2011

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 15 • číslo 2/2011

Dne 7. června 2011 nás zasáhla bolestivá zpráva. Navždy nás náhle a nečekaně opustil dlouholetý člen Zastupitelsva města Dolní Kounice

pan Ing. Bohumír Haut. Všichni, co jsme ho znali, budeme vzpomínat na jeho optimistickou a vždy gentlemanskou povahu. Svým přístupem a svědomitou prací zhodnotil v mnoha směrech pozitivní tvář našeho města. Čest jeho památce.

Slovo starosty Ve středu 8. června 2011 byla předána stavba kanalizace na Zámecké ulici. V místě staré čistírny odpadních vod pro bytovky byla vybudována nová čerpací stanice. Odtud pokračuje kanalizace protlakem pod ochrannou hrází a řekou do nové čističky ve Stráních. Stavba byla zahájena 15. 11. 2010. Ve výběrovém řízení, kterého se účastnilo pět stavebních firem, zvítězila s nejnižší nabídnutou cenou firma Firesta-Fišer, rekonstrukce, stavby a.s., Brno. Celková cena díla činila 3 399 449,– Kč bez DPH. V loňském roce bylo provedeno pouze zařízení staveniště stavby, vytyčeny inženýrské sítě a zahájeny menší výkopové práce. Hlavní stavba se rozjela až v měsíci lednu. V únoru 2011 při otevření nápojného místa nové kanalizace na starou bylo stavebním dozorem zjištěno, že stávající přívodová stoka z 80tých let je zborcená a zcela nepoužitelná pro další provoz. Po dohodě s investorem provedla stavební firma celkovou rekonstrukci tohoto úseku v délce 35 m včetně dvou kontrolních šachet za 239 380,– Kč. Původní návrh činil 254 660,– Kč. Prováděcí firmou nebyl zohledněn souběh výkopových prací a skutečnost, že potrubí této nové kanalizační stoky bude zakopáno níže, než bude umístěna vodovodní přípojka a přípojka nízkého napětí pro čerpací stanici ČS 06. Po vyjasnění všech detailů a odsouhlasení ceny, která nepřevyšuje ceny jednotlivých prací na původním díle, byl podepsán dodatek smlouvy o dílo na cenu 3 638 829,– Kč s prodloužením splatnosti jednotlivých dokladů vystavených zhotovitelem v průběhu díla až do 30. 11. 2011. Financování této technicky náročné stavby sestává z dotace Ministerstva zemědělství ve výši 1 530 000,– Kč, z dotace od Jihomoravského kraje ve výši 339 900,– Kč. Zbytek bude hrazen z prostředků města. Do dnešního dne byla uhrazena částka 3 130 884,– Kč. Zbytek bude uhrazen v prodlouženém termínu splatnosti z dotace od SFŽP na projektovou dokumentaci na kanalizaci a ČOV realizovanou v roce 2008. V souběhu s touto akcí je i zlegalizování všech kanalizačních přípojek napojených na hlavní trasu stávající kanalizace z Trboušanské ulice až do čerpací stanice ČS 01. Z celého jmenovaného úseku včetně bytovek na Zámecké ulici natékaly splašky do zrezivělého torza staré ČOV pod bytovkami. Většina splašků skončila v řece Jihlavě. Avšak nezbytnou část údržby starých jímek, které nemá nikdo v majetku, na sebe převzalo Bytové družstvo Réna a město. Občané z bytovek tak částečně dotovali i ty, kteří vypouštěli nepovoleně splašky do této kanalizace a to v úseku nejméně od poloviny Trboušanské ulice. Jako jediní z našeho města se také finančně podíleli (prostřednictvím svého bytového družstva) na vypracování projektu kanalizace v tomto úseku. Za to jim patří jménem mým i jménem ostatních občanů města poděkování. V letních měsících proběhnou kamerové zkoušky, které jasně určí jaké splašky a z které konkrétní nemovitosti jsou vypouštěny. Postupně budeme svépomocí likvidovat starou čistírnu odpadních vod, jelikož tato není součástí projektu. Stará čistírna, jako stavba, stojí na pozemku fyzických osob, nebyla nikdy zkolaudována a nikdo ji neměl v majetku. V osmdesátých letech ji postavil Státní statek s.p., jako součást výstavby tří bytovek na Zámecké ulici. Zvolená technologie nezaručovala od samého začátku spolehlivost ani kýžený efekt. Státní statek v likvidaci se pochopitelně k tomuto nechtěnému problému nehlásil. Likvidace starých zkorodovaných nádrží a zborcených jímek tedy zůstane na městě. Karel Zalaba, starosta města 1

Výsledky školních kol soutěží ve školním roce 2010/2011 2. pololetí ÚNOR Konverzační soutěž v Aj kategorie 7. roč. 1. Slunská Tereza 7.A 2. Sedláková Zuzana 7.A

Čj – recitační soutěž 1. st. kat. 1. roč. 1. Holá Natálie 1.B 2. Svobodová Petra 1.B 3. Švihálková Bára 1.B

kategorie 8. a 9. roč. 1. Štolfová Lucie 9.B 2. Štěpničková Monika 9.B 3. Fuchsová Sabina 9.A

kat. 2. a 3. roč. 1. Kosová Klára 3.B 2. Valentová Anna 2.B 3. Schweizerová Sara Maria 3.B

Čj – recitační soutěž 2. st. kat. 6. a 7. roč. 1. Sedláková Zuzana 7.A 2. Kupská Kamila 6.A 3. Slunská Tereza 7.A Kajsová Anna 6.A

kat. 4. a 5. roč. 1. Zerzáňová Simona 5.B 2. Vodáková Marcela 4.A 3. Veselý Miroslav 5.A BŘEZEN Pythagoriáda 7. roč. 1. Gašpárek Patrik 7.B 2. Sedláková Zuzana 7.A 3. Káčerek Vojtěch 7.B Okounová Karolína 7.B

kat. 8. a 9. roč. 1. Buršíková Pavlína 9.A 2. Sklenářová Hana 8.B 3. Pokorný Dominik 8.A 2

Matematická olympiáda 7. roč. 1. Sedláková Zuzana 7.A 2. Fialová Eliška 7.B 3. Slunská Tereza 7.A

Opičí dráha kat. 3. roč. dívky 1. Grégrová Veronika 2. Schweizerová Sara Maria 3.B 3. Šnajdrová Petra 3.A hoši 1. Kubů Daniel 3.A 2. Pospíšil Vladimír 3.A 3. Starý Jiří 3.A

Zeměpisná olympiáda kat. 7. roč. 1. Křemeček David 7.B 2. Wascher Radim 7.B 3. Káčerek Vojtěch 7.B kat. 8. a 9. roč. 1. Světlíková Hana 8.A 2. Ryšavá Kristýna 8.B 3. Dvořáková Hana 8.A

kat. 4. roč. dívky 1. Němcová Petra 4.A 2. Macháčková Michaela 4.A 3. Pavlačková Kristýna 4.A hoši 1. Kalvoda Ondřej 4.A 2. Beránek Jakub 4.A 3. Žikeš Daniel 4.A

Švihadlo je můj kamarád kat. 3. roč. 1. Pospíšil Vladimír 3.A 2. Grégrová Veronika 3.B 3. Hrdlička Robin 3.A

kat. 5. roč. dívky 1. Komárková Petra 5.B 2. Brázdová Anna 5.B 3. Odehnalová Nikola 5.A hoši 1. Oulehla Martin 5.A 2. Čejka Tomáš 5.A 3. Šiška Jakub

kat. 4. roč. 1. Vodáková Marcela 4.A 2. Němcová Petra 4.A 3. Kalvoda Ondřej 4.A kat. 5. roč. 1. Brázdová Anna 5.B 2. Čejka Tomáš 5.A 3. Toman Libor 5.A

kat. 6. až 8. roč. dívky 1. Světlíková Hana 8.A 2. Káčerková Kateřina 8.A 3. Kopecká Nikol 6.A hoši 6. a 7. roč. 1. Staňa Michael 6.A 2. Kalvoda Daniel 6.A 3. Dostál Dominik 7.A hoši 8. roč. 1. Štrubl Martin 8.A 2. Řezáč Jan 8.A 3. Fiala Patrik 8.B

Biologická olympiáda kategorie D – 6. a 7. roč. 1. Grégrová Karolína 6.A 2. Novotný Dominik 6.A Novosád Dominik 7.A kategorie C – 8. a 9. roč. 1. Fišer Martin 8.A 2. Dvořáková Hana 8.B 3. Uzlová Simona 8.B Honková Nikola 9.A

3

M – Klokan kat. Cvrček (2. a 3. roč.) 1. Kosová Klára 3.B 2. Homolková Barbora 3.B 3. Brázda Jiří 2.A Pospíšil Vladimír 3.A

5. roč. hoši Chrást Jiří 5.B Pekár Jakub 5.B 5. roč. dívky Helmová Karolína 5.B 6. roč. hoši Staňa Michael 6.A 6. roč. dívky Křížová Tereza 6.A

kat. Klokánek (4. a 5. roč.) 1. Pekár Jakub 5.B 2. Zoufalý Ondřej 5.A 3. Štěpnička Petr 5.A

8. roč. hoši Kratochvíl Zbyněk 8.B 8. roč. dívky Káčerková Kateřina 8.A

kat. Benjamín (6. a 7. roč.) 1.–4. Dvořáková Tereza 7.A Kvasnička Karel 6.A Nešpůrek Tomáš 7.A Zajícová Tereza 7.B

KVĚTEN Doremi sólový zpěv kat. 1.–3. roč. 1. Schweizerová Sara Maria 3.B 2. Žikešová Nelly 2.B 3. Hudáková Nela 2.A kat. 4.–6. roč. 1. Žikeš Daniel 4.A 2. Cetlová Eliška 4.A 3. Zerzáňová Simona 5.B

kat. Kadet (8. a 9. roč.) 1.–2. Fuchsová Sabina 9.A Šusta Ondřej 8.A 3.–4. Ryšavý Václav 8.B Salátová Marika 8.A DUBEN Tv – Stolní tenis 1. Weber Michal 6.A 2. Hirš David 8.A 3. Zoubek Ondřej 8.A 4. Leonová Lucie 7.A

zpěv ve dvojici 1. Šišková karolína 3.A, Šiška Jakub 5.B 2. Žikeš Daniel 4.A, Forman Jakub 4.A 3. Laštůvková Barbora 2.A, Tykalová Barbora 2.A

Netradiční míčový trojboj 3. roč. hoši Střecha Jan 3.A 3. roč. dívky Kosová Klára 3.B 4. roč. hoši Beránek Jakub 4.A 4. roč. dívky Němcová Petra 4.A

4

Znáš školní knihovnu? kat. 3. roč. 1. Pospíšil Vladimír 3.A

Malý písař kat. 1. roč. 1. Langerová Michaela 1.A 2. Kloparová Tereza 1.B 3. Šancovová Monika 1.A

kat. 4. roč. 1. Žikeš Daniel 2. Macháčková Michaela 3. Maděránková Kristýna kat. 5. roč. 1. Čejka Tomáš 5.A 2. Odehnalová Nikola 5.A Toman Libor 5.A

kat. 2. roč. 1. Chrást Jakub 2.B 2. Fuchs Dominik 2.A 3. Žikešová Nelly 2.B

Pohár rozhlasu 2011 – atletika Dne 10. a 11. 5. proběhla v Ivančicích okrsková kola Poháru rozhlasu v atletice. Již tradičně se těchto závodů zúčastnila čtyři družstva naší školy (mladší a starší žáci a žákyně). Z těchto družstev se mladší žáci a starší žákyně umístily na prvních místech. Mladší žákyně skončily druhé a starší žáci třetí. Do okresního kola konaného 17. 5. v Blansku postoupila obě první družstva a družstvo mladších žákyň z druhého místa. V okresním finále mladší žákyně obhájily druhé místo. Mladší žáci skončili třetí a starší žákyně šesté.

Umístění družstev 10. a 11. 5. 2011 okrsek Ivančice Družstvo Mladší žáci Mladší žákyně Starší žáci Starší žákyně

Umístění v soutěži 1. místo (postup do OF) 2. místo (postup do OF) 3. místo 1. místo (postup do OF)

Umístění družstev 17. 5. 2011 okresní finále Blansko Družstvo Mladší žáci Mladší žákyně Starší žákyně

Umístění v soutěži 3. místo 2. místo 6. místo 5

Pohár rozhlasu – 10. a 11. 5. 2011 Ivančice, Okrskové kolo Výsledky jednotlivců Starší dívky 60 m Poř. Jméno Světlíková Šárka Weissová Michaela Bartošová Alena

800 m Výkon Poř. Jméno 9,1 s Kratochvílová Nikola 9,2 s Dudová Lucie 9,4 s Vodičková Kristýna

Výkon 3:00 min 3:18 min 3:21 min

Výška Poř. Jméno Ryšavá Kristýna Dvořáková Eliška

Dálka Výkon Poř. Jméno 126 cm Weissová Michaela 122 cm Kratochvílová Nikola Světlíková Šárka

Výkon 416 cm 397 cm 370 cm

Koule Poř. Jméno Vodičková Kristýna Ryšavá Kristýna Světlíková Hana

Štafeta 4 × 60 m Výkon Poř. Jméno 8,50 m Weissová, Světlíková Vodičková, Bartošová 7,60 m 7,60 m

Výkon 35,8 s

Starší chlapci 60 m Poř. Jméno Šusta Ondřej Kopřiva Martin Kolařík Michael

1500 m Výkon Poř. Jméno 8,0 s Ryšavý Václav 8,1 s Menšík Richard 8,2 s

Koule Poř. Jméno Mrúz Jaroslav Cetl Radim Voškeruša Lukáš

Štafeta 4 × 60 m Výkon Poř. Jméno 970 cm Kopřiva, Kolařík Klusáček, Šusta 945 cm 910 cm Menšík, Navrátil Ryšavý, Mrúz

Výška Poř. Jméno Klusáček Lukáš Navrátil Rostislav Ryšavý Václav

Dálka Výkon Poř. Jméno 154 cm Mrúz Jaroslav 157 cm Světlík Zdeněk 145 cm Navrátil

6

Výkon 5:17,0 min 5:30,0 min

Výkon 31,5 s 32,9 s

Výkon 494 cm 485 cm 473 cm

Mladší dívky 60 m Poř. Jméno Leonová Lucie Kopecká Nikol Peloušková Aneta

600 m Výkon Poř. Jméno 8,3 s Leonová Lucie 9,2 s Horová Denisa 9,5 s Peloušková Aneta

Výkon 1:57,2 min 2:18,8 min 2:19,0 min

Výška Poř. Jméno Horová Denisa Hanzlíčková Eliška

Dálka Výkon Poř. Jméno 135 cm Hanzlíčková Eliška 126 cm Kopecká Nikol

Výkon 389 cm 359 cm

Míček Poř. Jméno Prosecká Kristýna Supeková Adéla Proboštová Sabina

Štafeta 4 × 60 m Výkon Poř. Jméno 35,77 m Leonová, Kopecká, Peloušková, Hanzlíčková 29,00 m 27,70 m Horová, Prosecká, Hřibová, Supeková

Výkon 34,9 s 38,9 s

Mladší chlapci 60 m Poř. Jméno 1. Křemeček David 1. Kamaryt Adam Hron Radim

1000 m Výkon Poř. Jméno 7,9 s 3. Wascher Radim 7,9 s Hron Patrik 8,9 s Nešpůrek Tomáš

Výška Poř. Jméno 1. Badin Tomáš 2. Grünwald Michal

Dálka Výkon Poř. Jméno 143 cm 1. Křemeček David 139 cm Wascher Radim Badin Tomáš Štafeta 4 × 60 m Výkon Poř. Jméno 55,4 m Kamaryt, Hron P., 49,3 m Wascher, Křemelek 47,7 m Hron R., Králík, Grünwald, Badin

Míček Poř. Jméno Hron Radim Novotný Dominik Králík Zdeněk

7

Výkon 3:24,4 min 3:35,4 min 4:11,0 min Výkon 477 cm 436 cm 385 cm Výkon 32,4 s 34,6 s

Pohár rozhlasu – 17. 5. 2011 Blansko, okresní finále Výsledky jednotlivců Mladší žáci Disciplína 60 m 60 m 1000 m 1000 m 1000 m Skok vysoký Skok vysoký Hod míčkem Hod míčkem Hod míčkem Skok daleký Skok daleký Skok daleký

Jméno Křemeček David Kamaryt Adam Wascher Radim Hron Patrik Nešpůrek Tomáš Badin Tomáš Grünwald Michal Hron Radim Novotný Dominik Králík Zdeněk Křemeček David Wascher Radim Badin Tomáš

Třída Výkon 7.B 7,9 s 7.B 8,6 s 7.B 3:19,2 min 7.B 3:38,8 min 7.A 4:02,2 min 7.A 140 cm 7.A 132 cm 7.B 55,46 m 6.A 44,40 m 7.A 42,90 m 7.B 484 cm 7.B 460 cm 7.A 406 cm

Pořadí v soutěži 2. v okrese 8. v okrese 5. v okrese 10. v okrese 18. v okrese 5. v okrese 8. v okrese 2. v okrese 14. v okrese 16. v okrese 1. v okrese 3. v okrese 12 v okrese

Mladší žákyně Disciplína 60 m 60 m 60 m 1000 m 1000 m 1000 m Skok vysoký Skok vysoký Hod míčkem Hod míčkem Hod míčkem Skok daleký Skok daleký Skok daleký

Jméno Leonová Lucie Kopecká Nikol Peloušková Aneta Leonová Lucie Peloušková Aneta Hřibová Denisa Horová Denisa Hanzlíčková Eliška Prosecká Kristýna Proboštová Sabina Supeková Adéla Hanzlíčková Eliška Kopecká Nikol Hřibová Denisa

Třída Výkon 7.A 8,2 s 6.A 9,4s 7.B 9,7s 7.A 1:59,1 min 7.B 2:18,3 min 6.A 2:24,8 min 7.B 139 cm 7.A 115cm 7.A 35,70 m 7.B 33,46 m 6.A 28,33 m 7.A 413 cm 6.A 390 cm 6.A 358 cm

8

Pořadí v soutěži 1. v okrese 8. v okrese 12. v okrese 3. v okrese 11. v okrese 14. v okrese 2. v okrese 10. v okrese 4. v okrese 7. v okrese 11. v okrese 4. v okrese 9. v okrese 14. v okrese

Starší žákyně v okrese Disciplína 60 m 60 m 60 m 1000 m 1000 m 1000 m Skok vysoký Skok vysoký Vrh koulí Vrh koulí Vrh koulí Skok daleký Skok daleký Skok daleký

Jméno Weissová Michaela Světlíková Šárka Bartošová Alena Kratochvílová Nikola Dudová Lucie Vodičková Kristýna Ryšavá Kristýna Dvořáková Eliška Vodičková Kristýna Ryšavá Kristýna Světlíková Hana Weissová Michaela Světlíková Šárka Kratochvílová Nikola

Třída 9.A 9.B 8.A 8.A 8.A 9.A 8.B 8.B 9.A 8.B 8.B 9.A 9.B 8.A

Výkon 9,1 s 9,2 s 9,4 s 3:00 min 3:18 min 3:21 min 126 cm 122 cm 8,06 m 7,50 m 7,46 m 418 cm 406 cm 400 cm

Lyžařský výcvikový kurz Letošní lyžařský zájezd se uskutečnil od 19. do 25. února 2011 v Hynčicích pod Sušinou. Výuka probíhala v krásném prostředí pohoří Kralického Sněžníku, v nově budovaném Skiareálu Kraličák na zasněžených a každodenně upravovaných sjezdovkách. Celkem 24 žáků 7.–9. ročníku se pod vedením instruktorů (Geidlová Ilona a Kandrnál Rostislav) věnovalo učení a zdokonalování v jízdě na lyžích a 18 žáků pod vedením instruktorů

9

(Kandrnál Aleš a Raus Michal) v jízdě na snowboardu. Na nenáročných sjezdovkách se začátečníci velmi rychle naučili základům lyžování a snowboardingu, takže i oni mohli vyzkoušet náročnější sjezdovky, na kterých jezdili pokročilejší lyžaři a snowboardisté. Ubytování bylo zajištěno v chatě Obchodní akademie z Mohelnice přímo u sjezdovek. Program zájezdu zahrnoval nejen pobyt na sjezdovkách, ale i přednášky o lyžování a snowboardingu, večerní společenský program her a soutěží zakončený každodenní diskotékou. Na závěr pobytu se uskutečnil závod ve slalomu, večerní karneval s diskotékou a celkové hodnocení zájezdu. V závodě lyžařů zvítězil Ondřej Zoubek a mezi snowboardisty Martin Kopřiva.

Beseda a preventivní program – kouření, alkohol Dne 8. 3. 2011 naši školu navštívili pracovnice občanského sdružení Podané ruce. Pro žáky 3. a 4. ročníku si připravily besedu na téma „KOUŘENÍ“. Jsme si vědomi toho, že s prevencí je třeba začínat již na prvním stupni základní školy. Žáci 5. ročníků se zúčastnili preventivního programu na téma „ALKOHOL“. Toto téma jsme zvolili zcela záměrně, protože z výzkumů na ZŠ vyplývá, že většina žáků má zkušenosti nebo kontakt s alkoholem již v dětství. Každá třída strávila dvě vyučovací hodiny s lektorkou, která s dětmi rozebrala téma závislosti na alkoholu či cigaretách, příznaky závislosti a její rizika. Součástí programu byly i hry, při nichž děti prokazovaly své znalosti o škodlivosti návykových látek. Mgr. K. Elederová a Mgr. J. Hudáková

10

Další preventivní programy Žáci prvních tříd besedovali 29. 3. 2011 s příslušnicí Policie ČR. Hovořili na důležité a aktuální téma: Jak se zachovat v případě, kdy mne osloví neznámý člověk. Na modelových situacích bylo dětem ukázáno, jaké případné nebezpečí jim může hrozit, jak mají v kritické situaci reagovat, popř. jak událost nahlásit a pohovořit si o ní s rodiči nebo jinou dospělou osobou. Děti se aktivně zapojily, projevily své znalosti a my jim můžeme jen popřát, aby se do žádné svízelné situace nikdy nedostaly. Jitka Badinová, Alena Nezvedová Téhož dne, 29. 3. 2011, paní Procházková z Policie ČR besedovala se žáky 3. a 4. ročníku na téma ŠIKANA. Dětem promítla film natočený podle skutečné události a poté rozebírali jednotlivé situace, ve kterých se ocitl hlavní hrdina filmu. Děti se aktivně zapojovaly do diskuse a hodnotily vhodnost chování jeho spolužáků. I tato beseda proběhla v rámci prevence rizikových forem chování dětí. Mgr. Jana Hudáková Paní Šimoníková z Policie ČR seznámila žáky sedmých ročníků s problematikou trestné činnosti. Žákům byly vysvětleny základní pojmy této oblasti, jako je například trestný čin, přestupek a podobně. Kromě toho se dozvěděli, jaká sazba je stanovena pro konkrétní trestný čin či přestupek a zjistili, že i oni můžou být potrestáni za prohřešek proti právnímu řádu i přesto, že ještě nejsou trestně odpovědní. Součástí prezentace byly i příklady z praxe, děti dostaly prostor i pro své dotazy.

Projektový den ke Dni Země Na Barborce Dne 26. dubna 2011 proběhla oslava Dne Země i v 1. a 2. ročníku. Počasí nebylo toho dne příznivé, proto většina akcí probíhala v budově školy. S dětmi jsme vyráběly panenky a panáčky, vytvářely koláže a obrázky z použitého materiálu, zpívaly písničky s ekologickou tématikou a povídaly si o ochraně životního prostředí. Nakonec jsme vyrazili na krátkou vycházku po okolí Dolních Kounic. kolektiv Barborky I. stupeň Třeťáci a čtvrťáci zhlédli soubor dokumentů o recyklaci plastů, kovů, skla a papíru, aby se přesvědčili, že třídění odpadu má smysl. Využití odpadu k další tvůrčí činnosti dokumentují výtvory žáků 3.A, B: hrad z papírových krabiček od čaje, model zeměkoule z kartonu a přípravné práce k výrobě ručního papíru. Žáci 4. ročníku kreslili planetu Zemi rozdělenou na dvě poloviny (krásnou a zničenou). Cílem bylo uvědomit si, čím planetě nejvíce ubližujeme a naopak prospíváme. Poté se děti vydaly na 11

vycházku k dědečkovi Jakuba Šusty, který jim předvedl stádo ovcí a koz s mláďaty. I žáci 5. ročníků se zapojili do celoškolního projektového dne ke Dni Země. Všechny činnosti a aktivity byly zaměřeny na ekologii, třídění odpadu a ochranu životního prostředí. Žáci ve skupinách řešili různé úkoly, s nasbíraných víček od PET lahví vytvářeli pestrobarevné mozaiky, čímž se vlastně učili využívat = recyklovat již jednou použité věci určené k vyhození. Někteří byli svými velmi podařenými výtvory sami příjemně překvapeni. tř. uč. 3., 4. a 5. ročníku II. stupeň Letošnímu Dni Země počasí nepřálo, proto se musel uskutečnit v budově školy. První část tvořily tradičně dílny. Děti měly nashromáždit co nejvíce uzávěrů od PET-lahví a z nich potom tvořily různé znaky či loga. V druhé části proběhl vlastní závod, který se skládal ze šesti stanovišť. Navzdory nepříznivému počasí se Den Země vydařil a většina družstev předvedla velmi dobré výkony.

12

Škola v přírodě Bohdalov Po třech letech se opět vracíme do rekreačního střediska Radost k Bohdalovskému rybníku. Žáci byli rozděleni dle tříd do dvou turnusů: 1. turnus 23. 5. – 28. 5. 2011 (2.A, 2.B a 3.B), 2. turnus 28. 5. – 2. 6. 2011 (3.A a 4.A). Žáci 1. a 5. ročníku se zúčastnili adaptačního pobytu rovněž v Bohdalově. Jeden den na škole v přírodě: Středa 25. 5. 2011 „Dnešní dopoledne věnujeme poznávání. Po snídani vyrážíme do Bohdalova. Cílem je zdejší sklárna, zabývající se ruční výrobou a zpracováním skla. Po zajímavém výkladu a praktické ukázce ruční výroby skla nakupujeme drobné upomínkové předměty. V místním obchodě doplňujeme zásoby (hlavně sladkosti) a pokračujeme do zemědělského družstva. Chovají zde 750 krav holštýnského plemene. Každá kravička nadojí za den asi 28 litrů mléka. A ta rozkošná telátka! Kdo by si je nechtěl pohladit. Odpoledne sportujeme a soutěžíme v netradičních disciplínách. Skoky v pytli, hod na cíl, slalom s míčem, trojskok z místa… Všichni si to užívají. Následuje vyhodnocení a rozdání diplomů. Den končíme diskotékou pod širým nebem.“ Celý průběh školy v přírodě je na našich stránkách www.zsdolnikounice.cz

13

Oznámení o zřízení mateřské školy Dne 25. 3. 2011 vyhověl Krajský úřad Jihomoravského kraje žádosti města Dolní Kounice o zřízení mateřské školy při Základní škole Dolní Kounice, okres Brno-venkov, a to s datem zahájení činnosti od 1. 9. 2011. Tímto dnem se mění název školy na Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice. Nejvyšší povolený počet dětí byl stanoven na 20. K zápisu dne 17. 5. 2011 se dostavilo 30 zákonných zástupců s žádostí o přijetí svého dítěte.

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz

Městská knihovna Dolní Kounice Nové knihy za březen, duben a květen 2011 Sign

Autor

Naučná literatura pro dospělé 613 Tepperwein, Kurt 615 Mandžuková, Jarmila 635 Erfkamp, Joachim 635.9 Kuťková, Tatiana 641 641 641 Biller, Rudolf 641 Mandžuková, Jarmila 641 Mandžuková, Jarmila 641 Mandžuková, Jarmila 641 Pohlreich, Zdeněk 78 Coulter, Leo 78 Kilmister, Lemmy 943.7 Krumlowský, Felix

Název Jak si zachovat mládí Léčivá síla vitamínů, minerálů a dalších látek Kouzelné orchideje Velká kniha sušených rostlin Dezerty pro svátek i všední den Grilování Oblohy a zdobení Kuchařka. Švindlujeme v kuchyni Rychlovečeře Vaříme Šetříme (kapsu i čas) Šéf na grilu Jak nahrávat svoje skladby Motörhead Běda ženám, kterým muži vládnou 14

Beletrie pro dospělé B Cast, P. C. B Civade, Lenka B Civade, Lenka B Clark, Mary Higgins B Červenka, Zdeněk B Deveraux, Jude B Dumas, Alexandre B Gogol, Nikolaj Vasiljevič B Keleová-Vasilková, Táňa B Ludlum, Robert B Marciano, Francesca B Murakami, Haruki B Obermannová, Irena B Okpara, Tina B Ondráčková, Ilona B Ondráčková, Ilona B Oufkir, Malika B Roberts, Nora B Steel, Danielle B Šulc, Jiří, B Teremová, Lenka B Urban, Josef B Vondruška, Vlastimil B Werber, Bernard B Woolf, Virginia

Pokoušená Lanýže Provence jako sen Kdo tě hlídá Změna je život Šarlatové noci Madame Lafarge Revizor Já a on Arktická mise Sny ukryté v závoji Po otřesech Sex po telefonu aneb Nezavěšujte se Cena mého života Hrad vzpomínek Spokojená blbka Svoboda Na růžích ustláno Světla Jihu Mosty do Tel Avivu Útěky tam a zase zpátky Habermannův mlýn Prokletí brněnských řeholníků Konečné tajemství Paní Dallowayová

Knihy pro děti a mládež M Etrychová, Pavla M Goscinny, René M Kinney, Jeff M Lindgren, Astrid M Řezníčková, Petra MN 59 Rübel, Doris MN 799 Kölbing, Alexander

Komisař Vrťapka Malý Mikuláš Deník malého poseroutky Petr a Petra Auta Zvířata a jejich mláďata Úspěšné rybaření

15

Den dětí v klášteře Rosa coeli První červnovou neděli strávily děti svůj den v klášteře Rosa coeli. TIC města Dolní Kounice jako každý rok i letos pro děti připravilo zábavný program. Děti i rodiče tak měli možnost plnit různé úkoly na stanovištích. Úkoly byly dělané jak pro jednotlivce, tak pro menší skupinky dětí. Den dětí začínal ve 14 hod. a rodičů s dětmi přišla opravdu spousta. U startu obdrželo každé dítko kartičku, na kterou sbíralo razítka za provedené disciplíny. Děti si na stanovištích mohly vyzkoušet lovení rybiček, přenášení vajíček po kladině, hledání pokladů, malování, trefování kuželek, stavění věže z kostek a samozřejmě nemohlo chybět ani zpívání oblíbených písniček z pohádek. Po splnění všech úkolů dostaly děti odměnu v podobě různých hraček, pastelek, pexesa a samozřejmě i něčeho na zub. Počasí se opravdu vydařilo, sešlo se přes 150 dětí, aby si odpoledne užily. Na závěr se opékaly špekáčky a nechyběla ani dětská diskotéka. Krásně strávené odpoledne všechny děti obohatilo o spoustu zábavy v kolektivu s ostatními. Děkujeme všem organizátorům a sponzorům a těšíme se na další podobné společné akce. A jak to vlastně všechno probíhalo si můžete prohlédnout na fotografiích v Kulturním domě a na Městském úřadu v Dolních Kounicích. Ing. Jana Jurková průvodkyně

16

Prázdniny pro seniory Poslední týden v červnu končí nejen školní rok pro děti, ale i první ročník PC kurzu pro seniory. Jsme velice potěšeni, že zájemci navštěvovali pravidelně po celý rok tyto kurzy se zájmem a nadšením. Přejeme všem účastníkům pěkné prázdniny, dostatek odpočinku a v září se těšíme na setkání při dalších PC kurzech. Ing. Jana Jurková, Petr Hanskut

17

Etnologie a náboženství Původ náboženství se v minulosti hledal v nějaké konkrétní formě, z níž se vyvíjely další formy (manismus – kult předků, animismus – všechno je oživené, totemismus, dynamismus, magie) anebo z níž upadaly (pramonoteismus). Trochu to připomíná otázku: Co bylo dříve – vejce nebo slepice? Takový přístup v religionistice souvisí s popularitou myšlenky evoluce a spadá do období konce 19. století a poloviny 20. století. Dnes jsou však takovéto teorie překonané a už se nehledají nějaké jednoduché a přímo „železné“ zákonitosti proměn náboženství v dějinách, tedy zákonitosti, podle kterých by se náboženství musela nutně vyvíjet. Náboženství je vnímáno jako složitý a velmi komplexní jev, jehož proměny v dějinách jsou spoluurčovány i ostatními oblastmi lidské kultury (politikou, hospodářstvím, vědou, vzděláním, uměním atd.). Uznává se, že jakási duchovní stránka člověka zahrnuje zejména intuici, svědomí a pocit nenaplněnosti materiálním světem a má racionální podklad úsudku. Slovenský religionista Ján Komorovský dosvědčuje: „Já pochybuji o tom, že vůbec existuje nějaký ateista, neboť i každý ateista v cosi věří a vytváří si svoje božstva... původ náboženství vidím antropologicky v tom, že člověk je zaměřený na nekonečno. Ani jeden člověk, kterého jsem v životě poznal, nebyl takový, že se upínal jen na něco minimálního. Každý touží po něčem větším, vyšším. Nic vás neuspokojí. Něčeho dosáhnete a už cítíte nespokojenost. To je psychologický fakt. Takže nad člověkem je ta ležatá, obrácená osmička, víte, tohle je cosi přirozeného, to dělá člověka člověkem“. Až na výjimky, jakými byl např. Euhémeros z Messény nebo Titus Lucretius Carus před naším letopočtem, se dříve lidé o původ náboženství nijak zvlášť nezajímali neboť jim až do osvícenství stačilo vysvětlení podané v bibli. Starořečtí myslitelé chápali náboženství mnohdy filozoficky, jinak než prostý lid libující si v různých tajemných kultech a mystériích. Pro křesťanské a židovské teology to byla po staletí samozřejmě otázka dogmatická: pohanská náboženství jsou pokleslými formami, degeneracemi původního čistého zjeveného náboženství (prazjevení), vzniklými v důsledku prvotního hříchu, jak víme z bible. Ale ještě i pro racionalistické osvícence 18. století, počínaje Angličanem Davidem Humem přes Francouze Rousseaua, Voltaira a Diderota až k Němci Gottholdu Ephraimu Lessingovi, to byla podobně dogmatická otázka: různá náboženství jsou pokleslými formami, degeneracemi původního čistého náboženství rozumu s jeho jasnou vírou v Boha, svobodu, nesmrtelnost a vznikla z výmyslů kněží a z lidových obyčejů. Teprve pro religionisty 19. století se otázka původu náboženství stala otázkou historickou, filologickou, etnologickou a psychologickou. Zájem o dějiny různých náboženství existoval samozřejmě už v klasickém Řecku, nicméně religionistika jako zvláštní disciplína existuje teprve od 19. století. Pro ni se stalo problémem samo pranáboženství. Filologům – sinologům, indologům, iranistům, asyrologům, egyptologům, arabistům, germanistům, klasickým filologům i starozákonním a novozákonním exegetům – šlo o to, dešifrovat četné dávné náboženské dokumenty národů používajících písmo a osvětlit souvislost mezi náboženstvím a jazykem. Snažili se rekonstruovat nejstarší, 18

původní náboženství. Za všemi mýty viděli přírodní jevy a uměle vytvářeli jakési poetické přírodní náboženství. Našli historickou pravdu? Především britští antropologové a etnologové, ovlivněni svou národní filozofickou tradicí a kosmopoliticko-koloniálními zájmy rozvíjejícího se britského impéria, byli jiného názoru. Nejstarší náboženství se nemá spekulativně vymýšlet na základě starých mytologických písemných tradic, ale má být zkoumáno empiricky: studiem náboženství národů, jimž chybí vzdělanost a znalost písma („primitivních přírodních národů“), a to přímo na místě. Etnologii (antropologii) a religionistiku bylo možno oddělovat teoreticky, prakticky však jen těžko. Všude se vlivem panujícího darwinismu hledal „vývoj“. Myšlenka vývoje se prosadila i v etnologii, religionistice a dějinách náboženství. Teologické schéma, předpokládající, že na počátku byl vrchol, čistý monoteismus, víra v jediného Boha a rajský stav lidské dokonalosti, jak jej líčí bible, bylo nahrazeno přírodovědecky poučeným schématem, předpokládající počátek z nuly, tedy primitivní stav člověka, jehož elementární víra v „síly“ nebo duchy se teprve postupně vyvíjela k vyšším formám (evoluční teorie náboženství). Podle evolucionistického schématu si nelze život přírodních neliterárních národů představit jinak než jako veskrze primitivní, animální, podle některých dokonce téměř němý, pouze s posunky a chrochtavými zvuky. Proto je každý kult na úrovni animismu nebo totemismu pouhou magií, kouzelnictvím. Jde o úkony a slova, jimiž mají být ovládány přírodní síly. Teprve s rostoucím poznáním, že magie je především proti smrti neúčinná, se pak prý k udobření přírodních sil vyvinula víra v duchy a bohy, tedy náboženství, a mnohem později vzniká racionální vědecké myšlení. Právě toto jednostranné etnologické vysvětlení náboženství (vývojové schéma) přebírá např. Sigmund Freud. Ve čtyřech esejích souborně vydaných roku 1913 pod názvem „Totem a tabu“ se zabývá problematikou tabuových zákazů a vyslovuje hypotézu o podstatě totemismu. Nachází analogii mezi nutkavým chováním neurotika a jednáním australského primitiva vytvářejícího tabuové zákazy. Určitý řád či náznaky náboženství, které můžeme u primitivů pozorovat, nevznikají podle Freuda účinkem vrozených sklonů, ale obranou proti nim. Divoch stál ve Freudových očích přírodě a pudům blíž než moderní člověk svázaný s civilizací. O domorodcích se Freud vyjádřil jako o „ubohých nahých kanibalech“, kteří „krále a náčelníky neznají, o společných záležitostech rozhoduje shromáždění dospělých mužů. Je sporné, zda jim lze přiznat náznaky náboženství v podobě uctívání vyšších bytostí.“ Freud transponoval zkušenosti, které získal při léčbě svých pacientů, do zcela jiného kulturního zázemí. Zároveň si však uvědomoval, že „podobnost tabu s nutkavou neurózou může být čistě vnější“. Právě srovnání „primitivů“ či „divochů“ s neurotiky či malými dětmi činí Freudovu práci pro dnešního čtenáře poněkud problematickou. Již od samotného slova „primitiv“ se nyní často upouští ve prospěch termínů jako člen „archaické kultury“ či „přírodního národa“. Zdá se, že tato společenství vytvářela rituály spojené s mýty, které odpovídaly jejich prostředí a díky nimž se s ním velmi účinně vyrovnávala. Současná kultura aborigenů není přesným obrazem kultury dávných předků, nelze mezi ně položit rovnítko. 19

Sám Freud při rekapitulaci svých teorií mluví naprosto jasně o „hypotéze“, „vizi“, „domněnce“, „pokušení“. Přesto přes jejich přiznanou historickou spornost a navzdory všeobecné kritice řada etnologů a religionistů na nich stále trvá. I v jeho případě mu šlo o předem připravenou, zamýšlenou teorii vzniku náboženství. Redukuje náboženství na iracionalitu a pudy a jejich povrchní reflexi. Prohlašoval náboženství za „všobecnou obsedantní neurózu“, za cosi iracionálního. Avšak i Freudova víra v racionální pokrok má iracionální kořeny. Zdrcující kritika Freudovy uměle vytvořené domněnky o vzniku náboženství, plné slabin, nedala na sebe dlouho čekat. Dr. Wilhelm Schmidt (1868–1954), teolog, etnolog, linguista a religionista, zakladatel Vídeňské etnologické školy, autor teorie pramonoteismu – poukázal na neudržitelnost etnologických předpokladů psychogeneze náboženství, teorie, kterou Freud ve své Autobiografii shrnuje takto: „Otec pravěké tlupy si jako neomezený tyran osoboval právo na všechny ženy, syny zabíjel a vyháněl jako nebezpečné rivaly. Jednoho dne se však tito synové spojili a jeho, svého nepřítele, jenž byl na druhé straně také jejich ideálem, přemohli, zabili a snědli. Po činu nebyli schopni ujmout se jeho dědictví… Vlivem neúspěchu a lítosti se naučili jeden druhého snášet, spojili se v bratrský klan dodržující ustanovení totemismu, jež měla vyloučit opakování takového činu, a společně se vzdali vlastnictví žen, kvůli nimž otce zabili… Totemová hostina byla pamětní slavností onoho strašlivého činu, z něhož povstalo v lidstvu vědomí viny (dědičný hřích) a jímž započala sociální organizace, náboženství a mravnostní omezování… Poté, co totemové zvíře přestalo nahrazovat otce, stal se obávaný a nenáviděný praotec sám vzorem Boha. V zápase mezi synovským vzdorem a synovskou touhou po otci dochází ke stále novým kompromisům, jimiž je čin otcovraždy na jedné straně usmiřován, na druhé straně má být stvrzena jeho prospěšnost. Obzvláště jasné světlo vnáší toto pojetí náboženství do psychologického zdůvodnění křesťanství, v němž přece obřad totemové hostiny, jen nepatrně pozměněný, dosud existuje jako communio.“ Křesťanství podle Freuda otcovraždu přiznává, strach před praotcem se v křesťanství prý udržel v nejrůznějších formách. Tvrdí: „Křesťanství vycházející z otcovského náboženství se stalo náboženstvím synovským.“ W. Schmidt z bohatých zkušeností bádání vlastních i svých řádových spolupracovníků, etnologů a misionářů naopak oponuje: prvotní pratlupa, o níž Freud hovoří, není etnologicky ničím doložena, a proto není myslitelná psychosociální situace, která by měla vyústit v otcovraždu. Dále, předtotemické národy neznají kanibalismus, a proto je nemyslitelná hostina, na níž by bratři otce snědli. Totemismus jako celek není vůbec nutnou fází kulturního vývoje. Nadto Freud i antropologové W. R. Smithe a Atkinson na něž ve svém uvažování navazuje, zcela pomíjí asijské systémy jako buddhismus nebo taoismus, které třebaže jednoznačně vykazují znaky, pro něž je řadíme mezi náboženství, naprosto nezapadají do Freudovy koncepce. Je zajímavé, že etnologie, věda zkoumající lidské skupiny: kmeny, plemena a národy (od řeckého ethnos, lid, národ a grafein, popisovat, česky národopis, společenská věda zkoumající a popisující chování, sociální organizaci, zvyky, umění, náboženství, hudbu atd. v jednotlivých kulturách a společnostech), posedlá v 19. století myšlenkou 20

zjistit původ všech náboženství, vedla různé religionisty k opačným závěrům. Etnologie svým výzkumem domorodých kmenů měla definitivně přitom odpovědět, jaké bylo původní náboženství a jak vzniklo. V současné době je zpochybňováno především řazení značně nesourodého materiálu do předem koncipovaného vývojového schématu. Právě onen údajně nejprimitivnější stupeň víry v duše nebo v duchy se nevyskytuje u všech přírodních národů a zejména ve všech pravděpodobně nejstarších kulturách, které etnologové přímo v terénu zjistili. Animistické představy nejsou z hlediska dějin náboženství ani vývojové psychologie fenomény původní, nýbrž mnohem mladší a odvozené. Vývojové schéma poprvé napadl skotský etnolog Andrew Lang (1844–1912) svou tezí, že původní formou náboženství, zjistitelnou ještě dnes u některých kmenů žijících na úrovni doby kamenné, je etický monoteismus, a to jako závěr racionálního úsudku, nikoliv mýticko-poetické fantazie. Kdo však mohl toto tvrzení brát vážně, když se věřilo Darwinovi, který psal o obyvatelích Ohňové země jako o pod-lidských zvířatech? Nebo netvrdil jeho bratranec Francise Galton, zakladatel kontroverzní eugeniky (umělé vylepšování lidské rasy biologickou cestou), o primitivech ze své africké expedice, že jeho pes je inteligentnější než oni, Damarové? A neprohlašoval lord Avebury, známější pod pseudonymem John Lubbock, že u celé řady takzvaných „primitivů“ se nenachází žádná stopa víry v božstvo ani žádná forma kultu, žádné náboženství? Současný religionista Komorovský ve svém díle „Mytologie světa“ píše: „Ve vědecké literatuře je rozšířený názor, že určujícím znakem náboženství je víra v nadpřirozeno. Těžko můžeme zjistit, kdy vznikl tento pojem, je však možné předpokládat, že už v pravěkém společenství alespoň v zárodečné formě, existovalo logické myšlení, které objektivně vysvětlovalo v přírodě existující příčiny a následky. Společenská a výrobní činnost pravěkého člověka dokazuje, že uměl používat nejjednodušší logické postupy, aby určil příčinnou závislost jevů. Sám život v tvrdých podmínkách jej nutil uvažovat… A tak byl člověk najednou postaven před protichůdné jevy. Pokud by člověk za těchto okolností nevěřil v síly, které udržují v přírodě pořádek, musel by nabýt přesvědčení, že v přírodě vládne chaos. Je však jisté, že představa chaosu nemůže tvořit předpoklad ani pro ten nejjednodušší logický závěr.“ Vraťme se k vývoji postojů A. Langa. Zprvu byl nadšeným příznivcem anglického etnologa Edwarda Burnetta Tylora (1832–1917) a jeho teorie animismu, přesvědčení, že předpokladem vzniku náboženství je pověrčivá víra v tajemné duchovní bytosti, duchy a duše, a z toho plynoucí tvrzení, že počáteční fází náboženství byl animismus. Tylor měl za to, že „divoch či barbar, i když je zdráv a plně při sobě, nikdy se nenaučil přísně rozlišovat mezi tím, co je subjektivní a co je objektivní, mezi výplodem obrazotvornosti a realitou“. Nekritická mysl byla zneklidňována tak protikladnými jevy jako život a smrt, bdění a spánek, vědomí a bezvědomí, sny, v nichž se zesnulé osoby zjevují jako živé a tudíž mysl divocha došla spontánně k závěru, že musí tudíž existovat něco jako průzračný nehmotný obraz člověka, cosi, co je svou podstatou něco jako pára, opar či stín, neuchopitelná příčina žití a myšlení. Toto pojetí je pak podle Tylora promítáno do hmotných předmětů, takže vzniká fetišismus, ztotožňováno s mrtvými prarodiči, takže 21

vzniká kult předků, manismus, vstupuje do sošek a soch, takže vzniká idolatrie, usazuje se v přírodě, rodí se kult přírody, totemismus a čarodějnictví. Tyto duchovní duše postupně podle Tylorovy teorie nabývají povahy polobohů i opravdových božstev, vývoj jde prý od polydémonismu k polyteismu a vlivem monarchické společnosti přerůstá v henoteismus (mnoho bohů podřízených jednomu nejvyššímu božstvu) a konečně v monoteismus (jediné božstvo), který se pak stane etickým monoteismem, když toto jediné božstvo bude nakonec pojato i jako dárce mravního zákona. Tylorova teorie byla bezpochyby elegantní a jasná, přesvědčivě podaná, a jelikož dokonale odpovídala vývojovému vkusu doby, slavila triumfy a v krátkosti dosáhla všeobecného uznání. Lze říci, že tehdejší vědecký svět se stal tylorovským. Pravda, časem se ozvaly kritické hlasy, avšak týkaly se pouze prvního článku náboženského vývoje, nikoliv vývoje samého. Proti Tylorovu animismu vystoupili Robert Marett (1866–1943) a E. Sidney Hartland (1848–1927), kteří dokazovali, že musí existovat jakési „předanimistické náboženství“ spočívající v jakémsi náboženském instinktu, jež je smíšeninou strachu, bázně, údivu a úžasu tváří v tvář neosobní nadpřirozené síle, pro kterou použili názvu mana, jež je běžný mezi domorodci v Melanésii. Jiní spatřovali první stupeň náboženského vývoje buď v magii, dynamismu nebo totemismu. Ač nebyli zajedno v určení prvního článku náboženského vývoje, přece se všichni shodovali v tom, že etický monoteismus je nejmladší formací ve vývoji náboženského života člověka, že víra v jednoho Boha se objevila až naposledy. Nikoho by nebylo napadlo, že monoteismus by se nemusel nacházet na konci vývoje, ale i na začátku náboženských dějin lidstva. Snadno si proto dokážeme představit pohoršení, které vzbudila Langova kniha „The making of religion“ (1898), v níž tvrdil, že etický monoteismus není o nic mladší než animismus nebo jiné formy náboženství. Když Lang narazil na zprávy, podle nichž prý existují primitivní národy věřící nejenom v duchy, ale i v Nejvyšší bytost, začal pochybovat o správnosti Tylorovy teorie. Jakmile si ověřil opodstatněnost těchto zpráv, odvážil se předložit tezi, podle níž původní formou náboženství, kterou ještě dnes můžeme pozorovat u některých „divochů“, je etický monoteismus, výtvor rozumného myšlení, které je podle Langa náboženskému myšlení vlastní. Badatel Lang píše: „Jakmile člověk začal chápat ideu ‚dělání‘ věcí (making), byl s to si vytvořit pojem Učinitele (Maker) věcí, které on sám neudělal a ani nemohl udělat. Tohoto neznámého Učinitele začal považovat za ‚velkolepého nadpřirozeného muže‘ (magnified non-natural man). Mám za to, že takový myšlenkový postup potřebuje méně reflexního přemýšlení než dlouhé a složité myšlenkové vývody, jimiž podle Tylorovy teorie prochází vývoj ‚duchů‘. Tak vzniklo pojetí velkolepého a nadpřirozeného muže, byla uznána jeho moc a obrazotvornost přioděla toho, jenž udělal tolik užitečných věcí, některými dalšími mravními atributy, jako otcovství, dobrota a péče o mravnost jeho dětí… V tom není nic ‚mystického‘ a pokud vím ani nic, co by převyšovalo omezené mentální schopnosti jakékoliv bytosti, jež si zasluhuje názvu člověk.“ Lang se stal terčem útoků a kritiky, neurazil se ani nezahořkl. Vyznal: „Stejně jako jiní mučedníci vědy, musím se i já nadít toho, že budu považován za vetřelce, výtržníka, po22

sedlého jednou jedinou myšlenkou, pochopitelně pochybenou. Kdybych měl proto dělat uraženého, dokázal bych tím velký nedostatek zdravého smyslu a znalosti lidské přirozenosti“. Langova teorie původního monoteismu (pramonoteismu) založená na opačném myšlenkovém východisku než teorie náboženské evoluce na místě prapůvodního náboženství předpokládá velmi vyspělý náboženský útvar, z něhož pod vlivem úpadku a rozkladu vznikla rozličná náboženství. Takto zformulovanou teorii dál rozpracoval rakouský katolický etnolog, vědec Wilhelm Schmidt, který už reagoval na Freudovy psychoanalytické názory. V témže roce, kdy umírá Lang (1912), vychází první z dvanácti svazků Schmidtova monumentálního díla „Der Ursprung der Gottesidee“ (Původ ideje Boha). Propracoval mnohem důkladněji Langovu teorii a nazval ji: teorie náboženské degenerace (depravační). Řeholník a vědec Schmidt dokázal nashromáždit díky spolupráci svých řeholních spolubratří, zvláště misionářů, působících v odlehlých částech světa na všech světadílech, obrovské množství materiálu o převážné většině dosud přežívajících domorodých národů a skupin a vyhodnotit ho pomocí zcela určitého kritéria tzv. kulturních okruhů a dát tak Langově teorii prvobytného monoteismu skutečně solidnější etnologický základ. Schmidt ovšem pojem kulturního okruhu nevytvořil. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo nové antropologické paradigma, které dnes označujeme jako difuzionismus. Tento směr zásadním způsobem ovlivnil výzkum kultury v antropologii, etnologii, archeologii a prehistorii. Společenští vědci obrátili svoji pozornost od studia proměn kultury v čase ke studiu šíření kultury v geografickém prostoru. V ohnisku zájmu antropologů se ocitly faktory exogenní kulturní změny (migrace a difuze), které byly povýšeny na hybné síly dějin. Vědci jako Friedrich Ratzel (1844–1904), Leo Frobenius (1873–1938), Fritz Gräbner (1877–1934) a Bernhard Ankermann (1859–1943) viděli, že to, co se nazývalo povšechně „primitivní kulturou“, je skutečnost bohatě diferencovaná, v níž je nutno rozlišovat jednotlivé kulturní útvary jak z hlediska strukturálního, tak z hlediska genetického. Kulturou rozuměli obvykle to, co už Tylor definoval jako „složitý celek, jenž v sobě zahrnuje poznání, víru, umění, mravnost, zákon, obyčej a všechny další schopnosti a způsobilosti, jež člověk získal jako člen společnosti“. Tito vědci nazvali proto oblasti homogenního rozšíření určitého typu kultur „kulturním okruhem“ či „cyklem“. Kulturní okruh lze definovat jako zeměpisné rozšíření v sobě uzavřeného, soběstačného, celistvého útvaru, jenž spájí v organickou jednotu způsob, jímž člověk zhotovuje své nástroje, způsob, jímž si obstarává živobytí, způsob, jímž žije v pospolitosti, mravní předpisy, které si ukládá, náboženské obřady, které vykonává a náboženské názory, o jejichž platnosti je přesvědčen. Difuzionisté podobně jako evolucionisté věnovali primární pozornost studiu kulturní změny. Na rozdíl od evolucionistů, kteří se pokoušeli kulturní změnu vysvětlit inovací uvnitř dané kultury (endogenní změnou), difuzionisté považovali za dynamickou sílu dějin změnu vnější (exogenní změnu). Za její zdroj označili kontakt mezi příslušníky různých kultur a šíření kulturních prvků a komplexů z jednoho společenství do druhého. Charakteristickým rysem difuzionistických výzkumů byla snaha o konstituování integrálního studia člověka, kultury a prostředí jako celku, jako jed23

notné charakteristiky geografické oblasti. V době největšího rozkvětu difuzionismu se zformovaly tři základní směry. V Evropě rozvíjeli činnost kromě britské heliolitické školy především představitelé německo-rakouské školy kulturních okruhů, soustředění ve Vídeňské etnologické škole. V polemice s evolucionistickou teorií vývojového paralelismu snižovali roli lidské invence a inovace v dějinách ve prospěch přebírání kulturních prvků. Svým důrazem na studium kulturních kontaktů však zásadním způsobem přispěli ke zformování teorie exogenní změny. Dnes lze samozřejmě pohlížet na spor mezi evolucionisty (paradigma endogenní změny) a difuzionisty (paradigma exogenní změny) jako na nesmyslný zápas, v němž nemůže být vítězů ani poražených. Přitom je zřejmé, že jejich výzkumy kulturní změny představují pouze dvě různé strany stejné mince. Současné teorie kulturní změny respektují existenci endogenních i exogenních faktorů kulturního vývoje. V duchu difuzionismu se Schmidt snažil dobrat se skrze dochované zbytky primitivních kultur té nejstarší prapůvodní kultury prvopočátečních pralidí. Předpokládal, že primitivní kultury nejsou kultury degenerované, upadlé či pokleslé z dřívějšího vyššího stavu do následného nižšího stavu, nýbrž že jsou to kultury ustrnulé, znehybnělé, statické, jakési „živoucí fosilie“, v nichž přežívá až do naší doby pradávný způsob života paleolitického nebo dokonce předpaleolitického lidstva. Podle Schmidta tyto „živoucí fosilie“ nám tak skýtají vzácnou příležitost studovat „jako živé“ ty kultury, o kterých bychom se mohli jen velmi kuse něco dohadovat z němých archeologických nálezů lidských kostí, nástrojů, jeskynních maleb a předmětů. Na základě tohoto předpokladu byl W. Schmidt přesvědčen, že etnologické bádání nám pomůže proniknout do pradávné minulosti, kam bychom jinak pro naprostý nedostatek psaných dokumentů nemohli nikdy proniknout. Považoval proto za velmi důležité pečlivě rozlišit jednotlivé formy těchto ustrnulých kultur a určit mezi nimi právě ty nejzaostalejší, neboť byl upřímně přesvědčen, že právě v nich přežívá onen prastarý, snad nejstarší způsob kulturního pobývání člověka ve světě. Předpokládaná propojenost dnešních prastarých kultur s kulturami pradávné minulosti mu proto dovoluje mluvit o tzv. etnologickém stáří jednotlivých starých kultur a určovat jejich stáří na základě kritéria kulturních okruhů, které za tím účelem vytvořil. Pro objektivní výzkum Vídeňská kulturně-historická škola pod vedením W. Schmidta a W. Kopperse stanovila následující striktní požadavky, které se dají vystihnout asi takto: a) Nejprve je nutno vyloučit apriorní schematismy a požadavek naprosto paralelního vývoje mezi hmotnou kulturou a nábožensko-mravní kulturou. b) Nesmí se vycházet z nějakých předsudků, nýbrž z faktů. c) Předmět bádání musí být co možná nejširší, aby se mohlo srovnat všechno se vším (nářadí, jazyky, literatura, zpěv, mýty, oběti, náboženské ideje, sociální ideje). d) Po kritickém zhodnocení faktů jsou popisovány zeměpisné kulturní kruhy (cykly) totiž území, jež prokazují totéž kulturní hledisko. Jsou okruhy čisté a okruhy smíšené, oblasti vzájemného prolínání a vlivu. e) Pak se určí chronologický postup jednotlivých kulturních okruhů na základě faktů a přesných vědeckých zásad. 24

Schmidt uvádí 4 vývojové stupně kulturních okruhů. Nejzaostalejší kultury nazývá „prakultury“. Tvoří první vývojový stupeň, vyznačují se tzv. „destruktivní“ nebo též „kořistnou“ ekonomií, kdy člověk ještě není schopen přimět přírodu buď obděláváním a chovem zvířat k tomu, aby mu dávala obživu ve větší míře. Muž se živí lovem a žena sbíráním plodin. Podle této teorie prakultura byla svého času univerzální kulturou pračlověka a zrodem a rozmachem pokročilejších kultur vytlačena na okraj civilizovaného světa, kde přežívá v nehostinných a těžko přístupných končinách všech kontinentů s výjimkou Evropy až do dnešní doby. Vlivem pronikavých odlišností přírodního prostředí, jemuž se tato prakultura musela přizpůsobit, dlužno v ní rozlišovat ještě 4 odlišné podokruhy, a to primitivní kulturu 1. rovníkovou, centrální, vyskytující se u afrických a asijských Pygmejů. Manželství je monogamické. Nejvyšší nebeská bytost je pojata jako stvořitel světa a původce mravních předpisů. Obětují se prvotiny. 2. jižní civilizace zahrnuje Austrálii a Tasmánii. Je vlastní Indiánům Ohňové země, africkým Křovákům, jihovýchodním Australanům a již vyhubeným Tasmáncům. Monogamie je méně zřejmá. Nejvyšší bytost je tvůrce a zákonodárce, ale začíná se ukazovat animismus a magie. 3. arktická civilizace přežívá u Eskymáků, Samojedů, Korjaků a Ainuů v oblastech severní Ameriky a Asie. Nejvyšší bytost je tvůrce i zákonodárce, ale objevuje se šamanismus. 4. civilizace bumerangová se nachází v jižní Africe a Austrálii, nejvyšší bytost je zatemněna úctou k zakladateli kmene a mytologií měsíce. Nový vyšší typ kultury, který Schmidt nazval „kulturou primární“ (2. vývojový stupeň), rozbil někdejší jedinečnost prakultury. Neolitickou revolucí byl jednak objev ochočování a chovu zvířat, objev organizace lovectví a objev pěstění rostlin obděláváním půdy. Lovectví a sběratelství je nahrazeno obděláváním přírody. Vznikají tak podle Schmidtovy teorie 3 podokruhy primárního kulturního cyklu:1. patriarchální cyklus kočovné kultury pastevecké či civilizace velké rodiny s otcovským právem kočovných nomádů. Vyznačuje se kultem nebeské nejvyšší bytosti a nebe, vznikají menší bohové a kult duchů. Patří sem dobyvatelské národy uralo-altajské, indoevropské a semito-chamitské. 2. patriarchální, exogamický a totemický cyklus velkého organizovaného lovectví neboli civilizace velkých lovců. Objevuje se totemismus, sluneční kult, manismus a rozvíjí se magie. Tato civilizace byla nalezena v Africe, Americe a Nové Guinei. 3. matriarchální exogamický cyklus nižšího rolnictví obdělávajího půdu motykou, motyková kultura nebo civilizace rolníků s mateřským právem. Vznikají tajná společenství mužů proti matriarchátu, pěstuje se kult měsíce a „Velké matky“ s vyvinutým animismem. Tento typ se vyskytl v Melanésii, Indonésii, západní Africe a jinde. Stáda dobytka, tento živý kapitál v neustálém pohybu donutil národy pastevecké kultury, kočující ve stepích pod širým nebem a zvyklé na široké bezhraničné prostory, k rychlému zvládnutí prostoru. Proto si též u nich Nejvyšší bytost podržuje nebeský charakter, jako měla v primitivních kulturách. U totemických velkých lovců je však stále více zatlačována do pozadí. Nakonec Nejvyšší bytost lovecko-sběratelské prakultury ztrácí v rolnicko-matriarchální kultuře svou výlučně mužskou a otcovskou povahu do té míry, že buď bývá přidružena k Zemi jako ke své dceři či sestře nebo manželce, anebo úplně nabývá podoby velké bohyně Matky Země, je pak prováze25

na nikoliv sluneční, nýbrž lunární mytologií, podle níž bohyně Luna má dvě dcery: lunu v úplňku, jež je zosobněním všeho dobrého a krásného, a lunu temnou, jež je zosobněním všeho zlého. Muži v této kultuře, sdružení do tajných bratrstev, holdují kultu mrtvých a animismu, čímž je idea Nejvyššího nebeského boha zatlačována ještě víc do pozadí. Tímto postupným procesem, z konkrétních etnologických výzkumů Schmidtova Vídeňská škola dokládá degenerační teorii. Třetí vývojový stupeň vede k tzv. sekundárním, druhotným kulturám, které vznikají různým křížením mezi cykly primární kultury (pasteveckým, loveckým a rolnickým). K prvnímu křížení došlo podle W. Schmidta mezi matriarchální kulturou rolnickou a totemickou kulturou velkých lovců. Zkřížením těchto dvou kultur vznikají první vesnice (kultura rurální) a později, v povodí velkých řek jako Nil, Eufrat a Tigris, Indus, Jang-ć-tiang první městské státy, s nimiž poprvé vystupuje na dějinnou scénu 4. vývojový stupeň vyšších civilizací Asie, Evropy a Ameriky, kterou Schmidt nazývá terciární kultura. Po dlouhých a mnohaletých důkladných studiích etnologických a antropologických došel Schmidt se svými spolupracovníky k závěru, že čím starší a původnější národ je antropologicky i etnologicky, stavbou těla i duchovním pojetím, tím se u něho uplatňuje čistěji téměř upřímně dětská, ale přece pravdivá a vznešená představa Nejvyšší bytosti, i když dostává rozličná jména. Ať se nazývá Djauš pitar (Otec nebe) u praarijců, nebo Tíen (Nebe) u Číňanů, Allah u Semitů dávno před Mohamedem, Nzambi, Nwambi (Mocný, Tvůrce) u bantuských černochů, Awonawilona v Mexiku, Watauinewa (Vysoký Pán nahoře) u Indiánů v Ohňové zemi, Altjira u australských Arandů, Cagn, Huwe (Stvořitel, Zachovatel) u Křováků, Mungan ngaua (Náš Otec) u jihoaustralských Kurnaiů – je to pořád jediná božská bytost (Bůh), která nemůže být vysvětlena ani animisticky, ani předanimisticky, ani jako mýtus, nebo magicky. Tento názor je znám pod výrazem pramonoteismus. Schmidt dokládá svá tvrzení v mnoha knihách. Jako misionář procestoval Ohňovou zemi, Zadní Indii, Východní Afriku i Filipíny. Roku 1906 založil významný antropologický časopis Anthropos, který dodnes vychází. Od roku 1912–1955 publikoval 12 svazků své práce pod názvem Der Ursprung der Gottesidee. Roku 1921 se stal profesorem etnologie ve Vídni a od roku 1924 vedl vědecké oddělení vatikánského muzea pro dějiny misie. V roce 1932 založil v rakouském Mödlingu vědecký institut s názvem Anthropos, roku 1938 byl nacisty zatčen a musel se přemístit i s institutem do švýcarského Frodeville. Od roku 1941 byl profesorem etnologie a jazykovědy ve švýcarském Freiburku až do roku 1948, kdy odchází do důchodu. Podle degeračního pojetí rané náboženství postupně degenerovalo v polyteismus či jiné archeologicky a etnograficky doložené podoby náboženství. Tato etnologická rekonstrukce prehistorického rozvoje lidské kultury, členící kulturní rozvoj do okruhů a podokruhů, je bezpochyby pozoruhodná. Klade však jednu vážnou otázku: Co je tento nastíněný sled kulturních cyklů? Je to jen ideální schéma sloužící za pracovní hypotézu, která má být teprve dalším etnologickým a paleontologickým zkoumáním ověřena, anebo je to popis skutečného růstu a rozvoje lidské kultury? Vědec Schmidt by pravdě26

Vážení čtenáři. Úvodem dalších částí z historie města musím uvést na pravou míru číslování, kde došlo v posledním díle časopisu Naše město k tiskové chybě: Naše město č. 4/2010 – správné číslování – strany 1081–1116

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 1. část

V minulém díle jsme se dostali z ulice Jiráskovy na náměstí Míru. Dnes si společně projdeme ulici Bedřicha Smetany a Karlovskou. Smetanova ulice vychází z Jiráskovy mezi domy č. o. 48 a 50. Končí základní školou na levé straně a domem č. o. 25, č. p. 417 na náměstí Míru po straně pravé. Původně byl prostor školy a školní zahrady součástí cihelny. Datum jejího vzniku neznáme. Na mapě z roku 1750 je zakreslena pouze cesta bez obydlí, v místě dnešní ulice. O 75 let později, roku 1825 je na mapě již zakreslena cihelna s výrobními budovami a v ulici několik domů. V roce 1812 nesla ulice německý název Ziegelosengasse (ve volném překladu „ulice s výrobou cihel“. Historii cihelen se budu podrobněji věnovat později.

Mapa města z roku 1825. Šipkou označena Smetanova ulice. 1117

V roce 1910 zde byla postavena a slavnostně otevřena Česká měšťanská škola. Pozemek patřil Františku Ježkovi, který byl v letech 1870 až 1897 starostou Kounic. Poté jej vlastnil Vincenc Vérosta, od kterého jej koupila Matice školská. Cihelna se přesunula do dnešních prostor. Do roku 1923 se ulice jmenovala Cihlářská. V roce 1923, na popud radního, učitele Františka Hradila, byla přejmenována na ulici Bedřicha Smetany na počest 100. výročí narození tohoto hudebního skladatele. Název přetrvává dodnes. Za školní budovou se nachází dvě popisná čísla. Dříve se uváděla jako u cihelny, nebo za školou, dnes jsou součástí číslování náměstí Míru. V rámci budování kanalizační sítě na odvod dešťové vody, bylo v roce 1960 položeno šedesát metrů kanalizačních rour. Budování kanalizace na Smetanově ulici v roce 1960 1 – František Řezáč 2 – František Duchoň 3 – Bohuslav Procházka 4 – Josef Šimbera 5 – Václav Macík *1916 6 – Václav Macík ml. *1941

1118

Č. p. 328, ulice Smetanova, č. o. 30 Před r. 1844 měl dům staré číslo 239 v letech 1844–1880 1880– –1944 2006

jméno a příjmení osobní data Franz TALAFANT Kateřina OULEHLOVÁ Bernard ŠRUTKA František MACÍK *1943 †2008

2006

Zdenka MACÍKOVÁ

2006 2006 2010

Jan MACÍK Darja MACÍKOVÁ Lucie MACÍKOVÁ

povolání

jiné poznámky

manželka roz. Vítámvásová

Č. p. 327, ulice Smetanova, č. o. 28 Před r. 1844 měl dům staré číslo 239 v letech jméno a příjmení 1844–1880 Georg SCHILLER 1880– Frantz SCHILLER Anton BRICHTA –1924 Agnes BRICHTOVÁ –1954 Václav MACÍK MACÍKOVÁ Bohumír MACÍK Marie MACÍKOVÁ Václav MACÍK Růžena MACÍKOVÁ Václav MACÍK František MACÍK Miloslav MACÍK 2010 2006 2006

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1840 †1924 v domácnosti vdova *1877 †1954 důchodce ženatý manželka *1910 †1974 stolař manželka *1911 *1916 †1993 velitel hasičů manželka *1916 †1978 roz. Schořová *1941 †1994 kostelník 1. syn *1943 †2008 řidič autobusu 2. syn 3. syn, později *1946 †2004 prof. hasič na Skalní ul.

Marcela MACÍKOVÁ Petr MACÍK Helena MACÍKOVÁ

1119

Václav Macík (*1916 †1993) byl vyučen zámečníkem. Členem hasičského sboru byl 56 let. Ve svých funkcích u hasičského sboru působil vždy velmi zkušeně a rozhodně s širokým respektem u členstva. Jeho odchodem k vojenské službě po skončení II. sv. války činnost ve sboru velmi utrpěla. O to více zapůsobil jako vzpruha návrat do Dolních Kounic v červenci roku 1946. Byl jednou z nejznámějších osobností hasičského sboru. Spolu se svým bratrem Bohumírem byl znám také jako dlouholetý zasloužilý člen divadelního souboru POŽÁRNÍK. Bohumír Macík (*1910 †1974) žil s manželkou Marií ve Smetanově ulici č. o. 16, č. p. 321. Vyučil se stolařem. V roce 1965 u příležitosti divadelní přehlídky v Rosicích obdržel vyznamenání celostátního významu – „Tylův zlatý odznak“ za vynikající práci na divadle, dosavadní dobrou dramaturgii souboru, vlastní vzornou přípravu na divadelní činnost při absolvování celostátního dálkového kursu amatérů a za příkladnou výchovu mladých divadelníků. Roku 1974 bylo na okresní konferenci o rozvoji amatérského divadla Bohumíru Macíkovi uděleno uznání za dlouholetou režijní a výchovnou činnost. Výsledky jeho práce měla možnost posoudit široká divácká obec na četných namáhavých zájezdech po obcích našeho okresu i mimo něj. Nenahraditelnou zásluhu má na sepsání divadelní kroniky. Velmi pečlivě shrnul vše od počátku divadelnictví v Dolních Kounicích, přes stavbu nové požární zbrojnice roku 1950, vznik souboru POŽÁRNÍK a jednotlivé divadelní kusy. Po předčasné smrti Bohumíra Macíka přiřkl výbor psaní divadelní kroniky Vojtěchu Kočímu. Synové Václava Macíka – Václav, František a Miloslav patřili rovněž k oporám hasičského sboru. V této tradici pokračuje ve třetí generaci Jaroslav Macík, dolnokounický vinař, známý svými kvalitními produkty.

Václav (vlevo) a Bohumír (vpravo) Macíkovi v hasičských uniformách na fotografii z roku 1943. 1120

Č. p. 556, ulice Smetanova, č. o. 26 v letech –1950

jméno a příjmení Josef ZDRAŽIL Karel STODŮLKA STODŮLKOVÁ

–1945

Milan STODŮLKA

2006 2006 2010

Josef STODŮLKA Helena STODŮLKOVÁ STODŮLKOVÁ BRABEC Barbora BOJANOVSKÁ Martin BOJANOVSKÝ Martin BOJANOVSKÝ

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1900 †1950 *1926 †1945 obuvník

manželka syn, svobodný, zastřelen 2. syn manželka Josefa dcera

Č. p. 326, ulice Smetanova, č. o. 24 Před r. 1844 měl dům staré číslo =320 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1800–1844 Jakub WINTERLIK 1844–1880 Johann MACHAČ Johann DROZD Ignatz FENDRYCH FENDRYCHOVÁ –1936 Hynek FENDRYCH *1877† 1936 dělník ženatý –1944 Karel KOHOUT –1952 Anastazie KOHOUTOVÁ *1881 †1952 v domácnosti vdova Josef NEVŘIVÝ manželka, Květoslava NEVŘIVÁ roz. Řiháčková Ladislav BRABEC *1921 †2009 alias Laufr manželka Olga BRABCOVÁ roz. Straková Jan BRABEC 1. syn 2006 Ladislav BRABEC 2. syn Ladislav Brabec byl všestranným sportovním fanouškem. V největší oblibě měl kopanou. Nenechal si ujít žádný zápas kounického fotbalového klubu. Svou přezdívku Laufr obdržel po známém sportovním a rozhlasovém komentátorovi Josefu Laufrovi (1891–1966). Ten zaujal tím, že zápas na hřišti komentoval slovně jako ucelené drama. Každá jeho reportáž byla vysoce dramatická, pohotová a bystrá. Dovedl zaujmout i sportovního laika. Jeho komentář měl vtip, humor i zanícenost. 1121

Č. p. 325, ulice Smetanova, č. o. 22 Před r. 1844 měl dům staré číslo 320 v letech jméno a příjmení 1800–1850 Josef NEVRZIWÝ 1850–1899 Michael KLENKA

osobní data

1880– Terezie KLENKOVÁ 1875–1905 Josef KLENKA

*1851 †1905

1875–1951 Anna KLENKOVÁ

*1852 †1951

–1955

Albína POLÁKOVÁ STODŮLKOVÁ

jiné poznámky

*1821 †1899

1850–1885 Eleonora KLENKOVÁ *1826 †1885

Jan KLENKA František KLENKA Josef KLENKA Františka KLENKOVÁ Václav KLENKA Methoděj KLENKA Anna KLENKOVÁ Marie Magdalena KLENKOVÁ Žofie KLENKOVÁ bydlela na č. p. 530

povolání

*1876 †1932 *1878 *1880 *1882 *1884 †1884 *1885 †1886 *1887 †1936

manželka roz. Domašowská dcera syn manželka Ustohal, v domácnosti roz. dožila se 99 let, sňatek 23. 5. 1875 1. syn, † ve Vídni 2. syn 3. syn 1. dcera 4. syn 5. syn 2. dcera

*1890 †1945 v domácnosti 3. dcera, svobodná manžel Konrád *1892 4. dcera Zapletal (*1883 †1931, cukrář) *1883 †1955 kuchařka svobodná

Milan STODŮLKA

1. syn

Josef STODŮLKA Helena STODŮLKOVÁ Jana STODŮLKOVÁ 2006, 2010 Růžena BADINOVÁ

†1945 zastřelen Němci

2. syn manželka Josefa 1. dcera

Č. p. 324, ulice Smetanova, č. o. 20 Před r. 1844 měl dům staré číslo 323 v letech 1844 1880– 1880– 2006 2006

jméno a příjmení osobní data Filip KOTCHI Johann KWASNIČKA Theresie KWASNIČKOVÁ Zdeněk VESELÝ Zdeňka VESELÁ 1122

povolání

jiné poznámky

Č. p. 322, ulice Smetanova, č. o. 18 Před r. 1844 měl dům staré číslo 238 v letech jméno a příjmení 1844 Marie Anna MISAŘOVÁ 1880–1939 Elisabeth MISAŘOVÁ –1932

osobní data

Jan ROOB

1941–1941 Antonín KVASNIČKA 1945–1946 Jan KVASNIČKA František RYBNÍČEK Dobroslava RYBNÍČKOVÁ Karel RYBNÍČEK 2006, 2010 František RYBNÍČEK

povolání

jiné poznámky

*1862 †1939 v domácnosti vdaná *1890 †1932 poštovní ženatý zřízenec *1941 †1941 dítě *1945 †1946 dítě *1922

Č. p. 321, ulice Smetanova, č. o. 16 Před r. 1844 měl dům staré číslo 237 v letech 1844 1880 1880–1931 –1946

jméno a příjmení osobní data povolání Wenzl BÖHM Josef BÖHM Otílie BÖHMOVÁ *1862 †1931 výměnkář Jan STRAŠÁK *1905 †1946 povozník Bohumír MACÍK *1910 Marie MACÍKOVÁ *1911 Bohumír MACÍK Eliśka MACÍKOVÁ 2006, 2010 Anna KÁČERKOVÁ 2006 Libor VÍTEK

1123

jiné poznámky

vdaná ženatý manželka syn dcera

Č. p. 319, ulice Smetanova, č. o. 14 Před r. 1844 měl dům staré číslo 237 v letech jméno a příjmení 1844 Thomas KARBER 1880– Kateřina KARBEROVÁ 1800–1922 Franz KOLODIN Anton KOLODIN Inocenz KOLODIN Karolina KOLODINOVÁ –1932 Josefa PŘIKRYLOVÁ –1944 František SPIEGL –1948 Antonie SPIEGLOVÁ Karel DOBROUCKÝ Štěpánka DOBROUCKÁ Blanka DOBROUCKÁ Bedřich BRABEC 2006, 2010 Jarmila LUKÁŠOVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1852 †1922 zedník

manžel 1. syn 2. syn dcera *1877 †1932 v domácnosti vdaná *1881 †1944 zedník ženatý *1878 †1948 v domácnosti manželka *1911 *1914 *1932 provd. Brabcová

Č. p. 320, ulice Smetanova, č. o. 14a Před r. 1844 měl dům staré číslo 237 v letech jméno a příjmení osobní data 1844–1880 Johann NEŠPŮREK 1880– Vinzenz NEŠPŮREK 1880– Matylda NEŠPŮRKOVÁ Karel TRÁVNÍČEK Anna TRÁVNÍČKOVÁ 2006 Milan SCHOŘ

povolání

jiné poznámky

Č. p. 425, ulice Smetanova, č. o. 12 v letech 1844–1880 1880– –1930 2006 2006, 2010

jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky Franz KOČÍ junior Viktorie KOČÍ manželka Elisabet TALLAFANTOVÁ *1868 †1930 dělnice svobodná Karel KALIŠ Marie KALIŠOVÁ

1124

Smetanova ulice od č. o. 12, rok 2006 Č. p. 424, ulice Smetanova, č. o. 10 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844–1880 Franz KOČÍ senior 1880– KOČÍ manželka Francizka NAVRÁTILOVÁ Franz ZIPPER Filoména ZIPPEROVÁ manželka –1944 Karel ZIMMERMANN –1950 Josef ŠROT *1870 †1950 vdovec –1936 Marie ŠROTOVÁ *1876 †1936 v dom. manželka RAPOUCH 2010 Marek VESELÝ 2010 Petra VESELÁ Č. p. 704, ulice Smetanova, č. o. 8 v letech 2006 2006

jméno a příjmení Karel STŘECHA Alena STŘECHOVÁ

osobní data

1125

povolání

jiné poznámky

Č. p. 511, ulice Smetanova, č. o. 7 v letech

–1944 –2006 2010

jméno a příjmení osobní data Karel ŽALOUDEK Anna ŽALOUDKOVÁ Petr ČABA ? ČABOVÁ Antonín KOPEČEK Anna ŠTROBLOVÁ Eva MACÍKOVÁ

povolání

jiné poznámky

Č. p. 742, ulice Smetanova, č. o. 6 v letech –1950 2006 2006 2006 2006 2006 2010 2010

jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky Klára DIENEROVÁ *1877 †1950 v domácnosti vdova Rudolf STŘECHA Zdeňka STŘECHOVÁ Alena STŘECHOVÁ Veronika STŘECHOVÁ Martin STŘECHA Jan STŘECHA Ela STŘECHOVÁ

Rodina Střechova patří mezi opory Tělovýchovné jednoty Vodní sporty Dolní Kounice. Společně s Antonínem Brabcem a Františkem Kadaňkou (oba získali za své sportovní výkony titul Zasloužilý mistr sportu) byl Rudolf Střecha zařazen do reprezentačního výběru Československa a patřil v sedmdesátých letech mezi nejúspěšnější závodníky. Dříve než byl vybrán do reprezentačního kádru naší republiky, získal 38 vítězství v okresních přeborech a 22 v krajských přeborech. Devětkrát byl dorosteneckým přeborníkem republiky. Jako dospělý získal v roce 1969, 1970 a 1971 třikrát titul mistra ČSSR ve sjezdu, v letech 1974 a 1975 stříbro. První místo v žebříčku sjezdařů držel pět let. Od roku 1968 reprezentoval naši republiku šestadvacetkrát. Nejtěžšího závodu – maratonu, který se jezdil jako jediný ve světě v italském Borgu, se zúčastnil dvakrát. Za silné mezinárodní konkurence se umístil na šestém a dvanáctém místě. Jako všestranný sportovec se v běhu na lyžích zúčastňoval náročného závodu Jizerská padesátka. Rudolf Střecha a František Kadaňka se v dalších letech jako trenéři výraznou měrou podíleli na úspěších dalších mladých sportovců. Zálibu ve vodních sportech zdědili také syn Martin a dcera Veronika. Oba byli zařazeni do reprezentace a stali se přeborníky republiky ve svých kategoriích.

1126

Č. p. 344 na ulici Jiráskova, č. o. 72, bylo sloučeno s č. p. 430 na Polní ulici č. o. 1. Před r. 1844 měl dům staré číslo 336 v letech 1844–1880 1880– 1880– –1944 –1953 –2006

jméno a příjmení osobní data povolání Anton PAWLIK Karel SCHIMBERA Františka ŠIMBEROVÁ František ŠŤASTNÝ Terezie ŠŤASTNÁ *1880 †1953 Marie AMBROZKOVÁ

jiné poznámky

V roce 2006 je toto č. p. již na ulici Smetanova, č. o. 5A v letech jméno a příjmení 2006, 2010 Jaroslava SCHOŘOVÁ 2006, 2010 Radomil SCHOŘ

osobní data

povolání

jiné poznámky

Č. p. 323, ulice Smetanova, č. o. 5 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844–1880 Johann KRÁLÍK 1890–1952 Anna KRÁLÍKOVÁ *1868 †1952 vdova Josef ZIMMERMANN *1904 Žofie ZIMMERMANN *1911 ZIMMERMANN dcera, prov. Buchmeier Jiří FARKAŠ *1961 †2006 2006, 2010 Libuše FARKAŠOVÁ manželka roz. Horká 2006, 2010 Marcel FARKAŠ

1127

Č. p. 318, ulice Smetanova, č. o. 4 Před r. 1844 měl dům staré číslo 236 v letech 1844 1880–

jméno a příjmení osobní data Ignatz HLADKÝ BOJANOWSKÁ Alois STEHR Heinrich NENSTIEL NENSTIELOVÁ Josef SVOBODA *1913 Jan KULÍŠEK KULÍŠKOVÁ Vlast. KULÍŠEK Jan KULÍŠEK Ivan KULÍŠEK 2006, 2010 Anna NAVRÁTILOVÁ 2006, 2010 Jaroslav NAVRÁTIL Jaroslav NAVRÁTIL

povolání

jiné poznámky vdova

rozená Kulíšková manžel syn

Č. p. 825, ulice Smetanova, č. o. 3 v letech jméno a příjmení 2006, 2010 Michal PAULÍK

osobní data povolání zedník

jiné poznámky manželka roz. Soukupová dcera 1. syn 2. syn

2006, 2010 Gabriela PAULÍKOVÁ 2006, 2010 Bára PAULÍKOVÁ 2006, 2010 Jakub PAULÍK 2006, 2010 Antonín PAULÍK Č. p. 547, ulice Smetanova, č. o. 2

Na tomto místě se nachází základní škola. Základní kámen k její stavbě byl položen 17. října 1909 během Matiční slavnosti. Koncem srpna 1910 byla stavba dokončena. Slavnostní otevření nové školy se uskutečnilo dne 4. září 1910. Na místě školy dříve stávala cihelna, o jejíž historii se rozepíši v příštím čísle. V loňském roce se uskutečnily oslavy stého výročí otevření školy. Při té příležitosti byla vydána publikace „Historie škol a školství v Dolních Kounicích“, zaznamenávající historii nejen školy, ale celou historii školství ve školách v Dolních Kounicích. Autorem publikace je pan Milan Řiháček. Historie školy je nám tedy známa. Pro připomínku, jak vypadala cesta od školy směrem k cihelně před přestavbou školní budovy, přidávám fotografii z roku 1979. Za bránou je v pozadí vidět přízemní budova, kde se nacházela jídelna a jedna školní třída. 1128

Branná hra pořádaná pionýrskou organizací 20. října 1979. Na fotografii členové oddílu Čmeláci. Horní řada zleva: Ladislav Šimek, Petr Machač, Milan Kocourek, Libor Kunst, Jindřich Wossala. Dolní řada zleva: Miroslav Strašák, Karel Grégr, Tomáš Zbořil, Karel Novotný

Budova mateřské školy postavená na pozemku Matice školské v roce 1906, později přestavěna na školní jídelnu vlevo a jednotřídku vpravo, byla zbourána roku 1984.

1129

Č. p. 291, ulice Smetanova, č. o. 1 v letech

jméno a příjmení Jan ZAHRADNÍČEK

osobní data povolání

jiné poznámky manželka roz. Procházková

Vlasta ZAHRADNÍČKOVÁ

dělník v cihelně dělnice manželka v cihelně roz. Brabcová dům zbourán

od 1975 Karel PROCHÁZKA od 1975 Terezie PROCHÁZKOVÁ majitelé: 2009 Josef a Danuše Slepánkovi

Karel a Terezie Procházkovi bydleli dříve v obytném domě v areálu cihelny Karlovská. Dům měl č. p. 528. Procházka zde pracoval jako topič na peci, jeho manželka pracovala v lisovně. Odstěhovali se kolem roku 1975, dům byl zbořen o deset let později. Číslo popisné bylo přiděleno na ulici Jiráskovu č. o. 58A. Za základní školou se nachází dva domy s těmito popisnými čísly: Č. p. 603, náměstí Míru, č. o. 29 Staré židovské označení bylo LI. Dům s tímto číslem popisným stál původně U synagogy. Po průtržích mračen v r. 1950 a 1951 došlo k silnému narušení statiky mnohých domů v židovské obci a některé dokonce hrozily zřícením. Proto byly strženy. Později byly některé zbořeny kvůli výstavbě autobusového nádraží nebo nového kulturního domu. Popisná čísla byla přidělena jiným domům. Původní místo – U synagogy v letech jméno a příjmení osobní data povolání 1919–1922 Marie JANÍČKOVÁ *1919 †1922 dítě

jiné poznámky

Současné místo – náměstí Míru Původně se jednalo o sklep s lisovnou, postavený kolem roku 1905. Pravděpodobně jej postavil Emil Maštera kolem roku 1905. Později byla nad lisovnou provedena přístavba na celoroční obývání. v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1905?–1933? Emil + Marie MAŠTEROVI 1933?–1954 František KULÍŠEK *1869 †1954 KULÍŠKOVÁ Jan SLEZÁK Anna SLEZÁKOVÁ 2010 Pavel ŠIMEČEK 2010 Nataša BRANDTOVÁ 1130

Č. p. 290, náměstí Míru, č. o. 27 Před r. 1844 měl dům staré číslo 213 v letech

–1976 –1976 2006

jméno a příjmení Josef TRŽIL TRŽILOVÁ TRŽILOVÁ Anna VANYOVÁ Štefan VANYA

osobní data povolání

jiné poznámky

dcera provd. Vanyová odstěhována do Ivančic majitel, žil v Ivančicích

Stodola na fotografii z r. 1957 a její demolice r. 1960. Na snímku vlevo p. Tuč, vpravo p. A. Hájek

Fotografie z 1. máje roku 1965. Podium se nachází na náměstí Míru v místě, kde dnes stojí potraviny „Radost“ manželů Horňákových. Bytovka ještě není postavena, vzadu je vidět komín cihelny Karlovská. 1131

Na snímku vlevo umístění pomníku padlým spoluobčanům těsně po skončení války. Nacházel se naproti restauraci „U Gottwaldů“ za tzv. Krutišovou hospodou. Vpravo vidíme pomník po přestěhování v roce 1974. Dospěli jsme ke křižovatce ulice Smetanovy s náměstím Míru. Od základní školy jdeme po chodníku v horní části náměstí a míjíme po levé straně dětské hřiště před bytovým domem. Ten se skládá ze dvou částí, č. p. 766, č. o. 31 a č. p. 767, č. o. 33. Do roku 1937 se zde nacházel starý hřbitov, jehož poslední připomínkou je kaple sv. Jana Křtitele. Hroby byly postupně exhumovány a přemístěny na nový křesťanský hřbitov na Trboušanské ulici. Roku 1960 byla zbořena tzv. Krutišova stodola, která se nacházela za kaplí, naproti restauraci „U Gottwaldů“. Volné prostranství zde bylo do roku 1970, kdy začaly přípravné práce na stavbě domu. Jednalo se o první družstevní dům v Dolních Kounicích. Má osm bytových jednotek a první obyvatelé se nastěhovali roku 1973. Uprostřed náměstí se nachází potraviny „Radost“, č. p. 40, č. o. 35. Po dokončení stavby bytovky byl zrušen pomník padlým spoluobčanům z druhé světové války a přemístěn do oblouku parku před kaplí. Byl upraven a za ním zřízeno kamenné pozadí z místní žuly. Na jeho místě začala stavba prodejny potravin. Slavnostní otevření proběhlo 8. března 1978. Současně se stavbou byla provedena parková úprava. Rozpočet na prodejnu činil 2 600 000,– korun československých. Horní část náměstí Míru přechází v Karlovskou ulici. Tato ulice nikdy nezměnila jméno. Kdy vznikla, nevíme, ale v 18. století již existovala. Na mapě z roku 1771 je zakreslena cesta, která vedla na samotu Karlov a dále na Hlínu. Byla to formanská cesta od Pohořelic přes Hlínu a k Velké Bíteši. Samota Karlov bývala starým zájezdním hostincem, existující patrně již v 15. století. Byla pojmenovaná na počest císaře Karla. Samota Karlov, č. p. 413, byla majetkem Josefa Malečka, pak Floriána Dostála, Dr. Václava Perka, v r. 1900 až 1903 pronajata Josefu Hledíkovi z Hlíny a nakonec v majetku Matěje Ondrůje. Pak Aloise, a v majetku Ondrůjovy rodiny je dodnes. V šestnáctém století se pozemek se samotou nazývá „Veš v kožichu“, německy Losenpelz. Od názvu Karlov, německy Karlsberg byl odvozen samotný název pro ulici. Roku 1812 se nazývá Karlsberggasse. Do roku 1905 vedla přes Karlov pouze cesta. Po přestěhování cihelny ze Smetanovy ulice kvůli stavbě základní školy byla v původní strži (lidově zvané „zmola“) zho1132

tovena přístupová cesta k nové cihelně. Polní cesta přes vrch Karlov byla v roce 1972 zrekonstruována a od křižovatky k cihelně položen asfaltový koberec. Od této křižovatky byla v roce 2009 pokryta asfaltem poškozená dlažba zvaná „kočičí hlavy“ po kapli sv. Jana Křtitele. Kopec od křižovatky k cihelně je známý snad všem generacím pro skvělou příležitost k zimním radovánkám. Stačí pár centimetrů sněhu Kříž na fotografii kolem roku 1930 a sáňkování může začít. Nejčastěji se startuje od „sklepa“ nebo od „první cesty“. Za ideálních podmínek a dobře uježděném sněhovém podkladu je možné vyrazit i od „první třešně“. Ještě před pár lety, kdy nebyl takový provoz, se dalo dojet až na náměstí Míru před Restauraci U Gottwaldů. Hodně tomu tehdy napomáhala absence kanalizace. Za silných mrazů dokázala splašková voda vytékající z domů ulic Karlovská a Benátky vytvořit ledovou vrstvu silnou i několik desítek centimetrů. Horní část Karlovské silnice je lemována třešňovými stromy. Na dříve bohatě prorostlé aleji se podepisuje zub času, stromy postupně mizí vlivem stáří a povětrnostních podmínek. V polovině cesty od Dolních Kounic na Karlov odbočuje vlevo cesta směrem ke Kamennému vrchu. Dříve polní cesta směřovala k uložišti komunálního odpadu. Byla jím zasypána část strže, která ústí v hliništi cihelny Karlovská. Stávalo se, že silný déšť při bouřkách odplavil materiál strží. Ulice Karlovská, náměstí Míru a Na Písku pak byly pokryty nánosem odpadků, hlíny, zlomků cihel a kamení. Asi sto metrů pod křižovatkou Karlovská – Kamenný vrch, můžeme spatřit u silnice křížek, na kterém je vyryt nápis: „Pán můj a bůh můj ku cti boha postavila Antonie Plechová roku 1910“. Další kříž se nachází na vrcholové kótě Karlov, postavený roku 1783. Odbočuje zde cesta do oblasti zvané „Kobylky“, „Žleby“ Bývalé meruňkové sady – foto r. 2011 1133

a „Hlaváče“, zpevněná v osmdesátých letech minulého století asfaltem. Usnadňovala tehdy průjezd zemědělské techniky do sadů státního statku. Cesta propojuje Karlov se silnicí Dolní Kounice – Mělčany. Za jasného počasí je od křížku dobře viditelná Jaderná elektrárna Dukovany. Po skončení druhé světové války byl založen nový mateční sad broskvoní a meruněk, začalo se s výsadbou révových sazenic, později i višní, třešní ptáčnic, vlašských ořešáků, mandloní, jabloní a hrušní. Prvních dožínek v roce 1945 se v Dolních Kounicích zúčastnil tehdejší ministr zemědělství Československé republiky Julius Ďuriš, který schválil navrženou specializaci na ovocnářství a vinařství. V plánu obce bylo vytvoření ovocnářského střediska a předpokládala se výsadba 100 000 meruněk. V září 1953 vznikl podnik Československé státní statky Brno, provoz Dolní Kounice. Následujícího roku je provedena velká výsadba vinic v „Řepných horách“ a výsadba sadů v „Kobylkách“ a v „Hlaváčích“. Tento stav trval prakticky až do roku 1989. Se změnou režimu došlo k restitucím zemědělského majetku a zanikl Státní statek. Zemědělství postupně přechází z ovocnářství na vinařství. Sady zanikají a jejich místo zaujímají vinice, případně mají jiné zemědělské využití. Po šesti stech metrech se dostáváme k lokalitě Babí hora v nadmořské výšce 351 metrů. Jde o nejvyšší kótu v katastru města. Vrch Babí hory je charakteristický dvěma

„Červený most“ v roce 2009 1134

borovicemi, chráněnými státem. Pod vrchem se směrem do údolí k silnici Mělčany – Silůvky nacházel ve strži partyzánský bunkr z doby druhé světové války. Byl vykopán v břehu strže v lokalitě Babí hora, směrem k silnici Mělčany – Silůvky. Původně zde měly být kryty dva, druhý již nebyl dokončen. Obývali jej členové partyzánské skupiny, zvané „President osvoboditel“, pod vedením Sergeje Knotka. V době přechodu fronty se zde ukrývali členové skupiny z ulice Benátky a Karlovská – např. Jan Ondráček, Arnošt Koudela a další. Také muži, kteří byli totálně nasazeni v továrnách v Německu a Československu a odsud utekli – Miroslav Koch (Škodovka Plzeň), František Brustmann. V úkrytu bylo různé vybavení – kuchyně s kamny, také se zde vařilo. Palandy byly postaveny ve třech řadách za sebou, spalo zde po šesti lidech. Od úkrytu byl pod zemí natažen drát a spojoval světla uvnitř s tlačítkem dole ve strži. Příchozí upozorňovali na svůj příchod zablikáním světla. Před Babí horou končí katastr města. Silnice odsud klesá k mostu přes železniční trať a končí křižovatkou Dolní Kounice – Hlína – Moravské Bránice – Silůvky. Tzv. „Červený most“ přes trať byl zhotoven při budování železniční dráhy Brno – Hrušovany nad Jevišovkou v letech 1868 až 1870. Dne 1. července 1965 postihla katastr města silná bouře s krupobitím. Padaly kusy ledu o velikosti menšího vejce. V úžlabí pod mostkem napadlo tolik krup, že vlak jedoucí v odpoledních hodinách z Brna musel zastavit, muži jedoucí ze zaměstnání vystoupili a odhazovali lopatami kroupy z kolejí. Výška krup dosáhla údajně v tomto místě půl metru. Krupobití tehdy zničilo celou úrodu v Moravských Bránicích, v Dolních Kounicích polovinu úrody ovoce. Bouře s kroupami probíhala ve velmi úzkém pásu, takže byla místa beze škod a jiná totálně zničená. Rozhraní někde činilo jen několik metrů. V lese v dolících ležely kroupy ještě třetí den po bouři.

Jednotlivé domy na Karlovské ulici: Č. p. 286, ulice Karlovská, č. o. 1 v letech –1936 –1944 –1944 2006

jméno a příjmení František KADAŇKA Františka KADAŇKOVÁ Tomáš KADAŇKA KADAŇKOVÁ František KADAŇKA Emilie KADAŇKOVÁ František KADAŇKA Pavel KADAŇKA

osobní data povolání *1863 †1936 dělník *1864 †1944 v domácnosti *1890 †1944 elektrikář †2010 učitel zedník

1135

jiné poznámky ženatý manželka syn, ženatý manželka syn syn

Č. p. 420, ulice Karlovská, č. o. 2 v letech 1840–1844 1844–1880 1880–1926 1880– –1934 1925–1925 –1944 –1944 –1976 –1976 –1976 –1976 1975–1982

jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky Anton KARBER novostavba Fabián ZETL Johann SVOBODA *1854 †1926 zedník vdovec Markéta SVOBODOVÁ Anežka SVOBODOVÁ *1889 †1934 dělnice vdaná Matěj SVOBODA *1925 †1925 dítě Vincenc KŘIVAN Stanislav SVOBODA Stanislav SVOBODA syn Stanislava Ludmila SVOBODOVÁ manželka Zdena SVOBODOVÁ dcera Karel SVOBODA syn Robert KOPŘIVA †1982 z Měnína

Č. p. 287, ulice Karlovská, č. o. 3 Před r. 1844 měl dům staré číslo 312 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1921–1921 Karel ŽALOUDEK *1921 †1921 dítě Jana Antonín VÁVRA 2006, 2010 Jiří BRÁZDA 2006, 2010 Zdeňka BRÁZDOVÁ manželka 2006, 2010 Aleš BRÁZDA 1. syn Jiří BRÁZDA 2. syn 2010 Anna BRÁZDOVÁ Č. p. 693, ulice Karlovská, č. o. 4 v letech –1947

jméno a příjmení Jan SVOBODA

osobní data povolání *1882 †1947 zedník

jiné poznámky ženatý

Č. p. 564 stával v ulici U škrobárny, byl zbořen a místo je součástí kulturního domu. Míval staré židovské označení V. v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky –1955 Šimon PUTTNAR *1884 †1955 obec. zřízenec ženatý Zdeněk ŠVAŇHAL DOKOUPILOVÁ HARTMAN Lubomír DOKOUPIL Jaroslava DOKOUPILOVÁ provd. Svobodová 1136

Dnes je č. p. 564 přiděleno novostavbě bytovky na Karlovské ulici o. č. 5. Stavba bytového domu proběhla v letech 1990 až 1992. Dříve v těchto místech stával dům, který naposled obývali manželé Blahovi. Číslo popisné odpovídá stavbě domu kolem roku 1830–1840. Ve stáji na dvoře domu měl dva koně, ve stodole vůz. František Blaha býval povozníkem. Za domem bývala rozlehlá zahrada s vinohradem. Po smrti manželů odprodali dědicové pozemek městu a kolem roku 1990 byl dům zbořen. V místě stodoly dnes stojí garáže. Zachován zůstal sklep před domem. O rekonstrukci jeho interiéru se postaral současný majitel Jaroslav Pokorný. Č. p. 419, ulice Karlovská, č. o. 5 v letech 1844–1880 1880– 1890–1939 1890–1931

jméno a příjmení osobní data Johann LINHART LINHARTOVÁ Anton REIGL *1861 †1939 Terezie REIGLOVÁ *1871 †1931

–1920

Jan REIGL

–1934

Jakub SLÁMA

*1897 †1920

povolání

jiné poznámky

vdova povozník vdovec v domácnosti manželka syn, řezník † na TBC dělník vdovec

–1945

*1854 †1934 Radošín František BLAHA *20.12.1899 †15.4.1981 Ivančice povozník *23.2.1894 D.K. Marie BLAHOVÁ †2.6.1983 D.K. Alois PROCHÁZKA *1913 †1945 kočí

1990

Ivan REIGL obec Dolní Kounice

manželka, roz Reiglová zastřelen Němci

Vlevo dům č. p. 419, č. o. 5 kolem roku 1975, na jehož místě dnes stojí bytovka. Vpravo tentýž pohled v roce 2011. 1137

Vlevo František Blaha, vpravo Antonín Němec. Foto z roku 1977 na zahradě domu č. p. 628.

Č. p. 416, ulice Karlovská, č. o. 6 v letech 1844–1880 1880– 1880– –1919 –1944

jméno a příjmení Franz TULLA Ignátz HLADKÝ Vdova HLADKÁ Antonín BRABEC Bohumil KOUDELA

osobní data

povolání

*1863 †1919 pekař *1906 †1952 holič

jiné poznámky

† na TBC ženatý –1952 Antonie KOUDELOVÁ *1872 †1952 v domácnosti vdova, roz. Hladká –1944 Viktor KOUDELA –1941 Arnošt KOUDELA *1904 †1941 krejčí ženatý Stanislav KOUDELA Božena KOUDELOVÁ manželka Stanislav KOUDELA 1. syn Jindřich KOUDELA 2. syn Jaroslav KOUDELA 3. syn Marie KOUDELOVÁ 1. dcera (Válková) 2. dcera Vlasta KOUDELOVÁ (Balšínková) 2006, 2010 Erika SUPEKOVÁ 2010 Nikola SUPEKOVÁ 2010 Adéla SUPEKOVÁ 2010 Robert KRATOCHVÍL 1138

Č. p. 628, ulice Karlovská, č. o. 7 v letech 1920?–1933 1933–1946 1950–1968

jméno a příjmení Emil MAŠTERA Eduard MRÁKAVA Stanislav KUČERA

osobní data povolání jiné poznámky majitel cihelny majitel cihelny stavitel manželka 1950–1968 KUČEROVÁ Stanislava 1950–1968 Stanislav KUČERA ml. syn Kučerových březen1969–dosud Drahoslav NĚMEC Marie NĚMCOVÁ Petr NĚMEC Bohumila NĚMCOVÁ roz. Hlavatá Petra NĚMCOVÁ V šedesátých letech se v přízemí domu nacházela dílna organizace Svazarm a střelecký kroužek. Ten vedl Drahoň Gottwald, vlastní střelby probíhaly v hliništi cihelny.

Č. p. 676, ulice Karlovská, č. o. 10 v letech 2006,2010 2010 2010 2010

jméno a příjmení Anna CHADTOVÁ Veronika SÁZAVSKÁ Stanislav SVOBODA Renata SVOBODOVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

osobní data povolání *1872 †1950 řezník

jiné poznámky

Č. p. 740, ulice Karlovská, č. o. 12 v letech jméno a příjmení –1950 Matěj ŠLAPAL 2006, 2010 Jiří SOUČEK 2010 Libuše SOUČKOVÁ

1139

Č. p. 728, ulice Karlovská, č. o. 13 v letech

jméno a příjmení Ferdinand STRAŠÁK STRAŠÁKOVÁ STRAŠÁKOVÁ Marie STRAŠÁKOVÁ Vilém UHER Marie UHROVÁ Pavel VAČKÁŘ 2006, 2010 Hana VAČKÁŘOVA 2010 Dana VAČKÁŘOVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

provd. Uhrová manžel Marie

Č. p. 413, ulice Karlovská, č. o. 14 – viz úvod k ulici Karlovské

Č. p. 700, ulice Karlovská, č. o. 15 v letech –1950

jméno a příjmení Karel KVASNIČKA

osobní data povolání jiné poznámky *1897 †1950 *24. 6. 1899 manželka, Anna KVASNIČKOVÁ †10. 9. 1994 roz. Reiglová 2006 Karel KVASNIČKA syn dcera 2006, 2010 Ludmila KVASNIČKOVÁ provd. Gažová –1957 Miroslav FINK *1923 †1957 –1950 Františka REIGLOVÁ *1892 †1950 učitelka svobodná Dostali jsme se k objektu cihelny na Karlovské ulici. V dalších dvou částech si povíme něco o cihelnách v Dolních Kounicích. Závěrem bych chtěl upozornit, stejně jako můj vážený předchůdce pan Milan Řiháček, že se budu těšit na všechny vaše případné informace a znovu připomínám, že mnohá fota či dokumenty, které doma máte a o kterých si myslíte, že jsou na nic, mi mohou něco říci a třeba i doplnit šíři poznání místní historie. Proto je nepalte, nevyhazujte a umožněte mi jejich prohlídku.

Bruno Němec kronikář města [email protected] 1140

podobně odpověděl, že je obojím. Rozhodně by zastával názor, že i přes všechnu přibližnost obráží přece jen v podstatě reálný průběh prehistorických dějin lidské kultury. Co na hypotézu o pramonoteismu říká církev? Možná někdo z „informovaného“ fanatismu by namítl: „Vždyť to máme přece jasně řečeno v bibli, jaké bylo původní náboženství, přece víra v jediného Boha“! První biblická kniha Genesis pouze vypráví, že ačkoli první lidé (Adam a Eva) znali jméno jediného Boha, toto jméno bylo posléze pozapomenuto. Nepouští se tedy do výkladu toho, zda lidé nejprve uctívali vícero bohů či Boha jednoho. Co se teorií o časové následnosti polyteismu a monoteismu týče, jde v zásadě o hypotézy, které nelze brát za konečné. W. Schmidt se na základě primitivních náboženství snažil ukázat, že původní formou náboženství je monoteismus, i když většina religionistů dnes zastává opak. V knize pražského teologa Josefa Kubalíka „Dějiny náboženství“ (1984), zastánce depravační teorie, k problematice čteme: „Nezávislou na všech sporných, učených otázkách zůstává skutečnost, že již v nejranějším stupni lidského pokolení bylo v zárodku pravé náboženství, jež nelze vysvětliti podle nějakého schématu vývojového. Nebylo by ovšem vhodné zařazovati biblické prazjevení časově do oblasti náboženských dějin. Rovněž nebylo by správné zásadně odmítati myšlenku vývoje náboženského. Dlužno si připomenouti, že učitelský úřad církevní ponechává v této oblasti badatelům plnou volnost a metafyzické důkazy jsoucnosti Boží nepozbývají své váhy, i kdyby teorie pramonotheismu neodpovídala skutečnosti“. Problematiky se dotýká také další teolog Antonín Salajka ve věroučné publikaci „Ve světle víry“ (1948). Píše: „Biblická zpráva o náboženských pradějinách se jeví jako uzavírající vysvětlení a souhrn theorií o původním náboženství, jeho vzniku a vlastnostech. V biblickém podání jsou podle W. Schmidta obsaženy základní prvky náboženství: přesvědčení o božském Duchu, Stvořiteli všeho a původu člověka, mravního řádu. K vysvětlení tohoto vědomí stačí vnitřní pochod lidského pozorování, nikoliv zázračné pochody a zásahy zevnější. Osvícení není podle theologů nic jiného než „vnitřní zjevení“. Člověk si nemusí býti vědom takového poznání jako osvícení, sdělení Božího. Měl je a tím přijal zjevení. Biblická zpráva nás však nenutí, abychom si rajský stav prvních lidí přenášeli do nějaké geniální sféry a jejich vědomosti přeháněli. Že člověk nemá svůj život sám od sebe, že svou duši přijal od všeobecného Dárce života – toto zjištění přiznává dnes každý znatel primitivních národů. Nelze nahlédnouti, proč by to nemělo býti podobně u prvních lidí. Šťastný prastav náboženského lidstva žije dále ve vzpomínkách primitivních národů, avšak také u Řeků, Římanů, Peršanů, Babyloňanů“. Sám W. Schmidt upřímně říká: „V současnosti nejsme ještě s to dát s vědeckou přesností a jistotou pozitivní odpověď na problém původu ideje Velkého boha primitivní kultury“. Poukazuje však na jeden faktor, který podle něj nebyl dosud náležitě uvážen a oceněn, totiž na personifikaci, zosobňování a snaží se dokázat, „že právě tento sklon k zosobňování, úzce spojený s instinktem hledat příčiny, vede k uznání Nejvyšší bytosti“. Idea božstva tedy vznikla v mysli pračlověka zosobněním nejvyšší příčiny všehomíra, na kterou se člověk spontánně ptá, když v přemýšlivém pohroužení hledí na podivuhodné uspořádání přírody. 27

Vědec se snažil vysvětlit vznik ideje Nejvyšší bytosti primitivních kultur z Božího prazjevení na počátku. Vychází přitom ze dvou etnologicky dobře doložených skutečností:1. že totiž u starších národů je čistší a 2. že tyto komunity své náboženství nikdy nepovažují za výsledek svého vlastního hledání či svých potřeb, nýbrž že ho vždy odvozují z Nejvyšší bytosti, která jim ho, jak jsou přesvědčeni, na počátku zjevila. Schmidt je přesvědčen že „je třeba předpokládat, že něco velkolepého, něco důležitého zapůsobilo na jejich duši hlubokým dojmem“. Toto vysvětlení nezřídka vyvolalo ironické a někdy až nepřátelské reakce. Poukazují na překročení interpretace nebo poukazují na zarážející lehkost, s níž se přenáší z epistemologické roviny věd o člověku (etnologie) na teologickou rovinu. Například fenomenolog G. Van Leew píše: „Závěr opravdu podivuhodné jistoty, hodný pátého evangelia… Tyto vývody prozrazjí racionalismus opravdu typický, a bohužel, příliš římsko-katolický… Prostoduchost těchto vývodů nejen málo historických, ale i málo teologických nás zaráží“. Jiní odpůrci degenerační nábožensko-vědecké hypotézy namítají, že dnešní tzv. primitivní náboženství mohla před stovkami let vypadat naprosto odlišně, protože každá společnost se vyvíjí. Ocitujme si úryvek z knihy německého teologa Hanse Künga „Freud a budoucnost náboženství“ (2010): „Na druhé straně musí dnes i teologie otevřeně přiznat, že historicky neví o počátku náboženství nic. Výpovědi knihy Genesis o rajském prastavu světa a lidí nechtějí být vzhledem ke svému literárnímu žánru historickou zprávou, ‚vzpomínkami z pravěku‘, nýbrž poeticky vyjádřeným poselstvím o velikosti jediného Stvořitele, o všeobecném dobru jeho stvoření, o svobodě, odpovědnosti a vině člověka. Seriózní teologie už dnes bez problémů přijímá myšlenku, že svět i člověk se vyvíjeli z nižších forem. A tak také citelně polevil zájem teologie o tezi ‚pramonoteismu‘. Snažit se o syntézu biblických svědectví a etnologických nálezů je dnes vzhledem k nedostatku pramenů beznadějné. Je potěšitelné, že všude pociťujeme uvolnění dogmatické křečovitosti, a to jak na straně teologie církve, tak na straně etnologie a religionistiky. V novějších náboženskohistorických příručkách už často nenajdeme kapitolu o pranáboženství či primitivním náboženství. Místo toho je tam kapitola nebo většinou několik kapitol o primitivních náboženstvích. Vyskytl se dokonce názor, že by se vůbec mělo rovnou začít konkrétně s náboženstvím polynéským, indiánským a africkým, což by však zastíralo navzdory všemu existující společné rysy různých primitivních náboženství… A tak se také ukazuje, že úkolem dnešní religionistiky nejsou apriorní konstrukce, rozlišování na ‚vyšší‘ a ‚nižší‘ náboženství a jejich hodnocení, jejím úkolem je při vší shodě vysledovat odlišnosti, přes veškerou tajemnost analyzovat funkce a navzdory odlišným zkušenostem respektovat různá náboženství.“ Dějiny nelze postihnout pomocí schémat. Historicky nejsme schopni doložit ani evoluční ani degenerační hypotézu. Obě tyto terie na sebe předem berou háv připraveného výkladového vzorce, první z nich háv osvícensko-přírodovědecký, druhá háv teologicko-přírodovědecký. Původní náboženství dosud nebylo nalezeno, a to z toho důvodu, že věda nemá možnost je nalézt. K tomu, aby historicky vysvětlila původ náboženství, postrádá prameny. Současné přírodní národy totiž nejsou totožné s „původními národy“. Náboženství prehistorického člověka nám nicméně není zcela ne28

známé. V celých dějinách lidstva se dosud neobjevil ani jeden kmen nebo národ, který by nevykazoval žádné známky náboženství. Někteří napadají dílo Wilhelma Schmidta a dávají jeho deteriorační pojetí do souvislosti s jeho katolickým vyznáním. Jeho metoda je ovšem striktně vědecká, kulturně-antropologická, nikoli teologická. Vychází ze sebraných dat o raných stádiích lidstva a o náboženství současných vymírajících neliterárních etnik, srovnává je, a tak dochází k obecnějším závěrům. Přesto však můžeme připustit, že k badatelské činnosti ho podněcovala touha empiricky potvrdit teologická stanoviska bible. Připusťme, že si upřímně přál, aby to, co zjistil, bylo ve shodě s vírou, konkrétně s teologickou naukou o poznání Boha u prvních lidí a o jeho ztrátě prvotním hříchem. Toto přání nemuselo překážet jeho vědecké nezaujatosti. Osobní přesvědčení kteréhokoliv religionisty nesmí ovšem odvádět od badatelské důslednosti a poctivosti k případnému nelegálnímu upravování výsledků. Jde vždy o seriózní a důkladné bádání. Nicméně nová fakta posledních desetiletí a nová srovnání nepotvrzují koncepci původního monoteismu v celé šíři. I kdyby doba religionisticky zmapovaných raných náboženských projevů byla opravdu blízká době prvních lidí, žádný věroučný důvod nás nenutí předpokládat, že úpadek poznání Boha byl postupný a že trval několik nebo dokonce mnoho generací. Otázku o vzniku náboženství je možné postavit úplně jinak. Není totiž nutno se ptát výlučně na hypotetické první okamžiky a raná stadia náboženství různých etnik nebo dokonce celého lidstva. Vždyť se ukazuje, jak nesnadné je se při nedostatečném empirickém zázemí rozhodovat mezi nabízenými hypotézami. V jistém smyslu náboženství jako všeobecný fenomén, vzniká stále znovu s každým jedincem a s každým společenstvím. Náboženství je do jisté míry záležitostí převzatých postojů, mínění a praktik, ale je vždy také tématem osobního rozhodování. Benedikt XVI. v katechezi 11. května 2011 poznamenal: „Žijeme v době zřetelných projevů sekularismu. Zdá se jakoby Bůh zmizel z horizontu lidí anebo se stal skutečností, k níž se váže lhostejnost. Zároveň však vidíme mnohé příznaky probouzení náboženského cítění, znovuobjevení důležitosti Boha v životě člověka, potřeby spirituality a překonání čistě horizontálního, materiálního pohledu na lidský život. Člověk je svou přirozeností homo religiosus stejně jako homo sapiens a homo faber. Homo religiosus není patrný pouze ve světě starověku, ale prostupuje celými dějinami lidstva. V této souvislosti, a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, na potřebu spásy a na hledání smyslu, vznikly na půdě lidské zkušenosti nejrůznější formy religiozity. „Digitální“ stejně jako jeskynní člověk hledá v náboženské zkušenosti cestu k překonání svojí konečnosti a k zajištění svého vratkého pozemského údělu. Život bez transcendentního horizontu by ostatně nedosahoval smyslu a štěstí, po kterém toužíme, spontánně míří k budoucnosti, zítřku, kterého je třeba dosáhnout. Člověk ví, že sám od sebe nemůže odpovědět na svoji základní potřebu porozumět. Zklamal se a nadále se klame, že je soběstačný, a tak zakouší, že si sám nestačí. Potřebuje se otevřít druhému, na něco nebo někoho, kdo mu může darovat to, co mu chybí, musí vyjít ze sebe sama k Tomu, který je s to naplnit šíři a hloubku jeho touhy“. Pokračování Karel Obrdlík 29

60 let hasičské zbrojnice v Dolních Kounicích Továrník Fridrich Mossig určil v sedmdesátých letech pro ochranu svého majetku skupinu skládající se ze zaměstnanců textilky. Oddíl vyzbrojil potřebným hasičským nářadím (žebříky, háky apod.), oblékl do uniforem a poskytl mu útočiště v prostorách jeho továrny na ulici Tovární (dnes DOKOV). Po získání majority nad textilkou přešla správa hasičů pod křídla úřadu města Kounice. Tím oficiálně vznikl 4. srpna 1876 FREIWILLIGE FEUERWEHR STADT KANITZ neboli DOBROVOLNÍ HASIČI MĚSTA KOUNICE Představenstvo města tehdy stálo před nelehkým úkolem, kam svůj sbor umístit. Nároky na odbornou přípravu členů se zvyšovaly, zvětšovalo se také množství výzbroje. Útočiště našli hasiči v nově postavené budově hasičského skladiště na rohu ulic Růžová a Tovární na cestě ke klášteru. Je bez popisného čísla, tak jako některé další objekty – klášter bez obytné části, kostely, kaple. Teprve později se začal používat pojem „hasičská zbrojnice“.

Detail z dob německého sboru – 2× F = Freiwillige Feuerwehr 30

Charakteristika budovy: Zděná přízemní budova, v pravé části se dvěma dřevěnými obloukovými vraty sloužila jako garáž pro stříkačky, uprostřed dvoupatrová dřevěná věž se čtyřmi okny pro sušení hadic a cvičení lezců. Malý přístavek vlevo byl vystavěn později, asi na přelomu století. Měla jedno postranní okno a dřevěný strop. Krytina z poloviny taškou „bobrovkou“, z poloviny dehtovým papírem. Elektrické vedení nebylo v trubkách, ale pouze volně pověšeno podél stěn. Byla 16 metrů dlouhá a 6 metrů široká, zastavěná plocha 96 metrů čtverečních. Budova byla pojištěna u Hasičské pojišťovny v Brně.

Unikátní fotografie hasičského skladiště z roku 1896. Jediný snímek, kde je zachycena i věž. Na povážlivý technický stav budovy zbrojnice poprvé upozorňují hasičští činovníci o padesát let později. 7. srpna 1926 píší dopis městskému úřadu Dolní Kounice s žádostí o opravu hasičského skladiště. Úřad přislíbil vyslat na obhlídku komisi, která však problém nepovažovala za důležitý a město se dále zbrojnicí nezabývalo. Budova chátrala dále. 17. července 1944 žádá velitel sboru Václav Macík o informaci Krajského požárního ředitele v Brně R. Heinu, v jakém stadiu je žádost o opra31

vu zbrojnice, neboť 25. dubna 1944 byly vládnímu komisaři předány plány stavitele architekta Stanislava Kučery. Hlavními důvody žádosti o opravu jsou: – nevhodné uskladnění strojů v zimních měsících ve studeném skladišti – věž v havarijním stavu Žádost opět ustrnula na mrtvém bodě. Osvobozování republiky sovětským vojskem odsunulo problém se stavem budovy o další dva roky.

Plán přestavby zbrojnice na Růžové ulici 23. dubna 1946 vypracoval stavitel Stanislav Kučera plány na přestavbu zbrojnice. Budova s moderním designem má mít délku 16,70 m, šířku 7,20 m a třípatrovou věž o výšce 13 m. Budova postavená na místě původního skladiště je jednopatrová s obytným podkrovím. Odhad nákladů na stavbu činí 220 000,– Kčs. 23. července 1946 byly plány postoupeny ke schválení architektu Karlu Gajovskému, staviteli z Moravské Ostravy. Pro stavby po II. sv. válce je nutno se řídit směrnicemi Svazu hasičstva československého, proto arch. Gajovský doporučuje drobnou úpravu plánů. 32

22. října 1946 Zemský národní výbor v Brně schvaluje Místnímu národnímu výboru (MNV) v Dolních Kounicích půjčku 200 000,– Kč z místní Občanské záložny. Ovšem již o dva měsíce později, 5. prosince, předkládá stavitel Kučera nový rozpočet na stavbu ve výši 451 617,10 Kč. 6. ledna 1947 požádal sbor o urychlení stavebního povolení. O sedm dní později postoupil MNV žádost o udělení povolení okresnímu národnímu výboru (ONV). Začátek stavby je plánován na jarní měsíce. Stavba by měla být hrazena následovně: 200 000,– půjčka MNV 43 000,– vklad SDH 150 000,– subvence Fondu národní obnovy Ostatní odpracují členové sboru a občané, případně bude sboru poskytnuta půjčka. Ke zvratu v jednání dochází 5. února 1947. Okresní národní výbor zamítá žádost o povolení ke stavbě. Jako hlavní důvody uvádí: – hasičská zbrojnice není spojena s hasičským cvičištěm – staveniště je v blízkosti kláštera a památkový úřad protestuje proti vysoké zdi věže, která ohrožuje panorama klášterního okolí. ONV doporučuje hledat nové staveniště. Hasiči jsou s novým rozhodnutím silně nespokojeni. Ve spolupráci s MNV předávají dne 31. května 1947 záležitost nadřízeným hasičským orgánům. Moravská zemská hasičská jednota oznamuje až 15. prosince, že nemá na stavbu vliv. Hasičům dochází trpělivost a oznamují MNV, že pokud se nezačne od ledna 1948 s přípravami ke stavbě, sbor se dle stanov rozejde. V únoru 1948 se schází komise složená ze zástupců MNV, Sokola a stavitele Kučery. Dle předložených návrhů projednává vhodné místo ke stavbě nové zbrojnice. Návrhy: Hlavní č. o. 18, č. p. 76 – zamítnuto, dům je rezervován pro výstavbu obchodů. Mlýnské náměstí – zamítnuto, prostory jsou nevhodné kvůli špatnému příjezdu, vozům jedoucím do mlýna a plánované stavbě nábřežní komunikace. U Synagogy č. o. 5, č. p. 593 – zamítnuto, málo prostoru a těžko přístupné vozem Farní ulice – zamítnuto, malé prostory, těžko přístupné. Komise se shodla na jediném vhodném místě a to zahradě za domem na Masarykově náměstí č. o. 2, č. p. 66. Po zboření vjezdu a ohradní zdi bude moci nová budova volně stát. Další výhodou je skrytí věže, která nebude rušit vzhled města. O budově jsou nejstarší záznamy z roku 1657, v letech 1808 až 1945 ji obýval rod Balzarů a Mossigových. Po zkonfiskování budovy roku 1945 sem byl přestěhován poštovní a městský úřad. Konfiskát byl proveden na základě tzv. Benešových dekretů, neboť továrník Mossig se hlásil k německé národnosti.

33

Dům č. p. 66 (městský úřad) v roce 1945

Zahrada za domem v r. 1945

Následuje řada jednání. Již 19. března 1948 přichází první návrh projektu na stavbu zbrojnice za MNV. Plán je prozatím vzdálen současnému stavu, uvažuje se o přízemní budově s nízkou věží. MZHJ později doporučuje upravit plány na stavbu věže, aby se dala upravit k účelům lezeckým. Částka za stavbu kolísá mezi 680 000,– a jedním milionem korun. Jednání váznou a kompetentní úřady si projekt mezi sebou pouze přesunují, naděje na kladné vyřízení je v nedohlednu. 1. července 1948 sbor rozhodl o svém rozpuštění, jeho členové drží pouze zostřené požární hlídky. Ke zlomu v jednání dochází až o rok později. 25. května 1949 je zchátralými dřevěnými vraty hasičské zbrojnice na Růžové ulici těžce zraněna dvouletá Marie Stá-

Plán stavby z r. 1948 – přízemní budova 34

ňová. Vrata, uvolněná ze závěsů, jí způsobila zranění s možnými trvalými následky. Nešťastní rodiče žádají náhradu za zdravotní újmu. Bezpečnostní referent Okresního národního výboru v Brně nařizuje MNV v Dolních Kounicích, aby se urychleně postaral o postavení nové zbrojnice. 14. ledna 1950 vydává ONV stavební povolení ke stavbě zbrojnice, prozatím stále přízemní budovy. Rozpočet na stavbu, vypsaný stavitelem Stanislavem Kučerou činí 547 918,50 Kčs. Stanislav Kučera pracoval po znárodnění v roce 1948 pod hlavičkou Sdruženého průmyslového a ovocnářského kombinátu, komunální podnik Dolní Kounice. Plán byl vypsaný na přízemní budovu s třípatrovou věží uprostřed, garáží na stříkačky se třemi vraty po levé straně, vpravo se sociálním zařízením a šatnou. Velká zásluha na postavení zbrojnice patří mimo jiné Josefu Fuchsovi vykonávajícímu funkci místního tajemníka MNV. Výkopové a základové práce byly v plném proudu, když přišel MNV s návrhem povýšit stavbu o jedno patro. Zde se má nacházet místnost pro schůze a byt zaměstnance MNV. 15. září 1950 byl schválen konečný návrh budovy, tak jak ji známe z dnešních dnů. Výkopové práce bylo nutno provést brigádně, aby se snížila částka za stavbu. V pátek 5. května místní rozhlas vyhlásil výzvu k výpomoci na stavbě a v sobotu 6. května v 16 hodin byl proveden základní výkop základů pro stavbu zbrojnice. Každý člen sboru se zavázal odpracovat minimálně 48 hodin. Výkop, prováděný pouze s ručním nářadím, byl hotov za neuvěřitelných šest týdnů. Pro představu o tom, s jakými obtížemi se museli členové sboru tehdy vypořádat, ukazuje výpis toho nejzajímavějšího z jednotlivých stránek „Poznámkového deníku o stavbě zbrojnice“, který si poctivě vedl Hubert Přibyl, tehdejší vzdělavatel a kulturní a osvětový referent: 4.–6. května: Jednání zástupců MNV (místní národní výbor), stavitele Stanislava Kučery a hasičů (Hubert Přibyl, Václav Macík, František Staňa). Vytyčili terén stavby a dohodli postup odklízecích prací. Celá kubatura odvozu byla odhadnuta na 760 m³, to znamená 304 traktorových vleček o nákladu 2,5 m². Odpoledne v 16³º hodin byl sirénou a rozhlasem vyhlášen počátek stavby. Proslov na budoucím staveništi pronesl starosta sboru Josef Fuchs. Poté provedl slavnostní výkop. Prvního dne se do práce pustilo celkem 28 lidí. Další dny byla rozebírána kamenná zídka a ořezávány větve mohutného kaštanu. Práce stěžuje silný vítr, který víří prach. Odvoz hlíny a suti byl prováděn dvěma traktory a pěti vlečnými vozy Traktorové stanice Rosice, provozovna Zastávka. 35

Výkopové práce 12.–14. května: Slíbené traktory se nedostavily, čímž zpomalily postup prací a zemina se hromadí na staveništi. Až v neděli 14. května se podařilo sehnat náhradní odvoz jedním traktorem p. Bojanovského. Z kamenolomu byl vypůjčen pásový dopravník, který ulehčil nakládání na valník. 16. května: Dřevo z kaštanu obdržely stejným dílem tři místní školy. V Dolních Kounicích se v té době nacházely školy chlapecká, dívčí a národní se sídly na ulicích Smetanova, Hlavní a U Sboru. O odstřelení nedobytného pařezu kaštanu byl požádán střelmistr Buchmayer z kamenolomu. 19. května: Pokus o odstřel pařezu skončil nezdarem. O dva dny později byl proveden pokus druhý, který způsobil v pařezu pouze trhliny. Do 21. května bylo odvezeno 68 vozů hlíny. Na každý vůz se vměstnaly čtyři metry kubické, což znamená 272 m³. Materiál byl odvážen na sportovní hřiště, majiteli zámku JUDr. Edlovi (nasypáním zeminy zvýšena hráz u řeky kolem jeho pole od fotbalového hřiště k Pravlovu) a občanům p. Koblížkové a Ježkové. Od 27. května do 9. června nebyl k dispozici pásový nakladač, materiál byl nakládán ručně na valníky. Odvoz hlíny byl dokončen 25. června. Odvezeno 716 m³ na 171 vozech. S výkopem základů bylo započato 29. června. Vlastní betonování základů prováděli zedníci stavitele Kučery, hasiči si vzali na starosti výkopy, pomocné práce a dovoz písku. Na beton byl použit říční písek. Do začátku srpna byly vyzděny boční a zadní opěrné zdi. Na pracích se podíleli nejen členové hasičského sboru, ale i místní obyvatelé a žáci školy. Například v pátek 12. května dopoledne pracovalo za dozoru učitelky Buchtové šestnáct žáků páté třídy národní školy. 36

Členové hasičského sboru odpracovali celkem 2 443 hodin, nečlenové 551, dorost 81 a žáci školy 119 hodin. 6. srpna 1950 přichází slavnost pokládání základního kamene s následujícím programem: – 14ºº sraz u starého hřbitova na náměstí Míru – průvod na staveniště – vztyčení státní vlajky, proslov, poklep kamene – taneční zábava Slavnosti byli přítomni zástupci všech organizací obce, okolní sbory, zástupci okresní a krajské hasičské jednoty. Během oslav mohli návštěvníci shlédnout výstavu hasičské techniky. Mezi vystavovanými kusy byl i hasičský speciál sboru Brno-Komín. Tento vůz je v inventáři sboru do dnešních dnů.

AS – 12 HORCH hasičů Brno-Komín. Vpravo tentýž vůz vystavený roku 1950 v Dolních Kounicích před restaurací Radio a Orlovnou. Dnes zde stojí kulturní dům. Nová zbrojnice byla slavnostně předána ve dnech 7. a 8. července 1951. V rámci oslav proběhl Hasičský den s následujícím programem:

Bruno Němec kronikář města [email protected] 37

Trochu historie

kolem zaniklého „Panského špitálu“ s kapličkou sv. Alžběty v Dolních Kounicích Svatá Alžběta Durynská (1207–1231) – byla dcerou uherského krále Ondřeje II. a manželka durynského landskraběte Ludvíka. V Marburku postavila nemocnici, na jejíž provoz denně dohlížela a též sama obsluhovala nemocné. Po náhlé smrti svého manžela Ludvíka, který zemřel roku 1227 v Itálii cestou na křížovou výpravu, byla pak pronásledována a vypuzena jeho bratry. Jako dvacetiletá vdova pak se svými sirotky žila v bídě. Když se jí ujal bamberský biskup Ekbert, mohla se vrátit do svého vdovského města Marburku, kde pak i nadále sloužila chudým a nemocným, pro něž založila rozsáhlý špitál a chudobinec. Je patronkou chudiny, dobročinných ústavů a pekařů. Svátek měla a má 19. listopadu.

Panský špitál s předzahrádkou a kapličkou sv. Alžběty, jak vypadal ještě na přelomu 19. a 20. století. Mezi kapličkou a přízemním krámkem židovské obchodnice paní Süssmandlové vpravo, byla jediná úzká ulička, která před r. 1883 vedla k jedinému dřevěnému mostu přes řeku Jihlavu do Závodí, kudy projížděly v obou směrech všechny povozy a procházely všechny pohřební průvody z města na hřbitov v Závodí, než byl postaven v souvislosti s vybudováním železnice Brno – Hrušovany n. Jev. – Vídeň, nový velký železný most s novou příjezdovou cestou z náměstí. 38

Kounický „Panský nebo také hraběcí špitál“ První zmínka o existenci tohoto objektu, jehož kaplička sv. Alžběty stála v Dolních Kounicích až do 70. let 20. století v místech tehdy ještě dle původních plánů rozestavěného dnešního Kulturního domu, pochází již z roku 1483, kdy tehdejší probošt kounického kláštera Rosa coeli Wolfgang, převora Kateřina, podpřevora Markéta a celý konvent kláštera, odprodali městečku Kounicím za 200 zlatých tzv. právo odúmrtí. Toto právo pak 1497 potvrdil i král Vladislav Jagelonský. A co bylo právo odúmrtí? Odúmrť – to bylo pozůstalostní jmění po zemřelém, jež připadlo majiteli panství (tehdy kounickému klášteru, v dnešní době státu), jestliže zemřelý neměl žádné oprávněné dědice. Pak se stal jediným oprávněným dědicem – tehdy majitel panství nebo panovník, dnes stát – který však po zemřelém převzal nejen majetek, ale musel po něm převzít i jeho pozůstalostní dluhy, které měl vyrovnat a také musel vyplatit všechny odkazy zemřelého v případě zanechané pravoplatné závěti. Odúmrť tedy nemusela být pro nabyvatele vždy jen zisková, ale někdy mohla být i ztrátová nebo také jen nezajímavá. A proto bylo možno právoplatně odúmrť za jednorázový poplatek i odprodat např. obcím, pro které mohla být přece jen užitečná, přínosná a využitelná např. k sociálním účelům. Podle historika Augustina Kratochvíla, autora „Vlastivědy moravské“ pro soudní okres Ivančice (1904), který měl také prostudován kompletně celý kounický městský archiv (spisek o 70 stranách je z r. 1907), směli tedy od roku 1483 kouničtí měšťané svůj majetek odkázat i místnímu špitálu, který měl už tehdy ve svém majetku dvě vinice, jednu na Kozí hoře, druhou na Šibeničné hoře. V roce 1576 to stvrzují i Hynek a Jan ze Zástřizl v privilegiích a svobodách, přiznaných městečku Dolní Kounice, kde se píše: „Item. špitál kauniczkey má týž winnohrad w Ssibeniczne horze wedli Pawla Patka lezíczý, z toho týž nesau powinni ziadnýho platu peniezitýho y winnýho desátku ziadnýmu pánu tak, gako nahorze nyní a cziasy budauczí a wieczne dawati a sprawowati.“ Odúmrti nebo případné odkazy kounických občanů (většinou malé vinohrady po zemřelých), i když neměly velkou hodnotu, kounický špitál rád přijímal a snažil se je zase prodat jiným místním zájemcům. V Kratochvílově archivu Dolních Kounic, v citovaných Registrech horenských, můžeme např. číst tyto zápisy: „R. 1622 páni hospodáři špitální prodali vinohrad, jenž jim po zemřelém Havlovi Boganovském za dluh přišel, za 26 zl.“ Nebo: „R. 1640 páni správcové zdejšího špitálu prodali vinohrad v Řepné hoře ke špitálu patřící od Marka Výškrabka za 16 zl. a jiný, vedle vinohradu paní Brtnické v téže hoře po zemřelém Vavřincovi Štruvkovi špitálu připadlý, prodali za 24 zl.“ Nebo: Hospodáři špitální, majíce vinohrad v Nové hoře poručený po zemřelém Bartoňovi Velflíčkovi, prodali jej za 15 zl.“ Ve Vlastivědě moravské okresu ivančického je na straně 154 také psáno, že už i syn Jiřího Žabky z Limberka – Burian Žabka – který po smrti svého otce poměrně brzy 39

Mapa z roku 1825 – detail dolního konce kounického náměstí. Nahoře je pravý břeh řeky Jihlavy s jediným dřevěným mostem do Závodí, který býval často poničen nebo i odnesen velkými přívalovými povodněmi. Po levé straně uličky, vedoucí z náměstí k mostu, je velká budova kounického špitálu se starým popisným číslem 70 (před rokem 1844). Za ní před mostem býval celní domek staré č.p. 68. Mezi apsidou kapličky vystupující do náměstí a vlevo naznačenou předzahrádkou byl vchod do budovy špitálu. Ulicí, směřující někdejší židovskou obcí od špitálu vlevo, vedla cesta do Německých, dnes Nových Bránic. Na někdejším hřbitůvku mezi náměstím a řekou, dnes obklopeném domy, je vidět starý farní dvoulodní, gotický kostel z r. 1411, zbudovaný za vlády Václava IV. prodal velké panství kounické Zástřzlům a sám přesídlil na menší zámek v Pršticích, pamatoval ve své závěti, sepsané v sobotu po sv. Jíljí 1566 také ještě i na kounický špitál částkou 400 zlatých. Též obecní účty z roku 1747 hovoří o fundačních penězích ke sv. Alžbětě. Budova špitálu byla údajně důkladně opravena roku 1692. Původní nadace pak byla 3. 10. 1694 vtělena do Moravských desk zemských. Tak např. také Johanka Kavková z Říčan, roz. Trčkovna z Lípy, mohla zavázat v Brně r. 1596 svou závětí město Olomouc, aby o sv. Václavu dávalo každoročně kounickému špitálu 58 zlatých, 20 krejcarů, z čehož dostával farář za služby Boží v den svátku sv. Alžběty v kapli téže světice 18 zl. 40 kr., což bylo sice hodně, byl však za to povinen také zdarma pochovávat všechny zemřelé špitálníky. Dobrodiní pobytu v kounickém špitále, který z našeho pohledu plnil především funkci domova důchod40

ců, požívali původně vesměs jen chudí a zestárlí vrchnostenští služebníci. Proto ten název Panský (také hraběcí) špitál. Do roku 1694 v něm bývalo umístěno 7 osob, avšak od 24. června téhož roku Ferdinand z Dietrichsteina rozmnožil jejich počet na 12, tj. 6 mužů a 6 žen. Zároveň se postaral i o jejich dostatečné hmotné zaopatření. Kounický špitál pak dostával každoročně od vrchnosti: V penězích 90 zlatých, 912 liber masa, 3 měřice pšenice, 66 měřic žita, 12 měřic ječmene, 6 měřic hrachu, 78 mázů soli, 54 libry omastku, 144 libry sýra, 12 kaprů, 6 beček kyselého zelí, 12 kop řepy, 24 libry mýdla, 26 liber svíček, 78 beček piva, a 52 sáhy dřeva. Nad to Trboušanům a Silůvkám připadlo ještě vozit ke špitálu do Kounic 2 sáhy dřeva, Neslovicím, Moravským Bránicím a Hlíně po jednom sáhu. Bylo pamatováno i na ženu, která ve špitále vařila. Ta dostávala ročně 76 liber masa, čtvrt měřice pšenice, 5,5 měřice žita, měřici ječmene, půl měřice hrachu, 6,5 mázu soli, 4,5 mázu omastku, 12 liber sýra a 3,5 bečky piva. V roce 1694 Ferdinand z Dietrichsteina pak vložil ještě do desk zemských kounickému špitálu jako špitální fundaci dvůr v Kopařovicích s kapitálem 6.000 zlatých. A toto ustanovení, jak píše ve Vlastivědě moravské Augustin Kratochvíl, platilo stále a průběžně až do začátku 20. století, kdy o tom Kratochvíl psal. Kromě tzv. Panského špitálu, býval v Kounicích asi od r. 1804 také ještě tzv. Obecní špitál na č.p. 435 „na Psinkách“ (dnes Bezručova, orientační č. 55), který založil v uvedeném roce měšťan František Chmelíček s přáním, „aby 7 zchudlých a chudých příslušníků obecních mělo v něm zdarma ubytování.“ Ještě v roce 1912 jich tam bylo 12 a živili se milodary, podporou farního chudinského ústavu a úroky z fondů, jež v roce 1836 činily 700 zlatých. Zdá se, že zpočátku k Obecnímu špitálu nějak patřil i dům č.p. 246 v Antonínské ulici, kde snad prý býval i lazaret, ale tato budova při velkém požáru 18. ledna 1819, kdy v Antonínké ulici shořelo celkem 22 domů, také lehla popelem. Pro úplnost je třeba ještě připomenout, že po převratu na začátku první Československé republiky v roce 1920 byl v Dolních Kounicích na dnešní Tovární ulici č.p. 170 dočasně zřízen též Okresní Masarykův sirotčinec pro 15 dětí, jehož ředitelem a pokladníkem se stal učitel, později ředitel obecné školy Adolf Kupka. Po zrušení sirotčince v roce 1927, jehož důvod mi není znám (asi nějaké dluhy), byli kouničtí chovanci přemístěni do obdobných ústavů v Rajhradě a v Želešicích. Vraťme se však ke kounickému Panskému špitálu a jeho kapličce sv. Alžběty, která, ač malá, bývala nepřehlédnutelnou dominantou spodního konce kounického náměstí, kolem které vedla úzká, ale důležitá ulička z náměstí k jedinému dřevěnému mostu přes řeku Jihlavu do Závodí. V této uličce také dříve stávala někde mezi Panským špitálem a celním domkem u řeky před mostem tzv. Dolní brána, která se na noc zavírala podobně jako Horní brána pod zámkem na cestě k Pravlovu, zbouraná až v r. 1960, nebo jako zase z jižní strany špitálu se průjezd povozů, jedoucích od – nebo do Německých Bránic, přes noc zase v noci uzavíral, znemožňoval a uzamykal příčně nataženým silným řetězem. 41

V kronice města Dolních Kounic, na str. 120, popisuje tehdejší kronikář Emil Řiháček (otec Milana) v roce 1931 kounický špitál takto: „Příchozímu do Dolních Kounic ze Závodí padne do očí starobylá kaple špitální, vybíhající svojí apsidou poněkud do náměstí. Nebýti včas upozorněn, nebyl by ji památkový úřad zachránil před moderními vandaly.“ (Poznámka: v roce 1929 totiž někdo tajně v noci strhl poměrně velký starobylý kříž z vnější stěny kapličky – viz fotografii nahoře – a hodil jej do řeky, na což se přišlo až na jaře, když byl kříž objeven v řece u mlýna zamrzlý v ledu. Poničený kříž byl uvolněn a vyzvednut, byl důkladně odborně opraven, ale nevrátil se už na vnější stěnu kapličky, ale z obavy, že by se to opakovalo, byl zavěšen ve farním kostele na pravé boční stěně presbytáře proti sakristii, kde visí doposud). Kronikář pokračuje: „Vchod do kapličky je z hlavní chodby špitálu, která prochází středem budovy od náměstí směrem ke dvorku na prvém břehu řeky Jihlavy. Chodbou rozděluje se budova špitálu na dvě části: nalevo od hlavního vchodu jsou dvě velké světnice, oddělené zdí, jež obývali ‚špitálníci‘. Napravo od chodby za kaplí byly místnosti čtyři. Totiž komora – snad bývalá kuchyně – pak další komora pro umrlé, za ní byla pekárna a za touto dřevník a pak ještě dvéře na ‚podlahu‘ (čili ‚hůru‘ neboli půdu). Chodbou se vycházelo na dvorek proti nábřeží řeky, uzavřený zdí. V roce 1931 byla podlaha chodby vycementována a z místností vpravo za kaplí byly zřízeny další 4 byty, každý měl vlastní okno a dvéře. Zeď za dvorkem byla zrušena a nahrazena železným zábradlím, čímž se otevřel pohled na řeku. Při sousedním stavení byly na dvorku také vybudovány nové záchody a dřevník. Všechny tyto práce v r. 1931 provedl místní stavitel Karel Prchlík za 40.919 Kč. V září téhož roku 1931 poskytoval rekonstruovaný ‚špitál‘ útulek 6 stařenám a 5 starcům.“ V roce 1931 pak Moravská finanční prokuratura podle kounické kroniky, schválila převedení kounického chudobince do správy města Dolních Kounic. Poměrně malá, původně gotická špitální kaple sv. Alžběty se čtyřbokou věžní zvoničkou a se dvěma menšími zvony na střeše, byla situována na nároží jižního průčelí špitálu s vchodem od náměstí a boční příjezdové uličky k dřevěnému mostu přes řeku Jihlavu do Závodí. Apsida kapličky ve tvaru poloviny šestibokého hranolu s původním dřevěným oltáříkem uvnitř vyčnívala do náměstí a v každé z bočních stěn hned za apsidou byla opatřena původně jedním nevelkým gotickým, později zbarokizovaným oknem. Původní dřevěný oltář prý byl ozdoben blíže nepopsaným obrazem, namalovaným prý kounickým umělcem-samoukem, Matoušem Felixem, jak se o tom zmiňuje rajhradský benediktin a velký moravský církevní historik Dr. Gregorius Wolny (1793–1871) ve své německy psané „Kirchliche topographie von Mähren.“ Tento kněz, rajhradský benediktin, zajímající se o historii církevních objektů, česky P. Řehoř Volný, Dolní Kounice dobře znal, protože už jako mladý kněz v období kolem roku 1818 byl dle kounické farní kroniky ve starém kounickém farním kostele u řeky po nějakou dobu (asi 3 měsíce) kaplanem-kooperátorem. Ten se však ve své topografii o kounickém špitále zmiňuje jen velmi stručně. Uvádí, že v roce 1520 generální vikariát pro něj vypsal v celé diecézi (tehdy to byla celá Morava pod jedi42

ným olomouckým biskupstvím) diecézní sbírku, dále že 1596 Johanna Kafková, roz. Trčková z Lipé ve své poslední vůli obdařila kounický špitál ročním úrokem nad 50 mor. florinů a že kníže Ferdinand Dietrichstein1685 navýšil naturálie pro 6 mužských a pro 6 ženských chudých. O kapli sv. Alžběty se jen zmiňuje, že to byla malá, zcela klenutá kaple s jediným oltářem, jehož obraz namaloval tamější malíř a samouk Matouš Felix (Felixové žili v Kounicích 1715 – cca 1775, pak se vrátili do Brna. Matouš Felix též namaloval Obrazy sv. Floriána, Františka z Asisi a sv. Gotharda pro poutní kapli sv. Antonína). Na dřevěné věžičce na střeše kaple sv. Alžběty byly dle Volného zavěšeny dva menší zvony, jeden o váze 100 liber, druhý 60 liber (= cca 56 kg a 34 kg – asi umíráček). Do kaple sv. Alžběty se vcházelo z chodby špitálu vpravo, blízko za hlavním vchodem z náměstí do budovy. Proti oltáři v kapli byly dvě řady lavic (2×2) a dřevěná soška sv. Antonína Paduánského. Před oltářem byl dřevěný stupeň, který spolu s oltářními plátny normálně zakrýval vzácnou kamennou oltářní desku, která však kdysi byla náhrobní deskou s vytesaným obrazem kněze, držícího Hostii nad kalichem. Po obvodu desky byla vytesána poměrně velká písmena epitafu (náhrobního nápisu) v tomto znění:

T. OLOMVNGE . BRVNE . CANONI . / ANNO.D . M . CCC . XL . / IX . IN . DIE . SIMONIS . ET . JUDE Překlad:

T . Olomoucký . Bruno . kanovník . léta . Páně . 1349 . v . den . . Šimona . a . Judy (svátek těchto apoštolů býval a je 28. října) 43

Rozměry kamenné oltářní desky, upravené z původní náhrobní desky kanovníka Bruna, zemřelého 28. října 1349. Delší rozměr: 166 cm, kratší rozměr: 99 cm, tloušťka desky: 26 cm. Otvor, dodatečně vysekaný pro zapuštění schránky s ostatky svatých, dnes zacementovaný, je 16 × 16 cm, vzdálenost schránky od okraje oltáře, kde stál při mši kněz, je 21 cm. Po zbourání zchátralé kaple sv. Alžběty v 70. letech minulého století byla oltářní deska vrácena do kláštera Rosa coeli, kde je dosud k vidění, uložena v horizontální poloze na podlaze křížové chodby. Kanovník, to byl zpravidla člen kapituly při katedrálním kostele, mohlo se však jednat též o řeholního kanovníka, kteří bývali při řádech augustiniánů a premonstrátů. A kounický ženský klášter Rosa coeli premontstátský byl. Zdá se také, že uvedený nápis na desce není asi úplný, neboť spodní část náhrobní desky pod nohama vyobrazeného kněze, kde také ještě mohla být část nápisu, byla zřejmě odsekána a to až po tom, když bylo rozhodnuto použít ji jako oltářní desku v kapličce sv. Alžběty a zjištěno, že byla delší než bylo třeba. Ta původní náhrobní deska kanovníka Brunona byla asi vyšší, pocházela prý z kláštera Rosa coeli a za oltářní desku do kapličky sv. Alžběty byla použita po jejím zkrácení asi až po odchodu strahovských premonstrátů z Kounic v roce 1808 (kteří by s tím možná ani nesouhlasili) a to v době, kdy prapůvodní dřevěný oltář v zemi zapuštěné a zřejmě provlhlé kapličce sv. Alžběty už byl tak stářím sešlý a vlhkostí poničený, že už s tím bylo nutno konečně něco dělat. Proto asi padla volba na kamennou oltářní desku, kterou bylo možno v té době snadněji získat v podobě zachovalé náhrobní desky v bývalém klášteře Rosa coeli, který opět znovu patřil Dietrichsteinům. Je to však jen časová spekulativní dedukce. Kromě zřejmého zkrácení původní náhrobní kamenné desky odsekáním, však bylo nutno na ní provést ještě jednu důležitou úpravu. Podle církevních předpisů musela být uprostřed každého oltáře, na němž měla být sloužena mše svatá, v oltářní desce zapuštěna schránka s ostatky některých svatých (třeba patronů kostela) a to přibližně v místě, kde při proměňování na prostřených oltářních plátnech stojí kalich. Proto bylo třeba, aby zkušený kameník opatrně v těchto místech do kamenné desky vysekal čtvercový otvor pro zapuštění schránky s ostatky tak, aby vrchní plocha pouzdra s ostatky lícovala s povrchem oltářní desky. I tato úprava byla na oltářní desce zdařile provedena, jak dosvědčuje její fotografie. Zdá se, že ostatky v oltářním relikviáři skutečně patřily svaté Alžbětě Durynské, pocházející z Uher, patronce kounické špitální kaple, neboť to naznačuje i oválná pečeť někdejšího uherského biskupství, která byla na schránce a kterou si v roce 1935 pečlivě obkreslil kronikář Emil Řiháček. K vyžádaným ostatkům světce bývá totiž zpravidla ještě přiložen i písemný certifikát z příslušného biskupství, který potvrzuje jejich pravost a je uchováván zpravidla ve farním archivu. Jestli se však tento, zřejmě velmi starý dokument někde zachoval a z které byl doby, není už známo. 44

SIGILLVM EPISCOPI HVNGARIA – pečeť biskupství maďarského, jak byla k vidění na schránce s ostatky v kounické kapličce ještě v roce 1935. Jestli schránka s ostatky sv. Alžběty zůstala zacementována v té oltářní desce nebo snad byla třeba péčí místní duchovní správy vyňata a pietně uložena v některém diecézním depozitáři, mi není známo. V roce 1935 však podle Emila Řiháčka byla ve vysekaném otvoru desky jen zalita voskem, přes který zřejmě byla dobře vidět i elipsová pečeť uherského biskupství na schránce s ostatky, kterou si tehdy mohl pečlivě obkreslit do kounické obecní kroniky.

Kamenná oltářní deska se zapuštěnou schránkou s ostatky sv. Alžběty, fotografovaná ještě v kounické špitální kapličce za její existence. 45

To je asi všechno, co se podařilo vyhledat a shromáždit v souvislosti z historií kounického tzv. Panského špitálu, který jistě v minulosti plnil, jak mohl a uměl, v tehdejších hospodářských poměrech svou úlohu pro zabezpečení relativně klidného a snesitelného stáří těch nejchudších kounických obyvatel, ať už z řad bývalých vysloužilých panských služebníků nebo později i ostatních, nemajetných místních seniorů. Květen 2011

Stanislav Liškutín

Prameny: P. Augustin Kratochvíl: Vlastivěda moravská. Ivančický okres (1904) P. Augustin Kratochvíl: Archiv Dolních Kounic (1907) Kronika města Dolních Kounic 1919–1939 (kronikář Emil Řiháček) THDr. Jan Merell: Malý bohovědný slovník (1963) Kounická farní kronika (zal. 1804) Starší fotografie převážně pocházejí z archivu Milana Řiháčka

Tak se kdysi jevila stará budova Panského špitálu s kapličkou sv. Alžběty ze silnice při příchodu od Německých, dnes Nových Bránic. Na základovém soklu kapličky je vidět sedět pravděpodobně tehdejší obyvatelku špitálu, čekající možná na milodar od kolemjdoucích. Před dvěma okny špitálu vlevo bývala také ještě v některých dobách předzahrádka. Svatá Alžběta Durynská, pocházející z Uher, totiž byla a je také hlavní patronkou katolické kongregace řádových sester „Alžbětinek,“ zal. v 16. století, pečujících o nemocné, v Čechách působily od r. 1719. V Brně sestry Alžbětinky pečovaly o nemocné chudé ženy ve své nemocnici při kapli sv. Alžběty Durynské na Kamenné ulici pod Červeným kopcem na pravém břehu řeky Svratky asi od r. 1754, o brněnské nemocné chudé muže zase pečovali Milosrdní bratři ve svém klášteře na Vídeňské ulici. V roce 1829 tam také dožil a zemřel i významný představitel národního obrození Josef Dobrovský. 46

Vlevo od kapličky je hlavní vchod do chodby špitálu, viditelně značně utopený pod okolním terénem. Vpravo je úzká tmavá ulička, která jako jediná vedla k dřevěnému mostu přes řeku do Závodí. Tudy v obou směrech, když ještě nebyl postaven železný most v roce 1883, museli procházet všichni lidé mezi městem a Závodím, projíždět všechny povozy a procházet i pohřební průvody z města na hřbitov v Závodí za Svatojanským náměstím. Podle již chybějícího kříže ve vnějším orámování na kapličce, byla však tato fotografie pořízena až po roce 1929, kdy už byl asi 50 let v provozu nový, „železný most.“

Detail velkého, nýtovaného železného mostu z roku 1883, který při ústupu 18. dubna v roce 1945 zničili Němci těsně před příchodem Rudé armády do Závodí. Naštěstí už pak až do konce války 9. května mezi ruskými vojáky v Závodí a německými ve městě nedošlo k žádným bojům, to by Dolní Kounice dnes asi přece jen vypadaly podstatně jinak a mnohé místní památky, historicky cenné, by už možná neexistovaly. 47

Nová přístupová cesta, vytvořená po vybourání jednoho domu (č.p. 65) k „železnému“ nýtovanému mostu, který byl přes řeku postaven 1883 a který pak Němci v dubnu 1945 vyhodili do povětří. Dnes je tam parčík vedle Knittlova domu (vpravo). Přízemní domek a poschoďový Kolářův dům vlevo, byly zbořeny koncem padesátých let pro příjezd k nejnovějšímu současnému mostu, otevřenému 1959. Úplně vlevo je vidět ještě kousek střechy ze starého kounického špitálu.

Fotografie z přerušené výstavby Kulturního domu (1970) jednak z důvodů nějakých problémů v původní dokumentaci ještě té první, honosnější a dražší varianty, jednak i z důvodů údajného snížení přislíbených dotací. Projekt KD pak byl přepracován a zjednodušen ve druhé, levnější variantě, podle které už byla stavba dokončena. V této druhé, úsporné variantě projektu, se neuvažovalo se zachováním kapličky. Divadelní jeviště (mělo prý být dvojité, nad sebou) změněno na obyčejné jednopodlažní, jeho již hotové původní obestavění bylo sníženo a také nedostavěná budoucí poschoďová restaurace s pěti okny na příjezdovou komunikaci k novému mostu musela být zcela zbourána a místo ní navržena jen otevřená terasa se schodištěm, které se dnes nachází přibližně právě v místech někdejší kapličky sv. Alžběty. 48

70. léta 20. století – demolice přední fronty starého Panského špitálu a kapličky sv. Alžběty. Zleva: dvě malá okna do první velké světnice, obývané špitálníky, uprostřed vchod do budovy, vpravo – po odbourání apsidy se střechou a zvoničkou – je vidět narušená klenba kaple.

Tak vyhlížela dolní část kounického kostelního náměstí na fotografii místního fotografa Johana Haucka v roce 1908. Vlevo už stála budova dnešního zdravotního střediska, za ní obecní hostinec, později zvaný „U tetinky“, pak jsou vidět dva židovské poschoďové domy pod dnešním autobusovým nádražím, úzká ulice s cestou do Německých Bránic, Panský špitál s kapličkou sv. Alžběty, poschoďový Kolářův dům, pak ulice k železnému mostu, otevřená po r. 1883, poschoďový dům Knittlova pekařství a úplně vpravo nárožní Haasův dům – dnes prodejna průmyslového zboží, dříve Kovomat. Uprostřed náměstí byla obecní studna se stojanem se dvěma pákovými čerpadly, na stojanu bývala kdysi umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, ta se od r. 1884 nachází na zděném pilíři vedle železné brány k levému bočnímu vchodu kostela. Místo sochy byl na čerpadlovém stojanu vztyčen osvětlovací stožár se třemi petrolejovými lampami, které měly v noci osvětlit celé kounické náměstí. 49

Dnešní pohled z náměstí do míst, kde kdysi stávala zleva restaurace Radio, Orlovna a starý Panský špitál s poněkud předsunutou kapličkou sv. Alžběty do náměstí i velmi frekventovaná důležitá úzká ulička k dřívějším starým dřevěným mostům přes řeku Jihlavu do Závodí.

50

NOVÁ BARVA V TŘÍDĚNÍ ODPADŮ

ČERVENÁ Nesete do kontejnerů tříděný odpad? Máte jednu ruku volnou? Přiberte s sebou i vaše

drobné elektro a baterie Červené kontejnery už i v ulicích vašeho města www.dolnikounice.cz

MĚSTO DOLNÍ KOUNICE VE SPOLUPRÁCI SE SPOLEČNOSTÍ ASEKOL usnadní občanům města Dolní Kounice odevzdávání drobných, vysloužilých elektrospotřebičů. stacionární kontejnery na elektro a baterie Stacionární kontejnery usnadní lidem odevzdávání vysloužilých spotřebičů blíže místu jejich bydliště. S drobnými elektrospotřebiči tak obyvatelé našeho města nemusí na sběrný dvůr, ale mohou je kdykoliv a pohodlně odevzdat do připravených kontejnerů. Kontejnery jsou umístěny většinou u separačních stání na tříděný odpad.

Do stacionárních kontejnerů Patří:

baterie a drobná elektrozařízení jako jsou např. kalkulačky, rádia, drobné počítačové vybavení, discmany, telefony, elektronické hračky a podobně

Nepatří:

televizory, počítačové monitory, zářivky, úsporné žárovky, velké a malé domácí spotřebiče (jako např. ledničky, pračky, mikrovlnky, chladničky, vysavače a podobně)

Červené stacionární kontejnery budou rozmístěny na těchto místech: Masarykovo nám. 2 (za budovou Městského úřadu)

nám. Míru (sběrné místo u potravin Radost)

Veškerá elektrozařízení (bez výjimek) můžete bezplatně odevzdat ve sběrném dvoře v Dolních Kounicích na ulici Zámecká. Informace o sběrných dvorech i červených stacionárních kontejnerech naleznete na www.dolnikounice.cz

V případě jakýchkoliv dotazů se obraťte na Městský úřad Dolní Kounice, tel. 546 421 310.

Senioři z prvního počítačového kurzu s vyučující ing. Janou Jurkovou.

Den dětí v klášteře

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka