Č. 4. srpen 2015 EDITORIAL
PLÁNOVANÉ AKCE
Vážení spoluobčané, 11. 9. 2015 HASIČSKÝ DEN nacházíme se v polovině prázdnin, prázdnin, které mají pro všechny občany České republiky jedno společné téma a tím tématem je sucho a tím pádem také nedostatek vody. Naše obec není výjimkou a také my jsme se museli tímto problémem zabývat. Všude se píše, jak šetřit s vodou, že voda není a bude jednou ceněna zlatem. Vinařice jsou jednou z mála obcí, která má svůj vlastní vodovod, a tak jsme nemuseli omezit provoz, ale to neznamená, že můžeme vodou plýtvat a nešetřit s ní. Když jsem si v tomto období sucha projížděl několikrát obec, nemile mě překvapilo, kolik lidí nepřiměřeně zalévá, vypouští a opět napouští bazény a to i v těch nejhorších vedrech, které nastaly a které se mohou opakovat. Sám jsem majitelem malé zahrádky a vím, jak to vypadá, když se zahrádka nezalije, ale není přece potřeba zalívat neustále a vodou plýtvat. To se týká také majitelů bazénů. Dnes existuje mnoho přípravků na udržení čisté a nezávadné vody v bazénech, takže se voda nemusí vůbec měnit, ale některým lidem se vyplatí vodu vypustit a napustit novou. Některé obce a města na to chtějí reagovat velkým zdražením vody pro majitele bazénů a pro lidi, kteří vodou nešetrně zachází. My zatím něco takového nechystáme, ale jsme na cenové hranici, kdy ke zdražení chybí již jen kousek. Je jen na nás, jak s tímto problémem naložíme. Mnoho z nás dnes již zachytává dešťovou vodu, se kterou potom zalívá. Chtěl jsem jen upozornit na daný problém a i na to, že tento problém se týká i nás a podle dlouhodobých předpovědí se to může opakovat častěji. Do druhé poloviny prázdnin přeji všem dětem zdraví, aby se jim vyhnula nepříjemná zranění a užili si je, jak nejlépe dovedou, ať už u moře, anebo doma. Nám dospělým mnoho trpělivosti s našimi dětmi a krásné prožití dovolených, na kterých si máme odpočinout a načerpat novou energii do další práce.
SDH plánuje na obecní louce ukázku hasičské techniky, ukázky z požárního sportu a zábavu pro malé i velké.
3. 10. 2015 3. DRAKIÁDA a ŠTRŮDLOVÁNÍ Zveme vás na již třetí ročník hromadného pouštění draků a samozřejmě nebude chybět ani hodnocení kuchařských dovedností. Budeme vybírat nejchutnější
S pozdravem starosta Jiří Kohout
6. září od 9.30 hod. provede SDH Vinařice SBĚR ŽELEZA
ŠTRŮDL NA SLANO. Tak trénujte a přineste svůj výtvor k ochutnání!
CO SE DĚLO V ČERVNU A V ČERVENCI DĚTSKÝ DEN A LUMPAČENÍ
V sobotu 20. června jste mohli ve vsi potkat větší množství lidí. Důvod byl jednoduchý. Konal se zde dětský den s tématem „Cesta kolem světa“, kdy děti po cestě Vinařicemi navštívili stanoviště jako nějaký cizí stát a tematicky také plnily úkoly. Na začátku dostali všichni od Andrey Kašparové pas s mapkou plánované cesty, aby si o kus dál u Honzy Ježovici a Lucky Špádové se zavázanýma očima a jen pohmatem vyzkoušeli, zda poznají, co všechno patří zabalit do kufru. U rybníka již byla první zastávka v cizokrajné zemi. Iva Kubínová a její Indie vyžadovala poznání několika druhů koření, zato o kus dál se děti na území Ameriky od Marušky Sobotkové a Anetky Hlaváčové jako fešných indiánek naučily střílet z luku. Honza Pastorek na návsi dohlížel, jestli děti zvládnou skákat v pytli jako klokani v Austrálii. Nad hospodou měl své stanoviště vietnamský obchodník pan Fišer a děti si vyzkoušely držet čínské hůlky. Z Vietnamu do Egypta se děti přesunuly u Kleopatry Lenky Sobotkové, která potřebovala pomoci s nedokonale zafačovanou mumií Petra Sobotky ml. Z horkého Egypta se děti přesunuly ke kapličce do elegantní Francie, aby ukázaly Lence Kohoutové a Jirkovi Kohoutovi ml., že dokážou sestavit obrázek Eifelovy věže. Z bezpečí Evropy se děti přesunuly na Blízký východ, aby si pod taktovkou Tomáše Býma a jeho přítelkyně vyzkoušeli střelbu ze zbraně. Další zastavení
Stránka | 2
bylo u Ondry Hrušky jako afrického domorodce, kde děti vyzkoušely, zda poznají zvuky zvířat. Afrika rozhodně nebyla poslední destinací. Jirka Mann s Pepou Hlaváčem děti přivítali v Brazílii a umožnili jim namalovat si karnevalovou masku. Cesta se již blížila ke konci a tak si mohly děti před návratem zpět do Čech ještě zahrát anglický fotbal s Gustou Andresem a Verčou Kašparovou. Návrat do Čech uzavírala dokonalá selka Jana Býmová, které děti pomáhaly džberovkou uhasit Národní divadlo. Jak vidno, cesta to byla pestrá a děti vyzkoušely mnoho věcí. Poděkování patří všem účinkujícím a také Lence Hlaváčové za přípravu dětského dne. Tím však dětský den ještě nekončil a pokračoval již pátým ročníkem rodinného lumpačení. Rodinné týmy závodily mezi sebou a jako odměnu jsme si letos pro vítěze připravili putovní pohár, který získala rodina Noskových s náhradním tatínkem Pepou Hlaváčem. Věřím, že si celý den užily nejen děti, ale i dospělí. Kamila Slaná
Za SDH Vinařice bych chtěla poděkovat všem, kteří si udělali čas a přišli nám pomoci připravit dětský den. Jejich pomoc byla velmi kladně hodnocena od malých i velkých návštěvníků dne. V současné době je obtížné sehnat "účinkující", kteří vám věnují celý den ze svého volna. Ještě jednou veliké díky. Lenka Hlaváčová Stránka | 3
SPOLEČENSKÁ KRONIKA ŽIVOTNÍ JUBILEA:
ÚMRTÍ:
Suchá Věra (květen 90let) Čuban Ludvík (červen 75let) Horáček Josef (červen 80let)
Dufková Hana (87 let) Jonášová Květoslava (92 let)
NAROZENÍ:
Suchardová Elena (červenec) Mannová Nikol (červenec)
OSOBNOST OBCE
ANEB ŽIJÍ MEZI NÁMI
MEDAILONEK
VÁCLAV FIŠER
narodil se v roce 1941 ve znamení vah vdovec, jeden syn, jedna vnučka nemá rád koprovku má rád Spartu („alespoň se můžeme v hospodě pošťuchovat!)
V předchozích řádcích jste si mohli přečíst poděkování všem, kteří se podíleli na organizaci dětského dne. Jedním z těch, kterým toto poděkování patří, je také nejstarší pomocník, pan Václav Fišer. S tímto výřečným pánem, který nezkazí žádnou legraci a spousta dětí ve vsi mu říká dědo, je srpnový rozhovor.
Povězte mi něco o sobě: „Já jsem hrozně upovídaný, už ve škole jsem byl premiantem v povídání.“ (smích) Tak řekněte něco o svém životě, kde jste vyrůstal a tak..
„Ve čtyrech letech jsem měl poprvé žvýkací gumu, dostal jsem ji od Američanů, kteří nás přijeli osvobodit. V tu dobu jsme žili na Zeleném Háji na Plzeňsku, rodiče tam měli hospodu. Pro všechny děti to byl zážitek. Dostali jsme plechové krabičky, kde byly kromě žvýkaček také čokolády a podobně. Ze Zelených Hájů jsme se přestěhovali do Bělé nad Radbuzou do pohraničí. Rodiče tam měli opět hospodu, a protože byli pořád v práci, měli jsme chůvu. Zajímavostí na tom je, že to byla Němka, proto musela na konci války odejít zpět do Německa. V Bělé nad Radbuzou jsem začal chodit do první třídy a učil se podepisovat jako Fischer, jenže ještě během první třídy jsme se stěhovali do vnitrozemí, do Klánovic u Prahy. Tady všem v rodině změnili na matrice příjmení na Fišer. Pocházím ze šesti dětí, mám pět bratrů a já jsem se narodil jako druhý. Pěkně jsme s bratry lumpačili. Když jsme bydleli ještě v Bělé nad Radbuzou, tak jsme tátovi ze sklepa hospody sebrali celou bedýnku sodovky a nejen, že jsme ji všechnu vypili, což by otci ani tak nevadilo, ale my jsme si ty skleněné lahve postavili na hambálek a trefovali se do nich prakem. Umíte si představit, co z toho bylo střepů, všude bylo rozlítané sklo. Také jsme za to tenkrát dostali pořádný sekec mazec. Z té doby mám Stránka | 4
mnoho vzpomínek, například jsme měli vlčáka, už si ani nepamatuji jeho jméno, ale ten pes zachránil mému bratrovi život. Chodili jsme jako děti často k Radbuze, kde měli ženské lávku do vody, aby mohly prát prádlo. A můj mladší tehdy dvouletý bratr chtěl na tu lávku jít, určitě by z ní spadl do vody a utopil se, ale ten pes mu tenkrát nedovolil na lávku vstoupit.“ Když jste se přestěhovali do Klánovic, tak měli rodiče zase hospodu? „Ne, už ne. Otec začal pracovat v českých překližkárnách a dýhárnách ve Vysočanech a matka tam přešla po tom za ním taky. Doma jsme měli kůlnu plnou pilin. Tenkrát se dělali takzvané pilináče, kterými se topilo. Vyráběli se našťoucháním pilin do piliňáku – speciální nádoby. To byla především práce nás dětí. My jsme doma vůbec hodně pomáhali, když byli rodiče v práci, tak jsme měli udělaný rozpis, co bude ten den kdo dělat – jeden bratr měl umýt nádobí, druhý dojít nakoupit, třetí musel pást husy a zbytek natlačit piliňáky, a když to nebylo hotové, tak byl „vejmrsk“, ale zase to fungovalo. V Klánovicích jsem měl jednoho dobrého učitele na matematiku a ten mně doporučil, abych se šel učit jako potrubář. Tam jsem se dostal do Pštrosovy ulice. Až později jsem se pak dozvěděl, že dívenka, co tu jeden čas také bydlela - Markéta Hrubešová, se také narodila ve Pštrosově ulici v Praze, ale tedy o něco později než jsem já tam chodil do školy, ale je to krásná náhoda. Po učení jsem jezdil po montážích jako potrubář montér. Podíval jsem se tak po celé republice, byl jsem v Mostě, v Chomutově, na Ostravsku na dole Doubrava. Do dolu jsem ale nelezl, tam jsem nechtěl, tam nemají okna. (smích) V Havířově, kde jsem dělal horkovod, jsem potkal svou první lásku, takovou pěknou dívčinu, ještě mám od ní doma schovaný dopis, kde mi píše, že si našla jiného. Do roku 1964 jsem byl různě na montážích. Do Klánovic, kde bylo tenkrát učení na kuchaře – číšníka přišla Stránská s Evou Puldovou. No a slovo dalo slovo a já přišel do Mladé Boleslavi. A 29. 1. 1966 jsem se tady oženil. A přestože to bude již padesát let, co jsem se tady přiženil, tak mi bývalý starosta Sobotka stále říká přivandrovalec. Ale to beru, to se jen takto poštuchujeme. „ A kde jste přišel k tetování, které máte na ruce? „Když jsem se ještě učil, tak jsem jel s kamarády vodáky sjíždět vodu na Lužnici a také Vltavu. Přijeli jsme tehdy vlakem k vodě a hned jsme se nechali potetovat. Všichni, bylo nás deset, máme vytetovanou stejnou kotvu. Tenkrát se to dělalo jehlami a namáčelo se to do tuše. Ruka mi otekla, ale nic se nestalo. Po mnoha letech se pak stala zase velká náhoda, musel jsem se začít léčit s cukrovkou a sestra, když mi měřila tlak, tak si všimla tetování a povídá, že přesně to samé má její děda také. Tak jsem zjistil, že je to vnučka jednoho z mých starých kamarádů.“ Nejste rodilý Vinařák, jak se vám tedy líbí na Vinařicích, neuvažoval jste někdy, že byste šli bydlet se ženou jinam? „Ne, nikdy jsme o tom neuvažovali. Jsem tu nadmíru spokojený.“
Stránka | 5
Jste členem Sboru dobrovolných hasičů Vinařice, ale vstoupil jste do spolku poměrně dlouho, proč? „Proč? No protože to dřív bylo jenom samé „chlastání“. Manželka nechtěla, abych byl mezi chlapy, co jsou pořád v hospodě, chtěla, abych se držel doma. Jenže to skončilo tím, že žena zemřela na rakovinu a já jsem byl doma sám. Tak jsem si řekl, co budu sedět doma a šel jsem mezi lidi. A jsem spokojený.“ Jaké máte koníčky, co vás baví? „Abych pravdu řekl, denně si chodím do cukrovaru pro obědy, to znamená, že se cestou stavím v cukrárně, kde si s pár lidmi zahrajeme karty, přesněji prší. Ale nehrajeme o peníze, to zase ne, my hrajeme o hubičky. (smích) Dáme si u toho dvě pivečka, v půl jedenácté si dojdu pro oběd a mám se dobře. Ale musím říci, že když manželka v roce 1998 zemřela, tak jsem si nějakou dobu vařil sám, ale to jsem si uvařil jídlo, třeba segedín a pak jsem to jedl celý týden. Tak jsem si řekl, že budu mít lepší chodit si pro obědy a budu mít každý den něco jiného. Takže abych to shrnul, baví mě hrát karty a chodit na procházky. (smích)“ Máte nyní možnost jako každý něco vzkázat, co to bude? „Aby na sebe byli lidi hodný. Nemůžu pochopit, když někdo chodí s nosem nahoru a hraje si na to, co není.“ Děkuji za rozhovor. Kamila Slaná
Kontakty VL: Editace a text - Kamila Slaná, Editorial - Jiří Kohout, Společenská kronika: Vladimíra Bečvářová; Gramatická kontrola: Mgr. Alena Verflová; www.obecvinarice.cz; obecvinarice@obecvinarice, Obec Vinařice 65, Dobrovice 294 41; tel: 326386693
Stránka | 6
