Příloha č. 3 k rozhodnutí o převodu registrace sp. zn. sukls238427/2011 a příloha ke sp. zn. sukls175846/2011 SOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU 1
NÁZEV PŘÍPRAVKU
Vankomycin Pfizer 1 000 mg prášek pro koncentrát pro infuzní roztok 2
KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ
Jedna injekční lahvička obsahuje vancomycinum hydrochloridum), což odpovídá 1 000 000 IU. 3
1 000 mg
(jako
vancomycini
LÉKOVÁ FORMA
Prášek pro koncentrát pro infuzní roztok Popis přípravku: bílý až krémový porézní koláč Po rekonstituci získá roztok pH přibližně 3. 4
KLINICKÉ ÚDAJE
4.1
Terapeutické indikace
Vankomycin je indikován k intravenózní léčbě při následujících těžkých infekcí způsobených citlivými grampozitivními bakteriemi, které nemohou být léčeny jinými antibiotiky, nereagují na ně nebo jsou rezistentní vůči jiným antibiotikům, jako jsou např. peniciliny a cefalosporiny (viz bod 5.1). endokarditida, infekce kostí (osteomyelitida), pneumonie, infekce měkkých tkání. Tam, kde je to vhodné, má se vankomycin podávat spolu s dalšími antibiotiky. To se týká především léčby endokarditidy. Vankomycin lze použít pro peroperační profylaxi bakteriální endokarditidy u pacientů s vysokým rizikem rozvoje bakteriální endokarditidy během větších chirurgických výkoků (např. srdeční a cévní výkony atd.), kteří nemohou dostat vhodné beta-laktamové antibiotikum. Postupujte podle oficiálních doporučení pro správné používání antibakteriálních léčiv. 4.2
Dávkování a způsob podání
Způsob podání: Parenterálně se vankomycin smí podávat pouze ve formě dostatečně naředěných (nejméně 100 ml s 500 mg nebo nejméně 200 ml s 1 000 mg) pomalých intravenózních infuzí (ne rychleji než 10 mg/min – po dobu nejméně 60 minut).
Stránka 1 z 11
Pacientům, u nichž je třeba omezit podávání tekutin, může být podán roztok 500 mg/50 ml nebo 1 000 mg/100 ml. U těchto vyšších koncentrací se může zvyšovat riziko výskytu nežádoucích účinků v souvislosti s infuzí. Nežádoucí účinky související s infuzí se však mohou projevit při jakékoli rychlosti a koncentraci. Dávku je třeba upravit individuálně s ohledem na tělesnou hmotnost, věk a renální funkce pacienta. Při úpravě dávky lze použít měření hladiny vankomycinu. Návod k naředění léčivého přípravku je uveden v bodě 6.6. Intravenózní podání (infuze) u pacientů s normální renální funkcí: Dospělí a dospívající starší 12 let: Doporučená denní intravenózní dávka je 2 000 mg. Tuto dávku je třeba rozdělit do dávek 500 mg po 6 hodinách nebo dávek 1 000 mg po 12 hodinách. Použít lze také dávkování 30 až 40 mg/kg těl. hm./den ve 2 až 4 dávkách denně. U bakteriální endokarditidy je obecně uznáván režim 1 000 mg vankomycinu intravenózně po 12 hodinách po dobu 4 týdnů, a to buď samostatně, nebo v kombinaci s dalšími antibiotiky (gentamicin s rifampicinem, gentamicin, streptomycin). Enterokoková endokarditida se léčí 6 týdnů vankomycinem v kombinaci s aminoglykosidy. Je třeba řídit se oficiálními doporučeními. Děti ve věku od 1 měsíce do 12 let: Obvyklé intravenózní dávkování je 10 mg/kg těl. hm. v jedné dávce, která se podává po 6 hodinách (celková denní dávka je 40 mg/kg tělesné hmotnosti). Jednotlivé dávky musí být podávány po dobu alespoň 60 minut. Novorozenci (donošení): Ve věku 0 až 7 dní: Zahajovací dávka 15 mg/kg, poté 10 mg/kg po 12 hodinách Ve věku 7 až 30 dní: Zahajovací dávka 15 mg/kg, poté 10 mg/kg po 8 hodinách Jednotlivé dávky musí být podávány po dobu alespoň 60 minut. U těchto pacientů je vhodné pečlivě sledovat koncentraci vankomycinu v séru. Těhotenství: Bylo hlášeno, že k dosažení terapeutických koncentrací v séru u těhotných pacientek je třeba použít výrazně zvýšené dávky – viz bod 4.6 Fertilita, těhotenství a kojení. Starší pacienti: Z důvodu snížené renální funkce může být nutné výrazněji snížit dávky (viz níže). Obézní pacienti: Může být nutné upravit běžné denní dávky. Pacienti s jaterní nedostatečností: Nebylo prokázáno, že je nutné u pacientů s jaterní nedostatečností snižovat dávky. Pacienti s narušenou renální funkcí: Dávky je nutné upravit tak, aby nebylo dosaženo toxických hladin v séru. U nedonošených dětí a starších osob může být z důvodu snížené renální funkce třeba výrazněji snížit dávky. U těchto pacientů je doporučeno pravidelně sledovat hladiny v séru, protože byla hlášena akumulace, zejména v případech dlouhodobé léčby. Koncentrace vankomycinu v séru je možné stanovit pomocí mikrobiologické analýzy, radioimunoanalýzy, fluorescenční polarizační imunoanalýzy, fluorescenční imunoanalýzy nebo vysokotlaké kapalinové chromatografie. Jako vodítko pro úpravu dávek může posloužit následující nomogram vycházející z hodnot clearance kreatininu: Stránka 2 z 11
English Vancomycin Clearance (ml/min/kg) Creatinine Clearance (ml/min/kg) Vancomycin Dose (mg/kg/24 hr) Dosage nomogram for vancomycin in patients with impaired renal function
Czech Clearance vankomycinu (ml/min/kg) Clearance kreatininu (ml/min/kg) Dávka vankomycinu (mg/kg/24 h) Nomogram dávkování vankomycinu u pacientů s narušenou renální funkcí
Nomogram není platný pro pacienty bez ledvin na dialýze. U těchto pacientů je třeba podat zahajovací dávku 15 mg/kg tělesné hmotnosti, aby se rychle dosáhlo terapeutické hladiny v séru. Dávka nutná k udržení stabilní hladiny je 1,9 mg/kg/24 hodin. Vzhledem k tomu, že vhodné jednotlivé udržovací dávky jsou 250 mg až 1 g, lze dávku u pacientů postižených renální poruchou podávat v intervalu několika dnů, nikoli denně. Při anurii se doporučuje dávka 1 g každých 7 až 10 dnů. Pokud je k dispozici pouze hladina kreatininu v séru, lze pro výpočet clearance kreatininu použít následující vzorec: Muži:
Tělesná hmotnost (kg) x (140 – věk (roky)) 72 x množství kreatininu v séru (mg/100 ml)
Ženy: 0,85 x hodnota vypočítaná pomocí výše uvedeného vzorce Návod k přípravě léčivého přípravku je uveden v bodě 6.6. Sledování koncentrací vankomycinu v séru: Sérovou koncentraci vankomycinu je třeba změřit druhý den léčby bezprostředně před podáním další dávky a hodinu po podání infuze. Terapeutické hladiny vankomycinu v krvi by se hodinu po ukončení infuze mají pohybovat mezi 30 a 40 mg/l (maximálně 50 mg/l), minimální hladiny (těsně před dalším podáním) mezi 5 a 10 mg/l. Koncentrace se běžně mají měřit dvakrát nebo třikrát týdně. Doba léčby Doba léčby závisí na závažnosti infekce a také na klinickém a bakteriologickém vývoji.
Stránka 3 z 11
4.3
Kontraindikace
Hypersenzitivita na vankomycin. 4.4
Zvláštní upozornění a opatření pro použití
Rychlé podání dávky (např. během několika minut) může být spojeno s těžkou hypotenzí včetně šoku a vzácně také se srdeční zástavou, příznaky podobnými účinku histaminu a makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou („syndrom červeného muže“ nebo „syndrom červeného krku“). Aby nedošlo k reakcím souvisejícím s rychlou infuzí, je nutné pro infuzi vankomycinu použít zředěný roztok, který se podává po dobu minimálně 60 minut. Ukončení infuze obvykle vede k rychlému ústupu těchto reakcí (viz bod 4.2. Dávkování a způsob podání a bod 4.8. Nežádoucí účinky). Z důvodu možné ototoxicity a nefrotoxicity je nutné při použití vankomycinu u pacientů s renální nedostatečností postupovat velmi opatrně a snížit dávku podle stupně renální poruchy. Riziko toxicity významně zvyšuje vysoká koncentrace v krvi a dlouhodobá léčba. Je nutné pravidelně sledovat hladinu v krvi a provádět testy renálních funkcí. Vankomycin se rovněž nemá používat u pacientů, u nichž dříve došlo ke ztrátě sluchu. V případě použití u těchto pacientů je třeba dávku regulovat, je-li to možné, na základě pravidelného měření hladiny léčiva v krvi. Ztrátě sluchu může předcházet tinitus. U starších osob je riziko poškození sluchu vyšší. Zkušenost s jinými antibiotiky ukazuje, že se ztráta sluchu může zhoršovat i po ukončení léčby. Použití u pediatrických pacientů: U nedonošených dětí a kojenců je vhodné ověřovat požadovanou koncentraci vankomycinu v séru. Současné podávání vankomycinu a anestetik bylo u dětí provázeno erytémem a návaly podobnými reakcím na histamin. Použití u starších osob: Pokud není dávka upravena (viz bod Dávkování a způsob podání), přirozené snížení glomerulární filtrace související s postupujícím věkem může vést ke zvýšeným koncentracím vankomycinu v séru. Bezpečnostní opatření Při dlouhodobém podávání vankomycinu je indikováno pravidelné sledování hladin v krvi, a to zvláště u pacientů s renální dysfunkcí nebo poškozením sluchu a také při souběžném podávání nefrotoxických a ototoxických látek. Dávky je nutné titrovat na základě hladin v séru. Je třeba pravidelně sledovat hladiny v krvi a provádět testy renálních funkcí. U pacientů s hraniční renální funkcí a osob starších 60 let je třeba provádět sériové testy sluchových funkcí a hladiny vankomycinu v krvi. U všech pacientů, kterým je léčivo podáváno, je třeba pravidelně provádět hematologické vyšetření, rozbor moči a testy renálních funkcí. Vankomycin výrazně dráždí tkáně a při nitrosvalovém podání způsobuje nekrózu místa vpichu. Proto je nutné podávat jej intravenózní infuzí. U mnoha pacientů, kterým je podáván vankomycin, se vyskytuje tromboflebitida a bolest v místě vpichu, někdy i v závažné podobě. Četnost výskytu a závažnost tromboflebitidy lze minimalizovat pomalým podáváním léčiva ve zředěném roztoku (2,5 až 5,0 g/l) a střídáním míst infuze. Dlouhodobé používání vankomycinu může vést k přerůstání necitlivých organizmů. Pacienta je třeba pečlivě sledovat. Dojde-li během léčby k superinfekci, je nutné provést odpovídající Stránka 4 z 11
opatření. Ve vzácných případech byla hlášena pseudomembranózní kolitida způsobená C. difficile, která postihuje pacienty léčené intravenózním vankomycinem. Byly hlášeny případy zkřížené hypersenzitivity. Proto je vankomycin nutné podávat velmi obezřetně u pacientů se známou přecitlivělostí na teikoplanin. 4.5
Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce
Současné podávání vankomycinu a anestetik bylo provázeno erytémem, návaly podobnými reakcím na histamin a anafylaktoidními reakcemi. Bylo hlášeno, že četnost reakcí souvisejících s infuzí se zvyšuje při současném podávání anestetik. Účinky související s infuzí lze minimalizovat podáním vankomycinu v podobě 60minutové infuze před anestetickou indukcí. Je-li indikováno souběžné či následné systémové nebo lokální podání jiných potenciálně ototoxických, neurotoxických či nefrotoxických léčiv, jako jsou amfotericin B, aminoglykosidy, bacitracin, polymyxin B, kolistin, viomycin a cisplatina, je třeba pacienta pečlivě sledovat. Při současném podání vankomycinu a neuromuskulárních blokátorů se zvyšuje riziko neuromuskulární blokace. 4.6
Fertilita, těhotenství a kojení
Těhotenství: Dosud nejsou k dispozici dostatečné zkušenosti s podáváním vankomycinu během těhotenství u žen. Reprodukční toxikologické studie na zvířatech neprokázaly žádný vliv na vývoj embrya, plodu nebo těhotenství (viz bod 5.3). Vankomycin však prostupuje placentou a nelze vyloučit potenciální riziko embryonální nebo novorozenecké ototoxicity a nefrotoxicity. Vankomycin by se proto měl v těhotenství podávat pouze v případě nutnosti a po důkladném zvážení rizik. Kojení: Vankomycin je vylučován do lidského mléka a u kojících matek by se proto měl používat pouze v případě, že pacientka nereaguje na ostatní antibiotika. Kojícím matkách podávejte vankomycin velmi opatrně s ohledem na možné nežádoucí reakce u dětí (narušení střevní flóry s průjmem, kolonizací kvasinkovými houbami a možná senzibilizace). Vzhledem k významu tohoto léku pro kojící matku je vhodné uvažovat o ukončení kojení. 4.7
Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje
Vankomycin má zanedbatelný vliv na schopnost řídit nebo obsluhovat stroje. 4.8
Nežádoucí účinky
V rámci každé skupiny četností jsou nežádoucí účinky řazeny od nejzávažnějšího k méně závažným. Níže uvedené nepříznivé reakce jsou definovány v souladu s klasifikací MedDRA: velmi časté ( 1/10); časté ( 1/100 až < 1/10); méně časté ( 1/1 000 až < 1/100); vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000); velmi vzácné (< 1/10 000); není známo (z dostupných údajů nelze určit) Intravenózní infuze: Stránka 5 z 11
Mezi nejčastější nepříznivé reakce patří flebitida a pseudoalergické reakce související s příliš rychlou intravenózní infuzí vankomycinu. Poruchy krve a lymfatického systému: Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): trombocytopenie, neutropenie, agranulocytóza, eozinofilie Poruchy imunitního systému: Vzácné (≥ 10 000 až ≤ 1/1 000): anafylaktické reakce, hypersenzitivní reakce Poruchy ucha a labyrintu: Méně časté ( 1/1 000 až < 1/100): dočasná či trvalá ztráta sluchu Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): tinitus, závratě Srdeční poruchy: Velmi vzácné (< 1/10 000): srdeční zástava Cévní poruchy: Časté ( 1/100 až < 1/10): pokles krevního tlaku Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): zánět cév Respirační, hrudní a mediastinální poruchy: Časté ( 1/100 až < 1/10): dušnost, stridor Gastrointestinální poruchy: Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): nauzea Velmi vzácné (< 1/10 000): pseudomembranózní enterokolitida Poruchy kůže a podkožní tkáně: Časté ( 1/100 až < 1/10): vyrážka a zánět sliznice, svědění, kopřivka Velmi vzácné (< 1/10 000): exfoliativní dermatitida, Stevens-Johnsonův syndrom, Lyellův syndrom, lineární IgA bulózní dermatida. Poruchy ledvin a močových cest: Časté ( 1/100 až < 1/10): renální nedostatečnost projevující se primárně zvýšenou hladinou kreatininu v séru Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): intersticiální nefritida, akutní selhání ledvin Celkové poruchy a reakce v místě aplikace: Časté ( 1/100 až < 1/10): flebitida, zarudnutí horní části těla a obličeje Vzácné ( 1/10 000 až < 1/1 000): léková horečka, třesavka, bolest hrudního a zádového svalstva Nepříznivé účinky způsobené infuzí: Během nebo krátce po rychlé infuzi se mohou vyskytnout anafylaktické reakce, například hypotenze, dušnost, kopřivka nebo svědění. Může dojít k zčervenání kůže horní části těla (syndrom červeného muže) a mohou se objevit bolesti a křeče hrudních nebo zádových svalů. Reakce ustoupí po ukončení podávání léku, obvykle do 20 minut až 2 hodin. Infuzi vankomycinu je nutné provádět pomalu (déle než 60 minut – viz bod 4.4). Ototoxicita může být reverzibilní nebo trvalá a byla hlášena zejména u pacientů, kterým byla podána nadměrná dávka, u pacientů s nedoslýchavostí v anamnéze a při současné léčbě jinými ototoxickými léky, jako jsou např. aminoglykosidy.
Stránka 6 z 11
4.9
Předávkování
Doporučujeme podpůrnou léčbu zaměřenou na udržení glomerulární filtrace. Vankomycin se z krve odstraní hemodialýzou či peritoneální dialýzou pouze nedostatečně. U hemoperfuze s použitím pryskyřice Amberlit XAD-4 nebyl hlášen významný účinek. 5
FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI
5.1
Farmakodynamické vlastnosti
Farmakoterapeutická skupina: antibakteriální léčiva pro systémovou aplikaci, glykopeptidová antibiotika ATC kód: J01X A01 Mechanismus účinku Vankomycin je tricyklické glykopeptidové antibiotikum, které inhibuje syntézu buněčné stěny citlivých bakterií vazbou s vysokou afinitou na D-alanyl-D-alanin prekurzových jednotek buněčné stěny. Lék působí baktericidně na dělící se mikroorganizmy. Vztah FK/FD Aktivita vankomycinu je považována za časově závislou. Mechanismus rezistence: Získaná rezistence na vankomycin je nejčastější u enterokoků a je založena na získání různých komplexů genu van, které modifikují cílový D-alanyl-D-alanin na D-alanyl-D-laktát nebo D-alanyl-D-serin, které vážou vankomycin jen slabě. U některých genů van byla hlášena zkřížená rezistence s teikoplaninem. Geny van byly výjimečně nalezeny u Staphylococcus aureus, kde změny ve struktuře buněčné stěny vedou ke „střední“ citlivosti, která je nejčastěji heterogenní. Citlivost: Vankomycin je účinný zejména proti grampozitivním baktériím, například stafylokokům, streptokokům, enterokokům, pneumokokům a klostridiím a difteroidním bakteriím. Gramnegativní bakterie jsou rezistentní. Prevalence získané rezistence se u vybraných druhů může lišit geograficky a v čase. Je třeba znát místní informace o rezistenci, zvláště při léčení závažných infekcí. Pokud je lokální prevalence rezistence tak velká, že užitek léčiva by byl u alespoň některých typů infekcí nejistý, konzultujte podle potřeby se specialistou. Hraniční hodnoty Doporučení EUCAST (European Committee on Antimicrobial Susceptibility testing) Staphylococcus spp. Enterococcus spp. Streptococcus spp Streptococcus pneumoniae Grampozitivní anaeroby Nesouvisející s těmito druhy*
Citlivé ≤ 2 mg/l ≤ 4 mg/l ≤ 2 mg/l ≤ 2 mg/l ≤ 2 mg/l ≤ 2 mg/l
Rezistentní > 2 mg/l > 4 mg/l > 2 mg/l > 2 mg/l ≤ 2 mg/l > 4 mg/l
*Hraniční hodnoty nesouvisející s těmito druhy byly stanoveny především na základě dat FK/FD a jsou nezávislé na distribucích MIC specifických druhů. Jsou použitelné pouze pro
Stránka 7 z 11
druhy, kterým nebyla přiřazena hraniční hodnota specifická pro daný druh, a nikoliv pro druhy, kde testování citlivosti není doporučeno. Třídy Druhy běžně citlivé Grampozitivní Enterococcus faecalis Staphylococcus aureus Koaguláza negativní Staphylococcus Streptococcus spp. Streptococcus pneumoniae Clostridium spp. Druhy, u nichž může být problémem získaná rezistence Enterococcus faecium Dědičně rezistentní Gramnegativní bakterie Chlamydia spp. Mycobacteria Mycoplasma spp. Rickettsia spp. 5.2
Farmakokinetické vlastnosti
Absorpce Vankomycin je podáván intravenózně za účelem léčby systémových infekcí. U pacientů s normální renální funkcí vede intravenózní podání více dávek 1 g vankomycinu (15 mg/kg) během 60 minut k přibližné průměrné plazmatické koncentraci 50 – 60 μg/ml okamžitě po podání, 20 – 25 μg/ml za 2 hodiny a 5 – 10 μg/ml za 11 hodin po dokončení infuze. Intravenózní podání více dávek 500 mg vankomycinu během 30 minut vede k průměrné plazmatické koncentraci přibližně 40 – 50 mg/l okamžitě po podání, 19 – 20 mg/l za 2 hodiny a 10 – 11 mg/l za 6 hodin po dokončení infuze. Plazmatické hladiny po několika dávkách jsou podobné hladinám po jedné dávce. Při perorálním podání se vysoce polární vankomycin prakticky nevstřebává. Po perorálním podáním zůstává v aktivní formě ve střevě a je proto vhodný jako chemoterapeutikum při pseudomembranózní kolitidě a stafylokokové kolitidě. Distribuce Při koncentraci vankomycinu v séru 10 mg/l až 100 mg/l je vazba léčiva na plazmatické proteiny přibližně 30 – 55 %, měřeno pomocí ultrafiltrace. Po intravenózním podání vankomycin hydrochloridu se inhibiční koncentrace objevují v pleurálním výpotku, perikardiálním výpotku, v ascitu, v synoviální tekutině, v moči, v tekutině z peritoneální dialýzy a ve tkáni síňového ouška. Při nezanícených mozkových blanách přestupuje vankomycin hematoencefalickou bariéru ve velmi malé míře. Eliminace Poločas eliminace vankomycinu je u pacientů s normální renální funkcí 4 až 6 hodin. Během prvních 24 hodin dojde k vyloučení přibližně 80 % podané dávky vankomycinu v moči glomerulární filtrací. Renální dysfunkce vylučování vankomycinu zpomaluje. U pacientů bez ledvin je průměrný poločas eliminace 7,5 dne. Léčivo se metabolizuje velmi omezeně. Stránka 8 z 11
Přibližně 35 – 60 % intraperitoneální dávky vankomycinu podaného během peritoneální dialýzy je systémově absorbováno do šesti hodin. Při intraperitoneální injekci 30 mg/kg vankomycinu je přibližná koncentrace v séru 8 mg/l. Vankomycin není účinně eliminován hemodialýzou ani peritoneální dialýzou, zvýšená clearance vankomycinu však byla hlášena u hemoperfuze a hemofiltrace. Celková systémová a renální clearance vankomycinu může být snížená u starších osob. 5.3
Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti
Neklinické údaje získané na základě konvenčních farmakologických studií bezpečnosti a toxicity po opakovaném podávání neodhalily žádné zvláštní riziko pro člověka. Omezené množství údajů o mutagenních účincích naznačuje negativní výsledek, dlouhodobé studie kancerogenního potenciálu na zvířatech nejsou dostupné. Ve studiích teratogenity, během nichž krysy a králíci dostávali dávky odpovídající lidským dávkám na základě povrchu těla (mg/m2), nebyly pozorovány přímé ani nepřímé teratogenní účinky. Studie použití na zvířatech v perinatálním/postnatálním období a vlivů na plodnost nejsou k dispozici. 6
FARMACEUTICKÉ ÚDAJE
6.1
Seznam pomocných látek
Žádné 6.2
Inkompatibility
Roztok vankomycinu má nízké pH, což může při smíchání s jinými složkami vést k chemické a fyzikální nestabilitě. Nemíchejte se zásaditými roztoky. Každý parenterální roztok je nutné před použitím vizuálně zkontrolovat a ověřit, zda nedošlo ke krystalizaci nebo změně barvy. Tento léčivý přípravek nesmí být mísen s jinými léčivými přípravky s výjimkou těch, které jsou uvedeny v bodě 6.6. 6.3
Doba použitelnosti
Prášek zabalený v originálním obalu: 2 roky Rekonstituovaný koncentrát: Rekonstituovaný koncentrát musí být okamžitě po rekonstituci dále ředěn. Naředěný léčivý přípravek: Z mikrobiologického a fyzikálně-chemického hlediska je nutné použít přípravek okamžitě. 6.4
Zvláštní opatření pro uchovávání
Prášek zabalený v originálním obalu: Uchovávejte při teplotě do 25 °C. Injekční lahvičku uchovávejte ve vnějším obalu, aby byla chráněna proti světlu. Rekonstituovaný koncentrát a naředěný léčivý přípravek: Podmínky uchovávání rekonstituovaného koncentrátu a naředěného přípravku viz bod 6.3.
Stránka 9 z 11
6.5
Druh obalu a velikost balení
Bezbarvá skleněná 20ml injekční lahvička typu 1 s chlorobutylovou silikonem potaženou zátkou typu 1 a zeleným hliníkovým/polypropylenovým pertlovacím uzávěrem Velikost balení: 1 injekční lahvička Na trhu nemusí být všechny velikosti balení. 6.6
Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním
Léčivý přípravek musí být před použitím rekonstituován a získaný koncentrát musí být naředěn. Příprava rekonstituovaného koncentrátu: Rozpusťte obsah každé 1 000mg lahvičky v 20 ml sterilní vody pro injekce. Vzhled rekonstituovaného koncentrátu: Čirý a bezbarvý roztok prostý částic 1 ml rekonstituovaného koncentrátu obsahuje 50 mg vankomycinu. Podmínky uchovávání rekonstituovaného koncentrátu viz bod 6.3. Příprava konečného naředěného roztoku pro infuzi: Rekonstituovaný koncentrát obsahující 50 mg/ml vankomycinu je třeba dále naředit okamžitě po rekonstituci. Vhodná rozpouštědla: 9 mg/ml (0,9%) injekčního chloridu sodného, 50 mg/ml (5%) injekční glukózy, 9 mg/ml (0,9 %) injekčního chloridu sodného a 50 mg/ml (5%) injekční glukózy nebo injekčního Ringeracetátu. Před podáním je nutné zkontrolovat, zda v rekonstituovaném koncentrátu a naředěných roztocích nejsou částice a zda nedošlo ke změně barvy roztoku. Používat se smí pouze čirý a bezbarvý roztok prostý částic. Přerušovaná infuze: Rekonstituovaný koncentrát obsahující 1 000 mg vankomycinu (50 mg/ml) musí být dále naředěn nejméně 200 ml ředicího roztoku okamžitě po rekonstituci. Koncentrace vankomycinu v připraveném infuzním roztoku nesmí přesahovat 5 mg/ml. Požadovaná dávka se musí podávat pomalou intravenózní infuzí rychlostí maximálně 10 mg/min během nejméně 60 minut nebo déle. Podmínky uchovávání naředěného léčivého přípravku viz bod 6.3. Likvidace Injekční lahvičky jsou určeny pouze na jedno použití. Nepoužitý přípravek musí být zlikvidován. Všechen nepoužitý přípravek nebo odpad musí být zlikvidován v souladu s místními požadavky.
Stránka 10 z 11
7.
DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI
Pfizer, spol. s r.o. Stroupežnického 17 150 00 Praha 5 Česká republika 8.
REGISTRAČNÍ ČÍSLO
15/511/11-C 9.
DATUM PRVNÍ REGISTRACE/PRODLOUŽENÍ REGISTRACE
Datum první registrace: 14.9.2011 10. DATUM REVIZE TEXTU 25.1.2012
Stránka 11 z 11
