2011

Etiopie a Somaliland 2010/2011 13. 12. 2010 – Tišnov -> Praha -> Frankfurt Každá cesta začíná jinak, nicméně začátek výletu do Etiopie a sousedního Somalilandu, lze celkem jednoznačně stanovit na pár minut po páté odpolední, kdy jsem s údivem přecházejícím do děsu, zjistil, že jsem nechal pas v kopírovacím centru (které zavírá v pět), odkud jsem před půlhodinou přišel. Velké věci obvykle krachují v maličkostech – neříkám, že měsíční dovolená je „velká věc“, nicméně maličkost typu pas zkazí spolehlivě dovo se vším všudy. Zmatek, chaos a Tišnov prosvištěný vysoko nad povoleným limitem. Každopádně fakt, že začínám psát tento cestopis, značí jediné, a to že pas se našel a my jsme se mohli úspěšně odrazit vlakem do Prahy. Byla to Lucka, kdo prosadil klidnější variantu jízdy vlakem na úkor SA bus (dobrá volba), ovšem byla to také Lucka, která místo slibovaného vínka přinesla Kozla v láhvi. Přes návštěvu McD a příšernou pražskou zimu pokračujeme autobusem SA do Frankfurtu. Je rozhodně na místě poděkovat panu Jančurovi, že vybavil své autobusy takovým množstvím sedadel, až se sedět naprosto nedá, a že díky kvalitnímu topnému systému není třeba ani sundávat svršky. V 7:45 jsme konečně na letišti ve Franfurtu. Dáváme čaj za letištní 3€ a jdeme zkoumat, zda se nakonec Yemenia airways pochlapily a skutečně vypravily let do Sanaa. Chvíle listování mezi desítkami letů…zadařilo se (díky dopisovým bombám a taky ne úplně ideálnímu obrázku Jemenu na Západě, byly jednu dobu lety do Jemenu kompletně zrušeny). Máme kolem tří hodin čas, takže jedeme vláčkem na druhý terminál, kde trávíme čas u kafe v McD. Letadla přilítají a zase odlétají, což je docela nuda, tak jdeme pro změnu zevlovat po duty-free shopech. Zde to je přibližně podobně zábavné, takže raději už jdeme vstříc příslušné bráně a důkladné letišti kontrole. Ta je ovšem důkladná především pro Jemence, resp. všechny snědé spolucestující, kteří musí i sundávat boty a jsou pečlivě kontrolováni. My ostatní (bělochů je na prstech jedné ruky) procházíme bez problémů a jakékoliv speciální kontroly zavazadel. Klasicky jsme si všichni rovni a posuzováni. Po cca 1,5 hodiny přistáváme v Římě, kde nemáme v letadle na práci nic jiného než čekání a zase jenom čekání. V rámci čekací nudy zkouším bdělost jemenského personálu pokusem o procházku na rampu a letištní plochu, což překvapivě neprochází a jsem hbitě usazen nazpět vedle Lucky. Druhá část letu je cca 5 hodin letu směrem jemenské hlavní město Sana'a. Kromě toho, že se pár spolucestujících modlí v průběhu přistání k Alláhovi (ano, ty stereotypy), je let poměrně nudný. Přinesené jídlo zaměstná jenom na chvilku a jinak odpočíváme nebo čteme průvodce (Lonely Planet Ehtiopia & Eritrea), abychom vymysleli, kam to vlastně pojedeme. Základní možnosti je buď sever, nebo jih, přičemž se čím dál tím více oba klaníme k jihu, s tím že sever dáme na konci cesty, pokud zbude čas. Konečně přistání, připoutáváme se a čekáme…koukám z okýnka na noční města…hmm, zatím samé moře. Že by bylo Sana'a u moře? Měl jsem vždy pocit, že hlavní město je zhruba

uprostřed země ukryté mezi horami. Nu budiž, mýlit se může každý. Když ale vidím „airport od Aden“, je jasné, že jsme přistáli trochu jinde. Místní se hrnou ven jako by se nechumelilo, naproti tomu zmatené letušky ženou lidi zpátky do sedaček. Nedá mi to a ptám se, proč jsme přistáli, tam kde jsme přistáli (Aden) a co bude dál, případně kdy budeme pokračovat dále do Sana´a. Odpověď je jasná:“I don’t know“. Ptám se tedy jinak, zda je tu někdo, kdo ví něco víc. Odpověď je stejně překvapivá: “I don’t know“. Tahle konverzace zdá se nikam moc nepovede, tak jdu zase zpět na sedačku a dávám se do řeči s jedním Polákem, co taky cestuje přes Yemen dál do Afriky. Tvrdí nám, že v Sana‘a je mlha, a že patrně dál už dneska nepoletíme. A skutečně po nějaké době vystupujeme z letadla a vezou nás do pár metrů vzdálené haly, kde není ani noha, a kde se usadilo celé letadlo v očekávání věcí příštích. Nikdo evidentně neví, co bude, takže sedáme a kecáme s Polákem, který píše dizertaci o Eritreii a jede se podívat, jak to tam vypadá. “Ahoj, vy jste z Čech? Mohu vám nějak pomoct“?, ozve se mně za zády. Hlas patří velmi distingovaně vypadajíc chlapíkovi, který se představí jako student ČZU z Egypta. Chvíli s ním kecáme, ale nic moc novinek se nedozvídáme, každopádně je to velmi milé a příjemné setkání v transitní hale jemenského miniletiště. Situace na místě je velmi vtipná, naši místní spolucestující se pořád s někým dohadují, sem tam přijde nějaký oficín, rozšíří se šeptanda a zase je klid. Variant je několik, přičemž se zdá, že ta s hotelem v Adenu je nepravděpodobnější. Všichni cizinci jsou odvedeni do luxusního hotelu Coral Aden, ovšem ne tak místní, kteří zůstali na místě a jeli asi busem přímo do Sanaa. Vtipné také je, že nám byly odebrány pasy. Nebude to rozhodně poprvé, takže jsme aspoň měli možnost si zvyknout. Ani v momentě, kdy se ubytováváme v hotelu, není zcela jasné, co bude zítra, respektive kdy a kam poletíme. Že se nakonec nějak do Etiopie dostaneme, o tom není pochyb, spíš jde o to, jak dlouho budeme muset pobýt v Jemenu. Na druhou stranu, do Sanaa jsem se původně chtěl podívat v rámci stopoveru a nyní je velká šance, že se tam neplánovaně podíváme, takže se mužem jenom těšit. S vyhlídkou velmi brzkého vstávání a v silně nepatřičném luxusu na poměry chudého Jemenu, uléháme…

15. 12. 2010 Sanaa -> Addis Abbeba Začíná další díl přesunu, na jehož konci by mělo být hlavní město Etiopie Addis Abbeba, tedy místo, kde jsme se dle původních předpokladů měli, v momentě vyzvánění hotelového telefonu, již dávno nacházet. Snídaně formou jemenského stolu s armádou číšníků v zádech, na půl pátou ráno hodně okázalé, ale proč ne, když jsme tak důležití cestující jemenských národních aerolinek. Nevím, zda by nebylo lepší převelet několik číšníků na vybudování pár metrů příjezdové cesty k hotelu, na kterou se při stavbě nějak zapomnělo. Dodávkou jedeme nazpět na letiště, kde dostáváme pasy a nastupujeme do stejného Airbusu, kterým jsme přiletěli sem. Zase naše sympatické letušky a i stejná místa. Letadlo je poloprázdné, letí totiž pouze ti, kteří byli ubytování v hotelu, zbytek letadla jel asi busem nebo jenom Alláh ví. Ani

ne půlhodinka a jsme konečně v Sana’a, kde začíná to pravé „vízové a transitní“ divadélko. První veledůležitý úředník si zapisuje naše pasy, čísla batohů a i přes naše protesty, nám odebírá pasy. Prý je vše ok, no problem. Jste přeci v Jemenu! Další série spekulací co a jak, které se točí od toho, že nám dají hotel a vypustí do města, až po to, že nás zadrží na letišti až do odletu dalšího letadla do Etiopie v 01:30. Po chvíli dostává část cestujících pasy a mizí někam pryč. My zůstáváme. A opět ukázka klasické „postkoloniální“ segregace Afrika versus Evropa. Zatímco Evropané dostávají hotel, tak Afričané mají prostě smůlu, jsou internováni někde na letišti, odkud nesmí vystrčit celý den ani nos. My „rovnější z rovných „ (je nás asi sedm) jedeme dodávkou do města, kde dostáváme poměrně slušný hotel a toho dne již druhou snídani. I přes protesty nám byly opět odebrány pasy, s tím že je dostaneme večer, až se vrátíme na letiště. Do té doby máme vycházky. Jemen je bezpečná země, jak nám sdělil pan úředník a za 30 let co už na letišti dělá, nikdy nebyl žádný problém. Co bych vysvětloval nějakému přespříliš horlivému policistovi, který by měl chuť v Sanaa zatknout, to netuším. Asi nic a radši bychom zakátovali. Přechodným útočištěm nám je Sky hotel, kde dvojlůžko stojí 50 $, takže opět něco co je pro normální Jemence poměrně mimo realitu. Bez pasů, s pár drobnými a jenom minimální znalostí města vyrážíme předpokládaným směrem do starého města a „Bab Al-Yemen“. Na cestu se musíme pořád ptát místních, kteří si většinou také neví moc rady, nicméně přes zastávku v džusárně se nějak do starého města nějak nakonec dostáváme. Je to docela slušná procházka, přece jenom bydlíme tak 2 km od středu města. Sice je vidět, že jsou zde na turisty zvyklý, ovšem zase na druhou stranu za celé odpoledne nepotkáme jediného bílého turistu. Společníky po toulkách v úzkých uličkách starého města jsou nám především místní děti a jejich permanentní žádost o „súra, súra“ (foto)- nedá se nevyhovět, i když pravda je, že žádostí je moc a časem hold musím hrát trochu divadlo a focení jenom předstírat. Fotit se nechtějí jenom děti, fotit se chtějí všichni, a to včetně policistů. Když k nám páni policisté mířili, měl jsem vteřinku pocit, že asi fotíme něco, co nemáme, a bude problém. Problém nebyl, pánové se prostě chtěli vyfotit a následně fotky poslat na adresy, které nám předali v arabštině na kus papíru. S průběžnými zastávkami na focení dětí a úchvatné „perníkové“ architektury jsme postupně prokřižovali celé staré město. Větší zastávku jsme si udělali v luxusním hotelu Burj Al Salam, kde se dá pohodlně vyjet až na horní terasy s fantastickým výhledem na celé město. Jediná škoda je opar, který brání většímu výhledu a „kazí“ fotky. Před hotelem probíhají čilé policejní manévry, respektive policie se snaží nějak usměrnit obří americké jeepy v úzkých uličkách, což se jí moc nedaří. Důvodem jest setkání někoho hodně důležitého právě na horní terase, máme zde ramenaté bodyguardy s vysílačkami a černýma brýlemi. Tipujeme buď mafii, nebo někoho z vlády. Chvíli fotíme, a jelikož tu dost vyfukuje a jste přece ti bohatí zápaďáci, tak si dáváme čajík za 400 riálů, což je sice asi 20x více než na ulici, ale co už. Po troše snobismu pokračujeme v courání po starém městě, ovšem moc daleko jsme nedošli. Zakotvili jsme v čajovně u autobusáku, kde jsme dávali čajíky za 20 riálů a nějaké pečivo a přitom pozorovali okolí. Prodavači všeho možné i nemožného, „kátovači“ na každém rohu s nepřítomným výrazem a boulí na tváři, autobusy, drožky a hlavně obyčejní lidé, kteří dělají

Sanaa a celkově arabský svět, tak zajímavým. S tím jak zapadá Slunce, se začíná i poměrně rychle ochlazovat (2250 m.n.m.), tudíž vyrážíme opět pěšky nazpět k hotelu. Něco ještě fotíme, cestou zkouším pár snítků kátů, ale moc mě to nebere, takže raděj rychlým krokem kvapíme, páč je to poměrně dost daleko. Večeře v hotelu a noční prochajda v Sanaa. Na to, že je kolem deváté, je všude naprosto mrtvo a otevřené jsou pouze sem tam jídelny a některé obchody, noční život tu zrovna moc nekvete. Do jedné jídelny sedáme a objednáváme si dva čajíky s mlékem. Aniž to chceme, tak místo sklenic nám servírují čajík v hrníčku. Prostě mají pocit, že my Evropané to takhle chceme. Omyl, nechceme. Kolem jedenácté konečně přijíždí bus a veze nás na letiště. Tajně doufáme, že tentokráte už by to mohlo vyjít a budeme pokračovat dále do Etiopie. Každopádně jsme v Jemenu a nic není tak jednoduché, jak vypadá. Základem je vydolovat naše pasy a získat boarding pass. Nejdřív ale musíme projít kontrolou, která je překvapivě poměrně důkladná, na to že zde jinak panuje poměrně chaos a zmatek. Strach z teroru a izolace hold dělá svoje. Svět je malý, za námi ve frontě opět slyšíme češtinu – chlapík tu pracuje několik let a nyní se vrací na Vánoce domů. Konečně jsme nalezli úředníka, který má naše pasy, ale jelikož nemáme boarding pass, tak musíme nazpět na přepážku, kde konečně dostáváme to, co jsme už měli obdržet někdy ráno – místenku do letadla a vzápětí konečně taky pasy. Jsme happy, protože za chvíli odlítáme do Addis.

16. 12. 2010 Addis Abbaba Kolem půl jedné ráno, čas kdy bychom měli odlétat do Addis. V letadle zatím panuje zmatek, místní se totiž (patrně ze zvyku) začali hned po oznámení, že je možné vstoupit do letadla děsně tlačit, snad s pocitem, že když budou dřív v letadle, tak budou mít lepší místa nebo, že není dostatek sedadel a na poslední se nedostane. S pobavením to s Luckou sledujeme a jdeme v klidu do letadla vyhodit místňáky, kteří nepochopili systém a číslování a sedli si jinam, než měli. Letí s námi i kupa knězů asi z Lalibely v tradičních hábitech, kteří mají nečekaně lístky do business třídy, nicméně to nebrání letuškám bleskově(a nenápadně) zaměnit lístky a posadit kněze úplně jinam. Business třída je nabídnuta cizincům, nicméně my to odmítáme, tam kde sedíme, je nám dobře a zůstáváme tak věrni svému sociálnímu statusu. Poprvé v životě jsem kompletně zaspal vzlet. Za cca 1,5 hodiny jsme v Addis, opět tlačenice, kterou ignorujeme a jdeme z letadla až skoro poslední, abychom prošli immigration skoro jako první. Stačilo zaplatit 20 $, za které jsme dostali vízum and finally welcome to Ethiopia! A hned dvojnásobná radost, protože na pásu konečně po dvou dnech vidíme naše zavazadla. Docela se oba těšíme čisté oblečení a řízek. Nejdříve chodíme po letišti a hledáme volné lavičky, kde bychom to mohli na dvě hodinky zalomit. Bohužel moc laviček tu není a ještě je tu docela živo, takže to moc na spánek nevypadá. Jednu lavku zabírá Lucka a já jako její věrný druh lehám vedle na holou zem. Je kosa a spát se nedá, takže jdu

raděj pořešit výměnu peněz, na kterou jsme po příletu v euforii nějak zapomněli. Jediná banka, která je v odletové hale, má samozřejmě zavřeno a banky venku otvírají až v osm. V roli zmateného bělocha (ona to role moc nebyla) se zkouším dostat do imigrační zóny, kde jsou banky. Kupodivu se mi to daří a měním tak dolary a eura, za které dostáváme etiopské biry. Přepočítání je pohodové, dá se říct, že jeden bir je cca jedna česká koruna. Ještě chvíli kecám s lidma, s kterými jsme spolucestovali do Etiopie a duchu si říkám, zde se do Jinky (odkud je Němcova domorodá přítelkyně) nakonec podíváme nebo ne. Čas akorát tak vychází, protože už je po šesté, začíná svítat a my tak můžeme vyrazit z letiště a přejet do centra. Cesta z letiště respektive obecně každá první cesta v cizí zemi má své kouzlo. Turista je zmaten, nevyspalý, netuší, kolik co stojí a hlavně má tohle vše jasně napsané na čele. Tím pádem vleze do prvního taxíku, který se namane a vůbec se nezeptá, kolik to bude stát a kam, že to vlastně jede, natož kde vystoupit. Kde vystoupit netušíme ani my, ale přece jenom se v momentě, kdy v dodávce osiříme, trochu osmělíme s tím, že bychom taky rádi vystoupili. Nu dobrá, poslužte si, ale bude to za stovku. Ufff, v průvodci se píše něco o pár birech a ostatní cestující platili birů deset. Takže co s tím? Rozjíždí se klasická hádací scéna, slušně se rozčiluju, demonstrativně odcházím, abych nakonec zaplatil za oba birů čtyřicet. Zajímavé, že se nás zastávají i lidé okolo, asi i jim to bylo už trochu trapné, když viděli, jak nás taxikáři okrádají. První hotel, který jsme si vyhlédli je plný a druhý je zase moc drahý a víc levných hotelů v centru není, takže chvíli dumáme kam dál až se rozhodujeme jet trochu mimo centrum, kde by mělo být možností víc. Anglicky mluvící chlapík nám vysvětluje, jak funguje shared taxi a kolik by měla jízda stát. Vůbec je zajímavé, že se lidé jenom tak zastaví a zeptají, zda něco nepotřebuješ. Jedeme tedy za 2 birry na Mike Leyland street, kde bylo mělo být hodně hotelů. Barů je tu plno (pro tišnováky, je tu i bar Merry), hotely nějak nevidno. Ptáme se na hotel a chlapík nás rovnou bere do svého hotelu, resp. budí hlídače, co spí v plechové boudě a ten nás vede co domu, který asi slouží někomu jako dobrý přivýdělek, protože nikde žádná cedule, prostě obyčejný dům. Cenu 150 birr moc neřešíme, oba potřebujeme hlavně postel a spánek. Patrně vypadáme dost mimo, protože chlapík na nás zkouší, že cena 150 birr je za den a za noc máme zaplatit ještě jednou 150 birr. S chutí se tomu nápadu všichni zasmějeme včetně chlapíka, který evidentně ani moc nečekal, že by mu tento nápad prošel. Pár hodin spíme a kolem poledne vyrážíme za povinnostmi všedního dne. Na plánu máme výměnu peněz, nákup místní simky, víza do Somalilandu a v neposlední řadě i jakous takous orientaci ve městě a zjištění spojení na zítra. Na devadesát procent jsme už oba rozhodnuti, že budeme naše kroky směrovat jižním směrem. Najít ambasádu Somalilandu není jenom tak, mapa v LP je více než stručnější a místní odkývou cokoliv, jinými slovy nás posílá každý někam jinam. Úspěch slaví až cesta z Bole rd. s dodatkem, že ambasáda má zavřeno (úřední hodiny jenom dopoledne) a pan konzul je zrovna na obědě. Vše se dá ovšem vyřešit, vrátný volá konzulovi a já se s ním domlouvám, že se ve tři stavíme. Je vidět, že Somaliland si své potenciální turisty hýčká. V mezičase jdeme zpět na Bole rd. (ani netušíme, jak blízko letiště jsme) obstarat simkartu. Stačí vyplnit

formulář, odevzdat 2x foto a zaplatit 80 birr a máme sim kartu, jenom číslo nám nějak zapomněli říct. Nevadí, od chlapíka co nás do prodejny navedl, kupujeme kredit za 100 birr a vyrážíme na zaslouženou odměnu po tomhle administrativním kolečku – na jedno točené etiopské. Cena zanedbatelná a chuť více než slušná. Pivko nám ideálně vyplnilo čas do třetí, kdy jdeme zpět na ambasádu. Nyní je už vše ok, platíme každý 40$ a za to dostáváme do pasů poměrně exotická somalilandská víza. U východu nás odchytává chaotická Číňanka, která plánuje jet do Somalilandu, dále lodí do Jemenu a nazpět do Djibouti, nu klobouk dolů. Říkám jí, že o žádném povinném poplatku za ozbrojenou stráž nevím, a že my rozhodně nic takového platit nebudeme. Systém minibusů v AA je na první pohled zmatený, busy jezdí sem tam, cedule nikde a zastavují všude. Na druhý pohled má ovšem vše řád a i svou logiku. Busíky mají pevné trasy, takže je nutné přestupovat, a to většinou na Piazza, Meskal nebo Mexico square. Chvíli zmateně máváme na busy, až nám ochotní místní napoví, že odtud naším směrem nic nejede a musíme zase na Mike Leyland st., kde opravdu zastavují busy směr Piazza. Jízdné typicky dva až tři birry, stejně jako na další cestě z Piazzy na Merkato. To je údajně největší otevřené tržiště v Africe a kde je dle LP mega nebezpečno, a kde budeš najisto okraden a znásilněn. A přesně proto tam míříme. Chaos je tu africky tradiční, každopádně kromě zabijácky výborného macchiata, se nám vůbec nic nestalo. Plánujeme se sem vrátit ještě před odletem, protože šero a chlad nás poměrně brzo vyhánějí nazpět na hotel, aniž bychom cokoliv nakoupili. Na piazzu jdeme pěšky, ovšem dál se už ztrácíme. Moc aut, autobusů a lidí. Snažíme se doptat, ale každý nás směřuje jinam, až natrefíme na chlapíka, co byl před 20 lety v Československu, jenž zná ještě plno slovíček a názvů měst a ten nás konečně nasměroval na správný minibus. Dokonce si kvůli nám zajel, jenom aby pohlídal, že dobře přestoupíme na další bus. V Etiopii jsou samí milí lidé. Jdeme na net a rychle na večeři. Dáváme si kitfo – mleté maso (objednal jsem propečenou verzi, ale jde i objednat maso prakticky syrové) s kořením plus injera (kyselá placka) a injeru se zeleninou. Točené k jídlu je samozřejmostí. Oboje výborné a poměrně pálivé. Rukama nám to ještě úplně nejde, ale to se poddá. Za celou večeři platíme 100 birr, pohoda.

17. 12. 2010 Addis -> Awasa Plán cesty je nakonec následující, vyrážíme na cca 14 dní na jih, potom bude následovat Somaliland, a pokud vyjde čas, tak na závěr cesty pojedeme na sever Etiopie. Teprve realita, jízdní časy a zajímavost jednotlivých míst ukážou, zda to je reálné nebo ne. Vstáváme před šestou, rychle balíme věci a vyrážíme na hlavní, najít nějaké taxi směr autobusák terra, odkud by měli jet busy do celé Etiopie. První nabídce od taxikáře za 150 birrů se s chutí zasmějeme a jdeme hledat dál. 60 birrů je už rozumnějších, i když i to je dost nadsazené pro turistu. Každopádně jsme vsadili na špatného koně, jednak vozítko sotva jelo

(taxíky v Addis jsou většinou prastaré žigulíky) a potom nám v půlce cesty došel benzín. Takže přesedat do jiného a jedeme dál. Tento taxík už na autobusák nějak dofuněl, i když i tento byl na pokraji rozpadnutí. Hlásíme, že máme namířeno do Awasy a hned jsme odveleni kamsi do postraní uličky, kde Lucku nejdříve znásilnili a mě následně okradli:-D…respektive nám byl ukázán bus kýženým směrem. Jak se dalo čekat, pomocník si řekl o nějaké penízky. Váháme a nabízíme mu dva birry. To se mu asi plně nezamlouvá, tak předvádí srdceryvné divadlo, které rozesměje celý bus, ale nás nepřemluví. Ber nebo nech být. Víc nedostaneš. Pochopit to mu chvíli trvalo, až prohlásil, že nás miluje a vzal si dva papírky. Sranda. Než se vymotáme z Addis, tak to docela dlouho trvá, ale potom už cesta docela ubíhá, páč tu máme krásný asfalt, takže jsme v cíli kolem půl druhé. Awasu máme jako zastávku na půl cesty do Arba Minch, nic moc k vidění tu asi nebude, ale mají tu jezero a tam snad něco zajímavého bude. První dojem je poměrně positivní, oproti Addis je tu klídek, čisto a prostě více jezerně pohodovo. Ubytováváme se hned vedle autobusáku v Beshu hotel, kdy za dvojlůžko s koupelnou chtějí 120 birrů. Neznalý poměrů se snažím smlouvat, ale je mi jasně naznačeno, že smůla. Na smlouvání zde hold nikdo neslyší, škoda. Na cestu k vodě bereme baraj, což je místní varianta motorikši, kam se vejde řidič a buď dva standardní Evropané, nebo minimálně tři místní. U jezera panuje naprostý klídek a pohoda, pozorujeme ptactvo a koupající se místní. Bohužel se nedá jit pořád podél břehu, ale i tak super. Jdeme kolem šipky odkazující na Člověka v tísni, ale nejdem tam, na krajanské setkání jsme na cestě trochu moc krátce. Dusáme ve vedru až k výběžku, kde je i hotelový resort, ale nic moc zde k vidění, tak bereme baraj zase nazpět do města. Je totiž čas na malé občerstvení – pivo St. George, ovoce a zákusky. A na hotelu macchiato a na doporučení místního playboye čaj smíchaný s kávou v poměru půl na půl. Poměrně ďábelsky nakopávající kombinace na několik hodin dopředu. I Lucka ožívá, takže vyrážíme jenom tak nazdařbůh, kam nás nohy po Awase ponesou. Bez pozornosti nevydržíme ani pár minut. Tam potřást rukou, jinde odpovědět, že jsme z Česka a tak pořád dokola. A potom se najde někdo, kdo umí skutečně anglicky a s tím se dá pokecat. To si pak vyměňujeme maily a facebooky. Kluk je asi nějaká vyšší třída, dle toho co vykládá, hold rozdíly jsou všude. Loučíme se, abychom se za chvíli potkali znovu, klučina nás dohání na kole s kamarádem, s tím že si budeme povídat. Stává se z nás ihned atrakce a doprovází nás chumel dětí, ale všichni jsou milí a nikdo po nás nechce peníze, což je úleva. Před hotelem se loučíme a věnujeme jim na památku pohled Tišnova. Snad měli radost. Bez anglického menu a s minimální znalostí názvů pokrmů místní kuchyně, je výběr večeře trochu složitější. Nakonec to zvládáme tradičně za pomocí jídel ostatních strávníků a dáváme si místní specialitu, tedy jehněčí maso v misce, která je po okraj zasypaná prosem. Ani při velké snaze tohle jídlo ve dvou nedáváme. A není to tím, že proso se rukama moc dobře nejí, ale obří porcí, která je v Etiopii pravidlem. Žaludky naplněné, proso všude na stole – jsme spokojení. Lucka jde spát, já ještě na net, který je tak neskutečně rychlý, že za tři čtvrtě hodiny stěží pošlu jeden mail.

Paní majitelka už chtěla zavřít, ale nějak chudina nevěděla jak mi to sdělit, tak útrpně čekala, až si dosurfuju, aby mohla konečně zavřít a jít spát. Lucka dneska měla narozky, prý dvacet a něco. Slavíme jedním ananasem, větší oslava se odkládá…happy birthday Lucy!!

18. 12. 2010 Awasa -> Sodo -> Arba Minch Autobusák skoro u nosu nám umožňuje příjemný luxus si pospat až do šesti, rychle se sbalit a chytnout bus buď dolů na jih do Yabelo nebo do Arba Minch. Směr Yabelo má tu výhodu, že bychom se při cestě zpět nevraceli stejnou trasou, Arba Minch má zase tu výhodu, že má kolem více zajímavostí a atrakcí. Takže zase dilema, já osobně jsem více pro Arba, Lucka pro druhou volbu. Rozhodujeme se až na autobusáku, bus do Arba jede dříve, takže není co řešit. Klasicky chytáme poslední dvě místa v poslední řadě. Čím to je, že na nás vždy zbudou tyhle místa? Prostě štěstí na nejhorší sedadla. Zde máme aspoň výhodu, že sedíme u dveří, takže si můžeme v klidu natáhnout nohy a ještě máme větrání v ceně. Jinak je totiž docela potíž otevřít okýnko, ne že by to nešlo, ale místní to prostě nemají rádi, snad mají pocit, že by je ofouklo, takže i v největším dusnu jsou všechna okna poctivě zavřená. Kvapím ještě v rychlosti pro banány, vodu a koblihy, právě tak akorát, abych včas naskočil do rozjíždějícího busu. Do Shashemene je cesta v pohodě, tak jak ji známe ze včerejška, ovšem po odbočce směr Sodo (Wuleita) se mění v polní cestu s příležitostným asfaltem. Tam kde se již stihla postavit nová silnice asfalt je, ale jedná o kousky, zbytek je hrbolatá polní cesta. Autobus pomalu jede a poskakuje, my na zadních sedadlech se křečovitě držíme všeho co je po ruce a snažíme se vykrýt výmoly a hrboly. Ještě, že strop je docela vysoko. I když to nevypadá, tak i při tomhle kodrcání se dá usnout, jak se mně i Lucce střídavě daří. Navzdory tragickému stavu silnic, se všude pilně staví a buduje a to za pomocí poměrně moderní techniky a mechanizace. Patrně opět Čína. Je to prostě velký rozdíl třeba oproti Barmě, kde byly také silnice v dost hrozném stavu, ale kde se nic nedělo a jenom minimálně stavělo. Zde panuje opravdový silniční boom, jediný problém je zdá se s mosty, ty jim nějak nejdou, tak raděj kolem nich postaví objížďku. Po cca 4 hodinách jsme v Sodo, kde si musíme vzít další bus do Arba Minch. Sodo (Wuleita) vypadá na první pohled docela sympaticky, všude kolem hory a i autobusák je docela vyvedený. Mají tu dokonce i placené toalety, kam mě ihned posílají, když zmerčí, že si hodlám odskočit jenom tak plotu. Hybaj cizinče a zaplať 1 birr. Že bude cesta do Arba v podobném duchu jako do Sodo, je nám jasný hned po pár kilometrech, kdy asfalt mizí a nastupuje něco mezi polní cestou a oranicí. Bus skáče, houpe se, všude plno prachu v rychlosti svižnějšího šneka. Africká pop music valí na plno a my se pomalu přískoky posunujeme do cíle. Banánovníkové plantáže tvoří hustý les kolem cesty, není divu, protože banány z Arba Minch jsou nejvyhlášenější v celé Etiopii. Z tohoto faktu plyne i náplň zastávky na občerstvení, kdy se kolem nás seběhl houf prodavačů banánů, kteří se usilovně přetahují o to, kdo banány prodá. Vybíráme a přebíráme a nakonec bereme půl tucet banánů za 2

birry. Jsou tak dobré, že přejíst se jich snad ani nejde (jde). Tímhle tempem z nás budou brzo opičky. Konečně! Po poměrně vyčerpávající cestě jsme v Arba Minch. Město se skládá ze dvou částí, Sencha a Sikela, přičemž autobusák je v Sikele a ubytování v Senche. A my jsme nesamozřejmě ubytovali v Sikele. Může za to nadháněč (průvodce), který si nás odchytl a ubytoval za 70 birrů v nedalekém penzionu. Sprcha a záchody jsou společné, jinak se jedná o klasický standard tentokráte i s moskytiérou. Aspoň jsme v klasickém místňáckém hotýlku a ne žádné snobárně za dvojnásobnou cenu. Lucka jde spát a já na průzkum ven. Nějak moc toho, zde k vidění není, tak jdu raději otestovat místní kavárnu – Flamingo pastry, což je cukrárno-kavárna na kruháči, kde jsme se stali ihned štamgasty a průběžně (včetně cesty nazpět) ulítávali si na džusíkách (avokádo, mango, papája), macchiatu a zákuscích. Na poprvé hned volím avokádový, ten nemají, tak dávám mix a kvapím za Luckou, abych ji za čerstva pověděl, jaký bezva podnik jsem objevil. Venku nás opět odchytává nás průvodce tentokrát s doprovodem – rastou („Meky“), jenž vlastní Mekonen lodge v Dorze. Tvrdí nám, že se tam co nevidět uvidíme. My krčíme rameny, že možná a bla bla. Měl pravdu, za pár dní jsme tam. Za dva birry bereme minibus do horní části města, kde máme v plánu obhlídku okolí včetně vyhlídky na jezera a následně něco dobrého k večeři. Nejdříve míříme do míst, kde se dá tušit nějaký výhled na dvě okolní jezera – Lake Chamo a Lake Abaya. V cestě nám stojí nově rostoucí luxusní „kulturní středisko“, které se nám obcházet moc nechce, tak se ptáme, zda můžeme dovnitř a jsme vpuštěni. Kdosi měl připomínky, zda nejsme novináři nebo špióni, ale kašleme na něj. Vyhlídka nic moc, spíše samý opar, tak aspoň máme možnost vyzpovídat stavbaře, co to vlastně staví. Pořád mě překvapuje, že je tu tolik lidí, kteří umí anglicky. Nedovedu si představit českého dělníka, který by dával výklad v cizím jazyce k tomu, co staví. Takže zase nazpět do centra a do vyhlédnutého Soma restaurantu, kde by dle LP měli dělat rybky. Objednáváme si grilled fish se zeleninou za 58 birrů. Cena je to turistická, pro místní vše stojí o třetinu míň. Náhodou jsme totiž měli na stole i menu pro místní, takže jsme mohli porovnat a zjistit rozdíl nějakých dvacet birrů. Když jsem si objednával, tak jsem požadoval jídlo za místní ceny. Chudák číšník, zrudl a začal ve své chabé angličtině něco o tom, že jsme turisti, takže proto máme turistický menu. Těch dvacet birrů za legraci a potrápení číšníka stálo. Plus ta rybka – tilapia – byla naprosto znamenitá. Dostali jsme celou rybku, mísu zeleniny s ošatkou plnou chlebíku a přejedli jsme se oba dva. Ještě chvíli se procházíme, než nastane úplná tma (veřejné osvětlení moc nefunguje) a za další dva birry jedeme nazpět k hotelu. Dneska se žádný Internet nekoná, ani konat nemůže, protože je zrovna black-out, takže baterky a spát. Jsou tu komáři a to jsme 1400 m.n.m.

19. 12. 2010 Arba Minch -> Chencha Čas v Africe nehraje naprosto žádnou roli, hodinky nosí pár lidí a jinak se vše děje od úsvitu do soumraku. A to platí i o dopravě, něco jako jízdní řád zde nikdy nikdo neviděl. Prostě se

odjíždí, až se bus naplní a jedinou informací, o kterou se většinou lze opřít je sdělení, že “dneska autobus pojede”. Stejně tak tomu je i v případě busu do Chenchy. Na autobusáku jsme kolem sedmé a hned nám je něco divnýho, protože je tu výrazně méně lidí, než normálně. Že by to v neděli jezdilo míň? Ptáme se kolem a dostává se nám klasicky plno odpovědí. Jeden nás kamsi vede, s tím že tento bus odtud pojede, druhý zase, že dneska nic nejede a třetí pro změnu, že něco pojede, ale neví se kdy a poslední s určitostí tvrdí, že za hodinku určitě něco pojede. Nemá to cenu, jdeme posnídat, zalít hrdla čajem a psát cestovní memoáry. Sedíme ve stínu na busdvorku, místní nám koukají přes rameno a čas plyne. Sem tam se nás někdo zeptá, odkud jsme nebo jenom tak čumí. Čas plyne a zevlujících lidí zlehka přibývá. Po třech, možná čtyřech hodinách, se najednou ozve „Chencha“, davem to lehce zabzučí a než se nadějeme, tak na nás zbývají opět pouze zadní sedadla (jak překvapivé). Nečekaně se objevuje ještě jedna bílá kůže do party, je to Američan Campbell, který bydlí v Chencha v rámci dobrovolnického programu Peace Corps. Má docela náš respekt, Chencha je sice krásné místo, ale přece jenom, dva roky v horské vesnici je docela dost. Vyzvídám tedy aspoň různé detaily a zajímavosti. Aspoň příjemně uteče čas, než konečně vyjíždíme. Na to, že jsme v Africe, tak tu mají některé věci poměrně přísně podchycené. Třeba taková kontrola počtu cestujících v busech, kdy platí, že co sedadlo to jeden cestující. Od toho zde je traffic police, která by to měla mít pod kontrolou. Mno, úplně tomu tak není a všichni vědí, jak kontroly obejít. Jako v tomhle případě, dvě si dvě paní po výjezdu z autobusáku byly nuceny vystoupit, přesednout na minibus a za městem opět do busu nastoupit. Jenom co odbočíme z hlavní silnice, začíná poměrně ostré stoupání. Cele dvě hodiny jede autobus skoro krokem až do výšky 2700 m.n.m., kde konečně vystupujeme. Nádherná krajina a úžasně svěží vzduch, to jsou první dojmy z Chenchy. Campbell nám doporučil jeden penzion kousek od „autobusáku“, jdeme tedy hledat a naivně čekáme ceduli „pension“. Nic se nekoná, tak se ptáme místňáka, který nás k němu vede. Zcela nečekaně za to chce peníze a zcela očekávaně mu nic nedáváme. Nasupeně odklusal. Až mi někdo řekne jeden důvod proč v chudé Etiopii dávat peníze někomu, kdo se má evidentně dobře, tak mu ty peníze klidně dám, do té doby mají podobní chytráci smůlu. Za 80 birrů máme prima pokoj s koupelnou a teplou sprchou, co víc si ještě přát? Po ubytování jdeme stylem, kam nás nohy zavedou za vesnici na procházku. Míjíme nemocnici a míříme dál do nazdařbůh do kopců. Je zde naprosto nádherně - úžasný výhledy s terasovitými políčka a roztroušenými tradiční chýše – dorze huts, v dáli pasoucí se stáda dobytka – prostě naprostá pohoda. OK, nemusela by nás pořád doprovázet skupina děti za vytrvalého pokřiku:“farandžíííí, farandžííí“, ale s tím nic nenaděláme, stejně jako s neustálýma žádostma o peníze. Dáš jednomu a ostatní ti utrhnout ruce, je to smutný, ale je to tak. Chce to trpělivost a spíše než se naštvávat, si z dětí dělat legraci, protože výhružkám stejně neporozumí a akorát je to ještě víc vyhecuje. Jsme tak vysoko, že mně ani nepřijde, že bylo nějak extra vedro, zvláště když docela příjemně pofukuje. Nepřekvapí, že jsem se zase mýlil…bylo vedro a ruce jsou bezva spálené. Zpátky v hotelu vyplňujeme nějaký papíry a platíme za ubytko. Asistuje nám u toho jeden místňák

(student), který trochu zvládá english. Mám ho za nějakého „kamaráda“, co šel okolo, ale kdeže a pomáhá paní v pensionu…chlapík se mě drží několik hodin, kdy stíhá vyjednat super nevýhodnou večeři v hotelu za 150 birrů (reálná hodnota tak čtvrtinová) a vůbec chová se divně. Posedává u dveří, sem tam něco řekne a jinak na nás pořád kouká. Jak se ho zbavit nevíme, tak jdeme večer prostě spát. To už chlapec nevydrží a řekne si o 30 birrů. Ha, nikomu jsem nic neslíbil, v ničem mně nepomohl a zase mám rozdávat, smůla kámo, nic nebude. Další více než slušně situovaný student, který po nás žebrá. Akorát mě naštval, protože tu jsou tisíce jiných, kteří potřebují pomoc a ne tenhle vykuk. Chencha je krásná, ale někteří lidi mě tu dost vytáčejí. Klidně podpořím stavbu školy, studny nebo jakokouliv NGO, ale rozhodně nehodlám jenom tak z plezíru rozdávat peníze. Náladu si s Luckou vylepšujeme až večer v místecké čajovně, kde si dáváme ultra silné zázvorové čajíky a jenom tak vegetíme. Příjemní lidi, pohoda a naprosto normální cena za čaj jako pro místní. Tím tu večerní život končí, všude je tma a ticho. Je něco po deváté, dost zima a jdeme spát…

20. 12. 2010 Chencha -> Laka -> Dorze Zzzziimmmaaa….ranní vstávání nám již docela, ale zdejší chlad je přece jenom něco úplně jinýho. Jedinou motivací pro vysoukání se ze spacáků je příslib lokální snídaně, kterou máme v ceně našeho super výhodného menu. Naše představa o lokální snídani bere okamžitě při pohledu na špagety za své. Škoda, boloňské špagety nejsou špatné, ale přece jenom to není, co bych zde čekal. Co se dá dělat, jíst musíme, takže se pěkně po evropsku přejídáme, břicha zalejeme čajem a vyrážíme pěšky směr Dorze. Už první metry napovídají, že nás čeká úžasná procházka. Je krásně jasno, sluníčko pomalu stoupá po modré obloze a nabízí tak nádherné výhledy do všech stran. Do Chenchy jakožto hlavní vesnice v okolí, kde je tím pádem i škola, jsou právě desítky dětí z okolních usedlostí. Všichni v školních uniformách, ne nepřipomínajících montérky, které povětšinou liší pouze v odstínu, který značí, zda dotyčný chodí na první nebo druhý stupeň. Vzhledem k tomu, že v jeden moment do školy směřují opravdu davy, tak dumáme, dle čeho se všichni řídí, když tu nikdo nemá hodinky. Dle Slunce? Vychází Slunce každý den stejně? Asi to tak nějak bude. Starší po nás pokřikují: “one birr“, ti mladší nebo vlastně prostě všichni pokřikují klasické: “farandžííííí“. Někdy to jsou i houfy dětí různého věku, které nás doprovází, ovšem pouze ke škole, dál už ne. Bereme to v pohodě, někdy je to sice hodně otravné, ale nic s tím nenaděláme, a že se nám pokřik farandžííí úplně nezamlouvá? Tak to máme smůlu, s tím nic nenaděláme. Mohlo být snad kolem osmé, když najednou průvod děcek ustal a my už dusali po cestě až do vesnice Laka sami. Až do vesnice jsme nedošli, na plácku před vesnicí nás zaujalo shromáždění lidí, z nichž se někteří řadili do divných vzestupů. Zvědavost nám nedala a nenápadně, pokud je to vůbec jakožto bílé tváře možné, jsme se koukali, co se bude dít. Zprvu jsme moc nechápali, o co jde, protože muži a ženy zde poměrně nekoordinovaně tancovali dokola nebo jenom tak postávali. Těžko popsat tu zvláštní atmosféru a emoce.

Přirozeně nejednalo se o nějakou náhodnou taškařici, ale o tryznu, při které okolí projevovalo svoji upřímnou soustrast tancem a zpěvem. Systém tryzny nám zůstal utajen, nicméně jsme aspoň vypozorovali, že se vždy jeden z pozůstalých zúčastnil smutečního kolečka plného tanců a tlumeného zpěvu. Zvláště silná podívaná. K mému překvapení po nás nikdo nechtěl ani peníze, ani nás nevyháněl ven, naopak se zdálo, že si nás ani moc nevšímají, což bylo jenom dobře. Celá tryzna trvala kolem dvou hodin, kdy se dav odebral pravděpodobně na pohřebiště, ale tam už jsme nešli a raději pokračovali dál do Dorze. Je možné, že by nás tam nechali, ale už jenom z úcty a snahy o souznění s okolím, jdeme dále po svých a ne zase „čumět“. Jak jsme tak seděli na bobku a pozorovali to fascinující lidské divadlo, tak jsem se jenom tak pro sebe rozhodl, že odkládám hodinky do batohu a dál už budeme cestovat bez času a časové stresu. Čas je tu tak relativní a naprosto nepodstatný, že ve své podstatě člověka jenom omezuje a stresuje. Během této meditativní chvilky se mně podařilo se s klidným srdcem namazat krémem po opalování a položit tak základ kvalitnímu spálení. Hold, civilizační rozmazlenost a zjemnělost tě dostane všude. Do Dorze to máme ještě pár set metrů, když potkáváme dredáče Mekyho, kterému patří už vzpomínaná „Mekonen lodge“, ve které se chceme ubytovat, tak se obracíme a obsazujeme jednu z jednoduchých bambusových chatek. Sprcha někde daleko (a stejně v ní není voda a nikdy ani nebude), suchý záchod zase jinde, ale to nám nevadí. Vládne tu naprostá pohoda a relax, takže značka ideál. Rasta ví moc do dobře jak na hosty a zvláště na hosty z Čech, protože hned jak si hodíme bágly dovnitř, tak na mě kyne, ať se za ním zastavím do altánu uprostřed. Jsem naivka žijící v domnění, že bude chtít zaplatit a vyplnit nějaké registrační papíry, kdežto rasta už nalévá panáky nějaké místní pálenky a o placení dopředu nechce ani slyšet. No stress, pohoda, zaplatíte pozděj. „Yo-ho“ – na zdraví!:-D Jeden panák pálenky z anýzu, česneku a kdečeho ještě bohatě stačí. Hlavním důvodem proč jsme dneska v Dorze, jsou místní trhy, takže neleníme a kvapíme do vesnice. Jsme pořád hodně vysoko a už to docela pálí, nicméně já jsem v klidu, páč jsem se přece namazal krémem – po opalování. Trh už z dálky vypadá naprosto famózně, prostě neskutečná barevná směska lidiček z širokého okolí. Ale všechno má svůj čas, nejdřív musíme uhasit žízeň a potom se vydáme vstříc nakupování. „Co třeba jít na džus?“, ptám se Lucky, když vidím opodál baráček, kde na terásce chlapík popíjí něco zvláštně žlutého v ještě zvláštnějších baňkách. Venku místo není, takže jdeme statečně do temných útrob, kde jsme ihned vyvedeni z našeho naivního omylu. Žádný džus, ale místní medové víno – tedj. Sedáme mezi štamgasty na lavice a objednáváme si dvě baňky. Tedj chutná trochu jako náš burčák – hodně sladký a lehce alkoholový. Že jsme naprostým středem pozornosti, není třeba dodávat, ale nám to nevadí. Probíhá představovačka, při které se dozvídáme, jak se kdo jmenuje, kdo je koho bratrem či strýcem a já na oplátku sděluju, že jsem „Ček“, což vzbudí klasickou reakci:“ Óóoohhh Ček!“, která povětšinou značí, že nemají ani páru o čem je řeč, ale to nevadí. Kecáme, popíjíme a v pravidelných intervalech využíváme naší nově nabyté znalosti a přiťukáváme si „na zdraví“. Jako se nechodí na jedno pivko, nechodí se ani na

jeden tedj, takže hnedle dáváme druhý kousek. Mezitím se hospoda docela zaplnila, docela to vře a my se dále veselíme, seznamujeme se a neustále si s někým potřásáme rukou. Tak jo, dva kousky stačily, sice je tu fajn, ale měli bychom se jít podívat co se děje na trhu. Uff, to byla slušná facka, z temnoty hospody a relativního chladu přímo do výhně poledního slunce. Hustý, dáváme pár banánů a kolektivně se shodujeme, že máme docela dost a raději půjdeme spočinout do lodge. Krom toho mám pocit, že jsem se poměrně fest spálil a rudnu rychlostí stejnou jakou Haile Gebrselassie běhával své světové rekordy. Kromě rychlých spálenin se vyšší nadmořská výška projevuje ještě v jedné věci, jsme zafunění i do toho nejmenšího kopečku. Jakápak slabá fyzička, za vše může tahle nadmořská výška. Do lodge právě přijely dvě skupinky turistů v jeepech, pro které má Meky připravenou dokonalou turistickou show. Vše pozorujeme z otevřených dveří chatrčky a nestačíme se divit – popěvky a tanečky v podání naprosto „autentických“ místňáků – turoši fotí, natáčejí a chrochtají blahem nad tou pravou africkou show. Rasta se jenom směje, jak se krásně vydělává na bílých turistech a my dva raděj zavíráme, abychom to nemuseli pozorovat, páč bohatě stačí slyšet. Po několika dávkách pantenolu a hodince spánku opět vyrážíme do vesnice, nyní už s jasným předsevzetím - bez tedje zato si pěkně užít trhy. Daří se…snažím se fotit, ale je to poměrně obtížné. Jednak už jako běloši budíme poměrně pozornost a s mým foťákem je to ještě horší, takže místní náš hned zpozorují a je po autentické fotce, respektive je často po fotce jako takové, protože se prostě otočí nebo mi focení jasných gestem prostě zakážou. Abych toho nebylo málo, tak je moc sluníčka až moc a ty tmavé obličeje na dlouhé ohnisko, no není to prostě ono. Trh je ovšem velice různorodý a barevný, i když spíše se jedná o produktový trh, kdy místní prodávají ovoce, zeleninu, bavlnu, chilli, proso, maniok ale i výrobky, o jejichž určení nemám nejmenší tušení. V neposlední řadě se prodává i „chinese shit“ jako trepky, oblečení apod. Tradičních a lokálních věcí – jinými slovy suvenýrů zde moc není. Tím pádem nakonec nic nekupujeme a spíše se jenom kocháme a fotíme. Vyhání nás až pocit, že už máme vyfoceno prostě vše stejně jako intensivní pocit hladu. Banány jsou sice bezva, ale pořád se jíst nedají, takže kam zajít? Všude jsou hospody s tedjem (ten se pije v době trhů snad úplně všude), naštěstí kousek vedle „náměstí“ nacházíme poměrně dost africky vypadající hotel, kde se i vaří. A jelikož se gastronomických experimentů nebojíme, tak si ihned objednáváme to, co vidíme u strávníků vedle. Čaj samozřejmě nesmí chybět. Dostáváme hutnou masovou polívku a injeru. Už tak je vše poměrně pálivé, nicméně pro fajnšmekry (skromně se hlásím) je ještě připravena speciální směska koření berbere, která je vedle injery. Dobré a pálivé, jenom škoda klasické turistické ceny. Nazpět v lodgi už pouze vegetíme a těšíme se na večeři, kterou nám Mekyho poskoci slíbili připravit za 50 birrů. Ve sprše voda není a asi už dlouho nebyla. Už je dávno tma, když místo sprchy dostáváme konečně dva lavory plné horké vody. Není nad romantické umývání nohou při úplňku. Večeře je o poznání komplikovanější problém, hlady už mžouráme, ale nakonec se dočkáme. Špagety, zelenina, sladké brambory, rajčatová omáčka – hodně velké mňam. Jenom co dojídáme, tak se konečně přiřítil Meky již v povznesené náladě se svojí

skotskou přítelkyní v závěsu. Zapalujeme svíčky, rozděláváme etiopské víno a chvíli ještě kecáme, než nás přemůže únava a chlad, který je i přes přinesené deky poměrně značný. Mekymu se musí uznat jedno, kromě toho, že je to zcela evidentně místní kápo (a že má sexy charisma…by dodala Lucka), a to že vybudoval příjemnou lodge „západního stylu“ v místních podmínkách, které uspokojí jak backpackery, tak i turisty v jeepech. Vede to na pohodu, žádné placení dopředu, žádné formality, prostě na pohodu. Peníze jsme mu nechali druhý den brzo ráno v chatce.

21. 12. 2010 Dorze -> Arba Minch -> Konso Ještě než začali kokrhat kohouti, jsme už dávno na nohou a čekáme u silnice na první projíždějící bus dolů do Arba Minch. Čekáme, čekáme a nedočkáme se. Ranní bus dneska prostě nejel. Hodinu jsme čekali za citelného ranního chladu u lodge, aby nás to přestalo posléze bavit a přesunuli jsme se do vesnice na čaj. Jeden čaj nikdy nestačí, dáváme další a další. Všechny brutálně oslazené se zázvorovou příchutí. Na plácku, kde byl včera trh, se dneska prohánějí místo trhovců kozy a spásají vše, co zbylo. V dáli probíhá další pohřební ceremonie, ale už ne tak pěkná a atmosférická, jako jsme měli možnost vidět včera. Pořád se učíme trpělivosti a pořád máme ještě rezervy, nicméně kdo si počká, ten se dočká a tak se zadařilo po 2-3 hodinách i nám. Jako poslední cestující, kteří nastoupili, máme trochu smůly, protože musím kvůli traffic police vystoupit ještě před městem a poslední kus cesty dojet minibusem. Částku na minibus jsme dostali od pomocníka v autobusu, takže je to nakonec docela férové. Traffic police je strašákem a zároveň ji každý dokáže nějak obelstít. Na autobusáku házíme bágly do minibusu směr Konso a jdeme do naší čím dál tím víc oblíbené kavárny Flamingo pastry na něco dobrého. A zase a znova: macchiatto, avokádo džus, roláda a další maximální mňam. Minibusek se mezitím zaplnil, my zaplatili 50 birrů, obsadili přední VIP sedadla a vyrážíme. Teda skoro, nejdřív si dáme projížďku po okolí, kdy nabíráme na střechu všelijaký materiál a ještě další cestující. Když už to vypadá, že máme naloženo, tak konečně doopravdy vyrážíme. Cesta zdá se být pohodlná, asfaltu jest dostatek, stejně jako zastávek, kde vždy vystupuje a nastupuje vždy plno lidí. Vzadu tlačenka a my dva si vepředu pospáváme. V Konso jsme až nečekaně rychle za nějaké tři hodinky. První dojmy jsou dva: vedro a hodně chudo. Nejdříve zkoušíme Edget hotel za 160 birrů, ovšem nezájem recepční nás ihned přesvědčil, že tohle není dobrá volba a jdeme vedle do St. Mary hotelu za 150 birrů. Sprcha funguje, záchod na kyblík, modré stěny s krvavými fleky po komárech, moskytiéra, odkryté zásuvky, postel, lehce špinavo, ale jinak naprosto pohodový standard. Jeden z včerejších průvodců nám vykládal story o tom, že jednoho jeho známého postřelili, když byli u kmene Mursi. Jeho jméno bylo Gabino, no a kdo nám dneska dělá samozvaného průvodce? Gabino. Náhoda to není, turistů je málo a anglicky hovořících průvodců ještě míň. Vteřinové lepidlo na fleece, vylitý šampón v batohu -> náročné cestování batohu na střeše si vybralo svoji daň.

Konso je plus minus obydlený kruháč a dle toho to i vypadá v okolí. Jdeme se projít někam dál mezi chajdy, kde je vidět, že je zde poměrně dost chudo, kupodivu nás nikdo zatím moc neotravuje. „Hele, tamhle vevnitř se něco děje, je tam nějak hodně lidí, jdeme se tam podívat“. Nesměle nakukujeme dovnitř, do místní hospody, což je více či méně kombinace chlívu, kuchyně a pokoje. Lidi sedí na malých sedátkách a popíjejí cosi z kalabasy, a dle pohledů a uspořádání je jasný, že čajík to nebude. Úplně nejvíc přívětivě to zde nevypadá, ale jdeme dál, však bude legrace. A taky že byla. Dostáváme oba plnou kalabasu domácího piva zvaného „tella“, což je zkvašená směska mouky, ječmene a něčeho dalšího, která chutná…no divně. Hustá, až kašovitá hmota, jejíž kousky zůstávají pijákům mezi zuby, a ke které se zakusují vařené fazole. Lucka se ksichtí a místňáci se smějí, já držím víc linii, ale ani mě to nějak extra nešmakuje. Fotíme, necháme si vyložit výklad postupu výroby, dopíjíme cca půlku a se zdravicí pokračujeme dál. I naše gastro zážitky mají své limity a na ty jsme nyní, mám pocit, právě narazili, i když kdo ví, co přinesou dny příští a zážitky dál na jihu. „This is Africa“ – drsná, okouzlující a jedinečná, i v nezapomenutelné zkušenosti popíjení domácího piva místní hospodě s úsměvem a výrazem protřelého pijáka. „Koukej, oni nesou mrtvolu“, stačím Lucce oznámit a v samotném udivení i foťák zapomenu vytáhnout. Vedle nás rychlou chůzí prochází dvojice lidí, kteří nesou na márách mrtvolu zabalenou jenom tak v dece. Uffff, co k tomu více dodat. Morbidní zvědavost nás nutí k následování bizardního průvodu. Po pár metrech se přidává průvod s další mrtvolou. Syrová africká přítomnost jenom tak zabalená v dece. Žádné ceremonie, nic takového. Celé procesí míří rychlým krokem do kopce ven z města, přidáváme tedy taky do kroku, ale není nám to moc platné. Zhruba v půli kopce u průvodu zastavuje prázdný náklaďák, pozůstalí nakládají mrtvoly na korbu a ujíždějí pryč. Ještě chvíli jdeme směrem, kde tušíme pohřebiště, ale nemá to cenu, senzace stejně lovit nehodláme. Turismus vede! Navzdory chudobě všude kolem vyrůstá nad městem na kopci luxusní resort pro turisty. Chatky klasického afrického střihu navenek, ale uvnitř s veškerým komfortem, který si může zhýčkaný západní turista přát. Vše už připraveno na nájezd turistických Toyot. Utíkáme pryč a pokračujeme dál do další vesnice ke kostelíku na kopci. Tížívá a bezútěšná atmosféra, kdy chudoba a různé nemoci koukají na každém rohu, neustálé „farááándžíí“ a děti s nafouknutými bříšky. Velmi intensivní výlet, z kterého máme oba ne moc příjemnými pocity, takže se docela rádi vracíme zpět k našemu kruháči s cílem sehnat nějaké jídlo k večeři. V našem hotelu se bohužel nevaří, takže se musíme přesunout vedle do Edget hotelu, kde dáváme dušené maso se zeleninou a s obvyklou injerou. Pivko St. George je sice nejobvyklejší, ale rozhodně ne nejlepší, bohužel často prostě jiná volba není. Jak se dalo čekat, samozvaný průvodce Gabino si nás briskně našel a hned nás informuje, co zde lze dělat, kam jít a za co mu všechno případně zaplatit. Co je pravda, co vějička na turisty a co naprostá lež, to těžko posoudit. Každopádně informujeme Gabina, že my zájem nemáme a raděj ho aspoň pozvu na pivko, když už tu s náma sedí. Pán je nicméně fajnovka, nabízený St. George mu nejede, ovšem při cestě na

hotel si o peníze na pivo říct dokáže. Se zjevným znechucením mu dávám 10 birrů a jdeme na pokoj. Deníčky a spát.

22. 12. 2010 Konso -> Key Afar Výsledek včerejšího usilovného zjišťování informací týkajících se autobusu směr Jinka/Key Afar má dle očekávání poněkud rozporuplný výsledek, protože každý nám řekl trochu něco jiného. Každopádně vstávat bychom měli brzo, protože bus by měl Konsem projíždět někdy mezi osmou a devátou. Je to koneckonců docela logické, protože vyjíždí z Arba Minch, kde bude vyrážet kolem šesté. Vstáváme tedy s prvními kokrhajícími kohouty a jdeme před hotel vyhlížet bus. Čekání bez snídaně? Nelze, sedáme do kavárny, a i když si vajíčka dávat nechceme, nakonec nám nic jiného nezbývá, protože tohle jediné jsme si s obsluhou rozuměli. Dáváme čaje, hltáme omeletu a koukáme, zda nepřijíždí bus. V polovině snídaňového rozjímání skutečně autobus přijíždí, lehce kvapíme v domnění, že nám snad ujede a přitom zapomínáme, že jsme v Africe, kde vše má svůj čas a své zákonitosti. Takže hážeme bágly dovnitř, autobus se zamyká a celé osazenstvo jde na snídani. My už máme po jídle, takže jdeme na bunu (buna= etiopská káva) a čekáme. Sice jsme vlezli do čajárny, ale to není problém, kafe přinášejí z vedlejší kavárny. Kafe není v Etiopii nikdy dost, čaje už vůbec ne a macchiata ani náhodou. Závislost vzrůstá… Za 50 birrů dostáváme přednostní místa vepředu a můžeme vyrazit. Asfaltu je po cestě překvapivě dostatek, takže to docela ubíhá, až na poslední část, která už je po tradiční štěrkové polňačce. Každopádně za nějaké 4 hodiny jsme v Key Afar. Společně s Frankem z Německa se jdeme podívat na LP doporučovaný Nasa Hotel. Oproti ceně z průvodce zde znatelně podražilo, chtějí po nás 150 birr. Asi zde nic lepšího nebude, tak to bereme. Frank se jde mrknout ještě jinam, přece jenom za jednoho je už docela hodně, ale nakonec se vrací a bere pokoj vedle. Relativní komfort, bez švábů a dokonce teče voda, takže tuhle turistickou cenu akceptujem. Po chvíli odpočinku vyrážíme do odpoledního vedra na procházku. Zase je to jiná Afrika, než kterou jsme doposud poznali – prašná, naprosto vyprahlá a hodně černá. Někteří lidé tu koukají divně, musíme si zvykat. Po chvíli samostatné chůze se na nás dle očekávání nabaluje hrozen dětí, který nás s pištěním a ječením „farááándžííí“ doprovází po celé cestě. Teda vlastně ještě to prokládají žádostí o peníze:“one birr“ nebo foto. Vůbec jsou dost oprsklý, když tahají i za ruce a prostě poměrně otravují. Takže se ani fotit nedá, páč děcka vždy vlezou do záběru anebo za to chtějí lidé peníze a tváří se dost nasupeně. V Key Afaru převládají lidé kmene Tsemay, kteří nejsou zrovna extra přátelští a přístupní. Zvláště ti se samopalem vypadají dost ostře a mají respekt. Key Afar je jako obvykle obydlená zatáčka, takže poté co jsme prozkoumali jeden směr, jdeme se mrknout ještě směrem Jinka. Scénář je podobný, nabalují se na nás děti, které na nás pokřikují a chtějí peníze. Tyhle jsou ještě o něco agresivnější, protože v jednu chvíli začínají dokonce házet kameny. Naštěstí každá tlupa má určitou hranici pro vycházky, za kterou nesmí, případně se kolem vyskytne někdo

dospělý, kdo je trochu usměrní. Potkáváme válečníka se samopalem, který na nás dokonce mával. Byl jsem z toho tak unešen, že jsem zapomněl i na žádost o foto. Tomuhle bych ty peníze klidně i dal, i když jsem jinak dost proti tomu. Na večeři jdeme do našeho hotelu, kde si dáváme zeleninu s injerou a něco na pití. Chlapíci za to chtějí 80 birrů, což mě poměrně nadzvedlo ze židle a dávám to hned najevo. „Farandží price“ jim jenom tak neprojde! Výsledkem hádky je jednak velmi vtipná odpověď, že jsem se měl na cenu zeptat a fakt, že platím jenom 65 birrů. Zlostně odcházím na pokoj a sám sebe chválím, že mi to hádání už docela jde. Jasně že i druhá cena je pro turisty, ale tak vyloženě – že si prostě cenu vymyslí – mě okrádat nemusí. Aby nebylo turismu málo, tak se necháváme ukecat místním samozvaným průvodcem na výlet od vesnice kmene Tsemay. Ukecat 150 birrů se mi tentokrát nedaří, asi i kvůli historce, na kterou jsme skočili, a to že část peněz jde přímo do vesnice, a že mi donese účtenku. Že šlo vše jemu a žádnou účtenku jsme nikdy neviděli, není třeba připomínat. Nu dobrá, přes místní fotbalový plácek, kde zrovna probíhá urputný mač ve volejbalu, jdeme do vesnice – teda vesnice, jdou to dvě chatrčky a dost nasupená lokální teenka, která nám asi poměrně nevybíravě nadává, ale peníze ji umlčují. Celkově z toho nemám vůbec dobrý pocit, taková lidská zoo to je. Chlapík nám aspoň v chatrči ukazuje, co k čemu slouží, a dozvídáme se informace, které se týkají života místních, ale jinak to lze hodnotit jako hodně drahou (a zbytečnou) procházku. Na skálu odkud je krásná vyhlídka jsme si koneckonců mohli vylézt sami a na fotbal se také můžeme koukat sami v klidu. Fotbal je ovšem legrace, hřiště je brutálně hrbolaté a poseté bobky všech velikostí, nicméně místním to nevadí, stejně jako fakt, že už skoro není vůbec vidět. Prostě vesele dál hrají s naprostým zápalem a odhodláním. Zpátky v hotelu platím 150 birrů za „výlet“ a jelikož se žádný účet nekoná, tak si nemůžu odpustit poznámku o tom, zda účet dostaneme. Prý zítra. Sranda. Zeptám se ho zítra zase, jenom tak zadarmiko mu to nedám. Náladu z místního přeturistovaného přístupu si s Luckou spravujeme večer v lokální hospodě, kde dáváme tedj s místňákama za běžnou cenu a je nám fajn. Štamgasti nás berou a my máme aspoň lepší náladu. Litrová láhev stojí 9 birrů. Ani zde se nechodí na jednu (láhev), tak si objednáváme ještě druhou (láhev), která nám akorát vyjde do desíti, kdy se zavírá krám. Respektive ani ne tak krám jako domov, kde rodinka bydlí a který přes den slouží jako hospoda. Zabíjím prvního švába a jdeme spát…

23. 12. 2010 Key Afar -> Dimeka Dnešní den je tím dnem, proč jsme vlastně v Key Afar – konají se trhy. Plán je tedy jednoduchý, nejdříve trhy a vše co s nimi souvisí a potom se zkusit dostat nějak dál směr Dimeka respektive Turmi. Otázkou na kterou neznáme odpověď, je, kdy a zda vůbec něco kýženým směrem pojede. Informace máme tradičně ze všech stran dost rozdílné, obvykle dle toho jak se komu hodíme do byznysu a jak to kdo s námi myslí dobře nebo ne. Ráno je nádherné, svítí sluníčko a je příjemně teplo. Lucka je nějaká mrtvá, takže dospává a já jdu

něco posnídat a přitom psát deníček, v kterém mám už docela slušné zpoždění. Čaj není, tak si dávám Fantu a egg tibs, což jsou v překladu míchaná vajíčka s injerou. Cena vysoce turistická, čemuž se nelze divit, páč je to jediný slušný hotel široko daleko a hlavně je v LP a tímpádem sem jezdí jedna turistická Toyota za druhou – to se potom vydělává. Po snídani balíme věci, dáváme je na recepci a vyrážíme na trh. Někteří místňáci, kteří si hrají na průvodce, jsou obzvláště vtipní, když nám tvrdí, že potřebujeme povolení pro vstup na trh za 50 birrů. Od srdce jsme se Luckou zasmáli a jdeme dál směrem trhový plácek. Je ještě docela brzo, lidé z okolí se teprve scházejí a vyskládávají zboží. Někteří zboží jenom tak hodí na zem, jiní využívají dřevěných konstrukcí, které zde osamoceně stojí, hodí přes ně plachtu a mají stánek. Zatím jsme zde jediní cizinci, tudíž máme aspoň možnosti v klidu se procházet a kochat se rozmanitým trhem. Jedná se stejně jako v Dorze především o produktový trh, takže tu převládají hlavně praktické věci jako potraviny, ovoce a další věci, o jejichž účelu se můžeme jenom dohadovat. A jelikož není kam spěchat, tak jdeme do stánku na kafe a čaj, odkud můžeme mumraj v okolí relativně nerušeně pozorovat a taky něco z úkrytu vyfotit. Domorodci z kmene Tsemay totiž focení rozhodně nemají v lásce, takže to buďto hned odmítnou nebo chtějí peníze, a to já nepodporuju. Dá se jakžtakž fotit na dálku anebo se přemoct a zaplatit. Evidentně se zde pohybují speciálně vyzdobení jedinci, kteří pochopili poptávku, vyzdobili se k etnické dokonalosti a nechávají se fotit za úplatu. Cena fotky je povětšinou kolem 2 birrů. Hodně často se zde prodávají různé korálky, které nosí místní jako ozdobu, bohužel je to všechno spíše cetka, takže to nekupujeme. Ostatní věci jsou pro změnu tak příšerně předražený a čekají na „turoše“ v Toyotách, že nemáme celkem šanci cokoliv koupit. Těch postupně přijíždí čím dál více a tím se také stupňuje tlak a agresivita prodejců. Musím se smát, když pozoruju, jak průvodci pomáhají turistům, na první pohled to vypadá, že smlouvají nižší cenu, ale ve skutečnosti naopak uměle snižují silně nadhodnocenou cenu, v které je i provize pro ně samotné. Trh není nijak rozsáhlý, takže za chvíli máme vše projité desetkrát, stejně jako vyfocené, takže jdeme zpět na hotel pro batohy a do protější čajovny na čaj, kterou bychom mohli v klidu přejmenovat na čekárnu. Čekáme a čekáme, nudu prokládáme čajema a kávou, případně pokecem s místňákama, co se staví na čaj. Sedí tu s námi i průvodce Franko, který zevlí, kátuje a tvrdí se vší zárukou, že dneska do Dimeky rozhodně něco pojede. Ale kdy, to je otázka. Střídavě se procházíme, sondujeme situaci a zase čekáme. Je vedro a kromě turistických Toyot neprojede ani auto. V jednom čaji mám včelu a ta mě asi bodla do jazyka, ale ten překvapivě (a naštěstí nenatekl), ale nebo mě vůbec neštípla? Čas plyne, Lucka kouří jednu za druhou a stále se nic neděje. Změna nastává po nějakých pěti hodinách čekání, kdy pomalu končí trh a místní se mají k odchodu do vesnic, a tudíž vzrůstá naděje, že by mohl jet nějaký truck naším směrem. Trucky zde jsou, dokonce se na obzoru objevuje i autobus, ale teď se někam vecpat. Ihned se totiž vyrojilo plno chytráků, co nám tzv. pomáhají a klasicky jeden tvrdí, že truckem jet nemůžeme, druhý že ano, třetí, že přijede nějaký další a pořád dokola. Seriózně vypadají pán

v zelené košili má taky namířeno do Dimeky, tak se ho nenápadně držíme. Přijíždí bus a zajíždí do zahrady k hotelu, kde jsme bydleli. Jakmile posádka s pomahači zjistí, že tu jsou nějací běloši, kteří by rádi někam jeli, tak začíná velké divadlo, jehož cílem je nás nacpat do busu a zároveň okrást co nejvíc. Cena je nemilosrdně nastavena na 200 birr, přičemž místní platí 40 birrů, jak si později zjišťuju. Nemáme moc na výběr, dáváme bágly na střechu a čekáme. Když už za tuhle cenu, tak chci doklad, říkám chlapíkovi. Ten souhlasí, ovšem za chvíli za mnou přichází s tím, že se omlouvá, ale zrovna (náhodou!:-)) jim účtenky došly. Sranda. Místní se začínají nějak hádat a zničehonic máme bágly zase dole, moc nechápeme co se děje, tak bereme zavazadla a jdeme pryč. Už jsme skoro venku, když potkáváme jiného anglicky mluvícího týpka, který nám tvrdí, že to zařídí, ať jdeme, že je vše ok. I s batohy nasedáme, šéfík vyhání místňáky, takže už dokonce i sedíme a vyrážíme. Místňáci jsou samozřejmě naštvaní. Začínáme se hádat o cenu, kdy se počáteční smlouvání brzy strhává ve slušnou hádku, v které nakonec cenu z 300 birrů zklepávám na 200 birrů za oba. Pán v zeleném nám nenápadnými gesty dává rady, ať rozhodně neplatíme těch 300 a zásadně peníze řidiči. Je to hra nervů, v které máme už krapet výhodu, že sedíme. Docela děs, ale nedali jsme se. Odměnou za nervy je nám vpravdě africká podívaná na západ Slunce a cesta dál z Key Afar. I když nikomu z místních nerozumíme, z tónu řeči a frekvence slov: “ farándží, farándží“ se dalo lehce usoudit, že pěkně o nás nemluvili. Nepříjemný. Lucka v depresi, já vytočenej. Netrvá to ani dvě hodiny, když už za tmy přijíždíme do Dimeky. Všude naprostá tma, hold veřejné osvětlení není a ještě dlouho nebude. Nezbývá nám, než se v otázce orientace a hotelu plně spolehnout na na místňáky. Hotel je hodně silné slovo, raději se ani nedíváme, kde bydlíme a jdeme něco sníst. Jídlo výborný (tibbs), pivko a limonáda a jdeme spát do naší kobky.

24.12.2010 Dimeka -> Turmi Lepší nevidět kde spíme a v čem spíme, i když povlečení poměrně voní a na hopkající hmyz to nevypadá. Modré stěny hrají barvami roztodivných fleků, po jejichž původu je lepší nepátrat. Večer jsme byli rádi, že jsme kolem deváté zastihli poslední otevřený a rozsvícený podnik, takže vstáváme tím pádem svěží už před šestou. Výhodou je ranní chládek a možnost chytit první (a mnohdy i poslední) spoje dál do světa. Klídek a pohoda, provádíme ranní hygienu a dumáme co dál. Namířeno máme do nedalekého Turmi, ptám se jenom tak ze zvědavosti chlapíků, kteří nocovali vedle, zda tam náhodou nemíří a nevzali nás třeba s sebou. Nejdříve, že neví, aby za chvilku (kdy si spočítali kolik je jedna a jedna) přišli s nabídkou „ano“, ale za 200 birr. Za pouhých 29 km se nám to zdá trochu moc, tak se tomu zasmějeme a pokračujeme v ranní rutině. Druhá nabídka, která na sebe dle očekávání nedá dlouho čekat je již lepší - 150 birrů. I tu odmítáme s tím, že budeme platit maximálně stovku a víc ani birr. Do této „debaty“ se vkládá místní vyjednavačské „zlo“, a to lokální průvodce, který s námi vidí byznys jinde – nutí nám návštěvu hamerských vesnic. Celá tahle taškařice končí finální

nabídkou 100 birr, s tím že dáme ještě 10 birrů „guidovi“, patrně jako bolestné (všimné) za zmeškaný byznys. Tenhle deal se nám zdá již rozumnější, takže bereme, nasedáme do Toyoty a padáme pryč. Na tyhle ceny si evidentně budeme muset v těchto končinách zvyknout a je dost možné, že pokud bychom chtěli jet později, tak by cena byla dost podobná ne-li vyšší. Dle očekávání jsme cestou nepotkali jediné auto, takže dobře, že padáme už teď, i když jsme z Dimeky vlastně nic neviděli. Turmi nás vítá naprosto dokonalou pouští atmoškou a pohodou. Vesnice je de facto pouhých několik obydlí kolem křižovatky (kruháč tvořený pneumatikou), nicméně celé to zde vypadá naprosto jinak, než ve zbytku Etiopie – prostě hodně pouštně. Na snídani jdeme do snídaňárny na kruháči – dáváme vajíčka s injerou, mega sladký čaj a kafe na závěr. Sedíme, koukáme, pijeme další čaje a jenom tak vychutnáváme kouzlo okamžiku v místě, kde se čas naprosto zastavil. Převážně díky tomu, že Turmi je důležitá křižovatka, jsou zde i dva hotely, jeden se jmenuje originálně „Tourist“ hotel a druhý „Green hotel“. Jsou evidentně naprosto identické a je celkem jedno, kde člověk zakotví, protože nás chlapík z „Greenu“ ubytovával v „Tourist“ hotelu. Za 70 birrů dostáváme přece jenom výrazně lepší kvalitu než před pár hodinama v Dimece. Před hotelem kupujem vodu za 10 birrů a ihned vyrážíme ven na průzkum, dokud ještě není moc velký vedro. Směr určují naše nohy a oči, ztratit se na téhle placce nemůžeme, nefunkční vysílač nás vždy dovede nazpět do vesnice. V okolí by měly být především vesnice kmene Hamer, takže není divu, že domorodce z toho kmene potkáváme téměř ihned. Vlastně potkáváme jenom ženy, ale i ty stojí za to – dámy mají hlinkou nabarvené vlasy, plno ornamentů na těle, rituálních a ozdobných jizev a jsou oblečené povětšinou pouze v kůži, respektive v sukni z kůže. Na turisty jsou přirozeně zvyklí, což je krásně vidět u focení, bankovky zašustí a peníze jenom lítají. Bráním se tomu, ale někdy člověk musí slevit a zde si myslím, že to lidem může v jejich brutální chudobě aspoň malinko pomoct. Přirozeně si nemá cenu nalhávat, že jsme nějací objevitelé, masový turismus je všude, včetně zapomenutých míst jako je tohle. Ve výsledku jde jenom o stupeň rozmazlenosti místních a míře, kterou jsou zkorumpováni nájezdy turošů v Toyotách a jejích rozhazování dolarů. Zde je vše ještě poměrně v klidu, ale za pár let…. Jedna z místních žen nás zve k sobě do chatrče (=vesnice), respektive nám kyne, ať ji následujeme a vykládá přitom něco o „buna“, a to znamená jediné - jde se na kafe. To co následuje je nepřenositelné a nesdělitelné. Sedíme v domorodé kruhovité chatrči, kam jsme se jako sotva úzkým vchodem dostali (a vzbudili tím všeobecné veselí pramenící z naší neobratnosti), kolem nás kupa domorodých dětí a pijeme kávu z vydlabaných tykví. Chatrč není velká, ale i tak je zde 15 místních zvědavců a my dva. Veškerá hygienická nařízení a přikázání šla v ten moment stranou, tohle se prostě musí zažít. Multi-kulti orgasmus. Sedíme, popíjíme, mlčíme a snažíme se to vstřebat. „Paní domu“ ukazuje na kůži vedle jedné z žen. Co to asi může být? Lucka poodhrnuje kůži, pod kterou leží patrně před několika hodina narozené (a živé) dítě. (Lucka si myslela, že je mrtvé, ale to by se zajisté místní tak nesmáli). Naprosto ani jeden nevíme jak reagovat, africká syrovost v reálu. Mám pocit, že bychom měli

pomalu padat, přece jenom na adopci se ani jeden z nás ještě moc necítí. Venku se chtějí děti fotit, ale to už je moc a taky nás docházejí drobný. Raděj dáváme nějaké peníze „paní domácí“ za kafe (ve skutečnosti to nebyla káva, ale vylouhované slupky z kávových zrnek = takový druhák) a jdeme nazpět do Turmi. Shodujeme se, že tohle byl patrně jeden z předčasných vrcholů naší cesty. Cestou nazpět už jenom fotíme, abychom posléze zalezli na pokoj, kde se snažíme nějak překonat polední ostrý žár. I na moje poměry je hodně vedro, tipuju možná i k 40°C. Odpoledne naštěstí přichází nějaké mraky, takže můžeme v pohodě vyrazit na procházku opačným směrem. V tomhle směru bohužel žádnou vesnici už nepotkáváme, tak alespoň podnikáme výstup na nejvyšší bod Turmi, odkud je slušný výhled na placku v okolí. Sucho, keře a písek. Víc zajímavého jsme neviděli. Jsme sice skoro na konci Etiopie, nicméně „farándží“ princip je i zde velice živý. V hotelové restauraci tím pádem nedostaneme klasické menu, ale menu pro turisty plné tzv. evropských dobrot jako špagety, omelety nebo hranolky. Normální etiopské jídlo je problém si objednat a ještě se opět musím hádat o cenu. Pivko je v menu za 11 birrů, nicméně to nebrání obsluze ho účtovat za 20 birrů. Nevidím jediný důvod, proč bych na tohle měl přistoupit, tak se hádám a platím jenom to, co skutečně mám. Podobné to bylo odpoledne jinde, kde si za Colu naúčtovali výrazně víc, než klasickou cenu 10 birrů. „Faranji price, right?“, reaguji s úsměvem. Kočce to asi došlo, že to je trapný, tak mi vrátila a naúčtovala cenu správnou. Hádání mě nebaví, ale co s tím jiného? Po deníčcích a večeři v hotelu se jdeme dojíst do místňácké hospody na fazole s injerou. Dneska je „Štědrý den“, sice ho ani jeden z nás nemá v úmyslu slavit, ale přesto si aspoň symbolicky připíjíme Jägermaisterem. Je minimálně 30°C a ležíme pod moskytiérou. Merry Christmas.

25. 12. 2010 Turmi -> Konso V Turmi se neděje nic, nejezdí sem žádná doprava, projíždí naprosté minimum aut a není ani žádný mobilní signál. Čas plyne klidně, líně a pomalu. Respektive zde čas neplyne vůbec, protože je zde mrtvo a to nám vyhovuje. Nicméně vše má své meze, a i když si to nechceme připouštět, tak čas nám kvapí a měli bychom se pohnout dál. Zásadní otázkou je ovšem jak? Mnohdy zde několik hodin neprojede ani ta hloupá Toyota od NGO nebo turistů, nicméně místní nás ubezpečují, že nějaký Isuzu truck prostě pojede. Tahle informace je dosti neověřená, páč každý tvrdí něco jiného a hlavně nikdo neví, kdy by takový truck měl jet. Zda hned ráno nebo až večer a kam také pojede. Silnic tu moc není, ale zpátky do Key Afar rozhodně nechceme. Ráno tedy jdeme do naší oblíbené kavárny na snídani, kdy si dáváme to samé co včera (vajíčka, injera a zázvorový čaj) a po snídani se pomalu přesouváme do hotelu vyhlížet Toyotu nebo nějaké Isuzu. Že to nebude jednoduchá mise, to je jasné, páč auta jezdí opravdu hodně sporadicky, a když už, tak rozhodně nejedou směrem Weyto a Konso, jak chceme my. Mám pocit, že celá vesnice ví o tom, že chceme jet dál, ale nikdo neví, kdy, zda a

vůbec. Čekáme, čas se vleče a vleče. Jedinou zábavou, která nám zbývá je návštěva čajoven a kaváren, nicméně i to má vzhledem k množství cukru a kofeinu přece jenom své limity. Je takové vedro, že ani číst se nedá. S Luckou se střídáme v čekání na cestě před hotelem. Nic se neděje, nuda veliká. Monotónnost situace vyrušuje chlapík, který tvrdí, že nás za 150 birrů vezme do Konso svým Isuzu a přitom žádné Isuzu nemá a místo toho se válí na křižovatce pod stromem. Případně je tu ještě ožralý local guide, který mě mermomocí zve na pivko, ale pomoci se od něj nedočkáme. Odmítnout se nedá, ale co sranda musí být. Je nuda a na řadu přichází trudnomyslnost. Snad jedině naděje, že pojede něco večer (důvodem je, že řidiči neradi jezdí přes den ve vedru) nás udržuje v bdělosti. Nějak mezi 17-18 hodinou zastavuje v dálce něco, co vypadá jako náš vytoužený Isuzu truck. Jdu se tam s jedním mlaďochem podívat, zda by se nešlo svézt. Řidič nikde, zato náklad stojí za to, korba je plná oslíků. S úsměvem se vracím za Luckou s tím, že tímhle rozhodně nepojedeme. Jaká to mýlka, this is Africa!:-) Místní mě ubezpečují, že právě tohle je ten truck do Konso, a že bychom s ním měli rozhodně jet. Nevím sice, kam si sedneme a jak to uděláme, ale přesto jdeme spolu s místníma vyjednávat s řidičem. Různých podnikavců se najednou vyrojilo více než dost, takže je jasné, že cena bude opravdu stát za to. Mlaďoch mi šeptem radí, co a jak a zdá se, že jedině on to s námi myslí dobře. Peníze jenom a pouze řidiči a rozhodně ho nespustit z očí a doslechu. Výsledkem této legrace je cena 500 birr za oba, Lucka v kabině s dalšíma třema lokálama a já na střeše nad oslíkama. Šílené je, že s tímhle souhlasíme a ještě šílenější, že tento nápad realizujeme. Soudnost šla po deseti hodinách čekání na odpočinek. Sedím na železné tyči a částečně plachtě, pode mnou oslíci a všude prach, samý prach. Řidíč to kalí po polňačce co to jde a já mám dost velký problémy se nahoře vůbec udržet, abych nespadl ze střechy jak hruška. Cesta do Weyto trvalo kolem dvou a půl hodin, které se proměnily v prachové a bolestivé peklo. Počáteční romantický západ slunce brzy vystřídala tma, což ovšem nemělo dopad na rychlost jízdy, možná spíše naopak. Regulérně jsem se chvílemi obával, že to prostě nedám a sletím a něco si udělám. Křečovitá snaha nakonec zvítězila, i když na mě v Weyto byl asi dost tristní pohled. S hornickou imidž, tedy komplet od prach, naprosto psychicky i fyzicky vyčerpán a v lehkém hysteráku jsem přistál z kabiny dolů na pevnou zem. „Dál prostě nejedu“, oznamuju Lucce, „za tyhle peníze prostě pojedu v kabině a hotovo“. Řidič se moc netváří, ovšem hrozba toho, že by nám musel něco vrátit, asi zafungovala (a asi i můj zbědovaný stav), takže jeden z týpků jde z kabiny na střechu, Lucka mi na klín a vyrážíme směr Konso. Lucka váží přirozeně pár kilo, nicméně i to stačí, aby nohy po pár desítkách minut přestal cítit, ale i tak pořád lepší jak spadnout ze střechy. Před Konso konečně vykládáme náš živý náklad – auto zacouvalo zadkem ke krajnici a oslíci se prostě vyházeli ven – a pokračujeme do cíle, kterým je ten stejný hotel, z kterého jsme před týdnem vyjížděli směr jih. Konso je úplně mrtvý, nikde ani noha, jenom v hotelu banda přiožralých místňáků. Zase hádka o cenu, páč nás chtějí natáhnout, naštěstí argument, že jsme tu už jednou byli, zafungoval a bydlíme za stejnou cenu. Sice nesvítí světlo, ale to už je jedno, mám toho plný kecky. Potřebuju sprchu a spánek. Nic víc, nic míň…

26. 12. 2010 Konso -> Arba Minch -> Shashemene I cesta je cíl, čímž vyhlašujeme dnešní den dnem přesunovým. Kam dojedeme, tak dojedeme, spěchat nemá cenu. Po včerejším zážitku se nemůžu prakticky normálně posadit, naražená kostrč hraje všemi barvami, plus možná něco dalšího, těžko říct, bolí to jak čert. Tím pádem jsem dneska spíše pro pohodovou cestu klasickými dopravními prostředky, než pro adrenalin s oslíky. Ráno skučím, nemůžu vstát z postele, ale nakonec nějak vstanu a bez snídaně ještě skoro za tmy, jdeme na minibus směr Arba Minch. Platíme stejnou cenu, bágly putují na střechu, my na přední sedadlo a jede se. Netrvá to moc dlouho a bágly putují zase nazpět, důvodem je blížící se bouřka. Déšť není nijak prudký a trvalý, ale i tak stačil vytvořit slušné kaluže a potoky vody. Už se tím pádem nedivíme těm obřím vymletým příkopům podél cest, půda je hold tak vyprahlá, že jakoukoliv vodu nepřijme a tím pádem jakýkoliv déšť znamená ihned menší povodeň. Za necelé dvě hodiny jsme v Arba, kde neváháme ani minutku a míříme na snídani do naší oblíbené kavárny Flamingo pastry, kde si dopřáváme naprosto luxusní (a hodně kalorickou) snídani, jakožto kompenzaci cestovních útrap předešlého dne. Menu zahrnuje: avokádo džus, několik druhů buchet a husté macchiato -> snídaně bohů. Zvláště na avokádovém džusu s limetkou začínáme mít oba značnou závislost…ani jeden se tomu nebráníme a dobrovolně zvyšujeme dávky. Lucku bolí v krku, tak jdeme zkusit, co nabízí místní lékárna. Uuž při vstupu je jasný, že moc slavné to nebude. Na bolení v krku dostáváme vše možné, jenom ne to co skutečně potřebujeme. Nevadí, Lucka to přežije. A přežila. A zase na další bus, nyní ve směru Sodo/Wuleita. Tradiční čekání nijak neřešíme, páč nikam nespěcháme a ani není kam spěchat. Cesta, která nám při cestě sem přišla jako příšerná, nám nyní na cestě zpět přijde jako naprosto pohodová – asi už jsme si zvykli. Cestu lemují kilometry a kilometry zdejších vyhlášených banánovníků. Něco na tom bude, protože tak dobré banány jako zde, jsme už jinde v Etiopii nenašli. Jelikož nám cesta zatím docela ubíhá, rozhodujeme se malinko pozměnit plán přesunu a místo noci v Sodo, budeme pokračovat směr rastafariánské Shashemene. Sodo sice navenek působí příjemně, ale je to ve finále jenom a pouze křižovatka cesta, která je adekvátně rušná a špinavá. Jako už zkušení cestovatelé házíme batohy do prázdného busu a jdeme před autobusák na čaj a něco k jídlu. Bus bez nás neodjede nebo by aspoň neměl, takže můžeme v klidu hodovat. Dvakrát čaj, kafe a injeru se zeleninou! Suma sumárum za lidovku – 11 birr. Bus do Shasheme se zaplňuje docela pomalu, takže nakonec vyrážíme snad až ve tři odpoledne nebo pozděj? Nevím, čas ani jeden z nás nějak nesledujeme. Jedeme asi nejhorším busem, kterým jsme doposud kdy jeli a ještě krom toho sedíme vepředu nad motorem, takže jsme permanentně ovívání horkým vzduchem přímo z motoru. A k tomu obligátní ultra tvrdá sedadlo a cesta kombinující: výmoly, díry, jámy, asfalt, kamení, štěrk a zase kamení, výmol…Do Shasheme se nakonec dostávám až skoro za tmy, tím pádem náš smělý plán ještě dojet do Ziway padá, dáme noc tady a zítra se uvidí. Ještě zkoušíme nějaké minibusy, ale kromě nabídky marihuany od místního rasty s husto-jamajka přízvukem, jehož cílem nás bylo patrně spíše okrást než pomoct, to zde na dopravu moc nevypadá.

Shashemene je docela šok oproti městům na jihu, je to výrazně průmyslové město a o hodně moc vyspělejší, než ty městečka s chatrčkami na jihu. Týpci jsou divní, tak na ně kašleme a jdeme kousek zkusit Bekele Mola Hotel. Skoro se do pěkně vypadajícího hotelu bojíme vstoupit, abychom na to vůbec měli, ovšem není čeho. Pěkný pokoj za 120 birrů, kde dokonce teče voda a zároveň svítí i světlo, což nás oba naplňuje neskonalým úžasem. Abych nepřechválil, tak se nám tu objevil jeden výstavní cockroach, což mělo za následek, že se Lucka odmítla opět sprchovat. Ovšem největší šok nebyl ani tak šváb nebo luxus města, ale naše obličeje v zrcadlech! Ani jeden se moc nepoznáváme a chvíli nám trvá, než pochopíme, co je to za řepu, která na nás kouká. Vlasy dostaly prazvláštní frizúry, obličej ošlehaný, divoký výraz v očích a strniště na bradě. Na jídlo jdeme do jednoho z masových podniků, které fungují stylem - vpředu řeznictví a vzadu restaurace/hotel. Touto kombinací je zaručeno čerstvost masa a tím pádem i kvalita. Dáváme si kitfo, bohužel jsem zapomněl dodat, že to chceme „leb leb“, tedy upečené, tudíž nám na stůl přistává porce napůl syrová. Nebojme se syrového masa v Africe! Jíme, chutná, pálí, ale ani jednomu z nás to úplně nesedlo. Po večeři musí následovat co…? Uhodne každý! Návštěva džusárny a avokádový džusík a buchta. Asi jsem v dobrém rozpoložení, že přehlídku evidentní scam (=podvod) od rasta ženy, která si za tohle účtuje 40 birrů. Hádat zpátky se už nejdu…jdeme spát, měkká postel se mým zádům moc nelíbí, příště kontrola postele…

27. 12. 2010 Shashemene -> Ziway Na rozdíl od včerejška, dneska by to nemělo být tolik o přesunech, ale spíše o jezerní fauně, hrošíkách a pohodě u jezera Ziway. Vstáváme s rozedněním, bereme motorikšu (bajaj) za 3 birry na starý autobusák, odkud jezdí busy do Ziway. Klasicky řidič jede jinam, takže ještě dobře, že máme mapu v LP a tím pádem ho můžeme navigovat. Minibusík je zatím úplně prázdný, takže jdeme do pojízdné čajovny na čajík a zevlovat po plácku. Čaj je vždy a všude, stačí k tomu pár kalíšků, nějaký tácek a termoska. A vždy chutná výborně! Silnice do Ziway je v perfektním stavu, s průměrem kolem sta kilometrů v hodině jsme na místě za chvilku. V Ziway bereme první hotel, na který natrefíme – Brothers hotel – 80 birrů za pokoj s koupelnou a dokonce TV a slušným výhledem. Je tu po ránu i docela zima a fouká…zlatý vedro na Jihu…Nějak pořád nevidím, kde je to jezero. Lucka má hlad a nedá mi pokoje, dokud nenajdeme i zde nějakou džusárnu a ona si nedá svůj avokádový džus a ukojí tak abstinenční příznaky. Hledáme, až najdeme – místňáská klasika, dvě místnosti, bar s obřím strojem na kafe, budka na placení, plno stolíků, navíc nějaké muchy a místní štamgasti. Lucka dává svoji mňamku, já volím vajíčkovo-fazolovou baštu s cibulkou, kterou donesou v malé pánvičce až ke stolku a tam směsku teprve číšník zamíchá a dochutí. Výborný a efektivní. Už jsme asi u muslimů, protože místo injery se standardně podává chlebík. Kafe, čaj, kafe a čaj…a džus…zde asi ani jeden z nás nezhubne. Po snídani berem za 4 birry drožku s koníkem směrem k jezeru. Ano, dostavuje se onen velkopanský pocit, i přes

neustálé poskakování a kodrcání, nemluvě o nulovém komfortu. Není to daleko, ale svezení je to příjemný. Jenom co sesedneme, jsme odchyceni jednak samozvanými „naháněči“ na hippo výlety ale taky výběrčím „vstupného“. Ten si říká (přirozeně jenom od cizinců) o 10 birrů (dostáváme na to dokonce stvrzenku), setřást nebo vyhnout se mu nedá. Nadháneči začínají na částce 600 birrů za motorou loďku a 400 birrů za pramičku. Chvilku se dohaduje, až dojdeme k částce 250 birrů za pramičku. Pramička je v tomhle případě z hrubých prken zbitá loďka, do které teče. My jsme přirozeně odvážní a pár cm vody na dně nás nijak nemůže vykolejit. Výlet na jezeře je dokonalá romantika, klidné jezero kolem, kluci se střídají ve veslování, my dva vzadu a koukáme do míst, kde by měli být k vidění nějací hrošíci. Zatím toho moc vidět není, jenom sem tam máme možnost spatřit na pár vteřin hroší hlavu a oči. Vše má svůj klid, ale jenom do chvíle, než se jedny oči ponoří, aby se za pár vteřin vynořily o pořádný kus blíže k nám. Hippo nás zmerčil a rozhodl se, že nás trochu prožene, což chválabohu pochopili především kluci a nabrali raketové veslařské tempo. Evidentně měli stejně jako my nahnáno. „Angry hippo is very dangerous“, jak to lakonicky shrnul jeden z veslařů. Záhy nám konečně přeje štísko a nedaleko nás se pěkně několikrát vynořil narůžovělý hippo, foťák cvaká, všichni nadšeně hýkáme a zase jedem dál do zátoky, kde uvidíme pro změnu mrtvého hippo. Hm, to už je slabší, ale i tak to byl celkově docela příjemný výlet. Vystupujeme o pořádný kus vedle, než jsme nastoupili, borci zase nemají na rozměnění (evidentně zde lidi po kapsách nosí nanejvýš pár birrů, naše sto birrovky nejsou asi moc zvykem), takže musíme kamsi do obchodu a teprve tam rozměnit:/. Koupe se tu několik školáků a jak je zde zvykem, jsou samozřejmě nazí. Chudák jeden z nich, byl z Lucky tak v šoku, že dostal erekci jak bič a byl z toho tak zmatený, že ani nevěděl, co má dělat. Kámoši se mu smáli a Lucka se ani nezačervenala…prý je to normální. Nazpět v „přístavu“ fotíme hejna pelikánů, marabu, ibisů a dalších. Rybáři tu zrovna porcují ryby, takže se slétlo ptactvo ze širokého okolí. Asi jsou na lidi docela zvyklí, protože se moc nebojí. Je to samý pták, jeden jako druhý, takže jsme za chvíli z focení přesycení a jdeme na břeh, kde drahnou dobu jenom tak sedíme, nohy ve vodě, jíme banány a papáju a je nám fajn. Teda až na pocit, že jsem se opět spálil…a opět to nebyl pocit. S vizáží náčelníka rudochů se vracíme na hotel, odkud klusáme k odpoledně-večernímu programu: na kafe a potom na net. Kafe jsme našli hnedle, ovšem s Internetem je to horší, ten je až na konci města a ještě neskutečně pomalý. Tak na pár emailů a zase zpátky, tentokrát s cílem najít něco k jídlu. Jsme u vody, tak bude rybka. Restaurací je tu milión, ale jak poznat, která má rybky v nabídce. Daří se v restauraci Langano, kterou nám poradili kluci od hrošíků. Dáváme dvě porce (á 22 birr), čímž se naprosto přežíráme, k tomu pivko a spokojenost je maximální. Večer mě ještě Lucka vytáhla na čaj, ale stejně i jinde v Etiopii, to zde velmi brzo usíná a tím pádem usínáme i my…

28. 12. 2010 Ziway -> Nazret -> Harar A zase přesuny! Dneska je v plánu se dostat až do Hararu na východě Etiopie, tak snad to vyjde, protože je to pořádná dálka. Hlavně z tohohle důvodu vstáváme ještě za tmy, rychle balíme a vyrážíme před hotel zjistit situaci a ideálně hned chytit nějaký spoj do Nazretu, kde bychom rádi přestoupili na s další bus směr Harar. Hezký plán, nicméně docela náročný. Počet lidí a hlavně typy lidí, kteří zde umí anglicky, mě už několikrát docela překvapil a stejně tak i teďka ráno. Čekáme v hloučku lidí na zastávce, když nás osloví anglicky chlapík, který zde dělá poslíčka a vozí na trakaři zavazadla. Chvíli kecáme, potom nás zve na čajík, přeje nás šťastnou cestu a odchází za svým. U nás by tuhle základní konverzaci nezvládla třetina vysokoškoláků. Minibus přijíždí za chvilku, obsazujeme poslední sedadlo, bágly putují na střechu a můžeme vyrazit…teda vlastně nemůžeme, protože nás je málo. Takže ještě pěknou chvíli popojíždíme bočníma uličkama dokola, až jsme konečně plní (až 19 osob vzadu) a můžeme vyrazit. Cestou tím pádem už nikoho nenabíráme a stavíme až ve velmi moderním a bohatém Nazretu. Žasneme, protože si naráz absolutně nepřipadáme jako v Etiopii, ale spíše někde v Evropě! Obchody, nákupní centra, všude čisto a pořádek. Dokonce i na autobusáku jsou čísla stanovišť a na nich napsané, kam dotyčný bus jede. Nevídané. Začíná pršet, další překvapen dnešního dne. Při přestupu nám tentokrát přeje štěstí, autobus na nás akorát čeká a má právě dvě poslední místa. Sice budeme sedět na místech vedle řidiče, což je dobré na krátkou vzdálenost, ale na dlouhou už moc ne, ale nevadí, hlavně že jedeme! Lucka v rychlosti kupuje snídani – banány, vodu a buchty a může se jet. Místa vedle řidiče, tedy v podstatě na motoru mají jednu výhodu a to v nádherném výhledu a taky jednu zásadní nevýhodu, že se nedá moc opřít a tím pádem ani usnout. Řidič si, že mně dělá srandu, že neposlouchám jeho náboženskou hudbu a místo toho pospávám. Cesta totiž ve finále není až zas tak moc zábavná, silnice rovná, aut minimálně (kromě kamiónů z Djibouti) a okolí je sice zajímavé, ale pořád stejné. Po poledni stavíme na oběd, chceme si dát s Luckou klasicky něco bez masa, bohužel domluva je slabší, takže nakonec dostáváme vařenou zeleninu, chleba a příbor. Bylo to dobrý, ale na co proboha příbor?? Rukama je to vždy nejrychlejší a nejpraktičtější. Klasicky se dojídáme o kus dál v kavárně džusem a buchtou. Asi jsme na klasickém místě pro přestávku na trase Addis x Harrar, protože počet žebráků a zevlů se nějak podezřele zvýšil. Stejně jako nezklame avocado juice, tak také nezklamou etiopské hory se svými úchvatnými výhledy. Hodně stoupáme a klesáme, pod námi nádherná údolí, políčka, výhledy, no prostě nádhera. Při jednom menším klesání se najednou ozve rána, následně se autobus začne divně vlnit, až naštěstí bezpečně staví. Důvodem je pneumatika totálně na maděru, kterou ovšem posádka poměrně rychle mění, takže ani nemám moc času pokecat se spolucestujícíma. Ti odvážnější se ihned shlukli kolem nás dvou a začalo klasické kolečko otázek a odpovědí: odkud, proč, jak, kdy apod. Ještě pořád mě to baví, i když nebylo by na škodu najít někdy i někoho, kdo je schopen složitější a komplexnější debaty. Za chvíli stavíme někde v servisu a kupujeme novou pneu – přestávka je poměrně vítaná, páč zpestřuje jinak dlouhou a únavnou cestu. Taky výrazně zesílil provoz, patrně

proto, že ve vesnici Kulubi je nějaké poutní místo a dnešek je tím dnem, kdy se tam vydávají tisíce poutníků nebo se odtud naopak vracejí. Díky svátku svatého Gabriela se nám cesta solidně protahuje, takže přijíždíme do Hararu až někdy po sedmé hodině. S chlapíkem z busu a jeho synkem (Somálci) jdeme společně hledat hotel a nutno podotknout, že jenom dobře, protože všechny hotely široko daleko jsou kompletně obsazené. Za vše může svatý Gabriel! Postupně zkoušíme všechny hotely, na které natrefíme, ale všude plno. Jdeme dokonce i do nejluxusnějšího hotelu v celém Hararu do hotelu Plaza, kde noc stojí desítky dolarů (500 birrů), ale i zde máme smůlu. Nicméně máme i štěstí, protože natrefujeme na hodného pána, který se nabídl, že nás autem vezme po městě a bude hledat s náma. Nakonec končíme někdy kolem desáté ve skromném hotýlku, kde spíme na matracích na zemi za 60 birrů. Po celodenním cestování jsem docela rádi, že máme čtyři stěny, dvě matračky a střechu nad hlavou. S panem Somálcem jdeme ještě na jídlo (tibs), chvíli kecáme a zjišťujeme, že jedem stejnou trasu do Hargeisy, akorát on o den dřív.

29. 12. 2010 Harar Jak jsme tak včera křižovali městem, nabyli jsme oba dojmu, že musíme být strašně daleko od centra, takže si ráno bereme pro jistotu motorikšu až k Harar gate za 4 birry, kde už se vyznáme a ušetříme tím pádem nožky a máme snídani o to dřív. Ve skutečnosti ovšem bydlíme tak deset minut chůze od hlavní brány do starého města. Jdeme do první snídaňárny, na kterou natrefíme, kde si objednáváme klasické snídaňové menu, tedy snídaňová šlichta (vajíčka, cibulka, čili), džusy, čaj, kafe, buchta. Spokojenost na všech frontách. Po snídani pokračujeme na hlavní náměstí, kde nás hned odchytávají místní průvodci a nadháněči na večerní „hyenna show“. Všechny hned setřásáme (sraz prý o půl sedmé…i kdybychom tam nebyli, najdou si nás sami) a jdeme se podívat k místním křesťanům do Metheme Alem Cathedral. Ti se hned předvedli v plné kráse, když po nás bleskově vystartovali s tím, že máme zaplatit 15 birrů vstupné. Prostě všude stejný, hold křesťani. Tak se jim vysmějeme a jdeme pryč, tohle rozhodně nemáme zapotřebí. Místo toho se jdeme bezcílně toulat úzkými a křivolakými uličkami, prostě tam kam nás nohy donesou. Přes uličku, kde se jenom šije -> muži šijí na šicích strojích nádherné šály, přehozy apod. na trh s ovocem, zeleninou, třtinou nebo třeba oslíky až k Erer gate. A pak zase nazpět na hlavní náměstí a honem do kavárny, čekají nás deníčky, čajíky a porce kochání se pulsujícím náměstím. Je to hodně nakažlivé, jenom tak sedět, popíjet čajík a nechat se unášet africkou orientální atmosférou. Nicméně nejsme tu na dovolené, abychom tak lenošili, takže zase do práce. Do muzeí, kulturních center nebo Rimbaudova muzea se nám příliš nechce, tudíž raději vyrážíme do postranních uliček na trhy. Prodává se zde naprosto úplně všechno, počínaje klasických sortimentem jako je ovoce, zelenina, chleba nebo koření přes čínské a další pašované zboží z UAE až po zboží na tzv. recycling marketu, kde prodává železný šrot a součástky, které se ještě můžou hodit. Nejkrásnější a nejbarevnější jsou rozhodně

produktové trhy, kde místní prodávají místní na chodníku produkty ze své zahrádky. Musím uznat, že africké ženy mají úžasný cit pro pestrobarevné oblečení, které tvoří několik vrstev barevných šátků a přehozů, vše skvěle sladěno. Ostatní trhy jsou trochu jako naše vietnamské, kde se prodává ten samý chinese shit, zde akorát ve větším africkém chaosu. Po trzích jdeme do banky vyměnit zase nějaké birry, měníme 200 USD, přičemž předchozích 400 USD nám v pohodě stačilo oběma na dva týdny. Tím pádem by tohle mělo stačit na zbytek cesty. Banku sice střeží několik chlapíků se samopaly, ale jinak vládne pohoda. Zdravíme se, oni mně mávají, prostě žádný stres, kdo by tu taky něco kradl. Následuje opět avokádový džusík a Internet, který je klasicky úděsně pomalý, nicméně tentokrát se dá poslat i pár mailů, takže spokojenost. Po odpočinku na pokoji jdeme znovu do města, jednak sehnat něco na večeři (špagety) a potom Lucce koupit šátek a jít tak akorát na hyenna show. Je jasný, že to je atrakce pro turisty No. 1 – hned na hlavním náměstí je velký billboard s hyenami. Patrně to nebude mít asi se skutečnými hyenama moc společnýho, ale co už, legrace musí být a třeba bude. Na náměstí se nemusíme ani moc rozhlížet a hned nás odchytává maník s tím, že nás tam dovede a celá show bude stát 50 birr (jak je uvedeno v LP, tedy díky moc LP!), on však za svoje služby nic nechce, naopak si chce pouze procvičit angličtinu. Ještě jednou se ho ptám, zda je si tím jistý. On, že ano. Nu dobrá, tak jdeme. Na místě první („první z pablbů“, Lucka pravila), pomalu se stmívá a nám nezbývá než vyhlížet z dálky masožravce a těšit se. První hyena, kterou máme možnost spatřit, jde vybírat kontejner ododál. No, super, to je show. Časem přicházejí další hyeny i další turisté převážně v jeepech, tudíž show může začít!:-) Přichází pan hyenář v teplákách, Toyoty zapínají světla, abychom dobře viděli a mohli vidět a medvídci začínají pózovat a krmit se kousky masa. Hyenář má vždy napíchnutá kousek masa na klacíku, dělá různé opičky, turisté šílí a my fotíme. Mají to dobře secvičený, hyenky jsou hodný. Někteří z odvážnějších turošů si zkouší i krmení na vlastní kůži. Srandy kopec. Maso za chvilku došlo, tak platíme a jdeme domů. To se asi nelíbí našemu průvodci, který požaduje ještě nějaký peníze pro sebe. S úsměvem mu připomínám, že sám řekl, že za tohle nic nechce. Na to překvapivě nějak nereaguje a vesele mele svoji. No nic, co s tebou kluku vypočítavá? Asi nic, takže se otáčíme a jdeme do tmy směr náměstí. Není vidět na krok, ale naštěstí víme kudy, takže jsme za chvíli na náměstí. Většina obchodů je už zavřená, takže jdeme ještě na chvilku do kavárny na poslední drink a spát. Zítra nás čeká přesun směr Somaliland!

30. 12. 2010 Harar -> Jijiga -> Wajaale -> Hargeisa (Somaliland) Ranní rutina ještě za tmy a před hotelem chytáme motorikšu a hurá na autobusák. Na to, že je ještě docela šero, je zde opravdu hodně živo. Bágly hážeme na střechu, místa „zabookujeme“ šátkem a jde se na snídani. Daleko netřeba, sedáme na kus dřeva vedle paní, která v primitivních podmínkách vaří před autobusákem čaj a smaží snídaňovou směsku (fazole, vajíčka). Vládne snídaňová pohoda, dáváme čajíky spolu se směskou a jenom tak si

užíváme příjemné atmosféry mezi místňákama. Bus se plní poměrně rychle – to znamená, že čekáme třeba jenom hodinku na odjezd – jdeme na svá místa, dokupujeme ještě vodu, nezbytné banány a můžeme vyjet směr Somálsko, tedy pardon Somaliland. Jak je v místních krajích zvykem, tak než vyjedeme z města, zastavujeme na benzince. Netuším z jakého důvodu, ale snad všichni tu jezdí na prakticky prázdnou nádrž a tankují, až když mají pasažéry. Opět naprosto famózní výhledy do údolí i kopců, takže cesta příjemně ubíhá a za nějaké dvě hodiny jsme na chaotickém autobusáku v Jijiga. Chaos a tlačenice, které zde panují, jsou drsné i na mé poměry. Mraky lidí, několik chytráků, kteří by na nás chtěli vydělat a pár busíků somálské provenience. Přehazují si nás sem tam, snažíme se tlačit a nějak to mít pod kontrolou, ale moc to nejde. Chce to hodně ostré lokty, a to hlavně v tlačenici, která nastává po příjezdu nového autobusu směr Wajaale, abychom se do busu vůbec dostali. Bágly jsou nejdřív vevnitř, posléze změna a putují na střechu za 10 birr a my jsme rádi, že jsme rádi. Bezzubý tlusťoch, který nám jakože „pomáhal“ po nás chce peníze, takže mu dávám pět birrů, ať je klid. Naléhá, že chce víc, ale má smůlu, my už sedíme v buse a on je venku…ber nebo nech být, když se bus rozjíždí, ještě si těch pár birrů rád bere. Silnice je nečekaně ve výborném stavu – naprosto nová a rovná asfaltka, což je jedině dobře, protože bus není zrovna v nejlepší kondici a náš řidič vypadá hodně vykaleně a ospale. Přirozeně jedeme jako k ohni, naštěstí vybourat se na naprosté placce beztak nejde, takže jsme v klidu. Za dvě hodiny první checkpoint a jsme na hranicích v pravé příhraniční díře, která je plná divných lidí, prachu a odpadků. Nejprve je nutný jít na etiopské imigrační, které sídlí v budově „MAO“, kde dostáváme výstupní razítko, po kterém jdeme na poslední uklidňující etiopský čaj, abychom dostali první somálský čajík – černý čaj s mlíkem se silně kouřovým aroma. Tím naše aktivity v Etiopii pro teď končí. Po poslední kontrole batohů se pěšo vydáváme prašné cestě mezi odpadky na druhou stranu, do Somalilandu!. Na somalilandské straně opět na imigrační, kde si nás oficír zapisuje do tlusté knihy, dostáváme fešácká razítka a jsme tam! Mám radost (a Lucka snad taky), že jsme tam, protože Somaliland byl jedním z dílčích cílů tohoto výletu. Taxi do Hargeisy na nás již čeká. Na sedadlech je již plno, takže dostáváme VIP místa v zavazadlovém prostoru kombíku. Lze jenom doufat, že cesta nebude moc hrbolatá, protože tam jaksi ležíme, až sedíme a lze čekat, že každý výmol nás odmění solidní poskočením a bolestí hlavy. Ale zase máme natažené nohy, a když se zadaří, tak zde budeme sami. Eh, to bylo naivní, dostáváme do našeho VIP prostoru ještě další dva pasažéry a jedno zvracející dítě. Ale ani v tomhle složení ještě nevyrážíme a čekáme. Místní se průběžně o něčem dohadují a lze jenom odhadovat, zda je předmětem hádky to, o kolik nás oškubou nebo ne. Cena se totiž průběžně mění, jednou je 70 birr, jindy zase 100 birr s tím, že musím zaplatit příplatek za batohy apod. Nedáme se a děláme dobře, časem toho nechají a konečně vyjíždíme. Ne ovšem daleko, stavíme kousek dále ve vesnici u plechové boudy pana řidiče, kde nabíráme dalšího pasažéra a zase čekáme. Chce to hodně trpělivosti. Cesta neexistuje, jedeme po jakési šíleně prašné cestě, která se cestou nazývat nedá, jde spíše o vyjeté koleje v poušti.

Prach, všude samý prach, který se víří i uvnitř auta ve všech směrech. Máme šátek přes obličej, ale ani to moc nepomáhá, naštěstí asi za půl hodiny jsme konečně najeli na asfaltku, která vede v poměrně slušném stavu až do (zase mega prašného) hlavního města Somalilandu – Hargeisy. Hargeisa nás vítá dopravním chaosem, všudypřítomným vířícím se prachem a pocitem, že jsme se dostali do hlavního města jednoho z nejdivnějších a svým způsobem nejexotičtějších států-nestátů. Jako první jdeme ihned hledat hotel, abychom se nějak ustálili a naplánovali další postup. Bereme první co je po ruce – hotel Union Star za 7$ double room se sdílenou koupelnou. Voda teče, světlo svítí, povlečení lehce ušmudlané, ale jinak pohoda a je to nakonec i lehce posun oproti Etiopii. Na recepci se povaluje několik kátujících chlapíků, z nichž není vůbec jasné, kdo tady tomu velí a komu dát peníze. Platíme tomu, kdo nám ukazoval pokoj, a vyrážíme do víru města. Nejdříve musíme vyměnit nějaké peníze, dá se platit i americkými dolary, ale přirozeně výhodnější je spolehnout se na místní měnu – somalilandský šilink. Za 1$ bychom měli dostat cca 5700 – 5800 šilinků, vzhledem k tomu, že nejvyšší bankovka je 500 šilinků, dá se očekávat, že si od směnárníka odneseme poměrně velký balík. Hold do směnárny jedině s igelitkou. Oficiální banky a směnárny patrně existují, ale jak je dobrým zvykem v zemích tohohle typu, tak černý trh vše nahradí a převálcuje. Jsou zde desítky stánků, kde jsou vyskládány vysoké stohy bankovek, které fungují jako směnárny. Kurz je plus minus stejný, ale i tak se vyplatí obejít pár míst a poptat, případně smlouvat. Bankovky jsou již seřazeny v paklících v hodnotě 10$, tudíž v našem případě směny dostáváme dva balíčky a jdeme si po svých. Přepočítávání netřeba, jednak bychom takové množství bankovek na ulici nespočítali, a za druhé bychom se akorát ztrapnili naším pomalým přepočítáváním, které tak kontrastuje se strojovým kmitáním prstů místních Somálců, respektive Somalilandců – jsou prostě hrdí a neradi jsou házeni do jednoho pytle se Somálskem, kde už 20 let probíhá občanská válka. S dvěma balíky v batůžku vyrážíme konečně na jídlo do jedné z pouličních jídelen, v které si dáváme špagety se zeleninou a nezbytné „očazené“ čaje s mlíkem. Po jídle nevyrážíme někam na památky – oni zde také prakticky žádné nejsou – ale zjistit, odkud odjíždí shared taxi do Berbery, případně se stavit na Immigration office pro permit na check-pointy nebo vůbec pozjišťovat, zda je tento papír nutný. Polohu stanoviště taxi máme přibližně zmáklou, tak se jdeme podívat na „New police station“, kde nám třeba poradí co a jak. Zase my naivkové…není policie jako policie a zvlášť v Somalilandu. Nejdřív nás nechtějí vůbec dovnitř pustit, když přivolanému (asi policistovi) chlapíkovi, který mluví anglicky, vysvětlujeme naši prosbu, tak nás vedou někam do útrob k nejvyšším náčelníkům. Větší tmavá místnost bez nábytku pouze s koberci, na kterých leží několik břichatých oficírů v různém stupni „vykátovanosti“ – tak takhle vypadá policejní služebna v Hargeise. Se zdvořilostí sobě vlastní opakuji naši prosbu týkající se nutnosti permitu pro přejezd do Berbery. Odpovědí je nám to, co nechceme tak úplně slyšet, tedy že je třeba si zajít na Imigrační úřad na druhém konci města, kde papír dostaneme. Moc se nám tam nechce, spíše bychom to risknuli, ale jelikož čas je, tak jdeme v prachu na opačnou stranu města podívat se po zmíněném úřadu. Když už nic, tak aspoň budeme vědět, kde je, protože sem budeme muset při cestě nazpět pro víza. Budovu, teda vlastně dvorek v zadní

části Ministerstva zahraničí jsme našli poměrně rychle. Nevím co za funkci má zevlující osoba, které se ptáme, ale to nevadí, protože jednak už je zavřeno a nakonec prý žádný permit nepotřebujeme, protože vše je v pohodě a bezpečné. Tak zase nazpět do centra. Máme hlad, tak jdeme podle LP do jednoho z doporučených restaurantů – Daalxiis restaurant je pěkná zahradní restaurant pro bohaté Somálce a nás s jídlem kolem 3-4 dolarů (nic moc), armádou číšníků a antilopou uvázanou u vchodu. Dáváme jako vždy jedno jídlo dohromady a jdeme do Cadaani restaurantu, což je takový coca cola fast food, se dojíst. Kafe mají teda lepší v Etiopii, zde zase výrazně větší výběr sendvičů a jídel. Jaký rozdíl oproti Etiopii, kde je v tuhle noční hodinu už klid a mrtvo, zde to maximálně žije, auta jezdí, stánky otevřené a lidí všude plno.

31. 12. 2010 Hargeisa -> Berbera Muslimové si evidentně mnohem raději pospí jak křesťané, ještě kolem osmé je všude dost mrtvo a vše se teprve pomalu probouzí. Zatím pouze pár kaváren je otevřených, takže nakonec končíme na snídani, tam kde jsme včera večeřeli. Ujímá se nás extrémně natvrdlý číšník, který naprosto nechápe, že chceme nějaké jídlo a čaj. Až s velkým úsilím a s pomocí místních nám na stole přistávají čaje a játra na cibulce, což je jedno z místních tradičních snídaňových jídel. Tím pro dnešek program v Hargeise končí a vyrážíme směr Berbera, kde hodláme oslavit Nový rok. Sice jdeme tušeným směrem k stanovišti taxíků, ale i tak nás opět každý posílá někam jinam. Nikdy není jasný, kdo vůbec netuší, kdo nechápe, kdo chce vydělat nebo kdo to myslí dobře. V naší Toyotě zatím sedí pouze jeden děda, takže je jasný, že pár hodin to dá, než odtud vyrazíme. Ve finále je auto obsazené následovně: vepředu 2 lidé, v prostřední řadě 4 lidi, v zadní řadě opět 4 lidi. Vedle sedícímu dědovi se tohle uspořádání značně nelíbí, tak furt nadává a roztahuje se. Chlapík vedle to vzdá první a dobrovolně se přesunuje do zavazadlového prostoru. Na cestě nás celkem čeká 6 check-pointů, které bychom měli v ideálním případě projet bez problémů, aniž by si nás policisté všimli. V méně ideálním případě bude následovat vysvětlování a obstrukce a v tom nejméně ideálním případě nás polifrují nazpět. První check-point a hned následuje prostřední varianta. Jsme spatřeni, musíme vystoupit a ukázat pasy a vysvětlit proč nemáme permission letter. Naštěstí jim stačí ukázat víza a přijít se storkou, že nám bylo řečeno na Immigration, že povolení nepotřebujeme a jsme propuštěni. Ani na jednom stanovišti nás nikam nezapisují, takže není moc zřejmé, proč nás zastavují, když ani úplatek nikdo nechce. Zastávek na kontrolních stanovištích je celkem šest plus ještě zastavujem pro nástup a výstup nebo třeba pro velbloudí mlíko. Cesta se protahuje, Arabové neskutečně žvaní, až hlava brní a do toho do mě hustí chlápek vedle něco svojí příšernou angličtinou, přičemž mu prakticky není nic rozumět a děda kverulant pořád nadává. Naštěstí aspoň silnice je asfaltová, i když hlubokých

výmolů je zde nepočítaně. Po více než 3h hodinách konečně vidíme moře/oceán a přijíždíme do Berbery. Taxikář nás veze rovnou k Esko hotelu, který by měl dle LP docela drahý, ale jak to tak bývá, vše je jinak a tak máme pokoj s větrákem a koupelnou za 8$. Ani se moc nevybalujeme a hned jdeme na jídlo do nějaké rybí restaurace. Objednáváme si rybku s rýží a jako správní turisti Coca colu. Docela drahé a nic extra, sem už příště nepůjdem. Vtipné je pozorovat místní jak jí špagety rukama…kupodivu jim to jde dobře, i když špagety jsou všude kolem. My taky jíme všechno rukama, i když nám tady přinesli i příbor. Moře, oceán…konečně jsme se dočkali! Původní myšlenka, že bychom oslavili Nový rok u moře, zdá se, spěje k naplnění. Město samotné není překvapivě přímo u moře, ale je nutný přejít tak 500 metrů pustiny, než se dostaneme k vlnám. Dost možná, jak napovídají hroby a rozvaliny v dálce, se zde kdysi přehnala válka a vše smetla. U moře je poměrně živo, vypadá to, jako kdyby všichni na něco čekali, ale patrně tomu tak není, spíše jsou všichni na procházce. Je totiž pátek (všech muslimů svátek), tedy vlastně víkend a místní vyrazili na korzo. Místní ženy v dlouhých pestrobarevných šátcích vypadají na pozadí moře velmi exoticky. Což jde ostatně říct i o nás dvou, páč je na nás od začátku upřena dost značná pozornost. Je to v pohodě do té doby, než dojdeme k místu, kde vegetí snad celá škola dětí pravděpodobně odněkud z vnitrozemí. Míra čumilství a údivu je neskutečná, někteří vypadají, že snad vidí bělochy poprvé v životě, páč v jejich čumění je fakt nefalšovaný šok. Zvladatelný je to pouze pár minut, potom musíme chtě nechtě vypadnout, protože to začíná být absolutně nezvladatelný, což chápou i učitelky a samy nás vyhánějí, aby byl trochu klid. Docela rádi jdeme, protože tohle byl vážně docela mazec. Vracíme se bosky nazpět, slunce klesá k západu, vítr pofukuje, sbíráme mušle…absolutní pohoda. I když Slunce pálí, tam docela fouká, což je patrně signál pro místní, aby si oblékli zimní bundy a čepice. Kalendářně je zima, tak co. Blížíme se na konec pláže, když si říkám, že bych si mohl udělat snímek vojenských děl, která koukají na cípu výběžku, když na nás začne kdosi mávat a vyhazovat nás s tím, že je to armády. Lucce dokonce přikazuje vysypat mušle, na což kašlem, ale stejně jdeme radši pryč. Z toho co vím a co mě zmatenou angličtinou dneska vykládal chlapík v autě, tak Berbera byla a je poměrně významné strategické místo, přehnala se tu válka a jsou tu rozsáhlá vojenská území. Teprve nyní při cestě zpět je vidět, jak město je stále poničená válkou, která zde byla před dvaceti lety. Některé domy jsou polorozbořené, jiné úplně v troskách, nicméně všechno stále nějak obydlené. Míříme do centra vyměnit peníze a procházkou na hotel. Je pozdní odpoledne, všude plno lidí a všichni sedí na čaji a kátují. Pozornost, která je na nás upřená, je až taková divně ostříží a hlavně pro Lucku to není moc příjemný. Nemá cenu to řešit, chováme se jak normálně a jdeme si sednout na čaj. Hustý černý čaj s mlíkem s tím pravým „očuzeným“ aroma, stovky much kolem nás i na nás a stejně tak desítky očí, která nás sledují. Jedni mlaďoši zkouší provokovat Lucku, naštěstí si toho všímají místní, jejichž autorita ihned zafunguje. I jistá autorita cizince přece jenom platí, ale přece jenom, úplně příjemný to někdy není.

Poslední den v roce, ale zde to na nějaké velké silvestrovské oslavy nevypadá. Zdá se, že to zde nikdo neřeší, prostě den jako každý jiný. Možná se odpoledne více zkátují, ale to je všechno. My máme v plánu nějakou dobrou večeři, potom asi “džus a sušenka” party na pokoji a možná kát. Do půlnoci asi těžko vydržíme, stejně tu není signál, takže ani kvůli smskách to nemá cenu. Lucka se oblíká do večerního a jdeme na slavností večeři do restaurace Al Xayaat. Na menu je rybka grilovaná nebo rybka pečená nebo rybka vařená, mořské plody nejsou a jiné jídlo asi taky ne. Nevadí, my jsme si objednali celou rybu (20 000 šilinků), kterou jsme dostali s chlebíkem a výbornou pálivou omáčkou. Olizujeme se oba až za ušima, je to výborný! Trochu tvarem připomíná štiku, ale je to baracuda. Po jídle mám chuť na něco sladkého, ale bohužel nic nemají, jenom sladký čaj. Sedíme, kecáme, posloucháme šumění moře a užíváme si dokonalé mořské romantiky poslední den v roce 2010, jenž máme možnost strávit na tak exotickém místě jako je Berbera v Somalilandu. Po jídle vyrážíme ještě na pozdní nákupy na naši silvestrovskou „party“ – džusy, sušenky, vody a nakonec svazek kátu. Silvestrovská oslava může začít!:-). Kát je zde překvapivě docela drahá věc, standardní svazek stojí 8000 šilinků, což je asi 1,5$!! Moc nechápu, kde na to místní berou, zvláště když kátují i ti evidentně úplně nejchudší. Lucka kát nechce, tak větvičky okusuju sám, chutná to divně a účinky nic extra – takový lehčí stimulant. Kát je pryč, sušenky snědené, džusy vypité – nemá cenu to protahovat, popřejeme si Happy New Year 2011 a jdeme spát. Jedna z nej oslav nového roku…bez ironie.

1. 1. 2011 Berbera Jak na nový rok, tak po celý rok a proto dneska nebudeme dělat nic a jenom se koupat v Indickém oceánu a opalovat. Nádherný plán! V blízkosti města není žádná pořádná pláž a hlavně kvanta čumilů, takže máme v plánu jet někam k Man-soor hotelu na pláž zvanou Bathella beach. Resort v Somalilandu? A pláž tak honosného jména? To musíme vidět!:-). Nejdříve ale snídaně, na kterou jdeme do jedné z již otevřených restaurací, kde už to žije i takhle ráno. Já si objednávám vajíčka a dostanu omeletu, Lucka si prozměnu objednává játra na cibulce a dostane „small meat“. Ale jinak dobrý, teda až na ty hejna much všude kolem. Na to se zvyká hůř, ale jak je vidět na místních, jde to. Lucka se jako obvykle tváří, že to nesní, ale my kdo ji známe, víme, že se po jídle nakonec jenom zapráší. A tak se i stalo v případě této snídaně. V plážovém ohozu (abychom byli ještě za větší exoty) si to mašírujeme směrem, kde tušíme hotel a zmíněnou pláž. S sebou táhneme jenom dvě vody, s tím že v hotelu zásoby dokoupíme. Kromě tohohle hotelu je zde jinak plážový i jakýkoliv jiný turismus naprosto v plenkách, takže lze čekat jenom a pouze písčitou pláž a moře, bez čehokoliv jiného jako jsou slunečníky apod. A to je vlastně dobře. Že bylo (a stále je) město válkou dost poničené je vidět právě cestou opačným směrem ven z města, kdy dost dlouho jdeme de facto jenom přes trosky, respektive holou pláň. Opět nás provokují mlaďoši, pořád očumují a dělají, že u toho hrají fotbal. Když hra, tak hra, jak se

jednou dostane balón ke mně, tak ho vší silou odkopávám co nejdál. Prostě takhle ne, kór když člověk vůbec netuší co od takových neutrálně se tvářících se nadšenců čekat. Radši zrychlujeme krok a po očku sleduju, zda nás nenásledují. Přece jenom nevím, zda jsem to malinko nepřehnal. Naštěstí nás berou jiní místňáci, kteří jedou autem kolem, a tím se těchto „fotbalistů“ konečně zbavujeme. Pláž, píseček všude kam oko dohlédne, šumící Indický oceán a nikde ani noha. Nádhera. Rozbíjíme ležení a honem do vody. Nádhera podruhý! Teplá voda, solidní vlny a opět, ten klídek kolem dokola! Střídavě se koupeme, dopisujeme deník, jíme, spíme, pijeme – prostě plážová pohoda jakou bych si představoval v první den nového roku. V rámci inspekční procházky okolo jsem se šel podívat do resortu, kde jsou dokonce i nějací hosté, ale hlavně je tu restaurace, takže žízní a hlady strádat nebudeme. Musíme taky někam do stínu, aspoň v tom největším vedru, abychom se úplně neusmažili. Pozdě, jak posléze zjišťujeme. Ceny jsou zde více než evropské, ale co už. Malá svačinka s džusem pro každého a deset dolarů je pryč. I když jsme ve stínu přes největší vedro, tak do ruda jsme oba dva. Vítr fouká, sluníčko svítí a dva bělokožci se diví, že se spálili. Dáváme poslední koupačku a podél pláže jdeme směr Berbera a náš hotel. Rozsah spálenin je poměrně slušný, já mám nejvíc lýtka, Lucka pro změnu stehna. Patláme na sebe všechny dostupné krémy, ale moc to nepomáhá, páč jsme pořád jak dvě růžová prasátka. Slunce z nás totálně vysálo veškerou energii, takže se sotva dopotácíme do naší oblíbené restaurace, kde si objednáváme to samé jako včera. Rybka je dneska jaksi menší a ani obsluha se už tolik nesnaží. Nebo jsme prostě moc unavení a je nám to jedno. Čaj, nákup vody a spát…

2. 1. 2010 Berbera -> Hargeisa Přestože, zde ráno je naprosto mrtvo a tudíž šance, že něco pojede nazpět do Hargeisy je mizivá, tak i přesto pokoušíme štěstí. A přesně dle očekávání je to bez šance, protože jsme u taxíků první a rozhodně to nevypadá, že bychom měli v nejbližší hodině odjet. Hážeme tedy bágly do auta a jdeme vedle do stanu se najíst. Moc výběr nemáme, placky už došly, takže dostáváme dvakrát masovou směs, chlebík a čajíky. Opět všude mraky much, zvyknout si není lehký, chce to být dost trpělivý a tolerantní. Nohy mě pálí jak čert (spáleniny zajímavě zrůžovatěly), střídavě sedíme v autě a postáváme okolo. Lidi čumí a čumí. Sem tam si někdo řekne o peníze. Plno much. Jednou už to vypadá nadějně, ale to jsme pouze udělali kolečko po městě a zase se vrátili na původní místo. Zase čekání. Přichází postarší Kanaďan, co cestuje už tři měsíce po Africe a okradli ho v Addis. Má jenom malou cestovní tašku, jinak nic a pořád na něco nadává a je nějak negativní. Konečně! Je nás plný počet a můžeme vyrazit. Nejdříve samozřejmě pro naftu a potom snad už…ne, jedeme zase nazpět, ale tentokrát na policii. Proč, to nikdo nechápe. Musíme vysednout a jít se ukázat místní policejní generalitě. Sedáme a vůbec netušíme, co bude a nebude. Koukají do víz, potom o něčem mudrují, načež si potřeseme rukou s nejvyšším generalissimem a jsme propuštěni. Kluci se patrně nudili a chtěli se trochu rozptýlit. Tak a teď ještě dofouknout kola a konečně vyrážíme! Sedíme ve

druhé řadě ve čtyřech lidech, spáleniny bolí, pohodlí se rozhodně definuje jinak. Jedeme sice novou Toyotou s automatem, bohužel pan řidič je úplný amatér, protože i na rovném úseku jedeme maximálně tak 50 km/h. Nemá cenu se rozčilovat, aspoň to máme jako vyhlídkovou kochací jízdu se zvířátky. Vidíme opičky, surikati, somálské vepříky nebo velbloudy. I když check-pointy otravují život, tak se aspoň máme šanci protáhnout. Nikdo nechce žádný úplatky, ale jinak každýmu stačí něco jiného. Na jednom check-pointu chtějí vidět pasy, na jiném je jim to jedno a jinde zase volají do Berbery, zda o nás skutečně ví. Opět si nás nikde nezapisují, nechápu. Po třech hodinách jsem opět v prašné Hargeise. Jdeme rychle na hotel, kde dostáváme ten samý pokoj se stejně ušmudlaným (nevypraným) povlečením jako posledně. Sice bude patrně už zavřeno, ale přesto jdeme zkusit štěstí na Immigration office. Zavřeno, přijďte zítra v sedm. Ach jo. Lucka je nějak bez nálady, asi ji chybí Etiopie. Žádný další extra program na dnešek už nemáme, tak jdeme dolů na net, který je zde mnohem rychlejší jak v Etiopii, a to jsme připojeni přes Djibouti. Jako restauraci na večer volíme Hadhwanaag restaurant, který je bohužel stejně hogo fogo nic jako restaurace, kde jsme byli při příjezdu. Ani velbloudí maso neměli. Mnohem lepší než tyhle zápaďácky se tvářící restaurace je lepší jít do místňácké jídelny, vaří se levně a dobře. Sice je to kolikrát loterie, kdy člověk ani netuší, co si objednává, ale o to je potom větší legrace. Pořád nás zde někdo zdraví a ptá se, odkud jsme nebo jak se máme. Je to po čase i docela únavné, nicméně je to nutný brát s úsměvem, jiné volby není, zvláště v případě, že dotyční umí anglicky jen a pouze těchto několik frází. Tím pádem je jich na pořádný pokec málo a musíme si vystačit s klasickou povrchní konverzací. Somálci jsou milí, ale nevím, možná mají respekt z Lucky nebo nejsou prostě na cizince vůbec zvyklí, ale zdají se mně být poměrně uzavření. Celkově potom mám ze Somalilandu trochu smíšené pocity, na jednu je návštěva takovéto země-nezemě fascinující zkušeností, na stranu druhou mám trochu podobný pocit, jako jsem měl třeba v Kambodži – něco je zde divného, hlavně v lidech, kde cítím jakousi apatii a zvláštní pocit pramenící z vykořeněnosti, válečných traumat a evidentní společenské nestability a korupce. Zase mají v Somalilandu asi nejlepší manga, co jsme kdy jedli a čaj je taky výborný, takže je nám nakonec dobře a těšíme se na další den.

3. 1. 2011 Hargeisa, stále Hargeisa Spát se moc dobře nedá, protože místní muezíni jsou jedni z nejaktivnějších, které jsem kdy v islámských zemích potkal. Kázání začíná už někdy kolem 04:30 a pokračujete bez přestávky až někdy do rozednění, což je kolem půl sedmé. V tuhle dobu je už v Etiopii hodně živo, zde naopak není na ulici ani živáček. Na základě této situace je nám trochu divný, že by na úřadě byli už od sedmi, ale přesto jdeme, protože bychom to dneska rádi všechno vyřídili co nejdřív a mohli tak pokračovat nazpět do Etiopie. Jak jsme očekávali, taková byla i realita na místě, takže v sedm nikde kromě nějakého vrátného ani noha, tak jdeme raděj někam na snídani,

čekat nemá cenu. Zpátky na hlavní křižovatce nám zvědavost nedá a nakukujeme do stanu, kde to vypadá, že by se mohlo něco dít a mohlo to souviset se snídaní. I když stan je příliš silné slovo, jedná se totiž spíše o jakýsi přístřešek z igelitu a větví, který nějakým zázrakem drží při sobě a vytváří tak iluzi snídaňového (ú)krytu. „Paní domácí“ vaří čaj a smaží něco na způsob palačinek, které samy o sobě nemají moc chuť, ale taky se nejí samotné. Ocukrují se a polijí čajem a sní. Docela dobré. Dřepíme na protekčních židličkách (ostatní mají holou zem s kobercem), baštíme palačinky a zapíjíme čím jiným než čajem (v místní řeči „šáh“). Super snídaně. Takto posilněni, vyrážíme na opakovanou steč místní byrokratické mašinérie. Opět čekání a čekání, i když nyní je to již nadějnější, protože důležití pánové pomalu přijíždějí. Trpělivost se vyplácí a za chvíli jsme konečně pozváni dovnitř na místní Ministerstvo zahraničí respektive Somaliland Civil Intelligence. Nejdříve papír, ve kterém stojí, že budeme žádat o etiopská víza, potom 2x foto, kopie pasu a nakonec veledůležité razítko s neméně důležitým podpisem. Celkem asi půlhodinový proces, který je překvapivě zadarmo. S tímto důležitým papírem, úsměvem na rtech a nezbytným odhodláním dostat dnes víza, vyrážíme směr zastoupení Etiopie v Somalilandu. Ambasáda není daleko a našli bychom to rychle, nebýt naprosto scestných informací od místních, kteří nás posílají každý úplně jinam. Nejdřív jsme si dali slušnou procházku po místní diplomatické čtvrti, abychom se posléze vrátili a zjistili, že ambasáda je hned vedle stánku s „Ethiopean coffee“(taky nás to mohlo napadnout!). První prohlídka, projít křovím, druhá již důkladnější prohlídka, zapsání do knihy a zanechání všech věcí (peníze, foťák apod.) u vchodu, další kontrola skenerem a teprve potom jsme vpuštěni na dvůr ambasády. Kromě nás tu čekají ještě další tři cizinci. Vyplňování je klasicky na africký způsob, mnohem rychleji bychom to vyplnili sami, ale to ne, na to zde máme pracovníka, kterýmu to diktujeme a také odevzdáváme dolárky. Výsledkem jsou chyby a překlepy. Sedí tu s náma chlápek, který vypadá přesně jako Morgan Freeman, je celý v černém, prostě Morgan jak vyšitý. Lucka tvrdí, že ne, ale to nevadí, byl to Morgan. Po vyplnění se chvíli nic neděje, než jsme po jednom povoláváni za konzulem pro výsledek. Ještě než jsme vešli dovnitř, tak jsme míjeli dvojku z Jižní Afriky, která nám tvrdí, že je pan konzul „such a dick“, a že víza budou až zítra. Pokud je chceme dostat dneska, tak musíme hodně moc tlačit. Měli pravdu, víza budou až zítra, žádné přemlouvání nepomohlo. Možná chtěl úplatek, nevím. Bohužel i tohle je cestování a nedá se nic dělat. Lucka to chudera nějak neunesla a byly i slzičky – asi se jí tu úplně nelíbí, není zahalená, těší se na Etiopii apod. Dost možná, že právě jedině slzy by obměkčily konzula. Aspoň, že je hned vedle stánek s kafem, který nám oběma bleskem spraví náladu. Co dál? Ztratili jsme jeden den, který nám bude ve finále chybět, protože se nám to už krátí. No uvidíme, plánovat, zde moc nejde, zítra prostě dostaneme víza a jede se dál. Na hotelu vymýšlíme co dál…? Vypadá to na zevlování po městě a návštěvu velbloudího a oslího trhu. Na suvenýry to zde moc není, páč převažuje spotřební zboží z UAE a Číny a o nějakých pěkných památkách taky nemůže být řeč. Nebo se můžeme zabavit stejně, jako to dělají místní, u čaje a kátu. Než bude čas kátu, tak jdeme na velbloudí trh. Procházka v rušném

provozu a prachu není ideální, ale jiné volby není. Čím více jsme od centra, tím více na nás místní čumí, jak kdybychom přiletěli odněkud z Marsu. Sice jsem tomu vůbec nevěřil, ale trh jsme kupodivu nakonec našli. Maximálně barevný trh afrického střihu, nádhera. Jsme bohužel tak obrovskou atrakcí, že nemáme čas pro sebe a na focení, protože náš neustále pronásleduje početný dva čumilů, kteří spolehlivě zničí fotku a zážitek z barevného afrického trhu. Asi zde na bělochy tak nejsou moc zvyklý. Děláme pár fotek a pryč ven z trhu se někam najít. Volíme místní žrádelnu, kde si objednáváme nevíme-moc-co a vyklubal se z toho velbloud s rýží. Masa tam moc není, je to samý obírání, což se mi moc nelíbí, ale Lucka si libuje a okusuje kosti až na morek. Na zapití se servíruje džus z limetek, který je naprosto famózní. Je to prostě úplně něco jinýho jíst takhle s místníma, v jejich prostředí a ne v předražených restauracích bez atmosféry. Kupodivu cena je stejná, možná ještě vyšší – 30 000 šilinků. Co už, nenaděláme s tím nic, i když si myslím, že nás obrali. Zpátky do města nás bere chlápek z imigračního, za což jsme docela rádi, protože ta procházka není úplně příjemná. Máme tak více času na čajování a kátování, sedáme tedy ke stolku venku a při čaji pozorujeme okolí. Velice vtipné je sledovat třeba pouliční směnárny. Chlapík s vizáží agenta státní bezpečnosti v baloňáku a v tmavých brýlích přichází k jednomu ze směnárenských stánků. Evidentně se všema dobře zná, chvíli plkají a výměna může začít. Těžko odhadovat kolik dolarů mění, ale odchází rozhodně s miliony šilinků. Ty nemůže unést naráz, takže to nosí po částech v obřích balících přes ulici někam do auta. Prostě akce jako z nějakého špionážního filmu. Další legrací se je kát, který se prodává všude a v jakoukoliv denní dobu. Hlavní nákupní špička nastává někdy kolem druhé hodiny odpoledne, kdy se patrně naváží čerstvý kát. Vypadá to jako na obrovském kátovém tržišti, prodejci nahlas vychvalují svoje zboží a snaží se prodat, co to jde, včetně boháčů, kteří nakupují přímo z auta. Jak se zdá kátuje snad celá země, ale na rozdíl od Jemenu tady lidi nevypadají tak sjetě. Nedá mi to a kupuju taky za 6000 šilinků jeden svazek z nedalekého stánku. A zase jsem atrakce číslo jedna, jenom co začnu nenuceně okusovat větvičky kátu, tak se místní můžou zvědavostí zbláznit. Raděj si nechávám zbytek lupení na pokoj, zase takovou show zde dělat nehodlám. Na večeři máme v místní jídelně špagety se zeleninovou směsí. Ještě pár čajíků, obhlídka trhu a nákup jediného existujícího suvenýru – pásku Somaliland a na hotel se pěkně zkátovat). Je to asi podobně jako u nás s pivem, kát je prostě sociální záležitost, protože samotného mě kátování moc nebaví a časem se omrzí. Nemluvě o tom, že chuť přes veškerou snahu není nic extra. Účinky nejsou nijak výrazný, ale i tak stačí na to, abych dostal od Lucky kotel ve hře jméno-město-jméno. Raděj jdu spát, zítra nás čekají víza a snad už konečně cesta dál.

4. 1. 2011 Hargeisa -> Wajaale -> Jijiga -> Harar -> Addis Dneska jak oba dva pevně doufáme, zatočíme konečně s etiopsko-somalilandským úředním šimlem a odfičíme nazpět do Etiopie. Pakliže vše klapne, tak nás čeká série přesunů a přestupů, která skončí těžko říct kde.

Opět se moc spát nedá, místní Imámové se opět nadmíru snaží. Už se taky těším do Etiopie, sice má Hargeisa jistý šarm a kouzlo, nicméně jinak mi nijak zvlášť k srdci nepřirostla. Na osmou klušeme opět na ambasádu, nicméně je jasný, že v 8:01 zde nikdo nebude, tak v klidu sedáme na čajík a obloženou housku v půli cesty a na kafe v cíli naší cesty. I nějakou čtvrt hodinku po osmé nepanuje kolem ambasády žádná aktivita, ale nedá se nic dělat, času moc nemáme, takže to musíme jít nějak probudit. První hlídač se tváří divně a gestikuluje, že je zavřeno. Kašlu na něj, nechávám věci u Lucky a jdu dál k ambasádě, kde je stejné mrtvo jako jinde. Teprve až u brány mně někdo věnuje pozornost a hned mě pakuje do bezpečné vzdálenosti. Snad jsem tímto na sebe upozornil dostatečně a nyní se věci už nějak pohnout kupředu. Chvíli ještě čekáme, mezitím přichází Angličan, který tu je za byznysem a za pár minut už nás volají! Dostáváme pasy a v nich vytoužená víza! Huráá!:-) Rychlokrokem kvapíme na hotel, bereme věci a jdeme tušeným směrem k stanovišti sdílených taxi do Wajaale. Dle průvodce je to 1,4 km, ve skutečnosti je to možná půlka, zvlášť když nás dobří lidé berou autem, takže nemusíme dusat do kopce. U taxíků vládne naprostý chaos, kterýmu rozumí evidentně jenom místní, a kterému se my chtě nechtě musíme podřídit. Jsme usazeni do taxi s korbou, což jak si hned uvědomujeme, není moc dobré, protože budeme čekat, až se naplní i korba, kam se přirozeně může namačkat dost hodně lidí. Je to rozdíl oproti vnitřku, kde už víme, jaký je počet osob, který se považuje za hodný odjezdu. Jako obvykle je kolem potuluje plno „opruzů“, jejichž jedinou starostí je se dotazovat cizince na blbosti a říkat co můžeme nebo nemůže. A jelikož nevidím jediný důvod, proč bych si okolí vyfotit nemohl, tak fotím, ať si kecají, jak kecají. Pravdou je, že když sedíme v autě, tak je dobrý mít zavřený dveře a okýnko, protože jinak nabídky na koupi čehokoliv neberou konce a jsou i tací, kteří by si rádi aspoň sáhnuli (hlavně na Lucku, ale kupodivu i na mě). Dvě hodinky posedávání uplynou jako voda, když se zdá, že už bychom mohli pomalu odjet. Chyba, auto se sice pohnulo o padesát metrů jinam, ale jenom proto, abychom nabrali další lidi a zase čekali. Nové přírůstky na korbě. Zase popojedeme. Řidič se svými poskoky (nadháněči), kterých je nečekaně hodně, si rozdělují peníze, ale moc jim to nejde. Mají v tom chudáci zmatky. Že už bychom odjeli? Ale kdepak, ještě benzín, jedno vítězné kolečko a vyrážíme. Náš řidič jede rychle a ještě k tomu se umí vyhýbat dírám na silnici, ideálka! Za dvě hodiny jsme na hranicích ve Wajaale. Zajímavý je, že skoro celou cestu je asfalt, který avšak naprosto končí asi 20 km před hranicemi a dál pokračuje cosi jako vyježděné koleje v poušti. Jelikož Wajaale vypadá trochu jako bývalý utečenecký tábor, tak si myslím, že hranice se kdysi měnily a ze zapadlé díry Wajaale se rázem stal hraniční bod, ale bez silnice, kterou dodnes nikdo nepostavil. Výstupní razítko u Somálců, přechod smetištěm nikoho k Etiopanům, kde dostáváme další razítko a honem na bus. Batohy putují za 10 birrů na střechu, místa značíme šátky a jdeme pro vodu a konečně taky na džusík. Kvůli tomu bych snad i vyhlásil válku, tohle pití nám oběma hodně chybělo!:-). Jenom co se pracně všichni naskládáme do busu, tak neujedeme ani dvě stě metrů a už zase stojíme. Jsme u prvního check-pointu, kde je policejní kontrola a my musíme z busu ven. Hold, africká logika.

Nicméně i těch pár metrů stačilo na to, aby si cestující rozdělili pašované zboží nebo paš všemožně poschovávali. Legrace to pozorovat, jak se snaží být nenápadní, na druhou stranu kontrola je tak laxní, že provézt cokoliv nemůže být žádný problém. Po dalším cca kilometru zastavujeme a zpoza keře vybíhá několik chlapíků, kteří nosí pytle ulité pytle cementu na střechu busu. Docela si chlapci mákli. V Jijiga přestupujeme na bus do Hararu, i když jsme mohli rovnou nastoupit na minibus do Addis, pozdě. Blbý je to, že v Hararu budeme až někdy kolem osmé a to budou asi všechny busy už pryč. Zpadá Slunce…nádherná podívaná cestou do Hararu. Dle očekávání jsme dojeli až za tmy, takže co teď? Je tu minibus do Addis, kde už je hodně plno, a kterým by se dalo jet. Nebo zůstat a jet ráno? Klidněji i bezpečněji, ale zase ztratíme den. Máme toho oba za dnešek už docela dost, tak docela váháme, protože mačkat se po celodenním cestování někde vzadu v minibuse, se nám vážně nechce. Už si skoro beteme batohy a jdeme pryč, když nám uvolňují místa vepředu, čímž nás nakonec přemluví a my hladoví vyrážíme směr hlavní město. Naštěstí děláme ještě pauzu u kanceláře společnosti, tak si můžeme aspoň v klidu skočit na záchod a koupit něco k snědku – chleba, sušenky a voda.

5. 1. 2011 na cestě do Addis -> Bahir Dar Tahle noc byla mnohem bezesnější, než jsme si oba dokázali vůbec na začátku představit. Že pojedeme rychle, s tím se počítá, zvláště když aut moc není a silnice je rovná a kvalitní, ale že to budeme na rovinkách kalit hodně přes 100 km/h, do zatáček najíždět ve stejné rychlosti a stylem brzda-plny je překonávat, to jsme nečekali. Stejně tak bujaré předjížděcí manévry s ostatníma minibusama, přejíždění v zatáčce, kde není vůbec nic vidět apod. Zkátovaní řidiči se hecují a předjíždějí, kde jenom to jde. Mno, člověk si zvykne a únava ho zmůže, i když asi dvakrát jsme se s Luckou už neudrželi a nějak to hlasitě okomentovali, načež to řidiči a jeho pomocníkovi přece jenom docvaklo, že převážejí cenný „faranji“ náklad a trochu zpomalili. Nejdříve to vypadalo, že do Addis přijedeme snad ve 02:00, ovšem po sérii naprosto nesmyslných policejních kontrol (všichni musí vystoupit, nicmoc se neprohlíží a odjezd) a zastávce na jídlo, přijíždíme nakonec do Addis ve 04:30. Prakticky beze spánku přijíždíme kamsi do zástavby, kde je konečná. Pusto a prázdno. Jediným vodítkem je nám, že máme pocit, že jsme blízko Mercata a snad tím pádem musí být i autobusák nedaleko. Je docela zima a my nevíme kam jít a co dělat. S nějakým lidma jdeme bludištěm uliček k Terra autobus station. Docela slušně to zde žije, ovšem my chceme jet se společností Salem bus, takže si bereme sdílené taxi k le gare (vlakové nádraží), kde má Salem bus svůj vlastní autobusák. Vypadá to dobře, jenom škoda, že je dávno vyprodáno. Takže nazpět, zase taxi a hledání busu na divném mega chaotickém autobusáku. K busům nás pustit nechtějí, prý jenom s lístkem! Ale ten nemáme, tak běžte k bráně číslo 5, kde se prodávají. OK. Milión lidí a stejně tak přepážek. Chaos v ranní ještě zešeřelé Addis. Nikdo moc neví, kde se lístky prodávají a už vůbec nikdo neví, kdy pokladny otevřou. Prostě někdy otevřou. Čekáme,

kecám s místňákama, z kterých se marně snažím vydolovat nějaké info. Když už to vypadá, že by se mohlo něco dít, tak mi jiný místňák tvrdí, že lístky se prodávají jenom na zítra, a že dneska máme smůlu. To už je na mě trochu moc, tady to nemá cenu! Jdeme ven, pryč a něco sníst a nějak to dál rozmyslet. Nezdá se mi, že by žádný bus nejel anebo, že by nejel aspoň nějaký minibus. Voláme proto do společností, které se zabývají dopravou, ale celkem bez výsledku. Kašlem na to, jdeme jíst. Čajíky, chlebíky a jako hlavní jídlo se podává injera s injerou. Máme takový hlad, že nám to i chutná. Po snídani sedíme na rohu, koukáme na desítky valících se busů a inhalujeme jejich čmoud. Bezva. Autobus nebo cokoliv směr sever zatím nikde. Až jeden z nich zabočuje do boční uličky, kdy se ihned strhne mela přerůstající v úprk a následnou tlačenici, protože tento bus jede do Bahir Dar! I přes ostré lokty a snahu na nás zbyla klasicky pouze místa v poslední řadě. Sice budeme asi hodně cestou nadskakovat, ale co už, jsme rádi, že vůbec sedíme a snad i časem odjedeme. Na místní poměry vyrážíme nečekaně brzy, bohužel naše radost nemá příliš dlouhého trvání, protože po pár metrech stavíme a čekáme, aniž víme na co nebo proč. Zajímavá je poměrně ostrá hádka většiny cestujících s posádkou, čemuž ovšem vůbec nerozumíme, protože tu nikdo neumí ani slovo anglicky. Je to divné. I když zase až tak ne, když se dozvíme, že po nás chtějí za cestu do Bahir Dar neskutečných 250 birr! Nechápeme důvod ceny, ale jelikož stejnou částku platí i ostatní, tak taky platíme. Je to docela drsný, ale co naděláme. Cesta bude dlouháááááááááá…hoooodně dlouhá, což je nám jasné hned jak vyjedeme, neboť rychlost našeho busu může směle soupeřit tak leda s koňským povozem, a to ani zde by nebylo vítězství jednoznačné a přesvědčivé. Tím pádem my vzadu aspoň tak strašně netrpíme a jedeme prozatím bez výraznějších výskoků a natlučených hlav. Aspoň máme plno času se kochat nádhernou etiopskou krajinou a dalekými výhledy. Naprosto bezkonkurenční je ovšem údolí Modrého Nilu (jeden z pramenů Nilu), které znamená nejdřív poměrně děsivé a klikaté klesání až k samotné řece, následně přejezd moderního mostu a strmé a velmi pomalé stoupání. Těch několik kilometrů jedeme snad 1,5hodiny, ale stojí to za to. Zastávka na oběd je příjemné zpestření, jinak ale cesta probíhá poměrně nudné a monotónně. Lucce není moc dobře a asi docela dost trpí, krom toho je taky dost unavená, ale naštěstí Ibalginy zabírají, takže nemusíme vystupovat někde napůl cesty a do Bahir Daru nakonec po nějakých 13 až 14 hodinách nakonec přijíždíme. Je kolem půl jedenácté, oba jsme hladoví a špinaví, nicméně happy, že jsme konečně v cíli. Bereme první hotel, který je po ruce, bez ohledu jak to zde vypadá a kolik to stojí. Lucka odpadá téměř okamžitě, u mě dočasně vítězí hlad, takže jdu dolů do hospody na injeru s rybkou v rajčatové omáčce a pivko. Dobré zakončení náročného skoro 36ti hodinového přesunu. Kecám při jídle s jedním ze spolucestujících, který mi vysvětluje mimo jiné důvod, proč byl náš bus tak drahý. Byl totiž ilegální a to z důvodu etiopských vánoc, kdy bylo všechno dávno dopředu vyprodané. Hold, vánoční byznys kvete všude.

6. 1. 2011 Bahir Dar Jedna noc v nicmoc kobce ve společnosti komárů a výstavního švába nám celkem stačí, takže se jdeme hned z rána podívat po něčem lepším, protože prozatím to vypadá, že zde před závěrečným výletem do Gonderu a cestou do Addis, uděláme delší relaxační pauzu. Město po ránu vypadá docela zajímavě, svěže a pohodově, takže uvidíme co dál, každopádně nejdřív jdeme na snídani. Dáváme klasiku – vajíčka, kafe a čaj a koláč na závěr. Důvodů k omezování sebe sama moc nemáme, zvláště když bohatýrská snídaně stojí bratru kolem 15 korun. Z Lonely Planet máme vytipovaný Bahir Dar Hotel, tak se tam jdeme podívat, jak to tam vypadá a hnedle si to rezervujeme. Pokoj s koupelnou stojí 80 birrů a je zde i relativně čisto, takže není co řešit už kvůli tomu, že pokoje jsou uspořádány kolem dvora, což je velice příjemný. Už s věcma chceme jet do našeho nového působiště drožkou, jenom tak pro info se ptáme na cenu a odpověď nás docela překvapuje: “10-15 birr“. Vzhledem k vzdálenosti bych čekal cenu tak nanejvýš třetinovou, hold je vidět, že už nejsme na jihu, ale na turistickém severu. Kašleme na drožkaře a jdeme pěšky, máme to asi 5 minut a vlastně není důvod proč lenošit. Lucka jde dospat, já pro změnu dopsat deníček, v kterém mám docela skluz. Není to žádná legrace si takhle cestovat a ještě k tomu psát každodenní zápisky. Ještě, že máme všude místní hotelové manažery, samozvané průvodce a podobné přisluhovače! Co bych si počal bez naprosto nejlepší nabídky výletů a jejich skvělých cen?:-)) Netrvá dlouho a přisedá si ke mně místní přeborník a hned se tasí s nabídkou výletu na lodičce ke klášterům za 125 birr/osoba. Vymlouvám se na Lucku, že spí a bez ní nemůžu dělat žádná rozhodnutí, ale stejně mu to nedá a stále do mě klavíruje. Patrně to vezmeme, ale jenom tak na fleku mu to rozhodně neodkývnu. Není tu totiž zase tak moc dělat a výlet po jezeře je jednou z hlavních atrakcí. Kolem poledne vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice (1-2 km), kde by se měly být k vidění tradiční loďky z papyrusu zvané „tankwa“. Nejdříve jdeme kolem jezera, kde vládne klasická jezerní pohoda, sem tam se někdo z místních koupe nebo si pere šaty (případně obojí), v parku posedávají studenti z nedaleké univerzity nebo lidé jenom tak korzují. Jezero Tana je samo o sobě obrovské (3100 km2), ovšem zdá se, že na koupání to moc nebude. Jak naivní byla naše představa o vesnici, kde se vyrábějí lodě z papyrusu! Jednak máme pocit, že jsme ještě pořád ve městě a potom ty lidi kolem! Klasicky se k nám připojil nechtěný průvodce, kterého se nedaří moc setřást a ten nás vede kamsi mezi domky, kde po nás hned chtějí peníze a vůbec jsou divní. Takže se otáčíme a jdeme pryč, což se ovšem nelíbí našemu „průvodci“, který by rád vyinkasoval svých 10 birrů, k čemuž ale není naprosto žádný důvod, protože nám nic neukázal a ještě dělá uraženého, že jsme ho nepodarovali nějakými penězi. Týpek to po chvilce vzdává, ovšem bohužel ho potkáváme ještě cestou zpět, kdy už je mezi svýma, takže je hned sebevědomější a začíná si na nás troufat. Opravdu jsem netušil, že jednak budu muset něco takového zde vůbec reagovat a ještě k tomu použít vztyčený prostředníček. Chvíli okouníme před kadeřnictvím, kde dělají africké copánky…netrvá dlouho a Lucka je rozhodnutá, za těch pouhých 150 birrů tahle estetická legrace rozhodně stojí. Tím pádem má Luc na další dvě hodinky o zábavu

postaráno, stejně jako osazenstvo kadeřnictví, které tvoří převážně místní učnice. Z Lucky se pomalu stává africká krasavice a já tím pádem nemám co dělat. Okouním kolem po suvenýrech, dávám čajíky a hamburger (hnus) na etiopský způsob. Čekání se vyplatilo, Lucka je spokojená a já v podstatě také, protože mám po svém boku africkou kočku, kterou mi všichni místní (hlasitě) závidí. Jdeme zpátky na hotel, kde si dáváme nějaké jídlo (opět špagety) a jdeme na net (18 birr/hodina). Ten je klasicky pomalý, ale jinak poměrně spolehlivý, takže pokud je člověk trpělivý, po čase se na všechny stránky nějak dostane. Dneska by se měly slavit tzv. Etiopské vánoce, ale zatím nic speciálního, kromě davů lidi v ulicích, nepozorujeme. Je to škoda, protože jsem se docela těšil na nějaké ceremonie, obřady, mše apod. My se rozhodujeme oslavit Vánoce s místním vínem, což rozhodně nebyla dobrá volba. Chutnalo jako takový přeslazený krabičák a kromě toho nás číšník v deset vyhazuje z hospody s tím, že jsou Vánoce a končíme…hmm, Merry Christmas. Až později se dozvídáme, že v kostele byly v noci nějaké oslavy. Bohužel o tom jsme nevěděli a ani se patrně neměli jak dovědět.

7. 1. 2011 Bahir Dar – Lake Tana Dneska je plánu výlet, na který jsme nakonec kývnuli místnímu manažerovi, a to výlet na lodičce ke klášterům na jezeře Tana s obligátními hrošíky na závěr. Mělo by nás být celkem šest, takže ve finále není cena 125 birr tak hrozná, každopádně doufáme, že výlet bude stát za to. Naznali jsme, že jídlo v našem hotelu už nebudeme neriskovat, takže raději jdeme do naší oblíbené snídaňárny, kde si dáváme vajíčka s jogurtem, cibulkou a rajčatovou omáčkou. Jako zákusek nesmí chybět cake a čajíky. S naprosto spokojeným žaludkem můžeme vyrazit. Na hotelu se sestava už kompletuje, jede s námi ještě pár z Austrálie, Němec a Dán. Doplácíme zbytek peněz a vyrážíme z přístavu. Loďka je oproti Ziway docela posun, neteče do ní a má dokonce střechu. První zastávka bude Zege Peninsula a Lera Kidane Monastery. Hned z kraje nás lodník upozorňuje, že vstup je 50 birr/osoba a průvodce stojí 110 birrů. Už dle cen, to bude asi něco…no uvidíme. O místních průvodcích si oba myslíme svoje, nicméně v hlasování týkající se toho, zda chceme průvodce nebo ne, jsme přehlasováni, takže se podřizujeme a přispíváme do společné kasičky. Hnedle co přirážíme k molu, se k nám sbíhá dav dětí, každé je ověšené nějakýma cetkama nebo náhrdelníky z mušlí. Jsou docela otravní. Poté se nás ujímá další ze série agilních průvodců, který nám hned dává přednášku, co můžeme a co nemůžeme, patrně v domnění, že jsme v té škaredé Africe první den a potřebujeme pomoct. „Když budete chtít na toilet, řekněte mi“, když něco jiného, tak dělejte tohle a támhleto…no veselo, cupitáme za chlapíkem v zástupu jako hloupé ovečky s připravenými fotoaparáty. U prvního kláštera vládne idylka, jeden z mnichů vybírá vstupné a druhý pózuje s puškou. Samotný klášter je vevnitř vyzdobený množstvím nástěnných náboženských motivů a kreseb. Průvodce drmolí a přitom ukazuje na jednotlivé motivy,

které se snaží nějak osvětlit. Poměrně záhy se ztrácím a spíše se soustředím na aspoň trochu slušnou fotku, což je bez stativu a dostatečně světelného skla, dost obtížné. Po prvním klášteru následuje muzeum, kde už výklad úplně vypouštím a závěrečná komerční třešnička na zkyslém dortu – ulička se suvenýry a „povinně-nepovinná“ káva za 5 birrů. Jedná se bezkonkurenčně o tu nejdražší a zároveň nejhnusnější kávu, kterou jsme oba v Etiopii doposud pili. Na pozadí stánky se suvenýry…brr, radši padáme pryč. Při cestě zpět si ještě náš průvodce bez sebemenší známky ostychu řekl o „tip“. Dělám, že jsem ho neslyšel a zcela ho ignoruju, páč mě ty jeho řečičky o tom kolik musí chudák dát asociaci a nic mu nezbude, vůbec nedojímají. Hop do lodičky a honem na další ostrov, kde by se měl nacházet výhradně mužský klášter, kam je ženám vstup zakázán. Cestou potkáváme rybáře v tradiční loďce z papyrusu, kterou má plnou vody (a přesto se nepotopí) a ryb. Konrád se hned ujímá konverzace s rybářem, který mu nabízí ryby, ale když on odmítá, tak rybář nasupeně odjíždí. Konrád, který se všemu diví, se diví i tentokrát. Na malém ostrůvku panuje naprostý klid (na rozdíl od minulé zastávky), ale i tak zde sedí mnich s paragonem, aby nás mohl zkasírovat o dalších 50 birr. Jestli budeme pokračovat tímhle tempem, tak budeme dneska bez večeře, protože banky jsou zavřené (kvůli Vánocům) a my už jsme skoro bez peněz. Přes branku s velkým nápisem „No entrance for ladies“ stoupáme na vrchol ostrova, kde se nachází dosti nuzný klášter a hlavně ani noha kolem. Hledáme nějakého mnicha, aby nám řekl co a jak, když už jsme zaplatili. To se nám daří až po delším hledání, ale valný význam to nemá. Otevřel nám muzeum, něco ukázal, řekl asi pět slov anglicky a bylo po legraci. Přichází Konrád a daruje každému kus tmavé injery, kterou nosí po kapsách. Nato že tento týpek dělá někde v Londýnské City, tak je taky poměrně divnej. Ještě chvíli koukáme okolo, snažíme se přijít na to, jak funguje prastará zvonice tvořená pouze jedním kamenným hranolem a vydává přitom plno tónů, které se liší dle místa, kde se praští do kamene. Dole u loďky už na nás čekají holky, které mezitím stihly návštěvu na dívčí ostrov, jenž byl evidentně stejně tak zajímavý a záživný jako ten náš. Další vydařená investice. Naštěstí se celkem jednomyslně shodujeme, že klášterů bylo dneska už až dost, na další nepojedeme a místo toho zkusíme zajet na hrošíky. Ti patrně žádné vstupné vybírat nebudou a bude s nimi rozhodně větší legrace. Chvíli to vypadá, že nás mají hroši na salámu, když se konečně v dálce jeden vynořil a potom při cestě nazpět další, který se vynořil na mělčině v celé své kráse. Je to opravdu velké zvíře, jenom škoda, že si vybral zrovna stranu proti slunci, takže ho nemám moc vyfoceného. Lodník nás ještě přemlouvá, ať jedeme na poslední klášter (má určitě provizi), ale my už odmítáme a jedeme nazpět do přístavu. Dán se ze skupinky odpojuje a my jdeme někam na oběd. Kecáme a vládně příjemná pohoda, není to špatný si po čase takhle pokecat s ostatníma cestovateli. K obědu mám fish kitfo, což jsou trochu takové sardinky s cibulí, ale jinak je to dobrý. Zbytek odpoledne už máme v plánu jediné, a to nic nedělat. Jedinou významnější činností bude výběr z bankomatu (jeden v celém městě) a posléze večerní „vánoční“ party s Australanama a s Konrádem. Bankomat se nevzpouzí a poslušně vydává

1000 birr, takže o hladu nakonec nebudeme. Jako správní LP cestovatelé jdeme na večeři do jedné z hospod, které jsou zmíněné v průvodci, a kde by měli dělat ryby. Celou grilovanou rybu v Anamel restaurantu nemají, ale to nevadí, protože fish dullet, který jsem si objednal je vynikající a ani ostatní si výběr vyloženě nestěžují. V této hospodě je krásně vidět jakou moc má LP – i když je v celé ulici hospod plno, tak snad všichni turisti sedí tady, i přestože hospoda není ničím výjimečná, spíše naopak. Odvedle se ozývá nějaké bubnování a zpěvy, zvědavost nám nedá, tak se tam jdeme po jídle podívat. Je zde úplně narváno, diváci sedí, kde to jde a uprostřed toho mumraje tančí a zpívá dvojice (jméno toho tradičního představení si už nevybavím). Diváci tleskají do rytmu, náramně se baví, prostě super atmosféra, tak jdeme taky. Jsme usazeni na pivní přepravky, hned k nám přistávají pivka a my se bavíme. Tanečnice nás vybízejí k tanci, my kluci jsme poněkud nesmělejší, zato holky nechávají strhnout za potlesku ostatních a trsají pěkně po africku. Super zážitek!:-) Další štací je bar nedaleko, kde sedíme venku, dáváme další pivko a už jenom kecáme. Každopádně hodně velký rozdíl oproti normálu, kdy vše umírá kolem desáté večer. Loučíme se s australským párem, který cestuje po Africe na svatební cestě, dáváme poslední pivko a jdeme spát.

8.1 2011 Bahir Dar -> Gonder Sice nemáme moc kam spěchat, ale i tak vstáváme po šesté, balíme věci a jdeme na autobusák. V Bahir Dar už není co dělat, ovšem dny naší dovolené se krátí, takže honem do Gonderu. Konrád má namířeno do Gonderu taky, leč nebere ohled na naše rady a objednal si odvoz od místního manažera, který to s ním zajisté myslí „dobře“. Tipuju, že bude v Gonderu mnohem později jak my a ještě za mnohem víc peněz. Na busáku je v tuto ranní hodinu milión drbanů, kteří bez přestání otravují s busy a nabídkami všeho možného, až jde hlava kolem, naštěstí alespoň v kavárně nám trochu dají pokoj. I když výjimka se najde, ti odvážnější a podnikavější nám podstrkávají letáky i během jídla. Jsme hold potenciální kořist a výdělek a s tím taky musíme operovat. I když vím, že cena má být 55 birrů a chlapík po nás chce birrů 65, tak stejně nakonec podléhám a platím. Chvíli se sice hádám, že peníze mu nedám a platím jenom řidiči, až nakonec stejně vyměkávám. Jak se dalo čekat, tak cena je samozřejmě 55 birrů, ale někde se prostě těm nadháněčům vyhnout nelze. Za 3,5 hodiny jsem ve výšce 2220 m.n.m v královském městě Gonder. Z busáku jdeme přímo do všemi vychvalovaného Belegez pensionu. Hmm, cena 150 birrů by mohla odpovídat něčemu malinko lepšímu, ale není to zde špatný. Hlavně je zde teplá voda, což se po čase docela hodí a potěší. Penzion je ve stylu „dvůr a pokojíky kolem“, což je úplně nejlepší, protože člověk se tak může velmi lehce seznámit s ostatníma. Po ubytování jdeme do města, nejdříve obhlídka, okouknutí suvenýrů a potom máme v plánu královský hrad. Přece jenom je znát, že už jsme relativně vysoko, protože je zde docela svěže. Pro nás stále na krátký rukáv, pro místní ovšem na zimní bundu a čepici.

Z venku nevypadá hrad nijak extra lákavě, zvlášť když vezmu v potaz cenu, která od minulého roku vzrostla o 100 procent na rovných 100 birrů, což je poměrně hodně i na evropské poměry. Aspoň, že Lucka uhrála slevu na prošlý ISIC, takže platila jenom 75 birr. Je to evidentní reakce na „turisty“ v Toyotách, kteří rozhazují peníze ve velkém a v logice místního uvažování proto není divu, že se vše takhle skokově zdražuje. Dáš-li stovku za jakoukoliv blbost, tak zajisté dáš i kilo za vstupné, zvlášť když je v UNESCO a na to my Evropané rádi slyšíme. Máme docela štěstí, jednak je pěkně a potom zde kromě několika návštěvníků je honosná svatba, která tomu všemu dává pěknou atmosféru a je co fotit. Jedná se sice o slavnostní událost, kdy jsou všichni oblečeni v bílém, ovšem není žádná pompézní událost, jak je někdy u nás, ale spíše takové tiché až komorní „setkání“. Slavnostní průvod dotváří hrající a zpívající ministranti v bílém. Pokud se někdy budu ženit, tak asi v Etiopii:-D. Areál je překvapivě docela rozsáhlý, bohužel většinu staveb lze obdivovat jenom zvenku, kromě hlavního paláce se dovnitř jít nedá. Nicméně to nakonec snad i za to kilo stálo. Jdeme na jídlo a do banky vyměnit zase nějaký peníze, protože tady na severu penízky nějak rychleji utíkají. Z prosté výměny se stal poměrně složitý byrokratický proces, protože nejdříve u jednoho okýnka dostaneme papírek s důležitým ředitelovým podpisem a teprve posléze u druhého (výdejního) okýnka (snad i) peníze. Potíž je v tom, že u okýnka je už chumel domorodců a nám se chce vše, jen ne tu tvrdnout několik hodin, než si místní vyřídí penízky od Western Union. I když to není pěkné, tak zkouším využít toho, že jsem „faranji“, usmát se a předběhnout ostatní…daří se. V hospodě máme zase trable jiného stylu, i když si objednáme a máme pocit, že jsme si objednali „něco“, tak výsledkem je „nic“, respektive pivo, které jsme stejně zpočátku ani nechtěli. Jídlo prostě nikde. Nezbývá než jít k číšníkovi, vyloženě ukázat na jídlo a snad už pochopil. To co jsme celou dobu odkládali a do čeho se ani jednomu z nás moc nechtělo, je zde - suvenýry. Doposud nebylo kde je kupovat nebo jsme se s tím jednoduše nechtěli tahat, nicméně nyní už musíme. Čím více je člověk v turistické oblasti, tím je to větší boj. Buď je vše drahý, nebo se jedná o příšerný kýče nebo prostě nikde nic použitelnýho nemají. Zde tzv. dust collectors kupodivu mají, takže pár věcí, které se snad budou hodit, kupujeme. Jinak jsme už naprosto podlehli lenošivému tempu cestování a nicnedělání spolu s popíjením ovocných džusů a káviček. Pohoda vládne světem. Večer jde Lucka spát, já sedím na verandě a kecám s párem z Německa, který procestoval půlku Afriky a pozděj i s naším starým známým Konrádem. Německá dvojka doporučuje Ugandu a Rwandu, hodně to vychvalují, tak to možná pojedu časem prověřit. Němci jsou někam na koncert, takže jdeme na jídlo jenom s Konradem, který nám doporučuje restauraci nedaleko, kde by měli dělat nějaké lokální masové specialitky. A taky že ano, ale asi to není úplně to, co jsme čekali a chtěli jíst. De facto jsme dostali zbytky – prostě kosti a semtam nějaké maso nebo co jako maso vypadalo...brrr. Asi největší hnus co jsme za měsíc v Etiopii jedli. Tibs, které jsou normálně v pohodě, byly to samý. A to za to celé chtěl 105 birrů! Této částce jsme se ovšem všichni zvesela zasmáli a požádali, ať nám přinesou účet. Ze 105 birrů bylo naráz

jenom birrů 80, které byly rozepsané na kousku papíru, jenž byl vytržený někde ze zápisníku. K smíchu nebo k pláči, nevím, i tak nás obrali, ale co už. Jdeme na čaj a spát.

9. 1. 2011 Gonder-> Bahir Dar Lenošivé vstávání, následuje jedno z posledních balení věcí, odhlášení z hotelu a klidným krokem do jedné z místních snídaňových kaváren. Metodou „chci támhle to, co ten pán“ si dáváme vajíčka s jogurtem. Jako vždy uvařené naprosto bez soli, což bude asi úmysl, páč host si potom vše můře dochutit libovolně dle chuti. Docela dobré, zato sambuz (šáteček plněný zeleninovou směsí) byl na vylámání zubů. Celé to završuje několikero čaji a jdeme si po svých. Předtím jsme přirozeně ještě zaplatili cca 30 birrů. Ještě než pojedeme nazpět do Bahir Daru, máme v plánu se jít podívat Haile Berhan Selassie Church, což je kostelík, který nám doporučil německý pár. Je sice neděle a teoreticky by mělo být všude zavřeno, ale není tomu tak, zavřeno mají banky, naopak obchody jsou povětšinou otevřené (asi dle toho jak se majitel vyspal). Celý areál je poměrně rozsáhlý, samotný kostel je obehnaný hradbami s 12ti věžičkami, které mají symbolizovat 12 apoštolů. Uvnitř (po zaplacení 50 birr) vládne nečekaně naprosto klidná a pohodová atmosféra. Je to dáno jednak stínem z vysokých stromů a potom i počtem návštěvníků, kterých je pomálu. Sem tam se někdo z místních modlí a ani turisté, zde prakticky nejsou, za což jsme docela oba rádi. Kostel je zčásti otevřený, což je v místních poměrech poměrně nečekané, protože všechny dosavadní kostely byly vždy zavřený a věřící se modlili venku nebo dokonce až za plotem kostelního areálu. Vevnitř jsou nádherné nástěnné malby a po stranách různé církevní předměty ve vitrínách. Vše nadšeně komentuje a fotí skupinka Italů, kteří když vidí, jak využívám podstavec jako stativ, tak jim to konečně secvakne a hned mě následují. Cestou nazpět do centra se stavujeme v příjemné kavárně pod stromy, kde si dáváme takovou přemýšlecí a psací pauzu. Když má člověk moc času, tak o to více přemýšlí, na což je Afrika více než ideální. Aby se nám lépe psalo a přemýšlelo, tak si dáváme klasicky džusíky a macchiato. Cizinců je zde přece jenom docela dost, centrum je malé, takže se dá krásně seznámit a najít tak třeba parťáka na trek do Simien mountains. Na ten my už bohužel nemáme čas, tak snad příště. Místo treku jdeme pěkně na hotel si vyzvednout batohy a na bus zpátky do Bahir Dar. Ani nemusíme na autobusák, protože cestou naskakujeme do busu, který zrovna jede kolem. Je to docela fajn vědět co a jak, nestresovat se a v klidu si naskočit do busu. Jak se dalo čekat, tak cena je 55 birrů, prostě klasický rip-off na cestě sem, ale s tím se někdy nedá nic dělat. Sedíme vzadu a je dost vedro. Máme docela úspěšného nadháněče, takže pořád zastavujeme a nabíráme nový lidi, až je nás vzadu celkem 23, což je jednoznačně nás cestovní rekord (!!). Jedeme tím pádem o něco dýl, jak při cestě sem, ale nevadí nám to, protože není kam spěchat. V Bahir Dar jdeme do stejného hotelu jako posledně a potom hned na nákupy! Máme v úmyslu nakoupit kafe, čaje, trička a dát si na závěr nějakou dobrou večeři. Vše se daří relativně rychle a v pohodě, až na večeři, kterou musíme vynechat.

Důvodem je, že jsme si zašli na „svačinku“ na sendvič, z kterého se vyklubala naprosto obří porce, která nás tak zasytila, že jsme potom sotva došli nazpět na pokoj. Porce jsou v Etiopii většinou tak obrovské, že v pohodě stačí pro dva. Tímto stylem jsme se stravovali celou dobu, vždy jedno jídlo pro dva a najednou na konci výletu na tohle pravidlo zapomeneme a takovéto jsou následky. Nakonec už zvládáme jenom Internet a jít spát, protože vstávačka je stanovena na 04:00, kdy by se pro nás měl stav minibus směr Addis. Výlet se pomalu chýlí ke konci…

10 – 11. 1. 2011 Bahir Dar -> Addis -> Sanaa -> Frankfurt -> Praha Ač v Africe nikdo nikdy nic neřeší a vše plyne v pohodě a v klidu, žádný spěch, tak výjimky se najdou. Jednou z nich je třeba cesta ranním minibusem do Addis, uvedenou čtvrtou hodinu ranní bereme hodně s nadhledem a spíše máme za to, že zbytečně spěchají a je nám jasný, že nakonec vyjedeme někdy kolem šesté nejdřív. Ale jaké překvapení, když nás budí vrátný už ve 03:15 s tím, že minibus za chvilku přijede. Sotva se vzbudíme a opláchneme si obličej, tak tu skutečně minibus je. Nadháněč nás ještě popohání, jako kdybychom byli na nějakých závodech Bahir Dar – Addis. Postupně vyzvedáváme jednotlivé cestující po celém městě, abychom ve finále, když už jsme skoro plní zakotvili u autobusáku a zaplatili. Místní platí 160 birrů, my jako dvě cestovatelské lamy 210. Ona záloha, kterou jsme dávali týpkovi, když jsme si rezervovali místa, byla vlastně jeho výplata. Chybami se člověk učí, i když mám obavu, že na místní chytrolíny budeme stejně vždy krátcí. Ale zase máme dobrý spoj, budeme v Addis najisto v čas a za to se musí taky zaplatit. Šviháme to výrazněji rychlej, než autobuse, takže jsme v Addis někdy po poledni. Máme tím pádem docela dost času na poslední etiopský „zevling“, poslední kávu a avokádový džusík. Jelikož se nám včera konečně podařilo koupit pohledy, tak je dneska z hlavní pošty posíláme. Do centra si to dáváme procházkou, což nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale zase jsme odměněni pěknou venkovní kavárnou pod stromy, kde trávíme zbytek odpoledne při čajích a závěrečném jídle. Tak dlouho relaxujeme, až to máme na letadlo jenom taktak, zvláště když si nejsem jist, kdy vlastně letíme. A ani moc nevím, jak se na to letiště dostaneme, nicméně už to nějak neřešíme, v nejhorším si vezmeme taxi. Ovšem ani na to ve finále nemáme peníze, protože jsme se v hospodě nějak rozšoupli, takže nám nezbývá nic jiného než jet pěkně dodávkou. Zase to má i své plus, poslední pořádný etiopský chaos a zmatek, kdy se na Meskalu sjíždějí desítky minibusů, mezi nima kopa lidí a my nevíme kam nastoupit. Nakonec berem za pár birrů jeden minibusek na konec Bole road a odtud za birr druhým minibuskem až na letiště. Jelikož jsem se v čase odletu spletl asi o hodinu, tak jdeme vlastně akorát, i když ani později by to patrně nebyl problém, protože někteří cestující přišli k gate až skoro v čas odletu a nikdo to nějak extra neřešil. Hold, nejsme v Evropě. U odbavení ihned rozpoznáváme pravý jemenský zmatek, kdy nás nejdříve nemůžou najít v systému, potom když nás konečně najdou, tak prozměnu nejde vytisknout palubní lístek apod. Měli jsme v plánu utratit

poslední birry na letišti, ovšem desetinásobné ceny oproti standardu nás rychle vyvedly z omylu. Další zmatky na sebe patrně nenechají dlouho čekat, páč přistáváme v Sanaa a po minulé zkušenosti, zase čekáme nějakou kulisárnu. A nespletli jsme se. Na transitu za námi přišli s tím, že nemáme rezervaci na následný let do Frankfurtu, a že nás dají na waiting list. Na to samozřejmě nepřistupujeme, tak se chvíli dohadujeme, až nám úředník slibuje, že s tím něco udělá, a že se máme zatím posadit. Všichni naši spolucestující jsou už dávno pryč a my opět dřepíme v transitu. Lucka si zapaluje cigáro a ani mě už to zde moc nebaví. Nemyslím si, že by se to nějak nevyřešilo, ale byla by to blbá náhoda, kdyby bylo letadlo plné, a my jsme tu museli zase trčet další den nebo dva. Asi po půlhodině pro nás konečně někdo přichází a vede nás zadním vchodem do hlavní haly, kde dostáváme pasy a můžeme si oddechnout. Zbylé jemenské penízky utrácíme za kafe a jdeme do fronty na další letadlo. Zase čekáme. Letadlo je opravdu naprosto plný, takže jsme měli patrně i docela štěstí. Kromě počátečních zmatků s místama k sezení a přesazování, tak abychom seděli spolu, se už ani nic zajímavého nestalo. Prostě klasická cesta zpět. Ve Frankfurtu na sebe navlíkáme vše, co jde, mrzneme a čekáme na ICE vlak směr Norimberk, kde budeme přestupovat DB Bus. Zima, šedo, deprese. Čím blíž k ČR, tím větší. Téměř po měsíci jsme doma. Že bychom z toho měli radost, to se nedá ani moc říct, zítra do práce. Konec výletu.

Mohu-li hodnotit celý měsíc v Africe a očekávání, potažmo pocity, které jsem měl, než jsme se do Afriky vydali, tak musím říct, že očekávání byla jednoznačně naplněna do míry více než vrchovaté. Čekal jsem nějaké obtíže, nudu, divné lidi, drahotu a nedostatek komfortu a výsledkem byl naprostý opak. Tím je naprosto fascinující zkušenost z jedné z nejchudších zemí světa, která si vždy dokázala udržet svůj prapor nezávislosti a dnes nabízí široké spektrum zážitků a zkušeností, a to především na jihu při setkání s domorodými kmeny, které žijí tak odlišným stylem životě a v takové relativní bídě, až to člověk nutí k zamyšlení a k plno otázkám, které se týkají jeho vlastního žití a bytí. Nedostatek toho základního, především vody a některých potravin nedělá z lidí zachmuřené bytosti, které jsou vidět u nás, ale právě naopak, positivní nálada a úsměv vládně všude a prostupuje celou zemí. Je to strašně nakažlivé, stejně jako se vykašlat na čas a žít bez neustálého stresu a strachu, že něco promeškám nebo, že budu někde pozdě. Ještě více než Etiopie byla návštěva Somalilandu plná očekávání. Exotická země s minimem turistů, kterou kromě Etiopie nikdo doposud neuznal. Zvláštní zkušenost, těžko přenositelná, protože Somaliland je tak barevný a zastavený v čase (a přitom výrazně vyspělejší jak sousední Etiopie), až je naprosto neuchopitelný a obtížně zařaditelný. Jak bude možnost a peníze, tak asi opět do Afriky. Cestování zde není úplně jednoduché, ale zážitky a atmosféra vše přebíjí.