SILOE
6/2014
List želivských farníků, terciářů a přátel kláštera.
SLOVO NA ÚVOD V září letošního roku, když v klášteře probíhal seminář s Američankou Mary Shaw, kráčel jsem po poslední večerní přednášce do svého pokoje v klauzuře. Když jsem procházel kolem kuchyňky v ubytovací části opatství, pozvala mě ke stolu malá skupinka lidí ke skleničce dobrého moravského vína. Pozvání jsem přijal a dodneška na příjemné posezení s potěšením vzpomínám. S výjimkou jednoho svobodného studenta tam seděli manželky a manželé. Povídali o životě a o daru svátosti manželství. Ještě nikdy do té chvíle se mi nestalo, že bych slyšel manžela, jak děkuje za život své manželky, anebo poslouchal o tom, jak se manželé společně modlí. Ne, nebylo to jenom o takovýchto ideálních skutečnostech. To všichni mluvili i o problémech, vždyť kdo je nemá. Jiná přítomná paní upozornila, že se svým manželem víru dlouho nesdílela a syn jedné z přítomných se od Pána Boha na delší dobu vzdálil. Všechny přítomné ale spojovalo jedno: víra v dobrého Pána, který umí vodu proměnit ve víno na každé svatbě, a tedy i v každém manželství. Bylo mi jasné, že se v ten večer setkávám s něčím mimořádným a že nebyla náhoda sedět s nimi. Přítomné jsem požádal o napsání jejich svědectví pro vánoční vydání farního listu. Vánoce nejsou svátky rodiny, jak se to zužuje v novinách a televizi. Jsou to svátky Ježíše Krista, svátky našeho Pána, který se vtělením stává člověkem jako my a vstupuje do našeho hříchem zraněného světa. Jsou o Bohu, který se k nám sklání tak, jako se rodiče sklánějí k dítěti, aby mu dětskou řečí vysvětlili dospělácké poselství. Bůh se sklání, přichází mezi nás, aby prožil lidský život se všemi obtížemi. Ukrývá se v každém okamžiku, a to dokonce i v těžkostech a kříži. Ukrývá se tam, kde by ho člověk tehdejší, ale i té dnešní doby jen tak nehledal. V chlévě, na slámě i na kříži a v bolestech. Bůh Otec skrze Ducha Svatého začíná o Vánocích vyprávět a uskutečňovat prostřednictvím svého Slova (osoby Ježíše Krista, jak píše Bible) příběh naší spásy.
Vánoce se proto nedají oddělit od Velikonoc a Letnic, od ukřižování, vzkříšení a daru Ducha Svatého, jak nám to často připomíná náš spolubratr Jan Křtitel. A já jsem mu za to vděčný. Bez ukřižování a vzkříšení by Vánoce byly jen první slabikou nedokončeného slova, kterému by nikdo nerozuměl. Tak se na život Krista a dílo spásy dívá Bible. Když se Boží Syn stává člověkem, vstupuje do světa zvláštním způsobem a stává se dokonce členem lidské rodiny. Proto letošní vánoční číslo (i s ohledem na biskupskou synodu o rodině svolanou papežem Františkem) věnujeme rodině. Nabízíme vám svědectví zmiňovaných lidí, se kterými jsem se setkal na opatství, ale i další svědectví našich přátel a farníků, kteří nám něco řeknou o zázraku života a rodiny. Doufáme, že se vám číslo bude líbit a povzbudí vás všechny. Páter Tadeáš R. Spišák, O.Praem.
MANŽELSTVÍ
svědectví
Milý otče Tadeáši, srdečně Tě zdravím z Hluku. Večer při skleničce vína jste nás žádal o nějaký článeček o manželství do vašeho časopisu. Jenom nějak nevím, co by se vlastně mělo psát nebo říci o svátosti, která se má žít. Uvědomuji si, že různých návodů, instrukcí, psychologických rad o rozdílech mezi mužem a ženou a o vzájemné toleranci bylo napsáno nepřeberné množství. Jistě je to všechno přínosné, ale nepamatuji si, jestli mi některá z těchto vzdělávacích knih řekla, že život v manželství je jako jízda na horské dráze (tedy nic pro slabé povahy). Nasednete do vlaku, který neřídíte, zapnete bezpečnostní pásy…a pak to přijde. Jednou jste dole, pak zas nahoře, mezi tím chvíli visíte hlavou dolů, pak se tak zatočíte, že ani nevíte, kde zrovna jste. Občas zahlédnete okolí z výšky, občas se kolem vás věci jen míhají… ale přesto - pořád je to super jízda. (Podotýkám, že pro milovníky absolutního klidu a pohodlí to zřejmě nebude ta pravá volba.) Tak, to bylo trochu nešikovné přirovnání, spíše pro pobavení, ale teď už trochu vážněji. Příští rok v únoru to bude 20 let, co jsme si s mým mužem slíbili před Bohem lásku, úctu a věrnost. Kněz, který naši svátost manželství zpečetil, tenkrát biblicky řekl: „Nejprve hledejte království Boží a ostatní vám bude přidáno.“ A ještě dodal: „Když ho budete opravdu hledat, 2
jistě ho část najdete už tady!“ Motto našeho svatebního oznámení znělo: „Směřujeme k Bohu a Bůh je Láska.“ A v tomto konstatování je celé naše moudro. Hledět na Boha. Dokud směřujeme k Němu, je vše v pořádku. Jakmile změníme směr, nastává zmatek a chaos. Stejně jako Vy se rozhodujete každý den znovu sloužit Kristu povoláním kněze a řeholníka, tak i já se rozhoduji každý den znovu a znovu věrnosti danému slibu, být manželkou právě tohoto muže. Každý den si připomínám celý slib odevzdání a přijetí, lásky, úcty a věrnosti. A věřte mi, že když to neudělám, pocítí to můj muž, já i naše děti. Nemáme žádný návod na šťastné manželství, jen se prostě držíme Boha celou svou silou. I když, jednu praktickou radu bych přeci jenom měla (uvědomuji si, že se nedá aplikovat vždy, ale téměř vždy). A to je modlitba chvály a díků. Když slyším, že můj muž za mě děkuje Bohu, je to jako kdyby mě ponořil do lázně s živou vodou, je to moment, kdy se ve mně odehrává zázrak vnitřního uzdravení a prohlubuje láska k Bohu i mému muži. A naopak, když děkuji za svého muže a chválím Hospodina za velkou moudrost, s jakou s námi jedná, vidím manžela tak nějak v jiném světle. Tady opět jedna malá praktická rada pro manželky -v noci když nemůžu spát (podotýkám, že můj muž spí jak dřevo) kladu ruce na jeho srdce nebo hlavu a prosím Boha, ať mu požehná, ať vchází Duch svatý do jeho života stále znovu a víc, aby se stal chválou Hospodinovou. V podstatě jednám dost sobecky, protože pokud Bůh žehná jemu, žehná i mě. A ve spánku se mimochodem nemůže bránit ani ten největší drsňák. Vzpomeňte si na Samsona. Tímto nechci samozřejmě říct, že modlitba vyřeší všechno, ale mohu prohlásit ze zkušenosti dvaceti let, že Duch Svatý dokáže hodně, když mu to dovolíme. Také tím nechci říct, že neděláme nic jiného, než že se modlíme. (Ona totiž studená přezbožná moralizující manželka je spíše důvod k odpadnutí od víry než k růstu.) Oba jsme zvyklí trávit spolu hodně času. Zaměstnání máme sice každý své, ale odpolední společnou kávu a čas na pár slov si nenecháme ujít. Pokud je to možné, každý rok vyrážíme sami bez dětí na dovolenou nebo alespoň na víkend. Ne že bychom neměli naše tři holky rádi, ale v první řadě jsme manželé a pak teprve rodiče. Děvčatům to nikdy nevadilo, a když byly menší, vždycky měly náhradní program. Myslím si, že dokonce nějak respektují a ctí tento „náš“ čas. 3
Občas vyrazíme na večeři, do bazénu, na procházku nebo zorganizujeme večer chvály a někde mezi tím se modlíme a tak trochu vychováváme děti. Zkrátka a dobře svátost manželství, můj muž a naše děti jsou pro mě ještě pořád největším darem... a i když je to jak na horské dráze, stojí za to jít do toho. Kateřina Elsnerová
Přijďte se podívat na výstavu
„ZMIZELÍ SOUSEDÉ“ (14.12. – 28.2. 2015 v ambitech kláštera)
SVATÝ MARTIN PŘIJEL DO KLÁŠTERA V ŽELIVĚ
V úterý, dne 11.11.2014, na svátek svatého Martina, jsme uspořádali pro malé i velké z celého okolí lampionový průvod. Manažerka kláštera paní Lenka Vacková vyrobila nádhernou pozvánku, kterou jsme rozvezli na nástěnky nejen v Želivě, ale i do okolních vesnic. Sešli jsme se v 17 hodin před kostelem Narození Panny Marie, kde nás Páter Tadeáš Róbert Spišák seznámil s historií sv. Martina. Poté zaznělo několik písní v podání slečny Aničky Dvořákové. No a potom se již dal lampionový průvod vedený sv. Martinem (kterého nejen pan Pavel Ehrlich ztvárnil, ale i zapůjčil svého bělouše) do pohybu. Po průvodu čekalo na zahradě občerstvení při plamenech ohně. Účast byla opravdu báječná a my doufáme, že se akce i líbila. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří paní Vackové, páteru Tadeášovi i mně pomáhali s přípravami a doufáme, že se příští rok zase sejdeme. Sylva Schumacherová 4
VÁNOCE, SVÁTKY LÁSKY A POKOJE
Opět slavíme Vánoce jako potvrzení Boží lásky, která k nám přichází v podobě betlémského Dítěte, aby nám přineslo pravý pokoj a pomohlo posílit naši víru, naději a lásku. Neboť jako poutníci se příliš často podobáme slepci, který hledá v hale velkého nádraží tápavě cestu k pokladně, jak o tom vypráví jedna povídka. Jeden dobrý muž se nabídl, že mu jízdenku dojde koupit, ať jen zatím počká v rohu haly. Po chvilce mu ji přinesl, vzal ho za ruku, dovedl jej až k vlaku a náhle zmizel, takže slepec mu ani nestačil poděkovat. Ale vždyť tyto věty vyjadřují bloudění lidstva bezradně po věky tápajícího v předivu času, až zazní hlas proroků o příchodu Mesiáše, který osloví všechny, kdo chtějí žít podle Božích zákonů a přijmou jeho dary pokoje a radosti. V tom je obsaženo tajemství Vánoc, a nám zbývá otázka, zda jsme vnitřně připraveni toto andělské poselství plně přijmout a podle něho také žít. Vždyť i Jan Křtitel neúnavně vyzýval všechny, kdo k němu přicházeli z kraje kolem Jordánu, aby připravovali svému Pánu cestu a vyrovnávali stezky svých srdcí; hlásal křest pokání a nutnost vnitřního obrácení. Vezměme si příklad z jeho horlivosti pro dodržování Hospodinova zákona vyjádřeného Desaterem, a z jeho výzev k připravenosti a obrácení. Podle Tomáše Mertona je k tomu ovšem potřeba notná dávka pokory. Neboť ta nám umožňuje svobodně volit a konat to, co je skutečně dobré, odhaluje naše klamné představy a odvádí vůli od toho, co je pravdivé jen zdánlivě. Neboť nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, podotýká tento trapista. Doporučuje sjednocení celého života kolem Ježíše Krista, jak nám ho přibližují čtyři evangelia. Nečteme je a nezabýváme se jimi jen proto, abychom se o Synu člověka něco dozvěděli, ale abychom ho poznali a setkali se s ním. Už kardinál John Henry Newman řekl, že nestavíme katedrály intelektuálním principům, ale osobám. Neboť jen osoby si nás podmaňují a získávají. Chceme proto svou víru zakoušet a prožívat. Ježíš řekl: „Přišel jsem, aby lidé měli život a měli ho v plnosti.“ A apoštol Petr, když káže svým židovským současníkům, zdůrazňuje, že v nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. Proto náš vztah ke Kristu má být natolik hluboký a silný, aby všechno, co děláme, bylo výrazem naší věrnosti jemu a jeho slovu. 5
Onen trapista nám radí, že pravda, kterou jako věřící hledáme, není jen nějakou abstraktní formulkou, ale je to Pravda, která chce plně vstoupit do našeho života. Je to něco, podle čeho se dá žít, co se dá milovat a obejmout. Něco, co je schopné provázet naše skutky a vložit do nich své požehnání. Je tedy na nás, na křesťanech, abychom usilovali o tuto plnost duchovního života. A abychom z této plnosti víry, naděje a lásky dokázali i rozdávat a proniknout každé prostředí kvasem evangelia. Vždyť to je nejkrásnější dárek, který můžeme předat blízkým i vzdáleným, neboť oni jako ostatně každý touží, třeba podvědomě, po vnitřním pokoji, který jim nemůže dát svět. Betlémské Dítě tajemně přicházející do světa, v němž je tolik bolesti a vzájemného nevraživého nepochopení. Vánoce přinášejí poselství spravedlnosti, pravé svobody a hlavně lásky. Přemýšlejme o něm a snažme se podle něho také žít, abychom – podle přání papeže Františka – dávali dobrý příklad i svým bližním.
P. Michael Miloslav Fiala, O.Praem.
SETKÁNÍ MODLITEBNÍKŮ Od pátku 19.9. do neděle 21.9. proběhl v želivském klášteře seminář pro sloužící modlitbou pod vedením Mary Shaw ze Spojených států. Během víkendu jsem spolu se zhruba 50 dalšími účastníky a účastnicemi zažil sílu modlitby za vnitřní uzdravení, když seminář nebyl pouze suchou teorií, ale byl proložen celou řadou modliteb, během kterých jsme pod vedením Mary Shaw vkládali do Pánova uzdravujícího milosrdenství naše osobní zranění a nedostatky a zažívali moc bezpodmínečného přijetí Pánem. Na semináři jsem tak načerpal nejen hmotně skrze pohostinnost bratří Premonstrátů v jejich klášteře, za což jim patří velký dík, ale též po duchovní stránce, když mi Pán dal milost zažít uzdravení v oblastech, které jsem jeho uzdravující moci dříve uzavřel. Honza Ehrlich 6
VÁNOČNÍ ČAS, ČAS JEHO PŘÍCHODU NA NÁŠ SVĚT Jako každý rok přichází doba shonu, protože se chceme co nejlépe připravit na Vánoce. Pro nás křesťany je doba adventu – čekání na příchod – přípravou na oslavu dne, kdy si připomeneme, že Bůh přišel na tento svět a to tak, že se stal člověkem, jedním z nás. Připomínáme si, že Bůh, který je nepostihnutelný a nepopsatelný, přišel na svět, aby smířil lásku a spravedlnost v člověku. Snad proto i nekřesťané nakouknou na půlnoční mši svatou, aby toto tajemství zkusili prožít a přiblížit se tomu Nepopsatelnému. Rád bych tedy připomenul některé myšlenky papeže Benedikta a snad správně je vyslovil i těm, kdo tento článek přečtou. Benedikt má totiž dar pojednat o Bohu jako opravdu zasvěcený, který nevnucuje své postoje, ale který nabízí podněty k objevování opravdových pokladů, aby tak každý, kdo hledá, nacházel svou cestu. V prvním díle svého pojednání Ježíš Nazaretský promýšlí, proč Lukáš svou radostnou zvěst psal způsobem, který můžeme i dnes číst v Písmu: „Za časů císaře Augusta….“. Ježíš Nazaretský, jehož považujeme za Krista, není součástí nějaké mytologie. On se narodil v konkrétní den, na konkrétním místě a za okolností, které nás nutí k zastavení, pokud chceme zakusit to velké Tajemství. Evangelista Lukáš prý popis oněch událostí schválně podal tak, aby poukázal na způsob jednání lidí a proti tomu ukázal, jak jedná Bůh. Augustus, římský císař a nositel mnoha dalších titulů, jimiž se v tehdy známém světě nemohl pyšnit jiný člověk, chce sečíst „svůj lid“. Provést součet lidstva v době starověku při rozloze tehdejší římské říše vyžadovalo nepochybně moc a to takovou, jakou neměl nikdo jiný než římský císař. Kromě toho doba císaře Augusta byla dobou míru. Za těch dnů se stabilizovala politická situace po vojenských taženích a Augustus byl považován za opravdového mírotvorce s vlastnostmi bohů. Na jednom z nápisů v Priéne je uveden Augustus jako někdo, kdo je nezbytný pro tento svět, naplněný prozřetelností s takovými dary, které jsou dány spasiteli. Ani v nejmenším tento císař nemohl vědět, že díky jeho nařízení se daleko od Říma vydal na cestu tesař s ženou v pokročilém stavu těhotenství v obtížích, jaké si těžko dovedeme představit. 7
Mocný člověk ve svém paláci se stal součástí událostí, které vedly k příchodu Boha na tento svět. Proti tomu se v obydlí pro zvířata – v chlévě, jeskyni, rodí Ježíš. Už při Jeho příchodu nebylo místo ani v obyčejném lidském příbytku. Jen nekonečná láska poslušné ženy, která vše rozvažovala ve svém srdci, a muže, jenž miloval tuto ženu, a byl poslušný božímu poselství, umožnili narození Dítěte. Jaký musela mít Maria strach, zda její porod dopadne šťastně. Byla to přeci žena, obyčejná chudá žena. Jak musel být Josef ustaraný o život Marie i Dítěte? Jak takový strach překonali? Snad s poslušností Bohu, ale s poslušností dobrovolnou, v důvěře Tomu, který se jim ukázal. Kdy ještě uvidíme lásku člověka k Bohu? Tak se nabízí, že Bůh jedná ve skrytosti, bez zbytečné pozornosti, aby oslovil každého zvlášť a způsobem, který vyžaduje důvěru. Lukáš nám chce říci, že to podstatné a věci Boží máme hledat v tichu, ve ztišení, protože právě takovým způsobem přišel Bůh mezi nás. Pravé dary dostáváme každý zvlášť i všichni dohromady za oběť za druhého a pro druhého i pro Něj. Takové dary nepominou tak, jako Římská říše a pax Augusti, tedy mír Augustův, protože máme slíbenou odměnu, jakou oko nevidělo a ucho neslyšelo. Není důležité posuzovat Augusta. Byl to vynikající politik, stratég a své záležitosti spravoval vzorně. Snad to byl i spravedlivý člověk, jehož evangelia se mají respektovat. Josef a Maria poslechli jeho nařízení. Byli to dobří občané svého císaře. Člověk má být poslušný a dodržovat zákony, které jsou spravedlivé i zde na zemi. Avšak poselstvím pro lidi by mělo být poselstvím, že ani takový člověk není hoden zbožšťování a podstatné věci, které nám třeba unikají, prostě plynou. I člověk oděný v moci, bohatství a paláci je jen součástí událostí mnohem důležitějších, událostí, jež dalo do pohybu Slovo. To, že Bůh má opravdu cit pro důvtip, vidíme i na povolání pastýřů. Pastýři v dnešních betlémech zobrazují pokoj, podle Pastýře, který se právě narodil. Tehdejší pastýři však byli něco jako žoldáci, aby se starali o svěřená stáda. Budili velký respekt, protože dokázali před nebezpečím uchránit. Jejich vzhled byl spíše drsný. Však byli připraveni bojovat s vlky, aby svěřená stáda uchránili. Anděl je však pozval do místa, kde ležel nahý Ježíš. Oni, ti drsní chlapi, poskytli zázemí Rodině, poslechli Božího posla a rozeznali narození Krista. Oni to poznali a přijali Ho! 8
Stejně tak přijali Dítě Maria s Josefem. Jakou museli mít odvahu? Maria ve své poslušnosti srdcem se vydala na pospas společnosti, která ji mohla zavrhnout, protože otěhotněla jako neprovdaná. Josef ji tak miloval, že si neuměl představit, že by tak mohla trpět a proto ji přijal i s Dítětem. I on uslyšel Božího posla a poslechl. Jak ještě nevinněji mohl Bůh přijít na tento svět? Po Vánocích slavíme i Svátek Svaté rodiny. Není jednání Marie a Josefa vzkazem pro dnešní dobu? Radost z Vánoc máme díky narození Dítěte, které jimi bylo přijato s důvěrou v Tajemství, na nějž museli spoléhat, důvěřovat a milovat ho. Čas vánoční je čas přání, proto si dovolím popřát nám všem, abychom shon využili k přípravě oslavy toho velkého dne, kdy si připomínáme, že Bůh nám je blíže, než si myslíme, a nikoliv k soutěži o blízkost nervovému vypětí. Pokud bude jasná obloha, až půjdeme na půlnoční mši svatou, vzpomeňme, že (jak v jedné ze svých knih zmínil Tomáš Halík) Stvořitel všech miliard hvězd, vůči kterému je člověk nicotný, člověka tak miloval, že se stal jedním z nás. Pokud ale bude zataženo, ať napadne alespoň trochu sněhu. Sláva na Výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Ondřej Veleta
KDO VÍ, JAKÁ LETOS BUDE ZIMA? :-)
VÁNOCE V KLÁŠTEŘE
(program pro farníky a návštěvníky kláštera) 23. prosinec 2014 (Úterý před Štědrým dnem) 14.00 - cca 18.00 h. Zdobení stromečku pro zvířata Sejdeme se před klášterem. Půjdeme do lesa, proto nezapomeňte na vhodnou obuv. 24. prosinec 2014 (Štědrý den) 16.00 h. MŠE SVATÁ Z VIGILIE NAROZENÍ PÁNĚ PRO DĚTI 22.00 h. VÁNOČNÍ PONTIFIKÁLNÍ MŠE SVATÁ 25. prosinec 2014 (Slavnost Narození Páně - Boží hod vánoční) 10.30 h. PONTIFIKÁLNÍ MŠE SVATÁ 26. prosinec 2014 (Svátek svatého Štěpána) 10.30 h. MŠE SVATÁ 15.00 h. Rybova Česká mše vánoční – koncert opatském kostele 13.00 – 16.00 hod. Živý betlém 28. prosinec 2014 (Svátek svaté rodiny) 10.30 h. MŠE SVATÁ (s požehnáním rodin) 16.00 h. Vánoční divadlo dětí (opatský sál České nebe) 31. prosinec 2014 (sv. Silvestr I., papež) 16.00 h. MŠE SVATÁ na poděkovaní za rok 2014 s prosbou o Boží pomoc a ochranu do dalšího roku 23.30 h. Adorace Nejsvětější svátosti oltářní a svátostné požehnání (po adoraci společný přípitek s farníky) 1. leden 2015 (Slavnost Matky Boží Panny Marie) 10.30 MŠE SVATÁ (Světový den modliteb za mír) 4. leden 2015 (2. neděle po Narození Páně) 10.30 MŠE SVATÁ 6. leden 2015 (Slavnost Zjevení Páně) 17.00 MŠE SVATÁ (žehnání vody, křídy a kadidla)
9
11. leden 2015 (Slavnost křtu Páně) 10.30 MŠE SVATÁ (obnova křestních závazků) 10
3 SEMINÁŘE DUCHOVNÍ OBNOVY S PATRICKEM COLLINSEM Jak redukovat stres a najít pokoj
(13.-15.3. 2015; víkendový seminář: pátek večer-neděle odpoledne) Prožíváme nezdravý stres, když nám podstatně chybí rovnováha mezi vlastními zdroji a na nás kladenými požadavky. I když se zdá, že rychlost a tlak moderního způsobu života mohou vyvolat tento stres, príčiny leží hlavně v nás kvůli nízké sebedůvěře a neurotickým postojům. Nezdravé urovně stresu mohou vést k nervovému vyčerpání a způsobit nemoci jako je vysoký krevní tlak, infarkt a mrtvice. Mohou zhoršit stavy jak např. bolesti hlavy, artritidy, roztroušení sklerózy, alergií a kůže. Chronický stres zeslabuje tělesný imunitní systém. Odhaduje se na základě lékařských výsledků, že až 80 procent všech nemocí je propojeno se stresem. Většina z nás potřebuje snížit úroveň stresu. Vyžaduje to úsilí jako např. změnu neurotických postojů, více cvičit, diétu, více volného času, naučit se řešit konfliktní situace konstruktivním způsobem a důvěřovat v Boží prozřetelnost. Seminář se zaměří na povahu, příčiny a účinky stresu a současně i na praktické způsoby jeho snížení.
Prorocké kázání: Studium článků 135-159 exhortace Evangelii Gaudium (17.-19.3. 2015; úterý – čtvrtek; seminář pro kněze)
I když tento seminář je především určený pro kněze a jáhny, má též význam pro laiky, kteří se zajímají o biblické studium a slovní formy evangelizace např. přednášky, svědectví o Kristu a jeho Slovu při osobních setkáních. Papež František se vyjadřuje odvážně, když v paragrafu 151 v Evangelii Gaudium říká: „Klerik, který nedovolí, aby se Boží slovo dotklo jeho života, aby byl pro něho výzvou, hnalo ho dopředu, pokud si nevyhradí čas na modlitbu s tímto slovem, pak bude falešným prorokem, mělkým podvodníkem.“ Tento seminář se bude podrobně zabývat tím, co papež chce říci o inspirujícím a inspirativním kázání Božího slova. 11
Kromě didaktické části bude příležitost k Lectio Divina a jeho vzájemnému sdílení. Seminář je zaměřen k cíli, který sv. Vincenc z Pauly doporučil jednomu mladému knězi v roce 1656: „Vytvoř si v modlitbě důvěrný vztah s Pánem, který se stane zdrojem jeho vedení, abys mohl naplnit všechny povinnosti, které na sebe bereš. Když přijdou pochybnosti, volej k Bohu Otci a řekni mu: „Pane, ty jsi Otec světla, uč mě, co mám dělat v těchto okolnostech... Kdykoliv máš udělat dobrou práci, řekni Synu Boží Božímu: „Pane, pokud bys byl na mém místě, co by jsi udělal?... Dávám ti tuto radu nejen pro těžké chvíle, které tě budou vyčerpávat, ale také proto, aby ses učil přímo od Boha co máš kázat a vyučovat a tak následoval příklad Mojžíše, který ohlašoval izraelskému národu jenom to, k čemu ho inspiroval Bůh, že pak mohl říci: „Bůh řekl toto.“
Empatie: Chápající láska
(20.-22.3. 2015; víkendový seminář: pátek večer-neděle odpoledne) Křesťané zdůrazňují důležitost milujících vzájemných vztahů. Ježíš popsal dynamiku takových vztahů, když řekl: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12) K uskutečnění tohoto zlatého pravidla jsou potřebné dvě věci: dobrá vůle a vhled. Vhled je ovocem empatie. Jak poukázal křesťanský psychiatr Frank Lake: „Empatie je objektivní uvědomění a pochopení pocitů a chování druhého člověka, aniž bychom museli nutně sdílet jeho pocity.“ Emocionální vhled vede k praktickému jednání, protože milující osoba může a umí odpovědět na potřeby druhých lidí vhodným a citlivým způsobem. Tento seminář popíše charakteristiky, úrovně a stupně empatie. Taky se zaměří na překážky empatie jako je neurotická sebestřednost, nedostatek obětující se lásky. Popíše typické účinky na lidské vztahy - nárůst sebeúcty, umožnění vnitřního uzdravení, a potvrzení. Během semináře se navrhnou možnosti, jak růst v empatii vůči druhým. Tato schopnost je nejen důležitá v každodenních lidských vztazích, ale taky je klíčem k účinné terapii v profesionálních oblastech poradenství, psychoterapii, sociální práci a duchovnímu doprovázení. Přihlašování na semináře:
[email protected], mobil: 731 598 985 12
ZÁZRAK JMÉNEM ŽIVOT
svědectví
Snad ta nejdůležitější etapa našeho života se započala odvíjet, když jsme zjistili, že čekáme miminko. Vše se začalo vyvíjet slibně – malinkému človíčkovi na ultrazvuku zřetelně pulzovalo srdíčko a postupně od vyšetření k vyšetření rostl. I nevolnosti se dostavovaly docela značné. Po ukončení prvního trimestru nastala úleva nejen z překlenutí obecně nejrizikovějšího období, ale také ze zdravotního hlediska. To ovšem vydrželo pouhých pár týdnů. V 18. týdnu těhotenství z neobjasněných příčin odešla plodová voda. Podle většiny lékařů ve spádové nemocnici, kde mě s miminkem hospitalizovali, zněl ortel jasně – řízený potrat. Situace je prý zlá jak pro těhotnou, tak pro miminko, (mentální poruchy, dětská mozková obrna, poruchy smyslů) kdyby se náhodou narodilo, ale to stejně nepředpokládali. Miminko a zejména jeho dýchací orgány se přeci podle „vševědoucích lékařů“ nemůže vyvíjet bez přítomnosti vody! Téměř denní psychický tlak k tomu, abychom dali souhlas k ukončení těhotenství, mělnila jednak podpora rodiny, podpora našeho oddávajícího, který nám zejména dal jako posilu případ dvou jím nedávno pokřtěných miminek, která se dle lékařů též neměla narodit, dále podpora lékařky z třebíčské nemocnice, která křesťanstvím žije i ve své gynekologické praxi, ne pouze v neděli v kostele, a v neposlední řadě modlitba, zejména pak modlitba růžence. A intence – od Chvojnova, přes Soběslav až po Slovensko. Je pravdou, že nikdy jsem se nemodlila tak mnoho, jako v tuto dobu. A určitě nejen já. Člověk mnohdy propadal strachu z toho, co přijde, ale modlitba opravdu zklidňovala. Aspoň na chvíli jsem měla v duši pokoj. Snažili jsme se pořád si připomínat slova sv. Jana Pavla II. „nebojte se!“… tím jsme bojovali sami v sobě s komplikacemi, které s sebou nese nízko uložená placenta, nedostatek místa pro miminko v děloze, jelikož bez vody nevznikal potřebný „bazének“, který svým objemem dělá miminku prostor a s tím související ne zcela jasné odchylky od správné morfologie nožičky i hlavičky a špatné výsledky genetických testů. Poslední jmenované by mohlo být v souvislosti s nízko uloženou placentou, ale s jistotou nám to nikdo neřekl.. Navíc ultrazvuky byly kvůli absenci kontrastní látky – vody – velmi špatně čitelné. 13
Vyšetření střídalo vyšetření – v Pelhřimově, v Č.Budějovicích a v Praze. Po několika týdnech, kdy jsme se dostali za hranici životaschopnosti miminka (24.týden), jsme měli to štěstí se dostat do Prahy na místo nejpovolanější – do porodnice U Apolináře. Ne nadarmo se říká: „co Bůh řídí, dobře řídí“. Tímto milníkem se ovšem šance miminku příliš neznásobily, alespoň co se lékařských prognóz týče. Tam jsme se ovšem nesetkali s žádným psychickým nátlakem, ale s přístupem „uděláme pro vás a vaše miminko vše, co je v našich silách“, ovšem v dodatku se dalo vyčíst, že těch možností není příliš. Zde jsme překlenuli dalších 7 týdnů pod neustálou lékařskou kontrolou a se stálým očekáváním předčasného porodu. Dvakrát to již vypadalo, že další cesta už povede na sál, ale nakonec miminko vydrželo de facto bez vody (těžký oligohydramnion až anhydramnion) celých 12 týdnů – do 30. týdne těhotenství. V půli listopadu nastal den D a miminko se rozhodlo, že už se na nás chce podívat. Nervozita gradovala. Nikdo nám totiž do té chvíle dle žádného vyšetření nebyl schopen říci, zda se miminko bude schopné nadechnout. Samozřejmě s přístroji, ale i to potřebuje určitý stupeň vývoje plic. Manžel jel do porodnice a zmobilizovaly se všechny duchovní síly k modlitbě. Dokonce i autobus poutníků ve Svaté zemi se díky P.Tadeáši za miminko modlil. Nervozita neopadla ani po podání lokální anestezie, mírnila ji jen přítomnost manžela na sále. Před polednem sestřička zahlásila „je to holka“ a už se o ní začali starat neonatologové. Až po několika hodinách na JIPce jsem se dozvěděla, že ji stabilizovali na přístrojích a že následující hodiny ukážou, zda to zvládne. Veronika dostala své jméno kvůli tomu, že jméno znamená „nositelka vítězství“ a již těch 12 týdnů dokládalo to, že je to bojovnice. Měla porodní váhu 1200g a 37 cm, na ARO byla snad největší, ale dýchací obtíže znásobovalo také to, že plíce byly v poměru k tělíčku o měsíc mladší. Hmotné hledisko péče (technika v porodnici) prý nemá v republice obdoby, rovněž tak péče lékařů a některých sester byla prvotřídní. Každé zbavení se hadičky či kabílku, kterými byla napojená na počítače, či vyživovaná, pro nás znamenalo stále rostoucí šanci na plnohodnotný život, až se před Vánocemi zbavila i inkubátoru. Domů jsme si ji vezli téměř v plánovaný termín porodu – na konci ledna. V té době však byla ještě nejen kojena, ale dokrmována injekční stříkačkou s cévkou. Postupně se však i té zbavila a roste a sílí k radosti nejen naší. 14
VTIPY Policajt se rozhodne, že pro rodinu uloví vánočního kapra. Vzal nářadí a začal sekat do ledu. Najednou za ním přijde neznámý člověk a křičí: „Okamžitě přestaňte sekat do toho ledu!“ „Jakým právem mi to zakazujete?“ ptá se policajt. „Právem správce zimního stadionu!“ Nenaplnily se žádné negativní prognózy – i vybočená nožička se bez zásahu lékařů srovnala a ani mentální problémy se, Bohu dík, také nekonají. Při následných kontrolách i nejeden skeptický lékař prohlásil, že je to zázrak…. Někdy bylo ale trošku obtížné si uvědomit, že to několik hodin v kuse plačící miminko je zázrak, takže i za ten pláč, nevyspání se a vyčerpání z téměř pravidelného usínání o půl třetí ráno po dobu několika měsíců musíme být vděčni… vše však vynahrazuje její malá ručička, která se chopí dospěláckého prstu, úsměv či očíčka zářící radostí… (navíc dnes už spí dobře ) Za zmínku ještě stojí, že když se vrátíme domů, i třeba po dvou dnech, tak chvíli s vážnou tváří pozoruje, zda jsou všechny věci na svém místě. A tolikrát se již stalo, že se rozzářila při pohledu na obraz Madony s dítětem a začala na ně mávat :-) S odstupem času jsem měla možnost zjistit, že nejedna lékařka u minimiminek bere své povolání jako poslání, a proto ve svém křesťanském postoji do toho jde opravdu naplno. S tím souvisí i to, že například organizují mše u příležitosti mezinárodního dne nedonošených, který je 17.11. – jako poděkování za život, ale také za ty, kteří neměli tolik „štěstí“… anebo jsou připraveny pomoci či poradit zoufalým maminkám v kteroukoliv denní dobu, bez ohledu na to, kdy mají službu. Velký dík za „morální podporu“ patří (chronologicky) nejen rodině a blízkým, ale také P.Hambergerovi, P.Tadeášovi, MUDr. Vokurkové a MUDr. Weberové-Chvílové. Hana a Michal Jírů 15
Učitel nedělní školy požádal svého pastora, aby dětem něco řekl o manželství. Připravil se tedy pečlivě na vyučování, vstoupil do třídy a položil otázku: „Dívky a kluci, přišel jsem k vám dnes ráno, aby vám něco řekl o manželství. Ale dřív, než začnu, může mi někdo z vás povědět, co o manželství prohlásil Ježíš?“ Po chvilce mlčení se přihlásil Pepíček. Hrdě odpověděl: „Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.“ Jeden pan farář si stěžuje druhému: „Na střeše mám holuby. Nevím, jak se jich zbavit.“ Ten mu poradí: „Poslouchej, řeknu ti svou zkušenost. Z mých mladých lidí se po biřmování v kostele už nikdo neukáže. Uděl jim biřmování a uvídíš. Víc nepřijdou!“ Darem jemného humoru byl obdařen i papež Jan XXIII. Jednou na procházce zaslechl, jak se jistá osoba pohoršuje nad jeho vzezřením (byl při těle). Řekl této osobě: „Víte, milá paní, volba papeže není volbou královny krásy.“ Na hodině náboženství: „No, děti, kdo z vás nebyl v neděli v kostele? „Já!“ - odpovídá Miško. „A víš, jaký je to hřích?“ „Ano, vím – dědičný!“ 16
SVÁTOST MANŽELSTVÍ JAKO CESTA KE SPÁSE
V letošním roce jsme si připomněli 25. výročí od pádu komunismu a nastolení svobody v našem národě. Pro mě je tento čas milosti zvláště významný, neboť jsem nastoupila cestu k Pánu Bohu skrze svátost manželství. V roce 1989 jsem byla mladá dvacetiletá studentka pedagogické fakulty v Brně. Bouřlivé listopadové období jsem prožívala jako ostatní studenti na různých demonstracích, aniž bychom přesně věděli, co se děje a jaká bude naše budoucnost. V osobním životě se mě totalitní režim zatím příliš nedotýkal a jako většina mladých lidí 80. let jsem žila vcelku spokojeně. Studovala jsem, volný čas jsem trávila při sportu, na diskotékách a různých zábavách s přáteli. O Boha jsem se nezajímala. Moji rodiče byli vychováni ve víře a nechali mě, sestru a bratra pokřtít a také přistoupit k prvnímu svatému přijímání ve třetí třídě, kdy jsme jeden rok navštěvovali náboženství. Jako malí jsme s rodiči chodili do kostela, ale postupem času se omezily návštěvy bohoslužeb jen na velké svátky, kam jsme my, dospívající děti, chodily většinou z donucení. Společně jsme se modlili snad jen na Štědrý den na popud babičky a dědečka růženec. Prarodiče, kteří s námi žili, byli po celou dobu praktikující křesťané a zůstali jimi až do smrti. Tak jsem proplula dospíváním, studovala a žila pro sebe. Vždycky jsem ale věděla, že chci být učitelka, vdát se a mít děti. V té době bylo samozřejmé, že mladý člověk dříve nebo později vstoupí do manželství a s touto perspektivou všichni počítali. V prosinci 1989 během revolučních událostí jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Oba jsme před tím ukončili nezávisle na sobě delší známosti a chtěli jsme už člověka, se kterým bychom mohli zůstat, a tak jsme se asi po půlroční známosti dohodli, že bychom se mohli vzít. Vnímali jsme to stejně a rozhodnutí jsme oznámili rodičům. Mně bylo 21 a manželovi 23 let. Moji rodiče byli vlažní nepraktikující věřící, ale bylo jasné, že v uvolněných poměrech bude svatba v kostele. Nakonec to bylo v naší rodině, navíc na Slovácku, tradicí i za totality.
Mí bratranci a sestřenice se po civilním uzavření sňatků jezdili, pokud to nešlo jinak, tajně oddávat církevně, takže to pro mě byla samozřejmost a svatba v kostele mi připadala pochopitelně mnohem hezčí. Manželovi rodiče byli pokřtění komunisté, ale neprotestovali. I v jejich rodině žila modlící se babička. Tehdy jsem zaregistrovala, že je v naší farnosti nový kněz, otec Pavel Zíbal, který nahradil svého předchůdce poplatného režimu. Byl to už starší člověk, který za totality prožil útisk, věznění (mimo jiné i v Želivě) a zákaz služby. Zjistili jsme, že bude potřeba chodit na přípravu. Otec Pavel viděl, že já i budoucí manžel jsme vírou téměř nepoznamenaní, ale prohlásil: „Tož, něco s tím uděláme.“ Začali jsme tedy ještě s jedním mladým párem docházet přes léto na faru. Setkání nebylo mnoho, ale byla to rozhodující doba v mém životě. Tento starý kněz nám prostým a srozumitelným způsobem kladl a zároveň vysvětloval otázky o smyslu života, řádu a zákonitostech v přírodě nebo touze člověka po dokonalosti. Vzpomínám si, že po celou dobu přípravy se mi jakoby zvedala nějaká opona, rozpouštěla temnota a nevědomost a často jsem si uvědomovala, že všechno, co ten člověk říká, je pravda. Stále mě provázelo slovo PRAVDA. Jak je možné, že jsem to nevěděla? Netušila jsem, že si mě našla Boží milost (věřím, že také díky vytrvalým modlitbám mé babičky) a Bůh mi dal poznat pravdu o sobě, že je to obrácení a začátek nového života pro mě, mého manžela i celou rodinu. Mého manžela se však nedotklo nic a tak po svatbě, kdy se poprvé a naposled v životě vyzpovídal a přijal eucharistii, zůstal lhostejný. Se mnou to ale bylo jiné. Stále jsem přemýšlela nad tím, co nám bylo řečeno při přípravách a začala jsem chodit do kostela, abych se dozvěděla od otce Pavla víc. Už nevím přesně, jak jsem postupovala, ale vím, že do roka jsem byla pravidelným návštěvníkem bohoslužeb nejen v neděli, přijímala svátosti, četla Písmo svaté, duchovní literaturu, hledala jsem postupně, jak má vypadat křesťanský život a manželství. Vytvořila jsem s přáteli modlitební společenství a začala se účastnit života ve farnosti. Také jsem přijala při nejbližší příležitosti ve dvaceti šesti letech svátost biřmování. Po pěti letech se u nás opět vyměnil kněz. Otec Pavel nastoupil na odpočinek a přišel mladý dvaatřicetiletý otec Jaroslav.
17
18
svědectví
Ten mě pozval ke spolupráci jako katechetku. Po počátečním váhání jsem přijala a dnes už učím náboženství 16 let. Žila jsem tedy intenzivním duchovním životem, k čemuž jsem vedla i naše tři děti, které se nám v průběhu sedmi let narodily. Manžel zůstával po celou dobu více méně nezúčastněný. Souhlasil s křtem dětí, s mými aktivitami i vším, co jsem dělala, občas se akcí účastnil, jezdil s námi na poutní místa, ale jeho osobně nic nepřimělo k tomu, aby chápal věci stejně, čili uvěřil v Boha. Často jsem s ním vedla různé rozhovory, někdy jsme se o víru i pohádali, ale bylo to marné. Nakonec jsem vždycky musela uznat, že můj úkol je modlit se a být svědkem tomuto muži i dětem. On si bral vlastně jinou osobu za ženu, nevěřící, byli jsme na tom stejně a ani já jsem si nevybrala obrácení, ani jsem po něm netoužila, nevěděla o něčem takovém. Bůh rozhodl, že toto manželství půjde jeho cestou a vypadá to, že k tomu úkolu vyvolil mě (ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás). Někdy to bylo hodně těžké. Je obtížné, pokud vám manžel nepomáhá s křesťanskou výchovou dětí. Zvláště synové, když vidí, že tatínek nemusí každou neděli do kostela, nemodlí se a podobně, mohou začít protestovat. Naši dva synové v dospívání také rebelovali. Nejstarší odvrhl všechno, co jsem ho učila a zkusil cestu zla (posilovna, násilí, drogy, noční život, hazard…), tři roky byl na tom velmi zle. Tehdy jsem zintenzivnila modlitby a oběti, jak se dalo a na mého muže jsem se obracela často v slzách, ať také prosí, že to bez Boží pomoci nedokážeme. Někdy mě poslechl a občas se modlil se mnou nebo sám. Náš syn se za dramatických okolností ve dvaceti letech obrátil k Bohu a už tři roky jde jeho cestou. Je to však stále ještě boj a potřebuje podporu, trpělivost a modlitbu. V poslední době také uvažuje o řeholním životě. Druhý syn Tomáš byl méně problémový, avšak spíše po otci – lhostejný. Modlím se, ať mu dá Pán milost a dar hluboké víry, ať dokáže jednou vyznat se svatým Tomášem, jeho patronem, Pán můj a Bůh můj. Dcera je hodná a milá dívka, studuje arcibiskupské gymnázium, zatím je věřící a pochyby neprojevuje. Chápu ji jako zvláštní Boží dar a oporu. S manželem jsme letos oslavili 24 let společného života. Před dvěma lety začal najednou k překvapení všech pravidelně chodit v neděli do kostela. Moc to nekomentuje, prostě jde.
Jeho nedělními bohoslužbami byly od dětství chovatelské burzy, na víc nebyl čas. Dnes, pokud jede na burzu, vrací se tak, aby stihl mši svatou. Občas se pomodlí se mnou. Svůj duchovní život zatím víc neprojevuje. Máme několik výborných křesťanských přátel, s nimiž se často stýkáme, a také díky nim je manžel stále v tomto prostředí. Vždycky jsem se modlila, aby ho Bůh skrze přírodu, kterou obdivuje, i křesťanské přátele, přitáhl k sobě. Především jsme však mnohokrát zakusili v našem manželství velkou Boží pomoc (finanční problémy, práce, i obtíže v našem vztahu a zejména s dětmi). Manžel vždycky věděl, že všechno svěřuji Pánu Bohu a modlím se a několikrát viděl Boží zásah, který nemohl popřít. Jednou po nečekaném vyřešení problémů v jeho podnikání prohlásil: „Já jsem věděl, že On ti pomůže.“ To mě překvapilo a z těchto občasných projevů jakési jeho víry jsem usoudila, že na něm Bůh pracuje, ale je třeba vytrvat a stále za něho prosit až do konce. Vím, že nás Pán po celou dobu manželství vede, chrání a pomáhá. Vidím tedy z vlastní zkušenosti tuto svátost jako Bohem určené povolání. On dává také všechny prostředky k tomu, aby se život manželů naplnil a byl dobrý. Je třeba ale být stále ve spojení s Ním. Je nádherným darem, jestliže do manželství vstupují oba jako věřící a mohou společně sdílet to nejdůležitější v lidském životě – spojení s Bohem. V našem případě se Pánu zalíbilo jinak, ale jsem mu vděčná. On ví, co a proč dělá a co je třeba k naší spáse. A protože jsem prožila obrácení skrze svátost manželství, upozorňuji vždycky také kněze, aby nepodceňovali snoubence (či spíše našeho Pána?) při přípravě na svátost manželství, ať se za ně hodně modlí, i když vypadají lhostejně a beznadějně. Duch vane, kde chce, a je jeho vůle, koho a kdy povolá. Síla svátostí je veliká a Bůh v nich mocně působí.
19
20
Romana Ryšková
INFORMACE O VYDÁNÍ Vydáno pro vnitřní potřebu Římskokatolické farnosti v Želivě. Stálá redakce: Jan Pikl, Eva Jurečková, P. Tadeáš R. Spišák. Všem děkujeme za příspěvky. Vaše svědectví, zážitky a další příspěvky můžete posílat na
[email protected]
DAR LÁSKY
svědectví
Před nějakým časem jsem se v kuchyňce želivského kláštera potkal s milými manžely. Byli jsme všichni na krátkém semináři a vzájemně jsme se neznali. Večer v kuchyňce vládla pohodová atmosféra a já dostal pozvání ke stolu. Po pár větách bylo zřejmé, že jsme velice podobně naladěni v pohledu na život a manželství. U stolu byla i jedna maminka. Dalším kolemjdoucím, který přijal pozvání ke stolu, byl otec Tadeáš. Rozhovor se stáčel na to, čím žijeme. Na naše rodiny, naše partnery, naše děti, naše manželství, našeho Boha. Atmosféra byla svobodně důvěrná a radostná. Povídali jsme si o manželství, o životě s někým, koho máme rádi, o tom, kolika trápeními a zkouškami jsme s našimi partnery prošli. Povídali jsme si o tom, jakým velikým darem Božím je pro nás naše manželka, manžel…. Povídali jsme si o tom, jak jsem šťastni, že do našeho manželství od první chvíle vstoupil Bůh, jak si nás vede, uzdravuje, napravuje, a především obdarovává. Ten veliký a skvělý Bůh přijal pozvání k našemu stolu. Nebo pozval On nás k jeho stolu?
Přijímám tě a odevzdávám se ti!
Jako mladík jsem se začal modlit za svoji budoucí ženu. Tak nějak jsem si přál mít hodně úžasnou manželku, a tak jsem to svěřoval Panně Marii. Nebylo to moc velké a nějak usebrané modlení, ale přece jen. Když jsem pak žádal o ruku mé ženy, mohl jsem rodičům s jistotou říci, že ona je tím darem, o který jsem prosil. Postupně se nám narodilo pět dětí. Dnes je nejstarší dceři 20 a nejmladší 9. Moje žena zůstala s dětmi doma. Dá se říci, že se odevzdala se vším, co měla, mně a Bohu, a přijala život v závislosti. Jsem za to moc rád a povzbuzuje mě to v nesení odpovědnosti za rodinu. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (Ef 5, 25-27). Jak inspirující je pro nás muže příklad péče Krista o jeho manželku. Již se mne pár lidí zeptalo na zdroj naší radosti ze společného života. Představme si tento obraz: Krásná a půvabná nevěsta čeká na svého vznešeného ženicha, královského syna. 21
Tak moc se na něj těší, ale současně je rozechvělá strachem, aby, aby … aby byla pro něj tím nejkrásnějším… Ženich přichází a doprovod zůstává stát opodál. Nabídne nevěstě svoji otevřenou dlaň. Nevěsta do ní vkládá svoji ruku. Ženich ji svojí druhou přikryje a pokleká. Pak vstane, obejme nevěstu a políbí. V objetí jí šeptá: „Jsi krásná, jsi má nejvzácnější perla, má paní, a všechno co mám, je od této chvíle tvé. Pojď. “ Manželství je nádherný předobraz toho, jaký vztah chce mít Bůh s každým z nás. Jak jsme spolu s mojí ženou procházeli dny, objevovali jsme další rozměry svátosti manželství, o kterých nám dosud nikdo neřekl.
Dar svátosti
Svátost manželství a svátost eucharistie. Postupně objevujeme, jak tyto dvě svátosti mají jediný společný princip vycházející z lásky, vycházející ze srdce, ze společného bytí, přijímání a odevzdání. Dříve se svátost Eucharistie nazývala Svaté přijímání. Přijímáme pozvání ke stolu, aby se nám Bůh zcela odevzdal. Chce mít účast na našem životě, ale především nás zve k účasti na Jeho životě, jeho důstojnosti, jeho moci, jeho službě, jeho obětování, jeho království.
Pozvání ke stolu
I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. (Gen 18, 1-11) 22
Abrahám pozval Boha do svého života. Abrahám pozval Boha ke svému stolu. Bůh přijímá toto pozvání. Co je výsledkem tohoto setkání u stolu. Plodnost! Plodem je nový život! Plodem je i znovuzrození. Asi tak po patnácti letech společného života v manželství si nás Bůh pozval k širší službě. Službě potřebným maminkám a rodinám v nouzi. Často jsou za jejich problémy zneužívání v dětství, drogy, domácí násilí, opuštěnost a chudoba. Tentokrát nás Bůh pozval do míst, kam se jiným moc nechce. Bůh nás zve ke svému podílu v Eucharistii, zve nás také ke svému podílu ve službě životu. Svátost manželství je veliký dar. Každý dar však musí dále sloužit. Nemohu mít krásné manželství, aniž bych tímto darem nesloužil dál, aniž bych neotevřel dveře, neprostřel stůl… Nevěsta a ženich, Abram a Sáraj se stávají mámou a tátou, přijali pozvání stát se Abrahámem a Sárou, mámou a tátou vyvoleného národa. Nebojme se pozvat lidi do našich životů a do naší služby. Nebojme se přijímat pozvání ke stolu a zvát ke stolu!
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gen 1, 27) I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gen 2, 18) Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gen 2,24) Manželství je darem jednoty. Manželství je darem jedinečnosti. Manželství je darem poznání. Manželství je darem moudrosti a bázně Boží. … Kněz má jako pozemského rádce biskupa a jemu je poslušný, protože přijal účast na jeho díle a jeho kněžství. Podílí se takto i na jeho službě a zvláštních pověřeních vyplývajících z kněžského svěcení. V manželství nemůžeme odpouštět svátostně, ani sloužit eucharistii. Nechodíme na radu k biskupovi. V manželství je nádherné obdarování jednoho druhým ve všech rozměrech života. Když jsme rekonstruovali dům, připravoval jsem plány v různých variantách a snažil se promyslet jejich funkčnost, nákladnost, a tak dále. 23
Pak jsem přišel za mojí ženou, která žehlila, a ptal jsem se jí na názor. Pamatuji si, jak mne tehdy naštvalo, že jen tak plácla od žehličky a že si myslí - že tento plán je dobrý a ukázala na něj prstem. Ani jsem jí všechny možnosti nevysvětlil, nezamýšlela se nad tím. A … a jenom byl její názor dobře. To správné řešení se neopíralo o její nadání, výjimečnost nebo něco jiného. Správné řešení dostala od Boha pro mě, pro nás. Naučili jsme se potom v životě s mojí ženou tohoto principu využívat. Velmi často se vzájemně ptáme druhého na názor a radu. Většina odpovědí nevychází z lepšího poznání skutečnosti, ale spíše ze slabosti. Poslušnost názoru partnera je však obdařena mimořádnou mocí a požehnám našeho Boha. Bůh to tak chtěl a tak člověka stvořil. Dalo by se hodně povídat o charismatech, která Duch Svatý uděluje mimořádně prozíravě právě manželům. Rád vydávám svědectví, kdy jsem dostal dar sloužit v určité oblasti a moje žena se tady angažovat nechtěla. Po čase jsem nemohl mít účast na této službě, a v tu chvíli začala v této oblasti sloužit moje žena a to nejen s radostí, ale i lépe. Nebojme se přijímat! Nebojme se odevzdávat! Nebojme se obdarování! Nebojme se přijímat ke stolu a zvát ke stolu! Jsem tak rád, že jsem přijal pozvání ke stolu od úžasných manželů v kuchyňce želivského kláštera. Krásné dny přeje Tomáš Piler
JEŠTĚ TROCHA HUMORU Na hodině náboženství se ptá pan farář dětí, jestli někdy někoho udělaly šťastným. Přihlásí se Petřík a říká: „Byl jsem celý měsíc na prázdninách u babičky a když jsem odcházel, říkala: jsem tak šťastná, že jdeš konečně pryč!“ Baví se kolegyně po svátcích: „Co ti dal manžel pod stromeček?” „Norkový kožich.” „A sedí?” „Jo, oni tam měli schovanou průmyslovou kameru!”
...A POŽEHNANÉ VÁNOCE!!! :-)
RODINA JE BITA A DRÁSÁNA ZE VŠECH STRAN Jádrem problému, kterého se dotýkáte ve svých otázkách, je něco velmi smutného, velmi bolestného... Myslím, že křesťanská rodina, rodina a manželství nebyly nikdy tak atakovány jako v této době. Napadány přímo či konkrétně. Mohu se mýlit. Odborníci z řad církve nám to mohou říci. Rodina je zasažena, zasahována a mrzačena jako by byla nějakou asociací. Rodinou lze dnes nazvat cokoli, ne? Kolik rodin je raněných, kolik manželství se zhroutilo, kolik jen relativismu je v koncepcích svátosti manželství. V této chvíli se ze sociologického hlediska a z hlediska lidských hodnot rodina ocitla v krizi, protože je bita a drásána ze všech stran! Je zřejmé, že nelze než volit. K tvojí otázce tedy: „Co můžeme dělat?“ Ano, můžeme pronést krásnou promluvu, principiální prohlášení... To je zajisté třeba. A to zřetelně: „Pohleďte, to co nabízejí, není manželství! To je sdružení, ale nikoli manželství!“ Někdy je nezbytné říci věci velmi zřetelně a musíme to říci! Pastorace pomáhá, ale pouze v přímém kontaktu, takříkajíc „tělo na tělo“. Tedy doprovázet! A to znamená také ztrácet čas. Největším mistrem ve ztrácení času je Ježíš! Ztrácel čas doprovázením, aby dal uzrát lidskému svědomí, hojil rány a učil... Doprovázet znamená putovat společně. Je zřejmé, že svátost manželství je snižována a ze svátosti se stává obřad. Svátost se redukuje na ritus! Ze svátosti se činí sociální fakt, sice náboženský, vyžaduje se křest, ale nejsilnější je obřad... Kolikrát jen jsem potkal v pastoraci lidi, kteří spolu žijí a ptal jsem se jich: „Proč se nevezmete?“, „Protože k tomu je potřeba udělat oslavu a my nemáme peníze...“ Společenské zakrývá to zásadní, totiž sjednocení s Bohem. Vzpomínám, že v Buenos Aires jednoho faráře napadlo oddávat ve kteroukoli hodinu. Normálně se totiž ve čtvrtek, pátek oddává občansky, a v sobotu pak svátostně... Je jasné, že nešlo dělat oslavu při obojím. Slavilo se při tom prvním a mnozí kněží, aby to usnadnili, řekli, že je možné přijít hned po občanském sňatku do farnosti uzavřít ten církevní. To je příklad, jak usnadňovat věci. Je třeba usnadnit přípravu, protože není možné připravit snoubence ke svátosti manželství během dvou setkání, dvou konferencí. příloha
To je hřích nedbalosti z naší strany, ze strany kněží i laiků, všech, kdo normálně usilují o záchovu rodiny. Příprava na manželství musí být pomalejší, je třeba provázet snoubence takříkajíc „tělo na tělo“ a připravit je, aby chápali, co činí. Mnozí nevědí, co činí! Berou se, aniž by věděli, co slibují: „Ano, ano. Všechno jde dobře!“ Ale neuvědomují si, že je to „navždy“. Toto je třeba vyzdvihnout, protože je tu kultura provizoria, kterou prožíváme nejenom v rodině, ale také mezi kněžími... Jeden biskup mi řekl, že za ním přišel jeden vynikající mladík, který mu řekl: „Chtěl bych být knězem, ale jenom na 10 let. A potom bych chtěl...“ To je kultura provizoria. Vše jen dočasně. To „navždy“ jako by bylo zapomenuto! Je zapotřebí obnovit spoustu věcí ve zraněných rodinách dneška. Mnoho věcí! Netřeba se však pohoršovat nad ničím, co se v rodině stane, nad ničím... Rodinná dramata, destrukce rodin, dětí... Na synodě se jeden biskup ptal: „Uvědomují si kněží, jak trpí dítě, jehož rodiče se rozvádějí?“ To jsou první oběti! Jak doprovázet děti, jak jim pomáhat, aby rodiče, kteří se rozvádějí, nepoužívali děti jako rukojmí! Kolik je jen patologických rádoby psychologií, lidé ničí druhé řečmi. To je z toho, že tatínek mluví špatně o mamince a maminka špatně o tatínkovi. K těmto věcem je třeba se přiblížit v každé rodině a doprovázet je, aby si uvědomovaly, co činí.
Při vstupu do Baziliky Narození Pána Ježíše se díky nízkému vchodu musí poklonit každý kromě dětí příloha
Dnes jsou situace různé. Neuzavírají se sňatky, zařídí se dům, mají přítele, přítelkyni, ale nevezmou se... Jedna maminka mi říkala: „Otče, co mám dělat, aby se můj 32letý syn oženil?“ – Nejprve je třeba, aby měl snoubenku! - „Ano, ano. Má snoubenku, ale neberou se!“ – Má-li tedy snoubenku, tak potom je třeba, abyste mu nikdy nežehlila košile! A uvidíte, že se ožení! Kolik jen lidí dnes neuzavírá sňatek! Žijí spolu úplně anebo – jako jsem viděl i ve svojí rodině – žijí jen na částečný úvazek, od pondělka do pátku spolu, na sobotu a neděli k mamince.. To jsou nové, naprosto destruktivní formy, omezující velikost manželské lásky. Je tolik takovýchto soužití, rozluk a rozvodů. Proto je klíčové to, jak pomoci v přímém kontaktu, doprovázením, ne proselytismem, protože ten nevede k žádnému výsledku. Doprovázet trpělivě. Trpělivě. Jedno slovo dnes, jedno zítra... To je má rada. papež František
Místo v Betlémě, kde se podle tradice narodil Pán Ježíš
Živý Betlém u nás v Želivě
příloha
příloha
Papež: Církev bez Marie je sirotčincem Pravdou je, že Maria je Ta, která umí proměnit zvířecí stáj na Ježíšův domov. S trochou plenek a mořem něhy. Je také schopna rozradostnit dítě v lůně jeho matky, jak slyšíme v evangeliu. Je schopna nás obdařit Ježíšovou radostí. Maria je zásadně Matkou. – Někdo možná řekne: „Matka je však málo. Je také Královnou, je Paní...“ – Ano, ale Maria je Matka. Proč? Protože ti přinesla Ježíše. Řeknu vám jednu příhodu, která je pro mne velmi bolestná. Bylo to v 80. letech v Belgii, kde jsem byl na jednom sympoziu. Dobří, pracovití katolíci. Pozvali mne na večeři do jedné rodiny. Několik dětí. Byli katolíci. Manželé byli profesoři teologie, velice studovaní. A protože moc studovali, byli poněkud zapálení... Mluvili jsme o Ježíši velice teologicky, byla to fundovaná kristologie, a na závěr prohlásili: „Poznali jsme už Ježíše natolik, že nepotřebujeme Marii a proto nepěstujeme mariánskou zbožnost.“ – Strnul jsem. Rozesmutnělo mne to a způsobilo špatnou náladu. Je to jako by démon pod zdáním „lepší“ formy odňal to nejlepší. Pavel říká, že se převléká za anděla světla. A to je Maria bez mateřství. Maria je Matkou. A to především. Nelze chápat žádný Mariin titul bez toho, že je Matkou. Je Matkou, protože rodí Ježíše a pomáhá nám mocí Ducha svatého, aby se Ježíš v nás narodil a rostl. Je Tou, která nám nepřetržitě dává život. Je Matkou církve. Je mateřstvím. Nemáme právo – a chybujeme, činíme-li tak – osvojit si psychologii sirotků. Křesťan totiž nemá právo být sirotkem. Má Matku! Máme Matku! Jeden starý, bodrý kazatel, mluvil kdysi o těchto typech sirotčí psychologie a svoje kázání končil: „Kdo však nechce mít Marii za matku, bude ji mít za tchýni!“ Matka... Je matkou, která nám nejenom dává život, ale vychovává nás ve víře. Snažit se ve víře růst bez Mariiny pomoci je jiné. Je to něco jiného. Je to jako růst sice v církvi, ale v takové, která je sirotčincem. Církev bez Marie je sirotčincem. Ona nás vychovává, umožňuje nám růst, dotýká se svědomí. A jak se dovede lítostí dotknout svědomí! Líbí se mi, a dosud tak činím, když mám trochu času, číst příběhy svatého Alfonse z Liguori. Jsou z jiných časů, pokud jde o styl vyprávění. Ale jsou pravdivé. V každé kapitole vypráví nějakou povzbuzující historku spojenou s Marií. Na jihu Itálie – nevím, jestli v Kalábrii příloha
či na Sicílii – je zbožnost k mandarinkové Panně. Je to v oblasti, kde je hodně mandarinek. A tuto mandarinkovou Pannu ctí lotři i zloději. Uctívají ji. A říkají, že Panna mandarinek je má ráda a prosí, aby došli do nebe. Ona hledí na zástup přicházejících lidí, a když jednoho z nich vidí, naznačí mu rukou, aby šel dopředu. A v noci, když je tma a není tam svatý Petr, otevře mu bránu! Je to velice lidové a folkloristické, ale sděluje velkou pravdu nebo velkou teologii. Matka pečuje o svého syna až do konce a snaží se mu až do konce zachránit život. Odtud teze svatého Alfonse Marii z Liguori, že ten, kdo ctí Pannu Marii, nebude zavržen. Ona je poslední. Celý život se umí dotýkat svědomí, doprovází nás a pomáhá nám. Maria je Tou, která pomáhá Ježíšovi sestoupit. Při sestupu z nebe pomáhá Ježíšovi žít spolu s námi. Je Tou, která vidí, pečuje, všímá si a je.
Judská poušť, kterou museli projít Josef a Maria na cestě do Betléma příloha
Jedna věc mne velice oslovuje, totiž první západní mariánská antifona, která je převzata z východu. „Pod ochranu tvou se utíkáme svatá Boží Rodičko.“ Je první a nejstarší na Západě. Pochází ze staré tradice, kterou ruští mystikové a mniši podávají takto: „Ve chvílích duchovního neklidu nezbývá než utéci se pod ochranu svaté Boží Rodičky“, Té, která nás chrání a brání. Vzpomeňme na Apokalypsu, kde „utíká s dítětem v náruči, aby jej nepohltil drak“. Jestliže někdo zná Ježíše, nemůže říci, že je natolik zralý, že nepotřebuje Marii. Nikdo nemůže odhlížet od Jeho Matky. My Argentinci, když potkáme někoho, kdo jeví známky špatnosti, jedná špatně, trochu z nedostatku, protože se mu nedostává lásky, nebo proto, že byl připraven o mateřský cit, používáme silné slovo, že je „huacho“ – sirotek. Křesťan nemůže být sirotek, protože má Marii za matku. papež František
INTERMEETING Jako každoročně se na podzim konal Intermeeting. Já jsem se Intermeetingu zúčastnila poprvé, ale za sebe můžu říct, že to bylo moc super. Ostatně jako všechny Era akce. Letos se konal v želivském klášteře dne 31.října-2.listopadu a sešlo se nás tam okolo 50 lidí. Což mi přijde slušná účast. Když jsme dorazili do kláštera tak jsme se ubytovali a hodní dobrovolnící šli pomoct s večeří. Pak pochopitelně následovala večeře, ke které byli chlebíčky láskou mazaný vším možným. Po večeři byly nějaké seznamovací hry, při kterých jsme se doufám dostatečně seznámili. Potom jsme se všichni v tichosti odebrali do kostela kde byla skvělá adorace! Po adoraci to bylo hrozně fajn, odebrali jsme se na místní hřbitov každý s jedním zapáleným kahánkem a dali jsme ho na opuštěný hřbitov. Byl to takový příjemný pocit. Pak jsme se v tichosti odebrali zpět do kláštera a do pokojů. Ráno opět ty hodné duše dřív vstali a šli pomoct se snídaní. Kdo doposud nepochopil, tak MY jsme mezi ty hodné dušičky patřili taktéž. Po snídani byla přednáška na téma o sv. Augustinovi a o cestě radosti. Odpoledne jsme se rozdělili do několika skupin a každá skupinka měla jiný úkol na téma Radost. Byli jsme diváky i herci dvou příloha
krátkých představení. Také jsme si kromě pantomimického představení a ukázky radostných předmětů zazpívali a zatančili. Poté jsme se odebrali do kostela, kde byla mše svatá. A tam bylo obnovování slibů a někteří i slibovali (Anička, Vojta, Pája, Zuzka, Důša, Honza, Luky, Dominik…) Po mši svaté bylo na programu buď prohlídka kláštera a nebo skvělá noční hra připravená jedinečným Kůťou. Kůťo bylo to super, moc díky! V neděli ráno už následovalo jenom balení, mše svatá a smutné loučení. Bylo to super, moc děkuji zúčastněným a především Aničce Zahálkové za organizaci. Barbora Prokůpková
příloha
