2015 část první

Církevní právo teze k přednáškám 2014/2015 – část první prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera, doc. JUDr. Záboj Horák, Ph.D.

Literatura ke studiu povinná: Tretera, J. R., Horák, Z., Slovník církevního práva, Grada Publishing, a.s., Praha, 2011 (dále jen: Slovník), Tretera, J. R., Přibyl, S., Konfesní právo a církevní právo, J. Krigl, Praha, 1997 (dále jen: Učebnice), doplňující: Hrdina, A. I., Kanonické právo, Dějiny pramenů, teorie, platné právo, A. Čeněk, Plzeň, 2011, Górecki, E, Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II., I.–II., Matice cyrilometodějská, Olomouc, 1993, 1994 (dále jen: Górecki), Nemec, M., Základy kánonického práva, Druhé, doplnené a prepracované vydanie, Iura Edition, Bratislava, 2006, (dále jen: M. Nemec), Revue církevního práva, Společnost pro církevní právo, Praha, 1995–2014.

Poznámka: Blíže neoznačené překlady do cizích jazyků jsou uvedeny v pořadí: čeština – latina – angličtina.

Upozornění pro čtenáře Ve výkladu manželského práva církevního se věnujeme přednostně kanonickému právu katolické církve latinské (římskokatolické) ve znění celocírkevních předpisů s přihlédnutím k partikulárnímu právu církve katolické v českých zemích. Průběžně upozorňujeme na odchylky v kanonickém právu katolických církví východních s ohledem zejména na partikulární právo řeckokatolického exarchátu v českých zemích. Na závěr tyto odchylky shrneme a provedeme stručný přehled specifik pravoslavného kanonického práva, církevního práva reformačních církví a židovského náboženského práva. Kdekoliv dále je uveden pojem „kanonické právo“ bez dalšího označení, je tím míněno kanonické právo katolické církve latinské, účinné uvnitř této církve na území České republiky. Vedle termínů českých uvádíme originální termíny latinské a na některých místech též jejich anglické ekvivalenty podle amerického církevně schváleného překladu Kodexu kanonického práva – Code of Canon Law. Obvyklé pořadí jazykových verzí jsou verze česká, latinská (a anglická). Kde považujeme znalost latinského ekvivalentu za nutnou, je užito pořadí latina-čeština-(angličtina).

1

Úvodní část: základní pojmy církevního práva Nárok církví na vlastní církevní právo Ubi sociētās, ibi iūs, kde je společnost, tam je právo, je starou zásadou přirozeného práva, kterou vyjádřili již dávní římští juristé. Církve jsou bezesporu společnosti a tvoří své vlastní právo církevní – iūs ecclēsiasticum – ecclesiastical law/Church law.1 Právo církevní je samostatným systémem práva vedle práva světského – iūs sæculāre/civīle, secular/civil law. Zatímco tvůrcem světského práva jsou státy a jejich samosprávné celky (státní právo) nebo mezinárodní společenství (mezinárodní právo), tvůrcem církevního práva jsou církve. Po době vyrovnaného vztahu mezi právem světským a právem církevním, kdy jejich vzájemný vztah charakterizovala nauka o státu a církvi, podle níž je každá z těchto dvou pospolitostí dokonalá společnost – societās perfecta – perfect society – a to každá ve své vlastní oblasti, která jí přísluší, převážila od dob osvícenského absolutismu idea rozhodující suverenity světského práva. Avšak již od těchto dob církevní právo jako samostatný systém platný uvnitř církevních pospolitostí nabývá charakter autonomního práva. Toto postavení církevního práva posílilo v moderních demokraciích 20. století. Pojmy církevní právo a kanonické právo Výrazem církevní právo – iūs ecclēsiasticum – ecclesiastical law/Church law je označován právní systém církve. Tento výraz byl používán již ve 4. století. Záhy poté začal být v synonymním smyslu užíván též výraz kanonické právo – iūs canōnicum – canon law, který je užíván pro církevní právo katolické a pravoslavné dosud. V nejvýznamnějších zákonících katolické církve, účinných v současné době, tj. v Kodexu kanonického práva z roku 1983 a v Kodexu kánonů východních církví z roku 1990, jsou výrazy církevní právo a kanonické právo používány promiscue (smíšeně), tak jako tomu bylo již v Kodexu kanonického práva z roku 1917. Výraz kanonické právo je používán i pro právní systémy pravoslavných církví. Tak např. reprezentativní učebnice práva pravoslavné autokefální církve v Řecku od prof. Panagiotise Boumise z univerzity v Athénách, která vyšla roku 1997 v překladu do slovenštiny nákladem pravoslavné teologické fakulty v Prešově, nese název Kanonické právo pravoslávnej cirkvi. V evangelických církvích se používá výrazu evangelické církevní právo (v německy mluvících zemích: Evangelisches Kirchenrecht).

Církevním právem nazýváme jak soubor právních předpisů jednotlivé církve, tak i vědu, která se zabývá soubory právních předpisů různých církví a jejich komparací. Etymologie slov církev a kánon K upřesnění výrazu církevní právo, souboru předpisů, které vydala církev, je vhodné vysvětlit původ slova církev. Je odvozeno od obratu εκκλήσια τού κύρυου (ekklésiá tú kyriú),

1

Podrobněji viz TRETERA, Jiří Rajmund, Církevní právo, Praha, 1993, s. 23.

2

tedy shromáždění Pánovo – Ecclēsia Dominī – the Church of the Lord; jde tedy o náboženské společenství křesťanské.2 Výraz ό κανών (hó kanón), do latiny převzatý jako canna, značilo šňůru, třtinu, olovnici, kterou se měřila přímost, resp. rovnost úhlu při stavbě domu. Ve smyslu církevního zákona byl tento výraz do latiny převeden přímo jako canōn, pl. canōnēs. Předmět církevního práva Právo objektivní a právo subjektivní O právu se zpravidla pojednává v objektivním smyslu tohoto slova, tj. jako o souboru závazných předpisů stanovených příslušným zákonodárcem, kterými se řídí určité společenství. Právo v objektivním smyslu je tedy chápáno především jako právní řád určitého společenství. Tak je tomu i v případě církevního práva jednotlivých církví v objektivním slova smyslu, tedy právního řádu těchto církví. V teorii se hovoří také o právu subjektivním jako o oprávnění subjektů chovat se způsobem stanoveným v právních normách, které jsou součástí právního řádu. V církvích jde o jednotlivá oprávnění církve, o kterou jde, jejích členů a dalších fyzických či právnických osob, která vyplývají z právního řádu církve nebo jsou založena na jeho základě. Právní normy Obecně závazná pravidla jednání, stanovená zákonodárcem, tj. právní normy, se ve všech právních systémech skládají z hypotézy, dispozice a sankce, až na některé výjimky, tzv. právní normy imperfektní, které nemají sankci.3 Právní sankce v církevním právu mají jen v omezeném počtu případů trestní charakter, tj. umožňují církvi uložit členu církve církevní trest (kárné opatření v evangelických církvích) za porušení právní normy. Častější sankcí v církevním právu je právní neúčinnost jednání člena církve, které je v rozporu s normou. Za citelné sankce lze považovat ztrátu církevního úřadu či omezení nebo ztrátu oprávnění člena církve přijímat svátosti. Tato pravidla lze považovat za obecná, tj. jdoucí napříč právními systémy různých křesťanských církví. Prameny církevního práva Právní normy církevního práva jsou obsaženy • v normativních právních aktech, vydávaných zákonodárnou autoritou, • v normativních právních smlouvách,4 a • v právních obyčejích, zejména v katolickém církevním (kanonickém) právu, kde se však k jejich účinnosti požaduje jejich uznání zákonodárnou mocí. Individuální právní akty Individuální právní akty jsou úkony výkonné nebo soudní moci, kterými se na základě právních norem zřizuje, popírá nebo uznává právní vztah subjektu (zakládá, ruší či deklaruje subjektivní právo).

Cf TRETERA, J. R., PŘIBYL, S., Konfesní právo a církevní právo, J. Krigl, Praha, 1997 (dále jen: Učebnice), s. 9–10. 3 Cf GERLOCH, Aleš, Teorie práva, 4. upravené vydání, Plzeň, 2007, s. 38–39. 4 V případě katolického církevního práva jde především o mezinárodní smlouvy mezi Apoštolským stolcem a jednotlivými státy označované jako konkordáty nebo konkordátní smlouvy. 2

3

Právo náboženských společností Náboženské pospolitosti jiné než křesťanské se v středoevropském prostředí nazývají náboženské společnosti (angl. religious societies). Některé z nich vytvářejí právní systémy podobné církevnímu právu, které bývají předmětem zvláštního bádání (mimořádně rozvinuté je především právo židovské a právo islámské). Církve a náboženské společnosti dohromady bývají v zahraniční, zejména západní literatuře označovány širším pojmem náboženská společenství, v angličině religious communities nebo religions (jen v plurálu). Konfesní právo Od církevního (resp. kanonického) práva odlišujeme právo konfesní, které není právem církevním, ale zvláštním odvětvím světského práva. Konfesní právo se zabývá státními a mezinárodněprávními předpisy o postavení náboženských společenství (konfesí) i náboženskou svobodou jednotlivců. Výraz „konfesní“ je odvozeno od pojmu konfese, tj. jednotlivé vyznání víry, ať již křesťanské, nebo jiné. Dříve se pro konfesní právo užíval také výraz státní církevní právo, německy Staatskirchenrecht. V angličině se v současné době užívá State Ecclesiastical Law (UK), nebo State Law on Churches (USA), ve francouzštině droit ecclésiastique civile, v polšině prawo wyznaniowe, ve slovenštině právo konfesné.

4

Část první: Katolická církev Všeobecné normy – Dē Normīs Generālibus – General Norms Dělení objektivního práva katolické církve Objektivní právo katolické církve můžeme dělit podle různých kritérií. Některá z nich jsou společná s dělením objektivního práva vůbec, ať již církevního nebo sekulárního. Jiná kritéria jsou vlastní jen právu církevnímu, zvláště katolickému (kanonickému), neboť vyplývají z nauky katolické církve. Nezavazují sice nekatolíky k přijetí předpokladů, z nichž vycházejí, avšak bez jejich znalosti a použití nelze církevní právo pochopit. Podle základu: a) přirozené právo – iūs nātūrāle: je ve společném vědomí lidí, b) pozitivní právo – iūs positīvum: je ustanoveno zákonodárcem. Podle původce: a) Právo božské – iūs divīnum, jehož zákonodárcem je podle katolického přesvědčení Bůh, je neměnné. Církev normy božského práva deklaruje, avšak není oprávněna je měnit. Obsahuje: • přirozené právo – iūs nātūrāle, které je podle nauky katolické církve přirozeně zjevené, tedy zjevené všem lidem na úrovni stvoření (zákon „vepsaný do nitra člověka“), • božské pozitivní právo – iūs divīnum positīvum, iūs supranātūrāle, právo, které je podle nauky katolické církve nadpřirozeně zjevené. b) Právo ryze církevní – iūs mere ecclēsiasticum, právo tvořené lidským zákonodárcem. Zákonodárcem je církevní autorita, která je může s ohledem na rozvíjející se poměry také měnit. Tvoří naprostou většinu norem církevního práva Podle formy: Právo psané a obyčejové. Podle adresátů: a) právo západní (latinské) církve a b) právo církví východních církví suī iūris (vlastního práva). Podle okruhu působnosti: a) všeobecné právo (iūs generāle), tj. celocírkevní právo církve latinské nebo katolických církví východních obřadů, případně právo společné církvím všech obřadů, b) partikulární právo (iūs particulāre), a to 1) právo jednotlivých dílčích církví, tj. diecézí a celků jim naroveň postavených, čili právo partikulární teritoriální, tj. právo partikulárních (dílčích, místních) církví, jako jsou diecéze a jim naroveň postavené územní celky, 2) zvláštní právo (iūs speciāle), čili právo partikulární personální či vlastní (iūs proprium), tj. právo exemptních okruhů osob, které jsou vyňaty z pravomoci představených teritoriálních partikulárních církví: institutů zasvěceného života papežského práva, společností apoštolského života papežského práva, osobních prelatur aj.

5

Církevní zákony – legēs ecclesiasticæ – ecclesiastical laws Zákon – lēx – law je obecně závazný normativní právní akt nejvyšší právní síly, který v zájmu obecného blaha – bonum commūne – vydala pro nějaké společenství jeho kompetentní autorita.5 Pokud církevní zákon, resp. jeho příslušná část, obsahuje božské právo (přirozené či nadpřirozeně zjevené), je takový zákon resp. jeho část považována za nezměnitelnou. Jde totiž pouze o deklaraci božského práva v právním předpisu církve. Zákon ryze církevní – lēx mere ecclēsiastica – merely ecclesiastical law – může být měněn a v případě potřeby má být změněn. Platnost a účinnost církevního zákona Zákon začíná platit, jakmile je vyhlášen (promulgován), nestanoví-li zákonodárce pro daný případ něco jiného (c. 7). Promulgace celocírkevních zákonů se děje otištěním v periodiku Akta Apoštolského stolce (Acta Apostōlicae Sēdis, ve zkratce AAS), pokud „ve zvláštním případě nebyl stanoven jiný způsob vyhlášení“ (c. 8 § 1). Zákony partikulární „se vyhlašují způsobem, který určil zákonodárce“ (c. 8 § 2), ať již tímto zákonodárcem je autorita celocírkevní nebo partikulární. Zpravidla jde o zveřejnění v úředním listu (akta kurie) příslušného biskupství. V českých zemích jsou těmito úředními listy • Acta Curiae Archiepiscopalis Pragensis, • Acta Curiae Archiepiscopalis Olomucensis, • Acta Curiae Reginae-Gradecensis, • Acta Curiae Litomericensis, • Acta Curiae Brunnensis, • Acta Curiae Bohemobudvicensis, • Acta Curiae Pilsnensis, • Acta Curiae Ostraviensis – Opaviensis.

Vacātiō lēgis – čekací lhůta mezi datem platnosti a datem účinnosti zákona – je tři měsíce u celocírkevních a jeden měsíc u partikulárních zákonů, pokud zákon nestanoví něco jiného. Retroaktivita (zpětná účinnost) je v církevním zákonodárství nepřípustná, podobně jako v sekulárním právním řádu. Ustanovení c. 9 ji připouští jen v případech, kdy zákony „výslovně upravují věci minulé“. Zákonodárci Zákonodárci celocírkevních zákonů jsou 1) papež, 2) papež a světové kolegium biskupů, ať již shromážděné na ekumenickém koncilu nebo po projednání jiným způsobem, který určí papež (c. 337), např. korespondenční formou. Celocírkevní autority mohou vydávat také partikulární církevní zákony. Zákonodárci partikulárních zákonů jsou kromě celocírkevních zákonodárných autorit také a především: 1) diecézní biskupové a jim naroveň postavení představení jiných partikulárních církví, 2) plenární a provinční koncily, 3) generální kapituly klerických řeholních institutů zasvěceného života a klerických společností apoštolského života, 5

Slov.: zákon, pol.: ustawa, něm.: das Gesetz, franc.: la loi, ital.: la legge.

6

4) biskupské konference papežem ustavené v jednotlivých zemích v rámci své kompetence (c. 455).6 Adresáti Božské právo se při aplikaci v katolickém církevním řízení správním i procesním vztahuje ke všem lidem, tj. i k těm, kteří v posuzovanou dobu byli • členy jiné církve (církevního společenství), tedy křesťany jiného vyznání, nebo • nebyli pokřtěni vůbec (příslušníci náboženství jiného než křesťanského a osoby nepříslušející k žádnému náboženství). V církevní praxi taková situace nastává především u osob, které do katolické církve vstoupí (přijetím křtu v katolické církvi nebo přijetím do plného společenství katolické církve po křtu v jiné církvi nebo církevním společsntví, platném z hledika katolické církve). Výjimečně i v jiných případech: u osob, které vstoupí do kontaktu s katolickou církví jiným způsobem, např. uzavřením církevně platného manželství s katolíkem na základě dispenze od překážky rozdílného náboženství nebo na základě dispenze od kanonické formy uzavření manželství, nebo ve velmi speciálním případě, kdy nepokřtěný žádá papeže o dispenz k uzavření kanonického manželství s katolíkem na základě privilegia petrina.

Zákony ryze církevní však zavazují pouze osoby pokřtěné v Církvi katolické nebo osoby, které po svém křtu v jiné církvi nebo církevním společenství (communiō ecclēsiastica) byly přijaty do plného společenství Církve katolické (c. 11). Na tomto místě je vhodné poukázat na změnu v kanonickém právu po Druhém vatikánském koncilu. Právo, obsažené ještě v CIC/1917 vycházelo na rozdíl od současné úpravy z toho, že jeho ryze církevní normy sice nezavazují nepokřtěné, ale zavazují všechny pokřtěné, ať přísluší ke kterékoliv církvi. Uvedená legislativní změna je důsledkem většího ekumenického porozumění pro právní autonomii církví a církevních společenství od katolické církve odloučených, k níž došlo v době Druhého vatikánského koncilu.

Osoby, které se jednou staly katolíky a pak odešly, jsou však nadále vázány katolickými církevními zákony.7 Nejde o zásah do jejich svobody svědomí. Vázanost právními předpisy Katolické církve se u nich totiž projeví až v okamžiku, kdy se do Katolické církve dobrovolně navracejí či jinak opět svobodně vstupují do právních vztahů v církvi, např. úmyslem uzavřít manželství s katolíkem (s osobou vázanou katolickým církevním právem). Výjimka, kterou z uvedené zásady pro některé případy v oblasti manželského práva zavedl CIC/1983, byla zrušena novelizací Kodexu, kterou přineslo mōtū propriō Omnium in mentem z 26. 10. 2009, jehož účinnost nastala k 9. 4. 2010.8

Papežské zákony a jejich dělení Papežské zákony nesou jeden z těchto dvou názvů: 1. Apoštolská konstituce, nebo 2. Mōtū propriō, plným názvem Litteræ apostōlicæ mōtū propriō datæ (jde o historický název s přibližným významem: apoštolský dopis daný z vlastní iniciativy). Záleží na zákonodárci, který z uvedených názvů pro svůj zákon uvede. Jako Apoštolské konstituce bývají označovány zákony zásadního významu. V současné době platný Kodex kanonického práva byl promulgován apoštolskou konstitucí Sacræ disciplīnæ legēs z roku 1983.

6

Cf GÓRECKI, Edward, Obecné normy, s. 33–35. V této souvislosti se hovoří o zásadě semel catholicus – semper catholicus (jednou katolíkem – provždy katolíkem). 8 Viz Revue církevního práva č. 48–1/2011, s. 70. 7

7

Základním zákonem v oblasti církevního školství je Apoštolská konstituce Sapientia Christiāna z roku 1979. Apoštolská konstituce Pāstor Bonus z roku 1988 přinesla reorganizaci římské kurie. Jako Mōtū propriō se nazývají zákony, které obvykle přinášejí menší doplnění nebo změny do dosavadního zákonodárství. Uvedený výraz však není jen výlučným označením v oboru legislativy. V kanonickém právu je užíván často i v jiných souvislostech (viz dále např. pojednání o individuálních právních aktech nazývaných reskripty, z nichž některé mohou být vydány „mōtū propriō“). Pokud jde o vnější formu, může být církevní zákon vydán slavnostnější formou jako bula (tj. listina pod pečetí) nebo méně slavnostnější formou jako breve. Výklad zákona Podobně jako v sekulárním právu rozlišujeme i v církevním právu autentickou interpretaci, k níž je oprávněn zákonodárce nebo jím zmocněná osoba (c. 16 § 1), a doktrinální interpretaci. V běžné praxi se navíc uplatňuje výklad soudním rozhodnutím nebo správním aktem (c. 16 § 3). Podle c. 16 § 2 má autentický výklad podaný formou zákona a oficiálně vyhlášený stejnou právní sílu jako zákon sám. Papežská rada pro legislativní texty Papež Jan Pavel II. vydal dne 2. 1. 1984 Motu proprio, kterým znovuzřídil komisi, zvanou Pontificia Commissio ad Codicem Iuris Canonici Authentice Interpretando (Papežská komise pro autentický výklad Kodexu kanonického práva). Taková komise byla poprvé zřízena papežem Benediktem XV. v Motu proprio ze 17. 9. 1917). Ta byla Apoštolskou konstitucí Pastor bonus z 28. 6. 1988 povýšena ke dni 1. 3. 1989 na Pontificium Consilium de legum textibus interpretandis (Papežskou radu pro výklad textů zákonů).9

Dnes se toto dikasterium římské kurie nazývá Papežskou radou pro legislativní texty (Potificium Consilium de Legum Textibus, ital.: Pontificio Consiglio per i Testi Legislativi). Rada vydává akta k výkladu celocírkevních zákonů v periodiku zvaném Communicationes. Rada se skládá z předsedy, patnácti kardinálů, kteří jsou jejími členy, a z přiměřeného počtu právních expertů. „Úkoly uvedené papežské rady jako jednoho z dikasterií římské kurie vyplývají ze zákonné úpravy stanovené apoštolskou konstitucí Pastor bonus z roku 1988, a patří mezi ně především účast na legislativním procesu. Rada monitoruje kanonické normy; zjistí-li lacunu iuris nebo obsoletnost nějaké normy, upozorní na to papeže a na základě jeho rozhodnutí pro něho připraví návrh nového zákona. Dále má funkci kontrolní: jsou jí předkládány ke schválení veškeré legislativní texty vytvořené ostatními dikasterii římské kurie a obecné dekrety vytvořené biskupskými konferencemi jednotlivých zemí. Zabývá se stížnostmi na legislativu biskupů, které může podat kterýkoliv katolík. Další funkcí rady je v případě nejasnosti zákona podat jeho autentický výklad a v případě potřeby podrobnějšího vysvětlení zákona jeho doktrinální výklad.“10

Principy výkladu zákona Pro výklad zákonů jsou v cc. 17–19 stanovena tato pravidla: • je-li to možné, dává se přednost výkladu doslovnému, který respektuje vlastní význam slov v textu a kontextu (c. 17), • není-li doslovný výklad dostačující, má se při výkladu přihlížet k paralelním místům (nejen v kodexu), k účelu a okolnostem vydání zákona a k úmyslu zákonodárce (c. 17), • přísně – stricte – se mají vykládat zákony, které hrozí uložením trestu nebo omezují svobodné užívání práv11 nebo obsahují výjimku ze zákona (c. 18),

9

Čl. 154–158 Apoštolské konstituce Pastor bonus. 10 Revue církevního práva č. 11 Zde se uplatňuje právní zásada „odiosa sunt restringenda“.

8

• v případě mezer v zákoně (c. 19), kdy věc není upravena zákonem ani obyčejem, se postupuje podle zásady analogie (rozhoduje se pomocí zákonů, upravujících obdobné záležitosti), uplatňují se obecné právní zásady, zejména pro kanonické právo typická „æquitās canōnica“,12 přihlíží se k praxi římské kurie a ke kvalifikovaným názorům odborníků. Z takového doplňování mezer zákona je však podle zásady „nullum crīmen sine lēge“ vyloučena trestněprávní materie. Ukončení platnosti zákona Zákony se ruší úplně nebo částečně odvoláním či změnou, ať již ze strany příslušné autority nebo i zavedením odpovídajícího právoplatného obyčeje. Rozlišuje se: abrogātiō – úplné zrušení celého zákona, dērogātiō – částečné zrušení zákona, obrogātiō – změna části zákona, resp. mlčky učiněné zrušení celého zákona, a sice zákonem s opačným obsahem. Vyvstane-li pochybnost, zda dřívější zákon je zrušen pro nesoulad se zákonem novějším, nenastupuje automaticky presumpce jeho neplatnosti: naopak je třeba se pokusit uvést oba zákony v soulad (c. 21).

Časově omezené zákony přestávají platit také uplynutím lhůty. Všeobecně platný zákon ruší zákony a nařízení partikulárního a zvláštního práva pouze v případě, že je to v něm výslovně stanoveno (cf c. 20).

Obecné dekrety – decrēta generālia – general decrees Obecný dekret – decrētum generāle – general decree (obecně závazné nařízení) je vedle zákona nejvyšším typem normativního právního aktu. V kodexu je stanoveno, že obecný dekret „má vlastně povahu zákona“ (c. 29). Obecné dekrety jsou vydávány kvůli naléhavé časově omezené okolnosti a mají upřesňovat, doplňovat, měnit i odvolávat zákony.13 Obecné dekrety vydávají vedle zákonů orgány zákonodárné moci. Na základě zákonodárcova zmocnění (tedy na základě odvozené (derivativní) zákonodárné pravomoci) je vydávají též • biskupské konference (c. 455), a • podle c. 30 také některá dikasteria římské kurie, především římské kongregace.

Normativní právní akty jiné než zákon a obecný dekret Obecné výkonné dekrety – decrēta generālia exsecutōria – general executory decrees Nazývají se také obecnými prováděcími předpisy a na rozdíl od obecných dekretů nemají právní sílu zákona ani právního obyčeje. Jsou vydávány orgány výkonné moci k provedení zákona. Nemohou proto zákon (ani obecný dekret) rušit. Nemají s ním být v rozporu. Jejich obsah a způsob vydávání stanoví cc. 31–33.

12

Tj. kanonická umírněnost: morálněprávní zásada, jejíž aplikací se má čelit přílišné tvrdosti a přísnosti práva (rigor iūris). 13 Cf GÓRECKI, s. 89.

9

Stanovy – statūta – statutes Každé právně konstituované sdružení osob (universitās personārum) nebo věcí, tj. majetkových podstat (universitās rērum) v církvi má právoplatně stanovenou zakládající listinu, která se nazývá stanovy neboli statut (statūtum, statute). Stanovy vydané a vyhlášené zákonodárnou mocí se řídí stejnými pravidly jako zákony (c. 94 § 3). Stanovy nemají některé právnické osoby „ze zákona“ (např. diecéze a farnosti). Řády – ordinēs – rules of order Řádem (ordō, rules of order)14 rozumíme předpisy, jimiž se podle c. 95 upravují svolávání, řízení a způsoby jednání při zasedáních a jiných shromážděních církevních těles. Jde například o jednací řád nebo o sněmovní řád.15 Exkurz: Instrukce – instructiōnēs – instructions V CIC/1983 je do kapitoly o normativních právních aktech interpolováno ustanovení o právním postavení pokynů čili instrukcí, kterými zákonodárci upřesňují, jak mají být zákonné předpisy aplikovány. Je jim hned v návaznosti na ustanovení o dekretech věnován c. 34. Ve přesném slova smyslu je zařazeno na toto místo nevhodně, protože z dalšího vyplývá, že nejde o právní normu. Zařazení výkladu o instrukcích do uvedeného oddílu CIC má však ve vztahu k adresátům církevních předpisů svůj didaktický význam. Instrukce upřesňují, jak má být právní předpis aplikován, jsou spjaty s příslušným obecným předpisem a adresovány osobám a orgánům, jimž přísluší výkonná moc, samy o sobě však právní povinnosti nestanoví.

Právní obyčeje – cōnsuētūdinēs – customs Obyčej – cōnsuētūdō – custom16 je podle ustanovení církevního zákona druhým hlavním pramenem církevního práva. V církevním zákoně – přímo v CIC/1983 – je o obyčeji prohlášeno, že jde o nejlepšího vykladatele zákonů – optima lēgum interprēs, the best interpreter of laws (c. 27). Pravidla pro vytváření a uznání obyčejů v církevním právním řádu však stanoví psaná právní norma, zákon. Uznávání obyčejů v právním systému je projevem snahy o jeho dokonalost; postihuje totiž složitost právních vztahů v odlišných podmínkách, poskytuje prevenci proti mezerám v zákonodárství (lacūna iūris) a umožňuje fungování právního systému určeného pro všechny země světa. Úřední překlad CIC/1983 vhodně překládá cōnsuētūdō tradičním českým právnickým výrazem obyčej a tedy nikoliv jako zvyk nebo zvyklost. Teprve z dlouhodobě zavedené zvyklosti může povstat obyčej. Výrazy „obyčej“ a „obyčejové právo“ jsou v českém právnickém názvosloví tradiční a dobře vystihují instituty, o něž jde.

Obyčej se jako nepsaná právní norma vytváří ze stálých a jednotných zvyklostí společenství věřících. Obyčej nemůže zavést jednotlivec, ale jen obyčejotvorné společenství, a to takové, které splňuje podmínku stanovenou v c. 25: musí jít o takové společenství, které je způsobilé alespoň k tomu, aby byl pro ně vydán zákon (tedy takové společenství, které může být adresátem zákona). Obyčej nabývá síly zákona schválením zákonodárnou autoritou. Jen takový obyčej smí být zaveden, který neodporuje božskému právu ani zdravému úsudku. V angličtině se na rozdíl od latiny užívá v tomto případě vždy plurál. Druhý vatikánský koncil měl svůj zvláštní jednací řád, schválený papežem Janem XXIII. Z roku 1966 pochází „Ordo Synodi Episcoporum celebrandae“, jednací řád biskupského synodu. 16 Něm. die Gewohnheit, franc. la coutume, ital. la consuetudine, pol.: zwyczaj, slov.: zvyk. 14

15

10

Společenství musí mít úmysl zavést nové právo – animus iūris inducendī. Právní sílu zákona má pouze obyčej schválený zákonodárcem. Právní účinnosti zákona nemůže nabýt obyčej, který je v rozporu s božským právem. Rozlišujeme obyčeje, které vznikají • v souladu se zákonem – secundum lēgem – tam, kde zákon rozvíjejí na základě předpokladu v zákoně výslovně uvedeného, • vedle zákona – præter lēgem, apart from the law – tam, kde zákon bez jeho výslovného zmocnění doplňují, a tak vyplňují mezery v zákonech, • v protikladu k zákonu – contrā lēgem, contrary to the law – které odporují zákonu a jsou přesto platné, ovšem za splnění určitých, obecně předem v zákoně stanovených podmínek. Obyčej praeter i contrā lēgem, pokud nebyl zákonodárcem schválen mimořádným způsobem, nabývá právní závaznosti, jestliže je trvale užíván po nepřerušenou dobu 30 let. Dokonce i v případech, kdy zákon vznik budoucích obyčejů výslovně zapovídá, lze obyčej præter lēgem nebo contrā lēgem navodit, ale jen za předpokladu, že je užíván alespoň sto let či od nepaměti, jak výslovně CIC/1983 stanoví v c. 26. („Nepaměť“ může být i méně než sto let.) Obyčej praeter i contrā lēgem se ruší • protichůdným obyčejem, nebo • zákonem. Neobsahuje-li však zákon výslovnou zmínku o zrušení právních obyčejů, neruší obyčeje stoleté či od nepaměti, a obecný zákon neruší místní obyčeje (c. 28).

Správní akty Správní akt (āctus administrātīvus) je opatření výkonné moci k realizaci norem objektivního práva. Zakládají se jím subjektivní práva a povinnosti jednotlivých fyzických a právnických osob. Aby byl správní akt blíže charakterizován, používá CIC/1983 (zdánlivě nadbytečně) ještě adjektiva singulāris, tj. individuální, aby jej tak odlišil od normativního aktu výkonné moci, který je označován jako generālis a který ovšem vůbec není správním aktem. Nepřekročení vlastní kompetence v oblasti výkonné moci (c. 35) a zachování písemné formy je podmínkou platnosti správního aktu. Neúčinný je takový správní akt, který odporuje zákonu či obyčeji nebo který ruší poctivě nabytá práva třetí osoby. Nositel zákonodárné moci však může zajistit účinnost takového správního aktu zrušovací doložkou – derogační klauzulí – c. 38.

Správní akt může obsahovat omezující podmínky, za kterých platí. Podle c. 39 mohou být uvozeny pouze předložkami sī, nisī nebo dummodō, tj. „jestliže“, „ jestliže ne“, „pokud“. Pokud jde o interpretaci správního aktu, c. 36 stanoví, že má být chápán „podle vlastního významu slov a běžného způsobu vyjadřování“, nikoli vykládán rozšiřujícím (extenzivním) způsobem. Zúžený, striktní výklad správního aktu je předepsán, nastanou-li pochybnosti • u správního aktu ve věcech sporných (līs), či hrozí-li, nebo ukládá-li se jím trest (pœna), • v případech, kdy omezuje, nebo jsou jím dotčena nabytá práva třetích osob, • jestliže v rozporu se zákonem svědčí ve prospěch soukromých osob. V ostatních případech má být výklad volný (interpretātiō lāta). Cc. 40–45 pojednávají o výkonu správního aktu a uvádějí především práva a povinnosti vykonavatele i možnost jeho případného zastoupení. 11

Dekret – decrētum singulāre – individual decree Na rozdíl od obecného dekretu (decrētum generāle) neboli obecného závazného nařízení jde o individuální správní akt, kterým výkonná autorita • rozhoduje podle obecných právních norem nějaký případ nebo • přiděluje nějaký úřad (c. 48). Podle úředního překladu CIC/1983 do češtiny se nazývá rozhodnutí. Příkaz – præceptum singulāre – precept Příkaz je individuální správní akt, kterým se přímo stanoví povinnost nějaké osoby nebo skupiny osob něco učinit, nebo něčeho se zdržet, a to především k vynucení dodržení zákona (c. 49). Může být opatřen trestní klauzulí. Příkaz má tutéž právní povahu jako dekret (c. 48). Proto platí pro oba tyto typy individuálních správních aktů společná ustanovení cc. 50–58 § 1 o formě, účinnosti, sdělení apod. Reskript – rescrīptum – rescript Výraz reskript je v právu – i v světském – v průběhu dějin často používaným výrazem pro některé individuální právní akty, zejména takové, které příslušná autorita vydává na něčí žádost. Je římskoprávního původu. Znalo ho i starší sekulární právo Království českého; známé jsou reskripty České dvorské kanceláře.

Reskriptem se v kanonickém právu rozumí správní akt příslušné církevní autority, kterým se na něčí žádost uděluje písemně privilegium, dispenz anebo jiná zvláštní výhoda, alia grātia (c. 59). Žádat lze jak ve své vlastní záležitosti, tak v záležitosti třetí osoby, a to i bez jejího souhlasu (c. 61). Pokud žadatel o udělení reskriptu • zamlčel pravdivé skutečnosti, tj. dopustil se subrepce, nebo • uvedl nepravdivé skutečnosti, tj. dopustil se obrepce, je takový reskript neplatný. Někdy mohou být reskripty vydávány i z vlastního podnětu udělující autority (mōtū propriō – viz c. 63 § 1). Výraz grātia je tradičním kanonickým pojmem, s nímž se setkáváme v kodexu na mnoha místech. Obtížně se překládá do češtiny. Doslovný překlad zní: milost. Jde o výjimečné poskytnutí něčeho, na co není právní nárok. Pro naše potřeby používáme překladu: výhoda, prospěch.

Akty uvolňující ze závazků církevního právního řádu Zvláštností církevního kanonického práva jsou právní instituty, kterými se udělují uvolnění ze závazků právního řádu. Dva druhy jsou přímo v kanonickém právu definovány a upraveny. Nazývají se privilegium a dispenz. Kromě nich kanonické právo připouští i další, nepojmenované formy uvolnění ze závazků právního řádu, tzv. „jiné výhody“. Privilegia,

12

dispenze i jiné výhody mohou být uděleny reskriptem nebo jinak. Proto výklad o nich je vyňat z kapitoly o reskriptech a tvoří samostatný oddíl. Privilegium – privilēgium – privilege17 Pojem privilegium je v našem kulturním okruhu zatíženo jeho používáním jako označení zvláštních výsad, jimiž se těšily před prosazením demokracie některé společenské stavy (např. šlechta a duchovenstvo), a je proto obvykle interpretován jako negativní. Od tohoto vnímání pojmu privilegia je pro účely studia kanonického práva záhodno se oprostit: Privigelium v kanonickém právu je něčím, co má zásadně pozitivní význam a nemá s nadprávím jedněch vůči druhým nic společného. Jde o velmi důležitý právní instrument k uvolnění přílišné rigoróznosti právních přepisů.

Privilegium je v kanonickém právu výhoda (grātia), poskytnutá zvláštním právním aktem určitým fyzickým nebo právnickým osobám, spočívající v dlouhodobém uvolnění z některých přesně vymezených právních závazků (cc. 76–84). Podle běžného názoru kanonistů toto slovo pochází z obratu lēx privāta, tj. soukromý zákon. Dělení privilegií CIC/1983 dělí v návaznosti na starodávnou tradici privilegia podle adresáta do dvou skupin, a sice na 1. privilegia osobní čili personální (spojená s určitou osobou) a 2. privilegia věcná čili reálná (spojená s určitou věcí nebo místem: oltářem, kostelem apod.). Nabytí privilegia 1. Privilegium získává jeho nabyvatel zpravidla právoplatným udělením (formou reskriptu nebo i přímým udělením). Udělovatelem privilegia může být jen zákonodárce nebo zákonodárcem pověřená výkonná autorita. 2. Privilegium lze nabýt stoletou držbou nebo držbou od nepaměti (possessiō centenāria vel immemorabīlia). Protože teoreticky nemůže být řeč o vydržení (preskripci) privilegia, stanoví pro tento případ c. 76 § 2 právní domněnku (præsumptiō), že privilegium bylo (kdysi) uděleno. Podle c. 78 se předpokládá, že privilegium je trvalé, pokud se neprokáže opak.18 Zánik privilegia Privilegia zanikají v těchto případech (cc. 79–84): 1. zřekne-li se privilegovaný privilegia (renuntiātiō) a toto zřeknutí bylo udělovatelem privilegia přijato (acceptātiō); 2. odvoláním ze strany udělovatele (rēvocātiō); 3. smrtí privilegovaného nebo zánikem věci či místa, jichž se privilegium týká;19 4. promlčením (præscriptiō), jestliže privilegium nebylo užíváno, nebo jestliže privilegovaný jednal opačně, než mu privilegium umožňovalo, ale v obou případech jen

17

Něm. das Privileg, franc. le privilege, ital. il privilegio, pol. przywilej, slov. privilégium. Příkladem privilegia uděleného na čas jsou tzv. mexické fakulty. Jde o mimořádná zmocnění, která Apoštolský stolec udělil některým církevním autoritám v zemích náboženské nesvobody právě z toho důvodu, že v době nesvobody je znemožněno používat některé řádné právní instituce. (Bylo jich užito během tvrdého pronásledování crívke v Mexiku po roce 1918, a také za podobného pronásledování církve v Československu po převratě v roce 1948.) Účinnost uvedených fakult skončila, jakmile nesvoboda pominula. 19 Věcné privilegium svědčící ve prospěch nějakého místa (locus) ožívá (reviviscit), jestliže se místo vrátí svému původnímu určení během padesáti let (c. 78 § 3). 18

13

tehdy, jde-li o privilegium zatěžující třetí osobu (privilēgium onerōsum, tj. takové, které nutí jiného nést určité právní břemeno – onus); 5. uplynutím času (elapsō tempōre), pokud jde o privilegium ohraničené lhůtou; 6. vyčerpáním počtu případů, pro které bylo privilegium uděleno; 7. změnou podmínek v takové míře, že užití privilegia by způsobovalo škodu nebo se stalo nedovoleným; 8. odnětím privilegia z důvodu, že bylo privilegovaným zneužíváno. Naproti tomu privilegia, která udělil Apoštolský stolec před vstupem CIC/1983 v účinnost, zůstávají podle c. 4 nedotčena, pokud jsou využívána a kodex je výslovně neruší.20 Dispenz – dispensātiō – dispensation21 Dispenz je podle c. 85 uvolnění, relaxātiō, relaxation, z účinků ryze církevního zákona pro jednotlivý případ. Jde vždy o správní akt církevní autority, která je k němu oprávněna. Může být udělena reskriptem i jiným přípisem nebo ústně. CIC/1917 považoval dispenz za legislativní, nikoli administrativní akt. Spíše než uvolnění (relaxātiō). Dispenz se tehdy chápala jako zrušení, dērogātiō, ryze církevního zákona pro jednotlivý případ.

Udělovatelé dispenzí Dispenze mohou udělit ti, kdo k tomu mají pro daný případ dispenzační pravomoc, potestās dispensandī. Automaticky jsou to všichni nositelé výkonné moci (potestās exsecūtīva) v rámci své příslušnosti. Dále ti, komu ji svěřila zákonodárná autorita samotným právním předpisem nebo aspoň je k tomu zmocnila svým individuálním rozhodnutím (dēlegātiō lēgitima). V obou posledních případech se tak stává explicitně nebo tak, že to implicitně vyplývá z textu předpisu nebo zmocnění. 1. Papež. Může dispenzovat ode všech ryze církevních zákonů, a to všeobecných i partikulárních. Může si vyhradit některé případy do své výlučné dispenzační pravomoci. Nikdy nemůže být nikým zastoupen v pravomoci dispenzovat od závazků kněžského celibátu (c. 291). 2. Diecézní biskupové. CIC/1983 rozšířil jejich dispenzační pravomoc. Podle práva CIC/1917 měli sídelní biskupové pravomoc dispenzovat od všeobecných zákonů jen do té míry, nakolik jim nejvyšší autorita koncedovala (postoupila) jednotlivé nebo obecné fakulty (zmocnění). Novou úpravou je systém koncesí zrušen a nahrazen rezervací. To znamená, že dnes má diecézní biskup mocí svého úřadu neomezenou dispenzační pravomoc až na případy, které si výslovně rezervuje (vyhrazuje) Apoštolský stolec. Rovněž nemůže dispenzovat od procesních nebo trestních zákonů, neboť ty jsou zárukou ochrany práv jednotlivce. Tam, kde je kvůli pronásledování církve či z jiného důvodu obtížné se obrátit na Apoštolský stolec, a v případě nebezpečí z prodlení, může i ve věcech papežských rezervátů udělit dispenz kterýkoli ordinář. Přednost má však nuncius či jiný papežský vyslanec, pokud se lze s ním v dané zemi kontaktovat. 3. Místní ordináři mohou dispenzovat od partikulárních církevních zákonů. 4. Faráři dispenzují podle c. 1245 od závazků zachovávání svátečního dne (neděle a přikázaných svátků) nebo kajícího dne, nebo povolují záměny.22 20

Příkladem výslovného zrušení privilegia je c. 526 § 2: v jedné farnosti má být pouze jeden farář nebo moderátor a jakékoliv opačné privilegium se odvolává. Podle c. 377 § 5 nemohou být do budoucna poskytována práva a privilegia světské moci ve věci volby, jmenování a závazného navrhování biskupů. 21 Něm. die Dispens, franc. la dispense, ital. la dispensa, pol. dyspensa, slov. dišpenz.

14

5. Faráři a jiní kněží nebo jáhnové mohou dispenzovat na základě písemného zmocnění; rovněž mají ze zákona (c. 1079 § 2) dispenzační pravomoc, když oddávají (asistují uzavření sňatku) v nebezpečí smrti. 6. Řeholní představení mají rozsáhlé dispenzační pravomoci vůči řeholníkům v klášteře i mimo klášter i vůči neřeholníkům, kteří bydlí v řeholním domě (klášteře).

Kanonická umírněnost – æquitās canōnica – equity Církevní kanonické právo používá mnohem širší soustavu výjimek z práva než světské právo. Jsou zajišťovány 1. uznáváním obyčeje jako druhého pramene práva, 2. poskytováním privilegií a dispenzí, 3. možností dodatečného zplatnění některých nedostatečných aktů správních orgánů ve formě uplatnění zásady supplet Ecclēsia – „církev doplní“, viz c. 144, nebo dodatečného zplatnění manželství formou sanātiō in rādice – c. 1161–1165. Této zvláštní jemnosti a propracovanosti kanonického práva v jeho normativní i aplikační podobě se říká æquitās canōnica. Je jakousi pojistkou, bránící přílišnému právnímu rigorismu (rigor iūris). Tak je zabraňováno situaci, kterou kritizoval již ve starém římském právu M. Tullius Cicero výrokem „Summum iūs – summa iniūria“ (nejvyšší právo – nejhorší bezpráví).

Epikie Vedle kanonické umírněnosti, v kodexech kanonického práva zmiňované, existuje ještě jedna forma zábrany tvrdosti při uplatňování zákona, o níž se v právních předpisech církve výslovně nemluví, a sice epikie. V právní teorii i praxi je však tento výraz užíván a jeho obsah popisován. Pochází z řečtiny, ze slova επιείκεια (epieikeia), tj. chápající blahosklonnost,23 patřičná míra. Jde o způsob aplikace církevního zákona v mimořádných situacích, při kterých nositelé výkonné nebo soudní moci v církvi neberou za základ svého rozhodování jeho doslovné znění, ale úmysl zákonodárce. Jde o případy, při nichž je zákon záměrně a rozumně aplikován zcela v rozporu s jeho doslovným zněním.

22

Jde o uvolnění od závazku zdržet se těžkých nebo hlučných služebných prací v neděli či ve svátek nebo od závazku zdrženlivosti či půstu. 23 PETROSILLO, Piero, Křesťanství od A do Z, s. 50.

15

Fyzické a právnické osoby obecně Řecký výraz πρόσωπον (prosópon), do latiny překládaný jako persōna, byl v antické době původně označením masky (škrabošky) herce. Později byl převzat do filozofie jako označení bytosti a do jurisprudence jako označení subjektu práv. Z přirozeného myšlení vyplývá, že osobou v právu je předně člověk. Již ve starověkých právních systémech však byla realizována myšlenka, že vlastnosti osoby mohou být přiřčeny i jinému právnímu organismu a že je tak možno vedle přirozené osoby v oblasti práva ještě „právnicky“ vytvořit takovou „umělou“ osobu. Jak v právnu světském, tak i v církevním osoby v právu se osoby dělí 1. na osoby fyzické neboli přirozené24 a 2. na osoby právnické, resp. morální (uměle vytvořené).25 Dřívější církevní právo používalo termínů přirozená osoba (persōna nātūrālis) a morální osoba (persōna morālis), kdežto CIC/1983 používá výrazů fyzická osoba (persōna physica) a právnická osoba (persōna iūridica), zatímco označení morální osoba vyhrazuje pouze Katolické církvi (jako celku) a Apoštolskému stolci (úřadu apoštola Petra a jeho nástupců), tj. právnickým osobám z práva božského.

Fyzická osoba – persōna physica – physical person Na základě přirozeného práva jsou fyzickými osobami všichni lidé. Způsobilost k právům Způsobilost k právům v katolické církvi nabývá každý člověk tím, že přijme platný křest ve společenství této církve,26 anebo že po přijetí křtu v jiném křesťanském společenství je do plného společenství katolické církve přijat. Zvláštním způsobem, a sice touhou, jsou do katolické církve začleněni katechumeni (nepokřtění, kteří byli na svou výslovnou žádost a po předchozím poučení přijati k přípravě na křest – c. 206). Ti mají již určitá práva, např. na osobní péči a na poskytování svátostin (žehnání, o nichž bude pojednáno po kapitole o svátostinách). V případě, že by neočekávaně zemřeli, budou církevně pohřbeni. Právo na církevní pohřeb vzniká již počátkem katechumenátu (c. 1183 § 1). I jiné osoby – pokřtěné i nepokřtěné – mají v církvi katolické způsobilost k právům v některých zvláštních případech, uvedených zákonodárcem. Jde o případy, kdy takové osoby stupují do právních vztahů v církvi jako jejich účastníci. Příklady: 1. účastníci soudního řízení před církevním soudem (mohou být dokonce žalobci), 2. nupturienti, vstupující do manželského svazku s katolíkem. Způsobilost k právním úkonům Od způsobilosti k právům odlišujeme způsobilost k právním úkonům, která je závislá na věku nositele práv a jeho schopnosti užívat rozum. Může být omezena na základě uloženého trestu. Co do věku se v kanonickém právu rozlišují: a) dítě (infans, infant), 24

Řec. φύσισ (fysis), příroda, přirozenost, lat. nātūra, přirozenost. Lat. mōs, mōris, pl. mōra, zvyk. 26 Nemusí to být vždy přímo v budově kostela, ale výjimečně i jinde, ovšem s úmyslem připojit křtěnce do katolické církve. 25

16

b) nezletilý (minor, minor) a c) zletilý (maior, adult). Děti jsou osoby do dovršeného sedmého roku věku. Jsou způsobilé k právům, ale neschopná k právním úkonům (nōn suī compos, incompetent) – c. 97 § 2. Dítěti je podle c. 99 naroveň postaven ten, kdo není schopen trvalého užívání rozumu (těžší oligofrenie, některé duševní choroby). Místo dětí a jiných osob nōn suī compos jednají jejich zákonní zástupci (rodiče, poručník, opatrovník). O tom, kdo je poručníkem (opatrovníkem), rozhoduje podle c. 98 § 2 příslušný stát (pokud norma církevního práva nebo diecézní biskup nerozhodne jinak). V tomto případě jde tedy o recepci státního práva do práva církve (lēx canonizāta ve smyslu c. 22). Nezletilými jsou to osoby od dovršeného sedmého do dovršeného osmnáctého roku věku. Při výkonu svých práv podléhají moci rodičů nebo poručníků kromě případů, kde je božské nebo církevní právo z jejich pravomoci vyjímá. Jsou tedy částečně způsobilí k právním úkonům. Zletilými jsou ti, kdo dovršili osmnáctý rok věku (tj. dožili se prvního dne po svých osmnáctých narozeninách). Od tohoto dne jsou plně způsobilí k právním úkonům.

Místní příslušnost Je důležitou součástí osobního statutu fyzických osob. U jednotlivých osob rozlišujeme dva typy místní příslušnosti, a sice domicil a kvazidomicil, a to na dvojí úrovni: jako domicil farní a domicil diecézní, a jako kvazidomicil farní a kvazidomicil diecézní. Ten, kdo nemá nikde žádný domicil nebo aspoň kvazidomicil, je bezdomý (vagus). Je obtížné přeložit výstižně do češtiny kterýkoliv z uvedených dvou výrazů. Možné jsou tyto překladové varianty: domicil = domovské právo, trvalé bydliště, řádné bydliště kvazidomicil = právo pobytu, přechodné bydliště, mimořádné bydliště.27 Domicil – domicīlium – domicile Farní a diecézní nebo alespoň diecézní nabývá katolík podle c. 102 § 1 pobytem ve farnosti nebo diecézi, a to – trvalým nebo – alespoň pětiletým nebo – alespoň s úmyslem trvalého setrvání ve farnosti či diecézi. Kvazidomicil (quasi-domicīlium,28 quasi-domicile) farní a diecézní nebo alespoň diecézní nabývá katolík pobytem ve farnosti nebo diecézi – tříměsíčním nebo – pobytem s úmyslem setrvat ve farnosti nebo diecézi aspoň tři měsíce. Farním domicilem nebo kvazidomicilem získává každý křesťan katolík vlastního faráře a vlastního ordináře (parochus proprius, Ordinarius proprius). Pouze diecézním domicilem nebo kvazidomicilem získává svého vlastního ordináře.29 27

Oficiální český překlad Kodexu používá výrazy trvalé a přechodné bydliště, někde se pro přesnost uvádí: kanonické trvalé a přechodné bydliště. Jde o institut odlišný od trvalého či přechodného bydliště podle světského práva některých států. 28 quasi = jakoby 29 V případě osobních farností, které překrývají síť farností územních (c. 518) se záležitosti domicilu řeší v jejich statutech nebo úpravou v partikulárním právu.

17

Vůči nim má svá práva, např. intimovat jim své potřeby, žádat poskytování svátostí, vyučování a jiných duchovních dober. Na nich může žádat a od nich obdržet dispenze v příslušných záležitostech. Také manželství se uzavírají dovoleně jedině v místě domicilu či kvazidomicilu ženicha nebo nevěsty, nemají-li nupturienti licenci (povolení) vlastního faráře nebo vlastního ordináře uzavřít sňatek jinde. Děti a nezletilí získávají domicil i kvazidomicil podle rodičů (zákonných zástupců). Nezletilí starší sedmi let mohou mít i vlastní kvazidomicil (c. 105 § 1). Manželé mají mít podle c. 104 společný domicil (kvazidomicil). Odlišné bydliště mohou mít jen z důvodů legitimního odloučení (nikoliv jen při církevně schválené separaci manželů za trvání manželství, ale i z jiných závažných důvodů). Řeholníci (řeholnice) a členové společností apoštolského života mají podle c. 103 domicil v místě, kde je (řeholní) dům, k němuž jsou připsáni. Kvazidomicil mají v místě (řeholního) domu, v němž se mají (se souhlasem představeného) aspoň po tři měsíce zdržovat. Klerici jsou namísto domicilu i kvazidomicilu inkardinováni (přivtěleni) od okamžiku přijetí jáhenského svěcení vždy do jedné určité diecéze nebo jiné partikulární církve či osobní prelatury, čímž získávají vlastního ordináře (c. 266 § 1). Řeholní klerici jsou inkardinováni od svých věčných slibů do svého institutu zasvěceného života a mají svého jediného řeholního ordináře (c. 266 § 2). Podobně je tomu v případě kleriků ve společnostech apoštolského života. Z hlediska svého aktuálního pobytu je podle c. 100 každý křesťan katolík ve vztahu k farní duchovní správě nebo i diecézi obyvatel (incola, resident) – pobývá-li v místě svého domicilu, nebo příchozí (advēna, temporary resident) – pobývá-li v místě svého kvazidomicilu, nebo cizí (peregrīnus, traveler) – pobývá-li právě mimo místo svého domicilu nebo kvazidomicilu, nebo bezdomý (vagus, transient) – nemá-li nikde domicil ani kvazidomicil (tulák, kočovník). Bezdomý má vlastního faráře i ordináře v místě, kde se právě nalézá. Pokrevní příbuzenství – cōnsanguinitās – consanguinity Co do pokrevenství platil v dřívějším církevním právu starobylý germánský způsob počítání jeho stupňů. V CIC/1983 (c. 108) byl recipován románský způsob, který se tradičně užívá i v sekulárním právu. Totožné je rozlišování přímé a boční linie.30 V linii přímé se počítá tolikátý stupeň pokrevenství, kolik pokolení (generātiō) odděluje předky od potomků. Vztah rodičů a dětí je tedy prvním stupněm, vztah prarodičů a vnuků druhým stupněm příbuzenství v linii přímé, atd. V linii boční neboli vedlejší, založené původem od společného předka, se počítá tolikátý stupeň pokrevenství, kolik je na obou stranách osob bez započtení osoby výchozí. Platí tedy tolikátý stupeň pokrevenství, kolik porodů „zprostředkovává“ vztah mezi pokrevenci. V boční linii tedy není možný první stupeň příbuzenství. U sourozenců se počítá stejný stupeň pokrevenství, ať jsou plnorodí (mají společné oba rodiče) nebo polorodí (mají společného jednoho rodiče), případně dvojčata. Ve všech těchto případech jde o druhý stupeň boční linie. Vztah strýc/teta – synovec/neteř je třetím stupněm příbuzenství v linii boční, vztah (prvních) bratranců a sestřenic je čtvrtým stupněm příbuzenství v linii boční.

30

Praktický význam mají ustanovení c. 108 především pro posuzování manželských překážek pokrevního a zákonného příbuzenství, švagrovství a veřejné počestnosti (c. 1091 a násl.).

18

Zákonné příbuzenství – cognātiō legitīma Stejná pravidla platí i pro právní příbuzenství založené osvojením neboli adopcí (c. 110). Osvojený se stává účastníkem všech příbuzenských vztahů prostředkovaných adoptivními rodiči (osvojiteli). Linie a stupně se počítají u zákonného příbuzenství stejně jako u pokrevenství. Švagrovství – affinitās – affinity Švagrovství je právní vztah k příbuzným manžela, pokrevním nebo zákonným, v přímé i v boční linii. Tedy nikoliv jen k švagrovi či k švagrové. Překládá se někdy také jako afinita nebo sešvagření. Jde právní vztah v rodině, který vznikl prostřednictvím uzavření sňatku kterýmkoliv z pokrevenců či zákonných příbuzných. Linie a stupně se počítají u švagrovství stejně jako u pokrevenství. Švagrovství relevantní pro církevní právo vzniká pouze na základě církevně platného (kanonického i nekanonického) manželského svazku, byť i nenaplněného.31 Jeden manžel je sešvagřen s pokrevními příbuznými druhého v takové linii a v tolikátém stupni, v jakých je druhý manžel s nimi v pokrevním příbuzenství. Adoptivní děti jsou postaveny na roveň vlastním dětem. Příklady: vztah tchán/tchyně – zeť/snacha nebo vztah manžela matky k jejím dětem s jiným mužem nebo manželky otce k jeho dětem s jinou ženou je prvním stupněm švagrovství v přímé linii; vztah manžela k sourozencům manželky nebo manželky k sourozencům manžela, tj. k švagrům a švagrovým, je druhým stupněm švagrovství v boční linii. Vztah k manželce švagra či k manželu švagrové však švagrovstvím není.

Obřad – ritus – rite Příslušnost katolíka k některému z obřadů v právním slova smyslu je důležitou součástí osobního statutu každé fyzické osoby v katolické církvi. Jde o příslušnost katolíka k latinské (západní) církvi nebo k některé z dvaceti čtyř východních katolických církví suī iūris (vlastního práva). CIC/1983 řeší vzájemný vztah mezi příslušností k latinské církvi a příslušnosti k některé z katolických církví východních; jeho úprava se netýká vztahů mezi příslušností k jednotlivým východním církvím navzájem. Podle ustanovení c. 111 je dítě křtěno v latinské církvi, jestliže oba rodiče přísluší k tomuto obřadu. Když však každý z obou rodičů přísluší k jinému katolickému obřadu (interrituální sňatek),32 rozhoduje o tom, v kterém obřadu bude dítě pokřtěno, společná vůle obou rodičů. Není-li dohody dosaženo, platí, že dítě bude pokřtěno v obřadu otce. Pokud ten, kdo má být pokřtěn, dosáhl již čtrnáctého roku věku, rozhoduje o své obřadové příslušností sám. Změny obřadu je možno podle c. 112 dosáhnout • prohlášením jednoho z manželů při uzavírání nebo i v průběhu trvání interrituálního sňatku, 31

Církevně platným manželstvím je manželství uzavřené mezi křesťany (u katolíka kanonickou formou) i manželství křesťana s nepokřtěným (u katolíka uzavřené církevní formou) i legitimní manželství nepokřtěných uzavřené civilní formou (podrobnosti viz oddíl o manželském právu). 32 Interrituálním sňatkem je míněn sňatek dvou katolíků různých obřadů. Naproti tomu v případě sňatku dvou křesťanů různých vyznání jde o mātrimōnium mixtum – smíšené manželství ve smyslu cc. 1124 a násl., pro které shora uvedená pravidla neplatí. Lépe by bylo ovšem hovořit o interkonfesním sňatku než o smíšeném manželství. Manželství mezi katolíkem a nepokřtěnou osobou Manželstvím osob s rozdílným náboženstvím (disparitāte cultūs) je manželství mezi katolíkem a nepokřtěnou osobou

19

• • •

dětem zplozeným z interrituálního sňatku po dovršení čtrnáctého roku věku, ovdovělému manželu navrácením do původního ritu, v případě ostatních kladně vyřízeným reskriptem Apoštolského stolce.

Právnická osoba – persōna iūridica – juridic person Po vzoru přirozené čili fyzické osoby byla již antickými právníky „vykonstruována“ osoba umělá čili právnická. Tak lze právnickou konstrukcí vytvořit pomyslnou jedinou osobu, která má vlastní způsobilost k právům i k právním úkonům. Podobně jako se v systémech světského práva rozlišují dva základní typy právnických osob, korporace a nadace, rozlišujeme v kanonickém právu podle CIC/1983 c. 115 1. právnické osoby tvořené souborem jednotlivců (universitās persōnārum, aggregate of persons), a 2. právnické osoby tvořené souborem věcí (universitās rērum, aggregate of things). Právnické osoby založené církví33 mohou být podle práva katolické církve tvořeny pouze jako soubor fyzických osob nebo soubor věcí, ne však jako soubor právnických osob. Soubor osob lze vytvořit nejméně ze tří fyzických osob. Klesne-li později jejich počet pod tři, právnická osoba nezaniká. Také skupina věcí se může stát sama o sobě pomyslnou osobou. Tento druhý typ právnických osob nese v kanonickém právu název samostatná nadace (fundātiō autonōma, autonomous foundation). Církevní právnické osoby lze charakterizovat takto: „Právnická osoba je právním řádem uznaný nositel práv a povinností, která odpovídají podstatě tohoto právního subjektu a která slouží poslání církve (dílu zbožnosti, apoštolátu, lásky)“.34 V CIC/1917 byl užíván výraz morální osoba (persōna morālis, moral person) pro všechny právnické osoby v církvi, ať již jejich subjektivita byla založena božským právem nebo na základě ryze církevního práva. CIC/1983 užívá výraz moralis personae jen v c. 113 § 1, v němž deklaruje: „Cathōlica Ecclēsia et Apostōlica Sēdēs, morālis persōnæ ratiōnem habent ex ipsā ordinatiōne dīvīnā.“ V úředním českém překladu: „Katolická církev i Apoštolský stolec jsou právnickými osobami božsky ustanovenými“. V případě právnických osob ustanovených z práva ryze církevního používá originálu výrazu „persōnæ iūridicæ“. Z úředního českého překladu není toto rozlišení patrno. Došlo tedy k terminologickému sblížení církevního práva se sekulárním právem některých zemí. Tato terminologická jednota odpovídá skutečnosti, že sekulární právo zemí se skutečnou náboženskou svobodou uznává, že všechny právnické osoby ustanovené církvemi a náboženskými společnostmi jsou i právnickými osobami podle sekulárního práva. Soubory osob se podle c. 115 § 2 dělí na soubory kolegiátní a nekolegiátní (univeritātēs collegiālēs et nōn collegiālēs, collegial and not collegial, v úředním českém překladu sborové a nesborové) podle toho, zda při jejich úkonech záleží na společné vůli členů, či nikoliv.35 V případě souborů věcí je podle c. 115 § 3 jejich správa buď v rukou jedné nebo několika

Dále užíváme pojmu církevní právnické osoby, který není kanonickoprávního původu (u nás bylo zavedeno jako pojem světského konfesního zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). Výstižně vyjadřuje, oč jde, a proto ho používáme jako vhodnou pojmoslovnou zkratku i zde. 34 RUF, Norbert, Das Recht der katholischen Kirche, s. 50 35 Např. farnost: nekolegiátní soubor jednotlivců, kapitula kanovníků: kolegiátní soubor jednotlivců. 33

20

fyzických osob (rozhodování nekolegiátní), nebo v rukou stanoveného kolegia (rozhodování kolegiátní).36 Veřejné církevní právnické osoby jsou takové soubory jednotlivců či věcí, které jsou zřízeny příslušnou církevní autoritou, a to: 1. právním předpisem (aktem církevní zákonodárné moci) nebo 2. individuálním dekretem (aktem církevní výkonné moci). Jednají vždy jménem církve a plní úkoly v oblasti veřejného prospěchu církve. Soukromé církevní právnické osoby mají rovněž schválení církevní autority; vznikají teprve okamžikem, kdy byly církevní autoritou schváleny jejich stanovy (statūtum, statute). Nejednají jménem církve, ale jednají samostatně v mezích svých stanov. Pro vytváření vůle u právnických osob řízených kolegiátním jednáním (jak v případě souboru osob, tak souboru věcí) platí zásady stanovené v c. 119. Rozlišuje se rozhodování prováděné volbou, která probíhá podle volebních pravidel ve skrutiniích (nejprve rozhoduje absolutní většina, po jistém počtu volebních kol stačí relativní většina) a ostatní rozhodnutí, při nichž se vždy vyžaduje absolutní většina. Pokud jde o trvání právnické osoby, platí, že právnická osoba trvá svou přirozeností stále (in perpetuum – c. 120 § 2). Její existence končí pouze právoplatným zrušením oprávněnou církevní autoritou, nebo když sto let fakticky nefunguje (nevykonává žádnou činnost). Soukromá právnická osoba se může navíc sama rozpustit (likvidovat) podle ustanovení svých stanov nebo být likvidována, když příslušná církevní autorita zjistí její faktický zánik. Právnická osoba založená jako soubor osob nepřestává existovat, i když počet členů souboru klesne pod tři. Pokud zůstane ze souboru jednotlivců pouze jedna fyzická osoba naživu, přechází na ni veškerý výkon práv. Příslušná církevní autorita může také pověřit výkonem práv právnické osoby fyzickou osobu, která není příslušníkem předmětného souboru.

36

Příklady věcných souborů: kostel (jako právnická osoba), záduší, fundace (viz výklad o majetkovém právu).

21

Právní úkon – āctus iūridicus – juridic act Právní úkon (v úředním překladu právní jednání) je jednání fyzických nebo právnických osob, kterým se zakládají, mění nebo ruší právní vztahy. Je předmětem úpravy v cc. 124–128. Pokud jde o platnost (validitās) a o překážky (impedimenta) právních úkonů, platí v církevním právu analogické zásady jako v občanském sekulárním právu. Z důvodu posílení právní jistoty stanoví c. 124 § 2 právní domněnku (presumpci) platnosti právního úkonu. Právní úkon se považuje za platný, pokud jsou řádně provedeny všechny jeho vnější náležitosti (elementa externa). Za neplatný se považuje úkon vykonaný pod vlivem vnějšího násilí (vīs ab extrinsecō illāta). Takové okolnosti jako nespravedlivě vyvolaná bázeň (metus) nebo podvod (dolus) činí právní úkon neplatným jen tam, kde to církevní právní předpis výslovně stanoví.37 V ostatních případech jsou i právní úkony konané pod vlivem strachu či omylu způsobeného podvodem podle obecného ustanovení c. 125 § 2 platné. Jejich platnost však může být zrušena rozsudkem církevního soudu na základě žaloby podané poškozeným, jeho právním nástupcem nebo církevní autoritou z moci úřadu. Omyl (error) nebo nevědomost (ignōrantia) činí právní úkon neplatným, pokud se týkají podstaty úkonu nebo podmínky, jejíž splnění je k platnosti úkonu požadováno, a dále v případech, kde to církevní právní předpis výslovně stanoví. V ostatních případech jsou právní úkony učiněné pod vlivem omylu či nevědomosti platné, lze však žalovat o jejich zneplatnění rozsudkem církevního soudu. Předpisy kanonického práva často uvádějí výslovně vyjádřenou sankci neplatnosti právního úkonu za okolnosti některé z uvedených překážek. Obecně presumovaná platnost však posiluje právní jistotu. Při koncipování žaloby k církevnímu soudu je třeba uvážit, zda je relevantní žaloba na uznání neplatnosti právního úkonu či na zneplatnění právního úkonu. Navíc je třeba uvážit, ve kterých případech mají rozhodnutí (rozsudky či nálezy) soudní autority znějící na neplatnost právního úkonu účinky ex tunc a které ex nunc („od tehdy“, tj. od počátku, resp. „od nyní“, tj. od právní moci rozhodnutí).

Souhlas nebo rada kolegia V církevním právu jsou časté případy, kdy právní úkon představeného je vázán na souhlas (cōnsēnsus) nebo radu (cōnsilium) kolegia či skupiny osob (c. 127). Pokud právo požaduje uvedený souhlas, je právní úkon představeného neplatný, když se konsens nevyžádal, nebo k němu nedošlo. Pokud stačí vyžádat si pouze radu dotyčných osob, dostačuje k platnosti právního úkonu, aby byly vyslechnuty. Představený pak může učinit platný právní úkon i v rozporu s míněním rádců. Škoda způsobená illegitimním právním úkonem (c. 128): „Každý, kdo způsobí jinému nezákonně (illegitime) škodu, ať již právním nebo jiným úkonem, úmyslně (dolō) nebo z nedbalosti (culpā), má závazek k náhradě škody (obligatiō damnum reparandī)“.38

37

Srov. vady manželského souhlasu: násilí nebo strach (c. 1103) a podvod (c. 1098). Právo katolické církve, MCM Olomouc, I., s. 33. Cf monografie od LEMPY, F., Odpowiedzialność administracji kościelnej za szkody wynikłe z nielegalnego aktu administracyjnego, KUL, Lublin, 1985. 38

22

Moc řídicí – potestās regiminis – power of governance Moc řídicí obecně Kanonické předpisy upravují jako zvláštní institut moc řidící v církvi. Nositeli moci řídící jsou Je dána těm, kdo jsou v církvi ustanoveni do úřadu. Nazývá se také pravomocí čili jurisdikcí (potestās iurisdictiōnis) nebo mocí vládní (potestās dominatīva). Zabývají se jí cc. 129–144. Úvodní c. 129 postuluje božský původ řídící moci v církvi, a přestože ji svěřuje pouze osobám, které přijaly svátost svěcení, uznává právo laiků spolupracovat na jejím výkonu.39 Právní úprava moci řídicí Moc řídící může být 1. řádná (potestās ordināria), a to • řádná vlastní (potestās ordināria propria), nebo • řádná zástupná (potestās ordināria vicāria), 2. delegovaná (potestās dēlegāta). Dále se moc řídící v církvi (potestās regiminis) dělí na moc a) zákonodárnou neboli legislativní, b) výkonnou neboli exekutivní a c) soudní neboli judiciální. Nositeli této moci jsou výlučně nositelé církevních úřadů s touto mocí v kanonickém právu spojených. Tyto úřady jsou vesměs vyhrazeny klerikům (duchovním), kteří již přijali biskupskou konsekraci či kněžské svěcení. V církevním úřadu papeže a diecézního biskupa jsou všechny tři složky moci řízení, tedy moc zákonodárná, výkonná a soudní, spojeny. „Nejde přitom o princip tzv. dělby (dekoncentrace) moci mezi různé orgány, jak ho pro státní sféru v hrubých rysech formuloval už francouzský osvícenský historik, filozof a spisovatel, baron Charles-Louis Montesquieu (1689–1755) ve svém stěžejním dílu O duchu zákonů; pro sféru církevní je naopak charakteristický princip jednoty (koncentrace) moci – jejího soustředění u jednoho jejího nositele. Zcela samozřejmě jde o papeže; ten má v církvi podle kán. 331 nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc‛. Kán. 391 § 1 pak výslovně stanoví, že diecéznímu biskupovi přísluší vedení jemu svěřené diecéze mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní podle norem práva‛. Tradiční rozlišování na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, známé ostatně už ve scholastice, tedy pouze vyjadřuje fakticky existující oblasti moci řídící a současně naznačuje dělbu práce (nikoli dělbu moci!) při jejím výkonu.“40

Princip oddělenosti uvedených tří mocí, který se výborným způsobem uplatňuje v oblasti politické a veřejné, zejména v ústavních principech demokratických států, není použitelný beze zbytků pro hierarchické zřízení katolické církve. Odchylnost církve a státu je dána již zcela odlišným účelem a smyslem jejich existence. Ustanovení kanonického práva o moci řídící čili jurisdikční určují, kterým nositelům církevních úřadů tato moc přísluší.

39 40

Např. podle c. 1421 § 2 mohou být laici ustanovováni jako soudci církevních tribunálů. HRDINA, Antonín, Kanonické právo, Plzeň, 2011, s. 150–151.

23

Pojem ordinář Ordinář (Ordinarius) je v církvi nositelem řádné moci (potestās ordināria), která je spojená se samotným jeho úřadem.41 Podle c. 134 jsou ordináři: 1. Ve vztahu k celé církvi papež. 2. Ve vztahu k partikulární církvi a) její řádný představený (diecézní biskup resp. arcibiskup – metropolita, územní opat, územní prelát, apoštolský vikář, apoštolský prefekt, apoštolský administrátor v apoštolské administratuře), b) zástupce řádného představeného, který má řádnou obecnou výkonnou moc (generální vikář, biskupský vikář), c) mimořádní představení (administrátor diecéze, administrátor jiné partikulární církve, apoštolský aministrátor jinde než v apoštolské administratuře). 3. Ve vztahu k exemptním řeholníkům jsou to vyšší řeholní představení, kteří mají alespoň řádnou výkonnou moc (např. magistr řádu a jeho vikář, provinciál a jeho vikář, opat a jeho vikář).42 Zásada Supplet Ecclēsia V případě všeobecného omylu nebo důvodné pochybnosti církev doplňuje (supplet) chybějící výkonnou moc představených (c. 144). Církev dodatečně nahrazuje, resp. doplňuje osud neexistující zmocnění, a to s účinky od samého počátku – ex tunc. Tak se také naplňuje zásada kanonické umírněnosti (aequitas canonica), aby chyby byly pružně a bez průtahů napravovány.43

Církevní úřad – offīcium ecclēsiasticum – ecclesiastical office Církevním úřadem čili oficiem nazýváme postavení, svěřené jednotlivým osobám jako služba (mūnus), založená božským nebo ryze církevním právem k dosažení duchovního účelu.44 Církevní úřad je právnický technický termín, označující funkční místo, které je svěřováno jednotlivci, není tedy právnickou osobou. Jeho nositel však může být představitelem jedné nebo i několika právnických osob.45 Obsazení církevního úřadu Úřad se platně obsazuje pouze na základě kanonického udělení (provisiō canōnica), a to jedním z následujících způsobů: 1. volným udělením (collātio lībera), 2. ustanovením (īnstitūtiō) na základě návrhu patrona (præsentātiō), 41

Jeho osobě tedy nemusí být moc udělena zvláštním aktem, pověřením. Vyšší řeholní představený však není na rozdíl od osob vypočtených pod body 1. a 2. místním ordinářem (Ordinarius loci), kromě územního opata (c. 370). 43 Je možno např. dodatečně zplatnit absoluci udělenou knězem bez zpovědního pověření (facultas). Nelze ovšem zplatnit zdánlivé udělení absoluce osobou bez kněžského svěcení. 44 Např. z božského příkazu pochází úřad papeže a úřad diecézního biskupa, z církevního příkazu úřad kardinála, metropolity, kanovníka, faráře. 45 Nebezpečí záměny nastává, když se v církvi užívají nekanonická označení jako farní úřad, děkanský úřad, biskupský úřad. V prvních dvou případech jde ve skutečnosti o farnost nebo děkanství, tedy právnickou osobu, reprezentovanou farářem či děkanem, v třetím případě o správní grémium, správně označované jako biskupská kurie. 42

24

3. volbou (electiō) a jejím potvrzením (cōnfirmātiō) nebo volebním návrhem (postulātiō) a jeho schválením, 4. volbou bez potřeby potvrzení a jejím přijetím se strany zvoleného (electiō et electī acceptātiō). Vhodnost kandidáta úřadu, zákaz simonie C. 149 a násl. obsahují ustanovení, za jakých předpokladů je kandidát úřadu vhodný (idōneus, suitable). C. 149 stanoví, že nedostatek požadovaných vlastností způsobuje neplatnost udělení úřadu tehdy, jestliže je k platnosti výslovně vyžaduje obecné nebo partikulární právo nebo zakládací normy. Úřad spojený s pastorační péčí nemůže být svěřen osobě, která není knězem. Také sdružování úřadů, tedy obsazení více navzájem neslučitelných úřadů jednou osobou, tj. simonie, je zakázáno.46 Simonistické obsazení se prohlašuje za neplatné ipsō iūre: pohlíží se na ně, jako by k němu nikdy nedošlo.47 Volné udělení – collātiō lībera – free conferral je nejproduktivnějším způsobem udělování úřadů, s nímž se i pro budoucnost nejvíce počítá.48 Platí především pro jmenování diecézních biskupů případně jiných představitelů partikulárních církví papežem, pokud není v mezinárodní smlouvě (konkordátu, konvenci) dohodnuto jinak (c. 377 § 1). C. 157 stanoví, že diecéznímu biskupovi přísluší volně obsazovat církevní úřady v jeho partikulární církvi, pokud právo výslovně nestanoví něco jiného. Prezentace – præsentātiō – presentation V minulosti bylo obsazování mnoha církevních úřadů, zejména jednotlivých farářských míst, spjato s prezentačním právem, které příslušelo patronovi. Dřívější patronátní práva šlechty, obcí a měst, bankovních a průmyslových společností i jednotlivců (v některých jednotlivých případech panovníka) nad farnostmi zanikla, neboť omezovala právo diecézního biskupa na volné jmenování (c. 157); zůstávají však některé patronáty řeholních institutů, případně kapitul kanovníků.

Patron farnosti (např. řeholní institut) prezentuje (navrhuje) diecéznímu biskupovi do tří měsíců od chvíle, kdy se dověděl o uprázdnění farářského místa, jednoho nebo více kandidátů na místo faráře. Biskup může farářem ustanovit (īnstituere) prezentovaného kandidáta nebo jednoho z většího počtu navržených kandidátů, kterého si vybral (c. 163). Může však prezentovaného kandidáta či všechny kandidáty odmítnout. Potom má patron právo podat do jednoho měsíce jiný, poslední návrh. Neučiní-li patron tak či odmítne-li biskup i druhý návrh nebo není-li prezentační právo v termínu vůbec využito, udělí biskup volně místo faráře osobě, kterou vybral podle svého vlastního uvážení (c. 162). Volba s potvrzením Volba (electiō) je způsob obsazení církevního úřadu častý zvláště v řeholních a sekulárních institutech a v dómských nebo kolegiátních kapitulách.49 Má následovat do tří měsíců od 46

Tím se předchází též sdružování platů z různých fondů na výživu: dříve to bývala beneficia čili obročí, a proto platil právní zákaz mnohoobročnictví. 47 Simonie je delikt (c. 1380), spočívající v získání duchovního úřadu koupí, resp. úplatkem. Termín simonie má původ v Novém zákoně (Sk 8, 18–24) – odsouzení pokusu samařského Šimona Mága koupit si církevní úřad. Ve středověku byla simonie považována dokonce za herezi. 48 Další překladové varianty pro collātio lībera: svobodné udělení (viz oficiální český překlad CIC/1983), volné obsazení, přímé jmenování. 49 Ustanovení cc. 164–179 o volbě platí jako subsidiární ustanovení vůči zvláštnímu právu – statutům apod.

25

obdržení zprávy o uprázdnění úřadu, voliči mají být pozváni (pod sankcí neplatnosti volby, byla-li opomenuta více než jedna třetina voličů), hlasování je tajné. Před volbou se určí alespoň dva sčitatelé hlasů (skrutátoři). Ti po provedení volby podepíší spolu s předsedajícím volebního shromáždění a se zapisovatelem (aktuárem) protokol o průběhu volby. Po nevyužitém uplynutí lhůty k volbě získává církevní autorita, která je jinak oprávněna volbu potvrdit, právo volného udělení úřadu (c. 165). Zvolen je ten, pro kterého hlasovala nadpoloviční většina přítomných voličů, pokud byla přítomna nadpoloviční většina oprávněných voličů.50 Zvolený má do osmi dnů od obdržení zprávy o svém zvolení oznámit, zda zvolení přijímá, a to pod sankcí neúčinnosti volby (c. 177). U většiny úřadů obsazovaných volbou je platnost volby vázána na písemné potvrzení (cōnfirmātiō) příslušnou nadřízenou církevní autoritou, které je zvolený povinen si sám nebo prostřednictvím jiného vyžádat do osmi dnů od přijetí volby. Teprve po tomto potvrzení může ten, kdo byl zvolen, do úřadu nastoupit (c. 179).

Postulace a schválení – postulātiō et admissiō Postulace51 je vyžádání kandidáta, který má dispenzovatelné překážky, pro které nemůže být volen, volebním grémiem. Voliči ke jménu kandidáta uvedou: „postuluji“ nebo jinou podobnou formuli. Pokud příslušná autorita postulovaného schválí, je mu eō ipsō (již tímto úkonem) udělena dispenz od překážky k volbě a postulovaný je považován za zvoleného (c. 183 § 3). Další postup je jako po potvrzení volby. V případě, že představený postulaci odmítne a postulovanou osobu do úřadu neschválí, obnovuje se (ožívá) právo volebního grémia na novou volbu. Volba bez potvrzování Některé církevní úřady (např. administrátora diecéze) se obsazují tak, že jejich nositel je zvolen a volbu přijme (c. 178). Jinak platí tatáž pravidla o tom, že zvolenému je třeba jeho zvolení oznámit a zprávu o přijetí nebo odmítnutí volby musí volební grémium obdržet do osmi dnů. V případě odmítnutí musí být do jednoho měsíce provedena nová volba. Okamžikem přijetí získává zvolený plná práva svého úřadu. Uprázdnění církevního úřadu – amissiō officiī ecclesiasticī – loss of ecclesiastical office Církevní úřad může být uprázdněn buď 1. následkem právní události (c. 184 § 1): • uplynutím předem stanovené doby (lapsū temporis præfinitī, lapse of a predetermined time), • dovršením věkové hranice (expleta ætāte iūre definita, by reaching the age determined by the law), příklad: 80 let u kardinála-voliče papeže, • smrtí nositele úřadu, nebo 2. •

právním úkonem: zřeknutím se úřadu (renuntiātiō, resignation – cc. 187–189),

50

Podrobná volební pravidla viz c. 119 § 1 v aplikaci na cc. 166–176. Postulāre = žádat, požádat. Překladové varianty pro postulātiō: volební prosba (oficiální český překlad CIC/1983), volební vyžádání, volební návrh. 51

26

• • • •

o příklad: zřeknutí se úřadu papeže nebo administrátora diecéze, zřeknutím se úřadu a jeho přijetím ze strany představeného, o příklad: zřeknutí se úřadu biskupa nebo faráře při dovršení věku 75 let, přeložením (trānslātiō, transfer – cc. 190–191), odvoláním z úřadu (amōtiō, removal – cc. 192–195), sesazením z úřadu (privātiō, privation – cc. 196).

27

Preskripce Preskripcí se v církevním právu nazývá promlčení nebo vydržení práv. CIC pojímá v c. 197 preskripci jako způsob ztráty nebo získání subjektivního práva i jako způsob zániku povinností (závazků). Církevní právo přijímá k aplikaci v partikulárním právu jednotlivých partikulárních církví normy sekulárního práva jako legēs canonizātæ ve smyslu c. 22. Přejímá se tím například délka promlčecích a vydržecích lhůt. Vydržením získá právo držitel, jedná-li jako by byl jeho nositelem (např. vlastníkem, jde-li o právo k věci) po zákonem stanovenou dobu v dobré víře, že mu toto právo patří (bonā fidē) a nikdo mu v jeho výkonu nebrání ani se nedomáhá nápravy (c. 198). V c. 199 se stanoví, co v církevním právu preskripci nepodléhá. Jsou to – práva a povinnosti vyplývající z božského práva, – práva, která lze získat pouze privilegiem od Apoštolského stolce, – práva a povinnosti vztahující se přímo k duchovnímu životu křesťanů, – stanovené hranice církevních území (obvodů), – mešní stipendia a závazky, – obsazování církevních úřadů, zákonně spojených s výkonem svátosti svěcení, – vizitační právo a povinnost poslušnosti.

Čas Cc. 200–203 uzavírají obecnou část CIC ustanoveními o počítání času. Rozlišuje se pojem času l. nepřetržitého – souvislého (tempus continuum, continuous time), pokud nemůže dojít k jeho stavení ani přerušení, což je obecný případ, 2. započitatelného – užitečného (tempus ūtile, available time), pokud se jeho plynutí zastavuje na dobu, po níž ten, komu běží lhůta k vykonání povinnosti nebo uplatnění práva, o nich neví nebo je mu jednání znemožněno. Stavení lhůty je výhodou pro toho, jehož se týká, musí proto vyplývat z právního předpisu. Jinak je třeba čas považovat za nepřetržitý.52 Definování pojmů den, týden, měsíc a rok se děje podobným způsobem jako v našem sekulárním právu, s drobnými odchylkami (c. 202). První den se podobně jako v našem právu do lhůty nezapočítává (c. 203), neužívá se tedy semitského způsobu, jak jej známe z Bible.

52

GÓRECKI, E., Obecné normy, s. 73

28

Ústavní právo Katolické církve Prameny poznání ústavního práva Katolické církve Při přípravách nového kodexu církevního kanonického práva v letech 1964–1982 vyčleňoval původní zákonodárný projekt normy ústavního práva Katolické církve do zvláštního zákona pod názvem Lēx Ecclēsiæ fundamentālis (LEF). Návrh Základního zákona církve byl adresován Katolické církvi jako celku. Současně s touto ústavou celé církve měl být publikován kodex církevního kanonického práva pro církev latinskou zahrnující ostatní odvětví církevního práva, a o něco později měl být publikován podobně utvořený druhý kodex, kodex pro církve východní. Během závěrečných kodifikačních prací se však od původního úmyslu upustilo. Připravená materie ústavního práva byla včleněna do Kodexu kanonického práva z roku 1983 (CIC/1983), zavazujícího církev latinskou, a sice do druhé z jeho sedmi knih. Tato druhá kniha je nadepsána Dē populō Deī (Boží lid). Totéž ústavní právo, s podrobnostmi vztahujícími se k východním katolickým církvím, bylo včleněno do Kodexu kánonů východních církví (CCEO), promulgovaného v roce 1990. Normy ústavního práva se nalézají v několika jeho titulech. V obou kodexech jsou normy ústavního práva zařazeny na stejném místě jako ustanovení, která podle běžných zásad klasifikace právních oborů patří do oboru správního práva církevního. Někteří kanonisté docházejí k závěru, že hranice mezi ústavním a správním právem církevním jsou vymezeny nepříliš ostře.

Křesťanští věřící – christīfidelēs – Christian faithful V Pavlových epištolách jsou křesťané nazýváni údy církve (membra Ecclēsiæ), a to v přirovnání k údům těla. Každý pokřtěný má v církvi svůj nezastupitelný úkol jako údy v těle (1 Kor 12, 12–31). V platných kodexech kanonického práva je každý úd církve označován jako christīfidelis, v plurálu christīfidelēs, v českém překladu křesťané, v úředních předkladech do jiných jazyků věřící nebo křesťanští věřící: • veriaci (slov.), wierni (pol.), Gläubigen (něm.), • les fidèles du Christ (franc.), fedeli Christiani (ital.). CIC/1917 užíval výrazu fidelis, v plurálu fidelēs. V českém překladu (František Kop et al.) je uvedeno věřící. I v některých částech CIC/1983 je tento výraz použit. Ne všichni pokřtění žijí v plném společenství (plēna commūniō) s Katolickou církví. To je totiž založeno trojím svazkem: • vyznáním víry, • společenstvím svátostí a • uznáním církevního vedení (c. 205). Křesťany katolíky jsou ti, kdo byli v Církvi katolické pokřtěni nebo byli po svém křtu v jiném křesťanském společenství do plné jednoty s Katolickou církví přijati. Podle zásady semel catholicus – semper catholicus (jednou katolík – vždycky katolík) zůstává věřící ve vztahu ke katolické církvi vázán katolickým církevním právem, i když z katolické církve odejde. Tato vázanost ho v občanském světě nijak neomezuje. Projeví se především v okamžiku, kdy se do plného společenství katolické církve navrátí, případně tehdy, vstupuje-li do nějakého osobního vztahu ke katolické církvi. Výjimka ze zásady vázanosti katolickým církevním právem týkající se podmínek uzavření platného manželství, kterou stanovil CIC/1983, platila pro manželství uzavřená od účinnosti tohoto kodexu, tj. 29

od 27. 11. 1983, a to až do 8. 4. 2010.53 Dne 9. 4. 2010 vstoupilo v účinnost motu proprio Omnium in mentem, jímž se ruší ustanovení CIC/1983 stanovící uvedenou výjimku. Pro manželství uzavřená od tohoto data uvedená výjimka neplatí, podobně jako neplatí pro manželství uzavřená do 26. 11. 1983, tj. za účinnosti CIC/1917.

Ti, kdo se rozhodli přijmout křest svatý v církvi katolické, tedy katoličtí katechumeni, jsou podle c. 206 s církví zvláštním způsobem spojeni, církev se již o ně stará jako o své a předem jim přiznává různá práva, patřící křesťanům katolíkům, jako je právo na duchovní péči, na některé svátostiny a na církevní pohřeb, pokud by během katechumenátu zemřeli. Mezi svátostinami, které jsou speciálně katechumenům během jejich katechumenátu udělovány, jsou předkřestní modlitby zvané skrutinia a další předkřestní žehnání podle liturgických předpisů.

Členství v církvi na základě křtu je předmětem úpravy CIC ze dvou úhlů pohledu: • c. 96 pojímá křest jako akt inkorporace do církve, jímž se pokřtěný stává fyzickou osobou i v církvi, tj. nositelem povinností a práv stanovených církevním kanonickým právem; • c. 204 zdůrazňuje skutečnost, že křtem jsou křesťané Christō incorporātī (přivtěleni Kristu) a in populum Dei constitutī (ustanoveni Božím lidem). Každý z nich je svým způsobem účasten „Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského“. Tak jsou všichni křesťané kněžími ve smyslu všeobecného kněžství. Vedle všeobecného kněžství však existuje ještě hierarchické neboli služebné kněžství, založené rovněž Ježíšem Kristem a vycházející také z jeho jedinečného a absolutního kněžství. Obojí od Krista odvozené kněžství se mezi sebou liší nikoli stupněm, ale podstatou.54 Podle toho, zda jednotliví věřící patří či nepatří ke služebnému kněžství, se dělí z na kleriky a laiky.55 Toto rozdělení pochází z Božího ustanovení, jak deklaruje c. 207 § 1. Členy Božího lidu jsou jak laici, tak klerici; obojí jsou kněžími ve smyslu všeobecného kněžství. Klerikem (duchovním) se křesťan katolík stává přijetím jáhenského svěcení. Výraz laik se používá již od 1. stol. (1. list Klementův, 40, 5). Laici v katolické církvi mohou být profesory teologie, členy papežských i biskupských poradních sborů, soudci církevních soudů apod. Rovnost všech věřících co do důstojnosti a činnosti je proklamována v c. 208, který reprodukuje učení Druhého vatikánského koncilu z konstituce Lumen gentium, čl. 32. Laikem je křesťanský věřící, nikoliv osoby nepokřtěné. Mimo církev došlo k posunu významu původně církevního výrazu „laik“ tak, že se používá v přeneseném (druhotném) slova smyslu také pro neoborníka, resp. osobu, která nenabyla vzdělání nebo znalostí či zručnosti v určitém oboru.56 K ještě většímu přeznačení původního významu slova laik dochází tam, kde se hovoří o laickém státu jako státu jako typu sekulárního (světského) státu, který se vzdaluje spolupráce s jakýmkoliv náboženstvím tak dalece, že to může vést k faktickému upřednostňování ateismu a omezení náboženské svobody.

Pokud jde o řeholní stav, není to jakýsi „mezistav“ mezi laiky a kleriky. Řeholníci a jiní křesťané, kteří se zavázali prostřednictvím slibů či jiných posvátných závazků církví uznávaných a potvrzených k uskutečňování evangelních rad, jsou laiky nebo kleriky (c. 207 § 2).

Viz Revue církevního práva č. 48–1/2011, s. 70. Cf Lumen gentium 10: „…essentiā et nōn gradū tantum different“. Nejedná se o nějaké „vyvyšování“ kleriků. Právě rozlišování pouze „podle stupně“ by dělalo z církevních funkcionářů (kleriků) křesťany vyššího řádu (PESCH, O. H.: Druhý vatikánský koncil 1962–1965, Vyšehrad, Praha, 1996, s. 178). 55 Výraz laik pochází z řeckého laos (lid). 56 Viz TRETERA, J.R., HORÁK Z., Slovník církevního práva, heslo laik. 53

54

30

Povinnosti a práva v katolické církvi Pokud jde o povinnosti a práva věřících, jsou jim věnovány tři výčty v první části druhé knihy CIC/1983. První z nich (cc. 208–223) se týká všech věřících společně, kdežto druhý se týká specificky pouze laiků (cc. 224–231) a třetí naopak pouze kleriků (cc. 273–289). Jedná se o výčty demonstrativní. Ve třetí části druhé knihy CIC/1983 je navíc ještě výčet povinností a práv řeholníků (cc. 662–672), rovněž demonstrativní. Po formální stránce nelze přehlédnout určitou podobnost s kodifikacemi základních lidských práv v ústavách moderních demokratických států a v dokumentech mezinárodního práva veřejného. Z hlediska sebereflexe Katolické církve zde jde o výrazný posun: ekleziologie Druhého vatikánského koncilu se projevuje jak v samotném zařazení seznamů povinností a práv do kodexu (v CIC/1917 chyběl zejména výčet práv laiků), tak v předsunutí povinností a práv společných všem katolíkům, za nimiž pak bezprostředně následují povinnosti a práva laiků.

Z povinností a práv všech věřících (cc. 208–223) • povinnost zachovávat stálé společenství s církví – c. 209, • povinnost vést svatý život a tak přispívat k růstu církve a jejímu neustálému posvěcování – c. 210, • povinnost a právo spolupracovat na misii církve – c. 211, • povinnost přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve – c. 212 § 1, • právo intimovat (sdělovat) pastýřům své duchovní potřeby a svá přání – c. 212 § 2, • právo a někdy i povinnost vyjadřovat na základě svých znalostí, kompetence a postavení svůj názor na to, co směřuje k dobru církve – c. 212 § 3, • právo být od pastýřů obdařováni duchovními dobry, zvláště Božím slovem a svátostmi – c. 213, • právo zakládat a řídit církevní sdružení k charitativním nebo duchovním účelům a shromažďovat se ke společnému dosahování uvedených cílů – c. 215, • právo na křesťanskou výchovu a vzdělávání v dětství i v dospělosti – c. 217, • právo na svobodu teologického bádání, za předpokladu současného zachování poslušnosti k učitelskému úřadu církve – c. 218, • právo na svobodnou volbu životního stavu – c. 219, • právo na nedotknutelnost své dobré pověsti a na ochranu soukromí – c. 220, • právo domáhat se práv, která mají v církvi, a podle práva je hájit před příslušným církevním soudem, při zachování zásad kanonické umírněnosti – c. 221, • povinnost přispívat na potřeby církve – c. 222 § 1, • povinnost usilovat o sociální spravedlnost a podporovat chudé – c. 222 § 2. Z povinností a práv laiků (cc. 224–231) • povinnost spolupracovat na misii církve, zejména v podmínkách nedostatku duchovních pastýřů – c. 225 § 1, • zvláštní povinnost (tedy právě laikům příslušející) ovlivňovat a v duchu Evangelia zdokonalovat pozemský řád – c. 225 § 2, 31

• k tomu mají laici nárokovat ve státě svobodu v oblasti světských záležitostí, která patří všem občanům, tedy i křesťanům – c. 227, • ženatým a vdaným přísluší také podle jejich vlastního povolání jako místo apoštolátu manželství a rodina, kde mají závažnou povinnost a právo výchovy svých dětí, tedy veškeré výchovy, která však zahrnuje v první řadě křesťanskou výchovu podle učení církve57 – c. 226 § 2. • povinnost jednat v duchu Evangelia, držet se učení učitelského úřadu církve, a ve sporných otázkách, kdy jsou přípustná různá mínění, nepředkládat své stanovisko jako nauku církve – c. 227, • právo na všeobecné uvedení do církevního učení i na teologické studium včetně dosažení akademických titulů a hodností, možnost obdržet od církevní autority pověření (kanonickou misi) k výuce teologie nebo k vyučování náboženství – c. 229, • jsou-li uznáni za vhodné, mohou být pověřováni i některými úřady (officia) a úkoly (munera) – c. 228 § 1.

Funkce a služby laiků v církvi CIC svěřuje řídicí (jurisdikční) moc v církvi pouze do rukou těch, kdo přijali svátost svěcení, takže úřady ve vlastním slova smyslu přísluší v církvi pouze klerikům (cf cc. 129 § 1, 274 § 1). Laici mohou podle c. 129 § 2 pouze spolupracovat na výkonu této moci, proto překládáme v následujících příkladmých výčtech jejich „officia“ jako funkce. Úkoly, které se vztahují k bohoslužbě, jsou liturgické služby (ministeria).

Laici se v církvi angažují: a) Na úrovni farnosti: • členové hospodářské farní rady nebo pastorační farní rady, • ředitelé a pracovníci charity, • farní asistent, • pastorační asistent, • katecheté (učitelé náboženství ve škole nebo na faře), • sakristán (kostelník), • regenschori (ředitel kůru), varhaník, • katechista (správce misijní stanice). b) Na úrovni diecéze: • členové diecézní rady pro hospodářské záležitosti nebo diecézní pastorační rady nebo rady jiných rad podle partikulárního práva (diecézní rada laiků), • soudci, advokáti a notáři u církevního soudu, • kancléř biskupství, • ekonom diecéze, • notáři, právníci a další pracovníci biskupské kurie, • učitelé teologických fakult a jiných diecézních studijních institutů. c) Na úrovni celocírkevní: • členové papežských rad a poradních orgánů, • učitelé papežských univerzit a jiných studijních institutů, • odborní poradci ekumenického koncilu a řádných i mimořádných synodů biskupů. 57

Na státních školách má být náboženská výchova předmětem nepovinným a volně přístupným všem dětem a studentům; katoličtí rodiče jsou ovšem vázáni církevní povinností své děti na výuku náboženství přihlásit.

32

Trvalé liturgické služby laiků v církvi Laici (muži) mohou být podle c. 230 § 158 pověřováni: 1) trvalým lektorátem Úkolem lektora je např. předčítat při mši texty z Písma svatého kromě evangelia59 (při jiných bohoslužbách i včetně evangelia), pomáhat při vzdělávání ve víře a při přípravě na přijímání svátostí. Předpokladem lektorátu je znalost Písma svatého, příkladný život v plné jednotě s církví, schopnost přednesu. Služba lektora může být doplněna o oprávnění k vedení bohoslužby slova, případně také o oprávnění ke kázání při takové bohoslužbě (c. 766). 2) trvalým akolytátem Úkolem akolyty je podávat Eucharistii v kostele a donášet ji i nemocným, vojákům, vězňům apod.; připravovat při bohoslužbách oltář a liturgické nádoby, vystavovat a ukládat Eucharistii. Akolyté byli původně průvodci biskupů (z řec. ακολουθω, akolúthó, doprovázet, připojit se). Předpokladem akolytátu je znalost liturgie a příkladný život v plné jednotě s církví. Příprava na trvalé služby, jejich udělování Dříve než biskup udělí vybraným mužům – laikům v liturgickém obřadu (při mši) službu lektora nebo akolyty, předchází jejich důkladná příprava, za kterou odpovídá farář nebo jiný v diecézi pověřený duchovní. Obě služby jsou na sobě nezávislé, lze přijmout obě v jakémkoli sledu, nebo jen jednu z nich. V minulosti, kdy šlo o nižší „svěcení“ a nikoli též o služby určené laikům, kteří se nehodlají stát kleriky, musel ovšem lektorát vždy předcházet akolytátu. Jiné (dočasné) liturgické služby laiků v církvi Laici – muži i ženy – mohou být dále pověřeni ordinářem či farářem vykonávat také tyto další liturgické služby (c. 230 § 2): • lektora ad hoc, komentátora bohoslužeb, kantora (zpěváka), • jiné úkoly podle ustanovení práva (např. nosit nemocnému svaté přijímání), • jestliže to vyžaduje potřeba církve, mohou laici při nedostatku svěcených nebo pověřených služebníků doplňovat některé jejich úkoly, i když nejsou lektory a akolyty: konat službu slova, řídit liturgické modlitby, udělovat křest a podávat sv. přijímání.

58

CIC pouze rámcově svěřuje laikům tyto služby, které podrobněji upravuje apoštolský list Ministeria quaedam Pavla VI. z roku 1972. 59 to přísluší jáhnu a není-li přítomen, knězi

33

Z povinností a práv kleriků60 (cc. 273–289) • povinnost prokazovat úctu a poslušnost papeži a svému ordináři – c. 273, • vzájemně spolupracovat s ostatními kleriky a uznávat a podporovat poslání laiků – c. 274, • denně se modlit bohoslužbu hodin (trvalí jáhnové její část, stanovenou biskupskou konferencí), • konat exercicie (duchovní cvičení) podle předpisů partikulárního práva (u nás jednou za rok, a to aspoň pětidenní), • věnovat se vnitřní modlitbě, přijímat často svátost smíření, užívat i jiné prostředky k sebeposvěcování (např. mariánskou úctu), • pokračovat ve studiu teologie a dalších potřebných věd i po přijetí svěcení, účastnit se proto přednášek a jiných akcí – c. 279, • zachovávat čistotu v celibátu61 (bezženství) s výjimkou ženatých jáhnů, kteří dodržují manželskou čistotu, • mohou se sdružovat za účelem vzájemné podpory při výkonu posvátné služby, ne však do organizací sledujících např. jednostranné cíle, jejichž činnost je neslučitelná s povinnostmi duchovních a překáží plnění jejich úkolů62, • vedou prostý život – c. 282, avšak zasluhují za svou práci přiměřenou odměnu – c. 281, • nepřijímají bez zvláštního povolení veřejné úřady spojené s výkonem světské moci – c. 285 § 3, • nespravují majetek patřící laikům, nepřijímají ručení bez projednání s vlastním ordinářem, varují se podepsat směnky – c. 285 § 4, • zakazuje se jim provozování živnosti nebo obchodu pro sebe či pro jiné – c. 286, • nemají zpravidla činnou účast v politických stranách ani ve vedení odborových sdružení – c. 287 § 2, • nenastupují dobrovolně vojenskou službu a využívají i jiných výjimek (exempcí) od výkonů úkolů a veřejných úřadů – c. 289. Formace kleriků Cc. 232–264 obsahují úpravu výchovy a vzdělání budoucích kleriků. Církev má iūs instituendī: povinnost a výlučné právo, aby sama poskytovala výchovu i vzdělání, tj. formaci budoucím nositelům církevních úřadů. Celé katolické společenství je povinné podporovat duchovní povolání. Zvláštní odpovědnost v tomto směru mají křesťanské rodiny a vychovatelé i kněží, především faráři. Diecézním biskupům je svěřena iniciativa a podpora každé činnosti a díla v této oblasti, a společně s faráři se musí starat také o podporování pozdních povolání (zjistí-li starší muž, že je volán ke kněžství nebo k trvalému jáhenství).

60

Ve schváleném překladu z roku 1994 se jako ekvivalent pro clericus uvádí „duchovní“. C. 217 uvádí v § 1 teologické důvody celibátu, v §§ 2 a 3 předkládá osobní a institucionální záruky jeho dodržování. 62 Viz zákaz účasti na činnosti takových sdružení římskou kongregací pro klérus z roku 1982, jímž bylo kolaborantské sdružení katolického duchovenstva v ČSSR Pacem in terris postaveno v církvi mimo zákon 61

34

Formace v malých seminářích (konviktech): c. 234 Přípravě mladistvých na duchovní povolání mohou napomáhat tzv. malé semináře neboli konvikty spojené se studiem na vyšším gymnáziu. Je to více než internát pro středoškolskou mládež, jde o formační dům pro duchovní povolání jáhenské a kněžské, ale také s otevřeností pro různá laická povolání. Od roku 1990 se maturanti ze všech českých i moravskoslezských diecézí připravují na studium teologie vedoucí k přípravě na kněžství formací a studiem v církevní škole s názvem Teologický konvikt. Několik let měl sídlo v Litoměřicích, posléze byl přeložen do Olomouce.

Formace trvalých jáhnů: c. 236 Předepsáno je vysokoškolské teologické studium alespoň tříleté. Podrobnější úprava vzdělání a formace jáhnů je svěřena předpisům partikulárního práva, tedy je záležitostí diecézních biskupů a biskupských konferencí v jednotlivých zemích. U nás jsou kandidáty trvalého jáhenství zavázáni ke čtyřletému dálkovému studiu na katolických teologických fakultách. Je spojeno s přípravou učitelů náboženství a jiných církevních pracovníků.

Formace ve velkých seminářích (alumnátech) – cc. 237–264 Formace kandidátů kněžství má probíhat v kněžském semináři (diecézním nebo interdiecézním), kde je také poskytováno studium, pokud alumni (tj. seminaristé) nedocházejí na teologickou fakultu. Povinná délka formace v semináři je nejméně čtyřletá (c. 235 § 1), kněžské studium má trvat šest let; zahrnuje dva roky filozofie a čtyři roky teologie. Tam, kde seminaristé docházejí studovat na teologickou fakultu, je diecézní či arcidiecézní seminář místem jejich výchovy ke kněžství, zatímco vzdělávání náleží fakultě. Kodex přiznává semináři ipsō iūre statut právnické osoby, v jejímž čele stojí rektor (c. 238). V následujících kánonech pak rámcově upravuje obecnější zásady organizace života v semináři i cílů seminární výchovy a výuky, přičemž odkazuje na konkretizaci těchto norem v „řádu kněžského vzdělávání“, který musí v každé zemi vydat biskupská konference po schválení Apoštolským stolcem (c. 242) a na seminární řád schválený diecézním biskupem (c. 243). Odpovědnost za hmotné zajištění chodu semináře svěřuje Kodex rovněž diecéznímu biskupovi a umožňuje mu za tímto účelem uložit v diecézi zvláštní daň. Inkardinace a exkardinace (cc. 265–272, 290–293) Každý klerik je podle c. 265 okamžikem přijetí jáhenského svěcení inkardinován (přivtělen, včleněn) do určité diecéze či jiné podobné dílčí církve,63 a je-li řeholníkem, který v exemptním řádu či kongregaci již složil doživotní sliby, pak do tohoto řádu či kongregace. Inkardinací získává svého vlastního ordináře.64 Kánony stanoví přesná pravidla exkardinace – vyčlenění z jedné a přechodu do druhé diecéze, což je výjimkou (cc. 267–270).65 Svěcení jednou platně přijaté je nezrušitelné (podobně jako křest). Závazky z klerického stavu plně zanikají pouze v případě, že církevní soud nebo jiná příslušná autorita prohlásila svěcení za neplatné. V tom případě zaniká i závazek celibátu. 63

Případně do osobní prelatury, která má specifický právní režim, upravený v cc. 294–297 Důsledné uplatňování předpisů o inkardinaci zamezuje uvolněné kázni tzv. potulných kleriků (clericī vagī), která je nechvalně známá z církevních dějin. 65 Častější je dočasné „zapůjčení“ kněze, který je inkardinován v jedné diecézi, do jiné diecéze (v zemi, kde je velký nedostatek duchovních) – c. 271. 64

35

Pozbytí příslušnosti k duchovnímu stavu Povinnosti stavu klerického zanikají • pravomocným uložením trestu propuštění z duchovního (klerického) stavu nebo • na vlastní žádost klerika reskriptem od Apoštolského stolce, který se uděluje jáhnům jen z vážných a kněžím jen z velmi vážných důvodů. Nezaniká tím však povinnost celibátu. Od té může být dána další dispenz, a to jedině papežem (c. 291).

36

Církevní sdružení, třetí řády a bratrstva Křesťané katolíci mají církevním právem zaručenu svobodu spolčování a shromažďování (c. 215), a proto mohou volně zakládat sdružení (consociatio, fraternitas) ke kanonicky uznanému účelu, a do těchto sdružení také vstupovat. Je nutno přísně rozlišovat mezi řeholními a sekulárními instituty a společnostmi apoštolského života na jedné straně a mezi církevními sdruženími – konsociacemi na straně druhé. Sdružení nevytvářejí žádný zvláštní stav v církvi. Mohou být zřizována výlučně pro laiky (cc. 327–329) nebo výlučně pro kleriky (duchovenská sdružení podle c. 302) nebo pro laiky i kleriky společně. Slouží těmto účelům (c. 298 § 1): a) pěstování dokonalejšího křesťanského života; b) vedení veřejných bohoslužeb a šíření křesťanské nauky; c) apoštolát: evangelizace, díla zbožnosti a lásky, oživování veřejného života křesťanským duchem. Sdružení veřejná a soukromá Veřejná sdružení (cc. 312–320) jsou zřizována příslušnou církevní autoritou (cc. 301 § 3, 312), která také schvaluje jejich stanovy (statuta), a jsou vždy právnickými osobami (c. 313). Iniciativa ovšem nemusí vzejít od církevní autority. Veřejná sdružení mohou být založena na základě žádosti či návrhu „zdola“. Svoboda spolčování se v nich projevuje dobrovolností členství. C. 301 § 1 vymezuje činnosti, které svou povahou vyžadují pouze veřejná sdružení: hlásání nauky jménem církve, veřejné bohoslužby apod. Veřejná sdružení se řídí stanovami, zároveň však podléhají vyššímu řízení ze strany církevní autority, která je zřídila (c. 315). Rámcové normy kodexu, které se týkají členství, představitelů, správy majetku, a případného zrušení veřejných sdružení, jsou konkretizovány v jejich stanovách. Soukromá sdružení (cc. 321–326) nezřizuje církevní autorita; skupiny Božího lidu je vytvářejí samy. Spolčovací svoboda laiků i kleriků se zde projevuje přímou iniciativou při jejich zakládání i vedení. Jde-li však skutečně o soukromé sdružení ve smyslu církevního práva, začíná jeho existence až okamžikem jeho uznání církevní autoritou, a to tak, že církevní autorita potvrdí stanovy sdružení. Soukromá církevní sdružení mohou a nemusí být právnickými osobami. Právnickou osobou jsou jen tehdy, jestliže o tom rozhodl příslušný církevní představený (c. 322 § 2), přesto se však i nadále nic nemění na soukromém charakteru sdružení. Kodex přiznává soukromým sdružením rozsáhlou vnitřní autonomii v otázkách personálních i majetkových.66 Přesto však podléhají dozoru a řízení ze strany příslušných církevních představených, kteří mohou sdružení zrušit, jestliže jeho činnost působí velkou škodu církevní nauce či kázni anebo je pohoršením pro věřící (c. 326 § 1). Z hlediska konfesněprávní problematiky spočívá rozdíl mezi sdruženími podle církevního práva a spolky podle sekulárního práva v tom, že spolky podléhají registraci státními orgány (u nás ministerstvem vnitra), zatímco církevní sdružení správnímu řízení nepodléhají. Stačí, že příslušná církev jako celek je uznána (registrována) před příslušným státním orgánem (u nás ministerstvem kultury). Pak také veškeré konsociace, které církve zřizují nebo kterým 66

V případě, že soukromé sdružení není právnickou osobou, je majetek podle c. 310 v rukou členů sdružení jako spoluvlastníků a spoludržitelů.

37

propůjčují své uznání, mají či nemají postavení právnické osoby ve smyslu veřejného práva a tím i vlastní právní subjektivitu podle toho, jak o nich rozhodla příslušná církevní autorita. Eventuální zaevidování církevních sdružení (konsociací) odborem církví ministerstva kultury má pouze deklaratorní, nikoli konstitutivní význam. Tradiční a nově vytvářená sdružení. Církevní hnutí. Normy kodexu o sdruženích (konsociacích), zejména soukromých, pokrývají nejrozmanitější způsoby sdružování křesťanů katolíků, z nichž některé navazují spíše na historické tradice, jiné jsou naopak vysoce aktuální a rozvíjejí se zejména po Druhém vatikánském koncilu. Laická sdružení byla rozšířena již ve středověkých městech. I v minulých staletích vznikaly četné církevní družiny nebo sodálie. Sodál (sodálka) je označení člena (členky) náboženské organizace (z lat. sodālis = druh, společník, přítel). Od konce 17. století se vytvořily a po svém dočasném zákazu osvícenskou státní moci a policejním státem se od obnovy ústavnosti v polovině 19. století obnovily četné mariánské družiny ve farnostech a jejich konfederace, a dokonce i jejich zastřešující organizace: Svaz mariánských sodálií v Čechách. Byla založena řada družin pečujících o tělesně či duševně postižené, sdružení podporující vydavatelskou a tiskovou činnost, sdružení pro pomoc sirotkům a osamělým matkám apod.

Sdružení vznikají nejčastěji uvnitř farností. Vzhledem ke své specializovanosti a vyhraněnosti jsou však některá sdružení organizována i na podkladě diecézním nebo interdiecézním. Podobu konsociací přijímají v některých zemích, zejména v latinské Americe, také tzv. basic groups, tj. základní skupiny, nižší složky než farnost. Takové radikálně nové formy sdružování přinesl v Katolické církvi vývoj po Druhém vatikánském koncilu. V posledním půlstoletí vzrostla v církvích na celém světě touha vytvářet živá skupinová společenství. Po rozpadu tradičních obecních a městských struktur se církevní společenství stávají přirozenými i duchovními integračními centry, přispívajícími k překonání osamocenosti. Také u nás se rozšířila některá církevní hnutí (ital. movimenti), která vytvářejí specifická společenství a současně působí misijně: Dílo Mariino, tj. hnutí fokoláre (z ital. focolare = krb), Světlo Život (Fos kai Zoé, oázy), Hnutí Bratří a Sester Mariiných čili schönstadtské, Hnutí charismatické obnovy, Neokatechumenátní hnutí, San Egidio. Ne každé společenství potřebuje právní základ ve formě sdružení. Avšak do té míry, do jaké je to nutné, přijímají i církevní hnutí tuto formu. Některá se vytvářejí při sekulárních institutech zasvěceného života (jako např. při Institutu Sester Mariiných – schönstadtských). Zdrojem problémů však může být vztah hnutí k „tradiční“ farní a diecézní pastoraci, neboť hnutí mohou někdy de facto vytvářet v církvi paralelní struktury. Kodex usiluje o prevenci případných konfliktů: církevní představení mají dbát, aby se zabránilo tříštění sil a aby apoštolát soukromých sdružení směřoval ke společnému prospěchu (c. 323 § 2). Sdružení řádových terciářů (třetí řády) Sdružení (konsociace či fraternity) mohou být zakládána také řeholními instituty zasvěceného života. Je to zvláštní druh laických a klerických sdružení.

38

Mendikantské (žebravé) řády zřídily již ve středověku laická kající sdružení, která vedla život v duchu spirituality toho kterého řádu. Ujal se pro ně název třetí řády, jejich členům se říká terciáři. C. 303 uvádí: „Názvem třetí řády nebo jiným vhodným pojmenováním se označují sdružení, jejichž členové žijí ve světě apoštolátním životem a usilují o křesťanskou dokonalost podle ducha některého řeholního společensví pod vyšším vedením téhož společenství.“ Třetí řády tedy nejsou řeholními řády v právním slova smyslu. Proto kodex zakotvuje jejich existenci v oddíle o sdruženích, zatímco v oddíle o řeholích pouze připomíná příslušným řeholním institutům, že mají vůči svým třetím řádům povinnost zvláštní péče (c. 677 § 2). Konfuzně působí názvy některých ženských řeholních kongregací, začínající výrazem Třetí řád. Ve skutečnosti jde nikoliv o terciářky, čili osoby žijící ve světě způsobem života nikoli zasvěceným, ale o řeholní institut typu řeholní kongregace (na rozdíl od řádů mnišek, které tvoří tzv. Druhý řád). U nás jde o některé kongregace sester františkánek. Vlastním ordinářem členů třetích řádů (laických i klerických) je diecézní biskup (představený místní partikulární církve) a nikoliv vyšší řeholní představený. Zřizovatelem těchto sdružení však může být na základě starobylých i novějších privilegií vyšší řeholní představený. Sdružení mohou být zakládána tam, kde biskup dal povolení k založení řeholního domu příslušného řeholního institutu. Povolání k životu v terciářských sdruženích řeholních řádů a kongregací dnes více než v minulosti zasahuje především manželské dvojice a nastávající manžele. Ve sdruženích dochází k posvěcování manželství a rodiny v duchu spirituality toho kterého řádu nebo kongregace. Svobodní a ovdovělí zde mají ovšem nadále své místo. Terciáři se soukromými sliby Zvláštností bývalo, že jednotlivci z řad terciářů mohli skládat soukromé sliby celibátní čistoty, případně také chudoby a poslušnosti, a to vůči určitému zpovědníku. Účinnost takového slibu končila smrtí zpovědníka nebo ukončením výkonu jeho kněžských funkcí. Těm, kteří dnes cítí povolání žít podobně jako řeholníci, ne však v komunitě, ale ve světě, se otevřela lepší, vlastní forma pro realizaci takového povolání: sekulární institut zasvěceného života (cc. 710–730). Takové instituty bývají zakládány také v rámci jednotlivých „řeholních rodin“ a vedou život v duchu příslušné řeholní spirituality.67 Bratrstva (konfraternity) Kromě terciářských sdružení čili fraternit zakládají řeholní instituty také jiná bratrstva (confraternitas) s vlastním, dílčím úkolem. Tato bratrstva jsou přímými členy příslušné řádové rodiny.68

67

V českých zemích jsou to: v rámci františkánské duchovní rodiny Apoštolát františkánského sekulárního řádu, v rámci dominikánské duchovní rodiny Dílo svaté Zdislavy a Caritas Christi. 68 Příklad: růžencová bratrstva, zakládaná v jednotlivých farnostech dominikánským řádem.

39

Struktura církve Základní struktuře katolické církve latinské je věnována druhá část knihy druhé CIC/1983 „Dē Populō Deī“, nazvaná Hierarchické zřízení církve (Dē Ecclēsiæ constitutiōne hierarchicā). Vedle základní struktury existuje ještě zvláštní struktura, kterou vytvářejí společenství evangelních rad (tj. řeholní a jim podobná společenství). Právní úpravě této zvláštní struktury je věnována až následující třetí část druhé knihy CIC/1983.

Papež Právní podstata papežství CIC/1983 ve svém c. 331 zdůvodňuje a rámcově vymezuje tzv. univerzální jurisdikční primát papeže. Definitivní naukové vyjádření katolické církve o papežském primátu se nachází v dogmatické konstituci Prvního vatikánského koncilu Pāstor æternus (1870). Papež je podle nauky katolické církve jako biskup římské diecéze nástupcem apoštola Petra, a z toho titulu v něm setrvává úřad (úkol, služba), „který Pán udělil jedině Petrovi“, „knížeti apoštolů“. Podle katolické věrouky jde o ustanovení božského práva, nikoli o delegaci od biskupského kolégia nebo ode všech křesťanů katolíků. Papež je podle nauky katolické církve i podle jejího kanonického práva hlavou biskupského kolegia. Mezi ním a biskupy je totéž vzájemné spojení, jaké bylo mezi Petrem a ostatními apoštoly (c. 330). Je zástupcem čili náměstkem Krista (Vicārius Christī) a pastýřem celé církve zde na zemi (ūniversæ Ecclēsiæ hīs in terrīs Pāstor). Kánon 331 charakterizuje papežovu moc (potestās) v církvi šesti přívlastky: - Je nejvyšší (suprēma): papež stojí nad kteroukoli jinou mocí v církvi, i nad ekumenickým koncilem (shromážděním všech katolických biskupů) a nad biskupským sborem (tj. souborem všech biskupů, ať jsou shromážděni na koncilu nebo jsou ve své diecézi nebo kdekoliv ve světě). Všichni křesťané katolíci jsou mu hierarchicky podřízeni. Papež nepodléhá žádnému pozemskému soudu. Prīma sēdēs ā nēmine iūdicātur je kanonickoprávní zásada formulovaná již na začátku 6. století.69 CIC/1983 ji uvádí ve svém c. 1404. Proti rozhodnutí papeže není ani soudní ani správní odvolání (c. 333 § 3). - Je plná (plēna): zahrnuje veškerou moc v církvi. V řídící moci je papež nejvyšším zákonodárcem, nositelem nejvyšší výkonné moci a nejvyšším soudcem. V posvěcující moci je jako biskup celé církve veleknězem (Summus Pontifex). V učitelské službě má papež nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů (cf c. 749). - Je bezprostřední (immediāta): tj. přímá, bez vměšování jakékoli jiné moci nebo autority v církvi, i když podle c. 333 § 2 je papež při plnění úkolu nejvyššího pastýře církve vždy spojen společenstvím s ostatními biskupy a vůbec s celou církví. - Je obecná (universālis): vztahuje se na celou církev i na všechny partikulární církve70 a jejich společenství71 – ecclēssiæ particularēs earumque cœtūs (c. 333 § 1), na všechny osoby i instituce v církvi. - Je řádná (ordināria): ve smyslu c. 131 je spojena s úřadem, není k ní třeba zvláštní delegace nebo pověření od jiné autority. - Je svobodně vykonávaná: nezávislá na jakékoli státní či jiné veřejné autoritě.

69

Roku 502 na synodu v Palmě. Diecéze a jim naroveň postavené útvary. 71 Církevní provincie, církevní oblasti. 70

40

Plný titul papeže zní: biskup římský, náměstek Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz všeobecné Církve, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén státu Vatikánského Města, služebník služebníků Božích. Další titul, „patriarcha Západu“, přestal být užíván od nástupu papeže Benedikta XVI. do úřadu (2005). Žádné Annuario Pontificio (papežská ročenka) od následujícího roku již titul patriarcha Západu neuvádí. Výraz papež pochází z latinského pāpa, tj. „tatínek“. Katolíci mezi sebou ho nazývají také „Svatý Otec“. Podle diplomatického protokolu je na oficiální úrovni titulován „Jeho Svatost“ (v oslovení „Vaše Svatosti“). Papežovou vlastní katedrálou je lateránská (nikoliv svatopetrská!) bazilika v Římě. Byla posvěcena 9. 11. 424. Devátý listopad se slaví na celém světě slavnost jejího posvěcení. V lateránském paláci před basilikou sídlí papežův vikář pro město Řím. Za basilikou je budova Papežské univerzity lateránské, která patří mezi přední vědecká pracoviště v oboru obojího práva na světě.

Zahájení a skončení papežské funkce Za papeže je volitelná každá osoba, která se může stát katolickým biskupem. Tedy každý kněz nejméně třicetipětiletý, od jehož kněžského svěcení uplynulo aspoň pět let. Určitá osoba se stává papežem v okamžiku, kdy vysloví souhlas s přijetím právoplatné volby kolegiem kardinálů–volitelů (c. 332). V případě, že by papežem byl zvolen někdo, kdo dosud nebyl na biskupa konsekrován, má tuto konsekraci přijmout bezprostředně po přijetí úřadu papeže, a to z rukou děkana, případně proděkana kardinálského kolegia. Papež býval po týdnu od přijetí svého úřadu korunován tiárou (papežskou korunou), což je dnes nahrazeno veřejnou inaugurací. K poslední korunovaci došlo po zvolení papeže Pavla VI. roku 1963. Ten tiáru prodal a výtěžek použil k sociálním účelům. Jeho nástupce Jan Pavel I. korunovaci definitivně po svém zvolení roku 1978 zrušil a nahradil uvedenou inaugurací. V tom pokračoval téhož roku zvolený další papež Jan Pavel II., roku 2006 Benedikt XVI. a roku 2013 František.

Určitá osoba přestává být papežem 1. okamžikem své smrti,72 nebo 2. svobodným odstoupením (c. 332 § 2). V minulosti došlo k odstoupením s okamžitou účinností. Papež Celestin V. tak odstoupil roku 1292, papež Řehoř XII. roku 1415. V nedávné době papež odstoupil ne s okamžitou účinností, ale k pozdějšímu jím stanovenému datu. Učinil tak papež Benedikt XVI., který oznámil dne 11. 2. 2013 své odstoupení k 28. 2. 2013 ve 20.00 hod. středoevropského času.

Apoštolský stolec – Sēdēs Apostōlica – The Apostolic See73

alternativně též Svatý stolec – Sāncta Sēdēs – The Holy See,74 v archaickém jazyku „Svatá stolice“, je označením pro papežství jako instituci. Podle Kodexu kanonického práva zahrnuje tento termín zpravidla nejen papeže, ale též státní sekretariát a ostatní složky římské kurie. 72

Papežovu smrt po lékařském ohledání zjišťuje formálně liturgickým úkonem kardinál–komoří (ital. camerlengo). 73 N die Apostolische Stuhl, F …………………, I 74 N die Heilige Stuhl, F La Sainte Siège, I

41

Kodex kanonického práva upřednostňuje označení Apoštolský stolec, zatímco v mezinárodních konkordátních smlouvách se převážně používá označení Svatý stolec. Apoštolský stolec a Církev katolická jsou v církevním kanonickém právu dvě odlišné právnické osoby (morální osoby) božského ustanovení (CIC/1983, c. 113). Apoštolský stolec je tedy z kanonickoprávního hlediska odlišný od celku Katolické církve, z čehož vyplývá, že každá z těchto dvou právnických osob teoreticky může mít odlišný majetek. O reálné existenci majetku církve jako celku jsou mezi kanonisty pochybnosti. V obou případech je reprezentantem těchto právnických osob táž fyzická osoba, tj. papež.

V mezinárodním právu jsou dvěma odlišnými subjekty Apoštolský stolec a Stát Vatikánského Města. Rovněž v těchto dvou případech je nejvyšším představitelem těchto subjektů papež. Apoštolský stolec jako subjekt mezinárodního práva Apoštolský stolec je originárním subjektem mezinárodního práva (tedy podobně jako státy). Fakt staletého vydržení práva v mezinárodním společenství je zřejmý i těm, kdo neuznávají božský původ tohoto práva. Projevem mezinárodněprávní subjektivity Apoštolského stolce je 1. jeho schopnost uzavírat mezinárodní smlouvy, 2. jeho aktivní a pasivní legační právo. Tato práva nejsou spojena s existencí či neexistencí církevního státu. Apoštolský stolec byla subjektem mezinárodního práva dříve, než církevní stát ve střední Itálii vznikl. Legační právo a diplomatické prerogativy (výměna vyslanců na principu rovnosti) včetně schopnosti uzavírat mezinárodní smlouvy byly Apoštolskému stolci přiznávány i v letech 1870–1929, kdy církevní stát neexistoval. Stát Vatikánského Města – Stato della Città del Vaticano – State of the Vatican City Stát Vatikánského Město, založený mezinárodní smlouvou mezi Apoštolským stolcem a Itálií v roce 1929, je subjektem mezinárodního práva odlišným od Apoštolského stolce. Užívá své vlastní světské právo, zvané právem vatikánským (tedy odlišné od církevního práva kanonického). Představitelem tohoto státu (suverénem) je rovněž papež. V diplomatických vztazích k státům a jiným subjektům mezinárodního práva vládní orgány Vatikánského Města žádají v jednotlivých případech Apoštolský stolec resp. jeho Státní sekretariát, aby diplomatické orgány Apoštolského stolce (nunciové, legáti) zastoupili také stát Vatikánského Města.

Kolegium biskupů. Ekumenický koncil. Biskupský synod Kolegium biskupů – Collēgium Episcopōrum – College of Bishops V katolické církvi se dnes vlivem Druhého vatikánského koncilu zdůrazňuje princip kolegiality (sborovosti) biskupů. Princip kolegiality biskupů se realizuje především • spoluprací diecézního biskupa a jednoho nebo několika pomocných biskupů v diecézi, • spoluprací diecézních i pomocných biskupů jako řádných členů partikulárních koncilů – provinčních a plenárních – s rozhodujícím hlasem (cc. 439–446) ve všech zemích, a v konventech církevních oblastí v těch zemích, ve kterých byly oblasti zřízeny, • spoluprací diecézních i pomocných biskupů v biskupských konferencích v jednotlivých zemích zřízených po Druhém vatikánském koncilu jako zvláštní orgán řízení církve (cc. 447–459),

42

• spoluprací diecézních i pomocných biskupů na biskupském synodu (synodě), zřízeném po Druhém vatikánském koncilu jako zvláštní poradní orgán Apoštolského stolce, • spoluprací papeže a všech diecézních i pomocných biskupů na ekumenickém koncilu celé církve.

Na světové úrovni se projevuje součinnost biskupů • jejich účastí na písemných konzultačních řízeních vyhlášených papežem, • při setkáních papeže s biskupy během jejich návštěv ad limina (c. 400) a • během papežových návštěv partikulárních církví na celém světě. Papeži přísluší podle potřeb církve zvolit a použít jiné způsoby, kterými by biskupský sbor vykonával kolegiátně svůj úřad. Vrcholným způsobem se sborovost biskupů uplatňuje na biskupském synodu v Římě a na ekumenickém koncilu (cc. 337–341). Pokud jde o dokumenty Druhého vatikánského koncilu, pojednává o kolegialitě biskupů především koncilová věroučná konstituce Lumen gentium, čl. 22 a násl., a dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 3 a násl. Z těchto dokumentů čerpal zákonodárce, když podal právní vymezení pojmu biskupské kolegium v c. 336. Zároveň přiznal biskupskému sboru nejvyšší a úplnou moc (suprēma et plēna potestās) nad celou církví; ten však musí rozhodovat „spolu s papežem a nikdy ne bez papeže“.

Ekumenický koncil – Cōncīlium Oecumēnicum – Ecumenical Council Podle c. 338 § 1 přísluší svolat sněm světový čili ekumenický (obecný) jen samotnému papeži. Papež mu předsedá sám nebo prostřednictvím pověřené osoby – legáta (viz prvních osm koncilů z let 325–870).75 Papeži přísluší sněm překládat, odročovat a rozpouštět. Dojde-li k uprázdnění Apoštolského stolce během koncilu (jak se to stalo roku 1963), jeho konání se ipsō iūre přerušuje až do chvíle, kdy nový papež buď nařídí jeho pokračování, nebo jej rozpustí. Závěry koncilu nabývají závaznosti jen tehdy, když je schválí, potvrdí a vyhlásí (promulguje) papež. K účasti na sněmu s hlasem rozhodujícím jsou oprávněni a zavázáni všichni biskupové katolické církve z celého světa, diecézní i titulární, všech obřadů, pokud žijí v jednotě s církví a s Apoštolským stolcem a nejsou v církevním trestu (ať již samočinném nebo uloženém, viz církevní právo manželské a procesní). Jiné osoby mohou být na koncil zvány jako pozorovatelé nebo poradci (cf c. 339 § 2). Bývají to přední světoví teologové, zástupci a zástupkyně řeholních společenství, církevních hnutí, misijních a laických aktivit. Bývají vyzváni k projevům i účasti na práci v komisích. Prozatím posledního, tj. Jednadvacátého ekumenického koncilu, zvaného Druhý vatikánský koncil, a to jeho devíti zasedání v letech 1962–1965, se aktivně zúčastnili a v jeho komisích pracovali i teologové a pozvaní příslušníci jiných křesťanských vyznání včetně zástupců Světové rady církví (World Council of Churches).

Není stanoveno, jak často mají papežové koncily svolávat. Impulzem bývá naléhavost společného řešení nově vyvstalého problému. Je třeba si uvědomit, že ekumenický koncil je spíše mimořádný, slavnostní způsob, jakým celosvětový biskupský sbor vykonává svou moc v církvi. Stejnou moc (eandem potestātem) mohou vykonávat i biskupové rozptýlení po celém světě způsobem stanoveným v c. 337 §§ 2 a 3.

75

Starocírkevní koncily svolávali a často svými mocenskými zásahy ovládali byzantští císařové.

43

Biskupský synod – Synodus Episcopōrum – Synod of Bishops Jde o orgán nově vytvořený po posledním koncilu, jehož úkolem je pokračovat v koncilovém díle (tedy nikoliv v koncilu samém) způsobem vymezeným v cc. 342 a 343. Je významným poradním orgánem papeže. Bývá svoláván téměř každý rok buď na řádné valné (generální) shromáždění, nebo na mimořádné valné shromáždění, případně regionální shromáždění (např. synod o Evropě v roce 1991). Má stálý generální sekretariát a v době mezi jednotlivými shromážděními synodu radu sekretariátu. Jednotlivé biskupské konference jsou zastoupeny přiměřeným počtem biskupů, ve složení určeném podle norem c. 346. Pozn. k překladu: latinský výraz synodus je i přes mužskou koncovku ženského rodu. Tak vzniká dilema, zda jej překládat jako synoda nebo synod, neboť oba výrazy se v češtině používají. Již před lety jsme se v překladech učebnic přiklonili k maskulinní verzi, která snad lépe vyjadřuje velké shromáždění (dříve užívaný výraz synoda naznačoval spíše shromáždění malé).

Kolegium kardinálů – Cardinālium Collēgium – College of Cardinals Kardinálský sbor (kolegium) je papeži k dispozici v jeho péči o všeobecnou církev buď jako celek, projednává-li kolektivně závažné otázky, nebo individuálně prostřednictvím jeho jednotlivých členů – kardinálů, kteří zastávají různé církevní úřady. Kardinálové jsou svobodně jmenováni papežem. Kreace kardinálů Za kardinála (Sānctæ Rōmānæ Ecclēsiæe Cardinālis) může být podle dnešního práva ustanoven pouze muž, který je alespoň knězem. Nebyl-li až dosud biskupem, má nejprve přijmout biskupské svěcení (c. 351 § 1). V dávné minulosti stačila ke kardinálskému úřadu i nižší svěcení. Někdy papež vyhlásí ustanovení (creātiō) nějakého kardinála, ale jeho jméno nevysloví, pak hovoříme o reservātiō in pectōre (vyhrazení v hrudi, tedy v srdci). Ten prozatím nepožívá práv kardinála, nepatří tedy ani do kolegia kardinálů–volitelů papeže; když je potom veřejně vyhlášen, počítá se mu délka funkce od vyhrazení, což má význam pro jeho zařazení v precedenci (c. 351 § 3).

Kuriální a extrakuriální kardinálové Kardinálové kuriální pracují v římských dikasteriích, a jsou zpravidla titulárními biskupy či arcibiskupy. Někteří jsou členy několika kongregací, takže působí mezi nimi jako sjednocující prostředníci. V čele kongregace stojí kardinál ve funkci prefekta. Kardinálové, kteří zastávají úřad u Apoštolského stolce a nejsou diecézními biskupy, jsou povinni sídlit v Římě (rezidenční povinnost, viz c. 356), a jsou občany státu Vatikánského Města. Kardinálové extrakuriální jsou arcibiskupové a diecézní biskupové z nejrůznějších diecézí světa. Přijíždějí do Říma vykonávat příležitostně některé funkce v kurii, proto stanoví c. 356, že jsou povinni odebrat se do Říma, kdykoli je papež povolá. Obvykle je každý členem jednoho z dikasterií. Stupně kardinálské hodnosti Vzhledem k tomu, že každý kardinál má podle současné právní úpravy přijmout biskupské svěcení, nemá dnes dělení kardinálů na ordinēs (řády, stupně či třídy) zásadní význam. Vyniká však nadále v průběhu papežské volby. Jde o tyto stupně (c. 350):

44

• Kardinálové–biskupové jsou titulární biskupové sedmi suburbikárních diecézí, to jest diecézí, které byly původně v městech nejbližšího okolí Říma. Dnes již jde o předměstí Říma, která netvoří zvláštní diecéze: jedná se pouze o historický titul. Všichni tito kardinálové jsou kuriální. Jde ale jen o šest biskupů. Služebně nejstarší spojuje dva tituly: svůj vlastní a titul suburbikárního biskupa ostijského. Ostijský biskup je děkanem kardinálského sboru (c. 350 § 4, cf c. 352). Pokud jsou za kardinály jmenováni patriarchové východních obřadů, počítají se mezi kardinály–biskupy a ponechávají si titul biskupského stolce svého patriarchátu (c. 350 § 3). Nepočítají se mezi šest suburbikárních, jsou ustanovováni navíc. • Kardinálové–kněží s titulem jednoho římského kostela (c. 350 § 2). Je to většina kardinálů, patří sem i všichni kardinálové extrakuriální. • Kardinálové–jáhnové mají titul jedné ze čtrnácti římských chudinských diakonií a jsou vesměs kuriální. Mohou být po deseti letech povýšeni na kardinály–kněze (c. 350 §§ 5 a 6). Konzistoře řádné a mimořádné Poradní činnost vykonávají kardinálové zpravidla v řádné konzistoři (zasedání), na níž bývají svoláváni všichni kardinálové nebo alespoň ti, kteří pobývají v Římě (c. 353 § 2). Má-li být projednána nějaká důležitá a naléhavá záležitost, pak papež svolá mimořádnou konzistoř, na kterou jsou vždy svoláváni všichni kardinálové z celého světa (c. 353 § 3). V mimořádné konzistoři dochází také ke jmenování nových kardinálů. Volba papeže Nejpřednějším právem a povinností kardinálů je volba papeže. Během sedisvakance nepřechází žádná z papežských mocí na nikoho, tedy ani na kolegium kardinálů. Úkolem kolegia kardinálů je vyřizovat v této době běžné záležitosti, zejména však připravit volbu. Podle c. 349 přísluší kardinálům volba papeže „podle zvláštního práva“. V průběhu let 1904 až 2013 došlo k 11 úpravám volby papeže. V současné době platná úprava této volby obsahuje apoštolská konstituce Jana Pavla II. Universī Dominicī grēgis z roku 1996 ve znění dvou novel Benedikta XVI. obsažených v jeho motu proprio z roku 2006 a 2013. Předcházející úpravu vyhlásil papež Pavel VI. svou apoštolskou konstitucí roku 1975.76

Zasedání kardinálů–volitelů zvané konkláve77 mělo být podle dřívějších předpisů zahájeno 15.– 20. den po začátku sedisvakance. Ta nastává smrtí papeže nebo zřeknutím se úřadu (renunciací – c. 332 § 2). Do konkláve nemá přístup nikdo jiný, než kardinálové–volitelé. Možnost stanovení dřívějšího termínu všeobecnou kongregací všech kardinálů v okamžiku, kdy se většina po započetí sedivakance dostaví do Říma, stanoví motu proprio papeže Benedikta XVI. z února 2013. Nejvyšší počet voličů je 120 a jsou to pouze kardinálové, kteří před dnem započetí sedisvakance nedovršili osmdesátý rok věku. Dva specialisté mají před začátkem konkláve prověřit, zda ve volební místnosti není odposlouchávací nebo nahrávací zařízení. Izolace kardinálů–voličů má zabránit jakémukoliv jejich ovlivňování zvnějšku, zejména ze strany států. Ze způsobů volby je platná pouze tajná volba (per scrutinium), zatímco neplatné jsou dříve používané formy volby per acclamationem – inspirationem (spontánní volba) a per compromissum (volba prostřednictvím elektorů, které si kardinálové mezi sebou zvolili). Pro platnou volbu je třeba dvou třetin hlasů všech přítomných volitelů.

76 77

Ta byla popsána v učebnici TRETERA, J. R., Církevní právo, Praha, 1993, s. 137–138. Povinnost konkláve (z latinského cum clave = „s klíčem“) byla zavedena r. 1274 Lyonským koncilem.

45

Volitelný za papeže je každý, kdo je biskupem nebo může se stát biskupem (tj. kněz, nejméně třicetipětiletý, alespoň pět let po kněžském svěcení). Papežem se stává okamžikem, kdy projeví se svou volbou souhlas. Není-li biskupem, musí přijmout co nejrychleji z rukou děkana či proděkana kardinálského sboru biskupské svěcení. Na znamení nové osobnosti si také volí nové jméno, které musí být odlišné od jeho jména křestního. Vatikánské občanství kardinálů Kardinálové sídlící v Římě jsou automaticky státními občany Vatikánského Města. V diplomatickém protokolu na mezinárodním fóru mají postavení viceprezidenta nebo následníka trůnu, či jiné druhé osoby ve státě. Římská kurie, římské soudy, legáti Římská kurie – Curia Romana je soubor dikasterií (úředních grémií), pomáhajících papeži při výkonu poslání pastýře univerzální církve. CIC odkazuje v c. 360 na zvláštní zákon, který upravuje jejich ustavení a kompetence. Je jím apoštolská konstituce Jana Pavla II. Pastor bonus z 28. 6. 1988. Kromě kardinálů a jiných titulárních biskupů v kurii pracují úředníci, kteří mají „vhodné tituly ze studií“ a prošli přísným konkurzem. Vyloučen je předem každý, kdo má v kurii nějakého příbuzného (zákaz nepotismu). Státní sekretariát – Secretaria Status78 je dikasterium Římské kurie, v jehož čele stojí kardinál – státní sekretář (Cardinālis – Secretārius Statūs). Jedna jeho sekce, pro všeobecné záležitosti (sectiō de generālibus negotiīs), se stará především o organizaci a koordinaci každodenní agendy papeže a Římské kurie. Druhá sekce, pro styky se státy (sectiō dē ratiōnibus cum Civitātibus),79 prostředkuje vztahy k vládám a k partikulárním církvím. Řídí práci papežských legátů po celém světě. Římské kongregace – congregationes jsou sborové orgány, z nichž každý se skládá z většího počtu kardinálů a biskupů a má k dispozici aparát složený z přiměřeného počtu stálých pracovníků. V čele kongregace stojí vždy některý z kuriálních kardinálů jako její prefekt. Počet kongregací a vymezení jejich pravomocí se měnil, dnes působí tyto: 1. pro nauku víry (de Doctrina Fidei, dříve zvaná „Svaté oficium“), 2. pro východní církve (pro Ecclesiis Orientalibus) 3. pro Boží kult a disciplínu svátostí (de Cultu Divino et Disciplina Sacramentorum) 4. pro svatořečení (de Causis Sanctorum) 5. pro biskupy (pro Episcopis) 6. pro evangelizaci národů (pro Gentium Evangelisatione, dříve Propaganda Fide). 7. pro kleriky (pro Clericis) 8. pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (pro Institutis Vitae Consecratae et Societatibus Vitae Apostolicae) 9. pro semináře a studijní instituty (pro Seminariis atque Studiorum Institutis)

78 79

Tradiční termín „státní“ zde nesouvisí přímo s existencí státu „Vatikánské Město“, založeného roku 1929. Státy se v latině kanonických předpisů nazývají „nationes“ nebo „civitates“.

46

Papežské rady – Pontificia Consilia Jde o orgány s větším počtem členů, každá s vlastním předsedou v čele, které se zabývají péčí o nejrůznější okruhy osob a činností v církvi i mimo ni. Jejich význam je především v poradní činnosti v oblasti pastorační. Již samotné jejich názvy vyjadřují nesmírně široký záběr: 1. Papežská rada pro laiky; 2. Papežská rada pro jednotu křesťanů; 3. Papežská rada pro rodinu; 4. Papežská rada pro spravedlnost a pokoj; 5. Papežská rada „Cor Unum“; 6. Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidi mimo domov; 7. Papežská rada pro pastoraci zdravotníků; 8. Papežská rada pro legislativní texty; 9. Papežská rada pro mezináboženský dialog; 10. Papežská rada pro kulturu; 11. Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky. Papežská rada pro legislativní texty je hlavním orgánem Apoštolského stolce pověřeným autentickým výkladem církevních zákonů. Tento výklad publikuje především v periodiku Communicationes.

Dalšími součástmi římské kurie jsou papežské komise, papežská komora a jiná grémia. Římské soudní dvory – Tribunalia Apoštolská penitenciárie (Paenitentiaria Apostolica): její kompetence se vztahuje na vnitřní fórum svátostné i nesvátostné (např. udělování rozhřešení, sanací manželství apod.), Římská rota (Tribunal Rotae Romanae): všeobecný odvolací soud. V první instanci soudí pouze některé výjimečné záležitosti. Nejvyšší tribunál apoštolské signatury (Supremum Signaturae Apostolicae Tribunal): je nejvyšším soudem církve, působí také jako nejvyšší grémium justiční správy a jako správní soud. Papežští vyslanci – legáti Podle c. 362 má papež má vrozené a na nikom nezávislé právo (ius nativum et independens) jmenovat své vyslance (velvyslance) a posílat je do partikulárních církví v různých národech a oblastech i do států a k jiným veřejným autoritám (mezinárodním organizacím). Činí tak na prvním místě nikoliv z titulu hlavy státu Vatikánské Město, ale především jako nejvyšší představitel světové Katolické církve, která je jako taková mezinárodněprávním subjektem. Legáti čili vyslanci zastupují papeže trvale (c. 363). CIC nezná již žádné jejich další dělení. V praxi se však udržuje obyčej, že legáti v jednotlivých zemích užívají jeden z těchto tří titulů: 1. Nuncius (posel). Je to diplomatický zástupce akreditovaný na úrovni velvyslance, zastupující Apoštolský stolec také ve vztahu k metropolitům, diecézním biskupům a vyšším řeholním představeným. Je vždy doyenem80 diplomatického sboru v té které zemi. 2. Pronuncius, diplomatický zástupce rovněž s postavením velvyslance, ale nikoliv doyen. 3. Internuncius, diplomatický zástupce zpravidla v zemích, kde nejvyšším představitelem partikulárních církví je diecézní biskup. Nunciatury vedou uvedení legáti spolu se sekretáři, kteří mají rovněž diplomatický status. Nunciové a pronunciové bývají titulární arcibiskupové (ne však kardinálové). Internunciové bývají titulární biskupové. 80

Franc. děkan, mluvčí diplomatického sboru.

47

Úkoly, které plní papežský vyslanec, jsou dvojího druhu: - ve vztahu k partikulárním církvím, v nichž působí, kde se hlavní důraz klade na zprostředkující funkci legáta mezi Apoštolským stolcem a příslušnou partikulární církví, aniž by zasahoval do jejího autonomního chodu (viz demonstrativní výčet kompetencí v c. 364) - ve vztahu ke státu v němž působí: zde aplikuje normy mezinárodního práva a usiluje svým vlivem o adekvátní smluvní i konfesněprávní úpravy vztahů státu a církve (viz kompetence v c. 365). „Legatus a latere“ je výjimečný případ papežského zmocněnce. Je to vždy kardinál, kterého papež vysílá ke splnění jednoho přesně určeného úkolu jako své „alter ego“ (c. 358).81 Papežští delegáti a pozorovatelé Papežští delegáti zastupují papeže v mezinárodních (mezistátních) organizacích, jejichž členem je Katolická církev zastupovaná Apoštolským stolcem. Papežští pozorovatelé (observatores) zastupují Apoštolský stolec na mezinárodních konferencích. Ekumenický koncil a biskupský synod V Katolické církvi se dnes vlivem Druhého vatikánského koncilu zdůrazňuje princip kolegiality (sborovosti) biskupů.82 Ten se realizuje v první řadě společnou prací několika biskupů v diecézi, potom na partikulárních koncilech (cc. 439–446) a zejména v biskupských konferencích jednotlivých zemí i kontinentů (cc. 447–459). Na světové úrovni se projevuje účast biskupů z celého světa na písemných konzultačních řízeních vyhlášených papežem, dále při setkáních papeže s biskupy během jejich návštěv ad limina (c. 400) a během papežových návštěv partikulárních církví na celém světě. Papeži také přísluší podle potřeb církve zvolit a použít jiné způsoby, kterými by biskupský sbor vykonával kolegiátně svůj úřad. Vrcholným způsobem se sborovost biskupů uplatňuje ve světových i regionálních biskupských synodech a na ekumenickém koncilu (cc. 337 – 341). Ekumenický koncil – Concīlium Oecumēnicum Podle c. 338 §1 přísluší svolat sněm světový čili ekumenický (obecný) jen samotnému papeži. Papež mu předsedá buď sám, nebo prostřednictvím pověřené osoby – legáta (viz prvních osm koncilů z let 325–870).83 Papeži přísluší sněm překládat, odročovat a rozpouštět. Dojde-li k uprázdnění Apoštolského stolce během koncilu (jak se to stalo roku 1963), jeho konání se ipso iure přerušuje až do chvíle, kdy nový papež buď nařídí jeho pokračování, nebo jej rozpustí. Závěry koncilu nabývají závaznosti jen tehdy, když je schválí, potvrdí a vyhlásí (promulguje) papež. K účasti na sněmu s hlasem rozhodujícím jsou oprávněni a zavázáni všichni biskupové Katolické církve z celého světa, diecézní i titulární, všech obřadů, pokud žijí v jednotě s církví a s Apoštolským stolcem a nejsou pod církevními tresty. 81

U nás např. kardinál – státní sekretář Cassaroli na Velehradě v roce 1985 a kardinál – státní sekretář Sodano při pohřbu kardinála Tomáška v roce 1992. 82 Z dokumentů koncilu o kolegialitě pojednává především věroučná konstituce Lumen gentium, 22 a násl., a dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, 3 a násl. Z těchto dokumentů čerpal zákonodárce, když podal právní vymezení pojmu biskupský sbor (kolegium) v c. 336. Zároveň přiznal biskupskému sboru nejvyšší a úplnou moc (suprema et plena potestas) nad celou církví, musí však rozhodovat „spolu s papežem a nikdy bez papeže“. 83 Starocírkevní koncily svolávali a často svými mocenskými zásahy ovládali byzantští císařové.

48

Jiné osoby mohou být na koncil zvány jako pozorovatelé nebo poradci (cf c. 339 § 2). Bývají to přední světoví teologové, zástupci a zástupkyně řeholních společenství, církevních hnutí, misijních a laických aktivit. Bývají vyzváni k projevům i účasti na práci v komisích. Posledního, 21. ekumenického koncilu, Druhého vatikánského, (1962 – 1965), se aktivně zúčastnili a v jeho komisích pracovali i teologové a pozvaní příslušníci jiných vyznání včetně zástupců Světové rady církví. Není stanoveno, jak často mají papežové koncily svolávat. Impulzem bývá naléhavost společného řešení nově vyvstalého problému. Je třeba si uvědomit, že ekumenický koncil je spíše mimořádný, slavnostní způsob, jakým celosvětový biskupský sbor vykonává svoji moc v církvi. Stejnou moc (eandem potestatem) mohou vykonávat i biskupové rozptýlení po celém světě způsobem stanoveným v c. 337 §§ 2 a 3. Biskupský synod – Synodus Episcopōrum Jde o orgán nově vytvořený po posledním koncilu, jehož úkolem je pokračovat v koncilovém díle způsobem vymezeným v cc. 342 a 343. Je významným poradním orgánem papeže.84 Bývá svoláván na řádná valná (generální) shromáždění a mimořádná valná shromáždění, případně regionální shromáždění (např. synod o Evropě v roce 1991). Má stálý generální sekretariát a v době mezi jednotlivými shromážděními synodu radu sekretariátu. Jednotlivé biskupské konference jsou zastoupeny přiměřeným počtem biskupů, ve složení určeném podle norem c. 346. Pozn. k překladu: latinský výraz synodus je i přes mužskou koncovku ženského rodu. Tak vzniká dilema, zda jej překládat jako synoda nebo synod. Již před lety jsme se v překladech učebnic přiklonili k maskulinní verzi, která snad lépe vyjadřuje velké shromáždění (dříve užívaný výraz synoda naznačoval spíše shromáždění malé).

Diecéze (arcidiecéze) Je základní formou partikulární církve (c. 368). Je to část (portio) Božího lidu na určitém území, svěřená pastýřské péči diecézního biskupa (resp. arcibiskupa), který diecézi (arcidiecézi) vede v součinnosti s kněžstvem.85 Členové či údové diecéze, tj. diecézani, nejsou jen ti křesťané katolíci, kteří na území diecéze právě bydlí, ale všichni, kdo jsou k diecézi poutáni domicilem či kvazidomicilem (c. 100) nebo inkardinací (c. 265). Příchozí, peregrini a bezdomovci (cf c. 100) jsou na území diecéze v péči diecézního biskupa a jeho spolupracovníků. Totéž platí i o ostatních dále uvedených druzích partikulárních církví, které společně označujeme jako „partikulární církve diecézím naroveň postavené“. Celá Země je pokryta sítí dílčích církví. Směřuje se k ideálnímu stavu: rozdělení všech obydlených území do diecézí (arcidiecézí). Územní princip organizace partikulárních církví však bývá v církvi doplňován také principem osobním. Z pastoračních důvodů mohou být na

84

Rozhodovací moc má pouze v případech, kdy je pověřen papežem – c. 343 C. 369 podává velmi důležitý ekleziologický princip: v partikulární církvi je skutečně přítomna a působí (vere inest et operatur) jedna, svatá, katolická a apoštolská církev. Z toho plyne, že partikulární církve nejsou pouhými sekcemi nebo provinciemi univerzální církve a univerzální (světová) Katolická církev není prostým součtem nebo konfederací partikulárních církví. Partikulární církev je církví v plném smyslu slova. 85

49

témže teritoriu zřizovány i další partikulární církve na základě jiného než územního hlediska: podle obřadu nebo z jiného podobného důvodu (c. 372 § 2).86 Zřizování partikulárních církví přísluší pouze nejvyšší autoritě církve (papeži) a zákonně zřízené partikulární církve jsou ipso iure právnickými osobami.87 Diecézní synod – synodus dioecesana v oficiálním překladu nazývaný diecézní sněm, je shromáždění vybraných kněží, jáhnů a laiků z celé diecéze, kteří poskytují diecéznímu biskupovi pomoc (c. 460). Svolat ho může jedině diecézní biskup a také jedině on může předsedat. Vedení jednotlivých zasedání však může svěřit svému generálnímu vikáři nebo biskupskému vikáři. Není stanoveno, jak často se má diecézní synod svolávat, podle c. 461 § 1 se má konat tehdy, jestliže to podle uvážení diecézního biskupa a po projednání v kněžské radě vyžadují okolnosti. C. 463 podrobně stanoví složení synodu. Značný počet synodálů je virilních, tj. nevolených a nedosazovaných, zaujímajících členství na synodu z titulu své funkce v diecézi (např. všichni v diecézi působící biskupové, členové kněžské rady, okrskoví vikáři). Duchovenstvo každého okrskového vikariátu volí alespoň jednoho kněze, případně též kněze, který zastoupí okrskového vikáře v případě, že by se nemohl synodu zúčastnit. Volení jsou také zástupci institutů zasvěceného života a laici. Jako pozorovatelé mohou být přizváni zástupci jiných vyznání. Synod je poradním orgánem. Jeho deklarace a dekrety nabývají právní sílu až když je podepíše a publikuje diecézní biskup jako jediný zákonodárce na synodu. Rozdíl mezi pojmy synod a koncil V minulosti, zejména v období starověku, šlo o schůze či svolání88 biskupů z celého světa nebo z určitého území, které mělo zákonodárnou pravomoc a šlo o pojmy záměnné. V současnosti se výrazem synod označují poradní sbory bez zákonodárné pravomoci (tj. celocírkevní „biskupský synod“ – viz výše, a „diecézní synod“), zatímco koncil je zákonodárný sbor biskupů (ekumenický koncil, plenární koncil, provinční koncil). Proto z pedagogických důvodů uvádíme tyto originální výrazy i v těch případech, kdy oficiální český překlad CIC/1983 používá na úrovni místních církevních struktur výrazu „sněm“ jak pro synod, tak pro koncil. Diecézní kurie (arcidiecézní kurie) je tvořena institucemi a osobami, které poskytují diecéznímu biskupovi při řízení diecéze pomoc v pastorační činnosti a ve správě diecéze. Jmenování osob, které zastávají úřady nebo funkce v kurii, je věcí diecézního biskupa, který se však v některých případech dokonce obligatorně (c. 494 § 1) radí s příslušnými poradními orgány. Jmenované osoby skládají do rukou biskupa slib (c. 471) nebo přísahu (všichni, kdo působí u soudu – c. 1454). V čele kurie89 může stát podle c. 473 § 2 moderátor (ředitel kurie), jmenovaný diecézním biskupem. Diecézní biskup má jmenovat do této funkce svého generálního vikáře, nejsou-li vážné důvody pro pověření jiné osoby. Diecézní kurie se někde nazývá také biskupskou kurií, v některých arcidiecézích se arcidiecézní kurie nazývá arcibiskupskou či metropolitní. 86

Na území našich osmi diecézí latinského obřadu působí zároveň také Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve, zřízený pro katolíky východního obřadu. 87 Na našem území byly v posledních letech zřízeny diecéze plzeňská (1993) a ostravsko-opavská (1996). 88 Viz FILIP, Štěpán M.: K pojmu koncilu obecně a ekumenického koncilu zvláště, in: Revue církevního práva č. 4 (2/1996), s. 123–135 89 Původní význam slova curia: dvůr.

50

Kurii tvoří generální vikář, biskupští vikáři a administrativní grémia včetně kancléřství. Generální vikář Podle c. 391 soustředí diecézní biskup ve své osobě moc zákonodárnou, výkonnou i soudní, přičemž však může výkon dvou posledně jmenovaných mocí svěřit svým vikářům: generálnímu (výkonnou) a soudnímu (soudní). Generálním vikářem jmenuje diecézní biskup auxiliárního (pomocného) biskupa (resp. biskupa – koadjutora, je-li v diecézi) nebo aspoň kněze, splňujícího podmínky podobné kritériím pro kandidáty na biskupy (c. 478 § 1). Jmenování generálního vikáře je obligatorní. Generální vikář vykonává správu celé diecéze a jejích záležitostí spolu s diecézním biskupem, a to v intencích diecézního biskupa: jeho moc je však řádná (c. 475 § 1), vyplývá ze samotného úřadu generálního vikáře, nikoli z jednotlivých pověření od diecézního biskupa. Výjimkou jsou pouze případy, které si diecézní biskup pro sebe vyhradí nebo vyžaduje-li se jeho pověření ex iure (c. 479 § 2). Diecézní biskup a jeho generální vikář jsou oba místními ordináři (Ordinarii loci). Obvyklým úkolem generálního vikáře bývá mj. personální agenda. CIC v c. 475 připouští i jmenování více generálních vikářů pro zvláště velkou diecézi. Ti mají pak obecnou pravomoc in solido nad celou diecézí. Aby se předešlo kompetenčním zmatkům, musejí mít rozdělenou agendu. CIC však uvádí, že zpravidla má být v diecézi pouze jeden generální vikář. Biskupští vikáři CIC 1983 nově vytvořil úřad biskupského vikáře, který je fakultativní (c. 476). Je na diecézním biskupovi (arcibiskupovi), zda vůbec této instituce použije, a pokud ano, zda založí jeden, dva nebo i větší počet církevních úřadů biskupského vikáře. Biskupští vikáři mají řádnou moc jako generální vikáři, avšak nikoli obecně vymezenou. Vykonávají s diecézním biskupem spolusprávu 1. v geograficky vymezené části diecéze, nebo 2. pro určitý druh záležitostí, např. školství nebo zdravotnictví, nebo 3. pro určité osoby, např. náležející určitému obřadu, přistěhovalce či jazykovou skupinu. Biskupský vikář je auxiliární (pomocný) biskup nebo aspoň kněz (c. 478). Spolu s diecézním biskupem (arcibiskupem) a s generálním vikářem jsou biskupští vikáři místními ordináři (Ordinarii loci) podle c. 134. Generální vikář a biskupští vikáři tvoří nejužší poradní sbor diecézního biskupa (arcibiskupa). V případě, že všichni jsou biskupy, mohou se nazývat biskupskou radou (c. 473 § 4). Administrativní grémia diecézní kurie pomáhají diecézním biskupům a jiným místním ordinářům řídit diecézi (arcidiecézi). V návaznosti na dřívější obdobné instituce se na některých místech nesprávně nazývají konzistoří. Jde o úřednický aparát, který není v CIC definován. Patří k němu různé úseky, jejichž vedoucí bývají pracovně podřízeni přímo moderátorovi kurie, např.: - kancléřství včetně archivu, - odbory právní, stavební a technický, - odbor ekonomický, mzdová účtárna a materiální účtárna.

51

Kancléř, notáři a archiv V čele kancléřství stojí diecézním biskupem (arcibiskupem) jmenovaný kancléř, klerik nebo laik (c. 482 § 1). Kancléř pečuje o vyhotovování a odesílání kuriálních listin a o jejich uchovávání v archivu kurie, za jehož správu odpovídá. Zpravidla kontrasignuje (spolupodepisuje na nižším místě) všechny biskupské listiny s právní silou (správní akty ordinářů). Přijímá papežskou listinu (jmenovací dekret) nového diecézního biskupa (arcibiskupa) nebo biskupa – koadjutora či auxiliárního (pomocného) biskupa (cc. 382 § 3, 404). Podle c. 482 § 2 lze zřídit též úřad (funkci) vicekancléře. Ten zastupuje kancléře v jeho nepřítomnosti a vede protokol (eviduje poštu). Kancléř a vicekancléř jsou ze zákona notáři a sekretáři kurie (c. 482 §3). Kromě nich mohou být ustaveni další kuriální notáři (c. 483), a to jak z pracovníků kurie, tak z externistů. Aspoň jeden notář v kancléřství musí být kněz. Hlavním posláním notářů je vystavování a ověřování úředních listin. Archiv kurie (cc. 486–488) spravuje ze zákona kancléř. Tajný archiv (cc. 489–490) spravuje přímo diecézní biskup (arcibiskup), který se má postarat také o historický archiv (c. 491 § 2). Kněžská rada Diecéznímu biskupovi pomáhá obligatorně vytvořená kněžská rada (cc. 495–501), tj. sbor kněží, který je jakýmsi biskupovým „senátem“, reprezentujícím kněžstvo. Jejím úkolem je pomáhat biskupovi v řízení diecéze. Má poradní hlas. Rada má svůj statut, který podrobněji určuje, kdo je virilním členem (tj. z titulu své funkce) a kolik členů má být voleno diecézním presbyteriem (diecézními kněžími a řeholními kněžími s místy v duchovní správě diecéze). Další členy svobodně jmenuje diecézní biskup. Ten také radu svolává, předsedá jí a dává jí k posouzení všechny důležité záležitosti, zejména ty, které se týkají zřízení, zrušení nebo změny hranic farností a způsobu jejich správy. Bez diecézního biskupa nesmí rada nikdy jednat a v okamžiku započetí sedisvakance zaniká. Nový diecézní biskup se postará o ustanovení nové kněžské rady do jednoho roku od nástupu do své funkce. Sbor konzultorů (poradců) Diecézní biskup jmenuje podle c. 502 § 1 z řad členů kněžské rady na pět let sbor konzultorů o šesti až dvanácti členech, v jehož čele stojí on sám. V době sedisvakance sbor nezaniká a úkoly kněžské rady přecházejí na něj. Jeho speciálním posláním je volit v případě sedisvakance administrátora diecéze. Diecézní pastorační rada je fakultativně zřizovaný orgán, jehož úkolem je zkoumat pod vedením biskupa pastorační činnost v diecézi, uvažovat o ní a předkládat praktické závěry (c. 511). Členy jsou kněží, jáhnové a zejména (praesertim) laici. Počítá se i s členstvím řeholníků, ať již pracují v duchovní správě diecéze nebo se věnují speciálním úkolům. Zastoupeny mají být také řeholní sestry a členky sekulárních institutů. Rada má poradní hlas, diecézní biskup ji svolává podle potřeby nejméně však jednou do roka, a předsedá jejím zasedáním. Rada může svěřovat zpracování posudků o pastoračních záležitostech svým komisím. Započetím sedisvakance rada zaniká. Rada pro hospodářské záležitosti (diecézní ekonomická rada) se zřizuje obligatorně (c. 492 § 1). Skládá se alespoň ze tří křesťanů katolíků, zpravidla laiků, jmenovaných diecézním biskupem na pět let. Musí být opravdu zkušení jak v 52

hospodářských věcech, tak v sekulárním (i církevním) právu a vést bezúhonný život. Nesmí být s diecézním biskupem příbuzní či sešvagření do čtvrtého stupně příbuzenství resp. švagrovství. Rada připravuje rozpočet diecéze na příští rok a schvaluje vyúčtování za minulý rok předložené ekonomem diecéze. Plní další úkoly stanovené v knize páté CIC (o časných dobrech, tj. majetku církve). Členů rady se týkají také povinnosti správců církevního majetku, uvedené v cc. 1282 a násl. Radě předsedá diecézní biskup nebo jeho delegát. Ekonom diecéze je diecézním biskupem obligatorně ustanoven v souladu s c. 494 na pět let po vyslechnutí názoru sboru konzultorů a rady pro hospodářské záležitosti. Je zpravidla zaměstnancem diecéze, obvykle v rámci biskupství. Není členem rady pro hospodářské záležitosti, může však být zván na její zasedání. Musí to být křesťan katolík, který je opravdu zkušený v hospodářských věcech a vyniká svědomitostí. Diecézní (metropolitní, interdiecézní) soud Mimo diecézní kurii je zřizován při ústředí diecéze diecézní církevní soud. Členové soudu jsou volně ustanovováni diecézním biskupem, a to jmenováním na dobu určitou (zpravidla na pět let) a skládají do jeho rukou přísahu. Jmenovací dekret uvádí konkrétní funkci, do které je člen soudu ustanoven. V čele soudu stojí sám diecézní biskup, který je nejvyšší autoritou soudní moci ve své diecézi (cc. 391, 1419 § 1). V poslání předsedat soudu a řídit jeho běžnou činnost ho zastupuje soudní vikář (vicarius iudicialis) – c. 1420. Dřívější tradiční označení soudního vikáře znělo: oficiál, avšak v CIC/1983 je použito jako záměnné pouze na jednom místě. Záměrně zvolenému označení vikář se dává přednost. Naznačuje se tím, že posláním tohoto dignitáře je zastupovat v soudní moci diecézního biskupa tak, jako ho generální vikář a biskupští vikáři zastupují v moci výkonné. Je však nutno zmínit jeden podstatný rozdíl: soudní vikář není na rozdíl od nich místním ordinářem ve smyslu c. 134.

Zástupcem soudního vikáře je náměstek soudního vikáře (vicarius iudicialis adiunctus) – c. 1420 § 3. Musí být ustanoven alespoň jeden, může jich být i několik. Soudní vikář a jeho náměstci (adjunkti, spoluvikáři) předsedají soudním tribunálům, tj. senátům tam, kde jde a kauzy, které nepřísluší rozhodovat samosoudci (c. 1425). Tribunály sestavuje soudní vikář. Funkce soudního vikáře a jeho náměstků mohou vykonávat pouze kněží. Soudci (iudex, pl. iudices) mohou být nejen kněží, ale také jáhnové a laici (c. 1421 § 2). Laici mohou být jmenováni za členy tribunálů, nemohou však působit předsedové senátu a jako samosoudci. Každý soud má přiměřený počet soudců. Soudci mají mít, podobně jako další členové soudu, doktorát nebo licenciát v oboru kanonického práva (ve zkratce: ICDr., ICLic.).90 Obhájci svazku (defensores vinculi – cc. 1432 a násl.) mají za úkol vystupovat v řízeních týkajících se manželství nebo ordinace jako obhájci jejich platnosti. Jsou povinnými stranami v těchto sporech. Jejich počet bývá menší než počet soudců. Strážce (ochránce) spravedlnosti neboli církevní návladní (promotor iustitiae) má za úkol vstupovat do sporů na pokyn diecézního biskupa tam, kde si to žádá veřejný zájem, kde to vyžaduje zákon nebo to vyplývá z povahy věci. Je povinným účastníkem trestního řízení ve funkci žalobce. 90

Od tohoto požadavku uděluje v případě potřeby Apoštolský stolec dispenz ve prospěch osob v právu dostatečně vzdělaných, resp. zkušených, zejména v případě nedostatku osob, které příslušné akademické hodnosti papežských univerzitách či jiných univerzitách, pověřených udělováním těchto hodností, dosáhli. (Na území českých zemí i Slovenska se tyto akademické hodnosti zatím neudělují.)

53

Notář se povinně účastní všech řízení a zodpovídá za soudní spisy: ty musí být notářem podepisovány pod sankcí neplatnosti. Funkce soudního notáře či notářky bývá svěřována také laikům (často s právnickým vzděláním). Zpravidla jsou soudní notáři a kuriální notáři odlišné osoby. V malých diecézích (partikulárních církvích) mohou být tyto funkce, pokud jsou vykonávány profesionálně, svěřeny jedné osobě současně. Advokát a prokurátor91 (cc. 1481 a násl.) jsou zástupci strany ve sporu. Pravidelně vykonávají tyto funkce příslušně vzdělaní laici. Znalci (cc. 1574 a násl.) jsou v jednotlivých případech dožádáni, nejsou členy soudu. Kapituly kanovníků Jsou Apoštolským stolcem zřízené sbory kněží při významných kostelech v diecézi (cc. 503 – 510). Mají za povinnost pečovat o slavnostnost bohoslužby, vést veřejnou bohoslužbu hodin v chóru těchto kostelů. Někde vykonávají i zpovědní službu a další povinnosti stanovené individuálně ve statutu kapituly. Dignity (hodnosti) jsou: probošt (praepositus), zpravidla čelní dignitář, potvrzovaný papežem, děkan (decanus), druhý dignitář kanovníci (canonicus = kanonicky ustanovený). Počet dignit a kanovnických míst (třetí, čtvrtý, pátý atd. kanovník) je ve statutu přesně určen. Obligatorním dignitářem je podle c. 508 § 1 kanovník – penitenciář (zpovědník), který je oprávněn snímat nevyhlášené samočinné tresty tam, kde to není vyhrazeno Apoštolskému stolci. Je tedy biskupovým pomocníkem v tomto úkolu. Kapituly jsou však v diecézích pouze fakultativní. Pokud v některé diecézi není žádná zřízena, svěří biskup funkci kanovníka – penitenciáře některému z kněží diecéze. Každá kapitula má zvláštní šat a insignie (odznaky) svých kanovníků. Diecézním biskupem ustanovení kanovníci (c. 509) jsou slavnostně instalováni (včleněni do štal chóru kapitulního kostela). Kapituly dómské (katedrální), metropolitní jsou zřízeny při vlastním kostele (dómu, katedrále) diecézního biskupa resp. arcibiskupa. Dómští kanovníci vyučovali kdysi za katedrami, tj. stolicemi jednotlivých oborů dómské školy pro výchovu budoucích kněží. Dómské kapituly donedávna plnily podobný úkol jako dnešní sbor konzultorů. V době sedisvakance volily kapitulního vikáře jako dočasného ordináře diecéze, který mohl, ale nemusel být z jejich středu. Totalitní režim zneužíval možnost ovlivnit jejich volbu. CIC/1983 již tuto hodnost nezná. Kapituly kolegiátní působí při některých poutních kostelech (svatyních). V jedné diecézi může být i několik kolegiátních kapitul.92 Biskupové v diecézi Biskup (Episcopus) obecně Biskupové jakožto nástupci apoštolů jsou na základě božského práva řádnými pastýři církve. Biskupskou konsekrací získávají trojí úkol – službu (munus): posvěcovat Boží lid, 91

Prokurátor v církevním procesu je zcela odlišná funkce od prokurátora u sekulárního soudu. Královská kolegiátní kapitula vyšehradská hrála významnou úlohu v českých dějinách. Byla exemptní, podřízená přímo papeži, dnes je podřízena Pražskému arcibiskupství. 92

54

učit (viz Ježíšova výzva apoštolům: „učte všechny národy!“ – Mt 28, 18 ) a řídit jej (c. 375). Moc řídící (potestas regiminis) nabývají tak, že jsou pověřeni některou biskupskou službou. Tím se stávají ordináři ve smyslu c. 134. Biskup je papežem buď svobodně jmenován nebo potvrzován, byl-li zákonně zvolen.93 V c. 377 je upravena procedura, která má zajistit výběr vhodných kandidátů. Rozhodující roli v ní mají biskupové příslušné církevní provincie, zatímco papežští vyslanci (nunciové) mají pouze zprostředkující úlohu. Katolická církev rozhodně usiluje o to, aby na biskupská jmenování neměla vliv státní moc (viz c. 377 § 5). Podle c. 378 musí mít kandidát na biskupskou hodnost kromě potřebných mravních a lidských kvalit věk třicet pět let, pět let od kněžského svěcení a doktorát nebo licenciát z biblických věd nebo z ostatních teologických oborů nebo z kanonického práva nebo má mít aspoň důkladnou znalost těchto oborů. Biskupové diecézní, emeritní, titulární Každému biskupovi je připsáno jedno z uvedených tří postavení (viz cc. 376 a 402). Diecézní biskup je takový, jemuž byla svěřena péče o nějakou diecézi. Její titul pak užívá (např.: biskup plzeňský). Pokud je mu svěřena arcidiecéze, nazývá se arcibiskupem – metropolitou (c. 435). Diecézní biskup je vždy připomínán v mešní modlitbě. Také při modlitbě za arcibiskupa se používá dikce: „... za našeho biskupa N.“. Diecézní biskup má podle c. 381 řádnou, vlastní a bezprostřední moc (potestas ordinaria, propria et immediata).94 Kdo je povolán (promotus) za diecézního biskupa, nemůže svou funkci vykonávat dříve než se řádně ujme svého úřadu (possessio canonica). K převzetí vedení diecéze musí dojít v průběhu čtyř měsíců po obdržení papežské jmenovací listiny (apostolicae litterae), pokud povolaný není (dosud nebyl) biskupem95, jinak v průběhu dvou měsíců. C. 382 §§ 3 a 4 popisuje způsob, jakým se biskup ujímá kanonického vedení své diecéze. K povinnostem diecézního biskupa patří rezidenční povinnost: nesmí se kromě přesně stanovených výjimek vzdálit ze své diecéze na dobu delší jednoho měsíce (c. 395). Dále má vizitační povinnost: nejméně v průběhu pěti let navštívit celou diecézi (zkontrolovat stav každé farnosti a jiných podřízených institucí aspoň jednou za pět let – cc 396 – 398). O nedělích a slavnostech má obětovat mši za své diecézány (aplikační povinnost – c. 388). Jeho obecnou povinností je především pastýřská péče o všechny věkové národnostní a jiné skupiny křesťanů katolíků, podpora ekumenismu, svědectví nepokřtěným, zvláštní péče o kněze a podpora duchovních povolání (cc. 383–385). Povinnost služby slovu plní diecézní biskup např. častým kázáním a ochranou neporušenosti a jednoty víry (c. 386).

93

V některých německých, rakouských a švýcarských diecézích jsou biskupové podle norem partikulárního práva voleni katedrálními kapitulami kanovníků. 94 Moc řádná – spojená ipso iure s úřadem (c. 131 § 1), vlastní – neodvozená od moci papeže, bezprostřední – nemá při svém výkonu zapotřebí interference jiné autority (metropolity, papeže). 95 Ještě dříve, než se nově jmenovaný biskup ujme svého úřadu, má přijmout biskupské svěcení – zde je maximální lhůta tři měsíce od přijetí papežské jmenovací listiny.

55

Každých pět let má podat papeži zprávu o stavu svěřené diecéze (c. 399) a uskutečnit návštěvu ad līmina apostolōrum (u prahů apoštolů; jde o slavnostní návštěvu u papeže, která je současně výrazem úcty: biskupové navštěvují sídlo papežovo postavené na hrobech apoštolů Petra a Pavla). Titulární biskup (arcibiskup) je ten, jehož posláním je být ku pomoci buď přímo papeži (kuriální titulární biskupové, resp. arcibiskupové) nebo diecézním biskupům (titulární biskupové v diecézi). Výraz „titulární“ odvozujeme od toho, že je každému z nich přidělen titul nějaké zaniklé diecéze. Dnes už to nemusí být pouze in partibus infidelium – v krajích nevěřících, ve kterých zanikly někdejší diecéze Katolické církve (severní Afrika, západní Azie a Řecko), nýbrž i v tradičních oblastech ( např. titulární biskup litomyšlský96). Emeritní biskup (arcibiskup) Jako „emeritní“ je označován biskup nebo arcibiskup, který je na odpočinku. Podle c. 401 se má každý biskup zříci svého úřadu do rukou papeže, jakmile dosáhne věku 75 let.97 O totéž může požádat i z důvodu vážné a dlouhodobé nemoci ještě před dosažením uvedeného věku. Nese pak nadále titul své dosavadní diecéze (např.: emeritní arcibiskup vídeňský). Titulární biskupové v diecézi 1. Auxiliární (pomocný) biskup Zjistí-li diecézní biskup potřebu, aby mu kromě kněží a jáhnů pomáhali ve správě diecéze ještě další biskupové, požádá papeže, aby ustanovil jednoho či více nově jmenovaných nebo již vysvěcených titulárních biskupů. Podle c. 377 § 4 předkládá diecézní biskup Apoštolskému stolci seznam tří kněží zvláště vhodných pro úřad auxiliárního biskupa, tzv. terno. Jakmile papež diecéznímu biskupu vyhoví, diecézní biskup přijme přiděleného titulárního biskupa jako svého biskupa auxiliárního čili pomocného. Ze zákona má povinnost jmenovat ho buď generálním vikářem nebo biskupského vikáře (c. 406). Má volnost Zastaralé a nevýstižné označení auxiliárního biskupa v naší středoevropské oblasti je světící biskup. Nevýstižné je mj. proto, že dnes má mnohem rozsáhlejší úkoly než světit kněze a jáhny či biřmovat a plnit jiné funkce vyplývající z moci posvěcující. V německé literatuře se již místo dřívějšího „Weihbischof“ vžil výraz „Auxiliarbischof“, v anglofonních zemích je výraz „auxiliary bishop“ tradiční. České liturgické knihy i oficiální překlad CIC používají překladu „pomocný biskup“. S použitím takového doslovného překladu váháme, neboť toto slovo má v češtině poněkud jiné zabarvení než v cizích jazycích. V minulosti byl u nás navržen termín „biskup – pomocník“ (J. Michal). Vzhledem k překladovým potížím jsme v předcházejících učebnicích navrhovali převzít mezinárodní a téměř do všech jazyků recipovaný výraz "auxiliární" (analogicky výrazům farář, vikář, biskup, církev, které jsou svým původem také cizí slova). 2. Biskup – koadjutor (biskup – nástupce) V některých případech, kdy diecézní biskup potřebuje dalšího biskupa jako pomocníka, uzná Apoštolský stolec za potřebnější ustanovit mu ku pomoci titulárního biskupa jako biskupa – koadjutora (c. 403 § 3). 96 97

Litomyšlská diecéze zanikla r. 1420. Papež však nemusí zřeknutí (renuntiatio) přijmout.

56

Stává se to především za situace, kdy diecézní biskup je trvale nebo často nemocen či oslaben vyšším věkem a z jiných podobně závažných důvodů, kdy však nejsou dány předpoklady, aby stávající diecézní biskup odstoupil. Diecézní biskup jej musí jmenovat generálním vikářem.98 V případě uprázdnění stolce se koadjutor stává automaticky nástupcem diecézního biskupa (dnes je tedy na rozdíl od minulosti každý z nich "Episcopus coadiutor cum iure successionis"). 3. Auxiliární (pomocný) biskup se zvláštními pravomocemi Jde o výjimečný případ (c. 403 § 2). Každému takovému biskupovi stanoví papež individuálně jeho pravomoci. Diecézní biskup musí jmenovat i tohoto biskupa (podobně jako v případě koadjutora) svým generálním vikářem. Tento biskup však na rozdíl od koadjutora nemá právo nástupnictví (podobá se dřívějšímu koadjutoru sine iure successionis). Interimní (prozatímní) vedení diecéze 1. Za trvání překážky ve výkonu úřadu biskupa či arcibiskupa CIC podrobně upravuje diecézní režim pro případ, že biskupovi (arcibiskupovi) brání ve výkonu úřadu diecézního biskupa překážka, ať je již zapříčiněna • jeho nezpůsobilostí (vážnou nemocí) nebo • zatčením, vypovězením, vyhnanstvím či jiným zbavením svobodného rozhodování nebo • tím, že upadl do kanonického trestu (samočinně nebo rozsudečným rozhodnutím příslušné církevní autority, viz c. 415). Po dobu trvání uvedené překážky řídí diecézi (arcidiecézi): • biskup koadjutor (pokud byl ustanoven, což je případ dosti výjimečný), • auxiliární (pomocný) biskup nebo i kněz ve funkci generálního či biskupského vikáře, nebo kněz uvedený na seznamu pro případ nouze. 2. Za uprázdnění biskupského stolce (sedisvakance) • nastává podle c. 416: o smrtí diecézního biskupa, o papežem přijatou renunciací (zřeknutím se úřadu), o přeložením, o zbavením úřadu. Od započetí sedisvakance až do ustanovení administrátora převezme vedení diecéze auxiliární biskup, a je-li auxiliárních biskupů více, pak ten z nich, který je biskupem nejdéle (funkce generálního vikáře se započetím sedisvakance zaniká – c. 481 § 1). Neprodleně musí být svolán sbor konzultorů, aby ve lhůtě osmi dnů ode dne přijetí informace o sedisvakanci zvolil prozatímního administrátora diecéze. Pokud tak neučiní, jmenuje administrátora metropolita a není-li, pak služebně nejstarší diecézní biskup v dané církevní provincii. Nelze-li učinit ani tak, zbývá ještě možnost, která není v CIC vyjádřena: jmenování administrátora papežem. Takový administrátor, jehož funkce se odvozuje od jmenování Apoštolským stolcem, se nazývá apoštolským administrátorem.99 Dřívější právo dómské kapituly zvolit kapitulního vikáře jako prozatímního správce diecéze zaniklo vydáním nového CIC v roce l983. Kodex prosazuje jednotnou církevní

98

Pokud byl do té doby generálním vikářem někdo jiný, musí ho diecézní biskup z funkce odvolat. Jde však o apoštolského administrátora v jiném smyslu než uvádí c. 371 § 2, neboť ten pojednává o partikulární církvi, která není diecézí a nazývá se apoštolská administratura (viz dále). 99

57

disciplínu, a proto se nemůže opírat o kapituly kanovníků, které jsou v diecézích pouze fakultativní. Sbor konzultorů je naopak orgánem obligatorně působícím v každé diecézi. Ostatní partikulární církve Ve vlastním smyslu slova je partikulární církví diecéze. C. 368 však vypočítává další partikulární církve (územní prelatura a územní opatství, apoštolský vikariát a apoštolská prefektura a natrvalo zřízená apoštolská administratura), které jsou diecézi postaveny naroveň, pokud není zřejmý opak (nisi aliud constet). Územní opatství je část (portio) Božího lidu na určitém území, svěřená pastýřské péči opata určitého (benediktinského nebo cisterciáckého) kláštera jako vlastního pastýře (c. 370). Ve většině opatství na celém světě uplatňuje opat svou moc jen uvnitř kláštera, ve vztahu k členům mnišské (nebo kanovnické) komunity a obyvatelům kláštera, jako jejich osobní (řeholní) ordinář. Taková opatství nevážou žádná území. Opat stojící v čele územního opatství je ordinářem tzv. opatství nullīus diœcesis, tj. nenáležející pod žádnou diecézi. Má zvláštní pověření uplatňovat jako ordinář řídící moc nejen nad sobě podřízenými mnichy a osobami žijícími v klášteře, ale také na přesně vymezeném území o jistém počtu farností, je tedy také místním ordinářem. Vede územní opatství za spolupráce kněží a jáhnů inkardinovaných do územního opatství. Územní prelatura je část Božího lidu v čele s ordinářem, který má titul „prelát“ (c. 370). Je jím titulární biskup, jehož postavení jako vlastního pastýře na příslušném území je srovnatelné s postavením územního opata: oba vykonávají svoji pravomoc „ad instar Episcopī diœcēsanī“. Výrazem prelát se v minulosti označovali nositelé vyšších církevních úřadů s územní či osobní pravomocí nad křesťany katolíky, tedy v podstatě totéž, co dnes vyjadřujeme výrazem ordinář. Dnešní „prelát“ stojící v čele územní prelatury (a také v čele osobní prelatury – viz dále) je ve vztahu k obecnému použití slova prelát výrazem speciálním. Tak zvaný čestný prelát je ovšem pouhým titulem. Jeho nositel nedisponuje postavením ordináře pouze na základě tohoto titulu.

Apoštolská prefektura a apoštolský vikariát V misijních oblastech, kde papež řídí duchovní správu prostřednictvím Kongregace pro evangelizaci národů, se zakládají nejprve autonomní misie. Když nabudou dostatečné síly, zřídí papež na stanoveném území dílčí církev nazvanou apoštolská prefektura. Je to část Božího lidu svěřená pastýřské pravomoci kněze, který je ordinářem, zastupuje na uvedeném území papeže a používá titul apoštolský prefekt (c. 371 § 1). Vzroste-li počet farností v apoštolské prefektuře, bývá povýšena na apoštolský vikariát. Apoštolským vikářem bývá zpravidla titulární biskup, který jedná jménem papeže. Když apoštolský vikariát dospěje do stadia duchovní soběstačnosti, je povýšen na diecézi s vlastním diecézním biskupem v čele, zůstává však i nadále v péči Kongregace pro evangelizaci národů. Podle čl. 89 apoštolské konstituce Pāstor bonus z roku 1988 podléhají této kongregaci všechna misijní území. Kongregace je svěřuje (commitit) řeholním institutům či společnostem nebo partikulárním církvím. 58

Apoštolská administratura je část Božího lidu, kterou ze zvláštních a závažných důvodů papež nezřídil jako diecézi. V jejím čele jako ordinář stojí apoštolský administrátor (zpravidla titulární biskup). Například po změnách státních hranic bývají diecéze často rozděleny. Z praktických důvodů zřizuje církev na takové odloučené části diecéze apoštolskou administraturu Apoštolského administrátora jako ordináře apoštolské administratury je nutno odlišovat od apoštolského administrátora jmenovaného papežem za prozatímního a mimořádného ordináře v čele diecéze, arcidiecéze či jiné dílčí církve v zemi, kde není náboženská svoboda, resp. kde se řádnému obsazení stolce ze strany státu brání. (takoví apoštolští administrátoři působili za vlády komunistů v Praze a Olomouci jako ordináři těchto dvou arcibiskupství). Dílčí církve jako teritoria Druhý, odvozený význam slov diecéze, arcidiecéze, územní opatství, územní prelatura, apoštolská prefektura, apoštolský vikariát, apoštolská administratura je označení území, na kterém se duchovní správa stejně nazvané partikulární církve (části Božího lidu) koná. V tomto směru mluvíme o rozloze Královéhradecké diecéze, Pannonhalmského územního opatství apod.

Osobní prelatury (cc. 294–297) Od partikulárních (dílčích) církví je nutno odlišovat zcela zvláštní útvar Božího lidu, zvaný osobní prelatura. Není to ani dílčí církev, ani řeholní institut zasvěceného života: stojí jakoby uprostřed. S některými řeholními instituty má společnou vlatnost: exempci (vynětí z pravomoci ordináře dílčí církve daného území). Osobní prelatury jsou zřizovány k podpoře vhodnějšího rozdělení kněží pro zvláštní pastorační služby, misijní činnost nebo pastoraci jednotlivých společenských skupin. Sestávají výlučně z řad světského (neřeholního) duchovenstva: kněží a jáhnů jakož i alumnů seminářů zřízených prelaturou. V čele osobní prelatury stojí prelát, který je vlastním ordinářem osob inkardinovaných do prelatury. Laiky s výjimkou alumnů prelatury nepřijímají, do jejich služeb v rámci apoštolské činnosti však mohou být přijati na základě smlouvy (c. 296). Osobní prelaturu zřizuje Apoštolský stolec po slyšení biskupských konferencí na územích, kde má osobní prelatura působit, a schvaluje její stanovy (statut). Rozšíření činnosti prelatury na území další diecéze (či jiné dílčí církve) musí vždy předem schválit její diecézní biskup (ordinář v čele dílčí církve). Stanovy musí obsahovat upřesnění vztahu mezi prelaturou a diecézí (partikulární církví), v níž prelatura získala oprávnění působit (c. 297). Jedinou dnes působící osobní prelaturou, a to ve světovém měřítku, je prelatura Opus Deī et Sānctæ Crūcīs. Tyto prelatura byla zřízena apoštolskou konstitucí Jana Pavla II. Ut sīt valīdum z 28. 11. 1982.

Normativní úpravě osobních prelatur se blíží postavení vojenských ordinariátů v jednotlivých zemích, upravené apoštolskou konstitucí Spirituālī mīlitum z roku 1986.

59

Církevní provincie a oblasti, partikulární koncily Církevní provincie – provincia ecclēsiastica je podle c. 431 § 1 mezistupněm v řízení Katolické církve latinského obřadu na celém světě, sdružujícím zpravidla několik diecézí do celku, v jehož čele stojí provinční koncil (sněm) a metropolita.100 Součástmi tohoto společenství (cœtus) mohou být kromě diecézí také jiné partikulární církve postavené naroveň diecézím. Církevní provincie je společenstvím partikulárních církví, sama však není partikulární církví. 101 Církevní provincii může založit, zrušit nebo jinou změnu v ní učinit pouze papež svým rozhodnutím. Podle Kodexu však musí papež svůj úmysl směřující k vydání takového rozhodnutí předem projednat s biskupy, jichž se věc týká, a pak teprve rozhodnutí vydat. Každá církevní provincie je právnickou osobou, a to ipso iure, přímo ze zákona (c. 432 § 2), což znamená, že její právní subjektivitu není třeba zřizovat např. právním aktem. Papež v zakládací listině určuje nebo schvaluje, který biskup bude metropolitou (c. 435). Ten má vůči své vlastní diecézi titul arcibiskup a tato diecéze se nazývá arcidiecézí. Projevem těsného spojení metropolity s Apoštolským stolcem je pallium (pruh bílé vlněné látky přes ramena označený na několika místech černými křížky, umisťovaný na svrchní liturgické roucho), které si metropolita vyžádá na papeži do tří měsíců od svého ustanovení (cf c. 437).

Diecézní biskupové ostatních diecézí v provincii se nazývají sufragány102 podle sufragia, tj. hlasu na provinciálním koncilu. Metropolita není v pravém slova smyslu nadřízeným biskupů sufragánních, je vůči nim spíše v postavení prvního mezi sobě rovnými „prīmus inter parēs“. Nevykonává totiž v ostatních (sufragánních) diecézích své provincie moc řízení. Má tyto úkoly: 1. svolávat provinční koncily, předsedat jim a vykonávat v nich další funkce vymezené v c. 442, 2. dozírat v sufragánních diecézích a vykonávat v nich vizitaci v případě, že by ji sufragán opomíjel (c. 436 § 1), 3. jmenovat administrátora sufragánní diecéze za sedisvakance, kdyby tak neučinil tamější sbor konzultorů (c. 436 § 1), 4. vykonávat zvláštní úkoly a zmocnění, stanovená partikulárním právem. V soudním řízení má ovšem metropolitní soud podle c. 1438 postavení soudu apelačního (pokud nerozhoduje jako soud prvního stupně pro svou arcidiecézi: pak je apelačním soudem zpravidla metropolitní soud jiné provincie. Metropolitní soudy sousedních provincií bývají v takovém poměru navzájem). Církevní oblast – regiō ecclēsiastica –ecclesiastical region je podle CIC předpokládané spojení několika sousedních provincií v zemích s mimořádně vysokým počtem partikulárních církví. Jednotlivé oblasti (regiones) zakládá Apoštolský stolec na návrh biskupské konference dané země. Na rozdíl od církevních provincií nejsou církevní oblasti právnickými osobami ipsō iūre (c. 433 § 2). Shromáždění biskupů (conventus episcopōrum) církevní oblasti má – na rozdíl od nadřízené biskupské konference – pouze poradní a organizační pravomoci.

100

Na našem území jsou dva metropolité: arcibiskup pražský a arcibiskup olomoucký. Církevní provincie může být výjimečně tvořena pouze jedinou arcidiecézí. 102 V polštině je však sufragánem nazýván auxiliární čili pomocný biskup. Podobně tomu bylo i ve středověké češtině. 101

60

Církevní oblasti byly papežem zřízeny jen v malém množství zemí, vesměs takových, kde je počet diecézí mimořádně veliký – a tím i počet církevních provincií je značný. Těmito zeměmi jsou: USA, Brazílie, Itálie, Španělsko a Francie.

Partikulární koncily (sněmy) jsou shromáždění biskupů (a ordinářů) 1. z celé země (z území jedné biskupské konference103). Pak se nazývají plenárními koncily či sněmy (c. 439) a jsou svolávané a řízené biskupskou konferencí v mezích norem c. 442. 2. z jedné církevní provincie. Pak se nazývají provinčními (provinciálními) koncily či sněmy (c. 440) a jsou svolávané a řízené metropolitou v mezích norem c. 442. C. 443 stanoví, kteří členové koncilů mají hlas rozhodující a kteří jen poradní (suffragium deliberativum, consultivum). Rozhodující hlas mají zásadně biskupové, poradní hlas ostatní ordináři a jiné významné osoby v diecézích. Biskupská konference – Episcopōrum cōnferentia – conference of bishops Dnešní biskupské konference mohou být založeny pouze se souhlasem papeže. Každá musí mít svůj statut (c. 451), který na začátku i při jakékoli změně schvaluje Apoštolský stolec. Ve statutu se stanoví, kdo jsou členy biskupské konference a jaký mají hlas. Normy CIC podávají proto pouze rámcovou úpravu. Z úvodního c. 447 vyplývá povaha biskupské konference: jde o trvalé zařízení (institutum permanens) a vykonává pastorační úkoly (munera pastoralia). Nejde tedy specificky o orgán zákonodárný, neboť podle c. 455 může biskupská konference vydávat obecná nařízení pouze v případech, kdy to určuje obecné právo nebo zvláštní pověření Apoštolského stolce. C. 450 určuje, kteří biskupové (ordináři) jsou členy biskupské konference a kteří k ní mohou být přizváni a mají pouze poradní hlas. Jeden z biskupů je zvolen za předsedu biskupské konference, další za jejího tajemníka. Biskupská konference je právnickou osobou ipso iure a má svůj generální sekretariát (c. 458). Koná se alespoň jedenkrát ročně (c. 453) a v mezidobí se o provádění rozhodnutí minulého zasedání a přípravu příštího stará stálá rada. Na československém území byla biskupská konference ve smyslu pokoncilových předpisů založena jako jedna z posledních v Evropě, neboť předtím překážel jejímu ustavení vytrvalý odpor komunistického režimu. Biskupská konference v ČSFR byla založena roku 1990 a vnitřně podle svého statutu vyhlášeného papežem se členila na českomoravský a slovenský sbor biskupů. Po rozpadnutí Československa byla na jaře 1993 založena Česká biskupská konference.

Kromě biskupských konferencí jednotlivých zemí, které mají rozhodující význam, se mohou vytvářet konference kontinentální (např. evropská) nebo jazykových skupin (iberoamerická). Farnosti Všechny diecéze a další partikulární církve se podle ustanovení c. 374 § 1 obligatorně člení na farnosti. Farnost – paroecia104 – je ex lege vždy právnickou osobou (c. 515 § 3), a to onoho typu, který se nazývá soubor osob (universitas personarum) – cf c. 115 § 3. Je to určité společenství (certa communitas) křesťanů katolíků v partikulární církvi natrvalo zřízené, které 103 104

C. 448 prosazuje tendenci, aby na území jednoho státu působila jedna biskupská konference. slov.: farnosť, pol.: parafia, angl.: parish, něm.: die Pfarrei, franc.: la paroisse, ital.: la parrocchia

61

je pod vedením (sub auctoritate) diecézního biskupa (resp. jiného představeného partikulární církve) svěřeno faráři jako jejímu vlastnímu pastýři, jak uvádí c. 515 § 1 (a jak postavení faráře znovu charakterizuje c. 519). Podle dřívější právní úpravy nebyly všechny farnosti v Katolické církvi ipso facto právnickými osobami. Dnešní úprava posiluje význam farností a zdůrazňuje tak spoluodpovědnost všech členů církve za uskutečňování učitelské a pastýřské služby v církvi v souladu s dokumenty Druhého vatikánského koncilu (cf. Apostolicam actuositatem 10). O farnostech se dnes hovoří též jako o „farních obcích“105, kdežto dříve se používal spíše výraz „farní osada“.106 Zřízení a zrušení farnosti Právo zřizovat (erigere, odtud také: erigovat), rušit (resp. spojovat) nebo měnit107 jednotlivé farnosti přísluší jedině diecéznímu biskupovi (resp. příslušnému řádnému představiteli jiné partikulární církve postavené naroveň diecézi). Diecézní biskup může platně vydat správní akt, kterým farnost zakládá, ruší nebo mění, až po projednání v kněžské radě (viz c. 515 § 2). Není ovšem názorem kněžské rady vázán. Farnosti územní a osobní Farnost má zpravidla územní (teritoriální) charakter (c. 518). Jejími příslušníky jsou všichni křesťané katolíci, kteří mají na jejím přesně vymezeném území108 domicil nebo kvazidomicil, případně bezdomovci, kteří se právě na jejím území zdržují – cf c. 100. Kde je to vhodné, mohou být zřízeny také osobní farnosti (paroeciae personales), sdružující křesťany katolíky podle obřadu, jazyka a národní příslušnosti nebo z jiného důvodu109, a to opět na určitém území. Území personálních farností pak může překrývat síť farností teritoriálních. Diecézní katalogy Seznamy (adresáře, schematismy) farností a kleriků, působících v nich na základě rozhodnutí ordináře, vydávají jednotlivá biskupství v pravidelně doplňovaných diecézních katalozích farností a kléru, které mohou být k dispozici nejen církevním, ale i jiným veřejným autoritám. Podobně postupují provincie řeholních řádů a kongregací pokud jde o kláštery a jejich příslušníky. Farář Farář110 (parochus) je kněz, stojící v čele farnosti jako její řádný duchovní správce. Je vlastním pastýřem (pastor proprius) svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením (sub auctoritate) diecézního biskupa111. Ustanovení faráře platí zásadně na dobu neurčitou. Zákonodárce tak rozhodl proto, že úřad faráře vyžaduje trvalost. Diecézní biskup může ustanovovat faráře na dobu určitou jen v

105

něm.: die Pfarrgemeinde cf Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království českého, I.-VII., Praha, 1907 – 1913 107 měnit hranice farností, odnímat části jednotlivých farností a přidělovat je jiným se tradičně nazývá přefařováním 108 v archaické literatuře nazývané kolatura 109 „jiným důvodem“ může být např. sdružení studentů, učitelů a zaměstnanců vysokých škol do akademické farnosti – cf c. 813 110 slov.: farár, pol.: proboszcz, angl.: pastor, něm.: der Pfarrer, franc. le curé, ital.: il parroco 111 podrobněji cf c. 518 106

62

případě, že je to povoleno rozhodnutím biskupské konference, jak uvádí c. 522. Pak musí být ovšem doba, na kterou je farář ustanoven, výslovně uvedena ve jmenovacím dekretu. Česká biskupská konference o tom vydala rozhodnutí č. 4/VI. ze dne 22. 9. 1993 v tomto znění: „ČBK dovoluje (admittit) ve smyslu kán. 522 CIC, aby diecézní biskup ustanovil faráře na dobu určitou, zpravidla ne kratší než pět let. Po uplynutí doby, na kterou byl ustanoven farářem, jej může volně přeložit nebo znovu ustanovit na stejném místě.“ Obsazení uvolněné farnosti přísluší diecéznímu biskupovi. Provádí se zpravidla svobodným udělením. Připouští se však i ustanovení na základě závazného návrhu (prezentace) či volby, pokud bylo toto právo v případě jednotlivé farnosti zřízeno (cf c. 523). Diecézní biskup přiděluje uvolněnou farnost tomu, koho považuje za vhodného pro péči o tuto farnost, aniž by někomu stranil. Při zvažování vhodnosti se má poradit s okrskovým vikářem, případně vyslechnout mínění dalších kněží i laiků (viz c. 524). Podle ustanovení § 3 lit. a) Stanov farních rad v Plzeňské diecézi z 1. 11. 1995112 má pastorační farní rada právo „vyslovit biskupovi svůj názor, má-li dojít k obsazení uprázdněné farnosti. Právo biskupa rozhodnout o personálních změnách podle svého uvážení tím není dotčeno.“ V případě, že diecéze není z jakéhokoli důvodu spravována diecézním biskupem, může prozatímní představený diecéze jmenovat faráře až po uplynutí jednoho roku od započetí takového stavu113. Podle ustanovení c. 538 § 3 má farář po dosažení věku sedmdesátipěti let požádat diecézního biskupa o uvolnění z úřadu (renuntiatio). Diecézní biskup po zvážení všech okolností rozhodne o přijetí této rezignace nebo o jejím odložení. Podle téhož ustanovení se musí biskup postarat o přiměřené vydržování a bydlení pro penzionovaného faráře. Vydání předpisů o způsobu, jak to učinit, je vyhrazeno biskupské konferenci. Farář pečuje zpravidla pouze o jednu farnost. Může mu však být podle c. 526 svěřena péče o více sousedních farností. V kanonické tradici se hovoří o správě vykonávané excurrendo114. Omezování přijímání uchazečů o teologické studium, které u nás trvalo po celou více než čtyřicetiletou dobu komunistické vlády, způsobilo dnešní nedostatek kněží, projevující se především na venkově, kde má jeden kněz často na starosti tři až pět farností, někdy i s osmi až deseti kostely, které jsou často ve zbědovaném stavebním stavu. Velká část farářů je z hlediska sekulárního pracovního práva v „důchodovém věku“, takže zvládat pracovní nápor jak v pastorační péči, tak ve správě svěřeného majetku, není pro ně snadné. Exkurendní správa se týká věcí duchovních i časných. Výjimečně se dělí tato funkce mezi dvě osoby, z nichž jedna je správcem pouze „in rebus spiritualibus“ a druhá jen „in rebus temporalibus“. („Časnými“ věcmi se rozumí např. záležitosti hospodaření, budov, věcného vybavení.) C. 526 § 2 stanoví, že v jedné farnosti smí být jen jeden farář. Tímto ustanovením byly výslovně zrušeny opačné obyčeje a odvolány opačné výsady. Uvedení faráře do úřadu se provádí podle ustanovení c. 527 a podle předpisů partikulárního práva či podle platného obyčeje. Povinnosti faráře jsou stanoveny především v cc. 528 – 538. Výběrově uvádíme tyto:

112

viz Revue církevního práva č. 3 – 1/96, s. 39 podrobnosti viz c. 525 114 excurro, excurrere = vybíhat, dělat výpad, výlet 113

63

1. Povinnost rezidenční (c. 533): farář má na teritoriu farnosti bydlet, a to co nejblíže farnímu kostelu. Zpravidla sídlí ve farním domě, který bývá vedle kostela nebo v jeho blízkosti.115 2. Povinnost aplikační (c. 534): každý farář obětuje v neděli a v zasvěcený svátek jednu mši za své farníky. Na tuto mši nesmí přijmout žádné mešní stipendium. Pečuje-li farář o více farností, aplikuje jednu mši za všechny (pro universo sibi comisso populo). 3. Povinnost evangelizovat (c. 528 § 1): kázáním, katechezí, péčí o výchovu dětí a mládeže i o ty, kdo víru nepraktikují a jsou jí vzdáleni. 4. Povinnost vysluhovat svátosti (cc. 528 § 2, 530) a pečovat, aby se farníci vědomě a aktivně zúčastňovali liturgie. 5. Povinnost navštěvovat rodiny a zejména těžce nemocné a umírající, svátostně je smiřovat s Bohem a posilovat Eucharistií (tj. přinášet jim zaopatření pro případ smrti čili viaticum), udělovat jim svátost pomazání nemocných. 6. Povinnost věnovat duchovní péči také osobám nejrůznějším způsobem postiženým (viz c. 529 § 1). Zodpovídá za vedení hledajících a přistupujících do církve, za řízení katechumenátu (přípravy na křest dospělých), za přípravu na biřmování a na manželství. Biřmuje v nebezpečí smrti. 7. Povinnost uznávat a podporovat aktivity laiků, spolupracovat s biskupem a kněžími diecéze (c. 529 § 2) a pečovat o povolání k duchovnímu stavu (k jáhenství, kněžství, k řeholnímu stavu), povzbuzovat pozdní povolání (c. 233). 8. Povinnost vést farní knihy čili matriky: pokřtěných, oddaných, zemřelých (a dalších, které stanoví partikulární právo – viz c. 535 § 1). S tím souvisí i povinnost posílat při sňatku ne temere faráři místa křtu (viz oddíl o manželském právu). Zapisovat pečlivě do křestní matriky údaje o sňatku (zjištěné z asistence sňatkům ve vlastní farnosti a z obdržených ne temere). Do křestní matriky zapisuje také údaje o biřmování, svěcení, řeholních slibech, vystoupení z církve, návratu do církve a jiné skutečnosti týkající se kanonického osobního stavu křesťanů katolíků. Administrátor farnosti Administrátor farnosti je kněz, který byl ustanoven jako její mimořádný duchovní správce, je-li farnost uvolněna (vakantní) nebo brání-li faráři ve výkonu farní pastorační služby ztráta svobody, vyhnanství nebo vyhoštění, neschopnost, zdravotní nezpůsobilost či jiný důvod (c. 539). Má povinnosti a práva faráře, pokud diecézní biskup nestanovil jinak. Nesmí učinit nic, čím by poškodil práva faráře nebo majetek farnosti a po skončení úřadu skládá účty faráři (c. 540). Farní vikář (kaplan) Hlavním zástupcem a pomocníkem faráře nebo administrátora ve správě farnosti je kněz, ustanovený do úřadu farního vikáře116, jak zní oficiální český překlad originálního označení „vicarius paroecialis“ (cc. 545–552). V našich zemích je dosud označován na základě obyčejového práva, uznanéno Českou biskupskou konferencí, jako kaplan.117 115

V důsledku zdůraznění potřeby komunitního života v dnešní době připouští CIC výjimku z rezidenční povinnosti: tam, kde se několik kněží v duchovní správě spojí ke společnému životu, a to i tam, kde nejde o případ dále popisované společné duchovní správy. 116 slov. kaplán, pol. wikariusz parafialny, angl. parochial vicar, něm. der Pfarrvikar, franc. le vicaire paroissial, ital. il vicario parrocchiale 117 Naproti tomu v CIC/1983 je „kaplan“ označení pro kněze specializované na zvláštní službu, kteří nejsou zařazeni do farní soustavy a jsou podřízeni přímo biskupovi (např. lodní, vězenští, nemocniční, vysokoškolští kaplani) nebo speciálnímu ordináři (vojenští kaplani).

64

Latinské ekvivalenty pro výraz farnost a farář, tj. paroecia a parochus, pocházejí z řeckého originálu paroiki,a – okrsek nebo sousedství a pa,roikoj – sousední, cizí. Originální latinské slovo vicarius bylo původně označením pobočníka a pak zástupce, náměstka nebo místodržitele. Výrazy farář a vikář nacházíme nejen v Katolické církvi, ale i v dalších církvích, včetně protestantských. CIC/1917 rozlišoval pět druhů farních vikářů: byli to vicarius actualis, oeconomus, substitutus, adiutor, cooperator. Další pomocníci ve správě farnosti Jáhen118 (diaconus), který byl do církevního úřadu jáhna119 ustanoven diecézním biskupem, je dalším řádným pomocníkem faráře (administrátora) ve správě farnosti. Jáhenský či laický správce. Může být ustanoven tam, kde o tom diecézní biskup pro nedostatek kněží podle c. 517 § 2 rozhodne. Biskup může svěřit uprázdněnou farnost jáhnovi nebo jednomu laikovi nebo i společenství osob. Každá z těchto osob však jedná vždy pod autoritou biskupem určeného kněze s farářskými pravomocemi (tedy fakticky pod autoritou „administrátora“ excurrendo). Jáhen může kromě správy materiálních záležitostí sloužit bohoslužbu slova, a to i s kázáním (c. 764) a podáváním Eucharistie (c. 910 §1), může křtít (c. 861 §1), oddávat (c. 1108), vyučovat. Laický správce může kromě správy materiálních záležitostí mít povolení sloužit bohoslužbu slova a podávat Eucharistii, zejména je-li akolytou (c. 230), a vyučovat, má-li kanonickou misi (cc. 759, 776), konat předmanželskou přípravu, přípravu ke křtu a biřmování. Kázat může jen na zvláštní povolení (c. 767). K asistenci manželství ve smyslu c. 1112 nebyl dosud u nás laickým správcům dán biskupskou konferencí souhlas. Zásadním nedostatkem jáhenské či laické správy farnosti je praktická nemožnost slavit každou neděli a zasvěcený svátek eucharistickou bohoslužbu (mši), protože té může předsedat pouze kněz (c. 900). Náhradou za splnění závazku účasti na nedělní či sváteční mši je pro křesťany katolíky přítomnost při bohoslužbě slova s podáváním Eucharistie. Nejméně jednou za měsíc však musí do každého kostela přijít kněz sloužit mši. Při té příležitosti uděluje také svátost smíření, případně pomazání nemocných. Farní rady Farní rady se skládají především z většího počtu farníků-laiků i mají poradní a zejména pracovní význam. I další duchovní, pokud ještě vedle faráře či administrátora ve farnosti pracují, jsou jejich členy, ať již jako virilisté, nebo na základě svého jmenování farářem. CIC rozlišuje dva druhy farních rad a předpokládá jejich paralelní činnost uvnitř jednotlivých farností. Farní rady v katolických farnostech nemají postavení identické jako tradičně v evangelických církvích již po staletí ustavovaná staršovstva (presbyterstva) nebo jako rady starších v církvi československé husitské a v jiných církvích. Nejsou však v církvi katolické něčím docela novým. Před rokem 1948 existovaly i v katolické církvi kostelní výbory jako pomocníci správy právnické osoby kostel, hlavně na Moravě. Některé farní nadace, např. záduší, byly podle norem partikulárního církevního práva řízeny ustanoveným výborem.

118

slov.: diakon, pol.: diakon, angl.: deacon, něm.: der Diakon, franc.: le diacre, ital.: il diacono Označení jáhen má dva významy: stupeň svěcení a církevní úřad. Úřad jáhna může ovšem vykonávat jen ten, kdo má jáhenské svěcení. 119

65

Farní pastorační rada (cōnsilium pastorāle) Jestliže diecézní biskup dojde po vyslechnutí názoru (diecézní) kněžské rady k závěru, že je to vhodné, aby v diecézi byly ustaveny farní pastorační rady, pak vydá jako normativní právní akt stanovy těchto farních pastoračních rad, a to jednotně pro celou diecézi.120 Farní pastorační rady pak faráři (administrátoři) ve všech farnostech ustaví. Předsedá jí farář. Její členové pomáhají těm, kdo se podílejí na pastorační péči ve farnosti ze svého úřadu. Pastorační rada se řídí se normami stanovenými diecézním biskupem (c. 536). Normativní právní akt vydaný diecézním biskupem stanoví způsob ustavení této farní rady, tj. • kolik členů rady je přímo voleno farníky a jaký je volební řád, • jaká jsou pravidla delegování zástupců filiálních duchovních správ a jednotlivých společenství činných na území farnosti (diakonie, klášterů, církevních sdružení a bratrstev), • kolik členů rady je jmenováno farářem, • které funkce ve farnosti zakládají virilní členství v radě, • zda jsou ve farní radě zástupci těch farností, které jsou farářem, stojícím v jejich čele, spravovány excurrendō. Diecézní biskup může stanovit také podmínky, za kterých se v jednotlivých farnostech jeho diecéze pastorační farní rady ustavují. Rozhodnutí o ustavení pastoračních farních rad bylo u nás zatím vydáno v Plzeňské diecézi (stanovy ze dne 1.11.1995 s účinností od 1.1.1996).121

Farní ekonomická rada (cōnsilium ā rēbus œeconomicīs). V souladu s normami obecného kanonického práva a normami stanovenými diecézním biskupem pomáhají její členové faráři ve správě majetku farnosti, se zřetelem k pravidlům této správy, stanovenými v cc. 532 a 128–1288. Zřízení této farní rady, a to volbou, je ve farnostech všech diecézí (partikulárních církví) obligatorní (c. 537). Také způsob ustavení ekonomické farní rady (volební řád) stanoví normativní právní akt diecézního biskupa. Obligatornost jejich ustavení nastala účinností CIC/1983. Pro překážky ze strany politické správy nemohly být u nás v době nesvobody v letech 1983–1989 ustanoveny. Plzeňský diecézní biskup vydal rozhodnutí o ustavení ekonomických rad farností v Plzeňské diecézi dne 1. 12. 1996 s účinností od 1. 3. 1997.122

Zaměstnanci farností Farnosti jako právnické osoby ex lege mají vlastní majetek a uzavírají pracovní smlouvy s vlastními zaměstnanci, např. s farními asistenty, pastoračními asistenty, kostelníky (sakristány), matrikáři, účetními, správci budov, řidiči, zahradníky apod.123 Farní sdružení Na úrovni farností jsou zakládána a pracují některá církevní sdružení (consociationes et fraternitates) a bratrstva (confraternitates). Právně se jedná o veřejná nebo soukromá sdružení křesťanů ve smyslu cc. 298 – 329. Ex lege požívají právní subjektivitu pouze veřejná sdružení. Soukromá sdružení mohou a nemusí mít vlastní právní subjektivitu. Pokud statut soukromého sdružení ve farnosti schválený ordinářem nepřiznává tomuto sdružení postavení právnické osoby, pak může být takové sdružení zastupováno v právních vztazích farností.

Stanovy farních rad v jednotlivých diecézích se mohou navzájem lišit a je také obvyklé, že se liší. Viz Revue církevního práva č. 3 (1/1996) 122 Viz Revue církevního práva č. 5 (3/1996) 120 121

123

Naproti tomu duchovní správci (kněží i jáhnové) nejsou v pracovním poměru k farnosti, ale ve služebním poměru k diecézi. Na pracovní poměr církevních zaměstnanců se vztahuje Zákoník práce, na služební poměr duchovních správců Kodex kanonického práva.

66

Farní kostel a filiální kostely Farnost má vždy sídlo v obci při farním kostele. Především v něm se mají konat oddavky (c. 1118). Tento kostel je také místem „křestního pramene“: jen zde (a v katedrále) je obvyklé místo křtů (cf cc. 857–859). Je také místem konání pohřbů (c. 1177). Vedle farních kostelů spravují farnosti i filiální kostely a oratoře (kaple) – c. 1223. Může jít o přímou správu nebo o filiální duchovní správu. Farní dům (domus parœcialis) Farní dům (c. 533 § 1) u nás nazývaný tradičně také jako fara, je budova, která je v zpravidla v církevním vlastnictví124 a která je obligatorním sídlem faráře a jiných osob, na něž se vztahuje rezidenční povinnost. Zároveň může a má být spolu s dalšími případnými budovami střediskem společenského a pastoračního života pro farnost a její členy. Kromě služebního bytu faráře či jiných kleriků a některých farních zaměstnanců a kromě farní kanceláře s farním archivem se na faře obvykle nalézají též hostinské pokoje, sál (větší společenská místnost pro potřeby shromáždění farníků), kaple (c. 1223) nebo soukromá kaple (c. 1226), farní knihovna a jiné místnosti, např, pro farní mládež, pro výuku katechismu apod. Není důvodu, aby na faře bydlel někdo, kdo není církevním pracovníkem. Pouze dočasně se připouští spravování neobývané fary cizí osobou na základě časově omezené smlouvy. Komu skončí služební či pracovní poměr, má povinnost ze služebního bytu odejít.

Farnosti inkorporované řeholním institutům Po staletí osvědčeným způsobem této přítomnosti řeholních kněží v duchovní správě je zajišťována inkorporací farností řeholním institutům, založená privilegiem uděleným pro každý takový jednotlivým případ některým ze zákonodárců. Od tridentského koncilu v 16. století se uznávají výlučně jen privilegia udělená papežem jako jediným udělovatelem takových privilegií (do té doby byla udělována i nižšími nositeli zákonodárné moci v církvi). V CIC/1983 není institut inkorporované farnosti zvláštním způsobem upraven, ale také není výslovně zrušen. Inkorporace farností trvají jako iūra quæsita, dokud papež takové dříve udělené privilegium neodvolá nebo dokud se ho příslušný řeholní institut výslovně nezřekne. Farář, případně farní vikář a další duchovní podílející se na správě inkorporované farnosti, je jmenován diecézním biskupem na základě prezentace (návrhu) řeholního ordináře (obvykle vyššího řeholního představeného, tj. provinciála či opata), a také je na takový návrh z úřadu odvoláván. Diecézní biskup může prezentovaného kandidáta (kandidáty) nepřijmout, a také již jednou ustanoveného duchovního správce odvolat i z vlastního podnětu, ovšem musí to oznámit řeholnímu ordináři, který se pak o odvolaného postará a provede novou prezentaci. Podle právní úpravy platné do roku 1983 mohla být farářem i právnická osoba, tedy i kolektiv řeholníků– kněží určitého kláštera. Ustanovením c. 520 § 1 CIC/1983 byla tato část dřívějších privilegií zrušena (podobně tomu tak je v případě privilegií ve prospěch kapitul kanovníků vůči farnostem při kapitulních kostelech). Funkce faráře může být svěřena jen určité konkrétní osobě. Nemovité vlastnictví inkorporované farnosti zůstává tomu, kdo ho nabyl.125

Na území českých zemí je v současné době několik desítek farností inkorporovaných řeholním institutům, zvláště opatstvím premonstrátského řádu (Strahov, Teplá, Želiv, Nová Říše) a rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou (se sídlem v Praze 1, Starém Městě, „u paty Karlova mostu“).

124

tj. ve vlastnictví diecéze, řeholního institutu, farního obročí či záduší nebo farnosti. Není vyloučeno, že některé fary u nás by mohly být od josefínských dob ve vlastnictví náboženské matice, tedy necírkevním. K této problematice viz Hrdina, Ignác, Problém vlastnického práva k nemovitostem na tzv. inkorporovaných farách, in: Revue církevního práva 1/95, s. 7–16 125

67

Farnosti svěřené řeholním institutům Kodex z roku 1983 založil institut farností svěřených jednotlivým kněžským řeholním institutům zasvěceného života nebo kněžským společnostem apoštolského života, který se podobá institutu inkorporované farnosti. Rozdíl spočívá v tom, že tyto farnosti nejsou svěřovány uvedeným společenstvím na základě privilegia nadřízené autority, ale písemnou smlouvou (conventio, cf c. 520 § 2) mezi řeholním ordinářem a diecézním biskupem. Prezentační právo se vykonává podobně v případě inkorporovaných farností, na základě smlouvy nebo na základě takového patronátního práva, které dosud nezaniklo. Farní duchovní správa vykonávaná in solidum (společná duchovní správa) Ustanovení kánonů 517 § 1 a 543 umožňují diecéznímu biskupovi, aby zřídil pro jednu farnost nebo pro dvě či několik farností duchovní správu složenou z několika kněží (nikoliv jáhnů či laiků), kteří pak spravují takovou farnost nebo farnosti společně a nerozdílně neboli in solidum (solidárně). Všichni členové společné duchovní správy mají povinnosti a práva jako faráři, aplikační povinnost plní vždy jeden z nich podle stanoveného pořadí (c. 543 § 2). Všem náleží právo asistovat sňatkům, nikdo jim (na rozdíl od farních vikářů či jáhnů) nemusí vystavovat za tím účelem delegaci. Každý může naopak delegovat jiného kněze či některého jáhna ve farnosti. Děkanství a arciděkanství v Čechách Na území historické Země české (resp. Pražské církevní provincie) se udržel zvláštní pozůstatek z minulosti: nazývání některých farností děkanstvím nebo dokonce arciděkanstvím.126 Faráři na takových místech používali a někde dosud používají označení děkan nebo arciděkan. V obou případech jde o pouhý titul. Arciděkani měli právo nosit infuli (mitru); toto právo ztratili po Druhém vatikánském koncilu. Podobným reliktem je používání titulu probošt pro faráře ve farnosti na místě, kde byla kdysi kapitula kanovníků.

Kvazifarnosti a jiné organizační formy pastorace Tam, kde nemůže být založena farnost, protože ještě není možno zajistit výkon některých farních funkcí nebo ustavit některé z orgánů, které má farnost mít z ustanovení práva nebo rozhodnutí diecézního biskupa, může diecézní biskup založit svým individuálním dekretem (rozhodnutím) jednotku duchovní správy zvanou kvazifarnost – quasi-parœcia – quasiparish. Ta je svěřena do pravomoci kněze s postavením podobným postavení faráře. Je právnickou osobou. Nemusí však vytvářet pastorační radu, a to ani v diecézích, kde vytváření těchto rad ve farnostech je podle partikulárního práva povinné. Kde však nelze zřídit farnost ani kvazifarnost, postará se biskup o společenství křesťanů katolíků jiným způsobem. (c. 516 § 2).127 V minulosti byly kvazifarnosti zakládány především v misijních zemích, a to v apoštolských prefekturách a apoštolských vikariátech. V našich zemích došlo k jejich založení teprve až v nedávné době, a to jen v několika málo případech.

Za určitý druh kvazifarností bývají někdy považovány také samostatné duchovní správy, vytvořené v českém partikulárním církevním právu pro určité skupiny křesťanů katolíků, pro

126

Na rozdíl od Moravy, Slezska i většiny sousedních zemí, kde pod pojmem děkanství se rozumí něco zcela jiného, a to okrskový vikariát (viz dále) a kde se výraz arciděkanství nepoužívá vůbec. 127 Některé formy uvádí Pastorační direktář pro biskupy, např. misie s pastorační péčí, pastorační domy nebo centra apod.

68

něž nebyla dosud vytvořena územní ani osobní farnost ani kvazifarnost ve formálním slova smyslu nebo při rektorátních duchovní správy, jednotky (viz Hrdina, Kanonické právo). Rektorátní kostely Některé kostely v diecézi (nebo jiné dílčí církvi) nejsou svěřeny žádné farnosti, ani kapitule a nejsou spojeny s domem některého řeholního institutu. Pak za bohoslužebnou i pastorační činnost v takovém kostele i za jeho hmotnou správu zodpovídá kněz, kterého diecézní biskup jmenoval za rektora (ředitele) tohoto kostela (c. 556). V některých dalších případech diecézní biskup rektora kostela pouze potvrzuje nebo ustanovuje, neboť právo závazného návrhu náleží řeholnímu ordináři tam, kde jde o kostel ve správě řeholního institutu, pokud takový kostel není farním ani filiálním (c. 557 § 2). Představený kapituly kanovníků může podobně navrhnout rektora kapitulního kostela, pokud takový kostel není farním, neboť c. 557 § 1 zachovává právo volit nebo závazně navrhovat rektora kostela, jestliže někomu zákonně přísluší. Zvláštním typem rektorátního kostela je kostel seminární. Rektor semináře je zároveň rektorem seminárního kostela (c. 557 § 3) a má všechna práva faráře, s výjimkou manželských záležitostí (c. 262). Okrskové (venkovní) vikariáty Nepovinným mezičlánkem (c. 374 § 2) mezi diecézí a farností je obvod, který spravuje kněz zvaný okrskový vikář – vicārius foraneus – vicare forane (cc. 553–555), v minulosti též venkovský vikář. Navrhovány byly překlady venkovní vikář a foránní vikář. Podle latinského názvu jde o zástupce (vikáře) biskupova, který stojí „vně brány“ a má ve velkých diecézích úkol prostředkující osoby mezi farnostmi a diecézí. Zpravidla to bývá jeden z farářů tohoto obvodu, není to však bezpodmínečně nutné.128 Na rozdíl od biskupského vikáře nemá okrskový vikář územní moc pravomoci, není ordinářem. Z c. 555 vyplývá, že jeho pravomoci jsou pouze organizačního a koordinačního rázu. Na Moravě a ve Slezsku i v mnoha dalších zemích se okrskoví vikáři nazývají děkany a okrskové vikariáty se nazývají děkanstvími. CIC výslovně připouští terminologické varianty, založené obyčejovým právem (děkan, arcikněz). Vikariátní (děkanské) konference (c. 555 § 2), tj. schůze všech farářů, farních vikářů a jáhnů ustanovených do duchovní správy ve farnostech příslušného okrskového vikariátu (děkanství) pod vedením okrskového vikáře (děkana), jsou důležitým místem koordinace pastorační činnosti v tomto obvodě. Na rozdíl od biskupských konferencí však nemají vikariátní konference právní subjektivitu, jsou vlastně jen pracovní poradou. Arcikněžství a arcijáhenství Partikulární právo Olomoucké arcidiecéze zná ještě mezičlánek mezi děkanstvím a arcidiecézí zvaný arcikněžství. V Brněnské diecézi jsou dokonce dva takové další mezičlánky: děkanstvím jsou nadřízena arcikněžství a těm jsou nadřízena arcijáhenství. Mají však spíše historický význam.

128

Podle c. 554 § 1 však může jít i o kněze, který není vázán na úřad faráře určité farnosti. Cc. 553 § 2 a 554 upravují jmenování a zbavení úřadu okrskových vikářů.

69

Tři evangelní rady a společenství žijící podle evangelních rad Literatura: RUF, Norbert, Das Recht der katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici für die Praxis erläutert, Herder, Freiburg–Basel–Wien, 1983, s. 155–184, do českého samizdatu přeložil Jiří Rajmund Tretera, 1985. PRIMETSHOFER, Bruno, Ordensrecht, Rombach, Freiburg, 1988. ZUBERT, Wenanty Bronisław, Řeholní právo. Instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Přeložil František Polášek, MCM, Olomouc, 1996.

Tři evangelní rady V Novém zákoně nalézáme na několika místech výzvy týkající se některých jednotlivců, aby rozdali majetek, zůstali svobodnými a následovali Ježíše Krista zvláštním, od ostatních křesťanů odlišným způsobem. Katolická církev nazývá tyto výzvy evangelními radami a vidí v nich základy církevně (kanonicky) potvrzeného života jednotlivců i právně konstituovaných společenství uvnitř církve, která se nazývají řeholními, a některých dalších společenství, která se řeholním podobají. Tři evangelní rady (cōnsīlia evangēlica) jsou čistota (castitās), chudoba (paupertās) a poslušnost (obœdientia), viz CIC/1983, cc. 599–601. Teologické a ekleziologické zakotvení tohoto trvalého způsobu života (stabilis vivendī forma) je uvedeno v úvodním c. 573. Jde o zasvěcení • k Boží cti, • k rozvoji církve a • ke spáse světa. Podle c. 588 není stav zasvěceného života svou povahou ani stavem duchovním (klerickým), ani stavem laickým. Mezi osobami žijícími podle evangelních rad jsou jak klerikové, tak i laici. Podobně se křesťané, kteří nežijí zasvěceným životem, dělí na kleriky (kněze a jáhny) a na laiky. Řeholníci (religiōsī) a jiné osoby, které žijí podle evangelních rad, se dobrovolně vzdávají dovolených a dobrých věcí, jako je • osobní zajištění majetkem, • vlastní rozhodování o sobě a • život v manželství, aby šli za Kristem zvláštní cestou. Zříkání se uvedených dovolených a dobrých věcí jim tuto cestu nejen usnadňuje, ale vůbec umožňuje. Prameny práva společenství uskutečňujících život podle evangelních rad Právo společenství evangelních rad se podle nejvýznamnější skupiny mezi těmito společenstvími nazývá také právem řeholním. Pramenem celocírkevního řeholního práva je především druhá kniha CIC/1983, Dē Populō Deī, a to její třetí část. Pramenem zvláštního práva řeholního jsou stanovy (konstituce a nařízení) jednotlivých společenství. Ty jsou vyhlášeny v případě kněžských řeholních institutů zasvěceného života a kněžských společností apoštolského života jejich vlastním zákonodárným orgánem (vesměs kolektivním, např. generální kapitulou); potřebují k platnosti pouze potvrzení papeže nebo diecézního biskupa. V případě všech ostatních společenství je zákonodárnou autoritou příslušnou k vyhlášení stanov jedině papež nebo diecézní biskup. 70

Při výkladu řeholního práva se přihlíží k teologickému obsahu koncilového dekretu Perfectæ caritātis, o přizpůsobené obnově řeholního života, který přijal Druhý vatikánský koncil dne 28. 10. 1965, a na něho navazující věroučné dokumenty katolické církve. Druhy společenství, uskutečňujících život podle evangelních rad Dějinný vývoj 1. Po řeholních řádech, formujících se již od čtvrtého křesťanského století, vznikají zhruba od sedmnáctého století řeholní kongregace. 2. Od pozdního středověku byla zakládána také jiná společenství, principiálně odlišná od řeholních, avšak přesto v některých směrech jim podobná. Nesla nejrůznější typy názvů. CIC/1917 je nazýval societātēs sine vōtīs, společnosti beze slibů. Dnes se nazývají společnosti apoštolského života. 3. Ve 20. století se šířila ještě další, třetí forma, uskutečňující život podle evangelních rad, od roku 1947 nazvaná výrazem sekulární (světské) instituty zasvěceného života.

CIC/1983 rozlišuje: 1. instituty zasvěceného života129 – īnstitūta vītæ cōnsecrātæ – institutes of consecrated life, které dělí dále na řeholní a sekulární (světské) instituty zasvěceného života, 2. společnosti apoštolského života130 – societātēs vītæ apostōlicæ – societies of apostolic life. V oficiálním českém překladu CIC/1983 uveřejněném v roce 1994 se originální výraz īnstitūta překládá jako společnosti, tedy stejným termínem, jaký je dále použit pro překlad výrazu societātēs, používaného pro další, odlišný typ společenství evangelních rad. Pro snadnější rozlišení obou typů společenství se v prvním z těchto případů přidržujeme po vzoru zahraničních překladů termínu instituty, přejatého z latiny.

Ve všech uvedených kategoriích se uvedená společenství dělí na 1. společenství mužská a ženská (c. 606), 2. společenství papežského práva (exemptní) a diecézního práva (cc. 589, 593–594), 3. společenství (pouze) klerická/kněžská (c. 588 § 2), společenství (pouze) laická (c. 588 § 3) a společenství smíšená. CIC/1983 nezná žádný společný nadřazený termín pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Pro úspornost byl však takový společný výraz vytvořen: společenství evangelních rad. Používá ho freiburský profesor Norbert Ruf a převzali jsme ho i my.

V Kodexu se také projevuje značná otevřenost pro další formy zasvěceného života: výslovně je uveden • poustevnický život (c. 603) a • stav zasvěcených panen (c. 604). Poustevníci i zasvěcené panny skládají sliby do rukou diecézního biskupa a jsou podřízeni jeho vedení. Zasvěcené panny se mohou sdružovat do konsociací. C. 605 vyjadřuje odhodlání zákonodárce schvalovat v budoucnu i případné nové způsoby zasvěceného života.

129

Slov.: inštitúty zasväteného života, pol.: instytuty Ŝycia konsekrowanego, něm.: Institute des geweihten Lebens, franc.: les instituts de vie consacrée, ital.: gli istituti di vita consacrata. 130 Slov.: spoločnosti apoštolského života, pol.: stowarzyszenia Ŝycia apostolskiego, , něm.: Gesellschaften des apostolischen Lebens, franc.: les sociétés de vie apostolique, ital.: le societa di vita apostolica.

71

Řeholní instituty zasvěceného života CIC/1983 nepřihlíží k tradičnímu rozdělení řeholních institutů zasvěceného života na řeholní řády a řeholní kongregace. Toto rozlišení však nemá pouze historický význam, a proto se v pojednáních o řeholním právu i nadále používá. Institūtum vītae cōnsecrātae relīgiōsum (cc. 607 a násl.) je takové společenství, jehož členové (členky) skládají veřejné řeholní sliby (vōta pūblica religiōsa), jimiž se zavazují k zachovávání evangelních rad. Obřad skládání slibů nazýváme profesí (professiō). Řeholníci jsou zavázáni ke společnému životu (vīta commūnis) v řeholních domech – klášterech (c. 665), ledaže by jednotlivec byl na čas ze společného života odůvodněně uvolněn (pro správu farnosti od kláštera příliš vzdálené, pro účely studia na některé vysoké škole, z důvodů zdravotních a z jiných závažných příčin). Řeholní instituty jsou buď mužské, nebo ženské, a stejně je tomu tak s kláštery (řeholními domy). Duchovním středem každého řeholního domu je kostel s ním spojený nebo alespoň kaple, v níž se slaví mše a uchovává Eucharistie (c. 608). Založení řeholního institutu zasvěceného života předchází důkladné řízení, při němž je prověřuje vhodnost jeho zřízení s ohledem na prevenci proti přílišné atomizaci v církvi. Ke zřízení každého řeholního institutu je třeba souhlasu papeže. V případě institutů papežského práva je zakládá sám papež, v případě institutů diecézního práva je zakládá diecézní biskup, ale jen se souhlasem papeže. K založení jednotlivého řeholního domu ať již papežského nebo diecézní práva se vyžaduje předchozí písemný souhlas diecézního biskupa. V mužských řeholních institutech staršího původu a téměř ve všech ženských řeholních institutech oblékají řeholníci a řeholnice na znamení změny způsobu života vlastní řeholní roucho, jednotné pro každý institut, zvané hábit131 „na znamení zasvěcení a na svědectví o chudobě“ (c. 669 § 1). Originální latinský výraz habitus znamená také způsob života, řeholní hábit je tedy také znamením změny způsobu života. Duchovní z řeholních institutů, které nemají vlastní hábit, používají oděv duchovních (vestis clericālis) podle předpisů biskupské konference a zákonných partikulárních obyčejů (cc. 669 § 2, 284). Nošení řeholních hábitů je upraveno vlastním právem každého řeholního institutu. Právní předpisy některých mužských institutů umožňují, aby s ohledem na společenské poměry v jednotlivých zemích byl závazek nosit hábit omezen místními řeholními autoritami pouze na prostor kláštera, resp. ponecháno na vůli jednotlivých řeholníků, aby posoudili, kde a při jakých příležitostech je vhodné, aby hábit nosili. Podobným způsobem upravují i biskupské konference závazek kněží a jáhnů nosit na veřejnosti kněžský oděv (kleriku) či aspoň kolárek či kolárkovou košili. Sekulární (světské) instituty zasvěceného života Institūtum vitae cōnsecrātae saeculare (cc. 710 a násl.) je takovým institutem, jehož členy (nebo členky) váží jiné posvátné závazky než sliby (vincula sacra, c. 712), např. přísliby (promissiō), stanovená vlastním právem příslušného institutu, opět ovšem k zachovávání evangelních rad chudoby, celibátu a poslušnosti. Rozvazatelnost těchto závazků je snazší.132 Vedle výrazu příslib uvádějí kanonické předpisy také alternativu přísaha (iūsiurandum). Slib je vyšší typ závazku než „přísaha“, což v češtině zní poněkud neobvykle, a proto klademe otázku, zda je takový překlad příhodný.

131

Nesprávný lidový výraz „kutna“ byl původně název podobného oděvu havířů a uhlířů, také s kapucí přes hlavu. V přeneseném slova smyslu se používá pro řeholní hábit především tam, kde se uplatňuje tendence řeholníky zesměšnit. Ještě větší chybou je použití výrazu sutana, tj. zastaralé lidové označení pro kleriku čili talár (úřední oděv neřeholních duchovních). 132 Netýká se jich totiž přísný právní režim slibu ve smyslu cc. 1191–1198 aplikovaný na normy o řeholních slibech v cc. 654–658.

72

Členové (členky) sekulárních institutů nemají za úkol žít společným životem, jejich úkolem je svědectví jednotlivců uprostřed světa. Žijí osaměle nebo se svými příbuznými nebo na farách (ve farních domech), kde často pracují jako pastorační asistenti (asistentky). Nebrání se jim vytvářet i své ve vlastní malé komunity. Užívají občanský oděv. Výjimečně používají, zejména pro slavnostní příležitosti, jednotný (uniformní) způsob oblečení Společnosti apoštolského života Societās vītae apostōlicae (cc. 731 a násl.) je společenstvím kněží nebo laiků, mužů nebo žen, kteří žijí podle evangelních rad v chudobě, celibátu a poslušnosti, ale nevážou je žádná pouta slibů ani jiných závazků (příslibů).133 Řeholím se společnosti apoštolského života podobají také zásadně společným životem v komunitách a oblékáním hábitu. V praxi žijí podobně jako řeholníci (řeholnice).

1.

Řády řeholních kanovníků a mnichů

Řeholní řády a kongregace, ordinēs et cōngregatiōnēs religiōsī, se dělí do většího počtu skupin podle celkového rázu své činnosti. Obyčejového původu je nejen jejich zařazení do těchto skupin, ale i pořadí, v jakém jsou řazeny (tzv. precedence). V následujícím výkladu používáme precedenční řazení, jak je uvádí papežská ročenka Annuario Pontificio.

Řeholní kanovníci Svatý Augustin svou řeholí dal základ pro společný život kněží. Jsou zavázáni ke slavnostnímu způsobu chórové modlitby (bohoslužby hodin). Tyto řády se uplatňují v duchovní správě, zejména venkovských oblastí. Jsou nositeli vzdělanosti a kultury.

Augustiniáni–kanovníci se dělí do řady samostatných kongregací.134 V našich zemích byla jejich činnost za Josefa II. zlikvidována. Teprve v roce 1989 se u nás započalo s obnovou tohoto řádu vytvořením převorství Panny Marie v Trní v Brně, přináležejícího ke Kongregaci windesheimské. Početně nejsilnějším řádem řeholních kanovníků, který měl u nás vždy velký duchovní i kulturní význam pro celý národ, jsou premonstráti. Mimořádnou péči věnují úctě k Nejsvětější svátosti a chórové modlitbě. Vynikají ve vědách, zejména též v kanonickém právu, jsou vynikajícími knihovníky. Čtyři české kanonie v čele s opaty se sdružují do Cirkárie české. Jsou to Královská kanonie premonstrátů v Praze na Strahově (k níž patří řeholní dům v Milevsku), Kanonie premonstrátů v Želivě, Kanonie premonstrátů v Teplé (založila Mariánské Lázně a duchovně o ně pečuje dodnes) a Kanonie premonstrátů v Nové Říši (západní Morava). S každou kanonií je spojena řada inkorporovaných farností, především v blízkém okolí kláštera, ale mnohdy i ve vzdálených oblastech (které patří do různých diecézí). Řád bratří Domu Panny Marie v Jeruzalémě má svůj konvent v Opavě.135 Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou je řádem, jehož velmistr – představený na světové úrovni – tradičně sídlí v Praze, v klášteře u Karlova mostu. Členové řádu pracují především v duchovní správě řady inkorporovaných farností na celém území českých zemí, napříč všemi diecézemi, kterým nepodléhá (je exemptní podobně jako předešlé řády).

Mniši Mniši – monachī – monks – jsou nejstarším druhem řeholních řádů. Jsou to řády kontemplativní čili rozjímavé. Jejich posláním je v ústraní se modlit a pracovat. Jejich 133

Již CIC/1917 proto upravoval v cc. 673–681 societates sine votis (společnosti bez slibů). V tomto případě nejde o „řeholní kongregaci“ (mladší obdobu řeholního řádu), ale o konfederaci opatství či kanonií uvnitř tradičního řeholního řádu. Podobné kongregace tvoří také jednotlivá opatství sui iuris v některých mnišských řádech. 135 Dříve zvaný německý řád (Ordō Teutonicus) se dnes věnuje nemocniční činnosti. V jeho čele je velmistr se sídlem Vídni. Za nacistické okupace byl na celém našem území persekvován. 134

73

zakladatel sv. Benedikt z Nursie, hlavní patron Evropy, je tvůrcem hesla „orā et labōrā“, podle kterého mnich rozděluje svou činnost na kontemplaci (modlitbu, bohoslužbu, zpěv, studium a spisovatelství) a na rukodělnou práci (opisování knih a péči o knihovny, zakládání kostelů a klášterů a pečování o ně, provozování polního, lesního a rybného hospodářství, péči o poutníky, nemocné a kongresová centra). Přitom vytvářejí značné duchovní, kulturní a hospodářské hodnoty. Svou podstatou to byly původně řády laické, měly však od počátku vlastní kněze. Dnes kněží převažují nad bratry laiky. Jejich typickým znakem je trvalost sídla – stabilitās locī. Do kterého kláštera (monastērium) je mnich přijat, v tom zůstává obvykle po většinu svého života. Benediktini se stali po pádu římské říše hlavními protagonisty evropské civilizace. U nás tento řád vytváří od roku 1945 Slovanskou kongregaci sv. Vojtěcha. K ní patří Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, nejstarší klášter v Čechách, založený svatým Vojtěchem. Druhým pražským klášterem benediktinů je Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Kdysi bylo jako centrum slovanské liturgie zváno Na Slovanech. Od 19. století bylo spolutvůrcem malířské školy nazývané podle benediktinské centra v Beuronu.136 Za první republiky byl emauzský klášter centrem tisku misálů v národních jazycích. Dnes pečuje o nedávno obnovený památný kostel (zničený za války bombardováním). V budově kláštera je centralizována značná část kulturních aktivit, zejména sídlo České křesťanské akademie. Na jih od Brna je činné Benediktinské opatství Rajhrad, v 19. století jedno z hlavních center českého tisku na Moravě. Opatství v Broumově bylo tradičně vždy spjato s Břevnovem (jako společné břevnovsko-broumovské opatství). Dnes tvoří samostatnou jednotku, administrovanou břevnovským arciopatem. Cisterciáci realizovali benediktinský ideál rukodělné práce v zemědělských a stavebních pracích. Obnovená cisterciácká opatství ve Vyšším Brodě a v Oseku u Duchcova a opatství cisterciaček Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova jsou součástí Kongregace Nejčistšího Srdce Panny Marie. Cisterciáci přísnější observance, podle místa svého francouzského založení označovaní také jako trapisté, přišli do našich zemí poprvé až po roce 1990 a vytvořili živé a vzkvétající opatství Matky Boží v Novém Dvoře (u Toužimě v západních Čechách). Kartuziáni a kamaldulští jsou přísně kontemplativními mnišskými řády. Sami na sebe si vydělávají zahradnickou či zemědělskou prací. U nás v současné době zatím nepůsobí.

2.

Řády mendikantské a apoštolátní

Konventuálové neboli mendikanti (žebravé řády)

Jde o kontemplativně–činné řády misijního poslání, působící zejména ve městech. Jejich zakladatelé zdůrazňovali nejen osobní chudobu, ale původně i společnou nezajištěnost majetkem, takže obživu i vybavení klášterů zajišťovali žebráním. Od 15. století byli nuceni od tohoto způsobu zajištění existence ustoupit a přijmout od laických členů církve jistý nepříliš rozsáhlý majetek, zajišťující jejich kláštery a kostely. Dodnes se vyznačují výraznou střídmostí způsobu svého života a otevřeností vůči světu. Druhý název – konventuálové – souvisí s tím, že tito řeholníci vytvářejí konventy (conventus = sejití), aby konali sobě určené misijní dílo pod vedením svého převora (u františkánů kvardiána) společně. Konvent je název jak pro společenství, tak pro místo společného přebývání – klášter. Osobním ordinářem každého řeholníka – mendikanta je provinciál, nadřízený většího počtu konventů. Od počátku se mendikanti na rozdíl od mnichů nedrží zásady trvalosti sídla (stabilitās locī), což umožňuje, že provinciálové stojící v čele řádových provincií mohou snadno a rychle bratry překládat z jednoho konventu do druhého. Všechny tyto řády se zabývají vědeckou prací i kazatelskou činností. Řád bratří kazatelů – dominikánů137 má od počátku jako své poslání boj s omyly a předsudky. Dominikáni mají předat druhým, co sami rozjímáním a studiem získali (contemplāre et contemplāta aliīs tradere). Celoživotní studium je jejich způsobem askeze. Česká provincie řádu se skládá z klášterů v Praze u sv. Jiljí, v Olomouci, v Plzni, v Jablonném, ve Znojmě a v Uherském Brodě.

136

Obrazy této školy se zachovaly v rektorátním kostele sv. Gabriela na Smíchově, který byl do roku 1918 sídlem kláštera sester benediktinek. 137 Zakladatelem je sv. Dominik Guzmán (1170–1221).

74

Řády menších bratří – františkánů se vyznačují důslednou střízlivostí života a poezií víry za současného pěstování vědy a předávání lásky.138 Dělí se dnes do tří větví, každá s vlastní provincií v českých zemích. Jsou to menší bratří – františkáni s kláštery v Praze, v Plzni, v Moravské Třebové, Uherském Hradišti, Liberci a Brně. Dále minorité s kláštery v Brně, v Jihlavě, v Krnově, v Opavě a v Praze. Dále kapucíni s kláštery v Olomouci, v Brně, v Sušici a dvěma kláštery v Praze. Také ostatní mendikantské řády působí podobným způsobem, každý ve své osobité modifikaci. V naší zemi jsou to augustiniáni (česká provincie a opatství Staré Brno), karmelitáni, bosí karmelitáni, pauláni, servité a řád milosrdných bratří sv. Jana z Boha, jediný mužský laický řád u nás, věnující se nemocničním službám.

Apoštolátní řády Vznikly na začátku novověku. Omezily povinnost chórové modlitby, aby se o to více mohly věnovat vzdělávání národů, šíření vědy, misijní a sociální službě. Největší úkoly mezi nimi plní Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), vynikající v publicistice a sdělovacích prostředcích, překladatelské a školské činnosti, a Řád zbožných škol (piaristé), pečující především o gymnázia. 3.

Mužské řeholní kongregace.

Mužské řeholní kongregace se ve svém poslání podobají apoštolátním řádům. Redemptoristé (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele) pečují o osoby nejvíce osamělé, přistěhovalce a menšiny.139 Působí jako zpovědníci a správci poutních svatyní (Svatá Hora u Příbramě). K tradicím českých redemptoristů patří studium a bádání v oboru kanonického práva.140 Salesiáni Dona Bosca od svého založení na konci 19. století konají ohromné dílo ve výchově opuštěné mládeže. Věnují se mládeži vůbec, zejména také dělnické. V českých zemích jsou nejpočetnějším řeholním institutem vůbec. Školští bratří jsou laickou kongregací, jejíž členové působí jako učitelé, zejména také základních škol. Členy této kongregace nemohou být kněží ani jáhnové. Verbisté (Societās Verbī Dīvīnī, Společnost Božího Slova) jsou misijní kongregací, šířící znalost Písma svatého. Petrini a Těšitelé z Getseman mají úkoly v duchovní správě a vzdělávání. Jde o jediné mužské řeholní instituty diecézního práva, tj. podřízené diecézním biskupům, na území českých zemí. Všechny ostatní jsou práva papežského, tedy exemptní, přímo podřízené Apoštolskému stolci.

Ženské řeholní řády a kongregace Řády mnišek (moniālēs) a voršilky K mniškám141 patří k nim ženské protějšky • řádů mnišských: benediktinky, cisterciačky, • řádů kanovnických: premonstrátky • někdy i mendikantských: klarisky, kapucínky, mnišky Řádu kazatelského. Spojují duchovní život s vědeckou i rukodělnou, hlavně umělecko-řemeslnou prací. 138

Zakladatelem je sv. František z Assisi (1182–1226). Jako příklad mohou posloužit redemptorističtí světci českého původu sv. Klement Hofbauer-Dvořák (1751– 1820), pocházející z Tasovic u Znojma, apoštol Varšavy a Vídně, a sv. Jan Nepomuk Neumann (1811–1860), původem z Prachatic, první filadelfský biskup (Pennsylvania, USA), zakladatel asi stovky církevních škol v severní Americe, první světec USA. 140 Již zakladatel redemptoristů Alfons Maria di Liguori (1696–1787) byl vynikajícím právníkem. 141 Někdy se mnišky označují starším lidovým názvem jako jeptišky (podle některých filologů je toto slovo odvozeno od „abatyše“, tedy opatka). 139

75

Mezi činné řeholní řády patří školsky orientované řády voršilek, u nás především Českomoravská provincie Římské unie řádu sv. Voršily. Ženské řeholní kongregace Konají rozmanité služby zbožnosti a lásky, nejčastěji ošetřovatelskou službu v nemocnicích a v ústavech, pečovatelskou službu v domácnostech, vychovatelskou službu v ústavech, v domovech mládeže a učitelské povolání ve školách různého typu. Nejpočetnější ženské kongregace v českých zemích jsou • Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (boromejky) • Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, • Kongregace Školských sester de Notre Dame, • Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny, • Česká kongregace sester dominikánek, • Školské sestry sv. Františka OSF, • Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Formace řeholníků a řeholnic Postulanti a postulát Začátku řeholního života každého potenciálního budoucího řeholníka či řeholnice předchází kandidátské období, zvané postulátem.142 Hledající, jenž uvažuje o podání žádosti o přijetí do noviciátu (postulāre = žádat), musí nejprve požádat o zapsání mezi postulanty. Pod vedením určeného řeholníka (např. promotora pro řeholní povolání) se seznamuje se smyslem a způsobem života v klášteře. To mu má dopomoci k rozpoznání vlastního „povolání“ (vocātiō) k řeholnímu životu a k rozhodnutí podat žádost o přijetí do noviciátu. Postulanti (žadatelé) nejsou dosud členy řádu, a proto neoblékají hábit. Postulantky během pobytu v klášteře mívají jakýsi jednoduchý stejnokroj, který se podobá hábitu. Postulát má podle vlastního práva příslušného řádu či kongregace různou délku a způsoby. I vzhledem ke stáří a osobní připravenosti jednotlivých postulantů může být délka postulátu příslušnými představenými přiměřeně upravena. Novicové a noviciát Vlastní život uchazeče v řeholním institutu začíná noviciátem (c. 646–653). Je zahajován obřadem přijetí do institutu, zvaným obláčka (vestitio). V klasických řádech se při ní skutečně obléká řeholní hábit, který symbolizuje i změnu způsobu života (habitu). Noviciát pak trvá po dobu určenou vlastním právem příslušného institutu, nejméně jeden rok, nejvýše však dva roky (c. 648). Novicové (novicky) jsou prozatímními členy řádu nebo kongregace, mají pod vedením novicmistra (cc. 650–652) hlouběji poznat jak své řeholní povolání, tak i řeholní institut, do kterého se hodlají definitivně začlenit. Profesové junioři a juniorát Profesí, tj. složením časných143 (tj. na čas) neboli jednoduchých slibů se novic stává profesem (juniorem), resp. novicka se stává profeskou (juniorkou), a to na přesně stanovenou 142

CIC/1983 na rozdíl od CIC/1917 o postulátu výslovně nehovoří. Způsob jeho organizace i délka jeho trvání je tak zcela ponechána vlastnímu právu řeholních institutů. V některých řeholních institutech, zejména ženských, má postulát několik stupňů. Čekatelka může být postupně kandidátkou, aspirantkou, postulantkou, toto pořadí může být různě upravováno a modifikováno.

76

dobu. Dobu profese na čas lze jednou i několikrát další profesí prodloužit, opět na určitou dobu. Věčné sliby Po několikaleté (tří až šestileté)144 lhůtě může profes (profeska), který dovršil (dovršila) 21. rok věku, skládat věčné sliby, jimiž se zasvěcuje „až do smrti“. Není-li uznán za vhodného obnovit sliby nebo složit sliby doživotní, musí z řeholního institutu odejít (c. 657 § 1). V řádech (na rozdíl od kongregací) se hovoří o slavné profesi (slavných slibech). Řeholní observance Zvláštní prostředky, které patří mezi pravidla společného života řeholníků, naplňující nazýváme řeholními observancemi. Nazýváme tak příkazy řeholní kázně, které pomáhají naplňovat poslání institutu. Rámcovou úpravu práv a povinností řeholníků podává Kodex v cc. 662–672, např. povinnosti duchovního života (rozjímání, mše, četba Písma svatého, adorace) nebo rezidenční povinnost v řeholním domě (klášteře).145 Vlastní právo každého řeholního institutu pak určuje podrobněji zejména následující observance: • Hábit – řeholní roucho – nosí bratří z tradičních řádů alespoň v prostoře kláštera. Skládá se z tuniky, přepásání (cingula), kapuce, někdy také škapulíře. Může se někdy doplňovat o mozetu nebo plášť (kapu). Jsou stanovena pravidla, za jakých okolností se hábit nosí mimo klášter. Sestry ho nosí stále, místo kapuce mají závoj. • Silentium – mlčení – se zachovává v určité doby; stále se zachovává na chodbách kláštera a některých určených prostorách. • Chórová modlitba – společná modlitba řeholníků nebo řeholnic v chóru kostela resp. v kapli. Jde o slavení stejné bohoslužby hodin, jakou se modlí všichni kněží čtyřikrát nebo pětkrát za den. • Zdrženlivost od masa – někde je závazná v pátek, jinde ve středu a v pátek, v některých řádech trvale. • Klauzura (clausura – c. 667) je uzavření přístupu do určité části kláštera nepovolaným osobám. Jde o ochranu soukromí řeholníků a řeholnic. Zákaz vstupu do klauzury se netýká příslušníků jiného domu téhož institutu, řeholních představených a biskupů. V případě potřeby mohou být do klauzury pozváni lékař, kněz i pracovníci technických služeb. Ve dnech otevřených dveří mohou přijít i rodiče a přátelé řeholníků. Řízení řeholních řádů a kongregací Řeholní kněží, kteří pracují v diecézní duchovní správě, jsou vázáni pokyny diecézního biskupa146 (analogicky též ostatních ordinářů a okrskových vikářů) v těchto oblastech: pastorace, veřejné bohoslužby a šíření víry (c. 678). Přitom však dodržují kázeň svého řeholního institutu a v osobním životě nadále plně podléhají tak jako ostatní řeholníci a řeholnice svým řádovým představeným (c. 678).

143

Oficiální česká verze Kodexu překládá: dočasné sliby. Podle c. 657 § 2 je maximální možné prodloužení na devět let. 145 Společný život v komunitě je povinností řeholníka a nikdo mu v něm nemá zabraňovat. Výjimečně je možno povolit dočasnou exklaustraci. Povolení k pobytu mimo klášter řeholník také dostane v případě, kdy je nutné konat práci v duchovní správě na faře příliš vzdálené od řeholního domu. 146 Diecézní biskup také uplatňuje vůči kostelům, kaplím a jiným zařízením spravovaným řeholními instituty svou vizitační pravomoc (c. 683). 144

77

Teprve řeholník, který se stane biskupem, je vyjmut z poslušnosti k řádu. Po odchodu na odpočinek se může do řeholního institutu zasvěceného života vrátit (cc. 705–707). Způsob řízení provinciálský a opatský Řeholní řády, jejichž počátky nalézáme ve 13. století (řády žebravé – mendikantské) a později (řády apoštolátní) a všechny řeholní kongregace jsou obvykle řízeny centralizovaným způsobem. Střední článek řízení tvoří řeholní provincie v čele s provinciálem, který je v mužských klerických řeholních společenstvích osobním ordinářem všech jemu podřízených řeholníků. Starší řeholní řády, jejich počátky nalézáme do 12. století (řády řeholních kanovníků a řády mnišské), jsou řízeny decentralizovaným způsobem, v základních jednotkách, kterými jsou kanonie či opatství, v obou případech v čele s opatem jako osobním ordinářem jemu podřízených řeholních kanovníků nebo mnichů. 1. Provinciálské řády a řeholní kongregace Vnitřní organizace řádů a kongregací je rozmanitá. Pouze pro ilustraci uvádíme pořadí, běžné u většiny konventuálních řádů od nejnižší složky po nejvyšší: - řeholní dům147, v čele s představeným (superiorem), - konvent v čele s převorem nebo kvardiánem,148 - provincie149 v čele s vyšším řeholním představeným – provinciálem,150 který je osobním ordinářem podřízených řeholníků, - nejvyšší představení řádů a kongregací mají rozmanitá označení, např. generální magistr, magistr řádu, velmistr (magister māgnus). 2. Opatské řády Jednotlivá opatství bývají sui iuris.151 Opat (abbas, z hebr. áb, čti áv = otec) je osobním ordinářem jemu podřízených řeholníků. Představitelé sdružení opatství, např. opat – praeses, i celého řádu (např. generální opat, opat – primas) nemají vůči nim rozhodovací pravomoci. Z uvedených důvodů je každý opat a jeho vikář vyšším řeholním představeným, i když v jedné zemi má tentýž řád několik opatství (c. 620). Podřízenými představenými v rámci opatství bývají převoři. Větší mnišské řády sdružují svá opatství do mnišských kongregací. Kanovnické řády nazývají své základní jednotky kanonie. V čele kanonie stojí opat a jeho vikář, podřízenými představenými jsou převoři. U premonstrátů se jistý počet kanonií sdružuje do cirkárie, v jejímž čele stojí vikář generálního opata pro tuto cirkárii. V čele opatství ženských řádů, např. cisterciaček, stojí abatyše (abbatissa), nižším stupněm vedení jsou převorky, případně superiorky (matky představené).

147

Jezuité nazývají své řeholní domy rezidencí nebo kolejí. Pauláni mají v čele svého konventu korektora. 149 Salesiáni měli místo provincie inspektorii, od roku 1994 mají rovněž provincie. 150 Většina řádů a kongregací činných u nás má provincii, jejíž území se kryje s územím České republiky. Některé mají i domy na Slovensku, několik má své domy v péči provincie se sídlem v některé z blízkých zemí (Polsko, Rakousko, Itálie). 151 Není správné překládat: svéprávné. Obrat sui iuris spíše naznačuje, že opatství je svým způsobem vrcholem řeholní soustavy, podobně jako diecéze je vrcholem vlastní soustavy církve. Jiná analogie: každý sbor v protestantských kongregacionalistických církvích je chápán jako církev sama o sobě. 148

78

Domicil, afiliace, asignace řeholníků Domicil, případně též kvazidomicil řeholníků je určen podle klášterů, k nimž přísluší. Řeholní kněží jsou do řádů a kongregací inkardinováni (c. 268 § 2). Každý řeholník je pevně spjat s určitým opatstvím nebo provincií a jen zřídka je dovolen přestup. Tomuto poutu, založenému již obláčkou, se někde říká afiliace. Kromě toho bývá od své první profese připsán (asignován) do určitého konventu nebo řeholního domu, což se pak může měnit v souvislosti s jeho překládáním. Řeholní kapituly a rady Nejvyšší autoritou v řeholním institutu bývá generální kapitula (c. 631). Fakultativně se mohou zřizovat i kapituly podřízených složek (provinční, konventní) či podobná shromáždění. Kapituly provádějí volbu představených, v některých řádech na doživotí, ve většině řádů jen na přesně stanovené období. Někde je volbu možné opakovat jen jednou, takže dochází k vystřídání představených. Představení mohou mít k ruce ještě rady a jiné podobné spolurozhodující nebo poradní orgány (c. 633). Řeholní představení a vyšší řeholní představení K tzv. vyšším řeholním přestaveným patří jednak nejvyšší představení, kteří stojí nade všemi provinciemi řeholního institutu, představení na úrovni provincií nebo částí jim postavených na roveň, opati klášterů sui iuris a představení mnišských kongregací (c. 620). Mezi ostatní představené patří převor (prior = prvnější) a superior (představený). Pouze vyšší řeholní představení jsou osobními ordináři řeholníků (c. 134 § 1). Konference vyšších řeholních představených Vyšší řeholní představení tvoří konference vyšších řeholních představených v jednotlivých zemích, které jsou protějškem biskupské konference (cc. 708–709). V Československu působila Konference vyšších řeholních představených (KVŘP) ustavená ve smyslu CIC/1983 již v letech 1987–1989, a to ve skrytu. Po svém zveřejnění na konci roku 1989 přijala nové stanovy s rozdělením na českou a slovenskou sekci. K vytvoření dvou samostatných konferencí došlo v průběhu roku 1993. Od roku 1996 používá název Konference vyšších představených mužských řeholí v ČR. S uvedenou konferencí spolupracuje od počátku také na území českých zemí rovněž Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR.

79

Učitelská služba církve – Dē Ecclēsiæ mūnere docendī – The Teaching Office of the Church Právní úprava činnosti církve, spojené s jejím posláním učit pravdy víry všechny národy, je obsažena v Třetí knize CIC/1983, nazvané Dē Ecclēsiæ munere docendī.152 Odvětví církevního (kanonického) práva, které se zabývá učitelskou službou církve, se nazývá magisteriální právo. V této souvislosti se používá hojně také výrazu učitelský úřad církve nebo magisterium. Církev odvozuje svůj uvedený úkol od slov Ježíše Krista: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“153 Třetí kniha upravuje celý komplex činností církve v uvedeném oboru. Obsahuje úpravu hlásání evangelia ve všech jeho formách, jako jsou kázání, katecheze, misie, výchova, školství a šíření víry hromadnými sdělovacími prostředky a knižní produkcí. Navazuje přitom na kanonickou tradici dvou tisíciletí i na nauku církve nově propracovanou a rozvinutou osmnácti dokumenty Druhého vatikánského koncilu, zejména věroučnými konstitucemi Lūmen gentium (Světlo národů) a Gaudium et spēs (Radost a naděje).

Poklad víry – dēpositum fideī – deposit of faith Úvodní kánon třetí knihy Kodexu (c. 747) má jako úvodní kánony většiny oddílů v Kodexu teologickou povahu. Obsahuje věroučný předpoklad, že Kristus svěřil církvi poklad víry, který obsahuje Bohem zjevenou pravdu – vēritās revēlāta, revealed truth. Křesťanská víra tedy není výsledkem rozumových úvah člověka. Církev jako celek má plnit vůči pokladu víry určité obecně vymezené povinnosti, a sice • posvátně jej uchovávat, • hlouběji zkoumat a • věrně sdělovat a vykládat. Tyto povinnosti implikují také právo církve hlásat evangelium. Je to právo • vrozené – iūs nātīvum – innate right a • nezávislé na jakékoliv moci – indēpendēns – independent. Církvi dále přísluší hlásat od evangelia odvozené obecně platné zásady morálního a společenského života, vyjadřovat se k nejrůznějším záležitostem, zejména také v otázkách základních lidských práv.154

Subjekty učitelské služby církve Podle katolického pojetí jsou v církvi dva subjekty, které hlásají evangelium do té míry autenticky, že mohou vyjadřovat ve svých naukových prohlášeních a dokumentech s konečnou platností nauku církve ve věcech víry a mravů – doctrīna dē fidē vel dē mōribus – doctrine of faith or morals. Jsou to tito nositelé církevního magistéria:

Mūnere je ablativ od mūnus, mūneris, n., povinnost, úřad, služba. Mt 28, 19–20a. 154 Viz c. 747 § 2, který reprodukuje učení Druhého vatikánského koncilu v konstituci Gaudium et spēs (76). 152

153

80

• papež, jestliže vystupuje jako nejvyšší pastýř a učitel všech křesťanů, čili ex cathedrā, – c. 749 § 1 (tedy nikoliv jako soukromá osoba či teolog), • společně s papežem i kolegium biskupů, ať shromážděných na ekumenickém koncilu, nebo ve světě rozptýlených, když zachovávají společenství s papežem a mezi sebou, spolu s papežem autenticky učí věci víry a mravů a shodují se v jedné nauce, s konečnou platností závazné – c. 749 § 2. Autenticitu nauky těchto subjektů vyjadřuje pojem neomylnost – infallibilitās – infallibility. Za neomylně vyhlášenou se považuje jen ta nauka, o níž je to s jistotou známo – c. 749 § 3). Nauka o neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů byla definována konstitucí Prvního vatikánského koncilu Pāstor æternus (1870). Podmínkou je, že • papež se vyjadřuje ex cathedrā, • věc se týká pouze otázek víry nebo mravů a • z papežova vyjádření s jistotou vyplývá konečnost a neměnnost jeho rozhodnutí.

Na neomylnosti papeže a biskupského kolegia (infallibilitās in docendō) svou vírou participuje celý Boží lid (infallibilitās in crēdendō). Podle konstituce Druhého vatikánského koncilu Lūmen gentium má celek všech katolických věřících sēnsus fideī, smysl pro víru, který se projevuje obecným souhlasem ve věcech víry a mravů (LG 12). Příjemci nauky církve Výstižným rozlišením určuje c. 748 vzájemný vztah mezi dvěma skutečnostmi: všichni lidé jsou povinni • hledat pravdu a • poznanou pravdu přijmout a zachovávat (§ 1). Nikdo však nesmí být nucen k přijetí katolické víry (§ 2). Sankcemi ke shora uvedeným ustanovením c. 748, týkajícím se křesťanů, kteří byli pokřtěni v katolické církvi nebo po křtu v jiné církvi nebo církevním společenství byli do společenství katolické církve přijati, jsou tresty za spáchání kanonickoprávních deliktů (trestných činů) hereze, apostaze a schizmatu (cc. 751 a 1364); přičemž • hereze (blud) je tvrdošíjné popírání některé pravdy víry nebo tvrdošíjné pochybování o ní, • apostaze (odpadnutí od víry) je odmítnutí křesťanské víry jako celku, • schizma (rozkol) je odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství se členy církve papeži podřízenými. Křesťané katolíci uskutečňují své právo a povinnost přijmout a zachovávat poznanou pravdu přijetím a vyznáváním víry, kterou c. 750 kvalifikuje jako božskou a katolickou – fidēs divīna et cathōlica, divine and catholic faith. Jedná se o jediný poklad víry, který je obsažen v Božím slově a zároveň předkládán slavnostním nebo řádným a obecným učitelským úřadem církve. Na nižším stupni než takový souhlas víry je náboženská poslušnost rozumu a vůle – religiōsum intellectūs et voluntātis obsequium, religious respect of intellect and will, vůči naukám, které učitelský úřad vyhlašuje, avšak nikoli s konečnou platností (c. 752) a poslušnost vůči autentickému učitelskému úřadu vlastních biskupů (c. 753).

81

Hlásání Božího slova – prædicātiō verbī Deī – preaching of the word of God Patří společně s katechetickou výukou pod šířeji koncipovanou službu Božímu slovu, jejíž subjekty a prostředky upravují cc. 756–761. Důležité je rozlišování kodexu mezi kázáním – prædicātiō, preaching, a jeho zvlášť vynikající formou, zvanou homilie – homīlia, homily. Kázání je věcí kleriků: biskupové mají právo kázat všude – ubique, everywhere, kněží a jáhnové rovněž všude, je-li jim dáno dovolení, alespoň předpokládané, ze strany rektora kostela155 – c. 764. Přesto však může být kázání z důvodů nutnosti nebo užitečnosti svěřeno i laikům. C. 766 znamená v této věci krok vpřed oproti c. 1342 CIC/1917, který zcela zakazoval kázat laikům, byť i řeholníkům. Je však logickým důsledkem možnosti, uvedené v c. 759: laici mohou být povoláni, aby s biskupem a kněžími spolupracovali při službě Božímu slovu. Laici však tuto službu vykonávají pouze mimořádně, mají k ní být připuštěni v konkrétních případech, a to za podmínek obecně stanovených biskupskou konferencí. Homilie (c. 767) je taková forma kázání, která tvoří součást bohoslužby, vykládá posvátné texty tak, jak je přinášejí perikopy v průběhu liturgického roku,156 a dotýká se pravd víry a pravidel křesťanského života. Je vyhrazena pouze biskupovi, knězi a jáhnovi. Povinná je při mešních bohoslužbách o nedělích a zasvěcených svátcích, doporučená i při mších během týdne, hlavně v tzv. kajících dobách liturgického roku (advent a půst) a o svátcích či smutečních událostech. Principiálně patří čtení a výklad Božího slova k vysluhování všech svátostí v církvi. Kázání patří i k bohoslužbám slova (c. 1248 § 2), pohřbům (c. 1176 § 1), popřípadě i k liturgii hodin (c. 1173). Kodex podporuje ještě další formy kázání, jako např. duchovní cvičení (exercītia spirituālia) a tzv. svaté misie – c. 770. V této věci bylo katolické chápání svátostí pozitivně ovlivněno impulzy reformačních církví. Nicméně je to především vysluhování eucharistické (mešní) liturgie, kde se toto sepětí slova a svátostí důsledně uplatňuje. Před Druhým vatikánským koncilem bývalo kázání naopak samostatným bohoslužebným úkonem mimo mši a čerpalo daleko méně z biblických textů. Katechetická výuka – institūtiō catechētica Katecheze, z řeckého ή κατήχησις (hé katéchésis), ústní poučení, vyučování, je vzdělávání v nauce křesťanské víry, spojené s růstem zkušenosti křesťanského života (c. 773). Výkon katecheze je vlastní a závažnou povinností (offīcium proprium et grāve, proper and serious duty) pastýřů (c. 773) a přední povinností (obligātiō, obligation) rodičů vůči jejich dětem (c. 774 § 2). Táž povinnost váže ty, kdo stojí na místě rodičů, a kmotry. Závazek výchovy dětí ve víře a praxi křesťanského života je implicitně vyjádřen v přijetí křtu (v dospělosti) a v biřmování, explicitně při církevním sňatku a při křtu vlastních dětí. S katechezí je spojen pojem katechismus, který má více významů. Označuje • jak samu výuku křesťanské víry (chodit na „katechismus“), • tak psanou pomůcku pro tuto výuku.

155

Rektorem kostela je na tomto místě míněn každý, kdo za kostel odpovídá, ať je to farář, administrátor farnosti nebo rektor kostela ve vlastním (užším) slova smyslu, případně za jistých okolností farní vikář. 156 Z řeckého περικοπή (perikopé), výsek. Jde o krátké úryvky z textu Bible, určené k předčítání při bohoslužbách. Podrobněji viz TRETERA, J. R. – HORÁK, Z., Slovník církevního práva, Praha, 2011, s. 99, heslo perikopa.

82

Avšak i tyto psané katechismy mohou plnit nejrůznější úlohy. V reformačních církvích sloužily k sjednocení nauky té které konfese.157 Tzv. „tridentský katechismus“, Catechismus Rōmānus, 1566, byl v Katolické církvi naopak pouhou praktickou pomůckou, určenou především farářům k výuce. Katechismus Katolické církve (KKC) z roku 1994 není určen přímo ke katechezi. Je koncipován spíše jako souhrn nauky, který poslouží biskupským konferencím při sestavování vlastních katechismů. Jednotlivým věřícím slouží jeho překlady, pořízené do národních jazyků, jako přední duchovní a rozjímavá četba hned vedle Písma svatého (Bible). Pro základní orientaci v nauce Katolické církve lze s velkým prospěchem užít zestručněnou podobu výše uvedeného katechismu, zvanou Kompendium katechismu Katolické církve.

Normy CIC/1983 sledují cíl určit konkrétní odpovědnost za katechetickou výuku na nejrůznějších úrovních. 1. Biskupská konference může vydat katechismus pro své území po předchozím schválení Apoštolským stolcem a zřídit také katechetický ústav (c. 775 §§ 2 a 3). 2. Diecézním biskupům náleží v oblasti katecheze legislativa, obstarávání katechetických pomůcek, případně katechismu jako takového (c. 775 § 1). 3. Faráři pečují o katechetické vzdělání všech věkových kategorií ve farnosti (c. 776). 4. Katecheté jsou laici, kteří pomáhají ve výuce katechismu a mají k tomu zvláštní pověření církevního představeného (kanonickou misi). 5. Katechisté jsou laičtí správci misijních stanic, kteří jsou pověřeni ke katechezi jim svěřených věřících. Katecheze se týká • jak dětí, • tak dospělých. Katecheze je bytostně spjata s přípravou na přijetí svátostí – především křtu (období předkatechumenátu a katechumenátu), biřmování, svátostí smíření a Eucharistie (příprava na první svaté přijímání) a manželství (předmanželská příprava). Katecheze dospělých může nabývat rázu mystagogie (řec. µυσταγογια, mystagogiá, uvádění do tajemství). Připomíná a vysvětluje již nabytou zkušenost víry. Misijní činnost církve Misie, šíření křesťanské víry, jímž církev vrůstá do národů nebo společností, v nichž se dosud neuchytila (tzv. plantātiō Ecclēsiæ) je věcí všech křesťanů. Nejvyšší koordinace misijních záměrů a činností náleží v Katolické církvi papeži a biskupskému kolegiu (c. 782).158 Kodex určuje statut dvou zvláštních skupin křesťanů katolíků, které se aktivně podílejí na misionářské činnosti. Je jim společné to, že musejí být příslušnou církevní autoritou do misie vysíláni.159 Misionáři (c. 784) mohou být domorodci i cizinci, světští klerikové, členové institutů zasvěceného života i laici.

Např. Lutherův Malý a Velký katechismus byl vedle augsburského vyznání víry (konfese) hlavním shrnutím věrouky v luterských církvích, kdyžto Heidelberský katechismus byl vedle helvetského vyznání víry (konfese) hlavním shrnutím věrouky v kalvínských církvích. 158 Pomocným orgánem papeže je ve věcech misijní činnosti církve Kongregace pro evangelizaci národů (čl. 85–92 apoštolské konstituce Jana Pavla II. Pāstor Bonus). 159 Tím se potvrzuje etymologie slova missiō – poslání. 157

83

Katechisté (c. 785) jsou náležitě připravení laici, kteří se věnují výuce evangelia, liturgické a charitativní činnosti. Mají rozsáhlejší úkoly než katecheté ve smyslu c. 776: mohou např. spravovat autonomní misijní stanice, které však periodicky navštěvuje kněz. Katolická výchova Aby byla zabezpečena katolická výchova dětí, která je právem a povinností katolických rodičů (jejich zástupců) i celé církve, CIC/1983 zakotvuje právo na pomoc, které se jim má v tomto směru dostávat od světské společnosti. Tím c. 793 § 2 nepřímo odkazuje na normy konfesního práva.160 Konfesněprávní problematiky se rovněž dotýká c. 797, který apeluje na sekulární společnost, aby rodičům zajistila svobodu výběru škol i hmotným zabezpečením nestátních škol podle zásad distributivní spravedlnosti. Nebylo by spravedlivé, aby věřící rodiče přispívali v daních na státní školství a navíc museli ještě platit zvláštními příspěvky na církevní školy. C. 799 nabádá křesťany, aby uplatnili svůj politický vliv v otázkách náboženské a mravní výchovy dětí podle svědomí rodičů. Vstřícnost státu však vytváří pouze určitý právní rámec, jehož faktické naplňování je věcí církve: pastýři duší jsou povinni vše uspořádat tak, aby se všem věřícím mohlo dostat katolické výchovy (c. 794 § 2). Církevní školy C. 800 § 1 uvádí: „Církev má právo zakládat a řídit školy kteréhokoliv oboru, druhu a stupně“. Iniciativu při jejich zakládání má vyvíjet především diecézní biskup (c. 802). Škola může nést název „katolická“ pouze za splnění určitých podmínek: náleží-li řízení církevnímu představenému nebo církevní veřejné právnické osobě, a obsah vzdělání a výchovy i vyučující osoby splňují přísná kritéria (viz c. 803). Výuka náboženství Katolická náboženská výuka a výchova se uskutečňuje podle c. 804 § 1 „na všech školách“, tedy nejen na církevních, nýbrž i na státních a soukromých. Na těch se může vyučovat náboženská výchova jako nepovinný předmět. Není-li možné, aby se dětem dostalo katolické náboženské výchovy ani na necírkevních školách, jsou rodiče povinni se postarat, aby měly katolickou výchovu a vzdělání mimo školu. Ať už se katolické náboženství vyučuje kdekoliv, je nutné, aby katecheté, laičtí profesoři a učitelé náboženství měli kanonickou misi (aprobaci) od místního ordináře (cf c. 805). Podmínky pro její udělení jsou tři: správná nauka (rēcta doctrīna), svědectví křesťanského života a pedagogické umění (c. 804 § 2).

160

V naší Listině základních práv a svobod odpovídá tomuto právu církve čl. 16 odst. 1, který výslovně zahrnuje vyučování do pojmu náboženské svobody.

84

Univerzity zřizované církví Katolické univerzity jsou určeny především pro vzdělávání laiků a mají mít vedle fakult nejrozmanitějších oborů také teologickou fakultu, institut nebo alespoň katedru teologie (c. 811 § 1). Teologické obory mohou opět vyučovat pouze ti, kdo k tomu mají pověření – c. 882. Církevní univerzity mají studijní program určený zejména budoucím kněžím, proto se zabývají teologickými nebo s nimi spojenými obory. C. 819 vyzývá diecézní biskupy nebo příslušné představené řeholních institutů, aby na církevní univerzity zasílali své alumny, čímž se však neruší právo křesťanů laiků „získat širší znalosti v posvátných vědách, které se vyučují na církevních univerzitách“ podle c. 229 § 2. Hromadné sdělovací prostředky Druhý vatikánský koncil v dekretu Inter mīrifica vystihl význam hromadných sdělovacích prostředků pro šíření evangelia v moderní společnosti. Cc. 822–823 převádějí požadavky koncilu do konkrétních práv a povinností, adresovaných především pastýřům církve: využívat hromadných sdělovacích prostředků, dozírat, aby v nich nebyla poškozována víra a mravy křesťanů, vytvářet podmínky pro to, aby všichni křesťané, zejména ti, kdo v nich mají vliv, „oživovali jejich používání duchem pravého lidství a křesťanství“, a pomáhali tak pastorační činnosti církve. Schvalování (aprobace) knih Katolická církev prodělala značný posun od vylučování nevhodné literatury církevní cenzurou k pozitivnímu chápání úlohy církevního posuzování knih a tiskovin. Seznam zakázaných knih (Index librōrum prohibitōrum) založený v protireformační atmosféře papežem Pavlem IV. byl však zrušen teprve Pavlem VI. v roce 1966. Účelem schvalování knih je ujistit čtenáře, že jejich obsah je v souladu s naukou Katolické církve. V kostelích a kaplích mohou být vystavovány a distribuovány pouze schválené knihy a periodika (c. 827 § 4). Překlady Písma svatého musí mít schválení Apoštolského stolce nebo biskupské konference (c. 825). Originál liturgických knih podléhá schválení Apoštolského stolce, jejich překlady, eventuální úpravy a vydávání přísluší biskupským konferencím po předchozím přezkoumání Apoštolským stolcem (c. 838 § 3), jejich reedice prověřuje místní ordinář. Církevnímu schvalování podléhají také modlitební knihy, katechismy, náboženské učební texty, případě další knihy týkající se náboženství nebo mravnosti. Odbornou pomoc mohou ordinářům poskytovat při posuzování knih cenzoři (c. 830).161

161

Zejména u starších katolických knih bývá evidentní rozdělení úloh: cenzor neshledává žádnou závadu (nihil obstat), a proto ordinář vydává povolení k tisku (imprimātur).

85