Obsah PATITUL TITUL VZOR CITACE Úvod Seznam zkratek Část I – Text občanského zákoníku č. 89/20 Sb. Část II – Judikatura 1. Postoupení pohledávky 1.1. Základní otázky 1. Náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky 2. Účinky smlouvy o postoupení pohledávky 3. Nesprávná kvalifikace pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky 4. Identifikace postoupené pohledávky ve smlouvě 5. Určitost smlouvy o postoupení pohledávky 6. Určení postupované pohledávky odkazem na fakturu 7. Postoupení pohledávky jenom proti jednomu z více spoludlužníků
3/85
8. Postoupení pohledávky jen vůči některému ze solidárních dlužníků 9. Postoupení pohledávky několika osobám 10. Postavení postoupeného dlužníka při cesi několika věřitelům 11. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená správcem konkurzní podstaty 12. Zhojení nedostatku zastoupení 13. Samostatné postoupení příslušenství pohledávky 14. Samostatné postoupení pohledávky z bankovní záruky 15. Převod postupitelových oprávnění na postupníka 16. Vliv cese na možnost postupitele nakládat s pohledávkou 17. Zrušení účinků cese 18. Zrušení smlouvy o postoupení pohledávky poté, co již byla pohledávka splněna postupníku 19. Postup k inkasu 20. Zajišťovací cese 21. Podstata zajišťovací cese 22. Tichá cese 23. Postoupení pohledávky jako splnění dluhu 1.2. Práva nabývaná s pohledávkou 24. Práva postupovaná s pohledávkou
4/85
25. Přechod vedlejších práv na postupníka 26. Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem dlužníkovi 27. Přechod „práva domáhat se soudního výkonu rozhodnutí“ 28. Přechod práva ze směnečného platebního rozkazu při postoupení rektasměnky 29. Úroky z úvěru 30. Výhrada vlastnického práva 1.3. Jaké pohledávky lze či nelze postoupit 31. Postoupení budoucí pohledávky 32. Předpoklady postoupení budoucí pohledávky 33. Předpoklady postoupení budoucí pohledávky II. 34. Postoupení promlčené pohledávky 35. Postoupení sporné pohledávky 36. Zúčtovatelná záloha na členský příspěvek 37. Postoupení pohledávky na požární náhradu 38. Pohledávka ze zápůjčky 39. Cese služebnosti užívání a požívání 40. Služebnost požívání 41. Prolomení bankovního tajemství 42. Smluvní zákaz cese
5/85
43. Účinky smluvního zákazu postupu pohledávky 44. Další postoupení pohledávky postupníkem 45. Kdo se může dovolat smluvního zákazu cese 46. Kdo se může dovolat smluvního zákazu cese II. 47. Postoupení náhrady nákladů řízení a části pohledávky advokátovi 48. Směnka na řad 1.4. Notifikace dlužníka 49. Splnění dluhu postupníkovi 50. Zánik dluhu splněním postupníkovi 51. Plnění třetí osobě 52. Placení postupiteli 53. Placení postupiteli po oznámení cese a zpětný převod pohledávky 54. Vyrozumění dlužníka doložkou na faktuře 55. Postoupení pohledávky z kupní smlouvy 56. Pochybnosti dlužníka o oznámeném postupu 1.5. Námitky dlužníka 57. Námitka rozporu s pravidly poctivého obchodního styku 58. Započtení vzájemné pohledávky vůči postupiteli 59. Započtení postoupené pohledávky po prohlášení konkurzu
6/85
60. Rozsah námitek dlužníka vůči postupníkovi při postoupení pohledávky 61. Význam slov „bez zbytečného odkladu“ v § 1884 odst. 1 obč. zák. 62. Poctivost postupníka 63. Započtení nesplatné pohledávky a pohledávka dlužníka vůči postupiteli 64. Započtení pohledávky dlužníka za postupitelem proti postupníkovi 65. Započtení pohledávky proti postupiteli 66. Námitka, že postoupení se stalo jen na oko 1.6. Odpovědnost postupitele 67. Odpovědnost za pravost pohledávky 68. Postoupení pohledávky a obrana dlužníka 69. Splatnost úplaty za postoupení pohledávky 70. Skutečná hodnota pohledávky postoupené za úplatu 71. Uplatnění pohledávky proti postupiteli 72. Kdy postupitel neodpovídá postupníkovi za dobytnost pohledávky 1.7. Vymáhání pohledávky postupitelem 73. Vymáhání na účet postupníka 74. Insolvenční návrh podaný postupitelem
7/85
1.8. Postoupení souboru pohledávek 75. Určitost smlouvy o postoupení několika pohledávek 1.9. Procesní souvislosti 76. Účinky právní moci rozsudku na vztah postupníka a dlužníka 77. Míra zkoumání smlouvy o cesi při procesním nástupnictví 78. Smlouva o postoupení pohledávky jako důvod procesního nástupnictví 79. Zneužití cese při procesním nástupnictví 80. Zneužití cese při procesním nástupnictví II. 81. Postoupení zajištěné pohledávky bez zajišťovací směnky 82. Vliv neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky na procesní nástupnictví 83. Přechod práv nebo povinností při nařízení výkonu rozhodnutí 84. Postoupení pohledávky v průběhu konkursního řízení 2. Převzetí plnění 85. Hrozba nebezpečí, že věřitel dokročí na dlužníka 86. Způsob splnění povinnosti přejímatele 87. Náhrada škody pro nesplnění závazku 88. Náhrada škody pro nesplnění závazku II. 89. Náhrada škody za nesplnění závazku III.
8/85
90. Nevyužití všech prostředků dlužníkem 91. Převzetí knihovně zajištěného dluhu kupujícím bez souhlasu věřitele 92. Žalobní petit 93. Zabavitelnost a zpeněžitelnost nároku dlužníka vůči přejímateli 3. Převzetí dluhu 94. Souhlas věřitele 95. Adresát prohlášení o převzetí dluhu 96. Převzetí dluhu prodávajícího kupujícím na srážku z kupní ceny 97. Neplatnost dohody o převzetí dluhu 98. Námitky přejímatele 99. Povaha bezúplatného převzetí dluhu 100. Způsob uplatnění převzetí dluhu povinným v exekuci 101. Převzetí hypotéky 102. Převzetí hypotéky II. 103. Výměnkové dávky při převodu nemovitosti 4. Přistoupení k dluhu 104. Forma smlouvy o přistoupení k dluhu 105. Přistoupení k dluhu s rozvazovací podmínkou
9/85
106. Účinky zahájení řízení a pravomocného rozsudku 5. Převzetí majetku 107. Povaha převzetí jmění 108. Převedení části majetku tvořícího samostatnou hospodářskou jednotku 109. Převzetí části jmění 110. Převzetí domu 111. Převod pozemku 112. Nemožnost uspokojení věřitele 113. Dluhy související s převzatým jměním 114. Právní důvod dluhu souvisejícího s převzatým jměním 115. Dobytnost pohledávky; úplatnost převodu 116. Převzetí jmění nezletilým 117. Kogentnost právní úpravy 118. Vztah odpůrčí žaloby a převzetí jmění 6. Novace 119. Neplatnost původního závazku 120. Směnečný platební příkaz 121. Dluh ze závazku a ze směnky 122. Zajišťovací směnka
10/85
123. Placení dluhu ve splátkách 124. Vklad do katastru nemovitostí 125. Nemožnost zrušení již zaniklého závazku 7. Narovnání 126. Funkce narovnání 127. Dohoda o narovnání jako projev autonomie vůle 128. Narovnání podmíněné ustoupením od žaloby 129. Narovnání pouze ohledně jistiny, nikoliv úroků 130. Dohoda o narovnání v souvislosti s rozvodem manželství 131. Rozdíl mezi zcizením dědictví a smírem dědiců 132. Úprava následků neplatné smlouvy 133. Omyl při narovnání 134. Pohnutky vedoucí k uzavření soudního smíru 135. Účinnost smíru pro singulární nástupce 136. Daňové dopady dohody o narovnání Část III – Přílohy Důvodová zpráva k občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Obecný zákoník občanský TIRÁŽ
11/85
POZNÁMKY
PATITUL JUDIKATURA K REKODIFIKACI
ZMĚNY ZÁVAZKŮ
TITUL JUDIKATURA K REKODIFIKACI
ZMĚNY ZÁVAZKŮ Sestavili Petr Lavický a Petra Polišenská
VZOR CITACE Vzor citace: Lavický, P.; Polišenská, P.: Judikatura k rekodifikaci. Změny závazků. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 232.
© Wolters Kluwer, a. s., 2015 ISBN (brož.) 978-80-7478-756-0 ISBN (e-pub) 978-80-7478-757-7
ÚVOD V tomto svazku přehledu judikatury k rekodifikaci soukromého práva jsou obsažena rozhodnutí, jež lze použít jako inspiraci při interpretaci ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) ohledně změn závazků. Změny závazků jsou upraveny v § 1879 až 1907 o. z. Rozlišují se změny v osobě věřitele či dlužníka na straně jedné a změny v obsahu závazků na straně druhé. Ke změnám ve stranách závazkového právního vzahu se řadí postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu, převzetí majetku a postoupení smlouvy. Ke změnám v obsahu patří změna dohodou, novace a narovnání. Postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele. Dosavadní věřitel (postupitel) může smluvně pohledávku nebo její část postoupit třetí osobě (postupníkovi), a to i bez souhlasu postoupeného dlužníka. Právní úprava cese je v podstatě převzata z předcházejícího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.; obsahové změny, které stojí za zmínku, jsou pouze dvě. První z nich se týká formy postupní smlouvy. Zatímco § 524 odst. 1 dosavadního občanského zákoníku obligatorně vyžadoval písemnou formu, občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v souladu s celkovým trendem, který nastolil, ji nepředepisuje explicitně ani pro smlouvu o postoupení pohledávky. Lze však přitakat názoru, že z absence výslovného požadavku formy nelze důkazem z opaku dovozovat, že smlouva o postoupení pohledávky může být vždy bezformální; písemná forma smlouvy totiž může vyplývat ze smyslu a účelu požadavku písemné formy pro původní právní jednání, nebo z kauzy cese.1 Druhá změna se týká výslovného připuštění možnosti tzv. globální cese, tj. postoupení celého souboru pohledávek (§ 1887 o. z.). Možnost globální cese nebyla dosavadním občanským zákoníkem zakázána, a proto – na základě zásady vše je dovoleno, co není zakázáno – nic teoreticky nebránilo stranám v tom, aby si ji sjednaly. Praktické problémy však vznikaly s tím, jak postupovaný soubor pohledávek, resp. jednotlivé pohledávky z tohoto
16/85
souboru, identifikovat. Nyní se výslovně stanoví, že postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Změny v osobě dlužníka se týkají převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a převzetí majetku. Převzetím dluhu nastupuje na místo dosavadního dlužníka třetí osoba. K tomu je zapotřebí jednak dohody přejímatele dluhu a původního dlužníka o převzetí dluhu, a dále souhlasu věřitele. Nedá-li věřitel souhlas, je dohoda účinná jenom mezi přejímatelem a dlužníkem jako tzv. převzetí plnění (§ 1889 o. z.). Nově občanský zákoník reguluje důsledky převodu věci zatížené zástavním právem: podle § 1888 odst. 2 o. z. platí, že pokud na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu přejde také zástavní právo nebo jiná jistota váznoucí na věci, vyvratitelně se předpokládá, že nabyvatel převzal také dluh zajištěný jistotou. Přistoupením k dluhu (§ 1892 o. z.) nastává nejen změna na straně dlužnické (přibývá další dlužník), ale i změna v samotné povaze závazku (z jednoduchého se stává solidární). K přistoupení k dluhu je zapotřebí dohody třetí osoby a věřitele, pro kterou není předepsána písemná forma. Nevyžaduje se ani souhlasu původního dlužníka. Nový dlužník se stane společným dlužníkem vedle původního, a oba budou zavázáni solidárně. Účinnost této dohody vůči třetí osobě zajišťující dluh může nastat jenom tehdy, bude-li s tím třetí osoba souhlasit, tj. pro neplnění nového dlužníka nelze automaticky realizovat jistotu danou třetí osobou (§ 1892 odst. 2 o. z.). Zvláštní případ přistoupení k dluhu je upraven v § 1893 o. z. pod rubrikou převzetí majetku. Převezme-li někdo veškerý majetek zcizitele nebo jeho poměrně určenou část, stane se solidárním dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisejí. Účelem tohoto institutu je ochrana věřitelů zcizitele, kteří jsou tím, že se dlužník zbavil majetku, vystaveni riziku, že jejich pohledávky nebude z čeho uspokojit. Dluhy musejí hospodářsky či co do
17/85
svého způsobu vzniku souviset s převáděným majetkem. Předpokladem rovněž je, že nabyvatel o těchto dluzích věděl, nebo musel vědět. Solidární závazek nabyvatele je omezen čistou hodnotou nabytého majetku; je-li však nabyvatelem osoba zciziteli blízká, toto omezení neplatí. Novinkou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je právní úprava postoupení smlouvy (§ 1895 až 1900 o. z.). Tento institut nemá obdoby nejen v dosavadním občanském zákoníku, ale ani v jemu předcházejících civilních kodexech. Jeho podstata spočívá v tom, že po uzavření smlouvy jedna ze stran svá práva a povinnosti ze smlouvy převede na třetí osobu. Dosud by ke stejnému výsledku bylo zapotřebí kombinovat postoupení pohledávky a převzetí dluhu, popř. závazek založený starou dohodou zrušit a uzavřít smlouvu novou. K postoupení smlouvy je zapotřebí, aby jedna smluvní strana uzavřela s třetí osobou dohodu o postoupení smlouvy, dále aby k tomu dala postoupená strana souhlas, a konečně předpokladem také je, že závazek ze smlouvy nebyl dosud splněn. Okamžikem účinnosti postoupení smlouvy se postupitel osvobozuje od svých povinností v rozsahu postoupení. Postoupená strana tomu může zabránit prohlášením, že takové osvobození odmítá. Pokud by pak postupník neplnil převzaté povinnosti, může se postoupená strana domáhat jejich splnění po postupiteli (§ 1899 o. z.). Změny v obsahu závazků upravuje občanský zákoník v § 1901 až 1907. Podle prvého z těchto ustanovení je stranám ponecháno na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností. Následuje úprava novace, narovnání, jakož i společná pravidla pro novaci a narovnání. Tato systamatika právní úpravy však neznamená, že by novace a narovnání byly jedinými případy změn závazků v obsahu. Je nutno rozlišovat mezi privativní novací, kumulativní novací a ostatními změnami v obsahu závazků. Privativní novací se mění hlavní předmět závazku nebo jeho právní důvod; jde tedy o podstatnou změnu, v důsledku níž se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se závazkem novým. Kumulativní novací dosavadní závazek nezaniká, ale je doplněn dalším závazkem; např. bude dohodnuto, že dluh bude zaplacen směnkou. Vedle toho lze ujednat i další změny, kterými se nemění hlavní předmět závazku a neznamenají ani vznik závazku dalšího. Na ně dopadá § 1901.
18/85
Půjde např. o ujednání jiného místa plnění, o jiný čas plnění apod. Konečně narovnáním se upravují práva a povinnosti, ohledně nichž dosud panovaly mezi stranami spory. Ujednání o novaci a narovnání musí mít písemnou formu, činí-li se o právu již promlčeném, nebo byl-li původní závazek zřízen písemně, a to i kdyby se tak stalo jenom na základě vůle stran. Naproti tomu změny v obsahu závazku, které nemají povahu novace a které byly sice založeny z vůle stran písemnou smlouvou, avšak strany si v ní nevyhradily nutnost zachování písemné formy v případě změn či zrušení závazku, lze měnit i bezformálně (viz § 564 o. z.). Zajištění se vztahuje i na práva vzniklá na základě novace nebo narovnání; zajištění poskytnuté třetí osobou, která k novaci nebo narovnání nepřistoupila, trvá nejvýše v rozsahu původního závazku (§ 1907 o. z.). Dosavadní občanský zákoník mezi změny v obsahu závazků řadil také prodlení dlužníka a prodlení věřitele (§ 517 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v posledním znění). Nová úprava je přimyká k úpravě splnění dluhu (§ 1968 a násl. o. z.). Vzhledem k tomu, že přehledy judikatury k rekodifikaci v zájmu co nejjednodušší orientace respektují zákonnou systematiku, předkládají se rozhodnutí vztahující se k prodlení dlužníka či věřitele v samostatném svazku věnovaném zániku závazků. V podrobnostech ohledně nové právní úpravy změn závazků se odkazuje na komentářovou literaturu, která je již nyní k dispozici v dostatečné míře. V Brně v lednu 2015 Autoři
SEZNAM ZKRATEK Prameny: ASPI Automatizovaný systém právních informací, Wolters Kluwer, a. s. Bohuslav (finanční) Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech finančních, pořádaná JUDr. Josefem Bohuslavem C Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (vydává nakladatelství C. H. Beck) R Rozhodnutí a stanoviska uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu S IV Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím (Sborník stanovisek, zpráv o rozhodnutí soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970–1983). Vydal Nejvyšší soud ČSSR, Praha: SEVT, 1986. Sb. NSS Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (vydává Nejvyšší správní soud v nakladatelství Wolters Kluwer, a. s.) Sb. ÚS Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (vydává nakladatelství C. H. Beck) SoJ Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva (vydává nakladatelství Wolters Kluwer, a. s.) Vážný Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (Vážného sbírka) www.nsoud.cz internetové stránky Nejvyššího soudu ČR Právní předpisy:
20/85
c. ř. s. zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní) o. s. ř. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád o. z. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník obč. zák. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v hist. souvislostech též císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný zákoník občanský obch. zák. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Ostatní: KS krajský soud NS Nejvyšší soud ÚS Ústavní soud VS vrchní soud
Část I Text občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Díl 6 Změny závazků Oddíl 1 Změna v osobě věřitele nebo dlužníka Pododdíl 1 Změna v osobě věřitele Postoupení pohledávky § 1879 Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
22/85
§ 1880 (1) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. § 1881 (1) Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. (2) Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil. § 1882 (1) Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. (2) Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve. § 1883 Postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení pohledávky neprokáže. § 1884
23/85
(1) Dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl. (2) Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele. § 1885 (1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná. (2) Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou nebo odloží-li splatnost pohledávky. (3) Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka přiměřeně ustanovení § 1914 až 1925; vadu pohledávky však musí postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl a měl zjistit. § 1886 (1) Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka; bylo-li postoupení pohledávky dlužníkovi již oznámeno nebo prokázáno, může postupitel pohledávku vymáhat, pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku sám nevymáhá.
24/85
(2) Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své vzájemné pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi. § 1887 Postoupení souboru pohledávek Postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Rozhodnutí č. 1 až 84.
Pododdíl 2 Změna v osobě dlužníka Převzetí dluhu § 1888 (1) Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu. (2) Přejde-li na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota váznoucí na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po převodu vlastnického práva může zcizitel vyzvat věřitele v písemné formě, aby namísto něho přijal nabyvatele jako nového dlužníka. Neodepře-li věřitel dát k tomu souhlas,
25/85
platí, že souhlas dal, pokud byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn. § 1889 Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli. § 1890 (1) Obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou. (2) Zajištění dluhu poskytnuté třetí osobou však trvá jen tehdy, souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka. § 1891 Ujednání, kterým namísto dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší, vstupuje nový dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s povinností plnit jiný předmět, nevyvolává následky převzetí dluhu a posoudí se jako novace. Rozhodnutí č. 85 až 103. § 1892 Přistoupení k dluhu
26/85
(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně. (2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala souhlas. Rozhodnutí č. 104 až 106. § 1893 Převzetí majetku (1) Převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl. (2) Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět nemusela. (3) Opačné ujednání mezi zcizitelem a nabyvatelem je vůči věřiteli neúčinné. § 1894 Při přeměně právnické osoby ani při zcizení závodu nebo jeho pobočky se § 1893 nepoužije. Rozhodnutí č. 107 až 118.
27/85
Pododdíl 3 Postoupení smlouvy § 1895 (1) Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno. (2) Má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující, lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno. § 1896 Při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika postupníkům nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek ve smlouvě, jako jsou zejména ujednání o podmínce, záloze, závdavku, smluvní pokutě, odstoupení od smlouvy a odstupném nebo o rozhodčí doložce. § 1897 (1) Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže. (2) Obsahuje-li smlouva uzavřená v písemné formě ujednání, že je uzavřena na řad některé ze stran nebo jiné ujednání stejného významu, pak tato strana postoupí smlouvu rubopisem listiny. O náležitostech rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak své právo prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich se rovněž posoudí, od koho může požadovat listinu ten, kdo o ni přišel.
28/85
§ 1898 Okamžikem účinnosti postoupení smlouvy vůči postoupené straně se postupitel osvobozuje od svých povinností v rozsahu postoupení. § 1899 (1) Následkům podle § 1898 může postoupená strana zabránit prohlášením vůči postupiteli, že jeho osvobození odmítá. V tom případě může postoupená strana po postupiteli požadovat, aby plnil, neplní-li postupník převzaté povinnosti. (2) Prohlášení lze učinit do patnácti dnů ode dne, kdy se postoupená strana dozvěděla nebo kdy musela zjistit, že postupník neplnil. Prodlení s prohlášením je sice nezbavuje účinků podle odstavce 1, postoupená strana však nahradí škodu způsobenou prodlením. § 1900 Postoupené straně zůstávají zachovány všechny námitky ze smlouvy i proti postupníkovi. Jiné námitky, které tato strana měla vůči postupiteli, jí zůstanou zachovány, vyhradí-li si to ve smlouvě nebo v souhlasu s postoupením smlouvy.
Oddíl 2 Změny v obsahu závazků § 1901 Stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.
29/85
§ 1902 Novace Dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen. Rozhodnutí č. 119 až 125. Narovnání § 1903 (1) Dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu. (2) Narovnání nelze odporovat jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi vzájemným plněním stran. § 1904 Platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla. § 1905
30/85
Narovnání, kterým mají být mezi stranami upravena veškerá práva, nelze vztahovat k takovým právům, která byla vyloučena, ani k právům, která strany zřejmě nemohly mít na mysli. Rozhodnutí č. 126 až 136. Společná ustanovení § 1906 Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném. § 1907 Zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje i na práva z nich vzniklá. Poskytla-li však zajištění osoba třetí, která k novaci nebo k narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v rozsahu původního závazku a zůstávají jí zachovány všechny námitky, které mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci nebo k narovnání nebylo došlo.
Část II Judikatura
1. Postoupení pohledávky
1.1. Základní otázky
1. Náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky K platnosti smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák.) zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky. NS 32 Odo 523/2005, SoJ 110/2006 Z odůvodnění: Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. října 2001 uzavřené mezi S. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a tedy tím i k závěru, že žalobkyně není věřitelem postupované pohledávky, jelikož do práv postupitele nevstoupila, bylo by zcela nadbytečné zjišťovat skutkové okolnosti vyplývající z předmětné faktury, které jsou z pohledu odvolacím soudem zaujatého právního názoru o neplatnosti cese právně nerozhodné, a provádět o nich dokazování, jak se dovolatelka dožaduje. Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že řízení dovolatelkou tvrzenou vadou netrpí a že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn. Stejný závěr však neplatí pro dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož odvolací soud při posuzování platnosti cese ze dne 3. října 2001 právně pochybil. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
35/85
normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil závěr o neplatnosti cese na nedostatečnosti identifikace postupované pohledávky s tím, že za postačující k její výslovné identifikaci by považoval uvedení právní skutečnosti, z níž nárok vyplývá. Tento jeho názor není správný. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/ 98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4/2001, pod poř. číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Těmto požadavkům včetně vyžadované určitosti postupované pohledávky posuzovaná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. října 2001 (č. l. 3 spisu) dostála, jelikož z jejího článku I. se podává, že postupovaná pohledávka je určena konkrétní výší (částkou 1 040 000 Kč), odkazem na fakturu ze dne 31. května 2001, smlouvu o dílo ze dne 3. června 1997, smlouvu o postoupení práv a povinností ze dne 2. července 1999, přičemž je i výslovně uvedeno, za jakou činnost (provádění autorského dozoru a provádění úprav a rozšíření projektové dokumentace na akci „Rekonstrukce areálu koupaliště v P. – C.“) byla postupovaná pohledávka vyfakturována. Za
36/85
tohoto stavu je třeba souhlasit s dovolatelkou, že postupovaná pohledávka je dostatečně identifikována, neboť je vymezena natolik určitě, aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou. Za situace, kdy zákon nevymezuje, jakým způsobem má být postupovaná pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována, lze s odvolacím soudem v obecné rovině souhlasit potud, že tuto identifikaci je možné provést i uvedením právní skutečnosti, z níž postupovaná pohledávka vznikla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2003, pod pořadovým číslem 165). Určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky pohledávku jinými údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost postupované pohledávky dostatečná, jak tomu bylo v souzené věci, není nutné právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě uvádět, jelikož takový požadavek z žádného právního předpisu nevyplývá. Obdobně nelze na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cese postupované pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Zda-li bude žalobní nárok, jehož předmětem je postoupená pohledávka, posléze soudem posouzen po právu či nikoli, v jaké výši bude přiznán a z jakého právního titulu (například jako nárok ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení), je tedy otázka zcela jiná, která s otázkou platnosti cese vůbec nesouvisí a která je odvislá od posouzení, jež soud učiní na základě
37/85
skutkových zjištění. Tento závěr je konformní i se stávající soudní judikaturou (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2003, pod pořadovým číslem 127), kdy platí, že je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2. Účinky smlouvy o postoupení pohledávky Změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi. ÚS I. ÚS 1980/08, ASPI JUD144518CZ Z odůvodnění: Námitku stěžovatelky, že nebyly provedeny důkazy předložené soudu – důkaz listinou (Smluvní přepravní podmínky), nelze akceptovat. Uvedený důkaz byl soudem proveden, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání (č. l. 24 revers – čteny písemné důkazy na č. l. 2–4, 8–10 spisu). Ústavní soud však přisvědčil stěžovatelce, pokud jde o námitku přepjatého formalismu a určité nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je sice pravdou, že obecný soud provedl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., leč toto poučení proběhlo v situaci, kdy stěžovatelka jako účastník řízení byla řádně z účasti na ústním jednání omluvena; ustanovený opatrovník žalovaného se z ústního jednání rovněž omluvil, ale dříve do protokolu uvedl své procesní stanovisko, které směřovalo proti tvrzením obsaženým v žalobě a zpochybňovalo předložené důkazy. Za tohoto stavu – tedy v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl přípustný opravný prostředek a kdy již dříve byl vydán platební rozkaz plně vyhovující návrhu (viz výše) – stěží mohla stěžovatelka předpokládat, že rozhodnutí soudu bude jiné než dříve. Proto je třeba přisvědčit stěžovatelce, že postupem soudu jí byla odňata
39/85
možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaného (jeho ustanoveného opatrovníka) a navrhnout další důkazy, prokazující skutkový stav věci. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce i potud, pokud uvádí, že nečitelně uvedená výše přirážky k jízdnému není takovou vadou zápisu o přepravní kontrole, která by znemožňovala jeho použití jako důkazního prostředku o porušení povinnosti vyplývající z příslušných Smluvních přepravních podmínek, protože výše přirážky k jízdnému je stanovena výslovně v těchto podmínkách. To je jednoznačně patrno z obsahu soudního spisu. Ústavní soud konečně nemůže akceptovat ani závěr obecného soudu, že stěžovatelka neprokázala aktivní legitimaci v daném sporu. Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle ustanovení § 526 odst. 1 citovaného zákona je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi. V tomto směru je tedy právní závěr obecného soudu – jak je výše reprodukováno – z hlediska ústavnosti nepřijatelný.
3. Nesprávná kvalifikace pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce. NS 31 Cdo 678/2009, R 27/2012 Z odůvodnění: Nejvyšší soud konstatuje, že otázku, zda byl žalobce oprávněn jednat za žalovanou podle § 15 obch. zák., řešil odvolací soud nadbytečně. Soud prvního stupně učinil v řízení skutkové zjištění, že v období od 24. září 2001 do 21. ledna 2004 jménem společnosti M. CZ, a. s., jednali a podepisovali předseda představenstva a další člen představenstva. Podepisování se dělo tak, že k vytištěné nebo nadepsané firmě společnosti připojili svůj podpis předseda představenstva a další člen představenstva. Předsedou představenstva žalované byl od 24. září 2001 do 16. září 2003 M. V. a jedním z členů představenstva byl v období od 24. září 2001 do 30. června 2002 žalobce. Žalobce byl tedy v době uzavření smlouvy o půjčce členem kolektivního statutárního orgánu žalované, přičemž smlouva o půjčce nebyla uzavřena výše předepsaným způsobem, jímž byli členové statutárního orgánu žalované oprávněni jednat jménem společnosti. Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž argumentuje ve vyjádření i žalovaná, vyplývá, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným
41/85
zástupcem této osoby, resp. pověřenou osobou podle § 15 obch. zák. Pokud totiž nejvyšší orgán právnické osoby rozhodl o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Proto bylo zkoumání, zda byla pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou platná a zda bylo možné jednání žalobce považovat za jednání žalované ve smyslu § 15 obch. zák., irelevantní. Žalobce z pozice člena statutárního orgánu mohl činit právní úkony ve všech věcech společnosti, ale pouze současně s předsedou představenstva. To nemění nic na tom, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o půjčce je správný. Jde přitom o neplatnost absolutní, neboť neplatnost takového právního úkonu není stanovena pouze na ochranu některého účastníka (§ 267 odst. 1 obch. zák. – srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 695/2000, v němž byl formulován závěr, že pokud jménem právnické osoby jednal jen jeden jednatel, ač měli jednat oba jednatelé, je takto uzavřenou smlouvu nutno považovat za absolutně neplatnou). Brojil-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu, že v důsledku neplatnosti smlouvy o půjčce nepřešlo na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky právo požadovat po žalované částku 1 500 000 Kč, je tato jeho námitka důvodná. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu se podává, že předmětem postoupení podle smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 1. července 2002 mezi společností T., s. r. o., a žalobcem byla nesplatná pohledávka postupitele za dlužníkem TG 900 M., a. s., v celkové výši 1 500 000 Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 10. června 2002, ve které se postupitel zavázal poskytnout dlužníkovi částku 2 200 000 Kč, přičemž splacena byla jen částka 700 000 Kč. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce žalobou uplatnil právo na vrácení peněžitého plnění, které poskytl postupitel žalovanému na základě ujednání označovaného jako smlouva o půjčce. Jak uvedeno shora, tato smlouva o půjčce byla odvolacím soudem shledána neplatnou.
42/85
Podle ustanovení § 524 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvu jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/ 2005, jenž byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek číslo C 4180, dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cese pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. A o takový případ jde z hlediska identifikace pohledávky ve smlouvě o jejím postoupení i v této věci. Zda bude žalobní nárok, jehož předmětem je postoupená pohledávka, posléze soudem posouzen po právu či nikoli, v jaké výši bude přiznán a z jakého
43/85
právního titulu (například jako nárok ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení), je tedy otázka zcela jiná, která s otázkou platnosti cese nesouvisí a která je odvislá od posouzení, jež soud učiní na základě skutkových zjištění. Tento závěr je konformní i se stávající soudní judikaturou (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 127), podle níž platí, že je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud nemá důvodu na uvedených závěrech cokoli měnit, neboť jde o závěry, které se již mnoho let prosazují v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (k tomu srov. například rozhodnutí uveřejněná pod čísly 60/2001, 31/2002, 85/2003, 78/ 2004 a 13/2005). Lze proto uzavřít, že na postupníka přešla postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce. Uvedený závěr by se ovšem neuplatnil, pokud by takový převod byl ujednáním postupní smlouvy vyloučen, to však v této věci nelze dovodit. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení této otázky podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
4. Identifikace postoupené pohledávky ve smlouvě Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění. NS 29 Odo 775/2004, SoJ 171/2006 Z odůvodnění: O právní povaze veřejné dražby, uskutečněné při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb. (přiměřeně uplatnitelného i při veřejné dražbě majetku podléhajícího režimu zákona č. 92/1991 Sb.) před přijetím zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy. Při takové dražbě činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy završuje. Tím, že odvolací soud obsah článku II. postupní smlouvy pominul, ponechal stranou rozhodnou skutečnost, jež vyšla za řízení najevo, neboť skutkové zjištění, že navrhující věřitelka pohledávku vydražila shora popsaným způsobem, by nutně muselo vést úvahy odvolacího soudu a na ně navazující
45/85
právní posouzení věci jiným směrem než k výkladu náležitostí písemné smlouvy o postoupení pohledávky. Spojuje-li dovolatelka obsah článku II. postupní smlouvy se závěrem o nutnosti aplikace ustanovení § 30 zákona o veřejných dražbách, jde naopak o argumentaci nepřiléhavou. K dražbě mělo totiž dojít 7. prosince 1999, zákon o veřejných dražbách byl však přijat až 1. ledna 2000 a nabyl účinnosti 1. května 2000, přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo způsob nabytí majetku v dražbě provedené před jeho účinností. Dovolatelka má dále pravdu, tvrdí-li, že příloha postupní smlouvy kromě údajů, z nichž vyšel odvolací soud, obsahuje u postoupených pohledávek i kolonku „SPIS“, a u zkoumané pohledávky obsahuje tato kolonka číselný údaj „2078“. Také tato skutečnost vyšla za řízení najevo a jde o skutečnost rozhodnou (nepochybně jde o údaj identifikující pohledávku, který nelze ponechat stranou úvah ústících v závěr o nedostatečné specifikaci pohledávky). Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině právního posouzení věci. Ustanovení § 524 obč. zák. určuje (a k 7. prosinci 1999 určovalo), že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2). Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, jeli v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. C. H. Beck, Praha 2004, s. 766, a v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003).
46/85
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy), svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Smyslu úpravy obsažené v § 524 a násl. obč. zák. se pak neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupované pohledávky byla provedena i zprostředkovaně [ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 654/2003 Nejvyšší soud takto připustil možnost identifikovat postupovanou pohledávku (jen) odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek, označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů]. Není však pochyb o tom, že postupovanou pohledávku identifikuje především údaj o osobě dlužníka a předmět plnění (srov. v právní teorii např. výše cit. dílo a v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 10, ročník 2004, s. 378). Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/2003, pod pořadovým číslem 165, zvláštní požadavky se nekladou ani na identifikaci pohledávky, pro kterou si postupitel již dříve (obdobně jako tomu mělo být se soudním smírem v této věci) opatřil exekuční titul (s tím, že takovou
47/85
pohledávku lze identifikovat i uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným). V rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil i závěr, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč. zák. zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky (podstatné je, že účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky vymezili postupovanou pohledávku dostatečně určitě jinými údaji). Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezujeli ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění. Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by postupitel měl v době postoupení vůči dlužnici jinou peněžitou pohledávku způsobilou záměny s peněžitou pohledávkou ve výši 82 926,50 Kč, je dovolání opodstatněné i v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.). V návaznosti na dovolatelčin argument četností výskytu obdobně formulovaných postupních smluv mezi některými (dovolatelkou označenými) státními podniky, týkajících se pohledávek v hodnotě řádově 1 mld. Kč, Nejvyšší soud poznamenává, že postupitel ani postupník dbalý svých práv by pohledávku způsobem, kterým je pohledávka označena ve zkoumané postupní smlouvě, identifikovat neměli. Minimální požadavky kladené na identifikaci postupované pohledávky by rozhodně neměly platit jako standard. Obecně platí nepřímá úměra mezi identifikací postoupené pohledávky
48/85
a možnostmi jejího účinného vymožení v soudním nebo jiném řízení. Oč méně údajů identifikujících pohledávku smlouva o postoupení pohledávky obsahuje, o to více praktických potíží mívá postupník při vymáhání pohledávky. Typickým příkladem řečeného je posuzovaná postupní smlouva, ve které je pohledávka označena čtyřmi zcela minimálními údaji (číslem postupitelova spisu, osobou dlužnice, předmětem plnění a údajem „rozsudek v PM“), z nichž poslední je ještě chybný (nešlo o rozsudek, ale o usnesení). Dovolatelka by si v další fázi řízení měla rovněž ujasnit, co vlastně tvrdí a jaká tvrzení osvědčuje předkládanými listinami. Je-li pravdou (jak se uvádí v dovolání a jak naznačuje článek II. této postupní smlouvy), že dovolatelka pohledávky 7. prosince 1999 vydražila ve veřejné dražbě, nemohla je téhož dne nabýt ještě jednou na základě postupní smlouvy. Není též jasné, proč dovolatelka za této situace v návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice i v odvolání sama tvrdila, že její právní předchůdce jí pohledávku postoupil právě „smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. prosince 1999“, a proč postupní smlouvu (tvrdí-li nyní, že pohledávku podle ní smluvně nenabyla) vůbec v konkursním řízení předkládala.
5. Určitost smlouvy o postoupení pohledávky Je-li samostatným předmětem postoupení příslušenství pohledávky, je požadavek určitosti předmětu postoupení ve smlouvě o postoupení pohledávky naplněn jen tehdy, lze-li za použití výkladových pravidel ze smlouvy zjistit, o které z příslušenství pohledávky vypočtených v § 121 odst. 3 obč. zák. šlo. Je-li samostatným předmětem postoupení část úroků z prodlení určená konkrétní částkou, je požadavek určitosti předmětu postoupení ve smlouvě o postoupení pohledávky naplněn jen tehdy, lze-li za použití výkladových pravidel ze smlouvy zjistit, jakou konkrétní dobu toto úročení postihuje a jakého procentního či jinak vyjádřeného dílu úroků z prodlení se postoupení v takto stanoveném období týká. Jestliže si strany sjednaly pro případ porušení označených povinností způsob určení smluvní pokuty (§ 544 odst. 2 obč. zák.) a je-li samostatným předmětem postoupení jen část takto určené smluvní pokuty, je požadavek určitosti předmětu postoupení ve smlouvě o postoupení pohledávky naplněn jen tehdy, lze-li za použití výkladových pravidel ze smlouvy zjistit vedle konkrétního určení výše postupované části jistiny (části smluvní pokuty) i způsob určení výše smluvní pokuty v postoupené části. NS 29 Cdo 2766/2007, R 21/2011 Z odůvodnění: Dosavadní judikatorní výstupy své rozhodovací činnosti týkající se náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky shrnul Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (dále též jen „rozsudek velkého senátu“). V tomto rozsudku (jenž je veřejnosti k dispozici na
50/85
webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech odkazuje) mimo jiné uzavřel, že taková smlouva musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky. K tomu odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 16/ 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 16/2004“), dále na důvody výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 523/2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2006, pod číslem 171 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsudku velkého senátu Nejvyšší soud zformuloval i následující závěry: 1) Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena. 2) Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. 3) Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). 4) Účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení
51/85
nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi. 5) Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele. 6) Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná. 7) Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele. 8) Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné. 9) Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší. V důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se Nejvyšší soud dále přihlásil k závěru –
52/85
obsaženému již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1 – že důsledkem neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupení není neplatnost postupní smlouvy, nýbrž zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníku dle § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. V rozsudku uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 80/2007“) dále Nejvyšší soud vysvětlil, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Tamtéž dodal, že přitom není rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. A konečně v usnesení ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009 (jež je veřejnosti opět k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o postoupení pohledávky lze postoupit samostatně příslušenství pohledávky (právo na úroky z prodlení), aniž by byla postoupena i samotná pohledávka. Z takto ustaveného a ustáleného judikatorního rámce vycházejí další závěry Nejvyššího soudu týkající se dané věci. Nejvyšší soud především podotýká, že ve světle závěrů obsažených v R 80/ 2007 neshledává přiléhavou úvahu odvolacího soudu (dovolatelkou právem kritizovanou), že předmětem první postupní smlouvy byla jen smluvní pokuta a nikoliv její příslušenství. Z toho, že první postupní smlouva výslovně neobsahuje údaj o tom, že s postupovanou pohledávkou ve výši 3 350 000 000 Kč z titulu nezaplacené smluvní pokuty se postupuje i příslušenství této (části) pohledávky, totiž úsudek, že příslušenství tvořené zákonnými úroky z prodlení ze smluvní pokuty (její části) postoupeno nebylo, neplyne. Z ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. se naopak podává (a závěry obsažené v R 80/ 2007 potvrzují), že není-li předmět postoupení nepochybným způsobem omezen na jistinu (zde smluvní pokutu) nebo na část této jistiny (část smluvní
53/85
pokuty) pak platí, že ve smyslu ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. mělo postoupení jistiny (postoupení části jistiny) za následek i postoupení příslušenství pohledávky (postoupení části příslušenství vztahující se k části postoupené jistiny). První postupní smlouva (jak z ní vyšly oba soudy) žádné ujednání vylučující účinky ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. neobsahuje, takže platí, že (byla-li platně uzavřena) jí byla postoupena nejen část smluvní pokuty (3 350 000 000 Kč), nýbrž (v důsledku úpravy obsažené v posledně označeném ustanovení) také odpovídající příslušenství (tvořené zákonnými úroky z prodlení, měl-li na ně postupitel právo). Z tohoto závěru však na konečný výsledek dovolacího řízení bez dalšího usuzovat nelze. Podstatným zůstává posouzení určitosti druhé postupní smlouvy v předmětu postoupení. Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení § 35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy, především v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) ustanovení, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy), svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1
54/85
přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve výše popsaném ohledu pak dovolání neobstojí ani v rovině vlastní dovolatelčiny argumentace. Dovolání je založeno na předpokladu, že předmětem druhé postupní smlouvy nebyla „část pohledávky“ (část jistiny) z titulu smluvní pokuty (kterou společnost G nabyla první postupní smlouvou), nýbrž jen „část příslušenství pohledávky“ (část příslušenství smluvní pokuty) tvořeného (zákonnými) úroky z prodlení. „Část příslušenství pohledávky“ ovšem není druhou postupní smlouvou nikterak blíže konkretizována, takže již prostým poukazem na dikci § 121 odst. 3 obč. zák. lze založit nejistotu o předmětu postoupení, není-li z druhé postupní smlouvy patrno, které ze zákonem vypočtených příslušenství pohledávky (úrok, úrok z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) bylo zčásti postoupeno společnosti GLT. Logickou úvahou [podle níž prodlení dlužníka s úhradou smluvní pokuty má (při absenci jiné dohody věřitele s dlužníkem, jež v této věci nebyla tvrzena) za následek právo dlužníka požadovat zákonný úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky] lze nejistotu o obsahu pojmu „část příslušenství pohledávky“ ve druhé postupní smlouvě zúžit na úrok z prodlení a na náklady spojené s uplatněním pohledávky; o tom, o které z těchto příslušenství nebo jejich „části“ jde, však druhá postupní smlouva nevypovídá ničeho. I kdyby Nejvyšší soud připustil, že nezpochybnitelným předmětem druhé postupní smlouvy byly (jak tvrdí dovolatelka) pouze úroky z prodlení (že samostatné postoupení práva na úroky z prodlení je možné, dovodil Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. 32 Cdo 2421/2009), byl by požadavek určitosti předmětu postoupení naplněn jen tehdy, kdyby z postupní smlouvy bylo rozpoznatelné, jaké úroky z prodlení byly předmětem postoupení. Odstranit výkladem nejistotu v dotčeném směru (v situaci, kdy druhá postupní smlouva ani potud neobsahuje ničeho) by bylo možné, jen kdyby byl namístě závěr, že předmětem postoupení byly veškeré (zákonné) úroky z prodlení z části smluvní pokuty při současném předpokladu, že je
55/85
jasné, k jaké [konkrétní části jistiny se ony veškeré (zákonné) úroky z prodlení váží]. Takovou úvahu ale vylučuje již to, že předmětem postoupení (v duchu dovolatelčiny argumentace) měly být jen úroky z prodlení ve výši 650 000 000 Kč. Jinak řečeno, takto vyčíslená výše úroků z prodlení předpokládá jejich ohraničení v čase (předpokládá, že šlo o úroky z prodlení za jen určitou dobu), jež ovšem druhá postupní smlouva neobsahuje. Druhá postupní smlouva naopak výslovně vymezuje předmět postoupení jako „část příslušenství pohledávky“, tedy jako „část (zákonných) úroků z prodlení“ (čemuž dovolání přitakává). Má-li jít o postoupení (jen) části úroků z prodlení, pak k tomu, aby písemná postupní smlouva dostála požadavku určitosti co do svého předmětu, musí být určeno, o kterou část úroků z prodlení šlo, tedy (minimálně) jakou konkrétní dobu toto úročení postihuje a jakého procentního či jinak vyjádřeného dílu úroků z prodlení se postoupení v takto stanoveném období týká. To se ovšem v posuzované věci nestalo. Závěr odvolacího soudu, že druhá postupní smlouva nemá určitě vymezen předmět postoupení a že tato neurčitost způsobuje její absolutní neplatnost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., je tudíž správný. Jakkoli důvod zamítnout dovolání je dán již na základě závěru zformulovaného v předchozím odstavci, Nejvyšší soud dále uvádí, že shledává přiléhavým i závěr odvolacího soudu, že druhá postupní smlouva by byla neplatnou pro neurčitost, i kdyby předmětem jejího postoupení měla být část smluvní pokuty (část jistiny). Ze smlouvy z 12. listopadu 1998 (jak z ní vyšly oba soudy) vyplývá, že v ní byl pro případ porušení tam označených povinností stanoven způsob určení smluvní pokuty (§ 544 odst. 2 obč. zák.), nikoli stanovena (konkrétní částkou) smluvní pokuta jako taková. Měla-li být smluvní pokuta určena podílem (10 %) z objemu advokátem sekuritizovaných částí pohledávek, u kterých by banka porušila povinnost nepoužít advokátovo know-how, pak je odtud zřejmé, že právo požadovat takto určenou smluvní pokutu se odvíjí od konkrétní výše každé
56/85
sekuritizované pohledávky (její části), u které banka takovou povinnost porušila, a že spor o úhradu smluvní pokuty se nutně musí odvíjet od prokázání toho, u kterých konkrétních pohledávek k porušení povinnosti bankou došlo. Postoupení jen části takto určené smluvní pokuty tudíž nemůže co do určitosti předmětu postoupení v příslušné postupní smlouvě obstát, není-li vedle konkrétního určení výše postupované části jistiny (části smluvní pokuty) doplněno údajem, na jehož základě by bylo možné prověřit způsob určení výše smluvní pokuty v postoupené části. To v posuzovaném případě není možné, neobsahuje-li druhá postupní smlouva údaj, jehož prostřednictvím by bylo lze identifikovat pro předmět postoupení (ve vztahu k němu) pohledávky, u kterých banka měla porušit povinnost sankcionovanou ujednáním o smluvní pokutě.
6. Určení postupované pohledávky odkazem na fakturu Pohledávku postoupenou podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. lze ve smlouvě o postoupení pohledávky určit i tím, že bude odkázáno na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek, čísel odběratelů a počtu dodaných kusů zboží. NS 29 Odo 654/2003, SoJ 78/2006 Z odůvodnění: Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, jeli v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (shodně srov. v právní teorii např. Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. C. H. Beck, Praha 2004, s. 766, a v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/ 2003). Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
58/85
Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení § 35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy především v ustanovení § 266 obchodního zákoníku) ustanovení, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je pak vůle vtělená do smlouvy (zde do postupní smlouvy) svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše cit. judikatorní závěry pak vedou s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci Nejvyšší soud k závěru, že názor odvolacího soudu o neurčitosti a nesrozumitelnosti postupní smlouvy správný není. Především lze uzavřít, že vůle účastníků postupní smlouvy byla vyjádřena jasně, takže argument nesrozumitelnosti postupní smlouvy neobstojí. Co do úvahy o neurčitosti postupní smlouvy pak Nejvyšší soud uvádí, že právní teorií i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený) požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. Smyslu dané úpravy se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek byla provedena i zprostředkovaně, např. právě odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek, označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů. Nepochybně právě prostřednictvím odkazu na jednotlivé faktury v účetnictví postupitele bylo možné (při dodržení požadavku na obsah faktur) docílit konečné identifikace dlužníka a povahy plnění, jehož úhrada byla takto fakturována.
59/85
Z následného chování stran postupní smlouvy je nadto zjevné, že ani postupitel ani postupník neměli pochyb o předmětu postoupení. Dlužník (P.) právě na základě postupní smlouvy plnil postupníkovi tak, že mu pohledávky, jež byly předmětem postoupení, zaplatil. Závěr, že takto vymezený předmět postoupení bez dalšího způsobuje neurčitost postupní smlouvy, tudíž neobstojí, a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl proto uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
7. Postoupení pohledávky jenom proti jednomu z více spoludlužníků Věřitel může postoupiti pohledávku, příslušející mu proti několika spoludlužníkům, třetí osobě s účinkem jen proti jednomu z těchto spoludlužníků. NS Rv I 339/34, Vážný č. 14894 Z odůvodnění: Není správný názor žalovaného, že na jeho straně šlo o převzetí rukojemství za dluh manželů S-ových vůči Marii F-ové ve výši 13 200 Kč. Žalovaný přistoupil k dluhu manželů S-ových vůči F-ové jako spoludlužník (§ 1406 odst. 2 obč. zák.), při čemž ovšem závazek jmenovaných manželů nebyl dotčen, protože ze zjištěných skutkových okolností nelze vyvozovati, že F. propustila dosavadní dlužníky, tj. manžele S-ovy, ze závazku a spokojila se se zárukou žalovaného. Když nižší soudy zjistily, že hlavním dlužníkům, manželům S-ovým, nepříslušela vůbec vzájemná pohledávka vůči F-ové, jest tím také vyvrácena námitka žalovaného, že postoupená pohledávka zanikla před postupem kompensací s protipohledávkou manželů S-ových. Co se týče otázky, je-li věřitel, jemuž přísluší pohledávka vůči více spoludlužníkům, oprávněn postoupiti ji třetí osobě jen proti jednomu z více spoludlužníků, jest na ni odpověděti kladně. Takovým postupem rozdělí se solidární dluh tak, že postoupený dlužník může se zprošťujícím účinkem pro všechny spoluzavázané platiti jen cesionáři a ostatní spoludlužníci s týmž účinkem pro všechny, tudíž i pro postoupeného dlužníka, jen cedentovi.
8. Postoupení pohledávky jen vůči některému ze solidárních dlužníků Má-li více dlužníků splnit dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn postoupit pohledávku ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. i jen vůči některému z těchto dlužníků. Postupník se v takovém případě stane věřitelem pohledávky pouze ve vztahu k tomuto dlužníku; ostatní spoludlužníci jsou k témuž plnění i nadále zavázáni postupiteli. NS 29 Odo 1162/2006, R 21/2009 Z odůvodnění: V právní teorii [srov. např. 1) Rouček, F.; Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl IV. Praha 1936, s. 221–222; 2) Češka, Z.; Kabát, J.; Ondřej, J.; Švestka, J.: Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 256–259; 3) Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 741; 4) Lavický, P.: Solidární závazky. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004] převažuje názor, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, podle kterého se solidární závazky jednotlivých dlužníků mohou lišit co do obsahu (opačně Knapp., V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku). Jediným, co závazky jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. V případě pasivní solidarity proto existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků (opačný názor, dle něhož jde pouze o jediný právní vztah s pluralitou subjektů, vyslovil V. Knapp v práci citované výše). Z uvedených závěrů plyne, že není důvodu, aby změna v osobě věřitele ve vztahu k jednomu ze solidárních spoludlužníků v důsledku postoupení pohledávky za tímto spoludlužníkem měla bez dalšího dopad do relativně samostatných právních vztahů mezi věřitelem (postupitelem) a ostatními („nepostoupenými“) spoludlužníky. Postoupí-li
62/85
proto věřitel svou pohledávku za jedním z více solidárně zavázaných spoludlužníků, stává se postupník věřitelem pouze ve vztahu k tomuto dlužníkovi, kdežto ostatní spoludlužníky (podíly na dluhu, regres) zůstávají cessí nedotčeny. Závazek všech spoludlužníků zaniká uspokojením kteréhokoliv věřitele jeho dlužníkem. Mezi věřiteli nejde o solidaritu, proto každý z nich může vymáhat plnění jen od svého dlužníka. Ke shodným závěrům dospěla i předválečná judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 1. 1936, sp. zn. Rv I 339/34, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 14894) a vychází z nich i převážná část současné právní teorie [srov. opět výše uvedená díla ad 2), s. 258; ad 3), s. 741 a 767 a ad 4), s. 61–64]. Jestliže úpadkyně přistoupila k závazku V. R. vůči K. bance, a. s., plynoucímu z úvěrové smlouvy, stala se v souladu s ustanovením § 533 obč. zák. dalším dlužníkem vedle jmenovaného a byla s ním zavázána společně a nerozdílně. Postoupila-li banka žalobkyni pohledávku z úvěru za V. R., stala se žalobkyně věřitelem vůči V. R. Neplyne-li ze smlouvy o postoupení pohledávky něco jiného, ve vztahu k úpadkyni na ni pohledávka převedena nebyla.
9. Postoupení pohledávky několika osobám Postoupil-li věřitel celou pohledávku několika osobám, jest pravým věřitelem ten, komu byla dříve postoupena. Zví-li dlužník o tomto několikerém postupu dříve, než platil, jest povinen platiti tomuto dle času dřívějšímu postupníku. Popírá-li postupitel postup pohledávky, jest na postupníku, by domohl se nejprve na postupiteli sporem zjištění postupu. Teprve pak může nastupovati o plnění na postoupeného dlužníka. NS Rv I 1650/23, Vážný č. 3683 Z odůvodnění: Postup pohledávky uskutečňuje se platně již smlouvou mezi postupitelem a postupníkem bez spolupůsobení postoupeného dlužníka a nevyhledává se zpravidla k platnosti postupu ani zpravení dlužníka (§ 1392 a 1395 obč. zák.), dlužník však může postupujícímu věřiteli platiti nebo se s ním vyrovnati, dokud mu není postupník oznámen (§ 1395 a 1396 obč. zák.). Postoupil-li původní věřitel tutéž pohledávku (celou) více osobám, jest pravým věřitelem ten, komu pohledávka byla dříve postoupena, a, zví-li dlužník o tomto několikerém postupu dříve, než ještě platil anebo se vyrovnal, jest povinen platiti onomu dle času dřívějšímu postupníku. V tomto případě domáhá se žalobce na žalované záložně zaplacení 23 449 Kč uváděje, že mu Vratislav S. postoupil již dne 10. března 1922 celou svou pohledávku proti žalované záložně kolem 51 000 Kč, za nábytek pro ni zhotovený na úhradu jeho pohledávky z poskytnutého S-ovi úvěru ve výši žalobní částky a učinil kromě návrhu na placení za sporu vzhledem na námitku žalované záložny, že dle úmluvy s S-em jest pohledávka splatná teprve až po dodání všeho objednaného nábytku a po provedené kolaudaci, též mezitímní návrh zjišťovací, že mu jako postupníku Vratislava S-a přísluší proti žalované záložně právní nárok, aby mu tato záložna zaplatila kupní cenu za kancelářský nábytek jí Vratislavem S-em v červenci a srpnu 1922 dodaný, při splatnosti této kupní
64/85
ceny ve výši, kterou bude ona pohledávka kupní ceny za pravou uznána. Jest však nesporně zjištěno, že onu pohledávku postoupil Vratislav S. též firmě „Bratři N.“, a to dle postupní doložky na účtu ze dne 31. května 1922. Postup tento Vratislav S. v tomto sporu jako svědek uznal co do skutečnosti i času, naproti tomu neuznal postup téže pohledávky na žalobce, jak jej tento tvrdí. Žalovaná záložna popřela, že se tento postup na žalobce stal, jakož i, že se stal dříve, než postup na firmu „bratři N.“, a je tedy nutným předpokladem žalobcova nároku, by oproti žalované záložně tyto skutečnosti, totiž onen postup a doba postupu, byly bezpečně prokázány. Ježto žalobce žaluje z postoupeného mu práva Vratislava S-a jako původního pravého věřitele žalované záložny, jest nutno, by tento důkaz byl proveden způsobem proti Vratislavu S-ovi právně účinným, totiž žalovanou záložnu jakožto dlužnici proti Vratislavu S-ovi jako jejímu původnímu věřiteli plně zabezpečujícím. Ježto, jak shora dotčeno, Vratislav S. v tomto sporu způsobem pro sebe závazným neuznal, že pohledávku žalobci postoupil, a to dříve než firmě „bratři N.“, může takový důkaz proti němu s přímým právním účinem jen sporem o zjištění tohoto právního poměru býti proveden. Zjištění, pokud se týče právní závěry, které obě nižší stolice v tomto sporu souhlasně činí v ten rozum, že postup pohledávky Vratislavem S-em na žalobce stal se platně již dne 10. března 1922, nejsou a nemohou býti právně účinny proti Vratislavu S-ovi, ježto na tomto sporu jako strana zúčastněn není. Důsledkem toho nemohou býti právně účinny ani proti žalované záložně, ježto pro ni nastati může povinnost platiti žalobci jako domnělému prvnímu postupníku Vratislava S-a teprve tehdy, když se žalobce v předchozím sporu s Vratislavem S-em na něm domůže právoplatného zjištění sporného postupu, z něhož svůj nárok uplatňuje (§ 1424 obč. zák.). Až do té doby jest nárok žalobcův uplatněn předčasně, důsledkem čehož bylo dovolání z důvodu §u 503 čís. 4 c. ř. s. vyhověti.
10. Postavení postoupeného dlužníka při cesi několika věřitelům Právní postavení postoupeného dlužníka při postupu téže pohledávky několika věřitelům. Účinky takového postupu v poměru mezi postupitelem a postupníky a v poměru mezi postupníky a postoupeným dlužníkem. Zpětným postupem se nestal další postup dodatečně účinným konvalidací, nýbrž k právní účinnosti proti dlužníku jest třeba nového postupu. NS Rv II 717/34, Vážný č. 15293 Z odůvodnění: Žalobce odporuje právnímu názoru odvolacího soudu, že další postup zažalované pohledávky, již firma N. byla postoupila firmě T., na žalobkyni před jejím zpětným postupem firmou T. na firmu N., jest proti žalované bez právního účinku a že žalovaná byla oprávněna zaplatiti postoupenou pohledávku bez zřetele na onen druhý postup původní věřitelce firmě N., jakmile došlo k zpětnému postupu na ni. Leč tento názor jest správný. Postoupíli týž věřitel tutéž pohledávku postupně několika osobám, jest zřejmé, že právně účinným je toliko první postup, jímž právě pohledávka přestala býti majetkem původního věřitele, a vymyká se tedy jeho další právní disposici. Další postup může míti jen ten význam, že postupitel se zaváže opatřiti novému postupníku postoupenou pohledávku. Jen potud jest správný názor, že druhý postup má také účinky positivní. V poměru mezi postupitelem a dlužníkem však druhý postup positivního účinku nemá a nezakládá zejména závazek dlužníka zaplatiti postoupenou pohledávku druhému postupníku, a to ani po té, když byl vyrozuměn o tom, že postoupená pohledávka byla prvním postupníkem zpět postoupena postupiteli, neboť tím stal se postupitel sice opět věřitelem a nabyl disposičního práva s pohledávkou, ale jen od doby
66/85
zpětného postupu; tím se však nezměnilo nic na tom, že v době od prvního postupu až do jeho odvolání zpětným postupem, původní věřitel věřitelem nebyl, tudíž pohledávku dále postoupiti nemohl, a že, učinil-li přece tak, jest druhý postup proti dlužníku bezúčinným, byv učiněn osobou k tomu neoprávněnou, takže dlužník byl oprávněn druhý postup nechati bez povšimnutí a zachovati se tak, jako by k němu vůbec nebylo došlo. Lze arciť postoupiti i budoucí pohledávku, a věřitel může tudíž postoupiti účinně i pohledávku již postoupenou pro případ, že mu bude zpět postoupena. Avšak o tento případ v souzené věci nejde. Odvolací soud poukázal tu právem na dopis žalobce ze dne 10. prosince 1931, v němž žalobce v době, kdy zažalovaná pohledávka nebyla ještě zpět postoupena firmou T., žalované sděluje, že má postoupenou částku 3 451 Kč 70 h, již žalovaná dluhuje firmě N., že částka jest již dávno splatná, a že tudíž žalovanou žádá o okamžité její zaplacení. Toto sdělení vylučuje, že by bylo šlo jen o postup pro případ zpětného postupu částky 3 451 Kč 70 h od firmy T., o níž v dopise není vůbec zmínky. Zpětným postupem nestal se druhý postup dodatečně účinným, nekonvalidoval. Zákon uznává konvalidaci bezúčinného právního jednání jen ve výjimečných případech (např. § 88, § 366 druhá věta, § 1016 obč. zák.). Jinak platí pravidlo: quod ab initio non valet, non potest tractu temporis convalescere. Toto pravidlo platí také v souzené věci, poněvadž není právního předpisu, podle něhož další postup, jenž jest bezúčinný pro nedostatek disposiční moci postupitelovy nad postoupenou pohledávkou, stane se účinným již tím, že postupitel napotom zpětným postupem opět nabyl disposiční moci nad pohledávkou. K tomu by bylo zapotřebí nového projevu vůle stran (postupitele a postupníka), směřujícího k postupu pohledávky, v kterémžto případě by však šlo o nový postup. Obdoby § 366 druhé věty obč. zák. nelze se tu dovolávati. Tato by byla snad přípustná mezi žalobcem a firmou N., ale nikoliv mezi žalobcem a žalovanou, mezi nimiž není poměr zcizitele k nabyvateli, předpokládaný v § 366 druhé větě obč. zák. Odvolací soud právem uznal též, že žalovaná neuznala zažalovanou pohledávku vůči žalobci za správnou. V tomto směru jsou důvody odvolacího rozsudku ve shodě s předpisy § 863 a 1396 obč. zák.
11. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená správcem konkurzní podstaty Při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák.) úpadce za jeho dlužníkem jiné osobě jedná správce konkursní podstaty úpadce svým jménem; jako postupitel se proto v této smlouvě označuje správce konkursní podstaty úpadce, nikoli úpadce „zastoupený“ správcem konkursní podstaty. NS 29 Odo 74/2001, SoJ 73/2002 Z odůvodnění: Ze spisu je patrno (srov. úplný výpis z obchodního rejstříku na č. l. 58–61), že původní žalobkyně B.-N., a. s., se sídlem v M., Č. 5, byla ke dni 19. srpna 1994 zrušena bez likvidace s tím, že podle údajů z obchodního rejstříku se jejími právními nástupci staly obchodní společnosti B., a. s., se sídlem v M., Č. 5, a N., a. s., se sídlem v S., Š. 455, [jež obě byly – dle dalších výpisů z obchodního rejstříku – zapsány v obchodním rejstříku ke stejnému dni (k 19. srpnu 1994)]. Z vyjádření společnosti N., a. s., ze dne 17. srpna 2000 se podává, že pohledávku původní žalobkyně za žalovaným nepřevzala a tato musela zůstat v majetku společnosti B., a. s. To ve sdělení ze dne 17. září 2001 potvrzuje i JUDr. L. V., správce konkursní podstaty uvedené společnosti, jež je od 12. května 1998 v konkursu. Výpisem z obchodního rejstříku týkajícím se této společnosti, jakož i kupní smlouvou o prodeji části podniku ze dne 26. září 1994, uzavřenou mezi společností B., a. s., jako prodávající a společností S., s. r. o., se sídlem v M., Č. 6 jako kupující, pak bylo doloženo, že ke dni 11. listopadu 1994 přešla uvedená pohledávka na společnost S., s. r. o., která je od 10. října 1996 v konkursu. Tomu odpovídá i sdělení Ing. V. Č., správce konkursní podstaty této společnosti, ze dne 26. ledna 1999 [jež po obsahové stránce odpovídá též návrhu na pokračování v řízení dle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
68/85
a vyrovnání, ve znění účinném k uvedenému datu]. Podáním ze dne 4. října 2000 pak týž správce soudu oznámil, že pohledávku postoupil smlouvou ze dne 17. března 2000 společnosti O. P., s. r. o., se sídlem v P., D. 1. To prokazuje i cit. smlouva, a to bez zřetele k tomu, že v ní je jako postupitel označena přímo úpadkyně „zastoupená“ správcem konkursní podstaty [správce konkursní podstaty úpadce je v takových případech povinen jednat svým jménem – srov. mutatis mutandis bod XIX., s. 185 (361) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Nejvyšší soud proto jako se žalobkyní dále jednal se společností O. P., s. r. o. Dovolání není v dané věci přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, 238a a 239 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. též není dovolání přípustné, jelikož usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b) až d) a f). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc nesplňuje proto, že usnesení o odmítnutí odporu (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) není usnesením ve věci samé. Ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
69/85
Oproti mínění dovolatele není dovolání přípustné ani dle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., když napadené usnesení není ani usnesením, jímž by bylo odvolání odmítnuto.
12. Zhojení nedostatku zastoupení Podepsal-li postupy pouze jeden ze společníků veřejné obchodní společnosti, ač podle společenské smlouvy měli postupy podepsati oba společníci vzhledem ku kolektivnímu zastoupení, a stal-li se podepsavší společník napotom jediným majitelem firmy, byl nedostatek zastoupení zhojen a postupy staly se platnými. NS Rv I 1903/26, Vážný č. 7162 Z odůvodnění: Zjištěno, že postupy byly podepsány jen Karlem A-em, ačkoliv podle společenské smlouvy bylo zastoupení kolektivní a mimo Karla A-a byl veřejným společníkem také Kurt M. Slušelo by tudíž uznati, že tyto postupy byly pro nedostatek zastoupení společnosti neplatny. Ale bylo také zjištěno, že Karel A., jenž postupy podepsal, stal se po vystoupení Kurta M-a ze společnosti jediným majitelem žalující firmy, čím nedostatek zastoupení byl zhojen a postupy staly se platnými. Právem proto namítá žalovaná banka, že žalující firma, Karel A., nemůže se domáhati zjištění neplatnosti postupů, jež sám podepsal, a, míní-li žalovaná, že takové žalobní žádání nedalo by se srovnati s dobrými mravy, nemohlo by se jí ani v tom odporovati. Slušelo tudíž žalobu zamítnouti již na základě nesporného přednesu stran, z čeho jde, že nebyl pro rozhodnutí příčinným předpoklad odvolacího soudu, že druhý společník postupy dodatečně schválil. Za toho stavu věci nebylo třeba zkoumati, zda správným jest názor odvolacího soudu, že podle předpisu občanského zákoníka nemůže uplatňovati nicotnost, kdo ji sám zavinil, ani, zda postupy staly se platnými a účinnými tím, že dodatečně tehdejším druhým společníkem Kurtem M-em byly ústně schváleny.
13. Samostatné postoupení příslušenství pohledávky Smlouvou o postoupení pohledávky lze postoupit samostatně příslušenství pohledávky (právo na úroky z prodlení), aniž by byla postoupena i samotná pohledávka. NS 32 Cdo 2421/2009, R 102/2010 Z odůvodnění: Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky žádnou pohledávku nepostoupila, protože úroky z prodlení mohou být postoupeny jen s pohledávkou, považuje Nejvyšší soud za nesprávný, vycházející z nesprávného výkladu ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. Toto ustanovení určuje, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. V projednávané věci pohledávka (ze smlouvy o úvěru) ve smyslu ustanovení § 488 obč. zák. postoupena nebyla, smlouva o postoupení pohledávky se týkala jen úroků z prodlení vyčíslených procentní sazbou z dlužných splátek úvěru za určité období konkrétní částkou. Odvolací soud však z ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. vyvodil i závěr, podle něhož nebyla-li postoupena pohledávka, nemohou být postoupeny ani úroky z prodlení vyčíslené za určitou dobu konkrétní částkou. Tento závěr ale z uvedeného ustanovení nevyplývá a nemožnost postoupit úroky z prodlení samostatně, aniž by byla postoupena i pohledávka, jejímž jsou příslušenstvím, nevyplývá ani z žádného jiného ustanovení občanského zákoníku. Byť jsou úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky, neznamená to, že jsou neoddělitelně spjaty s pohledávkou. Jsou samostatným hmotněprávním nárokem, samostatně uplatnitelným a disponovatelným, ve vztahu k pohledávce jsou nárokem akcesorickým. Není proto správný názor, podle něhož má-li se právní úkon týkat úroků, musí se týkat pohledávky, jejímž jsou příslušenstvím. Úroky lze samostatně uznat a započíst, aniž by zároveň
72/85
musela být uznána a započtena jistina, a mohou být i smluvně převedeny na jiného. Smlouva o postoupení pohledávky, kterou došlo k převodu práva na zaplacení úroků z prodlení (§ 369 obch. zák.) ve výši 25 % z částky 13 481 988,40 Kč za dobu prodlení od 1. března 2001 do 30. května 2002 představujících částku 4 210 812 Kč, je tak ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. skutečností, s níž právní předpis spojuje převod práva, o něž v řízení jde.
14. Samostatné postoupení pohledávky z bankovní záruky Věřitel může postoupit pohledávku z bankovní záruky, aniž by současně postoupil pohledávku bankovní zárukou zajištěnou, jen jde-li o bankovní záruku, která nemá – ve vztahu k pohledávce zajištěné – subsidiární a akcesorickou povahu (tzv. bezpodmínečná záruka). S postoupenou pohledávkou zásadně přechází na postupníka i pohledávka, jíž je postupovaná pohledávka zajištěna (§ 524 odst. 2 obč. zák.); možnost samostatného postoupení pohledávky z tzv. bezpodmínečné bankovní záruky tím není dotčena. NS 29 Cdo 2387/2007, R 18/2010 Z odůvodnění: Přitom je dále nezbytné respektovat, že při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny (§ 317 obch. zák.). Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity. Právě vzhledem k samostatnosti závazku banky lze jemu odpovídající právo převést na jinou osobu postoupením pohledávky nezávisle na postoupení zajištěné pohledávky. Naopak v rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek). Právě v takových případech lze pohledávku z bankovní záruky
74/85
postoupit jen se současným postoupením pohledávky bankovní zárukou zajištěné (v právní teorii viz Ludvík Kopáč: Obchodní kontrakty. I. díl. Obecná úprava obchodních smluv, Praha: Prospektrum 1993, s. 179–183). Nesprávným dále Nejvyšší soud shledává právní posouzení věci odvolacím soudem i co do výkladu § 318 obch. zák. Z uvedeného ustanovení sice lze výkladem a contrario dovodit možnost postoupit pohledávku z bezpodmínečné záruky samostatně (aniž by byla postoupena pohledávka bankovní zárukou zajištěná), nicméně tento závěr neznamená vyloučení úpravy obsažené v § 524 odst. 2 obč. zák. Právy s postupovanou pohledávkou spojenými se ve smyslu shora uvedeného ustanovení rozumí především práva věřitele na zajištění pohledávky (srov. např. Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 665), přičemž není pochyb o tom, že bankovní záruka má (obecně) zajišťovací povahu. Jinak řečeno, to, že v určitém (výše popsaném) případě může být pohledávka z bankovní záruky postoupena samostatně (aniž by současně byla postoupena pohledávka bankovní zárukou zajištěná), nevylučuje, aby k přechodu pohledávky z bankovní záruky došlo (za předpokladu, že pohledávka z bankovní záruky již nebyla dříve postoupena) v důsledku postoupení pohledávky bankovní zárukou zajištěné (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4056/ 2008). Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelem výslovně uplatněnými dovolacím důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.).
15. Převod postupitelových oprávnění na postupníka K uskutečnění postupu není třeba, by postoupená pohledávka opravdu vyšla z postupitelova a přešla do jmění postupníkova, stačí, by právním jednáním byla převedena z postupitele na postupníka věřitelova oprávnění. NS Rv I 1382/29, Vážný č. 9910 Z odůvodnění: Dovolání jest důvodné, pokud jest jím vytýkáno napadenému rozsudku nesprávné posouzení po právní stránce a s tím související kusost odvolacího řízení. Odvolací soud osvojil si zjištění soudu prvé stolice, že při postupu nesměřovala vůle Anny M-ové a žalobce k tomu, aby zažalovaná pohledávka přešla postupem ze jmění Anny M-ové jako postupitelky do jmění žalobce jako postupníka, nýbrž spíše směřovala k tomu, by žalobci dána byla plná moc k zažalování a k vymáhání žalobní pohledávky za nepřiměřeně vysokou odměnu, při čemž odvolací soud poukazuje nejen ku svědecké výpovědi Anny M-ové, nýbrž i k podpůrným okolnostem, zejména k nedostatku právního důvodu postupu, k žalobcovu povolání a k jeho majetkovým poměrům, podmiňujícím povolení práva chudých. Na tomto základě odvolací soud usuzuje, že se postup stal jen na oko, a že měl nahraditi jen plnou moc, že jest podle § 916 obč. zák. postup posuzovati jako splnomocnění, že tedy žalobce není oprávněn k vedení této rozepře jako postupník vlastním jménem. Podle § 1395 obč. zák. vzniká smlouvou o postup nový závazek jen mezi postupitelem (cedentem) a postupníkem (cessionářem), nikoli však mezi tímto a převzatým dlužníkem (cessem). Má tedy právní důvod postupu, jeho základní právní jednání, rozhodující význam jen v právních vztazích mezi postupitelem a postupníkem, totiž jen potud, zda, kdy a v jakém rozsahu
76/85
vyšla postoupená pohledávka z postupitelova a přešla do postupníkova jmění, kdežto proti postoupenému dlužníku (cessovi) je postup zpravidla právním jednáním abstraktním. Postoupenému dlužníku musí postupník jen dokázati, že mu postupitel pohledávku postoupil. Odvolací soud neposuzoval s těchto právních hledisek dovolatelem v žalobě uplatněný postup k inkasu, an kladl důraz na udánlivý nedostatek právního důvodu právního důvodu postupu a na zjištěnou okolnost, že při postupu nesměřovala vůle Anny M-ové aniž žalobce k tomu, by zažalovaná pohledávka přešla postupem ze jmění Anny M-ové jako postupitelky do jmění žalobce jako postupníka. K uskutečnění postupu není zapotřebí, by postoupená pohledávka opravdu vyšla ze jmění postupitelova a přešla do postupníkova jmění – to jsou okolnosti, do kterých postoupený dlužník nemá právo mluviti – postačí, že strany – postupitel a postupník – zamýšlely, by právním jednáním byla převedena z postupitele na postupníka věřitelova oprávnění. Soudem prvé stolice bylo zjištěno, a odvolací soud si osvojil toto zjištění, že Anna M-ová zažalovanou pohledávku žalobci dne 6. prosince 1927 postoupila a že při tomto postupu se žalobcem ujednala, že žalobce ponese procesní útraty a že obdrží z vymáhané jistiny určité procento – pravděpodobně 20 % – a zbytek, že jí vydá. Dovolací soud uznal, že se tím mezi oběma uskutečnil k inkasu. Pro právní názor odvolacího soudu, že šlo o zastřené zmocnění, není v jeho zjištěních opory. Právem uvádí dovolatel, že kdyby Anna M-ová skutečně jen mínila ho zmocniti, by zažaloval spornou pohledávku, a kdyby se mu zavázala jen pro případ, že zvítězí ve sporu, že ho nepřiměřeně vysoko odmění, že i pak by zůstala nevyřízena otázka risika pro případ, že by podlehl ve sporu a musil platiti procesní útraty, jakož i právem uvádí, že i poukaz k jeho pro tuto rozepři nabytému právu chudých jest nepřípadný, poněvadž právo chudých by ho nesprošťovalo povinnosti, by zaplatil procesní útraty. Uznal tedy dovolací soud, že žaloba zamítnuta byla se žalobním žádáním soudy nižších stolic pro nedostatek aktivního oprávnění žalobcova neprávem, proto důvodnému dovolání vyhověl a rozsudky soudů nižších stolic zrušil,
77/85
neboť bude potřebí obírati se dalším procesním materiálem, od čehož oběma soudy bylo upuštěno jen z důvodu jejich nesprávného právního posouzení.
16. Vliv cese na možnost postupitele nakládat s pohledávkou Od okamžiku, kdy postup (cese) stal se hotovým, nemůže postupitel nakládati svou pohledávkou. NS Rv I 1017/26, Vážný č. 6792 Z odůvodnění: Dovolání napadá právní názor (§ 503 č. 4 c. ř. s.) odvolacího soudu, podle něhož prý postup podle §u 1392 obč. zák. působí pouze přeměnu práv přistoupením nového věřitele, takže, pokud neobdrží postupník z postupu uspokojení, zůstává závazek postupitelův vůči postupníku v platnosti. Tento právní názor ovšem sdíleti nelze, neboť postup pohledávky působí, že ten, kdo dosud byl věřitelem, přestal jím býti, a věřitelem se stal kdosi jiný. Odtud se podává, že od okamžiku, kdy postup se stal hotovým, nemůže postupitel pohledávkou nakládati (Krčmář. Právo obligační. 1924, s. 88). To plyne z ustanovení §u 1396 obč. zák., dle něhož nemůže dlužník platně platiti postupiteli, jakmile zví o postupu. Postupitel ručí přece postupníku při úplatném postupu, o který zde jde, pouze za pravost a dobytnost postoupené pohledávky (§ 1397 obč. zák.). Nicméně nemůže prvžalovaný z postupu, tak jak jest zjištěn prohlášením ze dne 25. srpna 1924, vyvozovati nedostatek pasivní legitimace ke sporu, neboť ujednání, které bylo uzavřeno mezi stranami na základě nabídky žalovaného ze dne 25. srpna, vlastně postupem není a pouhé pojmenování její postupem nemůže založiti mezi stranami účinky postupu, když se podmínek postupu nedostává. V nabídce tvrdí totiž procesní zmocněnec žalovaných, že v pozůstalostní věci po Františce L-ové byla mezi dědici uzavřena dohoda, dle níž přísluší Františku H-ovi mimo podíl dědický a mimo nárok na náhradu nákladů za Františku L-ovou vynaložených, ještě nárok na část směnečných pohledávek, které na něho byly Lovou přeneseny ve výši asi 72 000 Kč, z čehož aspoň 50 000 Kč bude hotově vyplaceno (dobytno), a dodává, že H. tento nárok žalobci postoupil
79/85
a zmocněnci svému (Dru. W-ovi) udělil příkaz, aby žalobci vyplatil, dojde-li k jich výplatě, celý naň připadající obnos až do výše jeho pohledávky. Tímto prohlášením nebyl vlastně žalobci postoupen nárok H-ův na vydání směnek z pozůstalosti L-ové postoupených H-ovi zůstavitelkou Františkou L-ovou, ani právo samostatně směnky zažalovati, nýbrž bylo pouze slíbeno žalobci zaplacení jeho pohledávky, jakmile budou směnečné pohledávky Františku H-ovi zaplaceny. Nešlo ani o postup k zajištění, jak míní první soud, neboť oním prohlášením nebyl zmocněn žalobce ani k eskontování směnečných pohledávek, ani zde není zajišťovacího postupu, neboť nebylo umluveno, že směnečné pohledávky má vydobýti žalobce postupník a přebytek vydati Františku H-ovi. Konečně nebyl umluven ani pravý zajišťovací postup, dle něhož by postupník (žalobce) měl právo učiniti se uspokojena z postoupené pohledávky toliko, pak-li postupitel včas nezaplatí. (Srov. Ehrenzweig. Das Recht der Schuldverhältnisse. 1920, s. 240 a 241.). Nelze proto mluviti o postupu ve smyslu § 1392–1399 obč. zák. a nemohou též nastati účinky postupu, o nichž dovolání se zmiňuje; žalobce nemůže totiž se učiniti přímo jako postupník zaplacena z dědických nároků Františka H-a proti pozůstalosti Františky L-ové, neboť se ve skutečnosti nestal postupníkem. Žalobce může se proto domáhati zaplacení své pohledávky na žalovaném Františku H-ovi, ježto dosud nebyl uspokojen. Tím padají však rovněž pochybnosti ve příčině splatnosti žalobcovy pohledávky, pokud jest jim platnost zmíněného postupu předpokladem. Co se tkne spolužalované Růženy H-ové, jest sice správným tvrzení dovolání, že žaloba nárok žalobcův proti ní neopírala o předpis §u 1041 obč. zák., dovolatelka však přehlíží, že žalobce za sporu ještě před skončením líčení před procesním soudem opřel žalobní nárok proti spolužalované též o ustanovení §u 1041 obč. zák. a to právem. Pokud nejde o důvod §u 1238 obč. zák., neboť první žalovaný koupil cihly pro společný dům též jako zákonný zástupce manželčin, bylo správně přihlédnuto k tomu, že cihly prvžalovaným od žalobce koupené byly, jak bylo prvním soudem výslovné zjištěno, upotřebeny na zbudování domu oběma žalovaným společného. Poněvadž pak cihly ty se staly nyní součástí nemovitosti žalovaným patřící a nelze jich in natura zpět žádati, může žalobce podle §u 1041 obč. zák. žádati jich skutečnou cenu též na tom, v jehož prospěch byly
80/85
vynaloženy. Že by jich cena se neshodovala s trhovou cenou žalobcem požadovanou, nebylo žalovanou stranou namítáno.
17. Zrušení účinků cese Smluvní strany, které uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč. zák., nemohou takovou smlouvu zrušit dohodou poté, co splnily své závazky z ní. Právní stav založený účinným postoupením pohledávky lze v takovém případě vrátit do doby před postoupením jen uzavřením nové smlouvy o postoupení pohledávky, vyhovující požadavkům kladeným na ni ustanovením § 524 a násl. obč. zák. NS 29 Odo 1767/2006, SoJ 139/2009 Z odůvodnění: V rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že závazek, který zanikl, již nelze zrušit dohodou. K tomu vysvětlil, že jedním ze způsobů zániku závazku ze smlouvy je jeho řádné splnění (srov. § 559 obč. zák. nebo § 324 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák.). Jsou-li splněny všechny závazky ze smlouvy, nastanou právní důsledky, které se splněním závazků z příslušného typu smlouvy spojuje zákon či dohoda účastníků. Pokud by účastníci chtěli smlouvou nastolený právní stav zvrátit, museli by uzavřít smlouvu novou, způsobilou založit takový právní stav, jaký zde byl předtím, než došlo ke splnění závazků ze smlouvy. Takovou smlouvou však není pouhá dohoda o zrušení závazku ze smlouvy, neboť ta není způsobilá navodit stav, který vyplývá ze smlouvy příslušného typu. Tyto judikatorní závěry napadené rozhodnutí nerespektuje, když v rozporu s nimi akcentuje vůli účastníků postupních smluv tyto smlouvy zrušit, aniž se vypořádává s tím, zda zjištěný skutkový stav věci dovoluje učinit závěr, že 6. srpna 1998 (u první postupní smlouvy) a 9. srpna 1998 (u druhé postupní
82/85
smlouvy) nebyly splněny vzájemné závazky, k nimž se smluvní strany obou postupních smluv zavázaly (nezaměňovat se splněním postoupených pohledávek dlužníkem). Jestliže k uvedeným datům smluvní strany postupních smluv (dovolatel jako postupník a F. Č., respektive B. P., jako postupitel) splnily vše, k čemu se v těchto smlouvách zavázaly, pak jejich závazky z těchto smluv zanikly splněním. V takovém případě již nebylo možné postupní smlouvy dohodou zrušit (dohodou od nich odstoupit) a právní stav založený účinným postoupením pohledávek bylo možné vrátit do doby před postoupením jen uzavřením nových postupních smluv, vyhovujících požadavkům kladeným na ně ustanovením § 524 a násl. obč. zák.
18. Zrušení smlouvy o postoupení pohledávky poté, co již byla pohledávka splněna postupníku Jestliže ke zrušení smlouvy o postoupení pohledávky došlo poté, kdy postupníku již byla pohledávka splněna formou věcného plnění, nemá postupitel právo na vydání toho, co postupník splněním pohledávky nabyl; přísluší mu jen peněžitá náhrada ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. NS 22 Cdo 195/99, SoJ 35/2001 Z odůvodnění: Povinnost vydání (vrácení) všeho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením z plnění ze smlouvy, jež byla zrušena platným odstoupením od smlouvy, znamená povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit veškeré plnění, které se jim na základě zrušené smlouvy dostalo. Není-li to dobře možné, stanoví zákon povinnost poskytnutí peněžité náhrady jako ekonomické protihodnoty přijatého plnění, jež nelze vydat. Plněním ze strany žalobců, kterého se na základě smluv o postoupení pohledávky dostalo žalovanému, nebyly peníze ani věci či spoluvlastnické podíly na nich, ale majetkové právo na náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., představované vyčíslenými pohledávkami za třetí osobou (dlužníkem). Bezdůvodným obohacením, které by tedy měl žalovaný vrátit žalobcům, jsou pohledávky žalobců, nikoli nemovitosti, které žalovaný získal na základě smlouvy uzavřené 7. 3. 1993 s Pozemkovým fondem ČR. Uvedená smlouva o poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/ 1991 Sb., na níž žalobci nebyli účastni, nebyla zrušena a sami žalobci její platnost či účinnost nijak nezpochybnili. Není tedy dán zákonný důvod, aby žalovaný v rámci své restituční povinnosti podle § 457 obč. zák. vydal žalobcům plnění, kterého se mu dostalo podle smlouvy ze 7. 3. 1993 od jiného subjektu než od žalobců. V případě zrušení smlouvy o postoupení pohledávky tak podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. přichází v úvahu jen vydání pohledávky postupníkem postupiteli anebo, není-li to dobře možné,
84/85
protože pohledávka již zanikla, poskytnutí peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Povinnost poskytnutí věcné náhrady ani povinnost vydání věci, jíž bylo na předmětnou pohledávku plněno, zákon nestanoví. V dané věci pohledávky žalobců postoupené zrušenou smlouvou o postoupení pohledávky zanikly věcným plněním ze strany dlužníka ve prospěch postupníka (žalovaného), tj. splněním dluhu (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Spoluvlastnické podíly na sporných nemovitostech nebyly předmětem smluv o postoupení pohledávky – nebyly smlouvou žalovanému postoupeny; nelze je tedy při zrušení takové smlouvy vydat, poněvadž nejde o plnění, kterého se mělo žalovanému od žalobců dostat. Takový závazek žalovaného nebyl založen ani smluvně. V době vzniku bezdůvodného obohacení žalovanému, tj. v okamžiku zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, byly již tyto pohledávky dlužníkem splněny. Tím zanikly a to, co zaniklo, nelze již vrátit, neboť nelze nakládat tím, co neexistuje. Pak ovšem žaloba na určení vlastnictví postupitelů k věcem (spoluvlastnickým podílům na věcech) získaným postupníkem z plnění na postoupené pohledávky nemůže být úspěšná ani z pohledu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť z právního vztahu žalobců k žalovanému, založeného smlouvami o postoupení pohledávek, přichází v úvahu toliko žaloba na plnění – vrácení (zaplacení) hodnoty postoupených pohledávek.
@Created by PDF to ePub
