2011

Časopis Mladých sociálních demokratů

2/2011

Rozhovor se Stanislavem Štechem / Extremismus s lidskou tváří / Rozhovor s Míšou MarksovouTominovou / Deset důvodů proč nezavádět školné / Je odpovědí na krizi demontáž sociálního státu? / Rozhovor s Petrem Gajduškem / Fenomén jménem Evropská unie / Ekonomické a monetární záležitosti v Evropském parlamentu / Václav Havel a divadlo absurdů / Euro jako milované dítě /

Rozhovor se Stanislavem Štechem, prorektorem pro rozvoj Univerzity Karlovy Vypadá to, že se opět bude hrát o to, aby došlo ke snížení příspěvku na vzdělávací činnost menšímu než 1 mld. Kč. Ale v situaci tak virtuální reality, jakou představují rozpočty pod vedením nejlepšího ministra financí mezi Tiranou a Tallinnem, vlastně nemá smysl o konkrétech diskutovat. Stanislav Štech, str. 3

Extremismus s lidskou tváří? Jedna skupina zoufalých lidí stojí na severu Čech proti jiné skupině zoufalých lidí. Jedni nemají práci a druzí se o práci bojí. Jedni se bojí o budoucnost, druzí o majetek. Všichni se bojí o své děti a navzájem se obviňují, že je to vina toho druhého. Petr Šelepa, str. 5

Rozhovor s Michaelou Marksovou-Tominovou Považuji za stěžejní, aby se v sexuální a rodinné výchově učilo, že oba partneři v rodině jsou si rovni, že se nesmí jeden vyvyšovat nad druhého, že naprostým základem vzájemné komunikace je dohoda a kompromis. Michaela Marksová-Tominová, str. 7

Deset důvodů proč nezavádět školné Stoupenci školného tvrdí, že poplatek za studium je přece zanedbatelně nízký. Částečně mají pravdu. Není sice zanedbatelný vzhledem k hospodaření nízkopříjmových domácností, je však opravdu zanedbatelný vzhledem k elementárním potřebám financování vysokých škol. Jan Keller, str. 8

Je odpovědí na krizi demontáž sociálního státu?

Čím chladnější je na podzim a na počátku zimy počasí, tím větší horko panuje v prostředí domácí i zahraniční politiky. Vypadá to, že dříve příležitostně používané rčení o „horkém podzimu“ se v posledních letech stává takřka pravidelnou predikcí očekávaných událostí. Světová finanční krize podle mnohých chytá nový dech a dostává se do svého dalšího dějství. Státníci starého kontinentu se v této nelehké situaci snaží zachránit dosud největší a nejviditelnější úspěch evropské integrace, společnou měnu Euro, a fakticky celou Evropskou unii. V české kotlině však nerušeně pokračují tradiční bojůvky mezi jednotlivými politickými stranami včetně vládních koaličních partnerů, kteří se nadšeně věnují hloubení zákopů, budování opevnění a verbální kanonádě. Ani politici v našem hlavním městě, zvláště ti pravicoví, nezůstali pozadu. Jen zvolili elegantnější způsob přeskupení sil v podobě vnitrostranických pučů a mediálních dezinformací. Pevně věřím, že tyto hrátky neupozadí závažná ekonomická a sociální témata, o kterých si můžete přečíst i na stránkách tohoto čísla. Vše dobré do nového roku! Lukáš Kaucký Předseda MSD

Neuvažujme o sociálním státu z pohledu účetnictví. Je v něm mnohem více. Jde o projekt, který do popředí staví člověka se vším, co k němu patří. Lucie Válová, str. 10

Rozhovor s Petrem Gajduškem Bez ohledu na to, že si česká ekonomika ve srovnání s postkomunistickými zeměmi vede lépe, odehrávají se u nás kauzy, nad kterými zůstává rozum stát. Petr Gajdušek, str. 11

Euro je jako milované dítě Eurozóna se však do budoucna bude muset ze svých chyb poučit a narovnat fiskální deficity i rychlost a přesvědčivost svých rozhodnutí. Tato řešení pro ni budou v krátkodobém horizontu velmi bolestivá, ale krok zpátky by znamenal omezení vize Evropy jako jednoho z budoucích hybatelů světového dění. Monika Hermannová, str. 17

Ventil - magazín Mladých sociálních demokratů / Ročník XIX. / Číslo 2 / Vydává MSD, Lidový dům, Hybernská ulice č. 7, 110 00 Praha 1 / Šéfredaktor Jakub Štědroň / Členové redakční rady Lukáš Kaucký, Petr Dolínek, Lucie Svobodová, Josef Sátora / Grafická úprava David Gruževský / Tisk Cíl a.s. v Praze / Články, podněty, připomínky, komentáře zasílejte na [email protected] / 2.

Rozhovor s prof. Stanislavem Štechem, prorektorem pro rozvoj Univerzity Karlovy

Stojíme na vážné křižovatce Z vládních reforem se největší mediální pozornost upírá na změny ve zdravotnictví, v důchodovém zabezpečení a na úpravy daní. Zároveň se ale připravuje reforma vysokoškolského vzdělávání. Ministerstvo školství (MŠMT) zveřejnilo věcný záměr zákona o vysokých školách. A připravuje se paragrafované znění zákona. Jaké změny zákon přinese? Především MŠMT zveřejnilo v září 2011 asi třetí verzi věcného záměru. Ta je ovšem oproti verzi druhé mnohem méně konkrétní a není vůbec jisté, co práce na paragrafovaném znění v příštím roce přinesou. V této chvíli znamená ústup od nejbrutálnějšího převedení vysokých škol, zejména univerzit, pod vliv zájmových podnikatelských lobby. Ty se ovšem za podpory některých představitelů technických vysokých škol mobilizují pod heslem „svobody se nenajíš“. Ale konkrétně: z poslední verze jsou nejcitlivější tři prvky. Za prvé, stále se projevuje tendence oslabit samosprávný charakter vysoké školy (hrozba snížení, resp. ztráty garance minimálního zastoupení studentů v akademickém senátu a změněné kompetence tzv. Rady veřejné vysoké školy tvořené i „zástupci veřejnosti“, jejichž nominace (z jedné třetiny) ze strany MŠMT není k o n k r e t iz o v á n a a není navrhována úprava statutem VŠ). Za druhé, návrh neřeší podstatu veřejného zájmu ve vysokoškolském vzdělávání dnes, tj. problém kvality a zachování spravedlivého přístupu k němu. Nechám stranou, že nekvalitní jsou zejména soukromé vysoké školy – těch se tento zákon v podstatě netýká. Ale absence byť jen náznaku propojení vnějšího hodnocení VŠ s jejím hodnocením vnitřním ukazuje, že ani připravovaná norma nevytvoří podmínky pro výraznou redukci (zánik či rušení) vysokých škol, zejména neuniverzitních, které jsou tak nekvalitní, že je ani nelze nazývat vysokou školou. S tím souvisí, že se neuvažuje o posílení současné Akreditační komise (vnější hodnocení „na vstupu“), zato se počítá s Agenturou hodnocení kvality, jejíž odpovědnost je vymezena mlhavě a za jejíž hodnocení by jí měla VŠ (kromě prvního hodnocení) platit ze svého rozpočtu. Tato Agentura či organizace, jejíž hodnocení může mít pro VŠ naprosto fatální dopady, není ani náznakem vymezena, stejně jako rozsah, vlastní proces a předmět hodnocení – a hlavně není

vymezen vztah tohoto hodnocení k rozhodnutím Akreditační komise. Do toho „šuplíku“ patří i nesmyslné udržování myšlenky pozičních docentur a profesur. Jde prý o záměr „okysličit“ vysoké školy podnikateli a vůbec lidmi z praxe, kteří by úspěchem ve výběrovém řízení na místo definované jako „docentské“ nebo „profesorské“ mohli na vysoké škole automaticky požívat prestiže a postavení těchto akademických gradů. Přitom se zapomíná na dvě věci – již dnes zákon umožňuje jmenovat odborníka z praxe mimořádným akademickým pracovníkem a dát mu plat, který náleží třeba docentovi; a také na to, že dosavadní praxe habilitací není žádnou svévolnou akademickou podivností, ale jde o ten nejnáročnější způsob hodnocení dosavadní výkonnosti akademického pracovníka. Poslední nejasný, komplikovaný návrh úpravy funkčních míst docentů a profesorů prokazuje absenci skutečně relevantních důvodů pro plné nahrazení dnešních habilitačních a jmenovacích řízení pojetím pracovních míst. Za třetí, v textu věcného záměru je jen letmo zmíněné školné (jako „fait accompli“, hotová věc, o které se už nediskutuje). U školného nebyl brán zřetel k loni zveřejněným výsledkům šetření Eurostudent, které ukázalo aktuální finanční náročnost studia i to, že většina studentů školné odmítá. Ani dosud nebyly analyzovány alarmující zahraniční zkušenosti a provedeny rozbory rizik na základě kvalifikovaných simulací vybraného modelu školného. Jeho zavedení by i přes chlácholivé řeči o připravované „finanční pomoci“ studentům bezesporu spravedlivý přístup k VŠ vzdělání snížilo. Mezinárodní srovnávací testy OECD ukazují za posledních 15 let kontinuální propad znalostí a dovedností žáků a středoškolských studentů v ČR. Existuje podobný trend i pro studenty vysokých škol? A jaké jsou hlavní příčiny úpadku českého školního vzdělávání? Data podobná těm z mezinárodních srovnávacích šetření PISA nebo TIMSS u VŠ studentů nemáme. OECD pilotně rozjíždí projekt zvaný AHELO – ten má měřit tzv. výstupy z učení u studentů a zjistit přidanou hodnotu určitých kurzů, modulů, 3.

oborů studia na konkrétní škole. Jsem k těmto měřením z odborného hlediska velmi skeptický. Je to další pseudovědecký nástroj neoliberálního ovládnutí trhu se vzděláváním, který se už mezinárodnímu kapitálu podařilo vytvořit. Podíváme-li se na nižší stupně vzdělávání, pak pokles kvality v našem základním a středním vzdělání existuje. Výsledky PISA a TIMSS ho však naznačují jen částečně – ony jsou totiž z ne přesně zjištěné míry výsledkem tzv. testové gramotnosti, jejíž kultura je nám cizí. Navíc jsou položky zatížené sociokulturně a ne vždy měří to, co se vyučuje. Nicméně, i z jiných, dílčích výzkumů a sond víme, že kvalita klesá a proměňuje se. Na vině je podle mě zběsilé, nepromyšlené “reformování“ systému, kurikula, zvýrazňování a glorifikace alternativ vůči státní škole, podpora (mediální i odborná) vnější zábavnosti na úkor systematické poznávací práce atd. Zatím se nedostatky a mezery jakž takž daří dohnat na vyšším stupni školy, ale snižuje to efektivnost celého systému. Aktuální problém vidím v posledních pěti letech i v jakémsi namyšleném opovrhování skutečnými odborníky na vzdělávání. A jejich nahrazování buď ideology (dnes nejčastěji ekonomy) nebo „alternativci“ ze zájmových sdružení, neziskovek nebo privátních společností. A jaké doporučujete řešení? Především koncipovat veřejný zájem v základním, středním i vysokém vzdělání a získat pro něj konsenzus v dlouhodobém horizontu. Nenechat zkrátka, aby se „spontánně vynořil“ jako suma dílčích zájmů jednotlivých škol, krajů atd. Jinými slovy, nutná je zdravá míra centrální regulace – zejména v kurikulární politice a v přípravě (hlavně v celoživotním profesním vzdělávání) učitelů. To jsou dva klíčové pilíře. V prvním případě musí jít o skutečné kurikulum, jeho didaktickou analýzu a inovaci – ne o mlhavé blouznění o kompetencích a psychologických vlastnostech „na výstupu“. A učivo musí být jasně rozlišeno na naprosto závazné, doplňkové a nadstavbové. A na tom trvat; ne že si je parta učitelů, leckdy didakticky amatérsky, na každé škole vymezí podle svého. Tohle všechno ne kvůli důvodům typu „aby nebyli mimo, když se náhodou přestěhují“, ale prostě proto, že společnost u noviců kultury potřebuje, aby všichni prošli povinně společnými kulturními obsahy. Poměr závazného a specifického musí být pochopitelně jiný na ZŠ a na SŠ (na všeobecně zaměřené a na odborné) škole. Druhý pilíř vyžaduje konečně zavést systém do dalšího vzdělávání učitelů zahrnující i kariérní řád. Musí jít o kvalitní profesní i didaktické kurzy provázané v určité logice mezi sebou, i hierarchicky, resp. chronologicky. To, co se dnes nabízí v dalším vzdělávání, je hledání perličky v kupě balastu. Vláda schválila návrh rozpočtu na 2012. V Poslanecké sněmovně se také projednává návrh podřídit prostředky veřejných VŠ režimu státní pokladny. Jak to vypadá s financováním VŠ v příštím roce? Zatím nelze říci nic moc konkrétního. Vypadá to, že se opět bude hrát o to, aby došlo ke snížení příspěvku na vzdělávací činnost menšímu než 1 mld. Kč. Ale v situaci tak vir4.

tuální reality, jakou představují rozpočty pod vedením nejlepšího ministra financí mezi Tiranou a Tallinem, vlastně nemá smysl o konkrétech diskutovat. Opět to bude dožebrávání se kolegia ctihodných rektorů u politiků o snížení škrtů (vydávaném vzápětí za „přidání“ vysokým školám). Daleko horší je ta utajovaná novelka rozpočtových pravidel, která by umožnila MF, potažmo jejich úředníkům, držet vysoké školy (kromě toho i další veřejnoprávní instituce a samosprávné kraje) hezky na uzdě. V podstatě už bychom nežebrali jednou ročně v poslanecké sněmovně, ale možná i každý měsíc o proplacení našich faktur a mezd na ministerstvu financí, aby nám je ta jediná povinná banka – ČNB – laskavě proplatila. Ony ty choutky ovládnout jeden z posledních svobodných prostorů ve společnosti jsou prostě příliš silné. A když máte 118 hlasů … Kolik že jich mají ty „namyšleně“ svobodné univerzity? Ministr Dobeš chce šetřit i slučováním přímo řízených organizací ministerstva (tzv. OPŘO) a redukcí počtu úředníků. Co si o tom myslíte? Jde o velmi populistický krok stavící jako vždy (u populistů) na demagogii. Na vyhánění „parazitujících úředníků do výroby“ český národ slyší již od 50. let velmi dobře. To bylo od pana ministra moc šikovné. Reálné úspory by si jistě šlo představit – ale po důkladné analýze, ne po tom cirkusovém spektáklu z listopadu loňského roku, kdy externí firma provedla za pěkné peníze během pár dní tzv. personální audit všech OPŘO a odborů MŠMT. Nejprve by se muselo říci, jaká je strategie státu a MŠMT a jaké činnosti na centrální úrovni a v jaké kvalitě potřebuje. Pak by se musela provést analýza vhodného složení (a nejen počtu) pracovníků řízených MŠMT. A pak přikročit k případným redukcím. Nic z toho se nekonalo. Hezky to vyjádřil v rozhovoru pro LN Dobešův náměstek Němec – „nezůstane kámen na kameni“. A tak se to odehrálo. Bylo to pěkně po bolševicku - „padni, komu padni“. Nejprve se rozhodlo, že do určitého data se „ty meze rozorají“ (sloučí se 17 organizací do tří a počet pracovníků ze 600 bude 60). Proč zrovna tyto počty? Manažer se neptá, manažer koná. Naprostou šílenost těchto kroků hrozící devastačními dopady na celé české školství a národní vzdělanost lze demonstrovat na dvou příkladech. Prvním je likvidace kvalitně pracujícího Ústavu pro informace ve vzdělávání (pardon: jeho sloučení s Českou školní inspekcí). Kvalitní profesionálové, třeba statistici, již podali výpovědi. Ale když pan ministr věrohodná data o systému k rozhodování nepotřebuje – zřejmě stačí kádry, které rozhodují vše (doslova). ČŠI samozřejmě nemůže tyto činnosti nahradit. Jejího poslání je ze zákona jiné a s tím, co dělal UIV, neslučitelné. Druhým příkladem je tzv. sloučení tří ústavů NUOV (odborné vzdělávání), VUP (výzkumný ústav pedagogický) a IPPP (pedagogicko-psychologickém poradenství). Zrušení jejich autonomie, odvolání zkušených profesionálů a hrozba dalších vyhazovů povedou třeba v pedagogicko-psychologickém poradenství ke ztrátě garance kvality této veřejné služby (metodické vedení, vzdělávání, analýza dat o potře-

bách poradenství atd.), k její komercializaci nebo k odumírání. A to jsme se pyšnili tím, že máme téměř 50 let budovaný systém, který nám přes jeho nedostatky i mnohé vyspělé země závidí. V tomto případě je v osobě pana ministra vidět, že manažer musí nad odborníkem (psychologem) převážit – na nějaké odborné ohledy se nelze ohlížet. Nový zákon o vysokých školách má umožnit vybírání školného. Jaké vidíte výhody a jaké nevýhody zavedení školného v podobě prosazované MŠMT? O těch už psalo velmi podrobně hodně expertů. Doporučuji článek Deset důvodů, proč nezavádět školné od Jana Kellera (otištěno ve Ventilu na str. 8, pozn. redakce). Výhody nebyly prokázány prakticky žádné (sleduji situaci v USA, Velké Británii a Rakousku). Je až děsivé, jak se na trpělivě uváděné argumenty odpůrců školného reaguje přezíravě – mlčením. A jede se dál. Stručně – přímé školné je sociálně diskriminační a žádná půjčka to nespraví; odložené školné je vrchol rozpočtové nezodpovědnosti. Co byste studentům vzkázal před svátkem studenstva – 17. listopadem?

Probuďte se a pro začátek začněte o svém místě ve společnosti, o tom, co se děje kolem nás, zase přemýšlet v hlubších souvislostech. Nebuďte jen „kladeči věnců“, jak zpívá Kryl. Studenty jste jen chvíli, ale to, co necháte projít dnes, neovlivní jen váš další život, život vašich dětí, ale kvalitu celé této společnosti na desetiletí dopředu. Stojíme na docela vážné křižovatce, kdy hrozí kulturní zlom v podobě rozkladu sociálního a kulturního pouta, základní vazby mezi lidmi, jak jsme je koncipovali skoro 200 let. A snaha zachovat vnějším komerčním zájmům nepodřízené univerzitní vzdělání pěstované ve svobodných, autonomních institucích představuje jednu z možností, jak se vzepřít trendu privatizace a individualizace veškerého společenského života. Ptal se Václav Klusák Prof. Stanislav Štech, (1954) – prorektor Univerzity Karlovy pro rozvoj a vedoucí katedry pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty. Vystupuje pro větší rovnost a spravedlnost ve školním prostředí a proti zavedení školného.

Extremismus s lidskou tváří? V Liberci stojí trochu osamoceně v jedné ulici téměř v centru krásný secesní dům. Jak hlásá německý nápis na zbytku omítky ve štítě domu, budova byla postavena roku 1913. Liberec, tehdy se mu říkalo Reichenberg, zažíval před první světovou válkou zřejmě lepší časy než dnes. Rovněž onen dům už má svá šťastnější léta za sebou. Za letního večera se z něj rozléhá bezstarostné veselí jeho obyvatel – desítek příslušníků romského etnika. Malé romské děti běhají kolem a do recepce hotelu na protější straně ulice si chodí na bonbóny. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdybych se do té liberecké ulice vydal za dva roky a tentýž dům byl zrekonstruovaný a přestavěný na čtyřhvězdičkový hotel. Zaplaťpámbu, řekl by si člověk, vždyť se na tu barabiznu už nedalo dívat! Za zázračnou proměnu se však draze platí. A nemám tím na mysli peníze. Zajímal by se někdo, co se stalo s těmi desítkami Romů, kteří jej ještě nedávno obývali? Developerská firma přece daleko více vydělá, když zaplatí Romům za to, aby se odstěhovali, a pak za babku koupí majetek města. Firma si mne ruce, jaký udělala výhodný obchod, město si mne ruce, že naláká další turisty a zbaví se jizvy, která hyzdila tvář města, a Romové si mnou ruce, že mají na čas nějaké peníze k dobru. Romové si však mnout ruce brzy přestanou. Mají jinou mentalitu než většina národa. Nepřemýšlejí daleko do budoucnosti, žijí pro dnešek, možná pro zítřek. Pak se zkrátka uvidí. Peníze jim brzy dojdou, navíc na menším městě, kam je přestěhovali, o ně nikdo nestojí. Práci pořád nemají, možnosti obživy jsou omezené, daleko horší než v Liberci. Malé město má zaděláno na sociální problém. A já se ptám: Kdo

za něj nese vinu? Jsou to pouze Romové? Proč se nedemonstruje také před sídly developerských firem a realitních agentur? Navíc je to problém přesahující katastr malých měst jako Rumburk, Varnsdorf nebo Šluknov. Může to být problém, který přesahuje hranice kraje. Kdo jiný by se tedy měl starat a nést zodpovědnost než ti, kteří mají vládnout celé zemi? Jedna skupina zoufalých lidí stojí na severu Čech proti jiné skupině zoufalých lidí. Jedni nemají práci, druzí se o práci bojí. Jedni se bojí o budoucnost, druzí se bojí o majetek. Všichni se bojí o své děti a navzájem se obviňují, že je to vina toho druhého. Úsměvy Romů na balkonech ubytoven skrývají obavy z toho, co přijde. Podobné obavy lze sledovat i za odhodláním demonstrantů, kterým došla trpělivost se svými novými sousedy. Taková situace vytváří ideální příležitost pro hochštaplery, kteří se tváří jako spasitelé a tvrdí, že jsou to oni, kdo zatočí s problémovými občany. Postaví se do čela nespokojených lidí a uboze zneužijí jejich zoufalství k rozdmýchávání nenávisti. Samozvaní extremisté a vůdci lidu jsou k pláči. Nejsou na místě, aby někomu pomohli. Jsou tam, aby se ukájeli pocitem vlastní pochybné výjimečnosti. S Mladými sociálními demokraty bylo před časem spojováno jméno Lukáše Kohouta. Nerad bych tomu pánovi křivdil, možná má řadu kladných charakterových rysů. Ať byl členem Mladých sociálních demokratů nebo ne, Lukáš Kohout nebyl a není sociálním demokratem. Programem a politikou sociální demokracie rozhodně není vyvolávání etnických konfliktů. Je paradoxní, že média zrovna těmto figurkám věnují tolik pozornosti. Jsou natolik zábavní? Pochybuji. Každopádně patří mezi hlavní viníky eskalace vzniklých konfliktů. To oni tvrdí davu, že násilí je řešení. Když se ohlédnu zpět za 5.

reakcemi nejvyšších míst na vyostřené emoce na Šluknovsku, napadá mne, zda nakonec nejednají v zájmu současné vlády. Kdyby měl Petr Nečas na srdci poklidné řešení možných národnostních rozporů, asi by si nevybral za svého poradce pravicového extremistu Romana Jocha. Totéž platí o ministru školství Josefu Dobešovi a jeho chráněnci Ladislavu Bátorovi. Vláda, zejména ODS a Věci veřejné, prostřednictvím svých zaměstnanců tu více tu méně otevřeně pravicovému extremismu fandí a snaží se mu vtisknout jakousi obecně přijatelnou podobu. Výroky a chování všech možných Kohoutů, Bátorů, Hájků, Jochů nebo Klausů pochopitelně problémy neřeší. Takové chování naopak problémy vyvolává. Nabízí pouze jednoduchá a prvoplánová východiska, která navíc často počítají s násilím. Situace v etnicky smíšených lokalitách přitom potřebují řešení komplexní a dlouhodobá. Musíme přijmout fakt, že romská komunita funguje jinak než zbytek společnosti. Smysl by mělo třeba zavedení smíšených pořádkových hlídek. Smysl by měla spolupráce s respektovanými představiteli romské komunity. Smysl by měly programy pro romské děti zaměřující se na to, aby byly více v kontaktu se svými většinovými vrstevníky a aby nebyly tolik pod vlivem rodinného prostředí, které nemusí vždy působit pozitivně. Abych nakonec nebyl obviněn z nadržování jednomu etniku, musím poznamenat, že i mě osobně se dotkne, když

na mě na nádraží někdo zavolá „hele, gádžo“. Nelíbí se mi ani, když vidím, že mladí Romové bezcílně bloumají městy, pokuřují a třeba čekají na nějakou dobrou „čórku“. A už vůbec bych si nedovolil obhajovat násilí! Jestliže někdo spáchá násilný trestný čin, jestliže na svého spoluobčana zaútočí s mačetou v ruce a způsobí mu vážná zranění, zaslouží si bezesporu nejpřísnější možný trest. To by si ale zasloužil každý takový čin – bez ohledu na barvu pleti pachatele. Věřím však zároveň, že stále zatím žijeme v právním státě, proto je na policistech a soudcích, aby zločin vyšetřili a viníky potrestali. Tímto článkem chci tedy také říct, že lynč do naší společnosti nepatří. Petr Šelepa Zamysleme se, přávystudoval filologii na Palackého telé. Pokud jsme ti, univerzitě v Olomouci, pracoval co lynčují, tak to jako učitel a zástupce ředitele možná nebolí. Ale střední školy. V současnosti působí co když budeme jako poradce předjednou lynčováni? sedy Poslaneckého Hledejme raději klubu ČSSD a projiná, možná složijektový koordinátější a déle trvající, tor pro ČSSD. ale o to lepší řešení. Je též statutární míExtremismus totiž stopředseda nemá lidskou tvář. MSD.

Rozhovor s Míšou Marksovou-Tominovou Jak vnímáš současný ženský politický slovník a diskurz? Nejsou ženy političky příliš hnány okolnostmi do role mužů? Nepřebírají jejich vzory chování, vystupování a argumentace ? je to žádoucí a dá se tomu nějak čelit v tak mužské disciplíně jako je politika? Základním problémem je, že žen je v politice málo. Jak praví sociologické s t u d ie , aby

6.

se ženy začaly nějaké skupině chovat přirozeně, měly by tam být zastoupeny alespoň 30% - tomuto podílu se říká „kritické množství“. Jenomže u nás ve vrcholných orgánech ženy zdaleka z jedné třetiny zastoupeny nejsou. Když se podíváme na poslaneckou sněmovnu, senát či vládu, můžeme o jedné třetině tak leda snít. Takže, logicky, velká část veřejnosti má pocit, že ženy zde zastoupené se od mužů zase tolik neliší. Mají podobnou rétoriku a hrají stranické hry s muži, místo toho, co by se sjednotily n a p ř í č stranami k v ů l i nějaké

věcné záležitosti. Bylo by hezké, kdyby se konečně české poslankyně spojily v nějaký „ženský klub“, ale toho se asi jen tak nedočkáme. Vždy mě velmi zamrzí, když se některá z evidentně velmi emancipovaných političek (nebo to může být třeba manažerka) ostře vymezuje proti ženskému hnutí a zdůrazňuje, že ona „přece není žádná feministka, ale...“ a obvykle následuje nějaký čistě feministický výlev. Za feminismus se přece nemusíme stydět, bez něj bychom jako ženy neměly svobodu a možnosti, jaké máme. Mimochodem nová Deklarace principů přijatá na kongresu PES 24. listopadu, se v jednom bodě na feministické hnutí odvolává („Stavíce na úspěších feministického hnutí, budeme pokračovat v boji za genderovou rovnost...“). Takže vzkazuji všem ženám: feminismus není sprosté slovo! Na druhou stranu existuje spousta žen

se spíše „mužským“ způsobem myšlení (a vice versa), a to přece nevadí. Poul Nyrup Rasmussen hovoří o nutnosti rovnosti pohlaví jako o důležitém bodu evropské sociálně–demokratické politiky. Nabádá EU k přijetí Evropské charty práv žen – změní tato charta něco v praktickém životě Evropanek? Na jednu stranu by tato Charta byla určitě užitečná, byl by to další nástroj pro prosazování rovnosti žen a mužů. Důležité ale je, do jaké míry by její obsah byl pro členské státy vymahatelný. Protože řada dokumentů, které jsou závazné, ale zároveň jejich neplnění nepodléhá žádným sankcím, už existuje, a to na úrovni OSN: CEDAW (Konvence pro odstraňování všech forem diskriminace žen) či Pekingská akční platforma. Česká republika již léta vykazuje jejich plnění, ve většině oblastí ovšem spíše neplnění, a nic se neděje. Takže se obávám, že zmíněná Charta by neměla větší faktický dopad, pokud by na straně jednotlivých členských států nebyla k jejímu plnění vůle. Jak vnímáš snahy EU v rámci např. Evropského sociálního fondu podpořit ženy při vstupu na trh práce? Ženy jsou zde cílovou skupinou, na kterou je nahlíženo jako na „ohrožené osoby při vstupu na trh práce“ (dokumenty dále ženy rozdělují na těhotné, po porodu, kojící, pečující o děti do 15 let apod.) Nepřispívá tato „pomoc“ pouze k prohloubení vnímání žen jako osob slabých a ohrožených? Je to správná cesta jak jim pomoci? Podle statistik jsou ženy v řadě oblastí života diskriminovány, o tom prostě není pochyb. Evropský sociální fond je určen k tomu, aby se nejrůznějším diskriminovaným skupinám pomohly vyrovnat jejich šance na pracovním trhu. Takže já jsem přesvědčená, že to je správná cesta, respektive je to jedna cest. Jsou to největší finanční zdroje k dispozici, které umožňují realizovat nejrůznější projekty pro vyrovnání šancí, a také projekty osvětové, upozorňující veřejnost na ex-

istenci diskriminace anebo třeba právní poradny. Považuji za velmi důležité, aby byli lidé informováni. Diskriminace v zaměstnání postihuje řadu lidí, nejen ženy, a čím víc si toho lidé budu vědomi, tím ochotnější a schopnější budou se proti ní bránit. Jediné, co mě mrzí, je striktní zaměření ESF na trh práce – existuje například obrovská oblast týkající se obětí domácího násilí, která by také potřebovala podpořit. Zajímal by mě Tvůj názor na debatu o sexuální výchově na českých školách s přihlédnutím na mediální výstupy paní Jochové. Profiluje se jako manželka a matka, která vychovává své děti „dobře“ v duchu tradičních křesťanských hodnot. Je tento obraz v souladu s moderní, emancipovanou ženou? Je správné, že paní Jochová dostává tolik mediálního prostoru? Považuji za skandální, že paní Jochová coby představitelka v České republice okrajového názorového proudu dostává v médiích tolik prostoru, aniž by někdo zároveň zcela jasně pojmenoval, co to vlastně je za skupinu. Název organizace - „Výbor na obranu rodičovských práv“ - je zcela zavádějící. Měla by se spíše jmenovat „Výbor ultrakonzervativních rodičů”, pak by bylo jasno a nevytvářel by se falešný dojem, že jejich názory sdílí většina populace. Naštěstí nedávný výzkum veřejného mínění ukázal, že naprostá většina populace sexuální výchovu na školách podporuje, proti je pouhých 9%! Že paní Jochová nepředstavuje moderní emancipovanou ženu, to by mi nijak nevadilo, každý má nějaké názory. Ale je neuvěřitelné, že média nejsou schopna jasně říci, co je zač. Já u svých článků, pokud tam nejsem uvedena v souvislosti s ČSSD, vždy mívám napsáno „feministka”, „odbornice na rovné příležitosti žen a mužů” či něco podobného, co mě pro čtenáře hned jasně zařadí. To samé by se mělo psát u paní Jochové – například „ultrakonzervativní katolička”, aby bylo hned jasno. Chápeš důvody, proč „Výbor na ochranu rodičovských práv“

(mimo jiné reprezentován právě paní Jochovou) navrhl ministru Dobešovi vyškrtnout z Rámcového vzdělávacího programu (mimo jiné) větu o tom, že „muž a žena jsou si rovni“? Upřímně řečeno, nechápu. Ukazuje to, že slavný Výbor je skupina extremistů a extremistek. Považuji za stěžejní, aby se v sexuální a rodinné výchově učilo, že oba partneři v rodině jsou si rovni, že se nesmí jeden vyvyšovat nad druhého, že naprostým základem vzájemné komunikace je dohoda a kompromis. Úzce s tím souvisí výuka o tom, že naprosto nepřijatelná je jakákoli forma domácího násilí, nemluvě o sexuálním zneužívání. Celý ten slavný Výbor zřejmě chce, abychom se vrátili do středověku. Jsem přesvědčená, že právě škola je šancí, kde se děti mohou dozvědět spoustu věcí, které se doma nedozvědí. Jestli to demagogům z Výboru vadí, pak nechť si to nějak pro své děti řeší, ale ať s tím neotravují ostatní. Jsem přesvědčena, že výchova tabuizující sex ještě nikomu neprospěla – z výzkumů vyplývá, že země bez sexuální výchovy, kde se místo ní například smrtelně vážně hovoří o konceptu „žádný sex do svatby“ (který mimochodem podporovat třeba Bush Jr.), se potýkají s mnohem vyšším procentem těhotných nezletilých matek. Ptala se Lucie Válová Michaela Marksová-Tominová se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. V letech 1997-2004 pracovala jako ředitelka pro styk s veřejností v obecně prospěšné společnosti Gender Studies, 2004-2006 vedla odbor rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí a duben 2009-září 2010 odbor rovných příležitostí ve školství na Ministerstvu školství. Od srpna 2010 je stínovou ministryní pro lidská práva a rovné příležitosti ve stínové vládě ČSSD. Narodila se v roce 1969, je vdaná, má dvě dcery. 7.

Deset důvodů, proč nezavádět školné První velký pokus zavést školné na vysokých školách podnikli poslanci ODS (Walter Bartoš) a US-DEU (Petr Matějů) v letech 2000 až 2002. Navrhované školné bylo už tehdy vydáváno za investici studenta do jeho vlastní budoucnosti, za jakýsi poplatek za to, že investuje do vzdělání. Pro ty, kterým investice do studia k nadprůměrným příjmům nepomůže, mělo být splácení školného odloženo až do doby, kdy jejich platy překročí průměrný příjem. Zároveň se tehdy tvrdilo, že školné pomůže navýšit finanční prostředky škol natolik, aby na nich mohly studovat i děti z méně zámožných rodin. Tehdejší poslanec Unie svobody Petr Matějů napsal do deníku Právo 10. října 2000, že zavedením školného se pomůže především studentům z chudších rodin. Doslova uvedl, že při dnešním „rozsahu korupce nakonec prohrávají zejména děti rodičů s nižším vzděláním a nižšími příjmy“. Tento druhý argument přestal být časem používán (nikoliv kvůli tomu, že by snad korupce u nás naprosto vymizela) a tato část zdůvodnění dnes již není ve hře. Školné má být naopak zavedeno v situaci, kdy budou počty studentů z nařízení ministerstva školství soustavně klesat. Veřejné vysoké školy již dostaly pokyny, v jakém rozsahu mají snižovat počty přijímaných studentů. Tvrdit nyní, že školné zavádíme kvůli větším šancím studentů z chudších rodin, by se proto neodvážil ani ten nejnestydatější demagog. Podívejme se postupně na hlavní argumenty, které byly v uplynulých deseti letech stoupenci školného vzneseny. 1. Studium je prý čistě osobní investicí, takže je nesprávné, aby náklady na vzdělávání jen pro některé hradila společnost jako celek. Ve skutečnosti prakticky není možné odhadnout, jaký díl vzdělání je čistě osobní investicí a jaký má blahodárný přínos pro celou společnost včetně těch, kdo děti nemají či jejichž děti nestudují. Povolání lékaře v řadě případů (ne však zdaleka ve všech) docela slušně vynáší. Je však určitě i v zájmu lidí bezdětných, aby společnost měla co nejvíce kvalitních lékařů. Naopak povolání učitele či učitelky češtiny příliš nevynáší. Je ovšem i v zájmu lidí s dětmi, které nestudují na vysoké škole, aby u nás byl dostatek kvalitních učitelů češtiny. Bylo by velmi obtížné najít obor, ve kterém je vzdělání skutečně čistě jen investicí do osobního prospěchu. 2. Jak je to se vztahem mezi školným a pílí studentů? Povzbudí jeho zavedení jejich přičinlivost? O tom lze silně pochybovat. Už nyní představuje studium na vysoké škole kromě ušlého zisku také poměrně citelné náklady pro studenta a celou jeho rodinu. Lze si jen obtížně představit, že ty studenty, které tyto náklady (podle posledních průzkumů v průměru ve výši 10 000 Kč měsíčně) nechávají v klidu a nemotivují ke studijnímu úsilí, bude motivovat nějakých deset tisíc za půl roku navíc. Studenti z chudých rodin jsou existujícími náklady motivováni ke studiu i bez školného, studenty z rodin

8.

zámožnějších bude jen stěží motivovat částka, která je schopna ty chudší zruinovat. Spíše dojde k tomu, že se na veřejné vysoké školy přesunou ti méně pilní ze škol soukromých. Zatím studují i méně zdatní potomci nejlépe situovaných vrstev právě na školách soukromých, kde za získání diplomu zaplatí poměrně vysoké školné. Od nynějška budou klidně moci přejít na školy veřejné. Ani ony už na ně totiž z důvodů finančních nebudou nijak přísné. Udělí jim vytoužený diplom za v průměru nižší školné, než jaké platí na školách soukromých. 3. Další mnohokrát vznášený argument ve prospěch školného naopak říká, že jeho placení začne motivovat ke kvalitnější výuce vysokoškolské kantory. Ponechme stranou, že se jedná o hrubou urážku této vrstvy inteligence, o níž se tvrdí, že schválně až dosud nepracuje dostatečně kvalitně, i když by toho byla schopna. Ponechme stranou také otázku, zda skutečně budou platící studenti tlačit své učitele k vyšším nárokům. Co když u mnoha z nich bude touha po vědění menší než touha po diplomu? Potom ocení spíše takové učitele, kteří jim budou cestu za diplomem co nejméně komplikovat. Buďme však optimisty a předpokládejme, že studenti budou ve svém vlastním zájmu usilovat o to, aby je jejich učitelé zatěžovali co nejvíce a ždímali z nich maximum. Ty méně schopné aby během studia nemilosrdně eliminovali zcela bez ohledu na to, že tím svou školu finančně poškodí. Budou studenti skutečně vychovávat své učitele k vyšší profesionalitě? Tady jsou jen dvě možná vysvětlení: Buď se předpokládá, jak jsme již naznačili, že dnešní učitelé učit kvalitně umějí, záměrně to však nedělají, dokud jim škola málo platí. Až jim zaplatí více, pak teprve ukáží, co v nich dřímá. Je zbytečné s takto směšným argumentem polemizovat. Tím spíše, že jistě každý zná nejednoho učitele, který se prostě neudrží a učí kvalitně i bez školného a za směšně nízký plat. Je zde ovšem ještě druhá možnost: díky školnému si školy v terénu vyhledají nějaké lepší odborníky, než jsou ti, kteří na nich zatím učí. I pokud by školné skutečně umožnilo zvýšit vysokoškolským učitelům platy (o tom se ještě zmíníme), muselo by být vskutku astronomické, aby přilákalo špičkové odborníky z praxe a možná i z ciziny. Zároveň by tito odborníci museli pracovat s omezenými počty studentů (velkochov studentů na špičkové úrovni opravdu není možný). A nízké počty platících studentů by pak stejně vysoké platy svých učitelů neutáhly. Musely by se na ně převádět peníze od studentů, na které špičkoví kantoři nezbyli, což by nebylo právě spravedlivé. 4. Ti, kdo propagují školné, se neomezují jen na údajný profit studentů a údajný profit škol. Slibují si od něho přínos pro celou ekonomiku, pro její výkonnost a konkurenceschopnost. Bohužel také v tomto bodě je slibovaný přínos tak trochu virtuální. Zavedení školného má vytvořit úzkou finanční vazbu mezi kvalitou studia, příjmy vysokoškoláků a jejich přínosem

národní ekonomice. Studenti prý budou více než dosud motivováni ke studiu oborů, které se stanou z hlediska ekonomického nejužitečnější, a tedy nejlépe odměňované. Právě taková investice se jim vyplatí nejvíce. Tento přímočarý ekonomický kalkul bohužel z řady důvodů v praxi nefunguje. Jak ukázal již před mnoha lety americký sociolog Randall Collins, absolventi technických oborů, kteří reálně zvyšují konkurenceschopnost národní ekonomiky, nebývají zdaleka tak dobře placeni jako absolventi těch oborů, které dávají příležitost obsadit strategickou pozici při rozdělování vytvořeného produktu (politici, ekonomové, právníci, mnozí experti z poradenské činnosti, lidé na klíčových postech ve světě médií atd.). Studium těchto oborů bývá často přínosné mnohem více z hlediska toho, s kým se člověk seznámí, než toho, co ho ve škole naučí. Nejvýnosnějšími obory jsou pak nejednou ty, jejichž absolventi přinášejí pro růst konkurenceschopnosti země jen velice málo. 5. Původně se tvrdilo, že placení školného prý umožní školám přijímat vysoké počty studentů, kteří byli až dosud z kapacitních důvodů odmítáni. Tento argument opustili už i samotní stoupenci školného, když navrhují, aby veřejné školy již od nového školního roku každoročně plynule snižovaly procento přijímaných studentů v bakalářském, magisterském i doktorském stupni. 6. S tím ovšem úzce souvisí další argument. Zavedení školného prý vylepší finanční bilanci veřejných vysokých škol. Když přišla Unie svobody v roce 2001 s první ofenzivou za placení školného, ronili její poslanci slzy nad žalostnou finanční situací učitelů a tvrdili, že právě peníze od studentů umožní zvednout učitelům platy. I později pravicoví politici argumentovali tím, že školné pomůže veřejným vysokým školám vybřednout z prohlubující se finanční nouze. V tzv. Bílé knize vzdělanosti se bohužel nedozvíme to nejpodstatnější: jaká bude rozpočtová politika vlády vůči sektoru vysokých škol. Při notorickém nedostatku financí ve státní pokladně lze očekávat, že zavedení školného nezmírní finanční problémy škol ani o korunu. O stejnou částku, kterou studenti školám přinesou, se sníží objem financí pro vysoké školy ze státního rozpočtu. Mezidobí odloženého školného mají školy překlenout půjčkou u bank a fondů. Tím tedy k velké lítosti studentů i učitelů padá argument číslo tři. 7. Zavedení školného mělo přispět k větší sociální rovnosti ve společnosti, při tom nerovnosti naopak zvýší. Je známou věcí, že ženy pobírají o třetinu nižší mzdu než muži. Rozdíl mezi jejich příjmy a příjmy jejich spolužáků se přitom zvyšuje s růstem kvalifikace. Jestliže nekvalifikovaná dělnice získá (příklad Francie) za život jen o 10 % méně než nekvalifikovaný dělník, v případě lékařské profese tento rozdíl činí již

40 % v neprospěch žen. Přitom všichni, kdo propagují školné, automaticky počítají s tím, že studentky je budou platit v naprosto stejné výši jako jejich mužští kolegové. Proč by měly ženy platit stejně jako muži za investici, o které už dopředu vědí, že se jim v průměru vyplatí minimálně o třetinu méně než mužům? Opravdu si může někdo myslet, že se tím snižují sociální rozdíly? Sníží se tím přece něco úplně jiného – počet dětí vysokoškolaček. Tak jako v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí. Zavedení školného posílí i nerovnost mezi studenty z Prahy, popřípadě dalších větších univerzitních měst, a těmi ostatními. Ti, co žijí v Praze či Brně, mohou vždy ušetřit za dojíždění, velice často za koleje či podnájmy a někdy dokonce i za menzu. S klidem tedy mohou zaplatit alespoň školné. Pro přespolní představuje školné další platbu navíc po zaplacení výdajů za dopravu, bydlení a stravu. 8. Problémy s nejistou rentabilitou vzdělání mají být ošetřeny pomocí odloženého školného, ev. bankovní půjčky. Student začne půjčku splácet teprve tehdy, až jeho příjem přesáhne průměrný příjem v zemi. Vypadá to rozumně, je to však hrubě nedomyšlené. Průměrný příjem v zemi je v současné době o nějakých deset tisíc korun nižší, než kolik činí průměrný příjem vysokoškoláků. To ale znamená, že absolvent vysoké školy začne půjčku splácet už v okamžiku, kdy překročí průměr platu celé populace, k jehož dosažení prakticky nepotřeboval studovat vysokou školu. Může se pohybovat téměř o deset tisíc korun pod příjmem jen průměrně úspěšného vysokoškoláka, a přesto bude musit již platit. Poměrně snadno může dojít k tomu, že celou půjčku i s úroky bude muset splatit, aniž by vůbec kdy dosáhl třeba jen průměrného příjmu vysokoškoláka. 9. Stoupenci školného tvrdí, že poplatek za studium je přece zanedbatelně nízký. Částečně mají pravdu. Není sice zanedbatelný vzhledem k hospodaření nízkopříjmových domácností, je však opravdu zanedbatelný vzhledem k elementárním potřebám financování vysokých škol. A jelikož stát přestane (viz bod č. 6) dávat školám to, co dodají studenti, peněz na jejich chod se bude nedostávat i nadále. To se dříve nebo později (spíše dříve) stane důvodem pro další a další zvyšování školného. Technicky i politicky je totiž mnohem jednodušší školné zvyšovat než ho zavést. 10. Zavedení školného prý umožní studentům zodpovědněji se rozhodnout, zda investici do vzdělání hodlají podniknout. Tento argument je snad nejvíce pokrytecký ze všech. Žijeme v postprůmyslové společnosti, která vyžaduje i do budoucna bude vyžadovat vzdělání vyšší, než bylo obvyklé ve společnosti průmyslové. Spolu s tím však nebudou přímo úměrně narůstat materiální a sociální výhody, jež vysokoškolské vzdělání poskytuje. 9.

Vzdělání bude prostě podmínkou stále více nutnou, avšak stále méně dostačující k zajištění alespoň trochu slušné životní úrovně. S příchodem společnosti vzdělání se výrazně zužuje možnost svobodně se rozhodnout, zda tuto poměrně rizikovou investici podniknout. Bude třeba studovat stále více přesto (či spíše právě proto), že se to bude vyplácet v průměru stále méně. Tato situace jednoznačně nahrává těm, kdo chtějí studenty školným vydírat. Zbývá zodpovědět otázku, proč je školné tak umíněně prosazováno, i když argumenty pro jeho zavádění se ukazují jeden po druhém jako liché. Domnívám se, že to jsou argumenty pouze zástupné. Stejnou funkci jako školné (tedy odevzdání poplatku za úspěšnou investici) by splnilo vyšší zdanění platů nejúspěšnějších vysokoškoláků a odvedení takto získaných peněz do příslušné rozpočtové kapitoly. Zavedení školného ovšem prosazují tytéž politické síly, které realizují snížení daní právě pro nejvyšší příjmové kategorie. Nejvýše odměňované skupiny obyvatelstva (z 90 % tvořené vysokoškoláky) jsou prostřednictvím rovné daně a zastřešením pojistného chráněny před tím, aby investici, která se jim osobně tak báječně vyplatila, společnosti v plném rozsahu spláceli. Splácet mají hlavně ti, kteří se pohybují těsně nad průměrem, tedy jádro středních vrstev. Jen pro ně představuje školné novou a citelnou formu

zdanění. Právě oni a jejich potomci budou dotovat státní pokladnu, která chudne nejen vlivem krize, ale výrazně také v důsledku zavedení rovné daně, jež snížila daňové povinnosti velkým firmám a horním příjmovým kategoriím. Budou dotovat chod zbytků veřejného sektoru ve státě, který mimo jiné z důvodu rozsáhlé korupce už nemá peníze vůbec na nic. I skrze školné tak budou platit dluhy, které nenadělali. Proto bude brána od mladých lidí záloha na příjmy, které mnozí z nich v životě neuvidí. Proto bude deformována celá jejich kariéra skrze strach a pocit viny, že pokud nebudou rýžovat peníze, stanou se z nich doživotní dlužníci. Petr Matějů a jeho kolegové chtějí sblížit nižší vrstvy se středními. Velice pravděpodobně se jim to podaří. Avšak trochu jinak, než si myslí. Pro střední Prof. Jan Keller, (1955) - sociolog, vrstvy a jejich poekolog, pedagog a publicista, působí tomky bude školné na katedře sociální práce FSS Ospředstavovat jen travské univerzity další kámen, který je v Ostravě. Autor v kalných vodách řady významčistého trhu potáhne ných publikací, směrem ke dnu, např. Tři sok těm méně ciální světy úspěšným. (2010).

Je odpovědí na krizi demontáž sociálního státu? Chtělo by se mi vykřiknout NE a nepřispívat žádnými argumenty, užaslá nad tím, jak vůbec někoho může taková otázka napadnout. Ale pravdu je, že tací se mezi námi najdou. Napadá mě rovnou příklad z nedávné doby. Zúčastnila jsem se semináře o korupci, který pořádala organizace Transparency International a setkala jsem se tam se zástupcem mladých konzervativců. Na otázku, co stojí za krizí v Řecku, odpověděl, že je to samozřejmě přebujelý stát, příliš štědrý sociální systém a že toto vše je třeba osekat. Ten samý mladík v zápětí propukl v hurónský smích, když slyšel přednášejícího mluvit o „efektivním sociálním státu“. Toto sousloví označil za oxymóron a anachronismus. Domnívám se, že efektivní sociální stát nejenže nepředstavuje kontradiktorní spojení, ani není přežitým konceptem naopak, představuje projekt, který naše země a potažmo celá Evropa potřebuje udržet a neustále posilovat. 10.

Ohlédneme-li se krátce do minulosti, zjistíme, že to byl právě sociální stát, kdo (slovy Jana Kellera) uskutečnil „velké modernizační dílo“. Osvobodil jedince, protože ho zbavil strachu z nejistot a umožnil mu rozvíjet svůj potenciál. V čase současné krize tento strach znovu ožívá, některé jedince oslabuje, jiné naopak radikalizuje. Obé je velmi špatné a politika utahování opasků, škrtů a zatěžování střední vrstvy zvyšováním daní, tedy kroky vedoucí k oslabení sociálního státu, jsou proto politikou velmi nebezpečnou pro celou společnost. Řečeno s Bělohradským – naše současná vláda včele s Petrem Nečasem si zde zahrává s „tekutým hněvem lidí“. Věřím, že na současnou krizi lze odpovědět posilněním sociálního státu. Onen mladý konzervativec se smál spojení „efektivní sociální stát“ – pravděpodobně ho vnímal v účetních intencích a nedohlédl již, že podstata tohoto konceptu je v něčem jiném. Účetní vnímání znamená, že akcentujeme pouze nut-

nost finančních prostředků na sociální transfery. Pravice a tržní radikálové tvrdí, že finanční prostředky nejsou a že systém walfare není udržitelný. To ale není pravda. Stačí zamezit rozkrádání tohoto státu, efektivně přerozdělovat a zavést spravedlivé progresivní zdanění. Neuvažujme o sociálním státu z pohledu účetnictví. Je v něm mnohem více. Jde o projekt, který do popředí staví člověka se vším, co k němu patří. Pokud toto pochopíme, pak bude dobře u nás doma v Evropě.

Lucie Válová vystudovala Pedf UK. V současné době pracuje jako projektová koordinátorka v oblasti sociálních služeb.

Rozhovor s Petrem Gajduškem, ředitel Sekce předsedy ÚOHS Co je předmětem činnosti Úřadu pro ochranu hospodářské činnosti a co je konkrétně náplní Tvojí práce? Cílem ÚOHS je zajistit takové fungování české ekonomiky, které bude v souladu s pravidly hospodářské soutěže. Za tím účelem zasahuje proti praktikám, jako jsou např. kartelové dohody nebo zneužívání dominantního postavení. Zjednodušeně řečeno tím chráníme spotřebitele, např. proti dohodám narušujícím konkurenci, které zvyšují ceny zboží. ÚOHS také dohlíží na proces zadávání veřejných zakázek. Tím zase chráníme daňové poplatníky, aby byly hospodárně užívány prostředky, které stát vybírá z jejich daní. Do kompetence ÚOHS spadá i monitoring a konzultace v oblasti poskytování veřejné podpory. Ve všech těchto oblastech má ÚOHS vysoký vliv na trh i ekonomiku země. Jak se obecně díváš na podnikatelské prostředí v ČR? Co říkáš na stále zmiňovanou korupci při zadávání veřejných zakázek a úlohu Úřadu? To je široká otázka, teď nevím, jestli odpovídat jako občan nebo právník, abych se nedostal do problémů (smích). Ale vážně, nejprve k podnikatelskému prostředí. Dnes a denně jsou slyšet názory, že jsme stále oním „Divokým východem“, kde bují korupce. Na druhé straně pak v tisku čteme, že se nic neprokázalo a nic se vlastně nestalo. Pravda je uprostřed. Bez ohledu na to, že si česká ekonomika ve srovnání s postkomunistickými zeměmi vede lépe, odehrávají se u nás kauzy, nad kterými zůstává rozum stát. Příčinu je nutno hledat v období těsně po roce 1989. Bylo umožněno svobodné podnikání, byla zahájena privatizace a to vše bez dostatečné právní úpravy. Stát tak měl jen omezené možnosti do

věcí zasahovat. Důsledkem toho přišla k bohatství skupinka lidí, která by za normálního fungování věcí moc šancí neměla. Tím, že se přestaly brát ohledy na vše ostatní kromě zisku, tedy na společnost, občany, právo apod., se změnil i pohled společnosti na podnikatele. Existuje zde elementární nedůvěra občanů v poctivost podnikání a justici. Tím se od západního světa lišíme nejvíce. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se situace zlepší. ÚOHS svým působením pomáhá tento trend změnit, přinést pozitivní změny. Co se týče druhé části otázky, tedy korupce u zadávání veřejných zakázek, tak tu primárně vyšetřují jiné státní orgány (Policie ČR, státní zastupitelství). Stěžejní úloha ÚOHS spočívá nicméně v tom, že má prostředky k tomu, aby zastavil podezřelé tendry, kde dochází k porušování nebo obcházení zákona. Nechám-li hovořit čísla, tak ročně se v ČR vypíšou zakázky za 630 miliard korun. Jen pro ilustraci, taková gigantická suma by stačila celému českému školství na téměř 5 let dopředu. Transparentnost vynakládání těchto prostředků hlídá právě ÚOHS. Minulý rok jsme vydali přes 500 prvostupňových rozhodnutí, což je oproti roku 2008 nárůst o 76 %. V souvislosti s balíčkem zákonů proti korupci se pak v příštím roce očekává rozšíření ÚOHS o dalších sto lidí. Zjednodušeně řečeno, činnost ÚOHS, který má rozpočet něco přes sto miliónů, může ušetřit státnímu rozpočtu miliardy korun díky prevenci isankcím. Jaké byly nejzajímavější kauzy, na kterých jsi pracoval? Právně bývají často nejzajímavější kauzy, které nejsou příliš známé. Jde o případy individuálních stěžovatelů, kteří narazí na problém, na nějž zákony nepamatují. Dostanu se tak do kontaktu nejen s právem hospodářské

soutěže, ale i s trestním právem, finančním právem nebo mezinárodněprávní úpravou lidských práv, což je vlastně moje prapůvodní specializace. Z mediálně známých kauz mě nejvíc bavila práce na případu bid-riggingu „Litoměřice“. Jde o historicky první případ svého druhu. Bid-rigging neboli tendrový kartel znamená, že se uchazeči o veřejnou zakázku předem domluví, jakou nabídku podají. Uvedu praktický příklad: řekněme, že se město Třinec rozhodne vypsat soutěž na výstavbu sportovní haly v předpokládané hodnotě 100 miliónu Kč, kde jediným hodnotícím kritériem bude nejnižší cena. Uchazeči o veřejnou zakázku jsou tři, tedy firma A, B a C. Tajně se před podáním nabídek sejdou a dohodnou si, že nemá smysl soutěžit, když mohou vydělat všichni. Firma A tedy podá nabídku, že hřiště postaví za 150 mil., B podá nabídku na 200 mil. a C na 220 mil. Samozřejmě vyhraje A. Zisk si firmy rozdělí a město z veřejných prostředků místo 100 mil. zaplatí 150 mil. Vydělal „vítěz“ tendru i jeho další dva „soupeři“. Prohráli jsme ale my všichni, kteří platíme daně, z nichž se hřiště postaví. Dokazování je v těchto případech velmi náročné a v rámci ÚOHS během vyšetřování spolupracuje několik složek současně. Bid-rigging je nešvar, který českou ekonomiku připravuje každoročně o velké sumy. ÚOHS proto letos zřídil odbor, který se na tuto problematiku specializuje. Měl jsi možnost studovat práva na nejlepších univerzitách v Anglii i v USA, jak bys srovnal právní prostředí v ČR a Anglii nebo USA? Ty rozdíly jsou natolik markantní, že by vydaly na celou studii. Za všechny bych zmínil alespoň vztah občanů k právu. V minulosti u nás ztratilo právo

11.

v očích veřejnosti kredit. Stalo se okrajovou disciplínou, ze které se vytratily hodnoty a etika. Právo je přitom jedním z pilířů demokracie, je uměním dobra a spravedlnosti. Víte, která budova je největší v průměrném americkém městě? Budova soudu. Pro Američany i Angličany je nejdůležitější zásadou „rule of law“ neboli vláda práva. To znamená, že právo musí respektovat všichni bez rozdílu funkce, věku, majetku apod. Demokracie je často definována jako vláda většiny, ale i většina se může mýlit a změnit se v tyranii. Především Angličané pak berou své právo jako součást národního dědictví, jako pojistku, která chrání občany před státem i sebou navzájem. Impozantní soudní budovy

v anglosaském světě jsou symbolem jeho nepostradatelnosti. Jaké jsou cíle Úřadu pro rok 2012? V oblasti veřejných zakázek se budeme snažit úspěšně zvládnout naše rozšíření o cca 100 zaměstnanců v souvislosti s připravovanými legislativními změnami. V oblasti hospodářské soutěže budeme pokračovat v posilování více ekonomického přístupu, což je v současnosti jedna z nejprogresivnějších agend ÚOHS i ostatních evropských úřadů. Dále pak samozřejmě platí, že ÚOHS bude bedlivě monitorovat chování subjektů na trhu a zasahovat tam, kde bude narušováno řádné fungování hospodářské soutěže. Ptal se Jakub Štědroň

Petr Gajdušek, (1983) působí jako ředitel Sekce předsedy ÚOHS a poradce předsedy. Během studií pracoval jako legislativní poradce pos. klubu ČSSD. Je absolventem Právnické fakulty UK, Fakulty Sociálních věd UK, obor mezinárodní vztahy a politologie, dále studoval Georgetown University ve Washingtonu, obor komparativní ekonomie a politologie. Postgraduálně pak vystudoval University of Cambridge, kde se specializoval na mezinárodní právo. Úspěšně také ukončil postgraduální studium lidských práv na Univerzitě v Oxfordu.

Jsem součástí šumavské přírody po staletí: lýkožrout smrkový Je konec srpna a já se rozhodl udělat si prodloužený mimo období kalamit napadá jen staré, slabé a nemocné víkend na Šumavě. Mám rád pěší turistiku, a tak je pro mě stromy,“ píše se na wikipedii. Podobně se to dozvídám pochod Národním parkem Šumava pořádaný Hnutím i z úst Jaromíra Bláhy. Kůrovec samozřejmě nepatří do hospodářského lesa. Duha příležitostí vyrazit do přírody. Navíc se budu moci blíže seznámit s kauzou, která je v poslední době tolik Ovšem má být na Šumavě, kromě pár menších lokalit, jen hospodářský les? Nebo ponecháme Šumavu z větší části diskutovaná: boj s kůrovcem a kácení na Šumavě. „divočině“ (poskytneme tedy Po čtyři dny se ve skupině dostatek životního prostoru unikátní dvaceti až třiceti lidí pohybujeme fauně a floře) a naplníme tak na území NP Šumava i NP Baposlání národního parku dle mezvorský les, po značených inárodních měřítek? To je asi hlavní i neznačených cestách (s část sporu mezi většinou místních potřebnými povoleními). Naším obyvatel, politiků, lesníků průvodcem je Jaromír Bláha z Hnutí a dřevařských firem na straně jedné Duha - člověk, který často vystupoa ekologickými aktivisty, ochránci val v médiích jako mluvčí blokády přírody a většinou vědců – biologů kácení šumavských smrčin v oblasti na straně druhé. Jako „bojiště“ si Ptačího potoka (nedaleko cesty v létě 2011 vybrali oblast Ptačího z Modravy na Březník). Na sobě má tričko s nápisem z titulku tohoto potoka, původně bezzásahové článku. Prý ho prodávali území NP Šumava, kde se však v informačním centru NP Šumava nový ředitel Národního parku Jan za předchozího vedení. Stráský rozhodl pro kácení. Proti tomuto malinko provokaBěhem pochodu se seznamuji tivnímu nápisu ostatně nelze nic s různými lokalitami na Šumavě. namítat – lýkožrout smrkový neboli Zjišťuji, že heslo „chcete kůrovce kůrovec skutečně ke smrkovému nebo zelenou Šumavu“ je z velké lesu patří, patřil a patřit bude. Přirozená obnova lesa v NP Bavorský les části demagogie, neboť kůrovcem „Lýkožrout má v lesním ekosystému (německá část Šumavy) nedaleko vrcholu napadené a uschlé horské smrčiny významnou funkci. Patří k druhům, Siebensteinkopf (Sedmiskalí). Podobně by se mají schopnost samoobnovy, které zajišťují omlazení lesa a jeho měl les postupně obnovovat i na české ovšem je třeba se na místo přijít podívat osobně, pohled z vrtulníku dobrý zdravotní stav, protože straně Šumavy v okolí Plechého. 12.

à la Miloš Zeman nestačí. Stromy, které po napadení kůrovcem uschnou, mají svou nezastupitelnou funkci při obnově lesa. Tou je stínění, schopnost zadržovat vodu, bránění erozi půdy, dodávání živin mladým stromkům z tlejícího dřeva těch starých, uschlých. Občas se mezi uschlými stromy najde pár velkých zelených jedinců, kteří odolali jak vichřici, tak kůrovci. Semínka z nich se pak šíří, ujmou se v blízkosti uschlých kmenů a horský les se postupně obnovuje. Ptáci navíc zanesou semínka jeřábu, který se mezi malými smrčky také objevuje. Naopak při vykácení lesa ve vyšších polohách je velmi obtížné lesní porost obnovit. Půda má málo živin, vysychá, eroduje. Opětovné zalesnění je pak velký problém. Navíc všechny stromy v lese jsou po obnově (podaří-li se) stejně staré, čímž se vytváří předpoklady pro budoucí opětovnou kůrovcovou kalamitu (lýkožrout napadá starší stromy, mladší jsou proti němu odolnější). Problémem Šumavy je pásmo lesa v nižších nadmořských výškách, kam smrková monokultura nepatří. Zde není sporu o tom, že je třeba proti kůrovci zasahovat (vytvořit ochranné pásmo, aby lýkožrout nepronikal dále), a přitom obnovovat původní přirozenou druhovou skladbu lesa. Současné vedení Národního parku však zasahuje především v lokalitách dříve určených jako bezzásahové (horské smrčiny ve vyšších nadmořských výškách) a zdůvodňuje to tím, že nebudou takové škody v nižších polohách. Jenže, jak uvádím výše, takový postup rozhodně nevede k naplnění cílů instituce národního parku

dle mezinárodních kritérií a ochraně vzácné fauny a flory spjaté s horskými smrčinami. V sociální demokracii existují dvě názorové skupiny, tak jako v celé české společnosti. První z nich upřednostňuje Šumavu jako rekreační středisko se sjezdovkami, lanovkami a hotely obklopenými hospodářským („vždy zeleným“) lesem. Druhá upřednostňuje ochranu zdejších cenných přírodních ekosystémů. První skupinu podporují mnozí místní obyvatelé a na základě toho pak i regionální politici, protože sjezdovky mohou přitáhnout více návštěvníků než turistika zaměřená na pozorování proměn přírody v národním parku. V sousedním NP Bavorský les však dokázali realizovat rozvojové projekty (spjaté se šetrnou turistikou zaměřující se na poznávání lesa a přírody obecně), které místním o b y v a t e l ů m Jan Pšikal omezení spojená vystudoval informatickou fyziku s fungováním a fyziku laserového plazmatu na národního parku ČVUT a Université Bordeaux k o m p e n z u j í . 1 (Francie). V souDokážeme to časné době pracuje i v NP Šumava, jako odborný asinebo zvítězí stent na fakultě jakrátkodobý zisk derné a fyzikálně a laciný politický inženýrské ČVUT v Praze. populismus?

Nečasovy „recepty“ na romský problém nestačí Vyvážená kombinace preventivních opatřené na jedné straně a vynucování práva na druhé má být tím správným lékem na problémy sociálně vyloučených lokalit. Moudrá slova pronesl premiér Nečas na programové konferenci ODS v Ústí nad Labem. Ta měla být odpovědí na stesky severočeských starostů, kteří ministerského předsedu obviňovali z nezájmu o problematiku soužití s romskou menšinou. „Stát nepomůže flákačům a delikventům, kteří zneužívají dávky,“ hřímal a neopomněl současný stav přisoudit sociální demokracii, která „se dnes na poslední chvíli snaží dohnat to, co za poslední léta velmi zanedbala“. Škoda, že svojí myšlenku více nerozvedl a neukázal prstem na konkrétního „viníka“. O poznání podrobnější byl ve výčtu připravovaných opatření z „dílny“ ODS. Zmínil zejména

zostřené tresty za opakované drobné delikty, založení registru přestupků, přísnější trestání lichvy, navázání výplaty sociálních dávek na větší zapojení do veřejnoprospěšných prací či všemožně zvyšovat motivaci lidí hledat si práci. Jen vrozená skromnost mu asi zabránila připomenout, že v pozici ministra práce a sociálních věcí působil skoro tři roky a měl tedy ideální možnost zneužívání sociálního systému omezit vlastním legislativním počinem. „Adresný a motivující sociální systém, který bude podporovat pouze potřebné“ slovy Petra Nečase tu už tedy mohl dávno fungovat. Přesto by se vedle represe nemělo zapomínat ani na prevenci. Investice by měly směřovat do přípravy romských předškoláků, fungování nultých ročníků i školských asistentů. Samosprávy by měly též aktivněji získávat státní i evropské

peníze na financování integračních programů. Stát i samosprávy mají navíc možnost při zadávání veřejných zakázkách např. v oblasti stavebnictví či v komunálních službách preferovat firmy, které ve svých řadách zaměstnávají např. Romy či zdravotně znevýhodněné. Od těchto firem by ale stát měl vyžadovat víc, než jen zaměstnávání menšinových příslušníků. Měl by firmy motivovat k tomu, aby s takovými lidmi dále pracovaly a těm schopnějším a pracovitějším umožnily kariérní postup v rámci firemní hierarchie. To vše napomůže hlavnímu cíli integrace romské menšiny, a tím je vytvoření silné, úspěšné a sebevědomé romské střední třídy jako pilíře romské komunity. Možnost participovat na státních zakázkách by pak byla pro soukromé společnosti tou největší motivací 13.

najít v této oblasti se státem a samosprávou společnou řeč. Ale aktivní musejí být i Romové. Měli by sami přicházet s nápady a návrhy na řešení své situace. Jejich spoluúčast například na politickém rozhodování (i politické zodpovědnosti) je víc než žádoucí a navíc i reálná. Zejména v obcích, kde podíl Romů na populaci dosahuje významnějšího

podílu, mají romští voliči reálnou šanci poslat do místních zastupitelstev své kandidáty, ať už na kandidátkách jiných stran či dokonce na kandidátní listině vlastního politického subjektu. Potřebují k tomu ale schopnost sjednotit se a prosazovat společně a dlouhodobě své zájmy a názory. Ale to je něco, čemu se stále učíme my všichni.

Jakub Štědroň je doktorandem na FF UK a ředitelem Domu národnostních menšin, o.p.s. Je šéfredaktorem časopisu Ventil.

Fenomén jménem Evropská unie V posledních několika měsících prochází Evropská unie patrně největší krizí za celou dobu své existence. Příčinou přitom nejsou spory a problémy pouze v politické rovině, které by byly vyvolány například rozdílnými pohledy jednotlivých členských států na další integraci, ale primárně v oblasti ekonomické. Dotýkají se naprosto bezprostředně osudu dosud největšího a nejviditelnějšího úspěchu evropské integrace, kterým je společná měna. Situace, ve které se nyní nachází Řecko, Itálie, či Španělsko, a do které se potenciálně mohou dostat i další státy, pak napříč kontinentem posiluje nejen obavy, že projektu společné evropské měny a celé Evropské unie zvoní umíráček, ale dává také prostor nejrůznějším kritikům procesu evropské integrace. Ti se snaží jeho význam pro poválečný vývoj na starém kontinentě neustále relativizovat, zpochybňovat a v současné situaci cítí výjimečnou příležitost jak zasadit celému procesu poslední ránu a vrátit se k systému silných národních států spolupracujících maximálně v ekonomické oblasti a pouze na mezivládní úrovni. Evropská unie je přitom fenomén, který nemá v dnešním světě ekvivalentního srovnání. Ve shluku argumentů podporujících udržení společné měny a další integraci v oblasti rozpočtové, daňové a sociální politiky, či naopak zdůrazňujících prý nepřekonatelná úskalí na cestě ještě k užší spolupráci, přitom poněkud zapadají hlavní myšlenky a vize, se kterými byl celý integrační proces zahájen, a které jej provázely několik desetiletí. Většina z nich je přitom veskrze aktuálních. Když v roce 1951 podepsalo šest států smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli, tzv. Montánní unie, zhmotnil se sen několika generací zastánců projektu společné evropské organizace, která by navždy zajistila mír, stabilitu a prosperitu našemu kontinentu. Již v té době klíčovou roli sehrály čistě pragmatické důvody, než vlastní vzletné myšlenky a ideály, které celému procesu často vytvářely spíše vhodné aranžmá. Tato skutečnost se pak stala průvodním jevem i následujících desetiletí, kdy se ryzí pragmatismus stal doslova hybnou silou celého integračního procesu. Na začátku padesátých let minulého století byla hlavním důvodem k položení základu dnešní Evropské 14.

unie snaha zabránit dalšímu ničivému válečnému konfliktu na evropském kontinentu. Byl proto zrealizován návrh na integraci hutního a důlního průmyslu signatářských zemí, tedy komodit, jenž byly nejdůležitější součástí průmyslové základny každého státu, který by bez jejich plné kontroly nebyl schopný vést jakýkoliv válečný konflikt. Byť tedy zakládající smlouvu podepsalo šest zemí, primárně byla postavena především na propojení dané oblasti průmyslu dvou zemí, Francie a Spolkové republiky Německo. Vedle tohoto důvodu však sehrály svojí roli i skutečnosti, které bezprostředně souvisely s tehdejším bipolárním rozdělením světa. Akcelerátorem celého procesu byla jak neustálá obava ze Sovětského svazu, tak snaha o vyrovnání se ekonomické a politické převaze Spojených států, ale i pokus některých evropských států kompenzovat prostřednictvím společného trhu a politických institucí své oslabení způsobené rozpadem svých koloniálních říší. Podobné snahy byly zvláště evidentní v případě Francie, která se od konce druhé světové války dlouhodobě snažila obnovit své velmocenské postavení a směřovat proces evropské integrace podle svých představ. Vždy sice podporovala vytváření nadnárodních institucí, ovšem jejich suverénní rozhodování akceptovala jen do té míry, do jaké vyhovovala jejím vlastním národním zájmům. V této souvislosti nelibě nesla rozšíření Evropského společenství o kteroukoliv zemi, jenž by mohla narušit francouzský vliv. To bylo i důvodem, proč Francie až napotřetí souhlasila s přijetím Velké Británie, které předtím dvakrát vetovala. Britové však původně do Evropského společenství nijak nespěchali, neboť se obávali narušení svých obchodních vazeb s ostatními členy Commonwealthu. Proto v roce 1960 byli iniciátory vzniku konkurenčního Evropského sdružení volného obchodu, které neaplikovalo vnější celní tarify. Nakonec si však i oni s rostoucím politickým a ekonomickým vlivem Evropských společenství uvědomili, že pro ně samotné bude přínosnější stát se řádným členem tohoto uskupení. Vedle Francie pak byla vždy hlavním hybatelem evropské integrace Spolková republika Německo. Původní pozitiva z pevné integrace do západoevropských struktur, která měla zabránit jakémukoliv vlivu

Sovětského svazu, pak postupně nahradily ekonomické aspekty členství, které Německu napomohly k tomu, že se stalo ekonomicky nejsilnější evropskou zemí. I ostatní státy pak vždy čerpaly především z ekonomických výhod členství, i když s pokračující integrací začaly na významu nabývat i výhody politické. To se týká bez výjimky i všech států, které se staly členy po roce 2000. Naléhavost další integrace v ekonomické oblasti pak ukazuje pokračující růst ekonomického vlivu asijských států, zvláště pak Číny a Indie. Byť si to většina euroskeptiků nechce připustit, proces evropské integrace se stal neoddělitelnou součástí vývoje na našem kontinentu. Současná hašteřivost mezi jednotlivými státy EU přitom trochu připomíná vývoj postojů již zmiňovaných Britů k Velké Británii. Na britských ostrovech si vždy hájili svoje zájmy Angličané, Velšané a Skotové. Jakmile ale vyjeli za hranice, stali se z nich okamžitě Britové, kteří všude prosazovali britské zájmy, britský životní styl, pyšní na svojí britskou libru a hrdí na svoji vlast. Vztah obyvatel k Evropské unii je stává podobným. Členské státy Evropské unie jsou po eko-

nomické stránce úzce propojeny v jeden celek, euro se pro nás stalo samozřejmým, evropské směrnice ovlivňují legislativu členských států i náš každodenní život víc, než si umíme představit. S pokračujícím rozšiřováním o další členské státy se pojmy Evropa a Evropská unie používají čím dál častěji jako synonyma. A pokud chce Evropa udržet svojí pozici na světové Lukáš Kaucký scéně i do buvystudoval historii se specializací doucna, musejí na světové dějiny 20. století na FF evropští státníci UK. Poté pracoval na Úřadu vlády napnout všechny ČR a v Evropském síly, vyvést Evropparlamentu. Je zaskou unii z dnešní stupitelem hl. m. nelehké situace Prahy. Od roku a dodat jí nové im2010 je též předpulsy do busedou Mladých sodoucna. A my ciálních budeme moci být demokratů. i nadále hrdí, že jsme Evropané.

Ekonomické a monetární záležitosti v Evropském parlamentu Výbor pro ekonomiku a monetární politiku (ECON) se zabývá možná vůbec nejdůležitějšími problémy celého europarlamentu. Přestože přímý dopad většiny schválených zpráv běžný občan okamžitě nepocítí, zprostředkovaně ovlivní nás všechny. Ekonomická integrace byla pro Evropskou unii vždy prioritní. Tím se EU liší například od USA, kde integrace začala společnou armádou a zahraniční politikou. Jako zajímavý příklad toho, co se v Evropském parlamentu v ekonomické oblasti odehrává, je možné uvést dva „návrhy zpráv“. Zpráva o pojištění vkladů a zpráva o navýšení základního kapitálu Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Proč mají být běžné vklady v bankách vůbec pojištěny? Nemají se sami vkladatelé starat o své peníze a banku si vybírat podle její stability? Odpověď Evropy: NE. Lidé, kteří v bankách spoří a účty využívají k běžnému platebnímu styku, by neměli být stavěni do role spekulantů, kteří zvažují, kde nejvíce vydělat s přijatelným rizikem. Vklady v bankách musejí být bezpečné i proto, aby se předešlo tzv. runům na banku, kdy například jedna společnost začne

vypouštět klamné zprávy o špatném stavu konkurence, což samo o sobě může způsobit krach i zcela zdravé banky. Pokud si lidé budou bezpečností svých úspor jisti, tak banku, kterou znají a v níž mají své úspory, určitě svými náhlými výběry „nepotopí“. V minulosti k takovým situacím docházelo. Během krize došlo k tomu, že se některé země (Irskem počínaje) rozhodly NEOMEZENĚ ručit za vklady do bank. Důsledkem byly přesuny peněz právě do těchto zemí, přestože neměly žádnou ekonomickou logiku a byly jakýmsi státním dumpingem. Proto bylo nutné přijmout společnou směrnici, která bude závazná pro celou Evropskou unii. Kromě velkých kapitálových fondů a měst budou v budoucnu vždy pojištěny i běžné účty do výše 100 tisíc EUR. Úplně jiný typ zprávy byla zpráva o zvýšení vlastního kapitálu Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Tato banka v rámci „pokrizové podpory“ požádala své akcionáře (Evropská unie vlastní 3 % akcií, přibližně 60 % mají jednotlivé členské státy, zbytek vlastní státy mimo EU, například USA či Kanada) o navýšení vlastního kapitálu. Přestože byla tato žádost většinou akcionářů chápána jako „take it or leave it“, Výbor

pro ekonomiku a monetární politiku se rozhodl doplnit zprávu o další proklamace svých názorů. Kromě suchého a formálního textu schvalující navýšení kapitálu banky se do zprávy dostala například nutnost konzistence činnosti banky s cíly EU2020, žádost o pravidelné informování Evropského parlamentu o detailech poskytnutých půjček a řada dalších požadavků, které vedení banky (ve kterém je i bývalý premiér ČR Jan Fischer) bezpochyby donutí k větší obezřetnosti a loajalitě k evropským myšlenkám. V Evropském parlamentu se ekonomickými tématy zabývá více výborů více, ale je to právě Výbor pro ekonomiku a monetární politiku, který je v podstatě zastřešuje. Právě proto bychom se o jeho agendu měli zajímat!

Jan Šimek je studentem na katedře financí a účetnictví VŠE a je předsedou MSD Jihočeského kraje.

15.

Václav Havel a divadlo absurdů Říjnová konference Forum 2000, pořádaná někdejším prezidentem České republiky Václavem Havlem, proběhla i letos dle již známého scénáře. „Přední světoví myslitelé a politické osobnosti” ve většině případu obohatili konferenci jen řadou frází a floskulí, případně kritikou snadných terčů jako Čína, Castrova Kuba, Lukašenkovo Bělorusko a především Putinovo Rusko. Manicheistické chápání světa, v němž USA a jimi podporované režimy vždy stojí na straně imaginárního dobra, se však dle očekávání překonat nepodařilo. Politika dvojího metru, ústící často v cynismus a pokrytectví, tak zůstává poznávacím znamením Fora 2000, což dokazuje i přítomnost několika velmi kontroverzních účastníků. Havel a jeho kruh přátel (Tomáš Halík, Jan Urban, Šimon Pánek, Martin Bursík, Michael Žantovský, novináři spojení s časopisem Respekt) v Praze přivítali několik skutečně předních odborníků jako Joseph Stiglitz a Shlomo Avineri, pozoruhodných osobností jako Thomas Pogge, či Prince El Hassan bin Talal, z politického hlediska však všechny rozhodně zastínila přítomnost Mikheila Saakashviliho a Atifete Jahjagaové. Michail Saakašvili, prezident Gruzie, zvolen v roce 2004 po „Revoluci růží”, která ukončila vládu Eduarda Ševarnadzeho, se stal miláčkem některých politických kruhů v Evropě i přes četné kontroverze provázející jeho vládnutí, rozcházející se s demokracií v mnoha ohledech. Seznam hříchů Saakašviliho režimu podle organizace Human Rights Watch zahrnuje manipulace volebního procesu, užití policejního násilí vůči demonstrantům a opozicí vůbec, státni kontrolu všech televizních stanic v zemi a odpovědnost za válečné zločiný spáchane ze strany Gruzie v rusko-gruzinské válce v létě 2008. K perličkám režimu v Tbilisi patří i polovojenské vlastenecké tábory pro dospívající, se kterými se mohli seznámit i diváci festivalu Jeden svět 2010 prostřednictvém dokumentárního filmu s výmluvným titulem „Vůdce má vždy pravdu” („Lideri khoveltvis martalia”). Atifete Jahjagaová, prezidentka mezinárodního protektorátu Kosovo, jehož problematickou nezávislost, uznanou Českou republikou, v tuto chvíli odmítá pět států EU a většina členů OSN, obdržela pozvánku na Forum 2000 z neméně bizarních důvodu. Politická elita Kosova, včetně premiéra Hashima Thaciho, pocházející z řad někdejší UCK neboli Kosovské osvobozenecké armády, je spojována s válečnými zločiny včetně obchodu s lidskými orgány, businessem s heroinem a organizovaným zločinem, jak referují například zprávy německé tajné služby BND. Camp Bondsteel, základna USA na území Kosova, je navíc 16.

místem, kde dle dalších zdrojů byli vězněni a mučeni lidé podezřelí z terorismu. Saakashvili a Jahjagavová, na rozdíl od Putina či Lukašenka, jsou však „our bastards“, jak kdysi drsně poznamenal Henry Kissinger na adresu nedemokratických režimů věrných USA. Univerzální hodnoty lidských práv, ke kterým se Forum 2000 hlasí, se v podání Václava Havla tradičně stávají karikaturou znetvořenou logikou moci. Státy Perského zálivu jako Saudská Arábie, Katar či Bahrajn, kde demonstrace „arabského jara” pře několika měsíci ukončil brutalní zásah místní armády a tanky spřátelené Saudské Arábie, v mnohém připomínající sovětskou invazi do Československa, se tak havlovskou optikou jeví jako takřka dokonalé demokratické společnosti. Turecká armáda, vedoucí dlouholetou a velmi krvavou válku s Kurdy na východě země, ve které si ani jedna ze stran s dodržováním základních lidských práv nedělá pražádné starosti, se rovněž Havlova humanistického hněvu bát nemusí, jelikož Turecko patří k pilířům USA moci v regionu. Ozbrojená vzpoura sunnitů v Sýrii proti režimu Bašara Asada, podporovaná Saudskou Arábií a Tureckem, klíčovými spojenci USA v dané oblasti, bude naopak dobrou příležitosti pro volání po dalším NATO zásahu ve jménu ochrany „demokracie a lidských práv” ve světě. Přízni a absolutní podpoře Havla a jeho věrných se jistě bude moci těšit i dlouho odkládaný útok Spojených států na Írán, ke kterému by dle britského Guardianu mohlo dojít po prezidentských volbách v USA v listopadu 2012. George Bush a Václav Havel při romantickém západu slunce, Madeleine Albrightová ruku v ruce s Tomášem Halíkem, Roman Joch ve vášnivém obětí s Andre Glucksmanem. Všechny tyto směšné lásky zažehla stejná jiskra. V dějinách se jistě nejedná o první případ, kdy se intelektuální elita dostala pod ochranná křídla moci, přičemž její kritická filozofie degenerovala na sterilní souhlas se Uroš Lazarevič s t á v a j í c í m i je doktorandem na p o ř á d k y , Ústavu politologie z a j i š ť o v a n ý m i FF UK. Specializbraněmi silných. zuje se na nedeForum 2000 mokratické zůstává absurdním režimy v Evropě, divadlem, skutečný Africe a Asii. svět je někde jinde. Přednáší na CERGE-EI.

Euro je jako milované dítě Turbulence v evropské ekonomice v poslední době prověřují všechno, co Evropská unie desetiletí poctivě stavěla a budovala. Její největší a zároveň nejodvážnější projekt, a sice společná evropská měna euro, se dostává do pozice vytouženého dítěte, které v období puberty nepřináší svým rodičům již jen radost, a kteří až teď zjišťují, kde udělali chyby ve výchově. Vrozenou vadou eura se stala strukturální nesourodost eurozóny. Rozdíly v konkurenceschopnosti mezi jednotlivými zeměmi zapříčinily přehřívání periferních ekonomik, zdražování jejich pracovní síly a tím i růst nezaměstnanosti. Opatření chránící stávající zaměstnance pak při nedostatku nových pracovních míst vyústily v obrovskou nezaměstnanost absolventů a mladých lidí bez pracovních zkušeností. Chronické onemocnění měny způsobil fiskální vývoj zemí, které si v době vyššího hospodářského růstu nevytvořily rozpočtové přebytky, ale naopak neúměrně dlouho fungovaly deficitně. Přestože limity v podobě Maastrichtských kritérií a Paktu růstu a stability stanoveny byly, společná nedisciplinovanost rozjela morální hazard, který přerostl do dnešních rozměrů. Snížení těchto deficitů bude v období minimálního hospodářského růstu nelehké, ne-li u některých států nemožné. Další ránu eurozóně zasadilo její institucionální nastavení, které nedává prostor rychlým a razantním rozhodnutím napříč nejen eurozónou ale i celou Evropskou unií. EU nemá vyřešený postup v krizových situacích a současně z fiskálního hlediska neexistuje jednotný koordinační orgán jakým je Evropská centrální banka v měnové oblasti. Schůzky Rady ministrů financí, které by takovouto společnou fiskální politiku měly zajišťovat, nejsou dostatečně silnou institucí. Měnová unie je tak odvážným a záslužným projektem, který je však prozatím bohužel mnohem více politickým než ekonomickým.

Odhlédneme-li od těchto konstrukčních závad, které Evropská unie postupně získávala, nebyla to ona, která vleklou krizi způsobila. Současnou situaci odstartovala světová finanční krize v roce 2008, která se na evropské ekonomiky přesunula ze Spojených států. Evropské trhy, pro které je USA významným dovozcem, ztratily klíčovou poptávku po svém zboží právě zde. Většina států v Evropě se ekonomiku snažila podnítit různými

druhy fiskálních stimulů, které však množství dluhů navyšovaly v ještě závratnějším tempu. Keynesiánská politika, která k nastartování ekonomiky prosazuje stimulaci agregátní poptávky nezafungovala, protože za touto podporou nestojí uspořený finanční kapitál z minulých let. Naopak razantnější navyšování dluhů začalo na trzích vyvolávat nedůvěru, jež má v oblasti ekonomiky vždy neblahý vliv. Viníka současné krize pak nelze hledat tak snadno. Řada států sice podlehla líbivému a zdánlivě nízkonákladovému financování svých rozpočtových deficitů, ale byly to právě trhy a soukromí finančníci, kteří s vidinou snadných zisků půjčovali na všechny strany jak jednotlivým zemím, tak zvláště ve Spojených státech financovali hypotéční krizi. Chyby těchto soukromých bank a privátních bankéřů byly vykupovány z veřejných rozpočtů většiny států, které pak své dluhy navyšovaly ještě razantněji. Půjčování peněž je totiž relativně nejsnazší formou výdělku, při které není nutné

vytvořit jakoukoliv hodnotu nebo pracovní místo, stačí jen efektivně přesunovat finanční kapitál a „kasírovat“ dlužníky, což se ještě snadněji dělá ve chvíli, kdy máte jistotu, že vaše investiční pochybení zaplatí stát a tedy prakticky všichni jeho obyvatelé. O tom, že manažeři a ředitelé bank byli za své „dobré vedení“ ještě bohatě odměněni tučnými padáky už v občanech může vyvolávat pouze zlost a nedůvěru v celý systém. Svoji negativní roli sehráli i „hlídací psi“ finančního sektoru, tedy ratingové agentury, které navyšování dluhů dlouhá léta přihlížely. Doklad o jejich špatné práci dnes představuje překotné snižování hodnocení zemí o několik stupňů zároveň a v rychlém sledu za sebou. To jak dnes postupují ukazuje, že již kdysi dávno ve svém hodnocení zaspaly a na situaci se tak přímo podílely. Nelze se pak divit, že se Evropská unie chystá bránit takovými opatřeními jako jsou regulace bankovního sektoru nebo transakční daň. Eurozóna se však do budoucna bude muset ze svých chyb poučit a narovnat fiskální deficity i rychlost a přesvědčivost svých rozhodnutí. Tato řešení pro ni budou v krátkodobém horizontu velmi bolestivá, ale krok zpátky by znamenal omezení vize Evropy jako jednoho z budoucích hybatelů světového dění. Navzdory řadě kritiků má náš kontinent mnoho co nabídnout díky vysoké a kvalitní úrovni vzdělanosti svých obyvatel oproti jiným kontinentům.

Monika Hermannová je studentkou VŠE a PF UK. Pracuje jako asistentka europoslance Jiřího Havla. Je místopředsedkyně MSD.

17.

Lze slabost levicového myšlení vysvětlit i silou neoliberální ideologie? Každý, kdo sleduje současné politické a ekonomické dění ve světě i u nás v České republice, již jistě na tuto otázku narazil. Jak je možné, že i přes naprostou diskreditaci neoliberálního modelu pro uspořádání ekonomiky a společnosti nedošlo k odpovídajícímu posílení levice? Jak to, že jako kredibilní návrhy na řešení současné krizové situace jsou na národní tak evropské i mezinárodní úrovni předkládány především návrhy neoliberálního střihu? Odpověď je možné hledat u levice samé. Je ale také možné otázku pozměnit: jak to, že neoliberální ideologie zapustila tak silné kořeny, a to dokonce i v levicovém táboře? Jak to, že tak přesdvědčivě působí jako „vědecká“, realistická a odborná? Zkusme se tedy krátce podívat na to, co je neoliberalismus a jak se dostal do současné dominantní pozice. Neoliberalismus je pluralitní S jednoznačnou definicí neoliberalismu je potíž. Je to nejen proto, že se stal všeobecnou nálepkou a sloganem využívaným kritiky, často bez vysvětlení toho, jak tato nálepka konkrétně souvisí s kritizovaným jevem. Je to ale i proto, že neoliberalismus jako ideologie není koherentní a mnohdy je také vágní účelově. V rámci neoliberalismu existují různé proudy, a to již od jeho počátků. Za oficiální kolébku neoliberalismu je považováno kolokvium, které se konalo v Paříži v roce 1938 při příležitosti vydání knihy Waltera Lipmanna The Good Society. Zúčastnila se jej řada dnes známých jmen - ekonomové Hayek a Von Mises, zakladatel německého ordolibralismu Rostow, intelektuálové jako například Raymond Aron a zástupci průmyslu. Hlavní výzvou pro účastníky bylo najít náhradu za klasický liberalismus a laissez faire, které jako ideologie selhaly a zklamaly ve víru první světové války, socialistické revoluce v Rusku a ekonomické krize 30. let. Výsledkem kolokvia byl návrh liberální alternativy jak ke klasickému liberalismu a „laissez faire“, tak ke kolektivismu. Samozřejmě, toto byl jen základ. Od té doby na něm stavěla pilná 18.

a trpělivá práce prostřednictvím mnoha různých think tanků, společností, kontaktů s médii či lobbyingu v politických a hospodářských kruzích. Samotný rozvoj neoliberálních idejí tak byl podpořen i intenzivním organizačním úsilím. I proto byla v 70. letech, v době první velké krize keynesiánské politiky a státu blahobytu, ke svému mocenskému nástupu připravena alternativa. Přes již zmíněnou pluralitu v rámci neoliberalismu lze ale najít společný jmenovatel. Na rozdíl od klasického liberalismus neoliberálové nepovažují kapitalismus a trh za něco přirozeně daného. Naopak, obojí jsou umělé výtvory a jako takové mohou existovat pouze, pokud je bude pečlivě udržovat silný institucionální rámec garantovaný státem. Povinností neoliberálního státu je udržovat tržní uspořádání, vyvarovat se zásahů do výroby a směny a stíhat zásahy proti porušování volné konkurence. Jinými slovy, stát má neustále obnovovat podmínky pro to, aby ve svobodné konkurenci vítězili ti nejschopnější a ne ti, kteří si privilegia budují mimo trh nebo prosazováním kolektivních zájmů. Oproti rozšířenému názoru tedy neoliberalismus nehlásá slabý stát, ale stát silný, který má ale jasně vymezené postavení a účel. Neoliberalismus je morální (?) Dalším faktorem, stojícím za úspěchem této ideologie, je to, že se silně zaštiťuje morálkou - na rozdíl od obecného názoru o její amorálnosti. Jaká morálka to je? Hlavním morálním postulátem neoliberalismu je konkurence, která má být chráněna a postavena mimo jakékoliv politické vměšování. Étos konkurence je také středobodem nejen fungování ekonomiky, ale i společnosti. Každý člověk se má snažit o to, aby byl maximálně konkurenceschopný. A nejen to. Je za to i zodpovědný. Pokud neuspěje, je to následkem jeho vlastních nedostatků. Spoléhání se sám na sebe je vyzdvihováno, potřeba pomoci od ostatních nebo společenství je stigmatizována. Tato morálka je pak podložena sociálně darwinistickou

logikou, že konkurence mezi jednotlivci povede nejen ke zlepšení těchto jedinců, ale i celé společnosti. I sám Adam Smith, oblíbenec neoliberálů, by se asi divil. Nikdy totiž netvrdil, že tržní morálka je vhodná a dostatečná pro společnost jako takovou. Například čest, disciplína, spolupráce měly v jeho uvažování o tom, co přispívá k prosperitě a štěstí ve společnosti, své pevné místo. Jeho vizí spíše byla kapitalistická ekonomika spravovaná nekapitalistickou morálkou. Důsledky neoliberální morálky trefně shrnuje Tony Judt ve své poslední knize, která nedávno vyšla v českém překladu: současný křiklavý rozdíl mezi osobním bohatstvím na straně jedné a zanedbaností veřejého sektoru na straně druhé. Univerzálním kritériem dobra a zla přestal být zájem celku a společenská soudružnost a solidarita, ale stal se jím hmotný prospěch jednotlivce. Dodejme, že o ten se tento jednotlivec, podle neoliberální interpretace, údajně sám zaslouží ve svobodné soutěži s ostatními tím, že je lepší. Paradoxem také je, že i v politické a ekonomické sféře dospěl vývoj spíše k vládě oligarchie, což má daleko k hlásanému ideálu rovné konkurence. Síla neoliberálního myšlení a morálky v České republice A proč má tato ideologie tak silné zakořenění u nás, v České Republice? Neoliberální alternativě se rétoricky podařilo přisvojit si vítězství nad socialismem a jeho konceptem centrálního plánování a státních podniků. V době, kdy začínala naše transformace, měl tedy tento přístup silné postavení. Jiné možné alternativy byly vnímány spíše jako zdiskreditované (označením za marxistické nebo zavánějící socialismem), marginální nebo se o nich vůbec nevědělo (a ani následně neučilo na našich ekonomických vysokých školách, kde je mnohde stále základem výuky od reality naprosto odtržená neoklasická ekonomie). Vedoucí osobnosti a ekonomové, pod jejichž taktovkou se nakonec transformace odehrávala, byli

vesměs v neoklasické ekonomii a neoliberální ideologii dobře vyškoleni již z doby dlouho před rokem 1989, kdy se pravidelně účastnili konferencí, seminářů a studijních pobytů organizovaných západními neoliberály. Co z tohoto stručného nástinu vyplývá? Především to, že neoliberalismus je ideologie a ne zjevená či nevyvratitelná vědecká pravda. Aby dosáhla svého současného postavení, i tato ideologie byla pečlivě konstruována a podepřena trpělivou prací, která směřovala k jejímu

rozšíření v akademických, politických, hospodářských i mediálních kruzích. Její morální zakotvení umožnilo i její dobrou rezonanci mezi jednotlivci a jejich postupnou socializaci v neoliberálním světonázoru. Uvědomění si těchto skutečností by nás, mimo jiné, mělo vést k větší opatrnosti a menší manipulovatelnosti argumenty předkládanými nám politiky (a to nejen pravicovými), odborníky a komentátory v médiích. A to nejen v našem českém měřítku, ale i na úrovni Evropské unie a mezinárodní.

Kateřina Svíčková je doktorandkou na Středoevropské univerzitě v Budapešti, zaměřuje se na politickou ekonomii a pracuje pro Evropskou komisi.

Amerika na rozcestí USA a Evropa, resp. Evropská unie stále patří mezi nejbohatší a nejvyspělejší společnosti na světě. V USA nyní probíhá řada procesů, které významně podkopávají postavení střední třídy. Na co bychom si v Evropě měli dát pozor? Střední třída je záruka demokracie a motor ekonomiky. Takovéto poučky

zmenšuje. Na úplném vrcholu je méně než jedno procento populace, tedy lidé se stovkami milionů nebo dokonce miliardami dolarů. Ostatní horko těžko splácejí hypotéky, dluhy na kreditních kartách, studentské půjčky, leasingy. Mnoho ekonomů přitom stále tvrdí, jak je globalizace skvělá. Zbavíme se díky ní úmorné práce a budeme se

jsou většinou obecně akceptovatelné. Jaká je tedy současná situace střední třídy v USA? Nejprve je třeba říct, že finanční krize je pouze zástupný problém. Opravdovou krizí Ameriky je skutečnost, že její ekonomika již není schopna nabídnout střední třídě dostatečné množství pracovních příležitostí, protože se většina těchto pracovních pozic již delší dobu přesunuje mimo Spojené státy. Vzniká tak silně polarizovaná společnost a počet lidí, kteří mohou být považování za střední třídu, se rychle

moci věnovat jen inovacím, zatímco Číňané oddřou tu rutinní, nezáživnou práci. Tito ekonomové neměli a nemají snad ani ponětí, že kde se nevyrábí, tam nelze ani inovovat. Prostě proto, že ztrácíte přehled. Mysleli, že ve Spojených státech vznikne ekonomika založená na službách. Pravděpodobně ale neměli na mysli ty pracovní pozice, které v americkém sektoru služeb posledních deset let vznikají, a to především v pohostinství a zdravotnictví. K žádnému nárůstu ovšem nedochází například v oblasti inženýrství,

designu, nepřibývají ani pracovní místa pro lékaře, ale jen pro zdravotnický personál. Tato místa byla již „vyvezena“ za hranice. Jenže tam, kde nejsou lidé se slušnými příjmy, není ani slušná hospodářská situace. Ekonomiku USA udržují v chodu starší lidé, kteří již dříve nashromáždili značné úspory a nyní se díky nim mohou postarat o své děti. Podle jedné statistiky se prý v posledních letech 80 % absolventů škol vrací bydlet k rodičům. A to dokonce i ti, kteří získali práci. Bývají zkrátka placeni tak nuzně, že si nemohou dovolit platit nájem. Skutečným problémem Ameriky je tedy nedostatek práce. Globalizace není přínosná, jak si mnozí mysleli. Jaké jsou možnosti řešení daného problému? Jistě je nutné zavést progresivní zdanění a změnit způsob zdanění firem, a to podle toho, kde hodnotu k produktu přidávají. Doma by tedy byly daněny nízkou daňovou sazbou, pokud by se tak dělo v zahraničí, byly by zdaněni víc. Pokud americké hospodářství nevykročí tímto směrem, nedojde k jeho oživění a deficit se neumenší.

Petr Pavliš je studentem sociální geografie a regionálního rozvoje na PF UK.

19.

Kontakty: Ing. Zdeněk Uhlíř, předseda představenstva: [email protected] Jan Korf, vedoucí propagační sekce: [email protected] www.cil-praha.cz

Vážení přátelé, možná právě ted´ uvažujete o výrobě nějakých tiskových materiálů. Zatím ještě nemáte představu o podobě ani o cenách?

Zavolejte nám! A budete mile překvapeni, jak ochotně vám poradíme, zajistíme vám nejnižší cenu tisku a naši grafici vám vaše přání promění ve skutečnost. Číslo telefonu je 296 522 226. Co nabízíme

Retuš/montáž

8 Grafické návrhy firemních značek

Základním úkolem retuše je odstranit vady předlohy, jako jsou škrábance a podobně. Pak následuje barevná korekce, zejména dodržení barvy pleti. Díky digitální retuši můžeme z obrázku odstranit vše, co se vám tam nelíbí a naopak cokoliv přidat.

a logotypů

8 Návrhy a zpracování reklamních sloganů 8 Komplexní řešení firemního designu formou design manuálu 8 Grafické řešení reklamních a obchodních tiskovin 8 Řezané nápisy a grafika z kvalitních samolepících fólií 8 Samolepící etikety 8 Brožury, letáky, plakáty, knihy 8 Skenování do formátu A3

Technické vybavení Společnost má vlastní špičkově vybavené DTP studio s barevnou laserovou tiskárnou, barevným plotrem od firmy Cannon a skenerem do formátu A3.

Barevný a černobílý tisk Zalomené stránky vám před dalším zpracováním vytiskneme až do formátu A3. Na takovém výtisku si můžete zkontrolovat, jestli váš prospekt, leták nebo katalog vypadá tak, jak si přejete. Máte možnost kontroly textu i umístění obrázků.

Velkoformátový tisk Vlastníme nejnovější tiskový plotr od firmy Cannon, který může tisknout do šíře jednoho metru. Na tomto plotru můžeme tisknout na různé druhy papírů dle Vaší žadosti, lze i laminovat k venkovnímu použití.

Sazba/zlom Spolupracujeme se špičkovými tiskárnami. Je nejdůležitější částí procesu přípravy tisku. Zde se sesazuje text s obrázky a vytváří se vzhled budoucí tiskoviny. Na kvalitě provedeného zalomení závisí celkový dojem. Naši grafici mají odborné vzdělání, praxi a profesionalitu.

Státní fond rozvoje bydlení

NOVÝ PANEL Program na podporu oprav D DUHNRQVWUXNFtE\WRYêFKGRPĤ UHNRQVWUXNFtE\WRYêFKGRPĤ

•

O