2011 června
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
číslo
WOLKRONIQ
18.
54.
wolkrův prostějov
5.
Je třeba dílna o výběru textu? Str. 2 Mor na tu vaši kulturu! Str. 3 Z nebe zlo na Betlém str. 5–7 O sólistech na str. 8 Avidan, Kníže a Kníže na str. 10 a 11 WQ směs na str. 12
54.
r o č n í k
18.
č e r v n a
5.
číslo
w o l k r ů v p r o s t ě j o v
54.
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
Ř
C TĚ
E R
E
O
N
Í
Í
Gábinou Sittovou
T
ROZHOWOR s
K
H
,
wolk r o n i q
ŠL
ZH
Y
O
E C TA R E T
ZÍ C H
Zrušme mor zvaný kultura Když jsem se dozvěděl, že ke konci února končí budějovické kulturní epicentrum Bazilika, oddechl jsem si. Už dlouho jsem měl pocit, že tento vřed na kráse jihočeské metropole je třeba bez milosti vyříznout. Ostatně doufám, že je to jen začátek velikého očistného procesu, který nás zbaví moru, zvaného kultura, jednou provždy. Jak známo, základní funkcí každé lidské činnosti je generovat peníze (peníze = imaginární čísla, za které si lze koupit lidi a kusy měst). Kultura je naproti tomu bezedná studna, v níž peníze jen mizí, aniž by vyprodukovala cokoli užitečného, například terénní automobil s pohonem 4×4. Kulturní instituce se zabývají činností zcela nesmyslnou – např. pořádáním koncertů: to se zaplatí drahé peníze pár šumařům, aby v uzavřené místnosti šmrdlali hudbu pro pár lidí. Přitom hudba hraje v každé restauraci, v každém obchodě, prostě všude – a úplně zadarmo! Ještě nehoráznější jsou galerie a muzea. Pro ty, co nikdy nebyli v galerii – představte si, že byste přišli do hypermarketu a museli zaplatit nikoli za to, že si něco odnesete, ale za to, že se na to jen podíváte, a navíc předem! Věci, které v galeriích mají, přitom často nejsou ani moc hezké. Muzea jsou na tom podobně, akorát že věci, které tu mají, jsou ještě ke všemu staré a rozbité. Galerie a muzea přesto mají tu drzost vysávat naše daně! Takový hypermarket má daleko větší návštěvnost a velké parkoviště a přitom nechodí na radnici pro grant jako žebrák s rukou nataženou! Divadlo je také absurdní instituce (absurdní = divné, asi jako Václav Havel). Ještě donedávna bylo na rozdíl od filmů ve 3D, ale nové technologie ho připravily i o tuto poslední devizu a proto ho konečně můžeme zrušit. Představte si, že ačkoli existovalo už v antice (antika = fakt hodně dávno), dosud jsme se ho nedokázali zbavit – tak vytrvalé je to klíště na žíle, v níž kolují peníze! Myslím, že si všichni oddychneme, až poslední herec zmizí v propadlišti. A kina zavřeme taky, beztoho jsou tu jen pro ty, co si neumí nakrást filmy na internetu. Kultura je zkrátka pro lidi, kteří se neumějí bavit sami; pro zoufalce, co se nenaučili ovládat televizor. Nahraďme proto všechna místa, kde se tito postižení scházejí – kina, divadla, galerie, muzea – nějakým hezkým, lidským ústavem někde na okraji města, poblíž nákupních center. Lidé, postižení kulturou, tak dostanou v tomto přirozeném prostředí šanci znovu se zařadit do normální společnosti.
Ě
IN
N
P
E
R
P
E
O
2_ 3
JÍ
Takže se různé věkové skupiny bez problému respektovaly? Žádné generační střety jsme neřešili. Spíše byl od každého vidět vstřícný krok, zájem o to, co ten druhý říká. Nikdo nepopíral názory toho druhého, spíše se otevíraly další otázky: jak je tohle, proč tohle... Projevila se zajímavě generační rozvrstvenost ve výběru textů? Dala jsem nějakou nabídku textů, protože tady není čas chodit do knihovny hledat. Takže nabídka přišla z mé strany. A stalo se, že si třeba jeden text vybrali starší dáma a mladý kluk. A každý na to šel po svém. Schválně jsem je nechala pracovat každého zvlášť, aby to nemohli konfrontovat – až ve výsledku. Oba pohledy jsou dobře, v tomto se to potkává. Takže ta práce v semináři byla díky tomu i napínavá a dobrodružná? To určitě. Přinesla jsem nabídku dost širokou, aby se to nemuselo potkat, ale tím, že právě někteří sáhli po stejném textu, tak o to to bylo dobrodružnější. Na tom lze velmi dobře ukázat, že
U
M
D
Zkušená recitátorka a lektorka Gábina Sittová vedla letos seminář s názvem „Pouští a pralesem prózy a poezie“. A sešli se v něm náctiletí i dámy ze souboru Třetí věk. Jak se Gábině podařilo věkově nesourodou skupinu propojit? „Nejprve jsem tím byla zaskočená, protože jsem byla připravená jen na náctileté. Ale ani jsem se dam na věk neptala, protože to úplně ztratilo význam, kolik jim je. Při práci jsem cíleně vytvářela věkově různorodé skupinky – a právě v přednesu se to mimořádně potkalo. Dámy mají za sebou velkou odžitou zkušenost, s tímto vkladem jdou do textu a ti mladí jim zase ukázali úplně jiný pohledy, který by je třeba už teď nenapadly, protože kontext dnešní doby je jiný. Měla jsem z toho trochu obavu, ale fungovalo to výborně,“ líčí práci v semináři Gábina.
když si dva lidi vyberou stejný text, že to nikdy nebude tentýž text. Tohleto jsem i chtěla, aby z toho semináře vykvetlo. Nebo aby se ukázalo a potvrdilo, že když přijdu na přehlídku a je tam někdo, kdo si vybral stejný text jako já, že to vůbec není konečná. Právě naopak, právě tam začíná to dobrodrůžo, že mi to ukazuje ještě další pohledy. Tohle se nám dělo. A byla to zábava. Navazuješ na téma ankety, kterou WQ sleduje celý WP. Co je to interpretace? To je věc, která se formuluje donekonečna. Já myslim, že to je moje uchopení textu, moje pojetí, moje vykrystalizování tématu. Vždycky tam musím mít to, co já tím chci říct, protože není to tak, že jedním textem se dá říct pořád jenom jedna a ta stejná věc, vždycky bude mít nuance, odstíny, vždycky bude jiná. Prostě je to asi moje uchopení textu, ale to zní teď tak nějak stručně? Já to asi neumím říct. Vedla jsi i hlasové rozcvičky se sólisty – jaký z toho máš pocit? To také bylo dobrodružství. Byla jsem ráda, když mi Hanka Maleníková po rozcvičce s 1. kategorií řekla, že jsou recitátoři dobře rozmluvení – doufám, že to nebyl vtip. Nejsem hlasařka, takže jsem s nimi dělala, co mám sama vyzkoušené na sobě. Znám techniky, které mě samotnou nahodí, aby mi hlas zněl aspoň v tu dobu, kdy to potřebuju. Tak to jsme dělali. Ono to občas vypadalo, že jsme se zbláznili, protože jsme tam skákali, štěkali, čichali a takový ty věci, co když jde neznalý člověk kolem a neví, že se lidi rozmlouvají, tak se diví. Jaký je tvůj tip do budoucna pro tvůrčí dílny? Jako stěžejní vidím dílnu, která by se zaměřila na výběr textu. Protože jsem letos viděla, že seminář postavený na tom, že si text vybereme, zkoumáme po formální i obsahové stránce, zkusíme interpretovat a máme zvládnout i reflexi – na to je na WP krátký čas postavit výsledný tvar tak, abychom byli spokojeni. A jenom tomu výběru jsem nemohla věnovat moc času. Připadá mi stěžejní, aby lidé věděli, kam sáhnout – po jakých autorech, jestli zahraničních nebo českých… Co respektovat v tom okamžiku, kdy si vybírám prózu, uvědomit si, jestli vůbec jsem připraven/a takový text v tuto chvíli říkat, jaké téma vyberu, a zjistit, kdy je třeba vhodné ten text odložit a říct si: tentokrát ne, ale možná až za rok, a pak to možná bude ono. Protože s tím výběrem se fakt může stát, že člověk hrábne do hodně citlivých strun a najednou není prostor dojít k poslední fázi, tedy interpretovat pro diváky. Připadá mi, že tohle je taková hodně křehká plocha. A pro ty mladý je samozřejmě důležitá dramaturgická poradna, protože oni jsou často bezradní. Potřebují obvykle víc, než jim nabízí škola, především texty vyloženě vhodné k přednesu; a mám pocit, že se pořád točí stejné prózy dokola. A že ty, které by byly vhodné k přednesu, s těmi se ve škole nesetkají. Čtou různé románové dlouhé prózy, které se těžko škrtají… Také je důležité říci si, jak je to se škrty. Vědět, že když už si vyberu text, je dobré rozhodnout se, jestli si vyberu něco, z čeho škrtat budu nebo něco, z čeho nebudu škrtat – jít těžce za svým tématem nebo najít raději jiný text, který to moje téma kopíruje líp. Takže seminář zaměřený na výběr textu mi připadá stěžejní.
Jan Flaška, svobodný občan
Ptala se Petra Kosová
_3
wolk r o n i q
54.
r o č n í k
18.
č e r v n a
5.
číslo
N a p o s lední ch v íli , O s t ro v : Č ek á ní na D ona L uci á na Druhou (v pořadí první) intonací, pracující s odkazem Samuela Becketta Čekání na Godota bylo Čekání na Dona Luciána souboru Na poslední chvíli při Základní umělecké škole Ostrov, který vede Lucie Veličková. Čekání na dona Luciána není postmoderní scénickou koláží, jako tomu bylo v případě inscenace Čas G souboru Evrybáby, Čekání na Dona Luciána je pravou parafrází na Beckettovu hru. Je postavena na absurdním, moderním a volnomyšlenkářsky free humoru a komice, která pracuje s nonsensem a doslovnou absurditou. Je až dech vyrážející s jakým přehledem a suverenitou se dva hlavní představitelé „čekajících“ svých náročných hereckých úkolů zhostili. Nejenom že jsou si zcela vědomi, v jakém druhu herecké stylizace se jejich postavy nacházejí, a s naprostou jistotou si s touto stylizací pohrávají, je také nesmírným potěšením vnímat, jak jsou na sebe vzájemně napojeni, jak si naslouchají a jak přirozeně přecházejí mezi jednotlivými situacemi, často se změnou stylizace a i podoby vztahu mezi sebou vzájemně. Inscenace je živá, svěží a vtipná, smích obecenstva neutuchá, neboť je neustále překvapo-
váno něčím novým, ač všichni víme, že se od beckettovského čekání vlastně žádného skutečného zvratu nedočkáme. Ono beckettovské nic je v této inscenaci variováno skrz inteligentní humor, který si nebere servítky. Bylo by nespravedlivé se nezmínit o třetí a poslední postavě „záhadného“ Godota, který na jeviště opakovaně vstupuje, aby byl hlavními představiteli neúnavně odesílán pryč pro naprostou nepoužitelnost a neuspokojivost, nepřijatelnost jako objektu čekání. Postava je to o poznání jednodušší, jeho role je vlastně stále tatáž, k žádnému vývoji nedochází (a dojít nemá ani nemůže), v rámci inscenace ovšem naprosto přesně. Za originální a dramaturgicky zajímavý výběr textu budiž chvála a čest vyslovena vedoucí souboru Lucii Veličkové, která měla i v recitátorské soutěži zajímavé interprety, kteří přišli s neotřelými, novými a inteligentně zpracovanými texty.
D ě t i v e s el é , O lomouc :
I N T E R P R E TA C E I N T E R P R E TA C E
Režie: Lucie Veličková. Hrají: Jan Pavelka, Tomáš Martínek, Jindřich Navrátil
Brand Par t y Já
Dramatizace: soubor Režie: Magda Veselá
4_ 5
54.
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
Třetí věk Louny: Modrý z nebe byste nechtěli?
ZKRAJE
Soubor si zdramatizoval jednu z próz ze povídkové knihy Lovci a zberači mladého slovenského autora Michala Hvoreckého. Příběh o mediální manipulaci nadnárodních firem vypráví o dívce, která díky antidepresivům, které jí dávala v dětství matka, ztratila schopnost strachu, což jí umožnilo živit se jako figurantka při crash testech nových automobilů. Protože nechce v nebezpečné práci dál pokračovat, zúčastní se velmi náročného výběrového řízení na i jí blíže nespecifikovanou exkluzivní pracovní pozici. Po svém úspěchu je vyzvána, aby na dobu zasedání Mezinárodního měnového fondu uspořádala velkou taneční akci po vzoru Love parade a zároveň zorganizovala i protestní protiakce, čímž má zajistit celosvětovou mediální pozornost. V den konání Brand party, kdy je město středem mediálního zájmu, se stane obětí svých zaměstnavatelů, ze kterých se vyklube firma vyrábějící airbagy, a crash testem v přímém přenosu si firma zaručí dobrý odbyt svého výrobku. Souboru se daří velmi zdařile traktovat módní témata mediální manipulace, globalizace apod. za pomoci korespondujících jevištních prostředků, jako jsou práce s hudbou, projekcí, zdařilým svícením a scénografií, takže z Brand party se stává přesvědčivý komplexní divadelní tvar, na němž má také velký podíl kvalitní herecký výkon představitelky hlavní role. Přesto klipovitý inscenační přístup se zároveň stává hlavním úskalím inscenace, protože chvílemi je inscenace pro vnímání diváka poměrně náročná a dá mu práci, aby neztratil příběhovou linku.
w o l k r ů v p r o s t ě j o v
si myslím, že interpretace je něco mezi kopírováním a improvizací.
Petr Váša , hudebník a fyzický básník
KUSE Z DISKUSE
Vzpomínka první: Jsem malá holka. Odpoledne mám skládat pionýrský slib, moc se těším. Máma není doma, najdu si modrou sukýnku, bílou košilku. Poprvé v životě žehlím, spálím košilku, jinou nemám. Nikam nejdu a slib nikdy neskládám. Vzpomínka druhá: Do Hradce přijede sovětský kosmonaut. Napíšu na papír, samozřejmě rusky, pozdrav a obdiv. Přičiním obrázek, vložím do obálky a jdu na nádraží. Vystihnu chvíli, kdy kosmonaut prochází špalírem kolem mě, vlezu mu do cesty a strčím pod nos obálku. ON mě odstrčí, projde kolem, obálka padá na zem. Zklamáním brečím a mažu domů. Vzpomínka třetí: Konečně vidím slavné sovětské vojáky! Četla jsem o nich v knížkách: Mladá garda, Čajka, Jak se kalila ocel, znám je moc dobře, obdivuji je. Teď je konečně vidím… ale… vše je dost jiné… Vzpomínka poslední: Mám doma dopisy voňavé od ruské voňavky. Jsou psané dětskou rukou, azbukou. Od holky z Leningradu… Sedím v sále. Těším se, co bude. Ze zákulisí slyším zpěv budovatelské písně Na jeviště přicházejí se zpěvem starší paní. Mají různě barevná trička, v ruce válce – bubny. Bubnují. Dozpívají. Jsou nádherné, člověčina z nich tryská v té nekrásnější a nejsilnější podobě. Říkají nějaké básně, ty moc nevnímám, jsem oslněna Ženami. Pak vyprávějí svoje vzpomínky, i celé příběhy, říkají to prostě, nedojímají se jimi, asi se nesnaží dojmout ani mě (což se jim nedaří), jen jsou rozechvělé trémou, vyprávějí prostince, mám pocit totální přirozenosti… Při pohledu na ně, mizí moje obavy ze stáří, mizí šílená představa důchodců putujících od Tesca ke Kaufáči… A představení běží.
Zaznívá ruština, pak čeština s ruským akcentem. Hlavou mi letí slova: Generační výpověď, Dokument doby. Na jevišti vyvstane pomník Stalina, najednou tam je. Pořád něco dělají s těmi válci, asi se na ně musí občas posadit. Staví věž – nechápu proč, sleduji jen s napětím, jestli jim nespadne. Skoro. Ale běží další příběh, zapomínám na ty pitomý kulatý krámy, poslouchám, v hlavě se rojí další hluboce uložená vzpomínka. Holky sedí jako ve škole, ruce složené za zády. Pak se přemísťují vedle, jen jedna zůstává sama…Válce se koulejí, slyším báseň o pavouku… Báseň, říkaná bez patosu, krásně čistě. Těším se však na vyprávění, snad bude ještě nějaké… Jo. Rok 1968. Dívka v řadě přede mnou mobiluje. Já jsem dojatá, ale ji ještě vnímám… A pak – Sbor: Dvacáté století – století pokroku! Jedna vezme jednu pod paží, podpírá ji a všechny odcházejí. Sál tleská nadšením. Děvčata stojí na jevišti a samy od sebe jsou BOMBY… Mně se chce brečet, ale ovládnu to… Scénář tvoří výborně složená montáž autentických vzpomínek členek souboru a dobových textů – dovolených a nedovolených. Je to i legrace, při které běží mráz po zádech, alespoň nám starším. Dojme snad i diváka, který má již dost návratů do hrůzyplné doby padesátých let. Snad by skrovné prostředky, manipulace s válci, kostým – mohly více směřovat k podtržení osobností aktérek, k jejich výpovědím. Ale válce nepřeválcují to hlavní – silné, aktuální, nezapomenutelné. Nepotřebuji Modré z nebe, viděla jsem Vás. Díky. Emilka Boková, 4. B.
Co se diskusně šustlo o představení „babiček“ z Loun? Vzácná shoda panovala napříč generacemi diváků. Mladší se nechali slyšet: i když jsme mladí, vaše představení nás dostalo a dojalo. Bylo to strašně silné... a jedním dechem šlo i velké ocenění, že v tomto věku nesedí herečky u televize, jako většina jejich vrstevníků, ale jdou a hrají takové divadlo! Navíc byla rovnováha vážného a komického bez zbytečného patosu a didaktičnosti. Miloš Maršálek se svěřil, že by snesl ještě drsnější polohu, ne tak žensky jemnou, a víc osobního přiznání z omylu, že člověk tehdy nepochyboval a věřil komunistické propagandě a prostě jí podlehl. Radovan Lipus se herečkám poklonil po pás: „To je moje recenze“ Ocenil na představení „fascinující sílu, která tkví v autenticitě. To je něco, co nám nedá nikdo jiný, jedinečnost vašeho života, bolesti, zjizvení, nespravedlnost výběru doby, do které přicházíme žít naše životy. Právě vaše autentické vzpomínky dávají představení jeho působivost. Příběh denodenního ponižování, ohýbání a lámání – to je to, co si nikde jinde nepřečtu a chtěl bych se toho dozvědět ještě víc.“ Básně podle něj ubírají prostor právě této nenahraditelné výpovědi, takže by je textu nezařazoval. Také by snesl víc krutosti mezi postavami, nerozpouštěl by vinu, konkretizoval by ji, personalizoval. Herečka Eva vysvětluje, že pro ně bylo důležité se probírat oficiální i neoficiální poezií té doby a mít ji v představení. Miloš Maršálek se také přimlouvá za přítomnost poezie v textu hry. Pro starší jsou básně jako odrazový můstek ke vzpomínkám, pro mladší zase důkazem neuvěřitelné idiocie doby. Radim Šíp cítil, že se v představení honí moc zajíců. Princip osobních vzpomínek funguje, ale fascinující vyprávění ruší „divné přechody“ – na ně je potřeba propracovat vystupování z role dětské do té starší polohy s reflexivním odstupem. Akram Staněk přidává, že větší utříděnost textu by byla přínosná. V textu jsou místa, kde není upřesněný úhel pozorovatele, divák pak ztrácí jistotu.
_5
wolk r o n i q
54.
r o č n í k
18.
č e r v n a
5.
číslo
w o l k r ů v p r o s t ě j o v
54.
ČERVIVEN, Krnov: Vepřo-knedlo-zlo
Regina, Břeclav: Na Betlém!
Inscenace je inzerována jako koláž z veršů současných českých básníků. Je až neuvěřitelné z jakého vějíře textů, respektive autorů – básníků skupina ČERVIVEN čerpala. Kde přišla na Ohniska, kde našla Honzu Bornu a další? Skrumáž textů seřadila do tvaru, který pak inscenovala – a tam vidím určitý problém, který ani vášnivá diskuse všech, včetně nestora Miloše Maršálka, nakonec nevyřešila. Pláště – šedivé, cosi značící, které si jednotlivé figury v prostoru od tajemné postavy „osudu“ – „pána života“? na sebe přebírají, bez jakékoliv změny v chování těch, kteří plášť přejímají, i bez jakékoliv změny v interpretovaném textu, který se z nich (postav v hracím prostoru) line. Pak přijde téměř závěr – poslední (v tomto případě žena – dívka při textu… že se spojíme láskou hlavně nejen pohlavně…) odmítá přijmout šedivý plášť, aby jako ostatní přijala „šedivost života?“ a z kufru (kufry mimochodem jako znak fungují přesvědčivě – až na vytvoření střechy, kde fungují bohužel pouze jen
Skupinka mladých lidí na cestě… odkud? Snad z prodloužené, z plesu nebo jiné zimní radovánky. Pánové ještě v sacích, avšak už v rozhalence, dámy už vyměnily lodičky za pohodlnější obuv. Tmu nejdelší z nocí prozáří hvězda… Vánoce. Je těžké vyjádřit v několika málo minutách svůj osobní vztah k tomuto svátku. Mladí z Reginy Břeclav nalezli svoji cestu přes vlastní osobitou interpretaci těch nejznámějších vánočních koled. Je to cesta setsakramentsky ošemetná. Nebylo by nic snadnějšího, než na ní upadnout do sentimentu nebo do nemístné parodie. Přes jednoznačnou odvahu však tvůrci své vyznání udrželi na hraně, a s úkolem, který před sebe postavili, se vyrovnali se ctí. Drobné představeníčko překvapilo semknutostí použitých prostředků, lehkostí, se kterou se tvůrci vyrovnali s obtížnými party i jasným posláním. Ani veselá interpretace „pastýřských“ koled zpestřovaných hla-
jako prostředek k vytvoření stylizované střechy domu) vytahuje – bere malý barevný kufírek, se kterým odbíhá stranou mezi diváky. A přiznám se, že nevím, jestli se do konce představení s kufírkem vrací (bohužel ani kolemjdoucí a sedící mi s odstupem 60ti minut nebyli schopni sdělit ano – ne). Na úplný závěr pak v rámci děkovačky všichni na druhý náběh k publiku (spolu s dívkou s kufírkem) odstraňují šedé kabáty až na jednu herečku, která se chystá zřejmě při další klaněčce šedý plášť odhodit, ale k děkovačce už nedochází. Jako štír a lektor si neodpustím dotaz, na který nedostávám v inscenaci ani diskusi odpověď: má to význam – nemá? Omlouvám se, že to vypadá, že hodlám zlehčovat šedý kabát a práci s ním jako základní problém. V tom to není – podstatné je používání znaku a jeho důslednost. Přijmutím „kabátu“ se figura na jevišti mění. Já to nemusím vůbec pocítit (jak tvrdí nestor Miloš Maršálek), tedy já sám člověk, herec na jevišti. Ale divák by měl poznat změnu – změnu v chování, jednání, bytí – jinak přece stačí se dotknout, položit ruku kamsi – nejlépe na čelo – a jsem poznamenán. Nemusím používat rekvizity, kostýmy – pokud je použiji, musím znát význam použití a ten bych měl předat tomu, kdo je v hledišti: divákovi. Samozřejmě, že se může stát, že se mohu (já jako divák a on jako interpret) míjet s významem gesta, kostýmu, rekvizity, protože jsem naladěn na jinou frekvenci – i to se může stát, bohužel. V případě inscenace Vepřo-knedlo-zlo se to určitým způsobem stalo. Howgh k plášti a rekvizitám. V každém případě inscenace provokuje k zamyšlení jak já – my fungujeme, kdy se necháme – nenecháme „pánem života – osudem“ zmáknout. Odpověď … hledám – hledáme… hledáme v sobě. A to je dobré znamení pro nás i samotné tvůrce inscenace, že jejich snažení nebylo zbytečné – naopak – děkuji.
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
sem ovečky ani výlet do rapu nepřinesl zesměšnění, a přestože skvěle pobavil, nenechal nás na pochybách o pokoře, se kterou se k tématu Vánoc tvůrci vyjádřili. Závěrečné ostré odmítnutí konzumních bakchanálií, ve které se svátek, alespoň pro část národa už každoročně proměnil, reprezentovaný obludně rozjuchanou nekoledou „Vánoce, vánoce přicházejí“ a čitelný, avšak nesentimentální návrat k jeho skutečnému obsahu, zanechal ve mně hluboký dojem a křehkou naději, že základní hodnoty našeho světa se přes generační obměnu nemění. Akram Staněk P. S. (OT): Děkuji Radimovi, že v okamžiku, kdy má další existence byla nejistá, zachoval má (v ten okamžik možná poslední!) slova v první – již nedopsané - větě článku, a včerejší text dokonce (jako můj potenciální náhrobek) podepsal i mým jménem.
Jirka Pokorný
KUSE Z DISKUSE Jiří Pokorný vynáší první diskusní trumfy: žasnu, kde všude jste hledali texty a jak bohatý soubor básníků a textů se vám podařilo propojit. Má ale problém: proč si všichni lidé s takovou lehkostí poslušně a bez odporu berou na sebe šedé kabáty a proč jedna herečka ne? O tom jsem si dumal a znejistilo mě, když si pak při děkovačce jediná z hereček kabát nesundala. Byl to záměr, nebo náhoda? Soubor objasňuje, že v původní verzi si kabáty oblékli všichni herci, ale pak došlo k posunu. Dívka, která se ničím neprovinila, zůstane „barevná“ jako jistá naděje. Akram se ohrazuje, že tento výklad mu představení neposkytlo. Ale jinak byl velice spoko-
6_ 7
KUSE Z DISKUSE jený. Obsahem textů jsou totiž přesně ty problémy, které se člověk ve věku herců pokouší definovat, pochopit, konfrontovat se s nimi a řešit je, ačkoli je to možná trochu brzo. Kabát je podle Akrama nudně srozumitelný, mechanický a na konci směšně odmítnutý. To k hloubce tématu není adekvátní. Dalších několik diskutujících považuje za problematický okamžik útěku dívky ze scény. Radim shrnuje, že toto „gesto útěku“ je naivně zahrané a neuvěřitelné, v kontextu celého představení působí nepatřičně. Básně jsou o krok dál, než naivní útěk, protože jejich autoři /básníci a básnířky/ vědí, že jsou v tom namočený společně s námi a utéct nelze.
Radim Šíp vyslal střelu kalenou. Líbilo se mu, že se soubor vrátil k něčemu obecně známému (Vánoce jsou dnes svátky zprofanované i děsivé), ale soubor tradici Vánoc a jejich atributy chytře parodoval. Pořád přicházely nové nápady, překvapení s čepicemi, beránek, hip hop, linie rytmu, to všechno přispělo k pěkné gradaci. Navíc si dokázali dělat legraci i z toho rapu. Stejný názor v různých variacích zazníval od dalších diváků. Stejně tak se shodovali, že problémem byl pro řadu z nich závěr představení. Nebylo zřetelné, zda v něm soubor pokračuje v ironickém nadhledu, anebo naopak se přihlásil k tradici a smích nahradilo pokor-
né přijetí Vánoc. Pro Akrama byla ale závěrečná tečka dostatečně zřetelná ve významu, silná a uměřená, nebyl tam patos a on by po silnějším ani nevolal. Zaujalo ho, že herci dokázali nalézt vlastní cestu, jak po svém pojmout mystérium. Pro Miloše Maršálka to bylo pouze bezva číslo na vánoční večírek střední školy. Mrzí ho, že je to jenom taková milá zajímavá drobnost, která nedostojí tradici souboru Regina. Tento soubor má podle něj na víc. Jedné z mladých divaček chybělo hlubší téma a představení je proto pro ni snadno zapomenutelné. Jeden z přítomných pedagogů konstatoval, že soubor si na představení vyzkoušel řadu věcí a po-
stupů, například voiceband, práci s pointou a z pohledu pedagogického se tyhle zkušenosti pak dají využít v práci na jiných představeních. Radovan Lipus uzavírá: bylo to představení, které na nás vrhlo největší energii ze všech letošních souborů. Navíc dobrý klip je víc než špatná symfonie. Soubor v anonci na představení neslíbil víc, než divákovi skutečně dal, takže nás nepodvedli. A Radovanova rada závěrem: pracujte ještě víc se scénováním. Je skvělé, že máte večerní obleky, ale proč nemáte kravaty, lakýrky, účesy, brilantinu... došlo by pak k většímu kontrastu při tom uvolnění a vůbec by se s tím dalo ještě víc pracovat.
_7
wolk r o n i q
54.
janowy vjemy Třetí kategorie přinesla nečekanou vyrovnanost a symetrii. Sedm soutěžících na sedm porotců – co víc si ještě přát! Jde o jedinou kategorii, kde převažovali muži. Sice těsně, ale přece. Také poměr poezie a prózy byl téměř vyrovnaný. Ale dost už o tom… Dvakrát jsme měli možnost slyšet tak trochu ruskou češtinu. Kategorii zahájil Iurii Naumenko. Překvapil svým hlubokým hlasem a sportovním výkonem. Písně Vladimíra Vysockého zná bezesporu skvěle, leč nevybral si nejšťastnější překlad a taky gesta mohl krotit. Alena Dvořáková z Plzně v téhle situaci vždycky říkávala: „Co řekli, to udělali, ještě na to ukázali.“ Mám pocit, že by si svůj komentář neodpustila. Leč energie má Iurii (Jurij?) na rozdávání a českou výslovnost třeba časem doladí. Anebo už se bude napořád odrážet levičkou (volně cituji z Písně výškaře). Má na to svaté právo. Ani Vladimir Benderski výslovností nezapře svůj „exotický“ původ. Úryvek z novely Vladimira Sorokina (Den opričnika) by možná měl být přístupný až od 18 let, ale kdo by si stěžoval. Ochuzeni o vstupní informaci, že se děj odehrává v roce 2027, kdy se Rus propadla myšlením, jazykem a mravy do 16. století, jsme se stali svědky jednoho feťáckého tripu. Vladimir roztáhnul křídla nad Svatou Rusí a… To, co se dělo potom, bych nikdy nechtěl vidět na vlastní oči. Zuzana Zapletalová nabídla podobenství o tom, že ne každý talent je hoden obdivu. A že talent může být tu a tam nebezpečný i sám sobě. (Ivan Vyskočil: Och, Kusejr, to byl talent)
8_ 9
r o č n í k
18.
č e r v n a
5.
číslo
w o l k r ů v p r o s t ě j o v
54.
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
ŠEDOWS Jakub Štrba si vysloužil salvy smíchu svou interpretací povídky Zdeňka Svěráka (Pane Dufek, neznáte dobrý vtip?). Text se na nás valí možná trochu těžkopádně, ale poctivě, smích přichází prakticky v každé pauze. A pokud – tak jako já – patříte k těm, kteří si nepamatují vtipy, tady máte pro případ nouze alespoň jeden: Vejce potkalo tmu a tma povídá: Kam jdeš, vejce? A vejce říká: Já nevím, tady je tma. Lukáš Horáček spojil dva texty Jana Skácela (Pláč pro Hekubu a Dům). Mně se souvislost mezi nimi nalézt nepodařilo, ale třeba Lukáš ví… V jeho výkonu mi chyběla lehkost, pokora a jistá obyčejnost, s jakou snad radno říkat Skácelovy verše. Jana Novotná se proměnila v dospívající afroamerickou rekreantku Bernice (Eve Enslerová: (V)hodná těla) a vysvětlila nám, že nejhorší na světě jsou Hubený Krávy. A svěřila se nám se svým snem: stát se Hubenou Krávou. Inu, jsme jen lidé a přání máme různá. Ani tento výkon nelze s čistým svědomím doporučit očím a uším mladším osmnácti let. O závěr celé přehlídky se postarala Ivana Lubinová, která nás za pomoci textu Daniely Fischerové učila chodit po vlnách. Vzpomínám si na tenhle příběh ze semináře nonverbální komunikace, který Daniela kdysi vedla na Jiráskově Hronově. A přísahal bych, že jsem její intonace zaslechl i v téhle interpretaci. Ale to se u velkých osobností zkrátka stává. Třetí kategorie potěšila. Ale vrcholem přehlídky přece jen nebyla. Však to ani není její úkol. Jan Anderle
V semináři jsme dnes diskutovali na téma prostředků, které mohou pomoci sdělení, nebo ho naopak znemožní. Hovořili jsme o rekvizitách, které rušily při projevu a kostýmech, které nás uváděly do textu, podporovaly ho. Ani dnes základní otázka – motivace pro recitaci – zodpovězena nebyla. Ze všech interpretů jsme vybrali ty nejinspirativnější a hodnotili je. Vyšla nám tato jména: Dan Kranich, Jakub Pazdera, Klára Jírovská, Tereza Slámová, Kateřina Císařová, Veronika Smolková, Hana Hryzlíková, Klára Kazlepková, Kryštof Bartoš, Vít Roleček, Tereza Šmilauerová. Velká diskuze probíhala v semináři k tématu pořádání Krajských kol recitačních pře-
hlídek z hlediska výběru a názoru porot na interprety. Zjistili jsme, že pro některé lidi byla vyřčena zcela rozdílná hodnocení. Především co se týče pohybu na jevišti, někde porota tvrdí, že má interpret stát a nehýbat se od hlavy dolů, někde zase chtějí, aby se pohyboval, někde vadí porotě zvolené jevištní prostředky. Pokud se však budou i nadále udělovat na oblastních kolech první, druhá a třetí místa, tak se asi nikam nepohneme. Jak to změnit, ARTAMO? Například nové schéma programu přehlídky v Prostějově se povedlo, interpreti mohou jít zároveň do semináře i na hodnocení poroty, všechno se tak dá stíhat. Systematicky a popořádku se dá projít celým prostějovským dnem.
Možná by na národní přehlídku měli více jezdit organizátoři krajských přehlídek, na těch krajských by zase neměli chybět organizátoři oblastních kol. Časy se mění, vše má svůj vývoj, recitace není výjimkou, a my bychom se měli alespoň zamyslet. A ještě drobnost ke třetí kategorii: Ve srovnání s druhou kategorií byla třetí mnohem slabší, jak výběrem textu, tak zpracováním. Vypíchli bychom jména Jakub Štrba, Jana Novotná a Vladimír Benderski. Domníváme se, že dospělí recitátoři s největší zkušeností by si mohli stavět laťku výše. Stíňáci
PODWEČERY U KOTĚRY HOLDEN Vítěz soutěže mladých kapel Karlovarská rocková mapa - kapela Holden zahraje dnes u Kotěry. Suverénní, nevykalkulované vystupování, hráčská zručnost, schopnost napsat kvalitní písně a hlavně čirá a strhující radost ze hry. To všechno je Holden. Kapela vloni odehrála kolem stovky koncertů, vydala první desku "A Thing Between" . Hrají ve čtyřčlenném složení. Jiří Švec přitom studuje na Mezinárodní konzervatoři v Praze obor rocková opera, Tomáš Havlínek byl přijat na divadelní fakultu DAMU, Lukáš Body chce dál bubnovat a Dalík Pelc má jasno v tom, že se po skončení střední školy za dva roky přihlásí na konzervatoř. Shodují se ale na tom, že pokud to jen trochu půjde, chtějí Holden udržet a hlavně hrát.
_9
wolk r o n i q
54.
r o č n í k
18.
č e r v n a
DAVID AVIDAN / ROZHOVORY
5.
číslo
w o l k r ů v p r o s t ě j o v
54.
přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie
ROMAN KNÍŽE
Překlad z he b re j š t iny Vladimir Bender s ki
* 2 . 1 2 . 1 9 5 7 / b á s ník , z p ě v á k , b ý v al ý člen o p ere t ního s b oru
( p o p r v é p u b liko v á no )
D i v adla Jo s e f a K a j e t á na Tyla v Plzni .
Mluvil jsem s tebou o sobě a ty o hudbě Mluvil jsem s tebou o hudbě a ty o malbě Mluvil jsem s tebou o malbě a ty o módě Mluvil jsem s tebou o kině a ty jsi se mnou mluvila o dítěti Mluvil jsem s tebou o těhotenství a ty o pilulce Mluvil jsem s tebou o pilulce a ty o sexu Mluvil jsem s tebou o sexu a ty o kráse Mluvil jsem s tebou o kráse a ty se mnou o kosmetice Mluvil jsem s tebou o kosmetice a ty o sobě Mluvil jsem s tebou o tobě a ty jsi s tím měla potíže Mluvila jsi se mnou s potížemi a já jsem s tebou mluvil tak snadno Mluvil jsem s tebou snadno a ty jsi mluvila potichu Mluvil jsem s tebou potichu a ty jsi se šla vysprchovat Šel jsem se vysprchovat taky a ty šla jsi zapnout gramofonovou desku Šel jsem číst noviny a ty sedla sis řešit křížovku Vyšplhal jsem do bytu nahoře a ty jsi vešla do bytu naproti Zazvonil jsem u bytu naproti a sešel jsem dolů Vybral jsem poštu a vyšplhal jsem do bytu nahoře Prozvonil jsem tě po telefonu a tys prozvonila mě obratem Zvednul jsem sluchátko a vytočil jsem svoje číslo Zavolala jsi mě po telefonu a já ti zavolal obratem Mluvil jsem se sebou o tobě a ty se sebou o mě Mluvil jsem se sebou o zítřku a ty se sebou o včerejšku Mluvil jsem se sebou o New Yorku a ty jsi se sebou mluvila o Frankfurtu Čekal jsem na sebe minuty, čekala jsi na sebe léta Čekal jsem na sebe léta, čekala jsi na sebe měsíc Čekal jsem na sebe měsíc, čekala jsi na sebe večer Čekal jsem na sebe večer, čekala jsi na sebe noc A teď shrnuji a teď shrnuješ ty A teď shrnuješ ty a teď já shrnuji A teď přidávám a ty odčítáš A teď já odčítám a ty nepřidáváš
10 _ 11
Mluvil jsem s tebou o hovorech a ty o faktech Mluvil jsem s tebou o faktech a ty o interpretaci Mluvil jsem s tebou o interpretaci a ty jsi mluvila o lásce Mluvil jsem s tebou o lásce a ty o létě Mluvil jsem s tebou o létě a ty o čase Mluvil jsem s tebou o čase a ty jsi mluvila pořád Mluvil jsem s tebou pořád a ty jsi mluvila o večeři Mluvil jsem s tebou o večeři a ty jsi vešla do bytu naproti A teď se odpojím a ty odpojíš se taky A teď já se připojím a ty se taky připojíš Počkej na silnici o půlnoci a já přijdu přesně o půlnoci Počkej na silnici v deset a já přijdu přesně v deset Kup lístky na první promítání a půjdeme na první promítání Bude-li promítaní za dne, půjdeme za dne A teď je to definitivně do zítra, do večera, do rána A teď je to definitivně u mě a teď je to definitivně u tebe Mluvil jsem s tebou o konci a ty o sobě Mluvil jsem s tebou o tobě a ty jsi mluvila o dítěti Mluvil jsem s tebou o lásce a ty se mnou o penězích Mluvila jsi se mnou o penězích a já s tebou o důvěře Mluvila jsi se mnou o důvěře a já s tebou o dítěti Mluvila jsi se mnou o dítěti a já s tebou o lásce Mluvila jsi se mnou o lásce a já s tebou o soukromí Mluvila jsi se mnou o soukromí a já s tebou o sexu Čekali jsme na nás minuty, čekali jsme na nás léta A teď přidáváme, a teď ubíráme Mezitím vycházíme a zase se vracíme Hledali jsme se dnes a vyhledáme si i zítra Tento slovní proud skončí až tento slovní proud skončí A tento slovní proud skončí až tento slovní proud bude pokračovat A tento slovní proud bude pokračovat až tento slovní proud skončí Dotud je věc samotná a odtud jsou věci jiné Dotud jsou věci jiné a odtud je věc samotná Odtud ta věc začíná a tady ta věc končí A dosud pokračování pokračuje a tady se pokračování přerušuje
nad podkrovním bytem dívky se svatou rukou, nad mým přítelem, nad Norskem mé duše, nad Polskem mé matky, nad Islandem snů, nad pobořenými chlévy a mlýny, nad hospodami a nade všemi domy, kde jsem se kdy opil pivem, vodkou, sny, láskou a nevím, kam s tou raněnou vzducholodí přistát a nevím, zda ji nerozbiji o skálu, neboť řídit unavuje a nikdo to nechce na chvilku převzít. Jenže pak je tu ještě ta, z jejíhož střevíčku chci pít.
PÍSEŇ O ZELENÉ LAMPĚ Prý po čem se mi nejvíce stýská. Teď, když se ztrácí rozdíl mezi opáleným a neopáleným místem na tvém těle, mezi zasaženým a nezasaženým srdcem, mám odpovědět. Na půdě v dopoledních hodinách si na žebříku kdosi dává smyčku, sám si svazuje ruce a poslední čin v jeho životě je skok. A jakoby se nikdy nic nestalo, pluje travinami osamělý los a jablka je jen půl a všeho je půl, jen měsíc je občas celý.
STESK
H erec , drama t ik a b á s ník .
Mluvil jsem s tebou o sexu a ty o kině Mluvil jsem s tebou o kině a ty o zahraničí Mluvil jsem s tebou o zahraničí a ty o svém dědečkovi Mluvil jsem s tebou o svém dědečkovi a ty jsi se mnou mluvila o své babičce
Mezitím se já pohnu a ty se nepohneš Mezitím se ty pohneš a já se vrátím Mezitím se ty vrátíš a já vyjdu Mezitím se já vrátím a ty zůstáváš
TAK TRDLUJE MÁ VZDUCHOLOĎ NAD KOSTELEM
* 1 9 1 9 – ? ? ? / o t ec b á s níka R omana K níže t e .
Mluvil jsem s tebou o úspěchu a ty o své matce Mluvil jsem s tebou o literatuře a ty o své pubertě Mluvil jsem s tebou o svém dětství a ty jsi mluvila o dítěti Mluvil jsem s tebou dítěti a ty o důvěře Mluvil jsem s tebou o důvěře a ty jsi mluvila o sexu
Hledej mě dnes a vyhledám tě zítra Hledej mě zítra a vyhledám tě pozítří Hledal jsem tě včera protože tys mě hledala předevčírem
JAROSLAV KNÍŽE
Mluvila jsi se mnou o lásce a já s tebou o penězích Mluvil jsem s tebou o penězích a ty se mnou o důvěře Mluvil jsem s tebou o důvěře a ty jsi mluvila o dítěti Mluvil jsem s tebou o lásce a ty o sexu Mluvil jsem s tebou o sexu a ty jsi mluvila o úspěchu
víš, co je stesk? Když dýmí nať. Nebo když káně krouží nad topoly, když myslíš na toho, co odešel, ale když naň myslíš, přestože to bolí. Když nastavuješ srdce samotě, samotě, která ze všech koutů míří. Stesk, to je rudé listí na plotě a černé myšlenky a netopýři.
_ 11
wolk r o n i q
54.
WOLKROWOKO
r o č n í k
18.
č e r v n a
5.
číslo
I N T E R P R E TA C E I N T E R P R E TA C E
Wolkroniq se omlouvá Mezinárodnímu festivalu poezie ve Valašském Meziříčí, na který včera zval recitátory. Všechno platí, včetně uzávěrky 15. října, chybí ale čas. Takže: letošní Valmez potrvá od 10. do 12. listopadu. WQ
FESTIVAL APOSTROF PRAHA
Interpretace je projev vlastního názoru (světonázoru, uměleckého názoru) prostřednictvím díla, které mi to umožní. Interpretace je velmi důležitá věc. Protože když nedokážeme věci interpretovat, tak se ztrácí nejdůležitější funkce divadla. Divadlo je jako tribuna jako prostor pro vyjádření vlastního názoru. Pro mě totiž divadlo zdaleka nemá jen zábavnou funkci. Jde o způsob komunikace mezi lidmi prostřednictvím něčeho vznešenějšího než je náš každodenní život. Je to umělecké ztvárnění našeho každodenního života. A já si myslím, že rezignace na tuto uměleckou funkci divadlo velmi ochuzuje. Takže interpretace je z tohoto pohledu klíčové slovo. Jozef Krasula, režisér
Přijeďte do Prahy v čase od 26. 6. do 28. 6. na festival Apostrof, jehož je ředitelem Akram Staněk! Ve třech dnech můžete v Divadle na zábradlí a v NoDu spatřit devět představení: dvě slovenská a po jednom z Polska, Rumunska, USA, Maďarska, Norska, Thajska a Indie. Kdy něco takového zažijete?!! Lístky a permice za ceny lidové!!! Podívejte se na http://apostrof.webnode.cz nebo sledujte Apostrof na Facebooku!!! Přijeďte určitě a neváhejte, letošní 13. ročník je poslední!!!
PREZENTACE VÝSLEDKŮ
SEMINÁŘE FYZICKÉHO BÁSNICTVÍ „PRO KAŽDÉHO“ BUDE DNES OD 15:00 V DUZE!!!
p rogram dne s čas
kde
co
9.00–11.00
DUHA
Rozborový seminář pro 3. kategorii recitátorů sólistů
11.15
DUHA
DĚTI VESELÉ, Olomouc Brand Party – Michal Hvorecký, režie: Magda Veselá
13.05
DUHA
NA POSLEDNÍ CHVÍLI, Ostrov Čekání na dona Luciana – „klasický meloun“, režie: Lucie Veličková
14.00–15.00
DUHA
Hodnocení poroty divadel poezie
15.00–17.00
DUHA
Prezentace seminaristů Petra Váši
19.00
DUHA
TO NEJLEPŠÍ NA KONEC…
21.00 22.00 23.00
Zahrádka Národního domu
U KOTĚRY NA ZAHRÁDCE DJ Petr Zakopal HOLDEN – karlovarská pop-rocková kapela DJ Petr Zakopal
Závěrečný večer 54. Wolkrova Prostějova s předáním cen festivalu
TÝ R Á Š Redakce: Petra Kosowá /Kosa/ Petra Hynčíkowá /Kuna/ grafik Honza Dientsbier /Honya/ foto: Bob Pacholíq a Honya
12 _
