)

Historie ČSSD 1. Východiska (1848 - 1870)

Stává se neblahou tradicí, ţe se směšují pojmy socialismus, komunismus a stalinismus a ţe boj za sociální a politická práva dělnictva bývá mnohými snad i cíleně ztotoţňován s úsilím o nastolení „diktatury proletariátu“. Dělnické hnutí se ovšem v zemích západní a střední Evropy v souvislosti s rozvojem továrního velkoprůmyslu začalo rozvíjet v rámci demokratických národních hnutí. Taktéţ i české dělnické hnutí vyrůstalo postupně z obecného národního hnutí, které poprvé rozvinulo svůj politický program v roce 1848 a návazně v druhé polovině šedesátých let 19. století. Katalyzátorem tohoto procesu byl vývoj západoevropského dělnického hnutí, který vyústil v zaloţení První internacionály roku 1864 a posléze kulminoval bouřlivými událostmi spjatými s Paříţskou komunou na jaře 1871.

2. První krůčky (1870/71 - 1890)

Důleţité místo v tomto vývoji přísluší ještědskému táboru lidu, který se konal v srpnu 1870. V roce 1874 se zástupci českých dělnických spolků zúčastnili zakládání celorakouské Sociálně demokratické strany, ale jiţ o čtyři roky později si organizační důvody vynutily zaloţení samostatné Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku. Podařilo se jí přeţít první desetiletí, poznamenané policejními perzekucemi, úřední šikanou, první vlnou politických procesů proti sociálním demokratům a vnitřními rozbroji. V letech devadesátých získala česká sociální demokracie dominantní postavení mezi dělnictvem a významnou částí inteligence.

3. Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst

Proces osamostatňování z tzv. rakouské internacionály dále pokračoval a vyústil v roce 1893 v zaloţení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V březnu 1897 se do parlamentu probojovalo pět jejích prvních poslanců v čele s tehdejším vůdcem strany J. Steinerem. Po prosazení všeobecného volebního práva (1905) ve volbách r. 1907 získala strana jiţ 24 mandátů (38% hlasů českých voličů). Při sociální demokracii působilo mj. samostatné Odborové sdruţení českoslovanské, osvětová a vzdělávací Dělnická akademie, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Svaz sociálně demokratických studentů, Ústřední svaz českých druţstev, podnikatelská organizace Svaz socialistických obchodníků a ţivnostníků a řada dalších organizací.

4. Národnostní otázka a vnitrostranický rozlom. Vznik ČSR (1914 - 1920)

Během první světové války probíhal uvnitř sociální demokracie ostrý ideový spor mezi zastánci zachování Rakousko-Uherska (B. Šmeral) a promasarykovskými stoupenci samostatného státu (F. Modráček, F. Soukup, R. Bechyně, V. Tusar). Druhá skupina postupem času získala převahu a aktivně se zapojila do protirakouského odboje. V nové ČSR zaujala sociální demokracie významné místo, kdyţ v dubnu 1920 zvítězila v parlamentních volbách (25,7% hlasů). Ovšem záhy došlo uvnitř strany k rozkolu, kdyţ se postupně osamostatnilo Moskvou povzbuzované komunistické křídlo. Uměle vyvolaná konfrontace byla ukončena bojem o Lidový dům v prosinci 1920. Z tohoto tragického střetu československá sociální demokracie vyšla velmi oslabená.

5. Hamplovské období: Od krize ke konsolidaci a dalšímu vzestupu (1920 - 1939)

Celá dvacátá léta se nové vedení snaţilo dobýt ztracené pozice. Zlomovou událostí se stal nástup vedení v čele s A. Hamplem a následně – na XVI. sjezdu roku 1930 přijatý – program J. Stivína, jehoţ práce byly volně koordinovány s obdobným úsilím národně socialistické strany (Benešův program byl schválen o rok později). Velkým úspěchem Hamplova vedení se stalo zaloţení československé sociálně demokratické internacionály na slučovacím smíchovském sjezdu v lednu 1928. Sociální demokracie patřila k nejvýznamnějším stranám první republiky, byla zastoupena v drtivé většině koaličních vlád a k jejím stoupencům byl počítán i prezident T. G. Masaryk.

6. V druhém odboji (1938 - 1945) Během pomnichovských událostí byla strana přeorganizována do Národní strany práce, která se po 15. březnu 1939 stala východiskem protinacistické rezistence. Z ní vyšly dvě klíčové organizace druhého nekomunistického odboje, blízké sociální demokracii: Petiční výbor Věrni zůstaneme a Rada tří, v jejichţ prostředí vznikl a dále byl rozvíjen klíčový programatický dokument demokratického druhého odboje, program Za svobodu. Z devatenácti předválečných členů představenstva strany jich bylo 12 uvězněno a 7 z nich zahynulo. Na nacistických popravištích skončilo svůj ţivot 8 sociálně demokratických poslanců a 3 senátoři. Mnozí členové strany odešli do exilu, podíleli se na zahraničním odboji a zastupovali sociální demokracii v československé exilové vládě a ve Státní radě.

7. Třetí republika: Krátký okamžik limitovaného demokratického nadechnutí (1945 - 1948) Na jaře r. 1945 Československá sociální demokracie obnovila svou činnost jako jedna ze sloţek Národní fronty. Jiţ od května 1945 probíhal konflikt mezi zastánci úzké spolupráce s komunisty (Z. Fierlinger) a zastánci ideové, politické a organizační samostatnosti (V. Majer, I. Dérer). Po komunistickém puči v únoru 1948 definitivně zvítězila první skupina, kdyţ se Fierlinger – na sjezdu v roce 1947 odstavený – nelegitimně vrátil do čela strany. Záhy došlo k protiprávnímu ukončení její činnosti tzv. sloučením s KSČ v červnu 1948, dosaţenému v rozporu se stranickými stanovami. Přes 200 tisíc z tehdejších 370 tisíc řadových sociálních demokratů poté odmítlo podepsat slučovací přihlášku.

8. První období exilové strany a stalinisty vedený boj proti "sociáldemokratismu" (1948 - 1968) Díky funkcionářům a členům strany, kteří odjeli do exilu, ČSSD nikdy nepřerušila svou činnost. Jiţ v dubnu 1948 ustavili exiloví představitelé v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Nehledě na těţké pronásledování nevyhasla sociálně demokratická myšlenka ani v domácím prostředí, jak prokázala mj. vlna dělnických stávek r. 1953 a druhá vlna procesů se sociálními demokraty v letech 1954-1955 v rámci komunistického boje s tzv. sociálním demokratismem. Několik sociálních demokratů bylo v padesátých letech popraveno; vůdčí účastníci pokusu o zaloţení ilegální Československé nezávislé sociální demokracie, V. Dundr a prof. Z. Peška, byli odsouzeni v procesu s M. Horákovou v červnu 1950 k trestům odnětí svobody na patnáct, resp. dvacet pět let.

9. Během Pražského jara (1968 - 1969) V době vrcholícího demokratizačního procesu na jaře 1968 se skupina někdejších sociálních demokratů, tvořená vesměs nedávno propuštěnými politickými vězni, pokusila obnovit činnost strany, poukazujíc na skutečnost, ţe její likvidace před dvaceti lety byla neplatná. V dubnu 1968 se ustavil pětičlenný přípravný výbor pod předsednictvím Z. Bechyně a byly navázány kontakty mezi domácí a exilovou sociálně demokratickou reprezentací. Moţnost obnovy strany, jeţ by znamenala průlom do mocenského monopolu komunistů, narazila na odpor konzervativních i části progresivních sil v KSČ a vyvolala ostré útoky sovětských představitelů; zároveň však získala podporu široké české demokratické veřejnosti včetně mnoha kulturních osobností. Mnozí reformní komunisté, vyloučení v letech 1969-1970 z KSČ, se stali v sedmdesátých a osmdesátých letech nositeli demokratické socialistické opozice vůči „normalizačnímu“ reţimu a v disentu, popřípadě v exilu, se sbliţovali se sociálními demokraty

10. Druhé období exilové strany, myšlenkově blízký disident (1969 - 1989) Na počátku sedmdesátých let došlo k regeneraci exilové Československé sociální demokracie, zčásti posílené o nové osobnosti z řad posrpnové emigrace. V září 1973 se uskutečnilo první plenární setkání československých sociálních demokratů v exilu, mající charakter mimořádného sjezdu strany. V létě 1978 byly uspořádány oslavy stého výročí zaloţení české sociální demokracie v Curychu a zahájeno vydávání obnoveného tiskového orgánu strany, čtvrtletníku Právo lidu, redigovaného J. Loewym. V srpnu 1983 se konal XXII. sjezd exilové ČSSD v Curychu, v červnu 1989 pak XXIII. sjezd v Heidelbergu. Zatímco exilová strana udrţovala kontinuitu Československé sociální demokracie na mezinárodním fóru, ve vlasti působila skupina „nezávislých socialistů“ v čele s R. Battěkem, hlásící se k zásadám Socialistické internacionály a stojící na platformě Charty 77, a vedle ní skupina předúnorových sociálních demokratů, vedená S. Klabanem a B. Nedbálkem. Obě skupiny měly spojení s exilovou sociální demokracií.

11. Od polistopadové obnovy k součastnosti (1989 - 2005) Hned v listopadových dnech byl ustaven přípravný výbor obnovy sociální demokracie (v čele s předsedou S. Klabanem a tajemníkem B. Nedbálkem), který řídil stranu aţ do řádného XXIV. sjezdu. V prosince 1989 vyšlo první číslo obnoveného Práva lidu. Sociální demokracie byla obnovena na XXIV. obnovovacím sjezdu ČSSD v březnu 1990 v Praze-Břevnově. Od té doby se konaly sjezdy v Ostravě (duben 1991), v Hradci Králové, kde byla schválena změna názvu strany na Česká strana sociálně demokratická (únor 1993), v Bohumíně (duben 1995 a 1997), v Brně (březen 2005 a březen 2007) a v Praze (duben 1999, duben 2001, březen 2003, květen 2006 a březen 2009). Historickým sídlem sociální demokracie je od r. 1907 Lidový dům v Hybernské ulici v Praze.

12. V opozici: Nová zodpovědnost a nové výzvy (20062011) Ve druhé polovině roku 2005 se konsolidace strany dále zrychlila. Zprvu aţ propastně působící rozdíl ve voličských preferencích oproti Občanské demokratické straně se začal rychle snižovat a na jaře 2006 byla otázka volebního vítěze otevřena. Za této situace byla druhou stranou zahájena negativistická volební kampaň zaloţená na bulvarizování skutečných i domnělých nedostatků nebo porušení práva čelnými osobnostmi a činiteli ČSSD. Nejvíce byl pod palbou nový předseda strany Jiří Paroubek, zvolený do této funkce s veřejně deklarovanou podporou Miloše Zemana na mimořádném XXXIII. sjezdu v květnu 2006. Vrcholem těchto ordinérních nechutností se stalo eticky rozporné zveřejnění tzv. Kubiceho zprávy, informačního konglomerátu jen zčásti zpracovaných informací nejrůznějšího původu a hlavně často pochybných kvalit jak jejich zdrojů, tak obsahu s dodatečně uměle připravenými mediálními průsaky. Spory o to, nakolik takto byl či nebyl ovlivněn volební výsledek, zůstávají dodnes nevyřešeny. Patový volební výsledek vyvolal na obou stranách rozporuplné reakce, z nichţ Topolánkem řízená první vláda pravice našla řešení získáním tzv. přeběhlíků, dvou sociálně demokratických poslanců, kteří zradili své voliče. Zvlášť politováníhodnou úlohu přitom sehrála Strana zelených, postupně pošlapávající svůj ambiciózní volební program a současně i svou ještě v létě 2006 slibnou budoucnost. Postupná konsolidace ČSSD se však podmínečným volebním neúspěchem nezastavila. Naopak pokračovala jednak v stále bojovnější kritice křehké druhé Topolánkovy vlády pravého středu, jednak soustavnou snahou o vnitřní zpevnění strany. Projevilo se to jednak poměrně rychlým nárůstem členů strany (postupně ze zhruba 17 na 23 000), jednak dobrou přípravou a dynamickou volební kampaní do krajských a senátorských obměňovacích voleb na podzim 2008. Dosud největší volební polistopadový úspěch nejen ČSSD, ale vůbec politické strany přeměnil republiku na oranžovou doménu krajských samospráv a zastavil potíţe spjaté s postupným scvrkáváním senátorského klubu strany. Pravici byla hozena rukavice, kterou zvedla způsobem sobě vlastním, tj. zneužíváním některých demokraticky zaručených občanských práv, pokračujícím podněcováním často vědomě uměle vyvolávaných, v médiích prezentovaných kauz při paralelním úsilí o systematickou demontáţ sociálního státu. Zprvu skryté snahy vedly k postupné, pro oba bloky voličsky vzájemně kontraproduktivní gradaci stále hrubozrnnějších polemik jak parlamentních, tak mediálních. Pakt smíření, nabídnutý ČSSD vládní koalici ještě na podzim 2008, aby tak mohl být umoţněn co nejhladší průběh českého předsednictví EU, byl však pravicí drsně odmítnut. Bouřlivé vnitropolitické

dění se nezklidnilo ani v prvních měsících roku 2009 a ještě se vystupňovalo po nečekaném pádu druhé Topolánkovy vlády. Obě nejsilnější strany byly za těchto okolností dotlačeny k alespoň základní vzájemné komunikaci. Jejími plody se staly jmenování poloúřednické vlády premiéra Fischera, dohoda o datu předčasných voleb a shoda na počtu a posléze jménech ministrů Fischerovy vlády, které nominovaly tři parlamentní politické strany: ČSSD, ODS a SZ. Zdánlivě hladce odstartovanou proceduru však rozporuplně vychýlil kontroverzní nález Ústavního soudu z léta 2009, který zrušil ústavní zákon o předčasných volbách. Tento akt ještě více rozčeřil hladinu veřejného mínění a vedl k poměrně radikální proměně dosavadní politické krajiny země, v níţ se etablovaly nebo reorganizovaly nové politické strany nebo subjekty typu SPOZ, Suverenity, TOP 09 či Věcí veřejných. Veřejnost, zmatená a znechucená tímto zdánlivě nikdy nekončícím seriálem bouřek ve sklenici vody, na to reagovala poměrně velkým posunem v ustálených voličských preferencích a výsledcích. Obě doposud dominující politické strany sice ve volbách znovu zvítězily, ale s výrazně nižšími počty hlasů, takţe spoluurčující vliv na parlamentní i vládní dění získaly nové politické strany sloţené vesměs z dlouholetých politických osobností, které ve třech případech (TOP 09, Starostové, Věci veřejné) vstoupily poprvé do poslanecké sněmovny a přispěly k dosud nejvyššímu polistopadovému volebnímu vítězství pravice nad levicí. Bezprostředně po vyhlášení výsledků poslaneckých voleb odstoupil ze své funkce předsedy strany Jiří Paroubek. Uzavřela se tak poměrně dlouhá, pětiletá perioda v polistopadové historii obnovené ČSSD. Vedle nepopiratelného vzestupu a zřejmých úspěchů (vzestup členstva aţ ke 26 000, buď dobré, nebo vynikající volební výsledky, nadějně započatý, avšak nedokončený projekt modernizace) naznačila i další, již ne tak slunné stránky vnitrostranické činnosti (zatím jen načrtnutý projekt rekonstrukce českého sociálně demokratického hnutí, prosazení větší činorodosti do členské základny, problém prosazení přímých voleb jako nového prostředku rozvíjení vnitrostranické demokracie ad.), jejichţ řešení čeká na nové vedení, zvolené XXXVI. sjezdem strany. Úspěšnost proklamovaných snah o vyřešení těchto nesnází vnitrostranického ţivota předurčí přesvědčivost a míru kvality i síly strany v konfrontaci s novými výzvami neoliberální Nečasovy vlády. Systémová prekarizace práce, faktické likvidování středních vrstev, faktická lumpenproletarizace dolních vrstev, omezování veřejných sluţeb tam, kde se nevyplácejí, jejich privatizace pro privatizaci v případě, ţe slibují snadné zisky, jsou jen některými z mnoha problémů a výzev naší doby těhotné stovkami tisíců individuálních i skupinových sociálních tragédií, ale i rozhodných protestů a hospodářských bojů. Ţe započaté úsilí o účinné řešení těchto palčivých problémů může být úspěšné, naznačil výsledek komunálních a senátních voleb na podzim 2010; ČSSD se poprvé ve své historii stala nejsilnější komunální stranou a v zásadě potvrdila svůj skvělý volební výsledek z r. 2008 a poprvé ve svých dlouhých dějinách získala v některé z parlamentních komor absolutní většinu. Česká strana sociálně demokratická – jako jiţ mnohokrát ve své dlouhé historii – stojí na rozcestí: v bodě potenciálního vzestupu strany i pádu a oslabení hnutí, které tak podstatně spoluformovalo naši novodobou národní i státní historii a ţivotní styl lidových vrstev, k nimţ se ČSSD vţdy především vztahovala. Vedení, zvolené na XXXVI. sjezdu, má před sebou velmi nesnadné zadání a o to důraznější výzvu.