B7 2016 (LONG 95km/5500m+) Je Silvestr 2015 oslavy jsou v plném proudu, ale také je puštěná registrace na B7. Není nad čím přemýšlet a registrujeme se na trasu LONG. Tato trasa měří 95 km a má převýšení 5 500m+. Netrvá dlouho a je nás ve skupině 53 týmu a v podstatě je již rozhodnuto, kdo bude na bedně . My budeme bojovat o co nejlepší čas a pozici. Na kalendáři je datum 2.9 a všichni odjíždíme autem směr Frenštát pod Radhoštěm. Nyní skoro nic nepodceňujeme a vyrážíme v čas. Po dojezdu něco okolo 16:00 hodiny parkujeme v klidu na parkovišti a jdeme se akreditovat. Poté začínají přípravy a balení batůžků. Fotím pár fotek z příprav a také si jdeme pro medaile z H8, které zapomněli pořadatelé rozdat při ceremoniálu.
Blíží se 19:00 hodina a pomalu se přesouváme, směr vlak, který nás poveze na start do Třince. Všude okolo je moc lidí a slávy. Panuje pěkná a pohodová nálada. Nastupujeme do prvního vlaku, který do Třince přijede jako druhý. Na nádraží hraje dechová muzika a všude jsou lidé, kteří nás povzbuzují. Po rozjetí vlaku všichni mávají a tleskají. Je to paráda.
Vlakem nás čeká poměrně dlouhá jízda, cca 1,5 hodiny. Proto relaxujeme, jíme a odpočíváme. Nějak mně pobolívá lýtko. Sundávám si trochu kompres. PO nějaké době to přešlo a vše je ok. Bohužel to nemohu říci o vnitřních pocitech. Není mně nějak extra fajn. Mám strach jak z výsledku tak ze všeho okolo aby se zvládlo. Žaludek mně moc jídlo nechce pobírat, ale i přesto do sebe tlačit něco musím. Celkově jsem takový unavenější a dlouhá cesta tomu nepřidává. Netrvá zase tak dlouho a jsme ve Třinci. Přesouváme se všichni davově na náměstí, odkud se startuje. Vše tu je v plném proudu. Zařazujeme se do tentokrát všichni do kóje pro trasu LONG, tzv. hned za tatru. Minulý ročník jsme byli v kóji pro trasu short. Fotím pár fotek a také nás fotí Lukáš Podolák. Parádní fotky jsou zaručené.
Zbývá poslední pár minutek. Hraje státní hymna. Poté je cca minutu ticho na přemýšlení a tak. Zvláštní pocit. Slyšeli bychom spadnout špendlík, jaké bylo ticho. Za nedlouho už odpočíváme a je odstartováno. Velký potlesk, muzika, ohňostroj prostě paráda. Loučíme se ženskými a pádíme na pekelnou trasu.
Začátek je skvělí, běžíme si v poklidu, ale v davu tudíž je to takové kličkování. Ztrácíme se s taťkou. Nikde ho nevidím. Jdu na kraj a čekám a najednou se vynořuje. Běžíme spolu a říká, že zabrkl o patník a spadl Říkám to je fajn hned na začátku. Běžíme cca 6 km přes různé dědiny, všude okolo jsou diváci a povzbuzují. Fakt paráda. Vloni to tak nebylo. Taťka zatím stačí, jsem spokojen. Je cca 10 metrů za mnou. Nechci přehnat začátek a hlavně jsem slíbil, že mu nebudu utíkat na velkou vzdálenost. Netrvá dlouho a běžíme do mírných kopečků a ocitáme před prvním kopcem (sjezdovkou) Velký Javorový. Napijeme se, pochválím taťku a jdeme rubat první kopec. Jde se parádně. Okolo sjezdovky opět diváci, kteří fandí, jak o život. Chvilkami jdu ve vláčku. Vybočovat se mně nechce, protože je tu krásná cesta. Po chvilkách se otáčím, jestli uvidím taťku. Rube kousek pode mnou. Fajn pokračuji až na sedlo kopce. Po dojití se ohlížím, taťka je pár metrů, čekám a pijeme. Odsud pokračujeme společně zvrásněným terénem dále. Dostáváme se na vrchol kopce. Zde si pípáme svůj první čip. Koukám na hodinky a čas je skvělý podle plánu.
Pokračujeme se během dolů do Řěky. Zde trošku taťku ztrácí, po chvilkách čekám, tak abychom byli v dohledu. Dobíháme do Řeky. Pípáme čip a hrneme se k pití. Leju do sebe jeden ionťák za sebou. Doplním i láhve v batohu. Pití je krásně studené. Což se za nedlouho projeví . Po velmi rychlém občerstvení pokračujeme další sjezdovkou na kopec Ropice. Minule tu byl na sjezdovce špunt. Jdeme v tempu směr nahoru. Bohužel po několika desítkách metrů jsme ve vláčku. Hrůza děs. Lidi předbíhají a pak se zpět zařazují. Uděláme krok a stojíme. Tempo nula. Ztrácíme zde docela dost času. Nedá se nic dělat. Rozchází se to skoro na vrcholku sjezdovky. Pak už to jde svižně. Docházím na Sedlo Lipový. Chvilku čekám na taťku, abychom se napili. Zde se trať rozděluje. Long jde až na vrchol. Short pokračuje doprava po vrstevnici. Pro nás je to až na vrchol a zase nazpět. Pokračujeme tedy až na horu. Zde již není kopec tak strmý jak před tím. Je to spíše zvrásněné a občas s krátkým výšvihem do kopce. Trošku se cesta vleče, je to vracečka. Do protisměru již sbíhají běžci, kteří na vrcholku byli. Konečně jsem na hoře a z dálky slyším „netutej počkej na mě“. Taťka je vzadu, musím počkat. Rozestup je max. 30 vteřin na čipu. Zanedlouho již je u mě a pípáme. Pijeme a dáváme nějaké ty cukry. Sbíháme v kamenité cestě dolů. Moc to rychle dolů nejde. Poměrně dost lidí jenom jde, předbíhat takřka nejde. Takovým pomalejším během se suneme pomalinku zpět na odbočku pro trasu LONG. Začíná mně být tak nějak divně. Cítím celkovou únavu a chce se mně spát. Taťka si to cupitá za mnou. Najednou slyším od někoho „zdar“ co dupe na horu. Nevnímám to. Zastavuji až na odbočce. Taťka je mně v patách. Říká: „potkávali jsme mamku s Ivou“. Já říkám: „cože“? „To je konec. Musíme valit“. Snažím se to prát pod kopec dolů do Morávky, co to jde. Taťka mně moc nestíhá, cesta je hodně prudká dolů a všude kameny. Zvolňuji. Chvilku i zastavuji. Začínám pociťovat, že potřebuji na velkou. Musím to vydržet do kontroly. Když mně doběhne taťka, tak mu to říkám, že budu muset. Pokračujeme spolu dolů až na asfaltku na parkoviště. Cupitáme si to ke kontrole. Pípáme další čip. V tom nás už fotí opět Lukáš.
Hrneme se k pití a jídlu. Dávám taťkovi batoh a říkám musím jít na záchod. Hrnu se tedy zpět před čip k záchodům. Po několika minutách na záchodě jsem snad o pár kil lehčí, ale je mně divně až tak divně že mně to je divné. Taťka mezitím doplnil všecko. Já se napiji a něco pojím. Lukáš nás opět fotí. Z fotek je vidět že jsem špatný. Snad to přejde. Naperu do sebe sladkosti na energii.
Pokračujeme spolu dále na další kopec již třetí, který má přes tisíc metrů. Jmenuje se Travný. V loni jsme opět šli asi jenom do půlky a odbočili jsme na kratší trasu. Letos si to vyšlápneme až na horu. Odcházíme z Morávky po asfaltu, který se pomalinku zvedá. Já si beru ještě tyčku. Pořád se cítím divně. Snažím se udržovat rychlé tempo, což se daří. Taťka si zatím nestěžuje. Již odbočujeme z asfaltu a stoupáme na Travný. V prudkých pasážích začínám zpomalovat. Něco se mnou je ach jo. Taťka mně už i stíhá. Tempo opadá. Nacházíme se asi ve čtvrtce kopce, kde se trasy opět rozchází. Pořadatelé na každého volání Long na horu Short dolů. Pokračujeme ve stoupání. Je to poměrně nekonečné na to, že to je asi tak 4 km na horu. Nejde mně to, začíná mně všecko bolet. Taťka je hned za mnou. Ptá se co se děje. Zastavuji a pijeme spolu. Nechce se mně tomu ani věřit, že mám takový stav. Již asi půl roku nic takového mně nepotkalo. Pokračujeme pořád ve stoupání. Jde to pomalu, taťka se mně pořád drží. Já musím zastavit. Posílám ho, ať jde, že ho doženu. Mám křeče do stehen. Beru hořčík a cukr. Trošku to přechází. Snažím se co nejrychleji dohnat taťku. Již ho mám na pár metrů před sebou a opět křeč. Zastavuji a třu si stehno a snažím se protáhnout. Trošku masáž zabrala. Opět stíhám taťku. Po několika minutách jsem u něho. Ptá se, jak mně je. Nedá se nic jiného odpovědět, než že hrozně. Že mně takto nikdy snad nebylo. Předběhnu ho a pokračuji před ním. Začínám mít celkově divné stavy. Na střídačku mě bolí stehna, snad všecky klouby v těle, žaludek a ledviny. Jsem na šrot jak kráva a ke všemu mně začíná bolet na plicích a při větších nádechu se dusím a kašlu. To je paráda. To mně musí potkat zrovna na sedmičce. Nadávám si. I přes tyto lapálie jsem před taťkou. Na Travný to je jak jít do Ameriky pešky. Neuvěřitelně se to táhne až je to nudné. Ani stoupání již není velké. Modlím se za to, aby byl už konečně čip. Nějak jsem zrychlil a taťka je kus za mnou. Po delší době nudné a zdlouhavé rychlé chůze slyším pípání čipu. Přidávám. Již jsem na místě. Pořadatelé se ptají, jestli čekám na parťáka. Odpovídám ano. Sotva se tak nějak držím na nohám, cítím, že se motám na místě. Dochází konečně taťka. Pípáme a jdeme k rozcestníků. Povídá: “vypadáš hrozně, jak kdyby si měl horečku“. Všecko mu říkám co se mnou je. Mezitím si beru bundu, je mně strašná zima. Na tuty jsem někde na prvních kopcích prochladl. Fouknu do sebe ještě celý gel. Taťka něco bere taky. Podle našeho harmonogramu jsme si pohoršili. Koukám na hodinky a nadávám. V hlavě se mně honí myšlenky, že pokud se nezlepším, tak to bude do cíle katastrofa. Taťka říká, kašli na čas hlavně se ti musí udělat dobře a musíme to nějak dojít. Začínám nadávat, že jsem sem nejel 200 km, abych se tady flákat. Jedu načas. Beru hůlky a rozbíhám se dolů z Travného. Taťka jenom zírá. A snaží se mezi kamením a hupy dolů běžet za mnou. Chvilkami se mně do očí derou slzy, jak mně je zle. Ale hlava a vůle je pevnější než všecko okolo. Bohužel po nějaké době nás zastavuje špunt lidí. Jdeme pomalinku z kopce ve vláčku, který nejde předběhnout a uhnout se také nechce. Nedá se nic dělat. Po nějaké době cítím, že by již šlo předběhnout, neboť se cesta rozšířila. Předbíhám je a valím dolů. Po nějaké době jsem na rozcestí, kde
se obě trasy spojují. Taťku nevidím, tak radši zastavuji a čekám. Pořád tak nějak pokašlávám. Pod kopec to jde. Taťka je již u mě a běžíme dolů po široké cestě. Již zanedlouho jsme na asfaltu v Krásné. Valím k čipu taťka kousek za mnou. Počekávám a tutáme spolu. Hrneme se k jídlu a pití. Potřebujeme se trošku nadopovat. Jíme, co jde. Mně nic jiného než melouna žaludek nebere. Beru si ještě cukr a hořčík. Lukáš nás opět odchytil a fotí.
Koukám na hodinky a verbuji taťku, ať jdeme. Moc se nechce z kontroly, je tu pěkně. Čeká nás nepříjemné stoupání z Krásné až na Lysou. Docházíme přes most až na cestu, která nás vede na louku před lesem. Valím zatím mně je celkem ok. Taťku ztrácím a zastavuji až před loukou. Čekám na něho a ptám se, zda chce pít. Nechce tak jdu dál. Procházím celou louku a pokračuji lesem až k chatce, kde tekla vždy voda. Čekám na taťku a poté mu dávám pít. Odfoukneme a pokračujeme dále. Krájíme metry za metry. Pořad se snažím táhnout, i když vím, že v čase již tečeme. Seběh z Travného trval o 20 minut déle. Zastavuji až někde, kde se cesta z jehličí mění v trávu a kamení. Zhruba skoro ve ¾ kopce. Opět začínám kašlat. Jakmile stoupám do prudkého kopce, tak kašlu, jakmile potřebuji dýchat zhluboka. Vypadá to, jak kdybych byl nastydlí. Již se těším na ráno, až bude teplejší vzduch. Taťka mě dochází a občerstvujeme se. Pokračujeme a po nějaké době se nacházíme na rovince k Malchoru. Zastavuji a nechávám se předběhnout taťkem abych ho mohl vyfotit s Lysou za rozbřesku. Klušeme až k cikcaku na Lysou. Zde jdu před taťku a rubu to na horu. Jdu bez hůlek, neboť se mně pořád zasekávaly v kamenech. Na Lysé nás zdraví lidé co tam spali se slovy dobré ráno. Hrneme se k Bezručovi chatě, čekám na taťku a vzápětí pípáme.
Beru si tyčku a žmoulám jí za chůze dolů. Taťka také něco žmoulá. Na Lysé vůbec nezastavujeme. Tyčky jsme sežmoulaly, rozbíhám to. Taťka také. Již je rozedněné skoro, tak zháším čelovku. Běžíme krásně mezi kameny směr Lukšinec. Občas zastavuji, abych taťkovi příliš neutíkal. Při běhu pod kopec se nedusím. Takže je to ok, ale zase méně dýchám a občas mě píchá v boku. Míjíme Lukšinec a vydáváme se směr Ostravice. Během stahujeme poztrácený čas, i když už je jasné, že ho horko těžko doženeme. Již jsme skoro v Ostravici. Přidáváme. Jsme na mostě, kde startuje LH24. Chvilku zavzpomínám na zimu. Přebíháme koleje a silnici a běžíme směr tělocvična. Pípáme čip v Ostravici a rovnou jdeme k pití. Beru si jeden kelímek s pitím a müsli ve druhém kelímku. Sedám jak špalek na lavičku. Taťka pořád někde poletuje. Pomalinku soukám do sebe müsli. Taťka hledá polévku a zjišťujeme, že jsme si z tašky nevzali lístky. Tak polévka nebude. Začíná mně být ještě hůře. No pane jo. Musím se nějak vzchopit. Beru si cukr, tyčinku. Dávám taťkovi láhve na doplnění, nemám na to chuť něco dělat. Funí zde vítr a je tu zima. Taťka si natahuje rukávky. Müsli ani iontak nechávám být. Nejde mně to sníst, jdu si pro meloun. Jsme tu už snad více jak 10 minut. Bude muset vyrazit směr Smrk. Nechce se mně, jsem úplně unavený. Skoro nemluvím, a když ano tak sotva mluvím, jen tak chraptím. Tento stav jsem za poslední závody neměl. S taťkou vycházíme z kontroly. Čas již nemůžeme dohnat. Stoupáme po asfaltce pryč z Ostravice. Nevím, kde přesně mně zvoní telefon. Volá mně má žena Šárka. Ptá se, jak to jde. Vychraptěním hlasem odpovídám, že jsme v prdeli. Vlívají se mně do očí slzy. Říkám jí, že mně je zle a že za to mohu já, že jsem nedokázal táhnout, tak abychom to stíhali v čase, co jsme chtěli. Slova útěchy z její strany neberou konce. Všecko se jí snažím vylíčit. Podepsal se na mě poměrně velký pracovní úsilí na baráku, který předělávám a do toho tréninky v kopcích. Následované běháním do schodů v práci. Cca po deseti minutách hovoru za chůze do kopce se loučíme. Povzbuzený se otáčím na taťku, který je kus pode mnou. Zastavuji a čekám, až mě dojde. Napijeme se. Říkám mu slova povzbuzení od Šárky. Pokračujeme dále. V hlavě mám pořád všemožné myšlenky. Řeknu si v duchu, toto není možné, takto jít. Zrychluji a opět vyčerpání přemáhá má nezdolná vůle, kterou mám. Kdo mě zná tak to ví. Taťka za mnou se snaží stíhat. Celkem to odsýpá. Již jsem pod prudkým stoupání na Smrk. Odfoukneme a jdeme do toho. Jsou zde kameny, které rádoby tvoří schody. Rvu to na horu, únava sice pořád je, ale nějak to zase překonávám. Jenom pořád kašlu, jak tuberák při hlubokém dýchání do kopce. Taťka nějak pozůstává kus za mnou. Zastavuji až na vrcholku tohoto stoupání. Jmenuje se to tady Smrk sedlo. Čekám na taťku, abychom se napili. Od sud je to zdlouhavé, ale ne do prudkého kopce. Po nějaké době docházíme k čipu. Pípáme. Je tu hodně lidí, kteří odpočívají. Sedáme si na kládu. Pijeme a bereme si cukr, tyčinku, podpůrné látky a medikamenty. Taťkovi dávám to samé co sobě. Asi toho má také plné brýle. Smrk jsme vystoupali v našem časovém limitu, co jsme si dali, jak se to později dovíme na internetu. Zvedáme se po cca 5 minutách a pokračujeme poklusem dolů. Cesta taková nic moc, ale nějak v tom poskakujeme. Taťku fotím ve vláčku, jak si to šlape dolů. Cesta celkem ubíhá. Zase nabíráme trošku rychlost díky běhu. Jsme na Polaně. Již pár km a jsme na kontrole v Čeladné. Dá se tu pěkně běžet. Proto neváháme. Běžíme snad všecko ani moc nepřecházíme do chůze. Již se mně
udělalo defakto dobře. Zase ožívám i dýchání se opět zpravilo. Krize, která trvala s přestávkami snad 25 km, možná více ustává. Nikdy jsem krizi takto dlouho nezažil. Hned to říkám taťkovi, který mně dobíhá. Již po nějaké chvilce se ocitáme na asfalce do mírného kopečka. Pak kousíček lesem a jsme v Čeladné na kontrole. Běžím i do tohoto kopce. Jsem při síle. Taťka, ale přechází do chůze a rozbíhá to až na vršku kopečku. Já už stepuji u čipu. Netrpělivě čekám a dočkávám se taťky. Pípáme. Zjišťujeme, že jsme na 19 pozici. Což celkem jde na tu bídu. Hrneme se k pití a k melounům. Taťka se mně ptá, zda si dáme i něco jiného. Směju se a odpovídám „No jo tak si jedno vyžbruň“, mně bere moji oblíbenou malinovku. Sedáme na lavičku taťka spokojený žbruní pivo a já malinovku. Potkáváme kolegy z týmu REGENERUJTE, kteří jsou ale na trase short. Chvilku se dáváme do řeči. Čas letí jak voda. Velím, musíme jít. Beru do rukou dva melouny na cestu. Pokračujeme směrem Čertův Mlýn. Na tento kopec se jde letos jinak, po žluté značce. Prý strmá a horší cesta. Nechme se tedy překvapit. Zatím vyklusáváme po asfaltce směrem na horu. Mírný kopeček, který nebere zatím konce. Jdu hodně rychle. Taťka kus za mnou jakoby chtěl běžet. Zastavím a čekám. Ptám se „Ty chceš tady běžet? Dalo by se to.“ On na to: „Nechci. Jen se tě snažím dohnat, Chci si povídat “. Tak jsem trošku zmírnil, aby mně trochu stačil a pořád mu neutíkal. Za nedlouho již odbočujeme do terénu. Horší a prudší cesta opět platí. Prudké stoupání nebere konce. Jdu, co mně síly stačí. Taťku nechávám kus za sebou. Musím počkat, když by něco potřeboval. Takto se postupně dostáváme výš a výš na kopec. Kopec je fakt náročný. Vycucává z nás sily. Zastavuji, dáváme si s taťkou cukr a hořčík. Asi začíná mít toho plné zuby je celkem uhnaný. Zato mně se síly navrátili a již jsem ve svém živlu. Za nedlouho pípáme čip na Čertově Mlýně. Od sud pokračujeme na Tanečnici sedlo a na Pustevny. Již sbíháme opět dolů do sedla. Snažíme se všecko běžet, abychom dohnali nějakou tu časovou ztrátu z kopců. V sedle Tanečnice jsme skoro coby dup a opět stoupáme kousek až na horu do Pusteven. Již cítím kontrolu, přidávám do kopce, poslední metry běžím, jen abych tam už byl. Je tu kofola a hlavně něco k jídlu. Škvarková pomazánka se zelím. S taťkou se ládujeme, máme hlad. Vše ostatní už nemůžeme ani cítit. Sedám si chvilku na asfaltku, abych ulevil nohám. Nemohu dlouho sedět, musíme dál. Zvedám se, musím doplnit lahvičky s pitím. Beru další chleba a vyrážíme dolů. Nyní nás čeká Ráztoka. Opět se snažíme dolů běžet. Jde to celkem dobře. Občas hodně strmé a kameny. Tak se musí opatrněji. Již jsme vedle lanovky na Pustevny. Zde je pěkný sešup dolu. Cupitám dolů, pěkně pomalinku. Hrnu pod sebou kameny a všecko co mám pod nohami. Na cestě pod sjezdovkou čeká na taťku. Mám strach, aby sebou tam neřízl. Jde opatrně, jistí se hůlkami. Pokračujeme během po asfaltce až na čip. Zde jenom pípneme a běžíme dál. Opět začínáme mírně stoupat. Čeká nás poslední kopec nad 1000 metrů a to krásný kopec Radhošť. Stoupáme po asfaltce, po které z Radhoště jezdí na koloběžkách. Bereme si ještě nějaký mlsky na energii. Již za nedlouho odbočujeme na zelenou značku z asfaltky. Je zde terén celkem slušný pořád se stoupá, někde je to prudší někde ne. Snažím se udržovat tempo do kopce, ale již to není na místě. Taťka již tomu tempu bohužel nestíhá. Nedá se nic dělat. Počekávám, vždy když nějakou dobu jdu a mám ho hodně pod sebou. Dostáváme se na nějaké místo, které není tak prudké již cítím, že by se mohl blížit konec kopce. Zrychluji je to tu mírné. Ovšem dostávám se do vláčku asi 5 závodníku, kteří moc rychle nejdou. Předběhnout se tu nedá. Je zde úzká cestička. Dohání mně už i taťka. Jsme na hřebeni Radhoště. Nyní musíme po cestě na horu po modré značce ke kapli, kde je čip. Chodí zde mraky lidí. Jdu spolu s taťkou. Najednou od hospody, co je na Radhošti slyšíme „Heja Heja“. Sedí tam u piva, kamarád Jarda Pospěch. Ptá se, jak to jde a tak. Prohazujeme pár slov. Děkujeme za podporu a již valíme k čipu. Pípame. Z Ráztoky jsme na kopci za hodinu a deset minut. Blíží se třetí hodina. Na trati budu již 17 hodin. Napijeme se a běžíme po louce z Radhoště dolů směr Pindula. Běžíme, jak to terén dovolí. Po cestě dávám hodinky na nabíječku. Netrvá dlouho asi 40 minut a jsme v sedle Pindula. Pípneme čip a pokračujeme hned
dále. Bereme si za chůze nějaký dobrůtky. Tyčky cukr a tak. Přejdeme silnici a pokračujeme na poslední kopce Velký Javorník, který již není tak vysoký a má pod 1000 metrů. Věřte nebo ne dokáže v závěru hodně potrápit. Taťka je nějaký špatný. Je vyšťavený. Dávám mu gel a tabletu od Nutrendu Carbonex. Pokračujeme tedy dále až pod poslední prudké stoupání. Někde mezitím fotím krajinky. Doufám, že to bylo tady Zastavuji a čekám na taťku. Povídám pojď se napít. Budu čekat až na vršku na cestě. Pijeme a pomalinku stoupáme. Po pár metrech předháním pár závodníku. Stoupání mně nedělá problémy moc. Netrvá dlouho a jsem na vršku na cestě. Taťku ani nevidím. Čekám. Přichází lidi a taťka nikde. Pak je pauza a najednou taťka a za sebou asi další 5 lidí . Již je u mě a dávám mu pít. Musíme dál. Postupně se dostáváme čím dál tím výše. Někde po cestě fotím taťku, jak to rve do kopce. Už by mohl být konec. Jsme na Malý Javorník rozcestí. Ptám se taťky, jak je, se slovy „jako tako“ pokračujeme. Rvu to. Už mně ty kopce nebaví, chci být na hoře. Taťkovi utíkám. Po nějaké době jsem na hoře, ale co na plat taťku nevidím a tak čekám. Paní se ptá, jestli jdu sám. Začnu se smát a říkám. „Nejdu sám, mám parťáka někde dole“. V tom se taťka vyřítí z lesa. Pípáme spolu poslední čip na trase. Pak už jen v cíli. Zbývá cca 7 km dolů. Na Javorník nám to trvalo cca hodinu. Plánujeme jak dolů. Rozbíhám se slovy „jdeme ať jsme v cíli“. Dostáváme se do cikcaku dolů. Hodně lidí si to krátí napříč dolů. Já ne pěkně si to vychutnávám. Jen se ohlížím, jestli taťka běží. Hecuji ho, aby přidal. Děje se tak. Po cikcaku ho čekám dole a chválím ho. Pokračujeme dále. Běžíme, co to ještě jde. Je to nekonečné. Doháníme podle vzhledu naše soupeře. Chvilku za nimi běžím v těsném závěsu. Začínají zpomalovat. Taťka je hned vedle mě a já říkám jdeme. Jsme před nimi. U nějaké hospody na nás volá pán ještě dva km. Po cestě plné štěrku běžíme dolů. Po chvilce si všímám,
že jsme je ztratili. Chvilku jenom jdeme rychle, abychom odpočinuli. Již vidím z dálky mostek a pak už jen po silnici až do náměstí. Opět běžíme. Přebíháme mostek, taťka je kus za mnou tak ještě čekám. Říká, jsem úplně hotový. Musíme chvilku jít. Rychlou chůzí jdeme směrem pod most. Postávají tu již první lidé. Povzbuzují nás. Dostáváme se až k hlavní silnici, tu nám krásně zablokují pořadatelé. Již se rozbíhám, nemohu to vydržet. Taťka také. Běžíme po kostkách směr náměstí. Lidí tu začíná přibývat. Jedna zatáčka a už rovná silnici do kopečka až do náměstí. Zpomaluji, aby mě taťka doběhl. Přebíhám na levou stranu, tak abych ho měl po pravé stráně. Probíháme zmiňovanou zatáčkou. Říkám mu za běhu, chytneme se za ruce, ať máme pěkný závěr, když je to závod dvojic. Přidávám. Lidi fandí. Atmosféra jak má být. Již vidím ohraničený koridor. Přehazuji hůlky do levé ruky a chytám pravačkou taťku za ruku. Lidí skandují, tleskají. Prostě paráda. Zvedáme s taťkou ruce společně chycené ruce. Dav diváku skanduje, jak kdybychom dobíhali na prvním místě. Krásný doběh a podpora diváku byla úžasná. Dobré bylo i to, že jsme běželi úplně sami. Nikdo před námi nikdo za námi.
Zastavujeme u cílového čipu a ozývá se píp. Víme, že je to za námi. Už jen vystoupat na pyramidu. Jdu tedy na horu, dupu příkré schody. Na vršku mně holky gratulují a dávají finišerskou stuhu. Jdu dolů z pyramidy. Schody jsou příkré a natočené dolů, tudíž se po nich jde špatně. Zastavuji pod pyramidou, otáčím se, taťka nikde. Co je? V tom volá na mě Lukáš, počkej na taťku, udělám Vám fotku. Taťka nikde. Co se děje. Po nějaké době se sune dolů ke mně. Lukáš nás fotí.
Jdeme směr podium ke golemovi na finišer foto a odevzdat čip. Taťka mně říká, že se musel na chvilku vydechnout, že se mu udělalo špatně. Fotíme se u golema. V koridoru si necháváme udělat placky se jménem a časem. Potkáváme se s panem Plevou a dáváme se do řeči. Já jdu zatím pro pivo a pro džus. Nesu taťkovi pivo a sedáme si všichni společně na zídku a užíváme po závodní atmosféry. Už nás čeká jenom sprcha a počkat na ženské než doběhnou. Najíst se a jít konečně spát. Ženské nakonec skončili na druhém místě s časem 22h. 00m. 01s.
Jsem rád, že jsme v cíli. Skončili jsme na 15. místě ze 43 týmu, kteří odstartovali (na začátku bylo 53). Výsledný čas je 19 hodin a 21 minut. Chci poděkovat taťkovi za super výkon, který se opět zase od operace posunul výše. Za podporu na trati, když mně bylo nejhůř. Své ženě za povzbuzující telefonát, který mně fakt nakopl. Panu Krškovi za super ponožky KS-RUNEX, které sedí a vysvlékl jsem je až v cíli. A v neposlední řadě pořadatelů za super náročný závod v krásných Beskydech, na které pořád nadávám, ale rád se tam vracím. Pár fotek z trati:
Fotky z doběhu ženských:
Více fotek na stránkách: http://www.hejahejtrail.cz/DetailFotogalerie/28 Odkaz na trasu z hodinek: https://connect.garmin.com/modern/activity/1338816134
