2011

Závěrečné sdělení soudu ve věci č. j. 18 T 134 / 2011 Výrok jednoho klasika říká, že dějiny se neopakují a když, tak poprvé je to tragédie a podruhé fraška. Mnohokrát jsem si tento výrok vybavil od 15. listopadu 2010. Poprvé ve svém životě jsem byl obžalován v r. 1970 komunistickým prokurátorem a souzen ve Znojmě fanatickým komunistickým soudcem ve stylu 50 let JUDr. Jindřichem Staňkem. Bylo to dle § 100 a byl jsem odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody a celý trest jsem vykonal na Pankráci a na Borech. Bylo to v dobách totalitního režimu a nikdo za to nebyl postižen. Ale skutková podstata a důkazy mě z porušování § 100 usvědčovaly. Problém byl v onom §, který hovořil o Pobuřování proti socialistickému zřízení a SSSR. Problém tohoto § byl v jeho rozporu s Ústavou, která i v dobách totality zaručovala svobodu slova a vyjadřování. Poměry u nás se po listopadu v některých regionech nezlepšily v otázce dodržování práva, ochraně lidských práv a konání justice dle pravidel demokratického právního státu. V našem regionu a působnosti znojemské justice jsou poměry ještě horší než byli před listopadem 1989. Je to tím, že nedošlo k očištění naší justice od post bolševických kádrů. V justici dál působí velké množství pohrobků totality nebo jejich ideových souputníků. A tak po 40 letech bylo proti mně zahájeno trestní stíhání na základě křivého obvinění a křivé výpovědi příležitostné prostitutky a jejího ochránce. Toto vyšetřování dozorovala bývalá komunistická prokurátorka, která se nedokázala do dnešních dnů změnit a začít respektovat a konat podle zákonů demokratického právního státu a tyto zásady respektovat. Porušuje tím samozřejmě nejenom platné zákony, ale i zákon o státním zastupitelství a slib, který složila. Logicky se to dá pochopit když její manžel byl horlivým příslušníkem expozitury StB ve Znojmě, která mě celou dobu do pádu totalitního režimu sledovala a šikanovala. Dobrovolně a z vlastní iniciativy inscenovala mé trestní stíhání a instruovala nezákonné počínání policie a její jednání kryla. Neštítila se žádného prostředku aby mě společně ke všemu ochotnými zkorumpovanými policisty nezákonně pronásledovala a dehonestovala před veřejností. Soud měl možnost se ze spisu dozvědět, k jakým nezákonnostem docházelo. Počínaje nezákonnou domovní prohlídkou, podjatým vyšetřováním, falšováním důkazů a jejich ztrátě včetně snahy na bombastické tiskové konferenci veřejnosti lhát a stavět mě do role zločince. Žalobkyně Goldová se neštítila ani přímého lhaní a obviňování ze skutků, které se vůbec nestaly. Kryla i činnost policistů, kteří nezákonně informovali oznamovatelku Kučerovou a dávali jí instrukce jak má instruovat a ovlivňovat svědky. Žalobkyně Goldová zakázala tyto skutky šetřit. Porušování zákonů ze strany policistů i státního zastupitelství bylo justičním orgánů oznámeno, ale všechna podání byla bez opory v zákoně označována jako součást mé obhajoby a předávána soudu, který je odmítl jako obhajobu připustit a šetřit a na místo toho jednal podjatě, v obhajobě mě bránil a poškozoval a snažil se místo nestranného posuzování důkazů pomáhat obžalobě. Tím byl současně založen nebezpečný precedens, kdy se odmítnutá prostitutka může zákazníkovi mstít s pomocí křivého obvinění a policie a státní zastupitelství ji v tom pomáhá. Včetně soudu, který má přitom Ústavně danou povinnost ochraňovat občana jehož základní a lidská práva jsou porušována. Je to totální selhání justice a přímé ohrožení demokracie. Moje trestní stíhání, obžaloba a projednávání obžaloby před tímto soudem naplňovalo v některých fázích známky terorizování občana zneužíváním pravomocí úředních osob. Soud pro nápravu a dodržování zákonů neudělal nic a jako soud fatálně selhal. Dlouho jsem přemýšlel jak pojmenovat tu hrůzu brutálního porušování občanských práv a svobod nezákonným trestním stíháním řádně žijícího občana jenom na základě lživého a křivého obvinění a křivé výpovědi ze strany odmítnuté – zhrzené ženy v její ješitnosti, která si přivydělává příležitostnou prostitucí a její reakce na odmítnutí ze strany jejího dlouholetého „zákazníka“ pokračovat v tomto úplatném vztahu. Po tom všem co je s touto kauzou spojeno jsem nenašel výstižnějšího pojmenování než jak charakterizoval takové konání justice

2.

Svatý Aurelius Augustin: „remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia“, ( není-li v nich spravedlnosti, co jsou státy než velká lotrovství“) Dne 15. listopadu 2010 jsem byl ve svém bytě přepaden policejním komandem z Příkazu soudce Mgr. Miroslava Nahodila, který nařídil u mě domovní prohlídku na základě požadavku státní zástupkyně JUDr. Jarmily Goldové. Samotná osoba soudce Mgr. Miroslava Nahodila budila rozpaky kvůli možné podjatosti soudce. Z mé strany byla dne 28.12.2010 podána k nadepsanému soudu námitka podjatosti ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen TŘ). . Námitka podjatosti z mé strany byla zcela namístě, když i podle dikce ust. § 30 odst. 1 TŘ postačí pouze pochybnosti o podjatosti soudce, není nezbytně nutné prokazovat její skutečnou existenci. V mém případě nebylo pochyb, když se soudce Mgr. Miroslav Nahodil vyjadřoval lživě a pomlouvačně k mé osobě a to jako poškozeného v kauze tunelářů Fruty Halouzky a Žišky č.j. 17 T 172 / 2006. Již samotný příkaz k domovní prohlídce vykazuje spoustu procesních a důkazních vad. Státní zástupkyně ve své žádosti nepředložila nic jiného než údaje z oznámení Michaely Kučerové a jejího přítele Ctibora Čurdy. Policie sice zahájila 27. října 2010 Úkony trestního řízení, ale v praxi nepodnikla jediný krok nebo úkon aby tvrzení oznamovatelů alespoň v něčem ověřila, že jsou pravdivé jak ji to ukládá Trestní řád. K příkazu k provedení domovní prohlídky se navíc váží podezřelé okolnosti se ztrátou příloh, které byli u žádosti státní zástupkyně Goldové, která tvrdí, že vše vrátila policejnímu orgánu. Ztráta těchto příloh jde tedy plně k tíži policejního vyšetřovatele. Jsou to důležité důkazy pro obhajobu a prokázání pochybení policie a dozorující státní zástupkyně Goldové. Proto se asi ztratily. A takových věcí, které porušovaly trestní řád a má práva na řádnou obhajobu je celá řada. Pro osvěžení paměti žalobce a soudce uvádím, že policie ohledala počítače úředníků na Městském úřadě včetně IP adres, ale nepotvrdilo se, že by inkriminované emaily přišly z IP adresy Znojpresu jak tvrdila policie a po ní to papouškovala bez ověření žalobkyně Goldová. Policie se o tom jenom cudně zapomněla zmínit. Na všechny skutečnosti byl soud v průběhu kauzy upozorňován. Všechna tvrzení státní žalobkyně obsažená v Obžalobě byla naprosto jednoznačně a přesvědčivě vyvrácena obhajobou a ze lhaní oznamovatelky v jejích výpovědích ji usvědčil dokonce sám soudce Mgr. Pavel Rujbr při jejím výslechu. Chci tedy ve svém sdělení soudu poukázat především na tak závažné skutečnosti, které od 15. listopadu 2010 do dnešního dne vyšly najevo, že se jedná o zcela zinscenované obvinění na základě křivého obvinění a křivých výpovědí oznamovatelky Michaely Kučerové a Ctibora Čurdy. Policejní vyšetřovatel nesledoval nějaké vyšetřovací verze a systematicky a účelově pomíjel všechny důkazy v můj prospěch, jak mu to ukládá Trestní řád, ale jednal dle pokynů státní zástupkyně tak, aby se pokusil dokázat nedokazatelné a sice, že jsem spáchal trestné činy, z kterých mě obvinil. Všechny indicie a nepřímé důkazy tvoří uzavřený logický kruh, že oznamovatelka jednala na něčí popud a objednávku, stejně tak jako policejní vyšetřovatel a všechny nezákonnosti s tím spojené kryla stání zástupkyně Goldová a její nadřízená žalobkyně Peroutková a kolega státní zástupce Chaloupka. Kdo byl organizátorem těchto nezákonností by se mělo prokázat. Příkaz k takovému šetření měl již ze zákona podat sám soudce, protože pokud se seznámil řádně se spisem, nemohla mu tato fakta uniknout. Proč tak neučinil čeká na odpověď.

3. Policejní vyšetřovatel M. Hammer přímo falšoval některé skutečnosti společně s jeho nadřízeným Marcelem Medem. Naprosto jednoznačně se usvědčují např. tvrzeními o důkazech, které měli získat z domovní prohlídky. Kromě potvrzení mnou uváděných faktů, že se se mnou Kučerová stýkala dobrovolně, schůzky iniciovala ona a poskytovala mě sexuální služby za peníze, žádné důkazy na podporu obvinění neměli. Již 16., 18. a 25. listopadu 2010 předložil můj právní zástupce policejnímu vyšetřovateli důkazy o tom, že se se mnou Kučerová stýkala o několik roků dříve než uvedla ve svém křivém obvinění. Tyto důkazy měl vyšetřovatel Hammer k dispozici dříve než údaje z informací získaných z nosičů CD, DVD a hard disků z počítačů, které mě byly odebrány při nezákonné domovní prohlídce. Ačkoliv se Hammer opakovaně dušoval, že vše řádně vyšetří včetně trestních oznámení na Kučerovou a Čurdy za křivá obvinění a výpovědi, neučinil nic. Trestuhodným způsobem tak porušoval Trestní řád především v ustanoveních § 2, odst. 5. Všechna tato porušování zákona kryla státní zástupkyně Goldová a tím se dopouštěla trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby, jako dozorující státní zástupkyně. Její nezákonné počínání kryli její nadřízení a dopouštěli se toho samého trestného činu: zneužívání pravomoci úřední osoby. Je zde více než důvodné podezření, že jednali ve zločinném spolčení. Což je ze strany policejního orgánu a státních zástupců obzvláště závažný trestný čin. Ti co mají vyšetřovat trestnou činnost a pohnat pachatele před soud ji sami páchají a navíc se vzájemně kryjí. Velice silným důkazem je emailové sdělení oznamovatelky Kučerové svědkovi Janovskému kde ho instruuje, jak sama uvádí, na základě informací od vyšetřovatele, jak má u výslechu svědek Janovský vypovídat. Jako perličku uvádím, že se policejní vyšetřovatel vůbec nezabýval možností, že osoba Eva Smrková skutečně existuje, ale přistoupil na smyšlenou pohádku Kučerové, že se za Smrkovou vydávám já. Existenci Smrkové přitom potvrdil i policista Janovský. Kučerová podlehla citové závislosti na Janovského a dělala si falešné naděje, že Janovský opustí svoji rodinu a spojí svůj další partnerský život s Kučerovou. Kučerová vyhledávala rady a pomoc u různých kartářek a vědem, které ji ujišťovaly, že se může s přítelem Čurdou rozejít, získá svého syna do péče a Čurda se smíří s tím, že se s ním rozejde a s Janovským bude potom žít. Při logickém vyhodnocení všech souvislostí je zde jediné racionální vysvětlení. Kučerová využívala i svého přítele a tak jako společně podnikli na objednávku kroky proti mé osobě formou křivého obvinění, vyráběli společně i falešné důkazy proti mé osobě ve formě anonymních zpráv SMS a MMS, které jsem jim měl posílat já a policie to ochotně přisuzovala mně. I když drtivá většina zpráv byla anonymní z internetu, policie se ani nepokusila předstírat snahu o vyšetřování např. přes Útvar zvláštních činností, který má policie pro tento účel zřízen. Samozřejmě, že bez důkazů označila mě. Kučerová to přitom hrála na dvě strany. Chtěla si udržet moji přízeň abych ji i nadále finančně podporoval, zbavit se Čurdy a mít milostný poměr s Janovským. Jako stalker, abych naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bych musel usilovat i osobní kontakt s Kučerovou. Kučerovou jsem nevyhledával a neusiloval o žádné obnovení bývalého vztahu po té kdy jsem se z ní z vlastního rozhodnutí rozešel a to zjevně proti její vůli, když ona mně opakovaně dávala najevo, že by chtěla ve vztahu se mnou pokračovat. O kontakt se mnou usilovala Kučerová. Když docílila toho, že jsem se s ní na její neodbytné naléhání jednou sešel a to 21.října 2010 a definitivně jí sdělil, že se k ní nevrátím, přistoupila na nabídku jít proti mně, šla a obvinila mě ze stalkingu a vydírání. I přesto, že si musela být vědoma toho, že všechna obvinění proti mé osobě jsou vylhaná.

4. Zřejmě spoléhala na to, že mě při domovní prohlídce oberou o všechny důkazy o jejím křivém obvinění. To se naštěstí organizátorům, kteří k tomu použili policii ČR nepodařilo. Tak se alespoň pokoušeli zakrývat důkazy o mé nevině a zametat důkazy o trestné činnosti Kučerové, Čurdy, Goldové a dalších. Všichni kdo se podíleli na mém nezákonném stíhání a obviňování jednali jako organizovaná skupina ve zločinném spolčení. Nezávislé vyšetřování to celkem snadno prokáže. Dle záznamů z vyšetřovacího spisu je zde podezření, že podváděli i Ústavní soud, který nedostal k projednání mé stížnosti na nezákonný postup všechny podklady a záznamy, které již ve spisu byly, protože jinak by nemohl vydat nález, že domovní prohlídka byla zákonná, protože před jejím započetím nebyl proveden Předchozí výslech dle § 84 a protokolárně zaznamenán dle § 55 trestního řádu. Viz. Seznam spisového materiálu. Je tedy naprosto prokazatelné, že celé mé obvinění , stíhání a podání obžaloby je zinscenované a postavené jenom na lživých tvrzeních, která jsou přitom vyvrácena faktickými důkazy, které jsou i ve spisu. Pokud je tento stát skutečně demokratický a platí v něm právo, nemůže soud vynést jiný verdikt, než že mě zprošťuje všech obvinění protože se žalované skutky nestaly. Součástí rozsudku by měla být i výzva na zahájení trestního stíhání těch osob, které zinscenovali a provedli mé nezákonné obvinění a stíhání. Údajně poškozená oznamovatelka Michaela Kučerová se nemůže ze svého trestního jednání, kterým naplnila skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění dle § 345, Trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. vyvinit pouhým přiznáním, že ke mně chodila již od r. 2004 s tím, že nechtěla aby se vědělo, že ke mně chodí již tak dlouho. Stejného trestného činu se dopustil i její přítel, Ctibor Čurda, který ji navíc nutil (vydíral) aby proti mně šla křivě vypovídat. Současně by měl soud poukázat na více než silné podezření že došlo ke spáchání trestného činu dle § 329, Zneužití pravomoci úřední osoby. A to v souběhu trestného činu zločinného spolčení jak úředních osob – státních zástupců, kteří se snažili legalizovat svými usneseními a stanovisky porušování zákonů ze strany policejních vyšetřovatelů tak státních zástupců a to i v ve spolčení s oznamovatelkou a jejím přítelem. Pokud jde o trestný čin držení dětské pornografie mohu na svoji čest prohlásit, že jsem o existenci těchto obrázků na nosičích CD a DVD nevěděl. Navíc byly na tyto nosiče vypáleny již někdy v r. 2005-6. Soudce dokonce uvádí rok 2003. To jsem ještě ani nevlastnil počítač. Počítač jsem si zakoupil až někdy koncem r. 2004 když se redakce Znojemského týdne přestěhovala na ul. Slovenskou protože do té doby sídlila na ul. Sokolská 24. Tento trestný čin Držení dětské pornografie je přitom trestné teprve od r. 2010. Navíc je třeba konstatovat, z několika desítek sporných obrázků, z nichž některé, jsou velmi nekvalitní skutečně pornografický obsah jich drtivá většina nemá. Přitom kolem pornografie i dětské se stále vedou odborné a právní spory. Chci podotknout, že někteří fundamentalisté morálky označují za dětskou pornografii všechna lidská těla, která jsou mladší než 18 let. Přitom se ale takové fotografie např. z nudistických pláží veřejně prezentují jako např. v současné době v Brně v Moravské galerii na výstavě. Soud by měl dát tedy jednoznačný popud k prošetření kdo k tomu všemu oznamovatelku Michaelu Kučerovou naváděl a ji pomáhal. Přílohy: Důkazní listiny ze spisu 18 T 134 / 2011

5. V každém soudním jednání hraje klíčovou a nezastupitelnou roli soudce. Má být garantem, že jednání před soudem proběhne dle litery zákona, bude zachována rovnost stran předkládat důkazy a to i straně žalované, protože to zaručuje zákon, aby byla dodržena zásada spravedlivého procesu. Soudce má dohlédnout i na průběh dozorování trestního stíhání ze strany dozorujícího státního zástupce, který má dohlížet na zákonné postupy policejního vyšetřování a garantovat obsah obžaloby, že je v souladu se zákonem a obžaloba má dostatek důkazů pro svá tvrzení v obžalobě a je povinna je u soudního jednání předložit. Když jsem se dozvěděl, že podanou obžalobu má projednávat samosoudce Mgr. Pavel RUJBR, vyvolalo to ve mně obavy z nestrannosti jednání soudce. Jednak jsem se s Mgr. Pavlem Rujbrem setkal již v kauze vytunelované Fruty a dalších kriminálních deliktů Halouzky a Žišky, které z počátku na můj podnět a podnět mé ženy šetřil ÚOKFK Brno pod č.j. OKFK-388/7-2002 a věc dozoroval právě státní zástupce Mgr. P. Rujbr. Byl to právě on kdo zabránil policistům zadržet účetnictví společnosti Agros, kterou dotyční pánové vlastnili a celé rozsáhlé šetření rozdělil tak, že část přidělil do Znojma – Frutu, a Benzinu do Prahy. Ve Znojmě kauzu šetřil bývalý příslušník StB B. Spáčal několik roků za dozoru JUDr. Lenky Peroutkové a skoro po deseti letech je k symbolickým trestům odsoudil soudce Mgr. M. Nahodil. Takže většina trestných činů zůstala nevyšetřená a nepotrestaná. Další kauza, která vzbudila mé obavy, bylo opakované odsouzení již jednou odsouzeného Schindlera za přepadení poštovní doručovatelky s novým pachatelem Antonínem Škrdlou č.j. 18 T 97 / 2010. I právní laik ví, že nikdo nemůže být odsouzen 2 krát za stejný čin. To v právním státě není možné. Soudci Mgr. P. Rujbrovi se to podařilo. A protože jsem o tom psal a kritizoval tento verdikt, nevěřil jsem v nestrannost soudce Mgr. P. Rujbra a podal jsem námitku podjatosti rovněž dle ust. § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen TŘ). Soudce Mgr. P. Rujbr se označil za profesionála, který je nad věcí a je tedy nepodjatý a moji námitku zamítl. I když policejní orgán v prvním návalu euforie oznamoval, že mají důkazy v řádu terabitů a případ bude v lednu uzavřen. Nakonec bylo všechno jinak, protože důkazů, které jsem měl po sobě zanechat za cca 2 měsíce údajného stalkingu, bylo příliš mnoho. To signalizovalo, že pro mne pracuje nejméně 5 největších špionážních ústředen počínaje KGB, CIA, FBI a konče Mossadem. A tak vybájený návrh na podání obžaloby byl státní zástupkyni Goldové předán až 20. 9. 2011. Ta pohádku mírně upravila a doplnila a jako obžalobu na soud podala 6. 10. 2011. Soudce vybájený návrh studoval cca 11 měsíců. Nejvíc práce mu asi dalo prozkoumat důkazy vydírání, které byly ve formě pornografických fotografií a video klipů. První jednání bylo nařízeno na 14. září 2012. Soudce návrh obžaloby přijal, takže se dá předpokládat, že v něm nějaké důkazy objevil. Jediný problém je, že dle Trestního řádu musí být důkazy předloženy před soudem a k tomu i přes opakované výzvy ze strany žalobce ani po devíti měsících a jedenácti jednáních nedošlo. Vzhledem k tomu, že soud avizoval, že jednání by mělo být 14.6.2011 poslední a strany si mají připravit závěrečné řeči, předpoklad byl, že důkazy budou předloženy. Myslím si, že moje obavy z podjatosti soudce byly oprávněné, protože předestření navrhovaných důkazů z mé strany odmítl, a to několikrát s odkazem, že své námitky mohu uplatnit v odvolání. I když se potom opravil v tom smyslu: pokud nějaké bude, jsou tato slova z jeho strany vyřčená skandální a v právním státě nepřípustná.

6. Zvlášť velké nároky jsou potom kladeny na soudce v případě, když se projednávaná kauza týká přímo lidských práv a svobod obžalovaného, protože v tomto případě má soud z ustanovení Ústavy a Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy, povinnost práva občana ochránit dle čl. 4 Ústavy, protože mu to tento článek ukládá jako povinnost. Bohužel v tomto směru soud totálně selhal. Profesně i lidsky. Udělejme si malou rekapitulaci. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Již v preambuli Ústavy pak občané České republiky deklarují své odhodlání „řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“. Na to navazuje i Listina základních práv a svobod, když tato ve svém čl. 2 odst. 1 zakotvuje zásadu, podle které lze státní moc uplatňovat „jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Z uvedených právních maxim vyplývá, že je obecně nepřípustné vykonávat státní moc mimo mezí stanovených zákonem, resp. způsobem jiným, než zákon stanoví. Pokud stát tato ustanovení nerespektuje, může takovým jednáním dojít k zásahu do základních práv a svobod jednotlivých osob. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což mě vede k tomu, abych se ptal tohoto soudu, proč má práva neochránil, ačkoliv jsem ho opakovaně o to žádal a k plnění povinností uložených mu Ústavou vyzýval. Případ mě, jako žalovaného, je totiž jednoznačným případem nezákonného a neústavního zásahu do mých zákonem a také Listinou zaručených práv a svobod, kdy státní moc je uplatňována způsobem, který ji zákon neumožňuje. V důsledku pak došlo v mém v případě jako žalovaného k zásahu do mých práv na ochranu osobnosti, přičemž osobnost žalovaného je chráněna jak na úrovni jednoduchého práva, a to v § 11 občanského zákoníku, tak na úrovni práva ústavního, a to v čl. 10 Listiny. Žalovanému tudíž nezbylo než se s využitím čl. 4 Ústavy obrátit i na tento soud s výzvou, který je povinen poskytnout právu žalobce na ochranu své osobnosti garantovanou soudní ochranu. Podle § 11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 občanského zákoníku má pak fyzická osoba právo na to, aby jí za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti bylo dáno přiměřené zadostiučinění a soud vyzval orgány činné v trestním řízení aby konaly svou povinnost a viníky začaly stíhat. Lze tedy shrnout, že bylo zasaženo do osobnostních práv žalovaného, a to skutkovými okolnostmi, které zcela jasně a bez nejmenších pochybností byly v soudních jednáních popsány. Tato práva žalovaného jsou chráněna jak občanským zákoníkem, tak příslušnými ustanoveními Listiny základních práv a svobod. K ochraně těchto práv je dle čl. 4 Ústavy povolán soud, na který se žalovaný opakovaně svými podněty a návrhy obracel. Popis skutkového stavu K zásahům do práva na ochranu osobnosti došlo a dochází v rámci trestního stíhání, které bylo proti žalovanému vedeno a které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 15. 11. 2010, č. j. KRPB-27279-24/TČ-2010-061371-HAM.

7. Tímto usnesením bylo proti mně zahájeno trestní stíhání pro přečin vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákona a přečin nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního zákona a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií dle § 192 odst.1 trestního zákona. Těchto přečinů jsem se měl, dle citované obžaloby dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době od poloviny roku 2008 do 12. 11. 2010 ve Znojmě jsem poškozenou ženu nutil, aby se mnou udržovala pravidelně sexuální poměr minimálně jednou za měsíc pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií, které jsem sám z její dobrovolnosti nafotil. Poškozená se měla se mnou pod těmito pohrůžkami sexuálně stýkat. V měsíci srpnu 2010 mi měla sdělit, že vztah ukončuje, načež jsem ji měl začít dlouhodobě pronásledovat prostřednictvím telefonátů a zpráv SMS. Poškozená tvrdila, že ji vyhrožuji, a to např. že ji udělám ze života peklo nebo že zveřejním její intimní fotografie. Moje údajné jednání mělo v poškozené vzbudit důvodnou obavu o její život a zdraví. Proti tomuto usnesení jsem podal dne 18. 11. 2010 stížnost k Okresnímu státnímu zastupitelství ve Znojmě. Tu jsem odůvodnil tak, že jsem se s poškozenou stýkal již od roku 2003, když kontakt vznikl z iniciativy údajné poškozené, která mi zaslala dopis s nabídkou sexuálních služeb, k čemuž jsem předložil rovněž důkaz a čímž bylo prokázáno, že k sexuálnímu styku mezi mnou a údajnou poškozenou docházelo z obou stran dobrovolně, z její iniciativy a za úplatu, kterou sama po mě požadovala. Dále jsem ve stížnosti uvedl k tvrzenému přečinu nebezpečného pronásledování, že mezi mnou a údajnou poškozenou docházelo pouze k běžné korespondenci obvyklé při zániku vztahu. V žádném případě pak z mé strany nedošlo k žádnému naplnění jednání tak, jak to požaduje příslušná skutková podstata dle trestního zákona. Na dokreslení obsahu korespondence mezi mnou a údajnou poškozenou jsem doložil obsah korespondence, který policejní orgány k dispozici neměly a z kterého žádné vyhrůžky nebo hrubé chování žalovaného nevyplývají. Naopak to byla údajná poškozená, která se snažila i po srpnu 2010 o znovunavázání vztahu se mnou, který pro ni představoval zdroj příjmů. Údajná poškozená pak sama ve své výpovědi u výslechu uvedla, že necítí obavu o svůj život a zdraví, přiznala opakovaně, že ve svých výpovědích lhala a s žalovaným udržovala styky od r. 2003. Důkazy o tom měly vyšetřující orgány k dispozici již od 18.11.2010, respektive od 15.11.2010 z výpovědi obviněného. Přesto je v usnesení o zahájení trestního stíhání uveden opak. Dne 26. 11. 2010 okresní státní zástupkyně vydala usnesení č. j. ZT 452/2010-16, kterým stížnost podanou proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání jako nedůvodnou zamítla. Dle usnesení mělo být z dosud vyhodnocených údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a z výslechů svědků zřejmé, že údaje uváděné poškozenou se shodují se zjištěnými skutečnostmi. Což jednoznačně nebyla pravda a státní zástupkyně brutálním způsobem porušila své povinnosti dozorující státní zástupkyně, protože při řádném kontrolování práce policejních orgánů a důkazů již ve spisu obsažených, by to neměla přehlédnout. Důkaz: - kopie usnesení ze dne 15. 11. 2010, č. j. KRPB-27279-24/TČ-2010-061371-HAM - kopie stížnosti proti usnesení ze dne 15. 11. 2010, č. j. KRPB-27279-24/TČ-2010061371-HAM, - kopie usnesení ze dne 26. 11. 2010, č. j. ZT 452/2010-16

8. Trestní stíhání tím naplnilo skutkovou podstatu neoprávněného zásahu do práv občana. Jak již bylo uvedeno výše, může být dle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod státní moc uplatňována „jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Jedině uplatňování státní moci v souladu a v mezích zákona (secundum et intra legem) lze tak považovat za jednání, které je legální a které by mohlo legitimizovat případný zásah do osobnostní sféry občanů. Pokud však státní moc není uplatňována v souladu s čl. 2 odst. 1 Listiny, tedy z mezí stanovených zákony vybočuje, nemůže takováto státní zvůle zásah do osobnostních práv občanů nijak legitimizovat a je nutné připustit možnost, že takovýto zásah může být nelegální a může vést ke vzniku nároku občana na potrestání viníků a patřičné zadostiučinění. V této souvislosti pak je nutno zdůraznit, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby může dojít i trestním stíháním, byť obecně je trestní stíhání v demokratickém právním státě nutným procesem vedoucím k odhalování a trestání trestných činů. Trestní stíhání musí být navíc vždy vedeno principem proporcionality, tudíž u každého úkonu trestního řízení musí být zvažováno, zda konkrétní zásah do práv občana nejde již nad rámec tohoto principu. Pokud pak k zásahu dojde, je nutno nepříznivý dopad na občana pokud možno co nejvíce minimalizovat. K tomuto se vyjádřil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti, konkrétně pak ve svém nálezu ze dne 11. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. Zde uvedl, že „probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 67, str. 717)“. Dle soudu pak „trestní stíhání a konečně i výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem ČR, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného, nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04)“. Z citované části nálezu Ústavního soudu je zcela zřejmé, že i trestní stíhání může představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby (mj. soukromí, lidská důstojnost). Konkrétní zásah do práv žalovaného. Já jako žalovaný tedy výše vysvětluji, že i trestní stíhání může, pokud není vedeno v souladu se zákonem a v jeho mezích, představovat neoprávněný zásah do práv fyzické osoby. K takovému zásahu pak došlo i v případě mě, Zbyška Dřevojana, nar. 10.1.1946 jako žalovaného. Konkrétní zásah spočíval v tom, že trestní stíhání vůbec nemělo být za daných okolností zahájeno, neboť nebyly důvody k tomu, aby došlo k tak závažnému zásahu do mých osobnostních práv. Naopak, tento zásah je nutno považovat za neproporcionální. Usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně odůvodněno, když nebyly splněny požadavky § 134 trestního řádu, podle kterého v odůvodnění musí být uvedeny skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil

při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě byly posuzovány prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. 9. Zde tedy jednoznačně absentují podstatné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání, což ani jinak být nemohlo, když ve skutečnosti důvody k jeho zahájení neexistují a neexistovaly. Vyšetřovatel má sice dle §2, odst. 6 podle svého vnitřního přesvědčení vyhodnocovat a označovat důkazy, ale nemůže ignorovat lži nebo zjevné nesrovnalosti v obsahu oznamovatele, popírat a přehlížet důkazy křivého obvinění a výpovědi ze strany oznamovatele. Při výkladu § 2, odst. 6 ze strany vyšetřovatele M. Hammera a jeho nadřízeného by tak bylo možné popírat i přírodní, matematické nebo fyzikální zákony. Takový výklad náš Trestní řád neumožňuje. Pokud již trestní stíhání bylo (byť v rozporu se zákony) zahájeno, mělo Okresní státní zastupitelství ve Znojmě možnost toto porušení právních předpisů napravit a usnesení zrušit. K tomu však rovněž nedošlo, a to znovu protizákonným způsobem. V příslušném usnesení se totiž okresní státní zástupkyně nevypořádala ani s jedinou námitkou uplatněnou žalovaným a jeho právním zástupcem v příslušné stížnosti. Státní zástupkyně tedy nezvážila argumenty žalobce a en bloc jeho stížnost takříkajíc „shodila ze stolu“. To za situace, kdy pečlivé posouzení všech okolností, tvrzení, důkazů a řádné zdůvodnění příslušných rozhodnutí bylo v tomto případě obzvláště důležité, když celé stíhání je založeno z valné většiny na výpovědi údajné poškozené. Zahájit trestní stíhání a toto po podané stížnosti nezrušit je v případě, kdy celé stíhání je postaveno pouze na tvrzeních údajné poškozené, zcela neproporcionálním zásahem do práv slušného občana. Důkaz: -připojením příslušných trestních spisů Takovýmto trestním stíháním pak nutně muselo dojít k zásahu do práv žalovaného chráněných § 11 občanského zákoníku, tedy zejména do občanské cti, jména žalovaného a do jeho soukromí. Tento zásah byl pak umocněn mediálním odrazem celé kauzy, když média prakticky nectí presumpci neviny a články žalobce stigmatizují. To platí zejména v nevelkém městě, když lze velice lehce vytvořit negativní obraz žalobce v očích veřejnosti. Důkaz: -novinovými články na adrese http://znojemsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/obviniliho-ted-se-foti-se-starostou20101213.html a další včetně nezákonného úniku informací ze strany státního zastupitelství, když šetření prokázalo, že ze strany policie k úniku informací nedošlo. Lze na tomto místě zrekapitulovat, že usnesením o zahájení trestního stíhání žalovaného a usnesením o stížnosti bylo neoprávněně zasaženo do výše označených osobnostních práv žalovaného, když neoprávněnost je dána zejména tím, že státní moc zde vybočila z mezí jí daných Listinou základních práv a svobod. Trestní stíhání bylo vydáno v rozporu se zákonem, když absentují jeho povinné náležitosti a stejně tak o stížnosti bylo rozhodnuto skandálním způsobem, když samotné rozhodnutí není ani přezkoumatelné. Závěry obou usnesení nejsou dostatečně odůvodněná a jejich závěry nevychází z proběhlého vyšetřování, když žalovaný doložil dostatek důkazů, které zpochybňují tvrzení údajné poškozené. Za takovéto situace bylo správným postupem orgánů činných v trestním řízení věc prověřovat, načež by se ukázalo, že neexistují důvody k zahájení trestního stíhání. Takovýto postup by šetřil práva žalovaného a zároveň by umožnil dostatečné vyšetření potenciálního trestního činu a ušetřil velké náklady ze strany státních orgánů, které jdou v konečném důsledku na vrub daňového poplatníka. Nezákonně provedená domovní prohlídka Orgány činné v trestním řízení se dopustily také dalšího zásahu do ústavně garantovaných práv žalovaného, a to znovu jak do jeho práv na ochranu osobnosti, tak nyní

také do jeho práva na soukromý život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, a to nezákonnou domovní prohlídkou, kterou u žalovaného dne 15. 11. 2010 vykonaly. 10. Ta může být v souladu s čl. 12 Listiny provedena způsobem stanoveným v zákoně. Trestní řád pak ve svém § 84 stanoví, že domovní prohlídku lze vykonat pouze po předchozím výslechu toho, u koho se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. K předchozímu výslechu žalovaného však ze strany policejního orgánu nedošlo. Přitom pokud by k takovému výslechu došlo, žalovaný by poskytl orgánům maximální součinnost a vše, co by požadovaly, by dobrovolně vydal. Domovní prohlídkou navíc došlo také k neproporcionálnímu zásahu do práva žalovaného vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), když při domovní prohlídce byly žalobci odebrány i věci, které s trestním řízením nemohou nijak souviset. Zejména jde o různou elektroniku, jako např. fotoaparáty (s prázdnými paměťovými kartami), prázdné datové nosiče, atd. Orgány činné v trestním řízení přitom vůbec nezjišťovaly, co předmětné nosiče obsahují a jednoduše odebrali všechno. Dále pak tyto orgány odmítaly žalovanému zpátky vydat věci, které se trestního stíhání nijak netýkaly. Shrnutí Já, jako žalovaný považuji za vhodné vše výše uvedené na tomto místě zejména pro přehlednost shrnout. Proti mně je vedeno soudní jednání, které by v případě dodržení všech příslušných zákonných ustanovení nikdy vedeno být nemělo. Navíc, po podané stížnosti mělo být usnesení, kterým bylo trestní stíhání zahájeno, zrušeno. Jelikož k tomu nedošlo, nadále trval a trvá protizákonný stav, kdy je vedeno soudní jednání v rozporu s platnými právními předpisy. Přitom pouze legální uplatňování státní moci může být důvodem omlouvajícím (legitimizujícím) zásah do Listinou chráněných práv žalovaného. Lze tedy zkonstatovat, že stát neoprávněně zasáhl do mého práva jako žalovaného na ochranu osobnosti, konkrétně pak občanské cti, jména a soukromí. Tento zásah představuje zejména nezákonně vedené trestní stíhání a nezákonně vedené soudní jednání, které žalobce traumatizuje, zatěžuje a zejména v očích veřejnosti na mě vrhá špatné světlo, čímž dochází k poškozování mého jména a občanské cti, když já, jako žalovaný jsem slušným člověkem a za takového jsem byl dosud i považován. Nezákonně provedená domovní prohlídka pak představuje zásah do práva žalovaného na soukromí, do kterého bylo vážným způsobem zasaženo. Nezákonnost této prohlídky pak znovu znamená, že tento zásah do práv žalovaného nelze omluvit „výkonem státní moci“, když by zde muselo jít o výkon státní moci v souladu se zákonem. Trestní stíhání a domovní prohlídka jsou objektivně způsobilé vyvolat porušení osobnosti fyzické osoby v její morální integritě, je zcela zřejmé – mj. to konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu. Stejně tak neoprávněnost zásahů je zcela zřejmá a já ji výše obsáhle popsal. Nebýt trestního stíhání a nezákonné domovní prohlídky, nedošlo by k žádnému zásahu do osobnosti žalobce, neboť přímo tato jednání státní moci tento zásah představují. I podmínka příčinné souvislosti je nepřehlédnutelná. Na závěr lze konstatovat na základě předestřených skutečností ze spisu před soudem, že soud tím, že tuto žalobu přijal k projednání demonstroval, že ji pokládá za důvodnou i přesto, že nepředkládá žádné důkazy. Jako obžalovaný neznám jiný motiv k tomuto jednání soudu než jeho podjatost a až nepřátelské jednání na místo nestranného hodnocení důkazů předkládaných stranami. Je tedy opětovně nutné konstatovat, že jsem neměl před tímto

soudem rovné a stejné postavení jako žalobce což je v rozporu se zákonem, který deklaruje rovnost stran před soudem.

11. Soud bude muset své jednání a dílčí rozhodování ve věci v odůvodnění rozsudku obhájit. Protože jednání soudu bylo podjaté a nebylo nestranné a soud měl Obžalobu k dispozici od 6.10.2011 nevěřím, že soud na posledním jednání najde v sobě tolik morální síly k sebereflexi a napraví své jednání při projednávání žaloby a vydá spravedlivý rozsudek, jsem povinen ho k vydání tohoto spravedlivého rozsudku dle projednaných důkazů vyzvat. Vyzývám proto soud aby vydal následující usnesení:

Obžalovaný Zbyšek Dřevojan, nar. 10.1.1946 se zprošťuje obžaloby ze všech skutků pro které je žalován protože žalované skutky se nestaly. Obžalovanému budou nahrazeny náklady, které mu vznikly v souvislosti s trestním stíháním, obžalobou a projednávání u soudu ze strany žalobce.

Ve Znojmě dne 18. června 2013