Mezinárodní divadelní festival DIVADELNÍ SVĚT BRNO 2012 recenze Lovecké scény str 2 | recenze My dva str 2 | recenze Muž bez minulosti str 3 | recenze My dva str 3 | recenze Podzemní blues str 4 | recenze Show4busines str 4 | recenze Semeloumězmizelsem str 5 | recenze Manson str 5 |rozhovor s režisérem Robertem Alföldim str 6 | komiks str 6
Dobře placený zpravodaj
4. festivalový
Hustler foto: Michal Růžička
Slavnost masek So 18.00 Náměstí Svobody Bláznivý rej masek předních brněnských scén a scének.
Editorial Vážení čtenáři, právě si čtete poslední číslo festivalového Hustleru, neboť jak známo, Divadelní svět Brno 2012 končí. To, zda se všichni dožijeme příštího ročníku, je otázka, kterou je třeba zodpovědět až v prosinci. Zatím se můžeme tetelit třeba při Slavnosti masek a propadat skepsi až následující den. Poslední číslo Dobře placeného zpravodaje je specifické. Přinášíme nikoliv 4, ale rovnou 6 stran recenzí a sázím je já osobně. Proto prosím omluvte občasné graFické výsTřednOsti. Komiks zůstává stále jeden, neboť jeho autora včera vylovila policie někde u Plzně v Berounce. Třetí ročník festivalu se vyznačoval nevyzpytatelným počasím a adrenalinovým přebíháním mezi divadly. Mimo jiné – nebo
spíše hlavně – jsme v rámci hlavního i off programu byli svědky hned několika skvostných inscenací z Německa, Maďarska, Belgie, Slovenska i České republiky. Programový výběr byl letos exkluzivní, ale kdo by si rád nešťouchnul. Inu, dobrá půda se rovná dobré houby. Jménem redakce bych vám, Vážení čtenáři, chtěl poděkovat za důvěru a pozornost, kterou jste projevili festivalu návštěvou divadla a nám četbou našeho hutného sešitu. Martin Macháček
Vidíš To? Kam s Tím? No Tam!
My dva
Těsně po druhé světové válce se v malebné vesničce, jejíž obyvatelé prožili nesčetná traumata, objeví nový problém. Jmenuje se Abram (Piroska Molnár) a jejich slovy trpí „nevyléčitelnou duševní chorobou“ – homosexualitou.
Vivaldiho barokní Zimu ze Čtvera ročních dob přerušují televizní znělky seriálů a písničky notoricky známé z kultovních filmů. Hudební motivy a dabované pasáže vytrhují dvojici herců Divadla v karanténě Janet Prokešovou a Pavola Seriša z nepřítomné zahleděnosti do prázdna v dáli, vysvobozují je z osamocené pochmurnosti jejich vlastní vivaldiovské reality a aktuálně konkretizují jejich postavy a určují jejich chování na základě předloh ve slavných dvojicích z pláten a obrazovek. Mimozemským návštěvníkům jsou v patách Mulder se Scullyovou, Celine Dion dává tušit potápějící se loď s Jackem a Rose, k partičce správňáků pod názvem Rychlá rota v čele s Chipem a Dalem se přidá i Michal David a Létající Čestmír. S koncem každé hudební citace se aktéři znovu vracejí do svého chaotického vyšinutí, v němž se snaží navázat kontakt s publikem, poznat svého diváka, zapojit jej a i v nonverbálním představení vytvořit obousměrný komunikační kanál. Ke zpětné reakci vyzývají máváním, úsměvy, ale i přímými doteky přihlížejících, vyprovokovávají je bezostyšným strkáním vlastních nosů do jejich šálků a v přímou interakci zapojují dva náhodně vybrané hosty, kteří se na krátkou dobu stanou spoluherci v tomto tanečním, pantomimickém a pohybovém představení. Divadlo v sociální akci par excellence, kde divák nemůže zůstat pasivní, s tím se musí počítat.
Volnomyšlenkář, hledající autonomii svojí sexuality, se kromě ostatních obyvatel dočkává opovržení i od vlastní matky. Ve vesnici nemá pochopení snad od nikoho. Kromě vysloužilého vojáka Volkera (József Szarvas) a jeho milé Tonky (Kátya Tompos). Zprvu. Stačí trochu koncentrovaná dávka latentní nenávisti, strachu a lidské malosti a ve vesnici propuknou Lovecké scény z Dolního Bavorska. Dramatik Martin Speer vytváří drobnokresbu venkova, který se stále těžce vyrovnává s důsledky války a s pádem Německa. Prokresluje obraz společenství, které se z podstaty bojí překonávat stereotypy. Režisér Robert Alföldi posazuje diváky na hromadu pytlů (jako čerstvé válečné zajatce v táboře) na náves. Podobně jako na vsi neexistují zdi, i v inscenaci je vše obnažené a není možné se nijak ukrýt – diváci všechno vidí. Abramovo vzplanutí k introvertnímu Rovovi (Dénes Farkas) i to, jak brutálně ze vzteku i zoufalství sekyrou ubije těhotnou Tonku. Celá inscenace v tom okamžiku promění atmosféru a přibude napětí. Situační drobnokresba, až filmoVíce recenzí na www.rozrazilonline.cz
vě dokumentární, se proměňuje v agresivní lov. Scéna potemní a herci hledají vraha s pomocí baterky mezi diváky, kteří se v té chvíli krčí ve tmě jako němá kosodřevina. Pochmurný ráz celé inscenace rozbíjí občasné vrcholně groteskní obrazy. Např. jeden z nejironičtějších, v němž se Rovo oběsí, jeho matka je nucena zaplatit knězi, aby byl pohřben, a hrobník neví, kde má nebožtík hlavu, aby mohl zapíchnout kříž. Při noční scéně, jediné, v níž je scéna ve tmě, se jednotliví obyvatelé hádají o odměnu za dopadení vraha. Podobně komicky vyznívá i knězova prupovídka, jak udržet sexuální pudy v klidu. Inscenaci završuje slavnost. Po všem odporném si všichni s radostí dají pivo a klobásky. Zábava, která je ve výsledku kompilací veškerého hnusu. K závěrečnému proslovu starosty hraje pokojně dechovka, protože ví, že vesnice je „vyčištěná“ a nikdo již nezpůsobí další problémy. Pro postavy nerušená zábava, pro diváky poděkování intenzivního kolektivního zážitku. Martin Macháček Fléda 14. 6. ČTVRTEK / THURSDAY 18:00–20:00
Michaela Malčíková
Manson
Semlelimězmizelsem
Jste prasata! Všimli jste si toho? Jedna z iniciátorek bizarní vraždy Polanského ženy prohlásila, že všechny oběti pro ni byly pouhými zvířaty. V záblescích pochybné naděje probleskuje v pojetí souborů DOT504 Dance Teatre Company a Těatr Novogo Fronta Mansonovo šílenství, když údajně inicioval vražedné vlnobití své „rodiny“. Skutečně? Manson (Pavel Mašek) vyrůstal v domovech, jako odvržené dítě mladé prostitutky. V každé pěstounské rodině nacházel pouze násilí, až v 60. letech přilnul k pampeliškové iluzi, v níž se v drogovém opojení dokázal na nějaký čas odpoutat od vlastní mysli. Řada formálně mdlých obrazů zpřítomňovala bizarní linie Mansonova příběhu. Charles Manson nebyl nikdy obviněn z žádné vraždy. Jeho labilní manipulovatelní kumpáni inklinovali k Mansonově neméně labilní osobnosti. Prázdná linie „Helter Skelter“, odvozená z Mansonových halucinací, která vůbec nereflektovala jeho niternější vrstvy, se projevovala i v samotném inscenačním uchopení – choreografická práce odpovídala kvalitnímu výkonu učitelky mateřské školky, herectví se bilo s linií pohybového vyjádření v banalitou zalitých principech, které o Mansonovi neříkaly nic, tedy kromě: byl bláznem, pobízel k nechutným vraždám, ale… proč Axel Rose přezpíval jeho písně?
Poslední představení hlavní dramaturgické linie festivalu Semeloumězmizelsem (v maďarském originálu eroticky znějící Ledarálnakeltűntem) budapešťského divadla Józsefa Katony rozehrává maniakální variaci Kafkova Procesu.
Tomáš Kubart
Josef K. (Tamás Keresztes) je úředník, kterého systém semele tak, že zmizí. Svět, ve kterém jej nechá režisér Viktor Bodó existovat, připomíná nadšencovu rozsypanou filmotéku. Každá scéna je odkazem na nějaké konkrétní filmové dílo či žánr. Kromě muzikálu All that jazz a Giliamova Brazilu (jehož některá vizuální východiska rámovala řadu scén v inscenaci) se objevovaly třeba narážky na Létající cirkus Monthyho Pythona. Neschopný číšník, jemuž nohy podlamuje švihlá chůze a věta: „A nyní zcela něco jiného“, patří k dědictví zvrhlého humoru, jehož bezbřehost Bodó v inscenaci často tematizuje. Kromě detailů si v inscenaci pohrává s žánry jako western, scifi i porno. Dychtiví čtenáři zpravodaje se konečně dočkají něčeho ostřejšího. Nahota na jevišti a nejrůznější prezentované úchylky stále nebyly tak bizarní, jako obří pryžový právníkův penis zvesela rozstřikující ejakuláty vody po ostatních postavách i divácích. Zběsilá diskotéka na konci života – před semletímzmizením– končí také hromadnou souloží ve stínohře. Josef K. je úředník a jeho postava i podivnosti v jeho blízkosti lze interpretovat jako digest youtube.
Všechna ta videa, hodiny zbytečností, se na něho najednou vylila z monitoru a utopila ho. Všechno, co viděl a zapamatoval si, se v jeho hlavě proměnilo v koláž vjemů vedoucích k jeho absolutnímu propadu. Rozpuštění ve smršti vjemů. Ze začátku si ještě byl docela jistý, kým skutečně je, na závěr sebe-likvidaci možná i toužebně očekává. První část inscenace je konzistentnější ve vztahu k předloze i k tématu rozpadu osobnosti K. Nekončící trsy nápadů letící napříč inscenací se v první půlce vážou k tématu byznysmenského newspeaku, absurditě i paradoxům kancelářských komplexů a byrokratických agend. Druhá část je více rozvolněná a na konec Josefa K. nahlíží z více perspektiv v samostatně separovaných výstupech. Semlelihozmizel. Měl život, sexy sousedku i obstarožní, perversní bytnou a práci s pravidelným příjmem. Měl taky jeden problém. Měl sám sebe a nevěděl, co s tím. Martin Macháček DHnP 16. 6. PÁTEK / FRIDAY 19:00–22:00 Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Sousedi
Andělská zvonění v hlavě
Divadlo ako expresívny koncert divadelných zložiek. Inscenácia Sousedi zachytáva fragmenty spomienok z českonemeckých dôb, kombinuje pohybové divadlo s hudbou, prácou s dekoráciami, rekvizitami a maskami. Príbehy pamätníkov sú prepojené s koňmi ako výrazovým prvkom – herci si nasadzujú konské hlavy, cválanie hercov bez masiek po scéne, či predstavovaný dostihový závod. Na počiatku bola na javisku veľká drevená stena s klavírom a posteľou. Útla žena hovorila o mŕtvom námorníkovi, kriku čajky, kresťanoch a židoch. Metaforické výstupy nadobúdajú charakter dynamického striedania zložiek. Živé piesne hrané na klavír, kontrabas či bubny. Hudba mieša temperamenty jednotlivých postáv a krajín. Keď do krčmy prichádzajú traja Nemci v uniformách, herec-klavirista je nútený prejsť z improvizovaného jazzu na niečo menej provokatívne. Avšak striktná razancia tónov zachytávajúca nemeckú náturu je svojou priamosťou a hraním „forte“ nevyhovujúca. Klaviristovi je po falošnom výstrele useknutá ruka. S motívom smrti sa pracuje najmä prostredníctvom drevenej tyčky ako pištole, posmrtný súcit v divákovi sa stráca spolu s replikou „nezemřela“. Herci majú farebné masky, ktoré zvýrazňujú časti tváre, ako napr. vysmiate ústa, vypúlené oči. Stena rozbíjaná prejavmi hercov opadáva spolu s diváckym pochopením súvislostí a zostáva v abstraktných medziach výpovede. . Michaela Suchá
Adaptace Muže bez minulosti v režii Miroslava Krobota vychází z finského filmu Akiho Kaurismäkiho. Úspěšně se na jeviště daří přenést melancholickou náladu. Odosobněné repliky podávané bez emocí mají stejnou údernost jako ve filmu. Odosobněné repliky podávané bez emocí mají stejnou platnost i údernost jako ve filmové předloze. Briskní, jadrné dialogy přinášejí absurdní pointy toho nejsuššího humoru. Schází ovšem vlastní přínos, který by převzatou předlohu v divadelním provedení někam posunul. Inscenaci obohacuje jen rovina písní od seskupení The Renegades, The Beach Boys a dalších a nových skladeb Marka Doubravy. Jeho náboženské odrhovačky se zpívají s kamennou tváří a naprostou samozřejmostí předávané nenapadnutelné obecné pravdy o Bohu. David Novotný jako představitel postavy po anamnéze neustále posedává, protože co by také měl na práci, než pozorovat okolní dění a přiučovat se životu od podobných ztroskotanců, lidí z nejnižší sociální vrstvy, kteří mu pomáhají začít od nuly. I když si nic nepamatuje, nevzdává se. Nachází své místo ve společnosti, poznává její zákonitosti, seznamuje se s pravomocemi a stanovenými pravidly, na která nejednou naráží. Muž bez identity ovšem získává i nový smysl života ve vztahu s odtažitou, střídmou a chladnou oddanou pracovnicí
Armády spásy (Tatiana Vilhelmová). Inscenace otevírá otázky, zda se člověk může ve své budoucnosti obejít i bez minulosti a je přesto schopný fungovat, či jak velký je vlastně hendikep nepamatovat si ani vlastní jméno. Nakonec se muž dozvídá i vlastní totožnost, aby došel zjištění, že do budoucnosti bude žít raději z té aktuálně získané minulosti. Události v nově poznávaném životě se mu víceméně dějí náhodou, mnohdy bez vlastního přičinění, ale i přesto jej posunují dál. Schází ovšem hybatelé děje, absentuje napětí a vše se tak odehrává v táhlém, ospalém toku, který děj posouvá kupředu jen velmi pomalu. Celá inscenace pracuje s prostými prostředky, naprostou jednoduchostí scény, ležérností herectví a jeho civilní uvolněností.
Michaela Malčíková Městské divadlo Brno 13. 6. ČTVRTEK / THURSDAY 20:30–22:10 Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Šelma nebo býložravec v nás?
„Jsem na jevišti šťastná a připadám si krásná“
Text současného rakouského dramatika Petera Handkeho Podzemní blues je monologem muže, spílajícího všem okolo sebe, snažícího se otevřít oči svým spolucestujícím v podzemním metru, tedy i divákům.
Nervózní přešlapování, sklopené oči, uhýbavé pohledy, tréma téměř hmatatelná. Několik herců-neherců (na autenticitu sázel v šedesátých letech i Miloš Forman, jemuž je letošní Divadelní svět zasvěcen) se dělí o své zážitky z dětských domovů nebo výchovných ústavů. Každý z nich si na jeviště přinesl svou krychli složenou z předmětů, jež ho charakterizují – svázané knihy, balík slámy, počítač. Vyprávějí o svých rodinách, o minulosti nebo o způsobu, jakým se dostali do ústavu. Hovoří také o povoláních, na která se připravují, a diváci tak mohou vyslechnout popis kastrace koně nebo recept na kynuté knedlíky. Představení vzniklo v rámci třídílného projektu „První úspěch“, realizovaného sdružením Tripitaka ve spolupráci s Centrem experimentálního divadla. Mladí lidé, kteří prošli ústavní nebo náhradní rodinnou péčí, se během půlroční přípravy s režisérem Jiřím Honzírkem měli stát herci. Do vlastních zážitků se tak zaplétají jejich divadelní alter-ega a herci vystupují na jevišti s monology Hamleta nebo Niny Zarečné. Divadlo v sociální akci si klade i jiné cíle než umělecké. Výkony herců nemusejí být dokonalé, úspěchem je už i jen skutečnost, že jsou tito lidé ochotní otevřeně hovořit o svých životech. Ať už lze mít o kvalitě představení jakékoli pochyby, odvahu hercům upřít nelze.
Poukázat na jejich zbytečnou existenci, přetvářku, pózy. Dává najevo odpor k jejich „načepýřenému ztělesnění“. Režisér Dušan D. Pařízek však svou úpravou zcela změnil podtext daného díla. Spolucestující, jimž rozhněvaný muž (Martin Finger) nadává, zůstávají imaginární. Až na jednoho – druhého rozhněvaného muže (Boleslav Polívka). Režisér původní monolog těmto dvěma postavám rozdělil. Stalo se tak, že muž číslo jedna je zaražen a poražen svými myšlenkami, svými urážkami, svými slovy mířenými směrem k ostatním, jež mu druhý muž bez milosti vmete do obličeje. Vše nasvědčuje tomu, že výlet metrem je pouze náhledem do podzemí lidské mysli a podvědomí, ve kterém se přebíjí několik hlasů. Jeden, jež se, stejně jako postava Fingera, bezmyšlenkovitě a zatvrzele snaží formulovat nepříjemné (ne)pravdy, povyšuje se nad ostatní a bez výčitek svědomí, bez servítků, komentuje cizí pocity a chování, jež u nich odtuší či vypozoruje. Pak je tu hlas druhý, postava Boleslava Polívky. Stejně nekompromisně trestá onu zatvrzelost, čímž ji zároveň mírní. „Nedívej se na ně jako šelma, ale jako býložravec.“ Právě díky tomu-
to uvědomování si bezvýznamnosti neustálého spílání Polívkův rozhněvaný muž č. 2 dokáže na konci z podzemní dráhy vystoupit. Nebo jen ví, jak skutečný názor schovat za pózu jisté přívětivosti? Inscenace, která stojí na silném textu a výrazných hereckých osobnostech, nutí publikum k přemýšlení. I přes složitost, jež převedení Handkeho dramatu na jeviště vyžaduje, vytvořili inscenátoři adaptaci, u které se divák díky střídání vážnosti s jistou nadsázkou i místy pobaví, a to nejen nad slovními hříčkami. Podzemní blues nedoprovází žádné světelné změny, žádné přestavby, žádná hudba. (S výjimkou konce, kdy Polívka zahraje na fujaru.) Pouze jeden mikroport na začátku. Pouze jeden bodový reflektor hledající schovávajícího se herce na scéně. To vše umocňuje pocit uzavřeného prostoru, kde se ode všech stěn odráží nepříjemné myšlenky, které se snažíme potlačit, které nechceme slyšet, a především, které se stydíme vyslovit nahlas. Zbavit se jich však nemůžeme. Jana Posníková Divadlo Bolka Polívky 15. 6. PÁTEK / FRIDAY 17:00–18:30
Iveta Šedová Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Fléda 14. 6. ČTVRTEK / THURSDAY 18:00–20:00
„Nejpodstatnější je, abychom nebyli zbabělí...“ S režisérem a ředitelem Národního divadla Budapešť Robertem Alföldim si na hromadě sena u sekyrky povídal Martin Macháček. Nejdříve bych se chtěl zeptat na to otevřené prostředí vesnice… Robert Alföldi: Chtěl jsem tím dosáhnout, aby se inscenace odehrávala v jednom prostoru, a na minimum snížit jakoukoliv teatralitu. Herectví v inscenaci bylo až do extrému filmově autentické. RA: To je vždy záměr, aby herci hráli co nejlíp. (Smích.) Souvisí to také s tím, jak je hra jednoduchá. Důležité je, co se během ní děje s postavami a jakým způsobem to herci hrají. Jak nabourávají expresivitu. Vyvolává inscenace nějaké kontroverzní reakce v kontextu politických problémů v Maďarsku? RA: Maďarské národní divadlo je v současnosti velmi oblíbené, proto-
že je moderní. Pracujeme vlastním způsobem a to se nelíbí skupinám, které mají až fašizující rysy. Mě jako ředitele i jednotlivé inscenace stíhá hodně útoků. Často se o nás mluví v parlamentu a jsme politickým tématem. Já osobně jsem obviňovaný z toho, že jsem nekřesťanský, ale týká se to nejen Národního divadla ale i maďarské kultury obecně. Často se u nás klade otázka, jaká je vůbec role Národního divadla. Jsou Lovecké scény polemikou s touhle situací? Nejen v Maďarsku, ale i obecně v Evropě?RA: Určitě. Divadlo by mělo aktuálně reagovat na sociální problémy. Pokud by bylo pouze „teatrální a expresivní“ a nepoukazovalo by na bolavá místa, ztratilo by smysl. Já jsem nejvíc pyšný na to, že 50% našich
diváků jsou lidi do 25 let. Problém s návštěvností nemáme. Některým politickým silám a církvím se to samozřejmě nelíbí. Takový zájem o divadlo i to, že by splňovalo takovou funkci, si v Čechách v takovém měřítku snad nedokážu představit. Možná na nezávislé scéně… RA: (Smích) Ani u nás nedokázali. To, že jsem já a můj tým vyhrál výběrové řízení na vedení divadla, byl velmi riskantní krok Ministerstva kultury. Nejpodstatnější je, abychom nebyli zbabělí, což není lehké. Alternativa i oficiální scéna by měla aktuálně reflektovat, co se děje se světem. Myslím, že se jednou spojí – divadla jsou jen dobrá nebo špatná. Nic jiného mezitím není. Např. staří herci jsou v tomto velmi vstřícní a takovou poetiku kvitují. To je krása. RA: Jen se nebojte, brzo nás zavřou. (Smích.)
Díky za rozhovor, Martin Macháček
přízeň mého města / macho
FESTIVALOVÝ HUSTLER: DOBŘE PLACENÝ ZPRAVODAJ. Šéfredaktoři: Martin Macháček, Eliška Poláčková. Redakce: Jiřina Hofmanová, Martina Jirešová, Tomáš Kubart, Michaela Malčíková, Jana Posníková, Michaela Suchá, Iveta Šedová. Korektury: Eliška Poláčková. Foto: Vladimír Kiva Novotný, Michal Růžička. Sazba: Petr Pláteník. E-mail:
[email protected].
