KSBR 47 INS 31496/2013 3 VSOL 197/2014-A-14
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla v insolvenční věci dlužníka EUROBAU 1.A, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v BrněVeveří, Bayerova 806/40, PSČ 602 00, identifikační číslo: 25579118, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.2.2014, č.j. KSBR 47 INS 31496/2013-A-7, takto: Usnesení soudu prvního stupně
se
potvrzuje.
Odůvodnění: Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil na účet soudu prvního stupně blíže specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že s ohledem na výši předpokládaných nákladů insolvenčního řízení (zejména odměnu správce ve výši 45.000 Kč bez DPH při řešení úpadku dlužníka konkursem a hotové výdaje správce) stanovil zálohu k jejich krytí. Záloha je potřebná zejména na úhradu nákladů spojených s pořízením soupisu majetkové podstaty dlužníka a přezkoumání přihlášených pohledávek, protože dlužník nemá žádný majetek ani finanční prostředky, který by mohl insolvenční správce na úhradu těchto nákladů použít. Soud proto považuje složení zálohy za nezbytné, když nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně. Soud dále odkázal na ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož je dána povinnost podat insolvenční návrh včas,
pokračování
-2-
KSBR 47 INS 31496/2013 3 VSOL 197/2014-A-14
tj. bez zbytečného odkladu, tedy v době, kdy dlužník má ještě dostatek finančních prostředků na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že nemá žádný majetek. Poukazuje na to, že vlastní nemovitosti, a rovněž tak nesouhlasí se závěrem, že složení zálohy je potřebné na úhradu nákladů na pořízení soupisu a přezkoumání přihlášek, když podle dlužníka s těmito úkony nejsou spojeny prakticky žádné náklady. Argumentuje tím, že soud měl při stanovení výše zálohy přihlédnout k výši hotových výdajů, které vzniknou bezprostředně po ustanovení insolvenčního správce, jak již rozhodl například Vrchní soud v Olomouci v insolvenční věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 30 INS 17783/2011. Tvrdí, že likvidátor dlužníka požádal soud, který ho do funkce jmenoval, aby poskytnul finanční prostředky na složení zálohy. V doplnění odvolání pak dlužník namítal, že stanovená lhůta pěti dnů pro úhradu zálohy je nepřiměřeně krátká. Namítá, že pokud bude ponechána splatnost zálohy pět dnů, nebude reálné, aby získal samotné pravomocné usnesení, natož aby v této lhůtě stihl pravomocné usnesení doložit soudu, který likvidaci nařídil. Domnívá se, že lhůta 30 dnů mu umožní, aby získal od soudu usnesení o záloze s vyznačenou právní mocí a aby s tímto vyžádal zálohu u soudu, který nařídil jeho likvidaci. Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „IZ“) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není. V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně 7.11.2013 insolvenčním návrhem dlužníka, jehož jménem podal insolvenční návrh likvidátor, který tvrdil, že společnost dlužníka byla zrušena s likvidací rozhodnutím Krajského soudu v Brně a došlo ke jmenování likvidátora ze seznamu insolvenčních správců. Likvidátor uvedl, že započal šetření o majetku dlužníka a jeho závazcích a možnosti uplatnit v insolvenčním řízení neúčinnost či neplatnost úkonů dlužníka, zjistil však, že dlužník nemá žádné cenné papíry, neukončené soudní spory, kde by byl na straně žalobce, ani účty v bankách, a ani není společníkem v jiné společnosti. Z lustrace Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního zjistil,
pokračování
-3-
KSBR 47 INS 31496/2013 3 VSOL 197/2014-A-14
že dlužník je evidován jako vlastník nemovitosti – pozemku v katastrálním území Horoušany, na LV č. 785, a to parcely č. 451/108, druh pozemku zahrada o výměře 125 m², a dále zjistil, že dlužník je vlastníkem vozidla Škoda Favorit 136L z roku 1996 a Škody 130L. Vozidla se nepodařilo dohledat, s ohledem na jejich stáří lze usuzovat na jejich nulovou hodnotu, i kdyby byla dohledána. V průběhu likvidace zjistil závazky k věřiteli Krajskému soudu v Brně z titulu neuhrazeného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč se splatností 16.7.2013, dále vůči věřiteli Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, jedná se o nedoplatek na DPH se splatností 21.8.2013 a dalším věřitelem je Celní úřad pro Hlavní město Prahu s pohledávkou ve výši 81.000 Kč z titulu neuhrazené pokuty. Dále z listu vlastnictví tvrzené nemovitosti zjistil, že zajištěnými věřiteli s pravomocně přiznanými pohledávkami je dalších osm věřitelů. Uvádí, že hospodářská situace dlužníka naplňuje znaky úpadku, a to jak z důvodu platební neschopnosti, tak také z důvodu předluženosti, když nelze důvodně předpokládat, že dlužník bude moci dále provozovat svůj podnik, protože nezaměstnává žádné zaměstnance ani nevyvíjí žádnou činnost. Tvrdí, že bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o úpadku dlužníka, podává insolvenční návrh. Ze seznamu majetku opatřeného podepsaným prohlášením, že seznam majetku je úplný a správný, vyplývá, že dlužník vlastní toliko jednu nemovitou věc, a to pozemek v katastrálním území Horoušany na LV č. 785 – 451/108, druh pozemku zahrada s tím, že jako cena je uvedena částka 243.750 Kč s poznámkou, že ocenění je provedeno cenou, za kterou dlužník nemovitost nabyl dle kupní smlouvy z 28.5.2008. Z tohoto seznamu pak dále vyplývá, že dlužník nevlastní žádné movité věci, nemá peněžní prostředky na účtech a v hotovosti, nemá žádné pohledávky ani jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty. Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli – zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Odvolací soud předně uvádí, že na základě údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, a to jak ve formě platební neschopnosti, tak také ve formě předlužení. U dlužníka, který je v likvidaci, nepřichází do úvahy jako způsob řešení úpadku reorganizace a ani oddlužení. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak. Dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky, které by v případě prohlášení úpadku mohl mít insolvenční správce
pokračování
-4-
KSBR 47 INS 31496/2013 3 VSOL 197/2014-A-14
k dispozici na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník je vlastníkem nemovitosti, v této fázi řízení však nelze předjímat, za jakou částku by mohla být tato nemovitost zpeněžena, neboť z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti o reálné prodejnosti nemovitosti vlastněné dlužníkem. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. I dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 3 IZ). Pokud jde o výši uložené zálohy, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v dané věci je nutno uložit zálohu ve výši 50.000 Kč. U dlužníka přichází do úvahy jako jediný možný způsob řešení jeho úpadku konkurs, a tak jak správně uvedl soud prvního stupně, v případě prohlášení konkursu pouze odměna insolvenčního správce činí 45.000 Kč bez DPH a hotových výdajů insolvenčního správce tak, jak vyplývá z vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (ustanovení § 1 odst. 5 této vyhlášky). K žádosti dlužníka o stanovení delší, třicetidenní lhůty k zaplacení zálohy odvolací soud uvádí, že takovou žádost nelze akceptovat, a to s ohledem na zásady insolvenčního řízení, mezi něž patří zejména zásada rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, a dále s ohledem na to, že insolvenční zákon stanoví insolvenčnímu soudu lhůty, kdy má rozhodnout o věci (ustanovení § 134 IZ). Stanovení takto dlouhé lhůty k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když nadto z obsahu spisu na základě žádné skutečnosti nelze dovodit, zda skutečně soud, který rozhodl o likvidaci dlužníka, poskytne likvidátorovi prostředky na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, by bylo v rozporu se zásadou rychlosti insolvenčního řízení. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.
pokračování
Poučení:
-5-
KSBR 47 INS 31496/2013 3 VSOL 197/2014-A-14
Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem. Olomouc 31. března 2014
Za správnost vyhotovení: Zuzana Žádníková
JUDr. Radka Panáčková, v.r. předsedkyně senátu
