!
!
!
"#$#%&$'!&(#)*! +,-.%#&(/!
!"#$%&"'()%*%+,(,(-"%.&,/"'(0123%+'4*50%( #3%&$%64'(7"890%(:"2*,(
0'+1!23334!5#6-/$.!&#.(789!:.&(#5*;!<=>/?7@!A#(#B51A,9!C!=1+7D!1!E7F,-*! )>9E!,!G1!#?F9$(,H9+I!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
! ! ! ! ! !
!
!
:E,(1!"(.E9-#H&$JK!L(7)J-$1!M15$#HJ! N*+-JG,.+!E54!O%9P9!Q5E%,6$*K!Q.+)#%9R! S/F9-!TUVW!C!X-#5!TUVY!!
Obsah 1. Slovo úvodem ……………………………………………………………………… 5 2. Historie založení Sokola …………………………………………………………… 6 3. Založení a vývoj Sokola v Humpolci ……………………………………………… 7 4. Životní okamžiky Jiřího Šimka 4.1. První krůčky (30. – 40. léta 20. století) 4.1.1. Meziválečné období – 30. léta …………………………………………
12
4.1.2. Studium, počátky sportu nejen v Sokole a životní vzory – 40. léta ……
12
4.2. Křižovatky (50. – 60. léta 20. století) 4.2.1. Počátky totality ………………………………………………………… 16 4.2.2. Mladým mužem na zkušené – 50. léta …………………………………
18
4.2.3. Změny k lepším zítřkům? – 60. léta……………………………………
18
4.3. Období tzv. normalizace (70. – 80. léta 20. století) 4.3.1. Spoutaná společnost, život a poměry v ČSSR …………………………
21
4.3.2. Dělníci už nepředstavují pro KSČ takovou oporu jako dříve …………
23
4.3.3. Postupně se snášející postihy, Jiří Šimek a Humpolec ………………… 24 4.4. Zvonění klíčů (1989) – Sametová revoluce a pan Šimek ……………………
25
4.5. Cesta hledání (1989 – současnost) 4.5.1. Jak to bylo se zaměstnáním? …………………………………………… 26 4.5.2. Celoživotní láska koníčkem ……………………………………………
26
4.5.3. Sport dříve a dnes ………………………………………………………
27
4.6. Renesanční člověk……………………………………………………………
28
5. Závěr ………………………………………………………………………………
29
6. Obrazová příloha …………………………………………………………………
30
7. Zdroje ……………………………………………………………………………
37
2
Věnováno panu Jiřímu Šimkovi k jeho 81. narozeninám
„Přes všechny problémy, které doba postupně přinášela jednotlivcům i společnosti jako celku, sport vždy přinášel vyplnění volného času, spoustu přátel i legrace, a především radost, to neradno usilovat, v němž i Sokol měl své místečko a jisté poslání. Rozvoj sportovních dovedností, vzdělání člověka nejedním směrem a obrana vlastního státu, nejen to přinášela tato organizace…“1
1
Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské
3
Poděkování Děkujeme Mgr. Jiřímu Dalíkovi za umožnění účasti na této historické soutěži a za poskytnuté rady a materiály. Děkujeme panu Jiřímu Šimkovi za čas, který věnoval nám a našim otázkám, pěkné chvíle při rozmlouvání, podání soukromým informací rozšiřující naše obzory a laskavé zapůjčení vlastních fotografií. Děkujeme rovněž našim rodičům a příslušníkům rodin za morální podporu při psaní této práce.
Prohlášení Prohlašujeme, že předložená práce je naším původním dílem, které jsme vypracovaly samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsme při zpracování čerpaly, v práci řádně citujeme a jsou uvedeny v seznamu zdrojů. Humpolec, 12. 2. 2015
4
1. Slovo úvodem Na stránkách této práce jsme se pokusily zachytit především celou Šimkovu sportovní éru a také nahlédnout do jeho osobního života. To vše v kontextu doby uplynulého století, tehdejší i dnešní společnosti a politických poměrů. Na počátku naší práce seznamujeme čtenáře s obecnou historií a vývojem Sokola, též s humpoleckou tradicí sokolské jednoty, jež neustála komunistický režim po II. světové válce. Dále do politických a historických souvislostí, které ovlivnily nejen vývoj Sokola, zasazujeme životní příběhy pana Jiřího Šimka obohacené o jeho vlastní citace ze společných setkání. Naším badatelským záměrem bylo zmapování historie Sokola v našem městě Humpolci. Zároveň jsme chtěly získat náhled nejen našich očí na tuto organizaci, v našem městě s poměrně dlouholetou tradicí, proto jsme vyhledaly současného předsedu, dnes již TJ Jiskry, Jiřího Šimka. Díky poutavému vyprávění jednoho z nejstarších žijících členů pamatujícího na částečné vzestupy i pády jednoty, se nám podařilo sestavit přehled alespoň zásadních okamžiků a shrnout vzpomínky na tuto tělesně i duševně rozvíjejí organizaci. A jelikož byl Jiří snad opravdu úplně vším – v mládí nadějným cvičencem Sokola, později oporou řady sportovních mužstev Jiskry, a kolikrát i funkcionářem a trenérem zároveň – bylo pro nás výzvou, nahlédnout do velmi vytíženého života osoby muže, který si zaslouží nejen pochopení, ale i úctu a obdiv. Úvodní fotografii, na níž je pan Šimek, jsme vybraly na základě rozhodnutí o zásadním vzestupu humpoleckého oddílu házené, který nastal v roce 1967, kdy se hráčům podařilo získat zpět po 13 letech soutěž I. ligy na domácí půdu. Základním zdrojem informací byly osobní výpovědi pamětníka-pana Jiřího Šimka. Informace obecného charakteru jsme čerpaly z učebnice Dějiny zemí Koruny české, z Encyklopedie tělesné kultury a některých jiných publikací, které uvádíme v seznamu literatury. Pro informace regionální povahy jsme sáhly do několika publikací, které vyšly v posledních letech. Za zmínku stojí edice Kamarýtovy kroniky (nejstarší dochované humpolecké kroniky) a kniha Humpolec v zrcadle času, jejíž první díl popisuje dějiny místních spolků. Doplňkovým zdrojem informací nám byl internet.
5
2. Historie založení Sokola Sokolská tělovýchovná organizace byla založena 16. února 1862 pod názvem Tělocvičná jednota Pražská, od roku 1864 jako Sokol Pražský. Zakladatelem byl Miroslav Tyrš, český estetik a teoretik umění a TV, profesor dějin umění na UK a ČVUT v Praze. Jako náčelník vychoval v Sokole další cvičitele, vytvořil vlastní tělocvičnou soustavu a české názvosloví. Spoluzakladateli byli J. Fügner, JUDr. J. Grég, prof. E. Tonner ad. Základem činnosti sokolských jednot byla již výše zmíněná Tyršova tělocvičná soustava. Mnohé jednoty prováděly i některé sporty, které však byly chápány jako doplňková činnost. Zvláště plavání, veslování, atletika, zápas a v zimě bruslení. V dubnu a květnu 1862 se pořádaly první sokolské výlety (manifestační turistické pochody na Říp a Karlštejn). Od roku 1871 začal Tyrš vydávat časopis Sokol, který sjednocoval hnutí ideově i odborně, později v letech 1877-81 bylo vydávání přerušeno (obnoveno v r. 1882) krizí sokolského hnutí, jež zhoršila podmínky pro uplatnění vzmáhajícího se sportovního hnutí v Sokole, a proto se sport začal organizovat mimo Sokol. 11. červen 1882 byl dnem konání prvního veřejného cvičení a sedmnáct dní na to se konal I. všesokolský slet v Praze na Střeleckém ostrově. Vedl ho M. Tyrš a cvičilo zde 720 cvičenců z 80 jednot. Skladby se předváděly ještě bez hudebního doprovodu. Do vzniku ČSR se přes veškerou rozpornost své ideologie stalo sokolské hnutí významnou součástí národního osvobozeneckého hnutí, napomáhalo růstu národního uvědomění, zejména mládeže. Sokolské hnutí má velké zásluhy o rozvoj kultury a vzdělanosti (zakládání knihoven, divadelních a pěveckých souborů, později kin apod.) i o velmi dobrou úroveň škol. Největší význam má však jeho tělovýchovná činnost. Všesokolské slety mobilizovaly široké masy českého obyvatelstva k tělovýchovné aktivitě a založily tradici našich masových tělovýchovných vystoupení. Od r. 1901, kdy se konal IV. slet, se slety začaly konat v šestiletých obdobích (pokud jim nezabránila válka). Po vzniku ČSR (1918) přijala název Československá obec sokolská (dále jen ČOS). Ideově podléhala Československé národně sociální straně a postavila se na pozice buržoazní demokratické republiky, budovala na vysoké úrovni přípravy tělovýchovných kádrů, zavedla zdravotní péči, vzdělávací činnost, vydávala širokou škálu odborných 6
publikací a časopisů. V r. 1938 měla ČOS 800 tis. členů ve 3 333 jednotách, 1 177 sokoloven a 1 817 hřišť. V dubnu 1941 byla činnost ČOS zastavena, vedoucí představitelé zatčeni, mnozí zahynuli. Po osvobození ČSR se sokolská organizace postavila za sjednocení čs. tělovýchovné spolky. 31. března 1948 bylo vyhlášeno sjednocení všech tělovýchovných, sportovních a turistických organizací do jednotné tělovýchovné organizace Sokol. V r. 1948 se uskutečnil poslední, XI. sokolský slet. Roku 1953 došlo podle zákona z prosince 1952 k reorganizaci československé tělovýchovy (dále jen TV). ČOS byla zrušena a zavedlo se státní zřízení tělovýchovy. Jedním ze šesti tělovýchovných úseků se stal Sokol, jenž měl organizovat tělovýchovné spolky na vesnici za jednotného řízení. Roku 1957 vznikl Československý svaz tělesné výchovy, jehož součástí se staly i jednoty Sokola. Název Sokol zůstal zachován v názvech některých tělovýchovných jednot, zejména na vesnicích nebo tam, kde byly dlouholeté tradice.2
3. Založení a vývoj Sokola v Humpolci Na rozdíl od jiných spolků můžeme dnes bohužel o humpoleckém Sokole psát jen v minulém čase. Byl založen na ustavující schůzi dne 19. července 1868, kterou svolala na podnět Filipa Bečváře městská rada. Sokol zde byl čtvrtým nejstarším založeným spolkem, a ve své době i největším a nejváženějším. Jeho historie v našem městě končí rokem 19523, a přes dva pokusy o jeho vzkříšení se činnost více jak osmdesátileté historie existence obnovit nepodařila. Humpolec je proto jediným z větších měst v Kraji Vysočina, kde Sokol v současnosti neexistuje. Je však stále živou organizací. Činnost ČOS, která v současné době sdružuje více jak tisíc jednot s téměř 190 000 členy a je tak čtvrtým nejpočetnějším občanským sdružením v České republice, se věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti, zahrnuje také kulturní činnosti, především ve folklórních a loutkářských souborech. Takto vzpomíná na jeho vzestup i pád Jiří Šimek: „Sokol vždy posiloval tělo i ducha. V dětství a dospívání nebylo asi nic pro mě tak přitažlivého jako právě členství v této národní tělocvičné organizaci, v Humpolci založené v r. 1868, před 152 lety. V tom roce několik humpoleckých občanů zúčastňujících se slavnostního položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze vidělo delegaci Sokolů, jednotně oblečených v působivém 2
DEMETROVIČ Ernest a kol.: Encyklopedie tělesné kultury (p-‐ž). Praha, 1988. ISBN 80-‐7096-‐046-‐9, s. 138 – 141. Vadil díky svým myšlenkám a ideálům totalitním režimům, a tak jej zakázali jak nacisté, tak později i komunisté. 3
7
stejnokroji. Líbilo se jim jejich vystoupení. Odezvou na toto setkání bylo založení Tělovýchovné - tělocvičné jednoty Sokol v našem městě. Vlastní tělocvičnu – Sokolovnu si postavili až po 30 letech, na sklonku r. 1899 byla dostavěna. Záhy se však projevila řada stavebních závad i problémů s dofinancováním. Sanační opravy se nedařily a vše skončilo exekučním prodejem budovy. Dnes budovu vlastní fyzická osoba a známe ji jako Spolkový dům s restauračním provozem.“4 Citace z humpolecké kroniky o zrodu myšlenky na založení Sokola v Humpolci – zaznamenal Filip Bečvář (humpolecký starosta, pozdější poslanec říšského sněmu): „Rok 1868 je v českém národě znám jako rok persekuční a též i rok následovní. Vládlo ministerstvo zle pověstné Giskra-Herbst, kteréž každé národní hnutí české zle pronásledovalo. Je zřejmé, že proti takovým útiskům zase mocněji se osvědčovalo vědomí národní a politické. Tak uspořádána v Praze veliká slavnost národní o Janě Nepomuckém: položení základního kamene Národního divadla. K této slavnosti sjely se zpěvácké spolky, sokolské jednoty a všechny spolky národní, mimo velikého množství ostatního lidu. Nemusel jsem ani prositi svého otce, abych se směl podívati na tuto slavnost, neboť on mne tam přímo posílal. Tak jsem se této oslavy súčastnil se zdejším zpěváckým spolkem. Mimo všech vlasteneckých dojmů působily na mne zvláště řady Sokolů. Viděl jsem v nich uskutečněný ideál pravého národního junáctví. Záviděl jsem všem městům, ze kterých se Sokolové již ke slavnosti dostavili a jména svých měst na praporech hrdě nesli. Bylo mi to pojednou věcí národní cti, aby i v našem městě vznikla sokolská jednota. Předsevzal jsem si, že jakmile se vrátím domu, budu k tomu pracovati, budu omladinu povzbuzovati a starších budu buditi sympatie pro založení Sokola. Co jsem si předsevzal, to jsem provedl.“5 Sokolská jednota tak v našem městě vznikla z nadšení několika jednotlivců, již se zúčastnili již výše zmíněné pražské slavnosti. Filip Bečvář pak pozval do Humpolce cvičitele z Prahy, kteří přijeli a provedli několik ukázek cvičení. Rok po založení měla jednota již 170 členů a cvičily čtyři družstva. Uvědomíme-li si, že Humpolec měl v roce 1870 pět tisíc obyvatel, tak to byla poměrně velká organizace. Činnost tohoto spolku byla již z počátku různorodá, vedle vlastního cvičení se konaly lampionové průvody, výlety po okolí nebo se pořádaly taneční zábavy, tzv. sokolské šibřinky od roku 1877. Neexistoval jen odbor tělocvičný, ale i vzdělávací, který pořádal v neděli odpoledne schůzky se zaměřením na vzdělání a osvětu, nejdříve v sále u Nápravníků v Kamarytově ulici, později v Bečvářově hotelu u Bílého beránka (dnešní hotel Jirmásek 4
Výpověď pana Jiřího Šimka (11. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové HOLUB Pavel, ŠKRABÁNEK Zdeněk a kol.: Kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů (1848 – 1915). Humpolec, 2014. ISBN 978-‐80-‐260-‐7318-‐5, s. 177. 5
8
na Dolním náměstí). Sokol uvažoval o výstavbě vlastní tělocvičny, neboť byly s prostory na cvičení neustálé problémy, což bylo mimo jiné spjato také s funkcí starosty Františka Chaloupky (1893-1901), který Sokolu nepřál. V roce 1895 pan Chaloupka zrealizoval dva roky plánovanou koupi pozemků na výstavbu vlastní tělocvičny, a to dvou domků se zahradami v místě dnešního Spolkového domu, kde se pak v létě Sokolové scházeli na cvičení, v zimě se opět cvičilo v pronajatých prostorách. O pět let později, byl 6. srpna slavnostně položen základní kámen k vlastní sokolovně, o jejíž stavbě se intenzivně jednalo celý rok. Nakonec po různých peripetiích byla její stavba svěřena místnímu staviteli Otakaru Martinovi (příbuznému starosty Filipa Bečváře). Z finančních nedostatků odpadlo z původního projektu Ing. Čížka celé první patro budovy, změnila se krytina, byly použity lacinější krovy6, nerealizovaly se sprchy, šatny a dokonce i některé z plánovaných chodeb. Na podzim téhož roku byly zjištěny tak velké závady, že budova byla téměř nepoužitelná. Rozhořel se tak spor mezi Sokolem a stavitelem Martinem, který opravy neustále odkládal a žádnou ze závad nechtěl uznat. Tak trvalo do jara 1902, kdy byla budova policejně uznána za nebezpečnou a veškeré akce zde byly zakázány. „Proti Sokolu se nakonec postavil i její dlouholetý starosta Filip Bečvář, který v červnu 1902 odstoupil z pozice starosty Sokola a za necelý rok ze Sokola vystoupil s celou svou rodinou…“7, načež hromadně opustilo tělovýchovnou organizaci i členstvo, takže ze 180 členů zůstalo pouhých 80. Ze zápisů Anny Vetterové Bečvářové: „Dr Jiráskovi a adjunktu Halasovi podařilo se „Sokola“ rozvrátiti. Není pravda, že můj otec opustil „Sokola“, když Sokolovna padala. Můj otec byl vůbec rozhodně proti tomu, aby strýc Otakar Martin Sokolovnu stavěl. Upozorňoval především na to, že bude-li strýc stavěti hodně lacino, nebude moci dodati věc žádoucí kvality a bude-li stavěti draho, bude mu ustavičně vyčítáno, že se na „Sokolu“ obohatil.“8 Následovaly problémy s platbou úroků za stavební půjčku, a tak došlo na základě žaloby záložny v Třešti, která na stavbu sokolovny půjčila peníze, k exekučnímu prodeji sokolovny. „Nakonec ztratil Sokol při exekuci 20 tisíc korun a stavitel Martin nebyl vůbec nijak postižen. Inu spravedlnost je někdy slepá…“9 Roku 1902 byl v budově sokolovny dokonce zřízen hostinec.
6
Ledabylost a šetření se stalo na jaře 1900 osudným, když při veřejné schůzi praskl krovový trám a jeden občan byl smrtelně zraněn. 7 BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-‐80-‐260-‐0219-‐2, s. 34. 8 HOLUB Pavel, ŠKRABÁNEK Zdeněk a kol.: Kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů (1848 – 1915). Humpolec, 2014. ISBN 978-‐80-‐260-‐7318-‐5, s. 212. 9 BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-‐80-‐260-‐0219-‐2, s. 35.
9
Takto vidí situaci dcera Filipa Bečváře: „Později za vedení Bečvářova „Sokol“ náš rostl, neboť vůdce jeho po dlouhá léta neochvějně držel se zásad a pevného přesvědčení. Sokol tak stal se dítětem Bečvářovým a dítě tíhlo ke svému otci, takže se zdálo, že dítě a otec jedno jsou… Otcové lidští však stárnou (A proto mají snad právo děti jejich je odkopnout? To si dali humpolečtí páni Sokolové bezděky pěkné vysvědčení o své ušlechtilosti), ale lidstvo ve svých útvarech hledí se omlazovati. (Zde se omlazovalo tím způsobem, že místo za zaručeně poctivým člověkem, který se osvědčil 34 let jako příkladně obětavý sokolský pracovník, šlo za lidmi, jejichž veřejná práce spočívala hlavně v činnosti špičatých loktů.) Jiní lidé přišli a jiné snahy a myšlenky s nimi (To je právě to smutné, že ti lidé bylo o tolik jiní!) Kdo rozumí těmto mladým lidem je šťasten, kdo nechce porozumět, klesá. (Jaká domýšlivost! Což je to vždycky tak jisté, že mladá generace znamená vzestup?)“… „Halas chodil pytlačiti, viz str. 221, a Dr Jirásek učil se na svých pacientech, jak bylo dokázáno svědectvím, takovým způsobem, že se to se svědomitostí lékařskou ani trochu nesnášelo.“10 Situace Sokola se začala měnit k lepšímu (?11) teprve po roce 1906, kdy do jednoty přišli noví mladí lidé. Mezi nimi i Josef Drapela a Oldřich Kocián, s jejichž jmény je potom humpolecký Sokol spojován po dalších více jak 40 let. Při oslavách 40 let trvání, v roce 1908, měl Sokol 115 členů a před I. světovou válkou již 196. Pod vedením starosty Sokola Jana Jokla se podařilo stabilizovat jej i finančně. Roku 1910 byl změněn název sokolovny na Spolkový dům, protože objekt byl používán pro různé účely a Sokol jej již nevlastnil. V roce 1913 byl ve Spolkovém domě zřízen biograf a zároveň se znovu začalo uvažovat o stavbě nové sokolovny jen pro účely sokolské jednoty. Po vypuknutí I. světové války odešlo mnoho mužů z jednoty na frontu, sál ve Spolkovém domě byl změněn na krejčovskou dílnu, kde se šily vojenské stejnokroje. Muži necvičili v letech 1915 – 1917. Po tuto dobu zachraňovaly Sokol jeho členky, které cvičily pravidelně, pořádaly přednášky, a také se do akce zapojilo České srdce. Po válce měl Sokol 266 členů a v roce 1919 se obnovily snahy o vybudování nové sokolovny. Bylo vybráno místo pod nádražím, kde byla zrušena místní ovocná školka. V roce 1922 byl tento pozemek zakoupen a téhož roku měl Sokol již 342 členů. V následujících letech je upraveno prostranství u nové sokolovny na letní cvičiště, dnešní lehkoatletický stadion. V dubnu 1928 bylo zadáno provedení stavby nové sokolovny stavební firmě Jindřich Kasal a Josef Dubín a 5. července, při šedesátém výročí založení Sokola v Humpolci byl slavnostně položen základní kámen ke stavbě nové sokolovny, roku 1929 pak 10
HOLUB Pavel, ŠKRABÁNEK Zdeněk a kol.: Kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů (1848 – 1915). Humpolec, 2014. ISBN 978-‐80-‐260-‐7318-‐5, s. 212,213. 11 Různé zdroje – různé myšlenky a názory…
10
byla výstavba dokončena. O tři roky později bylo prostranství před sokolovnou nazváno Tyršovým náměstím a v parčíku u cvičiště byl postaven Tyršův památník. Sokolovna sloužila svému účelu i po mnichovském diktátu. Od roku 1940 začalo omezování činnosti Sokola ze strany okupačních úřadů. Těsně před zákazem čítal humpolecký Sokol 433 členů. V dubnu 1941 byla humpolecká sokolovna úředně zapečetěna a sokolům tam byl vstup zakázán. Již začátkem května tam byli ubytováni první němečtí vojáci. Ke konci války obsadily sokolovnu stovky běženců z pruského Slezska a ty způsobily na sokolovně největší škody. Sokolovnu dostali členové jednoty zpět až 28. května 1945, tehdy měla jednota 373 členů. Ke konci roku 1947 se k Sokolu hlásilo již 970 členů. Největší vystoupení Sokola na vlastní půdě, bohužel poslední, bylo nazváno Kociánovým sletem a konalo se 12. a 13. června 1948. Zúčastnilo se ho na sedm tisíc cvičenců. Po XI. všesokolském sletu v roce 1948 bylo ze Sokola na celostátní úrovni vyloučeno 11 tisíc členů, organizace Sokol byla komunisty zrušena koncem roku 1952, v Humpolci již v únoru. Následně přešel majetek i většina členů – po založení Jiskry Humpolec – 29. února 1956 do této organizace ČSTV. Bývalí členové Sokola ve své tělovýchovné činnosti pokračovali i v době totality, a to v odborech ZRTV, cvičící však stejně říkali: „chodíme cvičit do Sokola“12. Po válce jsou v kronice humpoleckého Sokola uvedeny pouze dva zápisy, a to z ledna 194613 a 196814. „Druhý pokus o obnovu Sokola proběhl roku 1990, kdy byla v lednu obnovena ČOS. V Humpolci proběhla jednání o možnosti obnovit jednotu, ale k dohodě nedošlo a většina zúčastněných byla pro další pokračování tělovýchovné činnosti v rámci Jiskry.“15
12
BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-‐80-‐260-‐0219-‐2, s. 40. 13 Zde autor píše o nutnosti nenechat již nikdy v budoucnu Sokol zakázat. 14 Zápis, kdy byl učiněn první pokus o obnovu Sokola. Píše se zde, že byl ustanoven přípravný výbor na jeho obnovu a je zde 36 podpisů lidí, kteří do Sokola chtěli vstoupit. Také byla 22. června 1968 uspořádána pamětní procházka městem s výkladem o historii Sokola k jeho stému výročí (organizátory této akce byli: A. Fučík, L. Pechová, J. Poláček). 15 BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-‐80-‐260-‐0219-‐2, s. 40.
11
4. Životní okamžiky Jiřího Šimka 4.1. První krůčky (30. – 40. léta 20. století) 4.1.1. Meziválečné období – 30. léta Hospodářství a sociální život byly koncem roku 1930 v ČSR těžce zasaženy hospodářskou a sociální krizí. Každodenní život, lidí jak přímo postižených touto krizí, tak i dalších skupin obyvatelstva žijících obavami z jejího dopadu na ně, byl poznamenáván četnými nesnázemi a úpadky již stávajících i nově vznikajících společenských i sportovních organizací. V této nelehké době se 10. září 1934 narodil i Jiří Šimek, jenž je i dnes stále aktivním sportovcem. Jeho matka Zdeňka pocházela ze selského rodu z nedalekých Hněvkovic, nebyla zaměstnaná a starala se o domácnost. Otec Jan pracoval jako účetní v humpoleckém družstevním lihovaru a byl synem strojního kováře, který pracoval v textilní továrně Emericha Dítěte. Zřejmě po otci zdědil Jiří hudební sluch, neboť Jan byl dobrým houslistou (dlouholetým členem smíšeného pěveckého sboru Čech a Lech16). 4.1.2. Studium, počátky sportu nejen v Sokole a životní vzory – 40. léta Pan Šimek navštěvoval obecnou školu Hálkova od r. 1940 – 1944 v Humpolci, později pak zdejší reálné gymnázium. Nejatraktivnějšími předměty shledával chemii, anglický a ruský jazyk. Samozřejmě nemůžeme opomenout na tělesnou výchovu „s výtečnými kantory na čele s prof. K. Wendlikem, kterému stop vystavil Únor 1948“17. V době po roce 1940, kdy se žilo v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, probíhala II. světová válka, začínal Jiří se sportem (poměrně v útlém věku). Rodiče ho v něm nijak neomezovali ba naopak, i když sami nesportovali. Pouze otec Jiřího vnímal v té době sport jako příznivý, byl členem tzv. Selské jízdy za první republiky, což byly především vesnické spolky – jakési předobrazy jezdeckého sportu a zájmu o chov koní (po II. světové válce nebyly již obnoveny, viz Únor 1948). „Jako dítěti mi byl vlastní tělesný pohyb, běhání a poměřování se s kamarády. Volný čas jsme trávili venku na ulicích. Hráli jsme "školku" 16
Také Milena – Jiřího kamarádka z dětství, později jeho žena a matka tří dětí – byla členkou v tomto pěveckém sboru. (Povoláním učitelka hudební výchovy a ruštiny nejprve v obecné škole Hradská, převážnou většinu své kantořiny pak strávila ve škole Hálkova v Humpolci.) 17 Výpověď pana Jiřího Šimka (11. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové
12
s míčky házenými proti zdím domů, skákali přes švihadlo, skákali do omrzení "panáka", hráli jsme také zaháněnou. Město obklopovala v těsné blízkosti pole, po kterých jsme se proháněli, házeli kamením a lezli do korun i těch nejvyšších stromů. Byl to takový přírodní tělocvik a od něj pak už jen krůček k tělovýchově organizované, ke sportům… Začínal jsem také vnímat, že existují organizované soutěže. Líbilo se mi soupeření klubů, které reprezentovaly nejrůznější města a obce. V Humpolci v té době byla populární mužstva kopané, České házené a hokeje. Kluci na jejich zápasech pochopitelně nemohli chybět. Do dneška si umím vybavit jména a postavy tehdejších hráčů… Také na nás začala působit popularita těch nejlepších klubů naší země. Od té doby fandím Slavii Praha, stejně jako jí fandil můj otec. Ten si ji prý vybral především proto, že za ní v mládí hrával druhý prezident Československa, PhDr. Edvard Beneš…“18 Celá řada společenských, kulturních, osvětových, profesních i tělovýchovných institucí a organizací byla postupně rozpuštěna, či jejich činnost přímo zakázána. Cílem nacistů byla germanizace českého a moravského prostoru včetně obyvatelstva, případně likvidace českého národa. V době intenzivních příprav Německa na válku byl však tento cíl odsunut do pozadí a následným se stalo využití všech hospodářských a lidských kapacit pro válečné úsilí říše. Sportovní život téměř ustal. Omezeny byly i nesčetné domácí soutěže v jednotlivých zemích, protože většina sportovců musela obléknout místo sportovních dresů vojenské uniformy. Po vypuknutí války odešlo mnoho mužů z jednoty na frontu. Jak jsme se již zmiňovaly, v průběhu války byla humpolecká Sokolovna zapečetěna, Sokolům byl vstup do budovy zakázán a přestup členů do jiných tělocvičných organizací byl také nemyslitelný. Postupně byly ze Sokolovny a Spolkového domu odstraněny všechny sokolské nápisy, byl zničen Tyršův památník i Brůhovi ptáci sokoli na budově Sokolovny. V Sokolovně bylo zřízeno středisko "Německé kultury" pro Humpolec a okolí, cvičiště za budovou sloužilo německým vojákům k výcviku. Členové Sokola však přesto nebyli po dobu okupace v úplné nečinnosti. Hlavně mládež byla aktivní v turistickém klubu a v házenkářském oddíle, např. v roce 1944 pořádal humpolecký házenkářský oddíl 1. ročník, dnes již tradičního letního turnaje mužů, tzv. Pohár Zálesí.19 Po skončení války nastala euforie a obnovování všech občanských aktivit, které byly za války omezovány a utlumovány. Ukončení válečného období umožnilo panu Šimkovi otevřít „bránu do světa sportů a tělesných cvičení“20. Sport se tak stal jeho velkou láskou a naplňoval velkou část jeho života i volného času. První sportovní období do dospělosti zaujímal Sokol, dorostenecký tenis, lehká atletika (sprinty a 18
Tamtéž Od r. 1950 se tento turnaj koná každoročně, od r. 2000 nese titulek Memoriál Josefa Kršky. 20 Z dotazníku pana Jiřího Šimka (22. 10. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské 19
13
hod oštěpem) a nářaďový tělocvik (především cvičení na kruzích a bradlech a přeskok koně na dél). Současně také první krůčky v lyžování, ping pongu, kopané, hokeji a české házené. Do TJ Sokol vstoupil jedenáctiletý Jiří v témž roce, kdy členové jednoty dostali budovu sokolovny nazpět. Takto pan Šimek vzpomíná na organizaci, v níž jeho členové nejen poznávali nové tváře, trenéry, pozdější vzory a učili se novým dovednostem, ale mnozí také začínali vnímat dění nejen ve své rodině ale i kolem sebe v širším smyslu – národní a světové, a dokázali si tak na svět utvořit určitý vlastní pohled, který je nadále rozvíjel, pokud o to ovšem oni sami měli zájem… „V Sokole jsem se zúčastňoval většiny aktivit. Především jsem pravidelně cvičil a brzo byl vybrán do závodního gymnastického družstva (cvičení na nářadí). Rád vzpomínám na společné turistické výlety do okolí, třeba i na lyžích v zimě. Úžasné byly letní stanové tábory u řeky Želivky. Vynikající systém cvičení, dostatek odborně vybavených cvičitelů, jejich výrazné lidské, morální kvality, kázeň v tréninkových hodinách, propojení nářaďového tělocviku a lehké atletiky, to vše dohromady mě dobře vybavilo pro řadu sportů, kterým jsem se postupně věnoval. Zúčastnil jsem se také všesokolského sletu v Praze v únoru 194821. Tento únor ale také znamenal zvrat společenských poměrů v zemi. Nástup totalitního systému, komunismu. Blížil se zákaz činnosti Sokola a jeho zrušení. Ještě v roce 1951 jsem naposledy za Sokol závodil, jako člen krajského výběru jsem reprezentoval Jihlavský kraj na dorosteneckém přeboru ČOS v Praze, v soutěži družstev. Závody probíhaly ve známé Sokolovně na Vinohradech."22 Současně se začátky v Sokole, jen o málo opožděně, začíná seznamování Jiřího s tenisem – šest báječných let v LTC Humpolec, v klubu s úctyhodnou tradicí23, přátelskou atmosférou a podporou mládežnického tenisu. Výkonnostní růst kluků včetně Jiřího nabíral stále na obrátkách. Žádné občasné tréninky! Nýbrž veliké množství hodin strávených na kurtech. Na tenis však chodili především sami od sebe, nenuceně. Intenzivně se připravovali, neboť se chtěli zlepšovat. Mnohdy hráli i dvoufázově (a to především v letním období). „Chodili jsme hrát i před začátkem vyučování, a odpoledne znovu!“ vypráví mi pan Šimek. Na otázku, zda měl v té době nějakého sportovního oblíbence, vzor, odpovídá: „Nemohu říct, že bych měl 21
„V únoru 1948 byly ve Vysokých Tatrách a v Jilemnici Zimní sletové hry, kde soutěžilo 1000 sokolů. Na Strahově byly vybudovány šatny pro 71tis. cvičenců, hlavní program byl v druhé polovině června. Na ploše se vystřídalo 118 000 cvičenců, které denně sledovalo 200 000 diváků. Zajímavou novinkou bylo také cyklistické vystoupení jugoslávských Sokolů přímo na Masarykově státním stadionu na Strahově. Mezi sokolskými dorostenkami tam také cvičila Jana Horáková (provdaná Kánská), dcera dr. Milady Horákové. V průvodu Prahou pak pochodovalo 75 000 sokolů, 9 000 hostů a 933 jezdců na koních.“ KOZÁKOVÁ Zlata. Sokolské slety. Praha 1994. ISBN 80-‐235-‐0029-‐5, kapitola I. Všesokolský slet, s. 7. 22 Výpověď pana Jiřího Šimka (4. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské 23 Založen již v r. 1907; po skončení II. sv. války – nedostatek vybavení všeho druhu (míčů, tenisových raket ad.).
14
nějaký konkrétní. Obdivoval jsem ovšem řadu osobností v mnoha sportech. Ze sportovní gymnastiky A. Hudce (vítěz cvičení na kruzích z berlínské olympiády 1936) a B. Šupčíka (náš vůbec první držitel zlaté olympijské medaile, získal ji za šplh na laně v r. 1924 v Paříži) – šplh na laně se tak stal také mým oblíbeným cvičením. V tenise jsem obdivoval J. Drobného (po odchodu do emigrace – vítěze Wimbledonu), podobně pak stolního tenistu B. Váňu, fotbalistu J. Bicana, v hokeji opět J. Drobného, také V. Zábrodského. Samozřejmě E. Zátopka a jeho neuvěřitelné úspěchy ve vytrvalostních bězích, byl také příkladem pro všechny atlety – v tom jak vymýšlel a hledal nové formy atletické přípravy, ukazoval nové možnosti, jak zvyšovat výkonnost nejen u vytrvalců.“ A co vaši cvičitelé, se kterými jste se vídal v Sokole? „V době svých sportovních začátků jsem si především vážil cvičitelů v Sokole, jejich znalostí a přístupu k nám, také jsem obdivoval jejich schopnosti organizovat cvičební hodiny. (…) Měl jsem také štěstí, že na osmiletém gymnáziu (kam jsem vstoupil po 4. třídě obecné školy) jsem se setkal s výbornými profesory tělesné výchovy: K. Wendlik – zapálený Sokol, který nám přiblížil českou házenou, košíkovou a atletiku; E. Novák – přivedl především hodně studentů k lehké atletice, po odchodu z Humpolce byl ústředním trenérem dorostenců v rámci Svazu lehké atletiky. (…)“ Nyní zpět k tenisu. „V té době našeho juniorského věku, jak jsme říkávali, jsme neměli v Jihlavském kraji vážné konkurenty. V letech 1949 – 1951 jsme kraj reprezentovali na „Pardubických juniorkách“. I tam se nám podařilo odehrát několik zajímavých zápasů v konkurenci nejlepších mladých hráčů té doby. Vzpomínám třeba na svůj první zápas v r. 1949, kdy jsem v kategorii mladšího dorostu porazil 3. hráče slovenského žebříčku, Bobera, abych hned v následujícím kole prohrál s Horou (tuším byl z Kolína) po vyčerpávajícím boji 11:13, 6:4, 5:7. V posledním setu si Hora vyžádal možnost hrát bosý! – Vždy jsem pociťoval určité potěšení, že jsem byl generačním současníkem hráčů, kteří patřili k dobrým výkonnostním tenistům, a rád si připomínám dobu, kdy jsem je vídal hrát na počátku jejich kariéry a měl možnost se s některými poměřit; hráčů jakými byli např. Jirka Valta, Milan Široký, bratři Krchové, Ríša Schönborn, Jirka Dobeš, Miloš Konrád, Zdeněk Černoch, Eda Jahl, Mirek Šimáček a další. Z té doby si rovněž připomínám exhibici nejlepších čs. hráčů v Jihlavě, Jardy Drobného a Černíka, možnost vidět fenomenální technickou hru na živo a prvně tak vnímat hru špičkového tenisty (především Drobného) světové třídy té doby, jeho absolutně přesná podání, světové voleje a kraťasy… - Musím ale bohužel připomenout, že přece jen již od Února 1948 začal se i tu vynášet mráček, který za několik let přerostl v pořádný mrak! Humpolec jako známé, silně průmyslové textilní město, dávalo najevo změny v politickém klimatu společnosti země, nejvíce směrem k tenisu, což se hlavně týkalo určité části dospělé členské základny LTC. Prakticky každá podnikatelská 15
rodina vyrábějící látky, nebo vlastnící zasilatelství látek, měla mnohdy i vícečlenné zastoupení v klubu. Často to byli i výkonnostní hráči, vždy absolutně korektní a respektující rovnocenné postavení všech členů navzájem. A právě proti nim byla vedena perzekuce. Na rozdíl od okolních klubů, např. v Jihlavě, Havl. Brodu, Pelhřimově ad., kde se situaci podařilo ustát, v Humpolci došlo k likvidaci tenisu. Tenisové kurty byly zasypány navážkou a hlínou, následně povrch upraven jako hokejové hřiště…“24 Tenis tak zanikl na deset dlouhých let. Pád nejen sportovních jednot, vlastnické sféry ad.25 nebyl žádnou přirozenou proměnou – máme na mysli organické potřeby lidí pro začlenění se do společnosti a také hospodářský vývoj – byl ale výsledkem především politických rozhodnutí, které vyplývaly z příslušnosti Československa k sovětskému bloku. 4.2. Křižovatky (50. – 60. léta 20. století) 4.2.1. Počátky totality Jak jsme se již zmiňovaly, v poválečném období docházelo k ovládnutí průmyslu a služeb především státními podniky, které získávaly nezřídka monopolní postavení ve výrobě. Pozbyly konkurence a nemusely se ohlížet na požadavky a tlaky trhu, jenž byl prakticky zlikvidován. Pro hospodářské a politické semknutí sovětského bloku vznikla v lednu 1949 Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), dirigována sovětskými představiteli k tomu, aby Československo jako hospodářsky vyspělý stát muselo pomáhat méně rozvinutým zemím. Dokonce se i jejich zájmům a potřebám podřizovalo. Často vyváželo na dluh, takže tato praxe nijak příznivě nepoznamenávala jeho hospodářskou úroveň. Souvisela s ním i izolace od hospodářsky a technicky vyspělého Západu, jenž už během 50. let prožíval další mohutnou modernizaci průmyslové společnosti založené na rozsáhlém využívání vědy a techniky. Nepřirozené hospodářské poměry způsobovaly poruchy v ekonomice, které pak úzce souvisely s problematikou zajišťování životních potřeb obyvatelstvu. Společnost se změnila nejen sociálně, politickým smýšlením a způsobem života po kolektivizaci zemědělství. Mizely z ní postupně celé středostavovské vrstvy (podnikatelé, živnostníci, rolníci), stoupala zaměstnanost žen a přibývali různí zaměstnanci a dělníci, kteří tak prakticky vytvořili dvě skupiny obyvatelstva. Dělnické profese spojené s těžkým průmyslem, které režim „cenil“, naopak služby řadil k podřadným zaměstnáním. Z kapitalismu známé výrazné sociální rozdíly mizely, v příjmech za práci se většina 24
Výpověď pana Jiřího Šimka (4. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské Také místo Československa ve světové ekonomice a organizovanost hospodářství (Jaro 1948 – dokončeno znárodnění podniků) – likvidace živností, soukromého řemesla a maloobchodu (1949 – 1953), viz další kapitola Křižovatky 25
16
společnosti téměř nivelizovala26. Poúnorový režim tak zasahoval citelně do každodenního života, stále více si je nejrůznějšími zákazy podroboval své kontrole, nařizoval kolektivní aktivity a prosycoval svými ideologiemi jedince na každém kroku. Lze si to toto však vysvětlovat jako tehdejší zmatenost po konci války a okouzlení záchranou sovětskými vojsky? Bohužel historie nedává možnost reparátu po předložení omluvenky, že „jsme nedávali pozor“. Od členů KSČ čekal samozřejmě naprostý, aktivní souhlas a podporu všeho, co komunistické vedení rozhodlo. Členství pak znamenalo jistější sociální postavení. V březnu 1953 zemřel Vůdce světového proletariátu, Josif Vissarionovič Stalin. Tato událost vyvolala v celém světě vlnu nadějí a napjatého očekávání. "Svět ví, že smrtí Josifa Stalina skončila jedna éra," prohlásil americký prezident Dwight Eisenhower. Také britský premiér Winston Churchill označil Stalinovo úmrtí za vrcholnou událost a poskytl novému sovětskému vedení jednoduchou radu: „přestat dělat věci, které my jim také neděláme…“ pokud šlo o to, co by mělo udělat pro zlepšení mezinárodní situace. Očekával-li však někdo, že změny v Kremlu se zásadním způsobem odrazí i na situaci v Československu, byl zklamán. Přestože záhy po Stalinovi zemřel i jeho „pražský místodržící“ Klement Gottwald, nedošlo na rozhodujících místech ve státě k žádným mocenským přesunům. Prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, jeho dosavadní úřad předsedy vlády převzal Viliam Široký a prvním mužem stranického aparátu se stal Antonín Novotný. Ti všichni patřili již dříve do úzké skupiny nejvyšších komunistických vládců a bez velkých diskusí také pokračovali v dosavadní politice. Již od poloviny r. 1952 byla připravována měnová reforma, kterou komunistické vedení chtělo řešit hrozivě nerůstající problémy v zásobování vyvolané přestavbou průmyslu a úpadkem zemědělské výroby. Zároveň byl zrušen lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží, byly zavedeny jednotné maloobchodní ceny, tím prudce vzrostly životní náklady a úspory ztratily svou hodnotu.27 Tato opatření byla důsledkem masových projevů nespokojenosti a protivládních demonstrací, jež se však postupem času ukolébaly ke spánku. Docházelo ke generační výměně s novými životními měřítky, částečně nastávalo uvolňováno cestování, srovnávala se situaci se západem a vzrůstal tak vliv a ohlas kultury i umění. Společnost se vyvíjela dynamičtěji, a zčásti ji poznamenávala modernizace a prolamovala se mezinárodní izolace.
26
Sjednocovala BĚLINA Pavel a kol.: Dějiny zemí Koruny české. Praha, 1995. ISBN 80-‐7185-‐006-‐3, s. 273, 274.
27
17
4.2.2. Mladým mužem na zkušené – 50. léta Rok 1952 byl nemalou zkouškou i28 pro Jiřího, nastupoval totiž na vysokou školu do Prahy. Studoval zde na fakultě stavebního inženýrství, ale po dvou letech ukončil svá studia29. V Praze se také oženil a narodila se mu první dcera Jana (1954). Manželka Milena byla spolužačka z gymnázia. V tomtéž roce zkusil své štěstí ve Vojenském projektovém ústavu v Praze. V této společnosti představující projektový celek zaměřující se na komplexní inženýrskou činnost spojenou s realizací pozemních staveb, silničních a dálničních staveb, mostů, městských komunikací, podzemních či vodohospodářských objektů zastával funkci výborného stavebního statika ing. J. Mazák, tenisový „rádce“ Jiřího z dětství. A právě díky humpoleckému ing. Mazákovi zde byla Jiřímu poskytnuta práce30, což se jevilo jako další možnost poznat i prostředí vojenského klubu na Prašném mostě. Po návratu do rodného města koncem roku 1955 začal pracovat na Okresním národním výboru (dále jen ONV) v Humpolci jako referent pro silniční hospodářství a o rok později se Jiřímu a Mileně narodil první syn, Jirka. Ve stejném roce byl zrušen Sokol a nahradila ho tělovýchovná jednota Jiskry, od níž se později osamostatnil tenisový a fotbalový humpolecký klub. V roce 1956 odešel pan Šimek na dva roky vojnu do Staré Boleslavi. I tady nezahálel a nadále sportoval. Krátce z jeho vyprávění: „Stal se ze mě radista, což není tak důležité, podstatnější byla možnost se při tom věnovat sportování. V Nehvizdech31 jsme pravidelně hrávali kopanou, jednou týdně chodili do Brandýsa zahrát si basket a hlavně v zimě jsme měli možnost jezdit na hory, kde jsme se připravovali na běžkách. Jezdili jsme do Harrachova a samozřejmě jsme se vyřádili na sjezdovkách po tratích z Čerťáku.“32 V roce 1959 se panu Šimkovi narodila druhá dcera Jitka. Po návratu z vojny do Humpolce zlanařili tehdy přátelé Jiřího na házenou, kde později prožil plno let jako hráč, po tři roky i jako hrající trenér v nejvyšší soutěži, I. lize. 4.2.3. Změny k lepším zítřkům? – 60. léta V roce 1960 byl novou ústavou změněn název ČSR na ČSSR. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úlohu měla KSČ. Po období stalinismu 28
(Pro státní podporu vrcholového sportu znamenalo nejvíce trojnásobné vítězství Emila Zátopka na OH v roce 1952 – zlaté medaile za běh na 5 a 10 km a za maraton.) Nic s dočiněním pana Šimka, čistě informativně. 29 Z důvodu neúspěchu u poslední zkoušky. 30 (na rok a několik měsíců) 31 Nehvizdy – dnešní městys, 22 km východně vzdálený od centra Prahy, 29. prosince 1941 v 2.24 hodin dopadli na území Nehvizd parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík – členové paraskupiny Anthropoid. 32 Výpověď pana Jiřího Šimka (4. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské
18
a tuhého režimu v letech padesátých nastala po odsouzení kultu osobnosti jistá změna a bylo viditelné společensky nově se tvořící ovzduší; „…mírné změny společenských poměrů k lepšímu. V Humpolci se podařilo obnovit tenisový klub při TJ Jiskra. Obnova probíhala v letech 1960 a 1961, hrát se začalo v roce 1962. Ze všech těch, kteří se o to zasloužili, patří největší poděkování jedné osobnosti humpoleckého tenisu. Tou byl Fanda Pavlovec, který stál i u nových začátků. S návratem do soutěžního tenisu nám nejvíce pomohli naši přátelé z Pelhřimova, především Miloš Crhán. To už jsme v rámci územní reorganizace byli přičleněni do Jihočeského kraje.“33 V roce 1962 Jiří úspěšně absolvoval trenérský kurz II. třídy na Strahově, vedený Jindřichem Höhmem34. Na strahovské tenisové kurty mezi absolventy přišel dokonce i stařičký teoretik tenisu dr. Karel Ardelt35. „Měli jsme tam výbornou tenisovou partu. Moji známý z dorosteneckých let, Vláďa Krch, Zdena Čechmanová, můj starší přítel ing. Mazák, dobří ligoví hráči Tary a Tihal (myslím odněkud ze Severních Čech) a ze Slovenska vzpomínám na předního hráče pana Mačuhu a Jožka Baránka ze Slovanu Bratislava… Nikdy nezapomenu na hru pana Mačuhy při vzájemných zápasech ve čtyřhrách, jak dovedně používal při returních přesné loby, a to i po obtížném příjmu podání.“36 dodává pan Šimek. Hospodářsky se zemi také dařilo, 60. léta vůbec lze charakterizovat obdobím ekonomického růstu v celé Evropě, východní blok nevyjímaje. (Že by konečně nastávaly výhledy do lepší budoucnosti?) Nutno však přiznat, že v roce 1963, po naprostém nedostatku některého zboží a "neplnění plánu" musela být zrušena tzv. III. pětiletka. I když vedení hledalo vysvětlení především ve vnějších faktorech (částečná mobilizace ozbrojených sil v souvislosti s berlínskou a karibskou krizí), stávalo se stále jasnějším, že se nadále při řízení hospodářství neobejde bez zásadních změn. Proto se uvolňují ideologické bariéry a připouští se donedávna nemyslitelná diskuse o úloze trhu za socialismu, která se ekonomy pod vedením Oty Šika později roku 1965 začala realizovat. „Do roku 1966 spadá moje další aktivita ve sportu. V Humpolci jsem založil basketbalový oddíl. Jako hráč, funkcionář, trenér a později i rozhodčí jsem se podílel na činnosti jednoho z nejúspěšnějších klubů tohoto sportu v kraji. Dnes je mi nepochopitelné, jak jsem se na tom všem mohl podílet se snahou věnovat se co nejlépe tak početným aktivitám. Musím však zmínit, že nejvýznamnější podporu umožňující mé časově náročné zapojení do sportu znamenalo prostředí mé vlastní rodiny, ve které postoj 33
Tamtéž Tehdejší přední vysokoškolský tělovýchovný pedagog, který se ve své badatelské činnosti zaměřoval na teorii výuky tenisu. 35 Účastník OH v Antverpách (1920), mistr ve dvouhře mužů v tenisu ČSR. 36 Výpověď pana Jiřího Šimka (4. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské 34
19
a pochopení mé manželky Mileny po celé soužití trvající téměř 60 let bylo rozhodující. Žádné poděkování za to není proto postačující…“37 60. léta tak znamenala pro Jiřího mnoho. Byla to nejen léta úspěchu v tenise a košíkové, ale i v házené, kde se první družstvo dospělých probojovalo do nejvyšší celostátní soutěže, a to I. ligy38. Jiřímu se rovněž podařilo dosáhnout trenérské licence, kterou později také uplatňoval. A právě v onom období byla pořízena úvodní fotografie k celé této práci, v roce 1967, kdy mužstvo házené Humpolce vybojovalo postup do první ligy39 („… možná ze zápasu proti družstvu z Hrádku u Rokoycan.“40). Jen pro ilustraci jak vypadaly víkendové dny „odpočinku“ mladého muže: „V sobotu od 8 hod. jsem odehrál utkání krajského přeboru v basketbalu v sokolovně, po skončení rychle nasedl na motorku a odjel odehrát prvoligové utkání v české házené na stadionku v Podhradu…“41. Od roku 1968 již hrají humpolečtí I. ligu České (dnes Národní) házené. Ale tento rok kromě sportovních úspěchů přinesl také výrazné změny ve společenském vývoji (již výše zmíněné). Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy a následné dvacet let trvající nedemokratického vývoje společnosti a nástup tzv. „normalizace“. Tato doba zastihla pana Šimka právě pracujícího na ONV v Pelhřimově, v roce 1969, odkud byl pro svůj nesouhlas s příchodem vojsk v krátké době propuštěn, a stejný dopad to mělo i na funkci v Okresním výboru ČSTV v Pelhřimově. Do tohoto období vlastně spadá jediný vážnější úraz, jenž postihl osobu pana Šimka při basketbalovém zápasu. Tím bylo natržení menisku na levé noze, které ho vyřadilo na šest měsíců z aktivního sportu. Po abdikaci prezidenta Novotného, představiteli „tužšího jádra“, se nástupcem stal (1968) obyvatelům sympatičtější armádní generál Ludvík Svoboda, veterán z 2. světové války na východní frontě a někdejší Masarykův legionář. Do vedení KSČ se dostal Alexandr Dubček. Začal tak obrodný a demokratizační proces – Pražské jaro. Byla zahájena rehabilitace politických vězňů, zrušena cenzura a nově se zahájilo prosazování svobody slova. Lidé dostali možnost cestovat a uvažovalo se i o soukromém podnikání. Vznikala nová politická seskupení – KAN42, K 23143; také byl obnoven Junák a Sokol (obecně) – tím se občané začali aktivně 37
Tamtéž Předcházel tomu rok krajského soutěžení dospělých, následně několik let v II. lize a snaha o postup do ligy I. (1967), po té tři roky v I. lize a opětovný sestup do nižší II. ligy. 39 Viz Obrazová příloha, Obr. 1. 40 Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské 41 Výpověď pana Jiřího Šimka (4. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské 42 Klub angažovaných nestraníků (zřejmě měl ambice strany) 43 Klub sdružující politické vězně odsouzené podle paragrafu 231 za „rozvracení republiky“. 38
20
zajímat o dění ve společnosti a „stát napravoval minulé nespravedlnosti“. Současně se ale neuvažovalo o ukončení komunistického systému v zemi, nově vznikajícímu se prý říkalo komunismus s lidskou tváří. Proti těmto novým myšlenkám se brzy postavilo sovětské vedení a požadovalo, aby se Československo znovu podřídilo jejich vlivu, což většina obyvatel i čs. komunistů odmítalo. Nátlak ze socialistických států postupně sílil a v srpnu 1968 Československo okupovaly vojenské jednotky Varšavské smlouvy.44 Mezi komunisty proběhla čistka, která tisíce lidí dostala do podřadné role. Opět byli lidé propouštěni ze zaměstnání, ze škol.45 Opět byli nuceni podřizovat se. Mnoho lidí proto emigrovalo46 na Západ. „Sebeupálení Jana Palacha 16. ledna před pražským Národním muzeem a následné sebeupálení Jana Zajíce 25. února sice dočasně vyburcovaly společnost z nastalé letargie, ale kolaborantské a konzervativní síly v KSČ se již chystaly k převzetí moci. Dobrou záminkou byly i tzv. „hokejové“ události z 28. března 1969, kdy po vítězství čs. hokejové reprezentace nad sovětskou zdemolovali neznámí útočníci kancelář sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. Již 17. dubna nahradil Dubčeka v čele KSČ Gustáv Husák a i přes svůj slib, že z Pražského jara udrží co nejvíce, se rychle postaral o bezprecedentní „normalizaci“ poměrů. Vše nabírá rychlých obrátek – jak Ústřední výbor KSČ (dále jen ÚV), tak Národní shromáždění šmahem ruší dokumenty přijaté před intervencí Varšavské smlouvy a masové demonstrace při prvním výročí okupace již rozhánějí čs. bezpečnostní síly. Pražské jaro je definitivně u konce.“47 4.3. Období tzv. normalizace48 (70. – 80. léta 20. století) 4.3.1. Spoutaná společnost, život a poměry v ČSSR Jak jsme již zmiňovaly, po změnách ve vedení KSČ roku 1969 zahájil G. Husák postupnou „demontáž“ všech přímých i nepřímých výsledků Pražského jara. Už 28. ledna rozhodl ÚV o hromadných čistkách v řadách KSČ, eufemisticky skrytých za výměnou členských legitimací. Cílem bylo prověřit postoje členů KSČ k reformám a vyloučení všech, kdo nebyli ochotni přijmout sovětskou okupaci a právě startující „normalizaci“. Kdokoli byl 44
Vedení státu a KSČ bylo odvezeno do Moskvy, kde pak bylo donuceno přijmout podmínky sovětského vedení. Zpět se mohli vrátit až po roce 1989. 46 Svá místa opustilo na 130 tis. osob, většinou špičkových a vzdělaných odborníků. Někteří spisovatelé psali tzv. „do šuplíku“ a jejich knihy vydávala exilová nakladatelství, nebo se šířily formou samizdatu. 47 1969 -‐ 1990: Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. In: Rok za rokem [online]. 2009. vyd. [cit. 2015-‐02-‐07]. Dostupné z: http://www.rokzarokem.cz/cs/1969-‐1990 48 (Hlavními znaky tohoto období byla nehybnost, stereotyp a navenek umrtvenost kulturního, společenského i politického života. O tom, co se má hrát za hudbu, co se má vydávat za knihy, co mají hrát divadla či vysílat rozhlas a televize, rozhodovala stranou řízená cenzura – viz dále.) 45
21
spojen s Pražským jarem a neučinil náležitou sebekritiku, uvrhl na sebe (celou rodinu) nejrůznější formy šikanování, existenční postihy – ztráta povolání, znemožnění výkonu studia, zákaz publikování ad. Důležitější než odbornost bylo členství ve Straně, které už nebylo věcí víry ve správnost politiky KSČ, ale usnadněním cesty ke kariéře. Policejní „špiclování“, udávání a snaha o získání co největšího počtu konfidentů a donašečů se od této doby stala typickou vlastností režimu až do jeho zániku (1989). Upadala kvalita práce, rozmáhala se korupce a rozkrádání majetku státních podniků. Není tak divu, že ČSSR postihla vlna emigrace a ti, kteří zůstali ve státě, tvořili – jak se v jedné knize píše – „Společnost zaživa pohřbenou“. „Podpis Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR na Pražském hradě 6. května 1970 jen potvrdil opětovné směřování čs. politiky do lůna sovětského bloku. Neradostný průběh celého roku potvrdily konečně i události z jeho závěru. Nejdříve 9. – 11. listopadu proběhla ustavující konference Socialistického svazu mládeže. Ten nahradil zcela rozložený dřívější Československý svaz mládeže a garantoval obnovu dohledu KSČ na výchovu mládeže. 10. – 11. prosince ÚV KSČ bilancoval vnitřní vývoj po výměně členských průkazů v KSČ. Právě toto zasedání ÚV schválilo obsah dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dogmatický text programově odmítl demokratizační kurs Dubčekova vedení a plně se podřídil moskevské administrativě. Poučení se následně stalo jediným možným výkladem všech událostí spojených s Pražským jarem. Ten, kdo chtěl v normalizačním Československu čehokoli dosáhnout, nesměl o správnosti Poučení ani jen zapochybovat.49 V hospodářské rovině byla odsouhlasena V. pětiletka (1971 – 1975) a obzvláště rychle se v tomto období rozvíjelo zemědělství50. Nezmiňovaným rubem zemědělské „socialistické velkovýroby“ byly ovšem zcela bezprecedentní51 a drastické zásahy do životního prostředí či nesmyslné používání umělých hnojiv. A tak se začala projevovat dlouhodobě podceňovaná otázka životního prostředí na zdravotním stavu obyvatelstva. Další výkladní skříní reálně socialistického Československa se obdobně devastačně projevila masová výstavba panelových sídlišť rozrušující přirozený urbanismus řady tuzemských měst včetně anonymity, která likvidovala běžné mezilidské vztahy. Alespoň zprvu výše zmíněné pokusy – ne o reformy, spíše o „zdokonalování“52 – 49
1969 -‐ 1990: Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. In: Rok za rokem [online]. 2009. vyd. [cit. 2015-‐02-‐07]. Dostupné z: http://www.rokzarokem.cz/cs/1969-‐1990 50 Zemědělství bylo oblíbeným tématem režimu dokumentujícího tím dynamickou „socialistickou“ životní úroveň. 51 Jinak nevídané 52 Zdokonalování – přání, jež nebylo vyslyšeno.
22
režimu v zásadě plně vyhovovaly, ale od konce 70. let se životní úroveň opět snižovala a stále více se začalo projevovat celkové technologické zaostávání „sovětizovaných ekonomik“, což nedokázalo odstranit ani XXVII. zasedání RVHP. Také kulturně bylo Československo oddělováno „železnou oponou“ od Západu, ale životní úroveň byla v porovnání s ostatními soc. zeměmi relativně vysoká53. Za vydělané peníze se však dalo sehnat kvalitnější zboží ze západu jen v TUZEXU, kde se platilo tzv. bony – ne čs. korunami, což v kombinaci s nedostatkovým zbožím v obchodech dalo vznik tzv. šedé ekonomice (zóně), ve které se Československo ploužilo až do Sametové revoluce. „Détente“ neboli uvolňování vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy Evropě přinesla mezinárodní pakt o bezpečnosti a spolupráci54, jehož součástí byl závazek dodržovat lidská práva oproti nucenému „žít ve lži“ a nevšímat si či zastírat realitu. Po zveřejnění paktů, s nimiž vláda nesouhlasila (1976), vznikl alespoň jistý základ pro působení opozice, kterou se o rok později stala Charta7755. Úryvek socrealistické poezie, z básně Jubilejní: Nebýti té jedné noci, v které sotva zdřím Klement Gottwald, oči zrudlé kouřem, nevyspáním, nebýti těch, co stáli s celou stranou za ním, nebýti té noci, v které mlčky bděli s ním, nebýti té noci, ti, co vylézali jako lišky z děr a pak snili dvacet let, jak zvrátit kola zpátky, ti, co mátli lid u každé křižovatky, ti by byli tenkrát zvrátili náš směr.56 4.3.2. Dělníci už nepředstavují pro KSČ takovou oporu jako dříve Život v šedé zóně vedl předně k politizaci širokého spektra společnosti. Prozíraví a slušní lidé se však záhy zbavili iluze, že by pronikáním do řad stranické „věrchušky“ mohli ovlivnit chod veřejných záležitostí k lepšímu, proto se většina obyvatelstva cítila podvedena, neboť pochopila obrodný proces jako boj dvou mocenských frakcí uvnitř KSČ, do něhož byla 53
Špatné nebyly platy v odvětvích vojáků z povolání, příslušníků SNB, horníků, hutníků,… K němuž přistoupilo i ČSSR v roce 1975 55 Volné sdružení obránců lidských práv z opozičních skupin tvořených z většiny postiženými existenčními a dalšími represemi, ideovými odpůrci normalizace, reformními komunisty, liberály a demokraty. Součástí byli i tvůrci undergroundu (hnutí s vlastními mravními zásadami a kulturou, hlavně rockové hudební skupiny – Plastic People of the Universe, jež byla soudně stíhána). Mluvčí Charty77: Jan Patočka, Václav Havel. 56 Normalizace v dobových textech. In: Moderní dějiny [online]. Občanské sdružení PANT [cit. 2015-‐02-‐07]. Dostupné z: http://www.moderni-‐dejiny.cz/clanek/normalizace-‐v-‐dobovych-‐textech-‐pracovni-‐list/ 54
23
proti své vůli zatlačena a se kterým vlastně nemá nic společného. Zde je asi třeba spatřovat hlavní příčinu té neotřesitelné pasivity „mlčící většiny“ a stále hrozivěji rostoucí přehrady mezi ní a prominenty. Protirežimní petice už nepodepisovaly stovky, ale desetitisíce občanů. Umělci a intelektuálové už se přestali bát nahlas říkat pravdu, a ani dělníci už nepředstavovali pro KSČ takovou oporu jako dříve. Tisíce lidí se od roku 1988 účastnily protirežimních demonstrací, které byly většinou policií brutálně rozháněny, organizátoři zatýkáni… Ani represe státního aparátu však nemohly probouzející se občanskou emancipaci zastavit. Počátkem listopadu 1989 padla berlínská zeď coby symbol rozdělení Evropy, a tak bylo zjevné, že se změna nevyhne ani Československu. 4.3.3. Postupně se snášející postihy, Jiří Šimek a Humpolec Již v roce 1968 ztratil pan Šimek zaměstnání na ONV v Pelhřimově, následující léta pak byla spjata s cestováním po stavbách na provozovnách v Jihočeském kraji – „Volary, Č. Budějovice, J. Hradec, Pacov, Dačice, Kamenice nad Lipou.“57, kde pracoval jako pomocný dělník, po několika letech i jako zedník ve stavebním středisku Československé automobilové opravny (ČSAO) Humpolec. „Na tenis zbývala v nejlepším případě sobota, či spíše neděle, vesměs hraní deblů.“58 konstatuje pan Šimek na mou téměř zbytečnou, byť nutnou otázku: A co bylo se sportem? Kromě tenisu ustávala také aktivní činnost v házené, kde definitivně skončila rokem 1975. Mezi další postihy patřilo i to, že jeho dcery nedostaly doporučení ke studiu na vysoké školy, syn Jirka ani na školu střední. Často se stává, že v dnešní moderní době rodiče nutí své děti v provozování aktivit, které je samotné až tolik nenaplňují, přesto se ve svých ratolestech vidí „sebe“ – ošklivě řečeno, plní si na dětech své nenaplněné sny, nebo jsou jen nedostatečně informovaní od svých dětí a zaslepení, takže vlastně kolikrát neznají opravdové touhy svých dětí, což plyne opět jen a jen ze vzájemné konverzace a nepochopení. Jiří ovšem zahrnul sport pouze do svých aktivit, nikoli jako pozdější náplň života svých dětí, neboť právě atmosféru vzájemného pochopení v rodině považuje za velmi důležitou. „(…) Své děti jsem do sportu nijak nenutil. Cestu k němu si našli syn a nejmladší dcera Jitka, sami. Dlouho se věnovali basketbalu, dcera i trenérsky. Velice rádi také po celý život lyžují.“59
57
Výpověď pana Jiřího Šimka (22. 1. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské Tamtéž 59 Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské 58
24
4.4. Zvonění klíčů (1989) – Sametová revoluce a pan Šimek Dne 17. listopadu 1989 svolaly tehdejší oficiální i nezávislé studentské organizace do Prahy na Albertov manifestaci studentů vysokých škol. Oficiálně povolená akce přerostla v dosud největší spontánní protest proti tehdejšímu komunistickému vedení. Tisíce lidí se po ukončení povolené části programu vydaly směrem na Václavské náměstí. Na Národní třídě byl průvod zastaven a posléze obklíčen policejními těžkooděnci. Demonstrace byla brutálně rozehnána – výsledkem byly desítky lehce i těžce raněných. Mezi lidmi se druhý den rozšířila fáma o úmrtí studenta Martina Šmída. Události nabraly rychlý spád. Ještě v sobotu vstoupili studenti vysokých škol a pražští divadelníci do stávky a na 27. listopad vyhlásili dvouhodinovou generální stávku. Následujícího dne se na setkání studentů, umělců a představitelů disentu v Činoherním klubu ustavilo Občanské fórum coby mluvčí československé veřejnosti. Pražské Václavské náměstí každý den zaplnily desetitisíce demonstrantů, protesty se postupně rozšířily do celé země. Paralyzovaná komunistická moc a její bezpečnostní aparát již nebyly schopny čelit tak masivním protestům. Normalizační režim, který se již nemohl opřít o podporu Sovětského svazu, se zhroutil jako domeček z karet. V pátek 24. listopadu odstoupilo vedení komunistické strany, v sobotu 25. a v neděli 26. listopadu se na Letenské pláni sešly dosud nejpočetnější sta tisícové demonstrace. Ke generální stávce 27. listopadu se již připojila většina veřejnosti. Nenásilné svržení komunismu, pro které se vžilo označení sametová revoluce, bylo završeno 29. prosince 1989 zvolením neformálního vůdce opozice Václava Havla československým prezidentem. Československo se tak stalo opět součástí svobodného světa.60 „Onen zlomový bod jsem vnímal velice příznivě. (…)“61 Toto exponované období prožíval pan Šimek ještě jako zaměstnanec ČSAO, v té době dojížděl na stavbu v Jindřichově Hradci (v průběhu pracovních směn byli zaměstnanci ubytováni v Hradci na provozovně). Tam se účastnil i manifestací a generální stávky. Při vzniku Občanského fóra (dále jen OF) v Humpolci se spolu s manželkou Milenou stali jeho členy. Po nástupu (po roce 1989) do zaměstnání na ONV v Pelhřimově (později Okresním úřadě) byl členem okresního vedení OF, až do jeho přeměny na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu (ODS).
60
Sametová revoluce v Československu. In: [online]. [cit. 2015-‐02-‐08]. Dostupné z: http://www.myjsmetonevzdali.cz/temata/sametova-‐revoluce/ 61 Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské
25
4.5. Cesta hledání (1989 – současnost) 4.5.1. Jak to bylo se zaměstnáním? Po roce 1989, postupně ve svobodné republice po devastujících čtyřiceti letech totality, se pan Šimek vrátil k práci na ONV do Pelhřimova, kde v rušném období prvních let formování státní správy dělal zástupce přednosty až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. Krátce v letech 1998 – 2002 ještě pracoval v rodinném pivovaře Bernard. V roce 2000, kdy byl odvolán dosud stávající předseda TJ Jiskry, byl Jiří nově zvolen předsedou a zde je dodnes. 4.5.2. Celoživotní láska koníčkem V roce 1996 požádal pana Šimka o výpomoc s trénováním malých tenistů, vesměs začínajících, jeho blízký kamarád z Pelhřimova, samozřejmě tenista a dlouholetý funkcionář Zbyněk Malát. Dva roky pak Jiří dojížděl trénovat (třikrát týdně) mladé tenisty do Pelhřimova, tím se rozběhla systematická příprava nejmladších, která v tomto období poněkud stagnovala. Rok 1996 přinesl Jiřímu ještě neodolatelná „odměnu“ v podobě možnosti účasti klubového (pelhřimovského) zájezdu, nejen na přátelské utkání, do anglického Hastingsu. Zájezd se uskutečnil díky kontaktům, které zde měl Ivo Průša (přední hráč klubu). Této nabídce nešlo téměř odolat, a tak se pan Šimek vydal společně s částí klubového vedení a několika mladými i dospělými hráči do míst, kde se před necelým tisíciletím odehrála pravděpodobně nejvýznamnější bitva v anglických dějinách – Norman Vilém porazil posledního saského krále Harolda. Byla to jedinečná možnost zahrát si na špičkovém travnatém kurtu. „Tamější klub má po několika dvorcích s povrchy písek, tráva i beton. (…)“62 vzpomíná dnes Jiří na své cestovatelské zážitky. A právě na tomto „poznávacím“ zájezdu se splnil panu Šimkovi i jeho celoživotní sen. Od hostitelské rodiny, ve které byli ubytováni, dostali lístky s možností stát se na jeden den součástí tribuny na nejstarším a nejznámějším světovém tenisovém turnaji, tj. Wimbledonu. Mužským vítězem ve dvouhrách se pro tento rok stal nizozemský Richard Krajicek (českého původu), který byl následně zvolen nizozemským sportovcem roku. V letech 1997 – 200563 se pan Šimek účastnil veteránských tenisových turnajů. „Což mi přineslo kromě soutěžního hraní možnost setkávání se s novými přáteli, ale i s těmi,
62
Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské V roce 2005 byl s rodinou lyžovat ve Francii a stal se mu zde úraz s páteří, která dala pozdější stop tenisové aktivitě na veteránských turnajích. 63
26
se kterými jsem se před několika desítkami let při mých začátcích poznával.“64 Příležitostně ještě v průběhu let – zhruba do roku 2004 – pomáhal s výchovou nejmladších basketbalistů v Humpolci. Po té svou aktivní trenérskou činnost ukončil. Tenisu jako koníčku – nejen sportovnímu, ale i společenskému – se věnuje dodnes. Též, podle možností, rád vyjede s přáteli na sjezdovky do českých hor, případně do zahraničí. 4.5.3. Sport dříve a dnes Každý mohl vnímat zrušení Sokola v Humpolci jinak. Pan Šimek říká: „ (…) To že byl Sokol po změnách roku 1948 zrušen, byla nenahraditelná ztráta… Ostatně společně s dopadem zmíněných událostí na vývoj, rozvoj naší společnosti, včetně dopadů do ekonomiky země. Můžeme jen spekulovat, jak by se tělovýchova a sport vývojově formovala na amatérskou i profesionální úroveň (v opačném případě). Podobně také do jakého stupně rozvoje by pokročila naše země, naše společnost, pokud by nerušeně mohla dál existovat jako demokratický stát. (…)“, dodává: „S otázkou dnešního rozvoje sportu by mělo především dojít k ujasnění, jak řešit podporu základních organizačních subjektů, aby se sportování nestalo záležitostí jen těch, kteří na to „mají“. (…) Přejme si, aby zde nastalo znatelné zlepšení.“65 „Po roce 1989 v Humpolci probíhala opět jednání o možném obnovení Sokola, kterých jsem se nezúčastnil. Nebyl jsem ani vyzván. Sokol nebyl obnoven. V současnosti je ve městě největším tělovýchovným, sportovním sdružením TJ Jiskra, zaštiťující činnost 13ti sportovních oddílů. Vlastní areál sestávající z propojených budov bývalé sokolovny a velké sportovní haly na míčové sporty, přilehlého moderního lehkoatletického stadionu a dále i samostatný areál pro národní házenou, komplexně vybavený pro potřeby tohoto sportu. S ohledem na současný stav organizace a podpory sportu v ČR považuji existenci TJ Jiskra za vyhovující. (…)“66 A takto srovnává Pan Šimek tenisové zázemí s dřívějšími podmínkami v Humpolci: „(…) V současnosti máme čtyři drobné dvorce a k němu malé provizorní příslušenství (2 stavební buňky a původní dřevěnou klubovnu), tedy až do vystavění kryté tenisové haly (2014) tu bylo zázemí vůbec nevyhovující současným požadavkům a potřebám. Když vzpomenu na „startovací čáru“ (dobu, kdy jsem začínal) a tehdejší podmínky v okolních klubech našeho kraje, Humpolec se všem při nejmenším vyrovnal.“67 64
Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské Tamtéž 66 Tamtéž 67 Tamtéž 65
27
4.6. Renesanční člověk Pan Šimek na nás působí dojmem renesančního člověka. Nesčetné znalosti, jak historické, sportovní, tak i kulturní a společenské nabyl v průběhu svého života a stále je doplňuje o nové a nové poznatky. I nám svým poutavým vyprávěním obohatil znalosti z mnoha oborů. V Humpolci máme možnost zúčastnit se nemalého množství nejrůzněji zaměřených přednášek, vzdělávacích i zábavných kurzů, město je pestřejší a dává svým občanům široké možnosti pro obohacení každodenního, dnes již pohodlnějšího, života. Jiří navštěvuje tyto přednášky – většinou v muzeu na Dolním náměstí – velmi rád. Od dětství se zajímal o literaturu, knihy zprvu dobrodružné, tzv. verneovky, foglarovky (Rychlé šípy) ad. Nejmilejší knihou mu je však Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara. Příběh románu se odehrává v prostředí jedné jihočeské vesnice, zachycuje tehdejší venkov a život na něm. Kniha je poučná, ukazuje příběh neobyčejně obyčejného člověka, moudrého a spravedlivého sedláka, jenž je spjat celým srdcem s přírodou. V dospělosti si oblíbil především překládanou cizojazyčnou literaturu. Mezi jeho nejoblíbenější patřili např. tito spisovatelé: L. Bromfield (oblíbená kniha: Když nastaly deště), T. Gulbransen (Věčně zpívají lesy), T. Dreiser (Americká tragedie), J. Galsworthy (Sága rodu Forsythů), Stendhal (Věznice parmská), L. M. Tolstoj, L. Feuchtwanger (Židovka z Toleda) ad. Z české tvorby měl rád i mimo jiné Karla Čapka, později též romány Jarmily Loukotkové. Z hudby, která ho vlastně také spojovala s jeho ženou Milenou, má velmi rád hudební tvorbu, především klasickou. „Mými oblíbenými operními skladateli z ruské klasiky byli především Čajkovskij, Glinka, Musorgskij a Stravinskij. Líbila se mi ta jejich harmonická hudba (a dodnes ji mám rád).“68 Stejně dobře prý vnímal i tu naší, českou – tvorba skladatelů Dvořáka, Smetany a Janáčka; také tvorbu italských operních skladatelů. Od mala hrál Jiří také na klavír – „(…) myslím, že od třetí třídy.“69 – takže i odsud plyne zájem o tento druh hudby, klavírní skladby a interpretaci. „V prvních poválečných letech mě velice přitahovala swingová muzika, což mi vydrželo po celý život, např. tehdy v podání orchestru Glena Millera. Také jsem poslouchal populární hudbu tehdejších let – Rokoko a Semafor, samozřejmě i Karla Gotta.“ Blízko měl i k filmu a divadlu. „Sportovní aktivity občas doplňovaly i návštěvy filmových i divadelních představení se svou ženou, samozřejmě dle aktuálních možností.“70
68
Výpověď pana Jiřího Šimka (10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské Tamtéž 70 Tamtéž 69
28
5. Závěr Po několikaměsíční práci jsme se dozvěděly mnoho o tom, co všechno jest spjato s osudy pana Jiřího Šimka a především humpoleckým Sokolem. Díky vyhledávání a psaní historických událostí jsme si ucelily náhled na dějiny 20. století, což nám dále umožňuje lepší pochopení v následujícím studiu, vlastně čehokoli. A jak praví známý citát Antoineho de Saint-Exupéry: „Dějiny člověka jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti.“ Tím chceme také říci, že ten, kdo nezná svou minulost, je vlastně odsouzen ji opakovat. (Jak bývalo a je…) Prvotním cílem bylo napsat pouze biografii pana Šimka, když jsme se však o téma Sokol začaly zajímat v širším smyslu, dostaly jsme nápad zmapovat historii této organizace v Humpolci, před níž uvedeme člověka do všeobecného povědomí o založení Sokola, do které jsme zasadily příběh jednoho člověka, jenž byl příkladnou ukázkou osudu lidí, poznamenaných tehdejším režimem. Chtěly bychom ještě dodat, že tato práce není založena na žádném mezinárodním angažmá Jiřího Šimka. Je souborem pestrých obrazů, názorů a krásných i nepříjemných životních rozhodování, které pana Jiřího potkaly. Sport byl již od samých počátků pouze koníčkem, aktivitou naplňující život této osoby. A jak sám uvádí: „Žádné takové cílené ambice např. předsednictví v Jiskře, to jsem rozhodně nikdy neměl, a ani o to neusiloval. Po známé havárii zimního stadionu v Humpolci, kdy zeslábla pozice tehdejšího předsedy TJ Jiřího Vališe a byl odvolán, jsem byl delegován do výkonného výboru TJ za oddíl basketbalu a z této pozice pak zvolen předsedou. Zkrátka vyplynulo to z okolností.“ (Na závěr) „Všem nadšencům sportu (ne však vrcholovým sportovcům) musím současně sdělit, že jsem své stravování nikdy nepřizpůsoboval doporučením lékařů a dietologů. Celý život piji mléko a nejoblíbenější kuchyní je bezesporu ta česká. Sport je o bavení se, nikoli hubnutí, a s pevnou vůlí dál dojdeš. (…)“71
71
Tamtéž
29
6. Obrazová příloha Obr. 1 – Fotografie z roku 1967 z utkání o postup do I. ligy tehdy České házené (viz kap. Změny k lepším zítřkům?; na fotografii vlevo Jiří Šimek na pozici obránce)
Obr. 2 – Pozvánka na první humpolecké „šibřinky“ (viz kap. Založení a vývoj Sokola v Humpolci)
Obr. 3 – „Cvičiště“ sokolů bylo vlevo od Wurmovy továrny. Fotografie z dob, kdy byly zřejmě problémy s pronajímáním prostorů na cvičení.
30
Obr. 4 – Dnešní Spolkový dům v Humpolci, kde dříve sokolům bylo v zimě umožňováno cvičit
Obr. 5 – Sokolovna po opravách, po roce 1902
Obr. 6 – Pohlednice zaslaná v den kladení základního kamene sokolovny s podpisy tehdejších činovníků
31
Obr. 7 – Pohled na dnešní sokolovnu
Obr. 8 – První krůčky ke sportu přivedl Jiřího Šimka (třetí zleva) cvičitel Jiří Poláček (první zleva), fotografie z roku 1948 z humpolecké sokolovny
Obr. 9 – Na fotografii z roku 1952 cvičí kamarád Jiřího Šimka, reprezentuje Jihlavský kraj na dorosteneckých přeborech ČOS družstev v Praze na Vinohradech. (Jiří Šimek vlevo v rohu)
32
Obr. 10 – Skupinová fotografie jihlavských sokolů, opět z přeborů družstev ČOS v Praze roku 1952 (Jiří Šimek třetí zprava, dole)
Obr. 11 – Fotbalové začátky (Jiří Šimek osmý v pořadí)
Obr. 12 – Lyžování na „Čerťáku“ s kamarády z vojny, fotografie zřejmě z roku 1957
33
Obr. 13 – Přátelské tenisové utkání s tenisty z Kuby, fotografováno na humpoleckých kurtech roku 1962
Obr. 14 – Jiří s „českokubánskými“ diváky v akci
Obr. 15,16 – Volejbalové napětí před bouřkou, šedesátá léta minulého století 34
Obr. 17, 18 – „COME-BACK“ humpoleckých házenkářů do tehdy nejvyšší celostátní soutěže, I. ligy. (viz úvodní fotografie, obr. 1)
vlevo Jiří Šimek
Obr. 19 – Ze skládací příručky pro začínající házenkáře (Jiří Šimek na své pozici obránce)
35
Obr. 20 – Zasedání na schůzi (Jiří Šimek třetí zepředu, vpravo)
Obr. 21 – Jiří lyžařským instruktorem
Obr. 22 – Jiří Šimek jako předseda TJ Jiskry v humpolecké sokolovně, fotografie z roku 2012
36
6. Zdroje Prameny a literatura HOLUB Pavel, ŠKRABÁNEK Zdeněk a kol.: Kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů (1848 – 1915). Humpolec, 2014. ISBN 978-80-260-7318-5. DEMETROVIČ Ernest a kol.: Encyklopedie tělesné kultury (p-ž). Praha, 1988. ISBN 80-7096-046-9. BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-80-260-0219-2. BĚLINA Pavel a kol.: Dějiny zemí Koruny české. Praha, 1995. ISBN 80-7185-006-3. KVAČEK Robert. České dějiny II: Učebnice pro střední školy. Praha 1: SPL-Práce ve spolupráci s ALBRA, 2002. ISBN 80-86287-48-3. KOZÁKOVÁ Zlata. Sokolské slety. Praha 1994. ISBN 80-235-0029-5, kapitola I. Všesokolský slet, s. 7. SEDLMAYEROVÁ Milena. SMS dějepis. Praha: Albatros, 2007. ISBM 978-80-00-02032-7 Internetové zdroje Normalizace v dobových textech. In: Moderní dějiny [online]. Občanské sdružení PANT [cit. 2015-02-07]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/normalizace-v-dobovychtextech-pracovni-list/ Sametová revoluce v Československu. In: [online]. [cit. 2015-02-08]. Dostupné z: http://www.myjsmetonevzdali.cz/temata/sametova-revoluce/ 1969 - 1990: Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. In: Rok za rokem [online]. 2009. vyd. [cit. 2015-02-07]. Dostupné z: http://www.rokzarokem.cz/cs/1969-1990 Osobní záznamy a jiné Výpověď pana Jiřího Šimka (11. 12. 2014); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové Výpověď pana Jiřího Šimka (22. 10. 2014; 13. 11. 2014; 4. 12. 2014; 22. 1. 2015; 10. 2. 2015); záznam v osobním archivu E. Studenovské KADEŘÁBEK, Vít. Vliv světových válek na sportovní dění ve světě. Brno, 2007. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/85148/fsps_b/bakalarska_prace_opravena.pdf
37
Zdroje pro obrazovou přílohu Fotografie zapůjčeny z osobního archivu Jiřího Šimka při prvním setkání (22. 10. 2014) – Obr. 1, 8 – 21 BRZOŇ Roman a kol.: Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec 2011. ISBN 978-80-260-0219-2. – Obr. 2, 3, 5, 6 Z vlastního záznamu (21. 1. 2015); uloženo v osobním archivu E. Studenovské – Obr. 4 Sokolovna, Humpolec [online]. 2011 [cit. 2015-02-11]. Dostupné z: http://www.dedictvivysociny.cz/kultura/pamatky-50/mestska_architektura6/?id=654 – Obr. 7 Sokol vždycky posiloval tělo i ducha, vzpomíná Jiří Šimek: Humpolec – Těžko hledat v humpoleckém sportovním hnutí úlohu, kterou by tento muž nezastával. 2012. Dostupné z: http://pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/030312pe-sokol.html - Obr. 22
38
