2011

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 15 • číslo 3/2011

Historické slavnosti Rosa coeli

Slovo starosty Ve středu 31. srpna 2011 proběhl den otevřených dveří nové mateřské školy v budově Základní školy na Smetanově ulici. Úskalí realizace přestavby stávajících prostor učebny dílen, skladů a pracoviště údržby v suterénních prostorách tzv. nové budovy ZŠ nejsou pro občany až tak zajímavá, jako spíš záměr, cena a výsledek čtyřměsíčního úsilí. Dovolte mi tedy, abych shrnul podstatné a faktické důvody vedoucí k tomuto záměru, jeho skutečnou hodnotu a prospěch veřejnosti. Již v minulých volebních obdobích se Rada města intenzivně zajímala o rozšíření mateřské školy do prostor budovy základní školy na Barborce. To vše by bylo možné až po zamýšlené celkové rekonstrukci budovy školy na Smetanově ulici a přestěhování čtyř tříd z Barborky. Zbytek budovy by sloužil k sociálním účelům, např. jako denní stacionář apod. Avšak v kontextu demografického vývoje narozeného počtu dětí v našem městě vyvstávala vždy otázka obrovského nepoměru v potřebě vysokých investic nutných na rozšíření MŠ na Barborku k malému počtu dětí, který doposud vykryly mateřské školy v okolí, nebo kapacitně vystačila pouze stávající školka. Až v roce 2007 stoupl počet narozených dětí asi o třetinu na 38. Tento trend pokračoval ještě následující rok ve stejném počtu. V roce 2009 klesl počet narozených dětí na 28 a v roce 2010 už pouze na 21 dětí. Dle dalšího demografického vývoje lze předpokládat, že tento sestupný trend v našem městě bude nadále pokračovat. Po poklesu pod průměr-

1

nou úroveň minulých let vyvstává problém, co s takto vybudovanou školkou na Barborce do budoucnosti. Uzavřít ji či zase nákladně přebudovat na jiný, i když obdobný účel ve školství? Občané se o skutečnosti tohoto záměru mohli dočíst ve volebních programech ODS. Tato problematika byla průběžně konzultována, jak s paní ředitelkou Mateřské školy na Tovární, tak s vedením základní školy. Neustále se hledala vhodná alternativa, jak zmíněné dilema vyřešit. Okamžitě po volbách, avšak až po schváleném rozpočtu města na rok 2011, přišlo vedení školy s návrhem umístit novou mateřskou školu do stávajících prostor učebny pro výuku dílen a dalších prostor pro zázemí školníka v budově školy na Smetanově ulici. Proto ani nemohly být finanční prostředky nutné na její vybudování zahrnuty do rozpočtu na rok 2011. Tuto školku navrhlo vedení školy zřídit pod statutem základní školy, což znamená, že veškerý provoz školky bude součástí provozu základní školy. Financování proběhlo z části z výnosu z prodeje obecních pozemků a z části z peněz určených na výstavbu vozovky na ulici Bezručova, avšak až po dohodě s jejími občany. Samotná realizace této adaptace, jejíž hlavní částí byla stavební úprava dle vypracovaného a schválenému projektu ke stavebnímu povolení probíhala v rekordně krátkém čase čtyř měsíců a to prací i vybraných řemesel provedených vlastními silami. Dodavatelsky byly provedeny pouze část zemních prací, elektroinstalace, obklady, podlaha v učebně, přístřešek nad vstupním schodištěm a některé truhlářské a technickomontážní práce, jako např. dřevěné obložení stěn nebo montáže vchodových a protipožárních dveří. Veškeré ostatní práce, jako jsou zednická řemesla, instalace vody a kanalizace, částečně malířské práce byly provedeny našimi pracovníky ve vzorné kvalitě. Celková částka za materiál a služby pouze ve stavební části převyšuje půl milionu korun. K tomu je nutno přičíst mzdové náklady našich pracovníků. Projektovaný odhad nákladů této adaptace ve stavební části činil 950 tis. korun. Tento rozdíl, který bude přesně vyčíslen, činí evidentní úsporu finančních prostředků. Vybavení školky šlo celé na bedra základní školy, která ho hradila ze svého rozpočtu. Zatím jediným darem do naší nové školky je použitý nábytek do šaten a lehátka z MŠ v Drnovicích, za což patří velký dík paní ředitelce tamní školky. Snad na mnou deklarovanou výzvu, jakkoliv sponzorsky přispět, ještě někdo zareaguje. Naše nová školka byla původně navržena pro 20 dětí, jelikož je prostorově omezena. Dle hygienických předpisů musí mít jedno dítě minimálně 4 m2 prostoru. Po předběžné konzultaci s hasiči a s hygienickou stanicí, kteří jsou hlavními účastníky stavebního řízení, byl školou a radou města zahájen proces změny zřizovací listiny podléhající schválení Ministerstvem školství a Jihomoravským krajem s návrhem zařazení Základní a mateřské školy v Dolních Kounicích do rejstříku vzdělávacích zařízení. Kladné vyřízení těchto žádostí dává možnost naší škole čerpat potřebné finanční prostředky na mzdy učitelů a hospodářských pracovníků. V průběhu výstavby, po zvážení možností školy a další konzultaci s hygienou a hasiči, zažádalo ředitelství školy o úpravu projektu v kapacitě so2

ciálního zařízení. Tím se zvýšil počet dětí na 25. Další žádostí o udělení vyjímky ještě o jednoho žáka na dobu tří let zvýšila kapacitu školky na 26 dětí. Tímto krokem, ve snaze vyhovět všem žádostem o umístění, přijalo vedení školy obrovskou odpovědnost i za děti, které byly tzv. pod čarou přijetí do MŠ, jelikož nesplňovaly původní kritérium věku tří let. Vždy je třeba mít na paměti, že mateřská škola je především vzdělávací zařízení, že to nejsou jesle, ani jiný ústav pro hlídání dětí. Plně chápu dnešní problémy rodičů, které je nutí umístit děti do předškolních zařízení co nejdříve, jelikož brzké zaměstnání maminky pomáhá její mzdou zvládat napjatý rodinný rozpočet. Divím se však movitým lidem (alespoň tak působícím navenek), že své malé děti tlačí ještě s dudlíkem v puse a plénkami k zápisu do MŠ, když si mohou bez problému dovolit soukromou chůvu. Věřím, že naše školička bude dobrá a připraví část našich nejmenších občánků patřičně na další vzdělávací pouť, která je ještě v životě čeká. K tomu přeji paním učitelkám, hospodářským pracovnicím, kuchařkám a vedení školy hlavně hodně trpělivosti a úspěchu. Rodiče zajisté ocení v konečném důsledku snahu lidí, kteří se o otevření a provoz mateřské školy při Základní škole na Smetanově ulici zasloužili, a kteří stáli u jejího zrodu. Výše uvedené skutečnosti jsou důkazem toho, že Rada města Dolní Kounice a vedení ZŠ Dolní Kounice jsou iniciátory i realizátory myšlenky zajistit patřičné předškolní vzdělání všem dotčeným dětem v našem městě.

3

Občané se totiž mohli dočíst v tisku dolnokounických VV, že mateřská škola byla vybudována na popud Věcí veřejných politické strany. Toto je nehorázná lež, kterou si dovolil pan Fila veřejně publikovat mimo jiné lži týkající se tzv. 400% předraženosti obecních tiskovin nebo drzého a urážlivého obviňování z totalitních praktik v úvodním slově jejich novin. Jak známo nebyla první a jak se zdá nebude ani poslední, drže se pravidla, že stokrát opakovaná lež by se, alespoň trochu, mohla stát pravdou. Na každou zkresleně formulovanou větu by bylo třeba dalších dvaceti vysvětlujících vět, aby vyvrátily záměr autorů občany dezorientovat lží a strašit je ohranou písní o dluzích a krachu města. Budu tedy velmi stručný. „Vážení zachránci a spasitelé Dolních Kounic nemáte žádný program, nemáte žádné vize, ztrácíte i schopnost orientovat se ve svých lžích (viz vaše předvolební zákulisní jednání o uvolněném místostarostovi, které jsem podrobně popsal v předminulém čísle). Neznáte priority tohoto města. Tápete jen tu a tam ve snaze udělat vždy z žádosti jednoho nebo několika jednotlivců, která se dá mnohdy jednoduše vyřídit, nesmírně diskutovanou kauzu. Většina občanů rozpozná, jaká rétorika se line z vašich novin i z vašeho trapného chování na schůzích zastupitelstva. Informace, které podáváte, nejsou kritikou z opozice, za kterou se vydáváte, ale neuvěřitelnou chaotickou snůškou sprostoty, neobratnosti a dezinformací. Při maximálním zachování chladné hlavy mě dovolte vážení občané prostřednictvím slova starosty reagovat na obvinění, která se linou s obdobně barevně, personálně, příbuzensky i politicky laděného dalšího plátku evidentně propojeného s VV a jejich „Našimi novinami“, tištěného ve stejné tiskárně a vydávaného sdružením skrývajícím se za vznešený název „Za mezilidské vztahy“. Jedna z rodinných příslušnic a vůdčích osobností přispívajících do poeticky a vlastenecky nazvaných novin „Můj domov“ zcela subjektivně podává informace o telefonech, počítačích a průbězích jednání zastupitelstva města. O platech uvolněných zastupitelů píše úplné nesmysly. Zcela zmateně a irelevantně porovnává provádění plánování sociálních služeb, kterými byla pověřena města s rozšířenou působností v kraji (Ivančice, Židlochovice, Rosice, Tišnov, Kuřim a další.) ve snaze nařknout nás z nečinnosti v této oblasti. Jejím cílem, jak napsala, bylo se mé osoby dotknout. Stalo se. Kdyby však zůstalo pouze u názorové kritiky, na kterou má právo, vůbec bych nereagoval, avšak pokud bude svými slovy vyvolávat v lidech zášť a nevraživost, musím se napadení bránit. Telefony i nefunkční, které jsem používal, za posledních pět let, mám v zásuvce ve stole. Jestli není některý z nich v majetkové evidenci, není to moje věc, ale věc účtárny. Pokud účtárna nedostala podklad k zaúčtování fyzicky, poštou nebo elektronicky, potom je to problém T-mobilu. Já tyto věci dále nesleduji – není to ani moje povinnost. Nicméně chápu skutečnost, že by se hodilo této paní, načapat starostu nebo místostarostu, kterak si zcizil telefon v hodnotě 1 Kč nebo v jiném případě nechal ukrást počítač z kanceláře nebo vykrást a poškodit vlastní auto a zcizit opotřebovaný obecní počítač a s tím i další cenné osobní věci. Mimo obrovské povinnosti, odpovědnost a podřízenost vůči městu a jeho občanům mám také svá práva. To považuji za 4

sprosté veřejné obvinění. A onen výčet mého vybavení, který tak popisně označila ona paní? Ten potřebuji ke své práci. Bezmála 130 milionů korun (mimo běžné příjmy města), které jsem do Dolních Kounic přivedl za 13 let své působnosti ve funkci starosty města, jsou snad dostatečnou protiváhou k nutným několika tisícovým „výrobním prostředkům“, které jste vy, lidé našeho města museli pořídit k tomu, aby představitel naší samosprávy rozumně a zároveň důstojně reprezentoval a pracoval pro naše město. Dolní Kounice za zmíněné období prošly výstavbou infrastruktury, vybaveností a zviditelněním v takové míře, že někteří, co toto nechápou, tu buď nežili, anebo se teprve teď probudili. Nic z toho se neudělalo samovolně, nic z toho nespadlo samo z nebe. Ona dáma napsala, že můj plat je 50.000 Kč měsíčně. To je záměrně publikovaná lež, jejímž účelem je vyvolat k mé osobě antipatie a nevraživost občanů. Moje odměna za měsíční práci stanovená zákonem činí 31.620 Kč. Každý dle svého ať zváží, zda je to moc nebo málo za práci a odpovědnost, kterou denně nesu na svých bedrech v práci i v soukromí po 365 dní v roce a o které ona paní nemá sebemenší představu. K tomu je nutno připočíst permanentní klání s lidskou hloupostí a buranstvím některých jedinců. Proč se tak „erudovaně“ paní nezajímá o vybavení finančního odboru, stavebního odboru, matriky, knihovny nebo hospodářské správy včetně našich terénních pracovníků? Výrobní prostředky některých z nich jsou vyšší než starostovy nebo místostarostovy. Ty nejsou tak iritující? Každý, má-li podat maximální výkon, potřebuje k tomu odpovídající vybavení. Bez toho se těžko vytváří hodnoty a zajišťuje patřičná činnost v daném rozsahu. Na základě těchto a ještě jiných nepublikovatelných skutečností jsem přesvědčen o tom, že občanské sdružení Za mezilidské vtahy, vystupující ve svém tisku distribuovaném do všech domácností v Kounicích záměrnou dezinformační formou, není hodno tohoto vznešeného názvu. Jsou pouze prodlouženou rukou Věcí veřejných politické strany. Mezilidské vztahy v tomto městě svým jednáním spíše jitří a bortí. Věřím, že občané jednou procitnou z jejich předstíraného divadélka s cukrovou vatou, s neskutečně náročnými a komplikovanými projekty výletů pod železňák, babylonů na Veselé hoře, strojeným pseudomilosrdenstvím a teatrálním půjčováním peněz na koupi domu svým dobrým známým. Doufám však, že procitnutí nebude tak drastické, jako procitnutí některých jejich sousedů, nebo jiných osob anebo institucí, které měly již tu možnost mít s některými z nich co do činění. Nehodlám se již nadále nechávat urážet a okopávat lidmi, kteří pro toto město ještě nic očividně dobrého neučinili. Karel Zalaba, starosta města

5

Výsledky hodnocení prospěchu a chování za 2. pololetí školního roku 2010/2011 1. stupeň

2. stupeň

celkem

Celkem žáků

179

172

351

Prospělo s vyznamenáním

128

51

179

Prospělo

51

117

168

Neprospělo

0

4

4

Napomenutí třídního učitele

33

66

99

Důtka třídního učitele

6

26

32

Snížený stupeň z chování

0

10

10

322

176

498

Pochvaly

6

Rozdělení školního roku 2011/2012 Zahájení: Ukončení:

1. 9. 2010 (Čt) 1. pol.: 31. 1. 2012 (Út) 2. pol.: 29. 6. 2012 (Pá)

Prázdniny: Podzimní Vánoční Pololetní Jarní Velikonoční Hlavní

26. 10. (St) a 27. 10. (Čt) 2011 23. 12. 2011 (Pá) – 2. 1. 2012 (Po) 3. 2. 2012 (Pá) 6. 2. – 12. 2. 2012 (Po–Ne) 5. 4. (Čt), 6. 4. (Pá) 2012 30. 6. – 2. 9. 2012

Svátky: (volno) 28. září – Den české státnosti (St) 28. října – Den vzniku samostatného čs. státu (Pá) 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii (Čt) 9. dubna – Velikonoční pondělí 1. května – Svátek práce (Út) 8. května – Den vítězství (Út)

Školní rok 2011/2012 Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice Třídy 1.A 1.B 2.A 2.B 3.A 3.B 4.A 4.B 5.A 6.A 6.B 7.A 8.A 8.B 9.A 9.B

Mgr. Mgr. PaedDr. Mgr. Mgr. Ing. Mgr. Mgr. Mgr. Ing. Mgr. Mgr. Mgr. Mgr. Mgr. Mgr.

Třídní učitelé Straková Marie Hudák Slavomír Badinová Jitka Nezvedová Alena Zoufalá Karolina Jakšová Olga Žáková Eva Šafářová Božena Hudáková Jana Hodovská Eva Raus Michal Bublák Martin Egerová Hana Zoufalý Jiří Horňáková Jana Samlíková Alexandra

Netřídní učitelé Mgr. Burešová Dagmar Mgr. Geidlová Ilona Mgr. Pauková Dana Mgr. Procházková Ivana Asistent pedagoga Valentová Aneta Vedení školy Mgr. Kandrnál Rostislav Mgr. Brabec Oldřich Mgr. Svobodová Hana ŠD Schmidová Jana Valentová Aneta učitelky MŠ Svobodová Soňa Dvořáková Marie 7

Prvňáčci Třída: 1.A

Třída: 1.B

třídní učitel: Mgr. Straková Marie

třídní učitel: Mgr. Hudák Slavomír

p. č. PŘÍJMENÍ

JMÉNO

p. č. PŘÍJMENÍ

JMÉNO

1. AUDY

Lukáš

1.

BERAN

Milan

2. FERBYOVÁ

Natálie

2.

HÁJKOVÁ

Jasmína

3. HODOVSKÁ

Nikola

3.

HAMBÁLEK

Lukáš

4. HOMOLKA

Matěj

4.

HEJNA

Jakub

5. HRBÁČEK

Štepán

5.

JERSENSKÁ

Veronika

6. JELÍNEK

Václav

6.

KADAŇKA

Tomáš

7. KROUPOVÁ

Petra

7.

KOLMAČKA

Tomáš

8. MAROUŠOVÁ

Nikola

8.

KRMELOVÁ

Tereza

9. PELOUŠEK

Blažej

9.

MAISELOVÁ

Barbora

10. PETROVSKÝ

Michal

10. POKORNÝ

Tomáš

11. PROCHÁZKOVÁ

Nikol

11. POVOLNÝ

Tomáš

12. PUTNOVÁ

Tereza

12. PSOTOVÁ

Natálie

13. SCHOŘ

Ondřej

13. SIGMUNDOVÁ

Zuzana

14. SCHOŘOVÁ

Tereza

14. SYNEK

Štepán

15. VEITH

Patrik

15. ŠEBELA

Šimon

16. VOJTĚCHOVÁ

Barbora

16. ŠPALEK

Petr

17. VRABEC

Matěj

17. VESELÁ

Lucie

18. ZOUFALÝ

Štěpán 8

Informace o MŠ Vážení občané, dne 1. 9. 2011 došlo ke změně názvu naší školy na Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice. K rozhodnutí zřídit ve městě další mateřskou školu nás vedl demografický vývoj v Dolních Kounicích, kdy vyvstal požadavek umístit více dětí v mateřské škole. Naše úsilí bylo díky vedení města Dolní Kounice zdárně završeno otevřením mateřské školy v září 2011. Již v prosinci roku 2010 jsme ve spolupráci s představiteli města Dolní Kounice diskutovali plán zřídit mateřskou školu v rámci Základní školy Dolní Kounice. Jevilo se nám to jako schůdnější varianta proti koncepci, se kterou město pracovalo již delší dobu – zřízení tříd MŠ v budově U Sboru v rámci subjektu stávající mateřské školy. Vedení města připravilo novou zřizovací listinu Základní školy a mateřské školy Dolní Kounice, která byla předložena ke schválení zastupitelstvu dne 23. 2. 2011. Po schválení jsme podali žádosti na odbor školství Jm. kraje o vytvoření subjektu mateřské školy, zapsání do rejstříku škol a na MŠMT o změnu názvu školy k datu 1. 9. 2011. Na základě vyjádření orgánu veřejného zdraví nám byla při zápisu do rejstříku škol povolena kapacita 20 žáků. Při zápisu dětí do mateřské školy byl však zájem mnohem vyšší. Celkem přihlásili zákonní zástupci k předškolnímu vzdělávání 30 dětí (21 tříletých a starších, 9 méně než tříletých). Školský zákon hovoří o předškolním vzdělávání, k němuž jsou přijímány děti od tří let věku, nicméně nevylučuje, že nemůže být přijato dítě mladší (zde se však nejedná o předškolní vzdělávání, ale o péči, která však není státem podporována, proto převážná část nákladů na mladší než tříleté děti jde na vrub provozovatele nebo zřizovatele). Přes všechny tyto skutečnosti jsme se dohodli s vedením města na jednání o zvýšení kapacity, abychom uspokojili většinu žadatelů. Po mnoha jednáních na „hygieně“ jsme došli k stavebně technickým úpravám tak, že by souhlas s kapacitou mohl znít na 25, s výjimkou na 26 žáků. Souhlas však byl podmíněn až předložením kolaudačního rozhodnutí. Prostory plánované pro mateřskou školu byly přestavěny tak, že dne 22. 7. 2011 mohlo být vydáno kolaudační rozhodnutí, poté souhlas „hygieny“ s navýšením kapacity a znovu odeslána žádost na zápis do rejstříku škol. Dne 3. 8. 2011 jsme obdrželi rozhodnutí o zapsání kapacity celkem na 26 žáků. Téhož dne jsme odeslali rozhodnutí o přijetí žáků, kteří byli v pořadí do 26. místa. V závěru prázdnin se provedl úklid všech prostor, jejich vybavení nábytkem, hračkami a potřebným zázemím. Velké poděkovaní patří vedení města, které koordinovalo stavební práce, dále zaměstnancům města v dělnických profesích, kteří provedli celou přestavbu prostor. Tím došlo ke značným úsporám finančních prostředků proti zadání akce stavebním firmám. Přesto se celkové náklady na zřízení vyšplhají cca na 0,5 mil. Kč. Chceme pro Vaše děti vytvořit příjemné prostředí a pro Vás spokojenost s tím, že většina z Vás může vyřešit svoje uplatnění na trhu práce. Oldřich Brabec, zástupce ředitele 9

Tábor BOHDALOV 2011 Osadníci Země Smaragdového hada 20. 8. – 27. 8. 2011

Dne 20. srpna roku 2011 v 9 hodin ráno jsme se rozloučili s rodiči a vyrazili jsme na dlouhou a dobrodružnou výpravu. Poznat a osídlit nové země nebylo nikdy nic lehkého, ale to, co čekalo nás, předčilo všechna naše očekávání. Cesta autobusem zprvu ubíhala pokojně. Děti i jejich učitelé se kochali krajinou a sdělovali si zážitky z pomalu končících prázdnin. Ale pak se náhle jednomu z cestujících udělalo špatně. Když jej pan učitel doprovodil ven a opatrně jej přidržoval nad trávníkem, vyřítilo se na ně několik polonahých domorodců pomalovaných válečnými barvami, s oštěpy a luky. Byli jsme přepadeni! Starší děti s panem učitelem se vydali do vnitrozemí pěšky. Pokud splní všechny úkoly, budeme se moci volně pohybovat po neznámém území. A pokud nesplní? To jsme nevěděli. Mladší část výpravy s paní učitelkou byla vzata jako rukojmí zpět do autobusu a s obavami čekala, zda bude vysvobozena. Nakonec se ale vše zdařilo, všichni jsme se setkali v táboře a před námi se otevřela Země Smaragdového hada. Nádherná, rozlehlá, plná rybníků, lesů a dalších překvapení. Hned prvního večera za námi přišel šaman. Vyprávěl nám tklivý příběh o tom, jak

10

Smaragdový had, léta střežící pokoj a bohatství jeho země, náhle zmizel. Mnoho lidí se snažilo jej znovu nalézt, ale nikomu se to nepodařilo. A šaman vkládal své poslední naděje v nás. Kouzlo, které bylo potřeba ke vzkříšení hada, šaman znal, neb si jej šamani předávali po staletí z generace na generaci. Ale co mu chybělo, byl kouzelný lektvar, skládající se z několika nenahraditelných přísad. Sl zy Fénixe, jed Dračího krále, hadí ocásky, žíně jednorožců, kameny Pramene života, pera z křídel krásných Pegasů, šupina vládce moří Poseidona nebo krev Medúzy, to vše jsme museli pro šamana získat, abychom se mohli volně pohybovat po této zemi. Navíc jsme našli podivný vzkaz v láhvi. Starý námořník napsal dopis, a jedna jeho část byla prázdná. Nestihl dopis dopsat nebo jen my jej neumíme přečíst? Další záhada. Jednorožci se sem chodí pást každou sobotu. Jít v noci podél otisků jejich kopyt a posbírat stříbrné žíně bylo jednoduché. Další úkoly už byly těžší. Lidé, kteří suroviny vlastnili, znali jejich cenu a nevydali by je jen tak. Například čarodějnice nám dala hadí ocásky jen směnou za stříbrná pera z křídel Pegasů. A zkusili jste už někdy takového kouzelného koně chytit a pak zkrotit? A pokud už někomu vezmu krásná pírka, musím ho také nakrmit a napojit, aby neztratil sílu. Pro krev Medúzy bylo nutné urazit strastiplnou pouť a strávit noc pod nebem plným hvězd. Ani alchymista nám jed Dračího krále nedal zadarmo. Uplést věnečky z kopřiv nebo vyrobit vor a přepravit na 11

něm rozdělaný oheň jsou úkoly pro statečné. Ale v jednom případě jsme měli opravdu štěstí. Poseidon, jehož šupinu jsme měli získat, je vládce všech moří a sladkou vodu nemá rád. Naštěstí svou dovolenou trávil právě na Bohdalovském rybníku. Pro každou jeho šupinu si muselo jedno družstvo mladších dětí doplout společně. Ani získat kameny Pramene života nebylo snadné, v průběhu orientačního závodu se strhla krutá bouře a blesky provázely naše kroky. Nakonec jsme získali všechny potřebné přísady. Ale nikdo z jejich vlastníků nám neschvaloval pomoc šamanovi. Všichni nás varovali, že chce lektvar zneužít pro svůj zisk. Proto nám alchymista daroval ještě uspávací prášek. Odevzdali jsme šamanovi všechny přísady včetně uspávadla a čekali, co bude dál. Opravdu, jen měl svůj lektvar hotový, začal se naparovat, jak se stane jediným vládcem země a z nás udělá své otroky. Naštěstí netrvalo dlouho a šaman tvrdě usnul, než dokončil další panovačnou větu. Zneškodnili jsme ho a šli vzkřísit Smaragdového hada správným lektvarem. Noční hladina rybníka byla velmi temná a tichá. Ale pak se objevil Smaragdový had. Veškerá jeho moc se soustředila v jeho očích. Když jejich studené světlo dopadlo na dopis sta12

rého námořníka, objevilo se pokračování zprávy. Dozvěděli jsme se, jak najít poklad, uschovaný zde před staletími tlupou pirátů. První podmínkou bylo projít stezku odvahy, na níž nás čekalo mnoho nebezpečí. Ale co bychom neudělali pro poklad? Druhý den jsme museli rozhodnout, kdo půjde první. Rychlé šípy, Bílé papuče nebo Bojové fretky? O to jsme svedli krutý boj, během nějž se nikdo neobrátil zády ani ke svému nejbližšímu příteli ☺. A k pokladu jsme stejně dorazili téměř zaráz. Když jsme vykopali velkou dřevěnou truhlu a otevřeli ji, ozvalo se vzrušené šeptání. Poklad jsme si poslední den spravedlivě rozdělili. Tou dobou už bylo sbaleno, pokoje vyklizeny a my jsme čekali na příjezd autobusu. Ten nás dovezl zpátky do civilizace, blíž k rodičům, sourozencům i k novému školnímu roku. Za vedení tábora Eva Hodovská

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 13

DRAKIÁDA Dne 24. 9. 2011 pořádalo TIC města Dolní Kounice již tradiční akci – Drakiádu. Nádherné počasí přilákalo na kopci Šibeničná nejen hodně dětí, ale i jejich rodiče. I když nám zpočátku nevál příznivý vítr, nakonec se drakům podařilo vzlétnout. Po startu se některým dětem podařilo dostat draka na oblohu, ale protože bylo bezvětří, draci padali střemhlav dolů. Děti byly šikovné, ale musely běhat, aby se jim drak na obloze chvíli udržel. Nejedno dítko to zvládlo a těm, kterým to nešlo, pomohli rodiče. 150 účastníků letošní drakiády si mohlo vyzkoušet kromě pouštění draků i různé soutěže, malování balonků, přejít kladinu, proplést se sítí, ovšem největším lákadlem byl skákací hrad. Po zdolání všech disciplín si děti opekly špekáčky a za své výkony si odnesly i sladké odměny. Krásné sobotní odpoledne se vydařilo a to nejen díky počasí, ale i díky dětem, rodičům a všem, co tuto akci podpořili. A proto děkujeme nejen organizátorům, ale i všem příznivcům a hlavně dětem. Fotografie z akce si můžete prohlédnout na nástěnce v Kulturním domě a na Městském úřadu v Dolních Kounicích. Ing. Jana Jurková

14

Pravoslavná církevní obec v Dolních Kounicích při chrámu svaté Barbory; Střední zahradnická škola v Rajhradu; rodina Slovákova; Město Dolní Kounice a městská knihovna

Výstavy: „Dolní Kounice očima malíře“ – k nedožitým devadesátinám Rostislava Slováka „Aranžmá květin“ – absolventek Střední zahradnické školy v Rajhradu Uskutečnily se v pátek 2. září 2011 v 17.00 hodin v kapli svaté Barbory v Dolních Kounicích. Vystoupili členové chrámového sboru od sv. Václava pod vedením sbormistra Jaroslava Černockého.

„…za svých prázdninových toulek jsem v Kounicích prošel snad každou uličkou, každou pěšinkou v polích. Všude se otvírají nové, překvapující výhledy. Nemusí se jít ani daleko. Stačí zastavit se na mostě a zahledět se na řeku proti toku, jak zrcadlí Šibeničnou se šňůrou domečků jakoby přilepených k jejím skalnatým bokům. Jak zase z protějšího břehu za topoly a smutečními vrbami vykukují ze zahrad červené střípky střech. Stačí se jen otočit a jsi zase jinde. Zahrady se svými zídkami smáčenými vodou lemují řeku a stojíš před obrazem pohody zcela jižní. Zvlášť když se nad vším klene báň modré oblohy. Pohledy na zámek od splavu a z cesty do Strání, neopakovatelné výhledy od hřbitova, z cesty na Karlov, průhledy do širokých rovin za Pravlov k Pohořelicím nebo z Karlova k Mělčanům a někam daleko do přebohaté mísy jižní Moravy. Dlouho by se dalo ještě pokračovat ve výčtu všech těch koutů, které laskají oko i duši. Prožil jsem tam všude při malování chvíle, na něž se nedá nikdy zapomenout. Slova jsou však příliš chudá, a proto nezbývá než věřit, že mně bude ještě dopřáno vyslovit obdiv k tomuto krásnému kraji způsobem bezprostřednějším a srozumitelnějším.“ Rostislav Slovák (narozen 15. září 1921 v Rožnově pod Radhoštěm; zemřel 20. dubna 1993 v Opavě) 15

Historické slavnosti Rosa coeli Jako každý rok i letos se první zářijový víkend konaly v Dolních Kounicích „Historické slavnosti Rosa coeli“. Tradiční akce nadcházejícího podzimu s atraktivním kulturním programem pro celou rodinu opět přilákala velké množství nadšenců a příznivců kvalitního vína. Počasí nám letos opravdu přálo a návštěvníci mohli spatřit během dne historický průvod s králem, řemeslné tržnice, stánky s vínem a večer zakončoval velkolepý ohňostroj nad řekou Jihlavou. Hlavní cíl celé akce se vydařil díky hojnému počtu spokojených návštěvníků a vstřícnosti místních vinařů. Věříme, že letošní ročník byl ve znamení dobré nálady a příjemných setkání mezi vinaři a milovníky vín, tedy zákazníky… Město Dolní Kounice děkuje vinařským firmám za vzorky vín na Historické vinařské slavnosti Rosa coeli a těší se na další spolupráci.

SPONZOŘI: Vinařství Forman; Vinařství Trpělka & Oulehla; Vinařství Roman Komarov; Vinařství Ing. Jan Plaček; Vinařství Musilovi; Vinařství Šufeisl; Vinařství ing. Ladislav Musil; Vinné sklepy Rosa coeli Přemysl Slunský; Zemědělské družstvo Sedlec

16

Hledání odpovědi po smyslu Důležitý příspěvek ke vzniku teologie náboženství přišel od různých náboženských věd. Počátkem 20. století se teologové a misionáři věnovali různým vědním oborům, jež se v minulosti často používaly ve sporech proti náboženství. Katoličtí vědci svým prohloubeným bádáním ve srovnávací náboženské vědě mohli nabídnout mnohé vzácné prvky pro věcnější a určenější hodnocení různých náboženství a objevili opravdové náboženské hodnoty ve všech náboženstvích. V etnologii vznikla tzv. dějinně-kulturní škola (Vídeňská škola), jejíž zastánci měli nejen rozsáhlou vědeckou průpravu pro etnologické výzkumy, nýbrž i hluboké teologické znalosti. Wilhelm Schmidt, zakladatel školy, klasik koncepce raného náboženského úpadku, tzv. degenerační či deteriorační teorie, nalezl rozsáhlá mravní a duchovní bohatství v náboženstvích původních cyklů, jež se běžně nazývají primitivní náboženství, a naznačil teologům cestu k možnému smíření mezi etnologickými výzkumy a pravdami víry. V dílech této školy se již nemluví o „pohanech“, nýbrž o světových náboženstvích nebo o náboženstvích lidstva. V náboženských dějinách národů nazývaných primitivními nebije do očí tak přítomnost omylů a pověr, jako mnohem více úcta k Nejvyššímu jsoucnu. Toto rané náboženství, nazvané Schmidtem pramonoteismus, se postupně kazilo do podoby polyteismu či jiných archeologicky a etnologicky doložených verzí. Autoři, kteří hodnotí úžasně rozsáhlé dílo vědce a kněze, misionáře Wilhelma Schmidta, dávají jeho pojetí původního monoteismu do souvislosti s jeho katolickým vyznáním. Jeho metoda je ovšem kulturně-antropologická, nikoli teologická. Boží zjevení předávané a interpretované církví není pro něj pramenem. Vychází ze sebraných dat o raných stadiích lidstva a o náboženstvích současných neliterárních etnik, srovnává je, a tak dochází k obecnějším závěrům. Postupuje přísně vědecky. Přesto však můžeme připustit, že k badatelské činnosti ho podněcovala touha empiricky potvrdit teologická stanoviska. Nemusíme se pouštět do psychologizování, ale připusťme, že si přál, aby to, co zjistil, bylo ve shodě s vírou, konkrétně pak s teologickou naukou o poznání Boha u prvních lidí a o jeho ztrátě prvotním hříchem. Toto přání samo by nemuselo překážet vědecké nezaujatosti. Víra by působila řekněme jako motiv, tedy v legitimní roli, nikoli jako pramen informací. Připomínání jeho náboženské orientace by pak mělo pouze ilustrativní ráz. Nemělo by nikomu sugerovat nic o hodnotě Schmidtovy práce. Kdyby snad jeho nebo jiné stejně smýšlející religionisty odvedlo jejich osobní přesvědčení od badatelské důslednosti a poctivosti k případnému nelegitimnímu upravování výsledků, bylo by ovšem nutno ukázat chyby v datech nebo v postupu úvahy. W. Schmidt se jistě mohl dopustit toho, že činil předčasné závěry a že přehlížel fakta nezapadající do schématu jeho degenerační teorie. Vše ale nasvědčuje tomu, že to byl badatel seriózní a důkladný. Nicméně fakta a srovnání nepotvrzují koncepci původního monoteismu, nebo alespoň ne v celé šíři. Vývoj náboženských představ nebyl 17

tak přímočarý, jak si zmíněný vědec myslel. Je vůbec shoda mezi danou teologickou koncepcí a religionistikou potřebná? Empirie nepotvrzuje univerzalitu tzv. původního monoteismu. Katoličtí stoupenci religionistické koncepce pramonoteismu měli zřejmě za to, že doba vědecky rekonstruovaných prehistorických náboženských projevů byla blízká stvoření prvních lidí a že vzpomínka na poznání jediného Boha byla v myslích těchto našich předků ještě živá. Dnes jsme opatrnější v určování doby, kdy žili na zemi první lidé v plném smyslu toho slova. Nevíme, která fáze vývoje biologického rodu homo odpovídá objevení bytosti, která je člověkem ve smyslu filozofické a teologické antropologie. Ale i kdyby byla opravdu blízká době prvních lidí, žádný věroučný důvod nás nenutí předpokládat, že úpadek poznání Boha byl postupný a že trval několik nebo mnoho generací. K badatelské práci velkých rozměrů vedla Schmidta i mnoho jeho spolupracovníků pravděpodobně touha empiricky potvrdit teologické teze. Existují důvody domnívat se, že Vídeňská historicko-kulturní škola byla vedena přáním, aby její výzkumy potvrdily teologickou „nauku o prvotním stavu“. Jeden ze Schmidtových spolupracovníků, český misionář Pavel Šebesta, se ve své době stal nejlepším světovým odborníkem v antropologii i národopisu nejmenších lidí světa. V knize „Mezi nejmenšími lidmi světa“ popisuje své badatelské cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a Pygmeji Bambuti v africkém Kongu. Jeho výzkumy přinesly překvapující poznatky ze života Pygmejů. Šebesta a spolupracovníci misionáři vyvrátili rasistické výmysly o méněcennosti trpasličích plemen. Poznatky svých výzkumů zpracoval do obsáhlého deskriptivního a srovnávacího díla o antropologii a etnografii lidských skupin malého vzrůstu v Africe a Asii a monografické studie o životě, materiální a duchovní kultuře Pygmejů v Africe. Poslední dílo nazvané podle starého afrického království „Monomotapa“ zůstalo nedokončeno. Profesor Šebesta zemřel roku 1967 ve Sv. Gabrielu v Mödlingu u Vídně. Hovořil německy, anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky, španělsky, několika africkými jazyky i jazyky malajských kmenů. „Odvážil jsem se pokusu rozluštit záhadu Pygmejů. Byl jsem jim všude v patách a snažil se odkoukat a odposlouchat z jejich života vše, co se dalo. Na své první cestě jsem putoval všemi směry pralesními stezkami a slídil po trpaslících s tak dobrým výsledkem, že mne černoši i trpaslíci pojmenovali baba wa Bambutti čili otec Pygmejů. Jsem na tuto přezdívku hrdý a je pro mne nejkrásnější odměnou za četné a velké obtíže, jimž jsem byl při svých výzkumech vystaven.“ Domorodci ho postupně seznámili se svými zvyky, obřady, náboženstvím, starými bájemi a písněmi. Sbírky z Šebestových výprav jsou uloženy v několika evropských muzeích a vědeckých ústavech. Působil také jako redaktor časopisu Anthropos. Schmidtova teorie původního monoteismu se jakoby oklikou přes bohatý etnologicko-religionistický materiál vrací zpět ke starému pojetí, které vychází z historického chápání prvních kapitol Geneze: že totiž první člověk Boha znal, žil s ním ve společenství a teprve hřích toto spojení porušil. Všecko pohanství je v tomto pohledu důsledkem prvotního hříchu či pádu člověka a tím porušeného společenství s Bohem. 18

Schmidtova koncepce měla řadu desetiletí ohlas především mezi katolickými teology a konzervativními kruhy, protože umožňovala pěstovat religionistiku na pravověrném základě v tradičním slova smyslu. Mezi většinou odborných religionistů se však neprosadila, neboť vychází z předpokladů, které jsou objektivně neprokazatelné. Jejím základem je vlastně dogmatická zásada, nepochybně upřímná a promyšlená, ale zaujatá. Tak jako zaujaté byly evolucionistické teorie o vzniku náboženství. Je Schmidtova hypotéza pramonoteismu opravdu jediná možná z křesťanského hlediska? Záleží na tom, jak rozumíme prvým kapitolám Geneze. Jestliže je čteme jako historickou zprávu o nejstarších příbězích lidstva, pak se jistě s degenerativní teorií shodují. Chápeme-li je však jako obrazné vyjádření něčeho, co se děje dodnes, stále, není nutno, abychom „pravdivost“ těchto biblických statí „potvrzovali“ degenerační hypotézou. Na Schmidtovu obranu je nutno říci dvojí: Studium, které podnítil, zaslouží úctu a ocenění, stejně jako materiál, který s pomocí kolegů nashromáždil, i když nevypovídá tak jednoznačně, jak by si byl Schmidt přál. Někteří namítají, že nesnáz je v tom, že mnohé kmenové společnosti o žádných bozích nebo Bohu nemluví, nýbrž uctívají „přírodní síly“ na posvátných místech a při zvláštních příležitostech (nový Měsíc, zatmění a podobně). Na dotazy etnologů neurčitě zmiňují nějakého původce světa, což vedlo W. Schmidta k domněnce o pramonoteismu. Bůh a božstvo jsou totiž pojmy naší kultury, které se nedají snadno přeložit do jiných jazyků a kultur. Druhá poznámka je závažnější. I když se věda pokouší přiblížit počátkům vesmíru, života, člověka a náboženství co nejvíc, nejvlastnější odpověď na tyto otázky přesahuje možnosti toho, co lze přesně zjistit a bezpečně doložit. Museli bychom stát mimo zkoumaný jev a nebýt jeho součástí, tedy být mimo vesmír, mimo život, mimo lidství. a protože takový zvěcňující objektivní odstup není možný, bude v naší odpovědi vždy i subjektivní složka. Jinak řečeno: naše odpověď bude nakonec také odpovědí víry – buď ve Stvořitele, nebo v to, že poslední slovo nad vším jsoucnem má jakýsi tajemný přírodní mechanismus. I evolucionisté, pokud se domnívali, že mohou seřadit různé podoby náboženství do jednotné vývojové linie, a dokonce z ní extrapolací vyvodit odpověď na otázku po počátku náboženství, v zákonitost přírody a vznik člověka, věřili, že člověk je pouhý přírodní fenomén. I když to byla víra jiná, než ta, která byla v pozadí degenerativní hypotézy, neměli Schmidtovi a jeho žákům co vyčítat. Je totiž jen jeden způsob relativní objektivity: vědět o své zaujatosti a počítat s ní. Problém evoluční ani degenerativní teorie není v tom, že by byly nepromyšlené a nekonzistentní, nýbrž v tom, že jsou předpojaté. Každá z obou domněnek byla poplatná době vzniku, nicméně každá nová koncepce, jako obě zmíněné, bude krokem vpřed. Můžeme zde analogicky aplikovat slova vatikánského kardinála Gianfranco Ravasiho, kterými hodnotí kongres s názvem „Biologická evoluce – dialog mezi vědou, filozofií a teologií“ z 27. 11. 2010 v Miláně: „Opět existuje vzájemný respekt mezi vědou a vírou, které se navzájem uznávají jako sice rozdílné cesty, avšak paralelně směřující ve zkoumání stejných skutečností. Prvním pozitivním výsledkem je, že se skončí s názorem, že kdo podporuje evoluci je nevyhnutně ateista a že věřící musí 19

brojit proti evoluci. Toto se už nebude dít – aspoň na vysoké úrovni – mezi vědci a teology. Dalším výsledkem – ke kterému jsme dospěli – je, že interpretování reality nevyhnutně potřebuje součinnost vícero názorů. Je to interpretace sborová, symfonická, vícehlasá. Třetím výsledkem je uznání hodnoty každé velké vědní disciplíny: jak vědy, tak i teologie a filozofie, protože jsou to různé pohledy na tutéž realitu a jsou to interpretace, které – z rozdílných úhlů pohledu – dovolují pochopit to, čím jsme, jací jsme a jaký cíl máme dosáhnout. Evoluční proces může vstoupit do velkého Božího plánu stvoření a že i v této oblasti je potřebný vztah mezi vírou a rozumem. Ani víra samotná, ani naopak sama věda, nedokáží rozluštit mystérium existence světa. Jen si pomysleme: je možné žít bez umění? Bez poezie? Bez hudby? Ani tyto prvky nepatří mezi vědní disciplíny. A i navzdory tomu nám dávají vjemy, interpretace světa a pohledy, které jsou na vysoké úrovni a jsou mimořádně cenné.“ Většina religionistů si dnes uvědomuje, jak je otázka po původu náboženství ošidná, a docela rozumně ji přenechává filozofům náboženství. Nespokojíme-li se však s výčtem a uspořádáním víceméně objektivních fakt a čekáme-li, že nám religionistika pomůže pochopit skryté hlubiny lidského nitra, v nichž se rodí náboženství, musíme začít u člověka, nemůžeme vyjít z pojmu „bůh“. Nejen proto, že si pod tímto slovem představuje každý něco jiného. Vše nasvědčuje tomu, že má pravdu G. van der Leew, když říká, že pojem „bůh“ je v náboženství pozdní jev. V náboženstvích předpísemných národů je například centrální pojem neosobní síly, zvané mana, wakanda, orenda atd. V současné době se setkáváme s náboženskými projevy u lidí nebo proudů, které pojem „bůh“ vůbec neužívají, nebo jej dokonce rozhodně odmítají jako některé vyspělé duchovní systémy jižní a východní Asie jako např. buddhismus a klasický taoismus. V tisíciletých náboženských tradicích a zkušenostech je náplň pojmu „bůh“ tak rozmanitá a proměnlivá, že je tento pojem jako výchozí kategorie religionistiky a základ pro definování podstaty náboženství zcela nepoužitelný. Otázku o vzniku náboženství je možno postavit úplně jinak, než jak to činí religionistika spjatá s kulturní antropologií. Není totiž nutné se ptát výlučně na hypotetické první okamžiky a raná stadia náboženství různých etnik nebo dokonce celého lidstva. Vždyť se ukazuje, jak nesnadné je zde při nedostatečném empirickém zázemí rozhodovat mezi nabízenými hypotézami (evoluční a degenerační). V jistém smyslu náboženství vzniká stále znovu s každým jedincem a s každým společenstvím. Český evangelický teolog, religionista a velký znalec Starého zákona prof. Jan Heller (1925–2008) přesouvá tázání na původ náboženství z etnografie spíše do souvislosti filozofické antropologie. Chápe náboženství jako lidský jev, produkt lidského myšlení. Podle něho se pramenem náboženství stává lidská otázka o smyslu vlastní existence, před níž stojí člověk s vědomím své konečnosti a neúplnosti. Podněcován tímto vědomím si člověk dává náboženskou odpověď, která je nosná ve dvou významech. Jednak poskytuje určité záruky a jistoty, po kterých člověk touží. Kromě toho se tato odpověď stává pro člověka výzvou, motivací a nárokem na svobodný život. Hellerovi jde o pochopení příčin stále obnovovaného vznikání náboženství, jde mu o náboženskost. Zajímá ho, proč si člověk tvoří náboženství. Je přesvědčen, že nás svírá 20

otázka po smyslu a že jí nemůžeme uniknout. Může být různě formulována. Náboženství je podle Hellera odpovědí na základní otázky. Proto nazval svoji teorii jako responzivní teorii. Heller poznamenává: „Čím je náboženství kritičtější vůči sobě samému, tím oprávněnější je jeho nárok na absolutnost.“ Člověk je svírán otázkou po smyslu, kterou mu klade sama vlastní existence, jakmile ji začne reflektovat. Je to otázka neunesitelná, člověk touží po odpovědi, jež by mu poskytla sebepotvrzení. Když odpověď nenalézá, tvoří si ty, jimž může odpověď vložit do úst, a to takovou, jakou si žádá. Responzivní hypotéza vidí tedy původ náboženství v odpovědi na otázku po poslední, absolutní pravdě, smyslu a ceně našeho života (respondeo – odpovídám). Proč člověk potřebuje náležitou odpověď? Jiní tvorové ji přece nepotřebují, nejsou náboženští. Jen člověk má vědomí, přemýšlí. Je bytost, která ví o své konečnosti, a tak je sama sobě problémem. Sv. Augustin to vyjádřil klasickou formulí: Sám sobě jsem se stal otázkou. Zatímco zvíře žije okamžikem a budoucnost vnímá jen přes své biologické potřeby a instinkty (dělá si zásoby na zimu, staví si hnízdo, odlétá do teplých krajin atd.), člověk žije také vzpomínkami a nadějí, ví o svém bytí v čase a jeho hranicích, především o své smrti. Odtud vyvstává otázka po smyslu, která jej svírá, nakolik se jen odváží si ji uvědomit. Většinou se jí snaží uniknout, ona se však neodbytně stále vrací, zpřítomňována rozmanitým způsobem. A právě tato poslední otázka, ať už je formulována jako otázka po smyslu, po cíli, po věčnosti či jinak, odděluje člověka od zvířetě a zakládá jeho lidství. Tato otázka je jeho nejvlastnější a nejvnitřnější břemeno. Pokud se na ni odváží myslet, pokud se jí vystaví, drtí jej. Aby s ní mohl žít, potřebuje na ni odpověď. Existuje ovšem i pokus žít s otázkou bez odpovědi (existencialismus) nebo se snažit odpověď vždy znovu tvořit dějinnou aktivitou ve prospěch lidské svobody (klasický marxismus). Je třeba uznat, že to není jen laciný únik, Problém je v tom, nakolik jsou tyto cesty schůdné. Člověka totiž nemohou dovést do pravé svobody od sebe, do svobody pro bližního. V knize „Podvečerní děkování“ prof. Heller říká: „Máme se vůbec po smyslu života ptát? Někteří lidé říkají: V žádném případě ptát se nemáme. Tak někteří ortodoxní marxisté říkali, že v okamžiku, kdy takovou otázku připustíme, už jsme v idealistických bludech. Já jsem přesně opačného mínění. Totiž když se neptáme po smyslu života, když si to dokonce zakazujeme nebo si takovou otázku dáváme ideologicky zakazovat, vracíme se zpět na úroveň zvířat. Rozumějme, to teď není kritika zvířat, ta já mám rád, ale zvíře sebe samo vždy vidí v kontextu se svým okolím a nehledí kupředu. Nemá rozměr reflektované budoucnosti. Naše lidství konstituuje právě to, že se ptáme, co bude dál a zvlášť co bude s námi. Čili únik před otázkou smyslu je velmi často projevem strachu a vnitřní nezralosti… když se po smyslu začneme ptát, dostaneme se do hlubokých rozporů. Někdy se říká, život probíhá takovým způsobem, že z něho, jenom z něho nemůžeme tento smysl bezpečně vyčíst. A z toho někteří vyvozují, ovšem předčasně, že život žádný smysl nemá. Jiní zase, kteří to nemohou unést, si vymyslí, jaký život má smysl a přijdou s jakýmsi levným řešením. Předkládají je jako svoje dogma, a to taky nelze přijmout. Nejspíše je poctivé přiznat, že smysl 21

lidského života zůstává vposledku neuchopitelný, nemůžeme se stát jeho vlastníky a nemůžeme s ním manipulovat. Ale jestliže se odvážíme, a k tomu je třeba velké odvahy, dát si smysl darovat, jestliže máme trpělivost ho vyhlížet, jestliže dokonce rozpoznáme, že je v něj třeba věřit, a to i tehdy, kdy ho nedokážeme vystihnout, právě tehdy nám svitne naděje. My ho nemáme před očima tak dlouho, dlouho nezačne do našeho života padat světlo shůry. A o to v podstatě jde. Čili smysl života je něco, co lze velmi obtížně definovat, ale co je přesto nutno vyhlížet, přijímat a pak i prožívat.“ Mnohé lidi dnes trápí to, co bychom mohli nazvat nedostatek smyslu života či ztráta tohoto smyslu. Říkají si: má to vůbec cenu, plahočit se tu po světě, klopýtat v šeru a končit v bolestech a ve tmě? Když takováto otázka v nitru člověka začne bobtnat a růst, je schopná rozložit všecku radost i naději. A tak jsou lidé, kteří si takovou otázku prostě zakázali, jen aby nemuseli myslet na marnost a smrt, která je obkličuje ze všech stran. I některé projevy agresivity mají zde své kořeny. Je to jakási podvědomá kompenzace: jsoucno či život, které ztratily smysl, mají nebýt. Zakáže-li si člověk otázky, jmenovitě otázky po syslu života, vyměnil své lidství za ospalé přežívání v instinktech. Sociolog P. L. Berger tvrdí: „Ze sociologického hlediska může být náboženství definováno jako kognitivní a normativní struktura, která člověku umožňuje, aby se ve světě cítil jako doma. Z tohoto hlediska přirozeně zůstává uzávorkována otázka, zda je náboženství pouze lidským počínáním nebo něčím víc. Náboženství představuje ten nejodvážnější pokus pochopit celý vesmír jako lidsky významuplný.“ Nejvlastnější otázky, které si člověk klade, jsou otázky po smyslu bytí (Co je život? Co bude po smrti? Jaký je smysl utrpení? Kdo jsem?). Odpověď však stále nemůže nalézt, proto začíná hledat transcendentální odpovědi, vytvářet náboženství, které mu podle Hellera tuto odpověď poskytne, lépe řečeno člověk si tuto odpověď sám vytvoří prostřednictvím náboženství. Heller tuto teorii předložil ve své knize „Nástin religionistiky: uvedení do vědy o náboženstvích“, kterou napsal společně s Milanem Mrázkem. Kniha vyšla poprvé v roce 1988, ve druhém vydání roku 2004. Náboženskost, religiozitu jako potřebu odpovědi na poslední otázky smyslu lidské existence lze s Hellerem považovat za antropologickou konstantu, tedy za cosi, co se nevyhnutelně týká života každého člověka. Ve výše zmíněné knize evangelický teolog píše: „Náboženství vznikají jako ohlas lidské potřeby mít svou odpověď na poslední otázku. Ta se v lidském nitru ozývá a rozeznívá stále znovu, i když je podle historických okolností formulována vždy nově a jinak. Otázka sama však patří k podstatě lidství, je trvalou složkou naší existence. A s ní je trvalou složkou i potřeba odpovědi. Tato potřeba čili náboženskost člověka je vlastní příčina toho, proč stále vznikají různá nová náboženství. Není rozhodující, jak se při tom člověk vyjadřuje, mluví-li o bozích, hodnotách, idejích, všelidské odpovědnosti či o něčem jiném. Důležité je, že svou odpovědí vyjadřuje vztah k úběžníku, od něhož zpětně hodnotí a utváří svůj život. Proto „náboženskost“ trvá i tam, kde různá náboženství pomíjejí a zanikají, ba i tam, kde se vyhlašuje, že „náboženství obecně“ pomíjí a zaniká, a přitom se ovšem neví či nechce vědět, že do jeho role vstupují nové a nové jevy a proudy. Náboženskost je trvalá antropologická konstanta.“ 22

V článku „Bytí v otázce“ (1990) prof. Heller se opět jinak pokouší vystopovat cestu, která vede ke vzniku náboženství a víry, píše: „Člověk, který ví o své konečnosti (smrtelnosti) a připouští si ji, reflektuje ji, je konfrontován s otázkou po smyslu. Ta jej tíží a člověk se pokouší na ni odpovědět. A v rámci tohoto odpovídání, tohoto responzoria, vzniká náboženství… Tváří v tvář zmarňující nicotě nelze vydržet bez odpovědi. A tu se otevírá člověku několik možností: Buďto se pokusí o odpověď sám či snad přesněji snažit se ji odečíst z ozvěny vlastních výkřiků do hlubin mlčícího vesmíru. Nebo se pokusit svému životu smysl dát, byť jen na okamžik, v domnění, že tento smysl již známe, že tedy stačí si jej už jen uskutečnit, realizovat. Nebo je tu ovšem také ještě zoufalá možnost prostě popřít, že odpověď vůbec může existovat, a prohlásit samo svíravé bytí v otázce za patologickou výchylku přírodního vývoje, kterou je třeba co nejrychleji likvidovat návratem do živočišné animality, redukcí vědomí a destrukcí svědomí. To jsou ovšem pavýchodiska do bezcestí… Jsem přesvědčen, že východisko z bludného kruhu tu je a to jediné: Připustit či chcete-li: uvěřit – že nad námi a mimo nás, před naším vědomím a nad naším vědomím tu může být Odpověď, nepředmětná a bytostná. Odpověď, která naplňuje naše bytí smyslem jinak, svrchovaněji a hlouběji, než jsme čekali a uměli si představit, ba než jsme byli schopni čekat… Křesťanství přichází s poselstvím (ano, raději s poselstvím nežli s tvrzením), že tato transcendentní odpověď, poslední odpověď, Boží odpověď k nám přichází v Kristu.“ Jako evangelický teolog, Jan Heller však zároveň upozorňuje na nebezpečí, které zde na nás číhá: že si budeme chtít tuto odpověď přivlastnit, dogmatizovat ji a vytvořit tak z víry ideologii, místo abychom ji chápali jako osobní živé oslovení, které k nám přichází, jehož nejsme pány. Proto říká: „V duchovních věcech můžeme hovořit vždy jen za sebe. Nikdy ne za druhé. Jinak jsme ideology… Věřím, že nám Bůh odpovídá, kdy a jak ráčí. A to Kristem. Ale vždy znovu… To, co k nám zní, zůstává nad námi.“ Heller v „Podvečerním děkování“ promýšlí svou responzivní hypotézu vysvětlující původ náboženství v odpovědi na otázku po smyslu a ceně našeho života. Shrnuje celoživotní osobní zkušenost a vyznává: „Člověk se ode všech ostatních tvorů liší právě tím, že k plnému životu potřebuje odpovědi na poslední otázky života a smrti. Věřím prostě, že tomuto tvoru (člověku) bylo darováno cosi nikoli předmětného, ale jakýsi přístup k nové vnitřní dimenzi, jakou ostatní tvorové neměli a nemají. Řekl bych, že je to potřeba vertikálního vztahu, nejen horizontálního. Potřebu vertikálního vztahu, rostoucího z naléhavosti posledních otázek, zvláště otázky smyslu, nazývám „náboženskost člověka“. To je konstanta, kterou sice můžeme popírat a neuznávat, ale tím ji nezrušíme. Zřetelně se ozývá třeba v žalmech, když žalmista „žízní“ po Bohu. Ne po štěstí, ne po bohatství, ne po moci, ale po tom, kdo by mu odpověděl věrohodně na poslední otázky. Kdykoli tyto poslední otázky sevřou lidské nitro (nebo chcete-li: kdykoli je takovými otázkami sevře Bůh), stává se člověk „náboženským“, hledá vertikální vztah, vrchol hodnotové stupnice, potřebuje poslední Odpověď. Náboženství vzniká, když si člověk odpovídá na poslední otázky, které ho svírají… Tušíme, že toto lidské trápení je důsledkem tajemného a skrytého obdarování. Jsem si vědom toho, že 23

mou hypotézu budou těžko přijímat lidé, kteří zcela popírají jakoukoli transcendenci a jejich materialistická víra (pozor, říkám zde záměrně víra!) se samozřejmě prokázat nedá… Kdo chce dělat religionistiku „zcela nezaujatě“, ať se jde poučit k fyzikům, kteří už dobře vědí, že při přesném měření vždy také záleží na stanovišti (stanovisku) „měřícího“. Hellerova responzivní hypotéza po příčinách náboženství obrací pozornost k aktuálním religionistickým fenoménům. V tom je zřejmě přednost ve srovnání s jednostranně etnografickými přístupy. Máme-li ale hodnotit tuto teorii vyváženě, musíme zde položit několik kritických otázek. Charakterizuje-li autor náboženství jako odpověď na otázku, omezuje ho tím snad na pouhou intelektuální oblast. Je-li však podle něj náboženství, jak sám říká jinde, vztahem, ať teoretickým, nebo praktickým, osobním, dopouští se zde redukce, zúžení náboženství na jeden z jeho aspektů. Náboženství jistě může obsahovat odpověď na existenciální nouzi člověka, ale totéž platí i o filozofii. I ona chce odpovídat na otázky po smyslu, cíli či věčnosti. Zdá se tedy, že responzivní hypotéza sice cosi o náboženství vypovídá, ale nevystihuje je v jeho specifičnosti, respektive v celé jeho šíři. Kromě toho u Hellerových textů zaráží, že jde o hypotézu responzivní (z lat. responsio – odpověď) a přitom tazatelem i odpovídajícím je člověk sám. V tom je nedůslednost. U prof. Hellera, který na konci života byl také emeritním profesorem Starého zákona na katolické teologické fakultě v Praze, se zřejmě v jeho pojetí náboženství jako problematické imanentně lidské aktivity projevuje škola dialektické teologie, jež u některých autorů vyústila v neteistickou, respektive nenáboženskou interpretaci křesťanství. Heller ve své teorii redukuje náboženství na čistě lidský fenomén. Přeceňuje lidskou stránku náboženských projevů, přičemž pomíjí problematiku vztahu, který je v duchovní oblasti zásadní. Slovo vztah je možno chápat jako obousměrný vztah mezi někým a někým nebo v jednosměrném smyslu, jako vztah k někomu. Religionistická definice počítá s jednosměrným vztahem, aniž by vylučovala jeho vzájemnost, která může být předmětem zájmu teologie. Náboženství tedy vymezuje jako lidskou aktivitu. Subjekt či terminus a quo tohoto vztahu je člověk, ať jako jednotlivec, nebo lidské společenství. Religionistická definice nevypovídá nic o odezvě na tento vztah z druhého břehu reality a nevyžaduje se rovněž k otázce, je-li náboženství odpovědí na nějaké projevy Absolutna, a je-li tedy jevem v tomto smyslu pouze sekundárním a závislým. V duchu výše zmíného trendu evangelické teologie v knize evangelického psychologa Pavla Říčana „Psychologie náboženství“ (Portál 2002) čteme: „Podle Jana Hellera, uznávaného klasika obnovené české religionistiky a zároveň barthovského dialektického teologa, … v náboženství jde o vztah člověka (ať teoretický, v učení, nebo praktický – v etice a kultu) k tomu, co má vůči němu roli boha“. Přitom bohem je pro člověka to, co je pro něj nejvyšší normou a hodnotou, čemu nejvíce důvěřuje, čemu se cítí zavázán. V tom smyslu každý člověk má své náboženství, říká Heller podle Bartha. Malé „b“ ve slově „bůh“ zde není náhodné. V náboženství jde totiž – z hlediska dialektického teologa – o boha či bohy vytvořené člověkem, teologicky řečeno o modly, s nimiž skutečný, zjevený biblický Bůh nemá nic společného. Kdo 24

nemá Boha, má modlu. Heller jako křesťanský teolog náboženství tedy zásadně odmítá obecný „neutralizovaný“, druhový pojem náboženství zahrnující kromě islámu, buddhismu, hinduismu, řady kmenových náboženství atd. také křesťanství. Vědecký odstup vyjádřený užitím tohoto druhového pojmu považuje Heller v religionistice za sporný, ne-li svévolný.“ „Každá strukturovaná hodnotová stupnice není nic jiného než aktuální a moderní projev lidské náboženskosti, třeba zamaskované“ prohlašuje Heller. V náboženství jde o proměnu člověka z „bytí v otázce“ do „jsoucna v odpovědi“. Člověk nehledá ve svém snažení jen „pro co“, nýbrž také „k čemu“. Touží po tom, aby to, co vykonal, nakonec nebylo nadarmo. Běžně si otázku po smyslu života neklademe, mnohdy až poté, co prožijeme událost, která hluboce zasáhla do našeho života, či do života někoho blízkého. Hledáme důvod, účel, proč se to či ono děje. Nalezením smyslu událostí kolem nás si lépe uvědomíme, co je v našem životě důležité. Obecně přijatelná definice ani teorie smysluplnosti života neexistuje, jde o tzv. psychologický konstrukt. Definic je celá řada, pojítkem je pojem hodnoty a cíle. Jednu z definic uvádí evangelický psycholog dr. Jaro Křivohlavý ve své knize „Psychologie smysluplnosti existence, otázky na vrcholu života“ (Grada 2006): „Tam, kde je lidské vědomé jednání a rozhodnutí o něm zaměřeno k určitému, pro daného člověka hodnotnému cíli, tj. tam, kde je toto jednání z úmyslu a vůle daného člověka cílevědomé, tam je možné hovořit o účelné a smysluplné činnosti. „Slovo smysl vyjadřuje celkové zaměření lidské existence, slovem smysluplný vyjadřujeme hluboký smysl. Smysluplnost má více úrovní. Nižší se vztahuje ke konkrétním vztahům nebo činnostem, rozhodování o běžných věcech a každodenní vědomé konání. Vyšší úroveň otázek se dotýká celoživotních, dlouhodobých a širokých vztahů. Smysluplnosti bytí a žití, vedoucí člověka k nejvyšším hodnotám, cílům a principům široce definovaným. Pojetí smysluplnosti je poměrně stálé v protikladu k proměnlivosti života v čase. Dr. Křivohlavý, „Psychologie zdraví“ (Portál, 2003) řeší otázku smyslu života, víry a důvěry, říká: „Člověk hledá odpovědi na řadu otázek po smyslu života – po konečném smyslu života, proč a co má dělat, co je a není v životě důležité? Zda může i tehdy, spěje-li ke konci života, čerpat sílu k životu. Odpovědi na tyto otázky vytvářejí náboženskou víru. Víra má tři složky – obsahovou (poznávací), vztahovou (důvěra) a konativní (vyjadřuje vztah k činnosti, vírou formované a řízené). Tyto tři složky víry formují nejvyšší oblast naší osobnosti a základní podobu našeho života.“ Smysl života ve chvílích bolesti a utrpení, se nalézá obtížně. Pokud se nepřízni osudu postavíme, neztrácíme sebeúctu a důstojně neseme své utrpení. Pomocí v krizi vzniklé utrpením je víra a důvěra v Boha, soucit a pochopení ostatních, vlastní systém hodnot, naplňujících smysl. Rozhodujícím pro zvládnutí krize z utrpení je osobní naplnění. Pokud člověk hledá smysl utrpení, nemůže ho utrpení zdolat. Naopak lze v něm najít smysl. Smysl lidského života spočívá v úsilí člověka a jeho zápasu se sebou samým. Tento problém řeší prostřednictvím logoterapie vídeňský neurolog a psychiatr Viktor Emil Frankl (1905–1997). Frankl na základě svých zkušeností z koncentračního tábora, které shrnul ve své knize „A přesto říci životu ano“ (2006) 25

vyvozuje, že člověk sám se může rozhodnout, čím se (duchovně a duševně) stane, dokonce i v extrémních podmínkách. To, co člověku nemůže nikdo vzít, je jeho duchovní svoboda, jenž dává životu smysl. Pokud má smysl život, pak má smysl i utrpení a smrt. Cílem logoterapie je pomoci člověku nalézt hodnoty obsahující sebepřesažení coby duchovní kvalitu. Má-li lidská hodnotová orientace obstát za všech podmínek, je zapotřebí, aby tato nesloužila pouze individuálnímu prospěchu, ale aby se člověk zaměřil na cíle, pomocí kterých se může podílet na něčem, co přesahuje meze jeho individuálního života. Logoterapie je terapeutickou metodou, soustřeďující se na problematiku smyslu v lidském životě, sám Frankl ji označuje coby „Sinnlehre gegen die Sinnleere“ (učení o smyslu proti smysluprázdnotě). Podle Franklova pojetí je člověk celkem, který se sestává z tělesné, duševní i duchovní složky. Logoterapie tedy chápe člověka v antropologickém smyslu: jako bytost biologicko-psychicko-duchovní. Snaží se vnímat člověka jako bytost ve všech rovinách její existence a tím se pokouší o co nejrealističtější pojetí člověka. Každá z výše uvedených tří dimenzí obsahuje svou vlastní dynamiku, přičemž tyto dynamiky jsou vzájemně nezávislé. Pokud je něco na jedné (např. duševní) úrovni příjemné, neznamená to nutně, že to zároveň musí být na duchovní rovině smysluplné a dobré. Podle Frankla se tělesnou stránkou zabývá somatické lékařství, duševní stránkou pak psychologie a duchovní stránkou noologie, tedy nauka o duchovním rozměru člověka. Logoterapie si nedělá ambice na pochopení lidské existence jako celku, nezabývá se vztahem člověka k Bohu či absolutním smyslem lidské existence, to nechává na náboženském hledání člověka. Místo toho se pokouší o hledání smyslu a hodnot, důležitých v konkrétních situacích. Smysl života v pojetí logoterapie je tím, po čem každá lidská bytost vědomě či nevědomě prahne. Je jím pocit smysluplnosti či hodnoty vlastní existence, ne však v „absolutním“ významu. Nezabývá se obecným smyslem bytí (ontologický smysl), ten přenechává náboženství coby smysl, jenž je odůvodněný sám ze sebe, neboť mu ho vetkl Stvořitel-Bůh, a je tedy dosažitelný a uchopitelný pouze za pomoci víry. Frankl jej označuje jako Smysl či „nadsmysl“. Právě Frankl upozornil na tzv. noogenní neurózy, problémy smysluplnosti života. Richard Rohr, propagátor mužské křesťanské spirituality poznamenává: „Náboženství rozhodně není systém odpovědí a návodem k řešení problémů. Nežijeme pro otázky, ale pro celkový smysl, v němž se vše odehrává na hlubší úrovni. Hlubina lidského nitra není však primárně psychologicky postižitelná. Je jakýmsi odrazem ještě závratnějších hlubin.“ Evangelický teolog Paul Tillich („Teologie 20. století – antologie“, Vyšehrad, Praha 1995) v kapitole „O hlubině“ napsal: „Jméno nekonečné hloubky a nevyčerpatelného základu všeho bytí je Bůh. Je to ona hloubka, kterou míníme slovem Bůh. A nemá-li pro vás toto slovo žádný zvláštní význam, pak si je přeložte a mluvte o hloubce ve vašem životě, o původu vašeho bytí, o tom, co se vás bezprostředně dotýká, o tom, co berete bezvýhradně vážně. Učiníte-li to, budete možná muset zapomenout leccos z toho, co jste se o Bohu naučili, možná i to slovo samo. Jestliže jste totiž nahlédli, že Bůh znamená hloubku, víte o Něm mnoho. Nemůžete se 26

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Cihelny v Dolních Kounicích, 1. část

Abychom dokonale pochopili celou letitou historii cihelen v Dolních Kounicích, je potřeba se vrátit o několik let zpátky, do období prehistorie naší země. Na konci svrchního triasu (210 mil. let) proniká moře ze severu na jih do evropského kontinentu. V juře (210–140 mil. let) tato tendence pokračuje a moře pokrývá rozlehlé oblasti střední Evropy. Český masiv je velkým ostrovem, moře zalévá část jižní a severní Moravy. V období spodní křídy (140–97 mil. let) určují obraz střední Evropy proměnlivé mořské transgrese = pronikání moře na pevninu, zejména zalití nízko položených tabulí a regrese = ústup moře ze zaplavených kontinentálních oblastí. Před 36–24 mil. let pokrývalo střední Evropu opět mělké moře, ukládající zejména písky, jíly, slíny a vápence, v nichž zůstaly zachovány četné fosilie mořských živočichů mj. schránky ústřic rodu Ostrea. Mezi transgresemi a regresemi mají údolní polohy ráz bažinatých

Relief okolí Dolních Kounic 1141

nebo olšových lesů. Naopak ke konci oligocenu (24 mil. let) dochází k rozšíření suchých zón díky posunutí subtropického suchého pásma k severu. Ke konci třetihor (24–5 mil. let) dochází k poslednímu tzv. Alpinskému vrásnění. Tehdy vznikalo dosud nezbroušené horstvo (Alpy, Karpaty aj.). Do prohybů, které vznikly tlakem nových hor, proniklo moře. K nám tentokrát již naposledy. Postupovalo od Vídně a rozlilo se po celé jižní Moravě, přes Dolní Kounice šlo k Ivančicím, Oslavanům a Kralicím, přes Brno k Vyškovu a na Hanou. Byli jsme velkým zálivem, z něhož čněly jen nejvyšší kopce: Karlov, Hlína, Kobyla apod. Mořská voda se tu mísila s říčními přítoky a takovým vodám se říká brakické. V neustále promíchávané slané vodě se sladkou nedovede žít mnoho druhů živočichů. Zato ti, kteří se těmto podmínkám přizpůsobili, vyvinují se v obrovských spoustách jedinců. Tehdy to byli především mlži rodu Rzehakia (socialis a dubiosa) a vrstvy, v nichž se nacházejí, se označují jako rzehakiové. Skládají se z jemnozrnných i hrubozrnných písků, nepravidelně se střídajících. 1142

Některé z těchto vrstev bývají zpevněny v pískovcové lavice, které ve stěnách pískoven tvoří typické římsy. Tyto písky obsahují různě hojné závalky, čočky i vložky slinitých jílů, někdy i větší balvany, dopravené i značně daleko od pobřeží. Poté nastává regrese – moře ustupuje asi před dvěma miliony let. V dobách ledových jsou řeky silně napájeny z ledovců, které zasahovaly až na Moravu. Prudce tekoucí řeky se zahlubují. Pod vlivem studeného a suchého podnebí probíhá silné zvětrávání hornin ve formě mechanického rozpadu, tj. horniny se hlavně vlivem trhacího účinku rozpadají nejdříve na balvany, pak na jemnější štěrk a nakonec v jemný horninový prach. Větry vanoucí od západu a severu odnášejí z horských poloh a z ledovcových morén jemný prach a usazují jej v nížinách a v závětrných svazích, obrácených k jihu a k východu, kde vznikají různě mocné uloženiny spraší (v Dolních Kounicích až 25 m). Během celého pliocenu (5–1,8 mil. let) má hladina oceánů klesající tendenci způsobenou polárním zaledněním. Před 1,8 mil. let se úroveň mořské hladiny nachází zhruba o 150 až 200 metrů výše než dnes. Speciální postavení zaujímá v pleistocenu (1,8 mil.–10 tis. let) Morava. Jako jediné území v Evropě leží tato oblast mezi zaledněním Alp a rozsáhlým kontinentálním ledovcem severní Evropy. Ten v době svého maximálního rozšíření sahá svým jižním okrajem až do severních Čech a na severní Moravu a do naší části Slezska. Rozsáhlá ledovcová jezera v jeho předpolí jsou odvodňována do řeky Moravy a odtud do Dunaje. Zachované říční terasy z této doby dovolují proto vzájemnou korelaci zalednění kontinentálního a alpínského. Morava má ještě další specifickou zvláštnost. Je to jedno z mála území, které dovolovalo migraci rostlin a zvířat v klimatických oscilacích mezi severem a jihem, poněvadž všechna přilehlá území mají různě vysoká pohoří západovýchodního směru. Proto také je v této oblasti tak mnoho nálezů fosilních savců a na ně vázaných nálezů tehdejších lidí a jejich kamenných nástrojů. Po ledovém období přichází doba meziledová, tzv. interglaciál s klimatem teplejším a bohatším na atmosférické srážky. Vyšší teplota a vlhkost mají za následek rozvoj vegetace. V České republice pocházejí z této doby (okolo 830 tisíc let) spraše a fosilní půdy, z fluviálních sedimentů pak vysoké štěrkové terasy. Tyto jsou nanášeny do šířky pomalu tekoucími řekami (nad Němčičkami, Medlovem i jinde). V okolí Brna se nachází větší počet lokalit se sprašovými pokryvy. Z tohoto období pocházejí spraše a sprašové hlíny v Dolních Kounicích. Regionální členění reliéfu oblasti Dolních Kounic: provincie soustava podsoustava celek podcelek Česká Českomoravská Brněnská Bobravská Lipovská vysočina soustava vrchovina vrchovina vrchovina

1143

okrsek Silůvecká pahorkatina Bránická kotlina

Hlíny a jíly zaujímají významné postavení mezi hospodářsky využívanými horninami. Zvláště hodnotné jsou žáruvzdorné jíly jako surovina pro keramický průmysl. Významné pro cihlářský průmysl jsou hlíny a chudé jíly, zejména ty, které obsahují jemný písek a další složky vhodné jako tavidlo. I v hotovém produktu lze rozeznat většinou jejich geologický původ: kvartérní hlíny se vypalují v důsledku vysokého obsahu železa zpravidla do červena. Žluto – až modrošedé, železem chudé jíly předcházejícího terciéru naproti tomu dávají při vypalování žluté produkty (např. žluté cihly). Nejkvalitnější hlíny a jíly se speciálními vlastnostmi se využívají k výrobě střešních tašek, zvonivek, obkladaček a dlaždic, kachlí do kamen, kameninových výrobků (např. kanálových rour) a výrobků k obložení fasád. Během středního a svrchního pleistocenu (720–10 tis. let) dochází v Evropě ještě ke třem velkým zaledněním, v jehož důsledku dochází stále ke kolísání hladiny oceánů. Naše území již ale není mořem pokryto. Zalednění dosáhlo až k severním okrajovým pohořím (Krkonoše, Jeseníky, Opavsko). Fosilní nálezy V průběhu ledových dob docházelo díky měnícímu se klimatu také ke změnám ve složení fauny a flóry. Mnohé druhy zvěře vyhynuly, jiné se přestěhovaly k jihu. Vznikly četné nové formy savců specializované k životu v chladných stepích severní polokoule. Do střední Evropy se tlačily od severu chladnomilné druhy jak rostlin, tak i zvěře. Krajina pod ledovci se změnila v tundru a přes step teprve přecházela v lesy. Ze zvířat se tu pak objevují: - stáda sobů - tur pižmový - mamut - nosorožec srstnatý - svišť - sněžný zajíc - polární liška - lumík a další Na stepích pak žila význačná skupina druhů kopytníků a hlodavců. Byli to například: - divocí koně - antilopa sajka - zajíc bělák - různé druhy syslů - pišťucha - frček Ve sprašových hlínách se nachází také občas kosti jiných zvířat a v teplejších oblastech, částečně i v hliništi a přilehlém okolí kounické cihelny, kosti dalších druhů jako: 1144

- jelen obrovský - pratur – Bos primigenius, žijící v lesích a lesostepích - bizon - lesní slon – Palaeloxodon antiquus, jenž byl pravděpodobně předkem trpasličích slonů. Jednalo se o teplomilný druh, který se vyvinul v jižnějších oblastech snad z rodu Archidiskodon. Tento byl asi předkem mamuta. Během teplých meziledových dob se dostal až do střední Evropy. - los – žil v bažinách - jeskynní medvěd - hyena - šavlozubý tygr machairodus Bývalý majitel cihelny na Karlovské ulici pan Emil Maštera měl vlastní sbírku, ze které se podařilo zachránit dodatečně některé kosterní zbytky, které tak pomáhají ukázat na velký počet jedinců i druhů jednotlivých zvířat. Následující seznam pochází z popisu ze základní školy, kde byla část fosilií v minulosti uložena: - přední část dolní čelisti mamuta - část dolní čelisti starého mamuta se stoličkou o 16 lamelách - zbytky silného mamutího klu o průměru 14 cm - zlomek stoličky mamutího telete - zbytky jiného velkého klu - střední výsek opět jiného klu

1145

- rozpadající se stolička starého mamuta - zbytek hlavice stehenní kosti - část hlavice kloubu, výseky dlouhých kostí a další Kromě těchto kostí mamutů, identifikoval kosti některých dalších zvířat v Mašterově sbírce dr. Josef Skutil, archeolog, dnes již zesnulý akademik: - dlouhá kost nosorožce srstnatého - několik stoliček nosorožce - obratle pratura - zbytky dolní čelisti koně se třemi stoličkami - zbytky dlouhých koňských kostí - špičák medvěda - část parohu jelena obrovského Kromě těchto nálezů z Mašterovy sbírky jsou známy z Dolních Kounic a okolí ještě další zajímavé nálezy kostí zvěře, které ještě více obohacují faunu z té doby: - nosorožec etruský v Dolních Kounicích - nosorožec srstnatý, sob a mamut v Bratčicích - nosorožec srstnatý a mamut v Moravských Bránicích - jeskynní medvěd a mamut v Pavlově V Pravlově byl na konci 19. století uskutečněn nález kostí mamuta, společně se zajímavým nálezem nástrojů – harpuny vyrobené z kořene mamutí stoličky. Nález byl popsán ve výroční zprávě Muzejního spolku v Brně r. 1893/1894–1898 a je uložen v Moravském muzeu v Brně. 1146

Takto by se dalo pokračovat ve výčtu nálezů kosterních zbytků diluviální zvěře i z dalších míst, např. Oslavan, Ořechova a od Dolních Kounic směrem k Pohořelicím. To vše svědčí o tom, že zde žilo velké množství zvěře a proto se zde, v pleistocenní „zátoce“, vyskytuje i mnoho nálezů nástrojů tehdejších lovců zvěře, kterými pračlověk lovil zvěř, zpracovával její maso a upravoval kůže, sloužící mu ke zhotovování oděvů i k jiným účelům. Díky neúnavné práci dvou místních velkých sběratelů – archeologů, Oldřicha Svobody a Antonína Otty, máme možnost se seznámit s velkým množstvím nálezů nástrojů pravěkých obyvatel dolnokounicka. To, že se zde tyto nástroje vyskytují, je dokladem, že tehdejší člověk – lovec zde nalézal dostatek lovné zvěře. Oba sběratelé svou činností dokázali, že na území katastru našeho města můžeme hovořit o existenci člověka téměř nepřetržitě od onoho nepředstavitelně vzdáleného období před 400 000 lety až po dnešek. Jejich nálezy a nálezy dalších sběratelů dokazují, že po celou éru doby kamenné, starého, středního i mladého paleolitu a návazně i nejmladší doby kamenné – neolitu, žil na dolnokounicku pračlověk – lovec zvěře. Další období se postupně vyznačuje i nálezy příbytků lidí, tedy doklady sídlištního osídlení, zejména v období doby bronzové. U fosilií objevených v hliništi cihelny Karlovská, se jednalo vždy o značně od sebe vzdálené lokality i výškově rozdílné polohy, což ukazuje na to, že šlo o velký počet jedinců roztroušených po celé ploše rozsáhlého hliniště. V kronice města je zaznamenáno celkem šest různých nálezů v cihelně. První nález byl učiněn již v roce 1926, kdy byly nalezeny dva kly, které naštěstí skončily v okresním muzeu v Ivančicích. Některé další to štěstí neměly a dnes je známe jen z popisu vyprávění. Nálezy z roku 1956 a 1957: Zaměstnanec cihelny na Karlovské ulici Jaroslav Moučka oznámil roku 1956 nález mamutí stoličky naproti domu č. o. 13, č. p. 728 u cihelny asi 30 metrů od komína směrem k hliništi. Obsahoval velkou mandibulu (dolní čelist) a dlouhou stehenní kost. O rok později byla objevena mamutí lopatka. Do dnešních dnů se nálezy bohužel nezachovaly. Nález ze srpna 1976: V posledních srpnových dnech vzrušila obyvatele naší obce zpráva o nálezu mohutného mamutího klu. O objev vzácného nálezu se zasloužil pracovník, provádějící skrývku cihlářské hlíny stavebním strojem skrejpr značky TEREX. Po skrojení spraše se objevil pás bělavé hmoty, který byl za pomoci vedoucího cihelny Jiřího Adama identifikován, jako na povrchu mírně drcený mamutí kel. Mezi těmi, kdo se u nálezu sešli, byl i historik města Milan Řiháček, jenž povolal odborníky z brněnského muzea a celý průzkum dokumentoval řadou fotografií. Práce na vyzdvižení, fixaci a převoz do Brna řídil pracovník Muzea Brno dr. Karel Valoch, CSc. Pečlivě předmět odkryli a zalili do sádrového obalu. Teprve pak mohl být kel vyzvednut. I když se jednalo jen o fragment klu, jemuž chyběla značná část 1147

na obou koncích, udivil svou nezvyklou tloušťkou a délkou kolem 180 cm. Současně byly v jeho bezprostředním okolí vyzvednuty dva fragmenty lopatek, fragment pánevní kosti a kolenní čéška, šest zubů pakoní a několik desítek kostí svišťů – minimálně tří jedinců. Nejednalo se o mamuta, nýbrž o jeho předchůdce – Praslona lesního, z něhož se mamut teprve vyvinul. Podle tloušťky a velikosti klu usoudil Dr. Valoch, že jedinec, který jej nosil, byl vysoký asi šest metrů. Stáří odhadli pracovníci muzea na 120 000 let. Kosti byly značně zpřeházené – buďto roztrhané zvěří, nebo pravděpodobněji splavené sem z vyšších poloh. Kolem místa již vyčnívala skaliska, o která se zřejmě materiál zadržel. Rovněž uložení kostí bylo zajímavé. Nebyly uloženy ve spraši, jak tomu bývá obvykle, ale spočívaly na vrstvě třetihorního mořského slínu, který obsahoval úlomky mušlí ústřic, vrstvy bahenní železné rudy a křídové vrstvy vzniklé patrně rozpadem nahromaděných schránek mořských živočichů. Po odumření těchto organismů totiž organické látky rychle mizí, barvy skořápek blednou, stávají se méně a méně výraznými, až konečně jsou zcela bílé. Říká se, že křídovatí. V tomto stadiu jsou velmi křehké, lámavé a nejsou-li z okolí napojeny minerálními látkami, rozpadají se během několika let úplně. Kosti obratlovců, které byly na tento materiál dodatečně přemístěny, byly brzo překryty vrstvou vápnité spraše a došlo zde k procesu, který umožnil jejich zachování.

Nález z roku 2002 1148

Nález z roku 2008. Fragment hlavy pratura. Šipkami označeny části rohů.

Nález z 8. září 1980: Vzácný nález se podařil tehdy desetiletému Miloslavu Macíkovi. V cihelně pod vybagrovanou hlínou nalezl zub žraloka starý asi tři miliony let. V té době tu bylo mělké moře, v němž se zdržovali asi metroví žraloci, a na skalách do hloubky asi třiceti metrů žily kolonie ústřic. Nález z 27. listopadu 2002: Při prohlubování a celkové rekonstrukci sklepa Jaroslava Macíka za školou na Smetanově ulici byly nalezeny kosti neznámého zvířete. Vyzdvihování fragmentů z hlinité podlahy sklepa bylo zaznamenáno autorem tohoto článku videokamerou a majitelem sklepa fotografováno. Za pomoci historika Milana Řiháčka byli kontaktováni pracovníci muzea v Brně a shodou okolností se na místo dostavil opět dr. Karel Valoch, dnes již starší pán v důchodovém věku. Se svým pomocníkem kosti zajistili a odvezli k prozkoumání do brněnského muzea. Nález byl identifikován jako část kostry Pratura (Bos primigenius) o stáří více než 300 000 let. Pratur je vyhynulý zástupce rodu Bos. 1149

Pratur měl černohnědou srst se světlým čumákem a světlým pruhem po délce hřbetu. Charakteristické jsou jeho dlouhé tenké a nahoru zahnuté rohy, které byly mohutnější u býků než u krav. Jednalo se o společenské tvory, kteří se pohybovali v rodinných stádech vedených zkušenou samicí. Pratura lze označit za lesní zvíře. Živil se trávou, bylinami, žaludy a spadaným listím. Domestikace pratura začala přibližně před 8 000 lety. Poměrně dlouho existovaly divoké i domácí formy vedle sebe. Délka těla 2,6 až 3,1 metru, výška v kohoutku 180 cm, hmotnost 800 až 1 000 kg u býků a asi o čtvrtinu méně u krav. Poslední kus zahynul roku 1627 v rezervaci u polského Jaktorova (asi 50 km jihozápadně od Varšavy). Jaroslav Macík, majitel sklepa za školou na ulici Smetanova, má opravdu štěstí na nálezy fosilií. Další části kostry pratura byly objeveny v lednu roku 2008, tentokrát hlava. Její délka je asi šedesát centimetrů a na bocích jsou dosti patrné zbytky rohů. Na místo se dostavili pracovníci Moravského zemského muzea v Brně, ústav Anthropos pod vedením Doc. PhDr. Karla Valocha DrSc., fragmenty kostí šetrně vyzvedli a po zevrubném prozkoumání okolí odvezli do Brna.

Cihelny v Dolních Kounicích Cihla je stavební prvek, vyrobený formováním hlíny do pravidelných útvarů, nejčastěji o rozměrech 290×140×65 mm. Její existence je známá již od starověku. Cihly se vyrábí v cihelnách. Řemeslo, které se zabývá výrobou cihel, se nazývá cihlářství. Archeologové našli cihly na Blízkém východě už před 10 000 lety. Vědci naznačují, že tyto cihly byly vyrobeny z bláta usazeného v řekách v této oblasti. Cihly byly tvarované ručně a nechávaly se schnout na slunci. Konstrukce příbytků byly postaveny z cihel vrstvením pomocí bahna a dehtu, který se zde používal jako malta. Starobylé město Ur (dnešní Irák) bylo postaveno z hliněných cihel asi 4 000 let před naším letopočtem. Bible poskytuje dokonce také informace o výrobě cihel Izraelity. Tyto cihly byly vykopané kusy hlíny, smíšené se slámou a zapečené v peci nebo vypálené v ohni. Mnohé antické stavby z cihel, jako je například Velká čínská zeď a zbytky římských staveb, stojí dodnes. Nejstarším druhem cihel na západní polokouli jsou nepálené cihly. Jsou vyrobené z hliněné půdy, složené z jílu, křemene a dalších minerálů. V Čechách jsou nazývány „vepřovice“, na jižní Moravě – v její bývalé německé části – se dodnes udržela zkomolenina „kotovice“ z německého slova Kotziegel = cihla z bláta. Jako materiál pro výrobu vepřovic se používá hlína, nejlépe jílovitá. Dalšími přísadami jsou vápno, sláma a plevy. Výroba vepřovic je velmi jednoduchá. Vhodné suroviny, které jsou v místě stavby budovy dostupné – hlavně hlína se promísí s dostatečným množstvím vody. Provádí se homogenizace takové hmoty ušlapáváním nebo dusáním. Potom se hlína v kašovitém stavu upěchuje do připravených forem a nechává vyschnout na slunci. Nejchudší lidé stavěli tak, že z vepřovice vyzdili jen vepřovicové sloupy kolem dveří a oken, pak 1150

1 – Židovská cihelna na ulici Benátky; 2 – Cihelna na vrchu Karlov; 3 – Cihelna na ulici Karlovská; 4 – Cihelna na ulici Benátky

z obou stran přiložili desky jako šalunk a napěchovali tam bláto a kamení (jakoby hliněný beton). Říkalo se tomu „nabíjenice“. Tento způsob stavění se používal hlavně po vyhoření města z ekonomických důvodů. Vepřovice mají poměrně nízké pevnosti v tlaku, protože se jedná o nepálenou hlínu. Z toho důvodu budovy z nich stavěné musí mít poměrně masivní zdi. Vepřovice však mají poměrně dobré akumulační vlastnosti, lepší než pálená cihla, stejně tak mají větší schopnost pohlcovat ze vzduchu vodní páry, pachy. Vepřovice neodolávají vlhkosti, dešti. Při opakovaném namáčení vepřovic dochází asi do dvou let k totální destrukci tohoto materiálu. Vepřovice namočená do vody se asi za hodinu až dvě rozpadne. Při povodních vepřovicovou zeď chrání ještě omítka. Za starých časů bývala vápenná omítka olíčena vápnem s přídavkem fermeže a lněného oleje. Taková stavba může odolávat vodě i dva dny. Ovšem vysychání pak trvá mnoho měsíců. V Dolních Kounicích se dodnes nachází mnoho domů, v jejichž zdech se alespoň zčásti nachází nepálená cihla. To se stalo, z důvodu častých povodní v minulých staletích osudné těm budovám, které lemují břehy řeky Jihlavy. Například roku 1775 velká voda poškodila padesát domů. Největší škody způsobila povodeň 2. února 1862. Padlo jí za oběť 180 domů spolu s farním kostelem z roku 1411, mostem a mlýnem.

Židovská cihelna Počátky dobývání hlíny pro potřeby výroby cihel jsou spojeny s židovskou komunitou. První zmínka o cihlářství a cihelně je z roku 1578. Jak ale tehdejší cihelna vypadala a co přesně vyráběla, nevíme. Dnes bychom řekli, že stála za domem č. p. 608 (dům a stomatologická ordinace MUDr. Petra Spálovského), možná i za domy č. p. 434, 438, 457, 554 pod židovským hřbitovem na ulici Petra Bezruče. 1151

Je skutečností, že cihlářské hlíny bývalo v Dolních Kounicích dostatek a také se dochovala řada starých cihel, dokonce i gotických, tzv. buchet, které pravděpodobně vznikaly v místě. Několik exemplářů výroby cihel kounických židů s označenými symboly se zachovalo. Do nedávné doby byly umístěny v lapidáriu v klášteře Rosa coeli. Kdy přestala židovská cihelna existovat, nevíme, ale její pozůstatky – hliniště, byly patrné ještě na fotografiích z přelomu 19. a 20. století. Dá se předpokládat, že k postupnému zániku cihelny mohlo dojít při budování nového centra židovské obce po roce 1650. Po vpádu švédských vojsk v roce 1645 bylo město, a především pak židovská obec, vypleněno a zničeno ohněm. Přeživší židé byli nuceni znovu vybudovat svou obec. Začali si ji budovat v západRok výroby 1731 ní poloze od hlavního náměstí, především v prostoru dnešní ulice U škrobárny, později i v prostoru kolem nové synagogy. Stavba synagogy začala roku 1652 a skončila o čtyři roky později. Přestal vyhovovat i starý hřbitov v trati Horní Opatov, a to především pro velkou vzdálenost od nového ghetta. Proto roku 1680 vznikl nový hřbitov. S rozrůstající se židovskou obcí byla cihelna nucena uvolnit místo nové zástavbě. Poslední potvrzené datum existence je na dochovaném exempláři. Mimo označení výrobce je zde datum 1731. Pálené cihly bývalo vždy zvykem označovat logem výrobce, většinou majitele. Nalezené výrobky z cihelny na vrchu Karlov byly značeny ON – poslední majitel Matěj Ondrůj. Výrobky z cihelny v Karlovské ulici označil její majitel Emil Maštera ME. Další vlastník Eduard Mrákava logo ponechal pro shodu počátečních písmen ve jméně. Značení výrobků z cihelny Benátky nebylo prozatím rozluštěno.

Cihelna Karlov Jedna z malých cihelen se nacházela na Karlově za domem č. p. 413. Býval to starý zájezdní hostinec, který patrně existoval již v 15. století. Samota Karlov byla v devatenáctém století majetkem Josefa Malečka, který na samotě kromě hospody provozoval také obchod stavebním dřívím a jiným stavebním materiálem. Dalším majitelem byl Florián Dostál, řezník z Moravského Krumlova, Josef Amler z Brna a od něj koupil samotu v roce 1896 Dr. Václav Perek, zemský advokát v Prostějově, za 10 500 zlatých. K samotě patřilo v těch dobách šestnáct hektarů polí, pět hektarů vinic, velká šparglovna, pekárna a cihelna. 1152

Vytěžená část hliniště nacházející se za objektem. Šipkou označené místo, kde stávala kruhová pec Od roku 1910 se stal objekt majetkem Matěje Ondrůje. Ten později přikoupil další pozemky kolem domu, takže výměra dosáhla 24 hektarů orné půdy. Po něm pokračoval syn Alois Ondrůj, který se v roce 1933 oženil s Albínou Záděrovou ze Silůvek. Po její smrti o rok později se Alois oženil podruhé. Vzal si služebnou z Březníka a spolu měli děti Marii a Aloise. V majetku Aloise Ondrůje mladšího je nemovitost dodnes.

Cihla nalezená na místě bývalé pece nese pravděpodobně dobové označení výrobce. Se stejným označením byla objevena také cihla v ležáckém sklepě bývalého panského pivovaru na Mlýnském náměstí. 1153

Za stavením jihovýchodním směrem se nachází hliniště bývalé cihelny. Kdy vznikla, nevíme, ale známe místo, kde stála malá kruhová pec. Hliniště se nacházelo hned vedle. Nový vlastník, Matěj Ondrůj cihelnu před první světovou válkou zrušil a cihly rozebrané pece použil na dostavbu části objektu.

Cihelna Benátky Č. p. 213, Benátky, č. o. 33 Před rokem 1844 měl dům staré číslo 176 a v té době stával u mostu, mezi domy č. p. 212 a 214. Dům zdědil Jan Žaloudek, oba domy spojil a v roce 1911 nakonec přestavěl na poschodí pod jedním číslem 212. Číslo 213 pak přiděleno domu rodiny Kochovy k cihelně na ulici Benátky. Historie domu u mostu: v letech jméno a příjmení 1800–1844 Mathias KARBER 1844–1880 Karel ŽALOUDEK 1880–1911 Johan ŽALOUDEK Historie domu na Benátkách: v letech jméno a příjmení –1933

Marek VESELÝ

osobní data

povolání

jiné poznámky

povolání majitel *1883 †1933 cihelny

jiné poznámky

osobní data

Terezie VESELÁ 1910–1942 Josef KOCH

*1889 †1942

vrchní strážmistr dcera, provdaná Dobrovolná

Vlasta KOCHOVÁ 1925–2006 Miroslav KOCH –2003 Zdena KOCHOVÁ Zdeněk KOCH

*1925 †2011 *1922 fotograf

Miroslava KOCHOVÁ

manželka syn dcera, provdaná Kneprová

Cihelna na Benátkách se nacházela za tímto domem a založili ji Terezie Veselá a Marek Veselý roku 1890. Vyráběly se zde kromě cihel i střešní tašky tzv. „bobrovky“. Před druhou světovou válkou měl o cihelnu zájem majitel cihelny Karlovská Eduard Mrákava, ovšem majitelé s prodejem nesouhlasili. V dubnu roku 1945, kdy přecházela přes Dolní Kounice válečná fronta, využívali obyvatelé ulice Benátky podzemních prostor pece jako krytu. Že obavy nebyly plané, dokazuje komín cihelny. Na jeho povrchu je dodnes patrné poškození od zbloudilých střel kulometu. 1154

Cihelna Benátky v roce 1941

Cihelna Benátky v roce 1925 1155

Původně byla pec půlkruhová, po 2. světové válce přestavěna na kruhovou. Hliniště se nacházelo v sousedství směrem ke Karlovu. Po válce se stal majitelem vnuk Terezie Veselé Miroslav Koch (*1935 †2011). Jako společníka si vybral svého kamaráda Františka Brustmana (*1925 †2004). Měli bohaté pracovní plány ovšem dříve než je mohli zrealizovat, přišel rok 1948 a cihelna jim byla odebrána. V cihelně pracoval také otec paní Zdeny Nešpůrkové Jan Gottwald. Jednou jej při práci zavalila hlína a těžce mu poranila páteř. Nikdo nevěřil tomu, že tak těžký úraz přežije, ale život se mu nakonec podařilo zachránit. Následující odstavec je ze vzpomínek Emila Řiháčka (*1912 †1974), který v cihelně jako mladý, pětadvacetiletý muž, pracoval. Bydlel v té době v protějším domě č. p. 542: „Dluhy, splácení a zase dluhy. Nebylo v zimě ani čím topit, proto jsem chodil i po kolena ve sněhu a v závějích do lesa, hodinu vzdáleného pro dřevo. Rodina trpěla nejen nedostatkem potravin, ale také nedostatkem odívání. Na jaře jsem pracoval naproti v cihelně Terezie Veselé. Byla to primitivní cihelna se zastaralými stroji. Bláto se zde, nežli mohlo býti transportováno ku mlýnku na výrobu cihel, bylo ručně nakopáno, lopatami srovnáno do metr vysoké hromady asi 20 metrů dlouhé, 10 metrů široké „figury“. Tato hromada se porovnala, motykou se na ní vykopaly důlky jako na sadbu brambor. Důlky se hojně zalévaly vodou, putnami donášenou. Druhý den, až byla hlína náležitě provlhčena, byla nakládána na vozíky a dovážena k běžícímu pásu, který byl často porouchaný. Bláto, které se nakládalo na vozíky, bylo tak mokré, že se lepilo na lopaty, čímž práci činilo velmi namáhavou. Mlýnek, který hltal tuto hlínu z běžícího pásu, byl slabý a byl často ucpán. Jeden muž stál u tohoto stroje a stále pomáhal silným klackem hlíně do válců. Válce hnaly zpracovaný materiál skrz otvor velikosti objemu cihly, běžel na malý železný stolek, kde byl táhlem se dvěma dráty dělen na hotové cihly. Jedna žena je odebírala, pokládala na trakaře, které ženy odvážely na „pukéty“ na vysušení. Při tomto odvozu pracovala moje manželka. Ženy však pracovaly po tu dobu, pokud bylo z čeho vyrábět. Jinak byly doma a čekaly, až zase připravíme hlínu. To trvalo několik dnů. V roce 1937 začínala sezona 13. dubna přípravou hlíny v cihelně. Jak nastaly teplé dny, začalo se vyrábět. Toho roku sezona skončila brzy – 9. října“.

Cihelna Karlovská Mapa z roku 1825. Šipkou vyznačena poloha cihelny na Smetanově ulici v místě dnešní základní školy. Existence cihelny na ulici Smetanova je prokázána roku 1825, kdy se poprvé objevuje na mapě. Nacházela se v místech, kde dnes stojí základní škola, zahrada školy bývala hliništěm. Ulice se tehdy jmenovala Cihlářská, na ulici Bedřicha Smetany byla přejmenována roku 1923. V roce 1848 byla cihelna vedena jako majetek obce. Na začátku dvacátého století byly pozemky prodány Matici školské a v roce 1910 zde byla otevřena novostavba České měšťanské školy. Cihelna byla přestěhována do 1156

Cihelna Benátky v roce 1925 míst, jak ji známe z dnešních dnů. V březích vytěženého prostoru hliniště začaly být budovány sklepy. Sklepy bývaly hloubeny převážně v zimních měsících po skončení polních prací. Po pravé straně se nachází celkem čtrnáct sklepů. Přesná data zhotovení známe u pátého a šestého sklepa. Na průčelí pátého je nápis 1903 a dnes patří židovské obci. Prvním majitelem šestého sklepa byl František Machač, který jej vystavěl roku 1940. Prvním majitelem třetího sklepa v řadě byl František Chramosta, majitel hostince na č. p. 296, č. o. 15 (dnes Restaurace U Šedého vlka). Jeho prostory využívali k uskladnění ledu, kterým chladili maso pro svou jídelnu, protože se zde drží stálá a poměrně nízká teplota. V časech bez elektřiny a možnosti chlazení mrazicími boxy byl led jedinou možností, jak uchovat potraviny po delší dobu. K elektrifikaci měst a obcí v Česku docházelo především koncem 19. století a v první polovině 20. století. Do Dolních Kounic byla elektřina zavedena v roce 1920. Led zpracovávali ledaři, rekrutující se nejčastěji z řad rolníků, kteří měli přes zimu málo práce. Za studených zim se silnými mrazy byl led vyřezáván pilou přímo z řeky Jihlavy. Zimy bývaly v té době výrazně chladnější. Například na počátku roku 1929 se teploměr pohyboval kolem 32°C pod nulou. Ledy na řece měly tloušťku 85 až 120 cm. Pokud bylo ledu málo, přiváželi jej povozníci od rybníků v širokém okolí. Sklep 1157

Pátý sklep v řadě s rokem stavby 1903 vlastnili Chramostovi asi do roku 1960, kdy jej zakoupil Antonín Kočí a přestavěl na vinný sklep. Od jeho smrti v roce 1990 nebyl sklep používán a o deset let později jej odkoupili manželé Markéta a Jaroslav Macíkovi.

Zaměstnanci cihelny v roce 1920. 1 – Emil Maštera, 2 – Karel Procházka. Zaměstnanec v popředí drží u nohou křidlici zvanou „falcovka“. 1158

Posezení před sklepem manželů Mašterových kolem roku 1910. V té době již sklep několik let existoval. V roce 1922 jej Emil Maštera vystavěl do patra, kde vznikla obytná část. Dnes je to dům se sklepem čo. 29, čp. 603 na náměstí Míru za školou. 1 - František Janík 2 - řídící učitel Adolf Kupka 3 - Marie Mašterová 4 - Anna Zbořilová 5 - Hedvika Šmídová

V útrobách sklepa byla propadlá klenba a prostor částečně zasypán. Majitel proto přikročil k jeho vyčištění a zároveň prohloubení. Při těchto pracech byly nalezeny fosilie, které jsou popsány výše. Na levé straně se vedle tělocvičny nachází dům č. p. 290, č. o. 27. Za ním je další řada osmi sklepů, z nichž jeden s č. p. 603, č. o. 29 je upraven k obývání. V roce 1900 je již udáván jako majitel cihelny Emil Maštera, původně četník. Byl prvním podnikatelem v Dolních Kounicích, jenž vlastnil nákladní automobil. Před rokem 1920 postavil vilu č. p. 627 na ulici Komenského nad splavem a asi o dva roky později i dům č. p. 628/7 před vjezdem do cihelny po levé straně. V cihelně vyráběl plné cihly, ale i střešní tašky „falcky“. Emil Maštera později vilu prodal rodičům MUDr. Zoufalého, patrně v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Jeho manželka Marie zemřela již v roce 1920. Byla aktivní v kulturním a společenském, zejména ženském hnutí.

Emil Maštera značil své výrobky ME. Pravá svislá čára písmena M a svislá čára písmena E byly spojeny. Další majitel Eduard Mrákava po něm logo převzal. 1159

Byla spoluzakladatelkou Spolku Moravských panen a žen v Dolních Kounicích s názvem „ MORAVANKA“, jenž vznikl roku 1890 z popudu Lucie Bakešové z Ořechova a Marie Nešpůrkové z Dolních Kounic. Paní Mašterová vyvíjela velmi aktivní činnost v pomoci chudým dětem. V cihelně se na počátku století konávaly různé slavnosti a akce, jak dokazují dobové fotografie.

Cihelna do roku 1945: Jedním z prvních úkolů při stěhování cihelny bylo zajištění vodního zdroje. Studna byla vykopána poblíž pece, nedaleko od komína a na ní se nacházel dřevěný přístavek. Voda se čerpala pravděpodobně ruční řetězovou pumpou. Při rekonstrukci cihelny v letech 1963 až 1965 bylo čerpání ze studny ukončeno. V počátcích se jednalo výhradně o ruční práci. Nakopaná hlína se dřevěnými kolečky vozila na upravenou skládku, kde se vodou zamáčela, motykami překopávala, mísila s malým množstvím písku a bosýma nohama rozšlapávala. Tato zpracovaná a odleželá hlína se pak na dřevěných stolech natlačila do dřevěných forem a přebytečná surovina se odstraněna dřevěnou stěrkou nebo drátem. Plné cihly se vyklápěly na urovnaný terén k vysušení pod střechu dřevěné kůlny. Po usušení se tyto cihly naskládaly do kopek, obestavěly dalšími usušenými cihlami a podobným způsobem jako v milíři vypálily. Po roce 1920 již cihelna určitě disponovala pecí k pálení cihel. Až do druhé světové války se pracovalo pouze v sezoně – od jara do zimy. Od třicátých let těžba probíhala v místech blízko trafostanice asi padesát metrů od dnešní budovy pece. Do překládacích vozů se hlína nakládala ručně, vozík se pak tlačil do mlý-

Zaměstnanci cihelny na Karlovské ulici kolem roku 1925. Vlevo vzadu lze vidět plné cihly, které se vyklápěly na urovnaný terén k vysušení. Vpravo dřevěná kůlna s vyrovnanými cihlami k sušení. 1160

na. Zde se přitlačil nebo zakopal do břehu a shora se vytvořil trychtýř, kterým se „klučnicemi“ (nástroj podobný polovině úzkého krompáče) skopávala hlína do vozů. Vozy se tlačily ručně po kolejích do lisovny. Cihly se poté sušily nejdříve „řetízkováním“, cik-cak na sebe a zakrývaly plechy před deštěm. Tyto osychající skládky se ještě překládaly, protože byly nahoře sušší a u země vlhčí. Aby se cihly nelepily, používal se písek. K manipulaci s nimi sloužily pevné trakaře nebo kolejové vozíky. Muž, starající se o vypálení cihel – palič, byl „pán“. Oheň nesměl být narušován, neboť se zapaloval 1× v roce. Paličem se stával zkušený pracovník, jenž znal celý proces výroby a pro vyšší věk nemohl zastávat fyzicky náročnou práci. Byla to velmi odpovědná funkce. V nepřetržitém provozu na peci platila tvrdá skutečnost: co se zanedbá, to se vymstí a to i tehdy, když se lajdáctví přesouvalo ze směny na směnu. Co jeden odbyl (slabý oheň) druhý musel napravovat. Palič musel mít dostatek suchého uhlí, pohlídat si skládku a sypáky řídit tah, nedovolit brzy obezdívat čelesna a odsávat vzduch, mít dost navezeno, hlídat „šubr“ (papír kladený před ohněm, kterým se zamezilo přisávání „falešného“ vzduchu) a také umět si „šikovně“ odpočinout. Někdy pracovali jen dva, někdy tři nebo čtyři pracovníci. Dne 2. května 1933 získal živnostenský list na provozování cihlářství Eduard Mrákava narozený 5. 9. 1904. Cihelna byla v jeho rukou do konce 2. světové války. Poté byl prohlášen jako kolaborant s Němci, majetek konfiskován výměrem z 16. června 1946 a cihelna připadla městu. Živnostenský list Eduarda Mrákavy 1161

Cihelna po roce 1945: Ihned po osvobození Dolních Kounic v dubnu 1945 začala oprava budov, poškozených válečnými událostmi a hlavně odstřelem mostu. Cihelna tím získala velké množství zakázek a stěží pokrývala poptávku. V roce 1950 převzal cihelnu Oblastní stavební, průmyslový a ovocnářský Konfiskační výměr na majetek Eduarda Mrákavy kombinát – komunální podnik Dolní Kounice. Národním správcem byl jmenován stavitel Stanislav Kučera, vedoucím Jan Štukl. Roku 1958 byl majitelem Okresní stavební podnik Rosice a od roku 1959 Cihelny Gustava Klimenta, národní podnik Brno, Jakubské náměstí. Zákon č. 167/1950 Sb. umožnil státu zkonfiskovat soukromý majetek živnostníků. Provozovny zestátněné v Dolních Kounicích byly sdruženy pod Stavební, průmyslový a ovocnářský kombinát, komunální podnik Dolní Kounice. Těžba do roku 1965: Při postupu těžby dále do hliniště se koleje posunovaly ručně nebo pomocí traktoru. Současně s nimi se posunovaly i úzkorozchodné koleje pro lokomotivu SLAVIA s motorem jednoválcovým, vzduchem chlazeným. Řidičem bagru byl Jaroslav Brabec, lokomotivu obsluhovala Anežka Štroblová. Kolejiště měřilo asi 200 metrů. Koleje pro lokomotivu se u cihelny dělily výhybkou do nové přípravny a do staré lisovny. V této lisovně se vyráběly CDM (cihly děrované metrického formátu), děrované malé voštiny 230×11,5×11,3 jen do přírodních sušáren. Výroba zde byla velmi primitivní. Hlína se sypala nahoře do bubnu, míchače, podavače, pak zakropila a přes jedny válce se přemlela do lisu s jedním šnekem. Následoval jednoduchý, ale již automatický odřezovák. Dvě ženy cihly ručně odebíraly a ukládaly na otočný překladač. Ten zajížděl do země a zpět, aby ukládání bylo ve výši rukou a dal se otočit, aby byl umožněn plynulý odběr kolonovým vozem „trégrem“ na elektrickou posuvnu. Následoval odvoz a uložení do regálů sušáren. Z nich bylo devět dvojic kovových se skleněnou střechou, ostatní dřevěné se zděnými pilíři a pálenou raženou krytinou. Latě, na kterých byly cihly položeny, se vyráběly ze smrkového dřeva. V těchto prostorách se prováděla výroba „navíc“, když nestačila kapacita parních sušáren. Většina kůlen s regály byla nepřesná a proto zavezení a uložení devítietážového vozu vyža1162

dovalo zvláštní cvik a rutinu. K tomu byl „trégr“ vybaven bočními opěrnými válečky, aby latě nezachytávaly o boční trámky. Suché cihly se z těchto sušáren vyvážely tak, že se od strany pece odebíraly z regálů ručně a pokládaly na tříkolové vozíky s bantamovými koly. Odebíraly se napřed spodní řady a pak rozkročmo se podávaly horní, které již byly nad hlavou. Na koleje se pokládaly plechy, latě se jednoduše odhazovaly bokem mezi kůlny a až byly potřeba, nakládaly se na vozíky. Jako podložky se používaly velice kvalitní rámečky – dvě latě propojené kovovými hřeby. Byly zde i zvláštní mobilní uzoučké dopravníky s elektrickým pohonem, které se posunovaly v kůlně, na ně se cihly ukládaly a teprve pak na vozíky a dále do pece. Ve staré lisovně pracovali: jeden u bubnového podavače, jeden u lisu, dva na odběr a ukládání do překladače, jeden u latí, jeden odvoz do sušáren. V údržbě dva strojní zámečníci, z toho jeden mazač strojů a jeden elektroúdržbář. Protože to byla výroba nárazová, ostatní pracovníci v tu dobu vyváželi suché cihly pro pec, nakládali latě apod. Ale již v roce 1951 jako sezónní cihelna, dokázala vyrobit 1 200 000 cihel. Pro srovnání v roce 1973 bylo vyrobeno 13 277 000 cihelných jednotek, což znamenalo splnění plánu na 120 procent. Za 20 let se tedy produkce více jak zdesateronásobila. Těžba po roce 1965: Až do roku 1965 byla cihelna sezónní, čili v zimních měsících se nevyrábělo. Po postavení parních sušáren se přešlo na celoroční provoz. V té době byl vedoucím František Nekuža z Tetčic. To byl odbojář, zavřený Němci do koncentračního tábora, ze kterého se vrátil se značně poškozeným zdravím. Dřívější výrobní linka byla v letech 1961 až 1965 rekonstruována. Byla postavena nová lisovna. V hliništi se začalo těžit z pevného břehu pomocí Korečkového rypadla RK 25 s elektrickým pohonem pohybujícího se na kolejích o rozchodu 1,4 metru. Tato rypadla zde byla dvě. Převod majetku cihelny pod komunální podnik. 1163

Do výrobní linky, rekonstruované r. 1965, byla původně hlína zavážena výklopnými vozíky objemu 0,75 m³. Vozíky byly rypadlem naplněny hlínou a po kolejích ručně tlačeny do přípravny. Ještě před zavedením lokomotivy jezdily vozíky z hliniště samospádem po kolejích, brzdilo se dřevěným bidlem a poté najely do strojovny. V šedesátých Lisovna cihelny v roce 1965 letech tuto těžkou práci odváděl Jaroslav Brabec (bytem Benátky). Doprava byla v roce 1975 nahrazena dopravním pásem o délce 200 metrů podél kolejiště rypadla. Pás byl krytý plechovými stříškami proti dešti. Hlínu z vozíků vyklápěli dva pracovníci ručně nebo pomocí vyklápěcího hřebenového zařízení (jeden dělník) do bubnového podavače (mísa), kde byla skrápěna vodou. V období sucha se hlína zakrápěla již pod korečkovým rypadlem. Do podavače se rovněž přidávalo prachové uhlí pomocí násypky a podlaze šnekového dávkovače. To kvůli snadnějšímu výpalu v peci. Takto připravená hlína – směs padala na krátký pásový dopravník a do kolového mlýna MKMH 1500 se dvěma tří- a pětitunovými běhouny a děrovanými rošty. Zde se směs dokropila na potřebnou tuhost, rozemlela a protlačila do talířového mísidla MTS 2500 se středním výpadem, které sloužilo i jako zásobník pro další plynulé zpracování. Po pásu o délce 15 metrů se rozemletá hlína posunovala přes mlecí válce MVJ 1000. Zde se rozetřela v asi 3–5 mm mezeře a padala do šnekového vakuového lisu LŠV 450, který měl nahoře míchací jednotku a dole šneky. Surovinu bylo možno i vakuovat, vysávat z ní vzduch pro tužší konzistenci. Cihly se pak kvůli zrušení pórů těžko sušily a praskaly, neboť voda nemohla dobře unikat z výrobku. Ke tvarování cihel se používaly formy (ústí) s potřebným rozměrem, který již počítal se smrštěním při sušení. Forma měla uvnitř šupinové plechové vyložení, pomocí kterého se tlakem vody vytvořil vodní film, a docílilo se hladkého vytvoření pásma hlíny bez trhlin. Pásmo, tlačící se z lisu, se pomocí automatického odřezováku VAC řezalo na potřebný rozměr výrobku – cihla plná 290×140×65mm. Současně cihly padaly na podložky – latě 1340×60×40, které podjížděly ze zásobníku. Ještě malá poznámka k používané surovině. Hlína obsahovala v některých vrstvách hliniště „cicvár“ (CaCO3), proto musel být mezi šnekovým lisem a míchačem pár válců. Jeden válec pro hrubé a druhý pro jemné mletí. Špatně rozemletý „cicvár“ způsoboval při vypalování odprýskávání části cihel. Pokračování příště Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1164

pak již nazývat ateisty nebo nevěřícími, poněvadž si už nemůžete myslit nebo říkat: život nemá hloubku, život je plytký, bytí samo je pouhý povrch. Jedině kdybyste to mohli říct s plnou vážností, byli byste ateisty, jinak jimi nejste. Kdo ví o hloubce, ví také o Bohu.“ Hledání smyslu všeho, otázka po smyslu v situaci existenciální úzkosti není vůbec pro člověka akademickou otázkou, ale je to otázka existenciální, není teoretická, ale praktická, není částečná, ale totální, na odpovědi na ni totiž závisí celkový smysl veškeré reality, v níž se člověk nachází. Jde o lidský, o osobní smysl všeho, lidské existence i vesmíru, od něhož se lidská existence nedá oddělit. Má-li být smysl osoby jí adekvátní, musí být osobní, musí to tedy být Osoba. Má-li být můj smysl osobní, pak musí být myšlen, chtěn Někým! Pouze za předpokladu, že nějaká absolutní Osoba myslí na smysl naší existence, můžeme tvrdit, že tento smysl existuje, ač nám třeba zůstává skrytý. Svět má celkový smysl, který předpokládáme, když usilujeme o částečné smysly různých skutečností ve světě nebo když jsme frustrováni nesmyslem. Svět má tento celkový smysl jen tehdy, když existuje Duch, který je nad světem a tento smysl garantuje sám sebou. Svět má smysl, jen když existuje někdo, kdo ho zamýšlí, myslí, promýšlí. Prastaré mýty chápou svět právě tak: jako myšlenou, tedy smyslem naplněnou realitu. Svět je uspořádaný, protože existuje dárce a garant jeho řádu. Jak člověk dospívá k tušení této osobní reality? Podle stanoviska etnologů Wilhelma Schmidta a Raffaele Pettazzoniho (1883–1959) člověk dospěl k ideji osobního Boha personifikací. U Schmidta jde o racionální závěr, kdežto u Pettazzoniho o mýtickou personifikaci nebe. Podle něj nejde o logický úsudek, nýbrž o vyústění existenciální úzkosti člověka. Podle obou vědců personifikace je proměna neosobního prvku v osobní, takže vědomí osoby přichází po vnímání neosobní skutečnosti. Ve skutečnosti je tomu však právě naopak. Na začátku není vnímání nebes jako univerzální příčiny, která je potom zosobněna, ale naopak, na začátku je vnímání osoby, která přejímá charakter nebeské univerzální příčiny. Primitivové totiž neříkají „Bůh-nebe“ ani „Bůh na nebi“ ani „Bůh nebeský“, ale prostě „Ten nahoře“. Vývoj se zdá jít od „Toho nahoře“ k „Bohu nebes“ polyteistů cestou pošpinění kosmobiologického charakteru. Tímto se nechce tvrdit, že pojem osoby je člověku vrozen (jak tvrdil Kant). Jde spíše o předreflexivní tušení skutečnosti osoby, jde o bezprostřední intuici, kterou člověk získává na základě introspekce a dialogu s druhými lidskými osobami. Tuto intuici má každý člověk, i primitivní domorodec. Člověk si otázku po smyslu neklade z dlouhé chvíle nebo z intelektuálního rozmaru, ale z hluboké existenciální potřeby. Tato otázka nevyvstává na horizontu intelektualistickém, ale existenciálním. Nejde o pochopení podstaty světa, ale o smysl vlastní existence. Hledání odpovědi není ve snaze ukojit intelektuální zvědavost, ale ve snaze utišit existenciální úzkost, vyvolávanou ohrožením, krátkostí života a smrtí. Cestou pouhého intelektu se postupuje abstraktně, profesionálně filozoficky a dospěje se nanejvýš k hypotéze o Bohu. Druhá cesta, cesta srdce, je horoucí, životní hledání, které může dospět až k víře. Sídlo, kde se rozhodne o odpovědi na tuto základní otázku po smyslu všeho, není hlava, ale srdce. Idea Boha nevzniká jako personifikace nebes, 27

kosmu, ani jako personifikace příčiny, ale jako personifikace smyslu, jako postulát garance smyslu, vzniká ne vědeckým úsudkem, nýbrž cestou existenciální intuice. Pascal napsal: „Srdce má důvody, které rozum nechápe.“ Jak k tomu obvykle dochází? Člověk se dostane do nějaké hraniční situace, do krize, kdy se mu zhroutí všechny dosavadní jistoty a vše se mu náhle zjeví jako absurdní. Ztrácí pevnou půdu pod nohama a cítí se ztracen, propadá se do bažin nesmyslu a nebytí, hrozí, že ho pohltí absurdita. A v tu chvíli, v nejhlubší tísni se v srdci ozve výkřik: „Musí tu přece být, Někdo, kdo je mimo tento chaos, který mě obklopuje, Někdo, kdo vládne nad tímto světem, protože ho vyvolal k bytí, stvořil, protože ho tvoří stále dál. A i když nechápu, proč mě to či ono postihlo, i když nejsem schopen chápat smysl toho všeho, to nevadí: On to ví! On může vše! On mě může vytáhnout z tohoto bahna. Stačí se na něho spolehnout. Ty, který jsi vysoko, do tvých rukou se odevzdávám. Zachraň mě!“ Toto je fenomenologie personifikace smyslu, garance smyslu. Tento výkřik nevychází z šedé kůry mozkové, ale z nejhlubší vrstvy srdce. Tak se „vůle ke smyslu“ (V. Frankl) stává postulátem ideje Boha. Neohlášené vnímání hlasu vlastní existence, tepu vlastního srdce mě může přivést až na práh tajemství. Když se člověk otevře sám sobě, když sleduje dynamiku své vlastní duše, může v sobě zaslechnout volání po smyslu, po Bohu. V jednom blues J. Baldwina je krásný dialog mladého ateisty se svou babičkou: Vnuk: „Ty víš, že v Boha nevěřím, stará.“ – „Nevíš, co mluvíš. To nejde nevěřit v Boha. O tom nerozhoduješ ty.“ – „A kdo o tom rozhoduje?“ – „Život. Život, který je v tobě, rozhoduje. On ví, odkud přichází a věří v Boha.“ V tom smyslu platí též známý Tertulliánův výrok: „Anima humana naturaliter christiana“ (Lidská duše je přirozeně křesťanská). Odpověď na základní otázku po smyslu i nezměrnost lidské touhy, která zde naráží na překážky, nemůže být jiná než nezměřitelná. Člověk svojí touhou přesahuje hmotný vesmír. Pouze existence tajemství, je přiměřená podstatě člověka. Člověk je nenasytitelná touha a odpovídá mu něco odlišného od něho samého, něco, ci si nemůže dát, co nemůže změřit, co nedokáže vlastnit. Hledá-li totiž rozum jakékoliv dílčí souvislosti mezi jevy a věcmi, předpokládá – ať už uvědoměle či nikoliv – celkový, jednotný smysl všeho. „Člověk je hlubina, kterou může naplnit jedině Bůh“ (B. Pascal). Pokračování Karel Obrdlík

28

Výstavy a vernisáže v Dolních Kounicích VÝSTAVA OBRAZŮ MICHAELY ŠTROBLOVÉ Výstava obrazů paní Michaely Wičarové Štroblové proběhla v synagoze ve dnech 3. 9.–11. 9. 2011. Paní Štroblová již před několika lety zde vystavovala ilustrace ke svým knihám i ke knihám básníka Jindřicha Valenty. V současné době se zabývá grafikou kolorovanou akvarelem a pro tuto výstavu vybrala grafiky sjednocené pod názvem „FRAGMENTY SNŮ“.

VÝSTAVA OBRAZŮ Ing. Arch. IVO MANA K příležitosti historických slavností Rosa coeli se již tradičně konala výstava obrazů ing. arch. Ivo Mana, který zde vystavuje svá díla několik let. Již jako mladý kluk měl obrovský vztah k výtvarnému umění a pomalu začínal malovat. Od 10 let chodil na Lidušku, kde měl zajímavé profesory, jako je prof. Hlíněnský a především Petr Skácel, který mu byl rádcem do konce svého života. Pan Ivo Man vystudoval architekturu v Brně na VUT a věnoval se své profesi. Průběžně maloval, chodil do přírody a maloval všechno, co viděl a co se mu líbilo. Známé jsou jeho pohledy na jihomoravské sklípky, velkou láskou jsou mu Dolní Kounice se svojí tajemností a vnitřní pohodou. 29

Za posledních deset let, kdy se malování věnuje soustavně, už uspořádal velké množství výstav po menších městech, vesnicích a různých klubech a vždy s velkým úspěchem. Výstava probíhá v sobotu a neděli od 3. 9.–11. 9. v Kulturním domě a veřejnosti je zpřístupněna od 10.00 do 17.00 hodin.

VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ – FOTKI Výstava fotografií ivančického klubu FotKI proběhla v synagoze v Dolních Kounicích ve dnech 29. 7.–28. 8. 2011.Výstava s jasným názvem klubu a především s fotografiemi, které svou různorodostí mohou oslovit diváka, měla velký ohlas.

30

Jejich motto: „Vždy hledáme způsoby, jak překročit vlastní hranice“ vystihuje vše, co by mělo každého z nás posouvat kupředu, a přitom si zachovávat možnost ohlédnout se zpět a podat pomocnou ruku dalším.

VÝSTAVA OBRAZŮ MANŽELŮ MACHOVÝCH V dnech 10. 6.–12. 6. proběhla vernisáž a výstava obrazů manželů Machových. Autorka většiny obrazů je rodačka z Dolních Kounic paní Ivanka Machová, rozená Krejčová. Své mládí i dospívání prožila v našem městě. S kreslením a malováním se seznámila na Měšťanské škole, kde pod vedením pana učitele Volfana získala první návyky a dovednosti v kreslení. V dalších letech žila a pracovala převážně v Brně. Ve volném čase se zabývala kresbou motivů na vyšívání deček a ubrusů. 31

Znovu ke kreslení se vrátila až ve svém důchodovém věku. Svůj volný čas naplnila procházkami přírodou a se skicákem a tužkou v ruce. Nejvíce kreslila přírodní krásy v okolí Dolních Kounic, kolem Brna, ale také v Karlových Varech. Nejprve začala krajinomalbou pastelem, temperou, akvarel a olejomalbou. Dalším studiem a četbou o našich i světových malířích získala znalosti v oblasti malování a přistoupila k vlastnímu znázornění krajiny v olejomalbě. Postupně vytvořila i některá abstraktní díla. Mezi významná můžeme uvést Vznik vesmíru, Život na Zemi a nelze opomenout i Čtvero ročních období. Její manžel Miloslav Mach se rovněž věnuje kresbě a malování. I na výstavě se podílel nemalou měrou a předkládá několik svých akvarelů a kreseb, na kterých jsou znázorněny dominanty města Dolních Kounic.

Výstava vína na Masarykově náměstí

Město Dolní Kounice touto cestou děkuje za sponzorské dary, poskytnuté na uspořádání Historických slavností Rosa coeli ve dnech 3. 9. a 4. 9. 2011.

SPONZOŘI: A.T.G. Centrum, spol. s. r. o. – potraviny, lékárna; Antonín Světlík – drogerie; Petr Machala – zednictví; Karel Špinar – rostlinná výroba; KAMENA – výrobní družstvo Brno; CASTOR spol. s. r. o.; Mgr. Oldřich Brabec; Emilie Horňáková – potraviny; ROMAPOL s. r. o.; MUDr. Danuše Jánová; Ivo Vacík – autoservis; MUDr. Jaroslav Jerolím; Jindřich Ryšavý – autodoprava; Kámen Zbraslav; Chemis engine a. s. ; DAMA systém s. r. o.; STAPA MIX; MUDr. Mikuláš Kucman; TISKÁRNA Zdeněk Indra 32

SK DOLNÍ KOUNICE

IV. TŘÍDA MUŽI skupina B 1. kolo 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo

Židlochovice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Budkovice Nová Ves – Dolní Kounice Dolní Kounice – Troubsko B Ořechov B – Dolní Kounice Dolní Kounice – Modřice B Želešice B – Dolní Kounice Dolní Kounice – Radostice Mor. Bránice B – Dolní Kounice Dolní Kounice – Přísnotice Řeznovice B – Dolní Kounice

20. 8. 28. 8. 3. 9. 10. 9. 18. 9. 24. 9. 2. 10. 8. 10. 15. 10. 22. 10. 30. 10.

16.30 16.30 16.30 16.00 10.30 16.00 15.30 15.00 15.00 14.30 14.00

sobota neděle sobota sobota neděle sobota neděle sobota sobota sobota neděle

PODZIM 2011–2012 OP DOROST skupina B 1. kolo 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo

Rosice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Kupařovice Rajhrad – Dolní Kounice Dolní Kounice – Hrušovany Modřice – Dolní Kounice Domašov – Dolní Kounice Dolní Kounice – Dolní Loučky Střelice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Želešice

4. 9. 10. 9. 17. 9. 24. 9. 2. 10. 9. 10. 15. 10. 23. 10. 29. 10.

13.15 13.45 13.45 13.45 13.15 12.15 12.15 12.15 11.45

neděle sobota sobota sobota neděle neděle sobota neděle sobota

PODZIM 2011–2012 OP ST. ŽÁCI skupina B 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 1. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo

Dolní Kounice – Nová Ves Ořechov – Dolní Kounice VOLNO Vev. Knínice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Vev. Bitýška Dolní Kounice – Kupařovice Říčany – Dolní Kounice Dolní Kounice – Zbraslav B Zbraslav A – Dolní Kounice Dolní Kounice – Rosice Oslavany – Dolní Kounice 33

27. 8. 4. 9.

9.00 13.00

sobota neděle

18. 9. 24. 9. 28. 9. 2. 10. 8. 10. 15. 10. 22. 10. 30. 10.

14.00 9.00 9.00 13.15 9.00 13.00 9.00 10.00

neděle sobota středa neděle sobota sobota sobota neděle

Setkání s podivnou gravitační anomálií a s jejími neuvěřitelnými místními projevy

Nebylo to na území naší České republiky, ale až v daleké Itálii, asi 30 km jihovýchodně od Říma v Colli Albano (pohoří Abano) a to na neširoké, ale dobře udržované asfaltové silnici, vinoucí se po lesem porostlých úbočích stále vzhůru, až na vrchol hory Monte Cavo v nadmořské výšce 948 m. Její vrchol je poset četnými vysokými stožáry s různými vysílacími anténami a snad i radary, donedávna byl zcela nepřístupný, protože to byl vyhlášený vojenský prostor. Dnes už se tam prý může vyjet až nahoru, ale turisté o to nemají valný zájem, protože vrchol hory je porostlý vysokými stromy a vzdor té příznivě značné nadmořské výšce není prý odtud vůbec nic vidět, kromě těch stromů a stožárů s anténními systémy. Cavo (kavo) v italštině znamená dutý, což naznačuje, že tato hora byla v dávné minulosti velmi činnou sopkou, o čemž svědčí i tufové vyvřeliny na jejích úbočích. Stoupající silnice také na několika místech přetíná prastarou, velikými kameny, patrně ještě otroky vydlážděnou cestu, dodnes zvanou Via sacra (Posvátná cesta), zhruba jen asi tak přes 1 m širokou, která vedla až na vrchol hory, kam prý v určitých ročních obdobích antičtí Římané po ní pravidelně a společně vystupovali uctívat jejich nejvyššího pohanského boha Jupitera (Zeus), boha světla, nebe, hromu, blesku a počasí.

34

Situační detail mapky s městečkem Castel Gandolfo, jezerem Albano a horou Monte Cavo. Pod horou je na silnici křížkem označeno přibližně místo, kde se projevují popsané účinky té místní gravitační anomálie. Na svazích v těsné blízkosti hory v nadmořské výšce cca 750 m se nachází hustě zastavěné městečko Rocca di Papa, zdaleka viditelné. Na jih od hory je menší jezero Nemi s hladinou 316 m n.m., na jihozápad je veliké kráterové jezero Lago di Albano s hladinou 293 m n.m., rozlohou 6 km2 a hloubkou až 170 m, nad nímž se tyčí na příkrém skalnatém hřbetu v nadmořské výšce 420 m městečko Castel Gandolfo s papežovým letním sídlem v bývalém zámku, kde se papež zdržuje a odpočívá každý rok přes velké letní prázdniny a kam v tomto období putují také četní poutníci a turisté z celého světa, kteří usilují o to, aby se v neděli v poledne dostali na poměrně velké, ale stejně vždy nepostačující nádvoří papežova sídla, kryté plachtami proti polednímu slunci, aby se s ním v jeho přítomnosti zúčastnili společné polední modlitby Anděl Páně s následným papežským požehnáním a vyslechli si pak i jeho krátké pozdravy a proslovy k přítomným poutníkům v angličtině, francouzštině, španělštině, němčině, polštině a italštině, někdy i v některém dalším jazyku, pokud měli včas ohlášenou přítomnost nějaké větší výpravy i z jiné země. Na nádvoří i kolem papežova sídla drží stráž zejména u vchodů a východů švýcarská garda s halapartnami v jejich pestrobarevných středověkých úborech, které v několika variantách navrhl již sám veliký sochař, malíř, stavitel, básník a všestranný umělec, Michelangelo Buonarroti (žil 1475 až 1564). Ten byl ve své době geniálním architektem 35

a projektantem, jenž nad půdorysným centrálním křížem svatopeterského velechrámu ve Vatikánu navrhl a vystavěl ve veliké výšce obrovitou dvojplášťovou kopuli, v jejímž meziprostoru mezi vnitřním a vnějším pláštěm jsou ukryty dvě, na sobě nezávislé, šroubovitě vystupující přístupové cesty (chodníky) až pod lucernu na vrcholu kopule, kde je kolem vrcholové lucerny široká vnější mezikruhová terasa, z níž se desítky, někdy možná i stovky natlačených poutníků a turistů rozhlíží z té výšky kolem dokola po městě Římě a jeho blízkém i dalekém okolí. Ta jedna šroubovitá cesta v dvojitém plášti kopule slouží pouze k výstupu poutníků nahoru, druhá pouze k jejich sestupu dolů. Jak to bylo už tenkrát geniálně promyšleno! A to od smrti Michelangela uplynulo již 447 let a toto jeho dílo stále bezpečně a bezproblémově slouží veřejnosti. Kéž by takovou výdrž v životnosti a v zaručené bezpečnosti měly všechny vyráběné stavby, výrobky a výtvory, nabízené lidem v našem 21. století! Jednou odpoledne jsme si udělali vycházku a sestoupili ke břehům jezera Albano. A měli jsme „štěstí,“ že za hornatými kopci kolem jezera zrovna někde něco hořelo, možná jen uschlá tráva s porosty, neboť v letním období při každodenních slunečných dnech a třicetistupňových teplotách tam skoro vůbec neprší a zahradníci z hadic zalévají každodenně nejnutněji jen zeleninu a stromy s ovocem. Najednou s velkým hřmotem přiletěla nad jezero dvě velká, žlutočervená, dvoumotorová hasičská letadla z nedalekého menšího letiště Ciampino (mají prý tam těchto letadel k tomuto účelu celkem 8), dosedla v letové rychlosti na hladinu jezera, bez zastavení nabrala do svého objemného trupu vodu a za několik vteřin se zase vznesla, nabrala výšku, a přeletěla okolní hory hasit někde nějaký požár. To se pak opakovalo za pár minut ještě jednou a pak už se ta letadla nevrátila, požár byl zřejmě již uhašen a letadla se vrátila zpět na letiště, kde normálně přistála na vysunuté kolové podvozky. Viděli jsme je tam stát, když jsme několikrát jeli kolem letiště. Letadla měla dva vrtulové motory, umístěné na křídlech shora a pod konci křídel měla pomocné plováky. Stačili jsme si udělat pár fotek, pro nás to byla velká atrakce, ke které jsme se náhodou natrefili a kterou už zase tak hned někde neuvidíme. A nyní už přejděme k hlavnímu tématu tohoto příspěvku, které se týká té gravitační anomálie (odchylky). Nejprve však jak a při jaké příležitosti jsem se na to místo do Itálie dostal. Naše dcera Eva vystudovala v Brně strojně-ekonomickou fakultu VUT, pak byla nějaký čas zaměstnána ve Šmeralových závodech, kde jí slibovali rychlý postup a seznámení s technologiemi veškeré výroby v podniku. Avšak zakrátko v důsledku nedostatku zakázek museli propouštět, což postihlo i Evu, jako jednu z nejmladších zaměstnankyň podniku. I to pak trochu přispělo k jejímu rozhodnutí vstoupit do salesiánského řádu Panny Marie Pomocnice FMA. Zpočátku byla jako kandidátka v řádových komunitách v Brně, Plzni a v Praze, kde na přání představených vystudovala ještě teologickou fakultu Karlovy univerzity. Po promoci pak odjela do noviciátu v Římě, kde se naučila poměrně rychle italsky, což bylo i hlavním záměrem jejích představených, při jejím pobytu v Římě. Ale i po věčných slibech v Brně byla opět povolána do 36

Castel Gandolfa, kde má tento ženský řád dvě komunity a noviciát, kde postupně Eva působila a působí při svém řeholním životě dlouhodobě i jako osvědčená ekonomka. Dnes už je v Itálii celkem přes 15 let a v té době jsme jako její rodiče dostávali občas lákavou nabídku, abychom tam i s jejími sourozenci přijeli na krátkou dovolenou s bezplatným ubytováním a stravováním u nich a že budeme moci postupně navštívit a prohlédnout si všechny význačnější památky v Římě a v okolí. Tak jsme to využili a byli tam v letech 1994, 1999, 2005 a letos v červnu 2011 jsem tam byl ještě, zřejmě již naposled, se synem Pavlem. Dcera Eva by se totiž už brzy měla vrátit do ČR a pak už se nám taková příležitost nikdy nenaskytne. A tak jsme postupně, někdy i opakovaně navštívili a viděli alespoň částečně nejen Řím, ale i Benátky, Neapol, Pompeje, Florencii, Padovu, Asissi, Milán, Turin a řadu menších, méně známých měst a míst. Pokaždé jsme si také alespoň jednou zajeli vykoupat se ke Středozemnímu moři s velejemným plážovým pískem, obsahujícím lasturky drobných škebliček.

A nyní to naše setkání s tou podivnou gravitační anomálií. Již při návštěvě Itálie o prázdninách v roce 2005 nám jednou dcera Eva řekla: „Dnes vás zavezu na tzv. magnetickou horu, kde uvidíte něco, co jste ještě neviděli.“ V duchu jsme si řekli, že nás už přece nemůže nic překvapit a že se asi bude jednat zase jen o nějakou místní pověst, spojenou možná i s nějakou pověrou. Nastoupili jsme do jejich běžného dodávkového auta, kterých po Římě jezdí stovky, většinou zn. Fiat a vydali se z Castelgandolfa směrem na městečko Marino, ze severovýchodu jsme pak částečně objeli jezero Albano a pak jsme se vydali po silnici vzhůru směrem do horského, vysoce položeného a hustě zastavěného městečka Rocca di Papa. Před ním ještě jsme však odbočili vpravo na silnici, která vede až na vrchol Monte Cavo k těm vysílačkám. Již asi za druhou zatáčkou se před námi objevil přehledný přímý úsek silnice, která nejdříve klesala s kopce asi po úhlem cca 10 stupňů, pak se začala zvedat do delšího kopce opět asi pod úhlem 10 stupňů, což každý zkušený řidič snadno vizuálně odhadne, zda jede do kopce nebo z kopce a to bez nutnosti nějakého kontrolního měření. Přitom jsme jinak nic zvláštního nepozorovali. Když jsme pak začali stoupat do toho delšího kopce, tak nám dcera řekla: „Tak tady to je a teď dávejte pozor.“ Zastavila, zabrzdila ruční brzdu a vypnula motor. Pak auto odbrzdila a k našemu překvapení auto nezačalo samotíhou couvat zpátky z kopce dolů, ale naopak se samo začalo pohybovat bez motoru do kopce zdánlivě konstantní rychlostí jen asi tak 20 cm/sec. Když jsme vždycky takto ujeli několik metrů vzhůru, znovu zabrzdila a po odbrždění se auto opět samo rozjelo vzhůru bez motoru tou stejnou pomalou rychlostí. Když nám to tak několikrát předvedla, zastavili jsme a vystoupili z auta. Pak vyndala z vozu petláhve s pitnou vodou, které jsme v těch vedrech všude sebou vozili, položila je příčně na silnici před auto a ty se kupodivu, ať plné nebo poloprázdné, také samy od sebe začaly při současném bezvětří kutálet vzhůru do kopce. Když jsme je rukou nebo nohou zastavili a pak opět uvolnili, vždy se to znovu opakovalo. Nestačili jsme se divit. Nemohlo se tedy jednat o nějakou silovou záležitost obyčejného běžného feromagnetismu, který reaguje jen 37

na železo a jeho slitiny (např. na ocelovou kostru auta), ale musí se pravděpodobně jednat o nějakou velmi výjimečnou místní gravitační anomální poruchu, když to působí i na vodu a v petláhvích z průhledné umělé hmoty. Pak jsme opět nasedli do auta a normálně se zapnutým motorem jsme vyjeli běžnou cestovní rychlostí po té silnici až na kopec, který mohl být odhadem asi tak 300 až 400 metrů dlouhý, za ním jsme se otočili a jeli v opačném směru po druhé straně silnice zpět k vrcholu téhož kopce, kde už jsme byli a v určité vzdálenosti pod jeho vrcholem jsme opět zastavili a vypnuli motor. Po uvolnění ruční brzdy se i zde auto nerozjelo z kopce dopředu dolů, jak by každý očekával, ale začalo samo couvat zpátky do kopce zase tou pomalou rychlostí kolem 20 cm/sec a také petláhve s vodou se pak nekutálely po silnici dolů, ale naopak také nahoru, zpátky do kopce. Tak. A to je to hlavní a podstatné, co jsme tam už tenkrát v roce 2005 viděli, zjistili a čemu jsme ani my pořád nemohli uvěřit. Já jsem jen litoval, že jsme neměli sebou vodní váhu, která by nám jistě také po jejím přiložení na stoupající a v opačném směru klesající silnici v těchto místech mohla něco důležitého a doplňujícího prozradit nebo alespoň naznačit. A právě na to jsem nezapomněl až letos v červnu 2011, když jsme se synem Pavlem opět po šesti letech cestovali k Evě do Říma a vybavil jsem se už z domu novou, hliníkovou vodováhou zahraniční výroby s třemi měrnými bublinkovými vodoznaky pro polohu vodorovnou, svislou i pro náklon 45 stupňů. Vodováha je dlouhá 450 mm a její horní strana je opatřena délkovou mírou v mm i v palcích. Ještě doma, kde máme gravitaci normální, směřující do středu zeměkoule, jsem ji důkladně vyzkoušel a všechno u ní bylo v naprostém pořádku. Když jsme nyní v r. 2011 přijeli opět v dodávkovém autě na pro nás již známé místo oné „magnetické hory“ a ověřili si, že všechno tam funguje a je stejné, jako před šesti léty, že auto opět samo jede bez motoru do kopce a petláhve s vodou se také samy kutálejí tímž směrem, nedočkavě jsem položil vodováhu v několika místech dole, pak i nahoře na silnici a zažil další překvapení. Bublinka ve vodováze se nepřemístila podle našeho očekávání jako obvykle ihned ke zvýšenému konci vodováhy, ale naopak se nepochopitelně posunula k sníženému konci vodováhy, byť to bylo jen o půl bublinky. Tím nám bylo naším měřidlem naznačeno, že i když my vidíme silnici stoupat do kopce, že to tak asi ve skutečnosti není a že podle místního a z neznámého důvodu nějak odlišného působení gravitace silnice pro naše dvoutunové auto i pro petláhve ve skutečnosti klesá, čímž by se asi měl dát nějak vysvětlit i ten jejich opačný směr samovolného pohybu. Ale jak? To nikdo neví. Také každý cizinec, kterého tam místní lidé po prvé, i tak trochu zlomyslně velmi rádi přivezou, aby se před ním touto místní zvláštností jednak pochlubili a jednak zároveň pokochali jeho bezmezným zmateným údivem, si to může i každý jiný člověk opakovaně ověřit stejně jako my a musí nakonec uznat, že je to skutečnost, kterou si nedovede nijak vysvětlit. A opravdu, vždy je v těch místech vidět po obou stranách silnice porůznu jedno, dvě stojící auta, jejichž posádky tam také experimentují s petláhvemi i se samovolným pojezdem jejich odbržděných aut s vypnutým motorem do kopce a že tam všichni v té chvíli usilovně studují tento místní, nevysvětlitelný fenomén. 38

A nyní mi může kdokoliv položit otázku: Když jsi to sám viděl a je to tedy i podle tebe skutečnost, jak si to z technického a fyzikálního hlediska vysvětluješ ty sám? Musím přiznat, že jsem tím byl zrovna tak překvapen a zmaten, stejně jako všichni ostatní, kteří se s touto gravitační záhadou na tomto místě setkali poprvé. Pátral jsem v encyklopediích a našel jsem tam heslo „anomalie tíhy.“ Odtud cituji: „Je to podstatná odchylka od průměrné tíhy tělesa v některých místech na Zemi. Je kladná v místech vulkanické činnosti a rozsáhlých ložisek rud, záporná nad zvrásněnými horskými masivy a mořskými hlubinami.“ Nebyly tam však uvedeny žádné bližší podrobnosti, ani příklady alespoň některých míst, kde se tyto gravitační anomálie ve světě vyskytují. Jen v odvolávce na heslo „gravimetrie“ se uvádí, že při průzkumu podpovrchových hornin při hledání výskytu nových ložisek se již využívá metod tzv. „užité gravimetrie.“ A zase žádné další podrobnosti. Domnívám se však, že gravitační odchylka v těchto místech se nemusí týkat jen nějakých tíhových změn, ale také a to v tomto případě hlavně, změn v odlišném směru působení gravitačních sil, které zde nesměřují do středu země jako všude jinde, ale procházejí povrchem země v těchto místech šikmo, jsouce nějak ovlivněny, odkloněny, či zakřiveny těmi neznámými příčinami v hlubinách kůry zemské. Uvědomme si také, že všude jinde na povrchu zeměkoule je vodorovná rovina vždy kolmá na směr působení gravitace, směřující do jejího středu. A proč by tomu mělo být jinak, jestliže někde gravitace, jako např. zde, velmi výjimečně působí na místní povrch země šikmo? Pak ovšem musíme v tom místě uvažovat také i s odchylnou, „šikmou vodorovnou rovinou,“ pokud by i zde měla být tato rovina kolmá na odchylně šikmý směr působení gravitačních sil. Svědčí o tom jak ty petláhve, tak i napršený déšť, také zřejmě tekoucí po té silnici do kopce vzhůru. Jestliže tedy např. působení gravitační síly je v daném místě sice šikmé, ale přitom náhodně přesně kolmé na sklon silnice, pak v důsledku toho je také ta anomální „vodorovná rovina“ shodná či rovnoběžná s povrchem silnice, a potom zastavené a odbržděné auto v těchto místech nemá důvod sjet samo ani dolů, ani vyjet nahoru, protože vlastně stojí „na anomální vodorovné rovině,“ uměle vytvořené šikmou místní gravitací. Pokud však gravitační síla směřuje ještě šikměji pod vrchol silnice a s kolmicí na její sklon svírá nějaký, byť i jen malý úhel beta (třeba jen jeden nebo dva stupně), pak se o ten úhel beta zvedne ještě více i ta „vodorovná rovina“ a vůči ní už ta silnice najednou pak už nevede do kopce, ale naopak s kopce, což nám naznačila i ta bublinka ve vodováze. Současně také ta šikmá gravitační tíha našeho auta se dá ještě rozložit na složku kolmou k povrchu silnice a na složku P, rovnoběžnou s povrchem silnice a směřující podle ní vzhůru, která pak částečně nahrazuje tah vypnutého motoru auta. Pak tedy i tato síla P je také odvozena jen od přirozené gravitace, která ač nevelká, způsobuje ten udivující samovolný, pomalý pojezd odbržděného auta bez motoru po silnici zdánlivě vzhůru. No a to by mohla být podle mne cesta k pravděpodobnému vysvětlení a objasnění tohoto fenoménu, u něhož by se daly ještě pozorovat a zkoumat další zajímavé souvislosti, jako je třeba odchylný vzrůst okolních stromů při trvale šikmo působící 39

gravitaci, šikmo padající déšť i za zcela bezvětrného počasí, nebo že napršená voda na silnici neodtéká po ní dolů, ale že také teče kupodivu nahoru. Bylo by také zajímavé vyjet bez motoru pomalou rychlostí až na vrchol kopce a průběžně sledovat či měřit případné zrychlování nebo zpomalování tohoto samovolného pojezdu, případně i jeho možné zastavení v některém místě, pokud by v průběhu celé délky daného úseku silnice nebylo toto šikmé působení gravitace homogenní, ale bylo kolísavé. Také když člověk vystupuje vzhůru po schodech nebo po silnici a vynáší tím nahoru hmotnost svého těla, zadýchá se, unaví a musí odpočívat, protože tím vykonává práci. Kdybych však šel pěšky po této silnici s gravitační odchylkou až na její vrchol, neměl bych pak teoreticky pociťovat žádnou únavu, protože ve skutečnosti bych šel „z kopce“ a žádnou práci nevykonával. Táhla by mne přitom poněkud dopředu i ta odvozená gravitační silová složka P, která způsobuje samovolný pomalý pojezd odbržděného auta bez motoru po silnici vzhůru. Bylo by také zajímavé, alespoň namátkově si ověřit existenci byť i jen náznaků nějaké gravitační anomálie i na jiných místech této dlouhé silnice, vinoucí se vzhůru po úbočích hory Monte Cavo, která byla v pradávné minulosti činnou sopkou a kde také velké jezero Albano pod ní, o rozloze 6 km2 a hloubce 170 m, prý se ve skutečnosti nachází v někdejším sopečném kráteru. Bylo by také velmi zajímavé sledovat chování olovnice ve srovnání s tím, co v těch místech ukazuje vodováha, tu jsme však ani po prvé, ani podruhé, bohužel sebou neměli. Na nějakou další průzkumnou činnost tohoto fenoménu jsme neměli ani čas, ani vybavení a také ta silnice není široká, a již ¾ m za bílými krajnicemi následoval příkrý sráz vzhůru nebo na druhé straně zase dolů a zastavit jsme proto mohli vždy jen na vozovce. A v ose silnice byla přitom všude dvojitá plná čára, jejíž bílá barva, stejně jako u krajnicových plných čar, se ve všech zatáčkách vždy měnila na žlutou. Proto jsme se tam také nechtěli dlouho zdržovat, aby nás tam nevyhmátla nějaká náhodná hlídka italských karabiniérů, která by nám snad chtěla za omezování silničního provozu nebo za nějaký podle nich i jiný přestupek vyměřit pokutu v Eurech, které jsme u sebe stejně ani žádné neměli. Tak to jsou tedy mé zkušenosti s podivným setkáním, s výskytem, i s překvapujícími účinky gravitační anomálie v italském pohoří tzv. Albánských hor a doufám, že alespoň někteří čtenáři čtvrtletníku „Naše město Dolní Kounice“ si přečtou tento příspěvek pozorně až do konce, neboť předpokládám, že všichni z nich, stejně jako já předtím, nikdy nic o možnostech takového případu někde ve světě nejenže nic neslyšeli, ale ani nikdy nic nečetli.

Závěr Felix R. Paturi, fyzik a autor četných vědeckých publikací, žijící nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, v jedné své knize uvádí, jak mnozí současní vědci se stále velmi usilovně snaží najít nějaký způsob, jak objevit nějakou možnost vytvoření antigravitačního štítu, který by nějak místně odrážel, rušil nebo odclonil působení zemské gravitace. Potom by totiž bylo možné stavět i kosmické lodi na antigravitační pohon a konstruovat antigravitační motory, založené téměř na principu perpetua mobile. Za40

tím však stále bez výsledku. Dokud ani nevíme, co to ta gravitace vlastně je, zda skutečně existují zatím jen předpokládáné gravitony a jaké mají vlastnosti a jak s ní mohou souviset všechny známé i nově objevené a stále objevované nové hmotné elementární částice a antičástice (bosony, gluony, kvarky, leptony, myony, tauová neutrina apod.), o kterých většina lidí ještě nikdy nic ani neslyšela, nemůžeme ani vědět, zda se dá nějak gravitační síla zrušit, odclonit, odrazit a tak efektivně využít nějak ve prospěch lidstva, říká autor knihy. Zdá se však, že i ty výše popsané, velmi neobvyklé a překvapující projevy gravitační anomálie na krátkém úseku asfaltové silnice v italském pohoří Albánských hor s touto stále nedořešenou vědeckou problematikou kolem podstaty zemské gravitace, také zřejmě přece nějak, a to velmi úzce souvisejí. Snad až budoucnost v této věci možná přinese něco nového. Červenec–srpen 2011

Stanislav Liškutín

Prameny: Krátkodobý pobyt v Itálii – Castel Gandolfo, 22.–29. června 2011 Encyklopedie UNIVERSUM – Odeon 2002 Felix R. Paturi: Poslední záhady vědy – Knižní klub 2006

Kráterové jezero Lago di Albano, v pozadí hora Monte Cavo, v dávné minulosti činná sopka 41

Vrchol podivuhodné Michelangelovy dvouplášťové kopule vatikánského svatopeterského velechrámu s mezikruhovou vyhlídkou, vždy plnou poutníků z nejrůznějších zemí světa

Úsek silnice, stoupající pod úhlem asi 10 stupňů do kopce, kde se projevuje šikmá gravitační anomálie, která zde zřejmě vytváří i „nakloněnou“ vodorovnou rovinu 42

Tentýž úsek téže silnice v opačném směru – silnice klesá dolů, pak opět stoupá

Fotografování bublinky ve vodováze pod vrcholem dolů klesající silnice 43

Levá strana vodováhy, položené na vlevo stoupající silnici je výš, pravá strana je tedy níž. Bublinka při 10 stupňovém klesání by se normálně měla asi z poloviny skrýt vlevo za okraj vodoznaku. Místo toho se však nepochopitelně tlačí naopak vpravo dolů k nižšímu konci vodováhy

Také neznámí cizinci, kteří se tam též zastavili a kterým jsme půjčili naši vodováhu, s velikým zájmem sledují nenormální chování bublinky ve spodní části stoupající silnice 44

Speciální hasičské letadlo z nedalekého letiště Ciampino – mají jich tam prý osm – které právě za plné rychlosti nabírá vodu na hašení z hladiny jezera Albano a asi po 10 vteřinách nabírá opět výšku a odlétá přes věnec hor kolem jezera k požářišti. Po několika minutách znovu přilétá nabrat další vodu. Jezero Albano má rozlohu 6 km2. Za naší přítomnosti byla v akci jen dvě letadla, která celkem dvakrát nabírala vodu, pak už se nevrátila. Požár už byl asi uhašen.

Naši salesiáni – dcera Eva Liškutínová FMA a syn Pavel Liškutín SDB, moji spoluúčastníci naší společné výpravy na „magnetickou horu“ 45

A ještě jeden pohled z terasy noviciátního domu v Castel Gandolfo na horské městečko Rocca di Papa a na tajemnou horu Monte Cavo, v dávné minulosti činnou sopku, chrlící tufovou lávu

Italský prodavač jen samých pravých a čerstvých hříbků v lese na odpočívadle u silnice do horského městečka Rocco di Papa a na horu Monte Cavo 46

Situace na silnici v místě, kde se projevují účinky anomální gravitace. Pokus o vysvětlení.

VK – pomyslná vizuální kolmice, směřující do středu zeměkoule VVR – pomyslná vizuální vodorovná rovina, kolmá na vizuální kolmici VK, která se vyskytuje všude jinde na povrchu Země, kde je gravitace normální a směřuje do středu zeměkoule. Zde se však vůbec nevyskytuje, protože zde působí jen šikmá anomální gravitace AG, která vytváří šikmou vodorovnou rovinu AVR, kolmou na AG. Úhel alfa – to je vizuální stoupání silnice, asi 10 stupňů (odhad). T – těžiště auta SK – kolmice na povrch silnice AG – anomální místní šikmá gravitace, která svírá s vizuální kolmicí VK úhel alfa + beta. Tato gravitační tíha auta AG se dá rozložit na složku kolmou na povrch silnice (SK) a na malou silovou složku P, rovnoběžnou s povrchem silnice, která asi právě způsobuje ten překvapivý pomalý samovolný pojezd odbržděného auta bez motoru po silnici zdánlivě jakoby „do kopce“. AVR – anomální vodorovná rovina, kolmá na anomální gravitaci AG, která s povrchem silnice svírá úhel beta, který je podle měření vodováhou velmi malý a odpovídá v tomto případě pouze asi jednomu až dvěma stupňům. A na konec pro snadnější pochopení tohoto fenoménu snad to nejnázornější. Celý obrázek si pootočme doprava ve smyslu otáčení hodinových ručiček tak, aby anomální vodorovná rovina AVR na obrázku byla skutečně vodorovná, jak jsme zvyklí u nás, kde máme gravitaci normální a aby anomální gravitace AG též směřovala skutečně kolmo dolů, do středu zeměkoule, jak jsme zvyklí u nás. A najednou s překvapením zjistíme, že ta silnice už nevede do kopce, ale vůči té anomální vodorovné rovině AVR naopak klesá jakoby z kopce a že se tedy ani nemáme moc čemu divit, neboť to, že odbržděné auto jede samo z kopce a že petláhve s vodou se také samy kutálejí z kopce dolů, je přece i u nás docela normální. Ten rozporný pocit a údiv v nás vyvolává jen ta neviditelná, ale skutečná existence šikmého anomálního gravitačního působení a neviditelné skutečné šikmé anomální vodorovné roviny, což na základě našich celoživotních zkušeností s normální gravitací v podstatě podvědomě stále odmítáme a považujeme za nemožné. 47

MLÁDEŽ – PILÍŘ BUDOUCÍ EVROPY aneb dolnokounická mládež v akci Projekt výměny mládeže, který se letos uskutečnil v červenci ve Francii, byl pokračováním mezinárodní spolupráce mládežnických skupin z Francie (Azay-le-Brulé), České republiky (Dolní Kounice) a Rumunska (Pitesti). Tento projekt zaměřený na dospívající mládež partnerských obcí byl poprvé uskutečněn v letech 2005–2007 ve spolupráci mládeže z Dolních Kounic (ČR), Azay-le-Brulé (Francie) a Caprese Michelangelo (Itálie). V r. 2008 bylo partnerství s Itálií přerušeno a nahrazeno mládežnickou skupinou z Pitesti (Rumunsko), které se také v r. 2009 úspěšně zhostilo role hostitelů, která je čeká i v příštím roce. (Pozn.: V loňském roce se výměna mládeže uskutečnila u nás). Bohatý a rozmanitý program je vytvářen podle představ mládeže tří zemí a je s nimi předběžně projednáván na schůzkách, po internetu apod., protože to je jejich projekt, oni navrhují aktivity, vedoucí plní pouze funkci dozoru, průvodců a animátorů. • Poznávání kulturního dědictví, historických památek a v rámci možností se tvůrčí činností aktivně podílet na uchování jejich hodnoty. • Rozvíjet své představy a fantazii v aktivitách různých zaměření. • Zapojit se do života místních rodin především díky ubytování v rodinách, poznávat jejich kulturu, stravování, zvyklosti... na vlastní „kůži“.

48

A reakce dětí? „Fantastická rodina, stal(a) jsem se dalším a velmi vítaným novým členem rodiny! A byl-li problém s komunikací, tak tady byla vždy přítomná naše vedoucí, která se svou znalostí francouzštiny vše vyřešila.“ • Stravování v jídelně radnice byla samozřejmě ve francouzském stylu, ale večeře věnovaná české kuchyni – tentokrát šunková rolka s křenem jako předkrm, • Vepřový guláš s bramborovým knedlíkem a chlebem a na závěr svatební koláčky – ta nadchla všechny místní, kterých se sešlo více než 100.

Volný čas jsme trávili dle našeho přání: sport (koupaliště s ohřívanou vodou, pláž u Atlantiku), hry, zajímavé poznávací výlety (starobylý přístav La Rochelle s Akváriem-mořské muzeum, pláž u Antlantiku, „Zelené Benátky“, Niort aj.). Jen to počasí nám úplně nepřálo.

49

A překvapení na závěr: Prohlídka Paříže

Architektura, památky, lidé – prostě nezapomenutelné zážitky!

50

Hasiči Dolní Kounice Reakce na článek Reagujeme na článek autora Petra Fily zveřejněný v nepravidelném periodiku Naše noviny, ročník I, číslo 2 Klubu Věcí veřejných Dolní Kounice. Citujeme některé věty: „Dále jsme ponechali zastupitelům na zvážení, zda 200 tis. Kč na nákup nového hasičského vozu je bezpodmínečně nutné. …je to dobrovolnická organizace. Organizace, která jen v minulém roce (tj. 2010 – pozn. autora tohoto článku) dostala na materiální vybavení cca 275 tis. Kč. Proto jsme navrhli, zda by bylo možné nechat nákup hasičského vozu např. na příští rok, kdy třeba dojde ke zlepšení finanční situace a ev. zvýšení příjmů.“ Uvedené věty mohou působit na méně informované spoluobčany poněkud zavádějícím způsobem. Struktura organizace Sboru dobrovolných hasičů Dolní Kounice byla již několikrát ve čtvrtletníku Naše město zmiňována, přesto se pokusíme ji znovu připomenout. V zásadě ji můžeme rozdělit na organizaci a výjezdovou jednotku. Organizace Sbor dobrovolných hasičů sdružuje v současné době 115 členů. Jde o příspěvkovou organizaci, která na svou činnost získává prostředky organizováním kulturních akcí, tanečních zábav, sběrem železného šrotu apod. Angažuje se v práci s mládeží (v roce 2011 je registrováno ve třech družstvech téměř 30 dětí), reprezentuje město v soutěžích v požárním sportu v širokém okolí, na požádání brigádně vypomáhá občanům a městu. Nemálo svého volného času věnují členové údržbě hasičské zbrojnice. Část výdajů na hasiče z rozpočtu města jdou do šedesát let staré budovy na nutné opravy a náklady na energie. Město investuje peníze do budovy, která je jeho majetkem, tudíž do svého. Zvláštní složkou organizace je výjezdová Jednotka sboru dobrovolných hasičů Dolní Kounice (JSDH). Je zřizována městem na základě § 29 odst. 1 písm. a) § 68 odst. 1 zákona ČNR č. 133/1985 Sb., Zákona o požární ochraně. JSDH vykonává činnost v souladu s obecně závaznými právními předpisy a její materiální a finanční potřeby zabezpečuje obec podle §29 odst. 1 písm. d) Zákona o požární ochraně. K zajištění úkolů užívá JSDH majetek obce, případně majetek jiných subjektů. Minimální vybavení JSDH je uvedeno v § 7 odst. 2, resp. přílohy č. 4 Vyhlášky č. 247/2001. JSDH má v současnosti 20 členů. Peníze na materiální vybavení nejdou jen z rozpočtu města. Například v roce 2010 se městu podařilo vyjednat dotaci z Jihomoravského kraje ve výši 130 000,– korun. Podmínkou byla spoluúčast města 70 000,– korun. Celkem bylo tedy k dispozici 200 000,– Kč. Dotace byla účelová. Takovou lze použít pouze na nákup vybavení pro výjezdovou jednotku. Mimo jiné byla pořízena elektrocentrála, hadice, pracovní stejnokroje, čtyřdílný žebřík, ruční radiostanice, držáky dýchací techniky do cisterny a přetlakový ventilátor. 51

Dopravní vůz pro mužstvo zn. Avia je roku výroby 1979. Na jeho pravidelné údržbě se členové podílí mnoha hodinami ročně, přesto nelze zaručit jeho spolehlivost. Protože se chceme vyhnout situaci, kdy v naléhavém případě technika selže, pokoušíme se již několik let o její modernizaci. V letošním roce se podařilo městu Dolní Kounice získat dotaci ve výši 400 000,– Kč na nákup novějšího hasičského vozu. Podmínkou je spoluúčast města. Je opravdu ekonomické přijít o tak významný zdroj příjmu? Problematická finanční situace města je nám známa a není to pro nás nic nového. Provází celou 135 let dlouhou historii hasičského sboru. Hasiči neměli nikdy na růžích ustláno a o své přežití museli často tvrdě bojovat. Nebudeme se opakovat informacemi o zařazení jednotky a počtu výjezdů za rok. Toto vše si může pilný čtenář přečíst v minulých dílech zpravodaje, případně na internetových stránkách www.sdhdolnikounice.cz. Neradi bychom se také pouštěli do spekulací, kdy a komu může uvedené a další vybavení, jež má jednotka k dispozici, vypomoci při záchraně majetku a osob. Záměrem této reakce není konfrontace ani vyvolání diskuse. Není o politické orientaci našeho města. Jak jsme uvedli již v úvodu, jde nám jen o lepší informovanost občanů. ***** Čtyřicátý ročník soutěže požárních družstev uspořádali hasiči v sobotu 25. června. Premiéru měla domácí soutěž v roce 1971, tehdy ještě pod názvem „O zlatou proudnici“. O rok později byla přejmenována a do dnešních dnů se koná pravidelně pod současným názvem „O putovní proudnici“. Putovní proto, že vítěz přebírá trofej do dalšího ročníku. Soutěž se konala nejčastěji na Masarykově náměstí (1972–1983, 1990–1995, 1997–2010), na fotbalovém hřišti pod zámkem (1984–1989) a na ulici Hlavní (1996). Také pravidla se čas od času měnila. Letošní, jubilejní ročník, se opět po letech přesunul k fotbalovému hřišti pod zámkem. Důvodů bylo hned několik: – stále se zvyšující počet parkujících vozů na náměstí – bezpečnost diváků – dlažební kostky ničí soutěžícím nářadí – odstranění překážky (okna) a prodloužení dráhy o dvacet metrů Byli jsme potěšeni, že i přes vzdálenější místo si naši příznivci z řad občanů našli cestu a za přívětivého počasí mohli pohodlně sledovat soutěžní klání. Patří jim náš dík, stejně tak jako oddílu kopané za výpomoc a majiteli pozemku za poskytnutý prostor.

za SDH Dolní Kounice Bruno Němec 52

Drakiáda

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka