2011

UNIVERSUM REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 4/2011

Řád TGM pro sestru Magdalenu Je (hlavní) příčinou problémů na Šluknovsku rasismus?    Petr Kosinka, Jana Poláková, Drahomíra Miklošová

Dveře Evropy jsou otevřené, jen do nich vstoupit            S Güntrem Virtem hovořil Lukáš Jirsa

Spor o náboženské symboly v Evropské unii    Zuzana Roithová, Pavel Mareš

Burka a co se za ní schovává: problém integrace Dominique Schnapper

Ortodoxní Koptové v Egyptě Viola Pargačová

Spiritualita pro dnešní dobu              Tomáš Halík  

Nanotechnologie: řízení neurčitého        Dorothée Benoit Browaeys

Brazilští bezzemkové Henri Burin des Roziers OP

Václav Dvořák, dělník Boží Václav Ventura

ROČNÍK XXI, CENA 40 Kč

ZE ŽIVOTA ČKA na Slovensku, prof. Jiří Hanuš z Masarykovy univerzity v Brně a doc. Jaroslav Šebek z Prahy. Účastníci letošních Dnů J. Zvěřiny (na 130 osob) velmi oceňovali jejich perfektní přípravu a průběh i přátelskou atmosféru, za což patří dík místní skupině ČKA v Jihlavě a organizačnímu týmu pracovnic z ústředí ČKA v Praze.

Česká křesťanská akademie a Konrad-Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Vysokou školou polytechnickou Jihlava a pod záštitou jihlavského primátora ing. Jaroslava Vymazala uspořádaly v Jihlavě v polovině října 2011 XVIII. Dny Josefa Zvěřiny s tématem Česká a slovenská církev po rozpadu společného státu. V páteční podvečer 14. října probíhala tato konference v Gotické síni jihlavského magistrátu. Po slavnostním zahájení vystoupil nejprve mons. Róbert Bezák, arcibiskup trnavský, který ve své přednášce, nazvané Prvních dvacet let na cestě do „země zaslíbené“, charakterizoval náboženský život a žebříček hodnot na Slovensku po pádu komunistického ateistického režimu. Na jeho referát navázal prof. Tomáš Halík, který se zaměřil na téma Evropa mezi křesťanstvím a laicismem. V sobotu 15. října po krátké bohoslužbě slova u památníku babických obětí pokračovaly Dny Josefa Zvěřiny v aule Vysoké školy polytechnické nejprve přednáškou Tomáše Halíka Spiritualita pro naši dobu. Následovaly dva referáty na téma Dvacetiletá cesta české a slovenské církve – český pohled nabídl historik doc. Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR, slovenskou situaci přiblížil teolog doc. Martin Uhál´ z Katolické univerzity v Ružomberku. Na závěr v panelové diskusi, nazvané Jsme ochotni nést zodpovědnost za současnou církev?, vystoupili doc. Inocent-Mária Vladimír Szaniszló, OP z Teologické fakulty KU Ružomberok v Košicích, ThLic. Vladimír Slovák, farář ve Stožoku u Detvy a člen Rady pre rozhlasové a televízne vysielanie

Divadelník, překladatel a signatář Charty 77 Karel Kraus obdržel dne 18. října 2011 v Buquoyském paláci v Praze francouzské státní vyznamenání Řád za zásluhy. Karel Kraus obdržel hodnost vysokého důstojníka, což je čtvrtý stupeň z pěti možných hodností tohoto řádu. Takové poctě se v České republice dostalo pouze dalším dvěma osobnostem ze čtyřicítky českých nositelů tohoto vyznamenání. Řád předal Karlu Krausovi osobně francouzský velvyslanec v České republice pan Pierre Lévy, který vyzdvihl Karla Krause jako osobnost českého literárního světa, která nejvíce přispěla k šíření povědomí o klasickém a současném francouzském divadle na české scéně. Karel Kraus je zakládajícím členem místní skupiny ČKA Praha 6. Na pozvání partnerské organizace Union Stiftung měl 21. října 2011 v Saarbrückenu prof. Tomáš Halík přednášku s názvem Geduld mit Gott (Trpělivost s Bohem). Poté se konalo kolokvium o integraci migrantů z českého a německého pohledu, kde za českou stranu vystoupili ThLic. Petr Štica, Th.D. a ThLic. Jaroslav Lorman, Th.D. z Katolické teologické fakulty UK v Praze. Na 26. října 2011 připravila ČKA v benediktinském klášteře v Emauzích kolokvium zaměřené na téma Soužití romské menšiny a majority v ČR. Úvodní referáty přednesli dr. Jana Poláková, etnoložka a historička z Muzea romské kultury v Brně, sociolog Mgr. Karel Čada ze společnosti GAC a starostka obce Obrnice Drahomíra Miklošová.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 4, vychází 5. prosince 2011, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: sdružená okna románského biskupského paláce v Olomouci . ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 40 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].

2

U N I VE R S U M 4 / XXI

OBSAH

EDITORIAL

Vážený čtenáři,

LETEM SVĚTEM

/4

Řád TGM pro sestru Magdalénu

/7

Potřebujeme víc Evropy, ne méně Evropy

/8

ANKETA obsah tohoto čísla našeho časopisu je, jak tomu obvykle bývá, dosti pestrý, ale vytkněme si pro tuto chvíli jako klíčové téma náboženské symboly v dnešní evropské společnosti. Obecná zkušenost ukazuje, že bez sjednocující role symbolů zřejmě řádně nefunguje žádné lidské společenství. Každý stát má svou vlajku, hymnu, znak, vojenské útvary mají své bojové standarty, skautské, sokolské a jiné družiny vždy měly nějaké své zástavy nebo alespoň určité maskoty. Mohli bychom takto jistě pokračovat ještě dlouho. Právě zmíněné symboly vždy reprezentují určitou sjednocující ideu či společnou vizi a jejich opouštění pak bývá silným příznakem krize nebo dokonce rozpadu ideového základu daného společenství. Ani při soudobém vysokém stupni sekularizace Evropy nelze zpochybnit, že křesťanství bylo jednou z hlavních formativních sil pro její kulturní a civilizační základy. Vztah ke křesťanským symbolům má potom i v nynějším světě a v profánních strukturách společnosti přímou spojitost se vztahem k těmto základům, i když vlastní náboženská náplň příslušných symbolů může být dnešnímu nekonfesně orientovanému občanovi již hodně zastřena. Historie společnosti i psychologie člověka potvrzují, že jednotlivec ani lidská společenství nedokážou trvale aktivně existovat bez alespoň nějakých symbolů. Jsou-li ztraceny nebo opuštěny tradiční pozitivní symboly, vytvářejí se spontánně symboly nové, které však mohou být zdegenerované tak, že nakonec nabývají negativního smyslu. Do takových symbolů se pak ve vědomí společnosti mohou např. vtělovat i objekty různých xenofobních a jim podobných postojů, negativní symboly mohou nabývat podob vizí vykonstruovaného společného nepřítele apod. I v těchto ohledech nalézáš, milý čtenáři, v tomto čísle zajímavé příspěvky. Nalezneš však zde i symetricky opačné příklady, kdy pozitivní symboly představují ideové ztělesnění životodárných zdrojů pro existenci společenství a jsou podstatnou pomocí, aby si toto společenství udrželo aktivní život i v těžkých podmínkách, které někdy přímo ohrožují jeho existenci. Téma ideových symbolů se v tomto čísle dosti prolíná s problémy vzájemného střetávání civilizací, hodnot, náboženských systémů atd. v současné Evropě, kde již ve třetí generaci žijí velmi početní imigranti z kulturně odlišných částí světa. Klademe si např. otázky, kdy tolerance již přerůstá ve ztrátu vlastní identity, nebo naopak, kdy autentická věrnost vlastním idejím a hodnotám již začíná chorobně hypertrofovat ve fundamentalismus a nesnášenlivost. Snad Ti, milý čtenáři, toto číslo alespoň trochu přispěje k hledání odpovědí, které budou nejen povzbudivé ale i v praxi využitelné. Jan Bednář

Cena jednoho čísla Universa v roce 2012 bude činit 50 Kč, roční předplatné pak 200 Kč. Věříme, že tuto úpravu ceny akceptujete a budete i nadále věrnými čtenáři této revue. Redakce se naopak vynasnaží, abyste se vždy cítili četbou obohaceni a těšili se na další čísla Universa.

Je (hlavní) příčinou problémů na Šluknovsku rasismus?

/ 10

Petr Kosinka, Jana Poláková, Drahomíra Miklošová

ROZHOVOR

Dveře Evropy jsou otevřené, jen do nich vstoupit

/ 12

S Güntrem Virtem hovořil Lukáš Jirsa

TÉMA

Spor o náboženské symboly v Evropské unii

/ 16

Zuzana Roithová, Pavel Mareš

Burka a co se za ní schovává: problém integrace

/ 20

Dominique Schnapper

Ortodoxní Koptové v Egyptě

/ 22

Viola Pargačová

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Spiritualita pro dnešní dobu

/ 26

Tomáš Halík

O Evropě na Růžovém paloučku

/ 30

Petr Pokorný

TRENDY

Nanotechnologie: řízení neurčitého

/ 31

Dorothée Benoit Browaeys

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Je chudoba problémem také naší země?

/ 35

Ladislav Ptáček

HISTORIE

Brazilští bezzemkové

/ 37

Henri Burin des Roziers OP

Václav Dvořák, dělník Boží

/ 41

Václav Ventura

KULTURA

Filmy o zemědělství, násilí a (ne)morální Evropě

/ 45

Josef Beránek

RECENZE

Děti v pojetí různých náboženských tradic KOMENTÁŘE

/ 46

/ 50 U NIV ER S UM 4 /XXI

3

LETEM SVĚTEM

Jezuité podpoří evropské občanství

J

ezuitská evropská kancelář (OCIPE) chce přispět k debatě o občanství a jeho významu pro budoucí Evropu. Konkrétním impulsem byl návrh Evropské komise vyhlásit rok 2013 Evropským rokem občanů na připomenutí dvacátého výročí vytvoření evropského občanství v Maastrichtské smlouvě. A kritická reflexe vzdělávání a aktivního občanství v celoevropském kontextu, k níž vyzývá Rada Evropy a další evropské organizace. Jádrem jezuitského projektu bude příprava memoranda a společných setkání, která vyvrcholí konferencí v polovině roku 2013. Jezuité se chtějí s ostatními účastníky zaměřit na institucionální a politickou rovinu občanství, na jeho filozoficko-etickou rovinu a na způsob občanského vzdělávání v evropském kontextu. V prezentaci projektu jsou přitom i jiné, závažnější důvody než jen kulaté výročí: „Sama EU se ocitla na zásadní křižovatce: v krizi je společná měna euro, některé členské státy zpochybňují ,schengenskou dohodu’, která byla ještě nedávno významným výdobytkem společné Evropy, rozhodující jednání o příštím finančním období 2014– 2020 budou velmi náročná a mezitím narůstají populistické a nacionalistické projevy a klesá důvěra v zastupitelskou demokracii.

Jezuité se zaměří s ostatními účastníky na institucionální a politickou rovinu občanství, na jeho filozoficko-etickou rovinu V této souvislosti lze jen litovat, že propast mezi institucemi a občany se přes veškeré úsilí ze strany EU nezmenšuje.“ Podle bruselského týmu jezuitů se to až příliš často zdůvodňuje nedostatečným informováním a složitým procesním řízením Unie. Na vině je podle nich spíš nedostatek formace, provázený nezájmem obyvatel a nechutí angažovat se, podílet se na poli-

tickém životě. Proto se tento tým „snaží doprovázet budování Evropy: pomáhá a podporuje bruselské úředníky a politiky v jejich profesionalitě a duchovním rozlišování ve snaze udržet kritickou reflexi evropských hodnot a odpovědnosti z pohledu křesťanské víry a podněcuje solidaritu uvnitř Evropy a též solidaritu s okolním světem“. Více informací na www.ocipe.info. Redakce

Katolík stále inspirující: Růženec nebo noviny?

P

eriodikum Katolík: list pro kulturu a život z víry vycházelo v letech 1945–1948 v redakci Adolfa Kajpra SJ. Z řady jeho stále inspirativních článků vybírá Vojtěch Novotný. Tentokrát se úryvek věnuje nevědomosti, která je mnohdy důvodem slabého vlivu katolíků ve veřejném prostoru: „Ta čtenářka tedy myslí, že ,jestli se člověk opravdu modlí růženec, Pán Bůh má vždycky dost možností, zpravit ho o věcech, které potřebuje vědět, i kdyby v dobách demokracie nečetl noviny’. [...] Jistěže má Pán Bůh mnohé možnosti sdělovat někomu nějaké vědění. Existuje také tzv. vědění vlité. Ale to je zázrak. A spoléhá-li se někdo bez velmi vážného důvodu na zázraky, říká se tomu, že pokouší Pána Boha. Normálně se vědění získává tím, že se učíme a studujeme, že chodíme světem s otevřenýma očima, že se ptáme a informujeme, a jde-li o veřejný život, že jej sledujeme, a to hlavně z novin a časopisů.

4

U N I VE R S U M 4 / XXI

[...] I zde je třeba se vyvarovat jednostrannosti, to znamená hlavně nevědomosti. Považuji tuto nevědomost za hlavní příčinu nepatrného vlivu katolíků a křesťanských zásad na utváření veřejného života. Táž nevědomost je příčinou, že katolíci se stávají obětí různých demagogů, zejména fašisujících demagogů, kteří dovedou popřípadě zbožně mluvit, dovedou vnějškově projevovat svou úctu k náboženství a tím právě strhnou za sebou důvěřivé masy, nejsou-li vychovány ke kritičnosti, nedovedou-li si sehnat fakta a srovnávat je, zda se skutečně shodují s duchem Kristovým. [...] Poslušnost, pravá křesťanská poslušnost, nedispensuje od vlastní práce, od vlastního přemýšlení a vzdělávání. A k tomu všemu potřebuji fakta, znalosti, jasný, konkrétní obraz skutečnosti, hlavně lidské skutečnosti. Všechny nejpalčivější problémy dneška: fašismus a demokracie, otázky sociální, u nás např. poměr mezi Čechy a Slováky, to

vše se nedá řešit jen nějakou všeobecnou, většinou hotovou a po generace opakovanou ideou, nýbrž potřebuje to znalosti a pořád znalosti. Hledání těchto znalostí, konkrétně řečeno čtení novin, není v rozporu s modlitbou. Nikdo neříká, že máme číst noviny pro noviny, nikdo neříká, že lehkomyslné čtení novin, kterým někdo ubijí čas, je lepší než modlit se růženec. Napřed musí být víra, to jest modlitba, to jest poctivě míněné a upřímně hledané spojení s Bohem. Všechna modlitba nás však má přivést k pevnému odhodlání hledat ve všem Boha a sloužit mu poctivě ve všem. Jsme-li tímto odhodláním naplněni, stane se nám i z čtení novin krásný skutek. Četba novin je sledování současných dějin, ve vývoji dějin však vždycky zbožná duše vycítila snadno ruku Boží, z vývoje dějin pozornému uchu mluvil Bůh. Proč se toho tedy tak báti?“ Katolík 1946, 17. 11., roč. 9, č. 26, s. 3.

LETEM SVĚTEM

Vzpomínka na Jiřího Kaplana

K

dyž 22. října zaplněným Týnským chrámem zazněl kánon z Taizé „Nunc  dimitis servum tuum Domine“ a synové s vnuky vynášeli rakev s Jiřím Kaplanem, všichni byli naplněni slavnostním pocitem naplněného života. Vzděláním matematik, otec deseti dětí, v dobách totality překládal a tajně rozšiřoval křesťanskou literaturu, za co si odseděl ve vazbě několik měsíců. Byl výborný amatérský muzikant, ale především dobrý člověk, spolehlivý partner a laskavý otec, děda, praděda, tchán. Spolu s manželkou Marií byli již od šedesátých let minulého století hybateli mnoha laických aktivit v církvi, ať již to bylo hnutí Fokoláre, Communione e liberazione, v posledních desetiletích nicméně zakotvili v duchovním poselství ekumenické komunity v Taizé. Byli přáteli bratra Rogera Schutze, který několikrát navštívil jejich dům. Přítomnost a proslov bratra Aloise, následníka Rogera Schutze, na pohřbu zarámovala tuto vzájemnou vazbu a sounáležitost. Sám pocházím z velké rodiny, ale až u Kaplanů, kam jsem se přiženil, jsem poznal, co to znamená dům otevřených dveří, aktivity bez ohledu na možná rizika, ale i svobodu, kterou dávali dětem s vědomím,

Jiří Kaplan (2. srpna 1925 – 17. října 2011) že jsou v rukou Božích. Jiří Kaplan byl jakoby ve stínu své dynamické manželky Marie, která byla neúnavným motorem mnoha aktivit, dával ovšem jí a celé rodině jistotu, že se věci nevykolejí a byl opěrným sloupem i pro mnoho dalších lidí, pro něž byl

Prohlášení představitelů náboženství knihy

V

ýrazní představitelé židovských, křesťanských a muslimských společenství v ČR se pravidelně scházejí k vzájemným rozhovorům. Za katolickou stranu se setkání účastní kardinál Miloslav Vlk, koordinátorem je religionista Zdeněk Vojtíšek. Na setkání, které proběhlo 25. října na HTF UK, účastníci vydali následující prohlášení vyvolané situací na Šluknovsku: „Naše současná česká společnost je politicky, názorově, etnicky, kulturně i sociálně

pluralitní. Z této její pestrosti přirozeně vznikají napětí. Jsme však zneklidněni tím, že tato napětí jsou doprovázena projevy intolerance a někde už dokonce přerůstají v otevřené konflikty a násilí. Politická kultura hrubne a nebezpečně nahrává šiřitelům skupinových předsudků a ideologie nenávisti. V této situaci bychom chtěli nabídnout naši vlastní zkušenost. Už delší dobu se konají pravidelná setkání představitelů židovských, křesťanských a muslimských společenství v naší zemi. Naše zkušenost ze vzájemného dialogu je nadějným znamením toho, že i v současné situaci je možné nalézt etické hodnoty, na nichž se dokážeme shodnout. Chceme však nejen prohlubovat své vzájemné vztahy, nýbrž jsme také připraveni přispívat ke kultivaci etické, a tím i politické atmosféry v naší společnosti.“ Redakce

často důvěrným rádcem a spolunositelem jejich trápení a starostí. Každý pátek se v jejich domě konala modlitba v duchu Taizé, v létě to byly týdny na šumavské chalupě. V létě před svým nečekaným odchodem si velmi přál, aby ještě jednou mohl s manželkou navštívit Taizé, ačkoliv již oba měli problémy související s jejich věkem. Když tam letos v září  strávili v doprovodu dospělých vnoučat týden, jako by cítil, že je vše dokonáno. Ještě pomáhal nadělat hromadu dříví do krbu, dělal společnost Marii a těšil se z vnoučat a pravnoučat, ale jeho milovaná viola již nechtěla poslouchat. Kardinál Vlk, který celebroval slavnostní mši rozloučení, vyzdvihl jeho opravdovost a skromnost, houževnatost i pokoru a děkoval za mnoholeté přátelství, které je spojovalo. Dovolím si na závěr citovat kondolenci dávných italských přátel: „Byl pro nás velkým svědkem víry a nám – tehdy mladým ze západu – ukázal, že plný křesťanský život je možný i ve velmi těžkých podmínkách. Nepřeháním, když řeknu, že nám pomohl dozrát v naší víře, aby se stala dospělou a odvážnou, a že setkání s ním změnilo náš život.“ Marián Hošek, zeť

Skromný učenec a bratr

D

ne 10. listopadu 2011 zemřel ve věku 90 let ThDr. P. Václav Marek Žilinský, OP, překladatel Písma. Po násilném uzavření klášterů prošel PTP a dělnickými profesemi. Nakonec zakotvil v technické knihovně, kde se překvapivě prosadil jako metodik rešerší. Byl skromný, tichý, nikdy nezapomněl na teologii a biblistiku, takže není divu, že byl svou církví delegován do ekumenické skupiny pro překlad Nového zákona, v níž pracoval v letech 1964–1985, s přerušením na roky 1968–69, které využil k vědecké práci na univerzitě ve Vídni. Po roce 1989 učil řečtinu na HTF UK a na Jaboku a byl tak ve spojení s Evangelickou teologickou fakultou UK, na níž jsme se předtím setkávali jako překladatelé Bible. Ve svém pohřebním kázání přirovnal břevnovský opat P. Siostrzonek jeho život ke knize, jejíž konec (smrt) neznamená, že bychom ji měli zavřít, ale vybízí, abychom v ní znovu listovali. Petr Pokorný

U NIV ER S UM 4 /XXI

5

LETEM SVĚTEM

Byl příkladem přemýšlivého dialogu

K

oncem října (zemřel 21. 10. 2011) jsme se rozloučili s Václavem Freiem, vzácnou osobností našeho křesťanského života. Posledních pět let strávil na lůžku. Pro mnohé z nás by to znamenalo konec vší aktivity obrácené ke světu a k druhým lidem, ale pro Václava byl tento čas pokračováním a vyvrcholením toho, čemu věnoval své duchovní úsilí po celý život. Nemám na mysli jen jeho rozsáhlou překladatelskou činnost: zanechal po sobě překlady z několika jazyků a z mnoha oborů: fyziky, sociologie, dějin, politiky, filosofie, teologie. A překládal velmi pečlivě a s velkým rozmyslem. Ještě krátce před svou smrtí prosil své přátele, aby mu pomohli najít vhodný titul pro další překlad. Mám na mysli především Václavovu snahu, jež měla mnoho podob, o autentický život člověka, který v sobě dovede integrovat duchovní život s životem ve světě. Zmíníme se alespoň o některých oblastech. Václav Frei byl vědec, fyzik. A silně prožíval potřebu, aby člověk nebyl rozštěpen: na věřící bytost ve vztahu k Bohu a na

člověka teoreticky či prakticky popírajícího Boha v rozumovém, vědeckém či filosofickém poznání. Proto se Václav po celý život věnoval problémům vztahu vědy a víry. Odtud pramenil jeho raný zájem o Teilharda de Chardin, jeho spolupráce v kroužku přírodovědců a filosofů, založeném dr. Mádrem, jeho účast v redakci časopisu Universum. A jeho přátelé vědí, že se obtížnými otázkami evoluce, kreacionismu, inteligentního plánu a jinými zabýval do posledních let i ve své nemoci. Pozoruhodné bylo Václavovo přemýšlení o tom, co bychom mohli nazvat křesťanský životní styl. Šlo vlastně o tutéž myšlenku jednoty života, o niž usiloval jako vědec, ale aplikovanou i na jiné oblasti, časné i duchovní, v nichž žije křesťanský laik. Jak si máme počínat v oblasti politiky a ekonomie uprostřed nejrůznějších ná-

zorů a snah? Jak se stavět k těm, kteří věří jinak než my? Čím pro nás má být církevní společenství? Jak se pohybovat uprostřed hustého lesa knih a časopisů? Co pro nás znamená kultura? Václavovi však šlo o jednotu, integritu, nejen v osobním životě. Prožíval také potřebu jednoty s druhými lidmi, zvláště s druhými křesťany. Vídali jsme ho v mnoha ekumenických snahách, zejména mezi těmi, kteří byli duší a hybateli seminářů v Jirchářích. A mohli jsme se od něho učit umění, které sjednocuje, tj. umění dialogu, o němž častěji psal. Myslím, že Václav Frei si velmi dobře uvědomoval, že budoucnost církve je (v jistém smyslu) v rukou laiků. Velikou inspirací byly pro něho dokumenty 2. vatikánského koncilu pojednávající o církvi a o životě laiků. A zájem o druhé, o církev, o víru druhých ho provázel až do posledních dnů. To není málo a není to malý vzor, jak svědčí všichni, kteří chodili Václava navštěvovat do motolské léčebny. Děkujeme. Karel Šprunk

Ekologická sekce zve ke spolupráci

O

d svého vzniku si Ekologická sekce České křesťanské akademie (ES ČKA) vytkla jako jeden z hlavních úkolů zvyšovat environmentální povědomí českých křesťanů v různých církvích a denominacích. To se v průběhu posledních let rozhodně zlepšilo. Do určité míry jde o odraz společenského povědomí. Stav životního prostředí dnes však není lepší než v poslední dekádě minulého století. Něco se zlepšilo, něco zas zhoršilo. Některé prvky environmentálně příznivého chování mnozí lidé přijali za své: třídění odpadu, šetření energií, přednost hromadné dopravy před individuální, v případě individuální dopravy co nejlepší využití vozidel atd. Avšak v řadě rozhodovacích situací není zřejmé, co je pro životní prostředí příznivější. Jsme svědky různých direktivních rozhodnutí, údajně životnímu prostředí pomáhajících, která bývají problematická či dokonce kontraproduktivní. Oprávněné rozpaky budí např. zákaz výroby klasických žárovek; při extrémně krátké době svícení např. ve sklepních prostorech jsou klasické žárovky zřejmě pro životní prostředí příznivější než materiálově ná-

6

U N I VE R S U M 4 / XXI

ročné žárovky úsporné. A kdo si uvědomuje hodnotu zemědělské půdy – vzácného Božího daru, musí být silně pobouřen jejím pokrýváním solárními panely. A tak bychom mohli pokračovat dále. Mnohdy není snadné se zorientovat a poznat správnou cestu. V současné praxi se často více uplatňuje antagonismus a negativní emoce než hledání správného řešení na základě poznání. Křesťanský pohled by měl sledovat dobro celého stvoření. Kristus osvobozuje od vlastního já, od snahy stůj co stůj prosadit

sebe sama. V ES si uvědomujeme, že bývá často obtížné hledat odpověď na otázku, co je pro životní prostředí skutečně dobré. Skupinka pravidelných účastníků akcí ES ČKA nemůže pokrýt celou tuto širokou problematiku. Proto bychom rádi vytvořili – především z řad členů a sympatizantů ČKA – okruh odborníků jak pro různé oblasti ekologie a ochrany přírody, tak i pro environmentální etiku, ekonomii, techniku atd., kteří by se mohli vyjadřovat k dílčím aktuálním otázkám a problémům. Obracíme se tak na Vás, kdo máte zájem a ochotu k této příležitostné spolupráci, abyste vyplnili dotazník, který je k tomuto číslu Universa přiložen, a vyplněný zaslali e-mailem na adresu [email protected] nebo poštou do sekretariátu České křesťanské akademie (Česká křesťanské akademie – ekologická sekce, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2). Údaje zpracujeme do adresáře, který bude k dispozici řediteli ekologické sekce ČKA a na požádání dalším zájemcům. Jiří Nečas, Ekologická sekce ČKA

LETEM SVĚTEM

Řád TGM pro sestru Magdalenu Prezident republiky Václav Klaus propůjčil 28. října 2011 sestře Magdaleně Schwarzové Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a prosazování lidských práv. Musím také obdivovat obětavé lidi, kteří přes všechny nesnáze a neporozumění rozvíjejí rozmanité dobročinné projekty nebo domácí hospicovou péči. I ve vztahu k minulosti došlo k určitým změnám. Stále se nám sice nedaří skoncovat se všemi bludy toho neblahého dědictví, ale vytáčky těch namočených postupně střídá soustavné a hlavně trpělivé shromažďování a publikování skutečných osobních příběhů. Takové ty zápletky a podrobnosti, které by si člověk nevymyslel, ale které byly typické pro naše osudy v těch hrozných letech. Tu a tam slýchám, že se mladá generace o minulost moc nezajímá, ale to musí být nějakou divnou setrvačností školského podání dějepisu a nejistých kantorů. Takové ty příběhy 20. století nebo brožury od Člověka v tísni, to přece dělají také mladí lidé, generace s podobným časovým odstupem od minulosti, jaký měli mladí Němci od druhé světové války v šedesátých letech.

S. Magdalena: „Třebaže někteří s nově nabytou svobodou nezacházejí nejlépe, a dokonce lze zaslechnout hlasy, že se svobody nenajíme, každou chvíli se můžeme radovat z něčeho, o čem jsme dřív mohli jenom snít.“ Co pro vás znamená toto státní vyznamenání? Co na to říct? Snad je tím převažujícím dojmem údiv, ano, radostný údiv… Jak člověk klopýtá na cestě životem, samozřejmě mu o něco jde, snaží se jednat tak, aby si nepřipadal hloupě nebo jinak špatně, vždycky ale zůstává pozadu za tím, čeho by rád dosáhl. A najednou přijde něco takového! Dobře znáte všechny vlastní těžkosti a nejistoty, přesto ta vaše klopotná cesta někomu připadá zajímavá a přínosná. Navíc v zemi, kde se po desítky let mnozí dívali na věřící podezřívavě, nebo dokonce pohrdavě. Snad to může povzbudit i někoho, kdo má pocit, že jen hází hrachem pro něco dobrého. Jinak musím přiznat, že je to moc působivý zážitek. Po létech cesta do Prahy, pohostinství arcibiskupského paláce, osobní setkání s ostatními vyznamenanými a prezidentem i první dámou. Jak hodnotíte – z odstupu vaší krakovské klauzury – změny, ke kterým u nás došlo za posledních dvacet let? Pro mne jsou obzvlášť citelné proměny ve vnímání a užívání svobody. Na začátku

byla velká radost a naděje, že si mohou lidé upravovat poměry a řešit problémy normálně, podle povahy věcí, bez tupé a zlé režimní kurately. Pak se ale ta radost začala vytrácet. Svobodný prostor ve společnosti vyplnil mocenský boj, kterému není dost dobře rozumět. Nemyslím si ale, že je to jenom selhání politiků. Ne, že bych se jich chtěla nějak zvlášť zastávat, člověk nad některými jejich kroky a spory musí jen kroutit hlavou. Ale mám dojem, že se to zatím jen stupňovalo – čím horší nálada mezi lidmi, tím méně jich chodí k volbám. Vyklízí se prostor. Třebaže někteří s nově nabytou svobodou nezacházejí nejlépe, a dokonce lze zaslechnout hlasy, že se svobody nenajíme, každou chvíli se můžeme radovat z něčeho, o čem jsme dřív mohli jenom snít. Děti a vnuci mých přátel cestují po celém světě, účastní se zajímavých, úžasných projektů a při cestě za vzděláním jim nehrozí ideologické vydírání. Znovu se rozběhl zajímavý spolkový život i v malých městech a na venkově. A když mi přátelé doporučují, co zajímavého nedávno vyšlo ke čtení, je toho tolik, že nevím, čemu mám dát přednost.

Co byste do budoucna popřála české církvi? Prostě Boží požehnání! Ale to nejspíš nebude přesně to, na co se ptáte. Jenomže na nějaké o moc podrobnější přání nemám přes všechny kontakty a příležitostnou četbu zdejšího tisku dost informací. Popravdě řečeno mám za to, že církev všeobecně potřebuje Boží pomoc ve všech oblastech svého života. V tom, jak naplňuje výzvy evangelia, jaké svědectví o naději a potřebě spásy vydává v dnešním světě. Trochu jsem sledovala dohady o tom, jak se v zákonu o svobodě vyznání a církvích a náboženských společnostech vymezovalo poslání církve bez zohlednění těch činností, které sama církev nazývá služby lásky. Také mě trochu trápí, jak dlouhé a ještě pořád nejisté vyjednávání o částečném navracení majetku poškozuje pověst církve u mnoha nezasvěcených lidí. Vidíte, těch přání by byla nakonec celá hromada. Ubývá kněží a jen málo mladých lidí pociťuje povolání k zasvěcenému životu… Ale náš Pán o tom všem ví a věřím – že i naši svatí patroni se budou ve všech těchto těžkostech přimlouvat. Redakce Sestra M. Schwarzová 17. listopadu 2011 též získala Cenu Paměti národa, kterou uděluje občanské sdružení Post Bellum.

U NIV ER S UM 4 /XXI

7

LETEM SVĚTEM

Potřebujeme víc Evropy, ne méně Evropy Pravidelné podzimní setkání Evropské rady biskupských konferencí se neslo ve znamení formulování kořenů současné ekonomické krize a východisek z ní v ekonomické i politické oblasti.

Lans Bovenberg: „Evropa stojí na křižovatce. Půjdeme širokou cestou vzájemného obviňování s tím, že se budeme schovávat za své hranice? Nebo zvolíme úzkou, nevlídnou cestu a využijeme současných problémů jako příležitosti se učit?“

J

ako hlavní řečníci byli pozváni prof. Lans Bovenberg z univerzity v Tilburgu (Nizozemsko), Dr. Emmanuel van der Mensbrugghe, ředitel evropské sekce Mezinárodního měnového fondu, a Jean-Pierre Jouyet, předseda francouzského orgánu dohlížejícího na finanční trhy. Všichni se shodli na několika základních bodech: za prvé rozpad eurozóny by byl dražší než její záchrana, přestože i ta bude drahá; za druhé Evropa uvízla na půli cesty a je nezbytné vytvořit mechanismy, které napříště umožní předcházet podobným situacím, a za třetí primárním kritickým bodem je ztráta důvěry napříč starým kontinentem. Má-li být další utváření Evropy vůbec reálné, je nezbytné navrátit obrazně řečeno do středu obce kostel. Zřejmě jedině křesťanský hodnotový rámec umožňuje hovořit o společné věci a vytvářet základní důvěru. „Dobrá zpráva je,“ uvedl druhou část své přednášky významný holandský ekonom Lans Bovenberg, „že ďábelského džina rozpadu eurozóny a pravděpodobně i unie samé lze ještě zkrotit.“ Co je tedy potřeba udělat? Bovenberg doporučuje tři kroky. „Za prvé je třeba pomoci Řecku s láskou. Řízený úpadek Řecka je nevyhnutelný. Ale země potřebuje naději, Evropa musí omezit ničivé účinky zadlužení a přijít s nějakou formou Marshallova plánu. Ale zároveň bude

8

U N I VE R S U M 4 / XXI

třeba změnit nefunkční řecký veřejný sektor a zemi svěřit pod prozatímní patronát. Druhým a třetím lékem je vystavět silné hradby k ochraně finančního systému a dalších zemí před nákazou z Řecka, a to primárně povinnou rekapitalizací bank. To je důležité nejen pro pomoc bankám absorbovat řecký bankrot, ale také aby se zabránilo dlouhému období pomalého růstu a úvěrové krize.“ S tím ovšem souvisí i nutná úprava regulace fungování bank, připomíná Bovenberg. Pomoc jihu včetně nakupování cenných papírů musí být pojata jako „solidarita s pevnou láskou“: „Klíčový obchod spočívá v tom, že velkorysé finance ze severu (protestantského) se využijí k reformě a k větší disciplíně jihu (katolického).“ Přestože někteří vidí řešení v „odstřižení Řecka“, nizozemský profesor ekonomie je obezřetný. „V každém případě bude v dlouhodobém výhledu třeba vyřešit věrohodný nadnárodní rámec pro regulaci finančního sektoru a zabezpečit, aby evropské struktury mohly v podobných situacích zajistit krizový management.“

 K JÁDRU VĚCI Bovenbergova léčba ale míří hlouběji. Ekonomické problémy, s nimiž je Evropa konfrontována, tkví v politické oblasti.

V jádru jde ovšem o problém duchovní, spjatý, jak výslovně uvedl, s vírou, nadějí a láskou. „Lidé ztratili důvěru k vládám i k trhu. Strachují se, protože ztratili naději. Mnoho ohrožených osob se cítí šikanováno a osamoceno. A mají pravdu, že by se s nimi tak nemělo zacházet. Jsou to také děti Boží, zaslouží si respekt a důstojnost. Církev by měla přijít a praktickým způsobem jednat. Právě láska vyhání strach, který posiluje fragmentaci Evropy. A je to láska, která nachází tzv. win-win řešení (společné dobro, jak také říkáme). Sever nebude fungovat zdravě, když bude jih churavět. Soukromý sektor nebude zdravý, když bude veřejný pokulhávat. Ekonomie nerozkvete, budou-li banky na suchu.“ K tomu je ovšem třeba podle Bovenberga říci ještě jednu podstatou věc: Připustit si pravdivý pohled na sebe a neobviňovat druhé. „Můžeme pomoci druhým, aby si přiznali své chyby a poučili se z nich, jen když budou vidět, že je milujeme. Zacheův příběh je stále příkladem.“ „Láska neznamená jen uklidnění lidí a celých zemí tím, že jim dáme peníze, záchranu, ale také výzvu, aby rozvíjeli své zdroje, své obdarování ke službě jiným. (Zvažte, jak se Ježíš zabýval ženou přistiženou při cizoložství: ‚Tak ani já tě neodsuzuji,‘ prohlásil. ‚Jdi a už nehřeš.‘) Pro ilustraci: dluhová krize by tak mohla pomoci naší společnosti poprat se s nadcházejícím problémem stárnutí. Musíme znovu promyslet, co znamená, že sociální stát má podporovat občany v rozvíjení nadání s delším horizontem k uplatnění na trhu práce. Můžeme posílit sociální soudržnost a zároveň chránit sociální výdaje pro zranitelné lidi.“ „Evropa má své poslání,“ uzavřel prof. Lans Bovenberg, „totiž ukázat, jak kontinent, který zpustošily války, může docenit různost národů, jež využívají své nadání ve prospěch všech, a ne k porážce, zničení druhých. Evropa stojí na křižovatce. Půjdeme širokou cestou vzájemného obviňování s tím, že se budeme schovávat za své hranice? Nebo zvolíme úzkou, nevlídnou cestu a využijeme současných problémů jako příležitosti se učit? A tak znovu promyslíme evropské instituce, abychom mohli lépe rozvinout svou svobodu, naše jedinečné obdarování, naše rozdíly ve prospěch všech?“ Redakce

LETEM SVĚTEM

IXE: Hlas křesťanů-laiků ve sjednocující se Evropě

E

vropská unie se zdá být – z bezpečné vzdálenosti nepoučeného občana – neproniknutelnou spletí byrokratických systémů. Při bližším ohledání však zjistíme, že v ní může mít každý jedinec svůj hlas – a křesťan, který je povolán k aktivnímu životu ve společnosti, by si této možnosti měl být vědom. V roce 2002 vznikla pracovní skupina laiků propojující křesťanské organizace členských i přistupujících zemí EU. V roce 2006 se institucionalizovala pod jménem Initiative of Christians for Europe (odtud zkratka IXE) – tedy doslova Iniciativa křesťanů pro Evropu. Cílem sdružení je snaha o propagaci křesťanských myšlenek, a to především v rámci evropské agendy. Z ambicí skupiny IXE vyjadřovat se k otázkám důležitým a aktuálním na evropské úrovni vyplývá i její nutná schopnost být tam, kde se utvářejí směrnice, normy a návrhy změn ve složité evropské legislativě. Členy IXE – reprezentanti jednotlivých zemí, většinou zástupci některé z národních křesťanských iniciativ  – jsou mnohdy lidé, kteří vykoná-

vají či vykonávali funkci v důležité národní či mezinárodní instituci (administrativní, kulturní, vzdělávací aj.), a tak mohou, díky své občanské vážnosti, efektivně pozvedat svůj hlas, a to především prostřednictvím nejrůznějších společných prohlášení či výzev. Cílem IXE ovšem není jen reagovat na evropskou agendu, ale také nastolovat témata a navazovat dialog mezi křesťany a většinovou sekulární společností a v ne-

poslední řadě též podporovat debatu o důležitosti společné Evropy a jejích nejrůznějších dimenzích také na úrovni národní. Důležitým aspektem činnosti je také pořádání konferencí a mezinárodních setkání. Příkladem může být plánované sympozium o „konfliktních vzpomínkách“, tedy o problematických aspektech mezinárodních dějin, které dosud zatěžují vztahy některých států v rámci EU i jejím blízkém okolí (příkladem může být česko-německý problém odsunu/vyhnání německých spoluobčanů ze Sudet). Toto setkání se bude konat 23. března 2012 ve Varšavě pod záštitou polského prezidenta. Silou skupiny IXE je především její mezinárodní charakter, který dovoluje plánovat a uskutečňovat aktivity, které by byly pro jednotlivé její členy samostatně jen stěží realizovatelné. IXE je křesťanským hlasem v Evropě, hlasem poučených laiků, kteří  jsou ochotni brát za své věci veřejné, promýšlet je a případně i posouvat směrem odpovídajícím křesťanskému étosu. Redakce

ėBTPQJT
$FOUSB
QSP
TUVEJVN
EFNPLSBDJF
B
LVMUVSZ
$%,

Teologická fakulta JU v Českých Budějovicích pořádá celoročně kurzy celoživotního vzdělávání v oblastech:

,POUFYUZ Ř B T P Q J T
P
L V M U V ż F
B
T Q P M F Ř O P T U J

Teologie Náboženské pedagogiky a etické výchovy Sociální práce Univerzity třetího věku

Více informací naleznete na:

www.tf.jcu.cz/czv nebo kontaktujte koordinátorku celoživotního vzdělávání: Mgr. Helena Machulová tel.: 387 773 516 e-mail: [email protected].

ėBTPQJT
OBWB[VKF
OB
ŘBTPQJTZ
1SPHMBT
B
3FWVF
1PMJUJLB
7ZDIÈ[Ó
Y
SPŘOŞ
SP[TBI

TUS
$FOB
ŘÓTMB

,Ř
SPŘOÓ
QżFEQMBUOÏ

,Ř
1SP
QżFEQMBUJUFMF

TMFWB
OB
WÝFDIOZ
LOJIZ
WZEBOÏ
$%, 6LÈ[LPWÏ
ŘÓTMP
[EBSNB
 ;
PCTBIV
ƦÓTMB
,POUFYUZ

5ÏNB
/B
WâDIPE
PE
;ÈQBEV
OB
[ÈQBE
PE
7âDIPEV .ñĂĄñ
,ćñŐþùóûñ

1PMTLP
BOFC
,SFTZ ;òù÷þùõć
)õĂòõĂĄ

.ƩTUP
LBN
TF
Vä
OFWSÈUÓN "þôĂĊõú
/ÿćñû

7âDIPEOÓ
&WSPQB 3P[IPWPS
T
QPMTLâN
IVEFCOÓN
TLMBEBUFMFN
8ÿúóùõóøõý
,ùüñĂõý 1õĄĂ
'ùñüñ

&WSPQTLÏ
QDžKƦLZ
OB
CVEPVDÓ
TWPCPEV 1PSUSÏU
.ÿúýįĂñ
5ĂĖĆþįĠûñ "÷þùõăĊûñ
4ñòÿĂ

&TDIBUPMPHJDLâ
SFBMJTUB
+FS[Z
/PXPTJFMTLJ

0CKFEOÈWLZ
$%,
7FOIVEPWB



#SOP
UFM



FNBJM
PCKFEOBWLZ!DELD[
7ÓDF
JOGPSNBDÓ
OB
XXXDELD[

U NIV ER S UM 4 /XXI

9

ANKETA

Je (hlavní) příčinou problémů na Šluknovsku rasismus? S chladným podzimem jako by se uklidnily i vášně rozdmýchané na Šluknovsku. Nabízíme několik alternativních pohledů na někdy složité občanské soužití. PETR KOSINKA právník a sociální pracovník Jak už jsem napsal jinde, přestože jsem se během své praxe opakovaně setkával s rasismem (nutno podotknout na obou stranách), nedomnívám se, že ten je hlavní příčinou. Dokonce se ani nedomnívám, že to, co se obvykle za rasistické postoje vydává, je rasismus v pravém slova smyslu. Častěji se jedná o stereotypy a generalizování skutečných negativních zkušeností (vlastních nebo zprostředkovaných) ze vzájemného soužití. U tzv. nositelů tradiční romské kultury (zde „kultura“ odpovídá běžnému pojmu „civilizace“) je to pak také důsledná preference vlastní (velko)rodiny (nikoliv tedy celé etnické skupiny) v takovém rozsahu a radikalitě, že je to pro běžného člověka naprosto nepředstavitelné. Právě taková vazba totiž převažuje v jejich subjektivním rozhodování nad jakoukoliv jinou loajalitou (k obci, státu, většinové společnosti, ale i Romům jako celku atd.). Jsem přesvědčen, že hlavní příčina problémů s tzv. nepřizpůsobivými (nebo nepřizpůsobenými) občany, nikoliv tedy se všemi Romy (ať už etnicky, nebo národnostně definovanými), spočívá v hodnotové nekompatibilitě tradiční romské civilizace a hodnot západní společnosti. Zároveň je třeba uvést, že tu rozhodně nejde o napětí úzce česko-romské, nýbrž dělící čára je vedena mezi tzv. západní a romskou civilizací. Neexistuje totiž žádný příklad zdařilé integrace celé romské komunity do jakékoli západní společnosti. Např. ve Francii nebo Belgii je více než polovina příslušníků tohoto etnika plně negramotná a ve Španělsku jsou vůči nim

10

U N I VE R S U M 4 / XXI

uplatňovány speciální vzdělávací přístupy s o nic výrazně větším úspěchem než u nás, o situaci na Balkáně ani nemluvě. I když naprostá většina obyvatel romských vyloučených lokalit dnes již nežije podle tradiční romské kultury, přesto z jejich hodnot a civilizačního kapitálu do značné míry z důvodu jisté civilizační setrvačnosti ještě čerpá a je jimi ovlivněna, a právě proto – podle mého mínění – jsou vyloučené lokality nadproporčně obývány osobami s romskými kořeny. Zdůrazňuji to ne proto, abych urážel romskou kulturu, ale proto, že absence kalkulace s touto skutečností nutně vede ke zkreslování celé problematiky v oblasti teoretické a k vytváření neefektivních a nespravedlivých postupů v oblasti praktické sociální politiky. A tato skutečná nebo domnělá nespravedlnost je pak podle mého mínění hlavní bezprostřední příčinou současných nepokojů v severních Čechách. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že na současných problémech se bezesporu podepisují i faktory čistě socioekonomické a chybná a nedůsledná sociální politika, která u vyloučených osob posiluje závislost na dávkách a toleruje překračování zákonů, místo aby je aktivizovala a motivovala.

JANA POLÁKOVÁ etnoložka a historička Člověk se odjakživa bojí odlišného. Odlišného vzhledu, ať už je způsobený barvou pleti nebo tělesným postižením, odlišných názorů, náboženství atd. Jde o skutečnost provázející lidstvo samo od jeho počátků a až do současnosti se prakticky nezměnila. Tento druh strachu změní člověka

v nepřemýšlející formu života ochotnou poslechnout kdekoho a kdeco nezávisle na dosavadním vlastním názoru nebo zkušenosti. Pudy, které zažíval již pravěký člověk – strach z jinakosti –, zažívají také mnozí jedinci současné vysoce vyspělé civilizace. Projevuje se přehnanou agresivitou a nenávistí k druhému, kterého daný jedinec neumí nebo nechce poznat. Člověk se odjakživa bál o sebe a své blízké. Měl obavy z následujícího dne, zda přežije on a jeho rodina. Více nebo méně se staral, aby se měli kde skrýt před nepohodou nebo dravou zvěří. Je to další z vlastností provázejících lidstvo samo od jeho zrodu. A ve jménu tohoto druhu strachu se jedinec někdy měnil v nepřemýšlející formu života, projevující se přehnanou agresivitou či nenávistí k okolí. Že vám to připomíná předchozí řádky? Mělo by, protože v obou případech to jsou základní projevy člověka, který se ve jménu vlastní obavy (ať už je, nebo není oprávněná) začne chovat neobvykle. Kdo je tedy rasista? Jednoduchá odpověď zní – ten, kdo nenávidí jiné kvůli odlišnosti rasy. Zdá se to jasné a pochopitelné, jenže vždy se najde nějaké ale. V našem případě jej objevil poměrně nedávno mezinárodní tým vědců. Světu představil vpravdě senzační objev – celé lidstvo je z 99,9 % geneticky totožné. Pouze jedna desetina procenta způsobuje, že máme černou nebo bílou pleť, modré či hnědé oči, kudrnaté nebo rovné vlasy. Ve stínu nového objevu by se dalo říci, že rasismus je tedy zcela neoprávněný a měl by vymizet. Strach a odmítání poznat někoho, kdo na první pohled nevykazuje stejné antropologické znaky, je však silnější a hlavně rozšířenější než vědecké objevy. Přetrvává dál a využívá sebemenší možnost, aby klíčil. Příležitostí k růstu zahnívajícího semene však není jen zjevná odlišnost antro-

ANKETA Ať už žije člověk sebehůře, neměl by však zapomínat na lidskou důstojnost a základní pravidla, která nám po staletí vštěpovala církev. Miluj bližního svého. Slova, nad kterými se bohužel značná část lidstva ušklíbne a považuje je za přežitá. V nezanedbatelném počtu obyvatel modré planety ale stále více či méně přetrvávají. A právě oni nejsou ochotni uznat, že nemají na základě svého dosavadního Rasismus? Na současných problémech se podepisují faktory čistě socioekonomické a chybná a nedůsledná sociální politika. života právo někomu jinému ublížit nebo ho poškodit. Kdo v sobě nese jen trochu víry, a tím nemyslím pologická. První obětí rasově motivované jen víru v Boha, nemůže najít slova omluvy vraždy v bývalém Československu se stal pro osoby, které napadnou jiné s mačetou. africký student. Jeho jediným proviněním Ani pro ty, kteří hrozí pěstí a tvrdí, že se byl odlišný vzhled. V devadesátých letech jenom mstí za bezpráví. Zločin totiž není 20. století se u nás i v zemích bývalého východního bloku zvedla vlna rasového násilí omluvitelný, jen vysvětlitelný. páchaná na Romech. Jejich důvody byly v podstatě stejné jako u vraždy předešlé. Oběti zločinu se obvykle nelišily svým způ- DRAHOMÍRA MIKLOŠOVÁ sobem od okolí, chodily do práce, živily ro- starostka Obrnic Bydlím v obci Obrnice dinu, staraly se o děti. V dnešní době mají již deset let. V obci, však nepokoje u nás, často označované jako kde žije téměř 2,5 tisíc rasově nebo nacionálně motivované, základ obyvatel, převážná část zcela jiný. Je jím sociální situace. v panelovém sídlišti Sociální situace, kvůli níž se z mnohých a s velkým podílem obyčejných lidí stali zoufalí občané. Nemají romských obyvatel. práci, slušné bydlení, hospodaří (ať už jaCelkový pohled na kýmkoli způsobem) s velmi malou finanční obec byl velmi neutěšečástkou. V této situaci už se problém ný. Přiznávám, že jsem chtěla utéct. Před etnický stírá, bohužel nelze zastírat, že ve naším domem a v naší ulici se neustále významném procentu se s katastrofálními pohybovaly celé rodiny Romů, zanechávali životními podmínkami potýkají právě po sobě neskutečný nepořádek a popíjeli Romové. Romové, jejichž kultura byla po v okolí blízkého obchodu alkohol. Do dobu čtyřiceti let systematicky likvidopanelového sídliště jsem si vůbec netrouvána tak, až většina z nich přijala dlouho fla chodit. Nebyl ani důvod. Celá obec na opakovanou lež, že nejsou etnikum, ale mne působila jako odsouzená stát se 100% jen sociálně-patologická skupina. Romové, romským ghettem stejně jako neslavné kteří byli tak dlouho využíváni jako levná mostecké sídliště „Chanov“, v jehož těsném nekvalifikovaná pracovní síla, až mnozí sousedství obec leží. nabyli dojmu, že vzdělání je nepotřebné. Můj pohled na soužití s Romy v jedné Romové, kteří byli likvidováni po staleobci byl velmi negativní a chápala jsem katí těmi nejdrsnějšími a nejhrůznějšími způsoby. Přesto mnozí neztrácejí víru, že je ždého, kdo o Romech hovořil jako o lidech, které není možné naučit pracovat, respekjednou většinová společnost přijme. tovat soukromé vlastnictví, se kterými se V čím horší sociální a ekonomické nedá slušně a pořádně bydlet. situaci se celá společnost ocitá (nikoliv jen V rozhodnutí zůstat u mě sehrála velRomové!), tím je popudlivější a i nepatrný zárodek vyklíčí do neuvěřitelných rozměrů. kou roli slova mého partnera: „Utéct umí

každý, zkusme s tím něco udělat, a teprve když zjistíš, že to nejde, tak odejdeme, jako celá řada občanů.“ To bylo téměř před šesti lety, kdy jsem vstoupila do místní komunální politiky jako místostarostka s rozhodnutím zkusit změnit „špatnou adresu obce“ a zjistit, zda lze s Romy žít. Téměř nikdo tomu nedával žádnou naději. Dnes si mohu dovolit říct: „Ano dá se. Je to sice náročné, ale dá se.“ Nebylo to vůbec jednoduché a bez získání celého vedení obce realizovatelné. Pro dosažení cíle bylo nutné navázat komunikaci s Romy, vysvětlit jim záměry vedení obce a získat si jejich důvěru pro spolupráci. Bylo nutné zastavit privatizaci bytového fondu, zahájit opravy bytových domů a jejich okolí, navázat spolupráci s největším vlastníkem bytů, učinit celou řadu opatření v prevenci kriminality a pokračovat ve spolupráci s policií s cílem snížit kriminalitu a zvýšit bezpečnost v obci. Dále podporovat vznik a rozvoj podmínek pro volnočasové aktivity sportovního a společenského zaměření pro děti, mládež i dospělé, včetně prezentace romské kultury. Velmi zásadní bylo zaměřit se na zaměstnanost, především dlouhodobě nezaměstnaných, jimiž jsou hlavně nízkokvalifikovaní Romové. Velká pozornost byla zaměřena především na děti, a to jak při vzdělávání ve školce a škole, tak i ve snaze dostat je z ulic prostřednictvím neziskových organizací, kterých dnes máme několik. Podařilo se díky získaným dotacím z evropských fondů zrevitalizovat plochy v sídlišti, opravit školu a školku, zrekonstruovat střed obce, vybudovat dětská hřiště atd. Na technická opatření navazují i místní vyhlášky, které regulují pití alkoholu na veřejném prostranství, nebo hrací automaty. V obci není povolen ani jeden, jsou zde v provozu pouze ty, které povolilo Ministerstvo financí ČR. Jsou připravovány projekty na poskytování sociálních služeb, navazující na již zřízené poradenské pracoviště Help desk a terénní práci. Jsem si vědoma, že dosažený smír může být velmi křehký a zneužitelný zájmovými skupinami, a to jak ze strany romských aktivistů, tak ze strany extremistů. Vím, že jsou zde i občané s velmi negativními názory na Romy, ale také vím, že pokud se budou navzájem respektovat nastavená pravidla a pokud lidé spolu budou i nadále komunikovat, lze smír v soužití udržet. Připravil Lukáš Jirsa

U NIV ER S UM 4 /XXI

11

ROZHOVOR

Dveře Evropy jsou otevřené, jen do nich vstoupit Vídeňský profesor morální teologie Günter Virt je od roku 2001 členem Evropské skupiny pro etiku ve vědě a nových technologiích Evropské komise. Rozhovor s ním nejen o etice ale také o jeho příteli Otu Mádrovi se uskutečnil v rámci konference Forum 2000 v říjnu tohoto roku. Pane profesore, co Vás vedlo k zájmu o Československo a kdy jste se začal stýkat s Otou Mádrem? Československo jsem poprvé navštívil v roce 1968. Byl jsem tehdy studentským kaplanem ve Vídni v období kulturní revoluce, k níž v Evropě toho roku došlo. S katolickou vysokoškolskou komunitou jsme zorganizovali cestu do východního

12

U N I VE R S U M 4 / XXI

Berlína a museli jsme jet přes Prahu. A tak když jsem poprvé přijel do Prahy, viděl jsem na Václavském náměstí tanky a demonstrace. Pak jsem také navštívil Slovensko, kde mě pozvali do Rakouského kulturního střediska, a tak jsem se mohl podrobněji seznámit s teologickými problémy a vůbec problematikou církve v Československu.

Nevím, jak a kdy jsem se poprvé setkal s Otou Mádrem, ale mohu říci, že Oto Mádr nějak patřil do mého života od samého počátku mých styků s Československem. Navštěvoval jsem jej jednou či dvakrát ročně, přivážel jsem mu knihy a vedli jsme nepřetržitý dialog o teologii. Nebylo jasné, zda pro něho bylo nebezpečné, když jsem ho navštěvoval, nebo ne.

ROZHOVOR Setkávali jsme se v parcích a zahradách, někde stranou, byla to prostě ožehavá situace. Oto Mádr byl velice otevřený a měl mnoho kontaktů s dalšími lidmi ze Západu. Prostřednictvím Oty Mádra jsem se setkal i s kardinálem Tomáškem a přivezl jsem mu dokumenty z Taizé a naopak jsem od něho převzal pastýřské listy, které nemohl uveřejnit v Československu, a poskytl jsem je rakouskému rozhlasu. A ten informoval občany v Československu – v oblastech, kde mohli naši stanici naladit – o tom, co se děje, a o listech kardinála Tomáška. Co jste si myslel o české teologii za komunistického režimu? Velice jsem obdivoval Otu Mádra, neboť byl vždycky opravdu v obraze a věděl, co se v současné teologii děje. Měl jednak velký zájem a byl velmi otevřený, jednak byl velice oddán své církvi. Víte, že byl odsouzen k trestu smrti a že byl dlouhý čas vězněn. Jediné, z čeho jej komunisté obviňovali, byla pastorace studentů. Se studenty se stýkal, aby s nimi mluvil o víře, Bibli... a to byl jediný důvod jeho obvinění. Byl jste s Otou Mádrem ve styku i po sametové revoluci? Ano, párkrát jsme se setkali. Usiloval jsem o to, aby na vídeňské univerzitě obdržel čestný doktorát, ale nebylo to možné, protože takový titul bylo lze obdržet jen za publikované knihy a Ota Mádr neměl ze zřejmých důvodů možnost napsat ve svém životě větší množství knih. Avšak jeho kniha „Jak církev neumírá. K teologii ohrožené církve“ byla jednou z nejvýznamnějších knih, jež máme z období komunistické nadvlády; té knihy jsem si velmi cenil. Pak ovšem obdržel čestný doktorát na univerzitě v Tübingen v Německu. Jak jste vnímal jeho postavení v postkomunistickém období? Po zhroucení komunismu se Oto Mádr vždy snažil zaujímat středovou pozici: jednak si uvědomoval, že mezi teology ze západních zemí je mnoho kritiků církve, jednak znal konzervativní pokusy zpochybňovat Druhý vatikánský koncil. A tak se vždy snažil zůstávat někde uprostřed, být jakýmsi prostředníkem. Záleželo mu na tom, aby všichni církvi důvěřovali. Naposledy jsem ho navštívil před půldruhým rokem, bydlel blízko Kongresového centra v Praze. Bylo mu už přes devadesát let, ale vyzařovalo z něho takové ovzduší pokoje. Mluvil zvolna, o všechno se zajímal, ale nejvíc mi v paměti utkvěl jeho vnitřní pokoj, který jsem pociťoval.

Byl to starý muž, z něhož jasně vyzařovala hluboká niterná dobrota. Podobně jako Oto Mádr mnoho let působíte v oblasti etiky. Jakou máte zkušenost ze svého členství v různých evropských výborech a grémiích? Musíme rozlišovat Radu Evropy a Evropskou unii. Rada Evropy byla založena roku 1949 ve Štrasburku jako poválečný mírový projekt, založený hlavně na lidských právech (Rada Evropy má nyní 47 členských států). A tak první skutečně závazná úmluva o lidských právech vznikla v Radě Evropy. Od Spojených národů máme jenom deklarace – a ty nejsou závazné. Ale v těch evropských státech, které podepsaly Evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, se občané mohou obracet na Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, když jsou jejich práva porušována. Rada Evropy vydala roku 1997 další Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Tento dokument neobsahuje dva body, kde se nepodařilo nalézt konsensus – o potratech a eutanazii. V této situaci rakouská místopředsedkyně Rady Evropy Edeltraud Gattererová upozornila na významnou první větu v nově koncipovaném dokumentu, kde je formulace „ospravedlnit urychlení smrti“, což znamená, že zákon přijatý v Nizozemsku by měl platit i pro 47 členských států Rady Evropy. V této situaci mne paní místopředsedkyně požádala, abych pomohl při vypracování dokumentu o lidských právech na ochranu lidského života. Obdržel jsem oficiální žádost od Rady ve Štrasburku, abych vypracoval dokument týkající se toho, že by se mělo vyhovět přání lidí nacházejících se v terminálním stadiu nebo umírajících. V dokumentu mělo být zakotveno, že se má vyhovět přání typu: „Vy si přejete a my zabijeme.“ Na to jsem řekl: Tak to být nemůže, něco takového se nezakládá na lidských právech a lidské důstojnosti – a tak jsem změnil název toho doporučení na „Ochrana lidských práv a lidské důstojnosti osob v terminálním stadiu a osob umírajících“ (The protection of human rights and human dignity of terminally ill and dying persons). A s týmem z Ústavu lékařské etiky (založil jsem jej v roce 1993) jsem připravil příslušný text. Pak jsem byl pozván do parlamentu v Paříži jako odborník. V té době byla většina poslanců nakloněna eutanazii. Měli jsme pětihodinovou diskusi a za tuto dobu jsme je přesvědčili podrobnou argumentací, že eutanazie není ten pravý způsob, jak by lidé měli umírat.

GÜNTER VIRT 25. března 1940 se narodil ve Vídni 1958 studium farmacie na Vídeňské univerzitě 1959–1965 studoval katolickou teologii na Vídeňské univerzitě 1962 licenciát z filozofie na Innsbrucké univerzitě Na Vídeňské univerzitě pozdějí získal doktorát z teologie. 1981 habilitace v oboru teologické etiky na univerzitě v Tübingen 1986–2007 učil na Vídeňské univerzitě 1993 zakládá Institut pro etiku a právo v medicíně na Vídeňské univerzitě 2001–2009 člen Rakouského národního etického výboru 2001–dosud člen Evropské skupiny pro etiku ve vědě a nových technologiích Evropské komise Autor mnoha knih a článků, učil též na univerzitách v Salzburgu a Paderbornu. V češtině vyšla kniha Žít až do konce: Etika umírání, smrti a eutanazie, Praha: Vyšehrad 2000, některé jeho články vyšly v Teologických textech.

 U NIV ER S UM 4 /XXI

13

ROZHOVOR Další problematika, kterou se budeme zabývat, se týká etického posouzení výzkumu druhu energie, který by se měl v Evropě používat – jaderná a nejaderná –, a poté, neobjeví-li se nějaké naléhavé téma, se musíme pustit do problematiky nových bezpečnostních technik. Je tu napětí mezi důležitostí chránit soukromí a potřebou bezpečnosti.

Günter Virt: Využívání lidských embryí? „Evropský soud v Lucemburku rozhodl v souladu s mým odlišným stanoviskem z roku 2002 a definitivně zamítl vydávat patenty, jež nerespektují lidskou důstojnost.“ Nicméně odpovědi na problémy a naléhavé otázky související s umíráním v našich společnostech a se situací v lékařství by se měly týkat těchto bodů: (1) stanovit jasnou prioritu paliativní medicíny, paliativní léčby a péče a formulovat veškeré organizační požadavky nutné k tomu, aby se paliativní péče stala skutečnou prioritou v celé Evropě. (2) Posílit autonomii umírajících a lidí nacházejících se v terminálním stadiu v tom smyslu, že o nikoho se nebude pečovat proti jeho vůli. To tedy znamená, že umírání by se nemělo prodlužovat za pomoci prostředků současné medicíny. Když tedy pacient řekne: Ne, nechte mne, prosím, zemřít v pokoji, pak se jeho rozhodnutí musí respektovat. A v našem dokumentu jsem také požadoval, aby členské státy dodaly předloženým direktivám podobu normálního zákona. Učinili jsme tak v Rakousku, došlo k tomu i v Německu – trochu jinak, ale proč ne? Máme odlišnou kulturu v lékařství, odlišnou právní kulturu, takže je to pochopitelné. Třetí bod: Jasné „ne“ eutanazii. To znamená, že článek 2 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv, že nikdo v Evropě nesmí být zbaven svého života úmyslně, by měl platit i pro osoby nacházející se v terminálním stadiu a osoby umírající. Přání zemřít vyslovené osobou v terminálním stadiu nezakládá právní nárok na smrt z rukou jiné osoby. Přání zemřít nemůže zakládat zákonné ospravedlnění provádět takové činnosti, jejichž cílem je přivodit smrt. Můžete zdůvodnit popření eutanazie, aniž byste se odvolával na nějaký náboženský důvod?

14

U N I VE R S U M 4 / XXI

Samozřejmě. Právě to jsem učinil. Na plenárním zasedání v pluralitním parlamentním shromáždění Rady Evropy bylo nakonec proti jen šest hlasů. Poté dokument přijala Rada ministrů a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku založil svou argumentaci namířenou proti eutanazii v jurisdikci na našem Doporučení chránit lidská práva a lidskou důstojnost. Několik let už pracujete pro Evropskou unii – jakou problematikou se tam zabýváte nejvíce? V roce 2001 jsem byl zvolen členem výboru či skupiny skládající se z patnácti osob, který byl poradním orgánem tehdejšího předsedy Evropské komise Romana Prodiho sídlící v Bruselu. Tato odborná skupina je nezávislá, což znamená, že nezastupuji Rakousko ani katolickou církev, ačkoli jsem první katolický kněz, který je členem tohoto orgánu. V tomto orgánu jsou zastoupeni odborníci na různé oblasti: je tam pět právníků, pět etiků a pět přírodovědců. A reprezentujeme i různé světové názory – každý ví o těch ostatních a je to vskutku transparentní. S problémy, k nimž se máme vyslovovat, se na nás obrací předseda Evropské komise. Ten se nás dotazuje na názory týkající se nejrůznějších témat: otázky bioetické, etické posouzení nových technologií v zemědělství apod. A nyní, kdy pracuji jako člen výboru ve svém již třetím období, se zabýváme nejen problémy z oblasti bioetiky, ale i z oblasti informačních technologií a nových komunikačních prostředků. Aktuální jsou teď problémy nových technologií, tedy nová generace internetu.

Jaká jsou hlavní témata v oblasti etiky komunikačních technologií? Především je to soukromí a ochrana osobních dat: například když něco umístíte na facebooku, vzniká dost obtížná situace: může se na to podívat každý. Může se na to podívat třeba váš soused, váš budoucí nadřízený, když se ucházíte o místo, a tak dále. Naším tématem je právo být zapomenut: v tomto směru souhlasím s tím, že byste měl mít právo, aby se vaše data už nezpracovávala, a je-li možné je vymazat, tak aby se vymazala. Je tu však ještě jiný aspekt problému: Jako etik mám problémy s formulací, že na člověka by se mělo zapomenout. Z paměti by se totiž neměl nikdo vymazávat. Plně se stavím za právo na soukromí a pochopitelně souhlasím s tím, že nikdo nesmí být nucen zveřejňovat osobní údaje o svém životě proti své vůli a bez svého souhlasu. Existuje celá řada zneužívání. Například s tzv. cookies na internetu: poskytnete-li své osobní údaje nějaké firmě, když třeba nakupujete prostřednictvím internetu apod., vznikají cookies: to znamená, že firma má vaše údaje a může je používat k reklamě a manipulovat jimi a to včetně případných fotografií. Jak se utvořila Etická skupina, jejímž jste členem? Evropskou skupinu pro etiku ve vědě a nových technologiích (EGE) jmenuje předseda Evropské komise. Na internetu se objevila výzva, aby se lidé k práci v této skupině přihlásili. Jelikož to bylo na internetu, přihlásit se mohl každý. Výbor potom vypracoval krátký seznam a z něho předseda sám vybral 15 členů. Dochází mezi členy k nějakým neshodám? O příslušných tématech hodně diskutujete? Ano, názorově se velice rozcházíme. První názor, který jsme měli zformulovat, pro mne znamenal otázku svědomí. Šlo o etický aspekt ohledně patentování vynálezů zahrnujících lidské kmenové buňky. Můj kolega z Německa po třech či čtyřech zasedáních prohlásil, že ve skupině nemůže nadále zasedat, jestliže ta povoluje

ROZHOVOR patentovat procesy a produkty používající látek, jež pocházejí ze zničených lidských embryí (což je v Německu zakázáno). A skupinu opravdu opustil. A tak jsem si položil otázku, co mám dělat. Byl jsem ve skupině jediný, kdo má odlišný názor než ostatní, protože jsem proti tomu, aby se počátek lidského života používal jako surovina k výzkumu a komerčnímu využití. Nakonec jsem se rozhodl, že ve skupině zůstanu a na posledním zasedání jsem podepsal usnesení poté, co jsem nesouhlasil s patentováním biotechnologických vynálezů založených na ničení lidských embryí. Má argumentace se zakládala na interpretaci článku 5 a 6 direktivy Evropské unie ohledně biotechnologických patentů. Takže poprvé a dosud naposledy se stalo, že někdo vyslovil odlišný názor, který se objevil v usnesení. A nakonec po letech, zhruba před rokem nebo dvěma, Evropský patentový úřad (European Patent Office, EPO) přijal mé odlišné stanovisko. Nahlédli, že má argumentace byla správná, a nedávají patenty využívající linie lidských embryonálních kmenových buněk. James Thomson ze Spojených států požádal o patent na využití linií embryonálních kmenových buněk a EPO řekl ne. Thomson pak rozhodnutí EPO právně napadl. A teď 18. října 2011 Evropský soud v Lucemburku rozhodl v souladu s mým odlišným stanoviskem z roku 2002 a definitivně zamítl vydávat patenty, jež nerespektují lidskou důstojnost. A soud stanovil, že lidské embryo si už od samého početí zasluhuje úctu ke své důstojnosti. Vím, že patentování je pro výzkum jednou z nejdůležitějších věcí: nejsou-li patenty, hlavní výzkum se nevydá tímto směrem. Váš výbor je založen na racionálním a řekněme profesním základě. Lze si představit nějaký výbor založený též na základě náboženském (katolickém, muslimském, židovském atd.)? Myslím, že máme dobrou zkušenost s již existujícím výborem. V této nesmírně složité situaci s novými technologiemi politikové potřebují poradit – nejen ve vědě, ale i v etice. Myslím, že tohle je základní otázka: jste-li dnes zodpovědný za nějakou oblast, potřebujete mít dobré poradce. A dosáhnout konsensu by bylo mnohem obtížnější, máte-li odlišné náboženské skupiny. Proces v pluralitní, demokratické společnosti hledající konsensuální řešení by pak byl zahájen znovu poté, co by byly vyslechnuty názory různých náboženských skupin v pluralitní společnosti. Jisté kompromisy – nikoli ovšem etické – jsou nevy-

GÜNTER VIRT K FARÁŘSKÉ INICIATIVĚ Farářskou iniciativu jsem nepodepsal. Byl jsem o podpis požádán a jsou do ní zapojeni i někteří z mých bývalých studentů. Ale pro mne to není, není to můj styl. Jsem o podpis takových prohlášení žádán velice často, ale nedělám to. Uvědomuji si ovšem závažnost předkládaných problémů. Jsou však velmi různorodé a v dokumentu farářské iniciativy jsou všechny smíchány dohromady a postaveny naroveň. A podle mého soudu ten nejzávažnější problém – lepší právní soustava v církvi se subsidiaritou, institucemi apod. – není v této iniciativě to hlavní. K prvnímu bodu: pastorace rozvedených a znovu sezdaných lidí, kteří tak nemohou přistupovat ke svatému přijímání – myslím, že to je skutečný problém, který mne trápí. Před pár lety jsem napsal knihu o nejstarší morální ctnosti: Epikie, zodpovědné zacházení s normami (Epikie, verantwortlicher Umgang mit Normen, Grünewald 1983). Tato ctnost je zmíněna už v Homérovi a zabývali se jí staří řečtí filosofové. Znamená, že bychom měli vždy brát v úvahu mimořádnou situaci muže, ženy a páru. Není to norma proti normě církevní, ale poskytuje nám příležitost s normou zodpovědně zacházet. A biskupové to vědí a je to základ pro pastorační řešení problémů v souladu s velkými teology, jako je například Tomáš Akvinský. Mnoho dobrých pastýřů církve může nacházet řešení v mimořádných situacích. Nicméně farářská iniciativa tento přístup obviňuje z obojakosti, z dvojí morálky: Na jedné straně tento přístup můžete použít v mimořádných případech, na straně druhé to není oficiálně povoleno. Takže ano, souhlasím, že zde se musí vést otevřená diskuse a Vatikán zde nemůže mít poslední slovo. Druhý bod se týká pastorační činnosti laiků. I toto je závažný problém. Jde o laiky, kteří mohou provádět pastoraci i tím, že kážou – a v některých případech to umějí lépe než farář, protože ten třeba neumí dobře německy, je starý a svého vzdělání nabyl před mnoha desetiletími, je unavený a tak dále, a je tedy lepší, když v církvi zavane čerstvý vzduch. Samozřejmě za předpokladu, že se tak činí zodpovědně. Musíme o tom podle mého názoru hodně mluvit. Třetím bodem je svěcení žen. Myslím, že zde ještě nebylo řečeno poslední slovo. Ale v tomto okamžiku není vhodná doba tuto záležitost zdůrazňovat. Proč? Protože před sebou máme příklad anglikánské církve: velká napětí uvnitř této církve, kněží, kteří ji opustili, a to většinou tak, že vstoupili do církve katolické. A vzhledem k ekumenickému hnutí si musíme být vědomi toho, že ekumenické vztahy s pravoslavnou církví by se takovýmito kroky narušily. Myslím si ovšem, že prvním krokem by bylo světit ženy jako jáhenky, a pak bychom viděli, co z toho vzejde, jaké budou zkušenosti.

hnutelné, ale pouze kompromisy v tom, co vyplývá z etiky pro právo. Etika není právo, ale musíme promýšlet, kde jsou nezbytná omezení z etických důvodů. Stanoviska EGE měla a mají důležitý vliv na politiku Evropské unie. Domníváte se, že výchova a vzdělání v církvi jsou adekvátní naší době? Mám za to, že v této oblasti nás čeká spousta práce. Výchova a vzdělání nikdy nekončí. Nejde tu jen o obsah vzdělání, ale o celou jeho strukturu. V oblasti etiky jsou dokumenty katolické církve dokumenty oficiálními, nikoli však neomylnými v tom smyslu, že nepředstavují konec či meze rozumu. Musíte se ustavičně snažit nalézat lepší, podrobnější, propracovanější a přiměřenější normy. Dějiny a lidská řešení i nadále pokračují jak v církvi, tak v sekulární pluralitní společnosti.

Patří ještě křesťanské ideje do Evropy 21. století? Samozřejmě. Argumenty založené na náboženském základě tu mají své místo. Musíte však argumentovat racionálně a převádět svá východiska a své vzdělání a formaci do sekulárních pojmů. V Lisabonské smlouvě v článku 17 stojí, že Evropská unie vyzývá církve a všechny komunity k otevřenému, transparentnímu a pravidelnému dialogu. Dveře jsou dokořán otevřené pro to, čím církve mohou přispět. Je však na církvi, aby do těchto otevřených dveří vstoupila. A považuji za jistý problém, že mnoho našich biskupů a dalších zodpovědných osob si neuvědomuje, jak doširoka jsou tyto dveře otevřené. Rozhovor připravil Lukáš Jirsa a z angličtiny přeložil Vladimír Petkevič. Fotografie Forum 2000.

U NIV ER S UM 4 /XXI

15

TÉMA

Spor o náboženské symboly v Evropské unii Poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová (KDU-ČSL, frakce Evropské lidové strany) přednesla 24. září 2011 na sympoziu Opus bonum v břevnovském klášteře příspěvek ke sporům o náboženské symboly v zemích Evropské unie, jehož shrnutí přinášíme.

K

romě základních znaků šesti nejrozšířenějších světových náboženství (křesťanský kříž, Davidova hvězda, obrácený půlměsíc, hinduistická slabika óm, taoistický symbol jin-jang a  buddhistická Dharmačakra) jsou symbolem i ozdoby, oblečení, sakrální stavby a také – na což se často zapomíná – dýky a šavle. Všechna tato zpodobnění a znaky jsou předmětem úcty, a pokud je státy ve veřejné sféře omezují, cítí to vyznavači jednotlivých náboženství jako újmu a atak na svá základní lidská práva. Spor o  náboženské symboly se v  21. století vede na několika rovinách. Existuje latentní i otevřený konflikt mezi různými náboženstvími. Křesťané a muslimové jsou sice vyznavači jediného Boha a některé projevy víry mají podobné, v mnoha podstatných záležitostech se ale křesťanství od islámu liší, zejména vírou v jediného Boha ve třech osobách. Je-li Bůh sám v sobě dialogem, otevírá to prostor pro dialog mezi lidmi, uvnitř společnosti. V oblasti vztahu náboženství a státu je islám všeobjímajícím systémem, v němž se Koránem a šaríou řídí celý život společnosti: rodina i stát, politika, právo i ekonomie. Křesťanství v současné podobě je náboženství, které chce se

16

U N I VE R S U M 4 / XXI

státem kooperovat, ale rozhodně s ním nesplývá. Je cestou plnou otázek a odpovědí, na jeho půdě se zrodil zápas o důstojnost člověka a lidská práva, právě zde vznikly první pokusy překonat vzájemná rozdělení a hledat společný jazyk mezi konfesemi i náboženstvími. Druhou rovinou je střet islámského fundamentalismu s moderním západním myšlením, potažmo euroamerickou popkulturou a životním stylem. Hlavní ideový střet však probíhá mezi náboženstvími a sekularismem. Tomáš Halík k tomu říká: „Militantní sekularismus známe jak v oné hard form perzekuce církví za komunistických režimů, tak v oné dnes aktuální soft form vytěsňování tradičních náboženství a zejména křesťanství ve jménu ideologie multikulturalismu a politické korektnosti“ (přednáška Evropa mezi křesťanstvím a laicismem, Varšava, leden 2011). Tématem dneška není otázka svobody vyznání, ale otázka míry vytěsnění náboženství z  veřejné sféry. Typickým reprezentantem ofenzivního přístupu vůči náboženstvím je Francie. Halík upozorňuje, že „chce-li radikální sekularismus francouzského (a donedávna i tureckého) typu vypovědět všechny náboženské projevy pouze

TÉMA Britský imám symbolicky pálí burky. Dr. Hargey původem z Jižní Afriky opakovaně přednáší o tom, proč tvář halící závoj Korán nijak nevyžaduje a proč hadith s odkazem na to je jen trochu lepší než pohádky. Po jedné takové přednášce v době vzrušených debat o zákazu burky ve Francii spálil před televizními kamerami čtyři burky jako symbol vzdoru proti bin Ládinovi, Anjem Choudarymu a dalším, kteří podporují tyto „zhoubné kulturní zvyky“. do soukromé sféry, pak se tím veřejná sféra nestává neutrální, ale sekularismus sám se stává státním (a netolerantním) náboženstvím sui generis“. V jiných zemích se k sobě náboženství a veřejná sféra vztahují jinak: ve Spojených státech panuje přísná odluka církví od státu, ale také úplná svoboda pro všechna náboženství. V Německu zase stát úzce spolupracuje s tradičními církvemi a ostatním dopřává širokou svobodu.

 ISLÁM JAKO PROBLÉM Islám se pro Evropu stal problémem hlavně ze sociálně-ekonomických důvodů. Uprchlíci z Blízkého východu a severní Afriky migrovali od poloviny 20. století do zemí, kde byla silná poptávka po levné pracovní síle. Brzy byly zavedeny kvóty a ekonomická migrace byla považována za krátkodobou. Námezdní dělníci se už ale nevraceli do svých zemí a tak začaly vznikat programy na spojování rozdělených rodin. Na jednoho zaměstnaného přišlo do Evropy několik dalších členů jeho rodiny. Zrodila se idea multikulturalismu, počítající s tím, že spolu mohou žít jednotlivci a skupiny rozdílných kultur, náboženských vyznání, ras, kteří sdílejí odlišné hodnoty, ale přesto si mohou vzájemně rozumět, a dokonce se od sebe učit. Zdůrazňovala se rovná práva pro každého, včetně toho, že si každý může zachovat svou kulturu a vyznání, k čemuž jsou státy zavázány mezinárodními smlouvami o lidských právech. Multikulturalismus znamená pozitivně přijmout fakt, že v Evropě budou trvale usazeny jiné kultury. Je třeba vědět, že do Evropy přichází etnicky, kulturně a socioekonomicky různorodá populace z více než třiceti zemí světa. Islám, včetně zvyklostí v odívání, praktikují její členové různým způsobem, shodují se však v dodržování pěti sloupů víry a v úctě ke Koránu jako zjevenému slovu.

 DEVADESÁTÁ LÉTA A 11. ZÁŘÍ Hlubší interpretace hrozeb a  nadějí spjatých s  přítomností islámu v Evropě souvisí s výkladem dějin v devadesátých letech a po 11. září 2001. Po skončení studené války a po pádu komunistického bloku vzniklo na Západě jisté vakuum. Levicový politolog Francis Fukuyama zaujal nejen americkou veřejnost svým konceptem konce ideologií: západní životní styl, tržní hospodářství i parlamentní demokracie západního typu se měla víceméně rozšířit po celém světě. Jiný pohled nabídl v polemice s Francisem Fukuyamou Samuel Huntington, který nejprve ve svém článku a poté i v knize Střet civilizací už v půli devadesátých let popisuje svět rozdělený na sedm až osm civilizačních okruhů, jež jsou předurčeny ke vzájemnému střetu. Největší potenciál agresivity se podle něho skrývá v zemích, kde má navrch islám. Jeho vliv vyrůstá z nerostného bohatství, tyto země vesměs nemají uznávané vědce, inženýry, umělce ani spisovatele. Najdeme v nich mnohem méně podnětů k hledání inovací. Atentáty na newyorská dvojčata v roce 2001 rozdíly a rozpory mezi jednotlivými částmi světa velice zvýraznily. Obnažil se přede-

STATISTIKA V západní Evropě v současnosti žije 17 milionů muslimských přistěhovalců a jejich potomků s evropským občanstvím. Přes 4 miliony muslimů převážně z Turecka žije v Německu, dalších 0,5 milionu Turků je ve Vídni. Ze severní Afriky pochází 3,5 milionu muslimů ve Francii, obdobně jako 1,5 milionu v Itálii a 1 milion ve Španělsku. Téměř 3 miliony muslimů, původem z jihovýchodní Asie, žije ve Velké Británii. Skoro milion muslimů, původně z Indonésie a Surinamu, žije v Nizozemsku. V Belgii se nachází více než 600 000 muslimů z Afriky a Turecka. V Evropě tvoří muslimové menšiny v rozmezí 1–6 % z populace. Statistiky nezahrnují krátkodobé a nelegální migranty. V Evropě žijí 44 miliony muslimů (2,7 % obyvatel Evropy), z toho 18,5 milionu v bývalých zemí Sovětského svazu, dalších zhruba 8–9 milionu muslimů žije v balkánských zemích. Podle statistických modelů bude v roce 2025 na celém světě zhruba 2,6 miliardy křesťanů (asi o 400 milionů více než v roce 2005). Zajímat by nás měla prognóza, podle níž Evropa jako jediný kontinent očekává pokles počtu křesťanů ze současných 553 milionů na 535 milionů. Muslimové by měli ze současných 1,6 miliardy ve světě posílit o 600 milionů. V Evropě by se měl jejich počet zvýšit ze 44 na 58 milionů (tj. o celých 14 milionů).

vším konflikt mezi zeměmi s islámskou většinou a bohatými, často sekularizovanými zeměmi Západu. Úloha Západu se současně zmenšuje se stále iniciativnější rolí takových zemí jako Čína, Brazílie a Indie. Francis Fukuyama v této situaci obrací a zvěstuje naprostý opak svých původních tezí: odpor islámského světa proti západním hodnotám i masivní hospodářský úspěch totalitní Číny hrozí tím, že Západ, a především Spojené státy jsou předurčeny k zániku. Huntington se pro mnohé ukázal jako člověk velmi prozíravý a další teroristické útoky podle Roithové jen podpořily mediálně šířenou vizi apokalyptického střetu islámu a ostatních civilizací. Po 11. září 2001 začali Evropané cítit ohrožení a debata o střetu kultur se z akademické půdy dostává do médií, domácností a ulic. V dříve tolerantní západní společnosti narůstá tendence k omezování muslimských závojů zakrývajících celý obličej. Jaký postoj zaujímá politická a církevní elita? Benedikt XVI. žádá respekt k náboženským symbolům. Naproti tomu francouzský prezident Sarkozy předkládá návrh na zákaz nošení burek, jež chápe jako symbol podrobení žen. A nedávno kancléřka Merkelová shrnula svůj pohled na multikulturalismus velmi lakonicky: „Lhali jsme sami sobě, že jednou odejdou: vize společného soužití a potěšení z této symbiózy naprosto selhala.“

 KONFLIKT A JINAKOST Jak se projevuje střet s islámem konkrétně? Je rozdíl mezi konfliktem a jinakostí. Muslimové v evropských zemích se odlišují typickým oblečením; tato symbolika je velmi nápadná (muslimové tvoří v průměru 3 % obyvatelstva) a přibývá lidí, kteří ji nosí. Jsme svědky generačního předělu: rodiče dnešních mladých muslimů se v 60.–80. letech snažili mnohem více integrovat, komunikovat: za svůj hlavní cíl považovali uživit širokou rodinu, která se s nimi do Evropy přistěhovala. Jejich děti prožívají určitý rozpor: vidí své prarodiče, kteří se drží muslimských tradic, a  zároveň navštěvují hodnotově neutrální evropské školy, které plní pouze vzdělávací, a nikoli

U NIV ER S UM 4 /XXI

 17

TÉMA



výchovnou roli. Existuje pro ně široký prostor pro zachování jejich kultury (v rámci ideje multikulturalismu), ale jen velmi málo z nich najde práci a plnohodnotné místo ve společnosti. Sociálně vyloučení členové druhé a třetí generace (neochotní přijímat podřadnou práci, ale navykající si na systém sociálních dávek) jsou frustrováni. Řada z nich znovuobjevuje své kořeny, prohlubují víru, kterou deklarují i viditelnými symboly a vymezují se kriticky vůči kultuře Západu. Fundamentalismus se stává programem pro generaci sociálně vyloučených muslimů s evropským občanstvím. Pozoruhodný je i vznikající kulturní mix. Část mladší generace v něčem přebírá západní styl: místo pravidelných modliteb poslouchá na ulici rapovou hudbu, odmítá tradiční i jakékoli jiné autority. Právě tito lidé, a nikoli věřící fundamentalisté, nejčastěji rozpoutávají pouliční násilí.

 MEŠITA A RECIPROCITA S  narůstajícím množstvím muslimů v  populaci souvisejí žádosti o výstavbu mešit. Mnohde se tomu většinová společnost brání. Příkladem může být Brno. V roce 1995 brněnská radnice zamítla výstavbu mešity s tím, že by minaret poškodil architektonický ráz města a modlitby by rušily sousedy. Muslimové se minaretu vzdali, spor ale pokračoval. Proti výstavbě podepsalo 1400 obyvatelů okolních domů petici. Stavba byla povolena až poté, co média obvinila úředníky z porušování lidských práv. Mešita (s kapacitou 120 osob a bez minaretu) stojí od roku 1998 na okraji města. Ve Švýcarsku existuje tradice místních referend. Více než 57 % voličů v národním referendu prosadilo zákaz další výstavby minaretů. Místopředseda výboru iniciativy pro zákaz minaretů tehdy prohlásil: „Vynucené sňatky a další věci jako oddělené hřbitovy pro čisté a nečisté – to ve Švýcarsku nemáme, ani to nechceme zavádět.“ V roce 2010 začal nový spor o šestkrát větší mešitu s minaretem v centru Brna. Argumentem pro má být rostoucí počet muslimů, právo vyznávat náboženství a v neposlední řadě plní mešita také úlohu kulturní a společenskou. Brněnští muslimové, jak sami zdůrazňují, odmítají jakýkoli radikalismus a útlak a soužití muslimů

EVROPSKÝ PRÁVNÍ RÁMEC Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který není institucí Evropské unie, nýbrž Rady Evropy, je v současnosti hlavní platformou, jež řeší otázky náboženských symbolů v EU v rámci výkladu Evropské úmluvy o lidských právech. Co se týká institucí EU, Smlouva o fungování Evropské unie v článku 19 říká, že Rada a Evropský parlament mohou přijímat opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Jiná instituce Evropské unie, Evropský soudní dvůr, běžně rozhoduje žaloby, zda národní zákony či evropské směrnice porušují Smlouvu o fungování Evropské unie. Spor o náboženské symboly Evropský soudní dvůr dosud neřešil. Tzv. Lisabonská smlouva, tedy poslední novela Smlouvy o fungování Evropské unie, odkazuje v článku 6 na Listinu základních práv, jež platí pro občany i další obyvatele Evropské unie bez evropského občanství a zaručuje, že každý má právo svobodně projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo spolu s jinými, veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů.

18

U N I VE R S U M 4 / XXI

s Brňany považují za bezproblémové. Stanovisko prvního náměstka primátora, praktikujícího katolíka, bylo ale jiné. Upozornil nás, že „křesťané v muslimských zemích jsou pronásledováni a že stavba nových kostelů tam je naprosto nemožná. … Brno už jednou vyjádřilo svou toleranci tím, že nechalo postavit mešitu na Vídeňské ulici. A to stačí.“

 SVOBODA SLOVA, NEBO ÚCTA K SYMBOLŮM? Jinou stránku sporu o  náboženské symboly odhalily nepokoje po uveřejnění dvanácti karikatur proroka Muhammada s mečem a bombou v jednom dánském deníku. Která hodnota má přednost: úcta k nedotknutelným symbolům jiné kultury, anebo nedotknutelnost svobody, symbolu pluralitní demokracie? Konflikt se rozvinul poté, co byly karikatury zveřejněny ve Francii, Rakousku, Itálii, Německu a Španělsku, byť dotyční věděli, že muslimové považují zobrazování Muhammada za urážku. Některé islámské země na protest uzavřely své ambasády v Evropě, mluvilo se o obchodních sankcích. Názory evropských politiků se různí: britský ministr zahraničí zveřejnění karikatur odsoudil jako provokaci; německý ministr vnitra zase zdůraznil svobodu slova a médií.

 MILITANTNÍ SEKULARISMUS VERSUS KŘESŤANSTVÍ Zcela jinou kapitolou jsou útoky na křesťanské symboly nikoli od muslimů, ale od netolerantní, sekularismem posedlé společnosti. V lednu 2010 musel ve Španělsku katolický učitel náboženství na střední škole Zujar odstranit kříže a ikonu ze společné kanceláře: jiní dva učitelé tyto symboly cítili jako urážku. V dubnu byl propuštěn z práce britský elektrikář, protože ve voze zaměstnavatele vozil kříž z palmového listí. Kříž měl urážet kolemjdoucí a mohl naznačovat, že firma je křesťanskou organizací. V roce 2009 napsalo několik poslanců Evropského parlamentu těžko pochopitelný dopis, v němž žádali zákaz křesťanských bohoslužeb, konaných každou středu v meditační místnosti parlamentu. Nespočet útoků na křesťanské symboly je spíše projevem vandalství, bez hlubšího ideového cíle.

 KŘÍŽE VE ŠKOLÁCH Dalším projevem netolerantního sekularismu s totalitní tendencí a zároveň ukázkou střetu právních názorů evropských institucí je spor o kříže ve školách v Itálii. Když jeden rodičovský pár neuspěl s žalobou u italských soudů, obrátil se k Evropskému soudu pro lidská práva: kříže ve školách prý diskriminují žáky bez vyznání. Italské soudy stížnosti rodičů nevyhověly a konstatovaly, že přítomnost křížů ve školách je v souladu se sekularismem v tom rozsahu, v němž jejich přítomnost symbolizuje občanské hodnoty italské společnosti: toleranci, potvrzení práv jednotlivce, autonomii vlastního morálního přesvědčení, lidskou solidaritu a odmítání všech forem diskriminace. Kříž může mít vzdělávací účel a  naplňovat sekulární perspektivu. První rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 2009 shledal, že povinné umístění náboženských symbolů ve školách porušuje svobodu náboženského vyznání a omezuje právo na vzdělání, omezuje právo rodičů vychovávat své děti podle vlastního přesvědčení a tato praxe je neslučitelná s povinností státu hájit princip neutrality.

TÉMA Když pak Itálie požádala o přezkum, vynesl v březnu 2011 velký senát konečný rozsudek, v němž se říká, že není prokázáno, že by tento symbol, přes svůj náboženský charakter, měl jakýkoli vliv na žáky. Skutečnost, že se rodiče domnívají, že přítomnost symbolů omezuje jejich schopnost vychovávat své děti v souladu s jejich vlastním filozofickým přesvědčením, nestačí na stanovení porušení práva na vzdělání. Senát vzal na vědomí, že evropské státy nemají v této oblasti společný postoj a nemohou být omezovány při stanovení rovnováhy církevně-státních vztahů, pokud se neobjeví pokusy o hlubší indoktrinaci.

 PODNĚTY POSLANCŮ EVROPSKÉHO PARLAMENTU V roce 2010 učinili tři poslanci z frakce Evropské lidové strany dotazy, jejichž účelem bylo přimět Evropskou komisi vyjádřit se ke sporům o  symboly s  ohledem na bezpečnost a  rovnost pohlaví. Komise odpověděla, že porušování práv žen není přípustné, což plyne i z imigračního principu schváleného Radou v listopadu 2004. Komise zdůraznila, že otázka burky a závoje by neměla být použita pro stigmatizaci muslimů a rozdmýchávání xenofobie. Náboženská svoboda zahrnuje nošení náboženských symbolů bez omezení, burka však nesmí bránit nezbytným policejním a bezpečnostním kontrolám. Komise odpověděla, že si je vědoma, že členské státy přijaly různorodé přístupy k nošení burky a závoje na veřejných místech a je na každém členském státu, aby učinil příslušná rozhodnutí. Komise nebude komentovat žádný z těchto státních přístupů a nechystá žádná opatření.

 SHRNUTÍ A PERSPEKTIVY Rada Evropy a Evropský parlament mají právo učinit opatření v oblasti ochrany svobody náboženského vyznání nebo naopak jeho omezení z bezpečnostních důvodů. Žádná regulace náboženských symbolů a oděvů na úrovni Evropské unie však neexistuje. Stížnosti občanů na zákonná omezení v některých zemích řeší Evropský soud pro lidská práva, který není institucí Evropské unie, ale Rady Evropy. Úkolem soudu je rozhodovat, zda došlo k porušení článků úmluvy o lidských právech. Spory o náboženské symboly jsou jen špičkou ledovce, pod nímž se rozpadá koncept soužití s náboženskými i jinými menšinami. Je ale třeba zdůraznit, že pouhé odmítnutí neúspěšného multikulturalismu bez další vize samo o sobě konfliktní soužití různých kultur v Evropě neodstraní. Evropa je jediný kontinent, kde muslimská populace roste o něco více než křesťanská. Svobodu projevu křesťanského vyznání však v současnosti spíše než islámský fundamentalismus ohrožuje „náboženství“ agresivního sekularismu a státní dirigismus, který se maskuje zásadou neutrality. Na závěr ještě jeden citát z varšavské přednášky Tomáše Halíka: „Mizí-li křesťanský prvek z evropské kultury, nestává se tato kultura ateistickou (ve smyslu „prostou náboženství“, sekulární), nýbrž „náboženskou“, náboženskou v nekřesťanském (a často protikřesťanském) smyslu. Dnešní dilema laické kultury a společnosti spočívá v tom, zda bude zdravou laicitou, anebo se stane militantním sekularismem.“ Na základě přednášky Zuzany Roithové zpracoval Pavel Mareš.

PRÁVNÍ REGULACE – PŘÍPADY Z RŮZNÝCH ZEMÍ Francie. Tato země vytlačuje projevy náboženství z veřejného prostoru nejradikálněji. Od roku 2004 platí zákon o zákazu nošení náboženských symbolů a oděvů ve školách, kterými se prokazuje příslušnost k náboženské skupině. V roce 2010 byl přijat zákon zakazující zakrývání tváře na veřejnosti. Těm, kdo nutí ženy zakrývat tvář, hrozí rok vězení a pokuta 30 000 €. Ženy nosící nikáb nebo burku čelí pokutě až 150 € a hrozí jim povinnost zúčastnit se výuky francouzského občanství. V září 2011 oznámila muslimská aktivistka v burce, že se chce stát francouzskou prezidentkou. Svou kandidaturu nemyslí vážně, pokuty za ni platí sponzor, celý čin je provokací, která má vést k tomu, aby Francie neporušovala její právo nosit burku jako symbol jejího náboženského vyznání. Evropský soud pro lidská práva projednává v současnosti žalobu francouzského manželského páru: zákon namířený proti burkám je donutil přestěhovat se do Velké Británie, čímž údajně porušuje svobodu pohybu a projevu, právo na respektování soukromého a rodinného života a nevystavování se nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, právo na veřejné projevování náboženského přesvědčení a na možnost vykonávat toto právo bez donucení, diskriminace či zasahování. Belgie. Také Belgie uzákonila, že každý, kdo se vyskytuje na veřejnosti s částečně či úplně zakrytou tváří, takže ho není možné poznat, může být potrestán pokutou 137 € a/nebo zadržením na dobu od 1 do 7 dnů. Jeden z argumentů zní, že zakrytí obličeje je bezpečnostním rizikem. Německo. V září 2003 německý Spolkový ústavní soud rozhodl ve prospěch učitele, který chtěl nosit islámskou šálu do školy. Německo neřeší danou problematiku federálně, ale na úrovni jednotlivých spolkových zemí. Čtyři německé státy už zakázaly učitelům nosit islámské šátky; v Hesensku tento zákaz platí dokonce pro všechny státní zaměstnance. Argumentace? Nezanedbatelná část zastánců šátků je má spojeny s nižším postavením žen ve společnosti, státě i rodině. Šátek je symbol teokratického politického systému a ten je v rozporu s hodnotami německé ústavy. Obdobně argumentuje parlament spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Tento orgán však v říjnu 2005 konstatuje, že hábit řeholnic a židovská kipa zůstávají ve školách povoleny. Nejde o porušení povinné neutrality: učitelé v tomto oděvu se hlásí ke křesťanské a západoevropské tradici. Dánsko. Od roku 2009 platí zákon, který zakazuje soudcům v soudních síních nošení šátků a podobných náboženských nebo politických symbolů včetně křížů, židovské kipy nebo turbanů. Španělsko nemá celostátní legislativu. Barcelona a dvě další katalánská města ovšem zakazují závoj, zakrývající celou tvář v některých veřejných prostorách (obecní úřady, veřejné trhy, knihovny). Vyhláška má za cíl omezit pokrývku hlavy, jež brání v identifikaci (včetně motocyklistických přileb). Itálie. Na severu Itálie roku 2004 vzkřísili politici starší zákony týkající se veřejného pořádku a namířené proti nošení masek – aby zakázali muslimkám nosit burku. Samospráva města Novara zavedla vyhlášky, jež mají odradit užívání islámského závoje. Někteří starostové z Ligy Severu zakázali nošení islámských plavek – údajně z hygienických důvodů. Velká Británie nevydala zákaz islámského oděvu. Od roku 2007 ale platí zákon, podle nějž školy určují pravidla oblékání. To jim fakticky umožňuje regulovat i nošení náboženských symbolů. Turecko. Od Atatürkových dob platí na území celého státu zákaz nošení muslimského oděvu ve školách. Jedna univerzitní studentka to napadla žalobou, ale soud neshledal, že by tím Turecko porušovalo lidská práva. V Nizozemsku, Rakousku a Švýcarsku zvažovaly vlády zákony zakazující zakrývání celého obličeje na veřejných místech. Rozhodnutí ale odložily do doby, kdy bude přibývat žen v závojích na ulicích.

U NIV ER S UM 4 /XXI

19

TÉMA

Burka a co se za ní schovává: problém integrace Dominique Schnapper

Ve Francii se na politickou scénu periodicky vrací debata o burce. Tento ženský oděv se opakovaně stává tématem volebních kampaní a na přetřes se dostává třeba i s každým začátkem školního roku.

B

urka, kterou ženy nosí v  některých islámských zemích, zakrývá celé tělo i obličej a ponechává volnou jen úzkou škvíru, přes kterou dívka vidí své okolí. Ve Francii nosí burku odhadem jen asi dva tisíce žen, ale její symbolická hodnota daleko přesahuje tento na první pohled malý zlomek procenta skoro šedesátimilionového obyvatelstva země. K nezadatelným hodnotám demokratické společnosti patří právo na všeobecnou výměnu názorů nebo alespoň její reálná možnost. Tu ale burka implicitně odmítá. Burka je též překážkou při kontrolách totožnosti, při odvozu dětí ze školy a v mnoha dalších každodenních situacích. Při těchto příležitostech ženy zahalené burkou v jistém smyslu napadají způsob společenského života: Tvář přece není jen jednou z mnoha částí lidského těla. Tvář utváří identitu osoby, díky tváři nás druzí lidé poznávají.

20

 PŘÍTOMNOST IMIGRANTŮ V ZEMI JE NORMÁLNÍ STAV

„Přijetí občanství je neoddělitelně spojené s přijetím zákonů té které země. Jen tak totiž může tato společnost nadále trvat.“

Demokratické společnosti jsou zásadně a  také zcela konkrétně společnostmi otevřenými. Konkrétně jsou otevřené jak členům vlastních národů, tak – při nejmenším potenciálně – také členům jiných národů. Emigrace a imigrace, ať už dočasná nebo trvalá, je normální záležitostí ve dvojím smyslu: Statisticky se týká velkého počtu lidí a normativně je v souladu s hodnotami, se kterými stojí a padá demokratická společnost. Je jen logické, že jednotlivci narození v chudších, méně svobodných zemích, poničených případně ještě válkou nebo hladomorem, se snaží, pokud jsou mladší a průbojnější, emigrovat do demokratických, svobodných – a dnes i populačně stárnoucích – zemí. Takové společnosti potřebují nejen nekvalifikovanou či málo kvalifikovanou pracovní sílu, ale v poslední době i sílu kvalifikovanou. Demokratické společnosti regulují příliv cizinců příslušnými normami, kterými se vybavily a které jsou základem politické legitimity a vztahů. Utvářet takovou společnost znamená vzájemně utvářet společenství občanů. To je také univerzální zásada včleňování do tohoto typu společnosti. Demokratický princip občanství dokáže přijmout všechny jednotlivce bez ohledu na jejich etnický,

rasový, historický nebo kulturní původ. Je ovšem pravda, že definice občanství jednotlivých společenství nejsou totožné; liší se jedna od druhé v důsledku někdejších konfliktů, historických dohod mezi jednotlivými tradicemi a poměrem sil mezi nimi. Všem je ale společný univerzální rozměr – nikoho předem nevylučují. Přejdeme-li od abstraktních principů k realitě konkrétního společenského života, musíme se ptát, s jakými obtížemi spoluúčasti v demokratické společnosti musí nově příchozí zápasit a jakou politiku vůči němu máme uplatňovat. Do jaké míry od něj máme vyžadovat úctu ke společným hodnotám, které naši společnost udržují pohromadě?

U N I VE R S U M 4 / XXI

 STÁTNÍ POLITIKA V průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století se ve Francii vedla zaujatá debata o multikulturalismu. Jedni pokládali za prvořadou integraci skupin všeho původu a druhu, druzí naproti tomu považovali za důležitější navazovat vztahy mezi takovými skupinami

TÉMA za současného zachování jejich původního kulturního zakotvení. Francouzský přístup k této otázce byl bližší modelu „integrace“, zatímco Německo a Velká Británie se přikláněly k „multikulturalismu“. Ve skutečnosti se ale konkrétně uplatňovaná politika v těchto zemích od sebe lišila méně, než naznačovala onehdy probíhající teoretická diskuse. Evropské vlády se po počáteční bouřlivé debatě nakonec přiklonily k politice integrace; v žádné ze tří zmíněných zemí nebyl ani velkým skupinám migrantů přiznán svébytný partikulární statut. Demokracie staví DOMINIQUE na rovnosti všech před společným zákonem. V tomto ohledu se tedy do jisté míry jedná o souběh politického přístupu k migrantům, plynoucí ze snahy dát jim příležitost podílet se maximálně na životě majoritní společnosti. Nejde tu o uvážený výsledek volby, ale o prostou nutnost: Jedinou alternativou by tady byla (ovšem nepřijatelná) implicitní marginalizace, ne-li rovnou segregace. Předmětem volby tu může být způsob uplatnění této politiky, nikoliv ale tato politika sama. Je dobré jasně odlišit politiku integrace (ve smyslu policy neboli souhrnu opatření k určení a uplatňování politické vůle) od vlastního sociologického procesu integrace. Pro první z obou se rozhodly všechny evropské státy. Ze sociologického hlediska je ovšem integrace problematická a vyžaduje kritické vážení všech zamýšlených nebo už i učiněných opatření a následné hledání optimálních postupů. Jedna věc je oficiální státní politika a její cíle, něco jiného je ale konkrétní proces integrace s jeho obvyklým tápáním a slepými uličkami nebo i provizorními modifikacemi. Zkušenost ukazuje, že snaha migrantů o integraci není úplně oddělitelná od úsilí o celospolečenskou integraci. I když je nutné brát ohled na charakteristiku jednotlivých skupin migrantů, na jejich vlastní snahu o začlenění do nové společnosti a na nesnáze, se kterými se musejí vyrovnat, je nezbytné náležitě zdůraznit, že to, o čem se běžně mluví jako o „problému imigrantů“, je nejdříve a v první řadě problémem celonárodní společnosti, její schopnosti integrovat všechny další, nově příchozí skupiny a vytvářet k nim patřičné vztahy. Majoritní společnost by přitom na menšiny neměla přenášet odpovědnost za otázky, se kterými se demokratická společnost nezbytně musí obracet sama k sobě.

Náboženská neutralita státu dále ukládá zásadní oddělení politiky a náboženství. Toto oddělení nebrání dialogu a spolupráci mezi nábožensky neutrálním státem a církvemi a jinými náboženskými uskupeními, ale naopak obojí vyžaduje. Tato spolupráce/oddělenost nabývá různých podob v souladu s tradicemi a okolnostmi, ze kterých se ta která politická moderna zrodila. Kdyby se občané chovali důsledně v souladu s demokratickými principy a hodnotami, na které se odvolávají, nemohli by jiné lidi považovat za méněcenné, SCHNAPPER nemohli by je přezíravě považovat za nepřátele ani by nemohli hlásat a zastávat rasistické postoje. Ale všichni víme, že i demokraté se podobně jako ostatní lidé jen vzácně chovají v souladu s hodnotami, které verbálně vyznávají. S počáteční nevraživostí vůči nově příchozím se setkáváme ve všech evropských zemích podobně, jako je tomu v zemích s velkou tradicí přijímání emigrantů. Viditelně silnější je však v zemích, které prošly dlouhým obdobím totality. Viditelný a charakteristický je v tomto ohledu například rozdíl mezi bývalou NDR a SRN s její delší poválečnou demokratickou tradicí. Všechny projevy rasismu a xenofobie sílí také v obdobích hospodářské krize, kdy roste nezaměstnanost. Demokratická společnost není jen ekonomickým a  sociálním útvarem. Je to také politický program spočívající na zásadách politické svobody a stejné důstojnosti všech, kdo ji tvoří. Přijetí občanství je neoddělitelně spojené s přijetím zákonů té které země. Jen tak totiž může tato společnost nadále trvat. Je jisté, že rostoucí počty lidí migrujících z jedné země do druhé působí rostoucí rozvolnění souvislostí mezi referencemi identitárními, hospodářskými a politickými. Nemůže ale zpochybnit existenci politické instance, ať už národní, mezinárodní či nadnárodní, oprávněné činit rozhodnutí, motivovaná kolektivním záměrem. Neobejdeme se bez instance řídící sociální redistribuci ve jménu koncepce sociální spravedlnosti, ani bez právní instance řešící demokratickou cestou spory a rivalitu mezi společenskými skupinami na základě všemi akceptovaných pravidel. Musí někde existovat i nevyhnutelná instance donucovací, místo, kde se lze domáhat svých práv a hájit důležité hodnoty, někdy i za použití síly. Postmoderní, nadnárodní řád, jehož příchod ohlašují někteří myslitelé, by mohl vést zpět do podob společenského života v celcích, které lze opět chápat na jedné straně jako v jistém smyslu „etnické“, na druhé straně ale s oslabenou občanskou sounáležitostí, která by umožnila společný život bez rozrůzněného vztahu k národní identitě. Právě demokratické uspořádání věcí veřejných je nejlepší ochranou proti hypertrofii „identitárnosti“. Demokracie, nemá-li být jiným pro smích, musí být nesena opravdovými demokraty, kteří se ve svém životě skutečně řídí zásadami a hodnotami, jež hlásají. Migranty musí demokratická společnost přijímat jako zahraniční hosty a musí jim poskytnout stejnou občansko-právní a sociální ochranu, jaké požívá domácí obyvatelstvo. Oni sami přitom ovšem musí plně akceptovat a respektovat demokratický řád hostitelské země. Integraci imigrantů do společnosti, která je přijímá, tedy nelze oddělit od dění v této společnosti. Integrace imigrantů a jejich potomků je zrcadlem, ve kterém jsou vidět jak napětí, kterými demokratická společnost prochází, tak také její schopnost plně přijímat všechny občany, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou potomky imigrantů. Autorka Dominique Schnapper je významná francouzská socioložka a dlouholetá členka francouzské Ústavní rady. Z Etudes 10/2010 přeložil Petr Kolář, SJ.

Majoritní společnost by neměla na menšiny přenášet odpovědnost za otázky, se kterými se demokratická společnost nezbytně musí obracet sama k sobě.

 JAK PŘISTUPOVAT K PARTIKULÁRNÍM TRADICÍM? V prozíravé návaznosti na hodnoty, ke kterým se demokracie hlásí, mají občané ctít zvláštní tradice všech svých členů: Jak daleko ale mají touto cestou jít? Demokratický systém chce být nestranný vůči jednotlivým kulturním a náboženským tradicím. Samo praktikování této vyhlašované neutrality ale není hodnotově neutrální. Implicitně je v něm obsaženo přesvědčení o stejné důstojnosti všech lidí bez ohledu na náboženství a kulturu, ke které se hlásí. Právě proto ale demokratická společenství nemohou akceptovat ve jménu individuální svobodné kulturní a náboženské volby každého ze svých členů dodržování takových původních tradičních návyků, které obsahují nerovnost mezi muži a ženami, jež bývá součástí některých tradičních kultur. Naopak musí ve jménu demokratických hodnot vyžadovat ve všech oblastech společenského života rovnoprávnost žen s muži a nesmlouvavě odmítat všechny podoby mužské nadřazenosti, což se týká i – ale zdaleka nejen – nošení burky. Rovnost všech členů před zákonem je základním principem demokracie.

U NIV ER S UM 4 /XXI

21

TÉMA

Ortodoxní Koptové v Egyptě Viola Pargačová

V souvislosti s „arabským jarem“ se pozornost světa obrací i ke křesťanským menšinám v těchto zemích. Jak se vyvíjelo postavení a integrace členů koptské ortodoxní církve, která je v Egyptě z křesťanských církví převažující?

S

naha o  plnou integraci Koptů kevního majetku a dbal na správné vedení do egyptské společnosti byla záznamů v církevních matrikách. Logiczapočata za vlády Muhammada kým vyústěním patriarchových reforem, Alího, jenž byl ustanoven mískteré byly založeny na vzdělání a raciotodržícím v  Egyptě roku 1805. nalizaci církve, byl boj proti ikonolatrii. Muhammad Alí podnikl řadu reforem Úctu, kterou prostí Koptové vyjadřovali v oblasti školství, zemědělství, v armádě ikonám, často jediným předmětům, které aj. s  cílem učinit z  Egypta moderní, vyje pojily s koptskou církví a tradicí, povaspělou zemi. Pravděpodobně pod vlivem žoval patriarcha za „modloslužbu“ a větsvých francouzských poradců projevil šinu ikon dal veřejně spálit. Muhammad Alí snahu o úplné sjednocení Patriarcha Kyrillos V. (1874–1927) nebyl reformám příliš nakloněn. Usiloval koptské ortodoxní církve s církví římskopředevším o eliminaci stále významnějkatolickou. Papež Lev XII. (1823–1829) šího vlivu laiků na chod církve. Koptští si rovněž přál vytvořit v Egyptě koptský notáblové (archontés, z  řec. archó, být katolický patriarchát v  čele s  Maximem první, vést), vlivní a majetní laici se zasaZuwajdem, záměr se ovšem nepodařil dili o to, aby chedív (označení panovníka a centrem koptských katolíků zůstal aponezávislého na tureckém sultánovi) Ismáíl štolský vikariát. V  polovině 19. století (1863–1879) roku 1874 vydal dekret, ktebyly do Egypta vyslány anglikánské misie rým byla vytvořena Koptská rada laiků. JeChurch Missionary Society of the Church of jími členy byli vzdělaní laikové i významEngland. Jejich záměrem bylo oživit orienní političtí činitelé. Kněží i  biskupové tální křesťanství a evangelizovat muslimy. byli v menšinovém zastoupení. Hlavním Britští misionáři viděli koptské křesťanství cílem byla postupná reforma církve, zísjako „zkorumpovanou a  degradovanou formu víry, v níž se mísí pohanské rituály kání možnosti revidovat rozhodnutí pas křesťanskými symboly.“ Činnost misiotriarchy, ale i podpora koptského zastounářů, jejich negativní smýšlení o Koptech pení v politice. Pod správu laiků spadaly a  konverze Koptů k  protestantskému či církevní nadace, příjmy klášterů a správa katolickému křesťanství podnítily patricírkevního majetku. Roku 1893 byl otearchu [1] Kyrilla IV. (1854–1861) k první vřen první koptský ortodoxní seminář pro reformě koptské ortodoxní církve. Hlavní Kristus v moderním koptském ikonopisectví formaci kněží i angažovaných laiků. problém úpadku církve viděl Kyrillos IV. Nástupce Muhammada Alího Saíd v  nedostatečném vzdělání kléru i  laiků, paša (1854–1863) se po vzoru otce snažil proto bylo jeho úsilí zaměřeno především na zakládání škol vede- o vytvoření moderního státu. Jedním z kroků, které měly stát staných patriarchátem. Revolučním krokem ve své době bylo založení bilizovat, bylo oficiální uznání rovnoprávnosti jeho obyvatel. Saíd školy pro dívky. Patriarcha kladl důraz na výuku jazyků a především paša tak učinil prostřednictvím Humájúnského dekretu roku 1856, koptštiny, jejíž znalost byla mizivá i mezi klérem. Kněží a řeholníci kterým mimo jiné ustanovil vojenskou povinnost pro všechny muže sice uměli odrecitovat koptské liturgické texty, ale nerozuměli jejich bez rozdílu vyznání. Dekret stanovil rovnost muslimů a nemuslimů, obsahu. Každý týden pořádal patriarcha pro klérus přednášky a te- s křesťany a židy se již nemělo zacházet jako s chráněným lidem ologické diskuse. Významným počinem bylo zakoupení tiskárny, (arab. ahl-adh-dhimma). Rovněž bylo zakázáno nutit někoho k apokterá umožnila patriarchovi prodávat za rozumnou cenu učebnice stazi od náboženství, které vyznává, a bylo zakázáno užívat veškerou a náboženské příručky. Patriarcha rovněž zreorganizoval správu cír- diskriminující terminologii ve veřejné sféře.

22

U N I VE R S U M 4 / XXI

TÉMA  RANÝ EGYPTSKÝ NACIONALISMUS Poklidné soužití egyptského obyvatelstva však nemělo dlouhého trvání. Roku 1882 byla v Egyptě ustavena britská okupační správa. Britové, podobně jako dříve Francouzi, zneužívali komplikovaných vztahů mezi křesťany a muslimy pro posílení vlastního vlivu. Přirozeným důsledkem britské koloniální správy bylo národní hnutí za nezávislost Egypta. I v počátcích povstání museli Koptové čelit silnému odporu muslimského obyvatelstva, které v nich opět vidělo možné kolaboranty s britskými okupanty. Zanedlouho většina muslimů pochopila, že Koptové stojí na jejich straně. Významný koptský myslitel Saláma Músá (1887–1958) popisuje protibritské povstání jako období největšího semknutí a bratrství mezi Kopty a muslimy. Saláma Músá se zmiňuje o tom, jak koptští kněží kázali v mešitách, Murqus Sergius jako první křesťan kázal v mešitě al-Azhar, islámští duchovní promlouvali z kazatelen kostelů. Jako určitou kuriozitu uvádí Saláma Músá muslimského učence a duchovního Ahmada Amína, který se demonstrací účastnil záměrně oděn do kněžské kleriky a kněžského turbanu. Muslimští duchovní a koptský klérus sehráli v protibritském povstání a ve snaze o formování národní jednoty významnou roli. Pro posílení vzájemných vztahů se představitelé obou komunit rozhodli slavit své velké náboženské svátky společně. Roku 1922 byla britská vláda nucena zrušit protektorát nad Egyptem, stanovila si však čtyři podmínky, které jí měly umožnit dál zasahovat do egyptských záležitostí. Mezi nimi figurovalo i právo na ochranu cizinců a menšin, zdůvodňované obavou o  jejich bezpečnost po masakru Arménů a syrských křesťanů v letech 1915–1916. Britskou ochranu pro své konvertity požadovali i západní misionáři. Ortodoxní Koptové proti tomuto bodu smlouvy ostře protestovali. Trvali na tom, že jako občané Egypta nemohou tvořit chráněnou menšinu. V ústavě z roku 1923 byl jako státní náboženství ukotven islám, ale žádná z velmocí právo na tzv. ochranu menšin nezískala.

 REFORMA KOPTSKÉ ORTODOXNÍ CÍRKVE Několik let po získání nezávislosti zažívala koptská komunita nebývalý rozkvět. Významní Koptové (Saad Zaghlúl, Wissa Wásif, Makram Ubajd) stáli v čele strany Wafd, největší a nejvlivnější politické organizace do převratu v roce 1952. O něco hůře si vedla církev. Mladí vzdělaní Koptové, kteří se nechtěli zříci svého náboženství, ale odmítali přijmout zkostnatělost koptské ortodoxní církve pod vedením Kyrilla V. a nedostačující vzdělání jejího kléru, jenž byl navíc často obviňován z korupce a aktivit pochybného charakteru, církev opouštěli. Často raději konvertovali k některé ze západních církví, nebo se alespoň snažili získat vzdělání v jejich institutech. Diákon Habíb Girgis (1876–1951) se proto rozhodl pozvednout úroveň církve zakládáním tzv. nedělních škol po vzoru evangelických církví, a tak zajistit lepší náboženské vzdělání kněžím i laikům. Koptové v zakládání nedělních škol viděli návrat ke slavné intelektuální tradici katechetické školy v Alexandrii. Tímto směrem se vydala skupina laiků v centru pro nedělní školy v kostele sv. Antónia v káhirské čtvrti Šubrá. Skupina se zaměřila na výuku náboženství a velký důraz se přitom kladl na duchovní růst členů, modlitby, posty a největším přínosem bylo „znovuobjevení“ tradičních koptských světců jako vzorů pro život laiků i duchovních a rovněž studium koptštiny. Jassá Hanná, člen této skupiny, se dokonce vydal studovat manuskripty s životopisy koptských světců do Oxfordu. V padesátých a šedesátých letech většina absolventů této školy vstoupila do klášterních komunit. Další významné centrum nedělních škol bylo založeno v kostele sv. Marka v Gíze. Aktivita této skupiny byla

Patriarcha Šenúda III. reprezentuje církev, koptskou komunitu i její politické zájmy zaměřena na pastorační a  sociální činnost. Laikové navštěvovali rodiny ve městech a na vesnicích a náboženská výuka spojená s modlitbou se odehrávala přímo v bytech koptských rodin. Dalším významným záměrem této skupiny bylo budování dobrých vztahů s muslimskou majoritou a díky iniciativě Saada Azíze se koptská ortodoxní církev stala členem Světové rady církví. Koptská církev se tímto počinem dostala z téměř třináct století trvající izolace. Ve čtyřicátých letech 20. století byli první studenti nedělních škol ideálními adepty na kněžská a řeholní povolání, bylo zapotřebí, aby místa dosavadních kněží a biskupů zaujali reformátorsky naladění laikové. Zájemci z řad absolventů nedělních škol byli svěceni takřka přes noc. Tradičně byl post kněze v koptském prostředí předáván z otce na syna, takže nový způsob konsekrace laiků představoval v koptské církvi přímo revoluční změnu. Další změny byly realizovány s tím, že rostl počet reformátorsky naladěných kněží a řeholníků. Veškeré aktivity reformního kléru směřovaly k co nejužšímu sepětí laiků ze všech sociálních vrstev s koptskou ortodoxní církví. Koptská komunita, čítající asi 10 procent egyptského obyvatelstva, v tomto období i v následujících desetiletích potřebovala církev jako solidní a bezpečné zázemí pro prožívání své křesťanské identity. V polovině čtyřicátých let totiž začali extrémisté z reformní islámské Asociace muslimských bratří (vznik 1927–1928) na koptskou komunitu útočit slovně i fyzicky. Koptové, kteří doufali v rovnoprávnost všech Egypťanů, zažili trpké zklamání, když poznali, že nemohou získat tak významné posty ve veřejné sféře jako jejich muslimští kolegové, byť se jednalo o absolventy stejných univerzit se stejně dobrými studijními výsledky. Koptové byli opět vytlačeni z centra politického dění na okraj a východiskem se pro ně stala seberealizace v rámci vlastní komunity. Patriarcha Kyrillos VI. (1959–1971) vydal souhlas se zakládáním komunit zasvěcených bratří a později i sester, protože tímto

U NIV ER S UM 4 /XXI

 23

ČLOVĚK A SPOLEČNOST



způsobem mohla koptská ortodoxní církev směle konkurovat sociálním aktivitám evangelíků a katolíků. Roku 1962 proto ustanovil nový post biskupa pro církevní činnost a službu. Úkolem biskupa pro církevní činnost a službu je organizovat službu laiků v církvi (kompetence biskupa se vztahují i na výuku v nedělních školách, na níž se mohou podílet už 14–15letí studenti středních škol, dále na organizaci mimoškolní činnosti dětí a mládeže, charitativní činnost atd.) a dohlížet na komunity zasvěcených bratří a sester. V Baní Suwejf byla v roce 1962 založena první komunita služebných sester pod názvem „Dcery Mariiny“. Sestry dodržují řeholi sv. Pachómia, ale nejsou považovány za rovnocenné kontemplativním řeholnicím, protože díky své službě zůstávají částečně „ve světě“ a nejsou zcela oddány sféře posvátna tak jako kontemplativní řeholnice. Jejich činnost spočívá v pastorační a lékařské péči o sociálně slabší vrstvy. V současné době existují kláštery pro služebné sestry v Asjútu, Fajjúmu, Káhiře, Baní Suwejf aj. V rámci reformy církve byly zavedeny homilie, a to nikoli jako součást liturgie, ale jako další aktivita laiků během tzv. náboženských shromáždění.

 AKTIVITY KOPTSKÉHO ORTODOXNÍHO PATRIARCHY ŠENÚDY III. Dalším významným inovativním krokem, který vzešel z iniciativy Nazíra Gajjida (od roku 1971 patriarcha Šenúda III.), byly pravidelné pobyty dětí a dospělých v klášterech. Patriarcha dbá na to, aby se těchto setkání účastnili opravdu všichni příslušníci koptské komunity, proto zvlášť pořádá samostatné semináře i pro tak časově vytížené profese, jako jsou lékaři, právníci, či podnikatelé.[2] Šenúda III. se rovněž vrátil k tradiční praxi raného křestanství a v roce 1981 vysvětil 27 žen (5 neprovdaných, 22 vdov) na diákonky. Patriarcha jako oficiální představitel koptské ortodoxní komunity musí přijmout nejen roli hlavy církve, ale i politického reprezentanta ortodoxních Koptů. Kyrillos VI. musel čelit tomu, že v důsledku znárodnění půdy vládou prezidenta Gamála Abd an-Násira (1918–1970) většina původních majitelů, koptských velkostatkářů, odešla do zahraničí, do Evropy a Spojených států. Politika prezidenta an-Násira, který roku 1952 pomohl svrhnout monarchii a nastolit republiku, byla socialisticky a sekulárně zaměřená. Kyrillos VI. sice zachovával loajalitu vládě prezidenta an-Násira a prohlásil, že „záměry evangelií se kryjí se záměry Arabského socialistického svazu“, ale jako obratný politik dokázal Koptům zajistit stejné sociální jistoty a práva, jaká měli muslimové, vládu dokonce přiměl k souhlasu se stavbou nové katedrály v Káhiře. Absenci náboženství ve veřejné sféře nelibě nesli jak muslimové, tak Koptové. Porážka egyptského vojska v tzv. šestidenní válce roku 1967 byla řadovými Kopty i muslimy zdůvodněna jako „trest Boží“ za to, že Egypťané „opustili Boha následováním ideologie arabského socialismu“. Od roku 1968 se v Zajtúnu a v Káhiře podle dobových výpovědí Koptům i muslimům zjevovala Panna Maria. An-Násirův nástupce, Anwar as-Sádát (1918–1981) sice nepřestal hájit princip sekulárního státu, ale zavázal se k ústupkům vůči islámským institucím a Asociaci muslimských bratří, jejichž činnost ovšem nelegalizoval. Islámská hnutí a instituce se mohly zapojit do veřejného života. S tím, jak vzrůstal počet islamistických extrémistů i jejich aktivity, ztrácel as-Sádát nad vývojem událostí kontrolu a nedokázal zabránit ani stále častějším konfesionálním nepokojům, vyprovokovaným extrémisty, sdruženými v tzv. islamistických skupinách (arab. džamáát islámíja). Ty zaujaly vůči Koptům podezíravý postoj, křesťané byli opět nařčeni z „konspirace“ ve prospěch západních mocností,

24

U N I VE R S U M 4 / XXI

které podporovaly nepřátelský stát Izrael. Šlo sice pouze o ideologii, kterou nebylo možno doložit fakty, ale jež dokázala vyostřit vztahy mezi Kopty, islamisty a vládou. Navíc je třeba zdůraznit, že mezi prezidentem a Šenúdou III. panovala osobní zášť, posílená patriarchovým negativním postojem k egyptsko-izraelské separátní dohodě, uzavřené v Camp-Davidu roku 1979. Smlouva rovněž umožňovala pouti do Jeruzaléma pro egyptské křesťany a Anwar as-Sádát chtěl jejich obnovením naznačit dobré úmysly v  egyptsko-izraelských vztazích. Nicméně patriarcha, který musel vzít v  úvahu možnou odplatu radikálních islamistů v případě, že by pouti obnovil, souhlas raději nevydal a prohlásil, že „Koptové nikdy nezradí egyptský lid“. Obezřetný postup patriarchy však nedokázal zabránit stupňujícím se násilným akcím, jež byly vedeny především proti koptskému obyvatelstvu. Roku 1981 došlo k jednomu z největších útoků proti Koptům v Záwija al-Hamrá, což donutilo prezidenta Sádáta k akci proti extrémistům, nechtěl-li ztratit mezinárodní kredit. Prezident nevedl zákrok proti islamistům ve jménu ochrany koptské menšiny, ale jako zásah proti muslimskému a křesťanskému náboženskému extrémismu. Mezi zatčenými se tak ocitlo i osm biskupů, třináct kněží i s rodinami a několik desítek laiků. Internací patriarchy v klášteře Dajr as-Surján ve Wádí Natrún se as-Sádát zbavil jednoho ze svých velkých politických rivalů, rovněž zrušil dekret, jímž byl patriarcha státem potvrzen jako hlava církve a vedením koptské komunity bylo oficiálně pověřeno pět biskupů. Funkce patriarchy je však ve své podstatě nezrušitelná a Šenúda III. pro Kopty jako patriarcha figurovat nepřestal. Měsíc po započetí zásahu proti radikálním muslimům byl v říjnu roku 1981 prezident zavražděn příslušníkem islamistické organizace al-Džihád. Nový prezident Husní Mubárak (ve funkci 1981–2011) propustil všechny vězněné církevní představitele a laiky kromě patriarchy, jenž byl propuštěn až roku 1985 a vláda opět vydala souhlas s jeho působením ve funkci. Přes veškeré úsilí nadále dochází ke konfesionálním nepokojům a útokům na Kopty, především v oblastech horního Egypta. Patriarchát a místní biskupové ovšem mnohdy odmítají tyto útoky hodnotit jako cílený projev náboženské nesnášenlivosti, ale jako spíše loupežná přepadení, jejichž cílem se může stát majetný Kopt či muslim, náboženská příslušnost zde nemusí hrát roli. Mezi největší patřil útok na kostel Már Júhanná v Nag Hammádí, provincie Qená (horní Egypt) 7. ledna 2010, bombový útok na kostel sv. Marka v Alexandrii, který nepřežilo 21 ortodoxních Koptů. S tzv. arabským jarem a svržením prezidenta Husního Mubáraka vzrostly naděje Koptů na možnost zaujmout plnohodnotnou roli v egyptské společnosti. Přes bolestné události, např. zabití 24 Koptů na pokojné demonstraci v Káhiře 9. 10. 2011, křesťané nepřestávají věřit v lepší postavení své komunity. Koptové, ale i sám patriarcha zdůrazňují, že za jmenované zločiny jsou zodpovědny vždy konkrétní osoby a je zcela chybné a zavádějící je vztahovat k povaze islámu jako takového. O skutečnosti, že mnozí muslimové mají s Kopty velmi dobré vztahy a dokonce považují koptské kněze, řeholníky a řeholnice za výjimečné a úctyhodné osobnosti, se bohužel nikde nedočteme, nicméně tato skutečnost odpovídá žité realitě v egyptské společnosti. Religionistka Mgr. Viola Pargačová, Ph.D., působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Poznámky: [1] Plný titul alexandrijského patriarchy zní: Sáhib al-Qudásati wa  al-Ghibtati al-Bábá al-Anbá... Bábá al-Iskandaríjati wa Bitríku  al-Kirázati al-Marqusíati. Jeho Svatost a Blaženost papež, biskup... papež Alexandrie a biskup misijní provincie sv. Marka. [2] Laikové se církevních aktivit účastní většinou rádi a dobrovolně. Skutečnost, že jde do jisté míry i o společenskou konvenci, je nepopiratelná, ale neměla by se přeceňovat.

ní e t č é v a m í j a z t k í j e u r ! i á s m d te su ní r h č e c o v e i n n n á v U Ne i o s k e a j t ť a a s l r p e d v i e n Př U é n t la p d e ř P

U NIV ER S UM 4 /XXI

25

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Spiritualita pro naši dobu Tomáš Halík

„Nuž řekni, jak je to u tebe s náboženstvím?“ Mnoho našich současníků dává na tuto otázku odpověď ještě mlhavější než Goethův Faust Markétce.

„M

áte na mysli ,organizované náboženství‘? Nechodím do kostela, nevěřím v církevní dogmata, nejsem však ateista ani materialista – jsem spirituální člověk. Mám svého vlastního Boha a svou vlastní spiritualitu.“ Náboženství se dnes v Evropě podobá řece, jejíž mnohá ramena vysychají; spiritualita je však tím ramenem, jímž se hrne velmi dynamický proud, který dokonce strhává staré, příliš úzké břehy. Je to tím, že se spiritualita dnes napájí – v důsledku globalizace a „prolínání světů“ – množstvím přítoků ze vzdálených moří? Je to tím, že odvěké snahy církve regulovat spiritualitu a udržovat ji v přísně střežených mezích selhaly? Je to tím, že lidé jsou unaveni hlukem extravertní civilizace moderny a touží vyvážit expanzi navenek průnikem do nitra? Je to tím, že naši současníci hledají tu podobu náboženství, která nabízí mimořádné zážitky a neobtěžuje je přílišnými morálními nároky? 

 ZÁJEM O SPIRITUALITU NEKLESÁ Někteří sociologové tvrdí: náboženství se na Západě mění ve spiritualitu. Když se protestantismus pokusil vyhnat z křesťanství vše „mnišské“, tehdy se kontemplativní dimenze náboženského života spontánně přelila do hudby, do Bachových a Schützových oratorií. Přelévá se podobně dnes – v době, kdy církevní instituce ztrácejí atraktivitu a věrohodnost, kostely se vyprazdňují a mnozí křesťané se přestávají cítit zavázáni morálními předpisy církve – „náboženská energie“ do neregulované spirituality, která nabízí víc svobody, spontaneity a kreativity? Zdá se, že náboženství s důrazem na spiritualitu vychází vstříc člověku naší doby, který si žárlivě střeží právo na individuální cestu, avšak zároveň chce uniknout své osamocenosti. Spiritualita je osobní, vnitřní prožívání víry a jako taková se víc než jiné formy náboženství vymyká regulaci a disciplinování ze strany náboženských institucí. Přesto je zároveň formou velmi intenzivní komunikace – nejprve „přímé komunikace s Bohem“, avšak často také uvádí do důvěrné komunikace s těmi, s nimiž se člověk sám rozhodl tyto zkušenosti a prožitky sdílet. Zájem o spiritualitu nevede jen do tiché samoty, ale je kolébkou a zdrojem nových vlivných hnutí nebo malých skupin, v nichž jejich členové zakoušejí intimní vzájemnou blízkost, kterou mnohdy postrádají nejen v tradičních farnostech, nýbrž i ve vlastních rodinách.   Spiritualita – a zejména její nejradikálnější podoba, mystika – prakticky během celých dějin křesťanství vystupovala z břehů a hranic, které náboženskému životu ukládaly církevní instituce a tradice;

26

U N I VE R S U M 4 / XXI

mystikové byli málokdy zcela konformní s ortodoxií, jak ji předkládal „učitelský úřad“ hierarchické církve. Jistě: mnozí velcí teologové (jmenujme za všechny Augustina) byli mystiky a mnozí mystikové (Eckhart, Jan od Kříže) inspirovali a inspirují filozofy a teology, dnes možná ještě více než dříve. Strážci pravověří byli však vůči mystikům vždy obezřetní. Často je podezírali (a mnohdy nikoliv neprávem) z  jistého synkretismu, zejména z  toho, že vnášejí do křesťanství mnohé prvky gnóze. Ernst Troeltsch se zas domníval, že mystika tvoří jakousi třetí formu náboženství vedle „církve“ a „sekty“ – že představuje jakousi univerzalistickou náboženskou filozofii, která se prosazuje uvnitř jednotlivých náboženství. Lze jistě najít nemálo podobností mezi mystiky jednotlivých náboženství. Také tato skutečnost činí spiritualitu velmi atraktivní právě v naší době, která adoruje pluralitu a otevřenost vůči vzdáleným kulturám, avšak zároveň touží po univerzalitě a sjednocení. Mnozí zastánci mezináboženského dialogu tvrdí, že právě spiritualita – např. společné meditace a sdílení duchovních zkušeností – je ideálním místem setkání a dialogu. Zatímco teologická učení (náboženské doktríny) a rituály jednotlivých náboženství se hodně liší, protože jsou poplatné vždy danému kulturnímu kontextu, právě spiritualita a mystika prý často tento kontext překračují, je v nich (podobně jako v základních etických pravidlech) cosi společného a univerzálního. Setkáváme se dnes s pokusy o „velkou ekumenu mnichů a kontemplativců napříč náboženstvími; mnozí křesťané, buddhisté a hinduisté (ale i vyznavači mystických proudů v islámu a židovství) tvrdí, že tam, kde se věřící různých náboženství nemohou spolu domluvit (najít shodu v oblasti vyznání a učení), mohou spolu mlčet a společně v tichu meditovat. Slavná Wittgensteinova věta: O čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet tak nabývá v tomto kontextu nového významu. Abychom porozuměli výzvám a dilematům, které před dnešní křesťanství staví zájem o spiritualitu, je třeba se krátce podívat do dějin křesťanství.

 SPIRITUALITA V DĚJINÁCH KŘESŤANSTVÍ Nechme nyní stranou specifickou problematiku mystických prvků v Novém zákoně, rozdíly a podobnosti mezi „janovskou“ a „pavlovskou“ mystikou a mystikou (gnózí ovlivněných) novozákonních apokryfů, které svědčí o velké pestrosti a pluralitě spiritualit rané církve. Jedním z výrazných pramenů spirituálních proudů v křesťanství jsou bezesporu „pouštní otcové“, poustevníci a později zakladatelé křesťanského mnišství. Domnívám se, že onen exodus mnoha křes-

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Centrum Matky Terezy na jednom pražském sídlišti: Mnohé současné školy spirituality zdůrazňují spojení kontemplace a akce. Pozoruhodným příkladem je tu nedávno kanonizovaná Matka Tereza z Kalkaty. ťanů ve 4. století a později do pouští Palestiny, Sýrie a Egypta byl svého druhu protestem a disentem vůči většinovému křesťanství, které se příliš rychle zabydlelo v římské říši, v nové svobodě a privilegiích – že šlo vlastně o pokus křesťanských radikálů vytvořit na poušti jakési alternativní křesťanství. Tento typ křesťanství na poušti si zachoval „eschatologickou euforii“ raných obcí. Na rozdíl od většinového, s „tímto světem“ značně konformního křesťanství, v němž se eschatologické očekávání nové země a nového nebe změnilo v individualizovanou eschatologii (zájem o posmrtný osud vlastní duše), se v raných mnišských komunitách zachoval onen eschatologický odstup od světa (saeculum) a našel výraz v asketickém životním stylu a v mnišských slibech (hlavně chudoby a bezženství). Je jedním z nejpozoruhodnějších výkonů starověké církve, že předešla otevřenému schizmatu a toto radikální alternativní křesťanství integrovala a institucionalizovala v podobě řeholních řádů. Ovšem mnišství (monasticismus) a řeholní řády byly po celé dějiny zdrojem nejen spirituální obnovy, ale často s ní souvisejících reforem církve a společnosti (vzpomeňme za všechny na clunyjskou reformu, která přinesla rozdělení moci státní a církevní a Lutherovu reformu, která přispěla k demokratizaci církve a později i společnosti). Církevní autorita se vždy snažila o regulaci a disciplinování spirituálního radikalismu – zejména po svých zkušenostech s tím, kdy jiskry tohoto radikalismu přeskočily z klášterů do laických vrstev a vznikaly požáry revolucí. Není divu, že mystikové – včetně těch, kteří byli později kanonizováni a prohlášeni učiteli církve – byli v církvi nejen podezřelí, nýbrž zakoušeli i mnoho pronásledování. Spiritualita byla dlouho považována za třaskavinu, která musí být svěřena pouze do rukou prověřených specialistů, za příliš silné víno, určené jen

pro ty, kdo se (téměř výhradně v klášterech) zasvětili úsilí o „větší dokonalost“. To oni měli určit, kolik kapek či jakou míru zředění je třeba dopřát ostatním křesťanům; ti měli žít spíše z morálních příkazů a pasivní účasti na rituálu. Jen některé formy spirituality byly nabídnuty širokým vrstvám a záhy zlidověly: dominikáni popularizovali růženec a františkáni dva emocionální dotyky Kristova lidství: vánoční jesličky a velikonoční křížovou cestu. Důležité místo v spiritualitě laiků má hnutí devotio moderna. Zdá se, že k jeho vzniku přispěl častý stav nouze středověkých laiků. Když se ve středověku nadužíval trest interdiktu (jakési generální stávky církevní instituce), museli si křesťané, zbavení svátostí a liturgie vůbec, najít svůj vlastní niterný, bezprostřední vztah k Bohu. Není divu, že tento způsob, jak se obejít bez zprostředkovací role institucionální církve, výrazně připravil půdu pro reformaci.

 ROZUM A CIT Možná je dnešní obrat ke spiritualitě rovněž výrazem „stavu nouze“ mnoha křesťanů a „bývalých křesťanů“, pro něž se instituce církve stala nevěrohodnou a její jazyk – její liturgické i teologické vyjadřování – nesrozumitelným a „psychologicky nedostupným“, vzdáleným jejich vlastnímu jazyku a chápání skutečnosti. Obrat od teologického rozumu k neurčitému zbožnému citu a prožitku nacházíme ostatně už ve Faustově odpovědi na Markétčinu otázku: „Je všechno, vše jen cit, / jméno jen zvuk a dým…“ Víra, opřená o teologický rozum, se v osvícenství mění v zdvořilý agnosticismus a do uvolněného prostoru pak v romantismu vchází

U NIV ER S UM 4 /XXI

 27

ČLOVĚK A SPOLEČNOST



cit a „náboženská zkušenost“ – vzpomeňme na Schleiermacherův jednou z mála podob západního křesťanství, k níž pravoslavné církve „Gefühl“ a pozdější Jamesův „religious sentiment“. Ty jsou nyní chá- nejsou podezřívavě rezervované.) pány jako vlastní jádro náboženství: instituce, dogmata a rituál jsou Z protestantské oblasti – zejména z evagelikálních modlitebních jen ochrannou skořápkou či sekundární interpretací onoho jádra. kroužků na amerických univerzitách – přeskočila do katolického proScholastické manželství víry a rozumu zanechalo po sobě kontes- středí jiskra pentekostální spirituality a později se etablovala v podobě tujícího potomka: „náboženství v mezích pouhého rozumu“, rozum, hnutí charismatické obnovy. (S evangelikálním stylem emocionálních který zbožňuje sebe sama a který si z křesťanství ponechává jen to, shromáždění, spektakulárních „uzdravování“, „modlení v jazycích“ co obstálo před soudnou stolicí osvícenského a exorcismu převzaly některé katolické skurozumu. Osvícenské „přirozené náboženství“ piny charismatiků také některé rysy evangeTO M Á Š H A L Í K má nyní nahradit tradiční historická nábolikální fundamentalistické teologie, zejména ženství, založená na Zjevení, tradici a autoritě démonizaci mimokřesťanské spirituality.) („pozitivní náboženství“). Kontakty některých katolických misioOsvícenství vyhání „pozitivní“ historická nářů s kulturou Dálného východu přinesly naopak pokusy obohatit duchovní praxi náboženství ze salonů rozumných vzdělanců, křesťanství mnohými prvky, převzatými přiznává jim nanejvýš estetickou a  citlivou z mimokřesťanských spiritualit – z hinduihodnotu – a právě na ní pak romantismus zasmu (obvykle kombinace radžajógy a advailoží svou rehabilitaci náboženství. Osvícenství ta-védanty) a z buddhismu (zejména zenu, transformovalo křesťanství do náboženství někdy z  théravády a  tantry).  Za mnohé rozumu a morálky, romantismus reinterprejmenujme Raimunda Panikkara, Enomiyu toval a transformoval křesťanství do náboženLassalla, Bede Griffithse, Williama Johnsona, ství krásy a citu. Osvícenské náboženství 18. Anthony de Mella či Wayne Teasdala. Pokusy století zplodilo v 19. století pseudonáboženský o „interspiritualitu“ či „hlubinný ekumeniskult vědy, scientismus. Romantické křesťanství mus“ zapadají do obecnějšího trendu „více19. století zanechalo dva dosud žijící potomky. Jedním je estetizující tradicionalismus s jeho konzervativní ideologií četné náboženské identity“. (Dnes je patrně nejrozšířenějším jevem a utopií, s jeho nostalgií po středověku (přesně řečeno po romantické v této oblasti kombinace buddhismu s judaismem, oblíbená zejména ve představě o středověku). Druhým je pietistický obrat k tiché svatyni Spojených státech.) Jistě je na místě otázka, nakolik jde v jednotlivých srdce, kde člověk hledá úkryt před hlukem moderny. Někdy se tito případech v tomto „prolínání světů“ o „výměnu darů“ mezi jednotlidva „potomci romantického náboženství“ navzájem doplňují a do- vými civilizacemi (jak o tom v souvislosti se vztahem křesťanského provázejí: oba se často znechuceně obracejí zády k moderní sekulární Východu a Západu hovořil Jan Pavel II.), nebo spíše o novou variantu společnosti, ke „konzumnímu světu“, technické civilizaci apod. Jsou utopických snah vytvořit „náboženské esperanto“. C. G. Jung tvrdil, že křesťanství se příliš soustředilo na morálto dvě tváře katolicismu, který převládal mezi léty 1848 a 1958, katolicismu jako kontrakultury vůči evropské moderně, církve coby ku a na „vnější následování“ Krista jako „napodobování morálního obležené bašty, katolicismu doby „protimodernistického boje“ a no- vzoru“ a zanedbalo následování jakožto umění transformace svého votomismu jako oficiální ideologie. Typickou ukázkou vztahu „ofici- já v Krista (ve smyslu slov sv. Pavla „nežiji už já sám, ale žije ve mně álních teologů“ oné doby ke starší mystické tradici je pokus Garigou- Kristus“ Gal 2,2). Jung hledal nějakou analogii „jógy“ v křesťanské -Lagrange reinterpretovat dílo Jana od Kříže v duchu novotomistické tradici a domníval se, že ji nalezl v alchymii. Ostatně sám Jung se stal metafyziky. Tato mentalita plodí sladce sentimentální spiritualitu jedním z kmotrů postmoderní spirituality, spirituality „New Age“ – i opravdu pozoruhodné osobnosti, jakou je např. Terezie z Lisieux, včetně její fascinace okultismem a esoterikou. Pokud katolík označí mnohé rysy postmoderní spirituality za „hejsou okamžitě interpretovány v duchu laciného sentimentálního kýče. Kromě toho však přežívá i  sadomasochistická fascinace Ježíšovým retické“, měl by si připomenout Chestertonovu definici herezí: hereze utrpením – příkladem jsou vize Kateřiny Emmerichové, kultovní jsou zblázněné pravdy. Zdá se mi, že „hereze“ jsou něco jako komplekniha pozdní katolické romantiky, v naší době přepsaná do filmové xy v pohledu hlubinné psychologie: to, co bylo zanedbáno, podcepodoby pod názvem „Utrpení Ježíše Krista“ autorem hollywodských něno, vytěsněno z vědomé mysli, nepřestává existovat – v hlubinách nevědomí na sebe tyto částečky nabalují množství psychické energie, akčních filmů, katolickým tradicionalistou Mel Gibsonem. Na druhém vatikánském koncilu se církev zřekla mentality „oble- stávají se jakýmsi „konkurenčním já“ a narušují harmonii duševního žené pevnosti“ a deklarovala vůli k dialogu: ekumenickému dialogu, života, pokud nebudou vyloveny z hlubin nevědomí a znovu intemezináboženskému dialogu a dialogu se sekulárním světem. Pokon- grovány do vědomí, které se musí rozšířit. To, co církev zanedbala, cilní obnova přinesla změny v oblasti liturgie a některých struktur odmítla, podcenila, se pravidelně stávalo „zblázněnou pravdou“. Když středověká církev zapomněla na hodnotu chudoby, objevila církevních institucí, otevřela prostor pro nové směry v teologii a pastorační praxi. Nezdá se mi však, že by přinesla výraznou obnovu spi- se hnutí jako albigenští; když se nedokázala včas zajímat o postaverituality – pokud spiritualitou nemíníme jen obecně „klima“ v církvi. ní dělníků a sociální spravedlnost, vznikl marxismus. Tváří v tvář středověkým revolučním hnutím chudiny si hodnotu chudoby uvědomili lidé jako František z Assisi a Dominik a vrátili ji do pokladu katolické spirituality v podobě žebravých řádů a kultury, která z nich  NOVÉ PROUDY vzešla. Na radikalismus marxistického socialismu se pokusilo odNové proudy v katolické spiritualitě se projevily většinou až poz- povědět sociální učení církve a později latinskoamerická teologie ději, a to v důsledku ekumenických a mezináboženských kontaktů. osvobození. V některých katolických kruzích se objevil vřelý zájem o spiritualiPřílišný spiritualismus a idealismus v křesťanství vyprovokoval tu, liturgii a umění křesťanského Východu. (Ozvuky tohoto zájmu Nietzscheho, že prohlásil křesťanství za platonismus pro lid a vynalezneme např. v populárním mezinárodním ekumenickém hnutí zval své učedníky: „Bratři moji, zůstaňte věrni zemi!“ Horlivé „ano mladých, které má své centrum ve francouzské vesničce Taizé a je zemi“ a „spiritualitu hmoty a evoluce“ se tváří v tvář materialismu

Abychom mohli s apoštolem vyznat Můj Pán a můj Bůh!, musíme se dotýkat bolestí dnešního světa, nemůžeme je přehlížet a ignorovat.

28

U N I VE R S U M 4 / XXI

ČLOVĚK A SPOLEČNOST přírodních věd pokusil vnést do křesťanské spirituality především Teilhard de Chardin. Vědomí odpovědnosti za přírodu a zemi představuje v hnutích radikálního environmentalismu jednu z nejrozšířenějších sekulárních spiritualit naší doby; často se inspiruje v pohanských přírodních kultech a obrací se proti křesťanství s kritickou výtkou, že právě ono svým antropocentrickým důrazem zavinilo bezohlednost západní civilizace vůči světu přírody. Kult Matky země (bohyně Gáji) se pokusil pokřtít Matthew Fox svým kultem „kosmického Krista“; Eugen Drewermann zas v pozdní fázi svého díla hlásal solidaritu člověka se zvířaty. Oba tito katoličtí kněží později opustili církev.

 SPOJENÍ KONTEMPLACE A AKCE Za rezervoár spirituality bývají v katolické církvi považována zejména „movimenti“, nová církevní hnutí, na která patrně velmi spoléhal papež Jan Pavel II. (Zdá se, že jeho nástupce Benedikt má k nim, a zejména k jejich entuziasmu, poněkud rezervovanější, kritičtější přístup.) Nerad bych se zde vyjadřoval o  těchto hnutích příliš paušálně; jsem si vědom, že představují velmi pestrou škálu a není možné se jim v rámci tohoto zamyšlení věnovat jednotlivě nebo se pokusit o jejich třídění. Ze sociologického hlediska lze tato hnutí zařadit do kategorie nových náboženských a sociálních hnutí, která se celosvětově šíří od konce druhé světové války a nabývají na významu zejména v době sociálního a kulturního experimentování šedesátých let dvacátého století. Je možné, že nedůvěra k institucím a krize tradiční rodiny posílila ochotu zejména mladých lidí a lidí trpících pocitem vykořenění, osamocení a odcizení v současné společnosti identifikovat se s náboženskými skupinami nabízejícími jakousi „náhradní rodinu“. Ovšem právě v těchto prostředích se pak nezřídka setkáváme i s projevy náboženské patologie, typické pro skupiny, které se obvykle označují jako „sekty“. Jiné z těchto nových náboženských hnutí (New religious movements, NRM) mají spíše charakter „kultů“ – nejde jim o pevné členství, nýbrž spíš o širokou neorganizovanou „audience“, o příznivce, které získávají a ovlivňují veřejnými přednáškami, literaturou a zejména prostřednictvím masmédií. Podle typu spirituality bychom mohli rozlišovat náboženská a církevní hnutí spíše „introvertní“, pietistického typu (zaměřená na prohlubování osobní zbožnosti, případně na kroužky společných modliteb, meditací a sdílení duchovních zkušeností) a „extravertní“, orientovaná spíše na misii nebo sociálně-charitativní akce. (Ostatně podle zaměření na „vita contemplativa“ a „vita activa“, případně „vita mixta“ se odlišovaly a odlišují i klasické řeholní řády a kongregace.) Mnohé současné školy spirituality zdůrazňují spojení kontemplace a akce. Pozoruhodným příkladem je tu nedávno kanonizovaná Matka Tereza z Kalkaty. Její život byl mimořádně aktivní v neustávající charitativní práci. Posmrtné zveřejnění jejího deníku umožnilo nahlédnout do její osobní spirituality a duchovního života – byla to propast téměř permanentní „temné noci“, připomínající mystiky od Jana od Kříže po Terezii z Lisieux. Možná, že tato žena solidárně nesla nejen celé dny a roky sociální bídu dnešního světa, ale ve svých nocích i její duševní a duchovní bídu, deprese a zážitek Božího mlčení. 

 TAJEMSTVÍ VITALITY VÍRY Dějiny nás učí, že základní princip života církve a tajemství vitality křesťanské víry, totiž tradice, není jen mechanické předávání neměnných dogmat a rituálů z generace na generaci – že je to dynamický

a tvořivý proces stále nové interpretace a reinterpretace předávaného, živý, nikdy neskončený pohyb vtělování víry do nových kulturních podmínek a dějinných situací. Co charakterizuje naši situaci, co můžeme dnes označit za „znamení doby“? Podle mínění mnoha sociologů je to v duchovním životě naší doby mimo jiné nárůst tzv. seekers (hledačů) a úbytek dwellers (prodlévajících či zabydlených). Úbytek těch, kteří se cítí zcela doma v tradičních strukturách křesťanských institucí, v dlouho ustálené podobě jejich učení, kázání a praxe, je často interpretován jako krize křesťanství, krize církve, krize víry, krize náboženství. To platí ovšem jen tehdy, pokud stav křesťanství posuzujeme z perspektivy a podle kritérií „zabydlených“. Pokud paradigma ráje a chrámu nahradíme paradigmatem exodu a následování, optiku králů a kněží optikou proroků a apoštolů, vše vypadá jinak. Každá krize je šance, tvrdil C. G. Jung a mnozí před ním i po něm.    Ve svých knihách, přednáškách, kázáních, veřejných diskusích i osobních setkáních se snažím oslovit „hledače“ a spolu s nimi hledat takové porozumění základním hodnotám křesťanství, které by spojilo odpovědnost za poklad minulosti s vnímavostí pro to, co nám Bůh chce sdělit také dnes. Jde mi opravdu o společné hledání, nikoliv o pokus „ulovit“ hledající, stavět se do role již naleznuvšího a lákat je kamsi zpět do domu, který už nestojí. Podobně odmítám vidět východisko v nezodpovědném výprodeji tradice a povrchním konformismu vůči duchu doby. Obávám se, že žádná z dosavadních lodí konvoje naší civilizace není místem, v němž bychom mohli prodlévat jako v bezpečném a definitivním domově. V evangeliu čteme o strachu apoštolů v malé loďce na neklidném moři; navíc Kristus v té chvíli spal. Když ho probudili, napomenul je: Proč se bojíte, malověrní? Což nemáte víru? Ve svých knihách mluvím o víře jako trpělivosti tváří v tvář Božímu mlčení. Nehoruji pro neochvějnou víru – jednu svou knihu jsem nazval veršem básníka: Co je bez chvění, není pevné. Vidím víru a pochybnost jako dvě sestry, které se navzájem potřebují, doplňují se a podpírají. Víra bez pochybností a kritického myšlení by mohla vést k fanatismu, k naivní pýše fundamentalistů. Pochybující bez jakékoliv víry, bez schopnosti pochybovat i o svých pochybnostech, by se mohl zřítit do cynismu a hořké beznaděje. Píši o „malé víře“, o zraněné víře „druhého dechu“, o víře, která prožila zkušenost „temné noci“ a stala se dospělejší a zároveň pokornější, má větší porozumění a pochopení pro „hledající“; je trpělivá. Neříkám ateistům, že nemají pravdu, nýbrž že nemají trpělivost. Ateisté, fundamentalisté i náboženští entuziasté jsou příliš rychle hotovi s „těžkostmi s Bohem“. Živá víra je vírou poutníků, vírou na cestě; ví, že musí odolat pokušení nostalgie pro egyptských hrncích starých jistot. Hovořím o ní jako o „víře malé jako hořčičné zrnko“. Je to zraněná víra, která jako vzkříšený Ježíš nese na svém těle jizvy – ale právě těmito jizvami může uzdravovat. Mám rád legendu o svatém Martinovi, kterému se prý satan zjevil v podobě Krista. Martin se ho však zeptal: Kde jsou tvé rány? Všechno, co se nám nabízí na náboženském trhu dneška, bychom měli vystavit této zkoušce pravosti. Nesou ty náboženské nabídky také nějakým způsobem na sobě rány – nevytěsnily prvky tragična, bolesti, nejistoty? Nebo jsou to jen laciné, lesklé nabídky rychlé cesty ke štěstí, úspěchu, spokojenosti? Kristus nám ukazuje své rány, abychom i my měli odvahu přiznat si a nezakrývat svá zranění, své jizvy, dodává nám důvěru a odvahu odložit masky, šminky, brnění. „Dotkni se ran – a nebuď nevěřící, nýbrž věřící!“ říká Ježíš apoštolu Tomášovi. Abychom mohli s apoštolem vyznat „Můj Pán a můj Bůh!“, musíme se dotýkat bolestí dnešního světa, nemůžeme je přehlížet a ignorovat. Text vychází z přednášky, kterou autor prof. Tomáš Halík přednesl 15. října na Dnech Josefa Zvěřiny v Jihlavě.

U NIV ER S UM 4 /XXI

29

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

O Evropě na Růžovém paloučku Jako každoročně i letos se 3. července sešli křesťané z různých církví na místě pestrými nitkami spjatém s osudy náboženských exulantů. Nešlo ale o vzpomínání, ale spíš o připomenutí společné odpovědnosti, jak dokresluje řeč prof. Petra Pokorného.

V

e všech etapách svých dějin byl Růžový palouček místem, na němž křesťané hledali své místo v národě a ve světě. Jestliže dříve to byli především evangelíci, po roce 1989 kdy my evangelíci jako křesťané musíme po dobách diskriminace usilovat o společnou orientaci ve světě spolu s katolickou většinou v křesťanské menšině dnešního národa. Jsme všichni na jedné lodi. Kdybychom měli užít biblický obraz (Mk 4), jsme společně na loďce plavící se v rozbouřených vodách.

 NA ROZBOUŘENÉM MOŘI Ten obraz loďky v bouři již naznačuje, jak dnes vypadá situace. Vzedmuté vlny rozhoupaly všechno, co bylo lidem oporou. Terorismus smazal hranici mezi válkou a mírem, využívání přírody ohrožuje lidstvo již více než nebezpečí nukleárního konfliktu, mnoho dětí se nedaří zachránit před drogami, korupce proniká do nejvyšších míst a jedna elegantní slečna prohlásila před nedávnem v televizi, že je již všeobecně známo, že rodina s otcem, matkou, dětmi a psem se již dávno přežila. Stěžovat si na všeobecný úpadek mravů patří dnes k dobrému tónu v české společnosti. „Vám, pane profesore, to snad ani nemusím říkat, vy to sám vidíte nejlíp, na ty darebáky jsme všichni krátcí, ti vždycky budou mít náskok,“ slýchávám někdy. Opravdu, vlny hrozí potopit naši loď, ale křesťan ví, že na ní je s ním, obrazně řečeno, sám Ježíš. To je obraz z biblického vyprávění, o němž jsem se již zmínil. Ježíšovi žáci tam probudí svého učitele: „…je ti jedno, že zahyneme?“ Opravdu jde o život. Ježíš moře jako zázrakem utiší, ale neříká svým učedníkům: „Ještě dobře, že jste si vzpomněli, že od toho jsem tady já, abych vás zachránil.“ Říká naopak: „Proč jste tak ustrašeni, copak nemáte víru?“ Víra motivuje lidské jednání. Je to jedinečná motivace, protože člověku poskytuje zázemí. Platí i v bezmoci a smrti. To je zkušenost, kterou vyjadřuje základní křesťanské vyznání Boha – vyznání, že smrt na kříži není koncem Ježíšova příběhu, že on působí dál,

30

U N I VE R S U M 4 / XXI

protože Bůh se k němu přiznal vzkříšením z mrtvých, jak vyznáváme. Neplatí, že společným úsilím všechno dokážeme. Člověk se umí plně zasadit jen o to, o čem má jistotu, že to má budoucnost i bez něho. Neznamená to levný optimismus. Dějiny jsou otevřený proces a nemusejí nutně skončit dobře. Jisté je jen, že podléhají vyššímu, Božímu soudu a že nic dobrého, co se v nich stane, nebude ztraceno, i kdyby svět zanikl v nějakém hrozném konfliktu. A čím víc lidí ví, že tomu tak je, tím je pravděpodobnější, že se přece jen něco zlepší a Boží pravda se bude prosazovat i na tomto světě. Proto ti, kdo nás s mravním rozhořčením poučují, že svět je ve své podstatě špatný a že zloději a teroristé budou mít vždycky navrch, jsou pro společnost nebezpečnější než ti zloději. Hodně lidí jim totiž uvěří. Proti takovému únikovému postoji museli křesťané bojovat po celé dějiny církve.

 SPOLEČNÁ EVROPA Co tedy dělat? Především vědět, jak svět opravdu vypadá: Vedle všeho špatného, co nás trápí, jsou tu skutečnosti, které si ani dost neuvědomujeme. Patříme k menšině bohatých zemí světa a kdybychom nezáviděli těm úplně nejbohatším a byli mezi sebou solidárnější, nepotřebovali bychom pro štěstí žádné hmotné statky navíc. Spíš bychom měli myslet na tu chudou většinu světa. Nadto vidíme touhu po naplnění lidské svobody. Deklarace lidských práv, inspirovaná evangeliem, je přijata v ústavách mnoha zemí. Není všude dodržována, ale je už na co se odvolat. To jsou skutečnosti, které nás křesťany až zaskočily. Denně se přesvědčujeme, že navzdory konzumní reklamě je mnoho mladých lidí, kteří pracují v charitě a svým životem ukazují, že zvyšování spotřeby člověka neudělá šťastnějším. Špatnosti je hodně, ale dříve nebo později se její velká část dostane na veřejnost, i když k dalším krokům spravedlnosti dojde jen v menší části případů. To za minulého režimu zůstávalo utajeno a vidíme tak, že demokracie přece jen v některých ohledech funguje. A co je pro nás

prakticky důležité: společenský a dějinný kontext Evropské unie. Maminka mi říkala už po Mnichově, že Spojené státy evropské by pro naši zemi byly nejlepší zárukou bezpečnosti. Federativní společenství poskytuje menším celkům možnost spojit se ve federálním parlamentu a prosazovat své zájmy a nebýt přitom vázán na ty ostatní se vším všudy. V každé věci se můžeme spojit s někým jiným, s nímž máme společné zájmy, a tak se ukáže, co je nejlepší pro všechny dohromady. Maminka tehdy před lety dodávala, že ta evropská federace je, žel, jen krásný sen. Dnes je skutečností. Jako každá skutečnost se od toho snu liší, ale hodně pomluv souvisí s tím, že někteří lidé se u nás bojí, aby jim někdo neviděl na prsty. Proto mluví například o bruselské byrokracii, i když celá EU má nižší rozpočet než pařížský magistrát.

 PROSTOR PRO ALTERNATIVU Co tedy máme dělat jako křesťané? Především máme v církvích alternativní prostor s vyšší mírou důvěry, který je naším zázemím. Za druhé můžeme každý osobně ve svém okolí překonávat současnou depresi. Za třetí musíme hledět propojit mezi sebou všechny ty, kdo usilují o nápravu: pracovníky v charitě, vědce, kterým politikové nenaslouchají, poctivé novináře, slušné politiky, o nichž se nepíše, ekology, představitele menšin a sousedních národů. Slušných lidí je hodně, ale podobají se zástupům, které přišly za Ježíšem: „Byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt, 9,36). Věděli co chtějí, ale nevěděli, že království Boží má skutečně budoucnost. To jim řekl Ježíš a dnes jim to musíme vyřídit my. V tom nás nikdo nezastoupí. Prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc. působí v Centru biblických studií a na Evangelické teologické fakultě UK.

TRENDY

Nanotechnologie: řízení neurčitého Dorothée Benoit Browaeys

Zatímco geneticky modifikované organizmy vzbudily širokou debatu, používání nanotechnologií je veřejností vnímáno nekonfliktně. Jaká jsou potenciální rizika nanočástic pro zdraví lidí a životní prostředí, přitom dosud přesně nevíme.

„R

ychlost, s níž jedna za druhou následují inovace, nám nenechává prostor pro nadechnutí a přináší historicky bezprecedentní společenskou a psychologickou dezorientaci.“ Toto konstatování filosofa Bernarda Stieglera platí dvojnásob pro oblast nanotechnologií, ať už hovoříme o uhlíkových nanotrubicích, jejichž celosvětová produkce dnes překračuje 500 tun ročně, nanostříbru přítomném v  chladničkách či ponožkách, nanotitanu, dnes už zcela běžném v barvách či opalovacích krémech, nebo o elektronických obvodech s prvky menšími než 32 nanometrů... Během necelých pěti let tyto produkty zaplavily trh, a přitom o nich nemáme přehled, protože nebyl stanoven žádný postup zajišťující jejich sledování. Spotřebitelé si ani pořádně nestačili všimnout novinek, které nanovýroba přinesla. Výrobci jimi prostě nahradili jiné složky, které nanostruktury neobsahovaly. Uvádějí je na trh stejně jako jejich mikrostrukturní ekvivalenty, bez dalšího vyhodnocování či vykazování. Uhlíkové nebo fullerenové nanotrubice se prodávají stejně, jako by se jednalo o prosté listy ze „syntetického grafitu“. Podobně oxidy titanu nebo zinku, nanokřemík a nanostříbro, u nichž byly zjištěny specifické biologické účinky, se nacházejí v cementech či lepidlech, kosmetice, potravinách a obalech, aniž by se cíleně řešily dopady jejich použití. V úvahu se bere pouze chemické složení materiálů. Produkty nanovýroby mají však své specifické vlastnosti nebo účinky a představují rizika v oblasti hygieny, pro životní prostředí i v etických ohledech (zvláště v oboru nanoelektroniky), která je třeba uvážit. Je nutné připomínat, že nanotechnologie byly v roce 2007 Světovým ekonomickým fórem označeny za „globální technologické riziko“? Rozvoj nanotechnologií vyžaduje patřičnou pozornost věnovanou ochraně pracovníků, kteří s nimi mohou přijít do styku, zajištění neškodnosti výrobků uváděných na trh, vyloučení rizik po celou dobu životního cyklu produktů i prověření skutečných výhod jejich použití pro spotřebitele. Hygienické aspekty nejsou jedinými, které mohou mít vliv na omezení použití nanotechnologií. V  důsledku konvergence typu NBIC3 (zkratka pro nano-bio-info-cogno), při níž dochází k vzájemnému sbližování inertního a živého, mají nanotechnologie vliv také na vztahy dominance (dopady na rozložení moci), ve vztahu

V reakci na obavy, které vzbuzují uhlíkové nanotrubice, stanovilo americké ministerstvo životního prostředí (EPA) řadu podmínek pro průmyslové podniky (inhalační zkoušku na krysách po dobu 90 dnů, poskytnutí vzorku o hmotnosti jednoho gramu příslušnému úřadu, vybavení pracovníků vystavených těmto látkám kombinovanými ochrannými prostředky). Ministerstvo se rozhodlo zařadit tyto materiály v rámci Zákona o regulaci toxických látek jako „nové“. k přírodě (ontologické dopady), ve vztahu k poznání (epistemologické dopady), dokonce na samotnou možnost etiky a na různé kategorie myšlení (metafyzické dopady).

 ŠIROKÝ ROZSAH A MNOHO NEJISTOT Pole státní regulace je tedy stále otevřené, přitom je však třeba konstatovat, podobně jako Nathalie Hervé-Fournereau z  Univerzity v  Rennes, že stojíme tváří v  tvář „propastnému zmatení zúčastněných stran“ snažících se uchopit oblast nanotechnologií. I přes mnohá včasná upozornění jsme svědky hromadného rozšiřování výrobků obdařených „povznášejícími vlastnostmi“ (díky obsahu nanomateriálů), které nejsou jako nanomateriály vykazovány, nejsou sledovány, nejsou pod kontrolou. V důsledku toho nemohou veřejné

U NIV ER S UM 4 /XXI

 31

TRENDY

Cenné informace. Německé Ministerstvo pro vzdělávání a výzkum publikuje na svých stránkách mapu výrobců, uživatelů a výzkumných laboratoří zabývajících se nanočásticemi. Podobně nizozemský Hygienický úřad aktualizoval v roce 2010 svůj soupis spotřebních nanoproduktů. Je překvapující, že ve Francii je poskytování informací o rizicích spojených s nanotechnologiemi koordinováno Úřadem pro atomovou energii a veřejnost má tyto informace k dispozici na stránkách pojmenovaných „NanoSmile“!



instituce znát stupeň rozšíření nanomateriálů na trhu ani vytvořit hierarchické zásady pro jejich použití (rozlišovat mezi užitečným a zbytečným použitím a stanovit úroveň přijatelného rizika). Některé kriticky smýšlející organizace proto dospívají k závěru, že „jsme se vydali cestou vzájemného sdílení nepřijatelných rizik“. Pro vytvoření rámce tohoto vývoje bude třeba řešit tři hlavní výzvy. Především, oblast pokrývaná těmito technologiemi je doslova

BUDOU NANOTRUBICE STEJNĚ TOXICKÉ JAKO AZBEST? Skupina Continental Western Insurance (CWG) v září 2008 deklarovala, že ze všech svých pojistných smluv vylučuje „rizika, která jsou neznámá nebo nepoznatelná a vztahují se k produktům a postupům obsahujícím uhlíkové nanotrubice“. CWG věří, že „různé zprávy poukázaly na důvody znepokojení v souvislosti s pracovníky vdechujícími uhlíkové nanotrubice, které jsou podobné azbestovým vláknům a které tak mohou způsobovat stejná onemocnění“. Tato pojišťovna tedy považuje za neobezřetné krytí rizik, která „nelze vyčíslit“, a plně si přitom uvědomuje, že „pojišťovny musí včas předejít opakování pohromy způsobené azbestem“. Toto konstatování ukazuje, jak velký vliv na obchodní prostředí může mít nedostatek údajů o rizicích způsobovaných nanomateriály.

32

U N I VE R S U M 4 / XXI

obrovská, zahrnuje chemii, biologii, elektroniku i kognitivní vědy a zabíhá do různých druhů použití, jež je obtížné vymezit. Další věcí je, že nanoobjekty nelze snadno „uchopit“, ba co víc – nemají dosud jednoznačnou definici (ta závisí na zaměření buď na velikost nebo na vlastnosti), před níž dokonce panují obavy, protože jde o nanejvýš politickou záležitost. A konečně, v důsledku velikosti těchto objektů se toxikologové musí zabývat dosud neznámými interakcemi s živou hmotou, čímž se pro ně komplikuje vyhodnocení rizik. Konkrétní podmínky přiměřeného uplatnění zásady obezřetnosti je velmi obtížné stanovit vzhledem k nejistým údajům o toxicitě či vyhodnocení expozice. Definice norem v oblasti nanotechnologií se zpožďuje v důsledku obtížnosti přesné definice „nanometrických objektů“ i jejich specifických způsobů použití určujících expozici a s ní související rizika.   Vytvoření rámce pro nanotechnologie se stalo pro úřady pověstným „horkým bramborem“. Jsou zaskočeny rychlým vývojem a zároveň se ocitají v kleštích mezi uvažováním ve směru konkurenceschopnosti a  povinností zajistit bezpečnost a  ochranu lidí i životního prostředí. „Je nezbytné, aby byl rozvoj nanotechnologií otevřený, sledovatelný a kontrolovatelný v souladu s demokratickými zásadami“, uvádí Evropská komise ve svém strategickém textu z roku 2004, který nicméně podporuje rozvoj nanotechnologií. V srpnu 2011 měl být vydán předpis Evropské komise požadující, aby výrobci a dovozci uváděli druh, množství a způsob použití nanolátek, stejně jako údaje o profesionálních uživatelích, kterým byly postoupeny, ať už za úplatu nebo zdarma. Naproti tomu uživatelé aplikující nanomateriály do vozidel, textilu, barev, kosmetiky, potravin apod. nebudou mít žádnou povinnost je uvádět.

TRENDY Už před desítkou let zavedl Institut Woodrowa Wilsona informační službu, která je považována za referenční. Je založena na údajích, které průmyslové podniky zveřejnují na svých internetových stránkách. Naráží přitom na problémy transparentnosti, jež organizace Novethic objektivně popsala prostřednictvím ankety zaměřené na komunikaci velkých korporací. Její zpráva zveřejněná v září 2010 prokazuje neinformování ze strany většiny společností o činnostech vykonávaných v oblasti nanotechnologií. V oblasti potravin si Evropský úřad pro bezpečnost potravin ve své zprávě ze 14. října 2008 stěžuje, že nemá k dispozici „žádný celkový přehled, který by umožnil zjistit přítomnost produktů obsahujících nanočástice v rámci evropského trhu“. Některé národní úřady však mají takové údaje k dispozici. Například ve zprávě irského Potravinářského úřadu za rok 2008 je uvedeno jak množství produktů obsahujících nanočástice, tak jejich povaha. Autoři poukazují na to, že 15% stříbra vyskytujícího se v evropských vodách dnes pochází z plastů a textilních materiálů nazývaných „biocidy“ a obsahujících nanostříbro.

 LEGISLATIVNÍ BLUDIŠTĚ V evropském měřítku došlo k prvním signálům v roce 2006 v rámci Ransdorfovy zprávy pro Evropský parlament obsahující rámcový akční plán na léta 2005–2009 pro oblast nanotechnologií. Zde se mimo jiné doporučuje, „aby seznam přísad spotřebních výrobků obsahoval přidané zpracované materiály obsahující nanočástice“. A následně zpravodaj pokračuje: „Porozumění možnému poškození zdraví a životního prostřední způsobenému syntetickými nanočásticemi je stále omezené, a proto by měly být prošetřeny dopady nanočástic, které nejsou snadno rozpustné nebo biologicky odbouratelné, v souladu se zásadou obezřetnosti před tím, než se tyto částice dostanou do výroby a na trh.“ Poté, co na podzim 2008 obvinil Evropský parlament Komisi z „nedbalosti“, ji v dubnu 2009 vyzval k „revizi kompletní legislativy během následujících dvou let tak, aby bylo zajištěno uplatňování zásady „bez údajů nelze prodávat“ na všechny případy použití nanomateriálů obsažených v produktech s možnými dopady v oblasti zdraví, ekologie nebo bezpečnosti během celého jejich životního cyklu“. Poslanec za švédskou stranu zelených Carl Schlyter, vzděláním chemik, přitom hrál klíčovou roli: „Nanotechnologie přináší nová toxikologická rizika, která jsou jen neurčitě definovaná a jež je obtížné testovat, protože se ocitáme v oblasti, v níž jsou naše znalosti o možných reakcích imunitní soustavy nedostatečné“, prohlásil v únoru 2009. Podle jeho názoru je třeba vytvořit specifickou legislativu, zaměřenou na vyhodnocování a schvalování v souladu se směrnicí REACH, jejíž novela bude vydána v roce 2012. První pozitivní krok lze spatřovat v úpravách dodatků provedených v roce 2008: na uhlík, který byl předtím osvobozen od regulace, se nyní vztahuje povinnost vyhodnocení. Jde o signál, že chemické složení přestává být jediným kritériem, protože nyní je třeba rozlišovat základní uhlík a grafit (kategorie uhlíkových nanotrubic). V oblasti kosmetiky byl vytvořen legislativní rámec stanovující povinnost uvádět nanosložky a zajišťovat vyhodnocení specifických rizik od ledna 2013. Rada Evropské unie navíc využila příležitosti přípravy budoucího předpisu o biocidech (antibakteriální a fungicidní  látky, mezi něž patří nanostříbro) a připomněla, že „schválení aktivní látky se nevztahuje na její nanotechnologickou formu, pokud není výslovně uvedeno jinak“. Pro řešení ochrany při práci nebylo v evropském měřítku vypracováno naprosto nic. Ani otázka „přijatelných limitních hodnot“ pro nanočástice ve vodách a ovzduší není v podstatě nijak zpracována.

SPLETENEC DEFINIC NANOČÁSTIC Manipulace a práce s atomickými, molekulárními a makromolekulárními strukturami, u nichž se vlastnosti (fyzikálně chemické) citelně liší od vlastností převládajících ve větším měřítku, vytváří souvislou škálu znemožňující přesné vymezení nanověd a nanotechnologií. Objekty vytvářené v tomto „liliputánském světě“ jsou vzájemně velmi nesourodé: uhlíkové nanotrubice, nanoprášky, nanomateriály, nanozařízení (například elektronická), kvantové tečky. Kategorie „nano“, založená na měřítku, tak přináší značné definiční problémy. K překážce, spočívající v jejich neviditelnosti, se přidává rozdílný pohled na objekty nanosvěta podle toho, co s nimi kdo zamýšlí dělat. Jednotliví aktéři – především vědci z různých institucí a firem – se spolu nemohou shodnout na tom, co by se mělo a nemělo do domény nanotechnologií zahrnovat. Každý bojuje za svou definici upřednostňovanou namísto jiných. Odborníci většinou hájí hranici 100 nanometrů, nad níž se už nacházíme mimo „nanosvět“. Ovšem tato v zásadě libovolně stanovená mez vylučuje objekty jako jsou aglomeráty nanočástic, jejichž specifické „nanovlastnosti“ jsou realitou. Činitelé odpovědní za veřejné zdraví, zvláště ve Francii, jsou pak nuceni prosazovat definici přímo související s novými vlastnostmi, novými funkcemi, které jsou  důsledkem nanometrické struktury. V dnešní době došlo k vytvoření doslova kakofonie mezi třemi referenčními rámci: rámcem norem ISO – silně podporovaným Německem a zveřejněným v roce 2007 – který se opírá výlučně o kritéria velikosti a rozměrů (při definici nanoobjektu, nanočástice, nanodesky, nanovlákna), rámcem Evropské komise, založeným na „nanomateriálu“, a rámcem francouzských textů pocházejících převážně z kruhů odborných asociací a institucí, zaměřeným na toxické a ekotoxické vlastnosti nanoobjektů. První předpis schválený institucí Grenelle – širokým francouzským ekologickým fórem – 3. srpna 2009 stanovuje povinné uvádění nanoproduktů (v článku 42) a odkazuje se přitom na formulaci „látky ve stavu nanočástic“, přičemž hranice 100 nanometrů není vůbec zmíněna.

Pro subjekty ovlivňující čistotu ovzduší jsou dnes dány pouze limity vztahující se k ultrajemným částicím, u nichž se postupně stále silněji potvrzují karcinogenní a kardiovaskulární účinky. Připravovaná evropská směrnice by měla uvádět limit 25 μg/m3. V případě vod je třeba zvažovat kombinaci účinků (tzv. koktejlový efekt), žádné povolené hodnoty však nejsou definovány. Celosvětový obrat na trhu nanopotravin byl v roce 2006 odhadován na 410 milionů dolarů, v roce 2012 by měl dosáhnout 5,8 miliard. Mimořádně rozšířené jsou dva způsoby užití. Prvním je použití nanočástic oxidu křemičitého klasifikovaného jako přísada E 551. Jedná se o protispékavou látku, povolenou pod podmínkou, že její hmotnost nepřekračuje 2% hmotnosti výrobku. Můžeme ji najít v soli, polévkách, omáčkách, mléku či čokoládě v prášku; vyrábí ji společnosti Rhodia, Basf, Cabot, Alibaba a Evonik. Druhou velmi často používanou přísadou je barvivo oxid titaničitý, klasifikované jako E 171. Je povolené do hmotnostního podílu 1% a přidává se do bonbónů, žvýkaček, zahuštěných omáček... Je znepokojující, že Evropská komise nemá k dispozici žádný nástroj pro zjišťování skutečné míry použití nanolátek v potravinách.

U NIV ER S UM 4 /XXI

 33

TRENDY



V dokumentu Zdraví spotřebitelů, jehož autorem je Philippe Martin, se v únoru 2008 uvádí pro evropský trh pouze dva nanoprodukty: Lycopene® společnosti Basf a Novasol společnosti Aquanova. Důvodem je, že produkty jsou zařazovány do působnosti předpisu Novel Food, pouze pokud jsou „nové“ nebo pokud se jedná o dosud neznámou přísadu, u níž je zjištěna „nanopovaha“. Podstata problému je v tom, že s ohledem na „mlhavou oblast nanolátek“ má zemědělsko-potravinářský průmysl obavu z nutnosti přiznání již dlouhodobého používání nanočástic a v důsledku toho nezbytnosti přísnějšího hodnocení velkého počtu produktů. Výzkum účinků nanometrických složek potravin na trávicí soustavu je dnes v každém případě velmi málo pokročilý.

 POTŘEBNÁ OSTRAŽITOST Evropští experti do omrzení opakují, že produkty je třeba vyhodnocovat vždy individuálně pro konkrétní případ. Je pravda, že není zdaleka totéž malovat barvou s obsahem oxidu titaničitého, namazat si pokožku krémem obsahujícím tutéž látku nebo ji přímo konzumovat při chroupání tyčinky Twix nebo Mars. Ale jaké legislativní kroky nás dovedou k uchopení džungle, která v použití nanolátek panuje? V roce 2004 byl v Alexandrii (ve Virginii) zahájen Neformální mezinárodní dialog pro „bezpečný, udržitelný a odpovědný rozvoj nanotechnologií“, který potom v  roce 2006 pokračoval v  Tokiu, a dále na pozvání Evropské komise za účasti 49 zemí v březnu 2008. Podle Françoise Roureové, ekonomky a předsedkyně Generální rady pro informační technologie, francouzské zástupkyně v tomto procesu, „byly identifikovány čtyři výzvy: napojit rozvoj nanotechnologií na angažovanost občanské společnosti; zajistit, aby jižní země nebyly z procesu vynechány (neno-divide); zajistit prostředky pro politiku obezřetnosti; stanovit vhodný správní model“. V rámci Mezinárodní sítě pro eliminaci persistentních organických znečišťujících látek, která sdružuje 800 organizací, byl vyvinut „strategický přístup k mezinárodnímu dohledu nad chemickými látkami“, který od roku 2009 obsahuje i část věnující se oboru nanolátek. Příslušné semináře proběhly v Číně, střední Evropě, v Abidžanu, Latinské Americe, byly organizovány institutem UNITAR (Institut OSN pro výcvik a výzkum) i OECD s cílem prosazovat vhodné inovace, know-how, vyhodnocování rizik a etických problémů a zkoumat řešení podporující řízení procesů, a to i v jižních zemích.

OECD vytvořila dvě skupiny zaměřené na „nanoproblematiku“,  z nichž jedna se zabývá nanomateriály, druhá nanotechnologiemi. Od těchto skupin se očekává, že vytvoří rámec pro definice, metody popisu a měření, vhodné toxikologické zkoušky. Rovněž v mezinárodním měřítku pracuje Mezinárodní výbor pro nanotechnologie (ICON), jehož posláním je získávat a poskytovat informace o rizicích nanotechnologií. Je z velké části financován společností Swiss-Re, velkou zajišťovnou, která od roku 2004 deklaruje, že nebude pokrývat „nanorizika“. Ve své zprávě Small matter, many unknowns (Malá hmota, mnoho neznámých) Swiss-Re varuje před nekontrolovaným rozvojem nanotechnologií a připomíná „nepředvídatelnou povahu rizik, která mohou přinést, a rekurentních a kumulativních ztrát, které mohou způsobit“. Dokonce i lobbisté poukázali na obavu, aby „nehoda související s nanočásticemi nespustila obranný reflex nejen proti konkrétnímu problematickému materiálu, ale proti všem nanotechnologiím jako takovým“. Vzájemnou provázanost skutečných rizik, vnímaných rizik a legislativních rizik zdůraznil Greame Hodge, ředitel Centra pro legislativní výzkum při Monash University v Melbourne, na sympóziu „Safety and Success“ (Bezpečnost a úspěch) v říjnu 2008. Připomněl, že regulace se nesmí spokojit s pouhými technickými definicemi. „Jde o  politickou činnost vyžadující průhlednost, úsilí věnované vzdělávání pro zmenšení nepochopení mezi občany a představiteli elit a nastolení demokratického dialogu.“ Zde narážíme na delikátní otázku účasti těch, kteří nejsou přímo zapojeni do inovačních procesů. Nanotechnologie stále zůstávají daleko od vnímání a jednání občanů. Neexistence označování, nehod, povědomí o novinkách v oblasti nanotechnologií, to vše způsobuje lhostejnost občanské společnosti vůči problémům, které konvergující technologie nastolují. Moc a  síla technologií, které máme k dispozici, nás vede k tomu, že musíme vynalézat nové způsoby vývoje řešení sdílených ve prospěch obecného zájmu. Pouze zajištění pluralitně připravovaných expertíz, dohled občanů nad poskytováním informací, stálé orgány s účastí aktivních občanů v rámci jejich územních celků, jen to vše společně může udržet dostatečnou ostražitost a přinést to nejlepší využití nanotechnologií. Autorka je předsedkyní občanského sdružení VivAgora pro informování veřejnosti o nových technologiích a novinářka specializovaná na vědecko-výzkumná témata. Pracuje mj. pro La Croix. Z Etudes 10/2011 přeložil Petr Macháček.

Provádíme • diagnostiku stavebně-technického stavu historických objektů • terénní zkoušky a monitoring, kontrolní zkoušky při realizaci staveb • stavebně geotechnické průzkumné práce • odborné posudky či soudně znalecké posudky INSET, s.r.o., Novákových 6, 180 00 PRAHA 8, tel.: +420 266 311 414, fax: +420 266 311 212, e-mail: [email protected], www.inset.com

34 2009-3.indd 38

U N I VE R S U M 4 / XXI

7.10.2009 15:07:40

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Je chudoba problémem také naší země? Ladislav Ptáček

Chudoba se ve větší či menší míře týká všech zemí Evropské unie i přes veškerou jejich prosperitu.

N

ejvyšší míru chudoby[1] (z  celkové populace) zaznamenává Lotyšsko (26 %), Rumunsko (23 %) a Bulharsko (21 %), těsně následované zeměmi jako je Řecko, Španělsko a Litva, na druhém konci žebříčku pak stojí Nizozemsko (11 %), Slovensko (11 %) a Česká republika (9 %),[2] která tak při srovnávání v rámci Evropské unie dosahuje v tomto ohledu nejlepších výsledků. Míra materiální deprivace[3] však například v naší zemi dosahuje až 16 %. Nejmenší míra materiální frustrace je v Lucembursku (4 %), Nizozemsku a v severských zemích Norsku a Švédsku (shodně po 5 %), naopak nejvyšší míry materiální deprivace dosahuje Rumunsko (50 %) a Bulharsko (51 %). Míra chudoby i materiální deprivace v průměru celé Evropské unie pak dosahuje 17 % [4]. To vše jsou ale pouze statistické údaje, které ještě nemusejí přesně vypovídat o tom, jaká je reálná situace. Například podle sociologa J. Kellera je „Česká republika evropskou zemí, kde největší počet obyvatel žije těsně nad hranicí chudoby“[5] (a kteří tedy v těchto statistikách nejsou zahrnuti), kde „k chudobou nejohroženějším skupinám patří především mladé rodiny s dětmi a také matky samoživitelky, kterých je v Česku nyní téměř čtvrt milionu“ [6]. Ještě dodejme, že dalšími ohroženými skupinami jsou senioři (především ti osamoceně žijící) a dlouhodobě nezaměstnaní.

 BEZDOMOVECTVÍ Lidé bez domova jsou skupinou lidí, která patří k těm nejzranitelnějším – jsou na tom (nejen) materiálně nejhůře, a protože „jejich hlas není vůbec slyšet“, stávají se snadnou obětí majoritní společnosti – není tak výjimkou, že bývají označováni za odpad nebo neužitečné příživníky společnosti, za ty horší nebo nejhorší z nás, nad které je možné se povyšovat, abychom sami před sebou (zvláště v období nejistot) uhájili po „oddělení zrna od plev“ svůj pocit, že náležíme k dobrému zrnu. V tomto stavu krajní chudoby, jakou si dnes asi v našem prostředí můžeme představit, se nachází přibližně 0,3 – 0,4 % obyvatel ČR [7], což při použité střední hodnotě uvedeného odhadu odpovídá téměř 37 000 osob.[8] Ještě než budeme pokračovat, učiňme stručnou poznámku, že faktory vznikající chudoby jsou v zásadě dvojího charakteru – subjektivní, tedy ty, kde příčiny vzniku chudoby stojí na straně chudého (P. Mareš například zmiňuje faktory lenosti či nedostatku vůle)[9],

Zážitek chudoby, který není nijak reflektován a který nikoho nezajímá, působí škody nejen materiální, ale také (často i nezvratné) škody rázu duševního. a příčiny objektivní, tedy ty situace, kdy ke vzniku chudoby přispívá systém uspořádání společnosti; můžeme hovořit o jakési „dani z pokroku“ nebo o tom, že žádné uspořádání společnosti není dokonale „spravedlivé“, a tak každé toto uspořádání (ať je jakékoli) v určité míře vždy umožňuje vznik chudoby. Současně každá společnost (bez ohledu na své uspořádání) má tendence se rozdělovat a ze svého středu vydělovat ty, kteří se odlišují či jsou nějak nepohodlní. Chudí lidé k nim patří prakticky pravidelně. Odsud také pramení morální povinnost společnosti se problematikou chudoby zabývat a hledat určitá řešení.

 TVÁŘÍ V TVÁŘ CHUDÉMU Co to ale znamená v praxi? Co to znamená pro mne, jsem-li sám chudý? Co to znamená pro mne, potkávám-li chudé? A pro společnost?

U NIV ER S UM 4 /XXI

 35

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA



To jsou velmi důležité otázky, protože problém chudoby a posouzení její míry a další témata s ní spojená nemůžeme vnímat jen jako statisticko-ekonomický problém a chválit se, pokud statistiky pro nás vycházejí „výhodněji“, než například pro jiné státy či regiony. Měli bychom vycházet především z toho, jakým způsobem se k problému chudoby staví společnost a její jednotliví členové, jak se zachází se zodpovědností za tento problém, jaké snahy se vyvíjejí při úsilí o řešení tohoto problému, jaké otázky si společnost v tomto kontextu (ne)klade a jaké odpovědi na ně (ne)nachází. Chudoba se samozřejmě utváří již zmíněnou materiální frustrací, tedy reálným aktuálním nedostatkem hmotných statků a ekonomických prostředků, z níž plyne stav materiální deprivace. Deprivace ale vždy neplodí chudobu a chudoba vždy neplodí deprivaci. Hovoříme-li o chudobě, musíme mít na paměti, že chudoba kromě materiálního nedostatku plodí především vyloučení chudého ze společnosti – postupně se uzavírá přístup ke vzdělání, zdravotní péči, účasti na kulturním životě společnosti, ztrácí se právo a vliv na rozhodování společnosti o sobě samé a život chudých se postupně přesouvá do viditelných či (různou formou) skrytých ghett. Sociální stratifikace je významným sociálním procesem dnešní společnosti – jednotlivé skupiny společnosti se postupně rozdělují a navzájem se od sebe vzdalují. Je to proces, který se děje jak uvnitř národních států, tak i mezi státy samými. Zážitek chudoby, který není nijak reflektován a který nikoho nezajímá, působí škody nejen materiální, ale také (často i nezvratné) škody rázu duševního. Jinými slovy, chudoba „škodí i naší duši“, a jak se ve stejnojmenném dokumentu rady Iustitia et pax praví, chudoba „znamená absenci svobody“.[10] Kromě svobody odnímá nezbytné sociální kompetence zvládat a řídit vlastní život a svobodně se v něm rozhodovat, odnímá životní energii, vede k životní rezignaci, odnímá naději na pozitivní změnu. V krajní variantě pak může nastat stav, ze kterého již není úniku, a to i z mezigeneračního hlediska. Chudoba, resp. její důsledky a projevy, je fenomén, který se může negativně také přenášet z generace na generace. Právě tyto, často tak opomíjené skutečnosti se musí brát v potaz minimálně stejně vážně jako argumenty materiální, pokud tuto tematiku promýšlíme a hledáme možnosti řešení čí zmírnění fenoménu chudoby. Jejich opomíjení majoritní společností patří, podle mého soudu, k nejvýznamnějším faktorům brzdícím pozitivní změny a k největším chybám současnosti. Čím horší je sociálně materiální propad, tím menší možnosti ke změně jsou k dispozici, a čím větší pomoc člověk potřebuje od společnosti,[11] tím méně jí od společnosti dostává. Panuje jakési přesvědčení, že čím hůře člověk na tom ve své sociální situaci je, tím méně si nějakou pomoc „zaslouží“.

 KAŽDÝ Z NÁS JE V NĚČEM CHUDÝ Další velkou chybou dneška je to, že aktuálně vítězí pragmaticky ekonomický diskurs, kde hlavním měřítkem všeho je otázka, kolik co stojí a zda se to vyplatí. Tento diskurs se postupně usídluje i v sociálních službách a ve financování sociální práce a sociální politiky a podle ekonomické náročnosti se posuzuje, jak je daná problematika důležitá a jestli se jí bude společnost zabývat (a také ji financovat). Přitom řešení právě takových témat, jako je chudoba či bezdomovectví, je položkou ekonomicky velmi náročnou, zvláště

teologická literatura – novinky www.ikarmel.cz/teologie

36

U N I VE R S U M 4 / XXI

pokud se společnost vzdala většiny preventivních mechanismů poté, co je označila za zbytečné či neefektivní, a volba variant řešení podle ekonomických nákladů má tak sklon problém spíše ještě zkomplikovat. Společnost tak začíná opomíjet velmi zásadní témata, aniž by se snažila dlouhodobě předjímat jejich (možný negativní) vývoj. Zodpovědnost za tato selhání společnosti se pak neadekvátně mění v zodpovědnost těch, kteří jsou důsledky těchto selhání poškozeni. Domnívám se, že tu do určité míry jde o  jakousi formu chudoby, chudoby ducha, chudoby dneška, která důstojnost člověka odsouvá na druhou kolej jako bezvýznamnou záležitost, do které nemá – v tom nejširším smyslu slova – smysl „investovat“. Chce-li naše společnost řešit smysluplněji otázky, které s chudobou souvisí, možná že nepotřebuje naditější a větší rozpočtové kapitoly. Potřebuje především změnit své smýšlení – přiznat chudým jejich právo na důstojnost, přestat na ně hledět skrz prsty a pokusit se je vnímat jiným pohledem. Teprve to umožní skutečně dobře podat chudým pomocnou ruku a vytvořit „prostor“, který umožní skutečnou a pozitivní změnu. Něčím chudý je však každý z nás… Článek je zkrácenou verzí textu, který vyšel ve sborníku A kdo je můj bližní? (Sborník k 20. výročí Evangelické akademie v Brně). Vybíral J. – Kašparová J. (eds.). Studio Arx, 2011, Brno. Poznámky: [1] Měření chudoby je samo o sobě složitý problém, a zvláště pokud má docházet k nejrůznějším mezinárodním srovnáním, protože do určité míry je chudoba relativní záležitost vždy ve vztahu ke konkrétním místním materiálním, obchodním a dalším ekonomickým podmínkám. V rámci zde citovaného šetření o míře chudoby byla použita metodika EU z roku 2008 (měření provádí Eurostat a ČSÚ), která za chudobu považuje příjem nižší než 60 % mediánu ročního národního ekvivalizovaného příjmu na spotřební jednotku. V každé zemi jde proto vždy o jinou nominální hodnotu. V České republice je to částka 5800 Kč, v Lucembursku částka 16 500 Kč a v Rumunsku 1900 Kč. Podrobnější informaci o výpočtu tohoto údaje lze nalézt např. na www.ey2010.cz. [2] 9 % z české populace představuje téměř 950 000 osob. [3] Deprivace „může nabývat mnoha zjevných i skrytých forem (strava, bydlení, odívání, životní prostředí, vzdělání, práce a sociální podmínky a aktivity), vždy však znamená nedostatek něčeho, co je obecně žádoucí, co je kulturně a historicky podmíněno. Je to zřejmé i z různých výčtů komodit a služeb, o jejichž nutnosti ve společnosti panuje jistý konsensus.“ Zdroj citace: Mareš P.: Sociologie nerovnosti a chudoby. Sociologické nakladatelství, Praha, 1999, s. 73. [4] Zdroj: citováno z  [5] Zdroj: citováno z  [6] Zdroj: citováno z  [7] Baláš O., Hežová M., Loukota R., Prokopová L., Ptáček L., Sejbal J., Stanoev M.: Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství. Centrum sociálních služeb, p.o., Brno, 2010, s. 42. [8] Podle počtu obyvatel k 31. 12. 2010 na základě údajů ČSÚ. [9] Mareš P.: Sociologie nerovnosti a chudoby. Sociologické nakladatelství, Praha, 1999, s. 60. [10] Rada Iustitia et pax při České biskupské konferenci: Chudoba škodí i naší duši. Publikováno [online]: [11] Je prokázáno, že řešit tak vážné situace, jako je bída a chudoba, není v osamocených silách toho, kdo tuto zkušenost prožívá, a není tak možné přenášet zodpovědnost za řešení situace pouze na daného člověka či sociální skupinu. Bez něj to možné není, ale bez pomoci společnosti, pomoci odborné i celospolečenské, to sám dokázat nemůže.

HISTORIE

Brazilští bezzemkové Henri Burin des Roziers OP

Před nějakými třiceti lety byla Brazílie považována za ne zcela důvěryhodný stát. Násilí, křiklavá sociální nerovnost a krajní chudoba rozkládaly společnost. Dnes je Brazílie předmětem všeobecného obdivu. Viditelné zlepšení situace v zemi přišlo za prezidenta Luly.

N

ěkdejší dělník v  metalurgickém průmyslu byl demokraticky zvolen prezidentem. Luiz Inácio Lula da Silva, který nedokončil ani střední školu, se stal nejdříve významným místním odborářem, potom ale rychle stoupal po žebříčku organizace až na místo odborářského lídra v Sao Paulu. Tam čelil diktatuře organizováním významných stávek a založil Stranu pracujících, která jej v roce 2003 vynesla na místo prezidenta republiky. Z tohoto postavení v průběhu osmi let výrazně ovlivnil situaci země: Hrubý národní důchod vzrostl, rozsah krajní chudoby v zemi se radikálně snížil. Země se stala sedmou největší ekonomikou na světě, takže se o ni začínají zajímat četné velké zahraniční podniky. Brazílie splatila všechny své dluhy Mezinárodnímu měnovému fondu a zároveň si vytvořila pozoruhodné finanční rezervy. Zcela nedávno Brazílie nabídla finanční pomoc Evropě. V průběhu nedávného setkání G20 se při Lulově vstupu do sálu zvedl Obama ze židle a pronesl: „Tady je (náš) muž.“

 KONCENTROVANÉ VLASTNICTVÍ PŮDY A BEZZEMKOVÉ Období let 2003–2010 není bohužel beze stínů, mimo jiné ve věci pozemkové reformy. V průběhu své volební kampaně Lula opětovně tvrdil: „Pokud budu zvolen prezidentem a budu moci učinit jednu jedinou věc, pak to bude pozemková reforma.“ Prezidentem sice byl zvolen, ale zmíněnou reformu neprovedl. Dokonce od samého počátku nasměroval svou činnost částečně opačným směrem, než jak sliboval.

Brazílie má dva ministry, kteří se zabývají situací v brazilském zemědělství. První, ministr zemědělství, má na starosti rozvoj zemědělství, v  němž mu jsou hlavními partnery velcí pozemkoví vlastníci. Druhý je ministrem pozemkové reformy a jeho hlavními partnery jsou menší zemědělské podniky, převážně rodinného typu. Tato dělba práce odpovídá dvěma základním podobám brazilského zemědělství: První představují velké exportní podniky průmyslového typu s extenzivní živočišnou výrobou na velkých pozemcích, druhá je rodinná podoba zemědělských podniků, sloužící místnímu obyvatelstvu. Už v průběhu svého prvního prezidentského mandátu se Lula rozhodl pro podporu prvního z obou ministrů a jeho velkých vlastníků, produkujících některé, pro brazilský export rozhodující produkty, jakými jsou soja, cukrová třtina a dobytek. Ty dohromady představují 23 % brazilského exportu, který byl v daném období důležitým faktorem hospodářského růstu. Toto Lulovo rozhodnutí ovšem nedbalo zájmů malých zemědělců a hlavně bezzemků, tedy lidí, kteří nevlastní žádnou půdu. Několik čísel osvětlí napětí, které koncentrovaným vlastnictvím půdy vzniká. Velcí vlastníci s rozlohami nad 2 500 hektarů představují skupinu 15 000 osob s celkovým vlastnictvím 98 milionů hektarů. Naproti tomu je tu 4,5 milionů malých zemědělců hospodařících na méně než 100 hektarech, přičemž všichni dohromady vlastní 70 milionů hektarů.

U NIV ER S UM 4 /XXI

 37

HISTORIE



Koncentrace půdního fondu procento vlastníků

procento vlastněných pozemků

60 50 40 30 20 10 0 0 až 10 ha

10 ha až 100 ha

100 ha až 1000 ha

víc než 1000 ha

V  jižní části státu Para, na severu Brazílie, kde sám pracuji, vlastní společnost Quagliatto mezi 80 000 a 100 000 hektarů půdy s 250 000 kusy dobytka. Do roku 2006 to byl největší zemědělský podnik v zemi. V letech 2006 až 2009 ale vznikla z popudu banky Oportunité de Sao Paulo nová dobytčí farma nazvaná Sta Barbara-Xinguaro, která skoupila 500 000 hektarů pozemků pro své stádo o velikosti 550 000 kusů dobytka. Stala se tak největším zemědělským podnikem v Brazílii a druhým největším na světě. Na protipólu hospodářské škály jsou bezzemci, kteří nevlastní žádné pozemky ani o žádný pozemek nemají právo pečovat. V zemi jich je zhruba 4 až 5 milionů a prezident Lula jim pozemky slíbil. Nejdříve skutečně ustavil skupinu expertů, ke kterým patřil například agronom Pino de Araujo Sampaï, který jej upozornil, že pokud opravdu hodlá zvrátit dosavadní neblahý vývoj, musí v  průběhu svého prvního prezidentského mandátu rozdělit mezi bezzemky 500 000 zemědělských pozemků a v průběhu druhého to zopakovat. Lula tedy vytvořil v  průběhu svého prvního mandátu zhruba 380 000 malých zemědělských podniků, v průběhu druhého mandátu ale už jen 231 500, tj. méně než v prvním. A od nástupu vlády, kterou vede Dilma Rousseffová, už se celá akce prakticky zastavila. Pozemková reforma viditelně přestala být vládní prioritou, Lula neuskutečnil to, co bylo zapotřebí, a tak se vystavil sílícímu tlaku bezzemků, žádajících dodržení daných slibů.

 OBSAZOVÁNÍ POZEMKŮ Od roku 1964 vláda vojenské diktatury vybízela zemědělce i podnikatele, aby se vydali do povodí Amazonky a začali tam hospodařit. Razila přitom slogan „pozemky bez lidí pro lidi bez pozemků“. Velké skupiny malých zemědělců se skutečně vydaly do severní Brazílie mýtit prales. Vojáci ale ve stejnou dobu přidělili velké pozemky mnohým obřím podnikům; například Volkswagen dostal 140 000 hektarů, na kterých vymýtil les, aby tam založil velký zemědělský podnik. Brazilské banky, jako například Bamerindus, avšak také státní instituce se pustily do podobných akcí, často ale také jen s úmyslem spekulovat. Tento typ obsazování pozemků vedl k obrovským konfliktům. Otázka jejich vlastnictví je totiž spojená s řadou pochybností. Podle názorů expertů nové výměry neodpovídají skutečnosti nebo jsou přinejmenším podezřelé, takže někteří z  nich dokonce navrhují, aby se všechny zápisy anulovaly a začalo se znovu. Lobby velkých vlastníků má ale velkou hospodářskou a tím i politickou váhu a znemožňuje jakékoliv změny.

38

U N I VE R S U M 4 / XXI

Řada vlastníků na této nové amazonské hranici však pozemky doposud ani v plném slova smyslu právně nevlastní, protože stát jim jejich vlastnictví dosud nepotvrdil. Přesto mnozí na pozemcích, jež patří státu a někdy mají značné rozměry, hospodaří. Pro amazonské pozemky, především ve státě Para, je v platnosti vládní dekret zvaný „legální země“, podle nějž ti, kdo je obsadili, mohou na ně snadno a levně získat právní nárok, ale pouze do rozlohy 1500 hektarů. Dále, až do rozlohy 2500 hektarů, může takový provizorní vlastník získat pozemek za preferenční cenu. Lze si ovšem snadno představit, jak se tento zákon obchází, například tím, že se jeho rozloha rozepíše na různé členy rodiny a podobně. Existují také případy neoprávněného obsazení pozemků. Některé z nich se prostě užívají, aniž by se uživatel staral o jejich právní statut. Často jde o pozemek, který je původně z právního hlediska legálně užívaný, například o rozloze 35 000 hektarů, bezprávně ovšem rozšířený například o dalších 2000 hektarů. Mnoho rodin bezzemků, odhadem mezi 4 až 5 miliony, se snaží různými způsoby nějaký pozemek získat. Odkud pocházejí tyto rodiny? Velmi často jsou to zemědělci, které přinutilo k migraci přelidnění oblasti, z níž pocházejí. Někdy jsou v pohybu stále výše a výše na sever už celá léta. Nevelká menšina těchto rodin nachází v této situaci sílu k vytváření tlaku na federální vládu. Viditelnou a účinnou akci jich vede podle odhadu INCRA [1] asi 170 000. Tito lidé bez jakýchkoliv příjmů vidí v obsazování pozemků jedinou naději na prosazení pozemkové reformy, která by je mohla vyvést z jejich patové situace. Na úředních seznamech jsou totiž podobní čekatelé na pozemek zaregistrováni bez viditelného výsledku už celá léta. Obsazování pozemků probíhá různě. Řada lidí se prostě usadí podél silnice a jsou tak ohraničeni na jedné straně asfaltem vozovky, na druhé ohradou vlastníka pozemku. Nacházejí se na pásu země o šířce 15 až 20 m, odkud nemohou být podle zákona vypuzeni. Nemají tu ovšem dostatečný prostor a jejich situace je dramatická. Jiní zkoušejí své štěstí obsazením zcela opuštěného pozemku nějakého velkého vlastníka. Podle brazilského zákona se tento vlastník musí do jednoho roku přihlásit o své vlastnické právo. Pokud tak v této lhůtě neučiní, stává se ten, kdo pozemek obsadil, novým legálním vlastníkem. Třetí způsob je komplikovaný, ale může proběhnout zcela legálně. Opírá se o zákon stanovící povinnosti pozemkových vlastníků. Patří k nim například správné užívání pozemku jak co do množství, tak co do kvality, přičemž příslušná hodnotící kritéria jsou stanovena už v okamžiku akvizice pozemku. Důležité je také zhodnocení pozemku, povolený počet kusů dobytka, očekávaný hospodářský výnos, hranice vymýcení lesa, práva najatých pracovníků, včetně zákazu otrockých praktik (zadržování mzdy, neposkytnutí slušného ubytování, jakým je třeba vtěsnání dvanácti dělníků do jednoho baráku, ztraceného v lese apod.). Mnozí velcí vlastníci tyto podmínky nedodržují. Měli by tedy být vyvlastněni a jejich pozemek by se měl vrátit prostřednictvím reformy do oběhu, případně pak do vlastnictví bezzemků, kteří často takové pozemky obsazují takříkajíc už „předem“. Živelné zábory jsou nejčastěji organizovány celými skupinami, někdy až několika tisíci venkovských bezzemků najednou. Následující administrativní procedura je ovšem zdlouhavá a poskytuje vlastníkům čas obrátit se na soud s žádostí o vypuzení těch, kdo jejich pozemky obsadili, což soudci prakticky ve všech případech promptně nařizují. Jednou z námitek namířených proti jakýmkoliv pozemkovým reformám je tvrzení, že noví malí vlastníci nabyté pozemky obratem ruky zase prodávají. Není pochyb o tom, že k tomu skutečně dochází. Rozloha přidělených pozemků je v různých oblastech různá

HISTORIE

Důležité je také zhodnocení pozemku a dodržování práv najatých pracovníků, včetně zákazu otrockých praktik (zadržování mzdy, neposkytnutí slušného ubytování, jakým je třeba vtěsnání dvanácti dělníků do jednoho baráku, ztraceného v lese apod.). Mnozí velcí vlastníci tyto podmínky nedodržují a měli by tedy být vyvlastněni... a mnohdy vyvstává otázka, zda je skutečně možné na každém z nich se i s rodinou uživit. Sama rozdělovací instituce je v tomto ohledu nejednotná. Na jihu země, který je celkově rozvinutější, může jednu rodinu uživit pětihektarový pozemek. Na méně rozvinutém severu je k tomu však teoreticky zapotřebí 100 hektarů. Zákonodárce snížil administrativně tuto rozlohu na 50 a o něco později na 25 hektarů. To je ale už často rozloha nedostačující. Na druhé straně ovšem vznikají vlastníkům nových pozemků značné potíže na místech, kde není škola ani nemocnice, o dalším vzdělávání dětí ani nemluvě. Cesta k jeho zajištění vede často přes prodej pozemku a stěhování do příznivějších podmínek ve městě. Konečně je tu ještě hrozba ze strany velkých pozemkových vlastníků. Tito fazendeiros nejrůznějšími metodami, včetně ohrožení života, nutí malé vlastníky k prodeji, zvláště pokud přímo sousedí s jejich velkými pozemky. Ve státě Para je hlavní činností chov dobytka, ten ale není rentabilní na malém pozemku, který ve snaze o větší výnos bývá přetěžován neúnosným počtem dobytka, což vede k jeho celkovému znehodnocení, takže malý vlastník je po určité době nucen svou činnost ukončit a pozemek prodat.

cet let. Jako členka Pastorační zemské komise vedla akci ve prospěch bezzemků své oblasti, a tak se stala terčem různých hrozeb. V únoru 2005 ji na lesní cestě z bezprostřední blízkosti zastřelili dva pistoleros. V roce 1996 se vydala tisícovka bezzemků do jednoho většího města státu Para, vzdáleného 200 km, aby se u  úřadů domáhali pomoci. Na žádost velkých pozemkových vlastníků vyslal guvernér policii, aby je pozatýkala, ta ale do nich začala rovnou střílet. Výsledkem bylo 19 mrtvých a 64 zraněných. Později byl na tomto místě postaven pomník zvaný Memorial Eldorado. Tvoří jej 19 zuhelnatělých kmenů v holé krajině jako symbol pustošení, kterého se tu dopouští agro-business, ničící přírodu i lidské bytosti.

Autorem otištěných fotografií je Sebastião Salgado, světoznámý fotograf, který svým dílem upozornil světovou veřejnost na osudy brazilských bezzemků.

 SPORY A NÁSILNOSTI Obsazení pozemku vyvolává rychlou reakci úřadů, justice bez váhání rozhoduje ve prospěch velkého vlastníka; policie přispěchá a toho, kdo pozemek obsadil, vypudí. Dochází však i k vypuzení nelegálním zákrokem soukromé ochranky, která se nezastaví ani před vypálením domu toho, kdo pozemek obsadil, a došlo už i k případům, kdy takovou soukromou ochranku nezákonně doprovázela policie. V červenci a srpnu 2011 bylo takto na jihu státu Para vypuzeno zhruba tisíc rodin. Velcí pozemkoví vlastníci ohrožují život těch, kdo se proti nim postaví. Kdo je takto činný, musí s tímto rizikem počítat. Známý je případ sestry Dorothy Stangové, americké řeholnice žijící v Brazílii skoro tři-

 U NIV ER S UM 4 /XXI

39

HISTORIE



Pozemky a násilí Pastorační zemská komise shromáždila doklady o násilnostech a beztrestnosti jejich pachatelů ze střetů okolo pozemků v průběhu minulého roku: Násilnosti v roce 2010

Brazílie

Stát Para

Pozemkové konflikty

1186

207

Vraždy

34

18

Hrozby smrti

125

30

Z otroctví vysvobození dělníci

3000

V letech 1985 až 2011 připadlo na 1 580 vražd, jež jsou známy, 94 soudních řízení; z toho 22 jich skončilo odsouzením pachatelů, v jednom jediném případě následoval i výkon rozsudku, a to v případě vraždy sestry Dorothy.

Bezzemci se však nenechávají odradit a dále pokračují v obsazování pozemků. Z tisícovky rodin vypuzených ve státě Para v průběhu léta se jich už zhruba stovka vrátila na původní místo a organizují znovu velké demonstrace, na kterých o sobě dávají slyšet. V červenci 2011 uspořádaly různé organizace pochod bezzemků do hlavního města Brasilia. Dorazilo jich tam 70 000, mezi nimi velký počet žen. Svou akcí, nazvanou Pochod Magarida, chtěli dodat váhu svým požadavkům, aby byly splněny vládní reformní sliby. Zdá se, že za podpory Hnutí bezzemků dosáhli od prezidentky Dilmy Rousseffové zvýšení úvěrů pro opětovné usídlení 20 000 rodin. Jiným důsledkem vyhánění bezzemků je jejich migrace do měst. Ti, kdo zůstávají bez možnosti obživy v  zemědělství, se vydávají hledat štěstí ve městech, kde přispívají k narůstání počtu obyvatel nechvalně proslulých favel. Často se tu ocitají v ještě horší situaci než na místě, které předtím opustili, protože zůstávají nezaměstnaní jako už beztak velká část obyvatel těchto předměstí. Je to politováníhodné také proto, že malé zemědělské podniky vytvářejí až třikrát více pracovních příležitostí než velké.

Dalším důsledkem, další podobou násilí způsobovaného extenzivním zemědělstvím, je ničení přírody: Je známo, že ročně mizí až 300 km2 amazonského pralesa. Stát Para tak ztratil už polovinu svých lesů (tj. 550 000 km2 ). Teprve v poslední době došlo ke zlepšení v porovnání s minulostí, kdy ročně mizelo 22 000 km2 lesů. Byla stanovena pravidla pro mýcení lesů a pro jejich ochranu. Velkopodnikatelé ale chtějí změnit zákon a tyto meze dále překračovat, což by mělo závažné ekologické důsledky. Žádají také amnestii za gigantická ilegální odlesnění, ke kterým už jejich přičiněním došlo. V parlamentu je zastupuje 200 z celkového počtu 500 poslanců. V červnu drtivou většinou hlasů dosáhli novelizace zmíněného platného zákona, a to i přes odpor prezidenta republiky. V současnosti probíhá příslušná debata v senátu, který zřejmě novelu beze změn přijme. Debatu o mýcení lesů komplikují ještě dva další problémy: Prvním je rychle se rozvíjející těžba surovin v nedávno objevených ložiscích, mimo jiné niklu, železa a zlata. Otevírání dolů má za následek ničení přírody a vyvlastňování malých zemědělských hospodářství. Druhým problémem je stavba přehrad: Připravuje se stavba velké přehrady v Belo Monte [2] a třetí největší přehrady světa na Rio Xingu, ve státě Para. Stavba by si vynutila vystěhování několika desítek tisíc osob, rybářů, Indios, venkovanů a obyvatel města Alta Mira. Ekologické a klimatické důsledky této stavby jsou nepředvídatelné. Model hospodářského rozvoje Brazílie, který prosazují velcí pozemkoví vlastníci a agro-business, nastoluje řadu otázek hospodářského a ekologického rázu, ale dotýká se také konkrétního života mnoha lidí. Vytváří napětí a spory, které lze výstižně vyjádřit karikaturním rčením: „Zabíjí lidi, zabíjí přírodu.“ Tímto textem navazuje autor, P. Henri Burin des Roziers OP, na svůj projev před členy Francouzské biskupské konference, která se sešla 22. září 2011 k oslavě padesátého výročí listu papeže Jana XXIII. kardinálu Liénartovi (25. 9. 1961). Tento list znamenal počátek aktivit francouzských katolíků na podporu církve v Latinské Americe; vznikl tak mimo jiné Biskupský výbor Francie–Latinská Amerika (CEFAL). Z Etudes 11/2011 přeložil Petr Kolář SJ. Poznámky: [1] Instituto Nacional de Colonizaçao e Reforma Agrária – INCRA. [2] Justice státu Para nařídila zastavení stavby, srov. La Croix 30. září 2011.

ÚLOHA CÍRKVE Církev si uvědomila význam pozemkových reforem v rozvojových zemích. Encyklika Mater et Magistra mluví o pracujících v zemědělství už od roku 1961. Od tohoto okamžiku si už církev nevšímá jen sociálních problémů, se kterými zápasí dělníci, jako to nalézáme v textech sociální nauky církve od roku 1891, ale mluví také o lidech pracujících v zemědělství. Papeži Janu XXIII. na této záležitosti a jmenovitě na dění v Latinské Americe velmi záleželo. Někteří brazilští biskupové, konfrontovaní přímo s krajním násilím vůči drobným zemědělcům a vůbec pracovníkům v zemědělství na severu Brazílie, ustavili v roce 1975 Pastorační zemskou komisi (CPT), kterou tvoří pastorační asistenti, jejichž úkolem je sledovat nejrůznější problémy spojené v zemi s vlastnictvím pozemků. Tuto komisi brzy vzala za svou Brazilská biskupská konference. Církev tak v zemi velmi rychle získala

40

U N I VE R S U M 4 / XXI

vliv na projednávání tohoto problému. Zmíněná Pastorační komise se ujímá především drobných zemědělců, bezzemků, sezónních pracovníků a jejich organizací, usilujících o získání vlastnického práva na pozemek a na důstojný život za současného respektování přírody. Informuje je o jejich právech a ujímá se jejich obhajoby v právních sporech, podporuje jejich demonstrace a úsilí žít trvale v různých rodinných zemědělských usedlostech. Komise se už od roku 1975 staví rozhodně i proti současné podobě otroctví, kterou představuje zadlužení. Odhaduje se, že 25 000 dělníků je obětí tohoto nelidského, zločineckého vykořisťování. Pastorační komise je ve své činnosti vedena proslulou „preferenční opcí pro chudé“. Evangelijní motivaci svého počínání si připomíná oslavou mučedníků ve spojení s Romaria. Nejznámější se koná každé

čtyři roky v diecézi Sao Felix de Araguai, kde působil don Pedro Casaldáliga, zakladatel CPT, biskup chudých, básník a mystik, známý v celé Latinské Americe. Letos v červenci se tu sešlo ke čtvrté oslavě Romaria de los martyres více než 10 000 účastníků nejen z Brazílie, ale i z jiných zemí Latinské Ameriky, na pozvání CPT, Communautés de base a jiných organizací, jež se inspirují stejnou opcí. Brazilská biskupská konference tak získala i jistý politický vliv; je aktivní všude, kde jde o důstojnost lidského života, a v poslední době se angažovala jmenovitě v plánované reformě lesního zákona a v případech vražd venkovanů a ekologických aktivistů. Postoj biskupů k těmto snahám je nejednotný. Několik z nich zaujalo velmi statečná stanoviska: Země není a nemůže se stát předmětem licitace, protože se týká života konkrétních zemědělců, bezzemků a koneckonců nás všech.

HISTORIE

Václav Dvořák, dělník Boží Václav Ventura

Zastavme se u toho, co prostupovalo velkou a podstatnou část života Václava Dvořáka – u jeho kněžského života v nezvyklých situacích.

U

ž jako seminarista se dostal spolu znovu a znovu bědovat před Bohem. To moje s dalšími na nucené práce do Reibědování byl výkřik člověka, ze kterého odchu. Odtrženi od studia si však chází život, který sám na sobě vidí, jak ztrácí čeští seminaristé díky Dvořákově zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost aktivitě našli v  lineckém semimilovat,... cítil jsem hněv a zklamání z Boha, náři tamní profesory a studovali po bytech protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo profesorů tajně dál. Svou roli sehráli v Linci to nesnesitelné...“.[2] Přesto se modlí a naříi  nasazení francouzští bohoslovci, s  nimiž ká k Bohu. Postupně začíná chápat, že Bůh se sblížil a kteří zaseli do jeho úvah semínod něj „chce naprostou odevzdanost“, a po ko nového typu kněžské existence. Hned po nějaké době mu dojde, „že tohle byl vrchol válce jej pozvali do Lyonu, kde zaseté začalo Václav Dvořák obdržel medaili mého života v  base... Už jsem si neříkal: klíčit. Okouzlila ho aktivní a otevřená atmo- Za zásluhy o Českou republiku. ,Venco, jak tohle přežiješ?’, ale ptal jsem se, sféra francouzské církve, poslouchal předco dobrého můžu udělat a jak ostatní svým nášky Yves Congara, Maria Dominique Cheutrpením obohatit.“[3] „Tam kde zklamává nu a dalších, inspiruje ho idea a praxe dělnických kněží. Ve svých úplně všechno, kde se nedá nic jiného dělat než trpět, začnou nářky vzpomínkách ke konci života stále vidí, že francouzští dělničtí kněží a prosby duchovně proměňovat tvou šílenou bídu, tvé utrpení… Od„neuvěřitelně předběhli dobu a do budoucna je to ... jedna z šancí, vaha víry i na té samotce, v tom nejhlubším ponížení, dělá z utrpení jak může církev dobře působit“.[1] Je to sice krátké, ale intenzivní něco tvůrčího, už to není bořící síla... Z utrpení se musíš učit, jak a osudové období. z něj vytvořit nový život.“[4] Tato existenciální zkušenost je někde hluboko v základu jeho kněžství. Otevírá srdce Bohu i člověku, dává nadhled lásky a zakotvuje svobodu. Zcela jistě tuto zkušenost vložil i do základů spiritua POČÁTKY KNĚŽSKÉ PRÁCE lity společenství, které bude v dalších letech spoluutvářet. Návrat domů a rychlé vysvěcení (červen 1948) z obavy, že může dojít k rychlému zvratu, otevřelo před Václavem kněžskou službu. Kardašova Řečice a pak Domažlice. To byla první místa, kde roz-  DĚLNICKÝM KNĚZEM víjí svou aktivní práci. Nemocnice, školy, skaut, mládež, návštěvy, služba v kostelích. Doba však přinášela další úkoly, na první pohled Neméně významné byly i zkušenosti další. Po propuštění z vězení nekněžské. Spousta lidí prchá před komunisty přes hranice. Logic- (1960) se sžívá s dělnickou profesí a posléze prací antikvářskou. Zkuky počítají s tím, že jim kněží pomohou. A tak vidíme Václava, jak šenost s obyčejným, pracovitým životem, zkušenost sdílení trápení pomáhá převádět, sám převádí, spolupracuje se „síajsákama“. Doba a nadějí lidí kolem, prostý život v chudobě. To otevírá nové horizonty to vyžaduje, lidé to potřebují, nebylo o čem přemýšlet. I to je úkol hermeneutiky, pochopení a vyjádření víry, nové dimenze spirituality. kněžské služby. Přes všechna pokušení, aby i on opustil republiku, Pražské jaro otevřelo nové možnosti. Studium v zahraničí, nazůstává. Sledování a jistě i ochotní přisluhovači napomohli jeho prv- dechnutí atmosféry živé teologie u Karla Rahnera. Kdo z našich tenímu zatčení a posléze odvelení k pétépákům. Tady je v roce 1953 ologů byl jeho přímým žákem, asistentem, příležitostným šoférem, zatčen, strávil drastickou vyšetřovací vazbu v Ruzyni a nakonec byl kdo s ním chodil na pivo? Otevřenost k novému, odvaha poprat se vojenským soudem odsouzen na sedm let za velezradu (1954). s ním, tohle všechno byl další vklad do zkušeností, jež vloží do společenství kněží, které bude v šedi normalizační nesvobody formovat. Přes všechny nabízené možnosti Václav po srpnu 1968 v zahraničí nezůstane. Vrátí se do antikvariátu a situaci pochopí opět jako  VĚZNĚNÍ výzvu. V těchto letech navazuje vztahy se společenstvím kněží, jehož Ve vyšetřovací vazbě zhubl na 39 kilo. Všechno toto fyzické a psy- kořeny sahají do období německé okupace a které hledá orientaci chické utrpení je pro něj zkušeností bezmoci a  zlomení. Cítil se v nové situaci. Nachází tu spřízněné duše[5], konvergenci svých zku„jako ruina, která se v sobě snaží mobilizovat poslední zbytky víry šeností a představ o novém typu kněžství. Společenství ho vnitřně a síly, ... žil jsem ve strašné nejistotě, ... nezbylo mi nic jiného než ovlivnilo, i on však do něj silně vtiskuje svou tvář.

U NIV ER S UM 4 /XXI

 41

HISTORIE



Václav Dvořák: „Poznali jsme, co znamená malé kněžské společenství, a jak důležité je, aby bylo postaveno na opravdovém přirozeném lidském přátelství. Poznali jsme, co je to poctivá sebereflexe a porada s druhými.“

 KNĚŽSKÉ SPOLEČENSTVÍ Jaké to bylo společenství? „Bylo to podobné jako Mission de France. Chtěli jsme stejně jako francouzští dělničtí kněží pracovat mezi lidmi, sdílet s nimi jejich naděje i obavy. Kněžství spojené s civilním životem jsme brali jako zvláštní osobní charisma. Měli jsme své Zásady, něco jako řeholi, a pravidelně jsme se scházeli. I když nám podzemní kněžství bylo vnuceno, nebrali jsme to jako nouzové řešení, ale jako novou šanci pro práci v ateistické a sekularizované společnosti.“[6] Společenství jako magnet přitáhlo několik mladých mužů, kteří v něm nacházeli odpověď na své povolání. Je to Václavova odvaha, jež rozdýchává společenství. Rozbíhá se solidní studium, hledá cesty ke svěcení především v NDR (Aufderbeck, Meissner), neschází odvaha najít cestu ke svěcení i ženatých mužů.

VÁCLAV DVOŘÁK Rodák z Bechyně, kde se narodil 28. prosince 1921, skaut, seminarista, totálně nasazený v rakouském Linci, v roce 1948 vysvěcen na kněze. Odvážně pomáhá běžencům na Západ, pétépák, odsouzen v roce 1954 za velezradu. Mukl ve Valdicích a uranových dolech. Po propuštění v roce 1960 pracuje jako dělník a posléze až do roku 1990 jako nákupčí v antikvariátu. Léta 1968–1969 využívá ke studijním pobytům. Po návratu domů pokračuje v antikvariátu. Změny po roce 1989 jej zavály do Českých Budějovic, stal se generálním vikářem diecéze, po uvolnění z funkce byl jmenován biskupským vikářem pro zahraničí, školství a formaci kněží, papežem Janem Pavlem II. oceněn titulem čestný papežský prelát (1995), prezidentem Havlem oceněn medailí Za zásluhy o Českou republiku (2002). Mimo to je sídelním kanovníkem katedrální kapituly a správcem farnosti Ledenice. Pozemský životní příběh dovršil 30. července 2008.

42

U N I VE R S U M 4 / XXI

Kněží pracují v různých zaměstnáních. V nemocnicích, úřadech, dělnických profesích i na univerzitě. Jejich posláním, jak je chápali, bylo vnášet Kristova ducha tam, kam se kněží z oficiální pastorace běžně nedostávali. Snaží se proměňovat jim svěřený prostor a vztahy hodnotami Božího království. Vnitřní život utváří život podle evangelia, Zásad, bratrské sdílení při pravidelných setkáních, modlitba, denní eucharistická liturgie slavená v kruhu přátel, rodiny nebo – a to velmi často – v kartuziánské samotě. Tyto „osamocené“ mše jsou však prožívány jako „mše nad světem“ u vědomí, že v tuto chvíli jsou spojeni se vším stvořením a celým vesmírem, jenž jejich ústy chválí a opěvá Stvořitele[7]. Občasné kontakty s přáteli v Německu a ve Francii posilovaly naději a přinášely radost, že patří do širší rodiny těch, kdo hledají nové cesty křesťanské a kněžské existence. A byl to především Václav, kdo tyto kontakty navazoval a odvážně udržoval. Koncem osmdesátých let se podařilo získat pro Václava tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Vypomáhá v Praze u Panny Marie Sněžné a v Braníku. Získal si srdce mnohých, k nimž mluvil srozumitelně a do jejich konkrétních problémů.

 NOVÉ ÚKOLY Změny po roce 1989 odvály Václava z Prahy do Českých Budějovic, stal se generálním vikářem za biskupské služby Miloslava Vlka a Antonína Lišky. Neúnavná aktivita přesahuje možnosti věku. Organizuje mnohé, díky jeho pomoci se rodí biskupské gymnázium, teologická fakulta a další instituce. Nebývale pomohl diecézi svými kontakty v zahraničí. Přes všechnu organizační práci nepřestal být otcem a přítelem kněží, kteří k němu přicházeli se svými problémy. Chodí do věznice, slouží v kostelech. Po uvolnění z funkce generálního vikáře působí dál ve funkci biskupského vikáře pro zahraničí, školství a formaci kněží, je také jmenován sídelním kanovníkem a spravuje farnost v Ledenicích. Jeho činnost je oceněna jak ze strany církevní (čestný papežský prelát – 1995), tak státní (prezident

HISTORIE

 HLEDÁNÍ NOVÝCH FOREM KNĚŽSTVÍ Václavův životní příběh může otevřít mnoho okruhů a  otázek. Pokusme se pootevřít jeden z okruhů, do něhož silně vepsal svůj vklad – hledání nových forem kněžství. Souvisí s tím i otázka, zda zkušenosti z tzv. podzemní církve mohou být užitečné pro život církve dnes. Václav sám, když odpovídal na podobnou otázku, trochu váhal, přesto naznačil několik takových momentů. „Na jednu stranu si to myslím. Ale jak mohou být tyto zkušenosti cenné – to nevím. Jsou to zkušenosti z doby hrozně pokroucené. Určitě jsme poznali, co znamená malé kněžské společenství, a jak důležité je, aby bylo postaveno na opravdovém přirozeném lidském přátelství. Poznali jsme, co je to poctivá sebereflexe a porada s druhými. Pochopili jsme hodně jinak otázky autority a kázně. Určitě dneska víme, že žít neodlišeně mezi druhými civilní život není bez takového zázemí možné.“[8]

 ZKUŠENOST VLASTNÍ BÍDY A BEZMOCI Už jsme se zmínili o klíčové zkušenosti totální bezmoci a vlastní bídy, která otevírá pramen autentického života a srdce Bohu i lidem. Zkušenost vlastní bídy i bídy a dna sdílených s druhými lidmi. Kriminál, pracovní prostředí, obyčejný život mezi lidmi[9], ponořenost v proudu života[10], to je jedinečné milieu, božské prostředí[11] pro nové vztahy a novou evangelizaci. Záměrně uvádím odkazy k autorům, kteří ať přímo nebo nepřímo ovlivňovali duchovní profil Václavova společenství a možno říci i dalších větví podzemní církve. Obyčejný život se všemi světly i  stíny, ty nejobyčejnější věci, činnosti, zážitky se stávají prostředím epifanie, prostředím, v němž kontemplativní pohled odkrývá krásu a přítomnost Boží, prostředím, kde se pozorný a vnímavý člověk dotýká božských skutečností. Vždyť do tohoto prostředí se vtělil Boží syn, toto prostředí prostoupil svou zbožšťující energií a toto prostředí otevřel Božímu království. Spiritualita inkarnace souvisí s úlohou Ducha svatého a Panny Marie. Proto nese společenství kněží kolem Václava titul Společenství Ducha svatého a Panny Marie. Vnoření do proudu obyčejného pracovitého života, pokud bylo poctivé a pravdivé, mělo své důsledky. Znamenalo vnitřní duchovní proměnu těch, kteří do něj vstupovali, a recipročně alespoň začátek proměny tohoto prostředí, jež má být proměňováno Duchem Kristovým a transsubstanciační mocí Kristova kněžství.

 HODNĚ JINÉ POCHOPENÍ AUTORITY Mluvil-li Václav o „hodně jiném pochopení autority a kázně“, dotkl se stěžejní zkušenosti z „podzemí“. O věrnosti Kristu, jeho evangeliu a církvi nikdo nediskutoval. To bylo jasnou samozřejmostí a to usque efusionem sanguinis, až k prolití krve, martyrské věrnosti. K této věrnosti patřil vztah k Apoštolskému stolci, a to bez ideologických manifestací poslušnosti, o ní nikdo nepochyboval. Dokladem této

www.kna.cz/prodejny

Havel mu roku 2002 udělil medaili Za zásluhy o Českou republiku). V této době jsme slýchali jeho kritické nářky nad tím, jak věcem nepomáháme, jak jsme nevyužili šancí a zkušeností, jak jsme nenaplňovali naděje, které pro roce 1989 byly do církve vkládány. Trápila ho zejména lenost a strnulost kněží, odtrženost církevních zájmů od opravdových zájmů, bolestí a nadějí lidí a soustředěnost církve na své vlastní zajištění. Nemoc doprovodila Václava k novému životu 30. července 2008. Ukázkové číslo či předplatné :

Send: http://www.send.cz/casopis/496 Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.

Vážení přátelé, čtenáři časopisu Universum, redakce časopisu spolu s vedením ČKA, která je jeho vydavatelem, se na Vás obracejí se závažnou výzvou. Universum stále vychází se zcela zásadní finanční podporou ze strany Ackermann-Gemeinde, což dosud umožňovalo, aby bylo poskytováno členům ČKA pouze na základě placení členského příspěvku. Za tuto dlouhodobou a nezištnou podporu patří Ackermann-Gemeinde opravdu velký dík a  naše hluboká vděčnost. Zmíněná vnější podpora však bude od příštího roku utlumována. Jednak se tenčí finanční možnosti našich přátel z Ackermann-Gemeinde a kromě toho nemůžeme být do nekonečna cílem zahraniční podpory, jejíž finanční zdroje plně pocházejí jen z kapes prostých německých daňových poplatníků – křesťanů. Musíme proto udělat vše pro to, abychom se i finančně postavili na vlastní nohy. Na základě předběžné analýzy nutných nákladů vydávání časopisu, jsme dospěli k závěru, že náš časopis se od příštího roku 2012 může udržet jen tehdy, když se členové ČKA a další příznivci stanou pravidelnými předplatiteli. Věříme, že si Universa ceníte natolik, že jste ochotni uhradit roční předplatné ve výši 200 Kč (4 čísla). Složenku naleznete vloženou v tomto čísle. Nenajde-li se takto zmíněný počet zájemců o předplatné, bude nutno od příštího roku přistoupit k redukci obsahu časopisu, bohužel velmi reálnou variantou by byl i jeho zánik. Proto vás žádáme, abyste se snažili časopis všemožně podporovat i jeho propagací a aktivní snahou o získání dalších předplatitelů ze svého okolí. Jan Bednář a Stanislav Novotný

snahy je to, že se tolik pečovalo o hierarchické zakotvení v apoštolské sukcesi. Kriminál a život v utajení přinesly zkušenost, že k životu církve toho není třeba tak mnoho. Ve vězení stačilo ke slavení eucharistie kousek chleba a kapka vína, k biskupské práci osobní autorita, k pastoraci otevřené a chápající srdce, ochota a odvaha pomáhat. Modlitba prorůstala do modlitby neustálé. Vězení naučilo brát zodpovědnost do vlastních rukou, rozhodovat se podle rozumu a situace. Tato „kriminální minulost“ se nemohla nezúročit po propuštění. Většina propuštěných kněží po kratičké chvíli orientace nachází své pole působnosti. Vznikají malá společenství, oživuje se řeholní

U NIV ER S UM 4 /XXI

43

HISTORIE život, rozjíždí se vzdělávání na různých úrovních, postupně se šíří samizdat, vytváří se organická hierarchická struktura, mající doplnit chybějící oficiální.

 INKARNOVANÁ SPIRITUALITA Autorita v této situaci má skutečně hodně jinou tvářnost. Církev nemá a nepotřebuje majetek. Případné výdaje řeší solidarita. Kněží pracují v civilních povoláních, což jim otevírá nečekané možnosti. Jednak se uzemňuje jejich teologie a „inkarnuje“ jejich spiritualita a na druhu stranu se jim otevírají srdce a prostředí, kam by se jinak vůbec nedostali. Sociální zařazení většinou k chudším vrstvám, skromné platy a životní podmínky je činí citlivějšími pro sociální otázky a otázky spravedlnosti. Život a evangelium je tak posunuly k těm, kteří dělali, co mohli pro svobodu a demokracii, k disentu. Podle modelů staré církve v době apologetů se jejich teologie rodí z angažované praxe na straně pronásledovaných a vyřazených. V takové situaci je vztah k autoritě – poslušnost, chcete-li, chápána jako vnitřní kázeň, spolupráce na realizaci poslušnosti vůči autoritě Boží vůle, úsilí o přátelskou spolupráci mezi lidmi a důsledné uskutečňování dohodnuté a přijaté práce.

 ODVAHA A SVOBODA Václavovým vkladem a  šíře vkladem církve žijící mimo oficiální struktury bylo i odvážné a odpovědné rozhodování v nezvyklých situacích. Umět zhodnotit situaci, poradit se s ostatními a pak vzít odpovědnost do vlastních rukou, nést důsledky rizikových řešení se ukázalo jako tvůrčí naplňování křesťanské odpovědnosti. Díky této otevřenosti a odvaze se rodily nové věci, otevíraly nové možnosti, bořily se nefunkční bariéry, odstraňovaly nánosy a rzi minulosti, které bránily pohledu na krásnou tvář originální podoby křesťanské zvěsti. Ukazovalo se, co patří k nejpodstatnějším rysům křesťanství, co je odlišovalo už od začátku od antické vázanosti na řád osudovosti a totalizující tlaky moci a co činí křesťanství stále subverzivní silou, které se děsí všichni ideologové moci – totiž svoboda.

 FUNKČNÍ A ŠTÍHLÁ INSTITUCE Pojetí autority souvisí i  s  širším pojetím institučního charakteru církve. Ve zkušenosti vězení a skryté práce byl instituční charakter velmi skromný. Nebylo třeba kostelů, a přesto byly bohoslužby krásné a důstojné, nebylo klášterů, a přesto žil řeholní život ze zdrojů zakladatelských spiritualit, nebyl žádný církevní majetek ani státní podpora, a přesto nescházely finance, protože byly podloženy prací a solidaritou. Nebyly k dispozici moderní pastorační prostředky, a přesto se křesťané dostávali tam, kam se i ve svobodné společnosti jen stěží dostávají, nebyl křesťanský svobodný tisk, a přesto fungoval samizdat. Byly téměř nemožné styky se světem, a přesto hranice překračovalo přátelství. Nesvoboda nepřemohla život ve svobodě.

 KOSMICKÁ DIMENZE KNĚŽSTVÍ Tato minimální potřeba instituce byla podpírána zkušeností, zkušeností, kterou nacházíme již v nejranějších křesťanských textech, že totiž hranice církve jsou širší, než ty viditelné. Při setkání s lidskou bídou i krásou bylo jasné, že Bůh miluje všechny lidi, které stvořil, že jejich touhy a nářky slyší jako modlitbu, neboť hledí do srdce, že jeho

44

U N I VE R S U M 4 / XXI

ODKAZ Nakonec odkaz zkušeností podzemní církve, pro niž Václav léta žil a pracoval, není jiný než odkaz věrnosti Kristu a jeho věci, a to až k věrnosti vyznavačské a martyrské. Je to vyzkoušený odkaz, že má cenu žít důsledně podle smysluplných hodnot Kristova evangelia, žít odvážně a svobodně a nezaleknout se ani smrti pro Boží království a opravdové lidské hodnoty pravdy, svobody a lásky.

Duch působí v celém lidském i kosmickém dění, že „celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů, ... že v něm žije naděje, že i ono bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“[12]. Intenzivně se promýšlí univerzální dosah Kristova díla spásy. Bylo by zajímavé vysledovat, proč se v různých větvích českého církevního podzemí tak nadšeně přijímaly inspirace Teilhard de Chardinovy. Václavovo společenství také promýšlí a  žije z  vědomí, že jsme účastni vývoje vesmíru, v němž jako křesťané máme své nezastupitelné místo, že „náš život má smysl jen tehdy, jsme-li zapojeni do celkového smyslu Božího plánu s vesmírem“, v němž Bůh postupně naplňuje vývoj k „novému typu lidství, omilostněného v Kristu“. Tuto evoluci udržuje proudění Ducha, „kterým je lidstvo vtahováno do tajemné harmonie života trojjediného Boha, do života lásky. Božskou harmonii lásky chceme prožívat v sobě samých a sdílet ji se svým okolím. Proto se chceme podílet na budování církve, které představuje stále pravdivější realizaci budoucího společenství lidí žijících plně v souladu s Bohem. V tom vidíme přínos k dobudování světa, naplnění, smysl a radost života.“[13] Takovýto kosmický a univerzální nadhled vybarvoval pojetí církve barvami nevídané krásy a přitažlivosti.

 PŘÁTELSTVÍ Václav připomněl ještě jeden prvek zkušenosti z minulé doby. Význam přátelství. Jednak společenství samo bylo postaveno na opravdovém přirozeném lidském přátelství, zájmu a odpovědnosti jeden za druhého, nedocenitelné byly zejména vzájemné porady a sdílení. Zkušenost přátelství se přenášela i do širších vztahů ve světě, na pracovišti i jinde a stala se přirozenou kérygmatickou a apoštolskou cestou k lidem a lidí ke kněžím. Na bázi přátelství byly budovány ekumenické i společenské vazby. Přátelství je také základem respektu k autonomii, svobodě, charismatům těch druhých. Literatura a poznámky: [1] Čím to je, že jste tak klidný? Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2008, s. 59–60. [2] Op. cit., s. 93. [3] Op. cit., s. 94. [4] Op. cit., s. 94–95. [5] Záměrně ponechávám osobnosti společenství ve stínu. Je jasné, že bez nich je Václavův portrét neúplný. Odkazuji tu na citované dílo, kde Václav sám na ně vzpomíná: Op. cit., s. 129n. [6] Op. cit., s. 130–131. [7] Srov. IV. anafora Římského misálu. [8] Op. cit., s. 136–137. [9] Srov. R. Voillaume, Au coeur des masses (Mezi lidmi), 1950. [10] J. E. Urban, Duchovní zkušenost v proudu života. Velká obnova. Strojopis 1970. [11] Srov. P. Theilhard de Chardin, Le Milieu Divin, 1957. [12] Ř 8, 19–21. [13] Citace ze strojopisu o zásadách společného života.

KULTURA

Filmy o hospodaření, násilí a (ne)morální Evropě Zájem o dokumentární tvorbu roste snad přímo úměrně s rostoucí nanicovatostí televizní zábavy. Letos se na konci října objevila nová mezinárodní přehlídka dokumentů zaměřených na přírodní vědy a zemědělství nazvaná Life Sciences Film Festival.

A

kce probíhala přímo na České zemědělské univerzitě v Praze a divákům nabídla sto třicet snímků z 28 zemí světa, setkání s tvůrci i s protagonisty a samozřejmě besedy za účasti odborných kapacit univerzity. Tematicky nový festival osciluje někde mezi projekty Jeden svět, Ekofilm a Jihlavským festivalem dokumentárních filmů. Jedno z těžišť tvorby bylo pochopitelně zemědělství, logicky ale přesahovalo do aktuální diskuse o ekologickém zemědělství, o šlechtění a genetice, o udržitelném rozvoji kulturní krajiny, o globálních souvislostech hospodaření a udržitelné ekonomice a alternativách současné podoby kapitalismu vůbec.

 SETKÁNÍ VZDÁLENÝCH SVĚTŮ O širokém rozkročení festivalu ostatně svědčí i témata oceněných snímků: téma „Celoživotní zápas českých soukromých zemědělců a také představení dobré zemědělské praxe“ porota ocenila na dokumentu Příběhy úspěšných sedláků (režie Radovan Urban). V téže oblasti si Hlavní cenu ministerstva zemědělství odnesl tvůrčí tým německého dokumentu Farmář, který slyší trávu růst (režie Bertram Verhaag). Hlavní protagonista filmu Michael Simmel, který se pětadvacet let věnuje ekologickému zemědělství, při předávání cen všechny přítomné emotivně vyzval, aby „milovali přírodu a učili se od ní“. Vedle toho ale porota ocenila také inspirující představení odkazu rakouského myslitele Leopolda Kohra ve filmu Malé je krásné (režie Alfred Ninaus), vyzdvihla „široký pohled na souvislosti klimatických výkyvů a zpracování aktuální lesnické problematiky“ ve snímku Smrt lesa (režie Michael Pellegatti) či  dokumenty z úžasného světa mikrobiologie Biomimikry (režie André Rehse), Nová biologie (režie John Rubin, James Donald) či Neporazitelní (režie Catrin Powell) „za názorné připomenutí, že přes všechen vědecký pokrok má příroda stále poslední slovo“.

Na promítání navázaly diskuse, semináře a besedy, kterých se účastnily i výrazné osobnosti jako například herec Jaroslav Dušek, předseda Asociace soukromých zemědělců Ing. Josef Stehlík a samozřejmě studenti a další zájemci. Akademická půda skýtá v tomto ohledu výborné zázemí, ať už tím máme na mysli prostory, nebo určitou tradici ve V harmonii s přírodou: Joan Rootová vedení mnohdy bouřlivých diskusí. Ačkoli totiž zemědělství není téma uchovat původní ráz přírody na pobřeží nijak atraktivní a jeho význam v řeči nárokeňského jezera Naivasha. dohospodářských čísel dlouhodobě klesá Prostředí tradičně obývané místními stejně jako počet lidí zaměstnaných v této oblasti, roste zájem o zdravou výživu i o za- černošskými kmeny, bohatou faunou keňských savan a evropskými misionáři čelí chování malebného venkova či chcete-li v posledních letech boomu pěstování růží kulturní krajiny.  A jsou to právě otázky pro Evropu. Díky dostupné vodě z jezera „venkova“, které před očima přemýšlivého pokryly veškerou volnou půdu skleníky. pozorovatele otevírají základní otázky ohledně udržitelného způsobu života a jeho Stovky a stovky lidí z širokého okolí zde našly živobytí. Místní samospráva se raduprioritách. Největší zájem se pochopitelně je, že může stavět školy a nemocnici. Spolu soustředil na pohyblivé obrázky šikovných s investicemi ale do malebného koutu přízemědělců a laboratoře mikrobiologů. Sturody prosákla i kriminalita. Joan Rootová denti však hltali i silně alternativní a krisi raději najímá na ochranu divoké zvěře tické filmy Ekonomie štěstí či Pivní války. a ryb před pytláky černošské strážce. Ti Bylo-li cílem organizátorů z ČZU a sdruji brzy varují, že i ona sama je v ohrožení. žení Harvest Films využít řeči filmového Podobně je na tom její sousedka. V dětství plátna, aby se střetly různé pohledy, zkubyly nejlepší kamarádky, dnes, již šedovlasé šenosti a názory, určitě se jim to podařilo, dámy, spolu nemluví. Ochránkyně Matky a to nejen v oblasti odborné, ale i v oblasti přírody Joan má po odchodu manžela životního nasměrování diváků. nejblíže k divokým zvířatům, která se s ní mazlí, jako kdyby byla ochočená. Dcera misionáře a lékaře ze sousedních pozemků  VZDÁLENÉ ZRCADLO má také starost o přírodu, ale jinak je pro I zdánlivě odborné snímky jako mnohaleté ni chrámem stvoření. Ten nenápadný aksledování výskytu rysů ve Velké Fatře (Slocent a také odlišná finanční situace učinily vensko) v sobě skrývají velká  témata, jsou z osamělých Evropanek nepřátele na život svědectvím věrnosti poslání, která člověku a na smrt. nepřinese ani peníze, ani úspěch, snad jen A Joan je nakonec skutečně zavražděpocit souznění s přírodou, porozumění na. Dost možná vlastními strážci, pytláky, stvoření, dotyk moudrosti.   nebo také vrahy najatými sousedkou. Vedle Návratu rysů (režie Tomáš Hulík) Singerův film je mimořádně hutným svěnastavilo zrcadlo evropskému zaměření na dectvím o skutečnosti, že dnešní Afrika výsledky a úspěch i mistrovské dílo  Henje s Evropou provázána bezpočtem nitek. ryho Singera Krev růže. Film na pomezí Zároveň jsou ale vzájemné vztahy zatíženy klasické detektivky a životopisu vypráví tolikerým násilím, že je otázkou, co vlastně o životních osudech filmařky a ochránkymohou Evropané druhým nabídnout. ně přírody Joan Rootové, která se snažila Josef Beránek

U NIV ER S UM 4 /XXI

45

RECENZE

Děti v pojetí různých náboženských tradic Z křesťanských kostelů a modliteben jsme zvyklí na výzvu „abychom byli jako děti“. O tom, jak děti vnímá nejen křesťanská tradice, ale i další náboženské proudy se můžeme dočíst zatím pouze v anglickém sborníku primárních textů a jejich interpretací.

P

ublikace přináší vůbec poprvé bohatý výběr základních primárních textů judaismu, křesťanství, islámu, hinduismu, buddhismu a konfucianismu o náboženském pojetí dětí a přístupu k nim, o jejich morálním statusu, roli v náboženských rituálech či způsobech jejich výchovy a vzdělávání. Sborník vyšel v prestižním nakladatelství Rutgers University Press v roce 2009 a je určen pro ty čtenáře, kteří se zajímají o vliv kulturně-společenského prostředí na vývoj dětí, případně o pojetí přístupu k dětem ve světových náboženstvích.

 NA POČÁTKU... Výzkum toho, jak náboženství děti vnímá a formuje, je relativně nový a analýza základního chápání dětí v různých náboženstvích zde dosud zcela chyběla. Významným přínosem této publikace je tedy skutečnost, že obsahuje komentované výsledky tohoto základního výzkumu včetně primárních pramenů, navíc v relativně jednotné formě umožňující komparaci přístupu k dětem v jednotlivých náboženstvích. Editoři se v úvodu knihy sami hlásí k neustále vzrůstajícímu zájmu o výzkum dětí i v jiných oborech než jen v pedagogice a psychologii během uplynulých dvaceti let. Ve snaze umožnit zmiňovanou komparaci se autoři drží společných tematických otázek: morální status dítěte (vrozené dobro vs. vrozené zlo), rozdíly a shody v přístupu k dívkám a chlapcům, role dětí v náboženských rituálech a vztahy (a povinnosti) dětí vůči rodičům a širší společnosti a naopak.

46

U N I VE R S U M 4 / XXI

 DÍTĚ: RŮZNORODOST POHLEDŮ Autorkou části o judaismu je Elisheva Baumgartenová, která se vědecky specializuje na středověké aškenázské sociální dějiny, problematiku genderu a rodiny. Baumgartenová cituje klasické texty zabývající se morálním statutem, důležitostí plození dětí, pracuje s texty o výchově dětí a dětských rituálech (obřízka, bar micva), o odpovědnosti rodičů za vzdělání nebo o povinnosti dětí ctít své rodiče. Autorka zdůrazňuje, že jde o texty v hebrejštině, kterou uměli pouze vzdělaní muži, ženy rozhodně ne. Editorka knihy Marcia J. Bungeová společně s docentem Johnem Wallem se ujali části o křesťanství. V úvodu autoři zmiňují, že i křesťanští teologové se tímto tématem začali zabývat teprve nedávno. V křesťanství vždy existovaly rozpory mezi dvěma různými přístupy k dětem (prvotní hřích vs. Boží dar a příklad pro dospělé), což mělo vliv i na jejich výchovu. Mezi představovanými primárními texty se objevuje i Informatorium školy mateřské od Jana Amose Komenského Autorem části věnované islámu je profesor Avner Giladi z univerzity v izraelské Haifě, který se mimo jiné vědecky zabývá islámským pojetím dětí a vzděláváním ve středověku. Giladi upozorňuje, že i zde jde o hlas mužů, kteří mají v islámu normativně-vzdělávací roli. Pro muslimské autory šlo o téma plodné, mnohdy věnovali výchově a vzdělávání dětí celé kapitoly. Pohled na morální status dětí je ovšem nejasný i v islámu: nalezneme zde zmínky o dětech jako o nevinných stvořeních, ale i představu, že jsou to stvoření slabá. Článek o pojetí dětí v hinduismu napsala Laurie L. Pattonová z katedry religionistiky na Emory University, mimo jiné autorka překladu Bhagavadgíty. Na rozdíl od ostatních autorů uvádí Laurie Pattonová i texty z moderní doby, které reflektují míšení klasického hierarchického a interdependentního rodinného modelu, striktně oddělujícího role mužů a žen, s modelem

moderním. Většina textů však pochází ze staršího období (upanišady, Mahábhárata, Manuův zákoník a purány). I v hinduismu existují různé přístupy k dětství. O dětech se hovoří z hlediska právně-rituálního a božského (dětství Kršny, vtělení boha Višnua, nebo svět jako dětská boží hra). Koloniální a moderní doba pak řeší dětské svatby (a dětské vdovy), dětskou práci a práva dětí všeobecně. Autorem části o buddhismu je Alan Cole, profesor religionistiky na Lewis and Clark College. Pro přehlednost dělí svůj článek na dvě kapitoly: pojetí dětí a dětství v indickém buddhismu a jejich pojetí v buddhismu východoasijském. V první kapitole se věnuje Buddhovu výjimečnému, zázračnému dětství a posléze i roli dětí v rodině, ve společnosti a v cyklu zrovuzrozování. Ve druhé kapitole věnované východoasijskému buddhismu uvádí autor texty ilustrující, jakým způsobem zde buddhismus přijal konfuciánskou myšlenku synovské úcty a kultu předků. Konfucianismus je uchopen z pohledu Zhou Yiqunové, docentky na katedře asijských jazyků na Stanfordově univerzitě. Konfuciánská etika vychází z uctívání předků (v patriarchální podobě) a tato etika se významně promítá i do výchovy dětí. Děti se rodí do rodinné atmosféry požadavků, povinností a zodpovědnosti vůči předkům a rodičům. Konfuciánci se o výchovu a vzdělávání dětí velmi zajímali, dochovala se spousta učebnic a pro rodinu bylo ctí mít vysoce vzdělaného syna, který díky tomu mohl dosáhnout i na vysoké státní funkce. Autorka uvádí texty chronologicky, od těch nejstarších (Kniha písní, Kniha proměn, Rozpravy aj.), plných detailních popisů způsobu vzdělávání a správného chování, až po ty modernější zabývající se kritikou otcovské úcty a přísného přístupu k dětem. Zuzana Skotáková Recenzovaná kniha: Don S. Browning, Marcia J. Bunge ed., Children and Childhood in World Religions: Primary Sources and Texts (Series in Childhood Studies), Rutgers University Press, 2009

RECENZE Hans Küng Vybojovaná svoboda: Vzpomínky

Vojtěch Vlček Totalitám navzdory

Bergman 2011

Karmelitánské nakladatelství 2011

Tomasz Dostatni, Jaroslav Šubrt Dominik Duka: Tradice, která je výzvou Portál 2011

První část rozsáhlé autobiografie švýcarského teologa je klíčem k jeho nepřehlédnutelné osobnosti a zároveň poutavým exkurzem do novodobých dějin a teologických důrazů katolické církve poloviny minulého století. Mnohý z pozdějších Küngových postojů se formuje v dětství, v rodině katolíka a živnostníka hrdého na švýcarskou nezávislost, během studií, kdy se projevilo jeho pronikavé nadání, a následně na římské Gregorianě a tamní německé koleji. Tady v kontaktu a někdy přímo v duchovní péči klíčových postav římské teologie a kurie zraje mladický radikalismus bystrého Künga. V předvečer II. vatikánského koncilu Küng řeší primát svědomí, věrnost svěřenému úkolu v soukolí svévole či pohodlnosti nadřízených, ale především studuje, učí se „intelektuální sebekázni, umění rozlišování, jasnosti myšlení, koherentní argumentaci“ a hledá Boží vůli. „Poslední norma pro mě, mé svědomí, není zákon nebo nějaká autorita státu či církve, ale vůle Boží, která může být objevena pouze v komplexních situacích a pouze prostřednictvím kritického sebezpytování a diferencovaného zvažování alternativ.“ Kdo čte pozorně, nepřehlédne, že Küng od mládí nepostrádá sebedůvěru, opřenou jistě o dobré domácí zázemí a obdivuhodné intelektuální nadání. Je milé, že připouští i přešlapy způsobené přílišným mezioborovým rozkročením, s nimiž se „dnes již nedokáže identifikovat“. To, co ovšem mezi řádky prosvítá nejzřetelněji, je zcela upřímné nasazení pro věc samu, posilované shodou šťastných „náhod“ a událostí, které mladičkého teologa přivedly do centra dění – na koncil. Způsob práce koncilu od přípravy témat, přes jejich zpracování po různé způsoby rozhodování o finálních textech (ne nepodobné politice) Künga přesvědčily, že teolog má být (alespoň v jeho případě) prorokem. Na několika příkladech ukazuje, jak určitá nejednoznačnost koncilu (především nové vymezení role společenství biskupů a vztah tohoto společenství ke kurii, která měla být zásadně reformována) se dodnes vleče životem církve a nese s sebou pachuť dvojakého postupu. Právě v pohledu zpět, který neopouští dnešní souvislosti, je kniha nejzajímavější, přestože ukazuje, že autor má ještě kus cesty k vnitřní k svobodě před sebou (např. pokud jde o spory s K. Wojtylou. Josef Beránek

Známý ostravský historik Vojtěch Vlček přichází s další knihou rozhovorů, tentokrát s osobnostmi, které se v dramatickém 20. století postavily na odpor hnědé nebo rudé totalitě a zachovaly si ve svém životě čistý štít. V předchozí publikaci (Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, 2006) se zaměřil na kněze a řeholníky pronásledované za komunismu, nyní předkládá deset životních příběhů lidí, kteří se aktivně účastnili protinacistického a protikomunistického odboje. Nalézáme mezi nimi vojáky československé zahraniční armády na Západě i na Východě, vězně nacistických koncentračních táborů i sovětského gulagu. Jestliže se jejich osudy z let okupace a druhé světové války přece jen odlišují, po komunistickém převratu v únoru 1948 se všichni stávají pro nový režim nepohodlnými. Hrdinové z válečných front, vesměs nositelé mnoha vyznamenání, jsou degradováni, krutě mučeni a odsouzeni k mnohaletému vězení. Další charakterní mladí muži po skončení války z vlasteneckých motivů vstoupí do vojenských škol, rozhodnuti budovat novou demokratickou armádu obnoveného Československa. Pro své nekompromisní postoje a odpor k totalitní moci však následují osud svých válečných kolegů. Významnou skupinu respondentů tvoří tehdejší mladíci formovaní skautem a Sokolem, kteří se bez váhání nasazují na obranu ideálů demokracie a svobody. Stojí u zrodu protikomunistických odbojových skupin, působí jako převaděči, navazují spolupráci se západními zpravodajskými službami atd., přičemž prvotním důvodem je věrnost vlastnímu svědomí, přesvědčení a náboženské víře. Osou rozhovorů není faktografie vojenských nebo odbojových akcí, ale především vnitřní motivace těchto lidí, z níž vyplývalo jejich rozhodnutí riskovat vlastní životy a jejich chápání svobody a vlastenectví. Právě v tom je největší přínos Vlčkovy knihy, obohacené také mnoha fotografiemi a dokumenty. Jan Stříbrný

Knižní rozhovor s arcibiskupem pražským a primasem českým Dominikem Dukou, který připravili dominikánský kněz Tomasz Dostatni a šéfredaktor přílohy Katolického týdeníku Perspektivy Jaroslav Šubrt, je pojat především z historické perspektivy. Duka na prostoru necelých dvou set stran velice erudovaně hovoří o postavení církve v našich dějinách. Po krátkém ohlédnutí na kořeny křesťanství u nás Duka a jeho dva souputníci relativně podrobně probírají jednotlivé etapy dějin 20. století: od období mezi dvěma světovými válkami a přes nástup totalitarismu (nacismus) přecházejí k tragickému roku 1948, probírají léta padesátá a šedesátá, ohlížejí se za významným rokem 1968, reflektují léta normalizace i přechod ke svobodné společnosti. To vše z pohledu člověka, který má široký přehled o dějinách nejen Československa (a poté České republiky). Dominik Duka prokazuje, že se v evropských dějinách (nejen) 20. století pohybuje s přehledem a je schopen jednotlivé události zasazovat do širších a někdy i překvapivých historicko-společenských souvislostí. Podrobně se věnuje nejen katolické církvi, ale také cestě „svého“ dominikánskému řádu, na jehož konsolidaci se po roce 1989 sám významně podílel. Na knižním rozhovoru je znát snaha o jednoduchost v pozitivním slova smyslu. Duka jednotlivé historické etapy 20. století uvádí stručně a zároveň velice jasně tak, aby nebyl ani zcela nezasvěcený – tedy především mladý – čtenář ztracen. Zároveň zdařile kombinuje historický výklad s osvěžujícími zážitky, malými soukromými příběhy, které jsou na běhu dějin mnohdy tak fascinující. Ukazuje, že dějiny, jakkoli se mohou zdát velké a vzdálené, jsou vždy utvářeny lidmi a jejich neopakovatelnými osudy, životními cestami, jejich originálním vztahem k Bohu i k církvi. Český primas cituje zakladatele Jeruzalémské biblické školy Marie-Josepha Lagrange, který napsal, že církev je „res in fieri“ (skutečnost, která se stává, je ve stálém pohybu). Dominik Duka toto prohlášení dokládá nejen svým historickým výkladem, ale také svou vlastní životní zkušeností. Lukáš Jirsa

U NIV ER S UM 4 /XXI

47

RECENZE

48

Jindřich Cigánek Velké příběhy Bible

Řecko český Nový zákon

Montanex 2011

Česká biblická společnost 2011

V předkládané publikaci je čtenář postupně a systematicky uváděn do tajemství Bible a jejího poselství současnému světu. Text je pro větší srozumitelnost a pochopitelnost doplněn mnoha poznámkami a vysvětlivkami a každá biblická kniha je uvedena informacemi o jejích autorech, místě a předpokládané době vzniku. Popisované děje jsou pevně zasazeny do dějových událostí příslušné epochy a jsou také doplněny mimobiblickými historickými informacemi či odkazy na příslušné pasáže Písma. Pro větší srozumitelnost je kniha také doplněna mnoha přehlednými tabulkami a mapovými podklady. Znalost Bible  patří k základům vzdělanosti, čemuž může Cigánkova kniha dobře posloužit. Není to publikace, která se po prvním přečtení uloží v knihovně, ale je to kniha, k níž se může (nejen neakademický) čtenář dlouhodobě vracet. Velké příběhy Bible zpracoval prof. Jindřich Cigánek, pedagog a vědecký pracovník Vysoké školy báňské v Ostravě s více než padesátiletou odbornou a pedagogickou praxí. Je členem vědeckých rad, zahraničních akademií věd a produktivním publicistou, který je autorem nebo spoluautorem 25 knižních a více než 600 jiných, převážně odborných publikací. Teologii studoval u prof. ThDr. Josefa Zvěřiny a Palestinu, s přilehlými biblickými krajinami, procestoval za doprovodu mons. ThDr. Jána Majerníka, profesora biblistiky na University of Florida. To jej přivedlo k zájmu o srovnání biblických sdělení se současnými poznatky historie a archeologie, a posléze k napsání této knihy. Díky své mnohaleté praxi profesor Cigánek vyniká schopností systémově setřídit roztříštěné informace, zjednodušit složité problémy a zkrátit rozsáhlé texty. Těchto svých zkušeností a předností také náležitě využil při napsání této knihy. Každý, kdo se chystá číst Bibli – a zejména ten, kdo ji chce číst poprvé – může tedy sáhnout po dobrém a poučeném průvodci, bez ohledu na to, zda je věřící či nevěřící, bez ohledu na věk a bez ohledu na to, k jaké náboženské denominaci patří – to budiž řečeno se všemi klady a zápory. Kniha je napsána s nadhledem a v přívětivém ekumenickém duchu. Paula Fassati

Ve srovnání s jinými evropskými národy měli Češi k dispozici kompletní překlad Bible již velmi záhy – po Italech a Francouzích, před Němci a Angličany. První redakce celé staročeské Bible vznikla okolo roku 1360 (dokončení kritické edice Biblí Drážďanské a Olomoucké, které reprezentují tento překlad, obstaraly badatelky Ústavu pro jazyk český AV ČR v loňském roce). V dějinách biblického překladu se čeština může navíc pochlubit velkým počtem tlumočení Bible, který je (na tak relativně malý počet mluvčích) vskutku pozoruhodný; v tomto ohledu zaujímá čeština jedno z prvních míst ve světovém měřítku (např. roku 2009 vyšly hned tři překlady celé Bible do češtiny: Bible. Překlad 21. století; Český studijní překlad; Jeruzalémská Bible). V dlouhých dějinách českého biblického překládání jsme však neměli k dispozici publikaci obsahující originální řecký text Nového zákona spolu s paralelním českým překladem. Od září 2011 to již neplatí: Česká biblická společnost spolu s Deutsche Bibelgesellschaft totiž vydala publikaci Nestle-Aland: Řecko-český Nový zákon, a čeština se tak zařadila k velice malému počtu národů, které původní řecký text s jeho zrcadlovým překladem do národního jazyka mají. Z řeckých verzí Nového zákona editoři zvolili kritickou edici Nestle-Aland v jejím zatím posledním, tj. 27. revidovaném vydání (vyd. Deutsche Bibelgesellschaft, 2006). Je to všeobecně uznávaný kritický text, který je nevyhnutelným základem pro moderní novozákonní studia. Z českých převodů editoři zvolili nejrozšířenější (a nejvíce akceptovaný v kruzích teologických a filologických) moderní český překlad: Český ekumenický překlad (vyd. Česká biblická společnost, 2008; první verze Nového zákona se objevila poprvé v roce 1978). Svazek o 1760 stranách obsahuje tři hlavní části: Je to především úplný novozákonní text v řeckém jazyce koiné (pozdní a „uvolněnější“ varianta staré řečtiny) spolu se synopticky tištěným českým ekumenickým překladem a pěti přílohami. Každá jazyková verze (řecká i česká) navíc obsahuje vlastní nezávislý textový aparát a vlastní odkazy.

U N I VE R S U M 4 / XXI

Před paralelním textem Nového zákona předchází český překlad úvodu k 27. vydání Nestle-Aland, který z německého originálu s přihlédnutím k anglické a latinské verzi přeložil bohemista a klasický filolog dr. Josef Šimandl. Tento úvod nejprve stručně líčí historii Nestleovy edice Nového zákona (později edice Nestle-Aland) a poté podrobně popisuje předkládané 27. vydání: zejména kritický aparát obsahující popis jeho struktury a detailní popis kritických značek a řeckých rukopisných textů Nového zákona, takzvaných svědků různé důležitosti pro stanovení primárního textu, a přehled starých latinských, syrských, koptských a ostatních starých překladů. V úvodu je též stručně charakterizováno pět příloh (appendices) zařazených za paralelní text Nového zákona jako integrální součást edice a obsahujících různé soupisy: Řecké a latinské rukopisy, Různočtení menšího významu, Rozdíly v edicích, Citovaná a spřízněná místa, Značky a zkratky. Třetí, zcela separátní částí publikace, jež už není součástí Nestleho-Alandovy edice Nového zákona, je dvousetstránkový Slovník novozákonní řečtiny olomouckého novozákoníka prof. Ladislava Tichého. Tento slovník středního rozsahu je zaměřen na jazykovou stránku řecké slovní zásoby Nového zákona a umožňuje těm, kdo mají aspoň základní znalosti mluvnice novozákonní řečtiny, číst řecký text Nového zákona bez větších problémů. Obsahuje všechna řecká slova (lexémy) vyskytující se v textu Nového zákona. Každé heslo tohoto bilingvního slovníku je mimo sám řecký lexém a jeho český překlad opatřeno stručnou tvaroslovnou charakteristikou lexému, počtem jeho výskytů v Novém zákoně a leckdy i odkazy na verše novozákonních knih. Vlastnímu slovníku předchází předmluva, poznámky pro uživatele, použité zkratky a soupis relevantní literatury obsahující slovníková a gramatická díla týkající se slovní zásoby a mluvnice řeckého Nového zákona. Po samostatném vydání tohoto slovníku v roce 2002 je tato pomůcka vydána podruhé. Knihu uvítají nejen novozákonní badatelé, ale i studenti teologie, klasické filologie, bohemistiky a vůbec zájemci o původní text Nového zákona a novozákonní problematiku i všichni, kdo chtějí hlubším ponorem do původního novozákonního textu prohloubit i svou křesťanskou víru. Čtenář tak není odkázán jen na překlady do moderních jazyků (včetně češtiny), jež bývají někdy nepřesné, zkreslující či zužující. Nemusí navíc při neznalosti toho či onoho řeckého slovíčka sahat po dalším svazku: stačí zalistovat v připojeném slovníku. Vladimír Petkevič

Petr Sláma Tanu rabanan: Antologie rabínské literatury Vyšehrad 2010

O rabínské literatuře existuje v češtině několik knih. Rabínské texty samy však byly do češtiny přeloženy jen v nepatrné míře (např. 100 citátů v brožurce Jiřího Langra z roku 1938, traktát Avot v překladu A. Steina z roku 1884, O. Klímy z roku 1951 a B. Noska z roku 1994). Obsáhlá antologie pořízená Petrem Slámou, starozákoníkem z Evangelické teologické fakulty UK, je tudíž v českém prostředí průkopnickým dílem. Autor se rabínskou literaturou zabývá a přednáší o ní již řadu let. Své hluboké znalosti uplatnil v důkladné a přitom srozumitelně a čtivě napsané úvodní studii, v níž vysvětluje teologické východisko rabínské literatury (teorii písemné a ústní Tóry) a popisuje dějinný rámec a periodizaci rabínského hnutí a jednotlivé žánry a díla rabínské literatury. Jsou zde uvedeny i křesťanské pohledy na židovství a židovské názory na okolní svět a křesťanství. Studii uzavírá přehled dalších směrů židovského myšlení až po moderní studium judaistiky. Vlastní antologie v rozsahu 300 stran obsahuje ukázky ze všech žánrů rabínské literatury, které autor promyšleně vybral a přeložil. V přeložených textech graficky odlišil biblické citáty (tištěny polotučně, příslušný odkaz připojen po straně petitem) a části textu psané v originálu aramejsky (tištěny kurzívou). Jelikož je styl originálu velmi úsporný, až úsečný, doplnil překladatel pro větší srozumitelnost slova či věty, které uzavřel do hranatých závorek. Všechny tyto úpravy, které vyžadují důkladné znalosti, velmi napomáhají čtenáři, aby si učinil co nejpřesnější představu o struktuře originálu. Častou aramejskou frázi Tanu rabanan (naši mistři vyučovali), kterou bývá uvozována starší tradice, použil autor výstižně jako název celé knihy. Ukázky jednotlivých žánrů jsou řazeny podle doby vzniku. Každé ukázce předchází úvod s odkazy na prameny a sekundární literaturu, s vysvětlením kontextu a upozorněním na důležitá místa. První ukázky jsou ze tří targumů, aramejských převodů či parafrází hebrejské Bible. Ukázky, otištěné paralelně, se týkají biblického oddílu Gn 4,1–8 o Kainovi a Ábelovi.

Následují vybrané části z výchozího dokumentu rabínského židovství, kterým je Mišna, zredigovaná na přelomu 2. a 3. století n. l. Z 63 traktátů Mišny Petr Sláma vybral a přeložil tři (Brachot, Avot a Jadajim) a připojil ještě zpracování traktátu Brachot v „dodatcích“ k Mišně zvaných Tosefta. Máme tak možnost zajímavého srovnání odpovídajících textů. Dalším typickým žánrem jsou výklady biblických textů (psané Tóry) zvané midraše. Z pěti sbírek vybral autor devět ukázek. Jedna z nich vykládá příběh z Gn 4,1–15 a umožňuje srovnat pohled na totéž biblické místo v targumech a v midraši. Antologii uzavírají ukázky z obou talmudů, jeruzalémského a babylonského. V nich jsou k jednotlivým krátkým úsekům z Mišny připojeny pozdější výklady a diskuse různých rabínů a další komentáře. Autor promyšleně vybral ukázky typických způsobů rabínské argumentace, především zdůvodňování ustanovení Mišny biblickými citáty. Jelikož každá ukázka obsahuje celou kapitolu (perek) z příslušného traktátu, máme možnost též sledovat, jak se argumentace rozvíjí a posouvá, někdy nečekaným směrem. Z Talmudu jeruzalémského je v knize jen jedna, zato neobyčejně poučná ukázka fungování rabínských hermeneutických pravidel (z traktátu Pesachim; řeší se situace, kdy předvečer svátku Pesach připadne na šabat). Připojena je ukázka ze samostatného traktátu Avot de-rabi Natan obsahující zakládající legendu o útěku rabana Jóchanana ben Zakaje z obleženého Jeruzaléma. Talmud babylonský je velmi rozsáhlé dílo (standardní vydání má 2900 oboustranně hustě potištěných listů), takže bylo možno vybrat jen šest ukázek z různých traktátů, v rozsahu 1 až 10 listů. Nejdelší je předposlední ukázka věnovaná otázkám eschatologickým. Závěrečnou krátkou ukázkou se Petru Slámovi podařilo celou antologii zajímavě uzavřít. Pointu však neprozradím. Na konci knihy jsou připojeny cenné pomůcky: obsáhlý glosář a rejstřík důležitých termínů rabínské literatury, na které se v textu knihy soustavně odkazuje, rejstřík rabínů zmiňovaných v textu, rejstřík biblických a rabínských pramenů a jmenný rejstřík. O jejich užitečnosti se každý čtenář rychle přesvědčí. Na závěr je třeba autorovi i nakladatelství upřímně poděkovat za ojedinělou a skvělou publikaci. Je příznačné, že ji autor věnoval dlouholetému redaktorovi Vyšehradu Jaroslavu Vrbenskému. Vladimír Roskovec

www.nakladatelstvibergman.cz

RECENZE

Hans Küng Vybojovaná svoboda Vzpomínky

Hans Küng, jeden z nejvýznamnějších teologů dvacátého století, který působil jako teologický expert (peritus) na druhém vatikánském koncilu, bilancuje svůj život, který se měl stát bojem za jeho vlastní svobodu i svobodu uvnitř římskokatolické církve. První svazek jeho pamětí, nazvaný VYBOJOVANÁ SVOBODA, zachycuje období prvních čtyřiceti let jeho života – od dětství a dospívání, ovlivněného druhou světovou válkou, až do roku 1968, kdy byl již mezinárodně uznávaným teologem. S nadhledem, humorem, ale zároveň bez přikrášlení vzpomíná na teologická studia v Římě, na svou kariéru kněze a profesora a na události a osobnosti, které formovaly jeho postoj k náboženství, církvi a ekumenismu. Velkou část knihy pak zabírá Küngův strhující popis zákulisního dění, machinací a intrik během druhého vatikánského koncilu včetně setkání a spolupráce s tehdy mladým a reformně naladěným teologem Josephem Ratzingerem. Pevná vazba, 537 stran.

Knihu objednávejte na adrese: [email protected] www.nakladatelstvibergman.cz

U NIV ER S UM 4 /XXI

49

KOMENTÁŘE

Kapsář Petra Koláře: Všelék Referendum „Nastala vhodná doba na to, aby o důležitých otázkách… mohli občané rozhodnout v krajském referendu“, tvrdí jihomoravský hejtman M. Hašek (HN 9. 11. 2011). Nedávno chtěli někteří z našich čelných představitelů referendem rozhodnout o tom, zda církvím vrátit nebo nevrátit komunisty zabavený majetek, a vyskytnul se už i návrh na referendum o dodržení nebo naopak nedodržení slibu ministra zdravotnictví, týkajícího se zvýšení lékařských platů. Referendum je v módě, ale nezdá se, že by to byl plíživý návrat k přímé demokracii švýcarského typu. Spíše to vypadá na „trik“ (HN)

politiků, jak uhnout před odpovědností za nepříjemná rozhodnutí, která by měli učinit, nebo jak nastražit chytráckou past politickým soupeřům. Kdybych do toho mohl mluvit i já, usiloval bych také – samozřejmě zcela nezištně a nezáludně – o jedno referendum: Navrhnul bych referendum o zabavení veškerého majetku těm, kdo v rozmezí let 1990–2000 vydělali u nás jednu miliardu korun nebo více. Jaképak cavyky s nimi, když už nemusíme respektovat vlastní justici ani dbát o dodržování daného slova? A dokonce bych přitom připustil, že ty peníze nemusí jít do kapes referendujících občanů, ale do státní pokladny, která věru někdy neví, kam se za scházejícími miliardami vrtnout.

NOEMI seznamka pro křesťany  pro věřící všech věkových skupin  kontakty včetně vzkazů a fotografií  pobyty pro nezadané

Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877 [email protected]

www.noemka.cz

Mediář Josefa Beránka

N

a pražském arcibiskupství se 3. listopadu 2011 konal kulatý stůl na téma „Morální aspekty v ekonomice“. Kromě arcibiskupa Duky a zástupců arcibiskupství se ho zúčastnili také německý velvyslanec Detlef Lingemann a manažeři velkých německých společností působících u nás. Tolik tisková zpráva arcibiskupství, která končí větou: „Zazněl také názor, aby církev k tématu korupce zaujímala na veřejnosti častěji svůj postoj.“ V médiích jsem informaci o setkání nezaznamenal, i když se o korupci nyní mluví všude. ČT 1 uvedla zajímavý dokument s několika „sojkami“, počínaje mediálně známým Michálkem a konče učitelkami, které se vzepřely ubližování dětem z děcáku či upravování známek prominentním dětem. A reportéři si všimli zajímavé souvislosti: všichni, kdo měli dost pozorné svědomí, aby si všimli svinstva, byli věřící lidé. To jsou věru ideální příklady, jak dnes může církev ve veřejném prostoru dát najevo svůj postoj: Za prvé podpořit – třeba právě zorganizováním společného setkání viditelnými představiteli církve – ty, kdo cítí, že něco není v pořádku, a chtějí jednat jinak. Za druhé, a to už je třešnička na dortu, nechat promluvit do médií ty, kdo šli s kůží na trh a zkusili jednat jinak. Média milují příběhy těch, kteří jdou vlastní cestou, a pošklebují se těm, kteří o ní jen

50

U N I VE R S U M 4 / XXI

vykládají. Nemějme jim to za zlé. Novináři by také chtěli zažít velké věci, a většinou o nich jen povídají...

K

do neštěpí, dováží. Takhle nazvali v Euru reportáž ze setkání „energetických manažerů a odborníků“, kteří se shodli na tom, že v souladu s vládní koncepcí „významnou roli v budoucnu sehraje jádro“ jako „nejperspektivnější zdroj“, protože jaderné elektrárny jsou „v porovnání s výstavbou jiných zdrojů ekonomicky nejvýhodnější“. Otázkou je, pro koho jsou tak výhodné. V témže období totiž Respekt přinesl rozhovor s renomovaným expertem na jadernou problematiku, který tvrdí, že v Americe ustupují od jaderné energetiky právě proto, že je příliš drahá. V Evropě se dnes rozšiřují jen dvě jaderné elektrárny a obě se dramaticky prodražují a zpožďují oproti původním předpokladům. Plánovaný reaktor v Temelíně má využívat nové technologie, které zatím nebyly realizovány ani odzkoušeny. „Je to jako kupovat zajíce v pytli. – Projeví se  podobný efekt  (prodražování) jako ve Francii a ve Finsku. Nezaplatíte to,“ suše říká expert. Takže se nám může stát, že nebudeme ani 7.10.2009 15:07:47 štěpit, ani dovážet. Ještě že nám Evropa dala dotaci na projekt komplexního zmapování možného využití obnovitelných zdrojů na našem území. Zatím, jak se zdá, nevíme, ani kolik bude stát potenciální jádro, ani nakolik bychom vůbec mohli využívat jiné zdroje.

„K

upte si svého Řeka, bude odpočívat za vás.“ Populární vtípek z posledních dní dokládá, že panika z další z evropských krizí dorazila do české kotliny. Ukazuje se totiž, že Řekové nejsou jediní průšviháři, kteří si nechali namluvit, že život nad poměry je přece „normálka“. Dnes už víme, že řecký dluh je nesplatitelný – během léčby vzrostl dluh ze 142 % na 166 % HDP, a bude-li „snížen“ na snesitelnou polovinu, věřitelé to tvrdě pocítí. Po Řecku přicházejí banky, napsal Respekt podobně jako jiná média, ale na rozdíl od Řecka banky příliš nelituje (přece musely vědět, koho tak rády úvěrují). A banky to vědí a ty západoevropské se domáhají slyšení u politiků. To už se blížíme k dalšímu dějství. Opravné položky bank za řeckou tragikomedii totiž nejsou tím nejhorším, co nás může čekat. Lidové noviny upozornily na fakt, že zatímco všichni upínají zraky na zadlužené veřejné rozpočty, nějak se přestalo sledovat, že sami Evropané si napůjčovali 120 % HDP. „V posledních dvanácti letech rostl objem bankovních úvěrů soukromému sektoru ještě rychleji než rostl veřejný dluh.“ Přitom nárůst HDP v témže období činil ani ne polovinu nárůstu půjček. Zbytek se projedl. Ukazovat prstem na pohodlné Řeky, ziskuchtivé banky či populistické evropské vlády zřejmě nestačí. V kolébce evropské kultury už přiznali, že si žili nad poměry. Kdy si přiznáme, že potřebujeme Evropu s vizí a (z)dravou pracovní soutěživost?

www.facebook.com/nakladatelstvi.portal

www.portal.cz A. Grün

T. Dostatni, J. Šubrt

Co živí lásku

Dominik Duka – Tradice, která je výzvou

Vztahy a spiritualita Grün medituje nad smyslem lidského života, kterým je láska: vyvážená láska k sobĢ samému i druhým. Láska nikoli jako zbožštĢní druhého, ale jako naplnĢný vztah, který se dává a zároveŸ je druhým obohacován. Láska nikoli jako sex a libidinózní narcismus, ale vztah, který je živen z božského pramene a je vždy inspirována shƽry. brož., 136 s., 215 Kč

AutoƎi reŇektují témata, která jsou souēasnému pražskému arcibiskupovi drahá: smysl tradice, zvláštĢ katolické v kontextu moderních dĢjin, koƎeny víry a vĢrnosƟ církvi, dĢjiny domikánského Ǝádu. Probírají však také a pƎedevším jeho dnešní názory na ēeskou spoleēnost, stát, stav dialogu státu a církve. váz., 216 s., 269 Kč

J. a S. Eldredgeovi

M. ScoƩ Peck

Láska a boj

PƎátelská snĢhová vloēka

Cesta ke spokojenému manželství Manželé Eldredgeovi popisují svƽj pƎíbĢh od naivních pƎedstav o manželství pƎes myšlenky na rozvod, pƎes nové hledání lásky skrze Boha až po nalezení smyslu trvalého vztahu. Všichni žijeme ve velkém pƎíbĢhu, který se odehrává uprostƎed boje. Je pouze na nás, zdali chceme tento boj vést s Boží pomocí.

Obyēejný pƎíbĢh o neobyēejných vĢcech Když malé JanĢ pƎistane na nose snĢhová vloēka, zaēíná pƎemýšlet o tom, co za vloēku to je: jestli je hodná, jak je stará, jestli ji má vloēka ráda. Uvažování nad kolobĢhem vloēek vedou Janu k myšlenkám o Bohu, ke kterému si vytváƎí nový, osobní vztah. Novela se dotýká složitých otázek, pƎesto pƽsobí svĢže a lehce. váz., 64 s., 175 Kč

brož., 248 s., 315 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno universum_2010.indd 1

3.11.2011 12:00:23

Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích nabízí v rámci celoživotního vzdělávání

nové kurzy dalšího vzdělávání k etické výchově vhodné zejména pro učitele

• • • •

Etika a etická výchova v zrcadle evropského školství – 6 hodin Plánování předmětu etická výchova – 6 hodin Cíle a obsahy etické výchovy (od RVP ZV ke školní předmětové osnově) – 8 hodin Metoda filosofického dialogu a etická výchova na ZŠ – 8 hodin

Přihlášky a informace o kurzech vyřizuje garant kurzů: PhDr. Zuzana Svobodová, PhD., [email protected] nebo referent CŽV: Mgr. Helena Machulová, [email protected] Seznam dalších kurzů CŽV naleznete na webových stránkách fakulty:

www.tf.jcu.cz Teologická fakulta JU, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice

.ʼntçNRYVNpKR 2ORPRXF WHOID[ PRELO UHIXJLXP#UHIXJLXPF]

(GLĀQtʼnDG\ 6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND 6RXĀDVQpRWi]N\

dŽŵĄƓaƉŝĚůşŬͮsĂƟŬĄŶƐŬĠƉƌŽŵůƵǀLJ EĞĚĢůŶşnjĂŵLJƓůĞŶşƐdŽŵĄƓĞŵaƉŝĚůşŬĞŵ͘ LJŬůƵƐ;ϮϬϭϭʹϮϬϭϮͿ͘ WƌŽ ŶĂƐƚĄǀĂũşĐş ĐşƌŬĞǀŶş ƌŽŬ ƉƎĞĚŬůĄĚĄŵĞ ēƚĞŶĄƎƽŵ ĚŽƉŽƐƵĚ ŶĞǀLJĚĂŶĠ ǀĂƚŝŬĄŶƐŬĠ ƉƌŽŵůƵǀLJŬĂƌĚŝŶĄůĂaƉŝĚůşŬĂnjůĞƚϮϬϬϱͬϮϬϬϲ͘ EĂƉŽŵĄŚĂũşŬŽǎŝǀĞŶşǀnjƚĂŚƵŬĞ^ůŽǀƵ͕ũĞǎƽŚ ĐşƌŬǀŝĚĂƌŽǀĂů͘ sĄnjĂŶĄ͕ϮϰϬƐƚƌĂŶ͕ϮϰϬ<ē͘

^ĞƌŐĞũƵůŐĂŬŽǀͮ:ĂůƚƐŬljĂŬŽŶƐƚĂŶƟŶŽͲ ƉŽůƐŬljĚĞŶşŬ͘ƵĐŚŽǀŶşĚĞŶşŬƚĞŽůŽŐĂ// ĞŶşŬLJ ^ĞƌŐĞũĞ ƵůŐĂŬŽǀĂ ;ϭϴϳϭʹϭϵϰϰͿ͕ ŶĞũǀĢƚƓşŚŽ ƌƵƐŬĠŚŽ ƚĞŽůŽŐĂ ŵŽĚĞƌŶş ĚŽďLJ͕ ŶĞďLJůLJ njĂŵljƓůĞŶLJ Ŭ ƉƵďůŝŬŽǀĄŶş͘ hǀĄĚĢũş ĚŽ ĂƵƚŽƌŽǀĂ ďŝůĂŶĐŽǀĄŶş Ɛ ǎŝǀŽƚĞŵ͕ ƚĢǎŬŽƵ ŶĞŵŽĐşŝďůşǎşĐşƐĞƐŵƌƚş͘:ƐŽƵŶĞŽƉĂŬŽǀĂƚĞůͲ ŶljŵƐǀĢĚĞĐƚǀşŵŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠŶĂĚĢũĞ͘ sĄnjĂŶĄ͕ϭϲϬƐƚƌĂŶ͕ϭϲϬ<ē͘

DĂƌŬŽ/͘ZƵƉŶŝŬͮ^ĂƌŬŽĨĄŐŽƚĐĞdŽŵĄƓĞ aƉŝĚůşŬĂ <ĂƌĚŝŶĄůdŽŵĄƓaƉŝĚůşŬ͕ƵůŽǎĞŶljǀĞǀĞůĞŚƌĂĚͲ ƐŬĠ ďĂnjŝůŝĐĞ͕ ƐƉŽēşǀĄ ǀ ƐĂƌŬŽĨĄŐƵ͕ ŶĂ ŶĢŵǎ ŵŽnjĂŝŬŽǀĄ ǀljnjĚŽďĂ DĂƌŬĂ ZƵƉŶŝŬĂ͕ ƐǀĢƚŽǀĢ ƵnjŶĄǀĂŶĠŚŽ ƵŵĢůĐĞ͕ ǀLJũĂĚƎƵũĞ ĐĞůŽǎŝǀŽƚŶş ƉŽƐůĄŶş ƚŽŚŽƚŽ ͣǀĞůŬĠŚŽ ĞĐŚĂ͘͞ sljŬůĂĚ ŝŬŽͲ ŶŽŐƌĂĨŝĐŬljĐŚǀLJŽďƌĂnjĞŶşǀƚŽŵƚŽƉƌƽǀŽĚĐŝũĞ njĄƌŽǀĞŸŝŶƐƉŝƌĂƚŝǀŶşŵĞĚŝƚĂƚŝǀŶşēĞƚďŽƵ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϯϲƐƚƌĂŶ͕ϱϬ<ē͘

>ĄnjĂƌŽ/ƌŝĂƌƚĞͮ&ůŽƌŝĚĂĞǀŽůŝ;ϭϲϴϱʹϭϳϲϳͿ EĄƐůĞĚŽǀŶŝĐĞƐǀ͘sĞƌŽŶŝŬLJ'ŝƵůŝĂŶŝ <ůĂƌŝƐŬĂͲŬĂƉƵĐşŶŬĂnjŬůĄƓƚĞƌĂǀŝƚƚăĚŝĂƐͲ ƚĞůůŽƉƎşŬůĂĚŶĢƵŬĂnjƵũĞŶĂƵŵĢŶşĚŝƐŬƌĠƚŶşŚŽ ƐŶĄƓĞŶş ƚşǎŝǀĠ ŶĞŵŽĐŝ͘ :ĂŬŽ ƐǀĢƚŝĐĞ ũĞ ƉĂƚͲ ƌŽŶŬŽƵƚƌƉşĐşĐŚǀŶĞǀLJůĠēŝƚĞůŶljĐŚĐŚŽƌŽďĄĐŚ Ă ƚĢĐŚ͕ ŬƚĞƎş ƐĞ ƉŽŬŽƵƓĞũş Ž ƉƎĞŬŽŶĄǀĄŶş ƌŽnjŵƌnjĞůŽƐƚŝĂǎŝǀŽƚŶşǀLJŚĂƐůŽƐƚŝ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϲϬƐƚƌĂŶ͕ϭϰϬ<ē͘

WĂǀĞůŵďƌŽƐͮ>ĂŝŬĂũĞŚŽƉŽƐůĄŶş DƵēĞĚŶŝĐƚǀşʹƐǀĢĚĞĐƚǀş ŬƚƵĄůŶşƚĠŵĂůĂŝŬĂƐĞŽƚĞǀşƌĄǀƓŝƌƓşŵŬŽŶƚĞdžͲ ƚƵƚĞŽůŽŐŝĞ͕ĂƚŽƉŽĚůĞnjŶĄŵĠŚŽƐƉŽƌƵ<͘ZĂŚͲ ŶĞƌĂĂ,͘h͘ǀŽŶĂůƚŚĂƐĂƌĂ͘sljĐŚŽĚŝƐŬĞŵũƐŽƵ ƉƌǀŽŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠǀljƌĂnjLJŵĂƌƚLJƌŝƵŵĂŵĂƌƚLJƌŝĂ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϮϯϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘

:ŽŚŶ,ĞŶƌLJEĞǁŵĂŶͮĂƐŶƟŬƌŝƐƚĂ ^ŽƵďŽƌ ƚĞŵĂƚŝĐŬljĐŚ ŬĄnjĄŶş Ž ŶƚŝŬƌŝƐƚŽǀŝ͕ ũĞŶǎƵƐĞĚŶĞǀŽǎşŵĐŚƌĄŵƵĂďƵĚĞƐĞǀLJĚĄͲ ǀĂƚnjĂŽŚĂ͕ƐĞĚŽƚljŬĄnjĄǀĂǎŶljĐŚŵŽŵĞŶƚƽ ƐǀĢƚŽǀljĐŚĚĢũŝŶ͕ŬŽŵĞŶƚŽǀĂŶljĐŚǀƐŽƵǀŝƐůŽƐƚŝ Ɛ ƌĂĚŝŬĄůŶşŵŝ ďŝďůŝĐŬljŵŝ ŽƚĄnjŬĂŵŝ͘ ^ǀĢƚĞĐ EĞǁŵĂŶǀƓĂŬƚĂĚLJēůŽǀĢŬĂƚĢƓşĂƉŽǀnjďƵnjƵũĞ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϭϮϰƐƚƌĂŶ͕ϭϭϬ<ē͘

6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt 3UDPHQ\VSLULWXDOLW\ 6RFLHWDV 6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL +ODV9HOHKUDGX 6ORYRDREUD] ÿHåWtMH]XLWp

1iNXSSʼnHVLQWHUQHW ZZZUHIXJLXPF] ²VOHYD

&ƌĂŶƟƓĞŬjƎĞĚŶşēĞŬͮĚŵƵŶĚ<ĂŵƉŝĄŶ^:;ϭϱϰϬʹϭϱϴϭͿ ŶŐůŝĐŬljũĞnjƵŝƚĂĂŵƵēĞĚŶşŬ sLJƉƌĄǀĢŶşŽĂŶŐůŝĐŬĠŵũĞnjƵŝƚŽǀŝĂŵƵēĞĚŶşŬŽǀŝnjĚŽďLJŶĞƐŶĂĚŶljĐŚŶĄďŽǎĞŶƐŬljĐŚƐƉŽƌƽϭϲ͘ƐƚŽůĞƚş͘^ĄŵĚŽďƎĞ ŽďĞnjŶĄŵĞŶljƐƌƽnjŶljŵŝŬƎĞƐƛĂŶƐŬljŵŝƚƌĂĚŝĐĞŵŝŶĂŬŽŶĞĐŶĂĐŚĄnjşĂƚƐƚǀşǀƉƌŽƉŽũĞŶşƐ\şŵĞŵ͘:ĞǀljnjŶĂŵŶĢ ƐƉũĂƚljƐƵŶŝǀĞƌnjŝƚŶşŵƉƌŽƐƚƎĞĚşŵWƌĂŚLJĂƌŶĂ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϲϰƐƚƌĂŶ͕ϰϬ<ē͘