina myšlená – konjunktiv quod, quia = protože prý, protože zřejmě (konjunktiv cizího mínění) non quod, non quia, non eo quod = ne protože by + konjunktiv SED QUOD = ale protože + indikativ SED UT = ale aby + konjunktiv cum causale + konjunktiv podle souslednosti časové + praesertim = zvláště, quippe = totiž, ježto
Vedlejší věty důvodové či příčinné vyjadřují důvod nebo příčinu děje věty hlavní. Vedlejší věty účelové proti tomu vyjadřují účel, kterého má být dosaženo. Spojky (přehled) quod, quia „protože“, „poněvadž“ quoniam „protože“, „jelikož“: používá se zejména v případě, že je příčina známá nebo evidentní quando „protože“, „když“: má časově-kauzální význam, lze srovnat s českým „když“ ve významu „protože“ (např. „Když sis to nadrobil, musíš si to taky vypít.“) cum causale „protože“ Důvodové spojky lze do češtiny překládat také „proto, že“. Překlad spojky volíme podle toho, jak je vhodný z hlediska českého souvětí.
1
Mikulová, J. nepublikované podklady použité se souhlasem autorky Peňáz P., Urbanová D., Syntax latinského souvětí (pracovní materiál ÚKS FF MU v Brně)
5
Výrazy ve VH a negace Ve větě hlavní se mohou objevit výrazy eo, ea re, propterea, ob eam rem, ideo, idcirco „proto“ apod. Negace se ve větě vedlejší vyjadřuje pomocí záporky non nebo záporných adjektiv či příslovcí (např. nemo, nihil, numquam atd.). Způsoby Indikativ Používá se ve větách se spojkami quod, quia, quoniam, quando. Indikativ slouží k prostému konstatování důvodu, nikoliv k vyjádření postoje mluvčího k informaci, která je uvedena ve větě vedlejší. Ad multam noctem etiam ad impedimenta pugnatum est, propterea quod pro vallo carros obiecerant et e loco superiore in nostros venientes tela coiciebant… (Caes. Gall. 1, 26, 3) U zavazadel se ještě bojovalo dlouho do noci, protože tam nastavěli vozy jako hradbu a když naši přicházeli, házeli na ně z výše položeného místa kopí… Tu id semper facis, quia semper potes; (Cic. Quinct. 35) Ty to vždycky děláš [sc. rozděluješ řeč na části], protože vždycky můžeš. Vos, Quirites, quoniam iam est nox, venerati Iovem illum, custodem huius urbis ac vestrum, in vestra tecta discedite… (Cic. Cat. 3, 29, 25) Protože už je noc, Quirité (občané), pokloňte se Jovovi, svému ochránci a ochránci tohoto města, a jděte domů… Sed iam tempus est me ipsum a me amari, quando ab illis nullo modo possum. (Cic. Att. 4, 5, 3) Ale už je čas, abych se měl rád já sám, protože od nich se toho dočkat nemůžu. Edo, quia esurio. - Jím, protože mám hlad. Propter frigora, quod Gallia sub septentrionibus posita est, frumenta in agris matura non erant. Kvůli chladnému podnebí, protože Galie leží na severu, nebylo ještě obilí na polích zralé. Id omitto, quando vobis ita placet. – To vynechávám, když si to přejete.
Konjunktiv cizího mínění Ve větách se spojkou quod, méně často i se spojkami quia a quando, může být vedle indikativu také konjunktiv. Vyjadřuje subjektivní postoj mluvčího k důvodu uváděnému ve větě vedlejší, např. určitý odstup od podávané informace. Často se jedná o informaci zprostředkovanou další osobou, proto se používá označení konjunktiv cizího mínění. Kromě názoru jiné osoby však může konjunktiv cizího mínění vyjadřovat, že se jedná o názor mluvčího v minulosti nebo o osobní mínění mluvčího, nikoliv o průkaznou skutečnost apod.
6
Užití konjunktivu se řídí pravidly souslednosti časové. Při překladu do češtiny lze subjektivní charakter vyjádřit výrazem „prý“ (tj. „protože prý“) nebo kondicionálem. Cuius etiam familiares de vi condemnati sunt, quod tui nimis studiosi fuissent. (Cic. Phil. 2, 4) Dokonce i jeho příbuzní byli odsouzeni za násilí, protože ti prý byli příliš nakloněni. Aristides nonne ob eam causam expulsus est patria, quod praetermodum iustus esset? Copak nebyl Aristeides vyhnán z vlasti právě proto, že byl až příliš spravedlivý? Mihi gratias aguntur, quod providentia mea res publica maximis periculis sit liberata. Děkují mi, protože prý díky mé prozřetelnosti byl stát zachráněn před velkým nebezpečím.
Konjunktiv po cum causale Věty s cum causale jsou vždy konjunktivní. Užívání konjunktivu se řídí pravidly o souslednosti časů. Konjunktiv po cum causale však nevyjadřuje subjektivní postoj mluvčího jako konjunktiv cizího mínění ve větách s quod.2 Věty s cum causale jsou více méně synonymní s indikativními větami důvodovými. Cum sint in nobis consilium, ratio, prudentia, necesse est deum haec ipsa habere maiora. Když máme důmysl, rozum a prozíravost, je nutné, aby bohové měli tyto vlastnosti ve větší míře. Cum vita sine amicis metus plena sit, ratio ipsa monet amicitias comparare. Protože je život bez přátel plný strachu, sám rozum vybízí získávat si přátele. Spojka cum se může vyskytnout v kombinaci s výrazy quippe, utpote „vždyť, totiž“ nebo praesertim „obzvláště“, které explicitně vyjadřují důvodový významový odstín. Quippe a utpote stojí před spojkou cum (quippe cum, utpote cum), praesertim ji může předcházet nebo za ní následovat (praesertim cum, cum praesertim). Spojení praesertim cum a cum praesertim lze do češtiny překládat „protože“ apod. nebo „obzvláště když“. Visum te aiunt in Regia, nec reprehendo, quippe cum ipse istam reprehensionem non fugerim. (Cic. Att. 10, 3a, 1) Prý tě viděli v Regii, a já ti to nevyčítám, protože sám jsem této výtce také neunikl. …sed tamen non possum reprehendere consilium tuum, praesertim cum egomet in provinciam non sim profectus. (Cic. Att. 1, 16, 14) … ale přece nemůžu kritizovat tvoje rozhodnutí, protože / obzvláště když ani já jsem neodešel do provincie. Erant per se magna quae gesserant equites, praesertim cum eorum exiguus numerus cum tanta multitudine Numidarum conferretur. (Caes. civ. 2, 39, 4) 2
Konjunktiv ve větách s cum vyjadřuje jiný než čistě časový vztah, nikoliv subjektivní postoj mluvčího. Stejným způsobem fungují i další věty s cum, např. cum concessivum a cum adversativum. Na podobném principu se zakládá i rozdíl mezi větami vztažnými s indikativem a konjunktivem.
7
To, co jezdci dokázali, bylo významné samo o sobě, protože v tak malém počtu bojovali s tak velkým počtem Numiďanů. Id miror a Poseidonio breviter esse tactum, praesertim cum scribat nulllum esse locum in tota philosophiam necessarium. Divím se, že se toho Poseidonios dotkl jen tak krátce, zvláště když píše, že v celé filozofii není žádné tak významné místo.
Popření příčiny a uvedení jiné (ne protože…, ale protože) V latině se objevují souvětí se dvěma větami důvodovými, z nichž v jedné je vyjádřena příčina, která se popírá, a ve druhé skutečná příčina děje věty hlavní. Českým ekvivalentem jsou souvětí s vedlejšími větami uvozenými výrazy ne protože..., ale protože. Věta s popíraným důvodem je v latině uvozena výrazem non quod, méně často non quia. Kromě těchto důvodových spojek se zde objevuje ještě non quo. Ve větě se skutečnou příčinou se používají výrazy sed quia, sed quod, ale může se objevit pouze sed, případně sed tamen. Místo záporky non může být ve větě hlavní jiný výraz záporného významu, např. neque, nemo, nihil atd. Po non quod atd. se užívá konjunktiv podle souslednosti časů, protože uváděný důvod je pouze myšlený. Ve větě připojené pomocí sed quod atd. se používá indikativ, protože v ní je vyjádřena příčina skutečná. Základní schéma tedy vypadá takto (u spojek samozřejmě připadají v úvahu i další, výše popsané možnosti):
non quod + konjunktiv podle souslednosti, sed quod + indikativ Při překladu do češtiny lze vedle „ne protože“ uplatnit často i možnost „ne proto, že“ („udělal to ne proto, že…“). Myšlenou příčinu lze do češtiny přeložit kondicionálem. Hoc dico non quo te reprehendam, sed quia tibi rectam viam monstrare volo. Toto říkám ne proto, že bych tě káral, ale proto, abych ti ukázal správnou cestu. Primum igitur acta Caesaris servanda censeo, non quod probem (…), sed quia rationem habendam maxime arbitror pacis atque oti. (Cic., Phil. 1, 16) Za prvé si myslím, že je třeba zachovávat Caesarova nařízení – ne proto, že bych je schvaloval, ale protože si myslím, že je třeba se hlavně starat o klid a mír. Cum quibus omnis fere nobis disceptatio contentioque est, non quod eos maxime contemnamus, sed quod videntur acutissime sententias suas prudentissimeque defendere. (Cic. div. 2, 150) Přeme se a dohadujeme se skoro jen s nimi ne proto, že bychom jimi nejvíce pohrdali, ale protože se zdá, že dokážou nejbystřeji a nejrozumněji hájit svoje názory. Nec haec idcirco omitto quod non gravissima sint, sed quia nunc sine teste dico. (Cic. de provinciis consularibus oratio 6) 8
Ponechávám to stranou ne proto, že by to nebylo velmi závažné, ale proto, že to říkám bez svědka. Sexaginta tres postero die comprehensi, a quibus praetor vim arcuerat, non quia salus vellet, sed quia perire causa indicta nolebat… (Liv. 38, 33, 11) Následujícího dne jsem jich zajal šedesát tři, které předtím prétor uchránil před násilím ne proto, že by mu záleželo na jejich zdraví, ale protože nechtěl po vyhlášení té věci zahynout… Je-li zápor ve větě hlavní i vedlejší, lze místo non quod non nebo non quo non „ne protože ne“ použít spojení non quin se stejným významem. Primum enim prae me tuli me nihil malle quam pacem, non quin eadem timerem quae illi sed ea bello civili leviora ducebam. (Cic. Att. 8, 11D, 7) Neboť nejprve jsem dal najevo, že nic nechci raději než mír ne proto, že bych se nebál toho, čeho oni, ale protože jsem to pokládal za menší zlo než občanskou válku. Ve větě uvozené non quod apod. se může vzácně objevit indikativ. Dochází k tomu v případě, že důvod vyjádřený v této větě je sice skutečný (ne pouze myšlený), ale není důvodem děje ve větě hlavní. Neque vero hoc, quia sum ipse augur, ita sentio, sed quia sic existimare non est necesse. (Cic., Leg., 2, 31) Nemyslím si to proto, že jsem augurem, ale protože není nutné si to myslet. Morieris, non quia aegrotas, sed quia vivis. (Sen. epist. 78, 6) Zemřeš ne proto, že jsi nemocen, ale proto, že žiješ. Po vedlejší větě důvodové s non quod a konjunktivem nemusí vždy následovat další věta důvodová, ale např. věta účelová, která má spojky a konjunktiv vět účelových (tj. non quod + konjunktiv, sed ut / ne + konjunktiv). Verum id feci, non quo vos hanc in hac causa defensionem desiderare arbitrarer, sed ut omnes intellegerent nec ademptam cuiquam civitatem esse neque adimi posse. (Cic. Caecin. 101) Avšak udělal jsem to ne proto, že bych se domníval, že si u tohoto případu přejete tuto obhajobu, ale aby všichni pochopili, že nikdo nebyl občanství zbaven a že ani zbaven být nemůže. Litteras ad te misi, non quo haberem, quod scriberem, sed ut absens tecum loquerer. Poslal jsem ti dopis, ne proto, že bych měl co psát, ale abych s tebou vzdálen mohl rozmlouvat.
9
Věty vztažné konjunktivní s důvodovým odstínem Jedním z významových odstínů, který mohou vyjadřovat konjunktivní vztažné věty, je i důvod nebo příčina. Stejně jako v ostatních konjunktivních vztažných větách se užití konjunktivů řídí pravidlem o souslednosti časů. Konjunktiv zde vyjadřuje ve srovnání s indikativními vztažnými větami příslovečný významový odstín, nikoliv subjektivní postoj mluvčího jako ve větách se spojkami quod (ev. quia a quando). Jedná se tedy o stejný princip jako u cum causale a dalších konjunktivních vět s cum. Důvod může být explicitně vyjádřen výrazy quippe, ut, utpote, které mohou vztažné zájmeno doprovázet. Do češtiny se překládají nejčastěji spojkami důvodových vět. Ibi multa de mea sententia questus est Caesar, quippe qui etiam Ravennae Crassum ante vidisset ab eoque in me esset incensus. (Cic. fam. 1, 9, 9) Tam si Caesar velmi stěžoval na můj názor, protože předtím potkal v Ravenně Crassa, který ho popudil proti mě. Neque tamen Antonius procul aberat, utpote qui magno exercitu locis aequioribus expeditus in fuga sequeretur. (Sall. Catil. 557, 4) A Antonius přece nebyl daleko, protože s velkým vojskem na rovnějších místech ho připraven k boji pronásledoval na útěku. Participium spojité, ablativ absolutní Důvodový odstín může mít také participium spojité (predikativní) a ablativ absolutní. V klasické latině není obvykle explicitně vyjádřen a zakládá se pouze na kontextu. Někdy může být důvodový význam naznačen výrazem ut, mimo klasickou latinu i výrazy quippe a utpote. Souvislost s jinými větami s quod Větám důvodovým jsou blízké obsahové věty s quod po slovesech affectuum. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že obsahové věty stojí na pozici předmětu, kdežto věty důvodové na místě příslovečného určení. Hranice mezi nimi však nemusí být ostrá. Jejich blízkost dokládá také pronikání spojky quia do obsahových vět v pozdní latině.
10
