ACTA SPELEOLOGICA Vol. 2/2011
Recenze: doc. PhDr. Ľubomíra Kaminská, CSc. doc. PhDr. Slavomil Vencl, DrSc.
KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ
SPRÁVA JESKYNÍ ČESKÉ REPUBLIKY 2011
Obrázek na 1. straně obálky Rytina Kůlny, 1858. Jan Nepomuk Soukup. (Z knihy Macocha a její okolí. Obrazy cestopisné pro „Moravu“.)
© 2011, Text Walpurga Antl-Weiser, Jan Břečka, Petr Neruda, Vladimír Podborský, Ladislav Slezák, Karel Valoch, Petr Zajíček © 2011, Foto Milan Hofer, Ludmila Píchová, Elise Schumacher, Karel Valoch, Petr Zajíček © 2011, Kresby archív Karla Absolona, Libuše Najmrová, Vladimír Podborský, Alena Radvanová © 2011, Layout Iljuše Syrová, Petr Zajíček © 2011, Správa jeskyní České republiky ISBN ISSN
978-80-87309-11-7 1804-3313
68
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
11. KDY BYLA JESKYNĚ KŮLNA OBÝVÁNA? Petr Neruda – Karel Valoch Jeskyně Kůlna je mimo jiné unikátní mocnou sedimentární výplní, která zachycuje geologický vývoj v dlouhém časovém úseku více než 130 000 let. Na podkladě pozice jednotlivých vrstev, z nichž některé obsahují i pozůstatky po přítomnosti člověka, jsme schopni říct, která z archeologických kultur byla v jeskyni dříve a která později. Podstatně složitější je ale otázka přesnějšího chronologického zařazení, tj. stanovení skutečné doby pobytu člověka v Kůlně. Prvním z problémů, který se týká zejména nejmladších vrstev, je poškození původních archeologických situací v souvislosti s výstavbou továrny situované uvnitř jeskyně. Některé polohy byly natolik zničeny, že se můžeme opírat pouze o materiály, nashromážděné dřívějšími badateli při výzkumu jeskyně. Druhý, naprosto specifický problém se skrývá v datování hlouběji uložených nálezů, které většinou nebyly postiženy zásahy v historické době. Tyto horizonty jsou ale většinou starší než 10 000 let, a tudíž se datování archeologických nálezů musí opírat o aplikaci celé řady fyzikálních i přírodovědných metod. Jen jejich vzájemnou korelací jsme do určité míry schopni eliminovat jejich hlavní nedostatek, a tím je dostatečná přesnost. Chyby v datování se v nejlepším případě pohybují v rozmezí 50–60 let, ale pro starší, např. středopaleolitické horizonty musíme počítat i s chybou větší než 1 000 let. Nejpoužívanější metodou je určování stáří na podkladě měření rozpadu radioaktivního uhlíku (14C). Touto cestou lze ale datovat nálezy jen do období cca 60 000 let před dneškem. Navíc je nutné změřené datum tzv. kalibrovat, tzn. upravit jeho stáří podle klimatických křivek, které reflektují změny v množství uhlíku v různých údobích. Taková kalibrační křivka je poměrně spolehlivě vytvořena do období okolo 14 000 let před dneškem, u starších dat spolehlivost výrazně klesá (VALOCH – NERUDA 2005). Ale i tak je kalibrace jedinou možnou cestou, jak srovnat výsledky datování s jinými absolutními metodami. Mezi ně patří (MISKOVSKY 2002) např. elektrospinové rezonance na zubech zvířat, měření poměru uranu a thoria (U/Th) nebo termoluminiscenční metoda uplatňovaná na přepálené kamenné artefakty (TL) nebo luminiscenční metoda, kterou se měří doba, která uplynula od posledního ozáření sedimentů slunečním světlem (OSL). Všemi těmito metodami jsme schopni měřit stáří artefaktů (ESR, TL, U/Th) nebo sedimentů (OSL), které leží pod hranicí dosažitelnosti radiouhlíkové metody, ale i u nich musíme počítat s relativně velkou chybou řádově v tisících letech a zároveň i s tím, že i po uložení sedimentů v jeskyni ještě docházelo k různým procesům, které mohou výsledky našich měření výrazně negativně ovlivnit (promísení křemenných zrn z různých horizontů, ztráta kolagenu v kostech, změny ve složení v kostech apod.). Postupujeme-li proti toku času, pak nejmladší osídlení v jeskyni, odhlédneme-li od návštěv v nedávné minulosti a historického období, je reprezentováno dokladem o pobytu Keltů v první polovině prvního století př. n. l. Nejmladší horizonty, které spojujeme s koncem starší doby kamenné, jsou reprezentovány nálezy epimagdalénienu z vrstev 3 a 4. Jejich datování se opírá o radiouhlíkovou metodu (MOOK 1988). Na první pohled je zřejmé (tab. 1), že byly do souboru zamíchány i nálezy mladší (vzorky GrN-6799 a GrN-11051). Prvý vzorek pro vrstvu 3 byl získán z proplachu, neboť ve čtverečním metru 9–11/O–S byly tmavé půdní sedimenty 1–3 překopány a vzhledem k tomu, že ani Kříž a ani Knies kamenné artefakty z nich nevybírali, získali jsme proplachem početnou industrii, zařazenou do souboru 3. Uhlíky z tohoto proplachu byly ovšem zřejmě holocenní. Druhý vzorek z vrstvy 4 byl sice nasbírán na větší ploše, kde artefakty a zvířecí kosti ležely zřejmě v původní poloze, avšak uhlíky byly přemístěny z nadložních, převážně porušených poloh. To zřetelně ukazuje na úskalí absolutního datování; nespolehlivost vzorků z překopaných sedimentů se dá předpokládat, ale ukázalo se, že i v rámci zdánlivě neporušených poloh může vlivem bioturbace a jiných procesů dojít k promísení sedimentů, uhlíků i archeologických nálezů. Spolehlivější výsledky jsme získali z kostí, jejichž posun v sedimentech není tak snadný a jsou-li na nich patrné antropické zásahy (škrabání, řezání, opracování apod.), je jejich souvislost s lidskou přítomností nesporná. Z vrstev 3 a 4 bylo do laboratoře v Groningen posláno po jednom vzorku, přičemž výsledky obou (GrN-6120 pro vrstvu 3 a GrN 6102 pro vrstvu 4) jsou rámcově v souladu s jejich chronologickou pozicí, předpokládanou na podkladě stratigrafie a fauny. Vyhodnocením výsledků datování a přírodovědných analýz můžeme epimagdalénien z vrstvy 3 korelovat s posledním chladným údobím na konci pleistocénu (dryas III) a epimagdalénien vrstvy 4 s předchozí teplou fází allerød. Obě data leží v rámci časového rozmezí těchto údobí (KÜSSNER 2009, tab. 227, 180; tab. 228, 182). Přírodní prostředí se oproti předchozímu magdalénienu počalo výrazně měnit. Stu-
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
69
denomilná zvířena (sobi a velcí savci) zmizela, postupně se rozšiřovaly lesní porosty a s nimi i zvířena holocenního typu (jelen, los, srnec, tur, divoké prase, bobr). Pouze koni přežívali dále na volných prostorách. Z lovců sobů se stali lovci turů, losů a jelenů. Ledová doba skončila. Magdalénienské osídlení jeskyně Kůlny bylo rozlišeno ve dvou horizontech 5 a 6. Stejně jako v případě epimagdalénienu byla chronologická pozice určena metodou 14C (MOOK 1988). V případě mladší magdalénienské vrstvy 5 byl analyzován jeden vzorek představovaný kostí, jejíž poloha byla určena dosti vágně v ploše 6 m2, i když z odběrové vrstvy pouze 10 cm mocné. Získané datum ale ukázalo, že je kost poměrně výrazně starší než interval, ve kterém se na Moravě podařilo doložit magdalénien, a tudíž i starší než podložní vrstva 6 s toutéž kulturou. Formování nejmladší sprašové vrstvy, reprezentující dobu druhého pleniglaciálu viselského (würmského) glaciálu, je právě ukončeno uložením slabě rozlišitelné vrstvy 5. V důsledku pravděpodobně postsedimentárních procesů mohla tato poněkud starší kost ležet ve stejné úrovni jako magdalénienské artefakty. Problémy se objevily ale i v souvislosti se starší magdalénienskou vrstvou 6. Dva vzorky obsahovaly uhlíky, sesbírané ze dvou poloh o rozloze cca 8 m2. Takto získaný vzorek je ale z dnešního hlediska naprosto nevhodný, takže nepřekvapí, že datum z horní polohy magdalénienské vrstvy (GrN-11952) je příliš nízké a bylo zřejmě kontaminováno holocenními uhlíky. Datum z druhého vzorku (hloubka 90–120 cm; GrN-11053) vykazuje stáří v rámci rozptylu dat pro allerød podobně jako epimagdalénien 4. Kupodivu podobné datum poskytly i uhlíky (GrN-5097) z intaktního ohniště ve střední části jeskyně (čtverec 37–38/M–O), kde kontaminace s mladším znečištěním je málo pravděpodobná. Časové překrytí obou kultur je vysvětlitelné možnou chybou datování a kalibrace, ale i tak je obtížně akceptovatelné, že by magdalénien a starší epimagdalénien v Kůlně existoval pouze v allerødu v průběhu asi jednoho tisíce let (NERUDA 2010). Na podkladě interdisciplinárních analýz se domníváme, že tzv. lovci sobů (magdalénien) žili v prostředí chladných stepí s migrujícími stády sobů, kde mohli ještě dožívat i velcí savci (mamut, srstnatý nosorožec). V údolích řek byly asi porosty jehličnatých a ojediněle i listnatých dřevin. Zpřesnění jsme si slibovali od dalších dvou vzorků z kostí, označených vrstvou 6 (GrN-5773), resp. 6a (GrN6853). Oba pocházely ze vchodu jeskyně a poskytly data překvapivě starší. Časově odpovídala gravettienu, který byl doložen uvnitř jeskyně archeologicky a daty ze dvou spálených kostí (GrN 6853, GrN 6800). Ač v celém souboru magdalénienských artefaktů ze vchodu není žádný charakteristický typ gravettienu – prosté čepele či úštěpy nelze rozeznat –, zřejmě jednotlivé kosti s touto okupací související se tam ve spraši vyskytují. Vezmeme-li v úvahu všechna data, pak lze gravettienské osídlení jeskyně Kůlny stanovit do období mezi 23–21 tisíci lety před dneškem nekalibrované chronologie, a tudíž ho korelovat s mladší fází gravettienu. V této době dochází v průběhu posledního pleniglaciálu ke krátkodobému oteplení, na západě nazvanému tursac, které je v Kůlně doloženo zvýšeným výskytem bovidů (turů a bisonů), lovených gravettienci. Kupodivu nemáme v jeskyni Kůlně doloženy nálezy z počátku mladého paleolitu, který je na Moravě reprezentován kulturami bohunicienem, szeletienem a aurignacienem. Můžeme se pouze dohadovat, proč zde nálezy těchto kultur nejsou uloženy, každopádně je ale zajímavé, že se zde nevytvořila ani jinak pro Moravu typická půda viselského interpleniglaciálu. V podloží magdalénienu, případně gravettienu, se tedy již nachází středopaleolitické souvrství, které lze archeologicky rozdělit na tři základní komplexy – bifaciální micoquien, drobnotvarý taubachien a moustérien s doklady levalloiské metody (VALOCH 1988). Velice složitou otázkou se ukázalo stanovení chronologické pozice jednotlivých horizontů. V rámci monografického zpracování byly pro absolutní datování k dispozici pouze výsledky radiokarbonového datování micoquienského horizontu 7a (MOOK 1988). Později bylo provedeno datování na podkladě metody ESR, přičemž do analýzy byly zahrnuty vrstvy 11a, 11c, 9b, 7c, 7α a 7a (RINK et al. 1996). Relevantní výsledky však byly získány pouze pro horizonty 7a a 9b. Ostatní vrstvy vykazovaly tak výraznou chybu, že je bylo možné jednoznačně zamítnout. Podobně i novější pokus o datování metodou U/Th přinesl diskutabilní výsledky (PATOU-MATHIS et al. 2005), a to zejména pro horizont taubachienského souvrství 11. Následující kontrolní měření ukázala, že v Kůlně docházelo k blíže neidentifikovatelným změnám, které negativně ovlivňují dosažené výsledky. Hodnoty měřené na povrchu kosti jsou diametrálně odlišné od těch, získaných z vnitřní strany kompakty (MICHEL et al. 2006). Kupodivu, anebo právě proto je obtížné interpretovat i nejnovější výsledky datování metodou OSL (NEJMAN et al. 2011). Markantní je to zejména v případě datování vrstvy 6a, kde je rozdíl hodnot prakticky 40 tisíc let. Z toho vyplývá, že je nutné vzít v úvahu i další aspekty, jako například geologickou charakteristiku vrstev, palynologii, skladbu mikrofauny i velké fauny. Nejmladším středopaleolitickým a zároveň micoquienským horizontem je vrstva 6a ve vstupní části jeskyně, případně vrstva 6b v zadních partiích. Nejmladší micoquienský horizont je tvořen 100 cm mocnou hnědavě žlutou spraší s hojnou hrubší sutí. Od nadložní vrstvy 6 s artefakty magdalénien se ale lišila jen množstvím a velikostí suti, nikoliv zbarvením, takže v některých místech bylo možné oba horizonty rozlišit jen na podkladě typologie a technologie. Nadložní sediment 6 s menším množstvím suti dosahoval mocnosti 70 cm. Její časové
70
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
zařazení je stále problematické. Na podkladě stratigrafie a radiokarbonové datace vrstvy 7a jsme předpokládali ukládání sedimentů a archeologických artefaktů v období 40–50 000 let BP. Vzhledem k tomu, že se nálezy nacházely ve spraši a ne v půdě viselského interpleniglaciálu, se zdálo, že její stáří bude vyšší než nálezy EUP komplexu na Moravě. V rámci willendorfského profilu by se jednalo o polohu pod horizontem „Schwallenbach I“ a nejspíše i „Willendorf“ (HAESAERTS ‒ TEYSSANDIER 2003) (Fig. 4). V rámci grantového projektu jsme provedli i referenční datování z jedné kosti se stopami řezů z vrstvy 6a v sektoru E. Tento stratigraficky dobře kontrolovaný vzorek byl analyzován v oxfordské laboratoři, přičemž výsledek měření byl překvapivý. Nekalibrované datum bylo stanoveno na 52 700 ± 2 300 let BP (dosud nepublikováno, OxA–18567), což je více než kalibrované stáří vrstvy 7a. Dlouhou dobu se zdálo, že nejspolehlivěji je v jeskyni Kůlně datován nejbohatší micoquienský horizont 7a, který byl vázán na hnědý sediment s velkou vápencovou sutí. Kalibrovaná radiokarbonová data víceméně korelovala s ESR datováním, které klade vrstvu do období okolo 50 000 let BP. Výše zmíněné nové datum pro vrstvu 6a a výsledky OSL datování se této pozici poněkud vymykají (NEJMAN et al. 2011). Výsledky interdisciplinárních studií ukazují, že neandertálci se v době tvorby vrstev 7a a 6a pohybovali v chladném prostředí glaciální stepi. Vrstva 6a reprezentuje velmi chladné údobí s převažující zvířenou velkých savců. V údobí tvorby vrstvy 7a se projevovalo jisté zmírnění klimatu, představující krátkodobou teplejší oscilaci, v níž se objevily sporadicky i listnaté stromy. Zvířena však byla stále dominována sobem a mamutem s ostatními chladnomilnými druhy. Důležitým horizontem v jeskyni Kůlně je vrstva 7b, která je tvořená sprašovými hlínami, které jsou místy proloženy soliflukčními vrstvičkami. V celém dosti mocném sedimentu se nenašly žádné archeologické ani paleontologické materiály. Podle našich současných představ reprezentuje tento horizont období prvního pleniglaciálu v poslední době ledové (stupeň OIS 4), kdy bylo klima velice chladné. Stáří podložních středopaleolitických horizontů 7c, 7d, 8a, 8b, 9a, 9b pouze předpokládáme podle stratigrafické pozice a podle výsledků přírodovědných analýz (VALOCH 1989; 2002). Nejbližší datovaná poloha je vrstva 7c, která se nachází těsně pod sterilní vrstvou 7b. Výsledky ESR datování vrstvy 7c (ani vrstvy 7α) okolo 28 tisíc let BP se nezdají být příliš relevantní, respektive vzhledem k datům nadložních vrstev je můžeme zcela vyloučit. Ani metoda OSL pravděpodobně nepřinesla výrazné zpřesnění. Získané datum 70 500 let BP je jen o 800 let mladší než horizont 9b, který je ale od vrstvy 7c oddělen výrazným souvrstvím čtyř geologických horizontů. Naproti tomu sediment 7b, ležící v těsném nadloží vrstvy 7c, je datován na 45 810 let BP. Z hlediska datace vrstvy 7c musíme vzít v úvahu několik významných údajů. První komplexnější datování určilo stáří vrstvy na základě ESR datování mamutích a koňských zubů. Překvapivě jsou všechna data velice mladá okolo 25–28 000 BP (RINK et al. 1996). Autoři práce sami konstatovali, že zuby zmíněných zvířecích druhů asi nejsou ideální (nesouvislá plocha zuboviny), protože lze u nich jen s obtížemi měřit některé hodnoty, a to nepříznivě ovlivňuje výsledné datování (tamtéž, 897). Druhý významný datovací pokus založený na metodě U/Th datuje horizont 7c mezi 50–69 000 lety BP (MICHEL IN PATOU-MATHIS et al. 2005). Datace metodou OSL (70 500 ± 5 500 BP), provedená v roce 2003 E. Rhodesem a L. Nejmanem, koreluje spíše s dolní hranicí U/Th metody (NEJMAN et al. 2011). Při rekonstrukci přírodního prostředí vycházíme z faktu, že se vrstva 7c tvořila v období interstadiálu, který byl původně paralelizován s interstadiálem moershoofd nebo odderade (VALOCH 1988). Tato chronologická pozice vycházela z radiokarbonového datování vrstvy 7a, které se pohybovalo okolo 45 660 BP + 2850/-2200 let BP (nekalibrováno). Po kalibraci se datace téhož horizontu pohybuje mezi 45–50 000 lety BP, takže zahrnuje jak interstadiál moershoofd, tak i glinde. Interstadiál odderade je pak paralelizován s vrstvou 9b, která je datována mezi 69–71 000 lety BP. Problém tedy spočívá v otázce, se kterým interstadiálem lze spojovat vrstvu 7c, která nejspíše spadá do období mezi 50–70 000 lety BP. Rozmezí zahrnuje jak konec interstadiálu odderade, tak interstadiály glinde a moershoofd. V nejnověji publikovaných výsledcích je stále pomocně využíváno termínu interstadiál „Kůlna“(definice viz MUSIL IN VALOCH et al. 1969, 14), který je teoreticky paralelizovaný s interstadiálem glinde (VALOCH 2002, Tab. 1). Jinou teplou oscilaci prozatím z tohoto období neznáme. Obecně ale konstatujeme, že klima bylo mírné, i když s určitými chladnomilnými prvky. Asi nejlépe odpovídají výsledky datování pro vrstvu 9b, která byla definována jako světlejší tmavohnědá zemina téměř bez suti a která představovala nejstarší micoquienský horizont v jeskyni Kůlně. Data získaná metodou ESR byla poměrně konzistentní (RINK et al. 1996), i OSL jsou srovnatelná (NEJMAN et al. 2011) a umisťují nejstarší micoquien v jeskyni Kůlně do období okolo 71 300 let BP. Tato shoda je ve světle ostatních výsledků až překvapující. Méně jasná je situace s podložní vrstvou 10 tvořenou černošedou humózní zeminou s drobnou sutí, přičemž vyvinutá byla jen v suťovém kuželu ve vchodu. Obsahovala pouze několik artefaktů, jež odpovídají taubachienu. Mezi nejdůležitější souvrství v jeskyni Kůlně patří komplex vrstev 11. Z ekologického hlediska je komplex rozdělen na dvě části. Spodní polohy 11c a 11d mají představovat spolu se sedimenty vrstvy 13a plně vyvinutý eemský interglaciál, kdežto horní polohy 11a a 11b pak reprezentují vyznívání této epochy a nástup viselského
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
71
glaciálu. Obecně se aspoň pro období plného interglaciálu předpokládá hustá stromová vegetace, která se výrazně odlišovala od předcházejícího warthského glaciálu. Tyto interpretace se poněkud rozcházejí s výsledky paleoekologických analýz (BOCHERENS IN PATOU-MATHIS et al. 2005). Ty ukazují na prostředí, které se blížilo spíše parkovému biotopu s otevřenými prvky. Tato skutečnost může korespondovat jak s vlivem kontinentálního klimatu, stejně jako s rozmanitostí ekosystémů v okolí jeskyně Kůlny. Podobně také absolutní data, která máme prozatím k dispozici, jsou poněkud v rozporu s geologickým datováním eemských sedimentů, zejména pak s jinými eemskými lokalitami s absolutními daty, která se pohybují přes hranici 100 000 let BP. První pokus o stanovení stáří metodou ESR poskytl značně nedůvěryhodné výsledky, neboť stáří horizontů 11a a 11c je kladeno do období mezi 43 a 46 000 lety BP (LU a RU Age; RINK et al. 1996, Tab. 4). Novější data získaná metodou spektrometrického měření U/Th se pohybují v rozmezí 50–70 000 let BP (2 data), přičemž jedno datum bylo vypočítáno na 12 000 let BP (MICHEL IN PATOU-MATHIS et al. 2005, 72, Fig. 2). Metodou OSL bylo stanoveno stáří vrstvy 11 do období okolo 77 500 BP (NEJMAN et al. 2011), což rovněž neodpovídá výsledkům paleoekologického výzkumu, podle kterého by mohlo souvrství spadat do období OIS 5e–5e/d. Ve všech případech je evidentní, že datace nekorespondují s chronologickým zařazením do posledního interglaciálu a nelze je tedy brát za podklad pro absolutní datování taubachienských nálezů ze souvrství 11. V předloženém chronostratigrafickém schématu by měly být podložní vrstvy kladeny do eemského interglaciálu, přičemž do jeho plné fáze by již spadala vrstva 12a, datovaná metodou OSL pouze do období 93 500 BP. Opět je ale možné, že je výsledek datování negativně ovlivněn fluviální činností, kdy mohlo dojít ke kontaminaci starších sedimentů mladšími zrny křemene. Kontrola nemohla být provedena, protože bylo možné pracovat pouze s relikty původních sedimentů. Nejstarší vrstvu 14, která byla tvořena tmavohnědou zeminou s hojnou sutí a obrovskými balvany a která dosahovala mocnosti 300 cm, lze na základě přírodovědných analýz paralelizovat s koncem OIS 6, maximálně s počátkem posledního interglaciálu (OIS 5e). Pylová analýza (DOLÁKOVÁ 2002) indikuje pro vrstvu 14 méně dřevin a větší množství stepních elementů. Na základě zjištěných poznatků pak K. Valoch charakterizuje prostředí vrstvy 14 jako mírný stepní ekosystém (VALOCH 2002), kdy ještě přetrvávají prvky chladného sálského glaciálu, ale objevují se i doklady oteplení. Tomuto určení neodpovídá absolutní stáří stanovené metodou OSL, která klade usazování sedimentů vrstvy 14 do období okolo 98 000 let BP (NEJMAN et al. 2011). Vyhodnotíme-li informace dostupné v současné době, pak můžeme blíže specifikovat hlavní chronostratigrafické problémy v jeskyni Kůlně. Odhlédněme prozatím od horizontů, které nebyly relevantně datovány, a zaměřme se na dva hlavní chronologické markery, které se zdály být poměrně přesně kodifikovány shodou více metod datování. Prvním z nich je vrstva 9b, u které můžeme korelovat výsledky dvou odlišných metod datování s paleoekologickým zařazením. Nově se ale zdá, že současná interpretace nemusí být jedinou možnou. Nová OSL data vytvářejí vzrůstající trend směrem k podložním sedimentům, a proto nic nenasvědčuje tomu, že by v souvrství 14 až 11 došlo k druhotnému přemístění sedimentů s nálezy (jestliže akceptujeme výsledky OSL datování). Stáří vrstvy 9b je podle metody OSL jen o 6 200 let vyšší než vrstvy 11, ale je potřeba vzít v úvahu i fakt, že vrstva 9b dosedala přímo na horizont 11. Z toho důvodu bude nezbytné v budoucnu řešit otázku, zda je skutečně stáří spodních horizontů tak vysoké, jak jsme doposud soudili. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že z geologického a stratigrafického hlediska se stáří vrstvy 9b zdá být příliš nízké. Klíčovou otázkou je poloha prvního viselského pleniglaciálu (OIS 4) v kůlenské stratigrafii. Nové absolutní datum získané pro vrstvu 6a rovněž ukazuje na to, že ani druhý důležitý marker – vrstva 7a, není zcela bez problémů. Jediným řešením je odebrání statisticky průkazného množství vzorků pro absolutní datování metodou 14C z vrstev 6a a 7a s maximálním důrazem na kontrolu antropického impaktu. Jinými slovy, musíme preferovat uhlíky z ohnišť před izolovanými uhlíky a kosti se zřetelnými doklady vlivu člověka před kostmi bez dokladů antropické manipulace (DAVIES – NERUDOVÁ 2009). K těmto prvým pro Kůlnu získaným datům je ovšem dnes nutný komentář. Především je možno vyloučit dvě data, která pocházejí nesporně z holocenních vzorků: GrN 6799 a GrN 11051. Zbývající tři radiokarbonová data se týkají již micoquienu. V blízkosti neandertálské čelisti Kůlna I byla vrstvička s uhlíky a spálenými kůstkami. Tyto kůstky tvořily vzorek, jenž byl datován. Datum získané z kosti (GrN 6060) bylo relevantní pro vrstvu 7a i pro existenci neandertálců a bylo to první datum pro toto údobí v našich zemích. Datum z extraktu kosti bylo nižší (GrN 6024), což souvisí s technickými postupy metody. Třetí datum poskytly uhlíky z ohniště ve vrstvě 7a ve skalním výklenku ve střední části jeskyně (GrN 10347). Toto datum udává jen nejnižší možné stáří vzorku, nic víc. Počátkem 90. let minulého století probíhal v Kanadě projekt na datování lokalit s neandertálskými kosterním zbytky a W. J. Rink se na mne obrátil s dotazem, zda by bylo možno pro Kůlnu takové datování provést, neboť jím používaná metoda ESR vyžadovala tehdy ponechat dozimetr po dobu asi jednoho roku zasunutý do příslušné nálezové vrstvy, aby bylo zjištěno přirozené radioaktivní pozadí. Tento požadavek byl splnitelný, dozimetr spočíval rok ve vrstvě 7a v profilu P m2 28–39 ve střední části jeskyně. Po té byly měřeny zuby z vrstev 7a (10
ACTA SPELEOLOGICA VOL. 2/2011
72
GrN
Vrstva
Hloubka
Vzorek
StáĜí, BP
Chemická pĜíprava
6799
3
9–11/O–S
uhlíky
5 510 ± 40
AAA *
6120
3
III/C–G, 275–290
kost
10 070 ± 85
A
6102
4
III, IV/F, 310–320
kost
11 470 ± 105
A
11051
4
I, II/L, M, P, R, 260–270
uhlíky
2 135 ± 45
AAA
6103
5
I–III/K, L, 190–200
kost
17 480 ± 155
A
11053
6
13, 14/I, J, K, L, 90–120
uhlíky
11 450 ± 90
A
11052
6
13, 14/I, J, K, L, 75–90
uhlíky
7 550 ± 110
A
5097
6
37, 38/M–O
uhlíky
11 590 ± 80
A
6853
6b
40–42/a, b
spálená kost
22 990 ± 170
AAA
6800
6b
40–42/a, b
extrakt
21 630 ± 150
AAA
5773
6
I–III/A–O, 240–250
kost
21 750 ± 140
A
5774
6a
III–IV_C-F, 210–230
kost
21 260 ± 140
A
6024
7a
29/H, homo
extrakt
38 690 + 950/- 800
AAA
6060
7a
29/H, homo
spálená kost
45 660 + 2850/- 2200
A
10347
7a1
24–28/S–U
uhlíky
> 36 400
A
*AAA – extrakce pomocí kyseliny, sodíku a kyseliny A – extrakce pomocí kyseliny chlorovodíkové (Mook 1988)
Výsledné hodnoty
EU
LU
RU
Vrstva 7a
46 ± 6
50 ± 5
53 ± 6
7Į
25 ± 6
26 ± 7
28 ± 8
7c
22 ± 4
25 ± 6
28 ± 9
9b
67 ± 8
69 ± 8
71 ± 6
11
40 ± 14
43 ± 18
46 ± 22
ESR/ka
(Rink et al. 1996) [PN2]
KAREL VALOCH A KOL. AUTORŮ: KŮLNA HISTORIE A VÝZNAM JESKYNĚ
73
vzorků: kůň, sob, los, srstnatý nosorožec), 7α (alfa) (1 vzorek: mamut), 7c (8 vzorků: kůň, mamut), 9b (5 vzorků: tur, kůň), 11a (1 vzorek: kůň) a 11c (4 vzorky: kůň, jelen). Jeden koňský zub byl ze souboru 7a vyloučen, protože jeho hodnota ležela pod ±2σ, cement druhého koňského zubu neobsahoval dostatečnou dávku záření beta. Totéž se týkalo mamutího zubu z vrstvy 7α (alfa) a všech mamutích zubů z vrstvy 7c. Také vzorky z vrstvy 11 neposkytly údaje relevantní její stratigrafické pozici. POZNÁMKY
1
Gravettien byl konstatován na podkladě radiokarbonových dat až v závěru výzkumu. Svojí polohou v nejmladší spraši patří do komplexu vrstev 6. Označení 6 bylo již rezervováno pro magdalénien a 6a pro nejmladší micoquien, nezbyla tedy jiná možnost, než gravettien označit 6b.
LITERATURA DOLÁKOVÁ, N. 2002: Palynologické studium sedimentů šošůvské části Sloupsko-šošůvských jeskyní a spodní části opěrného profilu v jeskyni Kůlna. Acta Musei Moraviae, Sci. geol., 87, 275–288. HAESAERTS, P. ‒ TEYSSANDIER, N. 2003: The early Upper Paleolithic occupations of Willendorf II (Lower Austria): a contribution to the chronostratigraphic and cultural context of the beginning of the Upper Paleolithic in Central Europe. In: Zilhão – J., d’Errico, F. (eds.): The Chronology of the Aurignacian and of the Transitional Technocomplexes Dating, Stratigraphies, Cultural Implications. Trabalhos de Arqueologia, 133–151, Lisboa. KÜSSNER, M. 2009. Die späte Altsteinzeit im Einzungsgebiet der Salle. Weimarer Monographien zur Ur-und Frühgeschichte Band 42, 248 s., 73 tab. Weimar. MICHEL, V. et al. 2006: Coloring and preservation state of faunal remains from the neanderthal levels of Kůlna Cave, Czech republic. Geoarchaeology, 21, 5, 479–501. MISKOVSKY, J. C. (ed.) 2002: Géologie de la préhistoire: méthodes, techniques, applications Paris Series Title Series Volume, City. MOOK, W. G. 1988: Radiocarbon-Daten aus der Kůlna-Höhle. In: Valoch, K., (ed.), Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976, 24 (N. S. 16), 285–286. MZM Brno. NEJMAN, L. et al. 2011: New Chronological Evidence For The Middle To Upper Palaeolithic Transition In The Czech Republic And Slovakia: New Optically Stimulated Luminescence Dating Results. Archaeometry 53: 5, 1044–1066. DOI. 10.1111/j.1475-4754.2011.00586.x. NERUDA, P. 2010: Chronologická pozice paleolitického osídlení jeskyně Balcarky ve středoevropském kontextu. Chronologische Position der paläolithischen Besiedlung der Balcarka-Höhle im mitteleuropäischen Kontext. In: Nerudová, Z. (ed.): Jeskyně Balcarka v Moravském krasu. Die Balcarka-Höhle im mährischen Karst. Anthropos 31 (N.S. 23), 83–95. MZM Brno.
PATOU-MATHIS, M. et al. 2005: Les occupations du Paléolithique moyen de la grotte de Kůlna (Moravie, République Tchèque): nouvelles approches, nouveaux résultats. In: Tuffreau, A. (ed.): Peuplements humains et variations environnementales au Quaternaire. Colloque de Poitiers, 18–20 septembre 2000. B.A.R. International Series 1352, 69–94. Poitier. RINK, W., J. et al. 1996: ESR Dating of Micoquian Industry and Neanderthal Remains at Kulna Cave, Czech Republic. Journal of Archaeological Science, 23, 6, 889–901. VALOCH, K. 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976. Anthropos 24 (N. S. 16), MZM Brno. VALOCH, K. 1989: Osídlení a klimatické změny v poslední době ledové na Moravě. Acta Musei Moraviae, Sci. soc., 74, 7–34. VALOCH, K. 2002: Eine Notgrabung in der Kůlna-Höhle im mährischen Karst. Acta Musei Moraviae, Sci. soc., 87, 3–34. VALOCH, K. ‒ NERUDA, P. 2005: K chronologii moravského magdalénienu. On the chronology of the Moravian Magdalenian. Archeologické rozhledy 57, 459–476. VALOCH, K. et al. 1969: Die Erforschung der Kůlna-Höhle bei Sloup im Mährischen Karst (Tschechoslowakei). Quartär 20, 1–45. Článek byl vydán s podporou grantového projektu GAČR 404/09/0499.