Royal Alpine Club
Račenka 2006/2007
2
Royal Alpine Club
Obsah Honza Šabata Olda Hokr Honza Štykar Slávek Hokr Boženka Valentová Renata Kleinová
rac.crolink.cz rac.xf.cz
Libor Hnyk
Račenka vychází pro členy a hosty klubu v prosinci 2006
Renata Kleinová Honza Šabata Pepis Koudelka Honza Štykar
Sezóna 2006
4
Hromosvody a hlavolamy
7
Dolomity
8
Výsledky WRC 2006
11
Altaj
17
Kréta
27
Nová Guinea
29
Kalendář akcí 2006 Adresář Mallorca
36 38 40
Cliffbase
41
Chateadouble
42
Island
45
Fotky Dan Holein Honza Štykar Libor Hnyk Lída Šabatová Honza Šabata Hynek Urban Jarda Brouček Slávek Hokr a Jirka Šabata Jarda Brouček Libor Hnyk Pepis Koudelka Honza Štykar Honza Štykar Petra Štykarová Honza Štykar Libor Hnyk
Vajolletky Markéta na Závojové hraně Sierra de Guara Silvestr na Sázavě Krvavé Koleno Jasoň & Drsoň Z výletu na Dachstein Altaj Kréta—Timios Stavros Nová Guinea Francie Gutovi na Hekle Hvanadals-Hnúkur (setup) Hyunday Starex, Snaefels-Jökul F910 Papuánský lukostřelec
1 2 4,5 5 5 5 6-8 15,16 27 33,34 43 44 44 47 47 48 3
Račenka 2006/2007
Sezóna 2006 Jako uţ dost pasivní horolezec budu obtíţně hodnotit sportovní úroveň, ale jinak se mi uplynulá sezóna jeví jako velmi pestrá. Na přelomu roku se Hynek Urban toulal po Peru a Bolívii a v zápětí se Libor Hnyk vydal k lidojedům. I kdyţ se výpravě nepodařilo zdolat horolezecký cíl, jeho článek stojí za přečtení. Kromě World Rač Cupu se někteří členové účastnili i extrémních závodů MTB či survivalů a ke slovu přišla i divoká voda, ať uţ to byla tradiční silvestrovská Sázava, horní Vltava na rozhraní dubna a května či Rio Botičo. V červenci se uskutečnila jiţ 3.Račovská expedice na Altaj a módním hitem sezóny se stal Island (Gut & comp. a černošická sekce). Volačo se lezlo v Dolomitech, na Istrii a dvě skupiny (Štykar a spol. a Tereza International Ltd.) si vybraly nejhorší počasí na dobývání Mont Blancu. Jediný Tomáš Horský plně vyuţil jednodenní pauzy v jinak stabilním počasí a vytvořil si osobák stylem non-stop na trase auto-vrchol-auto. Na počasí si neztěţovali Kreténi, pouze se proslýchá, ţe mírné pnutí ve výpravě způsobovala nedochvilnost jednoho nejmenovaného účastníka. V září vyrazil Dalibor Gut se Slávkem Hokrem do španělské Sirerry Guary a proslaňovali např. kaňon Mascun Superior Ani závěr roku není hluchý—zkušený manţel Petr v současné době oddechuje v Jiţní Americe, ale uţ se mu to krátí, protoţe se Boţenka chystá za ním. Můţeme se v příští Račence těšit na jejich příspěvek, zrovna tak jako na záţitky Vládi Weignera z jeho chystané lednové cesty do Kostariky.
Honza Šabata
Sierra de Guara
kaňon Mascun
↑
kaňon Gorgas Negras
→
——————————————————————— → 1,2—Silvestr na Sázavě 3,4- na závěr cyklistické sezóny oblíbená hra „Krvavé Koleno― 5,6—Jasoň & Drsoň 7—Sierra de Guara-kaňon Mascun 4
Royal Alpine Club
5
Račenka 2006/2007
6
Royal Alpine Club
Hromosvody a hlavolamy S Jardou Broučkem na Dachtein ze všech stran Konec července, oblast Dachsteinu. Přijíţdí tříčlenná expedice Brouček, 2 Hokři. Prvním cílem je Bischofsmütze, nejvyšší vrchol hřebene Gosaukamm (obr. 1). Původní plán na jiţní kout (V) byl počasím „oblačno, občas přeháňky nebo bouřky― změněn na normální cestu. Zde se kromě Slávkovy schopnosti vést výpravu slizkými výšvihy za deště osvědčila odborná elektrotechnická způsobilost Oldova. Díky ní se totiţ výprava nemusela obávat elektrických výbojů blíţící se bouřky ani sršícího kříţe na vrcholu. Ne všichni členové však výpravě postup usnadňovali. Jeden člen jako by ani nepočítal s návratem. Vyřešil závěrečnou fázi svého proslulého stravování v nejuţším místě kluzké škvíry mezi ledem a stěnou. Protoţe však ke katastrofě během výstupu nedošlo, výprava musela řešit hlavolam, jak se touto škvírou bezpečně vrátit. Pro návrat do údolí bylo třeba řešit další hlavolam, tentokrát technický, a sice jak ušetřit 4 Euro za zvednutí závory na konci placené cesty. Po teoretickém vyřešení tohoto hlavolamu výprava ale zaplatila, protoţe k placení vedlo řešení posledního, etického hlavolamu. Druhým cílem výpravy byl „Pichlweg― na Dachstein jiţní stěnou. Zde byla flexibilita výpravy opět vyuţita ke změně plánu. Po zváţení délky cesty (23 délek+2 hodiny nástup), délky dne (12 hodin) a skutečné rychlosti trojky (malá) vyšla výprava na Dachstein raději zajištěnou cestou „Dr. Johann―, která má shodný nástup. Klettersteig začíná převisem, takţe méně zdatní turisté se odtud vracejí. Horolezcům poskytuje cesta několik málo moţností doteku skály a skvělou podívanou do jiţní stěny. Jinak je to svislá, krajinově nádherná cesta po kramlích (obr. 2). Za bouřky se můţe ovšem jednat o podnik krajně nebezpečný, protoţe ocelové jistící lano je souvislé a není kam jej opustit. Pro návrat výprava pouţila boční údolí, velmi hezké a liduprázdné a nespadne vám tam na hlavu lanovka. K ušetření 7 Euro za odjezd z parkoviště nebylo třeba řešit ţádný morální ani technický hlavolam, stačilo vyčkat do 19.30. Koncem září organizuje Jarda Brouček opět tříčlennou expedici na Dachstein. Tentokrát po jeho severním hromosvodu - zajištěné cestě „Seewand – Klettersteig―. Přestoţe zde je jistící lano několikrát přerušeno a uzemnění tedy není dokonalé, pro jistotu přibral do výpravy opět člena s elektrotechnickou způsobilostí. Posledním členem výpravy pak byla jmenována Jardova
7
Račenka 2006/2007
manţelka (dále Eva, obr. 3). Cesta je zajímavá a rozmanitá, vede pilíři, plotnami a lesíkem rozlehlé stěny obrácené k Hallstattskému jezeru a za celý den tam svítí slunce jen chvilku odpoledne. Na rozdíl od jiţní cesty je zde více moţností postupu i po skále, v dolní části někdy mokré. V horní polovině této osmisetmetrové cesty je uţ skála suchá, protoţe tam cesta vede skoro souvisle svisle s několika převísky. Eva pouţívala k jejich zdolání geometrických znalostí: umístila pod převis Jardu tak aby trčel a kdyţ se pak po něm dostala čtvrt metru od stěny, převislost stěny byla vyrušena a trčící Jarda jiţ mohl Evu snadno zdvihnout nad převis. Tento praktický postup se ale ukázal zdlouhavý (návrat na základnu u jezera v 1 v noci, baterka po c elou dobu výp r a vy s ví tila v zavazadle v základním táboře) a podle Jardy i namáhavý. Původní cíle první expedice budou prostoupeny koncem června 2007, přitom budou nalezena dvě čísla mezi 2 a 100, jejichţ součet zná jeden muţ, Součet, a součin zná druhý muţ, Součin. Při setkání obou muţů Součin říká: "Znám součin těch dvou čísel ale ta čísla neznám." Součet na to: "Já vím, ţe ta čísla neznáš. Já znám jejich součet ale ta čísla také neznám." A Součin na to: "Nyní uţ ta čísla znám." A Součet na to: "Teď uţ i já ta čísla znám."
Olda Hokr
Dolomity 2006 Krátká zpráva z výletu Začátkem července se po dvou letech pečlivých příprav vydala pětičlenná expedice do italských Dolomit. Účel expedice byl zcela zřejmý. Od začátku jsme měli jasný plán. Ubytovat se v luxusním hotelu v Cortině, nakupovat suvenýry, utrácet za dobré jídlo, případně na den aţ dva zajet k moři. Tento skromný plán se začal hroutit, aniţ jsme to tušili, uţ při výběru členů zájezdu.
8
Royal Alpine Club
Posuďte sami: navigátor Bc. Michal „Kuba― Kjeronský, metodik Ing. Daniel Holein, Ing. Markéta Svobodová, meteorolog Pavel Štykar, kronikář Ing.Jan Štykar. Otázku dopravy nebudu dlouze rozebírat. Jeli jsme soukromým vozem, který zapůjčil metodik a cestou jsme brali benzín. První chyba se stala těsně před Cortinou v údolí Fassa. Unaveni po dlouhé cestě jsme špatně zabočili na vedlejší cestu, která posléze skončila. Chybu nikdo nechtěl přiznat, nejméně navigátor. Tak jsme si v tichosti sbalili kufry, vyrazili do nejbliţšího hotelu a po dvou hodinách došli na Rifugio Vajolet. Ráno meteorolog zaspal, my ostatní jsme celí zmatení vyrazili opět špatným směremnahoru. Po chvíli jsme nabyli dojmu, ţe nás někdo sleduje, tak jsme odbočili z cesty. Pronásledovatelů jsme se ale nezbavili, přesto ţe cesta byla stále strmější. Teprve kdyţ nebylo kam stoupat, zjistili jsme, ţe za námi jsou přátelští horolezci, hovořící plynně italsky, které naše turistické tempo zdrţovalo. Byla totiţ sobota. Dozvěděli jsme se ţe jsme vylezli Delagovu hranu na Cimu Delago, coţ nás nepřekvapilo. Protoţe nás to docela začalo bavit a kolem poledne uţ přestalo mrznout, vysápli jsme se ještě na Cimu Stabeler. Protoţe nás to opravdu začalo bavit a nabyli jsme dojmu ţe uţ jsme taky skoro horolezci, vydali jsme se další den ve stopách pana Piazze. Pro jednoduchost jsme šli jen tři. Klíčové místo výstupu měl být komín asi v polovině stěny. V průvodci metodik nalezl text „keine schöne figur mit rucksak―. Tak jsem lezl ohne rucksak, a stálo to taky za hovno. Večer nám bylo smutno, tak jsme šli k autu. Chtěli jsme konečně jet do hotelu, ale našli jsme jen kemp a aby toho nebylo málo, byli tam i sprchy a kuchař z Roţnova pod Radhoštěm. Ještě večer jsme se rozhodli ţe do Benátek uţ nepojedeme, radši se ubytujeme na další horské chatě. Dan nám totiţ chtěl ukázat nejkrásnější cestu v Dolomitech- ……..na Sasso d´ Ortiga. Tu jsme následující den skoro našli a vesměs se nám líbila. Jen meteorolog měl plné ruce práce. Od dvou hodin zaháněl bouřku na všechny okolní štíty a teprve kolem půl sedmé, kdyţ jsme se vrátili, šel na víno a nechal bouřku bouřkou. Chatař, mimochodem velmi příjemný domorodec, nám doporučil výstup na příští den. Cesta je prý vyznačená (červené tečky po 2-5 metrech, na štandech jsou tečky dvě) a přitom hezká. Poměrně dobře přitom skrýval podtext celé informace. Znělo to jako: „To bude něco pro vás, pitomci- nástup je krátký, cesta vyznačená, snad přijdete včas, bude zase pršet―. Opět jsme se rozdělili na dvojice. Markéta mě v klidu následovala a cesta se nám líbila. Kubu s Danem jsme na chvíli ztratili z dohledu, podle všeho to způsobila metodikova přednáška: Štandy v Dolomitech- klasická řešení vs. specifika vápence. O to déle jsme pak cestu s klukama rozebírali. Zdála se jim těţká, nám skutečně připadala hezká. Teprve po dvou dnech jsme společným úsilím nalezli pravdu. Kluci lezli od poloviny stěny zcela jinou cestu. Na hotel ani na Benátky jsme uţ ani nevzpomněli a začali jsme se chystat na Závojovou hranu na Cimu della Madona. Kdyţ jsem převyprávěl Reinholdovu historku, jak cestu lezl s bratrem Güntherem, lezli solo, za hodinu byli nahoře a vytloukli celkem 36 údajně zbytečných skob, získali jsme dojem ţe to bude brnkačka. Občas byla. Třeba kdyţ v nejtěţším místě začalo mrholit…nebo kdyţ jsem Markétku dobíral jen tak přes rameno a ona si v převisu vyklepávala ruce . Cestu jsme lezli kolem sedmi hodin… Jako vţdy Vám popřeju dobrou noc, další láhev vína uţ otvírat nebudu.
Honza Štykar
9
Račenka 2006/2007
Sleva pro členy a hosty horolezeckého klubu RAČ Firma SPkolo, jejíţ majitele znáte z různých cyklistických a orientačních akcí včetně našeho klubového seriálu WRC, poskytuje našim platícím členům a hostům na prodej zboţí a práci v cykloservisu velkou slevu: 15% na výrobky značky Sensor – funkční prádlo, ponoţky, windstoperky 15% na veškerý běţkařský program (Sporten, Salomon, …) 10% na ostatní zboţí a práce v cykloservisu v poliklinice na Budějovickém náměstí Nárok na slevu se kontroluje podle aktuálního stavu seznamu na klubových stránkách – viz „kontakty“ Otevírací dobu, informace o prodávaných výrobcích a zajímavosti z různých akcí klubu SPkolo se dozvíte na jejich stránkách – odkaz logo v hlavičce na webu Rače. ______________________________________________________________________________________________________________________ neplacená inzerce
Pro všechny dámy Rače, rodinné příslušnice a hosty ženského pohlaví (neb zaměření) Z důvodů pro nás nedostatečné komunikace mezi vedením Rače a řadovým členstvem (ţádná kritika) jsme zaloţily pravidelná týdenní
„SETKÁNÍ U PIVA“ PRO KAŽDOU, kde se probere CO, KDO, KDY a KAM, rozpočty a plány dovolených, expedicí i víkendových výjezdů, moţnosti transportu na akce a stravovací plány, praktické i módní novinky v outdooru, moţné i zprostředkování výpůjčky materiálu, techniky a oblečení (lyţe, kola, lezení, …) kaţdou středu od 15:30 Eva Hokrová (bezplatně) v zimních měsících na Pankráci HOTEL OYA kultivované prostředí, rychlá obsluha, příjemný personál, v letních měsících zahrádka protilehlé restaurace Panok Mezi stanicemi metra C Praţského povstání a Pankrác Kdy: Koordinátor: Kde:
______________________________________________________________________________________________________________________ Uvedení výše uvedené annonce na pravou míru
Vedení RAČe uznává, že komunikace někdy vázne, obzvláště s německými skorodůchodkyněmi, které nejsou na mailu, pevnou telefonní linku nemají, mobil zapínají pravidelně 1 x za měsíc, z došlých SMS otevírají pouze náhodně vybrané a většinou je dočtou jen do poloviny.
10
Drsoň
Choustník
World
poř.
poř.
,
,
17,
59 11,73
11 14,74 43
Ţleb
RAČ
11 17,37
,
,
,
,
,
,
,
5 17,78
,
,
,
,
poř.
30,
10 18,11
,
## 29,43
## 29,43
2
,
5 22,64
12 13,89 13 10,75
,
,
,
,
25,
body
7 hod
,
,
,
17,5
,
2 19,75
,
,
## 18,5
4
,
25,
## 18,5
9 20,38 1
,
,
26,6
30,
16 11,67 6 21,51
17 23,07 5 17,78
,
,
13 13,68 63 9,67 13 13,33
24 19,43
8 17,59
,
RAČ
,
6 29,23
24 19,43
26 11,38 18 11,05 57 12,67
,
Lišáci
,
,
Ţleb
,
čhmú
,
Lišáci
30 12,37 10 15,26 27 19,03
Erömü
Alpin
Adventure## 19,47 Holiday
,
20,
32 11,84 10 15,26
RAČ
12 24,83 1
RAČ
,
6 18,68
RAČ
20,
body
3 29,43 1
poř.
25 13,68 9 15,79 22 20,17 3 18,89 4
1
20,
body
## 31,23 2 19,44 1 #
body
cca 60 km
RAČ
,
body
9 17,24 17 11,58 42 17,17 1
poř.
7 hodin
RAČ
body
cca 40 km
poř.
30-36 km
závodní stáj
Čuníci
Cup
KokořínTriatlon ský Survival Lipno
Rač Jizerky
Liška
2OO6
body
13 17,33
,
,
,
,
6 15,06
,
,
,
,
16 15,76
,
25 11,76
17 15,11
,
5 23,01
5 23,01
2 25,16
7 22,22
2 19,17 9 19,28
,
6 15,06 13 17,33
7 8 9 10 10 12 13 14 15 16
Vláďa Weigner Slávek Hokr Martin Šebánek Karel Berndt Martin Mráz Lída Šabatová H.Vondráčková J. Krauskopfová Libor Hnyk Milan Krauskopf 86,39 84,39 71,88 71,88 70,25 68,33 62,53 60,59 57,78
4 5 6 107,81 Honza Štykar 95,78 Honza Šabata 94,44 Honza Kábrt 92,29
3
120,25 Libor Gut
2
1
## 25,12 #
131,51 Mark.Svobodová
WRC
pořadí
125,83 Hynek Urban
,
body
bodů
součet
2 25,16
poř.
pěšky 7hod.
2 19,17 3 25,12
,
,
8 11,09
poř.
cca 60 km
04.února_ 08.dubna 13.května 27.května 10.června 16.září__ 07.října__ 28.října____
TěptínJeseníky ský běžky bláťák
Royal Alpine Club
11
12
,
,
,
HoSpo
Černošice
,
Ţleb
,
8 16,32
15 12,63 74
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
Barrand.
čhmú
RAČ
RAČ
SP kolo
Spkolo
Černošice
RAČ
Čuníci
RAČ
,
,
,
,
,
RAČ
Spkolo
,
,
Černošice
,
,
RAČ
15 15,17 17 11,58
Alpin
,
28 12,89
RAČ
,
,
19 20,83
,
,
,
,
,
42 17,17
# 31,23
17,
,
19 20,83
4,8
,
36 18,17
11 14,74 43
,
,
18 11,05 57 12,67
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
# 18,89
,
,
,
,
,
,
,
12 14,72
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
12 13,89 13 10,75
,
16 11,67 6 21,51
,
,
17 23,07 8 16,11
20,
21 14,74 1
CycloKern
,
12 24,83
,
36 18,17
,
,
,
,
4 18,42 64 9,53
,
Ţleb
,
RAČ
0 6 18,28
,
Spkolo
,
,
,
5 18,62 14 13,16
Jablonec
,
8 20,38 ,
,
,
8 18,16
37 17,97
4
5
3
3
15 10,19 5
18 14,14 13 13,68 63 9,67 13 13,33
,
, 2 19,44 11 15,28
RAČ
56 12,67
,
56 12,67
LokoLbc
,
,
,
Černošice
,
5
5
,
15,9
,
15,9
,
# 18,33
,
,
,
,
8 11,09
,
,
,
,
,
,
,
,
,
13 5,38
,
,
,
,
,
17,5 13 5,38
,
,
,
,
,
,
,
12,5
,
,
,
18,5
,
,
,
,
,
,
18,5 10 8,65
,
,
,
,
,
,
12,5
,
,
4 24,51
4 24,51
,
,
,
,
,
9 19,28
21 13,13
12 17,5
,
,
17 15,11
,
,
16 15,76
,
25 11,76
,
12 17,5
,
,
,
8 19,78
,
8 19,78
55,13 53,06 52,82 52,02 50,82 47,68 45,45 45,32 44,94 43,11 40,41 40,12 39,18 38,83 36,67 35,20 34,93 33,96 31,78 31,74 31,23 28,26 27,61 26,75 24,51 24,51 22,88 20,83
Alena Hokrová Zd. Sedláček Marie Hokrová Pepis Koudelka Ter. Šabatová M.Koudelková Roman Spudil Boţ.Valentová Tom Krauskopf Kat.Kadlecová E. Krauskopfová Václav Jindrák Petr Hnyk Fr.Vondráček Petr Valenta Vl.Martinovský Mich.Spudilová Michal Spudil Olda Hokr Ivo Štolc David Hart Ondra Svoboda Jiří Suchomel Jitka Fašungová Pavel Hokr Aja Augustová Radek Chlumský Petr Vrňák
17 18 19 20 21 23 25 26 27 28 30 31 33 34 37 38 39 40 49 50 51 60 62 66 82 82 89 96
Račenka 2006/2007
,
12 14,21
14 13,16
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
HO Ruzyně
LK Mšeno
HoSpo
VR-Dopito
klub Řízek
klub Řízek
HoSpo
Rač
KIN ČB
RAČ
Jablonec
19 10,53
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
Otradovice
HoSpo
HoSpo
RAČ
HoSpo
RAČ
,
,
,
,
RAČ
HoSpo
,
19 10,53
,
,
,
,
,
,
7 16,84
7 16,84
7 16,84
,
Otradovice
37 10,53
,
,
HoSpo
RAČ
,
,
RAČ
29 12,63
,
,
RAČ
RAČ
# 18,95
,
,
# 18,95
,
TUSL
,
,
TUSL
20,
,
1
RAČ
RAČ
13
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
37 17,97
,
,
,
,
,
,
,
10
10
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
15,
15,
18 7,22
,
,
,
17 9,11
,
,
,
3 18,89
# 18,89
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
7
7
15 10,19 6
,
,
7,5
7,5
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
9,
9,49
12 6,99
,
,
11 7,82
,
10 8,65
9
,
,
,
,
,
,
,
,
11 7,82
,
,
,
11 7,82
,
,
# 18,33
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
30 8,44
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
11 17,85
,
,
,
,
,
,
,
,
20,00 19,19 18,95 18,95 18,89 18,89 18,33 17,97 17,85 16,93 16,84 16,84 16,84 15,04 15,00 15,00 14,21 13,16 12,63 10,53 10,53 10,53 9,49 8,65 8,44 7,82 7,50 7,50 6,99
Tomáš Horský Renáta Kleinová Pavel Sláma Jarda Tůma Pavel Koubík Martin Koubík Honza Střelka Jirka Zbytovský Elena Berndtová L.Sedláčková Radek Vondra Jaroslav Řízek Zuzana Řízková Matěj Sedláček Jiří Šabata Pavel Daňha J.Martinovský Jana Koudelková Štěpán Plašil Pavel Štykar Erik Frei Erika Freiová Martin Střelka Martin Ministr Petra Štykarová Z.Sedláčková Pepa Vosol Jana Dušková Katka Střelková
103 116 122 122 125 125 134 144 149 163 165 165 165 197 198 198 212 229 242 265 266 266 271 276 279 287 292 292 299
Royal Alpine Club
Račenka 2006/2007
14
Royal Alpine Club
15
Račenka 2006/2007
16
Royal Alpine Club
Altaj Podle Slavoje Altajský raport.
Podle Boženky 29.6. – 20.7. 2006 Slávek Hokr, Jirka Šabata, Libor Handl, Valentovi
Hlásím, náčelníku, že jsme opět zde! V partii, kterou jsi nám rafinovaně rozehrál, jsme uhráli celkem slušný výsledek. Zahřívací kolo: dát dohromady časový interval odletu a příletu obdržených letenek od 29.6. do 29.7. (31 dnů) s maximální možnou délkou turistických víz 30 dnů od 1.7. do 30.7. v našich pasech se mi podařilo po zjištění jiných ještě volných letů a zaplacení storno poplatků za změnu a po čtvrté návštěvě ruského velvyslanectví, kdy se mě nejdříve snažili zmást vydáním víz až na srpen a nakonec ještě chybným číslem pasu Libora ve vylepeném vízu. Termín odletu zůstává, návrat je cca o týden dřív, ale už nebyly letenky shodné s návratem pěší sekce výletu. Počet členů výpravy se smrskl na pět, Jindra omarodil. Vodácká sekce se z časových důvodů vzdává raftového programu a dva suchozemci se rozhodli též přesunout přílet o dva dny dřív na termín bývalé mokré sekce, též za stornopoplatek. Mailuji omluvný dopis raftové cestovce do Moskvy. Čtvrtek, 29.6., den odletu. Naše výprava je semknuta. Je pevná a tvrdá jako naše dotvrda nacpané batohy na letišti. Správně položeny na váhu nemají nadváhu. Mezipřistání v Moskvě jsme přežili v letištní hale Šeremetěva 1 pivním průzkumem. 0,4 točeného piva za asi 100 Rb, ze způsobu točení by měla většina našich hospodských mrtvici. Libor objevuje v kiosku vedle lahváče li-
V květnu jsme se od Honzy Šabaty dozvěděli o moţnosti připojit se k výpravě na Altaj, která byla plánována jako turisticko - horolezecko – vodácká akce. Sloţení výpravy se od počátku dost měnilo, mezi potenciálními účastníky byli i tací, co se vůbec nechystali na Altaj jet. V průběhu června odřekl ze zdravotních důvodů účast Honza Šabata, hlavní organizátor, a krátce po něm také Jindra Kmoníček, se kterým jsme měli absolvovat závěrečnou trekařskou část poté, co ostatní budou raftovat na Katuni. Na Altaj nás nakonec odjelo 5, s tím, ţe raftařská část zájezdu byla zcela zrušena a celý zájezd byl zkrácen na 3 týdny. Cílem cesty je Katuňský zapovědnik včetně výstupu na Běluchu. Čtvrtek 29.6. Dopoledne odlétáme z Prahy. Letadlo stíháme s Petrem jen tak tak, protoţe jsme doma zapomněli cepíny a hůlky, pro které se musel Kuba vrátit. V Moskvě se busem přesouváme z terminálu Šeremetěvo 2 na Šeremetěvo 1 a po cca 9 hodinách čekání odlétáme do Barnaulu. Pátek 30.6. V cca 7 ráno místního času přistáváme v Barnaulu; časový posun oproti Moskvě 3 hodiny, oproti Praze 5 hodin. Letiště je za městem, jdeme pěšky přes přistávací plochu a uţ první výhledy naznačují, ţe se civilizace poněkud vzdálila. Vyzvedávání zavazadel je spojené s kontrolou bagáţích lístků při průchodu úzkou uličkou, kudy se současně cpou lidé oběma směry. My uličku ještě víc ucpáváme, protoţe jsme, nic netuše, strhali z batohů igelity, na kterých byla právě ta čísla, která jsou předmětem kontroly. Před letištěm na nás čeká z Prahy objednané auto s řidičem a „závozníkem―, které nás poveze do hor, tj. na cestu dlouhou cca 700 km. Auto je v dost dezolátním stavu; má sice automatickou převodovku, ale také řízení vpravo, ţádné bezpečnostní pásy, rozbité
17
Račenka 2006/2007
cenčního Kozla za asi 40 ryb. Na letištích jsou všude kontroly, při vstupu do haly, při podání bagáže, při odchodu do letadla dokonce zout boty. Stále nosím v příručním batůžku kapesní nůž a nůžky, ale nikdo je nechce objevit. Ráno jsme v Barnaulu. Všechno klape, před letištěm přistavený Gazel a člověk s tabulkou s mým jménem (v latince) a instrukcemi o zastavení k registraci v Gorno-Altajsku. Tamní úřednice se zasměje našim připraveným vyplněným formulářům. Letos mají jiné. Snažíme se je vyplnit, ale s bukvicemi to jde pomalu. Někdo opisuje, někdo obkresluje. Po dotazu, kam jedeme, říká, ať se zaregistrujeme tam, a napíše papírek pro jakousi Ludmilu Ivanovnu (?) v Usť-Kokse. Pokračujeme dál, cesta ubíhá rychle neboť náš řidič je nerad předjížděn a rád předjíždí. Jako mnozí další. Občas zastavíme, zastávka v bufetu na kafe je zpestřena, když se z lesa vynoří malý vojenský konvoj s raketami a zmizí v dáli, nebo pro opravu utrženého sedadla, které stejně rychlou jízdu po pěkných polňačkách nevydrží. Při opravě proražené gumy ho podkládáme nalezeným špalkem a je to OK. V podvečer dojedeme do UsťKoksy do báze raftové cestovky, vědí o nás, čekali nás i po mém omluvném neurčitě formulovaném mailu. Další den je sobota. Nechce se jim úřadovat, máme se zaregistrovat při odjezdu. Pokračujeme najatým autem do Tjunguru. Před mostem vystupujeme. Hned je tu pár Altajců, nabízejí koně na dopravu do hor. Cena je obvyklá, tak si plácnem. Za mostem zamíříme do prostřední, Bijské báze, která je prý normální na rozdíl od dvou dalších spíše pro výpravy ceprů. Bijská báza je asi jako naše pěkně vybavené veřejné tábořiště, vyhovuje nám to, domluva s šéfkou Táňou a stavíme stany. Procházka vesnicí, návštěva magazínu, dokoupení potravin a piva (i tady mají licenč-
18
přední sklo a řidiče, který drţí volant výhradně jednou rukou a nejen po Čujském traktu, ale i po místních nezpevněných silnicích to ţene neuvěřitelnou rychlostí. Cestou se k existujícím závadám přidává ulomené opěradlo sedadla a defekt, přičemţ obě závady jsou záhy odstraněny za pomoci místních autodílen. Nově svařené opěradla ovšem drţí jen chvíli, takţe další nápravu sjednáváme sami tím, ţe podepřeme sedadlo pařezem, který jsme našli na dvoře autoopravny. Cestou zastavujeme v hlavním městě Altajské republiky Gornoaltajsku, s cílem zaregistrovat se na úřadě (OVIR) a nakoupit nějaké zásoby. První úkol se nedaří, protoţe se ukazuje, ţe voucher (tj. pozvání), který Slávek čistě náhodou vzal s sebou, se vztahuje jen na cestu do Barnaulu, nikoli do Altajské republiky a do hor, kam směřujeme. Také nám chybí kopie víz a pasů, takţe je nám doporučeno, abychom si nechali udělat příslušné kopie, nesoulad skutečného cíle cesty s „bumáţkou― vyřešili s agenturou v Moskvě („nádo pozvoniť Moskvu―) a registraci dokončili v Usť-Kokse. Pokračujeme v cestě, zastavujeme se na oběd v „kafé― a seznamujeme se s místní kuchyní. Kulturní a civilizační „sešup― zvláště v podobě záchodů pokračuje; civilizace mizí v nenávratnu zvláště poté, co se řidič rozhodne, ţe pojedeme do Usť-Koksy „zkratkou―. Asfalt mizí, zato se objevuje stále více krav, ovcí a koz, mezi kterým je nutno kličkovat. Vesnice vypadají jako kulisy z Mrazíka, ovšem jejich obyvatelé jsou hlavně černovlasí turkotatarští Altajci. Nocujeme u Usť-Koksy na „báze― Ujmonkij Kovčeg v dřevěných chatičkách – na dlouhou dobu naposled na posteli, byť tvrdé. Sobota 1.7. Ráno si na báze uţíváme poslední civilizovanou snídani a jedeme objednaným autem do vesnice Tjungur vzdálené cca 60 km, odkud se máme vydat na trek. Silnice je nezpevněná, auto kličkuje mezi pasoucím se dobytkem, který má i na silnici jasnou početní převahu. Hned po vystoupení z auta se k nám ţene několik zjevně opilých Altajců, kteří nám nabízí transport našich věcí na koních; přes moje varování je vyuţití jejich sluţeb předběţně domluveno. Přecházíme silně zvetšelý lanový most, stavíme stany v Bijské „báze― a definitivně domlouváme odvoz horomatroše na
Royal Alpine Club
ního Kozla) k večernímu koupání v Katuni. Ráno zabalíme, naložíme nějaký materiál koněvodům k dopravě na Akkemské jezero a vydáváme se Leninovou ulicí na krásný dvoudenní pochod tajgou ke Kučerlinskému jezeru podél divoké Kučerly (vodáci zbystřili pozornost: dolní třetina lehčí, i pro rafty, střední část velmi ! těžká, užší a prudší, překážky, horní třetina něco mezi). Od prvního mostu vedou i podle mapy cesty po obou stranách řeky, volíme samozřejmě tu horší variantu. Z cesty je brzy pěšina, pak nic, jen skalnatý sráz nebo se prodíráme tajgou. Dojdeme k místu druhého mostu v mapě, odkud už je jen jedna cesta, a nalézáme pouze jeho zbytky na břehu. Abychom se nemuseli dvě hodiny vracet zpět, což by asi Boženka ve skalních srázech hůře snášela, Petr radši objeví o kus výš nový mostek, kde táboří skupinka Rusů. Poprosili nás o trochu soli a za to dostáváme skvělá sladká ananasová kolečka. Druhý den večer zatáboříme na břehu Kučerlinského jezera a jdeme se podívat naproti do osady. Heliport, chatky, magazín (opět Kozel, další plasťáci putují do batohu), malá gostinica, ale jen pro ohlášené výpravy, zrovna jednu čekají. Ale jsou tam velmi milí a vstřícní. Zjistí si, že nám můžou prodat pár chlebů. Pak za námi ještě doběhnou a dají nám pečené kostičky chleba do polévky a sklenici čerstvé marmelády! Neskutečnou večerní atmosféru dokreslí zjevení dvou bílých koní na lesní cestě. Večer u ohně, jezero, hory, Měsíc a hvězdy. Další den nás čeká pěkné sousto. Přes sedlo Karatjurek (asi 3000m) do sousední doliny k jezeru Akkem. 1200 m nahoru a 1000 m dolů. Nalézáme odbočující pěšinu v bahně tajgy a stoupáme. Z lesa na rozkvetlé louky, pak jen travnaté stráně, nakonec přes kamenité svahy a kolem sněhového pole na vrcholek na dělícím hřebeni. Začalo pršet, sestupujeme kamením do
koních. Majitelka „bázy― Táňa odmítá komunikovat jen tak s někým a chce vědět, kdo z nás je „načálnik―. Odpověď „my vsje načálniky― ji zjevně neuspokojuje a tak ustanovujeme „načálnikem― Slávka. Jdeme na procházku po Tjunguru, který vypadá, jako ostatní vesnice, jakoby vypadl z Mrazíka (dřevěné neudrţované domy s modrými okenními rámy, dřevěné ajly jako připomínka původních kočování, rozpadlé ploty, zarostlé zahrádky, sem tam paraboly a všudypřítomné krávy, prasata, koně...). Nacházíme otevřený, překvapivě dobře zásobený obchod (skoro všude platí, ţe magazíny mají otevřeno „krugovostočno―) a tak si vylepšujeme jídelníček pivem a rybičkami. Večerní koupel v řece Katuni – návštěva baně se zatím nejeví jako nutná. Večeři vaříme všichni společně na ohni. Neděle 2.7. Ráno odevzdáváme Altajcům horomatroš a zásoby jídla, které mají být během 2 dnů dopraveny na koních k jezeru Akkem. Balíme batohy a s jídlem na 3 dny a vyráţíme na trek, jehoţ cílem je jezero Akkem, kde nás bude čekat náš náklad („gruz―). Jdeme přes vesnici Kučerla a dále podél řeky Kučerla s cílem najít most na druhý břeh, který tam snad někde podle nejasných zpráv z loňské výpravy má být. Cesta vede přes louky a potom tajgou; záhy ztrácíme cestu, traverzujeme po úzké římse nad řekou a já mám poprvé (nikoli naposled) pocit, ţe na tomhle zájezdu nemám co dělat. Je horko, všude kvete spousta kytek (lilie, pivoňky, oměje, orlíčky, plaménky, „ogoňok―...), hmyz kouše a most nikde; nakonec, kdyţ uţ všichni propadají trudomyslnosti, ho Petr nachází. Přecházíme řeku a pokračujeme Kučerlinskou dolinou dál. Potkáváme ruské turisty, diskutujeme trasu a měníme výhodně sůl za výborný sušený ananas; při obědě se koupeme, voda je ale pro mne pekelně ledová. Asi v pět hodin zastavujeme na „stojánce― u řeky Kučerla, stavíme stany a vaříme. Pondělí 3.7. Z tábořiště odcházíme po 9. hodině, je trochu pod mrakem. Cílem je dojít ke Kučerlinskému jezeru. Cesta vede opět více méně podél vody, tajgou, a trochu stoupá; čeká nás převýšení cca 500 m. Ztrácíme a znovu nacházíme cestu v tajze, přelé-
19
Račenka 2006/2007
travnatého zamokřeného údolí jezera Akkem. U meteorologické stanice po 11 hodinách přibržďujeme. Máme tam zatábořit, v báze o kousek dál je prý mnoho naróda, říká Ibraim, náčelník tamního osazenstva (který se tu usadil po odchodu z neklidného Kavkazu), skládajícího se ještě z meteoroložky Taťány a dvou kluků na pomocné práce. Stavíme stany, vaříme na ohni, koupel v jezeře. Taťána nás přijde taky okouknout. Trochu poklábosíme, koupíme upečené placky - lepjošky a ještě máme navíc pochoutku, pirožky z bramborového těsta plněné vařenými bramborami, opravdu dobré! Večer si jdeme do nedaleké bázy pro náš matroš přinesený koňmo o den dřív. Tam kraluje Nikolaj, krátce pokecáme, také s Voloďou, který se chystá (asi jako vůdce) s trojicí Rusů na Běluchu. Vítáme nabídku případné volné spolupráce při výstupu. Nepříjemné překvapení! Naše věci nejsou komplet, koněvodi si přivlastnili benzinový vařič a nějaké potraviny - salámy, čokolády. Dovídáme se, že není Altajec jako Altajec a že tito koňáci nebyli zde obvyklí...Situace se zkomplikovala, nikoli fatálně. Petr má ještě jeden benziňák. Boženka šéfuje inventuře potravin. Nataškujeme je podle předpokládané denní spotřeby. Závěr: to půjde. Jdeme do roztopené baně a pak do jezera (3x). Středa, 5.7. Lodičkou na druhý břeh a vycházka do nedaleké dolinky Jarlu. Sběr divoké cibule, návštěva posvátného místa rozjímání. 600metrový riff - dlouhý hřeben uprostřed údolí - zajímavé. Ráno balíme směr Tomské stojánky. Po překonání tří vodních toků má Boženka vyčerpán denní příděl adrenalinu. Stoupáme nekonečnou boční morénou k bivakové boudě a stanovým pláckům Tomských stojánek (asi 3000 m) na skalní výspě v zatáčce ledového hada Akkemského ledovce. Máme štěstí, prijut je prázdný, nemusíme stavět stany. Vaříme, bydlíme.
20
záme kmeny a kameny, často jdeme po koňských stopách. Půda je mokrá, zvláště tam, kde šli koně, připomíná náš postup scény z Krále Šumavy. Při obědě opět koupel. K večeru docházíme k menšímu a poté k velkému - Kučerlinskému jezeru (1790 m n.m.), kde kempujeme; je tu cca 15 trekařů, někteří na koních. U jezera se začíná rozvíjet turistický ruch – na druhém břehu jsou chaty, restaurace a obchod. Kupujeme si pivo, v restauraci, kde mají zavřeno, protoţe se připravují na velkou skupinu turistů, kupujeme chleba a dostáváme jako dárek marmeládu a nakrájený chleba do polévky. Úterý 4.7. Cílem dnešního dne je přejít přes sedlo Karatjurek (Black Heart) (3100 mn.m.) k Akkemskému jezeru; čeká nás převýšení cca 1,5 km do kopce a sestup cca 1 km. Vycházíme v 8 hodin; nejprve stoupáme přes louku a poté lesem, kde není moc jasná cesta, do malého sedla s neuvěřitelně rozkvetlou loukou. Pak sestupujeme, při obědě dosoušíme stany a chystáme se na výstup do sedla Karatjurek. Cesta jde hodně do kopce, překračujeme potok; je patrná změna nadmořské výšky – mizí stromy, všude jsou hlavně zakrslé vrby, holé skály a zase spousta kytek – tentokrát hlavně macešky, primule, ţluté vlčí máky, badany a rozchodníky. Začíná se zatahovat a pršet. Kaţdý se hrabe v pláštěnce do kopce jak umí, cesta je mokrá a rozdupaná od koní, kopec je příkrý a hrozně dlouhý a to můţeme být rádi, ţe nevíme, ţe to, co vidíme, ještě zdaleka není sedlo, do kterého máme dojít. Kdyţ konečně dosahujeme sedlo, začíná docela vydatně pršet a prší po celou dobu sestupu. Jdeme s Petrem hodně napřed a kousek nad jezerem, uţ po dešti, čekáme na kluky. Pak společně scházíme k Akkemskému jezeru a v cca 7 hodin stavíme stany na břehu u meteorologické stanice. Všude je mokro a všichni jsme pořádně ztahaní. Středa 5.7. Máme odpočinkový den. Seznamujeme se s místní osádkou meteorologické stanice, pereme, jíme, vyhříváme se na slunci a s Altajkou Taťánou si domlouváme na večer „baňu―. Lehce retardovaný syn Taťány nás v loďce převáţí přes jezero, které má mléčně bílou barvu a jehoţ voda je podle Taťány léčivá, na druhý břeh, a jdeme na výlet k místní
Royal Alpine Club
Večer přichází Voloďa se třemi Raguliny (2+ona), každý má batoh cca 100 litrový. Ráno je hnusně, mraky, pršosněží. Nakonec vyrážíme s tím, že se uvidí cestou. Jdeme po ledovci pod sedlo Delane a sotva vidíme stěnu. Rozhodujeme se vrátit do bivaku, ráno bude moudřejší večera, máme přeci jen dovolenou. Ragulini pokračují, asi to mají rozkazem. V boudě přibyli nocležníci, vůdci s klienty. V noci to venku bouří, rachot jak od tanků, padají laviny či zemětřesení. Ve čtvrtek ráno je všude bílo, napadlo asi 20 čísel cukru. Petr s Boženkou půjdou dolů ke stanici a další den se chtějí podívat k Sedmi jezerům. Zbylí tři vyrážíme na jednodenní pokus dosáhnout sedlo Delane a vrátit se na stojánky a pak dolů k jezeru. Na víc nemáme dost časové rezervy pro další program. V čerstvém sněhu dobrouzdáme pod stěnu. Navazujeme se před oblastí trhlin a dostoupáme k bergšrundu na plošinku pod ledovým stupněm. Rozmýšlíme kudy hore. Visí zde kus zamrzlého lana, tedy tudy. Dva tři kroky na hrotech, zaseknout pikl, lano taky trochu pomůže... Nade mnou pěkná sjezdovka. Vytrhávám zamrzlé lano ze svahu a s jistícím prusíkem kráčím celou délku na štand u skalek. Postupně se dobíráme, stoupám svahem, který stále nabírá na sklonu, prošlapuji sypací cukr předními hroty do ledu pod ním, občas se přijistím jako správný pískař uzlíky ve skalkách. Skalky uhýbají doleva. Další lanová délka nedosáhne k šutrům pod sedlem. Nechce se mi ve svahu štandovat a tak navazujeme dvě padesátky za sebe. Stoupám již docela strmě (asi 45o), šimrá to v zádech. Zavrtám šroub s dlouhou smycí a dostoupám do skalek pod sedlem. Poslední délka už je pohoda, navíc zde objevuji další zamrzlé lano. Vytrhávám ho, bude se hodit pro sestup. Asi v půl druhé jsme v sedle Delane (asi 3500 m). Otevřelo se před námi království ledovce Mensu, bílé pláně, skalnaté stěny hřebenů Bělu-
svatyni – posvátnému kameni. Cestou trháme divokou cibuli na zpestření jídelníčku. Odpoledne jdeme k „opasnikom―, kteří sídlí o kousek dál na břehu jezera, pro „gruz―, který tam měl být dovezen na koních. Záhy zjišťujeme, ţe chybí vařič, benzín, všechny salámy a sladkosti; ukazuje se, ţe moje nedůvěra k opilým Altajům byla oprávněná. Naší chybu potvrzuje i „opasnik―, neboť říká, ţe Altajci, kteří náklad přivezli, nebyli místní, coţ není obvyklé. Nedá se nic dělat; počítáme zásoby, sniţujeme příděly a jdeme se uklidnit do baně, která je skvělá a kterou si všichni kromě mě a Petra vylepšují opakovanou koupelí v jezeře. Taťána nám navíc k mytí upekla bramborové placky, které si necháváme, v důsledku sníţení přídělů, na snídani. Čtvrtek 6.7. Ráno brzy vstáváme a s těţkými batohy plnými horomatroše a jídla na 6 dní vyráţíme uţ v 7 hodin na Tomské „stojánky―, s cílem vylézt na Běluchu (4506 m n.m.). Jsme však skeptičtí, protoţe „opasnik― říkal, ţe letos na vrcholu ještě nikdo nebyl, protoţe je hodně sněhu a padají kamenné laviny. Cestou se od „opasnika― dozvídáme, ţe musíme překonat třikrát vodu, coţ mě značně demoralizuje, nádavkem k tomu, ţe mi zrovna není moc dobře. Počasí se kazí, nejdříve jdeme přes jednu malou a druhou dlouhou, polorozpadlou lávku. Kluci mi přenáší batoh, protoţe jen samotný pohled na vodu a chatrnou konstrukci mě přivádí k slzám. Nakonec musíme překonat docela prudkou říčku skákáním po kamenech; na druhých břeh se dostávám s Liborovou pomocí, za soustředěného zájmu ostatních, kteří s připravenými foťáky doufají, ţe do vody přeci jen spadnu. Dále pokračujeme po moréně – kličkujeme a poskakujeme mezi velkými kameny; s těţkými batohy je to dost náročné, navíc pořád do kopce a začíná pršet. Mám toho plné zuby a n Tomské „stojánky― docházím jako poslední úplně grogy. Jsme tu však dnes první a proto zabíráme místa na postelích v plechové boudě a vaříme. Všichni ostatní, kteří přichází večer a v dešti, uţ musí stavět stany; do boudy však přichází vařit vaří, konzumují a konverzují aţ dlouho do noci. Pátek 8.7. Ráno je zataţeno, padá mokrý sníh. Rozhodujeme
21
Račenka 2006/2007
chy a jejích sousedů. Kocháme se třpitivým světem, fotíme, svačíme. Slunce pálí, sníh těžkne a dělá bakule na mačkách. Velím k sestupu bez zbytečného otálení. Sestupujeme zpočátku podle vytrhaných lan, pak se vracíme do výstupové trasy a slaňujeme ze smyček na našich štandech. Mezitím začala vystupovat proti nám skupina vůdců s klienty, asi šest osob. Jdou v našich stopách. Vytrhaná lana z ledu se jim šikla, vůdci jim doplnili další a klienti žymarujou jak vagónky řídkého vláčku. Trochu se proplétáme mezi sebou, ale nevadí to.Horší je to se sněhem. Slunce již svítí do svahu a začíná to jezdit. Převážně samo, částečně sešlapáno stoupači. Volání Lavína je časté. Slaňuji dále a buduji další štand. Lavína! Mrknu vzhůru, jede to ze žlabu nad námi. Něco žlutého! Cepín! Chytám ho. A hned za ním na kufru sněhu jede Libor. Nakročím doprava a rukama ho chytnu. Uf! Jak je to možné, byl na štandu! Nejspíš masa sněhu přehnula lano přes zámek v karabině a pak byl volný jako pták. Dopadlo to dobře, akorát cestou Jirkovi mačkou roztrhl nohavici a trochu nohu v ní. Slaňujeme dále, na poslední délce už po vymeteném svahu teče po ledu voda. Jsme šťastně dole. Cesta po ledovci je mokrou bílou kaší. V bivaku je další várka vůdců s klienty a na nás tři zbývá jen široká lavice. Koupel v jezírku pod ledovcovou stěnou a vaření, jsme příjemně unaveni. Na spaní na lavici se ukládáme střídavě hlavami jako olejovky. Moc místa jsem nezabral, spal jsem na boku nalepen na zdi, v půdorysu cca 20 cm šíře, pohoda. Ráno odcházíme dolů, počasí nic moc, cestou začalo pršet. Nejdeme po moréně jako nahoru, ale po ledovci. Když není zasněžený, je to rozhodně lepší. Překonávání vodních toků už máme nacvičené, hop, hop. Večer se dovídáme, že Boženka zbaběle našla o kousek výš jakýsi můstek a že z jejich výletu na 7 jezer kvůli počasí nic nebylo. Ještě se zastavujeme v báze, Nikolaj nás zve na čaj, posedíme, poklábosíme,
22
se, ţe se půjdeme alespoň nalehko podívat na ledovec, abychom viděli cestu do sedla, která vede přes prudký, cca 45 stupňů příkrý svah. S námi jdou také 4 Rusové s neuvěřitelně velkými batohy značky Slon, kteří jsou rozhodnuti dojít do sedla. Brzy jsme ale mokří, takţe se vracíme na stojánky, zatímco Rusové pokračují v cestě. Naštěstí zůstaly v boudě ještě volné postele, takţe je znovu obsazujeme, vaříme, spíme, hrajeme kostky a pozorujeme, jak houstne sněţení; sněţí celý den a celou noc. Máme málo jídla, tak pleníme zbytky jídla, které jsme našli v boudě; kromě pytle těstovin hlavně vločky, které mícháme s vodou a Tangem; výsledkem je hmota na pomezí kaše a ţvýkačky, která všem moc chutná. Sobota 9.7. Ráno je jasno a cca 20 cm nového sněhu. S Petrem se rozhodujeme pro sestup, dříve, neţ stoupne hladina vody v řece a potocích. Kluci jdou nalehko do sedla s tím, ţe k Akkemskému jezeru sejdou o den později. Sestupujeme po ledovci, po stopách, které udělal den před tím „opasnik―; bez jeho stop bychom hledali cestu mezi kameny a trhlinami jen těţko; cesta je lehčí a rychlejší neţ ta po vrcholu morény, kterou jsme šli nahoru. Cestou potkáváme několik turistů, u nichţ je patrné, ţe nejsou způsobilí překonávat vodní tok poskakováním po kamenech, coţ ve mně vzbuzuje naději, ţe existuje místo, kde vodu překonám bez breku i já. Přechod říčky je opravdu bez problémů, protoţe nacházím lávku; také další dva mosty uţ jsou v pohodě. Po cca šestihodinovém sestupu stavíme stan, vyzvedáváme zbylé zásoby od Taťány a vaříme. Neděle 9.7. Ráno je docela zima a zataţeno. Chceme jít na výlet do Doliny sedmi jezer, ale neţ se vydáme na cestu, hustě prší. Zalézáme do stanu a válíme se aţ do odpoledne, kdy přichází zmoklí kluci, kteří si předešlý den zajezdili na lavině. Vaříme, jdeme do baně a domlouváme se na změně další trasy. Místo dvoudenního pochodu podél řeky Akkem se rozhodujeme pro třídenní trek, jehoţ součástí je stará Skytská stezka, kde lze nalézt nefrity. Horomatroš pošleme do Tjunguru na koních, tentokrát však s místními lidmi a s pečlivě vyhotoveným seznamem věcí.
Royal Alpine Club
družba. Docházíme na naše tábořiště u stanice. Ptají se jak jsme pochodili a jsou rádi, že jsme v pořádku zpět. Naše výprava je opět pohromadě. Dáváme si opět baňu a jezero (zase 3x). Petr má plán, kudy jinak do Tjunguru. Jak se později ukázalo, bylo to docela tvrdé, ale skvělé! Večer si ještě domluvíme přes Taťánu odvezení nepotřebného matroše koňmo do Bijské báze. Ráno loučení s objímáním, Taťána říká, že už jsme jak sousedi, a dostáváme podarok, kazetu s věnováním od Taťány a Ibraima. Jdeme po prastaré Skytské stezce po hřbetech a svazích vysoko nad tajgou k Akkemskému mostu. Tři dni celodenních pochodů, dlouhých stoupání a prudkých klesání liduprázdnou krajinou. Nejprve údolím Jarlu, pak přechod do údolí Tekelju, mokrého jak houba, s divokými vodopády v soutěskách, průlet kura sibiřského, brodění přes řeku, táboření pod loučkou sežraných kozorohů. Další den přes hřbet a sedlo placatých kamenů do údolí Aktaš, údolí tří jezer. Místy po slabé stezce, místy volná jízda, občas kamenný mužík. Od jezer je pěšina již patrná v přízemních zakrslých vrbičkách. Začala krajina oblých kopců a skalnatých dračích hřbetů. Potkáváme skupinku turistů, podle stop tuto stezku k sedlu Tomul využívá i medvěd. Místo pro dva stany nacházíme až večer na hřbítku mezi skalkami, sluníčko je tam večer i ráno. Třetí den sestoupíme v poledne k mostu přes řeku Akkem a pak už „jen“ nepříjemně dodriftujeme asi 12 kilometrů do Tjunguru. Počasí nám vcelku stále přálo, pršelo tam, odkud jsme právě odešli. V Bijské báze nás vítá Táňa, a opět jak jsme pochodili atd. Inu občas někdo nepochodí a pak sranda končí, viz např. kámen-cintorín na Tomských stojánkách. Dáváme si v dřevěné kafé-jurtě boršč, blinčiky, lepjošku, kafe, pivo a večer baňu. Na další den, čtvrtek, je v plánu cesta zpět na úřad do nedaleké 80 km vzdálené Usť-Koksy pro registraci. A pro-
Pondělí 10.7. Ráno je hnusně, všude mlha a mokro. Kolem desáté se počasí trochu lepší, tak se loučíme s Taťánou a vyráţíme. Slávek dostává kazetu s kavkazskou muzikou a vypadá to, ţe ho Taťána vůbec nepustí. Po převozu přes jezero jdeme jiţ známou cestou k posvátnému kameni a pak stoupáme do vysokého sedla Yarlu-Boch (2800 m n.m.); není zde jasná cesta, kaţdý se probíjí strání jak umí; navíc začíná pršet. Od naprostého zoufalství mě uchraňuje jen fakt, ţe jsem konečně viděla pišťuchu – místního sviště. Ze sedla, kde jsme našli rohy kozoroha ibexe, sestupujeme do krásného opuštěného údolí k řece Tekelya, déšť se mění v malé kroupy, terén je hrozně podmáčený, takţe začínáme mít mokré pohorky. Brodíme řeku (pod heslem „do hospody s čistýma nohama―) - já s pomocí Slávka, který mě přes řeku vleče, protoţe dobrovolně to nedám. Stoupáme směrem k dalšímu sedlu, traverzujeme suťové stráně, kde to v důsledku deště a sněhu pořádně klouţe. Nacházíme další ibexí rohy a také velkou noru, která snad nedej boţe patří rosomákovi. Rozhodujeme se, ţe se utáboříme, protoţe je mokro, zima a vůbec toho máme dost. Úterý 11.7. Ráno je zima, na stanech námraza a v lahvích zmrzlá voda. Libor s Jirkou mají úplně mokré boty. Rychle vaříme, balíme a vyráţíme do sedla, kde snad bude svítit slunce. V sedle se zas mění krajina – před námi jsou oblé zelené kopce s ţulovými skalkami, které vypadají jako Tvaroţník a podobné skály v Krkonoších. Sestupujeme do dalšího údolí, cesta je nejasná, probíjíme se přes porost zakrslé vrby, kameny a potůčky. Na protějším kopci konečně nacházíme cestu. Přecházíme na suchou stranu hor, voda zde prakticky chybí, zato na stezce nacházíme medvědí stopy; pod námi je jezero Ak-Tash. Stoupáme do sedla Tomul (2580 m n.m.), kde je plno zelených kamenů – doufám, ţe nefritů, tak sbírám. Je ale málo času, musíme dojít co nejdál a jsme uţ unavení. Jdeme aţ do večera, obtíţně hledáme místo na táboření; všude jsou prudké svahy, křoví a ţádnÁ voda. Nakonec táboříme u skalek na ostrohu, kde není voda, ale je zde aspoň kousek rovného místa na stany; doufáme, ţe nebude bouřka, protoţe takové místo se musí všem bleskům moc líbit. Večer je
23
Račenka 2006/2007
blém, Čt není úřední den pro registraci. Vysvětlíme, že v pátek nám pokračuje maršrutka a už sem nemůžeme znovu. Úřednice to bere a snaží se. Vyplňujeme zase jiné formuláře s bukvicemi. Ale napsat pobyt v Bijské báze nelze, musel by někdo s námi. Co tedy? Napište palatnyj láger! A teď zaplatit poplatek do banky. Problém, banka ve Čt nebere od cizinců. Až zítra v Pá. Nemáte někoho, kdo to zaplatí? Říkám raftovou cestovku. To už je složité, zítra to zaplatím za vás, říká. A přijďte ve 3 odpoledne. Šmejdíme po vsi. Centrum, tržiště, bufet, supermagazíny, krávy. Ve 3 hod další problém. Máme 4 registrace, jen Libor ne. Není na seznamu ve voučru z Moskvy. Musíme zavolat z pošty do Moskvy o fax s doplněním seznamu. Chtějí faxem kopii víza. Jdeme na poště faxovat. Třeba předem zaplatit za fax v pokladně. Najdeme kasu, ale zavřela před 10 minutami. Opět vysvětlujeme situaci, faxmeni si berou peníze a odfaxují kopie. Jdeme plni nadějí zpět na milici. Po hodině stále nic. Znovu voláme do Moskvy. Snaží se to poslat, ale číslo to nebere. Načálnice na registraci nám dává jiné číslo. Voláme ho do Moskvy. A opět očekávání a opět zklamání. Na zdejší stanici mají oba faxy rozbité. Ptáme se, co se může stát bez registrace. Strašná pokuta 1000 Rb na letišti. To kdyby řekla rovnou, mohli jsme dávno být zpět v kafe-jurtě. Večer jsme zpět v báze, Táňa už měla starosti. Domlouváme další program, odvoz horského matroše do Bijska do jejich ofisu, dopravu z cílové Inje na Út ráno v 8.00 tam od mostu a cestu přes Bijsk do Barnaulu, zítra ráno ještě kousek ( cca 25 km) gruzovikem, kam až to jde. Jak domluveno, vše přesně proběhlo. Ráno loučení opět s objímáním. Následuje putování podél Katuně. Máme na to 4 dny a tak nespěcháme. Jako vodákům se naše pozornost soustřeďuje na Katuň. Co vidíme po celou dobu naší
24
hodně zima, v noci moc nespím a bedlivě naslouchám, zda nepřichází medvěd. Středa 12.7. Ráno je zima a jasno. Ze zbytku vody děláme snídani a v 8 hodin vyráţíme. Čeká nás traverz, kilometrový sestup k řece Akkem, přechod sedla Kuzuyak (1513 m n.m.) a cesta aţ do Tjunguru. Nejdříve traverzujeme a pomalu sestupujeme krajinou, která je podobná našim horám; roste tu místní prý léčivý bodlák; pak následuje prudký, dlouhý sestup k řece. Je horko, mám hlad, jím jahody i s listím a doufám v přestávku, kluci ale jdou nejméně další půlhodinu aţ k mostu přes řeku Akkem. Je tady hodně turistů – je to evidentně oblíbené místo. U řeky odpočíváme, vaříme. Představa, ţe mě ten den ještě čeká cca 4 – 5ti hodinová cesta včetně výstupu do sedla Kuzuyak mě nijak netěší. Cesta do sedla je nakonec i přes úmorné vedro docela rychlá, zato následný sestup a pochoďák přes březové hájky a pastviny do Tjunguru je naprosto nekonečný. V Tjunguru před „bázou― je otevřeno „Kafé― situované v jakémsi „ajlu―, kde uţ sedí Libor se Slávkem, kteří přišli o něco dříve neţ já s Petrem, a konzumují. Hned se přidáváme – dáváme si pivo, kávu, „lepjošku―, „blinčiky―, boršč a tak pořád dokola. Posléze se připojuje i Jirka. Na „báze― stavíme stany a jdeme do baně; koupel zapíjíme pivem. Čtvrtek 13.7. Ráno nasedáme do objednaného auta a jedeme do Usť-Koksy, abychom se konečně zaregistrovali. Auto má asi nějaké díry, takţe se do něj hrozně práší. Na úřadě vyplňujeme, uţ potřetí, registrační formuláře a jdeme nakupovat a konzumovat; registrace má být hotova ve 3 hodiny. V kafé si dáváme „okrošku―, nějaké pečivo, kávu a Libor rybu. Děláme velký nákup, povalujeme se v lesíku na druhém břehu Katuně a pak jdeme do neuvěřitelně civilizované restaurace, kde si dáváme oběd. Ve tři hodiny máme všichni kromě Libora registraci. Libora odmítá úřednice zaregistrovat, neboť jeho jméno není na voucheru, a doporučuje nám, abychom „pozvonili Moskvu― a poţádali agenturu, aby na úřad v Usť-Kokse odfaxovali nový voucher, kde bude doplněno Liborovo jméno. Jedeme na poštu, telefonujeme do Moskvy, také posíláme fax, vracíme se na úřad, zjišťujeme, ţe fax nedo-
Royal Alpine Club
trasy je pěkná, vodnatá řeka s peřejnatými úseky. Velmi pěkné, ale na raftech by nás to asi sportovně neuspokojilo. V prvních dvou dnech jsme potkali překvapeného poutníka-cyklistu z Barnaulu (700 km) a jasoně červenookého (asi 10 cm). Klasický pěkný čundr, volné táboření u ohniště, jahody, angrešt, vaření z řeky. Po dvou dnech trochu fádní. Petr navrhuje zbytek zmáknout najednou, všeobecně přijato. V první vesničce říkají něco o ručkování po mostě. A taky, že most je neprůjezdný. To by znamenalo podle mapy asi 6 km přes kopce nad řekou. Je to před námi. Most má jedno závěsné lano uvolněné a visí jak vrtule přes Katuň. Efektní, ale jednoduchý přechod. Poslední 4 km podél silnice Čujského traktu do Inje. Vlezem do prvního magazínu, pivo, sušenky, perníčky, kompot, zout boty, blaho. Jdeme mrknout na místo srazu. Je to dobrý, náš most hlídá Lenin, vzhledu přerostlého trpaslíka. Zatáboříme na protějším břehu, u starého děravého mostu. Poslední zdejší den, praní, sběr kamení, opět návštěva vesnice. V magazínu dokupujeme pochutiny a vyplatíme Liborovu sekeru z rána (neměli nazpět na 1000 Rb bankovku). Už není pivo, vše jsme vypili. Dokončujeme prohlídku city. Občerstvení v obecní „závodní“ jídelně, pekárna v rezavé strojní traktorové stanici (ale chléb výborný). Ráno v 7.50 přijíždí k mostu domluvený Gazel. V podvečer jsme v Barnaulu v hotelu-gastinici. Večer a druhý den vraždíme zbylý čas po městě. Prospekt Lenina, 2 jeho sochy, kafe, šašlik. V hotelu se ptají, chceme-li registraci. Ano, ale stačí nám jen pro Libora, za 10 Rb. Čt 20.7., ráno na letišti mlha, vše má zpoždění asi 4 hodiny. Nevadí, den nějak uplyne. Na letišti v Barnaulu i v Moskvě zase mnoho kontrol, zout boty atd. Opět s nožem a nůžkami v baťůžku. Boženka zkouší moskevský úředníky,
šel, jdeme znovu na poštu telefonovat do Moskvy… Po zbytek odpoledne pendlujeme mezi úřadem a poštou, neboť slíbený voucher stále nepřichází; ve finále se ukazuje, ţe problémem je nefunkční fax na úřadě. V 6 hodin končí úřední doba a Libor je bez registrace, s rizikem pokuty tisíc rublů. Vracíme se do Tjunguru,, utěšujeme Libora, ţe si ho v Rusku nenechají a jdeme se znovu posilnit do „kafé―. Večer balíme a domlouváme si dopravu horomatroše autem někam na Čujský trakt. Sami se chystáme na závěrečnou, tentokrát odpočinkovou část cesty podél Katuně do vesnice Inja, která leţí na Čujském traktu, odkud pojedeme v úterý ráno „maršrutkou― do Barnaulu. Veškerou logistiku řeší Táňa - majitelka „bázy―. Pátek 14.7. Ráno se loučíme s Táňou, která přilnula, jak se dalo očekávat, nejvíce ke Slávkovi. Nasedáme na korbu náklaďáku a necháváme se odvézt cca 20 km podél Katuně, abychom to neměli tak dlouhé. Na cestě podél řeky později potkáváme Rusy, kteří se stezku pokouší projet autem a na horských kolech; auto jim pomáháme vyprošťovat a doufáme, ţe nebudou dále pokoušet osud a vrátí se. Po cca pěti hodinách táboříme na louce, kde je milion šíleně aktivních mravenců a jiného hmyzu. Jejich aktivita je způsobena vedrem následovaným deštěm a bouřkou, takţe rychle vaříme a jídlo uţ jíme ve stanu za deště. Jdeme brzo spát. Sobota 15.7. V noci pršelo, ráno je zataţeno. Pozdě vstáváme, vyráţíme aţ v 11 hodin, protoţe nás čeká jen krátká cesta. Pokračujeme podél Katuně, u soutoku s Argutem pozorujeme raftaře a stádo divokých koní. Blíţíme se k civilizaci, objevují se stáda krav. Sestupujeme z pastvin k řece a kempujeme; Petr se bojí pít vodu z řeky, raději ji převařujeme. Neděle 16.7. Závěrečný den pochodu – rozhodujeme se, ţe půjdeme cca 20 km aţ do Inji a tam se budeme další den válet.Cesta je úmorná – je horko, prašno, krajina je celá vyprahlá, všude se pasou krávy a země je provrtaná norami burunduků (Chip a Dale). Řeku Katuň překračujeme po poškozeném lanovém mostě – lana na jedné straně jsou utrţena, takţe je to pochod po značně šikmé ploše. Konečně jsme na Čujském traktu a po 3 km v Inje, kde nacházíme
25
Račenka 2006/2007
když po odbavení zavazadel ztratí bumážku s registrací. Taky ji pustili ven, jako Libora i nás ostatní. Hladké přistání v Praze a Petr dává v baru rozlučkový přípitek na závěr tohoto dost dobrého altajského survajvlu. Složení výpravy (podle věku): 1.Jirka - lékárník (postaral se, že výprava netrpěla ani srágorou ani trudnomyslností), ubytovatel (60% výpravy v jeho stanu), stopař - zabezpečuje při pochodu týl výpravy, největší zatínač zubů. 2. Slávek - pomocný náčelník, geodet (tentokrát jen dohlíží na pomocného geodeta), hygienik, dojížďák s právem mýt nádobí, tiskový mluvčí. 3. Petr - zkušený manžel a držitel emocí (Boženky), pomocný geodet (vždy ví, odkud a kam jdeme a kde zhruba jsme (naštěstí nás nenutil brodit přes Katuň, když jeho GPS ukazovala, že jsme podle mapy na druhém břehu). 4. Boženka - zjemňuje drsné prostředí hor, tisková mluvčí, kuchařka specialistka, proviantní náčelnice. I při zavedení přídělového systému po příhodě s úbytkem potravin jsme hladem neumřeli a měli kulturní zážitky - návštěvy Ermitáže. Po návratu na bázu nám dokonce některé potraviny zbyly. 5. Libor - zálesák, výrobce ohně ze všeho, kuchař specialista, survajvlový typ, dítě štěstěny.
26
otevřený „magazín―, takţe hned kupujeme pivo, perníčky a hned na schodech před krámem bohatě konzumujeme. Prohlédneme si sochu Lenina a stavíme stany na druhém břehu řeky, za starým polorozbořeným mostem, na kterém celý den odpočívají ovce a kozy. Pondělí 17.7. Závěrečný odpočinkový den, který věnujeme mytí, praní, sběru kamenů, hře kostek, navazování druţby s domorodci. K snídani máme díky Liborovi chleba s máslem, které je ale koupené na dluh, protoţe v „magazínu― neměli drobné nazpět. Po obědě jdeme znovu do vesnice na nákup, navštěvujeme i místní „kafé―, kde si dáváme polévku, kávu a Libor samozřejmě rybičky, vyslechneme si chválu na české pivo, a v pekárně kupujeme výborný chleba. Večer je bouřka. Úterý 18.7. Ráno v 8 hodin nasedáme do objednané „maršrutky― (ţlutá Gazela na plyn) a jedeme do Barnaulu, kam doráţíme v cca 6 večer; cestou vyzvedáváme horomatroš v Bijsku v agentuře sídlící v neuvěřitelně zchátralém a smradlavém paneláku. Ubytováváme se v hotelu Barnaul (500 rublů na osobu bez snídaně) a vyráţíme do města na večeři. Restauraci nemůţeme najít a tak večeříme v „kafé―, kde mají spoustu sušených rybiček, z čehoţ má Libor nezřízenou radost. Středa 19.7. Ráno se bezvýsledně pokoušíme nasnídat v hotelu, pak vyráţíme do obchodu koupit si něco k snídani a vyměnit peníze. Snídáme v parku, navštěvuji knihkupectví. Libor a pak i Petr se nechávají ostříhat a oholit; pak se válíme na pokoji, protoţe prší. Odpoledne znovu vyráţíme do města na oblíbený dvojboj návštěva „kafé―, nákup jídla v „magazínu―, zpestřený prohlídkou soch Lenina a místní architektury. Objednáváme na 6 ráno taxíky a jdeme spát. Čtvrtek 20.7. Budíček v 5.30 a odjezd na letiště. V Barnaulu je ale mlha, letiště nepřijímá, takţe nakonec odlétáme do Moskvy s cca čtyřhodinovým zpoţděním. Přesouváme se z terminálu 1 na terminál 2, utrácíme poslední peníze za jídlo a odlétáme do Prahy, do lékárny, do Podolí….
Royal Alpine Club
KRÉTA aneb Nemusí to být vţdy převisy V červnu se skupina členek RAČe rozhodla zapracovat na zachování svých půvabů pomocí kurzu aerobiku, který byl situován do romantické krétské Riviéry. Volání dávných boţských časů neodolal Jarda Brouček a k triu se přidal jako stráţce jejich počestnosti, ochutnávač vína a případný zachránce ve vlnách, které zrodily Afrodité. Koupání a slunění patří k jeho nejoblíbenějším zálibám. Tím se rekreační pobyt na pláţích a tavernách změnil v dramatické objevování bájného ostrova, který je rejdištěm boha Dia. Jarda totiţ pokračoval ve své uţ proslulé jeskyňářské epopeji (viz dobývání Barrandovky – Račenka 2005-2006) a pomocí literatury identifikoval několik jeskyní, v nichţ byl Zeus zrozen; další, v nichţ byl kozami vychováván a další, v nichţ se našly jen hrnce a je sporné, zda z nich Zeus jedl. Je jen podivuhodné, ţe těch jeskyní je tolik a Zeus pouze jeden. Jarda musel všechny navštívit
27
Račenka 2006/2007 (akce nesrovnatelně mohutnější neţ Slávkův canyoning ve Španělsku v září), čímţ se málem zapletl s krétskou horskou sluţbou, protoţe nestihl dorazit na smluvené místo včas. Objevil se v nočních hodinách a zapříčinil tak několikadenní dámskou nemluvnost. Naštěstí to nic nestálo, protoţe horská sluţba na Krétě neexistuje. Turistickým hitem cestovních agentur, od kterého většina seriozních průvodců koupající se odrazuje, je největší propast Evropy Samaria – pěkný polodenní výlet (během kterého slabší nátury omdlévají únavou, zmírají na úpal, úţeh nebo trpí dehydratací) zakončený jedním velkým světlým a vykoupáním v moři. Jarda proběhl Samarii během 3 hodin i s focením. Po té, co další energii věnoval Knossosu, antickým Řekům a Minotaurům, mu neodolala ani Krétská pohoří. Je jich kolem 15 a nás samozřejmě získalo to nejznámější – Ida se špicí ostrova Psiloritis 2456 m n.m., kde stojí primitivní kamenná kaplička. Ida je ve výškách bezlesé, velmi suché, divoce romantické pohoří s překrásnými výhledy severně a jiţně na Středomoří, na jaře ráj pro botaniky a Broučkaře, víceméně liduprázdné. Hlavním problémem je nedostatek vody a sluneční záření – měli jsme kolem 50°C. Ve směru dlouhé osy ostrova vede cesta E4, kterou jsme sice celou neprošli, ale vzhledem k tomu, co jsme viděli ji někdy plánujeme a můţeme vřele doporučit. Cesta je vedena mimo střediska masové turistiky na pobřeţí, Řekové jsou lidé pohostinní, víno cenově dostupné, tak co si přát víc.
Účastnící – Kreténi Eva Broučková Jarda Brouček Eva Hokrová Renata Kleinová
28
Royal Alpine Club
Nová Guinea snů a skutečnosti aneb Z Wameny na Carstensz Přistáváme ve Wameně - v centru vnitrozemí indonéské části ostrova Nová Guinea. Z letadla vidíme kroutící se řeku Baliem. Kolem všude na obzoru se rýsují ostré siluety okolních hor. Je krásné počasí. Konečně jsem tu, na vysněném ostrově Nová Guinea. Mnoho let jsem uvaţoval o cestě do této tajuplné země, ale moje cesta se dlouho odkládala. Vţdy do toho něco přišlo, problémy se společníky, s vízy, s časem… Uţ jenom pouhý název ostrova Nová Guinea ve mně vzbuzoval spoustu asociací a romantických představ. Bylo mi jen málo přes deset let, kdyţ jsem přečetl kníţku rakouského horolezce a cestovatele Heinricha Harrera „Přicházím z doby kamenné― o prvovýstupu na nejvyšší horu ostrova Carstenszovu pyramidu. My máme stejný cíl. Moji společníci ze sdruţení Horizont Milan Daněk (Dany) a Alena Ţákovská zasvětili několik posledních let cestám ve stopách tohoto legendárního cestovatele. Výstup na Carstensz má být vyvrcholením jejich mnohaletého úsilí. Heinrich Harrer zemřel jen několik dní před naším odletem v úctyhodném věku 93 let, takţe naše cesta je zároveň symbolickou vzpomínkou na tohoto neobyčejného muţe. Carstenszova pyramida, jak tuto horu nazvali Evropané, se indonésky nazývá Puncak Jaya (Vrchol vítězství). Někdy se objevuje i název Puncak Carstensz ( Carstenszův vrchol). V dobách Harrera byla označována za pětitisícovku vysokou 5030 m. Nyní se obvykle na mapách uvádí výška 4884 m. Hora přitahuje sběratele nejvyšších vrcholů kontinentů – lovce takzvaných seven summits, neboť je povaţována za nejvyšší vrchol Austrálie a Oceánie.. Mezi ně patří i čtvrtý účastník naší výpravy slovenský horolezec Miloš Kuchárek, který má ve výpravě roli vůdce pro případný vrcholový výstup. Většina horolezců se snaţí usnadnit si přístup k hoře pomocí letadla nebo vrtulníku. Ti nejpohodlnější doletí vrtulníkem aţ do blízkosti základního tábora, ostatní se nechají vysadit na malých letištích u vesnic Ilaga nebo Beoga, odkud absolvují asi týdenní trek okolními pralesy k hoře. Také Heinrich Harrer putoval k hoře z Ilagy. My jsme si však stanovili ještě náročnější cíl. Dostat se po zemi k hoře aţ z centra ostrova asi 300 km vzdálené Wameny. Vzhledem k časovým moţnostem výpravy jsme nemohli doufat, ţe celou trasu urazíme pěšky, proto jsme počáteční úsek do osady Karubaga chtěli projet dţípem. Odtud nás jiţ čekal téměř třítýdenní trek náročnými oblastmi hor Nové Guineje. Ve Wameně máme první moţnost porovnání snu a skutečnosti. Z cestopisných kníţek o indonéské části Nové Guineje můţe čtenář nabýt dojmu, ţe dosud většina muţských obyvatel ostrova je oděna jen v kotece (ochrana penisu) a většina ţen nosí jen sukénku z pandánu. Skutečnost je však jiná, ve Wameně potkáte za den jen několik muţů s kotekou a ţenu v pandánové sukénce nezahlédnete vůbec. Doba se rychle mění, tlak naší civilizace na způsob ţivota domorodců na Nové Guineji je obrovský. Počínaje šířením křesťanství mezi domorodci, konče třeba způsobem oblékání. Alena mně vypráví, ţe před několika lety na trhu ve Wameně byla třetina muţů oblečena jen do koteky. Nyní na celém trhu potkáváme jen jednoho muţe takto oděného. Ve Wameně organizujeme naši cestu. Najímáme si domorodého průvodce Romiho.
29
Račenka 2006/2007
Tváří se jako znalec oblastí mezi Wamenou a Carstenszem. Ráno nám zařizuje místa v dţípu do Karubagy. Uţ náš odjezd z Wameny je jakýmsi předznamenáním příštích problémů. Často se představa domorodců o ceně za různé sluţby velice liší od našich moţností. Ve Wameně je dohodnuta cena 750000 rupií za cestu do Karubagy pro pět osob. Odjíţdíme z místa stání dţípů. Zatímco čekáme o dva kilometry dál u benzínové pumpy na otevření, řidič dţípu nám oznamuje, ţe budeme muset doplatit dalších 300000 rupií za zavazadla. Kdyţ na jeho podmínky nehodláme přistoupit, řidič odjíţdí zpátky na parkoviště dţípů s tím, ţe do Karubagy nepojede. Nezbývá nám neţ přistoupit na jeho cenu. Projíţdíme nejdříve údolím Baliem. V celé oblasti jiţ po tropických pralesech není ani památky, všechny jsou vykácené. Pouze na obzoru se v pásmu hor tyčí siluety tropických velikánů. Některé vesnice, kterými projíţdíme, jsou jiţ moderní, v jiných převaţují původní chýše. Před Karubagou stoupáme do sedla vysokého 3300 m. Tady vjíţdíme konečně do původního horského deštného pralesa. Cesta je bahnitá, jestě, ţe při výjezdu na sedlo nepršelo, jinak bychom s přejezdem mohli mít problémy. Dolů ze sedla jiţ klouţeme bezedným bahnem. Karubaga je k našemu překvapení velká moderní vesnice, po „kotekáčích― ani památky. Absolvujeme nezbytnou kontrolu na indonéské policejní stanici a chvatně vyráţíme na první metry treku. V podstatě prcháme před obrovským davem místních lidí, pro které jsme se stali obrovskou atrakcí. Jsme v území, které turisté nevyhledávají, a pro mnohé hlavně mladší domorodce jsme moţná prvními cizinci, které vidí na vlastní oči. Hned za vesnicí procházíme velice blátivou stezkou. Abych neztratil kontakt s naší skupinou, nestačil jsem se pořádně převléknout, ani najíst a napít. Neuběhla ani půlhodina, kdyţ dostávám těţkou krizi. Jsem z toho poněkud nervózní, mám před sebou několik týdnů náročného treku, a přitom uţ jsem na konci sil. Nezbývá mně, neţ zastavit se a pořádně se posilnit. Po třech hodinách se zastavujeme na nocleh u místní gerejy – jednoduché dřevěné budovy, která je jakýmsi místním křesťanským kostelem. Spíme ve stanech, ale vaříme na verandě gerejy. V noci přichází tradiční silný déšť. Další den jdeme po traverzové cestě vysoko nad údolím řeky. Pěšina vede loukami mezi vesnicemi, jen v zářezech potoků a říček se objevují zbytky původního lesa. Největší překáţkou na trase jsou mosty přes potoky, které vymlely do svahů úzké divoké strţe. Často jsou široké jen několik metrů, ale hluboké někdy i dvacet metrů. Přecházíme přes tyto lávky, tvořené často jen jedním kmenem velice opatrně, protoţe pád do strţe by v lepším případě znamenal těţké zranění, v horším smrt. A na Nové Guineji je velkým nebezpečím i obyčejná odřenina. O tom se jako první mohl přesvědčit Miloš, který si hned první den způsobil na holeni krátký, ale hluboký šrám. Do rány se mu dostala infekce a problémy Miloše neopustily po celý zbytek akce. Cesta neustále mírně klesala aţ do nejniţšího bodu celé trasy, kterým byl velký visutý most přes divokou řeku v nadmořské výšce 950 m. Most byl sice vystuţen moderními ocelovými lany, ale byl nakloněn na stranu, takţe přechod byl moţný pouze po větvích, které byly podélně přitlučeny na původní prkna. Od lávky následoval výstup do vesnice Mamit. Odpoledne se opět rozpršelo, takţe do vesnice jsme dorazili notně zmoklí. Původní počet dvou nosičů se rozšířil o jednoho, protoţe Miloš vzhledem ke svému zranění nemohl nést svůj batoh. Ukazuje se , ţe náš průvodce je zcela neschopný. Nezná cestu, neumí jednat s domorodci. Jsme rozhodnuti se ho co nejdříve zbavit. V Mamitu jsme opět předmětem velkého zájmu místních. Podle jednoho Indonésana v této vesnici ţádný cizinec nebyl, co on tam je, a on sem přišel v roce 1999,
30
Royal Alpine Club
tedy ještě v minulém století. Všichni jsou k nám velice přátelští, můţeme přenocovat v jakési místní úřadovně starosty. Následující den stoupáme velkým obloukem na hřeben a po něm po velice kvalitní cestě jdeme velmi rychle směrem k vesnici Kangime. Obědváme ve vesnici Longirame. Zde se poprve seznamuji s nejtradičnějším místním pokrmem – sladkými brambory – batáty. Je moţné je zde koupit jiţ uvařené. Dany a Alena mi prorokují, ţe mně velice rychle přestanou chutnat a budu jich mít brzy tzv. plné zuby. To se však nepotvrzuje, batáty mi chutnaly aţ do konce akce. Večer doráţíme do Kangime. Spíme v domku místního učitele u řeky. Vede tudy silnice a je prý sjízdná aţ do osady Ylu. Našeho průvodce rozbolela noha a k naší velké radosti nás opouští a vrací se do Wameny. Ráno se Dany s Alenou dovídají, ţe do Ylu pojedou dva dţípy. Jsou sice plně naloţeny trubkami, ale prý nás vezmou. Dovnitř si sedá Miloš, na střechu jednoho se upevňují batohy. Nám zbývajícím nezbývá neţ vlát za dţípem na trubkách. Cesta nejdříve překonává dva brody. Na jednom se nám s Danym málem podaří převrátit jeden dţíp do řeky, kdyţ jsme neuváţeně naskočili na trubky oba současně. Následuje strmé stoupání. Drţím se zuby nehty otevřených zadních dveří dţípu. Při strmých stoupáních mám ruce úplně vytahané. Do těch nejprudších kopců jdeme pěšky, aby je dţíp vůbec vyjel. Potkáváme tu velice zajímavé lidi. Procento „kotekáčů― je tady výrazně vyšší neţ ve Wameně. Zjišťuji pozitivní věc. Místní lidé se velice rádi fotí. Daří se mně dělat krásné portréty. Pokud ukazuji fotku na displeji digitálního foťáku domorodcům, jsou nadšeni. Konečně je tu sedlo ve výšce asi 2700 m. Sjezd na trubkách je uţ přece jen příjemnější. Přijíţdíme do osady Ylu, kde je o nás opět obrovský zájem. Ani jsme nečekali, ţe si v obchodech doplníme zásoby o základními potraviny. Stavíme stany na pozemku místních bohatších lidí. Jejich dům je vybaven dokonce generátorem na výrobu elektřiny. S radostí nabíjím akumulátory foťáku. Místní jsou velice pohostinní, ale o to větší překvapení je ráno při shánění nosičů. Vyţadují přemrštěné částky. Za asistence policisty dohadujeme částku za den pochodu na 100000 rupií na jednoho nosiče. Kousek za vesnicí nosiči náklad shazují a chtějí za dva dny 500000. Řešíme první stávku. Chvíli vypadá situace bezvýsledně. Aţ kdyţ původní nosiči odcházejí, daří se najmout jiné za původní cenu. Počasí je na Guineu aţ nezvykle slunečné. Jdeme po tělese staré silnice, není na ní ţádný stín. To, ţe na Guineji budu bojovat s ostrým sluncem, jsem opravdu netušil. Začínám mít obavy o zásoby opalovacího krému. Silnice není udrţována, procházíme územím, kde vládne OPM – Organizace svobodná Papua. Indonésané se odtud stáhli. Silnice je narušena sesuvy, mosty jsou nedodělány. Potkáváme rezavý bagr. Ve vesnici Tingi Nambut je vypálené indonéské stavení. Domorodci velice stojí o to, abychom nespali u místní zpustlé gereji, ale přímo v jejich vesnici. Je krásný večer bez deště. Sedím do tmy s kepalou (starostou), který mě ţádá, abych vyprávěl ve světě, ţe oni si tu chtějí vládnout sami bez Indonésanů. Další den přecházíme ve velkém slunečním ţáru vysoké sedlo, a konečně je tu Mulia - centrum oblasti. Přicházíme k místní policejní stanici. Aleně se daří dohodnout s místním náčelníkem, ţe nám rozšíří naše povolení z původního, které platí jen do osady Sinak, aţ na Ilagu a Timiku. Vydat nám ho prý můţe aţ ráno, kdyţ půjde proud. Psací stroj uţ tady neznají, všechno sepisují na počítačích. Bez proudu surat jalan vydat nejde. Spíme v místním hotelu Mulia Inn. Máme tu na Guineu aţ nebývalý komfort. K dispozici je kuchyňka s vařičem, velká společenská místnost. Kdyby šel proud, byla by i televize. Ráno čekáme hodinu, aţ skončí ranní nástup a potom je jiţ
31
Račenka 2006/2007
povolení naše. Mulie je největší vesnice na trase, s velkým letištěm a trţnicí. Harrer tu před čtyřiceti lety byl také. Teď by to tady určitě nepoznal. Další den opět začínají nosiči stávkovat. Dokonce si chvíli neseme všechno sami. Ovšem trvale veškeré vybavení včetně horolezeckého unést nemůţeme. Nezištně nám pomáhají místní vesničané. Spíme u pondoku u řeky. Pondok je jakýsi útulek pro pocestné. Společně tu s námi nocují i tři „kotekáči―, jeden dokonce vybaven i lukem a šípy. Slovo dalo slovo, z kotekáčů jsou nosiči. Stoupáme pralesem do vysokého sedla. Miloš nese „kotekáčovi― luk a šípy, on jemu naopak batoh. Na sedle to „kotekáče― uţ nebaví a chtějí se vrátit. Naštěstí se objevují další zájemci. Takto se nám ještě jednou nosiči vymění. Kupodivu na střídání nosičů vyděláváme. Před osadou Sinak je další velký nakloněný most. Opět si protrpíme chvilku strachu, neţ si oddechneme na druhém břehu. V Sinaku spíme v domku jakéhosi nepřítomného pana Lea. Rozhodujeme se pro den odpočinku. Danymu se udělal jakýsi zánět v tříslech, Alena má puchýře, Miloš svou zanícenou ránu a já jsem se zase propadl v domku pana Lea do kadibudky. Ještě, ţe tu staví záchod nad potokem a slovo ţumpa tu neznají. Mám štěstí, při propadnutí se ztrouchnivělou podlahou vyztuţenou rezavým plechem jsem si udělal jen menší odřeniny, které se mně daří dobře desinfikovat. Po dni odpočinku následuje nejtěţší část treku přechod vysokého sedla do Ilagy. Opět je problém s nosiči. Nikdo nechce jít pod lima ratus ribu (500000). Nakonec Dany s Alenou získávají dva nosiče. Jeden je hluchoněmý a druhý podle vzezření šedivý stařec nad hrobem. Při odchodu ze Sinaku nás provázejí pohledy soucitu. Tahle výprava do Ilagy určitě nedorazí. Cesta začíná stoupat pralesem. Je to jistě nejtěţší část celé trasy. Výstup je nekonečný. Sinak je ve výšce 2000 m. Ve čtyři odpoledne jsme ve výšce 3300 m. Zůstáváme tu na noc, i kdyţ tady není pondok, nosiči musejí spát s námi ve stanech. Cesta většinou vedla po nakloněných velice kluzkých kládách. Museli jsme se soustředit na kaţdý krok. Je to namáhavé fyzicky i psychicky. Ráno pokračujeme ve výstupu. Miloš a Dany na tom nejsou zdravotně dobře. Zato naši nosiči „Mono― a „Jau― si vedou nad očekávání dobře. Hluchoněmému Monovi vymyslel předzdívku stařec Jau. Toho jsme si pokřtili zase my. Jediné indonéské slovo, které znal bylo jauh – daleko. Kolik dní , nebo hodin cesty je do Ilagy? Jauh! Výstup je opravdu nekonečný, stále nové a nové hřebeny a výšvihy. Konečně ve výšce 3736 m je sedlo Tuewra. Je odtud krásný výhled na druhou stranu. Vidíme náhorní plošinu s jezerem, kolem vápencové hřebeny a doprava se svaţuje údolí porostlé pralesy. Na sestupu má obzvláště Dany velké problémy. Jeho zánět se šíří. Naštěstí na náhorní plošině jsou nějací domorodci a ti pomáhají Milošovi a Danymu s batohy. Spíme u pondoku na začátku pralesa. Večer prší, ale ráno je opět pěkně. Pralesní úsek je velice obtíţný. Nekonečné kluzké klády, není moţná ani vteřina ztráty koncentrace. Občas je dobré si dát pauzu a odpočinout si. Přitom je moţné udělat pár fotek z těţkého, ale zato přírodně nádherného úseku. Všechno je zelené, porostlé mechy. Opravdové zelené království. Konečně končí klády a začíná kamenitý sestup. Před vesnicí Paluga je několik lávek. Jednu tvoří jediná kláda přes divoký potok. Vstoupím na ni, udělám pár kroků a v tu chvíli je mně jasné, ţe s batohem na zádech nepřejdu. Vycouvám zpět. Potok je opravdu divoký. Pád do něj by znamenal jistou smrt. Přes kládu vesele přebíhají bosé pětileté děti. Nakonec se Jau nabízí, ţe mi batoh přenese. Padesátikilový bosý stařec jde přes kládu s batohem, který váţí bezmála 20 kg. Jau si nevykračuje tak suverénně jako jindy, ale zvládá to. Díky Jau! Ve vsi Paluga je velké srocení lidí. Připravuje se slavnostní oběd společný pro celou
32
Royal Alpine Club
33
Račenka 2006/2007
34
Royal Alpine Club vesnici. Jsme téţ přizváni k hodování jako hosté. Uprostřed návsi se vydouvají kopečky pokryté drny. Nejdříve mladí hoši tyto drny odstraňují. Poté přicházejí ţeny a sundávají vrstvy listí. Poté musí ještě vyházet hromady ţhavých kamenů, neţ se dostanou k uvařené zelenině a batátům. Před jídlem má ještě proslov starosta a také se všichni musí pomodlit s místním farářem. Konečně dochází k tomu nejdůleţitějšímu – rozdělování jídla. Za vsí stoupáme do kopce po dobré cestě. Doufáme, ţe vydrţí aţ do Ilagy, ale brzo přichází velké zklamání, musíme se brodit bezedným bahnem. Nastává strmý sestup, sesouváme se téměř nekontrolovaně do údolí řeky. V osadě Daso zůstáváme na noc. Místní starosta ztratil klíč od své úřadovny. Ţádný problém – stačí urazit zámek a je místo na spaní pro nečekané hosty. Poslední úsek podél řeky proti proudu do Ilagy je jiţ snadný. V Ilaze jsme přátelsky přivítáni místními policajty a ubytováni přímo u nich. Ilaga na rozdíl od Mulie nás naopak překvapila, jak je malá. Nicméně několik obchodů tu je a dokonce se telefonem dá dovolat aţ do Česka. Vzhledem ke zdravotnímu stavu Danyho a Miloše tu zůstáváme tři dny. Já vyuţívám čas ke spravení výstroje – především lepím boty. Navazujeme přátelství s policisty. Velitel je na dovolené a jeho pobočník nemá nic proti naší další cestě. Jenom se dozvídáme, ţe za Ilagou jsou problémy s OPM. Kuchař policistů Helli se nabízí, ţe nám bude dělat průvodce a nosiče a ţe seţene ještě další tři nosiče. S OPM prý nebude problém, něco zaplatíme a domluví se to. Po třech dnech vyráţíme s dobrou náladou. Jsme uţ jen 6 dní od Carstenszu a za námi je poslední indonéský úřad. Za dvě hodiny jsme ve vsi Pinapa. Je nám řečeno, ţe máme počkat na vůdce povstalecké OPM - jakéhosi Timura. Asi po hodině za námi přichází Helli, prý mluvil s Timurem. Přináší však špatnou zprávu – Timur nám další postup zakázal. Chceme s ním mluvit osobně, to však údajně nejde. Velitel povstalců je v horách v nějaké jeskyni a s cizinci se zásadně nesetkává. Chceme nabídnout peníze, ale o peníze prý nejde. Vesničané nám naznačují, ţe se máme vrátit do Ilagy. Ještě dlouhou dobu se snaţíme jednat s místními, ale k ničemu to nevede. Atmosféra ve vesnici je vůči nám čím dál nepřátelštější. Pokud půjdeme dál, prý nás zabijí. Vzdáváme to a přecházíme k letišti nad Ilagou. Tady kromě rozjezdové plochy je jen několik dřevěných baráků. V jednom je vysílačka. Další den se rozhodujeme ještě k jednomu pokusu. Tentokráte jenom já s Alenou bez nosičů. Ve vsi Pinapa panuje o stupeň nepřátelštější nálada, neţ předchozí den. Obcházíme vesnici jinou cestou, která vede směrem na Beogu. Máme ještě dvě moţnosti, jít na Beogu, coţ by byla zacházka asi tři dny přes pralesy, navíc bez jistoty, ţe nás dál v Beoze pustí indonéští policisté, nebo zkusit najít starou Harrerovu cestu, která také obchází území povstalců. Nikdo z domorodců ji však nezná, asi se uţ nepouţívá. Nakonec se rozhodujeme vrátit. Ve dvou lidech se pustit bez nosičů a průvodců na tak nejistou věc se nám nechce. Jsme zklamáni, Carstensz byl tak blízko. Vracíme se na letiště. Pomocí vysílačky posíláme do éteru zprávu, ţe tu na letadlo čekají čtyři Češi z toho dva sakit - nemocní. Danymu se opět zvětšil zánět. Druhý den má přiletět letadlo, ráno však přichází zpráva, ţe nic nepřiletí, moţná zítra. Nastává ubíjející čekání na letadlo. Jsme plni nejistoty, Dany s Alenou vzpomínají, jak před několika lety čekali v Timice na letadlo 9 dní. Naštěstí druhý den letadlo přilétá, jsou v něm čtyři volná místa. Náš pokus o cestu z Wameny na Carstensz končí. Ale jenom protentokrát. Uţ v letadle směrem na Jakartu uzrávají myšlenky na další expedici, na další pokus o proniknutí k tajemné Harrerově hoře.
Libor Hnyk 35
Račenka 2006/2007
KALENDÁŘ AKCÍ 2007 6.1.
Holý vrch - první slanění—40.ročník
HO Bohnice
svařené víno a tradiční horolezecký seminář
10.2.
Jeseníky - Boganův memoriál
organizátor:
Vláďa Weigner
6.-9.4. 14.4.
Velikonoce ( ?) Těptínský Bláťák
organizátor:
Jarda Tůma, Pavel Sláma
21.4.
Boudecká rokle
organizátor:
Karel Berndt, HK Mšeno
4.-6.5.
Choustník-memoriál L. Koubíka
organizátor:
Pavel Koubík, Vláďa Martinovský
11.-13.5.?
Jasoň & Drsoň
organizátor:
Hynek Urban, David Hart
9.6.
Kokořínský survival
organizátor:
Karel Berndt, Martin Mráz
15.-17.6.
60 v Marušce
organizátor:
Radek Chlumský
28.6.-7.7. 14.-16.9.
Hvar Krušné hory
organizátor:
Vláďa Weigner
5.-7.10.
Jizerské hory
organizátor:
Zdeněk Sedláček
20.10. ?
Hon na lišku
organizátor:
Vítězi ročníku 2006 - Mikan, Michlík
16.-18.11.
Orienťák pražských horolezců
organizátor:
Vítězi roč. 2006 - Honza Štykar, Tomáš Horský
23.-25.11.? Poslední slanění místo, případně změna termínu se dohodne v září ? 1.-.12. ?5.1.2007 Holý vrch - první slanění 36
horo
WRC běžky horo, lyže
WRC MTB MTB
WRC MTB
WRC skorelauf
WRC WRC horo
WRC MTB,horo
WRC MTB
WRC horoOB horoOB
horo
Royal Alpine Club
2007 únor
leden Po Út St Čt Pá So Ne
1 2 3 4 5 6 7
Po Út St Čt Pá So Ne
1
2 3 4 5 6 7 8
1
2 3 4 5 6 7 8
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 29 23 30 24 31 25 26 27 28
1 2 3 4
16 17 18 19 20 21 22
23 30 24 25 26 27 28 29
1 2 3 4 5 6
červenec Po Út St Čt Pá So Ne
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
19 26 20 27 21 28 22 23 24 25
1 2 3 4
22 29 23 30 24 31 25 26 27 28
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
28 29 30 31
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31
1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
1 2
3 4 5 6 7 8 9
1 2 3 4
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
září
listopad 5 6 7 8 9 10 11
5 6 7 8 9 10 11
červen 21 22 23 24 25 26 27
srpen
23 30 24 31 25 26 27 28 29
říjen Po Út St Čt Pá So Ne
12 13 14 15 16 17 18
květen
duben 9 10 11 12 13 14 15
5 6 7 8 9 10 11
březen
10 11 12 13 14 15 16
prosinec 26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 31 25 26 27 28 29 30 37
Račenka 2006/2007 Jméno
Tereza
Šabatová
členové
Petr
Šarapatka
Jan
Šercl
Telefony a Maily
Jaroslav
Brouček
d.257 721 762, 603-795 127, jaroslav.broucek(a)volny.cz
Eva
Broučková
d.257 721 762, 737-344 358, e.brouckov(a) seznam.cz , eva.brouckova(a)tiscali.cz
Radka
Šerclová
Libor
Gut
281 982 883, 603-437 799, zahrady(a) zahradygut.cz
Ivo
Štolc
Dana
Gutová
281 982 883, 603-569 996
Jan
Štykar
Libor
Handl
d.281 981 679, (ová723 806 710)
Pavel
Štykar
Štěpán
Heger
stepan.heger(a)seznam.cz, 602-150 709
Petra
Štykarová
Pavel
Hokr
pavelhokr(a)centrum.cz, d.251 640 292, 608 745 297
Petr
Valenta
Dan
Holein
dholein(a)volny.cz , 737235588
Horský
Hortom(a)centrum.cz , d.558 631 277, 732816171
Božena
Valentová
Tomáš
Roman
Hrabě
d.241 441 254, 603-465 320, rhrabe(a) volny.cz
Svatoslav
Chamra
z.224 354 550 chamra(a)fsv.cvut.cz 605782 028
hosté Karel
Berndt
Jana
Dušková
Roman
Eder
Ctirad
Chlumský
d.257 322 187, 602-393 395, 777-550 393 jchlumska(a)post.cz
Jitka
Kábrt
605 944 180, d.244 462 807, jkabrt(a) centrum.cz
Fašungová
Jan
David
Hart
Radek
Kekrt
z.261 303 171, d.220 941 244, 724-015 554, kekrtr(a)timken.com
Jiří
Heráf
Renata
Kleinová
723-016 537
Petr
Kopejtko
776 704 320,
[email protected]
Libor
Hnyk
Luboš
Oldřich
Hokr
Slavoj
Hokr
Václav
Jindrák
Jonáš
Kábrt
Koubík +
.+ 2000
Petr
Novák
[email protected], d.261260638,
[email protected]
Jiří
Plašil
.+ 2005
Ondřej
Plašil
603 251 095 (607581048) oplasil(a) centrum.cz, plasilo(a)email.cz
Štěpán
Plašil
plasils(a)centrum.cz, 604 276 820, (774 674 767)
Pavel
Koubík
Ondřej
Svoboda
603 811 693 onysvob(a)volny.cz , z.226 066 460,
[email protected]
Josef
Koudelka
Svobodová
[email protected] 723 917 197
Tomáš
Koudelka
Markéta
Svobodová
d.251 556 149, 732 479 863, svomar(a) seznam.cz
Karel
Kubín Licková
Šabata
607-104 426, sabata(a)centrum.cz , d.241 715 033
Gabriela
David
Jan
Šabata
z.9722 456 93, 602-544 113, d.241 715 033, honza.sabata(a)centrum.cz
Jiří
Šabata
z.387 313 770 / 13, 602-732 419 d.386 462 669, jirka.sabata(a)centrum.cz
Jarda
Šabatová
z.220 188 350, 721 142 525, d.241 715 033 sabatova(a)vpupraha.cz
Martina
Klára Anežka
Ludmila
38
607-104534, t_s(a)centrum.cz d.272 743 339, 721 934 839, sarapatka.petr (a)seznam.cz d.220 922 906, 77777 3335, sercl(a) cmail.cz, jan.sercl(a)lb.cz d.220 922 906, 776 848 661, z.221 710 139, serclova(a)jtbank.cz d.281 973 225, 724 778 780, stolc(a) brema.cz d.241 405 274, 777-876 765 honzastykar (a)raz-dva.cz d.271 740 318 d.321 693 624, 731 01 85 91 petra.stykarova(a)centrum.cz petrvalenta(a)centrum.cz d.235 361 737, 602-588 491 valboz(a)centrum.cz d.235 361 737, 603578 535
Vladimír Martin
d.284 842 060, 775-677 602 berndt(a) atlas.cz 777-793 241 777-163364, z.257 090 915, d.354 602 896 ro-man(a)seznam.cz 604-384 396 Fasungova(a)seznam.cz , Jitka.Fasungova(a)cimex.cz 317 721 646 , david(a)sks-hart.cz, 602-385 735, 606-617 477 z.226 066 282, d.224 221 325, 606-650 382 herafj(a)pragoprojekt.cz z.2246-45624, d.251 818 135, 723-572 120, lhnyk(a)centrum.cz d.251 640 292, z.603 893 457, hokr(a) ima.cz, 603 195 047 d.284 861 208, z.241 402 563, 241 404 674 / 526, 603-573 880, hokr(a)geodet.cz, ová737-751 958 jindrakv(a)quick.cz 602-615 075 d.244 401 448, 777-616 800 jonas_kabrt(a) volny.cz 606-423 438, d.251 621 387 d.235 310 617, z.221 802 226, 731 467 332 Josef.Koudelka(a)cni.cz d.354 426 009 , 777-195 250, koudelka.tomas(a)post.cz 602-399 094, kkubin(a)cz.ibm.com
d.354 432 662, 777-293 278, z.354 436 299 lickova(a)misot.net z.267 052 659, d.272 766 710, martin02(a) Martinovský pre.cz 724-218 804 602-253 619 , d.266 310 942 mraz.martin Mráz (a)volny.cz 777 552 032, d.354 528 514 Radovnický "Radovnicky"<Skelet(a)mybox.cz> .+41-27-306 8158, (737-667590) martinareRemondeulaz mondeulaz(a)seznam.cz
Royal Alpine Club Renner
miloush(a)centrum.cz , 723 123 327
Sedláček
d.241 430 233, 777-302 290, Sedlacek(a) bropy.cz
Zdeněk
Sedláček
d.251 566 353, 603-441 449, z.261 216 819, zsedlacek(a)gnome.cz
Lenka
Sedláčková
d.251 566 353, 603 813 329 lsedlackova(a) accom.cz
Roman
Spudil
Jiří
Suchomel
Jiří
Škrdlant
Miloš Michael
Hynek Helena
Urban
736 645 258, 261 006 712, roman(a) spkolo.cz d.313 564 348, 603-542 516, (r.224 814 676) d.354 535 801?, z.354 531 258 ?, 603-583 568 skrdlant.jiri(a)worldonline.cz 602-114 407, Hynek.Urban(a)nokia.com
Vondráčková vondrackova(a)chmi.cz
Josef
Vosolsobě
777-793 234, vosol(a)esonic.cz
Petr
Vrňák
602-615 376, vrnak(a)ceps.cz
Vladimír
Weigner
d.2-? , z 224 941 863, 603-158 107, adv.hol (a)worldonline.cz
Jiří
Zbytovský
d.2-? 3164520, Zbytovsky
přátelé a rod.příslušníci Petr
Elena
Adrian
603-503 977, petradrian(a)volny.cz 724063707
Berndtová
d.284 842 060, 604 296 902, z.236 099 632 elena.berndtova(a)pragonet.cz
Milan
Krauskopf
412518628, (732 660 122), jirina.krauskopfova(a)mudecin.cz
Dalibor
Krejsa
354 527 300 Dalibor.Krejsa(a)rexam.com
Jana
Krtková
736-765 327 Jkrtova(a)ptas.cz
Martin
Lorenc
354 434 443, 603-193 223 lorenc_martin(a) post.cz
Jaroslav
Mašek
z.283 870 400, d.233 542 068, masek(a) trisoft.cz , 777-310 968
Jiří
Mazanec
d.251 640 46, z.241 483 230, 728 360 799 jiri.mazanec(a)seznam.cz, mazanec(a) inservis.com
Helena
Mertová
mertovah(a)seznam.cz 777-025 830
Mirek
Michlík
602-258 661, mirekmichlik(a)seznam.cz
Zdeněk
Mikan
605279670 , zdenek(a)amsoft.cz
Radek
Miláček
d.241 711 562
Martin
Ministr
z.244 026 122, d.244 461 043, mministr(a) appg.com, 776 264 790, [email protected]
Fanda
Mrvík
d.315 628 626, frantisek.mrvik(a)crc.cz
Alexandr
Namyslov
sasan(a)tiscali.cz, d.315 685 858, 602 648 979
Eva
Namyslová
z.315 639 111, d.315 685 858, 728 324 860 evanamyslova(a)tiscali.cz
Vítězsl.
Plašilová
d.281 860 395, ch.326 991 865
Luděk
Pravda
602-356 200, arda(a)ms.anet.cz
Jiří
Preclík
720376800
Jindra
Borovský
608427841
Martin
Richter
777-223 061, d. 261 213 913
Jiří
Dušek
d.272 913 758, 777-003 840 jirkadusek(a) volny.cz
Ivana
Richterová
602-144 007, d. 261 213 913 ivanasimankova(a)volny.cz
Petr
Dušek
d.2-894104 dusek(a)jircany.tondach.cz
Zora
Dušková
d.272 913 758
Jiří
Říha
d.325 626 657 ? , 0602-344 667 lamontagne(a)seznam.cz
Jiří
Foltánek
d.251 566 028
Erik
Frei
d.274 775 730 eliska.freiova(a)centrum.cz
Jaroslav
Řízek
z.381 211 835, d.381 212 430, 608 242 539, ová-8, jaroslav.rizek(a)seznam.cz
Dita
Hallová
z.9722 33 678, 605155866, [email protected]
Michal
Skubenič
mskubenic(a)kurzynske.com
Pavel
Sláma
slama(a)uzlabina.cz
Martin
Hannsmann
354 528 366 Martin.Hannsmann(a) rexam.com
Jan
Střelka
„Strelka“<mandikm(a)kolektory.mepnet.cz d.271 910 314, 603466097
Milan
Hokr
milan.hokr(a)tul.cz, 604-744 920, z.485 353 520
Vít
Šanovec
d.257 711 882, 603-447 489
Jan
ahokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292 , 776 -673 656
Šír
jan.sir(a)2pnet.cz , 604-742 430
Petr
Tlachač
d.312 693 349, 602-318 024
Jarda
Tůma
d.261 215 582, 602-208 744, jarda.tuma(a) volny.cz
Zdeněk
Voda
d.272 658 497, zdenekvoda(a)cbox.cz, 604 -262 733
Radek
Vondra
777-614 793, rvondra(a)volny.cz, d.272 735 222, radek.vondra(a)rf-hobby.cz
Vladimír
Ţahour
325 615 175, zahour(a)razdva.cz 777-037 798
Alena
Hokrová
Marie
Hokrová
mhokrova(a)centrum.cz, d.251 640 292
Dana
Hrabětová
d.241 441 254
Juliána
Chlumská
d.257 322 187 jchlumska(a)post.cz
Václav
Jakubův
777-334 101, jakubuv(a)volny.cz
Filip
Kašlík
kaslik(a)vatanai.cz , 608 029 427
Lenka
Klikarová
d.222 724 563, z 224 941 863, 604-231 443, advhol(a)brailcom.cz
Libor
Koudelka
(r.220 970 199), (615)-2260 123 lkoudelka (a)kurzynske.com
39
Račenka 2006/2007
MALLORCA Předvánoční doporučení pro nehospodyňky Náhradou za předvánoční úklid a pečení cukroví jsme zvolily v loňském prosinci několikadenní výlet na mimosezónní Mallorcu. Jako bázi jsme vybraly luxusní hotel s polopenzí ve formě bufetu (velký výběr excelentních lahůdek – přeţírání naprogramované a šampus ke snídani). Mimo nás obývali hotel jen němečtí důchodci, vytrvale podnikající denní vycházky liduprázdným letoviskem a po pláţi. My se rozhodly pro odlišnou variantu a obstaráním horských kol v jedné z místních půjčoven se postaraly o zábavu. Vzaly jsme kola niţší cenové kategorie, které Jitka nazvala šunky – já to nebyla schopna posoudit, protoţe ty prudké kopce bych vyváděla s nejsportovnějším modelem stejně jako s mou šunkou. Západ Mallorcy tvoří divoké zalesněné pohoří Tramuntana, pro náročné cyklisty na trénink ideální – opuštěné příkré silničky, tu a tam pomalu!! jedoucí auto s opatrnými turisty a dlouhatánské sjezdy aţ k pobřeţí – ještě teď upadám do extáze, kdyţ si na ně vzpomenu. To vše v romantické ambientě spojující malebné, řídce rozloţené a poloprázdné vísky, vhledem nám dokonce někdy připomínající Nepál, louky s ovcemi a sady uţ sklizeného svatojánského chleba, oliv a mandlí, kterých jsme přesto napaběrkovaly na kila. Výhledy na osamělé zátoky a přístavy si člověk uţije, s kulturou se setkává na kaţdém kroku (nebo otočení kola), ať uţ je to místní architektura – kouzelné vily, zámečky a kláštery, domorodá trţiště, starobylá katedrála v Palmě nebo pohádková lokálka, slouţící hlavně turistům. Po celodenním bajkování přišel vhod hotelový pool s tryskami a saunou, kde jsme trávily naše večery. Noční ţivot byl posezónně nulový, proslulé baleárské dýzy zavřené. Hotel nám umoţnil garáţovat naše šunky v zavazadlových prostorech, tak jsme se mezi osazenstvem staly do jisté míry kaţdodenní atrakcí při procházení luxusní aulou s několika skleněnými otáčivými dveřmi. Adrenalinové povyraţení na závěr obstaralo uzavření naší půjčovny, kdy mi krátce před odletem sice zbyly obě šunky, ale chyběl pas, který jsem musela dát v zástavu. Bez něj byl můj návrat do rodných krajů nemyslitelný. Jsem tu, tak to značí, ţe pas se nakonec objevil. Jitka na rozloučenou neodolala a vlezla i do moře, coţ bylo pro mou zhýčkanou náturu přece jen trochu drsné. Z dalších sportovních moţností se nabízely pěší turistické cesty, tenisová a golfová hřiště a všechny druhy vodních sportů. Ač pivařky, svedla nás nabídka vín, dostupná kaţdé kapse. O kvalitě výletu hovoří i to, ţe Jitka si letos Mallorcu se ségrou zopakovala. Účastnice rovnoprávné:
Jitka Fašungová Renata Kleinová 40
Royal Alpine Club
Cliffbase Informace pro případné účastníky výletu na rozhraní června a července 2007. Prímorské športové stredisko Cliffbase sa nachádza na juţnej strane ostrova Hvar, ktorá je známa najvyšším počtom slnečných dní v roku na celom Jadrane a krásnym priezračným morom. Liezť bicyklovať, trekovať môţete aktívne počas celého roka, aj v zime. Odkazy na internetu: www.cliffbase.com skyeurope.com www.chorvatsko.cz ihvar.cz w w w . o r o p i l a . c o m / k a r t e / O Z I E xp l o r e r / www.ho-vsetin.com/view.php? cisloclanku=2006071301 www.sucuraj.com/karte/hvar.jpg pazout.horolezci.cz/? id_section_item=185 www.vsk.vutbr.cz/vertical/skaly/hvar.html Doprava: po vlastní ose, Praha-Split 1050 km, trajektem na Hvar (Starigrad) a pak přes Jelsu tunelem do vinařské vesnice Svatá Neděle. Mýtné za dálnici Krapina-Split 175 HRK. Trajekt Split-Starigrad 38 HRK/osobu 259 HRK/auto. Cena trajektu z Drveniku je třetinová, ale zajíţďka je cca 150 km. Odhad nákladů na cestu včetně poplatků za dálnici a trajekt při 4členné posádce cca 2000 Kč/osobu. Kdo by se nechtěl trmácet vlastním autem, tak můţe do Splitu letět, např. byla k dispozici letenka na 23.9. SkyEurope Praha Split za 713 Kč včetně poplatků. Do Splitu taky jezdí vlak z Prahy včetně autovagonu. Ubytovanie je moţné v penzióne Radovan Ščepanovič, 10 m od mora a 15 min. od Cliffbase, kaţdá izba má vlastnú kuchyňu a sociálne zariadenie so sprchou. Súčasťou penziónu je spoločenská miestnosť, kozubový gril a terasa s výhľadom na more. V oblasti nie je moţné voľné táborenie Lezenie dominuje stredisku cliffbase na útesoch priamo pri mori. Väčšina lezeckých ciest začína len pár metrov od mora, niektoré priamo z mora. Freeclimbing Cliffbase Lezecké cesty v Cliffbase sú dobre odistené, vzdialenosť nerezových borhákov je 1,5 - 2 m. Vybrať si môţete z viac neţ 40 ciest obtiaţnosti V aţ IX, výška 20 aţ 60 m. Tešíme sa na Vás. Seabouldering Niekoľko sektorov v okolí Cliffbase poskytuje skvelé podmienky na seabouldering; Cliffbase sektor, Jagodna sektor, Ivan Dolac sektor, Lučišče sektor, Biskup sektor. Cliffing Cliffing vznikol práve v Cliffbase, aby prebudil vo Vás bezstarostné popoliezanie nad morom, lezenie bez strachu z pádu, plné zábavy a rôzných kombinácii, lezenia, skokov do vody, plávania, seakayakingu.. Liezť môţete v lezečkách , alebo bez, v plavkách alebo bez, úplne freeee ! Veľkým záţitkom je veľký traverz hlavného múru v Cliffbase, tesne nad morom, 300 metrov skvelého lezenia obtiaţnosti V, VI, ku koncu VIII, IX
Z webu vybral Honza Šabata 41
Račenka 2006/2007
CHATEAUDOUBLE 2006 Letošní jarní rozlézací zájezd jsme nasměrovali opět do Francouzské Provence tentokrát do oblasti Chateaudouble. Cestou jsme se zastavili v Monaku, kde jsme za nějakých 11 euro navštívili muzeum oceánografie. Stojí to opravdu za to. V obrovských akváriích zásobovaných vodou přímo z moře se prohánějí ryby všemoţných barev a dokonce jsou zde k vidění i některé druhy malých ţraloků. Cestou z Monaka jsme vzali naftu u menší neznačkové italské pumpy a v Draguignanu jsme jiţ věděli, ţe to nebylo dobře. Do první z pěti podoblastí Rebouillon jsme dojeli jen tak tak. Zastavili jsme na lesní cestě pod stěnami a to bylo také poslední místo kam nás naše, jinak spolehlivé, auto odvezlo. Dalších 11 dní jsme se pohybovali po odlehlejších podoblastech za pomocí aut kamarádů nebo pěšky. Postupně jsme lezli v podoblastech La Pale, Les Marinouns, Baou des Prannes. Nejvíce času jsme strávili v oblasti Les Marinouns, kde byla největší koncentrace cest 5b aţ 6b a cesty to byly opravdu krásné. Ačkoliv daleko od domova, přesto jsme se občas cítili jako u nás v Čechách. Nebylo to tím, ţe bychom potkávali party Čechů, ale tím, ţe velká část cest byla vytvořena emigrantem Zbyňkem Čepelou, který své cesty rád pojmenovává v rodné řeči (Rusalka, Zuby nehty, Padesátka, atd.). Podle překlepů v průvodci soudím, ţe s tím mají Francouzi problém. Kdo zná ve Vysokých Tatrách cestu Puklinou v platni, tak si moţná vzpomene, ţe autorem je právě Zbyněk Čepela. Tento bělovlasý sympatický muţ odvedl v oblasti Chatateaudouble obrovský kus práce. Cesty perfektně vynýtoval a nástupy opatřil krásně malovanými oblázky. Ačkoliv byla oblast objevena v roce 1997, řada krásných cest byla vytvořena teprve v roce 2000 a 2001, takţe nejsou ještě příliš olezené, z čehoţ jsme měli nezkrývanou radost. V podoblasti Baou des Prannes je řada cest dvou aţ třídélkových. Nejkrásnější z nich je asi La Cappé 6a. Díky neschopnosti se přemísťovat autem jsme celý zájezd kempovali v oblasti Rebouillon u poţárních nádrţí. Nikdo neprudil. Francouzi byli velmi přívětiví. Pro vodu jsme chodili do nedaleké vesničky nebo jsme jí nabírali z vodárny v údolí, kam jsme se chodili také koupat do říčky. Kamarád Franta, potápěč, jeskyňář a lezec v jedné osobě, objevil v údolích i několik zajímavých jeskyní s bohatým výskytem netopýrů. Průvodce lze zakoupit v restauraci v malebné vesničce Chateaudouble nebo je k zapůjčení u mě.
Pepis Koudelka
→ → → → 42
Baou des Prannes – vpravo plotny La Pale, vzadu stěna Baou des Prannes Kout la Cappe. - La Cappé 6a Rybičky v muzeu oceánografie v Monaku Nástupove oblazky.jpg – značení cest Zbyňka Čepely
Royal Alpine Club
43
Račenka 2006/2007
Gutovi na Hekle ▲ ▼ Hvanadals-Hnúkur (setup)
44
Royal Alpine Club
Island
Hekla, 1491 m.n.m. Sopečný vrchol v jiţní části ostrova, turisticky snadno přístupný. Za dobrých povětrnostních podmínek nabízí kruhový výhled na ledovce, lávová pole i pobřeţí. Nejlepší přístup je ze silnice F26, ze které odbočíme na štěrkovou silnici F225 k západu. Po pár kilometrech hledáme ještě menší štěrkovou cestu doprava (značena). Cesta se motá lávovým polem a po chvíli začíná stoupat. V těchto místech je parkoviště pro odváţné majitele osobních aut, kteří dojeli aţ sem. Další hodinku šlapání ušetří čtyřkolka; parkuje se na SZ hřebenu Hekly. Odsud vede cesta, posléze pěšina přerušovaná sněhem, která celou dobu sleduje zmíněný hřeben a zabere 2-3 hodiny. Na vrcholu nás čeká atmosféra podobná prádelně, na hraně kráteru stoupá ze země horká pára.
Hvannadalshnúkur, 2119 m.n.m., nejvyšší vrchol Islandu Nachází se na nejjiţnějším výběţku obrovského ledovce Vatnajökul. Východiskem pro výstup je odpočívadlo na silnici č.1 asi 5 km JV od kempu Svinafell. Aktuální info lze získat v nedalekém kempu Skaftafel. Samotný výstup je kombinací šlapání v suti a ve sněhu, je náročný na orientaci a zabere i se sestupem kolem 12 hodin. Na ledovec plný trhlin je nutný kompas, lano a sedák, hůlky nebo cepín se hodí. Cesta začíná SZ směrem, jeden potok překračuje a údolím dalšího potoka stoupá vzhůru. Po chvíli se pěšina stáčí vpravo od potoka a vystupuje na plató. Po něm severním směrem do malého sedla za kterým začíná ledovec. Po něm vzhůru přes mnoţství trhlin aţ na úplnou rovinu a po té asi 2 km na V pod vrcholový výšvih. Ten překonáme zleva doprava a po hřebeni na vrchol.
45
Račenka 2006/2007
Silnice F208, F26, F910 Hyundai Starex, 4x4 Nejdelší průjezd vnitrozemím Islandu od jihu na sever vede mezi ledovci, vodopády, lávou, přes nepočítaně brodů a podél Duhových hor. Výzva pro bikery, silný záţitek pro řidiče i cestující. Sebou se hodí kanystr s benzínem či naftou, sekyra a jídlo na 3 dny. Cesta vede kolem tur. střediska Landmanna-laugar, těsně míjí ledovec Tungnafells-jökul. S malou odbočkou lze navštívit gigantickou kalderu Askja se zatopeným kráterem Víti (Peklo). V teplé smrduté vodě se tu dá i koupat. Zvlášť na silnici 910 doporučuji zvýšenou opatrnost. Sto kilometrů jsme jeli bez větších zastávek celý den a potkali dvě auta. Kdyţ jsme dojeli k první pumpě u Mývatnu měli jsme kanystr prázdný a v nádrţi asi dva litry nafty.
Snaefells-jökul, 1448 m.n.m., Ledovcový vrchol na západním konci výrazného poloostrova. Východiskem je silnička 570 mezi Olafsvíkem a Arnastapi, lépe sjízdná z jiţní strany. V nejvyšším místě silnice je parkoviště a půjčovna sněţných skútrů. Pěší výstup na ledovec trvá asi hodinu, skútrem 10 minut. Asi stometrový výšvih na vrcholu ledovce je exponovaný a lze doporučit mačky a lano. Jde to ale i bez nich. Na kruhový výhled se prý čeká dost dlouho. Ledovec přitakuje mlhu jako magnet..
Trek SkogarLandmanna-laugar Trek na čtyři aţ pět dnů nabídne sestřih islandské krajiny. Začíná u vodopádu Skógafoss, překonává sedlo mezi dvěma ledovci a sestupuje do Thórsmörku- asi největší „les― na Islandu. Pokračuje pustou krajinou s několika brody a přichází do Duhových (ryolitových) hor. Ţluto-červeným svahům kontrastuje černý obsidián, sněhová pole a neskutečně zelený mech (prý se jím plní zvýrazňovače..). Cesta je značená a není orientačně příliš náročná. Přesto lze doporučit dobrou mapu a kompas. Přes větší řeky vedou bezpečné mosty, brody tak nabízejí zajímavé leč ledové rozptýlení. To jsou všechno důvody proč na cestě proudí davy trekařů….
Honza Štykar
46
Royal Alpine Club
47
Račenka 2006/2007
48
