2011

Mezinárodní politika 7/2011

ROČNÍK XXXV

CENA 59 Kč

Geografický rozměr přírodních katastrof

Živelní pohromy a ekonomický růst

Humanitární pomoc od A do Z Haitská apokalypsa rok poté

Čína a nevyzpytatelný mandát nebes Možnosti finančních důsledků přírodních katastrof

Slovenské odborné časopisy k tematice mezinárodní politika a politologie International issues and Slovak foreign policy affairs. – Bratislava : Research Center of the Slovak Foreign Policy Association. ISSN 1337-5482 http://www.sfpa.sk/sk/publikacie/international-issues/ Časopis International Issues & Slovak Foreign Policy Affairs vznikl v roku 2006 sloučením dvou titulů, časopisu Medzinárodné otázky: časopis pre medzinárodné vzťahy, medzinárodné právo, diplomaciu, hospodárstvo a kultúru (International Issues), který vycházel čtvrtletně od roku 1992, a časopisu Slovak Foreign Policy: review for international politics, security and integration, který byl vydáván dvakrát ročně od roku 2000. Periodikum je vydáváno Výskumným centrom Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku, vychází čtvrtletně v angličtině a obsahuje expertní studie a recenze.

Medzinárodné vzťahy : vedecký časopis pre medzinárodné politické, ekonomické, právne a kultúrne vzťahy. – Bratislava : Fakulta medzinárodných vzťahov Ekonomickej univerzity ; Vydavateľstvo Ekonóm. ISSN 1336-1562 http://fmv.euba.sk/casopis_mv/ Časopis Medzinárodné vzťahy je vydáván dvakrát ročně od od roku 2003 Fakultou medzinárodných vzťahov Ekonomickej univerzity v Bratislavě. Obsahuje vědecké články, diskuze, názory, přehledy, informace, recenze i teze doktorandů. Plné texty čísel 2/2004 až 1/2010 jsou přístupné na internetu.

Politické vedy : časopis pre politológiu, najnovšie dejiny, medzinárodné vzťahy, bezpečnostné študiá. – Banská Bystrica : Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov UMB ISSN 1335-2741 http://www.fpvmv.umb.sk/fpvamv/view.php?cisloclanku=2009090050

Slovenská politologická revue : revue pre politický a občiansky život. – Trnava : Katedra politológie Filozofickej fakulty UCM. ISSN 1338-3140. http://www.ucm.sk/revue/ od roku 2011 http://revue.kpol.ff.ucm.sk Časopis Slovenská politologická revue vychází od roku 2001, od roku 2004 je vydáván čtvrtletně a obsahuje články ve slovenštině, angličtině i dalších jazycích. Titul je vydáván Katedrou politológie Filozofickej fakulty Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Plné texty od čísla 1/2001 jsou přístupné na internetu.

Zahraničná politika. – Bratislava : Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku. ISSN 1336-7218 http://www.zahranicnapolitika.sk Časopis Zahraničná politika vydáváný od roku 2005 navázal na Listy SFPA, které vycházely od roku 1997. Titul, který vychází šestkrát ročně, je vydáván Výskumným centrom Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku. Časopis se věnuje tematice mezinárodní politiky, bezpečnosti a ekonomiky. Klade důraz na záležitosti týkající se Evropské unie, transatlantických vztahů a postavení Slovenska v mezinárodních aktérech. Pravidelně se zabývá situací v sousedních státech. Obsahuje analytické příspěvky o aktualitách a trendech světové politiky, chronologii událostí zahraniční politiky atd. Plné texty od čísla 1/2005 jsou přístupné na internetu. Helena Kolátorová [email protected]

Obsah čísla 7/2011

Světozor

15. květen až 15. červen 2011

Světozor • 1 David Klimeš | Řecko mění Evropu. Nedobrovolně •2 Katastrofa nejen jako část tragédie | -zz- • 3 PŘÍRODNÍ KATASTROFY

Světozor

Aleš Kocourek | Živelní pohromy a ekonomický růst • 4 Michael Romancov | Není zkáza jako zkáza. Geografický rozměr přírodních katastrof • 6 Karolína Emanuelová, Josef Koláček | Humanitární pomoc od A až do Z • 9 Kamil Papež | Haitská apokalypsa rok poté • 12 Rudolf Fürst | Čína a nevyzpytatelný mandát nebes • 14 Jaroslav Daňhel | Možnosti finančních důsledků přírodních katastrof • 17 Jaroslav Foltýn | Stín Černobylu nad východní a jihovýchodní Asií • 20 Ulrich Brand | „Národním zájmem dnes není ochrana přírody, ale schopnost konkurovat“ • 22

15. 5. Šéf Mezinárodního měnového fondu Do-

minique Strauss-Kahn byl zadržen v New Yorku kvůli obvinění ze sexuálního útoku. Strauss-Kahn, jemuž hrozí až 20 let vězení, obvinění odmítl. 16. Žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) Luis Moreno-Ocampo oznámil, že chce, aby byl vydán zatykač na Kaddáfího a jeho syna Sajfa Isláma za „systematické útoky“ na civilisty. 16. Evropská unie chystá další sankce proti běloruskému prezidentu Lukašenkovi kvůli jeho tvrdému tažení proti opozici. 17. Britská královna Alžběta II. jako první britský monarcha zahájila historickou návštěvu Irska od jeho odtržení od Velké Británie před 90 lety. 19. Americký prezident Barack Obama pronesl projev o politice USA na Blízkém východě a v severní Africe. Za základ pro jednání o míru mezi Izraelem a Palestinou označil uznání hranic před válkou v roce 1967. 22. Vládní socialisté španělského premiéra Josého Luise Zapatera utpěli porážku v regionálních volbách (28 procent hlasů oproti 35 procentům Lidové strany). Premiér přesto prohlásil, že jeho vláda bude pokračovat v úsporných opatřeních. 24. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přednesl v americkém Kongresu představu své země o míru na Blízkém východě. Míru podle něj bude dosaženo jen tehdy, uznají-li Palestinci právo Izraele na existenci. Připustil určité ústupky, ale znovu odmítl návrat k hranici z roku 1967. 24. Britská královna Alžběta II. přijala amerického prezidenta Baracka Obamu, který vykonal oficiální návštěvu Velké Británie. 25. Americký prezident Barack Obama se sešel s britským premiérem Davidem Cameronem a pronesl projev na společném zasedání britského parlamentu. Zdůraznil v něm dominanci Spojených států a Evropy bez ohledu na vzestup Číny, Brazílie a Indie. 25. Francouzská ministryně hospodářství a financí oznámila svou kandidaturu na funkci šéfa MMF. 26. Speciální jednotka srbské tajné služby BUA a Úřadu pro odhalování válečných zločinců zatkla bývalého velitele armády bosenských Srbů Ratka Mladiće. Generál se skrýval 16 let před zatykačem, který na něho vydal Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Ju-

VZTAHY A PROBLÉMY Kateřina Novotná | Z Haagu do Sarajeva: stíhání nejen válečných zločinů „na místě činu“ • 25 Anna Kunová | Zázrak se nekoná: potenciál a rizika mikrofinancí • 28 Martin Tománek | Selhal v Latinské Americe Washingtonský konsensus? • 31 KDO JE RECEP TAYYIP ERDOG ˘ AN Lucia Najšlová | Konzervatívny liberál • 34 VELKÁ BRITÁNIE OČIMA MICHALA MRAVINAČE Referendum ve Velké Británii: status quo vítězí • 36 VOLNÁ TRIBUNA Veronika Bílková | Odpovědnost za ochranu (R2P) trochu jinak • 38 POSLEDNÍ STRANA

Foto na titulní straně Výbuch indonéské sopky Merapi nedaleko Yogyakarty z října 2010. Beawiharta, Globe Media/Reuters

Tiráž Ročník XXXV • Vydává: Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. • Šéfredaktor: Robert Schuster • Úvodníky, komentáře: Zdeněk Zbořil • Odpovědná redaktorka: Milena Strejčková • Grafický návrh: Jakub Tayari • Distribuce: Dagmar Červinková • Redakční rada: Veronika Bílková (předsedkyně), Vojtěch Belling, Miloš Calda, Jiří Fárek, Ondřej Horký, Jiří Kuděla, Kristina Larischová, Jaroslav Olša jr., Pavel Pšeja, Michael Romancov, Jiří Schneider, Jiří Štěpanovský, Zuzana Trávníčková, Tomáš Weiss • Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vydavatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací. All rights reserved. Copyright under the International Copyright Convention. No part of this publication may be reproduced, stored in retrieval systems or transmitted in any form or by any means without the prior permission of the International Politics editorial office. Reprints are available upon request. Reprints and permissions: Write to International Politics, Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1 • telefon 251 108 151, 251 108 114, 251 108 107 • e-mailová adresa [email protected] • Objednávky a předplatné přijímá administrace redakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 59 Kč. Předplatné na rok činí 590 Kč, ve Slovenské republice 29,28 €. Registrováno MK ČR E 5210. Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302, 263 01 Dobříš. Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje L.K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34 • telefon +421 244 453 711 • fax +421 244 373 311 • e-mailová adresa [email protected] • www.predplatne.cz. Informace o MP a ediční činnosti ÚMV na www.iir.cz • Podávanie tlačoviny povolené SsRP Banská Bystrica č.j. Opč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996. ISSN 0543-7962 • INDEX 46911

2011

Mezinárodní politika 7

1

Světozor goslávii. Je mj. obviněn z masakru osmi tisíc Muslimů ve Srebrenici. 26. Tři mrtvé a desítky zraněných si vyžádaly demonstrace proti režimu gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. 26. V Normandii (Deauville) byl zahájen dvoudenní summit G8. Evropská unie slíbila mj. mimořádnou pomoc ve výši stamilionů eur arabským zemím, které se rozhodnou pro demokratické a ekonomické reformy. Barack Obama a Dmitrij Meveděv po jednání prohlásili, že chtějí najít společný postoj k protiraketovému štítu. 27. Barack Obama se sešel se středoevropskými a východoevropskými prezidenty ve Varšavě. 28. Egypt otevřel hraniční přechod do pásma Gazy v Rafáhu, a ukončil tak čtyřletou blokádu, kterou na oblast uvalil Izrael poté, co v oblasti zvítězilo hnutí Hamás. 29. Ve věku 62 let zemřel v Moskvě abchazský prezident Sergej Bagapš. 31. Srbsko vydalo bývalého bosenskosrbského generála Ratka Mladiče Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. 31. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku odmítl tvrzení bývalého ruského magnáta Michaila Chodorkovského, že jeho stíhání bylo politicky motivováno. 4. 6. Zraněný jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih odletěl do Saúdské Arábie, aby vyhledal lékařské specialisty kvůli svým zaraněním. 5. V předčasných parlamentních volbách v Portugalsku zvítězila středopravá Sociálnědemokratická strana (PSD) Pedra Coelha, která tak porazila vládní Socialistickou stranu (PS) premiéra Josého Sócrata.

6. Vítězem druhého kola prezidentských voleb

12. Syrské vládní jednotky dobyly zpět město

v Peru se prohlásil levicově smýšlející exdůstojník Ollanta Humala. Téměř tři čtvrtiny Slovinců odmítly v referendu vládní plán na posun důchodového věku. Ministři obrany NATO prodloužili operaci proti Kaddáfímu do konce září. Vyzvali OSN i další organizace, aby se připravily na převzetí transformace země, až konflikt skončí. Téměř dvě třetiny Francouzů si přejí, aby se jejich země do 25 až 30 let vzdala jaderné energetiky. Tranzitní země plánovaného plynovodu Nabucco podepsaly dohodu o podpoře projektu. Plynovod má vést z oblasti Kaspického moře a Střední Asie do Evropy přes Turecko, Rakousko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko. V Nižním Novgorodu byl zahájen dvoudenní summit EU–Rusko. Nejkontroverznější otázkou je ruský zákaz dovozu zeleniny z Unie kvůli smrtící bakterii. Spor se očekává i v energetické otázce. Ministři obrany NATO a Ruska se v Bruselu neshodli na podobě raketového štítu, který Moskva chce jako společný, zatímco Aliance jako dva samostatné systémy s výměnou informací. Ruský ministr obrany pohrozil rozvojem ruských jaderných sil. Sto tisíc Jemenců protestovalo v centru jemenského hlavního města Saná proti vládě prezidenta Alího Sáliha, který je po zranění na léčení v Saúdské Arábii. Demonstranti požadovali sestavení nové vlády. Evropská komise odsouhlasila vstup Chorvatska do Evropské unie.

Džisr aš-Šughúr na severozápadě země, které tři měsíce ovládali protivládní demonstranti. Strana spravedlnosti a rozvoje tureckého premiéra Erdogana získala v parlamentních volbách 49,9 procenta hlasů, Lidová republikánská strana obdržela 25,9 procenta a nacionalistická Strana národní akce 13 procent hlasů. Téměř 92 procenta Italů se v referendu vyslovilo proti využívání jaderné energie. Libyjští povstalci prolomili obklíčení přístavu Misuráta a zahájili tažení na Tripolis. V Libanonu byla jmenována nová vláda, kterou povede Nadžíb Míkátí. Barack Obama navštívil Portoriko, kde jednal s guvernérem o budoucnosti ostrova, jehož obyvatelé v 90. letech dvakrát odmítli stát se 51. státem USA kvůli povinnosti platit daně.

6.

8.

8.

8.

9.

9.

10.

10.

12.

13. 14. 14. 14.

Česko a svět 17. Prezident Václav Klaus zahájil svou první

státní návštěvu Ázerbájdžánu, který je pro ČR strategickou zemí v oblasti energetiky. S prezidentem Ilhamem Alijevem podepsal dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic. 20. Česká republika se stala na tři roky členem Rady OSN pro lidská práva. 23. Premiér Petr Nečas jednal v Bagdádu o prodeji 24 bitevníků L-159. 24. Prezident Václav Klaus navštívil Belgii, v Bruselu se setkal s belgickým králem Albertem II. Podle Klause belgičtí politici přes radikální rétoriku k ráznému řešení politické krize, v níž se Belgie nachází, nepřistoupí a země se zatím nerozdělí.

Glosa

Řecko mění Evropu. Nedobrovolně ečeno s nadsázkou, Řecko opět uvozuje novou dějinnou epochu. Tentokrát ji ovšem netvoří, ale je do ni tlačeno. Řecké potíže totiž mění Evropu hned dvakrát. Ekonomicky se fakticky už zkrachovalé zemi podařilo za dva roky posunout Evropu k takové transferové unii, o které si dekády i ti nejoptimističtější eurofederalisté nechávali jen zdát. V případě Řecka se totiž ideálně potkala evropská solidarita s evropským sobectvím. Německá a francouzská eura plynou na jih Evropy totiž nejen z čirého evropského bratrství, ale i kvůli prostému faktu, že proměna řeckých dluhopisů v bezcenný kus papíru by položila nejednu velkou evropskou banku. Výsledkem

Ř

2


protnutí těchto zájmů bude bezpochyby časem společný evropský dluhopis, který udrží Řecko na nohou, ale také vytvoří fakticky vedle měnové unie i unii fiskální. Kdo by to byl před pěti lety jen řekl. Řecko je pro Evropu ale i výzva sociální. Poněkud laxnější národ je donucen k zdaleka nejdrakoničtějšímu uskrovnění v pokrizové Evropě. Dosud si na standard nejvíce sáhly pobaltské národy, ale ty to dělaly ze své vůle. Je ale možné pod karabáčem vnutit řecké domácnosti škrty v průměru kolem 67 tisíc korun ročně? Která česká rodina by to přežila bez osobního bankrotu? Pokud se Řekům velmi brzo nepodaří obnovit hospodářský růst – a to je nyní

2011

David Klimeš prakticky vyloučené – pozná Evropa, jak se umí zlobit společnost ve faktickém unijním protektorátu. Připomeňme, že už při jednání o první půjčce se v Berlíně tiskly fotomontáže sochy Venuše se zdviženým prostředníčkem, a naopak v Athénách karikatury Viktorie s hákovým křížem v pravici. Co může přijít nyní, když dluhy jsou ještě větší, škrty ještě drastičtější a státní podniky bleskurychle skupují především německé firmy? Nechceme to vědět, ale brzo se to bohužel stejně dozvíme.

David Klimeš je novinář, komentátor deníku E15. [email protected]

Úvodník

Katastrofa nejen jako část tragédie řírodní pohromy, neštěstí, ale i události způsobené člověkem mají v češtině svoje melodramatické pojmenování katastrofa. Je a bylo vždy typické pro českou překladatelskou tradici, jak ve svém Českém diskursu napsal nedávno zesnulý český filosof Zdeněk Vašíček, že chceme-li přidat na emocionálním důrazu obsahu slov, utíkáme se k výpůjčkám z cizích jazyků. Podle aktuální módy to pak jsou nebo byly řečtina a latina, později němčina, francouzština, ruština a dnes až rituální angličtina. Katastrofa nebo pohroma přes středověkou latinu (catastropha) nám ale zůstalo z řeckého katastrofē, avšak nikoli jen jako převrat, obracení se (kata a strefō), ale spíše jako odkaz z Aristotelovy Poetiky, ve které snad poprvé byla popsána struktura tragédie jako expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. A protože současný mediální infoentertaitment na celém světě miluje dramatické informace, zejména odkazující na nějakou pohromu nebo neštěstí, jejich množství se v každodenním přívalu sdělení neustále zvětšuje. Pro řeckou tragédii bylo příznačné, že divák nepřihlížel násilí a smrti na scéně, ale že jej o nich informovali poslové a autoři nechávali na něm, aby se sám dopracoval ke katastrofē, sám sdílel sdělení, sám prožíval rozuzlení celého dramatu. Dnes naopak se zdá, že katastrofa už není jen mediálním sdělením, ale je sama médiem, maximálně přitahujícím pozornost a technické pomůcky nebo stále novější technologie se stávají jejími nástroji. Dokonce nebo zejména tehdy, kdy odkazují na nějakou aktuální událost mezi událostmi běžnými. Slovní spojení katastrofický scénář také odkazuje na skutečnost, že různé pohromy způsobené přírodou stejně jako člověkem, mohou být produkovány jako zboží, ať už se jedná o povodně nebo sucho, zemětřesení, výbuch sopky či přívalovou vlnu, ale i epidemie a pandemie. Na události, ke kterým dochází v dů-

P

sledku lidské činnosti nebo pouhé existence přírody, na které naši předkové reagovali institucí šamanů a magie, později uctíváním bůžků a bohů a konečně magickými audiovizuálními představeními v hinduistickém chrámu, barokním kostele nebo pravoslavném soboru. Hlavními tématy těchto společně i individuálně vnímaných událostí však vždy byly strach a obavy z budoucnosti. Zájem o definitivní datum konce světa, o srážku kosmického tělesa s planetou Země, a události, které mohou mít souvislost se slunečními erupcemi atd., jsou dnešními médii prezentovány stejně často jako výpadky dodávek energie, ekologické škody, havárie jaderných elektráren nebo teroristické útoky a války, vždy s důrazem na jejich téměř eschatologický rozměr. Politické fikce nebo utopické příběhy o zániku světa, biosféry nebo celého kosmu mají vždy v podtextu naléhavé upozorňování na bezprostřední ohrožení jednotlivce nebo celé civilizace, které se sice, vyjádřeno v absolutních hodnotách, neustále zvětšuje, ale relativně není ani větší, ani menší než v dobách několikanásobného zalednění. Obavy a strach z budoucnosti pak jsou největším rezervoárem surovin pro výrobu politické propagandy, která dnes dosahuje globálních rozměrů. Budiž otřesy půdy a náraz šestnáctimetrové přívalové vlny do základů jaderné elektrárny na seismicky neklidných japonských ostrovech, které způsobily smrt několika osob, příkladem, jak lze jen pouhým přejmenováním této události na katastrofu, tedy součást tragédie, vyvolat obavy z nového neznámého, iracionálního, a to v zemi, kde je odkaz velkých filosofů 18.–19.století stále živý. Nebo snad právě tam, kde se učili filosofové svět nejen vykládat, ale i měnit ho, byla snadnější cesta od pyšného racionalismu k senzitivnímu až archetypálnímu vnímání lidské existence. Právě poslední události vyvolávající obavy z posledních věcí lidstva, ať již se

2011

jedná o nekončící války v často obtížně na mapě světa vyhledatelných místech, teroristické útoky připomínající literární nebo filmové fikce (viz u nás jako rasistickou a antisemitskou literaturu připomínané Turnerovy deníky z roku 1978, které jsou ale také popisem zániku nejen Spojených států, ale i celého světa), nebo přírodní pohromy v turisticky atraktivních oblastech či chrámech moderního průmyslu a současné vědy, jsou mediálně zpracovávány jako dramatické příběhy. Příběhy plné napětí, ale i obav, co bude zítra. Není pro mediální nereprezentativní elity nic atraktivnějšího než téma budoucnosti. Ačkoli všichni víme, jako holič v Našem městečku Karla Poláčka, dávno před vznikem existencialismu, že žijeme jenom proto, abychom umřeli, přece jen strach z budoucnosti nás činí lovnou zvěř věštců, kartářek a profánních proroků, stejně jako politických elit nebo demagogů. Koneckonců dvacáté století přineslo hned několik důkazů o tom, že po krizi a konfúzní peripetii lze snadno dojít ke katastrofě. Toto zamyšlení zde prezentujeme jen jako úvod k několika statím tohoto čísla Mezinárodní politiky, kterými různí a různě specializovaní autoři reagují na otázku, jaké jsou nebo mohou být důsledky katastrof v politice a v mezinárodní politice. Hned první zastavení Aleše Kocourka ukazuje, že katastrofa není jen součástí tragédie, že může vyvolat i ekonomický růst. Kamil Papež upozorňuje na souvislost zemětřesení na Haiti a hledání obecného dobra v této politickými vůdci zbědované zemi. A konečně Karolína Emanuelová se věnuje významu humanitárních intervencí ve prospěch obnovy důstojného života. Snad alespoň tito tři autoři nám pomohou zbavit se nadprodukce výkladů katastrof jako tragédií a zneužívání neštěstí jiných k sobeckému prospěchu ať již materiálnímu, nebo morálnímu. -zz-


3

Přírodní katastrofy

Živelní pohromy a ekonomický

růst Aleš Kocourek

Rozmach komunikačních technologií a hromadných sdělovacích prostředků, rozvoj dopravy a vědecko-technický pokrok společně s touhou veřejnosti po senzačních a dramatických událostech ženou zpravodajské společnosti a zástupy novinářů z kontinentu na kontinent tak, jak na různých místech planety rozpoutává vis maior lokální přírodní katastrofy. Tsunami u západních břehů Sumatry (2004), zemětřesení v Kašmíru (2005), hurikán Katrina v New Orleans (2005), extrémní sucha postihující hustě osídlené oblasti v Austrálii (2006), silné zemětřesení v čínském Sečuánsku (2008), rozsáhlé lesní požáry v okolí australského Melbourne (2009), zemětřesení v Chile (2010) a na Haiti (2010) a záplavy v Pákistánu (2010) i zemětřesení a vlna tsunami v Tóhoku v letošním roce poskytly reportérům celé týdny katastrofického zpravodajství doplněného osobními příběhy postižených rodin nebo majitelů firem. V návaznosti na vlnu zájmu médií přichází zpravidla vlna mezinárodní i vnitrostátní solidarity, zahraniční i domácí humanitární pomoc proudí do zpustošených oblastí a pomáhá vrátit život do postižených míst. Pojišťovny vyplácejí škody, vlády investují do obnovy infrastruktury, centrální banky povolují monetární šrouby. Riziko škod roste rychleji než vývoj produkce Navzdory dojmu, který může divák zpravodajských kanálů jejich sledováním získat, frekvence výskytu velkých přírodních katastrof se dlouhodobě nevyvíjí nepříznivě. Jejich počet v posledních čtyřiceti letech kolísá kolem deseti ročně. Za velkou přírodní katastrofu je považováno neštěstí, jehož příčinou je zemětřesení, záplavy nebo extrémní povětrnostní jevy a které vede k počtu obětí převyšujícímu 233 lidí na 1 milion obyvatel. Rovněž riziko, že by se člověk stal obětí tropické bouře, záplav nebo zemětřesení, je dnes podstatně nižší než před dvaceti lety. Dokonce i ve východní Asii, kde se počet osob žijících v rizikových oblastech dramaticky zvyšuje, je toto nebezpečí poloviční ve srovnání s rokem 1990. Naproti tomu hrozící ekonomické ztráty jsou ve stejném regionu

4


za poslední čtyři dekády šestinásobné. V globálním měřítku roste riziko hospodářských škod způsobených extrémními meteorologickými jevy rychlejším tempem, než jakým se vyvíjí celosvětová produkce. Jinými slovy: rostoucí výkonnost světové ekonomiky na jednu stranu snižuje zranitelnost a úmrtnost v důsledku dramatických přírodních jevů, ale zároveň vede k vyšším hmotným škodám. Extrémní a trvale se prohlubující příjmová nerovnost mezi jednotlivými regiony a ekonomikami světa ovšem sama o sobě naznačuje, že také důsledky přírodních pohrom budou v různých zemích odlišné. Okamžité dopady hurikánů, záplav nebo zemětřesení jsou přirozeně pustošivé, některé regiony se ale s nimi dokážou vyrovnat rychleji a snáze a jejich dlouhodobý vývoj není zásadně postižen. Jiné oblasti se s důsledky přírodních katastrof potýka-

2011

jí dlouhou řadu let. Klíčovou a rozhodující proměnnou přitom – zdá se – nepředstavuje míra a rozsah devastace fyzického kapitálu, ale kvalita místních institucí. Typickým příkladem je zemětřesení na Haiti, v jedné z nejzuboženějších zemí světa, kde si v roce 2010 sedm stupňů Richterovy škály vyžádalo 250 000 obětí, zranilo 300 000 lidí a připravilo o střechu nad hlavou 1,5 milionu obyvatel. Celkové škody se odhadují na necelé 2 miliardy amerických dolarů (15 procent hrubého domácího produktu Haiti). Ani rok po zemětřesení ovšem nebyly v Port-au-Prince odklizeny trosky domů a nezačalo se s rekonstrukcí. Výkonnost haitské ekonomiky meziročně klesla o osm procent. Indonéský ostrov Sumatra byl zasažen vlnou tsunami v roce 2004. Z 230 000 obětí této katastrofy jich 167 000 žilo v oblasti Aceh, která utrpěla celkové ško-

Přírodní katastrofy dy dosahující 4,5 miliardy amerických dolarů (55 procent hrubého domácího produktu provincie Aceh, méně než dvě procenta produktu Indonésie). Přes rozsáhlou zahraniční pomoc se obnova postiženého regionu opozdila o několik let a nejintenzivnější rekonstrukce probíhala až v letech 2006 a 2007. Ekonomický růst sultanátu Aceh se v té době vyšplhal přes sedm procent a došlo k výrazné změně struktury tvorby produktu této provincie: podíl služeb, hotelové služby, stavebnictví a zemědělství rostou na úrok těžebního a zpracovatelského průmyslu. V následujících letech ovšem ekonomický růst Acehu opět zpomaluje pod dvě procenta. Hurikán Katrina způsobil v americké Louisianě v roce 2005 škody za více než 80 miliard amerických dolarů (40 procent hrubého státního produktu Louisiany, 0,65 procenta produktu USA) a o život připravil 1 836 lidí. Preventivní opatření byla podceněna, reakce americké administrativy byla pomalá, poddimenzovaná a špatně koordinovaná. V důsledku řádění hurikánu se z Louisiany odstěhovalo přes 220 000 lidí, její ekonomický růst zpomalil na polovinu. Samotnou metropoli New Orleans opustila více než polovina původních obyvatel. Zemětřesení v Sečuánsku v Číně dosáhlo v roce 2008 osmi stupňů Richterovy škály, vyžádalo si 90 000 obětí, bezmála 400 000 zraněných a podle různých odhadů připravilo o přístřeší 5–11 milionů osob. Celkové škody se odhadují na 20 miliard amerických dolarů (8 procent hrubého domácího produktu provincie Sečuánsko, 4,5 procenta produktu Číny). Čínská vláda na rekonstrukci uvolnila bezmála 150 miliard amerických dolarů, které v provincii proinvestuje během tří let. Ekonomický růst čínské ekonomiky se díky tomuto fiskálnímu stimulu zvýšil o 0,3 procenta ročně. Chilské zemětřesení o síle 8,8 stupně Richterovy škály v loňském roce způsobilo škody v celkovém objemu přesahujícím 80 miliard dolarů (1,5 procenta hrubého domácího produktu Chile) a o život připravilo na pět stovek osob. Zemětřesení bylo patnáctkrát silnější než otřesy v Sečuánsku

a pětsetkrát silnější než na Haiti. Chilská vláda na financování škod vyčlenila balíček v hodnotě 8,5 miliardy amerických dolarů, financovaný z vládních dluhopisů, vyšších důlních poplatků a mimořádných výnosů z boomu mědi na světových trzích. Tempo ekonomického růstu země nebylo ničivým zemětřesením vůbec postiženo, chilský hrubý domácí produkt vzrostl v roce 2010 o 5,2 procenta a v prvním čtvrtletí letošní-

kům snáze čelit. Je třeba mít ale na paměti, že národní účetnictví není výkazem zisků a ztrát. Keynesovské, poptávkově orientované vnímání hospodářské politiky poněkud zkresluje skutečné ekonomické dopady přírodních katastrof, neboť neměří bohatství jako takové. Bohatstvím je souhrn budoucích příjmů plynoucích z majetku, nikoli výdaj na pořízení majetku. Proto vidíme v oblastech postižených živelními pohromami ekonomický růst, i když jejich obyvatelé byli záplavami, zemětřesením nebo tornádem uvrženi do absolutní chudoby. Prostředky, které byly použity na krytí škod, byly pouze realokovány z jiných oblastí a v této souvislosti nelze nevzpomenout na sto šedesát let staré Bastiatovo podobenství o rozbitém okně. Přesun prostředků mezi jednotlivými kapitolami státních rozpočtů nebo zvyšování fiskálních schodků samo o sobě nevytváří v ekonomice vyšší bohatství. Výnosnost investic do obnovy infrastruktury a fyzického kapitálu bude ale v postižených lokalitách bezesporu značná a převedení těchto finančních toků na rekonstrukci představuje pravděpodobně jednu z nejefektivnějších možností jejich využití. Chile, Čína a Indonésie, ale také japonské Kóbe nebo kalifornský Charleston ukazují, že živelní pohromy mohou na strukturu lokální ekonomiky zapůsobit jako „zrychlené opotřebení“ a akcelerovat rozhodování o udržitelnosti některých závodů nebo celých odvětví. Například do Kóbe se po zemětřesení v roce 1995 už nerentabilní výroba

Příklady z celého světa na první pohled dokazují, že ekonomiky, které mají dobře fungující systém státní administrativy, stabilní politické klima, zdravé veřejné finance a také více zkušeností s přírodními katastrofami, dokážou ničivým následkům snáze čelit. ho roku pokračovala expanze meziročním tempem 8 procent.

Potenciál kreativní destrukce Příklady z celého světa na první pohled dokazují, že ekonomiky, které mají dobře fungující systém státní administrativy, stabilní politické klima, zdravé veřejné finance a také více zkušeností s přírodními katastrofami, dokážou ničivým násled-

Zdroje • Cavallo, E. et al. Catastrophic Natural Disasters and Economic Growth. IDB Working Paper Series, No. IDB-WP-183, 2010 • Global Assessment Report on Disaster Risk Reduction: Revealing Risk, Redefining Development. Geneva, Switzerland: United Nations, 2011 • Bastiat, F. Ce qu’on voit et ce qu’on ne voit pas. 1850. [online] [cit. 15. června 2011] Dostupné z www: http://bastiat.org • Horwich, G. Economic Lessons of the Kobe Earthquake. Economic Development and Cultural Change, Vol. 48, No. 3 (April 2000) • Surowiecki, J. Creative Destruction? The New Yorker: The Financial Page. [online] (March 28, 2011) [cit. 18. června 2011] Dostupné z www: http://www.newyorker.com • Backhaus, J. G. et al. Creative Destruction in Economics: Nietzsche, Sombart, Schumpeter. Springer US, 2006

2011


5

Přírodní katastrofy gumové obuvi nevrátila. Ekonomika města Charleston v Kalifornii po devastujícím zásahu hurikánem Hugo v roce 1989 rostla tři následující roky rychlejším tempem, než bylo před zásahem tropickým cyklónem odhadováno. Na domácnosti má přírodní neštěstí tzv. „Jacuzzi efekt“. Je zkrátka snazší realizovat zásadní přestavby a rozsáhlé změny, principiální modernizace a klíčové systémové a technické inovace v situaci, kdy se infrastruktura a fyzický kapitál budují od základů nově. Povodně, zemětřesení nebo hurikány v určitém ohledu a za některých okolností vykazují potenciál „kreativní destrukce“. Pokud po katastrofě následuje rychlá a efektivní pomoc, pokud se podaří udržet lidský kapitál v postižené lokalitě a doplnit jej investicemi do fyzického kapitálu, pak bývá obnova regionu zpravidla otázkou měsíců. Po zemětřesení v Northridge v jižní Kalifornii v roce 1994 se podařilo obnovit provoz na Interstate 10 – nejfrekventovanější dálnici na světě – během dvou měsíců (místo odhadovaných dvou let). Japonské Kóbe se vrátilo na pozici šestého největšího přístavu na světě během patnácti měsíců od otřesů o síle 7,2 stupně Richterovy škály.

Politické důsledky katastrof Vedle ekonomických dopadů pak mají živelní katastrofy často také politickou dohru. Po devastujícím zemětřesení, které zasáhlo nikaragujskou metropoli Managua v roce 1972, a během prací na rekonstrukci se sociální poměry v zemi extrémně vyostřily a sedm let po neštěstí vedly ke svržení vládnoucí dynastie Somozových. Podobně přispělo zemětřesení v Íránu v roce 1978 ke zformování Chomejního revolučních gard a společenské napětí kulminovalo v islámské revoluci o rok později. Loňské povodně v Pákistánu vrátily vládu do

6

rukou pákistánské armády a vedly k eskalaci napětí v Kašmíru. Na druhou stranu tsunami v Acehu ukončilo vleklé spory mezi centrální indonéskou vládou a místním separatistickým hnutím. Letošní devastující zemětřesení v Tóhoku a následující vlna tsunami podnítily okamžitou pomoc i od zemí, s nimiž má Japonsko dlouholeté mocenské nebo ideologické spory (Rusko, Čína). Je zřejmé, že současná situace japonské ekonomiky se zásadně liší od poloviny devadesátých let, kdy došlo k devastaci přístavu Kóbe. Japonská zadluženost dosahuje bezmála dvojnásobku hrubého domácího produktu a růstový potenciál fiskálních i monetárních stimulů byl dávno vyčerpán bez větších reálných efektů. Přesto vláda i centrální banka uvolnily enormní částky na rekonstrukci oblasti Tóhoku a japonská ekonomika rozhodně splňuje všechny předpoklady pro úspěšnou obnovu zasažených lokalit. Největším ekonomickým efektem přírodních katastrof zůstává redistribuce zdrojů, nikoli jejich vytváření. Živelní pohromy přesunují peněžní prostředky od daňových poplatníků ve prospěch stavebních dělníků, od pojišťovacích společností do rozpočtů domácností a od těch, kdo kdysi žili ve zničených městech, k těm, kteří je nahrazují. Je pozoruhodné, jak hladce a rychle k těmto redistribučním procesům ve vyspělých ekonomikách dochází, i to, jak snadno postižené lokality ožívají. To ovšem nijak nesnižuje hrůzu ani rozměr devastace způsobené přírodními katastrofami.

Aleš Kocourek působí na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci a na Metropolitní univerzitě v Praze. [email protected]


2011

Není Michael Romancov

Není divu, že zmínky o přírodních katastrofách, ať již v ústním, či psaném podání, patří mezi informace, jež jsou „od počátku věků“ přítomny v povědomí všech národů, neboť po naprostou většinu délky trvání lidského rodu představovaly přírodní živly, natož pak živly bouřící, tu nejmocnější a případně nejděsivější sílu, již bylo možno spatřit a jíž nebylo možno čelit. Velmi často se setkáváme i s přesvědčením, že taková událost zapříčiní konec světa, byť stejnou „popularitu“ mají i alternativní scénáře v podobě gigantické bitvy mezi silami dobra a zla. mezíme-li se na náš civilizační okruh, pak údajná biblická potopa či zkáza Atlantidy, pro něž mimochodem moderní věda nalézá stále více důkazů, nebo přesvědčivě zdokumentovaná devastace Pompejí, patří k nejznámějším pohromám, jejichž zpracování odráží přirozený respekt, který lidský druh vůči přírodě cítí. Až do 19. století byla (ničivá) síla přírodních živlů o tolik mocnější než cokoli, co člověk dokázal sám uvést do pohybu, že se nelze divit, že se všude na světě setkáváme se sna-

O


zkáza jako zkáza Geografický rozměr přírodních katastrof hou živly si naklonit a v případě, že se „rozzlobí“, je uklidnit. Představa o jejich možném spoutání, či dokonce zkrocení byla zcela nesmyslná, avšak nesmírný vědecký, technický a technologický pokrok závěru 19. a první poloviny 20. století vedl ve vyspělém světě k realizaci mnoha smělých projektů, jejichž konečným cílem nebylo nic menšího než snaha „poručit větru, dešti“. Pokrok, jehož bylo dosaženo při mapování mechanismu vzniku, predikci a prevenci přírodních jevů, založených na dlouhodobém sledování a předpovědi počasí či vulkanických erupcí, výstavba přehrad na řekách, či protilavinových zábran v horách vedl k přesvědčení, že schopnost přírody „prosadit svou“ je natolik efektivně minimalizována, že velké přírodní katastrofy budou pro příště možné pouze v nerozvinutých částech světa... S nesmírným vzrušením, a v řadě případů jistě i s nemalými a opravdovými sympatiemi pro postižené, pak publikum ve vyspělých zemích sledovalo ničivé pohromy v Africe, Asii či Latinské Americe, aby nakonec byla obětem poskytnuta morální útěcha, materiální a finanční pomoc. Ne, že by se ve vyspělém světě nic nedělo, ale události jako letní požáry v Kalifornii,

Austrálii nebo na jihu Evropy, povodně na velkých řekách Evropy či Severní Ameriky nebo mrazy a sněhové bouře nikdy nezasáhly tak velkou část vyspělých společností, aby vedly k pocitu reálného celospolečenského ohrožení. Problémy, jež příroda nadělila nám, byly prostorově i rozsahem škod v zásadě omezené, a velké katastrofy byly natolik vzdálené, že s výjimkou mediální ozvěny neměly jiný globální dopad. Hurikán Katrina, jenž v roce 2005 zdevastoval část pobřeží USA, či nedávné zemětřesení a tsunami, jež postihly Japonsko, však přesvědčivě ukázaly, že i nejvyspělejší země světa mohou být značně „pocuchány“. Podstatné je, že neutrpí pouze jejich globální image – kolik z nás bylo šokováno neschopností federální vlády poskytnout účinnou pomoc New Orleansu a nasazením jednotek mexické armády na území USA, ale například výpadek produkce japonských automobilek se zakrátko projevil i v Evropě a ve Spojených státech.

Vzdálenost a vnímání prostoru Bez ohledu na to, co se v posledních letech stalo, se zdá být jisté, že naše senzitivita vůči událostem na různých místech

2011

bude i nadále ovlivněna a podmíněna celou řadou subjektivních i objektivních faktorů. Dva z nich, jež mají geografickou dimenzi, si na následujících řádkách pokusíme přiblížit. Prvním z nich je jedna z nejdůležitějších geografických kategorií: vzdálenost. Pro naše účely je třeba chápat ji nejenom jako pouhou fyzickou vzdálenost, ale jako komplexní působení tří zvláštních typů vzdálenosti: gravitační, topologické a symbolické. Druhý z nich pak má co do činění se subjektivním vnímáním prostoru, neboť o různých částech světa máme své pevně zakořeněné, přičemž velmi často zcela nesmyslné, představy, jejichž mentální stabilita má zásadní vliv na percepci toho, co se kde děje. Gravitační síla je sice nejslabší fyzikální silou, ale zároveň jedinou, která ovlivňuje všechny fyzikální pochody na Zemi. V našem případě je typickým projevem tzv. gravitační vzdálenosti známý fakt, že s rostoucí fyzickou vzdáleností se problémy stávají, či spíše jeví, méně podstatné. Tento dojem může být ovlivněn velikostí a „hmotností“ státu/oblasti, kde k něčemu dochází, takže ať již se stane cokoli v USA, Rusku nebo Číně, je to automaticky důležitější, než kdyby se totéž stalo v Mexiku nebo Kazachstánu, byť se geograficky jedná o stejný prostor. Pro topologickou vzdálenost je rozhodující momentální podoba politické mapy: například po rozpadu Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie na začátku devadesátých let minulého století se řada zemí ocitla „někde jinde“, než ležely předchozích čtyřicet let. Pokud jde o symbolickou vzdálenost, pak země, jež nám jsou kulturně, etnicky, politicky či jakkoli jinak blízké, jsou důležitější než státy ostatní. Zastavíme-li se u fenoménu percepce, pak u přírodních katastrof platí totéž jako například v případě teroristických útoků a 11. září. Ostatně například filmaři velmi dobře vědí, proč v katastrofických filmech běsnící živly devastují nesrovnatelně častěji New York, Tokio, Londýn či Paříž, a nikoli (pokud k tomu vůbec kdy ve filmu došlo) Kinshasu, Lagos, Teherán nebo Dháku, neboť bez ohledu na to, že v nich žije podobné množství lidí, je vizuální efekt zcela rozdílný...


7

Přírodní katastrofy Na co se reaguje nejvíce Z percepčního hlediska jsme nejvíce fascinováni tím, jak velká zkáza je. Rozsah škody však jen velmi zřídka koresponduje se skutečnou, tj. fyzikálně či jinak exaktně měřitelnou silou, která v daném místě udeří. V souvislosti s velikostí pohromy nejvíce a „nejlépe“ reagujeme na tři dimenze, které se s takovýmito událostmi spojují: velikost ztrát na lidských životech, finanční/pojistné ztráty a v poslední době se přidalo i hledisko environmentální. Jako ideální příklad pro demonstraci rozdílného odrazu přírodní katastrofy je možno použít dvě velká zemětřesení, provázená ničivými vlnami tsunami, jež roku 2004 a letos na jaře postihla Asii. V prvním případě zemětřesení o síle 9,1–9,3 Richterovy škály zdevastovalo pobřeží řady států ležících na pobřeží Indického oceánu a zahynulo asi 230 000 lidí. Letos v Japonsku způsobilo zemětřesení o síle 9,0 9,1 Richterovy škály smrt 13 000 lidí, přičemž dalších 10–12 tisíc je ještě stále pohřešováno. I když v japonském případě byla zasažena nesrovnatelně menší plocha a zahynulo výrazně menší množství lidí, jedná se o katastrofu výrazně větší. Zaprvé v rovině finanční – pokud jde o pojistné částky, jež budou vyplaceny, jedná se prý o světový rekord, zadruhé se ukázalo, že ani supermoderní Japonsko není schopno něčemu takovému odolat, a zatřetí došlo k havárii na jaderné elektrárně. Je otázkou, zda by například německá vláda reagovala stejně rychle (hystericky?), kdyby tsunami z roku 2004 poškodilo jaderné zařízení stojící, dejme tomu, na pobřeží technicky a technologicky tak nerozvinuté země, jako třeba Barma/Myanmar. To, že je naše senzitivita vůči událostem ve vyspělých zemích světa vyšší, je díky symbolické vzdálenosti asi pochopitelné. Právě v souvislosti s Japonskem a událostmi z roku 2004 však dle mého názoru zapadl jeden velmi podstatný gravitační a topografický fenomén. Obě živelní katastrofy se odehrály v hustě obydlených pobřežních oblastech a, jak již bylo řečeno, vyžádaly si zcela jiné množství obětí. Kvůli hysterii provázející havárii ve Fukušimě média věnovala zcela nedostatečnou po-

zornost faktu, že se japonským úřadům podařilo ve velmi krátké době evakuovat desítky tisíc lidí, kteří by jinak nepochybně našli smrt v rozbouřeném moři. Blízkost vody, ať již slané, nebo sladké, má při podobných událostech vždy zásadní dopad na počet obětí. Při pohledu na seznam největších katastrof lehce zjistíme, že nejrychleji a nejvíce životů bere voda. Tato skutečnost je logickým důsledkem toho, že nejhustěji obydlené oblasti světa jsou ty, kde je vody dostatek. Historicky platí, že při mořském pobřeží, respektive podél toku velikých řek, vytvořila příroda nejlepší podmínky pro obživu. Protože slaná i sladká voda sloužily (a je tomu tak dodnes!) jako přirozené komunikace pro dálkový obchod, vznikala na jejich březích veliká města, jež se v průběhu času změnila na moderní průmyslové metropole (ostatně průmysl rovněž spotřebovává obrovské množství vody). Je přirozené, že z vnitrozemské středoevropské perspekti-

na z největších zaznamenaných a prokázaných přírodních katastrof – pád tzv. tunguzského meteoritu na Sibiři roku 1908. I když se vědci dosud přou o to, jak velké množství energie meteorit uvolnil, soudí se, že síla výbuchu byla pravděpodobně tisíckrát větší než bomba svržená na japonskou Hirošimu. Exploze sice zdevastovala více než dva miliony čtverečních kilometrů území, kde bylo pokáceno několik desítek milionů stromů, a nepochybně zahynula i spousta zvěře a pravděpodobně i domorodí obyvatelé, ale z globálního pohledu se, s výjimkou vědecké senzace, nestalo vůbec nic.

Jedině hladomor může člověk umocnit Vraťme se však k vodní dimenzi. Ještě větší škody, a zatím také s daleko větší pravidelností než tsunami, působí záplavy. Mezi největší povodně/záplavy v posledním desetiletí patří povodně na řece Jang´c roku 1998, která připravila o domov na 14 milionů lidí, či povodeň na řece Indus v Pákistánu, jež roku 2010 zasáhla na 20 milionů lidí a zdevastovala tak velkou zemědělskou oblast, že se země ocitla na pokraji hladomoru. Zatímco na vodě, ať již na moři, či na řekách, živel udeří rychle, hladomor má většinou na svědomí dlouhodobý nepříznivý vývoj srážek a v jejich důsledku vzniklé sucho, které za „optimálních“ podmínek může způsobit nesmírné škody. Například na počátku 20. století zemřelo v letech 1900–1903 v Indii snad až 3,25 milionu lidí, v různých částech Číny pak od roku 1928 do 1941 přes 10 milionů. Hladomor je jednou, možná jedinou, katastrofickou událostí, které je člověk výrazně schopen umocnit. „Nejefektivnější“ metodou se v tomto ohledu jeví kombinace nekompetentní vlády a negativního klimatického vývoje. Pravděpodobně nejotřesnějším příkladem zaznamenaným v moderních dějinách je tzv. velký čínský hladomor z let 1958–1961, jenž je dnes čínskými úřady označován jako tři roky přírodních katastrof. V důsledku sociálních a ekonomických experimentů tehdejšího maoistického vedení zemřelo od 15

Při pohledu na seznam největších katastrof lehce zjistíme, že nejrychleji a nejvíce životů bere voda. Tato skutečnost je logickým důsledkem toho, že nejhustěji obydlené oblasti světa jsou ty, kde je vody dostatek.

8


vy tyto skutečnosti nejsou jednoduše zřetelné, ale v našem světě platí, že rozhodující množství populace, zhruba 70 procent žije v blízkosti (do 200 km) nejbližšího moře, zatímco v hlubokém vnitrozemí (více než 1000 km od moře) či v oblastech s nadmořskou výškou vyšší než 1000 metrů nad mořem žijí celkem necelá dvě procenta obyvatel planety. Kdyby stejně silné zemětřesení jako ta, jimž jsme se věnovali, proběhla ve stepních oblastech Asie (někde v Mongolsku či Kazachstánu) nebo ve vnitrozemí Austrálie, nejenže by nedošlo ke tsunami, ale díky nesrovnatelně menšímu počtu lidí a podstatně méně husté, či zcela neexistující infrastruktuře by škody byly výrazně menší. Takovou událostí ostatně byla jed-

2011

Přírodní katastrofy do 50 milionů lidí, z čehož zhruba třetina padá na vrub přírody a dvě třetiny na vrub politiky. Evropanům je však daleko známější stalinský hladomor na Ukrajině, z let 1930–1932, nebo ze šedesátých let hladomor v Biafře, jenž se podle nizozemského filosofa Hanse Achterhuise stal první systematicky medializovanou událostí tohoto typu, jejímž cílem ani tak nebyla pomoc hladovějícím, ale možnost získat více financí na pokračování vojenského konfliktu. Pokud jde o mediální obraz, pak sucho a hladomor v Etiopii v letech 1984–1985 výrazně rezonovaly v oblasti pop-kultury známou sérií koncertů Live Aid. Od té doby se podobné kampaně staly v zásadě běžnou součástí života moderních společností, avšak jejich dopady na skutečnost zůstávají i nadále podobně nejednoznačné. Jde-li o mezinárodní humanitární angažmá, pak rovněž platí, že i když se v řadě případů podaří situaci včas vyhodnotit a shromáždit dostatečné zdroje, objeví se problém distribuovat pomoc na místo určení. Ještě větší problém než neochota vlád pustit pomoc do země, jako v Barmě/Myanmaru nebo v Dárfúru, je neexistence dostatečně kapacitních komunikací na řadě míst Afriky i Asie. Poslední poznámkou, kterou je v souvislosti s geografickým rozměrem přírodních katastrof třeba učinit, se opět vrátíme k mořské dimenzi. Pro monitoring a včasné rozpoznání probíhajících změn globálního klimatu je podstatné, jak moc vědci (ne)rozumějí tomu, co se děje ve světovém oceánu. Narozdíl od pevniny, kde sběr meteorologických dat na mnoha místech probíhá již staletí, je světový oceán zmapován podstatně hůře. Zdá se přitom být jisté, že světový oceán, jenž ze 72 procent pokrývá povrch této planety, což z ní činí modrou, a nikoli zelenou planetu, má zásadní vliv na pevninské klima.

Michael Romancov přednáší na Metropolitní univerzitě Praha a je členem redakční rady Mezinárodní politiky. [email protected]

Humanitární

pomoc

od A až do Z Karolína Emanuelová, Josef Koláček

Humanitární pomoc označovaná někdy jako humanitární asistence (v angličtině humanitarian aid a humanitarian assistance) je pomoc, jejímž cílem je záchrana životů a zmírnění utrpení v populaci postižené krizí, ať už zaviněné přírodní katastrofou, nebo lidmi. Jde o krátkodobou pomoc, která zasaženým lidem pomůže uspokojit jejich základní životní potřeby v čase nouze a znovu obnovit důstojný život. Každá taková humanitární asistence je poskytována ve čtyřech základních sektorech: voda/hygiena, potraviny/výživa, obydlí a zdravotní péče. Pomoc při katastrofách v zahraničí Humanitární asistence musí být poskytována v souladu se základními humanitárními principy lidskosti, nestrannosti a neutrality, jak je stanoveno v Rezoluci Valného shromáždění Spojených národů č. 46/182. Princip lidskosti znamená zaměření se na lidské utrpení, kdekoli se objevuje, se zvláštní pozor-

2011

ností k nejzranitelnějším částem populace, jako jsou děti, ženy a staří lidé. Důstojnost a práva všech obětí musí být respektována a chráněna. Princip neutrality znamená, že humanitární asistence musí být poskytována bez zaujímání nepřátelských postojů a bez stranění ve sporech politického, náboženského nebo ideologického charakteru. Princip nestrannosti zajišťuje poskytování pomoci bez diskriminace z hlediska etnického


9

Přírodní katastrofy původu, pohlaví, národnosti, politických názorů, rasy nebo náboženství. Pomoc trpícím musí být poskytována výhradně na základě potřeb a přednost musí být dána nejnaléhavějším případům strádání. Řada kodexů dále uvádí ještě princip nezávislosti, podle kterého je pomoc poskytována nezávisle na politických, ekonomických, vojenských nebo jiných cílech dárce. Tyto principy by měly být dodržovány všemi aktéry na poli humanitární pomoci, tudíž ani církevní organizace nesmí svou práci spojovat s náboženskými cíli. Česká organizace ADRA se ke všem těmto principů zavázala mimo jiné přistoupením k humanitární pomoci EU, řízené generálním ředitelstvím pro humanitární pomoc (GŘ ECHO). ADRA je mezinárodní organizací založenou při Církvi adventistů sedmého dne, na náboženskou toleranci ale klade velký důraz – při humanitárních i rozvojových projektech respektuje víru, zvyky a náboženské praktiky místních lidí. Od pojmu humanitární pomoc musíme odlišovat termín rozvojová pomoc (dnes častěji rozvojová spolupráce), která se zaměřuje na dlouhodobé problémy chudších zemí. Oba typy pomoci však spolu často souvisejí. Teorie relief to development conti-

nuum, která se objevila na počátku 90. let, nahradila lineární chápání, ve kterém je okamžitá pomoc oddělena od pomoci rozvojové, a propojila je do jednoho celku. Tato návaznost souvisí s tím, že humanitární katastrofy často postihují chudé země, které potřebují i pomoc rozvojovou. Organizace ADRA pracuje ve více než 120 zemích světa, ve kterých má své místní kanceláře, takže v případě humanitární katastrofy nemusí ADRA Česká republika zakládat zcela novou misi v místě, ale obrací se na příslušnou pobočku, s níž má často již předchozí zkušenost z rozvojových projektů. Pobočky ADRA v místě působí dlouhodobě, mají potřebnou znalost místního prostředí, využívají místních zdrojů a i tím přispívají k rozvoji místní komunity. Navíc jsou akceptované místními lidmi, které také zaměstnávají. Tato skutečnost pomáhá také v případě práce v kulturně a nábožensky zcela odlišném prostředí. O tom, zda se ADRA ČR zapojí do pomoci, rozhoduje vedení organizace (tj. ředitel Nadace ADRA a ředitel občanského sdružení) ve spolupráci s vedoucí oddělení zahraničních projektů. Vstupními informacemi jsou především zprávy z místa

Tabulka 1: Předběžné rozvržení humanitárního rozpočtu České republiky v roce 2011 Termín

Podíl na rozpočtu HP (%)

Částka (Kč)

I.čtvrtletí

22 13,5

16 mil. 10 mil.

I.–II. čtvrtletí

12,5

9 mil.

II.–III. čtvrtletí

23,5

17 mil.

Výzvy OSN/ICRC2 2011 (Súdán, Somálsko, Zimbabwe aj.)

III.– IV. čtvrtletí

24,5

18 mil.

Dobrovolné příspěvky: CERF3, OCHA4, UNHCR, UNICEF, UNRWA5, WFP6

4

3 mil.

IV. čtvrtletí

Způsob využití Dotační řízení: DR Kongo, Etiopie, Barma, Srí Lanka, Haiti, Pákistán Afghánistán (QIP1), Barma

DRR aktivity (DREF)7

Projekty rychlého dopadu (quick impact projects) Mezinárodní výbor Červeného kříže (International Committee of the Red Cross) 3 Pohotovostní fond OSN pro naléhavé situace (Central Emergency Response Fund) 4 Úřad pro koordinaci humanitární činnosti (Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) 5 Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East) 6 Světový potravinový program (World Food Programme) 7 Fond rychlé krizové reakce (International Federation’s Disaster Relief Emergency Fund) Zdroj: Operační strategie humanitární pomoci ČR na rok 2011 1

2

10


2011

katastrofy zasílané místní ADRA pobočkou, zprávy z médií či ohlasy veřejnosti. Následně se rozhoduje o formě financování; ADRA je téměř okamžitě schopna uvolnit prostředky z tzv. pohotovostního fondu, otevřít kampaň dárcovských sms či přímo vyhlásit veřejnou sbírku. V případech rozsáhlých živelních pohrom lze uplatnit kombinaci všech tří těchto forem. Síťový systém ADRA poboček šetří nejen finanční prostředky, ale zejména čas, který je v první fázi pomoci při humanitární katastrofě zásadní. Tato první fáze – okamžitá reakce na událost – vyžaduje především zapojení záchranářů, lékařů a jiných expertů a materiální humanitární pomoc, kterou je zapotřebí poskytnout do několika hodin či dní po události. Jedná se zejména o potravinovou pomoc, léky, dezinfekční prostředky a základní hygienické potřeby. Od okamžiku katastrofy do vyhlášení sbírky zpravidla uplyne pouze několik hodin, v případě letošního zemětřesení v Japonsku česká ADRA vyhlásila sbírku například již druhý den po katastrofě. ADRA se často zaměřuje také na následnou fázi humanitární pomoci, tzv. rehabilitaci, tj. pomoc postiženému obyvatelstvu v překonání období po ukončení bezprostřední krize. Tato fáze trvá týdny či měsíce (zhruba do půl roku po události) a je při ní potřeba zejména zajistit přechodné bydlení pro postižené lidi. Po nedávné katastrofě v Japonsku ADRA vybavovala prozatímní příbytky matracemi, nábytkem, kuchyňským nádobím, čisticími a hygienickými potřebami. Po zemětřesení na Haiti ADRA distribuovala plachty chránící přístřešky proti přicházejícímu období dešťů, stavěla latríny, zajišťovala zdravotní prohlídky pro obyvatele tábora, distribuovala balíčky základní hygieny a zajišťovala zdroje pitné vody. Na zajištění dočasných i obnovu trvalých zdrojů vody se česká ADRA zaměřuje často a využívá nejnovějších udržitelných technologií. Na Srí Lance například místní ADRA disponuje tahači s cisternami, které pomáhaly nejen po tsunami v roce 2004, ale i v nedávné době po konci válečného konfliktu v uprchlických táborech. ADRA dodávala vodu uprchlíkům po dobu šesti měsíců (přes 15 milionů litrů), obnovovala studny, instalovala ko-

Přírodní katastrofy munitní nádrže na vodu, distribuovala kanystry na vodu pro rodiny a školila je ve správném nakládání s vodou. Poslední fází, která ještě spadá pod humanitární pomoc, je rekonstrukce – obnova infrastruktury, budov, apod. Podle zkušenosti Evropské unie může tato fáze trvat až dva roky. Na tuto pomoc pak případně navazuje pomoc rozvojová. Tyto přechodné projekty realizuje ADRA například na Haiti, kde je hlavním smyslem jednoho z jejích projektů návrat obyvatel postiženého regionu k normálnímu životu, a tím k zemědělství, které tvoří klíčovou složku v potravinové bezpečnosti celého Haiti. Podpora zemědělství je také jednou z klíčových aktivit české organizace ADRA. Možnost zajistit si prostřednictvím zemědělství vlastní potraviny dává lidem postiženým katastrofou možnost co nejdříve se stát nezávislými na pomoci zvenčí a postavit se na vlastní nohy. Bez možnosti obživy si lidé často zvyknou na dodávky pomoci a ztratí motivaci k vlastní činnosti. Důležitým aspektem při navrhování humanitárních projektů je objem dostupných prostředků. Kromě prostředků z veřejných sbírek ADRA získává finance také od soukromých dárců a firem, z nadací, z dotací Ministerstva zahraničních věcí České republiky i ze zahraničních zdrojů. Mediálně zajímavé a České republiky se týkající humanitární katastrofy se obecně setkávají s větším zájmem dárců z řad veřejnosti. Veřejné zdroje jsou oproti

tomu určeny i zemím, kterým veřejnost tolik zájmu nevěnuje. Výhled rozdělení prostředků humanitární pomoci České republiky znázorňuje tabulka 1.

Pomoc při katastrofách v ČR ADRA se v České republice aktivně zapojuje do pomoci při mimořádných událostech od roku 1997, kdy zasáhly velkou část Moravy rozsáhlé povodně. Od té do-

Systém reakce na událost a zapojení se do pomoci se postupně od roku 1997 vyvíjí. Zpočátku to bylo poměrně složité; základním nedostatkem byla absence zkušeností s událostmi tohoto druhu, chybějící legislativa a také slabá vzájemná komunikace, ať už mezi útvary Civilní ochrany nebo i samotnými nestátními neziskovými organizacemi (NNO). V roce 2000 byl založen Integrovaný záchranný systém a s opakovanými událostmi došlo také k prohloubení vzájemné komunikace jednotlivých organizací. V současnosti má ADRA podepsanou dohodu o spolupráci s Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru (HZS) a v jednotlivých krajích spolupracuje se samosprávou a ostatními NNO v seskupení nazvaném „Panel neziskových organizací“ . O zapojení organizace ADRA do pomoci při mimořádné události rozhoduje hlavní koordinátor s výkonným ředitelem na základě ověřených informací přímo z místa. Pokud je to možné, hlavní koordinátor většinou okamžitě vyjíždí do zasažené oblasti, aby mohl začít organizovat potřebnou pomoc. Prvotním impulzem mohou být informace z médií, nicméně důležitým partnerem je Hasičský záchranný sbor nebo v některých případech jeho psychologové. Rozsah události je určující pro nastavení pomoci, zřízení skladů humanitární pomoci, případně vyhlášení veřejné sbírky. Mimořádné události, v České republice jsou to zejména povodně, vyvolávají vždy velkou podporu ze strany veřejnosti. Vedle firem, které nabízejí nejrůznější materiální a finanční pomoc, jsou to stovky

ADRA se často zaměřuje také na následnou fázi humanitární pomoci, tzv. rehabilitaci, tj. pomoc postiženému obyvatelstvu v překonání období po ukončení bezprostřední krize. Tato fáze trvá týdny či měsíce (zhruba do půl roku po události) a je při ní potřeba zejména zajistit přechodné bydlení pro postižené lidi. by je výskyt povodní stále častější. Zpočátku, tedy v roce 1997 a 2002, se jednalo o vzestupy hladin a povodně především na dolních tocích. Postupně ale přicházejí takzvané bleskové záplavy, kdy po intenzivních přívalových srážkách ze svých koryt vystoupí řeky na horních tocích, a to i v lokalitách, kde nemusí existovat historická zkušenost se záplavami.

Tabulka 2 Největší humanitární sbírky organizace ADRA roku 2010 Zemětřesení na Haiti

13 938 190, - Kč

Povodně severní Čechy

10 963 410, - Kč

Povodně Morava Povodně v Pákistánu

3 295 691, - Kč 853 997, - Kč

Největší humanitární sbírka organizace ADRA Tsunami jihovýchodní Asie v roce 2004

124 293 438, - Kč

Právě probíhající sbírka na Japonsko – průběžný stav Zemětřesení a tsunami Japonsko

přes 17 000 000, - Kč

2011

Zdroje • Glossary of humanitarian terms. New York: United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs, United Nations, 2003 • http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni–vztahy/rozvojova–spoluprace/humanitarni–pomoc/operacni–strategie– humanitarni–pomoci–cr.html


11

Přírodní katastrofy dobrovolníků, kteří převážně ve svém volném čase odjíždějí do zasažených oblastí pomáhat odklízet následky katastrofy. Dobrovolnictví je nedílnou součástí úspěšného zvládání těchto událostí a nemusí vždy znamenat pouze samotné odklízení naplavenin. Dobrovolníci se zapojují do činnosti informačního centra, kde zaznamenávají emailové a telefonické nabídky pomoci. Dále se podílejí na třídění a distribuci materiální pomoci. K dispozici jsou také odborně vyškolení dobrovolníci, kteří mohou poskytovat psychickou podporu zasaženým. Vedle těchto činností se ADRA snaží poskytovat obyvatelům zaplavených oblastí dostatek informací o správném vysoušení, možnostech obnovy bydlení nebo sanacích zdrojů pitné vody. Při poskytování finanční pomoci z veřejných sbírek všechny organizace se snažíme spolu s ostatními organizacemi postupovat na základě jednotné metodiky rozdělování prostředků tak, aby nedocházelo k rozdílnému ohodnocení úrovně poškození. Úroveň pomoci a spolupráce při jejím poskytování se každým rokem zlepšuje. Jedním z dalších důležitých kroků by mohlo být vytvoření jednotné komunikační platformy ke sdílení a koordinaci distribuce materiální pomoci pro zapojené složky a organizace tak, aby v případě událostí velkého rozsahu nedocházelo k jejímu zbytečnému překrývání. Určitě je důležité ocenit ochotu všech nejenom pomáhat, ale i rozvíjet připravenost na podobné události.

Karolína Emanuelová působí v oddělení zahraničních projektů ADRA, v současné době spolupracuje jako konzultantka projektového řízení. [email protected] Josef Koláček je koordinátorem humanitární pomoci organizace ADRA v ČR a od roku 2009 vedoucí Dobrovolnického centra ve Zlíně. [email protected]

12


Kamil Papež

Haitská apokalypsa rok poté Když američtí geologové v roce 2008 na konferenci v Dominikánské republice upozorňovali na možné zemětřesení v regionu ostrova Hispaniola, tedy místa, kde se střetává Severoamerická a Karibská tektonická deska, věnovala jejich varování pozornost především odborná veřejnost. Když však o dva roky později došlo skutečně k naplnění jejich slov, zůstal svět v němém úžasu, jak katastrofální důsledky může mít zemětřesení v této oblasti. Zároveň je však korektní jedním dechem dodat, že sami geologové nejsou schopni časově přesně predikovat hrozící zemětřesení, bylo tím pádem možné, že jejich slova dojdou naplnění v horizontu dnů, řádů let, ale klidně i desetiletí či staletí. a úplný začátek však bude vhodné krátce zrekapitulovat, co se vlastně 12. ledna 2010 stalo. Přesně v 16:53:09 místního času začalo na Haiti zemětřesení, které dosáhlo 7,3 stupně Richterovy škály; jak již zaznělo výše, bylo výsledkem střetu Severoamerické a Karibské tektonické desky. Zemětřesení bylo následně doprovázeno několika dalšími otřesy, z nichž některé dosáhly síly přibližně 5 stupňů Richterovy škály. Nejpostiženějším místem bylo hlavní město Port-au-Prince, které tvoří nejsilnější ekonomickou oblast již tak chudé země; v Port-auPrince se vytváří cca 85 procent HDP.

N

Pětina Haiťanů bez střechy nad hlavou V prvních zprávách, které se objevily ve světových médiích, se hovořilo o ná-

2011

sledcích velkého rozsahu. Několik dní po katastrofě se počet mrtvých odhadoval na 100 000. S přibývajícím časem docházelo ke zpřesňujícím odhadům, jež měly bohužel vzestupnou tendenci. V současné době celkový počet obětí přesahuje 220 000 a počet zraněných převyšuje číslo 300 000. Pokud zůstaneme u holých čísel, dva miliony Haiťanů přišly o střechu nad hlavou, což znamenalo pro Haiti, které se blížilo 10 milionům obyvatel, přibližně jednu pětinu obyvatel bez domova. Důvodů, proč mělo zemětřesení tak apokalyptické následky, je několik. Haiti patří k nejchudším zemím na západní polokouli a v globálním měřítku na tom není o moc lépe. V Indexu lidského rozvoje (Human Development Index), který vytváří Organizace spojených národů a jehož účelem je měření kvality lidské-


Přestože zemětřesení zničilo většinu nekvalitních staveb v Port-au-Prince, začíná se ve městě opět živelně stavět ze suti, která zemětřesením vznikla. Eliana Aponte, Globe Media/Reuters

ho života (Index měří ukazatele jako gramotnost, natalitu, délku dožití, HDP na osobu apod.), patří Haiti do skupiny států s nejnižšími hodnotami měřených indikátorů. Stejně tak samotný ukazatel HDP na hlavu nehovoří pro Haiti zrovna lichotivě, neboť místní ekonomika vytváří v průměru 1200 amerických dolarů na osobu ročně, kdežto v sousední Dominikánské republice, která je druhým státem ležícím na ostrově Hispaniola, je to již 8900 amerických dolarů (jen pro dokreslení, v České republice je HDP na osobu 26 500 amerických dolarů). V kontextu této chudoby se Haiti dlouhodobě potýká s velkou přelidněností hlavního města jako ekonomického centra a špatnou kvalitou staveb, které nepodléhají přísným, respektive žádným normám. Navíc je nutné podotknout, že v tak seismologicky

rizikové oblasti, v jaké se Haiti nachází, by se měly stavby architektonicky koncipovat tak, aby do určité míry eliminovaly možné

lí v Port-au-Prince, začíná se v tomto městě opětovně živelně stavět ze suti, která zemětřesením vznikla.) Naneštěstí pro obyvatele Port-au-Prince je problematické i geologické podloží půdy ve městě a okolí (je měkké a bahnité) a kopcovitost terénu. Tyto faktory poté výsledky zemětřesení ještě zhoršují především z hlediska nestability staveb. Popsané atributy byly jedněmi z determinant, proč dosáhlo zemětřesení takových škod. Další příčinou je jistě síla zemětřesení, které srovnalo se zemí i hlavní katolický chrám Notre-Dame nebo Prezidentský palác, což byly velmi masivní stavby.

Jen škody způsobené zemětřesením jsou odhadovány na 8 miliard dolarů, a přestože se svět snaží Haiti výrazně pomoci, je zapotřebí, aby začala fungovat sama haitská ekonomika, potažmo politická elita jako taková. následky zemětřesení, což je ovšem u státu, kde žije přes 50 procent obyvatel v extrémní chudobě – to je podle Světové banky za méně než 1,25 amerického dolaru na den – skoro nemožné. (I přesto, že zemětřesení zničilo většinu nekvalitních staveb a obyd-

2011

Bludný kruh diktatur a nefunkčních vlád Neutěšená ekonomická situace Haiti je fakticky výsledkem dlouhodobého histo-


13

Přírodní katastrofy rického procesu, kdy se tento stát neustále točí v bludném kruhu mocenských převratů, diktatur a nefunkčních vlád. S těmito jevy pak úzce souvisí korupce (jež je de facto všudypřítomná), dále velká negramotnost obyvatel, nedostupnost vzdělání a zdravotní péče, nefungující infrastruktura, agrikulturní zaměření společnosti (kvalita zemědělství je nadto na velmi nízké úrovni). Těmto historickým kauzalitám se zde již obšírněji věnovat nebudu, protože jsem je v rámci možností načrtl v jiném článku, který vyšel v tomto periodiku (3/2010). Z tohoto výčtu je však patrná (logická) úzká souvislost mezi politickými, ekonomickými a kulturními faktory. Podíváme-li se na postavení Haiti ve světovém dění, tak je nutné přiznat, že z mocenské pozice jako hráč v mezinárodním systému je země absolutně bezvýznamná, neboť je její rozpočet z více než poloviny závislý na zahraniční pomoci, což zemětřesení z roku 2010 ještě umocnilo a způsobilo propad místního HDP o 5,1 procenta. I v samotné zahraniční pomoci se objevují jisté problémové aspekty, obzvláště v souvislosti s nekoncepčností či ne-kooperací hlavních donorů; sami pracovníci humanitárních organizací připouštějí, že v některých případech by oproštění dárců od vlastních zájmů a metod bylo více ku prospěchu věci. V souvislosti s Haiti je možné také hovořit o výrazném zadlužení veřejných rozpočtů vůči zahraničním věřitelům. Zemi byla sice v roce 2009 odpuštěna část dluhu a o rok později dluh ze strany největších věřitelů úplně umazán, nicméně dnes je debet opětovně v řádu stovek milionů dolarů a neustále roste. Jen škody způsobené zemětřesením jsou odhadovány na 8 miliard dolarů, a přestože se svět snaží Haiti výrazně pomoci, je zapotřebí, aby začala fungovat sama haitská ekonomika, potažmo politická elita jako taková.

tvořeného za podpory mezinárodního společenství haitskou vládou v roce 2010. Plán si neklade za cíl pouze řešení následků zemětřesení, ale ambiciózně operuje s nutností změny celého systému, přičemž jedním z cílů je zabránit zranitelnosti země vůči přírodním katastrofám (Haiti totiž mimo jiné sužují i poměrně pravidelné hurikány nebo záplavy, jež jsou výsledkem dlouhodobé deforestace místní krajiny). Mezi další cíle patří vystavět fungující infrastrukturu, zvýšit dostupnost vzdělání, rozvoj sociálních služeb a obecně zlepšit přístup ke službám. Akční plán počítal v době svého vzniku s přechodným zhruba osmnáctiměsíčním obdobím, během něhož bude třeba odstranit nejakutnější následky katastrofy a připravit dlouhodobé plány rozvoje země, jež by měly působnost i desítky let. Domnívám se, že je správné, když Haiťané uvažují takto ambiciózně, na druhou stranu je však nezbytné přijmout skutečnost, že „papír snese opravdu všechno“ a konfrontace napsaných tezí s realitou bývá mnohdy poněkud horší. Jen pro ilustraci je třeba uvést, že ještě v červnu loňského roku (necelý půl rok po události) bylo bez domova na 1,5 milionu lidí; tento rok na jaře ještě téměř 700 000 lidí přebývalo ve více než tisících provizorních táborech. V zemi byla loni v říjnu rovněž diagnostikována cholera, jíž se doposud nakazilo přes 300 000 lidí a zemřelo na ni kolem 5000 obyvatel. Epidemie cholery odhalila další z kritických problémů, a to je nedostatek dodávek pitné vody a hygieny. Krom toho musíme chápat, že odklízení suti v Port-au-Prince bude trvat ještě několik let (pesimisté hovoří až o desítkách let) a v neposlední řadě je důležitá funkčnost haitské vlády. Zde dává jistou naději zvolení Michela Martellyho haitským prezidentem letos na jaře, ale jak se tento bývalý a oblíbený zpěvák dokáže vypořádat s problémy současného Haiti, ukáže až čas.

Ambice kontrastující s realitou V tomto ohledu se hovoří o nutnosti rozhýbat proces přímých zahraničních investic. Tato idea je i součástí Akčního plánu pro národní obnovu a rozvoj, vy-

14


Kamil Papež je absolventem Mezinárodních vztahů FF ZČU a studentem politologie na FF UK. [email protected]

2011

Čína a

Rudolf Fürst

Z dynastických dob tradovaný mandát nebes – shůry dané právo vládnout – musí v očích lidu odolat neočekávaným zkouškám. Když selže, nastává doba chaosu a násilí. Přírodní pohromy, které nelze předvídat a podřídit státní moci, mohou způsobit otřes společenského pořádku a vstupují do světa lidí jako významný politický spoluaktér. roce 1976 postihlo oblast Tchang-šan (provincie Chepej) v severovýchodní Číně zemětřesení, které bývá považováno co do počtu obětí na životech (odhady 200–700 tisíc) za nejhorší v celém světě ve 20. století. Tato katastrofa má nádech osudové synchronicity končící kulturní revoluce. Fascinuje jeho těsná časová násled-

V


nevyzpytatelný

mandát nebes

vnější svět se zaměstnává úvahami o rostoucí Číně coby budoucím soupeři USA o světovládu, vnitřní problémy obrovského asijského státu jsou sice méně mediálně chytlavé, co do závažnosti však značné. Společnost ještě nedávno spoutaná systémem maoistického nevolnictví se ocitla v éře globalizace v pohybu a je konfrontována s problémy, ve kterých hrají roli faktory vzpírající se možnostem kontroly státní organizace. Desítky milionů lidí migrují za prací do velkoměst, sílí sociální pnutí dané rozdílnou mírou ekonomické dynamiky, míra ekologické degradace patří k nejhorším na světě, neustávají přírodní katastrofy v podobě zemětřesní, tajfunů, záplav, objevují se nové druhy epidemií, ubývá vodních zdrojů.

Éra médií

nost poté, co v témže roce zemřeli hlavní představitelé staré gardy čínské komunistické strany – Čou En-laj, Mao Ce-tung a Ču Te. Porážka maoistické kliky tzv. gangu-čtyř ještě v témže roce předznamenala příchod nové garnitury vůdců, kteří otevřeli cestu k zásadním reformám a vyvedli zemi z politického marasmu a hmotné bídy.

Autorita a industrializace

Nový styl politiky od konce devadesátých let 20. století poněkud přehodnotil dosavadní způsoby utajování nepříznivých událostí před veřejností a zpružnil vládní mediální politiku. Epidemie SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, 2002) a tzv. ptačí chřipky (virová nákaza H5N1, 2007) byly nejprve utajovány, pak ale stát obrátil postup a začal urgovat nápravná opatření a zodpovědnost provinčních úřadů, zatímco politické špičky se představily v roli razantního zachránce. Pokusům o utajování zdola se v daném byrokratickém systému nelze divit pod tlakem veřejné paniky a hrozby trestů shora. Prudký rozvoj soukromých médií, internacionalizace a dostupnost individuálních informačních prostředků však nutí stát reagovat. Musí neustále prezentovat svou autoritu a legitimitu, političtí vůdci musejí před kamerami demonstrativně vyjít do terénu v době epidemií, povodní či po zemětřesení a v televizních přenosech prezentovat svou schopnost jednat. S negativním veřejným ohlasem si nelze zahrávat, jak může dosvědčit i tchajwanský prezident Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiou), když chabá organizace záchranných prací po zničujícím tajfunu Morakot v roce 2009 obrátila veřejné mínění proti tomuto do té doby populárnímu politikovi. Oproti demokratickému Tchajwanu je v pevninské Číně (ČLR) veřejná kritika podstatně méně hlasitá, ale i tak budí obavy. Frustrace ze sociálního napětí a bující korupce se ventiluje neveřejně, zato v případě humanitárních katastrof hrozí nespokojenost přerůst v masové protesty. V květnu roku 2008 postihlo jedno z nejhorších zemětřesení v historii ČLR provincii S’-čchuan, kde zahynulo necelých 70 000 obyvatel a 5 milionů lidí ztratilo přístřeší. Záchranných akcí s nedostatečně vybudovaným zdravotním systémem v chudší části provincie se čínské úřady zhostily s obdivuhodným nasazením a s ochotným přijetím asistence zahraničních organizací. Za otevřenost v přístupu k informacím si ČLR – tři měsíce před chystanou olympiádou v Pekingu – vysloužila

Nově připravované projekty obrovských přehrad a hydroelektráren sice pokračují v trendu směrem k využití obnovitelných zdrojů, avšak vedlejší ekologické aspekty budí obavy srovnatelné s úskalími Tří soutěsek, a tentokrát i v mezinárodním dopadu.

V Čínské lidové republice přinesla postmaoistická éra reforem od osmdesátých let evidentní úspěchy v podobě trvalého ekonomického růstu, očividného vzestupu životní úrovně a rostoucí národní prestiže v zahraničí. Stoupenci autoritativní politiky mohou vyzývat ke srovnání mezi úspěšnou ČLR a pochybnými ekonomickými výsledky demokracie v bývalém Sovětském svazu éry Gorbačova, nebo s asijskými rozvojovými zeměmi formátu Indonésie, či o něco lépe si vedoucí Indie. Nevýhodou autoritativního systému jsou byrokratické systémové slabiny a výhradní odpovědnost za všechno, i za vládou nezaviněná selhání zapříčiněná působením přírodních sil. Zatímco

2011


15


Snímek zachycuje trosky bývalé školky v provincii S´-čchuan zasažené v květnu 2008 jedním z nejhorších zemětřesení v historii ČLR. Stringer Shanghai, Globe Media/Reuters

mezinárodní uznání v kontrastu s tajnůstkářským chováním úřadů v Barmě, jejichž nedůtklivé reakce na zahraniční pomoc zdržovaly záchranné práce po zničujícím cyklonu Nargis, jenž postihl tuto oblast deset dní před čínským zemětřesením. Tuto příkladnou souhru stranických špiček, armády, expertů a dobrovolníků se zahraničními záchrannými silami ovšem značně pokazila fakta, která byla uveřejněna z postižených míst. Mezi zhroucenými objekty byly většinou školní budovy, které pohřbily tisíce školáků i s učiteli. V zemi s konfuciánskou tradicí s důrazem na vzdělání a s uplatňovanou politikou omezení porodnosti mnoho ro-

Zdroje • South China Morning Post • China Daily • China Digital Times (www.chinadigitaltimes.net)

16


din přišlo o jediného potomka. Šetření pod silným veřejným tlakem vyjevila závady u všech zhroucených škol v důsledku nízké kvality konstrukcí a šizeného stavebního materiálu. Nezvykle otevřená atmosféra veřejných rozprav v médiích a na webu, spolu se sérií protestních demonstrací, nakonec vyvolala jako protireakci posílení cenzury a diskrétní nabídky odškodnění postiženým rodinám, které přišly ve školách o dítě. Krátce před blížící se olympiádou v Pekingu byla hrozba „narušení veřejného pořádku“ mimořádně nežádoucí.

Tři soutěsky Postavit velkou přehradu na řece Jang-c’ byla velká výzva, kterou se podařilo naplnit, největší vodní ektrárna světa byla dokončena v roce 2006 a spuštěna do provozu v roce 2008. Souhrn důvodů ve prospěch megaprojektu lze seřadit do skupiny argumentů věcných, symbolických a poli-

2011

tických. Čínský ekonomický rozmach vyžaduje energetické zdroje, země trpí nedostatkem elektrické energie, většina (60 procent) je jí vyráběna v tepelných elektrárnách spalováním uhlí. Vedle nutnosti omezit exhalace a navýšit podíl energetiky založené na obnovitelných zdrojích figurovala také snaha zamezit opakujícím se katastrofálním záplavám na Jang-c’. Existuje také nepřehlédnutelná potřeba v duchu kulturní a politické tradice (již z doby Čínské republiky /1911–1949/ a následně také v maoistické éře) vytvořit dílo prokazující zásluhy dobré vlády, v duchu atributů mytologických i skutečných vládců, kteří spoutali vody a přinesli lidu blahobyt. Tento archetypální ráz má bezpochyby prakticko-politickou rovinu v zemi, kde dávná tradice centralismu a autority potřebuje své monumenty. Převaha politicko-symbolických aspektů převážila nad sférou odborné diskuse, o jejíž kapacitě není v moderní Číně po-

Přírodní katastrofy chyb. Po dokončení díla s vydatnou podporou politických špiček se naneštěstí dříve předpokládané slabiny projektu vyjevily v plné škále. V době záplav musí gigantická přehrada vypouštět vodu a v následných obdobích zadržená voda v přehradě pro pohon turbín ještě více zhoršuje období sucha v oblastech po proudu, kde se paradoxně zhoršuje dostupnost pitné a užitkové vody a snižuje splavnost řek. Zastavené proudění v přehradní nádrži provází úbytek kyslíku, akumulace odpadních vod, bahna, chemikálií a zmnožení vodních řas, které dohromady znamená nepoužitelnost přehradní vody pro domácnosti a pro zemědělství. Doprovodným efektem jsou také eroze, místní sesuvy půdy a druhotné seismické projevy. O údajných trhlinách v mase betonu přehrady způsobených navážkami materiálu od rozdílných dodavatelů snad ani raději nevědět. Je zajímavé, jak i v tomto případě cenzura nakonec částečně odtajnila, jakými riziky a závažnými nedostatky je projekt superpřehrady komplikován. Pochybnosti o závažných environmentálních následcích přehrady připouští i oficiální agentura Sin-chua s odkazem na hodnocení expertů na úrovni vlády pod patronací předsedy vlády Wen Ťia-paa (Wen Jiabao). Zdálo by se, že nový otevřenější přístup čínské vlády dává větší hlas odborné veřejnosti a upouští od úzkoprsého utajování. O poznání více o úskalích projektu ještě referují regionální média, zatímco nejtvrdší kritika je dostupná z médií zahraničních. Nově připravované projekty obrovských přehrad a hydroelektráren sice pokračují v trendu směrem k využití obnovitelných zdrojů, avšak vedlejší ekologické aspekty budí obavy srovnatelné s úskalími Tří soutěsek, a tentokrát i v mezinárodním dopadu. Nové gigantické projekty vodních staveb mají za cíl odvést vodu z řek pramenících v Tibetu – Yarlung Zangbo (horní tok Brahmaputry), Nu (Salween) a Lan-cchang (Mekongu) směrem do oblastí Čching-chaje a Sin-ťiangu, tj. do západních aridních území ČLR. Svedením vody z těchto řek se však značně sníží jejich průtoky směřující do celé řady dalších asijských států po směru toku, sociální, ekologické, a také seismické dopady takovýchto projektů by mohly být nezměrné, lze tedy očekávat značné mezinárodní komplikace. Zdá se, že razantní čínská cesta k modernitě jdoucí způsobem dosavadního překonávání přírody za nedostatečné reflexe odborné kritiky nepřestane budit pozornost. Koncepce rozvoje cestou velkých projektů se silným politickým krytím se nedokáže vyhnout sociálním a ekologickým důsledkům, přičemž trvající hrozbou může být výskyt nenadálých přírodních katastrof. Je čínská cesta daná potřebou udržovat příznivý vývoj ekonomiky úspěchem, nebo vykonstruovanou bublinou, vystavenou hrozivým rizikům? Hromadné zhroucení škol při zemětřesení v S’-čchuanu a devastující účinky přehrady Tři soutěsky jsou mementem negativ moderní doby. Politické vedení se hájí spektakulárními úspěchy formátu olympijských her, světové výstavy EXPO nebo vysláním živé posádky do vesmíru.

Rudolf Fürst je vědeckým pracovníkem ÚMV. [email protected]

Možnosti řešení finančních důsledků přírodních katastrof Jaroslav Daňhel

V posledních dekádách jsme v celosvětovém měřítku zaznamenali velké ztráty na životech a zdraví lidí a na materiálních hodnotách z důvodu nadměrného výskytu přírodních katastrof na celé zeměkouli. Materiální škody ve finančním vyjádření byly enormní. V této souvislosti nabyla na nejvyšší důležitosti otázka řešení finančních důsledků těchto katastrof, jinými slovy, forem zabezpečení finanční kontinuity pro subjekty těmito katastrofami zasažené. egativní důsledky nepředvídatelných živelních událostí jsou historicky doménou komerčního pojištění a zajištění, považované za nejefektivnější nástroj finančního řešení katastrof. Mezi hlavními výhodami tohoto způsobu řešení finančních důsledků přírodních katastrof je obecně uváděno vyloučení politických cílů preferovat některé rizikové skupiny, reálné poskytování průběžně a plynule odškodňování těm, kteří utrpěli ztráty, navíc úroveň finančních kompenzací je transparentně stanovována dopředu. Dalšími výhodami jsou konkurence mezi pojistiteli, zaručující „fair“ byznys, expertizy při vytváření

N

2011


17

Přírodní katastrofy vhodných pojistných produktů, schopnost spravovat a vyřídit pojistné události atd.

Čím bohatší společnost, tím vyšší finanční objem škod Na druhé straně komerční způsob provozování pojištění, nutící pojišťovny a zajišťovny k rovnováze mezi příjmy a náklady, se však s rostoucími finančními náklady na škodní kompenzace stává stále větší bariérou pro účinné finanční řešení živelních katastrof. Podle údajů švýcarské zajišťovny Swiss Re stoupl počet přírodních katastrof v posledních zhruba čtyřech dekádách trojnásobně, výplaty škod z titulu živelního pojištění však stouply více než čtrnáctinásobně. Jedním z důvodů permanentního růstu finančního objemu škod způsobených živelními pohromami je růst bohatství lidské společnosti, koncentrovaný, i když značně nerovnoměrně, na konečném rozměru zeměkoule. To znamená, že periodicky se opakující katastrofy ve vyspělých částech světa (např. americké hurikány nebo středoevropské povodně) zničí i za předpokladu neměnné intenzity vždy vyšší objem majetkových hodnot. Obdobně to platí i o poslední extrémní živelní katastrofě v Japonsku, celkový účet za katastrofu u pojišťoven a zajišťoven se teprve počítá, nicméně vliv na cenu akcií exponovaných pojišťovacích institucí je znatelný. A to ještě při těchto úvahách o potenciálních možnostech finančního rozsahu katastrof je ještě třeba mít na zřeteli, že například velká přírodní katastrofa poslední dekády – tsunami v Indonésii s více než 150 tisíci mrtvými – se staly v chudé části světa s nízkou úrovní národního bohatství i nízkou úrovní penetrace pojištěním, což ovšem nikterak neubralo na jejich tragice. Dalším důvodem růstu materiálních, a tedy i finančních důsledků katastrof, může být i změna v samotném charakteru přírodního živlu – meteorologové vyslo-

vují zatím nepotvrzenou hypotézu, že na zeměkouli dochází k trvalé změně klimatu, zejména pokud jde o distribuci vodních srážek, která bude znamenat časté povodně způsobené přívalovými dešti ve střední Evropě, a naopak větší horka a sucha a zřejmě i častější a ničivější tajfuny a hurikány v jiných oblastech světa. Komerční pojišťovny a zajišťovny v souvislosti se sníženou možností aprior-

ní finanční síly zaznamenaly zejména zajišťovny, jako „pojišťovny poslední instance“. Zejména možné kvalitativní změny v podstatě živelního rizika zapříčiňují, že neuralgickým bodem současného stavu finančního řešení přírodních katastrof pojištěním je právě na nebývalé síle nabývající permanentní metodologický problém, jak existující statistická data a posteriorní

Z důvodů enormního růstu finančního objemu škod z přírodních pohrom tradiční a historicky nejefektivnější způsob finančního řešení důsledků katastrof – pojištění – narazil na bariéru komerčního způsobu provozování, kterou je nutnost respektování principu ekvivalence v ekonomice komerční pojišťovny.

18


ní identifikace a kvantifikace katastrofálního rizika, a tudíž z obavy před závažnými dopady katastrof do ekonomiky pojišťovnictví obecně nerady pojišťují elementární katastrofy typu zemětřesení, tsunami, výbuch sopky apod. Problémy účinného řešení finanční eliminace škod z přírodních katastrof se názorně projevily právě v uplynulé, z tohoto úhlu pohledu velmi dramatické dekádě. Přestože výplaty škod pojišťovnami a zajišťovnami při přírodních katastrofách finančně pokryly jen část celkových materiálních škod, tyto katastrofy ve spojení s dalšími faktory znamenaly podstatné snížení finanční síly celého světového pojišťovnictví. Zeslabe-

2011

pravděpodobnosti – vycházející a zobrazující minulé podmínky náhodných katastrofických jevů – rozhýbat do budoucnosti, jinými slovy: jak učinit budoucnost předmětem exaktního vědeckého zkoumání, když jako předmět ještě neexistuje. Pro nás velmi aktuální příklad: Výskyt povodní počínaje stoletou vodou roku 1997, pokračující další stoletou vodou v roce 2002 a pokračující „bleskovými“ povodněmi“ u nás a v celé střední Evropě v dalších létech naznačuje v kontextu s prognózami meteorologů zvýšení frekvence povodňového jevu, tedy možnost výrazného skoku ve statistických časových řadách se závažnými důsledky pro celou

Přírodní katastrofy společnost, tedy včetně pojišťoven a jejich klientů.

Podceňování málo pravděpodobných jevů je lidské V této souvislosti je třeba připomenout fakt, na který upozorňují psychologové, že obecnou lidskou vlastností je podceňovat jevy, které nastupují s nízkou pravděpodobností, a tedy se příliš proti takovým jevům nezabezpečovat. Objektivní skutečností ovšem je, že člověk je obecně na predikci náhodných jevů špatně vybaven, nelze se proto příliš divit jevu, že například na území americké Floridy ohroženém periodickými závažnými katastrofami došlo za poslední čtvrtstoletí k zdvojnásobení počtu obyvatel. Jinou variací na toto téma je minimální nárůst pojištěnosti proti povodňovému riziku po stoleté vodě v České republice po roce 1997. V této pro byznys pojišťoven vcelku složité situaci, navíc komplikované důsledky poslední finanční a ekonomické krize, volí pojišťovny jako reakci na možnost katastrofických scénářů omezování rozsahu pojistného krytí, zejména přeformulaci pojistných podmínek, znamenající jejich zpřísnění a většinou pečlivější výběr do pojištění přijímaných přírodních, v České republice zejména povodňových rizik. Také při kalkulaci tarifu pojistného pojistitelé a následně i zajistitelé více respektují hranice možností komerčního pojišťovnictví při krytí obtížně dopředu identifikovatelných rizik a jejich změn a jdou cestou nejvyšší možné opatrnosti a obezřetnosti při uzavírání nových pojistných a zajistných smluv. Důraz se klade na kvalitu do pojištění přijímaných rizik, nikoli na jejich kvantitu, zvýšená pozornost je věnována co nejexaktnější kalkulaci pojistného tarifu, k zpřesnění kvantifikace rizika přírodních katastrof pojišťovny využívají efektivní software: geografický informační systém (GIS), umožňující subtilnější stanovení míry rizika konkrétního klienta. Pojišťovny v ČR využívají povodňové mapy založené na digitálním modelu terénu. Tyto modely dokáží na určité pravděpodobnosti stanovit míru povodňového nebezpečí daného území. Při stanovení rizikových zón se

zohledňuje členitost terénu, minulé rozlivy vodních toků, ale i v minulosti vytvořená protipovodňová opatření s využitím klimatických a meteorologických předpokladů. Geografický informační systém u nás zatím nefunguje v případě rizika vichřice. Po orkánu Kyrill se sice myšlenka na vytvoření obdobných map pro toto riziko objevila, ale po zjištění nedostatků se od možnosti využití tohoto nástroje pro kalkulaci pojistného ze strany pojišťoven ustoupilo. Nicméně do budoucna po vyřešení zásadních technických a odborných nedostatků není v pojišťovnictví vyloučeno využívání takové pomůcky. Důsledky tohoto subtilnějšího přístupu k hodnocení míry rizika jsou ovšem pro klienty pojišťoven mimořádně závažné. Přesnější oceňování do pojištění přijímaného rizika s sebou přináší zvyšování pojistných tarifů, zavádění limitů pojistného plnění a více výluk z pojištění. To znamená, že s použitím těchto exaktních přístupů k pojistným podmínkám se část dosud pojišťovaných klientů stane nepojistitelnými například pro povodňová rizika, eventuálně jejich zařazení do vyšší rizikové třídy může znamenat až prohibitivní cenu pojistného. Zavádění limitů pojistného plnění, které lze z hlediska ekonomiky komerční pojišťovny chápat, znamená ovšem na druhé straně ponechání nadlimitní části škody bez finančního krytí, což znamená výrazné snížení účinnosti pojištění pro klienty a je i v přímém rozporu se závěry analýzy z procesu risk management, končící jednoznačným doporučením pro klienta transferovat financování katastrofálních důsledků nahodilosti na pojišťovnu.

Nutnost vícevrstvového finančního zabezpečení Má-li být ekonomickým subjektům ohroženým realizací přírodní katastrofy zabezpečena finanční kontinuita, je zřejmé, že v řešení tohoto druhu rizikovosti musí dojít k zásadním změnám, které již v určitém ohledu začaly probíhat. Namísto dosud ad hoc přijímaných řešení včetně financování na účet katastrofou postižených subjektů, státu a komerčních pojišťoven a zajišťoven, eventuálně mezistátní

2011

pomoci a charity, bude nutno v nových podmínkách problém řešit systémově vícevrstvovým finančním zabezpečením. Pomineme-li nesystémová řešení medializovaných neštěstí dobročinností a charitou, pak vedle tradičních způsobů finančního řešení přírodních katastrof pojištěním včetně jeho tradičního a v globálních intencích se stále zdokonalujícího vestavěného stabilizátoru zajištění a rovněž tradičně prostřednictvím veřejných financí, nabízí současný globální finanční svět ještě další alternativní řešení, a to diverzifikaci rizika mezisektoriálně, to znamená rozvrstvit je i mimo sektor pojišťovnictví, v tomto případě na celé finanční trhy včetně trhů kapitálových. Inovační aktivita v oblasti hledání alternativních forem přenosu rizika, zejména rizika katastrofálního přinesla v posledních desetiletích vznik a vývoj finančních derivátů, zejména v podobě pojišťovacích futures, jejichž základní, nosnou myšlenkou je právě transfer katastrofálních škod na světové finanční trhy. Podkladovým aktivem v první vývojové fázi takto nově konstruovaných investičních instrumentů byl používán škodní průběh konkrétní emitující pojišťovny nebo zajišťovny, v dalším vývoji se začaly deriváty odvozovat od objektivních ukazatelů, nezávislých na hospodářských výsledcích emitující pojišťovny. Relativně vysoká frekvence katastrof v uplynulé dekádě spolu se sníženou důvěrou k derivativním instrumentům jako podílníkům vzniku poslední finanční krize měla za následek, že relevantní uplatnění na finančních trzích nacházejí pouze katastrofické bondy (CAT bondy) konstruované tak, že při (pro pojišťovnu příznivém) škodním průběhu v období, většinou krátkodobém, na které je cenný papír vydán, je emitentem vyplácen nadprůměrný výnos oproti obdobným instrumentům, při nepříznivém škodním průběhu je výnos snížen, nebo až vynulován. Každopádně ratingy takto konstruovaných CAT bondů jsou ratingovými agenturami zařazovány do spekulativního stupně hodnocení, tedy jako cenné papíry s vyšším rizikem ztráty, nicméně z dostupných zdrojů zatím není znám případ, kdy by emitent CAT bondu s nárokem na


19

Přírodní katastrofy splacení jistiny zkrachoval. Navíc tyto cenné papíry mají pro investory i svou přitažlivou stránku: jsou svým charakterem jen málo závislé na celkovém vývoji kapitálových trhů, a tedy i jejich tržní cena nekoleruje s cenovým pohybem obdobných investičních instrumentů. Pro investory tato vlastnost představuje významný prvek diverzifikace portfolia a zvyšuje jejich přitažlivost. Smyslem kreace všech těchto inovativních instrumentů je kvalitativně vyšší stupeň diverzifikace podnikatelského rizika a komplexnější způsob vyhlazení celkových hospodářských výsledků komerčního pojišťovnictví. Kritici těchto instrumentů ovšem uvádějí, že přesun dopadu živelního rizika na kapitálový trh je sice zajímavé řešení financování, ale v praxi dostupné jen velkým subjektům na trhu.

Respektování principu ekvivalence Z důvodů enormního růstu finančního objemu škod z přírodních pohrom tradiční a historicky nejefektivnější způsob finančního řešení důsledků katastrof – pojištění – narazil na bariéru komerčního způsobu provozování, kterou je nutnost respektování principu ekvivalence v ekonomice komerční pojišťovny. Je tudíž legitimní a i nezbytné hledat a aplikovat alternativní formy přenosu katastrofálního rizika. Vyšší finanční stabilitu po velkých přírodních katastrofách mohou přinášet systémy vícezdrojového či vícevrstvového finančního krytí důsledků těchto živelních pohrom tak, jak se to již v některých zemích aplikuje. Pro větší účinnost a využívání těchto systémů je ovšem třeba adekvátní vytvářet a zdokonalovat ekonomicko-legislativní rámec.

Jaroslav Daňhel je profesorem na Katedře bankovnictví a pojišťovnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. [email protected]

20


Stín Černobylu nad východní a jihovýchodní Jaroslav Foltýn

Asií

Uplynulo již čtvrt století od katastrofy v ukrajinském Černobylu, ale následky zde nejsou zcela zahlazeny. Nová vlna zemětřesení v Japonsku a tsunami efekt ve východní a jihovýchodní Asii dává dobrou příležitost porovnat obě události, pokud jde o následky a budoucí dopady, a je výrazným varováním pro celý svět. de o to, aby události na Ukrajině byly co do svých důsledků dostatečně zohledněny při likvidaci škod v jihovýchodní Asii. Samy o sobě jsou jakousi laboratoří, ze které je třeba se poučit. Okolí Černobylu dodnes připomíná zkázu, v mnoha ohledech jsou následky ještě horší, protože pracuje čas. Opuštěné a devastované domy jsou na pohled ještě hrůznější než čerstvé trosky ve Fukušimě a celé prefektuře. Město Prepjať je výrazným obrazem, ve který se může změnit řada rezidenčních míst okolo Fukušimy a přímo v ní. Náprava je stěží možná v dohledných časových horizontech. Je třeba si uvědomit, že radioaktivita zde bude přítomna po celá staletí, ba tisíciletí, v epicentru dvacet tisíc let. Radioizotopy zůstávají aktivní po celé generace příštích vnuků a jejich potomků. Už nyní se ale financování očisty ukazuje jako vážný problém. Z ekonomické stránky budování „sarkofágů“ nic v dlouhodobém horizontu neřeší, protože se rychle rozpadají. Například 19. dub-

J

2011

na t. r. účastníci konference dárců v Kyjevě doufali, že shromáždit 1,1 mld. USD na nový sarkofág nebude problém. Nakonec se sešlo o 300 milionů méně, neboť se ukázalo, že tyto obří stavby mají krátkou životnost, měřímeli je radiologickým časem; nanejvýš po století musejí být vyklizeny a radioizotopy budou mít ještě volnější cestu do prostoru, hlavně do zemí ASEAN (sdružení mnoha zemí východní a jižní Asie). Jde o „oheň, který nelze uhasit“ (prof. Socolow, Princeton).

Důsledky ekonomické a psychosociální Globálně vzato, mohou být důsledky přírodních katastrof negativní, ale potenciálně i zčásti pozitivní. O negativních není zapotřebí široce diskutovat. Obrovské státní výdaje na sanování škod těžce zatěžuje státní rozpočty a sociální výdaje vůbec. Výpadky výroby celých regionů, stěhování lidí atd. Dnes je to asi 80 tisíc obyvatel v blízkém okruhu Fukušimy, z nichž valná většina nemá na-

Přírodní katastrofy ději, že se vrátí k normálnímu životu. Evakuovaní lidé ztratili nejen svá obydlí, ale často i práci a životní perspektivu. Enormní jsou a budou samozřejmě výdaje spojené se zdravotní péčí. Například v důsledku černobylské havárie odhaduje Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny, že do roku 2065 zemřelo nebo zemře v Evropě 16 tisíc lidí, kteří by jinak zůstali zdrávi. Ale protože se radioizotopy šíří do celého světa, jiné organizace odhadují v celé severní hemisféře počet potenciálních obětí na 27 tisíc. Ti všichni musejí být sledováni, léčeni a patřičně zabezpečeni. Nemoc z ozáření je velice zákeřné onemocnění, může udeřit po letech a výsledek závisí na celkovém zdravotním stavu pacienta, výživě, ale také stresu, kterému dislokace a strach z onemocnění jen nahrávají. Na druhé straně se uvádějí i některá menší pozitiva. Obvykle je to vyšší sklon k úsporám jak na individuální, tak celonárodní úrovni, v regionálním měřítku pak přemisťování výroby z více do méně ohrožených oblastí. V regionu jihovýchodní Asie již podle některých zpráv tento redeployment začal – z pobřežních oblastí do vnitrozemí, z Japonska do zemí ASEAN atd. V některých ohledech to může pomoci znevýhodněným oblastem a prefekturám. Zdá se, že poroste úroveň pojištění osob i majetku a některé další pozitivní momenty. Ale celkově vzato, tato pozitiva jsou alespoň na dohlednou dobu faktory minoritní. Kromě toho ani proreformní prostředí nezaručí automaticky úspěch (viz Ukrajina). Japonsko je sice v tomto ohledu výjimečnou zemí s vysokou morálkou obyvatel, má však též řadu objektivních handicapů (přelidnění, nedostatek zemědělské půdy atd.). To vše nás přivádí k závěru, že přírodní katastrofy jsou významným retardačním mo-

mentem soudobé historie i budoucnosti. Prezident Janukovyč na již zmíněné konferenci v Kyjevě řekl: „Neštěstí, jež postihlo naši zemi, zanechalo hlubokou ránu, se kterou budeme zápasit mnoho let.“ Není důvod pochybovat, že by se tato slova netýkala i Japonska a jiných zemí jihovýchodní Asie. Avšak ekonomická stabilizace zde bude patrně rychlejší než na Ukrajině. Známky globální důvěry v japonskou ekonomiku tu již jsou – pokles poněkud nadhodnoceného jenu se rychle zastavil, ceny akcií, které zpočátku prudce klesly, se stabilizovaly, zahraničněobchodní bilance pouze mírně zakolísala. Horší již bude situace v důsledcích psychosociálních. Jak známo, po Černobylu a po ničivé tsunami v Asii postižení obyvatelé dostali a dostávají určitou podporu a rentu, a to všude na světě, kde dojde k neštěstí či katastrofě velkého rozsahu. Tato renta sice není veliká, ale k přežívání postačuje. Na Ukrajině ji už 25 let pobírá značné množství lidí, v ukrajinském jazyce nazývaných „potěrpili“ – doslova postižení. Oficiálně jsou to „oběti“, nikoli „přeživší“. Postupně to vede k situaci, kdy tito lidé ztrácejí životní perspektivu, stávají se stále slabšími, bez kontroly nad svými životy a budoucností, bez iniciativy. Světová zdravotnická organizace (WHO) to vidí jako závažný problém a zasazuje se o to, aby strach z radiace nebyl demotivujícím činitelem v životě těchto lidí, kteří by měli žít pokud možno normálními životy. K tomu je zapotřebí vytvořit mechanismus pro jejich uzdravení – nikoli fyzické, ale spíše mentální. V jihovýchodní Asii tento problém začíná po prvotním šoku nabírat na síle také. Na Ukrajině přivykli lidé tomuto způsobu života tak, že se aktivně brání jakékoli změně. Zde se to týká asi půl milionu lidí,

Nezbývá tedy než se smířit s tím, že přírodní katastrofy zde budou ještě dlouho, než se je lidé naučí předvídat. Budou si brát životy lidí i jejich majetek. Budou zpomalovat ekonomický i sociální rozvoj, pokud se lidé nenaučí využít jejich latentního rozvojového potenciálu ve svůj prospěch.

2011

kteří otevřeně manifestují proti krácení dávek. Postupně se rozvíjí tzv. subkultura závislosti (subculture of depency), ničící životy přeživších lidí. V jihovýchodní Asii, kde mentalita lidí (kromě Japonska) je pasivnější, nalezne tato subkultura velmi živnou půdu. Příklad Černobylu ale nabádá k tomu nenechat ji rozvinout v národním a mezinárodním rámci (viz příklad Haiti). Jinak v blízké budoucnosti zachvátí miliony přeživších zejména po tsunami v loňském roce. Zrušit dávky a podpory úplně nelze, protože by to vedlo k důsledkům extrémní bídy, která už dnes je v celém regionu ASEAN endemická. Podobný krok vyvolal na Ukrajině v poslední době půlmilionové demonstrace a přispěl v loňském roce ke změně vlády, nehledě na škody ekonomické, když nová vláda hodlala zúžit pásma okolo Černobylu, a tím snížit subsidia. Zvýšil by se tím i stres dislokovaných. Světová zdravotnická organizace paradoxně tvrdí, že bída, alkoholismus a stres jsou horšími zabijáky než radiace sama.

Rozvojový potenciál skrytý v negativních aspektech přírodních katastrof Fukušimský scénář se může kdykoliv opakovat. Kromě toho hrozí další katastrofy zapříčiněné přírodou – další zemětřesení, přílivové vlny, záplavy, erupce sopek, tornáda apod. Zdá se, že jich v poslední době přibývá a úměrně tomu ubývá ochoty mezinárodních organizací pořádat pomocné akce. Ty jsou nyní pouze krátkodobé a nelze na ně spoléhat. Proto sílí hlasy za omezení rizik, jako je tomu u jaderných elektráren, konkrétně nyní v Německu. Na druhé straně je zapotřebí rozlišovat. Černobylská havárie byla dílem nezodpovědného zásahu člověka, ostatní jsou zapříčiněny vyšší mocí. Ne všechny jaderné energetické projekty jsou nebezpečné do té míry, aby je bylo zapotřebí bezhlavě zastavovat. Řadu katastrofických situací lze dlouhodobě předvídat. V popředí jsou nyní dvě: nedostatek fosilních paliv a nedostatek pitné vody a s tím spojená suchá období. Ta nejsou způsobena ani tak nedostatkem srážek, ale nerovnoměrným rozdělením co do geografického rozložení i co do času. Proti tomu lze bojovat již nyní. A zde je právě


21

Přírodní katastrofy onen zdroj pozitivních aspektů přírodních katastrof. Co brání jednotlivým zemím stavět přehrady? Co brání v otevírání nových ložisek uhlí? Jsou to přehnané ekologické limity? Nebo nedostatek peněz? Je to obojí, ale je to krátkozraká politika, neboť brání urychlení rozvoje, snížení nezaměstnanosti a eliminuje příští rizika i potenciál stresu. Postavit vlnolam není obtížný technický problém, a přesto se nestaví nebo se staví jen málo. Kalamity mají pak volnou cestu do vnitrozemí. Z hlediska mezinárodní politiky vzato jsou tyto projekty na okraji zájmu a spolupráce několika států je zde spíše výjimkou. A přece se na této bázi dají vybudovat celé integrační projekty – viz například Unie povodí Mano MRU (Mano River Union) z počátku 70. let, která se dobře rozvíjela mezi Libérií a Sierrou Leone, dokud ji nezpomalily politické zvraty. Projektu se zúčastnili i čeští experti (1973). Krátce řečeno, v temnotách negativních aspektů přírodních katastrof je skrytý i malý rozvojový potenciál, který zatím zůstává málo využit. Je to především oblast mezinárodní rozvojové spolupráce a integrace. Například v jihovýchodní Asii se takový prostor přímo nabízí v existenci uskupení ASEAN. Bohužel, ze stránek mezinárodních magazínů nás stále více znepokojujícím způsobem informují otřesné obrazy hromad trosek, příznačné snímky atomových bloků Fukušimy, rozpadajících se betonových zakrytí v Černobylu a houbou porostlé domky v opuštěné Pripjati, připomínající města duchů. Uvažme přitom, že na světě je dnes v provozu 440 reaktorů a 25 je ve výstavbě. Nezbývá tedy než se smířit s tím, že přírodní katastrofy zde budou ještě dlouho, než se je lidé naučí předvídat. Budou si brát životy lidí i jejich majetek. Budou zpomalovat ekonomický i sociální rozvoj, pokud se lidé nenaučí využít jejich latentního rozvojového potenciálu ve svůj prospěch, snad alespoň zčásti ve smyslu zachování trvale udržitelného rozvoje. Proto také je předčasné rušit dramaticky jaderné programy jednotlivých zemí. Elektrárny je ovšem třeba budovat na principech mezinárodní bezpečnosti, možná dražší, ale odolnější proti seismickým rizikům. Bez jaderné energetiky hrozí do šedesáti až sedmdesáti let kolaps zapříčiněný vyčerpáním těžitelných zásob ropy a zemního plynu, eventuálně i rašeliny. Do celého procesu je nutné více zapojovat mezinárodní organizace, například takové, jako je Světový ústav zdrojů (WRI) se sídlem ve Washingtonu. Závěr je nasnadě. Stín Černobylu po čtvrt století neztratil nic ze své příznačné hrůzy. To by ale nemělo země ve východní a jihovýchodní Asii ani po Fukušimě po katastrofě z 11. března tohoto roku odradit od hledání nových možností a rozvojových příležitostí, a to brzy. Seismický program je a měl by být ještě větší prioritou při předcházení podobných katastrof globálního dosahu. Květen 2011 Jaroslav Foltýn je docentem pro obor světová ekonomika na VŠE. [email protected]

22


2011

„Národním zájmem dnes není ochrana přírody, ale schopnost konkurovat,“ říká pro Mezinárodní politiku Ulrich Brand , který působí jako profesor na Vídeňské univerzitě. V návaznosti na květnovou přednášku v Ústavu mezinárodních vztahů, na které s ním diskutoval i Bedřich Moldan (viz rozhovor v MP 3/2010), s ním o politické ekologii a ekonomii klimatické změny hovořili Ondřej Horký a Tomáš Profant. oto číslo Mezinárodní politiky se věnuje přírodním katastrofám. Hrozivé dopady přírodních katastrof ovšem násobí lidská selhání. V případě českých povodní je to například dlouhodobé ničení schopnosti krajiny zadržovat vodu, v japonské Fukušimě se k zemětřesení a tsunami přidala radiace z nestabilní jaderné technologie. Dokonce získáváme vědeckou jistotu, že člověk v globálním měřítku přírodní katastrofy způsobuje vypouštěním skleníkových plynů a následnými klimatickými změnami. Má tedy vůbec smysl oddělovat přírodu od společnosti?

T

Samozřejmě, že ne, a proto používám pojem „sociálních vztahů s přírodou“, abych zdůraznil důležitost společenských procesů, institucí, vnímání, jednání či struktur a ma-

Přírodní katastrofy teriálna. Z tohoto pohledu se lidstvo nenachází mimo přírodní procesy, ale je jimi spoluutvářeno. Například auto není pouze průmyslovým výrobkem, ale je zároveň sociálním vztahem k přírodě. Musíme pochopit, že průmyslový, na fosilních zdrojích založený, kapitalismus vedl v uplynulých dvou stoletích k nezamýšleným důsledkům klimatických změn a nyní k přírodním katastrofám. Nicméně základním rámcem uvažování o klimatických změnách stále zůstává lidstvo. Musíme přijít na to, jak se s oddělováním společností od přírody vypořádat a zbavit se tohoto mocného „vyprávění“. le o klimatických změnách především jako problému pro lidstvo hovoří často třeba i generální tajemník OSN Pan Ki-mun. V prosinci nás čeká klimatická konference COP17 v Durbanu, příští rok zase výroční konference o udržitelném rozvoji RIO+20. Máme tyto události brát vážně, nebo jsou jen maskou, která zakrývá hlubší rozpory, jež současná mezinárodní politika nedokáže vyřešit?

A

Jsou obojím. Summity bychom měli brát vážně, neboť udržují problematiku poškozování životního prostředí v globálním povědomí. Bez nich bychom na tom byli hůře. Ale jejich zarámování je problematické. Mezinárodní politiku musíme chápat jako prostředí, ve kterém se od představitelů států očekává, že brání předpokládaný národní zájem. Mohou se sice domnívat, že jsou odpovědní za planetu, ale musejí k ní přistupovat skrze národní zájmy. A řekl bych, že ty zakrývají mnoho problémů, a zejména to, že národním zájmem dnes není ochrana životního prostředí. Současný národní zájem, který určují především kapitál a odbory, totiž spočívá v udržení konkurenceschopnosti.

J

e způsob utváření národního zájmu jediným problémem?

Jak ukázal německý sociolog Claus Offe, druhý problém spočívá v tom, že dnešní politika je sektoralizovaná. Stát musí třídit znalosti o sociálních, environmentálních, ekonomických problémech. A existence environmentálních, genderových nebo finančních politik vytváří navíc potřebu tyto politiky koordinovat. A politiky se proto uskutečňují nejen pomalu, ale také se

Foto archiv Ulrich Brand

přizpůsobují převládajícím způsobům výroby, životního stylu a rozložení sil. Ani na mezinárodní úrovni neexistuje jediná vláda nebo jediný hráč, který by dokázal říci: teď všechno změníme. Vidíme zde pouze státy jako sociální vztahy, které postupně hledají řešení problémů. Anebo často problémy vůbec neřeší, zapomínají na ně, dělají „nerozhodnutí“. A to bych aplikoval i na mezinárodní politiku jako celek: nejde jen o Světovou obchodní organizaci a Mezinárodní měnový fond, ale o rozporuplný a nerovný mezinárodní systém, který se pokouší o přizpůsobení specifických politik určitým globálním sociálním vztahům, jež jsou neoliberální a imperiální. A jen v jejich rámci může být environmentální politika uskutečněna. Selhání summitů tedy není selhání vlád, ale současného způsobu utváření mezinárodní politiky.

2011

dá, se že stěžejní roli v selhání politik životního prostředí přikládáte neoliberalismu. Česká republika se však ke kapitalismu staví obecně méně kritičtěji než západní Evropa. Pamatujeme totiž, že socialistický stát se k životnímu prostředí choval ještě bezohledněji než stát kapitalistický. A v 90. letech se zde i přes liberalizaci hospodářství stav životního prostředí zlepšil. Nezáleží tedy spíše na demokracii a na zajištění spoluúčasti lidí na ovlivňování vládních politik než na hospodářském modelu?

Z

Státní socialismus a státní kapitalismus sdílejí jedno: oporu o průmysl a fosilní zdroje. Řekl bych tedy ano, v určitých případech mohla systémová změna pomoci životnímu prostředí určitou transparentností a demokracií. Ale i přes tyto protiproudy neoliberalismus přinesl obchodování s emisemi v Kjótském protokolu.


23

Přírodní katastrofy Mantra 90. let spočívala v tom, že trh přinese řešení, což umožnila právě slabá legitimita státu a zkušenost reálného socialismu. Tady pramení můj skepticismus k zelené ekonomice nebo zelenému kapitalismu, který může v některých případech situaci zlepšit, ale jinak se bude stále opírat o nerovný mezinárodní systém, ve kterém bude soukromý kapitál vytvářet surovinovou základnu pro Evropu. O mezinárodním přerozdělování zde není ani řeč. Anebo si vezměte služby ekosystému. Jejich logika je samozřejmě širší, ale Sternova zpráva opět přináší neoliberální perspektivu: nejdříve musíme přírodu ocenit, a teprve pak ji můžeme chránit. vrdíte tedy, že zelená ekonomika není jen lékem na klimatické změny, ale zároveň také jedem, protože pokračuje v logice hospodářského růstu. Znamená to, že nerůst a ústup trhu ze společnosti jsou jedinou odpovědí na ničení životního prostředí? Anebo existuje i třetí cesta?

T

dyž létáte do Latinské Ameriky nebo cestujete vlakem do Prahy, vaše ekologická stopa roste nad udržitelnou úroveň. Cítíte při tom vinu? Jak se s tím vyrovnává vaše svědomí?

K

Mám špatné svědomí, ale nepovažuji to za své privilegium. Pro mě je to i povinnost, protože potřebujeme nějakou formu nadnárodní společnosti a já jsem její součástí. Kritériem tedy není to, co dělám, ale jaká je zpětná vazba komunit, kterých se tyto otázky týkají. Například, když pracuji v Ekvádoru v pracovní skupině o postextraktivizmu, nejde o mou osobní zkušenost, ale o to, aby toto téma rezonovalo v diskusích v Německu a v Rakousku. Když se účastním Světového sociálního fóra, mým hlavním cílem je po jeho skončení publikovat co nejlepší reflexi této události. Článek, který jsem napsal tento rok o Dakaru, vyšel v šesti či sedmi různých novinách, protože lidé zkrátka měli pocit, že díky němu lépe pochopili, co se v Dakaru dělo. Takže, když cestuji jako angažovaný akademik, nevytvářím svou osobní ekostopu, ale zviditelňuji, co se děje například v Latinské Americe. A také proto studentům důrazně doporučuji, aby navštívili některou zemi globálního Jihu.

Summity bychom měli brát vážně, neboť udržují problematiku poškozování životního prostředí v globálním povědomí. Bez nich bychom na tom byli hůře. Ale jejich zarámování je problematické. Mezinárodní politiku musíme chápat jako prostředí, ve kterém se od představitelů států očekává, že brání předpokládaný národní zájem.

Nemyslím si, že řešením je vzdát se trhu, protože trh není žádný abstraktní mechanismus pro rozdělování zdrojů. Trh je vždy specifickým trhem v určitém historickém období. Proto bychom se podle mě měli ptát, zda je trh organizovaný kapitalistickým způsobem, anebo zda je organizován skrz solidární hospodářství a silný veřejný sektor. Pokud budeme schopni oslabit silné zájmy kapitálu tak, aby nebyly zaměřené pouze na zisk a národní zájmy, anebo pokud budeme mít jiné formy vlastnictví, nebudu mít s trhem žádný problém. Raději bych tuto mocnou dichotomii stát-trh opustil. Nejsem pro tzv. Green New Deal či zelený kapitalismus, ale musíme se jím zabývat, protože je to nejschůdnější odpověď na současnou krizi a má vysokou legitimitu ve společnosti. Problémem je, že vylučuje například migranty a ostatní oblasti planety.

e své práci se zabýváte i Bolívií, která představuje pro mnohé ztělesnění hesla Světového sociálního fóra „Jiný svět je možný“. Jak se to s ní má ve skutečnosti?

V

Je třeba si uvědomit, že tato otázka má jeden strukturální aspekt. Moralesova vlá-

24

da je sice vládou původního obyvatelstva s progresivní politikou, avšak změnit vládu neznamená změnit stát. Ten závisí na daních a clech. Bolívie získává skoro 80 procent rozpočtu z prodeje ropy a plynu. Na toto omezení bychom neměli zapomínat. Existuje velká skupina radikálních aktivistů, kteří vstoupili do státní správy poté, co Evo Morales vyhrál volby. Hluboce zakořeněný přístup byrokratů ve státním


aparátu byl pro ně ale zklamáním. Já se snažím porozumět, jak je možné změnit jejich chování a jaké jsou zkušenosti s politikou postextraktivismu, která závislost na těžbě odmítá. V severním Ekvádoru lidé protestovali proti těžebním společnostem, ale především, během protestů si vybudovali vlastní místní ekonomiku založenou na ekologickém zemědělství, cestovním ruchu a v menší míře na vývozu kávy. Je třeba, aby vláda podporovala tyto iniciativy namísto podpory investic nadnárodních korporací. Mým úkolem je přenést tento problém na mezinárodní úroveň. Máme konkurenční světový trh s jeho korporacemi, který vede k velmi nízkým cenám. Pokud chceme z naší – tedy evropské – perspektivy dát Ekvádoru a Bolívii prostor pro zlepšení jejich situace, potřebujeme zdvojnásobení cen mědi. Musíme se ptát, jak zajistíme, aby omezili těžbu a zároveň si zachovali stejný příjem. Jednou z možností je regulovat světový trh a ceny komodit.

2011

Ulrich Brand (nar. 1967) je profesorem pro mezinárodní politiku na Vídeňské univerzitě. Ve svých pracích se věnuje zejména problematice globálního vládnutí, globální politické ekonomie a teoriím státu a regulace. Spolupracuje také s nevládními organizacemi a sociálními hnutími. Zabývá se také fenoménem globalizace. Je členem vědecké rady Attac Německo. Ondřej Horký je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. [email protected] Tomáš Profant je doktorandem na Vídeňské univerzitě. [email protected]

Vztahy a problémy

Kateřina Novotná

Z Haagu do Sarajeva: stíhání nejen válečných zločinů „na místě činu“

Bosna a Hercegovina (BiH) je jednou ze zemí bývalé Jugoslávie, které prošly nejhorším ozbrojeným konfliktem v Evropě od doby druhé světové války. Konflikt v BiH (1992–1995) byl v mnoha ohledech komplexnější, intenzivnější a krvavější než ve zbytku bývalé Jugoslávie. O co více mezinárodní společenství váhalo zasáhnout do probíhajícího konfliktu v BiH, o to je nyní aktivnější v rámci postkonfliktní rekonstrukce země. Od politiky nevměšování ze strany EU a neakceschopnosti jednotek OSN během konfliktu tak přešlo k zásadnímu vměšování v podobě mezinárodní správy země (podobně jako v Kosovu před vyhlášením nezávislosti). osna a Hercegovina se dá metaforicky přirovnat k laboratoři, ve které i dvacet let po rozpadu bývalé Jugoslávie a šestnáct let po ukončení konfliktu mezinárodní společenství stále se střídavými úspěchy experimentuje, a to v různých oblastech a za pomoci mezinárodních organizací (OHR, OSN, EU, NATO, OBSE). Mezi klíčovou prioritu, tak jako v jiných postkonfliktních zemích, patří nyní znovuobnovení vlády práva Je pravda, že odpovědnost za znovunastolení vlády práva leží primárně na místní populaci a v ideálním případě by měly být tyto snahy iniciovány vnitřními aktéry (srov. např. proces postkonfliktní rekonstrukce v Jižní Africe), z mnoha důvodů to ale často není možné a dochází k zásahu/asistenci ze strany vnějších aktérů. Tento příspěvek má za cíl stručně zhodnotit snahy mezinárodního společenství v jedné specifické oblasti týkající se znovuzavedení vlády práva, a sice stíhání a trestání zločinů podle mezinárodního práva (tj. válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a geno-

B

cidy), ke kterým došlo na území BiH v letech 1992–1995. Tragické události v bývalé Jugoslávii (a ve Rwandě) obecně aktivovaly obnovení zájmu o mezinárodní trestní soudnictví a po půlstoletí trvající odmlce tak nastal v této oblasti „boom“ mezinárodních či smíšených soudních mechanismů s různým právním základem. Možnost praktické aplikace a interpretace zločinů podle mezinárodního práva, ale i druhů a forem odpovědnosti (individuální trestní odpovědnost, odpovědnost nadřízeného) současně otevřela dveře k vyjasňování a „dotváření“ jejich přesného obsahu. Většina zahraniční i domácí odborné literatury se v této souvislosti věnuje zejména založení a činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tj. aplikaci a interpretaci mezinárodního trestního práva na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek chce stručně představit unikátní soudní mechanismus, který působí na vnitrostátní úrovni, z Haagu se tak přesuneme přímo do Sarajeva.

2011

Dopady Daytonské mírové smlouvy Ještě než přistoupíme k samotnému založení WCC (War Crimes Chamber), je nutno alespoň nastínit složitost (nejen právního) prostředí, ve kterém WCC svou činnost vykonává. Konflikt v BiH byl oficiálně ukončen podepsáním Daytonské mírové smlouvy (4. 12. 1995) prezidenty tří zainteresovaných států, tj. prezidentem Srbska Slobodanem Miloševičem, prezidentem BiH Alijou Izetbegovičem a prezidentem Chorvatska Franjo Tudjmanem. Daytonská mírová smlouva měla stabilizovat zemi prostřednictvím rozdělení na dvě hlavní entity (tj. Federace Bosny a Hercegoviny a Republika Srbská), nicméně jak se brzy ukázalo, jedná se o velmi decentralizované a neefektivní uspořádání země. Jak poznamenal jeden bosenský Chorvat „v žádném státě nenajdete dvě entity, tři národy, čtyři ústavy a kantonální ústavy. Jak chcete v takovém prostředí uplatňovat svá práva? Jedná se o džungli právních předpisů, ve kte-


25

Vztahy a problémy rých se nevyzná žádný právní expert“ (výzkum provedený Centrem pro lidská práva a Mezinárodní klinikou pro lidská práva Univerzity v Berkeley v Kalifornii ve spolupráci s Centrem pro lidská práva Univerzity v Sarajevu). Nedílnou součástí Daytonské mírové smlouvy je i Ústava BiH (příloha č. 4 k Daytonské mírové smlouvě). Preambule Ústavy zmiňuje tři „zakládající národy“, tj. Bosňáky, Chorvaty a Srby. Nicméně, Bosňáci a Chorvaté mají status „zakládajícího národa“ pouze na území Federace BiH a Srbové jsou „zakládajícím národem“ na území Republiky Srbské. Bosňáci, Chorvaté a Srbové jsou tak „zakládajícími národy“ pouze na svých etnicky „vyčistěných“ územích a vyhraňují se tak vůči společné státnosti BiH. Namísto soustředění se na budování křehké státnosti je společnost v BiH etnicky rozdělena více než kdy předtím. Jinými slovy, princip etnického národa v BiH zatím bohužel jednoznačně převažuje nad principem národa politického. Toto uspořádání společnosti má zásadní dopad na znovuzavedení vlády práva. Z výše uvedeného je navíc patrné, že se v podstatě nepočítá s těmi občany BiH, kteří se nepřihlásí k jednomu ze tří „zakládajících národů“, což lze ilustrovat na nedávném případu Sedjić a Finci v. Bosna a Hercegovina, který se dostal až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Jednalo se o občany BiH židovské a romské národnosti, která jim znemožnila (paradoxně na základě Ústavy BiH, která je navíc součástí mezinárodní smlouvy) kandidovat na některé politické funkce. Tento případ byl politicky velmi citlivý, poněvadž Evropský soud pro lidská práva musel posoudit obsah Daytonské mírové smlouvy, která byla podepsána (kromě tří politických představitelů bývalé Jugoslávie) čelnými politickými představiteli USA, Ruska, Francie, Německa a Velké Británie. ESLP sice potvrdil obtížnost sepsání kvalitní ústavy těsně po ukončení konfliktu, z právního hlediska mu však nezbývalo než konstatovat, že došlo k diskriminaci, a tím k porušení Evropské úmlu-

vy o lidských právech (EÚLP). Soud shledal, že článek 5 Ústavy BiH porušuje jak článek 3 (právo na svobodné volby) Dodatkového protokolu (č. 1) ve spojení s článkem 14 (zákaz diskriminace) EÚLP, tak i článek 1 (všeobecný zákaz diskriminace) Protokolu č. 12 k EÚLP. K lidskoprávním problémům se přidává i roztříštěnost trestní úpravy na území BiH. Dle Ústavy (článek 3) spadá většina trestní agendy pod jurisdikci jednotlivých entit. Každá z entit má svůj vlastní trestní zákoník, stejně jako autonomní oblast Brčko. Pokud jde o stíhání zločinů spá-

taly paralyzovány i řadu let po ukončení konfliktu. Bosna a Hercegovina se navíc musí vyrovnávat s dvojím negativním dědictvím: komunismu i války. Mezi typické projevy takto rozvrácené společnosti se obecně řadí neochota zahájit potřebné reformy, závažné nedostatky (nejen) v soudním systému, obavy z nezávislosti a nestrannosti soudců, korupce, prorůstání organizovaného zločinu do politiky či vliv politických stran na jmenování soudců. V námi zkoumané oblasti k tomu ještě přistupuje etnická podjatost a nedostatek zkušeností s vyšetřováním a souzením nejzávažnějších zločinů vyznačujících se kolektivním a rozsáhlým charakterem, často s politickým podtextem. Nestačí přijmout odpovídající legislativu, ale klíčový je právě následný krok, tj. samotná aplikace a interpretace práva soudci, kteří jsou nejen nezávislými, ale jsou jako nezávislí i vnímáni veřejností. Jinak se WCC vystavuje riziku, že rozsudky nebudou přijímány místní populací, což by zpětně podrývalo snahy o znovuzavedení vlády práva. Vzhledem k tomu, že WCC je součástí vnitrostátního soudu a svou činnost vykonává přímo v BiH (na rozdíl od ICTY), jeho efektivitu by z naznačených důvodů nebylo možno zaručit bez angažovanosti mezinárodního společenství (finanční prostředky, poskytnutí odborné spolupráce ze strany ICTY a jednotlivých států, a zejména jmenování mezinárodních soudců a žalobců). Zásadní vliv mezinárodního společenství na založení a fungování WCC byl umožněn díky statusu BiH. Na základě Daytonské mírové dohody došlo k ustavení Úřadu vysokého představitele (OHR), Vysoký představitel je od roku 2002 zároveň i Speciálním představitelem EU (ESUR). Jeho velmi široké kompetence umožnily značné zásahy do chodu státu bez ohledu na případný odpor místních politických představitelů. Tento scénář lze jasně odlišit od Chorvatska či Srbska, kde by takové zásahy do vnitrostátního právního řádu (a do celkového fungování země vůbec) nebyly možné.

Na rozdíl od jiných vnitrostátních či tzv. smíšených soudů (např. v Kosovu či Východním Timoru) byl WCC během prvních pěti let své existence velmi aktivní a i přes mnohé výhrady prokázal, že i na vnitrostátní úrovni lze stíhat a trestat ty nejzávažnější zločiny profesionálně, efektivně a rychle.

26


chaných v letech 1992–1995, tak pro zpestření situace některé soudy (zejména v rámci Republiky Srbské) aplikují trestní zákoník bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie a jiné soudy (včetně WCC) nový trestní zákoník přijatý v roce 2003, což samozřejmě přináší i nutnost vypořádat se s námitkami zákazu retroaktivity trestního zákona. I těm, kteří se nevěnují právu obecně a (mezinárodnímu) trestnímu právu zvláště, je zřejmá velká právní nejistota pramenící z odlišných právních standardů, které jsou aplikovány jednotlivými vnitrostátními soudy, což má značné dopady praktického charakteru (např. časté stanovení odlišné délky trestu či právní kvalifikace skutkové podstaty).

Důvody vedoucí ke vzniku WCC Jak bývá pravidlem ve většině postkonfliktních zemí, místní instituce v BiH zůs-

2011

Vztahy a problémy Způsob založení WCC a role mezinárodních soudců Jak přesně byl tedy WCC založen? Rada bezpečnosti OSN přijala v roce 2003 rezoluci č. 1503, která schválila tzv. „strategii ukončení“ (completion strategy) ICTY. V rámci plánování ukončení činnosti a z důvodu odlehčení přetížení ICTY se některé případy začaly postupovat státům bývalé Jugoslávie, včetně BiH. Založení WCC je výsledkem společné iniciativy ICTY a OHR, však se také mnozí žalobci či soudci přesunuli z Haagu do Sarajeva, čímž se dostáváme k personálnímu obsazení WCC. Při zahájení činnosti v roce 2005 byly vytvořeny tříčlenné smíšené soudní panely s převahou mezinárodních soudců (dva mezinárodní a jeden vnitrostátní soudce). Počítalo se s tím, že během pěti let bude postupně docházet k snižování počtu mezinárodních soudců (i žalobců). Pro zajímavost lze doplnit, že občané sousedních států nemohou v rámci WCC zastávat pozici mezinárodního soudce (či žalobce) z důvodů možné podjatosti. Původně se očekávalo, že do konce roku 2009 by měl mezinárodní personál WCC definitivně opustit. Objevily se ovšem snahy o prodloužení mandátu, jak potvrzují i slova předsedkyně soudu (jehož je WCC součástí) Medžiddy Kreso, která uvedla: „Nestabilní politická situace v BiH a stížnosti týkající se diskriminačního zacházení s jednou či druhou etnickou skupinou znamenají, že by měl být prodloužen mandát mezinárodních soudců a žalobců. Místní soudci jsou schopni a připraveni se zabývat komplexními případy, ale mezinárodní soudci přinášejí důvěryhodnost.“ Cesta k prodloužení mandátu byla poněkud spletitá, neboť zástupci z Republiky Srbské v Parlamentu BiH možnost prodloužení zablokovali, přičemž argumentovali mimo jiné tím, že „BiH nemůže být plně suverénním státem, pokud bude v soudních institucích pracovat zahraniční personál.“ Rada pro provádění míru (Peace Implementation Council), která má zajišťovat provádění Daytonské mírové smlouvy, po tomto neúspěchu uvedla, že je situací vážně znepokojena, a dodala, že odchod mezinárodního personálu „by měl negativní dopad na celý soudní system BiH, došlo

by k porušení mezinárodních závazků BiH a ohrozilo by to „strategii ukončení“ ICTY přijatou na základě rezoluce Rady bezpečnosti.“ Nepřekvapí, že situace vyústila v zásah Vysokého představitele, který se rozhodl mandát prodloužit bez ohledu na vůli Parlamentu BiH (resp. představitelů Republiky Srbské) do konce roku 2012. WCC těží ze svého výjimečného vztahu s ICTY v mnoha rovinách, využívá například některých důkazů použitých před ICTY a často odkazuje na judikaturu ICTY. Ostatně, co se týče aplikace trestního práva hmotného, skutkové podstaty některých zločinů (vážná porušení Ženevských úmluv z roku 1949, porušení zákonů a obyčejů války, genocida a zločiny proti lidskosti) byly do nového trestního zákoníku BiH doslovně přejaty ze Statutu ICTY, stejně jako ustanovení týkající se individuální trestní odpovědnosti a odpovědnosti nadřízeného.

Ukázka z rozhodovací činnosti WCC WCC zatím vydala 46 konečných rozsudků (2005–2010) a přes 50 dalších případů se nyní projednává. Vzhledem k omezenému prostoru se nelze zabývat detaily jednotlivých případů, ale je možno struč-

ně zmínit dva zajímavé a důležité případy. Jeden z nich se vztahuje k nechvalně proslulému masakru ve Srebrenici a druhý k taktéž nechvalně známým internačním táborům, které se v hojném počtu v BiH během války nacházely. V těchto táborech panovaly velmi kruté podmínky, zadržovaní byli kromě nucené práce vystavováni častému mučení, sexuálnímu násilí a někteří byli přímo zabiti. Podle některých zdrojů v nich bylo po celé BiH zadržováno přes 100 000 lidí. WCC v případě „Kravica“ (Miloš Stupar et al.) poprvé jako vnitrostátní soud řešil masakr zhruba 7000 až 8000 Bosňáků ve Srebrenici, která měla sloužit jako ochranná zóna OSN, nicméně nizozemští vojáci UNPROFOR nebyli vzhledem k slabému mandátu schopni tuto ochranu zabezpečit. Všechny ostatní případy masových poprav ve Srebrenici se předtím řešily na mezinárodní úrovni, tj. před ICTY. WCC, stejně jako ICTY, kvalifikoval počínání bosenských Srbů jako genocidu a odsoudil za ni sedm obžalovaných. Další případ se týkal vysoce postaveného politického představitele Republiky Srbské – Momčila Mandiće. Tento případ byl svou komplexností srovnatelný s obdobnými případy před ICTY. Mandić byl

Zdroje • Antonio Cassese, On the Current Trends towards Criminal Prosecution and Punishment of Breaches of International Humanitarian Law, European Journal of International Law, Vol. 9, 1, 1998 • Johan Galtung, An Editorial, Journal of Peace Research, 1(1), 1964 • BIRN, No Mandate Extension for International Judges and Prosecutors, dostupné z: http://www.bim.ba/en/182/10/21995/ • Nidžara Ahmetašević, International Judges Must Stay in Bosnia, BIRN’s Balkan Insight, 2008, dostupné z: www.balkaninsight.com/en/main/interviews/9661/ • Laura Silber a Allan Little, Yugoslavia: Death of a Nation, New York, 1996. • Communique of the Steering Board of the PIC, 19. 10. 2009 • Selma Muhič–Dizdarevič, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a sociální rekonstrukce na Balkáně, Lidé města 9, 2007 • Kateřina Novotná, War Crimes Chamber of the Court of Bosnia and Herzegovina: Seeding “International Standards of Justice”?, International Constitutional Moments: Entrenching the Role of Domestic Courts in States in Transition, A. Nollkaemper, C. Ryngaert (eds.), Intersentia, v tisku 2011 • Alena Holíková, Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině, dostupné z: http://www.valka.cz/clanek–13707.html#ixzz1N0E2IRZj. • Centrum pro lidská práva a Mezinárodní klinika pro lidská práva Univerzity v Berkeley v Kalifornii ve spolupráci s Centrem pro lidská práva Univerzity v Sarajevu, Justice, Accountability and Social Reconstruction: An Interview Study of Bosnian Judges and Prosecutors, Berkeley Journal of International Law (18) 102: 5–49, 2000

2011


27

Vztahy a problémy za války náměstkem ministra vnitra a později ministrem spravedlnosti Republiky Srbské a byl považován za pravou ruku Radovana Karadžiče (vůdce bosenských Srbů, který nyní po letech skrývání stanul před ICTY). Mandić byl dokonce veřejně obviněn Spojenými státy z financování Karadžičova úkrytu. Před WCC byl Mandić obžalován z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Dle obžaloby byl Mandić zodpovědný mimo jiné za zločiny, ke kterým docházelo v internačních táborech poblíž Sarajeva a ve Foči, pro nedostatek důkazů byl však zproštěn viny, k překvapení a velké nelibosti Bosňáků.

Zázrak se nekoná:

Anna Kunová

potenciál, limity a rizika mikrofinancí

Závěrem: nadějné vyhlídky? WCC (a celá společnost v BiH) má před sebou dlouhou cestu a po odchodu mezinárodního personálu z WCC a z Bosny a Hercegoviny obecně již bude záležet pouze na místních obyvatelích, jakým směrem se vydají. Abychom exkurzi do Bosny a Hercegoviny ukončili poněkud optimističtějším závěrem, je třeba dodat, že na rozdíl od jiných vnitrostátních či tzv. smíšených soudů (např. v Kosovu či Východním Timoru) byl WCC během prvních pěti let své existence velmi aktivní a i přes mnohé výhrady prokázal, že i na vnitrostátní úrovni lze stíhat a trestat ty nejzávažnější zločiny profesionálně, efektivně a rychle. WCC je sice pouze dílčím, přesto důležitým příspěvkem v přechodu od negativního k pozitivnímu míru v BiH. Navíc má činnost WCC důležité teoretické a praktické dopady v širším měřítku, WCC může předávat své zkušenosti z této oblasti i jiným postkonfliktním zemím, tak jako je již nabídl například Mimořádným senátům soudu Kambodže (procesy s bývalými Rudými Khmery), podobný soudní mechanismus se zamýšlel také pro Burundi či Demokratickou republiku Kongo.

V současné době jsou mikrofinanční schémata jedním z nejpoužívanějších a nejslibnějších nástrojů k odstraňování chudoby; jejich duchovní otec Muhammad Yunus za zásluhu o jejich rozvoj dokonce v roce 2006 obdržel Nobelovu cenu míru. V posledním roce se však projevují i jejich negativní dopady, a zejména z jihovýchodní Asie se ozývají hlasy po jejich omezení. Jaké výhody oproti klasickým způsobům rozvojové spolupráce mikrofinance přinášejí a jaké jsou jejich limity a rizika? ákladní myšlenka mikrofinancí vychází z faktu, že většina populace žijící za méně než pět dolarů denně nemá mimo jiné přístup k žádným bankovním službám. Tato situace je pochopitelná – bankám se nevyplatí půjčovat velmi malé částky, riziko nesplacení je vysoké, a chudí navíc nemají žádný majetek, kterým by mohli ručit. Nemožnosti úvěru, spoření či pojištění vystavuje tuto skupinu lidí značnému riziku v případě nečekaných životních událostí, komplikuje jejich hospodaře-

Z

Kateřina Novotná pracuje jako asistentka na katedře mezinárodního práva Právnické fakulty MU v Brně. Působila na stáži v Kanceláři předsedy ICTY v Haagu (2008) a u zvláštní komory pro válečné zločincy soudu BiH v Sarajevu (2007) [email protected]

28


2011

ní a znemožňuje drobné podnikání; alternativně je pak nutí využívat služby nelegálních lichvářů, jejichž úroky často přesahují sto procent vypůjčené částky ročně. Metoda, jak tyto překážky překonat, vznikla v polovině sedmdesátých let díky experimentu bangladéšského ekonoma Yunuse. Jeho systém je založen poskytování drobných úvěrů skupině klientů, která za ni nese společnou odpovědnost; díky skupinovému ručení se lze spolehnout na splacení půjčky a také pracovat s trochu větší sumou

Vztahy a problémy peněz (i tak se ale mikropůjčky většinou pohybují v řádu několika stokorun či tisícikorun). Drtivá většina těchto mikrofinančních služeb má sloužit na podporu investic do drobného podnikání; v poslední době se experimentuje i se schématy mikrospoření a mikropojištění. Od počátku osmdesátých let, kdy Yunus na tomto principu založil dobročinnou Grameen Bank, zažil sektor mikrofinancí raketový růst. Počet neformálních družstev, neziskových organizací, státních bank a sociálních i ziskových firem, které dnes poskytují drobné finanční služby po Yunusově vzoru, se odhaduje na dva a půl tisíce (mezi nimi například i Člověk v tísni – zejména v oblasti Kavkazu) a počet jejich klientů nedávno překonal sto milionů.

Posilování vlastních kapacit Vlastní úspěšnost mikrofinancí je velmi obtížné hodnotit, zejména proto, že se jako komplexní nástroj dotýkají téměř všech aspektů života klientů a jejich dopad nelze posuzovat pouze z finančního hlediska. Nespornou a nejčastěji zdůrazňovanou výhodou mikrofinancí je fakt, že na rozdíl od tradičního způsobu rozvojové spolupráce – bezplatného poskytování prostředků a služeb chudým – pracují s půjčkami, čímž jsou jejich příjemci nuceni posilovat své vlastní kapacity a získávat prostředky svou vlastní produktivní činností: prodejem vlastních výrobků a výpěstků, poskytováním drobných služeb či prací pro malá pracovní družstva. Většina mikrofinančních institucí poskytuje peníze výslovně na podporu podobného drobného podnikání a klienty zapojuje do kurzů základní finanční gramotnosti a dalších relevantních dovedností. Zároveň mikrofinanční schémata pracují přímo s chudými, kteří pak nemusejí spoléhat na často nefunkční státní přerozdělování, což velmi dobře vyhovuje současnému neoliberálnímu trendu rozvojové spolupráce. Mikrofinance jsou proto uznávány a podporovány i tak radikálními kritiky klasických metod rozvojové spolupráce, jako jsou Dambisa Moyo a William Easterly. Méně patrným, nicméně velmi podstatným pozitivem užívání mikropůjček jsou

jejich sociální dopady, především v oblasti ženských práv. Původní Yunusovo schéma, které většina současných mikrofinančních institucí stále používá, totiž pracuje výhradně se ženskými skupinami. V tradiční patriarchální společnosti, jakou je muslimský Bangladéš a většina rozvojových zemí, ženy většinou nedisponují žádným majetkem a mají velmi malou rozhodovací roli ve společné domácnosti. Poskytnutím úvěru stoupá důležitost jejich funkce v rodině, sebevědomí a schopnost sebeprosazení. Množství výzkumů například potvrzuje silnou korelaci mikroúvěru a poklesu domácího násilí. Kontrolou nad úvěrem ženy často dostávají možnost spolurozhodovat o rodinných financích a jiných oblastech rodinného života, jakou je například výchova dětí či míra dodržování náboženských norem. To je přínosné jak samo o sobě, tak svými výsledky – bylo například prokázáno, že ženy jakožto klientky mikrofinančních institucí mnohem častěji než muži investují do vzdělání dětí, zejména dcer. Mikrofinance tak skýtají potenciál napomoci pomalému, ale zato

(což se například ve výše zmíněném Bangladéši týká údajně více než tří čtvrtin objemu úvěrů). Takové použití sice bezprostředně zvyšuje životní úroveň klientů, zároveň ale neposkytuje žádný příslib budoucí soběstačnosti a prosperity. Dalším omezením mikrofinančních schémat je jejich neuplatnitelnost v boji s absolutní chudobou, tedy v pomoci těm, jejichž denní příjem činí dolar denně či méně. Aby mohl klient s půjčkou hospodařit, je zapotřebí, aby byl jeho příjem alespoň kolem dvou až tří dolarů a byl zároveň spolehlivý a pravidelný. Řada sociálně vyloučených skupin obyvatel v rozvojových zemích tak z mikrofinančních schémat bezprostředně profitovat nemůže.

Závislost na státu nebo mezinárodních dárcích Nejproblematičtějším aspektem mikrofinancí je však dilema, v němž na jedné straně stojí udržitelnost poskytovaných služeb a množství obsloužených klientů a na druhé straně snaha o co nejlevnější schémata pro nejchudší vrstvy. Malé půjčky jsou kvůli vysokým fixním nákladům na personál velmi drahé, i pokud se díky skupinovým schématům dosáhne stoprocentní splatnosti. Aby jejich poskytovatelé udrželi nízké úroky, jsou nuceni spoléhat na stálou finanční podporu státu nebo mezinárodních dárců. To však značně omezuje jejich možnost plánování do budoucna, zavazuje je konkrétní politické moci, a především znemožňuje růst mikrofinančních institucí ve snaze o pokrytí co největšího počtu zájemců o půjčku. Část mikrofinančních institucí se proto vydala opačným směrem; protože je mezi klienty velký zájem i o dražší půjčky, zvyšují tyto instituce míru úroků a pokrývají jimi náklady na své fungování. Tento trend obzvláště posílil po roce 2005, kdy řada původně neziskových nevládních organizací přešla do režimu ziskových akciových společností. Mexická Banco Compartamos, největší latinskoamerický poskytovatel mikropůjček, prošla tímto procesem v roce 2007; největší indická společnost SKS Microfinance v roce 2010. Vzniká také množství soukromých ziskových mikrofinančních firem.

Emancipační potenciál mikropůjček se ukazuje jako omezený, neboť přestože úvěrové skupiny tvoří ženy, s vypůjčenými penězi ve většině případů prakticky manipulují muži. dlouhodobému zvýšení životní úrovně v rámci několika generací a celkovému zlepšení postavení žen ve společnosti. Na druhou stranu se však ukazuje, že mikrofinanční schémata mají své limity a nenaplňují všechna očekávání, která jsou do nich vkládána. Je prokázáno, že oproti původním nadějím pravděpodobně mikropůjčky nepřispívají k dlouhodobému ekonomickému růstu, a to ani v oblastech, jako je Bangladéš, kde má v současnosti mikroúčet 15–20 milionů vesnických domácností a mikrofinační praxe zde funguje více než třicet let. To lze vysvětlit faktem, že půjčky ve skutečnosti nejsou používány na investici, ale na přímou spotřebu

2011


29

Vztahy a problémy (Část mikrofinančních institucí však stále zůstává nezisková a dotovaná, případně po vzoru Grameen Bank volí hybridní cestu akciové společnosti, jejichž akcionáři dělící si případný zisk jsou sami klienti.) Dotované neziskové půjčky jsou obvykle poskytovány za 15–30 procent ročně, různé varianty ziskových se pohybují mezi 30–70 procenty. Cena půjčky velmi záleží na konkrétním regionu; na mnoha místech je dále prakticky zvyšována povinnými zálohami a manipulačními poplatky. Tento vývoj sice způsobuje růst počtu klientů, v určitých oblastech však přestávají být mikrofinanční služby pro určitou skupinu obyvatel fakticky výhodné a bezpečné a jejich původní sociálně prospěšný rozměr se vytrácí. To se ukázalo jako velmi nebezpečné zejména ve spojení s několika dalšími faktory. Nejdůležitějším z nich je výše zmíněné používání úvěrů na bezprostřední spotřebu místo k investování, což znesnadňuje jejich splácení; druhým je ziskový mechanismus, který žene soukromé podnikatele k nabízení půjček všem, kdo o ně projeví zájem, tedy i těm, kteří nemají příjem či žijí pod hranicí absolutní chudoby, a je velmi pravděpodobné, že nebudou schopni půjčku splatit. Třetím problémovým faktorem je častá absolutní (finanční) negramotnost chudých

klientů a jejich neschopnost posoudit rizika spojená s úvěrem, která ve spojení s předchozími dvěma silami vede – mimo jiné – k nabírání sekundárních a dalších půjček za účelem splácení původních. Dohromady mohou tyto skutečnosti vést k paradoxním výsledkům, na které poukazuje sám Yunus: mikrofinanční služby v určitých podmínkách vedou k totožným problémům, které měly ve své původní podobě vyřešit. Souhra těchto faktorů pak může snadno přinést krizi, jaká nastala na konci minulého roku v indickém státě Ándhrapradéš; mikrofinanční sektor zde prakticky zbankrotoval ve chvíli, kdy více než 90 procent klientů mikrofinančních institucí nebylo schopno splácet své dluhy. Vzhledem k tomu, že průměrná míra mikroúvěrového úroku je v Latinské Americe a Africe vyšší než v jihovýchodní Asii, je navíc možné, že podobné problémy postihnou i tyto oblasti. Tento problém je částečně řešitelný regulací mikrofinančního sektoru, především uzákoněním nejvyššího možného úroku a dalších pravidel. Průkopnické jsou v tomto ohledu zákony Bangladéše a Srí Lanky, které v minulém desetiletí podobné zákony přijaly; bezprostředně po krizi určité regulace vytvořil i Ándhrapradéš. Hromadnému preventivnímu přijímá-

Zdroje • Akbarali, Sadrudin. Lectures of Introduction to Microfinance, Lent Term 2011 • Bateman, M.; Maclean, C.; Massu, M., Meagher, K.: Session on microfinance at SOAS • Fernando, Nimal A., 2006. “Understanding and Dealing with High Interest Rate in Microcredit: A Note to Policy Makers in the Asia and Pacific Region” Asia Development Bank, Manila, Philippines • Gonzalez, Adrian, 2008. “How Many Borrowers and Microfinance Institutions (MFIs) Exist?” Microfinance Information Exchange (MIX), Washington, D.C. • Gonzalez, Adrian, 2011. “Sacrificing Microcredit for Unrealistic Goals” Microfinance Information Exchange (MIX), Washington, D.C. • Lazar, S. 2004. Education for Credit: Development as Citizenship Project in Bolivia. Critique of Anthropology 24(3) • Kabeer, N. 2001. Conflicts over Credit: Re-Evaluating the Empowerment Potential of Loans to Women in Rural Bangladesh. World Development 24(4) • Polgreen, Lydia and Bajaj, Vikas, 2010. “India Microcredit Faces Collapse from Defaults” in New York Times, New York, 18/11/2010, pg. A5, accessible online at http://www.nytimes. com/2010/11/18/world/asia/18micro.html?scp=1&sq=microfinance%20Andrhra&st=cse • Rankin, C. N. 2004. The Cultural Politics of Markets: Economic Liberalization and Social Change in Nepal. Chapter 5 – Caste and Gender Economies. • Yunus, Muhammad, 2011. “Sacrificing Microcredit for Megaprofits” in New York Times, New York, 15/1/2011, pg. A20, accessible online at http://www.nytimes.com/2011/01/15/opinion/15yunus.html?–r=1

30


2011

ní podobných legislativ vládami ostatních relevantních rozvojových zemí však v současné době nic nenasvědčuje.

S úvěry pro ženy manipulují muži Kritici poukazují na limity a možná nebezpečí mikrofinančních schémat i ve výše zmíněné sociální oblasti. Emancipační potenciál mikropůjček se ukazuje jako omezený, neboť přestože úvěrové skupiny tvoří ženy, s vypůjčenými penězi ve většině případů prakticky manipulují muži. Možné problémy skýtá i praxe společného půjčování: Úvěry bez jakéhokoli ručení jsou totiž spláceny díky vzájemné důvěře a soudržnosti ženské skupiny, která funguje jako podpora jednotlivých členek a zároveň na ně vyvíjí značný tlak. Tato důvěra bezprostředního okolí a sociální vztahy tak prakticky fungují jako zástava, a stejně jako zástava mohou být ztraceny nebo poničeny. Přijetím mikropůjčky jsou tak ženy nuceny riskovat svůj sociální kapitál, jehož ztráta může být v tradiční společnosti pro ně i pro jejich rodinu kritická. Tyto skutečnosti mimo jiné pomáhají vysvětlit vlnu sebevražd, která byla součástí ándhrapradéšské krize. Je tedy zřejmé, že přes své nesporně pozitivní dopady přinášejí mikrofinanční schémata řadu nebezpečí. Ačkoli je nelze plošně odsuzovat, jak se tomu dělo v Indii bezprostředně po proběhlé krizi, rozhodně nepředstavují bezproblémový všelék, do nějž byla v posledních letech vkládána velká naděje. Z dosavadní zkušenosti lze vyvodit nejenom určitá pravidla bezpečnějšího fungování samotných mikroúvěrů, ale i obecnější implikace týkající se širšího rozvojového sektoru. Potvrzují se kritiky poukazující na neexistenci jednoduchých, globálně aplikovatelných řešení a na nutnost velmi pečlivého přizpůsobení rozvojových programů daným sociálním podmínkám. Především se ale ukazují velkou nebezpečnost neregulovaného podnikání a nekontrolovaného pronikání tržních principů do rozvojové oblasti.

Anna Kunová studuje mezinárodní teritoriální studia na FSV UK a zabývá se sociální antropologií. [email protected]

Vztahy a problémy

Selhal v Latinské Americe Washingtonský konsensus? Martin Tománek

Často se uvádí, že Washingtonský konsensus a „neoliberalismus“ vedly v Latinské Americe k růstu chudoby, nerovnosti, nezaměstnanosti a neformální ekonomiky napříč celým kontinentem. Tato politika údajně prostřednictvím privatizace a volného obchodu obohatila několik málo lidí na úkor všech ostatních, zvýhodnila nadnárodní společnosti na úkor malých a středních domácích podniků a vedla k tomu, že latinskoamerické vlády daly přednost splácení dluhů před sociálními výdaji. Poměrně často se rovněž setkáme s názory, že reformy Washingtonského konsensu byly zemím vnuceny na základě systému „one size fits all“ Spojenými státy americkými, Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a prezidenty, kteří uplatňovali nedemokratické metody vlády. Jako ukázkový příklad selhání této rozvojové strategie bývá uváděna Argentina, která na přelomu let 2001 a 2002 zbankrotovala. přes nespornou atraktivitu této konspirační teorie má zmíněný pohled jednu chybu. Není to totiž z velké části pravda. To, co selhalo především, není Washingtonský konsensus nebo velmi vágně a nejasně definovaný termín „neoliberalismus“, ale vlády latinskoamerických států.

I

sáhlém tažení za modernizací vypovídá i fakt, že v průběhu osmdesátých let začala měnit svá stanoviska dokonce i Ekonomická komise pro La-

tinskou Ameriku a karibskou oblast (ECLAC), někdejší horlivý zastánce strukturalistických teorií zdůrazňujících státem řízenou industrializaci.

Tabulka: Deset bodů Washingtonského konsensu Deficity rozpočtu dostatečně malé, aby mohly být financovány bez inflační daně.

Co je a co není Washingtonský konsensus

Přesměrování veřejných výdajů od diskriminujících a růst inhibujících dotací k oblastem, jako jsou základní vzdělání, zdravotnictví a infrastruktura.

„Washingtonský konsensus“ je termín, který mnoho lidí používá, ale ve skutečnosti jen málokdo ví, co přesně znamená. Je smutným faktem, že bývá velmi často dezinterpretován, a dokonce démonizován. Původ Washingtonského konsensu leží v dluhové krizi, která zasáhla země Latinské Ameriky začátkem osmdesátých let minulého století. Mnozí ekonomové soudili, že musí nastat radikální změna v podobě opuštění státem řízeného protekcionismu. O roz-

Finanční liberalizace – tržně určované úrokové sazby.

Daňová reforma – rozšíření daňového základu a snížení mezních daňových sazeb.

Konkurenceschopný měnový kurz – dostatečně konkurenceschopný, aby přinesl rychlý růst netradičního exportu. Kvantitativní překážky dovozu (dovozní kvóty) rychle nahradit cly, která mají být postupně snižována, až bude dosaženo jednotných nízkých cel (10–20 %). Zrušení bariér pro vstup zahraničních přímých investic (liberalizace přílivu FDI) Privatizace státních podniků. Zrušení regulací, které brání vstupu nových firem nebo omezují konkurenci (včetně trhu práce). Ochrana vlastnických práv.

2011


31

Vztahy a problémy Autorem Washingtonského konsensu je britský ekonom John Williamson, který vytvořil seznam deseti bodů, jež obsahovaly ekonomickou ortodoxii zemí OECD, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Seznam byl zahrnut do podkladů pro konferenci, kterou uspořádal Institute of International Economics, washingtonský think-tank, jenž zorganizoval shromáždění zákonodárců z Latinské Ameriky. Cílem konference bylo ukázat Washingtonu, že se Latinská Amerika reformuje a zaslouží odpuštění dluhů. V tabulce je uvedeno všech deset bodů konsensu. Ze seznamu jsou patrné dvě věci. Za prvé, Washingtonský konsensus nebyl vytvořen jako rozvojová strategie. Faktem je, že většina z deseti bodů jsou základní principy ekonomického managementu, které se těší širokému konsensu ve světě. Je proto vhodné chápat jej spíše jako seznam nejlepších praktik než propracovanou strategii rozvoje. Za druhé, Washingtonský konsensus nepodporuje neoliberalismus, jestliže ten definujeme jako monetarismus a minimální stát. Mnoho lidí patrně překvapí bod číslo dva, který doporučuje podporovat školství, zdravotnictví a infrastrukturu. Kdo by to u Washingtonského konsensu čekal? Se samotným termínem „neoliberalismus“ jsou navíc spojeny dva zásadní problémy. První problém spočívá v jeho definici. Ekonomická teorie tento termín nezná, tudíž se patrně jedná o politologický termín. Politologové Manfred Steger a Ravi Roy například poukazují na to, že „neoliberalismus“ je spíše široký a obecný koncept,

který má mnoho variant. Za druhé, slova „neoliberalismus“ a „neoliberál“ bývají velmi často užívána v pejorativním smyslu. Zejména akademická sféra by se tedy používání tohoto termínu měla striktně vyvarovat.

Argentina jako největší selhání Washingtonského konsensu? Argentina byla svého času uváděna jako příklad vzorové ekonomiky, která se transformuje podle doporučení Washingtonského konsensu. Výsledek je dobře známý. Bankrot na přelomu let

la důvěryhodnost. Po dlouhém období špatného ekonomického managementu dospěli argentinští politici k závěru, že jedinou cestou, jak se vyhnout opakujícím se krizím, je vzdát se nezávislé měnové politiky. Prezident Carlos Menem tedy uzákonil tzv. Convertibility Law, jehož cílem bylo obnovit ekonomickou stabilitu a důvěru tím, že vláda nebude moci tisknout libovolně peníze a znehodnocovat měnu (peso), jak činila mnohokrát v minulosti. Argentinské peso tak bylo navázáno na americký dolar v poměru 1 : 1. Současně s tímto zákonem Argentina provedla řadu reforem, přičemž mnoho z nich korespondovalo s Washingtonským konsensem. Jednoznačným úspěchem fixního měnového kurzu, tedy navázání pesa na dolar (v režimu currency board), bylo zvládnutí inflace. Ta se v roce 1991 ještě pohybovala v desítkách procent, nicméně již v roce 1994 byla na úrovni přibližně čtyř procent a o rok později necelá dvě procenta. Mexická krize v letech 1994 až 1995 ale odhalila slabé stránky argentinského systému. Ekonomové Světové banky, MMF a různí nezávislí analytici identifikovali tři základní: velké deficity rozpočtu, rigidní trh práce a relativní uzavřenost argentinské ekonomiky. Platí, že pro úspěšnost fixního měnového kurzu je nezbytná fiskální disciplína. Argentina však v období, kdy platil Convertibility Law, tzn. v letech 1991 až 2001, rozhodně nevedla zodpovědnou rozpočtovou politiku (bod č. 1 Washingtonského konsensu). Když vezmeme v úvahu všechny zdroje výdajů, byl průměrný deficit rozpočtu v tomto období 4,1 procenta HDP. Obzvláště slabým místem byl tzv. Coparticipation Law, který vládě ukládal poskytovat značné finanční prostředky provinciím. Hospodaření provincií ale bylo dlouhodobě deficitní. V pozadí tohoto zákona a neschopnosti jej reformovat byl velmi starý spor mezi federální vládou a provinciemi. Představitelé MMF a Světové banky opakovaně varovali argentinské autority, že laxní rozpočtová politika v zemi s rigidním měnovým kurzem je téměř sebe-

Největší nebezpečí představují populističtí lídři, kteří nabízejí voličům jednoduchá řešení složitých společenských problémů. Tato řešení jsou zpravidla založena na antikapitalismu, nacionalismu a protekcionismu. 2001 a 2002 a strmě stoupající počet lidí žijících pod hranicí chudoby. Co se stalo? Vraťme se nejprve do roku 1990. Argentina se potýkala s více než dekádu trvajícím obdobím negativního hospodářského růstu. Růst HDP na obyvatele dosahoval v letech 1975 až 1990 průměrně minus 1,4 procenta ročně. Inflace v tomto roce dosáhla více než 1300 procent, když předchozí rok byla dokonce na úrovni téměř 5000 procent. Vláda tedy ztrati-

Zdroje • Edwards, Sebastian. 2010. Left behind: Latin America and the false promise of populism. Chicago: The University of Chicago Press • Naím, Moisés. 2002. „The Washington Consensus: a damaged brand“. Financial Times, 28. října 2002 • Reid, Michael. 2007. Forgotten continent: The battle for Latin America’s soul. New Haven and London: Yale University Press • Steger, B. Manfred a Roy, Ravi K. 2010. Neoliberalism: a very short introduction. New York: Oxford University Press • Veigel, Klaus Friedrich. 2009. Dictatorship, Democracy, and Globalization: Argentina and the Cost of Paralysis, 1973–2001. Pennsylvania State University Press • Williamson, John. 2004. A short history of the Washington consensus. Institute for International Economics

32


2011

Vztahy a problémy vražedná. Problém nicméně nebyl řešen, zejména z politických důvodů. Kombinace fixního měnového kurzu, absence dalších důležitých reforem, které by odstranily defekty v ekonomice a externí šoky (bankrot Ruska, devalvace brazilské měny při současném posilování dolaru) nakonec vedly k vážné ekonomické krizi, která vyústila v bankrot na přelomu let 2001 a 2002. Ústředním bodem tohoto vývoje byl bezesporu Convertibility Law, který nakonec vedl k silnému nadhodnocení argentinské měny, jež zapříčinilo ztrátu konkurenceschopnosti argentinských podniků na mezinárodních trzích. O nadhodnocení svědčí fakt, že peso ztratilo během dvou měsíců přibližně dvě třetiny své hodnoty. Navzdory mnoha tvrzením prováděla Argentina politický mix, který vážně porušoval doporučení Washingtonského konsensu, konkrétně body 1 (fiskální zodpovědnost) a 5 (konkurenceschopný měnový kurz). Pouze dodejme, že Convertibility Law byl čistě argentinský vynález. V zájmu zachování objektivity je však důležité uvést, že v jednání s Argentinou chyboval také MMF. Fond měl především více tlačit na prezidenta Menema, aby vedl zodpovědnou fiskální politiku a neměl být tak nadšeným obdivovatelem jeho režimu. Dále neměl poskytnout druhou záchrannou půjčku, se kterou souhlasil pod nátlakem argentinského ministra hospodářství Dominga Cavalla. Pouze tím oddálil nevyhnutelné. Rovněž jeho trvání na restriktivní politice situaci nezlepšilo, právě naopak. Přestože MMF svým jednáním přispěl ke krizi, nebyl její příčinou. Obviňování cizích aktérů z vlastního ekonomického neúspěchu lze pochopit. Argentinským voličům byla na počátku reforem přislíbena stabilita, růst a prosperita. Místo toho ztratila řada lidí práci, životní úspory a dočkala se značného poklesu příjmů a životní úrovně. Za těchto okolností je mnohem jednodušší, a jistě velmi lidské, nalézt cizí viníky tohoto debaklu. Těmi se stali především Washingtonský konsensus, „neoliberalismus“, zahraniční banky, nadnárodní společnosti a Mezinárodní měnový fond. Platí ovšem to, co prohlásil někdejší argentinský pre-

zident Eduardo Duhalde: „Nikdo nenese za krizi větší zodpovědnost než Argentina sama.“

Washingtonský konsensus neselhal, ani se nevyčerpal Washingtonský konsensus jako takový neselhal, ani se nevyčerpal. Jedná se o souhrn politik, které v praxi uplatňují odpovědné vlády po celém světě. Pro transformující se ekonomiky může být nicméně velmi těžké jej realizovat. Deset bodů konsensu totiž označuje spíše cíl než cestu k tomuto cíli. Přestože například hovoří o finanční liberalizaci, neříká nic o tom, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu má být provedena. Nevýhodou je rovněž fakt, že nemůže brát v úvahu jedinečné podmínky daného státu. Toho musí být schopni samotní reformátoři.

Latinská Amerika ve druhém desetiletí 21. století Mezi mediálními analytiky a některými akademickými pozorovateli panuje obecný názor, že Latinská Amerika od konce osmdesátých let minulého století přijala moderní kapitalismus a provedla hluboké reformy, když prováděla tržně orientovanou ekonomickou politiku podle Washingtonského konsensu. Realita je ale odlišná. Ekonomické reformy provedené v devadesátých letech a v průběhu prvního desetiletí 21. století byly zastaveny ještě předtím, než došlo k transformaci Latinské Ameriky v konkurenceschopný region. Ekonom Sebastian Edwards v této souvislosti používá označení „fractured liberalism“ neboli rozbitý liberalismus, který má poukázat na nedokončené reformní úsilí, které často postrádá kontinuitu. Většina latinskoamerických zemí patří ve skutečnosti mezi nejvíce regulované, zdeformované a protekcionistické země na světě. Regulace jsou často tíživé a daně příliš vysoké na to, aby podporovaly podnikatelského ducha. Až na vzácné výjimky zůstávají instituce extrémně slabé, vlastnická práva nejsou chráněna adekvátně a dostatečně. Vlády zůstávají velmi velké a neefektivní, v řadě případů neschopné poskytovat základní služby včetně kvalitního vzdělání. V mnoha zemích je velmi obtížné založit firmu. Řada ma-

2011

lých a středních podniků nemá přístup k potřebným úvěrům. Výše uvedené neznamená, že nebyly provedeny žádné reformy. Během devadesátých let většina zemí do určité míry zredukovala tíživé regulace, byrokracii a vyvinula úsilí k omezení korupce. Téměř všude byla snížena dovozní cla, došlo k částečnému uvolnění regulace v oblasti podnikání a finančního sektoru. Latinské Americe nelze upřít tři významné úspěchy. Za prvé se řada zemí navrátila k demokratické vládě, ačkoli můžeme vyjadřovat pochyby o kvalitě těchto demokracií. Za druhé, region, který byl kdysi synonymem pro špatný ekonomický management a ekonomické krize, dosáhl základní makroekonomické stability. A za třetí, některé vlády si uvědomily, že bohatství národa vytvářejí podniky, a nikoli stát. Přestože v žebříčku Doing Business, který hodnotí kvalitu podnikatelského prostředí, Latinská Amerika jako celek v mezinárodním srovnání zaostává, jsou u některých zemí patrná zlepšení. Latinskoamerické země ovšem čelí řadě problémů a výzev. Současný boom cen komodit, který stojí do značné míry za ekonomickým úspěchem zemí Latinské Ameriky, poněkud zakrývá naléhavou potřebu reforem. Vlády by si měly rovněž uvědomit, že každý boom jednou skončí. Největší nebezpečí ale představují populističtí lídři, kteří nabízejí voličům jednoduchá řešení složitých společenských problémů. Tato řešení jsou zpravidla založena na antikapitalismu, nacionalismu a protekcionismu. Taková cesta nicméně v dějinách žádný národ k prosperitě nepřivedla. Země Latinské Ameriky se nacházejí na důležité křižovatce. V následujících letech proběhne mnoho voleb, které určí, jestli se státy vydají venezuelskou cestou úpadku, nebo chilskou cestou k moderní ekonomice. Důležitý bude v tomto ohledu povolební vývoj v Peru.

Martin Tománek pracuje jako nezávislý investiční analytik, dokončuje magisterské studium oboru politologie– latinskoamerická studia na Univerzitě Hradec Králové. [email protected]


33

Kdo je Recep Tayyip Erdog˘an

Recep Tayyip

Erdog ˘an: konzervatívny liberál Lucia Najšlová

Po treťom volebnom víťazstve v parlamentných voľbách musí byť každý politik presvedčený, že niečo jednoducho robí dobre. Recep Tayyip Erdog ˘an (1954) v najbližších dňoch zostaví už tretiu jednofarebnú vládu. Milióny jeho stúpencov budú presvedčené, že tak to má byť, a milióny jeho odporcov budú naďalej maľovať katastrofický scenár o tom, ako Erdog ˘anova Strana spravodlivosti a rozvoja (AKP) „islamizuje“ Turecko. eď sa po parlamentných voľbách v roku 2002 vo vládnych budovách prvý raz usídlila AKP, preľakol sa nielen Západ, ale aj nemalá časť tureckej verejnosti. Strana údajne chcela „vrátiť náboženstvo do verejného života“ – akoby v ňom predtým nebolo. Rovnako ako strach („teraz budeme všetci musieť nosiť šatky“) však Erdoğan vyvolal aj nádej, že konečne niekto zatočí s nacionalistami, prestane sa slovo „Kurd“ používať ako nadávka, prizná aspoň polohlasne, čo sa stalo Arménom, a najmä, že krajina sa vydá cestou reforiem a dobyje brány EÚ.

K

konzervatívnej strany vniesol do politiky liberálne hodnoty. A aj keď sa nerozpakuje poúčať novinárov, urážať ich a vyhrážať

pýši, že je abstinent a nefajčiar. A na rozdiel od mnohých spolustraníkov túto striedmosť dodržiava To, čo sa Erdoğanovi a jeho strane podarilo, nazval dávnejšie sociológ Cihan Tuğal z Kalifornskej univerzity v Berkeley „pasívnou revolúciou“. AKP vtiahla do politiky hlasy skupín, ktoré boli dovtedy marginalizované. Hoci sa od Atatürkovej revolúcie často zjednodušene píše, že náboženstvo bolo odstavené a vytratilo sa z verejného života, nie je to celkom tak. Skôr platilo, že elity ignorovali požiadavky ľudí, ktorí náboženstvo každodenne praktizovali, a tak dochádzalo k čoraz väčšej priepasti medzi elitou a časťou voličskej základne. Vtiahnutie ľudí, ktorí sa o politiku až tak veľmi nezaujímali, je kľúčom k Erdoğanovmu úspechu.

Víťazstvá a výzvy Oblasti, ktoré sa pre AKP doteraz javili ako najúspešnejšie a kde sa jej podarilo uskutočniť zásadné zvraty, sú zároveň aj tými, kde na ňu čakajú zásadné výzvy. To platí o budovaní inštitucionálnych základov pre tolerantnú spoločnosť, odbúravaní nacionalizmu, o ekonomike, o členstve v EÚ a aktuálne aj o vzťahoch s arabským svetom. Liberálna agenda, ktorú Erdoğan nastavil, nevídaná na konzervatívnu stranu, zahŕňa zlepšenie vzťahov s Kurdmi, Arménmi, prvý raz sa upriamila pozornosť na situáciu Rómov. Erdoğan bol po Atatürkovi prvý vysokopostavený politik, ktorý takmer pripustil, že Arméni z Turecka neodišli dobrovoľne. Erdoğan jasne povedal, že v Turecku žijú Kurdi, a treba sa s nimi nejako dohodnúť. A opäť rozpor: ten istý Erdoğan obhajoval sudánskeho prezidenta al-Bašíra, že nemohol spáchať genocídu, lebo moslimovia nepáchajú genocídu. Iránskeho Ahmadínedžáda zasa nazval dobrým priateľom a v zápale boja proti rezolúciám o arménskej genocíde, ktoré podchvíľou prijímajú západné parlamenty, položil rétorickú otázku, či náhodou o dobrej vôli Turecka nesvedčí skutočnosť, že zatiaľ nevyhostilo zhruba 80 000

Erdog˘anova vláda zreteľne načrtla, kde sú hranice toho, čo si k Turecku možno dovoliť. Inými slovami, podarilo sa jej generálom a nacionalistom „ukradnúť“ tému suverenity a zvrchovanosti a sama ju začala veselo používať.

Chlapík z ľudu Chlapíkovi, ktorého občas prezývajú macho z Kasimpaşa (štvrť v Istanbule, ktorú okrem iných obývajú prisťahovalci z vidieka, Rómovia a dobrodruhovia), sa podaril rozprávkový úspech, z ktorého priam sršia protiklady. Ako štyridsaťročný sa stal primátorom Istanbulu – pripomeňme, že priemerný vek tureckého politika sa pohybuje okolo 60 rokov. Ako predseda

34


sa im, silu médií si veľmi dobre uvedomuje. Hlasy totiž nezískava len prostredníctvom častých ciest po krajine a návštev voličov, ale získavajú mu ich aj televízne prenosy jeho plamenných vystúpení. Hoci sa Erdoğan profiluje a prihovára voličom ako „jeden z nich“, používa jazyk ulice a nezabúda pripomínať, že sa za študentských čias živil predávaním simitov (sezamových praclíkov) a neskôr futbalom, aj tu je odlišnosť. V krajine, kde sa politika, počínajúc Atatürkom, tvorila v dyme a pri poháriku rakije, takmer desať rokov vládne človek, ktorý sa všade

2011

Kdo je Recep Tayyip Erdog˘an nelegálnych arménskych robotníkov. O úlohe ženy sme si takisto vypočuli nemálo. Napríklad, že by mala mať aspoň tri deti. Ťažko povedať, či ide len o „neposlušný jazyk“ alebo o politickú kalkuláciu, ale za prejavy „od srdca“ si Erdoğana váži aj nejeden z jeho odporcov. Ostáva však otázne, ktorá časť Erdoğanovho srdca zvíťazí pri tvorbe novej ústavy. Tá by totiž mala garantovať slobody všetkým, bez ohľadu na ideológiu. Pokiaľ ide o ekonomiku, ani tu nie je situácia jednoznačná. AKP bola dlho chválená za rast HDP aj za rozpočtovú striedmosť a stabilitu. Máloktorá krajina eurozóny prežila globálnu finančnú krízu v takom stave ako Turecko. Veľkou výzvou však stále ostávajú nerovnosti v krajine (Turecko je v tomto smere na chvoste OECD) a turecká ľavica sa neraz dáva počuť, že najväčším nebezpečenstvom prameniacim z AKP nie je náboženská agenda, ale skôr tá podnikateľská, z ktorej benefitujú najmä stúpenci strany. Tvrdým orieškom bude aj vzťah s EÚ. Hoci sa predvstupové rokovania s EÚ začali práve za vlády AKP, za isté nedopatrenie možno považovať neschopnosť vytvoriť celonárodný konsenzus o EÚ ako želanom členstve Turecka v nej. Euronadšenie tureckej verejnosti v posledných rokoch prudko kleslo. Isteže, nemožno to pripísať len vládnej politike, pretože silu negatívnych posolstiev, ktoré prichádzajú z EÚ, prebije máločo. V rétorike lídra AKP však častejšie počuť odkaz „nás nikto nebude ponižovať“ alebo „s nami sa nebude nikto zahrávať“, než: „všímajte si to pozitívne, čo z EÚ prichádza“. Hoci zvyšovanie národnej hrdosti možno chápať ako ústupok kemalistom, v ďalšom volebnom období by sa žiadalo trochu sebavedomejšie (nie ublíženecké) vystupovanie. Erdoğanova vláda zreteľne načrtla, kde sú hranice toho, čo si k Turecku možno dovoliť. Inými slovami, podarilo sa jej generálom a nacionalistom „ukradnúť“ tému suverenity a zvrchovanosti a sama ju veselo začala používať. Ale možno práve na tomto poli je načase ukázať, že národná hrdosť môže byť aj hrdosť na schopnosť zmeniť sa, nie lipnúť na síce tradičných, ale nefungujúcich modeloch.

Znovu zvolený turecký premiér Recep Tayyip Erdog ˘ an pózuje ve své pracovně pod portrétem zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka. Umit Bektas, Globe Media/Reuters

Nakoniec je tu téma zahraničnej politiky. Pokiaľ ide o arabský svet, Erdoğanova strana bola velebená (aj obávaná) za to, že upevňovala vzťahy s krajinami na Strednom východe a v severnej Afrike, s ktorými mali predchádzajúce turecké vlády len vlažné vzťahy. Erdoğan však ofenzívu šarmu vo vzťahu k arabským krajinám a Iránu postavil na spojenectve s diktátormi, nie s prodemokratickými silami. A arabská jar mu spôsobila ďalší problém. Kým ešte na sklonku roka 2010 prijal Kaddáfího cenu za ľudské práva, na jar 2011 už musel volať po jeho odstúpení.

2011

Keď pred rokom novinár Ahmet Altan v stĺpčeku pre denník Taraf analyzoval rozpory v Erdoğanovej politike, niekoľkokrát sa opýtal, „kto si?“. Verme, že turecký premiér v tomto volebnom období ujasní odpoveď na túto otázku Turecku aj svetu a že bude mať viac dôvodov byť právom predsvedčený, že niečo robí dobre.

Lucia Najšlová je analytička Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM a šéfredaktorka časopisu Zahraničná politika. [email protected]


35

Velká Británie očima Michala Mravinače

Referendum ve Velké Británii: status quo vítězí

Michal Mravinač

Prohrané referendum o změně volebního systému naznačuje, že liberální demokraté vsadili na špatnou kartu, když vstoupili do koalice s Konzervativní stranou. řed rokem jsem na těchto stránkách prorokoval, že konzervativněliberální koalice, která vzešla z parlamentních voleb v květnu 2010, vstoupí do historie buď jako počátek nové éry v britské politice, nebo jako promarněná šance na změnu. Koalice měla dvě klíčové součásti programu: řešení následků ekonomické krize a referendum o reformě volebního systému. Právě úspěch či selhání snahy zavést takzvaný systém alternativní volby měl ukázat, zda se liberálním demokratům vyplatí kontroverzní sňatek s Konzervativní stranou. V květnu 2011 britští voliči odmítli změnu volebního systému prosazovanou liberálními demokraty v rozhodujícím aktu dramatu, které poškodilo křehké vztahy koaličních partnerů. Téměř 68 procent zúčastněných voličů se vyslovilo pro zachování statu quo. Změna volebního systému získala většinu hlasů pouze v deseti ze 440 brit-

P

ských volebních okrsků, z čehož šest bylo v Londýně, a po jednom v Cambridge, Oxfordu, Glasgow a Edinburghu. Zajímavé také je, že pouze čtyři z těchto okrsků se vy-

značují tradičními sympatiemi k liberálním demokratům. Ukázalo se, že postoj vůči volebnímu systému se mezi voliči ne vždy pojí se stranickými sympatiemi.

Britští voliči podpořili status quo podle hesla „když to není rozbité, nesnaž se to opravit“. Šance na další změny politického systému během tohoto volebního období jsou naprosto minimální.

36


2011

Velká Británie očima Michala Mravinače

Sčítání hlasů při referendu o změně volebního systému ve Velké Británii.

Nízkoprofilová kampaň, která referendu předcházela, se vyznačovala spíše osobními útoky na vůdčí představitele obou táborů než debatou o skutečné podstatě změn. Poslanci Liberální strany byli popuzeni útoky konzervativců proti předsedovi Nicku Cleggovi. Naproti tomu konzervativní poslanci vnímali velmi negativně spolupráci svých koaličních partnerů s opozicí. Vůdce Labouristické strany Ed Miliband otevřeně podpořil Liberální stranu v její kampani za změnu volebního systému. Labouristické voliče však nepřesvědčil a ve výsledku oslabil svou pozici ve straně. Podpůrcům změny se také vymstilo, že sám Nick Clegg ještě před loňskými parlamentními volbami nazval systém alternativní volby „mizerným kompromisem“ v porovnání se systémem proporčního zastoupení, jehož by liberálové rádi v konečném výsledku docílili.

Olivia Harris, Globe Media/Reuters

Liberálové v defenzivě Liberální demokraté se nyní nalézají ve skutečně nezáviděníhodné pozici. Během prvního roku koaliční vlády nedokázali prosadit jediný ze svých zásadních programových bodů. Naopak v přímém rozporu s předvolebními sliby podpořili konzervativní návrh na zvýšení poplatků za univerzitní studium. Tím popudili velkou část svých voličů, kteří se často rekrutují mezi studenty. Liberálové mohou jen doufat, že se jim podaří v rámci koalice prosadit některé další reformy, o něž usilují, jako například zrušení dědičných postů ve Sněmovně lordů a jejich nahrazení zástupci volenými podle proporčního systému. Konzervativní poslanci však vycítili, že jejich koaliční partneři jsou oslabeni a snaží se zabránit politickým ústupkům vůči Liberální straně.

2011

Britští voliči podpořili status quo podle hesla „když to není rozbité, nesnaž se to opravit“. Šance na další změny politického systému během tohoto volebního období jsou naprosto minimální. S největší pravděpodobností se podobná příležitost naskytne až příští generaci politiků. Zdá se tedy, že spíše než začátek nové éry v britské politice bude toto volební období považováno za promarněnou šanci na změnu. Tento výsledek nicméně dokazuje, jak vysokou důvěru chovají Britové ke svému politickému zřízení, na které jsou právem pyšní.

Michal Mravinač pracuje jako zástupce CzechInvest ve Velké Británii. V letech 2005–2008 vyučoval na Metropolitní univerzitě v Praze. [email protected]


37

Volná tribuna

Odpovědnost za ochranu (R2P) trochu jinak Veronika Bílková

Koncept R2P (Responsibility to Protect, česky obvykle Odpovědnost za ochranu) se řadí mezi nejoriginálnější koncepty, jež se na mezinárodní scéně v posledních letech objevily. Ačkoli mezi státy a odborníky si již získal značnou prestiž a byl několikrát aplikován v praxi, v českém prostředí se mu prozatím dostalo jen omezené pozornosti. Je tak dobře, že v Mezinárodní politice 6/2011 byl publikován článek, který koncept představuje a zamýšlí se nad jeho klady i zápory (Iva Petříčková: Útočit a chránit). Ačkoli s mnohým v článku lze souhlasit, jeho problémem je to, že R2P chápe dosti zkresleně. Kritizuje pak koncept i za aspekty, které v něm vůbec nejsou obsaženy. Cílem následujícího příspěvku není polemizovat s normativním pohledem autorky na R2P, ale upozornit na některé faktické nepřesnosti, jichž se dopouští – a které ovšem mohou onen normativní pohled ovlivnit. R2P se představuje Koncept R2P se, jak autorka správně uvádí, začal formovat po událostech v Kosovu v roce 1999. Jeho rozsah a obsah – v tom pojetí, jak je koncept chápán dnes – však nejsou definovány ve zprávě Mezinárodní komise o intervenci a státní suverenitě z roku 2001. Komise, zřízená Kanadou a tvořená odborníky i politiky z dvanácti zemí světa, sice koncept původně navrhla a vymezila jeho parametry, ty ale doznaly během dalších let, kdy se R2P stala předmětem jednání na mezinárodní úrovni, významných změn. (Prozatím) konečnou podobu vtiskl R2P Závěrečný dokument Světového summitu OSN, který byl přijat konsensem všech států světa v září 2005. Od té doby platí, že – slovy zvláštního poradce generálního tajemníka OSN pro R2P E. Lucka – „pro OSN a její členské státy je princip odpovědnosti

38


za ochranu tím, co je zakotveno v /…/ Závěrečném dokumentu, nic více a nic méně“. Tuto skutečnost respektují státy, mezinárodní organizace, velká část nevládních organizací i experti specializovaného Globálního střediska pro R2P. Odhlížet od ní a popisovat koncept stále na základě zprávy z roku 2001, jak činí článek, znamená dopouštět se značného anachronismu. Od tohoto výchozího bodu se odvíjejí rovněž další poznámky. Cílem konceptu R2P není, jak stojí v textu, zabránit humanitární krizi prostřednictvím vojenské intervence a dodávek humanitární pomoci. Situace, na něž se koncept aplikuje, jsou vymezeny specifičtěji; naopak prostředky, které lze v jeho rámci použít, mají záběr výrazně širší. Odpovídá to tzv. úzkému, ale hlubokému (narrow but deep) pojetí R2P, k němuž se hlásí většina států i mezinárodních auto-

2011

rit. V souladu s tímto pojetím se R2P uplatní jen v situacích, kdy hrozí, nebo je páchán, některý z nejzávažnějších zločinů, jaké mezinárodní společenství zná, tedy genocida, válečné zločiny, etnické čistky nebo zločiny proti lidskosti. R2P nechrání oběti přírodních katastrof, epidemií, lidmi nezpůsobených hladomorů či individuálních porušování lidských práv nižší intenzity – z tohoto hlediska je koncept úzký. Soubor prostředků, které lze při aplikaci R2P použít, je naopak velmi široký, resp. hluboký, a zdaleka se neomezuje na vojenské intervence a dodávky humanitární pomoci. Zahrnuje nejrůznější nástroje politické, ekonomické, sociální, právní, kulturní a vojenské povahy, které mají prvotně za úkol páchání závažných zločinů předcházet – například za pomoci preventivní diplomacie, podpory demokracie a lidských práv či podpory ekonomického rozvoje. Dodávky humanitární pomoci, ekonomické sankce, trestní stíhání pachatelů a vojenský zásah v souboru dostupných nástrojů figurují též, měly by však nastupovat jen ve výjimečných situacích – tvoří tak důležitou součást konceptu, rozhodně v nich ale nelze spatřovat jeho podstatu. Autorka správně připomíná, že koncept R2P je tvořen třemi pilíři. Ty nicméně od roku 2005 vypadají jinak, než jak je popisuje v článku. Současné pilíře R2P zahrnují: prvotní odpovědnost státu za ochranu vlastního obyvatelstva před závažnými zločiny (I), závazek mezinárodního společenství státu při realizaci této odpovědnosti pomáhat (II) a subsidiární odpovědnost mezinárodního společenství stát v případě, kdy zjevně selže, při poskytování ochrany jeho obyvatelstvu dočasně zastoupit (III). Triáda primární odpovědnost–pomoc–subsidiární odpovědnost nahradila původní triádu prevence–reakce– rekonstrukce, z níž vycházela zpráva Komise z roku 2001 a jíž se drží článek. Tento posun má přitom některé zásadní důsledky. Jedním z nich je již zmíněné posílení důrazu na prevenci, která navíc nově směřuje jak k odvrácení bezprostředně hrozícího rizika páchání zločinů, tak k odstranění jejich hlubších příčin. Pokud tedy autorka konceptu R2P vytýká, že se nesnaží řešit „kořen problémů“, platí to

Volná tribuna v současnosti ještě méně než v roce 2001; a ani tehdy nebyla výtka oprávněná, neboť zájem o příčiny problémů je právě jedním ze znaků, jež R2P charakterizují.

R2P se vymezuje Článek se staví velmi kategoricky ke vztahu konceptu R2P k humanitární intervenci a k jeho statusu v současném mezinárodním právu. Obě tyto otázky by si přitom zasloužily opatrnější a nuancovanější přístup. Autorka chápe R2P a humanitární intervenci více méně jako synonyma; R2P je pro ni humanitárně motivované použití síly doplněné dodávkami humanitární pomoci. Jak již snad vyplynulo z předchozích odstavců, jedná se o nadměrné zjednodušení. R2P a humanitární intervence sice reagují na stejný výchozí problém, tj. masové porušování lidských práv v určité zemi, řešení, která nabízejí, se ale od sebe v mnoha ohledech liší. Humanitární intervence řeší krize až tehdy, když nastanou. Spoléhá se přitom na vojenské prostředky, které jsou sice prezentovány jako nástroj poslední instance, fakticky se ale nacházejí ve středu pozornosti. R2P se krizovým situacím snaží především předcházet; a pokud už vypuknou, pokouší se je řešit za pomoci široké plejády různých nástrojů. Rozdílně pojato je i samotné použití ozbrojené síly. Teorie humanitární intervence (koncept nebyl nikdy upraven jednotně, takže lze mluvit pouze o teoriích) obvykle připouštějí vojenské zásahy s mandátem i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, které podřizují sérii požadavků inspirovaných doktrínou spravedlivé války (spravedlivý důvod, správný úmysl,

rozumné šance na úspěch aj.). Koncept R2P tak, jak je vymezen v Závěrečném dokumentu, explicitně předpokládá jen vojenské zásahy s mandátem Rady bezpečnosti, na něž ovšem neklade – opět v rozporu s tím, co píše autorka – žádné další nároky. Z uvedeného je zřejmé, že R2P opravdu není jen nový název pro humanitární intervenci, ale že se jedná o dva sice příbuzné, leč svou podstatou v mnohém

zných instrumentech (např. rezoluce Rady bezpečnosti 1674 a 1706). Mnohé ze složek konceptu, který je svou povahou velmi komplexní, ale přímou oporu v mezinárodním právu mají, nebo se s ním přinejmenším nijak nekříží. To je případ většiny opatření realizovaných v rámci prvního a druhého pilíře R2P buď přímo samotným cílovým státem, nebo jinými státy s jeho souhlasem. Jasný základ v mezinárodním právu, a to přímo v Chartě OSN, mají také klíčové instrumenty třetího pilíře, tedy ekonomické, finanční a jiné sankce vyhlašované Radou bezpečnosti a vojenské operace disponující mandátem Rady. Ukotvení v mezinárodním právu ne-zbavuje R2P rizika manipulace a zne-užití, před nímž autorka oprávněně varuje, zpochybňuje ale její názor, že toto riziko je právě důsledkem „nedostatečného zakotvení R2P v rámci mezinárodního práva“ (str. 38).

R2P se pokusilo přesunout pozornost směrem k prevenci závažných zločinů a posílit význam nevojenských nástrojů v rámci jejich předcházení a potírání. odlišné instituty. Přehlédnutí tohoto faktu ze strany autorky – zřejmé i z toho, že ze 14 citovaných zdrojů pojednávají o R2P jen dva, ostatně jsou vesměs o humanitární intervenci – má za následek mj. to, že velká část výtek rozebíraných v článku (důraz na vojenské prostředky, nerespektování suverenity apod.) by byla opodstatněná ve vztahu k humanitární intervenci, ve vztahu k R2P ale působí nepatřičně. Hlubší a komplexnější zamyšlení by si zasloužila i otázka právní povahy R2P. Autorka má v této věci opět (snad až příliš) jasno: R2P dle ní postrádá jasné a dostatečné ukotvení v systému mezinárodního práva. To je i není pravda. Ano, R2P jako takové v mezinárodním právu upraveno není, byť v posledních letech se zmínky o něm objevily v několika právně záva-

Zdroje • Alex J. Bellamy, Responsibility to Protect. The Global Effort to End Mass Atrocities, Polity Press, 2009 • Veronika Bílková, Odpovědnost za ochranu (R2P): Nová naděje, nebo staré pokrytectví?, Ediční oddělení PF UK, Praha, 2010 • Gareth Evans, The Responsibility to Protect, Ending Mass Atrocity Crimes Once and For All, Brookings Institution Press, Washington, 2008 • Ann Orford, International Authority and the Responsibility to Protect, Cambridge University Press, Cambridge, 2011 • James Pattison, Humanitarian Intervention and the Responsibility to Protect. Who should intervene?, Oxford University Press, Oxford, 2010

2011

Stručně závěrem Koncept R2P vznikl v reakci na případy rozsáhlého porušování lidských práv, k nimž došlo v průběhu 90. let mj. ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii a jimž mezinárodní společenství nedokázalo za pomoci tehdy existujících institutů účinně čelit. Vznikl jako alternativa starších konceptů, zejména humanitární intervence, která kladla přílišný důraz na použití ozbrojené síly a opomíjela širší souvislosti jednotlivých krizí. R2P se pokusilo přesunout pozornost směrem k prevenci závažných zločinů a posílit význam nevojenských nástrojů v rámci jejich předcházení a potírání. O tom, nakolik se mu to povedlo a nakolik je takový cíl vůbec možný a žádoucí, lze jistě diskutovat. Koncept R2P i dílčí případy jeho aplikace v praxi (např. Keňa nebo Libye) zůstávají otevřeny kritickému rozboru. Ten by ale – bez ohledu na to, jaké budou jeho závěry – měl vždy vycházet z podoby, kterou R2P získalo v průběhu vývoje, a zaměřovat se jen na ty aspekty, které koncept skutečně vykazuje.

Veronika Bílková je vědecká pracovnice ÚMV a předsedkyně redakční rady Mezinárodní politiky. [email protected]


39

Poslední strana – mezinárodní politika úplně jinak

Naše životy jsou plné budoucích pragmatických konců.

Mezinárodněpolitické poštovné

Království Velké Británie a Severního Irska je prvním státem na světě, který vydal a začal používat poštovní známky (1840). Jeho emisní „politika“ byla až do poloviny šedesátých let velice konzervativní: malá četnost s velkými počty kusů. Poté se i britská známková tvorba otevřela moderním trendům a dnes vydává „vybarvené“ obrázky jako ty nejaktivnější země, jež se živí filatelistickým byznysem. Nicméně některé klasické, poznávací prvky zůstaly: zobrazení profilu panovnice na každé známce a neuvádění názvu země (jaká to „ostrovní“ nafoukanost záměrně se zříci sebepropagace!). Na druhé straně Velká Británie vydává i regionální známky (platí na celém území monarchie, podobně jako je to se skotskými librami), i když ani ty nejsou označeny názvem (např. Wales, Skotsko), ale odlišují se znakem (květinou). Aby to bylo ještě více zamotanější a hlavně aby to zcela „odporovalo“ tezi o emisní činnosti jako potvrzovacím, „legalizačním“ aktu, britské ostrovy Man, Jersey a Guernsey jsou samostatnými známkovými zeměmi. Jako kdyby si Šluknovský výběžek či Ašsko vymohly mít svoji vlastní filatelistickou produkci. Tady se mezinárodněpolitický kontext hledá velice těžce.

40


2011

Bruce Sterling

Ach ta poezie (...) Zkus zapálit tibetskou vlajku před tibetským velvyslanectvím Tibetské velvyslanectví u nás není Zkus dělat mýdlo z lidí Je to jen mýdlo Zkus z mýdla dělat lidi Je to jen mýdlo Zkus s palestinskou vlajkou postávat před izraelským velvyslanectvím Je to jen kus hadru Zkus s izraelskou vlajkou postávat před palestinským velvyslanectvím Je to jen kus hadru Zkus s mýdlem postávat před palestinským a izraelským velvyslanectvím Je to jen mýdlo Zkus se projít v sobotu večer s mýdlem nad hlavou Stodolní ulicí Je to jenom mýdlo (...) Petr Štengl Mýdlo. In: 3+1. (Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2010)

Petr Štengl (1960) je vyučený tiskař. Básník, malíř, od roku 2006 šéfredaktor časopisu pro současnou poezii Psí víno. Autor sbírky Co říkal Zouplna (2005). Poezii publikoval ve Tvaru, Welesu, v internetových časopisech Dobrá adresa, atemporevue, almanachwagon. Jeho básnické příspěvky do Britských listů jsou dokladem „zmrtvýchvstání“ angažované poezie nebo aspoň její proměny. O tom ostatně svědčí anketa literárního obtýdeníku Tvaru o angažované poezii mezi mladšími básníky (20/2010).

Homo politicus je překvapen... éfka diplomacie Evropské unie, baronka Ashtonová, měla nelehkou noc. Kam s těmi Čechy v unijní diplomacii? To je otázka. Vždyť oni jsou, jak se říká, turečtější než Turci. Všechno, co je navrženo s nějakým předpokládaným rozpětím tolerance, přijímají v té nejpřísnější, nejméně tolerantní variantě. Ty by nám mohli pěkně rozladit ten evropský koncert. Pak si ale vzpomně-

Š

la, že někde na poslední stránce Timesů, kde bývají zprávy opravdu skurilní, si nedávno přečetla informaci: Česko je velmoc modelářů, každý druhý modelaří, kromě 430 modelářských klubů si tisíce lidí lepí modely doma... To je ono. Modýlky. Mohli by začít od začátku. Takže nejdřív Bruselem, Štrasburkem a Lucemburkem. Trvalo to měsíc a lepidlo se v Evropě stalo nedostatkovým zbožím...

2011

Recommend Documents