24 Arthur Cravan Dílo

23

Maintenant 3

4

HVIZD Oceánský rytmus kolébá zámořské parníky, a zatímco hrdinný rychlík hvízdá a blíží se k Havru, v povětří, kde plyny tančí jako káči, viz čacké medvědy, svalnaté lodníky!

3

4

1. ročník / Duben 1912 / Maintenant (Teď), literární revue / ředitel: A. C. / adresa / cena 25 centimů / Obsah / Hvizd: poezie / Dosud nepublikované informace o Oscaru Wildovi / Rozličnosti. Fabian Lloyd užívá ve své revui, v níž, jak se zdá, působil jako jediný autor, různé pseudonymy: Arthur Cravan, Edouard Archinard, W. Cooper, E. Lajeunesse, Robert Miradique i Marie Lowitska.

ARTHUR CRAVAN - DILO.indd 23

20.5.2015 15:06:27

24

Arthur Cravan – Dílo

New Yorku! New Yorku! Budu tvůj host! Vidím tvou vědu s rozmyslem snoubit se s průmyslem: závratná modernost! A v palácích: skleněné koule, oslňující sítnici ultrafialovými paprsky; americký telefon a lehká tíže zdviže… Dráždivá loď Anglické společnosti mě vítá na palubě. Pocit svobody! Jsem vzrušen vidinou té krásné maršruty! Ta křepká loď a její elektrické rozvody, zaplavující světlem chvění kajuty! Kajutu podpalují trubky z mědi: pár vteřin cítil jsem, kterak mě ruce svědí, jak drkotají chladem kovu. Životodárný skok! Mé smysly procitly znovu a zelená imprese čerstvého nátěru mě vyvedla z účtů a zasáhla jasnou zprávou: jak vejce kutálel jsem se bláznivě zelenou trávou. Jak opájela mě košile! Jak rozechvěl mě hned – tak jako koně – závan plenéru! Jak chtěl jsem chroupat trávu! Jak chtěl jsem uhánět vpřed! Jak dobře bylo mi na můstku, když slyšel jsem orchestr hrát, jak silný tělesný vjem je chlad, když začneme dýchat! Nemoha ržát a plavat všemi směry, já seznámil se s pasažéry, sledujícími čáru ponoru; a než jsme společně spatřili tramvaje na ranním obzoru a blednoucí průčelí příbytků ctihodných rodin, pluli jsme bez nehody – v dešti, ve slunci, pod hvězdným cirkusem – sedmkrát dvacet čtyři hodin.


20.5.2015 15:06:27

25

Maintenant

Obchod napomohl mé mladistvé iniciativě: osm milionů dolarů získaných v konzervách a slavná značka Gladstonovy hlavy poskytly deset steamerů, každý s výtlakem čtyř tisíc tun, jež nesou pavilony s mými iniciálami a mou obchodní zdatnost na vlnách slaví. Už vlastním i svou první lokomotivu, funí páru, jako když koně frkají, krotne pod profesionálními prsty a, strnulá, na osmi kolech pádí po kraji. Táhne dlouhý vlak v dobrodružném putování vstříc zeleným kanadským lesům ve svitu měsíce, s úsvitem míjí mosty, oblouků karavany, pole a důvěrné pšenice; anebo tušíc město uprostřed hvězdné zimy hvízdá nekonečně údolími a sní o nádraží, pod sklem rozednění, v houští kolejí, kterých zná tisíce: tam vleče svůj oblak a hrne své hřmění. Arthur CRAVAN DOSUD NEPUBLIKOVANÉ INFORMACE O OSCARU WILDOVI Někteří lidé se domnívají, že Oscar Wilde měl výrazné čelo nad nadočnicovými oblouky, avšak poměrně rychle ustupující, kdežto jeho noblesně vejcovitá lebka se jaksi vydouvala dozadu, samotný Oscar Wilde však říkával, že skutečné lidské schopnosti nesídlí v přední části lebky, ale v zadní, a ubezpečoval, že lidé mimořádných schopností a kvalit nosili své myšlenky vzadu v hlavě. Ve skutečnosti Oscar Wilde neměl čelo nízké, ale vysoké, velmi korpulentní, nikoliv však muskulární, rozhodně nevyvolávalo dojem, že se jeho čelo podobá Beethovenovu. Jeho profil připomínal Byrona. Hlava Oscara Wilda měla ostatně řecký


20.5.2015 15:06:27

26


vzhled, čímž nejsou myšleny ani tak řecké sochy jako hlavy na vázách a medailích. Jeho modré a zamžené oči, které ztmavly, pokud se na něco intenzivně zadíval, byly pozoruhodným způsobem zasazeny do nadočnicových oblouků, jejichž husté obočí se suverénně klenulo. Jeho pohledy se nicméně často střídaly, od nyvého, zastřeného pohledu provázejícího básnické emoce až k prožívání okolního světa. Aristokratický nos byl se svým široce otevřeným a chvějícím se chřípím živoucí orgán. Bledé a masité rty nevytvářely „hezká ústa“. Ta byla poněkud ostře vykrojená, ale rozhodně ne beztvará, ano dokonale vytesaná. Jejich střední část ladila s tváří, zatímco koutky ustupovaly, zahnuty jako na antických maskách. Tváře v sobě neměly nic drobného, udivovala jejich šíře. Ve svém celku byl obličej Oscara Wilda z profilu hodně řecký, jak již bylo řečeno; hlavně v horní části byl vyvážený, harmonický; pokud byly jeho rty sevřeny, bylo v jeho spodní části něco egyptského, jakási záhada, neúprosnost, sochařská nepohnutost – něco jako odpočívající krutost. V klidovém postoji Oscar Wilde vyzařoval sílu; tento postoj oživovala velice jistá sebedůvěra, která se neprojevovala povýšeným vzezřením, avšak intimní stránkou jeho povahy přece jen prosvítala stránka smyslná, rozkošnická, jakási naprostá nenucenost, kterou čin vzápětí využije. S vysokou, impozantní postavou skloněnou k člověku, s nímž právě rozmlouval – na způsob lady Wilde, své matky –, vystřeloval své šípy, špičky, nechával zaznít svým aforismům; ale když ty či jiné zasáhly, co měly zasáhnout, Wilde zvrátil hlavu s výrazem „co na to můžete říct?“. Ostatně jeho přítomnost v nějakém salonu, jakkoli němá a osamocená, zaplňovala vše, a kdyby ji oživilo slovo, a nemuselo by být řečeno hlasitě, pak by se jeho akcent lišil od okolní konverzace. Je známo, že jeho hlas zněl podivuhodně, že obsahoval všechny obměny slovního tempa, občas kvapného, smělého, živého a rozjařeného, nejčastěji však odměřeného a uváženého,


20.5.2015 15:06:27

27

Maintenant

a pak také unylého. Jeho akcent byl hebký, zaoblený a občas jen trochu hrdelní, jako by si přál udělit svému slovu víc duše. Výslovnost byla velmi zřetelná, vědomá – jakoby nastudovaná –, zvýrazňovala dvojité hlásky, což je v Anglii poměrně vzácné, třeba ve slovech adding, yellow; zastavovala se lenošivě a zálibně u samohlásek. Pokud se prostě spisovatel těšil ze svých vět při pouhé představě, těšil se také z jejich zvučnosti, z jejich ryzí verbálnosti. Jiná Wildova pozoruhodnost spočívala v tom, že vlastně hovořil celým tělem. Skloubení paže s rameny bylo jaksi rozmarné, zápěstí s předloktím kouzelné, docházelo tu k elegantnímu náklonu krásné expresivní labutě, a to je pohyb, jímž Oscar Wilde obdařil postavu lorda Henryho v „Dorianu Grayovi“. Pokračování příště W. COOPER ROZLIČNOSTI Zastihla nás šťastná zpráva o smrti malíře Julesa Lefavbra. Třetího dubna se v Cirque de Paris koná báječné boxerské střetnutí černocha Gunthera a Georgese Carpentiera. Povyk, který dělá Marinetti, se nám zamlouvá, protože sláva je skandál.


20.5.2015 15:06:27

28

Arthur Cravan – Dílo 5

5

Co potřebuje básník? / Dobrou stravu. / Kde ji dostane levně? / U Jourdana / adresa / (Poblíž Obchodních domů Louvre) // Mlékárna Cluny / adresa / Máslo & vejce nejvyšší kvality / Zelenina Přejemné pečené delikatesy připravované přímo zde / Podnik doporučený pánům studentům


20.5.2015 15:06:27

29

Maintenant 6

ANDRÉ GIDE Když jsem se po dlouhém období nejhorší nečinnosti horečnatě zasnil, jak ohromně zbohatnu (můj Bože, takové sny se mi zdály každou chvíli!), probíraje se věčnými plány, když jsem se postupně rozpaloval představou, že se k bohatství dostanu nečestně a také nečekaně prostřednictvím poezie (vždy jsem umění považoval za prostředek a nikoli cíl), řekl jsem si bujaře: „Měl bych jít za Gidem, to je milionář. To by byla sranda, napálit starýho literáta!“ 6

2. ročník / Červenec 1913 / Obsah: André Gide od Arthura Cravana / Slova: poezie / Dosud nevydané informace o Oscaru Wildovi / Hié!: poezie.


20.5.2015 15:06:27

30


Pro začátek mě vzrušovala pouhá představa. Usmyslel jsem si, jak báječně uspěji. Napíši Gidovi lístek, ve kterém se budu ohánět tím, že Oscar Wilde je můj příbuzný. Gide mě přijme. Má postava, ramena, krása, výstřednosti chování, slova, to všechno ho udiví. Bude po mně šílet, to se mi hodí. Už spolu uháníme do Alžírska po stopách jeho cesty do Biskry a já ho zavedu až k somálskému pobřeží. Hlava se mi rychle opálí, vždycky se trochu stydím, že jsem tak vybledlý. A Gide platí kupé v první třídě, šlechtické kočáry, paláce, ženy. Poskytl jsem konečně tělesnou náplň tisícům jeho duší. Gide platí a platí, a já se odvažuji doufat, že mě nebude vinit z poškození svých zájmů, přiznám-li se, že v nestoudném a nezdravém výtrysku mé imaginace dokonce prodal solidní normandský statek, aby uspokojil všechny rozmary moderního děcka. Vidím se, jako kdyby to bylo dnes, jak si s nataženýma nohama na lavičce středozemního rychlíku maluji všechny ty nepochopitelnosti, jen abych pobavil svého mecenáše. Možná o mně někdo řekne, že se chovám jako Androgide. Skutečně? Mé plány, jak Gida využiji, se ovšem splnily tak málo, že se hodlám pomstít. Abych svou nerozvážností nevyplašil naše čtenáře z venkova, dodám ještě, že jsem na pana Gida dostal pifku ten den, kdy jsem si, jak je uvedeno výše, uvědomil, že od něj nikdy nedostanu ani deset centimů, a na druhé straně, že ten ošumělý žaket si dovolí strhat z mimořádně excelentních důvodů nahého andílka jménem Théophile Gautier. Pana Gida jsem tedy navštívil. Vzpomínám si, že v té době jsem neměl oblek, a lituji toho ještě dnes, protože bych ho tenkrát býval snadno obloudil. Na cestě k jeho vile jsem si opakoval senzační věty, které pronesu během našeho rozhovoru. Malou chvíli nato jsem zazvonil. Přišla mi otevřít posluhovačka (pan Gide neměl sluhu). Dovedla mě do prvního patra, kde jsem měl počkat v jakési místnůstce, za níž pokračovala chodba točící se do pravého úhlu. Cestou jsem zvědavě okukoval různé místnosti, abych si předem učinil obrázek o pokojích jeho přátel. Pak jsem ovšem seděl v té malé cele. Širokými okny se řinulo světlo na psací stůl, na němž ležely listy papíru čerstvě popsané inkoustem.


20.5.2015 15:06:27

Maintenant

31

Samozřejmě že jsem se nedopustil té malé indiskrétnosti, kterou tušíte. Mohu vás však ujistit, že pan Gide trestá strašlivým způsobem své stránky próz a že k sazeči se dostává až každý čtvrtý vrh. Pak pro mne přišla znovu posluhovačka a odvedla mě do přízemí. Když jsem vcházel do salonu, přivítal mě nepřátelský štěkot mopslíků. Má to být snad předznamenání? Pan Gide se však dostaví. Mohl jsem se zatím v klidu rozhlédnout kolem sebe. Moderní, ne zcela šťastně volený nábytek v prostorné místnosti; nikde jsem neviděl obrazy, stěny holé (byl to nápad prostý nebo poněkud prostoduchý?) a nejzřejmější bylo velice protestantské puntičkářství, jak v uspořádání, tak i v čistotě. Na okamžik mě polil pot, když mě napadlo, že jsem možná zašpinil koberce. Asi bych své zvědavosti poněkud popustil uzdu nebo bych neodolal vzácnému pokušení strčit nějaký drobný bibelot do kapsy, kdybych se byl dokázal zbavit velmi přesvědčivého pocitu, že mě pan Gide pozoruje tajnou dírou v tapiseriích. Pokud bych se snad mýlil, prosím pana Gida, aby přijal mou veřejnou a okamžitou omluvu, že jsem se dotkl jeho cti. Konečně přišel. (Nejvíce mě překvapilo, že mi od tohoto okamžiku nenabídl absolutně nic kromě židle, platí-li, že od čtvrté hodiny odpolední podat nějaký ten šálek čaje, jsme-li spořiví, či ještě lépe pár likérů a orientální tabák je v evropské společnosti přijatelné a lze to někdy dokonce pokládat za nezbytnou a někdy až báječnou průvodní okolnost.) „Pane Gide,“ začal jsem, „dovolil jsem si vás navštívit, ačkoliv před vámi nemohu rozhodně skrývat, že více než literaturu mám raději například box.“ „Literatura je ale náš jediný společný bod,“ odpověděl značně suše. Pomyslel jsem si: je to žijící velikán! Hovořili jsme tedy o literatuře, a když mi položil otázku, na které mu obzvláště záleželo: „Co jste ode mne četl?“, řekl jsem bez mrknutí vkládaje do svého pohledu co největší oddanost: „Bojím se vás číst.“ Představuji si, jak významně teď zamrkal pan Gide. Poznenáhlu jsem se dostal k tomu, že bych mohl udat své větičky, které jsem si před chvílí opakoval, v domnění, jak mi


20.5.2015 15:06:27

32


bude romanopisec vděčen, že po strýci mu může být užitečný i synovec. Nejprve jsem poznamenal nedbale: „Bible je nejvyšší trumf obchodování s knihami.“ O chvíli později, když byl natolik vstřícný, že se zajímal o mé rodiče, jsem nadhodil záhadně: „Nebyli jsme s matkou stvořeni k tomu, abychom si rozuměli.“ Pak jsme se vrátili opět k literatuře, čehož jsem využil k pomluvám alespoň dvou set žijících autorů, židovských spisovatelů a zvláště pak Charlese-Henriho Hirsche, načež jsem dodal: „Heine je Kristus soudobých židovských autorů.“ Čas od času jsem na svého hostitele vrhal diskrétní a zlomyslné pohledy a ten mě odměnil zdušeným smíchem, musím však popravdě konstatovat, že stál daleko za mnou, a jak se zdá, stačilo mu, že je jen zaznamenal, nemínil na ně jakkoli reagovat. V jednu chvíli jsem přerušil filozofickou rozpravu pokoušeje se podobat Buddhovi, jenž otevřel ústa jednou za deset tisíc let: „V Absolutnu je velká zábava,“ zamumlal jsem. Před odchodem jsem se ho velmi vyčerpaným a zestárlým hlasem otázal: „Pane Gide, jak čas pokročil?“ A když jsem se dozvěděl, že je tři čtvrti na šest, povstal jsem, vroucně jsem stiskl umělcovu ruku a odešel jsem odnášeje si s sebou podobu jednoho z našich nejproslulejších současníků, podobu, kterou zde načrtnu, pokud mi drazí čtenáři věnují ještě chvíli svou laskavou pozornost. Pan Gide nepůsobí dojmem dítěte lásky ani jako slon, nevyhlíží ani jako někteří lidé: vypadá jako umělec; skládám mu tuto poklonu, která není ostatně z nejpříjemnějších, a tato pluralita vyplývá z faktu, že může být snadno pokládán za muže, který se rád producíruje. Na jeho postavě není nic obdivuhodného, je to běloručka, a ještě k tomu jaká! Pan Gide váží asi 55 kg a měří kolem 165 cm. Chůze prozrazuje prozaika, který se nikdy nezmůže na verš. K tomu přispívá i jeho nezdravý obličej, z něhož se směrem ke spánkům odlupují maličké kousky kůže větší ale než lupy, což je závada, kterou si lidé vysvětlují tak, že vulgárně říkají o někom, kdo tím trpí, jako že „líná“. Přitom se na spisovateli neprojevují známky marnotratného zpustošení vlastního lidem z vyšší společnosti, které končí promrháním majetku i zdraví. Ne, stokrát ne. Spisovatel dává


20.5.2015 15:06:28

33

Maintenant

naopak najevo, že o sebe úzkostlivě dbá, že o svou hygienu pečuje a vůbec se nepodobá takovému Verlainovi, který měl svou syfilidu unyle vepsanou ve tváři, a myslím si (o tom mě ani nemusel přesvědčovat), že není přítelem velkých dobrodružství, sukní ani podezřelých míst. I z těchto známek, které tak rádi konstatujeme a o nichž jsme měli příležitost se přesvědčit, soudíme, že je opatrnost sama. Pana Gida jsem na ulici viděl jen jednou: když ode mne odcházel. Scházelo mu pár kroků, než zabočí do postranní ulice a ztratí se mi. Viděl jsem, že se zastavil před krámkem bukinisty, a přitom to byl obchod s chirurgickými nástroji a cukrárna. Od té doby mi jednou napsal*– a už jsem ho nikdy nespatřil. Tak to je člověk Gide a teď bych se rád věnoval jeho dílu, kdyby tu zbylo jediné místo, kde bych se nemusel opakovat. Arthur CRAVAN SLOVA Život, to není to, co myslíte, toť jisto: není to skládačka, kde všechno má své místo. Je víc než jeho ruch, a zpoza opony dobro, zlo řízeno je týmiž zákony. Hodina má svou barvu, a ta míjí, odlétne jako pták a nikdo nespatří ji, nadarmo vzpomínka chce na své paletě přivolat kytice do vůní zakleté, vždycky, když sestoupí do hlubin minulosti, najde jen popely a vybělené kosti. Nikdy nepřijde den, kdy byste mohli říct: „Jsem sobě přítelem“; nad žádnou z tahanic neuzavřete mír; každý, k sobě se vrátiv, bude jen zajatcem svých věčných alternativ; * Dopis p. Gida s podpisem je k dostání v našich kancelářích za 15 centimů.


20.5.2015 15:06:28

34


žádný z vás nebude ten pravý, poslední, a vždy se zapřete, nežli se rozední. Přešlé dny ukážou vám svoje obrázky, a vy v nich přečtete letité urážky, a dnové budoucí vám svými nářky zkalí krásy, jež vykreslil vám večer pozůstalý. A pokud hodláte v své srdce uvésti pocity rozběhlé po luzích neštěstí, budete pastýřem, jenž na psa marně volá, a dělej co dělej, nepochopíte zhola kořen své tesknice, nudy a bezmoci. Když nenašli jste den, vejdete do noci, a okusíte plod, jejž nesou její sady. Strom noci nabízí, ach, bezpečnější rady nežli strom Poznání, jenž hříchem rozkvétá a jejž vám vydala kdys půda prokletá. A když už poblednou nejhorší motanice a dechem podzimu si naplníte plíce, mohutné kladivo zimy hned zasviští a chvíle nejdražší na padrť roztříští. Budete odcházet vždy znovu ze svých sídel a bez spočinutí dál padat do osidel. Měsíce odtančí voňavý chorovod, a nesvedete říct, zdali vám přišly vhod, zda, jak vás míjely, jste za každičkou sklizní plesali rozkoší, či umírali trýzní. I tehdy, když už nic, pranic vám nezbylo, musíte vyrazit na cestu zběsilou, vše opustili jste, a přesto třeba jíti, sami a samotni, a nic se nezatřpytí, neboť se musíte postarat o chleba té existenci, jíž už není potřeba. A když vám ublíží, jistě se ohradíte, dosud, žel, nevíte, že zcela závisíte na druhých, kteří jsou vás stejně nehodni, jak vy jste nehodni Boha; a mnoho dní


20.5.2015 15:06:28

35

Maintenant

přejde, než stanete k své trýzni necitliví a jejich břemena už záda nepokřiví. Plujete přes moře? Kráčíte přes města? Vždy s sebou nesete, a cesta necesta, tu péči o život, jež nikdy nepomíjí. Raději hleďte naň tak jako na partii, v níž lepší hráč je ten, kdo v zapomenutí sebe svou štěstěnu k úsměvu přinutí. Až jednou znaveni svůj pohled odvrátíte od běhu vašich dní, dost možná zatoužíte znovu se navrátit za vůní starých stájí. Žel, vše tu zapáchá, střechy se rozpadají a koně, s cizími honáky ve třmeni, vám dávno uprchli vstříc rzivé jeseni. Jak růže planoucí, když přijde září chladné, ucítíte i vy, že vaše maso chřadne, nic víc z vás nezbude než ořezaný peň, jenž teprve na jaře zas bude ošacen. Chcete snad milovat? Kde je však ona víla, jež by vám něžný cit svou láskou oplatila, kratší a rychlejší je vůbec netoužit, tak srdcím ztrýzněným lze nejlíp posloužit. Až večer snese se na vaše šlépěje, nebudete se bát, řeknete: „Špatné je dělat si starosti, trápit se bez příčiny, ať čas jak ovoce očeše moje činy.“ Snad chcete osekat, co nebudí váš vděk, trochu se vylepšit, udělat pořádek: tomuhle šanci dát, ať šplhá nahoru, tohohle posadit za pevnou závoru, tamtoho povstalce hned poslat do armády? Milujte bez zábran všechno, co máte rádi, celí se přijměte, uznejte, že jste děti dědictví, které vás přeneslo přes staletí až k vaší entitě. Tajemní jako bozi, nechtějte čistí být, raději buďte mnozí.


20.5.2015 15:06:28

36


Ta vlna dědičná je mocná, nepomine, a proto spočiňte na ňadru milenčině, dejte se unášet až tam, kde po čase bytost se rozplývá a cílů zříká se. Vše ve vás musí žít a růst. To pochopí, kdo nedbá o žatvu, kdo nedbá o snopy. Vy sami jste ta žeň, nejste jen sekáči; to pole náleží jinému oráči. Až jednou spatříte, jak sny vašeho mládí, sněné už od dětství, se ke vzpomínkám řadí, panenská dívčina, rozkošná ve stínu rozkvetlé jabloně, svěžího jasmínu, vlastníma rukama květ lásky trhající, bude to poslední, co budete chtít stříci. A s tělem říjícím projdete řadu let, prokletá vášeň dá své loutně zazvučet na luzném rozcestí, kde den se spěšně sklání tak jako návrší, mizící v širé pláni. A tichá nádhera posvátných prostorů se pro vás zakalí a žádnou oporu vám neposkytne mír, jejž zbožné srdce dává duši, své sestřičce, v které se rozpoznává, neklid vše zpochybní, naruby otočí a skutky bláznivé vás naráz zotročí. Na břehu našich dní nechť všechno schne a míjí! Žádný Bůh nebude snít naši historii. Dny plynou, nudu však zapudit nemohou, cesta, jíž kráčíme, uhýbá pod nohou, obzory putují a naší dlouhé chůzi zbývá jen bláto, prach a jiné smutné hrůzy. Nadarmo mluvíme, konáme ze všech sil, ten nesmyslný svět nás navždy uvěznil! Zázraky mladých let, tu krásnou pohádku, bezpečná zkušenost odveze na skládku, nejhezčí vzpomínky se rychle změní v jed a z naší sezony zbude jen nepaměť.


20.5.2015 15:06:28

37

Maintenant

Když večer dorazí a stane za zástěnou, kdo může přijmouti tu plachtu nachýlenou, aniž by litoval dne, po němž připlula, ať už v něm plakal žal, či radost planula! Lneme k té jediné, oplakáváme jiné, želíme všeho, co je naše a co mine, a těžce neseme, čím poskvrnil se den. Člověče, buď kdo buď, byls tedy vyučen přijímat bez zlosti všechno, co se ti děje, když ale dorazíš na konec beznaděje, vyskočí výčitka a bude se smíchem jak šakal žrát tvůj klid svým jemným čenichem. …Něha a zármutek přichází o poledních a z jejich úbočí, bledých a velmi všedních, bez konce hovoří k duši, jež ve spánku naslouchá. Záclona se zvedá ve vánku a den, než dokoná, shazuje svoje listí, a ve své zralosti beze vší nenávisti žaluje nádobě, jež v rusém západu klesá vždy hloub a hloub a bortí ohradu. Edouard ARCHINARD 7

7

Knihkupectví & papírnictví / Kancelářské & školní potřeby / Bižuterie / M. Lucain / adresa.


20.5.2015 15:06:28

24 Arthur Cravan Dílo

Recommend Documents