2011

Ročník 15 • číslo 1/2011

���������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������������ ��������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������ ������������������� �����������

���������� �����������

Slovo starosty Zastupitelstvo města Dolní Kounice schválilo na veřejné schůzi, která se konala v kulturním domě 23. 2. 2011, řádný rozpočet města na rok 2011. Již ve standardně husté atmosféře, která vzhledem k bipolární a názorově rozdílné personě zastupitelů bude pravděpodobně hustá až do konce volebního období, bylo projednáno celkem jedenáct bodů. Rada města předložila zastupitelstvu rozpočet na výdajích ve výši 27,1 mil. Kč se schodkem 2,1 mil. Kč. Rozdíl mezi příjmem a výdaji bude pokryt ze zůstatku na účtu. Po dokrytí schodku zůstane na tomto účtu města zhruba 800 tis. Kč. Tuto skutečnost se snažili zastupitelé za Věci veřejné politickou stranu démonizovat, jako plýtvání finančními prostředky města a navrhla snížit výdaje u vybraných paragrafů, čímž by vznikla tzv. úspora 1,2 mil. Kč. Návrhem by se deficit snížil zhruba o polovinu, avšak za cenu neuskutečnění některých významných a tradičních aktivit, bez dlouholeté odpovědné finanční spoluúčasti na opravách historických památek, na zahraniční spolupráci a v neposlední řadě na polemice nezkušených zastupitelů v diletantské otázce neuvolněného místostarosty. Se schodkovým rozpočtem naše město nefunguje poprvé. Avšak vždy došlo v průběhu takového roku k opatřením nebo okolnostem, které deficit snížily nebo úplně vyrovnaly. V prvé řadě, a to i v letošním plnění rozpočtu, budou nastolena opatření, která povedou zaměstnance a uvolněné zastupitele k úsporám a šetrnějšímu využívání veřejných prostředků. Hlavně ve spotřebě materiálu, energií a mezd. Dále nejsou v rozpočtu na příjmové stránce některé nerozpočtované příjmy z pronájmu obecních pozemků 300 tis. Kč, platby z některých soudních sporů 500 tis, dotace jako např. dotace na projektovou dokumentaci od Státního fondu životního prostředí na kanalizaci a čov ve výši 780 tis. Kč, menší dotace z vinařského fondu apod. a v neposlední řadě i sponzorské dary od firem a občanů. Prvním atakem na návrh rozpočtu, kde by se měla projevit tzv. úspora, byly dotace poskytované městem jiným subjektům. Ze strany Věcí veřejných politické strany padl návrh nepodpořit dotaci pro Biskupství brněnské ve výši 100 tis. Kč. S takovýmto návrhem nemůže žádný odpovědný zastupitel souhlasit. Klášter Rosa coeli je nejvýznamnější historickou památkou Dolních Kounic. Význam tohoto kulturního dědictví, které přesahuje zdaleka hranice našeho regionu a možná hranice naší země, si uvědomovali již občané a odpovědní zástupci našeho města v předválečných letech, kdy vznikl Komitét pro ochranu památek, a to v časech nijak zvláště významné ekonomické konjunktury. V té době však došlo k zásadní stavební úpravě, která by se v dnešních cenách dala přepočíst do desítek milionů korun, a která v nezměněném stavu slouží dodnes. Naše město, byť není vlastníkem tohoto objektu (a o této skutečnosti by se dalo hodně dlouze diskutovat), má možnost využívat tuto památku ke kulturním a společenským aktivitám. Provádí v ní průvodcovskou činnost pro širokou turistickou veřejnost, a to bez jediné koruny nájmu pro vlastníka, jímž je Biskupství brněnské. Spolupráce mezi městem a Biskupstvím brněnským hraje významnou roli k získávání 1

finančních prostředků z Ministerstva kultury. Bez naší spoluúčasti a podpory by biskupství těžko uspělo v dotačních programech. Poskytnuté finanční prostředky slouží výlučně k opravě hlavní chrámové lodi, křížové chodby, kapitulní síně a obvodového zdiva. Město se musí, a to i do budoucna, jednoznačně stavět do pozice odpovědného a vstřícného společníka a podílet se na zvelebování a opravách významných památek i ve vlastnictví jiných subjektů. Stejně jako je pro nás kaple sv. Antonína symbolem domova, je i Rosa coeli symbolem historie našeho rodného města. Jako občané bychom se museli cítit zahanbeni před našimi předky, kteří pro záchranu a zvelebení svých památek udělali v dobách daleko chudších než teď, podstatně víc než jsme ochotni dát my z jednoho ročního rozpočtu. Další škrty měly směřovat na opravu schodů a uměleckých vitráží v oknech kostela sv. Petra a Pavla pro Římskokatolickou církevní farnost v Dolních Kounicích. V minulých letech naše město přispělo stejnou částkou na opravu střechy další dominantní památky barokní fary nebo menší částkou výměny památečního kříže z roku 1946. Letošní příspěvek ve výši 100 tis. Kč bude minimálním přispěním ke zvelebení farního chrámu patřícího nejvýznamnější církevní obci působící v našem městě. Dalším příspěvkem ke zhodnocení kulturního dědictví je dotace na opravu věže barokního kostela sv. Šebestiána a Fabiána a sv. Barbory. V létě minulého roku probíhala anketa na Masarykově náměstí při natáčení zpravodajského šotu Brněnské regionální televize o technickém stavu věže na Barborce. Všichni dotazovaní občané se shodli na tom, že by se město mělo finančně podílet na udržování a obnově významných kulturních památek. Návrh Věcí veřejných politické strany, který se vezl na křídlech tak zvaného šetření, naštěstí pro jmenované subjekty, ale i pro občany, kteří se na opravách podílí veřejnými prostředky, nebyl schválen. Tyto zhodnocené památky nikdo z našeho města neodnese. Budou vždy lákadlem pro turistický ruch a zůstanou součástí kulturního a duchovního života. Jsou také naší vizitkou estetické úrovně a odpovědnosti. Nadpoloviční většina zastupitelstva složená z ODS a KDU-ČSL odsouhlasila všechny navržené dotace, včetně dotace 10 tis. Kč pro Židovskou obec na pořízení pamětní desky obětem holocaustu. Věci veřejné politická strana navrhla i snížení financí do investic do areálu Malého hřiště. Již loni jsme s důvodů úspor nerealizovali stavební úpravy v kabinách. Podle projektu vypracovaného před čtyřmi lety byla v roce 2009 provedena rekonstrukce obvodového zdiva, krovů, komínů a střechy. V letošním roce s investicí 300 tis. Kč dokončíme celkovou přestavbu interiéru kabin, kde vzniknou prostorné šatny, kuchyňka se zázemím, společenská místnost a sociální zařízení. V letních měsících bude areál sloužit k pořádání zábav a koncertů, ke sportovnímu vyžití a v zimních měsících jako kluziště s komfortním zázemím. Po tak dlouhé době devastace si tato nemovitost zaslouží pozornost zastupitelů. Jestli mě paměť neklame, tak všemi stranami před volbami byla hlasitě deklarována podpora dětem a mládeži a jejich volnočasovým aktivitám. Že by snad stačilo zastupitelům a jejich příznivcům z Věcí veřejných politické strany uspokojení jejich vlastních zájmů práce s mládeží, když jim byl přidělen v Klubu pro volný 2

čas nadstandardní prostor a zdarma? Mnozí po čtvrtroce fungování v zastupitelstvu zapomněli. Bylo by opravdu škoda ztratit zase další rok. Dále bylo při schvalování rozpočtu navrženo zastupiteli za Věci veřejné politickou stranu snížení několika paragrafů rozpočtu. Nesouhlasili s účastí na veletrhu cestovního ruchu Region tour a Go v Brně. Město Dolní Kounice bylo v roce 2003 jedním ze zakladatelů Mikroregionu Ivančicko. Svou velikostí jsou třetím největším městem z počtu 11 obcí, a co do nabídky kulturních památek nejvýznamnější lokalitou. Naše město se účastnilo samostatným stánkem na veletrhu již dávno před vznikem mikroregionu. Od roku 2008 vystavujeme spolu s mikroregionem, a to hlavně z důvodu úspor. Samostatná prezentace nás stála více jak 150 tis. Kč ročně. Dnes to je 30 tis. Kč., což je pouze 1/5 dřívějších nákladů. Jedenáct starostů mikroregionu se vždy zatím dohodlo na této významné prezentaci. Žádný z představitelů zainteresovaných obcí se nesnažil snížit význam účasti na veletrhu Region tour a Go s vědomím, že minimum vložených finančních prostředků se vždy pozitivně odrazí na zkvalitňování turismu a cestovního ruchu a v konečném důsledku podpoří i místní služby a podnikání. Mikroregion též tiskne stolní kalendáře, které si obce samy hradí a distribuují dle vlastních podmínek. Smyslem těchto kalendářů je i mimo jejich faktický účel i reklama mikroregionu a informovanost o dění v obcích, které jsou jeho součástí. Neprošlo naštěstí i snížení v rozpočtu na přednášky a koncerty nebo daleko důležitější vydávání městských periodik. Časopis Naše město je neodmyslitelnou součástí kultury v Dolních Kounicích. Věřím, že drtivá většina občanů z Dolních Kounic ho vnímá stejně tak. Návrh Věcí veřejných politické strany, aby se časopis „Naše město“ zrušil, anebo prodával, je falešný. Sami vydávají noviny s negativistickým a zavádějícím obsahem a distribuují je zdarma do každé domácnosti. Hodnotou a obsahem jsou nesrovnatelné a pouze pro úzký okruh příznivců. Netisknou je sice za veřejné peníze, ale důvody ke sdělování jejich informací občanům formou bezplatné distribuce asi mají. V minulosti se Rada města již zajímala o možnosti úspor v tisku. Zvažovala i variantu prodeje čtvrtletníku „Naše město“ pouze předplatitelům nebo v trafikách apod. Po zvážení širokého významu tohoto periodika Rada města rozhodla o bezplatné distribuci pro dolnokounické občany. Nejsme jediným městem, které takovýto časopis pro své občany distribuuje zdarma. Je jich většina. Odpovědnost samosprávy je i v zajišťování dostatečné míry obecného povědomí o regionální historii, o společenském a kulturním dění ve městě, čímž vytváří kladný vztah občanů ke svému bydlišti. Díky příspěvkům nedávno zesnulého pana Říháčka a dalších přispěvatelů, jak osobností, tak školy nebo různých sdružení a spolků je tento časopis hodnotným dokladováním historie i současnosti Kounic a okolí, které vždy s potěšením občané čtou. V současné době probíhá optimalizace výdajů na toto periodikum. Totéž platí i o Měsíčním zpravodaji, který reflektuje momentální dění ve městě a hlavně podává servis občanům o dění v radě a zastupitelstvu města. Prý nepotřebujeme dvoje slavnosti. Stačí pouze výdělečné Svatogothardské slavnosti v květnu. Ty ovšem nejsou slavnostmi pouze našeho města, ale celé naší vinařské 3

oblasti čítající Mor. Bránice, Nové Bránice, Pravlov, Němčičky, Mělčany, Dolní Kounice a zahrádkářský svaz Dolní Kounice a jsou svým charakterem odlišné od těch podzimních. Historické slavnosti v září s ohňostrojem nejsou prý třeba. Kdyby se těchto historických slavností nezúčastnily stovky ba tisíce účastníků, nemělo by pravděpodobně smysl je pořádat. Ale opak je pravdou. Na slavnosti se sjíždí lidé z širokého okolí, k rodinám do Kounic přijíždí příbuzní jako o pouti. Náměstí žije historickým jarmarkem a v odpoledních hodinách jde nekonečný průvod na rytířské souboje za klášter. Večer je náměstí zcela zaplněno. Všichni návštěvníci touží shlédnout ohňostroj. Ano, je to lidová zábava a ta je nedílnou součástí kulturního vyžití občanů. Za tuto zábavu, která se stala místní tradicí, se musí také něco zaplatit. Již v minulých obdobích došlo k velkému omezení rozpočtovaných peněz a je dobře, že zastupitelstvo schválilo navrhovanou částku včetně dalších kulturních aktivit, jako je provoz synagogy, provoz kláštera Rosa coeli, pouť, plesy, koncerty apod. Neznamená to však, že vedení města nebude hledat v průběhu roku levnější alternativy vedoucí k úsporám. O těchto úsporách v jednotlivých paragrafech rozpočtu budou občané informováni. Dalším „šetrným“ počinem Věcí veřejných politické strany mělo být snížení nutné spoluúčasti 200 tis. Kč k žádosti o dotaci 500 tis. Kč podané na Jihomoravský kraj na nákup nového vozidla pro zásahovou jednotku Sboru dobrovolných hasičů Dolní Kounice. Stará dosluhující hasičská Avia je opravdu jedním z posledních mohykánů a už dávno nesplňuje technické a kvalitativní požadavky na standardní výzbroj jednotky. Město Dolní Kounice má zákonnou povinnost zřizovat zásahovou jednotku při SDH a má jednoznačnou povinnost postarat se o technické vybavení. Jednotka požární ochrany označena jako JPO III je jednotkou SDH obce s územní působností do 10 minut jízdy z místa dislokace, která zabezpečuje jeden (JPO III/1) nebo dva (JPO III/2) výjezdy družstva minimálně o zmenšeném početním stavu a zřizuje se ve vybrané obci s počtem obyvatel zpravidla nad 1000 a dobou výjezdu jednotky od vyhlášení poplachu do 10 minut. S tímto nasazením počítá integrovaný ochranný systém kraje. Četností a kvalitou zásahů se řadí k jedněm z nejlepších. Hasiči k nákupu vozidla (v případě úspěšného přidělení dotace od kraje) doloží i své vlastní prostředky z brigád a dalších aktivit. Každý z nás může dnes nebo zítra potřebovat jejich pomoc. Uděláme vše proto, aby měli takovou techniku, kterou dokážou včas zachránit majetek i životy našich občanů a bez úhony na svém vlastním zdraví. V roce 2002 po náročném hledání zahraničního partnera jsme zahájili spolupráci s městy Azay-Le-Brulé z Francie a Caprese Michelangelo z Itálie, kdy jsme mezi sebou podepsali dohodu o vzájemné spolupráci. Všechny zúčastněné strany mají své problémy, hlavně ekonomické. Starostové vědomi si skutečnosti, že právě z těchto důvodů bývají tyto aktivity v různých dobách a na návrhy různých lidí odsouvány do pozadí zájmu, učinili veřejný slib, který zavazuje jednotlivé obce k udržování kontaktu a vytváření podmínek k společným akcím. V průběhu devítiletého trvání spolupráce jsme uspořádali již více jak desítku výměnných pobytů a akcí. Každý občan našeho města měl možnost se účastnit různou formou spolupráce. Každému byla dána možnost se 4

přihlásit. Popisovat konečné dojmy nemá smysl, ale desítky, možná stovky přátelských vztahů, které vznikly v průběhu spolupráce mezi dětmi, mladými lidmi a rodinami, jsou důkazem smyslu dodržování závazku spolupráce. Dnes má spousta lidí možnost cestovat. Většinou komerční formou (cestovky, zájezdy s mnohdy pomíjivými dojmy z cest do exotických krajin). Vrátit se z nějakého zájezdu, dovolené nebo jiného pobytu v zahraničí s opáleným tělem a fotografií pod kokosovou palmou, se nedá srovnat s poznáváním, s přátelstvím a vzájemným vztahem obyvatel spolupracujících měst. Lidé a hlavně děti těchto tří obcí mají možnost touto formou poznat skutečný prozaický život rodin, různých generací, jejich zvyků, způsobu života i sociálního postavení a hlavně v praxi udržovat tolik proklamovanou evropskou soudržnost mezi národy. Při schvalování rozpočtu už nebyl tak diskutovaný návrh Věcí veřejných politické strany na snížení výdajů funkcí neuvolněného místostarosty. Návrh by pro letošní rok ušetřil finanční prostředky v minimální míře. Nikdo však z navrhovatelů nevysvětlil, jakým způsobem by byly zajištěny úkoly, které zdaleka přesahují náplň práce plného úvazku uvolněného místostarosty. Neuvolněný místostarosta by, obrazně řečeno, jednou týdně navštívil úřad, přečetl by si noviny, zeptal by se, co je nového a nic by neudělal. Domů by si podle zákona odnesl asi polovinu výplaty, ale za nic. To jsou zkušenosti z mnoha větších i menších obcí, kde je tento status tradiční, anebo k němu bylo z různých důvodů přistoupeno (nerozvážných, politických, ekonomických nebo z důvodů zabraňujících tuto funkci učinit uvolněnou, jelikož jediný adept na místostarosty nechce být uvolněný, protože je jednatelem několika firem nebo sám řídí svoji živnost či podnik). Konzultoval jsem tyto skutečnosti s desítkou starostů i místostarostů. Tato myšlenka se dá označit za diletantskou úvahu nezkušených zastupitelů dětinsky nespokojených s výsledkem voleb. Fungovat to někde může, avšak ne v seriózně srovnatelných obcích s naším městem. Od roku 1990 existuje v zastupitelstvu města Dolní Kounice uvolněná funkce místostarosty. S narůstajícími potřebami provádění služeb, s nárůstem úřední agendy reflektující neustále se měnící zákony a s celkovou restrukturalizací úřadu byla v roce 1998 zřízena funkce tajemníka městského úřadu. V současné době a za stávajícího stavu plnohodnotného plnění úloh úřadu a samosprávy, jak k velikosti města se stávající vybaveností, službami a infrastrukturou, tak k počtu obyvatel se svými potřebami kladenými na samosprávu, je zcela nemožné vůbec s touto myšlenkou hazardovat a ohrozit tím harmonický chod města. Byly snad tyto skutečnosti známy zastupitelům za Věci veřejné politickou stranu již před volbami, když v konspirativních jednáních zcela otevřeně nabízeli uvolněné místo místostarosty panu Vojtěchovi Novákovi z KDU-ČSL s dalšími bonusy v podobě zástupce v orgánech DKM Moravia a. s. Dolní Kounice? Anebo dokonce prostřednictvím svého emisara ze Starostů a nezávislých, který nabízel stejnou uvolněnou funkci místostarosty zastupiteli Tomášovi Zbořilovi z ODS (a vůbec jim při tom nebylo hanba lovit ve výsostných vodách jejich rivalů). Zajisté jim byly tyto okolnosti známy, jinak by nabídky z jejich strany nebyly učiněny. To vše bylo jimi nabídnuto za podporu jejich kandidátky na starostku města. Zastupitelé z Věcí veřejných politické strany a ze Starostů a nezávislých vědomi si své prohry, 5

snažili se alespoň o oslabení vedení města nejlevnější populistickou formou neuvolněné funkce místostarosty a pod zástěrkou finančních úspor uvést řízení samosprávy na tenký led s následnými negativními dopady na samotné občany a chod města. To vše až po, pro ně neúspěšných volbách do vedení radnice. Tímto výčtem končí navrhované úspory v rozpočtu na rok 2011 Věcmi veřejnými, politickou stranou. Méně se však spořiví zastupitelé zajímali o výdaje na investiční akce. Protiváhou rozsahu příspěvků několikamilionových investic byl nebývalý zájem o to, kolik protelefonuje starosta či místostarosta z mobilního telefonu. Průměrně 2,5 tis. Kč měsíčně za hovory, stahování dat a internet z mobilního telefonu starosty a místostarosty vzhledem k rozsahu komunikace s vnějškem je úplně směšná. Nebo v jiném případě jestli 8 tis. Kč ošatného ročně pro jednoho oddávajícího není příliš. Pokud by měl někdo ze zastupitelů eminentní zájem stát se oddávajícím, přenechám mu s klidem tuto funkci i s ošatným. Do toho spadá i vítání občánků a jiná reprezentativní činnost v erárním obleku. Nejdůležitější investiční akcí je odkanalizování bytovek na Zámecké ulici. Cena díla je 3,6 mil. Kč bez DPH. Na tuto akci nám byla přiznána dotace z Ministerstva zemědělství ve výši 1,5 mil. Kč a bohužel poloviční částka 340 tis. z Jihomoravského kraje. Město má v rozpočtu 1 mil. Kč. I zde se budeme potýkat s nedostatkem prostředků k dofinancování. Ve spolupráci s občany z pravé strany Bezručovy ulice vyměníme starou a nevyhovující kanalizaci eventuálně i povrch. V loňském roce jsme z úsporných důvodů neprováděli opravy místních komunikací tlakovým živičným nástřikem. Po letošní zimě jsou některé úseky asfaltových povrchů plné výtluků a jiných poškození. Provedení oprav v jarních měsících je nezbytné. Okolnosti pozitivního populačního výkyvu v roce 2008 a 2009 přinutily představitele města ve spolupráci s ředitelstvím základní školy k urychlené změně původního a finančně náročnějšího záměru rozšířit mateřskou školu do budovy základní školy na Barborce. V našem městě se ve zmíněných letech narodilo dvojnásobně více dětí. V současné době je zpracováván projekt na stavební úpravy zřízení třídy mateřské školy v budově Základní školy na Smetanově ulici pro 20 dětí. Po nezbytné změně statutu s novým zápisem do rejstříku škol, schválením krajem a Ministerstvem školství a po vydání stavebního povolení budou v daných prostorách provedeny nutné stavební úpravy svépomocí tak, abychom mohli tuto školku otevřít k datu 1. 9. 2011. Finančně nejnáročnější budou zařizovací předměty, nábytek a kvalitní hračky. Dnes velmi módní vlna všelijakých aktivistických seskupení snad vyburcuje dobrodince, hlavně z řad movitějších rodičů, kteří tak dostanou příležitost pomoci svému městu s tímto vybavením a nebudou tak přešlapovat pouze na obecných deklaracích o dobročinnosti a ušlechtilosti. Podělit se i o svoje statky a podpořit tím dobrou a potřebnou věc snad nikdo nezavrhne. Zastupitelstvo města Dolní Kounice za krátkou dobu fungování zažilo již tři veřejná zasedání, z nichž dvě byla s velmi slušnou návštěvností cca padesáti občanů. Občané jsou úmyslně zastrašováni Věcmi veřejnými politickou stranou zadlužeností města. 6

Neustále se snaží o diskreditaci vedení města. Ani ve volebním programu, ani v žádné jiné aktivitě zastupitelů z Věcí veřejných politické strany jsem nerozpoznal konstruktivní přístup k potřebám občanů, kromě obecných frází a neustálého osobního napadání. Nepadl ani jeden návrh na opravy, investice nebo služby občanům. Žádný konkrétní počin, žádná kreativní myšlenka. Žádná věta z jejich strany není formulována, aniž by u ní nebyl pateticky zvedán hlas. Skoro denně bombardují zaměstnance úřadu až s hnidopišskou důsledností nesmyslnými požadavky, které mnohdy nesouvisí s výkonem funkce zastupitele a neúměrně tím zatěžují celou agendu. Jindy se jim hodí skutečnosti, jako například záměr prodeje nemovitostí v majetku města. Zajímavé je, že někteří zastupitelé z jejich řad a příznivců neváhali v minulosti podílet se na prodeji nadbytečného obecního majetku nebo si ho sami odkupovali a v některých případech alespoň chtěli odkoupit. Nyní až s přehnanou hysterií zpolitizují záměr prodeje některých budov. Použijí a zneužijí k tomu logického nesouhlasu současných nájemců těchto nemovitostí i s podpisovou akcí, kterou narychlo zorganizovali a chtějí za každou cenu zachovávat stav, který je pro obecní rozpočet v příjmech bezvýznamný a s výdaji na jeho opravy a provoz do budoucna zatěžující. Nejen kadeřnictví na Nám. Míru, ale i rodinný dům se zahradou na Bezručově ulici vyžadují vysoké investice a nejsou pro město žádným významným majetkem. Udržování těchto budov je pro město neefektivní. Samotný prodej by byl realizován až k 1. 1. 2013. Všichni nájemníci tak mají dostatečnou dobu reagovat na změnu nebo si včas zajistit jiné prostory. V návrhu je i možnost přednostního práva odkupu těmito nájemníky. O záměru prodeje těchto domů byla vyvolána zcela zbytečná hysterie. Z výtěžku prodeje budou finanční prostředky použity na financování daleko důležitějších a potřebných aktivit v budově základní školy. Zastupitelstvo města je nejvyšším orgánem města a jeho rozhodnutí se stává zcela legitimním, pokud jakýkoliv bod odhlasuje nadpoloviční většina všech zastupitelů. V tom je princip zastupitelné demokracie. Nejen někteří zastupitelé, ale i někteří občané, zvláště ti nespokojení kdykoliv a s čímkoliv si musí uvědomit tuto základní skutečnost v obecním zřízení. Křikem a urážkami se nezmůže nic, pouze konstruktivním a racionálním dialogem. Každá ze stran si myslí, že její názor na projednávaný bod je ten správný. Rozhodování o věcech, které se dotýkají života občanů, je vždy složité a může se dostat do širšího názorového střetu. Po vyslechnutí a zvážení všech připomínek následuje hlasování. To je jediným možným a spravedlivým řešením v kolektivním rozhodování zastupitelstva. Každý zastupitel dostal počtem hlasů svůj mandát. Každý zastupitel hlasuje podle svého přesvědčení a svědomí. Svoji odpovědnost však následně nese nejen za své voliče, ale i za ostatní. Pokud nebude uzákoněn a zobecněn jiný dokonalejší princip (jestli existuje), bude platit tento, ať se někomu líbí nebo nelíbí. Karel Zalaba, starosta města

7

Sport, adrenalin nebo nebezpečné hazardování s vlastním životem a zdravím? (Dvě vzpomínky) Nebezpečí se vyhne, kdo se má na pozoru, i když je právě v bezpečí. Publilius Syrus Koho chtějí bohové zahubit, toho zbaví rozumu. Latinské přísloví Nadměrná sláva a touha po ní bývá osudná – vždyť do strmých štítů blesky Diovy bijí nejčastěji! Aischylos

Když jsem koncem šedesátých let min. století jezdil přes dva roky služebně jako projektant a vývojový realizační technik do Východoslovenských železáren v Košicích na stavbu nové šamotky, seděli s námi v kanceláři také mladí podnikoví pracovníci z Odboru řízení jakosti, kteří přímo na stavbě pomáhali operativně řešit a schvalovat úpravy vzniklých problémů, které nemohly být předpokládány a předvídány v projektech. Tehdy byl mezi nimi také jeden vytáhlý mládenec, který se jmenoval Hřebačka. To jeho jméno jsem si snadno zapamatoval, protože zrovna v té době byl náhodou v Brně také nějaký regionální novinář téhož stejného jména, který soukromě fušoval do astrologie a ten v Brněnském večerníku uveřejnil senzační předpověď, že Rusové vojensky přepadnou a obsadí Dubčekovo Československo 21. srpna 1968. A ono mu to tenkrát přesně vyšlo. Byl nějakou dobu slavný a často se o něm mluvilo a psalo. Ale už se mu pak nikdy nepodařilo obdobnou velkou předpovědní senzaci zopakovat a pomalu se o něm přestávalo hovořit. Takže v té době jméno Hřebačka znal, zejména v Brně, téměř úplně každý. Ten náš Hřebačka z Přerovských strojíren v Přerově, který s námi jezdil do Košic, byl však také amatérským horolezcem, o víkendech někdy jezdil na hory, kde tento životu nebezpečný a krkolomný adrenalinový sport se sobě podobnými spolunadšenci s oblibou provozoval. V kanceláři však s námi o tom téměř nemluvil. Jednou tam někdo přinesl noviny a při svačině z nich četl, že se kdesi u nás v horách několik horolezců zřítilo a zabilo. Náhodou tam byl a slyšel to i ten náš Hřebačka a ten na to jen tak klidně a velmi skromně řekl: „Já o tom vím, já jsem tam totiž byl s nimi v té stěně také a zrovna pode mnou se to všechno utrhlo a zřítilo dolů.“ Tenkrát jsme se na něho všichni dívali jako na zázračně zachráněného sebevraha a mysleli jsme si, že dostal pořádně za vyučenou, a že už toho horolezení buď zanechá nebo že si už teď 8

bude dávat pozor a bude se vyhýbat riskantním výstupům. Hřebačka byl pak přeložen na jiné stavby a já už jsem se s ním prakticky nesetkal. Až po několika letech na nějaké jiné provozní akci jsem si na něho vzpomněl a zeptal jsem se přítomného jiného pracovníka OŘJ z Přerova, co dělá Hřebačka a jestli ho ještě baví to horolezectví. Ale dostal jsem překvapující odpověď: „Ten? Vždyť ten už dávno nežije. Ten se zabil někde v horách, když se tam kdesi zřítil a zabil právě při tom horolezení.“ A ještě jeden podobný případ. V brněnské konstrukci jsme měli poněkud už odrostlejšího, odborně zdatného a oblíbeného konstruktéra, Láďu Spáčila, bývalého škodováka, který byl ochotný, přátelský, vždy spolehlivý a každému se snažil vyhovět a poměrně rychle to dotáhl na zástupce vedoucího. Ten byl z té brněnské Škodovky v sedmdesátých „normalizačních“ letech vyhozen za to, že se jednou vrátil z města do své kanceláře a svým kolegům rychle vyprávěl čerstvý, aktuální politický vtip, který slyšel někde ve městě. Bylo mu divné, že se tomu nikdo nesměje a pak se ukázalo, že za jedním kreslícím prknem tam stál někdo z jeho podnikových šéfů, který to poslouchal a ten ho za to nechal ihned vyhodit ze zaměstnání. S tak polepeným propouštěcím kádrovým posudkem se nemohl nikde ke své profesi ani jako dosud velmi zkušený konstruktér dostat, všude byl odmítán, a proto několik let jezdil se sanitkou, než byl vzat na milost a mohl se opět vrátit ke své odborné práci v naší konstrukci. Když pak byl u nás, už se po té své padesátce pomalu blížil k důchodovému věku, na blížící se odchod do důchodu se už těšil a liboval si, že jako celoživotně aktivní sportovec, který hrál od mládí fotbal a závodně běhal, že si jistě toho důchodu ve zdraví a hodně dlouho užije. Ti, kteří jej znali, mu to ze srdce přáli. Ale pak se to stalo. V Brně se při jakési příležitosti každoročně konal tzv. soutěžní běh Rudého práva, kterého se ten náš pracovník již dříve také zúčastnil. I tentokrát za ním přišli, aby se opět přihlásil a běžel. Moc se mu nechtělo, necítil prý se nejlíp, ale nechal se jak se říká „vyhecovat“ a slíbil, že přijde. Do té soutěže skutečně nastoupil, vystartoval, běžel, běžel, ale do cíle nedoběhl. Na cestě se najednou zhroutil s těžkým infarktem, ze kterého se už vůbec neprobral a na místě zemřel. Toho důchodu, na který se těšil, se už tedy nedočkal. Měl tenkrát velký podnikový pohřeb v Brně na Ústředním hřbitově (byl ze Starého Lískovce), kterého se zúčastnili všichni jeho spoluzaměstnanci z celé brněnské pobočky i někteří z podniku v Přerově, kde ho také dobře znali a měli jej v oblibě. O jednom červencovém víkendu se podle rozhlasu na našich silnicích zabilo 9 motorkářů. Moderní drahé a silné motocykly, které jsou schopny vyvinout a daleko překročit dopravními předpisy povolenou max. rychlost na našich silnicích, svádějí své majitele, aby to alespoň občas někde také zkusili s tím, že jsou přece rozumní, opatrní a že se jim ještě nikdy nic nestalo, že si jistě dají pozor a že to tedy opět snadno zvládnou. A pak to u některých nevyjde a skončí to neuvěřitelně tragickým neštěstím. Ještě horší, šílenější a tragičtější mohou být v cizině se vyskytující adrenalinové sázky třeba na způsob tzv. ruské rulety (k nám se to zatím bohudík nedostalo), kdy se někdo s někým vsadí, že v plné rychlosti projede ve městě křižovatkou, aniž by se 9

díval nalevo nebo napravo, a když to dopadne bez nehody, že bude považován za velikého hrdinu a sázku vyhraje. Takový šílenec nejen že riskuje velmi pravděpodobnou vlastní smrt, ale může velmi snadno přejet i nevinné chodce, srazit se s jinými vozidly a způsobit katastrofu, která může mít za následek i několik smrtelných úrazů. Myslím, že takovým hazardérům, i když se nic nestane, by měl být vždy, bezpodmínečně a doživotně odebrán řidičský průkaz. Jak výhodné by např. také bylo, kdyby všechny silné motocykly, případně i výkonnější automobily, musely být povinně již výrobcem vybaveny nějakým jednoduchým a poměrně levným, elektronickým, plombovatelným zařízením, kontrolovatelným dopravní policií, které by při překročení nastavené povolené maximální rychlosti nejen včas řidiče akusticky varovalo, ale třeba i následně vypnulo zapalování motoru! Jistě by to přispělo k omezení smrťáků a těžkých zranění na našich silnicích. Tak to jen tak pro užitečné zamyšlení. Zdá se, že je opravdu někdy výhodnější a bezpečnější ve volném čase raději chytat ryby, brnkat na kytaru, hrát šachy nebo sbírat poštovní známky, než šplhat po nějakých zvětralých skalách a svěřovat svůj život, i životy jiných, do viklajících se, zřejmě riskantních úchytů nebo nedostatečně zaražených skob, či enormně namáhat a přemáhat svůj krevní oběhový srdeční systém až do krajnosti, tak říkajíc až do vyplivnutí vlastní duše a spoléhat se na to, že přece ještě nejsem tak starý, že jsem trénovaný, a že se mně nemůže nic stát! A proto raději vždy všeho s mírou a s plnou rozvahou! Jsme lidé snadno zranitelní a smrtelní, nevyplácí se riskovat přespříliš a nějaká pochybná vidina vlastní slávy nebo publicity se vůbec nemusí někdy vyplatit. A netýká se to jen rychlé jízdy na kole, na motocyklu nebo v autě, ale i při nejrůznějších, tzv. „normálních“ a třeba jinak i zdraví prospěšných sportovních aktivitách, jakou je třeba i horská turistika nebo rekreační plavání o letní dovolené. A tak naší zásadou by mělo vždy být především to nejdůležitější: „Všechno s mírou, s rozvahou, s opatrností a se zdravým rozumem,“ neboť i malá lehkomyslnost a neopatrnost se může nevyplatit a může mít nevratné a nedozírné následky! Únor 2009

Stanislav Liškutín

10

Výsledky hodnocení prospěchu a chování za 1. pololetí šk. r. 2010/2011 1. stupeň

2. stupeň

celkem

celkem žáků

179

172

351

prospělo s vyznamenáním

131

54

185

prospělo

47

112

159

neprospělo

1

6

7

napomenutí třídního učitele

28

55

83

důtka třídního učitele

3

29

32

snížený stupeň z chování

1

7

8

440

161

601

pochvaly

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 11

Výsledky školních kol soutěží ve školním roce 2010/2011 1. pololetí ZÁŘÍ Kniha mého srdce 1. Zimmermannová Kateřina 9. B Dvořáková Hana 8. B 2. Slunská Tereza 7. A 3. Kratochvílová Nikola 8. A ŘÍJEN Vv – Škola, jak ji neznáte kat. hoši 5. roč. 1. Fechter Patrik 5. B 2. Přecechtěl Jan 5. B 3. Čejka Tomáš 5. A Ondráček Roman 5. A

kat. 5. roč. 1. Wolf Daniel 5. B 2. Odehnalová Nikola 5. A 3. Kolesová Tereza 5. B LISTOPAD Přírodovědný klokan kat. 8. a 9. roč. 1. Kolařík Michael 9. B 2.–3. Štolfová Lucie 9. B 2.–3. Sobotková Adéla 9. B

kat. dívky 5. roč. 1. Kolesová Tereza 5. B 2. Odehnalová Nikola 5. A 3. Pokorná Dominika 5. B Komárková Petra 5. B

Vv – Pohádková postava kat. I. roč. 1. Fuchsová Vanda 2. Kutková Nikola 3. Sovová Lucie

Tv – Skok z místa kat. 3. roč. 1. Buršík Daniel 3. A 2. Střecha Jan 3. A 3. Schweizerová Sara 3. B

kat. 2. roč. 1. Muchová Eva 2. Schořová Marie 3. Ecksteinová Hana

kat. 4. roč. 1. Němcová Petra 4. A 2. Kubiš Pavel 4. A 3. Žikeš Daniel 4. A

PROSINEC Tv – soutěž ve šplhu kat. dívky 6. až 9. roč. 1. Leonová Lucie 7. A 2. Světlíková Šárka 9. B 12

3. Vágnerová Lucie 6. A kat. chlapci 6. až 9. roč. 1. Navrátil Rostislav 9. B 2. Ryšavý Václav 8. B 3. Pokorný Dominik 8. A

Tv – Skok vysoký chlapci 1. Leonov Martin 9. A 2. Navrátil Rostislav 9. A 3. Klusáček Lukáš 9. A

Hv – Zlatá Barborka 1. ročník: Alena Pytelová, Petra Svobodová, Adéla Toulová 2. ročník: Nelly Žikešová, Nela Hudáková, Barbora Tykalová 3. ročník: Karolína Šišková, Klára Kosová, Anita Šneidrová 4. ročník: Daniel Žikeš, Nicole Nekarová, Kamila Koudelová 5. ročník: Lucie Prosecká, Jakub Šiška, Nikola Kloparová

dívky 1. Horová Denisa 7. B 2. Hanzlíčková Eliška 7. A 3. Dvořáková Eliška 8. B

Vv – Nejkrásnější sněhová vločka kat. 3. roč. 1. Urbánek Matyáš 3. B 2. Grégrová Veronika 3. B 3. Pospíšil Vladimír 3. A

LEDEN Olympiáda Děj 1. Štolfová Lucie 9. B 2. Zoufalý David 9. B Knittl Lukáš 9. B 3. Kolařík Michael 9. B

Vánoční malování kat. 1.–2. roč. 1. Žikešová Nelly 2. B 2. Valentová Anna 2. B 3. Kadaňka Petr 2. B kat. 3.–5. roč. 1. Schweizerová Sara Maria 3. B 2. Matušková Eliška 3. B 3. Maděránková Kristýna 4. A Kloparová Nikola 5. B

kat. 4.–5. roč. 1. Pokorná Dominika 5. B 2. Forman Jakub 4. A 3. Toporcer Vojtěch 4. A

Matematická olympiáda 5. roč. 1. Pekár Jakub 5. B 2. Zoufalý Ondřej 5. A 3. Čejka Tomáš 5. A

Olympiáda z Českého jazyka 1. Štolfová Lucie 9. B Štěpničková Monika 9. B 2. Fuchsová Sabina 9. A 3. Zimmermannová Kateřina 9. B

Pythagoriáda 5. roč. 1. Pekár Jakub 5. B 2. Zoufalý Ondřej 5. A 3. Odehnalová Nikola 5. A

13

Ze školních akcí Bruslení Dne 15. prosince se někteří žáci naší školy zúčastnili akce Bruslení u brněnské Olympie. Tato akce byla odměnou pro ty žáky, kteří přinesli na podzim 5 a více kg šípků. Jednalo se asi o 90 žáků. Jely dvě skupiny, nejprve ročníky 7. až 9., po nich si zabruslili žáci 4. až 6. ročníku. Bruslení si všichni užívali.

Preventivní programy Beseda s pracovnicemi sociálního odboru a Městskou policií Brno Dne 26. 11. 2010 proběhla ve třídě 6. A beseda se sociální pracovnicí paní Pavlou Hodovskou a jejími kolegyněmi. Děti si rozdělily do méně početných skupin a probíraly s nimi otázky záškoláctví, šikany, trestní odpovědnosti apod. Tato beseda proběhla v rámci prevence rizikových forem chování žáků. V úterý 30. 11. 2010 proběhla ve 3. A a 3. B dvouhodinová výuka na téma „SÁM DOMA“ v režii Městské policie Brno. Ve stejný den proběhla beseda na téma „CO MÁM DĚLAT, KDYŽ…“ s Městskou policií Brno i ve třídě 4. A. 14

Preventivní program Klima třídy v 5. B a 6. A Ve čtvrtek 2. 12. 2010 se v těchto třídách konalo setkání s paní Mgr. Lenkou Cupalovou na téma Klima třídy. Prevence užívání návykových látek Dne 21. 12. 2010 jsme pro žáky 7. a 8. ročníků v rámci prevence užívání návykových látek zorganizovali besedu na téma: „Než užiješ alkohol, užij svůj mozek.“ S žáky tuto problematiku rozebíral pan Jan Bareš z občanského sdružení Sananim. Dospívání a sexuální výchova V rámci prevence se dne 24. ledna uskutečnila na naší škole výchovně vzdělávací přednáška pro 5. ročníky na téma „DOSPÍVÁNÍ A SEXUÁLNÍ VÝCHOVA“, které je zařazeno i ve školním vzdělávacím programu. Toto téma je pro mnohé velmi citlivé či příliš osobní, a proto jsme přizvali lektorky ze Státního zdravotního ústavu v Brně. Možná se to zdá být příliš brzy, ale je důležité s žáky toto téma rozebírat, protože v dnešní době se s nahotou a sexem denně setkávají v médiích. Děti by měly vědět, co vše k dospívání a sexu patří, jaká jsou rizika, co si nemají nechat od druhých líbit. Přednáška působila i jako prevence při možném setkání dětí s pedofily, kteří jsou v současné době hrozbou mladší školní mládeže. Poskytování první pomoci 25. 1. 2011 proběhl na naší škole další vzdělávací program, tentokrát na téma poskytování 1. pomoci. Jednalo se o další nabídku Státního zdravotního ústavu v Brně. Ve dvouhodinových blocích se žáci 8. a 9. ročníků seznámili a prakticky si vyzkoušeli základní zásady poskytování první pomoci. Myslíme si, že akce byla zdařilá, prakticky zaměřená, v dnešní době velmi potřebná, protože se všude poukazuje na to, že lidé si v kritických situacích nevědí rady. Jak se to žákům líbilo? Přečtěte si jeden příspěvek za všechny účastníky: Přednáška byla velmi zajímavá. Získala jsem mnoho nových poznatků, které mohou být důležité při záchraně lidského života. Stanoviště s obvazy a resuscitace mě zaujaly nejvíce. Každá z přednášejících nám dala možnost vše si prakticky vyzkoušet, navzájem jsme se obvazovali, vyprošťovali raněné, zkoušeli stabilizovanou polohu, nejtěžší byla ovšem resuscitace – masáž srdce a dýchání z úst do úst. Na každém stanovišti byl náš výkon obodován a na konci celé akce byly vyhlášeny výsledky a dostali jsme pěkné ceny. (Simona Uzlová, 8. B) Mgr. Jana Hudáková (školní metodik prevence)

15

16

17

Z výuky – Ukázky hodin Plavecký výcvik ve 3. ročníku V I. pololetí letošního školního roku třeťáci absolvovali následný kurz plavání. Uskutečnil se v příjemném sportovním areálu v Nové Vsi po dobu deseti dvouhodinových lekcí, v nichž se zdokonalovali v plaveckém umění. Závěrem všichni absolventi obdrželi MOKRÉ VYSVĚDČENÍ, ze kterého vyplývá, jaké úrovně plaveckých dovedností dosáhli. Polovina žáků z celkového počtu 42 uplave již s přehledem 200 metrů vybraným plaveckým stylem, dva získali přívěsek delfína jako nejlepší všestranní plavci – Daniel Kubů ze III. A a Zdeněk Wohlgemut ze III. B. Druhá polovina plavců uplave vzdálenost 10 až 150 metrů. Minimum dětí se s vodou neskamarádilo (také vlivem absencí) a stále potřebuje plavecké pomůcky. Dva žáci ze zdravotních důvodů plaveckým výcvikem neprošli. Mgr. Marie Straková, tř. uč. III. A

18

Zápis do 1. ročníku pro šk. rok 2011/2012 K zápisu se letos celkem dostavilo 37 dětí, z toho 30 nově a 7 po loňském odkladu. Konal se jako obvykle v prostorách školy U Sboru – Barborka – dne 3. února 2011.

19

Městská knihovna Dolní Kounice Nové knihy za prosinec 2010, leden a únor 2011 Sign 33 343 37 623 64 641 641 641 641 641 641 646 69 74

Autor Hajný, Pavel Kmenta, Jaroslav Vališová, Alena Herris, Jack Zemanová, Hana Adam, Cornelia Babica, Jiří Formáčková, Marie Furtmayr, Andreas Handschmann, Johanna Mandžuková, Jarmila Kroeger, Ines

811 B B B B B B B B B B B B B B B

Zinková, Zdeňka Berry, Steve Brown, Sandra Brown, Sandra Clark, Mary Higgins Cole, Martina Čálková, Alena Deaver, Jeffery Dumas, Alexandre Edwards, Kim Erskine, Barbara Eurípidés Goldoni, Carlo Goldoni, Carlo Herriot, James Holcová, Milena

Pedevilla, Pia

Název Marie Baťová Svědek na zabití Pedagogika pro učitele Letadla 1. světové války 1914–1918 BioAbecedář Hanky Zemanové Špagety snadno a rychle Babicovy dobroty Prostřeno! Barbecue Dělená strava Kuchařka. Švindlujeme v kuchyni Stříhání vlasů Podlahy, stěny a stropy Veselé postavičky z přírodních materiálů Souhrn japonské gramatiky Templářské dědictví Šaráda Kouřová clona Vánoční plavba Těla na prodej Sádlonoška Hořící drát Madame Lafarge Strom v srdci Dědictví minulosti Médeia Poprask na laguně Sluha dvou pánů Zvěrolékař má namále Romance na tři doby

20

Část 4.

2.

7.

B B B B B B B B B B B B B B

M M M

Holden, Kate Irving, John Jackson, Lisa Koudelková, Barbora Lanczová, Lenka Lanczová, Lenka Lauerová, Sylva Lindsay, Jeffry P. Michnová, Zuzana Miller, Rebecca Monyová, Simona Pawlowská, Halina Percha, Igor von Quick, Amanda (Jayne Ann Krentz) Robb, J.D. Sofokles Soukupová, Petra Sparks, Nicholas Teremová, Lenka Thomson, Keith Urbaníková, Eva Werber, Bernard Grimm, Jacob Ludwig Karl Lindgren, Astrid Marešová, Jarmila Morkes, Petr

M M MN 629 MN 67/69

Řezníčková, Petra Sýkora, Pavel Trujillo, Eduardo Walz, Inge

MN 78

Uhlíř, Jaroslav

B B B B B B B B M

Na vlastní kůži Poslední noc na Klikaté řece Čarodějka Na rozcestí Čas něhy Třináctá komnata Hračka Dexter v temnotách Země Bójů Soukromé životy Pippy Leeové Citová divočina Ještě že nejsem papež Christina Marie Spalující lampa To se ti jen zdá Antigoné. Élektrá Zmizet Talisman Daň z orgasmu Na černé listině Svět je mi dlužný Konečné tajemství Nejkrásnější pohádky bratří Grimmů Petr a Petra Bajky Komisař Vrťapka & prokletí zubu moudrosti Auta Pat a Mat dokážou všechno Co dělají náklaďáky Magické náramky s tajnou řečí wonda wakanda Když se zamiluje kůň

21

3.

3.

3. 2.

Počítačový kurz pro seniory V září 2010 se v našem městě uskutečnil výukový program „Senioři komunikují “, za podpory Nadace manželů Klausových. Pro velký zájem se město rozhodlo pokračovat a nabídnout seniorům možnost dalšího vzdělávání. Od října roku 2010 probíhá pravidelná výuka práce na počítači pro seniory v Klubu pro volný čas. Do kurzu se mohli přihlásit jak mírně pokročilí, tak úplní začátečníci. Kurz navštěvuje pravidelně 10 účastníků a je pro seniory zdarma. Výuka probíhá tři hodiny týdně, a to vždy v pondělí od 16 do 19 hod. na Klubu pro volný čas. „Studenti“ se zde naučí základní manipulaci s PC, práci s textem, internetem či e-mailovou schránkou. Tempo výuky je přizpůsobeno možnostem a požadavkům účastníků. Od začátku kurzu je vidět obrovské nadšení, zájem a snaha všech zúčastněných přiučit se novým věcem. Sešla se velmi dobrá skupina lidí a dá se říct, že se na sebe po týdnu opět těší. Každá hodina je zaměřena na jiné téma, po skončení výuky následuje velmi živá debata, u které se i často od srdce zasmějeme. Vzdělávání je důležité v každém věku a jsme opravdu potěšeni, s jakým zájmem se naše úsilí setkalo. vedoucí kurzu Ing. Jana Jurková

22

23

Několik poznámek k článku pana Bruna Němce Letecké katastrofy… Výčet havárií letadel v Blízkosti Dolních Kounic musím doplnit o další dvě. Asi v roce 1944 na podzim za husté mlhy havaroval německý letoun Junkers 52 v místech za Boží mukou a kótou 251 na poli blíže Bránicím. Ve třídě se o tom hodně mluvilo mezi spolužáky. Tonda Hladký, Ivan Pohanka, Zdeněk Štrobl, Jan Padělek a my kluci z Ivančické jsme jim záviděli. Po vyučování jsme se kluci z Ivančické šli podívat na ten letoun. Tam se již motali mechanici. Celý letoun rozmontovali, naložili na podvozky, přehodili plachty a zaparkovali mezi dnešní prodejnou masa a kulturním domem. Vojáci s puškami vše hlídali. Druhá havárie se stala v Moravských Bránicích. Tam přistával cvičný dvousedadlový letoun buď pro poruchu nebo nedostatek paliva. Při přistávání „zakopl“ a převrátil se na záda. Žák i učitel prořízli plátěný potah a vylezli ven (rovněž před rokem 1945). To bylo v prostoru mezi obcí a řekou v pohledu od pily k mostu do Nových Bránic blíže k pile. A nyní k havárii letounu Mig 15. Toho dne jsme s panem Oldřichem Kališem prováděli postřik stromů třešní a jabloní u silnic Ivančice–Silůvky. Postřik nám došel u prvního přejezdu. Vrátili jsme se do JZD natankovat vodu a postřik a pokračovali v práci za přejezdem. Proti nám jela kolona vojenských aut, na kterou letadla prováděla nálet s cvičnou střelbou z fotokulometu (film se zachoval) . Poté, co jednička skončila v lese za obrovského sloupu dýmu a rachotu, jsme ihned ukončili postřik a jeli s traktorem na místo havárie. Tam již běželi i vojáci z kolony. První tam byl ovšem mladý Hron ze strážního domku. Na místě dopadu zůstal kráter a zbytky letounu pokračovaly dál ještě asi 20 metrů. Pilot, padák i ostatní věci včetně stromu dohořívali. Tam se již nedalo nic zachraňovat, jen sbírat zbytky. Za nějaký čas, asi dvacet třicet minut, jsme uslyšeli zvuk motoru vrtulníku. S vojáky jsme udělali přistávací kříž, aby mohli bezpečně dosednout. Vystoupili dva důstojníci a šli na místo havárie. Potom přijela tatra s vojáky z letiště a začali likvidovat zbytky letounu. Večer jsem mluvil s bratrem, a ten se mi svěřil, že byl na hlásce v Rebešovicích s kapitánem Veselým z Dolních Kounic a sledovali konverzaci mezi piloty: „Provádíme, dle příkazu z řídicí věže, nálet.“ Druhý pilot hlásí „Jednička na zemi.“ Asi kolem 25. března jsem byl přesunut s buldozerem na letiště Náměšť. Tam jsem nebyl poprvé. Od roku 1960 asi pětkrát. Dobře jsem znal personál, vojáky i civilní zaměstnance. Jako pilot tam byl i pravlovský občan Evžen Vecl. Štíhlý, sotva jsem jej poznal. Při návštěvě zbrojařské dílny jsem viděl všechny tři kanóny z havarovaného letounu. Byly prohnuté jako luk. Na šrotišti jsem z havarovaného letounu (i jiných dalších) vyřezával tlakové hadice na můj buldozer. Vymontovával jsem i ložiska, šrouby, matice a různé jiné součástky, které jsem potom zúročil při práci na státním statku. A musím připomenout, od roku 1951 jsem byl organizován v Dosletu (Dobrovolný svaz lidového letectví, později Svazarm) na letišti Medlánky jsem pobýval přemnohé 24

soboty i neděle. Provoz na letišti jsem měl, jak se říká, v malíku. Po ukončení vojenské služby u jednotek Para byl můj okruh působnosti na letištích Náměšť, Havlíčkův Brod, Brno-Slatina a Tuřany. Josef Mach

Hasiči Dolní Kounice Ukázalo se, že obnovení tradic maškarních plesů pro dospělé bylo dobrým počinem. Již loňský ples zaznamenal úspěch, o to více jsme byli rádi, že jsme v pátek 19. ledna mohli přivítat 170 hostů, z toho drtivou většinu v kostýmech. Hudební skupina Gejzír nezklamala a bavila tanečníky, kteří obsadili parket s prvními tóny hudby. Je potřeba všechny přítomné ocenit za vysokou kreativitu při výběru kostýmů, obzvláště u domácích výtvorů. Největší aplaus zaslouženě sklidily kostýmy Avatarka, koně a sněhuláci. Děkujeme všem sponzorům, kteří poskytli své dary do tomboly. Také VI. Společný ples města a hasičů se vydařil. Počet prodaných vstupenek je rok od roku vyšší, což potvrzuje spokojenost hostů s úrovní plesu. Úvod obstaraly mažoretky skupiny ANIFE z Rosic, o další zábavu se postarala Kapela Karla Pešla. Výjezdová jednotka sboru má k dnešnímu dni 22 členů. Mimo jiné dny se každý měsíc poctivě schází na školení a údržbě techniky. Nároky na správné zvládnutí živelných událostí jsou stále vyšší. Základem je předepsaná výstroj a výzbroj, ovládání komunikačních přístrojů a techniky pro zvládnutí likvidace požárů a dalších událostí. Nositelé dýchací techniky jsou pravidelně školeni pro pobyt ve stísněném a zakouřeném prostředí. Strojníci musí dokonale ovládat nejen svěřená hasičská vozidla, ale i výbavu uloženou v jejich útrobách, jako jsou čerpadla, elektrocentrály, odsavač kouře a další. Také zdravotní způsobilost hasičů je pravidelně kontrolována lékaři. V lednu hasiči zasahovali u dvou požárů – domu v Odrovicích a půdních prostor domu v Dolních Kounicích a dvou technických zásahů – vyproštění osobního a nákladního vozu. Činnost našeho sboru je pravidelně aktualizována na webových stránkách www.sdhdolnikounice.cz. Bruno Němec

Vážení čtenáři, na těchto stranách jste byli zvyklí se setkávat s kapitolami z historie města. Předčasný odchod pana Milana Řiháčka je příčinou absence článku v tomto čísle. Mohu vás však ujistit, že v dalším čísle zpravodaje najdete další pokračování. Dopřejte mi prosím jen krátký čas na zpracování veškerých dokumentů. Od příštího čísla se již se svým oblíbeným pohledem do historie města budete opět setkávat. Bruno Němec 25

Odešel… Ale kdo ho nahradí? Zamyšlení a ohlédnutí za Milanem Řiháčkem Kounickým, velkým patriotem a historikem jeho milovaných Dolních Kounic

Asi jedna z jeho posledních fotografií, když jsem mu přišel osobně poblahopřát k jeho sedmdesátinám koncem září v minulém roce 2010. To byl ještě plný nadšeného pracovního elánu a velkorysých plánů do budoucnosti. Řekl jsem mu: „Milane, to by sis ale měl nějak zajistit prodloužení života aspoň o 100 let.“ Podíval se, usmál se a řekl: „Asi máš pravdu.“

Nikdo u něho nikdy nějaký náhlý odchod z tohoto světa neočekával. Vědělo se sice, že má nějaké dlouhodobé zdravotní potíže, které mu již delší dobu neumožňovaly opustit jeho pracovnu s velkým psacím stolem, regály plnými knih, fotografií, časopisů, CéDéček a DéVéDéček, počítač s velkým monitorem, i s přidanými velkými vnějšími rezervními a záložními paměťovými zásobníky, s připojením na internet, skener a na tři tiskárny, ale jeho pracovní aktivita byla vždy tak značná, rozsáhlá a obsáhlá (někdy pracoval na počítači až do dvou nebo i tří hodin do rána), že nikoho nikdy ani nenapadlo, že jeho odchod z tohoto světa by mohl být tak překvapivě náhlý. A najednou se to stalo skutečností. 26

V neděli 23. ledna 2011 u něho náhle vyvrcholila velmi vážná zdravotní krize, která začala už předtím v pátek večer. To ještě úporně odmítal myšlenku, že by snad měl být zase kvůli tomu hospitalizován, neboť si byl asi vědom i toho, že za měsíc musí odevzdat svůj další pravidelný příspěvek o 32 stranách do jarního čísla kounického čtvrtletníku Naše město Dolní Kounice. Snad to bylo závažné akutní selhání ledvin, v neděli pak následoval jeho okamžitý převoz na JIPku do fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích. Následující den v pondělí 24. ledna 2011 odpoledne jej tam navštívila jeho rodina, se kterou ještě komunikoval, ale po jejich odchodu, tentýž den večer, asi po 21. hodině prý pak náhle zemřel. Ačkoliv bydlím v Moravských Bránicích již přes 50 let, s Milanem Řiháčkem jsem se zpočátku vůbec neznal. Jako technik jsem měl své zaměstnání v pobočce Přerovských strojíren v Brně, kde jsme vyvíjeli a projektovali tunelové pece pro výpal hrubé i jemné keramiky pro tuzemské i zahraniční zakázky, ty jsme pak po jejich postavení v rámci technického dozoru také většinou uváděli do provozu a prováděli na nich garanční zkoušky. Někdy jsem býval víc na častých krátkodobých i dlouhodobých služebních cestách mimo kancelář i mimo svůj domov, že na nějaké větší, i velmi nutné domácí práce nebo dokonce na nějakou požadovanou veřejnou činnost v místě bydliště, vůbec nezbýval čas. Doma veškerá starostlivost o školou povinné tři děti a domácnost ležela na manželce a její mamince. Milana Řiháčka i jeho otce Emila – kronikáře – jsem tehdy trochu znal jen z jejich historicko-kulturních příspěvků v tehdejším kounickém zpravodaji. Po prvé jsem telefonoval Milanu Řiháčkovi jako předsedovi MNV střediskové obce Dolní Kounice (aniž jsme se osobně znali), po veliké povodni v Moravských Bránicích v srpnu 1986, kdy jsem jej informoval, že v důsledku povodně z extrémní průtrže mračen máme ve spodní části obce ulice, dvory a zahrady zaplavené a zabahněné s nánosy naplavenin, že koryto potoka, který prakticky neexistuje, je zcela zarovnáno naplaveninami bahna, štěrku, a kamení a že všechny sklepy i s teplovodními kotli a zásobami paliva na zimu máme zcela pod vodou. Slíbil, že se pokusí pro nás něco udělat a skutečně druhý nebo třetí den se u nás objevil bagrista, který ve velmi obtížných podmínkách postupně začal proti proudu vybírat a opakovaně čistit koryto potoka. Voda ve sklepech teprve pak začala pozvolna opadávat, ale zcela ustoupila až někdy na začátku zimy. U nás, v Moravských Bránicích jsme měli v té době totiž jen Občanský výbor, který měl jen omezené možnosti. Osobně jsme se s Milanem Řiháčkem seznámili teprve až někdy před necelými deseti roky, v roce 2001, kdy jsem na svém prvním malém počítači s jehličkovou tiskárnou dokončil text své práce, nazvané „Pohled do historie dolnokounické farnosti“, sestavené dle záznamů ve Farní kronice, založené 1804, i podle materiálů, které zpracoval a posháněl někdejší občan Dolních Kounic a host faráře P. Josefa Vaněčky SJ, jeho spolubratr Jaroslav Joch, grafik, který mu doplňoval již dlouho nedopisovanou Farní kroniku a který ke stému výročí postavení nového farního a tehdy i děkanského kostela v Dolních Kounicích v r. 1879, zpracoval souhrn dokumentů, týkající se okolností 27

kolem příprav a postavení tohoto nového farního kostela, i života kounické farnosti v následujících 100 letech. Toto jubileum pak bylo v kounické farnosti připraveno a velkolepě oslaveno v říjnu 1979. K textové části své historie kounické farnosti (187 stran A4) jsem přidal také ještě rozsáhlou obrazovou a tabulkovou přílohu (80 A4), kterou jsem si nechal podle svého výběru nakopírovat na obecním xeroxu. Tak vzniklo dílo, vydané a svázané ve vlastní režii v průhledných euroobálkách v celkovém počtu jen 10 exemplářů, které bylo především určeno pro naše věřící v dolnokounické farnosti a proto každá farní obec obdržela z toho jeden exemplář, který si mohli postupně půjčovat. Když jsem se pak dozvěděl, že již velice známý kounický historik pan Milan Řiháček, se kterým jsem se stále ještě neznal, při nějaké příležitosti projevil přání seznámit se s někým, poněkud více obeznalým s náboženskou a církevní tematikou, zejména v souvislosti s možností snadněji pochopit některé historické události i v dějinách městečka Dolních Kounic (sám se s určitou výhradou považoval za nevěřícího), dodal jsem si odvahy, navštívil jej, seznámili jsme se, diskutovali jsme o pohledu na historii Dolních Kounic, jak to viděl Augustin Kratochvíl ve Vlastivědě moravské, vydané 1904, také o starých dokumentech z archivu Dolních Kounic, o kterých tentýž Augustin Kratochvíl napsal zvláštní pojednání už v roce 1907 a se kterými dokonce ještě v originálech se mohl seznámit i Milan Řiháček v rámci své pracovní náplně na MNV ještě předtím, než byly předány do Státního a okresního archivu v Rajhradě. Když jsem mu však věnoval jeden exemplář té své práce o cca 260 stranách A4 „Pohled do historie naší dolnokounické farnosti“, byl tak překvapen a nadšen, že to zpečetilo naše trvalé přátelství. Od té doby mně ochotně vyhledával v počítači staré fotografie a písemné dokumenty, které zajímaly mne a já jsem mu zase přihrával všechno, co se týkalo historie Kounic a když jsem si pořídil digitální barevný fotoaparát, sypal jsem mu do paměti jeho počítače všechny fotky, staré i nové, které i vzdáleně souvisely nějak s Dolními Kounicemi nebo i s dávným životem jejich obyvatel. Když někdo z nás objevil něco nového, zajímavého, okamžitě jsme se o tom vzájemně telefonicky informovali a předali jsme si to na fotografii, na CD nebo na flešce. I v tomto směru s ním byla vždy velmi dobrá spolupráce. S Milanem Řiháčkem jsem se tedy poznal až v této jeho poslední devítileté etapě života, kdy už byl nemocen a zdržoval se již jen doma u svého počítače, historické literatury a starých fotografií. Co bylo u něho předtím, jsem znal jen z doslechu nebo i z jeho vlastních, kusých vzpomínek. V mládí se věnoval houbaření, malování obrazů (s otcem namalovali velký obraz Dolních Kounic, který se nachází v průčelí vstupní haly kounické radnice), zajímal se o archeologické nálezy z kounické oblasti, v roce 1958 s otcem Emilem a farářem Dyčkou prozkoumávali a zakreslovali objevený neznámý a náhodně propadený dlouhý klenutý „sklep“ pod Farní ulicí, směřující od řeky nahoru pod náměstí se zasypanými konci a odbočkami i vlevo do Tovární ulice, i na protější stranu směrem k dnešnímu Kulturnímu domu. (Nebyly to sklepy, jak se domníval farář Dyčka, ale zřejmě zbytky někdejší sítě únikových tajných chodeb pod 28

kounickým náměstím ze starších dob, do kterých se v případě nouze ve válečných obdobích mohlo vstupovat tajnými vchody ze sklepů některých měšťanských domů. Jeden takový dnes zazděný vchod s půlkruhovým kamenným ostěním se zachoval pod výlohami někdejšího Potáčova domu, který směřoval pod náměstí před kostel, tj. dříve před někdejší starou renesanční radnici). Milan Řiháček se také dříve zřejmě hodně angažoval a pracoval v politice, manuálně pracoval i v kounickém kamenolomu, v cihelně, byl i tajemníkem a předsedou při MNV v Dolních Kounicích, pracoval i na Krajské odborové radě v Brně, kde na různých školeních přednášel i některé odborné předměty. Organizoval i několik zájezdů do SSSR, na které rád vzpomínal. V mládí se také zamiloval do astronomie, kterou soukromě pilně studoval, od faráře Dyčky měl koncem padesátých let přes rok vypůjčen jeho hvězdářský amatérský dalekohled, chtěl původně činnosti v tomto oboru zasvětit celý svůj život, ale když zjistil, že u nás nejsou v tomto vědním oboru plánována a vypisována žádná nová, systemizovaná placená místa, pak z těchto svých plánů vycouval a přidržel se raději – na štěstí pro Kounice, jiné své záliby – zkoumání historie rodného města, kterému pak zůstal věrný až do konce svého života. Po smrti svého otce Emila v roce 1975 převzal po něm také funkci kronikáře, kterou vykonával 25 let. Pak se po něm stal kounickým kronikářem Bruno Němec, aby Milan Řiháček se mohl plně věnovat historii Kounic. Býval vždy rád, když mu lidé zapůjčili jakékoliv velmi staré fotografie kounických domů nebo i se skupinami osob, o kterých už nikomu ze současníků nebylo nic známo, takové fotky si oskenoval, uložil do archivu ve svém počítači příležitostně se k nim vracel, porovnával je s jinými fotografiemi a postupně se snažil identifikovat jména alespoň některých postav, určit, kdy asi byla příslušná fotografie pořízena, zjistit, jaká popisná čísla přináležela na fotografii zobrazeným domům a kdo v nich postupně v jednotlivých dobách bydlel. A to nebylo ani snadné, ani jednoduché. Nejstarší číslování domů v Kounicích (tzv. čísla usedlostí), pochází z roku 1657, popisná čísla z doby císařovny Marie Terezie pak byla v Kounicích jiná v r. 1749 a opět jiná v r. 1775. Poslední, ve velké většině dosud platná popisná čísla domů pocházejí z roku 1844. Ale i ta postupně doznala změn. Když např. továrník Balcar ke svému domu na náměstí čp. 66 přikoupil od Aloise Picky ještě sousední dům čp. 67, které pak oba zbořil a na jejich místě vybudoval nový, velký, jednoposchoďový dům, který dnes známe jako kounickou radnici, dostala novostavba čp. 66 a čp. 67 z Pickova zaniklého domu, aby nezůstalo neobsazeno, bylo přiděleno nějaké tehdejší novostavbě ve Skalní ulici. Podobné to bylo, když se na dnešní Hlavní ulici nahoře pod bránou v roce 1903 postavila bývalá německá škola, kde předtím byly také dva menší domky s popisnými čísly 82 a 83. Čp. 82 pak zůstalo té německé škole a čp. 83, kde bydlela rodina již v r. 1897 zemřelého Josefa Hatiny, která se musela vystěhovat, pak bylo přiděleno někomu do ulice Benátky. Hledání a odhalování souvislostí a návazností mezi popisnými čísly některých domů a jejich obyvateli v příslušných dobách, byla i pro Milana Řiháčka, jinak dobrého znalce kounických domů i rodů, práce náročná a mravenčí, 29

která se někdy i nedařila pro nedostatečnost nebo i chyby v potřebných dokladech z příslušných dob. Ty nejstarší fotografie Kounic pocházejí asi od roku 1890, kdy zde začal fotografovat zejména domy a památky místní občan něm. národnosti Johann Hauck. Jak se zdá, jednou z nejstarších fotografií by mohla být skupinová fotografie kounického smíšeného chrámového sboru z roku 1895 s farářem Švaříčkem a s varhaníkem Vincencem Schützem, který nastoupil v Kounicích jako 22letý absolvent tříleté pražské varhanické školy až do nového farního kostela v roce 1879. V roce 1886 se zde oženil s místní občankou sl. Annou Denkovu z čp. 75 – dnes pizzerie u Kočích. Však vůbec nejstarší fotografií z Kounic by měl být podle Řiháčka známý snímek velmi poničeného kounického, přízemního mlýna se čtyřmi vodními hnacími koly na spodní vodu, pořízený údajně po veliké povodni již v roce 1862. Ten by však v té době, úplných počátků daguerrotypové fotografie, musel by být asi pořízen jen nějakým prvotním fotografem odněkud z většího města, který tu spoušť po povodni přijel schválně vyfotografovat. Ten by však jistě nefotil v Kounicích jen ten mlýn, ale příležitostně také význačnější objekty dosud nikdy nefotografované, jako byl dvoulodní gotický farní kostel u řeky z roku 1411, stará renesanční radnice, klášter Rosa coeli, zámek, synagoga nebo poutní kaple sv. Antonína. Takové fotografie z té doby však nikdy nikdo neviděl. Daguerrotypie na stříbrem potažené měděné desce se také nedaly rozmnožovat, existovaly vždy jen v originále. Zdá se být proto pravděpodobnější, že ta fotografie povodní poničeného kounického mlýna pochází až z pozdější doby, neboť v Kounicích bývaly i velké povodně od řeky dosti časté. Když se na Milana Řiháčka občas obrátil i někdo zcela neznámý dopisem, telefonem nebo mailem s prosbou, že někdo z jeho předků, o kterých už dnes nic neví, bydlel v minulosti v Dolních Kounicích, aby mu laskavě zaslal dle možnosti jejich konkrétní jména, i dobu, ve které tam žili, Milan ochotně sedl k počítači a obratem jim vypracoval ihned rodokmen těchto někdejších kounických obyvatel, i s popisnými čísly domů, ve kterých tehdy žili. Tyto služby prokazoval lidem vždy velmi ochotně a rád. Také mně pomohl přes své známé, kteří v tom už měli praxi, stáhnout přes internet kopie záznamů z originálů starých matrik a to od pradědečka mé manželky a jeho předků zpět až na zač. 18. století. Pradědeček Josef Hatina (* 1829), původně pocházející ze západních Čech, se po vojně nevrátil do rodného Vejvanova, ale nikdo neví proč a jak se zatoulal do Kounic kolem roku 1860, zde založil rodinu, měl 6 dcer a stal se váženým kounickým měšťanem a vinařem, byl také kostelníkem a členem místního spolku vojenských veteránů „Radecký“. Přitom v jeho rodišti, jak jsem si ověřil, o něm jeho rodní příbuzní nikdy nic nevěděli, ani neslyšeli. Teprve ty kopie matrik narozených, sezdaných a zemřelých z plzeňského a brněnského státního archivu umožnily konečně sestavit kompletní pradědečkův rodokmen včetně jejich potomků, z nichž někteří ještě dnes žijí v Kounicích a jejich okolí, též i v Brně, ve Vídni a dokonce až v Chile. Na Milana, jako na historika Dolních Kounic se obraceli i studenti, když potřebovali doplnit své vědomosti při řešení úkolů, vyplývajících z jejich studia. Takovým nej30

markantnějším případem byl nadaný student filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Petr Eckl z Jezeřan-Maršovic, který si za diplomovou práci zvolil téma „Život obyvatel městečka Dolní Kounice ve 2. polovině 17. a v 1. polovině 18. století“ (období baroka). Tomu na jeho studijní rozjezd k tomuto tématu Řiháček poskytl spoustu cenných rad a Petr Eckl, který dovedl perfektně přečíst a přeložit i staré, nepříliš čitelné německé rukopisy, psané kurentem, když pak důkladně prostudoval dokumenty, týkající se Dolních Kounic z tohoto období, uložené v rajhradském archivu, objevil v nich celou řadu neznámých zajímavostí z doby kounického baroka, o kterých ještě nevěděl nic ani Řiháček. Když to pak Eckl zapracoval a zdokumentoval ve své diplomové práci z roku 2003, stala se tato diplomka zdrojem nových a cenných informací i pro Milana Řiháčka. Takovou spolupráci mezi místním historikem a přičinlivým studentem lze vždy považovat za velmi efektivní, vzorovou a přínosnou pro obě strany. Milan Řiháček však také soukromě, dlouhodobě a vytrvale v tichosti řešil a toužil objasnit jeden problém, týkající se také dávné historie Dolních Kounic. Jednalo se o to, najít definitivně uspokojivou odpověď na to, kde zakladatel kounického kláštera Rosa coeli, řečený Vilém z Pulína, nebo též z Pavlova či z Kounic měl vlastně své sídlo. To totiž dodnes nikdo neví, názory historiků na to se velmi rozcházejí a někteří z nich předpokládali, že to mohlo být i dost daleko od Kounic. S tím se Řiháček nikdy neztotožnil a domníval se, že to muselo být logicky naopak někde poblíž kounického kláštera, který sám založil a financoval. Jako strategicky nejvýhodnější k tomuto účelu se Milanovi Řiháčkovi jevilo návrší Raufenberg po pravé straně silnice z Kounic do Pravlova, kde se také někde mnohem později mělo i nacházet ke konci života Jiřím Žabkou z Limberka zahájeno budování nového správního střediska jeho panství, tzv. Nového města Jiříkov, které už mělo dokonce schválený a přidělený i erbovní znak. Tento Žabkův záměr se však už neuskutečnil a po jeho smrti 1552 zcela zanikl, protože jeho syn Burian Žabka už neměl tak podnikatelského ducha jako jeho otec, kounické panství neudržel, prodal je Zástřizlům a přestěhoval se na menší panství Prštice. Nové město Jiříkov pak bylo opuštěno, zaniklo a dokonce časem i to málo, které tam už bylo Jiřím Žabkou zbudováno, zcela zmizelo z povrchu zemského. Dnes už nikdo neví ani přibližně, do kterých míst bylo toto nové správní centrum kounického panství v plánech Jiřího Žabky situováno a kde se mělo nacházet. Milan Řiháček stále doufal, že se snad v této oblasti objeví nějaké nové archeologické nálezy, které by předpokládané sídlo Viléma z Pulína nebo alespoň základy prvních objektů z nového a krátce nato zaniklého města Jiříkov potvrdily nebo alespoň naznačily. Žel, nestalo se tak a možná to ještě čeká až na budoucí badatele a historiky města Dolních Kounic. Jednou jsem v této souvislosti vyprávěl Milanovi, že jsem před časem četl v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí článek, ve kterém nějaký pilot letadla podával zprávu o tom, že když jednou v mrazivém ránu letěl kdesi nad pláněmi polí, že v určitém místě spatřil na zemi jinovatkou poměrně zřetelně vykreslené obrysy základů a objektů nějakého neznámého dávno zaniklého sídliště. Když se pak tím letadlem v poledne stejnou cestou vracel a chtěl si ten ranní úkaz vyfotografovat, zjistil, že na 31

tomtéž místě už vůbec nic není vidět, jinovatka roztála a ty kresby, ráno tak zřetelné, že v poledne už opět úplně zmizely. To se velice líbilo Řiháčkovi, vracel se k tomu a uvažoval, kdyby se takový náhodný jinovatkový úkaz vyskytl v kounickém okolí a někdo si toho povšiml, že by to mohlo velmi rychle a levně objasnit třeba i to, kde měl kdysi to své sídlo Vilém z Pulína, nebo i to, kde chtěl a začal Jiří Žabka z Limberka budovat to nové, velké správní město Jiříkov. Historik Milan Řiháček Kounický byl člověk velmi pracovitý, vytrvalý, přímý, ochotný, vstřícný, společenský a přes údajně některé dřívější vyhraněné a strohé stranicko politické názory byl nyní i velmi tolerantní a přátelský. Jeho život, přes jeho trvalé zdravotní problémy, které ho v poslední době doslova přikovaly k jeho pracovnímu stolu s telefonem a počítačem, napojeným na internet, to byl jeden souvislý proud pilné a vytrvalé práce v oblasti historie starší i novější, týkající se města Dolních Kounic, jejich kultury, školství, náboženského života i světských slavností, práce lidí na vinicích, v zemědělství, v továrnách, v řemeslech, v perleťářství, v umění, hudbě, v ochotnickém divadelnictví, ve sportu i v dalších zájmových činnostech. Psal pravidelně do kounického zpravodaje Naše město Dolní Kounice, kde uprostřed každého čísla měl vyhrazených svých 32 stran se samostatným stránkováním, aby se z každého čísla tato část dala vyjmout a svázat pak s ostatními částmi do jedné knihy, která pak měla mít název „Z dějin Dolních Kounic – díl II.“ Texty, výběr fotografií, jejich uspořádání a detailování, i celkovou úpravu si na těch svých stránkách dělal vždy na hotovo úplně sám a tiskárna, která to dostala vždy hotové na CD nosiči, pak už s tím neměla téměř žádnou práci. Napsal i mnohé různé knihy a brožury vydané tiskem, které se týkaly např. vývoje školství v Dolních Kounicích, historie židovské obce, sportovního života (Orel, Sokol, DTJ), skautů, rybářských spolků, historie vývoje a činnosti sboru dobrovolných hasičů v Dolních Kounicích atd. Na požádání vybíral a poskytoval i fotografie ze svého archivu pro cizí videoklipy o Kounicích, psal k nim průvodní slovo a na požádání přispíval i drobnými náměty z historie Kounic i do některých menších časopisů. Mnoho věcí měl i rozpracovaných v počítači, ke kterým se chtěl později ještě vrátit, doplnit je a zpracovat. Bylo by toho ještě mnoho, kdyby se mělo vyjmenovat všechno, na čem se svými přáteli, ve spolupráci s archivy, historiky, starosty a kronikáři i ze sousedních měst a obcí Milan Řiháček spolupracoval a jak tím přispěl k obeznámení se lidí s minulostí jeho rodných Kounic a jejich okolí. Myslím, že se tak hned nenajde člověk, který by mohl ihned plynule navázat na Řiháčkovo dílo o historii města Dolních Kounic a pokračovat stejně rychle a úspěšně v jeho šlépějích. Proto buď vysloveno čestné uznání velké záslužnosti jeho celoživotnímu dílu o historii Dolních Kounic i nezapomenutelné památce jeho osobnosti! A na závěr tohoto pokusu o malý nekrolog za tak náhle ukončeným a velice plodným životem tohoto člověka, našeho společného přítele, kounického zasloužilého historika Milana Řiháčka, se jistě hodí ocitovat jeho, i jím ještě netušený a přece platný poslední odkaz všem svým přátelům, kounickým rodákům a vůbec všem milovaným spoluob32

čanům, který si ještě v závěru minulého roku sám zesumíroval jako krátké novoroční přání některým svým známým hlavně do nového roku 2011, kdy ještě netušil, že jemu už bude dopřáno z tohoto nového roku prožít jen necelý ten první měsíc leden. Tyto své verše umístil na modrou oblohu barevné zimní fotografie, nad zasněženou a podvečerním sluncem krásně ozářenou kounickou poutní kaplí sv. Antonína v ozdobném dvojitém rámečku, fotografovanou o výjimečně jasném a pěkném zimním dnu, jakých v roce nebývá mnoho: Čeho mají nejvíce starobylé Kounice? Stráně samá vinice, kde meruňky zrajíce, řeka samá udice, dívky jak ty kytice, slunce plné ulice, to jsou moje Kounice! Let prožily tisíce, řadu válek, tradice, čeho tedy nejvíce, potřebují Kounice? Žádné smlouvy, petice, ni žádné revoluce, ale pilné lidské ruce. To potřebují Kounice! Na zajímavé diskuse a příjemně prožité chvíle nad historickými epizodami a upomínkami na zašlé časy města Dolních Kounic s historikem a přítelem Milanem Řiháčkem zavzpomínal po jeho náhlém odchodu z tohoto světa. Leden – únor 2011

Stanislav Liškutín

Někdejší kronikář města Dolních Kounic (od roku 1919) Emil Řiháček, otec Milana, ve svém muzeu drobných kounických pamětihodností na kounickém zámku. To však bylo po jeho smrti v roce 1975 neznámými vandaly násilně otevřeno a vykradeno.

33

Typické pracoviště kounického historika Milana Řiháčka, ještě se starším počítačem

Mapa Dolních Kounic z roku 1825

34

Na návrší, zvaném na starých mapách Raufenberg (rváčská hora) s výškovou kótou 249,9 m, (při levém okraji mapky těsně pod vyznačenou zeměpisnou rovnoběžkou – to místo je označeno kroužkem), které se zvedá západně od pravlovské nivy, ležící v nížině mezi řekou a silnicí z Kounic do Pravlova, by mohlo být podle Milana Řiháčka to místo, kde kdysi stával hrad nebo tvrz pana Viléma z Pulína, zakladatele kounického kláštera Rosa coeli. Vilémovo sídlo by se v tom případě nacházelo ještě asi o 32 m výše, než je kounický zámek a byl by z něho výhled na celou jižní Moravu. Podle Řiháčka toto sídlo mohlo být v některé z četných bitev v minulosti vyvráceno a zničeno do základů, možná již při tzv. bitvě u Loděnic 1185. Bohužel, zatím žádné archeologické nálezy tuto Řiháčkovu teorii nepotvrdily.

Poslední předvánoční Řiháčkovo blahopřání přátelům i do nového roku 2011

35

Historik Milan Řiháček v soustředěném odborném rozhovoru s moravskobránickou kronikářkou, paní Naďou Špačkovou

Oblíbená atraktivní barevná fotografie letní horské krajiny, kterou Milan Řiháček měl už delší dobu umístěnou na pozadí volné plochy svého počítače

36

Nekrology Předčasný odchod pana Milana Řiháčka nás všechny rozesmutnil. Rodné Dolní Kounice ztratily člověka, jehož osobní charakterové vlastnosti, obětavost, pevnost, vlastenectví a životní elán, mohou být příkladem hodným učebnic každé školy. Žádnou otázku dotýkající se historie našeho města nenechával bez odpovědi. Byl dokonalou studnicí znalostí. Teprve dnes mohu ocenit veškerou pomoc a čas, který mi věnoval při seznamování s dějinami města. Pane Řiháčku, Děkuji Vám. Bruno Němec V pondělí 24. ledna 2011 nás nečekaně zasáhla smutná zpráva, kdy nás navždy opustil pan Milan Říháček. Jeho bystrou mysl zradilo tělo. Naše město ztratilo člověka s hlubokým lidským citem. Člověka, který miloval Dolní Kounice celým svým srdcem, který mu dával svojí poctivou a cílevědomou prací úžasné hodnoty a vytvářel ve svém díle jeho ucelený historický obraz. Jeho sympatická povaha zůstane navždy v naší mysli i v našich srdcích. Karel Zalaba

Evoluční domněnky, hypotézy a teorie o náboženství Charles Darwin nestavěl evoluci do protikladu k víře v Boha. On se prostě jen vyhýbal teologii a metafyzice. Když měl jako přírodovědec odpovědět na otázku, zda evoluce probíhala sama, nebo ji řídil Stvořitel, vložil do jednoho vydání knihy„O původu druhů“ krátký odstavec o tom, že si nelze představit vývoj bez Boha. A tehdy ho u něj doma navštívil Engelsův švagr a jeden z německých filozofů a začali ho přesvědčovat, aby z následujících vydání zmínku o Bohu vypustil. Darwin s tím však nechtěl souhlasit, protože se domníval, že bez Boha není možné evoluci pochopit. Karel Marx věnoval svůj Kapitál Darwinovi a žádal ho, aby toto věnování v anglickém překladu přijal. Darwin tuto nabídku odmítl. Nehledě na to, korespondence mezi Marxem a Engelsem ukazuje, jak Marx jásal nad darwinovskou tezí. Přejímá Hegelovu dialektiku jako metodu, kterou naplňuje jiným obsahem. V dialektice vidí revoluční princip, tvrdí: „(…) svět není soubor hotových věcí, nýbrž procesů. Neexistuje nic konečného a absolutního. Existuje pouze nepřetržitý proces vznikání a zanikání.“ Na rozdíl od Hegela je pro Marxe charakteristické materialistické nazírání světa, které ho spojuje jak s Feuerbachem, tak s francouzskými materialisty 18. století. Píše: „I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady.“ Z toho Marx vyvozuje nesamostatnost náboženství, morálky, metafyziky a také neexistenci jejich historie a vývoje. Lidské myšlení a jeho produkty se podle jeho názoru mění spolu s rozvojem materiální výroby. Zánikem třídní společnosti pak jako 37

nadbytečné zanikne i náboženství. Vyjadřují to jeho následující věty: „Netvrdíme, že se (občané) musí zbavit své náboženské omezenosti, aby se dostali ze svých světských pout. Tvrdíme, že vybřednou ze své náboženské omezenosti, jakmile se zbaví toho, co je ve světském bytí omezuje.“ Vysvětluje náboženství materiálními příčinami, tj. společenskými podmínkami jako idealistickou nadstavbu. Nenapsal žádné dílo věnované přímo náboženství, vyjadřuje se k těmto otázkám ve svých různých filozofických pracích, především v Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva. Tvrdí zde, že náboženství je pouze iluzorní štěstí, a proto „zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se iluzí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí iluzí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí.“ Zároveň říká, že „náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů“. Je-li to „opium lidstva“, můžeme říci, že náboženství je útěchou utlačované dělnické třídy, která trpí vykořisťováním v nespravedlivém společenském uspořádání. Náboženství, jinak řečeno, pomáhá vykořisťovaným v takovém systému přežít a ani v socialistické společnosti nezaniklo, jak Marx předpovídal, protože je svébytnou skutečností. Zkušenost minulých let naopak vystihl teolog, kardinál Henri de Lubac: „Není pravdou, že člověk nemůže uspořádat svět bez Boha. Pravdou je, že bez Boha může člověk budovat jen takový svět, který bude proti člověku. Exkluzivní humanismus je nelidský humanismus.“ Ohledně celkového směru procesu, který probíhal od prvních projevů náboženství, přes jeho rané fáze po současnost, vládnou mnohé naprosto rozdílné, přímo protikladné teorie. Zvláště pro nejstarší fáze počátků náboženství existuje množství teorií, které se snaží, každá ze svého hlediska, vysvětlovat vznik náboženství. Každá z těchto teorií a domněnek si činila nárok, že je jedině správným syntetickým uchopením a domýšlením faktů získaných odhady a analogiemi z hmotných památek, etnografie a pro historické období především jedině správnou interpretací písemných pramenů. Přitom problém původu ideje Boha a poměru božstev nižších a vyšších kultur, vývoj náboženských představ a kultů od prvních počátků patří k nejobtížnějším problémům v dějinách náboženství. Hlavním zdrojem zásadních vzájemných rozporů mezi filozofy a historiky náboženství byla jejich rozdílná metoda, kterou používali při třídění, uspořádání a interpretaci náboženských jevů. Docházeli sice ke zdánlivě velkolepým pojetím, která však byla čistě teoretická a neodpovídala skutečnosti. Autor každé nové teorie o vzniku náboženství si předem označil určitý prvek za základní náboženský útvar ve své umělé konstrukci a pak z toho vyvozoval důsledky. Tyto umělé myšlenkové stavby, teorie a hypotézy o vzniku náboženství měly totiž za základ vždy nějaký předsudek svého původce. Téměř všichni starší historikové náboženství totiž vycházeli z předpokladu naprostého vývoje. Vývoj (evoluce) byl kouzelným slůvkem 19. století. Myšlenka mechanického vývoje byla z přírodních věd přenášena i do dějin náboženství. Racionalistický badatel ze zásady nepřipouštěl transcendentní skutečnost. Pod zorným úhlem evoluce a agnosticismu byly posuzovány všechny náboženské skutečnosti a co odporovalo těmto zásadám, bylo vyřazeno, všechno se vysvětlo38

valo vývojově. Je ovšem otázka, nejde-li o záměrné přizpůsobení konkrétních zjištění nebo jejich zjednodušení předem přijatému filosofickému nebo teologickému pojetí. Přizpůsobení by mohlo spočívat v tom, že některá fakta se prohlásí za významná, určující a typická a jiná za okrajová. Tak lze vznik náboženství jednoduše vysvětlovat z animismu, manismu, fetišismu, mytologicky, prostřednictvím totemismu nebo magie. Přitom může jít o úmyslné zdůraznění nějakého okrajového, druhotného nebo krátkodobého jevu. Protože sledovaný proces má probíhat od méně dokonalých náboženských projevů k dokonalejším nebo naopak, záleží mnoho na tom, co se (apriorně) předem prohlásí za dokonalejší. Existuje množství teoretických konstrukcí a teoretických tvrzení o původu a vývoji náboženství. Společným znakem všech těchto teorií a směrů je agnosticismus, tvrzení, že k poznání transcendence nelze dojít přirozeným úsudkem rozumu a hlavně požadavek naprostého, výlučného přirozeného vývoje od nižších náboženských útvarů k vyšším. Neudiví, že tyto zmíněné teorie se snažily všemožně a za každou cenu přímo vysvětlit z přírodní mytologie, z animismu a jeho složek nebo z naivní víry v nadlidské síly a kouzla. Klasický pozitivistický výklad o vzniku náboženství každý zná z mnohaleté marxistické ateistické indoktrinace, zjednodušeně řečeno: chlupatý pračlověk v lese, přijde bouřka a prásk!vedle uhodí hrom. Pračlověk se lekne a z toho strachu si vymyslí bohy. Jakkoli tento výklad zachycuje náboženství někde velice na okraji, není tak docela vedle. Přehlíží jen jednu maličkost, příslušného pračlověka ten hrom nezabil. Pokud si někdy dával bohy do souvislosti s bleskem, což někteří vskutku činili, musel k nim mít přinejmenším dvojí, ambivalentní vztah: na jedné straně strachu či bázně, ale na druhé straně také hluboké vděčnosti, že to (tentokrát) přežil. S nutným zjednodušením můžeme říci, že tyto dvě složky se v každém skutečném náboženství najdou. V méně zralých náboženstvích převažuje strach, v těch zralejších vděčnost. Ale ne vděčnost za to, že mne nezabil blesk, nýbrž především za to, že vůbec žiji: proto je jednou z nejstarších forem náboženství uctívání předků. Dobrá božstva byla spojována se sluncem, kdežto zlá s bleskem. Ve starší filosofii byl pojem strachu a úzkosti používán jako prostředek interpretace již v antice, a to zejména při výkladu vzniku náboženství. Podstata tohoto názoru je vyjádřena v latinském úsloví: timor fecit deos – strach stvořil bohy. Úzkost vyvolaná bezmocností a znejistěním člověka ve hře vnějších sil, zvláště pak obavami z budoucnosti a strachem ze smrti, byla podle řady materialistických myslitelů zdrojem náboženské ideologie (Demokritos, Lucretius, T. Hobbes, B. Spinoza, C. A. Helvétius, P. H. D. Holbach, L. Feuerbach). Nesporná účast pocitu strachu při genezi náboženských představ však nesmí zakrývat skutečnost, že tato motivační stránka je pouze jedním z faktorů utvářejících religiozitu v kontextu společenského, ekonomického a historického vývoje lidstva. Jako filosofickou kategorii zavedl pojem úzkost S. Kierkegaard a po něm existencialisté. Jejich pojetí odlišuje strach před konkrétním nebezpečím (německy Furcht) od úzkosti (Angst) jako bezprostředního metafyzického strachu, vlastního jen člověku. V existencialismu 39

vyplývá úzkost z bytí člověka ve světě, je nepříjemná, avšak patří k základním stavům existence, jejím jádrem je úzkost ze smrti. Zároveň však podle existencialismu vytrhuje úzkost člověka z každodennosti a umožňuje mu obrátit se k sobě samému a být autentickou existencí. Krizové vědomí existencialismu vyhrocuje problém úzkosti až ke ztotožnění existence s úzkostí: lidské bytí je úzkost. Toto filozofické pojetí úzkosti je protikladné psychologickým interpretacím, které ji většinou stavějí na úroveň emocionálního prožitku, který je vztahován k hlubším vrstvám osobnosti jak v nepatologickém, tak patologickém kontextu. Fenomén náboženství jak můžeme z dosud uvedeného poznat, je velmi složitý a nepřehledný. Citové přibarvení náboženského zážitku přivedlo Schleiermachera k názoru, že náboženství má původ v citu, že je citové povahy. Pocit strachu před neznámými silami byl pro pozitivisty dostatečným důvodem k tomu, aby viděli v náboženství pokus primitivního člověka „řešit“ problém úzkosti a strachu, obracejíce se k imaginární bytosti, aby jej chránila před nepřejícími mocnostmi. Pro Feuerbacha byla zase neutuchající touha člověka po neomezené velikosti a štěstí autentickou příčinou zrodu náboženství, které se potom projevilo jako racionalizace frustrací, jako únik z katastrofické situace všedního dne. Odtud je jenom krok k marxistické teorii o náboženském odcizení (alienaci). V 19. století se objevila ještě další rádoby vědecká mínění: Náboženství je prý transpozicí rodičovské nebo královské autority, sublimací nějakého primárního dynamismu lidské psychiky (pohlavnost, sklon uplatnit se), důsledkem biologických nedostatků a pudové chudoby člověka, produktem kultury na určitém stupni vývoje, kreací prakticky důležité iluze, anebo konečně rafinovaným podvodem vládnoucí třídy, která servíruje dělnické třídě náboženskou útěchu, aby odvrátila její pozornost od nelidské situace. Všechny tyto teorie definují pojem náboženství svérázným způsobem. Odtud i rozdíly v náhledu na jeho původ. Všechny tyto umělé teorie se však nevědomky shodují v tom, že pokládají náboženský zážitek za něco věcně a časově prvnější, prvotní než vztah k transcendentnu a přesvědčení o jeho existenci. Podle těchto konstrukcí náboženství nepovstalo jako důsledek existence Boha, leč naopak, Bůh je prý důsledkem existence náboženství. Náboženství by tedy bylo definitivní odpovědí na otázku, kde se vzala víra v božské tajemství, ať je nazveme jakkoliv. Bezpochyby i tyto teorie přispěly k osvětlení mnoha aspektů náboženství. Jejich přínos však třeba hodnotit na úrovni té vědecké disciplíny, v jejímž rámci se zrodily. Kdo totiž studuje jev náboženství filosofickou, psychologickou, sociologickou nebo etnologickou metodou, nemůže si nárokovat, aby výsledek jeho výzkumu přesahoval hranice dotyčných zmíněných vědních oborů. Všecky vědecké disciplíny, které používají pokusnou nebo popisnou metodu, nesmí si nárokovat stanovit to, co je, leč jenom to, co se jeví, popisují skutečnost jak se těmto vědcům jeví, ale nemohou nic předpisovat jako definitivní. I zákonitosti, zásady, které tyto disciplíny vynášejí, nezrcadlí to, co zkoumané jevy jsou ve své podstatě, ale to, jaké konstanty je možné pozorovat v náboženském fenoménu. Zkrátka, výše vzpomínané teorie se koncentrují vždy jen 40

na některý částečný aspekt náboženství a pokládají ho za podstatný, ve snaze odvodit jeho původ metodou některé vědecké disciplíny. Srovnáním, nikdo by přece nepokládal za vyřešený problém člověka, kdyby se někdo pokoušel řešit jej jenom z některého částečného hlediska např. z hlediska barvy pokožky, váhy těla nebo velikosti obuvi. Podobně by nikdo neměl pokládat za vyřešený problém náboženství, když ho někdo definoval jenom v některém jeho parciálním, víceméně důležitém aspektu. Otázka původu náboženství podstatně souvisí s otázkou ideje transcendentní bytosti a povědomí vztahu závislosti na ní. Jakou cestou lidé přišli na myšlenku božského, nebudeme moci nikdy přesně stanovit. Nemáme k tomu žádné možnosti. Jediná věc, která vrhá trochu světla na daný problém, je skutečnost, že u žádného kmenového nebo národního celku nezaregistrujeme v celých lidských dějinách žádnou pochybnost o existenci božské transcendence, a že idea Boha, ať ji nazveme jakýmkoliv jménem, se nedá organicky zařadit do žádného kulturně-historického systému, protože je skutečností s tisíci tvářemi a vymyká se jakémukoliv schématu, prochází kulturami a civilizacemi jako svébytný, autonomní jev. Zdrojem náboženství je náboženskost člověka. Označuje určitý druh duševního stavu, který je společný všem náboženstvím minulosti i přítomnosti. Spočívá v jakémsi druhu poznání nebo intuice o existenci vyššího smyslu, vyššího řádu ve světě anebo nějaké člověka a svět přesahující bytosti, které se člověk bojí, ale jíž současně důvěřuje, k níž se utíká, kterou vzývá, od níž si vyprošuje pomoc v situacích, které jsou nad jeho síly. Kdo by náboženství odsunul jenom do ryze citové sféry jako Schleiermacher, Kant i Otto a prohlásil náboženskost za určitý intuitivně – citový vnitřní stav, za výraz citové potřeby lidské přirozenosti, přehlédl by podstatnou stránku věci – úlohu rozumu. Protože kdykoliv si člověk uvědomí fakt náboženské zaměřenosti, jakýsi vztah k Tajemnému bytí, vzápětí si klade otázky: „proč, odkud, co?“ Jinými slovy náboženskost se jeví spíš jako důsledek poznání nebo intuice rozumného úsudku, že člověk, jeho svět a vůbec všecko bytí závisí na komsi, kdo všechno existující nekonečně přesahuje. Člověk totiž není nikdy čirá emoce, citovost a jindy jenom holý rozum. Na všem, co dělá se podílí intuice, cit, poznání, úsudek, emoce a rozhodnutí, zkrátka celá osobnost. Proto má v sobě zrnko pravdy Rudolf Otto, který ve známém díle „Posvátno“ (Praha 1998) charakterizuje náboženský zážitek dvěma slovy: „tremendum fascinosum“ tj. jako cosi, čeho se sice obává, ale přitom nás to přitahuje, tedy obava a přitažlivost. Obě stránky jsou v člověku současně přítomné, třebaže jednou převládá jedno, pak zas druhé – obě vyvolávají celou paletu citů spolu s touhou lépe poznat toto tremendum fascinosum. Vidět v náboženství jakousi nadstavbu strachu nebo jiného pocitu je právě tak povrchní a jednostranné jako pokládat náboženství za nadstavbu sexuálního dynamismu jak tvrdil Sigmund Freud nebo touhy po moci – podle Adlera, či vztahu k otci a podobně. Všechny tyto vnitřní zážitky a mnohé jiné vytvářejí společně složitý duševně-duchovní zážitek, který je možné nazvat náboženskostí, i když výslovně nemluvíme o nějaké transcendentní, přesahující síle. Chápeme-li náboženskost ovšem v širokém slova smyslu, nekotví-li v poznání, ve víře nebo nějakém druhu intuice vyšší bytosti, 41

může být přípravou na náboženskost, ale určitě není religiozitou. Přirozeně velmi těžko se dá říci, kde už začíná náboženskost. Mnohdy v nejstarších pravěkých i starověkých kulturách nevystupuje zájem o nějakou transcendentní sílu do popředí, a přece šlo o primitivní, základní náboženskost. Kdo zohledňuje vyšší pocity existence nějakého vyššího pořádku a smyslu ve světě, nějaké kosmické síly, ať je nazveme třeba intuicí, ten nazve náboženskými lidmi mnohé milovníky a obdivovatele přírody či umělce, třebaže se nepřiznávají k Bohu. Ale v mnoha případech, aniž si ti sami uvědomují, k němu mají blízko. Ve schématu evolučních teorií se život přírodních národů jeví jako veskrze primitivní: jako tupý, podle mnohých téměř bez řeči (s výjimkou gest a skřeků), předlogický. Z toho důvodu není animistický nebo totemistický a jiný kult ničím jiným než magií: spočívá na úkonech a slovech, která nutně působí na přírodní síly. Až potom co se ukázalo, že magie není všemocná, zvlášť na utrpení a smrt je krátká, vedla prý snaha zkrotit přírodní síly ke vzniku duchů a bohů, tedy náboženství. Mnohem později se mělo zrodit racionální, vědecké myšlení. Trojstupňové schéma dějin světa, proslavené především díky filozofům Hegelovi a Comtovi, je tak aplikováno na dějiny náboženství, zvláště britským etnologem a znalcem náboženství, James Georgem Frazerem. Tři fáze – magie – náboženství – věda – Frazer později aplikoval i na víru v nesmrtelnost. I když se toto schéma na první pohled jeví velmi věrohodně, měli bychom je prověřit s ohledem na výsledky nejnovějších bádání. Koncepce vzniku náboženství z magie je dnes přijímána jako ideologický předsudek. O žádném přímočarém vývoji nebo dokonce pokroku v dějinách náboženství nelze mluvit, existují vedle sebe i po sobě velmi různé formy. U primitivních kultur nacházíme stav jakési nerozlišitelnosti, umožňující monoteistickým i polyteistickým směrem. Náboženské projevy jsou mnohdy dvojznačné, na všech úrovních mohou být projevem opravdového odevzdání božskému, nebo pokusem magicky s ním manipulovat. Dvojznačné jsou i posvátné doby a místa, protože současně vytvářejí profánní doby a oblasti. Problematická je i společenská funkce náboženství, na kolik se v ní transcendentní může stát služebníkem lidského. Nelze zpochybňovat ani tak rozsáhlý religionistický materiál, který byl shromážděn jako spíše způsob, jakým byl tento různorodý materiál zařazen do předem daného schématu, totiž do schématu vývoje od magie přes náboženství k vědě. Dnes pochopitelně nikdo nepopírá, že se různá náboženství také nějak vyvíjela, proto je tak obtížné stanovit jednotnou definici náboženství. Co se však zpochybňuje je schématický evolucionizmus v dějinách náboženství, poněvadž je materiálně doloženo, že se jednotlivá náboženství vyvíjela úplně nesystematickým způsobem. Prakticky to znamená, že v souvislosti s postulovanou počáteční fází náboženství magie podobně jako víra v duše a duchy hrály v mnoha náboženstvích nepochybně významnou, ale ne zásadní, rozhodující roli. Z mnoha zbožštěných předků se později staly božské bytosti a z uctívání totemového zvířete se v mnoha případech vyvinulo uctívání božstev. 42

Navzdory tomu, když bychom animizmus, preanimizmus nebo totemizmus prohlásili za všech okolností původní formou náboženství, pak bychom se neopírali o empiricky doloženou skutečnost, ale o dogmatický postulát! Historicky totiž nikdy nebylo dokázáno to, z čeho vývojová hypotéza vychází. Nikdy nebyl dokázán přímočarý vývoj náboženství, ani že všechna náboženství prošla všemi uvedenými fázemi vývoje, ani základní fakt, že se jako antropologická konstanta nebo „biologická“ vlastnost náboženství všeobecně vyvinulo z magie, dále představy svatých z tabu, víra v duchy z víry v duši, víra v božstva z víry v duchy a víra v monoteistického Boha z polyteistické víry v bohy. Není pravda, že se u všech přírodních národů vyskytuje ta primitivní víra v duše nebo duchy. Animistické představy nejsou v etnologickém, nábožensko-historickém, ani ve vývojově-psychologickém ohledu ničím původním, jde spíše o pozdější odvozené jevy. Už z toho je jasné, proč se dosud ani u jednoho náboženství nepodařilo dokázat, že se vyvinulo výše uvedeným animistickým způsobem. Nelze si ovšem také nevšimnout, že se jednotlivé fáze a jevy prolínají a překrývají. Z toho důvodu dnešní religionistika upouští od úvah o fázích a epochách a raději hovoří o vrstvách a strukturách, které se vyskytují ve všech fázích a etapách. Nechce tak okrajové jevy brát za podstatný základ, jak to dělali vědci minulých staletí. Jeden ze zakladatelů moderní sociologie, Emile Durkheim, se v tomto ohledu na základě vlastních zkoumání australských kmenů už v roce 1912 ohradil proti tomu, abychom považovali primitivní náboženské formy za jakousi pouhou směs pověr a nesmyslů. Durkheim se domníval, že i tato primitivní náboženství obsahují rozumné jádro, které podle něho však nespočívá v božské moci, ale ve společenském smyslu, v klanu, jehož symbolem nebo emblémem je totem („příbuznost“, příbuzné zvíře, později i rostlina nebo přírodní jev). Samozřejmě mezi náboženskostí pralidí doby ledové, kamenné nebo antických historických národů či křesťanů jsou rozdíly. Náboženskost charakterizuje široké rozpětí duševně-duchovních stavů a postojů, v nichž se více-méně objevují vnitřní danosti: touha po něčem vyšším, svatém, spravedlivém, dobrém, líbezném, obšťastňujícím, dále nepokoj osobního zabarvení, který je možné na čas utlumit, ale nikdy zcela vyhostit, dále hledání odpovědi absolutní platnosti na základě lidské existence a bytí vůbec, dále tušení, že křivda, útlak, bolest, omyl a smrt nebudou mít poslední slovo a jednou musí zavládnout spravedlnost, pravda, štěstí a život bez konce, dále také sklon někomu se klanět, tj. uznat něco nebo někoho za vyššího, za svůj původ, smysl a cíl vlastního bytí a konečně zodpovědnost vůči někomu, kdo jako původce všeho má možnost stanovit objektivní, závazný pořádek. Tyhle bohaté vnitřní stavy a city jsou víceméně charakteristické pro každého člověka. Pak se můžeme zákonitě ptát, kdo vlastně – díky těmto vrozeným pocitům nitra – může být nenáboženským člověkem? Sotva si lze představit dospělou osobu, která by tyhle pocity a prožitky čas od času, v té či oné formě nepocítila a neprožívala? V širokém slova smyslu, člověk nemůže být vlastně absolutně nenáboženským, protože základní náboženskost, kterou jsme naznačili, je jedním 43

aspektem lidského sebezážitku jako duchovní bytosti. Všechno přece nelze převést do materiální roviny. Není to jakási „nadstavba“ přidaná zvenčí, cosi vnuceného lidské duši, leč její spontánní projev, a to v tom okamžiku, když se stane trochu průzračnější sobě samé. Na to asi narážel pražský německy píšící autor Franz Werfel když napsal, že „k víře se není možné obrátit, ale jen vrátit“. Domyšleno, kdyby se člověk opravdově a důkladně soustředil na hluboké proudy svého duševně-duchovního života, na své nedomyšlené a nedocítěné stavy, nemohl by o sobě tvrdit, že je ateistou. Protože náboženskými lidmi – v širokém smyslu – jsou i lidé, kteří se nazývají ateisty. Proč by tak vehementně popírali něco, co podle nich neexistuje? Musíme ovšem správně chápat dětský věk lidstva, kdy se postupně vyvíjela a krystalizovala náboženskost nejrůznějším způsobem do náboženství, které zahrnuje jednak vnější, ale i vnitřní prvky. Nám jde o přiblížení vnitřních zdrojů, z nichž i dnes vyrůstá náboženství a konverze mnoha mladých lidí. Už člověk starší doby kamenné, paleolitu, který se zhruba milion roků živil lovem, rybolovem a sběrem, měl – o tom není sporu – „náboženství“. Vzhledem k tomu, že těch několik málo předmětů (především kosti, nástroje, barevné pigmenty, nálezy hrobů a skalní malby), které se z jeho života zachovaly, není příliš „důkazných“, nejsme schopni blíže určit, jak žil a jak přesně jeho náboženství vypadalo. Anglický filozof a teolog John Hick, který navazoval na Jamese George Frazera, píše ve své knize „Smrt a věčný život“, ve snaze o „globální“ teologii smrti, která zohledňuje všechna světová náboženství, že všechny primitivní kmeny věřily, že lidský život nekončí smrtí. Smrt si však tito lidé nepředstavovali jako důsledek přirozeného běhu života, ani jako projev božského zásahu, ale jako „magické jednání nepřítele“. Souviselo to hlavně s násilnou smrtí (průměrná délka života předhistorických lidí pravděpodobně nepřesahovala 18 let), kterou si nedokázali vysvětlit jinak, než že jde o magický zásah nepřítele. Pokračování života si primitivní lidé navíc představovali spíš jako „přežívání v podobě duchů“ než jako „věčný život“ nebo „nesmrtelnost“. Hick píše. „Raná víra v pokračování života po smrti podle všeho nereflektovala naděje a obavy lidí, ale byla spíše výrazem neschopnosti představit si, že lidé, kteří žili, už nežijí. Zřejmě ji upevňovaly i sny o zemřelých. Současně tu hrála roli vágní představa o tom, jak to vypadá v hrobě, z níž vyrůstaly obrazy temného podzemí.“ Ostatně i v judaismu můžeme sledovat vývoj a krystalizaci eschatologických představ o posmrtném životě. Rozhodně bychom se však neměli domnívat, že „primitivní myšlení má magickou a v podstatě předlogickou povahu, a tedy se radikálně a kvalitativně liší od našeho myšlení“, jak upozornil německý paleontolog Karl Narr. Proč by představa o „přežívání v podobě duchů“ měla mít jenom magický a ne náboženský význam – náboženský samozřejmě v nejširším slova smyslu? Proč by víra v pokračování života neměla mít žádnou spojitost s lidskými „nadějemi a obavami“, s „božskými“ bytostmi a silami? Počínaje mladší dobou kamennou, středním paleolitem, kdy se objevil neandertálec můžeme s jistotou hovořit o skutečném pochovávání. Už neandertálec věřil v posmrtný život!Paleontolog Alfred Rust, který se roky zabýval náboženským chováním 44

a obětními zvyky homo sapiens uvádí v pojednání o tehdejších kulturách. „Známe několik desítek hrobů neandertálců. Zemřelí byli pochováváni se vší pietou v poloze, jakoby spali, po jednom nebo v párech, často chráněni kamennými komůrkami. Na cestu do věčných lovišť, do říše, v níž možná sídlila božstva, dostali kamenné nástroje, pravděpodobně i zbraně z organického materiálu a úlovky jako zásoby na cestu.“ Podobně konstatuje americký religionista Mircea Eliade o neandertálském období, že „víru v posmrtný život prokazuje od nejstarších dob užívání červené hlinky, rituální náhrady za krev, tedy ‚symbolu‘ života. Zvyk posypat mrtvé tělo červenou hlinkou je obecně rozšířený v čase i prostoru: od Čou-kchou-tienu až k západním břehům Evropy, v Africe až k mysu Dobré naděje, v Austrálii, v Tasmánii a v Americe až po Ohňovou zem.. Tím spíš potvrzují víru v posmrtný život pohřby: námaha spojená s uložením těla do země by byla jinak nepochopitelná. Tento posmrtný život mohl být čistě ‚duchovní‘, tj. mohl být chápán jako posmrtná existence duše, což je víra, kterou potvrzují sny, ve kterých se zjevují mrtví. Některé pohřby však mohou být rovněž vysvětlovány také jako opatření proti eventuálnímu návratu mrtvého, v těchto případech mrtvého pochovávali ve skrčené poloze, a možná svazovali. Na druhé straně nic nevylučuje možnost, že skrčená poloha mrtvol zdaleka nesvědčí o strachu ze ‚živých mrtvol‘ (tento strach je doložen u některých národů), ale znamená naopak naději ve ‚znovuzrození‘, známe totiž mnoho nálezů záměrného pochovávání v embryonální poloze.“ Eliade neváhá tvrdit, že „pohřby potvrzují víru v posmrtný život (naznačenou už používáním červené hlinky), a navíc přinášejí některé další údaje: záměr spojit úděl duše s dráhou slunce, tedy s nadějí na ‚znovuzrození‘, tj. postexistenci v jiném světě, naznačují pohřby orientované k východu, víru v pokračování specifické činnosti ukazují určité pohřební obřady s obětováním šperků. ozdob a zbytků jídla.“ Ať už je tomu jakkoliv, Eliade dodává: „Homo faber byl také homo ludens, sciens et religiosus – homo faber (řemeslník) se také hrál, chápal a byl náboženský.“ Ostatně o tom, že i slavné nástěnné malby v jeskyních, vytvořené umělci mladší doby kamenné, měly náboženský charakter, rovněž není důvod pochybovat, i když se dosud nepodařilo zjistit, jaká byla jejich funkce, zda šlo o iniciační rituály nebo oběti. André Leroi-Gourhan (po Abbé Breuilovi zřejmě druhý největší znalec tohoto oboru), který spolu se dvěma dalšími odborníky prozkoumal, vyfotografoval a rozluštil všecky jeskynní náčrtky ve Francii a Španělsku, hovoří ve svém díle o prehistorickém umění přímo o „paleolitických svatyních“. Přímo říká: „Jsme schopni prohlásit, bez toho, abychom jakkoliv zneužili získaný materiál, že figurativní umění paleolitu vyjadřuje představy o přirozeném a nadpřirozeném pořádku světa (který byl v té době jednotný). Dokážeme říci ještě víc? Je možné, že i tento dost široký rámec je oprávněný“. Z toho vyplývá, že náboženství a víra v nesmrtelnost jsou tu odjakživa, a to jak historicky, tak zeměpisně. V dějinně náboženském výzkumu nastal obrat, jak píše britský etnolog Bronislaw Malinowski, který byl zprvu zcela pod vlivem Frazera, ale po dlouholetých studiích v terénu na Nové Guinei a v Melanézii získal vůči historickým 45

spekulacím evolucionistů kritický odstup. Zastaralou evoluční, vývojovou teorii nahradil teorií funkcionalizmu, která zkoumá vztahy mezi společenskými institucemi a základními lidskými potřebami („basic needs“). Malinowski tvrdí: „Tylor ještě musel vyvracet omyl, že existují primitivní národy bez náboženství. Dnes jsme už znepokojeni zjištěním, že pro primitiva je všecko náboženstvím a že tedy žije ve světě mysticizmu a rituálů. Týká-li se náboženství ‚života a smrti‘, vyrůstá-li z celkového kolektivního jednání a ze zásadních událostí, zahrnuje-li celý myšlenkový svět primitivů a jejich ‚praktické zájmy‘, potom nezůstává než se udiveně ptát: Je vůbec něco, co není náboženstvím, co a kde je to, zda je v životě primitiva ‚profánní?‘“ Víra v nesmrtelnost je tu odjakživa. Proč by se tedy mnozí religionisté na základě vlastních dějinně-náboženských náhledů nemohli domnívat, že tomu tak bude navždy? Vztah k přesahujícímu tajemství, ať už je nazveme jakkoliv je jakousi antropologickou konstantou, věčnou tužbou, která, nemůže-li být vyjádřena nábožensky, dodnes hledá nějaký jiný pověrčivě magický způsob vyjádření. Dokonce to potvrzuje evoluční psychologie. V knize „Kapka metanového deště“ je Dr. Jeronýmu Klimešovi, který studoval evoluční psychologii v Texasu a v současnosti přednáší psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy položena otázka: „Může evoluční psychologie nějak vysvětlit původ náboženství?Ti z evolucionistů, kterým náboženství leží v žaludku, zde mají trochu problém. Musí vysvětlit, jak je možné, že víra v něco, co (alespoň podle nich) není pravda, existuje univerzálně, a tudíž svým nositelům přináší určitou výhodu. Klimeš odpovídá: „Tento úkol leží na bedrech evolučních vědců v případě každého univerzálního jevu, ať je nám sympatický, nebo nesympatický.. Evoluční vědec pak musí připustit, že bez ohledu, co se mu líbí… že třeba nemá rád náboženství, neznamená, že toto není svým nositelům ve skutečnosti prospěšné (a to bez ohledu na jeho faktickou pravdivost či nepravdivost). Náboženství je univerzální jev, protože je najdeme v každé kultuře a v každé době. Kdyby lidem škodilo, pak by je evoluce dávno eliminovala. Tedy téměř jistě se jedná o určitý adaptační mechanismus.“ Doporučuje oddělit řadu jevů a pečlivě definovat, co myslíme náboženstvím, zda víru v nadpřirozené bytosti, provádění rituálů, různá tabu, víru v posmrtný život. Všechny jevy mají různé výklady a je potřeba rozlišit evoluční výhodnost morálky, náboženství, ideologií, pocitů viny apod. Dr. Klimeš komentuje teorii militantního anglického ateisty prof. Richarda Dawkinse, zakladatele teorie sobeckého genu, který dává náboženství do souvislosti s lidskou potřebou věřit (třeba rodičům), což je vlastnost jistě výhodná. Z Dawkinsova hlediska je náboženství jakýsi „přívažek“ – potřebujeme snadno něčemu uvěřit i tomu, co není pravda. Klimeš vysvětluje: „Evoluční teorie rozlišují produkt přizpůsobení (adaptace), vedlejší produkt přizpůsobení a šum. Dawkins se snaží dokázat, že náboženství je jen ‚vedlejší produkt‘, a ne adaptace. Soukromě ho podezírám z toho, že jeho averze vůči náboženství mu v tomto případě brání zformulovat nějakou skutečně elegantní teorii, kterými je jinak proslulý. Každopádně však jeho odpověď otázku škodlivosti či prospěš46

nosti náboženství neřeší. Z vývojové psychologie známe jevy, které jsou pouze v dětství, pak v adolescenci mizí, aby se třeba ještě nakonec v dospělosti znovu objevily. Vezměte si například strach a sklon k riskování. Mladé nebojsy s větší pravděpodobností sežrala divá zvěř. Naproti tomu v období adolescence potřebujeme již mladé odvážné lovce, milovníky a bojovníky. Tato změna je z velké míry řízena testosteronem a ukazuje, že evoluce si dokáže poradit i s rozdílnými nároky v různém věku člověka. Takže zpět k původnímu problému: Jestliže by bylo náboženství („slepá víra“) v dospělosti škodlivé, pak by se jistě objevil nějaký hormonální mechanismus, který by je z života dospělých eliminoval. Náboženství tedy musí být výhodné i pro dospělé lidi.“ Lidé nazývají všeobecně náboženský, zbožným, „pobožným“ jen toho člověka, který je už na konci svého duchovního vývoje a projevuje své vnitřní smýšlení navenek (počínaje pravěkem) různými obřady, kulty, způsobem pohřbívání, představami o vyšší přesažné bytosti. Pojem náboženskosti je přitom mnohem širší. Jde o hlubší zaměření člověka. Teolog Josef Ratzinger v knize „Úvod do křesťanství“ uvažuje v nejširších souvislostech: „Věřit nemůžeme redukovat na vědět. Je to základní chápání člověka v celkové skutečnosti, jež se vymyká vědění. Je to stanovení smyslu, bez něhož člověk zůstává jako bez opory, a které je nutné pro uvažování i jednání. To je možné jen silou nějakého smyslu, který člověka nese. Ve skutečnosti člověk nežije jen z chleba věcí uskutečnitelných. Člověk, jako takový, žije ze slova, z lásky a z životního smyslu. Životní smysl je ten chléb, který člověka udržuje. Bez slova, bez smyslu, bez lásky se dostane člověk do situace, kdy už nemůže opravdu žít, i kdyby žil v sebevětším přepychu. Smysl života je na člověku nezávislý, člověk si jej neurčuje sám. A kdyby se o to pokusil, podobal by se baronu Prášilovi, který se snažil vytáhnout se z bláta za vlastní cop. Myslím, že v absurdnosti tohoto příběhu je i situace člověka. Nepomůže nám z toho ani ono Descartovo „Cogito ergo sum“. Smysl, který si člověk sám stanoví, je vlastně nesmysl. Smysl – půdu, na níž celá naše existence může stát a žít, nelze vytvořit, ale jen přijmout.“ Evoluční koncepce hledaly důkazy pro své domněnky o původu náboženství ve studiu primitivních kultur. U domorodých kultur převažuje obrazivost a vnitřní život je silně poznamenán emocionalitou, takže se snadno spokojuje s nedostatečným výkladem. To ovšem nevylučuje vývoj rozumu a přemýšlení. Představitelé tohoto zastaralého směru v 19. století chápou divocha jako bytost blízkou zvířeti, vytvářejí si obraz divocha tak, jak se to zrovna hodí do jejich systému. Skutečnost kultur přežívajících na okraji současné společnosti je však mnohem podivuhodnější, jak ukáží etnologické výzkumy a zkušenosti misionářů. Někteří cestovatelé, mezi nimi Darwin, z povrchního pozorování nebo na pojmové nepřesnosti tvrdili, že objevili kmeny bez náboženství, což se po čase ukázalo jako nepravdivé. Misionáři, kteří měli zprvu podobný dojem, poté co získali důvěru domorodců, mohli nahlédnout do intimních náboženských oblastí kmene. Objevili u nich více nebo méně vyvinuté náboženství. Dosud ještě nikdo neobjevil komunitu bez náboženství. Nepřesné údaje cestovatelů vyvrátily pozdější výzkumy, na nichž je založen nepřímý tzv. etnologický důkaz a také tzv. degenerační hypotéza, 47

která s další responzívní hypotézou tvoří protiváhu zmiňované evoluční hypotéze. O nich pojednáme příště. Kdekoliv a kdykoliv žili skuteční lidé, rozumem a svobodou obdařené bytosti, je možné říci, že je charakterizovalo jakés-takés náboženské cítění, konkrétně touha opřít se o něco absolutně jistého, pocit odpovědnosti, určitý druh úsudku, že všechno má příčinu svého bytí a že v něm naleznou trvalé štěstí. Podle toho by se sebezážitek člověka kryl s náboženským vnímáním. Sebezážitek má v sobě určitý náboženský rozměr. Náboženství nemohlo vzniknout teprve později, po jakémsi nenáboženském období, nebylo vyprovokováno vnějšími činiteli. Zárodečný duchovní rozměr měl člověk od počátku, i když zprvu ještě nerozvinutý. Středověk hovořil o „capax Dei“, o schopnosti člověka poznávat Boha a vytvářet s ním společenství. Různé formy polyteismu svědčí jedním směrem: člověk je vnímavý vůči transcendentnu. Problémem se zabýval již v 1. křesťanském století apoštol Pavel, s pohledem na pohanský kult je přesvědčen, že náboženství má původ v člověku, v samotné lidské přirozenosti. V dopise Římanům, slovníkem své doby, kritizuje pohanské představy o transcendentnu, píše: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjejícího Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla, vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořitele.“ (Řím 1,19–25). Člověk může být opravdu jakýkoliv, může mít jakékoliv názory, ale skutečně nenáboženský nemůže být nikdy. Uveďme si závěrem citát z knihy Ericha Fromma „Psychoanalýza a náboženství“ (vydalo nakladatelství Aurora v roce 2003): „Neexistuje nikdo, kdo by neměl náboženskou potřebu, potřebu orientačního rámce a předmětu uctívání. Tato skutečnost nám ovšem neříká nic o konkrétním kontextu, v němž se náboženská potřeba projevuje. Člověk může uctívat zvířata, stromy, zlaté nebo tesané modly, neviditelného boha, světce či ďábelské vůdce. Může uctívat své předky, národ, společenskou třídu, politickou stranu, peníze nebo úspěch. Jeho náboženství může přispívat k nárůstu destruktivity, anebo lásky, k ovládání druhých, anebo k bratrství, může posilovat jeho rozumové schopnosti, anebo je ochromovat. Člověk si může uvědomovat, že jeho systém má náboženskou povahu a liší se od systémů světské sféry, anebo si může myslet, že žádné náboženství nemá a vykládat svou oddanost určitým údajně sekulárním cílům, jako jsou moc, peníze či úspěch, jen jako praktičnost a účelnost. Otázka nestojí náboženství ano nebo ne, ale jaký druh náboženství: takové, které podporuje rozvoj člověka a uvolňuje jeho schopnosti, anebo takové, které jeho schopnosti ochromuje.“ Pokračování Karel Obrdlík 48

������������������������������������ ����������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������ ������������������������������������������������������������������������������� ��

ádají

Město Dolní Kounice, obce Mělčany, Moravské Bránice, Němčičky, Nové Bránice, Pravlov a Český zahrádkářský svaz – základní organizace Dolní Kounice pořádají

v sobotu 7. května 2011 od 13.00

Svatogothardské vatogothardské

VINAŘSKÉ INAŘSKÉ SLAVNOSTI

a 2008 od 13 hod.

čtvrtek 5. května 18.15

Tradiční mše k poctě sv. Gotharda poutní kostel sv. Antonína

sobota 7. května 13.00–22.00

Přehlídka a degustace vín, ukázka tradičních řemesel a výrobků spojených s vinařstvím, prodej gastronomických specialit ze zvěřiny a místních uzenářských výrobků, ovčích sýrů, kysaného zelí a včelařských výrobků z partnerského slovenského města Stupavy. Dolní Kounice, Masarykovo náměstí. Přehlídka a degustace vín od více než 100 vinařů. Vystoupí pěvecký sbor Mužáci a cimblová muzika Aleše Smutného, uvádí zpěvák a konferenciér Karel Hegner. Vystoupení střelecké skupiny Střelci sv. Gotharda.

Výrobce chemických přípravků pro ochranu rostlin

Projekt s podporou Vinařského fondu

���������� ���������������������������������������� ����������������������������������������������������� ��������������������� ������������������ �����������