\=

Mark Rico

Přílet kadetů

Víceadmirál

Admirál pozoroval Zemi. Země, Země.. jak nádherně to slovo zní v uších dospělého muže. Muže, který celý svůj život obětoval kariéře a dobru všech planet a obyvatel Federace. Jak uklidňující je pozorovat bíé mraky, modrá moře a zelené kontinenty. Mohl by se na ně dívat pořád a pořád, dokola, každý, každičký den. Také to dělal. Byly pryč roky, kdy jí neviděl ani jednou. =/\= Admirále =/\= Rico poklepal na komunikátor: Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Ano, Vincente?“ =/\= Pane, máte na bezpečnostní lince admirála Garetha. =/\= „Díky, Vinci. Vezmu si to v kajutě.” =/\= Jistě pane, jak si přejete. =/\= Admirál ještě chvíli postával u obrovského průzoru, než se přesunul do svého křesla, za mahagonový stůl. „Počítači, otevři kanál.“ Logo Federace, v klidovém režimu zobrazované na počítačích, se změnilo za obličej osmdesátilého, prošedivělého muže. „Marku, jak se daří?“ „Dobře, admirále.“ Rico nikdy nevykal svým podřízeným, zatímco bylo jen málo starších nadřízených, které by neoslovoval permanentně pane.. „Jak to tam u vás klape? Jsem teď na jednání na Hvězdné základně šest.“ „Jde to, admirále. Naši klingonští přátelé již dorazili. Zvýšil jsem počet bezpečnostních jednotek v koridorech, Robert si taky nechal poslat pár mariňáků navíc. Uvidíme.“ „Vždyť je to jen jedna loď.“ Rico měl už už na jazyku jedovatou poznámku, ale nakonec jí spolkl: „Ano pane, nesmíme ale pane nic podcenit. Navíc hodně bezpečnostních jednotek na ně spíše udělá dojem.“ „Dobře, správný úsudek. Nechal jsi jim připravit kajuty?“ „Jistě, podle jejich přání jsme rozvěsily řetězy a namíchali krev dvaceti zvířat.“ Admirál si povzdychl: „Vím, že moc klingony v lásce nemáš, ale doufal jsem, že už jsi z podobných poznámek vyrostl.“ „Pochybujete o mne?“ „Nepochybuji, znám tě. Vím že to zvládneš.“ „Ano, pane.“ „Jak to u vás vůbec vypadá s kadety?“ „Kadeti? Nevím, ještě nedorazili. Má to na starosti jeden z mých lidí, informuje mne tři hodiny před jejich příletem.. Uvítám je a tím to pro mne končí.“ „Máš na ně přece dát pozor?“ „Admirále, tohle je stanice, kterou denně projdou tisíce osob. Jdou sem proto, aby viděli, co přináší služba a ne proto, abych je tu vychovával. Pokud udělají chybu, dostanou důtku, pokud udělají něco dobře, pochválím je. Nedostanou žádné

výhody, ani postihy. Třeba se mi některý z nich zalíbí, ale nechtějte po mne, abych je hlídal. Mám práce až nad hlavu.“ „Tak to má být, ale ty i ostatní musíte mít ohled, teprve se učí.“ „Ohled mít budou. Výhody ne.“ „Tak jsem to přesně myslel. Zatím končím, informuj mne o setkání. Gareth konec.“ Obrazovka potemněla. Rico pomalu přejížděl prsty po hraně stolu sem a tak. Usilovně přemýšlel, jestli se mu admirál snažil něco sdělit. Je tam snad někdo, kdo by měl být pod ochranou? To se admirálovi nepodobá. I kdyby byl otcem admirál, nikdy se nestalo, že by měl syn, či dcera nějakou protekci. Nebo to myslel kvůli těm zpropadeným klingonům? „Počítači, základní informace všech kadetů, kteří mají přijít na zkušební službu na Hvězdnou základnu McKinley.“ =/\= Počet kadetů pět. Všichni navštěvují čtvrtý ročník akademie hvězdné flotily na Zemi. Jejich jména- Andrew D’Armand, Bart G. Farkas, David Jackson, Martel Tarkin, Maxis Barret. Přidělení – Andrew D’Armand... =/\= „To stačí. Použij authorizaci kontraadmirála Mark Rica pro vstup do tajných záznamů hvězdné flotily a prověření těchto kadetů. Má nějaký kadet nějaký dotatek, speciální prioritu či cokoliv jiného?“ =/\= Prověřuji dodatky... dodatky negativní. Prověřuji prioritu... priority negativní. Prověřuji záznamy... nalezeno vyznamenání u kadeta Farkase- doporučení velitele akademie, nalezeno vyznamenání u kadeta Jacksona- vyjímečný kadet, nalezeno vyznamenání u kadeta Tarkina- vyznamenání za statečnost. =/\= „Zpropadeně! Co tím Gareth myslel?!“ Admirál se nakonec rozhodl si složky kadetů přece jen přečíst. Našel si o nich všechno a několik hodin je prohlížel. Oddechl si, když nakonec zjistil, že se počítač nemýlil a admirál zřejmě narážel na klingony. Tato verze se mu zdála nejpravděpodobnější už předtím. Zvedl se od stolu a zívl. Stanice už byla dvě hodiny v nočním režimu..Rozhodl se proto trochu prospat. Vysprchoval se, zreplikoval si sklenku vína, pustil hudbu a jen tak v uniformě se natáhl na kanape. Dělal to tak už dlouhou dobu. Zvyk z doby, kdy byl ve službě pořád. ----- O 12 hodin později ----Rico otevřel oči, zívl a podíval se na nedaleké hodiny Bylo půl jedenácté. Spal příliš dlouho. Chvatně tedy vstal, převlékl se do čisté uniformy a vyšel ven z kajuty na můstek. Každého velitele vždy uchvátí můstek hvězdné lodě, ale můstek hvězdné stanice, to je něco jiného, něco mnohem, mnohem krásnějšího. Můstek stanice McKinley je obrovský, několikapatrový a plný pracujících lidí. Přední stěna je tvořena obrazovkou, zadní obrovským logem federace. Několik palem a mnoho květin, dva výtahy, bleděmodré stínování, obrovská holografická mapa s vyznačenými loděmi a hlavně všudypřítomný ruch a šum jej denodenně zdobí. „Veliteli.“ Blonďatá žena, okolo čtyřiceti let, přistoupila k Ricovi: „Poslední zpráva o předpokládaném příletu našich hostů je za tři hodiny. Tohle vám ještě posílá poručík Carla. Kadeti by měli dorazit za necelé dvě hodiny do doku 52. Půjdete je přivítat?“ „Ano, Sandro. Chci vás tam sebou a ještě také vemte Zaraha a pět lidí z bezpečnosti. Ať uděláme dojem.“ „Jistě pane, velitelství také potvrdilo jejich pozice, které jste jim odeslal s jedinou výjimkou. Kadet Tarkin zůstane na pozici pobočníka.“ „No, to je jedno, snad nic nezkazí při jednáních. Jestli ano, živý odsuď neodejde.“ Sandra se zasmála: „Ano pane, informuji Scotta. Ještě něco?“ „Jak to vypadá s palubou sedmdesát dva? Ještě pořád se upravují ty interní

sytémy?“ Kapitán zavrtěla hlavou: „Ne, pane. Už je to hotové, dnes ráno dokončili práci.“ „Děkuji.“ „Není zač, pane.“ Sandra odešla za prací. Za ty tři roky už znala Admirála perkektně. Věděla, že když spí, nemá ho budit ani kvůli útoku borgů. Teprve když se probudí, borgy porazí. Měla ho ráda. _________________ "...gegen alles!" 12. 9. 2004, 1:13

Bart G. Farkas

Hvězdná základna: McKinley

Nadporučík (marína)

Sotva jsme všichni dorazili na ranbout, jež nás měl odvésti na základnu, začala příprava k letu. Pilot se nás pro jistotu zeptal, jestli máme všechno, ale my jsme věděli, že i kdybychom na něco zapomněli, už bylo pozdě. Venku totiž stál Romanov a nikdo by si netroufl teď zpozdit let kvůli zapomnětlivosti. Zdál se být rád, že nás má nachvíli z krku, ale také asi doufal, že se ukážeme v tom nejlepěím světle. Snad ho nezklameme. Připomínal jsem si rozloučení s Vicky. Tak nerad jsem teď od ní odlétal, ale povinnosti se musí plnit. Vzal jsem si do ruky padd a překontrolovával úkoly, které jsem si napsal, abych nezapomněl: Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

1.Trénink v simulátoru..........splněn 2.Sbalení všech věcí..............splněn (ještě jednou jsem si přečítal seznam) 3.Odeslání vzkazu pro Vicky...splněn 4.Rozloučení se s Vicky..........splněn 5.Uklizení pokoje..................splněn (postaral se o to David, čímž mu děkuji) 6.Zamknutí pokoje................splněn 7.V 15.00 nasednutí na Ranb..splněn No, zdá se, že mám všechno, co jsem si měl udělat. Sakra, proč jsem tak nervozní. To nebývá u mě časté. Snad abych udělal dobrý první dojem na admirála.... No to stěží, jsem mariňák a podle všeho nemá mariňáky skoro nikdo rád. Možná je to jejich namyšleností. Jsem snad taky namyšlenej ? Zatím jsem to na sobě nezpozoroval, ale co když to jen nechci vidět ?! Barte, no tak uklidni se, je to jen cestovní horečka, no možná i trochu pracovní. Sotva jsem si to dořekl, ozval se hlas pilota Ranboutu. Takže, vše je ok a my odlétáme. Přeji příjemnou cestu. A po jeho slovech se ranbout odlepil od země. Nabral přímý kurs a začal stoupat. Říkal jsem si, že na základnu to nebude dlouho trvat, ale sotva jsme vyletěli z přitažlivosti zemské, motory vypnuli. Co se děje ? Řekl jsem si pro sebe udiveně a koukl se z okna. Hned na to se ozval pilotův hlas, ale tentokrát zněl naštvaně. Udělejte si pohodlí, jen malá drobnost, hned se to spraví. Zapomněl asi vypnout rozhlas, jímž k nám mluvil a začal se bavit se svým kolegou. Sakra, to se nám musí stát zrovna teď ? Že ty si nezkontroloval ty impulsní motory ? A jeho kolega mu na to odpověděl (samozřejmě bylo vše moc dobře slyšet).

Zkontroloval, co si o mně myslíš ?! Všechno jsem kontroloval. Bylo slyšet oddychování a pak hlavní pilot zakřičel.... Tam mi doprdele řekni, proč nám ty motory vypadly !!! Chvíli bylo ticho a pak se ozvala jen rána do počítače. Sakra, já zapomněl vypnout mikrofon, do.... V tu chvíli už jsme nic neslyšeli. Bohužel pro piloty už jsem toho vědeli moc a tak jsem vstal a řekl Davidovi, ať jde se mnou. Ostatní ať jsou zatím v klidu, že to nějak zařídíme. David nechápavě vstal a následoval mě. Co potřebuješ Barte ? Já jsem se otočil a povídám. Slyšel si ne ? Nejdou jim motory, tak by ses na to mohl podívat. Já vím, že jsi vědec, ale taky vím, že se techniky neštítíš a třeba tě napadne, kde by mohla být chyba. David jen pronesl: "Hmm" a pokračovali jsme do kabiny pilotů. Zaklepali jsme a vešli. Tam seděli oba piloti a oba pracovali, až se z nich kouřilo. Jeden kontroloval systémy a druhý zase hledal v příručce rady. Co potřebujete ? Zeptal se nás jeden z nich. Přišli jsme vám pomoci a i když víme, že jsme jen kadeti, snad nepohrdnete, když se alespoň pokusíme. Oba se na nás podívali nechápavým výrazem, ale pak ten hlavní řekl. No dobře, ale nic nerozbijte, doufám, že o tom něco víte. My se usmíli a já řekl... Bez obav Což jsem ale neměl radši říkat, neboť jsem se vyznal tak maximálně v motoru mojí motorky, nebo auta, ale ne v letadle, nebo už vůbec ne v motoru ranboutu. Jen tak jsem postával, občas zkontorloval nějakou tu kontrolku a dělal, že mě to hrozně zajímá. Zatím David jel jak namydlenej blesk. Začal šmejdit, mačkat, ťukat a po chvíli řekl. Mám takovej dojem, že to nejsou motory, ale přívod energie do motorů. Tady se mi to zdá nějaký podivný... A ukázal na jeden plasmový uzel, načež jeden z pilotů vstal, vzal nějaké udělátko (netuším, co to mohlo bejt) a začal se v tom šmátrat, pak pronesl šťasně.... Heuréka.... A motory naskočili. Díky kluci za pomoc. Řekl hlavní pilot a my se šťastni vrátili do svých sedadel. David šťasten, že našel chybu a já šťasten, že jsem něco nerozbil. Cesta už pak byla rychlá a o chvíli později již ranbout přistával na hvězdné

základně McKinley. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 21. 9. 2004, 14:58, celkově upraveno 1 krát 12. 9. 2004, 9:34

David Jackson Poručík

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

S Bartem se vracíme z pilotní kabiny. To je pěkný začátek cesty. Usazujeme se do svých sedadel. Bart si zase něco začne pročítat. Já přihmouřím oči a uvolním se. Budeme na McKinley. Na TÉ McKinley. Myslím, že mám důvod k nervozitě. Podívám se po ostatních. Nic na nich není znát. Asi to umějí skrýt lépe něž já. První skutečné umístění. Můj Bože! Runaboat je již na orbitě kolem Země a navádí nás na přibližovací kurz. Před námi se nejprve objevují suché doky. Tam byl Posseidon. A T`Rel.... Všude létají malé loďky. Bárky, vybavím si jejich název. Různé obchodní lodě. A támhle. Pro kristovy rány. To je přepravník vody. Už, žu se chystám Bartovy popsat jeho fuknkci, ale proč mi měl k McKinley doletět ve spánku. Ale tohle je zajímavé. Nákladový prostor plný ryb a za ním.......kus ledu. Pravá mořská voda. Pamatuju si, jak jsem se zeptal otce, když jsem to viděl poprvé, jestli tu vodu transportovaly všechnu najednou. Jak jsem byl hloupí. A támhle se začíná objevovat. SB 1. Umělé nebe Země. Skvost. Nádhera. A teď, teď nás všechny volá. Ne, pomocí přístrojů. V našich myslích. Ano, člověk skoro může slyšet ten její hlas:"Pojď, jen pojď. Čekám tu na tebe. Pojď a neboj se." "Však já jdu." zašeptám "Říkal jsi něco, Davide? zeptá se Bart "Co? Ne, nic. Jsem blázen a povídám si pro sebe." "To vím už dávno, že jsi." řekne Bart s úsměvem Oplácím mu úsměv a pak se dál věnuji SB. Již brzy jsme u tebe.... _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem"

12. 9. 2004, 9:53

Maxis Barret Poručík

Sedím na sedačce v runboutu hned vedle Martela. Kluci se zrovna vrací od pilotů. Viditelně spokojení. Hned nato jsem ucítil (uslyšel) chod motorů a my se vydali za naším osudem. V ruce držím padd se svým přidělením. Snažím se z něho vyvodit, jak moc asi bude náročná moje práce. Odpověď v paddu ale hledám marně. Určitě to nemůže být nějak složité, ale lehké to asi taky nebude, pomyslím si.

Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Jak se blížíme k základně „letecký“ provoz značně zhoustl. Takových typů lodí jsem pohromadě neviděl. Venku jsem zahlédl USS Posseidon. To by byla paráda ho jednou řídit. Při této myšlence se usměju. [/i] Náhle průzor potemněl. Ozval se menší hluk. Přistáli jsme. Pro ty, co cestou spali, jsme přistáli na základně McKinley. Přeji příjemný pobyt. pilot vypnul komunikaci. Všichni si vzali své věci a vydali se směrem k východu (vstupu do stanice.) _________________ Maxis Barett, poručík

12. 9. 2004, 10:47

Martel Tarkin Konzul

Cesta na McKinley. Tak to je opravdu něco. Pomyslím si. Je to jedna z nejdůležitějších stanic ve Federaci Spojených planet. Musím uznat, že se cítím trochu nervózněji, ale musím to přeci překonat. A jaký asi bude velvyslanec Matrix? Podle toho, co jsem slyšel, je to opravdový diplomat. Sedím si tak na svém místě a dívám se, jak se naše Akademie vzdaluje a každou přibývající sekundou je menší a menší. V mojí hlavě se vynořují všelijaké smíšené pocity, což by můj vulkánský strýc označil za emociální rozrušení, které je jen důsledkem nesprávné výchovy. To už jsem se musel pousmát. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Zrovna jsem seděl pohodlně v křesle vedle Maxe, který také dychtivě vyhlížel z okna, moje prsty poťukávaly na hraně mého sedla, když se ozval kapitánův hlas, který nás ujišťoval, že se nic děje. Samozřejmě, kapitán pak zapomněl vypnout interkom, tudíž jsme slyšeli vše, co huláká na co-pilota. Ohlédl jsem se na Barta a ten už vstával i s Davidem a směřovali své kroky do pilotní kabiny. Otočil jsem hlavu zpět k oknu a jednotlivé kontinenty a oceány i oblohu vystřídala černá chladná barva vesmíru s množstvím hvězd, jenž k nám vysílaly své světlo. Země už byla jen „velká“ koule, která vypadala přímo úchvatně. Už asi vím, jak se musela cítit admirál Janeway, když po 7 letech v kvadrantu Delta znovu uviděla Zemi. Pak jsem sebou trhl, protože kolem nás proletěl raketoplán a já byl tak zaujat tou nádhernou scenérií, že jsem vůbec nevnímal ten provoz, který vládne kolem Země. Nyní jsem místo hvězd začal sledovat lodě plující vesmírem. Bylo jich opravdu požehnaně – spousty obchodních plavidel významných korporací, osobní raketoplány, další runabouty a také lodě Hvězdné flotily. V dálce zrovna z warpu vyskočila loď třídy Galaxy a svojí majestátností zastínila všechny obchodní plavidla, raketoplány i některé další lodě Hvězdné flotily. Byla opravdu úchvatná podívaná – její kolosální trup se začal přibližovat jakoby k nám. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že jejím cílem nejsme my, ale McKinley. Na takové lodi bych chtěl jednou sloužit. Podle mě je to prostě jedna z nejúžasnějších lodí, které jsou doposud používané Hvězdnou flotilou. Líbila by se ti, co? Povídá mi Max, když viděl můj zasněný výraz. A jak. Odpovídám a můj hlas je pořád stejně zasněný. Max si však nedá pokoj a pokračuje v rejpání. Není nic jednoduššího než se stát admirál, v tvém případě velvyslancem a požádat si o takovou osobní loď. To už ze mě vyprchá moje zasnění a otočím se k Maxovi. Samozřejmě, to je ta nejjednodušší cesta. Ale znáš mě. Nikdy nejdu tou jednoduchou cestou. Odpovím ironicky. To je pravda – ty totiž nemůže nikdy jít tou snazší cestou. Vždycky v tom hledáš něco, co tam ani být nemusí. Je Maxova klidná reakce. Jo, to je fakt. Ale někdy to tam je. Chtěl jsem ještě pokračovat, ale to už jsme se opět dali do pohybu. Znovu jsem spatřil Galaxy, ale o chvíli později její majestátnost spleskla. Začala se objevovat McKinley a už jenom oproti její části byla loď třídy Galaxy jakýsi bezvýznamný prcek. Po pár minutách jsem uviděl celou McKinley, která se tyčila na orbitě Země jako její velký strážce. Je úžasná, velká, mohutná a samozřejmě těžce ozbrojená. Představuje opravdu velký kus federální technologie, aspoň dle mého názoru. Ale to už jsme přibližovali čím dál tím víc k McKinley a ona se pořád zvětšovala, až jsem si opravdu svým významem oproti ní přidal jako améba. Vletěli jsme do přistávacího doku a přistáli na SB1 – McKinley. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380

12. 9. 2004, 10:48

Mark Rico

invitation part I.

Víceadmirál

Admirál s kapitánkou a Zarahem sjížděli turovýtahem do doku 52. „Sandro, až uvítáme kadety, chci tě na palubě třicet dva. Delegace tam bude čekat. Já se ještě vrátím na můstek, musím ještě zavolat velitelství, ale dorazím jak to nejdříve bude možné. Zatím je mým jménem pozdravíš a předneseš nějakou řeč, jako že jsme rádi že tu jsou a takové ty plky. Přesné znění nechám na tobě. Rozumíš?“ „Jistě admirále.“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rico pokýval hlavou: „Zarahu, ty jí doprovodíš. Jak je to s bezpečnostními týmy?“ Menší, postarší, ale přesto viditělně hranatý muž odpověděl hlubokým hlasem: „Čekají tam na ně v úkrytu čtyři perfektně vyvičené týmy. Jsou tam také nějací mariňáci. Nic jsme nenechali náhodě. Uvidíme, jak se budou chovat. Jsou připraveni se tam okamžitě ukázat. Viditelné jsou prozatím jen dvě menší skupinky, ať si nemyslí, že je chceme pobít.“ Admirál pokával hlavou:“Dobře. Ty i já víme, čeho jsou schopní. Ale nezapomínej, je to diplomatická návštěva, takže klingony zmlátit a hned nahlásit. Šup s nima do ošetřovny a zae do oběhu. Jasné? Okolnosti prošetřím já.“ Zarah pokýval hlavou. Turbovýtah zastavil a dveře se otevřeli =/\= Paluba 73, dok 52 =/\= Rico si upravil uniformu, stejně jako jeho doprovod, a vydali se rázným krokem ven. Můstek, po kterém šli, byl ve výšce asi deseti metrů. Pod nimi byly čluny, runaboaty, servisní čluny, hromada materiálu a spousta techniků, jež prováděla úpravy a opravy. 52/A, 52/B, 52/C 52/D.. Odpočítával si v duchu Sandra. Vždycky obdivovala admirálovu paměť. Ještě se nestalo, aby na něco zapomněl. Už se mnohokrát stalo, že něco zaspal, ale nikdy na nic nezapoměl. U žlutého označení 52/I se vydali po schodech dolů. Dok byl zatím stále prázdný, ale pět mužů, jenž si Rico vyžádal tu už byli a v pozoru čekali. Zarah si je změřil pohledem a něco jim začal vykládat. Rico se rozhlédl a poklepal na komunikátor: „Admirál Carle. Carlo kde je ten člun co nám sem veze kadety?“ =/\= Počkejte pane, podívám se. Ach ano, mají deset minut zpoždění. Měli problém s motory. Čekají v přistávacím vetoru. =/\= „Nehodlám tu na ně deset minut čekat, dejte jim přednost.“ =/\= Pane, mám tu na přistávacím vektoru loď třídy galaxy a... =/\= „Carlo, chci tady ten člun!“ =/\= Ano pane, pošlu zprávu kapitánu Hopkinsovi. =/\= „Věděl jsem, že je na vás spoleh.“ Ani ne za dvě minuty do doku pomalu, skrze ochrané pole, vletěl runabout. Hladce přistál a servisní pole ho zajistilo. Všichni, kromě Rica, stojícího v popředí, se postavili do pozoru. Kadeté vylezli s batohy a taškami a když zahlédli admirála, okamžitě se seřadili a postavili do pozoru.

„Vítejte kadeti.“ zahřměl admirál „Na nejlepší stanici ve Flotile, Hvězdné základně McKinley! Po nějakou dobu se stane vaším domovem. Bude to první místo, kde budete sloužit a odkud si odnesete nějaké hodnocení. Může být dobré, může být špatné. To je jen na vás a vašich schopnostech. Přál bych si, abych vás všchny jednou potkal jako kapitány hvězdných lodí, slavné a se spoustou zkušeností. Snad se toho i dožiji. Teď jimi ale nejste. Chovejte se podle toho, dělejte, co se vám řekne a jednou jimi budete. Poškoďte nějak stanici, udělejte jakoukoliv chybu a pošlu vás zpět na akademii a to s nejhorším hodnocením jaké si dokážete představit.“ Třeba z nich vážně budou jednou velitelé, co ty víš? Prolétlo mu hlavou, když si je prohlížel jednoho po druhém. Už jsi přece viděl horší. Ale nakonec i lepší. „Tak, kadeti. Ještě jedna věc. Každý, kdo podemnou slouží, stejně jako vy, prozatím souhlasil s jednou věcí. Nikdy vám nebudu vykat. Budu vás oslovovat tykáním Barte, Andrew, Martele, Maxisi a Davide. Má to dva důvody- jeden, že mi tak lépe přirostete k srdci a přijde mi to takové familiérnější. A co jiného je flotila bez familiérnosti? Druhý, a to důležitější. Pokud se něco stane a vy uděláte nějakou sakra velkou chybu, oč lépe zní například Davide, ty jsi prostě idot, než Kadete Jacksone, vy jste ale idiot.“ Kadeti se rozesmáli, jen David se cítil poněkud trapně. „Nejsmějte se, platí to na vás všechny a Davide, doufám, že jsem se tě nijak neotkl, Byl to příklad. Máme na stanici nyní poněkud rušno, takže vaše úkoly a pracovní zařazení máte připravené v kajutách. Tak, na závěr, je tu někdo, kdo má otázky, nebo komu by moje tykání vadilo? Pokud si řeknete, budu vám vykat, to slibuju. Budete sice první, ale zkousnu to.“ Tón jeho hlasu sice naznačoval opak, ale Sandra věděla, že to myslí vážně, stejně jako to věděl Zarah. _________________ "...gegen alles!" 12. 9. 2004, 11:49

Andrew d'Armand

Call to duty

Praporčík

Celou cestu jsem prospal na sedadle raketoplánu a když jsem přistáli v doku základny, byl jsem celý rozlámaný, ale přešťastný, že je cesta za námi. Vysoukal jsem s runabout spolu se svým cestovním vakem, zahlédl jsem několik stojících lidí v pozoru, kromě jediného, zaostřil jsem na něj. Admirál, velitel stanice, strčil jsem do Maxise vedle mě. Za nedlouho jsem udělali řadu a postavili se do pozoru. Admirál vyčkal než jsme se urovnali a pak spustil svůj uvítací proslov. Po zkušenostech s generálem Romanovem se zdál být daleko víc ....... lidčtější. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Mezi lidmi, kteří admirála doprovázeli jsem zahlédl někoho v uniformě bezpečnosti s hodností vrchního náčelníka, snažil jsem si jeho obličej uložit do paměti. Admirál začal probírat oslovování. Hm, není moc obvyklé s každým si hned tykat, ale mám raději ten přístup "přísného kamaráda" než mentora, kterým se vyznačovalo tolik profesorů na Akademii. Takže já rozhodně nemám nic proti tomu. Ohledně otázek. "Pane, rád bych věděl u koho a v kolik se máme hlásit do služby" , malinko jsem vykročil před řadu, starý zvyk, doufám, že to nezpůsobilo nějaké faux pax proti zavedným normám. Snad ten dotaz nebude admirál považovat za kadetskou nedočkavost, ale rád praktikuji co na srdci to na jazyku, když vidím otevřený přístup. _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi."

13. 9. 2004, 10:50


Po příletu na stanici jsem si vzal svých pár švestek - můj lodní kufr - a vystoupil jsem s ostatními z přepravního plavidla. Když jsem vystupoval z plavidla, tak jsem se rozhlédl a uviděl pár lidí, jak stojí v pozoru. Chtěl jsem si je prohlédnout, ale Bart do mě žďuchl, abych vypadl ze dveří.

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Vyšli jsme ven a během chvilky udělali řadu a postavili se do pozoru. Admirál k nám začal mít uvítací žvásty. Tradice. Nic méně mu to šlo. Docela jsem se pobavil, když oznámil rozdíl mezi tykáním a vykáním. Jeho reakce asi byla očekávatelná, ale prostě jsem se pobavil na účet někoho cizího. Pak z ničeho nic vystoupil z řady Andrew a zeptal na naše umístění po dobu naší praxe. Díval jsem se pozorně, a když Andrew začal mluvit, tak se něj všichni podívali, ale jakemile skončil, tak se zase všichni s napjatým výrazem podívali na admirála. Velmi dobrá otázka! Říkal jsem si v duchu. Rozhodně to bude potřebovat vědět. Musíme tedy počkat na odpověď admirála. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380

13. 9. 2004, 12:15

Bart G. Farkas

Konečně na místě


Začali jsme se zvedat a vystupovat z ranboutu. Martel se jakoby zasek ve dveřích. Rozhlížel se a proto mi moje mariňácká povaha velela jen jedno. Tudíž jsem do něj vrazil a konečně se vstup uvolnil. Vyšel jsem poslední a taky jsem se jako poslední zařadil. Stoupl jsem si do pozoru tak, jak to po mě vždy Romanov vyžadoval. Někdo by mohl říct, že je to až moc přesné, ale když vás kvůli takové prkotině jako je špatné upravený knoflík nechá někdo běhat 10 km, tak si začnete uvědomovat, že by bylo lepší to příště mít v pořádku. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Admirál přednesl svůj projev a zdál se mi jako férovej chlap. Jevil se jako člověk, kdo má rád pořádek, ale taky by rád viděl, že z nás jednou něco bude. Hlavně nesmím zklamat Romanova. Věří, že to tentokrát udělám. Když se mi nepodařila ta vojenská, tak snad aspoň akademie. Občas si říkám, že dělám velmi zbrklé chyby, ale když se musíte narychlo rozhodovat, tak se vám to pak staví i do života. Jedna věc mě však posilovala v odhodlání a ve víře, že to zvládnu. Tou věcí byla vzpomínka na Vicky. Toho anděla z akademie. Nemohl jsem se dočkat, až se s ní uvidím, alespoň přes komunikaci i když bych se jí přece jen radši dotknul a dal jí polibek. Chyběla mi a to jsme se neviděli tepráv den. Když Admirál skončil a zeptal se na otázky, tak vystoupil Andrew a zeptal se na to, kdy se máme a kam dostavit na službu. Přišlo mi to jako velmi dobrý dotaz. Nebýt toho, že se zeptal Andrew, tak bych se býval taky zeptal. Někdy se mi zdá, že mi čte myšlenky, ale od té doby, co mi dá se říci v simulátoru zachránil život a jednou pro mě málem padl, k tomu se postaral o to, abych měl dívku, i když dá se říci nevědomky, tak od té doby ho beru jako kamaráda na život a na smrt. Přeci jen se zdá, že jsme se ve čtvrtém ročníku všichni tak nějak více sblížili jako kamarádi. Je to asi tím, že je nás jen pět, ale asi si nedovedu představit lepší třídu. Čekal jsem tedy dál na to, až se admirál k dotazu vyjádří. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 13. 9. 2004, 14:37



Admirál Rico nás přivítal tradičním proslovem, který nám řekl všechno a vlastně nic. Vzpomenu si na podobnný proslov v prváku od Nakamury. Asi tradice ve Flotile. Vypadáto, že služba zde bude poněkud volná. Ikdyž, co já vím. Andrew se na něco zeptal. Napůl poslouchám odpověď a napůl prohrabuju vzpomínky. Vzpomínky na záznam mé budoucí přímé nadřízené. Podporučík McRide. Podle záznamu to bude velice zajímavá služba. Velice. Vzpomínám si na jeji psychologický profil. První věta byla: "Je výbušné povahy, velmi výbušné." Jinak je podporučík McRide normální 30 letá žena. Ale dokáže se naštvat kvůli čemukoliv. Jednou prý i seřvala svého učitele na Akademii. Jen proto, že se jí nelíbilo, jak jí oslovuje. Rozhodně zajímavé. Možná by měla na nějaký čas mezi vulkánce. A je to tu zase. Vulkánci = T`Rel. Davide, Davide, jsi v tom až po uši. Ale Posseidon je pryč a než jí uvidíš..... Než jí uvidíš, budeš se soustředit na výuku. A to znamená soustředit se i na to, co právě Andrewovy odpovídá admirál. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem"

13. 9. 2004, 17:40

Mark Rico

Invitation part II.

Víceadmirál

Rico pohlédl na mladíka: „Zrovna před chvílí jsem ti, kadete, řekl, že tvoje pracovní zařazení a úkoly máš připraveny, stejně jako ostatní, v kajutě. A do kajut tě navede počítač.“ Rico se usmál: „Takže jelikož nemáte další dotazy, máte rozchod. Já i stanice od vás očekáváme perfektní službu.“ OFF: Pokud máte dotaz, ptejte se, zodpovím zpětně. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

=/\= O 32 minut pozdjěi v pracovně admirála =/\= „Ale já chápu, že jsou tu na výcviku, ale proč jste nechali kadeta Tarkina jako pobočníka vrchnío diplomata? Víte, že jsou tu teď klingoné na lodi a probíhá tu důležité jednání! Jestli to Tarkin pokazí, může to vážně poškodit Federaci.“ Admirálovi pomalu docházela trpělivost. „Marku, uklidni se. Poškodit federaci může kdokoliv z tvé posádky.“ „Jenže kdokoliv z mé posádky má dokončenou akademii a pokud přijde do styku s klingony, prošel i speciálním prověřením! Se vší úctou pane, my tu nebudeme hrát společenské hry! Jedná se o dvě vesmírné soustavy, kde má federace základny!“ =/\= Tady je kapitán Haydsová admirálovi, admirále, potřebujeme vás na palubě 15. Klingoné začínají být trochu nervozní. =/\= Rico si povzdechl, nesnášel, když Sandra použila slovní spojení: „začínají být nervozní.“ Poklepal na komunikátor: „Ještě chvilku, už jsem na cestě.“ Muž na obrazovce s hodnost admirála zavrtěl hlavou: „Rico Rico, velení ze zařazení neustoupí. Není to ve vaší pravomoci, jsou na výcviku a přišlo to přímo z akademie. Než by došlo k převelení, jsou doma. Zkuste to nějak zkousnout a nedělejte zbytečné potíže.“ „Dobře pane, ale chci, aby jste věděl, že jsem byl proti tomu.“ „Jistě, to si uvědomuji. Velitelství konec.“ Na obrazovce se objevilo standartní logo Federace. Rico chvíli potichu zuřil a pak

praštil pěstí do stolu. Jako by nestačilo, že má na lodi bandu klingonů, ještě se mu do toho mísí kadeti. Není proti nim zaujatý, ale jestli něco selže, budou to oni. Snad si ho Scott při jednání ohlídá. Ne snad, určitě. Ještě dnes večer mu napíše. Asmirál vstal, upravil si uniformu a vydal se na palubu 15. _________________ "...gegen alles!" 14. 9. 2004, 12:28


Po uvítacím ceremoniálu (dá-li se to tak nazvat) jsme se na sebe podívali. Počkali jsme až admirál odejde s jeho doprovodem a pak jsme se začali taky rozcházet. Příjemnou službu všem. Řeknu nahlas, aby mě každý slyšel. Pak se podívám na svůj lodní kufr a zpět na plošinu. To jsem zvědavej, za jak dlouho se máme hlásit ve službě. Doufám, že tak za 14, asi tolik mi bude trvat cesta. Brblám polohlasem.


Každý z nás se zeptal počítače, kde je jeho ubikace. Počítači, na které palubě je ubikace Martela Tarkina? Ozval se onen známý zvuk a počítač odpověděl. Ubytování kadeta Martela Tarkina je na palubě 58, diplomatické oddělení 4, dveře číslo 32/58. To jsem z toho moudrý, ale aspoň něco. Vím, na které palubě jsem. Ostatní se asi také zeptali, ale já to moc nevnímal, protože jsem se zahleděl do kouta, kde právě přistával runabout. A soudě podle jeho vzhledu to vypadalo, že byl buď pod útokem nebo v nějaké anomálii. Co na plat. Je na čase jít. Ještě jednou jsme se rozloučili a já se vydal za pomocí výtahu na palubu 58. Výtahem to trvalo jenom chvíli, ale pak to byl horor. Počítači, vyznač cestu ke kajutě Martela Tarkina. Tak se i stalo, okamžitě se obvodu rozsvítila světla a já se vydal podle nich. Trvalo to snad celou věčnost. Ještě štěstí, že můj kufr má kolečka. Asi po 15 minutách chůze zatáčkami a koridory jsem byl na místě. Moje prsty sklouzly na vchodový ovladač a zadaly můj přístupový kód. Ani ne vteřinu potom, co jsem zmáčkl poslední tlačítko se dveře otevřely a já myslel, že mi snad spadne huba na zem. Otevřel se mi pokoj, o jakém se mi ani nesnilo – velká prostorná kajuta, plná rostlin všeho druhu, a dokonce i proudící voda z malé skalky. Vešel jsem dovnitř a ještě jsem pomale nemohl dýchat. Oči se mi stočily doprava a já uviděl další dvoje dveře. Asi to bude toaleta (záchod + sprchový kout). Ale kam vedou ty druhé dveře? Ihned jsem se tím směrem vydal. Kufr jsem nechal v hlavní místnosti. Copak tam asi bude? Jako předtím se i tyhle dveře otevřely malinkou chvilku, co jsem zadal požadavek na panel. Byla tam další místnost – respektive to byl velký šatník s mnoha, mnoha věcmi. Za takovýto šatník by se nemuselo stydět mnoho žen. Moc hezký, opravdu. Pronesu nahlas. Nevybral jsem si tedy špatně, diplomacie má co nabídnout. Pokračuji v mluvení sám pro sebe v prázdné místnosti. Otočil jsem se tedy od šatníku a podíval se ke skalce, z níž proudila voda a která stála vedle postele. Za skalkou byla zeď a na ní namalovaná vlajka Federace Spojených planet. Byla moc hezká, ale pořád jsem si v duchu říkal, že to trochu přehánějí s těmi dekoracemi. Oči putovaly po místnosti a snažily se zachytit vše. Pak sklouzly i na postel a ní ležel padd. Uchopil jsem jej do ruky a začal číst. Pane Tarkine, očekávám Vás, dnes v 17:00 v mé kanceláři. Má kancelář je na palubě 7, místnost 42. Chci se s Vámi osobně seznámit ještě dříve, než Vám začne oficiálně služba. Ta Vám začíná již zítra úder 8 hodiny ranní. Scott Matrix P.S. Opovažte se mít na sobě kadetskou uniformu. V šatníku je dost vhodných šatů.

Příjemné. Takové pozvání se přeci neodmítá. Říkám si v duchu ironicky. Počítači, kolik je hodin? Počítač opět reagoval. 16:02:31. Mám vcelku dost času, ale neměl bych to podcenit je zapotřebí být tam s předstihem. To nemůže uškodit. Vrhl jsem se tedy do šatníku a vybral si černo-hnědé civilní oblečení. Musím uznat, že mi opravdu slušelo, když jsem se koukl do zrcadla. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem se připravil na cestu. Hotovo! Konečně. Opustil jsem tedy svoji novou kajutu, jenž mi bude na půl roku domovem, a vydal se na první setkání s mým přímým nadřízeným. Zavolal jsem si turbovýtah, ale pár minut jsem čekal, než se nějaký uvolnil (zřejmě). Vstoupil jsem a oznámil, že chci palubu 7. Následovala stejná procedura jak předtím, když jsem hledal svou kajutu. Velvyslancovu kancelář jsem našel mnohem rychleji – jestli to nebude tím, že to byly 8. dveře od vchodu do výtahu – měl jsem takové podření. Přisel jsem k panelu a zazvonil. Nikdo se neozýval. Pak se mi na paddu (v 17:56:42), který jsem si vzal s sebou objevila zpráva, že velvyslanec přijde později, ať počkám v jeho kanceláři. Vešel jsem tedy dovnitř. Kancelář měl zařízenou přímo úchvatně. Velký tmavý stůl a za ním velké černé křeslo, pravděpodobně z kůže. Po mé levici byly vitríny a v nich se leskla spousta zlatých hvězdných lodí a o kus dál zase byly ceny, jenž velvyslanec Matrix dostal. Otočil jsem svou hlavu na druhou stranu a tam na stěně visely obrazy. Byly od různých umělců a byly vytvořeny v různých uměleckých obdobích. Už bylo 19:23 a velvyslanec nikde - divné. Začaly mě bolet nohy od neustálého pochodování přes místnost. Tak jsem se posadil do křesel naproti velvyslancovu. Velmi pohodlné, to se musí uznat. Chvíli jsem tam jen tak seděl a bubnoval prsty do stolu. Pak jsem vstal a šel si k replikátoru pro hrnek s horkou čokoládou. Otočil jsem se zpět a uviděl krásné velvyslancovo křeslo. Vykoukl jsem z místnosti ven na chodbu, nikdo tam nebyl. Neodolal jsem a šel si ho vyzkoušet. Bylo opravdu pohodlné. Seděl jsem v něm a popíjel svoji horkou čokoládu. Oči mi neustále sledovaly dveře, jestli někdo nepřichází. Stočil jsem svoje oči doprava a podíval se na hvězdný vesmír. Vždy, když to vidím, tak jsem tím přímo uchvácen. Vstal jsem z křesla a šel blíže k oknu. Úchvatná podívána a ještě příjemnější pocit. Stát tam, popíjet horkou čokoládu a sledovat tu nádhernou scenérii. Z ničeho nic se ozval slabý potlesk. Prudce jsem se otočil. Výborně, moc hezky jste to udělal. Za to by se musel stydět žádný kapitán Hvězdné flotily. Tak hezky vstát z křesla a přejít plynule – ani ne pomalu ani ne rychle – k oknu a upít. To se Vám opravdu podařilo, pane Tarkine. Byl to velvyslanec Scott Matrix. Stál u druhých dveří, kterých jsem si nevšiml. Byl opřený bokem o stěnu. Ruce měl zkřížené v úrovni prsou a nohy byly také zkřížené. Já, pane, já … Začal jsem koktat. To nebyl moc dobrý začátek – sedím v jeho křesle a hraji si na velkého šéfa. Co vy? Zeptal se s úsměvem na tváři. T aky jste zakopl a nešťastno náhodou skončil na mém křesle jako můj poslední pobočník? Nebo jste snad jako některý před Vámi měl nevolnost a mé křeslo bylo nejbližší? Ptal se, ale jeho hlas zněl více než pobaveně a tu a tam už přecházel ve smích. V očích mu šlehaly takové malé plamínky. Stal jsem jako přibitý na místě. Oči jsem na něj vyvaloval. Tak se přeci posaďte a přestaňte na mě valit oči. Za prvé by Vám mohly vypadnout a za druhé nechci být moc okoukaný. Probral jsem se jako z transu a šel si podle vyzvání sednout. Došel jsem ke křeslu naproti velvyslancovu a posadil se. Hrnek jsem položil na stůl a utřel si své ruce od potu. Velvyslanec si mě chvíli prohlížel. Záznamy nelhaly – opravdu u Vás zvítězily rysy po matce, to je beze sporu. Řekl Matrix, když jsem se posadil. Tak mám aspoň nového pobočníka, když ten starý ode mě

odešel s tím, že jde dělat pobočníka nějakému stupidnímu konzulovi na Vulkánu. Uvidíme, jestli se osvědčíte – on už ovšem byl profesionál, tudíž od Vás neočekávám tolik, co od něj. Máte právo na slevení z požadavku v rozmezí jednoho 1 % od pracovních povinnosti mého předchozího asistenta. To slevení máte jenom proto, že jste ještě kadet, a tak se na Vás stahují jiné předpisy, které neumožňují, abyste pracoval jako on. Prohlásil neochvějně velvyslanec. Na všechno jsem kýval hlavou. Byl jsem ještě v šoku, z toho u čeho mě chytil. No, a nyní se už proberte a bude si povídat. Jdu zrovna od admirála Rica. Na palubu přiletěli Klingoni jednat o systémech, které patří jim. Federace tam má ale základny a využívá těch systémů. Mojí, ale zároveň i Vaším, úkolem bude dostat ty dva systémy do pařátů Federace za co nejmenší možnou cenu. Rozuměl jste? Zeptal se nakonec. Ano, pane, rozuměl. Odpověděl jsem rychle. Fajn, ještě odbouráte to pane a bude to v pořádku, protože od tohoto okamžiku ti tykám. Ty mě tykat nebudeš, na to nemáš. Ne, že jsi kadet, ale zatím si nic nepředvedl, až něco předvedeš, tak ti to dovolím. Teď se běž vyspat zítra máme první kolo v ringu. Vstal jsem a odcházel. On se vůbec nenaštval, že jsem seděl v jeho křesle! To je divný, to někdo udělat mě a nemít ode mě povolené … Pak jsem se naráz zastavil a otočil jsem. Nevím proč, ale domníval jsem se, že velvyslanec to očekával. Pane, … ehm … chci říct – Nevím, jestli je moudré, abych se účastnil jednání s Klingony – můj vzhled je romulanský a Klingoni nemají Romulany rádi. Scott se ještě pohodlněji uvelebil v křesle. Dobrý, nejseš tak blbej. Já to, samo, vím. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, zdali tě tam vemu. Nakonec jsem se rozhodl, ano vezmu tě tam a hotovo. Jsi občan Federace. A neboj se zasahovat do jednání, správný argument je vždy na místě. A nyní už padej, potřebuji klid. Pokynul jsem na rozloučenou a odešel jsem do svého pokoje. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 14. 9. 2004, 19:10



Půl hodiny po rozhodu vyhláseným admirál jsem stál před svojí kajutou, brašna přes rameno. Lidem asi musím připadat jako blázen, protože tu takhle stojím už pár minut. Teda, doufám, že je to jen pár minut. Nechápu, proč prostě nevejdu dovnitř. Vždyť stačí jen natáhnout ruku, dotknout se toho ovládání a vejít. Tak jo Davide, odhoď tu nervozitu a vejdi. Je to jen pokoj. Obyčejnej pokoj. Není důvod k nervozitě. Vždyť tam bude maximálně zpráva a nebo PADD se zprávou. A to bude rozkaz. Tak Davide, na 3. 1.. 2.. 3.. Vstupuji do, oproti akademijní, prostorné kajuty. Opravdu prostorné. Takovejhle bejvák jsem viděl naposled..... v tom příjemném hotýlku v Barceloně. No, pokoj nebyl ani tak příjemnej jako má společnost tam. Jó, Julie, kde je ti konec? Sestřenko moje drahá. Naposledy jsem jí viděl, když se nalodila na USS Mayflower.Týden po tom týdnu v Barceloně. No, ale dost s minulostí. Tak, kde je ten rozkaz? Zpráva žádná nepříšla, PADD tu taky nevidím. Ví tu vůbec o mě? Tak si alespoň začnu vybalovat. O jednu vybalenou brašnu později Tak vybaleno, a furt nic. V tom se ozve zvuk připomínající protžení trupu. Žaludek se dožaduje zaplnění. Jinými slovy, mám hlad. Přistupuji k replikátoru a objednávám si čtvrtlibrák se sýrem, ve Francii nazívaný Royal cheese(znalci filmů tuto narážku pochopí) a tradiční nápoj. Usedám ke stolu a chystám si vzít první sousto, když se ozve komunikátor. =/\="Kadete Jacksone,tady podporučík McRide, za půl hodiny se dostavte do vědeckých laboratoří. McRide konec." Tolik k příjemnému obědu. No co, tak vyrazím, ať to mám za sebou.

O 28 minut 50 vteřin později Vstupuji do vědecké laboratoře. V místnosti je jen mladá žena. Pokud nelže záznam, je to moje nadřízená. A je momentálně začtená do nějakých spisů. Přistoupím k jejímu stolu a odkašlám si. "Jackson, kadet David. Hlásím se do služby...madam." Mladá žena vzhlédne a odhalí svojí tvář. Tale nádherá tvář, že má být výbušná a nepříjemná? To těžko. McRide se usměje. Tak nádherným úsměvem. Ale úsměv brzo mizí a nahrazuje ho neutrální výraz vulkánců. podobnný jsem viděl i T`Rel. "Jste tu brzo kadete." "Ano, madam." "Máte k tomu důvod, kadete?" "Důvod, madam?" "Ano, důvod. Člověk musí mít ke všemu důvod. Takže, jaký je Váš důvod k tomu, přijít dříve." "Nechtěl jsem přijít později, madam." "Hmm." podporučík si zamručí něco pro sebe, čemu nerozumím "Dobře, jděte zatím udělat diagnostiku tamté sondy. A upravte jí podle těchto parametrů. Přesně podle těchto parametrů!" "Ano, madam." Beru si PADD s parametry a jdu k sondě. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" Naposledy upravil David Jackson dne 15. 9. 2004, 15:46, celkově upraveno 1 krát 14. 9. 2004, 20:08

Bart G. Farkas

První den se svým novým velitelem


Jakmile skončil amirálův proslov a admirál odešel z místnosti, rozločil jsem se s ostatními a vydal se i se svými věcmi do pokoje. Souřadnice jsem si stáhl na padd a koordinoval se podle mapy. Nechtěl jsem hned okatě ukázat, že jsem tu nový, i když to samozřejmě věděl téměř každý, kdo kolem mě prošel.

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Můj pokoj byl na palubě 38 v sekci mariňáckého oddělení pokoj 58. Celé toto patro bylo dáno na pospas maríně. Přečítal jsem si cestou do kajuty různé informace, jež jsem spolu s mapou stáhl. Dozvěděl jsem se, že na základnu bylo přiděleno nedávno 65 mariňáků. Hledal jsem důvod, ale našel se úplně sám bez vynucení. Když jsem si stoupl do výtahu, zrovna se o téma Klingoni na Hvězdné základně bavili dva důstojníci. Nějak jim nevadilo, že to slyším. Asi to nebylo tajné. Přeci jen taková věc jako Klingoni se stěží utají. Předpokládal jsem tedy, že jsou tu mariňáci právě z toho důvodu. Pokud se něco zvrtne, tak chtějí mít jistotu, že to kdosi dostane pod kontrolu. A kdo jiný než mariňák je cvičen pro takové akce. Přeci jen bezpečnost má spoustu práce i jinde a nemůže si dovolit najednou přemísti takové počty mužů. Nevěděl jsem, zda-li je má teorie správná. Ani jsem se nepokoušel to nijak zjišťovat. Byl jsem tu proto, abych poslouchal rozkazy svých nadsřízených. výtach mě dovezl na palubu 38 a hned jak se otevřely dveře, věděl jsem, že tady se mi bude líbit. Alespoň po stránce vybavení. Byli tu bojové simulátory, cvičebny, posilovny, kurty, střelnice a vůbec všechno potřebné. Pokoje se nacházeli v klidnější oblasti v zaději a než jsem ke svému došel, mohl jsem zhlédnout nejednu zajímavou scénu soubojů. Ti mariňáci, jež nebyli momentálně nasazeni buď seděli na zdejším baru, nebo posilovali

svá svalstva. Když jsem se na některé díval, tak jsem se až styděl za to, že proti nim jsem ještě suchar. Na akademii se dalo řici, že jsem namakanej borec, ale tady ne. Sice se našli i tací, jež na tom byli o lehounce hůře, ale bylo jich ohromně málo, ba skoro žádný. Většina měla namakaná těla, jako ten známí herec z 20. stol. Jak se jmenoval. Myslím že Arnold Schwarzebrown. Nebo tak nějak. Už si přesně nevzpomínám. Ale prostě to bylo něco na ten styl. Zahlédl jsem i souboj dvou mariňáků, kteří se asi pohádali, neboť po sobě na chodbě vyjeli a dali si solidní nakládačku. Takový rany a pořád vydrželi. Radši jsem se ale nezdržoval. Nechtěl jsem se do toho zamíchat. Když jsem konečně ten pokoj našel, byl jsem rád, že už jsem na místě. Nebyl jsem sice unaven, ale chtělo se mi ubytovat se. Být zase ve svém pokoji. Nebo spíše pokoji, jež budu půl roku nazývat svým. Vešel jsem dovnitř. Byl to pokoj jako každej jinej. Položil jsem kabelu na zem a začal vybalovat. Za 10 minut jsem byl hotov. Nějak speciálně jsem se s tím nepral. Měl jsem sebou takév věci, které byly potřebné, nic víc. Vyndal jsem si lehčí oblečení a hodil si sprchu. Pak jsem navštívil i záchodovou mísu, s níž jsem si už dlouho potřeboval promluvi . Když bylo dokonáno, tak jsem se převlékl a lehl si na postel. V tom jsem ucítil, jak mě něco tlačí do zad. Samozřejmě to byl Padd. Když jsem otevřel zprávu, bylo tam psáno.... Vojáku Farkasi, jsem tvým novým velitelem. Mé jméno je generálmajor Robert Sanchez. Budu ti velitelem po dobu služby na SB. Nebudu ti dělat žádná privilegia. Genrál Romanov, můj přítel mě obeznámil s tím, že tě nemám šetřit. Prý si byl vycvičen dostatečně na to, abych tě zařadil přímo do zdejších mariňáckých sil. Hodlám jeho přání splnit. Šetřit tě nebudu. Budu ti tykat a říkat vojáku. Námitky si nech pro sebe ! Budeš plnit moje rozkazy a nebudeš odmlouvat. Pokud se ti něco nelíbí, tak můžeš kdykoliv odejít. Počítej ale s tím, že akademii neuděláš. V 17.00 se nahlaš kapitánu Boldmenovi. Jeden z jeho chlapců je teď na ošetřovně a potřebuje náhradu. Má tým ze čtyř lidí + on. Budeš mu napovel. Věřím, že se od něj hodně naučíš. Tvým úkolem bude poslouchat jeho rozkazy a postarat se o úkoly, které jeho tým má. Na palubě jsou Klingoni. Nestaráme se o to, proč tu jsou. Prostě tu jsou a naším úkolem je postarat se o bezpečnost stanice. Bezpečáci maj svých problémů dost, navíc mají z nás klyngoni větší úctu. Nahlaš se včas vojáku !!! No, je vidět, že Romanov chce po mě to nejlepší. Asi jsem se neměl tak snažit. Přeci jen aspoň zažiju pravou mariňáckou práci na vlastní kůži. Může se mi to do života moc hodit. Kouknu na chronometr a vidím = 16.08. Nejvyšší čás na to, abych se podíval po místu, kde se pak mám hlásit, Přeci jen, každý správný stratég si nejprve obhlídne bojiště. Vyjdu z pokoje a procházím se po 38 patře. Nakonec asi po 40 minutách se mi podaří si nějak tak v hlavě zmapovat kde asi co je. Vstoupím do pokoje a hned zamířím k posteli. Tam už leží moje skvěle vypadající uniforma. Snad jsem na nic nezapomněl. Rychle se převléknu a v 16.50 opouštím svůj pokoj. Jdu přímo a za několik minut už vcházím do dveří, které nyní nesou nápis Strategická poradna : Tým 4. Je to taková malá konferenčka se stolkem pro pět lidí a holografickým displejem na jedné části místnosti. Nikdo tam ještě není, a tak se vydám pořádně si tu místnost prozkoumat. Není tu nic navíc. Prostě jen potřebné věci. Zde se opravdu ukazuje, že mariňáci neradi plýtvají. Co je njepotřebné prostě nepotřebují. Stoupnu si do rohu místnosti a čekám až ostatní přijdou. Jelikož jsem tu nový, je mojí povinností vyčkat, až se tým usadí a já zaberu zbylé místo. Určitě si ze mě zezačátku budou dělat dost legraci a fórkům na moji osobu se určitě nevyhnu. Bohužel jsem tu nový. Všichni 4 přišli na čas a když jsem uviděl kapitána Boldmena, ihned jsem si stoupl do pozoru a zasalutoval jsem. Když mě on pozdrav vrátil, začal jsem mluvit... Pane, jsem tu na rozkaz generálmajora Sancheze, pane. Kapitán i se svými lidmi se usadili a já stále v pozoru čekal, co řekne.

Dobře Barte, je to tvoje jméno ne ? Zeptal se zlehka kapitán. Já na to odpověděl bez jakého koliv povolení v disciplíně. Ano pane, je to mé jméno. Kapitán se usmál a povídá. Dobře, takže Barte, posaď se k nám. Tady na tu volnou židli. Chtěl bych ti předem představit náš tým. Já se jmenuji kapitán Alfred Boldmen, tady to je náš expert přes výbušniny - Tommy Gordon, todle je náš bitkař - Igor Gorokov (a při tom ukázal na dokonale nabušené tělo holohlavého černocha, jež působil dojmem, že kdyby do mě strčil, tak mi přeláme snad všechny kosti v těle), pak nesmím zapomenout na Donga, neboli Dorise Dextra, který je expertem na těžkoutechniku no a samozřejmě ty. Jsi tu posilou za chudáka Ronyho. Rony je sniper. Umíš střílet na přesnost ? No, vlastně, proč se tě ptám. Hned tě vyzkoušíme, následuj mě. Po těch slovech vstal a s ním i všichni ostatní. Cestou k simulátoru jsem se držel v zadu a náhle ke mě přišel Igor. Říkal jsem si, že mě chce asi ukázat, kdo je v týmu king, a že já jsem takhle malinkej, ale bylo to úplně jinak. Natáhl ke mě ruku, usmál se a řekl... Ahoj Barte, já jsem Igor Gorkov, ale říkaj mi prostě mojí přezdívkou Ivan. Jsem rád, že k nám konečně někoho přidelili. Doufám, že seš dobrej. K sakru nám chybí někdo, kdo nám bude krýt záda. Rony je setsakramensky dobrej střelec, ale tělensně je to srágora. Nic nevydrží a je pořád na ošetřovně s nějakou nemocí. Dosti mě to udivilo, že právě ten, do nějž bych řekl, že je to pořádnej hazjl se ke mně zachová tak....ojediněle. Hned zavolal ostatní, aby se se mnou pozdravili. Čus bus, já jsem Tommy, ale říkaj mi tady Dynamo. Klidně mi tak taky říkej. Když se někdy setkáme s něčím co bouchá, je to na mě. Miluju věci co bouchaj, ty ne ? Zeptal se mě. Nechtěl jsem ho zklamat a tak jsem se z toho zkusil vykroutit. Výbušniny sice nejsou můj koníček, ale může to bejt docela zábava. Tommy se usmál, plácl mě přes záda a řekl... Přesně ! A úplně největší zábava je to, když se musíš rozhodnout, jesli modrej nebo červnej. Miluju ten adrenalin. Jenom jsem se tak uchachtl a pak ironicky řekl. No, tak to ti věřím. Pak ale ke mě přišel Doris. Řek mi na rovinu, co si o mě myslí a co si mám myslet já o něm. Tak hele chlapečku. Oba víme, že seš ještě nedozrálej klučina (paradox byl, že jemu bylo tak 26 max. 28 a mě 24, ale to je jedno). Nebudeš nikdy dost dobrou náhradou za Ronyho. Proti němu jseš nula. Dávej si na mě pozor a taky si dávej pozor, ať nám to nezkazíš. Jinak já jsem Doris Dexter a když se mnou budeš chtít mluvit, tak mě oslovuj poručíku Dextře, jasný ? A bylo mi to jasný. Řekl to úplně zřetelně. Co dodat. Jistě poručíku Dextře, rozumím Vám. Lehce se usmál a ještě než se vzdálil tak řekl. Seš učenlivej, možná si budeme jednou rozumět. Po takovék krásném uvítání jsem nečekal takový konec. No, ale co se dá dělat. V každém stádu je nějaká černá ovce. Ivan mě ujišťoval, že si musí

jen zvyknout, já však tušil své. O chvíli později jsem již ležel v simulátoru a střílel na cíl. Ten se vzdaloval. Prvně 50m, pak 100 atd. Když to skončilo (a podotýkám, že jsem do toho dal vše), moje úsoěšnost byla 86%. Kapitán se na to tak díval a pak říká. No, myslím, že je to dostačující. Ronny má normálně 98%, ale jak říkám, na tebe to bude stačit. Stejně se asi k žádnému střílení nedostaneš, ale co kdyby. Budu po tobě chtít, aby si ve svém volném čase trénoval střelbu a vylepšil si ji do 3 měsíců min. na 95%. Je to těžký, ale věř mi, jde to. Pak mi ještě vysvětlil, že naše první pracovní šichta bude až za dva dny, takže do té doby bych měl pořádně cvičit a tak mi řekl, že se tedy za dva dny přesně sejdeme v konferenčce, jako před tím a tam dostanu instrukce. Pak mi předal vybavení a jelikož už bylo 23.20, dal nám rozchod a já se šel uvelebit k spánku. Na první den toho už bylo dost. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 14. 9. 2004, 21:39

Andrew d'Armand

Mimo hru

Praporčík

Strašně nerad ruším tímhle, pro někoho možná zbytečným dotazem, ale ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, tak můj nadřízený není uveden. V oddělení Taktika/Bezpečnost je pouze hlavní taktický důstojník a bezpečnostní specialista. Hlavní bezpečnostní důstojník mi chybí. Rozhodně nemám problém si ho vytvořit, ale přeci jen si myslím, že by bylo dobré ho tam mít od někoho jiného. _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley 15. 9. 2004, 9:35

Mark Rico

Andrew

Víceadmirál

Velitelství jsem již před nějakou dobou na tento problém upozorňoval, ale bylo mi namítnuto, že taktický specialista stačí. Budeš si muset vystačit s ním _________________ "...gegen alles!"

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley 15. 9. 2004, 12:07


Po vyslechnutí úvodního proslovu admirála, jsme se rozešli. Docela mě překvapilo, že nás přišel on sám přivítat. Taky mě překvapilo, že nám tyká. Docela se mi zdá, že je to fajn chlap. Popřál jsem všem pevné nervy a vydal se vyhledat svou kajutu. Část cesty turbovýtahem jsem strávil v Davidem, ale pak jsem již pokračoval sám. Už jsem myslel, že má výtah snad poruchy, když už konečně zastavil. Přede mnou se rozprostřela síť chodeb. Ještě, že fungoval počítač. Dovedl mě před mojí kajutu. Až teď mi začalo docházet, jak je ta stanice obrovská. Otevřel jsem dveře a zíral.


Rozhodně to má svý výhody být důstojníkem federace. Nežijou si vůbec špatně , procházel jsem po pokoji, jednu tašku odhodil hned za dveřmi a hele vlastní replikátor . Druhou tašku jsem položil vedle postele. Na stolku vedle už na mě čekal padd se zprávou, ať se dostavím zhruba za hodinu na velení letových operací. Podepsána byla Carla Jenson. V čase, co mi zbýval jsem si vybalil to nejnutnější, osvěžil se ve sprše a, protože mi zbylo trochu řasu jsem si prohlédl mapku stanice. Zkusil jsem najít, kde se nachází ostatní, ale po chvíli jsem to zdal. Místo toho jsem se jen tak díval, co kde je. Pak mi oči zůstali stát nad místností Bar. Tak tam se určitě po šichtě sejdem. Na to se ani nemusíme domlouvat. Kouknu na chronometr a nevěřím vlastním očím. To už je tolik? Zhrozil jsem se. Zbývají mě jen dvě minuty. Popadl jsem padd, s rozkazy. A vyletěl jako namaštěnej blesk z ubikace. Měl jsem štěstí právě vycházel z turbovýtahu jeden podpraporčík. Vletěl jsem do výtahu a poručil počítači a´T mě odveze ne mé pracoviště. Ve výtahu jsem se trochu uklidnil. Naštěstí to pak už nebylo daleko, ale i tak to bylo za pět sekund dvanáct. Vešel jsem, ale zprvu jsem nikoho neviděl. Byla to světlá místnost. Uprostřed měla holografický emitor, který nad sebe promítal stanici a všechny lodě v jejím okolí. U každé lodě bylo ještě znázorněno, kam pluje a další informace. Z mého „studia„ mě vyrušila žena. Nevím jakou má hodnost, ale ze zvyku jsem zasalutoval a ohlásil se: Kadet Maxis Barett se hlásí, podle rozkazu, do služby. Pohov kadete. Usmála se. Vypadala celkem hezky a byla pouze „praporčík“!? Tak ty jsi ten nový kadet, budeš muset chvíli počkat. Carla tu bude za chvíli. Jaká Carla? Myslí snad poručíka Carlu Jenson? Podle toho jak se tváříš, tak ti asi nikdo neřekl, že si taky na oddělení všichni tykáme, že ne? Ne, to mě nikdo neinformoval. Já se jmenuji Janifer. Zatím se můžeš posadit sem. ukázala na sedadlo u toho velkýho holostolu. Poslušně jsem se posadil. Ty máš tedy být kontrola letových operací, tak to ti radši ukážu pár věcí, které vás na akademii neučili. Pak se posadila vedle mne a začala s „výukou“ Po nějaké době přišla Carla (poručík Carla Jenson). Vše v pořádku? prohodila otázku, ani se nerozhlídla a šla k replikátoru. Ano, vše je v pořádku. Dorazil taky Maxis odpověděla ji Jenifer. Už si mě Carla všimla. Vstal jsem ze židle a chystal se zasalutovat, když mě přerušila: Ihned toho nech! Tady si na to nepotrpíme. Tady jsme jedna velká rodina. Jestli ti to Jenifer neřekla tak si tady všichni tykáme. Pěkně mě překvapila. Ruka u hlavy. Nevěděl jsem, co na to říct. Pomalu jsem dal ruku dolů. Carle mě asi bylo líto. Tady je tvůj post, pokynula k židli, kde jsem před tím seděl, Jenifer ti vše vysvětlí. Kdybys měl nějaké otázky, tak ti je ráda zodpovím. A ještě něco. Vítej na stanici McKinley! Jenifer se ujala pokračovala ve výkladu: Letová kontrola kontroluje přílety/odlety na stanici, dává povolení a řídí provoz. Nekontroluje celý systém, ale jen stanici. OPS má pak, jakožto velitelství, pravomoci nad systémem. Spolupracujeme s nimi kvůli dovozu zásob a osob.. .. Pomalu jsem se dostával do toho, jak moje práce vypadá. Milejší mi bylo dělat úhybné manévry s nějakou kocábkou proti přesile, než tohle. Ale na druhou stranu má to i světlé stránky. Jedna sedí hned vedle mě. S tímto hřejivým pocitem jsem se snažil hned všemu porozumět a trochu zapůsobit. Bohužel hned můj první pokus nedopadl dobře. Začal jsem navádět nějakou loď na přistání, ale spletl jsem palubu. Naštěstí se nic nestalo, Jenifer to hned zaregistrovala a napravila. Tak konec s předváděním, musím se na vše soustředit. Dalších chyb jsem se vyvaroval a začal jsem bát „soběstačný“. A jsou tu pronesla Carla. Tázavě jsem se podíval na Jenifer. Ta ihned pochopila, že zase nevím o co jde na sdělila mi: To přiletěli Klingoni na vyjednávání. Maxi, naveď je na tyhle souřadnice a drž je dál od ostatních plavidel. Už s nimi mám své zkušenosti, tak jsem radši opatrná. Přikázala mi Carla. Rozkaz. Splnil jsem příkaz do puntíku. Následný zbytek služby uplynul vcelku dobře, hlavně v přítomnosti Jenifer. Konečně tu byla padlá a já si mohl jít odpočinout do svého pokoje. Se všemi jsem se rozloučil

a vydal se na cestu. Lehl jsem si na postel. Hlava mi hučela plná nových informací. Musím si jít pročistit hlavu. Vstal jsem, osprchoval se a vydal jsem se kam jinam, než do baru. _________________ Maxis Barett, poručík 15. 9. 2004, 15:37

Bart G. Farkas

Cvičení dělá mistry


Ráno jsem se probudil už v 6.23 a věděl jsem, že přísloví:" Ranní ptáče dál doskáče." u mariňáků platí obvzláště. Nemeškal jsem, provedl ranní hygienu a po převléknutí se vydal rovnou do baru na snídani. Nebyl jsem tu první, jak jsem očekával. Sedělo tu asi 7 mariňáků, kteří si pochutnávali na vyvážené stravě, jež podával chlápek u pultu. Každý měl svůj příděl. Přišel jsem až k němu a řekl... Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Dobré ráno, mé jméno je kadet Farkas, měl bych tu mít nějaký příděl. Barman na mě pohleděl, pak koukl do seznamu a řekl... Je mi líto, ale žádného kadeta tu na seznamu nemám. Asi jste si spletl jídelnu. Uvědomil jsem si, jak mě nazýval generál Sanchez a tak jsem řekl... Aha, tak to asi budu pod voják Farkas. Barman se opět podíval na seznam, pak se zamračeně koukl na padd, něco naťukal a usmál se. Hned na to povídá. Aha, už jsem to pochopil. Jelikož se generál rozhodl pro přímé vedení, byla Vám udělena prozativní hodnost desátníka. Vykulil jsem na něj oči, ale pak jsem to pochopil. Nechtěl mě přeci nijak zvýhodňovat a proto mi udělil prozativní hodnost, abych vypadal jako každý druhý voják. Velice zajímavé. Nevěděl jsem, jestli mám mít radost, nebo mám být smutný. Nakonec převážila radost. Bohužel, když jsem dostal příděl, tak se mě zmocnila úzkost. Byla to opravdu doslova a do písmene šlychta. Koukal jsem na to, jak kdybych to právě na ten tác ze sebe vyzřel. Barman to po chvíli nevydržel a začal se ohromně smát. Když se dosmál, připadal jsem si dost trapně. Nakonec mě ale vyvedl z omylu. Já věděl, že to bude vypadat takhle nějak. Todle je vstupní jídlo pro každého nově příchozího. Byli tu ovšem i tací, jež to snedli . Samozřejmě to není tvé jídlo. To pravé je tady. Nech si chutnat a ber to jako vtip . Vyndal z podpultu již mnohem lépe vypadající jídlo a to mi předal. Vzal si zpět to svoje a zašel kamsi dozadu. Ještě chvíli byl slyšet smích odkaď si z těch míst. Vzal jsem jídlo, u replikátoru si nechal objednat Energy Drink, neboť jsem měl dnes cvičit a vydal se k volnému stolu. Ani jsem daleko nedošel a někdo mě chytil za rameno. Byl to Ivan. Usmíval se a ukázal mi stůl u něž už seděla celá naše skupina. Nabídl mě, abych si přisedl a já samozřejmě neodmítl. Všechny jsem pozdravil a začal baštit. Tak co máte dnes v plánu hoši ? Zeptal se Boldman a ostatní mu hned odpověděli. Tommy: Já a tady Dong si to půjdeme někam pěkně užít, že jo Dongu ? Dong jen upil svého nápoje a pronesl krátké, ale výstižné... Jo...

Pak se Boldmen otočil na mě a čekal, co řeknu. No, já půjdu cvičit do simulátoru. Střelbu a asi budu trochu posilovat. Hned na to se ozval Ivan. Já půjdu s ním, trochu mu pomůžu s fyzickým tréninkem. Znám pár fíglů. Jestli teda nejsi proti Barte... A otočil se na mě... Jasně že nejsem, budu rád, když mi pomůžeš. Odpověděl jsem hned a myslel jsem to smrtelně vážně. Ivan byl teď moje opora v týmu. Hned po snídani jsem si dohodli scuka s Ivanem v simulátoru v 7:25. Na nic jsem nečekal a dal si to nejlepší oblečení pro sport, jež jsem používal. O chvíli později jsem se, připraven a se všemi potřebnými věcmi v kabely, vydal do určeného rezervovaného simulátoru. Ivan už tam na mě čekal. Jakmile jsem přišel, pozdravil mě a zavřel dveře. Pak mi začal názorně vysvětlovat... Nejsem sice už dneska žádnej střelec, ale kdysi jsem střílel závodně. Důležité je hlavně mít klidnou hlavu a soustředit se na cíl. Musíš se vcítit do své zbraně. Máš upravenou M4-2, což je náš model pro sniperské pušky s ráží plazmového náboje 14mm. Je dost silná a tak je tady ta verze poměrně ochuzená, jinak by byla nebezpečná i pro stanici. Tvá zbraň je tvůj přítel. Bude ti oporou. Také si musíš věřit a dávej si co nevíc na čas. Dokud můžeš, tak vyčkej. Jakmile se ti naskytne chvíle, kdy si budeš jistější, neváhej a střílej. Základy ti dávat nebudu, stejně si ukázal, že to vcelku umíš. Nejdůležitější ze všeho je trénink. Vybral jsem pár tréninkových programů, tak se do toho dáme. Naučím tě jak nejlépe držet zbraň, jak zaměřovat a jak počítat na rychlo možnou odchylku. Taky tě naučím tipování vzdáleností. Všechno ale proberem. Tím začala moje hodnia s Ivanem. Uměl skvěle naučit. Každý z těch dvou dní volna jsem strávil 3 hodninami střelby a 5 hodinami fyzické zátěže. Když jsem po těch dvou dnech skončli, cítil jsem se sice jako zbitej, ale lépe. Má přesnost už byla 88% a tušil jsem, že když budu hodně trénovat, tak nakonec zvládnu i těch 95%. I má tělesná schránka posílila. V životě bych nečekal, že změna tréninku tak pomůže. Ivan se v tom prostě vyznal. Však to na jeho těle bylo vidět. Byl opravdu skvěle vypracovaný. Nakonec jsem mu poděkoval a dohodli jsme se, že jakmile to půjde, tak budeme pokračovat. Potom jsem se vydal rovnou do pokoje a dal si pořádnou sprchu. Smyl jsem ze sebe všechen pot, umyl jsem si hlavu a potom si dal uniformu maríny. Sebral jsem vybavení a v 17.00 už jsem spolu s ostatními zasedal do konferenčky. Boldman vstal a začal nám ukazovat naše úkoly... Jsme přiděleni na nejsledovanější místo. Jsme tým Delta a máme za úkol hlídat přístupovou cestu ze sekce 8 do oddělené sekce s Klyngony. Máme rozkaz nestřílet, pokud to není výhradně nutné. Měl by být klid, ale kdyby něco, člověk nikdy neví. Jsme tam jako jistotnej tým. Zprvu je na plánku vidět, že chodba je dlouhá. Ty Barte, budeš mít speciálně upravené omračující náboje, támhle si je vem v krabičce s nápisem EMP - Ammo. Budeš na naší straně konce chodby za provizorní barikádou. Budeš mít úkol hlídat jakékoliv cíle, které by chtěli narušit sektor. Před tebou bude Ivan. Ten se postará o případné příchozí a bude s nimi vyřizovat věci. Bude tam jako takový informátor. Zdělí kam se smí a kam ne. Ty ho budeš krýt. Když se něco zvrtne, chci, aby si zasáhl jeho protivníka, ale ne pokud to nebude nutné. Musíš vystihnout situaci. Dynamo a Dong budou vzadu u přístupového koridoru směrem od sekce 8 ke Klyngonům. Budo hlídat, aby tam tudy nikdo neprošel. Já budu v nedaleké místnosti u řízení kamer a budu hlídat všechen pohyb a informovat vás. Když se něco zvrtne, tak přijdu na pomoc. Máme 8 hodin službu. Musíme to vydržet. Chci aby jste se připravili na to, že tam nebudete mít 8 hodin co dělat a při tom musíte být ostražití a připravení. Obvzláště ty Barte, jelikož si to asi ještě nezkoušel. Aspoň se poučíš. Sejdeme se v tom sektrou s plnou výbavou za 15 min. Pak přebereme od týmu, co tam je salužbu. Rozchod.

Pochopil jsem to moc dobře. Ale co se dá dělat. Takhle to budu mít často ve službě, tak alespoň budu vědět, do čeho jdu. Sebral jsem si své věci a o 15 minut později se svým týmem přebral službu od týmu Omega a lehl si na své místo. Služba začala. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 15. 9. 2004, 16:58


"To nemůžeš. Sonda příjde o pár kilometrů dosahu." Ozve se za nmou ženský hlas. Známí ženský hlas. Usměju se. "Přesně 2.56 km, ale životnost se zvýší o 1,35 dne." "Účel svědčí prostředky. Ty se nezměníš, Davide." "A proč bych měl, T`Prey?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

Teprve není se otočím. Za mími záde stojí překrásná žena. Ikdyž, žena nění úplně přesné ozančení. T`Prey je ze 3/4 romulanka a z 1/4 vulkánka. A má úsměv, kterému neodolá ani Borg. "Kde jsi byla? Už jsem si myslel, že tě tu neuvidím." "Vdávala jsem se." "Jasně. A na holonetu se objevil první vulkánský komik." "Nevěříš? Tak sleduj." T`Prey natáhne ruku a ukáže mi prsten. "Pěknej. Koho jsi ulovila?" "Jaroda. A ulovil on mě." "Jaroda? Jaroda Dirixe? Hehe, tak teď nevím, koho litovat. Mimochodem, moje pozvánka na svatbu se asi ztratila v subprostoru co?" "Ne, nezvali jsme tě." "Ó, tak to jo." "Neurážej se, nezvali jsme nikoho." "Kdo se uráží? A kde je Jarod teď?" "Na Gregoru Mendelovy." "Tak on dostal praxy na lodi? Šťastlivec." T`Prey se chystá něco odpovědět, když v tom se za námi ozve třetí hlas. "Nepamatuji se, že bych vyhlásila přestávku." "Ale my jen..." "Mě nazajímá co vy, Jacksone." vyprskne McRide "Dala jsem Vám úkol. A ten nezděl vykecávat se."

"Ne madam, nezněl." "Tak pokračujte v tom v čem máte." "Jsem hotov madam." "Ukažte mi to." McRide mě i T`Prey odstrčí od sondy, vezme si tricoder a kontroluje sondu. "Upravil jste jí přesně podle mích požadavků?" "Ne, madam." "Proč?" "Myslel jsem ,že takto to bude výhodnější." "Jacksone, vy tu nemáte co myslet. Až budete na vlastním pracovišti, myslete si do aleluja, ale tady ne. Teď tu sondu upravte jak jsem Vám řekla. Pak zmizte. Rozpis služeb jsem Vám už poslala. Jasné?" "Ano, madam." Procedím přes ústa. Záznam nelhal. Umí bejt nepříjemná. "A vy, pojďte se mnou. Mám pro Vás práci jinde." Chudák T`Prey. Slízne to od McRide a ještě se vdala. He, zajímalo by mě, jestli se i já někdy ožením. Ale asi ne. Mám radši nezávislost. Tak, sonda je jak má bejt. Takže mizim. Možná bych mohl zjistit jak tady na stanici chutná ledový čaj. Takže, kurz můj pokoj, plný krok! _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 15. 9. 2004, 17:14


Večer jsem se vrátil z baru dost unavený. Vlezl jsem si do sonické sprchy a rychle se osprchoval. Pak následovalo tryskové svlečení věcí a vzetí si pyžama a nakonec ta nejpříjemnější činnost – spinkání. Spadl jsem na postel a v tu ranu jsem usnul a spal jako mimčo.


Marteli, vstávej! Vzbuď se. Zdálo se mi ve snu. Jakoby to bylo doopravdy. Byla to moje matka, jak mě budila, abych šel na snídani. Polohlasem jsem odpověděl. Ještě chvíli mami. Ne, už musíš vstávat, opravdu. Tentokrát ten hlas zněl trochu jinak, asi jsem se začal probouzet. Já ještě nechci. Ona mi škola neuteče. Ještě chvilku. Brblal jsem. Sekundu na to jsem se probudil a nevěřil vlastním očím. A čajíček do postýlky bys nechtěl? Vedle mé postele stál velvyslanec Matrix. Vystřelil jsem z postele jako šílenec a běžel do šatníku pro vhodně ošacení. Po cestě jsem ještě povídal . Moc se omlouvám, já jsem si ale nastavil budík, aby mne vzbudil! A za clonou jsem se převlékal. Moc mě to mrzí, pane Matrixi, opravdu. Nevím, jak se to mohlo stát. Co Klingoni? Jsou nervózní? Velvyslanec se v klidu posadil. Hmm, a na kolikátou jsi měl ten budík? Zeptal se Matrix stroze. Na 7:00, pane. Odpověděl jsem a vyšel jsem zpoza clony ve vyjednávacím úboru – je to taková obdoba uniformy u HF. V tom případě nebude asi chyba na straně budíku, protože je teprve 6:00. Klingoni chtěli začít dříve a já jim vyšel vstříc. Koneckonců my budeme ti, kdo něco chtějí tzv. za pusu, ne? Oznámil mi Matrix a povytáhl obočí. Vstal z mé postele. Práce diplomata nikdy nekončí, to si pamatuj. Správný diplomat bdí, i když spí. Tak první lekce za mnou – Budu si to pamatovat pro příště. pravidlo číslo jedna: I když spím, tak bdím. Odpověděl jsem poloironickým hlasem. Matrix se zastavil a díval se přímo udiveně. Co prosím? Zeptal se, jakoby nevěřil svým uším. Že si to budu pamatovat pro příště, že mám být připraven. Matrix si položil ruku na čelo ve stylu to je ale vůl. Pro pána krále. Ty budeš diplomat! A to ne zrovna v bezvýznamném postavení po absolvování Akademie. Nauč se jednu věc, která ti nesmírně

pomůže. Pronesl učitelsky a čekal, že mu dám odpověď. Ta však nepřicházela. Pravidlo, které si musíš zapamatovat zní jinak! Když já jsem diplomat, tak jednám. Když se mi chce spát, tak spím. Když spím, tak nebdím, nýbrž zadám jiné osobě, aby byla vzhůru za mě. A jeho slova zněla tak zasněně. Pak se na mě podíval a já v jeho očích viděl tolik radosti. Podíval jsem se na něj tázavým pohledem. Čemu na tom nerozumíš? Zeptal se zklamaně. Všemu, jenom nevím, proč jste tak zářil, když jste mi oznamoval, že to mám dát na starosti někomu jinému. To už mu zase jiskřily oči. Chvíli si mě přeměřoval. Tak já ti to teda řeknu. Já jsem tím pověřil mariňáky, měl jsi vidět, jak se tvářili, když jsem jim to rozkázal. Ta nechuť to udělat. Bylo to skvělý. Vypadal jakoby právě vyhlásili Vánoce. No, asi rád, když někomu udělá naschvál, protože vím, jak tohle nesnášel Romanov, jenom takový poskakování a přenášení informací. A už jsem si v duchu představoval Barta, jak asi vypadal, kdyby mu to rozkázal. Tak jdem do konferenčky. Pronesl do mého přemýšlení. Jo, jdem. Rozhodl jsem a vypochodoval jsem z místnosti. Scott Matrix vyšel za mnou. Doběhl mě a naklonil se ke mně. Hele, něco si ujasníme, já všude chodím první, protože jsem hezčí. A povykročil vpřed. Já jsem šel kousek za ním a pořád jsem na něj koukal. Teď mi došla slova velvyslankyně Sakkath, která pronesla na adresu velvyslance Matrixe. Je to velice nevyzrála a excentrická osobnost. Raději si z něho neber příklad. To že to dotáhl tak daleko má jediné vysvětlení – ZÁZRAK. Na mých rtech se objevil nepatrný úsměv. Turbovýtahem jsme dojeli na 2. palubu. Hned na začátku nás čekalo milé uvítání od bezpečnostních složek. Ano, bylo to moc hezké – phasery připraveny k palbě. Jen jim dát důvod, proč vystřelit. Velvyslanec si jenom povzdech a prošel. Já ho následoval. Vstoupili jsme do velké místnosti s kruhovým stolem. V místnosti už čekali Klingoni, kteří, když mě viděli, tak málem upadli do kómatu a pokoušely se o ně infarkty. Jsem velvyslanec Scott Matrix. Pronesl směrem k tvářím vytřeštěných Klingonů. Můžeme se posadit? Zeptal se milým vybízejícím hlasem. Na jeho výzvu se Klingoné trochu vzpamatovali a posadili jsme se všichni. První se úplně vzpamatoval „hlavní válečník“. Zdravím Vás, velvyslanče. Jsem Morak, syn Durasův. Pronesl hrdě, ale jeho oči se potom okamžitě stočily ke mně. Vy jste si pořídil domácí zvířátko, velvyslanče? Zeptal se opovrženě Klingon a ostatní se začali smát. Scott se také pousmál, což mne šokovalo. Jste snad proti domácím mazlíčkům? Odpověděl Scott s lehkým smíchem. Klingon se pak posadil. Jeho povinnosti vůči Klingonskému impériu mu na chvíli dal do popředí svého zájmu. Jsme tu kvůli systémům HuÍanG a Terci. To bude naše hlavní náplň na této schůzi. Pak ale zase stočil řeč ke mé osobě. Tedy pokud by o ně někdo třetí neměl zájem. To už jsem nevydržel a hodlal mu něco pěkného říci. Velvyslanec mne však předešel. Nevím o nikom, možná snad nějaká pidi-vláda? Zeptal se jeho hlas byl téměř medový. Klingon byl očividně spokojen. Začněme tedy. Federace chce tyto dva systémy do své správy, jak již bylo řečeno. Na této schůzi se má určit, za jakých podmínek by to bylo možné. Hlavní Klingon se postavil a opřel se o stůl. Ano, jsem rád, že jdeme rovnou k věci. Nejvyšší rada nám dala mandát vyjednávat, a dokonce nám propůjčila pravomoc okamžitě kontrakt uzavřít. Toho už se ujal velvyslanec. Jsem rád, že se to bude bez zbytečných průtahů. A nohou pod stolem do mě žďuchl, abych se také zapojil. Asi mi chce dát šanci ukázat se. Tak jo, Mate, je to na tobě. Řekl jsem si v duchu a dal se do mluvení. Vláda Federace , začal jsem, to samozřejmě nechce od naši dobrých aliančních spojenců zadarmo. Nabízí rovněž… Klingon se téměř zděsil a velvyslanec Scott Matrix přihmouřil oči. Pane Tarkine, pokud vím, tak jsem Vám nedal pokyn, abyste začal mluvit!!! Utrhl se na mě. Pane, já … Chtěl jsem se hájit. Jsem nemyslel. Doplnil za mě. Pokračoval dál sám. Jak již řekl , při těch slovech si tak nějak odkašlával , můj pobočník, vláda Federace chce zachovat rovnováhu mezi našimi velkými národy. Klingon se tvářil nad míru spokojeně, jak mě velvyslanec spražil. Tak to pokračovalo další hodiny. Vždycky když jsem něco řekl, tak mě buď seřval velvyslanec, nebo Klingon doplňovaný velvyslancem. To je zajímavý návrh, Moraku, synu Durasův. S tím by šlo něco dělat. Prohlásil velvyslanec na návrh, který pronesl Morak. Ano, velice zajímavý pro obě strany. Zase jsem dostal kopnutí do nohy, u nějž jsem se domníval, že to signál,

abych se zapojil do situace. Tentokráte jsem však dělal jako že nic. Velvyslanec to asi pochopil, tak zvolil jinou taktiku. Pane Tarkine, podejte mi složku 132. Přehraboval jsem se v dokumentech, ale žádná složka 132 tam nebyla. Já ji nemám, pane velvyslanče. Matrix vybuchl. Jak to, že si neplníte svoje povinnosti, pobočníku? Takovou neschopnost jsem nezažil. Seděl jsem jak přikovaný. Takhle jsem Scotty Matrixe neznal. Z jeho hlasu šla přímo hrůza. Klingoni do sebe požďuchovali a usmívali se. Vypadněte a nelezte mi na oči. Nasucho jsem polkl, vstal jsem a opustil místnost. Slyšel jsem ještě, jak velvyslanec říká. Dneska to je personál, nic neudělá správně. A hned kapitán Morak dodával. To víte Romulani. Velvyslanec jenom vykřikl. Má řeč, Federace by se s nima … Dal už jsem nic neslyšel ani nechtěl slyšet. Vběhl jsem do výtahu a zadal jsem patro své místnosti. Ve výtahu se mi do očí už hrnuly slzy, ale vydržel jsem to. A nechal si vyznačit cestu do svého pokoje. Zajel jsem do něj jak kuna. Padl jsem na polštář a přemáhal se, abych nezačal bulet naplno. Moje myšlenky byly jen nejčernější. Můj otec, diplomat s prestižním postavením, strýc na Vulkánu mistr a druhý strýc kariéra u Hvězdné flotily a já ani nedokončím Akademie s tímhle posudkem, co mi po tomhle dá velvyslanec Scott Matrix. Z toho všeho vyčerpání jsem nějak usnul. Vzbudil jsem se ani nevím, kolik bylo. Probudilo mě zvoní na moje dveře. Podíval jsem se do zrcadla, jestli nevypadám nikterak blbě a pokynul jsem, že osoba za nimi může jít dál. Ve dveřích se objevil člen bezpečnosti. Velvyslanec Matrix Vás očekává ve své kanceláři. Pronesl, otočil se a odešel. Já se vydal do velvyslancovy kanceláře vstříc svému osudu. Zazvonil jsem a ozvalo se DÁLE. Dveře se otevřely a já vešel dovnitř. Nemohl jsem uvěřit svým očím. V kanceláři byl velvyslanec a 2 další lidé (muž a žena). Neznal jsem je, ale tuším, že jsem je viděl na jednání. Všichni byli šťastní a rozjařeni. Než jsem se stačil vzpamatovat, tak už mě ta žena sunula ke stolu. Tak pojď, ty náš výtržníku. Pronesla rozjařeným hlasem, jenž chvílemi přecházel v ještě šťastnější. Posadil jsem a koukal na to. Velvyslanec se otočil a nalil do jedné skleničky whisky se slovy. Tohle je pravá, nereplikovaná, 60 let stará. A posunul ji ke mně. V hlavě se mi honily snad všechny myšlenky. Zaspal jsem něco? Nebo velvyslanec má tak krátkou paměť? A nedůvěřícně jsem na něj a na ostatní koukal. Slova se ujal ten neznámý muž. Senzace, chlapče, tohle bylo skvělý. A plácal mi po zádech. Na mých rtech se objevil nejistý a nechápající úsměv. Abychom ti to vysvětlili. Tak trochu jsme tě totiž využili. Pronesla žena, která stála vedle mě. Ale kam se poděli naše dobré mravy? Zeptal se vesele velvyslanec. Tohle je Sergej Boris Antov a tahle půvabná dáma je Alexandra Presstová. Vložil se do rozhovoru Matrix. Žena mi pokynula hlavou a pokračovala. U Klingonů je důležitý první kontakt, první setkání. No a tak jsme si je potřebovali naklonit a ty jsi přišel jako na zavolanou. Klingoni nesnáší Romulany, chápeš? Vysvětlovala mi zasvědceně. Ty neseš jejich rysy po své matce. Přej Bůh dobré nebe. Tahle věta mě opravdu zaskočila. Vypadalo to, jako že žena mluví upřímně a že moji matku znala a opravdu jí přeje jen to dobré. Takhle se to dělá. Nyní budou Klingoni méně ostražití a spokojeni s tím, že jsme seřvali Romulana. Navrch ještě dneska určitě navštíví bar a ožerou se. Pronesl Sergej. Tudíž jim možná, až budeme podepisovat smlouvu, budeme muset pomoci udržet ruku. Všichni tři se zasmáli. Já věděl, že je to žert. Klingoni by se tak neochlastali. Pak se z toho vcelku vyvrbila vcelku slušná malá oslava. Zpočátku jsem moc nemluvil, nemohl jsem jim to odpustit, že mě takto využili a já o tom dopředu nevěděl. Vysvětlili mi však, že potřebovali pravé reakce, aby to Klingony ještě víc pobavilo. Nezbývalo než se k nim tedy přidat. Dostal jsem však jenom jednu skleničku té whisky a pak jsem musel pít nealko se slovy – jsi mlád a ještě nevíš, co alkohol dokáže. Oslavu jsem musel opustit na rozkaz velvyslance okol druhé hodiny ranní s tím, že jsem kadet a ten se musí vyspinkat. Opustil jsem je a o 15 minut později jsem již ležel v posteli. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta

Hráč měsíce – Září 2380 16. 9. 2004, 20:59

Mark Rico

Blbci od přírody

Víceadmirál

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Admirál odložil PADD a otočil křeslo směrem na hvězdy. Usilovně přemýšlel. Klingoné byli na stanici už třetím týdnem. Tři týdny vyjednávání a ani Scott nezvládl přesvědčit ty tupohlavce o tom, že ty systémy Federace nutně potřebuje. Tedy, o tom je přesvědčil více než perfektně. Odmítli se jich tudíž vzdát pod jinou, než dvojnásobnou výkupní cenou a to Rada flotily samozřejmě rázně odmítla. Diplomacie uvízla na mrtvém bodě. Co s ní, to už nikdo nevěděl. Proč tu ty klingonské opice vůbec trpí? Druhý PADD, který na jeho stole ležel, byla týdenní zpráva o kadetech zde na výcviku. Vzal jí do ruky. Projel hodnocení, všechny uspokojivá. Nic jiného ani nečekal. Jen kadet Jackson měl udanou důtku za neplnění povinností. Měl jich už pět, ale ani jedna nešla do záznamu. Všechny to byly spíše výchovné upozornění, nebo jak by to Rico nazval. Vcelku je ignoroval, znal McRide a věděl, že je to dobrý důstojník, ale měla občas své vrtochy. Panovačnost a vrtkavost byly dvě největší. Ozval se zvonek. „Dále.“ Do místnosti vešel Scott. Ani se nepostavil do pozoru, přešel rovnou k replikátoru: „Dvojitou vodku s ledem.“ replikátor se okamžitě začal dřít se splněním jeho požadavku. „Copak, špatný den?“ usmál se zpoza stolu Rick. „Ano, ano.“ Matrix vypil pití na ex a objednal si druhou. Pak si přisedl k admirálovi: „Podělaný klingoni. Nenávidim je. Už mi z nich vážně straší na majáku.“ Rico pozvedl obočí. Tohle bylo poprvé, co viděl diplomata jeho formátu takhle naštvaného. „Odmítli další návrhy?“ „Nejen to. Vysmáli se mi, vysmáli se Federaci. Jen tam seděli, upíjeli pití a dělali si ze mě srandu. Jsem na podobné věci trénovyný, ale teď se poprvé bojím, že budu muset uzavřít velice nevýhodnou transakci. Rada odmítla mé dva poslendí návrhy, Maxis už taky neví kudy kam, je to prostě hrozná situace.“ „Nechceš vystřídat?“ „Ne, pane. Jen se potřebuju svěřit. Je to strašně zapeklitá situace.“ Rico se zamyslel. Rád by mu poradil. Taky ho něco napadlo, sice to byla trochu hloupost, ale mohlo by to zabrat: „Víš, bojoval jsem mnohokrát s klingony. Jsou to srdnatí válečníci, ale svým způsobem jsou jako děti. Jednou, u Talgoru, jsme byli na stejné straně. Byla to vleklá bitva, končila na zákopové válce. Po týdnu se klingoni rozhodli pro naprosto nesmyslný útok na stanici. Vzali to přímo na přístupovou bránu, proti hlavní obraně.“ Matrix si usrkl vodky: „Vyšlo to?“ Rico se opřel a trochu posmutněl: „Ne, všechny je postříleli s minimálními ztrátami a ještě několik mých kamarádů těžce zranili. Museli jsme se stáhnout a bitvu jsme prohráli.“ „Jaké z toho plyne poučení?“ „Kryj si záda a nuď je. Nakonec ustoupí, nebo udělají chybu jen pro to, aby se něco dělo. Nevěřím, že dokáží být nudní. Možná se pletu, ale pokud už nebudeš vědět

kudy kam, můžeš to zkusit. Nicméně ty jsi tu diplomat. Po tom, co se jeden z nich porval s tím praporčíkem jsem měl chuť je nechat transportovat do prostoru, takže je ti jasné, že jsem přeci jen trochu zaslepený.“ „Každopádně jste dobrý hostitel.“ „Vážně?“ Rico se docela podivil. „Ano, klingoné ocenili úpravy a efektivnost stanice. A vás si velice váží.“ Rico se pousmál: „Jsem rád, že k mojí osobě chovají úctu. Nemůžu nějak pomoci při vyjednávání?“ Scott zavrtěl hlavou: „Ne, dybych vás tam přizval, schodil bych v jejich očích jak sebe, tak vás. Mne proto, že to nezvládám a vás proto, že se s nimi zahazujete.“ Rico obrátil oči v sloup: „To jsou přece blbci od přírody.“ _________________ "...gegen alles!" 16. 9. 2004, 22:08

Martel Tarkin

Začátek nového vyjednávání

Konzul

Seděl jsem se Sergejem a Alexandrou v kanceláři velvyslance Scotta. Nálada nebyla zrovna nejlepší, protože se nedařilo Klingony přesvědčit, aby na naše návrhy přijali. Jejich návrhy jsou pro nás nepřijatelné, to ví každý. Takovou cenu ty systémy zase nemají.


Do kanceláře už vešel i Scott Matrix. Ale nebyl v oné depresivní náladě jako my. Přišel posadil se a práskl rukou do stolu. To je konec! Prohlásil a díval se a na nás. Jako konec s jednáním? Zeptal jsem se opatrně. Ne, konec s nimi, pošlu na ně mariňáky. Odfrkl Matrix ironicky. Od nynějška volíme jinou taktiku. Nezabrala standardní taktika ústupků ani pochlebování. Přichází taktika lhostejnosti a tvrdých pěstí. Přitom praštil rukou do stolu. Auuuuu. Ozvalo se. My tři jsme se museli opravdu zasmát. To nešlo. Scott nasadil takový ten obličej na oko nazlobenosti a pak k nám pronesl. Tak svému dobrému a hodnému šéfovi se smějete, jo? To vás přijde draho, všechny tři, jak tu sedíte. Ihned! A zvedl výhružně prst. Jdeme do baru. Vstal z křesla a zamířil ke dveřím. Ale za chvíli je jednání. Pronesla vyděšeným hlasem Alexandra. Scott se otočil. Ty jsi snad zapomněla, že nyní je taktika lhostejnosti? Přijdeme tam nejméně o 5 minut později. Zamyslel se na chvíli. To nezáleží na nás, ale na baru. Ještě nevím, co si totiž dám. Nevím, co tam mají. A vyšel z místnosti. Okamžitě jsme jej následovali. Po cestě jsme potkali skupinu klingonských delegátů, jak směřují k výtahu, aby se dostavili do rokovací místnosti. Ahoj, klucííí. Pronesl na jejich adresu Scott. Celá naše skupina však pokračovala opačným směrem jako Klingoni. Ti snad nevěřili vlastním očím. V baru jsme strávili asi 15 minut, a pak se vydali na rokování také. Přišli jsme všichni v dobré náladě a rozhovoru na téma, jak jsme dobří. Osobně si myslím, pronášel velvyslanec dost nahlas, že jsme udělali velkou chybu. Měli jsme si to vzít. Tak jsme tady. Pronesl jakoby mimochodem ke Klingonům, ale pořád byl otočený k nám. No nic, řekneme si, až to s nima skončíme. Klingoni vypadali jako, že se Kde jsme to skončili? právě narodili – no fuj! Narozený Klingon – hnus. Zeptal se z ničeho nic velvyslanec. Jo, už vím, u dalšího zamítnutého návrhu. To bude už snad x-tý, je to nuda. Dodal jsem. Asi tak nějak. Pronesl Sergej a protáhl se. Pak si položil ruku na stůl a opřel se o ni. Dobře, můžeme pokračovat. Dal se opět do diskuse velvyslanec. Máte nějaký další návrh? Zeptal se. Jeho hlas byl jakoby mimo a začali si hrát s prsty. Vyhlížel ven atd. Klingoni se na sebe dívali a jejich nevěřícné kukuče mě velmi pobavili. Asi o 2 hodiny později jsme opět změnili taktiku – nyní to byla taktika ustaraných přátel. Scott zase básnil o statečných Klingonech atd. Jak byl tam a tam a viděl to a to. Obchodu se to však netýkalo. Pořád mluvil jenom o jejich statečných činech a Klingoni vykládali své historky. Byla to docela nuda – pořád poslouchat to samé

dokola – Klingon, statečný hrdina, vynikající válečník, … Klingoni však ze zasedání odcházeli zmatení – ani nevěděli, o čem byla řeč, nebo co se probíralo. Asi půjdou do baru. Byl jsem rád, že to zasedání pro dnešek skončilo. Zkontroloval jsem čas a bylo teprve 17:12 standardního federálního času. To se ještě dá něco podniknout. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 17. 9. 2004, 9:56

Anonymní

On the battlefield

OFF :Mark Rico : No co se dá dělat, když ten specialista stačí, budu ho brát jako velitele Asi jsem nedával pozor jak bych měl, ale přesto se řídím starým "líná huba, holé neštěstí", proto není nikdy na škodu zeptat se, když jsou nejasnosti, alespoň je jasno. Ostatní se začali sbírat k odchodu a tak jsem sebral svůj cestovní vak, hodil si hi přes rameno a vydal se s nimi z hangáru. Už na první chodbě jsem nevěděl kudy kam, je to fantazie zeptat se počítače na cestu. Zavzpomínám na doby, kde jsme bloudili po planetě "Počítači, kde se nachází kajuta Andrew d'Armanda?" "Kajuta kadeta Andrew d'Armand, 22, paluba 41" , oznámil půvabný ženský hlas počítače. Vždy jsem je měl raději než ty mužské, čert ví proč. Nadhodil jsem si vak na rameno a vydal se k nejbližšímu turbovýtahu. S tichým uklidněním, že ten jsem alespoň našel bez pomoci počítače jsem čekal, než dorazí. Dveře se s typickým zasyčením otevřeli. Byl prázdný. Všel jsem dovnitř a zahlásil počítači "Paluba 41" Výtah se poslušně rozjel. Bohužel mi nedal mnoho času k rozmýšlení o novém přidělení. Za několik okamžiků se už dveře otvíraly. Chodba byla stejná jako to předešlá, člověk by se tu snadno ztratil. Vystoupil jsem z výtahu a jal se hledat číslo 22. 122-121-120, kruci jsem na opačné straně. Další číslo jsem už jen rychle přejížděl. 25-24-23. 22, konečně. Postavil jsem se před dveře a ty se zasunuly. "Světla" Kajuta se prosvětlila a já konečně mohl vstoupit do okouzlující kajuty. Dveře se zavřeli a zanechali mě v mé kajutě osamoceného. Rozhlížel jsem se kolem, bylo to sice spartansky zařízené, ale s ubytováním na Akademii se to nedalo srovnávat. Položil jsem vak na postel a sedl si za pracovní stůl. Displej počítače už blikal příchozí zprávou. Nu, nač otálet. Stiskl jsem přijetí. Byly to informace o mé službě, už jsem je čekal. Kadete d'Armande, jak mile to začíná dostavte se v 17:00 na holopalubu 12, simulátor 2 na nácvik. Hlaste se náčelníku Francisi Outhgatovi. Buďte přesný. Doufám, že se poté plně zařadíte do jednotek bezpečnosti. Zarah Johnston No a je to tady, zkontrloval jsem nevědomky čas. Ještě ho mám, tak akorát, abych si vybalil. Začal jsem pomalu vyndavat jednotlivé věci a dávat je na místo, kde jsem chtěl mít. Všechno bylo tak jak má, řekl jsem si když jsem o několik minut později stál s rukama v bok a díval se po své kajutě. Stále ještě zbývala trocha času a tak jsem se chystal napsta Nell.

Uložil jsem vzkaz s tím, že ho později doplním, upravil se a vydal se hledat simulátor dva.Ani to nebylo tak těžké jako najít kajutu, řekl jsem si, když jse zahlédl hlouček lidí, tedy, ne že by všichni byli lidé. v uniformách bezpečnosti, jak stojí na chodbě před nějakými dveřmi. Věděl jsem, že jsem s hledáním uspěl. Podle všeho velitel ještě nedorazil. Bylo necelých pět minut před celou. Zpozoroval jsem, že všichni vypadají na nováčky. Trochu nucená a nezáživná komunikace byla slyšet ze všech stran. Nenápadně jsem připojil k jednomu mladému bolianovi a lidské dívce. Právě rozebírali nějaké zkušenosti ze simulací, které prodělali na Akademii. "........ne vážně, říkám ti, že jsem musel toho Ferenga zavřít, vždyť toho člověka bezostyšně okrádal" , říkal bolina a vášnivě při tom rozhazoval rukama. "Nemusel, kolikrát tu musím říkat, že tohle je u nich normální způsob jednání, kdybys počkal, viděl bys, že mám pravdu" , řekla trochu odměřeně žena, připomínala mi někoho ... vulkánce, ta určitě musí mít nějakého předka z Vulkánu. "Při jednání s Ferengy člověk rychle ztratí přehled na čem je, to je jejich taktika" , vmísil jsem do rozhvoru a usmál jsem se. Oba se na mě překvapeně podívali, ale po se bolianovi po tváři rozlil úsměv. Najednou mě poplácal po zádach, až jsem zalapal po dechu, udiven jeho silou. "Vidíš, s Ferengy se prostě nedá jednat" . pronesl se zářivým úsměvem směrem k dívce, která to přijela jen mírným pokrčením ramen. "Jsem Chleem a tadyhle ta zamračená to je Alice Swansová" a podával mi svou obrovskou ruku. Přijal jsem ji, rád, že poznám i někoho nového. "Já jsem Andrew d'Armand, ale říkejte mi Andy" a s úsměvem jsem nabízenou ruku přijal. "Na Chleema pozor, jak se mu někdo zalíbí už mu nedá pokoj" , řekla dívka podala mi ruku a hodila obličejem po svém společníku. "Dám si na něj pozor, slibuji" , přesto jsem si neodpustil lišácké mrknutí na Chĺeema. Alice si toho všimla a trochu příliš afektovavně si povzdechla. Právě přicházel náčelník Outhgate a tak jsem smích, kterým jsme všichni tři ukončili diskuzi, musel utnout. Náčelník byl ve značně rozladěné náladě a v pozoru stojících lidí jako by si ani nevšiml. Něco si neustále mručel pod vousy, kdyby tedy nějaké měl. Otevřel dveře simulátoru. "Chcete snad stát venku? Pojďte dovnitř" , zahřměl. Všichni jsme se na sebe zmateně podívali a pomalu jsme vešli za svým velitelem. Když se všichni nasoukali dovnitř, celkem tedy dvacet lidí a dveře se zavřeli. Náčelník Outhgate promluvil. "Zvolili jste si bezpečnostní složku, jsem tu od toho, abych vás připravil na službu tady stanici ..... bude ji potřeba" , dodal polohlasně jako by pro sebe. "Většina služby se vám bude zdát rutinní, ale když nastanou potíže, budete na ně ještě s láskou vzpomínat" , to vykouzlilo úšklebky na tvaří několika jedinců. "Rutinní službě vás učit nebudu, mám za úkol připravit vás na možné abnormální situace a k tomu slouží právě toto cvičení. Budete na jedné kolonii, kde se odehrává setkání dvou ras, které se nemají příliš v lásce, o jaké se jedná, to si nechám jako překvapení. Byl zavražděn lidský vyslanec a zástupci obou ras se navzájem obviňuji, vaším úkolem bude situaci zvládnout. Pročetl jsem si pečlivě vaše záznamy, vaším velitel bude James de Amico. Přeji vám hodně zdaru. Abych nezapomněl na celé cvičení máte přesně 10 hodin, pak přijdu ověřit výsledek, tak ať se tu nebrodím v krvi." Otočil se a zamířil směrem k východu, dívali jsme se po sobě zmateně. "Počítači spusť program Nan Maru" a s těmito slovy se za ním zavřeli dveře, které v

zápěti zmizeli a nahradila je stěna základny Nan Maru. Ocitli jsme ve výcvikovém centru základny a James de Amico se okamžitě chopil velení. Pokračování v sekci simulátor 2 OFF : Bohužel tu až do pondělka nebudu, tak se to maličko protáhne 17. 9. 2004, 11:31

Andrew d'Armand

Mimo hru

Praporčík

Nějak nechápu, proč to bylo anonymní, ale budiž, ten poslední příspěvek je ode mne _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi."


Bart G. Farkas

Jak nudná může být práce mariňáka, ale i bolestivá :-/


Boldman měl pravdu. Celých těch 8 hodin jsme tam prostě jen prostáli. Tedy já proležel. Za tu dobu se pokusilo 5 Klingonů projít touto chodbou na průzkum akademie. Podle mikrofonu, co měl u sebe Ivan bylo slyšet, jak jim vysvětluje důvody, proč nemohou přijít. Chvíli se tam s ním hádali, ale nakonec to vzdaly, neboť si všimli mě v pozadí s tím směrem namířenou bouchačkou. Věděl jsem, že by ke mně nestačili doběhnout včas. Bylo jich moc málo a já měl dobrou zbraň a byl jsem od nich dosti daleko.


Když nám práce skončila, musel jsem se jít na 20 minut protáhnout cvičně do simulátoru. Moje tělo bylo ztuhlé a málo ohebné. Jakmile jsem se však rozhýbal, bylo vše zas ok. Ještě ten večer jsem usedl k počítači a volal Vicky. Bohužel nebyla v pokoji, neboť i přes moji snahu to nikdo nezvedal. Zanechal jsem tedy vzkaz: Vzkaz Ahojky mazlíčku, doufám, že se máš dobře a jde ti učení, co vám učitelé na akademii vštěpují. Také ti chci říct, že se mi už po tak krátké době ohromně stýská a moc mi chybíš. Chtěl bych tě zase držet za ruku a líbat tvoje nádherné rudé rtíky. Snad se brzy uvidíme. Miluji tě Vicky. Bart. Nakonec jsem zavítal do postele. Během dalších uplynulých dnů jsme měli 8 hodinnové šichty a tak jsem si našel vždy i 6 hodin na trénink v simulátoru. I když jsem měl na spaní opravdu jen málo času, muselo mě to stačit. A stačilo. Jednou, to jsme zrovna hlídali hlavní chodbu do "Klingonského komplexu" , jsem musel zasáhnout. Můj projektil strefil klyngonského bojovníka, jež chtěl mermomocí projít. Bylo z toho spusta oplétaček a vypadalo to se mnou bledě, ale po shlédnutí záznamů bylo řečeno, že jsem konal správně. Naštěstí to klingona jen omráčilo a když se pak probral na ošetřovně, měl krutou kocovinu. Ani si nestěžoval. Bral by to jako dá se říci žalování a to by ta jejich známá klingonská hrdost asi nevydržela. Však jsem čekal, kdy si to se mnou vyřídí a taky se stalo. 12. den, co jsem byl na základně, jsme opět ten sektor hlídali, tentokrát přišel chytřeji. Jako že se chce na něco

zeptat a pak mě jednou ranou srazil na zem. Mířil přímo do obličeje. Dal mi šanci se mu bránit. Jakmile jsem ležel na zemi, nemlátil do mě. Přiběhli tam lidi z našeho týmu a ptali se, co se stalo. Ten klyngon jen řekl... Pokud s námi chcete dál vyjednávat, musíte nás nechat vyřídit si tenhle problém. Je to otázka cti. Boldman se zamračil a řekl hrubě. Nenechám vás se tady pozabíjet, to teda ne !!! Klingon se zasmál a řekl. Kdo mluvil o zabíjení ? Je to boj, ne na život a na smrt, ale kdo se dřív vzdá ten prohrál. Pak se odmlčel koukl se na mě a na právě přicházející 3 klingony a pokračoval.... Buďto nás necháte si to teď vyřídit, nebo navrhnu veliteli, abychom s vámi nic neuzavírali. To Boldmana naštvalo, chtěl se ohradit, ale já jsem konečmě vstal ze země a přerušil ho. Veliteli, já to zvládnu pane. Boldman se na mě opět podíval. Viděl, že mám na tváři podlitinu, ale krev z nosu už mi přestala téci. I přes to ale dál stál za svým. Nemáte právo mi přikazovat, co mám dělat a co ne. Nejste žádný můj velitel, popravdě, kdyby mělo být po mém, tak nasázím vojáky všude kolem vás a nepustím vás ani na krok z lodi !!! V jeho hlase bylo slyšet velké rozhořčení a zloba. Bohužel i klyngon začínal sršet zlobou. Musel jsem to nějak přerušit. Pane, chci to udělat za sebe a hlavně za Federaci. Navíc, když to neudělám, stratím čest a Federace kvůli mně možná stratí možnost, jak se s nimi domluvit. Boldman chvíli nevěřil tomu, co jsem právě řekl, ale pak se uklidnil a povídá. Tak dobře, ale budu hlídat pravidla. Když se mi něco nebude líbit, tak do boje zasáhnu, jasný ?! Klingon přikývl, pokud se to tak dá nazvat, a sundal si vestu. Stejně tak já jsem si sundal nepotřebné věci, které by mi překážely. Boldman ale ještě dodal. Nebude se to odehrávat tady, ale v simulátoru. Nechci, aby jste si ublížili. Měl bych to pak na tryku já. Já, Boldmen, Ivan, K´Maron a ještě 2 klingoni jsme vešli do simulátoru, jež byl hned za rohem. Chodbu dál hlídali Dynamo s Dongem. Boldmen nechal udělat program jakéhosi kláštera a nám dal do ruky pouze tyč. To bylo moje štěstí. S tyčí jsem dlouhou dobu trénoval a věděl jsem tedy, jak s ní bojovat co nejlépe. Ivan mi ještě doporučil pár taktických rad a o chvíli později jsme již s K´Maronem stáli proti sobě. On svalovec, já už o trochu více ,než dříve, silnější lidský jedinec. První výpad udělal on a já jsem dostal ránu přímo do břicha a vůbec jsem už nestačil zareagovat na otočku, při které mě tyčí podrazil nohy, až jsem sebou flákl o zem. Barte no tak, vzchop se a víc se soustřeď. Radil mi, když

jsem se zvedal Ivan. Za to Boldman to neřešil, prostě jen řekl." Barte, rozbi mu hubu, aby věděl, že mi mariňáci nejsme žádní tajtrlíci." Moc mi tím pomohl, fakt. Říkal jsem si pro sebe ironicky. Přišla ovšem druhá rána a i když byla částečně vykrytá, zbytek prošel a já opět ležel na zemi a držel se za stehno levé nohy. Jestli to takhle půjde dál, tak se ani nenadřu. Začal na mě K´Maron a hlasitě se zasmál. Toho jsem však využil a otočil se na zemi do kotrmelce a tyčí mu opětoval podražení noh. Sletěl na zem jak šiška ze stromu. Bohužel pro mě to jen podnítilo jeho nadšení a byl teď ještě nebezpečnější, než před tím. Začal souboj rychlosti. Tyče se zmítali ve vzduchu a každý s napětím čekal, kdo bude ten, co udělá chybu. Bohužel, byl jsem to já. Dostal jsem zásah přímo do hlavy. I když to bylo od dřevěné tyče, ihned jsem šel k zemi. Chvíli jsem o sobě nevěděl a pak jsem teprve začal rozeznávat zvuky... Tak co....váš se ? Pochopil jsem z toho, že se mě asi ptá, zda-li se vzdávám. Taky mě to napadlo. Ušetřit si bolest vzdát se. Ale moje já by to prostě nedokázalo. Byl jsem jako šelma. Vzdát se by znamenalo stratit svobodu. To jsem nechtěl. Klingona to ale už přestávalo bavit. Bojovně zakřičel a chtěl me tyčí dorazit. Pokusil jsem se ránu vykrýt svou tyčí, jenže tyč se přelomila pod mohutným Klingonovým úderem a opět mě zranil její dopad. Začali mi rapidně docházet síly. Stále však ten Klingon jakoby čekal, až se budu opět moci bránit. Bylo to velmi zvláštní. Věděl jsem, že jediný způsob jak vyhrát je hbitost a rychlost. Vyskočil jsem a známou karatistyckou otočkou v letu, kdy noha narazí na hlavu ze strany a chvíli na to do hlavy narazí i tyč, jsem klingona zasáhl. Tedy málem, skoro. No prostě jen nastavil svou ruku a tyčí mě srazil opět k zemi. Nálada ochabla a já se začal přesvědčovat, ať to opravdu vzdám. Klingon se rozběhl proti mně a ohromně rychle před sebou točil tyčí.. Když už mě málem nabral, uskočil jsem na stranu a on už nestačil zabrzdit a vrazil ve velké rychlosti do zdi, jež byla za mnou. Tu se ta obrovská hora svalů svalila a už nevstala. Nechápal jsem, jak je to možné. Opravdu jsem vyhrál, ale způsobem, jež bych nečekal. Ležel jsem kousek od něj na zemi a utíral si zkrvavenou tvář a koukal se na mou krvácející nohu. V tu chvíli se vše vrátilo do normálu a bolest i krev zmizela. Oblečení již nebylo roztžené a já stejně jako klingon jsem mohl vstát. Vybojoval sis svoji hrdost a získal si moji úctu bojovníku. Pronesl hned klyngon. Ovšem ani se nezdálo, že by ho to nějak mrzelo. Bohužel to nebylo vše. Přes to si ale dávej pozor na svoje činy. My nezapomínáme. Určitě se ještě setkáme, to si piš ! Pak do mě ještě jemně vrazil rukou, nevím, zda-li to snad byla pochvala, nebo mě chtěl ukázat, že tím to nekončí, a odešel i s kumpány zpět do klingonských ubykací. Boldman mě pochválil a stejně tak Ivan. Byl jsem vcelku šťasten, ale taky jsem si uvědomoval, že jsem měl zase štěstí. Jak je ten život zajímavý. Takovýho štěstí spolu s takovou smůlou. Jak se to mísí a vůbec..... Zebral jsem si věci a po šichtě se odporoučel do ubykací. Ještě stále jsem měl nateklé oko. Zašel jsem si na ošetřovnu pro něco, čím bych to vyléčil a pak už šel rovou spát. Zajímalo mě jen, co všechno mě ještě na této základně potká a nemine. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 21. 9. 2004, 15:16, celkově upraveno 2 krát 17. 9. 2004, 14:23


Opět ráno. Opět do služby. Poslušně jsem vstal, vyřídil ranní hygienu, nasnídal se a oblékl. Vše už probíhalo víceméně se stereotypem. Ještě jednou jsem zkontroloval čas. Mám ještě čtvrt hodiny. To bych mohl něco podniknout. Mohl bych poslat mamce zprávu. . Za deset minut jsem byl hotov. Namluvil jsem vzkaz a poslal jej. Už je nejvyšší čas se vydat do služby. Při cestě jsem si vzpomněl na mojí první službu. Při té vzpomínce jsem se musel pousmát. Musel být na mě dobrý pohled, jak letím přes celou chodbu s jediným cílem, stihnout to. Dnes již znám cestu, tak jsem v pohodě.


Do služby jsem nastoupil asi o minutu a půl dříve. Toho času jsem využil, abych překontroloval, co je dnes na programu. To samé jako obvykle, zásobovací lodě, pravidelná dopravní spojení. Je tu i pár více vzácných hostů, vulkánská výzkumná loď. Ale i lodí, které bych tu vidět zas až tak nemusel. Jedna ferengská obchodní loď, po jsem zvědav, co ukradnou tentokrát, a stále tu jsou ti klingoni. Minule, když jsem jim označil dok, tak přistáli úplně jinde. Prý tam předtím kotvila romulanská loď. Ale co. Já jsem nemusel běhat přes půl stanice, jako ti chudáci bezpečáci. Do služby přijela i Carla. Dobré ráno, pronesl jsem na uvítanou. Dobré, , odpověděla. Tak co je dnes na programu? Obvyklý provoz. Kromě něj tu máme jednu vulkánskou výzkumnou loď, která si jede doplnit zásoby a jednu ferengskou obchodní loď. Carla poděkovala a šla si dát šálek kávy. Už byla asi tak deset minut po začátku směny a Janifer stále nikde. Že by měla zpoždění, to se mi nechce líbit. . Carla si všimla mého zaneprázdnění. To jsem tak průhledný? Pokud hledáš Jenifer, tak ta dnes nepřijde. Vzala si volno. Má nějaké rodinné neodkladné záležitosti. No co se dá dělat. Bude se muset bez mojí nejoblíbenější společnice obejít. . Směna uběhla, ani nevím jak. Když byla volná chvíle, vyprávěla nám vždycky Carla, co zažila, když sloužila na lodích. Nikdy bych si nepomyslel, že toho už tolik prožila. Typoval bych jí něco mezi třiceti a pětatřiceti lety. Když jsem šel do svého pokoje, uslyšel jsem dva bezpečáky, jak se bavili o tom, jak jeden klingon zmlátil v „klingonském“ sektoru. Asi někoho, kdo je měl hlídat. Snad to nebyl někdo od nás. Andrea nebo Bart. Snad ne. Myslím, že kdyby to měl bejt Bart, tak by na ošetřovně skončil i ten klingon. To určitě nebude on. S úsměvem při představě, jak Bart dává klingonům do kožichu, jsem se vrátil do pokoje. _________________ Maxis Barett, poručík

18. 9. 2004, 9:47


Další služba proběhla víceméně dobře. Podporučík na mě dnes křičela jen jednou. Sice zase zbytečně a kvůli ničemu, ale nato si člověk už zvykne. A teď, když už zbývá do konce služby jen 30 minut, objevuje se na mé tváři i malý úsměv. V tom ušlyším otevření dveří a obligátní zavrčení mé nadřízene:"Kdo sem zase leze." Když se otočím, spadne mi málem čelist. Ani né tak z toho Vulkánce, ale z McRide. Ona se usmívá! Přátelsky se usmívá! Olalá, to se hnedtak nevidí. Opatrně se přisunu blíže, abych zaslechl, o čem si povídají. "..... Strene. Co Vás přivádí sem na MCKinley?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"I já Vás rád vidím Angelo." Odpoví vulkánec a usměje se. Co se děje? Vypustit snad někdo do ventilace rajský plyn? "To se nemůže starý učitel podívat na svojí nejlepší studentku?" "Nejlepší? Vy my lichotíte Strene." "Neřekl bych. Jen málo lidí mě přehraje v trojrozměrných šachách. A jsem zde také v pracovní záležitosti. A s prosbou na rtech."

Tenhle vulkánec buď není normální a nebo není čistokrevný. "Řekněte si cokoliv a je to předem splněno." "Potřeboval bych zjistit stáří u tohoto artefaktu." Řekne vulkánec a ukáže na malou vázu, kterou měl doposud v ruce. "Jacksone! Pojďte sem! A pohyb!" Kdo by odolal té laskavé žádosti. Když k nim příjdu, drží artefakt již McRide a podávámi ho. "Zjistěte stáří téhle věci. Jistě víte jak." "Ano madam." Beru si vázu do ruky a konečně si jí prohlížím. Je to asi 30 cm vysoká váza, pomalovaná různými ornamenty. Většina je již oprýskaná, ale i tak se dá zjistit že to bylo klingonů. Zrovna tady u hrdla je nakreslen jejich znak. "Další klingonská věc na SB." zamumlám si pro sebe a otáčím se, že odejdu. "Jak jste poznal, že je to klingonské, kadete?" zeptá se mě ten vulkánec "Ehm, pane," jsem trochu zaskočen "zde je nakreslen klingonský znak. Tedy původní klingonský znak. Oproti tomu dnešnímu je ztvárněn jako tři dýky, nikoliv jen jako jejich čepele." "Výborně kadete. Výborně. Běžte nyní udělat test stáří." Pochválení od vulkánce? To se nestane tak často. Jdu do zadních částí laboratože a pokládám vázu na příslušný přístroj. "Počítači, spustit diagnostiku artefaktu. Urči stáří." "Artefkt se starý 13 000 let." Olalá, pěkný kousek historie. Beru si vázu zpět a odnáším jí. Když řeknu výsledek, zdá se mi vulkánec překvapený. "Už běžte Jacksone." "Ano, madam. Děkuji madam." Cestou do své kajuty přemýšlím o té váze. V tom zaslechnu zvuk, jako když se někdo dusí. Vychází to z támhle té místnosti. Počítačová místnost 3. Není tam jedno jádro počítače? V tom se dusivý zvuk změní na smích následovaný jedným hlasytým rozlobeným hlasem a následně druhým tišší, jakoby omuvným. Divné. No nic, pokračuju dál, do své kajuty. Další den Cestou do dnešní služby jsem si všiml že u PM 3 stojí bezpečnostní důstojník. Divné. Když příjdu do laboratoře, čeká mě další překvapení. "Jacksone, dnešní službu strávíte se společnosti naší milé šéfinženýrky v PM3." "Ano, madam. Mohu vědět, o co jde, madam?" "Nadporučík T`Kola, vám všechno řekne šéfinženýr. A teď jděte." No, asi bych si na tohle měl zvyknout. Jen nevim, čím té inženýrce pomůžu. Ano, studuji teoretické inženýrství, ale jsem vědec, ne inženýr. Když mě bezpečák pustí do PM3 rozhlédnu se. Je tu další bezpečák a několik inřenýrů. Včetně jedné andorianky. Má na nákrčníku frčky nadporučíka. Tak to je šéfinženýr. Celkem pohledná. "Madam, kadet Jackson. Hlásím se."

"Máte i křestní jméno?" "Ano, David, madam." "Fajn, takže pamatuj si tohle. Madam, nadporučíku a příjmení si schovej pro tu pedantku v laborce. Jasné, Davide?" "Jasné. Mohu vědět, proč tu jsem?" "Jasně. Někdo se tu včera napíchnul do jádra a stahoval si pár věcí. Nic moc důležitého, ale i tak to musíme vyšetřit." "Rozumím. Možná to bude mít spojitost s těmi hlasy, co jsem tu včera slyšel." řeknu spíš pro sebe, ale T`Kola se toho hned chytí "Hlasy?" "Ano." Odpovím a řeknu jí co se stalo, když jsem se vracel včera ze služby. "Sice jsem jim nerozuměl, ale vsadil bych se, že šlo o klingony." T`Kola na nic nečeká, chytne mě za ruku a já pocítím pověstnou andorijskou sílu. "Kam se jde?" zeptám se jen tak mimochodem "Na bezpečnost?" "Ne, ke kecalům." Kecalům? To je zase kdo? Kancelář scotty Matrixe Vstupujeme do velvyslancovy kanceláře. Když mě Martel uvidí, hodí po mě pohled:"Co se děje?".Odpovím pohledem:"Uvidíš."T`Kola a já si sedneme do nabýzených křesel a já se pustítm na velvyslancovo vyzvání do povídání. Když dovyprávím to málo, velvyslancova tvář svítí jako supernova. "Jseš si jistej....Daniely?" "Davide." opraví Matrixe Martel "Ano, pardon, DAvide." "Vsadil bych na to cokoliv, pane." "Výborně, výborně. Můžete jít. A my Martele, máme spoustu práce." Když vyjdeme z velvyslancovy kanceláře, nechá mě T`kola už jít, je slovy:"Nám už jsi na prd a McRide se bez tebe obejde. Ale nikomu ani muk." Přikývnu a vydám se do své kajuty. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 18. 9. 2004, 11:49

Martel Tarkin

Zadosti učinění

Konzul

Do místnosti vstoupil David, dost mne to tedy šokovalo. Začal nám vyprávět o jistých hrubých hlasech. To je dobré, to je dobré. Jen co David a nadporučík T´Kola opustí místnost, tak se otočím zpět k velvyslancovi, neboť jsem jejich kroky ke dveřím sledoval. To co jsem viděl vypadlo na uskutečnění nejlepšího Matrixova snu. Na jeho obličeji byl obrovský úsměv, oči mu žhnuly a to všem doplňovalo mnutí rukou. V hlavně je mi to jasné a moji mysl začíná zaplňovat blaho. Matrixovi je také jasné,


že to byli Klingoni a jeho výraz je tak zasněný. Nebo že bych se pletl - NE! Vyloučeno - Matrixovi je to také jasné. Dneska dostanou Klingoni tvrdou lekci, pokud se nepletu. Myslím, že je na čas jít na dalšího kolo jednání, ne, Mate? Řekne Matrix a jeho hlas je naplněn uspokojením . Myslím, že ano. Odpovím hezky, ale Scott Matrix pozná, že jsem též spokojen s informací, kterou nám poskytl David. Scott významně povytáhl obočí. Vyšli jsme z kanceláře hlavního diplomatického důstojníka a naše kroky byly tak lehké, jak jsme si každý asi připravovali variantu, jak to Klingonům spočítáme. Jednací místnost ještě nidky nevypadala tak hezky - byla v ní cítit vůně vítězství! Scott se posadil a já také. Klingoni mě viděli velice rádi. Jeden si urpavoval svůj meč cti, druhý dýku, třetí zcela decentně zatínal pěsti. Určitě by mě rádi uvítali mezi sebou, v jejich středu jako čestného hosta při lovu. Už se všichni známe. Oznámil do šuškajícího hovoru Klingonů Scott Matrix. Můžeme tedy přejít od formalit k hlavnímu bodu programu - tedy k jednání o těch dvou systémech. Pokynul mi, abych začal mluvit, což jsem i udělal. Federace Spojených planet nabízí Vaší říši výměnou za tyto dvě planety jiné dvě planety, o nichž se domnívá, že mohly přinést růst Vaší říši. Očekával jsem správně, že nějaký Klingon vybuchne. Ty ............... ty .............. jeden malý přiťáplý psisko! Ty se opovažuješ mluvit s někým tak urozeným, jak jsem já. A ještě mu drze přednášet své pokrytecké návrhy? Rozhořčoval se Klingon a pravou ruku dal na rukojeť své dýky. Jedna z těch hloupých otázek - když už jsem to řekl ... Mám dojem, že se neopovažuji, já jsem se už opovážil. To už Klingon nevydržel a vytáhl svou dýku!!! Rychle jsem ucukl a moje spodní prádlo mohlo kdykoli změnit barvu s ohledem na hnědou, která by v ní přibyla. Velvyslanec Scott Matrix však v tu ránu vystartoval. Dej pryč ten svůj nůž! Křikl hnusně na Klingona. Ostatní Klingon už také byli na nohou a ruce připravené na svých zbraních. Nikdy se mi nějaký špinavý pes, to nečestné monstrum vydávající se za rasu, tedy Romulan nebude nic říkat - jedině, že by prosil, abych ho už zklividoval. Při posledních slovech dal svůj nůž do výše svého obličeje, abych si ho mohl prohlédnout. Sedni si, nebo tě zabiju sám a tvou duši nechám věčně hnít v Ge´Thor. Pronesl velvyslnec výhrůžným hlasem. Klingoni se na sebe dívali a ani nevěděli, jak mají reagovat. První se vzpamatoval hlavní Klingoňák a zatáhl svůj meč zpátky. Ostatní se už posadili. Jako poslední usedl velvyslanec Scott Matrix. Klingon se však nenechal odbýt. Romulané jsou nečestní, nemají nic, co by mohlo být ku prospěchu. Řekl skálopevným hlasem. To máte pravdu, například Klingon by se nikd nesnížil, aby bez povolení stahoval jisté soubory od svého aliačního spojence. Pronesu ledabyle a přitom hledím do svého paddu. Klingoni se začali neklidně vrtět. Chcheš snad říct, že my jsme něco takového udělali? Zeptal, ale jeho hlas nebyl až tak standardní. Ale notak, pane Tarkine. To se do rozhovoru opět zapojil velvyslanec Matrix. Jak by mohl nějaký válečník něco takového udělat? To je vyloučeno. A přitom vrtěl hlavou ze strany na stranu, ale v jeho hlase bylo jasně poznat, že to tak nemyslí. Mezi Klingony byla opravdu napjatá atmosféra, zatímco federální strana jen tak seděla a kochala se tím pohledem. No, jsem rád, že vyjasnil vzduch. Ozvalo se z Matrixových úst. Můžeme pokračovat v našich rokováních. NE! Řekl zostra Klingon, ale uvědomil si, že to bylo dost nápadné. Ne, je mi líto, ale musíme nyní opustit tuto místnost. Velvyslanec jen pokrčil rameny. Budu se tedy těšit zítra. Prohodil ještě za odcházejícími Klingony. Potom se otočil zpět ke stolu a jeho výraz vypovídal o zadosti učinění. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380

18. 9. 2004, 12:35

David Jackson

Klingon, pest a David, cast I. Zásah

Poručík

Cestou do kajuty ale změním směr a zamířím do baru. Byl by hřích, mít volno navíc a nevyužit ho tak bohulibou činností jako je návštěva baru. A navíc mám žízeň Možná potkám někoho známého. Po vstupu do baru zjišťuju, že známí tu není nikdo. Přesto tu je plno. Jak jinak, tohle není akademie. A hele, kdo tu je. Klingoni! A ve velmi dobré náladě. U pultu vidím prázdnou židličku a tak na ní pospíchám, než mi jí někdo zasedne. V tu ránu je u mě mladá, pohledná barmanka, s tak zářivím úsměvem, že se nevím proč začnu ihned červenat. "Zdravíčko. Vy tu jste porvé, že?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Ehm, ano, poprvé." "Tak co to bude." Polibek bude stačit, pomyslím, ale řeknu "Ledový čaj, broskvový." "Takže pán je na nealko? A polibek, na ten se ještě moc neznáme." Řekne barmanka a její úsměv se ještě rozšíří. Betazoid. Davide, Davide, bacha na myšlenky. "Tady je ten čaj." "Děkuju." V tom se ozve rachat padajících skleniček. Ohlédnu se a uvidím číšníka, který zvedá skleničky ze země. Nad ním u stolu smějící se klingoni. Vlastně, jeden se nesměje. On se omlouvá! Omlouvá se tomu číšníkovy! To jsou divi. "Klingoni. Kdyby tolik nepily, nebyly by tu." zahučí vedle mě barmanka "Věřím, že tyhle maj už účet jako jejich paže." "Jo, většina jo. Ale támhle ten, ten ne. S tím by jste si rozumněl kadete. Taky jen nealko." Klingon a pije nealko? Olalá! Podívím se o kterého se jedná. Je to ten, co se předtím omlouval číšníkovy. Olalá. "Divné. Nealko bych u klingona nečekal." "Zas tak divné to není. Když jsem byla na Enterprise, poručík Worf taky jen džus." "Vy jste byla na Enterprise?" "Ano. Jó to byly časy. Borgové, Romulani, časové poruchy. Ještě že jsem odtamtud pryč. Mimochodem, jsem Crisa." "Těší mě, Jackson, David Jackson." Potřeesu Crisinou nabýzenou rukou. Při tom se podívám do těch tmavých očí. Do těch očí, které trápí každého muže od té doby, co se lidé setkaly s Betazoidy. "Taky tě ráda poznávám. Jak se ti tu u nás líbí?" "Pěkné, to jo." "To ráda slyším. A jak ti jde praxe?" "No, mohla by to jít líp." "To vždycky. Vědecká sekce má teď docela volno, že?"

"Více méně ano." odfrknu si "Snad se to změní." V tom se ozve zvuk dusícího se člověka. Bleskově se otočím a hledám původce. Klingoský stůl. Jeden z klingonů se směje na celé kolo. Velký, statný klingon s jizvou přes čelo. To je ten zvuk, ten smích, co jsem slyšel včera. Pokud se takhle nesmějou všichni klingoni, mám tu toho špióna. Co teď? Mám to hlásit? Radši ne. Zkusím ho chvilku pozorovat. Vždyť to nemusí bejt on. O hodinu později Klingon se konečně zvedá. Rychle platím účet a jdu za ním. Nenápadně, aby mě neviděl, ale já jeho jo, jdu v jeho stopách. Hmm, jejich loď dokuje jinde. Proč jde na druhou stranu základny? Pokračujeme stále dál do útrob SB. Chodby začínají být čím dál prázdnější. Klingon zahl za roh. Přidám trochu do kroku. Zhybám za roh, a poslední co vidím, je velká pěst letící k mému obličeji. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" Naposledy upravil David Jackson dne 18. 9. 2004, 22:57, celkově upraveno 1 krát 18. 9. 2004, 19:40

Maxis Barret

Nečekaná událost

Poručík

Opět po šichtě. Jenifer se již vrátola do služby. Tak to bylo opět příjemnější Doprovodil jsem k pokoji. Rozloučili jsme se.

.

Tak, co teď? No jasně do baru! Tak si to ženu vesele do baru, když se o něco skoro přizabiju. Kdo to taky nechal... Koukám, oni to nohy. Podívám se víš a ... ... on to David! Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Davide, co se ti k čertu stalo! Davide slyšíš? Ja... bole.... No to bude dobry. Vezmu tě na ošetřovnu. Prohlédnu ho. Krev z nosu mu už začala zasychat. Ale jinak se zdál dobrej. Asi budeš mít zlomenej nos. Ohnu se hodím jeho ruku kolem mého krku a pomalu ho zvedám. Uf to je váha. Pomalu pokračujeme, belháme se k výtahu. Krůček, po krůčku auž jsme tu. "Vejdem" dovntř. Ošetřovna Výtah se rozjel. David se začal probouzet. Auuu. chytne se za obličej, blbí klingoni. No s klingonama si není radno zahrávat, co jsi jim proved? Jen jsem měl takový podezření a šel se mrknout kam jdou. No jo, tys je sledoval!! Tak to se nedivim, že tě uzemnili. To musíš fakt machr, abys sledoval klingona nepozorovaně. Pro příště jseš poučenej. ošetřovna, ozval se počítač. Teď už David šel sám, jen jsem ho hlídal, aby náhle neupad.

To už k šla sestra. Optala se, co se stalo. Stačilo jediné slovo a vylo po otázkách. Klingoni Mě poručila, abych zatím počkal venku a Davida si vzala sebou. _________________ Maxis Barett, poručík 18. 9. 2004, 20:10

David Jackson

Klingon, pest a David, cast II. Osetrovna

Poručík

V doprovodu Maxise se dostanu až na ošetřovnu. Kdybych pil alkohol, řekl bych, že mám kocovinu. Ale byla to pěkná perda. Na ošetřovně si mě převezme tamní personál. Ještě než mě odvedou houknu na Maxise. "Díky za doprovod. Kdybych zase potřeboval zavolám." Maxis se zasměje a odejde. Mě položí na první volné lůžko a začnou mě prohlížet. "Zlomený nos, slabý otřes mozku a pár zlomených žeber. To jste naboural do zdi warpem 1?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Hůř. Narazil jsem na klingona. Doslova." "No, nic co by jsme nezvládly." Chvilku nademnou krouží nějakými přístroji. Pak ještě hypospray. "Měl by jste teď spát kadete." "Ale, já musím...." "Vy musíte spát." "Madam, tohle je důležité!" Pomalu se zvednu. Ale zatočí se mi hlava a já padnu na polštář. "Na druhou stranu, ležet a spát není tak špatné." Doktorka mi chce něco říct, ale já už skoro spím a nic neslyším. Další den Když se probudím je mi už docela dobře. Ze své kanceláře vyjde doktorka. "Á, vítej te mezi probuzenými. Je ti za Vámi někdo na návštěvě." Vedle doktorky stojí Martel. Jeho obličej nevypadá ustaraně, ale spíše pobaveně. "Umíš si soupeře opravdu vybrat, jen co je pravda, Davidko." Vím, že tohle David nesnáší. A taky že jo. Začíná si pomalu sedat. "V tom máš pravdu, zahrávám si přeci nejlepšími," odpoví mi David. Posadím se k Davidově posteli a počkám, až lékařský personál zmizne z dosahu. "Tady jsem ti něco přines." Povídám a podávám Davidovi malý balíček. David ho dychtivě vezme a začíná trhat jeden obal za obalem, až zůstane jen malá lehká krabička. Chvíli si ji prohlíží, a pak ji otevře. Jeho výraz je dosti zaskočený. "Co je?" Zeptám se naoko udiveně. V krabičce se totiž nachází věcička do pusy, jakou mají boxeři, když boxují.

"Taková pomůcka pro boxery." "Jsi tak laskav Martele. Ale já bych možná potřeboval genreátor osobního silového pole." "Jo, taky bych řekl." "No, řekl bych, že jsi si nepřišel jen tak poklábosit." "Ne, to fakt ne." "Tak jo." Nadechnu se a odvyprávím Martelovy o mém zážitku s klingonem. "Tak takhle to bylo. Podle mě to bylten klingon, co jsem ho slyšel v té místnosti." "Poznal by jsi ho, kdyby jsi ho viděl?" "Jeho pěst určitě, tu jsem viděl z detailu. Ale jo, myslím, že bych ho poznal." V hlavě se mi začne rodit plán, jak opět naše klingonské přátelé trochu rozptýlit. Scott nebude problém, ten je schopen všeho, ale jestli tohoto. "Opravdu bys toho byl schopen?" Zeptám se. Můj hlas je však nestandardní, je rozladěný a teďkon už i starostlivý. "Jo, byl bych toho schopen." Odpoví David rázně. "Dobře, dobře. Já se jen ujišťoval." Uklidňuji Davida, ale rejpnout si neodpustím. "Ale pro jeho identifikaci nebude stačit jeho pěst. Víš přeci, že Klingoni ji mají stejnou, obzvláště z deatilu." David se podívá takovým tím pohledem, který naznačuje, že by se rád zasmál, ale není čemu. "Já bych ho poznal i tak." Tentokrát je odpověď sebejistá. "Dobře, určitě toho využijeme, ale musíme promyslet jak. Musí to mít ten pravý šmak. Něco, co nám přihraje do karet." A pokyvuji zasněně hlavou. Části plánu se rodí, ale jak je poskládat. Jak vyvážit tuto šanci tak, aby nám to dalo výhodu, ale Klingonům nechalo tvář a my mohli dále vyjednávat. Tento stav trvá už hezkou chvíli. "Už by jste ho měl zase nechat odpočívat." "Já jsem v pořádku." "Něco jsem řekla, kadete." Martel, který doposud mlčel, mlčí diplomaticky dál. "Dobře, dobře." vzdám se "Ale McRide bude zuřit." Zamumlám. Martel se nyní zvedá a odchází. "Když mě budete potřebovat, víte kde ležim, Martele." "Budu na to pamatovat."

Odpoví mi Martel, bez toho, aby se otočil a vyjde z ošetřovny. Já si zase lehnu a přemýšlím nad přesnou podobou toho klingona. Created by Martel Tarkin a David Jackson _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 18. 9. 2004, 22:54

Bart G. Farkas

Rána od Klingona se těžko utají


Pár dní po mém souboji s tím Klingonem jsem už neměl žádné větší problémy. Také mi stoupla sebedůvěra, ale jen lehce, abych si zas nemyslel o sobě bůh ví co. Moje nálada se také zlepšila a tak jsem se jal opět zavolat Vicky. Bohužel, nebyla stále na pokoji. Asi jsem si vybíral špatné chvíle.


Ahoj mazlíčku, uzlíčku, doufám, že se ti po mně stýská alespoň tak, jak mně se stýská po tobě. Na stanici je pořád co na práci. Nedávno jsem se porafal s Klingonem a nakonec z toho byla i rvačka. Nemusíš se ale bát, štěstí a simulátorové vybavení tentokrát stálo při mně. Vyšel jsem z toho jen s monoklem na pravém oku. Posílám ti fotku jak škaredě se na mě ten monokl vybarvuje . Musím nosit brýle, ale nenechám si to jen tak odstranit doktorskými udělátky. Nemám rád ošetřovnu a proto tam chodím, jen když je to setsakramensky nutné. A co ty ? Jak se vede na akademii a co teď děláš ? Pozdravuj Nell a měj se krásně. Jinak posílám 100 pusinek. Tvůj Bart. Z mého klidu mě však vyvrhla informace o tom, že David leží na ošetřovně. Ptal jsem se po tom blíž a nakonec se to neutajilo. Maxis mi v baru, kde jsem se konečně setkali pověděl, že našel Davida ležet zmláceného na zemi v jedné z chodeb a prý mu to udělal Klingon. To mě rozzuřilo přímo do nepříčetnosti. Co si k sakru o sobě ti Klyngoni myslí ?! To je jak vyřizování účtů. Doufám, že mu to neudělali kvůli tomu, že jsem já defakto porazil toho Klingona. Ale to asi ne, nedovolila by jim to jejich hrdost. Ale proč teda ? Takhle jsem nad tím uvažoval celou službu a když služba skončila, vydal jsem se ihned na ošetřovnu. Chvíli jsem musel vydržet, jelikož David měl zrovna vyšetřování, ale pak mě k němu konečně pustili. Vešel jsem, na nose brýle, což v těchto lehce osvícených místnostech nebylo zrovna časté a jakmile jsem ho uviděl, šel jsem rovnou k jeho lůžku. Ahoj Davide, kámo, sakra, co se ti stalo ?.... David se otočil a když mě uviděl, na jeho obličeji se objevil úsměv. Zdar brachu, ale nic, jen jsem spadl a víš jak já padám Já jsem ovšem nabral naštvaný výraz, sedl jsem si k němu a o trošku potišeji řekl.... Žádnej pád, ale Klingon a přestaň mi lhát, to mi nevěříš nebo co ? Ven s tím, proč to udělal a co si v tom hrál za roli ty. Koukám se Davidovi do očí a mám výraz, který se dá hbitě přirovnat k otci, jehož dítě se porvalo a tají to. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 21. 9. 2004, 15:18, celkově upraveno 1 krát

19. 9. 2004, 8:22

David Jackson

Kamarádi drží při sobě

Poručík

A je to tu zase. Bart a jeho neodbytnej pohled. Vydám rezignované zaúpění, a postupně všechno řeknu Bartovy. Bart začne vypadat naštvaně. A zatne ruce v pěst. Bejt tu boxovací pytel, letěl by přes půl ošetřovny. "Klid Barte. Přežiju." Bart se chystá odpovědět, ale přerušího doktorka "Tohle si vyřídíte jindy, kadeti. Pan Jackson může jít." Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Opravdu? Děkuji madam." "Nemáte zaco. A zkuste se šetřit." "Provedu madam." David mi to sice všechno vysvětlil, ale moji náladu tím jen zhoršil. Zrovna mi v hlavě lítájí slova - Klingon, rána, rypák, pád - a ty se všechny stále opakují jen přibývají na intenzitě. Kdybych se neznal, řekl bych, že momentálně jsem nadprůměrně nebezpečný. Sotva s Davidem vyjdeme z ošetřovny, hned do něj začnu hučet. Pojď za mnou, hned ! Ukážeš mi, kterej parchant to byl ! Při tom ho postrkuji před sebou a vůbec si nevšímám kolem procházejících lidí. Přemýšlím a dokážu domyslet jen jedno: "Dneska bude ležet buď na ošetřovně on, nebo já." "Klid horká hlavo. Teď jdeme ke mě do pokoje.O klingona se postaráme jindy. Tedy, staniční bezpečnost se postará! Bart něco zamumlá a vyrazíme k nejbližšímu turbovýtahu. Zadáme palubu a už jedeme. Bart je nezvykle zticha. "Tak jo, Barte, co tě žere? Že tě nechci nechat zmrzačit? Tak odpusť, že mám starost o tvé zdravý." "Já bych to zvládnul." zavrčí Bart "Jistě. A tvůj nadřízený a nebo admirál by zvládnul napsat moc hezkou poznámku do tvého záznamu. A pochvalná by asi nebyla." Turbovýtah se zastaví a my vyjdeme, směr můj pokoj. To sou keci Davide. Ty víš stejně tak dobře jak já, že mě nezajímá, co mi udělají, když se jedná o důležitý věci, jako je kamarádův problém. A věř mi, že ten Klingon si bude jednou říkat, že to dělat neměl. Jdeme dlouhou chodbou, na stranách chodby jsou dveře s čísli. Pravděpodobně pokoje. U jednoho se zastavíme, David otevře dveře a my vejdeme. Sotva se však za mnou zavřou dveře, nevydržím to a bouchnu pěstí do stolu. Ten je z kvalitního dřeva, tak se jen zatřese a spadnou z něho věci. Bohužel se převrhne i víza a vyleje se na koberec. Ježiši, promiň mi to Davide, já, nechtěl jsem ti tady udělat takovej nepořádek, ale potřeboval jsem si nějak vylít zlost. Hned ti to uklidím. Bez čekání na Davidovu odpověď jdu do koupelny, čapnu věci na úklid a rychle sklidím střepy z rozbité vázi, nechám nareplikovat novou, vysuším koberec a vše postavím na své místo. Pak si s Davidem sednem na kanape a mlčky se oba koukáme kam si do blba, pak to ale už nevydržím a říkám. Co si mi ještě chtěl říci ?

"Že by z tebe byla pěkná hospodiňka. Až se oženíš, dostaneš odemně pěknej vysavač." Oba se zasmějeme. "A co se týká toho klingona, pust to z hlavy. Jeho zmlácení by nijak nepomohl. Spíš naopak. Takhle má alespoň Martel a jeho diplomatická parta v rukámu eso." "Myslíš to vážně?" "To si piš. Ale o něco tě přeci jenom požádám." "Je to předem spolněno." "Myslím, že budu potřebovat...." "Ano?" zeptá se netrpělivě Bart "Pár lekcí mariňáků. Především týkající se obrany před letící pěstí." Bart se opět zasměje.[/i "Ano, to by jsi asi potřeboval." [i]Chvilku s Bartem ještě tlacháme. Pak se Bart omluví a odejde. Já se začnu těšit na další skvělou službu s podporučíkem McRide. Created by Bart G. Farkas a David Jackson _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 19. 9. 2004, 9:47



Z ošetřovny jsem vyrazil rovnou za Matrixem. Scott právě seděl ve své kanceláři a prohlížel paddy, které se válely po celé stole. Ani si nevšiml mého příchodu. Pane? Řekl jsem opatrně. Scott se na mě podíval. Ty jsi tady? Zeptal se udiveně. Ani jsem tě neslyšel přijít. Takový drobek jako jsi ty, to se lehce přehlédne. Dodal už v jeho typické náladě. Co bys rád? Při těch slovech vstal a zašel do svého baru pro sklenku a nějaký, určitě nealko nápoj. Jenom nevím, proč na něm bylo napsáno WHISKY. Mám jisté informace o Klingonech, pane. Řekl jsem. Velvyslanec se posadil a vypadalo to, že ho to zaujalo. Pokračuj. Vybídl mne. Můj spolužák, kadet David Jackson, je nyní na ošetřovně, napadl ho Klingon. A je to ta samá osoba, která slyšela ty hlasy v počítačové místnosti 3. Tam odtud se přeci kopírovaly ty soubory. Pak jsem vstal a opřel se o stůl. A to nejlepší. On tvrdí, že ví, kterej Klingon to byl. Scott se pohodlně usadil do svého křesla. Tohle jsem zažil několikrát, znamenalo to, že přemýšlí, jak má tuto informaci využít. Měl bych také nápad, jak toho využít. Pronesu směrem k Matrixovi opatrně. Opravdu? Tak sem s ním. Dodal rychle Matrix. To, co ten Klingon udělal, je prostě a jednoduše krádež, tedy nic čestného, když se pořád tak ohánějí tou ctí apod. Na oplátku za to, že to neprozradíme, tak budeme chtít jisté slevy z toho, co po nás žádají. A díval jsem se, jak velvyslanec zareaguje na můj návrh. Chvíli se na mě díval. Dobře, můžeme to zkusit, za to nic nedáme. Když to nepomůže, tak zvolíme mnohem drastičtější metodu. Prohlásil hlasem, jenž naznačoval, že v jeho hlavě se rodí plán. O hodinu později jsme šli na jednání. Zase po dlouhé době dobře naladěni, protože minule jsme je slízli a dneska máme možnost je dorazit. Vstoupili jsme do jednací místnosti, schválně o 15 minut později, ale nikdo tam nebyl. Klingoni přišli až 5 minut po nás. Jejich arogance a sebevědomí z nich jen

čpěla. Vypadá to, že se vzpamatovali. Posadili se a ihned se ujali slova. Mluvil jsem se svou vládou a ta přespecifikovala své požadavky. Klingoné jsou ochotni vést dále vyjednávání na bázi jiných argumentů a jiných požadavků. Čekal asi, že nás to rozhodí. Dobře. Odtušil flegmaticky Scott. Posloucháme. Nejvyšší klingonská rada požaduje za systémy, které chcete, dva jiné systémy plus finanční doplatek v řádech asi půl druhé miliardy federálních kreditů. Velvyslanec Scott se na něj díval, ale moc dobře věděl, že tohle je otočení o 180 stupňů. Nic méně doplatek půl druhé miliardy? To je více než dost, kdyby tak 100 miliónů by se dalo akceptovat, ale tohle. A má Vaše vláda na mysli nějaké konkrétní systémy? Zeptám se. Matrix pokyne jako že dobrá otázka. Klingonovi to dá hodně práce a přemáhání, aby mi odpověděl, ale v tu chvíli zastínila dobrá zpráva, kterou chce nám vpálit, jeho osobní zášť vůči mě a i zášť Klingonů vůči Romulanům. Ano, jedná se o systémy Honduras a Port Neo. Řekl Klingon nakonec a vypjal svou hruď. Vzal jsem padd a vyvalil oči. Honduras, to by nebyl problém, Federace ten systém neobývá a je tam jenom něco málo dilithia, ale příliš mnoho, fakt jen troška, ale při pohledu na druhý systém mi vypadly snad oči z důlku. Podal jsem padd Scottovi a díval se pořád nevěřícně. Systém Port Neo, je v něm i SB 24, kontrolní stanoviště a první obranná linie při napadení ze strany Romulanů. To nemyslí vážně! Scott se na to podíval, pak položil padd. Už nám došlo, co Klingoni stahovali, stáhli mapy apod. Něco plánují… Velice zajímavé. Tohle není zcela v mé kompetenci. Řekne Scott. Předložím tento návrh svým nadřízeným. Odpověď tu bude jistě rychle. Dodal Matrix, ale měl pravdu. Odpověď tu bude skutečně rychle – NE!!! Nyní bych se chtěl věnovat ještě jedné záležitosti, pane vyslanče. Řekne Scott a jeho hlas je naprosto ledový a chladný. Měl byste lépe kontrolovat své lidi. Začne a hlavní Klingon se trochu začne vrtět. Nejen, že chodí do míst, kde nemají co dělat, dokonce ještě napadají kadety! Klingon chtěl vstát. Zůstaňte sedět! Rozkázal Matrix výhrůžným hlasem . Neskončil jsem. Ještě jednou se něco takového stane, tak budu nucen informovat Radu Federace o tom, že nedodržujete pravidla hry a živě vidím, jak příslušný výbor nebo podvýbor Rady Federace informuje Vaše nadřízené, že nejste schopen zajistit si své vlastní muže. Klingon vstal. O tom nic nevím, ale Vašem obvinění přísně prošetřím, pane velvyslanče. Jestli najdu takového druha, tak ho to bude stát hodně. Tomu věřte. Dodal Klingon hrdě. Jsem rád, že jsme si porozuměli. Scottův hlas už zase zněl sladce a podbízivě. Jsem rád, že si rozumíme. Řekl Scott. A ještě jedna věc, rádi Vám s tím pomůžeme. Tady můj pobočník už ve svém počítači dešifruje záznamy a brzy, respektive zítra ráno, budeme znát podobu onoho Klingona, který porušil bezpečnost stanice. Velitel Klingonů se na mě podíval. Opravdu? Přikývl jsem. Ano, je to tak. Již brzy to bude k dispozici. Rád Vám potom předám ty záznamy. Klingon se přemohl k šokující odpovědi. Budu vděčný! A je to. Vše bylo zařízeno. Sice to není podle představ ani plánu ale … Uvidíme, jestli se chytí. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 19. 9. 2004, 10:44

Bart G. Farkas

Nečekaná věc



David mě ujistil, že Martel se o to s velvyslancem Matrixem už postará. Sice ve mně stále vřela krev, ale nyní už jsem se uměl ovládnout. Měl bych asi začít cvičit kurz sebeovládání. Neškodilo by mi to. Vyšel jsem od Davida z kajuty a vydal se k sobě do pokoje. Prošel jsem pár chodbami, potkal několik lidí, projel turbovýtahem a byl jsem dá se říci v prozativním domově. Otevřel jsem dveře, ale když jsem zřel místnost, úplně jsem se zakuckal. Všude byli rozházené věci, převrácený stůl a vůbec tam byl nepořádek. Byla rozbitá váza, části kanape rozhozené po místnosti no a koupelna na tom byla ještě hůř. I když bych ihned mohl letět za velitelem akademie, nepomohlo by mi to. Zkoušel jsem od počítače zjistit, kdo tu byl, ale počítač jen hlásil regulérní otevření dveří. Musel to být někdo, kdo má buď vysoký stupeň prověření, nebo se alepsoň vyzná v hackerství. První myšlenka byla na Klingony. Chtěl jsem k nim vletět a všechno na něš svést. Jak tam přišli a schválně mi rozházeli všechny věci, došlo mi ale záhy, že oni to být nemohli. Zaprvé by to na ně bylo velmi chytré a stěží seženou hackera, zadruhé, jejich čest by jim v tom zabránila. Byl by to útok do zad a to oni nemají rádi. Řekl jsem si, že prvně bych měl uklidit a třeba mě při tom i něco napadne. Trvalo to dosti dlouho, ale nakonec jsem nenašel jednu věc. Zbraň. Za strátu zbraně se vyhazovalo od maríny a mě by čekal vyhazov z akademie, minimálně ohromné oplétačky a asi stěží bych mohl dál pokračovat ve svém poslání, být členem zdejšího týmu. Při těch myšlenkách mnou cloumala nejsitota z toho co bude a zlost na toho, kdo mi to ukrad. Nakonec jsem to nechal být, pořádně zamčel pokoj na nějaký ten kód navíc a šel spát. Však ráno moudřejší večera. Když jsem se ráno probudil, měl jsem ruku zapadlou v polorozložené matraci. Když jsem se ji pokusil vytáhnout, nahmatal jsem cosi bavlněného. Co to asi je ? Pořádně jsem zabral a vyndal jsem roztržené potítko. Bylo v barvě zelené. Sto procentně jsem věděl, že moje není. Nikdy jsem nic takového nenosil, ani bych si to sebou nebral. Ale než jsem přebral pokoj, určitě to tu nikde nebylo. Počítač by to nahlásil, že tu zbylo něco, po bývalém majiteli apod. Čí to asi tak je ? Možná toho, co mě včera vykradl ! Pravděpodobně mám jediný důkaz o tom, kdo to byl. Ale otázkou je, kdo nosí takové potítko. Zašel jsem 2 hodiny před šichtou do počítačové místnosti a začal hledat fotky těch, kdo tu teď byli. Klyngoni potítka nenosej, tím jsem si je mohl škrtnout. Pravděpodobně se jedná o někoho, kdo bývá často spocený. To by znamenalo, že vykonává nějakou namáhavou práci. Tedy bezpečíáci, technikové a mariňáci. Bezpečáci mají podle informací plné ruce práce a žádný se včera nepohyboval u nás na patře. Technici by k tomu neměli daleko, ale který ? Mají schopnosti otevřít i zamčené dveře a vyznají se v tom. Prohledal jsem všechny fotky techniků. Hlavně v pracovním obleku. Ani jeden neměl potítko. Ksakru. Už mě nic nenapadá. Kdo by mě tady tak nechtěl. Skoro nikoho tady neznám, leda lidi v týmu, kde teď dělám, ale proč by mě ksakru...... V tu chvíli mě něco šťouchlo jakoby do žeber. Musel jsem si najít fotky lidí, s nimiž jsem dělal. Naštěstí jsem si mohl oddychnout. Ani na jedné fotce neměl nikdo z nich potítko. Vzpomněl jsem si, že potítka hojně používali snipeři na vojenské akademii, aby se jim nedostal pot do optiky. Snipeři, vždyť já vlastně tady žádnýgi neznám. Zrovna jsem najel na soubor se jménem:"Fotka-tým4". Tak se kouknem. Byl tam celý tým, v němž jsem teďkon pracoval, celý i s.......... Zůstal jsem sedět jak přibytý. To potítko ! Měl ho na ruce ten sniper, co měl být na ošetřovně a místo něhož jsem nastoupil. Když jsem se probíral jeho složkou, zjistil jsem, že se zabívá i výpočetní technikou. Začalo mi to konečně dávat smysl. Já mu zabral flek a on se mi mstí. Alespoň to mě napadlo jako první. Zjistil jsem si jeho pokoj a jelikož jsem měl ještě hodinu do směny, ihned jsem k němu vyrazil. Netrvalo dlouho a byl jsem u dveří. Zazvonil jsem a jakmile se ozvalo dále, hned jsem vešel.

A vy jste ? Zeptal se pohrdavě chlápek v županu, který seděl na křesle v místnosti. Já jsem vojín Farkas, tedy kadet Farkas s prozativní hodností vojína.... Chtěl jsem pokračovat, ale on mě přerušil Aaaa, už vím, vy jste ten, co mě přebral flek, že ? No a co po mě jako chcete ? Přidal na intenzitě hlasu a snažil se mi tím naznačit, že mě tu nerad vidí a měl bych radši vypadnout. Nenechal jsem se ale odradit. Jsem tu z rozkazu velitele Boldmana. Prý mi máte půjčit vaše potítko. Řekl, že je budu nejspíše na další misi potřebovat. Chlápek se zasmál a pak řekl. A to si jako myslíte, že já budu skákat tak jak vy pískáte ? Co za to ? Já jsem se udiveně koukal a nevěděl, co myslí. Jak to myslíte, co za to ? Chlápek se na mě nevěřícně podíval a hrubě odpověděl. No, co za to potítko ? Myslíš si snad, že ti ho jen tak půjčím ? To ne, chci za něj 20 kreditů na týden. A věř mi, že velitel pozná, že to není moje potítko, když si ho necháš zreplikovat. Věděl jsem, že se mě snaží zblbnout, ale nesmírně jsem ho potřeboval. Dobře, tady jsou, ale chci ho hned A předal jsem peníze. On se zasmál a zvedl se. Pak zašel ke stolu, vyndal z něj krabičku a na ní bylo namalováno zelené potítko. Když krabičku otevřel, dovil se, že tam není. Vždyť jsem si ho tam dával ne ? Sakra. A zašel do koupelny. To byla moje chvíle. Otevřel jsem nejbližší skříň, do níž by se má pistole vešla. Co jsem ale uviděl první byli kabáty. Začal jsem se v nich přehrabovat a v tu chvíli mě někdo chytil za rameno a když jsem se otočil, dostal jsem slušnou pecku. Ty zloději jeden, hned tě nahlásím, ale ještě před tím ti dám do huby. Po první ráně jsem zahučel do skříně, když mě zvedal, zavadil jsem rukou o nějaký pevný kabát a ten sletěl na zem. Ohromná rána, jež pak zabouřila místností nemohla být jen od pádu kabátu. Muselo v něm být něco těžkého. Vyprostil jsem se ze sevření toho chlápka a ihned jsem kabát rozdělal. A co jsem tam nenašel ? No svoji zbraň. Bylo na ní stejné výrobní číslo. Zvedl jsem se, v ruce pušku a obrátil se na chlapíka. Ten už ale v ruce dřímal phazer. Nemysli si, že to půjde tak jednoduše. Sice si mě odhalil, ale to ti moc nepomůže. Toto podlaží je trochu jiné. Zde se výstřel z phaseru nepočítá jako napadení, ale jako cvičení. Bohužel, tentokrát se rozložíš necvičně! Ještě nějaké poslední přání ? Já jsem zmáčkl tlačítko v kapsi a řekl jsem. Ano, užij si to v base hezky. V tu chvíli se otevřeli dveře a chlápek v nich vystřelil omračující tok energie. Ten útočníka ihned srazil k zemi.

Potom už jen vešel ten co vystřelil a byl to právě velitel zdejšího bezpečnostního týmu. Děkuji veliteli, že jste mi věřil. Mnoho lidí na Vašem místě by se mi vysmálo do očí. Velitel se po mojích slovech usmál a jen řekl spoutávajích ležícího maníka. Však je to má práce. Pak už jsem jen opustil pokoj a šel rovnou na směnu. Tam jsem vyžvanil všechno, co se stalo a zezačátku mi nikdo nechtěl věřit. Teprve když přišel velitel bezpečáků a utvrdil mě v mích teoriích, teprve pak uvěřili. Nesli to dosti těžce. Ale jak pronesl Boldman:"Psychopata a zabijáka ve svém týmu mít nechci." Tím bylo jasné, že onen sniper u nich skončil a to nadobro. Už teď se Boldman začal v záznamech koukat po někom novém. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 20. 9. 2004, 14:45

Bart G. Farkas

Smůla se mi lepí na paty.



Uprostřed noci mě ze spánku probudily zlé sny. Donedávna jsem spával klidně, ale nyní ..... Jakoby se něco změnilo. V těch snech jsem procházel mezi zdmi akademie, jenže ne tak, jako normálně. Kadeti, učitelé, neznámí lidé, dokonce i moji nejlepší přátele, všichni do posledního se mi smáli a ukazovali si na mě. Netušil jsem proč, šel jsem dál, snaživše se je nevnímat. Jenže ty hlasy byly všude, zněly v mé hlavě. Po chvíli, jež se zdála skoro věčností, jsem zastavil na konci chodby a na stěně se tu tyčila ohromná tabule. Na ní bylo jasným velkým písmem psáno:"Kadet Farkas neprošel." To, co mě celé ty roky na akademii nejvíce sžíralo, se teď závratnou rychlostí přibližovalo. Jednalo se o dovršení 4.ročníku. Obava z pravdivosti tohoto snu mou mysl naplnila obavou a strachem, to podnítilo i potící reflexy těla k činnosti. Začal jsem si uvědomovat, že sedím na své posteli celý mokrý, koukám do prázdna s tváří vyděšenou a přemítám právě nad tím snem. Byl velmi realistický, skoro jako skutečný. Nějak jsem cítil, že věci se začnou dít jinak a to velmi brzy. Pomalu jsem převlékl mokré oblečení za suché a pokoušel jsem se opět usnout. Bohužel se mi to, i přes značnou únavu, stále nedařilo. Nacházel jsem se ve velmi podivném stavu neklidu mysli. Snad se jednalo o psychické problémy, které by mi specializovaný odborník mohl pomoci odstranit. I když jsem byl skoro na dně, něco ve mně jakoby stále volalo po odporu. Vzepřít se osudu, ať je jaký je. Právě to byla myšlenka, jenž mě až do teď držela při životě. Vstal jsem a hned se zase posadil. V mém unaveném těle bylo velmi málo sil. "Nikdy jsem přece netrpěl nespavostí, tak proč teď ?!" Ptal jsem se v duchu sám sebe. Nakonec, po chvíli sebepřesvědčování a přemáhání, se mi podařilo vstát a udržet se na nohou. Mé kroky mě vedly přímo do koupelny. Kdysi mi totiž někdo moudrý řekl:"Jsi-li unaven, dej si sprchu, ta ti pomůže." Doufal jsem, že měl pravdu. Opravdu mi to pomohlo. Po sprše jsem se cítil mnohem čilejší. Už pro mě nebyl takový problém zůstat stát, nebo dokonce chodit. Špatný předtucha, jež stále pohlcovala mou mysl, ale nezmizela. Podíval jsem se na chronometr, bylo 5:48. Dost času na procházku po StarBase. Práce mi začínala až v 7:00. Došel jsem až k prázdnému simulátoru. Vešel jsem a zpustil meditační program. Sedl jsem si do trávy (na styl tureckého sedu) a ukazováčkem s prostředníčkem obou ruk se dotkl svých spánků. Zavřel jsem oči a poslouchal zpěv ptáků a šumění lesa. Byla to přímo paráda na nervy. Uvolňoval jsem ze sebe tímto způsobem negativní energii skoro celou hodinu.Když jsem v 6.49 opouštěl simulátor, byla má hlava poznatelně lehčí

o depresivní myšlenky. Věděl jsem, že musím do práce (pokud se to tak dá nazvat / spíše ale praxe). Vydal jsem se tedy do místnosti, v níž se tým, do něhož jsem byl nedávno přidělen, scházel každé ráno kvůli prodiskutování dalšího úkolu. Dost mě zaskočilo, když jsem stál uprostřed místnosti sám a jediné, co tu bylo, byl padd, ležící na stole. Netušil jsem, zda-li je pro mě, nebo pro někoho jiného. Zvědavost ale nedala a nakonec mé oči začali číst jeho obsah. Avšak již v prvních řádcích bylo psáno dost na to, abych pochopil, že je to opravdu pro mě. Stálo tam: Kadete Farkasi, s okamžitou platností jste převelen z týmu poručíka Boldmana na jiné místo. Podrobnější informace Vám budou zaslány do pokoje do 16.00 hodin tohoto dne. Admirál Rico Tak...... Musel jsem se posadit, jinak bych takový nával podivných informací nestrávil. Momentálně to vypadalo tak, že můj sen se začíná plnit. "Proč mě ale převeleli jinam ?" Celkem mě napadly pouze dva důvody. 1.důvod: Admirál Rico si uvědomil, že jsem jakožto kadet, pro zabezpečení základny před Klingony, nedostatečně vycvičený, případně se mu přestalo líbit moje vystupování na dané pozici. 2.důvod: Boldmanovi a jeho pravému týmu jsem se začal protivit, obzvláště posledním incidentem s ukradenou zbraní. I když jsem byl v právu, svým způsobem jsem jim zničil celistvost týmu. Měli k tomu dost důvodů, aby si zažádali o moje převelení jinam. Ostatní možnosti jsem nevnímal. Mohlo jich být hodně, ale tyhle tak nějak vyhrávaly nad ostatními. Sklíčený jsem zamířil tam, kde bylo nejjednodušší zapomínat, tedy do baru. Sotva však jsem si objednal drink, už jsem na něj neměl chuť. Už jsem na tom asi špatně, pokud nemám ani chuť na alkohol. Má nálada se opravdu pohybovala pod bodem mrazu. Snad jediná myšlenka mě pomáhala se s tím vším srovnat; vzpomínka na mého miláčka, Vicky. Také jsem začal přemýšlet nad nedávným bojem s klingonem. Jak jsem si to v hlavně znovu a znovu přemítal, najednou mi na tom něco nehrálo. Alespoň jsem na chvíli myslel na něco jiného, než na dnešní sen. Mé kroky nyní směřovaly do počítačové místnosti, která byla volně přístupná pro návštěvníky SB. Zasedl jsem hned k prvnímu počítači a nechal si vyjet informace o Klingonech. Byly jich opravdu spousty, jedna mně však padla do oka. Jednalo se o klingonská bojová umění. Jejich čtením jsem strávil snad dvě hodiny, což u mě nebývalo až tak časté. Dozvěděl jsem se velmi zajímavé informace, které však mířily k jedinému výsledku --- Ten klingon mě nechal vyhrát !!! --Ano, přesně tak. Nevím proč, ale nechal. Nenapadlo mě nic, co by tím získal, jenže podle hodnosti se jednalo o dá se říci vysokého důstojníka lodi a ti bývají velmi nebezpeční. Také popis jejich umění naznačoval, že kdyby chtěl, mohl jsem ležet v potoku krve v simulátoru. Jsou to rodilí bojovníci, kteří se cvičí v boji od mládí. Nemohu říci, kdo koho by zastřelil v přestřelce, ale v boji jeden na jednoho byla ohromně malá šance, že bych vyhrál. Našel jsem si též informace, jež popisovali ohromnou hbitost klingonských bojovníků. Taková pitomost, jako je náraz hlavou o zeď, by pro něj znamenala ohromné zneuctění. Jenže on se po tom boji zdál být spokojen. To vše ukazovalo na fakt, že jsem jím byl obelhán. Snad chtěl zvednout moje sebevědomí, aby mě záhy mohl zlikvidovat, ale taková nadprůměrná vychytralost se k nim nehodila. "Měl jsem snad sehrát nějakou pro ně důležitou roli v tomto problému, mezi Federací a Klingony ?". Dá se říci tedy, že se mi vlastně od začátku nastoupení na SB vůbec nedaří. Nejprve problémy s Klingony, potom ukradená zbraň, odchod z týmu a nyní se snad chystalo moje uvítání na kobereček v kanceláři velitele SB. Možná opět neudělám 4.ročník. Tak jsem se těšil, že to proběhne jak má a.....

Darmo nad tím přemýšlet. Ale zase by bylo předčasné to vzdát. Nikdy jsem nic nevzdal a ani teď to tak nebude. Jestli mám odejít, tak s hrdostí ! S touto myšlenkou jsem, kolem čtvrté hodiny odpolední, vešel do svého pokoje, abych zjistil, kam jsem to vlastně byl převelen. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 21. 9. 2004, 14:50

Martel Tarkin

Prostě musel

Konzul

Martel seděl ve svém pracovním koutku vedle kanceláře velvyslance Scotta Matrixe. Byla to taková menší kancelář, nic tak honosného jako měl Matrix, ale stůl, počítač i židle tam byla. Samozřejmě nechyběla ani vlajka Federace a vlajka HF. Na to snad nikdy nezapomenou. Z mého hloubání (tedy nic nedělání) mě vyrušil počítač. Na jeho obrazovce místo znaku Federace nyní bylo velkými písmeny napsáno INCOMING MESSAGE.


Kdo mi to asi může psát? Ptal jsem se sám sebe. Moje ruka už však automaticky směřovala k panelu. Zmáčkl jsem jedno tlačítko a na obrazovce se objevila tvář Matrixe. Mate, přijď ke mně. Řekl a chtěl skončit, bylo to poznat. Jistě, pane. A kde jste? Zeptal jsem se. Pokrčil rameny a oznámil. Ve své kanceláři. Pak ukončil spojení. No jo, to je celý on – nemůže udělat pár kroků navíc, ani použít interkom, ale on musí zavolat přes vnější retranslační stanici. Vstal jsem ze své židle. Vzal si padd a šel do jeho kanceláře. Ze dveří to byly asi 3 kroky ke dveřím Scottovy kanceláře. Ufff! To byla cesta! Chtěl jsem zazvonit, ale už se ozvalo hlasité DÁLE. Vešel jsem. Místnost byla ztemnělá, více než je na Matrixe obvyklé. Bylo ho ovšem jasně vidět. Jeho bílý plášť vlál, jasně dominoval zšeřelé místnosti. Vítejte, pane Tarkine. Vybídl mne a ukázal směrem na křeslo. Pochopil jsem, že se mám na to křeslo posadit. Podle pokynu jsem se posadil na místo. V tom jsem si uvědomil, že v místnosti nejsme sami. Někdo seděl v křesle velvyslance, ale nebyl to člověk. Podíval jsem se blíž a uviděl čepel. Je to bezesporu Klingon. Seděl nehnutě v křesle. Pak jsem si všiml, že v kanceláři jsou další 2 Klignoné, kteří stojí vedle něho. Pozoroval jsem je a můj žaludek se začal svírat. Nebyl to zrovna příjemný pocit, to věřte. Uslyšel jsem známý zvuk. Byl to zvuk odsouvajících se dveří a někdo další vstoupil do místnosti. Byli to 3 chlápci z bezpečnosti a všichni měli komprimační pulsní pušky IIIc. Jsme tedy, dle rozkazu, pane velvyslanče. Při postavení se do pozoru to zahlásil asi velitel skupiny. Výborně, pánové. Jděte na svá místa. Pak se na mě Scott podíval a hlasitě vydechl. Tak a je to tady. Pronesl tichým, nezvykle chladným hlasem. Počítači, ztlum světla na minimum. Místnost ještě více zešeřela. A my čekali, čekali a čekali. Už jsem si myslel, že se nic nestane a ten Klingon na to neskočí, ale … 4:29 standardního zemského času se přeci jen něco začalo dít. Na obrazovce počítače jsme sledovali, co se děje venku. Jednou prošla skupinka Klingonů. Ale ti jen tak přešli, pak se však jeden z Klingonů vrátil a začal se šťourat v otevíracím panelu. Neustále se rozhlížel, zdali někdo nejde. To bude on. Řekl s hlasem, jenž byl velice podobný Caesarovu, když pronášel přisel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, velvyslanec Scott Matrix.

Dveře se otevřely a světlo z chodby se dostalo do místnosti. Dovnitř vešla postava, byl to nepochybně Klignon. Zavřel za sebou dveře a tišeným hlasem pronesl. Počítači, světla. Na jeho pokyn se aktivovalo světlo a celá místnost byla osvětlena. Klingon se podíval zděšeným pohledem po místnosti. Tak tohle je náš záškodník. Prolomil ticho Matrix a přitom lehce pokyvoval hlavou. G´Trong! Křikl Morak. Ty? Syn slavného a čestného domu Sarquonů? Ptal se Morak, hlavní Klignon v současné situaci. Z jeho hlasu to vypadalo, jakoby tomu nemohl ani uvěřit. Ano, já. Řekl G´Trong s klidem. Morak seděl v křesle a jenom nevěřícně kroutil hlavou. Pak se vzpamatoval a jenom pronesl větu, kterou bych od Klingona nikdy nečekal. No, možná čekal, ale ne s takovým hlasem – ten hlas nebyl plný nenávisti ani nic podobného. Byla to kombinace kapitulace, smutku a dalších faktorů. Proč? To byla ta otázka a já jsem čekal, jak na ní G´Trong odpoví. Ten jenom vypjal hruď a slavnostním hlasem pronesl. Abych ochránil vše, co bylo naše. Co nám Federace vzala – hrdost, možnosti bojovat – jenom kvůli Federaci jsme se zatím nepustili do žádného většího konfliktu s Romulany a ostatními říšemi. Federace potřebuje ty planety a my ji je přece nemusíme vůbec dávat. Musím chránit naši Říši – Klingonskou svrchovanou říši, která byla kdysi silná a měla moc a slávu. Ty dny však již vzal čas. G´Trong popošel o trochu dopředu. Nebýt té slavné Federace plné naivního chování a slepé utopie. Podobnými slovy na adresu Federace, čest Klingonů a dalšími důležitými aspekty klingonského náboženství a klingonské víry. Pak ti dva Klingoni stojící za Morakem přišli k G´Trongovi a odvedli ho. Morak ztěžka vstal. Otočil se ke Scottovi, ale postaral se, abych v jeho zorném úhlu nebyl já. Je mi nesmírně líto, co provedl jeden člen mého doprovodu, pane velvyslanče. Pronášel omluvným hlasem a gesty. Přijměte, prosím, mou omluvu jako omluvu od naší Říše. Mnoho diplomatů, důstojníků a dalších lidí by si na Matrixově místě dopřálo ten požitek, aby Klignona by teď nějak ponižovalo. Ale jestli jsem se něco naučil od Matrixe, tak to bylo to, že při každé bitvě (a tohle byla bitva) si obě strany musí zachovat tvář. Přijímám omluvu od Tvé říše Moraku. Ř ekl klidným, vyrovnaným a nezáštným hlasem Scott. Jsme rádi, že jsme pomohli Tobě a Tvé Říši odhalit zmiji. Na Moraka to opravdu zapůsobilo a odešel s tváří a se svou ctí. To by bylo za námi. Řekl mi Matrix, když Morak odešel. Ano. Pronesl jsem zamyšleným hlasem. U ž toho nech. Jdeme do baru, tam člověk přijde ihned na jiné myšlenky. Čapl mě za límec a táhl mě z kanceláře. Já jdu dobrovolně. Odvětil jsem chvíli na to, co mě popadl. To jsem rád, že jdeš dobrovolně. Odpor při odvlíkání je přitěžující okolnost. A do hlasu se mu začala vracet jeho tradiční nádech. Šli jsme tak do baru, když jsem ho chytil za jeho hábit. Co je? Otočil se. Na ten hábit mi nesahej. Nejen, že je hezčí než ten tvůj, ba co víc je i cennější! Má totiž svoji hodnotu a to mé tělo v něm. A významně povytáhl obočí. Jeho oči sice ještě chvíli jiskřily, ale pak se vážně zeptal. Co je ti? Já jsem se na něj podíval. Je to Klingon. On nebude chtít žít, aby nezostudil svůj rod ještě víc, než je nutné. A navíc – poslouží to jeho zájmům – Klingon nalezen mrtev ve federálním vězení. Matrix můj pohled opětoval. Ten pohled mi říkal, že si myslí, že na tom bude něco pravdy. Matrix věznici 1. Klepl na komunikátor a dál pokračoval. Tady věznice 1, pane… Byla odpověď. Osoba, jenž odpovídala chtěla pokračovat, ale Matrix jí to nedovolil. Jak na tom ten Klignon, kterého přivedli? Zeptal se klidným hlasem, ale zkušenějším, nebo těm, co ho lépe znají bylo jasné, jak to myslí. Je na zadní cele 8. Je tam s ním i pan Morak. To už Scott nevydržel. Počítači, místní transport – 2 osoby – Matrix a Tarkin.

Transport do věznice 1. Autorizace Matrix-omega-alfa-4. Mého těla se zmocnil onen známý pocit mravenčení a několik sekund na to jsem byl ve věznici. Rozběhli jsme se s Matrixem k cele 8. Nebylo to sice daleko, ale chvilku to zabralo. Přihnali jsme se tam a viděli to, čeho jsme se obávali. Zem byla zabarvená krví G´Trongovou. Morak nad ním s ostatními Klingony stál a po chvíli všichni tří začali nahlas křičet. Pak se Morak otočil ke Scottovi a ke mně. Já musel. Řekl to, jako by byl duchem nepřítomen. Pak prošel s ostatními Klingony vedle mě. Scott se díval na toho mrtvého – nebylo pochyb spáchal rituální sebevraždu a potřeboval odpuštění nějakého Klingona. Očividně ho dostal. Při pohledu na jeho tělo na zemi mi bylo toho Klingona líto, i když jsem zčásti Romulan. Navíc se mě zmocňovala velká nevolnost - bylo to v mém životě vůbec poprvé, co jsem viděl zblízka mrtvolu. Tarkin ošetřovně! Pošlete zdravotnický tým do věznice 1. Je tu exodus. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 22. 9. 2004, 15:54


Celou cestu do laborky přemýšlím, co po mě ta fúrie může chtít. No, ale určitě to bude něco důležitého. Když vstoupím do laborky uvidím McRide, v obličeji zelenou jako Orionec, a nad ní nějaký doktor. "Madam, jste v pořádku?" Vyhrknu ze sebe. "Takhle se hlásíte Jacksone?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

Podle všecho bude v pořádku "Kadet Jackson, hlasím se na váš rozkaz." Doktor, který jí vyšetřuje jen zakroutí hlavou. Potom jí řekne. "Není to nic vážného. Přesto si vás vezmu tak na den na ošetřovnu. Pro jistotu." McRide přikývne a otočí se na mě. "Jacksone, převezměte to tu. Já se za pár hodin vrátím....." "Řekl jsem DEN!" ".....za pár hodin se vrátím..." řekne McRide, jako by jsi doktorova vyrušní nevšimla. "..takže, provedete rekalibraci senzorů, kontrolu všech sond. Potom...." McRide dál pokračuje ve výčtu mích poviností. Je toho docela dost. Pak to McRide ukončí. "Kdyby jste potřeboval, vemte si k ruce kterého koliv kadeta. Upozorňuji, kadeta. Jasné." "Rozumím, madam. Mám jen jednu otázku." "Jakou?" "Proč já? Máte přeci zástupce a tak..."

"Chcete jednou velet vlastní sekci? Chcete. Tak si zvykejte." S těmito slovy se McRide zvedne a podpíraná doktorem odejde. Tak tomu se říká učit neplavce plavat vhozením do hluboké vody. Ale na druhou stranu, JSEM TU PÁNEM! _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 22. 9. 2004, 16:17

Maxis Barret

Cesta na Mars

Poručík


Další směna se blížila ke konci. Pohle je sice dobrá práce, ani není zas až tak nudná, ale bral bych přece jenom nějakou větší akci. Abych toho pak nelitoval. Zabořil jsem se do práce, když v tom koukám, jak je Jenifer u Carli a o něčem tam hovoří. Vypadalo to, že se jedná o něco důležitého. Pak Jenifer odešla. Těsně před koncem, kdy už nastupovala další směna, si mě Carla zavolala k sobě. Maxi, zítra budeš mít konečně změnu. Aspoň se dostaneš z tohohle stereotypu. Chtěl jsem odporovat, že mi tahle práce nevadí, ale Carla mě nenechala. Moc dobře mi vyděla na očích, co bych chtěl. Zítra budeš mít za úkol odvézt nějaké vybavení a personál na Planetia Utopia na Marsu. Byl jsem trochu zaskočen. Pak jsem ze sebe vypudil otázku. Není to práce pilotů? To ano, ale mám určité důvody. Ale pokud nechceš, tak to mohu dát někomu jinému. Ne. Rád se proletím. Carla se usmála a podala mi padd s časem, letovým plánem a dalšími věcmi. Další den Do raketoplánu jsem přišel s velkým předstihem. Měl jsem hodinu před startem. Prověřil jsem veškeré systémy, ještě jednou jsem prošel letový plán (cesta by měla zabrat asi dvacet pět minut). Stále jsem měl dost času, nikde žádní cestující, tak jsem se rozhodl podívat do záznamů, co to vezu za náklad. Můj pokus skončil nezdarem. Počítač mě odbil s tím, že nemám dostatečné oprávnění. Pacholek! Deset Minut před plánovaným odletem a furt nikde ani noha. Tak kde jsou všichni. Nerad bych vyrazil pozdě. Koukl jsem se na ppočet pasažírů-jen dva. Je to transport na Planeta Utopia? Ozval se ze dveří známí hlas. Otočím se a ona to Jenifer! Jenifer, co tu děláš. To samé bych se mohla zeptat tebe. usmála se. No, já řídím tento transport na Mars. A ty tam jedeš na dovolenou? Ne. Byla jsem přeložena. To by mě zajímalo, kdy mě to chtěla oznámit. Co mám teď říct? A kam budeš přidělena? To ti bohužel nemohu říct. Ale bude to zajímavější práce, než tohle. Asi se nějakou dobu neuvidíme. Už jsem pochopil ty důvody Carli, když mě sem poslala. Oba jsme zesmutněli. Za nedlouho přišel ještě jeden praporčík a mohl jsem vyrazit na čas. Cesta probíhala podle plánu. Jen byla nezvykle tichá. Zadokovali jsme. Náklad se odhmotnil, praporčík vystoupil. Zbyl jsem tam jen já a Jenifer. Já mám ještě asi hodinu času. Nechceš jít na něco třeba do restaurace? Jenifer přikývla. Bohužel ani jídlo v restauraci nám náladu nezlepšilo. Já se musel vrátit a i Jenifer už

musela jít. Rozloučili jsme se. Jikdo nechtěl říct sbohem. Oba jsme se rozešli jiným směrem. Zpáteční cesta probíhala snad ještě pomaleji než ta první. Tohle byl můj nejhorší den. _________________ Maxis Barett, poručík 22. 9. 2004, 19:19

Andrew d'Armand

Again together

Praporčík

Ráno jsem se probudil na svém stole. Celé tělo mě bolelo a byl jsem šíleně rozlámaný, tahle noc mi rozhodně neprospěla. Podíval jsem se na čas. Byl skoro večer, tedy čas jít spát, ale když člověk právě vstane moc na to náladu nemá. Oblékl jsem se a přemýšlel o něčem k snědku, žaludek mi připomínal, že jsem celý den neměl nic v ústech. Ještě zbývala jedna věc k vyřízení, zpráva Nell. Ahojky andílku,


taky to tady bez tebe nemohu vydržet, strašně rád bych tě tu měl u sebe. Mám za sebou přijímací test a zdá se, že jsem ho zvládl dobře, ale byl jsem tak utahaný, že by se mnou stejně nic nebylo .l Pokusím se někdy vyšetři chvilku, abychom si mohli promluvit. Moc tě miluji. S láskou Andy "Počítači, odešli zprávu" , počkal jsem na potvrzení a šel jsem do baru, kde jsem doufal, že dostanu ještě něco k jídlu. Stova jsem vyšel z kajuty hned jsem vrazil do mohutného těla, jen aby to nebyl zas ten Klingon, to bych to měl spočítané. Přinutil jsem se zvědnout hlavu a zíral jsem přímo do rozesmáté hlavy Chleema. "Bré ranko Andy, tedy spíš večer, jak koukám, ty ještě spíš , halasil zplna hrdla. Oddechl jsem si, že nebudou žádné prolémy a byl jsem rád, že vidím právě jeho. "Ahoj Chleeme, no snažím se už notnou chvíli probrat, co ty tu?" "Nevím jak ty, ale mě po tom včerejšku řádně vyhládlo, tak nás s Alice napadlo, že bychom šli něco zakousnout do báru, tedy pokud nemáš strach, že tam narazíme na Klingony " "Jestli před ním nebudu muset pít raktajino" . "Tak pojďme, stavíme se ještě u Alice" Vydali jsme se dlouho chodbou a míjeli mnoho dveří. U Jedněch jsme zastavili a Chleem zazvonil. "Za chvilku" , ozvalo se z vnitřku kajuty. Po chvíli vyšla Alice, ale nevypadala, že by se chystala někam jít. "Alice, to je nová večerní róba?" , neopomněl zvesela ohodnoti Alicin zjev Bolian. "Ne" , odvětila stroze, "tak mě napadlo, co kdybychom si udělali večeři tady, nějak nemám chuť jít znovu do baru a zpátky jen kvůli jídlu" Podíval jsem se na Chleema a ten je pokrčil rameny. "Alice je ještě unavená z toho včerejška" Alice obdařila svého přítele zničujícím pohledem.

"Doufám Andy, že nebudeš kopírovat jeho chování" "Neboj, jeden takový Chleem nám tu docela určitě stačí

"

"Jasně, co bych si počal, kdybych tu narazil sám na sebe" , je vidět, že si Chleem dělala legraci z každého, sebe nevyjímaje. "Tak, jestli jste se rozmysleli, tak pojďte dál" Oba dva jsme vešli, hned jsem pocítil známou vůni pečeného masa. "Koukám, že jsi s tím počítala" "To víš Andy , sázela jsem na vaše chuťové buňky" Posadili jsme se kolem stolu a Alice začala servírovat, vypadalo to trochu jako pozemské kuře, ale dokud člověk neochutná, tak si nemůže být ničím jistý. "Doufám, že tu máš raktajino, Andy už říkal, že má žízeň" Trochu jsem zbledl při vzpomínce na ten, řekněme nedobrý nápoj. "Díky, ale raději něco nealko" Alice se chápavě usmála a nalilo něco, co vonělo jako jalbečný mošt, trochu jsem ochutnal, abych svou domněnku potvrdil. Byl to skutečně on. "Jen jsem se ujišťoval

"

Posadila se i naše hostitelka. "Tak pánové, s chutí do toho, je to starý pozemský recept" a sama si ukrojila pořádný kus masa a začala jej vychutnávat. Spolu s Chleemem jsme ji napodobyli a já poznal báječnou chuť, o které jsem ani nesnil. "Je to báječně Alice" "Jo jo, jednou z tebe bude skvělá kuchařka" , přidal s plnými ústy Chleem. Alice chvála očividně těšila a jen se usmála. Po parádní večeři, tedy pro nás spíše snídani, vlastně pro mě o byla snídaně, jsme se dohodli, že prozkoumáme zbytek stanice, než nás bude Outhgate rozdělovat, abychom byli připraveni na vše. Společně jsme uklidili a vydali se vzhůru do neznáma. _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 23. 9. 2004, 9:47

Mark Rico

The workshift

Víceadmirál

Vešel jsem do temného pokoje a zmáčkl spínač na zdi. V ten moment odhalilo místnost jasné světlo a ozářilo tak nábytek, jež v ní byl. Podíval jsem se na monitor mého počítače, něco na něm problikávalo. Na dálku to bylo špatně vidět, obvzláště když jsem byl náhlým přílivem světla omámen. Musel jsem udělat pár kroků dopředu, abych si to mohl přečíst. Bylo tam : Incoming Message. Pravděpodobně se jednalo o zprávu od Admirála Rica, která mi měla obj asnit mé převelení. Spustil jsem ji tedy a začal s napětím číst. Kadete Farkasi Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rád bych s vámi prodiskutoval vaše převelení osobně. Přijďťe prosím do mé pracovny v 18:50 staničního času. Jste očekáván. Buďte přesný! Admirál Rico, velitel hvězdné základny McKinley.

Můj pohled přejel z monitoru na chronometr. Byl právě tak akorát čas na to, abych se vydal do Ricovi pracovny, neboť za deset minut už by bylo pozdě. Uzavřel jsem zprávu a rychle se převlékl do toho nejlepšího oblečení, které jsem ve skříni našel. Před zrcadlem jsem se upravil, vypnul světla v místnosti a uzamčel dveře od pokoje. Pak už zbývalo jen jedno, jít za Ricem. Snažil jsem se dodat si sebevědomí, ale nakonec mi stačila jen pouhá myšlenka na to, že musím jít, ať se mi chce nebo ne. Po chvíli jsem stál přímo před kanceláří. Opětovně jsem se podíval na chronometr a bylo 18:48. Zaklepal jsem na dveře a vešel. Předemnou se objevila kancelář Ricovi sekretářky. Fascinovalo mě, že v kancelářích všech vysokých důstojníků Federace dělají sekretariát téměř vždy krásné ženy. Ohlásil jsem se a ona řekla, že mohu jít dál. Admirál mě prý očekával. Nadechl jsem se, v duchu pomodlil, ačkoliv nejsem věřící, a vešel. Admirál Rico seděl ve svém nádherném koženém křesle za velkým, pravděpodobně ebenovým, stolem. Vypadal v té poloze velmi majestátně. Připomněl mi jednoho velkého vojevůdce z Historie; Alexandra Makedonského. Postavil jsem se tedy do pozoru a pronesl: “Pane, jsem tu na Váš rozkaz.” Rico zvedl hlavu od týdenního hlášení operační sekce: "Ah, kadet Farkas, nemýlím-li se. No kadete, jak by jsi zhodnotil svojí službu na naší stanici?" Položený dotaz mne zaskočil. Neuměl jsem sám sebe ohodnotit. Myslím, že to bylo to nejhorší, na co se mě mohl dotázat. Zvážil jsem všechna fakta, která jsem za dobu služby na akademii o své práci nastřádal, ale k ničemu kloudnému mě nepřivedly. Pokud admirál věděl o mém malém soubojíčku s jistým členem klingonů, pravděpodobně tomu nakloněn nebyl. Ovšem, na druhou stranu jsem poslušně plnil rozkazy, jež mi byly dány. To mi snad mohlo dát něco k dobru, jenže, kdybych pracoval dobře, tak by se mě na můj názor asi neptal. Nastala chvíle ticha, během níž se mi hlavou honily opravdu tucty myšlenek. Admirál si lehce odkašlal, aby mi naznačil, že tu stále je a čeká na odpověď. Něco jsem říci musel. Nakonec to ze mě přeci jen vyšlo: “Myslím si admirále, že jsem se snažil plnit všechny rozkazy, ale .....(chvíle ticha) nejspíš jsem ještě nebyl dostatečně sžitý s faktem, že je to opravd ová realita a já mám v rukou velkou zodpovědnost. Asi tedy bude mé hodnocení - průměrné, dosti nadsazené, ale tak to vidím já pane.” Rico si rukou promnul bradu, pak pokynul kadetovi, aby přistoupil a vytáhl ze šuplíku PADD. "Kadete, mám tu v ruce záznam vašeho souboje v simulátoru s jistým klingonem, jak se k tomu hodláte postavit?" Aha. Takže o tom ví. Nyní nemá cenu lhát. Tenhle okamžik mi připomínal fakt, že kvůli podobnému incidentu jsem byl vyhozen i z vojenské akademie. Snad se historie nebude opakovat. Bohužel pro mě, bylo velmi pravděpodobné, že za to budu pykat. I přes vědomí, že tohle může být můj poslední den, kdy jsem na sobě mohl nosit uniformu mariňáka, jsem řekl pravdu. "Ano pane, je to pravda a nejspíš bych to udělal znovu. Chtěl narušit diplomatické jednání s Federací, pokud bych nepřijmul jeho výzvu. " Rico se pousmál: „A jak by toho asi docílil?“ "Podle jeho hodnosti se jednalo o vysokého důstojníka klingoského Impéria. Pravděpodobně měl i důležité slovo v tomto jednání." Snažil jsem se obhajovat své chování. Začal jsem si ovšem uvědomovat, že bylo velmi nepravděpodobné, aby měl jeden klingon dostatečné slovo na zhacení diplomatického jednání. To mě před tím vůbec nenapadlo. Šel jsem do toho zhurta a navíc mě k tomu donutila i má hrdost. Nechtěl jsem jen tak odmítnout přímou výzvu, což by znamenalo, že mé počínání je zbabělé. "Máte pravdu, nedostatečně jsem zvážil situaci a udělal chybu." Admirál si změřil kadeta přísným pohledem:

„Byla to chyba, kadete, ale je mi jasné, proč jste to udělal. NA vašem místě bych udělal to samé, je to pro mne tudíž pochopitelné. Navíc kdyby jste jeho výzvu odmítl, urazilo by to vaší hrdost a to je to nejdůležitější, co máte. Na to pamatujte. Dle mého názoru jste nepochybil, udělal jste jen dobře. Otázkou ale je, co na to staniční předpisy?“ Admirál se postavil, přešel mlčky k oknu, zadíval se z něj ven, pak se pomalu zase vrátil a posadil se: „Co třeba, že jste byl pod výjimečný psychickým tlakem? Co vy na to? To by byla dostatečná omluva tohoto incidentu.“ Koukal jsem překvapeně na Admirála. Jeho slova mě úplně vyvedla z míry. To co řekl jsem tedy vůbec nečekal. Záhy mně však došlo, že můj pohled musí vypadat dosti přihlouple. Na Admirálovi dokonce byl vidět krytý úsměv. Jako by se chtěl mému vystupování z plna hrdla zasmát, ale jeho etiketa mu to nedovolovala. Urychleně jsem změnil výraz ve tváři a jelikož jsem konečně pochopil, jak to admirál myslel, přikývl jsem. "Ano pane, jistě se jednalo o nadměrný psychický tlak.” Rico pokýval hlavou: „Tak, to je jedna věc. Další věcí na programu nyní je- přemýšlel jsem, jak vás podrobit nějaké zkoušce. Jak bych tě podle tvého názoru mohl pořádně prozkoušet, vypnout až na hranici tvých sil a pak napsat kritické hodnocení tvého výkonu?“ Vypnout na hranici mích sil ? Nenacházel jsem žádný nápad, jež by mi pořiblížil, co bych mohl dělat, přesto že toho jistě bylo hodně. "Nic mě nenapadá pane. Netuším, co by mohlo být prací, jež by mě dostala až na dno sil a přesto by nijak neohrozila plynulý běh základny." Rico se potutelně usmál: „Po konzultaci s mým přítelem Robertem Sanchezem a na doporučení Brigádního generála Romanova jsem vás přidělil na zbylou dobu, co zde budete, na speciální kurírní výcvik do 6. jednotky. Dočasně tu cvičí. Vede jej přímý podřízený Generálmajora. Máte dva dny volno, pak vám budou doručeny rozkazy do kajuty. Nějaké dotazy?“ "Ne pane." Odvětil jsem na jeho poslední otázku. V hlavě se mi stále míchaly myšlenky, nyní však bylo vše klidnější. Admirál mi pozvedl mou skleslou náladu- ta se v posledních hodinách opravdu motala na nejnižších bodech stupnice. Dva dny volna, to bylo něco, co mi chybělo. Potřeboval jsem si nově nabyté informace nějak poskládat. Poděkoval jsem a po admirálovo pokynu jsem opustil pracovnu. Nespavost v raních hodinách mě donutila ulehnout dříve , abych nabral ztracené síly, tudíž už ve 20.00 leželo mé tělo na posteli a v pokoji bylo slyšet jen tlumené oddychování. Doufal jsem, že noční můra se nebude opakovat. created by cadet Bart Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 23. 9. 2004, 22:00

Martel Tarkin

Čest, sláva a smrt

Konzul

Cesta do kanceláře mého nadřízeného už mi přišla velmi známá. Musím si vždy vzpomenout na první dny na stanici, kdy jsem bloumal a asi 4x jsem zabloudil, i když se mě počítač snažil navigovat. Teď už mi to trvalo jen pár minut a věděl jsem přesně, kam jdu. Vytrhl jsem se z onoho přemýšlení a podíval se na svůj padd. Vyjel jsem si program dne, který mi dal velvyslanec Matrix. Mám ho opatrovat jako oko v hlavě.

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod

Teď mě napadá, že jsem se na to ani ještě nepodíval. Co je tam tak zajímavého a důležitého, že to mám opatrovat jako oko v hlavně? Dychtivě jsem se tedy po cestě začetl do paddu.

velením admirála Rica

Jednotlivé body Tarkinova (někdy i Matrixova) denního plánu. Copyright © velvyslanec třetího stupně Scott Matrix Bod 1 – Vzbudit se! Tarkine, koukej vstávat včas! Bod 2 – Navštívit velvyslancovu kancelář a pochválit jeho vkus. Extrémně důležité volit správná slova! Bod 3 – V 15:00 je další kolo jednání s našimi nejlepšími přáteli o tom, co nám nechtějí jen tak dát, ale na konec nám do dají, protože zjistí, že je to pro obě strany výhodné, tedy snad. J Bod 4 – Jít do kanceláře velvyslance a zanadávat si na Klingony. (Slouží především k odreagování. Jako druhá část odreagování je pro velvyslance připravena exkurze do jeho baru, pro Tarkina exkurze do mlíkárny – na alkohol je ještě mladej.) Bod 5 – Volno! Ne, nedělej si iluze – studijní volno. Bod 6 – Můžeš jít spát. Díval jsem se na to a nevěřil vlastním očím. Kde sebral čas, aby tohle vymyslel? Ale co se vlastně divím. Není mou povinností se ho ptát, kde bere čas, aby psal takovéto elaboráty. To už se přede mnou ovšem tyčily dveře Matrixovy kanceláře. Zazvonil jsem a jako tradičně se ozvalo, abych vstoupil. Velvyslanec seděl ve svém křesle a očividně čekal, jak budu reagovat na jeho seznam úkolů. Postavil jsem se před něj a pozdravil. Zdravím, Vaše vysokoblahorodí. Trochu se uchechtl. Vidím, že slova umíš volit dobře. Tak to má být. Je důležité volit správná slova. Například dnes ráno se mě replikátor pokusil otrávit. A přitom vrhl vražedný pohled směrem k replikátoru. Ano? Zeptal jsem se udiveně. Ano! Zněla logická, rychlá a rázná odpověď. Řekl jsem si, že po dlouhé době si dám tradiční kávu. To, co mi replikátor vytvořil, chutnalo jako kyselina ze staré baterie v kombinaci s libou vůní Klingonů, když se aspoň měsíc nemyli. To už jsem se musel začít smát, prostě jsem to neudržel. Matrix vstal, nahodil vážný kukuč. Tááááááááááááááááák! Ty budeš zcela uvědoměle podporovat pokus o atentát svého odedávného nadřízeného? A pokyvoval vážně hlavou. Kdyby někdo cizí, kdo nezná Scott a jeho humor, stál v místnosti, tak by si musel myslet, že budu nejspíš ukřižován, a pak umučen. Jen počkej! Dostaneš posudek, že se z toho nevzpamatuješ. Bude tam napsáno, napsáno, napsáno … No, ještě nevím co. Dodal nakonec, a pak se začal smát taky. Dle jeho názoru to totiž přispívalo k lepším výkonům a lepšímu stylu jednání. Tak jdeme na to. Oznámil mi a obešel stůl. Svou rukou po dobu, co šel kolem stolu, lemoval jeho kraj. Dneska to raději nebudeme přehánět, Mate. Klingoni jsou dost zdrcení z toho incidentu. Pak se na mě podíval, ale tenhle pohled jsem u něj ještě neviděl. Vypadal dost starostlivě. Víš, dneska bude lepší, když se nebudeš moc zapojovat do děje. Pronesl tichým hlasem, v němž se odráželo asi jeho uvažování. Pokud bys zasáhl tak, jak se jim nebude zamlouvat, mohl bys také skočit s nějakým nožem v srdci. V tomhle ohledu není s Klingony legrace. Už jsem pochopil, že to myslí opravdu vážně a má strach, aby se mi náhodou něco nestalo. Rozumím. Dneska si budu hrát na vzduch. Matrix mě poplácal po zádech. To bude dneska asi nejlepší. Cesta k jednací místnosti netrvala dlouho, ale nepromluvili jsme ani jeden byť jediné slovo. Dveře rokovacího sálu se otevřely a už jsme viděli Klingony, jak tam sedí a postávají. Vítejte. Pronesl k nám Morak, ale jeho hlas nebyl duchapřítomný. Vlastně to vypadalo, že žádný Klingon není duchem přítomen. Posadili jsme se a Scott začal řeč. Děkujeme za přivítání. I my vám přejeme úspěšný den. Volil velmi opatrně svá slova a jeho hlas byl neutrální – ani ne podbízivý ani ne hrubý. Můj osobní názor je, že volil takový hlas, který by na sebe poutal co nejmenší pozornost. Během celého jednání to bylo velmi podobné. Klingoni reagovali jen málo a jenom na přímé podněty. Ke konci už byli značně nervózní a neustále se vrtěli v křeslech nebo podupávali. Nic příjemného. Scott to také vycítil.

Myslím, že pro dnešek bychom to mohli skončit. Je už dost hodin a určitě se všichni potřebujeme věnovat i jiným věcem. Morak tiše ocenil velvyslancovo gesto a souhlasil. Klingoni odešli z místnosti. Já jsem se také zvedal, ale Matrix jenom seděl, díval se do prázdna a bubnoval prsty do stolu. Je to zvláštní, že? Pronesl tichým klidným, ale zamyšleným hlasem. Dalo by se říci, že Klingoni jsou tvrdí, ale na každé rase, a to bez výjimky, se najde oblast, která ji dokáže položit, která ji totálně zdevastuje a připraví o vše. Posadil jsem se a poslouchal dál jeho slova. Byl jsem u Rica, asi 3. týden vyjednávání. Řekl mi velmi zajímavých příběh z jeho mladších let. Bojoval společně s Klingony proti nepříteli, který byl v pevnosti. Byli v zákopech a Klingoni to prostě nevydrželi. Jednoho krásného dne se prostě rozhodli k útoku, který pro ně skončil strašlivým fiaskem. Tehdy plukovník TrÁhak, vrchní velitel pro oblast, kde se to stalo, spáchal rituální sebevraždu, než aby jeho lidé byli mrtví a on ne. Vůbec na té planetě nebyl a rozkaz zněl jasně – neútočte, dokud nepřiletí posily s potřebným vybavením. Přesto se s tím nedokázal smířit. Ani Nejvyšší velitelství Císařských bojových sil mu na to nic neřeklo – nepotrestali ho, ba ho dokonce ujistili, že jednal správně. Přesto však si vzal sám život – do dnes se o něm učí jako o Klingonovi, který měl čest, a dnes má i tu pravou klingonskou slávu. Příběh, který mi řekl, byl velmi zajímavý a mě se do popředí prodrala jedna myšlenka. Myslíte si snad, že Morak taky spáchá sebevraždu? Zeptal jsem se opatrně. Scott se na mě podíval a zamyslel se. Myslím si, že ne. Morak je jiný případ – naučil se žít se ctí, která je přijatelná a rozumná, ale spíše bojuje s tím, jak to vysvětlí své vládě a jak to vysvětlí svému domu a rodu. Povytáhl obočí a vstal. No nic. Pojď. Jdeme na drink . A dal se na odchod. Já ho následoval. Po cestě se dostal z té zadumané nálady a byl tu zase tak, jak jsem ho znal. Co bylo dalším bodem na dnešním seznamu? Zeptal se. Exkurze? Řekl jsem tázavým hlasem. Přesně tak – jdeme tedy na to. Dneska si dám svou oblíbenou whisky. Pro tebe tam mám taky něco – sklenici výborného čerstvého mléka. A jeho hlas byl více než pobavený. Jsi rád? Zeptal se. Nesmírně. Odpověď zněla však trochu podrážděně. Tak se neboj, já tam nejdu něco ostřejšího. Pronesl konejšivým hlasem. Přišli jsme do jeho kanceláře a já opravdu nedostal mléka, nýbrž grog. Není to sice bůh ví co, ale lepší tohle než nic. Moje nálada nebyla zrovna nejlepší. Neustále jsem přemýšlel o tom příběhu – byl až příliš drastický a tolik jedinců přišlo zbytečně o život. Vypil jsem si svůj grog a Scott chtěl, abychom šli do baru, že se tam vše urovná. Odmítl jsem a raději zamířil do svého apartmánu. Ještě jsem chtěl také napsat pár dopisů svým známým a příbuzným. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 24. 9. 2004, 15:21

Bart G. Farkas

Nemožno vydržet !


Budíček pro mě byl dalšího dne až kolem 10.hodiny ranní. Noční můra se v mích snech neobjevila, ba naopak, vystřídal ji krásný sen o Vicky. I přes fakt, že už jsem byl vzhůru, vstávat se mi nechtělo. Nebyl k tomu žádný důvod, přeci jsem měl dovolenou. Všímal jsem si toho, že za posledních pár dní se u mě začaly objevovat problémy, kterými jsem dříve netrpěl např. nespavost, lenost, deprese a další. Z toho důvodu jsem si právě pro toto

volno předpřipravil speciální úkol - Dát se opět do pořádku. Nebyla to věc jednoduchá, ale jít to přeci muselo. Důležité bylo nějak začít, tak jsem se přemohl a konečně vstal z postele. Další věc na seznamu byla, jako každé ráno, hygiena. Vyčistit zuby, vysprchovat se, umýt si obličej a učesat se. Právě to byly moje úkoly z hlediska údržby mé tělesné schránky. Konečně přišla má oblíbená činnost, tedy snídaně. Bohužel jsem netušil, jak se barman zachová, když mě uvidí místo v 8.00, kdy se má na snídani chodit, až v 10.35, ale snad bude chápavý. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Přesně v 10:30 se pokoj č. 38 otevřel a záhy opět zavřel. Osoba, která za sebou zamkla, nyní mířila do severní část sekce 58, kde se nacházel bar s jídelnou a kuchyní. O chvíli později se dveře baru zasunuly do futer a osoba vešla. Došla až k pultu a barman v ní hned poznal opozdilého vojína Farkase, jež se měl už před pěkně dlouhou dobou dostavit pro svůj denní příděl. Napadlo ho, že by se mohl zachovat jako „svině“ a jeho porci mu prostě nedat, jenže pak si řekl, že nemá cenu dělat zle kvůli jednomu opoždění. Bart se postavil před barmana a pozdravil ho…. „Přeji hezké ráno, (na chvíli se zarazil a pak pokračoval) tedy dopoledne. Vím, že jdu trochu pozdě, ale chtěl jsem si vychutnat v posteli chvilku volna. Dlouho jsem se pořádně nevyspal. Musím přiznat, že mnou trochu cloumá lenost. Mohl bych ještě dostat svoje jídlo ?“ Barman se nejdříve zatvářil přísně, ale poté se usmál a odešel k replikátoru, něco na něm naťukal a s hotovým jídlem se zas vrátil. Podíval se na Barta, předložil před něj stravu a řekl… „Určitě, ale doufám, že se to nebude moc často opakovat, když se podíváš kolem, můžeš si všimnout, že bar od 10 hodin ráno žije svým normálním životem. Většinou mívám dost práce a opozdilci mě zpravidla jen zdržují. Uděláš lépe, když vstaneš dřív. Budeš tak mít jistotu, že se nasnídáš “ Bart slušně poděkoval a i s jídlem se vydal k nejbližšímu stolu. Usadil se a začal jíst. Ani nepostřehl chuť žvance, který před ním ležel a z kterého neustále ukusoval, spíše přemýšlel nad prací, kterou mu Admirál Rico zadal. Mělo se jednat o kurýrskou službu. Pravděpodobně něco jako pošťák. Za dva dny měl nastoupit na výcvik k šesté jednotce. Myslel, že je to jednotka, jako každá jiná, jen momentálně má klidovou fázi a proto začíná s cvičením. „Co by tak asi mohli procvičovat ?“ Netušil, co všechno dělají kurýři ve Federaci. Tak nějak předpokládal, že budou asi muset doručit zprávu nebo věc na základně hodně rychle z místa na místo, ovšem u té zprávy si nebyl jistý. Přeci jen existoval intercom. Sotva postřehl, že na talíři nic nezbylo, a proto se zvedl, zasunul za sebou židli, tácek odložil na pult a odešel z baru. Zbytek dne strávil dosti chaoticky po různých místech na základně. Věděl, že od příletu vlastně ani neměl čas si ten velký kolos pořádně zevnitř prozkoumat. Našel stanoviště, kde měl pravděpodobně pracovat David, ovšem z důvodu, že ho nechtěl rušit se dovnitř ani nepokoušel dostat. Potom si vyhledal letovou kontrolu a chtěl překvapit Maxe, ten ovšem zrovna neměl službu, takže zase nic. Při vzpomínce na Martela zavrhl návštěvu raději rovnou, protože pozice diplomata byla jistě velmi náročná a tak v těchto dnech, kdy jednání s Klingony vrcholily, by bylo jednodušší sehnat admirála než právě Martela. Málem zapomněl na Andrewa, který ovšem neměl přímé umístění a hledat ho po stanici by bylo jako hledat Voyager v deltakvadrantu. Zpátky na pokoj se Bart vrátil asi v 9 hodin večer. Ihned usedl k počítači a bez rozmyšlení začal psát další zprávu pro Vicky. Ahoj krásko, tak jsem se opět dostal k tomu, abych ti mohl napsat pár hřejivých vět. Předem mé zprávy bych chtěl vyjádřit ohromnou lásku, kterou k tobě cítím. Čím dále a déle jsme od sebe, tím víc začínám chápat, jak moc mi chybíš. Kdybychom nebyli ve vesmíru, rozběhl bych se k tobě a nezastavil bych, dokud by si nebyla opět v mém náručí. Každý den se mi o tobě zdá. Na základně teď došlo k mnoha změnám. Jedna se týkala právě mého přemístění z oddílu maríny, strážícího klingony, k šesté kurýrní jednotce, jež právě provozuje výcvik. Také jsem si nedávno prošel takovou

podivnou krizí. Měl jsem deprese, pocity méněcennosti a bůh ví co ještě, ovšem víra toho, že se snad brzy opět setkáme, mně pomohla tyto stavy překonat. Doufám, že se opravdu za hodně krátkou dobu uvidíme a já ti budu moci vše převyprávět. S láskou, tvůj Bart. Když byl dopis odeslán, nebyl důvod proč být dál vzhůru a tak po pořádné koupeli Bart ulehl s pocitem, že se snad konečně všechno spraví. Bohužel ještě netušil, co ho další den čeká. Ráno nejen že jsem vstával velmi brzo, neboť mě probudilo zběsilé zvonění na dveře, také jsem se hned po jejich otevření dozvěděl, že se mám nejpozději do 10 minut dostavit do simulátoru 7 ve zdejší sekci. Nechápal jsem proč, vždyť jsem měl dovolenou, ale zpráva na počítači mi vše vyjasnila. Nebylo v ní nic obsáhlého, ale upozornila mě na to, že mé volno bylo o den zkráceno a moje práce zase započala, tentokrát v šesté jednotce. Rychle jsem provedl ranní prácičky a vydal se na místo, kam mě ten chlápek, co tu byl, poslal. Na mém chronometru bylo teprve 7:02. Ani jsem si nemohl zajít na snídani. Sotva se otevřeli dveře simulátoru, vyjel po mně neznámý poručík, který u nich zevnitř stál. „Co si u všech čertů o sobě vojáku myslíte ?! Zpozdit se o celých 5 minut ! (obzvláště na poslední slova ve větách dával důraz) To si nedovolí ani moje žena a to že je pro mě mnohem důležitější než vy ! (Nyní na mě přímo křičel a já musel mlčky v pozoru čekat, než mě vůbec pustí ke slovu.) Máte na to sakra nějaké ospravedlnění ?!“ Konečně se mi naskytla možnost hájit se. Ihned jsem jí využil a řekl…. „Omlouvám se pane, ale měl jsem na to po vstání pouhých 10 minut. To se nedalo stihnout pane.“ Jenže to spíš bylo, jak kdybych ještě více uhodil do vosího hnízda. „To mě ale vůbec nezajímá Farkasi ! Vaše osobní problémy si pošlete v dopise své rodině ! Tady jste od toho, aby jste poslouchal rozkazy ! Nějaké „Nedá se to stihnout.“ mě nezajímá, rozumíte ?! Měl jste vstát dříve, aby jste vše stihl a ne vstávat na poslední chvíli !“ Chtěl jsem se dál hájit tím, že do poslední chvíle jsem o tom, že mám zkrácené volno, nevěděl. Bohužel nebylo kdy mu to říct. Pořád mlel to své a nepustil mě ke slovu. „Máte velké štěstí, že mám dnes dobrou náladu !“ By mě tedy zajímalo, jak vypadá, když má náladu špatnou. Blesklo mi iniciativně v hlavě. „Budu k Vám mírný, uděláte mi do 6 hodin rajony po celé této sekci. Je jich tu přesně 15, ale nezajímá mě žádné „To se nedalo.“, prostě to bude a konec ! A ještě jedna věc. Určitě jste si myslel, že kurýr znamená někdo, kdo nosí poštu, jenže ono je to trochu jinak. Kurýr je označení pro elitní oddíly mariňáků, jež se specializují na plnění misí v oblasti se ztíženými podmínkami ! No a když jste teď chytřejší, tak se mě na to aspoň nebudete muset přiblble ptát. A teď jděte !“ Pravděpodobně bych na něj koukal ještě pěkně dlouho, ale dveře se mi zavřeli přímo před nosem. Nechápavě jsem se otočil a uviděl kupu lidí, jež se bavili na můj účet. Momentálně mě to ale tak nevadilo jako fakt, že budu pracovat pod takovým idiotem, jako je tenhle poručík. To mi pravděpodobně udělal admirál za trest. Zašel jsem si do uklízečské místnosti pro nářadí a začal s prácí. Bylo to hnusné a ohavné, přímo smrdutá práce. Zdálo se, že poručík stihl přede mnou projít většinu hajzlíků a pořádně se na nich vyřádil. Jeden rajon mi trval cca půl hodiny, tedy kompletně hotový jsem byl až za 7 hodin 30 minut. Samozřejmě jsem udaný čas nestihl a následoval další trest, tentokrát se jednalo o kliky. Ovšem pár kliků by mě nezničilo, jenže on jich po mně vyžadoval 300 a to i přes fakt, že se na mně začala projevovat únava z čistění toalet. Celou dobu, co jsem klikoval, si ze mě mohli utahovat ostatní mariňáci a

občasné strknutí nebo podražení nohy se nebralo jako buzerace, ale jako špatný klik z mé strany. Obzvláště přímo hrozné bylo, když si přede mě sedl s jídlem a pitím. Měl jsem děsný hlad. Celý den jsem nic nejedl a žízeň, no ta byla samozřejmě také a jaká. Věděl jsem, že mě to má zdeptat. Tak krásně to vonělo, tělo přímo vyžadovalo kousek té dobroty, ale bylo pod moji úroveň se vzdát. Vím, že to chtěl, přímo na to čekal a bažil po tom, abych ho prosil o kousek, ale já to neudělal. Možná právě proto mi ke konci přidal dalších 100 kliků. Začínal jsem se modlit, aby už byl konec. Připadal jsem si jako otrok ve službách tyrana. Konečně jsem se dočkal. Nakonec mě pustil alespoň na večeři. Občas v televizi ukazovali, že někdo může být tak unavený, že mu padne i hlava do polévky a mně se to potvrdilo. Opravdu jsem jedl a náhle jsem si uvědomil, že mám hlavu ponořenou v talíři. To už byl konec. Ani jsem se neumýval a švihnul sebou do postele. Na místě jsem usnul. Ráno mě opět vyrušilo nějaké pípání. Tohle bylo ovšem tlumené. Už jsem měl trochu síly, ale bolelo mě celé tělo, tak jsem se nějak dostal až k počítači, z něhož zvuk vycházel a spustil zprávu. V ní bylo psáno…. Je přesně 6:40. Pokud nechceš dopadnout jako včera, doporučuji ti se ihned převléci a dostavit se opravdu NEJPOZDĚJI do 7:00 do výcvikového simulátoru 12. Poručík Feron tě chce dostat tím, že nebudeš vědět, v které místnosti jsme a proto to nestihneš. S pozdravem Dobrodinec, co se už na to nemohl koukat. „Že by alespoň někdo v tom shluku mariňáků byl normální ?“ Nebylo tam napsané jméno odesílatele, ale něco mi říkalo, že bych se měl držet jeho rady. Rychle jsem se osprchoval, neboť jsem zapáchal ještě z minulého večera, oblékl se do nového nepropoceného obleku a vydal se přímo do simulátoru 12. Vešel jsem akorát na čas. Opravdu tam byli všichni a velmi potichu. Čekali na mě, jenže nepočítali s tím, že přijdu dřív, než uplyne čas. Feron se podíval na hodiny hned, jak mě uviděl. Pak něco procedil mezi zuby a ukázal mně, ať se rychle zařadím, potom nahlas řekl…. „Dneska jsem si pro vás přichystal takové jednoduché cvičeníčko. (Na jeho tváři však bylo vidět, že se ohromně těší na to, až to jeho skromné malé cvičeníčko budeme provádět.) Takže….(Namačkal pár věcí do simulátoru a hned jak se objevila podivná hornatá krajina, vypadající skoro jak Mars, tak jsme pochopili, že to nebude vůbec jednoduché. Dýchalo se nám dost ztěžka.)…toto je Corcon 3, mnou navrhnutý a předělaný výcvik v těžkém prostředí. Na této planetě je dvojnásobná přitažlivost a je tu menší obsah kyslíku ve vzduchu. Vaším úkolem bude proběhnout nadefinovaným zařízením.(Opět klikl na tlačítko a před námi se objevil ohromný cvičební areál. Překážky, jež se museli přelézat, přeskakovat, bylo tu prostě všechno co má na správném cvičišti být.) No tak, na co ještě čekáte ?! Běžte, běžte, běžte !!! (zařval, ale to už jsem se od něj vzdaloval.)“ Bylo to přímo hrozné prostředí, oddechoval jsem tak pracně, že po necelém kilometru obyčejného běhu po rovině jsem se musel zastavit, abych nabral dalších sil. Ostatní už byli zvyklí a tak běželi dál, i když i na nich bylo vidět, že jim to dává zabrat. Nejvíce mě ovšem naštvalo, když jsem zjistil, že mě ve vznášedle Feron sleduje a vždy, když jsem zastavil, hned mě začal nadávat a dorážet na mě, abych běžel dál a nezastavoval. Takhle to trvalo snad celý den. Mezi tím byly jen 4 pausy a jen u dvou jsme se mohli najíst. Trvaly po 10ti minutách, ty větší dvě 20 minut. Velmi těžké bylo obzvláště běžet do kopce, nebo přeskakovat překážky. Při dvojité gravitaci se tomu ani nedalo divit. Nebudu to nějak extra rozvádět. Prostě jsem to nevydržel a někde ve tří čtvrtinách traťe spadl na zem. Byl jsem v bezvědomí asi dost dlouho, probral jsme se až na ošetřovně, kde se zrovna doktorka bavila s poručíkem. Když uviděla, že jsem vzhůru, přišla i s Feronem blíž a oznámila mi, že se jednalo jen o vytížení. Byl jsem jí ovšem zavázán za to, že si nakonec vynutila, abych tady strávil zbytek dne a noc. Ráno si pro mě ovšem Feron přišel a jelikož mi už nic nebylo, pokračoval jsem ve výcviku.

Tak to šlo celý týden. Během týdne jsem skončil 3x na ošetřovně, jednou s odřenou kůží a 2x kvůli vytížení. Nakonec jsem to nevydržel a rezignovaně zaklepal na dveře admirálovy kanceláře. Když mě pustil dovnitř, postavil jsem se před něj a narovinu řekl, co mě tížilo celý týden…. „Admirále, já už dál prostě nemohu. Došly mi síly. Zezačátku jsem se zařekl, že se nedám, ale postupně jsem měnil názor a dnes tu před Vámi stojím s jedinou prosbou, neposílejte mě tam prosím znovu. V mé tváři byla vidět skleslost a rezignace. Všechno nadšení se z ní ztratilo. Nyní jsem čekal už jen na to, jak se vyjádří admirál, ale v duchu jsem se modlil, abych se tam už nemusel vrátit. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 24. 9. 2004, 16:39


Myslím, že bych sebou měl hodit. Vychutnávat si velení, můžu až potom. McRide mi toho naložila požehnaně. Když si tak pročítám seznam, myslím, že nikoho dalšího potřebovat nebudu. Je toho požehnaně, ale jen samé lehčí práce. Tak do toho. O 10 hodin a jedno zavolání spolužačce později Já tu McRide zabiju. Ta mi toho nadala. Doufám, že jednou budu mít vyšší hodnost a budu jí to moct vrátit. Tak jo, co chybí. Rekalibrace, hotovo. Sondy, hotovo. Postupně si projíždím seznam. Fajn, zbejvá už jen posledních pár věcí. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Jak jsi na tom, Kellyová?" "Kontrolu tricodérů si můžeš odškrtnout. Stejně tak i kontrolu vybavení v laborce. Vše v poho." ozve se nezaměnitelný hlas se skotským přízvukem. "Díky, Janet." "Nemáš zaco. Potřebuješ ještě něco?" "Ne, dobrý. Můžeš jít. A řekni tomu tvýmu bezpečákovy, že se omlouvám, že jsem mu tě ukradnul." "Vyřídim. Měj se." "Ty taky." Poslední věcí na seznamu je kontrola databáze. To nejlepší na konec. Hrozí nebezpečí, že mohla být poškozena, když se ty Klingoni hrabaly v počítači. Sedám do křesla McRide. Bejt velitel má výhody. V takhle pohodlným křesle jsem snad ještě neseděl. Možná bych si mohl trochu udělat pohodlí. To je tak pohodlné..... "Neboj Davidko, naše láska bude věčná." "Já vím, T`Rel, má milovaná." "Nikdo a nic mě nedokáže dostat od tebe. Budeme spolu, navždy." "Hálóóóó. pané!" "Co, co?" Rychle se probudím z velmi krásného snu. Opravdu krásného. O T`Rel se mi nezdálo již dlouho. Podívám se po původci hluku, který mě o ten sen připravil. Nikoho nevidím. Zvednu se z křesla a opřu se o stůl. A pak ho uvidím. Schovaný za

stolem, stojí malý chlapec. Podle jeho výrazu v obličeji tu je již delší dobu. "Co by jsi potřeboval, chlapče?" "Nejmenuji se chlapec. Jsem Jack." Musím se usmát. Ten kluk hraje dokonale rozhorčení. "Promiň, Jacku. Já jsem David. Jak ti můžu pomoct? Ztratil jsi se?" "Ne. Já ne. To Parníkovej Willy." Parníkovej Willy? No, asi nemá na mysli Mickey Mouse. "A to je kdo?" "Můj pes, přeci!" Jack to řekne tónem, jako by to měl vědět každný na této stanici a já jediný hlupák to nevím. "Aha. Tak jo. Použijeme senzory a kouknem se po něm. Víš, co je Willy za rasu?" "Pes." odpoví Jack "Dobře." "Kde se ti ztratil?" "Hrály jsme si na vyhlídkové palubě. A pak byl pryč." "Tak jo, kouknem se po něm." Sedám si za konzoly a hledám všechny psí biosignály na stanici. A začnu na vyhlídkové palubě. Pár psů tu je, ale v jejich okolí jsou lidé, takže ti ztracený nebudou. Ale tady, tady je jeden. Vůbec se nehýbe a v okolí, v bezprostředním okolí nikdo není. To by mohl být on. "Tak jednoho jsem našel. Půjdem se podívat, jestli to je on." Vyjdeme z laboratoře. Jack jde za mnou. V tom se ozve hlas. Zanámí a ne zrovna oblíbený hlas. "Jdete někam, Jacksone?" "Ne, madam. Totiž ano madam. Tenhle chlapec. Ztratil se mu pes. Jednoho jsem našel. Jdeme zjistit, jestli to je on." Při těch slovech ukážu na Jack ta mímy zády. "Jacobe McRide!" "Ano, mami?" Mami? Ten kluk je synem McRide? Rukou se opřu o stěnu, aby to se mnou nešvyhlo. "To musíš rušit mé lidi, aby ze tebe našly, co jsi ztratil." "Mě to nevadí, podporučíku." zastanu se Jacka "Kuš, Jacksone." "Ale mami, já chtěl jít za tebou, ale ty jsi tam nebyla....." A Jack udělá ty nejsmutnější oči, co jsem kdy viděl. Tvrdý výraz v obličejí mé nadřízené je v tu ránu pryč. Pak se otočí na mě. "Dobře, jděte. Ale Pak se hned vraťte, Jacksone. Musíte podat hlášení. A ty, mladý muži." řekne Jackovy "S tebou si promluvím, až příjdu domu."

Za půl hodiny už jdu zpět. Psa jsme našly. Byl to ten druh psa o kterém máma říká, že je to "čistá pouliční směs". Když jsem vešel do laborky, McRide byla za svým stolem a něco dělala na počítači. Když mě uvidí, řekne. "Našly jste toho psa, Jacksone?" "Ano, madam." "Výborně. Tak, jak to tu šlo, když jsem tu nebyla?" Nemůžu uvěřit svým uším. McRide mluví tak přívětivím hlasem. Co s ní na té ošetřovně udělaly? Řeknu, jí vše co jsem udělal. Tedy vše kro m té kontroly databáze. "Dobře, tu už jsi udělám já. Dobrá práce Jacksone. Můžete jít. A zítra si vemte volno, za tu dnešní delší službu." "Dě-děkuji, madam." Otočím se a jdu pryč. Pochválení a den volna od McRide. Co bude příště? Na Vulkánu bude sněžit? Když dorazím do svého pokoje, osprchuju se a lehce se navečeřím. Pak zalehnu. Snad se mi bude zdát pokračovní toho snu z laborky.... _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 24. 9. 2004, 17:32

Mark Rico

nemožné vydržet II

Víceadmirál

Rico pomalu odložil PADD, složil ruce úhledně před sebe na stůl, pohlédl na kadeta a trochu ironicky se zeptal: „Copak kadete Farkasi, máš těžkosti?“ Věděl moc dobře, čím si muž, nebo možná ještě chlapec, před ním prošel. Věděl to z první ruky, byl se za ním podívat i na ošetřovně.


Bart si uvědomil, žesi s ním Rico hraje, a také mu došlo, že nyní je jako slaboch, ovšem jeho mysl už neměla dostatečnou sílu vzdorovat nátlaku ze strany poručíka. Feron mu dával větší zátěž, než ostatním mariňákům v jednotce a to i přes to, že věděl o nedostatečné připravenosti Barta na podmínky, kterým ho vystavoval. Dále mu v jednom kuse nadával a snažil se ho za každou cenu shodit. Jako by si z nějakého důvodu na něj zasedl. Chtěl teď admirálovi říct, co si myslí o té jeho zas.... práci, ale neudělal to. Byla by to absolutní ukázka nezvladatelnosti. Třeba vlastně ani Rico nevěděl, jak Barta Feron trízní, takže nebyl důvod mu hned nadávat. K tomu všemu to byl ještě nadřízený a ke všemu admirál. „Máte pravdu pane, mé tělo ten výcvik nezvládá." Rico mlčel. Pozoroval kadeta v jeho dokonalém pozoru a přemýšlel, co s tím. V uších mu hrál jeho nedávný rozhovor s Romanovem. Měl dojem, že Farkase přecenil. „Kadete, pokud máš s tvým cvičením těžkosti, můžu tě přeložit, ale mám tu v této chvíli jen jediné volné místo. A nevím, zdali jsi na takovou práci připaven a zdali jsi jí vůbec schopen.“ Barta najednou napadla strašná věc. Může snad tahle práce být ještě horší než cvik s Feronem ?! Jenže pak se zase vrátila myšlenka, že snad nic nemůže být horší. Nebyl důvod se tedy nezeptat.... „A smím vědět, co je to za práci pane ?" Při tom v duchu přemýšlel, co si na něj admirál zase nachystá. „Moje osobní ochranka.“ V momentě, kdy to admirál Barotovi řekl, se mu skoro zastavilo srdce. Už jen to, že

admirál přemýšlel nad možností dát mu takovou zodpovědnost, ho najednou naplňovala podivným pocitem. Jako by byl sám na sebe hrdý, ale nedokázal to popsat. Tento pocit byl nový, nikdy před tím ho necítil. Chvíli nevěděl, co má říct, ale nakonec z něho vyšlo: „To bohužel nemohu říct já pane. Je to jen na Vašem rozhodnutí a úvaze." Uvědomoval si, že teď si možná podepsal ortel dalšího cvičení s Feronem, ale opravdu nevěděl, jestli je těžší občas skončit na ošetřovně, nebo mít v rukou tak ohromnou zodpovědnost, jakou jistě ochrana života velitele stanice byla. Rico se po několika velice dlouhých sekundách otočil k počítači, projel na něm několika soubory a vrátil se pohledem zpět k Bartovi: „Na tvém osobním počítači teď máš pár dokumentů o práci ochranky. Služba ti začíná zítra, myslím, že by jsi měl jít a přečíst si je.“ „Děkuji admirále za důvěru ve mě vloženou. Rozumím pane, jdu si vše řádně prostudovat. Omluvte mě tedy." Odpověděl hbitě Bart a po pokynu ze strany admirála opustil jeho kancelář. Nemohl stále uvěřit, že mu Rico něco takového umožnil. Mohl se spoustu věcí přiučit, ovšem také mu došlo, že zde bude jakákoliv chyba tvrdě trestána. Ochranku u takto vysokých důstojníků dělali povětšinou elitně vycvičené bezpečnostní jednotky. Bylo velmi pravděpodobné, že po jeho jmenování do této funkce si bude hafo jiných důstojníků pořádně stěžovat. Nikdo nejspíš nebude věřit ve schopnosti kadeta z akademie. Bart přišel až k pokoji, odemkl ho a za stlumeného světla usedl k počítači. Admirál nelhal, opravdu na něm blikalo několik zpráv. Na nic nečekal a ihned je otevřel, poté se opřel do křesla a začetl se do první z nich. Created by cadet Bart Farkas and Rear admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 25. 9. 2004, 13:10

David Jackson

Sweet dream- Immortal Rome

Poručík

Řím nejskvostnější město světa. Je plné nádherných památek, užasných staveb a trhu otroků. A tam míří mé kroky. Na oslavu narozenin císaře ke mě má přijít sám jeho vrchní generál. Čest pro můj dům. A podle toho se musím zachovat. Musí se koupit nové tanečnice. A takové, které vyberu já sám. Tedy, ty nejlepší. Zahnu za roh a již se předemnou otevře námestí plné lidí a podií s otroky. Rázným krokem, následován pobočníkem vyrážím k Luciovy, od něhož kupuji vždy ty nejlepší tanečnice. "Julie Davide, vítejte v mém skromném obchodě." Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Kdyby byly tvůj obchod opravdu skromný, nepřišel bych Lucie a ty to víš." "Jistě, pane, vím. Čeho si žádáš dnes, pane? Další gladiátory?" "Ne, gladiátory ne." "Pak jistě chceš iberské otroky, aby učily tvé děti." "Ani ibery nechci. Chci tanečnice." "Á, výborně. Zrovna včera jsem získal pár nových přírustků. Prosím, následuj mě do stanu, kde ti je všechny předvedu." Společne s obchodníkem jdu do nedalekého stanu. V něm je většina jeho otroků s nimiž obchoduje. Vede me dozadu, kde v samostatné části stojí asi 10 žen. Všechny v lehké průsvitné látce, takže jako by na sobě neměly nic. Lucie mi ustupuje a já jdu k ženám. Ty, když mě vidí přicházet, postavý se do řady. Očividně nejsem první, kdo je přišel okukovat. Postupně chodím od jedné k druhé. Očima i rukama prohlížím přednosti každé z nich. Pár z nich vyberu. Již zbývá jen jedna. Přistupuji k

ní. Postavu má nádhernou. Tělo pevné, ale jistě pružné. Ještě zkontrolovat její zuby. Odstraňuji závoj, který má na obličeji. Zuby má v pořádku. Prohlížím si její obličej. Nádherná tvář. Modré oči, jako studny pod jejím tmavým obočím. Rukou odhrnu její krátké vlasy a kontroluji uši. Odskočím. Jsou špičaté. Opatrně se k ní ještě přiblížím. Chci se ještě jednou dotknout těch uší, zda to není klam. "Právě je 8:40." Ozve se počítač a já se posadím na postely. "Děkuji." Zavrčím. Přerušit takto krásný sen.... "Není zač, kadete Jacksone." Nechá se slyšet počítač. Vydám pár neartikulovatelných zvuků a padnu hlavou na polštář. Musím ten sen dosnít. Vždyť byl o T`Rel. Ta záhadná otrokyně, se špičatými uši nemohla být nikdo jiný, než T`Rel. Jak to, že se mi o ní v poslední době zdá tak často? Jak je to možné? Spánek již znovu nepřichází a tak se zvedám a mířím do koupelny. Po krátké sprše a vyčištění zůbů jdu k replikátoru a objednávám si něco k snídani. Nad jídlem přemýšlím opět nad snem. Byl tak reálný. A T`Rel. V tom oblečení jí to opravdu slušelo. Podívám se z okna na hvězdy. Zdalipak ještě někdy T`Rel uvidím.... _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 25. 9. 2004, 18:35

Bart G. Farkas

Podivuhodný sen



Dlouho do noci běhaly mé oči po monitoru ze strany na stranu. Snažil jsem se vštípit si vše, jež bylo v admirálem poslaných dokumentech. A nebylo toho málo. Většina informací popisovala, jak postupovat, když se setkáte s nepřítelem, jak zhodnotit hledisko nebezpečnosti lidí, nebo míst apod. Určitě mi to do hlavy nešlo tak, jak jsem si představoval. Spíše naopak. Když jsem se dostal až na stránku o veškerých povinnostech osobní stráže, začaly se mi klížit oči. Hrozilo, že každou chvíli nezastavitelně upadnu do spánkového módu. To mi, jako důkaz ospalosti, stačilo. Uzavřel jsem tedy všechny dokumenty, vypnul počítač, narychlo se osprchoval a ulehl do postele. Netrvalo vůbec dlouho a sen se dostavil. Opět se mi zdálo o Vicky. Procházeli jsme se akademickou zahradou, kde vonělo snad na 100 různých květin a keřů. Ruku v ruce postupujíc směrem k nedaleké budově. Z dáli jsem ji vůbec nepoznával. Jako bych si jí dříve v areálu akademie nevšiml a teď tam najedou stála. Bylo to podivné, ale z výrazu na Vickyně tváři, jež prokazoval štěstí, mě nenapadla žádná záludnost. Došli jsme až k ohromným dveřím, jež byly ozdobeny zlatými ornamenty. Sama budova zblízka vypadala spíš jako nějaký chrám. Vicky mi naznačila, abych dveře otevřel, tak jsem se do nich opřel vší silou. Sotva se otevřely, zřel jsem ohromnou halu, která mi matně připomínala místa, kde se muž a žena spolu mají zasnoubit. Otočil jsem se na Vicky, ale ta se úplně změnila. Místo oblečení na procházku byla celá v bílém, vypadala božsky. Vyděšen náhlou změnou jsem se podíval i na sebe a div jsem nevyjekl hrůzou. Mé tělo bylo oblečeno do svatebního šatstva. Kolem se začalo ozývat pořád víc a víc hlasů. Přibližoval se ke mně David a celý se smál. Po jeho boku se tyčila T´Rel a …. Cože ?.... Za ruku s Davidem a T´Rel šlo dítě, pravděpodobně chlapec !!! Bylo jasné, že je jejich. Poté se oba velmi vášnivě políbili a T´Rel se synem odešla sednout si do oddávacího sálu. David ke mně přistoupil a snažil se mě povzbuzovat, ačkoliv jsem stále netušil, co se kolem mě děje. Z druhé strany jsem zbystřil další blížící se pár. Tentokráte to byli Nell a Andrew. Též oba nadmíru šťastní. Začalo mi to docházet. Mám se ženit !!! Projel mnou pocit úzkosti, jako bych ztrácel volnost a země pode mnou se začala vlnit. Po chvíli vlnění přestalo a místo něj začala hrát hudba, ale ne ledajaká, byl to svatební pochod. Ani jsem nevěděl jak a už se mé nohy začaly pomale v rytmu hudby přibližovat směrem k muži stojícímu naproti nám. Po bližším pohledu jsem v něm poznal admirála Rica. Měl nás oddávat, i když jsem nechápal proč. Moje smysly zabraly až ve chvíli dotazu, jež byl na mě směřován: „Barte Georgy Farkasi, berete si dobrovolně zde stojící

Viktorii McLeaven a budete s ní žít v nouzi i bídě, v nemoci i ve zdraví a budete ji milovat, dokud vás smrt nerozdělí ?“ Najednou jsem měl sucho v puse, špatně se mi mluvilo, ale pohled na šťastnou Vicky mě dodal odvahy. Ano beru. Victorie dostala podobnou otázku, naše oči se v tu chvíli setkaly a já uslyšel ta blažená slova. Ano beru. Rico se pořádně usmál a zatímco pronášel poslední slova, tak jsem mohl lehce porozhlédnout po sále. Byla tu spousta neznámých lidí, které jsem nikdy před tím neviděl, ale také tu byli některé známé tváře. Především Martel, který se na mě škodolibě usmíval, jako by se mi snažil říci, že jsem se právě zbavil své svobody. Vedle něj stál Max a zasněně pozoroval celý rituál. K němu se tulila nádherná dívka. Neznal jsem ji, ale bylo vidět, že má Maxe k smrti ráda. Také tu různě postávali učitelé z akademie, postřehl jsem jak Romanova tak Nakamuru, o níž jsem si myslel, že stále leží v komatu. Otočil jsem se zpět na Rica slyšíc poslední slova oddávacího procesu. Z moci, jež mi byla svěřena Hvězdnou Flotilou, vás prohlašuji mužem a ženou. Můžete se políbit. Přesně to se i stalo. Vášnivý polibek však rázem vystřídala řada výstřelů z pravděpodobně disruptorů. Neváhal jsem a skočil spolu s Vicky dolů k nohám svatebčanů. Ukryl jsem ji za sedačkou a odkudsi vytáhl phaser. Dal jsem jí radu, aby tady zůstala, že se co nevidět vrátím. Můj pohled teď mířil na admirála. Mým úkolem měla být ještě stále jeho ochrana, ačkoliv už jsem nebyl kadetem akademie. Rozběhl jsem se tedy a skočil tak tvrdě, že jsem ho vzal sebou k zemi. Asi se pořádně narazil, naštěstí však paprsek jen jemně lízl jeho nohu. Taktéž i jemu jsem radil, ať zůstane kde je a sám jsem se vydal proti nepříteli. Má hlava vykoukla a já uviděl oddíl Klingonů, ve stejnou chvíli se mi však před očima objevil paprsek a zásah mě poslal do věčných lovišť. V ten samý moment jsem se zpocený probral u sebe v posteli. Oddychl jsem si a podíval se na chronometr. Služba mi začínala za 36 min. Byl akorát tak čas vstávat. Jako každé ráno, tak i toto jsem provedl ranní hygienu spojenou s úklidem pokoje. Když bylo vše hotovo, vydal jsem se do Ricovi kanceláře. V mé výbavě byl ruční phaser a nůž. Přiléhavá uniforma černé barvy mě škrtila u krku, ale já počítal s tím, že to časem přestane. Celou cestu k admirálovi se mi v hlavě přemítal ten sen. Není divu, že jsem cestou narazil do příslušníka bezpečnosti. Slušná omluva však chvíli nepozornosti vyřešila a o moment později jsem již klepal na dveře kanceláře. Snad byly mé znalosti dosti velké na to, abych svou práci odvedl dobře. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 26. 9. 2004, 15:02

Martel Tarkin

Nečekaná návštěva

Konzul

Další den vyjednávání byl tu. Ráno mě ovšem neprobudil žádný budík nebo tak něco, ale přímo Slunce. Zalilo celé mé apartmá svým světlem. Světlo mne probudilo a já otevřel oči. Byla to nádherná scenérie. Vlažně tekoucí voda ze skalky se třpytila ve slunečním svitu. Už mi tu chyběl jen ten větřík. Kochal jsem se tím pohledem. Byl úžasný a emotivní. Do toho se ovšem ozvalo: Je 6 hodin standardního federálního času.


Ani jsem nevěřil tomu, že se jsem se na to mohl dívat dobrou čtvrt hodinu. Vypadalo to jako okamžik. Ale nedá se nic dělat, čas je neúprosný. Vstal jsem, utíkal jsem do koupelny, shodil ze sebe pyžamo a vlezl pod osvěžující ranní sprchu. Byla velmi příjemná. Poté následoval jen tradiční rituál vzetí si nových šatů (pro dnešek jsem zvolil černo-tmavě zelenou kombinaci civilního diplomatického oděvu) a také jsem se musel učesat, neboť můj účes po ránu vypadal jak hnízdo. Konečně! Vše bylo hotovo. Vzal jsem si několik paddů a vyšel z mé místnosti. Zrovna kolem procházelo několik Klingonů. Podíval se na mě tím jejich vražedným pohledem, který vyjadřoval jejich „lásku“ k Romulanům. Lásce se poroučet nedá. Ale také jsem zachytil jistou známku ne nenávisti, ale také něčeho jiného. Byla to zášť, nebo něco podobného. Asi nám nemohli odpusť to, že jsme odhalili zmiji v jejich hnízdě. Možná to byl ale jen můj osobní pocit. Ten se ovšem vytratil v momentě, kdy jsem přišel do kanceláře velvyslance Scotta Matrixe. Tentokrát mi přišel velvyslanec po zazvonění otevřít osobně. Nechal mne vstoupit, a pak vyhlídl na chodbu. Nechápal jsem to, ale když jsem se podíval k jeho stolu, bylo mi vše jasné. V jedno z křesel seděl Morak. Byl klidný, vyrovnaný, a dokonce mi pokynul na pozdrav. To je asi jako kdyby Bart z ničeho nic šel k Jem´Hadarovi a objal ho se slovy: Jsi můj nejlepší kamarád. Na mém rameni se objevila ruka velvyslance Matrixe. Otočil jsem se na něj. Dobré ráno. A zářivě se usmál. Posaď se k nám. Uposlechl jsem jeho výzvy a posadil se. Kde jsme to skončili, pane vyslanče? Zeptal se Matrix. Nebyl to ten hlas, který by rejpal nebo byl úskokem. Byl to hlas, jenž vyjadřoval upřímnost. Musíme se jasně domluvit, Vaše Excelence. Je jasné, že tohle jednání je hodně dlouhé. Ještě dnes se spojím s Nejvyšší klingonskou radou a ujednotím si s ní názory a postoje. Moje rodina, dům a i má posádka mne potřebují asi více, než toto do nekonečna se opakující jednání. Souhlasím. Pronesl Matrix vážným hlasem. Také se kontaktuji s příslušným výborem Rady Federace a prodiskutujeme možnosti. Morak přikývl hlavou na znamení spokojenosti, ale, k mému velkému překvapení, nevstal. A pak je tu ještě jedna záležitost, o které bych chtěl s Vámi mluvit. A jeho hlas na konci věty se ztišoval. Pokud možno soukromně. A prohodil hlavu směrem ke mně. Matrix se zamyslel. Pan Tarkin je můj asistent a dříve či později by se to dozvěděl. Bude mlčet. Ujistil ho Scott. Klingonovi se to sice moc nezamlouvalo, ale asi se nechtěl hádat. Dobře, ať je tedy po Vašem. Jde mi o ten incident ve vězení, pane velvyslanče. Ten, při kterém zemřel, můj člověk. A jeho hlas se začal měnit v prosebný. Chtěl bych, abychom si jeho tělo směli odvést zpět na QońoS a tam vykonat pravý klingonský pohřeb. Podíval jsem se na Matrixe udiveným výrazem. Nejen, že je to proti předpisům – záležitost musí být prošetřena atd., ale odvést si někoho, kdo nemá čest? Trochu divné, ne? Už jsem se chtěl zeptat, když Matrix promluvil. Myslím, že to se bude dát zařídit, pane Moraku. Osobně na to dohlédnu. Máte na to moje slovo, slovo velvyslance. Morak vstal a uklonil se. Děkuji. Můj dům Vám bude dlužen. Pak se podíval opět na mě a já pochopil, že na mě se to tedy rozhodně nevztahuje. Už to byl zase ten Klingon, kterého jsem znával. Jen co se dveře po Morakovi zavřely, tak se Scott posadil a ledabylým hlasem řekl. Jo, máme je zpátky. Ty, kteří přišli na začátku. A otevřel svůj bar a nalil si

sklenku. Myslíte, že se s ním domluvíte? Zeptal jsem se. Určitě! Řekl Scott ihned. Jenom nevím, jestli ty systémy dostaneme, nebo ne. A pokrčil rameny. Výsledek jednání s Klingony je vždy nejistý. I když jsou stejné podmínky, i když jsou tam ti stejní vyjednavači a lidé, tak výsledek může být hodně rozdílný. A hodil do sebe další lok svého nápoje. A o čem jste se tu bavili, než jsem přišel? Zeptal jsem se, ale ihned jsem dodal. Není-li to tedy přísně tajné. Scott na mě hodil pohled, a pak začal mluvit. Přišel za mnou dneska ráno. Prý už se to vláče hodně dlouho a on by to chtěl ukončit. Dohodli jsme se, že každý kontaktuje kompetentní orgány svého státu a vyjedná si jasné stanovisko, za co oni nám to dají a co my jim maximálně nabídneme. Povytáhl obočí. Tudíž neočekáváte valný úspěch, že? Dodal jsem tázavým tónem. Já myslím, že nám to nakonec dají, ale budou se o to hádat a budou chtít hodně. Pro ně jsou ty systémy vcelku nepotřebné a Federace jim může nabídnout jiné, pro ně lukrativnější planetární systémy. Ale výsledek je nejistý. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 26. 9. 2004, 16:51

Martel Tarkin

Den "posledního soudu"

Konzul

Tuhle noc jsem spal velmi neklidně. Už když jsem šel včera spát, tak jsem si dělal starosti, jak bude asi zítřek vypadat a co všechno se bude moci stát. Konečně se ozval počítač a ohlásil mi, že je 6 hodin SFČ. Vyletěl jsem z postele a provedl ranní hygienu. Vzal si na sebe nové oblečení a vyrazil ke kanceláři velvyslance Scotta Matrixe. Cesta byla tentokráte rychlejší než obvykle, protože jsem přímo letěl, abych snad něco nezmeškal a byl na místě včas. Dorazil jsem s čtvrthodinovým předstihem. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Před dveřmi velvyslance jsem se upravil a zazvonil. Dveře se otevřely a mně se naskytl pohled, který jsem zatím neviděl. Byli tam asi ještě další 3 lidé. Jednoho jsem znal – byla to Alexandra, atašé na této stanici. Ty dvě další osoby jsem neznal, ale nevypadalo to, že by si přišly jen tak pokecat. Obě neznámé osoby na mne spočinuly svým zrakem. Aaaaa, to je pan Tarkin, můj pobočník. V současné době studuje AHF, Miku. Pochopil jsem z toho, že se s ním Matrix asi zná. Dobře, tak pojď dál. Vybídla mne osoba jménem Mike. Mate, tohle je člen Rady Federace pro správu kolonií se svým asistentem Dr. Mike Yataka. Představil mi Matrix pro mne neznámou osobu. T ěší mě, Vaše Excelence. Mike mi pokynul a podal ruku, jenž jsem i stiskl. Jsme tedy domluveni Scotte. Myslím, že tak to asi bude nejlepší. Scott přikývl. Po jeho přikývnutí opustil člen RF Yataka kancelář. Co tedy Rada Federace, jak se dohodli? Vyzvídal jsem. Dočkej času jako husa klasu, Mate. Všechno se dozvíš, ale teď máš jiné úkoly. Podal mi padd a přitom nadále pokračoval ve výkladu. Nejprve půjdeš za podporučíkem McRide. Musíš jí osobně odevzdat tento padd. Nikomu jinému ho nedáš, jasný? Zeptal se hlasem, v němž byla stopa hrozby. A co je na něm? Scott mě jenom odbyl slovy. To tě nemusí zajímat, ale když už jsi se tak hezky zeptal, tak ti to povím. Je tam koordinace bezpečnostních složek s vnitřními senzory, jenž spadají do oblasti monitorování základny vědeckými prostředky. Vzal jsem padd. Jistě, provedu. A co dál? Zeptal jsem se dychtivě. Zklidníš hormon. Uzemnil mě Matrix. Až to uděláš , lehce se usmál a mrkl na mě , půjdeš do sekce Klingonů. V onen okamžik mě polil zvláštní pot a krve by se ve mně nedořezal. J-já? J-já mám jít za K-Klingony? Ptal jsem se kuckavě. Je mi líto, ale já to nestihnu, musím ještě zařídit spoustu další věcí a na tohle

prostě nezbyl čas. Pokrčil rameny, ale stál za svým názorem, tudíž nemělo cenu ho přemlouvat. Ano, pane. Řekl jsem sklesle a můj byl dost vystrašený. No tak, no tak. Neboj se, já tě nenechám zabít teď, když jsi u mě jako kadet, to bych si dal – ještě mít popotahovačky s tvou smrtí při výkonu služby. A ještě by tě immemoria povýšili, to tak. Otevřel pomocí svého stolního počítače dveře a dovnitř vstoupily dvě osoby (muž a žena) ve zlatých uniformách s phasery u pasu. Tohle je crewman James Turisatakinye a tahle mladá dáma je lodní mistr Eve Mardon. Budou ti dělat zeď, čili budou zajišťovat tvou ochranu. Mělo by to stačit. Pak se pořádně nadechl a pokračoval. Půjdeš ke Klingonům, jmenovitě ke Klingonvi jménem Hotres. Je to Morakův zástupce. Předá ti přesný termín, kdy se setkáme v jednacím sálu. Až ho budeš mít, tak si to zamíříš rovnou do kanceláře admirála a jeden z těch dvou paddů, které budeš mít mu odevzdáš. No a nakonec se vrátíš sem, a pokud tu nebudu, tak tu na mě počkáš. Na jeho obličeji se objevil zlomyslný úšklebek a očekával jsem správně, když jsem si myslel, že bude i poznámka. A ne abys zase zakopl a spadl náhodou na mé křeslo. Pronesl výrazným hlasem s výrazným obličejem. Jistě, pane. Dodal jsem a na mých rtech se objevil nepatrný úsměv. Ten se však po chvíli vypařil. A nebude lepší, když si to zavoláme? Zeptal jsem se prostě. Lepší by to bylo, ale Klingoni jsou totiž nějak obezřetní a chtějí to takhle a my nemáme jediného důvodu, proč jim nevyhovět. Pokrčil rameny a zasedl za svůj stůl. A teď už val. Rozloučil jsem se a s mou novou přítěží za zády, která mě ovšem velmi příjemně hřála – hlavně hřála mé sebevědomí. Vyrazili jsme k poručíku McRide. Cesta netrvala dlouho. Jak se ukázalo moje bezpečnost znala základnu už vcelku dobře. Dveře se otevřely a se vlídnými slovy mne přijala podporučík McRide. Dobrý den. Co byste potřeboval? Zeptala se. To nemohla být ta žena, kterou popisují záznamy, vyloučeno. Tady tohle posílá velvyslanec Matrix. Podal jsem ji padd. Ano, ano. Vím o tom. Její čelo se zvrásčilo, když přebírala padd. Nashledanou. Ještě jsem řekl, ale už si mne nevnímala, jak běžela do své pravděpodobně laboratoře. Další na seznamu jakou moji nejlepší přátelé – Klingoni. Určitě mě mají rádi, protože láska prochází žaludkem a já jim v nich vězím hodně dlouho. Pronesl jsem a snažil si dodat odvahy. Můj doprovod se jen chabě uchechtl. Vstoupili jsme do sekce Klingonů a já hledal úpěnlivě ty správné dveře. Eve mně poklepala na rameno. Otočil jsem se a ona mi ukázala na ty správně dveře. Byl jsem ji opravdu vděčný. Zazvonil jsem a chvíli potom se dveře rozlítly. Přede mnou stál tak dvoumetrový Klingon, který měl očividně zájem dopřát svým pěstem radost jednou ranou. Nic méně se ovládl se, když uviděl, jak si za mě provokativně stoupli ti dva. Určitě by se ovládl i tak, ale tohle bylo i pro mě mnohem příjemnější. Mám tu vyzvednout určité paddy. Klingon natáhl ruku dozadu, a pak mi je s nechutí podal. Tady jsou a buďte přesní. Dodal. Ji… To jsem již nestačil doříct, neboť dveře se zavřely. Nyní jsme vyrazili ke kanceláři admirála Rica, velitele stanice. Trochu se mi sevřel žaludek. Viděl jsem ho vlastně jenom jednou, a to při začátku naší služby na SB1. Dveře admirálovy pracovny byly přede mnou a jasně na nich stálo KONTRAADMIRÁL MARK RICO, VELITEL SB1 - McKinley. Zazvonil jsem. Dveře se otevřely a já šel rovnou k sekretářce. Moje přítěž mne následovala. Potřebuji ihned mluvit s admirálem. Pronesl jsem vlídným hlasem. Tedy tak vlídným, jak jsem uměl. Moment, ověřím, jestli má čas. Vstala a šla do vedlejší místnosti. Něčí ruka se objevila na mém rameni. V klidu jsem se otočil a čekal, že mi chce něco moje stráž říci. Jaké bylo mé překvapení, když to byl Bart. Ahoj. Pronesl jsem překvapeným hlasem. Zdar. Odvětil Bart. Co tady děláš? Zněla moje první logická otázka. Jsem Ricova ochranka. Pronesl hrdě Bart. Ještě chvíli jsme spolu kecali, než se objevila sekretářka. Admirál Vás, přijme. Můžete vstoupit. Upravil jsem se, sebral veškerou svou

důstojnost a odvahu a vešel jsem. Admirál seděl za svým stolem. Kadet Tarkin, že? Zeptal se a odložil padd, který měl v ruce. Ano, pane. A postavil jsem se do pozoru. Tohle Vám mám předat, pane. Při těchto slovech jsem mu podával padd. Admirál si ho vzal a poděkoval. Slušně jsem se rozloučil a odešel z místnosti. Venku jsem se ještě rozloučil s Bartem a už jsem si to mířil rovnou k velvyslancově kanceláři. Před kanceláři jsem se rozloučil s mou ochrankou a poděkoval jim za to, co pro mne udělali. Bylo fajn je mít s sebou, zvláště při návštěvě Klingonů. Do kanceláře jsem vešel, ale Matrix tam nebyl. Hezky jsem se posadil do křesla naproti stolu, aby náhodou nedošlo k nehodě či se mi neudělalo špatně a já neskončil v křesle velvyslance, které se na mě „smálo“. Vidím, že jsi zvolil správnou variantu. Ozval se hlas za mnou. Matrix se vrátil a jeho tvář zdobil široký úsměv. Tady je ten druhý padd. Podal jsem jej Scottovi. Dobře, máme tedy ještě 6 hodin čas. O 6 hodin později. (v 17:00) Zasedací sál byl slavnostně vyzdoben. Byla tam spousta vlajek, velké množství jídla při pravé stěně místnosti. Zasedací sál se změnil na krásnou přepychovou místnost. I světla byla jiná. Nyní zde nebylo standardní osvětlení, ale vše osvětlovaly nádherné lustry z křišťálu. Podle úmluvy to měl být poslední zasedací den, kdy se vše rozhodne. Měl jsem na sobě nádhernou diplomatickou róbu, jenž mi velvyslanec nechal zreplikovat. I on byl oblečen velmi slavnostně. Kupodivu ani Klingoni nezaostávali a také se slavnostně oblékli. Jako poslední vešel do místnosti admirál Rico v jeho slavnostní uniformě. Moc mu slušela, ale ještě více by slušela mně. Za ním šel Bart jako jeho tělesná stráž. Stráže tam byli i jiné, tedy ty, co nominoval Scott a velitel bezpečnosti se o to opravdu postaral. Když všichni seděli (někteří i stáli), tak se ujal slova Morak. Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil Qrorna, syna domu kancléře Gowrona a člena Nejvyšší klingonské rady. Tak tohle bylo za všemi těmi opatřeními. Bezpečnost toho jedince. Moc dobře jsem si pamatoval slova, která mi řekl Scott. Nezapomínej na jednu věc, ať už to skončí jak chce – dostaneme, co chceme, nebo ne, tak je toto jednání důležité. Každá alternativa má své mocné zastánce stejně jako velké odpůrce. Pokud to projde hladce, tak to bude největší vítězství. Qrornon vstal a uklonil se. Vítejte zde, Vaše Excelence. Pronesl Matrix. Klingon jen kývl hlavou a posadil se. Můžeme nyní přistoupit k závěrečnému čtení návrhů? Zeptal se Matrix. Klingon Morak přikývl. Federace Spojených planet nabízí Svrchované klingonské říši za dva planetární systémy, jenž jsou v podvědomí obou stran, tedy systémy HuÍanG a Terci, dva jiné planetární systémy, aby zachovala stávající rozložení. Dále se Federace zavazuje za tyto dva systémy doplatit částku půl miliardy federálních kreditů. Poté se posadil a nechal mluvit druhou stranu. Morak vstal a začal svou řeč. Klingonská svrchovaná říše je ochotna podstoupit Federaci dva planetární systémy – systémy HuÍanG a Terci. Požaduje za to však kompenzaci spočívající v předání dvou planetárních systémů minimálně stejné kategorie a doplatek 1,5 miliardy federálních kreditů. Pak se také posadil. Chvíli na to začalo vyjednávání v užším kruhu. Skupinky vyslanců mezi sebou bouřlivě diskutovali. Osobně jsem nevěděl, kam mám jít dřív. Velmi jsem obdivoval velvyslance Scotta Matrixe, lítal mezi jednotlivými skupinami a přesně věděl, co kde má říct – hold léta praxe. Stál jsem tam jak Y. Uvědomil jsem si to a rychle běžel pod ochrannou roušku

velvyslance. Přišel jsem k právě započatému rozhovoru. Souhlasím, Vaše Excelence. Systémy opravdu jsou pro klingonskou vládu nepotřebné, neboť už je využívá Federace, a tak není důvod, proč bychom je my dále využívali, ale přeci jen – ztrácíme tím jistou část naší domoviny. Ty planety jsou již zařízené. Stál si za svým Morak. Samozřejmě, to chápeme, ale oba víme, pane vyslanče, že ty systémy mají cenu tak dvě stě padesát miliónů a ne půl druhé miliardy. Morak se pod svými vousy lehce ušklíbl a začal si mnout bradu. A máte tedy nějaký návrh? Zeptal se ledabyle. Federace je ochotna dát vám 750 miliónů federálních kreditů. Myslím, že to je více než štědrá nabídka. Hlas Scotta Matrixe nyní byl tak podbízivý a sladký. Hrál Klingonům na nějaké jejich, zřejmě mnou nepostřehnutelné, city. Začal jsem si uvědomovat, že nás Klingoni ždímou až moc. Šel jsem pro svůj padd a začal listovat v seznamu volných dostupných planet poblíž klingonských hranic. Vrátil jsem se zpět ke skupince, plně zabrán do paddu. Chvíli jsem listoval seznamem a našel něco, co by se dalo využít. Pane velvyslanče. Oslovil jsem Matrixe. Ten se otočil a já mu ukázal jméno systému. Matrixovi se na obličeji objevil spokojený úsměv a pokýval hlavou. Nějak jsem tomu nerozuměl – vždyť se ani nepodíval, co to je za systém. A co kdybychom vám, pane Moraku, přihráli i systém, ve kterém je poměrně slušná zásoba dilithia? Co vy na to? Morak zvážněl, ale v očích mu přímo jiskřilo. To myslíte vážně? Otázal se – v hlase na půl podezření, že si z něj velvyslanec střílí, na půl naději, že tomu tak není. Naprosto vážně . Systém Rud 520 je Federací nevyužíván. Klingon si nechal podat padd a prohlížel si tu planetu. To musím přednést naší delegaci. Jeho slova zněla velmi zamyšleně. Přeci jenom, je to lákavá nabídka – dostat do rukou dilithiový systém, 750 miliónů federálních kreditů a ještě jeden systém, který by se dal kolonizovat. Viděl jsem Klingona, jak se trápí tím, zda nabídku přijmou, nebo odmítnout. Bylo příjemné vidět, jak se Klingoni dohadují. Spíše jim nešlo ani o to, že by Federaci nechtěli ty systémy dát, ale o to, že se to Federaci bude náramně hodit. Ale to vše byly jen mé domněnky. Třeba se baví o úplně něčem jiném. Tak ty sis toho už také všiml? Zeptal se mě Matrix bez toho, aby se na mě podíval. Všiml jsem si toho asi před 8 týdny, když jsem pročítal systémy, které bychom jim mohli dát. Pokýval jsem hlavou. Nyní jsem už chápal. Scott to věděl celou dobu, jenom čekal, jestli na to přijdu také. To se aktivistům nebude líbit. Pronesu škodolibým hlasem. Ne, to nebude, ale co se dá dělat. Řekl velvyslanec s ironickým povzdechem. My se tak zbavíme něčeho, co vlastně nikdy s ohledem na ekology těžit nemůžeme a ještě nám to prospěje, že? Konstatoval jsem. Přesně tak, pane Tarkine. Přestane to být naším majetkem a Klingoni si s tím budou dělat, co chtějí. Pak se zase Matrix ujal svých povinností a začal obcházet jednotlivé skupinky. Následoval jsem ho. Když jsem si byl pro jídlo, tak se ozval zvuk, jenž naznačoval, že je čas jít ke stolu k „poslednímu soudu…“ _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 Naposledy upravil Martel Tarkin dne 29. 9. 2004, 19:37, celkově upraveno 1 krát 27. 9. 2004, 17:48


Jak já to ranní stávání nesnáším! pronesl jsem, když mě ráno zbudil budík. Proč se taky nemůže stávat o něco později a ne v 7.00. Vyhrabal jsem se z postele. Následný průběh událostí byl již předem dán mnohaletou praxí. Hygiena, snídaně, oblečení,.. . Vyrazil jsem do práce. Přišel jsem přesně na čas. Carla už tu byla, což mě dost překvapilo, protože

většinou chodí tak o deset minut později. Pokynula, abych k ní zašel.


Dobré ráno pozdravil jsem. Dobré odpověděla. Máme tady menší úkol. Snad ne další transport na Mars? položím řečnickou otázku. Carla se na mě podívá, pak pokračuje. Dnes přiletí Jeden důležitém Klingon. Jeho jméno si nepamatuji. Ale je to dost důležitý a tajný. Tvým úkolem bude navést loď do doku 3. Ale nemusí to vzbudit moc pozornosti. Rozumíš? Kývl jsem na znamení souhlasu. Takže budu ostatní lodě držet dál. Kdy má přiletět? Asi tak za dvě hodiny, ale musíš to brát s odstupem, u klingonů nikdy nevíš. Trochu jsem se pozasmál nad jejím ne zrovna přátelském postoji vůči klingonům. Nikdy nám neřekla, co za tím stojí. Asi to bude osobní. Teď už se jdi věnovat svým povinnostem. Uposlechl jsem rozkaz a vydal se ke své konzoly. Prošel jsem si plán příletů a odletů. A pomalu začal odklánět provoz. Dok 3 byl v diplomatické sekci. Bezpečáci, jak je znám, to tam už asi vše důkladně zabezpečili. Čas plynul, dvě hodiny už skoro uplynuly, když v tom se na matce objevil symbol značící kligonskou loď. Okamžitě požádali o povolení k přistání. Dal jsem jim absolutní prioritu a povolil manévr. Odkud se vzal tu se vzal ferengijský nákladné člun. Mířil si to přímo ke stanici, nevyžádal si ani povolení a letěl rychle v kolizním kurzu. Navíc, aby toho nebylo málo, tak jeho trajektorie procházela až nebezpečně blízko trase klingonské diplomatické lodě. Zavolal jsem je:[b]Tady je SB1-McKinley. Nemáte povolení přiblížení k základně. Zpomalte a vyčkejte dalších instrukcí. Rozumíte. Opakuji zpomalte a vyčkejte dalších instrukcí. Bez odpovědi. Zkontroloval jsem jestli funguje univerzální tlumočník, vše v pořádku. To už se objevilo varování na obří hvězdné holomapě. Carla přišla za mnou. Nějaký problém? Ano. Tenhle ferengský nákladní člun má kolizní kurs se stanicí a neodpovídá na pokus o komunikaci. Navíc křižuje trasu té klingonské lodi. Zavolejte je znovu. Uposlechl jsem. Znovu nic. Dobrá, nemůžeme riskovat dál. Aktivujte vlečný paprsek za zachyťte ten člun. Poručila Carla. Ani nevím, jestli to spadalo do jejích kompetencí, ale nebyl čas na diskuze. Někdo aktivoval vlečný paprsek a člun úspěšně zachytil. Jak je na tom? Člun je pouze mírně poškozen. Asi budou muset uklízet rozházené nádobí. Tento náš šťouch asi probral kapitána toho člunu. Pokusil se nás přesvědčit, abychom ho pustili z vlečného paprsku, ale marně, ohrozil stanici a to byla už věc bezpečnosti. Vlečným paprskem byl unášen do jejich náruče. Na konec, asi pro lepší náladu si na konto Federace a ferengů zanadával pilot klingonského plavidla. Asi si neuvědomil, že má otevřený kanál. Tentokrát byli klingoni poslušní a nechali se bez větších potíží navést na místo určení. Úkol splněn. _________________ Maxis Barett, poručík

27. 9. 2004, 22:32

Bart G. Farkas

Bodyguard


Bart zamířil k Ricově sekretářce. Byla opravdu krásná, jako vždy, ale v hlavě měl jen jedinou ženu a ta pro něj byla nejkrásnější ze všech, tou ženou byla Vicky. U dveří admirálovy kanceláře postával muž, jež se pravděpodobně až do teď staral o jeho bezpečnost. Bart tedy předal osobní dokumenty a nahlásil se. Netrvalo dlouho a už si místo s bodyguardem vyměňoval. Ten se jen ušklíbl a z jeho výrazu šlo vidět, že je nadmíru nespokojen s admirálovým rozhodnutím, ovšem respektuje ho. Nyní bylo

vše v Bartově rukou a on jen doufal, že admirála nezklame. Rico zatím seděl ve své kanceláři a procházel služební záznamy několika nových členů posádky. Měl se s nimi dnes setkat v doku 5. Vůbec se mu ale nikam nechtělo, a tak přemýšlel, jestli tam nepošle prvního důstojníka. Bylo to dost lákavé.


Tato práce začala být po chvíli dosti nudná. Takové postávání Bartovi nic nepřinášelo, ovšem věděl, že ne všechno se dá vyřešit silou a že někdy i ti nejlepší můžou sáhnout až na dno svých sil a možná ještě hlouběji. Bylo proto mnohem jednoduší vydržet tady, než někde na cvičebním poli s poručíkem, na jehož jméno raději ani nemyslel. Měl nyní možnost, prohlédnout si tu krásu kanceláří, v pozadí nádherně se vybarvující květiny s omamnou vůní a okno, jež momentálně mířilo přímo na Zem. Nikdy před tím ho krása té zelené koule ve vesmíru tak neudivila, jako teď. Měl rád kosmos se všemi jeho tajemstvími, ale takové normální jevy už přehlížel a přeci i ty měly svoji jedinečnou krásu. Začal poznávat obrysy kontinentů. Před ním se teď rýsovala celá Jižní Amerika. Takhle z výšky nevypadala moc velká a při tom její přejezd, z jedné části na druhou na motorce, by Bartovi nějakou tu hodinku zabral. Začal si uvědomovat, na jak malinkém kousku půdy dokázalo lidstvo přežít tak ohromně dlouhou dobu. Bylo to přímo fascinující. Dveře Ricovi kanceláře se po chvilce otevřely, vyšel Admirál a zamířil ke stolu svojí sekretářky. "Ireno, prosím tě, potřebuji, aby jsi kontaktovala Sandru, ať to dneska vyřídí v tom pátém doku. Budu tu pracovat. Mám na dnešek ještě nějaké povinnosti?" Sekretářka se ladně otočila k počítači a začala prohlížet Admirálův diář. "Ano pane, odpoledne přijde T'Kola. Potřebuje s Vámi mluvit ohledně nějakých úprav rozvodů. Neudal přesně o co jde." Admirál si prohrábl vousatou bradu. Admirál: "Dobře, dejte mu vědět, že do dvou hodin staničního času budu zpět z oběda." Sekretářka: "Obědváte s..." Admirál: "Admirálem Janewayovou. Vím. Dorazila už na stanici?" Sekretářka: "Ne, ještě ne, pane." Admirál: "Fajn." Bart dál stál v pozoru, aby bylo vidět, že se snaží plnit si své povinnosti, jak jen je to možné. Velice ho však udivilo, že Rico má obědvat s admirálem Janewayovou, tou legendou, co se i s lodí jménem Voyager ztratila v deltakvadrantu. Bylo více než jisté, že coby Ricova stráž se s ní uvidí taky. Bohužel nebude mít možnost se skoro ani pohnout, na tož pak se s ní pozdravit a seznámit, ale aspoň bude moci tvrdit, že ji viděl živě pár metrů od sebe. Jen hlavně, aby ho nevyvedla její přítomnost z míry a on se tak přestal soustředit. Když měli být na obědě dva tak důležití lidé, mohlo se vždy něco stát. Věřil sice v bezpečností zázemí stanice, ale co kdyby. Admirál se odebral zpět do své kajuty. Irena ho zpoza stolu pozorovala, pak pohlédla na Barta. "Vojáku, nedáte si něco k pití?" Irena se Barta velmi laskavě zeptala a on si uvědomil, že má opravdu velmi sucho v krku. "Děkuji za optání. Můj krk by potřeboval osvěžit pár kapkami čisté vody, byla by jste moc hodná, kdyby jste mi ji donesla." A usmál se na ni. Nemohl se bůhvíjak přesouvat po kanceláři, ale napít se

snad mohl. Však to nyní vypadalo tak, že prostojí několik hodin v jídelně, kde si Rico hodlá popovídat u jídla s Janewayovou. Asi nebudou spěchat a tak tam může trčet třeba do alelůja. Už teď začínal cítit, jak mu nohy dřevění a to tu byl teprve něco přes hodinu. "Snad to ale bude jen zvykem." Pomyslel si. Irena zreplikovala pití a přinesla mu ho. "Jak se jmenujete, vojáku?" Položila mu hned další otázku. Bart uchopil sklenici a celou ji do sebe vyklopil. Náhlý příval osvěžení mu opravdu přišel vhod. Potom se opět podíval na Irenu a jal se odpovědět jí na dotaz. "Mé jméno je Bart Georg Farkas. A jaké je Vaše sličné jméno ?" Řekl Bart a hbitě přehodil otázku i na Irenu, jejíž jméno sice zaslechl, ale byla slušnost se zeptat přímo jí. Taková menší konverzace mu teď přišla vhod. "Irena Dielsová. Těší mne. Vy jste tu dnes poprvé?" Otočila se a opět přešla ke svému počítači. "Ano, jsem tu poprvé, jako prozatímní náhrada za admirálovu osobní stráž. Snad byla jeho důvěra kladena na ta správná bedra." Pronesl Bart zamyšleně, ale při tom stále vnímal okolí. Hledal otázku, kterou by předal řeč opět na Irenu a taky jí našel... "Vy se znáte s admirálem již dlouho ?" "Ano, pracuji s ním od doby, co sem přišel. Vy jste tu jako náhrada? Já myslela, že Vás sem přeložili..." Irena projela nějakou složku. "Jistě, byl jste sem přidán." Bart se opět zamyslel a pak řekl. "Ano, to ano, ale jen do doby, než mi skončí zdejší praxe. Pak uvidíme, jak dopadne moje hodnocení a pokud vše bude ok, tak si začnu hledat nějaké místo na plný úvazek." Irena přikývla. "Hodláte to místo hledat tady, na naší krásné základně?" Bart byl nyní velmi zadumaný. Irena mu položila opravdu záludnou otázku. Nebyl ještě plně rozhodnut, ale věděl, že dřív či později ten výběr bude muset učinit. Pokud udělá 4.ročník, tak dříve, pokud ne, tak později, ale na to se mu raději ani nechtělo myslet. "Nemám ještě v tomto směru udělané konečné rozhodnutí, ale stanice je jednou z možností, mezi nimiž se rozhoduji. Nechtěl bych se ale připravovat na něco, co může náhle skončit nedokončeným 4.ročníkem a tedy opakováním." Poté se protáhl a jeho kosti hlasitě zapraštěly. Sám se divil tomu zvuku. Moc často ho od svého těla neslýchával. Ovšem málo kdy stál dlouhou dobu na jednom místě bez většího pohybu. "V kolik bude střídání?" Dotázala se Irena. "Nejsem si jistý. Délka směny je jedna z mála věcí, ke které jsem se včerejší noci

neprodral skrze hafo dokumentů, jež mi bylo posláno." Snažil se při tom vzpomenout na časový diagram, který přejel hned po prvním vyobrazení. Nic z něj si však nevybavoval. Bylo více než pravděpodobné, že se mu úplně vykouřil z hlavy. "Zjistím to... " Zašvitořila Irena. "Ach, tady to je. Bart Farkas, směna končí ve tři třicet." Aha. To znamenalo, že na admirálův oběd tu ještě asi bude. Nebylo na škodu se ovšem zeptat. "Děkuji za informaci. Vypadá to tedy, že tu budu ještě s admirálem na oběd. Chodí s ním ochranka normálně přímo do jídelny nebo stojí před jídelnou ?" Tato otázka ho dosti trápila a chtěl mít v její odpovědi jasno. "Samozřejmě, že všech deset mužů dovnitř nejde, ale většinou minimálně tři stojí vevnitř." "Které muže si Rico asi vybere, aby byli vevnitř ?" Něco mu říkalo, že on to nebude. Byl nový a proto bylo málo pravděpodobné, že mu dá přednost před některým svým dřívějším, již zkušeným, členem ochranky, ale naděje se přesto nevzdával. Vší silou toužil po tom, zahlédnout Kathrin Janewayovou, jak sedí uprostřed místnosti. Slýchával o ní, že je postrachem borgů a on si odjakživa přál být postrachem pro Jem´Hadary. Kathrin tedy svým způsobem byla jeho vzor a každý si přeje být aspoň jednou v životě nablízku svému vzoru. Irena si zatím začala hvízdat nějakou veselou melodii. Bart tak stál ještě pár hodin a občas prohodil pár slov s Irenou. Za tu dobu kolem něj prošel i Martel, takže mu na malou chvíli zlepšil náladu. Když už začínal mít hlad, objevil se v otevřených dveřích kanceláře Rico. created by cadet Bart Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 28. 9. 2004, 8:08


Momentálně není moc práce, tak si jen sedím u konzole. Pak mě něco napadne. Spustím ruce na konzolu a nechám je běhat. Za chvilku se již na mě usmívá z obrazovky obličej....no, usmívá, řekněme dívá.....obličej T`Rel. V poslední době na ní musím neustále myslet. Čím to? Kdo vím. Opatrně, jako bych se bál že monitor zničím a ten krásný obličej už neuvidím, dotknu se tváře na monitoru. V tom se ozve zvuk otevírajích se dveří a já jedním jedním pochybem vypínám otevřenou složku. Do laborky vstupuje Martel, v ruce něco, co vypadá jako PADD. Asi to i PADD bude. Chvilku se baví s McRide a pak odejde. McRide jde za ním a zastaví se u mě. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"Jacksone, postarejte se o tohle." "O co jde, madam?" "Hádejte, Jacksone." Vezmu si PADD a chvilku si v něm čtu.

"Sázel bych na koordinaci bezpečnostních složek s vnitřními senzory, jenž spadají do oblasti monitorování základny vědeckými prostředky." "Velmi dobře, kadete. Pusťte se do práce." "Aye, madam." Opět aktivuji konzolu a začnu do ní vnášet nové údaje. Když je to hotovo, pomocí senzorů to zkontroluji. Vypadato, že je vše jak má být. "Hotov, Jacksone?" Zezačátku služby zde, jsem se vždycky lekl, když se mi McRide neslyšně "vynořila" za zády. Teď už jsem si zvykl. "Ano, madam." "Výborně. Pojďte se mnou do kanceláře." "Ano, madam." Zvedám se a o krok pozadu následuji McRide do její kanceláře. Tam mi ukáže na volné křeslo, abych si sedl. Učiním tak. "Dáte si něco k pití, Jacksone? Myslím, že pijete ledový čaj, citronový." "Broskvový, madam. Ano, dám si." McRide mi objednává pití? Co se z tohodle vyklube? McRide dojde k replikátoru, objedná sobě i mě pití. Potom předemě položí sklenici a jde si sednout do svého křesla. Chvilku jen sedí a pozoruje mě. Pak se zeptá. "Praxe Vám již bude končit, že Jacksone?" "Ano, madam. Za pár dní." "Byl jste tu spokojen?" Aha, že byjí šlo o tom, abych si na ní nestěžoval? "Ano, nadmíru, madam. Naučil jsem se toho spoutu od Vás." "Když to říkáte. A kam jdete po Akademii?" "Ještě jsem o tom moc neuvažoval. Ale asi na nějakou loď." "Na loď?" "To víte, madam. Jsem toulavé povahy." "A co by jste řekl, službě zde? Hodil by jste se mi. Už jen kvůli dalším kadetům. Vy jste taková, přátelské duše. Já bych na ně pouštěla jen hrůzu." "No, děkuji za nabýdku, madam, ale myslím, že bych se z nich psichycky zhroutil." "Vím, jak to myslíte. Ale veřím, že ať půjdete kamkoliv, půjdem Vás to skvěle." "Děkuji, madam." "A teď odchod, kadete." Zvednu se odejdu z její kanceláře. Co mělo tohle znamenat? Tohle se k ní vůbec nehodí. Ale jedno jí věřím. Určitě by mě tu potřebovala. Lituju kadety, co jsem příjdou po mě. kouknu na chronometr na stěně. To už je tolik? No, další služba u konce. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem"

29. 9. 2004, 10:48

Andrew d'Armand

Interloper

Praporčík

"Už půl hodiny před jedenáctou hodinou jsem stepoval před kanceláří náčelníka Outhgata. Dveře se právě otevřely a z nich vyšel muž středního věku a mladá žena. Oba byli ve žlutých uniformách bezpečnosti a fazery měli pevně umístěné u pasu. "A nechci žádný potíže, jen bezpečně někoho dopravíte do Klingonské sekce, Turisatakinye, Mardon, rozumíme si?" Dvojhlasné "Ano" , bylo více než dostatečnou odpovědí. Oba dva za chvíli zmizeli v chodbě. Tak mě napadlo, jak asi Klingoni reagovali na Martela, Romulany zrovna příliš v lásce nechovají. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Než se stačily dveře zavřit, odvážil jsem se lehce nakouknout dovnitř, k mé smůle si toho Outhgate všiml a dveře se opět otevřely a v nich stál náčelník. "Á, d'Armand, tak už se nemůžete dočkat služby co?" Nasucho jsem polkl a hledal vhodnou odpověď. Naštěstí jsem byl osvobozen samotným věznitelem. "Pojďte se mnou do kanceláře" Vešel jsem tedy za svým nadřízeným, Outhgate obešel svůj pracovní stůl, kde bylo neuspořádaně položeno mnoho paddů. Celá jeho kancelář budila dojem, že je až příliš využívaná. Stál jsem v pozoru na druhé straně stolu v očekávání. "Posaďte se" Opatrně jsem odsunul židli a posadil se a přemýšlel co mi asi chce. "Přemýšlíte, co po vás asi chci, že?" , řekl pobaveně "Ano, právě o tom jsem přemýšlel" Outhgate se pohodlne opřev ve svém křesle a úsměv z jeho tváře ne a ne zmizet. "Slyšel jsem o vašem incidentu v baru, chlape vy se umíte seznamovat. Ale teď k věci, ukázalo mi to jednu věc, že se nebojíte, ale na druhou stranu, potřebujete trochu ...... diplomatické zkušenosti. Dneska ráno se stal malý incident s ferengskou lodí, která nerespektovala pokynů Řízení letů. Aby se zabránilo srážce byl použit vlečný paprsek. Nikomu se nic nestalo, ale ferengská loď by potřebovala úklidovou četu. Ferengský kapitán nás nařknul, že jsme bezdůvodně zničili jeho zboží. Dělá tam strašné scény. Vemte si někoho k sobě a celou věc prošetříte." "Ano, pane, vrhnu se na to okamžitě" Vstal jsem a chystal se o odchodu. " A d'Armande, nezapomeňte, diplomaticky" "Ano pane" V duchu jsem ovšem přemýšlel, jak se dá diplomaticky jednat s Ferengem e neztratit přitom nervy. Takřka jsem vyběhl chodbou pro člověka, který snad nikdy neztrácí optimismus. Vběhl jsem mu doslova do náručí. "Huh, jen pomalu" Á, Andy, taky tě rád vidím" , dodal, když zjistil, co mu to přistálo na hrudi. "Právě tebe hledám" "Tak jsi mě našel" , usmál se od ucha k uchu Bolian.

"Mám pro nás úkol od Outhgata, nějaký problém s Ferengy" Chleemův všudypřítomný úsměv zmizel a hned vzápěti se objevil na mém, potěšilo mě, že něco dokáže pokazit ten jeho optimismus. "Nejdřív zajdeme na Letové operace, chci si nejdřív zjistit veškerá fakta" Společník přikývl a nejbližší chodbou jsme se vydali k turbovýtahu a rovnou k našemu cíli _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." Naposledy upravil Andrew d'Armand dne 4. 10. 2004, 13:51, celkově upraveno 1 krát 29. 9. 2004, 13:57

Andrew d'Armand

Investigation, Part I - Flight operation

Praporčík

Turbovýtah se pomalu zastavil a krásným ženským hlasem ohlásil. "Letové operace" "Tak jsme tady" , poznamenal Chleem a vystoupil z výtahu. Já si ještě upravil uniformu, zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do víru událostí, do svého prvního opravdického úkolu. Všude probíhal obvyklý ruch a mě to připomínalo trochu hemžení v mraveništi. Zahlédl jsem Martela, ale toho vyslechu později. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Viděl jsem, že Chleem už promlouvá s několika lidmi. Došel jsem k nejbližšímu. "Zdravím, rád bych Vám položil několik otázek, mohu?" Nevím, jestli to bylo tím, že zahlédl unifomu bezpečnosti, nebo prostě jen tím vším napětím , které bylo cítit všude kolem, ale při zvuku mého hlasu sebou muž trhl. Odvrátil zrak od konzole a pokusil se o úsměv, působil hodně nuceně a tak jsem chtěl co nejrychleji začít. "Ale jistě" Vzal jsem do ruky padd s informacemi, které jsem doposud získal. "Takže, byl jste tu, když došlo k incidentu s Ferengskou lodí Margen?" Nevím proč , ale muž na sucho polkl. "Ano, byl jsem tu, ale v tu chvíli jsme měl na starosti zásobovací runabouty, takže Vám asi moc nepomůžu." "Aha" , učinil jsem si poznámku do paddu, "a kdo by mohl o tom podat nějaké bližší informace?" "Poručík Jensonová, je velitel letových operací" , a ukázal na jakousi ženu uprostřed řídící místnosti. "Děkuji za spolupráci" Muž kývl a vrátil se ke své práci. Vyhledal jsem očima Chleema, právě dokončoval výslech jedné mladé ženy. Počkal jsem, až mě uvidí a pak jsem mu pohybem hlavy ukázal na Jensonovou, Bolian jen mlčky přikývl a oba jsme se vydali směrem k ní. "Poručík Jensonová?" Žena se otočila a nepatrně se zamračila. "Neposlala jsem pro bezpečnost" a podívala se směrem k oné mladé ženě, kterou

před tím výslýchal Chleem. "Jsme tu kvůli vyšetřování incidentu s Ferengskou obchodní lodí Margen" "Všechny Ferengské lodi jsou obchodní" , poznamenala, "pojďte do mé kanceláře" Kancelář velitele letových operací Poručík vešla do kanceláře a usadila se za svým stolem. My jsme stáli za ním a jí se tato situace, kdy k nám musela vzhlížet pramálo líbila. "Posaďte se, a ať je to rychlé" Zaujali jsme místo a Chleem začal. Všiml jsem si, že opustil od svého tradičního vtipkování a nasadil vážný tón. "Jak nejrychleji to bude možné. Tak, co byste nám mohla říci o tom incidentu?" Jensonová se zavrtěla v křesla a sevřené ruce si opřela o desku stolu. "Čekali jsme přílet důležitého vyslance a dali jsme jeho lodi absolutní přednost, ferengská loď nerespektovala pokyny a hrozilo nebezpečí srážky, tak jsem rozkázala, aby ji pomocí vlečného paprsku odstavili." "Je to standardní postup?" "Jestli myslíte, že jsem dělala něco neoprávněne, tak ne , a ano, je to standardní postup." Pokus se předtím tvářila otráveně, teď se její výraz změnila na vyloženě naštvaný. "Ještě jedna otázka, kdo tehdy měl na starosti ten člun?" "Maxis Barett a pokud je to vše pánové" a rukou naznačila, že bychom měli odejít. "Je to vše, děkujem Vám za pomoc" a společně s Chleemem jsme vyšli zpět od velína. Opět ve velíně "Tak bych řekl, že tam bude všechno v pořádku, Maxise znám a to rozhodně není typ, který by něco opomenul" , poznamenal jsem tiše Chleemovi, když jsme šli na místo kontroly LO. Došli jsem až za něj, kývl jsem na Boliana, aby to přenechal mě, jen pokrčil rameny a stoupl si nedaleko vedle mě. "Tak se podívejme, koho to tu máme." Maxis vypadal, jako by dostal pořádný elektrický šok, obrátil se a pozdrav opětoval. "Fuj, tys mě vyděsil. Co tu děláš? Jsi ve službě, nebo jsi sem jdeš jen tak pokecat?" "Jsem tu služebně. Prošetřuju ten incident s Ferengským nákladním člunem, co se údajně málem strazil se stanicí. " "Ano na to jsi dobře pamatuju. S Carlou jsi asi už mluvil, že? " "Přesně. Řekla svoji verzi a poslala mě za tebou. " "No, tak dobře, co chceš slyšet?" , předal svou práci záskoku a plně se mi věnoval. "Popiš mi, co se stalo." "Naváděl jsem diplomatickou loď klingonů na přistání, když do naší oblasti vletěla již zmíněná ferengská loď. Mířila přímo na stanici. Vyzval jsem je ať zpomalí a vyčkají na další pokyny, ale loď neodpověděla. Navíc křížila cestu on klingonské lodi. Stále jsem opakoval výzvy, ale nemělo to smysl. To už zasáhla Carla a nařídila aktivovat vlečný paprsek. Toto rozhodnutí patrně ochránilo stanici. Až po tomhle šťouchnutí" usměje se, " se ten Fereng ozval a byl pěkně naštvaném, že jsme mu tam

vymalovali, ale neměl ohrožovat stanici. " Pečlivě jsem si zapsal všechny jeho informace. "Ještě bych později potřeboval srovnat záznamy stanice a té Ferengské lodi, s tím by jsi mi mihl pomoci" "Klidně" Po služebním rozhovoru byl konečně čas i na neformální, mezitím jsem pokynul Chleemovi a ten začal stahovat staniční záznamy. "Hotovo Andy" "Tak já jdu na dostaveníčko s tím Ferengským kapitánem" , povzdechnu si, rozloučím se s Maxisem, ten se vrátil ke své práci a my jsme vyrazili směre nákladový dok 9. Created by Andrew d'Armand & Maxis Barett _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." Naposledy upravil Andrew d'Armand dne 4. 10. 2004, 14:03, celkově upraveno 1 krát 30. 9. 2004, 10:48

Andrew d'Armand

Investigation, Part II - Cargo bay 9

Praporčík

V turbovýtahu "Já myslím, že to vypadá jednoznačně" , řekl jsem Chleemovi, když jsem kontroloval záznamy základny z toho dne, "podle těhlech záznamů Fereng nedodržel pokyny kontrolora a ani standardní postupy pro přibližování" Chleem měl na tváři opět ten bezstarostný úsměv. "Taky si myslím, ale Ferengy bych nepodceňoval, jsou všeho schopní" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Možná se mi to zdálo, ale Chleem se opravdu těšil na výslech Ferengského kapitána. "Nákladový dok 9" "Já vím, proto budeme všechnt řešit v klidu, už nechci žádný další incident" Na tváři Boliana se objevil obrovský úsměv a pak se rozesmál "Outhgate ti dal sežrat to s tím Klingonem, že?" , smál se na celé kolo. "Jen jsme o to debatovali" , snažil jsem se marně vnést celou situaci do lepšího světla. "Á tady je to" , ukázal jsem na dveře hangáru. Nákladový dok "Ta zatracená Federace, přivedla mě na mizinu" , láteřil malý Fereng a čím si praštil do hodně odřeného trupu své lodi. Divil jsem se, že něco takového vůbec dokáže vzlétnout, natož dopravovat tak cenný náklad jak uváděl. Když se skláněl pro najěkou věc, zahlédl nás a hned se řítil směrem k nám. "Tak, to je dost, že jste tady, doufám, že má Federace dost lathinia, protože ten náklad byl jedinečnej a trvalo mi hodně dlouho než jsem ho získal a to ani nemluvím o zničení mé nové lodi" Chleem se už nadechoval, aby si s ním promluvil, ale nedostal k tomu příležitost, Fereng spustil dál a odkusi vytáhl padd a horlivě s ním mával před mým obličejem.

"Tohle všechno, tohle všechno mi ta vaše Federace zničila, požaduji za to plnou kompenzaci" Konečně jsem se dostal ke slovu. "Poslyšte, pane Mrecku ......." "Slovutný obchodník Mreck" , opravil mě medovým hlasem a začal se tvářit opravdu přívětivě, možná až příliš. ".......jsme tady, abychom celou tuto záležitost řádně vyšetřili a pokud se ukáže, že vinna byla na straně Federace, dostanete řádné odškodnění za utrpěné škody" "Jen klidně veliteli, ptejte se, prověřujte, ověřujte, já nemám co skrývat" , usmýval se. Kývl jsem na Chleema a ten začal zjišťovat Ferengovu verzi a já raději šel do lodi, podívat se na lodní záznamy. Na chvíli vypadal Fereng jako by mě chtěl zastavit, ale poté si to rozmyslel. "Co Vám mám povídat ..... jedu si takhle z Tagru, kde jsem právě uzavřel skvělý obchod a dostal jsem se k Tarianskému obřadnímu poháru,ten je také zničen" , sklopil uši a pokračoval, " a vydal se směrem k této základně dokončit obchod. Čekal jsem na pokyn letového důstojníka, aby nebyly nějaký oplejtačky a když jsem dostal povolení naváděl jsem pokojně svou loď sem do hangáru. Ale pak se tady objevila ta klingonská hrůza a co myslíte, odpálkovali je? Ne, na ně si netroufli, ale na skromného poctivého obchodníčka ano. Okamžitě, bez varování mě zachytili vlečným paprskem a vláčeli po půlce vesmíru no a pak jsem skončil tady, s pokškozenou lodí a zničeným nákladem" . Dokončil jsem stahování dat a vykoukl ven, Fereng vypadal opravdu zkroušeně a být to divadelní představení určitě by sklidil veliké ovace. "Zajisté si to můžeme ověřit" "Ale zajisté, ovšemže" , mnul si ruce Mreck. "Byl by jste tak laskav a ukázal nám ten zničený náklad?" "Laskav, ovšemže, jen se pojďte podívat co mi ta Federace udělala" a Chleem následoval malého Ferenga do nákladového prostoru, když zachytil můj obličej, usmál se a jen zavrtěl hlavou. Nemohl jsem neopětovat jeho úsměv. Asi mu právě řekl nějakou moc zajímavou báchorku, jsem zvědav, co řekne až se podíváme na ty jeho záznamy. Část jsem pustil a neveřil jsem vlastním očím. Verze palubního počítače Margenu byla naprosto odlišná od toho co jsme zjistili na LO. Mračil jsem se na padd, ale záznamy zůstaly neměnné. A zatím to i vypadá, že to jsou pravé záznamy. Takže buď někdo umně upravil tyhle, nebo, čemuž jsem odmítal věřit, ty staniční. Vylezl jsem z lodi a čekal až Chleem dokončí prohlídku, za několik okamžiků s vraceli zpět. "Viděl jste, vše je úplně napadrť a podívejte co udělala ta zpropadená Federace s mojí novou lodí. Doufám, že dostanu odškodné co nejdřív, rád bych znovu vyrazil někam, kde se k obchodníkům chovají líp" Chleem si jen hlasitě povzdechl. "Tak záznamy máme a kolega si určitě zapsal každé Vaše slovo, takže my Vám dáme vědět, jak vyšetřování pokračuje" "Ano, děkujem Vám a ozveme se" "Ale rádo se stalo, opravdu rádo, věřím, že to bude co nejdříve" S tím jsme opoušteli nákladový dok. Ještě jednou jsem se ohlédl a před škaredou lodí stál malý Fereng, usmíval se od ucha k uchu a mnul si ruce.

"Mám znepokojivé zprávy, lodní záznamy potvrzují Ferengova slova do puntíku" "Určitě je nějak zfalšoval, pro zisk udělají cokoliv" "Právě, že nemůžu přijít na žádnou manipulaci" Nastoupili jsme do turbovýtahu. Po chvilce jízdy jsme vystoupili a šli do kajuty, kterou nám náčelník vyhradil k vyšetřování. Posadili jsme se a položili paddy na stůl. "Napadá mě jeden člověk, který by nám mohl pomoci" =/\ d'Armand Barettovi, Maxisi přijď prosím do místnosti 21, paluba 30 =/\ "Pokud záznamy byly změněny, on na to přijde" Chleem jen zvedl obočí , ale neříkal nic, vzal si jeden padd s výpověďmi a začal je pročítat _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." Naposledy upravil Andrew d'Armand dne 4. 10. 2004, 14:26, celkově upraveno 1 krát 30. 9. 2004, 11:33


Byl jsem na cestě do baru, když mě cestu přerušila „pozvánka“ k Andrewovi: =/\ d'Armand Barettovi, Maxisi přijď prosím do místnosti 21, paluba 30 =/\ -/\-Rozumím, jsem na cestě. - /\Co asi bude po mě chtít, další výslech. To asi ne. Možná bude chtít pomoct. Nebo něco jiného, ale co?


Nastoupil jsem do turbovýtahu a nechal jsem se odvézt na dané souřadnice. Zazvonil jsem na dveře. Docela obyčejné, jako desítky ostatních. Dále ozvalo se. Vstoupil jsem. Za stolem seděl Andy a ještě jeden člověk. Skoro jako popravčí četa, ale kdyby to tak bylo, určitě by měli vyšší hodnost. Přestal jsem stát ve dveří a posadil se na volné místo u stolu. Ahoj Andy, co potřebuješ? Máme tady menší problém. Získali jsme letové záznamy z té ferengské lodi. Vzájemně si protiřečí s těmi, co máme od vás. Aha, tak to je průser. A co já s tím. Á už mě to dochází A ty chceš, abych se na to koukl, co? Andy se usměje a dodal. Ale nikde to moc nerozhlašuj. Vezmu padd, co mi podává a zběžně si projedu záznam. Na první pohled nic zvláštního nevidím. Vezmu si to na pokoj a zkusím něco zjistit. Andy pokynul na znamení souhlasu a já vypadl. Zdálo se mi to, nebo se ten bolian furt usmíval. Asi jse mi to jen zdálo. Pokoj Přehrál jsem ony záznamy do počítače na stole a začal je hodnotit. První pokus-nic. Až na mírně neobvyklou trajektorii (na kterou bych ho nikdy nenaved), nic zvláštního, co by byl důkaz. Asi s tím má ten Ferenc zkušenosti. V tomhle je má přede mnou náskok. Já ve falšování nejsem tak zběhlej. Tak fajn. Druhý pokus. Ani druhý pokus noc neprokázal. Tak vymysli něco! Ten Ferenc mě nesmí porazit. Už se do mě začala pouštět únava. Musím na to jít jinak. Svoje záznamy si mohl změnit, ale co záznamy ostatních plavidel. To by mohl taky zpochybnit. A jak je získat. Chce to ještě něco průkazného a neprůstřelného. Ty záznamy si Andy může vyžádat později.

Počkat, proč mě to nenapadlo dřív! V očích se mě zableskla jiskra. Zadal jsem do počítače několik příkazů a čekal jsem na výsledek. Na počítači se objevil výsledek. Ha! Dostal jsem tě. -/\-Barett d'Armandovi, Andy mám pro tebe něco, co tě bude určitě zajímat. - /\-/\-Tak to sem hned přijď. Do tý samý místnosti.-/\Nahrál jsem výsledek do pardu a vydal se ihned na cestu. Místnost 21, paluba 30 Vstoupil jsem do místnosti. Ten Bolian se skutečně usmíval. Ani jsem nečekal na výzvu a pochlubil se: Nejdřív jsem se snažil najít nějakou chybu v jeho záznamech, ale kromě trochu neobvyklé trajektorie a pár menších odchylek jsem nenašel. Teda nic, co by byl pádná důkaz. Trochu jsem se zarazil. Mohu vůbec posoudit, co je vůbec pádný důkaz, ale nic ihned jsem pokračoval. Pak mě napadlo, že si můžeš ještě vyžádat senzorové záznamy stanice a plavidel, co byly „venku“. Ale pak jsem přišel na věc, která mu zlomí vaz. Svoje záznamy sice změnil, ale nezměnil stopy ve vesmíru, co napáchal. Vyvolal jsem databázi objektů, co se pohybují kolem stanice a porovnal je s jeho záznamem. Dostal jsem, že by se s některými musel srazit. Ať se jedná o meteory v řádech centimetrů nebo decimetrů a větších, takových těles by bylo asi dvacet. To způsobila ta neobvyklá trajektorie. Ostatní lodě se tomu většinou vyhnou. A teď to nejlepší. Nechal jsem aktualizovat tu databázi těch objektů a oni stále jsou, tam kde mají být. Čili tudy nemohl proletět. Moje výpověď mě trochu vyčerpala. Vysypal jsem to na Andy a toho boliana. Chvíli byl klid. Jen se oba usmívali. Podal jsem padd s výsledky. Andy konečně odpověděl, prohlížejíc výsledky. To jsem přesně potřeboval. Díky Maxi. Já věděl, že to zvládneš. Teď tě musíme opustit. Máme menší pohovor. Něco pošeptal svému kolegovi a vydali se na cestu. I já se vydal na cestu. Zapít svůj úspěch. Neměl mě vyzívat, ten fereng. _________________ Maxis Barett, poručík 30. 9. 2004, 20:29

Andrew d'Armand

Investigation, Part IV - Home, sweet home

Praporčík

Jakmile jsme k "projektu" přizvali Maxise, věděl jsem , že máme vyhráno, tedy ne že bych to věděl, ale naše šance odhalit toho Ferenga, tedy vlastně pravdu, ale v tomto přípradě bych se odvážil tvrdit, že se jednalo o totéž, se značně zvýšila. Hned jak jsem uslyšel jeho hlas, ve kterém se značilo více než hladké vítězství už jsem v duchu sepisoval hlášení pro Outhgata a těšil se na výraz jeho tváře, že jsme to zvládli "diplomaticky".


Moje tušení se ukázalo za správné, hned jak dorazil a řekl vše co zjistil. Záznamy stanice a okolních plavidel jsme sice měli k dispozici, ale ten Fereng by je bral jako snahu Federace opět obrat jednoho Ferenga. Už se těším, až ho usvědčíme z jeho vlastních záznamů. Poděkoval jsem Maxisovi za jeho neocenitelné služby. "Teď si ho můžeš klidně pověsit i na zeď" , pošeptal jsem Chleemovi do ucha, jeho tvář se rozzářila jako sluničko, nic mu nemohlo udělat větší radost, než se vypořádat s Ferengem osobně. Nákladový prostor Jak se dalo čekat Fereng neopustil svůj zbývající majetek ani na sekundu, stále čekal na odškodnění Federace, ještě netušil, že to bude on, kdo bude platit.

Hned jak jsme vešli, nechal "práce" a rozběhl se k nám. "Tak vidím, že jste si opravdu pospíšili, tak, kolik mi Federace hodlá dát za zničení mého nákladu a lodi?" Nic jsem neříkal a hodlal vše přenechat na Chleemovi, ten však byl také zticha jen se Ferengovi usmíval do tváře. Otočil jsem se na něj a na Ferenga, na něj ....... Zatímco Bolianův úsměv sílil , Ferengův v záblesku porozumění mizel. "Nic" , nakonec odpověděl zubící se Chleem "Nic?" , opakoval po něm nevěřícně Mreck. "Přesně tak nic, a propos, jaká byla cesta na základnu, žádné boule, odřeniny a co nového v asteroidovém království?" , nemohl jsem se nepousmát nad Chleemovým výpadem. "J-jaké boule, v j-jakém k-království?" , ptal se zmateně Fereng a těkal pohledm ze mě na Chleema. "No přeci tím, kterým jste proletěl a řeknu Vám, takhle zblízka bych je nikdy vidět nechtěl, prozraďte mi, jak jste prošel pevnou hmotou?" Fereng se teď tvářil totálně dezorientovaný, těšil se na slušné peníze a teď mu ten bláznivý Bolian vypráví nějaké nesmysly. "Pevnou hmotou? Co to plácáte, to přece nejde" , vykřikl rozhořčeně. "Nejde?" , naivita v Chleemově obličeji by se dala prodávat po galonech "Nejde! Co to na mě hrajete? Kde jsou mé peníze" "Žádné nebudou, protože, jak se mě tu snažíte přesvědčit, procházet pevnou hmotou nejde, a Vaše záznamy hovoří, že jste letěl přímo skrz některé asteroidy, nehledě na záznamy stanice a všech ostaních plavidel, vyjde mi, že jste je zfalšoval, aby jste zakryl svou chybu při zničení nákladu" Při těch slovech Ferengovi znatelně ochably ušní lalůčky a celý jeho obličej působil sklesle. "Ale já .... já je jen trochu poupravil, ale nepopřete, že to Federace použila parsek a tam mi zničila náklad a loď" "Federa musela použit paprsek, aby Vám zachránila život a pokud jde o mě, klidně to dělat nemuseli" , pokrčil jsem rameny a podíval se na Chleema a ten jen souhlasně pokyvoval hlavou. "Snad mě nechcete ......" , vázla Mreckovi slova v hrdle. "Určitě se nějak dohodneme, že kolego?" otočil jsem se na Chleema. "Ale určitě, docela uričtě víte, že křívé nařčení nemůže zůstat nepotrestané" Jen vyvalil oči, ale působil dost odevzdaným způsobem, na Ferenga. "Takže, pokud okamžitě odletíte, Federace nebude požadovat náhradu škody za zbytečné vyšetřování, tak to říkáte, že?" "Ale já nemohu odletět, moje loď není schopná ......." "Pak můžete letěť z jednou našich lodí, letí na Ferenginar na jednání s Velkým Nagusem, určitě si budete mít o čem povídat" "Ne! Já odletím, uričtě odletím" a rychle se nasoukal do lodi. Jen jsme s potěšeným úsměvem sledovali, jak odletá co nejrychleji pryč. "Přesně jak říkal Outhgate, diplomaticky" Kancelář náčelníka

Náčelník Outhgae seděl pohodlně usazen do svého křesla, v ruce padd s mým hlášením a mě to připadalo jako se vpíjel do každého slova. Stáli jsme s Chleemem v pozoru před ním a čekali na jeho reakci. Stále mlčel jen tu a tam pozvedl obočí. "Takže jste to nakonec vyřešili" , řekl s úsměvem na rtech "Ano pane, snažili jsme se" "Dobrá práce, sám bych to nezvládl lépe, jednání s Ferengy jsou vždycky ... zvláštní" bylo vidět, že náčelník vzpomíná na nějakou svou zkušenost a ta rozhodně nepatřila k nejmilejším. "Tak svůj úkol jste zvládli na výbornou, vzhledem k tomu, že nás už brzy opustíte, dám Vám jednu radu. ........" " ......vše diplomaticky" , řekli jsme společně s Chleemem před jeho kanceláří a neubránili jsme se smíchu. "Takže máme to za sebou, co někde sebrat Alice a jít to oslavit?" "Dobrý nápad, když už jsme u těch rad Andy, mám pro tebe taky jednu" "Ano? Jakou" "Nedávej se raktajino" A se smíchem na rtech jsme šli pro naši kamrádku a do baru. _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." Naposledy upravil Andrew d'Armand dne 4. 10. 2004, 14:39, celkově upraveno 1 krát 1. 10. 2004, 12:12

Mark Rico

The meeting

Víceadmirál

Rico mířil se svojí ochrankou skrze koridory a výtahy do soukrom0 jídelmy, jež byla speciálně pro tento účel připravena, na palubě dvacet jedna. Šel on, kapitán a ochranka. Barta překvapilo, že kromě něj tvoří ochranku velitele ještě devět dalších mužů, nevěděl o nich. Dva byly před kanceláří, dva ve vedlejší místnosti a kde byli ostatní, to prozatím nezjistil. Admirál šel uprostřed sice bezstarostným, ale rázným krokem a místy dokonce musel popohánět mariňáky k vetší rychlosti. Konečně se dostaly na palubu dvacet jedna do sekce, kterou hledali. Před nimi byly obrovské dveře s federační standartou. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Tak, jsme tady. Teď jsem tedy zvědav, kdo půjde dovnitř a kdo zůstane venku. Přeci jen je nás tu dost." Problesklo Bartovi v hlavě a dál pokračoval chodbou vedle admirála. Bylo tu opravdu klidno. Buď někdo předem tento koridor vyklidil nebo se sem raději nikdo nepřibližoval. Fascinující bylo, kolik měl admirál členů ochranky. Bylo to, jako kdyby se chodbami procházel snad sám prezident Země. Určitě byl Rico důležitý, ale že by mu mělo hrozit ně jaké větší nebezpěčí, to Bartovi nějak nesedělo. Bohudík tu nebyl k dumání, ale k ochraně a tak na tuto bezcílnou myšlenku urychleně zapomněl a upřel pozornost na jednoho z bodygárdů, jež právě otevíral dveře. Muž, jehož Bart pozoroval, rozděloval pozice. Bart natáhl uši, když zaslechl svoje jméno: „Bart Farkas, levá strana vnitřní jídelní haly, u standarty, za Admirálem.“ „Wow.“ Řekl Bart velmi potichu, ale za to opravdu s nadšením, jež se objevilo i v jeho obličeji. Potom rychle zmenil mimiku tváře na neutrální pohled a hned, jak všichni

vstoupili do jídelny, se ujal svého místa. Byl od admirála opravdu kousek. Viděl momentálně na sedadlo, v němž ještě nikdo neseděl, ale velmi pravděpodobně si tam měla, o několik minut později, objevit admirál Janewayová. Byl vzrušením úplně bez sebe. Musel na chvíli přivřít oči a zkorigovat své myšlenky. Když potom víčka otevřel, byl si mnohem jistější. Tento stav uklidnění mysli ho kdysi naučil jeden vulkánský mistr, sloužící s jeho rodiči na lodi. Bohužel i on přišel o život rukou Jem´Hadara. Bart tedy stál a sledoval okolí, zatimco čekal, co se bude dít. Rico si klidně sedl ke stolu a začal studovat PADD, který předtím ležel po jeho levé straně. „Br.. politika,“ ořásl se „Jak já jí nesnáším.“ Bart se zaposlouchal do admirálových slov. Také neměl rád politiku. Nedávno se na jeho farmě stala nehoda a jeden ze zdejších kandidátů na post ministra spravedlnosti z toho chtěl mermomocí udělat skandál, jež by očernil jeho protivníka, který se podílel na prodeji závadných výrobků na trh. To by až tak nevadilo, neboť jejich rozpory Barta ani v nejmenším nevyvedly z míry, ovšem kvůli této šarvátce se na farmu upjaly oči úřadů a začaly vše prošet řovat. A jak to tak bývá, nenašly jen to, co hledaly, ale i spoustu jiných věcí, jež nesouhlasily se zákony. Nasledna pokuta 4000 kreditů byla pro Barta dostatečným důvodem, proč nemít politiku rád. Rico vstal. Do jídelny vcházela Admirál Janewayová se stejně početnou ochrankou, jež chvatně zajistila druhou část jídelny. Přistoupila ke stolu, Rico jí zdvořile přivítal a zasedli. Jako první přišli na řadu zdvořilostní formulky, polévka a klasické řečičky o stanici. Rico je znal už nazpaměť. Když dojedli polévku a začalo se servírovat hlavní jídlo, byly na pořadu dne již zajímavější věci, jako například vyjednávání s klingony, incidenty v neutrální zóně, hlasování v radě Federace a vývoj nových technologii. Bylo toho opravdu hodně, co si spolu měli Admirál Janewayová a Admirál Rico říct. Bart naslouchal každému slovu. Když měl možnost, prohlížel si Janewayovou a pozoroval, že i na ní si začíná stáří vybírat svou daň. Ale ať byla sebe starší, za svůj život prožila tolik zajímavých událostí, že se neměla proč stydět. Nachvíli Bart znejistěl, když do jídelny vešli dva muži v civilu a jeden z nich sahal pro cosi do kabátu, ale když vytáhl padd, mohla Ba rtova ruka opět sklouznout zpět k noze a přestat křečovitě svírat phaser. Bylo to opravdu těžké stát a ani se nehnout. Nohy se začínaly pomalu ozývat a bolest v nich se ne a ne ztratit. Bart však věděl, že to musí vydržet, přeci jen si to místo ochranky sám vybral, tak teď nemohl projevit ani jedinou známku slabosti nebo vyčerpanosti. „Takže se vám na Stanici líbí?“ zeptal se Rico. „Jistě. Dlouho jsem tu nebyla a pod vaším vedením se o mnoho posunula vpřed.“ Rico se pousmál: „Původně jsem sem nechtěl, ale teď vím, že to tady miluji. Jedinou věcí, která mne docela štve je, že se tu pořád něco přestavuje.“ „Ne přestavuje, vylepšuje.“ Janewayová si otřela nalíčená ústa ubrouskem a odsunula prázdný talíř stranou: „Star Base McKinley je jednou z největších obraných platform flotily. Nesmí chátrat, a ani zastarat. Vždycky musí být perfektně připravena na všechny situace.“ „Vždyť já vím.“ Povzedchl si Rico: „Jen mne krapet štve, že minimálně jednou za týden zakopnu o nějaký kabel. Je to tak neestetické.“ „Estetika je vedlejší, Marku.“ Rico si připil vína a usmál se na Admirála: „Prozraďte, Kathryn, jak je na té vaší nové lodičce?“ „Jak o ní víte?“ „Mluvil jsem se Simonsem a navíc a to hlavně- odlétala jste z Utopie planicie. Myslíte si, že pod ní nespadá můj letový koridor?“ Admirál se zasmál. „Ale jde to. Je... moderní. Možná až moc, necítím se na ní moc dobře. Proto se na ní moc nezdržuji.“ Omluvný tón, který použila jak Ricovi, tak Bartovi neseděl.

„Taky bych se někdy rád proletěl. Ale občas mám dojem...“ admirál klesl hlasem a položil sklenici na víno, s níž si doteď pohrával, na stůl. Byla prázdná. "Co chtěl admirál říct, jaký má dojem ?" Zeptal se Bart v duchu sám sebe. Čekal teď jen na to, jak se admirál vyjádří k tomu dojmu. Připadal si spíše jako špech než jako stráž, ale chtěl vědět, o čem si dva tak důležití lidé mohou povídat. Kathryn chvíli pozorovala Admirála, pak pokývala hlavou: „Vím co myslíš. Marku, vím co myslíš. Myslíme na to všichni.“ Oba dva chvíli mlčeli. První to nevydržela Kathryn, rozhovořila se a než se kdokoliv nadál, byly tři hodiny. Rico vstal, podal Admirálovi ruku a pozoroval, jak jí její ochranka vyprovází. Pak se otočil k vlastnímu týmu, který se již srocovala. Byl konec. I když admirál Janewayová věděla, co tím Rico myslel, Bart to vůbec netušil. Kdesi v hloubi duše ho to svíralo. Chtěl vědět, jaký měl mít Rico dojem, ale zeptat se ho ? Ne, to by radši přetrpěl nevědomost. I když admirál určitě věděl, že Bart celý jejich rozhovor slyšel, nebylo by dobré ho v tom ještě více utvrzovat. Spolu se zbytkem ochranky se Bart seskupil do menšího hloučku a čekal, co se bude dít. V hlavě měl stále onu nezodpověze nou otázku a ta byla pro jeho mysl těžká jako kámen. Muž, jež předtím rozděloval posty se vrátil z krátké rozmluvy s Admirálem: „Potřebuji čtyři dobrovolníky, jež si prodlouží službu a doprovodí admirála za dvě hodiny na jednání. To potrvá několik hodin.“ Bart sice tušil, že se tím jen více unaví, ale zase se mohl dozvědět mnohé informace, jež by jinak nezjistil a ukázat admirálovi, že se opravdu snaží dělat, co je v jeho silách. Sebral tedy všechnu sílu, co mu ještě zbyla a zvedl ruku. "Já se hlásím dobrovolně." Důstojník pokýval hlavou, pak se otočil: „No tak lidi, dostanete dva dni volna. To snad za to stojí?“ Po chvilce se nesměle zvedli dvě ruce a nakonec se přihlásil i poslední. „Fajn, doprovodíme teď Admirála do kanceláře, tak si dáme rozchod, respektive nás vystřídá další směna a vy, kteřéí jste se přihlásili se hlašte v 16:45 v kanceláře u Admirálovi sekretářky. Bart též přikývl na souhlas a sotva se hlouček u admirálovy pracovny rozešel, zamířil si to do baru pro pořádnou porci jídla. Věděl, že nesmí alkohol, jelikož je stále ve službě a tak zkusil ten ledový broskvový čaj, co si tak rád vychutnával jeho skvělý kamarád David. K jídlu si zreplikoval biftek s oblohou a s chutí se do něj pustil. Po vydatné stravě si šel na hodinku lehnout, aby nechal trochu odpočinku svému bolavému tělu, no a když pak zapípal nastavený budík, bylo jasné, že se musí hlásit, tento den už po druhé, u admirálovy sekretářky. A tak to také udělal. Irena, oblečená krásném a slušivém kostýmku, kadeta uvítala: „Ahoj. Jdeš brzy.“ Bart se usmál a Ireně odpověděl. "Jo, to je Pravda. Vymstilo se mi, chodit na poslední chvíli, tak si teď raději nechávám nějakou časovou rezervu." Pak se podíval na svojí ruku a když na ní nic neuviděl, zazubil se a pak řekl. "Kolik vlastně je ? Zase jsem si v pokoji zapomněl hodinkdy, ta moje hlava." Irena zašvitořila: „Je deset minut po půl páté. Dáš si něco k pití?“ Bart měl tuto výzvu rád, ale momentálně mu projela hlavou jen jedna chuť. Ta chuť se vztahovala k alkoholu. Plně se však ovládal a tak nenechal tělo zvítězit nad rozumem: "Ano, sklenku vody bych si dal, děkuji."

Irena mu zreplikovala vodu a sma sobě dvojitou whisku, čímž ještě zvýšila jeho muka. Nechápal, jak jí admirál může povolit ve službě pít, ale rozhodl se na to raději neptat, „Jak bylo na obědě?“ "Jak ví, že jsem byl na obědě ?" Probleskla Bartovi v hlavě otázka. "To je to na mě tak vidět, že jsem utěšil svůj hlad oběděm." Zeptal se Ireny Bart a velmi pobaveně se u toho tvářil. "Bylo to moc dobré, po té službě mi to přišlo vhod." Jeho alkoholová chtivost se ještě více zvětšila, když Irena ve whisky jemně omočila rty, ale nedal se. Irena si mezitím přehodila nohu přes nohu, čímž ukázala bartovi krásná opálená lýtka a koketně se usmála: „Je to vidět.“ Nejspíš chtěla ještě něco říci, do místnosti však vešli dva další členové ochranky. Proto se raději vrátila k práci a na Barta jen mrkla. Bart se na ni mile pousmál a začal se bavit s přicházejícími bodyguardy. Chtěl se dozvědět více o jejich práci a jak to vlastně dělají, že vydrží většinu života nehybně stát a při tom muset mít oči stále na stopkách. Všichni dohromady čekali, kdy se ve dveřích objeví Rico. Admirál vyšel deset minut před pátou hodinou. Byl zamyšlený, ani se s lidmi nepozdravil a rovnou zamířil do jednacího sálu. Sotva admirál vyšel, všichni z jeho ochranky, včetně mě, ho následovali. Až k jednací místnosti bylo vše bez problémů. Co však čekalo uvnitř nikdo z nich přesně nevěděl. Vcelku s napětím se Bart zadíval do otevírajících se dveří. Uviděl prvně jen paprsek světla, který ho oslnil, ten se však začal zvětšovat a za chvíli se před všemi objevila ohromná místnost. Bylo to jako na nějaké slavnosti. Všude plno jídla, pití, krásné výzdoby a vůbec všechno bylo maximálně luxusní. Barta napadlo, jestli je dostatečně slušně oblečen, aby vůbec mohl vstoupit, ale ostatní lidé z ochranky si pravděpodobně mysleli, že ano, takže se tomu nakonec nebránil ani on a vešel. Admirál vypadal majestátně a bylo opravdu znát, že je v té místnosti též přítomen. Jednání si Bart už pak dálě nevšímal. Sledoval Klingony a kdyby se některý o něco pokusil, neváhal by nejspíš tasit phaser. Vše však proběhlo podivuhodně rychle (alespoň pro Barta) a pomalu se začalo schylovat ke konci jednání. Taky už bylo na čase, únava se začala ucházet o slovo. Created by cadet Bart Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 1. 10. 2004, 14:13

Mark Rico

Konečné hodnocení kadetů k hvězdnému datu 57975.08

Víceadmirál

Tak, pánové, je to tady,- vaše poslední hodnocení na akademii a já jsem ten, kdo ho vynese. Vynasnažím se vás hodnotit nejen podle slohu, ale dát vám také pár rad, jak zlepšit kvalitu vašich logů a vůbec zhodnotit celkově i vaše vystupování.


Pár slov k misi: Úmyslně jsem vás nijak nekorigoval v tom, co budete dělat. Neměli jste ani plán, ani žádné znalosti o McKinley kromě toho, že na stanici probíhá diplomatické jednání a jsou zde klingoné. Na lodi vás také nikdo nebude vodit a říkat vám, co se kde děje. Šlo mi o to, aby jste si vyzkoušeli, jak jste schopni vymýšlet vlastní příběhy v rámci kolektivu a jak jste schopni fungovat. Musím říci, že jsem byl příjemně překvapen. Všichni jste se ukázali velice schopnými. Jediný zápor vidím v tom, že by jste mohli více spolupracovat. Každý si jedete dost po své linii a té se držíte. Pravda, občs je to těžké, ale zkuste si více nahrávat a postujte dohromady. Dobrým příkladem je postování Andrewa a Maxise (epizoda s ferengem).

Poznámka na konec- na doporučenou pozici budete dosazeni, pokud nemáte námitek. Kdyby vám pozice nevyhovovala, podejte žádost admirálu Ricovi. Kadet Martel Tarkin Pozice- Pobočník Počet příspěvků za misi- 11 Konečné hodnocení- 94% Doporučená pozice- Pobočník na Hvězdné základně McKinley Hodnocení & doporučení: 94% je nejlepší známka co zde dnes padne. Dostal jsi jí podle mne právem (jak jinak, vždyť jí uděluji já). Když to vezmu kolem a kolem, tvoje logy mi přijdou nejčtivější a nejlépe napsané. Počet jedenáct postů je také velice uspokojivý. Líbilo se mi hlavně rozvedení diplomatických kruhů a diplomata Scotta Matrixe. Bylo to tvůrčí a určitě si Scotta v téhle podobě do budoucnosti ponechám. Ze začátku mne trochu zarážel tvůj sloh, byl takový hrozně ležérní a trochu až moc „nevážný“, ale pak jsi si uvědomil, že se mi to líbí. Je to invenční a člověk se přitom alespoň trochu odreaguje. Jak by básník řekl- máš styl. Teď k estetické stránce logů. Nahrazovat uvozovek velkými písmeny je zajímavý nápad, proč ne? I ta kurzíva je fajn. Jen si na to člověk asi musí zvyknout. Platí to samé, co o slohu. Abych jen nechválil, teď výtky- chtělo by si to dát pozor na spojování vět a opakující se tvary slovesa být. To je asi největší vada na kráse. Spojení typu a pak, když, a, potom se opakují celkem často. Hrubek jsem příliš nenapočítal, jsou v rámci mezí. Občas se také stane, že ti vypadne nějaké slovo (hlavně předložky, ale je toho minimálně). Celkově vzato jsem s tvým psaním velice spoojený a chci ti popřát hodně štěstí, vyznamenání a povýšení v tvé další kariéře. Abundantia poetae! Kadet David Jackson Pozice- Vědecký důstojník Počet příspěvků za misi- 12 Konečné hodnocení- 89% Doporučená pozice- Zástupce hlavního vědeckého důstojníka na USS Posseidon Hodnocení & doporučení: Takže boj se semetrikou jsi nakonec vyhrál, co? Už nějakou dobu přemýšlím, jestli jsi měl ten konec hezky připravený, nebo se to takhle vyvrbilo samo. Každopádně jsi předvedl krásnou epizodu. Jen to bylo takové trochu vláčné, místy mi až přišlo, že nemáš do čeho píchnout. Logy jsou hezky přehledné, hezky odřádkované, ale povětšinou oproti ostatním dost krátké. Stálo by za to je trochu prodloužit. Jinou výhradu proti nic nemám. Hrubek je minimálně, slohových taky (občas to troškuu zadrhne, ale nic vážného). Co dodat? Jen tak dál. Kadet Andrew d’Armand Pozice- Bezpečnostní důstojník Počet příspěvků za misi- 7 Konečné hodnocení- 85% Doporučená pozice- Zástupce hlavního bezpečnostního důstojníka na USS Posseidon Hodnocení & doporučení: Škoda kadete, že jsi toho nenapsal víc, hodnocení by bylo ještě vyšší. Kdyby jen bylo o pár dní víc, co? Jednání s Ferengem bylo zajímavé a pěkně napsané. Dávej si ale pozor na čárky a na chybějící slova (jen teď si vzpomínám na tři příklady v jediném logu!). Slohová stránka věci je hezká, kazí jí ale již zmíněná chybějící slova (trochu mne překvapilo, že jde převážně o tvary slovesa být) + malá zaškobrtnutí. Počet přízpěvků by mohl být za tu dobu klidně i dvojnásobný, což se samozřejmě trochu ukazuje na hodnocení, ale je dostatečný (skoro jsem zapomněl, že jsi na misi, nebýt těch čtyř logů na poslední stránce). Estetická stránka je na jedničku, máš hezky postavené a odřádkované přímé řeči, vyznačená červeně místa, na kterých se nacházíš, prostě krása. To je asi tak vše, co by se dalo říci, taktéž přeji hodně úspěchů v budoucím podnikání. Kadet Maxis Barett Pozice- Kontrola letových operací Počet příspěvků za misi- 7 Konečné hodnocení: 79% Doporučená pozice- Hlavní navigační důstojník na USS Posseidon Hodnocení & doporučení:

Líbilo se v letových operacích? Je to celkem fušeřina, ale jsi pánem nad celým koridorem. A pocitu moci se nevyrovná nic jiného. Sedm logů je málo. Na tak dlouhou dobu určitě, chtělo by to více psát. Letové operace se dají využít ke všem možným situacím. Logy jsou hezké, ale nesedne mi tvůj styl psaní (krátké, úsečné věty). Víc souvětí by nebylo na škodu. Co se týče chyb, slohové i normální jsou v průměru. Víc aktivity je to, co ti chybí. Ale věřím, že to je jen malá chyba na kráse, kteoru napravíš. Hodně štěstí do budoucnosti. Kadet Bart Georg Farkas Pozice- Mariňák Počet příspěvků za misi- 14 Konečné hodnocení- 65% Hodnocení & doporučení: Velitel čety na Hvězdné základně McKinley Nechci mluvit o začátku, ten jsme si už probrali. Mluvme o konci. Tvoje psaní ke konci je mi v mnoha směrech příjemné. Prostředí mariňáků a vojáků je moje záliba, tudíž mu dobře rozumím. Máš dobre propracovanou psychologii postavy a to se mi líbí taktéž líbí.. Na druhou stranu jsi ale hodně zbrklý. Trochu uber a víc kontroluj. Dvojitá kontrola bude před postnutím bude dostačující. Rád bych vyzvihnul nade vše tvojí píli a nasazení (už jen délka tvých přízpěvků a počet je důvodem). Proto ti uděluji Stuhu hvězdné federace. Gratuluji vojáku. Podepsán Rear Admiral Mark Rico Hvězdná základna McKinley. [/i] _________________ "...gegen alles!" 2. 10. 2004, 21:54

Mark Rico

Něco končí, něco se začíná.

Víceadmirál

Rico hleděl skrze obrovské okno ve své kanceláři na Zem, lodě a malé stanice, jež obíhaly spolu s McKinley okolo Země. =/\= Pane, máte tu admirála Kříže =/\= Rico chvilku váhal: „Dobře, pošlete ho dál.“ Upravit si uniformu bylo dílem chvilky, stejně jako otočit se ke dveřím, do kterých vcházel Admirál. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Místnost, do které jsem právě vcházel, ve mně vzbudila opět ten pocit, dnes již samozřejmého, luxusu. Záda mě bolela, když jsem si ráno promasíroval otlačená místa od nepohodlné postele kadetů, spal jsem asi čtyři hodiny, začal jsem uvažovat, že jsem si asi nevybral moc dobře. Vskutku, už nejsem mladý kadet a zřejmě navyklého standartu se člověk jen těžko zbavuje. „Kontraadmirále Rico,“ oslovil jsem bývalého spolužáka formálně, „tak jsem připraven.“ Podíval jsem se na svou bílou slavnostní uniformu a snažil se vzpomenout si na každé slovo závěrečné přísahy. „Vyznamenání jsem přivezl s sebou,“ na stůl jsem položil malé desky, „ale frčky budeš muset obstarat ty…“ Na konci věty jsem znejistěl a rozhlédl se po místnosti. Ne, naštěstí tam nikdo jiný nebyl, takže jsem si mohl dovolit ty familiérní způsoby. „Pokud je to všechno, co potřebujeme, to víš, už dlouho jsem to nedělal, tak můžeme vyrazit.“ Podotkl jsem narovnávaje si prýmky před zrdcadlem… „Kadeti jsou kde ?“ Napadlo mě najednou… Rico pokrčil rameny: „Nemám ponětí. Nejspíš jsou v kajutách a připravují se. Možná už jsou na cestě, nebo na místě. Vím jen, že tam budou čekat, tím jsem si jistý. Co se týče frček, Irena je obstarala.“ Rico pokynul směrem ke dveřím a společně s admirálem vyšel do přijímací kanceláře.

Sekretářka se jen pousmála a podávala Markovi ozdobnou krabičku. „Frčky jsou uvnitř.“ vysvětlil. „Výborně, tak jdeme …“ řekl jsem s nesmírnou odhodlaností. Na tento okamžik jsem se už dlouho těšil, jestli na velitele akademie opravdu podám demisi, bude moje poslední vedení absolutoria čtvrtého ročníku… Chodba se dělila na tři větve a já si najednou nebyl vůbec jistý, kde hlavní konferenční sál je. „Tady doprava ?“ zeptal jsem se zakrývaje zahanbení. Za neznalost stanice by si ode mne každý kadet zasloužil nejméně dvě důtky. Rico naštěstí pokývnul hlavou a nasměroval mě do prostřední chodby, kde se začal objevovat ten pravý ruch stanice, na který jsem si dobře vzpomínal. Kolem procházel personál, poddůstojníci salutovali, někteří mě evidentně nepoznávali a zdravili jen z respektu k hodnosti. O ano, na stanici jsem už dlouho nebyl. Stěny měly jinou, světlejší barvu než přepážky akademie, okna tu byla s nádherným výhledem na hvězdy, nebyl jsem ani na zlomku z nich, a světlo z dlouhých baterií osvětlovací soustavy se doplňovalo s ráznou září zde tak blízkého Slunce. Ten optický klam působil monstrózně na mě i na nováčky kadety. Dalo by se na to dívat celé hodiny… Zanedlouho jsme došli k velikým dveřím, před kterými měli koberce jinou barvu. Nápis ‚Hlavní konferenční sál‘ jsem ani číst nemusel, vždyť jsem tu absolvoval. Stiskl jsem v kapse uniformy krabičku s vyznamenáními, do které jsem je přendal, protože jich zas tolik nebylo. Vcházel jsem po boku kontraadmirála a již přes dveře jsem cítil netrpělivost kadetů, jež byla cítit až sem … Rico sebevědomě zamířil skrze sál k podiu, nad nímž visela obrovská standarta Federace. Visela tu každý rok a bude tu viset i příští. Kadeti nervózně postávali v hloučkách a když admirálové vešli na podium, připravili se na svolání. To také okamžitě přišlo: „Kadeti? Dejte si pozor!“ Sál se rozduněl dupotem a všeobecným shonem, jež vždy předcházel této chvíli. Rico i Kříž si sami vzpomínali, jak tu pobíhali. „Hm.. 48 sekund. To je rekord. Vidím, že se na toto opravdu těšíte. Nuže, dříve, než přikročíme k samotnému aktu, věřím, že admirál Kříž, jež speciálně kvůli vám přiletěl z akademie, by vám rád řekl pár slov k vaší budoucí službě.“ Rozhlédl jsem se po sále napěchovaném poddůstojníky a personálem, mezi nimiž v popředí stáli veselí kadeti. Došel jsem k pultu a začal: „Kadeti, dnes nadešel váš velký den, na který jste jistě mysleli, když jste si prožívali své při prvotním výcviku, ale i při obtížných hodinách navigace. Po čtyřech ne zrovna vždy příjemných letech, kdy jste si vyzkoušeli téměř vše, od boje s tyčí začínaje, přes hodiny diplomatických i mnohem prozaičtějších misí až po pozorování a zkoumání Cochranova mionu s profesorem T’Challou. A všechno toto jste přečkali, abyste jednoho dne mohli stanout zde, na absolvenčním pódiu AHF. Při vaší dlouhé cestě k důstojnickým hodnostem jste mnohé zažili a mohu vás ujistit, že jako praporčíci si toho na hvězdných lodích federace užijete ještě více. Věřím ve vaše rozsáhlé schopnosti, které jistě do své budoucí služby vložíte, ať již jde o přesné navádění lodě navigačním důstojníkem, mocné údery phazerů taktického, promyšlené analýzy vědeckého důstojníka, dlouhé a vždy úspěšné vyjednávání diplomata nebo zajišťování vnitřního bezpečí od bezpečnostního důstojníka. Doufám ve vaše osobní úspěchy na lodích HF či Hvězdných základnách a přeji vám slibnou kariéru a všechna očekávání překonávající služební výsledky. A pevně věřím, že zanedlouho uvidím v novinách již první zmínky o povýšení někoho z vás. A nyní přistupme již ke kroku, po kterém vám už budu říkat : ‚důstojníci‘. Prosím, opakujte po mě sborově: Já, (jméno a příjmení), slavnostně slibuji, že budu ctít principy Federace Spojených planet, jakožto i principy Hvězdné flotily. Budu oddaným členem Hvězdné flotily a sloužit jí dle svého nejčistšího svědomí a vědomí. Přísahám, že nikdy neporuším ducha Základní směrnice. Rovněž se zavazuji, že vědomě nebudu neporušovat žádné další předpisy a ustanovení a jsem si vědom následků, které by z jejich porušení mohly vzniknout. O své svobodné a zcela dobrovolné vůli při plné fyzickém i duševním zdraví skládám tuto přísahu a zavazuji se k jejímu dodržování...“ Admirál zakončil svá dlouhá slova a ustoupil od pultu a zamyšleně se díval na

očekávání plné kadety. Rico pokynul na svojí pobočnici, prvního důstojníka, a ta začala přečítat jména: „Robin Araj.“ První kadet přistoupil. Rico mu odepl z uniformy frčky kadeta čtvrtého ročníku a připl na ní pecku. Pak mu svou pravou mohutnou rukou stiskl jeho a levou ho poplácal po rameni „Gratuluji kadete. Hodně štěstí.“ „Nikola Bilardová....“ Jeden za druhým, kadeti přistupovali, dostávali hodnosti a vyznamenání, odcházeli a přicházeli jiní ze zástupu. Všichni do posledního zářili nad touto slavnostní chvíli. Okamžik byl o to krásnější, že prošli všichni, do posledního studenta. Nakonec přišlo místo pro závěrečnou řeč. Admirál opět přistoupil k pultu a dokočil svou řeč: „Důstojníci“, to slovo admirál Kříž více jak zdůraznil, „tímto vás vítám mezi aktivní členy Hvězdné Flotily. Tento den pro vás bude jistě mnohým překvapivý. Počínaje tímto datem se vám již napočítává mzda, máte standartizovaná práva UFP, máte každý vlastní kajutu. S dneškem také již přestáváme spadat pod mou kompetenci a jste zodpovědní jen a pouze kontraadmirálovi Ricovi. Měli byste každý zítra nastoupit na vaše nové stanoviště, ovšem prozatím nedorazila loď USS Poseidon a loď USS Tickel, proto kadeti, jež měli nastoupit na tyto dvě plavidla, prozatím zůstávájí na SB. Za několik dní přiletí na stanici kadeti z minulého třetího ročníku. Rád bych, kdybyste je opravdu přesvědčili jaké je to být důstojníkem tím, že se jako důstojníci budete chovat. Tento postup s sebou nenese jen výhody, ale také mnohem větší zodpovědnost za své chování a fungování plavidla či stanice. Ještě než se rozejdete, musím vám říci, že jste byli můj oblíbený ročník a jsem nesmírně pyšný na vaše výsledky za dobu absolvování akademie a rád bych byl stejně tak hrdý i na vaše budoucí zásluhy. Tímto jste opustili akademii Hvězdné Flotily, budete na ní ale vždycky vítáni jako hosté a dveře mé pracovny vám zůstanou otevřené tak, jako doposud.“ Admirál trochu dojatě dokončil proslov. Počkal až si kadeti vymění nadšené pohledy a pokračoval již mnohem veseleji: „A když už jsem u zahajování, tímto zahajuji slavnostní banket při příležitosti vašeho absolutoria přímo zde, v konferenčním sálu. Máte rozchod.“ Za všeobecného zajásání se otevřely dveře sálu a dovnitř vjížděli crewmani s pojízdnými vozíky plnými různých dobrot. V momentě se z oficiálního předávání stala zábava pro nové praporčíky i ostatní personál. Všichni se začali bavit a Kříž s Ricem se posléze přidali také… Created by Rear Admiral Mark Rico & Admiral Martin Kříž _________________ "...gegen alles!" 5. 10. 2004, 15:46

Maxis Barret

Banket

Poručík

Tuhle opičárnu nenávidim. Proč nás musely navléknout do slavnostních uniforem? Pravda, ta frčka na téhle uniformě vypadá o něco líp. Prozhlédnu se po místnosti. Stoly se prohýbají pod jídlem. Pitího je tu, že by se v něm dalo koupat. A všude spousta lidí. Jak já tohle nenávidím. A pak to uvidím. Úplně na straně druhé místnosti. Židle schovaná za nějakou velkou kytkou, takže není skoro vidět. Ha, to je to pravé pro mě. Pomalu se začnu prodírat k té židly. Cestou se zastaví jen u nápajů a vezmu něco, co vypadá, že bude nealko. A pak, konečně dosáhnu vytoužené židle a klidu. Usadím se a začnu přemýšlet. Byly to velmi náročné 4 roky. Ale stálo to zato. Už aby jsme byly na Posseidonu. V tom se ke mě začne blížit


nějaká postava. Je to Maxis. Na tváři šťastný výraz. Aby se neřekno, přeldím i já svůj obličej ze znuděného výrazu a šŤastný. Nebo se o to alespoň pokusím. "Nazdar Davide. Proč se tu schováváš?" "Ahoj Maxi. To víš, nemám rád tyhle sešlosti. Každej je na tebe milej, ale je to taková nuda. A co ty, ty se bavíš?" Tak konečně to mám za sebu. Na krku se mi leskne nová frčka. Čeká na mě nový post a plno nových zážitků. Možná se mi bude i stískat. Ale to až časem. Procházím se tak po místnosti, občas si něčeho "zobnu", prohodím pár slov a vychutnávám tu atmosféru. Ještě tak někoho najít. Všichni známí se mi utratili z dohledu. Á hele, David "Nazdar Davide. Proč se tu schováváš?" "Ahoj Maxi. To víš, nemám rád tyhle sešlosti. Každej je na tebe milej, ale je to taková nuda. A co ty, ty se bavíš?" To víš nutný zlo, ale náhodou to zas a tak hrozný není. Vem si že se s někým dlouho neuvidíš. A můžeš si vytvořit pár nových kontaktů. Ze stolu vedle jsem si vzal další jednohubku. Kolem prošel hlouček nových praporčíků právě prošel kolem a hlasitě se bavil. Asi už bylii v náladě. Nenechal jsem se vyrušovat a hned jsem se chopil slova Pověz, jaký byl tvůj nejzábavnější nebo nejzajímavější zážitek? David se zamyslel a pak mi sdělil: "No, těžko říct. Hodně vysoko jsou holomise i služba zde na McKinley. A také bylo celkem zajímavé získávání této medaile." Poklepu prstem na vyznamenání, které jsem získal, když jsem hledal viníka, který napadla admirála Nakamuru. "Takže, jednoznačně to říct nemůžu. Celkově celý 4 roky byly zajímavej zážitek. Co u tebe?" Tak to se musím zamyslet. Ne vážně máš pravdu celý čtyři roky byli určitě zajímavý, už tak, či onak. Nejvíc mě bavili mise. Hodně jsem se na nich naučil. Určitě nás dobře připravili do budoucna. Co myslíš, jaké to bude na Posseidonu? "Tvrdá práce, minimum pochval, na osobní volno zapomeň." Řeknu s úsměvem. I Max se usměje "Ale vážně. Podle mě to tam bude zajímavý. Loď pro taktické mise v hlubokém vesmíru. Na vědecké objevy můžu už teď zapomenout. Víš, tak trochu jsem doufal, že bych mohl získat místo na Enteprise. Ta loď ty vědecký věci úplně přitahuje. Jako magnet. Ale mám hold smůlu. Na Enterprise je asi nával. Ale kdo ví, třeba budu mít na Posseidonu štěstí. A co ty? Už plánuješ, jak překonat rychlostní limity Posseidonu?" Třebu vytvořím Maxův mavévr, ale detaily si nechám pro sebe. oba se zase zasmějeme. Určitě budu mít co dělat. Dost se těším na separační mód lodě. Ale bitvy vyhledávat moc nechci. Nerad bych vyletěl hned při první misi do "vzduchu" Opět se zasměju. Víš něco o těch budoucích čtvrtácích? Já o nich nic moc nevím. Znám tam jen pár našich bývalých spolužáků. Vlastně jednoho-Alexe. "No, moc toho o nich nevim. Vím jen, že tu budou. Zbytek mě ani moc nezajímá. Hodlám, letět na Zemi. Za rodinou." V tom se uprostřed davu zvedne ruka a ozve se moje jméno. Mí spolužáci z vědecké třídy mě postrádají.

"Musím se omluvit a odejít. Pro pár lidí jsem bohužel nepostradatelný." "Je mi to jasný. Bav se." Na poslední větu odpovím Maxovy jen kyselím obličejem. Bavit se. To tak. Opět se začnu prodírat davem. Tentokrát směrem ke středu. To zase bude otrava... created by ensing Maxis Barett and ensing David Jackson _________________ Maxis Barett, poručík 5. 10. 2004, 20:59

Bart G. Farkas

Rozhovor se starším a moudřejším


Bart si, celý šťastný, prohlížel svou novou hodnost. Stále nemohl uvěřit, že je to skutečnost. Smůla se mu v těchto záležitostech přímo lepila na paty. Uvědomoval si, že byl nejhorší, ale i přes to byl se sebou spokojen. Navíc ono vyznamenání mu ještě více přidalo na sebevědomí. Těšil se nyní hlavně na svůj nový post velitele čety na SB McKinley. Z jeho radosti ho vyrušili přátelé, jmenovitě Martel s Maxisem. Oběma též čišela radost z obličeje. "Ahoj Mate, čau Maxi, tak co, jak to prožíváte ?"


Zeptal se s úsměvem na tváři Bart. "Nádherná atmosféra, chceme ti pogratulovat k hodnosti, poručíku

"

Odpověděl Bartovi Martel. "Jo, jo, taky gratuluji." Dořekl k tomu Maxis. "Děkuji vám kluci, já bych vám chtěl též oběma říci, jak rád jsem, že jsme prošli všichni a společně to oslavíme. Nyní můžu říkat, že mám přátele jak skvělé navigátory, tak dokonalé diplomaty." Ještě přidal Bart, všichni se zasmáli a šli každý zvlášť hledat další známé tváře. Bart zrovna zaostřil postavu stojící opodál. Byl to admirál Rico. Vypadal na oslavě opravdu radostně, vybavoval se s jinými kadeti, jež se u něj postupně střídali, jako na běžícím pásu. Bart si tedy upravil uniformu a šel rovnou k němu. "Pane." Postavil se Bart po jeho boku a neuvědomil si, že teď být v pozoru nemusí. Po chvíli mu to došlo, a tak ulevil v postoji a začal. "Rád bych Vám pane poděkoval za Vaši trpělivost a důvěru, jež jste ve mě vložil. Neměl jste žádnou jistotu, že to zvládnu a přes to jste do toho šel. Jsme Vám opravdu hodně dlužný." Admirál upil ze své křišťálové broušené sklenice a poplácal Barta po ramennou. "Není zač, poručíku. Nepůjdeme si někam promluvit?" Admirál se nyní choval úplně jinak, byl takový povolnější, ale taky proč ne, přeci jen se mu podařilo zbavit ohromného břemene (tedy 4.ročníku) a s celkem velmi slušnými výsledky (když se do nich nebudu počítat já ). "Jistě admirále, velmi rád." Rico pokynul Bartovi a vyšli společně na Stříbrnou promenádu. Tak se označoval prstenec, který se táhl okolo celé stanice, těsně nad hlavním dokem. Kam až Bart dohlédl, všude byly průzory, přerušené jen sem tam

tenounkými přepážkami generujícími silové pole. Bylo tu ticho a klid. Aby taky ne, přístup sem mělo jen několik lidí. Oficiálně se tato plocha kladla za hlavní servisní okruh přístupný jen inženýrům, ale Rico věděl, že tu byly i jiné problémy, které vedli k uzavření. "Tak, Barte, co hodláš udělat jako první věc? Kdy ti začíná služba?" Bart si uvědomil, že ta otázka je opravdu na místě. Ani nad tím pořádně nepřemýšlel. "Co vlastně udělá jako první věc, ve své kariéře?" "Popravdě pane, ještě jsem o tom moc nepřemýšlel. Možná začnu trénovat se svojí novou četou, abychom se lépe poznali a oni pochopili, co po nich budu vyžadovat. Předpokládám, že bude trvat, než si získám jejich respekt, přeci jen jsem právě vyšel z akademie a jsem tedy takový nováček mezi důstojníky. Nebo, pokud dostanu nějaký rozkaz od velení, tak se ho budu snažit samozřejmě splnit. Sám nevím, co bude zítra." Na chvíli se zastavil a podíval skrz průhled ven, na hvězdy. "Když se na ně koukám, vždycky mě dokáží vyvést svojí krásou a dokonalostí z míry, kolikrát mi dochází, jak mizerně nedůležitý je proti vesmíru můj život a přes to se ho snažím bránit zuby, nehty." Zasnění se teď dostávalo hluboko do Bartovy mysli. V tom si vzpomněl na Vicky. "Je ještě jedna věc, jež bych chtěl. Mám svou milou na akademii a ohromně rád bych ji zase viděl. Pokud by to bylo možné, rád bych za ní co nejdříve zaletěl. Máme si toho tolik, co říct." Rico stát vedle Barta a upíjel. "Povolení uděleno. Máš týden dovolenou, ona taky. A vezmi si člun jedenáctku. Na stanici je jich dost. Kdyby měl někdo problém, pošli ho za mnou." Znovu se napil. "Je hezká?" Zněla poté jeho otázka. "Děkuji Vám pane, ani nevíte, jak mě ta zpráva potěšila. Ano, je pro mě tou nejkrásnější, přímo andělem mezi všemi ostatními ženami a dívkami. Nebýt jí, neměl bych dostatek odvahy ke všemu, co dělám. Musím na ní myslet dnem i nocí, zdá se mi o ní. Jsem přímo okouzlen její krásou, ale toto kouzlo lásky může i hory přenášet. Čím déle jsme od sebe, tím víc toužím se s ní opět setkat." Bart si uvědomil, že tu admirálovi vykládá věci, které třeba ani slyšet nechtěl a proto řekl. "Omlouvám se, že Vás zatěžuji takovými věcmi, jako je má láska k Vicky. Bohužel, srdci se dá jen těžko poručit." Potom se opět zadíval kamsi do dály a když pohled odklonil, pokračovali spolu s Ricem pomalou chůzí dál chodbou. Rico se usmíval, když Bart básnil. Jakmile zmlkl, dopil svoje víno , opřel se o zábradlí můstku a řekl. "Máš týden dovolené a člun typ jedenáct s replikátorem, warpem 6,6 a 16 metry délky. Doufám, že budeš vědět, jak ho využít a nebudeš trčet na Zemi." Bart začal chápat, kam tím admirál míří. Ten nápad se mu zamlouval. Sám přemýšlel nad nějakou dovolenou na Zemi, ovšem též věděl, kam by se s Vicky raději letěli podívat a kde by se jim to určitě moc líbilo. Nyní mu vlastně admirál dal možnost vzít ji na místo, na které by neměla jen tak zapomenout. Peníze Bart měl a ne málo. Velká farma na měsíci Thoot mu za ty čtyři roky na akademii vynesla kolem 50.000 kreditů. Nebál se dát do dovolené pořádnou kupu chechtáků.

"Jistě admirále, rozumím Vám. Určitě spolu zaletíme na místa, na něž snad nikdy nezapomeneme. Strávíme s Vicky opravdu nádherný týden. Opravdu díky za takovou velkou laskavost." Mark jen mávl rukou. "Odletíš zítra, nebo se ještě zdržíš?" Bart na to odpověděl. "Chtěl bych odletět co nejdříve, ale v případě, že je ještě potřeba něco udělat, tak mě pár dní zdržení nezabije." Pak se podíval na admirála a tázavě pokračoval. "Stalo se tady něco, o čem třeba nevím a měl bych vědět ?" Rico zavrtěl hlavou. "Ne, nic v tvojí kompetenci. Ptám se jen tak informativně." Bart si tak trošku oddychl a pak řekl. "No, pak tedy odjedu, pokud vše půjde dobře, už zítra. Předám instrukce svému zástupci, aby chlapci nezaháleli. Ovšem nechci je ze začátku nějak přetěžovat, takže asi zvolím metodu posloupného zvětšování obtížnosti." Pak se Bart na chvíli odmlčel a nakonec se zeptal. "A co vy pane ? Neměl by jste si už vybrat také dovolenou ? Myslím, že jste to měl z nás nejtěžší. Kadeti, Klingoni, Ferengové a spousta dalšího. Opravdu těžkých posledních pár měsíců." Rico se zhluboka zasmál. "Já jsem tu rád, alespoň něco mi zbylo ze staré služby. Víš, už to není jako kdysi. Tehdy to bývalo jiné." Rico si povzdechl. "A čím to bylo tak jiné ?" Nedokázal udržet Bart svou zvědavost na uzdě. Rico se zadíval na hvězdy. "Barte, co čteš?" V Bartovi to hrklo. "Měl říci pravdu ?" Nebyl důvod lhát člověku, jež se k němu choval tak upřímně. "No, možná je to směšné, ale občas si přečtu nějaký ten historický román, příběh nebo epos o slavných osobnostech. Obdivuji antiku. Od chvíle, kdy jsme Vás poprvé viděl, jste mi připadal jako Alexander Makedonský. A prosím, neberte to jako nic zlého, myslím, že máte jeho plusy i způsob postoje, či sedu. Ta elegance a majestátnost." "Děkuji za kompromis. Říká ti Barte něco realismus?" "Ah, realismus." Blýsklo Bartovi hlavou. Kdyby tak byl dával větší pozor při hodinách dějepisu, mohl by se teďka více blýsknout. Takhle ví jen, že to byl jakýsi literární směr v historii. "Moc ne. Dějepis mě zajímal, ale jen do roku 1300 našeho letopočtu, pak mám solidní okno." Rico pokýval opět hlavou.

"Něco si o tom přečti, myslím, že by ti to ukázalo pár zajímavých věcí. Mimochodem, v té době se psalo i o historických postavách. Nuže, tak tenhle směr ukazuje, jak to chodí v lidské společnosti. Po romantismu, který vše idealizoval, se realismus snažil vše ukázat v pravé podobě. Kdysi jsem tam četl takový citát: 'Každá hvězda jednou spadne, ale je na ní, jakou udělá na měsíci díru." Bart pravděpodobně věděl, co tím citátem chtěl autor říci. "Myslím si, že autor toho citátu byl velmi inteligentní muž. Měl pravdu. Snad si něco o realismu seženu. Možná mě to začne bavit, bůh ví." Pak si Bart promnul bradu a pokračoval. "Mým nejoblíbenějším dílem je epos o Gilgameshovi. Dokázal jsem se vžít do role onoho Uruckého krále a sžít se tak s jeho posláním. Případně Kronika Trojská je též nádherné dílo. Tehdy ještě lidé nebyli zabráni do tajů vesmíru tak horečně jak my a proto i jejich představivost nemusela mít tolik mezí, jako dnes ta naše." Pak se ale Bart tak trochu zasekl a řekl. "No, ale vraťme se k tomu realismu, dost mě to zajímá. Nějak jste mě k tomu navedl." Rico se usmál a řekl. "Víš, problém všeho je, že se to strašně mění. Nepředpokládám, že to, co teď budu říkat budeš schopen nějak hlouběji pocítit, ale ono je občas těžké jít na novou loď." "Myslíte s ohledem na vzpomínky nebo na zvyk ?" Bart přesně netušil, jak to Rico myslí, ovšem snažil se to pochopit. "Víš, moje první loď vypadala úplně jinak, než plavidla, která létají dnes. To, co jsem považoval za nemožné je dneska úplně běžná záležitost. Kdybych šel na loď, jako že bych opravdu chtěl, necítil bych se tam dobře. Nebyla by to moje loď. Je těžké to pochopit, viď? Jak ti to přiblížit? Je to asi jako když by jsi v dětství měl hrozně rád jablečný džus. Pil jsi ho celý život a oni pak začali vyrábět džus z jiných jablek. Je lepší, chutnější, ale není to tvůj džus. Stejně tak, jako admirálům většinou už nepatří žádné plavidlo. Ani ty nejlepší." "Aha..." Došlo najednou Bartovi. Už chápal pocit, jenž tak Rica rmoutil. "Už chápu pane. Není to prostě ono. Jako by jste byl v jiném světě." Admirál přikývl. "Tenhle problém mají všichni admirálové. Nedávno jsem si o tom povídal s admirálem Janewayovou. Asi půjde na odpočinek." "Opravdu ?" Řekl udiveně Bart. "To mě dosti překvapilo, ovšem přeci jen už má svůj věk a za sebou dlouhou cestu. Zažila opravdu mnoho. Je jedním z mích mnoha vzorů. Bylo mi ctí ji zde vidět, když jsem Vás strážil v jídelně." Rico zesmutněl a povídá. "Mně to taky překvapilo. Když jsme u toho, máš na křivo svoje vyznamenání." "Aha, no, máte pravdu. Ani jsem si nevšiml. Nejspíš už jsem dosti ospalý." Bart zazíval. "Omlouvám se pane, zívat v přítomnosti nadřízeného je neslušné." Pak sáhl rukou na vyznamenání a narovnal ho.

"Byl to náročný den, Barte. Běž si lehnout, ať zítra nezíváš na slečnu. To je horší, než na nadřízeného." Bart se usmál a řekl. "Rozkaz admirále." Pak zmírnil hlas a dořekl. "Přeji Vám příjemnou noc admirále, moc hezký jsme si popovídali. Doufám, že bude čas v tom někdy později pokračovat." Bart též pozdvihl sklenici, z níž ještě ani neupil a sklo zacinkalo, jak do sebe jemně poháry narazily. Pak už se vydal každý jiným směrem a na jiné místo. Bart se ohromně těšil do postele, ale ještě více se těšil na ráno a na Vicky. Když Bart odešel, Rico se zahleděl do své prázdné sklenice, pak na hvězdy a po nějakých třech tichých minutách vyšel zpět do sálu. Měl ještě nějakou práci. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 5. 10. 2004, 22:14, celkově upraveno 1 krát 5. 10. 2004, 22:08

Martin Kříž

Tady to bude jinak...

Admirál

Veselí, všeobecná radost a nadšení vířily atmosféru konferenčního sálu víc, než jsem si dovedl v raketoplánu při cestě sem představit. Chlebíčky mizely rychlostí, která zjevně popírala Einsteinův výrok o nepřekonatelnosti rychlosti světla, kadeti mě opět přesvědčili, že největší hluk ve vesmíru opravdu nedělá jen testování stabilizačního rotoru SB1. Rád bych se přidal k obecné dobré náladě, ale tížily mě dvě věci. Nejprve to bylo dojetí, se kterým jsem nic dělat nemohl, a potom ta záležitost ohledně...

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 116 Umístění: Velitelství AHF

Pane D'Armand ? A pan Barett ? Mohli byste na slovíčko ? Něco pro vás mám... řekl jsem tak, abych tím co nejméně upoutával pozornost ostatních. Oba praporčíci se vydali trochu polekaně se mnou z místnosti... Nasadil jsem rychlou ostrou chůzi a po pouhém 'následujte mě' jsem neřekl už ani slovo. Neměl jsem rád tyhle věci... Proč to zrovna musím dělat já ? Škoda, ani vlastně nevím, jestli Mark o tom ví... Jestli mí nadřízení o tom ví... Chodby se kroutily a já šel rozhodným krokem vpředu a vedl oba praporčíky do spodních pater stanice. Ti se po sobě jen zmateně dívali, ale nic jiného neřekli... "No tak, komodore Kříži, to mi snad neuděláte..." Admirál Jobs mluvil nevraživě, jeho ješitnost zakrývaly jen dobře volená slova. " Promiňte pane, ale něco takového já prostě nepřijmu..." konstatoval jsem zatvrzeně. Můj nadřízený jen pokrčil rameny a nasadil taktiku mocnějšího. "Kříži, vy jste chtěl převzít akademii ? Na to vám jako komodorovi valná hromada neskočí," podíval se laxně do mé složky, " vy tu ale máte zásluh, to by si povýšení vyžádalo, n'est-ce pas ?" Zuřil jsem, ten člověk neuměl francouzsky o nic víc než ta jeho chytrá sektretářka a navíc mě vydíral. V mysli se mi objevily dva obrazy. Jeden kadeta, jenž nadšeně salutuje veliteli a druhý člověka v civilním stejnokroji plížící se kolem kanceláří a hrající si na vševědoucího. Mé naděje v čestný život korodovaly v mém vznešeném zármutku z kadetů, bez pořádného velitele. "Tak já to tedy beru, adrmirále" osudné slova ze mě vyletěly rychleji, než jsem si stačil

uvědomit, jaký to bude mít na můj život vliv. Manželka, pak dcera. Nakonec lázeň alkoholu po neúspěšné tajné misi. Stal jsem se ale velitelem akademie. "Tak vidíte, že to jde. Hned zítra si můžete přijít pro kontraadmirálské frčky. A teď mi tady podepište toto a tohle, tady vám změníme ID, no... tohle asi necháme... No a je to, vítejte mezi námi, vyvolenými." Usmál jsem se spolu s admirálen Jobsem. Chtělo se mi zvracet. Došli jsme až k hlavnímu hangáru. Přistoupil jsem k ovladači a naťukal 17-ti místný autorizační kód. Dveře se otevřely, nikdo uvnitř nebyl. Pojďte dovnitř. Oba mladí důstojníci nevěděli, co si mají myslet. Bohužel, to byla součást toho všeho humbuku kolem. Nakonec vstoupili a já zavřel dveře. Počítači, uzamkni dveře mým aktivačním kódem. Teď už to nebyly jen zmatené výrazy... Nemohl jsem jinak, takhle to bylo nařízené a já musel poslouchat standartu. Počítači, vyblokuj automatické ovládání kamer a vnitřních senzorů. Přejdi na ruční řízení. -- POVTRZENO -- Deaktivuj je. -- POTVRZENO --. Otočil jsem se k nováčkům a řekl: Asi už tušíte, co přijde... Poodešel jsem ke svému raketoplánu a vyjmul z jeho nákladového prostoru a vyjmul malou krabici. Šedivý plats působil více než signifikantně, šedivá bude vaše nová identita. Ale vybrali jste si sami. Přeji mnoho úspěchů... Krabici jsem položil na trup lodi a otevřel ji.

Nemusíte přísahat, nic takového. Naprostá věrnost neexistuje, proto se hned nezatracujte... Jak jen to bylo dál ? ... Stačí se podepsat a bude do tajné federální rozvědky zpravodajství pod SFI (SIA = starfleet inteligence agency) zařazeni. Vaše identita zůstane stejná, nic se nezmění, protože jste zatím v obecném okruhu SFI. O vašem novém zařazení nesmí nikdo vědět, NIKDO. Dokonce ani velitel Rico ne, ani velitel lodi. Je jen velmi málo lidí, kteří vědí o celé struktuře. Ani já ne. Jelikož jste zatím byli zařazeni, jak jsem již říkal, do obecné roviny zpravodajské služby, nevyplývají z toho pro vás nijak výrazné změny. Případné mise a všechny informace, které byste před úkolem měli vědět, se dozvíte ode mne, nebo crewmana Berrowa, který je též členem na vaší úrovni. Pokušení mlčendlivosti není nic příjemného, to mi věřte. Na chvíli jsem se zamyslel... Vybrali jste si sami, v této krabici máte vše potřebné. To si rozeberte. Nadále pro ostatní zůstáváte s pozicí, kterou vám přidělil velitel ... nebo přidělí ... Už se mi dělalo špatně, tak mladí lidé... Musel jsem to ukončit. Tak se podepište a můžete jít. A vězte, že se ještě setkáme, a že je to propletenější, než se může zdát. Sledoval jsem ohromené praporčíky a čekal, co udělají, do této doby ani neměli možnost... Budou ji mít i poté ? To vím jen já a pár dalších ... _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) Naposledy upravil Martin Kříž dne 5. 10. 2004, 23:29, celkově upraveno 2 krát 5. 10. 2004, 22:13


Tak takové vyrušení z banketu bych ani ve snu nečekal. Měl jsem to hned uhádnou, čekej nečekané... Skončili jsme někde úplně z očí ostatních, kde jsem zatím nebyl. Admirál nám dal vybrat. Chvíli jsme na sebe s Andrewem koukali. Pak jsem se rozhodl. Přistoupil jsem k Admirálovi: Pane, bude mi ctí sloužit federaci, ze všech mých sil. Kde se mám podepsat?

Admirál mi podal padd. Nevypadal nějak potěšeně. Na co asi myslí? problesklo mi hlavou. Přistoupil jsem k bedně a vyndal si nějaké věci a schoval jsem si je, aby moc nepřitahovali pozornost. Stoupl jsem si nazpátek vedle Andrewa a čekal na jeho rozhodnutí. Za nedlouho přišlo. _________________ Maxis Barett, poručík Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon 5. 10. 2004, 23:11

Martel Tarkin

Konec mejdanu, část I.

Konzul

Byla to prima párty. Moji přátelé, možná ti nejlepší, se stali důstojníky Hvězdné flotily. Stál jsem u stolu s jídlem v pravém koutě místnosti a držel v ruce křišťálovou skleničku šampaňského.


Moje myšlenky byly ponořeny hluboko zpět do minulosti. Na první dny na Akademii Hvězdné flotily. Vzpomínal jsem si, jak jsem nastupoval a opustil tak admirála Liu i s mým strýcem Tarkinem. Byl to zvláštní pocit nyní říkat jiným lidem admirále než jí. Také jsem si vzpomněl na začátek služby na SB1 – na slova admirála Rica – Budu vám tykat. Je lepší když řeknu… Měl jsem to v živě paměti a neubránil jsem se malému úsměvu na rtech. A neměl bych také zapomenout na velvyslance Scotta Matrixe. V jistých případech chlapce v těle dospělého. Vždy když měl něco provést mariňákům, obzvláště jim dát rozkaz, tak se mu v očích rozzářily takové dva malé plamínky, jenž patřily malému dítěti, které právě dostalo dlouho očekávaný dárek. Nikdy nezapomenu na naše prvního setkání – chytit já někoho v mém krásném křesle, tak si to škaredě odskáče. Aspoň tehdy jsem si to myslel. S postupem času a ovlivňováním mého chování ze strany Matrixe bych asi už také reagoval povolněji. Z ničeho nic jsem však pocítil zvláštní pocit, jakoby mne někdo sledoval. Rychle jsem se probral ze svého zadumání a rozhlédl se. Můj vjem byl správný – mířil ke mně admirál Rico. Zdravím, pobočníku, chutná? Mark ukázal na skleničku. Pokynu admirálovi na pozdrav, ale do pozoru se z nepochopitelného důvodu nepostavím. Mohu konstatovat, že to není nejhorší. Prohlásím odměřeným hlasem. Má to dobrou chuť i barvu. Povšimnu si admirálových rukou a vidím, že také drží skleničku - ale prázdnou. A smím se zeptat, jestli chutná Vám? A na obličeji se mi objeví rozzářený úsměv. To na mě asi přešlo od Scotta, protože jedině on má sklony při takovýchto situacích reagovat podobným způsobem. Rico si dolil z lahve, jež ležela na stole a pokynul mu: Pojďme si promluvit Bohužel, služebně. Bylo slyšet, že trochu posmutněl. Služebně a se mnou? To se v mně ozvala má romulanská část, která byla k podobným „přátelským pozváním“ až příliš nedůvěřivá. Nic méně – admirál je admirál. Také jsem ale zaregistroval, že admirál neměl hlas standardně neutrální, nýbrž smutnější a jeho mimika obličeje tomu také napovídala. Jistě, admirále. Zněla očekávatelná odpověď. Rico vypil téměř na jeden nádech skleničku a dodal:

V mojí kanceláři a je možné, že sem se už nevrátíme. Tak Mate a máš po mejdanu. Co se dá dělat… Ale zase na tebe bude hrdý otec a co ty bys pro něj neudělal? Řeknu si pro sebe a následuje ihned odpověď. No .............................. hodně. Ano, pane. Vyhrknu ze sebe a odložím skleničku na stůl. S admirálem vyjdeme z místnosti. Celou cestu až do jeho kanceláře nepronese Rico byť jediné slovo. Dorazili jsme ale v pořádku. Rico vstoupil jako první a dal mi pokyn, abych ho následoval. Jeho „žádosti“ jsem vyhověl a vstoupil. Měl krásnou prostornou kancelář a jeho křeslo se na mě taky podivně smálo. Že by to byl nějaký bratříček křesla velvyslance Matrixe? Rico se posadil pobídl diplomata, aby si taktéž sedl: Takže, kdy hodláte nastoupit do práce? Chcete si vzít nějakou chvíli dovolenou, nebo hned? Chvíli jsem na Rica koukal. Tohle bylo tak důvěrné? Tohle byl důvod mojí návštěvy v jeho kanceláři? Uvědomil jsem si, že se na mě pořád dívá a čeká odpověď. Chci dovolenou, nebo nechci dovolenou? To sám nevím a začal jsem dávat dohromady, kam bych jel. Strýc Tarkin nebude mít asi čas, toho bych teď zbytečně vyrušoval. Otec je na Romulu. Za stávající situace by nebylo moudré tam jezdit. A pak už zbývala jen každoroční náplň mých prázdnin – Vulkán. Ale tentokráte mi strýc psal, abych přijel až za půl roku, protože on i jeho rodina budou na nějakém senza semináři plném ušatců. Mohu nastoupit ihned, pane. Odpovím nakonec. Rico pokýval hlavou: To se mi hodí... Created by attaché Martel Tarkin and Rear Admiral Mark Rico _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 5. 10. 2004, 23:25

Andrew d'Armand

Sign with blood

Praporčík

Už dlouho jsem přemýšlel, jestli se opravdu nakonec dám výzvědné službě, jak jsem měl od prvního okamžiku v plánu. Bylo to však ještě příliš brzy po nehodě a já se rozhodl, že vynaložím veškeré úsilí, abych se tam dostal a mohl takovým incidentům předejít. Teď se však trochu priority změnily. Už to jsou čtyři roky a poznal jsem Nell a chtěl jsem ji vlastně požádat o ruku až se vrátím na Zem. Vrátím? Teď, když jsem byl přidělen na loď? A co když k tomu ještě přijmu to SIA ..........


Viděl jsem, že Maxis už podepsal a podával padd mě a čekal na mé rozhodnutí. Díval se na mě a já mu pohlédl do očí, viděl jsem v nich odhodlání. Sváděl jsem stále vnitřní boj, ale ruka sama už vykonala své. Snad jsem si nepodepsal rozsudek smrti svou vlastní krví. Podal jsem padd zpátky admirálovi. Podíval se, jestli je všechno v pořádku a jen neznatelně kývl. _________________

Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 6. 10. 2004, 13:56

Bart G. Farkas

Dovolená


Zvonění budíku, jež postupně přidávalo na hlasitosti, Barta probudilo z krásného snu. Na hodinách bylo 6:20. Aby mohl Bart vše stihnout, bylo potřeba vstát dříve. Jako každé ráno provedl Bart hygienu, ovšem tentokrát se převlékl do té nejslušivější uniformy, pořádně si vyleštil frčky (byl ) a navoněl se. Celý pokoj uklidil pro dalšího opravdu rád, že je má kadeta, jež zde pravděpodobně měl později bydlet, sbalil všechny věci a odešel převzít svoji novou důstojnickou kajutu na patro 28.


Uvnitř turbovýtahu začal být trošku nervózní. Potřeboval si pospíšit a ten výtah, jako by schválně zpomaloval. Když konečně zastavil a dveře se otevřeli, tak Bart na nic nečekal a se všemi zavazadli se vřítil do chodby. Netrvalo dlouho a v jedné z poklidných uliček našell kajutu označenou číslem 12. Vložil přístupovou kartu s heslem, chvíli počkal a pak už se před ním začaly otevírat dveře do velmi prostorné místnosti. Pomalu vešel dovnitř a odložil svá zavazadla. Jal se k prohlížení všeho okolo. Krásné křesílko u psacího stolku s počítačem ho přímo uchvátilo. Vzorový úklid, skříně, vázy obrazy, všechno vypadalo, jako by tu kajutu nechali vybavit teprve před nedávnem. Vyzkoušel, jak se mu bude ležet na posteli a byl opět spokojen. Neměl ale moc času si toto pohodlí užít, začal vybalovat oblečení a dávat ho do skříně. Poté si pár nových věcí na sebe zreplikoval a nacpal je zpět do nyní prázdných tašek a kufrů. Netrvalo snad ani 30 minut a dveře do kajuty s číslem 12 se opět otevřely. Bart vyšel, zase obtěžkán výbavou, a zamířil si to k hangáru. Hangár byl opravdu rozlehlý a krom pár lidí tu byla spousta raketoplánů. Bart zašel za zdejším poručíkem a oslovil ho... Poručík Ronald Did ? Poručík se otočil a odpověděl. Ano, to jsem já, děje se něco ? Bart se usmál, že našel toho správného člověka, jež hledal a pokračoval. Zrovna Vás hledám. Já jsem poručík Farkas. Dostal jsem povolení od admirála Rica, zapůjčit si na týden člun typu 11. Měl jsem jít za Vámi, kvuli jeho přidělení a startovního kódu. Ronald znejistěl, zamnul se na bradě a pak se usmál. A, už si vzpomínám, samozřejmě, pojďte za mnou. Ukázal Bartovi a dovedl ho až k sobě do kanceláře. Tam mu předal vše potřebné. Tady máte věci, jež budete potřebovat a přeji příjemnou cestu. Bart převzal věci a s velkou radostí pronesl... Aaa, děkuji moc, dovezu Vám ho zase za týden v co nejlepším stavu. Nashledanou. Muž pokýval hlavou a řekl.... No, to doufám, nashledanou. S kódem a kartou mohl Bart bez problémů vstoupit na palubu raketoplánu, jež nesl jméno Falco. Do zadní části položil zavazadla, zasedl k řízení, připoutal se a sotva dostal povolení od letového dispečinku, nastartoval motory a vydal se na cestu směr - Akademie.

_________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 6. 10. 2004, 15:45


Tak večer skončil trochu jinak než jsem plánoval. Nejen, že jsem se neopil, což jsem na začátku nevylučoval, ale navíc jsem byl přijat do SFI. Celou noc jsem musel neustále přemýšlet o možných následcích mého počinu. Usnul jsem až ve čtyři hodiny a probudil se v sedm a už neusnul. Ještě, že mi začínala dovolená. Jediný, co jsem dnes musel byl vyklidit svůj kadetský pokoj a přetěhovat se do důstojnického. Jenže mě se tak nechtělo. Pomalu jsem se vysoukal z postele. Posnídal jsem a při následném vzhlédnutí v zrcadle jsem se skoro až lekl.


Následující hodinu jsem se dával do kupy. Další hodinu jsem se balil a pak jsem konečně vypadl z pokoje, který byl na tak dlouhou dobu mým útočištěm. Trochu se mi i zastesklo. (asi na dvě sekundy ) Dojel jsem až na patro s mým novým dočasným umístěním, kde budu bydlet, než přiletí Posseidon. Neměl jsemzrovna co dělat. Transport na Zem mi letěl až za hodinu,, tak jsem si vyvolat noviny. Z široké nabídky jsem se zadíval na zbrusu nové noviny-TF Express. Tak se na ně podíváme Začetl jsem se do článků. A noviny si získaly trvalého odběratele. Možná bych se mohl podívat do musea Voyageru. To není tak špatný nápad. 4asu budu mít dost a amožná se dozvím i něco novího. Konečně jsem měl odejít na transport. Je to trochu nezvyk nepilotovat, ale co. Vydržet se musí i horší věci. Hurá za rodinou. _________________ Maxis Barett, poručík

6. 10. 2004, 16:12


Je ráno po banketu a já stěhuji své věci z kadetského pokoje do důstojnického. A za pár minut by měly ještě dorazit moje věci z pokoje na Akademii. Pokoj pro důstojníky. Jak krásně to zní. A jak krásně ten pokoj vypadá. A jak bude hezčí, až si ho upravím. Ale k tomu to chce trochu hudby. "Počítači, spostit audio program Jackson 15. Spustit od skladby číslo 5." "Co má se dííííííít? Proč ten hluk opodáááááál?........" Se správnou hudbou to jde opravdu skvěle. A teď do práce. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

Později "Jesus Chris Superstar, Jesus Christ Superstar, tvé hvězda, tvé oběť sláva jí...." "Počítači ukonči program." Práce je u konce a muzikál taky. Jak já tuhle hudbu miluju. Pokoj je hotov. V tom se ozve signál příchozí zprávy. Přistoupím k počítači a začnu číst: Ahoj synku, všichni ti gratulujeme k ukončení Akademie. Jsme na tebe hrdí. A doufáme, že brzy přijedeš na návštěvu. Pusu posílá mamka

Všichni? To určtě. Mamka zase přehání. Jane mi určitě gratulovat nebude. Ale návštěva, to není špatný nápad. Ahoj mami. Díky za gratulace. A připravte můj pokoj. Během nejbližších dnů udělám přepadovku. Pa David "Počítači, odeslat zprávu" "Zpráva odeslána." Fajn. Naházím do brašny nějaké oblečení a pár osobních věcí. A nyní, domove, těš se. Ztracený syn se vrací. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 6. 10. 2004, 18:13

Martin Kříž Admirál

Tmavá barva noci stékala po stěnách hangáru i přes silné světlo, které ho prozařovalo. Stál jsem proti silovému poli hangáru a všímal si, jak se někde nejasně zaleskla jeho barva. Byl jsem tu ještě dlouho, po odchodu těch praporčíků, hledal jsem ospravedlnění, jenž jsem hledal už od mého podpisu. Nenašel. Počítači, uzavřít dveře hangáru. -- Potvrzuji příkaz -- Hvězdy zmizely. No dobře, nemá smysl nad tím stále přemýtat, řekl jsem si. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 116 Umístění: Velitelství AHF

Počítači, vypni světla Tma vesmíru se konečně dostala i sem. Po obnovení funkce všech systémů jsem odešel z přístaviště. Šel jsem do své kajuty. Cestou jsem potkával nejrůznější lidi. V samotě své kajuty jsem se svalil na postel a díval se do stropu. Byl tmavý. Kadeti nemají moc útulné bydlení... Moje osamění však přerušilo již od poslechu nepříjemné pípnutí. Počítači, přenes komunikaci do mého počítače, aktivuj ji. Na obrazovce naskočila brunátná tvář mého velitele, vysloužilého post-admirála Jobse. Neměl jsem náladu skrývat mé znechucení. Zdravím vás, admirále Kříži, tak jak to dopadlo ? Máte je ... podepsali ... oba. Jediná věc, která mě na rozhovorech s ním bavila byl fakt, že už nebyl v aktivní službě flotily, byl to ministr bezpečnosti, proto jsem ho nemusel oslovovat 'pane'. Výborně, věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. Jen prázdná slova. Na mě to nezáviselo, to vy víte. Předal jsem jim ty věci. Bude je těď něco čekat ? Ehm, máme rozjetou určitou věc, je to velká akce na politické úrovni, možná budeme potřebovat brzy pomoci s jednou věcí... Dám vám samozřejmě vědět. Ano, jako tradičně. Žádám vás ovšem o důkladný výběr, neprošli výcvikem a nemají zkušenosti... Jsou ale momentálně jediní, koho máme na stanici, je to hrozné, ale všechny máme v akci. Hmmm, pošlete to, až to budete vědět přesně, nechci je vystavovat žádnému nebezpečí. Nebojte, na mě se můžete spolehnout. To ano, Kříž konec. Tvář konečně zmizela. Na hodinkách visel čas, pomaleji

už to nejde. Šel jsem spát. Usnul jsem rychle, snad to byl spánek. _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 6. 10. 2004, 21:00

Nelleh McLeaven

Unhoped for arrival

Kadet 4. ročníku

Celou dobu v přepravním raketoplánu jsem si přehrávala situaci našeho setkání a čím víc se blížila doba příletu, tím víc jsem byla nervóznější. Proč si nervózní, jedeš přeci za Andym a ne na pohřeb. "Za několik okamžiků přistaneme v doku základny" , oznámil pilot a všichni jsme se připoutali. Ne že bych tedy čekala nějaké problémy, ale jeden nikdy neví. Pilot navedl stroj hladce na přistání, ani jsem necítila když jsem dosedli.

Založen: 07. 07. 2004 Příspěvky: 44 Umístění: Akademie HF

"Dámy a pánové, vítám vás na Hvězdné základně McKinley, doufám, že jste měli příjemný let" , tím de facto jsem byla Andymu blíž než před tím a srdce mi začalo tlouc stále rychleji. Vymanila jsem se z bezpečnostních pásů, sebrala svoje zavazdlo, nic objemného, jen jedna cestovní taška, stejně tu asi moc dlouho zůsta nemohu, třeťák začne co nevidět. Vyšla jsem z raketoplánu a rozhlédla se po hangáru, všude kolem bylo plno podobných raketoplánu a kolem nich se motali technici a lidé v uniformách bezpečnosti. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se nezadržovat dech. Zaposlouchala jsem do zvuku vlastního srdce a snažila se ho uklidnit, leč všechny mé pokusy vyšly naprázdno. Opustila jsem hangár a ocitla se na chodbě, sem a tam procházelo velké množství lidí a každý věděl kde je jeho místo. Jen já ne. Stále jsem v chodbě a rozhlížela se napravo, nalevo. Ne, když člověk nemá tušení, kterým směrem jít, jsou oba stejně dobré. Vzala jsem svou tašku a vydala se instinktivně doprava. Během několika málo minut jsem dostala až k turbovýtahu. Oddechla jsem si, tak alespoň něco se podařilo. Položila jsem svou tašku na zem. "Počítači, kde se nachází Andrew d'Armand?" "Praporčík d'Armand je ve své kajutě" No to mi moc nepomohlo. "Kde se nachází kajuta praporčíka d'Armanda?" "Paluba 41, kajuta 22" No konečně něco. Sebrala jsem zavazadlo a nasedla do výtahu. "Paluba 41" , turbovýtah se klidně rozjel a já si třídila myšlenky a znovu a znovu si přehrávala uvítání. "Paluba 41" , oznámil po chvíli počítač a dveře se s obvyklým zasyčením otevřely. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. 31, 30, 29 ..........23,22.22, tak jsem tady, stále jsem před dveřmi a srdce mi bylo o překot, tolik jsem se na Andyho těšila. Mezitím v kajutě 22 Ležel jsem na posteli s rukama za hlavou a vychutnával si pocit dobře odvedené práce, tak Akademie je za mnou, jsem praporčík a i v SIA, už jsem si na tu myšlenku zvykl a nepřipadala mi už tak protivná, spíš naopak, takřka jsem se těšil na svůj první úkol. Možná až teď mi došla celá ta situace. Náhle se však tok myšlenek přerušil a mysl odběhla daleko k Zemi, k Nell. Jednu ruku jsem dal do kapsi a nahmatal sametovou krabičku. Posadil jsem se a vyndal obsah kapsy. Položil jej do ruky a otevřel. Prohlížel jsem si

znovu a znovu zásnubní prsten naší rodiny, který mi jako jediný zůstal z doby mé minulosti. Zda-li pak mě bude chtít? honilo se mi hlavou a zíral jsem na prsten v krabičce. Musím za ní, hned teď. Začal jsem si balit věci a byl jsem připraven okamžitě se vydat za ní, měl jsem už letět s Bartem a neotálet tady na stanici a vyčkávat přilet Posseidonu. Ukládal jsem poslední věci do kufru, když se ozvalo zazvonění. Překvapeně jsem se otočil a když jsem otevřel dveře stála v nich Nell. Zpět před kajutu 22 Zhluboka jsem se nadechla a zavonila, chvili se nic nedělo a pak se dveře otevřely, stál v nich Andy, v první chvíli vypadal hodně překvapeně, ale jen malou chvíli. "Ahoj Andy" , řekla jsem a nedokázala jsem skrývat nadšení, že ho vidím. Místo odpovědi mě však Andy popadl v pasu a zatočil se mnou do kolečka a pak mě vášnivě políbil. Opětovala jsem jeho vřelé přijetí a naše rty byly spojeny více než několik desítek minut, alespoň mě to tak připadalo. "Miláčku, co tady děláš?" , ptal se, stálě mě však držel v objetí. "Nemohla jsem to už bez tebe vydržet, Bart si šel pro Vicky a mě moc mrzelo, že jsi tam nestál s ním a tak jsem se rozhodla jet za tebou" , řekla jsem se šťastným úsměvem na tváři. "Zrovna jsem chtěl jet za tebou" a ukázal na téměř zbalený kufr. Usmála jsem se na něj, ale nic říct jsem nemohla, protože ústa byla v tu chvíli zaměstnána úplně jinou činností. "Pojď dál" , vešla jsem a Andy sebral moji tašku a položil ji vedle sevého kufru, pak si sedl na posel a já se pohodlně usadila v jeho klíně a oba jsme se divali na svá zavazadla. Museli jsme se tomu výjevu pousmát. "Jsem rád, že jsi tady konečně se mnou" a jeho ruce tančili v mých vlasech. "Taky jsem ráda" , přivřela jsem oči a požitkářsky vychutnávala Andyho. Najednou Andy vstal, otevřela jsem oči a překvapně jsem na něho zírala. Andy z ničeho nic poklekl, Všimla jsem si, že v ruce něco svírá. Srdce to okamžitě vědělo a začalo rychleji a hlastitě tlouci. "Nell, miluji tě nade všechno na světě, chtěl bych s tebou žít, vychovávat naše děti a nakonec zestárnout, Nell vezmeš si mě?" Jeho ruka svírala prsten a druhá držela mou, díval se na mě těma překrásnýma očima a já cítila, jak se mi do očí vhánějí slzy. Byla jsem schopná jen jediného slova. "Ano" Andy se usmál a něžně zasnul prsten na své místo, chvíli jsem na něj zírala, jako by to byl jen krásný sen a já nechtěla aby se rozplynulu. Vzal mě do náručí a obtančili jsme celý pokoj, viděla jsem, že i jeho oči se lesknou. Dlouze jsme se políbili a já byl nejšťastnější v celém širém vesmíru. Created by Nelleh McLeaven & Andrew d'Armand _________________ Nelleh McLeaven "Causarum cognitio cognitionem eventorum facit" ("Poznání příčin přináší poznání výsledků") 7. 10. 2004, 11:40

Andrew d'Armand

Prepare for wedding

Praporčík

Probudil jsem se, ještě chvíli jsem si vychutnával ten pocit, že je Nell vedle mě a


nechal fantazii aby se volně probíhla po jejím těle. Po chvlí jsem se přinutil otevřít víčka, v kajutě bylo přítmí a tak jsem musel chvíli počkat, bež si oči přivykly na tmu. Opřel jsem se o jednu ruku a pozoroval spící Nell, byla nádherná i ve spánku, odhrnul jsem ji neposedný pramínek vlasů z obličeje. Neklidně sebou pohodila a já se rozhodl, že už ji nebudu více rušit. Opatrně jsem vstal. Cestou k oblečení jsem zakopl o židli, tedy kdyby jen zakopl, praštil jsem se přímo do palce. Potichu jsem zaklel. Podíval jsem se směrem k posteli, ale Nell stále pravidelně oddychovala. Co možná nejtišeji jsem se oblékl a byl jsem připraven uvést věci do chodu. Zastavil jse u spící postavy a nežně jsem ji políbil, jemně zapředla, ale vzápěti se otočila a spala dál. Vzkaz byl napsaný na stole, ale věřím ,že si poradí. Opatrně jsem vyšel ven, zvuk otevírajích se dveří mi připadal hlasitější než kdy jindy. Na stanici byl už čilý ruch, přestože bylo tak něco kolem půl sedmé hodiny ranní. Ale transporty z Maximy se sem nedostávají tak často. Byl jsem rád, že alespoň někdo z rodiny se sem dostane. Sice mě mrzí, že mamka s taťkou přijet nemohli, ale biologický výzkum je důležitý pro celý měsíc. Viděl jsem, že by tu strašně rádi byli, ale dávali přednost blahu pro všechny před osobním životem. Inu alespoň uvidím své sourozence a seznámím je s Nell, už jsem je neviděl ani nepamatuji, zajímalo by mě, co se změnilo. Původně jsem slíbil Maxovi, že mi pujde za svědka, ale ten je teď někde pryč a určitě to pochopí. Rozhodl jsem se pro Magnuse, svého nejstaršího bratra, kdysi jsme si to slíbili. Kdo mohl tušit, že ten věčný tulák si udělá čas, aby přijel do toho mého kousku vesmíru. Naplněn představami o setkání jsem se dostal až k turbovýtahu. "Přístavní dok 4" Výtah se poslušně rozjel a za několik málo okamžiků poslušně zastavil a oznámil příslušné patro. Vystoupil jsem a skoro jsem se až lekl kolik tu bylo lidí, neustále přísuny návštěvníků se nedaly zastavit žádným časovým omezením. Zašel jsem do hangáru a vyhledal si letový plán. Přílet z Maximy tu má být tesně před sedmou, zkontroloval jsem čas, za pět minut sedm, už by tu mohl být. Napjatě jsem vyhlížel ven, jestli nezahlédnu nějký odlesk raketoplánu. Nic, provoz jako by naschvál ustal. Nervózně jsem kontroloval čas, 7.10, kdyby to bylo možné, chodil bych teď v docela kvalitním zákopu, ale podlaha hangáru naštěstí mému rázování odolala. Pak jsem zaslechl letovou kontrolu oznamující přílet raketoplánu Julie 227 82, to byl raketoplán naší rodiny. Srdce mi poskočilo a šel jsem trochu blíž, abych se s nimi mohl řádně přivítat. Raketoplán vypadal jako by právě prošel bouří asteroidů, plechy byl pomačkané a o nějaké laku nemohla být v tomto případě ani řeč. Jemně dosedl, což mi přišlo skoro až jako zázrak vzhledem k tomu jak vypadal. Zanedlouho se otevřeli dveře a znich vyběhla mladá plavovlasá žena. Otevřel jsem náruč a srdečně jsem se přivítal se Sarah, svou maličkou sestřičkou. "Ty jsi ale vyrostla" , dodal jsem žertovně, vždy jsem ji tak škádlíval, protože jsem byl vyšší než ona. "Neboj, příště už tě doženu" , oba jsme se zasmáli žeru z dětství, kdy vše ještě bylo bez startostí. "Jsem rád, že jsi tady" , řekl jsem vážně a políbil jsem ji na tvář. "Já taky Andy, už je to dlouho co jsi se ozval domů, ale když jsem slyšeli, že jsi dokončil Akademii a že se budeš ženit" , při posledním slově vykouzlila grimasu, kterou dokáží jen mlaší sourozenci. Když se vymanila ze svého obětí vyšel vytýhlý šlachovitý muž s plnovousem, jehož vlasy byly všude kolem v neuspořádaných kadeřích. Vůbec se nezměnil, stále vypadal, jako poustevník ze starých pozemských povídaček. Roztáhl svou mohutnou ruku a na tváři se mu značil úsměv, který s snažil potlačit. "Takže můj mladší bratříček se chce nechat připravit o svobodu?" "Už bylo načase aby mě někdo zkrotil .... rád tě vidímu Magu"

"I já tebe, sice se za tebou musím vláčet až od zóny" dodal s hraným úšklebkem rozmrzení. Ale v rozporu s těmito slovy mě objal. "jsem rád, že jsi to už překonal" , zašeptal mi do ucha a já přesně věděl o čem mluví a sotva znatelně jsem přikývl. Očekával jsem, že vystoupí ještě dvojčata, ale dveře raketoplánu zůstávali zavřené, podíval jsem se zmateně na oba dva. "Kde jsou dvojčata? Kde je Greg a Geoff?" Na Magnusově čele jsem uzřel vrásky a Sarah se také netvářila příliš vesele. "Nemohli přijet" "Jen to? Nemohli přijet? Magnus si se Sarou vyměnil ustaraný pohled, těkal jsem po nich pohledem naprosto zmatený. "Víš, měli z toho takovou radost, že .........." Náhle mi kdosi do uší zakřičel "překvapení", že jsem sebou znatelně cukl a reflexivně jsem pozvedl ruce na obranu. otočil jsem se a tam stáli dva mladíci s úsměvy od ucha k uchu. "Snad jsi si nemyslel, že bychom si tohle mohli nechat ujít" , řekl Geoff, starší z dvojčat o rovných 10 minut. "Ale napadlo nás, co to setkání trochu okořenit" , dodala mladší verze téhož Podíval jsem se s hranou naštavnosti na stojícího Magnuse, který se snažil tvářit nezaujatě a Sarah, která vypadala, že se jí něco takové vůbec netýká. Ale okem zkušeného pozorovatele jsem zjistil, že jen s obtížemi skrývají úsměvy. "Jsem rád, že jste oba tady ....... vlastně vt všichni" , dodal jsem, když jsem se oběma objal. " Musíte se seznámit s Nell, bude se ti líbit Saro" , věděl jsem, že Sarah vždy hodnotila moji volbu ohledně děvčat. "Neboj, shledala jsem, že tvůj výběr je vždy v pořádku" Dal jsem ji ruku kolem pasu a se lehkým smíchem jsme opustili hangár a vydali se do mé kajuty, kde jak doufám Nell už vstala. Cestou jsme si vymněnovali zážitky, oni žasli nad našemi misemi na Akademii a já se dozvěděl vše o novém druhu, který se podařilo vyšlechtit, ale také o nějaké nákaze, která skoro zničila vegetaci a to byl právě ten důvod,proč rodiče zůstali. Dozvěděl jsem se také o klukovi, se kterým Sarah právě chodila a prý je to vážně a dvojčata zažertovala, že zpátky musím s nimi na jejich svatbu. "Tak jsme tady, počkejte chvilku" , opatrně jsem vešel, stála tam Nell a trochu nervózně přešlapovala z nohy na nohu. "Dobré ráno miláčku" , řekla mile a políbila mě. "Dobré ráno, Nell, rád bych ti někoho představil" a celé mé sourozenstvo se vedralo dovnitř. "Sarah, Magnusi, Geoffrey, Gregory, tohle je Nell, moje natávající. Nell, tahle smečka, to jsou mí sourozenci" Počkal jsem až to představování skončí. "Tak, teď vás tady na chvíli nechám v Nellině společnosti, musím ještě něco zařídit ... jsem hned zpět lásko" , políbil jsem ji a nechal ji s její novou rodinou. Vyšel jsem na chodbu a stiskl svůj odznak.

=/\= d'Armand admirálu Kříži =/\= Čekal jsem okamžitou odpověd. Ani mě snad nenapadlo, že by mohl admirál spát, ale je to přesně těn člověk, kterého jsem si nesmírně vážil a byl ten správný muž pro tuto věc. =/\= Co se děje praporčíku takhle brzy ráno? =/\= , ozval se trochu rozespalý hlas. =/\= Pane, já ... rád bych Vás o něco požádal ......jestli by jste mě a mou snoubenku tady na stanici neoddal =/\= _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 8. 10. 2004, 12:22


Zrovna jsem vyplňoval formulář I/15 o právnickém ujednání poskytování prostor pcivilním podnikatelům na půdě akademie a nemohl zaboha přijít na to, co se píše do kolonky 'hraniční cenové relace v ročním/pěti-letém rozmezí', když mi zapípal komunikátor. Podíval jsem se na hodinky a obrátil oči v sloup. To, že nespím neznamená, že mě může každý lodník může otravovat ... Nevrle jsem napsal do té zpropadené kolonky 'rozmezí schváleno zástupcem mejitele pozemku, velitelem akademie' a aktivoval komunikátor... =/\= d'Armand admirálu Kříži. =/\= Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 116 Umístění: Velitelství AHF

=/\= Co se děje praporčíku takhle brzy ráno? =/\= Tak to byl ten nový praporčík, možná jsem to mohl říci příjemněji... =/\= Pane, já ... rád bych Vás o něco požádal ......jestli by jste mě a mou snoubenku tady na stanici neoddal =/\= Digitální pero jsem upustil z ruky a po zbytek dne už zůstalo pod stolem. Nejprve jsem myslel, že je to vtip, ale hned mi došlo, že to řekl až moc vážně. =/\= Praporčíku, samozřejmě že ano. Stavte se u mě v kajutě, musíme to projednat. =/\= V hlase mi byl partný radostný a nedočkavý podtón. Jak krásné zakončení působení na akademii... Svatby na akademii jsem měl moc rád, hlavně když jsem je vedl já. Vzpomněl jsem si na svou vlastní ... Z nostalgie mě ihned probrala logika... =/\= Pane d'Armand, v mé kajutě spíše ne, rozhlédl jsem se po malé stísněné kajutě kadeta. To už praporčická kajuta byla větší a mnohem pohodlnější. Navíc jsem netoužil po to obraze ohromeného praporčíka, jenž se dívá na admirála sedící na malé židly vedle postele u malého stolku v tak natěsnaném pokoji, že se tam vešly maximálně tři osoby. Více by mi to vyhovovalo třeba ... třeba v klubovně č. 6. Zařídím, aby tam nikdo nebyl. =/\= =/\= Rozumím pane, už vyrážím =/\= Opět se ve mě probudila mladická nedočkavost, ze skříně jsem vyndal uniformu, z mého archivu jsem vybral pár PADDů a obouvaje si boty jsem stiskl komunikátor. =/\= Admirál Kříž službukonajícímu poddůstojníkovi kulturní sekce. =/\= =/\= Hlavní praporčík Hadenx, k službám pane =/\= =/\= Zařiďte, aby v klubovně č.6 nikdo nebyl. Chci, aby byla do tří minut prázdná. =/\= =/\= Rozumím pane =/\= =/\= Děkuji, pane Hadenxi, Kříž konec =/\= Vyrazil jsem k turbovýtahům. Přemýšlel jsem o spoustě věcí a nestačil jsem se divit, že jsem se tak rychle ocitnul před klubovnou. Rozhodně jsem vstoupil dovnitř, zela prázdnotou,

jak jsem si poručil. Posadil jsem se do křesla a začal naoko číst první časopis, který se mi dostal do rukou... Za chvíli se dveře otevřeli a dovnitř se přihnal trochu rozrušený praporčík, zvedl jsem oči od časopisu a odpoložil ho. Teprve teď jsem si všiml, že byl ze série '100+1 trik pro háčkování'. Posaďte se, Adnrew. Děkuji, pane. Tak, povězte mi všechno, co byste odemne potřeboval. Budu se vám snažit co možná nejvíce vstříc. Pokud jde o oddání, bude mi ctí. Máte již ostatní věci zajištěné ? Klidně si o cokoliv řekněte... Opravdu mě to dojímalo. Moje poslední oddání na půdě akademie, dám do toho všechno... _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 8. 10. 2004, 17:17

Andrew d'Armand

The big party

Praporčík

Doufám, že jsem neudělal chybu, když jsem nechal Nell s ostaními, ale na druhou stranu to bude zajímavý křest ohněm a věřím, že za tak krátkou dobu si ji oblíbí jak jen to bude možná a poznají jak báječná dívka to je. Jakmile byla schůzka domluvena najednou mě přepadla trochu nerovzita, přeci jen admirál Kříž je víc velitel akademie, je to pojem. Na druhou stranu v jeho hlase nebylo patrno žádné roztrpčení, ba naopak, tažke snad všechno dopadne dobře.


Dorazil jsem před dveře, rozhlédl jsem se po chodbě, ale nikde ani noha, to mi přišlo trochu divné, ale jen jsem pokrčil rameny. Tohle není pro mě důležité. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se rozhodně vstoupit dovnitř. Na admirálovo vyzvání jsem se posadil, alespoň jsem mohl v křesle trochu skrýt nervozitu, ale jak začal admirál mluvit nabýval jsme dojmu, že se na to opravdu těší. "Ještě ne admirále, bylo to všechno tak trochu na rychlo a nejdříve jsme se chtěl domluvit s Vámi. Za každou pomoc bych Vám byl opravdu vděčný. Já ........." , rozmýšlel jsem ta správná slova, "rád bych, kdy by se svatba mohla uskutečnit v zahradách Akademie a pak ještě něco....." , nějak se mi do tohoto tématu nechtělo kousat. Nebylo to ode mne až přílišná troufalost? No, litovat vždy můžu až potom. "........já rád bych, aby na mé svatbě mohli být moji bývalí spolužáci. Prořili jsme spolu krásné čtyři roky a já bych se s nimi rád podělil" Bylo to venku, vím, že už teď nespadají do jeho kompetence, ale nějak jsem v něm viděl autoritu nejvyšší. Jen doufám, že to pujde nějak zařídit a že mi admirál nedá košem. S tichou prosbou jsem hleděl na pozorně poslouchajícího admirála a očekával verdikt. _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi."

11. 10. 2004, 11:47

Mark Rico

Uvítání

Víceadmirál

Rico nervozně přešlapova v doku, zatímco člun přistával. Trochu ho pobolívali nohy, asi si bude muset dáchnout. Dnes je vzhůru už od šesti. „Sandro, jenom se jim ukážu a mizím. Musím zařídit nějaké jednání s těmi odlétajícími klingony. Budeš je mít chvíli na povel.“ Kapitán přikývla: „Dobře, nemusíte se bát- viděla jsem Vás jednat se čtyřmi várkami, tak jednu už zvládnu.“

„Věřím, že ano.“ Z přepravní lodě vyšli kadeti. Rico je chvatně přepočítal. Dvacet tři. To ujde. Snad to bude stejně dobrý ročník, jako ten minulý. Kývnutím na Sandru jí dal smuvený signál- teď je čas se postavit a zavolat: „POZOR!“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Kadeti odhodili zavazadla, postavili se v řadě do pozoru a teprve až konečně opavdu všichni stáli bez hnutí, Rico před ně předstoupil: „Vítejte na Hvězdné základně McKinley, kadeti. Jste tu proto, aby jste poprvé zakusili pravou službu a podívali se pravdě do očí; podívali se , zdali máte na to, aby jste nosili uniformu hvězdné flotily. Nebudeme vás nijak šetřit, přijdete do normální, rutinní služby a budete dřít stejně jako ostatní. A já budu ten, kdo vás bdue hodnotit. Na mne především záleží, jestli se vrátíme se štítem, nebo na štítě. Vzhledem k našemu kontaktu zde vás chci upozornit na takovou malou drobnost, aby jste se později nedivili- nikdy vám nebudu vykat. Nikdy jsem nikomu ze svým podřízených nevykal a nikdy to nikomu nevadilo. Pokud by to ZDE někomu vadilo, ať se ozve hned a já to vezmu na vědomí.“ Rico si odkašlal a pokračoval: „Teď několik drobností. Támhle u terminálu zjistíte, kde máte kajutu. Jak se tam dostanete,- buď použijte váš orientační smysl, nebo počítač, případně se doptáte. Nechám to na vás. V kajutách pak máte každý PADD, na kterém je zaznamenáno kde a kdy vám začíná služba a jak se tam dostanete.“ =/\= Admirále Rico, tady operační... =/\= „Jsem již na cestě. Rico konec.“ Rico si ještě jednou prohlédl kadety, snažíce si je zapamatovat a pak s úsměvem zakončil svojí seznamovací ceremonii: „Tak, tímto se s vámi loučím a ponechám vás v rukou kapitána.“ Ještě jedno pokývnutí a Rico odešel směrem k výtahům. Sandra se usmála: „Tak, kadeti. Teď je čas na vaše dotazy. Zodpovím vám vše, co bude v mé moci.“ --------------------------------------------------OFF: Tak, teď je to už na vás. Ptejte se klidně dodatečně, zodpovím vše. Hlavně pište, pište a pište. Budu vás hodnotit, tak ať mám podle čeho. Mám stanovený minimální počet příspěvků pro průchod ročníkem, který vám teď neřeknu, ale budu přísný, tak se snažte ? A teď poslední věc- nemám rád, když někdo postuje za moje postavy (nebo je využívá jakkoliv ve svých lozích). Tady je ICQ- 153425982, můj e-mail je [email protected] a ještě mne můžete sehnat na MSN ([email protected]) či interní poště. Rád si zapostuji => pokud chcete mne, Sandru, nebo generála Sancheze do logu, ozvěte se mi, stejně jako kdyby jste chtěli konzultaci, nebo s něčím poradit. Jsem tu od toho. Hodně štěstí. _________________ "...gegen alles!"

13. 10. 2004, 1:06

Chris Amber Kadet 4. ročníku

OFF : Pane, nedovedu si představit, co by měl na orbitální základně dělat navigátor a pilot. Můžete mě, prosím, trochu navést? _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars 13. 10. 2004, 7:55

Mark Rico

Chris

Víceadmirál

Dobrá otázka, kadete. Zodpovím jí jednoduše. V sekci flotila je seznam posádky SB McKinley. V tom seznamu jste zapsán, jako kontrola letových operací- ta kontroluje letové operace. Myslím, že to je odpověď na tvojí otázku. Pokud jste se na to podíval a není vám jasné co ta pozice v sobě skýtá (což mi přijde nepravděpodobné, ale pro doplnění výkladu), věz, že jsi ten, kdo tvoří přistávací plány, pořadí v docích, letové dráhy etc. Prostě zodpovídáš za letový provoz zde a v systému (samozřejmě je vás tam více, než jen ty). Minule tu pozici zastával Maxis Barret, doporučuji něco od něj vyhledat. Hezky to vystihl. _________________ "...gegen alles!" Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley 13. 10. 2004, 12:21

Maxis Barret

Chris

Poručík

--OFF-Když jsem poprvé viděl, jaký post mě čeká, tak jsem taky nevěděl, co má člověk dělat. Admirál to ale vystihl přesně. Ty prostě zajišťuješ, aby v nejnližší okolí stanice nebyl chaos a nedošlo ke kolizím. Taky můžeš nechat nějakou loď dlouho čekat, pokud tě její kapitán naštve. Přečti si moje logy, snad pochopíš. Pokud bys měl stále nějaké otázky neboj se zeptat.


_________________ Maxis Barett, poručík

13. 10. 2004, 12:55

Maxis Barret

Přílet z dovolené

Poručík

Moje dovolená uplynula jako voda. Už jsem si vůbec nepamatoval, jaké to je mít na několik dní volno. Nyní jsem již přilétal zpět na stanici, abych zde čekal na USS Poseidon. Ani nevím jaká bude mezitím moje služba, nebo se nebudu muset o nic starat? To by byla nádhera. Povzdechl jsem si. Ale věděl jsem, že mi určitě něco přidělí a pokud ne, tak si něco určitě najdu sám. Náš transport chvíly čekal na povolení na přistání. To ve mě probudilo několik vzpomínek, když jsem ještě působil v kontrole LO. To byly časy Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Teď mě ale tuhle pozici nedají, asi už tam určitě pracuje další kadet. Transport zakotvil. Pasažéři začali postupně vycházet. Když jsem se konečně mohl venku pořádně protáhnout, uviděl jsem Admirála a kapitána, jak spolu někam míří. Nenápadně jsem se podíval za nimi. A hele koho to tu máme? Nové kadety! Chvíli jsem se bavil jejich užaslými pohledy a pak jsem si řekl, že jsem moc nápadný a hleděl jsem si své cesty do pokoje. Po příchodu jsem se rouhodl zjistit, jestli nemám něco na starost. Nějakou tu

pilotáž, nebo něco. Jak znám Carlu, určitě na mě nezapomene. Vydal jsem se tedy k terminálu... _________________ Maxis Barett, poručík 13. 10. 2004, 13:26

Chris Amber

Arrival

Kadet 4. ročníku

Ráno jsem se probudil s tíživým pocitem. Jaké to bude, být zas skutečně ve vesmíru na skutečné lodi? A co mě tam všechno čeká?

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Byl jsem taky hrozně nevyspalý. Spal jsem sotva 4 hodiny – musel jsem se přece náležitě rozloučit s ´Dirty Dozen´, se kterými se možná už neuvidím…a s Larou… A bylo to na mě vidět. Podstatnou část rána jsem tak strávil v koupelně snahou o vylepšení mého vzhledu. Musím přiznat, že byla marná. Proto jsem ještě rychle zašel na malou snídani do baru, kde jsem se zkoušel dát do pořádku silnou kávou. Přesto, když jsem se těsně před devátou navlékl do uniformy, vzal své sbalené zavazadlo a vyrazil na nástup, jsem se cítil strašně unavený a často jsem zíval. Naposled, a dost nahlas, když profesor Tyler pronášel svojí řeč. Špatně jste spal, kadete? Zeptal se mě pobaveně. Přikývl jsem a Tyler to nerozpitvával. Profesorův projev byl až moc dlouhý… Ale nakonec i on skončil a my mohli konečně nastoupit do transportního raketoplánu. První část cesty na oběžnou dráhu jsem si ani neužil, jak jsem byl nervózní. Ani nevím proč – nebyl proto žádný důvod (tedy alespoň myslím)…To zkrátka ta moje povaha… Ostatní alespoň vypadali naprosto v pohodě. Většinou si zvesela si povídali a zejména Alexei nás bavil svými prázdninovými historkami. Nakonec to pomohlo i mě. Obavy se rozptýlily a pohled na rodnou modrou planetu z oběžné dráhy jsem si už vychutnával stejně jako všichni. Vždyť už to taky je dávno, co jsem jí takhle viděl… Mezi věci, na které určitě do konce života nezapomenu, bude patřit první setkání s orbitální základnou McKinley. Když se poprvé vyhoupla nad modrý okraj Země, vypadala jen jako jasnější hvězda, ale čím víc se k ní náš transport blížil, tím víc rostla a náš pilot nám dal dost příležitostí vychutnat si pohled na ní. Mě její velikost ohromila. Jak je vůbec možné tak velkou stanici postavit? Něco takového jsem naposled viděl na planetě Arhteus, ale jejich orbitální stanice zdaleka nedosahovala gargantuovských rozměrů McKinleyho – a to má prý Flotila základny ještě větší… Na ostatní to asi nezapůsobilo stejně, protože vzápětí začalo typické špičkování. Tak tady nám teda ponorková nemoc nehrozí. Ozval se kdosi obdivně. Počkej, jestli budem mít společnou kajutu. Popichoval jiný. Všichni jsme se zasmáli. Profesor Tyler vepředu si založil ruce. Hezký pohled, že? Otázka je, co je uvnitř. Zapochyboval Alexei. Snad tam bude pár pořádnejch holek. Vyprskl zezadu náš nový spolužák Bill Meyers. Co třeba kluků? Navrhl mu třídní vtipálek Anson Carever. Bill ho za to začal škrtit...Zkrátka bylo veselo. Kadeti, pózor! Jako jeden muž jsme srazili své lesklé černé boty a připažili. Tyler nás ještě prohlížel a kontroloval. Chtěl, jak sám řekl, abychom na kontraadmirála udělali co nejlepší první dojem. Johnson, trochu doprava…pan Stukov, nehrbte se tak…Meyers, přestaňte škrtit Carvera! Peskoval ještě. Konečně byl spokojen. Tak se mi to líbí. Doufám, že to tak bude vypadat i když příjde admirál. Pohov. Chtěl ještě něco povzbudivého říct, ale nedostal se k tomu, protože se otevřely dveře a do hangáru rozvážně vkročil kontraadmirál Rico

doprovázen ženou v hodnosti kapitána, o které nám řekli, že se jmenuje Sandra Haydsová. Pozor! Trvalo nám to o hodnou chvíli déle než při předchozí zkoušce, než jsme se jakž takž směstnali do pozic daných rozkazem ´Pozor´ a Tyler na nás při tom vrhal, stoje za zády admirála, vražedné pohledy. Nakonec jsme to ale zvládli a admirál začal svůj uvítací projev. Jeho ósvěžující´ přímost mě oslovila. To je velitel podle mého gusta. Obzvláště to o tykání se mi líbí. Jen kdyby to fungovalo oběma směry… _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 13. 10. 2004, 14:14

Ka'Vor

Procházka po McKinley

Poručík

Žena, do jejíž péče nás admirál svěřil, nám dala rozchod, poté co se zodpověděly všechny otázky. Většina z nás se nahrnula k terminálu, na který nás admirál odkázal, jen já jsem zvedl pytel s mými věcmi a pomalu šel ke dveřím. Thomas, který stál vedle mně se také chtěl rozběhnout, ale zřejmě si to rozmyslel. "Počítači, vyznač cestu do kajuty Thomase Johnosona"

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Okamžitě se na protější stěně rozsvítila malá světélka a Thomas pomalu vykročil. Já šel za ním. Zdálo se mi, že to ostatní neslyšeli a dosud se pomalu rvali o přístup k terminálu. S Thomasem jsme prošli dveřmi hangáru a dostali se do příjemně vypadající chodby, která vedla vpravo a vlevo. Thomas se otočil a konečně prolomil mlčení "Hele, Ka'Ve, proč to neuděláš,jako já? Na co čekáš?" "A proč bych to dělal?" "No...počítám,že se chceš dostat do své kajuty,ne?" "To ano" "Takže?" "Takže co?" "Ufff,co s tebou dneska je?" "Nic. To jsem divnej kvůli tomu,že si nenechám rozsvítit světýlka, abych nezabloudil?" "A jak se tam tedy chceš dostat?" "No...když už to musíš vědět" pousmál jsem se. Mám totiž lepší a vědečtější metodu" Thomas se na mně nechápavě podíval, na tváři vytvořil ukázkový znechucený škleb a já se pomusmál a začal vysvětlovat. "No...to máš tak. Základna je rozdělená na paluby, paluba na sektory, sektory na sekce a v sekcích jsou chodby. Chodby jsou očíslovány a každé dveře také. Na levo jsou sudá, na pravo lichá. Stačí?" "No...to je všechno hezké, ale jak se tedy dostaneš do kajuty, když nevíš číslo, ty Einsteine." "Stačí se jen podívat do počítače a v rozpisu dění naší třídy je napsáno, kde je kdo ubytovaný. Bohužel to asi nikdo nečte." a teatrálně se ušklíbnu "Kajuta 26, paluba 6, sektor C, sekce I, chodba 2, díval jsem se na plán"

"No tak dobře, předčil jsi mně, jsi rád?" "Vždycky ... problém je, že teď musím jít vpravo a ty vlevo. ... No... takže... se měj, Thomasi. KDyžtak ti ještě dnes zavolám, když nebudu muset do služby, jo?" "Tak ahoj, Ka'Ve a hodně štěstí" "Ahoj" S tím jsme se rozešli. Kráčel jsem, mnohdy osaměle, spletitými chodbami základny a říkal si, že jsou docela podobné těm na Akademii, jen jsou většinou širší. Teď jsem byl rád, že jsem si plány základny bedlivě prošel a mohl tak probádat sám tajemná zákoutí, tkerá chodby skýtali. K mé práci, kterou tu budu dělat, se to ale hodilo. OPS musí mít přehled o lodi, jejích možnostech i plánech, protože mimo jiné odpovídá i za průchodnost lodi. Když mně tohle prolétlo hlavou, zastavil jsem se. Otočil jsem se vpravo a pohlédl jsem na široký prostor, kterým by se rychle spustila izolační vrata a oddělila by tak sekci od ostatních částí základny. Lehce jsem ono místo přejel rukou a představoval si, jak bych mohl jednou vydat příkaz k jejich zavření. Ovšem potom jsem si uvědomil, že u nich stojím moc dlouho a někteří lidé, kteří procházeli kolem se začali ohlížet a tak jsem opět zvednul pytel a pokračoval ke kajutě. Nebylo to daleko, jen o dvě sekce dál,než jsem se zastavil. U dveří jsem se dotkl panelu, zadal svůj kód a vstoupil. Stál sjem jako opařený. Tohle, že je má kajuta? To není možné. Byla asi o polovinu větší než ta, kterou jsem s Thomasem sdílel na základně a v téhle jsem byl sám. No skvělé, to je dobré. Tohle si nechám líbit. Ze všeho nejdříve si lehnu na postel, jejíž čelo je obráceno tak, že mohu hlavou vidět hvězdy, protože je přesně nade mnou okno. Chvíli se převaluji, protože se mi postel zdá nějak špatně tvarovaná a nakonec se posadím. Vstekle jí prozkoumám a zjistím, že jsem ležel na PADDu. No, nic, omlouvám se, posteli. Kouknu na PADD, vyťukám kód a vyvolám zprávu, která je v něm uložená. Mám se dostavit do služby zítra ráno v 7.55 do operačního oddělení. Zajímavé. No nic, alespoň nebudu muset do služby ještě dnes. Doufám,že to má Thomas taky tak. Zvednu se z postele a začnu vybalovat věci. Při tom myslím, co na mně zítra čeká. Jaký bude můj nadřízený? Jistě bude starší a vlmi zkušený, takoví v OPS bývají, co jsem tak četl. Určitě mi bude dávat nějaké podřadné úkoly, které mi však nevadí, alespoň se seznámím s lodí. Poté mně bude přísně hodnotit a ostřížím zrakem sledovat mou práci. Doufám, že takový také jednou budu... OFF: Pro mou další práci v oddělení předpokládám,že hlavní OPS nemá zástupce a ostatní jsou řadoví OPS (s vyjímkou transportních, samozřejmě). Budu počítat s počtem celkem 5-ti lidí v OPS (opět bez trans. důs.). Je to tak v pořádku? _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 13. 10. 2004, 17:10

Lubomír Vacula Kadet 4. ročníku

Pane, mam tu taky jeden mensi dotaz, mohl by mi nekdo trosku specifikovat co vubec dela takovej xenobiolog ?? At mam aspon trosku predstavu _________________ Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější Lao-c´ (Starý mistr)

Založen: 05. 06. 2004

Příspěvky: 21 Umístění: Akademi Hvězdné flotily. Zem. 3. ročník 13. 10. 2004, 17:24

Mark Rico

Ka'Vor a Lubomír Vacula

Víceadmirál

Co se týče OPS složky základny, je daleko, daleko větší než pět lidí. Zakladna sama má několikatisícovou posádku. Tudíž si vyvoď, kolik lidí v OPS bude. Vrchní OPS má zástupce, jen není v crewrosteru. Jak se bude jmenovat a jak bude vypadat, to ponechám na tobě. Co se týče dotazu na xenobiologa, budeš dělat vše, co k té práci patří. Je jen na tobě, co si vymyslíš. Xenobiolog je člověk, který se zajímá a studuje cizí rasy, jejich tělesnou stavbu, artefakty etc. _________________ "...gegen alles!" Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley 13. 10. 2004, 18:51

Ka'Vor Poručík

Takhle jsem to nemyslel,špatně jsem se vyjádřil Myslel jsem kolik je operačních důstojníků na oddělení. Samozřejmě, že OPS má bezpočet personálu, lae já bych rád věděl, kolik lidí se mnou "slouží" na tom samém místě, kde já. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček

Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík 13. 10. 2004, 19:00

Martel Tarkin

Zkažený mejdan, část II.

Konzul

Dnešní ráno bylo divné. Naposledy jsem na sebe oblékl uniformu kadeta Hvězdné flotily a vlastně i uniformu Hvězdné flotily jako takové. Ode dneška jsem totiž civilista ve službách Federace Spojených planet. Je to strašný pocit, vidět své bývalé spolužáky, jak nosí hrdě uniformu a já se budu plahočit v civilu, ale na druhou stranu mě zase Flotila nemůže povolat bez souhlasu Diplomatického sboru Rady Federace. Je 7:00 standardního federálního času. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Ozval se hlas počítače, který ukončil můj proud myšlenek. Nebylo mnoho času uvažovat, ale jednat. Rychle jsem se oblékl do své civilní uniformy a vyrazil na stanoviště OPS. Cesta dnešního rána byla taky jiná. Poprvé jsem kráčel známými chodbami jako atašé, jako osoba s jistým postavením a možnostmi. Až bude čas, musím se přestěhovat do své kajuty. Turbovýtahové dveře se přede mnou otevřely a já zadal počítači příkaz s určitou palubou. Během chvíli jsem byl na palubě, kde se nalézá hlavní operační centrála. Vešel jsem dovnitř a jeden důstojník se na mě díval stylem, co tady jako chci… Rozhlédl jsem se, ale nespatřil jsem žádnou admirálskou uniformu. Co tady děláte? Ozval se za mnou hlas, který jsem doposud neznal. Otočil jsem se a spatřil osobu v hodnosti nadporučíka ve zlaté uniformě. Přišel jsem na požádání admirála sem, nadporučíku. Odpovím stejně „příjemným“ tónem jako on mne.

"To je v pořádku." ozval se přicházející praporčík "Admirál mne pověřil, abych se ho ujal, pokud by tu ještě nebyl." Nadporučík jen pokrčil rameny a odešel. "Teší mne, jsem praporčík Geofry Holland." Tomu se říká přesně načasovaný příchod, oddechnu si v duchu. Chvíli na to si uvědomím, že praporčík mne zdraví. Mě také těší, praporčíku. Asi se nemusím představovat, ale jsem Martel Tarkin. "Nový Atašé, že?" Ano, je tomu tak. Dám v odpověď praporčíkovi. Byl jsem sem přiřazen nedávno, respektive včera. Jsem pobočníkem velvyslance Scotta Matrixe. A usměji se. „Fajn. Následujte mne, prosím." praporčík vyrazil sebevědomým krokem skrze obrovskou centrálu OPS. Uposlechl jsem výzvy praporčíka a následoval ho. Vypadal, že se tu vyzná… Asi to bude jeho pracoviště a nebo vodí turisty po základně. Dodal jsem si zlomyslně. Procházeli jsme kolem několika stanovišť, ale pořád jsem nevěděl, co je naším cílem. "Tak, jsme tady." Martel se nacházel na úplném konci sekce u stolu s obrovskou mapou Federace, dvěma velikými gauči, fontánkou a několika květinami. Praporčík mě dovedl do úplně jiného světa. Tohle je centrála OPS? Taky to nemají špatné. Obrovské mapy Federace byly zřejmě dosti nové, protože se tam už promítly i poslední změny z rokování velvyslance Scotta Matrixe. V klidu se posadím a zeptám se praporčíka. A co teď? Praporčík se usmál: "Teď tady počkáte na admirála Rica." Ano, to byla očekávatelná odpověď. Praporčík se omluvil a odešel zpět ke svým důležitějším povinnostem. Která povinnost může být důležitější než já, to by mě tedy zajímalo … Začínám čekat. To je činnost, která mi zrovna nejde. Nerad čekám bez toho, aniž by se něco dělo, tak si začínám důkladně prohlížet mapy Federace. Mé oči těkaly po jednotlivých sektorech, systémech a nakonec i jednotlivých planetách. Najednou mi přejel mráz po zádech. Uviděl jsem totiž Vulkán a vzpomněl si na mě návštěvy na něj a ještě silněji se mi vybavily vzpomínky na mládí. Marho, musíš se více soustředit. Musíš tamto, musíš onen tamto. Úplně jsem se otřásl. Příšerné!!! Rychle jsem své oči namířil jinam – pryč od mapy. Nyní můj pohled spočinul na živém ruchu, který vládl v operační centrále. Nikdy jsem si neuvědomil, co je to za námahu vše udirigovat. Z ruchu naproti němu vyšel admirál Rico. Usměvavý, jako vždy a tak trochu dobrácký, což nádherně korespondovalo s jeho mohutnou postavou a zarostlou tváří. "Tarkine, jsi tu včas." Zpozoruji admirálovu tvář a rychle reaguji. Admirále. Být na místě včas je dobrou vlastností každého diplomata. Ale ještě jsem se pořád nedozvěděl, proč jsem tu. A hledám v admirálově tváři odpověď na mou otázku. Rico se otočil směrem k mapě a usmál se na ní: "Jistě jsi seznámený s tím, že vaše vyjednávání nakonec přeci jen bylo zakončeno úspěchem, že?"

Aha! Tak tímhle Matrix myslel to, že dobré zprávy chodí ojediněle, a tudíž je zapotřebí s nimi šetřit. Vtipálek, nikdy to nemůže říci rovnou… Dejme tomu, že se velvyslanec zmínil svým způsobem. Odpovím opatrně, protože se mi to čím dál tím míň zamlouvá. "Fajn, co víš o těch dvou systémech, co jsme dostali?" Jen to, co jsem si o nich v rychlosti přečetl během vyjednávaní, pane. Odpovím popravdě. Na jednom je dilithium, které ovšem Federace nemůže těžit, nic méně velvyslanec prohlásil, že Klingoni nám z toho něco dají. Jsou poblíž federálně-klingonských hranic, ale na více si teď nevzpomenu. "Zmínil se ti velvyslanec o něčem?" Ne, pane. Zamyslím se. Ne, velvyslanec mi nic neřekl. "Takže se nezmínil, že odlétá na některé transakce osobně dohlédnout?" Rico zněl dost překvapeně. Obávám se, že nikoli, admirále. V tomhle byl velvyslanec vždy hodně skoupý na slovo. Takové věci si nechával sám pro sebe, když si myslel, že není nutné mi to sdělit. "Takže - jak jsem řekl, odlétá. A jako někoho, kdo dohlídne na místní politiku klingonské otázky, to znamená jejich přípravy na odlet, odlet, podepisování různých dokumentů a podobně, doporučil tebe." Mě? Zeptám se dost zaraženě. To ne, p-pane, já nemám potřebné kvalifikace ani pravomoci. To si děláte snad srandu, ne? A tázavě se dívám na admirála. Jedna má půlka doufá, že to je jen lež, druhá doufá, že je to pravda. Rico se ze srdce zasmál Martelovo výstupu: "Nějak jsi zblednul, hochu, nechceš se nejdříve posadit, než budeme pokračovat?" Ano, to bude asi nejlepší. Vypravím ze sebe a posadím se. Oči pořád upřené na admirála. Rico se ležérně opřel o mapu a pokračoval: "Scott odjíždí dnes večer z doku 67/B, pokud by jsi se s ním chtěl ještě setkat. Ale zpět k tvému novému úkolu- bere si sebou velkou část diplomatického týmu a zbytek bude mít jinou práci, takže toho budeš mít celkem dost na práci. Ale věří, že to zvládneš, nebo se alespoň tak tvářil." To je celý Scott Matrix. Už konečně vím, co myslel slovy hodit neplavce do vody, ať se naučí plavat. Měl bych to zvládnout, pane. Pronesu pak hrdě, ale v mých očích je jistá forma pomsty, jenž bude směřovat na Matrixe. Podepsat pár smluv s Klingony by neměl být problém. Snad. Dodávám si pro sebe v duchu a vzpomínám na jejich nepříjemné, vždy nabroušené nože. To mi trochu bere sebevědomí, ale doufám, že se to neprojeví. "Dobře. Zajdi za Irenou a požádej jí o příslušné formuláře. Dočesně jsi jmenován vyslancem s platností ihned až do odvolání mnou, nebo jakýmkoliv starším důstojníkem, nebo do návratu Velvyslance na základnu, se všemi právy a povinostmi z toho plynoucími. Kdyby jsi potřeboval pomoc, moje dveře jsou otevřené.“ V tento okamžik se o mě pokoušejí mrákoty. Vyslanec a hlavní diplomatický důstojník pro sektor 001. To je, to je, to je, to je nepopsatelné!!! Nejsem schopen ze sebe dostat téměř žádného slova, ale moje podvědomí obnovilo reflex, jenž mi přešel do krve na AHF. Ano, pane. Tyto dvě slova mi dala velkou námahu, abych je vyslovil. "Skvělé. Zaměř se na misi, jež ti přináleží, ostatní věci svěř, nebo spíše by bylo lepší říct přenech, ostatním. Postarají se o to. Dočasné jmenování je nutné kvůli diplomatické etiketě. Po pravdě," Rico se odlepil od stolu "nevěřím, že na to máš a velice rád bych se mýlil. Pokud je v tobě jen kapka pochybností, raději to zruš.

Budeš čelit Klingonům a ostatní budou opravdu daleko." slova, jež říkal zněla temně a ošklivě rezonovala v tichu místnůstky. Na jednu stranu má Rico pravdu. Říkám si. Ale na druhou stranu je tohle unikatní příležitost dokázat, co všechno v mně je. Otec by na mě byl hrdý, strýc na Vulkánu by mě taky měl v úctě a velkém respektu. Najednou mi hlavou projela jistá slova admirála - osobně si myslím, že na to nemáš. Grrrrrrr (že by klingonština??? ). Nikdy, tohle musím zvládnout, nebo... Nebo zůstanu atašé na dosmrti. Uvědomuji si to, admirále. Přijmu tuto zodpovědnost se vším, co k tomu náleží. Nakonec, pořád tu budete Vy, abyste mne odvolal, až se Vám mé jednání nebude líbit, ne? Neodpustím si rejpavou poznámku. Rico pokrčil rameny: "To je pravda, ale mojí osoby bych se nebál. Já e o politiku nezajímám. Koho by jsi se měl bát je Scott." Ano, admirál má pravdu. Jestli to zvorám, tak banda Klingonů s meči cti v ruce kolem mě a já bezbranný, bude procházka růžovým sadem. Scott Matrix je v těchto případech velmi přísný a trest by byl krutý - určitě bych musel dělat atašé na Vulkánu... Příšerná představa - všude kolem spousta špičatých uší, které potkáte, tak ihned hlásí: Žij dlouho a blaze!, když moje přání bude rychlá smrt. Na mojí tváří se střídají různé změny obličeje, které naznačují, že případné následky by byly strašné. Toho jsem si plně vědom, pane. Odpovím nakonec, abych ujistil sám sebe, že na to mám. "Fajn, jak jsem řekl, potřebné materiály najdeš u Ireny. Půjdu si teď zdrřímnout, jsem utahaný." Rico se otočil k odchodu, ale pak se otočil zpět: "Dobrá cesta, jak si udělat mezi klingony nepřátele je ukázat soucit a strach. To je to nejdůležitější. Hodně štěstí." MArtel osaměl. Seděl jsem jen tak na gauči a provázel admirála na odchodu pohledem. Nyní jsem byl vyslanec, osoba velmi důležitá. Do mých zcela vážným myšlenek se vloudila zase ta vtipnější. Jestli pak mi Matrixovo křeslo bude říkat pane??? To je velmi dobrá otázka, Mate. To zjistíš jenom jedním způsobem… Zpola ochromený jsem vstal a odebral se za sekretářkou admirála… Created by Rear Admiral Mark Rico and Attaché Martel Tarkin _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 13. 10. 2004, 21:32

Mark Rico

Ka'Vor

Víceadmirál

No, tak to nevím. Záleží, co si pod tím pojmem představuješ. Jestli myslíš něco jao tým, tak klidně. Tak či onak to nechám na tobě. _________________ "...gegen alles!"


Andrew d'Armand

Family's journey

Praporčík

To jsem tedy nečekala, že nás tu takhle nechá, ale on už byl vždycky takový, samé překvapení, že se po těch všech letech ještě divím, jeden by řekl, že ho Akademie a Flotila přivede trochu k rozumu, ale kde nic tu nic. Je pravdou, že Nell je opravdu okouzlujicí dívka, jsem ráda, že si po Samantině smrti zase někoho našel, byl po té události tak plný smutku a zloby, že jsem opravdu nevěřila, že nakonec najde štěstí v náručí jiné divky, ale spíše v náručí smrti. Moc jsem neposlouchala co Nell vyprávěla, když jsme byli na cestě k hangáru. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Je mi opravdu líto, že s vámi nemohu strávit víc čas, ale začíná mi ročník a na té holomisu opravdu nesmím chybět" "Jasně, tomu rozumíme" , kývl Magnus, vždycky dokázal býy gentleman, možná proto se nikdy neoženil, tedy bery zpět, oženil se se svou prací a terarofmisté nemají mnoho příležitostí seznámit se, tak leda mezi sebou a ty místní dívky Mag zná moc dobře, snad až příliš na můj vkus. "Tak mě napadá, svatba by měla být stejně na půdě Akademie, ne? , ušklíbl se Geoffrey a já uviděla ten šibalský záblesk v jeho očích, určitě něco chystá. "No, to je vlastně pravda, vlastně kvůli tomu právě Andy chtěl mluvit s admirálem Křížem .......... je velitelem Akademie" , dodala po chvilce, když viděla naprosto žádnou reakci při zmíněni jeho jména. K nám, na okraji neutrální zóny se nesou informace pomalu. Nikdy se o nás úřady nijak zvlášť nezajímaly, snad jen chvíli po tom masakru, ale to bylo z jejich strany na dlouhou dobu vše. "Zase nějaky výjimečný nápad Geoffe? , čekal jsem zase nějakou rošťárnu, ti kluci z toho snad nikdy nevyrostou, ani jsem nedomýšlela co provedou na Akademii. Geoff se na mě jen ušklíbl a já jeho grimasu opětovala, pak se spiklenecky podíval na Grega a ten souhlasně mrkl. "My přeci máme jen výjmečné nápady, že brácho?" "Jasně, na nás je spolehnutí" , řeklo jeho identické dvojče. Magnus stál vedle Nell a napjatě očekával co ty dva zase napadlo, aby zmírnil případné následky, přeci jen na Maximě je to něco jiného a on chtěl a já vlastně taky, ukázat naší rodinu v co nejlepší světle. "Tak ven s tím, ať se máme na co připravovat" , řekla jsem trochu nevrle, když Geoff prodlužoval to ticho do neúnosné míry. "Jelikož Nell jede teď na Akademii a my tam pochopitelně musíme tak jako tak, co se svést s ní a poznát ji zas o trochu lépe?" , při posledních slovech opět mrkl na své dvojče a to mu signál oplatilo. Podívala jsem se na Magnuse, ale ten vypadal klidně, trochu jsem nadzvedla obočí ,ale ten jen nepatrně zavrtěl hlavou. To mě uklidnilo, jestli je někdo umí dát do latě, pak je to právě on. "To nezní vůbec špatně, alespoň se tam konečně dostaneme, když nikdo z vás tam nechce jít" "Až po tobě bratře" "Starší mají přednost" Magnus se s hranou zlobou ohnal po Greogovi, ale ten rychle uhnul a ještě mu stačil udeřit přátelský štulec, načeš se všichni tři dospělí, tedy někdy pochybuji , jestli ti tři budou někdy doopravdu dospělí, začali honit po chodbě. Viděla jsem, jak se Nell snaží zakrýt úsměv, ale nešlo ji to o nic lépe než mě. "Takoví jsou vždycky, prostě přerostlé děti" "Jsou fajn, jsem ráda, že má Andy takové sourozence" "Já jsem zas rád, že si našel někoho jako jsi ty "

Obdařila mě úsměvem, který prolomil poslední ledy a já věděla, že z nás budou dobré kamarádky. "Budu muset už vážně letět, jinak už to nejspíš nestihnu" Kývla jsem na souhlas a volala na tři honící se dospělé lidi, kteří kličkovali mezi personálem stanice. "Nechte už toho, jestli vážně chcete letět, tak se teď uklidněte" Udýchání a rozesmátí přišli všichni tři ke mě, chtěli něco říct, ale nedostávalo se jim dechu. "..jo........jdeme.........jen .....trochu .........popadnu..........dech" , smál se Magnus. Pak jeho tvář zvážněla. "Počkej, ty s námi nepoletíš?" "Ne, počkám tu Andyho, chtěl jsem si sním ještě o něčem promluvit" Magnus vypadal, že pochopil a dál se nevyptával. "Tak si to tu užji sestřičko" , řekl a objal mě, "doufám, že nebudeš moct kritická" , pošeptal tak, aby to nikdo jiný kromě mě neslyšel. "Neboj, nebudu" , odpověděla jsem stejným způsobem. Rozloučila jsem se i s dvojčaty a nakonec s Nell. "Škoda, že nepoletíš s námi" "Uvidíme se na svatbě a pak kdo ví, třeba pak budu hlídat synovce a neteře" , mrkla jsem na Nell a obě jsme se usmáli a následně srdečně objali. Došla jsem s nimi až k hangáru, počkala až nastoupí a pak se vydala zpět do Andyho kajuty. Snad už tam bude, ráda bych si s ním ještě jednou pořádně promluvila. Created by Nelleh McLeaven, Gregory d'Armand ( NPC ), Geoffrey d'Armand ( NPC ), Magnus d'Armand ( NPC ) & Sarah d'Armand ( NPC) _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 14. 10. 2004, 12:46

Ka'Vor

Příchod do služby

Poručík

Spěchal jsem na svoji pozici, abych mohl co nejrychleji reagovat na vzniklou situaci. Přitom jsem byl spojen s můstkem a řval jakoby na nikoho: "Otočit o tři jedna nula na pět nula, vypněte deflektor, převeďte energii do phaserů,palte na prvního ... můstek... teď jsem v turbovýtahu, jedu k vám." Výtah se úplně zastavil a já z něho vyletěl jako by mně honila Romulanská armáda a narazil na hrazení, protože loď se silně otřásla. Můj taktický důstojník a vlastně všichni se pousmívali a já se pořád převaloval a nemohl se zvednout. "Au...moje hlava...tak mi sakra pomozte!" Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

ale to už jsem vyslovil do prázdna. Taktický důstojník zmizel a já ležel na podlaze, hlavu opřenou o noční stolek, pořád ještě bolela. Zřejmě jsem při tom krásném snění musel spadnout z postele, pomyslím si. Škoda, mohl jsem je porazit. Určitě bych je porazil. pííííííííííííííp,píííp,píííííííííííííp

ozvalo se . Chtěl jsem se otočit,abych mohl rukou došáhnout na ovládací panel na vrchní straně nočního stolku, ale při mírném zvednutí jsem se praštil hlavou o přečnívající hranu stolku. Chtěl jsem se chytit za poškozené místo rukou, ale ta narazila na nohu stolku velmi tvrdě a já se rozhodl začít znovu a lépe. Uvolnil jsem se a jal se udělat kompletní diagnostiku mých systémů. S energií by to vypadalo dobře, je na 100%, počítačové jádro je lehce poškozeno, ovšem horší už je to s pohybovým systémem. No nic, to se spraví až zakotvím ve sprše, doufám. POmalu jsem se tedy odsunul vpřed, postavil se a poté rychlým a naštvaným pohybem ruky udeřil do onoho panelu a konečně tak vypnul to nervydrásající monotónní vyzvánění budíku. Chtělo by to do nich zabudovat sensory, nebo něco takového. Měl bych to navrhnout Thomasovi k přemýšlení. NAd touto myšlenkou sjem se usmál a podíval se na čas. Je 7.25 a tak mám 30 minut na to, abych se dostavil k veliteli OPS. Čili asi tak 20 minut před odchodem ze dveří. No, s tím sjem tak počítal a ještě mám malou rezervu. O 14 minut později jsem už stál u dveří kajuty, pečlivě učesán a dobře naladěn. Pocit naštvanosti i malou bolest z modřiny na hlavě vymítily úplně jiné pocity. Těšil jsem se na svůj první den v "práci". Došel jsem k turbovýtahu, sjel o patro níže a širokou chodbou jsem pomalu došel až před dveře kanceláře. Ještě jsem si urovnal uniformu, účes a sebejistě vešel. Rozhodoval jsem se, jestli nemám zase odejít, jestli to je správná místnost. Ve vnitř totiž byl úplně cizí svět. Takový, jaký jsem ani náhodou nečekal. Nejdříve jsem si všimnul stolu, který byl zřejmě určen pro sekretářku, ale nikdo u něj neseděl. Vpravo za ním byla chodba vedoucí neznámo kam. Poté můj pohled zaujaly dva velké jistě pohodlné gauče a nízký konferenční stolek před nimi. Lákalo mně to si do nich sednout a tak jsem to hned provedl. Zaťukat na dveře jsem se ještě neodvážil. Ze své pozice jsem byl uchvácen dalším nádherným a překvapivým pohledem. Díval jsem se přímo na sadu různých větších či menších kytek, něco jako skalka,nebo jak se to nazývá. Tato malá skalka měla dokonce fontánku s malým vodopádem, což se mi docela líbilo. Všemu v místnosti ale stejně vévodila obrovská mapa Federačního území. Moc se mi líbila, i když byla jen dvourozměrná. Na pozadí byl mlhavě naznačen symbol Federace a tak tato mapa působila velice elegantně a majestátně. Atmosféru zde dokreslovala ještě jedna věc. Velmi nezvyklá část výzdoby kdekoliv, bych řekl. Bylo to malé akvárium zabudované ve stěně v rohu. V něm plavalo několik mně neznámých druhů rybek, ale mezi nimi mne upoutala jedna, kterou bych nazval "velryba žraločí", ovšem v miniaturní verzi. Je tu opravdu dost věcí, to bych nečekal. Ale zase na druhou stranu, když má někdo pod palcem komplet celou logistiku... Z prohlížení místnosti mně vyrušil ženský hlas a já se po něm otočil "Kadet Ka'Vor?" zeptal se ten hlas _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček Naposledy upravil Ka'Vor dne 14. 10. 2004, 21:49, celkově upraveno 2 krát 14. 10. 2004, 14:50

Alexei Stukov Praporčík

Skvělé, řekl jsem si, když jsem byl na SB a prohlížel si vybavení mé kajuty... Tohle je opravdu skvělé, takovou kajutu nemá každý. Jenm já, teda pokud . nepočítám minulého spolubydlícího.

Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

To byl asi důvod, proč jsem se při ranním pokusu dostat se ven z postele ihned zranil o můj stolek a ještě k tomu na mě spad můj budík, který byl vyroben někdy ve 21. století (sám se občas divím, že ještě funguje) a vydával odporně hlasité zkvuky podobné pípáním, takže mě ihned zbudili. Hmm, sakra... asi bych měl ten svůj budík upravit, nebo brzo přijdu o sluch. Hmm, co bych měl dnes udělat?? Hmm (ani nevím proč dělám "hmm"), takže zavolat

rodičům a pak také zajít za velitelem bezpečnostních sil a případně za taktickým velitelem. Vzhledem k tomu, že jsem si nastavoval budík na 7:00, abych měl dost času zavolat rodičům a on (parchant jeden) zazvonil v 6:30, tak jsem měl dost času stačit si prohlédnout SB i tam, kde jsem to minule nestihl. Píííííííííp píííííííííííp... Ano? Tady Alexei Stukov, kdo je tam? Ahoj, to jsem já Alexei, právě jsem na SB. To je dobře, že voláš. Takže jste doletěli v pořádku,.... (Vzhledem k tomu, že telefonování s mojí rodinou trvá vždy dlouho a nyní tomu není jinak, tak rozhovor přeskočíme (nechci vás s tím zatěžovat). Asi za 20 minut (7:05) Skvělé, takže první úkol splněn, tak co dál. Navštívit ostatní nepůjdu, protože spí, nebo mají určitě jinou práci. Tak se tedy půjdeme projít sami, ale až potom, co se dobře obléknu a trochu upravím. Asi v 7:10 Vzrážím se projít, vzhledem k tomu, že nejen velící důstojník kouká do lejster o nových lidech, tak mě lidé poznávali a zdravili mě, já je samozřejmě zdravil také, i když jsem je neznal. Akorát jsem zpozoroval, že lidé od bezpečnosti o mě vědí více než obvykle. Nacházel jsem pro mě důležité místnosti jako je sklad zbraní (bohužel se tam ještě nějakou dobu nepodívám ) a tak dále. Asi po 30 minutách priocházím kolem kajut mých spolužáků a v tom vychází Ka'Vor... Ahoj, Ka'Vore, jak se cítíš? Ale jde to Alexi, co děláš tekle brzo venku? To víš, můj budím mě zase vzbudil dříve, tak jsem se šel projít. Co se ti stalo, že máš bouli na čele? Jenom sny, ale krásné sny. Snad se mi nějaký vyplní a splatí mi tu bolest při probuzení. A jak jses vyspal ty Alexi? Ale docela dobře, právě se chystám za svým velícím. To já taky, takže radši půjdu. Ještě se uvidíme. Jasně, hodně štěstí a ahoj. Po této rozmluvě odcházím ke kanceláři za svým velícím. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 14. 10. 2004, 15:16

Ka'Vor Poručík

„Ano, madam?“ „Mám vás nejdříve odvést k zástupci velitele Foxovi. Pojďte, prosím, se mnou“ „Jistě“ Vešli jsme do oné záhadné chodby a prošli třetími dveřmi napravo. Tam bylo jen malé předsálí, spíše jen tak z tradice, protože tam byla jen krátká

sedačka a malý pultík. Zaklepala a zástupce se ihned ozval a vyznal nás, abychom vstoupili. Fox poslal sekretářku pryč a mně nabídl, abych se posadil. „Vítám vás na McKinley, kadete.“ „Děkuji vám, pane“ všiml jsem si, že je poručík. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

„Jak jistě víte, mé jméno je Benjamin Fox a jsem zástupce hlavního operačního důstojníka na stanici. Vítám vás tedy ještě v operačním oddělení.“ „Děkuji“ „No…takže teď k organizačním záležitostem. Mě-„ ale přerušil ho zvuk intercomu „Pane Foxi, pošlete pana Ka’Vora ke mně,hned.“ „Ano, pane“ odpověděl Fox odevzdaně. Mezi dveřmi,když se se mnou loučil mi řekl, abych potom ještě přišel k němu. Souhlasil jsem a rychle odešel. Cestu jsem už znal sám, protože to bylo jen pár kroků do oné reprezentativní místnosti. Sekretářka mi jen gestem naznačila, abych šel dál. Zaklepal jsem a po chvíli čekání jsem byl pozván dál. V koženém velkém křesle seděl postarší muž. Tedy alespoň mě tak připadal. Jeho kancelář byla zařízena stejně pompézně, jako „čekárna“. Bylo tu hodně rostlin, různé malby na stěnách, hlavně novější a také další akváruim. Nechyběla ani křesla okolo konferenčního stolku. Řekl bych, že ta kancelář mohla být asi tak jednou tak velká než moje kajuta. Myslím,že to množství a styl vybraného nábytku bylo až nevkusné, ale nedal jsem na sobě nic znát. Nabídl mi, abych se posadil a já to udělal. Zavolal si sekretářku k sobě a ta ihned přišla. „Takže, pane…pane… Ka’Vore, vítám vás v operačním oddělení základny 1 jménem McKinley a já jsem nadporučík Vincent Harris“ „Děkuji, pane, rozumím.“ „Nepřerušujte mně, kadete!“ řekl docela zvýšeným hlasem a já jsem se nějak instinktivně narovnal „Takže…máte nějaké otázky,kadete?“ docela jsem zaváhal, co tím myslel, protože mi ještě nic neřekl. Snažil jsem vytipovat, jakou odpověď by chtěl slyšet, ale jeho tvář neříkala nic. „No…zřejmě jsem přeslechl, kam budu umístěn.“ „To je asi proto, že jsem vám to ještě neřekl“ a rozchechtal se na celé kolo tak, že konec věty skoro ani nedořekl. Jeho humor jsem nechápal, ale ze slušnosti jsem se zasmál. Jeho sekretářka dělala to samé,co já. „No…o vašem zařazení jsem ještě nerozhodl. Zatím budete kontrolovat izolační přepážky mezi sekcemi v sektorech A a B na palubě 2.“ Právě jsem ztratil všechnu naději na nějaké pořádné umístění. Smutným hlasem jsem odpověděl: „Rozkaz, pane. Mám začít hned?“ „Jistě že hned, nikde se nezastavujte! Pane Bože, co mi to posílají z té Akademie?! Mé příkazy se tu plní do puntíku a ihned, jak je to možné, rozumíte?! Tak, a teď si jděte do skladu pro vysokorozlišující trikordér a poté se hlašte panu O’Neillovi, hned jak dorazíte na palubu 3, jasné? Bude vás kontrolovat.“ „Na palubě tři, pane? Neříkal jste -“ „Ne, neříkal. Počistěte si uši kadety. Že jsem říkal paluba 3, paní Garcíová?“ „Ano, pane, říkal.“ Odpověděla sekretářka odevzdaným hlasem. „A teď odchod, kadete.“

Vyskočil jsem, zasalutoval a zrychleným krokem vyrazil z kanceláře. Jak mi předtím připadala reprezentativní místnost hezká, teď se mi přímo hnusila. Byl jsem tak naštvaný, že jsem automaticky vyšel ze dveří OPS oddělení na chodbu aniž bych se dozvěděl, kde je sklad OPS. Nechal jsem si od počítače vyznačit cestu. Bylo to tou tajemnou chodbou, kterou jsem šel k zástupci, jen to bylo trochu dál. Na chvíli jsem u jeho dveří zaváhal, ale pak si řekl, že dovnitř nepůjdu, abych nenaštval Harrise ještě víc. Sklad OPS tady byl malý, ale ono toho OPS ani nic moc navíc nepotřebovalo. My jsme neměli za úkol zakázky skladovat, nýbrž s nimi pracovat a zajistit, aby se dostaly tam, kam by se dostat měly. Vzal jsem si trikordér a mezitím přemýšlel o mém nadřízeném. Měl jsem chuť mu něco říct, protože to byla ta nejvíce nepříjemná osoba, jakou jsem kdy poznal. A to mohu říct s naprostou jistotou. Zatímco ve mně bujel vztek a odpor a já se ho snažil potlačovat, kráčel jsem pomalu chodbou k výtahu. Zajímalo by mně, co mně skolí dřív, jestli nuda, nebo únava z ní… _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 14. 10. 2004, 21:32

Thomas Johnson

První den aneb hezký začátek

Podporučík

Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

... Ležel jsem na zádech a kolem mě se rozprostíralo krásné ticho. Díval jsem se na hvězdy, jak mi svou nostalgickou září utvářejí obrázek dob dávno minulých, jejich energie, jež klouzala po nosné vlně jako surfer, se opírala do mého obličeje a zahřívala ho. Fotony se kolem mě rojily jako včely a s nevídaným potěšením je atomy mé kůže chytaly do svých orbitalových pásů, díky nim vyhazovaly své elektrony výše a výše. Podíval jsem se na jeden z nich, byl to zajímavý pocit, cítit, že ten elektron vlastnil původně někdo jiný, třeba Alfred Nobel, jantarový přívěsek, Gama Kentauri či černá díra, jež ho zpátky vyhodila do oběhu ... Ticho kolem bylo dokonalé ... Avšak bylo absurdní představovat si místo něho něco jiného, ve vesmírném vakuu. Ležel jsem na zádech a břiše zároveň, tady platí relativita mnohem hezčím způsobem... Stál jsem na hlavě a díval se na hvězdy, zavřel jsem oči... Znovu jsem je otevřel, nade mnou svítily hvězdy... Chvíli jsem kochal tím pohledem, ale pak jsem si uvědomil, že už nesním. Rozhlédl jsem se ospale kolem sebe a všiml si, že jsem celý nějaký zkroucený a mám hlavu otočenou k oknu. S malými obtížemi jsem vstal a mé první kroky vedly k umyvadlu... Počítači, čas... zeptal jsem se nevrle, byl jsem ospalý, spal jsem jen pár hodin, bylo to asi tím vzrušením z nového prostředí, a asi jsem vykročil z postele špatnou nohou. Je přesně 7:30:32 standartizovaného hvězdného času. Cožže ??? Vykřiknul jsem hned, jak jsem si uvědomil, že mi komandér McRideová zařídila službu od 7:45. Raději jsem ani nezjišťoval, od kolika mají ostatní, protože bych jim jejich jistě mnohem pozdější nástupy záviděl. Zbývá mi 15 minut, no snad to stihnu, uklidnil jsem se a rozeběhl se do koupelny. Počítači, jakto, že si mě neprobudil v 7:10, jak jsem ti zadal ? volal jsem na tu plechovou bednu, jak jsem počítač ve stresu často nazýval, když jsem si právě uvědomil, že jsem v koupelně byl předtím a teď vybíhám ven. Obrátil jsem se a za dalších trefných označení počítače, jak jsem se domáhal vysvětlení, jsem vklouzl do sprchy. Zvukový signál byl zahájen v 7:10:00 a byl po pěti minutách opakován. Poslední zazněl v 7:30:00. Po odpovědi jsem byl na sebe ještě více naštvaný, protože jsem za to zaspání mohl sám. Proč se mi to muselo stát zrovna dnes, když mám jít do první služby ? Příkaz pro všechny zvukové signály v mé kajutě, zvýšit hlasitost o 35% .... sakryš

... zadal jsem raději počítači v momentě, kdy jsem šmátral po ručníku a schodil si uniformu na zem. Jak jsem se pro ní ve spěchu schýbal, podklouzla mi noha a já se svalil za samozřejmého klení přímo na ni. Skvělé ! povzdychl jsem siv sebral se ze země, odhodil zmačkanou uniformu na postel a hnal se pro novou ze skříně. Jakmile jsem se do ní oblékl běžel jsem zase zpátky učesat se a upravit. Počítači, čas... Je přesně 7:39:54 ... Typ uživatelského profilu: Čas si můžete nechat zobrazovat na hlavním disp... Dost ! Nervózně jsem okřikl hlas, který mě poučoval, když jsem si snažil vzpomenout, kde jsou hlavní laboratoře kontrolujíc si uniformu v zrdcadle. Po pěti sekundách jsem to vzdal a naháněje každou vteřinku jsem popadl PADD s instrukcemi a vyběhl před kajutu. Vyvolal jsem si plán stanice a dal se do 'rychlé chůze', což byl kadetský termín, jenž si osvojí snad každý kadet po několika dnech studia, používaný jako klička v nařízeních, aby se člověk mohl hnát jako splašený po chodbách a riskoval s mnohem menší pravděpodobností nějaké postihy ze strany nadřízených. Ani mě v tu chvíli nenapadlo použít taktiku, díky které jsem včera našel svou kajutu tak rychle. Vběhl jsem do turbovýtahu a zadal palubu D2, sekci 5/C. Výtah se rozjel a mě se pořád zdálo, že jede strašně pomalu...

Počítači, udej čas a rychlost turbovýtahu .... Zapínal jsem si uniformu, čistil boty o nohavice a držel palce, aby se relativita času projevila v příhodné podobě,všechno současně. Je přesně 7:42:13, okamžitá rychlost turbovýtahu činí 12 metrů za sekundu. Zaklel jsem a už si představoval svou nadřízenou, o které jsem už slyšel pěkných pár skazek po celé akademii, jak bude reagovat na můj pozdní příchod. Počítači, za jak dlouho dorazí výtah do zvolené stanice ? Za jednu minutu, dvacetšest sekund ... Neměl jsem kromě zpytování svědomí a kousáni se do rtu co dělat, proto jsem vyndal PADD a začal vymazávat zbytečné data v paměti... "Záznamy z přednášky - náboru do filizofického kroužku 'Svět a my', které jsme se museli povině zúčastnit a při které jsem málem usnul... DELETE ... Báseň, no spíše pokus o řádky textu s rýmem na konci... DELETE ..." říkal jsem si pro sebe a snažil se nemyslet na madam McRide. "Výpočet přibližovací rychlosti ? Aha, to jsem přeci počítal při cestě sem, včera... "... jsem už nemohl vydržet a tak jsem jim odpověděl něco ve smyslu: 'Tak proč si proboha nedojdeš k ..." Ka'vorovo vyprávění, u kterého jsem měl co dělat, abych čas od času řekl 'jojo, jasně, fakt ?, páni ...', přerušilo poučení pana Tylera o chování na stanici. To mě však uspávalo ještě více a pokud jsem chtěl bdělý dorazit na StarBase, musel jsem se něčím zabavit... Rozhlížel jsem se po runaboutu nacpaném kadety, kteří teď kupodivu seděli tiše, nikdo nevřískal ani nikoho neškrtil, na což jsem byl našemu třídnímu vděčný, a snažil se vymyslet si nějakou zábavu. Už jsem to chtěl vzdát a zaposlouchat se do monotóního nudného výčtu pravidel a nařízení, když jsem si všimnul stanice... Byla o mnoho větší než před deseti minutami. V té chvíli mě popadla spásná myšlenka. Jak rychle se ke stanici přibližujeme ? A protože jsem na to měl výbornou náladu, vypnul jsem zvuk a začal do PADDu vyťukávat své výpočty ... Po několika minutách jsem s naprostým zadostiučiněním odložil PADD s dopočítaným teoretickým postupem, jak rychlost zjistit. Skutečná rychlost mě nezajímala... Znovu jsem si prohlédl svůj postup a ani přes své nadšení k vědě jsem se nedokázal zbavit nepříjemného tíživého pocitu.

Počítači, jak ještě dlouho ? Hned jsem si však uvědomil, že to byl hloupý dotaz, jednak uplynulo od posledního dotazu asi 20 sekund a za další počítač přece nahlásí to otravné ... Specifikujte dotaz, prosím ... Povzdechl jsem si a donutil se překontrolovat si postup, abych zahnal mou nervozitu... OFF: V případě, že máte odvahu se na můj výtvor podívat, můžete zde. Varování, pokud jste se rozhodli pro kliknutí, buďte prosím tolerantní, prezentace opravdu není nijak zvlášť propracovaná. Hmmmm, prošel jsem si všechno znovu, ale strach nezmizel. No, nic, takže DELETE, řekl jsem si sám pro sebe... Můj vnitřní hovor přerušilo zasyčení dveří a já si hned uvědomil, že mi možná tak zbývá ještě tak pár desítek sekund. Podle toho, co jsem slyšel, je McRide schopná brutálních věcí na opozdilcích. Věděl jsem, že vyprávění o čištění chemických analyzérů v zadním traktu zubním kartáčkem byla hloupost, ale na odvaze mi to nepřidalo... Jakmile se dveře otevřely dostatečně, abych se mohl protáhnout, vyskočil jsem ven a s PADDem před očima jsem se řítil, teď už hlava nehlava, chodbami. Pořád lepší napomenutí nebo důtka od důstojníka, než více než výmluvná gesta od madam McRide. Probíhal jsem dál a protože jsem si nechtěl před procházejícím personálem snižovat důstojnost, nežádal jsem tu plechovou bednu o čas, ale našel jsem si ho na PADDu. Vybral jsem prudkou zatáčku doleva a zastavil se s více než slyšitelným smykem. Upravil jsem si uniformu a stěží stačil popadnout dech, sotva bych byl schopný říct komandérovi jejinou souvislou větu. Podíval jsem se na čas. 7:47:41. Srdce se mi rozbušilo a já věděl, že dalším odkládáním tu bude jen a jen horší. S velkou nevolí jsem udělal krok a dveře se otevřely...

Bělostný prostor, jenž se přede mnou objevil, mi vyrazil dech, i přesto, že jsem ho nemohl popadnout, kvůli tomu sprintu sem. Velká hala, ve které jsem se nacházel, byla jistě hlavní laboratoř. Všude kolem mě se táhly řady počítačů a terminálů, analyzérů a senzorických plošin. Jedinná podlaha byla pokryta světle šedivou barvou a v kontrastu s všudypřítomnou bělobou stěn a zařízení ve mě vzbouzela zvláštní pocity. Nádle jsem si vzpomněl na to, kvůli čemu tu jsem. Uvědomil jsem si to však pozdě, z prosklené kanceláře ve středu jedné z pěti stěn, jež jistě spojovala několik oddělení laboratoře, vykoukla hlava nějaké ženy s podivným, vždynasupeným výrazem. Je tu někdo ? Žaludek se mi sevřel. Madam, hlásí se kadet čtvrtého ročníku, Thomas Johnson. Mé umístění je zde jako věděcký důstojník. Á, tak to jste vy... Komandér vstala z křesla a změřila si mě pohledem, to jsem nesnášel. Potom se s divným výrazem, který jsem si ani nechtěl vykládat, koukla na velký displej na protější stěně. Věděl jsem, co bude následovat Počítači, zobraz čas... Bylo mi špatně, ale v momentě, kdy počítač pípnul a na terminálu se objevila číslice, byl jsem navíc i zmatený. Výborně, kadete, nahlásil jste se naprosto přesně... Na displeji svítila hodnota 7:45:22. Asi jsem měl špatně nastavený čas na PADDu, pomyslel jsem si. Takže, Johnsone, budu stručná. Jmenuji se Angela McRideová a jsem velícím důstojníkem vědecké sekce. Takže vás tu pěkně vítám. V současné době se neděje nic, tak tu taky téměř nikdo není. Bude to tedy rutina. Každý den se hlaste tak přesně jako doposud. No, teď tu není nic na práci, crewman Carmes mi to tady všechno uklidil... Snad jen, no, vlatně ano, ještě zbývají chemické analyzátory v zadním traktu... Uvolnění nervozity, které na mě před chvílí tou pochvalou přešlo vystřídalo

zase zklamání. Snažil jsem se, aby to na mě nebylo vidět. Alespoň ne tolik. Navíc si asi nevšimla, že mi ještě nedala pohov. Ehm, no, ale to snad můžu přenechat někomu jinému, dívala jsem se na vaši složku, budete se hodit na něco jiného. Opravdu, docela mě překvapily ty školy, které jste absolvoval... No, madam, o vědu jsem se zajímal už dříve... Základy kvantově mechanické fyziky a chemie, nějaký základní kurz z kvantové kosmologie... No, teda, víte, že z kvantové kosmologie má doktorát i admirál Kathryn Janewayová ? Máte pokročilou výuku astrometrie. No, to je dobře. Hned vedle máme astrometrickou databanku číslo 2, mám tady pár pozorování z tohoto týdne. Asi tam nebude nic zajímavého, ale přece jenom, po tom, co nám na StarBase nainstalovaly subprostorové senzory a gravitační mapování, je mnohem víc co zkoumat. Dokonce objevujeme nové věci i tady, hned za humny. Přišlo mi divné jak se rozpovídala, bylo o ní přecy známé, že byla dosti skoupá na slovo. No, určitě mě potěšila a to moc. Děkuji, madam. Přesně to by mě bavilo. Doufám, že se jednou dostanu k těm senzorům, zajímá mě to. No, to je dobře. Máte ale už práci, tak běžte. Konečně jsem si mohl dát pohov a rychle prošel pracovnou, až do levé části laboratoří, kde byla druhá databanka na stanici. Začal jsem pracovat na těch datech, ve kterých jsem se nejdříve vůbec nemohl vyznat.

Práce s výsledky pozorování mě bavila, ale seděl jsem tam celé dopoledne sám a jen koukal na barevné displeje. Začal jsem litovat, že momentálně v laboratořích není nikdo jiný, doufal jsem ale, že tu komandér musí mít někoho, koho může komandovat. Té podobnosti slov jsem se musel v duchu zasmát... Ticho v databance narušovalo jen pípání konzole, na níž jsem data analyzoval. Proto jsem se častěji a častěji díval na hodiny, přes skleněnou pracovnu McRideové a už se nemohl dočkat polední pauzy. Když konečně uplynuly ony čtyři hodiny, chystal jsem se přerušit práci. Otočil jsem se, abych zkontroloval čas a ujistil se, že přeci jenom neskončím moc brzy. Všiml jsem si však, že se na mě komandér McRideová dívá. A dost nepřítomným pohledem, až po chvilce si to uvědomila a odvrátila oči. Uvědomil jsem si, jak na začátku byla ostrá jako břitva a posléze ... No, začala se ke mě chovat jinak. Doufám, že to jen není sygnál něčeho špatného. Vskutku, v jádru mi nepřipadala tak špatná, jak jí kdekdo na akademii popisoval. Zanedlouho mě zavolala a propustila mě na oběd. Měl jsem se vrátit za hodinu a já hodlal ten čas využít. Bylo mi jasné, že ostatní neměli takový 'záhul' hned na začátku, a po to jsem byl za přestávku radši. Opustil jsem důstojně laboratoře,snažil se nevnímat opět velmi zneklidňující pohled mé nadřízené, ale venku jsem se odvázal a radostně se 'rychlou chůzí' odebral k jídelnám. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 14. 10. 2004, 22:21


Vycházel jsem z centrály OPS, ještě zpola ochrnutý tím, co se stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Budu dočasně povýšen na vyslance. To je prostě úžasné! Tyto myšlenky se mi střídaly v mé mysli. Tu a tam se nějaká obměnila, ale ve své podstatě zůstala stejná... Už jsem byl na chodbě před centrálou OPS. Moje kroky neomylně mířily za svým cílem - turbovýtahem. Zmáčkl jsem na panulu tlačítko a dveře výtahu se přede mnou po malé chvilce otevřely. Vstoupil jsem do výtahu a určil mu, kam má jet.


Výtah se dal do pohybu, ale já byl ještě pořád jakoby v transu. Až otevření dveří výtahu mě trošku probralo. Zasněným krokem jsem opustil turbovýtah a namířil si to rovnou do kanceláře admirála Rica. Chodby mi náhle připady mnohem lepší pod "růžovým sklem" dočasného povýšení. To už jsem ovšem stál u samotných dveřích vedoucích do pracovny admirálovy sekretářky. Zazovnil jsem a ozvalo se, abych vstoupil. Vešel jsem tedy. Irena seděla za svým pracovním stole a v ruce měla šálek kávy. Tak tady máme našeho šťastlivce. Pronesla na mou adresu a šálek položila na stůl. Díval jsem se na ní trochu zmateně, ale pak jsem pochopil. Díky. Řekl jsem přívětivým hlasem. Mně nemusíš děkovat, já to nezařídila. Dala mi v odpověď a pokračovala. Mně poděkuješ za něco jiného. A hrábla do kartotéky s paddama za ní. Tohle jsem ti vyplnila, prakticky stačí už jen tvůj podpis. Podala mi padd a já v okamžiku podepsal, než bych si to třeba i rozmyslel. Nyní už není cesty zpět Klingoni mě čekají. Gratuluji, pane vyslanče. Přičemž mi podávala moje nové hodnostní označení. Ono už je to tady? Zeptal jsem se s údivem. Jo, Matrix říkal, že to vezmeš. Zněla odpověď s klidným hlasem. Upřímně řečeno tady stál, dával mi to a pronesl, že už je to vlastně zařízené a tvůj podpis je pouhá formalita. Usmála se a upila trochu ze svého šálku, jenž byl na jejím stole. Tak moc díky a já valím. To byla má poslední slova. Ještě jsem slyšel Irenu, ať si to užiju - je to jen dočasné, ale tuhle větu jsem velmi rychle vypudil ze své mysli. Nechtěl jsem si ji připustit. Teď jsem vyslanec a hotovo. Nyní jsem šel do své kajuty, abych se lépe oblékl a popřemýšlel nad tím, jak mi bude slušet Matrixovo křeslo. Přemýšlím si tak...............a.............jo, bude, bez pochyby. Dokonce bych řekl, že bude slušet více mně než jemu. Ano, to je svatá pravda. Večer - 18:50, Hangár Schody do hangáru jsem znal z našeho prvního příletu na stanici. Sešel po nich admirál, aby nás uvítal. Teď jsem uviděl skupinku lidí, kteří spěchali k jednomu z raketoplánů. Shodou okolností v jejich čele šel Scott Matrix a jako tradičně byl plný dobré nálady. Sešel jsem tedy také dolů, abych s ním mohl mluvit. Zaregistroval mě už na schodech a změnil svůj kurz směrem ke mně. Střetli jsme se. Vidím, že ty frčky ti docela sluší. Pronesl pobaveně. Jak jste věděl, že to přijmu? Zeptal jsem ihned. Přeměřil si mě. Víš, jsi zčásti Romulan a ještě k tomu jsi byl v dětství na jejich škole. Se 100% jistotou jsem věděl, že to vezmeš. Tak by totiž udělal každý Romulan a každý racionálně uvažující humanoid. A široce se zašklebil. A co byste dělal, kdybych to nevzal? Zněla má další otázka se vzpupným tónem. N a tuto variantu jsem byl také připraven. Dostal bys to rozkazem. Plamínky v jeho očích se nyní ještě více rozhořely a připomínaly malý táborák. Taky jsem si to mohl domyslet. Odsekl jsem. Ale no tak, Mate. Vždyť se ti to konec konců libí. Nejvíc mě štvalo to, že on měl skoro vždycky pravdu... Ale to sem teď nepatří. Vyhrkl jsem. To máš pravdu. Nyní sem patří jiné záležitosti. Já odlétám a ty to tu budeš řídit. Nic nezvorej a dělej jenom dobré věci. Zarazil se, přistoupil blíž a začal šeptat. Samozřejmě, dobré věci pro Federaci. U zbytku je to jedno. Poodstoupil a pravil . Já už musím. Tenhle raketoplán nás dopraví na USS Freyan. Nerad bych přišel pozdě. Nastoupil do raketoplánu, ale než se zavřely dveře, tak jsem ještě křikl. Zatím si potykám s Vaším, nyní již vlastně s mojím, křeslem. Na obličeji se objevil zářivý škodolibý úsměv. Zahlédl jsem ještě Scottův poslední pohled, který byl vcelku nasupený, poté se změnil na poraženecký a ke konci se i usmíval. Tak 1 : 1, Mate. Dokázal jsi to. Sice si to s tebou vyřídí, až se vrátíl, ale do té doby ... Se spokojenými myšlenkami jsem se odebral do své nové kanceláře. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta

Hráč měsíce – Září 2380 15. 10. 2004, 11:47

Chris Amber

Forgotten guest

Kadet 4. ročníku

Tři...dva...jedna...Start. Sledoval jsem přes prosklené dveře hnagáru, jak náš raketoplán s profesorem Tylerem na palubě opouští McKinley a vrací se na Zemi. "Chovejte se tu slušně. Všechno se dozvím." Varoval nás ještě přátelsky a pak nastoupil do lodi a ponechal nás s konečnou platností na milost a nemilost interiérům Hvězdné stanice... Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Měl byste se jít radši ubytovat, než tu takhle postávat. Doporučil mi podporučík z obsluhy hangáru . Služba vám začne dřiv, než se nadějete. Co? Aha. Rozhlédl jsem se. Všichni se už vytratili a já tu zůstal poslední . Už jdu, pane! Podporučík pokrčil rameny. Já vás nikam nehoním. Byla to jen rada... Zaslutoval jsem. Pane. Vzal zavazadlo a vyrazil do labyrintu chodeb.

Paluba 6 Počítači, ukaž umístění kajuty kadeta AHF Chrise Ambera na plánu. Crewman mající na starosti pohyb osob na palubě 6 sám nevěděl, kdy by se měla inkriminovaná místnost nacházet. Už dobrou půlhodinü jsem sváděl boj s šedými chodbami stanice o moji kajutu a dosud jsem se vítězství sotva přiblížil. Když se mě onen crewman zeptal, co že to hledám, svitla mi naděje... Pííp...Nelze splnit. Zadaná osoba není v seznamu ubytovaných. Uhasil tu naději počítač. Crewman Beson se zamračil. Kadete, jakže se jmenujete? Chris Amber. Bylo to správně. Řekl jsem nešťastně. Pak tu máme probelém. Sdělil mi vážně. Kdo tu má jaký problém? Ozval se drsný hlas. Beson skočil do pozoru a já ho pro jistotu následoval. Jde tady o kadeta Ambera, pane. Hlásil Beson stav věcí. Zdá se, že mu opoměli přidělit kajutu. Tak? Podivil se příchozí nadporučík a přejel si svojí bradku. Přidělte mu tedy nějakou. Já? Podivil se Beson. Pane, to je mimo moji pravomoc...dokonce i mimo vaší... To máte tedy sakra pravdu. Pohov! Kadete, pojďte se mnou. Něco vám stejně najdem. Následujíci hodinu jsem důvěrně poznával aparát stanice, který se stará o ubytování osob a sklad nákladu. Nevěřili byste, kolik je k tomu potřeba lidí. Dokonce tolik, že občes jeden neví o druhém. A podle toho tyké vypadalo přidělování kajuty pro mě. Nebýt toho, že si mě pod svá ochraná křídla vzal sympatický starší nadporučík David Bless, byl bych asi bloudil chodbmi ještě teď. Přesto jsem nakonec nedostal kajutu zcela podle svých představ...

Kajuta 44 Bless mě zavedl, jak sám řekl do Kajuty 44 - paluba 8, sektor C, sekce IV, chodba 3..., která se mi stala domovem. Po otevření dveří mě čekal mírně řečeno šok. Byla to dvojlůžková kajuta, ne soukromá, jak bylo slibováno a navíc už z poloviny obsazená. A co hůř ženou. Já vím, co by mnozí dali za to, aby měli pokoj s opačným pohlavím, ale mě to tak skvělé nepřišlo...obzvláště, když jsem jí uviděl poprvé. Ne, že by byla ošklivá nebo tak něco, ale představa sdílení pokoje s ženou mě dost vidělisla. Jenže jsem nedostal jinou možnost... Praporčík Akira Washaková ležela na své posteli a četla nějakou knihu

oblečená do něčeho, co ani zdaleka nebylo uniformou - měla šedé tričko bez rukávů a krátké kalhoty nad kolena modré barvy. Neměla zamčeno, a tak jsem se v doprovodu nadporučíka dostal dovnitř bez problémů. Co je? Zvedla hlavu od knihy. Podíval jsem se na Blesse a naprázdno polkl. Vedu ti spolubydlícího. Ohlásil nadporučík prostě. Cože? Tady? Vyděsil jsem se. To nebyla jiná... Nebyla. Odmítl stroze. Už jsem ti, hochu, pomohl až dost. Jestli se ti nelíbí tohle, tak můžeš spát třeba na chodbě. Ale, přece. Protestoval jsem. Tady s praporčíkem... Bless se tajemně usmál. Je to například tvoje instruktorka, jestli to ještě nevíš... Praporčík Washaková...Akira. Podala mi s úsměvem ruku. Jako by snad na tom byli domluvení, možná, že byli. Já jsem Chris. Chris Amber. Představil jsem se nesměle. No, Prohlásil nadporučík Bless. Vy už se nějak srovnáte. Přeji vám hezký den. A odešel a nechal mě v tom samotného. Snad to nebude tak hrozný... _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 15. 10. 2004, 14:48

Ka'Vor

Nuda v práci

Poručík

Došel jsem na palubu 3 k sektoru A, první sekci. Uviděl jsem tam vysokého muže, který byl ke mně otočen zády, na sobě měl zlatou uniformu. Udělal jsem k němu pár kroků a decentně si odkašlal. Prudce se otočil a já si všiml, že nemůže být o moc starší,než já. Byl to praporčík, jak jsem si následně všiml. "Kadet Ka'Vor se hlásí na rozkaz pana Harrise,pane." "Dobře, kadete. Pusťte se do práce." Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

"Rozumím,pane." byl jsem docela překvapen, že neřekl nic víc, ale byl to můj nadřízený. Vzal jsme z pouzdra velký trikordér a došel k první přepážce. Zadal jsem parametry do trikordéru. Ten zapípal a přibližně za 2 minuty mi problikly na obrazovce výsledky. Byly velice detailní a zřejmě to zapříčinilo ten velký časový interval. No nic, vyndal jsem z druhé kapsy PADD a uložil jsem do něj výsledky měření. Potom jsem si pomyslel, že by možná mohlo být dobré, abych se zeptal praporčíka na něco a trochu s ním navázal řeč, abych se tu opravdu neunudil k smrti. "Pane, proč nemůžeme zkontrolovat přepážky vnitřními senzory?" "Nevím" no...tak to bude oříšek ho rozmluvit. "A ne-" "Mohl byste být zticha kadete?" "Ano,pane." "Dobře, takže dokončete svou práci. Předpokládám,že vás nemusím kontrolovat na každém kroku a tak vás tu nechám a půjdu plnit ostatní a důležitější povinnosti" a na předposledním slovu udělal velký důraz a pohrdlivě se zamračil. "Rozumím,pane." odpověděl jsem a on se otočil a odešel rázným krokem. V chodbě jsem tedy osaměl, alespoň obrazně řečeno. Chodily kolem mne ale

prakticky zástupy lidí, protože chodba, na které jsem stál, vedla okolo celé paluby a poskytovala přístup do mnoha civilisty hojně užívaných prostor. Poslušně jsem přecházel od přepážky k přepážce a scanoval,jestli je v pořádku. Samozřejmě všechny byly ve 100% stavu. Po třech hodinách jsem byl dost unaven a kompletně psychicky vydeptán, že jsem zašel do jedné menší uličky, snad servisní chodby, a tam si sedl na zem. Chvíli jsem tam seděl a jen tak zkoušel prohlédnout skrz stěnu. Poté jsem začal přemýšlet o tom, jak dokončit práci a přitom na tom neztrávit tolik času. Tahle zbytečná práce mně deptá. Kdybych alespoň dělal něco užitečného, tak by mi ta námaha nebo nuda ani tak nevadila, ale takhle... Napadalo mně dost myšlenek, jak to udělat, ale žádná přijatelná. Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel, ale potom jsem se zvedl ze země rozhodnut dodělat svůj úkol stávajícím způsobem, i když to nebude nejpříjemnější. V tom mně ale něco napadlo. "Počítači, kde je nejbližší přístup k vnitřním sensorům?" "Nejbližší terminál s tímto zaměřením je v podpůrném operačním oddělení v sektoru F, sekce III, místnost 3c" dobře. Sice je to daleko, ale snad si nikdo mé nepřítomnosti nevšimne. A když ano, tak to odůvodním pokusem o zrychlení vypracování úkolu. Procházel jsem v sektoru D kolem místnosti, která se nazývala Klubovna. Dveře se zrovna otevřely a ven vyšel nějaký bolian, civilně oblečený, a já se jen tak náhodou podíval dovnitř. Uviděl jsem tam praporčíka O'Neilla s nějakými jinými lidmi, jak sedí u stolu a v ruce drží karty. Naštěstí se dveře hned zavřely a on mně tak nemohl spatřit. Pokračoval jsem dál a řekl si, že si O'Neill vzal prostě volno ve službě. Ono, když nemá nic lepšího dělat, tak ´to moc nevadí, i když OPS by měl vždycky mít co dělat. Ale to jsem se už pomalu přibližoval ke svému cíli operačnímu středisku. Přišel jsem před jeho dveře a dotkl se ovládacího panelu. Byla po mně vyžadována autorizace a tak jsem na displayi navolil svůj kód a dveře se ihned poslušně rozevřely a já vstoupil. OVšem sjem hned ztuhnul, protože jsem zde uviděl nadporučíka Harrise. Chtěl jsem ještě rychle vykročit ze dveří, ale už byly zavřené a on se na mně otočil "Kadete, jak to, že nejste na svém pracovišti?" "No...víte...pane...já" "No tak už ksakru mluvte!" "právě jsem šel kontrolovat vnitřní senzory." "Aha, jistě že ano. Vždyť jsem vám to zadal. Dobře, že to děláte teď. Já vás nyní opustím, ale potom mi podejte zprávu." "Rozumím,pane." Harris mmně obešel a vyšel ven na chodbu. Dveře se za ním zavřely a já jsem jen přemýšlel jak někdo, jako on mohl být dosazen na velitele operačního oddělení. Ani jsem si nechtěl představit, jak vypadá logistika. Jestli jí řídí on, tak by to nebyla hezká předtava... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 15. 10. 2004, 19:40


Vstupuji do kanceláře mého velícího Zarah Johnston... Postalvil jsem se do pozoru:

Dobrý den, kadet 3. ročníku bezpečák Alexei Stukov se hlásí do služby. Jo jo, tohle si nechte pro někoho jinýho, tohle je Starbase a ne něco jako Akademie. CHÁPETE? Poslední slovo vyslovila s velkým důrazem. Ano, pane chápu. Kde mám začít pracovat? Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

Pomyslel jsem si, jestli i ostatní mají takovéto velitele... Doufám, že už jste si prohlédl SB a víte kde co je? Ano, pane. Nepřerušujte mě kadete. Takže uděláte kontrolu zbraní ve zbrojnici, nahlásíte se veliteli SB, dobyjete všecky fázery které nejsou nabité a rozestavíte svý lidi. Tady máte a nahrajte si autorizaci. Tady máte komunikátor. Ano, pane. Provedu. To budu ráda a teď běžte. Odcházím tedy z kanceláře dělat svou práci. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku.

16. 10. 2004, 11:22


Je 9:00 standardního evropského času. Tak takhle mile mi počítač oznámil, že je čas vstávat. Zrovna jsem měl takový krásný sen o mé budoucnosti. Seděl jsem na "velkém" křesle a na mojem límečku se třpytilo několik insginií označující velvyslance... Překrásný to sen, to se musí nechat.


Z ničeho nic mi jsem pohlédl do zrcadla a uviděl sebe. Jo, byl to jen sen, Mate. Povzdechl jsem si. Ale krááááááásný sen, jen co je pravda... Mno, ale už je čas vstávat. Vystřelil jsem z postele, zrychlenou chůzi jsem dorazil do koupelny a následovala ranní hygiena. Ta sonická sprcha je skvělý vynález. Neznám hezčího pocitu, než cítit, jak se ta nejposlednější molekula špíny rozpouští. Ranní hygiena za mnou a nyní přijde ta nejhorší část rána - oblékání. Co si dneska asi vezmu? Na to není čas. Ententíky dva špalíky... Rozpočítavadlo padlo na diplomatickou róbu v barvě černobílé. 9:45 standardního federálního času, pane Tarkine. Čas jít do kanceláře. Připomene mi počítač a má pravdu. Vyrazil jsem do kanceláře Scotta Matrixe. Kdyby mě jen tak viděl... Tarkine! Ne aby se ti v blízkosti mého křesla udělalo špatně a ty se na něj usel posadit!!! Moje mozkové buňky se připravovaly na onen skvělý čas, kdy si sednu do Matrixova báječného křesla a potykám si s ním. Ani nevím jak, ale octil jsem se před kanceláří, která bude na čas mým domovem. Jen co se otevřely dveře, vlítl jsem dovnitř. Křeslo bylo tak osamoceno, nezůstane na dlouho. Ocitl jsem se vedle křesla. Chvíli jsem ještě přemýšlel, ale vlastně bylo rozhodnuto předem. Posadil jsem se. Úžasný pocit. Kochal jsem se tím. Zreplikoval jsem si k tomu šálek horkého černého čaje a inspiroval se tou strašnou dokonalostí vesmíru. Vypil jsem šálek a dal se do práce.

Copak máme na seznamu. Zeptal jsem se sám sebe polohlasem. Aha. Jenom jeden jediný bod - Klingony. Neumím si představit lepší odpoledne než to, jenž strávím s Klingony. S těmi tvory, kteří mají odvahu nazývat se rasou s kulturou a hrdostí. Neznám věčný křupany. Nic méně je to jedno, protože s nimi tak či tak budu muset jednat. A ten čas právě nastal. Zvedl jsem se z onoho krásného a vysněného křesla. Poté jsem se vydal na cestu k jednací místnosti. Cesta trvala až podezřele dlouho, nakonec jsem však skončil před dveřmi rokovacího sálu. Moje prsty sklouzly k panulu, který otevřel dveře. V místnosti byla spousta Klingonů. Jakmile mne spatřili, tak se o některé z nich pokusil dost tvrdý infarkt. Jeden z nich musel opustit místnost. Jsem vyslanec Tarkin. Od nynějšího okamžiku jednáte se mnou jako zástupcem Federace. Řekl jsem klidným, chladným a vyrovnaným hlasem. Klingoni se hodlali zbláznit. Moji pozornost však upoutal jejich šéf - člen Nejvyšší Klingonské rady. Posadil jsem se přímo naproti němu. Pohlédl jsem mu do očí a uviděl něco, co nebylo v plánu. On ke mně necítil nenávist jako ostatní, tenhle Klingon byl mnohem vyrovnanější a svoje pocity vůči mě držel hluboko uvnitř sebe. Běžte ven! Řekl bez toho, aby se na mě přestal dívat. Pane! Vykřikl jeden Klingon. Ihned běžte všichni ven. Opakoval. Ostatní Klingoni se na sebe podívali, ale rozkazu uposlechli. Poté co opoustili místnost jediný Klingon, který tam byl se mnou, člen Nejvyšší klingonské rady promluvil. Gratuluji, pane Tarkine. Na někoho, kdo je sám v místnosti s romulanskou vyzáží a smečkou Klingonů, jste si vedl dobře. Váš hlas při příchodu byl unikátem. Velvyslanec Matrix by byl hrdý. Zná Matrixe? To ho snad znají všichni, nebo vydal nějaký svůj životopis, jenž se stal bestsellerem? Pojďme rovnou k věci. Dodal. Vřele souhlasím. Zněla má odpověď s odměřeným hlasem, načež se Klingon jen lehce usmál. Řeknu Vám to na rovinu, podepíšu to, co bylo ujednáno. Tady jsou smlouvy, na kterých jsme se dohodly. Podal mi několik paddů. Jsou podepsané, stačí jenom Váš podpis a jsou platné i účinné. Ve stylu, jenž si poklepal rukou o hranu stolu, mi však něco nesedělo. V tom nebude problém. Ještě si je přečtu, pak podepíšu. Klingon se jízlivě usmál. Vy mi nevěříte? Zeptal se s mistrovsky hraným opovržením. Asi jako Vy věříte mně. Odpověděl jsem a položil paddy na stůl. Předpokládám, že to všem není vše, co mi dneska chcete říct. Střelil jsem mu do jeho úsměvu. Přitom jsem se pohodlně opřel v křesle. Teď to pro Vás bude horší. Od nynějška vedu vyjednávání já a budete se muset se mnou potýkat, vyslanče. Dodal významně. Dobře si promluvíme o té smlouvě, která má Federaci zaručit jistý přistup na jednu z těch planet, co jste nám tak velkoryse "darovaly". Začal jsem tomu rozumět. Tenhle Klingon bude horší. Je to diplomat - jeho taktika bude jiná, bude útočit na slabá místa našich dohod apod. Uvidíme, s čím přijde. Již se těším na další kolo jednání. Poznamenal jsem ironickým tónem. Klingon vstal a usmál se. Já také. Pronesl zlověstným hlasem. V jednacím sálej sem seděl ještě hodně dlouho potom, co mě ta hromada svalů (v tom případě i mozku) opustila. Nakonec nezbývalo nic jiného, než se plně přestěhovat z mojí ex-kajuty do mého nového sídla. Nebude to tak strašné stěhovaní - jdu přeci z horšího do lepšího. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 16. 10. 2004, 23:28

Ka'Vor Poručík

Pomalu jsem prošel malou místností až ke dveřím v protější stěně a otevřel je. Přede mnou se objevila další malá místnůstka, která však obsahovala bezpočet počítačových terminálů a jen dvě židle. POsadil jsem se tedy na jednu z nich a přemýšlel jsem, kterého terminálu se mám dotknout, abych něco nezkazil. Teď si říkám,že to asi nebyl tak dobrý nápad, jít k těm vnitřním senzorům.


Chvíli jsem se díval na všechny ty panely a poté jsem si všiml odloženého PADDu napravo. Podíval jsem se na něj a uviděl jsem, že je na něm napsáno spousta inventárních informací nějakého druhu a některé jsou podtržené nebo jinak zvýrazněné. Dal jsem ho do kapsy s tím,že se potom podívám, komu patří a vrátím ho. Opět jsem se zadíval před sebe na velký panel a dotkl se ho. Okamžitě se objevil nápis, který požadoval autorizaci. Použil jsem svůj kód a zobrazila se mi zákaldní nabídka. No, tak tohle byl dobrý tah, alespoň jsem nic nezkazil a dostal se tam, kam jsem chtěl, řekl jsem si. Vyhledal jsem přístup k vnitřním sensorům a dostal jsem se až k nabídce možností scanování. Už jsem chtěl zvolit možnost proscanování přepážek, ale uvědomil jsem si, co nám Stone na přednáškách říkal. OPS je i správcem počítačového času a měl by dohlížet na to, aby všechny procesy byly pečlivě proplánované a nekryly se. A teď už tedy vím, proč je tu tolik panelů. Dotkl sjem se druhého, menšího, který byl po mé pravici a našel jsem si využití počítačového jádra a sensorů. Zjistil jsem, že právě za 20 sekund je naplánovaná pravidelná prohlídka, která bude trvat 20 minut. No nic, pohodlně jsem se opřel do ergonomicky tvarované židle a díval jsem se na obrazovku. Nemělo cenu rušit běžnou údržbu kvůli takové malichernosti jako pro"á promiňte, použiji jiné místo" to byl nějaký operační důstojník, který se jen objevil ve dveřích a než jsem stačil něco říct, už byl pryč. Rád bych věděl co chtěl. Ale to je jedno, budu čekat dál. Doufám,že už mně nikdo nebude rušit. No, ale aspoň bych tu měl nějakou společnost, na druhou stranu. o 20 minut později Tak, kontrola dokončena. Mezitím, jsem si nastavil všechny přepážky, které chci scanovat. Stiskl jsem tlačítko pro potvrzení a sensory začaly pracovat. Počítač oznámil, že scan bude dokončen za 15 minut. Rezervoval jsem tento čas jen pro tuto úlohu, abych to nemusel prodlužovat a skončil tak dříve. Cítím se čím dál tím nervózněji, protože vlastně porušuji rozkaz. Měl sjem to zkontrolovat osobně. No, tenhle argument mé lidské části jsem rychle zahnal, i když jsem to dělával málokdy. Počkal jsem tedy dalších 15 minut až terminál zapípal. Díval jsem se na to množství výsledků, které se tam objevovaly. Velké části z nich jsem ani nerozuměl, ale vše jsem zapsal do svého PADDu a odešel z místnosti.posadil jsem se v té první místnosti a začal vypracovávat hlášení z těch údajů, které jsem dostal. Trvalo mi to skoro půl hodiny, než jsem to dodělal, ale potom sjem se hned zvedl a šel jsem na hlavní oddělení OPS, abych výsledky předal nadporučíkovi Harrisovi. Jsem zvědav, co řekne, že jsem to udělal tak rychle. No, doufám, že mi aspoň řekne něco inteligentního a dá mi nějakou lepší práci. Ale možná toho chci moc... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček

17. 10. 2004, 12:39

Ka'Vor

Hasta punto de hervor...

Poručík

Došel jsem až ke dveřím hlavního operačního oddělení. Nějak instinktivně jsem si narovnal krásnou zlatou uniformu, dotkl se ovládání a vstoupil. "Přejete si, pane Ka'Vore?" říkala to dost unaveným hlasem. "Ano,paní Garcíová, rád bych mluvil s nadporučíkem." "No...víte, on je právě teď trochu zanepřázdněn, on-" ale to už nestačila doříct. Dveře se najednou otevřeli a v nich sjem uviděl nějakého poručíka v modré uniformně, jak se otáčí a jde ven ze dveří. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

"TOHLE SI JEŠTĚ VYŘÍDÍME,MIKU!" řval za ním nadporučík "O tom nepochybuj!" řekl také naštvaným, ale trochu tišším hlasem ten poručík. "JÁ TĚ JEŠTĚ NAUČÍM SE CHOVAT, ROZUMÍŠ?!" poručík se nadechoval a už už sahal na dveřní panel, ale obrátil se a došel zpátky ke dveřím kanceláře. Já se na to díval skoro s otevřenou pusou a paní Garcíová zčervenala tak, že bylo jasné, že by se právě nejraději propadla o palubu níž. "Ty že mně naučíš, jak se chovat?! TY?! TY?!" "NO, JEN TO DOPOVĚZ!" "HNED SI NA TEBE JDU STĚŽOVAT!" "KLIDNĚ JDI! A TAKY JIM ŘEKNI PROČ!" "TOHLE TI NEPROJDE JEN TAK LEHCE!" "TO SE JEŠTĚ UVIDÍ!" "O to se postarám osobně, Vinci, a to si za rámeček nedáš. Z TOHOHLE TI NEPOMŮŽOU ANI TI TVÍ PŘÍTELÉ!I když mají dost dlouhé prsty, takhle daleko nedošáhnou!" dořekl poručík a odešel "Myslím,že nadporučík je už asi volný, pane Ka'Vore" spíš jen zašeptala sekretářka, pořád rudá hanbou a já si mezitím rozvažoval, jestli tam mám vejít, nebo ne. Mohl jsem hlášení odevzdat zástupci, ale já chtěl ještě s Harrisem projednat mé další "přidělení", ale to v tuto chvíli asi nebylo rozumné. Na druhou stranu jsem toho ale mohl využít. Nakonec jsem se rozhodl vstoupit, i když něco mi říkalo, že toho budu brzo litovat. "Dobrá, půjdu." "Chcete ohlásit?" "Děkuji, ale myslím,že to nebude třeba." "Hodně štěstí" špitla dotkl jsem se ovládacího panelu u nadporučíkových dveří a ihned se ozvalo naštvané "Dále!". Dotkl jsem se panelu ještě jednou a po otevření dveří jsem vstoupil. "Pane, kadet Ka'Vor hlásí splnění úkolu." "Dobře, kadete, položte mi to hlášení o inventarizaci sem na stůl." "Ale pane, promiňte," "CO SI TO DOVOLUJETE?! VY MI BUDETE ODMLOUVAT?! A HÁDAT SE O ROZKAZECH?! VEN! VEN! A né že budete lenošit! Pokračujte v rozdělané práci!" "Ale pane, já nemám-" "TAK VY SI NEDÁTE -" "-žádné přidělení!" "-POKOJ?!" to už jsem musel doříct, snad mně slyšel, přes ten jeho řev. Možná to

zapůsobilo, protože se na okamžik zastavil a zřejmě mu to v hlavě šrotovalo na plné obrátky "Vy už jste dodělal všechno, co jsem vám na tento týden udělil?! To vám nevěřím. A protože jste mi tedy lhal, tak od teď se nebudete podílet na činnosti OPS. Ať vás mám z krku! Máte volno, a to až do odvolání, rozumíte?!" "Ano,pane." "a teď mi ZMIZTE Z OČÍ! VEN!" ani jsem se radši nehádal a rychle jsem odešel, hlavu svěšenou. Radši bych něco dělal, než se jen nečinně válel v kajutě, nebo někde jinde. A doufal jsem, že se tu něčemu naučím. Paní Garcíová chtěla něco říct, ale já jsem jen pokýval za chodu hlavou a odešel. Co to mám v kapse? Proboha, já zapomněl na ten PADD. Chěl jsem ho odevzdat Harrisovi. Teď už se tam ale nevrátím ani za nic. Odnesu ho do kajuty a zjistím, komu patří. Aspoň se nebudu nudit. Začal jsem si pohvizdovat a rychlým krokem zamířil do své kajuty. Kéž by se ta moje agresivnější část dostala na povrch, když to potřebuju, a ne opačně. Mohl jsem seřvat Harrise a ten by si možná něco uvědomil. No, ale taky by mně možná suspendoval. takhle aspoň mi dal volno. Stejně nechápu, jak si může myslet, že to je nějaký trest. No, možná se mýlím... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček Naposledy upravil Ka'Vor dne 18. 10. 2004, 21:11, celkově upraveno 1 krát 17. 10. 2004, 14:07

Ka'Vor Poručík

Přišel jsem do kajuty. Bylo právě lehce po poledni a já už měl po službě. Tohle snad ani nemůžu nikomu říct, to by mně asi mí spolužáci zabili. Oni musí snášet určitě něco podobného co já a nenechají je ani na chvíli vydechnout a já si tu ležím na posteli, s rukama pod hlavou a dívám se do blba. Na chvíli se zasměju, když si představím, co by mi na to asi řekl Thomas. No...možná bych ho mohl zavolat a říct mu to, až mu skončí služba, ale nejsem si jistý, jestli ybch mu to měl vůbec říkat. S tím bych se asi moc chlubit neměl. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Opět jsem si vzpomněl na ten PADD, který jsem měl pořád v kapse. Pomalu jsem ho vyndal a dlouze se na něj díval. Mohu ho zapnout? Mohu se do něj podívat? Měl bych ho prostě jen vrátit. Ale komu? No, tak to ho asi budu muset zapnout. Aha, on už je zapnutý. No jo, vždyť jsem ho už zapnul, když jsem ho našel. Takže, co to tu máme? Ufff,tohle jsou nějaký inventární patlaniny. Nerozím 14 z 15 sloupečků, které tu jsou. Jediné, co chápu je inventární číslo. Asi někdo dělal inventuru skladu a zapomněl PADD. Hmmm, tak to je pěkný, to bych mu nepřál. Budou tady nějaké informace o vlastníkovi? To jsem si ani neuvědomil. Jestliže to je normální PADD, kam si člověk píše poznámky, tak asi ne. ALe jestli je to něco důležitého, nebo to je osobní PADD, tak by to tam napsané být mohlo. Zadám k vyhledávání jméno majitele. ... Žádný výsledek, skvělé. Podívám se tedy na seznam douborů uložených na PADDu. Najednou začne PADD silně vyzvánět. Leknu se a upustím ho. Naštěstí jen na postel. Na obrazovce je červeným písmem napsáno - "upozornění Schůzka s TP za 10 minut, sklad 4c, ukončit za 20 minut" Co to má být? To je docela podivná hláška. Kdo by si naplánoval ukončení schůzky? No... ale každopádně bych tam asi měl jít, a ten PADD předat

tomu, s kým se tam měl ten člověk sejít. A budu to mít z krku. To je dobrý nápad. Tak to udělám. "Počítači, řekni mi umístění skladu 4c" "Sklad 4c se nachází na palubě 10, sektor G. sekce 1 až 17, chodba jedna, hlavní přístupové dveře nesou označení 2" Paluba 10? To abych spěchal! to je o hodně palub dolů. DOufám,že to stihnu. Aspoň mám co dělat, když už nemám tu službu... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 17. 10. 2004, 20:34

Alexei Stukov

Zbrojnice

Praporčík

Když jsem si představoval moji službu na SB i v těch nejhorších představách, nikdy jsem nevěděl, že to bude až takové špatné... Přicházím do zbrojnice a zadávám autorizaci: Alexei Stukov id 49G-CV2-S8F píííp, autorizace potvrzena, vstup povolen odpověděl počítač Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

Tak uvidíme, jakej zbraňověj arzenál je na SB. Vstupuji a co nevidím. A sakra, to snad není možný, tady maj snad víc zbraní, než... vlastně ani nevim. To bude ale práce a jestli je dobrá polovina úplně nenabitá tak tady asi ztrávim celej svůj život. Počítači, kolik je tady zbraní?? Kolik jich je plně nenabitých?? ... Přesně 1125 zbraní všech typů. Plně nenabitých 328. Tak to je někde. To než to všechno zkontroluju a nabiju, tak budu tak starej jako můj otec. No nic, co se dá dělat, kromě toho, že udělám co mám udělat. Tak se tedy pouštím do úmorné práce, která vypadá, jako by nikdy neměla skončit... _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku.

17. 10. 2004, 20:58

Thomas Johnson

Madam McRide

Podporučík

Teprve druhé ráno, kajuta na mě znovu dýchla samotou. Studené stěny mě obklopovaly a dokonale oddělovaly od ostatních. Zamyšlený, již najedený a přichystaný k odchodu do služby, jsem se díval ven z okna. Tak jsem se na vás, hvězdy, těšil, ale pomalu zjišťuji, že bych možná raději sdílel výhled na fádní smrky akademie s Ka'vorem. Musím mu alespoˇm zavolat, neviděl jsem ho sice jen jeden den, ale ten skok od naprostého popření soukromí v naší bývalé ubikaci na Zemi k mé mnohem rozlehlejší a liduprázdné kajutě na mě hodně zapůsobil... Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

************************************ Po chvíli jsem už opět 'rychlou chůzí' prolétal chodby stanice. Zamyslel jsem se a nevšimnul jsem si hodin a zase jsem měl spoždění. Ale trénink minulého dne se vyplatil, u dveří laboratoří jsem stál ještě před začátkem mé služby. Stačil jsem za včerejšek komandéra McRideovou poznat natolik,

že jsem čekal přede dveřmi do 7:45. Věděl jsem, že nesnáší brzké příchody. Jakmile se na displeji objevilo 7:45:00, vešel jsem dovnitř. Nádhera mého nového pracoviště mě neokouzlila tolik jako minule, ale stejně jsem na schvíli prožil úžas. Asi nikdy nezmizí. Hlásí se kadet Thomas Johnson. řekl jsem hned ode dveří a čekal na komandérův pokyn. Věděl jsem, že moje nadřízená má zvláštní oblibu v tom, nechávat kadety stát v pozoru delší než nutnou dobu, ale už jsem začínal mít pocit, že tu komandér není. Začala mě bolet záda, ale nedovolil jsem si dát pohov, proto jsem pro jistotu zopakoval: Komandére, hlásí se Thomas Johnson do služby... Místo tradičně nevrlého hlasu McRide se ozval mladý mužský hlas. To se asi načekáte, madam tu není... Vlastně chlapecký hlas, a ještě ke všemu trochu mutující. Ještě že už to mám za sebou, říkal jsem si šťastně, když z jednoho oddělení vyběhl nějaký mladík. Když mě uviděl, zastavil se. Ani jeden jsme nevěděli, jak se máme oslovovat nebo jak se prodle pravidel k sobě chovat. On byl crewman 3. třídy, já kadet, ale na pozici vědeckého důstojníka. První krok jsem udělal já. Já jsem Thomas Johnson, kadet z 4. ročníku, jsem tu na ročníkové službě. A podal jsem mu ruku. Udělal totéž a začal: Těší mě, já jsem Jack Carmes, dělám tady pro paní McRide pobočníka. Ve skutečnosti jde spíš o to, že jsem tu jako její slouha. Tak to ti opravdu nezávidím, vím, že dovede být strašná... Strašná ? To je slabý slovo... Já s ní mám někdy vyloženě peklo. Ten lodník mi byl čím dál víc sympatický. Bylo mu asi stejně jako mě, ale zanedlouho nás od sebe bude dělit obrovská hodnostní propast. Ale já jsem hodlal využít toho času, konečně bych tu neseděl pořád sám. Ehm, mohli bysme si začít tykat ? Zaptal jsem se trochu nesměle. Jasně, proč by ne ? řekl usmívaje se. Potřeboval bych ale pomoct tady s tím emitorem, teď na tom pracuju, McRide si to umínila, že to musí být seřízený ještě dnes. Má se vrátit z nějaké informativní schůzky asi za hodinu. Fakt ? Tak to musíme pospíšit... Poznamenal jsem a oba se vydali do oddělení chemické analýzy. ******************************************************** Dveře zasyčely a my se rychle otočili. Mezitím, co byla naše nadřízená pryč, jsme se s Jackem docela poznali a zjistili, že máme podobné zájmy. Probrali jsme úplně všechno, madam McRide nevyjímaje. Jen mi bylo líto, že se tak nadaný kluk nechal uvrtat nezi crewmany. Školy ho prý nebaví. Carmesi, kde zase jste ??? Něco jsem říkala o té přepážce vedle dveří !!! Ani jsem si nevšiml, že se tu madam už objevila. Jack vystartoval a běžel všechno vysvětlovat. Já rychle dokončil práci, kterou jsem vlastně udělal celou za Jacka a šel se nahlásit. Vy to snad nidky neuděláte dobře. To se mi snad zdá, celé laboratoře mi tu stojí na bedrech, nikdo to neocení a ještě tu mám lodníka, co neumí ani umít skleněnou přepážku !!! Angela, jak jsme jí začali s Jackem říkat, asi neměla nejlepší náladu, na té schůzi se asi něco nevydařilo. Opatrně jsem přistoupil. Komandére, hlásí se kadet Thomas Johnson. Opět se mě zmocnil tísnící pocit v žaludku. Á, pan Johnson. Ráda Vás vidím. Konečně někdo, kdo mi tu alespoň trochu pomůže. Čekal jsem, že bude pokračovat, ale ona se na mě zadívala a já musel odpovědět. Celý zmatený z její proměny chování jsem se zmohl jen na trapné: Eh... Ano madam.

Pojďte se mnou do pracovny, musím vám něco říci. Neměl jsem na výběr, jen jsem žalostně pohlédl na Jacka, jenž mi spokojeným úšklebkem oplatil svůj pracný úkol, a už jsem následoval tu starou semetriku, která se v mé přítomnosti tak nechovala, do jejích kanceláře.

Její pracovna byla docela prostorná, nádherný nábytek ze z na pohled příjemného materiálu stál podél stěn, uprostřed byl masivní stůl a křeslo, ze nímž visel její doktorátní diplom a fotka manžela. Posaďte se. Udělal jsem, co mi řekla. Ona sama si sedla na stůl a začala mi medovým hlasem říkat: Thomasi, můžu vám v soukromí říkat Thomasi ? Ani nečekala na odpověď. Dívala jsem se na vaši včerejší práci, odvedl jste jí výborně. Jste tak šikovný... Nevěděl jsem, co řici, ale věděl jsem, že mi to všechno začíná být pomalu nepříjemné. No, abych se dostala k tomu, kvůli čemu jsem si s vámi chtěla promluvit. Zítra budu na spodních palubách instalovat poslední z těch subprostorových senzorů, budu někoho potřebovat v astrometrice. Ale nemůžu se na ty neschopné pobudy spolehnout. Nechtěl byste vy ? Já .... no, dobře. Ano, chtěl. Ani jsem z toho snad neměl takovou radost. Začínal jsem mít velmi špatné tušení, pokud se tak dalo nazvat to, co jsem už téměř jistě tušil. Komandérka seskočila ze stolu, kde měla nohu přes nohu velmi nebezpečnš blízko mých, a tak jsem za to bych vcelku vděčný. Jaké je to na akademii ? Už jsem tam nebyla tak dlouho ? Hodláte se tam ještě vrátit ? Akademie je asi pořád stejná. Ale chci se tam vrátit ještě tento rok, budu tam mít klavírní koncert. Hned po tom, co mi věta vylétla z úst, jsem si uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad... Vy hrajete ? Opravdu ? To můj manžel také... Podívala se ven z okna. Ale už dlouho mi nezahrál, sedí si teď někde na Vulkánu a mě tady nechal trčet. Říkám si tak, máte kde trénovat ? Chci říct cvičt... Ano, mám... mám s sebou e-piano, dárek od kamaráda. Začínaly se mi potit záda, toužebně jsem koukal po dveřích ven. Ale na tom přece nikdo nemůže pořádně cvičit. Pohoršila se naoko Angela. Mám v kajutě pravé pianino, nechcete chodit cvičit ke mě ? Většinou nejsem doma, měl byste klid. Nohy jsem si rozpaky obtáčel kolem nohou židle. Hodlal jsem co nejdříve vypadnout, než si všimne, jak jsem nervózní. Na tohle jsem tedy nepomyslel ani v těch nejbláznivějších snech o službě na SB1. Myslím, že budu mít málo času a ... ehm ... zatím mi to mé stačí... Nestyďte se. Na tom přeci nic není, zajít si k nadřízené zahrát si na klavír... Já opravdu... Ale snad nesjte takhle nesmělý pořád. Já vás neukousnu. Zahrajete mi třeba to, co hráváte své přítelkyni... Tuhle formulaci, kterou se dámy ve starých filmech snažily poznat, zda muž je zadaný, jsem bytostně nesnášel. Bylo to snad horší, než se zeptat přímo. Teď už mi pot po cele jen stékal a já u za každou cenu chtěl odejít... [/i]Ehm ... mohl bych si dojít na záchod ?[/i] Už ani nevím, čím jsem se nambou propadal víc, ale nic jiného mě v té chvíli nenapadlo. Jistě, běžte. Pak dokončete tu práci na těch emitorech. Pak máte volno. Oba dva.

Čekám vás zítra v astrometrice. Celý červený jsem zsalutoval, pokud se tomu tak dalo říkat, bylo to spíš, jako bych chtěl zabít mouchu na čele, a mazal jsem pryč. Venku jsem zpomalil, ale ne moc. Prošel jsem kolem Jacka a snažil se, aby mě moc neviděl... Marně... Co se stalo Thomasi ? Vynadala ti ? No, taky by se to tak dalo říct. Už máme oba volno, tak zítra ahoj... Vlastně zítra jsem dole v astrometrice, nechtěl bys tam jít se mnou ? Já se zeptám... Hmmm, naděje mi pohasla. To ona si ho tam tak pustí... Odběhl jsem rychleji, než se mě stačil ptát na více věcí... ********************************************** V mé kajutě jsem sebou třískl na postel a uvažoval, jestli má smysl to volat Ka'vorovi. Nakonec jsem usoudil, že ne. Usínal jsem oblečený a doufal, že se zítra něco stane, aby na ... ehm to jí nezbyl čas... OFF: Omlouvám se za opět popisně nedějový log, ale nějak se mi to natáhlo více, než jsem měl v úmyslu. Slibuji ale, že dnes večer už sem dám log, kde konečně začně nějaký děj na SB1 _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 18. 10. 2004, 0:30

Ka'Vor

Hledání ve skladu

Poručík

Letěl jsem k onomu tajemnému skladu jak nejrychleji jsem mohl. Při tom jsem musel určitě vypadat docela směšně, když jsem vrážel do lidí a pořád kontroloval čas. No, tak aspoň má personál na stanici nějakou zábavu. Ale výsledek byl, že jsem doběhl ke zmíněnému skladu ještě o minutu dříve, než by schůzka měla začít. Zadýchaně jsem se ohnul a rozdýchával můj sprinterský výkon, na který by mohl být leckdo pyšný. No, asi bych měl opět začít s tréningem klingonských bojových umění, vypadá to totiž, že začínám strácet formu.


Ovšem jak se tady zabývám v hlavě takovýmito banalitami, tak minuty ubíhají a zatím nikde nikdo. No, ať má přijít kdokoli, tak jednání s ním mělo být ukončeno za 20 minut, takže mi z nich ještě zbývá 13. No, když nikdo nepřijde, tak jsem se alespoň proběhl. Á, támhle někdo jde, a směřuje ke mně. To bude on. Už zvedám ruku a chci vykřiknout, ale ten muž zajde do dveří asi 100 metrů přede mnou a nevšímá si mně. No, tak to asi nebyl on. Kolik ještě? 10 minut, to je času. No, vlastně ani ne, ale to podle toho, co chtěli probrat, ten záhadný TP a držitel mého PADDu. Ježišmarjá, já jsem blb, mně napadne. Co když ten člověk už čeká v tom skladu? Měli třeba dělat nějakou inventuru, nebo co já vím, nalezl jsem ten PADD přece v operačním oddělení. No, tak půjdu tedy dovnitř do skladu Lehce se dotknu ovládání a dveře se otevřou. Trochu mně to překvapí, protože bych očekával, že přístup ke skladu nemá každý. Ale kdo ví... Prošel jsem otevřenými dveřmi a rozhlédl jsem se po obrovské místnosti, která byla z velké části zaplněna různými bednami a podobnými záhadnými věcmi. Zavolal jsem, ale nikdo neodpověděl. To je divné. Sedl jsem si na nejbližší a všiml si, že za minutu a kousek už uplyne daný interval pro "dokončení" schůzky. Počkal jsem tedy ještě deset minut a potom jsem chtěl odejít. Dotkl jsem se panelu u dveří, abych je jedním dotykem otevřel jako předtím, ale nic se nestalo. Panel jen nesouhlasně zapípal a dál mně nepustil. Zkusil jsem to ještě jednou a potom ještě a ještě, až jsem se naštval a kopnul do zdi. Noha se mi odrazila a já se za ní chytil, protože stěna byla opravdu tvrdá a tak mi

s nohou neudělala dobře. A jak jsem tam tak poskakoval a nažil se balancovat, tak jsem špatně našlápnul a svalil se na zem. Teď už jsem byl pořádně naštvaný a zase se mi chtělo kopat do zdi, ale to jsem velice rychle schladil a uklidnil se. No, tak co můžu dělat, abych se odtud dostal? Rozbít panel. Na chvilku se mi obličej rozzářil pocitem zadostiučinění, ale to jsem hned zahnal a začal uvažovat racionálněji. No, jak vidím,tak jediná možnost je zavolat na operační středisko a říct jim, aby mně odtud pustili, aby to otevřeli od nich. "Ka'Vor operačnímu středisku, slyšíte mně?" "Ano, tady crewman Andrews. Co si přejete?" "Jsem tady ve skladu 4c a nechce mně to pustit ven." "Takže chcete, abych vám otevřel?" "Ano, to bude asi nejlepší. Zřejmě se to nějak zaseklo." "Dobře, hned to udělám. Co jste tam vlastně dělal?" co mu do toho vlastně je? "Jsem tu z Harrisova rozkazu, inventarizuji." "Aha, to znám. A mohu se zeptat, jak jste se vůbec dostal dovnitř? Je to mariňácký sklad a ani my od OPS bychom neměli mít přístup k takovým skladům." "Tak to netuším. Když jsem vešel dovnitř, ani to po mně nechtělo autorizaci" "To je divné, ale- ták, pane, už jsem to našel, mělo by se to otevřít...teď" "Ano, děkuji crewmane." prošel jsem dveřmi na chodbu a zauvažoval, co s tím PADDem dál. Začínalo to být víc a víc zajímavější. Takže, jak jinak zjistit vlastníka. Člověk, který to měl v rukou přede mnou by tam měl zanechat nějaké otisy, takže....ne, to je ulítlý. Ale...ano!Člověk který to měl v ruce přede mnou! Jistě! _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 18. 10. 2004, 21:04

Ka'Vor

Kostlivci vypadávají ze skříní...

Poručík

"Počítači, můžeš zjistit, kdy bylo s PADDem, který držím v ruce, naposledy manipulováno?" "Nerozumím otázce, prosím specifikujte PADD"


ufff,tak tohle bude chtít vzít rozum do hrsti. Jak mám specifikovat PADD? To ho mám popsat? To asi ne. Takže jak jinak ho určit? Co je pro každý PADD specifické? přemýšlím...přemýšlím...ano!Výrobní číslo. Je uvedeno vzadu vlevo, malinkým číslem. "Dobře, takže, počítači, může zjistit, kdy bylo naposledy manipulováno s PADDem výrobního čísla 20013V646DF164605AFS?" "S tímto PADDem bylo naposledy pracováno v kajutě kadeta Ka'Vora" "ufff....počítači, můžeš určit, kdy s ním bylo pracováno před tím?" "Mám použít specifikace PADDu z minulé otázky?" "ano,prosím" "S tímto PADDem bylo dále pracováno v místnosti 3c na podpůrném operačním oddělení, palu-"

"Stačí. A můžeš zjistit, kdy předtím bylo s ním pracováno?" "Mám použít specifikace PADDu jako u minulé otázky?" "Ano!" "Bylo s ním pracováno na témže místě, ale v místnosti 3f" Hned jsem se rozběhl do toho malého střediska na třetí palubě. Trvalo mi to dost dlouho, abych se tam dostal, protože jsem tolik nepospíchal, ale i tak na mně bylo vidět, že spěchám. Dorazil jsem na oddělení, zadal autorizaci na ovládacím panelu a po otevření dveří jsem vstoupil. Místnost 3f by měla být...měla být....ano, támhle, o troje dveře dál než 3c, kde jsem byl. Procházím kolem a v duchu si počítám- jedny dveře, druhé, třetí, tak, to jsou ony. Ale vždyť to je malý údržbářský kamrlík! Tam se vejdou sotva dva lidi vedle sebe a to ještě nevím, proč by tam někdo dělal na PADDu a inventarizaci! No, chtěl jsem otevřít dveře, i když jsem byl značně skeptický že něco najdu, a tak jsem se dotkl ovládacího panelu a otevřel dveře. Najednou se na mně odtamtud vyřítil nějaký těžký muž a skočil na mně. Oba jsme se svalili na zem a já jsem se ho snažil odkopnout, ale on mně pořád držel a dokonce mně praštil do obličeje. To už jsem si ale nedal líbit a tak jsem ho vší silou odmrštil. Přistál asi metr ode mně a já jsem si sedl a chtěl jsem vsát, když jsem uviděl, že on se vůbec nehýbe. Přiblížil sjem se blíž, pořád s rukama u těla a ve střehu, ale potom jsem uviděl jeho oči a úplně zbledl. Byly plné děsu a mužova uniforma byla v hrudní oblsti úplně nasáklá něčím červeným - zřejmě krví. Chvíli jsem tam ještě stál, ohromen a neschopen slova a až potom mně napadlo zavolat na ošetřovnu, i když to už zjevně nebylo potřeba. Pro jistotu jsemmu ještě šáhl na krční tepnu, abych zjistil tep, ale jeho tělo bylo úplně vychladlé, bez života. "kadet Ka'Vor ošetřovně." "Mluvte, kadete." "Našel jsem mrtvého člověka. Paluba tři, sektor F sekce III, místnost 3, chodba." "Rozumím, hned tam někoho posíláme." Stále ohromen jsem klesl na kolena a čekal, až přišli dva zdravotníci. Pustil jsem je dovnitř, protože neměli autorizační kód pro OPS. Potom jsem vnímal jen to, jak odnášejí tělo neznámého praporčíka a vedou mně na ošetřovnu. Dali mi zřejmě nějaký prášek, protože jsem se celý malátný sotva doklopýtal do své kajuty a tam usnul. Usnul spánkem spravedlivých, jak se říká, i když se to v této situaci moc nehodí. Kupodivu se mi nic nezdálo. Doufám,že z toho nebudu mít nějaké opletačky, to by bylo hrozné. Alespoň vím, komu patřil ten PADD, a o to mi šlo,nebo ne? _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 18. 10. 2004, 21:06

Thomas Johnson Podporučík

Thomasi, teď potřebuji pomoci s tím stabilizátorem... Zavelela komandér McRideová jen co jsme vylezli z Jefferiesového průlezu, kde jsme namačkaní na pár metrech čterečních vyměňovali jedno gelové relé. Divil jsem se, jak mi taková maličkost jako je Angela může zkazit radost z tak zajímavé práce.

Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225

Došli jsme k hlavnímu terminálu astrometriky, jež se nacházela v těch nejspodnějších palubách stanice. Myslím, že právě ke komandérově radosti se zde mihnul člověk jen velmi zřídka. Já jen čekal, až mi služba konečně zkončí...

Umístění: Komplex Galaxy

Tak, tady to budeme řadit kaskádovitě, musíme ještě intergrovat tu třetí dvojici senzorů... Ano, ale my budeme spouštět jen subprostorové senzory ze spodních emitorůl Starbase ? Ptal jsem se s nadějí v hlase... Snad to vyjde... No, musíme samozřejmě zprovoznit celou subprostorovou síť, na to je třeba i hodní poloviny senzorických systémů ... Ani nemůžu uvěřit, že se nám to povedlo prosadit. Subprostorové mapování, konečně budeme plně vybavení. Mám dojít zprovoznit ty nahoře ? Snažil jsem se, aby se ta spásná myšlenka nezamluvila. Klidně tam dojdu. To je dobré. Udělám to sama. Je to tam trochu komplikované. No, tak vy zatím připravte ty senzory tady dole a udělejte testování... Pak si to dojdu zkontrolovat, tak ať je to bezchybné... Významně na mě mrkla a já se snažil udržet si neutrální výraz. Nechápal jsem její chování a přál si, aby to nikdy nezašlo dál, než poněkud přátelštější chování z její strany. No, pak ještě podám hlášení veliteli, admiralita to vlastně ještě neschválila, ale já ty senzory už potřebuju... no, pak odeberu ještě preventivně ty vzorky z... Dveře se za mojí nadřízenou zvukotěšně uzavřely a já za to byl vděčný. Konečně sám... Schýbl jsem se ke konzoli a začal s finálními úpravami spodní části sub-sítě, což byl termín, jenž jsme na vědeckém oddělení zavedli. Tlačítka v LCARS prostředí unaveně blikaly a mě se zase chtělo víc a víc spát. Služba pod Angelou McRide nebyla vysilující jen fyzicky a duševně, ale pro mě i citově. Právě jsem dokončil instalaci hlavního senzorického pásu, proto jsem uvažujíc o relativně velké velikosti těch senzorů zadal počítači: Počítači, proveď kontrolu zapojení subprostorových senzorů na palubě 15/B a zahaj jejich činnost v nouzovém módu. Prově´d kontrolní subprostorový sken ve čtverci 05x43x09. Výsledky vypiš na holobrazovce. Jen co jsem to dořekl, svezl jsem se do docela pohodlně vypolstrované židle před hlavní obrazovkou. Moje klížící se oči však rázem probudil počítač svým tvrdým hlasem: Výsledek testování: Zapojení subprostorových senzorů je v mezích definovaných přepisy. Pouze podsystém 04c88BB je v rozporu se skryptem 36v00G99. Před 12,4 sekundami byl zahájen testovací sken čtverce 05x... Počítač se na malý okamžik zarazil a skočil si sám do řeči. To se mi na LCARS prostředí libilo nejvíce... VAROVÁNÍ !!! Ve ctverci 05x43x09 byla zaregistrována odchylka v toku enegrietického pole nespadající do tolerované meze ... VAROVÁNÍ !!! Ve čtverci... vyskočil jsem ze židle. první na co jsem pomyslel bylo to, že jsemněkde udělal chybu. Velkou chybu. Počítači, byla zaregistrována v sub-síťovém systému nějaká chyba ? Negativní... VAROVÁNÍ !!! Ve čtverci... Izoluj čtverec, na obrazovku. Proveď analýzu standartními skeny. Zároveň sken subprostoru... na obrazovce se objevila černá plocha... Nikde nic. Jak jsem mohl být tak hloupý, že jsem to nechával zobrazpovat, je jasné, že tam nic neuvidím... Analýza standartního prostoru : žádné změny, žádné výchylky od normálu. V subprostorové kontinuitě nalezena výchylka. 55,967 % Labsovi korekční křivky, gravitační pole: 79,614 Ratinovy hodnoty, Stabilita kontinuity porušena: 8,006 % narušení hypotetickou černou dírou třídy A... Proveď simulaci, na obraz... Bylo slyšet jak počítači zachropaly ozubená kolečna... Za chvilku k mému zděšení se na obrazovce promítla simulace té poruchy. Měla tvar... ...subprostorové brázdy... Ale ne. To je ... Neměl jsem představu, co to mohlo být. Takový tunel v subprostoru neudělá nic známého. Standartní warp by ji vytvořil mnohem mělkčí a neničila by subprostor. Narušování subprostoru je velice nebezpečné a málokdy se dá uměle zacelit...

Roztřesenou rukou jsem uhodil do svého komunikátoru... Nadechl jsem se, abych nahlásil komandérovi stav, když jsem zaslechl: TO SI ZE MĚ DĚLÁTE SRANDU ??? Vy jste naproto neschopný, neumíte ani přidal podprogram !!! Carmesi, já vás roztrhnu... Teď abych to dělala znova. Máte tři důtky... Podívejte, co jste netropil... Ven !!!! .... Ne vra´dte se !!! To mě to opravdu necháte dělat samotnou ??? Tohle si vypijete ! ... To mě utvrdilo v tom, že bych asi volat neměl, ale tohle byla vážná věc. přece jenom jsem to zkusil nahlásit. Komandére, máme velký problém. Zachytilo to... Neumíte si snad poradit sám ??? To jste neschopný ??? Eh, madam, chtěl jsem, abyste to věděla... Pak se na to kouknu, teď mě neotravujte... Na druhou stranu, bylo to tak hezké, šlyšet to z jejich úst, kéž bych se s ní nemusel nikdy setkat... Obrátil jsem tedy pozornost k terminálu a obrazovce... Počítači, urči dynamiku poruchy. Provést diferenciální výpočet velikosti... provádím, vyčkejte. Co mohlo ěco takového vytvořit ?... .... .... .... Loď ? Cizí ? Panebože !!! Dynamika poruchy rovna nule. Žádné zvětšovaní kolize subprostoru. Proskenovat sygnaturu poruchy. Mohla být vytvořená průletem lodí ? Provádím .. .. .. .. .. Pozitivní, signatura neznámá ... Zobraz ji. Na obrazovce se objevila trojice čísel korespondující s charakteristickým tvarem plavidla. 889 J45 AAA Vždyť je to skoro signatura federačních lodí ??? Liší se jen málo... Co to proboha je ? Nerozumím otázce... Ať se dělo co se dělo, velmi to narušovalo bezpečnost stanice... Co to proboha Federace zase dělá ? A takhle blízko StarBase ? _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 19. 10. 2004, 12:23

Alexei Stukov

Druhý problém za prvním...

Praporčík

Po několika hodinách úmorné práce jsem dokončil kontroljü všech fázerů a pušek ve zbrojnici a dobil jsem zbylé, které dobity nebyli... Uff, tak tohle nechci už nikdy zažít. uzavíral dvěře pomocí autorizace.


říkal jsem, když jsem vycházel ze zbrojnice a

Teď musím jít zase zpátky k veliteli a říci mu výsledek a doufat, že nebude další práce tento den, protože jinak bych se asi zbláznil, ještě že tu jsou ty turbovýtahy Vstupuji tedy do turbovýtahu a zadávám cíl mé cesty a po několika málo chvílích vycházím z turbovýtahu a přicházím ke dveřím kanceláře mého velitele, když najednou... pííííp (komunikátor) Sakra, to se mi musí stát zrovna teď, jenom doufám, že to není další těžká a nudná práce. S těmito slovy se dotýkám komunikátoru.

Bezpečnost, tady Alexei Stukov. Tady Zarah Johnston. Dostavte se okamžitě na pozici: Paluba tři, sektor F sekce III, místnost 3, chodba. Jak probíhá vaše kontrola zbraní?? V běhu do turbovýtahu říkám: Kontrola proběhla úspěšně, všechny zbraně zkontrolované a nabité, žádná nechybí, teda vlastně až na jednu. Našel jsem jedno prázdné místo pro fázer typu 1. Právě se nacházím v turbovýtahu a jsem na cestě. Dobře, ale ta chybějící zbraň. Hmm, to se musí napravit. Ale až po tom, co vyřídíme jednu záležitost. Čekám tu na vás, tak sebou hněte. Tak tohle je snad schválně, zajímalo by mě, kdo za to může!!! ..... _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 19. 10. 2004, 17:19

Anonymní

The First Round

Přišel jsem do svého nového pokoje. Hned na jeho prahu jsem otevřel hubudu do kořán. Zkontroloval jsem raději ještě jednou číslo kajuty - souhlasilo. Bylo to neuvěřitelné, ale přede mnou nebyla kajuta ve stylu Hvězdné flotily, ale hotový hotelový pokoj. Tentokráte přede mnou však nebyla ložnice, ale moje nová soukromá a asi i normální kancelář. Místnosti dominovalo obrovské okno stanice, před nímž jsem spatřil velký černý stůl a na něm počítač. Za stolem se nacházelo křeslo - pěkné a určitě i pohodlné..... Ale Matrix má lepší a pohodlnější, což není vůbec fér. Po obou stranách křesla byly jako tradičně vlajky - jedna byla Federace a druhá Diplomatického sboru Rady Federace. Vstoupil jsem dovnitř a po mé pravé i levé ruce se objevily vitríny, které mi zatím asi budou na nic, neboť příliš vyznamenání nemám a žadnou sbírku také ne. Napíši strýci na Vulkán, ať něco pošle. Otec by taky něco mohl přidat. Pak už jen pár věcí zreplikovat a bude to OK. Z kanceláře vedly ještě jedny dveře. Vydal jsem se k nim. Stiknul jsem příslušná tlačítka na panelu a dveře se otevřely. Tak tady je má ložnice. Ta je standardní a vedou z ní dvoje dveře. Od těch již také vím, kam vedou - šatník a toaleta. Byl jsem příliš vyčerpaný, než abych šel vyzkoušet své křeslo, a tak jsem spadl do postele. ... Píííp. Je 9:00 standardního federálního času. Píííp. Opět onen příjemný zvuk, který umí zlepšit náladu. Vstal jsem tentokráte velmi, ale velmi pomalu. Ranní rituály byly již zaběhnuté. Už netrvají příliš dlouho. Jakmile jsem byl připraven vyrazil jsem na jednání. Klingon už čekal a pokynul mi na pozdrav. Žádný jiný Klingon nebyl v místnosti viditelný. Posadil jsem se naproti němu a on spustil. Myslím, že takhle to bude lepší. Jenom my dva. Nikdo jiný, kdo by nás rušil, či jinak obtěžoval. Souhlasím. Odpověděl jsem pohotově. Dneska bych se rád dohodl na "odvodech" z jisté planety. Klingon se pousmál. Chtěl jsem udělat

to stejné. Tohle je asi ta nejpalčivější otázka. Pronesl a uvelebil se v křesle. Od Scotta jsem věděl, že takhle reaguje jedinec, který má eso v rukávu... Kolik? Zeptal jsem se. Klingon se chvíli tvářil zmateně, ale pak pochopil... 11,5 %. Odpověděl. Zběžně jsem si ho prohlédl pohledem - To jako myslíš vážně???-. Nepříchází do úvahu. Federace bude chtít více alespoň 16,5 % z celkové těžby dilithia. Klingon si vzal svůj poznámkový padd a začal na něj něco vyťukávat. Ne. Odpověděl po chvíli tiše a klidně. Jo. Dal jsem v odpověď vzpupně. Klingon jenom pokýval hlavou v nevěřícném gestu. Víš sám, že je to příliš mnoho. Víte! Rychle jsem zareagoval na jeho slova, abych si nahlas čas na přemýšlení. Klingon se nadechl a začal. Dobrý způsob, jak si nahnat čas. Opravdu velmi dobrý. Je vidět, že federální školství v oboru diplomacie nezaostává. Jako odpověď jsem jenom pozdvihl obočí a pokrčil rameny. Takže, Klingoni jsou ochotni nabídnout 12 %. Řekl nakonec. Ne, je mi líto, ale to by pro Federaci bylo nevýhodne. Udělali jsme si propočet, aby to pro Federaci bylo výhodné, tak by musela od nás dostávat aspoň 15 %, a to jí nikdy nedáme! Znělo to velmi rozhodně. Takže Klingoni se už naučili aji počítat. Samozřejmě, že pro Federaci je výhodné jakékoliv množství, ale čím více, tím lépe. Klingoni to vědí. Aby to bylo pro Federaci opravdu výhodné pro stavbu lodí v pravidelných intervalech, tak potřebuje aspoň 15 %. Dobře a co jiná dohoda. Poslouchám. 12,5 % a 7,5 % by Federace zaplatila v kreditech za poloviční cenu podle standardní tržní nabídky... Klingon se zamyslel. To si musím nechat projít hlavou. Jistě. Když něco takového máte... Chtěl jsem říci, ale neřekl. Pak tedy jindy. Nashledanou. Příště. Odpověděl na moje rozloučení. Místnost jsem opustil společně s ním. Na rozcestní se naše cesty naštěstí rozdělily. 19. 10. 2004, 20:53


OFF: Ten předchozí příspěvek je můj... Nevím, proč se to neukázalo, že jsem to psal já... _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Hráč měsíce – Září 2380

19. 10. 2004, 20:57

Maxis Barret

Something is there

Poručík

Den následoval den a pořád dokola. Občas jsem si dlouhou chvíli trávil nějakými simulaci stíhání, úhybných manévrů a prostě všeho, co se jen pilotáže a navigace týče. Taky jsem se zaměřil na pilotování lodí typu Prometheus. (jak překvapivé ) Bohužel jsem tolik času v simulátoru taky neměl, brzy došel a nuda stále hlásila. Snad z návyku z akademie jsem si pořídil několik příruček o motorech a navigačních systémech. Ze začátku jsem tomu vůbec nerozuměl. Jen ta nuda mě držela, že jsem se prokousával dál. Sice to nikdy asi potřebovat nebudu, ale je to taky přeci spojené s navigací a pilotáží, ne? Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Ale po několika bolení hlavy a mírně bezesných nocí (způsobením právě onou bolestí) jsem to zdal. Přišel jsem na plán. Dalšího dne jsem si vzal čistou uniformu a vydal se naplnit svůj plán. "Letové operace" poruči jsem počítači, když jsem byl v turbovýtahu. Vystoupil jsem z něj. Na toto pracoviště se mi zážou ještě živé vzpomínky. Rozhlídl jsem se na našel Carlu (velitelku LO) v její kanceláři. Zastavil jsem se u jejích dveřích a zazvonil. Ozvalo se očekávané Dále . Jakmile mě Carla uviděla, vyloudil se na její tváři úsměv. Koho pak tu nemámé. Maxi. Věříš mi, že jsem tě čekala? Usmál jsem se nad tím, jak jsem průhledný. Jasně. To je to na mě tak moc pozant?

Myslíš tou nudou otrávený obličej, nebo to jak se nemůžeš dočkat, až přiletí Posseidon. Máš pravdu. Chtěl bych od tebe malou laskavost. Nenašlo by se někde volné místo na politáž nějakého raketoplánu, nebo runboatu? Vždyť víš, že to nejde. Nespadáš teď pod tuto stanici. A já tě proto nesmím nikam přidělit. Ze tváře mi trochu ubylo úsměvu. I když, ty máš vlastně volno a co budeš dělat ve svým volnu záleží jen na tobě. Měla bych tu jedno místo kopilota na rutinní zásobovací cestě. Normálně bychom pověřili někoho, ale myslím, že to můžu zařídit. Tedy pokud nemáš nic zítra ani pozítří v plánu? Chvíli jsem se rozmíšlel, tedy spíš jsem to hrál, abych nedal najevo, jak moc jsem i o tak "bezvýznamnou" misi stál. Chtěl jsem sice něco dělat, ale dobře. Kam a kdy se mám dostavit.? ... Konečně, mám zase aspoň na dva dny co dělat. Další den Vzal jsem si sebou nějaké věci na dva dny a vydal jsem se na cestu do doku 34. Je to jen rutinní zásobovací mise, ale i tak se může cokoliv zvrknout. Přišel jsem tam o 30 minut dřív a provedl diagnostik systémů. Vše dopadlo v pořádku. Za chvíli přišel i pilot. Naložili se zásoby. A konečně jsem mohli vyrazit. Ohlásil jsem nás letové kontrole a dostali jsme povolení ke startu. Tento transptér nelétal často a né moc frekventovanout oblastí kolem SB, tak jsme nemuseli téměř čekat. Vyletěli jsme. Stanice se již ztrácela za zády, když jsem ucítil menší vibrace. To se mi muselo jen zdát. Další cesta ubíhala v poklidu. Hvězdy probíhali kolem nás a za 14 hodin jsme byli na místě. Domorodci nás přivítali. Asi jim opravdu moc lodí sem nelétá. Nebo něco potřebují co jsme vezli. Pár hodin jsme vyřizovali věci na té zapadlé planetě a pak jsme se mohli vydat na zpáteční cestu. Ta ubíhala stejně monotóně jako cesta tam. Pravidelně jsme se střídali v řízení, tedy ono nebylo moc, co řídit o většinu se staral počítač. Konečně jsme se blížili ke stanici. Vyskočili jsme z warpu. Chopil jsem se akce a hodlal nás ohlásit. "Starbase McKinley tady je pravideln......." najednou konzele vypadla a chovala se jako když je v ní zkrat. K tomu se v zápětí přidal počítač a spolu s poplachem. Varování vypadla navigace, varování vypadli impulzní motory, varování vypadl záložní navigační systém. K sakru. Chopil jsem se řízení. První pilot se ihned vydal převzat řízení, ale najednou ho jedna vibrace odhola zpět dozadu. Snažil jsem se korigovat let, ale s pomocí mavévrovacích trysek to šlo jen obtížně. Navíc, když jsem letěl naslepo. Turbulence vše jen zhoršovali. Jen stěží jsem udržoval směr. Náhle, stejně jako vše začalo, se vše vrátilo do normálu. Tak to mi vysvětlete. V tom se ozvala komunikace. Taky Mckinley. Potřebujete pomoc? Ne děkujeme McKinley, teď myslím, že to zvládneme. Co to k čertu bylo? To nevíme, ale nejste první. Cože nejsme první? Na to se podívám. Již bez problémů jsme přistáli. Nechal jsem udělat celkovou diagnostiku. Po nějaké době, počítač zjistil, že to muselo být způsobené nějakou subprostorovou poruchou. Ale nedokázal jí nějak blíže popsat.

Rozhodl jsem se zajít na letové operace. Tak trochu jsem se zajímal, co se stalo mě i ostatním lodím. Zatím to nikdy nebolo tak silné, ale divné je to, že se to jakoby prý pohybuje. Občas se to někde objeví, pak zase zmizí. Dostal jsem podezření. Moje kajuta. Počítači zamkni dveře a otevři kódovaný kanál admirálovi Křížovi. Za chvíli se objevila tvář admrála. Bylo termve 5 hodin ráno, ale nezdá se, že bych ho probudil. Pane, myslím, že máme bezpečnostní problém kolem McKinley. Vyskytuje se zde nejspíš subprostorová anoválie, ale nechová se vůbec přirozeně. Spíš, mě připadá, že je úmělá. Admirála to zdá se zaskočilo víc, nebo možná, že ho to ani moc nezaskočilo, ale tžko říct. Dobře podívám se na to. Kříž konec. _________________ Maxis Barett, poručík 19. 10. 2004, 21:38

Martin Kříž

Spřádání

Admirál

K sakru, to snad není možné !!! Seděl jsem za stolem v VIP pracovně, kterou jsem předem dobře uzamkl a vypnul vnitřní senzory, a rozčileně štěkal na dva z tří monitorů, na nichž byly tváře mých spolupracovníků. Můžete nám vysvětlit, jak se něco takového může stát kapitánu ve službách SFI ? Senátor Jobs mluvil velmi tvrdě, ovšem neztrácel klid tak rychle jako já. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 116 Umístění: Velitelství AHF

Admirále, senátore, dělali jsme co mohli, abychom tomu zabránili... Vykrucujete se marně. Takovou chybu by neudělala ani nižší forma života se základním SFI výcvikem !!! A co vy ? Vy jste měl přeci ten sektor na starosti, nadporučíku, vy jste snad stejně neschopný jako váš nadřízený... Zuřil jsem, PADDem, jenž jsem svíral v ruce, jsem mlátil o hranu stolu a jen čekal, kdy se rozsypou po podlaze PPC krystaly z displeje. Admirále, omlouvám se. Evidovali jsme všechny čluny. Měli jsme na Proximě Ionta ty nejvyšší bezpečnostní protokoly, každý, kdo tam vešel, byl podroben takové kontrole, že jsem žasl... Žasnu já nad vašimi schopnostmi... Senátor Jobs, můj nadřízený, si založil ruce do sebe a začal přemýšlet. Já jsem si ještě neodpustil poslední stěrku, i když už jsem věděl, že je třeba odstraňovat následky jejich hlouposti než se zaobírat tím, co provedli... Vy kapitáne, se dostavíte za měsíc na velitelství SFI, kde navrhnu vaše sankce. Do té doby zůstáváte, zatím, a to jsem velmi zdůraznil, jako velitel akce Aristoteles, máte dál na starosti oba doky experimentálních člunů i všechno řízení jejich letů. Tímto vám uděluji oficiální sankci za neschopnost. Pokud budou následky vážné, tak si buďte jistý, že vaše kariéra dnes skončila... A vy nadporučíku, dostáváte oficiální důtku velitele operace, strhávám vám půlroční plat a neveřte, že budete v brzké době povýšen. S nadporučíkem jsem to odbyl hned. Ten z toho vyvázl ještě docela dobře. Byl jsem možná moc mírný... To kapitán bude mít trablů nad hlavu. Jak jinak, když mu někdo pod jeho vlastníma rukama ukradl prototypální modul, který testoval technologii, kterou Federace vyvýjela tajně...

To je vše, s vámi jsme prozatím skončili. Běžte mi z očí... Jobs měl očividně velké starosti. Jakmile dvě obrazovky ztmavly, rozpovídal se. Je to špatné, mco špatné. Pokud to vyjde na veřejnost, i byť to všechno zažehnáme a pachatele najdeme, senát můj návrh sub-warpových letů nepodpoří a tím nemám šanci ani na schromáždění valné hromady. Ten púrojekt ale nesmí zaniknout, musíme přeci kompenzovat úsilí ze trany klingonů. Ty jejich pokusy v neutrální zóně, ty transmodulační sekvence štítů... To ano, budu se snažit najprve najít ty tři zmizelé čluny. Pak se hned pustím po informacích, nic nesmí ven. Ale netuším kde mám hledat... To je už váš rajón admirále, já mám své problémy v politice... Budeme potřebovat lodě, mnoho lodí schopné vytvořit subprostorovou síť obrovských rozměrů. Jakmile zachytíme nějakou alespoň pět hodin starou deformaci, lokalizujeme je do pár dnů. Ovšem takovou akci nastartovat, to je snad mimo mé síly. Máte nějaké možnosti, jak tu akci podpořit ze strany senátu Federace ? V současné politicko-diplomatické situaci ? Vyloučeno, senát se hrotí nad finančními deficity a má problémy s korupcí v koloniích. V tomto momentě a asi ještě tak dva měsíce nemám ve vládě žádnou moc... Svezl jsem se do křesla a povzdechl si. Znovu jsem se podíval na předpokládanou podobu subprostorové brázdy a na chvíli se zasnil o tom, že vím, kde ji najít... V celé galaxii...

Pokud ani nevíme, kde ty lodě jsou, nevíme, jak zabránit úniku informací. V případě, že by se nějaké pozorování či nedej bože schémata a plány modulů dostaly na veřejnost ... Mohli bysme si to pěkně rozházet v mezinárodním vyjednávání: Morální Federace testuje technologii, jejíž teoretické zkoumání zakázala ve svých slavných mezinárodních dogmatech... Rozumím senátore, já se budu snažit co nejvíce. Kříž konec. Displej ztmavl a rozzářilo ho logo UFP. Co teď ? Začít hledat v sousedních sektorech ? Nebo to vzít kolem neutrální zóny ? Najednou zazněl hlas počítače. Příchozí kódovaná zpráva z SB1... Ale ne, nemám čas řešit nové přijímání kadetů... Jaký je kód ? Kód Omikron 4 pí Alpha, zabezpečení 02, priorita A2... Cože ??? Otevřít kanál rozkázal jsem s nadějí. Pane, myslím, že máme bezpečnostní problém kolem McKinley. Vyskytuje se zde nejspíš subprostorová anomálie, ale nechová se vůbec přirozeně. Spíš, mě připadá, že je umělá. Ten praporčík si ani nedovedl představit, jakou mi udělal radost. Jak ze mě spadl stres, vypadal jsem trochu nepřítomně. Výborně pane Barette, podívám se na to. Kříž konec. Vstal jsem a zamířil na chodbu. =/\= Hawelsová, chci výpis všech vnitřních komunikací. Ano pane. =/\= *** Po třech hodinách *** Stál jsem před svými dvěma praporčíky z SFI v hangáru jako obvykle. Měl jsem tu tentorkát i přenosný holoprojektor.

... Během testování těch modulů kolem Proximi Centauri ale byly odcizeny tři prototypy. Můžu vás ujistit, že jejich důležitost je kardinální. Technologie, kterou jsme testovali je třeba udržet v tajnosti. Jak vidíte, je nutné zde na stanici učinit dva závažné kroky. První je dopadnout ty pachatele a zajistit všechny tři moduly a předat je výkonnému aparátu SFI. Druhá věc je vše, opakuji, vše udržet v naprosté tajnosti. To pro vás znamená izolovat všechna data, jež se toto týkají a náledně i osoby, které o tom cokoli vědí... Pouze v krajní nouzi to smí vědět velitel Rico... --Pardon --PADD zapípal a objevil se mi požadovaný seznam. Rychle jsem ho prošel a řekl jasně:

=/\= Komandére McRideová, potřebuji s vámi mluvit. Hlaste se v VIP kanceláři č.1 Rozkaz pane. =/\= Obrátil jsem se k praporčíkům. Takže, máte za úkol toto. Pátrat po stopách. Specialisty jsem dostanu až za týden. Dále izolovat všechna data ohledně incidentu. Zabránit šíření informací. A jít po osobách, které to vědí. Jak tak koukám na seznam, sice není úplná, ale alespoň něco, není jich mnoho. Podíval jsem se úkosným pohledem na mé lidi. Snad pouze pan Johnson. Usmál jsem se. Na akademii jsem ho párkrát potkal. Bohužel, zanedlouho jsem nucen opustit stanici. Do té doby chci mít nějaké výsledky... Nějaké otázky ? Pokud ano, tak před intercom. Mám práci. Těšme se ze spolopráce ! Až trochu pozdě jsem si uvědomil, že se ten starý pozdrav, tak frenventovaně používaný ve staré SFI, praporčíci ve službách moderní SFI asi vůbec neznají. Dveře hangáru se otevřely a já šel pokračovat v záchraně hrozící katastrofy. _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 19. 10. 2004, 23:10


Atmosféra v astrometrice houstla, já jsem seděl za konzolí a ukazoval pečlivě setříděné informace ohledně těch brázd, komandér nevěřícně pozorovala diagramy a simulace a poslouchala moje, někdy dosto střelené teorie o jejich vzniku.


Na sto procent to musela udělat loď komandére. Thomasi, viděl jste někdy nějaký maskovaný předmět, který se dostal před ochrané tachionové sítě, jež chrání celou Federaci ? To je nesmysl, žádné maskované lodě to nejsou... Tápal jsem v paměti na hodiny subprostorové dynamiky a prsty mi vzrušeně kmitali po klávesnici, jak se snažili najít důkaz nebo model, jenž by mé tvrzení obhajoval. Myslím, že je to jasné, podívejte se na tu signaturu... Téměř federální stavba... To, že má nějaká anomálie dynamiku letící hroudy v podobě talíře ještě neznaméná, že ferengové zvedli ceny topných olejů a tak celá federace začala létat sub-sub-sub a kdoví co ještě - prostorem. Udělal jsem kyselý výraz, jakto že jí to nenadchlo ? No, možná to bylo tím, že to byl můj první objev nějakého jevu, který nebyl simulovaný v

holosimulátoru. Přesto byste tomu měla přikládat důležitost, madam... McRide se na mě zasněně podívala a mě bylo jasné, že to zase začíná... Ale já to beru vážně Thomasi, řekla pomalu a konečně odtrhla oči odemě, tu anomálii pořádně prozkoumám. Budeme na tom zítra dělat celou dobu. Konečně máme i horní sub-senzory aktivní a můžeme začít s velkou analýzou. Ale teď už končí vaše směna, tak to tu uklidíme a pak bych vás třeba pozvala na... Nééééé, myslel jsem, že omdlím a probudí mě až pořádná dávka serotoninu. Avšak přišla spása... =/\= Komandére McRideová, potřebuji s vámi mluvit. Hlaste se v VIP kanceláři č.1 Rozkaz pane. =/\= Angela se omluvila a rychle vystartovala ven. Já měl konečně čas studovat anomálii, i když jsem měl už být pryč. Počítači, aktivuj sub-senzorické systémy z horní paluby 2/A a integruj je do hlavního systému subprostorové sítě. Provádím... Už jsem se nemohl dočkat... Provedeno. Výborně, aktivuj plošný sken ve čtvercích 05x43x09, 09x66x42 a 36x91x02. Po malé chvíli se mi na obrazovc objevila ta nejdokonalejší simulace, jakou jsem kdy viděl. Kolem stanice se táhlo pár dlouhých tunelů, na pár místech byly tunely 'protržené' a tam počítač zaregistroval ty výchylky. V úžasu jsem zíral na displej, nevěřil jsem vlastním očím. Většina tunelů končila těsně vedle hlavních dveří hangáru. VAROVÁNÍ !!! BYL ZAZNAMENÁN DYNAMICKÝ POSUN NA SOUŘADNICÍCH 05X04X01. VAROVÁNÍ !!! BYL ... Ihned jsem ten sektor zvětšil a snažil se něco díky subprostorovým filtrům nalézt... Nic jsem nenašel. Chtěl jsem už spustit ruku na komunikátor, avšak... Upozornění ! Signalizovaný jev byl zřejmě chybný. Nebyla nalezena žádná další kontinuita pohybu, fluktuace na normálu... jednalo se pravděpodobně o anomálii... Ach jo, a to jsem se tak těšil, že se konečně něco začne dít. Szejně mi to ale vrtalo hlavou... Když jsem odcházel z astrometriky a nechal si zkopírovat všechna data do PADDu, abych to později v kajutě prozkoumal, vzpomněl jsem si na incident, který prožil Ka'vor. Všechno mi řekl, když jsem to už včera nemohl v samotě naplněných pokojích vydržet a zavolal mu. Něco na tom bude... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 19. 10. 2004, 23:37

Andrew d'Armand

Admirál Kříž

Praporčík

OFF : Nechci být nějak dotěrný, ale opravdu mi vadí, když někdo neodpovídá, čekám na dokončení situace, kterou jsme začali před příletem kadetů. Bude-li to nezbytné, asi mi nezbyde nic jiného, než to dokončit o Vás bez Vás _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi."


Chris Amber

The downfall of Irwin - part 1 The Wreck

Kadet 4. ročníku


Po třech dnech služby jsem se oťukal natolik, že jsem sám sebe začal považovat za zkušeného operátora provozu, kterého nic nepřekvapí a nic se nemůže během mé služby stát. Netušil jsem tenkrát, jak šeredně jsem se zmýlil. Třetí den služby, ke konci směny, přišla studená sprcha. Měla jméno Destiny – přiléhavé jméno pro pomenší nákladní loď, která ten den vezla na McKinley náklad kontejnerů s antihmotou pro staniční runabouty. Destiny znamená anglicky osud, dokonalý nomen omen pro loď, která se stala osudovou pro mě a také pro část posádky McKinley, která v tomto tragickém příběhu figurovala. Vše začalo nevinně, ale skončilo to jako ta nejhorší noční můra. Federační transport USS Destiny, služební let číslo 1325, žádá o přistávací kurs. Zaznělo mi ve sluchátkách. Ten den jsem měl, stále ještě pod Akiřiným dozorem, na starosti přílety ze Země. Ostatní provoz zajišťovalo několik crewmanů, či snad lodních mistrů (neměl jsem čas zjišťovat jejich hodnosti). Prohlédl jsem si obrazovku se situací, našel mezeru v jinak rušném v hangáru 3 na palubě 10 a hbitě odhadl potřebný kurs. USS Destiny. Tady Řízení provozu. Pro přistání změňte kurs o jedna dva jedna na nula dva nula. Zadal jsem. Rozumím, Řízení. Kurs jedna… V tu chvíli zapraskala ve sluchátkách jakási porucha a já slyšel až : …dva nula. Ani ve snu mě v tu chvíli nenapadlo, že onen pilot zaměnil „dva jedna“ za „jedna dva“, jak se později zjistilo. Samozřejmě jsem měl požádat o zopakování hlášky, protože jsem jí neslyšel celou, ale neudělal jsem to. A byla to možná největší chyba v mém událostmi bohatém životě… USS Destiny zamířila v nesprávném kursu 112 na 020 přímo do hangáru 2 místo 3, kde se právě připravovala ke startu dopravní loď USS Irwin, která k dovršení této tragické shody náhod a omylů vezla asi třicet starších dětí (okolo 14 – 15 let) na výlet na Zemi. USS Eisenhower žádá o přistávací dispozice. Ohlásil se mi do sluchátek navigátor z jiné lodi – velkého křižníku třídy Excelsior – a zcela tak odvedl moji případnou pozornost od obrazovky 10. paluby. Musel jsem se totiž začít soustředit na zcela jinou situaci. Eisenhower měl přistát v největším hangáru 1 na 20. palubě a na druhé straně stanice. A tak tečku zpodobňující USS Destiny nikdo nesledoval… Teprve když bylo téměř pozdě, všiml si jí podporučík dozorující nad odlety (byli tu dva dozorčí podporučíci – jeden nad přílety a druhý nad odlety a potom ještě velitel směny, poručík Wickels). Nestartuje odtud Irwin? Zeptal se mě udiveně, aniž by si ještě uvědomoval vážnost situace. Nechal jsem Eisenhower Eisenhowerem a podíval se na inkriminovanou obrazovku . Tam ale nemá letět! Vyděsil jsem se. USS Destiny, slyšíte mě? USS Destiny, tady Řízení provozu. Vyvolával jsem naléhavě. Nečekal jsem na odpověď a přikazoval jim. Okamžitě změňte kurs o 90 stupňů. Letíte do špatného hangáru! Opakuji : změňte kurs o 90 stupňů. Okamžitě! USS Destiny, potvrď… Rána prý otřásla celou stanicí a našim stanovištěm, které bylo jen pár desítek metrů od hangáru 2, o to víc. Proč pilot USS Destiny nezareagoval na mojí výzvu, ačkoliv čas ještě měl, se neví. Možná se hláška prostě ztratila ve džungli komunikace rozviřované a rušené teď především hlášeními a konverzacemi okolo ukradených maskovaných lodí (nebo co), možná neměli zapnuté rádio…

Každopádně se někde ve vratech hangáru střetl s právě startujícím Irwinem. Jak k tomu došlo přesně není známo, protože nepřežil nikdo, kdo by toho byl očitým svědkem. Známé zůstaly pouze následky… Proboha. Vydechl kdosi. Stalo se to, co si myslím? Zeptal se dozorčí poručík Wickels. Bohužel ano. Řekl pochmurně podporučík Levine stojící za mnou. Značky USS Destiny a USS Irwin zmizely z obrazovky. Zůstaly lodě uvnitř hangáru? Chtěl rychle vědět Wickels. Informace ze senzorů dorazily vzápětí. Ano, pane. Potvrdil jsem. Wickels přikývl a rozjel proceduru popsanou nařízeními Flotily přesně pro tento případ. Obsluha hangáru 2, uzavřít vnější dveře hangáru a vyrovnat tlak…Zrušit všechny starty a odklonit přistání na palubě 10…Záchranná družstva do hangáru 2, paluba 10… Řídící, to tam spíte, nebo co? Ozval se ve sluchátkách nespokojeně navigátor USS Eisenhower. Odpovědi se místo mne ujal podporučík Levine. USS Eisenhower, vydržte než vás někdo převezme. Máme tu nehodu! Ach, rozumím. Omlouvám se. Odpověděl navigátor trochu provinilým hlasem a ukončil spojení. Uvědomte kapitána a admirála Rica. Pokračoval v přílivu rozkazů Wickels. Jak se to mohlo stát? Uhodil vzápětí na mě. Nevím, pane. Přiznal jsem sklesle. Dobrá. Zůstaňte tady než… Ale já už ho neposlouchal. V mysli mi totiž náhle vyvstala myšlenka na věc, kterou jsem prostě musel udělat. Hangár je jen kus od řídícího stanoviště a nějak jsem nemohl jinak než bez povolení opustit středisko a vyrazit chodbami do hangáru na pomoc těm, kteří to snad přežili. Kadete, vraťte se! Ozvalo se za mnou volání. Byl to podporučík Levine. Nemůžu. Musím tam. Prohlásil jsem. Já vím. Pokýval k mému údivu hlavou. Tak pojďme. Dodal zachmuřeně. Ačkoliv ho Wickels poslal, aby mě přivedl zpátky, měl zřejmě podobný názor na věc jako já – že je v tuto chvíli lépe porušit rozkaz a pokusit se alespoň poskytnout pomoc potřebným. Navíc asi tušil, že bych ho stejně neposlechl a že platnější budeme v hangáru, než kdybychom se prali na chodbě… OFF : tohle ještě zdaleka není všehcno a děj už mám vymyšlený, jen ještě nedokončený... Kdybyste měl někdo zájem pokračovat na toto téma, tak moc prosím počkejte až dopíšu třetí část. Budu se ssnažit dodělat to co nejdřív,ale... _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Naposledy upravil Chris Amber dne 21. 10. 2004, 8:27, celkově upraveno 1 krát 20. 10. 2004, 14:18


Právě jsem měl namířeno do knihovny, kde bych mohl v klidu přemýšlet a odpočinout si od všudypřítomného stresu, když jsem si vzpomněl a rychle stiskl interkom: =/\= Pane d'Armande ? Jak jsem musel kvůli té záležitosti rychle opustit klubovnu, ani jsme se nestačili dohodnout ... Mám teď ovšem docela nabitý program, jak jistě tušíte, takže vám to řeknu jen takto po interkomu.

Naokamžik jsem si připadal trochu hloupě, ale myšlenka odcizených lodí mi opět upravili žebříček priorit.


Vaši svatbu na akademii jistě rád uvítám, všechny vás tam rád uvidím. Ovšem, to jestli budou moci ostatní vaši kolegové mimo SB1, o tom já nerozhoduji... No, každopádně, máte z mé strany maximální podporu, kdykoliv něco budete potřebovat, byť i z materiální stránky, rád vám pomohu. Až naplánujete termín, dejte mi vědět. Zatím hodně štěstí... Otočil jsem se zpátky ke dveřím knihovny, vešel dovnitř hledat klid a mír... _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley)

20. 10. 2004, 20:43

Thomas Johnson

Rozhovor v astrometrice

Podporučík

Po rychlém briefingu nás admirál propustil. Pátrat po něčem ,na co se nesmím zeptat. Asi si ještě budu muset zvyknout na praktiky SFI. Takže co bych měl udělat jako první?Podíval jsem se na seznam lidí, kteří o tom již vědli. Aha Thomas Johnson. Kadet. Tak se za ním půjdu podívat. Andrew si vzal na starost jiný úkol. Rozdělili jsme se. Já se vydal do astrometriky, kde se podle počítače měl nacházet Thomas Johnson. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

Vešel jsem dovnitř. Za konzolí se skláněl mladý kadet. Na něčem horečnatě pracoval. Kadet, Thomas Johnson? Byl jsem tak soustředěný na práci, že jsem si všiml, že někdo vešel dovnitř, až teprve po tom, co mě oslovil. Otočil jsem se, přede mnou stál praporčík, čerstvě promovaný. Ano, přejete si, pane ? Na okamžik jsem zaváhal, když jsem si všiml, jak se podivně dívá na hlavní obrazovku, kde jsem vytvářel dynamické modely sub-poruch. Raději jsem na konzoli za zády stiskl poslepu pár ikon a obraz vystřídala nějaká bezvýznamná měření. Jsem tu ohledně jisté, velmi citlivé záležitosti. Půjdu rovnou k věci. Údajně jste objevil nějaké subprostorové poruchy kolem stanice. Je to pravda? No, nevím pořádně o čem mluvíte. A tedy, jak o tom víte Chytré, velmi chytré, právě jsem se prozradil. No, máte pravdu, objevil jsem zvláštní fluktuace a brázdy. Ale to je zatím věc pouze vědecké sekce. Půjdu to hlásit asi veliteli, když komandér McRide nemá čas. A se vší úctou k vám, proč se o to zajímáte, nevím ani jestli o tom můžu mluvit s vámi... Chvíli jsem zpytoval svědomí, no, snad jsem to nepřehnal. Měl jsem ale práci a ten člověk mě rušil... Obávám se, že to vaše hlášení bude muset zůstat v tajnosti. Jsem Maxis Barett, Star Fleet Inteligence. Thomas nejprve na mě koukal, že si z něho dělám srandu, ale když se můj kamenný pohled neměnil, uvědomil si, že to asi myslím vážně. Vše, co jste se dozvěděl o těch subprostorových anomáliích, nebo jak to nazvat, nesmí přijít nikomu, opakuji nikomu do rukou. Veškeré vaše poznámky a výzkumy zakódujte nebo smažte. Stál jsem tam chvíli v naprostém úžasu, neschopen slova. Když jsem překousnul, že SFI má své mocné sítě natažené i na SB1 a že ten o rok starší kluk v ní již uvíznul. A jen tak se nevymotá... Teprve pak jsem začal přemýšlet o tom, co mi rozkázal.

Pane, to je přeci nemožné. Je to velice důležité, nemůžu o tom jen tak mlčet. To nejde ! Na to nepřistoupím... Co si to proboha myslel ? O něčem takovém se mlčet nedá.... Thomase jsem jistě tímto příkazem zaskočil. Ale jeho odpověď jsem rozhodně nečekal. Jak, že na to nepřistoupí? Co si o sobě myslí? Obávám se, že budete muset. Jistě jste rozumný člověk. Zveřejnění vašeho, takříkajíc objevu, by vážným způsobem ohrozilo pozici federace. A o to jistě nestojíte? Nechápu, proč o něčem tak důležitém musím mlčet .... Chci s komandérem pokračovat na výzkumech toho jevu, chceme tomu přijít na kloub. To jste tak krátkozraký ??? Ty poruchy subprostoru ho rozřezaly na několik 'oddílů' a ty se vzájemně pohybují. Mělo by se to naopak zveřejnit musí, musí se ten jev prozkoumat, jinak nikdy nepoznáme dynamiku subprostoru !!!

Byl jsem už téměř úplně rozčílený. Takto jsem se často nechoval, nevěděl jsem, proč jsem to dělal. Přece jenom to byl nadřízený. Tak jsem se trochu umírnil Proč vlastně tolik SFI záleží na nějaké sub-poruše ? Proč o tom nemám mluvit ? Protože řekněme, že tyto anomálie nejsou přírodního charakteru. Víc vám říci nemohu. A teď uposlechněte můj rozkaz! Sevřel jsem ruku v pěst a snažil se z toho nějak vybruslit.... Jak přesně zní váš rozkaz ? To nemám mluvit ani s velitelem ? Můj rozkaz je jasný. Zakódujte nebo vymažte veškerá data vztahující se k těm subprostorovým deformacím. A máte přísný zákaz o tom s někým mluvit. Ani s vaším nadřízeným. Rozumíte? Zlost ze mě rázem vyprchala. Ramena mi klesla a já smutně řekl: Ano, pane, rozumím. Můžu pokračovat ve výzkumech ? Konečně mu spadl hřebínek. Dokázal jsem to. Je to trochu jiné, než při simulaci na akademii. Jestli může pokračovat ve výzkumech? Rozhodně, že ne. Ale na druhou stranu, by se jeho pomoc při lokalizaci těch plavidel hodila. Navíc by to bylo rozhodně méně nápadné, než kdyby sem přiletěla banda expertů federace. Dobře, můžete pokračovat v monitorování těch poruch. Pokud by se nějaká přiblížila ke stanici nebo by se s ní stalo cokoliv jiného podezřelého, ihned mě informujte. Více než sarkasticky jsem se usmál. Se vší úctou, to můžu hned. Asi tři sub-tunely vycházejí z čtverce 00x45x60 a různě se proplétají a končí všechny těšně u hlavních dveří velkého hangáru. Tedy před tou havárií těch dvou plavidel se ty stopy posunuly směrem dál od stanice. Ta dynamika, kterou vykazují, mi přijde více než zvláštní. Mýlím se, když řeknu, že jde o plavidla federace ? Začal jsem mít čím dál větší pocit, že tohle se v tajnosti neudrží, i kdybych k tomu měl přispět svou troškou do mlýna... Tu vaší teorii o plavidlech nemohu potvrdit. Víte tedy přesně, kde se ty poruchy nachází a kde byli v minulosti? To by se mohlo ukázat jako rozhodující. Pokud bychom je dokázali sledovat, bude jen otázka času, kdy udělají chybu a spadne klec. Ano, dokážu monitorovat jejich pohyb a vznik nové poruchy, avšak ne pokud se pohybuje ten zdroj v poruše, kterou již vytvořil. Mohu sledovat jen nově vzniklé. V

případě velkých rychlostí v brázdách, můžu zachytit pohyb podle fluktuací, ale platí zde princip neurčitosti. Chci od vás, abyste se pokusil zpřesnit lokalizaci těch poruch. Budete mě o všem informovat. Co ale chtějí na stanici? Musím se podívat, jestli se tu neděje ještě něco zvláštního. Děkuji kadete. Musím ještě něco zařídit. Pamatujte, nikomu ani muk. Pousmál jsem se a odešel. Také jsem se usmál. V mysli my však opět vyvstala myšlenka nenávisti k informačním službám. Táta kvůli těm ... lidem umřel. Ještě uvidíme, jak to nakonec dopadne... Ano pane, naschle. Otočil jsem se a pokračoval v práci. Všechny data jsem ale izoloval a zakódoval. Jednoduchým binárním kódem, tohle by prolomil každý, kdy by se trochu víc snažil... ******************************* Vytvořeno Thomasem Johnsonem, kadetem 4. ročníku a Maxisem Barettem, praporčíkem. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 20. 10. 2004, 23:28

Chris Amber

The downfall of Irwin - part 2 Rescuers

Kadet 4. ročníku

Na místo neštěstí jsme dorazili jako jedni z prvních. Pohled to nebyl hezký. Obě lodě do sebe byly až groteskně zaklesnuty svými příděmi. Propletení dvojice svědčilo o mimořádné síle nárazu. Zkroucený kov vytvářel dojem jakési abstraktní plastiky, se kterou by se mohl autor klidně ucházet o ceny na nějaké prestižní výstavě moderního umění. Jenže uvnitř téhle byli lidé a většinou ještě děti. Sténání těch, kteří hroznou srážku přežili, bylo z hromady jasně slyšet… Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Ze záchranných družstev tu ještě mnoho lidí nebylo a obětem zatím nepomáhal nikdo. Na boku Irwinu, tam co bývaly dveře, zela v trupu pořádná díra. Neváhal jsem ani chvíli a vběhl tam tudy dovnitř. Ačkoli jsem nepatřil do záchranných družstev, nikdo mě nezastavoval. Nejspíš byla potřeba každá ruka… Uvnitř to páchlo spálenou umělou hmotou a skoro všude – tedy hlavně při zemi byl kouř. Vnitřní prostor byl zmenšen asi na třetinu, zbytek zaplnily trosky z propadlého stropu a odpadlého obložení stěn.. Z nejrůznějších míst vyhřezly dráty, z nichž mnohé byly zpřetrhané a občas probíjely a jiskry sršely v efektních ohňostrojích na zem. Jedna obrazovka poblikávala a svítilo pár červených výstražných světel. Zvuk sirény už ale chyběl… Nalevo vedl kdysi průchod do pilotní kabiny. Teď se ale změnil na změť trosek. Tudy se jít nedalo a navíc jsem pochyboval, jestli tam mohl někdo přežít. Moje pozornost se tedy obrátila napravo, kde se stejně dávno jako chodba rozkládal přepravní prostor. První řada sedadel byla vidět, osvětlená pruhem světla přicházejícím zezadu (z mého pohledu) z hangáru. Na třetím sedadle ode mě seděla žena. Oči vytřeštěné a u úst pramínek krve. Vykročil jsem k ní, načež jsem se praštil do hlavy o jakousi traverzu trčící ze stropu. S výkřikem bolesti jsem se sklonil a přitiskl si pravici na čelo, kde mi začala nabíhat pořádná boule. Za mnou už dovnitř vešel první z příslušníků záchranných čet. Přišel k ženě, položil jí ruku na krční tepnu a chladně konstatoval. Mrtvá. Zaslechl jsem sténání. Ale tam vzadu ještě někdo žije. Prohlásil jsem s nadějí. Záchranář neměl námitky. Poté, co se odčerpala většina dráždivého kouře, protáhl jsem se jako první

po zádech úzkým otvorem, který tu zbyl po uličce mezi sedadly po zborcení stropní přepážky. Za touto hradbou se vytvořila taková komůrka, kde neštěstí přežila valná část osazenstva tvořená čtrnácti či patnáctiletými studenty místní školy. Hej! Udělejte nám tam trochu místa. Křikl na mě kdosi nespokojeně zepředu. Uvědomil jsem si, že svým tělem blokuju ten jediný otvor, který to tu spojoval s přední částí lodi. Odsunul jsem se tedy s omluvou dál a zvedl se. Nebylo tu ale dost místa, abych se narovnal, a tak jsem musel zůstat shrbený. Navíc tu nebylo žádné světlo, takže jsem se nemohl ani hnout, dokud se ke mně nedostali dva příslušníci záchranářů, kteří na baterky nezapomněli. Ve světle jejich svítilen jsme si prohlíželi prostor. Zahrnoval tři řady sedadel po čtyřech, tedy 12 dětí, které se všechny krom menších šrámů zdály v pořádku. No tak. Běžte ven. Tudy. Záchranáři se chopili své práce a počali se starat o vyděšené děti. Pujčte mi baterku. Požádal jsem jednoho. Zaslechl jsem totiž jakýsi zvuk vzadu. Původcem byla dívka sedící v další řadě. Vypadala na první pohled taky v pořádku, ale měla nějak zaklíněné nohy. Pomozte mi někdo. Zakřičela. Rychlými kroky, jak mi jen shrbená poloha dovolila jsem přešel k ní. Tady zas bylo víc místa, a tak jsem se mohl narovnat z nepohodlné polohy. V pořádku, jsme tady. Začal jsem jí uklidňovat. Můžeš vstát? Nemůžu, nejde to. Neměla daleko k pláči. To nic. Jen klid. Položil jsem jí ruku na rameno. Trhla sebou, protože mě neviděla a nečekala to. Vzápětí se ale opět uvolnila. Dostaneme tě z toho. Neboj se. Zjišťoval jsem neodborným okem původ problému. Dívčino sedadlo vrhl náraz dopředu a nohy jí zapadly pod předchozí. Mému neodbornému oku se to zdálo dost vážné. Doufal jsem, že ani jedna není zlomená, ale jistý jsem si zdaleka nebyl… Hej! Pojďte sem! Křikl jsem na záchranáře. První byl u mě v zápětí. Tady. Ukázal jsem ve světle baterky. Záchranář se zamračil. Nevypadá to zrovna nejlíp. Dostaňte mě ven, prosím. Zažadonila dívka. To víš, že ano. Řekl jsem. Víš co? Dej mi ruku. Vzpomněl jsem si zase na podobné scény ze starých filmů – tam se člověk naučí věcí – kde to většinou funguje. Poslechla. Její ruka byla horká a celá zpocená. To ale ostatně moje taky… Možná to bude trochu bolet. Varoval záchranář. Hej, Tome! Podej mi sem nářadí. Nebojím se. Prohlásila, ale vypadala, že ujišťuje spíš sama sebe než nás a stiskla mi ruku pevněji. “Odveď jí myšlenky.“ Napadlo mě. To se přece ve filmech dělá. Já vím…jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Chris. Angie. Angie Faysová. Představila se nejistě. Hezké jméno. Kolik je ti let, Angie, jestli se můžu zeptat? Bude mi patnáct. Usmála se. A vám? Teď jsem se zase musel zasmát já. No, už skoro čtyřiadvacet. A co děláte? Než jsem mohl na tuhle trochu nepříjemnou otázku odpovědět, ozval se záchranář, který celou dobu našeho krátkého rozhovoru zkoumal situaci. Nevypadá to moc dobře. Oznámil ustaraně. Musím ven pro lepší nástroje. V tu chvíli posvítil kdosi dovnitř silným reflektorem. Všichni ven, rychle!

Přikázal mě neznámý hlas. Co je? Ptal se můj nynější kolega záchranář znepokojeně. Evakuace hangáru. Rozkaz komandéra. Zněla odpověď, která málem znamenala rozsudek smrti pro Angie. Záchranář mě chytil za ruku. Jdeme! A co ona? Zeptal jsem se nechápavě. Víš co to znamená evakuace hangáru? Zeptal se mě ostře, ale tak, aby to Angie neslyšela. Ne. Věř mi, že nic dobrýho. Ztišil hlas ještě víc. Tak už pojď! Zůstanu tu s ní. Nedal jsem se. Nemůžeme jí přece takhle opustit… Hele, já musím plnit rozkaz nadřízeného a ten zní : evakuace. Zkusil to na mě jinak. Ale já ho plnit nemusím. Chytil jsem ho za slovo. A taky nebudu. Hele. Jestli komandér spustí tu evakuaci, tak taky oba umřete. Řekl vážně. Věř mi. Takže stejně musíš ven. Rezignoval jsem na tenhle marný rozhovor. Prostě jsem nemohl pochopit, jak mohou záchranáři opouštět oběti a ponechat je na pospas. Řekl jsem si ale, že venku se to asi dozvím… Přešel jsem k Angie. Já se vrátím, slibuju. Vy někam jdete? Zeptala se vystrašeně. Myslela jsem, že… Vrátím se. Prohlásil jsem pevně a vyrazil co nejrychleji ven, abych byl už co nejdřív zase zpátky. Nechoďte pryč. Volala za mnou. Ale já musel. Venku mě uvítal nepříjemný obličej komandéra Becketta, velitele záchranných družstev na stanici. No konečně jdete, kadete. Co tu vůbec děláte? Tak ven dřív, než to tu zavřeme. Přikázal mi. Ale pane, uvnitř je ještě nejméně jedna živá. Oponoval jsem. Ukázal beze slova na plameny šlehající z předku USS Destiny, které se několik mužů pokoušelo marně hasit. No a? Nechápal jsem. Vždyť Irwin ani zdaleka neohrožují… USS Destiny, kadete, převážela anti-hmotu. Vysvětloval Beckett nevraživě. Jestli se k ní dostane oheň, tak si budete moci shánět novou stáž. Copak to nejde uhasit? Ale samozřejmě. Odvětil s až ďábelským úsměvem. Vypustíme z hangáru kyslík a oheň zhasne… A lidi uvnitř těch lodí? Rozhodil jsem zoufale rukama. Nechápal jsem a nemohl pochopit jeho postoj. Říká se tomu gambit. Občas musíte obětovat figuru, abyste vyhrál hru. Řekl cynicky. Tak to teda ne. Už zemřelo dost lidí a Angie nebude další. Nebude! Zašermoval jsem rukama před obličejem. To ne. Slíbil jsem, že se pro ni vrátím. A to taky udělám! A než stihl Beckett cokoliv namítnout, vběhl jsem zpátky do lodi. Dohonil mě tam další ze záchranářů, jiný než ten, co mi pomáhal předtím, nesoucí přes rameno brašnu. Praporčík Cave, přestavoval se. Sám to nezvládneš, když sis nevzal nářadí. Poklepal si na brašnu. Ale děláš chybu. Chybu? Rozčílil jsem se. Copak je chybou někoho zachránit? A navíc – možná jsem už udělal mnohem větší… Proč? Podivil se Cave, zatímco jsme prolézali otvorem. Víš, praporčíku, kdo jsem? Odvětil jsem temně. Jsem operátor, který naváděl Destiny na přistání… Sakra! Uklouzlo Cavovi. A teď musím napravit, co se dá… Jsem zpátky. Ohlásil jsem do tmy.

Ozvalo se radostné. Chrisi! Došli jsme až k ní. Rozplakala se. Objal jsem jí. To nic. Teď už bude všechno dobrý. A pokynul jsem Cavovi, aby se dal do práce. Trvalo to jen pár vteřin – mnohem kratší dobu, než jsem se hádal venku s Beckettem – a Angie byla venku. Opatrně jsem jí vytáhl. Ačkoliv měla nohy ošklivě pohmožděné a tekla z nich krev, přemáhala bolest tak statečně, že by se za to nemusel stydět ani leckterý akční hrdina. Padáme odsud. Prohlásil Cave. Neměl jsem námitky. Tedy vlastně bych i měl, ale Angie musela ven. Počkejte ještě. Ozvala se. Co moje kamarádka. Seděla vedle… Posvítil jsem na ono sedadlo. Ten pohled na mrtvou dívku s rozbitou hlavou bych nikomu nepřál. Rychle jsem baterku zase otočil. Angie, ona je… Já vím. Zašeptala smutně. Asi to věděla celou dobu a jen se chtěla ujistit… Chci domů. Posteskla si. Tak teda půjdem. Řekl jsem. To je řeč. Pochvaloval si Cave a vyrazil první. Vyšli jsme ven. Komandér Beckett stál před lodí a čekal na nás. Kromě něj tu zůstalo už jen pár hasičů. Čekal na nás, ačkoliv mohl už dávno přikázat odčerpání kyslíku bez ohledu na nás. Ale neudělal to. Asi není tak bezcitný a cynický, jakým se staví… To je dost, že jdete. Přivítal nás nevrle. Už nemáme moc času. Ukázal směrem k již rozsáhlému požáru. A tentokrát to už nemůžeme odložit. Řekl významně. Ale mohou tam být ještě živí… Už ne, kadete. Prohlásil. Jsou mrtví. Podíval se mi do očí. Z těch jeho div že nesršely blesky. Všichni! A jestli nechcete, abychom vy i já, a já rozhodně nechci, byli taky, tak k sakru vypadněte za támhlety dveře! Hned! „Vždyť má nejspíš pravdu. Jestli tam je třeba deset živých…na celé stanici jich je mnohem víc…a stejně vybouchnou“ „Ale jsou to děti…“ „A kolik jich je na základně?“ „Jednou toho budu litovat…“ „Lituj dne, kdy ses dostal sem.“ _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 21. 10. 2004, 9:16

Andrew d'Armand

Enemy inside

Praporčík

Z admirála Kříže jsem měl rozporuplný pocit, když jsem s ním jednal ohledně svatby byl plný entuziasmu, ale jakmile se rozhovor stočil k práci u výzvědné služby, připapadlo mi ,že skrývá nechuť. Nebo je jen tak dobrý ve skrývání svých pocitů. Jsem zvědav jak dopadne náš první úkol, možná mu admirál přikládá až přílišnou důležitost, vždyť co by se mohlo stát? S těmito pocity jsem procházel chodbami Starbase. Došel jsem až do své kajuty. "Počítači, uzamkni dveře, d'Armand beta čárka omega dvě" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 102 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Autorizační kód souhlasí, dveře uzavřeny" Tak, je to sice chabý pocit bezpečí, ale nic lepšího prozatím nemám. Usadil jsem se ke stolu a aktivoval jsem stolní počítač. Obrazovka se rozzářila a okamžitě se zobrazilo standardní logo UFP. Zaklestil jsem prsty do sebe a promnul až se ozval důvěrně známý zvuk prasknutí. Položil jsem prsty na klávesnici a začal už

automaticky zadávat příkazy. "Záznamy letové kontroly" "Záznamy letové kontroly, přístup odepřen" , hlásal počítač, inu nečekal jsem, že to pujde bez problémů, ale náhoda je blbec a tak jsem to prostě musel zkusit. Začal jsem vytvářet program, za chvíli jsem byl hotov, i na druhý pokus o prolomení. "Záznamy letové kontroly" "Záznamy letové kontrolu, přístup odepřen" Zamračil jsem se na obrazovku a vyťukal několik příkazů. "Záznamy letové kontroly, přístup povolen" Po tváři se mi rozlil úsměv a začal jsem prohledávat databázy. "Najdi všechny informace o subprostorových anomáliích" "Přístup odepřen" Tak tohle mě už opravdu vytáčelo. Ale, jestliže si někdo dával takovou práci aby je skryl, je to známka toho, že jsem na dobré cestě. Znovu jsem se dal do zadávaní příkazů. "Přístup povolen" Na obrazovce se mi začaly zobrazovat všechny relevantní informace. Pročítal jsem je podrobně, každou zvlášť. Zvláštní, tři sub-tunbely ústí k hlavnímu hangáru. Dočetl jsem všechny informace, tak není to mnoho, ale alespoň jsem zmenšil pověstnou kupku sena. "Vymaž všechny záznamy o subrostorové anomálii SQE-24A" "Vymazání kompletní" Tak teď už jen zbývalo zamezit, aby se ty informace opět dostaly do nepovolaných rukou. Byla to radost být opět v živlu, kde se cítím dobře. Jakmile se objevilo "program hotov" přišla na řadu titěrná práce nenápadně ten program dát do hlavního tak, aby to nikdo nepoznal. Zabralo to víc času než jsem myslel, ale výsledek byl více než uspokojivý, teď to nenajde ani uklízečka. Byl jsem sám se sebou spokojen. "Aktivuj program dqwe2zsi" Počítač poslušně zahlásil úspěšně spuštění. Teď už zbývalo jen čekat , až se objeví další zpráva. V tu chvíli mě osvítila myšlenka. Okamžitě jsem přešel do rozpisů služeb, přístup byl volný. Možná mě to trochu zklamalo, že je to tak jednoduché. "Porovnej rozpis služeb v hlavním hangáru s daty ohledně subprostorové anomálie SQE-24A u hlavního hangáru" Počítač chvíli pracoval, nebylo to nic snadného porovnat terrabyty dat. Měl jsem čas a došel jsem k replikátoru. "Broskvové ice capuccion" Zhmotnila se sklenička s požadovaným nápojem, usrkl jsem pěnu a požitkářsky jsem vychutnával obsah sklenice. Opět jsem se usadil na židli a kontroloval stav výsledku. Když jsem dopíjel druhou ..... "Analýza dokončena" Čekal jsem nepřeberně množstí jmen, ale na obrazovce se objevili pouze tři. Praporčík Matthew Morrison Crewman 3.třídy Ashley Undey Praporčík Kate de Violet

Nechal jsem si zobrazit služení záznamy všech tří osob, jediný, kdo by připadal v úvahu a měl motiv je důstojník bezpečnosti Kate de Violet. Podíval jsem se pozorně na její záznam, ano to musí být ona. "Počítači, kde se nachází praporčík de Violet?" "Praporčík de Violet je v hangáru 7" Tak a past za chvíli zklapne děvče, řekl jsem si v duchu a zavřel počítač. =/\=d'Armand Barettovi=/\= =/\=Barett=/\= =/\= Mám podezřelou, paluba 12, hangár 7, naším cílem je praporčík bezpečnosti Kate de Violet =/\= =/\=Rozumím, sejdeme se před vchodem =/\= =/\=Budu tam do pěti minut, d'Armand konec =/\= "Počítači odemkni dveře, autorizace ď'Armand beta čárka omega dvě" Dveře se otevřely a já vyšel, ušel jsem pár kroků a pak jsem se nervózně otočil zpátky ke své kajutě, je potřeba zajistit, aby se tam nikdo nedostal. "Uzamkni dveře autorizace d'Armand psí alfa dva dva jedna" Tak, jestli tohle někdo prolomí tak jedině Jem'Hedaři moji hlavou. Paluba 12 Docházel jsem k hangáru a už z dálky jsem viděl stojícího Maxe. Vypadal jako by mu právě skončila služba a jen ležerné pozoroval dění uvnitř. Došel jsem k němu, vytáhl padd a vyvolal záznam de Violet. Za několik málo vteřin jsme ji nalezli. Pokynul jsem hlavou k ní. Ovšem ne dost obezřetně, spatřila nás právě ve chvíli, kdy jsem Maxovi ukazoval padd a pak hlavou kývl směrem k ní. Na okamžik se naše pohledy střetly a pak se rozeběhla. Byli jsme pouhou vteřinu ochromeni, ale to ji stačilo. Když jsme doběhli, právě uzavírala dveře raketoplánu a ten o chvíli později vyletěl z hangáru ven. "Ještě není opravený!" hulákal vztekle technik. Max na mě kývl a ukázal na jeden z raketoplánu, vběhli jsme dovnitř. Max se usadil u kormidla a já ke zbraňové konzoli. "Drž se, bude to jízda" , zavolal na mě do zadu. Raketoplán vyletěl jako střela ze stanice. "Mám tu raketoplán směr 090 024" "To bude ona" Max stočil kormidlo a hon na lišku právě začal.

Created by praporčík Andrew d'Armand & praporčík Maxis Barett _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 21. 10. 2004, 12:00

Chris Amber

The downfall of Irwin - part 3 The Value of life

Kadet 4. ročníku

Jestli byly události do teď hrozné, přišla ještě ta poslední nejstrašnější… Vyběhl jsem s Angie na zádech z hangáru. Komandér mě v patách, jako skoro poslední. Předal jsem Angie čekajícím doktorům a ti jí okamžitě odvezli na ošetřovnu. Uvítala nás kapitán Sandra Haydsová. Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Komandére Beckette, hlášení. Madam, zachránili jsme 13 osob z Irwinu. Na palubě Destiny vypukl požár, který se šíří k převážené anti-hmotě. Musíme vypustil kyslík… Jsou uvnitř ještě nějací živí? Přerušila ho. Komandér se významně podíval na mě. Nejsou. Dobrá, tak to tedy spusťte. Souhlasila. Crewman obsluhy zmáčkl první tlačítka. Pozor! Spuštěno hermetické uzavření hangáru 2. Zavření vchodů za deset…devět… Ozval se výstražný hlas počítače. Poslední lidé, kteří se ještě zdržovali vevnitř chvatně vybíhali ven. …jedna…nula. Dveře, kterými jsme vyběhli se se syčením zavřely. Začíná proces odsávání kyslíku. Odhadovaný čas – 1 minuta. A pak se to stalo. Otvorem v trupu se z útrob Irwinu vynořil člověk. Sám se dokázal vyprostit a dostat se z lodi. Jenomže pozdě. Příliš pozdě… Spatřil jsem ho jako první. Kapitáne! Vykřikl jsem a ukázal na něj. Proboha. Vydechla Haydsová. Done! Obrátila se rozzlobeně na Becketta. Takhle to podle vás nikdo nepřežil? Vrhl jsem se proti dveřím. Neotevřely se. Začal jsem do nich bušit, do jejich skleněné výplně. Ale deseticentimetrové bezpečnostní sklo mým pokusům snadno odolalo. Otevřete, ksakru! Přikázala kapitán crewmanovi. Nemůžu, madam. Je to automatická procedura… Tak pohněte zavolat na můstek, ať jí zruší z primární řídící konzole! Nebo strojovnu! Ale hlavně dělejte! Crewman poslušně odběhl. Beckett to sledoval s vytřeštěnýma očima. Příliš pozdě. Vydechl. A měl pravdu. Nechal jsem marného bušení a jen přitiskl dlaně a obličej na sklo a se zoufalým výrazem sledoval závěr tragédie. Člověk uvnitř – byl to vlastně ještě chlapec, kdo ví, zda mu bylo čtrnáct – mě uviděl a zamířil ke dveřím. Po pár krocích ho ale nedostatek kyslíku dostihl. Jeho plíce, zaplavené nenadálým přílivem lehčího dusíku, zkolabovaly, stlačené vyšším tlakem zbytku těla a to stejně jako sám nedostatek kyslíku způsobilo smrt. Padl na zem a už nevstal. Ještě párkrát sebou křečovitě trhnul a pak znehybněl… Plameny za ním, které už výrazně ohrožovaly náklad Destiny, pomalu slábly až zmizely docela. Nebezpečí výbuchu pominulo. Stálo to nejméně jeden život mladého člověka. Ten život měl dnes cenu hvězdné základny třídy Avalon. Byla to ale jeho skutečná cena? Dveře se náhle otevřely. Podařilo se přerušit odčerpávání kyslíku. Bohužel

až ve chvíli, kdy už žádný nezbyl… Ztratil jsem ve dveřích oporu a tím i rovnováhu. Ani jsem se ji nesnažil získat zpět. Klesl jsem na zem, na kolena. Můžu si vůbec dovolit říct, že tohle všechno nebylo kvůli mně? Naplno se ve mně projevilo celou tu dobu potlačované psychické zhroucení, které se u lidí v podobné situaci často objevuje. Já to nebyl. Zadal jsem správný kurs…správný… Upíral jsem oči nepřítomně do prázdna a neustále, s různými obměnami, jsem opakoval tyto dvě věty. Dorazil admirál Rico. Nejspíš si žádal hlášení o situaci, ale nezaregistroval jsem, co přesně říkal. Jen nosítka s mrtvým chlapcem, která kolem mě pronášeli jsem viděl. Teprv, až když přišel ke mně. Kadete? Nemůžu za to, pane. Pomalu jsem vstal. To nevím. Odtušil Rico. Ale dokud se to neujasní, budeš mimo službu, jasný? Ano, pane. Zasalutoval jsem nepřítomně. Rico se obrátil ke kapitánu Haydsové. Na tohle budeme muset zavolat JAG. _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 21. 10. 2004, 13:58


OFF: Vzhledem k tomu, že se mi Ka'Vor doposud nenahlásil, tak nemůžu pokračovat ve svém logu. Proto vás prosím, aby jste příběh moc neposouvali, protože by se taky mohlo stát, že by pak dopsání logu nemělo význam. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku.

21. 10. 2004, 15:04

Andrew d'Armand

Chris

Praporčík

OFF : Mohl jsi si říct o smazání loginu normálně, protože takhle si jsi podepsal ortel smrti _________________ Andrew d'Armand "Multi enim sunt vocati, pauci vero electi."


Thomas Johnson

Raketoplány na cestě

Podporučík

" Píííp, Píííp, Píííp ..." Zazněl zvuk nějakého hlášení z konzole ... Najednou jsem s sebou trhl a vzbudil se. Rozhlédl jsem se kolem, astrometrika byla ponořená v potemnělé šedi stěn, jen na mé konzoli svítily barevná tlačítka... Můj ospalý pohled se však zarazil a já se s hrůzou podíval zpátky ... Celý displej svítil zeleně, borgskými ovládacími ikonami ... "Píííp, Píííp, Píííp ..."

Píííp, Píííp, Píííp ... Zazněl zvuk nějakého hlášení z konzole. Najednou jsem s sebou trhl a vzbudil se. Rozhlédl jsem se kolem, astrometrika byla ponořená v potemnělé šedi stěn, jen na mé konzoli svítily barevná tlačítka... Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

Až teď jsem si uvědomil, že jsem musel v astrometrické laboratoři usnout, když jsem tu do noci, i přes nevědomí nadřízené, vysedával a snažil se na něco přijít. Počítači, čas ... Promnul jsem si oči a začal naplno vnímat okolí. Je přesně 5:33:28 ... Náhle se mi zdálo, že jsem ještě víc ospalý, než doposud. Vstal jsem ze židle a protáhl se. No, měl bych se ještě na pár věcí podívat, řekl jsem si rozhodně. Terpv nyní mou pozornost upoutalo hlášení konzole. Klikl jsem v očekávání na klávesu... Co ? Počítači, lokalizuj raketoplán v kurzu 090 024. A ukonči už ten standartní sken. Ach jo, zapomněl jsem ho vypnout a běžel asi celou noc. Ale bez toho bych si nevšiml toho raketoplánu. Mohlo jít sice o nějaký dopravní, ale teď jsem se zajímal o spoustu věcí kolem SB1. Lokalizováno, raketoplán typu 8 ve směru 090 024. Jejen člověk na palubě. Hmmm, škoda, to nic nebude. Povzdechl jsem si a vzpomněl si, že jsem se ani neumyl a že bych si měl něco připravit na nástup do služby... Počítači, všechny data izolované v souboru 01mbeta zkopíruj do PADDu přes ultraport. Do souboru na konzoli přidej výsledky skenování za posledních 15 minut. Soubor zašifruj binárním kódováním s klíčem: ... , chvíli jsem zapřemýšlel, chtělo by to něco jednuduchého, aby se sem mohl kdokoliv, kdo by o to stál, naboural, s klíčem y= log 3x kde y je hodnota klíče a x je parametr v intervalu <1;2>. Nelze splnit. Data neexistují. Do háje, oni mi to už vymazali... Tolik práce, nevěděl jsem, jestli mám blíž k slzám nebo neskutečnému vzteku... Umí jen ničit !!! Počítači, proveď ty samé příkazy pouze s daty z posledního skenu v intervalu <-15 min ; 0>. Provedeno, data zkopírována a zašifrována. Nakonec jsem se už rozhodl ... pro slzy. S hlavou v rukách jsem přemýšlel nad konzolí... A v mé mysli se spřádal plán... Zachycen pohybující se objekt, směrový verktor 090 025.[/i][b] Vzhlédl jsem a rychle doběhl k obrazovce. Zobrazit ! Definuj objekt... Raketoplán typu 9, dva lidé na palubě, rychlost 0,85 impuls. Bylo mi jasné, že někdo z SFI pronásleduje nějakého chudáka... To už bylo moc, nerozumněl jsem tomu všemu kolem, ale věděl jsem, že se to musí říct ostatním. Nejvíce mě zajímala technologie, kterou byly vytvořeny ty poruchy. Proto jsem si vytyčil dva cíle. Nejprve se snažit objasnit tu technologii a pochopit její základní principy a potom snažit se nějakými chytrými prostředky. Malá torza mé malé 'msti' SFI se již objevovaly v mé mysli zcela zřetelně. Pln sarkasmu jsem se pobaveně usmál a otřel oči. Do začátku služby jsem měl ještě hodinu a nemělo smysl jít do kajuty. Počkám tu na madam McRide rovnou, rozhodl jsem se. Opřel jsem se lokty o konzoli a začal všechno znovu studovat... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...

21. 10. 2004, 17:23

Bart G. Farkas

Nečekané překvapení při návratu na SB McKinley



Raketoplán s Bartem se pomalu zvedal z rodné Země. Poté nabral kurz k ohromnému kolosu, jež měl název Hvězdná Stanice McKinley. Bartovi se v hlavě míhaly spousty nádherných vzpomínek na právě prožitou dovolenou se svou láskou Vicky. Tou Vicky, jež s ním byla zasnoubena a znamenala pro něj víc, než jeho vlastní život. Dovolená se jim vydařila víc, než si zezačátku myslel. V mnohém se poznali a ještě více se sblížili. Nebylo pochyb, že se mají na smrt rádi. Jeden by byl ochoten položit život za druhého. Bart se ale po týdnu musel vrátit zpět ke své práci na stanici, kde zastával místo velitele čety číslo 1, na což byl patřičně hrdý, a proto po vysazení Vicky na akademii nabral jasný kurz. Jak se tak přibližoval, stanice se stále zvětšovala. Zaujali ho lodě, jež stáli místo u stanice, ve větší vzdálenosti od ní. Vypadalo to, jako by se báli k ní přiblížit. Bart znejistěl, ale i tak letěl dál. Neměl důvod zastavovat a ověřovat si to. V tu chvíli však zazněl skrz komunikaci hlas jednoho z letových dispečerů. “Tady je letová kontrola. Neznámí raketopláne, zastavte svoji cestu, stanice je momentálně nepřístupná, odleťte na udanou vzdálenost od ní, jež Vám právě zasíláme.„ V raketoplánu zazněl tón, který ohlásil příchozí zprávu. V té byly udány souřadnice, na něž se měl Bart se svým raketoplánem přemístit, toho však teď zajímalo jediné…. “Letová kontrolo, tady je raketoplán Falco, co se stalo, že je základna odříznuta ?„ Chvíli na to přišla jasná a vystihující odpověď, která však Barta vůbec neuklidnila, ba spíš naopak. “V jednom z doků se stala nehoda, střetnutí dvou lodí. Jedna z nich vezla náklad antihmoty. Mohlo by dojít k výbuchu, proto není povolen žádný přístup. A nyní změňte kurz Falco.„ “Pane bože !„ Projelo náhle Bartovi v hlavě. Pokud by stanice vybuchla, zemřeli by v ní téměř všichni jeho nejbližší. Nemohl něco takového dopustit. Věděl, že když nezmění směr, pokusí se ho letová kontrolo zastavit a pokud by se mu i tak podařilo dostat se na základnu, může kdykoliv dojít k výbuchu. Ten by pak znamenal smrt všech okolo, i jeho. Vicky by to jistě velmi ranilo, ale co měl dělat. Nemohl v tom přátele nechat. Jeho přesvědčení prostě bylo takové. Rozhodnutý zmáčkl tlačítko na konzoli ovládání raketoplánu a tím zvýšil jeho rychlost na plný Impuls. Záhy se však očekávaně ozvala letová kontrola, hlas dotyčného zněl ostře a rozzlobeně. “Toto je poslední varování Falco !!! Ihned změňte kurz, nebo k tomu budete donuceni násilím jednou z lodí pomocí vlečného paprsku a až tady všechno skončí, tak se postarám o to, aby jste šel před vojenský soud za porušení rozkazu !!!„ Takový přístup Bart nečekal, ale stejně směr letu nezměnil. Dál letěl přímočaře k jednomu z volných hangárů, jež byl poblíž tomu, v němž se stala srážka. Nešel přehlédnout. Plápolající oheň ve vnitř a zdeformované kusy plátů na okrajích jasně naznačovaly, kde se ta tragédie odehrála. Poté se Bart opětovně nahnul nad komunikací a řekl rázně. “Tady je poručík Farkas, velitel týmu mariňáků na SB McKinley. Jsem tu proto, abych v těchto těžkých situacích pomohl a jinak tomu nebude ani dneska. Všechnu zodpovědnost beru na sebe, pokud mě zastavíte, zmaříte tím jen úsilí dalšího člověka, jenž chtěl pomoci.„ Bart s napětím čekal na odpověď. Čím blíž byl onomu hangáru, tím větší tep měl v žilách. Adrenalin se stupňoval a pot se začal projevovat. Takové pocity by už snad mariňák měl zvládat, ale tady šlo o víc než o životy nevinných, šlo tu především o životy těch lidí, které měl Bart nejradši. Jeho nejbližší přátelé s velkou pravděpodobností trčeli na základně a čekali na to, jak se situace vyvine. Zpráva od letové kontroly přišla téměř ihned, ale její obsah zněl přímo nečekaně.

“Je mi jedno kdo jste, nyní jste porušil pravidla a já se postarám o to aby…..„ Větu však nedořekl, namísto toho Bart uslyšel ještě jeden hlas, mnohem tišší, jakoby tomu dotyčnému dal rozkaz někdo jiný. O chvilinku na to přišla konečná odpověď. “Dobře Falco, máte povolení přistát v hangáru 5, hodně štěstí. „ Tušil jsem, o koho se jednalo, pravděpodobně sám Maxis mě zachránil před stíháním a před jasným porušením rozkazů. Byl jsem nadmíru rád, že je při mně. Raketoplán prudce vletěl do hangáru 5, pravděpodobně nepovolenou rychlostí, proto také brzdná dráha byla delší, naštěstí to tlumiče ustály. Sotva se jeho dolní část dotkla země, otevřeli se dveře a z nich vyběhl Bart. Byl ve své uniformě, jež nosil zde na palubě McKinly. Nečekal na nic, ani nevynesl jediné zavazadlo, jen běžel. Nohy ho nesly chodbami směrem k osudovému hangáru. Pokud měl někde pomoci, bylo to právě tam. Začínal cítit, jak se na jeho fyzičce promítl týden relaxace a odpočinku. Byl rychleji unaven a nedosahoval takových výsledků, jako při normálním pracovním i cvičebním vytížení. Přesto se ani na chvíli nezastavil. Hangár 2 nebyl zas tak daleko, ale uličky SB se klikatily a stáčely, tudíž bylo těžké občas najíst správný směr. Nakonec se to Bartovi přeci jen povedlo a tak se udýchaný dostal až k místu, na němž bylo jasně vidět, že následky nehody jsou přímo děsivé. Dvě zničené lodě, spousta bezmocně pobíhajících lidí a hafo záchranářů. Na jedné z těch lodí šlo ještě stále přečíst jméno, jednalo se o USS Destiny, což v překladu znamená osud. Jak příznačné jméno. Bart se zastavil, ztěžka oddychoval a jeho oči hledaly kohokoliv vyššího, kdo by mu dokázal povědět alespoň stručné informace o tom, jak se to stalo a kde se teď provádí záchranné operace. Tu zahlédl komandéra Backetta, jež právě rozdával rozkazy záchranám týmům. Rozběhl se tedy k němu. “Komandére ?„ Komandér se otočil na Barta a bez bližšího prozkoumání se ho zle zeptal ? “Co sakra chcete ?! Nevidíte, že tu mám akci ?„ Barta to však nepřekvapilo, věděl, že toho má Backett opravdu nad hlavu a tak se jeho nepřiměřené reakci ani v nejmenším nedivil. “Vím, že máte hodně práce komandére, ale jsem tu, abych pomohl. Jsem poručík Farkas od maríny, nedělejte proto žádné předsudky, chci udělat co bude v mích silách, abych zachránil nevinné ze spárů smrti. Myslím, že v této chvíli je Vám dobrá každá ruka.„ Komandér si mě změřil očima a nakonec přitakal. “Máte pravdu poručíku, omluvte mé chování. Támhle v té lodi jsou ještě přeživší, pomožte tedy našim záchranářům, budeme Vám za to vděčni.„ Bart se zlehka pousmál a po větě… “To jsem chtěl slyšet komandére.„ …vystartoval směrem k položeným záchranářským potřebám, čapl jednu brašnu a během chvíle zmizel v troskách lodi. Loď vypadala přímo úděsně. Občas kolem Barta probil zkrat z uraženého vedení, občas ho málem povalil padající předmět, jež se utrhnul, prostě přímo masakr (Jak by řekla moje učitelka z Matematiky ). Bart pokračoval skrz zasypané chodby a tu uslyšel tiché volání o pomoc. “Pomozte mi někdooo…„ Bylo to tak tiché, že šlo stěží poznat z jakého směru to jde. Přede Bartem

se náhle objevila zasypaná chodba. Rozhodl se tedy pro nebezpečný čin. Vytáhl phazer a zapnul ho na maximu, zamířil na sutiny a když zmáčkl tlačítko výstřel, tak jen potichu doufal, že tím nenaruší stabilitu konstrukce, která sama o sobě držela snad jen silou vůle. “Tzvvvvvvvvvvvv….„ Ozval se výstřel uvnitř chodeb. Několik chvil na to se ozvalo :“Křach „ a na Barta spadla nějaká část konstrukce. Byl to bolestivý pád, naštěstí se mu nic vážného nestalo. Pohmožděniny a odřeniny vůbec nevnímal. Odhrnul ze sebe napadaný materiál, zvednul se a posvítil si do chodby, jež ještě před chvíli nebyla průstupná. Phazer však splnil, co měl, cesta byla otevřena. Bohužel za to zaplatil cenou nejvyšší. Když konstrukce spadla, několik těžších částí spadlo přímo na něj a bezmilostně ho rozšrotovaly. Další Bartovi kroky vedli skrz sutiny napadaného materiálu. Několik místností se zde pravděpodobně spojilo silou nárazu v jednu. Hlas, který volal o pomoc byl ale stále silnější a to Barta utvrzovalo v předpokladu, že se blíží. Najednou se chodba stočila doprava a hned tam bylo vidět mladou ženu, podle uniformy člen posádky, která se nemohla zvednout, protože na ní leželo množství napadaných věcí. Bart se přiblížil až k ní a začal ji uklidňovat, při tom zjišťoval míru jejího zranění. Už jsem u Vás, mé jméno je Bart a jsem tu proto, abych Vás odsud dostal. Nebojte se ničeho, za chvíli už si budete užívat na slunných plážích v holosimulátoru. Žena se zasmála, ale smích náhle přešel v nekontrolovatelný kašel. Bart začal odendávat všechny věci, jež na ní ležely. Když bral asi 7, uvědomoval si, jak velkou zátěž na sobě celou dobu měla. Poslední věcí byl trám, jež ležel přes její nohy. Nejspíš rozdrtil kosti v nich, ale potřeba bylo nyní ho nějak zvednout. Nic ho nenapadalo a takhle trám zvednout bylo velmi namáhavé, ba skoro nemožné. Nakonec Bartovi zbyla jediná možnost. “Teď zavřete oči a důvěřujte mé trefě. A nebojte se, jsem cvičenej ve střelbě, jak jinak bych se mohl stát mariňákem ne ?„ Žena naprázdno polkla a zavřela oči. Řekla jen… “Věřím Vám.„ Vzal phazer, nastavil ho na 75% a namířil na místo, kde trám překrýval pravou nohu. Výstřel mu připomněl, jak se v dávných filmech lidé pokoušeli přeříznout svářečkami kusy kovových matriálu co nepřesnějším řezem. Když paprsek zmizel ozvala se rána. To jak zbytek odříznutého tělesa dopadl na zem. Pak stačilo jen vší silou zabrat a druhou část přesunout mimo nohy. Bart se bohužel nemýlil, kosti na nohách, přes něž padl tem trám, byly opravdu rozdrceny. Musel tedy nahlédnout do tašky a vyndat z ní stahující tlakové obinadlo, jež působilo, jako pevný obal na určeném místě. Zaručil tak, aby se s nohami v daných místech nehýbalo. Když byl pacient připraven k přenosu, tak řekl. “Nyní přijde to nejtěžší, pokusím se s Vámi dostat ven z lodi. Vezmu Vás do náručí, ale musíte se mě pevně chytit za krk. Bude to fuška, ale věřím, že to oba zvládneme.„ Žena neměla jinou možnost a tak souhlasila. Pořádně se chytila Barta kolem krku a ten ji vzal do náručí. Poté se skrčil a bokem se posouval skrz zdemolovanou chodbu. Postupně se takto dostával dál a dál k východu z lodi, najednou se však stalo něco, s čím nepočítal. Loď se mohutně otřásla, což mělo za příčinu, že se Bart propadl o jedno patro níž. Spadl na záda a tělem mu projela tupá bolest. Ženu stále držel v náručí a proto se jí nic nestalo, jen ještě více přidala na drastičnosti pádu. Bartovi se stěží dýchalo a nemohl se pohnout. Něco kovového mu projelo nohou a tou mu teď do hlavy přicházely pořád dokola Impulsy bolesti. “Haló, je Vám něco ?„ Zeptala se žena na jejíž tváři byl vidět strach. Bart si odkašlal, posadil se,

promnul si bolavá záda a podíval se na nohu. Nebylo to tak děsné, jak se mohlo na první pohled zdát. Kousek kovu o velikosti asi 5 cm čtverečních se zaryl do jeho levého stehna. Nebyl čas brečet nad rozlitým mlékem. S kvílivým zasténáním si Bart nohu uvolnil. Z rány teklo mnoho krve. Musel se dostat pryč. Ženu uklidňoval tím, že ji držel za ruku a při tom se rozhlížel po okolí, kudy dál. Dík baterce našel otevřený Jeffreisuv průlez. Byla to jediná cesta odtud. Bylo sice riskantní lézt do takového malého otvoru a tím se dostat do míst, z nichž se po dalším otřesu jen těžko dostane, ale co jiného mu zbývalo. Ovázal si nohu, aby zastavil krvácení a ženu položil na prozatímní gumové nosítko, které se kolem ní obalilo a nechalo jí jen otvor pro obličej, aby mohla dýchat. Bart netušil, jak dokonalé věci dnešní záchranáři používají, nikdy se s žádným nesetkal a pokud sledoval filmy, tak jen ty ze staré doby kolem 21.stol. Začal se prodírat kulhavě tunelem za sebou táhnoucí zraněného člověka. Najednou uslyšel hlasy. [i]“Rychle utíkej, bude se tady vypouštět vzduch !„[i] V Bartovi hrklo. Pokud vypustí vzduch, zastaví tím přívod kyslíku a oni tu zemřou. Přidal tedy na kroku a i když ho noha ukrutně bolela, snažil se na to nemyslet. Paprsky světla osvítili konec průlezu, což znamenalo jediné. Je tam někde východ. Stačilo pár kroků a byl u něj. Opravdu to byl východ. Jak loď narazila, část její byla uražena a tak defakto došlo k tomu, že tento průlez měl výstup rovnou ven. Bart tedy seskočil a do rukou chytil onu ženu. Uslyšel sirény a to znamenalo jediné. Musel se rozběhnout k jednomu z východu. Ani se moc dlouho nerozmýšlel a kulhavým během se přibližoval. Tu se však vchod začal zavírat a za ním na něj mávali lidé, aby pospíšil. Dva záchranáři mu vyběhli na pomoc a zatímco jeden z nich ženu převzal druhý pomohl Bartovi podepřít zraněnou nohu. Nakonec to stihli a Bart si jen polknul, když se dveře za ním zavřeli. Mohl tam klidně zůstat. Jeden z doktorů ženě sundal gumové nosítko z těla a teprve teď si Bart všiml její hodnosti, byla komandér, což znamenalo, že se pravděpodobně jedná o velitele té poničené lodi. Ale ať měla hodnost jakoukoliv, důležité bylo, že přežila a nyní už kolem ní běhali doktoři. I kolem Barta už to jelo jak na běžícím páse. Sundat obinadlo, vyčistit ránu, zalepit ji atd. Bart to ani nevnímal. Jediné, co ho teď vyrušilo byl shluk kolem jednoho přeživšího, který tam zůstal. Jednalo se o mladého chlapce. Bohužel už bylo pozdě. Ani bušící ruce Chrisse Ambera už ho nemohli zachránit. Udusil se bez přísunu kyslíku a zemřel. Bylo to velmi smutné. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! Naposledy upravil Bart G. Farkas dne 21. 10. 2004, 18:34, celkově upraveno 1 krát 21. 10. 2004, 18:25

Mark Rico

Rozhovor

Víceadmirál

Sandra vstoupila. Byla oblečena v klasické uniformě, vlasy staženy do decentního copu. Zelené, nevýrazné oči, malá, ale pevná prsa, oblé boky, v pravé ruce dva PADDy. Člověk nemohl tvrdit, že je nějak extra krásná, vlastně byla spíše nenápadná. To si na ní ale Rico cenil nejvíce. Ve skutečnosti to byla rázná žena, která se nestydí za svůj názor. Poslušná rozkazů, ale vnitřně tvrdá. „Co velitelství?“ „Dva důstojníci JAGu už dorazili na stanici. Admirál Kříž se aztím nevyjádřil.“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rico si povzdechl. Seděl ve své kanceláři už tři hodiny nad záznamy a hodnocením kadeta Ambera, technického stavu lodě jež naváděl, záznamy jejího kapitána, výslechy, jež proběhly během několika hodin po nárazu, ale pořád viděl jen jedno možné řešeí. Sandra se posadila proti němu.

„Kdo za to může, Admirále?“ „Chris.“ „Opravdu?“ „Ano, jiná možnost tu není. Jak to vidím já, bude obžalován ze dvou nedbalostí ve službě, jež zapřičinila ohrožení stanice a veřejné ohrožení s následkem úmrtí 35 osob.“ „To by znamenalo...“ „Doživotní trest v kolonii na Marsu. Možná, že ho po třiceti letech pustí za dobré chování na doživotní podmínku.“ „A co jeho nadřízený?“ „Ponese odpovědnsot s ním, i když nejspíš dostane jen podmínku. Tak či onak asi u flotily zkončil. Uvidím, až si s ním promluvím.“ „A incident s komandérem Beckettem?“ „Musím to ještě prošetřit.“ Kapitán si povzdechla: „Kde je ten kadet teď, Marku?“ Sandra toto oslovení nepoužívala často, věděla, že Ricovi připadá hodně osobní, ale dělá mu dobře a je to způsob, jak vyjádřit, že je za ním. Po pravdě, od nikoho jiného by si to asi nenechal líbit. Kdysi si o tom spolu povídali na jednom banketu. Hodně tehdy pili. „Nevím, je uvolněný ze služby. S největší pravděpodobností je v kajutě. Budu muset vybrat někoho, aby na něj dohlídli po dobu, co bdue probíhat služba.“ „Máte už někoho?“ „Myslím, že poručík Farkas to zvládne.“ „Neposlal jste ho na dovolenou?“ „Už se vrátil. Mám zprávy, že dokonce pomáhal při vyprošťování. Divné, že jsi si ho nevšimla. Ale co. Hlavní je, že mu věřím, sice se ještě pořádně neseznámil se svým týmem, ale alespoň si je prověří a rychle se začlení .“ Rico se poškrábal na bradě, vstal a přešel k replikátoru: „Chci, aby jsi se postarala o pány z JAGu. Ať mají všechy potřebné informace, pravomoce, prostě ať mají vše, na co si vzpomenou. Taky dohlídni na odvolání toho.. toho.. jak se jmenuje ten, pod kým sloužil Amber?“ „Nevím, ale zjistím to.“ „Fajn, pak posbírej ještě nějaké výpovědi a mrkni se, kdo by za to mohl ještě v OPS nést zodpovědnost. Tohle sebou vezme pár lidí, ale nikoho zbytečně. Prošetři to. Nechci z toho politickou aféru. Ty, co nemají vinu, chraň, klidně mým jménem. Jasné?“ Sandra přikývla. „Dvojitou vodku s ovocným džusem.“ „Pane, myslíte, že je to dobrý nápad? Doktor vám říkal že by jste neměl pít.“ „Do prdele s doktory.“ Zamumlal Rico. Kapitán mu nerozuměla: „Prosím?“ „Nic, jednou mě to nezabije.“ „Jak myslíte.“

„Dej si odchod. Ne, ještě něco!“ Sandra už stála: „Ano?“ „Tohle,“ Admirál jí podával PADD „rozešli pozůstalým. Právě jsem to dopsal.“ „Mohu se zeptat, co to je?“ „Kondolence.“ Created by Rear Admiral Mark Rico & captain Sandra Hayds. _________________ "...gegen alles!" Naposledy upravil Mark Rico dne 21. 10. 2004, 20:21, celkově upraveno 1 krát 21. 10. 2004, 18:33

Bart G. Farkas

Důležitý úkol


Bart vstal a vydal se na cestu, doktor když viděl, jak se tváří, tak se ani nepokoušel ho zastavit. Jen si tak v duchu pronesl:"No jo, mariňák." a pokračoval dál v pomoci zraněným. Bart šel rovnou do své kajuty, potřeboval sprchu a to sakra hodně. Ani se nesvlékl, protože z něho čouhali stejně jen cáry jeho staré uniformy a hned skočil pod vlažný proud vody. Když asi po 10 minutách vyšel z koupelny, byl jako znovuzrozený. Noha sice stále ovázaná a bolavá, ale jinak v pořádku. U replikátoru si nechal udělat novou uniformu a tu si pak zkoušel u zrcadla. Padla mu stejně jak ta před tím. Poté sedl na židli a teprve teď si začal uvědomovat, co se všechno za tak krátkou dobu stalo, a co se mohlo stát. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Náhle se ozval Bartův komunikátor... =/\= Tady je kapitán Sandra Hayds poručíku Farkasovi, nejste nějak zaneprázdněn? =/\= "A heleme se, že by už všichni věděli, že jsem doma ? pro sebe Bart a rukou se dotkl komunikátoru.

" Řekl si posměšně

=/\=Tady je poručík Farkas, myslím, že ani ne, co se děje kapitáne ?=/\= A na Bartovu otázku přišla ihned odpověď, nebo spíš rozkaz ? =/\= Dostavte se prosím do kanceláře admirála Rica. Bude Vás očekávat =/\= Do Ricovi kanceláře ? Bude mě čekat ? Tady se zvěsti šíří rychlostí světla. Jsem na základně cirka 5 hodin a už i Rico o tom ví. =/\=Rozumím kapitáne, budu tam za moment.=/\= Bart vyšel z kajuty a vydal se po trase, kterou znal skoro nazpaměť, do Ricovi pracovny. Chodíval tam často, možná nejčastěji ze všech vyšlých kadetů bývalého 4.ročníku. Za chvilinku stál před jeho dveřmi, těmi dveřmi, co vedli k Ireně, Ricově sekretářce. Na nic nečekal a rázně vešel. "Ahoj Ireno, jak pak se máš ?" Řekl Bart jen tak mezi dveřmi, aby se neřeklo. "Můžu za Ricem ?" Zeptal se jí hned na to. Irena přikývla a usmála se na něj. "Dnes nějak dobře naladěný, ne?" Bart se musel usmát a pak odpověděl.

"No, spíš jsem dneska jen shodnou náhod nepřišel o život, ale jinak hezkej den ne ? Slunce stále svítí." A při tom otevřel dveře a mrkl na Irenu. Pak už se ale musel vzpřímit a vešel přímo k samotnému admirálovi. Při jeho krocích bylo vidět, jak našlapuje a při tom trochu pokulhává. Pak si před něj stoupl do pozoru a řekl. "Admirále... Rád bych Vám ještě jednou poděkoval za půjčení raketoplánu a poskytnutí dovolené. Moc jsme si to s Vicky užili. No a teď mám jedinou otázku. Copak ode mě potřebujete ?" Rico se usmál a řekl. "Posaď se, poručíku. Tohle bude trochu na delší dobu." Bart na to zdvořile odpověděl. "Děkuji pane." Při tom si samozřejmě uvědomoval, že pokud je to něco závažného, tak se jedná pravděpodobně o tu dnešní havárku. Posadil se tedy a pokračoval. "Pane, předpokládám, že se jedná o tu tragédii v doku 2, nemýlím-li se ?" Rico se podíval trochu přísněji a odpověděl. "Velmi dobře." Pak si složil ruce před sebe a několikrát poklepal prsty na stůl, načež ukazováčkem ukázal na Barta.. "Potřebuji tebe a tvůj tým. Musíme zadržet viníka havárie." Bartovi se z obličeje vytratil smích. Bylo to opravdu vážné, jen si to až do teď nechtěl připustit. "Rozumím, uděláme vše, co bude potřeba. Kdo je tím viníkem, znám ho ?" A v duchu doufal, že to není Maxis. "Nevím, jmenuje se Chris Amber. Kadet, je tu na stáži. Pracoval u řízení vesmírné dopravy. On zavinil tu srážku. Bylo by dobré, kdyby jste prozatím vzali do vazby i jeho nadřízeného, nevím přesně, pod kým přesně sloužil. Najdete je, odvedete do cel a budete hlídat spolu s vězeňskou službou. Je to jasné?" Rico byl tentokrát mnohem tvrdší ve výrazech, ale Bart se mu nedivil, tohle bylo moc věcí na jednoho člověka. "Rozumím pane, najdeme je, zavřeme je a ohlídáme je." V jeho pohledu byla vidět ustaranost. "Nepouštějte k nim nikoho, ani lidi z Jagu. Na mojí zodpovědnost, než se situace trošku uklidní a prošetří. Kolik mužů máš v týmu?" Bart se zamyslel, rychle je spočítal a pak řekl. "Mělo by jich být 8, pokud někdo z nich není na marodce. Ale počítám, že ne, takže 8. Splním rozkaz, i kdyby mě chtěli poslat před vojenský soud, tak se k nim bez Vašeho svolení nedostanou, pane." Teď teprve mu to došlo, Chriss Amber, ten obchodník z akademie, sakra, to se dostal do pěkný kaše. "To jsem rád, vojáku. Chci, aby sloužili na dvě směny, po čtyřech lidech. Zvládnou to?" Bart bez rozmyšlení odpověděl.

"Ano, zvládnou to, jsou to mariňáci, musí to zvládnout." Rico pokýval hlavou a řekl rázně... "Pusť se do toho okamžitě a informuj mne o vašem postupu. Až budou v celách, pošli Ireně zprávu kde jsou a jak proběhlo jejich zadržení. Nikomu jinému to neříkej. Nedělám si iluze, že to nepraskne, ale alespoň chvíli od nich odvrátíme pozornost. O to nám teď jde." Bart se opět postavil a odpověděl. "Vše bude, jak si přejete admirále." Poté Bart otevřel dveře Ricových dveří a po rozloučení s Irenou odešel. Na nic nečekal a ihned nechal svolat svůj tým. Opravdu jich bylo 8 ani méně, ani více. Všichni se zdáli být připraveni a tak je Bart srozuměl s akcí, jež mají provést. "Vojáci, my jsme tým 1! To označuje naši důležitost a proto, cokoliv se tu dnes nebo kdy jindy řekne bude utajené, pokud neřeknu jinak. Rozuměli jste ?!! Vojáci jednohlasně pronesli. "Ano, pane." Bart se spokojeně zatvářil a pokračoval. "Máme za úkol najít Chrisse Ambera a poručíka Wickelse. Oba dva měli spoluúčast na vině dnešní havárie dvou lodí. Nechci vidět žádné, opakuji Žádné násilí z vaší strany směrem k nim. Prostě je jen vyhledáte a co nejtišeji je dovedete do vězení na patře 38 v oddílu B. Tam je zavřeme a budeme, po dvou směnách o 4 lidech, jež se budou po 12 hodinách střídat, hlídat. Nikoho krom Admirála Rica nebo mě k nim bez mého příkazu nepustíte. Jakékoliv problémy věšte na moji hlavu. Udejte všem, že jsem dal přímý rozkaz a ten je dán ještě z vyššího velení. Ani nikoho z Jagu u nich vidět nechci, rozuměno ?!" Vojáci opět jednohlasně odsouhlasili. "Ano, pane." Bart si vyndal ze stolu 2 paddy a každé skupince po 4 vojácích dal 1. Na jednom byli informace o Chrissovi a na druhém o Wicklesovi. "Takže nyní každá skupina najde a přivede ke mně toho, koho máte na Paddu. Až se budou ptát proč, řekněte, že byli obviněni a vzati do vazby. Vše se dozví až přímo ode mě. Rozchod !!!" Bart zatím pokračoval rovnou k vězení. Hlavou mu stále vrtalo, co asi Amber mohl udělat, že to tak zvoral. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 21. 10. 2004, 20:01

Martin Kříž

Moc věcí na jednoho

Admirál

S mocným výdechem jsem se zprudka opřel do křesla a ustaraně se zadíval na strop mé kajuty. Snažil jsem se soustředit se jen na ty nejaktuálnější problémy, ale moc se mi to nedařilo. Pomalu jsem vstal z křesla a podíval se z okna. No nic, co se dá dělat. Tam někde venku si poklidně číhají tři ukradená plavidla, co možná infiltrují stanici. Venku se prohání dva mí lidé, co se snaží chytnout nějakého

prchajícího podezdřelého. A uvnitř, pro jistotu, jeden z mých kadetů zaviní katastrofu, tolik mrtvých. Už na to asi opravdu přestávám stačit... Musím teď zařídit to nejdůležitější, nemůžu řešit všechno najednou. To bych si už dal phazer ke spánkům... říkal jsem si sám pro sebe nahlas a nejistě se díval na okraj stolu, kde ležel můj ruční phazer...


Odešel jsem z kajuty více než pln nervozity a podráždění. Mířil jsem do vězeňského bloku, kde jsem předpokládal, že můj svěřenec bude. Cestou jsem neodpovídal na pozdravy personálu a jen si srovnával tak různorodé myšlenky. Když jsem dorazil, všiml jsem si, před vstupem do věznic dvou mariňáků. Neměl jsem na to náladu a nehodlal jsem nic říkat a prošel mezi nimi... Zarazil jsem se, dveře se neotevřely. Vojáci ani nehnuli brvou. To jsou způsoby, pomyslel jsem si a promluvil k jednomu. Otevřete mi ty dveře vojáku ? Ten však jen chvíli mlčel a pak zabručel. Ne, pane. Nevěřícně jsem se obrátil na druhého. Co se děje ? Otevřete ty dveře, mám naspěch a nehodlám se zdržovat ! Sem má přístup jen kontraadmirál Rico a náš velitel. Vy ne. Rezignoval jsem. Hodnou dobu jsem se díval na zavřené dveře a přemýšlel. Kde o jsem ? Mizi koho jsem se to proboha dostal ? Velitel stanice zakáže přístup hodnostně vyššímu důstojníkovi dostat se ke svému vlastnímu člověku. Hned jsem si ovšem uvědomil, že já tajím před každým kolem mě to, že venku létají ukradené supertajné prototypy testující technologii, kterou si Federace sama zakázala. Neřekl jsem kvůli hloupé bezpečnosti politiky ani veliteli téhle stanice, že je bezpečnost jeho vlastních lidí i techniky, za které odpovídá, ohrožena... Znechucen sám sebou jsem se pomalu odebral pryč. Vojáci už stejně na mě pohlíželi velice divně, když jsem před nimi bez hnutí stál asi tři minuty. Sebral jsem se psychicky a vyrazil do Ricovi kanceláře. ************ Ale já s ním chci mluvit ihned, je to jasné ? Nechci čekat ! Ještě jeden člověk, který by mě někam nechtěl pustit a už bych se neudržel. Nervy mi opravdu tento týden pracovaly naplno. Pane, ano, pane. .... =/\= Veliteli, máte tu admirála Kříže a chce okamžitě přijmout. =/\= Nevím, co kdo odpověděl, ale dostal jsem pokyn vejít. Prošel jsem dveřmi, hned na prahu se zastavil a začal hned mluvit. Ani jsem nečekal na pozdrav. Kontraadmirále, zdravím. Před hodnou chvílí jsem se dozvěděl o tom, co se stalo v hangáru a kdo to způsobil. Ovšem plno času jsem ztratil tím, že jsem si myslel, že pana Ambera mohu podpořit a se svým podřízeným si promluvit. Chápu vaše nařízení ohledně bezpečnosti a naprosté izolace toho kadeta, ne však vaše způsoby. Nejsem tu ovšem, abych si na vás vybíjel zlost, přiznal jsem otevřeně, ale abych se vám k tomu vyjádřil. Zahleděl jsem se Ricovi do očí. Pan Amber byl a je velice schopným pilotem a na akademii prospíval z praktických cvičení navigace více než obstojně. Má talent, to vím jistě. Nehoda, kterou zavinil, nemohla být zcela jeho chyba. Jak oba víme, toto je stáž, kde se kadeti UČÍ sloužit na opravdové lodi. Já v tomto ohledu vidím naprostou nezodpovědnost Chrisova nadřízeného, jenž ho měl kontrolovat a takovouto chybu nepřipustit. Můj názor v této otázce je tedy jasný. Většina viny je na jeho nadřízeném, pan Amber za to může pouze v mnohem menší míře. Neříkám, nechat ho jít bez postihu, navíc, doporučoval bych velký trest, ovšem ne vyloučení z akademie či jiné radikální řešení. Jsem si plně vědom katastrofy, jež se pod jeho rukama odehrála, avšak nesouhlasím s postihy nekorespondujícími s jeho pouze částečnou vinou. Můj názor tedy znáte a také ho předložím lidem z JAGU. Chci se jen zeptat, zda mě v této idei podpoříte. Můj dlouhý monolog na Rica očividně zapůsobil, ale zatím neříkal nic. Na závěr jsem

dodal. Rád bych vás na závěr požádal o dvě věci. Nejprve o možnost navštívit mého svěřence v cele. A potom o váš čas, potřebuji s vámi probrat jednu velice, velice důležitou otázku bezpečnosti... Hlava mě bolela jako střep a já vnímal, jak mě tyto stresy čím dál více zmáhají. Představa penze v luxusní chatě v severní Aljašce mě utěšovala... Již několik let... _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 21. 10. 2004, 21:27


Toho rána vše vypadalo jinak. Po koridorech pobíhali technici, zdravotnický personál a další lidé, jenž měli velmi na spěch. Nevěděl jsem, co se stalo, tak jsem v klidu šel do Matrixovy, tedy mojí kanceláře. Přišel jsem a ihned si nechal zreplikovat horkou čokoládu. Tu jsem si vzal a mé kroky mě dovedli za pracovní stůl. Moji pozornost ihned zaujala obrazovka počítače, kde nebylo standardní logo Federace, ale velký červený nápis PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA.


Neměl jsem tedy nejmenšího důvodu si ho nepřečíst. Obrazovka na chvilku poteměla, pak se objevil text. VELITELSTVÍ JAGu SAN FRANCISCO, ZEMĚ VYSLANEC MARTEL TARKIN HLAVNÍ DIPLOMATICKÝ DŮSTOJNÍK SB1 Podle posledních zpráv došlo na SB1 k nečekané události, která by si mohla vyžadovat přítomnost JAGu na palubě. Byli bychom neskonale vděčni, kdybyste mohl naši lidem pomoci se situací. Codre. Hanah Jane Monroow generální prokutárot JAGu Četl jsem ten dopis a nevěřil vlastním očím. Zprávu jsem chvíli na to dal do přijatých a rychle jsem najel na aktuální informace na základně a technické problémy. Přede mnou se objevila zněť hlášení. Pročítal jsem je dost podrobně. Po několika desítkách minut jsem skočil. Situace nebyla vážná, nýbrž kritická. Tohle je příšerné!!! Jak se někdo mohl dopustit takové chyby? Je to vůbec možné? Pohléd jsem znovu na obrazovku počítače........... Ano, je. Dodal jsem si v duchu. Právě jsem chtěl vyrazit na "obhlídku", ale ozvalo se zvonění ode dveří. Vstupte! Řekl jsem podzřívavým hlasem. Moje intuice mi říkala, kdo čeká za těmi dveřmi. Nemýlil jsem se. Do místnosti vstoupili dva muži v uniformách Hvězdné flotily v barvě červené. Na jejich límcích se leskly frčky poručíků. Zdravím Vás. Pozdravil mě jeden z nich. Rovněž. Prosím, posaďte se. Řekl jsem rychle a připravil na následnou konfrontaci. Určitě víte, kvůli čemu jsme tady. Začal rozhovor asi služebně starší z nich. Dejme tomu, že tuším, proč jste tu. Dal jsem v odpověď, ale tušil jsem, že nemá cenu oddalovat ten moment, kdy budou něco chtít. Dobře. Pozvdechl ten první, ale bylo z něho jasně vidět, že ani pro jednoho z nás to nebude vůbec příjemné. Stala se tu nehoda... Začal vše popisovat, ale na konci mi řekl překvapující informaci. Ve vězeňských celách jsou mariňáci a nechtějí nás pustit dovnitř. Náš velitel komandér Urjin Yaolo si už šel stěžovat k admirálovi na postup mariňáků. Chápu. Ale co potřebujete ode mne? Důstojník JAGu se nadechl . Potřebujeme Vaši spolupraci, Vaše

Excelence. Je zapotřebí tuto situaci prošetřit a admirál Rico ji chce zřejmě ovlivnit. Admirál Rico? Zeptal jsem se nevěřícně. Ten nikdy. Dodal jsem rázně. Uvidíme, s čím se vrátí komandér. Odpověděl mi poručík v hlase nepatrný přídech nejistoty . Uvidím, co se dá dělat. Neznělo to asi jako odpověď, kteoru čekali, ale spokojili se s ní. Děkujeme za Váš čas. Nashledanou. Vstal jsem a podal jsem jim oběma ruku. Opustili místnost a já tam byl zase sám s dalším problémem na krku. Že by se Rico pokusil ovlivnit vyšetřování? Je to možné? Mohl by snad vše takto začít řídit? Ne, to admirál ne. Říkal jsem si pro sebe, abych sám sebe ujistil, ale moje povaha to nedokázala. Něco tam vzadu mě nahlodávalo. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 21. 10. 2004, 21:35

Mark Rico

Twosided insult

Víceadmirál

Rico chvíli přemýšlel, ale pak se rozhodl jít přímo k věci: „Hodláš za něj nastavit krk?“ Admirál Kříž sepjal ruce a díval se do země, snažil se přijít na něco, co by ho utvrdilo, že dělá správně... Nic na zemi ovšem nebylo...


"Ano." řekl s hranou odhodlaností. Jestli to má být poslední, co v kariéře velitele AHF mám udělat, bude to jen dobře. Budu sedět v proutěném křesle na terase v severní Aljašce a s radostí si přečtu článek o povýšení nadporučíka Chrise Ambera, vynikajícího pilota SF... Rico se pohodlně opřel, pravou rukou několikrát poklepal na svůj stůl a zadíval se z okna. "Počkej, ... ty... ty snad přemýšlíš o něčem jiném než já ? Ty bys ho vyhodil ?" nevěřícně jsem zakroutil hlavou. " Za to může ten jeho nadřízený, je to přeci kadet, jak ten se asi po dvou týdnech na SB1 může vyznat v řízení letů ? I když to probíral na akademii. Já bych spíš šel po tom jeho veliteli." Vstal jsem z křesla a odešel k oknu. Venku zářily hvězdy a doplňovaly se do velkých souhvězdí, které jsem umět už jako malý kluk. "Ty bys mu je odepřel ?" zeptal jsem se vážně. Rico stále neodpovídal. Jeho mysl připomínala rozbouřené moře, které házelo s jeho bárkou hned sem, hned tam. „Ano, pokud budu muset.“ Zavřel jsem oči. Hvězdy zmizely."Ten kadet nedávno prožil smrt nějakého přítele, má hodně komplikovaný život. Pokládám za svůj profesní úspěch, že jsem z mladého devianta, kterej rozvážel drogy po celém Franciscu, udělal člověka, kterej ti proletí Kardienelovu asteroidskou misi za 5,23 minuty." Neměl jsem žádnou pravomoc, kdyby se to stalo na území akademie, bylo by to něco jiného, teď vše záleželo na Ricovi... „Sakra Martine!“ zařval Mark a vymrštil se zpoza stolu: „Co po mě vlastně chceš? Mám na krku JAG, velení a právě před chvílí jsem dostal poslední statistiky, co ten tvůj deviant způsobil! Myslíš, že na tom nemám stejný zájem jako ty? Nemám rád posílání lidí před soud, nebo do kolonií a moc dobře víš, co mu tohle může vynést! Do háje, přijdeš si sem a začneš se ho zastávat! Sakra, co myslíš že dělám já?! Kdybych k němu pustil JAG, nebo veřejnost, roztrhají ho na kusy. Když k němu pustím tebe, JAG prozměnu roztrhá mne! Uvědom si to konečně! Tohle mě může stát místo, jestli udělám chybu!“ Rico byl v obličeji brunátný a zhluboka dýchal. "A ty si myslíš, že já nemám starosti ??? Plno, situace je na spadnutí, všechno záleží

na mě a jestli udělám chybu já, nebude mě to stát místo. Ale život plno jiných lidí. Já mám svůj post hezky hlídaný zezhora ! A to je k sakru to, o co mi jde. Ty můžeš přijít o místo, a já v té ironii o místo nepřijdu, ani když udělám chybu a diplomatická situace se vyhrotí. To je na tom to nejhorší, já jsem v tom už panebože zahrabaný dvacet let ! " svalil jsem se zpátky do křesla a pokračoval jsem mnohem klidněji. "Proto jsem plný sentimentu, když jde o kariéru jednoho kadeta. Na masách mi už nezáleží... To jsou čísla, které vydělíme deseti a pošleme médiím ...." Po malé chvilce jsem si uvědomil, že jsem svůj žal právě vylil na svého bývalého přítele. "Promin, promiň, to jsem říckat nechtěl... Jak to s ním vidíš u toho JAGu ? Má nějaké šance ? Nebo jsou to pořád ti staří zainteresovaní pardálové, co jsme měli oba tu čest poznat... ? " „Nevím, zatím he hodlám držet co nejdále od něj, jak dlouho to jen bude možné. Víc času mi může jen prospět a jemu taky.“ Rico si povzdechl a pokračoval, už klidný: „Jsem přetaženej, poslední, co jsem potřeboval byla tvoje zainteresovanost. Prostě se mi nepleť do cesty, prosím tě o to. Jestli chceš, dám ti přístup přes Irenu, aby jsi se mohl sledovat situaci, ale ten kadet zkončí ve flotile, i kdyby se za něj postavil sám prezident. Nevěřím, že společnost něco takovýho unese a ještě by to všem uškodilo. Nezapomeň, že jeho chybou zemřelo 35 lidí a z toho 24 dětí! A nechci obětovat víc, než je potřeba.“ Nevrle jsem hodil hlavou. "Já vím, že je to všechno na tobě. Ani ti nechci nijak radit. Jen jsem ti přišel říct svůj názor, aby ... abys ho zkrátka znal. Dobře, jestli budu mít přístup k výsledkům a průběhu vyšetřování, nebudu ti stát v cestě. Stejně se ještě diplomatický sbor nerozhodl, koho chce do poroty..." S neskrývanou nadějí jsem si tam představil sebe. " Musím jít, ale vlastně ještě jedna věc.... mno, povím ti to někdy, až nebudeš tak vytíženej, tohle by byly další starosti navíc... Tak se naviděnou..." řekl jsem a odešel před kancelář. Tam jsem se svezl na pohovku... "Pane, je vám něco. Stalo se něco ?" sektretářka byla objetavá... "Ano slečno, zabil jsem ho." Vrátí se zpátky k pašování... Takový talent ... Osud má ale smysl pro ironii.... Created by Admiral Martin Kříž & Rear Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 21. 10. 2004, 23:17


Nebylo příliš mnoho času. Krom návštěvy z JAGu mám na starosti ještě pořád toho pišišvora z rodu humanoidů. Nic-na-plat, je na čase vyrazit za ním. Určitě si v této situaci bude libovat. Vyšel jsem z kanceláře a utíkal honem do rokovacího sálu a..... Nemýlil jsem se. Byl tam! Klingon a jeho úsměv bych mohl popsat jednoduchými slovy - úsměv od ucha k uchu. Nasadil jsem kamenou tvář a vstoupil do místnosti. Posadit se nebyl takový problém, to bylo podívat se mu na ten jeho zářící obličej. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Slyšel jsem velmi podivné zvěsti, pane vyslanče. Začal rozhovor medovým hlasem. Nepovídejte. Já toho slýchám. Zněla moje odpověď. A copak se Vám stalo v hangáru? Zeptal se, ale v jeho hlase bylo jasně rozpoznat, že už dávno ví, co se stalo a možná i jak se to stalo. V hangáru se stala nehoda . Můj hlas zněl netečně a plně neutrálně, jakoby se mě to vůbec, ale vůbec netýkalo. Klingon malinkou chvilku nevěděl, jak na to má reagovat. Tak nehoda. A pokýval hlavou v nevěřícném gestu. Ano, nehoda. To se tu a tam stane, že? Nyní se mi do hlasu vloudila ironie. Byl jsem v očekávání, zdali se Klingon pustí do vrtání ohledně předpisů atd. Ano, takové to incidenty jsou vždy nemilé, ale od toho tu nejsem naštěstí já. Pronesl nakonec. Asi věděl, že bych mu připomněl pár mezníků z jejich dějin. Ano, my tu jsme, abychom upevnili dobré vztahy mezi našimi říšemi. Odpověděl jsem a můj hlas se trochu změnil. Tak jest. Prostudoval jsem Váš návrh. Dalo by se s ním i souhlasit, ale musíme určit

ještě spoustu věcí: 1.) Kdo budu převážet dilithium a na čí náklady. 2.) Cena dilithia se bude pohybovat podle standardního mezinárodního kurzu. 3.) Rozsah těžby bude zcela záviset na Klingonské řísi. Zamyslel jsem se nad jeho požadavky. Jsou logické a pochopitelné, ale jednat se musí, už z principu, o všem. Federace si sama převezme dilithium a sama si jej na svoje náklady dopraví. Klignona to uspokojilo. Ale myslím si, že očekával takovou reakci. Druhý bod je dobrý pro obě strany - nikdo ho defakto nemůže jen tak ovlivnit. Druhý bod ten je v tom nejlepším pořádku. Klingon čekal ale až na třetí bod. Tady bude kámen úrazu. Ale třetí bod nemohu schválit v takovéto formě. To jsem čekal. Uklouzlo Klingonovi z úst. Moje hlava naznačila, že očekával správně. Samozřejmě, že Klingonům věříme, nic méně je zapotřebí, aby vše bylo jasně regulováno. Navrhuji tedy, abychom stanovili minimalní těžební limit. Klingon mě probodl pronikavým pohledem . A jaký by ten limit měl být? Zeptal se dosti hrubým hlasem. Usmál jsem se - to víš, že jo, já ti to řeknu a ty to pak využiješ. Myslím, že by bylo dobré, aby si obě strany připravily materiály pro jednaního ohledně tohoto bodu. Potažmo navrhuji naši další schůzku zítra na 15:00 SFČ. Klingon jenom vstal. Není to špatný nápad. Pozdravujte ode mne odsouze... chci říci obviněného. Neodpustil si poslední rejpnutí. Jakmile to dořekl, tak zmizel. V tu chvíli jsem myslel, že ho sám zaškrtím, ale asi bych to nedokázal. Ach jo... _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 22. 10. 2004, 9:23

Bart G. Farkas

Vnitřní boj


Vše šlo přesně podle Bartových plánů. Chriss i Wickles teď seděli za silovým polem, kde se jim samozřejmě Bart pokusil udělat, co největší pohodlí, ale jejich smutné obličeje, které jako by měly každou chvíli spustit nářek, jim z obličeje vymazat nedokázal. Nebylo se čemu divit, to co nechtě zavinili bylo přímo příšerné a životy těm lidem už nikdo nevrátí. I přes všechen soucit, co s nimi měl, však musel plnit hlavně svůj úkol a tím bylo, aby se k nim nikdo, koho neurčí Rico, nedostal. Podle rozkazu napsal o tom, jak akce probíhá, Ireně.


Admirále, vše probíhá podle předběžného plánu. Kadeta Ambera i poručíka Wicklese jsme eskortovali do cel. Je o ně dobře postaráno. Stráže jsou na místě a každých 12 hodin se střídají. Jakmile se něco stane, ihned se ozvu. Poručík Farkas Bart seděl uvnitř vězeňského oddílu vedle cel 24 hodin v kuse. Poté si šel na 10 hodin zdřímnout a zase se vrátil. Chtěl mít přehled o tom, kdo se pokoušel dostat dovnitř a jaký pro to udal důvod a proto se vše zapisovalo do Paddu. Když si tato jména později přečítal, nestačil se divit. Byli tu jak příslušníci Jagu, tak několik zvědavců, Chrissových či Wicklesových přátel a dokonce i admirál Kříž. Z toho všeho bylo vidět, že se o tento případ opravdu všichni zajímají. No, ono bylo pravdou, že když do sebe narazí dvě lodě uvnitř jednoho z hangáru hvězdné základny a tím je ohrožen život všech lidí na základně, k tomu zemře plno členů hvězdné flotily, jež obývali havarující lodě a mezi nimi i dětí, tak by bylo divné, aby se o to nikdo nezajímal. „Mám snad mít na Chrisse vztek za to, co se stalo ? „ Ptal se tiše sám sebe, ale odpověď

nenacházel. „Přeci jen to je kadet a nemá v tom, co dělal, ještě praxi.“ Snažil se přesvědčit sám sebe, ale nějak to nezabíralo. „Do háje !“ Ulevil si najednou Bart a pěkně nahlas, ani ho neštvalo, že je to slyšet. Jeho ruka vrazila plnou silou do stolu a ten se roztřásl tak mohutně, že z něj spadl i Padd, jež ležel vcelku daleko od jeho okraje. Chriss i Wickles se prudce otočili a s nechápavým výrazem hleděli na sedícího Barta. Ten měl zavřené oči a snažil se uklidnit. Moc mu to nešlo, tak nakonec zvolil jinou strategii. Věděl, že vztek se dá nejlépe vybít v souboji a box byl přímo skvělý pro tento účel. Kousek od cel byl simulátor a tak se zvedl a vydal se tam. Simulátor byl úplně prázdný, takže Bart na nic nečekal, nastavil program -Box pro pokročilé. -- a vlezl do simulačně vytvořeného ringu. Proti němu se objevil soupeř. Nebylo to ale všechno, co potřeboval. Ještě něco tomu chybělo. „Ach ano, už vím.“ Došlo náhle Bartovi a tak řekl. „Počítači, spusť do tohoto simulátoru hudbu z 21.stol., písničku Numb od skupiny Linkin Park. Hlasitost 28.“ Byla to jedna z Bartových nejoblíbenějších písní z té doby. Věděl, že když se potřebuje odreagovat, tak tohle mu opravdu pomůže. Počítač na to odpověděl. Vyhledávám. Nalezeno, spouštím. Místností se rozezněla velmi hlasitou hudba. Její text byl takovýto…. I'm tired of being what you want me to be feeling so faithless lost under the surface I don't know what you're expecting of me put under the pressure of walking in your shoes (caught in the undertow) just caught in the undertow refrén: I've become so numb I can't feel you there become so tired I'm becoming this all I want to do is be more like me and be less like you Can't you see that you're smothering me holding too tighlity afraid to lose control 'cause everithing that you thought I woüld be has fallen apart right in front of you (caugt in the untertow/ just caught undertow) every step that I take it another mistake to you (caught in the undertow/ just caught in the undertow) and every second I waste is more than i can take R: I've become so numb I can't feel you there become sotired so much more aware I'm becoming this all I want to do is be more like me and be less like you

And I know Imay end up failing too but i know you were just like me with someone disappointedin you I've become so numb I can't feel you there become so tired so much more away I'm becoming this all I want to do is be more like me and be less like you I've becme so numb I can't feel you there tired of being what you want me to be (2x) Nyní bylo vše připraveno a Bart už pronesl jen poslední slova směrem k počítači. „Počítači, spusť program.“ Zazněl gong a oba boxeři, z nichž jeden byl jen simulovaná imitace, se do sebe pustili. Bart na nic nečekal a pokusil se všechen svůj hněv vybít první ranou do nepřítele. Ten však byl nastaven jako profík a tak se bez větších problémů ráně vyhnul a poslal Barta úderem do obličeje k zemi. Chvíli trvalo, než se z toho Bart vzpamatoval. Poté vstal, utřel si proužek krve, který mu stékal od pusy dolů a opět zaujal bojovou pozici. Po dalším úderu gongu opět vystartoval. I přes to, že tentokrát zaútočil mnohem rychleji, rána netrefila správný cíl. Protivník ránu vykryl levou rukou a Bart, jež v tu chvíli zůstal nekrytý, dostal solidní pravý hák. Skoro jako z knihy akrobatických kousků byl v tu chvíli jeho pohyb, když nadletěl směrem dozadu, ovšem jelikož to nebylo úmyslné, ale v závislosti na obdržené ráně, mrštil sebou o zem jako podříznutý stromek. To byly už dvě prohry za sebou. Jeho vztek se ještě více stupňoval s počtem obdržených ran a bolestí, jež proudila jeho tělem. Gong zazněl po třetí, i teď Bart nad ničím nepřemýšlel a ihned se jal zranit protivníka. Snad věřil, že jednou přeci musí udělat chybu, bohužel se šeredně zmýlil. Protivník místo aby se bránil, tak uhnul, čímž se k němu Bart dostal zády, což způsobilo, že dostal pár tvrdých a bolestivých ran přímo do míst, kde se nachází ledviny. Klekl si na kolena a vykašlával ze sebe krev. Nemohl se vůbec ovládat, hněv plně ovládl jeho rozum. Bylo to jak z filmu, Bart vstal, krev mu stékala z obličeje, napřímil se, zařval a naznačil útok rukou. Obránce samozřejmě nastavil ruku na vykrytí, jenže nečekal, že Bart poruší pravidla souboje, tedy pravidla boxu. Ten úder rukou nedokončil, namísto toho přenesl celou váhu svého těla na levou nohu a ve skoku udeřil vší silou pravou nohou soupeře do hlavy. Soupeř nadskočil a o kousek dál dopadl na zem. Byl by mrtev, kdyby se jednalo o člověka a ne o simulaci. Počítač ihned konstatoval. Byla porušena pravidla souboje, úder nohou je v boxu zakázán ! Navíc došlo ke zlomení krčního obratle subjektu. Program bude ukončen ! Vše se vrátilo k normálu. Simulátor byl zas jen místo o pár metrech krychlových. Světla se rozsvítila. Bart si teprve teď uvědomil, jak ho hněv dokázal ovládnout. Padl na kolena, hlavu položil do rukou a nemohl tomu uvěřit. Zabil by člověka, porušil pravidla, jen kvůli vzteku, bylo to přímo hrozné. Mělo to snad jedinou výhodu, vztek se vypařil, byl ten tam. Opravdu to zabralo, ale za jakou cenu. Jen zjistil, že se stále více podobá stroji na zabíjení, bez větších emocí. Alespoň, že o tom teď mohl popřemýšlet. Klečel tu snad 10 minut, než se zase postavil, oprášil si kolena a pomalou chůzí se vrátil zpět do vězeňského oddílu. V jeho očích bylo zamyšlení, vypadal

sklesle, ale snažil se to nedávat moc najevo. Usadil se, zvednul ze země padd, jež před tím svou hrubostí shodil ze stolu, otřel jeho displej a jal se jít napsat další zprávu Ricovi. Admirále, nějak se mi to vymyká z rukou. Nečekal jsem, že se během takové chvíle všichni dozví, kde se Amber s Wicklesem nachází, ale je to tak. Byli tu jejich přátelé, spolupracovníci, různí zvědavci, lidé z Jagu a dokonce i admirál Kříž. Zatím jsme nikoho dovnitř nepustili a tak hodláme pokračovat i nadále, ale myslím si, že lidé z Jagu se tak jednoduše odbýt nenechají. Dřív či později se sem nějak dostanou a nebudou se štítit žádných radikálnějších řešení a já se bojím, že se to kvapem blíží. Ať tak, či tak, budu dělat, co je v mích silách, abych Vás nezklamal. Poručík Farkas Zprávu odeslal Ireně a opřel se o opěradlo židle, na níž seděl. Náladu měl dosti špatnou. To co se stalo v simulátoru mu stále vězelo v hlavě a i Chriss se zdál být zneklidněn jeho chováním. Bart sváděl vnitřní boj. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 22. 10. 2004, 15:19

Mark Rico

How to create an enemy

Víceadmirál

Sandra našla oba poručíky z Jagu v baru. „Pánové! Vy musíte být ti dva pánové, co k nám poslali ze Země, že? Aby prošetřili případ kadeta Ambera.“ Přistoupila k nim s perfektně naučeným úsměvem. Muži znechuceně přikývli, vyšší z nich se napil ze své sklenice, zatímco menší blonďák jí tupě pozoroval. „No,“ Sandra si založila truce za zády „je mi velikou ctí vás přivítat na naší stanici a chtěla bych...“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Nechte si ty kecy.“ Zvrčel na ní Dlouhán, jak si ho Sandra překřtila: „a urychleně zařiďte, ať se dostaneme k Amberovi, neo má váš nadřízený hezký problém.“ „To bohůžel nejde.“ „Jak že to nejde?“ ironicky se zasmál. „Pan Amber je indisponován. Prožil si v posledních dnech příliš hrozných událostí na to, aby to unesl.“ Sandra už mluvila rovnou k Dlouhánovi, ten očividně jednal i za blonďáka, který jí byl nesympatický už tím, že celou dobu zcela nepokrytě pozoroval její hrudník. „Máte to potvrzené?“ „Jistě.“ zahrála Sandra údiv „Snad si nemyslíte, že by vám chtěl někdo bránit ve vyšetřování?“ Důstojník od ní převzal lékařský PADD, na kterém byly výsledky vyšetření. „Fajn,“ zazubil se „my máme čas.“ To my už teď taky, pomyslela si Sandra, to my už teď taky. Created by JAG officers (NPC) & captain Sandra Hayds (NPC) _________________ "...gegen alles!"

22. 10. 2004, 15:46

Alexei Stukov

Ka'Vor a mrtvý člověk...

Praporčík

Vzhledem k tomu, že jsem zjistil, kde Ka'Vor je, tak píšu s nim, bez něj. Vylézám z turbovýtahu na místo, kde Ka'Vor "potkal mrtvou osobu"... Tak jsem tady, pane.


To je dobře, máme tu více než jeden problém, pan Chris Amber udělal něco co neměl takže je ve vězení. To budu mít na starosti já. Právě vám předávám velení nad těmito třemi členy bezpečnostního týmu a snažte se co nejrychleji tu věc vyřešit. Až to vyřešíte, nebo... prostě se co nejsříve dostavíte do vězení. Budu tam čekat. Ano, pane. To je dobrý, konečně mám pořádnej úkol, ale zase v tom sou lidi z našeho ročníku. A teď Chris. Ano nechci vědět co udělal. Pomyslel jsem si. Ahoj Ka'Vore, jak se cítíš? De to, ale tohle jsem na SB opravdu nečekal a teď Chris. Tak začneme, ale moct toho nevím.

Co se dá dělat.

Chápu, ale teď pro mě není důležité co nevíš, ale hlavně co víš. a s těmito slovy jsem zadal mému týmu, aby hledal něco podezřelého na místě činu, věděl jsem, že je to práce téměř zbytečná, ale zkusit se musí všechno.[/i] Jediné co si pamatuji je to, že jdu po chodbě a otevíral tady tyhle dvěře a tam odtuď se na mě vyhrnul nějakej chlap, spadl na mě a pak se svalil na mě. Ihned jak jsem zjistil, že je mrtvý, zavolal jsem ošetřovnu a dál co se stalo už víš. Ještě by mě zajímalo, proč si tudy šel. Dyť si tady neměl co dělat??? No víš Alexei, našel jsem jeden PADD a chtěl jsem ho vrátit a tak jsem hledal majitele až jsem ho našel tady. A jak se jmenoval?? Já vím, že jsi to říkal ménu velícímu, ale rád bych to slyšel také. Kdyby ti to nevadilo. Ne, ne. Nevadilo, ale sám to nevím. Jenom vím, že s ním bylo naposled manipulováno zde. Teda, když nepočítám manipulaci mnou. Jasně, chápu. Ale víš co by se ti mohlo stát, kdyby se tohle ta ženská dozvěděla? Doufám, že jsi jí to neřekl. Vim to a právě proto jsem jí to neřekl. Tak já jí to taky neřeknu. Nebo alespoň ne celý. Ještě počkáme na to, jak se jmenuje ten mrtvej chlap. Teď můžeš jít. Začínaj se tu dít divný věci. Dobře a díky. Jo a viděl jsem tady nějaký namakaný lidi z nějakýho JAGu, ale nic jsem ti neřekl. Jasně. Ale spíš si myslim, že jdou po Chrisovi. Poté co Ka'Vor odešel tak jsem si zavolal zpátky své lidi a pomocí komunikátoru jsem kontaktoval mého nadřízeného o získaných informacích a taky o tom, že mířim k ní. ... Doplnění opět později. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 22. 10. 2004, 16:24

Thomas Johnson

Obyčejný den

Podporučík

Za tichého šeptavého zvuku měnících se atomů na ionty jsem si ozařován záblesky ionizéru opět poposedl. Já i James jsme pracovali znechuceně s hlavami podepřenými...


Komandér McRideová byla dnes už od rána nějaká smutná, a jak jsme si u ní už zvykli, smutek se u ní projevoval velkou nevrlostí. Naneštěstí jsem v astrometrice opět usnul a probudil se už pozdě, i přes mé velké úsilí jsem se nahlásil do služby o celých 12 minut později. Angela to se mnou vyřídila překvapivě rychle. Nejprve mě sjela na dvě doby a ani jsem nic nestačil říci a už jsem mazal s ionizérem a pár hadry do zadních prostor laboratoří čistit chemické analyzátory. James se ani nijak neprovinil a potkal jsem ho tu také...

Čas strávený v naprosté nudě a celkem otravné práci možné přirovnat tak nanejvýš k čištění velkých rybářských nádrží v docích ve Franciscu použitým zubním kartáčkem, jsme si zkracovali alespoň nezávaznými rozhovory... Já už toho mám dost. Proč to jednoduše nezavřeme do sónické sprchy ? Nevím, jak to dělal, ale James mě dokázal vždycky spolehlivě rozesmát. Asi to bylo tím zvláštním tónem, kterým to pokaždé přednesl. Tak dobře, ale ne do té mé. Já přijdu k tobě a vybouráme pár přepážek a tenhle kolos tam napjechujem... Podíval jsem se na asi pětimetrový kolos, který tu zbyl ještě z dob už dávno překonaných. No, možná by sónická sprcha neměla takový výkon. Podívej na tu špínu... Já myslím, že by to zvládla, když si to poradí i s tebou ! Vědeckým skladištěm opět prolétl výbuch smíchu na obou stranách... Auuuu !!! Vykřikl jsem a chytl se za palec, na který jsem nedopatřením a nepozorností najel ionizujícím paprskem. Myslím, že je tedy skutečně ta sónická sprcha míň agresivní jak tohle ... Asi si to půjdu ošetřit, než se mi ty modřiny ještě víc podlejou... Hned jsem zpátky...

No jo, užij si tři minuty svobody... zavolal za mnou James a já vcházeje do hlavní laboratoře přemýšlel, jak svůj pobyt u lékárničky co nejvíce natáhnout. Najednou jsem se zarazil. Přes sklo komandérovi pracovny jsem zahlédl admirála Kříže, v obličeji se mu odrážel vztek a mluvil dost nahlas... Zvolnil jsem krok a naplánoval si cestu tak, abych co nejvíce zaslechl a přitom nebyl viděn... Komandére, vy mě nutíte, abych byl velice netaktní. Tu práci jste na tom měla skončit už včera a teď jsem ... Admirále, já jsem již jednou ... Nepřerušujte mě sakra !!! Myslel jsem, že jste rozumná. Vaši práci nepotřebujeme, na tyto problémy mi sem pozítří přijedou mí lidé. Do té doby se věnujte svým analýzám práškového cukru na dnešním dezertu. Admirále ... Jsem rád, že jste to pochopila, nemám totiž náladu to řešit ... Admirále, řekněte mi prosím alespoň o co jde ... Bylo vidět, jak velitel akademie přemýšlí ... Provádíme malé cvičení s tajnými technologiemi poblíž McKinley. Nepleťte se do toho.

Dobře pane. Naschle ! Jakmile admirál opustil místnost, podlomily se mi kolena. On je do toho zapletený i náš velitel akademie ? Plně jsem cítil, jak mnou projíždí zklamání ... Co je kadete ? Nemáte co na práci ? Angela měla v očích slzy, už mi nepřipadala jako otravná semetrika... dnes ne. Já ... ano, madam, mám ... Podíval jsem se nasupeně na zavřené dveře a pak na nešťastnou nadřízenou. ... mám mnoho práce ... Zřejmě to nepochopila. Otočila se ke mě zády... Běžte si po svých, Thomasi. Odešel jsem. Zbytek dne jsme s Jamesem strávili prací a probíráním všemožných témat a já se snažil promyslet mou mstu SFI co nejvíce do hloubky... Když jsme odcházeli ze služby, Angela seděla v křesle a byla zády, ramena se jí třásla. Začalo mi jí být tak moc líto ... James jen pokrčil rameny a odešel. Já nejistě vyndal svůj PADD. Něco jí přece jenom dlužím, manžela má pryč a rodinu samý problém. A ještě ten Kříž ... Ano, je to správně, musím to pro ní vydržet. Pomyslel jsem si a tiše položil svůj PADD na kraj desky u dveří ...

************************************** V jídelně byl hluk jako obvykle a já seděl naproti Alexei a Ka'vorovi. Vyprávěl jsem, jak jsem cídil analyzéry a oni se tím hrozně bavili. Uvědomil jsem si, že Chris mě vždycky vtipně doplňoval, dnes mi tu scházel. Žvýkaje smaženou mrkev jsem se nezávažně zeptal: Jo, a kde vlastně ten Chris pořád je ? Býval tu jako první a držel nám místo ... Chroupal jsem jídlo a začínal mít pocit, že mám v puse vlas, pak jsem si všiml výrazu obou kamarádů. Zaražený nebylo správné slovo, ano, nevěřícný. Eh, co je ? Mám něco nalepeného na ... a začal jsem se utírat rukou... Ty to nevíš ? Co jako ? Co jste mi provedli s jídlem ? Usmál jsem se a zarazil se v žvýkání. Alexei si odfrkl. Chris je ve vězení... Coo ehhhhh ... ehhh ... Měl jsem pocit, jako by mi mrkev skončila v plicních sklípcích. Hned jak to bylo možné jsem se vážně zeptal : Co se proboha stalo ? Měl drogy ? Ne, způsobil tu havárii v hlavním hangáru ... Panebože ... Až teď mi to došlo, jak jsem na to mohl zapomenout ? Co se to tu děje ? Odložil jsem jídlo, neměl jsem už chuť. Můžu se za ním stavit ? Ne, je ve vězení izolovanej, nesmí tam nikdo. Hlídaj to mariňáci, už jsem tam byl. A nejde se tam nějak dostat ? Těžko ... vzdychl Ka'vor smutně. Kolik je těm mariňákům ? Tak 19, možná 20... nevím, viděl jsem tam i stejně starý jako my.

Mám sehnat nějakou praporčici ? No, nápad to byl dobrý ... Ach jo, Thomasi, tihle jsou vycvičení. Nedostaneš se tam a i kdyby, tak tam je obsluha věznic. Asi máš pravdu. Přesto mě Chrisův případ zajímal a rozhodl se o tom zjistit co nejvíce, abych mu eventuelně mohl nějak pomoci. Po obědě jsem se odebral do astrometriky připraven probdít další noc ... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 22. 10. 2004, 20:41

Maxis Barret

Rouška tajemství se poodhalila

Poručík

Vystřelili jsme z hangáru. Setrvačnost nás zatlačila hluboko do sedadel. Takhle rychle ve skutečnosti jsem zatím ještě nezrychloval, ale mělo to svůj důvod. Museli jsme tu zrádkyni dohnat dřív, než něco vyvede. Co. Na to jsem ani nechtěl myslet. Andrew nás mezitím nahlásil letové kontrole, nevím co jim řekl, ale už se nás na nic neptali. Unesený raketoplán mířil k Měsíci. Už jsem její raketoplán byl schopen rozeznat pouhým okem. Letěli jsme velmi rychle. Obletěli jsme Měsíc, tam změnila kurz a namířila si to mezitím k Marsu. Trochu jsem její krok předvídal a to nám ušetřilo pár desítek setin sekundy. Možná se to zdá málo, ale při takové rychlosti je to opravdu dost. Mezitím jí Andrew zavolal: Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Pronásledovaný raketopláne, vypněte motory a nechte se nalodit. Neučiníte-li tak, použijeme donucovací prostředky. Bez odpovědi. Snažil jsem se být vstřícný. řekl v monologu Andy. Maxi, pokus se letět tak, abych jí mohl sestřelit. Tomu se to řekne, ona se snaží ze všech sil zdrhnout a já si mám letět v klidu. Pokusím se Z naší přídi vyšlehl paprsek phazeru. Bohužel mimo. Za nedlouho vystřelil další, tentokrát byl přesnější. Možná to bylo i tím, že jsem se snažil za všech sil se jí držet jako klíště. Paprsek phazeru sjel po boku raketoplánu. Štíty asi většinu energie neutralizovali, ale asi malá část prošla, protože se vzdálenost mezi námi začala snižovat. Další výboj byl již neomylný. Zařízl se do štítů vší silou. Za raketoplánem se začala vytvářet stopa z plazmy. To už pronásledovaný člun znatelně zpomaloval. Poslední výstřel jí značně oslabil štíty, ale ještě jí nešlo transportovat. Rána z milosti na sebe nedala dlouho čekat a poškozený člun se nadobro zastavil. Štíty pohasli. Mám ji. Mrchu!. Ozvalo se ze zadu. Teď jí transportujem, aby něco nevyvedla. Ozvalo se zahučení transportérů a stíhaná osoba se zmaterializovala na zádi našeho raketoplánu. Ihned se ozvalo zasyčení silového pole. Chtěl jsem se přesvědčit, zda-li je v pořádku, ale než jsem se stačil otočit, uslyšel jsem několik nadávek, které snad ani nebudu říkat. Poškozený člun jsme zachytili vlečným paprskem. Podle senzorů od něj žádné nebezpečí nehrozilo. Andy se chopil příležitosti a ujal se „dotazování“: [b]Tak se podívejme. Můžete nám říct proč jste před námi utíkala? žádná odpověď. Rozhodně to bylo lepší, než když nadávala. Posadila se na lavičku, dala nohu přes nohu a hrála si na „blbou“. Při zpáteční cestě, jsem poslal kódovanou zprávu admirálu Křížovi, že jsme zadrželi podezřelou. Oznámil jsem mu, že jí vezeme na McKinley. Žádal jsem v ní taky povolení k výslechu. Podepsal jsem ji svým kódem rozvědky. Naťukal jsem pár příkazů do konzole a následně se na ní ozvalo zpráva odeslána. Odpověď přišla rychle,ještě než jsme dorazili k stanici.

Po příletu na stanici ji Andy rezervoval hezkou celu. Oddělenou od ostatních, kde jsme se jí mohli nerušeně věnovat. Ze začátku odmítala vypovídat. Neřekla ani slovo. Rozhodli jsme se na to jít trochu jinak. Vypnuli jsme osvětlení a opustili vězení. Mezitím jsme si jí proklepli. Její konta, příbuzné, možné napojení na různé skupiny. Nic se nejevilo podezřele. Asi po hodině jsme se vrátili. Opět mlčela. Asi čtvrt hodiny jsme se z ní snažili něco dostat. Nic. Opět jsme odešli a vypnuli světla. Pak jsme se vraceli průběžně vždy po intervalu zhruba hodiny dvou. (Střídali jsme se) Po asi dvaceti hodinách začala polevovat. Podali jsme jí pití s trochou lehkých drog. Začali z ní lézt zajímavé informace. Měla za úkol zamaskovat transportní signály jejích kompliců a donášet jim citlivé informace o dění na stanici, rozmístění posádky, důležitých systémů, snažila se získat i nějaké přístupové kódy, naštěstí měla jen omezený úspěch, ale stačilo to, aby z jedné zbrojnice ukradli několik zbraní, jak osobních, tak těžkou výzbroj pro hvězdné lodě. Musela to šikovně zamaskovat, změnit záznamy, jinak by si toho asi všimli. Odměnu získávala postupně, přes nějakého obchodníka, který pobývá na Marsu. Nejdůležitější bylo, že nám „s radostí“ sdělila, kdy si ti zrádci, mají přijít pro další zboží. Bude to za tři dny. Asi si věří. Chtějí ukrást kvantová torpéda. Podle všeho to je jen loutka. Malá ryba. Tak si teď počíháme na větší ryby. Spokojeni s pokrokem ve vyšetřování jsme ji nechali odpočinout. Zítra bude ještě dlouhý den. Šli jsme ověřit údaje, které nám dala. Většina souhlasila. I jméno toho obchodníka. Nějaký Brad Pitch. Toho si převezmou jiní. Vešel jsem do své kajuty. Počítači uzamkni dveře. píp dveře se zamkly. Počítači otevři kódované spojení k admirálovi Křížovi. Alfa 6 gama 32 psí Po chvíli se objevila admirálova tvář. Pane, hlásí se praporčík Barett z McKinley. Zadržená nám podala cenné informace…. Následoval výčet všech ověřených informací. Dozvěděli jsme se, že se ode dneška za tři dny chystají ukrást několik kvantových torpéd ze skladu číslo 2. Máme si na ně počíhat? Admirál se usmál a odpověděl. Jistě, nenechte je pláchnout, ale nezvorejte to! Další možnost se nám nemusí naskytnout. _________________ Maxis Barett, poručík 22. 10. 2004, 21:32

Martel Tarkin

JAG Officers aren´t stupid people...

Konzul

Už jsem byl v kanceláři a pracoval. Byl jsem zahrabán až po nos v lejstrech, respektive paddech. Vzal jsem ten první, který ležel hned na začátku. V momentě, kdy jsem začal pracovat, se místo loga Federace objevil nápis PŘÍCHOZÍ VYSÍLÁNÍ. Moje prsty již zcela automaticky aktivovaly potřebné systémy pro vzetí hovoru.


Starší muž s hodností kapitána se na mě koukal z obrazovky. Tady je SB1 McKinley. Hovoří vyslanec Tarkin. Co byste potřeboval, kapitáne? Zeptal jsem se, ale kapitánův výraz napovídal, že jen tak neodpoví. V jeho obličeji se mísil zmatek s údivem. Nakonec se však z toho šoku vzpamatoval. V zápětí jsem pochopil, proč byl tak překvapený. Tady je USS Jahson, kapitán Montgomerry Yshah. Potřebujeme závěrečné povolení ke vstupu na území Romulanského hvězdného impéria. Tím se to vysvětluje. Když voláte na federální stanici, abyste si potvrdili závěrečné potvrzení o možnosti vstupu na území RSE a odpoví vám někdo, kdo vypadá jako Romulan... Moje myšlenky mě zavedly trochu jinam. Probral jsem se a začal hledat příslušný padd. Po chvíli se kapitán zeptal. Můžeme tedy vletět na území RSE? Zeptal se tentokráte již klidným a vyrovnaným hlasem, ale na druhou stranu netrpělivým. Hledal jsem, jak nejrychleji to šlo. A výsledek? Dobrá věc se podařila - našel jsem. Příště si budu muset zapamatovat, že povolení mám hledat ve složece POVOLENÍ! Vzal jsem příslušný padd a pročetl ho. Ano, kapitáne. Povolení uděleno. Romulanské velvyslanectví nám ho dodalo dnes ráno. Přeji příjemnou cestu a šťastný návrat. McKinley konec. Děkujeme, Jahson konec. Po těchto slovech vyvstalo na obrazovce mého počítače

opět logo Federace. Neměl jsem však chuť nic dělat. Práskl jsem všemi paddy a došel si do replikátoru pro horký černý indický čaj. Od replikátoru vedly mé kroky k oknu. Vesmír mě vždy uchvacoval. Byl tak nádherný a zároveň nekompromisní. Jakékoliv jeho narušení člověkem nebo jinou rasou bylo vždy krutě potrestáno. Lidé z minulosti tomu říkali pravidlo božích mlýnů. Melou sice pomalu, ale melou. Ale i přes jeho krutost v něm byl život, který velkoryse zrodil a jemuž tedy věnoval ten největší dar - dar života. Úplně jsem se zachvěl a rychle upil z mého hrnku. Jenom jsem stál a přemýšlel o všech těch složitostech, které provázejí vesmír, ale někdo jiný byl názoru, že bych se měl věnovat jiným věcem. Ozval se onen známý zvuk signalizující, že někdo chce dovnitř. Než jsem dal povolení ke vstupu, tak jsem se posadil zpět do křesla. Nic již nebránilo tomu, abych vstup povolil. Dále. Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupil jeden z mužů JAGu. Nebyl asi v nejlepší náladě, ale nedával to na sobě ani svém chování příliš znát. Zdravím Vás. Co pro Vás mohu udělat? Zněla má otázka na uvítanou. Došel ke stolu a začal také mluvit. Potřebovali bychom jednu maličkost, pane vyslanče. Pan Chris Amber je údajně indisponován. Nechal pauzu, pravděpodobně pro reakci, čehož jsem využil. O tom nic nevím. S tím nemám nic společného. Odsekl jsem, ale můj hlas byl spíše podbízivější. Ano, to vím. Jenom by mě zajímaly poměry na této stanici. Chápete? Dodal. Ne. Byla krátká, ale jasná odpověď. Důstojník se zhluboka nadechl a započal s vysvětlováním. Jde mi o to, jak jsou na tom tady důstojníci mezi sebou. Jak se tu spolupracuje a jaká tu panuje nálada a morálka. Odtud vítr vane. Ale jak mu dát odpověď. Spolupráce je tu na nejvyšší možné hranici, poručíku. Pracují tu profesionálové. Jako pan Amber? Prohodil ironicky. Nic méně jsem to čekal, a tudiž hned odpověděl. Výjimka potvrzující pravidlo . Nerušeně jsem potom pokračoval dál. Morálka posádky se dá označit na ucházející a rozkazy se tu plní, jak mají. Povětšinou. Byl dodatek, ale už jen pro mne. Poručík si vzal slovo. A co mezi vyššími důstojníky. Bylo by, čistě hypoteticky, samozřejmě, možné, aby například jeden vyšší důstojník poskytl jistou službu jinému vyššímu důstojníkovi? Vyloženě čeká na jednu odpověď. Přijde na to, co myslíte. Prohodil jsem další otázku. Například, aby hlavní poradce či lékař prokázal jinému vyššímu důstojníkovi dobrozdání ze svého oboru, či jak bych to řekl? Moc dobře vím, o co ti jde, chlapečku. Jde vidět, že Hvězdná flotila má dobře uvažující lidi. Je jasné, že ten posudek je do jisté míry pravdivý, ale určitě je tam i trochu přikreslení. Pokud se tady něco takového snad děje, tak o tom nevím. Nikdy jsem toho nebyl svědkem a myslím, že by to admirál Rico netrpěl. Znělo v odpověď. Poručík se napřímil a usmál se. Děkuji za Váš čas. Pokynul hlavou na rozloučenou. Po maličké chvilce po něm nebylo vidu ani slechu. Počítači, uzamkni dveře a vypni veškeré bezpečnostní senzory v této místnosti. Oprávnění Tarkin bravo - bravo - sierra - oscar - 4. Příkaz proveden! Zazněla poslední odpověď počítače. Tarkin Ricovi. Máte problém. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 23. 10. 2004, 23:27

Thomas Johnson

Secese v dnešní pohnuté době

Podporučík

Baroko - Rachard Müller / Secese - Lukáš Nádvorník (úprava) Ze záře zbyla jen sirka, U hrobu Jamese T. Kirka Z dilitia oživlá světice Pozvedá monstranci měsíce Taková zář je jen jedna


Odtud až do nedohledna Warp je dnes pouhá recese Proč si tak vzdálená, secese ? Sedlejme lodě a vzhůru Zaplašme zlou denní můru Která sežrala nám století Zpěnění hřebci se rozletí ... Zem jež má nejen své nebe Ztratila všechno, i sebe V mysli mi loudí má deprese, Z toho jak mocná byla secese. Dnes je dnes – kdy bude zítra Časové distorze jasného jitra Einstein hodil nám do klína A z touhy je jen prázdná roklina Kříž je všem důkladně známý Pojďte a zpívejte s námi O morálce dnes již bez komtese O tom, jak krásná byla secese ... SFI, odhalte své tváře Pro slepé harmonikáře Já doufám, že jednou přece se Vrátí k nám ta čistá secese Zem jež má nejen své nebe Ztratila všechno i sebe Relevantní je už jen ta progrese Na rozdíl od překrásné – v perutích oděné – secese… Položil jsem vidličku a s úsměvem se snažil polknout nepoživatelné sousto smaženého humra.

Hrál jste nádherně, smutně ... Doufám jen, že vy už moc smutná nejste. Nikdy jsem já ani nikdo z vašeho týmu nepochybovali o vašich schopnostech. Chlácholil jsem jí a nožem zkoumal, zda celý humr je stejně okořeněný. Nevím, asi nejsem dost dobrá pro přísně tajné výzkumy SFI. To si nemyslím, chtějí to jen udržet v tajnosti, něco, co by měl každý vědět a čeho by se bál, protože jinak by to nebylo tajné. To asi máte pravdu. Jak vám to vlastně chutná ? Zeptala se zrovna v momentě, kdy se mi ústy proháněl pálivý žár klingonského koření. Nebyl jsem schopný ani vypadat dost důstojně, jako by se nic nedělo, natož mluvit. Rychle jsem se napil... Něco takového jsem ještě nikdy nejedl. Je to .. ehm úžasné. Ten recept musím dovést mé matce, jistě mi to někdy uvaří... Zalhal jsem s nevinou tváří. No, po pravdě je to ze replikátoru ... Ale stejně je to tak chutné že ? Z replikátoru ??? Panebože, to museli být ale ti programátoři šílení ... Ale nebojte se, je to zvláštní rodinný recept, jen jsem ho do replikátoru vložila. Ach tak. Já věděl, že programátoři mají alespoň trochu soudnost. Angela se na chvíli zahleděla do stolu a já věděl, že jde vytasit těžší kalibr. Necítíte se tady na StarBase někdy sám ? Tak daleko od vaší přítelkyně ... začaly se mi potit ruce a já věděl, že se ven jen tak nedostanu ... snad jen když ...

Ehm, žádnou nemám ... Opravdu ne ? To je divné, tak atraktivní budoucí vědec ... Začal jsem šoupat nohama pod stolem a očekávaje nejhorší jsem z kapsy nepozorovaně vyndal mini-PADD. Ta chvíle nadešla. Když tedy nemáte přítelkyni, už jste někdy zkoušel ... Stiskl jsem rychle tlačítko. Doufal jsem, že ne moc pozdě. =/\= Pan Johnson ihned do přípravny biokondenzátorů. Okamžitě, prosím. =/\= Byl jsem v tu ránu Jamesovi tak vděčný, zareagoval na smluvený signál velice rychle. Omluvte mě, ale zní to naléhavě. Ten matěj určitě předimenzoval ty čističe. Musím tak jít dříve, než se tam všude rozlijou ty usazeniny. Mockrát vám děkuji za výbornou večeři a jsem rád, že je vám už lépe. Ale ... no, dobře. Také děkuji za společnost, jen škoda, že nemůžete pobýt déle. Také mě to mrzí. Nashledanou komandére. Zasalutoval jsem a už byl v trapu. ************************************************************ A potom bych potřeboval ten rozpis poslat na PADD. Kdybys to tam nenašel, tak mi zavolej. Ale určitě to tam je... A opatrně. říkal jsem Jamesovi vzrušeně když jsme 'rychlou chůzí' běželi l operační sekci. Thomasi, já fakt nevím proč se do toho pouštíš. Může to být malér. Nemůže, nikdo nezjistí, kdo to udělal, a navíc ani nebudou vědět, že se to stalo někoho přičiněním. Jen shoda náhod. Stejně nevím co přesně máš v plánu a čeho tím chceš dosáhnout. SFI tají něco důležitého a já toho už mnoho vím. Zakázali mi včera i na tom pracovat stejně jako komandérovi... Je to strašně důležitý a protože to nemůžu nikomu říct, to bych mohl jít před soud, tak to chci udělat tak, že jim to vyřeším místo nich. Ale k jejich nelibosti. Ne, vyřeší to vlastně sami, ale následky budou nepříjemné. Budou jen brečet nad svojí hloupostí... Já ti stejně nerozumím ... To je jedno, tak už jsme tu. Já teda mluvím a ty jednáš jo ? Nojo. Řekl zmateně James. Jdem na to. Vešli jsme oba do hlavní sekce operačních záležitostí. U hlavního pultu seděl Ka'vor. Zarazil jsem se. To jsem nečekal, s mým nejlepším kamarádem to nedokážu ... James na mě vyzývavě koukal a já mu dal posunek, že přeci jen jdeme na to.

Ka'vore, prosím tě, potřeboval bych ti něco nahlásit... Ahoj, Thomasi, jasně povídej. James se pomalu pozadu odkrádal k malým dveřím napravo. Najednou do haly vešel děsně vypadající nevrlý chlap, asi Ka'vorův nadřízený. Já věděl, že právě nastávají problémy... Jakto, že svého kolegu neoslovujete podle nařízení ??? Jméno. Thomas Johnson ... Nejprve odpovídejte na první otázku vy hlupáku !!! Ten dědek prskal tak, že jsem doslova viděl, jak kapičky slin dopadají na mou uniformu. Uvědomil jsem si, že jeho přítomnosti musím náležitě využít ...

Omlouvám se, pane. Nesl jsem důležité hlášení mému dobrému příteli, proto jsem v rozrušení zapomněl na správné oslovování. Thomas Johnson, pane. Viděl jsem, jak ten chlap skřípe zubama nad mojí drzostí, ale říkal jsem přesně to, co on chtěl. A to já potřeboval, rozzuřit ho. A co tak důležitého nesete ? To jsem zvědavý... Teď mě zaskočil, můj připravený plán zkrachoval, musel jsem ale kvůli Jamesovi nějak pozornost odpoutat... Našel jsem nějakou stopu, která by mohla mít co dočinění s tou mrtvolou... ach jo, vůbec jsem netušil, co si vymyslet. Tak povídejte ... A rychle, jsme tu dneska jen já a tady Ka'vor a nestíháme. Z očích se mi náhle zablýskalo. Musel bych vám to ukázat pane. Dobře, Ka'vore, jdeme. Ale běda vám, jestli to nic nebude... Super, James měl klid na práci a já něco po cestě vymyslím. Odešli jsme a já jen zaslechl dvojí zasyčení dveří, těch hlavních, kterými jsme procházeli, a ještě jiných ... ************************************************************ Ne, jen mě seřval, že ten hrnek tam mohl dát kdokoli, ne jen vrah. Jak si věděl, že tam ten hrnek bude ? Já ho tam zapomněl, když jsem včera nesl můj nový holo-program Ka'vorovi. Ach tak. Jsi stejně koukám. Jo, tady to máš. Je to všechno. Díky moc, jsi dobrej... Podíval jsem se na PADD, co mi James podal, a pročetl ho. Ano, všechna plánovaná astro-měření senzory z řídícího střediska stanice na příští týden. Vyhlédl jsem si jeden čas... Jamesi, zítra se radost bude snoubit se vztekem... Dodal jsem záhadně a začal si broukat pro sebe: SFI, odhalte své tváře Pro slepé harmonikáře Já doufám, že jednou přece se Vrátí k nám ta čistá secese... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... Naposledy upravil Thomas Johnson dne 25. 10. 2004, 10:58, celkově upraveno 1 krát 24. 10. 2004, 23:25

Thomas Johnson

Chytrácké malověrnosti

Podporučík

Sundal jsem prst ze zvonku a drásavý pípavý zvuk dozněl. Bylo mi jasné, že jít do kajuty McRide ráno před službou, navíc, když je ještě rozespalá, není zrovna nejlepší způsob, ale já potřeboval to povolení a byl schopný za něj obětovat cokoli ... tedy téměř ...


Zdravím Thomasi, co tu děláte ? Utrousila napůl nepřítomně má nadřízená ve dveřích. Potřeboval bych od vás nutně jednu pomoc. Jen na pár minut. No, tak pojďte dál. Nemám tu uklizeno, právě jsem chtěla jít do sprchy. Řekla a nevím jestli to bylo provokativně, ale odcházela si pro ručník.

Potřeboval bych autorizační kódy k plošnému nastavování hlavní senzorické banky. ... Kvůli údržbě. Angela se zarazila a naprosto zvážněla. Přistoupila ke mě, tak blízko, že kdybych nevěděl, že teď přemýšlí nad mou žádostí, tak bych se začínal bát. Žádnou údržbu neplánujeme ... řekla velice pomalu a rozvážně ... Ehm, já vím, madam. Potřeboval bych ale autorizační kódy k plošnému nastavování senzorů. K vůli údržbě. Nechápal jsem, kde se ve mě bere ta odvaha. Angela se mi dlouze zahleděla do očí, jinak než to dělávala o službách, kdy jsme tam byli jen my dva. Přemýšlela dlouho. nakonec se zeptala přidušeným hlasem: Je to bezpečné Tome ? Ani jsem se nepozastavil nad tou změnou oslovení, na tuhle otázku jsem odpověď už měl přichystanou. Naprosto, madam, nezatáhl bych vás do žádného maléru. Dobře. Ale proveďte tu údržbu velmi důkladně. Počítači, převeď dočasně autorizační práva druhého stupně na pana Thomase Johnsona. --- Provedeno --Děkuji, komandére. Není zač. Když jsem procházel dveřmi, ještě na mě zavolala. Pardon, ale potřeboval bych ještě toto ... a domluvil jsem se zvědavou nadřízenou ještě jeden malý, leč tak důležitý detail. "Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto však dokonalost není maličkostí" (Michelangelo) Dejte mi na frak i za mě... Zrychlil jsem krok a šel k hlavní rozvodně. ************************************************************ Stál jsem u terminálu a zpytoval svědomí. Po chvilce jsem se odhodlal. Počítači, otevřít přístup k plošné konfiguraci senzorové matrice. Autorizace Jonson 4 iota alpha. Přístup povolen. Předklonil jsem se a na dříve na tlačítka tak chudém displeji se rázem objevila složitá mozaika složená z mnoha barev. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda někdy přijdu, jak se senzory konfigurují... Zklamaný složitostí a mou neschopností jsem se pokusil o základní povely.

Týýýý. Neplatný příkaz typu delta. Smutně jsem se dalších pár minut snažil, aby můj plán nevyšel v niveč. Marně. Zhrouceně jsem se svezl na podlahu a pozoroval malé drobky na zemi. Někdo si tu pochutnával na andoriánské housce a ani to po sobě neuk... Mám to !!! Počítači, hlasové rozhraní. Aktivováno. Teprv teď jsem si to uvědomil. Ten člověk měl plné ruce toho jídla, věděl jsem jak ta houska vypadá i jak vypadají její drobky, jako malý jsem se po tom mohl utlouct. Ten člověk tedy musel senzory kalibrovat jinak než ručně. Počítači, otevřít nastavení základního postupu skenu. Zobraz ... Uprav položku 17C o čtyři celá, dvě desetiny Röentgenu. ... Zvýšit emisi nadionů o 15% ... Snížit efektivitu zpětné vazby o 1,006 % ... Zmenšit úhlovou deklinaci na 4,6002 radianu ... Pokračoval jsem dál. Všechno jsem měl už předem spočítané a PADD měl stále u sebe. Snažil jsem se to udělat tak, aby nikdo nepoznal, že senzory mají trochu jiné parametry. Zjistil jsem totiž za své dlouhé pobyty v astrometrice, že ty podprostorové lodě mají kostru pláště z nakadahu. Ano, tak jsem té zvláštní slitině říkal, po vzoru jednoho sci-fi seriálu, jenž vysílají už několik století a díl od dílu je úroveň o polovinu horší. Každý člověk se

základy matematiky se dovtípí, jak rychle ta goniometrická řada klesala. Po několika nerušených hodinách tvrdé práce a stálého měnění a dopočítávání hodnot, jsem zvesela opustil hlavní rozvodnu. Cítil jsem se tak skvěle, že bych zvládl i půlhodiny u Angely při romantickém filmu. I když, to asi ne, zasmál jsem se pro sebe a upaloval do laboratoře, kde jsem už měl dávno být. ************************************************************* V řídícím středisku byl klid. Tato o dost větší varianta můstku ve mě vždy zanechávala monstrózní pocity. Vycházeli jsme z postraních dveří a já i McRide se nahlásili veliteli směny. Pane, jdu s kadetem kontrolovat difůzní smyčku hlavního deflektoru. Žádám o povolení k fázové kontrole deflektoru. Co to obnáší, komandére ? Vypadalo to, že ten kapitán, co zrovna velel směně, byl dosti opatrný. Budeme asi dvě minuty vysílat urcyhlené nadiony a s opačnou polaritou tetryony a budeme zkoušet odchylku deflektorového zaměřovače. Nebojte, reakční rádius bude jen pár kilometrů. Ohromeně jsem zíral, jak má nadřízená dokázala dokonale jednat. Dobrá, můžete začít. Ovšem, máme teď připravený standartní bezpečnostní sken okolí, nenaruší to nijak jeho účinnost ? Ne pane. Pouze možná tetryony vám na měření vyhodí záznam antičástic s tomto okruhu. Komandér vystoupila k sedačce velitele a ukázala mu to na mapce. Nijak to výsledky neovlivní. Dobře, můžete se do toho dát. A kadetu držím palce, ať si vyslouží jen dobré hodnocení. Kapitán se vesele usmál. Děkuji, pane. Budu se snažit. odpověděl jsem zdvořile a rychle se oba vydali k nejvzdálenějšímu vědeckému výklenku.

Usadili jsme se a já mezitím, co komandér vytvářela ten náš pokus jako zástěrku, já připravoval emisi tetryonů do většího rozsahu. Najednou jsem zaslechl, jak se operační důstojník hlásí kapitánovi s připraveným skenem. Ano, začněte hned, ať to máme z krku. Komandére, měli bychom začít s těmi tetryony, oni už to zahajují. zašeptal jsem nadřízené. Dobře, já aktivuji tu kontrolu přesnosti tou smyčkou a vy vyšlete tetryona v momentě asi pět sekund po aktivaci skenů. Rozkaz, madam. Obrátil jsem se k panelu a dokončoval přípravy. Angela se na mě otočila a zašeptala mi do ucha. Stejně vás obdivuji, přijít na takový způsob lokace, to je velmi chytré. Děkuji, popoháněla mě nenávist a to je vždy ta nejsilnější motivace... Rozezněl se hlas a nás to vytrhlo z rozhovoru. Kapitáne, spouštím ten sken. Jistě. 3,2,1, spouštím ... Já jsem v duchu počítal sekundy zatímco Angela už dávno prováděla pokus. čtyřiadvacet, pětadvacet, stiskl jsem aktivační kombinaci. Doslova jsem cítil, jak se ze stanice rozletěla dávka tetryonů do velké vzdálenosti.

Oba jsme už jen dychtivě čekali na to, co se bude dít. Kapitáne, zachytil jsem nějaké energetické skvrny v dlouhých pásech. Jsou tři. To je divné, určete co to je. Proveďte důkladnější skeny. Je to jako by byly ve tmě nasvětlené... tak to na senzorech vypadá... Skvěle, to nám stačilo, teď už se to všechno rozjede samo. Bylo na čase začít se scénkou. To se mi snad zdá !!! Jak to můžete vyslat do tak velké vzdálenosti ??? Říkala jsem kilometr, ne dvacet. Omlouvám se, madam. Neuvědomil jsem si ... Jak můžete něco takového zkazit, ještě že jste pokazil ty testy až po tom, co jsem udělala závěry. Já se moc omlouvám ... Buďte ticho, kadete ... Vyšli jsme z výklenku a prošli kolem velitele. Omluvte nás, ale kadet to pěkně pokazil. Deflektory ale fungují dobře. Jeho tady ještě dlouho neuvidíte, bude sedět nad simulacemi dokud to nezvládne na 100% ... Nebuďte na něj tak tvrdá, určitě se snažil ... No, uvidíme pane, omluvte nás. Ano, běžte. A vám držím palce kadete. Opustili jsme středisko a se skvělým pocitem odcházeli do laboratoří. Problém byl jediný, komandér se do té role vžila tak a chtěla být tak autentická, že mě peskovala celou cestu a já neměl jinou možnost než se pořád omlouvat a tak se ponižovat ... ************************************************************* Admirál Kříž procházel kolem nás a zaslechl hubování mé nadřízené. Zastavil se a otočil se ke mě. Komandére, zdravím. Jak bylo zvykem, pokud to šlo, tak si důstojník kadeta nevšímal, byl to hloupý zvyk a mě to zacházení rozčilovalo... Ano, pane ? Koukám, že ten kadet dělá problémy, no nic, a to to byl tak nadějný vědecký důstojník. On je šikovný, pane. Ale teď udělal takovou hloupost, že se až divím. Skřípal jsem zubama, jednak z toho, jak se o mě bavili ve třetí osobě a ani se na mě nepodívali a také kvůli tomu, že jsem nechtěl velitele akademie zklamat. No nic, hodně štěstí přeju, já právě odlétám raketoplánem na Zemi... A už ho moc nepucujte komandére. Usmál se velitel a my zasalutovali a už byl pryč. Teprve po malé chvíli jsme si to oba uvědomili. S úděsem jsme se na sebe podívali. Bylo už pozdě... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 25. 10. 2004, 10:57

Bart G. Farkas

Sním či bdím


Zatím bylo vše v poklidu, Rico musel udělat něco chytrého, když se mu podařilo na chvíli zahnat chlapce z JAGu. Ti se od naposled ještě neukázali a to Barta těšilo. Nechtěl s nimi mít žádné další problémy. Už tak bylo v této situaci těžké udržet všechny informace v utajení. Do novin nebo televize se

nesmělo dostat nic, na čem by mohli stavět, protože by poté roznesli Chrise i Rica na kopytech. Zajímavé bylo, jak může neschopnost jednoho nezkušeného muže ohrozit tolik postů najednou a nadělat takovou kupu problémů. Navíc ti mrtví už se nikdy nevrátí, jejich životy byly ztraceny navždy. Kdyby u toho Bart nebyl, asi by jen stěží věřil, že je to všechno pravda. „Kéž se jedná jen o sen a já se z něj za chvíli probudím.“ Vše ovšem nasvědčovalo tomu, že se jedná nepochybně o realitu a Bart musí se svým týmem dál hlídat Ambera s Wicklesem. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Opravdu, sedíc v místnosti vězeňského komplexu Bart přemýšlel nad občasnou krutostí osudu a též nad nynější častou změnou v jeho chování, která se projevovala nadprůměrnou podrážděností. Od včerejšího večera se nikdo nepokusil ke Chrisovi ani Wicklesovi dostat. Jako by se po základně rozšířila zpráva, že oba mají nevyléčitelnou přenosnou chorobu. Kolem vstupních dveří za hodinu prošlo jen malé množství lidí a všichni měli nějaký úkol, tudíž neměli čas se zastavovat, aby zjistili, co se nachází tak důležitého uvnitř, že musí venku stát dva ozbrojení mariňáci. Bylo to samozřejmě dobře, alespoň neměl Bart moc práce všem vysvětlovat, že dovnitř prostě nesmí a basta. „Wicklesi, co se tam vlastně sakra stalo, že jste si nevšimli dvou, přímo k sobě mířících, lodí ?“ Nevydržel tu bariéru ticha Bart. Býval by se zeptal rovnou Chrise, ale ten teď spal a Bart ho nechtěl budit, protože v této těžké době pro něj sny mohly být příjemnější než realita, a tak mu chtěl alespoň dopřát, aby si je mohl užít. Wickles se na Barta smutně podíval a pak spustil. „Je to jako z nějakého tragického filmu. Stál jsem za Chrisem a prohlížel si záznamy, které mi od letové kontroly přišli. Nevnímal jsem pořádně, co se děje. Jen jsem slyšel, jak Chris udal souřadnice pro pilota jedné z těch lodí. Podíval jsem se na obrazovku a opravdu to sedělo, tudíž jsme se dál nestaral. Když jsem po několika sekundách opět hleděl na onu obrazovku, zahlédl jsem loď, která však mířila na jiné souřadnice, než měla. V tu chvíli už bylo pozdě. Chris se je pokusil rychle vyvést z kurzu, jenže pilot nestačil včas zareagovat a obě lodě do sebe narazily. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky a napravil chybu, jenže to nejde. Věřte mi, že ty životy, které jsem takto zmařil, mi budou vězet v paměti až do smrti a nikdy si to neodpustím, nikdy!“ Poté si položil hlavu do rukou a spustil pláč. Nebylo se však čemu divit, na jednoho člověka toho bylo až, až. Podle chování neměl daleko k sebevraždě. Bart však nevěděl, co mu má říct, aby ho to utišil, spíš přemýšlel nad faktem, že zavolá psychologa, který by snad mohl pozvednout Wicklesovu a případně i Chrisovu náladu. Rozhodl se tedy, že napíše zprávu Ricovi. Admirále Rico, psychický stav obou vězňů se rapidně zhoršil. Občasný nářek míjí výbuchy agrese, objevuje se samomluva a bojím se, že by to mohlo vést i ke zhoršení jejich zdravotního stavu. Přeci jen se na něm psychické problémy mohou promítnout. Doporučuji, aby za nimi byl vyslán specialista, jež by jim mohl pomoci se s tím vším vyrovnat. Jinak se zatím neděje nic vážného, oba jsou pod stálým dozorem a od včerejšího večera se neukázal nikdo, kdo by se k nim chtěl nepovoleně dostat. Netuším, co jste udělal, ovšem zdá se, že to zabralo, jak mělo. S dalšími informacemi se ozvu zase zítra. Poručík Farkas. Poté Bart poslal zprávu Ireně a doufal, že Rico bude vědět, jak problém vyřešit. No a jelikož mu právě končila služba, rozhodl se, že si půjde trochu schrupnout. Pokoj nebyl daleko a postel jako by vybízela k tomu, aby si na ni Bart lehl. Nijak dlouho tedy neotálel, spánek se dostavil téměř ihned. Bartovy oči se otevřely a on ležel uvnitř svého pokoje. Jako každý den se zvedl a šel provést ranní hygienu. Poté na sebe hodil uniformu a po zamknutí pokoje se vydal do vězeňského bloku. Ke své hrůze zjistil, že obě cely jsou prázdné, na zemi leží všichni čtyři mariňáci, co měli večer službu a ani jeden z nich nejeví známky života.

„Pane bože !“ Pronesl nahlas a jelikož si všiml, že dvěma mariňákům chybí zbraně, vyndal z pouzra svůj ruční phaser. Nastavil ho na omráčení a zmáčkl komunikátor. „Tady Farkas bezpečnosti, vyhlaste poplach, na stanici se pohybují dva pravděpodobně ozbrojení a nebezpeční muži, jedním je pan Amber a druhým pan Wickles.“ A sotva uslyšel, jak stanicí zazněl varovný tón, dotázal se ihned počítače. „Počítači, najdi mi ihned pana Ambera a pana Wicklese, urči jejich polohu.“ Chvíli bylo ticho a pak se z reproduktoru ozvalo. Pan Amber se nachází v 2.hangáru, stejně tak pan Wickles. Bart na nic nečekal a rozběhl se tím směrem. Pořád netušil, jak se mohli dostat ze zasilovaných cel ven a ještě zabít 4 ozbrojené a vycvičené mariňáky. Nedávalo mu to vůbec smysl. Postupně se přibližoval k určenému místu, kde se měli oba vězni nacházet a když vběhl udýchaný do hangáru dva, tak uslyšel jen výstřel. Naštěstí nebyl cílem on, ale někdo jiný. To naštěstí bohužel nebylo na místě, tím někým totiž byl sám Rico. U druhého vchodu do hangáru bylo vidět, jak sebou sekl na zem a už se nezvedl. Bartem zacloumala taková zlost, že být poblíž nějaký doktor, nejspíš by ho varoval před možností infarktu z nadměrného tlaku v tepnách. Bart však nikoho takového nezahlédl a proto se vydal přímo k místu, ze kterého slyšel výstřel.Poté kolem proletěli další paprsky phaseru a poslali na smrt dva mladičké bezpečnostní důstojníky. To už bylo na Barta moc. „Takové krveprolití, za to někdo šeredně zaplatí !“ Odsekl si pro sebe a přeskočil barel, za nímž se kryl. Střelci od něj byli asi na vzdálenost 10m. Oba se koukali jiným směrem a proto toho Bart využil. S rozběhem skočil mezi ně a jednoho se mu podařilo srazit. Druhý však byl rychlejší a uhnul. Tím sraženým byl Wickles, ale jeho oči byly černé jak uhel, přímo z něj sálalo zlo. Tím, co uskočil byl nečekaně Chris a i jeho oči měly jinou barvu, byly rudé jako krev. Oba se spíše podobali chodícím mrtvolám nebo démonům, než živým a vnímajícím lidem. K tomu všemu se stále smáli. Chris namířil Phaser na Barta a bez okolků vystřelil. Bart tak tak uhnul a cosi vedle jeho hlavy se změnilo na prach. Neměl čas nad ničím přemýšlet, zaměřil phaser na Chrise a známý zvuk doprovázený září oznámil, že vystřelil. Bohužel se výstřel minul účinkem, ačkoliv přesně trefil cíl. Bart nemohl uvěřit, v ruce držel fázer nastavený na zabití a stejně neměl na Chrise žádný účinek Ten dával najevo, jak ho takové pošimrání pobavilo. Smál se na celé kolo. Smích spíše připomínal hyenu, než člověka. Vše bylo tak děsivé. Bart se smutně zeptal: „Copak ti smrt tolika lidí nestačí, to musíš páchat další a vědomě ?“ Odpovědí mu byl další výstřel, jenže tentokrát byl cílem on sám a uhnout nestačil. V jednom okamžiku se jeho tělo změnilo v množství od sebe se pohybujících atomů. Cítil se být lehký, stoupal pomalu k nějakým bílým dveřím, jež byly vysoko v oblacích a za nimi rostla nádherná zahrada. Nic ho netížilo a nezajímalo. Po chvíli stačil jen krok, aby stál na těch zelených lukách, jenže cosi se zvrtlo. Dveře se prudce zabouchly a Bart začal padat. Letěl rychle a bez jakéhokoliv zpomalení rovnou k zemi. Ta se zvětšovala a nakonec přišlo jen hlučné a bolestivé: „Bum.“. Bart se probral, držel se za hlavu, a když přišel pořádně k sobě, uvědomil si, že leží na zemi a to vše byl jen sen, zlá noční můra. Pravděpodobně sebou házel tak moc, že spadl z postele. „Uffff….“ Zaznělo pokojem.A bylo to vystihující. Po Bartově těle stékal studený pot a husí kůže se začala projevovat. „Co to zase mělo být, doufám, že jsem už probuzenej. Au….jo jsem.“

Ujistil se Bart štípancem o tom, že se jedná o pravou realitu. Poté se rychle převlékl, umyl a přímo tryskově zamířil k vězeňskému oddílu. Doufal při tom, že se z něj nestal věštec špatných událostí. Nakonec si ale mohl oddechnout. Všichni vojáci byli živí a oba vězni normální. „Snad to byl opravdu jen sen.“ _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 25. 10. 2004, 16:18

Natalia Youds

Ghosts from past

Anonymní

Holocentrála byla místonost na Akademii sloužící k monitorování a vyhodnocování všech cvičných misí. Obvykle byla plná instruktorů, ale dnes večer tam seděla jenom nadporučík Youdsová. Pohodlně usazená v křesle sledovala průběh mise v holosimulátoru 4, kde právě probíhala cvičná mise jejích duháků. Sem tam si něco zapsala ale jinak se tvářila vyloženě znuděně. V tom se najednou otevřeli dveře a ozval se známý hlas: "Haló? Je tam někdo?" Nat se otočila a pohlédla na Milese: "Ráda tě zase vidím, kdepak si se flákal?" Miles se usmál a přisedl si: "Měl jsem menší nehodu kus odsuď. Dalo práci se sem dostat. Včera jsem dorazil na Zemi a před.. počkej... dvaceti minutami jsem dorazil sem. Za pár hodin má moje třída hodinu. Co děláš ty?" Natálie ukázala na monitor před sebou, který právě ukazoval, jak dva Jem´Hadaři odvádějí do vězení kadety Whitea a Nuie. "Cvičná mise, snažím se najít alespoň nějaký důvod proč je nenechat propadnout." "A daří se ti to?" Nat se zašklebila: "No nijak zvlášť. Zdá se, že zkazí všechno do čeho se pustí." Potom stiskla několik tlačítek a na monitoru se objevil můstek lodi třídy nebula. V kapitánském křesle seděla Nelleh McLeaven a něco dělala na velící konzole. "Tvoje třída," kývla na něj. "Hm... to už začala? Asi jsem byl pryč hodně dlouho. JDu zrovna z centrální databáze, abych zjistil, co se s nimi dělo. Přeposlali mi všechno na můj osobní počítač. Čeká mne hodně práce." MIles si povzdychl: "Nevíš, jak si vedou? Třeba tahle studentka," ukázal na Nelleh "měla vynikající výsledky." "No, kromě toho že působí trochu nejistě, tak skvěle. Přestav si, že by tě na první holomisi na lodi hned posadili do kapitánského křesla. Oficiálně jim sice má velet Sang, ale myslím, že se snaží dát co nejvíce prostoru právě kadetům." Miles přikývl: "To je jasné, ale víš co se říká o neplavích a hluboké vodě? Když jsme u toho, co děláš dnes večer? Chtěl bych tě pozvat na večeři, mám takový menší problém, který bych potřbeoval dořešit a spojit to s vynikajícím jídlem v jedné malé

rstauraci ve městě, kterou znám, mi pijde jako skvělý nápad, co ty na to?" Nat se usmála: "Dobře půjdu ráda, stejně už jsem to tady chtěla už zabalit. Jsem tady už od tří odpoledne a začíná to být nevýslovně nudné. Pořád se nic neděje. Alespoň mi povíš kde ses flákal zatímco mi tu už dobu makáme a snažíme se z těch kadetů udělat důstojníky Flotily."

=/\= O tři hodiny později v malé restauraci Na růžku =/\= "Takže asi tak. Jediné, co mne trochu zarazila byla ta vada, skoro bych řekl, že nám člun někdo sabotoval, ale to už by hraničil otrochu s paranoiou." Miles místy šermoval vidličkou tak, že se Nat bála, aby jí do obličeje netrefil kousek masa odletící z jeho řízku." "No, TĆhallo se tvářil dost divně na to že tady nejsi. Zdálo se mi, že vždycky když se o tobě někdo zmínil začal stříhat ušima." Miles se rozesmál: "Nejspíš mne teď bere jako svědomitého učitele.A co teď děláš ty?" "Já, no nic moc, snažím se něco vytřískat z těch kadetů navigace co jsem konečně převzala od Cartera, ale teď mají všichni holomise takže se tu jenom tak flákám." Potom se začala smát: "Za pár týdnů, jsem poznala skoro všechny 'zábavní podniky' v San Francisku" "A jak je hodnotíš?" "No jsou celkem fajn. Teda až na jeden vůlkánský bar kousek odsud. Dovedeš si přestavit jaké to je, sedět u baru s 60 špičatými uchy a vyprávět vtip?" "Vulkáský bar?" Miles zbystřil: "To taky existuje?" "Taky jsem se divila. Ale pochybuji, že by se tady ve městě jenom tak objevilo tolik Romulanů, zoložilo si bar a nikdo si toho nevšim" Než stihl Miles odpovědět přistopil k jejich stolu nějaký muž. Mírně se motal a byl z něho cítit rum. Podíval se nejprve na Milese a potom na Natálii: "Hej, nechceš si trsnout kotě?" vyšlo mu z úst v podobě několika hrdelních skřeků. "Myslím, že slečna tančit nepůjde a zvlášť, protože se k vám vůbec nehodí, pane." ozval se Miles. "Ptal jsem se snad tebe ty prďolo?" podíval se muž znechuceně na Milese. Potom se však znovu se zářivým úsměvem obrátil na Nat a odhalil tak, že mu chybý dva prostřední zuby. Miles chtěl něco odpovědět ale k jeho překvapení se Nat také zářivě usmála a vstala: "Ale jistěže, s takový pěkným chlapem jako ty." Potom mu položila ruce kolem krku a jemně se k němu přitulila. Miles celou tu scénu pozoroval s nevěřícným výrazem v očích. Muž se na něj vítězoslavně podíval přes Natáliino rameno. Najednou se však jeho víraz změnil v bolestivou grimasu. Nat mu něco pošeptala a on odešel v mírném předklonu pryč. Potom se Nat zase posadila zpátky. "Kde jsme to zkončili?" zeptal se Miles, teď s veselým úsmvěm. "Už ani nevím" , usmála se Nat. "Kolik je hodin?"

Miles se pdoíval na display kousek o něho: "A sakra, Keiko mě zabije. Slíbil jsem, že budu do deseti doma." Potom se s provinilým výrazem podíval na Nat: "Promiň, nebude ti vadit, když to pro dnešek ukončíme, rád jsem si s tebou zase jednou popovídal." Nadporučík jenom pohodila hlavou na znamení toho že jí zo nevadí. "Dobře ta zítra na Akademii," rozloučil se Miles a chvatně odešle. Jeho společnice ho o pár minut později následovala. Všude byla už tma. Podívala se na display na PADDu, který držela v ruce. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Vydala se proto pomalu směrem do svého bytu. Byty pro důstojníky byly umístěny stranou od hlavních budouv Akademie a Velení Flotily. Byly to malé, ale umně navržené řadové domky situované v příjemném parku. Nat právě kráčela po úzké, jen slabě osvětlené cestičce. Byla sama, široko daleko nebylo vidět nikoho dalšího. Měla však stále podivný nepříjemný pocit, že je někým sledována. Když byla už jenom pár desítek mestrů od svého domu, vyšel zpoza rohu muž, v červené uniformě Flotily. Zamířil si to přímo k ní. Všimla si, že nemá na límci žádnou hodnost. Potom promluvil: "Promiňte naporučíku můžete mi poradit kudy se dostanu k přistávací ploše pro raketoplány?" Než stihla Natália cokoliv říct ucítila na krku chladný dotyk hyposreje. Cítila jak se jí zatočila hlava a o sekundu později upadla do bezvědomí... Když se opět probudila ležela na kožené pohovce v nějaké velmi luxusně zařízené místnosti. Venku za okny byla stále hluboká tma. Jak dloha mohla být mimo? Nejspíš pár hodin víc ne. Pomalu vstala, hlava ji bolela jako čert. Takovouhle kocovinu neměla už dloho, naposledy když slavili její odchod z Proximy na Akademii. Když přešla k oknu a podívala se ven, uviděla že tam hustě sněží. To znamená že už rozhodně není v San Francisku. Ale kde sekra? Z přemýšlení ji vytrhnul zvuk kroků. Prudce se otočila, ve dveřích stál černovlasý muž, asi 190 cm vysoký s velkou jizvou na pravé tváři. Na sobě měl elegatní černý oblek, sřižený podle poslední módy. "Dlouho jsme se neviděli, krásko," začal s předstíraným úsměvem. "Balarde!" vyštěkla Nat. "C-co tady dělám." "Omluvám se za způsob jakým jsi sem byla dopravena , ale vždyť víš. Ty by jsi jinak sama nepřišla." "Co chceš?" Balard se zasmál: "Ale, takhle se tahle hra nehraje, krásko. Nejde o to co chci já, ale o to co chce Rozvědka." "S tou já už nemám nic společného, skončilo to! Skončilo to už dávno." Balard se znovu zazubil, Natálii ten škleb doháněl k šílenství: "Jestli tomu opravdu věříš tak jsi ještě hloupější než jsem si myslel. Nemůžeš jenom tak odejít a přestírat, že jsi jen obyčejný důstojník Flotily." Natália nic neříkala, jenom ho probodávala nenávistným pohledem. Balard si to vyložil jako souhlas a pokračoval: "Ukradli DarkAngel." "Cože?" vydechla Nat nevěřícně. "Myslela jsem, že ten projekt byl zrušen."

"No, zdá se že ne. Prototyp pohonu byl plně funkční. Před dvěma týdny byla Proxima Ionta přepadena nějakou těžce ozbrojenou skupinou,nevíme zatím kým přeně . Ukradli tři runabouty třídy deltaflyer vybavené sub-warpovým pohonem." Nat vypadala, že nevěří tomu co sliší nakonec se zeptala: "A co chceš po mně?" Balars jí podal PADD: "Tohle zachytila základna McKinley v její bezprostřední blízkosti. Určitě to poznáváš. Jsi zatím jediná kdo dokáže ty čluny efektivně pilotovat tak, aby byli zcela nezjistitelné. A taky jediná kdo je může sledovat, když spustí sub-warp. Poletíš na McKinley a získáš ty čluny zpátky." Nat si mlčky prohlížela PADD, doufala, že tohle už nikdy v životě neuvidí. Ne, už s tím nechce mít znovu nic společného. "Pusť mě odsud! Já už s tím nechci nic mít." Úsměv teď z Balardovi tváře zmizel: "Zapomínáš krásko, že znám tvé malé tajemství. Pamatuj si, jestli mě zklameš, ztrávíš příštích 10 let v nápravné kolonii na Marsu." Nat byla rudá vzteky, přesto však nakonec kývla: "Dobře, udělám to." "Výborně," usmál se Balard vítězoslavně. "Já věděl, že budeš rozumná. A teď k věci. Oficiálně tam poletíš jako expert na hvězdnou navigaci vyšetřit nějakou nehodu, která se tam stala. Nevím o co přesně jde, ale to je jedno. Tvím skutečným úkolem bude najít ten stíhač. SFI už tam má svoje lidi, informace o nich budeš mít v počítači. Spolupracuj s nimi. Podrobnosti máš jak už jsem řekl v počítači." Nat vstala o upřeně se podívala se na Balarda: "Už mě odsud pustíš?" "Ale samozřejmě krásko." Stisknul tlačítko na dřevěném stole. "Dave, přenes našeho hosta zpátky na Akademii." Nat uchopil transportní paprsek, za několik málo sekund už stále ve svém bytě na Akademii. Vedle ní ležel PADD s instrukcemi. Pokud se o lidech ze SFI dalo říci vůbec něco kladného tak to, že jsou rychlí. Druhý den ráno měla Natálie zprávu z velitelství Akademie, o tom, že ji po dobu nepřítomnosti zastoupí profesor Carter a také rozkaz z velení Flotily, že má letět prošetřit nehodu na McKinley a to okamžitě. Než však mohla odletět, musela si nějak vybít zlost. S SFI neměla nic společného už několik let, ne to pom co jí provedli na Omaka III. Jako mladá praporčice se k nim nechala zlákat, brzy však zjistila, že to byla chyba o chtěla odejít. Teď však věděla, že to asi už nikdy nebude doopravdy možné. Strávila celé dopoledne v tělocvičně, kde trénovala kickbox na jednom z boxovacích pytlů. Byla tam sama. Přestože pohled na zpocenou Natálii oděnou jen v krátkých přiléhavých kraťasech a tílku obvykle přilákal pár lidí, kteří se náhodou po 10 letech rozhodli znovu si zavičit, tentokrát je výhružné pohedy, které na ně vrhala odradili. Když měla dost dala si sprchu a konečně se vydala na přístávací rampu 15-B, kde stál její osobní peregrine. Ostartovala a bez ovyklích parádiček, které prováděla ve vzduchu se vydala na základnu MCKinley. K té se dostala nadohled během několika málo minut. "McKinley, peregrine B-134 žádá o povolení k přistání." "McKinley rozumí B-134, posíláme vám souřadnice."

"Příjem potvrzen, přistávám." Creted by: Natalia Youds & Miles O'Brien 25. 10. 2004, 17:54

Martel Tarkin

Konečně jsou pryč!!!

Konzul

Další, již trapné jednání. Všichni vlastně víme, že máme od svých nařízených se dohodnout a situace začíná být celkem rutinní, až příliš… Do zasedačky jsem tentokráte mířil zcela uvolnění a neočekával žádné problémy. Cestou jsem si pískal a navrch mé prsty lemovaly hrany jednotlivých panelů ve stěnách stanice. Málem jsem i nadskočil v rytmu, ale ovládl jsem se. Cesta trvala, pro tentokrát, krátce. Rozhodně kratčeji než obvykle. Každý detail na dveřích vedoucích do rokovacího sálu jsem znal zpaměti. Moje ruka provedla již známý rituál otevírání dveří. Ty se otevřely a ………………………….. Klingon nikde!!! Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

To je ale překvapení, a to jsem tu včas. Posadím se tedy sám. Nejprve se však kouknu pod stůl. Třeba si chce hrát na schovku. Kouknu. Ne, pod stolem není a nikde jinde se schovat nemohl – nebylo by tam pro něj dost místa. 2 paddy jsem položil před sebe a usadil se do křesla. Chvíli jsem nic nedělal. Jenom tak koukal po místnosti a zjišťoval, že ji znám dost dobře. Vybavovaly se mi vzpomínky na mé první kroky do této místnosti a mé první nejisté krůčky na poli diplomacie. Viděl jsem i Scotta Matrixe, jak drží šampaňské v ruce a směje se s hlavní hrbatou hlavou. V tom nejlepším se přiřítil ON! Hnusný Klingon, který mě deptal více než jeho předchůdci. Nejen že nedával na sobě tolik znát, že mě prostě nemá rád (popřípadě nenávidí), ba co víc – on se ani nerozčiloval. Jistými chvílemi jsem přemýšlel o tom, zdali to vůbec Klingon je. A po každé takové úvaze jsem se na něj podíval a ujistil se, že je to pravda. I ta „libá“ vůně tomu nasvědčovala. Omlouvám se, Vaše Excelence. Započal rozhovor formálně. Zdržely mne jisté procedury. Jsem žádán na mé domovské planetě. Jistě chápete. Přikývl jsem, ale jaksi jsem nepochopil, proč mi to říká. A co z toho? Klingon se napřímil a hodil přede mě padd. Je tam návrh dohody o vyrovnání. Vzal jsem padd a se zájmem si ho pročítal.

Vyrovnávací smlouva mezi Spojenou Federací planet a Klingonskou svrchovanou říší Spojená Federace planet (dále jen „UFP“) a Klingonská svrchovaná říše (dále jen „KE“) se v zájmu svých dobrý a přátelských vztahů dohodli na následujícím znění vyrovnávací smlouvy: Odstavec 1 KE se zavazuje odvádět UFP 11 % celkové produkce z planety, jenž je ve vědomí obou stran uvedena pod označení Dil1. Dále se KE zavazuje prodávat minimálně dalších 10 % celkové těžby za 25 % standardní mezinárodní oficiální ceny dilithia UFP. Odstavec 2 UFP se zavazuje převzít minimálně 21 % celkové těžby z planety Dil1 a zajistit si na své náklady její odvoz a uskladnění. KE se zavazuje UFP předat minimálně 21 % celkové těžby, a to za podmínek uvedených v odstavci 1 této smlouvy. Odstavec 3 UFP musí za dodané zboží podle odstavce 1 této smlouvy zaplatit nejpozději do 14 standardních federálních dnů danou cenu. Pokud se tak nestane, je KE oprávněno účtovat si k dlužné částce 0,001 % za každý započatý den po dobu tak dlouhou, než dojde ke splacení celkové jistiny (ceny zboží).

Odstavec 4 KE se také zavazuje těžit nejméně tolik, kolik určí zvláštní komise k tomu určená, skládající se z účastníků obou stran v rovném počtu. Komise musí vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od jejího svolání. Nestane-li se tak, je komise rozpuštěna a těžba na planetě pozastavena, než bude rozhodnuto, jak se nadále bude pokračovat. Odstavec 5 UFP má právo na kontrolu kvality předávaného zboží na místě a osoba odpovědná za tuto transakci ze strany Federace je oprávněna nahlédnout do záznamů o množství těžby a kvalitě vytěženého dilithia. KE to musí umožnit. Odstavec 6 Pokud by se jeden z výše uvedených bodů stal neplatným, tak celá smlouva nepozbývá platnosti, nýbrž nejvyšší zákonodárné instituce obou států (UFP a KE) se musí situací okamžitě zabývat a situaci uvést do fungujícího, tedy musí zaktualizovat daný neplatný odstavec (dané neplatné odstavce). Odstavec 7 Obě strany (UFP i KE) si smlouvu přečetly a souhlasí s jejím významem. Obě strany porozuměly jejímu znění stejně, a proto na základě své svobodné vůle, bez tíživých okolností a za stavu plně duševně i fyzicky způsobilém podepisují její zástupci tuto smlouvu. Odstavec 8 Smlouva nabývá účinnosti hvězdným datem 58038.17. Za Spojenou Federaci planet Vyslanec Martel Tarkin Za Klingonskou svrchovovanou říši Qrorn Qrorn, člen Nejvyšší klingonské rady Dokument jsem si řádně přečetl, ale jelikož už před tím právníci Federaci připravili vlastně totožný text (ne-li stejný) s tímto s výjimkou množství dilithia, nebylo důvodu, proč nepodepsat, ale přeci jen… Výborně, Vaše Excelence. Smlouvu podepíši ihned, jak to schválí naše právní oddělení, ale myslím, že smlouvu můžeme považovat za uzavřenou. Usměji se na něj co nejmileji za takových okolností jde. Dobře. Odpověděl jeho tradičním drsným hlasem. Pak jeho kopie pošlete do mé kanceláře. Chtěl odejít, ale zdržel jsem ho. Kdy odlétáte? Zeptal jsem se. Odlétám za 3 hodiny i se svým doprovodem. Oznámil mi suše. Dobře, zařídím všechny potřebné náležitosti. Zněla má odpověď stejně vážným hlasem. Tušil jsem ale co přijde. Zkuste to lépe než u těch dvou lodí. A pozvedl obočí. Přirozeně, že se to povede. Nemůžeme si přeci dovolit mít tu ještě další nepořádek. Dodal jsem ironicky, ale vcelku mě to mrzelo. Vypadalo to jako znevažování těch mrtvých. Klingon se na mě jenom jen podíval a zmizel. O tři a čtvrt hodiny později jsem si četl podrobnou zprávu o jejich bezproblémovém a šťastném odletu ze stanice. Nyní tu byl jiný úkol – Chris Amber, admirál Rico a další, kteří možná budou potřebovat pomoc. Na tom možná trvám, admirál Rico je schopný. Dodám si v duchu, ale tam vzadu se objevuje nepříjemná myšlenka mající podobu tří písmen – JAG. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta

Hráč měsíce – Září 2380 25. 10. 2004, 21:57

Martin Kříž

Špatný den

Admirál

Procházel jsem kolem kotviště raketoplánů a už chtěl zavolat pilotovi, že odlétáme, když mi zapípal komunikátor: =/\= Pane, máte z velení kódovanou zprávu. Stupeň utajení 2. Ano, hned si ho vezmu ... ehm ... pošlete mi to na displej počítače správce kotviště. Rozumím, pane. Ibra'hell konec =/\=


Trochu mrzutě, že jsem byl opět vyrušován, jsem doklusal ke kanceláři správce a energicky vešel. Nějaký poručík se postavil do pozoru. Zdravím, odejděte. Poručík jen vytřeštil oči... Prosím, pane ? Odejděte ... Řekl jsem laxně a vyžíval se v pocitu téměř neomezené moci. Alespoň někdy má mé postavení výhodu. Můžu vše. Sarkasticky jsem se nad svými myšlenkami usmál. Ano, pane. Už jdu. Kdy se smím vrátit. Řeknu vám to jednoduše, pokud se vrátíte a já tu budu, přijdete o tříměsíční plat. Jasné ? Rozumím, pane. Odešel velmi rychle. Otočil jsem se k počítači. Blikala na něm přijatá zpráva. Počítači, autorizace Kříž omikron 17/B kapta. Potvrzeno. Otevřel jsem složku a začal číst. Po chvíli jsem vstal a sám pro sebe prohlásil ... Natalia Youds ? O té jsem už slyšel. Nejen dobré věci, ale specialista je to velký. Doufám, že ty lodě objeví a pomůže nám je zajistit. Evidentně sem jde dobrovolně. Zamračil jsem se. Tak to ale v SFI chodí. Jediné, co máte jisté, je že zůstanete naživu, dokud vás potřebují, pak stáhnou ochranná křídla a vás postupem času ušlapou média, provalené aféry nebo vlastní svědomí... Vyrazil jsem z kanceláře až, když jsem si byl naprosto jistý vymazáním zprávy. =/\= Pane Barette ? Ano, pane. Na stanici přiletí nadporučík Natalia Youds, vy se jí ujmete, provedete jí po stanici a hlavně jí uvedete do našeho problému. Dále se budete řídit mými rozkazy, ale bude to vaše lokální nadřízená. Ruším ale všechny její rozkazy, které by byly v rozporu se zájmy SFI. Jinak bude pracovat hlavně jako expert na navigaci a pilotáž, má velké zkušenosti i s našemi třemi loděmi. Já budu velet ze Země. Rozumím, pane. Kříž konec =/\= Přistoupil jsem ke svému raketoplánu, který jsem si před časem zabral pro své lety a zkontaktoval pilota. Ten se za okamžik vřítil do hangáru... Jak se vám vede, pilote ? Skvěle, pane. Děkuji ještě jednou za ten volný kredit, takhle jsem si ještě nikdy

neužil. Doufám, že jste nevytuneloval celý fond AHF ... Dodal jsem s úsměvem, kdy jsme nastupovali do přepychově upraveného raketoplánu typu 9. Ne, žil jsem s mírou. Usadil jsem se do polstrovaného křesla a začal opět pociťovat náznaky klaustrofobie. Kam to bude, pane ? Zeptal se pilot nonšalantně a chvíli jsem měl opravdu pocit starého dobrého New Yorksého taxíku. Na Zemi, Akademie Hvězdné Flotily. Ale rychle, spěchám. Bavil jsem se do té doby, než se dal člun do pohybu. Pilot právě něco domlouval s řízením letových operací a já se díval ze zatmaveného okna, v němž se odrážely barevné záblesky displejů a jak vytvářely prapodivně zkreslené vzory a poblikávaly, začali mě uspávat. Spánkový deficit si vyžádal své. Otevřel jsem oči, byli jsme už mimo StarBase. Na palubu se transportovali dva borgové... "Odpor je marný, zahrajte si s námi mariáš". Bez otálení jsem vyndal balíček karet, který nosím často u sebe pro štěstí a všichni jsme usedli k malému konferenčnímu stolku, jenž byl jako má nadstandartní výbava raketoplánu. Začalo být vedro a ovládání teploty prostředí bylo tak daleko, že jsme si s pilotem odložili. Borgové nezůstávali pozadu. Čím víc času jsme společně strávili, tím jsem začal zjišťovat, že jsou to docela milí chlapíci. Pouze se hrozně rozčilovali, když jsme je nařkli z podvádění, díky kolektivnímu vědomí. "Proč nás vlastně neasimilujete ?" "Ale vždyť vy už jste" S malým znechucením jsem si prohlížel pláty slitin do zelena pokrývající mé tělo. "Hrajme ... takže flek" - "double flek" - "vsázím iontový řezák" "Já bioneurální čip... a co vy pilote ?" - "No, já se domnívám, že byste se měl probudit..." Otevřel jsem oči, byli jsme už mimo StarBase. Vyrušil jste mě z hezkého snu, pilote. S naoko rozhořčením jsem mu vytýkal a prohlížel si v odrazu skla vlasy. Pane, něco se stalo s gelovými relé v téhle sekci. Vyhodilo nám to nějaké sub-systémy. Jak se to mohlo stát ? Se vší úctou, já říkal, ať s tím nezkontrolovaným raketoplánem nikam neletíme. Povzdychl jsem si... Dá se to spravit ? Ano dá, ale musel byste mi pomoci, proto vás budím. Tak dobře, jdem na to. Jaké systémy jsou vlastně vyřazené ? Ptal jsem se s divným vnitřním pocitem ... Co se děje ? Myslím, jen komunikace a skenové mapování. Slyšitelně jsem si oddechl, přepokládal jsem větší problémy. Dobře, tak kde to mám podržet ? Můžu to dát i takhle opač... VAROVÁNÍ - ZACHYCENY SUBPROSTOROVÉ PROUDY V TĚSNÉ BLIZKOSTI ČLUNU V tom momentě se mi žaludek sevřel, jak jsem na to mohl zapomenout ? Pilote, k řízení, rychle pryč. Ten vypadal docela ustrašeně. Doskočil ke své sedačce a já cítil, jak člun akceleruje. Pane, zaznamenávám transportní paprsky všude kolem. Není jeden, je jich hrozně moc. Co to k čertu je ? To já věděl, multi transportní síť. Mnohem účinnější a procházela slabými štíty. Štíty na maximum, pilote. Všechnu energii do nich. Jeho ruce se rozlétly po klávesnici... Ale ne !!! Pilote, hněte s tím krámem, zachytili jsme kvantové poruchy. Jedná se o dosti silnou modifikaci kvantového torpéda. Ovšem problém je ten, že jsme ještě nepřišli na to,

jak to zastínit, takže prozradí loď i na dálku. Až pozdě jsem si uvědomil, že vystopovat by bylo přeci tak snadné.

Jak tohle víte ? To jsou lodě ? Co se sakra děje ? Neměl jsem čas litovat své prostořekosti. Kurz na 36 na 15. Plný impuls. Počítači, uprav senzory na kvantové spektrum a emituj antiprotony. Snad je zachytíme, na takovou malou vzdálenost. Křičel jsem, abych přeřval hluk alarmu. Snažil jsem se taky kontaktovat kohokoli, ale marně. Pane, zachytil jsem těmi modifikovanými senzory brázdu kvantových poruch. Úhybné manévry, rychle. Torpédům se stejně nevyhneme. Udělejte cokoli, vypuste antihmotu, vyhoďte reaktor, emitujte nadiony, vyhoďte jim moji svačinu, kousejte si nehty na nohou ... Cítil jsem, jak to moje už tolikrát zkoušená nervová soustava nezvládá. Klid pane ... Zkusím tohle, dělám kličky, snad si toho na SB1 všimn... Pilotova slova přehlušil brutální několikrát opakovaný náraz. Alarm řičel a my taky. Štíty jsou na nule, admirále. Blíží se další torpéda ... Začínal jsem přemýšlet, co všechno dobrého jsem v životě udělal... Dopad torpéd narušil strukturu raketoplánu, pilot na mě něco volal. Bylo ale už pozdě, za chvíli se budu zpovídat ze hříchů ... *********************** // NA STARBASE // ********************** Pane, zachytáváme salvu tří kvantových torpéd v sektoru 3x7x12. Je tam i admirálův raketoplán. Praporčík se strachem v očích vzhlédl k veliteli. *********************** // V RAKETOPLÁNU // ******************** Příčka za příčkou se bortila a hlas počítače už dokonale splynul s řevem vesmíru. Zaslechl jsem, jak pilot volá něco o transportních paprscích, ale já se věnoval své duši. Imagine there's no heaven, it's easy if you try, no hell bellow as, and above us only sky... Náhle křik zmizel a na okamžik se rozprostřelo naprosté ticho. Je v pekle ticho ? Vítáme vás admirále. Mluvil medový hlas doprovázený krásným zatřepotáním aktivovaného silového pole. Po malé chvilce jsem nabyl zpět vědomí a rozhlédl se. Byl jsem na jednom z těch ukradených člunů, v improvizované věznici, proti mě v druhé kóji seděl pilot. Přece jenom, nemají tu moc místa, je to jen o trochu větší než deltaplán. Možná se ptáte, kde to jste. Ale já myslím, že to víte. Bohužel, přehnali jste to. Mohli jste nás nechat ukrást pár zbraní na naší občanskou válku a neplést se do toho. Ale vy ne, museli jste zatknout našeho špeha a pak jste nás ještě tak ubohým způsobem odhalili. Tetryony ? Smekám klobouk, to nenapadlo nikoho během vývoje, že ? Podíval jsem se mu do tváře. Byl to člověk, ale nikdy jsem ho neviděl. Federace je čisté zlo. Abychom dosáhli svého, Romulus nám výměnou za tuto poněkud diskutabilní technologii poskytne nevídanou podporu. Ten člověk mohl tak lehce rozpoutat válku, už teď je diplomatická situace s romulany otřesená. Co chcete po nás ? Nemělo smysl mu nic rozmlouvat ... Doufal jsem v podporu stanice. Po vás ? Celkem nic. Jen nám zajistíte pohodový odlet ze soustavy a rozkódujete dokumentaci k člunům, Romulané totiž chtějí úplně všechno. Jsou to ale nenasytci.

Nic neudělám. Lodě ze StarBase vás najdou a zatknou. Ano, to je právě ono. Nejprve se přesouváme dále od stanice a měníme neustále polohu, na takovou vzdálenost tetryony nevypustíte. A potom, vás tu přeci máme jako pojistku. Jednoduše nejprve zabijeme vašeho společníka, abysme jim ukázali, že to myslíme vážně a potom, až bude po všem, vás poskytneme za nějakou pěknou cenu romulanům. Jeden z velitelů SFI, to je přeci velmi zajímavý obchodní artikl. Se smrtí jsem se již smířil. Nic nezískáte. Uvidíme. Budete mluvit jinak. Nezapomeňte, že jste to byl vy, kdo tak tvrdě zasáhl při začátku té občanské války na Omikronu 2. Díky vám zemřelo plno lidí. Vás přeci jen tak nezabijeme. Začal se smát. Karnere, svlékněte ho. Zbytek normální postup. Velitel odešel.

Po několika minutách jsem visel v poutech na rukou asi pět centimetrů nad zemí, bez oblečení. Pobočník velitele se zamyslel a dodal. Počítači, teplota v kóji ... Zarazil se, protože počítač neodpověděl. Se zbytky důstojnosti jsem se mu vysmál. Vy inteligenční ignorante, to jste si nestačil zjistit, že na těhle prototypech je oslovování 'Radime' ? Testovali jsme tu i novou řadu počítačů, kteří měli už i nějaký emoční a osobnostní profil... Ani občanskou válku by neměli vést osoby IQ negativní. Bavil jsem se jako nikdy, což způsobovala asi životní letargie a další výhledy na život, jenž mě stačily za půl hodiny tak rychle obklopit. Radime, teplota v kóji 5°C. Provedeno. Upozorňuji, že v této oblasti se vyskytuje člověk. No právě... Upozorňuji na základní rozpor s humálními doktrínami o zajatcích. Buď zticha. A ty dobrou noc ... Nastala naprostá tma a já jen uvažoval, kdy mě psychika vysvobodí z útrap. Karty dál ležely vysypané na zemi vedle mých šatů ... _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 25. 10. 2004, 22:38

Mark Rico

Not a lot but at least something

Víceadmirál

Ráno...probouzím se...Ráno? Vlastně ani nevím, tady není ráno nebo večer, tady prostě je...ale vzhledem k tomu, že člověka jeho biorytmus většinou probouzí k ranímu, tak by mohlo být to ráno... Kde to jsem? To přece není můj pokoj. Zděsím se, ale pak si rozzpomenu na krutou realitu - jsem zavřený ve vězení. Zavřený a obviněný z nedbalosti při službě, kterou zaplatilo životem přes 30 lidí. Tohle vím, vím to až příliš dobře, ale co nevím je, zda skutečně jsem ten člověk, který za všechno může... Zrak mi padá na poručíka Wickelse ve vedlejší cele a dává mi odpověď. Ne, určitě nejsem ten jediný, kdo je za to zodpovědný...přinejmenším Wickels v tom jede taky. Alespoň prozatím. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Rico si mezitím vykračoval chodbou. Přemýšlel už od rána, vlastně od noci- nemohl spát, nad tím, co se stalo. Sakra, proč se vždycky v nejlepším musí všechno pokazit? A co teď s tím? Znovu se podíval na PADD ve své ruce. Ano, to bude nejspíš řešení. Snad se kadet

zachová rozumně. Snad. Dva strážní před silovým polem drží jako obvykle vartu. V jedenom z nich poznávám Barta Farkase, kdysi staršího spolustudenta, se kterým jsem se dobře znal a kamarádil. Nyní se ovšem tváří zarputile a dává mi najevo, že rozhodně nejsme kamarádi. Nemůžu se mu divit a ani nechci, jen jsem snad takové zacházení. Poté, co se to všechno stalo jsem tušil, že to se mnou dobré nebude,ale to co následovalo... A nejhorší je to, že za celé ty dva dny, co tu jsem se na mě nepřišel nikdo ani podívat - nikdo ze spolužáků, či přátel na Stanici, nikdo... teď se to ale asi změní. Z vedlejší chodby se ozval zvuk kroků a do místnosti napochodoval důstojník, ve kterém jsem po kratším přemýšlení rozpoznal velícího admirála Rica. Admirál se rozhédl. V místnosti stáli dva mariňáci a poručík Farkas seděl v rohu. Nejdříve vypadal zamyšleně, ale admirálovi po chvilce zkoumání došlo, že usnul. „Nechte nás o samotě.“ Prohodil směrem k mariňákům a přistopuil ke spícímu poručíkovi. „Poručíku Farkasi. Poručíku!“ Bart otevřel oči a když si všiml Rica, stojícím přímo před ním, vyskočil do perfektního pozoru. „Běžte si lehnout, Farkasi, spící tady k ničemu nejste. Hlaste se za dvě hodiny u mne v kaceláři, projednáme, hm, nějaké věci.“ „Jistě pane.“ Bart s snažil zachovat vážný obličej, ale bylo vidět, že mu admirál udělal radost. V místnosti zbyli jen tři. Rico, kadet Amber a poručík Wickels. Admirál Rico, první člověk z McKinleyho, kterého jsem viděl...a vlastně první kterého vidím teď... Zastavil se u Barta, který snad mezitím stihl usnout a řekl mu pár ´vlídných´slov. Pak Bart odešel a Rico se podíval na mě. Asi čekal, že se postavím do pozoru a zasalutuju, ale to se spletl. Zůstal jsem sedět a jen na něj upřel svůj pohled. V tom pohledu byla otázka : "Co se mnou bude?" Poručík Wickels narozdíl od Chrise už v pozoru stál a snažil se vypadat co nejdůstojněji. Rico si je chvíli prohlížel, pak si přitáhl židli, posadil se na ní a zpustil: „Doufám, že je vám jasné, v jaké situaci jste. Přišel jsem vám oběma udělat nabídku. Nechal jsem se ustanovit vrchním soudcem v této kauze, takže vám tuto nabídku přináším ještě dříve, než začne sám proces a je pro obě strany výhodná.“ Rico se chvíli odmlčel: „Nuže, představuji si to asi takhle- Tobě, poručíku, nabízím odchod z flotily bez nároku na odstupné. Budeš v podmínce na dva roky a ty, kadete, dostaneš patnáct let v nápravné pracovní kolonii s tím, že za deset let můžeš být propuštěn za dobré chování“ „Ne, a chci vidět právníka.“ Byla jediná jadetova odpověď. „Já s tím souhlasím.“ kontroval na odpověď Chrise poručík. „To rád slyším poručíku. Nechám to připravit. Dostanete se co nejrychleji odsuď. A vámi kadete buď nakloněna veřejnost i bůh.“ Created by Rear Admiral Mark Rico & cadet Chris Amber & marines (NPC) _________________ "...gegen alles!" 25. 10. 2004, 23:41

Chris Amber

Meeting the lawyer

Kadet 4. ročníku

Admirál odešel a vzápětí se do místnosti vrátili dva naši strážci. Proč? Zeptal se mě Wickels stručně. Proč co? Proč jsi to nepřijal? To chceš být v opravdovém vězení a až do stáří? A co když vůbec nechci do vězení? Probodl jsem ho studeným pohledem.


Probudila se ve mně totiž náhlá touha dokázat, že nejsem smrtí všech těch lidí vinen. Nestrávím přece půlku života někde v base. Nestalo se mi to ani za mých pašeráckých časů, tak se mi to přece nemůže stát ani teď. Nemůže. Může za to někdo jiný, ne já…a nebudu nést na svých bedrech tíhu trestu. Chci se prát o svoje právo na normální život a službu ve Flotile. „To je dost cynické…“ „Ale mám život před sebou.“ „Jo, to měli děti v Irwinu taky…“ „Ticho! Dost! Nemám na to náladu…bude, jak jsem řekl!“ To se ti nepodaří. Prorokoval Wickels. Ale i tak – bez boje neuteču. Prohlásil jsem odhodlaně a odvrátil se. Wickels mě nevyrušoval, měl dost svých starostí, a tak jsem se mohl oddat přemýšlení. Mohla uběhnout taková hodina, když se před celou znovu ozvaly kroky. „Á. Výměna stráží.“ Pomyslel jsem si. Ale nebyla. Byl to muž v uniformě flotily ozdobené všemi těmi prýmky a nášivkami STAR FLEET´S JUDGED ADVOCATE GENERAL. K vzhledu dokonalého právníka, jakého by si člověk představoval, že se ujme podobně závažného případu, mu ale něco chybělo. Teprve po chvíli prohlížení jsem si uvědomil co. Jeho uniforma ani zdaleka nepřipomínala tu čistou a nažehlenou, která se obyčejně v podobných profesích nosí. Ta jeho vypadala spíš, jako kdyby v ní posledních pár hodin prolézal Jeffriesovy průlezy a vymetal je. Netroufal jsem si hádat, co v ní asi dělal. Ostatně ani mi k tomu nedal příležitost, protože jakmile, a bylo to velmi rychle, si na strážci vymohl spuštění silového pole, vešel ke mně do cely a spustil : Zdravím, jsem poručík Justin Gatling, Generlální Prokuratura Hvězdné Flotily. Jsem váš právní zástupce ve věci té havárie. Omlouvám se, že jsem se s vámi nesetkal už dřív, ale velení této základny má zvláštní nařízení pro kontakt s vězni. A navíc mi do dneška tvrdili, že jste zdravotně indisponován… Cože?! Skočil jsem mu rozčíleně do řeči. Indisponován nejsem už nejmíň dva dny. Takže takhle to je. Zauvažoval jsem nahlas. A to tu teď byl admirál Rico a nabízel mi mimosoudní dohodu… To se podívejme! Přerušil pro změnu mě Gatling. Soudce vašeho případu byl za vámi a nabízel vám dohodu dřív, než jste vůbec viděl svého zástupce? A dřív než pořádně začalo vyšetřování? Tohle tedy rozhodně nenechám jen tak. Rozhodně lepší dohoda, než marný boj před soudem. Zahučel ze svého místa Wickels. Gatling se na něj obrátil. Žádný soudní boj není marný. Kromě tohohle. Odmítl Wickels . Nad námi už zlomili hůl. Proč by to dělali? Podivil jsem se. Ale on jen mávl rukou a neřekl nic. Poručíku, oslovil jsem tedy právníka. Myslíte, že mě odsud můžete dostat. Věřím v to. Řekl pevně. Kolik případů jste už vedl? Vyzvídal jsem. Odpověď mě zchladila. Tohle je můj první. Poklesla mu trochu brada . Tak to hodně štěstí, Ambere. Poznamenal Wickels jízlivě. Opravdu? Nevěřil jsem tomu. Popravdě, nikdo vás nechtěl hájit – to víte, o téměř (zdůrazňuji! téměř) jistě prohrané případy není zrovna zájem…já to dostal rozkazem…ale mám už několikaletou praxi jako pomocník. Uklidňoval mě. Jen jsem žádný případ dosud sám nevedl… Každopádně. Prohlásil vzápětí zvesela. Důležité je shromáždit svědectví – začnu vámi. Řekněte mi teď všechno, co se toho dne stalo. Ale opravdu všechno! Jestli se máme pokusit o vítězství, nesmíme mít žádná tajemství – já vám taky budu říkat všechno, co během šetření zjistím. Následující hodinu jsem strávil vyprávěním. Snažil jsem se skutečně nic nevynechat. Poručík mě při tom dost často přerušoval spoustou upřesňujících dotazů. Nakonec se zdál konečně spokojen, zvedl se, popřál mi odvahu a odešel. Tvářil se při tom tajemně a já nedokázal odhadnout, jak o mně v tu chvíli smýšlí. Strážný opět zvedl silové pole, které na zlomek vteřiny oranžově zazářilo, než se ustálilo. Doufal jsem, že o mě Gatling smýšlí dobře…

_________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 26. 10. 2004, 7:55

Andrew d'Armand

Bad and worse, part I - Things are in movement

Praporčík


Neměl jsem rád formy jakéhokoliv nátlaku, dával jsem přednost rozumné konveraci a argumentové výměně názorů. Jsem zvědav, jak dlouho ještě potrvá, než si konečně uvědomí, že je po všem, že mlčením nemůže nikomu pomoci, ba co víc, spíš škodí, kde může. Šel jsem už nevím na kolikátý pokus o její vyslýchání, drogy by už měly začít působit, snad jsem jdu už naposledy. Turbovýtah zastavil a já vystoupil, chodba byla prázdná, až mi to nahánělo husí kůži po celém těle. Pozvolna jsem došel až ke dveřím, vyťukal jsem autorizační kód a vešel dovnitř. V zadržovací cele 4 seděla naprosto vyčerpaná Kate, ani už nezvedla zrak, když mě viděla přicházet, stalo se to za tak krátkou dobu její přirozeností. Sedl jsem si na pohovku, zatímco Kate seděla schoulená v koutě naproti. Kolena vysoce vytažená až k bradě objímala oběma rukama a témšř nepatrně se kývala. "Tak Kate, můžeme to okamžitě skončit, to moc dobře víš, stačí jen, když nám povíš co chceme vědět, nic víc, pak tohle všechno skončí a zbude jen stará vzpomínka" Kate byla obsolutně apatická, zapochyboval jsem, jestli je ještě schopna vnímat. Přemýšlel jsem, jestli se vůbec někdy podvolí, z ničehonic se do ticha ozval její zlomený hlas. "Všechno to skončí?" , cítil jsem v jejím hlase naději. "Všechno to ti slibuji" O chvíli později vyklopila všechno co věděla, nebylo to mnoho informací, které by nám pomohli, ale něco přece. Max došel na konec výslechu, aby mě vystřídal, stál opodál a pečlivě naslouchal. Když Kate skončila zhroutila se na podlahu. Pomohli jsme ji na postel a nechali ji jejímu osudu. "Moc toho nevěděla co?" , řekl se stopou zklamání Max "Ne to ne, ale přeci jen, ta krádež ve skladu by mohla být naše šance. Chce to je ověřit, jestli mluvila pravdu" Pokračovali jsme k terminálu a začali ověřovat informace od Kate. "Zdá se , že nám nelhala" Max přikývl. "jdu to oznámit admirálovi" Max vyšel ven a já na chvíli osaměl. Rozhodl jsem se, že zajdu do své kajuty a podívám se, jak pracuje můj program. Kajuta 22 Vešel jsem do ztemnělé kajuty a konečně jsem si oddechl, sundal jsem vrchní díl uniformu a položil ho na postel, usadil se ke svému stolu, aktivoval počítač a začal si rukama mnout spánky, byl jsem příliš unavený. Počítač začal vypisovat všechny údaje. Přestal jsem si masírovat unavenou hlavou a vyděšeně jsem zíral na monitor. Jak se tohle mohl stát? Kdo dal povolení k vysílání tachyonů? Připadalo mi, že se všechno hroutí. Rozhodl jsem se tomu udělat přítrž, musel jsem zjistit, kdo se to .snaží sabotovat. Začal jsem pročítat záznamy, všechno vypadalo nevinně, možná až příliš nevinně. Při čtení jsem narazil opět na jméno Thomase. Bože, Thomasi, proč se do toho pořád motáš. Zavřel jsem počítač,, navlékl na sebe opět uniformu, vyprázdnil jednu sklenice ice capuccina. "Počítači, kde se nachází Thomas Johnson?"

"Kadet Johnson je v laboratoři 4" Pořádně jsem se nadechl a přepnul mozkové otáčký na vyšší vykon. Upravil si uniformu a vyšel z kajuty. Vědecká laboratoř 4 Chvíli jsem otálel přede dveřmi, za žádných okolností jsem nechtěl, aby měl Thomas podezeření. Vešel jsem, rychle jsem očima přelétl místnost a vyhledal Thomase, stál u jedné ze zadních konzol a pracoval. Přešel jsem celou místnost a pozoroval ostatní, tedy vlastně už je jednoho poručíka. Ten sebou najednou trhl a odešel z místnosti. S Thomasem jsme osiřeli, to se mi výborně hodilo. Došel jsem až za něj a přes rameno jsem opatrně nakoukl na jeho displej. "Na čem pracuješ Thomasi?" Ten sebou škubl, jako by snad na něj sáhla samotná smrt, to mě pobavilo, už jednou jsem takhle někoho vylekal. Usmíval jsem se na něj, zatímco se Thomas vzpamatovával z úleku. "Ty jsi mě vyděsil, tohle mi nedělej, nebo mě budeš muset odnést na ošetřovnu" Byl v dobré náladě, to je dobré, to je dobré. "Co vlastně děláš tady v laborce, neříkej, že se jdeš pobavit? " , dodal s úsměvem. "Ne to ne, vlastně ........ jdu sem za tebou" Thomas přestal pracovat. "Za mnou? Co by mohl praporčík potřebovat od kadeta?" Byl jsem rád, že byl dobře naladěn, ale nerad jednám v takovémhle nepříjemném prostředí. "Nechceš zajít do baru? Kdy ti skončí služba?" Ne, nic neříkej, právě ti skončila kdyby byly nějaké problémy, já už to nějak zařídím" , dodal jsem, když jsem viděk Thomasův nerozhodný obličej a ztvrdil jsem to mrknutím oka. Nechal se chvíli přemlouvat, ale nakonec přeci jen mé schopnosto zabrali, možná jsem měl být diplomat. V duchu jsem se pousmál nad tou představou. Bar Usedli jsme k prázdnému stolu pro dva. Okamžitě byl u nás číšník, Přijal naši objednávku a spěšně odešel. "Tak Thomasi, ani jsem neměl příležitost s tebou od té doby co jsem byl na Akademii mluvit, musíme přeci nějak dohodnout ten koncert. Jen změnime událost" "Vážně? A na jakou" Přišlo mi s podivem, že o tom ještě neslyšel, na Akademii se nic neudrží. "Bude se ženit příteli, určitě si ji už někdy potkal, Nell" , při vzpomínce na ní mě zalilo vnitřní teplo a zároveň smutek, že tu není se mnou. "Potkali jsme se, vlastně byla za mnou než letěla sem, takže se budeš ženit? , převaloval tu myšlenku. Dorazil vrchní a postavil před nás dva šálky. Thomas pozvedl šálek, ale uprostřed pohybu se zastavil. "Počkej, snad nechceš ........."

Kývl jsem na souhlas, "přesně to chci, chci abys hrál na moji svatbě" Thomas trochu opatrně položl šálek, aniž by se dotkl jeho obsahu. "Ty si ze mě střílíš!" Ne. vůbec ne, tohle myslím doopravdy vážně, byla by to pro mě veliká čest, kdybys tam mohl hrát. Tak co dáš mi košem?" Thomas se usmál. "Ne nedám, rád tam přijdu" "Nechám ti kousek dortu ......... a propos, jak se ti daří tady na SB, slyšel jsem, že máš nějaké trable" Thomas se udiveně podíval na mě, ale pak se jeho obličej uvolnil a trochu upil. "Ale nijak zvlášť, jen jsem se zapletl do nějakého tajného projektu" "SFI? Co by ta tady chtěla?" "Nějaký supertajný projekt" , při tom jak to vyslovoval mě až mrazilo, " já jim na to přišel a oni my šlapou na paty, ale teď jsem jim to zamotal" , dodal s uspokojujícím úsměvem. Takže se to potvrdilo, Thomas stále i přes zákaz dělal na těch anomáliích, zajímalo mě, jestli jeho nadřízená věděla co dělá a jestli to bylo s jeho souhlasem. Z toho by mohl mít pěkný průšvih, jestli nám to pokazí tu akci ve skladu asi ho budeme muset sebrat. "Jen aby se ti to nevymstilo, s nimi si člověk nesmí zahrávat Thomasi" "Neboj, na nic nepřijdou" Zapípal komunikátor. =/\= Barett d'Armandovi =/\= Podíval jsem se na Thomase, jeho obličej nabyl obrysů pokerového hráče, díval se na mě a pokojně upíjel. =/\= d'Armand, co se děje Maxi? =/\= =/\= Unesli Kříže, okamžitě za mnou přijď, konferanční sál 7, Barett konec =/\= Jen jsem na sucho polkl a Thomas vypadal, nevím, zdálo se mi, že mu to nijak zvlášť nevadí, proč asi. "Promiň Thomasi, dokončíme to později, musím jít" Zrovna když jsem se zvedal přišel čísník zaplatil jsem i za Thomase. "To je dobrý, vyberu si to na svatbě" "Uvidíme se Andrew" To se to tedy začalo hrotit, nejdříve zjistím, že můj přítel ja tím naším člověkem co bojkotuje naší snahu o zachování tajnosti a pak unesou našeho velitele. Může to být ještě horší?

Praporčík Andrew d'Armand, praporčík Maxis Barett, praporčík Kate de Violet & kadet Thomas Johnson _________________ Andrew d'Armand

"Multi enim sunt vocati, pauci vero electi." 26. 10. 2004, 12:20

Alexei Stukov

V nouzi poznáš právníka...

Praporčík

Někde v baru s Ka'Vorem... Ka'Vore, tohle nemůžem nechat jen tak, měli bychom Chrisovi pomoct. To si myslím taky Alexi, ale jak. Stejně už je u něj právník. Jo, to vím. A četl sis o něm záznam?? Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

Ne, jenom jsem o něm něco slyšel. Tak já ti něco řeknu. Poslali ho sem rozkazem a ještě žádnej případ nevedl. Byl něco jako pomocník. A protože chci pomoct Chrisovi a jsem bezpečák, tak bych se mohl dostat ke Chrisovi. Jdeš do toho se mnou? Víš, je to dost riskantní a nerad bych se dostal do problémů. Chápu, já se zkusim domluvit nějak se svym velitelem, třeba mi přdělí dočasně vyšší stupeň autorizace. Jak myslíš, rozhodnu se ale až mi řekneš výsledek. Nerad se do něčeho hrnu bez rozmyšlení. v tom ale nějaký kadet co šel kolem nás zavolal... To se vám stejně nepovede, magoři. Už jsem se na něj chtěl vrhnou ale Ka'Vor mě zadržel... Tohle není potřeba, je to blbec, ale když mu něco uděláš a dozví se to někdo s vyšší šarže, k Chrisovi se nedostaneš. To je pravda. Dík. Ale to už jsem odcházel za svým velícím vstupuje do turbovýtahu... Počítači. Ke kanceláři Zarah Johnston. pííííp, potrvzeno // Kancl Zarah Johnston // Dobrý den pane. Měl bych takovou malou probu. Á, Alexei Stukov. Dobrý den, co je ta prozba? Týká se Chrise a vězení. Rád bych mu pomohl, ale s mým stupněm přístupu se k němu nedostanu. A jak jsem četl a slyšel o jeho právníkovi, tak mu moc nepomůže. Chápu. Máte smůlu, bohužel vá v tomto ohledu moc nepomůžu. Musíte jít za někym, kdo má k tomuto problému blíž. Třeba Rico, nebo Farkas, nebo jak se ten mariňák jmenuje. Dobře, chápu. Ale přesto díky.. Nemáte zač. Ale měl by jste na ně pomalu, nemyslím, že by se tak lehce rozhodli dát vám vyjímečná práva. . Dobře, budu si to pamatovat. =/\= Tady Zarah Johnston =/\= =/\= Tady Mark Rico, máme problém. Unesli Kříže, okamžitě se dostavte ke mě do kanceláže. =/\= =/\=Ano pane, hned tam budu. =/\=

A sakra, tak krásný to byl den // Bar // Ahoj Ka'Vore, tak mám špatnou zprávu. Nemám přístupová práva na to, dostat se do vězení za Chrisem, prej mi je nemůže dát. Budeme muset jít za někym jinym! Když myslíš. Hlavně aby to k něčemu bylo. Pokračování příště. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. Naposledy upravil Alexei Stukov dne 26. 10. 2004, 21:18, celkově upraveno 1 krát 26. 10. 2004, 15:53

Bart G. Farkas

Pozor !!!


OFF: Tak ještě jednou pro všechny. Pokud se chce někdo dostat k Chrissovi, případně Wicklesovi, tak to jde jen přeze mě, nebo Rica, případně nás klidně zažalujte, ale nedostanete se tam jinak. Nechápu, jak si mohl Alexi z ničeho nic dostat od koho si povolení. Pokud ti ho nedal Rico, tak se za ním nedostaneš. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!!

26. 10. 2004, 20:44

Alexei Stukov

Re: Pozor !!!

Praporčík quote:


Originally posted by Bart G. Farkas: OFF: Tak ještě jednou pro všechny. Pokud se chce někdo dostat k Chrissovi, případně Wicklesovi, tak to jde jen přeze mě, nebo Rica, případně nás klidně zažalujte, ale nedostanete se tam jinak. Nechápu, jak si mohl Alexi z ničeho nic dostat od koho si povolení. Pokud ti ho nedal Rico, tak se za ním nedostaneš.

No jo, dobře. Tak jsem to upravil. STAČÍ TI TO???? _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 26. 10. 2004, 21:20

Martel Tarkin

Another stupid JAG Officer

Konzul

Únava už se na mě projevovala. Za celý den jsem toho měl dost. Dost papírování, ještě více rozhovorů. Ještě že jsou Klingoni v trapu. Ti by mi tedy chyběli. Nezabírala už ani horká čokoláda. Je na čase toho nechat, pro dnešek, a jít dělat

užitečnější činnost - bar, nebo spinkat? Toť dilema. Mé uvažování však bylo chybné. Ozval se zvuk, na který jsem byl v poslední době alergický, zvuk, jenž oznamoval, že zase někdo bude otravovat. Ach jo.


Opět jsem se posadil do křesla. Začal jsem rychle přemýšle, kdo to je. Aha, zase borci z JAGu. Vstupte, poručíku. Zvolal jsem nahlas ke dveřím. Ty se ani ne sekundu potom vešel dovnitř muž v uniformě Hvězdné flotily s výložkami poručíka, ale neznal jsem ho. Jak víte, kdo jsem? Zeptal se. To bylo trochu trapné. Myslel jsem, že je to ten poručík od JAGu. Asi jsem senzibil. Pronesl jsem ironickým tónem. Jsem Martel Tarkin, hlavní diplomatický důstojník pro sektor 001. Co pro Vás mohu udělat? Dodal jsem automaticky. Jsem poručík Justin Gatling a byl jsem přiřazen panu Chrisu Amberovi jako jeho obhájce . A podal mi ruku. Musel jsem to gesto opětovat. Pak se posadil a začal mluvit. Pan Chris Amber tvrdí, že je neviný a admirál Rico ho zatím z ničeho neobvinil. Čas pro předběžnou vazbu je pryč, ale můj mandant je stále ve vězení. Kruci! Na tohle se trochu pozapomnělo. Ne, to nepřipustím. Nepustím ho přeci z vazby jenom kvůli tomu, že uplynula jistá doba a ještě proti němu nebylo vzneseno obvinění. Díky jeho neschopnosti bylo zabito 35 lidí, nebo to tak aspoň v tuto chvíli vypadá. Pustit ho z vazby nemohu. Admirál Rico, jak jistě víte, byl jmenován vrchním, čili vyšetřujícím soudcem a ještě předtím ke mně dal návrh na obvinění. Zrovna jsem to chtěl jít sdělit Vašemu mandantovi, ale když jste přišel Vy, tak to mohu říci Vám. Poručík sebou nejistě zavrtěl a pak docela nevrhle požádal o vyjádření obžaloby. Kadet 4. ročníku Chris Amber byl obviněn z několika trestných činů. Jsou to trestný činy následující: 1.) 2.) 3.) 4.)

Porušení vnitřních bezpečnostních předpisů Z všeobecného ohrožení Ze zanedbání povinností s následkem smrti Z neuposlechnutí rozkazu k návratu

Je toho poměrně dost a důkazy svědčí v neprospěch pana Ambera. Poručík vyslechl obvinění s naprostým klidem. Je samozřejmě možné, pokračoval jsem, že bude seznam obvinění rozšířen, ale obvinění jsou a velmi, velmi vážná, poručíku. Poručík se na mě chvíli dívá, poté spustí svou písničku, jenž zná asi každý advokát nazpamět. Ovšem nebyl zde žádný důvod pro udělení tak přísné vazby, jakou nařídil admirál Rico. Pan Amber nepředstavuje pro společnost další velké riziko, postačilo by tedy domácí vězení, nebo jenom zproštění výkonu služby. Nevím, jak by mohl ovlivňovat svědky. Řádnou chvíli jsem se na něj díval, jestli to myslí vážně. Myslel, ale určitě věděl, co mu odpovím. Podle záznamů Hvězdné flotily a dalších vnitřních a vnějších institucí se pan Amber dopouštěl již v minulosti jistých deliktů proti zákonu, jako je pašeráctví. Mohl by tedy zcela nečekaně opustit stanici a pokusit se dostat mimo dosah federálního práva. Poručík Gatlin jen pokrčil rameny. Chápu. Byli u vás už mojí kolegové? Zeptal se jemně. Ano, již tu byli. Poručík jenom zvrástnil čelo. Půjdu se teď ubytovat. Byl už na odchodu, když se otočil. Nerad bych zapomněl. Pronesl lhostejným tónem. Proti jmenování admirála Rica vyšetřujícím soudcem mám jisté námitky, ale jmenovalo ho velení. Chtěl bych vědět, koho doporučíte na post hlavního soudce a koho na posty přísedících. Pozvedl obočí v očekávaní. Zatím jsem nerozhodl, ale můj verdikt se dozvíte do 24 hodin od sdělení obvinění, tedy do zítřka. Poručík vcelku spokojeně odcházel. Bylo mu jasné, že mě dostal do úzkých a já budu muset jednat rychle. V opačném případě přijde na stanici zvláštní komise, která všechno převezme, a to tu nezůstane obvod na obvodě. Rychle jsem šáhl po svém počítači a konktoval admirála Rica v jeho pracovně, zrovna tam byl. Admirále, vyskytli se další problémy. Na palubu dorazil obhájce pana Ambera. Čekal jsem na admirálovu reakci. V hlavě mi vrtala otázka - je Amber viný, nebo ne? Snad se to během vyšetřování ukáže. Zatím bude však pro obě strany lepší -

jak pro Hvězdnou flotilu, tak pro Ambera, aby zůstal odříznut od ostatních. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 26. 10. 2004, 21:23

Maxis Barret

Bad and worse, part II - reinforcement

Poručík

Po náročném výslechu šel Max vyzvednout svoji nynější nadřízenou. Natalii Youds. Na akademii jí sice párkrát poktal, ale moc toho o ní zase nevěděl. Je to vynikající pilot, to věděl každý. Maxovi hned prolétlo hlavou, jak by dopadl takový simulovaný souboj. Dorazil k přechodové komoře kterou mu vyznačil počítač. Natalia už tu byla. Trochu brzy, ale lepší než pozdě. Přišel k ní. Něco si vyndavala. Praporčík Maxis Barett, vítejte na McKinley. Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Usmála se na něj: "Děkuji praporčíku." Potom si ho mírně přeměřila pohledem, jakoby se snažila odhadnou co je zač: "Posílá vás admirál Kříž?" Ano madam. Již jsem vám zajistil pokoj. Snad se vám bude líbit. Pokud jste hotova, můžu vás tam odvést. Ach ten úsměv. Pomyslel si Max. Najednou si všiml, jak si ho Natalie proměřuje. Typický člověk z SFI Nadporučík ale zavrtěla hlavou: "To může počkat praporčíku. Ubytovat se můžu později, teď chci vědět co jste zatím zjistili." Max se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Dokázali jsme zhruba lokalizovat pohyb ukradených lodí. Našli jsme zrádce tady na McKinley, kterého jsme podrobili výslechu. Zdá se, že se obohacovali o všechny typy zbraní. Pokoušeli se dostat i k tajným dokumentům, ale to se jim nepodařilo. Snad nejdůležitější je to, že víme, že zítra si mají přijít pro další zásilku, kde na ně budem čekat. Max se na známku hrdosti trochu usmál. Jinak sledujeme senzory stanice. Bohužel došlo k nečekané události, při níž došlo k vyslání tetrionů a objevení poruch vytvářených runbouty. Takže teď o tom ví velení stanice, ale neví, aspoň zatím, co to přesně způsobuje. Natálie souhlasně přikyvovala, když se Max zmínil o tom, že to ví velení stanice, téměř neznatelně se pousmála "Dobře, s tím už si nějak poradíme. Teď mě vemte do astrometriky. Mimochodem, kdo vyslal ty tetriony?" Tudy madam. Max pokynul rukou k jednovu z východů a v pochodu pokračoval v diskuzi. Zatím si nejsme jisti. Andrew se toho ujal, aby to zjistil. Na první pohled to vypadalo jako nehoda. Nastoupili do turbovýtahu. Max nařídil počítači polubu. Výtah se rozjel. "Dobře, ať už to bylo jakkoliv, chci abyste toho kdo to udělal ať už naschál sebo ne poslali okamžitě za mnou." Výtah tiše ztoupal vzhůru útrobami stanice. Max s nadporučíkem chvíli mlčeli potom

se ozvala Natálie: "Jak dlouho už pracujete pro rozvědku pane Barette?" Max se trochu usmál. Bude to teprve několik týdnů. Natalie se trochu zarazila. Maxe teď zajímalo, co si asi myslí. "Co si o té práci myslíte?" zeptala se nakonec. Tato otázka Maxe trochu zarazila. Chvíli popřemýšlel. Tohle je vlastně moje první mise. Zatím jsem toho tolik nezažil, abych mohl dělat nějaké závěry. I když mi asi pomalu dochází, do čeho jsem vlez. Poslední větu Max řekl polohlasně. Nadporučík mlčela, věděla toho o praktikách rozvědky víc, než dost aby měla o nich svůj obrázek. Rozhodně to však nehodlala rozebírat s tímhle praporčíkem. Výtah mezitím zastavil na palubě, kde se nacházela astrometrika. Max s Natálií vešel dovnitř, bylo tam mometnálně 5 lidí. kteří horečně pracovali na katalogizaci nějaých vzálených hvězd. "Odejděte," vyzvala je klidným hlasem. Vědci se na sebe podívali a beze slova odešli. "Maxi, ukažte mi co zatím dokážou zachytit senzory stanice." Po té, co všichni odešli uzamkl Max dveře, popošel ke konzoli, naťukal několik příkazů. Na chvíli se zamyslel, pak přidal ještě několik dalších příkazů a na holomapě se objevilo okolí McKinley obklopené "tunely". Některé vedli až přímo až k stanici. Nat byly tuneli kolem McKinley až příliš dobře známé. Nebylo pochyb, všechny tři runabouty byli v okolí stanice. Najednou se ozval alarm. "Co je?" zeptala se Maxe? Max se podíval na konzoli, párkrát po ní přejel prsty. Holomapa se vyzoomovala do jedné oblasti, kde se zrovna tvořil nový tunel. A co to? Přímo v jeho dráze letěl raketoplán. Byl my povjedomí. Vytvořil se nový tunel. Míří přímo na tento raketoplán. Max se napojil na databázi letových operací a trochu zbledl v obličeji. To je raketoplán Admirála Kříže! Asi sekundu po tom co to dořekl raketoplán explodoval. Oba dva němě zírali na obrazovku před nimi. Potom promluvila znovu Natália: "Hups..." Max se nenechal moc zaskočit a snažil se zjistit, co se přesně stalo. Vypadá to na nějaké kvantové signatury, co zničili raketoplán, ale nevím přesně. Nikdy jsem nic takového neviděl. Max znovu přehrál záznam incidentu. Nat přistoupila ke konzoli vedle něj a stiskla několik kotrolek: "Hmm, vypadá to, že se nám někdo rozhodl dědu unést. Mám tady sérii transporních emisí, těsně před explozí." Chvíli dál zkoumala konzolu, Max ji tiše pozoroval: "Kvantová brázda zase mizí, stáhli se zpátky ke stanici. Tady je nenajdeme, alespoň ne s tímhle vybavením." Unesli Admirála, ale jak se mohli dozvědět? Jasně když se to dozvědělo velení, tak se to rozneslo i všude jinde. popřemýšlel Max. Pak možná pokračoval v přemýšlení nahlas, aniž by si to uvědomil, nebo to byl záměr. Co za něj budou chtít? "Nic"

I tato odpověď Maxe překvapila. Rozhodně nechtěl marnit čas. Sice se ve vědě moc nevyznal, ale zkusil to. Nešlo by je nějak odhalit? Co třeba ty tetriony? Nadporučík nepatrně kývla hlavou ale nic neříkala. Místo toho se obrátila znovu ke konzole: "Počítači zobraz všechny kvantové anomálie v okruhu stanice." "Provádím, nalezeno 8 135 486 různých kvantových anomálií." Na obrazovce se obejvilo hejno zelených bodů, které se nahodile pohybovali po okolí. "Dobře, tři z nich jsou jsou naše runabouty, teď už zbývá jenom maličkost. Počítači analizuj všechny zjištěné anomáli podle těchto informací." Natálie začala zadávat na konzolu množství údajů. Když skončila znovu se zeptala počítače: "Čas do dokončení analýzy?" "Analýza si vyžádá 6 hodin 21 minut 36 sekund." Max užasl, jak se Natalie vyzná. Čas nebyl na jejich straně. Rozhodně ne, když se výsledky měli dozvědět až za šest a půl hodiny. Buď udělají chybu oni, nebo budem muset něco vymyslet. Měl bych informovat Andrewa. Mého kolegu. Natálie kývla: "To udělejte, a taky připravte dva plně ozbrojené peregriny a sežeňte mi dva nejlepší piloty co tady na základně jsou. Nemusím vám snad připomínat, že musíte být naprosto diskrétní. Pokud o tom s někým budete muset mluvit, řekněte mu že pokud něco prozradí, zasřelíte ho." Max si chvíli myslel, že ta řeč o zastřelení je jen stranda, ale pak poznal, že Natalie asi moc nežertuje. Ano madam. Vše zařídím. Pokud hledáte piloty, tak hm.. Chci říct, že jsem celkem obstojný pilot. Natálie se na něj zkomavě podívala: "Už jste byl někdy v boji praporčíku?" Tuhle otázku jsi mohl čekat, Maxi. Víš vůbec do čeho jdeš? Rozlítlo se Maxovi hlavou. Ne madam. Pilotoval jsem pouze v simulovaných soubojích. Od stihaček až po vlajkové lodě. "Dobře, no jestli si myslíte, že to zvládnete čekám vás tam, pokud ne, sežeňte někoho kdo ano. Nechám to na vás." Potom jediným ladným pohybem ruky deaktivovala konzolu před sebou: "Já teď jdu za admirálem Ricem. Máte svoje rozkazy." Rozkaz Natalie odešla ke dveřím. Ty se ale neotevřeli. Pak to Maxovi došlo. Počítači odemkni dveře. Natalie odešla. Já se ujal svých povinností. =/\= Barett d'Armandovi =/\= =/\= d'Armand, co se děje Maxi? =/\= =/\= Unesli Kříže, okamžitě za mnou přijď, konferanční sál 7, Barett konec =/\= Created by Natalia Youds & Maxis Barett

_________________ Maxis Barett, poručík 26. 10. 2004, 22:04


Admirál vyzval Martela, aby ho navštívil v jeho kanceláři, nejlépe ihned. Martel měl sice lepší věci na práci jako popíjet i nadále šálek horké čokolády, ale takové pozvání se přeci jen tak nedá odmítnout. Sebral si všechny potřebné věci, které případu náležely, oprášil své znalosti, připravil se na střet s Ricem a samozřejmě nezapomněl dát zrecyklovat šálek. Nohy jakoby ho vedly samy. Šel poměrně rychle, až stanul před prahem Irenina brlohu. V dobrém zvyku zazvonil a Irena ho pozvala dál. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Seděla jako tradičně za svým stolem a zářila do okolí svou poměrně slušnou dobrou náladu. Zdravím. Jdu za admirálem a podle všeho jsem očekáván. Irena se usmála – rychle, jasně, stručně – to asi neměla moc ráda. Byla spíše komunikativní typ, který si rád poklábosil. Už jste očekáván. A ukázala na dveře. Dveře se přede mnou samy otevřely. Když jsem vcházel, tak … Rico odložil PADD, složil před sebou úhledně ruce a usmál se: "Vím o něm. Byl tu." To je dobře, že o něm víte, admirále. Trochu se zamračím, ale během chvilky je to pryč. Je tu jiný problém. Musel jsem mu říci, že jste na Chrise Ambera podal obvinění. Jsem vcelku napnutý, jak bude admirál reagovat. Rico se zamračil: "On nemá moje obvinění? Vždyť jsem je posílal na velitelství." Rico stiskl tlačítko na svém stole: "Ireno, kontaktujte prosím generální prokuraturu, jak je možné, že nedali Amberovu právníku informace." =/\= Jistě pane. =/\= Rico si promnul bradu: "To je divné. To je vážně divné. Asi tam mají vážně takový bordel, jaký jsem si dříve představoval." Byl za mnou a tvrdil to. Také mi „důvěrně“ sdělil, že má proti Vašemu jmenování vyšetřujícím soudcem výhrady. Oči se mi rozšířily. V duchu jsem si začal přemítat jisté otázky. Udělá to, nebo to neudělá? Mohlo by to být hodně problémů, pokud postaví obhajobu na tzv. rozložení, neboli kolektivní vině. To by situaci značně komplikovalo. To zatím ale Ricovi říkat nebudu, třeba je to zbytečné plašení … Admirál se protáhl na židli, několikrát zabubnoval pravou rukou na stůl a nakonec nad tím mávl: "Ať si myslí a má výhrady, proti čemu chce. Rozhodně nebudu řešit stížnosti nějakého druhořadého právníka odněkud z Kanady, nebo odkud to je. Nejzajímavější je, že se to někdo z prokuratury asi snaží dostat ze stolu, podívej se na tohle." Rico otočil obrazovku počítače a ukázal služební záznam Amberova právníka. "Nemá pořádné zkušenosti, nemá vlastně vůbec nic. Je naprosto nevhodný pro podobnou misi, ale přesto ho sem poslali. Mám chuť ho odvolat a sehnat kadetovi alespoň nějakou pořádnou obhajobu. Odmítl mojí nabídku a teď je schopen s takovýmto právníkem dostat i třicet let."

Pročetl jsem velice pečlivě záznam Ambrova budoucího zástupce. Nebyl opravdu nijak zkušený. Ti bývají nejhorší – plni elánu a nadšení. Na druhou stranu, ale to je jen má domněnka, admirále, si myslím, že by výběr nemusel být zcela náhodný. Pokud nechce Hvězdná flotila ztratit tvář, tak přeci nepošle své nejlepší eso, aby hájil někoho, kdo bude v očích veřejnosti vrah, ale pokud by byl břídil odvolán, tak ho poslat může jako ukázku právního zadosti učinění. Usadím se pohodlněji v křesle, opravdu velmi pohodlné. Ruce si dám dlaněmi k sobě a začnu přemýšlet. S těmi obviněními, co jsem mu hodil za Vás na krk to vypadá na delší dobu než 30 let, admirále. Smutně pokyvu hlavou v gestu nevěřícnosti, ale přitom přemýšlím, jak z toho všeho ven bez soudního procesu a medializace. Rico si otočil obrazovku zpět: "Po pravdě nevím co s tím dělat. Snažím se předejít všem možným komplikacím, medializaci, odsunu případu na Zemi a vůbec, jakémukoliv ovlivňování případu, ale už si s tím nevím rady. Viděl jsi dnešní titulky většiny novin?" Lži mu, je to normální. Ozvalo se v Matem jeho horší já, ale hned zase začalo to lepší já – nelži mu, není to zapotřebí. Není krajní nouze, až bude, tak budeme lhát společně. Je mi líto, ale od rána jsem v jednom kole a na noviny nemám poslední dobou čas. "Řekněme, že většinu prvních stran porývají palcové titulky- Vrah z McKinley konečně zadržen, nebo Kdo může za icident? Zadržený je Chris Amber. Už mi psalo šestnáct reportérů, jestli se k tomu nevyjádřím." To se dalo čekat. Noviny a jejich „dobré duše“ jsou všude, ať se nám to libí, nebo ne, admirále. Nyní, aspoň dle mého názoru, nastane kritické období, noviny budou spekulovat, hypotetizovat a předhánět se, kdo bude mít první interview s domnělým vrahem atd. Vlastně náš soud bude zbytečný, protože veřejnost ho odsoudí dříve, než my hýbneme prstem. "Já vím, tomu jsem se snažil předejít všemi možnými cestami, ale nejde to. Očividně to prostě nejde. Tak či onak, stejně už ho odsoudili. Čekám jen, kdy se tu objeví komise pověřená prošetřením celkového stavu stanice. Ach bože, tohle mi byl čert dlužen." Mat se na chvíli zamyslel – má mu to říct, nemá mu to říci. Snad nic nepokazí. Ta komise se tu neobjeví tak rychle. Začnu velmi pomalu a pozorně sleduji Ricovu reakci. Já, velvyslanec Matrix a můj otec jsme již trochu zapracovali. Komise bude moci být svolána nejdříve za měsíc. Rico pozvedl obočí, několikrát poklepal rukou na stůl: "Jak jste toho docílili? Ne, nechci to vědět, stejně mi do toho nic není a asi je to i příliš složité na to, abych to pochopil." Rico si promnul bradu: "No, je to snad první dobrá zpráva za poslední dobu. Mimochodem, kde jsou vůbec pánové z JAGu? Už notnou chvíli jsem je neviděl." To je dobře, že se admirál neptá, jak jsme toho docílili. Rozhodně bych mu to nechtěl vysvětlovat – není to sice nijak dlouhé a složité vysvětlování, ale dosti choulostivé a někdy i na pokraji zákona, kde se spoléháme na sílu právního názoru. Ach ano, pánové z JAGu málem jsem na ně zapomněl. V současné době jejich velitel a jeden z poručíků stojí u hlavní lékařky a

konzultují Ambrovu indispozici. Jinak řečeno, snaží se potvrdit si teorii, že ta správa je smyšlená a že se nezakládána pravdě. Ten třetí z nich šel do jejich ubikace, údajně někam volat. "Fajn, ale myslel jsem spíše jejich činnost všeobecně." Až teď mi to problesklo hlavou – asi jsem toho řekl dost, vždyť to vypadá, jako bych je sledoval. Sice to dělám, ale nezcela oficiálně. Dělám to pro svoje bezpečí. Všeobecně? To je velmi široký pojem, ale zdá se být jejich hlavním cílem něco najít, něco, co by mohli využít. Jinak řečeno – chtějí přesunout místo konaní soudu jinam a samozřejmě s jiným soudcem. Navrch ještě očekávají, že jim budu nápomocen. Znovu bubnování na stůl: "Nedokážu si představit, co přesně by tu mohli najít. Doufám, že nic. Ale myslím, že když zůstaneme informováni, nic se nezkazí." Nespoléhal bych na to admirále. Museli jsme využít hodně svých kontaktů a zdrojů, abychom případnou komisi zdrželi. Tihle lidé se nezastaví před ničím. Bude jim stačit cokoli, třeba jen špatně postavený phaser a budou z toho dělat rachot, pak najdou další hovadinu a další, až Vás zahltí a Vy se budete muset těm hovadinám věnovat, v ten okamžik rozjedou vyšetřování naplno. To jsem si vydedukoval z jejich chování – přijdou sem, je jim odepřen vstup do cely, ale jediné co udělají – přijdou si stěžovat, nic víc. Je to hodně podezřelé. "Mě je to jasné, mám s podobnými již své zkušenosti, ale mám dost svázané ruce. Jediné, s čím můžu hrát jsou karty, co mám. A mezi nimi je i to, že by žádný fázer nakřivo být neměl." Ale bude, to víme oba, admirále. I kdyby jen jeden, tak bude. Na mém čele se objeví pár vrásek. Neporazíte je – oni sem přišli s příkazem, jenž je znám mezi diplomaty jako příkaz 158 – zničit a spálit. Nezastaví se. Jsou horší než hyeny a jediný způsob, jak je porazit, je hrát jejich zbraněmi. V Ricovi se míchaly rozdílné pocity. Bylo to jako vír. Kdo je tenhle atašé? Mluví, jako by měl za sebou tři sta let služby. Přitom je to žába. Na druhou strranu, má dost pravdu a otec mu nejspíše vštípil již odmala uvažování politiky,- to, co se Rico teď učil se skřípěním zubů. Přestože měl již svoje kroky promyšleny, rozhodl se nakonec k osvědčené metodě: "Jenže, jak se bránit?" Věděl, že na tohle se chytí každý. Martel se jenom usmál. Jak se bránit? Vcelku hloupá otázka, na druhou stranu tušil, že to není jen otázka do větru a něco je tím sledováno. Nevěděl přesně co, ale odpověď dát musí. Jejich síla spočívá v médiích a podobných institucích, jenž ovlivňují veřejné mínění. Chápete? Zeptal se Martel opatrně. Není tak zkušený, jak jsem si myslel, věru ne. Rica to trochu zklamalo, ale pak si uvědomil, jaký je v mladíkovi potenciál. Musí si o tom promluvit se Scottem. "Potřebuji, aby jsi pokračoval v tom, co jsi doteď dělal. Hlavně se soustřeď na pracovníky JAGu, zbavím se jich jednou provždy. Chvíli mi to zabere, ale půjde to. Hlavně dohlídni na to, ať někdo něudělá nějakou hovadinu, které by jsme všichni litovali. A pokud ano, podnikni potebné kroky. Chápeš?" V admirálových očích jsem něco zahlédl, nepopsatelný přelet. Nebylo to snadné identifikovat, a tudíž nebylo logické se tím zabývat. Fuj, základy logiky - bee.

Mohu dohlédnout na pár věcí, admirále, ale ne na všechny. Budu se snažit, aby to bylo spravedlivé a ten kluk měl řádný proces. Sice je to spíše myšlenka než realita, ale budu se o to snažit. Martel lehce kývnul hlavou na rozloučenou. Uprostřed cesty se však zastavil a váhavě se otočil k Ricovi. Dávejte si pozor, admirále. Abyste si do domu místo hyeny nepustil smečku tygrů. V Matových očích bylo vidět odhodlání, ale zároveň strach. Už nečekal na Ricovu odpověď, prostě opustil místnost. Created by attaché Martel Tarkin and Rear Admiral Mark Rico _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 27. 10. 2004, 2:06

Bart G. Farkas

Neznámý ciznec


Bart si tak seděl ve vězeňské sekci, koukal občas na stěnu, na padd nebo na Chrise s Wicklesem a přemýšlel nad věcmi, které se za posledních několik dnů odehrály. Pak se to náhle stalo...Usnul !!! To, co může být pro mariňáka nejhorší, jen tak si usnout ve službě. Ale nešlo tomu nijak zabránit, oči se zavřely a mysl přešla do stavu odpočinku.


Po nějaké době přišel do vězeňského bloku Admirál Rico, všiml si spícího Barta, a tak ho probudil. Ten, když se pořádně rozkoukal, kde je a co se stalo, si ihned uvědomil, jakou chybu udělal. Stoupl si do pozoru a tváře se mu jemně začervenaly. Nebylo se čemu divit, styděl se za své chování, když totiž pracovník například servisní sekce usne ve službě, je to skandál, ovšem když se něco podobného stane mariňákovi, který měl navíc ještě držet stráž, je to do nebe volájící a Bart to moc dobře věděl. Čekal jen na to, jak ho seřve Rico, neboť Sanchez by ho nejspíš poslal ihned domů. "Běžte si lehnout, Farkasi, spící tady k ničemu nejste. Hlaste se za dvě hodiny u mne v kaceláři, projednáme, hm, nějaké věci." Přišla slova z úst Rica. Bart tušil, že se to může a nemusí týkat toho, co se teď stalo, ale ani se o tom nepokoušel nějak přemýšlet, Rico ho poslal se prospat a to byl asi ten nejlepší rozkaz, který za posledních 16 hodin slyšel. Odpověděl tedy... "Jistě pane." ....a odešel směr svůj pokoj. V hlavě mu běhala jen jistá zvědavost. "Co asi Rico s Amberem probírá ?" Ale pak si uvědomil, že zvědavost se nevyplácí a kdyby to měl slyšet, tak by se o tom jistě dozvěděl. To ho uklidnilo a po chvíli mohl bez větších problémů usnout u sebe v postýlce. Chtěl, aby se mu zdálo o jediné osobě, o Vicky. Bohužel, jak to tak bývá, sny jsou nevyzpytatelné a nikdo si nemůže určit, co se mu má zdát, a co ne. Bart se ve snu dostal zpět na akademii. Všiml si, že má hodnost kadeta I.rořčníku a ruce ještě mladé, bez šrámů, které nabral průchodem akademie. Kroky ho vedly kolem baru, na tabuli zřel své jméno, které bylo připsáno v sloupci těch, jež prošli zkouškou. V duši měl jakýsi vnitřní klid. Pak ale náhle znejistěl, když si všiml, jak chodbou někdo proběhl. Normálně by mu to nepřipadalo divné, ale teď v něm klíčilo semínko pochybnosti. Jal se tedy dotyčného sledovat. Držíc se několik metrů za ním, následoval Bart osobu skrz chodby akademie, přes pozemky až k přistávací ploše. Tam ho stratil. Snažil se rychle rozhlédnout, jestli

alespoň na chvíli neuvidí nějaký pohyb, ale kde nic tu nic. Najednou uslyšel slabý zvuk, který vycházel od kud si za ním. Pokus o rychlé otočení mu však nevyšel, osoba tam již stála a ve svém dlouhém hnědém plášti ho jednou mocnou ranou do zad srazila na kolena. Bart zavyl bolestí a pokusil se vstát. Na svém boku ucítil velký tlak, jež se změnil v abnormální bolest. Kopnutím do žeber ho nejmenovaný podivín poslal hubou k zemi. Náraz to byl opravdu pořádný, po zemi se rozprostírala louže krve, jež Bart vytrousil ze svých úst. Nechtěl se však jen tak vzdát, pokusil se vysunout nůž, jež měl normálně schovaný u boku pravé nohy, bohužel nic nenahmatal. Vší silou zabral a postavil se, jednou rukou se stále držel za žebra. Velmi pravděpodobně zlomená nebyla, ale za to slušně naražená. Cizinec opět neváhal, nahlas se zasmál a další ránu pěstí mířil přímo do obličeje. Vzduchem prosvištěl kus látky, který vlál na jeho zápěstí. Bart tentokrát nemeškal a pravou rukou se pokusil náraz vykrýt, avšak marně. Akorát docílil toho, že se vlastní rukou udeřil přímo do hlavy. Opětovné "Auu." zaznělo ve venkovních prostorách a Bart sebou škubl směrem dozadu. Nebýt toho, že za ním stál raketoplán, nejspíš by upadl. Nemohl uvěřit, jakou sílu má cizinec i přes zdánlivě úzké tělo. Šlachovitá ruka tomu napovídala. Poté přišla rána další, ta už vykrytá nebyla a Bartovi se před očima zatmělo. V uších slyšel zvonění.....stálé nekončící a stupňující se zvonění. Otevřel oči a ležel ve svém pokoji. Vedle něj byl budík a oznamoval mu, že je čas jít k Ricovi do kanceláře. Jelikož byl oblečený, tak si jen omyl oči studenou vodou, upravil si uniformu a vydal se k admirálovi. V předmístnosti jako vždy uviděl klidnou Irenu. Ukazovala mu, že není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. "Ahoj Ireno, doufám, že se nenudíš ?" Pokusil se zasmát Bart, ale něco mu v tom bránilo. "Měl bych mít schůzku s Ricem, je tam ?" Zněla další otázka. Nyní ho zajímal jen fakt, co asi Rico může chtít. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 27. 10. 2004, 9:15

Natalia Youds

Tajemství prozrazeno

Anonymní

Po odchodu z astrometriky se Natália vydala do kanceláře admirála Rica. Ráno si zběžně prostudovala dostupné informace o té tehodě co se tu stala, bylo to dosti ošklivé. Navíc měla trochu pochybnosti o tom, co ji SFI vybralo jako 'oficiální důvod její návštěvy'. Přeci jen, byla sice výborným pilotem ale v řízení provozu na základně nikdy nepracovala. Když došla k admirálově kancélaři zrovna v okolí nidko nebyl. Vešla dovnitř a pokynula jeho sekretářce: "Zdravím. Natalia Youds, jdu za admirálem." Sekretářka kývla: "Zrovna u sebe nikoho nemá, můžete jít dál." Nat tedy vešla dovnitř. Rico seděl za stolem a prohlížel si PADDy. KDyž vešla, zvedl oči a usmál se: "Ty musíš být Natalie?" Nat překvapeně pozvedla obočí, přeci jen v Hvězdné Flotile nebylo příliš běžné

každému na potkání hned tykat. Nijak jí to nevadilo, ale jak bylo jejím zvykem rozhodla se mu kontrovat: "A ty jsi předpokládám Mark, velitel základny." Rico se opřel více do křesla, až pod tím náporem zapraskalo a zasmál se: "Ano, to jsem. Ale preferuji oslovení pane, nebo admirále." "To říkají mnozí, pane" řekla Nat s nepatrným úsměvem. Potom pokračovala: "Předpokládám tedy, že víte přoč jsem tady." "Jistě, posaď se" Nat poslechla. Jelikož se jí nikdo zatím neobtěžoval říci, co vlastně admirál ví, čekala s napětím o čem začne mluvit. "Fajn, takže tvůj záznam přináší docela nového ducha na stanici. Několik vyznamenání, pochval... bla bla bla... co ty kázeňské důtky, co tu máš?" Většina důstojníků Flotily sklopí smutně oči, když dojde řeč na ty méně hezká místa v jejich záznamu. Natália se při těch Ricově slovech sice jen lechce, ale zato pišně usmála: "Měla jsem několik ostřejších výměn názorů se svými dřívějšími nadřízenými." Rico s ijí přeměřil: "A čeho se to týkalo?" "Některým velitelům chybí smysl pro humor." Rico se rozesmál, až začal slzet. Smál se hlubokým, hrdelním smíchem, ale takový dobráckým a bodrým. Ani nevěděl proč, ale celá tahle scéna mu najdnou přišla hrozně vtipná. "Ale vy mezi ně zdá se mi nepatříte, admirále," zasmála se Nat pozurující řechtajícího se admirála. Rico si osušil rukávem slzy a ještě se pochechtávaje se na ní usmál: "No, Natálie, doufám, že ti nevadí že ti tak budu říkat, kdykoliv budeš něco potřebovat, nebo jakoliv pomoci, obrať se na mne, nebo na kapitána. UDěláme, co bude potřeba. Jistě chápeš, že tahle situace je v mnohých směrech delikátní." Sakra, pomyslel si Rico, začínám už mluvit jako diplomat. Tohle nebyla odpověď jakou chtěla slyšet. Potřebovala zjistit jestli admirál ví o těch ukradených runaboutech v okolí základny. Teď mohl mluvit vlastně o čemkoliv, proto se ho raději zeptala: "Jak plánujete postupovat vy, admirále?" "Využiji svých pravomocí a vynasnažím se vést vyšetřování." Aha, vyšetřování, takže o tom ještě nic neví. Typičtí idioti z SFI. Kolem základny s několikatisícovou posádkou si jenom tak poletují 3 ukradané runabouty vybavané experimentálními technologiemi a oni se ani neobtěžují informovat jejího velitele. Tohle bylo něco co Natália nesnášela. Chovali se jako Romulané. Mírně se zamračila o podívala na Admirála. Možná byl starý, ale rozhodně ne hloupí, jak nečekaná vlastnost u admirála. Naštěstí, ona byla důstojníkem Flotily, ať si Balard říká co chce, a podle toho se bude také chovat: "Obávám se pane, že tu ve skutečnosti nejsem kvůli případu Chrise Ambera." Rico se na ní dlouze zadíval, pak několíkrát poklepal prsty na stůl a zeptal se: "A proč tedy?"

Natália se zhluboka nadechla: "Počítači, uzamkni dveře a odpoj všechny sledovací zařízení v místnosti." Rico se nepatrně usmál: "Počítači, zruš tento příkaz. Natalie, neboj se, tady jsme v bezpečí. Moje kancelář není sledovaná a Irena je spolehlivá. Nikoho sem bez méo svolení nepustí." "Ano, pane." Potom přešla k displayi ve stěně místnosti: "Mohu?" obrátila se na Rica. " Prosím. Jak je libo." Natálie zadala několik příkazů nejprve na panelu a potom na PADDu, který si přinesla s sebou. Po chvíli se na display objevil nákres jednouho ztraceného runaboutu. "Před pěti lety byl na stanici Proxima Ionta zahájen tajný výzkum zařízení, s krycím názvem DarkAngel. Jednalo se o nový typ pohonu, takzvaného sub-warpu, kdy se celá loď dostala do subprostoru a tam se mohla pohybovat naprosto nepozorovaně. Dosahovala rychlosti zruba srovnatelné s normálním warpovým pohonem a výhody jsou zřejmé. Výzkum byl zcela pod záštitou SFI, protože přímo porušoval smlouvu, kterou se Federace zavázala tuto technologii nevyvíjet." "Myslíš tím Algeronskou dohodu?" "Ano, pane. Právě tu. Projekt byl od samého počátku velice sporný, zvláště pak proto, že nebyl schválen ani velením Flotily ani Radou Federace. Šlo o soukromou záležitost SFI." "Ale vždyť SFI podléhá Radě federace!" "Ano, pane. Nicméně ta má jenom omezené možnosti podobnou instituci kontrolovat. Tento projekt byl financován sice ze státních zdrojů, ale v Radě projednáván nikdy nebyl. Věděl o něm jenom ministr obrany." "Jak je to možné? To se o něm rada vůbec nedozvěděla?" "Jak jsem řekla, pane. Ministerstvo obrany a SFI pravděpodbně předpokládalo, že by ho Rada přikázala okamžitě zrušit." "Vždyť to by bylo to nejlepší řešení." Nat pokrčila rameny: "Nicméně nestalo se tak. Projekt byl úspěšně dokončen a zařízení shledáno pllně funkčím" Rico se otřásl: "A dál?" Nadporučík se znovu zhluboka nadechla, teď to mělo přijít: "Před dvěma týdny byla základny Proxima Ionta přepadena nějakou teroristickou skupinou a podařilo se jim ukrást všechny tři prototypy pohonu. Jediným způsobem jak je možné je najít je to, že pohon způsobuje určité kvantové fluktuace v subprostoru. A právě ty byly zcela náhodou zachyceny předevčírem v bezprostřední blízkosti stanice McKinley." "A proč mne o tomhle nikdo doteď neinformoval?!" "Bylo to nařízení admirála Kříže" konstatovala Nat suše. "Aha."

"Vlastně já bych vám to také říkat neměla. Nicméně za prvé já už do rozvědky nepatřím...." Hlavou jí proletěla myšlenka na slova agenta Balarda, ale rychle jí zaplašila pryč. "...a navíc jsem přesvědčena, že něco tak závažného před vámi nemůžeme tajit." Rico stále mlčel. Natalie si nemohla představit, co všechno teď probíhá admirálovi hlavou. "Já jsem na tom projektu kdysi pracovala, a jako jediná dokáži pilotovat ty čluny tak, aby nezanechávali žádné stopy. Ti jejich současní piloti ne, takže se nám je zapomoci seznorů stanice pravděpodobně podaří lokalizovat. Už jsem počítači poskytla potřebné kvantové odchylky, fázové variace a podobné nesmysly. Do 6 hodin je snad dokážeme najít." "Jak jsou čluny silné?" "No, jsou to runabouty třídy deltaflyer. Chci si vzít letku stihačů dva piloty k sobě a až je budeme moci zaměřit, poletíme je najít, osvobodit Kříže,..." Natálie udělala pomlku. Rozmýšlela se jestli to říct nebo ne, nakonec se rozhodla že ano: "...a zničit." Rico chvíli ještě mlčel, pak zmáčkl komunikátor na svém stole: "Ireno?" =/\=Ano pane?=/\= "Jak je na tom 3. peruť?" =/\=Nevím pane.=/\= "Vyhlašte jim poplach, letí se na bojovou misi." Pak se Rico vrátil zpět k Natalii: "Poletm s tebou. Už delší dobu jsem nebyl mimo základnu. Doufám, že vás asistejnce jedné větši lodě neurazí, možná budete potřebovat ošetřit raněné a stíhačky tak č tak nejsou dělané na delší lety a jejjich warp je dost pomalý." "Pane, nemyslím, že je dobrý nápad. I když je dokážeme zaměřit, pořád je uvidíme jenom tak napůl. Tuto událost musíme za všech okolností utajit. Použít celou peruť a poslat ji do bojové akce by bylo velice riskantní." Rico pokýval hlavou: "Chápu tě, Natálie, ale ty chápej mne. Alespoň jeden člun musíme dopravit sem na McKinley. Vysvětlím ti to třeba po cestě." "Rozumím, admirále. Ale chci jim velet." Oznámila mu Nat pevným hlasem. "To je samozřejmé." =/\= Admirále, 1. peruť má plnou pohotovost. =/\= "Fajn, to se mi líbí, Irenko. Ať se hlásí na USS Sickchild." =/\= Jistě pane =/\= "Kvantová anlíza skončí za 6 hodin. Do té doby musíme být připraveni" Rico přikývl: "Sejdeme se na lodi. Kde kotví si zjistíš snadno. Budu tam čekat." "Rozumím." S těmito slovy se Natália otočila o odešla z kanceláře. V předsálí se minula s nějakým poručíkem od mariňáků, který se právě dožadoval přístupu k admirálovy. Když Natalie vyšla ven z kanceláře, zamyslela se nad tím co právě udělala. Až se to dozví rozvědka, pravděpodobně ji roztrhá na kusy. Prostě bude muset konečně čelit

své minulosti, jinak by jí mohli vydírat až do smrti.

Created by: Mark Rico & Natalia Youds 27. 10. 2004, 18:56


Po přistání, já i Johny vyjdeme z raketoplánu. Ihned si nás převezmě celkem pohledná důstojnice. Může jí být tak 30, krátké černé vlasy, pronikavé zelené oči. Na úsměv by měla mít zbrojní pas. "Vítejte pánové. Já jsem nadporučík Zahnová. SFI. Prosím, následujte mě."


SFI? Co po nás může chtít zpravodajská služba? Když se podívám na Johnyho, uvidím na jeho obličeji zmatený výraz. Vydáme se za nadporučíkem. Dojdeme k turbovýtahu. Nadporučík zadá cíl cesty a turbovýtah se rozjede. Jedeme docela dlouho. Turbovýtah se najednou zastaví a nadporučík vyjde ven. Dojdeme k jedné z vědeckých laboratoří. Jak si pamatuji, ze své praxe zde. Nadporučík se zastaví u dveří a nám také naznačí, ať se zastavíme. "Pánové, dovnitř vstupovat nemusíte. Pokud se ale rozhodnete vstoupit, nic co uvnitř uvidíte, nesmíte říct nikde a nikomu. Vše podléhá přísnému utajení. Takže poslední šance odejít." Podívá se po nás. Naše pohledy jí naznačí, že chceme dovnitř, jinak nás zvědavost zabije. Nadporučík se pouze usměje a dotkne se tlačítka u dveří. "Zahnová. Jsou tady." "Dobře, nadporučíku. Ať vstoupí." ozve se z interkomu starší, mužský hlas "Ano, pane. Vstupte, pánové." Vykročíme směrem ke dveřím. Ty se otevřou. V laboratoři je velké množství přístrojů. Tak velké, že je div, že se tu dá hýbat. A uprostřed místnosti. Uprostřed místnosti je stůl, nad ním bodová lampa, osvětlující nějaký přístroj. Ten, přístroj. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Přistoupím blíže. Barvu to má, řekněme brčálovou. Je to vysoké přibližně 30 cm, vypadá to jako jehlan, s uříznutým vrcholem. Uprostřed malé plošinky, která je místo vrcholu, je malá, červená kulička. Hrany přístroje jsou lemovány nějakými symboly. Opatrně natáhnu ruku a dotknu se toho. Je to, slizké. Povrch je jakoby, organický. Skoro jako bych zmáčkl lidskou ruku. Ale když se dotknu hran, je to jasný kov. "Co tohle, kčertu, je?" řeknu nahlas "To, máme zjistit." Ozve se za mnou, týž hlas, jako předtím mluvil z interkomu. Ohlédnu se a uvidím muže, kolem 60 let, šedé vlasy, začínající pleš, mírně při těle a v civilu. "Jsme profesor George Hammond. Vy budete jistě praporčící Moreau a Jackson, že?" "Ano, profesore." řekne John "Rád Vás poznávám, profesore. Četl jsem snad všechny Vaše knihy." "No, pokud tohle Flotila někdy zveřejní, myslím že budeme moct napsat další." "Odkud to je, profesore?" zeptám se "No, USS Europa to asi před třemi měsíci nalezla na jedné zapadlé planetě v dosud nezmapovaném systému. Zachytily nezvyklou energetickou hodnotu z neobydlené planety. Když výsadek se transportoval na souřadnice, objevil se v jeskyni. Většina stropu se už zřítila a tak byla větší část jeskyně zavalena. A pak výsadek nalezl toto. Leželo to na zemi, a ta červená věc nahoře svítila."

"Zjistily o tom něco?" zeptá se John "O, ano. Ty hrany jsou z nějakého kovu. Ale je to nám neznámá slitina. Ale co je zajímavější, ty stěny jsou z organické hmoty. A z té pravděpodobně ta věc získává energii." "Ví se něco o stáří té věci?" "Přibližně 250 let." 250 let??????? To je neuvěřitelné. Vždyť, to je málo. "Profesore, mám dotaz. Na co nás tu potřebujete? Flotila Vám jistě může poskytnout experty." ozvu se "To je pravda. A taky je poskytnula. Ale vy, vy se můžete hodit. Vy pane Jacksone, máte neuvěřitelnou schopnost, rychle se naučit cizí jazyk. Jistě nám můžete pomoct s překladem těch hran. A pan Moreau se zase vyzná metalurgii. Myslím, že pro něho bude velmi snadné, zjisti vše o té slitině. Ale nyní, jistě jste unaveni. Začnete zítra ráno." "No, je pravda, že sklenka ze staničního baru by mi pomohla tohle rozdejchat." řeken Johny "To nepůjde, praporčíku. Celé toto patro je izolováno. Nikdo se odtud nedostane, pokud mu nedám svolení. Budete tu spát a pracovat. Teď Vás zavedu do Vašich kajuty." Vyjdeme z labortoře a vydámese hlouběji do chodeb. Patro je asi opravdu uzavřené, protože tu není živáčka. "Kolik lidí zde na tomhle pracuje?" zeptám se "Já, profesor, vy dva, dalších asi 10 vědců, doktorů a inženýrů. A pochopitelně ostraha, která hlídá přístupové cesty. Tohle je Vaše kajuta, pane Jacksone. Vaše je ta vedle pane Moreaue. Příjemné sny pánové." To určitě. Vejdu do kajuty. Brašnu hodím na zem a sednu si do křesla. Kam jsi se to dostal Davide? Tohle je zase něco. "Počítači, spustit hudbu." "Specifikujte." "Ennio Morricone, Tenkrát na západě." Kajutou se rozezní hudba. A já se zavrtávám do myšlenek o tom přístroji. _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 27. 10. 2004, 21:58

Maxis Barret

Preparation for battle

Poručík

Max se s Andrewem sešel, jak si domluvili. Jak se to stalo? zněla první Andyho otázka. Transportovali ho z raketoplánu. Teď je asi na jednom z těch deltaflyerů. Přiletěla Natalie Youds, teď nám bude velet. Zadala do počítače nějaké parametry, které má hledat, tak asi za 6 hodin budeme vědět, kde jsou. Pak jim přistříhnem křídla. Co máme dělat my? Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Mám zařídit piloty a tři peregriny, budem je stíhat. A já??

Ty by jsi to mohl všechno dozorovat ze stanice a dávat nám krytí. Máme 6 hodin, tak by jsme ten čas měli využít, já zařídím ty stihače a ty si připrav pozici tady. A měli bychom si možná trochu oddechnout, abychom byli fit. =/\=Yodsová Barettovi=/\= =/\=Tady Barett, pokračujte.=/\= =/\="Dostavte se okamžitě do hangáru 7"=/\= =/\=Rozumím. Omlouvám se, ale ještě jsem nestihl zařídit ty tři peregriny. =/\="To nevadí plán se změnil, víc vám řeknu až tady."=/\= =/\=Hned jsem tam. Barett konec.=/\= Max a Andrew byli dohodnuti. pokud by se něco stalo, dohodli se (a bylo to samozřejmé), že se budou hned informovat. Max se odebral na určené místo. Cesta mu zabrala asi 3 minuty. Výtah se zastavil, Max vystoupil a ocitl se jen pár kroků od dveří s nápisem Hangár 7. Na nic nečekal a vstoupil. Uvnitř už čekala nadporučík a spolu s ní tam stálo k Maxově překvapení ještě několik dalších lidí, všechno piloti. "Á, zdravím vás Maxi." Potom se obrátila k pilotům: "Můžete jít. Rozkazy máte." Všichni piloti se sebrali a odešli, Max zůstal s Natálií v hangáru sám. "Trochu se změnil plán. Nepoletí tři stihače, ale celá 1. peruť a k tomu USS Sickchild třída ronin," oznámila mu nadporučík. Max byl překvapen. Tohle už není taková "malá" akce, na kterou se připravoval, nabralo to pořádně otáčky, ale aspoň budou mít lepší šanci. A neztratíme tak moment překvapení? Nat zavrtěla hlavou: "Oni jsou přesvědčeni o tom, že je nikdo nemůže najít. Až zjistí že ta jednotka jde skutečně po nich, bude už pozdě. Počítač zatím dokončuje analízu podle mých údajů. Pokud to bude fungovat, uvidíme je dost dobře na to, abychom mohli s nimi mohli bojovat." To zní, že je máme v hrsti. Jak dobře je uvidíme? "No, nečekejte zázraky. Deflektory budou emitovat tetriony o specifické frekvenci. Jakmile se srazí z určitou kvantovou poruchou, zachytí to naše senzory. To budeme převádt přímo na okenní displaye ve stihačích, kde nám ty místa nárazu budou zářit." Ohledně toho mého stíhání. Rozhodl jsem se. Jdu do toho. "Myslela jsem si to. Hlaště se za 3 hodiny u přistávacího portu 6, nalodíte se na USS Sickchild. Tímto jste dočasně převelen k 1. stihací peruti základny McKinley." Mám ještě něco mezitím zařídit? "Ne, do té doby máte volno. Potřebuju aby všichni letci byli při akci svěží." Rozumín. Mohu odejít?

"Ano, praporčíku." Max se tedy otočil a vydal se směrem ke dveřím "A praporčíku!" ozvala se ještě nadporučík. "Pamatujte, že tohle bude skutečná akce, žádná holosimulace." Toho jsem si vědom, madam. Až moc dobře. pomyslel si Max a pokračoval do pokoje si odpočinout a duševně se připravit. Created by: Natalia Youds & Maxis Barett _________________ Maxis Barett, poručík 28. 10. 2004, 10:50


Sedím za stolem, na kterém mám malý holoprojektor, na kterém se mi zobrazuje model toho přístroje. Chvilku na něj koukám, potom shlédnu očima na PADD přede mnou, kde mám symboly z přístroje. Takhle sedím už asi 2 hodiny. A vůbec nic. V tom se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Johny. "Tak co, jak Vám to jde?" zeptám se ho "Ani se neptej. Odolává to všem našim spektrálním analýzám. Zkoušeli jsme to scanovat vším, co nás napadlo, aby jsme se tomu podívaly na obvody. Zkoušely jsme trikodéry, optiscan. Nic. A co ty?" Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

"No, ten jazyk má jisté podobnosti s námi známímy jazyky. Ale taky nic moc. Tohle trochu připomíná vulkánštinu. A tady ten symbol zase může bejt Karďáků. Ale dohromady je to velký nesmysl." "Vypadáto ,že jim tu moc nepomůžeme, co?" "To mi povídej. Pojď, chci se na to ještě podívat." Zvednu se ze židle, vyjdu z místnosti a přejdu přes chodbu do další místnosti. Tam několik lidí zkoumá Drobečka, jak se tu přístroji začalo říkat. Přistoupím blíže. "Zjistil jste něco o tomhle?" zeptám se a ukážu na červenou kuličku na vrchu "Nic moc. Nějaký druh křemíku. Nám neznámí." "Jasně." Vezmu si jeden z nedaleko ležících tricodérů a zaměřím ho na kuličku. Opravdu nic. Opatrně se jí dotknu. Prstem mi proběhne nějaké brnění. V tom se opět otevřou dveře a dovnitř vejde profesor Hammond. V ruce má laserový skalpel "Doktor se trochu cukal, nechtěl nám ho půjčit. Ale mám ho." Profesor podá skalpel jednomu z techniků. Ten nám rukou naznačí, aŤ ustoupíme. Poté se skloní k přístroji a aktivuje skalpel. V okamžiku, kdy laser zajede do organické hmoty, přístroj se aktivuje. Kulička na vrchu se nejprve slabě, ale poté více rozsvítí. Technik ucukne. V tu samou chvíly se přístoj vznese. Všichni co mají v ruce tricoder, nebo cokoliv jiného, to na přístroj namíří. "Energie uvnitř rozhodně stoupla. A to asi o 50%. A stále stoupá." řekne někdo Přístroj je teď asi půl metru na deskou stolu a začíná se otáčet. V tom se zastaví, naproti jednomu z počítačových terminálů. Z kuličky na povrchu vyšlehne paprsek, přímo do terminálu. "Nápíchlo se to do naší databáze. Stahuje to všechny data!" "Odpojte ten terminál!" zavelí Zahnová

Johny přiskočí k dalšímu terminálu a začne pracovat na odpojení. Ale z přístroje vyšlehne další paprsek a trefí Johnyho. Ten se skácí k zemi. Rychle k němu přiskočím a kontroluji ho. Za mnou se ozve zvuk střílejícího phaseru. Zahnová a jeden bezpečák střílí po přístroji. Ten má však nějaké štíty, či co a střelba na něho nepůsobí. Paprsek napojený na terminál se vypne. Ihned se ozve zvuk, připomínající transportér a přístroj začne mizet. "Rychle, vztyčte silové pole kolem místnosti!" zakřičí profesor Příliš pozdě. Přístroj již zmizel. "Máte ho na senzorech?" Muž stojící u jedné z konzolí řekne "Ano... ne, pane. Zmizelo to. Je to pryč." Všichni se po sobě podívají a mlčí. Ozve se až Zahnová. "Za půl hodiny se všichni dostavte do poradního sálu." Řekne a odejde. Ostatní také začnou odcházet. Profesor, se zastaví u mě a u Johnyho. "Jak je na tom, Jacksone?" "Je mrtvý....." o půl hodiny později, poradní místnost První, kdo se ujal slova je profesor "Podle mého názoru, to byla nějaká sonda. Proto se napojila na náš počítač a zkopírovala databázi. Aktivovaly jsme to tím skalpelem. Zřejmě nějaké sebezáchovné zařízení." "Děkuji profesore." řekne Zahnová "Zjistily jste, kam to zmizelo?" "Ne, madam. Pravděpodobně se to zamaskovalo." odpoví jeden z techniků "Pane Jacksone. Zjistil jste něco o původu?" "Ne, madam. Našel jsem jisté podobnosti s jinými, nám známími jazyky, ale nic určitého. Musel bych pokračovat dál v zkoumání." "Je mi líto, ale to nebude již možné. Projekt pro Vás končí. Nyní to kompletně převezmeme my." "Ale nadporučíku...." chce protestovat profesor "Je mi líto, profesore, ale Vaše námitky jsou zbytečné. Mám své rozkazy. Všichni do hodiny opustíte toto patro. A nezapomeňte, nic se tu nedělo. Rozchod." O hodinu později Společně s poslední skupinou z patra nastupuji do turbovýtahu. Celou hodinu nám připomínaly, že jsme ti vlastně nikdy nebyly. Každému daly pro všechny případy i PADD s krycí historkou. No, kam teď? Možná zůstanu na SB..... _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 28. 10. 2004, 16:28


Probudil jsem se a musel chvíli zůstat v posteli, protože moje oči nebyly schopny se otevřít. Víčka držela při sobě vší silou. Není divu - byl to po dlouhé době opravdu

celovečerní a osvěžující spánek. Konečně jsem se přinutil vstát. Pomalý krok mě dopravil do koupelny. Podíval jsem se do zrcadla a sám jsem se lekl. Můj obraz vypadal příšerně. Vlasy jako vrabčí hnízdo. Na obličeji se tvaroval okraj postele, jak jsem na něm ležel. Příšerné.


Po přibližně 15 minutách různých procedur jsem opět vypadal jako správná osoba. To je ono, tak to má být! Co si dneska asi vezmu na sebe? Položím svému já otázku a sám si přirozeně odpovím. To první, co mi přijde pod ruku z čistých šatů. O dalších 5 minut později jsem byl na cestě do své překrásné kanceláře. Cestu bych poznal snad i už na zpaměť. Kroky byly rychlé i po ostaních částech stanice, kam jsem doposud zabrouzdil. Najednou nebyl ten kolos tak velký a nepřehledný. Šlo jenom o to, aby si jedinec osvěžil svůj orientační smysl a dával pozor na cedulky, poutače a tu a tam se zeptal člena posádky, kam jít. Jakmile jsem vešel do své kanceláře, věděl jsem, že bude zle. I když to měl být krásný poklidný den, plný jenom rutiny. Vypadalo to, že na můj počítač došla nějaká zpráva. Po pár krocích jsem už četl zprávu usazený ve svém (Matrixově) křesle. Výbor pro legislativu Velvyslanec T´Rul Vyslanec Martel Tarkin SB1 - McKinley Vyrovnávací smlouvu mezi námi a Klingony můžete podepsat. Prostudoval to podvýbor našeho výboru s jejich lidmi a neshledal tam nic nevysvětlitelného a ani nic, co by naznačovalo zlý úmysl. Smlouvu podepište a ihned odešlte Klingonům. S pozdravem Vyslanec T´Rul Rozkaz je rozkaz! Smlouvu, jenž ležela na stole, jsem vzal a za Federaci podespal. Poté si aktivoval Klingonův padd s jeho přesnými údaji, jak poslat zprávu se smlouvou a odeslal. Na počítači se objevil nápis V POŘÁDKU DORUČENO. Ten vystřídalo standardní logo Federace Spojených planet. A nyní k další povinnostem, které čekají. Pustil jsem se do příšerného kolečka četby do Usneseních Rady Federace po rozhodnutí vedoucích ke stabilitě Federace a Hvězdné flotily jako celku. Přibližně uprostřed záživného čtení se zase ozval ten pitomej zvonek. Nezbývalo, než řici: Vstupte. Do místnosti se vřítil jeden z mužů zákona. Pane vyslanče. Pokynul velmi vážně. Poručíku. Posaďte se a můžete mi sdělit, co vás ke mně přivádí. Poručík si hrcnul na křeslo, div se neprobořilo. Tohle by se Matrixovi nelíbilo a mně taky. Rád bych, aby nábytek zůstal celý. Zněl ironický dodatek. Promiňte. Utrhl se na mě nasopeně. Dnes jsem byl informován, že admirál Rico byl jmenován vyšetřujícím soudcem a také jsem se dozvěděl, že dorazil právní zástupce pana Ambera. To mohu potvrdit. Pokrčil jsem rameny a očekával, co z něj vypadne. Jak to, že byl Rico jmenován vyšetřujícím soudcem, když se ho případ může týkat? Jeho oči připomínaly 2 dýky, jenž se mi chtěly zabodnout do hlavy. Podle mých informací byl jmenován Velitelstvím Hvězdné flotily. Do toho já nemám co mluvit. Prohodil jsem ledabyle. Koho jste jmenoval hlavním soudcem? Zeptal se už naštavaně, přičemž vyletěl z křesla a rukama se opřel o hranu stolu. Chvíli na to jsem vystřelil z křesla i já. Tak pozor, poručíku! V mé vlastní kanceláři na mě nebudete křičet. Vůbec nejsem povinen Vám ani nikomu jinému to sdělit, dokud nezačne soudní proces! Na to nezapomínte. Teď si sedněte a uklidněte se laskavě. Při posledních slovech jsem si už sedal a poručík mě následoval. Promiňte. Omluvil se upřímným hlasem, jde-li něco takového u právníků. Nic se nestalo. Hlavního soudce jsem zatím nejmenoval a nemám to i nadále v úmyslu. Využiji svých pravomocí a nechám vyšetřujícího soudce, aby mi předložil důkazy, že pan Amber je vinen nebo nevinen. Pokud je shledám dobrými pro začátek soudního řízení, tak soudce

stanovím do jedné hodiny a uvalím na Ambera stálou vazbu. Poručík tohle vyloženě nečekal. Proč se vyhýbáte tomu stanovit hlavního soudce? Já se tomu vyhýbám? Nikdy! Jenom chci dát průchod spravedlnosti, to je rozdíl. Poručík se zadumal. V tom případě budu muset požádat Radu Federace, aby zasáhla. To je Vaše právo. Řeknu suše. Ale již dopředu Vás upozorňuji, že jsem si postup od ní nechal schválit. Tady je její rozhodnutí. Padd is vzal z mých rukou a začal si pro sebe číst. Výbor pro legislativu Podvýbor spravedlnosti Delegát Huyn Jang Vyslanec Martel Tarkin SB1 - McKinley Náš výbor rozhodl, že nejmenování hlavního soudce je zcela v souladu se zákonem a předpisy Federace Spojených planet. Je zcela ve Vašich rukou, jak naložíte s osobou hlavního soudce, ale přesto doporučujeme, aby byl po předání důkazů Vám ustanoven. Delegát Jang Bylo vidět, že to poručíkovi radost neudělalo, na druhou stranu mi nechtěl udělat radost. V pořádku, Vaše Excelence. Jsem potěšen, že o tom víme. Odfrkl ironikcy. Mimochodem, Váš nadřízený už o tom ví, poslal jsem mu to. Vaše návštěva zde byla zbytečná. Neubranil jsem se škodolibému úsměvu na mé tváři. Měl byste se rozhodnout, na čí straně vlastně jste. Pronesl na odchodu poručík. Na straně pravdy. Pokud se to vůbec v tomto případě říci. Ušlechtilé, ale někdy marné. To byla poslední slova, jenž mi věnoval. Poté opustil místnost. Zase jsem tam byl sám a kolem mě ten blažený klid. Byl velmi příjemný a uklidňujíci. Chvíli jsem si ho dopřával, ale povinnosti už zase volaly. Zbytek mojí služby proběhl bez problémů. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 28. 10. 2004, 19:15

Bart G. Farkas

Důležitý rozhovor


Kolem Barta prošla hezká mladá nadporučice. Právě vyšla z Ricovi pracovny. Bart po ní jen tak zašilhal okem, ale pak nemeškal a zaklepal na dveře, jež stály mezi ním a admirálem. Jakmile se ozvalo "Dále.", vešel. "Admirále." Pozdravil Bart vyššího nadřízeného. "Vidím, že máte shon. Ani pořádně nedořešíte jednu věc a už je tu další. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

"

Poté se usmál, aby alespoň trochu zlepšil náladu v tiché místnosti. Rico přikývl a pokynul Bartovi rukou, aby se posadil. Bart tedy na nic nečekal a usadil se v křesle, jež stálo naproti tomu admirálovu. Bylo měkoučké a pohodlné jako vždy. Rico poklepal prsty pravé ruky na stůl, pak si složil ruce před sebe a zakroužil hlavou. "Jak je na tom vězeň?"

Poklepání prsty na stůl bylo Ricovo poznávací znamení. Dělal to vždy. Nejspíš mu to pomáhalo se lépe soustředit. Někdo si hraje s tužkou, někdo si nechutně okousává nehty no a někdo klepe prsty o stůl. Otázka, kterou pak Bartovi položil, byla jasná a očekávatelná. "Nu ano, vězeň. Chris je přesvědčen, že je nevinný. Ani se mu moc nedivím. Někdy je prostě jednodušší pravdu nevidět. Ale jinak na tom asi moc dobře psychicky není. Ví, že tento případ je skoro jasný a je minimální šance, že se mu podaří z něj dostat. Někdy je mi ho líto, nejradši bych otevřel celu a nechal ho, ať si letí a nikdy se nevrátí, ale pak si vzpomenu na ty životy a citlivost mě přejde." Rico pokýval hlavou. "Blíží se proces, poslední přípravy začínají. Pro tuto událost pod sebe dostaneš navíc tým sigma, má osm členů. Velitel se jmenuje Baldvin. Musíte zajistit, že vám Amber neuteče, nic se mu nestane a bude plně připravený se zhostit svého trestu. Jasné?" V Ricově očích byl vidět strach i odhodlání. Věděl, že je tento případ nebezpečný i pro něj, neboť stále existují lidé, jež by ho nejradši už nikdy neviděli a když by museli, tak jedině jako nějakého civila. "Rozumím pane, uděláme vše pro to, aby pan Amber zůstal živý a zdravý na cele, dokud nebude rozhodnuto jinak. Myslíte ale, že se ho někdo pokusí osvobodit ?" Bart znejistěl, tato otázka mu vrtala hlavou od úplného začátku, co dostal rozkaz Chrise hlídat. "Nemyslím, po pravdě, je to nemožné. Na stanici je malá armáda mariňáků a armáda federačních bezpečnostních jednotek. K tomu se tu pohybuje několik desítek federačních lodí, které jsou plně vybavené a připravené. Jde mi jen o to, aby neudělal blbost a nepokusil se vyvléci trestu.. jak bych to řekl.. definitivně. Rozumíš mi?" Bartovi to bylo jasné. Prostě bylo nutné, aby proběhlo soudní líčení a byl vydán ortel. "Ano pane, chápu Vás moc dobře. Zajistím, co půjde, aby nemohl nijak spáchat sebevraždu." Admirál opět pokýval hlavou. "Na rozkazu, který jsem vydal předtím, že k němu nikdo nesmí, také nehodlám nic měnit, ale trochu se rozšířil okruh. Smí k němu kapitán Haydsová, Vyslanec Tarkin, pánové z JAGu a kdokoliv, kdo má právní zařazení v této kauze. Nemusím ti ale vysvětlovat, že pokud se nezeptají, nebo nepřijdou, nemusíme jim to říkat, že ne?" Rico se nepatrně pousmál. Bart mu ihned úsměv opětoval a pak odpověděl. "Nadmíru jasné admirále, prostě mluviti stříbro, mlčeti zlato

."

Poté se Bart podrbal na bradě a ještě dodal. "Mimochodem, co se tu teď ještě děje pane ? Zaznamenal jsem nadměrný ruch, a nemyslím si, že se jedná jen o případ pana Chrise." Bart se teď Ricovi díval zpříma do očí. "Ne, nejedná." Odpověděl klidně admirál. "Opouštím teď stanici, takže na nějakou dobu bude mít velení kapitán Haydsová. Ve všem poslechneš její rozkazy, to ti snad ani nemusím připomínat, ne?" Bart kývl. "Samozřejmě, pokud ji věříte vy pane, budu i já. Jinak přeji hodně štěstí, ať se

jedná o co chce, věřím, že pokud si to vyžaduje Vaši přítomnost, musí to být důležité." Bart čekal, jestli z Rica vypadne něco víc, co by mu alespoň situaci nastínilo, ale každou sekundou se mu naděje zmenšovala. Rico vstal zpoza stolu, obešel ho poplácal sedícího Barta po zádech. Pak sebral malý batoh ze skříně a pokývl směrem k Bartovi. "Jdu si teď ještě trochu odpočinout do simulátoru. Ty se jdi ještě prospat, stále vypadáš dost unaveně" Bart se usmál a vstal. Admirál věděl, jak se vyhnout tématu, jež mělo přísné utajení. "Dobře pane, ale vězte, že kdyby jste cokoliv potřeboval, jsem tu a budu se snažit Vám ve všem pomoci." Hleděl na Rica jasně a zřetelně. Tento pohled málo kdy použil, vždy jen u někoho, na kom mu hodně záleželo. Rico byl pro něj momentálně nejen jako nadřízený, ale také jaké přítel. Netušil, co si o něm admirál myslí, ale věděl, že je Rico jedním z mála, za něhož by sám položil i život. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and Rear Admiral Mark Rico _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 28. 10. 2004, 20:00

Mark Rico

Before the mission

Víceadmirál


Sandra přišla k simulátoru 3, kde se podle počítače nacházel Rico. Než vešla, podívala se na jméno programu. Na obrazovce blikalo bic2. Znala ho, dříve tam admirál trávil hodně času. Uvnitř bylo dusno a ve vzduchu cítitila cigaretový kouř smíchaný s pachem mužského potu. Šero, doprostřed situovaný, osvětlený, leč prázdný ring, okolo něj připravené, do tří čtverců rozestavěné, židle a zdi polepené plakáty boxerských hvězd- vše přímo křičelo: „Vítejte v sedmdesátých letech dvacátého století!“. Kapitán se rozhlédla po místnosti, ale admirál tu nikde nebyl. Zvláštní, vždycky tu zabíjel nějakého boxera. Její oči si již trochu zvykly na přítmí a tak se vydala dál, k ringu. Na stolku vedle něj ležel kromě časopisů o boxu a posilování i modrý ručník s obrázky delfínů. Kapitán ho znala, kolikrát ho viděla v Ricově koupelně. Takže tu opravdu musí někde být. Ještě jednou se rozhlédla a když admirála znovu nikde neviděla, rozhodla se projít dveřmi za malou přepážkou. Schody vedly oběma směry. Chvíli naslouchala načež se vydala dolů. O dvě patra níže prošla šatnou s kovovými oprýskanými skříňkami, z jedné něco vyndala, okolo sprch až do malé, zastrčené tělocvičny, kde konečně našla admirála. Nevšiml si jí. Byl jen v červených boxerských šortkách se znakem Federace, zlatým nápisem USS Republica na pravém stehně a boxerských rukavicích. Usilovně mlátil do černého pytle, který se ne a ne zastavit pod přívalem ran. Levý hák, direkt, pravý hák, direkt, kop ze strany, direkt, hák a tak pořád do kola. Markovo svalnaté tělo se lesklo potem a vypadlo tak ještě lépe. Pravda, bylo vidět už malé bříško a četné vrásky, ale vzhledem ke zbytku si toho Sandra ani nevšimla. Atmosféru dokreslovalo předpotopní rádio hrající nějakou starou barovou hudbu rušenou šumem špatného příjmu. Asi pět minut stála hlavou opřená o futra dveří, jimiž sem přišla, pozorujíce ho a nejspíš by tam stála i dál, kdyby se jí z komunikátoru neozvalo OPS: =/\= Kapitáne Haydsová, máte tu připravená ty data, která jste chtěla =/\= „Uh, jistě, děkuji.“ Rico chytil pytel oběma rukama, přitiskl na něj hlavu a zhluboka se vydýchával.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se jí, když popadl dech. Sandra chvíli váhala: „Asi šest minut? Možná. Ještě pět minut jsem bloudila budovou. Co že jsi tady? Čekala jsem, že budeš někoho třískat v ringu.“ „Skvělý.. skvělý čas.“ „Na, tumáš.“ Natáhla k němu ruku s jeho ručníkem. „Díky, nechal jsem ho...“ „...nahoře, vedle ringu. A tohle ti taky padne do noty.“ Tentokrát mu podávala termosku s pramenitou vodou. Rico se napil a pak na kapitána dlouze zahleděl. Stála tu ve dveřích, usmívala se na něj. Měl jí tak moc rád, že to ani nedokázal vyslovit. Nikdy nečekal, že bude jeho prvním důstojníkem někdo tak výjimečný. Vždycky plnila jeho rozkazy, byla namočená ve všech věcech s ním, i když jí do toho málokdy vůbec něco bylo a ještě méně že by jí to Rico přikazoval. Nikdy před ní nic netajil a ona nikdy nic nevyzradila, vždycky udělala, co mu na očích viděla. Bylo to úžasné vědět, že jakkoliv to bude špatné, jeden človíček vás prostě neopustí. „Mám tě tak moc rád, kapitáne. Uvědomuješ si to vůbec?“ Sandře přejel po obličeji úsměv, ale nic neříkala. Jen pozorovala Rica otírajícího se svým ručníkem. „Nějaké rozkazy, zatímco poletíš na misi, Marku?“ „Ne, ani ne. Hlavně dohlídni na ty dva pitomce, co se nám ochomejtají po stanici, ať nestrkají nosy do plazmových vodičů, mohly by jim uhořet.“ Přivření očí, jako náznak souhlasu. „A dej pozor na všechno. Vím... vím že si poradíš.“ Sandra znovu přivřela oči, pak je zavřela úplně a trochu třesoucím se hlasem spustila: „Chci se ti omluvit, nevěděla jsem, co se děje. Nic mi neřekli, nikdo mne neinformoval. Tohle spadá do záležitostí o které se mám starat a já...“ „Nech toho.“ Rico hodil ručník vedle sebe a opřel se: „Nech toho, nemá to cenu. Já jsem velitel stanice a pomalu ani nevím, co s tu děje. Poslední dobou toho bylo najednou tolik. Klingoni, teď ten incident, Kříž, Amber, Matrix... Je toho tak moc. A myslím si, že ty si vedeš skvěle.“ „Děkuju.“ „Nemáš zač. Nejspíš nás ještě čekají hodně těžké časy, Sandro, ale my to zvládneme. Už vím i jak, je to trochu riskantní a vystaví mne to značnému riziku, ale klapne to. Věřím tomu. Jen mi pohlídej stanici, než se to všechno urovná. Pošlu ti sem dáreček, dobře ho opatruj, nesmí se mu nic stát a pokud možno o něm nesmí ani nikdo nezúčastněný vědět. Já se mezitím zastavím na Zemi, zajdu za pár lidmi, uvidím, jak to všechno dopadne. Do té doby budeš mít velení.“ „Samozřejmě.“ Rico zavřel oči. Tehle pocit, který teď zažíval poslední dobou zřídkakdy. Pocit naprostého klidu, vyrovnanosti a míru. Vyžíval se v něm, koupal v něm svoje myšlenky, aby mu to dlouho vydrželo. „Marku?“ Sandře se třásl hlas. „Ano?“ „Nikdy jsem se tě na to nezeptala, ale vždycky mne to hlodalo. Proč jsi mne tehdy

přijal na McKinley? Víš, měla jsem tehdy pěkně nahnutou kariéru. Tys to určitě věděl. Myslela jsem, že mne odmítneš, zažádáš si o nového prvního důstojníka, lepšího, než jsem já. Měl jsi na to právo a i možnosti. Vím, že ti ho skoro vnucovali, nechtěli mne tu. A já se tehdy tak bála...“ „Udělala jsi jednu věc, kterou jsi mne přesvědčila, že na to máš.“ „Kterou?“ „Tehdy v jídelně tě ten kapitán s tím divným jménem urazil takovým způsobem, že každý člověk na tvém místě by po něm skočil. Ty jsi to neudělala a nejen to, ani jsi se mi o tom nezmínila. Když se tě tehdy Reschel ptal proč, řekla jsi mu, že mne nebudeš zatěžovat při přebírání stanice něčím tak titěrným.“ Sandra nevěděla co říct. Nikdy netušila, že admirál tohle ví, najednou nevěděla, co si má myslet. Když ví tohle, může o ní vlastně vědět všechno: „Jak jsi se to dozvěděl?“ „Chtěl jsem to vědět. To stačilo. Ono totiž kouzlo velení spočívá v tom, že můžeš dělat, co chceš. Záleží jen na tobě, jak se s tím vyrovnáš.“ „A proč kvůli tomu?“ „Protože jsi odlišila to důležité od toho nedůležitého. Co si o tobě myslí nějaký hejsek, který vylez odněkud z nějaké díry, tě nemá zajímat.“ „Tuším, že tehdy dostal místo mého místa velení Sovereignu.“ Posteskla si Sandra. „Nedostal ho.“ usmál se Rico škodolibě: „Tohle mým podřízeným nikdo říkat nebude.“ Created by captain Sandra Hayds & Rear Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 28. 10. 2004, 20:32

Alexei Stukov

Cesta za velícím...

Praporčík

U kanceláře velitele SB... Tak Alexi, jsme tady. Kdo bude mluvit?? Doufám, že ty. Ka'Vore, přece výš, že neumím tak okecávat jako ty. Okecávat?? To je trochu nepřesné ne? Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

No dobře. (pomyslel jsem si, stejně není člověk) Ale dopufám, že taky něco prohodíš. ... klepeme tedy na dveře kenceláře a vstupujeme, ale: Ehm, dobrý den, jmenuji se Alexei Stukov a tohle je Ka'Vor Dobrý den. Co si přejete? odpověděla sekretářka. Potřebovali bychom mluvit s panem Ricem Tak to vám bohužel nepomůžu. Pan Rico tu není. Před chvílí odešel z SB a místo něj tu velí někdo jiný. Myslíte ta Sandra Hayds? Hmm, jste dobře informovaný. Máte pravdu, ale právě nevím kde je. na to Ka'Vor... Alexi, tak to je špatný, buď ji musíme najít, nebo zajít k tomu

mariňákovi, jak jsi říkal. To je pravda. Děkujeme paní(sekretářce). odešli jsme tedy z kanceláře... Alexi, proč jsme nešli nejprve za tim mariňákem?? Většinou se chodí od nižších k vyšším, ne? To je sice pravda, ale myslim si, že by se ten náš mariňák ke kadetům určitě nechoval jako velící a určitě by nám to povolení nedal. Jenže teď nemáme ani povolení, ani velícího a už vůbec ne toho mariňáka. Teď nám nezbývá nic jiného, než najít toho 1. důstojníka Pořád nechápu, prooč jdu s tebou. Asi proto, že chceš taky pomoct Chrisovi od těch krys co tady pořád votravujou. Asi jo. Myslíš ty SFI, nebo JAG Radši nic neříkám. (tohle jsme samozřejmě neříkali nahlas.) _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku. 28. 10. 2004, 21:47

Martin Kříž

Jack Maxwell

Admirál

S nepřítomným výrazem v očích jsem pozoroval kapky vody vysrážené z vodní páry na stěny kóje, jen málokdy se stalo, že nějaká větší kapka dorostla takové velikosti, že sklouzla po stěně dolů. Přemýšlel jsem, zda by se dělo to samé, kdyby teplota byla jen o pár stupňů větší ... Náhle se dveře do skladiště otevřely a vešel onen člověk, co mě včera uvítal. Zdravím admirále, vyspal jste se dobře ? Neměl jsem sílu zuřit, přece jenom, když člověk mého věku stráví noc zavěšen za ruce, není moc fit.


Vyspal ? Ne, nechtělo se mi, raději jsem přemýšlel ... Ano, to bylo jediné, co jsem mohl udělat. Ale přeci jenom to k něčemu bylo ... Admirále, přišel jsem se vás znovu zeptat na vaše odhodlání spolupracovat ... Jo, mimochodem, nemáte hlad ? Možná bych pro vás něco našel ... Ten člověk si sedl na jeden z barelů a začal si vyndavat nějaké jídlo. O co přesně jde ? Zeptal jsem se chladně. Chladně bylo více než dvojznačné vyjádření. Zopakuji vám to. Nařídíte flotile kolem StarBase, aby nás nechala odletět v poklidu ze soustavy. A potom rozkódujete tu dokumentaci. Usmál jsem se, jak nejvíce to šlo. Nemám velení flotily a kódy neznám. Neříkejte admirále. Že by jeden z nejvyšších představitelů SFI neměl přístup k tomuto projektu ? I přes můj odpor k SFI mu musím něco nechat. A to je dokonalost, se kterou do všeho jde. Na rozkódování té dokumentace je třeba čtyř důstojníků prověření gama, tří s pověřením beta a dvou s mou autorizací. S dokumentací vám nepomohu. Říkal jsem přesně to, co jsem si v noci připravil. Ten chlap neměl o SFI ani páru, mohl jsem mu říci, co jsem chtěl. Nevěřím vám. To je příliš složité, i na Federaci... A co flotila ?

Nemám velení, kolem stanice velí kontra-admirál Rico a flotile někdo docela jiný... Povstalci se objevily v obličeji vrásky. Dobře, s námi si zahrávat nebudete. Technologii předáme bez dokumentace. A odlet nám zajistíte. Nebojte se. řekl s úsměvem a podíval se na mého pilota. Pak se znovu otočil ke mě a zvesela klikl na komunikátor. =/\= Karmesi, vem sem tři lidi... a jednu phaserovou pušku. Jasně Regane =/\= Hezké jméno, snad jen, že jsem ho už někde slyšel... Do skladiště se přihnala skupinka čtyř mužů, jeden z nich byl ten IQ negativní. Admirále, vymyslíte způsob, jak odvoláte jakékoliv snahy o naše zadržení. A my odletíme ze soustavy. V případě, že to nevymyslíte, zabijeme ho. A myslíme to vážně... Začal jsem co nejrychleji uvažovat, tak rychle, jak jen jsem ve svém stavu byl schopný. Pokud ho zabijí, už mě nemají s čím vydírat a mě musí nechat živého pro romulanskou rozvědku. Ale na druhou stranu, jeho můžou zabít a mě pak mučit ... Zvedl jsem hlavu. Nechápu, proč s tím odletem tak naděláte, aktivujte sup-prostorové emitory a uleťte. Na takovou dálku tetryony nevyšleme, to jste sám říkal. Neříkej, že ti to nedochází Martine ... Byl to nový hlas a já se snažil se otočit do směru, odkud vycházel. Ale s nohama pět centimetrů od podlahy to šlo špatně. Regane, sundej ho sakra ! Náhle se pouta otevřela a já se svalil na zem. Teď jsem si začal uvědomovat, v jakém stavu mám obě zápěstí. Se zuřivostí, která se ke mě zase počínala dostávat jsem hleděl na zfialovělé podlitiny. Uviděl jsem nad sebou nějakého člověka v bílém plášti, podíval jsem se nahoru a okamžitě si stoupl. Ty hajzle !!! Snažil jsem se, ale jakékoliv pokusy mu rozdrtit lebku ztroskotaly na odrazech od silového pole. Nerozčiluj se. Jak si něco takového mohl udělat ? Přidat se k té nemyslící smečce ? Reportáž o mě v 'IQ dnes' přeci není v rozporu s tím, co dělám. Myslel jsem, že jsi jiný člověk ... Jack Maxwell, doktor přírodních věd, expert na kvantovou technologii a vynálezce několika výchozích teorií sub-prostorové dynamiky, jež byly i základem tohoto projektu. Bylo mu necelých 20 let... Měl v projektu DarkAngel veliké postavení, on byl teoretikem celého principu sub-cestování... Uniká mi, proč si to udělal. A proč si jim pomohl ukrást ty lodě ? Podívej, to snad ani nemá cenu řešit. Snad jen, Romulané platí víc ... Ozval se brunátný smích někoho, kdo už to podle mého nemá v hlavě v pořádku. Tak proto jsme měli takové problémy ty lodě najít, Jack jim pomohl se vším... Není snad smutné, že jsi udělal tolik chyb ? Jakých chyb ? Jak jste mě transportovali, už o nás vědí .... Na Jackově výrazu jsem zahlédl to, co jsem od něj často vídal. Zformuloval druhý zákon termodynamiky a aplikoval entropické modely i na kvantové jevy v inerciálním systému ON-HRNEK HORKÉ KÁVY, ale neuvědomil si, že do ní sype sůl místo cukru. Pamatoval si 140 desetinných míst Ludolfova čísla, ale bál se, že zapomene odjet na listopadový Con...

Já debil ....... Jack složil hlavu do dlaní a usilovně přemýšlel. V jeho očích se objevily slzy. Potřebujete s něčím pomoci profesore ? Jack trhl hlavou ... Víte jak je obtížné myslet na 2,56 EXP 51454 věcí najednou ... Eternellement ... Všichni na svá místa. Musíme se jim ztratit. Kurz ... no, 003x089 čtvrtinový impuls, zbylé lodě 004x020, každá z jedné strany. Budou emitovat antitetryony, kolem dokola. Tím snad vyspravíme ty poruchové brázdy... Pak připravte sub-warp ... Eh ... dobře, Karmesi, všichni na můstek, spojte mě s ostatními loděmi ... Všichni až na Jacka odešli ... Víš jaké to je ? Ne, ani bych to nechtěl vědět ... Pořád tomu nemůžu uvěřit ... Jack se usmál. To je dobře ... Radime, inerciální tlumič 04, stlumit výkon o 40%. Provedu doktore. Člun se po chvíli zachvěl, jak byli ostatní tlumiče přetížené a začal sebou mocně trhat ze strany na stranu. Radime, obnovit funkci. Jedná se stále o inerciální tlumič 04 ? Provádím ... =/\= Tady Maxwell, nějak jsme se v tom gravitačním pruhu zhoupli, jen opravím senzory tady ve skladě. Už jste připraveni ? Ještě ne, ale budem ... =/\= Na to znamení odešel Jack k EPS rozvodům a vyndal pár izolineárních čipů a nahradil je jinými z kapsy. Stále jsem jeho chování nechápal. Varování, v EPS systému nalezeny nefunkční gelová relé. Senzory ve skladišti vyřazeni, ovládání dveří také. Vyčkejte na retransformaci nouzových obvodů ... Maxwell se postavil proti mě. Nebudu vypínat silové pole, abys mi neskočil po krku. Alespoň se obleč. Stále jsem ho nechápal, co to dělal ? Víš jak složité je to hrát na obě strany ? Myslíš, že takovou chybu bych udělal ? Ale prosím tě ... Když přepadli stanici, věděl jsem, že je všechno ztracené. Bylo jich mnohem víc než teď, zbytek je někde v soustavě Centaurus. Abych se vyhnul tvému osudu, pomohl jsem jim. Věděl jsem co chtěli, musel jsem být ale moc opatrný. Proto to asi vypadá, že jsem na jejich straně. Ale já nemám jinou možnost než dělat všechno až na malé vyjímky podle jejich gusta. Vím ale už plno důležitých věcí ... Já ... Už tomu vůbec nerozumím, ty pomáháš federaci tím, že pomáháš povstalcům ? Ano, všechny věci o jejich rozložení jsou už uložené v tvém komunikátoru, kam jsem je nahrál. Jinak nemůžu nic, než trochu usnadnit práci lodím, kteří tě půjdou zachránit. Tak ... pust mě ven. A společně člun přepadneme ... Nebuď naivní, nejsem hloupej, pokud to o mě zjistí, tak mě zabijou. Poslouchej, mí lidé už jsou mi určitě na stopě. Nesmíš loď nějak složitě maskovat, jinak mě nenajdou. To nejde. Není to tak jednoduché. Ale, pokud bys to někdy potřeboval, Radim má inicializační sekvenci remodulace autorizace Q12 omega PD psí 12-6 Lambda 15124632 P/ kapta. Možná se ti to někdy bude ... Systémová relé byla přemostěna, systémy pracují, doporučuji údržbu s sekci B2. Jackova tvář změnila výraz.

... možná potom budete spolupracovat. Jinak, děkuji za informaci ... =/\= Regane, poletí nás hledat nějaké lodě. Říkal, že tu za chvíli budou. Změníme strategii, ukryjeme se v Saturnovém prstenci. Škoda jen, že nemůžeme používat pod-prostorové lety, protože to by nás našli, že admirále ? Ani byste nevěřili, zahrál jsem na toho starouše divadýlko a on chtěl, abych ho pustil ven z kóje. Znovu zazněl smích šílence. =/\= A to jsem mu ještě nalhal, že má v komunikátoru nahrané data o vašem povstání. Ale co, vyplatilo se to. Vím o těch lodích. =/\= Jack se na mě naprosto bezvýrazným pohledem podíval. Radime, teplota v kóji 5°C. Varování, v tomto úseku se nachází ... Mlč. Sedl jsem si blaženě na zem a uvažoval, co to mělo znamenat. Pohrával jsem si s mým komunikátorem. Tak jak to je .... ? _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 29. 10. 2004, 11:02

Martel Tarkin

Nenadálý host

Konzul

Další mizerný den na stanici. Někdy lituji svého rozhodnutí vstoupit do služeb Federace a Hvězdné flotily. Nebylo by mi lépe na nějaké malinkaté lodičce, jenž vozí turisty, nebo na pěkné loďce, která převáží náklad? Pak jsem ale otočil k oknu a k hvězdnám. V ten okamžik vyskočila z warp loď třídy Galaxy. Je to pořád a ta samá. Vrací se vždy z kontrolní cesty. Jakmile ji uvidím, tak vím, že mé rozhodnutí bylo správné. Je to prostě impozantní kus technologie, slávy a moci. Jedna taková loď představuje vše, co má Hvězdná flotila za úkol. Seděl jsem v křesle a zasněně hleděl na svou vysněnou krásu. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Vás to ještě nepřešlo? Ozval se za mnou tichý a zároveň velice povědomý hlas. Rychlá otočka a dozvím se, kdo to je. Akce proběhla. Přede mnou stála velvyslankyně Sakkath. Ne, nepřešlo. Zněla zasněná odpověď a hlavu jsem znovu stočil k oknu, stále tam byla. Velvyslankyně zakroutila hlavou na znamení nechápavosti těchto pocitů. Co byste potřebovala? Zněla rychlá otázka. Jdu se podívat na svého bývalého studenta, jenž to docela rychle, i když jenom dočasně, dotáhl tak vysoko. Ani nevím jak, ale na tváři se mi objevil úsměv. Posadíte se? Moje levá ruka ukázala na křeslo. Nemohu. Jenom jsem chtěla vědět, co děláte za Matrixe. Ti dva si nedají pokoj. Kdybych nevěděl, že je Sakkath je Vulkánka, tak bych přísahal, že ti dva se prostě nesnáší. Za Matrixe tady a teď dělám vlastně všechno. Ze stolu mi sebrala několik paddů a začala si je prohlížet. Při té příležitosti se podasila. Nakonec zakroutila znovu hlavou . Velvyslanec Matrix Vás nenaučil jedno pravidlo? Jaké? Otázal jsem se. Všude tady čtu - vyslanec Tarkin, vyslanec Tarkin, vyslanec Tarkin. Vypadáte i dost unaveně, což nasvědčuje skutečnosti, že všechnu práci tady děláte sám, i když máte k dispozici pár pomocníků a podřízených. Scott Matrix vždy říká: "Času mám vždy dost, protože nepotřebné přenesu na někoho jiného. Pak to jenom zkontroluji a vyvodím důsledky." Měl byste si to vzít k srdci. Jak jsou lidé zvyklí řikat. A položila všechny paddy zpět na stůl. To není pravý účel Vaší návštěvy, Vaše Excelece. Na to Vás znám příliš dlouho. Sakkath se napřímila. Je to jeden z účelů mé návštěvy u Vás, pane Tarkine. Druhý: Chci se zeptat, jak se vyvíjí případ Amber. Nevím proč, ale tak nějak jsem tušil, že na to narazíme. Sakkath jenom suše a bez emocí přikývla. Jak to teď zformulovat. Sakkath je mocná a v Diplomatickém sboru má velké slovo. Je také předsedkyní obranného výboru a 2. topředsedkyně Diplomatického sboru. Nebylo by špatné mít ji na své straně. Případ Amber, ano. Kadet Amber je obviněn z několika trestných činů. Důkazy jasně svědčí proti němu. Admirál Rico je vyšetřujícím soudcem a nechal zatím pana Ambera ve vězení. Nyní

proběhne líčení o vině, či nevině pana Ambera. Ke konci můj hlas měl sestupnou tendenci. Jaké šance dáváte panu Amberovi? Zeptala se. Z áleží na co - na to jestli bude usvědčen, že je vinen? Dodám ironicky. Tohle z Vás tedy rozhodně nevyprchalo, neustále nějaký sakrasmus a ironie. Myslím, že s panem Matrixem si dobře rozumíte. A teď jak to vidíte! Hlas na konci se přiostřil, ale ne v nějakém citu, ale spíše v jasném náznaku, že je čas na odpověď. Pravděpodobně bude shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Ale třeba se něco stane. Zatím vycházím z důkazů, které mám. Jestli nepřibydou nějaké další, jenž mu ulehčí, nebo ho osvobodí, vidím to tak na 20 - 30 let vězení. Sakkath se postavila. Děkuji za informace. Nebude vadit, když o Vašich poznatcích budu informovat generála Romanova? Nebude, pokud se to zatím nedostane příliš na veřejnost. Prohodím směrem k Sakkath. Na veřejnost? Tam je už dávno všechno. Všechny noviny o tom píší a čekají, co z toho bude, proto je o tento případ velký zájem. Otočila se ke mně a dala se na odchod. U dveří se však ještě zastavila a chvíli jakoby zvažovala, zdali mi má něco řici. Pamatujete se na naše první setkání s JAGem, když jsme spolu byli na té misi ve 3. ročníku? Optala se mě podezřívavě. Ano, pamatuji se. Odpověděl jsem zmateně. A rovněž si vzpomínáte na to, co jsem Vám tehdy řekla o JAGu? Nedala mi šanci odpověď. Tak na to nezapomínejte! A odešla z místnosti. Vzpomínání mi nikdo moc dobře nešlo, ale dobrá věc se podařila, vzpomněl jsem si. JAG je jako žena, která byla zrazena svým mužem. Do okolí vypadá skvěle, ale uvnitř sebe už připravuje plán pomsty. Převedeno na JAG - směje se na tebe, ale jenom jako zástěrku pro svůj pravý plán. Co tím chtěla říci? JAG by připravoval nějakou akci, které by to tady měla nějak podrazit? Nemožné, musel bych... Náhle jsem se zarazil. Musel bych o tom vědět, pokud by mi to příslušelo. Zatím jsem jednal jenom s výborem pro legislativu a jeho podvýbory... Pár tlačítek a počítat je zapnut. Hledal jsem hledal, trvalo to dlouho a moje oči se vyloženě klížily, jak bylo mé tělo unaveno, ale pracoval jsem dál. Až jsem našel to, co měl asi JAG za lubem. V Diplomatickém sboru Rady Federace ve výboru vnitra v podvýboru vnitří bezpečnosti ležela jedna nenápadná položka zaslaná našimi chlapci z JAGu. Za použití přistupových kódů se mi podařilo si složku přečíst. Velmi zajímavé čtivo, opravdu. Vlastně žádají na základně jistých ustanovení, aby byl případ přesunut z McKinley na jiné místo na základě možnosti ovlivňování svědků. Chytré příšerně chytré. Ano, výbor pro vnitro má jisté možnosti, jak to zařídit i bez podpory výboru pro legislativu, i když je to krajně nepravděpodobné - museli bychom se o tom dozvědět dříve či později dozvěděli. Mohlo by ovšem býti už pozdě a nic bychom nezmohli. Otázka zněla jinak - proč to Sakkath řekla. Automaticky mi vyvstala jedna vzpomínka - na setkání s ní před mým odejzdem na SB1 na praxi. Scott Matrix se Vám pravděpodobně bude líbit, máte pár věcí společných a admirál Rico je něco podobného jako Matrix, usměvavý starý muž, ale jako velitel patří k nejlepším, co Hvězdná flotila může nabídnout. Možná proto. Že by se v Radě dělo něco, o čem nemá mít nikdo ani potuchu? Ne, to by to Sakkath neřekla, ona ne. Pryč s uvažováním, je čas se dát do práce. Zadal jsem pár tlačítek a logo Federace se změnilo na nápis SPOJUJI. Po malé pauze se na obrazovce objevila starší žena. Měla šedivější vlasy, modré oči a příjemný hlas. Seděla na nějaké židli. Diplomatický sbor Rady Federace, výbor vnitra. Co pro Vás mohu udělat? Položila mi otázku. Zdravím, vyslanec Tarkin ze SB1 - McKinley. Potřeboval bych mluvit s attachém Brandonem Reekem z podvýboru pro vnitřní bezpečnost. Jistě hned Vás přepojím. Odvětila mi. Chvíle klidu mi vyhovovala, abych zformuloval své myšlenky. O chvíli později se na mě tlemil Brandon, můj bývalý spolužák v diplomacii, ale měl zvolený obor vnitřní bezpečnost. Ahoj Mate, tebe jsem neviděl už hodně dlouho. Cože sis vzpomněl na starého Reeka? Ahoj, Brandone. Podle mých informací by měl u vás ležet spis s označením SB1M-CCA-1. Je to tak? Bradon byl veseleješí povahy a chvíli mi trvalo, než jsem ho přimněl, aby se podíval. Jo, je tady. Ihned se pustil do čtení. A co bys rád? Chtěl bych, abys mi k tomu řekl svůj názor. Můj názor? Co blbneš? Vždyť já se řídím tvým názorem. Díval se dost zmateně. Prosím? Ten chlápek, co to doručil až do mé kanceláře říkal, že o tom víš a vše ostatní mi dodáš v průběhu procesu. Vysvětloval mi. Tak tady je ten háček. Rezervní plán JAGu. Brandonův výbor to ustanoví a já už s tím pak nebudu moci rychle nic dělat. Budu zase muset žádat o převelení případu zpět, a to

je na celé týdny. Nic takového jsem neříkal. Byl bych ti vděčen, kdybys mohl ten spis stornovat a chlapcům z JAGu o tom nic neříct. Chápeš? Brandonovi se rozzářili oči. Já věděl, že na tom něco nesedí, ale na druhou stranu je ten případ dost závažný. Stornovat to nemůžu, na to nemám pravomoce, ale mohu to tady pozdržet, to mohu i na několik měsíců například. Díky, byl bych ti velmi vděčen. Poděkoval jsem slušně. J asně, já si to vyberu, až přiletíš zase někdy na Zemi, u skleničky pravé nefalšované brandy na tvůj účet. A rozesmál. Chtíc nechtíc jsem se musel připadat. Nezměnil se; pořád je to ta postava, kterou jsem znal - veselý, schopný a velký milovník pravé brandy. Budeš ji mít. Zatím se měj hezky. Ty taky. Obrazovka pohasla a znovu se na ní objevilo logo Federace. To by bylo. Borci z JAGu budou muset vymyslet rezervní plán. Ale času už mají hodně málo. Nebudou mít dost času na přípravu jednání a na přípravu podrývání posádky, o ostatních aktivitách nemluvě. I když si určitě najdou čas, jak aspoň ten proces stížit. Moje oči zabloudily na padd, kde jsem měl poznámky o mém denním programu. Pane Bože! Za 15 minut má přijít Chrisův zástupce. Něco mi chtěl, tak jsem se rozhodl ho přijmout. Nyní na něj musím počkat, ale během těch 10 minut, protože on přijde určitě už o 5 minut dříve, si dám lehký oběd. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 29. 10. 2004, 13:24

Thomas Johnson

Což takhle dát Rachmaninova ? Nebo alespoň trochu šlehačky

Podporučík

Dopíjel jsem čaj a myslel na spoustu věcí ... Jak to Andrew vůbec věděl, to že mám problémy s SFI ? No asi se to tu roznáší hodně rychle. Znovu jsem upil trochu čaje. A admirál je unesen ... Cožžžeee ??? Vyprskl jsem čaj před sebe. Několik lidí se otočilo ...


To snad není možný .... Tak ono se to opravdu stalo ? Divil jsem se polohlasně... Najednou se na mě nakupilo tolik věcí. SFI po mě šla a admirál byl unesen. Třeba bych nějak mohl pomoci, ale to by mi nejdříve museli povolit na tím pracovat. A to asi nepůjde. Hned jsem se vydal hledat spřízněnou duši. *************************************************************

Zvuk klavíru se táhl celou halou, odrážel se od věnců a květin svázaných do velkých kytic. Po obličeji mi stékaly pramínky potu jak mi prsty skákaly z jednoho konce klávesnice na druhý. Dneska mi přišla ta skladba tak strašně rychlá, že jsem měl co dělat ji zahrát správně. Do hlasitých a výrazných pasáží jsem opíral celé své tělo a ruce mi zákonem akce a reakce vylétávaly vysoko nad klávesy. Rachmaninov se na mě díval z okraje not, které jsem vůbec nepoužíval, kdybych neuměl skladbu poslepu zahrát, nikdy bych se nemohl celý ponořit do správné dynamiky. Mocné údery vytvářely nevídanou ozvěnu a lámajíc se od malé řady lidí v obecenstvu se ke mě vracely v mnohem ďábelštější podobě. Pomalá pasáž se prokládala údery temných akordů, kteří jako v zvláštní předtuše upozorňovaly na náhlý zvrat a úžasně rychlý konec. Do posledních tónů jsem dal všechno ... Obecenstvo vstalo a jen někteří nadšeně, většina nejistě a zmateně tleskali. Hezké Thomasi, jen nevím, jestli bych to vydržel celé ... Otočil jsem se, Ka'vor vypadal pobaveně. Ty vůbec nemáš alespoň ten soucit, tuhle etudu jsem cvičil tři roky. řekl jsem a vstal znovu se pobavit s kamarádem, kterého jsem už docela dlouho neviděl. Ale vždyť víš, jak to myslím. Proč vůbec hraješ na takovýmhle místě. Myslel jsem, že jsi vždycky preferoval scény typu klavír na malé skále, kolem lesy a na obloze veliký

měsíc ... No, Andrew mě požádal, abych hrál i na jeho svatbě. Tak jsem si to chtěl vyzkoušet, ono je to opravdu něco jiného, hrát vedle takovéhle nabubřené paničky... Ukázal jsem na starší dámu v přehnaně velkém klobouku. Ta se zatvářila velice uraženě a začala něco šeptat kamarádce z Retro-Clubu. No, raději, počítači, smazat lidi... Jakmile zmizeli všichni, včetně Andrewa, kterého jsem vytvářel sám, což bylo také na první pohled patrné, velké oči a uši Mickeyho Mouse, sedli jsme si na gauč a začali se bavit o službě na Sb1. Ehm .... no a jak sis vedl v cvičném taktickém poplachu ? Neodpověděl si mi na otázku Thomasi, jak to tedy je ? Nervózně jsem si otřel obličej. Je to složité ... Ale o nic nejde ... Jakto, že ne ? Ví to snad už polovina kadetů, co s ní máš ? Sakryš nic. Já za to nemůžu, že ta vdova si pořád myslí, že je manžel naživu a že se mu potřebuje za něco mstít. Tak ho chce podvádět ... Ale tak to přeci není, vím od jedné holky, že prý vyprávěla na obědě, jak si skvělý a tak ... Teď myslím, ve službě ... Ka'vor měl ve tváři úžasně nespecifikovatelný výraz. Panebože ... Já jsem s ní byl jen jednou na obědě, teda večeři, to je všechno ... No jak myslíš, ale povídají se dost divný řeči. Podívej, po tom, co mě chtělo SFI přeložit na čističe plasmových rozvodů v na nějaké zapadlé palubě, ani mi to tak nevadí... Ka'vor povytáhl obočí ... Proč tě chtěli přeložit, proč po tobě šli ? No, nechtěl jsem, aby udrželi v tajnosti něco, co bylo moc důležitý. Naštěstí se mi povedlo, aby se to provalilo ... A nikdo neví, že jsem to byl já ... Ach, chudák admirál, tak rád bych mu pomohl ... Ka'vor otevřel oči dokořán... Co se stalo ? Ty to nevíš ? Myslím, že tohle mi nikdo nezakázal, abych říkal. Admirála unesli. Kdo, to říct nemůžu, ale asi to bude dost drsný ... Vzpomněl jsem si na admirála a začalo mi to dost vrtat hlavou ... Musím něco udělat ... Promiň Ka've, ale musím jít. Počítači, zobraz postavy, děj, 13 sekund po skončení mé hry na klavír. Postavy nevidí kadeta Ka'vora. Potvrzeno. Rozeběhl jsem se ke klavíru a otočil se k Andrewovi a Nell. Na závěr bych vám rád zahrál jednu z mých nejoblíbenějších. A vám madam také. Když se vám tamto nelíbilo To jsem říkal té staré rachejtli, která se tak tvářila, když jsem dohrál... Usedl jsem na židli a zvedl ruce nad klávesy, jak jsem to dělával u těch nejtěžších skladeb, kde jsem potřeboval mlátit silou hned od začátku. Poposedl jsem si, ještě moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem při bouřlivé pasáži jednou na dobročinném koncertě na akademii spadnul ze židle. Trochu jsem to prodlužoval, aby se lidé napnuli, co že za těžký kousek to bude. Pak jsem jednu ruku rychle spustil a zabrnkal 'Šel tudy, měl dudy ...' Otočil jsem se na konsternované publikum, uklonil se.

A pak, abych se předvedl ještě víc, rozeběhl jsem se, skočil na křídlo klavíru,

jenž vypadal tak na půl milionu kreditů, a odsud skočil přímo do metrového svatebního dortu. Bavil jsem se úžasem všech kolem mě. Nakonec jsem vzal do hrsti velkou dávku šlehačky s nějakým krémem a hodil ho té rachejtli do obličeje. Tak děkuji za pozornost a příště snad s větším ohlasem. řekl jsem pobaveně a při odchodu se ještě otočil k Andrewovi. Jen doufám, že nebudeš mít v opravdové rodině takové semetriky. Dodal jsem a setřel si z tváře vanilkový krém, který jsem mu naplácnul na obličej hezky z obou stran. Ukončit program. Dematerilizuj i všechno, co se na mé uniformě objevilo při průběhu tohoto programu. Vycházel jsem ven a Ka'vor jen chápavě kroutil hlavou. Už mě nějaký ten pátek znal. Vydal jsem se do laboratoře. ************************************************************* Zdravím Thomasi, nemáte směnu, co byste potřeboval. Jo, víte co je toto ? Ukázala mi PADD, kde měla nějaký model molekuly. Pozorně jsem se na ní podíval ... No, tohle je benzenová část, fenyl, tohle ethyl a tady je aminová koncovka. Proboha, to se mi snad zdá. Fenylethylamin. Ten amin je zodpovědný za stav lidského těla. Je to silná droga, kterou mozek produkuje v určitých situacích a ovládá tím naprosto tělo, které chce po dostatečně velké prvotní dávce další a další. A nemůže bez té drogy být. Stavu intoxikace touto organickou drogou se také jinak říká zamilovanost ... Eh ... no, nevím. Panebože, jen ať to není pravda ... No, tak si to zjistěte a pak mi přijďte říct, co jste našel. Co jste jinak chtěl ? Ehm, chtěl jsem, abyste někoho od velení informovala o tom, že bych se moc rád zúčastnil nebo jinak pomohl při hledání a záchraně admirála. Moc mi na tom záleží. Komandér se zatvářila chápavě. Jistě, vyřídím to. Nevím, ale jestli to vyjde... Stejně, byl bych vám strašně moc vděčný, kdybych se mohl účastnit. Připadal jsem si hrozně, když jsem s ní takhle manipuloval, ale chtěl jsem admirálovi pomoci. Budu se snažit kadete. Co děláte odpoledne ? Komponuji jednu skladbu a pak jdu analyzovat senzorické měření, ale to je už služba. Opravdu skládáte ? Můžu se přijít podívat ? Pochopitelně, pokud by vám to nevadilo ... Ta skladba se jmenuje 'Být tak sám'. Ale já už opravdu musím jít. Děkuji. Zasalutoval jsem a už byl rázem pryč. Proboha, ať už je všechno v normálu, SFI, admirál i ehm, komandér. ************************************************************* =/\= Admirále Rico, mohla bych s vámi mluvit ? Jeden schopný kadet by se chtěl podílet na záchraně admirála Kříže... ... .. . /*/*/*/*/*/*/*/*/*/ Se souhlasem kadeta 4. ročníku Ka'vora a Angely McRide, velitele vědecké sekce. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 29. 10. 2004, 14:13

Ka'Vor Poručík

Jako po mnoho dní předtím ležím na pokoji a dívám se do hvězd. Už jsem jako Thomas, pomyslím, si, ale tahle myšlenka mně, nevím proč, moc nepobaví. I když už jsem se dávno vzpamatoval z té epizody s mrtvolou, ale pořád se nudím, protože stále ještě jsem nebyl povolán do služby, z dovolené. Ani bych se moc nedivil, kdyby na to ten starej dědek zapomněl. Ještě že má takové výkonné podřízené, řadové operační důstojníky, jinak by se mu to tu totiž úplně rozpadlo. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík

Teď už jsem se pousmál. Představa dezorganizované starbase, kde z každého kouta trčí jiskřící kabel, kde nejsou základní potraviny,zato se objednalo ale spousta paliček na maso. Má představa pokračovala ještě dál a hlouběji,až se mi stala docela odpornou a tak jsem radši začal myslet na jiné věci. Myslel jsem například na to, co se vše událo, zatímco jsem já nebyl ve službě. Je to škoda, protože nejsem u pramenu dění, musím se všechno dozvídat jinak a zpožděně. Ale horší je, že když se něco už konečně dozvím,tak je těch informací tolik,že je ani nestačím vstřebávat a tak v tom mám nyní docela chaos. Přemýšlel jsem o mnoha věcech. O maskovaných lodích, o uneseném admirálovi, o SFI, o paličkách na maso…ale ksakru,co to kecám?! Nějakými odchází soustředěnost. Asi se tu už nudím dlouho. Najednou terminál na mém stole zapípá a to mně vytrhne z mého „transu“. Protože jsem tenhle signál slyšel už mockrát,tak se nikam neženu,jak jsem to dělával ještě v prváku. Přišla mi zpráva a tak nebylo kam spěchat. Došel jsem k displayi a dotkl se volby „Otevřít“ „Dostavte se za 15 minut do mé kanceláře.“ A pod tímto krátkým a stručným vzkazem byl podepsán sám Benjamin Fox, zástupce velitele operací. O 15 minut později jsem tedy stál u dveří Foxovi kanceláře a odhodlával se zaklepat. Byl jsem rád za to, že jsem se cestou nepotkal s Harrisem, s nímž bych mohl vést nějaký nepříjemný rozhovor, například. Dotkl jsem se ovládání dveří a ihned po zaznění signálu se dveře otevřely a já tak byl vpuštěn dovnitř. Fox zrovna odevzdával nějaké PADDy sekretářce a hned poté jí poslal pryč. Začalo mi probíhat hlavou, o čem asi bude chtít mluvit. Doufal jsem, že bude alespoň o trochu rozumnější než Hartus, i když z něho musí mít určitě už nějakou „profesionální deformaci“ „Dobrý den, kadete. Sedněte si“ „Děkuji“ „Budu stručný a půjdu tak přímo k věci.-“ Odkašlal si a začal být trochu nervózní, to jsem poznal. Bůhví proč „-po vaší…ehm…dovolené jsem se rozhodl, že vám opět přidělíme místo v operačním oddělení.“ „Děkuji moc, pane.“ Usmál se a pokračoval: „není zač,kadete. Vaše přidělení bude tedy k senzorovému oddělení. Byl jste přidělen zrovna tam z důvodů zvýšené potřeby senzorových průzkumů, které je v nynější době potřeba provádět, vzhledem k současným událostem, které se odehrávají.“ Velmi hezky řečeno. Sám bych to lépe nevymyslel. Musel si to připravovat asi dost dlouho. A nebo ho podceňuji. Vlastně ho vůbec neznám. „Rozumím,pane. A můžu se zeptat, jestli toto zařazení bylo projednáno s velitelem Harrisem?“ hodně troufalé, avšak nezbytné opatření. Nastalo krátké mlčení než Fox promluvil: „Tento návrh jím byl celkem neodmítavě ohodnocen a nadporučík se k němu postavil ve výsledku pozitivně“

Aha, tak to byl ten kámen úrazu. Tohle znamenalo to, že mu o tom nějak oklikou řekl, Harris se na něj asi utrhl a po chvilce „rozhovoru“ svolil. No, ostatně, mně to může být jedno. Umístění mám a o to přece šlo,že? „Aha,dobře. A mohu se ještě zeptat, v čem bude má práce přesně spočívat?“ „Ano. Tohle jsem vám právě chtěl říct. Dozvěděl jsem se, že jste ve velmi přátelském kontaktu s jedním členem vědeckého oddělení a protože si toto oddělení vyhradilo podíl na pozorováních a průzkumech, tak bychom potřebovali synchronizovat naše postupy s jejich a vyměňovat poznatky, které by mohly urychlit vyřešení některých současných otázek.A právě toto budete zajišťovat vy.“ Velmi hezké, opět velmi hezké. Ten člověk je opravdu dobrý. Nikomu se nelíbí, když se někdo vecpává do jeho pravomocí a to jsem mu ani nevyčítal. Ale musím mu přiznat jeho dovednost, s jakou mně pasoval na poslíčka OPS a VED oddělení. No, doufám, že jsem neztratil formu a budu tak připraven na ty kilometry, které prolítám při „synchronizaci“ těchto dvou oddělení. „Rozumím,pane“ „Dobře,kadete. Odchod!“ odešel jsem ze dveří, urychleně prošel kolem těch Harrisových a zamířil do svého pokoje. Cestou jsem přemýšlel o mé nové práci. No, aspoň se už nebudu nudit. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 29. 10. 2004, 18:33

Martel Tarkin

Očekávaný host

Konzul

Jídlo do mě padalo snad samo. Musel jsem se najíst rychle, protože za chvíli tady měl být Amberův právní zástupce. Poslední zbytky jídla zmizely v mé ústní dutině a můj organismus je začal střebávat. Zbytek byl dán zpět na zrecyklování. Přesně v okamžik, kdy byl příbor, tác, talíř atd. na cestě k zrecyklování, se ve dveřích objevil poručík Gatling . A zvonit bude kdo? V yprskl jsem pohoršeně na něj. Trochu se zarazil, vycouval zpět. Dveře se zavřely a on pěkně zazvonil. Ke stolu jsem vůbec nespěchal. Pěkně jsem se posadil a křikl ke dveřím DÁLE! Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Poručík vešel dovnitř. A příště by to mohlo jít na poprvé, poručíku. Štěkl jsem. Poručík se omluvil a začal dávat na "stůl" své problémy a náležitosti. Víte o tom, že admirál Rico nabídl panu Amberovi mimosoudní dohodu? Nic neobvyklého, nebo se snad pletu? Otáži se. Ne, neplete. Podle pana Ambera mu admirál Rico nabízel 15 let odnětí svobody. Sdělí mi advokát . Ano. A co já s tím? Pořád mi jaksi nedocházelo, co po mně vlastně chce. P an Amber je mladý muž a víme, že není dobré mladé lidi zavírat, kord za nedbalost. Má život před sebou Vaše Excelence. Jeho hlas je velmi zaujatý a prosebný. Nebylo by možné dohodnout se na nějaké rozumné úlevě? Zeptal se. To snad ne se mnou, ale s admirálem. Dodám k jeho návrhu. Samozřejmě s tím za ním půjdu, je přeci v zájmu mého klienta, abych pro něj získal ty nejlepší podmínky, tedy osvobození. Řekl nadšeně. To mě naprosto usadilo v křesle. Byl jsem jak strnutý. Tohle snad ani není možné, ten člověk asi ztratil veškerou soudnost. Všechny důkazy, které mám v současnosti k dispozici ukazují na jeho vinu. Objevil se snad nový důkaz nebo svědek? Tuto otázku jsem ze sebe dostal jako první po tom příšerném otřesu. Zatím ne! Na tom zatím trvám. Jeho hlas byl odhodlaný a skálopevný. Přiznat se mu musela jedna věc, opravdu věřil v Chrisovu nevinu. Je Vám doufám jasné, co všechno svědčí proti panu Amberovi? Poručík Gatling pokýval hlavou. Poručíku, radím Vašemu klientovi, aby přistoupil na dohodu, pokud je pod 20 let. Na tom může jenom vydělat, tedy pokud se neobjeví nový důkaz nebo svědek. Hlas mám smutný, je mi líto toho chlapce. Život je ještě před ním a může si toho tolik užít. Ale s tím, co proti němu stojí, si užije akorát tak své nejlepší roky života za "mřížemi" ve federální káznici. Budu mu

tlumočit Váš názor. Dodal právník, spěšně pohlédl na svůj padd a s omluvou se rozloučil. Dnes už nic na programu nebylo, tudíž jsem měl snad padla. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 29. 10. 2004, 23:17

Maxis Barret

Long three hours

Poručík

Max odešel z hangáru 7. Za tři hodiny se měl nalodit na loď a za další tři hodiny na něj čekala jeho první opravdická bitva. Něco ho šimralo v žaludku. Byl to divný pocit. Mohl ho pouze vzdáleně přirovnat k pocitům, které měl vždy před zkouškami, ale i ty byli jiné. Hlavou se mu honili různé otázky, projížděl různé scénáře, co kdyby. Do pokoje nešel přímou cestou, chtěl se trochu projít. Cestou procházel kolem simulátoru. Ihned ho napadlo, že by si mohl osvěžit pilotáž peregrinu. Podíval se na ovládací panel. Simulátor nebyl rezervovaný. Vlezl dovnitř. Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Počítači spusť simulovaný souboj peregrinu a deltaplánu. Já budu ovládat peregrin. Simulace aktivována. Max s v tu chvíli ocitl v kokpitu peregrinu. Kolem něj bylo jen prázdné vákuum s několika málo atomy. Na senzorech uviděl objekt. Nebylo pochyb. Souboj započal. Po několika málo minutách souboj skončil. Max vyhrál, ale bylo to jen tak tak. Max si ještě pustil několik dalších simulací za různých podmínek v různých obtížnostech. Po hodině toho měl dost. Opustil simulátor a šel si dát dvacet. Sotva si nařídil buzení, usnul. Max sedí v peregrinu. Proti němu letí 3 ukradené deltaplány. Kde jsou posily? Zavolá Max, ale nikde nikdo. Nejprve ho napadlo, aby se schoval, ale na to už bylo příliš pozdě. Mířili přímo na něj. Utéct taky nemohl, dohonili by ho. Nezbylo než bojoval. Na senzorech našel malý kus asteroidu. Vydal se k němu s nepřítelem v zádech. Když se k němu dostal udělal rychle smyčku kolem něj a dostal se nepříteli do zad. Vystřelil vše, co měl. Jeden nepřítel schytal plnou salvu a změnil se mrak trosek, molekul a atomů. Ale, co to? Mrak se začal zhušťoval a zformuloval se dokonce do dvou deltaplánů. Na nic nečekal a „šlápl na plyn“. Najednou se z ničeho nic kolem něj začali objevovat torpéda, která po něm ihned zamířila. Max uhýbal ze všech svých sil, jak jen to šlo. Střel stále přibývalo. Najednou Maxe probudil počítač. Nejprve nechtěl věřit, ale pak se přesvědčil štípancem, že opravdu nesní. Max, celý zpocený vlezl do sprchy. Jak ta mu udělala dobře. Neměl ani hlad. Vzal si pár věcí a šel na „shromaždiště“. Cestu věnoval tomu, aby si pročistil hlavu. Jak jen těm vulkánům závidím. Nesoustředil se na cestu, ale i tak trefil. Tam už čekali snad všichni piloti. Podíval se na čas. Ne nepřišel pozdě. Piloti se na něj podívali. Nemuseli nic říkat. Jejich důvěru si musel zasloužit. Max by se taky díval divně na někoho, kdyby do jeho skupiny dali někoho, o kom by nic nevěděl a navíc při takovéhle důležité a nebezpečné misi. Max se rozhlídl kolem. Našel volné místo, kde nikdo v blízkosti nebyl. Posadil se a čekal, až nadejde čas. _________________ Maxis Barett, poručík

30. 10. 2004, 9:31

Mark Rico

Small but vicious - part I.

Víceadmirál

Ozvalo se zasyčení, dveře se otevřeli a do doku vyšel admirál Rico. Byl oblečený v běžné uniformě z této doby, elegantně mu padnoucí, nesouce si před sebou PADD. Po několika krocích se zastavil, zdvihl oči od PADDu a podíval se na obrovskou loď, jež zde kotvila, přes několik desítek oken. Nad průčelím vedle symbolu Federace zářil nápis: "USS Sickchild." zašeptal si Rico pro sebe. Už nějakou dobu tu byla v opravě a kapitán Ricovi dlužil nějakou laskavost, takže teď je čas jí splatit. Byl už o všem „informován“, takže s tím nebude problém. Rico se pro sebe usmál: "Semper fi, semper fi!“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Několik mužů, jež zde hlídalo průchod do lodě zasalutovali admirálovi, když procházel okolo nic a další, když vešel do lodě. Ronin byla jedna z nejnovějších tříd a podle toho to na ní i vypadalo. Esteticky se přepážky a vůbec celkový vzhled dost zlepšil. „Můstek.“ zavelel Rico, když konečně došel k turbovýtahu. Tohle se jim moc nepovedlo, dali ho od přímého vstupu dost daleko. Hučení turbovýtahu bylo snížené na minimum. Když se dveře otevřeli, admirál vyšel na můstek. Byl opravdu nádherný, ale po velení na McKinley je těžké vás něčím ohromit, tudíž by dostal přibližně za dva. Za snahu. Na můstku momentálně velel první důstojník, komandér Garavis. Když uviděl vstupujícího admirála vyděšeně se postavil do pozoru: „P-p-pa-pane ad-amirále R-r-rico. Je mi, je mi c-c-ctí že vás po-po-poznávám.“ Rico mu pokývl rukou: "Je tu někde nadporučík Youdsová? Potřebuju s ní mluvit." "N-ne pa-pa-pane. Ona, ona řekla, že to, no že ona vlastně řekla ehm..." "Komandére, uklidni se. Nejsem tu, abych tě roztrhal na kousky a borgové se také neblíží. Takže ještě jednou hezky pomalu: Je tu nadporučík Youdsová? A co ti to řekla?" Komandér se zhluboka nadechl a pokoušel posbírat zbytky odvahy: "Ř-řekla mi, že si musí něco zařídit a jestli se mi to nelíbí tak si můžu Vy víte co, pane." Vychrlil ze sebe, a na jeho tváři se objevil bezradný a zmatený výraz. Admirál zaslechl od jedné ze stanic potlačované chychotání. Admirál po chvilce přemýšlní pokýval hlavou a dotkl se komunikátoru na velitelském křesle: "Tady je admirál Rico nadporučíku Youdsové. Hlas se okamžitě na můstku!" =/\= Yousová Ricovi, ráda bych pane ale nejsem na palubě. Ti idioti mi odmítají otevřít dveře hangáru dokud nevyplním nějaký formulář 17-A o dovozu neznámých zařízení na loď =/\= "Kde přesně jsi?" =/\= No za oknem je to černé s bílími tečkami a předem mnou jsou dveře do hangáru na Sickchild, pokouším se přistát. =/\= Komandér vypadal, naprosto bezradně. Očividně si s nadporučíkem nevěděl rady. Rico se k němu otočil: "Dej jí okamžitě povolení k přistání." Když Rico promluvil poměrně drsným a nekomprimisním hlasem, komadér zbledl a omdlel. "Proboha", zaklel Rico: "kde je kapitán lodě?"

"Tady jsem Marku. Ozval se hlas postaršího muže s prošedivělými vlasy, který právě vyšel ze dveří vedoucí do jeho pracovny. Smutně pohleděl na bezvládného komandéra na podlaze. "Asi ho budu, muset vyměnit. Tohle je tenhle týden už potřetí." Potom se podíval na Admirála: "Rád tě zase vidím." Rico se zasmál, vzal kapitánovy ruce do svých a pokýval hlavou: "Já tě taky moc rád vidím, Frede, už je to dlouho." "Takže, co si provedl mému prvnímu důstojníkovi?" Mark pokrčil rameny: "Jen jsem po něm chtěl, aby povolil přístup nadporučíku Youdsové do doku. Má s tím nějaký problém, jsi schopen to zařídit?" Kapitán kývnul směrem k operační konzoly: "Praporčíku, slyšel jste." "Ano, pane otevírám dveře hangáru." Potom kapitán znovu pohlédl na Rica: "Takže co že je to za tak tajný úkol který máme?" "Víš, jak tohle nesnáším, ale mohli by jsme si o tomhle promluvit v tvojí pracovně?" Kapitán kývnul a pokynul Ricovi směrem ke dveřím. Potom se obrátil na jednoho ze svých důstojníků. "Ayalo, máte velení. A taky..." jeho oči zklouzli na komandéra na podlaze. "Odneste ho prosím na ošetřovnu." Když za nim zapadly dveře pracovny, Rico se rozchechtal: "Proboha, co to máš za tragickýho prvního důstojníka? On se sesypal po mojí třetí větě! Nebere nějaký drogy, nebo tak něco?" Kapitán se tvářil smutně a posadil se na pohovku u stěny: "Převeleli ho sem před týdnem. Předtím dělal 15 let programátora v Draystromově institutu. Nikdy nebyl na lodi ale má hodnost a podle mě asi někoho dost naštval. Jemu se to tu totiž taky zrovna nelíbí ale co, snad si zvykne." Rico se posadil a pokýval hlavou: "Jak jsem si myslel, je to analytik. Ale co, nejspíš jenom není ve svojí kůži a ještě se potkat s Natálií... no, to je jedno. Co se týče naší mise, jaké máš dotazy? Všechno potřebné jsem ti poslal." "Jistě to ano. A nečekáš snad, že uvěřím že se moji loď doprovází první stihací peruť spolu s velitelem McKinley jenom proto, aby prováděli výzkum kvantových anomálií v sluneční soustavě." Rico si povzdychl: "Uvidíš sám, velení mám stejně já a ty jseš můj první důstojník. Jde tu o rozvětku, uneseného admirála, moje plány do budoucna a politiku." Kapitán se mírně zamračil. Vstal a popotáhl se uniformu. "Dobře Marku ale upozorňuji tě, že tohle je moje loď a moje posádka, a já ti nedovolím riskovat jejich životy bez toho abych o to věděl. Rozumíme si?" Rico opětoval jeho pohled, ale zůstal sedět: "Nikdy bych neriskoval tvojí loď ani životy tvojí posádku. Jen dělej, co ti řeknu, ptej

se jen na nutné a nikomu z tvojí lodě se nic nestane." Pak si promnul čelo a pokračoval: "Přál bych si, abych vzal velení nějaké lodě a nepřijal admirálskou hodnost spolu s McKinley. Můžu ti rozkazovat, můžu rozkazovat komukoliv, mám spoustu výhod, ale věř mi, Frede, nic to nepřinese. Picard měl pravdu, všichni měli pravdu. Se štábní hodností se nic nezlepší. Je to všechno jen nechutná politika." Fred se usmál: "Tak budeš muset něco provést aby tě mohli degradovat." Ode dveří se ozval zvonek: "Dále" řekli oba najednou. Do místosti vstupila Natália. Pohlédla nejprve na Rica a potom na kapitána. Potom oběma kývla hlavou na pozdrav: "Admirále, kapitáne." Rico vstal: "Fredde, tohle je nadporučík Natalie Youdsová, Natálie, tohle je kapitán Alfréd Bening." "Ráda vás poznávám, kapitáne." "Potěšení na mé straně," usmál se Fred. Natálie se potom obrátila na admirála. "Počítač na základně dokončil anlýzu, našli jsme je." "Fajn- Frede, první změna. Neletíme zkoumat anomálie, letíme za pokusnými.. eh.. čluny, které byly uneseny.. eh... teroristickou organizací. Musíme je dostat pokud možno nepoškozené. Na palubě jednoho z nich je zadržen admirál Kříž." pak se otočil k Natálii: "Kam směřuji?" Nat se obrátila na Freda: "Kapitáne, váš první důstojník..." "Ano, ano já vím." přerušil ji Bening. Rico luskl: "Natálie, na něco jsem se tě ptal." "Ah, jistě. Do pásu asteroidů mezi marsem a Jupiterem." "To je hrozně blízko Země." vskočil jim do rozhovoru kapitán: "Nebude to podezřelé McKinly a dalším platformám?" Rico mávl rukou: "McKinley mám pod palcem a když ta nic neohlásí, nido si toho nebude všímat." "Navrhuji vyrazit okamžitě, letka se zdá být připravena." Admirál pokýval hlavou: "Fajn. Frede, běž dostat loď z doku. Povolení máš." Pak se otčil na Nat: "Ty tu ještě chvíli počkej. Doufám, že ti nebude vadit, když využijeme tvojí kancelář, že ne?" Fred pokrčil rameny: "Moje kancelář je teď vaší kanceláří, admirále." Potom odešel na můstek. Nadporučík obrátila svoji pozornost k Ricovi: "No?"

"Posaď se." vyzval jí Rico: "Musíme si projít akci." Nat poslechla a hned začala mluvit: "Vezmu letku přímo do pole asteriidů a rozstřílíme je na prach," přednesla svůj komlikovaný plán. Rico se přestal usmívat: "To je přesně to, co neuděláme." Nat se zatvářila překvapeně: "Ne?" "Ne." "Takže co navrhujete pane. Vyjednávat s nimi?" Natálie se při vyslovení toho slova zatvářila znechuceně. "Ani náhodou, žádné vyjednávání, ale jak víš, na jednom z těch lodí je admirál a já potřebuju nejméně jeden z těch člunů v perfektním stavu. Vyřadit je z provozu můžeš, ale ne zničit. A jestli něco takového uděláš..." Rico začal znít velice zlověstně, až Nat přeběhl mráz po zádech: "Radši aktivuj autodestrukci." "Nerozstřílet ale vyřadit. Žádný problém." "Samozřejmě nesmí žádný z cílů uletět." "To se mi ještě nikdy nestalo admirále." řekla Natálie s úsměvem. "Snad se to nestane ani teď. Nyní by jsme se měli domluvit, jak to zaonačit s útokem? Nesmí nic tušit do posledního okamžiku. Navrhuji letět těsně kolem nich s co největším warpem, pak prudce zastavit a zaútočit letkou. Ronin je nejdříve rozežene a pak bude zneškodněné čluny chytat do vlečných paprsků a stahovat." "Souhlasím, neměli by nic tušit. Zařídila jsem dnes pro 1. peruť svičení v sluneční soustavě." "To zní dobře, usmál se Rico. Až zkončí útok, poletíme osminovým impulzem zpět k Zemi. Nějakou chvíli to zabere, mám nějaké vyřizování." "Dobře. Měli bycho vyrazit okamžitě, než se stihnou přemísti mimo dosah senzorů McKinley." Created by liutenant commander Natalia Youds & Rear Admiral Mark Rico & USS Sickchild crew (NPC) _________________ "...gegen alles!" 30. 10. 2004, 17:25

Natalia Youds

Small but vicious - part II.

Anonymní

"Takže," Rico se obrátil k můstku "vše jsme si několikrát probrali a vysvětlili. Důležité je přesné načasování, tak to nezkažte. Budou asi dost překvapení, tak se toho snažte využít." Fred seděl v křesle a nepřítomně se díval na obrazovku. Rico se posadil vedle něj: "Navigace, warp devět celý osm... teď!" Natálie byla mezitím už na cestě do doku. Když dorazila všichni piloti byli už připraveni, mezi nimi i trochu nervózní Maxis. Když uviděli nadporučíka, postavili se všichni do pozoru. "Tohle si nechte pro někoho jiného" vykřikla Nat. "Takže náš plán znáte, připravte se ke startu, pohyb, pohyb." Natálie byla ve svém

živlu, na nějakou pořdánou akci se těšila už dlouho. Pilosti mezitím nastupovali do stihačů, v objemném hangáru. Nat se rozeběhla ven, svůj stihač měla totiž v jiném hangáru než ostatní. "Stop, teď!" zahlásil navigační. Rico vstal: "Jsou tu?" "Ano, pane." "Otevřete hangár, připravte vlečné paprsky." "Připraveny." "Letka strartuje. Aktivuji hlavní deflektor a emituji tetriony." Potom se ozval na konzoli alarm. "Pane, nevím proč ale dveře hangáru 3 nejdou otevřít. Zdá se že shořelo EPS vedení!" Rico zařval, to už nevyl výkřik, to byl řev: "Nabijte zbraně na osminovou sílu, palte. Torpéda připravit, pokud by se pokusili uletět, vypalte varovnou salvu. Kurz třicet pět na dvacet." "Přímo mezi ně?" "Tak dosáhneme nejlepšího palebného postavení a leťte!" Najednou se můstek i s Ricem prudce otřásl. "Co se děje?" Admirálovi začínala docházet trpělivost." "Hangár 3, pane. Vnitřní exploze vybuchly hlavní vrata, ale nevím jak se..." Na obrazovce před nimi byl vidět Natálii peregrin jak vylétává ven dírou v hangáru a připojuje se do čela formace stihačů. "Co to je sakra za loď?" pronesl Fred při pohledu na stihač. Natáliin peregrine se od ostatních na první pohled lišil. Byl natřený černým nátěrem a místo insignií Flotily ho zdobilo několik neznámých znaků. Byl také trochu větší, a měl pod křídly umístěno několik podívných zbraní. Rico by přísahal, že to jsou rakety. V zápětí mu došlo, co protrhlo dveře hangáru. Pár raket chyběl. Pár postraních raket chyběl. "Pokračujte v útoku!" zavelel Rico. "Taktické- palte na můj rozkaz, nagiace- proleťte mezi nimi...teď!" Praporčík u taktiky povrdil příkaz. Ronin začal pálit, jako zběsilý ze všech zbraní. Jak bylo domluveno na můstku, jen dva zásahy šli do štítů každé lodě, zbytek, ve spolupráci s průletem lodě, rozehnal nepřátelské čluny do strany a vytvořil z nich snadnou oběť pro letku stíhačů. "Usnadnili jsme jim to jak to jen šlo, teď je zbytek na nich" usmál se Admirál: "Připravte se je přitahovat." Stihače se zmocnili svého úkolu s vervou. Rozdělili se na tři skupiny a zamtené čluny unikali do pole asteoidů. Tam za nimi už Sickchild nemohla. Překvapení se jim povedlo dokonale. Po asi dvaceti sekundách dostal jeden z deltaplánů několik těžkých zásahů a přišel o část trupu začal se bezvládně vznášet v prostoru. Zbylé dva čluny měli více štěstí, jejich piloti se stačili vzpamatovat a opětovali palbu. Deltaplány měli ale mnem větší palebnou sílu než peregriny a také silněší štíty. Stihače uhýbali jak jenom to šlo ale přesto byli dva zničeny. Zbývala jich už

jenom 7. Zaměřili se na druhý ze člunů a zasipali ho hromadou ran. Ten se příliš dlouho nebránil a skončil stejně jako první. Bylo vidět, že si piloti dávají pozor aby žádný z nich nezničili. Rico se jen usmíval: "Druhý člun v doku. Admirál na něm není." "V tom případě je ve třetím. Jakmile se k němu dostaneme, chyťte ho vlečným paprskem a admirála Kříže transportujte do vězeňské cely B." Všechny oči se upřeli na Rica. "Ano, do vězeňské cely B, rozumněli jste dobře. Bezpečnost, pošlete tam dva spolehlivé lidi, ať admirála hlídají. Přes silové pole se nedostane, ale co kdyby." Zatímco bezpečnsotní důstojník žvanil příkazi do komunikátoru, Fred se nakloni k Ricovi: "Marku, ty jsi se vážně zbláznil!" "Ne, vím přesně co dělám." "Vždyť je to admirál! Má vyšší hodnost než ty a kdo.. kdo to kdy viděl?!" Rico se smutně podíval do Fredových očí: "Politika, Frede, politika." Najdenou se ozval důstojník u OPS. "Pane, třetí člun uniká do pole asteriodů!" Rico zvedl ruku, ale pak jí zase položil: "Věřím nadporučíkovi. Ona to zvládne." "Pane, stihače pronásledují deltaplán." Na obrazovce byla vidět skupina stihačů pronásledující člun. Bylo jich ale jenom pět. Dva před vstupem do pole asteroidů zastavili. Stihače manévrovali a v plném impulsu stále sledovali delta plán. Natálii to připomínalo jednu z jejích oblíbených simulací, jenom to bylo ještě o něco těžší a hlavně, bylo to skutečné. Člun byl stále kousek před ní. Kdykoliv jeden ze stihačů vystřelil, zasáhl nějkterý z asteroidů. Náhle se ozval hlasitý výbuch. Jeden ze stihačů. narazil v plné rychlosti do asteroidu. Nat pokračovala dál ale věděla, že je to šílené a že to nemůže chtít i po ostatních. "Jednička, všem. Zruště akci, vraťe se na loď, opakuji vraťe se na Sickchild." Stihače které ji doprovázeli ochotně zpomalili. Nat pokračovala vpřed sama. Nebo ne? Periferním vyděním zahlédla ještě jeden z peregrinů stále letící vedel ní. Byl to Maxis. Pole mezitím ještě trochu zhoustlo. Štíty deltaplánu jiskřili jak narážel do menších kamenů, kterým se jeho počítač nedokázal vyhnout. "Barette, vy jste neslyšel okamžitě zastavte." "Promiňte madam, ale nenechám vás v tom." "Dobře jak myslíte. Palte pravé trysky." Oba dva čluny teď pálili ze všech sil po deltaplánu. Ten se však začal bránit a vystřelil několik mikrotorpéd. Oba stihače se jim obratně vyhnuli. Při další salvě už ale neměli tolik štěstí. Maxis dostal zázah do levého křídla a začal ztrácet výkon. Před tím se mu ale podařilo vyřadit pravý motor. I deltaplán měl teď potíže. nat zůstala sama a dál se vyhýbala jak asteroidům tak salvám mikrotorpéd. Zatím se jí ale nedařilo člun zastavit. Stiskla několik tlačítek na konzoli. Její člun zrychlil, a k přkvapení pilota se najednou

dostala těsně za deltaplán. "Varování, teplota motorů je na kritické úrovni. Snižte okamžitě výkon." "To mi povídej." Vystřelila rakety, spolu se salvou z pulsních phaserů. Přímí zásah, člun před ní se několikrát zamotal a zastavil. Světla uvnitř pohasla, asi vyřadila reaktor. "Pane, povedlo se jí to." Ricovi přišlo, že všichni museli slyšet balvan, jež se mu odvalil ze srdce. "Fajn, jak jsou daleko?" "Jsou v hloubi pole. Naše transportní paprsky tam nadosáhnou a ani vlečné se tam nedostanou." "Zvládnete se tam dostat?" "Za předpokladu, že budeme hodně střílet.. ano." "Fajn, vydejte se tam, čtvrtinový impulz, hezky pomalu a klidně, taktické, likvidujte všechno." Po několika chvílích, napjatých okamžicích a dalších děsivých scénách se ronin dostal až k dvěma ztoskotancům. "Transportujte admirála a přitáhňetě oba čluny."

Created by: Marc Rico & Natalia Youds 30. 10. 2004, 18:20

Maxis Barret

My First Battle

Poručík

Max seděl v kokpitu. Měl kamennou tvář od toho jak se soustředil. Konečně nadešel ten okamžik. Dveře hangáru se otevřeli a peruť vyletěla jako smečka hladových psů. Deltaplány už byli rozehnaní a my jsme je měli dodělat. Všichni se seřadili do orace, ale nebyla úplná. Počkat, kde je Natálie? pomyslel si Max. Odpověď dostal za malou chvíli, kdy se dopředu formace vehnal její stihač. Hon započal.


První skupina se vrhla na svoji oběť. Měla to nejblíže. Střeli se snesli na cíl jako hejno vos. Pilot snad ani nestačil zhodnotit nastalou situaci a už se jeho deltaplán svíjel v křečích ve vesmíru. Ostatní měli více času a namířili si to do nejhustšího pole asteroidů. Ostatní stíhače je hladově následovali. Deltaplány si posílili přední a zadní štíty a vypálili ze svých zbraní. Asi z opojení z prvotního úspěchu, nebo snad z nešťastné náhody dostaly dva peregriny zásah. Jeden explodoval ihned, druhý se roztříštil o kus skály. Ostatní jako by se chtěli pomstít vypálili skoro naráz ze svých zbraní. To ani silnější štíty deltaplánu nepomohli. Jeho motory pohasly. Teď už zbýval jen poslední. Bohužel to stihl do toho největšího chuchvalce asteroidů. Jen blázen by tam letěl. Deltaplán tam bez ostychu vletěl. Stíhačky se nenechali zahanbit. Střílet šlo o dost hůř a o pilotáži ani nemluvě. Neježe člověk nesměl spouštět cíl z očí, ale musel se soustředit i na vyhýbání se asteroidům. Jeden pilot se asi až moc soustředil na zaměřování cíle. Škrtl o asteroid, to ho odhodilo na další skálu. Narazil do něho v plné rychlosti. Pilot neměl šanci. Max se rozhodl neudělat stejnou chybu. Držel se v trajektorii, co použil deltaplán. Nat, když viděla, že je čiré šílenství hnát všechny dál nařídila, aby se stáhli. Max na desetinu sekundy zaváhal, ale kormidlo neotočil. Ostatní poslušně zpomalili a otočili se. Zbyli jen oni dva a deltaplán.

"Barette, vy jste neslyšel okamžitě zastavte." "Promiňte madam, ale nenechám vás v tom." "Dobře jak myslíte. Palte pravé trysky." Přeci ji v tom nenechám. Už jsem létal v podobných simulacích. Něco takovéhle mě nerozhodí. Ujistil se Max ve svém rozhodnutí. Oba stíhače měli, co dělat, aby se vyhnuli mrakům asteroidům. I přes to jakmile se naskytla příležitost pálili po deltaplánu co to šlo. Ten si to nenechal líbit. Vyslal na ně salvu mikrotorpéd. Nat i Max měli štěstí, měli „dost“ času a místa, aby se jim vyhnuli. Zadní štít deltaplánu držel pevně. Max dostal nápad. Vybočil doprava. Obletěl jeden větší asteroid. Tím se dostal do většího úhlu. Teď mohl zkusit vystřelit a bok deltaplánu. Vlastně šlo jen o sekundy. Po tom, co spatřil cíl, ihned vystřelil. Vlastně ani nešlo o vědomou akci, mozek to jaksi zpracoval sám. Střely si našli svou cestu k cíli a prodrali se přes slabší boční štíty. Jejich cesta skončila na pravém motoru, kde prořízli otvor, odkud začala unikat plazma. Bohužel ani osazenstvo deltaplánu nespalo. Všimlo si mírně troufalého manévru peregrinu, jak změnil směr a míří za asteroid. Palbu načasovali a vystřelili v momentě, kdy stíhač vylétal. Max měl štěstí v neštěstí. Z několika torpéd ho zasáhlo jen jedno. Prorazilo štít a zasáhlo levé křídlo. Stíhačka byla ochromená. Kokpit zahltil zvuk sirény a jiskrných zkratů. Teď je to na tobě, Nat. Pomyslel si Max. Zavřel přívod energie do poškozených systémů. Pomocí manévrovacích trysek se aspoň snažil korigovat let a zpomalit. Víc dělat nemohl, než čekat, dokud ho odsuď nevytáhnou. Aktivoval nouzový maják a jak pomalu zpomaloval podíval se, jak se oba bojující stroje rychle vzdalují. Pozornost upoutala jejich vzájemná palba, která následně rychle přestala. Max mohl jen doufat, že Nat vyhrála. Po nějaké době (asi třech minutách) se Max rozhodl, že se pokusí něco dělat a ne jen čekat, až ho ostatní zachrání. Rozhodl se zužitkovat to málo, co si ještě pamatoval z těch knih, co se je ve svém dlouhém volnu snažil číst na stanici. Přemostil několik obvodů, vypnul nepotřebné systémy a hle. Motory naskočily. Nebyla to sice nějaká sláva. Měli tah nějakých 10%, ale i to stačilo na rychlejší návrat domů. Vydal se pomalu na zpáteční cestu. Ani se nemusel dívat na senzory, protože viděl, jak si svou cestu k němu proráží, tedy přesněji řečeno prostřeluje USS Sickchild. Ani se nemusel trápit s přistáním, protože ho už chytil do náručí tažný paprsek. Max vypnul motory. První misi měl za sebou. Jen byl zvědavý, jak dopadla Nat. Po dosednutí na palubu si Max mohl konečně vydechnout. Kolem něj byli ostatní stíhače. Piloti byli již ze svých strojů venku. Vládla zde protichůdná atmosféra. Někteří slavili vítězství, ale většina stále nemohla uvěřit, že už se s některými neuvidí. Max se setkal s několika jejich pohledy. Nebylo to nic příjemného. Pomalu si připadal, že mu jejich životy dávají za vinu. Tahle atmosféra se mu rozhodně nelíbila. Vzal si své věci. Pohlédl na svůj poničení stroj. Až ho udivilo, když viděl, kolik šrámů má na sobě. Pokud pominul díru po torpédu, byla zde plná řada malých zářezů po malých meteorech. Na cestě k východu uviděl zvláštně upravený peregrin. Aspoň měl jistotu, že mise skončila úspěchem. Teď si šel vydechnou do kajuty. Pokud ho budou potřebovat, najdou ho tam. Cestou potkal doktora, který se nechtěl dát přesvědčit, že je Max v úplném pořádku. Tak si doktor aspoň vymohl, že mohl Maxe proskenovat. Když opravdu zjistil, že mu nic neschází. Nechal ho jít. _________________ Maxis Barett, poručík 30. 10. 2004, 22:00

Mark Rico

The last fishing in the see of Friendship

Víceadmirál

Rico pomalu kráčel chodbou. Loď se líně sunula od asteroidového pole a mířila k Zemi, konkrétně k základně McKinley a jediné, co rušilo klid bylo klapání admirálových bot. Měli šest a půl hodiny. Krok za krokem byl kontra-admirál Mark Rico nejistější, ale navenek to nedával znát. Nesměl. Nemohl. Teď už bylo pozdě, i kdyby se to snažil uhrát na trapný žert,

nejspíš by z toho měl veliké problémy. Takže nezbývá, než jít do toho hlavou a pokusit se prorazit zeď. Nebo si o ní zlomit vaz. Jiná možnost už není. Jiná možnost už teď prostě není. Dveře se otevřeli a Rico vešel do veznice. Hra začíná, davy šílí. Tři volné cely a ve čtvrté seděl admirál Kříž. Rico pokynul mužům z ochranky, aby odešli a postavil se před silové pole:


„Ahoj Martine.“ Vší silou se přinutil, aby se mu netřásl hlas a povedlo se mu to. Zase to byl na chvilku jistý kontra-admirál Rico. Ten admirál Rico, který dostal Hvězdu Federace. Ten admirál Rico, který nechal svého přítele vsadit do vězení, kvůli politické hře. "Marku, co to má proboha znamenat, ty individua, co tu byli mi říkali, že mě nepustí ... Co to ksakru děláš ?" Vstal jsem hned, jak Rico vešel. Nechápal jsem, co se stalo. "Říkal jsem tomu plepsu, co tu byl, že jestli mě transportovali na špatné souřadnice, tak je roztrhám, ale oni aktivovali silové pole. Prosím tě, vypni to a já si ty lidi seženu a seřvu je ! Něco takovýho ... Jo, děkuju za záchranu. Otevřeš teda ?" Už jsem si bral ze země položené sako, které jsem si při rychlém transportu na sebe ani nestačil obléct. „Ne, Martine. Promiň, ale to nemůžu udělat.“ " Cože ??? Co ??? To si ze mě děláš srandu ?" Stál jsem těsně vedle silového pole a pomalu mi věci začaly docházet. "Co si myslíš, že ksakru děláš ? Proč mě nepustíš ? Dělej, deaktivuj to pole." Vice než rozčíleným gestem jsem sebral ze země sako a uhodil s ním do silového pole, které vzápětí vzplanulo a až za okamžik se fotony seřadily zpátky do strukturního vzorce. "Nechápu to, Marku, řekni co se děje. A otevři sakra tu celu" Uhodil jsem pěsí do pole a s bolestí ruku stáhl nazpátek. „Nemůžu vypnout silové pole, dokud mi neprozradíš všechny důležité osoby spojené s projektem Dark Angel. A tím všechny myslím všechny. Dokud to neuděláš, nemůžu tě pustit.“ "Tys zešílel. Uvědomuješ si proboha co děláš ? Pust mě ven a zmlkni. O SFI se nic nedozvíš a přestaň mě vydírat. Otevři !" začaly se mi zatínat zuby do sebe a já cítil velký tlak čelistních svalů. "Otevři !" To jsem už téměř řval. Rico zavrtěl hlavou, stále ještě klidně: „Je mi líto. Neudělám to. A musím tě upozornit, že vím víc než dobře co dělám.“ "Do hajzlu ! Pust mě ven !" když jsem viděl, že je to marné, stišil jsem hlas. "A to mě necháš zavřeného jen tak ? Pronic za nic ? Až doletíme na StarBase, tak si mě už nedovolíš držet násilím a naprosto bezdůvodně. Jsme snad přátelé, tak mi řekni co touhle maškarádou zamýšlíš !" Rico pokýval hlavou: „Samozřejmě, že tě nenechám zavřeného jen tak. Nechám tě obvinit, odsoudit a zavřít jako zločince, pokud neuděláš to, o co jsem tě požádal. Jelikož mi odmítneš prozradit jména ostatních iniciátorů, nejspíš to neuděláš ani před soudem. Zůstaneš sám a za zosnování nepovoleného projektu a porušení Algeronské dohody dostaneš doživotí. Neodejdeš jako hrdina, ale jako psanec a nenajde se nikdo, kdo by nad tebou nezlomil hůl. Vůbec nikdo.“ Rico se musel na chvíli koncentrovat. Pohled na svého přítele a slova, která říkal, ho samotného děsila: „Pokud mi ale vydáš jména, hned teď tady vypnu silové pole a tahle kauza se tě už nikdy nijak nedotkne. Máš moje slovo.“ "Ty jeden zmetku ! Co si to sakra myslíš. Fakt si představuješ, že ti ty jména povím ? Já jsem narozdíl od tebe k nadřízeným loajální." Pak jsem si uvědomil, co právě řekl. "Za mříže mě chceš dostat ? Jak vůbec něco takového můžeš vyslovit ! Kdyby tady nebylo to pole, dám ti pár facek a už bysme o tom nemluvili ! Evidentně jsi to ty, kdo mi jako první nad hlavou zlomil hůl ! Kam jsem se to dostal ? Od teroristů k imbecilům, co si myslí, že spasí svět tím, že zinscenují pro něho doživotí..." Otřel jsem si pot z čela a snažil se uklidnit. Na první pohled mohlo vypadat, že začnu mluvit mnohem tišeji, ale i k mému úžasu se to nestalo. "Kontra-admirále, teď vypnete to pole a půjdete mi z očí. Ještě jednou vás uvidím, jak předemnou přešlapujete, postarám se, abyste schnil na administraci jako

úředník !!!" prskal jsem a někdy to bylo na silovém poli vydět, jak zajiskřilo. Byl jsem vzteky bez sebe. Tu drzost, kterou si můj kolega a přítel dovolil, byla do nebe volající. Rico se ještě pořád stále snažil udržet svojí agresivitu na uzdě, věděl, že zvýšený hlas mu nijak neprospěje: „Dávám ti jen svobodnou volbu, věř, že nechci aby k tomu došlo, ale pokud neuděláš...“ "Ještě jednou mi budeš tykat, ty nicko, tak ti seberu roční plat. Tyhle kecy si nech pro svojí obhajobu. Ty ??? Ty mi dáváš svobodnou volbu, nechceš, aby k tomu došlo ? Na co ti do hajzlu ty jména budou ? Nikdy nepřistoupím na vydírání od takové nuly jako jsi ty. Viděl jsem v tobě něco jiného, ale teď vidím, že jsi jen obyčejná politická krysa, co prahne po kariéře !!!" Nadechl jsem se, dlouhé řvaní mi bralo všechen dech. Blesknul jsem očima po mém komunikátoru a stiskl ho. =/\= Ostraha do vězení, dělejte, zatkněte kontra-admirála Rico za vzpouru proti autoritě velení Hvězdné Flotily =/\= Odpověď se ale ozvala ze špatného komunikátoru: =/\= Marku? Co se tam děje? Vezeň kontaktoval ostrahu =/\= Rico se dotkl svého komunikatoru: „To nic, to nic. Máme tu menší debatu a on.. nějak se ukvapil. Na další výzvy nereagujte.“ =/\= Jistě. Fred konec =/\= "Já jsem vězeň ? Tohle si odskáčeš, víc než si myslíš. Pust mě ven a já ti slibuju, že ti jen zpřelámu klíční kost a vyhodím z flotily !!!" „Vám to pořád nedošlo, že? Admirále Kříži, pokud mi nedáte požadovaná jména, bude mojí povinností vás předat... předat vás soudní komoře hvězdné flotily a JAGu, který povede vyšetřování.“ On to nevzdá, on to vážně nevzdá! Nedá ti ta jména, on ti je nedá! Všechno se v Ricovi svíralo. S tímhle nepočítal, netušil, že se bude takhle bránit a že to dojde tak daleko. Věděl, že to bude těžký, ale zasadit takovouhle ránu příteli... Opřel jsem se o studenou stěnu kóje a přemýšlel, zda je za ní čisté vákuum. JAG mě zničí, naprosto. Půjdu ke dnu a budu sedět v cele na doživotí. Je to směšná ironie, SFI tě chrání do té doby, než nastane velký problém, pak tě odvrhne, všechno zapře a ty neseš následky. Ale s tím jsem do toho šel. Škoda jen, že ten projekt nebyl legální. "Myslíš si, že ti dám jména, abys naprosto stejně odporným způsobem mohl vydírat jiné lidi, co se snaží o prospěch Federace ? Nikdy bych se toho od tebe nenadál... Od tebe ne ..." Rezignovaně jsem se podíval skrz přepážku, jakoby do volného prostoru. Naprosto klidně jsem zašeptal. "Vzpomínáš si Marku na tu rybářskou výpravu ? Bylo nám tak dvacet a oba jsme slavili podporučíky. Nikdy mi od té doby nechutnalo víno takovým způsobem jako tenkrát. Už tehdy jsem ti začal říkat větu, kterou si ode mě slyšel už velice často: 'Na to se mě prosím neptej'. Smutné, teď tu stojím a ty mě chceš hodit JAGu jako lvům. S čistým srdcem a svědomím ..." Probral jsem se z myšlenek a uvědomil si, že jsem to šeptal nahlas. Otočil se k silovému poli a znechuceně jsem do něj kop. Už jsem zase řval. "Jdi už někam s tvým vydíráním. Takovému hajzlovi jako jsi ty bych neprozradil ani jakou rukou se na záchodě utírám. Vypadni odsud, vypadni. Nemůžu se už na tebe ani dívat. Vystřel !!!" do očí se mi začaly prodírat slzy bezmoci ... Rico už se neudržel: „A co třeba kdyby jsi se na chvíli zamyslel? Myslíš, že tohle je to, co chci? Hodit přítele, kterého znám takovou dobu před JAG a nechat ho tam? Ale ty jména potřebuju a já ti nabízím cestu! Nemůžu jinak, nejde to. Teď už vůbec ne! Sakra, zamysli se trochu!“ Rico se zalknul, ale v zápětí už křičel také: „To je ta vaše politika, to jsou ty vaše intriky! Od koho myslíš, že jsem se tohle naučil! Jenom se zamysli!“ Otočil jse hlavu. "To máš sakra pravdu, že teď už to jinak nejde, protože jestli jen jednou v životě,

třeba i na půl hodiny budu mít svou hodnost, tak zničím ... Docela. Teď nemáš na výběr ani ty, pokud nezkončím v base, tak tam zkončíš ty !" Na chvíli jsem se zamysel. Ty hodiny, kdy jsem Markovi dával přednášky o politických kličkách a nevinným lžím, které vedly ke kolosálním koncům, to všechno byla pravda. Politiku jsem vždycky miloval. Její schopnost mstít se a zároveň odměňovat. Kdo v ní uměl chodit, byl pán ... "Vyslovil jsi slovo přítel ??? Jak tohle ti může jít přes pysky, ty jeden malověrnej idiote ?! Čeho ??? Čeho chceš dosáhnout tak nechutnou věcí, co děláš ?" „Pro příklad chci zachránit Natálii, před mstou tý vaší úžasný rozvětky! Pak se chci zbavit JAGu a věčnýho dolejzání a útoků lidí, kteří by mě raději viděli mrtvýho! Už toho mám totiž plný zuby. Už mám plný zuby toho, aby po mě někdo šlapal, aby si lidi dovolovali na moje nejbližší! A je mi to líto, ale prostě to musí být! Můj čas běží a není moc jiných možností a projekt Dark Angel mi snad seslal bůh. Takže jestli budu muset vyslechnout další urážky a nadávky od tebe, jen do mě! Vraž mi to, ale ty jména potřebuji!“ Rico se zadíval do silového pole: „Oni tě zradí a nechají tě v tom samotného, nenech je to udělat!“ "Ty urážky ti patří ! K něčemu tak odpornému bych nikdy neklesl. Ty mě opravdu necháš JAGu ? Uděláš to nebo ne se ptám ! Odpověz !" Rico zavřel oči... „A jsi si jistý, že opravdu chceš mít Štábní hodnost? Je to obrovská zodpovědnost a už ti nepomůže, že jsi upřímný a lidi tě respektují. Je to divočina Marku.“ Skepse z použité intonace jen čišela. Rico si upravil uniformu a hned v zrcadle vypadal o něco lépe: „Nestraš, tak hrozné to přece není, ne?“ Kříž zavrtěl hlavou: „Ale je a je to možná ještě horší. Tady u nás ve velení je to politická džungle a z každýho křoví může vyskočit zvíře a roztrhat tě a nemusí to být jen bengálský tygr s pěti frčkami.“ „Budu mít za sebou ale přece svoje přátele, tebe, Haydse..“ „Přátelé ti někdy nepomůžou a občas se dostaneš do situace, kdy je budeš muset i potopit, protože politika, Marku, politika je jedna velká lež. To si pamatuj. A nikdy není důležité to, co děláš, ale jen a jedině to, jak to vypadá.“ Rico pokrčil rameny: „Ale přece mi to nemůže tolik vadit, musí mne mít za co potopit.“ „Něco se vždycky naskytne.“ Kříž Ricovi urovnal límec a položil mu ruce ležérně na ramena: „Důležité je to, že tady už pravdomluvnost a síla občas nepomáhá. Jednou to budeš muset pochopit.“ To bylo před šesti lety. Tehdy ještě nevěděl, o přesně se mu snaží Kříž sdělit. Dnes to ale již věděl: „Co by jsi udělal na mém místě ty? Martine? Po všech těch slovech a věcech, co jsi mi tu řekl, co by jsi udělal ty? Pochlub se, já čekám!“ "Nikdy bych nic takového, z čeho by mi bylo na zvracení, neudělal. Ale kdyby, tak bych neměl jinou možnost. Couvneš-li, zničím tě !" bylo mi z toho všeho špatně. Mluvil jsem ale tišeji. Pak jsem s odporem vyslovil větu, ze které pohrdání jen odkapávalo: "Nevěděl jsem, že budeš jednou tím bengálským tygrem ...." Bouřlivé období naší debaty bylo zřejmě za námi, zbývaly jen časy pohrdání, nenávisti, zklamání a promyšlené msty .... „Ano, admirále.“ Rico zvedl hlavu a ta tam byla jeho nejistota a agresivita: „Pokud odmítnete, budu vás muset předat příslušným složkám společně s čluny z projektu Dark Angel a následně budete nejspíše předám kombinovanému Federačně-romulanskému tribunálu.“

"Dobře, výborně, kontra-admirále. Dokázal jste to. Zničil jste mě. Jaký je to pocit ? Triumf vaší kariéry, že ? Už se těšíte na frčky a právo mstít se i kontra-admirálům ?" Mluvil jsem s úsměvem na tváři. Z pocitu doživotního vězení se mi dělalo špatně od žaludku a měl jsem tendence zvracet. Chtěl jsem toho ještě tolik udělat. Pro Akademii, vybrat schopného nástupce. Pro Flotilu, chtěl jsem pojistit ty nejlepší místa pro mé nejlepší studenty. Pro SFI, udělat pořádek mezi politiky. Pro Federaci, pomoci při vývoji technologie, která by nám zajistila bezpečí na dalších pár let. "Víš, Julius Caesar jednou řekl : Bijme a budeme biti, ale my začali a my o ně zlomíme hůl dřív. Hezké, že ?" Tak tohle jsem si vymyslel. Ve tváři mi visel nebezpečný úsměv. Náhle jsem zvážněl a řekl : "Řekni mi jeden důvod, proč bych měl někomu bezcharakternímu jako jsi ty, říct ty jména. Stačí jeden důvod. Pokud ho najdeš." Abych podtrhl mé opovržení, plivl jsem směrem na jeho obličej velký chomáč hlenu. Ten se zastavil na jiskřícím silovém poli a pomalu stékal dolů při zlověstném, nervy drásajícím jiskření, které neustávalo. „Protože nechcete zbytek života prožít za mřížemi, pane. Nebo možná pro to, že vám nic jiného nezbyde. Nebudu vás přemlouvat kvůli svým lidem, nemělo by to smysl. Budu hrát jen o vás. Vy jste jediný, komu uškodí, když mi ta jména nedáte.“ Poprvé za naší přestřelku se mi z obličeje vytratila nenávist. Najednou mi ta slova přišla laskavá, i když asi nebyla. Sepjal jsem zamyšleně ruce, jako dřív na poradách, a hlavou se mi honilo plno myšlenek. Čekal jsem dlouho, snad čtvrt hodiny, nikdo nemluvil. SFI jsem nesnášel, ale už ho přijal za své. Nemůžu ho zradit, zradil bych sám sebe. Pozvedl jsem hlavu. "Připustme na chvíli, že bych udělal takovou životní chybu, že bych vám ty jména řekl, " bylo mi špatně ze sebe samotného. Jak jsem něco takového mohl říkat ? " Co by se dělo pak ? Jakmile bych vám nadiktoval ty jména. Správná. Nikdy bych se nesnížil tak hluboko, že bych vám lhal, to spíš vám to neřeknu. Co by se dělo pak ?" Vnitřně jsem si uvědomil, jak strašně směšně jsme oba střídali oslovování toho druhého. Nevěděli jsme, jak na tom jsme. Dlouholetí přátelé, ale v situaci, kde se rozhodovalo o tom, čí hlavy zůstanou na svých místech... „V tu chvíli by to pro vás, pane, zkončilo. Runabout je připravený vás vzít na Zem. Nikdo se nedozví, že jste to byl vy, kdo mi ta jména dal, máte moje slovo.“ "Hmmmm." Bylo mi jasné, kam by to spělo. Zachránil bych si kůži tím, že bych napráskal jiné lidi. Ale jaké lidi, ty, kteří by mě hned, jak by to bylo možné zradili a nechali napospas JAGu a jen by se snažili, aby se nic neprovalilo dál. Všchno by zapřeli. I mě. Jaká pak loajálnost ? Ke komu ? Potilika je kouzelná věc. "Nemluvte, jako bych se již rozhodnul. Jste nechutný člověk, pane Rico. K někomu jako jste vy jsem již ztratil jakýkoliv respekt. Vedle vás budu i já, když nevěrně prozradím jména svých velitelů, vypadat jako svatý." Přistoupil jsem blíž a hleděl mu přímo do obličeje, můj nos se mi málem dotýkal silového pole. "Hnusíte se mi, veliteli." Ale přece jenom mi byl v tuto chvíli více sympatický, jak velká zvířata z vlády. Chápal jsem ho, věděl jsem, o co mu jde. Ale jeho metody byly opovrženíhodné. A já jím také opovrhoval. "Máte PADD ?" Rico pokýval hlavou a ukázal někam za Kříže: „Zajisté, je připravený v přihrádce vaší cely. Stačí ho vyndat.“ Ustoupil jsem a vyndal PADD, který tam dal nějaký člověk, jenž věděl, že podlehnu. Chtělo se mi zvracet i ze sebe. Hlavně ze sebe. Zamyslel jsem se a napsal do něj celý seznam, na který jsem přišel. Vynechal jsem jen své podřízené. Senátor Jobs byl na prvním místě. "Tady to je, deaktivujte silové pole. Chci se ještě dojít vyzvracet do kajuty, než odletím." Rico pokýval, ale po obličeji mu nepřeběhl žádný úsměv, žádný znak radosti z jeho vítězství. Byl bledý jako smrt: „Děkuji, pane. Váš runabout čeká v doku 2, je tam i pilot.“ "Také děkuji." Rozhlédl jsem se s mrtvolným výrazem. Byl jsem mrcha, mstivá mrcha, ale zasloužil si to. Nebyl jsem horší jak on. Přistoupil jsem k němu.

"Pochopil jsem to dobře, že jste přejal velení této lodi ? Výborně. Proběhne inspekce prvního řádu na celé lodi. Pokud odhalím jedinou nesrovnalost, rozdrtím vás..." Už jsem chtěl odejít, když jsem se náhle otočil. "Nikdy, nikdy mi už netykejte a neoslovujte mě křestním jménem. Rybaření skončilo, navždy. Kontra-admirále, pohov, nahlaste se na můstku s oddílem 50-ti lodníků. Než doletíme na stanici, stihneme něco najít. Těsně před Zemí odletím runaboutem. Nedostatky z inspekce předložím velícímu oddělení a případné sankce vám zašlu poštou. A na absolutorium kadetů na stanici přiletím.A nahlaste posádce, že již nejsem vězeň a že představuji nejvyšší hodnost na lodi. Nepřebírám ovšem velení. To raději přenechám vám." Zasmál jsem se, doufal jsem, že kapitán téhle kocápky bude mít něco v nepořádku. Rico převzal velení, je za všechno zodpovědný. Bylo mi ovšem jasné, že nic velkého neobjevím. Byl to jen záchvěv nesnesilné zloby a žalu. "Teď už konečně vypadněte." Na můstku jsem seřval všechny přítomné a rozdal nepočítaně důtek. Jednal jsem jak rozzuřený lev vypuštěný z klece, kterému nic nestálo v cestě a nemohlo zabránit. Žáhu jsem si zchladil na všem, co jsem mě k dispozici. Po dlouhém hledání, při kterém jsem jednal tak drsně, až jsem se nepoznával, jsem nenašel téměř nic, co bych Ricovi mohl vytknout. Proto jsem se o to víc zaobíral maličkostmi a dělal z nich velké aféry. Všechen personál se nad ničím nepozastavoval a plnil doslova vše, co jsem si v mém nešťastném rozmaru navymýšlel. Zvěst o šílícím admirálovi na lodi se rozletěla rychlostí převyšující všechny dosud známé. Asi půl hodiny od příletu na stanici jsem se oddělil k libosti zbytku inspekční skupiny a došel do hangáru. "Pilote, letíme na Zemi, přistávací port Akademie. Tady už není nic, pro co bych zůstával." V očích se mi objevily slzy. Bylo na čase uklidit prut i ostatní síťky. A to jsem nikdy netušil, že je uložím zpátky do krabice. Motory zaduněly a já se zmatenými myšlenkami sledoval vzdalující se hvězdnou loď. Věděl jsem, že od se dívá z okna také. Naprosto prostoupen smutkem a zoufalstvím jsem se dotkl skla a zašeptal: "Dobrý lov, Marku" ... ... ... Created by Rear Admiral Mark Rico & Admiral Martin Kříž _________________ "...gegen alles!" 31. 10. 2004, 0:30

Bart G. Farkas

Jistota je jistota


Ráno bylo jako vždy moudřejší večera, alespoň, pokud se tato část dne dala nazývat ránem. Bart se konečně po dlouhé době pořádně vyspal a to mu pročistilo myšlenky. Nechtěl na to zapomenout, a tak ihned sedl ke stolu, chytil jeden prázdný padd a začal psát: Plán na ochranu a zajištění pana Ambera


1.) Rozdělení vnějšího a vnitřního strážního koridoru, podle zjištění není potřeba, aby část dané chodby byla dále průstupná, tudíž bude uzavřena a ostatní budou nuceni projít chodbou č.2. Zajistí se tak lidé, jež nemají blízko vězně Ambera co dělat. 2.)Zpřísnění senzorového jištění, jež se týká dané oblasti koridoru. Tímto zajistíme hlavně předpoklad, aby se nám někdo nepokusil něco k panu Amberovi propašovat. Každý bude nucen projít pod sekundárním senzorovacím systémem. 3.)Zajištění všech ostrých a nebezpečných věcí. Z důvodu možného narušení psychického stavu pana Ambera, budou z cely odstraněny jakékoliv předměty, jež by mohli mít nebezpečný účinek na lidské zdraví. 4.)Zajištění Jeffrisova průlezu v oblasti vězeňské sekce. To je pro případ, že by se nám někdo pokusil vniknout blíže k panu Amberovi a využil k tomu tohoto průlezu. 5.)Důkladnější kontroly. Například příděly, se budou ještě před konzumací panem Amberem zkoumat, aby nemohlo dojít k jejich případnému otrávení nebo pozměnění.

6.)Instalace vnitřních bezpečnostních senzorů v areálu kolem cely pana Ambera. To zahrnuje i stálý dozor z bezpečnostního stanoviště č.5, jež nám bylo k této věci propůjčeno. 7.)Rozhovory s panem Amberem zásadně a vždy jen přes silové pole. Toto vše bylo rozhodnuto v souladu s normou o bezpečnosti vězně a v případě jakýchkoliv stížností se obraťte na poručíka Fakrase, jež je za změny zodpovědný. A bylo dokonáno. Bart si ještě jednou kontroloval, co se vlastně všechno rozhodl změnit, nebo zabezpečit, pak se ale usmál a odeslal jednu kopii veliteli týmu sigma a jednu svému zástupci v týmu. Věřil, že se o to postarají. Však mu za 4 hodinky také začínala služba, tudíž se na ně v nejbližší době přijde podívat. "Počítači, kde je kajuta poručíka Farkase?" Zeptal se David Jackson na úplně jiném místě základny McKinley. Důstojnické kajuty, kajuta 258. Zněla rázná počítačova odpověď. Nakonec jsem se rozhodl na SB zůstat. Alespoň na čas. Abych navštívil přátele. A začnu u toho nejlepšího. Jdu k turbovýtahu a zadám palubu. Turbovýtah se rozjede. Důstojnické kajuty. Hmmm, Bart si asi žije v pohodlíčku. I když, mariňák. Kajuta bude plná cvičebního nářadí. A spát bude na podlaze. Je to dobré na záda. Konečně se turbovýtah zastaví. Tak teď najít tu kajutu. Vydám se do chodby. Á tady to je. Dotknu se zvonku. Dink donk. Roznese se zvuk v Bartově kajutě. Ten překvapen, že po dlouhé době se za ním někdo přišel podívat si uváže pořádně župan a poté jde ke dveřím otevřít. V hlavě se mu ovšem míhají myšlenky typu:"Jestli je to nějakej blbec z JAGu, tak ať si mě nepřeje, protože po ránu bývám nevrlý." Poté už ale na nic nečeká a dveře se potichu otevřou. "Ježiši, Davide...." Zazní chodbou šťastný Bartův hlas. Ihned svého kamaráda obejme a pozve ho dál. Místnost je pěkně luxusně vybavena a postel jak se patří rozházena po nočním odpočinku, jo, jo, Bart se vždycky v noci převaloval a to mu zůstalo až do dnes. "Copak ty tady, myslel jsem, že si odletěl domů za rodinou." Zeptá se ihned Bart a na ruce se mu blýskne snubní prsten. Nepatrně, ale blýskne. Ale, měl jsem na SB nějaké zařizování. A pak jsem si řekl, proč nenavštívit starého bracha. A tak jsem tu." Bart mi rukou naznačí ať vejdu do jeho kajuty. "Pěkný to tu máš. Moc pěkný." Sednu si do nabízeného křesla, Bart si sedne naproti mě. "To víš, snažím se, ale nemám tady zrovna uklizeno, takže mi to promiň a chvilinku počkej." Bart se dal do zrychleného uklízení. Ustlal postel, oblečení naházel do čistící bedýnky, jak tomu přístroji v rohu říká, a poté už jen na chvíli zalezl do koupelny. Stačilo 5 minut a byl zpět čistý i převlečený do své uniformy. "Hned se cítím líp, no, kde jsme to přestali." Usmál se Bart, ale pak se zamračil. Jedna ruka nemohla na druhé najít jakýsi předmět.

"Sakryš, kam jsem to dal, vždyť jsem to ještě před chvílí tady měl, ta moje hlava, nejspíš mi to muselo spadnout." Poté si Bart klekl na kolena a podíval se pod křeslo. Nikde však nic neviděl. Mezitím si však David mohl všimnout, že vedle jeho nohy se cosi válí a třpytí, nu ano, byl to prsten. "Asi hledáš tohle." Sehnu se k zemi a vezmu prsten do ruky. Bart po něm vztáhne ruku. "Počkej. Se podívám ne?" Řeknu s úsměvem. Podívám se na prsten. Hmmm, obyčejný prsten. "Barte, Barte. Prstýnek? To se přeci k tvrdému mariňákovy nehodí." Bart se nadechuje, že mi odpoví, ale já ho nenechám. "A nebo. Dala ti ho nějaká holka. Je to tak, že jo? Barte, ruce pryč! Jak ti dá prsten, už se jí nezbavíš." Řeknu s úsměvem. Bart se usměje, vstane, vezme si prsten a opět se posadí. Pak trochu klidným a tišším hlasem dodá. "Budeme se s Vicky brát." Poté vstane a jakoby nic neřekl se zeptá... "Dáš si něco k pití ?" Ovšem na jeho obličeji se objeví šibalský úsměv. Mě snad šálí sluch. Opravdu Bart řekl, to co jsem slyšel? "Budete se co? Slyším dobře? Ty a Vicky? Barte kamaráde, to je to nejlepší, co jsi mi mohl říct. Já. Z celého srdce Vám gratuluji. Opravdu." Sednu si zpět do křesla. Bart se bude ženit. No, to snad není možné "Jo, něco si dám. Něco vyber. Tohle musíme oslavit, Barte, kamaráde. A je Vicky někde poblíž? Chci jí taky pogratulovat." Bart se dál usmívá a zajde pro sklenku pěkně staré Whisky. Je to opravdový nereplikovaný výtvor lidského a přírodního umu. Nalije tedy sobě i Davidovi a po přiťuknutí povídá. "Děkuji ti kamaráde, doufám, že s tebou můžu počítat, chci aby si mi šel za svědka." Poté se Bart pořádně napil, utřel si ústa a pokračoval. "Vicky je momentálně na akademii, ale jakmile to půjde, tak tam za ní poletím a všechno připravíme, svatba by podle jejího přání, měla být na půdě akademie." Vezmu si od Barta skleničku. "Jestli se mnou můžeš počítat? Barte, ani Borgové mi nezabrání v tom, abych ti šel za svědka." Aniž bych prozkoumal obsah sklenky upiji z ní. Ihned začnu litovat, že vyprsknutí by bylo neslušné. Opatrně polknu. "Dobré pití. Ale na svatbě ho radši pít nebudu." Oba se zasmějeme.

"No a povídej. Máš ještě nějaké novinky? Jak jde život na SB? Na Zemi jsem neměl žádné novinky." Bart se zamyslí, co všechno by měl asi Davidovi říct. Ale pak si uvědomí, že když o tom ví i jiní, tak proč by neměl jeho nejlepší kamarád. "Stala se tu nehoda. Chris Amber nedával pozor a kvůli jeho, ač nechtěné chybě, zahynuly desítky životů a to i dětí kolem 15 let, několik tisíc životů lidí na SB bylo ohroženo a dvě lodě byly kompletně zničeny. Mám teď za úkol na Chrise dohlédnout se svým týmem." Při těch slovech se Bartovi na obličeji objeví smutek. "Ježiši." Vydechnu. "To je příšerné. A i děti? Pane Bože. To je strašné." Vezmu skleničku a "kopnu" jí do sebe. Čehož vzápětí mírně lituji. "Víš co? Bavme se radši o něčem jiném. Jistě se tu staly i jiné věci. Příjemné." Bart se zamyslel, ale nic krásného, co se za posledních pár dní mělo stát, ho nenapadalo. "Promiň kamaráde, ale nějak si nemohu vzpomenout, bylo tu teď dosti hektické období a nic příjemného jsme asi nezažili, samé strasti a problémy." Pak se Bartovi objevil na obličeji konečně zase úsměv. "Spíš mi ale povídej, jak jsi se měl doma ty, co rodina, sestra atd." "Rodina? No. Všechno při starém. Vlastně ne. S Jane už jsme zase za dobře. No, ale jinak jsem toho na Zemi moc nestihl. Zašel jsem za pár známýma, přežil rodinný večírek. Ale můžu ti říct, že jsem rád zase ve vesmíru." A tak jsme s Bartem pokračovaly v rozhovoru. Probrali jsme všechno možné i nemožné. Povídali jsme si 4 hodiny, když to Bart, ke své nelibosti ukončil. Musel do služby. Tak jsme ho ještě doprovodil kus cesty a pak jsem se vydal do své kajuty. Na Bartovi teď bylo, aby zkontroloval všechny práce, jež měli dle jeho rozkazu, být provedeny. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and Ensing David Jackson _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 31. 10. 2004, 11:21


Bože můj...jak se pořád všichni staráte, abych vám neutekl...to je hrůza _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber

Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars 1. 11. 2004, 10:58

Martel Tarkin

Inspection, part I.

Konzul

OFF: Chris: Já od tebe očekával nějakej log a ty sem hodíš jenom tohle. Škoda. [color=#]ON: Dnešní den byl výjimečný. Sedět v Matrixově křesle a nic nedělat. Tak to byl onen skvělý plán. Všechny povinnosti jsem si v průběhu týdne rozložil tak, abych dnes měl volno. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Nejprve se mi v ruce objevily noviny. Již dlouho jsem je nečetl, protože nebyl čas. Už po první stránce jsem je však zavřel, jelikož mé oči zase spatřily případ Chris Amber, tentokráte v jiné podobě. Mladý kadet Chris Amber, jenž je v současnosti držen ve vazbě na SB1 – McKinley , má podle našich zdrojů blízkých vysokým důstojníkům Hvězdné flotily a samotnému velení SB1 McKinley být držen jen o chlebu a vodě, dokud se nepřizná ke spáchání všech trestných činů, které měl údajně spáchat. Podle všeho kontraadmirál Rico s tím nic nedělá a nechává volnou roku bezpečnostním složkám stanice… To mi bohatě stačilo. Takové nesmysly! Snad. Hlídá ho přeci Bart ten by ho nezmlátil a nedržel o chlebu a vodě. Ne, to je blbost. Bart by ho rovnou zabil a nařídil by Amberovi držet hladovku. No, to by byla realita. Tomu bych už i uvěřil. Pustil jsem tyto myšlenky z mé mysli a začal se věnovat další věcem. Chtěl jsem se věnovat ještě několika dalším osobním věcem, ale osud byl jiného názoru. Místností prošel zvuk z mého počítače, jenž naznačoval, že mě někdo volá. Oči sklouzly na obrazovku počítače a opravdu na ní byl nápis PŘÍCHOZÍ VYSÍLÁNÍ. Zabubnoval jsem si do stolu nějaký rytmus, ale nezbývalo, než vysílání přijmout. Moje prsty, i když s nechutenstvím, aktivovaly příslušná tlačítka. Na obrazovce se ale neobjevila ničí postava ani ničí tvář, nýbrž další zpráva – ZADEJTE AUTORIZAČNÍ KÓD STUPNĚ 4. Stupeň 4? To byl druhý nejvyšší stupeň v diplomatickém kódu… Kdo mi to asi volá? Nyní již s jistou dávkou zvědavosti jsem zadal svůj autorizační kód stupně 4. Nyní už se stal ústředním motivem obrazovky obličej postaršího muže, dle mého odhadu tak 60 – 65 let. Napovídalo tomu vrásčité čelo, prošedivělejší vlasy a jak se ukázalo, tak i na hlas byl poznat věk. Vyslanec Tarkin? Otázal se jako první věc. Ano, to je má maličkost a Vy jste? Se zmateným pohledem jsem očekával odpověď. Muž se uvelebil v křesle. Já jsem Thomas Ujlanee Ezorf, generální tajemník Rady Federace. Kruci! Tak významná osoba a já ji prostě a jednoduše neznám. Omlouvám se, Vás obličej mi byl povědomý, ale jaksi jsem si ho nemohl spojit s jménem. Ezorf se jen zasmál. To jste dobrý, protože mně Váš obličej neříká vůbec nic, a to bych si určitě někoho s visáží Romulana ve službách Federace pamatoval. Dodal ironickým, pobaveným hlasem. Vy jste ten Matrixův dočasný zástupce? S pocitem zahanbení, že jsem byl odhalen, jak se snažím situaci maskovat, jsem odpověděl. Ano, je tomu tak Vaše Excelence. Co pro Vás mohu udělat? Rychle jsem změnil téma hovoru. Starší muž si položil ruce na stůl a i své tělo naklonil blíže. V Radě Federace začíná být neklid ohledně situace na SB1 – McKinley. Zvláště po dnešním vydání několika novin. Četl jste to? Věděl jsem, co má na mysli, ale už jednou jsem se spálil, takže … Co máte přesně na mysli? Jeho pravá ruka zajela pod stůl a o sekundu později vytáhla noviny. Vzal je a ukázal mi hlavní nadpis. Chápu. Zněl dodatek. To se mi i ulevilo. Prezident mě požádal, abych celou situaci přešetřil, ne postupy admirála, ale to, jestli se takto opravdu chová k vězňům. Odvětil ostře. Vyskočila ve mně vlna emocí, jak jsem chtěl začít křičet, i když to není pravda, ale z rázu jsem se zastavil. To je fakt -nikdo tam nebyl, nikdo neví, co se tam děje, krom Rica a lidí jím určených. Moc velkou důvěru v Rica tedy nemám, ale Barta znám dlouho a docela dobře. Určitě nedělá to, co se píše v těch novinách. Chcete, abych to šel osobně prověřit? Byl to dotaz, ale na druhou stranu bylo jasné, že pokud se nepřihlásím dobrovolně, dostanu to rozkazem. Starší muž pokýval. Chápete rychle. Buďte tak laskav a zkontrolujte situaci. Napište podrobnou zprávu o tom, jak to u Chrise Ambera vypadá, co jí, co dělá a tak dále. Chci slyšet jasné odpovědi a žádné slohové cvičení na téma, jak nejlépe vyjádřit nic 50 stránkami textu. Jasné? Významně povytáhl obočí. Můžete se spolehnout. Má slova na jeho „žádost“. Vím, že ano. Tentokráte byl však v jeho hlase poznat příznak hrozby, spíše mířený na těch 50 stránek – asi

se mu to nechce číst. Ezorf konec. Obrazovka pohasla a na černém pozadí se znovu objevilo logo Federace. Nedá se nic dělat – den volna je jako tradičně v trapu. Zvedl jsem se ze židle, sebral dva paddy a vyšel z kanceláře. Mé kroky nyní jasně vedly do míst, kde byl držen Chris Amber. [/color] _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 1. 11. 2004, 11:22


OFF : Martel : njn...času je málo a vy jedete na mě moc rychle... Po několika teatrálních rozhovorech s několika důstojníky stanice nastal čas, abych znovu kadeta Ambera, abych už nastínil a probral s ním taktiku a pak začal shánět důkazy a svědky.


Tentokrát v poměrně čisté uniformě jsem vešel do vězení a požádal dozorčího crewmana. Dobrý den. Jsem poručík Gatling. Chci mluvit s vězněm Amberem. O samotě. Můžete ho převést do výslechové místnosti? Ujišťoval jsem si jasnou věc. Ne, to nemůžu. Odvětil k mému velkému překvapení klidně. Cože?! Jakto, že ne? Operační rozkaz velitele. Pokrčil rameny. S Amberem se smí mluvit jen přes silové pole cely. Bezpečnostní opatření. Aha. Potlačil jsem zlost. Zase nějaká podpásovka...Jako by to bylo na McKinley nějakou tradicí... A kdo je váš velitel? Poručík Farkas, pane. Kterého najdu kde? Dělal jsem ukazováčkem kolečko ve vzduchu. U sebe v kajutě. Ale asi nebude mít radost... Já z toho taky nemám radost. Přerušil jsem ho. Ale tohle je porušení Právního řádu. Takže si s vaším poručíkem musím promluvit. Zasalutoval a sdělil mi taky umístění Farkasovy kajuty. Díky. Zasalutoval jsem na oplátku a odkráčel bránit klientova práva.

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) OFF 2 : krátký log, ale pokračovat můžu teprve až se dohodnu s Bartem... _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 1. 11. 2004, 16:09

Martel Tarkin

Inspeciton, part II.

Konzul

Martel ani nespěchal do vězení. Věděl, že by se tím stejně nic nespravilo, a jestli tam bude o minutu dříve či později… Komu na tom sejde. Přemítal, jak Bart bude reagovat na jeho nenadálou návštěvu prostoru v současnosti nejhlídanější vazební věznice. Jak to tam asi bude vypadat? Martel v takovém zařízení doposud, díky Bohu, nebyl a nikterak to nechtěl vyzkoušet. Téměř nevěděl, že jde – nohy snad samy vedly, kam potřeboval. Začal si uvědomovat teprve, až se protlačil několika přecpanými koridory. Osoby chodící po koridorech řídly, a to byl neklamný znak toho, že se již blíží. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Zabočil doprava a uviděl 2 mariňáky střežící vchod do koridoru. Chystal se jim s jeho decentním úsměvem od ucha k uchu sdělit, že musí jít za Amberem. Chtěl

vidět jejich reakci a obzvláště si vychutnat, jak ho pěkně poslechnout. Pokud se něco od Matrixe naučit, tak jednu věc – mariňáci nesnáší, když jim velení důstojník HF a ještě hůře, když jim poroučí civilista. Martelova mysl se připravila na ten krásný zážitek, když tu jeho padd začal všelijak blikat. Zmáčkl příslušná tlačítka a na paddu se objevil nápis: PŘÍCHOZÍ VYSÍLÁNÍ. Kruci! Zrovna teď! Ještě se naposledy ohled na mariňáky a nechal krásné myšlenky běžet. Do běhu, no – rychlejší chůze, se dal i Martel sám. Po několika minutách byl v Matrixově/SVÉ kanceláři. Volající byl zřejmě vytrvalá osoba, protože stále volal. Rychle aktivoval obrazovku počítače. Vyvstal na ní obrázek, jenž Martela velmi udivil. Místo nějakého obličeje se koukal jen na zprávu, ale počítač hlásil příchozí vysílání. Divné. Nicméně si zprávu se zájmem přečet. Velitelství rozvědky Sekce kontrarozvědky Cmdr. Daniel Barad Vyslanec Martel Tarkin SB1 – McKinley Zdravím Vás, naše kontrarozvědka obdržela důkazy o tom, že je na AHF pravděpodobně tajný agent. Zde jsou bližší informace.

Jméno: Natalia Edvantes Krycí jméno: Natalia Youds Místo a datum narození: 21.8. 2349, Cardassia prime Otec: major James Evantes, v UFP odsouzený na doživotí za zločiny Velezrady, Kontrašpionáže, a několikanásobné vraždy. V Roce 2342 emigruje do Cardassie. Současný pobyt - neznámý. Matka: Sarah Youds, skutečné jméno Sarah Edvantes. V letech 2342 -2359 pobyt v Cardassii, stíhána za velezradu. Současný pobyt - Země, byla zadržena SFI před 2 hodinami. -----------------------Podle informací SFI je nadporučík Natália Youds s 95% pravděpodobností tajný agent Cardassijské unie. Tímto žádáme, aby byla okamžitě zadržena, zbavena hodnosti a předána SFI. V příloze jsou důkazy. V této kauze jsou pravomoci na McKinley svěřeny výhradně do rukou vylance Tarkina až do příjezdu vyšetřovatele SFI z důvodů možné zaujatosti velení stanice. S pozdravem, Daniel Balard, SFI Přílohy: -kompeltní dokumentace procesu UFP vs. James Evantes -informace o kumunikaci mezi Zemí a Cardassí -další dokumenty Zprávu Martel přečetl snad jedním dechem. Nechtěl tomu věřit! Tolik náhod najednou a on si ještě nestačil koupit lístek na ten nový film v kině! Příšerné! To byl pouze chvilkový úlet v jeho mysli, jak se snažil odreagovat. Rychle sedl za stůl a

vyťukal příslušná tlačítka tak, aby ho spojili přímo s vrchním velitelem rozvědky. Muž s hodností komandéra se objevil na obrazovce. Zdr… Chtěl začít, ale Martel ho přerušil. Jste si naprosto jistí tou Natalii Youds? Komandér přikývl. Bohužel ano, je to téměř jisté. Bude lepší, když to zatím udržíme v tajnosti, nechci z toho žádný skandál, zvláště s ohledem na stávající situaci na SB1. Žádám Vás, abyste to udržel v naprosté tajnosti, vemte si jenom ty nejdůvěryhodnější lidi, které uznáte za vhodné. Nebylo by dobré, kdyby se o tom vůbec kdo dozvěděl. Starší muž posmutněl v očích, ale jeho mimika naprosto odpovídala dlouhodobému výcviku a ještě delší službě u SFI. Martel nevěděl, jak na to má reagovat. Dobře, uvidím, co se dá dělat. Muže na obrazovce to zjevně neuspokojilo, ale nemohl nic jiného dělat. Martel se hodlal ještě ubezpečit. Znovu jeho prsty sjely na ovládací panel počítače. Musel chvíli čekat, ale výsledek se dostavil. Pane Tarkine. Pane předsedo. Na obrazovce se objevil předseda výrobu Rady Federace pro vnitřní bezpečnost profesor doktor James Veverka. Ano, pane Tarkine. Pronesl, ještě než se Martel stačil zeptat. Opravdu? Mám na to Vaše záruky? Otázal se Martel, nechtěl riskovat kariéru a všechno jen tak, a tohle mu přinese bezpečí, že to dělá na rozkaz člena Rady Federace na vysokém postu. Předseda jenom posmutněle kývl. Dobře, zařídím to. Ano, pane Tarkine, zařiďte to tak, jak Vám to bylo řečeno. Veverka konec. Obrazovka pohasla. Martel začal přemýšlet na téma, koho tím pověřit. Nevěděl koho, věděl, že se nemůže obrátit na Barta, ten má svých starostí dost, a jeho dva bývalí spolužáci byli v SFI, což je vylučovalo. Tedy aspoň podle záznamů byli v SFI. Zvolil tedy nejjednodušší variantu. T arkin veliteli bezpečnosti. Tady je velitel bezpečnosti. Ozval se hlas z komunikátoru. Veliteli, potřebuji 16 Vašich lidí, s komprimačními pulsními puškami a ručními phasery. Budou se u mne hlásit ihned a nepočítejte s nimi, dokud Vám je opět nepředám. Je mi líto, ale více vědět nesmíte. Nastala chvíle mlčení. V konečném důsledku asi ve veliteli bezpečnosti převážily povinnosti a zodpovědnost. Věděl, že Martel ho může obejít. Dobře, budou u Vás ihned. O několik málo minut později stála v Matově kanceláři skupina bezpečnostních důstojníků. Všem vysvětlil stávající situaci, a to i to, že v současnosti přijímají rozkazy jenom od něj. Všichni přikývli. Jejich výcvik elitních sil byl na nich znát. Vy čtyři půjdete se mnou. Ukázal Mat na první skupinu. Ano, pane. Dostala se mu automatická odpověď. Dobře. Ostatní na místa k tomu určená. Zbytek skupiny přikývl a odebral se na svá místa. Mat je rozdělil do 4 skupin, jenž budou držet stráž na vybraném místě základny, kde zatím bude držet Natalii Youds. Musel ještě pár věcí zajistit a tím je také pověřil – odklonit senzory od té místnosti, zakrýt Nataliin biosignál a také odstínit biosignály svých lidí. To zařídí už velitel skupiny sám, naštěstí. Po chvilce stál Martel s jeho 4členným doprovodem před dveřmi Natalie Youds. Byla ve svém pokoji. Zazvonil a ona mu otevřela. Natalie Youds, zatýkám Vás jménem Federace Spojených planet. Stráž! Řekl Martel dříve, než stačila Natalie nějak reagovat. Stráž ji obestoupila. Po předem vytyčené trase se dostaly do „tajné“ místnosti na základně, které bude pro Natalii a její ochránce dočasným domovem. Na místě se Martel otočil na Natalii. Tady bude zatím bydlet, nadporučíku. Natalie byla stále zmatená. Martel se tedy pustil do vysvětlovaní. Sdělil jí obvinění ze špionáže a z ze zločinu velezrady. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 1. 11. 2004, 22:45

Mark Rico

konec výcviku

Víceadmirál

VŠEM KADETŮM POZOR!!!!! VÁŠ VÝCVIK DNEŠKEM KONČÍ, ZÍTRA SEM DÁM HODNOCENÍ. KADETŮM, JEŽ PROŠLI, PŘEDEM GRATULUJI, KADETŮM, KTEŘÍ NE, PŘEJI HODNĚ ŠTĚSTÍ PŘI DALŠÍM POKUSU.

PS: Chci se omluvit, že mi to tak dlouho trvá, krapet poslední dobou nestíhám, což bylo také vidět na mém zapojení do mise SFI. Znovu se omlouvám. _________________ "...gegen alles!"


Chris Amber

Needless meeting

Kadet 4. ročníku

Vstupte. Ozvalo se nevrle z kajuty. Vešel jsem. Rozespalý poručík maríny Bart G. Farkas mě chladně přivítal.


Přejete si? Ano, jsem poručík Gatling, SF JAG. Jsem tu kvůli kadetu Amberovi. Vy jste obhájce pana Ambera ? To jsem. Přisvědčil jsem. A co máte za problém ? Přerušil jste svým operačním rozkazem směrnici 332/A Právního řádu. O čem je? Promnul si unaveně oči. Víte, já nejsem zrovna odborník přes práva. Že má každý obviněný právo mluvit se svým obhájcem o samotě v oddělené místnosti…a vaše nařízení, že se s panem Amberem smí mluvit pouze přes silové pole toto znemožňuje. Dlouze si mě měřil pohledem, načež prohlásil. To je všechno moc hezké pane obhájce, ale pan Amber je oddělen hned z několika důvodů. Jeho stav by nemusel být vhodný pro přímou komunikaci bez mezi silového pole, je to pro jeho a i Vaši ochranu, co Vám můžu zaručit je, že v místnosti budete sami, pokud máte ale i přes to nějaké stížnosti, obraťte se prosím na admirála Rica nebo jeho nynějšího zástupce. Pokud ten rozhodne jinak, tak se uvolím a dané podmínky Vám nechám vytvořit. Nechápejte to špatně, proti panu Amberovi jsem nikdy nic neměl, bohužel důkazy mluví proti němu. Toto se mi moc nelíbilo, ale ten muž byl jak skála, tvrdohlavý, ale neoblomný... S tím nesouhlasím. Určitě vznesu námitku na toto jednání zdejšímu veliteli. Doufám, že ten bude vstřícnější. Máte na to plné právo. Odpověděl na to bezduše Bart. Ještě nějaký problém ? Otočil jsem se a měl se k odchodu. Počkejte ještě. Zastavil mě. Můžu se vás na něco zeptat? Co si o Amberovi myslíte? Tohle vám nemusím říkat. Zkusil jsem to vyhýbavě vědom si paragrafu 072/C. Nemusíte…ale docela by mě to zajímalo, soukromě. Nedal se. Je to tak velké tajemství? Není. Připustil jsem. Tak tedy čistě objektivně – myslím, že nemá moc velkou šanci… Ale? Poznal zvláštní změnu v mém tónu. Ale osobně si myslím, že dvacet let, co mu nabízejí je moc…a že mu ten trest zničí život. A proto udělám všechno, abych ho z toho dostal. Řekl jsem pevně. Zničí život? Chytil mě za slovo. A kolik životů zničil on? On? Chytil jsem na oplátku já jeho. Ještě mu přece nebyla prokázána vina… A viděl jste někoho, kdo by o ní pochyboval? Stojí před vámi, například. Ušklíbl jsem se. To je ovšem subjektivní přístup… A ten váš snad ne? Odvětil jsem. Pane obhájce, já tam byl, viděl jsem ty nevinné lidi, ba dokonce i děti, jak umírali, popravdě to nebylo nic hezkého. Ať to udělal kdo chtěl, musí se zodpovídat.

Prozatím však vina ukazuje na pana Ambera. Dobrá, jak myslíte…Jenom ještě - Amber tam byl taky. No, ale nashledanou. Pokynul jsem mu ledabyle a vyšel ze dveří. No co, nakonec to není tak nejhorší. Sice mi nebylo plně vyhověno, ale na druhou stranu - nemůžeme pořád jen vyhrávat... Jen jsem si v tu chvíli říkal, proč jsem sem vlastně chodil...

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & Lt.(marine) Bart G. Farkas _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 2. 11. 2004, 8:42

Alexei Stukov

Mark Rico:

Praporčík

Já také doufám, že jsem prošel. A vaši neaktovnost, jsem si ani neuvědomil ve společnosti takových spolužáků. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

Majitel 3900. přízpěvku.

2. 11. 2004, 18:49

Bart G. Farkas

Kontrola



Martel si začal pomale uvědomovat, co je práce hlavního diplomatického důstojníka. Nebylo to nikterak snadné. Už předtím měl Martel představy o namáhavé a nikdy nekončící práci, ale tohle tedy rozhodně nečekal. Jak dny plynuly a Martel byl v plném nasazení - nejdříve s Klingony, pak se k tomu přidal ten kadet Amber a aby toho nebylo málo, tak jakmile se mu podařilo Klingony vyprovodit ze stanice, musí se ohlásit SFI a Rada Federace a dát mu nový, ještě náročnější úkol. V duchu přemýšlel, zdali je nadporučík opravdu vina. Je to možné. Podle toho, co četl, byl její otec opravdu zmije vyhřívající se na bedrech Federace. To dělalo Matemu v současnosti velké starosti. Navíc se ke všemu musí ještě přidat jeho práce pro sektor a stanici jako takovou. Únava se na něm už začala projevovat. Už nechodil do vůbec do baru a holocentra navštívil za poslední měsíc asi 1x. Mysl byla ovšem stále svěží díky vulkánským patlaninám, jenž opravdu zabíraly. Nicméně Mat vycítil, že i ty ho brzy zklamou, neměl žádný mistrovský výcvik, který by mu pomohl vydržet ještě déle. Jeho podrážka bot byla to jediné, co slyšel, když šel za Bartem z důvodu, jenž nesel název Chris Amber. Ještě včera by mu udělalo nesmírnou radost dívat se na mariňáky, jak tancují podle toho, jak on píska - dneska ani ne. Z ničeho nic sebou škubl, div nespadl na zem. V mžiku se otočil a uviděl, proč byl málem na zemi. Jeho bílý plášť, který byl součástí jeho bílé diplomatické roby se zachytil o nějaký výčnělek. Tady je strašnej bordel. Ulevil si nahlas. I v hlase bylo poznat, že blíží k hranici svých schopností. Sice měl na paměti Matrixovu větu, aby předal část svých povinností někomu jinému, ale Martel zatím nedokázal přesně rozlišit, co je důležité, a co ne. Za stávajících okolností to bylo ještě těžší. To už se však objevil u první hlídky mariňáků spadajících pod Barta. Jsem vyslanec Tarkin a jdu za vězněm Amberem. Oznámil jsem jim suše. Mariňáci si ho změřili od hlavy k patě, jeden z nich nakoukl do počítače, ověřil pár věcí a poté řekl. "Vítejte vyslanče, projděte prosím pod tímto zařízením." A ukázal rukou na jakýsi

podivný stroj. Mat zvažoval, jestli se má rozkřiknout, ale nakonec si řekl, že to nemá cenu. Prošel pod oním zázračným zařízením a čekal na výsledek. Mariňák se opět zadíval na obrazovku a pak pokýval hlavou. "V pořádku. Můžete vejít." A při tom kývl hlavou směrem k jedněm dveřím v uzavřené chodbě, u nichž stály další dva mariňáci, podle barvy označení patrně z jiného týmu. Těch mariňáků je tady jak psů. Na druhou stranu má Bart hezkou smečku. Pomyslel si Martel. Přistoupil k jednomu z mariňáků a otázal se jej. "Kde je poručík Farkas?" Mariňák vida osobu s vyšší hodností zasalutoval a odpověděl. "Poručík Farkas se nachází ve vnějším sekundárním ochranném koridoru v blízkosti vězně Ambera, pane." "Děkuji." Odvětí Martel. Zasalutování ho potěší, aspoň něco, čím si zpříjemní den. "Kudy vede cesta do toho, toho... No, na to místo, kde je poručík?" Mariňák se jal naťukat na počítačovu konzoly u dveří heslo, poté se dveře otevřeli a on řekl. "Tudy pane, projděte rovně přes vnější primární ochranný okruh, kde bude proveden opětovný sken, ale toho si nemusíte všímat, je automatický a probíhá neviditelně. No a na konci chodby by jste měl vidět další dva vojáky, kousek od nich stůl a u něho bývá převážně poručík, pane." "Diky." Poděkuje hezky Martel a vypraví se na daná místa. Cestou už ale nepřemýšlí nad tím, jak to bude řešit s Natalii Youds, ale jak to asi vypadá u Ambera. Dodržel všechny pokyny přesně, jak mu dobrák u vchodu poradil a opravdu se, i přes svůj orientační smysl, dostal k stolu, kde zrovna seděl Bart. Jako tradičně - nohy na stole. "Ahoj, Barte." Začal Mat rozmluvu se svým bývalým spolužákem. "Ahoj Mat....." Bart se v půlce věty zasekne, na chvíli se rozhlídne a pak se chvíli tváří zamyšleně. Najednou rychle vstane a zasalutuje. Došlo mu, že Martel je teď mnohem vyšší hodnost a bylo by, pro morálku jeho podřízených špatné, aby v jeho přítomnosti seděl s nohama na stole. "Pane vyslanče, je nám ctí, že jste se na nás přišel podívat." Neudrží se ale a smích se mu objeví na obličeji. Vojáci se naštěstí nedívají. Bart tu a tam dokázal i na škole Martela aspoň trochu rozesmát. Jeho neustále umíráčky si pamatuje dobře dodnes. Aby si zachoval tvář před vojáky, tak zcela povojensku zavelí. Pohov, poručíku. Poté se obrátí ke strážím. Počkejte venku. Mariňáci se na sebe jenom podívají, ale "zdvořilé požádání" uposlechnou. Nyní se Mat opět otočí k Bartovi. "Tak jak ti to jde?" Zavede Mat nejdříve téma na něco méně závažnějšího. Barta v tu chvíli smích přejde. Přidá další židli ke stolku a ukáže Martelovi, aby si sednul. Když se oba posadí, tak řekne. "Popravdě, od té havárie na stanici to jde nějak z kopce, kdybych neměl pořád na paměti, že se máme brzy s Vicky brát, nejspíš bych tu seřval několik úplně nevinných lidí." Vicky? Tu neznám, ale lituji ji již dopředu. A co teprve děti. Jestli Bart požádá Romanova, aby se ujal jejich výcviku, tak budou vše papat pěkně po čtverečkách a věci skládat do komínku. Do jeslí již vyfasují svůj první ruční

phasery, nebo 3P. Do školy by už jim mohli povolit i komprimační pulsní pušku. "Vicky? Kdo to je?" Zeptám se nahlas a zaženu myšlenky na jejich potencionální potomstvo. "Ta nejkrásnější dívka v celém vesmíru." Zasní se na chvíli Bart, ale když vidí, jak se Mat nechápavě dívá, tak dodá. "Teď jde do čtvrťáku na AHF, takže jelikož budou dělat též na McKinley, tak vás pak představím." Bart se konečně zase usměje. Vzpomínka na Vicky ho uklidňuje. Očividně je Bart při pomyšlení na Vicky v rozkladu, né-li přímo již v rozplývání se. Za to Martel i přes dobrou náladu se cítí strašně. "Tak to ti přeju. Doufám, že se má pozvánka na svatbu neztratí v poště, nebo díky poště." Přisadím si. "Neboj, bez tebe bych svatbu neuskutečnil, chci tam mít celou naši třídu, když to půjde." Potom se ale Bartovi opětovně vypaří úsměv z obličeje. "Kvůli tomu si ale nepřišel, že ne ? O co jde ?" Martel se napřímil. "Ano, kvůli tomu jsem nepřišel. V tisku se objevily nejrůznější fámy a spekulace na téma, jak se tady má Amber. Volal mi sám generální tajemník Rady Federace a defakto mi dal rozkaz, abych to tu prošetřil osobně. Pak musím napsat podrobnou zprávu a odeslat ji." Mat se podívá na Barta a na jeho překvapený výraz, asi nečekal, že ho přijde zkontrolovat někdo jiný než Rico. Martelovi to také nebylo zrovna dvakrát příjemné, ale rozkaz je rozkaz a sám byl zvědav, jak to tu vypadá. Bart zatřepal hlavou na znamení, že tuto logiku moc nechápe, ale pak mávl rukou a řekl. "Žádný problém, klidně to tady prozkoumej, budeme ti k dispozici, nic neskrýváme, pan Amber má normální přísun potravy, jako každý na stanici, donesli jsme mu pár jeho knížek, aby se tu nenudil, jediné, co má narozdíl od jiných, je zvýšený dozor nad jeho osobou." Mat přikývl na znamení toho, že rozumí. Společně s Bartem začal inspekci. Osobně nařídil, aby se ti dva gentlemani vrátili a pohlídali Chrise Ambera, zatímco Martel vyzkoušel i jeho postel, jaká je. Prohlédl si tituly, které pan Amber čte. Něco takového by v životě nečetl, ale nikdo ho také nenutí. Zkontroloval ještě celu, pak nakázal strážím, aby pana Ambera dali zpět do kajuty. Během jeho pohybu mimo vězeňskou celu panovaly další velmi přísná bezpečnostní opatření, jako uzamčené dveře na kód a i stráže v předmístnosti zaujali pozice pro lepší chycení případného narušitele. Ještě několik dalších minut šmejdil po celé místnosti a hledal, co by mohlo být v rozporu s právními předpisy. Nic závažného však neshledal. "Fajn, je to dobrý. Ještě mi dej jeho jídelníček, co měl za poslední týden." Vypravil ze sebe Martel, přičemž stál stále k Bartovi zády a se zájmem si prohlížel Chrise. Osobu, jenž pravděpodobně byla pachatelem, ale třeba se Martel stejně jako ostatní plete. Ten poručík Gatling opravdu stojí za Amberem. Martelovi se sevřel žaludek - proti ostříleným chlapcům z JAGu to nebude mít lehké.

Bart uchopil padd na němž byl sepsán jídelníček pana Ambera během pobytu na základně. "Tady to máš. Je to škoda, že tak mladý muž bude pravděpodobně pykat za jedinou chybu, které se navíc nechtěně. dopustil. Horší je však podle mě ten sžírající pocit, který by mě nejspíš zničil. Pocit viny za všechny oběti nehody." Bart se tvářil nadmíru smutně, tento fakt mu nedával spát, litoval Chrise, ale taktéž litoval rodiny těch zemřelých i samotné zemřelé. Martel sebou škubl a prudce se otočil na Barta, Martelův hlas byl sice klidný, ale zároveň z něj sršel chlad. "Pocit je hezká věc, ale spravedlnosti bude učiněno zadost." Pronesl tímto nezvyklým hlasem směrem k Bartovi. "Děkuji za ten seznam." Zběžně seznam projel, měl standardní stravu, nemůže si tedy stěžovat. "To by bylo z mé strany vše, tedy aspoň doufám." Bart se nadechl a řekl. "Bohužel, spravedlnost je slepá. Co se však stalo už nelze napravit. Možná by sis měl trošku odpočinout Mate, vypadáš dost unaveně." Poté se zas posadí na svoji pohodlnou židli. Někdy si pro sebe říká, že už ho tento úkol nudí, ale na druhou stranu, je to důležitá věc a ty se mají řešit no a alespoň ukáže, že mu nadřízení mohou důvěřovat. Odpočinout? Jistě, to bych potřeboval, ale nemohu." Řeknu smutným hlasem Bartovi. "Tak se měj starý brachu." Rozloučím se opouštím prostor věznice. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and attaché Martel Tarkin _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 2. 11. 2004, 21:47

Mark Rico

HODNOCENÍ KADETŮ- 02

Víceadmirál

Tak, pánové, máte tu čest být druhý ročník, jež promuje na základně. Tentokrát je vás jen pět a z toho jen tři prošli, bohužel. Je to dost málo, ale ti dva to, doufám, nevzdají a společně s dalším ročníkem budou pokračovat. Přesné podmínky s nimi ještě proberu v interní poště, nebo skrze ICQ.


Pár slov k průběhu vaší služby: Všichni jste se (až na pana Vaculu) zapojili nějakým způsobem do misí, jež právě probíhají. To oceňuji. Aktivitu máte všichni dobrou, nebo ještě lepší a nehrabete si jen na vlastním písečku. Snažte se, klidně tvořte vlastní děj, ale neseparujte se, snažte se zatáhnout lidi okolo sebe do vašeho příběhu. Hrát sám, to nemá žádnou výhodu a nakonec zjistíte, že jste opravdu sami a nikdo vás ani nečte. Pokračujte tak, jako doposud a povýšení a kariera vás nemine. Chci vám popřát hodně štěstí do další služby a jen tak dál. Odvádíte doboru práci. Vzhůru ke hvězdám.

Kontra-admirál Mark Rico Velící důstojník Hvězdná základna McKinley Chris Amber Pozice- Kontrola letových operací Počet příspěvků za misi- 7 Konečné hodnocení- / Doporučená pozice- / Hodnocení & doporučení: Nevím odkud to vzít,- jestli začít tím, že budu vyjmenovávat klady a pak to zazdím tvým celkovým hodnocením, nebo nejdříve zazdít a pak se to snažit zlepšit. Po kratším uvažování jsem se rozhodl pro druhou variantu. To, co jsi napsal, jsem nečekal ani já, ani nikdo v mém okolí. Viděl jsem už hodně za dobu, co hraju internetové hry a vůbec RPG, ale aby se někdo podobným způsobem odsoudil a zničil, to jsem vážně neviděl. Nevidím jediný rozumný důvod, proč jsi to udělal. Když jsi se mě na to ptal, myslel jsem, že napíšeš něco jako Maxis a vážně se těším na proces, netuším, čím se hodláš hájit (tím tě nechci urazit, jen jsem zvědavý). K tvým příspěvkům, nepíšeš vůbec špatně, to ne. Trochu mi vadí ta žlutá, nemám jí rád, ale to je subjektivní pocit, kterým se nezaobírej. Gramatika je pěkná, velice pěkná, málokdy narazím na chybu. Sloh taky ujde. Řekl bych, že je vysoko nad průměrem. Jinými slovy píšeš hezky. Jen vzhledově působí tvoje logy dost chaotický, chtělo by to víc řádu, nějak si je rozdělit- řekněme třeba používáním uvozovek a enteru. Bude to vypadat lépe. Konečně, to ti je ale jasné, hodnost praporčíka ode mne dnes nedostaneš. Je mi líto. Až skončí soud, navrhuju to vyřešit nějak dál. Bohužel, napsal jsi si to sám a s tím se nedá nic dělat. Byla by ale škoda o tebe přijít, v tom je většina lidí za jedno. Semper Fi. Ka’Vor Pozice- Operační důstojník Počet příspěvků za misi- 84% Konečné hodnocení- 10 Doporučená pozice- Operační důstojník na Hvězdné základně McKinley Hodnocení & doporučení: 84%, to je dobrá známka a myslím, že si jí aktivitou a tím, jak píšeš, zasloužíš. Máš nepochybně hezkou stylizaci, to se musí nechat. Teď už budu jen vytýkat. První věcí, na kterou si dávej pozor a kterou zkus opravit je spojování vět. Píšeš dost úsečně a trochu mi přijde, že nevíš kudy kam. Př: Přišel jsem tam. Stál tam poručík. Přešel jsem k němu. Otočil se... Čte se to pak dost divně a vyvolává to ve mě pocity, že nad každou větou příliš přemýšlíš a zvažuješ, co uděláš dál. Používej více souvětí a trochu více navazuj. Dále si dej pozor na opakující se slova (tam nic a tam něco, bych, jsi, jsem etc.). To také hodně škodí dojmu. Poslední, na co tě chci upozornit jsou hrubky. Více kontrol, případně pravidla to vyřeší. Jsou to většinou věci, na které přijdeš časem. Nic vážného. Gratuluji k hodnosti. Thomas Johnson Pozice- Vědecký důstojník Počet příspěvků za misi- 10 Konečné hodnocení- 98% Doporučená pozice- inženýr na USS Posseidon Hodnocení & doporučení: Nerad někoho jen chválím, ale tady to prostě asi nepůjde jinak. Sloh na jedničku, opravdu minimum hrubek (po pravdě si ani žádnou nevybavuji), členění logů, jejich délka... vše je na jedničku. Chybí jen 2%. To kvůli motivaci. Alexei Stukov Pozice- Bezpečnostní důstojník Počet příspěvků za misi- 7

Konečné hodnocení- 55% Doporučená pozice- Bezpečnostní důstojník na Hvězdné základně McKinley Hodnocení & doporučení: Kadet Stukov. Zní to hezky, že? No, za chvilku budete praporčík Stukov. Gratuluji. Nebylo to ale lehké rozhodování. Máš hodně co zlepšovat, doporučuji třeba Thomase jako vzor. Předně se zaměř na gramatiku, podařilo se mi občas narazit (zakopnout a dost tvrdě upadnout) na hrubku, která byla naprosto otřesná (pro příklad výš to?). Tohle se dá vyřešit snadno, piš ve wordu se zapnutým opravováních chyb. Sám ti ukáže, kde píšeš špatně, nebo používej pravidla českého pravopisu. Tvoje logy jsou také dost krátké, mohly by rozhodně být delší (když to srovnám třeba s již zmíněným Thomasem, je to až hrozivý rozdíl). Nemůžu tě ale nepochválit za úpravu. Logy jsou krásně odřádkované, používáš jak tučné písmo, tak kurzívu, prostě pastva pro oči. Úprava, že jsi splnil limit a to, jak mám rád Rusko nakonec rozhodlo. For russian people! Lubomír Vacula Pozice- Xenobiolog Počet příspěvků za misi- / Konečné hodnocení- / Doporučená pozice- / Hodnocení & doporučení: Je mi líto, nedostal jsem tvůj reparát. Budeš muset opakovat ročník. Tentokrát ale na pozici lékaře, předejdeme tak dalším nedorozumněním. Více štěstí (a hlavně aktivity) v dalším ročníku. _________________ "...gegen alles!" 2. 11. 2004, 22:33

Thomas Johnson

Dnes budeme smutní, ano ?

Podporučík


Thomas stál proti oknu a v šeru temnoty, která ho s nevídanou lehkostí obklopovala ve větší míře, než byl zvyklý, brouzdal jeho smutek. V posledních útržcích denního světla, jež s pomalou nostalgií prolétaly jiskřivou skleněnou stěnou okna, se leskly na tmavém pozadí pochmurné kajuty frčky praporčíka. Padal na ně prach, klidně se snášel a jakoby v podobnosti času, který Thomasovi zbýval do smrti, zanášel jeho úspěchy tlustou vrstvou lisdkého bláta. Hvězdy planuly dál svojí nezištnou krásou a on jen doufal, že tam dlouho budou. Stát a trhat hvězdy bez rozmýšlení, jako granátová jablka z mohutného keře, bez ostychu z ostatních, mstivé, hloupě krátkozraké a nevědomky tak zlé společnosti, jež ho obklopovala s velkolepostí mořského dmutí a jako mocná vlna, jež se čeří o ostrá skaliska, ho obplouvala a nenechala být, to byl jeho sen.

Ruce v kapsách kalhot měl zaťaté, ale bylo mu jasné, že nic už nezmění. Jeho snažení se ztrácí v hloubkách lidské bezduchosti a jednoduchosti... Kajuta mu nenabízela žádné útočiště, snaha odpočinout si od složitých lidí byla marná, skrývat se před nimi mohl, ale před sebou ne ... Zahnal myšlenky na spásné řešení všech jeho problémů. Život je přeci krásný. Ano, je, krása je pojem sám pro sebe. Krása Thomase obklopovala ze všech stran, hlataná všemi ostatními jako spása jejich smyslů života však zůstávala stranou Thomasovým očím. Kde má hledat krásu, když doména jeho vkusu byla sluncem prolitou, jasně a živě rostoucí zahradou, jež mu hloupá společnost zamkla a klíč odhodila do černé díry ... Člověk nemusí být génius, aby se dovtípil, že se dočká tak nanejvýš kvantových vývržků monstra černé díry, které v porovnání s odporností a obludností Thomasova nitra, kam nikdo neviděl, což pro něj bylo možná ještě horší, bylo poslem nevinného archanděla. Kdy má člověk jako Thomas právo přestat se hnusit sám sobě ? Replikátor zářil opět modře, v jeho jasu se Thomas topil, blýskot fotonů byl dnes jedinou jeho podporou ve špatné náladě. Hrnek se objevil neprodleně poté, co se urovnal poslední atom. Thomas zvedl ruku z panelu a prostorem, jež oblýval doposud jen vůní zaschlých slz na jeho tváři, se protáhl silný závoj vůně zeleného čaje. S trýzní, pro něj v poslední

době ne tolik typickou, pozoroval sám sebe v zrdcadle, v páře unikající z hrnku, jež vykreslovala do atmosféry malou, v efeméře svého smyslu zdobenou secesní křivku. Thomas se posadil do měkkého křesla, v naději, že změna polohy mu prospěje, složil hlavu do dlaní. Chvíli bylo ticho, narušované snad jen výrazně ztlumenými a sotva slyšitelnými ozvěnami úderů jeho srdce a přerývavými nádechy. Klid zanedlouho vystřídaly tiché vzlyky, které se nesly pokojem s nepředstavitelnou lehkostí a dodávaly atmosféře smutku poněkud charakterističtější ráz. Ozvěny jeho žalu vytvářely zajímavou zvukovou kulisu jeho myšlenkám, zněly krásně, molově. Sedmnáctiletý Arthur Rimbaud si ve svém životě génia užíval právě svých podivných sexuálních choutek a nechal knihu básní na Thomasově stolku. Otevřenou a s listy prázdnými ... Thomas zauvažoval, zda někdo z čtenářů přečetl tenhle log až sem. Ne, ani jeden člověk. Tuhle větu si asi nikdo nikdy nepřečte. A kdo ano, má můj obdiv... Slzy pomalu usychaly a další už nepřitékaly. Smutek pomalu odezníval, stejně jako vždy, Thomas se snažil povzbudit náladu nějakou čokoládou. Smutek odešel, bývalo snění. Snění o krásné společnosti kolem něj, snění o všem, čeho nedosáhl nebo dosáhnout nemohl... Z oparu soumraku potemnělé kajuty se začala vynořovat postava. Thomas se už nebál, věděl, že mu neublíží. Představa krásné bytosti vystoupila se snů a posadila se na postel. V čem spočívá taková štědrost boha, jenž mi přidělil natolik úchvatný osud ? Spočívá v jeho akutně magalomanském smyslu pro ironii. Bavil se dobře jeho osudy, Thomas jen dál tonul ve svých představách. Bytost se dotkla zlehka jeho vlasů. Thomas tu ruku odtáhl a řekl polohlasně : "Dnes budeme jen smutní, ano ?" _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 3. 11. 2004, 0:05

Mark Rico

An enemy within

Víceadmirál

Po několika perných chvílích se konečně na obrazovce objevil Ricův obličej. Byl na nějakém banketu, či co. „Sandro, to je mi překvapení. Co potřebuješ? Já tu mám dost práce.“ Rico dal skoro neznatelný důraz na slovo dost. Sandra si toho všimla, ale tohle bylo důležité. „Jak jste rozkázal, sledovala jsem Natlaii. Byla zadržena naším vyslancem. panem Tarkinem.“


Rico si promnul bradu: „To jsem předpokládal. Určitě nejedná na svojí pěst, někdo mu dal rozkazy. Informoval velení stanice?“ „Ne.“ „Pak to musí být někdo, kdo nechce, aby jsme o tom věděli. Tipuji to na rozvětku, mají nejlepší důvod. Snažil jsem se tomu předejít, ale očividně nejsem dost rychlý. No, mrknu se co tu můžu udělat. Kopii vysílání nemáš, že?“ „Ne, bylo zakódované. Ale víme, odkud vycházelo. Volali nás z San Franciska, Úřad rady federace. „To vypadá na někoho hodně vysoko. Asi zajedu za generálním tajemníkem. Uvidíme, co mi k tomu řekne.“ „Admirále?“ „Neboj, znám ho, několikrát jsem s ním jednal. Je to dobrý a moudrý člověk a jestli se něco stalo, řekne mi to. Vsadím se, že za tím stojí rozvětka. Zachovej klid, zjistím co se dá a ozvu se ti.“ „Jistě.“ Sandra ukončila spojení a začala se věnovat svým pocitům. Kam až můžou šahat pravomoce a známosti admirála McKinley? Asi hodně daleko. =/\= O pět hodin později =/\=

Martel seděl ve své kanceláři a přemítal, co se bude nadále dít s nadporučíkem. Uvažoval, jak vše zařídit nejlépe a přitom nevyvolat rozruch. V hlavě se mu rodil plán, který by byl i přijatelný. Nechá nadporučíka transportovat na nějakou loď a potom tu loď pošle do jiného sektoru, aby Rico a jeho kumpáni ztratili přehled a tím pádem i možnost ovlivňování. Ano, to je dobrý nápad, pochvalova sám sebe Martel. Dveře se však z ničeho nic otevřely a dovnitř vstoupila kapitán Sandra Hayds. Moc se nerozpakovala, rovnou hodila před Martela PADD. Stoupla si před stůl a mlčela. Martel si vzal padd do ruky a pustil se do čtení. Po chvíli skočnil a zadíval se na kapitána. V paddu bylo napsané, že obvinění proti nadporučíkovi Youds byla stažena v plném znění a podepsáno přímo generálním tajemníkem. Martel se napřímil, aby pohlédl přímo kapitánovi do očí. Viděl v nich výsměch a zároveň radost z toho, co nyní musí Martel udělat. "Je v tericální sekci 6, patro 8, dveře číslo 14. Budu informovat stráže." Pronesl Martel se vší důstojností, která mu zbývala. Vyslanec čekal, že kapitán odejde, ale neměla se k tomu. Zreplikovala si ledový čaj a posadila se naproti Martelovi. Kapitán se neměla k odchodu, a tak ji Martel chtěl přinutit. Sedl si k počítači a spojil se s velitelem oddílu. "Tady je vyslanec Tarkin, propusťte nadporučíka a vraťte se na svá původní místa, veliteli." Potom se otočil zpět ke kapitánovi. "Zařízeno." Utrousil jejím směrem. "Po pravdě, mám ještě něco na srdci." napila se, položila svůj čaj na stůl a pak složila ruce úhledně na před sebe: "Doufám, že nevadí, že vás nebudu oslovovat Excelence. Nesnáším to oslovení. To předem. Druhá věc je, že se chci zeptat, z jakého důvodu nebylo velení stanice informováno o zadržení nadporučíka Natalie Youds?" Ještě do toho bude rejpat, ale nezbývá, než jí dát odpovědi, které chce. "Nebylo informováno podle rozkazu, které jsem obdržel do generálního tajemníka Rady Federace. To oslovení vadit nebude." Ale na Martelově hlase bylo poznat nejen vysílení z práce hlavních diplomatických důstojníků pro sektor 001 a stanice SB1 McKinley, ale také nepěkná příchuť toho, že tu kapitán je a snaží se z něj něco dostat. Sandra se tentokrát neusmívala: "Po pravdě jsem od vás čekala větší solidaritu." Martel se na ní podíval. "Opravdu?" Dodal. Bylo to ovšem jenom nějaké gesto, aby se mohl věnovat sám sobě a pocitům, které se teď v něm křížily. Kapitán tu sedí a očekává snad, že Martel bude všechno krýt? Nikdy. Nicméně čekal na kapitánovu odpověď a nesnažil se dát najevo své emoce, pocity. Své chování přísně reguloval. Kapitán pokývala hlavou: „Asi takhle, Tarkine, přejdu rovnou k věci. Dříve, či později ti dojde, že stanice je v dění a vlivu všemožných politických sfér. Byl jsi sem dosazen kvůli svým schopnostem, pokud se projevíš, jako že na to nemáš, brzo tě někdo rozmázne. Všichni tu občas mají nějaký problém. A tím, že budeš hrát sám na sebe si nepomůžeš. Kdyby přišlo něco, co by se křížilo s tvými plány, informovali by jsme tě neprodleně. Říkejme tomu třeba konzultace. Chápeš co tím myslím?“ V tuto chvíli mi bylo absolutně jedno, co mi kapitán říká. Bylo mi jasné, že si chce jen vychutnat své vítězství."Chápu." Utrhnul jsem se na ni. Asi to bylo poznat, ale nic velkého ani převratného to nebylo. Nicméně jsem si nemohl odpoustit jednu poznámku. "Takže až Vám přijde rozkaz, kapitáne, abyste zatkla admirála Rica, tak to s ním budete nejdříve konzultovat?" Vyznělo velmi irocniky a upřímně řečeno, takhle jsem to chtěl. „Ne, ale rozkaz nezněl zatknout admirála Rica. A mimochodem, zapletl jste se do hry, o které prozatím nic nevíte. Možná vám to přijde jako prázdné vyhrožování, ale to opravdu nemám v úmyslu. Jen po vás chci, aby jste začal respektovat, jak to na stanici chodí. Nezatýkat nikoho, pokud nevíte proč. Pamatujte, že takhle často odvolávat rozkazy nebude dobré pro vaši pověst a vůbec pro nikoho dalšího. Chápete už?“ Očividně chce dělat "otcovskoučitelské" kázání. Pomyslel jsi Martel. "O rozkazech se nediskutuje, kapitáne." Řeknu velice ostrým a chladným hlasem, i moje zorčičky se zúžily.

Sandra se zvedla: „Moc dobře chápete, co tím myslím, nedělejte ze sebe idiota, nebo nějakého slušňáčka. Vy jste tady kvůli politice. Respektujte, jak to tu chodí. Všichni to tu respektují. To, s čím si hrajete, neprospěje jedině vám. To je asi tak vše, co sem chtěla říci.“ "To máte pravdu, kapitáne. Zatýkat na potkání se nemá. Nic méně, pokud jsou k tomu rozkazy, tak bych klidně zatkl i Vás nebo admirála Rica." Martel se pohodlněji uvelebil v křesle a své ruce si položil na hruď. Ještě předtím je však spjal. "Nepřekrucujte, co jsem řekla a raději začněte přemýšlet. Vyhneme se tak podobným setkáím. Prozatím naschle, Tarkine." "Naschledanou, kapitane." Martel se jen v klidu posadil do křesla a ze své konzole počítače uzamkl dveře po kapitánově odchodu. Rico byl v podezreni - je to trochu jine, nez ho obvini - dukazy se nejprve sezenou... Created by Rear Admiral Mark Rico & captain Sandra Hayds (NPC) & attaché Martel Tarkin _________________ "...gegen alles!" 3. 11. 2004, 0:47

Chris Amber

Gambit offer

Kadet 4. ročníku

Nechte nás o samotě, prosím. Zavolám vás, budu-li potřebovat pomoc. Zvedl jsem hlavu. Byl to ten poručík Gatling. Stráž uposlechla jeho rozkazu a vytratila se za dveře .


Tak, protáhl si Gatling prsty, až mu docela hlasitě zapraskaly klouby. Konečně jsme sami. Přešel k mé cele. Bohužel mi nedovolili vypnout to silové pole. Věřte, rád bych to udělal, ale rozkazy jsou rozkazy…Zajdu asi ještě za kontraadmirálem… Slova se z něj sypala jako z automatu. To je trochu jeho chyba – moc mluví. Ale u právníka to asi zas až takový nedostatek není… Nechal jsem ho ještě chvíli řečnit, ale když už začínal zabíhat od tématu, přerušil jsem ho. To je všechno hezké, pane, ale mě by spíš zajímalo, co bude s procesem…ostatně tady to nemám tak špatné, abych si mohl stěžovat, ale jestli se dostanu do opravdového vězení… Nechtěně jsem napodobil jeho styl vyjadřování v dlouhých větách. Ach, ano. Promiňte, nechal jsem se asi trochu unést egoismem. Máte pravdu, neměl bych… Už zase začíná Takže k vašemu případu. Rozhoupal se konečně. Bylo vzneseno obvinění v celkem 4 bodech : 1.) 2.) 3.) 4.)

Porušení vnitřních bezpečnostních předpisů Z všeobecného ohrožení Ze zanedbání povinností s následkem smrti Z neuposlechnutí rozkazu k návratu

Hrozí vám víc než 30 let, pokud vás shledají vinným…poslední nabídka dohody je 20 let. Hm, ušklíbl jsem se. Můžeme s tím něco dělat? Napadá vás něco? Zeptal jsem se s nadějí, i když malou. Budete možná překvapen, ale ano, tedy alespoň něco. Povzbuzoval mě. Především můžeme, myslím celkem snadno vyvrátit 4.bod obžaloby – záchrana

života Ashley bude přesvědčivým argumentem a pokud máte pravdu s tím, co vám tehdy řekl ten podporučík Levine, tak je to v suchu. Nemusel jsem ale být právník, abych tušil, že to neznamená víc než pár měsíců…oproti 30 zbývajícím létům… K tomu zbytku. Sebral mi nevyslovenou otázku. Jediná šance je podle mě uhrát to na váš nedostatečný výcvik. Nepochopil jsem hned, kam tím míří, a tak jsem zprvu neprotestoval. To si představujete jak? Zeptal jsem se. No. Rozvíjel Gatling myšlenku. Stalo se to během prvního týdnu vaší služby, že? Je tedy dost dobře možné, že jste nebyl dostatečně vycvičen v oboru navigace lodí a váš instruktor… Teď už mi to došlo.Chce to hodit na Akiru! To nemůžu přes všechno připustit. Ne! Tenhle postup rozhodně odmítám. Prohlásil jsem kategoricky. Můj instruktor za moje selhání nemůže. Vaše selhání? Jestli si tohle myslíte, tak můžete s klidem přijmout dohodu… Nepřijmu, ale na tomhle trvám. Řekl jsem. Gatling pokrčil rameny. Jak myslíte, ale potom budou vaše šance minimální… Ale bude to fér. Chci bojovat až do konce, ale ne za každou cenu… Věřím, že něco vymyslíte. Musí to přece jít i jinak. Možná ano. Uvažoval. Nemůžu ale zaručit úspěch… A do teď jste mohl? Sbalil si beze slova materiály, zvedl se a měl se k odchodu. Taková změna chování mě docela překvapila. Ne, nemohl. A odešel bez dalšího rozloučení.

Chris Amber & Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 3. 11. 2004, 10:54

Chris Amber

Looking for the witnesses - part 1

Kadet 4. ročníku

Vyletěl jsem z vězení jako řízená střela. To je opravdu případ, ten Amber. Jediná šance, kterou ještě má a on ji zahodí? Má to vůbec cenu ho hájit? Skončil jsem. Oznámil jsem stručně stráži a opustil tyto neveselé prostory vězeňského komplexu.


Musím se uklidnit. Nechce přijmout můj návrh? Fajn. Je to ostatně jeho právo (které tak vehementně hájím). A moje povinnost je potom vymyslet jiný. „Aut vincere, aut mori.“ (Zvítězit, nebo zemřít). Takže do toho. Nejdřív bych měl asi zajistit ten 4. bod. Za prvé, zajdu za Levinem. Našel jsem ho teprve po dlouhém hledání v jednom z barů. Podporučík Levine? Oslovil jsem ho. Vzhlédl od své skleničky. Nevypadal teď moc dobře. Tedy nevím, jak vypadá normálně, ale teď bylo jasně vidět, že moc nespal, byl neoholený a všechno to, co musel vypít mu taky nepřidalo.

Ano. Přejete si? Zeptal se pomalu. Jsem poručík Gatling, SF JAG. Potřebuji s vámi mluvit. Určitě vám jde o toho kadeta…Ambera? Ano, to je ono. Přisvědčil jsem. Budu potřebovat vaše svědectví. U soudu? To nedostanete. Odmítl. Překvapilo mě to. Proč? Potřebuju vás, abyste Amberovi trochu pomohl… Pomáhat mu? Proč? Zkoumavě jsem se na něj podíval a měl chuť ptát se stejně. Pak mi to ale došlo. Levine, podle Amberovy výpovědi, které nemám důvod nevěřit, první viděl, že Destiny letí jinam než má…Ale neuvědomil si, co se stane…na rozdíl od Ambera, tedy pokud mi nelhal. Tak tohle je taktika, která se dá použít – když si toho nevšimne důstojník s několikaletou praxí, tak co chtějí od kadeta, nováčka? O to víc jsem teď Levina potřeboval. Musel jsem ho tedy přesvědčit . Já vám řeknu proč. Odvětil jsem ostře. Protože to nebylo jen jeho selhání, ale taky vaše. Nadechl se, jako by chtěl něco namítnout, ale já ho nenechal. Vy jste viděl, že Destiny letí špatným směrem, ale nezareagoval jste tak, jak bylo potřeba, že? Musel to udělat on…a to už bylo pozdě. Vy jste měl Destiny odklonit, ale neudělal jste to… Jeho obličej se postupně zkřivoval do útrpné grimasy, jak jsem mluvil. Zřejmě si v duchu přehrával ony události…Bylo mu najdnou do pláče. Teď nesmím polevit. Zúžil jsem oči při pohledu na něj. Vy to víte. Pokračoval jsem s nezměněnou tvrdostí. Proto teď vypadáte takhle…jen popíjíte v baru…a Amber teď čeká na soud a hrozí mu 30 let, vám nic…Proto byste mu měl pomoct, jak jen můžete! Třesoucí se rukou sáhl po nedopité skleničce, ale pak se v něm cosi zlomilo, sklenici rázem smetl ze stolu a velmi pomalu, s přemáháním, řekl. Víte, že to může znamenat vězení pro mě? Ano, to vím. Nepolevil jsem. Ale proč Amber místo vás? Bouchl pěstí do stolu a vstal. Sakra! Tak to svědectví máte mít. Vykřikl na celý bar. V duchu jsem se zaradoval. To je jeden…

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & 2ndLt. Thomas Levine (NPC) _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Naposledy upravil Chris Amber dne 5. 11. 2004, 14:55, celkově upraveno 1 krát 3. 11. 2004, 15:30

Natalia Youds

Strange day

Anonymní

Natália seděla v cele, kterou jí připravil vyslanec Tarkin. teprve nyní se pomalu vzpamatovávala z toho co se stalo. Pravda, měla to čekat, věděla že Balard tu její malou vzpoury nenechá jenom tak. Skrze silové pole ji po očku neustále sledoval podporučík od bezpečnosti. Nat se prozatím bavila tím, že mu jeho pohledy vracela. Občas udělala nějaký úšklebek a sledovala, jak podporučík rudne vzteky. Nebylo

divu, vždyť to byl Bajoran a Nat obvinili z práce pro Cardassiany. Po několika minutách jí to ale přestalo bavit a natáhla se na postel. Přemýšlela co bude dělat dál. Samozřejmě "dělat" byl relativní pojem. Teď totiž nemohla dělat vůbec nic. Mohla jenom sedět a čekat co se stane. Naštěstí ale nečekala dlouho, protože za několik málo hodin se objevil poručík od bezpečnosti. Byla zproštěna všech obvinění. Můžete jít," řekl prostě zatímco vypínal silové pole. "Zproštěna?!" podívala se na něj nevěřícně Nat. Poručík kývnul. Tak to bylo rychlé, pomyslela si. Když vás obviní z velezrady, není běžné aby jste byli za pár hodin propuštěni. Asi zasáhla vyšší moc, ale s bohem neměla určitě nic společného. Nat vstala a vyšla ven z cely. Ještě jednou se vítězoslavně podívala na Bajorana, který ji před tím hlídal a vydala se nočními chodbami základny zpět ke kajutám pro hosty. Když dorazila místnost byla ve stejném stavu v jakém ji opustila, nezdálo se, že by ji někdo prohledával. Téměř neslyšně ze sebe svlékla uniformu a jenom ve spodmím prádle vlezla do postele. Hned ráno zjistí co se to vlastně stalo. Ale až ráno, teď byla k smrti unavená . Usnlula skoro hned jak zavřela oči. V noci se znovu dostala do pole asteroidů. Sledovala třetí deltaplán, ten se ale pořád nechtěl přiblížit. Dostala zásah torpédem a vypadli štíty, znovu se podívala na deltaplán ale nen už tam nebyl. Změnil se v malé bílé zvíře se čtyřmi nohami a měkkou srstí. Nat zrychlila ale pořád ho nemohla dohonit, byla teď v nějaké ulici, nebe zářilo oranžovou barvou. Zvířátko zatočilo za roh, Nat ho následovala. Sedělo v u nějakého harampádí na konci malé slepé uličky. Natálie se k němu pomalu blížila. Už bylo jen dva metry, už jenom metr. Vzalo ho do náručí, třáslo se ale po chvíli začalo spokojeně vrnět. V tom uslyšela hlasy, prudce se otočila. Z druhého konce uličky přicházelo asi pět dětí tak kolem devíti let. Nat couvla, bála se, ale nemohla nikam utéct. Pomalu couvala, ale ty děti si jí už všimly. Byly to všechno Cardassiané. Nejstarší chlapec něco říkal ale Nat mu nerozuměla. Chtěla kolem něj proběhnout ale nepovedlo se jít to. Strčil do ní a ona upadla. Zvířátko jí vyklouzlo z náruče a uteklo Nat za ním zavolala ale nic. Děti se začali smát. Vstala ale další z chlapců ji znovu srazil na Zem... Probudila se. Na tváři měla kapičky potu. Když se znovu zorientovala kde je, vstala a přešla k replikátoru. "Colu s ledem," řekla tiše a v replikátoru se okamžitě materializovala skelnice. Vzala ji, a sedla si ke konferenčnímu stolku. Přemýšlela jestli Rico, tedy pokud to byl Rico kdo zařídil její propuštění, vůbec ví co udělal. Nezná ji a o její minulosti neví nic. Jak si může být tak jistý že opravdu není Cardassijským agentem? Ráno si musí na všechny tyhle otázky odpovědět. Když dopila, šla si znovu lehnout a znovu velmi rychle usnula. Zbytek noci už spala klidně. 3. 11. 2004, 18:05

Martel Tarkin

The start of the Ende

Konzul

Mat po odchodu kapitána seděl sám v kanceláři ničím a nikým nerušen. Od běžného života ho dělily jedny dveře, které v současnosti byly zamčeny. Neustále se díval do prázdna a v hlavě se mu honily nejrůznější myšlenky. Nevěděl přesně, co dělat. Otočil se k obrovskému oknu, za nímž spatřil opět onen dokonalý vesmír. Hrál jako tradičně svými nejlepšími skvosty – spousty hvězd zářily do černočerného prostoru, ale přesto i na vzdálenost několika stovek světelných let, dokáže světlo projít až sem. Skrz všem útrapám a překážkám, jenž musí překonat.


Chvíli se na to díval a doufal, že ho to uklidní, jako už mnohokrát. Mýlil se. Tentokráte se dostavoval žádný efekt. Jeho hrdost mu však neumožňovala zajít za admirálem ani kapitánem a promluvit si s nimi. Ne, to nikdy. On je Martel Tarkin, osoba nezávislá na nich dvou. Sice už si v koutku duše na chvíli připustil, že nezávislý asi nikdy nebude, ale stejně toho chtěl dosáhnout. Martel si vždy pamatoval jeden citát. Krásné sny jsou hezké, ale i noční můry jsou lepší než žádné sny. Ten, kdo nemá sny, nežije a jeho život je chudý. Tím se celou dobu posiloval.

Mat měl hodně snů – dobrých i těch nočních můr, snad jeho život nebude tak chudý, jak si nyní představoval. Otočil se zpět a uviděl na stole jeden jediný padd. Jaká ironie! Vždy tam bylo plno paddů s prací pro něho, nyní tam ležel jen jeden. Ten od kapitána, s vyjádřením o zrušení obvinění proti nadporučíkovi. Jak malé a bezvýznamné to je, ale jak mnoho dokáže taková malá a bezvýznamná věc udělat. Nyní se stala i jeho osudem, stejně tak jako spousty lidí před ním. V jeho myšlenkách nyní povstala jedna jediná. Patřila jeho strýci, který se ho snažil vyučit tradičním vulkánským metodám. Jasně si vybavoval jeho slova – Svému osudu neutečeš, stejně tě smrt jednou dostihne. To Matovi asi 6 let a viděl se jako neohrožený válečník. Nyní se ten „neohrožený válečník“ dostal do situace, ze které byly jen dvě východiska. Buď rezignuje, nebo ho odvolají. Příšerné pomyšlení! Nicméně realita. Sedl si pravděpodobně naposledy do křesla, jenž patřilo k funkci hlavního diplomatického důstojníka pro sektor 001. Vzal do ruky onen osudný padd a svou mysl připravil na nadcházející „osud“. Ten osud, který nesl název rezignace. Nechtělo se mu do toho, ale věděl, že prostě a jednoduše musí. Takhle bude v jeho záznamu napsáno, že byl hlavním diplomatickým důstojníkem, ale už tam nebude napsáno, že byl zbaven funkce a odvolán, jako ve variantě číslo 2. Začal psát. Prsty nechtěly a jen velmi nerady stiskávala tlačítka na paddu. Mata také napadlo, aby to prostě nadiktoval, ale do toho se mu chtělo méně než do psaní. Pokračoval tedy v psaní. Po několika neúspěších, jenž skončily deletem, se mu podařilo dát dohromady onen dokument. Hodil padd na stůl, aby si ho nakonec zase vzal. V očích měl téměř slzy, jenž se chtěly prodrat ven. Chtěl svému otci i své rodině dokázat, že má na to být dobrým diplomatem a tato příležitost byla jako poslání od Boha, aspoň ze začátku. Pak se ukázalo, že sám Satan na něj asi připravil svou past, rozhodil síť a čekal. A kdo si počká, ten se dočká. Vzal padd zpět do ruky a započal s jeho čtením. Vyslanec Martel Tarkin SB1 – McKinley Úřad Rady Federace San Francisco Země Vážený pane tajemníku, s ohledem na okolnosti, které se vyskytly na SB1 – McKinley, podávám svou rezignaci na post hlavního diplomatického důstojníka pro sektor 001 a na post hlavního diplomatického důstojníka pro SB1 – McKinley. Důvody pro mou rezignaci jsou z hlediska politické reprezentace zřejmé. Žádám Vás o zvážení mého návrhu. Martel Tarkin Krátké, ale přitom výstižné. Tenhle malý kousek textu bude stát Martela pravděpodobně zbytek jeho kariéry. Už o tom nechtěl přemýšlet. Položil padd zpátky na stůl a rozhlédl se po místnosti. Jeho oči spočinuly na zrcadle krčícího se v koutu místnosti. Vstal a šel k němu. Již z dálky viděl svůj přibližující se obraz. Stanul před zrcadlem. Hodnou chvíli tam prostě jen stál a díval se na sebe. Potom jeho levá ruka vyndala z levé vnitřní kapsy diplomatické róby malou krabičku. Vzpomněl si v onen okamžik, že možná v podobné krabičce dal Bart Vicky jejich snubní prsten. Tato krabička však byla na něco jiného. Martel ji položil na poličku před zrcadlem a lehce se otočil hlavou doleva. Na jeho pravé části krku se třpytily 2 plné „úlky“ napovídající, že se jedná o osobu v diplomatických službách v hodnosti vyslance. Pravá ruka šla na horu, až se dotkla úlků. Musel z nich rychle jeden a půl dát pryč, neboť čím déle by to zdržoval,

tím více by to bylo horší. Konečně byly dole a uloženy na svém místě v krabičce. Poslední pohled na jeho bývalé odznaky. Nyní nezbývalo nic jiného, než zajít za Irenou do Ricovy kanceláře. Cesta se nesmírně táhla. Mat byl i dost nerozvozní – chtěl to mít za sebou, svou politickou popravu. Ale pořád lepší takhle než druhý způsob. Tím se aspoň utěšoval. Dveře Ricovy kanceláře byly neustále blíže a blíže, až se Mat mohl dotknout ovládacího panelu. Dveře se známým syčícím zvukem otevřely a zpoza stolu se na něj usmívala Irena. Mat vešel dovnitř těžkým krokem. Zdravím Vás, Vaše Excelence. Irena chtěla Martelovi očividně udělat radost, nic méně se jí to nedařilo. Mat byl pořád ve stavu rozpoložení. Na jeho tváři se objevil jen chabý, nucený úsměv. Taky, taky. V ytáhl krabičku a podal jí Ireně. Tohle si vezměte a dobře uschovejte. B yla to jediná slova, které Martel pronesl, pokud se nepočítá rozloučení. Bylo mu jasné, že se sekretářka podívá, co je uvnitř, ale bylo mu to jedno. S těmi nejrůznějšími pocity odcházel do svého pokoje, který bude muset taky za pár hodin opustit, protože je určen pro hlavní diplomatické důstojníky. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 3. 11. 2004, 21:17

Chris Amber

Part 2 - Ut desint vires, tamen est laudanda voluntas*

Kadet 4. ročníku

* I když není dost síly, i sama dobrá vůle je hodna chvály Dál jsem měl v úmyslu zajít za tou dívkou, Ashley Faysovou, kterou Amber zachránil před jistou smrtí zadušením v útrobách Irwinu. Měl jsem sice radost z Levineho, ale zároveň jsem si byl vědom toho, že při dobře vedené žalobě (o čemž jsem nepochyboval) a vhodně kladených otázkách by mi obhajobu postavenou na jediné osobě v klidu roznesli na kopytech. Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Rozhodl jsem se tedy hrát na city porotců – dokázat, že Chris Amber si zaslouží víc, než strávit půl života mezi zločinci ve vězení… Dobrá strategie, jenomže velmi, velmi těžká a dvojnásobně náchylná na chyby při procesu. Budeme na tenkém ledě…ale „Audacem fortuna iuvat.“ (Odvážnému štěstí přeje). A navíc, jinou šanci nemáme… Proto jsem kromě Ashley pojal v úmysl povolat i toho komandéra Becketta a ukázat, že nebýt Ambera, byl by další mladý život zmařen. Bude to ovšem ošemetná záležitost – stejně tak z toho může vylézt obvinění z dalšího neuposlechnutí rozkazu…věřil jsem ale v dobrou vůli a lidskost jak Becketta, tak i toho žalobce, co bude stát proti. První na řadě byla ale Ashley Faysová. Po té nehodě se ještě stále zotavovala z fyzického ale hlavně psychického otřesu na jedné zdejší specializované ošetřovně. Vypravil jsem se tedy tam. Při vstupu do místnosti označené CONVALESCENCE ROOM #2, kterou jsem našel v komplexu ošetřovny, jsem byl ohromen tím, jak to uvnitř vypadá. Člověk by ani nepoznal že je na lodi… všechny ty rostliny a krásné prostředí… Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se nacházím v simulátoru, ale první dojem to na mě udělalo. Přivítala mě na první nepříjemná starší žena, nejspíš zdejší doktorka. Máte přání? Ano, jsem poručík Gatling s SF JAG. Začal jsem svůj obvyklý uvítací proslov. Potřeboval bych si promluvit s vaší pacientkou, Ashley Faysovou…

To je vyloučeno, pane. Leda byste měl povolení od kontraadmirála Rica a komandéra Heinsové. A i potom by jste pro to musel mít velmi vážný důvod. Nemám sice povolení. Přiznal jsem sklesle. Ale zato mám ten vážný důvod. Potřebuju, aby slečna Faysová svědčila u soudu… No vy jste se snad zbláznil! Vykřikla ona doktorka. Máte ponětí, jak na tom je psychicky? A ještě jí chcete vláčet někde po soudech? Využil jsem právnické výmluvnosti. Ať je na tom psychicky jak chce, žije. Pohlédl jsem ji do očí. Ale nebýt kadeta Chrise Ambera, byla by teď mrtvá. A co s tím má co dělat soud? Podivila se. Copak je…? Ano, přesně tak. Skočil jsem ji do řeči. Chris Amber je obviněn z toho, že zavinil tu nehodu… Chris? Ozval se někde za mnou dívčí hlas. To je ten, co mě zachránil z té lodi? Patřil dívce, tak patnáctileté. Nepochyboval jsem o tom, že to je Ashley Faysová. Chodila teď o berlích, nepochybně následek zranění nohou a ve tváři měla jasně vepsáno, že nedávno prožila něco hrozného…mnohem víc, než jsem to například viděl u Ambera… Asi ji přilákal hluk našeho rozhovoru, ať už byla kdekoliv. Okamžitě jsem využil příležitosti zahrát na její city. Ano, to je on. Přisvědčil jsem jí. A ty musíš být Ashely. Těší mě. To jsem. Ahoj. Usmála se. Co je s Chrisem? Zeptala se vzápětí ustaraně. Můžete nás nechat? Zeptal jsem se té doktorky. To vás bude mrzet. Podám na vás stížnost komandéru Heinsové. Varovala mě polohlasem. Poslužte si. Nashledanou. Sjela mě pohledem, ale už beze slova odkráčela do uctivé vzdálenosti, odkud mě nejspíš neustále pozorovala. Co je s Chrisem? Opakovala Ashley. Hledal jsem chvíli cestu, jak jí to říci jinak, ale pak jsem si řekl, že jí to radši vyložím rovnou. Chris je ve vězení, Ashley. Obvinili ho, že zavinil tu nehodu… V obličeji se jí objevil děs. A je to pravda? Zeptala se tiše. To nevím. Olízl jsem si rty. Ale jako jeho obhájce doufám, že není. Doufáte? Ano. Já taky. Prohlásila po chvíli. Výborně. Řekl jsem radostně. A chceš mu pomoct? Můžu? A jak? Když budeš svědčit u soudu. Přijdeš tam, zeptáme se tě na pár otázek… A tím mu pomůžu? Určitě. Prohlásil jsem. V tom se zase objevila ta doktorka . Tak, už jste s ní mluvil dost. Pojď, Ashley. Můžu s tebou počítat? Zeptal jsem ještě. Nemusíš. Říkala ji doktorka. Ale musím. Prohlásila Ashley. Dlužím mu to. Doktorka se zamračila. Jdi napřed do domu, přijdu tam za tebou. Ashley poslechla a na svých francouzských holích se začala belhat pryč. Mějte se, pane. A pozdravujte Chrise. Loučila se. Ahoj, Ashley. Zamával jsem ji. Radši si sežeňte ta povolení, právníku. Uhodila na mě doktorka. Jinak Ashley nedostanete. Buďte bez obav. Ujistil jsem ji. Dostanete svá povolení. Hezký den. Opustil jsem krásné prostory simulátoru a vrátil se do šedé reality stanice McKinley. Další v pořadí je komandér Beckett.

Lt. Justin Gatling (NPC) & Ens. Jane Seymons (NPC) & Ashley Fays (NPC)

_________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Naposledy upravil Chris Amber dne 5. 11. 2004, 14:59, celkově upraveno 1 krát 4. 11. 2004, 10:56

Martel Tarkin

A night mare?

Konzul


Moje kajuta vypadala zase trochu jinak – už nebyla tak veselá jak jindy. Seděl uvnitř na posteli při skoro šeru, což nařídil počítači. Hlavu si opíral o ruce a ty zas byla opřena o kolena. Přemýšlel nad tím, co s ním teď bude. Co mu udělají? Nechají ho sloužit nadále v diplomatických službách třeba na pozici pobočníka v nějakém zapadlém vyslanectví, nebo ambasádě? Či mu „doporučí“ odchod z diplomatických služeb Federace na trvalo? Co by potom dělal? Vždyť jeho otec, stejně jako jeho otec a další byli vždy v diplomatických službách Federace. I strýc na Vulkánu už v něj ztratí i tu poslední kapku respektu, jenž mu zbývala. Nebude nic – bude troska, která se bude pokoušet přežít. Možná by se mu podařilo najít místo u nějaké menší agentury a mohl by dojednávat obchody s Romulany. Byl sám, jen on a jeho myšlenky. Martel si postupně lehl na postel přemýšleje o tom, co bude dál. Viděl různé varianty a ani jedna z nich se mu nelíbila. Do očí se mu hrnuly slzy a chtělo se mu brečet. Jeho kariéra byla nejspíš u svého konce a ta bezmocnost ho přímo svírala. Asi po půl hodině se poddal spánku a snění… Zdál se mu i sen: Martel stál uprostřed nějakého lesa. Všude byly velké, střední i malé stromy v kombinaci s keři, které dokreslovaly džungli. Byl dost dezorientovaný, rozhlížel se kolem sebe a jeho mozek se snažil všechny ty podněty přijmout a zpracovat. Náhle uslyšel nějaké zvuky. Šel blíže k nějakému keři. Pozoroval, co se děje za ním ………. viděl několik raketoplánů s výsadkovými oddíly mariňáků. Poslouchal rozkazy velitele ostatním. „Takže, vážení, nezapomínejte, proč jsme tu! Naším jediným úkolem je chytit Tarkin živého, či mrtvého. Druhá varianta je údajně lepší a vynese tomu, kdo Tarkina eliminuje, povýšení, metál a prémie. Je to jasné?“ Vojáci dychtivě přikývli. Byli jako šelmy jdoucí na lov. Martel nečekal už ani minutu a dal se na útěk. Běžel hezkou chvíli, ale byl si jist, že ho vojáci sledují – každou chvíli uslyšel: „Mám jeho stopu, šel tudy.“, „Tady, tady. Podívejte.“, „Tarkine, když se vzdáš, tak bude rychlý, slibujeme.“ Utíkal tak rychle, jak to jen šlo. Odrhnul listí z jeho cesty a spatřil před sebou nějaký komplex. Struktura byla jasně federální. Přemítal, proč to tu je, ale jeho myšlenky přerušily další výkřiky mariňáků. Musel dovnitř! Doutíkal k hlavnímu vchodu, rozrazil dveře a objevil se v nějaké podivné místnosti. Byla tam tma, že nebylo nic vidět. Zkusil se otočit a otevřít dveře, byly však zavřené. Pár nejistých kroků do předu, aby se dostal dál, a z ničeného nic se ozvaly další kroky – dunivé, pomalé a rozvážné. Mat nasucho polkl. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic neviděl. Z čista jasna se přímo nad ním rozsvítilo světlo, které ho osvětlilo. Pomalé kroky se blížily a ozývaly se snad se ze všech směrů. Martel se také otáčel, když tu kroky ustaly. Mat strnul. Oči těkaly z místa na místo ve snaze najít původce zvuků. „Hledáš někoho?“ Ozval se za jeho zády ženský, povědomý hlas. Mat se otočil, jak nejrychleji uměl. Před ním nyní stála kapitán Sandra Hayds s ručním phaserem v ruce mířícím na něj. „Tak ty nedodržuješ solidaritu? Ty nechceš být součástí naší rodiny?“ Hlavou pokývala ve znamení nevěřícnosti. „Ti, kdo nejsou s námi, jsou proti nám!“ Pronesla pak, rozšířily se jí oči a svůj phaser pozvedla pomocí napřímené ruky. „A ty s námi nejsi.“ Její prst se pomalu přibližoval na tlačítko střelby. „Sbohem.“ V ten okamžik se Mat probudil. Bylo mu špatně a špatně se mu i dýchalo. Počítači, světla! Křikl na počítač. Za okamžik byla celá místnost osvětlena. Mat ztěžka dýchal, po chvíli však začal dýchat opět normálně. Byl to jen sen. Utrousil si nahlas do místnosti. Ano, jen sen. Počítači, zhasnout. Počítač opět uposlechl jeho příkazu a místnost zaplavila opět tma. Chvíli se Mat jen tak převaloval, ale spánek se nakonec opět dostavil. Mat doufal, že bude příjemnější. Opět se mu však zdál ten stejný sen. Tentokráte už byl v budově. Opět slyšel ty

kroky, jak se blíží. Začal na dveře více dorážet, aby ho pustily ven. Nicméně nic nezmohl. Musel čelit tomu, co se má stát. Šel dál do místnosti a opět se rozsvítilo světlo, zase se objevila kapitán a přednesla mu stejnou řeč. Tentokráte to s Matem skončí. Kapitán však jen položila prst na tlačítko aktivace. „Souhlasíš, Marku?“ Dotázala se a za jejími zády se objevil Rico. „Vinen ve všech bodech obžaloby.“ Řekl ironickým hlasem. „Není žádná polehčující okolnost. Nějakou snad máte, kapitáne?“ Sandra zavrtěla hlavou, že ne. „Pane Tarkine, jste odsouzen k trestu smrti.“ Oba se začali smát. „Sbohem, pane Tarkine.“ Prohodila směrem ke mně se smíchem kapitán. Napřímila ruku k cílené střelbě. Martel stál jako přikovaný, jeho nohy ho ne a ne poslouchat. Náhle se místnost ozářila zelenou barvu vycházející z pravé strany. Kapitán lehla k zemi. Rico sebou trhl, aby se podíval, kdo to vypálil. Podvědomě tak učinil i Martel. Ze tmy se vynořil nejdříve romulanský disruptor a chvíli po něm mladá Romulanka v uniformě Romulanské imperiální flotily. Stála a mířila jím na Rica. Rico ji pozoroval. Z ničeho nic se prohnul v oblasti pánve dopředu a také spadl na zem. Druhá záře osvítila místnost. Za jeho zády se vynořil další, tentokráte starý Romulan. Svůj disruptor dal zpět do pouzdra a šel k Martelovi. Martel nechtěně udělal několik kroků zpět. Pak si povšiml, že i Romulanka se k němu blíží. Zaslechl i další kroky. Ze tmy se začaly vynořovat další postavy – Vulkánci, lidé, Romulané. Vetšina Romulanů byla v uniformách, i když našli se i tací, jenž měli civilní oděv. Lidé i Vulkánci byli zase oblečeni do nejrůznějších uniforem, formálních i slavnostních oděvů, jenž jasně nesly znaky Federace. Jen co si je Mat prohlédl, otočili se a zase zmizeli ve tmě. Zůstal tam jenom se starým Romulanem a mladou Romulanskou… „Je čas, můj synu.“ Řekl mu žena. Můj synu? Ona mi řekla můj synu? Ona je má matka? Přeměřoval jsem si jí, ona se však usmála. „Je čas přidat se k rodině.“ Romulan jenom přikyvoval. Poté sám přihodil něco k rozhovoru. „Konečně poznáš svou celou rodinu.“ A oba k němu natáhli ruku. Mat byl jako v transu. Jeho nohy ho vedly k nim, jeho ruka se také natáhla k nim… Již byl téměř u nich, když se zastavil. Za nimi se vytvořila jakási záře zářící barvami modré a jasně žluté – téměř bílé. Romulan i Romulanka si stoupli po boku a natáhli znovu ruku k Martelovi. „Ještě nechci.“ V Martelovi se objevila nová touha, nová bouře emocí, jenž sváděla neúprosný boj s tou starou bouří, která právě běsnila. Romulan beze slova vstoupil do té záře a zmizel. Romulanka, Martelova matka, se na něj ještě jednou dlouze podívala. Poté k němu přistoupila. „Dobře.“ Řekla laskavým mateřským hlasem. „Nikdy nejsi sám.“ Dodala ještě a vstoupila do záře také. V onen okamžik se ozval strašně pronikavý zvuk, Mat se probudil. Zjistil, že to počítač ho půl hodiny budí. Vstal z postele a šel se připravit na svůj nový den. Den, v němž naposledy usedne do křesla jako hlavní diplomatický důstojník. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 4. 11. 2004, 11:49

Bart G. Farkas

V nouzi poznáš přítele


Bart právě přežil svojí první kontrolu. Martel opravdu nezapomněl na nic. Nebyl si jistý, jestli udělal všechno, co měl, ale stál za svými muži i skutky. Jak je vidno, odvedli dobrou práci. Až to všechno skončí, tak jim musí osobně poděkovat. Nyní byl akorát tak čas na odreagování.


Vstal od svého stolu a protáhl se, poté předal velení veliteli čety sigma a vydal se k sobě do pokoje. Cestou nepotkal nikoho známého, ačkoliv byl v chodbách stanice čilý ruch. O několik chvil se dveře jeho pokoje otevřely a on vešel. Padl na postel a chvíli si jen tak užíval pohodlí, které se mu naskytlo. Pak si ale uvědomil, že skoro celý měsíc neudržoval svou fyzičku. Musel zase začít, aby svalstvo neochablo. Převlékl se tedy do čistého cvičebního kompletu a do tašky si naházel všechny potřebné věci. Cestu do simulátoru znal velmi dobře. Dříve tam chodil každý volný čas, jež se mu naskytl, ale nyní už tolik volnosti neměl, na jeho bedrech bylo mnohem více

povinností. „Á, tady to je, už jsem si myslel, že to někam přestěhovali.“ Řekl nahlas Bart, ale bylo to jen proto, aby se necítil tak osamocen. Když se otočil, uviděl prázdné okolí, nikde nikdo. Co by dal za to, aby teď mohl být s Vicky. Chtěl s ní sdílet každou chvíli, kdy měl volno, ale byli od sebe tak vzdáleni. Těšil se, až společně s ostatními čtvrťáky přiletí jeho milovaná na SB, v rámci praxe. Podle informací se to mělo stát už hodně brzo. Byla to jedná z mála možností, kdy se zase mohli vidět. Dveře simulátoru se za Bartem zavřely a on teď stál v místnosti se spoustou světel a holografických emitorů. Přemýšlel, co si má pustit, měl vcelku bojovou náladu, také si chtěl dokázat, že opět nabyl schopnosti ovládat se. Minule by býval soupeře zabil, ačkoliv ten ho porážel v rámci pravidel. Ještě teď si to nemohl odpustit. Někdo by se mohl milně domnívat, že v případě simulace je jedno, co se stane, ale to není pravda. Je to skoro jak realita a člověk si tak může všímat svého chování při různých událostech. Bart věděl, že by mu tenkrát bylo jedno, jestli je soupeř humanoid nebo hologram, prostě ho chtěl za každou cenu porazit. Jeho nálada se však od té doby změnila a jeho mysl se zatvrdila. Byl si mnohem jistější a méně propadal agresivním stavům. Bylo na čase, aby si své schopnosti opětovně otestoval. „Počítači, spusť v holosimulátoru 5 hudbu.“ Po jeho slovech se ozval počítačový hlas. Specifikujte prosím pojem hudba. Bart se zamyslel a pak ho to trklo. „Píseň Lithium od skupiny Nirvana, soubor písní 20.-21. století. Hlasitost 35.“ Počítač urychleně projel databázi a jakmile se ozvalo… Spouštím… …rozezněla se simulátorem hlasitá metalová hudba.

LITHIUM

I'm so happy Cause today I found my friends They're in my head I'm so ugly But that's ok, 'cause so are you We've broke our mirrors Sunday morning Is everyday for all I care And I'm not scared Light my candles In a daze 'cause I've found god Yeah (x bunch of times) I'm so lonely and That's ok, I shaved my head And I'm not sad And just maybe I'm to blame for all I've heard And I'm not sure I'm so excited I can't wait to meet you there And I dont' care I'm so horny but That's ok, my will is good Yeah (x bunch of times)

I like it I'm not gonna I miss you I'm not gonna I love you I'm not gonna I kill you I'm not gonna I like it I'm not gonna I miss you I'm not gonna I love you I'm not gonna I kill you I'm not gonna

crack crack crack crack crack crack crack crack

I'm so happy Cause today I found my friends They're in my head I'm so ugly But that's ok, 'cause so are you We've broke our mirrors Sunday morning Is everyday for all I care And I'm not scared Light my candles In a daze 'cause I've found god Yeah (x bunch of times) I like it I'm not gonna I miss you I'm not gonna I love you I'm not gonna I kill you I'm not gonna I like it I'm not gonna I miss you I'm not gonna I love you I'm not gonna I kill you I'm not gonna

crack crack crack crack crack crack crack crack

„Yeah Yeahy Yeah….“ Zařval si Bart do místnosti, aby ze sebe vypustil všechnu agresivitu a poddal se hudbě. Opravdu mu to pomohlo, hudba pro něj byla lék. „Počítači, spusť Arénu 5 pro karatisty. Přidej 30% mlhu.“ Splněno. Zazněl znovu hlas počítače a kolem Barta se rozprostřela obrovská kamenná aréna. Spousta sloupů, zřícených starých zdí, zbytků domů a různě položených kostí. Bart se pousmál a vytvořil si přesnou holografickou kopii své osobní zbraně. Staré katany, kterou kdysi zakoupil na Thootu, což byla obchodní kolonie. Na její mistrně ostré čepeli se zablyštěl vkovaný nákres draka. Bylo potřeba, aby on i zbraň byli jedno tělo. Na tom byl založen boj těmito chladnými zbraněmi. Barta to vždy ohromně lákalo. V ten moment se právě kousek od onoho simulátoru pohyboval Andrew d'Armand.

Byl jsem stále ještě u událostí několika posledních dní, využil jsem chvíli volného času, kdy jsem honící práce přenechal Maxovi, abych zapracoval na svém těle, nikdy se člověk neuvolní jako při pořádné práci. Našel jsem jeden program a ještě jsem nenašel čas ho vyzkoušet, teď byla ta správná příležitost. Ani nevím jak jsem se k tomu dostal, ale náhle se mi v mysli vynořil obraz Nell a zaujal celou moji pozornost, bezmyšlenkovitě jsem šel chodbou, zastavil jsem se u dveří simulátoru a otevřel je. Několik dlouhých vteřin jsem byl naprosto zaražený, jakoby obklopen mlhou. Do uší mi řvala hudba, náhle se v mlze něco mihlo. Otočil jsem se, ale hned to bylo pryč. Měl jsem chuť zvolat, kdo je tam, ale nějak jsem tu myšlenku zaplašil. Znovu se něco mihlo kolem mě, otočil jsem se , ale opět bezvýsledně, pak jsem zahlédl podrážku letící přímo na můj obličej. Reflexivně jsem padl na zem a něčí tělo proletělo nade mnou, připravil jsem si ruce do obranného postoje, očekávaje útok. Zahlédl jsem soupeře za sebou, otočil jsem se, připraven k úderu, z ničeho nic jsem ucítil bolest na svých žebrech, sklopil jsem se jako svírací nůž. Nabral jsem dech právě včas, abych odrazil další úder na můj obličej. Mihla se další osoba, byla mi povědomá, ale v té mlze nešlo nic rozeznat. Pak jsem zaslechl řev, ten hlas bych poznal kdykoliv a kdekoliv. „Barte? Jsi to ty?“ Z mlhy se ozvalo.. „Andy? ......počítači pozastav program.“ Bart a Andrew teď stáli proti sobě, oba značně udýchaní, jeden z nečekaného napadení a druhý ze souboje. Bart jedním švihem zasunul katanu do pochvy, jež se rozkládala na jeho zádech připoutaná koženým řemínkem k tělu. Podíval se Andymu do očí a pak s úsměvem zvolal… „Kamaráde, kde se tady bereš ?“ …načeš ho pořádně objal. Bart mě s úsměvem obejmul a já pevně stiskl jeho ruku. Bylo to opravdu dlouho, kdy jsme se naposledy viděli a mohli si promluvit. Od té doby se leccos změnilo, např. má chystaná svatba s Nell, musel jsem mu toho tolik povědět, ani jsem nevěděl, kde začít. „Barte. Jsem rád, že tě zase vidím, zrovna jsem šel do simulátoru trošku zlepšit svoji fyzičku, ale nečekal jsem, že tě tu najdu. Copak sis to zase spustil, vždyť vidím na dva metry daleko, copak v tomhle se dá bojovat ?“ Na mém obličeji se však objevil místo udiveného výrazu úsměv. Věděl jsem, že správný bojovník musí být schopen bojovat ve všech podmínkách a tohle ještě nebylo tak strašné. Kdysi jsem se učíval, že smysly je třeba používat všechny a nespoléhat se jen na jeden. To platí jak v aréně, tak v životě. Pokud si někdo myslí, že zrak je pro něj postačující, bude zírat, až se dostane do situace, kdy mu oči budou k ničemu. Bart to věděl stejně tak dobře jako já. Bart se napřímil, pustil Andrewa z objetí a jal se mu odpovědět na otázku. „Ano, je to ztížené prostředí, ale až nastane chvíle, kdy se budu muset setkat se svým nepřítelem, ať je to kdo je to, tak se mě nikdo nebude ptát na to, v jakém prostředí chci, aby se to dělo. Musím být připraven na všechno.“ Bart se opravdu od minula dosti změnil. Byl sebejistější jak v hlase, tak zdánlivě i v činech. Jako by na něj působilo něco magického, nějaká síla, která by mu pomáhala se tomu všemu vzepřít. „Bude ti vadit, když se připojím ?“ Bart udělal zachmuřený obličej, což vypadalo, jako by ho vůbec nelákala představa boje bok po boku s Andym, ale pak se rozesmál a řekl. „Je opravdu málo lidí, s nimiž bych se vrhl do boje bok po boku. Ale neboj, ty si

jedním z nich. souboje.“

Bude mi neskonalou ctí, když se připojíš do mého simulativního

Já jsem se též usmál a ihned jsem si převlékl oblečení. Kimono bylo pro tyto případy nejlepší řešení a navíc jsem chtěl ctít výběr Barta, který si tento oblek také vybral. „Jsem připraven, spustíme to teda ?“ Dodal jsem ještě a připravil si své pěsti pro souboj. Náhle mi však k nohám dopadla jakási naleštěná zbraň. Po bližším prozkoumání jsem v ní zřel chladnou čepel, jež ninjové používali pro svá bojová umění. Jednalo se o katanu. Uchopil jsem ji do jedné ruky a seknul jsem. Byla velmi dobře vyvážená. Pokud se nějaká zbraň z lidských dějin mohla vyrovnat těm klingonským, byla to právě tato. Mistrné dílo starodávných kultur, které se nedalo zapřít ani v době nadsvětelných letů a hvězdných soubojů. „Víš jak se s tím bojuje ?“ Dotázal se Bart Andyho. „Doufám, že si ještě vzpomenu, je to dlouho, kdy jsem se naposled bil za pomoci takovýchto zbraní.“ Odpověděl jsem a prohlížel si ostří toho přenádherného meče. Něco na něm bylo vykováno, nějaký obraz zvířete. „Na to se nezapomíná !“ Dodal jasně Bart a sekl svou zbraní přímo po Andyho hlavě. V tu chvíli, jako by se ve mně probudilo něco, co dlouho spalo. Má ruka sama zaujala obraný chvat a po zacinkání kovů, to když katany narazily na sebe, jsem konečně poznal, co je na meči, jehož rukojeť jsem pevně svíral v pravé ruce, vykováno. Byl to tygr. Stejné zvíře, které se teď ve mně probouzelo a dralo se na povrch. Byl nejlepší čas vybít si opět náladu na nepřátelích, ano, ten pravý čas. „Počítači, spusť program !“ Pronesl Bart nahlas a mrkl na Andyho. Oba se rozběhli po zamlženém okolí arény s instinkty predátorů. Šli lovit své oběti. V šeru šlo slyšet jen občasné zacinknutí kovu, případně rány něčeho tvrdého, o něco jiného. Bart poslouchal hudbu a ta ho hnala přímo proti stojícímu ninjovi, ten ho zbadal na poslední chvíli, to už pro něj ovšem bylo pozdě. Před očima mu cosi prosvištělo a o sekundu později dopadla jeho zahalená hlava na zem. Tělo ji bez odporu následovalo. V té chvíli zrovna Andrew vykryl úder dalšího zahalence a ve zpátečním úkroku otočil čepel směrem za sebe. Jílec meče projel bez jakéhokoliv problému břichem zákeřného nepřítele, který si myslel, že Andyho překvapí a napadne zezadu. S křikem dopadl na zem držíc se za břicho a v agónii se začal svíjet po kamenných dlaždicích arény. Bylo jasné, že do bitvy už se nezapojí. Poté Andrew vrátil meč do obrané polohy a vyčkával dalšího útoku od před ním stojícího útočníka. Kdyby kdokoliv vešel v tuto chvíli do simulátoru 5, nejspíš by se divil, jak rychle by se jeho tělo rozpadlo na několik částí. Ještě štěstí, že byly zapnuty bezpečnostní protokoly, protože nebýt jich, bylo by extrémně nebezpečné se v takovýchto simulacích pohybovat. Chvíle ticha vystřídal zběsilý řev a další rána. Andrew dobře věděl, že nejlépe se útočí z obraného chvatu a také toho využil. Nepřítel přenesl tíhu svého těla na jílec čepele a tím odkryl svůj bok. Andy nechal čepel nepřítele sjet po své směrem k zemi a v otočce ho doslova naporcoval na zem. Potok krve se proháněl rýhami v dlaždicích. Aréna měnila svoji barvu na rudě červenou. Právě včas uskočil Bart, než jím stačily dvě čepele projet jako nože máslem. Bohužel pro něj, uslyšel blízký zvuk, který zněl, jako by si něco prodíralo cestu k němu skrz vzduch. Navíc to muselo letět a zároveň se otáčet

opravdu velkou rychlostí. Nebyl čas tomu uhnout a proto se do Bartovy levé ruky, tedy přesněji do paže levé ruky, zarazila hvězdice. Dík svalům neprošla moc hluboko, zasekla se asi 5 cm pod úrovní kůže a tudíž se nedostala ke kosti. „Aaaaa…..“ Zařval nahlas Bart tak silně, že to bylo slyšet po celé aréně. Bolest v ruce byla přímo nesnesitelná. Na nic nečekal a vytrhl hvězdici z rány, což samozřejmě následovalo další zařvání a proud krve, který stékal po jeho ruce dolů. Pořádně ji uchytil a hodil směrem, jímž k němu hvězdice přiletěla. Ozvaný výkřik znamenal, že se strefil. Velmi pravděpodobně byl jeho zásah, na rozdíl od nepřítelova smrtelný, neboť se hned na to ozval dopad těla na zem. „Další mimo hru !“ Procedil mezi zuby Bart a hned na to vykryl svým mečem další úder, jež měl zaručit jeho smrt. Z ruky mu nezastavitelně odtékala krev, potřeboval si ji zavázat, ale neměl čas, doráželi na něj dva maskovaní chlápci a nezdálo se, že by chtěli chvíli počkat. Rozhodl se nakonec o dost nebezpečný trik. Chtěl udělat kotoul vpřed a nabodnout jednoho z nepřátel přímo do břicha, čímž by byl jistě vyřazen. Tato metoda však skýtala několik nejistot: 1.) Pokud se netrefí, odhalí tím své tělo a to se stane na chvíli nechráněné, čehož nepřítel jistě využije k smrtícímu úderu. 2.) Pokud to nepřítel očekává, nastaví Bartovi do cesty svůj meč a on mu na něj z kotrmelce přímo naběhne, čímž si jistojistě zaručí smrt. 3.) V případě, že by se mu to přeci jen povedlo, druhý ninja ho může nepřipraveného překvapit ze zadu, což je nadmíru riskantní. Nebylo však čas nad tím přemýšlet. Bart se nakonec rozhodl, že to prostě udělá a riskne následky. Vykryl úder muže č.2 a v kotoulu nastavil svoji katanu směrem do břicha muže č.1. Štěstí ho neopustilo a on nezraněn protistranou zasáhl. S jekotem se muž č.1 skácel k zemi a už nevstal. Bart si oddechl a postavil se, jenže druhý ninja byl mnohem rychlejší, než se dalo očekávat. Už stál za Bartem a jeho čepel se neúprosnou rychlostí blížila k poručíkově hrdlu. Bart na sucho polkl a slyšíc svištění čepele za svými zády zavřel oči a připravil se na smrt. V ten moment ale zasáhl osud. Náhoda tomu chtěla, aby se neskácel mrtev k zemi, proto uslyšel velmi blízké zacinknutí. Bylo to opravdu z blízka, možná 5cm, ne víc. Urychleně se otočil a zřel dvě do sebe zakousnuté zbraně. Jednu držel onen útočník a druhou Bartův zachránce Andrew. „Ty si s tím zachraňováním nedáš pokoj, co ?“ Zeptal se ironicky Bart a jedním sekem se zbavil posledního nepřítele, který jim stál v cestě. Poté arénou zazněl gong oznamující výhru vyzyvatelů. Bart se otočil na Andrewa a upřímně řekl. „Já věděl, že mě nenecháš na pospas tomu bastardovi, díky ti kamaráde, díky.“ Andrew jen přikývl a poplácal Barta po zádech. „To víš, že nenechám, na mě se můžeš spolehnout.“ Pak Bart vypnul program a společně s Andym se vydali do sprch. „Už jsem ti říkal o té novině ?“ Zeptal jsem se Barta, zatímco jsem se nechával ošplíchávat osvěžující vodou. „Jakou novinu ?“ Zeptal se udiveně Bart vykonávajíc očistnou hygienu. „Myslím tu novinu, že se budeme s Nell brát. Doufám, že na té svatbě nebudeš chybět.“ Bart se zastavil a jakoby v transu pozoroval vodu, která stékala po zdi.

„Co, že se budete ?“ Andrew se usmál a zopakoval… „Slyšel si dobře, budeme se s Nell brát.“ Bartův vyjevený výraz pomalu přecházel do úsměvu. „To je skvělý, gratuluji. Myslím, že tě ale něčím zaskočím.“ Teď zase nasadil nechápavý výraz Andy. „A čím by si mě jako měl zaskočit ?“ Bart se šibalsky usmál a dořekl. „Budu si brát Vicky.“ Oba na sebe chvíli koukali a pak se rozesmáli. Započali dlouhatánský rozhovor o tom, jak a co se bude dít, kdo a kdy hodlá svatbu ukončit a nakonec, když opouštěli sprchy, tak Bart řekl. „Dobře, pokud to půjde, rád bych udělal obě stavby najednou, bylo by to skvělé, ještě se poptej Nell a já se zeptám Vicky, ale myslím si, že proti nebudou. Později se někde sejdeme a zapijeme to dobře ? Teď už ale musím jít. Pokud se nevyspím, tak budu ráno ve službě mžourat. Já jsem se jen na Barta otočil a dokončil jsem náš rozhovor větou. „Jistě Barte, budu se těšit.“ Poté se každý vydal svou cestou. Created by Lieutenant Bart G. Farkas and Ensign Andrew d'Armand _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 4. 11. 2004, 20:29

Chris Amber

Part 3 - Aut vincere, aut mori*

Kadet 4. ročníku

* Zvítězit, nebo zemřít.


Kde najdu komandéra Becketta? Ve své kanceláři, tam. Ukázal mi poddůstojník. Počkejte chvíli… Zapnul interkom. Komandére, chce s vámi mluvit nějaký právník, poručík… Gatling. Pomohl jsem mu. Interkom pípnul. Ať jde dál. Ano, pane. Prosím. Ukázal mi poddůstojník. Vstoupil jsem do Beckettovy kanceláře. Nevypadala vůbec špatně. Prosím, posaďte se. Vyzval mě komandér, sedě za svým pracovním stolem. Sedl jsem si do pohodlného křesla. Hm…Má vkus. Dobrý den. Pozdravil jsem. Jsem poručík… Gatling. Přerušil mě netrpělivě. To jste už říkal. Ale k věci : Co byste chtěl? Předpokládám, že svědectví u soudu. Ano. Přikývl jsem. A jak si to představujete? Prosím? Podivil jsem se upřímně.

Prosím vás, nehrajte to na mě, právníku. Řekl s odporem. Oba víme, že si vždycky chcete vybírat jen tu část svědectví, která se vám hodí. Je nějak informovaný…zřejmě to není jeho první svědectví… A taky je zatraceně nepříjemný. Mýlíte se. Oponoval jsem opatrně. Chci slyšet, jak se věci staly. Moji verzi? Ano. Dobrá. Tak tedy poslouchejte : Chris Amber neuposlechl můj rozkaz a ohrozil tím celou stanici. Ale zachránil život té dívce… Namítl jsem. Kdyby se nestala ta nehoda. Řekl Beckett pomalu. Nemusel by sakra nikoho zachraňovat. Zvýšil náhle hlas. Vycítil jsem příležitost. A o to právě jde – stala se ta nehoda kvůli němu? Podíval se překvapeně na mě. A já mám pomoct dokázat, že ne? Vlastně, ano. Potvrdil jsem. Chci vaší výpověď pro obhajobu. Zasmál se. Chcete? To jste ale nemusel chodit za mnou. Jsem voják – kdybych dostal rozkaz o předvolání, tak stejně musím přijít… Nebo mě snad chcete nějak ovlivnit? Upřeně se mi podíval do očí. Nevydržel jsem jeho pohled a uhnul očima stranou. Musím vypovídat to, co je pravda. Pokračoval. Nebo snad chcete, abych porušil přísahu? Ne, to po vás tedy nikdo nechce. Vzchopil jsem se k odporu. Tak co tedy? Nadechl jsem se. Myslím, že vaše výpověď může mému klientovi pomoct. Zamyslel se. Já myslím. Řekl po chvíli. Že vás asi zklamu. Nemám důvod tvrdit něco jiného, než jsem řekl před chvílí. Teď jsem ho konečně zahnal tam, kam potřebuju. Usmál jsem se v duchu. Informoval jsem se totiž trochu. A je pravý čas vytáhnout s tím do útoku. Dát mu ten důvod, protože si nemůžu dovolit, aby nás u soudu potopil… Vy jste nebyl v souvislosti s tou nehodou nijak trestán, že? Otevřel pusu překvapením . Ne… Proč? Zůstalo u ústní domluvy od velícího důstojníka. Ignoroval jsem ho. Za to, že jste de facto zavinil smrt toho chlapce v nákladovém prostoru. Zavinil?! Vylétl z křesla a začal přecházet po místnosti. Máte ponětí, co se mohlo stát, kdybych to vyčerpání vzduchu nenařídil? A máte vy ponětí, co se mohlo stát nebýt Ambera? Pokračoval jsem klidně, sedíc v křesle, zatímco Beckett kolem mě pobíhal. Angie Faysová by byla mrtvá. A kdybych nenařídil vypuštění vzduchu, byla by mrtvá taky… A všichni na stanici. A vy byste pak neměl kam strkat ten svůj špinavej nos! No. Odhadoval jsem, kam ještě mohu zajít. Uvidíme, jak se na to bude dívat porota. Zase bylo chvíli ticho. Beckett se mezitím posadil a pomalu rudl. Došlo mu, co mám za lubem. Vy jste sketa. Jako všichni právníci. Prohlásil nenávistně a oči mu div neplály hněvem. Aut vincere, aut mori. Řekl jsem. A jste připraven zemřít? Zeptal se mě. Nejde o mně. Ačkoliv jsem si tím nebyl tak docela jistý. Ale o Chrise Ambera. Nezaslouží si ten trest. Proč? Protože zachránil jednu dívku? Třeba proto. Calamitas virtutis occasio est. (Neštěstí je příležitost pro statečnost) Prohlásil. A já mu v tom chtě nechtě musel dát za pravdu...

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & Com. Don B. Beckett (NPC) _________________ Chris Amber

"Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 5. 11. 2004, 15:11


Mat se po strašné noci vykvondal z postele. Unavený, vyčerpaný došel do koupelny, aby si dal sonickou sprchu. Byl to velmi příjemný pocit - cítit, jak ta sprcha ničí veškerou špínu. Ranní hygiena byla za Martelem. Oblečení se si vzal to, které mu jako první padlo pod ruku. Upravil se a podíval se po místnosti. Za jeho okny byla Země, ta modrá nádherná koule a v jejím pozadí svítilo Slunce. Úžasná scenérie. Kéž by v příjemnější den. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Vyrazil tedy Mat do práce. V ruce držíce padd, na němž byla napsána jeho rezignace, a připraven ho odeslat. Kancelář se blížila přímo neúprosně. I čas jako by plynul rychleji. Než se Martel nadál, stál před dveřmi své kanceláře. Již nebyla tak půvabná a kouzlo z ní také vyprchalo. Ve skříních se blyštily Matrixovy ocenění, hodnosti, vyznamenání, tituly a další věci. V dalších bylo několik uměleckých trofejí – obrazy, sošky, dokonce i nějaká ta sbírka mincí. Dohromady to mělo ladit pozitivně na příchozí, ale Mat nebyl v nějaké náladě na vyjednávání, tudíž ho to i dost deprimovalo. Posadil se za stůl, přitáhl k sobě blíže počítač a na paddu zadal přehrávání do počítače. Na obrazovce počítače se nyní objevil text Martelovy rezignace ve znění, které si napsal. S těžkým srdcem zmáčkl tlačítko pro odeslání. Počítač, aniž nevěděl, co odesílá, prostě vyjel na obrazovce. ZPRÁVA ODESLÁNA. O malý okamžik později – ZPRÁVA DORUČENA. To byl konec! Konec se strachováním se o to, co udělat, a začátek strachu o svou budoucnost. Celé hodiny a hodiny se nic nedělo. Minuta míjela minutu, hodina hodinu. Až těsně před koncem Matovy služby se na obrazovce objevil nápis – PŘÍCHOZÍ VYSÍLÁNÍ. Mat na sucho polkl. Nevěděl, kdo mu volá ani co mu chce. Jediné, co věděl, že ještě stále je hlavní diplomatický důstojník, a musí se tak chovat. Zasedl zpět a aktivoval obrazovku. Logo Federace zmizelo a místo toho se na něm objevil důstojník Hvězdné flotily. Měl červenou uniformu a na jeho límci se tkvěly dvě plné pecky, což říkalo, že ten muž je poručík. Pane. Pokynul mi. Poručíku. Co byste rád? Musím Vás, upozornit, že do prostoru Federace vstoupila romulanská válečná loď třídy D´Deridex IRW Asak Brgeg´k. Míří k Zemi a má diplomatické poslání. Úřady Federace povolily její vstup na naše území. Byl tu i rozkaz, abych Vám to ohlásil 24 hodin předtím, než se loď dostane do sektoru 001. Romulanská válečná loď s diplomatickým posláním, příjemné zjištění. Ještě, že letí na Zemi a ne k nám, oddychl si Martel. Děkuji, poručíku. Budu o tom informovat velení stanice. Poručík pokynul na rozloučení a Mat ho následoval. Ťukl na interkom a zahlásil kapitánu Hayds nejnovější informace. Přemítal, co tu budou Romulani dělat, a pak mu to došlo. Střídání stráží. Ta loď sem doveze nejspíše toho nového velvyslance a jeho aparát plus jejich poskoky a odveze ty staré. Bylo to v plánu už pěkně dlouho a nyní se to stalo. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380

5. 11. 2004, 16:17

Chris Amber

Part 4 - Instant Replay

Kadet 4. ročníku

Rozhovor s Beckettem nedopadl zrovna tak, jak bych si představoval. Na druhou stranu, on až tak důležitý nebyl. Co naopak důležité bylo, poslechnout si zvukové záznamy ze Střediska Řízení provozu z toho odpoledne. V Archivu mě přivítal sympatický, mladý vulkánec. Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars

Praporčík Tavik, pane. Přejete si? Dobrý den, jsem poručík Gatling, SF JAG. Rád bych si poslechl záznamy rozhovorů ze Střediska Řízení provozu. Týká se to té nehody Irwinu ? Přisvědčil jsem. Velice rád vám vyhovím, poručíku. Ale máte příslušné pověření? Copak je zas tohle za novotu? Utajování? Zapátral jsem po tajných kapsách své uniformy a po chvíli vylovil PADD s pověřením vzoru Beta 33 – právní vyšetřovatel SF JAG, obhájce, datová úroveň 3. Tavik přelétl PADD očima. Který záznam byste chtěl slyšet ? Ten na kterém je zachyceno navádění USS Destiny na přistání. Rozkaz…tak to bude…Počítači otevřít a přehrát zvukovou stopu. Zdroj : Archivní knihovna č.12, Středisko řízení provozu, záložka 273/e. Tady musí být pěkná sbírka záznamů… Otevírám soubor… Ozval se vzápětí počítač. Z reproduktorů jsme uslyšeli. USS Destiny, služební let 1325a žádá o přistávací kurs. USS Destiny tady Řízení provozu. Pro přistání změňte kurs o “jedna dva jedna“ na “nula dva nula“. Ozval se hlas Chrise. Stop! Rozkázal jsem. Počítači, přeruš přehrávání a ulož současnou pozici. Byl to správně zadaný kurs? Zeptal jsem se Tavika. Nevím, pane. Rozhodil rukama. Ale moment… Ruce mu zahrály na výstupu LCARS konzole. Zdá se, že ano. Prohlásil po detailním studiu několika obrazovek. Tento kurs by Destiny zavedl přímo do hangáru tři… Kam ale neletěl… Uvažoval jsem. Pusťte dál ten záznam. A tyhle obrazovky mi uložte jako důkazní materiál. Rozumím, Řízení. Kurs “jedna jedna dva“ na “nula dva nula“. Řekl hlas z Destiny, pravděpodobně pilot. Takže pilot to otočil! To znamená, že na něm musí ležet přinejmenším část viny. Teď už je jen otázka, proč si toho Amber nevšiml… I na tu jsem vzápětí získal z pásku odpověď. USS Eisenhower žádá o přistávací dispozice. Uslyšel jsem jiný hlas, který se ozval sotva vteřinu po doznění hlášky z Destiny. Amber se mu také pravděpodobně začal věnovat… Chvíli bylo ticho. Nestartuje odsud Irwin? Ozval se překvapený hlas, ve kterém jsem poznal Levineho. Tam ale nemá letět! Vykřikl Amber. USS Destiny slyšíte mě? USS Destiny tady řízení provozu. Okamžitě změňte kurs o 90 stupňů. Letíte do špatného hangáru! Opakuji… Stačí. Vypněte to. Řekl jsem Tavikovi. A uložte mi celou záložku jako důkaz a

pošlete mi je. Rozkaz, pane. Teď musím jít. Velice jste mi ale pomohl, praporčíku. Rozloučil jsem se. Už jsem zase věděl, co udělám – předvolám nějakého odborníka, který nebyl přímo účastníkem, a zeptám se ho na pár věcí ohledně předpisů…Ano, přesně tak udělám… A to by v tom muselo být hodně čertů, aby nám to zas nepomohlo. Docela by mě ale zajímalo, jak si vede obžaloba se sháněním důkazů…

Lt. Justin Gatling, SF JAG (NPC) & Ens. Tavik (NPC) _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 5. 11. 2004, 19:44

Natalia Youds Anonymní

Druhý den ráno se Natálie probudila po neklidné noci docela brzo, bylo asi šest. I když oficiálně neměla nic na práci, chtěla ještě než opustí stanici zjistit, kdo stojí za jejím uvězněním. V první řadě se ale vydala do koupelny. Nedovedla si představit, že by den začínala jinak než pořádnou koupelí v horké vodě. Ať přiletěla kamkoliv, vždycky si vzala kajutu vybavenou klasickou vanou. Ta na základně nebyla výjimkou, velká vířivá lázeň na ni už čekala. Ve vodě strávila relaxací asi půl hodiny, a při tom se jí zdálo, jakoby všechny problémy a starosti byly na chvíli pryč. Když skončila, oblékla se do uniformy a sedla si k počítači. Chtěla najít nějaké informace o tom, kdo vydal rozkaz k jejímu zatčení a také kdo zařídil její propuštění, ale po chvíli to vzdala. Zdálo se, že všechny tyto informace byly tajné. Po chvíli přemýšlení se rozhodla zajít za tím vyslancem co ji přišel zavřít. Vstala a vydala se do kanceláře hlavního diplomatického důstojníka, kam během pár minut dorazila. Na nic nečekala a stiskla zvonek. Mat seděl v kanceláři a očekával ortel nad svou osobou. Nic mu nebylo po chuti a nic nechtěl dělat. Bral jeden PADD po druhým a každý skončil stejně jako ten předchozí - zase s ním hodil o stůl. Vyšel z křesla, stoupl si k oknu a téměř hystericky doufal, že ho pohled na hvězdy uklidní. Nějak se to ovšem nedařilo. V ten okamžik kdosi zazvonil. Tentokrát se však Mat neobtěžoval do křesla, ale prostě řekl: "Dále!" Nadporučík vešla do místnosti a krátce se rozhlédla kolem. Potom ale její oči spočinuli na Martelovi. "Dobré ráno Tarkine." Do místnosti vstoupila osoba, jenž Martel poznával. Byla to nadporučík Youds, kterou Mat zadržel. Opět se v něm uvolnila vlna emocí, jenž znovu rozvířila bouři emocí v jeho těle i hlavě. Nicméně, nikdy by nedopřál takové osobě ani žádné jiné pohled na něj v tomto stavu. "Vaše Excelence." Opravil ji Martel stroze. "Co byste ráda?" "Chci vědět na čí rozkaz jste jednal, když jste mě přišel zatknout," oznámila mu suše takovým hlasem, jakoby to byla ta největší samozřejmost. Martel se jen pousmál. "A nic víc?" Otázal se ironickým hlasem, alespoň se o to snažil. "Ne," pokračovala Nat a nasadila téměř vulkánsky neutrální výraz. Martel se otočil zpět k oknu, zády k nadporučíkovi. Chvíli se díval z okna - jen tak, beze slova. Potom si dal ruce za záda a spojil je tam. "A jediný důvod, proč bych měl?"

Nadporučík pohodila hlavou: "Mám pocit, že člověk co to udělal tím nijak neprospěl ani jednomu z nás, nebo snad máte nějaký velkolepý etický důvod ho krýt?" V Martelovi to opět zadunělo. Musel na chvíli zavřít oči a zahájit počítání do deseti, aby se uklidnil. Jeho ruce se ještě více spojily. Tento nadporučík má v sobě tolik arogance a odvahy. Mat neměl nejmenší zájem s ní mluvit. "To máte pravdu, ani jednomu z nás tím nepomohl." "Ale já dodržuji předpisy, nadporučíku!" Hlas Martela byl různě polohován, jak ho neuměl v tento okamžik ovládat. Jeho nevyrovnané chování Natálii, překvapilo. Za normálních okolností by se s ním snad ani nebavila, ale potřebovala si potvrdit svoji teorii. Jeho poznámka ji navíc podráždila: "Naznačujete tím snad něco?" Mat si v duchu říkal, že se musí ovládat. Ano, to je ta pravá zbraň. Pomalu a rozvážně se k ní otočil, aby se jí podíval do očí. "A měl bych tím snad něco naznačovat, nadporučíku?" Nat nevěděla co si má o něm myslel. Tenhle vyslanec mohl být další krysou, která patří k SFI a nebo také jenom pouhý nástroj kterému někdo další uděluje rozkazy. "Chcete snad říci, že jsem to byla já, kdo se nechal zavřít do vězení?" Ne, ne někoho, mě jsi stála mou kariéru, vše, co jsem budoval, na co jsem se učil. V Martelovi to vyloženě vřelo. Byl jak sopka před erupcí, ale svůj hněv nechával v sobě. "Nic takového jsem netvrdil, pakliže si pamatuji. I když to přeci není vyloučeno. Jste nadporučík, určitě jste měla již něco do činění se zatýkáním." Martel mluvil zbůhdarma. Jen aby si dokázal svou nadřazenost jí. Chtěl ji vidět na kolenou, ale zatím se mu to nějak nedařilo. Neodpověděla, namísto toho pár sekund jenom tak přecházela po místnosti. Nakonec se zastavila před vitrínou s naleštěnými vyznamenáními. "To je všechno vaše?" zeptala se aniž by se na něj podívala. Martel se na ni udiveně podíval. Blázní, či co? Rád by jí řekl, že je to jeho a on to vše získal. "Ne, není. Patří to velvyslanci Matrixovi." Odpověděl stroze, absolutně vyrovnaným hlasem. Pokývala hlavou. Takže tenhle člověk tady jenom zastupuje skutečného hlavního diplomatického důstojníka. SFI mu dalo rozkaz a on ho jednoduše splnil. "Víte Excelence..." Na to slovo dala až nepřirozený důraz, že to spíš zavánělo ironií. "...časem zjistíte, že Hvězdná Flotila není postavena jenom na předpisech a nařízeních, ale především na loajalitě. Ale nelze být loajální ke všem najednou, musíte si vybrat." "Já už jsem si dávno vybral." Odfrkl Martel jejím směrem. "Dobře se tu rozhlédněte, nadporučíku. Kolik tady vidíte standard Hvězdné flotily?" Nadporučík se začala otáčet, ale žádnou nenašla.

"Já jsem loajální vůči Federaci a jejím principům, nadporučíku. Nezastupuji tady moc Hvězdné flotily, ale Federace." Kartel zvažoval, co vlastně Natálie Youds chce. Když takhle vyzvídá, tak to zatčení asi mělo něco do sebe. Nevěděl, zdali ten pravý důvod uvedli, ale vypadá to, že se trefili do černého... Aspoň tak Mat smýšlel. Každý by byl asi byl na jejím místě šťastný, že je zproštěn obvinění, ale ona si přijde pro "jméno" toho, kdo ji nechal zatknout. "Já ale nemluvím o organizacích, státech nebo o vlajkách. Mluvím o lidech. Nebo si snad myslíte, že když budete mít nějaký problém tak vám pomůže vám Federace?" Pomoc, ta by se mi teď asi hooooooooooodně hodila. Říká si Martel pro sebe. "A Vy jste tedy na které straně? Ta dobré, nebo na té zlé?" Natálie se zasmála: "Jsem na straně admirála Rica a velení této stanice. Ale na čí straně jste vy vyslanče? Koho máte za sebou vy, aby vás podpořil?" "A víte Vy, že nikoho." Odpoví Martel s klidem. Rico zase on, mohl si to domyslet, že to byla ta osoba v pozadí, jenž pomohla Youds ven. Odtud tedy vane vítr. Mat neměl nikdy Rica, ale zároveň ho nikdy neměl v úmyslu potopit, nebo ho nějak pošpinit. On vlastně tak nějak ignoroval. Přišel do kontaktu povětšinou jenom s Matrixem a jenom v pár posledních týdnech, nebo dnech, už přesně neví, se s ním setkal. "Možná byste se měl tedy rozmyslet, na čí straně vlastně stojíte, protože to je ta pravá loajalita. Vy pomůžete jim, oni zase nenechají vás se utopit." Potom udělala pomlku, aby si to vyslanec mohl přebrat. Nakonec se rozhodla vsadit vše na jednu kartu: "Takže prosím dáte mi to jméno, vyslanče?" Martel nyní už Rica snad přímo nenáviděl. Nechtěl s ním mít nic společného a jestli je Natalia Youds na jeho straně, tak nebude mít rád ani ji. Nicméně je to více než vhodná příležitost pro získávání informací. Ano, tak to je Mate. Říká si Martel. "Na čí straně? Moc hezky řečeno, nadporučíku. Myslíte si snad, že by mě admirál Rico mohl nějak pomoci i s tou jeho zázračnou skupinou?" "To nevím. Záleží co myslíte vy. Atašé." Řekla zatímco její modré oči na něj upřeně hleděli čekajíc na jeho odpověď. Teď se uvidí, pomyslela si Nat. "Nevím, jaké má Rico vlivné zastánce, ale znám jeho odpůrce a lidi, co ho nenávidí. Nezastaví se před ničím. Jednou ho dostanou dolů, a pak se ten Váš kroužek rozpadne." Martel se nadchne. Popadají všichni, včetně samotného Rica. To je taková satisfakce za jeho kariéru. "Neříkají něco takového Romulané o Federaci už celá staletí?" zeptala se nadporučík trochu jízlivě. "Budete se divit, ale neříkají. Jenom říkají, že Federace je příliš slabá na to, aby se ubránila rozhodnému protivníkovi. A jak vidno jejich slova se potvrdila." Pronese klidným hlasem Martel. Sleduje nadporučíkovi reakce a chce zjistit více o tom Ricově slavném kruhu. Kdo tam asi patří? Komu ten kruh slouží? To jsou otázky, na které chce znát odpověď. "Jestli tomu opravdu věříte vyslanče, proč tedy stojíte na tomto místě?" "Úkolem diplomatů je Federaci bránit a někdy i proti ní samé."

Ano, tajné projekty, jenž supertajně vyvíjí diplomatický sbor Špionáže, předávání informací, integrace jednotlivých systémů, zavádění nové obrany. Je to složitý proces, ale funguje. Federace za posledních několik let zvýšila produkci bojových plavidel a obranných platforem. To vše je prací diplomatů. Natálie ho znovu chvíli tiše pozorovala. Co si ten člověk proboha myslí? Že může být sám proti všem a až bude potřebovat postaví se za něj celý diplomatický sbor? Byla v něm stále ta mladistvá naivita, Nat byla ještě před pár lety stejná. Bohužel těch pár let služby jí její iluze vzalo. Věděla, že potřebuje lidi, kteří za ní budou stát. Jestli to tenhle klučina nechápe, pravděpodobně ho nic dobrého v budoucnu nečeká. "Sám Federaci neubráníte. Pokud jí chcete pomoci, měl byste spolupracovat když ne s admirálem tak alespoň se mnou. Jinak vás ta špína kolem stáhne dříve nebo později s sebou." "Už stáhla." Odpoví Martel suše. "Moje rezignace leží na stole generálního tajemníka Rady Federace." Nadporučík nehnula ani brvou. Ve skutečnosti ji to však dost překvapilo. Tak tohle je ten důvod proč se takhle chová. SFI se ho jednoduše rozhodla využít a on teď bude nést tíhu odpovědnosti. No prostě typické chování rozvědky. "To je mi líto. Pak ale ovšem nic neztratíte, když mi to jméno dáte." "A také nic neztratím, když se pomstím." Řekl polohlasem. Nevěděl, jestli to Nat slyšela, ale bylo mu to jedno. "A proč Vám o to jméno tolik jde?" Zeptá se Martel v hlavě už se rodí jiné podezření. Natalia Youds v tom nemusí být až tak nevině. Tu zprávu mu přeci podala SFI hned potom, co se Rico a ona vrátili z toho nenadálého oficiálního cvičení, či co to bylo... Natálie chvíli váhala, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Co vlastně chce dělat až zjistí kdo to byl? "To je tajné. Ale mohu vám říci, že ten člověk a lidé s ním spojení zrovna k ochraně Federace nepřispívají." Právě jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Něco tady smrdí a moje spodky to nejsou. Říká si Martel a na chvíli se mu do mysli vloudí i kus pozitivní naděje, která ovšem velmi rychle přechází. "A já Vám podle protokolů nemusím to jméno vydat." Oznámil ji suše Mat. Otočil se zpět a vykoukl z okna. Dole pod SB1 - McKinley se točila Země. Modrá, nádherná, mocná. Točila se tam a nic jí nezajímalo, stála stranou všech těch politických i nepolitických akcí. Byla samostatná a ať se to někomu líbilo, nebo ne, tak navzdory všemu přižila a prosadila si svou. Martel však očekával nadporučíkovu odpověď. Co má asi zalubem, či na mysli... Nat nepřestávala udivovat jeho tvrdohlavost a vytrvalost s jakou odmítal říci jasné ano nebo ne. "Kdyby jste musel, už bychom tady dávno nestáli. Já vás však žádám abyste to pro mě udělal." Martel jen tak stál a díval se dolů - beze slova. "A proč bych měl koneckonců pomáhat někomu, kdo je příčinou mého stavu, nadporučíku? Nemám žádný důvod Vám pomáhat." Stál tam dál. Začínal se pomalu, ale jistě smiřovat se svým osudem. Nyní asi odmítl jedinou možnost na svou záchranu, ale měl svou hrdost. Nat pozvedla obočí a zahleděla se mu přímo do očí:

"Jak jsem řekla vyslanče. Jednou pomůžete vy mě..." Až s Vámi a s Ricem skončím, nebudete mít také nic. "Opravdu, dohodíte mi nějaké zapadlé velvyslanectví s čestnou funkcí atašé jako zástupce hlavního velvyslance? Někde na okraji galaxie, odkud přichází hlášení jednou za 100 let? Na nějakém takovém místě?" Snažil se jí vyprovokovat, ale očividně zvolili stejnou taktiku - tvrdost, neústupnost a chladnost. "Možná," řekla tichým hlasem. Který však zároveň skrýval určitou výzvu. "Otázka je, jestli si to můžete dovolit odmítnout." Přesně tak. To je ta otázka. Jestli si to mohu dovolit. Přiznal si Martel. Byl připraven se bít až do konce, nechtěl ustoupit, ale věci ho zmáhali a nadporučíkova přítomnost už byla více než nepříjemná. Chtěl ji mít z krku. "Naštěstí, už mám i jiné možnosti, než tohle místo." Odpověděl Mat. Byla to spíše zoufalá lež, aby si uchoval tvář. "Nejsem na tomhle místě závislý, nadporučíku. Naskytnou se jiné možnosti, ne tak lukrativní, jako by mi mohla nabídnout kariéra u Diplomatického sboru, ale rozhodně lukrativnější, než Vámi nabízené velvyslanectví." Nat se zatvářila smutně, potom se na něj podívala: "Ráda jsem vás poznala pane Tarkine." Pokynula mu na pozdrav a otočila se směrem ke dveřím kanceláře. Dokázal to, dokázal. Jde pryč sama, aspoň, že tak. "Udělejte si někdy čas, abyste se podíval do kartotéky Úřadu Rady Federace. Určitě Vás bude zajímat spis s označením TP/UCP/NY1." Prohodil Martel za ní. Jen tak, jakoby ledabyle. Vlastně si chtěl nějak vykoupit, chtěl mít jistý blíže neurčený pocit. Aspoň, že padne jedna osoba se mnou. A ostatní půjdou s ní. Natália nic neřekla jenom se na Mata ještě jednou podívala, a téměř neznatelně se usmála. Created by: Nadporučík Natalia Youds & Atašé Martel Tarkin 5. 11. 2004, 21:47

Mark Rico

Uvítání 03

Víceadmirál

Sandra pozorovala přílet kadetů. Rico na uvítání chodil vždy pozdě, zatímco ona tu byla pokaždé minimálně deset minut předem. Vlastně, bylo to tak poprvé a už to tak zůstalo navždy. Nedokázali na tom nic změnit a ani nikdy nechtěli. Bylo to příjemné, známé a pohodlné. Cizích situací měli dost jinde. Člun měkce dosedl, kontrolní majáky blikly a vrata doku se začala uzavírat. ‘Jaké to ale bezproblémové přistání.‘ prolétlo kapitánovi hlavou. Když se kadeti začali hrnout ven, pokynula bezpečnostní jednotce, ti se seřadili a kapitán začala: Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Kadeti! PO-ZOR!“ Ozval se dupot a rány, jak se kadeti rovnali do řady. Sandra ještě chvíli protahovala nastálé ticho, zatímco si rovnala v hlavě, co jim vlastně řekne: „Kadeti, jsem kapitán Sandra Hayds, první důstojník této platformy a přišla jsem vás uvítat na nejlepší stanici Hvězdné flotily! Kontraadmirál Rico bohužel není na stanici, jinak by tu byl s námi, má nějaké neodkladné povinnosti na Zemi. Ale zpět k vám! Jste tu proto, abyste ukázali, zdali máte na to nosit její uniformu! A vy to

dokážete, alespoň většina z vás, to vidím už teď.“ Sandra se chvíli odmlčela. Tohle bylo poprvé, co tenhle proslov vedla ona, kdy ho musela vést ona. „Přišli jse na stanici, aby jste ukázali, co ve vás je! A to také uděláte! Přicházíte sem, na reálnou stanici, aby jste předvedli, že máte na to ustát pravou službu. Už to nebude simulace, přicházíte na místo, kde jsou lidé, se kterými budete sloužit a velící, které budete poslouchat.“ Sandra se znovu odmlčela. Rico by na ní mohl být hrdý. Úvod se jí povedl. „Teď fakta. Každý máte přidělenou kajutu. Jak se do ní dostanete? První možnsotí je támhleten terminál, jež vám to ukáže. Ale jen málo lidí tu napoprvé nezabloudí. Druhou možnsotí je palubní počítač, jež vás povede vyznačováním vaší cesty. V kajutách už na vás na každého čeká PADD, na kterém máte připraveny všechny informae o vaší službě, ale hlavně kdy a kde se máte hlásit. Většinou jsou na zítra na odpolední službu. Budete zde na stanici až do zhodnocení vašich výkonů, a pak zde proběhne i vaše jmenování do hodnosti praporčíků. Nebo také ne, to už ale záleží na vás. No, po něm následuje už jen vaše převelení. Někteří z vás nejspíš zůstanou na stanici, někteří ne. Uvidíme.“ ‘Tak, a konec se blíží.’ „No, takže teď, na závěr, je klasicky čas na vaše otázky. Ráda zodpovím vše, co vás napadne a co by jste chtěli vědět. Od toho tu také jsem.“ Po několika dotazech dala Sandra nakonec rozchod a vydala se do kanceláře velitele za Irenou, aby jí zavolala Rica. Chtěla vědět, jak to vypadá na západní frontě. Snad je tam klid. OFF: Chci vás všechny uvítat. Dotazy samozřejmě pište, buď přes interní, nebo zde (označení OFF je vítáno, případně i takováto červená barva). Na stanici probíhá několik dějů, můžete se do nich zapojit, jak chcete, nebo si vytvářet svoje malé. Jakákoliv iniciativa se samozřejmě vítá, ničeho se nebojte. Pokud by jste chtěli udělat větší misi, kontaktujte mne přes interní poštu, na e-mailu [email protected], nebo na ICQ 153425982. Po ukončení ročníku dostanete hodnocení vaší aktivity (je dán minimální počet příspěvků, nutný pro váš průchod čtvrtým ročníkem, tak pište. Hodnotit budu jak aktivitu a snahu zapojit se, tak vaší gramatiku a sloh. Mimochodem, poslední věc, kdykoliv budete potřebovat Rica, nebo Sandru v logu, kontaktujte mne, domluvíme se, sepíšeme, není v tom problém. Jen jsem trochu háklivý na to, když za mne někdo píše. Semper Fi! created by captain Sandra Hayds (NPC) _________________ "...gegen alles!" Naposledy upravil Mark Rico dne 6. 11. 2004, 17:48, celkově upraveno 1 krát 5. 11. 2004, 22:50

Natalia Youds

Back to Earth

Anonymní

Z pracovny vyslance Tarkina se Natálie vydala rovnou zpět do své kajuty. Rozhovor, který měla právě za sebou se jí ani trochu nezamlouval. Doufala, že to alespoň k něčemu bylo. Ještě víc v ní přitom vzrostla zlost na SFI, a její praktiky. Jediné co ji těšilo bylo to, že teď už k nim snad opravdu nepatří. Když došla do své kajuty na nic nečekala a nechali si zobrazit kartotéku Úřadu Rady Federace. Po chvilce hledání našla soubor TP/UCP/NY1. Už po prvním pohledu na ni se jí po tváři rozlil spokojený úsměv. Obsahovala krom několika nezajímavých údajů především jedno jméno, Daniel Balard. "A mám tě." Řekla si pro sebe. Informace nahrála do PADDu. Potom se rozhlédla po kajutě ve které byla dočasně ubytovaná. Moc věcí tu neměla, obvykle cestovala dost nalehko. během asi pěti minut zabalila to nejnutnější a vydala se do hangáru 13, kde byl její peregrine.

Bez jakýchkoliv problémů odstartovala, všechna poškození z boje v poli asteroidů byla už opravena, a zamířila si to rovnou k Zemi. O pár minut později už přistála na Velení Hvězdné Flotily. Když přistávala, všimla si, že kousek dál, stojí jachta admirála Rica. Bylo to docela štěstí, protože právě toho potřebovala najít. Přistávací proceduru si i přes nelibost letové kontroly trošku zkrátila a během minuty už vylézala z kokpitu. Admirál Rico se svým doprovodem zrovna mířil k jeho jachtě. Když však zahlédli přistávající černý stihač zastavili se. Natálie se rozeběhla k Ricovi. "Natálie, to je ale překvapení, co tu děláš?" "Zdravím admirále." Pokynula mu lehce udýchaně. "Potřebovala bych s vámi na chvíli mluvit." Potom se podívala na Ricův doprovod: "O samotě." Dodala. Rico pokrčil rameny a dva muži od bezpečnosti, jež ho doprovázeli otevřeli dveře. Admirál vešel dovnitř a pokynul Natálii, aby ho následovala. "Tak, tady jsme sami. Co potřebuješ?" "Pravděpodobně víte, že někdo nařídil Tarkinovi aby mě zatknul že?" "Vím, nevím, proč?" Natálie nasadila úsměv nevinného dítěte: "No, předpokládám, že jste to byl vy kdo mě dostal zase ven, takže vám chci poděkovat." "Není zač, ale kvůli tomu jsi neletěla až sem?" Nadporučík zvážněla: "Ne, to ne. Jde o to, že po Tarkinovi teď diplomatický sbor Flotily požaduje rezignaci. Ta banda intelektuálů po něm chce aby nesl politickou odpovědnost nebo tak něco. No a on už ji podal. Nicméně mi prokázal jistou laskavost a já mám jméno člověka, kdo mu dal rozkaz mě zatknout a kdo by patrně chtěl způsobit množství problémů i vám." "A?" Rico na Nat působil dojmem, že jí vidí až do žaludku, po zádech jí přeběhl mráz. Pokrčila rameny a znovu se usmála Její oči se přitom zablyštěli jako dva vzácné drahokamy: "Myslím, že by tu rezignaci neměli přijmout." "Nepřijmou jí." Nat si povzdechla. Tohle admirál dělá vždy, když se rozhodne přijít s něčím zcela nečekaným. Zbývalo se jenom zeptat: "Ne?" "Ne, ona totiž nedorazí. Zapadla někam do archívu." "Oh...to je tedy nešťastné" prohlásila Nat ironicky. Všimla si ale, že admirál se nijak vesele netváří. "V čem je tedy problém?" "Budou ho chtít odvolat." Úsměv vystřídal lehce zmatený výraz:

"Víte Marku, já politice moc nerozumím. Mohu vám tak říkat?" Rico jen mávl rukou: "Prosím, nevadí mi to, ale jen v soukromí." Pak přešel k replikátoru: "Víno?" "Ráda." "Jak bych to jen vysvětlil? Pokud nepodá sám žádost o odvolání, pokusí se ho odvolat oni. To můžou ale jen pokud ho shledá speciálně ustanovená komise nevhodným, nebo jak to říci. Pokud ano, dostane to do záznamu a náš atašé to ví. Proto se chtěl odvolat sám. Moc mu to sice v kariéře nepomůže, ale alespoň to nemůže mít v záznamu." Nadporučík kývla hlavou: "Takže stačí přesvědčit tu komisi?" "To ale není nic lehkého. Komise je trošku zavádějící, můžou být i dvě, nebo tři, každá čítaje dvacet lidí a hlavně, oni to provedou na jednání. Nebude vyšetřován, jen si projdou záznamy a budou hlasovat. Jen tak." Rico luskl prsty. "Říká se, že reprezentuje právo, ale většinou slouží jako odstřel pro nepohodlné lidi." "Takže co navrhujete?" "Už jsem kontaktoval několik významných osob, které vytvoří určitý tlak, ale nestačí to. Potřebuji ještě nějaké, ale nemůžu je kontaktovat osobně a přes subprostor tohle řešit nechci." "To bych pro vás mohla zařídit já" prohlásila Nat s klidem. "Jistě, na tebe jsem také myslel. Už takhle jsi v tom namočená a jde taky trochu o tebe." "O koho se přesně jedná?" "Ještě přesně nevím, na provedení máme cirka dva týdny. Pak zasedne komise." Created by: Nadporučík Natalia Youds & Kontraadmirál Marc Rico 6. 11. 2004, 0:23

Ma/2tin C/2oss

First contact

Poručík (marína)

Po projevu kapitána jsem všem popřál hodně štěstí a brzy na viděnou... vzal jsem si zavazadlo a šel jsem k terminálu, v něm jsem začal hledat mariňáckou sekci... je na palubě 38, levá chodba, a dveře jsou na pravé straně chodby, číslo vašeho pokoje je 59, ozvalo se z terminálu... řekl jsem si v duchu: „...skvěle“... tak jdeme...

Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 76 Umístění: SB McKINLEY

Přišel jsem k turbovýtahu a namačkal palubu 38... turbovýtah se rozjel a cítil jsem tu rychlost v nohách... najednou začal zpomalovat a nakonec úplně zastavil... otevřeli se dveře a vešel jsem dál... byla to dlouhá chodba, hned, jak jsem položil chodidlo na zem, jsem cítil takovou měkkost, byl to nějaký speciální materiál podlahy... šel jsem rovně, až jsem došel na rozcestí...doleva byly kajuty a doprava cvičné místnosti, jak bylo napsáno na informačních tabulích... šel jsem tedy doleva, až jsem došel ke dveřím 59, byly na pravé straně, jelikož na levé byla sudá čísla... rozhlédl jsem se okolo sebe... všude byl klid... a na dveřích, které byly naproti mé kajuty, bylo napsáno: „Poručík Bart G. Farkas“... v duchu jsem si uvědomil, že je to důstojník, který si mezi mariňáky udělal velmi dobré jméno... z toho si musím určitě vzít příklad... otočil jsem se zpět ke dveřím mé kajuty, kde bylo napsáno: „Kadet 4. ročníku Martin Cross“... zmáčkl jsem tlačítko a dveře zasyčely... cscscs... vešel jsem do místnosti... měla tři větší okna, pak tam byla postel a stůl s židlí... dále tam byly

dvě místnost, vlevo a vpravo, jedna místnost byla na věci a v druhé místnosti byla koupelna se záchodem. Nejvíce mě upoutalo okno, podíval jsem se, co za ním je... byl tam jen nekonečný vesmír. Přes okno do místnosti dopadaly paprsky od hvězd a rýsovaly věci, které se nacházeli v různých částech pokoje... nádherný pocit, každému bych to přál, aby ho zažil... když už jsem se přestal vyžívat v té nádheře, tak jsem se porozhlédl po místnosti až můj zrak narazil na věc, která ležela na stole, byl to PADD... se zájmem jsem ho vzal do ruky a přečetl si, co mám za úkoly... bylo tam napsáno: Hvězdné datum 58007.58 „Pane Crossi, jsem váš nadřízený, poručík Bart G. Farkas a budu vás zaučovat, dostavte se k vězeňským celám v 16:00, tam už mě nějak najdete.“ Potom jsem zastrčil PADD do kapsy a pomyslel si, že to bude poručík, co bydlí vedle mě, jaká to čest... vzal jsem si svojí tašku a položil ji na stůl... vyndal své hlavní osobní věci – osobní deník a krabičku na vyznamenání – a uložil je do šuplíku ve stole... oblečení jsem dal do šatníku a nechal na sobě jen uniformu... urovnal jsem si všechny věci a umístil jsem je tak, aby se mi to líbilo... pak jsem si dal sprchu a šel jsem spát... čas běžel a běžel... až už bylo 15:30... alespoň jsem nezaspal... připravil jsem se na odchod, ještě pár estetických úprav... vyšel jsem na chodbu a namířil si to přímo k turbovýtahu... navolil jsem patro vězeňských cel... turbovýtah se rozjel, tlukot srdce se zvýšil, asi jsem byl mírně nervózní, přece to bylo jen poprvé a záleželo mi na tom... turbovýtah se zastavil, já polkl, a když se otevřely dveře, tak jsem vešel... byla tu zas chodba, ale jen to tu vypadalo jinak, spíš tak divně... přišel jsem ke dvěma strážným, co hlídali nějakou celu... Řekl jsem: „Prosím vás, kde tu najdu pana poručíka Barta G. Farkase?“ „Pan poručík je uvnitř, co po něm chcete?“ „Jsem tu nový kadet na praxi a mám se u pana poručíka hlásit.“ „Dobře, ale dovnitř nesmíte...“ „Dereku, dojdeš tam...?“ „Jasně, Conrade.“ „Díky.“ Nejspíš se tak jmenovali... oba to byli desátníci... mezitím jsem si to tu prohlížel, jak to tu vypadá... a po chvíli vyšel ze dveří pan poručík... ihned jsem zasalutoval... „Pohov, kadete.“ „Kadet 4. ročníku Martin Cross, na váš rozkaz...“ „Skvěle pane Crossi, jste tu o 5 minut dřív.“ „Pane, rád chodím včas.“ „To je dobře, jen tak dál a určitě nebudete mít se mnou problémy... a to doufám nechcete.“ „To tedy v žádném případě.“ „Tak, pane Crossi, pojďte se mnou, trochu vám to tady ukážu.“ „Děkuji.“ Pan Farkas se otočil k desátníkům a řekl jim, že na chvíli odejde... desátníci ihned odpověděli: „Rozkaz, pane...“ – a my jsme pak odešli směrem k turovýtahu... Cestou k výtahu se mě poručík Farkas zeptal: „Tak, jak se vám tu mezitím líbí, pane Crossi?“ „No, pane, zatím je to tu hezké, už jsem se tu zabydlel a vše je v pořádku.“ „Zrovna přemýšlím, jaké to bylo, když jsem tu byl já poprvé, vím, jak se cítíte, takže vám to nebudu ztěžovat, ale určitě ode mě nečekejte nějaká privilegia.“ „S tím, pane, nepočítám.“ „To je dobře. A co jinak mi můžete říct o sobě?“ „Jsem rád, že jsem si marínu zvolil jako hlavní předmět, v holomisi jsem měl 88% úspěšnost s vyznamenáním, prý, když budu takhle pokračovat, tak toto hodnocení stoupne.“ „To doufám, pane Crossi, chci mít své lidi nejlepší.“ „O to se pokusím, pane.“ Přijeli jsme na palubu 38, kde jsou i kajuty, tam jsme ale místo doleva šli doprava, všude byly různé místnosti pro mariňáky... poručík Farkas povídá: „Teď, jdeme okolo bojového simulátoru, dále je tu tělocvična, posilovny, kurty, střelnice, bazén, také bar a vůbec všechno potřebné, co je nutné pro mariňáka.“ “Hmm, zajímavé, děkuji za provedení.“

„Není zač, teď jděte do své kajuty a prospěte se, budete to potřebovat, od zítřka budete mít střídavý úkol – 4 hodiny denně strávíte v simulátoru na výcvikovém programu MR2 a 4 hodiny v bezpečnostním centru 2, kde budete pomáhat veliteli týmu sigma, který se stará o kamerovou a senzorovou bezpečnost cely pana Ambera – v 8:00 se hlaste u simulátoru, bude vás tam očekávat desátník Brian... Teď se musím vrátit nazpátek.“ „Rozkaz, pane.“ Poručík Farkas odešel k turbovýtahu... já jsem šel chvíli s ním, ale pak jsem odbočil do chodby, kde byly kajuty. Přišel jsem k té své a vešel dovnitř. Oblečení jsem hodil přes židli, jak je mým zvykem, ještě jsem udělal potřebnou hygienu a šel jsem si lehnout... v posteli jsem přemýšlel, jak to zítra zvládnu... určitě jo... a už jsem spal... _________________ Poručík, Martin Cross Naposledy upravil Ma/2tin C/2oss dne 7. 11. 2004, 16:55, celkově upraveno 1 krát 6. 11. 2004, 18:45

N Kadet 4. ročníku

OFF> mam taku malu otazocku, kto je nadriadeny pre poradcov ? Pozicia nie je obsadena, ale niekto by to mal byt. ...alebo nie? Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 39 Umístění: Akademie HF 6. 11. 2004, 20:36

Mark Rico

Netisa

Víceadmirál

Ano, poradců je celá sekce. Punguje to jako v nemocnicích a armádách, sekci vede vrchní poradce, nebo jak to nazvat a pod ním slouží ostatní poradci/psychologové. Poradci úzce spolupracují s nemocnicí a občas bezpečností + provádějí pohovory apod., to je ti snad jasné Pokud se chceš zeptat na velícího, jsi první v této sekci, tudíž si ho můžeš vytvořit jak chceš. _________________ "...gegen alles!"


Bart G. Farkas

Výcvik


Najednou v očích cítím příliv světla, pootevřu je a ihned zase zavřu. Sluneční paprsky jsou dosti silné, ale já se nedám a opětovně vší silou otevřu oči, sice chvíli nic nevidím, ale poté už je to dobré...Automaticky se podívám na hodiny, je 7:17, říkám si, že bych si ještě mohl zdřímnout, ale stejně nakonec vstanu, je to pro mě důležitý den... Dojdu do koupelny a vymyji si oči vodou, poté provedu potřebnou hygienu. Dám si snídani, obléknu se a namířím si to do simulátoru... Vyjdu ze dveří, mrknu se kolik je hodin, je 7:50. Říkám si: "Nádherně to stihnu, směr simulátor." Přijdu k němu, nikoho tam nevidím, tu si za rohem všimnu desátníka Briana, s nímž jde dokonce i poručík Farkas, konečně. Došel jsem k nim a povídám: Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley

"Dobrý den, jsem tu dle rozkazu." Oba pánové se na mě otočí a poručík Farkas řekne... "Vojáku... Jsem rád, že jste dochvilný, času není nikdy nazbyt, obzvláště v těchto těžkých časech. Nuž tedy, vstupme do simulátoru a přesvědčme se o tvých kvalitách." Bart, Martin i Brian vstoupí do malé místnůstky. Chvíli se nic neděje, pak se ale ozve...

"Počítači, spusť tréninkový program MR2...obtížnost střední. Ukládej výkonnostní hodnocení do složky Farkas, soubor Martin Cross." Provedeno. Ozve se hlas počítače. Poté se Bart otočí na Martina a řekne. "Tvým prvním úkolem je běh přes překážkovou trať, dej do toho všechno, máš to na čas." Pak oba s Brienem ustoupí a znovu se ozve počítačový hlas. Připravte se na start. 3,2,1 prásk. (výstřel) Hned, jak se ozvalo teď, zapnul jsem své reflexy a už ani nevím, jak to mohlo být rychle, jsem vyletěl jak šíp, který míří na jedno místo terče, snažil jsem se, jak jsem nejvíce mohl. Čas jsem vůbec nevnímal, existovali pro mě jen dvě věci - Já a cíl. Náhle jsem byl na konci, oddychoval jsem zhluboka, konečně jsem to měl za sebou. Doklusal jsem nazpátek k poručíku Farkasovi a Brianovi. Byl jsem trochu unavený, i když únava postupně odcházela, tlukot srdce jsem pořád cítil, musel jsem mít velký puls. Zeptám se jich tedy, jak to dopadlo. "Tak, jak jsem to zvládl, pane?" Bart se usmíval, v ruce držel padd, na který si sepisoval vyhodnocení. "Úctyhodný výkon na kadeta, jen co je pravda. Ty si byl asi na akademii dobrý sprinter, co ?" Uchechtl se poručík a pak dodal. "Není to ale ještě všechno, přecházíme na bod dva - Cyklistiku. Tvým úkolem bude vyjet tuto strmou skálu. Je to nějaký půldruhý kilometr, hodně štěstí." Před Martinem se objevilo speciálně poupravené kolo a hned na to se krajina změnila na horský masiv stupňující se pod úhlem 55 stupňů nahoru. Kolem zpívali ptáci, panovala tu přímo jarní nálada. V duchu jsem si řekl, že tohle je velký masiv, ale musím to zvládnout... odhodlal jsem se... nasedl na kolo a šlapal... na prvním kilometru to ještě šlo, ale když už jsem byl skoro nahoře, tak mi ujela noha ze šlapky a sedřel jsem si lýtko, byla to hrozná bolest znám to i z dřívějška a hlavně, když ty šlapky, jako tyhle jsou železné a mají zoubky. Překonal jsem bolest a dojel jsem až nahoru, i když mi nejspíš krvácela noha, nevím nebylo to vidět, tak jsem to potlačil a skoro na to zapomněl. Nahoře už byl poručík s Brianam... slezl jsem z kola, byl jsem absolutně vyčerpán, ale mariňák tohle musí vydržet a tak jsem si stoupnul do pozoru a položil otázku, jako vždy. "Jak to vypadá pane ?" Bart se snažil tvářit neutrálně. "Výborně Martine, jen tak dál." Řekl Bart a otočil se k počítačové konzoli. V tu stejnou chvíli se krev z Martinovy nohy vytratila, rána zmizela a bolest přestala, jediné, co zůstalo byla únava. Simulátor je mocná věc. "No, blížíme se do finále, úkol č.3 - Plavání. Todle je vcelku namáhačka. Budeš plavat proti proudu asi 2 km. Nebudeš si moci stoupnout, takže si odkázán jen na sebe. K tomu všemu má voda jen 17 stupňů. Doufám, že jsem tě nepřecenil, ale někde v duchu doufám, že to zvládneš." Dodal ještě Bart a hned na to se vše přeměnilo do přírodní krajiny s řekou uprostřed. Byl čas otestovat tělesnou vitalitu. Když mi už konečně došlo, co musím podstoupit, tak jsem byl na chvíli

zděšen, ale i potěšen. Snad to zvládnu, ale byl jsem hnán dopředu podporou poručíka Farkase, který ve mně věřil, musel jsem to dokázat. Vyburcoval jsem se a skočil jsem do studené vody... proud do mě narážel a když jsem otočil směrem ke břehu hlavu a pořád plaval, tak to vypadalo, jako, když jsem pořád na místě... ale já jsem se nedal a pořád jsem plaval,co mi síly stačily... už jsem byl skoro na konci, ale vysílením jsem už nemohl a naposledy jsem natahoval ruku, stačil, tak metr a byl jsem na konci... už jsem myslel, že mě proud strhne a skončím, kde jsem začal, když najednou jsem se něčeho chytil... byla to ruku pana poručíka... byl jsem nanejvýš překvapen, toto jsem nečekal... poručík Farkas mi pomohl ven... doplazil jsem se na břeh, kam to šlo, z posledních sil jsem si stoupnul do pozoru a řekl poručíkovi. "Děkuji vám mockrát, pane, bez vás bych to nezvládl." Bart se usmál a dodal. "Zvládl by jsi to Martine, máš odhodlání a to je někdy víc, než se zdá. Taky jsem ho měl, bez něj bych některé věci nejspíš nikdy nezvládl." Pak se Bart otočil směrem ke své tašce, vyndal z ní nějakou flašku a hodil ji Martinovi. "Tady máš, napij se, je to Energy Drink, trochu ti to pomůže se dát dohromady. Teď tě čeká něco víc zábavnějšího, střelba na cíl bývala moje nejoblíbenější disciplína. Chci vědět, jak jsi v tom dobrý." Potom Bart vzal simulovanou zbraň - M2-43 a podal mu ji. "Toto je replika mariňácké odstřelovačky. (chvíli mu ukazoval, jak se s ní pracuje) No a teď, když už to víš, tak se ukaž." A mrkl na něj, načež se spustil program pro střelbu. Bart pak řekl jen jedinou větu. "Pamatuj -klid, oko, zbraň cíl, dej si na čas a trefíš se." Jsem si pomyslel konečně nějaký oddych, i když jsem nakonec zjistil, že to byla fuška... tuto zbraň jsem měl v holomisi ve třetím ročníku, takže jsem ji perfektně znal... vzal jsem ji do ruky, připravil se a šel na to... vždycky, když jsem někde někoho uviděl, tak jsem zamířil a vystřelil... většinou do hlavy... taky je to odstřelovačka... pak už se i pohybovali, to bylo těžší, taky jsem jich trefil méně, ale hlavní je, že mě nikdo netrefil... nakonec se objevovali už všude a utočili i přímo proti mě... třeba že na mě běželi apod.... chtělo to hodně trpělivosti, přesnosti a přemýšlení. Jsem to jakžtakž zvládal a pak najednou se mi zasekla spoušť... jsem si řekl: „A sakra tohle je hodně blbý.“... nepřátelé na mě začali běhat a já jsem se musel bránit ručně... někdo mě praštil ze zadu, bylo jich dost... padl jsem na zem a pak už jsem se jen zvedl a byl tam jen poručík Farkas s Brianem... stoupl jsem si do pozoru a řekl. "Pane, bylo jich moc, neměl jsem šanci, já...já jsem selhal pane." Bart se tvářil ledově, a při tom řekl. "Nic se neděje Martine, nikdo není všemocný, ve střelbě jsi uspěl." Pak se Bart trošku smutněji zadíval a zeptal se.. Mám tu ještě jedno cvičení, ale sám moc dobře vím, jak je těžké. Osobně jsem ho zvládl až na podruhé. Nechám jen na tobě, jestli chceš, nebo nechceš vyzkoušet tu zátěž." Bart se koukal Maritnovi do očí, věděl opravdu z vlastních zkušeností, že toto cvičení je přímo zkouškou kondice a vytrvalosti, neznal zatím nic těžšího. Nevěděl jsem zda-li na to mám, ale chtěl jsem si to dokázat, musel jsem si to dokázat.

"Určitě to pane zkusím." Zněla Martinova slova. "Dobře, je to tvé rozhodnutí." Bart se otočil ke konzoli a něco na ní chvíli namačkával, náhle se ocitli na úplně jiné planetě. Hned bylo cítit, co všechno se změnilo. Těžký vzduch byl špatně dýchatelný, poryvy studeného větru šlehaly do očí, gravitace byla 1,5x tak velká, jako na Zemi. Přímo odstrašující podmínky. K tomu všemu se uprostřed tyčil ohromný cvičební areál, který vypadal, jako staré výcvikové středisko z 21.stol. Obsahovalo všechny možné cvičební části překážkovou trať, šplhání, přelézaní, prolézání atd. "Tak Martine, pusť se do toho, ať to dopadne jakkoliv, tvojí odhodlanosti si cením." Chvíli trvalo, než jsem si zvykl na nastalé podmínky, ještě že nemám žádné zdravotní potíže... tak začnu tím nejtěžším... třeba šplhání... začal jsem šplhat, vylezl jsem až nahoru, celkem to šlo, pak jsem zase slezl chtěl jsem si to usnadnit a tak jsem skočil tak z výšky jeden metr jako to dělám normálně, ale neuvědomil jsem si, že je to větší gravitace, tím pádem jsem spadl větší rychlostí a narazil jsem si pořádně nohu, ale já jsem se nevzdal a pokračoval, šel jsem na přelézání, vždycky jsem přelezl a pak dolu, dopad na zraněnou nohu bylo hrozně bolestivé, ale já to zvládl a tak jsem pokračoval na překážkovou trať, běh byl pochopitelně pomalejší, ale doběhl jsem, nohu jsem skoro necítil... poté jsem prolézal pod ostnatými dráty, tak si noha lehce odpočinula... dále tu byli shyby... v těchto podmínkách to skoro nešlo... taky jsem ale nakonec zvládl, mé vyčerpání bylo už moc velké... byla tu disciplina vydržet pod vodou... tam jsem se skoro utopil... už jsem byl tak mimo... a končilo to bojem, bože, jak já se nesnášel, že jsem na to přistoupil... byl to obrovský muž tak 2 metry a musel vážit tak metrák... oba jsme měli jen své pěsti... on na mě utočil, párkrát jsem nestihl uhnout a tak jsem dostal pár přímých ran do obličeje... ležel jsem na zemi a on mě chtěl dorazit... náhle simulace skončila... přišel jsem k poručíku Farkasovi a řekl jsem. "Pane, já...." Poručík mě zastavil uprostřed věty a řekl. "Byl to skvělý výkon Martine, máš můj obdiv, nyní běž do pokoje a odpočiň si, pro dnešek máš volno. Zítra tě tu bude čekat Brian, provedete spolu několik normálních cvičení, nic neobvyklého, aby sis udržel kondičku. No a v 12.30 už tě budou čekat na bezpečnostním stanovišti. Budeš na slovo poslouchat velitele týmu sigma. Předpokládám, že tvým úkolem bude dozírat nad jedním ze senzorovacích stanovišť. Kdokoliv bude vpuštěn do cel k Amberovi, musí projít bezpečnostními procedurami, ty budete zajišťovat, ale předpokládám, že moc lidí to nebude. No, to je asi vše. Gratuluji ti ještě jednou ke skvělému výsledku a teď mě omluv, jdu se vrátit ke své práci. Jo a málem bych zapomněl, až budeš mít nějaké hodiny odcvičené, tak ti najdu důležitější místo." Pak si Bart sebral všechny věci a odešel. Simulace se vypnula a vše bylo zase jako před tím. "Děkuji pane, nashledanou." A odešel jsem zpět do své kajuty. Created by kadet 4.ročníku Martin Cross and poručík Bart G. Farkas _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!!

7. 11. 2004, 13:34

Mark Rico

Semper Fi

Víceadmirál

Země se pomalu vzdalovala, jak Ricovo jachta stoupala k nebi. Admirál seděl u okna a popíjel Martiny, nápoj boháčů. Zasloužil si ho, ale přesto úspěch nebyl takový, jaký by chtěl. Podařilo se mu vydobít si větší pravomoce pro stanici, ochránit Nat i sebe a vlastně i „každého“ na stanici, dokonce dosáhl i stažení nynějších dvou důstoníků z Jagu ze stanice výměnou za dva jiné, kteří tentokrát budou svojí pozornost věnovat pouze a pouze případu. Každý jeho požadavek byl splněn dříve, než se zeptal, jestli je možné to zařídit. Přesto se necítil dobře. Jediné, co nezvládl, bylo ochránit Martela. Snad to ještě půjde napravit. “Jen nepřeber, Marku. Takovou dobu jsi dělal mrtvou rybu a teď tohle...“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

„Neboj, vím co dělám.“ „Jen aby. Tvoje křížová cesta upoutává více a více pozornosti.“ „Alespoň se mi už nebudou plést do cesty.“ „Myslím to s tebou dobře.“ „Já taky.“ Proč to říkal? Že by generálnímu tajemníkovi tolik vadilo, že pár lidí na stanici nebude smeteno politickým vlivem? Blbost. Spíš tím něco sleduje. No, snad nic vážného, přeci jen- je to přítel a snad by přítele nepodrazil. Ne, určitě ne. Na obrazovce počítače blikla žlutá zpráva- žádost odeslána. „Fajn Natalie, tak se uvidí, zdali tě z akademie Kříž uvolní. Snad ano. Proč by ne?“ V dálce se začala přibližovat McKinley. „Semper Fi až do konce..“ _________________ "...gegen alles!"

7. 11. 2004, 15:49

Maxis Barret

Having a rest

Poručík

Po úspěšně dokončené misi se Max ocitl zase ve stádiu čekání na přílet Posseidonu. Tentokrát byl vděčný za trochu klidu. Za těch posledních pár dni toho zažil víc, než by si dřív pomyslel. I jeho naivní představy o práci u SFi se mu rozplynuli. Uviděl tvrdou realitu. První, co udělal, po tom, co se vrátil, byla podstatná věc. Dal si pořádnou sprchu. Pak ulehl do hajan, a usnul ani nevěděl jak. Další den napsal hlášení a poslal ho na ústředí. Ani nečekal, že by mu přišla nějaká odpověď, natož vyznamenání. Hlášení napsat musel, jak Max někde zaslechl při přednášce: Je to v zajmu objektivizace a polozeno na teorii "uprostred je pravda". Založen: 01. 06. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon

Když splnil tuhle povinnost, rozhodl se, že aspoň den nikam nepůjde. A podle toho za řídil. Vzal si noviny, četl, lenošil. Další den, a zase nic. Posseidon nikde. Rozhodl se, že se přeci jen zkusí překonat, vytáhl nějaké ty inženýrské příručky (V titulu to mělo napsáno nejen pro inženýry, ale bylo stejně složitý, jako kdyby to pro ně bylo) Motivovalo ho to, že byl schopen aspoň trochu rozběhat svůj poškozený peregrin a tyto schopnosti se přeci jen ukázali jako důležité. Max nemusel nic dělat, neměl žádné povinosti a to mu teď vcelku vyhovovalo. _________________ Maxis Barett, poručík

7. 11. 2004, 22:24

Ma/2tin C/2oss

First day in service

Poručík (marína)

Začínal další den, vstávání bylo samozřejmostí, neboť jsem si zvykl. Je to stále víc a víc o samostatnosti. Vstal jsem v 7:30, což je celkem na čas, v 8:00 mi začíná trénink v simulátoru s panem Brianem. Tak jsem se zase ohodil do čistého a zamířil si to k simulátoru. Byl jsem tam opět dřív, no asi to už bude můj pravidelný stereotyp.


„Dobrý den, desátníku Briane.“ „Ahoj Martine, tak dnes si dáme trénink na to, co jsi včera dělal, nebudu to do tebe ze začátku hustit, ale budeš muset makat.“ „Dobře, tak jdeme na to.“ „Nejdřív než půjdeme do simulátoru, tak si dej 10 koleček na rozehřátí.“ „Ok, jdu na to.“ Chvíli to trvalo, ale nakonec se dílo podařilo. Po 10 kolečkách... „Tak teď budeš sprintovat, na rovinkách.“ Na každé rovince jsem běžel, co to ze mě dalo, naštěstí i to jsem celé zvládl... „Tak teď 20 dřepů a běž dál.“ Po chvíli přišla další změna… „To samé akorát s kliky.“ ...Rozcvička byla opravdu dlouhatánská... když skončila, tak jsme šli to simulátoru, Brian se ke mně otočil a říká: „Začneme, překážkovým během a snaž se...“ „Ok...“ Makal jsem, opravdu jsem si dal záležet... „Na tady je ručník můžeš setřít pot.“ „Dík, co budeme dělat teď?“ „Teď dáme jízdu na kole.“ Jezdil jsem podobně jak včerejší den, ale tentokrát to bylo povolnější, a tak jsem čas od času udělal nějakou blbost např. jízda po zadním nebo po předním kole. Brian si toho však všiml a zařval na mě! „Martine, nech toho!“ „Ano pane.“ „Tohle si můžeš dělat ve volném čase, ale tohle je výcvik.“ Tak jsem toho radši nechal... „Teď přijde na řadu plavání. Plav si, jak chceš, budeš tam vždycky nějakou dobu a já jen budu měnit podmínky prostředí, zvýšíme tvou otužilost.“ „Dobře.“ Brian začal měnit prostředí a já se střídavě cítil, jako bych se měl uvařit a nebo umrznout, pak jsem se chvíli dusil a myslel jsem si, že se snad utopím. Naneštěstí se z toho nic nestalo a já to zvládl. „Tak nakonec si zastřílíme.“ Vždycky se objevila simulace nějakého místa, třeba město nebo prostranství apod. „Támhle jsou cíly, pal.“ Na rozkaz jsem vždycky vypálil, tak dobře, jak jsem dovedl. „Tak to je dnes vše, Martine.“ „Děkuji, pane.“ „Jestli chceš, nebo mě budeš hledat, tak zajdi do posilovny, nebo zazvoň na můj

pokoj, je někde blízko toho tvého.“ „Určitě se někdy stavím.“ „Nashledanou.“ Odcházel jsem nazpátek do kajuty a pot ze mě jen tekl, ručník ho naštěstí vždy zastavil... došel jsem do kajuty a dal si sprchu, převlékl se do služební uniformy a poté si dal oběd. Protože bylo asi 11:30, ve 12:30 jsem měl být na službě, tak jsem odešel z kajuty a namířil si to do turbovýtahu, ohlásil jsem cílové patro, kde jsou věznice... když výtah dojel, kam měl, šel jsem k bezpečnostnímu stanovišti, kde měl strážit tým sigma. Došel jsem k nim, tedy myslel jsem si, že jsou to oni. „Dobrý den, jsem tu na rozkaz poručíka Farkase.“ „Dobrý den.“ „Vy jste velitel?“ „Ano jsem, tak to jste vy ten mladík, co mi o něm říkal pan poručík. Jmenuji se Johnatan Ford.“ „Co budu mít na starost, pane?“ „Budete kontrolovat, kohokoliv, kdo tudy bude chtít jít k panu Amberovi.“ „Rozkaz, pane.“ „Teď pojďte se mnou ukážu vám, co tu máme, tak tohle je vysílačka do ucha, tu budete mít pořád u sebe, tohle je scanner, najde na vzdálenost 50 metrů vše živé a také dostanete zatím "jen" omráčení schopný phaser. Teď budete zajišťovat bezpečnostního stanoviště č.5, je to jediná cesta směrem k Amberově cele, velmi důležité ji hlídat. Cokoliv divného mi budete hlásit. Teď víte, co dělat, nějaké otázky?“ „Ne pane, jdu na místo.“ Vzal jsem si zbraň a šel na místo, kde to mám hlídat. Po každé hodině jsem hlásil, jestli se tu něco děje. Nikde nic ani nikdo. Až jednou se tu objevil na senzorech živý organismus... „Pane, na bezpečnostním stanovišti č.5 je živý objekt...“ „Prozkoumejte to.“ „Rozkaz.“ Pomalu jsem šel na místo odkud šel signál, v jedné ruce zbraň a ve druhé scanner. Najednou zhasla světla. Strašně jsem se lekl, co se děje, tu se z vysílaček ozvalo: „Tady strojovna, jen menší problém se světly, hned to nahodíme.“ Samozřejmě jsem neměl u sebe baterku. Šel jsem tedy alespoň po svítícím scanneru a signálu na něm. Blížil jsem se k cíli... když jsem byl skoro u něho, tak se ozvalo: „Zapínáme prozatím záložní zdroj.“ Začal jsem vidět dobře, i když jsem však byl na místě, tak nikde nic nebylo... poté jsem zahlédl na jedné zdi, jak se mihl stín, šel jsem tedy tam, taky tu nic nebylo. Hned na to se ozvalo ozvalo: „Opraveno.“ Zbylá světla se nahodila, v tu ránu ze stropu něco spadlo, otočil jsem se a uviděl jsem... černý kocour, měl jsem udivený pohled, zavolal jsem tedy lidi, ať si pro něj skočí. Přišli si pro něj a já oznámil veliteli: „Pane, byl to kocour. Řekl jsem těm lidem, ať si pro něj skočí.“ „No to je tedy skvělý, neumí si pohlídat ani kocoura. Minule se sem dostala nějaká myš. Vyřídím to s těma zoology.“ „Dobře, pane.“ „Jinak dobrá práce.“ Pochválil mě velitel. Uplynuli 4 hodiny a z vysílačky se ozvalo: „Pane Crossi, máte padla, až přijde pan desátník Steven Croft, tak můžete odejít.“ „Rozkaz, pane.“ Po chvilce přišel desátník. „Tak si to tu užijte, desátníku.“ „Určitě ano.“ Odešel jsem se zpět do zbrojní místnosti, dal jsem tam zbraň a vydal jsem se do své kajuty. Byl to klidný den, ale dost vyčerpávající na to, abych si odpočinul. _________________ Poručík, Martin Cross 9. 11. 2004, 20:18

John Roco

Back again

Praporčík


John byl pohodlně usazen na sedadle dopravního runabouty a tiše pozoroval hvězdy za oknem. Pořád se snažil vzpamatovat z událostí posledních několika dní. Dnes to byl právě akorát týden, co naposledy ležel na pláži u Jezera ztroskotanců, jak se ho rozhodl pojmenovat, na Ulmo IV a přemýšlel o tom, jestli se ještě někdy dostane z té planety pryč. A teď? Teď sedí v člunu, má na sobě kadetskou unidormu a letí na základnu McKinley na záverečnou praxi. Ani ve snu by ho nenapadlo, že věci můžou jít najednou tak rychle. A to nebylo všechno. Vyndal ze svého batohu malou černou krabičku a otevřel ji, za poseldní 3 dny snad už pomilionté. Unvitř byl jeho momentálně nejcennější poklad, medaile za statečnost. Pro bezpečnostního důstojníka to byl víc než dobrý začátek kariéry. Chvíli se kochal pohledem na ni, a pak ji zase s největší opatrností vrátil do batohu. Jejho pozornost teď upoutala základna McKinley, která se začala rýsovat v dáli. Všiml si, jak ve člunu, kde byl celou cestu čilý ruch najednou zavládlo téměř a posvátné ticho. Všichni mlčky pozorovali tu obrovskou konstrukci houbovitého tvaru, která se tak náhle objevila a brzy zabírala většinu jejich výhledu. Přistání však trvalo poněkud neobvykle dlouho, John jenom hádal, že to má něco společného s nehodou která se tady nedávno stala. Když člun konečně dosedl na podlahu hangáru, všichni kadeti, mohlo to být asi tak 40 lidí, se začali pomalu prodírat ven. Na většině byla vidět nervozita, a John si musel přiznat, že přes to všechno co měl za sebou je úplně stejně nervózní jako oni. Po chvilce konečně stáli seřazeni venku. Z druhé strany hangáru přicházela osoba, kterou John už znal. Byla to kapitán Haydsová. Ta samá žena, která je přišla přivítat když s Andrem přiletěli z Romulanské lodi. Pronesla krátkou ale jasnou uvítací řeč a po několika dotazech se kadeti začali rozcházet. John se na základně během tohoto týdne ubytovával už podruhé, i když před tím to bylo jenom na pár hodin a nehodlal tady znovu zabloudit. Terminál mu vyznačil cestu do jeho kajuty, což bylo téměř přes půl základny a John se tam poslušně vydal. Cestou míjel mnoho různžch míst, nejvíce ho ale zaujal ochod s nápisem hlásajicím Vulkánská psychologická poradna. Při bližším prozkoumání ale zjistil, že se jedná o nějakou restauraci. Po asi dvaceti minutách cesty dorazil konečně ke dveřím s všeříkajícím označením 53L/201B. Po tím byl naštěstí nápis John Roco, kadet 4. ročníku AHF. Když vešel dovnitř musel uznale pokývat hlavou. Bylo vidět že Flotila si svých důstojníků, byť zatím jen budoucím, umí vážit. Tahle kajuta byla asi tak stejně velká jako ta na Poseidonu, až na to že tuhle měl pro sebe, kdežto tamta byla pro 4 osoby. Hodil svůj batoh do kouta a přišel k malému konverenčnímu stolku, ležel na něm PADD. Kadete Roco, dostavte se zítra v 8:30 do mojí kanceláře. Zarah Jonson No, to bylo stručné, ale alespoň mám ještě do té doby dost času na to se zabydlet, zauvažoval John. Ale ze všeho nejdřív vyzkoušel postel. Byla měkká a pohodlná, i když po těch 6 týdnech spaní jen na tenké podložce v jeskyni mu taková připadala každá. Aniž by to zamýšlel zavřel oči a během chvíle unsul... _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe"

10. 11. 2004, 22:43

Chris Amber

The Judgement Day 1 - In the prison

Kadet 4. ročníku

"Fiat iustitia, pereat mundus." (Budiž spravedlnost, třeba i proto musel zahynout svět.)

Vstávej! Je čas. Probudil mě drsný hlas jednoho z mých strážců.


Čas na co? No ovšem. Dnes přece začíná soud. Zvedl jsem se z lůžka a co nejrychleji se, v rámci omezených možností poskytovaných vězeňskou celou, upravoval, abych alespoň trochu vypadal. Dobrý den. Jak se vede? Ozval se veselý hlas Gatlinga. Zatím dobře. Odvětil jsem. Otázka je, jak bude po dnešním jednání… Věřím, že ještě líp. Prohlásil optimisticky. To já taky… Vypněte silové pole. Rozkázal vzápětí dozorci. Stalo se, jak chtěl a neviditelná bariéra, která mi celé ty dlouhé dny bránila ve volnosti, alespoň pro tuhle chvíli zmizel. Zato však naklusal strážný s pouty. Co to zas má být? Protestoval Gatling . Pouta. Vysvětlil mu nevzrušeně seržant Bakker. Bez nich odsud nepůjde. Jak to, že ne? Rozčílil se zase Gatling, jak bylo jeho častým zvykem, alespoň v době, kdy byl se mnou a jednalo se o mě. To bych se na to podíval! Podívejte. Souhlasil Bakker. Ale nejdřív se podívejte na zdejší bezpečnostní nařízení. Tam jasně stojí… A v Právním Řádu, kterým se já především řídím, zase stojí. Oponoval zarytě Gatling. Že osoba, na kterou nebylo uvaleno bezpečnostní opatření Alfa2, což v případě mého klienta rozhodně nebylo, má právo se soudního líčení účastnit bez pout! To je sice možné. Připustil Bakker. Ale můj nadřízený, poručík Farkas, vydal jiný rozkaz. Právní Řád Flotily, jestli to nevíte, patří mezi základní a nejzávaznější právní ustanovení Federace. Takže má určitě vyšší váhu než rozkaz vašeho poručíka. To ale musíte říct jemu. Pokrčil Bakker rameny. Protože podle Služebního Řádu je pro mě závazný rozkaz nadřízeného. Nechte to být. Navrhl jsem Gatlingovi. Vždyť v porovnání tu skoro o nic nejde… Tak to ani náhodou! Gatling byl v bojovné náladě. Nesmíme se nikdy vzdávat…To je slabost, kterou každý hned využije… Takže seržante, já vám rozkazuju ignorovat rozkaz poručíka Farkase. To nemůžete. Zašklebil se dotyčný. Vy nejste můj nadřízený. Ale mám vyšší hodnost, sakra! Poručík Flotily je vyšší hodnost, než má poručík Farkas! Co že má poručík Farkas? Zeptal se poručík Farkas, který se odněkud objevil. To je jedno. Obrátil se k němu prudce Gatling. Důležité je, že se vám opět podařilo vydat rozkaz porušující Právní Řád. Co zas? Zeptal se nevinně. Dal jste Amberovi nasadit pouta k soudnímu přelíčení. Na to nemáte právo. Farkas si přejel rukou přes obličej a v duchu možná proklínal ten den, kdy se poručík Justin Gatling stal mým obhájcem. Pak řekl. Nebudu se radši ptát, proč na to nemám právo…ale výjimečně vám vyhovím. Nemusí mít pouta. Odmlčel se. Ale je už na čase, abychom šli. Bakker a Cole – jdete s námi jako eskorta. Já jdu taky. A vy. Obrátil se na Gatlinga. Se modlete, aby se nestala žádná nepříjemnost. Nebojte. Ujistil jsem ho za poněkud překvapeného právníka. Nestane. Farkas neřekl nic, a tak jsme v 5-ti členné sestavě vyrazili. Poprvé po takové době jsem opustil neutěšenou místnost svojí cely a nastoupil na první cestu do místnosti soudu, ve které se rozhodne o mém osudu. _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber

11. 11. 2004, 9:14

Chris Amber

The Judgement Day 1 - Beginning

Kadet 4. ročníku

"Alea iacta est." (Kostky jsou vrženy)


Vstoupili jsme do místnosti vyhrazené pro dnešek soudu. Interiér mě dokonale ohromil. Místnost byla rozlehlá a strop se nacházel snad někde ve čtyřech metrech nad zemí – o dobrý půl metr víc, než na ostatních místech lodi. Chvíli jsem přemýšlel, jak to udělali a až po chvíli jsem si všiml, že to celé je jen iluze vyvolaná dokonale zvládnutým obložením – něco jako můžete vidět v těch starých pozemských kostelech a chrámech. Stěny byly laděny do hnědé barvy tmavého dřeva, ale ono „dřevěné“ obložení zase nebylo skutečné, pouze dovedně namalované. Na podlaze byly položeny dlaždice s podivným vzorkem v černo-bílo-červené kombinaci. Velký stůl v čele místnosti naproti hlavním vstupním dveřím vypadal velkolepě, zabíral skoro celou šířku sálu. Oproti tmavým stěnám byl naopak vyroben dřeva, které bylo přetřeno světle hnědo-červeným lakem. Křeslo soudce bylo také majestátní, obložené bohatě kovem, o kterém jsem se domníval, že to je jakási napodobenina zlata a s tmavě modrým čalouněním. Za křeslem viselo na zdi velké modro-bílé logo UFP. Na obou stranách od něj se nacházelo po jednom obraze – nalevo panoramatický výjev na stanici McKinley se Zemí v pozadí a na druhé portrét důstojníka, kterého nás na Akademii učili jako admirála Hickhorsta, vrchního velitele základen a stanic Flotily ve Sluneční soustavě. Pomalu jsme uličkou mezi dvěma řadami dřevěných lavic prošli až k přední řadě vyhrazené obhajobě a na druhé straně žalobě. Nezdálo se mi, že by tenhle proces přitáhl zrovna mnoho lidí. Vzadu se sice tísnil poměrně značný počet novinářů, ale lidí v uniformě Flotily a vůbec jiných přihlížejících tu moc nebylo. Nezaregistroval jsem mezi nimi nikoho z těch, které bych znal a upřímně řečeno, ani mě nějak zvlášť nezajímalo, zda tu jsou. Všiml jsem si jedině lavice obžaloby – seděla tam kapitán Sandra Hayds, která byla podle Gatlinga pověřená vedením žaloby a vedle ní nějaká poručík JAGu, který mi nápadně připomínal Gatlinga, ale při pohledu na nás se tvářil o mnoho sveřepěji. Nastal čas, abychom se usadili. Z mé „eskorty“ už zbyl jen poručík Farkas, který trval na tom, že mě doprovodí až na místo. Ti dva seržanti zůstali stát u dveří. Sedl jsem si víc napravo, aby měl Gatling snadný přístup do uličky. Tak, já vás teď opustím. Řekl Farkas. Mám ještě jinou práci. Nashledanou. Rozloučil se s ním jízlivě Gatling. Poručík ho ignoroval a odešel cestou, kterou jsme přišli, nezkoumal jsem kam. Konečně je pryč. Pochvaloval si Gatling. Už jsem myslel, že tu s námi zůstane… Vy ho nemáte rád? Zeptal jsem se. Nemám. Potvrdil. Ale už neměl čas dovysvětlit mi proč, neboť se otevřely vedlejší dveře a vstoupil kontraadmirál Rico. Byl oblečený ve slavnostní uniformě a vypadal trošku směšně. Ale nesmál jsem se… Spolu s Gatlingem jsme vstali, stejně tak obžaloba a 8-mi členná porota, složená z vyšších důstojníků stanice. Rico, snaže se o majestátní krok, přešel ke svému místu a usadil se. Teď byla ještě chvíle času do vlastního zahájení a Gatling ji využil k tomu, aby si od žaloby vzal kopii seznamu jejich svědků. Docela mě překvapilo, že se k ní dostal až teď a ne dřív, ale ujistil mě, že to je v pořádku. Chtěl jsem se zeptat, koho že to chtějí předvolat, ale zase jsem neměl čas. Rico totiž hlasitě bouchl soudcovským kladívkem a vyhlásil. Zahajuji soudní řízení ve věci kadeta 4. ročníku Chrise Ambera. _________________

Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber 11. 11. 2004, 10:01

John Roco

Invitation

Praporčík

Johna se probudil krátce po jedenácté večerní hodině. Byl stále oblečený v uniformě, kterou se mu za těch pár hodin spánku podařilo docela propotit. Několikrát se převalil než se konečně odhodlal vstát. Rozespale se protáhl a potom si to namířil do kopelny. Svlékl se sebe oblečení, stiskl několik tlačítek a potm už se ozval známí zvuk sonické sprchy. Miloval to, ten pocit jak se každá molekula špíny na jeho těle pomalu rozpouští a mizí. Po několika minutách se ještě oholil, oblékl do čisté uniformy a potom už vyšel ven z kajuty.


Nebyl si vlastně vůbec jistý kam vlastně chce jít, ale kdo ví kdy bude mít zase možnost jenom se tak poflakovat po stanici bez jakýhkoliv povinností. Nakonec ho jeho nohy zavedli, jak jinak, do hlavního baru stanice. Samozřejmě, bylo to něco úplně jiného než tradiční bary na lodích, byť na tak moderních jako je Poseidon. Hlavní bar za McKinley mohl plně zaplněn bez problémů pojmout několik stovek lidí. John se usadil na jednu ze kožených barových stoliček a zadíval se onem ven na Zemi. Byla nádherná jako vždycky, ale to dnes nebyla jediná krásná věc v jěho okolí. Jeho pohled upoutala mladá plavovlasá dívka v civilních šatech, která prošla pár metrů od něj. Usmál se. Ano to mu chybělo asi nejvíc, vzpoměl si jak ho náčelník kmene těch domorodců na Ulmo IV chtěl oženit s jeho dcerou. Musel se tomu zasmát. "Tak co to bude?" vyrušil ho hlas muže asi ve středních letech zpoza barového pultu. John se zamyslel, měl chuť na něco neobvyklého: "Krvavé víno, prosím" Barman povytáhl obočí, ale nic neříkal. Místo toho sáhl někam dozadu a během vteřinky už třímal džbán s rudou tekutinou. "Máte štěstí, že tu máme často klingonské návštěvníky. Ale lidé tohle často nepijí." John se usmál: "To mě naučil táta. Není to špatné, jenom si to chce zvyknout." Barman si ho pobaveně prohlédl: "Nevypadáte, že byste byl z klingonské rodiny." "No to máte pravdu. Ale hodně jsem cestoval a ke klingonům jsem se dostal hned několikrát. Mimochodem, já jsem John Roco" a řekl a napřáhl k barmanovi ruku. "Jim. Přestavil se barman. Ty jsi tu na praxi?" "Jo, dal jsem si rok pauzu ale teď chci akademii dodělat." "Jaká specializace?" "Bezpečnost." Jim pokýval hlavou: "To máš v pohodě. Zarah je fajn chlap. Mohl by se ti líbit." John kývnul a hodil do sebe víno. "Doufám, že máš pravdu. No teď už asi půjdu. Měl bych se vyspat. Takže zase někdy."

_________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 11. 11. 2004, 15:24

Bart G. Farkas

Proces


"Práce až nad hlavu." Tak přesně to byla myšlenka, na níž se Bart upínal posledních několik dní. Prvně Amber, pak okolnosti nehody no a teď ti dva noví. Bartovi sice nevadilo, že dostal k zacvičení kadety, ale občas bylo těžké stíhat vše v rámci pracovní doby a tak stále více dělal přesčasy.


S jedním z kadetů už měl Bart tu čest. Byl to Martin Cross, učenlivý, velmi talentovaný mladík. Chyběla mu snad jen jediná věc - Mariňácká disciplína. Ačkoliv se opravdu snažil zvládnout všechny své povinnosti, občas se u něj projevila mladistvá horlivost a nedočkavost, no a ta by ho mohla jednou stát i život. Bart však věděl, že si tím prošel každý, samozřejmě i on sám. Bylo to jen otázkou času. Právě teď zapisoval Crossovo hodnocení. Hodnocení kadeta Martina Crosse Martin je velmi nadaný jedinec, jeho fyzická vytrvalost a schopnost překonávat překážky ho staví do výhodné pozice. Prošel testem MR2 na výbornou, což je obdivuhodné u někoho tak mladého věku. Prozatím si plní řádně své povinnosti a nebyla na něj podána žádná stížnost. Po shlédnutí jeho výcviku jsem našel snad jen pár problémů - horlivost, nedočkavost a občasnou lehkomyslnost, jež si všiml můj nadřízený. poručík Bart G. Farkas Když hodnocení dopsal a uložil, se zazíváním vstal od počítače a namířil si to přímo k posteli. Bohužel, náhoda tomu chtěla jinak a on ani nestačil dolehnout, vyrušilo ho z toho hlasité zapípání interkomu, jež následovala čísi slova:=/\= Poručíku Farkasi, tady desátník Bills =/\=. Bart pomalu zavřel oči a nejraději by dělal, že tu není, ovšem, ono by to moc nepomohlo. Dříve či později (spíše dříve) by za ním na pokoj někdo došel a spát by ho určitě nenechal. Tak tedy oči opět otevřel a zvedl interkom ze stolu, zmáčkl na něj a řekl... =/\= Co se děje Billsi ? =/\= Chvíli se nic neozývalo a pak ticho prolomila další slova.. =/\= Pane, je tu ten právník a dožaduje se pár věcí. =/\= Bart dal oči v sloup

a opětovně zmáčkl na interkom..

=/\= Vydržte desátníku, hned jsem tam. =/\= A při těch slovech si zapnul a upravil uniformu, odpovědí na jeho větu mu bylo.... =/\= Rozumím pane, děkuji. =/\= Když pak šel po chodbě, nic ho nezajímalo více, než myšlenka, co tý kancelářský kryse udělá. Gatlinga měl den ode dne stále méně a méně rád. Netrvalo dlouho a Bart byl jen pár metrů od Ambrovi cely, hlasy které slyšel mu byly známé, ovšem jeden z nich přímo nesnášel. "Právní Řád Flotily, jestli to nevíte, patří mezi základní a nejzávaznější právní ustanovení Federace. Takže má určitě vyšší váhu než rozkaz vašeho poručíka." Toto byla jasně Gatlingova slova, kdo jiný by se odvolával na řády Flotily.

"To ale musíte říct jemu. Protože podle Služebního Řádu je pro mě závazný rozkaz nadřízeného." Odpověděl mu na to chladně Bakker, což Barta příjemně potěšilo. Za normálních okolností by šel rovnou dovnitř, ale teď ho spíše zajímalo, jak se rozhovor vyvede dál a tak nehezky poslouchal za dveřmi. "Nechte to být. Vždyť v porovnání tu skoro o nic nejde… " Vmíchal se do hádky Chris. Toho chlapce bylo Bartovi stále líto. Chris to bral opravdu statečné, na to, co za posledních několik týdnů prožil, možná, že se mu před soudem podaří uspět, ovšem šance jsou malé. "Tak to ani náhodou! Nesmíme se nikdy vzdávat…To je slabost, kterou každý hned využije… Takže seržante, já vám rozkazuju ignorovat rozkaz poručíka Farkase. " Bart vykulil oči a nechápavě hleděl do prázdna. "Co si to ten právníček dovoluje ? V otázce bezpečnosti má jeho názor nebo rozkaz opravdu pramalý význam a on si snad myslí, že tady bude někomu rozkazovat ." "To nemůžete. Vy nejste můj nadřízený." Tvrdil hodnověrně Bakker a v jeho slovech byla cítit neústupnost. Bart si jen tak pro sebe zašeptal: "Jo, to je ono Bakkere, takhle se na ně musí, jen se nenech utiskovat nějakýma právníkama." Pak se ale úplně utišil a poslouchal dál. "Ale mám vyšší hodnost, sakra! Poručík Flotily je vyšší hodnost, než má poručík Farkas! " To už se Bart neudržel, ještě jednou si oprášil uniformu a rázným krokem vešel. Z jeho úst vylétla popudlivá otázka... "Co že má poručík Farkas? " Podíval se právníkovi do očí a čekal na jeho reakci. To je jedno. Důležité je, že se vám opět podařilo vydat rozkaz porušující Právní Řád. Odpověděl vyhýbavě, ale zároveň rozhněvaně Gatling. Bart ho chtěl přímo přede všemi poslat i s jeho stálejma námytkama do...., no ale pak si to rozmyslel a uklidnil se. Nakonec řekl.. "Co zas? " ...a při tom nahodil nevinný výraz. "Dal jste Amberovi nasadit pouta k soudnímu přelíčení. Na to nemáte právo. " Bart věděl, že si ty pouta, když bude potřeba uhájí, jenže nechtěl, aby kvůli jeho nesnášenlivostí s právníky Chris trpěl, proto se jen chytl za hlavu a rezignovaně řekl. "Nebudu se radši ptát, proč na to nemám právo…ale výjimečně Vám vyhovím. Nemusí mít pouta. Odmlčel se. Ale je už na čase, abychom šli. Bakker a Cole – jdete s námi jako eskorta. Já jdu taky. A vy (Obrátil se Bart na Gatlinga ) se modlete, aby se nestala žádná nepříjemnost." Zatím co se s Gatlingem měřili pohledy, dodal jasně Chris.. "Nebojte. Nestane." Bart už raději nic neříkal a společně s ostatními se vydal k soudní místnosti. Když vešli, nemohli spustit oči z té nádhery, Federace tak ráda zkrášlovala důležitá místa a ani toto nebylo výjimkou. Bart nechal dva vojáky u dveří a spolu s Ambrem a Gatlingem zamířil k zasedací lavici obhajoby.

Na právníkovi bylo vidět, že nemá z Bartovi přítomnosti vůbec radost, proto, když s Amberem usedli, tak mu Farkas řekl... "Tak, já vás teď opustím. Mám ještě jinou práci." Gatling se na tato slova pousmál, čehož si Bart nemohl nevšimnout, bohužel mu neměl co dokázat. Proto jen čekal až Gatling odpoví.... "Nashledanou." Bart už potom na nic nečekal a ze soudní místnosti odešel. Ještě však, než zavřel dveře, uslyšel hlasité bouchnutí následované hrubým, pravděpodobně Ricovým hlasem. Ten hlas už ale nevnímal a místo toho se vší svou myslí upřel na jedinou věc v celé stanici - jeho postel. Ohromně se těšil, že se zase jednou vyspí, snad. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 11. 11. 2004, 17:11

Thomas Johnson

Krátký a hloupý log, neberte ho jako příklad pro ostatní :-D

Podporučík

Všechny tóny zněly tak neobyčejně přesvědčivě, věrně, že jsem se zcela nechal unést. Znal jsem Etudu in C minor nazpaměť, hlavou mi probýhal každý její tón, měl jsem pocit, jako bych právě hrál ... Se zavřenýma očima jsem seděl u barového stolku u obyčejného čaje ... Právě když měl barman nějaké poznámky k normalitě jeho hostů, otevřel jsem oči. S poněkud hloupou nelibostí jsem zjistil, že jsem hrál na barové desce ... Čaj nebyl rozlitý. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

Nejistě jsem se rozhlédl a vzal do ruky opět skleničku a s vyditelným úsilým začal upíjet tekutinu a nechal krásné myšlenky zběsilého Rachmaninova díla odplouvat. Barmane, jaké je to sloužit na lodi ? Barman se otočil a ve tváři měl zmatený výraz říkající "Cože ???" Cože ??? Proč se vlastně ptáš ? Budu jako inženýr na Posseidonu ... asi se těším. Tedy víc než se bojím. Řekl jsem tajemně a naschvál nechával prostor pro ... Proč se ale na to ptáš mě ? Jsem jen civilista, barman. Zářivě jsem se usmál... Dobře, vždyť já to nikde nepovím. Doufám, že mě nepotká stejný osud ... Když jsem zahlédl rozmrzelý výraz, dodal sjsem rychle: Promiň, tak jsem to říct nechtěl. Reději jsem poodešel k nějakému ze stolků a nesl si čaj s sebou. Zahlédl jsem pár nových kadetů, co tu slouží na závěřečné misi. Vzpomínal jsem na sebe, bylo to jen pár dní a také jsem byl s frčky kadeta. Posadil jsem se na volnou židli a díval se jejich směrem... Třeba za mnou zajdou, říkal jsem si s pocitem 'mazáka'. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...

11. 11. 2004, 18:38


Welcome to the jungle We've got fun 'n' games We got everything you want Honey, we know the names We are the people that can find Whatever you may need If you got the money, honey We got your disease CHORUS: Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 422 Umístění: USS Excalibur

In the jungle Welcome to the jungle Watch it bring you to your knees, knees I wanna watch you bleed Welcome to the jungle We take it day by day If you want it you're gonna bleed But it's the price you pay And you're a very sexy girl That's very hard to please You can taste the bright lights But you won't get them for free In the jungle Welcome to the jungle Feel my, my, my serpentine I, I wanna hear you scream Welcome to the jungle It gets worse here everyday Ya learn ta live like an animal In the jungle where we play If you got a hunger for what you see You'll take it eventually You can have anything you want But you better not take it from me CHORUS And when you're high you never Ever want to come down, YEAH! You know where you are You're in the jungle baby You're gonna die In the jungle Welcome to the jungle Watch it bring you to your knees, knees In the jungle Welcome to the jungle Feel my, my, my serpentine In the jungle Welcome to the jungle Watch it bring you to your knees, knees In the jungle Welcome to the jungle Watch it bring you to your It' gonna bring you down-HA! "Počítači, vypnout hudbu." Tohle je naposledy, co jsem si nechal doporučit hudbu. Pak mi někdo zase doporučí nějakou hitovku a já jí budu poslouchát furt dokola. Jako tohle. Guns N`

Roses-Welcome to the jungle. Ale teď už bych měl vylést z kajuty. jsem tu zavřenej už jak dlouho. Dojdu ke skříni a vyndám si čistý kabát od uniformy a dám ho přes opěradlo křesla. Poté zajdu do koupelny a oholím se a upravím si účes. Poté dojdu ke křeslu a oblknu si kabát od uniformy. Poté vyjdu z kajuty a zamířím do baru. Už jsem tam nebyl dlouho. A možná tam bude nějaká známá tvář. Vejdu dovnitř a zajdu k replikátoru. Od té doby co tu neobsluhuje ta příjemné barmanka chodím jen k replikátoru. Ten barman je sice taky sympaťák, ale ta betazoidka, to bylo něco jiného. "Ledový čaj, broskvový a morellské špagety." Vezmu si tác s jídlem a pitím a jdu k nejbližšímu volnému stolu a usednu. V baru je docela prázdno. Támhle je několik kadetů, támhle je praporčík co se tváří jako "mazák". Usměju se. V baru se vždy najde zajímavá směska navštěvníků. Přestanu koukat po okolí a pustím se do jídla _________________ "Mysl poručí tělu a to okamžitě poslechne. Mysl přikáže sama sobě a setká se s odporem" 12. 11. 2004, 18:38

John Roco

Experience

Praporčík

První noc na základně proběhla docela dobře. John si užíval pohodlí své nové kajuty a tak se mu málem podařilo hned prvníd den zaspat. Vzbudil se asi v osm hodin ráno. Když se podíval na hodiny vystřelil z postele jako blesk. Rychle vlétnul pod sporchu a za deset minut už měl na sobě uniformu. Ještě si v replikátoru objednal rychlou snídani v podobě párku v rouhlíku a ještě s ním v ruce vyrazil ven z kajuty, čímž si vysloužil káravé pohledy někalika důstojníků, které potkal. Nevěnoval jim však mnoho pozornosti a rychlou chůzí vyrazil směrem ke kancéláře bezpečnostního specilalisty. Podle toho co si přečetl v záznamu byl náčelník Zarah Jonson dočasným velitelem bezpečnosti na stanici, nicméně byl jím už více než sedum let. John se nad tím musel pousmát. Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

Jeho kancelář sice nebyla daleko, ale i tak trvalo Johnovi téměř patnáct minut než se tam dostal. Velké prosklené dveře Johna uvedli do máleho předsálí. Nebylo v něm nic zajímavého, jenom opuštěný stůl pro sekretářku a několik prázdných květináčů, které dávali tušit, že tu kdysi dávno někdo pěstoval okrasnou zeleň. Johna překvapilo, že ač do chvíle kdy se měl hlásit zbývali už asi jen dvě minuty, byl tam sám, přestože z Akademie sem přiletělo nejméně deset kadetů s bezpečnostní specializací. Chvíli jenom tak postával ale potom se rozhodl zazvonit. "Dále!" ozvalo se zpoza dveří, John vešel. Za starodávně vypadajícím stolem seděl drobnější muž, tak kolem padesátky s lehce prošedivělými vlasi. Když uviděl kadeta srdečně se usmál: "Á pane Roco, jdete přesně. Už na vás čekám." "Pane" pozdravil John a lehce se uklonil. "Posaďte se. Posaďte se." Náčelník mával směrem ke kožené židli, pro hosty s sám poněkud zbrkle vstával od stolu a snažil se dostal k malému stolku u stěny místnosti, což se mu po chvilkovém snažení podařilo. "Mohu vám nabídnout něco k pití Johne? Éh...doufám že vám nevadí, když vám budu tak říkat. Víte já na formality moc nejsem." "Ne ovšem že ne pane. Dám si to co vy." Náčelník se umál: "Dobře, a když už jsme u toho, toho pána si nechte, já jsem Zarah." řekl a napřáhl k Johnovi pravou ruku. Při tom ale málem upustil jednu ze sklenic, které držel. "Rád vás poznával Zarahu." přijal nabízenou ruku John. Ále...potěšení na mé straně. Usmíval se náčelník.

John se pomalu rozhlédl kolem sebe: "Zarahu, mohu se vás zeptat, kde jsou další kadeti bezpečnostní třídy?" Náčelník se posadil do křesla, položil na stůl dvě sklenky a mávnu rukou: "Ale prosím vás, kadeti. Ti jsou dobří tak akorát na údržbu zbraní a tokovéhle věci.Dáte jim nějakou zodpovědnější práci a pak to dopadne jako s tím Amberem" John vykulil oči, ale nic neříkal. Čekal co z Náčelníka vyleze. "Vy na druhou stranu už za sebou máte nějaké skutečnosti. Nestává se často aby tu byl někdo v kadetské uniformě a měl už medaili za statečnost." John se trochu začervenal: "Víte Zarahu, to byla spíše taková souhra nešťastných náhod..." Náčelník ale zakroutil hlavou: "Kdepak, žádné náhody. Četl jsem hlášení od poručíka Andraschka a rozhodně jste ukázal, že jste více než schopný. Tohle ostatní kadety teprve čeká." "Děkuji" Zarah pozvedl sklenici s tekutinou, v níž John poznal whisky: No, takže nazdraví." John se usmál a společně si připili. Potom do sebe naráz hodily obsah sklenic. "No takže, vzhledem k tomu jsem se rozhodl že vám přidělím bezpečnostní tým, Johne. Prozatím o čtyřech členech plus vy." Johnova tvář se rozzářila radostí: "Děkuji Zarahu, slibuji, že vás nezklamu." "Tím jsem si jistý. Tak a teď už běžte. Všechny potřebné instrukce vám pošlu přes počítač." John už jenom kývnul na znamení toho že rozumí a pak už odešel z kanceláře pryč. Venku v předsálí se však ještě opřel o stěnu a vítězně zaťal ruku v pěst. Super Johne, tak tohle se povedlo... John Roco & Zarah Jonson (NPC) _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 12. 11. 2004, 19:09

Ma/2tin C/2oss

Second day

Poručík (marína)

Další den ve službě. Už jsem byl vcelku zaučen a věděl jsem, co mě čeká. Tak jsem v klidu vstal a šel na to co jsem musel udělat... Ve výcviku to byla jako vždy makačka, Brian mi řekl, že se lepším a že pan poručík bude na mě určitě hrdý. Tentokrát měl Brian pro mě připravenou i malou misičku na SB, samozřejmě simulaci. Byla zajímavější, než jsem si mohl představit. Začalo to tak... byl jsem na klasické hlídce, dokud nepřišlo asi pět lidí... prý to byla ochranka, která prý měla něco vyřídit vězni, samozřejmě chtěli jít k němu, řekl jsem jim:


„Nemáte žádné oprávnění na vstup.“ „My mu jen chceme něco vyřídit od pana velvyslance. „Znovu opakuji nemate žádné oprávnění, jen na příkaz pana velitele, vás můžu pustit.“ „Nemáte právo nám bránit v cestě.“

„Mě to nezajímá, jedině, až budu mít svolení.“ Nedali říct... a když jsem chtěl zavolat panu veliteli, tak mě jeden z nich chtěl praštit, sice jsem nestihl uhnout, ale stihl jsem zmáčknout poplašné vysílání veliteli... Mezitím, když pan velitel dostal tuto zprávu tak ihned začal formovat jednotky a poslal je strategicky k této sekci... všichni byli pryč i vězeň. Začal tedy prohledávat celou SB. Zjistilo se, že jsem přiletěl raketoplán s diplomatem, ale nebyl to nejspíš pravý diplomat... tak se tedy pátralo, jak se mohlo... uzavřeli se všechny únikové východy, měli by tedy ještě být na lodi, mohli se ještě jedině někam transportovat. Když jsem se probral, tak jsem byl v nějaké černé místnosti. První, co mě napadlo bylo vyzkoušet vysílačku, ale nefungovala. Snažil jsem se tedy přijít na jiné řešení, ale nic. Po chvíli jsem se objevil, tam, kde jsem byl omráčen, přiběhl jsem k cele vězně, byli tam také i stráže, i když v bezvědomí, tak jsem jim hned pomohl, cestou k nim jsem volal panu veliteli a říkal mu, že jsem v pořádku. Poté se některé týmy přemístili cele hlídaného vězně. „Pane všichni jsou v pořádku, mohu vyšetřit, jakou příčinou je, to co se tu děje?“ jsem se hned otázal. Velitel to hned zatrhl, že to necháme na odbornících a já hned na to: „Ale pane...“ „Ne, žádný, ale pane, ihned jděte na místo.“ a odešel. „Rozkaz, pane.“ Po skončení služby jsem měl klasický odpor k veliteli, který má snad každý, když mu něco nebylo povoleno, když si dotyčný myslí, že má pravdu. Přišel jsem odevzdat zbraň, byl tam i pan velitel a řrkl mi ať podám hlášení. Odpověděl jsem mu, co se mi přihodilo a on mi řekl, že jsem udělal, co jsem mohl. Poděkoval jsem a byl jsem na odchodu, když mi velitel ještě řekl: „Vězeň byl unesen a ti lidé, co ho unesli chtěli vědět, kde je krabice, kterou mu prý přišla, on to nevěděl, ale řekl jim, že je asi u něj ve skladu, takže by jsme tam měli být dříve než oni, považuji vás, už za dost, hm, nevím, jak bych to řekl, ale jděte tam s tímto týmem a prozkoumejte to tam.“ „Rozkaz pane, děkuji.“ „Tady máte ještě zbraň.“ Mezitím přišel tým s velitelem a tak jsme šli do skladiště. Byl jsem nadšen, tak dobrý velitel, ještě, že umí ocenit moji dřinu pro ostatní a i pro sebe. Odešel jsem s týmem, pomalu jsme vešli do místnosti, kde byli všechny krabice uloženy, nikdo tam nebyl, začali jsme prohledávat krabice, až v jedné jsme našli nějaké zařízení. Byl to přístroj, kde byla celá databáze lodí, co mají Romulané. Najednou z ničeho nic se tu objevili, ti lidé... začala přestřelka, zrovna v tu chvíli jsem měl tu věc u sebe, když mě trefili do nohy, přiběhl ke mě jeden voják a já mu řekl, ať si vezme ten přístroj a rychle ho uschová v bezpečí a řekl jim, ať mě tu nechají a ustoupí, voják nechtěl, ale nakonec to udělal, protože to byla velká zodpovědnost tu věc před nimi uchránit, nakonec jeden z těch lidí přišel ke mně a říká: „Chci ten přístroj!“ „Já ho nemám.“ „Jak myslíte.“ Nejspíš mě transportovali a byl jsem zase v té černé místnosti, přišli ke mně a říkají: „Tak vy nic nemáte, jak říkáte.“ „Ne, nemám.“ odvětil jsem. „Uvidíme...“ a vrazil mi pěstí, a znovu se zeptal: „Už víš nebo ne?!“ „Ne!“ a tak mě mučili, dokud jsem nebyl vyřízený, pak najednou ze mě vypadl přístroj. „Ach, tak přece jen ho máš...“ už jsem ani nemohl mluvit. A on jen řekl: „Děkuji vám za spolupráci, víc už nepotřebujeme.“ A objevil jsem se zpět na SB. Ihned mě odvezli na ošetřovnu. Mezitím k veliteli se dostavil tým a říkají mu:

„Pan Cross byl zasažen a unesen.“ Řekl mi, že mám jít, co nejrychleji za vámi. Tady je ten přístroj, o který jim šlo. Děkuji velice, i když je mi velmi líto, pana Crosse, byl to statečný mladík. Najednou se z vysílačky ozve: „Tady ošetřovna máme tu pana Crosse.“ „Ihned tam jdeme.“ odpověděl velitel. Přišli ke mně, už jsem mohl trochu mluvit, byl jsem celý pomlácený a cítil jsem hrozné bolesti. „Pane Crossi, jak jste se sem dostal?“ „Oni mě jsem transportovali.“ „A proč?“ „Asi proto, že si mysleli, že mají to zařízení, o které jim šlo.“ „Ale to je tady.“ „Ano pane, to je, ale já měl u sebe, ještě jedno zařízení, které jsem v tom skladu našel také a to byl seznam věcí, které přivezli.“ „Takže oni se převezli sami?“ „Ano, přesně tak pane.“ „Tak to máte tedy sakra štěstí, že žijete, příště nesmíte být tak ukvapený, z vaší zbrklosti, to mohli získat!“ celkem to velitel na mě zařval. „Ale na druhou stranu jste velmi odvážný.“ a velitel odešel. Simulace skončila. Brian ke mně přišel a říká: „Řeknu vám to jednou větou: Každý se pořád učí. Dnes je konec můžete odejít.“ „Děkuji, nashledanou.“ Odešel jsem na službu ve vězeňské sekci, přišel jsem na čas a hned jsem šel na místo, které mám na starost, byl to normální den ve službě, normální tedy je, když se nic nestane. Po konci služby, jsem si v klidu odešel do kajuty. Z dnešku jsem byl celkem smutný, hlavně ze simulátoru, ale může za to moje až moc velká odvaha a sebejistota. Příště si musím, vše plně uvážit, než něco řeknu. Pan velitel to udělal nejspíš naschvál, abych poznal, jaké to je, být v opravdové akci, a kdybych umřel, tak bych si za to mohl sám, a v tom měl pravdu. Tak z tohoto dne jsem se alespoň poučil, i když se mi vše nepovedlo. Velitel by asi taková rozhodnutí neudělal, ale tohle byla „jen“ simulace. _________________ Poručík, Martin Cross 12. 11. 2004, 23:53

Maxis Barret

Povolávací rozkaz

Poručík

Max právě vycházel ze sprchy, když mu počítač oznámil, že mu přišla nová zpravá. Ještě si sušil ručníkem vlasy, když přišel k počítači, kde si tuto zprávu vyvolal. Ruka se mu zastavila, oči se rozpohybovali, když prolítaváli nad řádky textu. Dočetl. Nevěděl jestli má jásat, nebo být smutný. Tak dlouho na to čekal, kolik se toho mezitím stalo, všechny ty špionážní oplétačky, že si najednou nebyl jistý, jak si povede. Co si má myslet?


Od zítřka má být připraven na možný přílet Posseidonu. "Dal si ale načas," řekl si nahlas. Jen aby naplnil veškeré naděje, které do něj flotila vložila. Pochybnosti z hlavy hned vypudil. Už toho za svou "kariéru" zvládl dost. Zúčastnil se dokonce i opravdové bitvy, tím se moc praporčíků jeho věku chlubit nemohlo. Max přestal přemýšlet co kdyby a chopil se plodnější činnosti. Musel zrušit vše, co měl v plánu na dalších, no, Max ani nevěděl, jak dlouho bude pryč. Rozhodl se zrušit prostě vše. Od návštěvy holosimulátoru až po návštěvu rodiny. Po chvilce strávené vydáváním příkazů počítači byl hotov. Na svou otázku, co má teď dělat, si vzápětí sám odpověděl méně očekávatelnou odpovědí: "No zkusím se porozhlédnout po baru, třeba tam narazím na nějakou známou tvář."

Max na nic nečekal a vydal se na cestu. _________________ Maxis Barett, poručík 14. 11. 2004, 21:06

Thomas Johnson

Bar a několikaletá nostalgie ...

Podporučík


Seděl jsem na měkké polstrované židli a díval se upřeně na desku konzole, jež poblikávajíc prosvětlovala prostornou halu a svým něžným pípotem odsouvala všudypřítomnou samotu, jež se poslední dobou po stanici rozlévala s více jak úspěšnými pokusy. Velká holoprojektorová obrazovka temně zářila, neběžely po ní ty tisíce nudných údajů jako dříve, neskenoval jsem urputně Slunce, i když jsem ho znal už jako své boty, nesledoval jsem mikrofilamenta subprostoru ... neshlížel jsem s úděsem na strašně vyhlížející výbuch raketoplánu ... nesnažil jsem se již zachránit admirála, i když jsem to nakonec stejně neudělal ... dneska, stejně jako poslední měsíc, jsem nedělal nic... Naposledy jsem se podíval na své dlaně a přejel po displeji. No, nic, neměl bych tu být, proletělo mi myslí a pomalu se zvednul. Počítači, standartní osvětlení. Počítač souhlasně zapištěl a já vyšel z astrometriky. "Hmmm, inženýr na USS Posseidon. Není to sice to, co jsem s vždycky vysnil, ale budu to mít alespoň blízko ke gravitonům a anihilaci. Z toho jsem dělal seminář na Zemi." Hlavou mi zlehka prolétaly myšlenky a já se intuitivně vydal k baru. ************************************************************* Dveře baru se otevřely, to zasvištění mi dnes připadalo nějak moc hlučné. Vešel jsem, celý bar mi přišel hlučný. Doloudal jsem se až k barovému pultu, kde na mě čekalo jen jedno místo. To mám ale štěstí. Vyhoupl jsem se na židli a kývnul na barmana. Co si dáš Thomasi ? No, dej mi, co ti přijde pod ruku ... Když jsem ale zahlédl odhodlaný výraz barmana, rychle jsem dodal: No, raději, mrkvový džus s citrónem. Barman protočil oči a přátelsky podotknul: Ty si ale umíš navymýšlet ... A s hraným vstekem odešel dozadu k replikátorům. Opřel jsem si hlavu do dlaní. Musím s tím něco udělat, nemůžu v astrometrice vysedávat věčně. Čas plyne, nesmím ho promarnit tak lehce. Měl bych navštívit Ka'vora a nebo ... a nebo .... No, tak tady to máš, ale možná jsem to s citrónem přehnal ... uvidíš sám. řekl více než šibalsky barman. Jeho vtipu jsem se nazasmál. Podíval se na mě. Nebyl to ustrachovaný obličej, ale výraz někoho, kdo se mnou už nějaký čas za poslední týden strávil v simulátoru a trochu mě poznal. Bylo to vlastně po tom, co jsem mu řekl, že vím, že byl u flotily. Z čeho jsi smutný Thomasi ? Hmm, z ničeho. Nebudu do tebe dloubat, pověz mi to, pokud chceš. Divil jsem se, jak se mohl za pár dní dozvědět, co přesně na mě platí. Ále, dostal jsem ze slohu 3- Ach jo, vždyť jsem se tak snažil. A nedalo se to vůbec srovnat s ostatními ze třídy. Psal jsem souvětí jako nikdo, ale dostal jsem takovouhle mizernou známku kvůli tomu, že učitelka myslela, že velice dlouhý postupně rozvíjející přívlstek je vložená věta, ale není. Jen jsem ty věty psal složitěji, než ona byla schopná vzít. A nejvíc mě štve, že se mi ten sloh docela povedl. Ale co, bude líp. "Proboha Lukáši, nepleť se mi do toho, tohle je můj svět."-"Promiň Thome, pokračuj sám."-"Díky, jenom nevím, jak to teď ututlám ... nesmíč se do všeho hned tak ..."

Tak jsem ten program v simulátoru vypnul a řekl si, že je ta učitelka špatně naprogramovaná. Tos udělal dobře, Thomasi. Nenech se zdeptat ! Upil jsem trochu džusu a barman měl pravdu, bylo to kyselé, že se to nedalo pít. Prosím tě, tamtem kluk, ten praporčík. Ten byl přeci přede mnou ve službě vědeckého ne ? Ano, myslím, že byl. Nějakej Jackson. Aha, no tak to za ním zajdu. Řekl jsem odhodlaně a vstal od pultu... Jak jsem procházel mezi hloučky kadetů i jiného personálu, vynořil se přede mnou opět ten známý obraz. Transplexovým oknem dovnitř svítila zář měsíce, hvězdy kolem něj byly v jeho oslnivém jasu vybledlé jako malby dávných mistrů. Někde tam, daleko za vámi je ta loď, sama uprostřed ocaánu ticha, tmy a zimy ... a v kvantových jevech zmítaných fragmentech částic enegrie. Zanedlouho skočí sem a naloží nás. Mám se těšit ? Nebudu tam ještě víc sám, než tady, sám mezi hvězdami, na lodi, okolio které na světelné roky nebude nic ? Hmmm, asi to za to stojí ... určitě. To jsem už ale stál u jeho stolku. Prapočík si četl noviny. Z papíru. Ehm, zdravím. Ahoj, prosím tě, pamatuješ si to ? Vyndal jsem z kapsy malý kus novin, asi polovinu stránky, zmačkanou ale zachovalou. Položil jsem to na stolek. Tohle jste mi dali, když jsem byl v prváku. Podíval jsem se zasněně na praporčíka Jacksona. Jmenuju se Thomas, Thomas Johnson... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 15. 11. 2004, 23:55


Praporčík se trochu zakřenil a sval v koutku úst se mu začal divně klepet. Ahoj Thomasi, já jsem Dav... Mluvil nesnesitelně nahlas. Mylslel jsem, že mi to vyrve uši z hlavy. Počítači, pozastav simulaci ! To se mi snad zdá, zase to nefunguje dobře. Nejen, že ten algoritmus, kterej jsem dělal asi měsíc má pořád mouchy, ale navíc se to nějak divně kříží v akustických podprogramech a všechen zvuk je nějak zesílený... No nic... Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy

Počítači, vypnout program, zařaď ho mezi mé složky se simulacemi. Otevřít dveře. Vyšel jsem znuchuceně ze simulátoru. Pracoval jsem docela dlouho na věrné projekci baru a charakteru postav. Byla to moje nová vášeň, hned po teoretické vědě, co jsem si získal během posledních let studia. Snažil jsem se udělat si nějakou pomůcku, abych začal navazovat vstahy s lidmi poněkud snadněji než doposud... Praporčíku ? Rychle jsem se otočil. Za poslední dobu mi málo lidí takhle říkalo. Proto jsem s potěšeným úsměvem přátelsky tmavovlasou a docela vysokou slečnu v červené uniformě pozdravil. Zdravím cremane. Co potřebujete ? Pane, mám tu pro vás vzkaz... řekla podávaje mi jeden z mnoha PADDů, které držela seřazené v malé krabici. Ah, děkuji. Vidím, že máte ještě hodně práce ... To se našel nějaký zatoulaný signál s poštou, že se toho tolik objevilo ? Zeptal jsem se ukazujíc na značný objem PADDů. Ne, pane, jen rozkazy z velení, je to pro většinu praporčíků, co právě absolvovali... Aha, tak to jsem zvědav. Zamyšleně jsem se podíval na ten PADD. Co mi

muhou chtít ? No, tak děkuji, přeju hezký den Cestou do kajutu jsem se celý třásl na obsah toho poznámníku. Jakmile jsem dorazil, rychle jsem se svalil na postel a ležíc na zádech aktivoval PADD. Praporčíku Thomasi Johnsone, bylo rozhodnuto o vašem novém pracovním umístění ve službách HF UFP. Vaše nová pozice je místo řadového inženýra v hlavní strojovně federální lodě USS Posseidon, která v současné době kotví u SB1. Nahlašte se vašemu nadřízenému nejpozději zítra, hvězdného data 58094.71. S pozdravem, personální oddělení velitelství HF, Kalifornie, Země. Výborně, radostí jsem vyskočil. I přes to, že jsem svou novou pozici znal již od ceremonie, takový okamžitý rozkaz mi udělal velkou radost. Vyběhl jsem ven a radostně pospíchal za Ka'vorem... ************* Po dvou hodinách ************** ... si zbalím snad rychle, takže se ještě uvidíme. Nebo až na lodi. Jasně, tak se sejdem v baru, jo ? Tak jo, tak zatím ahoj... Rozloučil jsem se s Ka'vorem a šel jsem se zbalit. Stihl jsem to ale rychleji, než jsem si naplánoval, takže jsem měl do ohlášeného transportu ještě půl hodiny... Počítači, přenes všechny moje holoprogramy do mé přenosné databáze. A najdi barmana. ~~~ Pan Terfield se nachází v baru ~~~ Díky. Musel jsem to být ale v hodně povedené náladě, když jsem děkoval i počítači. Po tom, co jsem se rozloučil i s barmanem, který mi byl po posledních pár dní docela dobrým kamarádem, byť byl o patnáct let starší. Vyřídil jsem si všechno, co jsem potřeboval a najednou se mi ze stanice nechtělo. Byla velká a pohodlná, bylo tu spousta lidí a velké možnosti pro mladého začínajícího vědce, jakým jsem byl já. Procházel jsem kolem velkých prosklených okeních bloků hlavní chodby a snažil se všemocně, abych se nedíval ven, na Posseidon. Nechtěl jsem propadnout nostalgické náladě. Věděl jsem, jak je ta vlajková loď krásná a prestižní, to nám vtloukal do hlavy admirál při svých hodinách obecné funkcionalistiky. Podařilo se mi projít a nic nevidět, jen mohutná bílá záře pronikla přes mé prsty. Dveře transportéru se otevřely. Vstoupil jsem pomalu, personál mě rychle popohnal na stansportní plochu. Pane, mohu energii ? Počkejte crewmane. Chvíli jsem se díval před sebe. Nostalgie přeci jen přišla... Počítači, spustit zvukový nahrávku. Rhapsodie na Paganiniho, Rachmaninov. Souhlasné pípnutí počítače vystřídala úžasná teskná hudba houslí a klavíru. Crewman hleděl v naprostém úžasu, ale měl dost rozumu a nic neřekl. Pár sekund jsem vnímal tuto chvíli, kdy se dostávám poprvé na opravdickou loď, do pravé federální služby. Musím si to takhle pamatovat. Dobře, vítej nová životní etapo ... Řekl jsem to téměř neslyšně. pak jsem se narovnal do pozoru a pronesl osudné klišé, jež musí asi každé obsluze transportérů už lést krkem. Energii ! Hubda dozněla a svět zmizel v laskavě přátelsky tiché a dokonale bezstarostné modré záři ... _________________

Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 16. 11. 2004, 13:21

John Roco

Pub fight

Praporčík

Istrukce, které Zarah poslal byli poměrně obsáhlé. A tak John ztrávil jejich pročítáním téměř celý večer. Nejpečlivěji studoval osobní spisy jejho nového týmu. Jednolo se o tři lidi betazoidku, všichni z hodností crewmanů druhé a třetí třídy, kteří podle všeho vstoupili do Flotily teprve nedávno. Ale i podle togo málo, co měli v záznamu se zdálo, že by nemuseli být až tak úplně neschopní. Z práce ho vyrušil až zvonek. John vstal a šel ke dveřím, přemýšlel kdo to asi tak může být. Předpokládal že Andrew se dozvěděl, že je zpátky na stanici a přišel ho navštívit. Když otevřel dveře, čekalo ho však překvapení: "Briane!" Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon

Ve dveřích stál mladý důstojník Flotily s červeným límcem a insigniemi lodního mistra. "Co tady proboho děláš?" ptal John neskývajíc své překvapení. "No, mám tady nastoupit v letových operacích a když jsem zjistil, že jsi napalubě, nemohl jsem se nestavit." Potom s úsměvem napřáhl ruku vpřed: "Rád tě vidím Johne." John mu s rukou radostně potřásl: "No to já tebe taky. Pojď dál! Dáme si něco k pití." "No víš, ve skutečnosti jsem myslel, jestli bychom nemohli zajít do baru. Mám tam jednoho známého a myslím, že by mi prodal jednu lahvinku pravé Brandy." John jen pokrčil rameny a kývnul: "Ale jo, klidně. Můžeme jít hned. Musím ti tho tolik vyprávět!" Brian pohlédl na Johnovu kadetskou uniformu a souhlasně pokýval hlavou: "To asi musíš, tak pojď."

=/\= BAR =/\= "...a pak mi dal spolu s tou medailí taky formulář o návratu na Akademii, stačilo podepsat. No a tak jsem tady." John skončil své dlohé vyprávění. Brian na něj chvíli jenom němně zíral. "Páni!" vydechl nakonec. "Zažil jsi toho za tak krátkou dobu už docela dost. nedivím se, že tě podpořili v návratu na Akademi, já ti to vždycky říkal." "Jó říkal" usmál se John. "Ale víš, asi jsem potřeboval na to přijít sám. Po téhle epizodě my to rozhodnutí vrátit se připadalo překlvapivě jasné." Než mu stihnul Brian odpovědět, ozval se od jednoho z protějších stolů zvýšený hrubý mužský hlas: "Co že si to říkal?"

Ten hlas patřil seržantovi od mariňkáků, který se dohadoval s praporčíkem ve zlaté uniformě bezpečnosti. "Slyšel jsi dobře. Ty i ti tvý hrdlořezové jste jenom banda nemyslících kreatur. Pokud tady se budeš chovat podle mých pravidel." "Kdyby nebylo nás, vy byste si nemohli vozit prdele na lodích, zatímco mi nasazujeme životy v boji." K oběma prtivníkům nenápadně přistoupili skupinky mariňáků a bezpečnostních důstoníků a postavili se za svého člověka. "Hmm tohle se mi nelíbí," ozval se Brian. John raději vstal a vydal se směrem k hádající se skupině. "Je tady nějaký poblém, pánové?" Oba dva si ho změřili kritickými pohledy. "Do toho se ty nepleť to je mezi námi dvěma." Osopil se na něj mariňák. "Ne to není" zařval na něj bezpečák. "Je to mezi bezpečnostní a těmi vašimi žabími mozečky!" To už mariňák nevydržel s nervy a vrhnul se na praporčíka. Během nanasekundy tak učinili i zbývající mariňáci v baru. členové bezpečnsoti se samozřejmě začali bránit. Johna najednou překvapilo, kolik podpůrců má vbaru každá ze stran. Od mnoha stolů se zvedalimuži v e žlutých a zlatých uniformách a vrchali se nasabe. O moc déle to však již dělat nemohl, protože mu na tváři přistála drtivá rána pěstí. John, hned jak se vzpamatoval napadl nejbližšího mariňáka. Prát se s nimi bylo těžší než s normálními lidmi, protože téměř každy z nich ovládal nějaké zo bojové umění. John však patřil k jedním z nejlepších. Během asi půl minuty se boj ještě rozšířil, protože, někdo z personálu informoval bezpečnost a tak do baru přibíhali současně další mariňáci i bezpečáci Nakonec se do bitvy zapojilo selkem tak 50 lidí. John krátce zahlédl Zaraha, jak praštil jednoho z mariňáků židlí přez hlavu. Potom ho ale zase ztratil, protože se musel věnovat svému dalšímu protivníkovi. Po asi dvou minutách konečně do místnosti vběhla jednotka bezpečnostních důstojníků obrněná kompresními puškami. A několika výstřeli na omráčení si zjednala pořádek. Potom už zmatený John zaslechl jak velitel bezpečnostní čety, volá na místo admirála Rica. _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 16. 11. 2004, 18:50

Maxis Barret

Leaving

Poručík

Předpoklad se naplnil. Max hned další den dostal "pozvánku", aby se laskavě dostavil do své nové ubykace na USS Posseidon. A začal tam plnit své povinnosti co by hlavní navigační důstojník. Věci měl už sbalené. Po zítřku se mu zlepšila nálada. Vzal si své věci, nebylo jich mnoho, a připravil se u dveří. Poslední pohled na svůj pokoj a vydal se na cestu za svým dalším osudem.


Přišel do transportní místnosti. Bylo tam již několik lidí. A tak musel počkat než příjde na řadu. To se mu ještě nestalo, ale transportoval se vlastně potřetí v životě, a tak si rád počkal. Konečně přišel na řadu. Naposledy si zkontroloval všechny věci, hlavně všechny rozkazy, dal příkaz crewmanovi u konzole. Pomalo nastoupil na plošinu

transportéru. Vychutnával si tu chvíli a pak konečně řekl: Energii. Vzápětí se objevil na palubě Posseidonu. _________________ Maxis Barett, poručík 16. 11. 2004, 20:55

Bart G. Farkas

Problémy v baru


Pro člověka je šok, když si jen tak sedí ve svém pokoji, oddává se hudbě, no prostě relaxuje a najednou ho zavolá přes interkom jeden z jeho lidí a oznámí mu dosti udýchaným hlasem, že je v baru rvačka. Bohužel, přesně to se stalo Bartovi. No, ona rvačka není až tak moc velký problém a dá se občas pochopit, ovšem, když se strhne hromadná rvačka, kterou navíc vyvolal váš podřízený, tak to už je trošku silnější kafe.


=/\=Pane, tady je desátník Hedman.....sakra.....máme tady barovou rvačku, jenže trošku se to zvrhlo, mlátí se tu snad každý s každým.....do háje (rána, jako když někdo vrazí pěstí do zdi)....měl by jste sem poslat pomoc, podle toho, co jsem zhlédl to bohužel začal jeden z našich hochů !=/\= Bart se nadechl, urychleně vstal a vyběhl ze svého pokoje, ani se nepokoušel zamknout. =/\=Který je to bar desátníku ?=/\= Optal se normálním hlasem Bart, ale ve výrazu jeho tváři se začala rýsovat zlost. =/\=Jedná se o bar na 39 patře pa...nešahej mi na ten inter.......=/\= To bylo dost informací na to, aby Bart věděl, že se musí zakročit. Bez opletek shromáždil tým 10ti mužů, rozdal jim omračovací pušky a rozběhl se spolu s nimi do toho baru. Když doběhli, bylo vše zrovna v nejlepším. K tomu všemu se do rvačky přimíchal příchozí bezpečnostní oddíl, který jen stěží mohl vzdorovat náporu zuřícího davu, který patřičně dával najevo svou agresivitu. "Stop !" Zařval do davu Bart, ale bylo to jak hodit kámen do moře. Nezbylo mu nic jiného, než povolit střelbu a omráčit alespoň tu nejagresivnější většinu rváčů. Bohužel, neměl štěstí. Zrovna chtěl zvolat pal, když mu kdosi přerazil židli přes hlavu. Po takovém nárazu se svalil na zem. Když to uviděli mariňáci, co přišli s ním, rozzuřilo je to do nepříčetnosti a vrhli se též do pranice. Chuchvalec lidí se přesouval po baru podle toho, jestli zrovna vyhrávali ti, co šli s mariňákama, nebo pro změnu ti, co bojovali za bezpečáky. Bart se pomalu zvedl ze země. Chvíli mu trvalo, než se dostatečně otřepal. I přes to ho však bolela hlava, jako by v ní měl střepinu z granátu. Ohnul se pro zbraň, když se po něm ohnal nějaký bezpečák další židlí. To bylo i na něj moc. Nebránil se tedy svému vzteku a vší silou udeřil židlomlátiče rukou do obličeje. Ten se, se zaúpěním, skácel na zem. Židle, jež mu vylétla z rukou, však srazila jiného nebožáka. Po chvíli se Bart konečně probil až k jedné zbrani, zkontroloval nastavení a vypálil. Pak znova a znova. Řady lidí začaly řídnout, ovšem nejen tím, jak střílel on, ale hlavně střelbou právě přicházejících bezpečáků. Po pár sekundách bylo výtržnosti konec. Spousty jedinců se bezhybně válely na zemi, jiní postávali a při tom si otírali svá zranění, ti co měli štěstí se jen s odřeninami krčili za nějakou provizorní barikádou, jež si urychleně před mlátícím se davem vytvořili. Bart začal rozdělovat pokyny mariňákům, kteří přiběhli ze vzdálenějších míst, aby zjistili, co se tady stalo. Uzavřeli spolu s bezpečáky bar, jen naléhavé případy urychleně odvezli na ošetřovnu. Jinak všechny, zraněné

nevyjímaje, zapsali, aby později mohli při vyšetřování zjistit, jak se to vlastně stalo. Když bylo to nejdůležitější zařízeno, jal se Bart, že bar opustí a dá si v pokoji nějaký prášek proti bolesti hlavy, sotva ale došel ke dveřím, střetl se v nich s kapitánem Sandrou Hayds, která si přišla, s nevrlým výrazem v očích, prohlédnout tu spoušť a radost z ní určitě neměla. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 16. 11. 2004, 21:33


Admirál Kříž seděl s nataženýma nohama v pohodlném křesle raketoplánu a pozoroval jak hvězda střídá hvězdu, jak se v jeho malém okénku mění souhvězdí, při tom, co se člun nastavoval do dokovacího kurzu. Admirál několikrát klepl prsty o pult a byla na něm vidět nervozita. Otočil se na pilota, který z náhlého zájmu tak vysokého důstojníka byl trochu nesvůj.


"Pilote, co všechno jste někdy někomu odpustil ?" Pilot se podíval zmateně a rychle vymýšlel odpověď. "Ehm, pane, to záleží na tom komu ..." "Ano, to máte pravdu. Záleží komu. Kdy tam už budeme ?" Podíval se z okénka a žaludek se mu začínal svírat tísní klaustrofobie, jež ho provázela každou cestu na stanici. Dříve to byly ale veselejší cesty. "Pane, asi za minutu, jdu na dokování" Raketoplán se lehce snášel poté, co se éterem roznesla volací sekvence. Admirál neposlouchal, nezajímaly ho takové prkotiny, přemýšlel usilovněji a na zcela jiné téma. Dveře hangáru byly otevřené a tak člun jen prolétl silovým polem. "Pane, jsme tu."-"Děkuji, počkejte tu na mě, nebude to dlouho trvat." Admirál vylezl ze člunu a zamířil k východu z doků. Cestou narazil na nějakou důstojnici, která ho chtěla uvítat. "Poručíku, umím si najít cestu sám. Vy hlavně informujte velení, že jsem přišel předat hodnosti kadetům." Nenamáhal jsem se to vzkázat veliteli dříve, mohl jsem si sem přijet, kdy se mi zachtělo. Ať si to nějak organizačně přebere. "A nechci, aby se o mě kdokoliv z těch čmuch..." Opět jsem ucítil zášť, která ve mě stále kolovala. Uklidnil jsem se. " ... aby se o mě kdokoliv z důstojníků staral. Informujte kontra-admirála, že s ním potřebuji mluvit. Budu na něj čekat v klubovně číslo 3." "Ano pane, vyřídím." "Tak už běžte." Odešel jsem stejně rázně, jako zakončil svou větu. Při chůzi jsem si vyndal PADD a začal ťukat nějaké hodnocení pro příslušníky SFI na SB1. Jsem zvědavý, jak to s Ricem dopadne. No, nijak ... Vlascem jsem přivázal spadlé obrazy v mém bytě... * =/\= Kancelář kontraadmirála Rica =/\= "Admirále, máte návštěvu.." Rico zvedl hlavu: "Je to Kříž?" "Ano pane." Mladá praporčice s hřívou blonďatých vlasů se na něj nesměle usmívala. Když jí provrtal očima, zadívala se raději na podlahu: "Posílá vám vzkaz. Máte se s ním sejít v klubovně.. počkejte... v klubovně 3." "Ani náhodou." zabručel si Rico pro sebe.

"Prosím, co jste říkal pane?" "Vyřiď admirálovi, že jsem zaneprázdněn neodkladnou situací a proto... proto se sejdeme až na ceremonii. Ano, tak mu to vyřiďt." Rico se podíval z okna na prolétající koráb. Vypadal dost poškozeně, třída Prometheus za sebou z principu nerozprašovala plazmu do vesmíru. "Ne, vlastně ne!" "Pane?" praporčice se začínala potit. Rico mlčel, pak zavrtěl hlavou : "Nech to být. Takhle to bude dobré" * Admirál stál čelem k obrazu od nějakého Ferengského umělce. Jakmile se otevřely dveře, řekl rychle: "Myslel, jsem, že Ferengové umí jen obchodovat..." "Ehm, pane, kontra-admirál má moc práce." Nevěřícně jsem se otočil. "Jo tak on má moc práce ! Moc práce !!! Tak to mám hold smůlu." Otočil jsem se zpátky a pozoroval jak se tyrkysová míchá mistrně s jemně zelenou barvou Karburgské mlhoviny. Uslyšel jsem jak poručice zašourala nohama a znovu se otočil. "Pane, já jen, co mám vyřídit ?" "Vyřiďte, že se sejdeme na ceremonii, a že jsem ho nerad obtěžoval !!!" Poručice odešla... * Dveře se otevřeli a Mark vešel do místnosti plné vůně připravovaného jídla, hluku rozhovorů a pachu touhy. "Marku!" Z davu se vyřítila Sandra: "Marku, vítejte zpět. Dnes vám to opravdu sluší." "Děkuji." Rico se snažil nedat nic najevo, ale v duchu ho to velice potěšilo. Stejně jako každého jiného člověka, který se nějak pokusil vylepšit svůj vzhled. "Sandro, přijď pak po ceremonii ke mě do pracovny, potřebuji si s tebou promluvit." "Jistě admirále. Zatančíme si po vyhlášení?" Rica poněkud zaskočila její otázka, plamínky, jež jí hořeli v očích ještě více. Něco se změnilo. "Rád, ale teď mne omluv.." v dálce si totiž všiml Kříže, kterému se chtěl vyhnout jak to jen půjde. Bál se konfrontace, ale spíše svého chování a vzpomínek na jejich poslední střet. * Admirál stál na jednom konci sálu a mezitím co se nějaký mladý podporučík snažil z pódia o klid, Kříž si prohlížel frčky a připravoval si řeč. Celý sál byl pořád velmi bujarý a evidentně se ho utišit jen tak nepovede. Kříž se bleskem podíval na druhý konec, kde už od začátku tušil Rica, a když viděl, že se k ničemu nemá, vystoupil na pódium sám. Sál utichl velmi rychle... "Zdravím váš kadeti. Jako každý rok, dnes vás čeká vaše absolutorium. Tento velký den pro vás jistě znamená mnoho, ovšem i pro nás tento okamžik nese velké profesní i osobní uspokojení. Vždyť se nám povedlo z mladých, rozvášněných pubertálních dětí vychovat za čtyři roky mladé lidi schopné úspěšné kariéry a hlavně vynikající službě vlasti a federaci. Jako obvykle vám já předám hodnosti, poté co ji odpřísáhnete, a následně budou ti nejlepší z vám vyznamenáni nebo jinak ohodnoceny velitelem základny. Prosím tedy ... pozor ! Opakujte po mě: Tímto já, vaše jméno a příjmení, kadet ..." Po několika minutách byla dlouhá říkanka odříkána a všechny frčky rozdány. Veselí

bylo na spadnutí, mladí praporčíci se sotva stačili udržet ještě na uzdě. Chtěli slavit, což jsem jim záviděl. Odstoupil jsem za malého potlesku z pódia a čekal na Rica, jak bude ceremonii vést dál. * Rico pronesl krátkou řeč, cítil se špatně a pak už zbýval jen poslední bod programuslavnostní banket. Dvěma osobám na něm ale nebylo do smíchu. Mark věděl, že dříve, či později bude muset něco udělat a tak se rozhodl přestat utíkat a podniknout to alespoň podle svých pravidel: "Admirále?" Kříž se otočil, popravdě čekal, kdy ho osloví. Nasadil ten nejneutrálnější možný výraz a řekl ledově :" Ano veliteli ?" "MOhl bych vás požádat, admirále, aby jste mne navštívil u mne v pracovně až půjdete z banketu?" "Ano, přijdu" Otočil jsem se a šel za svými studenty popřát jim mnoho úspěchů. Nevěděl jsem, co dělal Rico, ale byl jsem rád od něj pryč. Praporčíci byli ještě pořád tak neviní ... "Me duce tutus erit, Rico." povzdechl si Mark. _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) 16. 11. 2004, 22:37

Mark Rico

I regret

Víceadmirál

Sandra pomalu obcházela trosky baru. Lidská ruka na něm nechala viditelné stopy a to doslova. „Máte barmanovu výpověď?“ Malý mužík v oblečení bezpečnosti jako by poskočil radostí, že si ho konečně všimla: „Jistě! Máme spoustu výpovědí a barman nám ochotně dosvědčí, koho všeho je potřeba zavřít. Mám na seznamu pětatřicet lidí....“


Sandra ho dál už neposlouchala. Nebylo proč, byl to jeden z těch aktivních důstojníků, co by nejraději všechno řešili pracovní kolonií. Navíc byla naštvaná, že jí vytáhly ze slavnosti kvůli takovéhle banalitě. Nebude moct tančit s Markem, nebude moci popřát novým studentům hodně štěstí, nebude moci nic! To je jako naschvál! Leda by se jí podařilo nějak zmizet. „...pak je tady výpověď a žaloba na poručíka Farkase za nepřiměřené použití palebné síly....“ Jak odsaď jen nejrychleji vypadnout? Jak se vrátit na slavnost a nezanedbat to tady? Na koho to hodit? Nebo co by udělal Rico? „...nereagovali a tak spustil palbu.“ „Víte co?“ Sandra se otočila k mužíkovi: „Dejte důtku prvním deseti zúčastněným, které si barman vybere. Zbytek zadržených nechte přes noc ve vězení a zakažte jim přístup do baru na dva měsíce. Ostatním zúčastněným popřejte dobrou noc.“ „Ale pane!“ zavřískl mužík: „Tohle se musí prošetřit a viníci být potrestáni!“ Sandra se k němu naklonila, rukou si přitáhla jeho límeček: „Podívej, podporučíku, dělej, co ti říkám a na zbytek se vykašli, ano? Byla tu banda lidí, přetažených lidí a porvali se. Pro příště sem postavíme stráž, barman to tu stejnak má zítra oipravený a nově zařízený, takže není potřeba z toho dělat vědu. Možná si budeme muset dávat více záležet na prohlubování vztahů mezi

bezpečností a marínou, ale tenhle vztah nefunguje od věků kdy vznikly a nikdy ani fungovat nebude.“ Mužík zbrunátněl, zfialověl, dvakrát se nadechl a pak s vypětím vůle odpověděl: „Ano pane.“ Když Sandra o půl hodiny později odcházela z prázdného baru, musela se pro sebe zasmát: „To víš, ty si na tom tak uděláš karieru, hi hi.“ Created by captain Sandra Hayds (NPC) _________________ "...gegen alles!" 17. 11. 2004, 12:12


Další den si našel cestu k nastolení své vlády. Martel pomalu vstal, chvíli se díval na hvězdy, ale připadaly mu chaotické. Nic nebylo jako dřív. Na Úřadě Rady Federace ležela Matova žádost o zbavení funkce. Bylo mu prostě na nic. Raději urychleně vstal, aby se jeho myšlenky soustředily na něco jiného. Dávalo mu hodně práce, aby na svých pár podřízených, které tu Matrix nechal nevyjel. Věděl, že oni za to nemohou. V koupelně provedl svou hygienu. Za ten den to bylo asi to nejpříjemnější – cíl, jak se všechna špína z jeho těla dostává pryč, jak se každá molekula, každý atom špíny rozkládá v sonické sprše. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Ten požitek však trval jen krátkou chvíli. Nicméně byl prostě k nezaplacení. Do kanceláře Mat pospíchal, aby kolemjdoucí jenom míjel a nemusel se s nimi vybavovat. Když někdo něco chtěl, tak ať přijde do jeho kanceláře. Konečně se ocitl v „bezpečí“ své kanceláře, jenž již brzy nebude jeho. Sedl si do křesla, vzal paddy, které ležely na stole, a začal si je pročítat. Nešlo mu to. Nechtělo se mu do toho. Proto vstal a šel se podívat na Matrixovu sbírku trofejí a obrazů. To neměl dělat! Jeho vztek se znásobil, když uviděl všechny ty vyznamenání, jimž dominoval diplomatický štít. Jeho myšlenky už nedokázaly zabránit průchodu hněvu, Mat se rozmáchl svou pravou rukou a třískl vší silou do skla, jenž dělilo vyznamenání od zbytku světa. Sklo se roztříštilo se oním známým zvukem. Nyní si Martel rychle uvědomil, co udělal, protože z jeho ruky začala téci krev. Bolest se šířila jeho tělem, ale nebylo mu to nepříjemné – osvobodilo ho to od těch myšlenek, které nyní míval. Rychle se vydal na ošetřovnu. Docela běžel, protože poranění nebylo tak lehké, jak si Mat myslel. Měl pořezanou celou dlaň i dolní část ruky. Moc dobře si všímal kolemjdoucích, kteří se na něj dívali. Nemohl se jim divit – krev zbarvovala jeho bělostnou uniformu vyslance. Pak se objevila jeho spása – dveře od hlavní ošetřovny. Vstoupil dovnitř. Spatřil špičkově vybavenou ošetřovnu, kterou mohl každý doktor i na té nejlepší hvězdné lodi závidět. Copak jste dělal? Ozval se cizí hlas z pravého boku Martelova. Mat se otočil a spatřil ženu ve středních letech v modré uniformě Flotily. Na jejím pravém límci se leskly tři plné pecky, které o svém nositeli prozrazovaly, že je komandér. Mám menší problém – trochu jsem se pořezal. Odpověděl Mat co nejrychleji. Tak pojďte, podíváme se na to. Řekla Sam Hainesová. Vzala do ruky nějaké přístroje, z nichž Mat poznával jen tricordér. To jste si udělal na oslavě? Zeptala se. Dneska je nějaká oslova? Ptal se sám sebe Mat. Pak mu to došlo – ano, přeci dneska jsou kadeti povyšování na praporčíky. Ano, tam jsem si to udělal. Spadla mi sklenička. Zastíral Mat. Neměl chuť se jí svěřovat, jak k tomu přišel. Sam se na něj podívala. Když mi to nechce říct, tak nemusíte, já Vás nutit nebudu. Usmála se na něj. Tohle v žádném případě není od skleničky. Prohodila s dalším úsměvem na tváři. Už nemělo cenu lhát, je to na něm poznat. To je na mě tak poznat, že Vám říkám nepravdu? Zeptal se Mat Sam. Ani ne, ale jsem doktorem už hezky dlouho a poznám, když se někdo pořeže od skleničky a

když se někdo pořeže od širšího skla. Je to od vitríny. Přiznal Martel popravdě a utěšoval se, že je to součástí lékařského tajemství. Půjdete na tu oslavu? Změnila komandér téma hovoru. Vlastně proč ne? Ano, půjdu se tam podíval, tedy aspoň bych měl. Hotovo. Řekla náhle Sam. Mat se podíval na svou ruku a po zranění nebyla ani stopa. Díky. Dal odpověď Martel s upřímným hlasem. Není zač. Nashledanou, snad za příjemnějších okolností. Řekla Sam a šla si po svých. Mat se šel převléknout a vyrazil na oslavu. Měl by se jí zúčastnit. Ještě pořád je hlavním diplomatickým důstojníkem stanice a sektoru 001. Vzal si na sebe slavnostní róbu a vyrazil. Přišel na konec slavnostního povyšování. Admirál Kříž, které poznal na 100 %, stál na vyvýšeném stupni a gratuloval kadetům. V Matově hlavě se objevily vzpomínky na tento slavnostní okamžik, kdy skládal slib věrnosti Federaci. Byl to nádherný a pro něj důležitý okamžik. Neznal tam skoro nikoho – tedy krom Rica, se kterým neměl náladu a už vůbec ne chuť se bavit, a admirála Kříže, kterého nechtěl zase obtěžovat, protože právě gratuloval jednotlivým kadetům k praporčíkům. Musel se až usmát, když si vzpomněl na to, jak admirál gratuloval jemu. Martel došel ke stolu s pitím a vzal si šampaňské. Nyní nezbývalo nic jiného, než se snažit být nenápadný a tiše závidět mladým kadetům k jejich čerstvému povýšení. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 17. 11. 2004, 13:44

John Roco Praporčík

Bar na Mckinley už určitě zažil lepší chvíle než právě tahle. Nic nebylo tam, kde mělo. Některé stoly byly převrácené, židle které ještě zůstaly vcelku se válely všude kolem. Vprosřed toho všeho se několik zaměstnanců baru snažilo alespoň trochu bar vrátit do původního stavu, takže u několika málo stolů už zase seděli lidé, které ještě nepustili z baru ven. Legrační bylo, že to někdy byli kombinace bezpečáků i mariňáků a vesele si povídali jako by se ještě před půl hodinou neřezali hlava nehlava.


John se opíral o stěnu a celou to scénu pobaveně pozoroval. Jednou rukou se držel za hlavu a snažil se zatlačit bouli, která mu tam rostla. Nevěděl už čím ho vlastně praštili, ale byl si jistý, že ten kdo to udělal za to v zápětí zaplatil. Odněkud z davu s k němu trochu zmateně přimíchal Brian, zakrývajíc si obrovský monokl, který pomalu začínal hrát všemi barvami. John si ho prohlédl a při tom se zasmál. "Myslíš že tohle tu dělají často?" Nadhodil. "Nevím, jsem tu teprve tři dny." Opáčil Brian. "Ale za takouvouhle bitku by se nemuseli stydět ani Klingoni" John se na něj podíval a jeho výraz prozrazoval, že přemýšlí jestli Brian nezešílel: "Ty tu někde vidíš válet se střeva?" Zeptal se. "Ééé...ne. Ale i tak to byla docela síla." Ve stejnou chvíli k nim přicupital straší muž. Když se John podíval pořádně zjistil, že je to Zarah. Držel se za rameno a nadšeně se usmíval. " Vy, pane?" "Á Johne, tohle tu musíme pořádat častěji nemyslíte?" John se zatvářil překvapeně:

" No, asi ano. Vám se to líbilo?" Zarah se zatvářil naoko pohoršeně: Ale jistě že ne! Moji muži se neovládli a podařilo se jim kompletně zdemolovat místnost haha. Ale víte, na mě byli dva jeden přiběhl zazadu a chtěl mě praštit nějakou láhví a druhý byl vpředu no ale já jsem toho prvního takhle..." Jeho nadšené gestikulování přerušil intercom: =/\=Haydsová Jonsonovi, Zarahu přijď za mnou do pracovny.=/\= "Už jsem na cestě" Odpověděl jí trochu smutně. Když odcházel ještě několikrát naznačil do vzduchu nějaký úder a pak už vyšel z baru ven. "Divný muž" prohlásil Brian, když byl pryč. "To je," souhlasil John. "A to je to místní velitel bezpečnosti." "No, asi bude mimořádně dobrý, jinak by tu už nebyl." John se rozhodl nechat Zaraha Zarahem a vrátit se zpátky do kajuty, protože už bylo docela pozdě a nechtěl zmeškat službu. "No, už asi půjdu spát. Měli bychom se zase někdy sejít. Na stanici teď budeme ještě dlouho" Když se rozloučili chtěl odejít zpátky do své kajuty. Ale v ten moment mohutný záblesk ohlásil loď vystupující z warpu a kousek od základny se objevil Poseidon. John se na tu loď dlouze zadíval. Teď víc než kdy dřív mu došlo, jak moc se mu po ní bude stýstkat. Ještě má pořád napalubě všechny svoje věci, bude se pro ně muset stavit. Anebo radši někomu řekne, ať mu je pošle. Cítil, že vrátit se tam by pro něj nebylo v tuto chvíli asi to nejlepší. O pár mětrů dál loď pozoroval hlouček mladých praporčíků. Věděl, že někde mezi nimi je i Steave Harison, a hned si byl zase jistý, že to co dělá je správné. Po několika dalších minutách už spokojeně usínal ve své kajutě a jeho myšelnky byly plně upnuty k zítřejšímu prvnímu dni ve službě. _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 17. 11. 2004, 17:48

Mark Rico

Tiché rozhovory- část první

Víceadmirál

=/\= Noc po banketu =/\= Martel dostal další z těch „příjemných“ pozvání do kanceláře admirála Rica. Už cestou měl v žaludku kámen. Věděl, že kontraadmirál zase bude rozebírat zatčení Youdsové a bude mu, stejně jako kapitán a nadporučík, vykládat o soudržnosti, o loajalitě a dalších blábolech, které mu nyní byly úplně ukradené. Dveře se otevřely. Šlo to poznat podle známého syčivého zvuku. Ihned uviděl Irenu za jejím stolem. Seděla tam a dívala se na něj. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

"Mám pozvání od admirála."odsekl. Irena se na něj podívala pohledem, který u ní Mat ještě nikdy nezažil. Asi to bylo pozvání dost narychlo a Irena očividně čekala, že z Mata něco vypadne - nevypadlo. "Jistě, račte dál." řekla nakonec jejím přívětivým hlasem. Asi nevěděla o situaci, jenž se právě děje na SB1 - McKinley. Nebo možná ano.

Mat jenom kývl. Když procházel kolem stolu, jeho prsty sklouzly na stůl a trochu zabubnovaly, pak už na něj čekaly jen dveře admirálovy pracovny. Za nimi byl Rico. Dveře se před Martelem sami otevřeli a přímo naproti němu seděl, jak očekával, admirál. Sebral veškerou svou hrdnost, zbytky důstojnosti a vstoupil. "Admirále." Pronesl nezvykle chladným hlasem. Rico zvedl hlavu od práce a usmál se: „Marteli, posaď se.“ Když jinak nedáte. Řekl si pro sebe Martel. "Děkuji." Po těchto slovech se posadil. Mark se zvedl a přešel k replikátoru: „Můžu nabídnout čaj, nebo víno? Či něco jiného?“ Uvnitř Martela byla vlna emocí vůči Ricovi, ale nebylo by nyní dobré, aby se nějak rozčiloval nebo "vybuchl". Tu chybu udělal u Youds a nehodlal ji opakovat. "Dal bych si horkou čokoládu, prosím." „Horkou čokoládu a...“ Rico se podrbal na bradě: „jahodový džus.“ Když se posadil za svým stolem, posunul Martelovi jeho čokoládu, upil džusu a zapitvořil se: „Proboha. Snad tohle nebudu muset pít moc dlouho.“ Martel nechápal, co tím chtěl admirál říci. Vzal si svou čokoládu, taky trochu upil. "Pročpak?" Otázal se nevinným hlasem. „Neměl bych pít alkohol. Ale občas na něj prostě mám chuť a“ Rico se napil „pak musím požívat tohle.“ Martel nepil alkohol, vyjma romulanského ležáku, který už dlouho neměl. A ani ten nepil nikterak často a vášnivě. Neholdoval lidské neřesti pití alkoholu. Pořád seděl v křesle a upíjel ze své čokolády. Čekal, co z Rica vypadne. Ten si ho ale ještě chvíli nevšímal, což ho krapet znervózňovalo, neustále se prohraboval v PADDech, jež se mu váleli po stolech. Místy to vypadalo, že spíše na něco čeká. Martela Ricovo chování docela vytáčelo. Měl na stole v Matrixově pracovně bordel z paddů, ale takovýto tedy ne. Sledoval admirála dobře, ale jenom poočku, aby to nevypadalo, že na něj civí nebo že už je netrpělivý, aby se dozvěděl důvod své návštěvy v této pracovně, i když ho tušil. Nakonec však nevydržel on - jeho romulanská pohava se ozvala - netrpělivost. Přemýšlel, jak zvolit nejlepší cestu. "Hledáte něco, admirále?" Vynořila se otázka z Matových úst. „Jen jednu výpověď, ale nic důležitého Měl jsem jí tu někde v poznámkách. No, to je jedno, musím to projít zítra. Je to stejnak už hotovo. No, teď k tobě.“ Rico se odmlčel a provrtal Martela očima. Mat sledoval Rica a jeho chovaní se mu vůbec nezamlouvalo. Pak ještě se Rico zabodl do Martela pohledem, což bylo ještě nepříjemnější. „Nuže?“ Rico zabubnoval prsty na stůl. "Nuže co?" Otázal se Martel Rica. Rico začal bubnovat na stůl. Již věděl, že je Ricův starý zvyk. Také nespadal do Matovy oblibené kategorie admirálových zvyků. „No,“ Rico udělal rukama obšírné gesto: „Byl jsem mimo stanici nějakou dobu. Rád bych od tebe slyšel, jestli se stalo něco důležitého po dobu, co jsem tu nebyl a hlavně jak to dopadl os klingony?“ admirálův tón sklouzl trošku do netrpělivého. On ho pozval kvůli Klingonům? Divné.

"S Klingony to dopadlo víceméně podle očekávání, admirále.Vyprovodil jsem je ze stanice, jakmile jsme skončili." Začal Martel s pohádkou pro Rica. "Dohodli jsme se na určitých podmínkách odvodu Klingonů do federální kasy a zároveň o určité % odkupu dilithia ve prospěch Federace za výhodnější cenu. Myslím, že můžeme zkonstatovat, že to bylo úspěšné." „Skvělé, chválím. Proč jsi mi neposlal zprávu o uzavření dohody?“ "Netušil jsem, že budete mít na této věci nějaký zájem." Odpověděl Martel spontální reakcí. "Navíc zde byly jisté komplikace s právními výrazy, ale Nejvyšší klingonská rada a Rada Federace smlouvu ratifikovaly mým podpisem a podpisem Klingona." Rico pokrčil rameny: „No, zájem nezájem, je dobrým zvykem mne informovat o dokončení dohody, jakožto velitele stanice. Předpokládal jsem, že jste o tomhle s Scottem mluvili.“ "S velvyslancem Matrixem jsme spolu nemluvili o takovýchto vztazích mezi velitelstvím stanice a záležitostí mimo ni. Ale jsem si jist, že to bude do budoucna dobrým zvykem." Ano, do budoucna, do toho budoucna, co už tu Martel nebude a nejlepším případě bude sedět někde u Vulkánců a pracovat tam na ambasádě. Aspoň bude mít dost času prečíst všechny knihy, co kdy byly napsány. Utěšoval tímto jeho způsobem bolest, jenž ho nyní zužovala. Za žádnou cenu však admirálovi nepadne k nohám. „Dobře.“ Vyrušil ho Rico v jeho úvahách „Co dál? Dělu se tu něco zajímavého?“ Mat moc dobře věděl, kam admirál míří. Nechtělo se mu o tom mluvit, proto začal všelijak kličkovat. "Záleží na tom, co považujte za zajímavé." Rico pokrčil rameny: „Vše, co se týká stanice, její posádky a hostů.“ Nutil ho do toho. Nejraději by Mat vyskočil a křičel na něj něco ve stylu: Co vlastně chceš slyšet? Co si o sobě myslíš?, ale nemohl. Nahrál by tím Ricovi. "Nic zajímavého, aspoň dle mého názoru. Vše probíhá podle standardních politických a bezpečnostních procedur." To jsem to řekl hezky. Chválil Martel sám sebe. A vlastně ani nelhal, kdyby ho Rico snad chtěl obvinit. Trochu ho ale začal znervózňovat Ricův podled. „Vypadáš přešle. Je všechno v pořádku?“ Martel tušil, ne on přímo věděl, kam Rico směruje. "Vše je v pořádku a probíhá podle standardních diplomatických procedur, admirále." Rico pozvedl pravéobočí a k uším diplomata dolehlo další zabubnování prstů o stůl: „Jak, podle diplomatických procedur?“ Podle diplomatických procedur, no. V duchu si to říkal naštavaně Mat. Začal vyjmenovávat jednotlivé diplomatické procedury, jenž právě probíhají na stanici. Asi někde uprostřed uvedl. "Na základě špatného rozhodnutí jsem podal v souladu s ustanoveními rezignaci." Pořád drmolil rychle, aby mu nebylo příliš rozumět a ve skytu duše doufal, že admirál sluch už nepatří k nejlepším. „Myslíš ‘tuhle’ rezignaci?“ Aha. Takže slyší dobře. Překvapila ho však slova, která naznačovala, že admirál ví o jeho reziganci předem, protože mu překladal padd. Mat se na něj podíval. Důkladně ho četl, přitom si v hlavě dával dohromady odpověď. Dočetl jeho rezignaci.

"Ano, je to tahle." Prohodil ledabyle klidným hlasem. Tedy byl to tak klidný hlas, jaký za současné situace uměl vytvořit. Ve skutečnosti byl dosti rozstřesený. Měl už jen poslední přání - odejít v klidu. Vyhnout se konfrontaci s admirálem, proště chtěl jenom vypadnout a nikomu nic nevysvětlovat. „Předpokládám, že tě to sebralo co?“ Martelovi už zbývaly snad poslední síly, ale za každou cenu si chtěl zachovat tvář, aspoň před ním. "Špatné vyjádření, admirále." Věděl však, že admirál to vyjádřil docela přesně. „Já bych řekl, že velice přesné. Podívej se na sebe, třeseš se, máš slzy v očích a už ani nekontroluješ svůj hlas:“ Měl pravdu. Mat byl vyřízený, ale nehodlal to vzdát. Pokusil se ovládnout své tělo. S třesením se mu to snad povedlo, ale s ostatním asi ne. "To je věcí názoru." „Nech toho. Třeseš se čím dál tím víc. Uklidni se. Hlavně se uklidni. Chci si promluvit. Ale bez přetvářky, bez diplomatickýho žargonu a bez dalších těch vychytávek, kterým říkáme politika. Chci si s tebou promluvit upřímně, jasný? Jsi toho schopen?“ Tak on se mnou chce mluvit upřímně. Jaká to úleva. Myslí si Martel svoje. "Tak upřímně? Dobře. Poslouchám." Nyní se z jeho hlasu vytratil ten divným přízvuk. I tělo se přestalo třást. Jeho slova nyní byla chladná až ledová. Vlastně byl nyní ovládán plně nenávistí vůči Ricovi a jeho nohsledovi Youds. „Kde mám začít? Tak třeba u tvého studijní hodnocení. Je vynikající. To samé vyplynulo z mých rozhovorů se Scottem. Dokonce jsi přinutil sám podepat klingony výhodnou smlouvu. To se cení. A teď se stane tohle, něco, co jsi nezavinil a co se tě vůbec netýká a snadno zničí tvojí karieru. Je mi celkem jasné, jak se cítíš.“ "Opravdu?" Odtušil chladně Martel. "Laskavě mi tady a teď neříkejte, jak chápete moji situaci, jak se víte, že mi je strašně. Oba víme, že je to blbost." „Ne, není. Jediné, co po tobě chci je, aby jsi se teď vrátil do svojí pracovny, odeslal dopis generálnímu tajemníkovi, že svojí rezignaci stahuješ a pracoval dál tam, kde jsi přestal.“ "To nemohu." Ohradil se Martel, vyloženě automaticky a možná i polekaně. Nechtěl si ani představit, co by se mohlo stát, kdyby tu žádost stáhl. Takhle měl v ruce aspoň malý trumf, aspoň něco, co nepošpiní jeho záznam. „Pročpak by to nešlo?“ otázka práskla kanceláří, rezonovala v ní, prolétala Martelovi hlavou a společně s Ricovým sebevědomým úsměvem ho drtila. Pocit nenávisti vůči Ricovi se začal stupňovat. Jeho nenávist vůči Ricovi právě začala gradovat vna ještě vyšší úroveň. V Matově hlavě nyní létaly myšlenky, jenž by admirál asi neuvítal. "Protože by to byla moje politická sebevražda." „Nebyla. Jen to svěř mně a já se o tom postarám. Nech to na mých bedrech. Věř mi.“ Martel se usmál, rozhodně ne přívětivě. "Nechat to na Vás? Věřit Vám? To po mně v tuto situaci chcete, admirále?" „Ano, nic víc a nic míň. Je to zcela jednoduché.“

"Neohrozím svoji budoucnost kvůli Vám a Vašim intrikám, admirále." Na posledním slově, především na prvních dvou písmenech byl velmi ostrý přízvuk. „O čem to tady mluvíš, Marteli?“ "Za propuštění Natalie Youds stojíte Vy a možná někdo další, admirále. To nemůžete popřít." Utrhne se Martel na admirála. „Ano, to nepopírám, nemám proč. Ale ty vůbec netušíš o co tu jde a to nepopřeš ty. Stal jsi se obětí msty proti nadporučíku Natalii Youdsové. A to já nemůžu zkousnout, jen jsi plnil rozkaz. Co na tom, že byl špatný? Byl to rozkaz. Pokud podáš rezignaci, všichni, kdo za tím stojí, se zaradují, zatímco ty jsi skončil. To se ti vážně chce udělat? Nechápu, kde se v tobě bere ta nenávist vůči mojí osobě, ale teď je čas mi věřit. Pokud to neuděláš, můžeš jít.“ Rico píchl prstem směrem ke dvěřím. Martel by přísahal, že odtamtud zavanul chlad. "Tak Vy nechápete, admirále? Nechápete?" To už Martel ovšem zvýšil hlas. "Já Vám to tedy povím, nebýt toho, že Vy a pravděpodobně jste si hráli na dobré a špatné hochy, aniž nevím, kdo jste Vy, tak jsem tu dnes nebyl a žil si dál poklidným životem, admirále. A jak Vám mám věřit? Chcete po mně důvěru, kterou jsem projevil jenom pár lidém, kterým věřím. Vy byste mi věřil, admirále? Ano? Složil byste svou kariéru do mých rukou?" Ricovou hlavou se s těžkým duněním potácely myšlenky, že Tarkina za jeho křik na svojí osobu nechá vyvést, nebo alespoň ho nějak uklidní, facka by stačila, ale na druhou stranu ho chápal a chtěl mu pomoci: „Klid, nebudeme na sebe křičet. Tím nic nevyřešíme. Co se týče politických kliček, kdby nebylo politiky, nebyli by jsme tu teď ani jeden z nás dvou. Chci tvojí důvěru, stejně jako jí chci po každém, kdo potřebuje pomoc. A ano, myslím si, že nesu nějakou odpovědnost za tvojí situaci a proto ti nabízím, co ti nabízím. Jak jsem řekl, je to na tobě. Pokud chceš trvat na své demisi, prosím. Nemůžu ti bránit. Ale pokud se mi přeci jen rozhodneš důvěřovat, udělám vše, co je v mých silách, abych tě před pomstou mých nepřátel uchránil.“ "Nekřičím, pouze jsem zvýšil hlas, abych zdůrazil svůj názor, admirále." V hlase byla pořád ta nenávist vůči Ricovi, ale tentokráte už nebyla tak vášnivá. Martel měl jeho přiznání chtěl ho, moc ho chtěl, aby si byl jistý. "A jakou mi dáte záruku, že to dokáže?" Zeptal se nakonec. Rico pokrčil rameny: "Po pravdě ti žádnou záruku dát nemohu, ale myslím, že se mi to podaří. Musí se mi to podařit." Chilku na sebe s Martelem hleděli: "Po pravdě, není v tom takový rozdíl, pokud budeš odvolán z funkce, nebo podáš demisi, to víme oba. Tak či onak jamile opustíš tohle místo a sféru mého vlivu, roztrhají tě na kusy." To je možnost, na kterou Martel nepomyslel, že by ho mohli zničit, až opoustí SB1 McKinley. V tom měl pravdu. "Dobře, stáhnu svou žádost o rezignaci." Řekl Mat poraženým hlasem. Chtěl si tím zachránit svou holou kůži. Rico pokýval hlavou: „Moudré rozhodnutí, velice moudré. Udělej to co nejdříve. O našem rozhovoru, ani o incidentech, které k němu vedli s nikým nemluv, to ale asi chápeš lépe než já. Nuže, máš jště něco na srdci?“ Rico se dobrácky usmíval. Na srdci ho hřálo, že se Martel rozhodl takhle, jak doufal, správně. Ricův úsměv. Ano, jemu se to směje, on není nyní ten, o koho jde. "S nikým o tom mluvit nebudu." Jeho zrak však spočinul přesně v očích Rica. V Martelově očích však byla stále ona nenávist, i když se za daných okolností podřídil Ricovi. "Myslím, že další otázky netřeba." Martel už nečekal na admirálovu odpověď. Chtěl být z té kanceláře co nejrychleji venku. Nabral kurz přímo k dveřím kanceláře.

Ty se otevřely a Mat pocítil obrovskou úlevu. Created by Rear Admiral Mark Rico & attaché Martel Tarkin _________________ "...gegen alles!" 19. 11. 2004, 13:34

Mark Rico

Tiché rozhovory- část druhá

Víceadmirál

Nat vešla přesdálí Ricovi kanceláře. Za stolem pro sekretářku seděla jako vždy Irena a něco si zapisovala. Když uviděla nadporučíka, profesionálně se usmála: "Zdravím vás, madam. Jdete za admirálem." Nat její úsměv opětovala a přikývla: "Ano, můžete mě ohlásit, prosím." "Budete muset chvilinku počkat madam, admirál je zaneprázdněn." Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley

Nat si povzdechla. Jakoby neměla nic jiného napráci než tady čekat. Posadila se na pohovku na proti Irenina a podívala se na ni: "Pracujete pro něj už dlouho?" Přikývla: "Ano, od té doby co je tady na stanici." "A to vás to ještě neomrzelo?" Irena se začala smát: "Víte madam, za ty roky jsem se s admirálem snad ještě nikdy nenudila. Je to úžasný muž." Při těch slovech se sekretářka lehce začervenala. Nat pozvedla obočí: "No, to jistě je." Jejich konverzaci však přerušil zvuk otevírajících se dveří. O milisekundu později se z admirálovi kanceláře vyřítil vyslanec Tarkin. Obě dámy se na něj překvapeně podívali. Tvářil se pěkně nasupeně. Když uviděl nadporučíka vrhnul na ni bez jediného slova krátký pohled a rychle odešel ven. "I já vás ráda vidím excelence!" Neodpustila si na něj zavolat Nat, když odcházel. Irena se malinko usmála: "No, myslím že můžete dovnitř." Nat tedy vstala a prošla dveřmi do Ricovi kanceláře. Rico stál u okna, díval se ven na prolétající loď a popíjel jahodový džus. "Zdravím, Marku." Potom se ještě ohlédla směrem k východu, kudy odešel Tarkin. "Co jste mu sakra udělal?" Rico se otočil: "Seznámil jsem ho s tím, že ho zachráníme. Očividně trpí averzí vůči mojí a tvojí" ruka se skleničkou bodla směrem k Nat "osobě. Těžko říci proč. Můžu nabídnut něco k pití?" "Děkuji, colu se ledem." Rico nareplikoval pití, předal ho Nat, přiťukl si s ní a přešel zpět k oknu. Natalie se meziím posadila.

"Takže, jsou dva lidé, které musíš vyhledat." Nat kývla: "Výborně, koho?" "Prvním je vyslanec Wickles. Měl by teď být na diplomatické misi na Beta Agni II. Druhou osobou je Velvyslanec Zakdor. ten by měl být blíže, nejspíš v systému Tau Ceti. Přesné údaje ti ještě pošlu." Nat se napila a zamyslela se. Ta jména jí nic neříkala. "Proč zrovna tyhle dva?" zeptala se. Tušila že Marc jí je nevybral náhodně. "Oba dva mi něco dluží a oba dva mají dobré známosti." 'Jen nepřeber, Marku. Takovou dobu jsi hrál mrtvou rybu a teď tohle..' "Budou se hodit." Nat pokrčila rameny: "Jak myslíte. Poletím co nejdříve. Co si o tom myslí Tarkin?" "Neinformoval jsem ho o situaci. Dostal jen nejnutnější obeznámení. Po pravdě, ani nevypadal, že by něco chtěl vědět." Rico dopil a prázdná sklenka zazvonila o stůl: "Jen jsem ho požádal, aby stáhnul svojí abdikaci." Natália dopila a pomalu si prohrábla vlasy. Potom vstala. "Dobře, vrátím se jak jenom to půjde." Rico se posadil: "V čem poletíš?" Podívala se na něj v očích překvapení: "Vezmu si svojí loď, už jsem v ní abolvovala i delší cesty." "Dobře, dobře. To je asi všechno. Tohle předáš Wicklesovi a tohle Zakdorovi." Nat si vzala PADDy a letmo se na ně podívala. Potom se na admirála znovu usmála: "Jakoby už byly naši." "Neodmítnout, ale pamatuj, tlačí nás čas. Na to je čtyřikrát upozorni." "Nebojte, budou se ještě prát o to, kdo Tarkinovi pomůže první" Admirál se usmál: "Doufám. Z celého srdce doufám. Jestli ne, Tarkinova kariera se začne prudce zhoršovat. Je ti jasné, co se s ním stane, když se nám nepodaří ho zachránit?" "To se nestane Marcu." Ujistila ho Nat tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. Rico pokýval hlavou, zabubnoval prsty na stůl a usmál se: "Snad je to vše, můžeš jít." "Takže za pár dní." Pokynula mu na pozdrav a odešla. "Za pár dní." povzdychl si Rico: "Snad se nevrátíš na štítě." chvíli seděl, přemýšlejíc. Pak vstal a přešel k replikátoru: "Dvojitou.. dvojitý jahodový džus."

Created by lieutenant commander Natalie Youds & Rear Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 19. 11. 2004, 13:35

Ma/2tin C/2oss

New work

Poručík (marína)


Nastal další den a byl přede mnou další výcvik, ale dnes jsem se chtěl radši zakopat, byl jsem nesmírně smutný a neměl jsem si ani s kým o tom promluvit. Naneštěstí tu bylo pár lidí, kteří mi zvedli náladu, ale stejně to stálo za nic. Nechtěl jsem se ani zvednout z postele a nejraději jsem chtěl být stále schován pod peřinou, cítil jsem tu útěchu, co mi dodával klid a to nekonečné nádherné ticho v pokoji, ale musel jsem to potlačit, i když to bylo nad míru těžké. Nakonec jsem se vyhrabal z postele, bohužel stále celým mým tělem pulzovala nervozita a neklid, šel jsem se podívat do zrcadla, ale radši jsem ani neotevřel oči, bál jsem se toho, co zřu. Takový to den byl snad to nejhorší, co se mi mohlo přihodit. Nakonec jsem byl přinucen to přemoci a vydat se za Brianem do simulátoru. Ten se velmi divil, že mám dnes zpoždění, neboť se mi to nikdy nestávalo. Po chvíli se mě Brian zeptal: „Co se ti Martine stalo?“ „Já nevím, ale je mi prostě hrozně.“ „Tak dneska by jsme si měli na to vykašlat, v tomhle stavu by jsi stejně nic kloudného neudělal. Půjdeš si se mnou dát něco do baru? Prý je to místo, kde se dá skvěle zapomenout.“ Přišli jsme k baru a dali si teplý čaj... cítil jsem, jak mi stéká přes jícen až do žaludku, takové vnitřní teplo. Promluvil jsem si s Brianem o mích problémech. Moc mi to pomohlo. Díky němu jsem se vzchopil a snažil se s tou bolestí žít dále... Brian mě doprovodil do kajuty a řekl, že jestli to nebudu zvládat, ať přijdu k němu, já poděkoval a Brian odešel... přišel jsem k posteli a svalil se na ni, tohle se mohlo stát jen mně. Vzal jsem ten Hrůzný Padd a zahodil ho, co nejdál, abych na něj radši vůbec neviděl.. Když jsem se už konečně vzpamatoval, tak jsem si sedl k oknu a díval se na to prázdno venku. Jen samé tečky, které mi mohli připomenout osamělá slunce vzdálených galaxií. Ohromně mě fascinovalo to, že světlo, které k nám přiletělo od nejvzdálenějších hvězd, je přímo nekřesťansky staré. Během doby jeho letu se toho přihodilo opravdu hodně. Při tom jsem přemýšlel a pil červené víno značky Bordeaux, neboť nic lepšího jsem nikdy nepil, to víno mi dodávalo pocit útěchy. Najednou pro mě přišli dva vojáci a řekli: „Tak pane Crossi, půjdeme.“ Naposled jsem ucítil to skvělé francouzské víno v ústech a uviděl poslední pohled na svoji kajutu. Na zdi se rozprostírali obrázky všeho možného, všude byl puntičkářský pořádek a moje oblíbené místo - stůl, tam ležel deník a prázdná láhev vína se skleničkou. To se mi zarylo do mysli, to poslední, co jsem chtěl mít pořád v paměti. Cestou jsem potkával mariňáky, občas některý zasalutoval, měli mě opravdu rádi. Poté jsem zaslechl: „Pane plukovníku Crossi, nikdy na vás nezapomenu, co jste pro mě udělal.“ To bylo to nejhezčí, co jsem kdy slyšel. Najednou jsem byl v místnosti, kde hlavní osoba v čele povstala a řekla: Jste odsouzený k doživotnímu trestu. Pak už jen okolo mě byli čtyři zdi, které tam měli zůstat až do mého skonání. Jediné co, mě drželo při životě, byla vzpomínka na vše hezké. Nejvíc mě však tížil fakt, že jsem nevinný..... a tak umřel pan podplukovník Cross v 88 letech v jisté věznici, dodal pan brigádní generál v důchodu. A jeden člen, co to poslouchal se zeptal: „Co bylo v tom Paddu?“ všichni ostatní posluchači se přidali „To by mě taky zajímalo.“ pan brigádní generál řekl: „Bylo tam napsané: Pane Crossi s lítostí vám oznamuji, že jste předvolán před soud, aby se rozhodlo, co se s vámi stane. Váš upřímný nadšenec brigádní generál.“ „To jste psal vy?“ „Ano, bohužel, ano.“... Pak jsem si sedl a zařval neeee. Teprve po chvilce jsem si uvědomil, že to byl jen sen. Oddechl jsem si a lehnul nazpátek na postel, při tom jsem se díval do stropu... pak jsem si pomyslel, že snad takto neskončím, ale proto bych měl něco dělat, mám co vylepšovat a tak začnu hned ode dneška... začal jsem se ihned připravovat, oblékl jsem se a sedl si ke stolu a začal psát taktiky útoků, které jsou možné a přitom bezpečné a vše co se týkalo akcí... Vše jsem si s sebou vzal do simulátoru a vše jsem rozebíral s Brianem... než jsme začali tak se Brian otázal: „Jak to, že si tak změnil ke všemu přístup?“

„Snažím se být co nejlepší a hlavně se zdokonalovat a chci začít, co nejdřív.“ „Tak to je dobře, jdeme na to.“ začali jsme probírat mé zápisy... Když jsme skončili, tak jsem měl službu, bylo to zase plné zkušeností, kterými jsem se poučil. Po konci služby velitel ke mně přistoupil a říká: „Pane Crossi, už jste se od nás dost naučil, určitě to řeknu panu poručíku Farkasovi. Přeji hodně štěstí.“ „Děkuji.“ a odešel jsem. Cestou do kajuty mi pípal hlasová komunikátor, stisknul jsem ho… „Pane Crossi, slyšel jsem o vašich výsledcích, tak vás tedy převeluji… budete ochranka v baru, je tam teď nějaký rozruch, vkládám do vás důvěru, tak se snažte, od zítřka se tam hlaste, ve volném čase budete mít výcvik s Brianem a také odpočinek, jelikož v baru budete hodně času…“ „Děkuji, určitě vás nezklamu.“ Přišel jsem do kajuty, byl jsem velmi šťasten, tak jsem si v klidu lehl a spal… _________________ Poručík, Martin Cross 19. 11. 2004, 17:01

Martel Tarkin

Is there any demission??? Where???

Konzul

Cestou z admirálovy kanceláře potkal Martel ještě nadporučíka Natalii Youds. Další příjemná osoba, s níž se „chtěl“ setkat. Jen na ni vrhl pohled a odešel. Dveře se za ním ihned zavřely. Postupoval koridory, míjel spousty lidí a dalších jedinců nejrůznějších druhů. Přemýšlel, jak asi vysvětlí generálnímu tajemníkovi Rady Federace svou předloženou rezignaci. Jak to asi vezme? Umožní mu to vůbec? To jsou zase otázky, na které Mat nezná odpovědi, což ho velmi štve. Má rád vše pěkně naplánované a jasně řečené. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Pak si ovšem cestu do jeho hlavy našla i jiná myšlenka – proč mu chce Rico pomoci? Nemá k tomu žádný pádný důvod. Velmi zvláštní. Proč c… Auuu! Vykřikl Martel nahlas a chvíli na to se rozplácl na podlaze. Stalo se Vám něco, vyslanče? Přispěchal jeden technik k rozpláclému Martelovi. Ne, nic mi není. Mat pomale vstával. Otočil se, aby se podíval, co na něj spáchalo atentát. Na podlaze ležel kus velkého kabelu. A tohle je co? Otázal se. Tento koridor prochází rekonstrukcí. Je to napsáno před vstupem do toho koridoru. Řekl technik a ukázal na konec koridoru. Chápu. Odpověděl Mat. Přeji Vám hodně štěstí při rekonstrukci. Díky, pane. Mat i technik si pokynuli. Poté šel každý opět svou cestou. Mat vstoupil do své kanceláře. Skleněná vitrína vypadala jako nová, možná až příliš nově. Musí to nechat tedy přesklít vše. Ano, to bude muset udělat. Hledal jakoukoli záminku, aby nemusel volat, ale jako na potvoru – vše bylo hotovo, žádné paddy čekající řešení na jeho stole, žádný nepořádek. Kruci! Když jeden potřebuje něco udělat, tak je vše hotovo, ale když jsem sem přišel před týdnem, tak jsem nevěděl, kam dříve skočit! Říkal si Martel pro sebe. Nedalo se nic dělat – všechno stálo proti němu. Zasedl tedy za svůj stůl, přisunul si k sobě počítač a začal vyťukávat kód pro spojení s Úřadem Rady Federace. Poslední tlačítko čekalo na své stlačení. Jeho prst blíž k němu a ………………… tak na poprvé nám to nevyšlo, ale máme druhý pokus. Znovu ta stejná procedura a ……………………… znovu nám to nevyšlo. Do třetice všeho dobrého opět nic. Až na čtvrtý pokus se Martel s vypětím všech sil spojil s Úřadem Rady Federace. Generální sekretariát Úřadu Rady Federace, hovoří Tu Mong Haxainag. M artel si muže se zjevným zájmem prohlédl. Nebylo příliš časté, aby chlap vykonával pozici spojovatelky. V klidu se opřel do svého křesla, soustředil se a začal hovořit. Tady je vyslanec Tarkin z SB1 – McKinley. Co pro Vás mohu udělat, Vaše Excelence? Otázal se. Z jeho hlasu byla jasně poznat profesionalita. Chtěl bych mluvit s personálním náčelníkem. Poprosil zdvořilým hlasem Martel. Jistě, pane. Hned se na to podívám. C hvíli psal něco do počítače, a pak se na mě

podíval. J ste hlavní diplomatický důstojník pro sektor 001? Zněla jeho další otázka. Kolik Tarkinů je asi na SB1 v diplomatických službách. To by mne opravdu zajímalo. Ano, jsem to já. Odvětil Martel co nejpříjemnějším hlasem. Prosím o hlasovou identifikaci. Co blbnou? Tarkin, Martel, zatímní vyslanec, kód 997-FXX-921, siera oskar 4. Dal vyčerpávající odpověď Mat. Hlasová identifikace potvrzena. Kódy ověřeny. Totožnost ověřena. Vyslanec Martel Tarkin. Ozval se počítačový hlas. Přepojuji kanál. Znovu se ozval počítačový hlas. Na monitoru počítače se nyní objevil v pravém horním rohu nápis KÓDOVANÝ KANÁL – STUPEŇ 5 – PŘÍSNĚ TAJNÉ. Chce s Vámi mluvit generální tajemník, pane Tarkine. Hned Vás přepojím. Pronesl muž v roli spojovatelky. Chvíli to trvalo, ale výsledek se dostavil. Z ničeho nic se Mat čučel do generálního tajemníka. Vaše Excelence. Pozdravil slušně Mat. Vyslanče. Odpověděl stroze tajemník. Vaše Excelence, začal Mat velmi pomalu, chtěl bych Vás o něco požádat. Opravdu? Dotázal se tajemník. Udělal si ještě větší pohodlí ve svém křesle. Pravou ruku si položil na stůl a levou ruku položil na opěradlo svého křesla. Tak začněte. Vyzval Mata, když dlouho nic neříkal. Martel jen na sucho polkl. Chtěl bych ……… vědět, jaká je současná situace kolem hlasování o podpoře vnějších sektorů s Kardasijskou spojenou unií. Tajemník se nadechl. Myslel si svoje, ale hrál Martelovu hru. V současnosti bylo schváleno opatření na instalaci dalších senzorových polí v dané oblasti. O návrhu na posílení … ehm … defensivy se začne hlasovat až za měsíc. Odpověděl. Každé slovo zřetelně vyslovoval, aby bylo dobře srozumitelné. Je to vše? Zeptal se dále. Na poslední slovo však klad důraz. Ne, není. Přiznal Mat. Chtěl bych Vás požádat, abyste stáhl mou rezignaci. Vyhrkl ze sebe. Nyní čekal na odpověď s napětím. Tajemník se zadíval udiveně. Cože? Jestli byste byl tak ochotný a stáhl mou rezignaci? Zeptal se Mat. Jeho hlas byl tázavý. To děláte taková rozhodnutí ze dne na den nebo to berete jako nějakou tipovací soutěž? Myslíte si, že je snadné něco takového udělat? Víte, kolika procedurami taková rezignace prochází? Tajemníkův hlas byl však stále klidný. Ano, vím. Řekl poraženecky Mat. Skutečně? Poslouchám. Mat se dal do vypravování, které měl perfektně naučené z Akademie a od velvyslance Matrixe. Výborně. Prohodil tajemník a zatleskal. To je pozoruhodný výkon, to už bych dávno nevěděl vyjmenovat. Je vidět mladá, někdy horlivá krev. Důraz na slově horlivá. A věděl byste i práva a povinnosti generálního tajemníka? Otázal se. Co je mu potom? Říkal si v duchu Mat. Ne, nevěděl. Nevzpomínám si, že bych na ně někde narazil. Tajemník se chabě usmál. Taky neuděláte člověku radost. Vždycky, když jsem na ně zeptal, tak si spousta lidí začala hned vymýšlet nejrůznější práva a povinnosti. Jenom několik desítek z tisíců dokázalo říci, že ne. Já se nedivím, zjistil jsem teprve tehdy, až jsem nastoupil do tohoto úřadu. Martel by dal hodně, aby věděl, co to má být za maškarádu. Tajemník ho nechal ještě chvíli na pochybách a v jeho vlastních mukách, pak sáhl do šuplete a vydal jistý padd. To je ta Vaše rezignace, vyslanče. Máte jediné štěstí, že jsem ještě neměl čas poslat jí dál. Položil padd na stůl a čekal na reakci. Toho si byl Martel vědom, že čeká na jeho reakci. Jak ale zareagovat? Nesmí to být moc poraženecké a zároveň to nesmí být moc přehnaně sebevědomé. A dalo by se zařídit, aby i dál nešla? Snad zvolil ten správný tón. Dalo. Odpověděl stručně tajemník. Matovi se nesmírně ulevilo. Rezignace ještě nedorazila na ta „správná“ místa. Dalo by se to zařídit, vyslanče. Pokračoval tajemník. Vzal padd a přiložil ho k magnetu, který měl u sebe na stole. Padd na něm několik sekund ponechal. Zajímavé. Někdo ten padd s Vaší rezignací nechal na mém magnetu pro štěstí. Ta uklízečka. Zakroutil nevěřícně hlavou. Poté se podíval zpět na Tarkina. Pane Tarkine, doufám, že si uvědomujete, že příště už byste nemusel mít takové štěstí, že? Naprosto si to uvědomuji, Vaše Excelence. Přisvědčil Martel. Dobře, takže si rozumíme. Ano, pane. Pěkně poslušně zněla odpověď. Následovně obrazovka potemněla a objevilo se opět logo Federace. Martel se otočil ke hvězdám. Opět se do něj dostal ten příjemný pocit klidu a bezpečí. Jakoby se vrátila ta jeho jistota, hvězdy byly opět „veselé“. Byly jako baletky na pódiu. Zářily do temnot vesmíru… _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 19. 11. 2004, 19:12

Ka'Vor

Je mrtvý,pane...

Poručík

u mně docela známých dveří jsem zůstal stát a ještě naposled jsem se rozhodoval, jestli to opravdu má cenu jít dovnitř a opět zažít chování mého nadřízeného. Naštěstí to byl teď můj jediný nadřízený, takže alespoň tato skutečnost mne hřála. Ale rozhodl jsem se toto místo přijmout a tak jsem tedy teď musel vstoupit. Ani nevím proč jsem si narovnal krásnou zlatou uniformu operační sekce, ležérně urovnal límeček a přejel po prýmkách na něm, poté jsem vjel prsty do vlasů a následně vstoupil. Musím udělat dobrý první dojem, když už jsem důstojník...


Vstoupil jsem do reprezentační místnosti a podíval se na sekretářku, která chvíli hledala v paměti, kdo jsem, ale po několika sekundách jí to asi došlo. Vypadal sjem asi opravdu jinak, v té uniformě. "Dobrý den, pane." "Dobrý den, paní Garcíová" jména jsem si pamatoval dobře. "Gratuluji vám k hodnosti. A také k tomu, že můžete být zde, na McKinley" "děkuji vám. Já jsem také rád, že mohu být v tak známém a hlavně přátelském prostředí." "ano, to ano, pane" odpověděla sekretářka smutným hlasem. "Rád bych navšívil velitele Harrise." "Ano, jistě. Myslím,že říkal že někoho očekává. Ale řekl mi třikrát jiné jméno, takže zřejmě jste to byl vy. Počkejte, ohlásím vás." "Jistě, děkuji" "Pane, praporčík Ka'Vor je zde." "Kdo?! Proboha, Garcíová, myslíte, že si pamatuju jméno každýho na týhle stanici!?" "Promiňte,pane. Ale-" "A nepřerušujte mně! To už byste snad mohla umět, ne?! A konečně mi řekněte, kdo to ten Ka'Tar je! Nepamatuju si každýho řadovýho uklízeče." tak tohle bylo opravdu moc i na mně. Krev ve mně vřela a už jsem se pomalu těšil na to, jak se s ním za dveřmi pohádám. I když normálně mně podobné projevy nechávají chladným a ani nemám sklony k hádání, tenhle chlap mně uměl vytočit za jakýchkoli okolností. "ale pane, praporčík Ka'Vor je váš zástupce,pane." Harris váhal opravdu jen sekundu "No jistě, že je. A kdo by to asi měl být jiný?! Paní Garcíová, myslíte, že neznám svoje přímé podřízené?! Proboha, koho jsem si to jen vybral za sekretářku?! Tak aspoň už nezdržujte a pusťte ho dál" "Jistě, pane. Myslím, že můžet-" "Ano, pochopil jsem to,paní Garcíová, děkuji." přerušil jsem jí a příjemně se na ní usmál. Ona mi úsměv oplatila a já vstoupil. "Á, pane Ka'Vare, vítám vás v operačním oddělení. M-" "Děkuji, pane, je to pro mně obrovská čest." schválně jsem mu vpadl do řeči. "Co si to dovolujete?! Nevpadejte mi do řeči!" "Ale pane, já jen poděkoval." "Dost, nemluvte! J-"

"Jestli si to přejete, pane" "ANO, PŘEJU si to, VY OSLE!" začínal zvyšovat hlas, ale já se jen lehce usmíval a nechal pracovat jen jeho nervy. "Dobrá, pane. Tak tedy můžete pokračovat." "Vy mi ještě budete rozkazovat?! To je vzpoura, tohleto! Dám vás před soud!" "Pane? Za co?" "Za vzpouru! Za subordinaci! Za cokoli! Ksakru!" "Ale pane, já jen -" "Mlčte už! Já...já" najednou začal přerývaně dýchat a chytil se za hruď v místech, kde je srdce. Najednou zkřivil tvář tak, že jsem myslel,že to snad ani takhle není možné udělat. Potom začal skučet a kvílet velmi hlasitě a složil se na zem. Chvíli jsem na to vyděšeně hleděl, ale potom mi došlo, že je potřeba spěchat. Vykřikl jsem "pane",ale hned jsem se zarazil a uhodil na svůj komunikátor na hrudi. "Ošetřovno, rychle pošlete zásahový tým do kanceláře hlavního operačního důstojníka. Zřejmě infarkt." v odpověď se mi ozvalo jen suché: "rozumím, ošetřovatelé vyrozuměni" tak,to by bylo. Ale Harris už moc nedýchal, zato se ale vydatně svíjel. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, ale neměl jsem potuchy. V lékařství jsem školený nebyl a, musím přiznat, vždy tato oblast byla záhadou, jako pro někoho 'romulanština',například. A při přednáškách první pomoci jsem také moc pozorný nebyl. Nikdo by se nenadál, že by se tohle mohlo stát. Najednou mně něco osvítilo a já se praštil do čela, proč mně to nenapadlo dříve. Otevřel jsem dveře a zavolal: "Paní Garcíová, rychle sem. Dostal infarkt." sekretářka na mně vyvalila oči, ale potom se rychle zvedla a doběhla k mému nadřízenému. Razantně mne odstrčila a začala dělat nějaké triky, které jsem nějak nestíhal pozorovat. O čtyři minuty později přiběhli lidé z lékařské sekce a shromáždili se se svými přístroji a lehátkem kolem Harrise. Zdálo se, že už prakticky nedýchal a moc se nehýbal. Byl jsem velice zdrcený a sedl jsem si na pohodlný gauč v předsíni. Zabil jsem ho já. I když nepřímo... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 21. 11. 2004, 14:00

Martel Tarkin

Pravda je tam někde venku - u diplomatů!!!

Konzul

… hvězdy opravdu hrály svou tradiční nádhernou synchronií. Jemná elegance, jenž navzdory všem útrapám a strastem, dorazila až k nám. Celou tu nádhernou scenérii dokreslovala ta modrá koule vedle nebo pod McKinley. Byla nádherná. Jediné, co všechnu tu harmonii narušovalo, byly hvězdné lodě, raketoplány, které odlétaly a přilétaly k, od McKinley nebo Zemi. Už několikrát Martel zahlédl svou nejoblíbenější loď ve Flotile, hvězdnou loď třídy Galaxy. Její majestátnost vždy zastínila ostatní plavidla. Mat se na ni mohl dívat do nekonečně a asi by ho to nepřestalo bavit. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Ozval se zvuk, který naznačoval, že právě nějaká loď vyskočila z warpu. Podíval se po směru, odkud se domníval, že přišel zvuk. Stáhl se mu žaludek. Přímo vedle McKinley se objevil romulanský warbird třídy D´Deridex směřující rovnou k Zemi. Martel vyskočil z křesla a už, už šahal po interkomu, aby informoval taktickou

stanici. Sice o něm už určitě věděli, ale přesto to chtěl udělat. Jeho ruka byla jen několik centimetrů od komunikátoru, když si vzpomněl. Ano, je to v pořádku. Romulané mají přece přiletět. Informoval o tom operačního i taktický úsek. Nebudou se zdržovat na základně. Podle předpisů musí být jejich loď minimálně 100.000 km od Země. Sedl si ke svému monitoru a podíval se – ano, podle odhadu počítače (výpočtu), byla romulanská loď vzdálena 150.000 km. Raketoplány odstartovaly od mateřského křižníku a vezly své cestující na Zemi za neustále asistence federálních senzorů a podpůrných jednotek. Martel pustil Romulany z hlavy, ale neustále se mu vybavovaly útržky na jeho dětství, kdy byl rád, že přežil romulanský útok. O 2 hodiny později Bubnování do stolu byla v současnosti Matova oblíbená činnost při čtení paddů. Vyťukával si tak své oblíbené melodie různých písní. Pomáhalo to odreagovat se. Uprostřed čtení jednoho paddu ho však vyrušil komunikátor. Vyslanče Tarkine, tady přistávací dok 8, můžete se, prosím, dostavit? Martel netušil, co se děje. Co se děje? Otázal se do interkomu. Na stanici přilétá runabout s diplomatickou posádkou, máte je uvítat. Co tady budou dělat diplomaté? To je hodně divné. Nicméně Mat musel zahnat všechny otázky a vyrazit na místo. Přistávací dok 8 Na palubu McKinley dosedl standardní federální runabout. Martel přiběhl akorát včas, aby viděl, jak se jeho spodní části „přilepují“ k podlaze. Dveře runaboutu se otevřely a ven vystoupilo několik jedinců ve žlutých uniformách Hvězdné flotily s ručními phasery při pase. V rychlosti shlédli okolí a rukou dali signál do runaboutu. To vše se odehrálo v rámci několika vteřin. Teprve pak vystoupila z runaboutu postava připomínající Vulkánce v tradiční diplomatické róbě Vulkánců. Na jejím pravém i levém límci se leskly 4 zlaté šestiúhelníky, což jasně říkalo, že tato osoba je velvyslanec 4. stupně. Lenivým pohledem shlédla prostor. Pak její oči zaregistrovaly Martelovu přítomnost. Ihned si to namířila k němu. Její ochranka se dala také do cesty a z runaboutu vyklusalo ještě pár dalších osob – diplomatů a bezpečáků (asi). Vyslanče. Oslovila ho osoba velmi vážným hlasem. Vaše Excelence. Odsekl Martel. Vítejte na SB1 – McKinley. Děkuji za přivítání. Mohli bychom si PROMLUVIT ve Vaší kanceláři? Otázal se velvyslanec. Jistě. Následujte mne, prosím. Celá skupina, nyní vedená Martelem, se odebrala do končin, kde byla Matova současná kancelář. Kancelář hlavního diplomatického důstojníka Celý doprovod poslal velvyslanec zcela decentně do baru. Zůstali jenom 2 strážní, jenž stanuli před dveřmi. Mat a velvyslanec vešli do pracovny. Jakmile tak učinili, tak se Martel prudce otočil. Co tady děláš? Řekl nasupeně. Nemám tušení, o čem to mluvíš, vyslanče. Pronesla s klidem jí vlastním osoba. Ale máš. To je zrovna náhoda, že ty se tu objevíš v tuto chvíli. V ychrlil Martel a hodil sebou do křesla pro hlavního diplomatického důstojníka. A neměl bych tu být, synu? Otázal se velvyslanec. A měl bys tu snad být? Odpověděl Mat otázkou. Velvyslanec v klidu přišel ke křeslům a posadil se. Ruce položil na jejich opěradla. Volal mi generální tajemník. Pronesl suše, což Mat přímo nesnášel, jak od něj, tak od Vulkánců a na Vulkáně jako takovém. Nepovídej. A co ti řekl pěkného? S nažil se Mat o lhostejný tón. Předal mi jistý dokument, ve kterém blíže nejmenovaný vyslanec podává svou rezignaci. Pronesl a položil na stůl padd, který vytáhl ze svého pláště. To už je to takový bestseller? Otázal se zklamaně Martel. Otec jenom pokýval hlavou. Kolik? Hodil do placu Martel otázku. Kolik čeho? Zeptal se jeho otec. Kolik lidí o tom ví? Velvyslanec se zamyslel. Asi 6 lidí – ty, generální tajemník, admirál Rico, můj pobočník a možná další 2, které do toho zasvětil jeden z nás. Při vyslovení jména Rico se Martelovi objevila na malinkou chvíli nenávist v očích, ale byl v ohromení. Zíral na svého otce. Jak se to podařilo? Slova zněla velmi tiše. Nebyl to takový problém. V momentě, kdy tajemník tu žádost obdržel, tak mně zavolal. Pro tvou informaci jsme neporušili žádnou proceduru. Pouze tajemník využil svých pravomocí. Vysvětloval velvyslanec ledabyle. Martel věděl, co ho teď čeká, ať se mu to líbí,

nebo ne. Děkuji. Uniklo z jeho úst. Úmyslně se vyhnul otcově pohledu. Jeho otec neodpověděl, pouze dal znamení hlavou - něco ve smyslu není zač. Stáhl jsem tu žádost. Řekl Mat hrdě. Já vím. Zklidnil ho hned jeho otec. Jedno si uvědom. Na mě nemusíš zkoušet své diplomatické finty. Já nejsem začátečník. Tohle jsou finty z AHF. Velvyslankyně Sakkath tě je učila – učí to každého a do začátků je to opravdu velmi dobré. Při určité vyspělosti je to ovšem jen ztráta času. Taky nedopřeješ člověku žádnou radost. Otec jenom pozvedl jedno obočí v nevěřícném gestu, jak to umí snad jen Vulkánci. Člověka? Otázal se s podivem. Staré pozemské pořekadlo. Vysvětlil Mat. byl rád, že aspoň něco jeho otec neví. I když takovou prkotinu. Zajímavé. Zněla tradiční vulkánská odpověď. Jsem rád, že jsem tě zase za čas viděl. Poslední prázdniny jsi nepřijel a ani jsi nenavštívil žádného příbuzného, který by měl nějaké informace. Mat vystartoval. Já tam nechci! Znělo snad i trochu zděšeně. Ale měl bys tam zajet. Pomůže ti to. Buď tak laskavý a udělej si na to čas – třeba jako pracovní cestu. Nadhodil velvyslanec. Při těch slovech se už zvedal. Bylo zřejmé, že se připravuje k odchodu. Udržím se? Hodil ještě poslední větu za svým otcem. Ten se otočil. Jenom se na Martela podíval, ale Matovi bylo jasné, že se o to bude snažit. Ve velvyslancově dočasné kajutě Počítači, odpoj veškeré vnitřní senzory těchto prostorů. Řekl delegát Wayn, velvyslancův spolupracovník. My slíš, že o tom něco ví? Pokračoval v konverzaci, zatímco si šel zreplikovat něco na pití. Ne, nemá. Neví o tom nic. Ale řekl bych, že bude mít nějakou averzi vůči zdejšímu velícímu. Odpovídal velvyslanec, když si sedal do křesla. Jak jsi na to přišel? Když jsem vyslovil jméno Rico, tak jsem zachytil zvláštní vlnu emocí, i v jeho očích byla vidět averze, kterou lidé označují jako nenávist. Wayn se také posadil. Myslím, že to mu nemůžeš mít za zlé. Jen si vzpomenout, jak jsem nadával já, jakmile jsme se dozvěděli o Ricovu kapitálním úlovku v podobě admirála Kříže s jeho skupinou a likvidace naší nejsnazší cesty k operaci TŘESK. Z Waynova hlasu šlo poznat zklamání. Nevadí. Admirál Kříž půjde do penze, stejně tam chtěl jít. Zařídíme mu odchod jako hrdinovi s velkou penzí, spousty privilegií a dalšími vymoženostmi. Wayn jen pokyvoval. Je nom mě vždycky naštve, jak si někteří lidé hrají na hodné a dobré, přitom nevědí, o co jde. Velvyslanec svého spolupracovníka bedlivě poslouchal. Máš pravdu, ale i s tím se musí počítat. Jak počítat? Ohradil se Wayn. Přece bys nečekal, že to byla jediná akce, kterou jsme chtěli zajistit operaci TŘESK. To sice ne, ale ta nejlepší. Na Waynově hlase byly znát roky v diplomatických službách. Máš opět pravdu. Nyní přejdeme na plán B. Velvyslanec zavřel oči, aby se koncentroval. Wayn spustil. Doufejme, že vyjde. Romulané to myslí opravdu vážně. Sice s Federací mají „neutrální“ vztahy, ale takové razantní zvýšení výroby naznačuje nějakou hrozbu pro Federaci. Možná to není kvůli Federaci. Prohodil velvyslanec. Možná něco zjistili a prostě se to nechtějí podělit, jako vždy. Wayn se zamyslel. Je to možné. Ale zvýšit produkci o 20 % u warbirdů, 30 % u Norexanů a k tomu vystavět do 5 let 6 lodí třídy Alpha-class a … Velvyslanec mu však skočil do řeči. Nevystaví je – jsme si jisti, že je to pouze provokace. Vystaví maximálně 2, více ani náhodou. Wayn jen pokrčil rameny. Když jsme si tak jistí… Dodal ironicky. Ale stejně budeme muset ten shipyard sabotovat. Ještě štěstí, že kvůli Alpha-class museli začít stavět zvláštní shipyard. Kruci! Ten projekt DarkAngel by se nám pro tuhle akci hodil. Pak mu to však došlo. Měl být přeci jen pro tuhle akci, ne? Velvyslanec jen pokýval hlavou. Ano, v první fázi. V té druhé by určitě nějaký chytrák přišel s nápadem, jak ho využít i jinak. Wayn se zvedl. Bude čas jít, velvyslanče. Velvyslanec beze slova vstal a zamířil ke dveřím. [color=#][/color][color=#][/color][color=#][/color][color=#][/color] _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 22. 11. 2004, 21:12

Alexei Stukov

Jmenování do služby...

Praporčík

pííííp, Přichází zpráva zapípá počítač, když mi pan Rico poslal zprávu...stálo v ní:

Praporčík Alexei Stukov byl jmenován do pozice vězeňského důstojníka na SB. Služba začíná zítřkem od 8:00 pozemského času. Dalčší informace dostanete později. Omlouváme se za dlouhou dobu, po kterou byla vyše žádost přijímána. Kontraadmirál Mark Rico Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 274 Umístění: Zástupce velitele T/B na USS Pythagoras

PS: Přestaňte už blbnout v tom baru. Skvělý, konečně se přestanu nudit, tedy pokud nepočítám ten bar. řeknu si pro sebe a usměju se. Asi bych se na to měl připravit a jít si lehnout nastavuji si tedy budík na 7:00, poté se myji a jdu spát do své kajuty. _________________ Prapočík HF, externí dopisovatel TF Express, Alexei Stukov. No fear, Stukov is here. Majitel 3900. přízpěvku.

23. 11. 2004, 15:33

Ka'Vor Poručík

"Tady Ka'Vor" klepl jsem si na hruď, na komunikátor, a ospale promluvil. Zřejmě jsem usnul. "Pane, mám tu nějaká hlášení, která by chtěla potvrdit."


pomalu jsem si začal uvědomovat, čí je to hlas. Volala paní Garcíová, sekretářka operačního oddělení, abych tak řekl. Paní, ke které jsem choval respekt za to, jak docházala tak dlouho vycházet s naším velícím...ano, s naším velícím. S tím, který už teď není. To jsem si začal znovu pomalu uvědomovat. Ale byl jsem pořád ještě moc unavený na přemýšlení o něčem jiném. "Pane,jste tam?" "Jo. Ať je potvrdí velitel,ehm, chci říct zástupce velitele. Já tu musím počkat na výslech. Ka'Vor konec." zavěsil jsem a přemýšlel nad tím, proč jen mně s tím otravuje. 'pííííp,píííp' mně opět probralo z polospánku. Proboha, proč zrovna teď mně každý shání. Znovu jsem automatickým pohybem zasáhl zhruba místo, kde se nalézal můj komunikátor. "Ka'Vor, slyším." "Pane, ale ta hlášení by opravdu potřebovala nutně potvrdit. Odpoledne je musím odeslat." "Tak řekněte zástupci, já tu čekám na výslech." "Ale p-" "Ka'Vor konec" přerušil jsem sekretářku v půlce věty a opět chtěl usnout. Přemýšlel jsem, proč jen mně s tím pořád otravuje. Místo velitele může podepsat ty dokumenty jeho zástupce. Proč tedy ruší mně? Zástupce? Mně? PROBOHA! pomalu jsem zi začínal uvědomovat, co se děje, co se stalo a co se musí udělat. Vždyť já jsem zástupce! Kristepane, proč jen mi to nedošlo dřív? Mám nějaké pomalé myšlení. Lehce jsem si bouchnul dlaní do čela a najednou jsem si uvědomil, že mé tělo není ve svislé poloze, jak bylo pro sezení na židli zvykem, ale že ležím. Mé motorické senzory na dlaních se najednou zaktivovaly a já jsem zjistil,

že podložka pode mnou není tak tvrdá, jak by se slušelo na zem, na kterou bych ze židle spadnul. Pořád jsem ale neměl dost síly otevřít oči a podívat se. Sotva jsem se udržel vzhůru a s mozkem zapnutým na nouzový chod. Zjistil jsem, že vše pode mnou je vcelku měkké a vedle mně je nějaké velké měkké těleso. Přemýšlel jsem docela dlouho, kde bych to mohl být. Potom jsem si řekl, že nejjednoduší způdob k určení by mohlo být otevření očí a prohlídka věcí okolo. Pomalu jsem tedy oči otevřel a skoro jsem se lekl toho, jak se docela blízko mihla warp gondola nějakého plavidla. Rychle jsem se vymrštil a zjistil jsem,že jsem ve svém pokoji, na posteli. Jak jsem se sem dostal, to jsem nevěděl. Rázem byla velká část únavy pryč. Podíval jsem se na hodiny a viděl jsem,že je lehce před polednem. To jsem asi moc dlouho nespal, protože si pamatuji, jak na hodinách na ošetřovně bylo 9,20. Ano, na ošetřovně. Ještě jednou jsem se zamyslel nad tím, jak jsem se mohl dostat z ošetřovny, kde jsem čekal na výslech o kterém jsem věděl, že musí přijít, až sem do svého pokoje. Rychle jsem zašel do sprchy a zběžně se opláchl, abych se definitvně probudil. Teď, po té strašné události na mně spadly všechny povinnosti velícího OPS oddělení, o což jsem na jednu stranu dlouho stál, ale takhle se to vyplnit nemuselo. Oblékl jsem si čistou uniformu a vydal se už známou cestou do operačního oddělení. Šel jsem docela rychle a cestou přemýšlel o tom, co všechno takový velitel sekce dělá. Vzpomínal jsem na všechny přednášky ve třetím ročníku, kde jsme tohle jistě brali, ale nic jsem si nedokázal vybavit. Asi si to budu muset ještě najít, kdyby tam bylo něco, o čem nevím. Proboha, praporčík a velitel samostatné sekce, to je teda něco. To by byl článek pro TFE. Došel jsem k operační sekci a urychleně vešel. Na mně se potutelně usmívala paní Garcíová. Já jsem zrudl, ale snažil se chovat normálně. Najednou jsem si opět uvědomil, co se stalo a to mně dokázalo zvážnět tvář. "Dobrý den,pane." "Dobrý den, madam. Co to mám podepsat?" "No, je toho víc, než ta hlášení, pane. Teď máte všechny povinnosti velitele oddělení." "Ano, bohužel, já vím. Nevíte, kdy sem převelí někoho místo pana Harrise?" "Pane? Oni ho vymění?" přemýšlel jsem o tom, jak to myslela. To si myslela, že tady tomu bude velet mrtvola,nebo co? "No, předpokládám to." "Ale vždyť doktor říkal, že za pár dní už to bude dobré. To ho kvůli tomu nahradí?" začínal jsem vážně pochybovat o duševním zdraví mé sekretářky. S obličejem plným nechápavosti jsem se na ní podíval a hledal v její tváři náznak vtipu. Ovšem její tvář skýtala to samé, co ta moje - nepochopení. Mezitím sekretářka pokračovala v řeči. "Přece nenahradí zdravého člověka jen kvůli infarktu, že ne?" vypadá to, že ho měla docela ráda, to nechápu. No, ale stejně nechápu, jak to myslela s tím zdravým člověkem. Leda že... "On se probral?"

"No jistě že. Vy jste to nevěděl?" to řekla dodela dost překvapeným hlasem. No, tak aspoň jsem to své dílo shazování sám sebe dokončil zcela. Ano, to je typické, nikdy nic nenechám 'na půl cesty'. Musím se tedy prostě ztrapnit zcela. "No, víte, ani tak moc ne." "aha" "Takže, co že to mám podepsat?" "no, to nebude tak jednoduché ..." řekla trochu pobaveným tónem a začala vysvětlovat všechny mé povinnosti... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 23. 11. 2004, 16:30

Mark Rico

Tiché rozhovory- část třetí

Víceadmirál

Když všichni odešli, Rico si nareplikoval pití, posadil se, otevřel šuplík u svého stolu a vyndal z něj doutník. Znalecky k němu přivoněl, špičku odřízl a stříbrným hranatým zapalovačem jej zapáli. Když popotáhl, vypustil z úst několik kroužků hustého dýmu: „Počítači... hudbu. Složka Rico alfa.“ Místnost se zaplnila zvukem kytary a zvonků.


‘Are you going to Scarborough Fair? Parsley, sage, rosemary, and thyme. Remember me to one who lives there. She once was a true love of mine.‘ ‘Tell her to make me a cambric shirt. Parsley, sage, rosemary, and thyme. Without no seams nor needle work, Then she'll be a true love of mine.‘ Dveře se se syčením otevřeli a za zvuku zvonkohry vešla Sandra. Když se znovu ozval zpěv, zastavila a zaposlouchala se. ‘Tell her to find me an acre of land. Parsley, sage, rosemary, and thyme. Between the salt water and the sea strands. Then she'll be a true love of mine.‘ ‘Tell her to reap it with a sickle of leather. Parsley, sage, rosemary, and thyme. And gather it all in a bunch of heather. Then she'll be a true love of mine.‘ „Krásná hudba Marku.“ „Děkuji.“ Sklenička brandy zazvonila o stůl a Rico se posadil trochu důstojněji: „Věřila by jsi, že je stará několik stovek let? Jestli mne nešálí paměť, je z 15. století. To znamená skoro devět set let.“ „Je to těžko uvěřitelné, přiznala Sandra. Rico odložil i doutník: „Počítači, vypni hudbu. Chci si s tebou promluvit.“ kapitánovi přeběhl přes záda mráz. Admirálovo tón byl ponurý a zněl i trochu zasněně. Sandra ze zkušenosti věděla, že teď potřebuje delší dobu mluvit. Trefila správně. Rico

zabubnoval rukou na stůl, dopil brandy a spustil: „Víš, celý můj život jsem se vyhýbal politice, snažil jsem se bojovat čestně a v první linii s lidmi, které vidíš. A kteří tě mohou zabít, ale udělají to alespoň tak, že si toho stačíš všimnout. Jenže teď jsem admirálem a všechno je jinak. Neustále řeším nějaké politické věci, je to.. je to jiné a já to nemám rád. Prostě lidé už nehrají fér. A poslední dobou zvlášť.“ „Ano, já vím.“ Přitakala Sandra, když se Rico odmlčel. „A myslím, že to může být jen horší. Když jsem byl na Zemi, bavil jsem se s těmi lidmi, všichni do jednoho mi vyhrožovali, někteří pak nevěříně kroutili hlavami, ale všichni nakonec ustoupili. Díky tomu má stanice větší autonomtu a budeme mít větší pravomoce.“ „To jsou skvělé novinky.“ „Ano, to jsou. A povedlo se mi ještě něco.“ Rico vytáhl z kapsy krabičku, ve které se většinou nosí medaile, nebo... „Je v ní tvoje povýšení, kapitáne.“ Usmál se útrpně Rico, zatímco Sandra si položila ruce na tváře, chvíli mlčela, ale pak radostně, skoro až nadšeně zpustila: „Admirále, já jsem.. proboha, to jsem vůbec nečekala. To je čest a...“ Rico si položil prst před ústa: „Pssst. Není to ani pocta, ani čest. Tím, že to přijmeš, dáváš se všanc těmhle politickým kličkám a manýrům. Už nebudeš kapitán, ale budeš komodor. To je krok, který si dobře rozmysli. Nebude cesta zpět, už nikdy nebudeš moci odejít na loď a v klidu jí velet tak, jak se to píše v učebnicích. Sám bych se té hodnosti nejraději vzdal, kdyby mi to čest dovolia a teď ještě kazím tebe.“ „Znamená to že ti můžu lépe pomáhat?“ „Ano, to ano, ale o mě tu..“ „...tak není co řešit. Povýšení příjímám.“ „Jsi si jistá?“ Rico se jí zadíval do očí, ale nepochyboval. Ani chvíli nepochyboval. „Ano, jsem.“ „Pak je tvoje, komodore.“ Mark vyndal z krabičky hodnost, přešel k Sandře, odepl jí frčky kapitána a připl jí její nové, komodora. Nemohl nepostřehnout jak se zachvěla, nebo spíš jakým způsobem, když jí hodnost připínal. Když se mu zadívala do očí, musel uhnout. Už nějakou dobu to tušil, ale... Vysvobodilo ho zavonění dveří. Dveře se otevíraly déle než obvykle, snad s tou klasičností, jež mě dnes opouštěla, a já důstojně vešel dovnitř. Kontra-admirál se dotýkal své zástupkyně, kapitána ... Kříž na okamžik mírně otevřel ústa ohromením, před ním stál komodor ... Admirál však nehodlal ztrácet čas, který mohl strávit v mnohem přátelštějším prostředí. Mluvil rázně. "Kontraadmirále, přišel jsem na vaše pozvání. Nemám příliš času, proto doufám, že to budeme mít vyřízené rychle. Musím z kanceláře vynést odpadky." Důraz na poslední dvě slova překvapil i Kříže samotného, hned se mu vybavily zpřelámané pruty, které čekaly na poslední cestu k hlavnímu replikátoru. "A vám komodore, graluluji, vítejte mezi námi politiky, doufejte v šťastnou službu." Mírně a laskavě jsem se usmál. Přeci jenom, byla mi vždy sympatická. "Kontra-admirále ..." oslovil jsem Rica v očekávání ... a doufaje, že Sandra bude natolik chytrá, že se stáhne pryč z kanceláře, jakmile to slušnost dovolí. Sandra nevěděla co přesně, ale něco se dělo. Rico jí svěřoval vše, o čem chtěl

mluvit. O tomhle ale nic nevěděla. Přjela pohledem oba dva. Vypadali, že už jen jejich setkání jim vadí. Místo obvyklých pohldů do očí si Kříž prohlížel zelenou rostlinu, jež stála v rohu a Rico se díval na Sandru. „Nechám vás o samotě, pánové.“ Pak se naklonila blíže k Ricovi, jen on slyšel, co přesně říkala: „Tohle mi musíš vysvětlit. Prosím, vím, že o tom nechceš možná mluvit, ale přijď pak za mnou do kajuty.“ Pak se odtáhla, otočila a s obvyklou galancí vyšla z kanceláře. Rico konečně odlepil oči od země a podíval se kamsi daleko za Admirála: „Posaďte se, pane. Můžu vám nabídnout něco k pití?“ Kříž pozvedl obočí. Posadil se do koženého křesla a rozmrzele si v kapse otočil krabičku dnem vzhůru. "Děkuji, nebudu pít." Admirál věděl, že to tak Rico nemyslel, ale byl již tak zaujatý, že v jeho dotazu vyděl narážku na jeho dřívější problémy s alkoholem. Místo toho sepjal ruce a dodal : "Co byste rád probral ? Nějaký problém se zásobováním ? O ničem nevím ... " "Po pravdě, pane, to vy jste chtěl vidět mne. Nemohl jsem se vám ale věnovat, za což se chci omluvit. Měl jsem příšerný den." Kříž se na něj podíval trochu zklamaně, přeci jen čekal něco víc, něco jako ... "Dobře, z nařízení velení Hvězdné Flotily musím, musím s vámi vyřídit ještě jednu záležitost." Chvíli nechal Rica tápal, ale zanedlouho dokončil větu vynadavaje malou černou krabičku s malým emblémem UFP v levém dolním rohu. "Mám tu nesmírnou čest vám předat povýšení na hodnost viceadmirala Hvězdné Flotily... Tímto Vás povyšuji do této hodnosti s okamžitou platností i s veškerými pravomocmi a povinostmi této hodnosti a postavení v hierarchii HF odpovídající. Gratuluji" Rychle vyndal i krabičku s frčky a hodil ji spolu s medailí na Ricův stůl... Podíval se mu krátce do tváře a hledaje jakoukoli naději se trpce ironicky usmál... Rico otevřel krabičku a zahleděl se dovnitř. Pak zvedl oči k admirálovi: "To je vaše práce?" Křížův ironický úsměv se protáhl do beznadějného pohledu. "Jistě, že ne. To vy jste si přeci naplánoval budoucnost. A šel za svým cílem. A teď ho máte. A ještě se ptáte, zda to není náhodou práce někoho jiného ? Nebojte, zvládl jste to celé sám." Některé věci bodnou u srdce. Některé bodnou a pak bolí. A o to hůř, když vám někdo ránu drásá... "Tohle jsem v plánu neměl." I hodný pes zahnaný do kouta kouše ... "To jsem rád. Hned je vám lépe, že ?" "Kdo stojí za mým povýšením, když ne Vy?" Dobrá otázka ....Samozřejmě, že rada Flotily, ovšem když se ptali na můj názor, proti jsem nebyl. Ale to jsem se zachoval jako slaboch, kterého pořád ovlivňuje staré přátelství.... "Rada Flotily, myslím i někteří jedinci, poslanci. Měl jste úspěch ... Docela jste radu přesvědčil, ani nechci pomýšlet na to, jak generální mohly být účinky vašich metod." Rico si pomalu odepnul původní hodnost, vložil jí to krabičky a na krku se mu ocitla nová, větší a zářivější.

"Opravdu jsem neměl v úmyslu získat povýšení, nikdy jsem to ani nenaznačil. Chtěl jsem jen... jen větší možnosti." Ricovi se zlomil hlas. Hleděl upřeně do očí Admirála Martina Kříže a jediné, co v nich viděl, bylo opovržení a pohrdání. "Jistě, to vám věřím. Větší možnosti máte, to nepochybně. Jen pokud vám to udělá dostatečnou radost ..." Kříž se podíval na stůl, kde ležely staré kontra-admirálské frčky. Něžně je vzal do dlaně a hleděl na ně. "Smím si je nechat ? Jako vzpomínku ? Tyhle si totiž nezaslouží skončit v replikátoru." "Prosím.. jsou vaše." A s nimi odplouvá i loď jménem nevinnost... "Cítím se hrozně, pane. Je mi, jako kdybych přijímal cejch." Rico věděl, že tohle che Kříž slyšet. Věděl, že mu dělá Markovo utrpení dobře, že je to odplata politika, který zneužívá svého morálního vítězství k tomu, aby pokořil opravdového vítěze. Ale nemohl si to odpustit: "Celá tahle kauza mi vzala klid, dobrý spánek a...a..." ...’naše přátelství‘ letělo jim oběma myslí. Kříž pokýval hlavou. "Už nechci moralizovat náznaky. Věřte, že nejsem sadista, ale jsou meze, limity, které překročit nelze." Kde je tedy opravdový vítěz ? ... Kříž vložil frčky do kapsy a ruku už tam nechal. "Mě tento incident vzal osobní suverenitu a lidskou důstojnost. Stále vás nechápu, vaše jednání ani vás jako člověka, ale jedno jako politik musím uznat. V měřítkách Hvězdné Flotily jste dosáhl profesního úspěchu a získal pro stanici to, co neměla od rady schválené nikdy před tím... Jako velitel SFI jsem v tom viděl i neuvěřitelně chytrý manévr. Toto uznávám, zbytek nechápu. Ale nevím, nakolik je to potřeba. Mezi námi se naštěstí rozlhá vzálenost 20 000 kilometrů, nepotřebuji rozumět..." „...ale rozumíte.“ Rico se nadechl: „A to je na tom to nejhorší, že? Že to není křivda, ale pouze obrana, na kterou jste nebyl připraven.“ "Obrana proti čemu ?" Jestli hodlá ospravedlňovat svůj skutek za každou cenu, nemá pro mě tato diskuze význam, pomyslel si Kříž. "Proti vám a proti všem tam venku." Rico mávl směrem k Zemi. "Proti lidem, které oba dva nesnášíme. Proti lidem, kteří tahají za drátky a za babku prodají přátele. " Rico se zahleděl Křížovi do očí: "A proti lidem, kteří místo hájení Federace hájí Vyšší zájmy." "Hezky řečeno, všechno. To s těmi přáteli jste to řekl moc hezky, ale možná to zní špíše jak z mých úst. Co se týče Vyšších zájmů, jsem rád, že jste do nich natolik zasvěcen, že můžete soudit. Ostatně, v tom vy si libujete, že ?" Kříž odvrátil dosud upřený zrak na Rica a podíval se z okna. "Vyšší cíle jsou takové cíle Federace, se kterými se obyčejní členové Federace nemohou ztotožnit. Jsou to nezbytné cíle, nezbytné k vývoji, to, že je většina odsuzuje, je věc jejich neschopnosti kombinovat si jedna a jedna. Vyšší cíle je třeba si umět sám pro sebe obhájit jako správné. Ne každý to dokáže, proto jsou tak odsuzované. Ale jsou nezbytné. Tak to prostě je, tak je společnost postavená. Každá, naše, romulanská i klingonská. Je to nezbytné a je třeba aby to tak bylo. Pokud tím pohrdáte, pohrdáte nepsanými doktrýnami vaší milované Federace, kterou jste se oháněl..."

Kříž se otočil zpět na Rica. "Má smysl, abychom pokračovali ? Nebo se natolik různíme v názorech, že je to ztráta času ?" "Různíme se především v principech a ve věcech, ve které věříme. O co je horší, když já hájím své zájmy, než když vy hájíte ty vaše, Admirále Kříži? Co hůř, jak se může Federace takhle různit? V tom jak vypadá navenek a v tom, jak vypadá vevnitř. To je poslední lekce, kterou jste mi nikdy nedal." "Tato lekce se probírá samostudiem ...." Kříž se otočil a zamířil ke dveřím ... těsně před nimi ještě zády dodal: "Nezapomeňte dát všechny tyto lekce Sandře, jen tu poslední ne. Na skepsi je času dost. Vždy." „Admirále!“ zavolal za ním ještě Rico. Kříž se zarazil. změna: "Ano viceadmirale ?" "Tehdy na Sickchildu..." Rico se zvedl: "Pokud by jste mi ta jména nevydal... nedokázal bych vás vydat našim nepřátelům. Raději bych se vám vzdal a nesl váš hněv. Raději já, než vy." Admirál Kříž jen pozvedl hlavu a stále otočen k Ricovi zády s ní jemně potřásl. Dveře se otevřely a on zmizel za tenkou stěnou z polythibrienplastu. Viceadmirál zůstal ve své pacovně sám se svými myšlenkami... Jejich plynulost narušilo až zaťukání mladého crewmana. Přinesl na stůl poměrně objemnou zásilku. V horním rohu, hned vedle nálepky KŘEHKÉ-FRAGILE, bylo razítko Expedice kanceláře velitele akademie HF a z jednoho konce balíku vykukoval malý kousek vlasce... Created by Admiral Martin Kříž & Vice Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 24. 11. 2004, 13:51

Mark Rico

Mysterious chat

Víceadmirál

Malý sálek Star Base byl po pravdě neuvěřitelně obrovský. Říkalo se mu tak jen pro to, že vedle něj se na záklaně nacházel ještě velký sálek, který dělal svému jménu opravdu čest. Nyní, ve 03:16 byl malý sálek potemnělý a ticho leželo na všech věcech jako temná přikrývka. Ticho narušil až příchozí. Zasyčení dveří proťalo přikrývku a jeho rázné kroky zanechávali v temnotě citelné zející díry. „Počítači, světla.“ Ozval se příchozí.


Světla zalila místnost a osvětlila druhou osobu, jež seděla na podiu v malém křesílku. „Počítači...“ zavelel příchozí, ale zvednutá paže vulkánce ho zadržela: „Nenamáhejte se, admirále. Monitorování místnosti je už půl hodiny odpojeno.“ „Jistě, velvyslanče.“ Rico přešel velikou místnost až k podiu, na které se dostal přes schůdky po straně: „Jak se daří na vulkánu, excelence?“ „Dobře, víceadmirále. Nebo vidí moje oči již špatně?“ „Ne, vidíte dobře. Malý dárek od rady Federace.“

Rico si přitáhl druhé křeslo: „Zřejmě si mě chtějí koupit.“ „A daří se jim to?“ „Dosáhli jen toho, co jsem již slíbil. Dám jim pokoj.“ „Jistě,“ přikývl velvyslanec „Čistý jako lilie. Ale pro to tu dnes nejsme.“ Jeho oči se stáhly do úzkých štěrbin: „Lžu, kvůli vám, víceadmirále. Lhal jsem dokonce svým pobočníkům, lhal jsem i vyslanci Tarkinovi.“ Rico mávl rukou: „Za dva dny přiletí zpět pan Scott Matrix a převezme úřad.“ „Ano, já vím.“ Přitakal jeho společník. „Takže toliko k vyslanci. Každopádně jistě vám na něm záleží. Je to přeci jen váš příbuzný. A potřebuji pomoc aby ho neodvolali. Nejsou mi do důsledku jasné diplomatické procedury, ale získal jsem dojem, že za tohle někdo musí zaplatit. A vy budete hlasoval pro jeho setrvání na stávajícím místě.“ „Ale já nemám v radě místo, admirále.“ Ruce sepjaté v ped obličejem rica skoro hypnotizovali. Nebo to byl ten hlas? „Ale vaši.. hm.. řekněme dlužníci mají. A nesnažte se mi namluvit, že ne.“ „Ano, máte dobré informae. Pár lidí mi tam něco... dluží.“ „Kontaktoval jsem již i další lidi z diplomatických kruhů. Většina jich souhlasila, dva se ještě neozvali. Jeden z těch dvou jste vy.“ Velvyslanec pokýval hlavou: „A co z toho pro mne, pane Rico?“ „Dobrý pocit a zachování cti vaší rodiny. Vládě, Radě ani diplomatům nejde o hlavu Martela. Jde jim o mě a já jim nechci dát jeho výměnou za svůj post.“ „Hm..“ velvyslanec se zadumal: „Myslím, že od našeho posledního setkání jste se hodně naučil, víceadmirále. Sice mezitím uplynulo několik dlouhých let a vy jste tehdy byl jen komodorem, ale stále to není špatný výsledek,..“ „Ano, to je pravda. Hodně jsem se naučil. Nejlépe to, komu dát svojí důvěru. A vy jí máte.“ „Ale uvědomujete si, že tím, že vám pomůžu zase nastavuji krk já? Nejste moc oblíben, pane Rico. Nebo spíše, jak vy to říkáte, není v kurzu být s vámi viděn. Po pravdě, rada se asi hodně přemohla, aby vás povýšila.“ „Ano, proto se scházíme uprostřed noci jako dva zločinci.“ „Politika je zločin, admirále.“ „Nechme toho.“ mávl Mark rukou: „Politiky mám až po krk. Dnes jsem si jí užil až až.“ „Dobře, admirále. Máte mít mojí pomoc, ale opovažte se mi jí neposkytnout, až jí budu potřebovat já.“ „Máte moje slovo. Jen udělejte co je nutné a zmizte zpět na vulkán. Tady už pro vás po hlasování nebude místo.“ „Chápu. Žijte dlouho a blaze, admirále.“ O pět minut později již v místnosti bylo zase naprosté ticho,tma a jen vnitřní senzory se rozhučely zpět na plný výkon. Created by Vice Admiral Mark Rico & Ambassador - "4 Bar" Siran _________________ "...gegen alles!" Naposledy upravil Mark Rico dne 24. 11. 2004, 22:58, celkově upraveno 1 krát

24. 11. 2004, 16:47

Ma/2tin C/2oss

Dangerous incident

Poručík (marína)

Dnes jsem měl službu v baru, kam jsem teď mířil, měl jsem na pomoc jednoho kadeta, jmenoval se Bruce, stál už před barem a vyčkával, tak jsem se ho zeptal: „Vy jste Bruce, co mi má pomáhat?“ „Ano.“ „Je něco co bych měl o vás vědět?“ „Myslím, že ne.“ „Dobře tak jdeme.“


Nemělo to být nic neobvyklého, až na to, že tam je několik důstojníků, kteří nevědí, co je to slušnost a hlavně kvůli tomu jsem tam byl vyslán, ale samozřejmě i kvůli jiným záležitostem. V baru byl barman a hezká servírka, hned jsem se na ni zahleděl, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ve službě... byli tam i nějací civilisté, hned si jeden už prosil o výprask, jeho pohled to dával najevo... Přišli jsem k baru a ptáme se barmana: „Dobrý den, tak jak to tu jde...“ „Á hoši od maríny, no jde to tu celkem dobře, až na nějaké výjimky. Chcete něco k pití?“ „Ne, děkujeme, jsme ve službě.“ pak jsem se zadíval na stůl, ležel tam papírek, když jsem se na něj více zahleděl, uviděl jsem, že je to paragon, bylo tam: příjem a výdaj a ty čísla trochu neodpovídali, jelikož výdaje byli o dost větší... „Říkal jste, že tady nemáte žádné problémy?“ „Ano, říkal.“ „A co je tedy toto?“ ukázal jsem na ten paragon. „No to je kus papíru... no dobře klucí, nesouhlasí mi tržby s tím, co prodám, nejspíš tu je nějaký zlodějíček, hned bych mu zakroutil krkem...“ „My se na to s Brucem podíváme...“ „Byl bych vám vděční hoši...“ porozhlédli jsme se po baru a říkám: „Tak měli bychom se tady optat jestli něco neví...“ „Dobře, já bych šel k támhletomu vypadá jako normální člověk.“ „Tak jo jdeme, hlavně nech mluvit mě.“ „Jo, jak chceš...“ přišli jsme tedy k prvnímu člověku, který byl poblíž a zeptali se ho: „Dobrý den, nevíte tady něco o podvodech?“ „Ahoj mládenci, o ničem tu nevím, já si zde stejně jen vysedávám a popíjím tento skvělý mošt, nechcete taky, na mě?“ „To je dobrý, jsme ve službě, ale děkujeme.“ „Ale jestli chcete něco vědět o podvodech, tak by to mohl vědět támhleten pán.“ a ukázal na toho, z kterého mi šla husí kůže... poděkovali jsme a šli jsme k němu... „Dobrý den, nevíte něco o těch podvodech, co se tady dějí? Můžeme přisednout?“ „Klidně si sedněte... Tady nějaké jsou? Cha, to si musel zase barman něco vymyslet.“ „Barman? Proč by to dělal?“ „No myslím, že má dost dluhů, říká se, že prodává na černém trhu. Co vůbec po mě chcete?“ „Hmm...děkujeme. Jen jsme se chtěli zeptat...“ „Co je to za blbce, budu je muset zklidnit...“ pobroukával si ten chlap, ale my jsme mu nerozuměli... Šli jsme za servírkou a ta nám řekla, že ten chlap nám musel lhát, protože prý těžko má barman dluhy, to by ho dávno vyhodili. Pomyslel jsem si, že tohle je divné, ale ten chlap se na mě ještě blbě díval, když jsem šel okolo něj, jako kdyby mi vyhrožoval... sedli jsme si s Brucem ke stolu a začali to probírat, shodli jsme se na to, že tady něco nehraje a v tu chvíli přišlo do baru 5 chlápků... Tak tohle nevypadá dobře a řekl Brucovi, ať se stane cokoliv, tak tu počká a zavolá když tak pomoc... najednou ten divný chlap přišel ke mně a říká, že má důkaz, ale že musím jít s ním... než jsme odešli z baru, tak jsem mrknul na Bruce a šel jsem dál, najednou za námi ještě vyšli 3 chlápkové, takže tam museli ti dva zbývající zůstat... v tu chvíli jsem si řekl, že je to past, a tak jsem ihned začal přemýšlet, co udělat, a nakonec mě napadlo, že si rozříznu prst, začala mi téct z něj krev, tu jsem otíral o zdi až k místnosti, kam jsme šli, kdyby mě náhodou hledali, aby věděli, kam jít, naneštěstí byla na stejném patře jako bar... vešli jsme dovnitř, byla tam tma, a

když zavřeli dveře, už vůbec nic nebylo vidět... a tak jsem se otázal: „A co mi tedy chcete ukázat?“ čekal jsem, že se nejspíš něco stane... „Tohle...“ a najednou jsem ucítil tlak vzduchu, jak mi prosvištěl před hlavou, naneštěstí jsem udělal krok dozadu, a proto mě asi netrefili, jak chtěli, ihned jsem skočil někam ke zdi a doplazil se až do rohu místnosti, kde jsem se schoval za nějakou krabici, jen bylo slyšel: „Vy blbci jestli uteče, tak je to konec. Ihned ho najděte.“ uvědomil jsem si, že se musím dostat pryč... Všude se rozsvítili baterky, které vrhali kuželovitý tvar světla, který projížděl po krabicích a najednou jsem objevil v jedné z krabic infračervené brýle, tak jsem nádherně viděl, co dělají... všiml jsem si, že je to místnost bez oken, prostě nic jen jediné dveře, do kterých jsem se musel dostat, stál u nich jeden chlápek a ostatní mě hledali mezi hromadami krabic, vzal jsem věc, kterou jsem uviděl a mrštil ji na druhou stranu místnosti, všichni ihned šli na místo dopadu věci, protože tam uslyšeli ránu, já jsem mezitím proplížil ke dveřím a tam jsem udeřil toho chlápka, co je hlídal do zátylku, ihned sebou mrštil na zem, byla to rána, ten chlap musel snad vážit tunu, najednou se všechny kužely světla obrátili na mě, hned se rozběhli na mě, rychle jsem skočil ke dveřím a zkusil je otevřít byli zamčené, tak jsem celkem zpanikařil a jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo ustupovat a věřit, že se ubráním... Z ničeho nic, když jsem ustupoval a oni šli na mě se rozlétli dveře a spadli přímo na nepřátele, zbytek už zabezpečili, byl to tým mariňáků, poděkoval jsem jim za mojí záchranu, bez nich bych to nezvládl a vyšel jsem ven z místnosti, a šel směrem k baru... odtamtud už odváděli dva zbylé chlápky, potkal jsem i Bruce... řekl jsem mu: „Díky za záchrany nejspíš ještě chvíli a byl bych tuhej.“ „Neni zač.“ „A vy jste mě našli podle tý krve?“ „Přesně tak, to byl chytrý nápad.“ „Nic lepšího mě nenapadlo.“ s Brucem jsem už odcházel na zasloužený odpočinek, když mi volali bezpečáci... „Vyslechli jsme je a přiznali se, že oni okrádali barmana...“ „Díky.“ tak jsme se ještě vrátili do baru a přišel jsem k barmanovi a řekl mu: „Tak pane, už jsme ty zloděje dopadli a určitě vám vrátíme peníze. Oni si odpykají dlouhodobý trest a už se nikdy na SB nepodívají, to vám můžu zaručit.“ „Děkuji chlapí, pomohli jste baru, alespoň ho nebudu muset zavřít.“ „Není zač a zase na viděnou.“ mrkl jsem na servírku a odešli jsme z baru... Na mariňáckém patře jsem se s Brucem rozloučil a odešel do své kajuty... zítra máme zase službu... _________________ Poručík, Martin Cross 24. 11. 2004, 17:04

Martel Tarkin

Nevyzpytatelné jsou cesty boží...ehm...diplomatické

Konzul


Velvyslanec Siran vyšel z admirálovy kanceláře. Okamžitě se k němu připojil jeho spolupracovník Wayn. Započal jejich tichý rozhovor. Jak to šlo? Zeptal se se zvědavým tónem v hlase. Jednání s viceadmirálem proběhlo dobře, dle očekávání. Docela se i změnil. Už si vylepšil svou „diplomatickou stránku“. Rozhodně je lepší než v době, kdy byl komodor. Projevil se na něm vliv Scotta Matrixe. Ale stále má co dohánět. Zněla suchá velvyslancova odpověď. Oni už ho povýšili? Ano. Za takové mlčení se přeci něco dává. Tohle byla ta nejsvůdnější možnost. Wayn se zamyslel. A co Váš syn? Velvyslanec se však na něj ani nepodíval. Co by s ním mělo být? Otázal se jen. Vy mu nepomůžete? To jsem nikdy neřekl. Tyhle odpovědi měl Wayn opravdu nejraději. Stejně bych doporučoval, abyste se na to podíval, co nejdříve. Doporučil delegát. Vaše doporučení je bráno v potaz. Potřebné kroky jsem zařídil již při odletu z Romulu. W ayn se neubránil úsměvu. Musí se odnaučit podceňovat velvyslancovy schopnosti a hlavně nepodceňovat moc diplomacie. A jaký je výsledek spravedlivého řízení s Vaším synem? Otázal se Wayn. Na slovo spravedlivé kladl ironii. Siran je šáhl do kapsy své diplomatické róby. Poté se v jeho ruce objevil malý předmět, ve kterém delegát poznal padd. Ten nyní směřoval do jeho rukou. Wayn si

jej vzal. Rychle si jeho obsah pročetl. V zápětí na to se podíval na velvyslance. Promiňte, já myslel, že to má být komise na posuzovaní, ne setkání „starých přátel“ . Velvyslanec pokračoval jen nadále v cestě. A co ostatní komise? Nadhodil otázku. Žádné jiné nebudou. Nejsou zapotřebí, podle vyjádření generálního tajemníka Rady Federace. Znovu ta tichá a suchá odpověď. Wayn jenom pokýval hlavou. A nikdo neměl žádné námitky? Ano, měl. Nicméně nebyly relevantní pro daný případ. Wayn věděl, co má velvyslanec Siran na mysli. V překladu z diplomatické řeči to znamenalo něco ve stylu – poznámky sice byly, ale byly umlčeny tak rychle, jak se objevily. Chápu. Dal odpověď delegát. Jednalo se jen o oficiální zakončení jejich tichého rozhovoru. Nyní je načase začít se bavit o důležitých věcech. Samozřejmě tak akorát nahlas. Jejich kroky směřovaly k přistávacímu doku 8, kde byl zaparkován jejich runabout. Již tam čekala i velvyslancova ochranka. Všichni připraveni, pane. Zahlásil velitel ochranky. Velvyslanec se však zastavil. Projel jím zvláštní pocit. Pocit, že ho někdo sledoval. Nebyl to onen sledovací syndrom – že ho někdo sleduje – senzory, pozorování. Někdo ho pozoroval se značným zájmem. Stalo se něco? Velvyslanec neodpovídal. Rozhlédl se po místnosti. Nahoře, na plošině uviděl Martela, jak se na něj dívá. Martel se díval na svého otce opravdu s nadějí, která byla viditelná i z jeho očí. Ta vnitřní bouře utichala. Našel aspoň částečnou oporu, v níž věřil, v níž měl důvěru. Siran se na svého syna ještě naposledy podíval. Pozvedl svou pravou ruku a předvedl tradiční pozdrav Vulkánců. Dokonce i tiše pronesl. Žij dlouho a blaze. Martel ke svému překvapení zjistil, že jeho ruka také šla nahoru a napodobila otcovu. Nevěděl, proč to udělal. Prostě to udělal, i když neměl Vulkánce v lásce. Otec z něho spustil oči a šel dál. Mata hřálo svědomí, že aspoň někomu záleželo na jeho osudu. Velvyslanec i jeho doprovod nasedli do runaboutu. Ten se vznesl na antigravitačních motorech, proletěl silovým polem jako neviditelnou bariérou a ocitl se ve volném vesmíru. Když byly tak na půli cesty k Zemi, pronesl velvyslanec k delegátovi. Je opravdu velmi bezradný. Váš syn? Ano, můj syn. Odpověděl suše velvyslanec. Proč se domníváte? V okamžiku, kdy dopověděl Wayn otázku, by přísahal, že se velvyslanec v koutcích úst usmál. Protože dokonce použil tradiční rozlučovací rituál Vulkánců… Created by attaché Martel Tarkin and ambassador 4. bar Siran _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 24. 11. 2004, 22:00

Martel Tarkin

Meeting

Konzul

Runabout dosedl na přistávací plochu na Zemi. Jeho cestující posupně vycházeli. Stejně jako tomu bylo na SB1 – McKinley, tak nejdříve vystoupili členové Hvězdné flotily ve zlatých uniformách, pak velvyslanec a jeho doprovod a nakonec zase pár jedinců ve zlatých uniformách. Celé uskupení nyní směřovalo ke 3 vznášedlům, která na ně čekala. Vítejte na Zemi, Vaše Excelence. P ronesl řidič vznášedla. Při těch slovech otevíral dveře. Děkuji. Odpověděl Siran. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Kolona zamířila přímo do centra San Francisca – do Úřadu Rady Federace, kde již byl velvyslanec očekáván. Kolona se zastavila u nádherné bílé budovy, již vévodilo několik vlajek Federace a na přední fasádě i znak Federace. Velvyslanec vystoupil a do budovy vešel pouze

sám. Již na schodech ho čekal generální tajemník. Vítejte, Vaše Excelence. Začal formálně a zdvořile. Děkuji za přivítání, Vaše Excelence. Odpověděl stejnou nótou velvyslanec. Oba muži společně zamířili do budovy. Když byli mimo dosah stráží a všeho, tak se začali bavit. Je opravdu situace tak vážná, Sirane? Otázal se tajemník. Myslím, že ta čísla hovoří sama za sebe. Je to obrovské zvýšení produkce, navíc chtějí podle jejich plánů, o kterých víme, vystavět 6 lodí třídy Alpha-class. Už je jedna taková loď představuje celou malou flotilu. V doprovodu jednotky warbirdů třídy D´Deridex-B a Norexanů by představoval velké nebezpečí i pro celé základny, sektory a flotily. Tajemník se zamyslel. Proč to ale pro všeho na světě staví? Velvyslanec už mu nestačil odpovědět, protože vešli do místnosti, kde sedělo dalších 13 lidí. Siran je všechny znal – buď ze své stávající kariéry, nebo z minulosti. Na lidských jedincích bylo vidět napětí. Bylo tam 6 lidí, 5 Vulkánců, 2 poloVulkánci, 1 Andorian a 1 Nadean. Všichni byli členy Diplomatického sboru Rady Federace. Dámy a pánové, oslovil přítomné tajemník, můžeme začít. Velvyslanec Siran nám přednese své informace. Jeho rty se stáhly a čelo zvrásčilo. Poté se jen posadil a nechal mluvit Sirana. Siran začal svůj jasný a vcelku krátký projev, jehož obsahem bylo radikální navýšení stavby D´Deridexů-B a Norexanů. Navíc se mají D´Deridexi-B přestavovat na D´Deridexi-C s mnohem větší palebnou silou. Informoval je i o stavbě lodí třídy Alpha-class. Když skončil byl neklid v místnosti. Jste si tím naprosto jistý? Otázal se jeden z přítomných. Siran pokýval hlavou. Ano, jsme. Jsme si jistí D´Deridexemi i Norexany – těmi čísly. Na druhou stranu si nejsme jisti loďmi třídy Alpha-class. Podle našich zdrojů je jejich výstavba velmi nákladná a 6 je mimo možnosti Romulanů. Myslím, že mohou vyrobit nanejvýše 2. Ke konci věty již ztlumoval svůj hlas. Ostatní se na něj dívali, protože tušili, že to asi nebude vše. Velvyslanec se nadýchl. Pokud by Romulané opravdu začali stavět 6 lodí třídy Alpha-class, tak si nemyslím, že kvůli Federaci. Dle mého názoru něco zjistili, něco co drží pod pokličkou, co nám nechtějí za žádnou cenu říct. Ale Romulané jsou nelogičtí. Za posledních několik let nepřišli s žádnou novinkou do své flotily oproti Federaci, která staví nové, moderní a těžce ozbrojená plavidla. Možná chtějí Federaci ukázat, že to s nimi nebude tak snadné. Jsou nelogičtí a emotivní, tudíž i tento předpoklad je u nich reálný. To byla vyčerpávající odpověď velvyslance. Po této odpovědi se v místnosti rozvinula velká diskuse. Diskutovalo se, jak zjistit, jestli to Romulané opravdu myslí vážně a jestli něco nezjistili. Mohlo by to totiž ohrožovat i Federaci. Bylo to snad nekonečné jednání. Trvalo celých 8 hodin k jedinému bodu – Romulanům. Skupina musela jednat rychle, aby se mohla včas uvést do chodu bezpečnostní opatření. Často bylo slyšet, jak to udělat, ale potom se v tom našel háček. Spousta návrhů byla již tzv. na papíře pro případy potřeby. Všichni horlivě přemýšleli, jak to zjistit, ale nevyvolat rozruchu ani na jedné straně. Nakonec se komise dohodla, že bude nejlepší zesílit činnost informačních zdrojů na Romulu a především v důležitých institucích Romulanského hvězdného impéria. Také byly zadány úkoly na nouzová řešení – jako například zesílení bezpečnosti v oblasti Neutrální zóny, nebo posílení senzorového pole při hranicích s Romulany. To bude jedna z prvních věcí, která by měla Federaci dát aspoň informace a která bude uskutečněna. Nyní přišel druhý bod programu – vyslanec Tarkin. Jsem rád, že jsme ukončili tento bod, vážení. Pronesl zřetelně a nahlas tajemník Rady Federace. Nyní se dostáváme k bodu dvě. Jak jistě víte na SB1 – McKinley došlo k nemilým událostem během posledního období. Vyslanec Tarkin zatkl Natalii Youds. Toto obvinění se ukázalo jako nedůvěryhodné a zinscenované Zpravodajskou službou Hvězdné Flotily. Dozajista jste se s případem seznámili. Je tomu tak? Při otázce se rozhlédl po místnosti. Tato komise nyní musí určit, zdali vyslanec Tarkin pochybil při výkonu své funkce. Když to předseda dořekl, na tvářích několika lidských diplomatů se objevil lehký úsměv. Prosil bych, aby obzvláště velvyslanec Dreeg bral situaci vážně, neboť již nyní vidím na jeho výrazu, že mu tato situace připadá směšná, přičemž situace směšná není. Prohodil předseda k Dreegovi, ale sám měl v

koutcích úst úsměv . Jistě, pane. Omlouvám se. Z hlasu však bylo slyšet pobavení nad situací. Proběhlo další slyšení komise k bodu číslo dvě. Nakonec předseda vstal a přečetl výsledek hlasování. Vyslanec Martel Tarkin, zatímní hlavní diplomatický důstojník pro sektor 001 a zatímní hlavní diplomatický důstojník pro SB1 – McKinley, podle názoru této komise nepochybil při výkonu své funkce. Položil padd a posadil se. Jak nečekané. Prohodil pobaveně Dreeg. Nicméně někdo to odskákat prostě musí. Řekl jasně Dreeg. Máte naprostou pravdu, velvyslanče. Odpověděl mu Siran. Proto jsme já a velvyslankyně Sakkath připravili následující řešení. Vstal, vzal do ruky padd a na obrazovce za ním se objevil muž zpravodajské služby v hodnosti nadporučíka. Toto je nadporučík John Thomas Won. Je velitel pro vnitřní bezpečnost Federace v oblasti Vulkánu. Velvyslanec se nadechl a pokračoval dál. Bude degradován na poručíka za jeho neadekvátní výkon funkce, tedy za Natalii Youds - asi osobní pomsta, a převelen. Členové komise poslouchali, jak to hodlají udělat. Věděli, že Won je jejich příznivcem a důvěryhodnou osobou. Jako část trestu bude převelen, jak jsem již řekl, a to do oblasti Neutrální zóny, kde se stane náčelníkem místní rozvědky. Velmi jednoduché řešení – vlk se nažere, ale koza zůstane celá. Oficiální pokárání a degradování, ale ve skutečnosti polepšení si na lepší „flek“. Přijatelné řešení. Jak vidím, tak Vy ani Sakkath neztrácíte čas. Pronesl další člen Rady. Zařídím, aby vše proběhlo podle plánu. Pokračoval. Nyní se začala jen menší diskuse mezi jednotlivými členy komise na různá témata, aby to vypadalo, že se jednalo dlouho a vážně. K Siranovi přistoupil generální tajemník. Mám Martela navrhnout na pochvalu? Otázal se Sirana, vedle něhož stála Sakkath a ještě další 2 Vulkánci. Siran se na tajemníka jen podíval, než stačil cokoliv říci, ozvala se Sakkath. Nezamítala bych tento návrh, Sirane. Navrhnout to můžeme, rozhodnout o tom může Rada Federace. Siran jenom letmým pohledem přejel tváře jedinců, kteří byli poblíž. No, od Vulkánců se toho nedalo příliš vyčíst – jejich kamenné obličeje. Ale Rada Federace to zase udělá jen na návrh Diplomatického sboru a obzvláště na jeho doporučení, které bychom museli vydat. Sakkath jen v klidu pronesla. Tak to doporučení prostě nevydáme a doporučení necháme na jiné komisi nebo jiném výboru. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 26. 11. 2004, 12:13

Martel Tarkin

5 minut slávy vítězům

Konzul

Napětí v konferenčním sále rostlo. Nyní mělo přijít na řadu jednání „Kruhu“. Začal generální tajemník. Nyní je, dámy a pánové, jasné, že naše současné postupy nejsou dostatečné. I bez našeho vědomí Romulané zvýšili produkci plavidel, což je velmi závažné. Velvyslanec Siran, ukázal jeho směrem, se domnívá, že Tal Shiar i Námořnictvo zvolili nové metody skrývání informací. Je to velmi závažný problém. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica

Na jeho slova reagoval velvyslanec Tresk . Znepokojivé, velmi. Kdo je vůbec odpovědný za romulanský sektor? Tajemník se napojil na ústřední databanku. Použil přitom různá bezpečnostní opatření, pak začal mluvit. V současnosti je to komandér Surek. Je na naší straně? Otázala se Sakkath. Tajemník se zadíval do dálky . Dá se říci, že ano. Sice neschvaluje některé naše „postupy“, ale spolupracuje na větší bezpečnosti, což je podstatné. Řekl tajemník. Nikdy nešel proti nám a asi ani nepůjde. Dodal Dreeg s úsměvem na tváři . Všem lidem v místnosti se objevil na tváři pobavený úsměv. Ano, ten proti nim rozhodně nepůjde . Už začal pracovat na novém postupu při získávání informací? Otázala se Sakkath. Ano, již začal pracovat na novém postupu i s jinými odděleními a práce jde zatím uspokojivým, možná i dobrým tempem. Odpověděl tajemník a pokračoval.

Další na seznamu je i komandér Dr. Daniel Barad. Upřednostnil své osobní pocity a nálady vůči nadporučíku Natalii Youds, z čeho vyplynul i problém pana Tarkina a následně i náš problém. Především díky jeho neschopnosti byl projekt DarkAngel, naše naděje, odhalen admirálem Ricem. Tím tajemník dokončil svou úvodní řeč. Znovu začaly poznámky k bodu jednání. Ten idiot! Křikl Dreeg . Takovou hloupost! Mohlo to projít úplně hladce. Ostatní jenom pokývali . Naštěstí už byl tento problém vyřešen. Ozval se postarší muž s tvrdým ruským přízvukem. Jmenoval se Gustav Igor Norsimov. Komandér Daniel Barad měl nehodu, když pilotoval raketoplán. Tady je zpráva z vyšetřování. Podle ní došlo k selhání podpory života v důsledku chyby lidského faktoru, konkrétně pana Barada. Podle všeho si neuvědomil, že opravováním nějakého systému může spustit řetězovou reakci. Případ byl uzavřen jako nehoda. Komandér Barad bude mít pohřeb 13. příštího měsíce. Pronesl s ledovým hlasem Norsimov. Zúčastním se ho. Dreeg to opět nevydržel. To se chcete přesvědčit, zdali je opravdu mrtvý? Norsimov se na něj však jen podíval. Rozhodl se nereagovat na jeho poznámku. V místnosti nastalo ticho. A posledním bodem naší schůze je admirál Rico, velitel SB1 – McKinley. Prolomil ticho tajemník. Několik našich důstojníků Hvězdné flotily navštívil a měli spolu velmi zajímavé rozhovory. To on odhalil za pomocí několika jeho příznivců projekt DarkAngel a zkazil tak naše úsilí. Sakkath si vzala slovo jako první. Navrhla jsem ho na povýšení a Hvězdná flotila to schválila. Byl povýšen na viceadmirála. Na chvíli jsme ho umlčeli i se všemi jeho argumenty. Další zneužití projektu DarkAngel je vyloučeno, protože pak by to stálo krk i jeho. Hovořila Sakkath. Nebylo by lepší ho odstranit? Zeptal se Norsimov. Tajemník zavrtěl hlavou. Ne, nebylo. Není to za daných okolností možné. Je to osoba, která je příliš na očích. Navíc si své povinnosti plní dobře, tudíž mu není co vytknout a nehoda by asi tak snadno neprošla. Dreeg vstal s hněvem ve tváři. To chcete říct, že jsme proti němu bezbranní, či co? Křikl do davu. Velvyslanec Siran si vzal slovo. Zahájil své vysvětlení situace . Nikoli, velvyslanče. Nemůžeme-li si dosáhnout na jednu osobu, musíme sáhnout po jiné, na které mu záleží. Dreeg se začal usmívat a Norsimov se pohodlně opřel v křesle. V koutcích úst mu hrál malý úsměv. Když admirál Rico zahájil své „tažení“, tak po několika osobách jsme vydedukovali, kdo mu dal ten seznam. Byli tam lidé jenom z okruhu admirála Kříže. Admirál Heers, u kterého v té době ještě Rico nebyl, kontaktoval naši spojku a požádal o radu. Samozřejmě jsem situace využil a připravil jednoduchou věc. Admirál Rico za ním přišel s tím, že chce povýšení pro jednu jedinou osobu. Jakmile to Siran řekl, tak vyvstal obraz služebního záznamu jedné ženy. To je již komodor Sandra Hayds, první důstojník SB1 – McKinley. Pro nikoho jiného to povýšení nežádal. Hayds podle našich informací neměla o DarkAngelu žádné tušení, takže z toho důvodu to nebylo. Spíše bych usuzoval na emocionální vztah. Usoudil znalecky Siran. Heers sehrál menší show, aby Rica ujistil, že mu to nedává rád. Komodor povýšení přijala. Dreeg už to nevydržel a zasmál se. Výborně, velvyslanče, výborně. Pronesla Sakkath. Vskutku unikátní řešení. Jako komodor přijala i zvětší části politickou odpovědnost, což znamená, že musíme chvíli počkat, než udělá svůj první přehmat. Doplnila za Sirana Sakkath. Pak už je to vše v našich rukou. Kdy se do ní tedy pustíme ? Dodal ještě Norsimov. Tajemník však pronesl jinou odpověď, než Norsimov očekával . I vítězům se nechávám 5 minut slávy. Schůze měla ještě pár bodů, ale již nepodstatných a tak se její členové odebrali zpět do svých úřadů. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 28. 11. 2004, 16:14

Lubomír Vacula Kadet 4. ročníku

Uz potreti jsem se zase z prazdnin vracel do sveho oblibeného mesta na Zemi. No jiste ze se jedna o San francisko, jedno z nejvetsich mest na mojí rodne hroude. Kdyz jsem vystoupil z rychlovlaku, opet jsem pocitil ten

Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 21 Umístění: Akademi Hvězdné flotily. Zem. 3. ročník

krasny pocit byt doma. Zvedl jsem ze země tasky a primou cestou se dal k akademii. A to ne jen tak ledajake, ale primo k hvezdne. Ze se vam to zda divne?? Není proc, on se totiž pise rok 2380, jojo hezky se nam to 3. tisicileti posunulo co ?? Ale tedka honem zptaky. Tu cestu jsem znal snad poslepu, dyt tu taky nejsem zadnej turista, znam to tu jako svy boty. Poslední tri roky jsem ztravil za těmahle zdma a ted mne ceka rok poslední. Nu coz honem at jsem tam, třeba konecne budu jednou ve tride jako první. Prehodil jsem si tasku prez rameno a mirnym klusem pospíchal k brane. Tam mne zastavil člen bezpecnosti. Ale Johny, dyt mne znas, nedelej caviky a pust mne dovnitř, dneska desne pospíchám, pozvu te zato nekdy na pivo, co ty nato?? To pivo beru, ale doklady mi presto ukazat musis, predpisy jsou predpisy, dyt to znas. Zalovil jsem po kapsach a když jsem konecne nasel svůj prukaz, mavl jsem s nim prez ctecku a honem zase dal. Celej zadychanej jsem dorazil do svy kajuty, kterou mimochodem sdilim spolecne s Alexem, nastesti jsem dopadl este vcelku dobře, to vedle je chudak Peter s jednim chlapkem z Nemecka. No teda nezavidim mu, dost drasticky chrape, asi bych se moc nevyspal. Svoje věci jsem mrskl nekam do kouta, vybalim si je později, ještě prevlict z civilu do uniformy a muzem vyrazit do tridy. Když jsem tak prochazel chodbami, několikrát se mi vybavilo par hezkých vzpominek. No jo, kde jsou ty casy, když jsme tu jako uplni novacci chodili vyklepani jak ratlici. Tedka jsou z nas uz stari mazaci. Jo abych nezapomněl, tim my samozrejme myslim nas rocnik, teda Stafleet Hopes. Uz nas taky není tolik co driv, nakonec jsme tu zustali jen ja, Tom, Kav a Alex. Jak jsem tak premyslel, ani jsem si neuvědomil, ze uz jsem nai tridu davno presel. Rychle jsem se vracel zpatky, pritom jsem cestou malem porazil nějakého kadeta, doufam ze se mu nic nestalo. Pribehl jsem ke dverim a s viteznym úsměvem vstoupil do tridy. Konecne, kecne jsem tu jako první a …… a vtom jsem něco uvidel. Neeeee, neee to snad není pravda, proc je osud tak kruty ?? Ve tride jsem nevidel nikoho jiného nez Alexe, jak vitezoslavne sedi na svém oblibenem mistecku a hezky se na mne kreni. To snad není mozny Alexi, jak ty to melas, ze jses tu dycky první, dyt ja si dneska přivstal o celejch 15 minut a zase nic. To vis no, kdo umi, ten umi, zasmal se Alex. Prisedl jsem si a zacal si s Alexem povidat. Tak co, jak bylo o prázdninách, kde jsi vsude byl ?? Ale znas to , par dni na Marsu, hezka dovolena na Rigel IV, ale jinak normalka a co ty taky jsi cestoval ?? Moc ne spis jsem byl na Zemi, jen párkrát jsem navstivil matku na zakladne u Casiny II. Jinak jsem se spis toulal po Evrope, dlouho jsem tam nebyl a nektery mista mi proste chybela. Když jsem si tak navzájem vypraveli svy zážitky, ani jsme si nevsimli, ze se trida zacal plnit. Jako poslední samozrejme prisel Tyler, muze si to dovolit, jako nas tridni. Když konecne všichni zaregistrovali jeho přítomnost a posedali si na sva mista, Tyler spustil. Ach jo zase poslouchat tyhle kecy, kazdej rok je to stejny. Nejaky reci o pravidlech, ze nas jako rad zase vidi, a tak podobne, dyt to sami znate. Az nakonec prislo konecne par zajimavosti. Tak kadeti, toto je vas poslední rok, po nem si všichni, tedy doufam, najdete místo na nejake lodi ci stanici. A abychom vas na to aspon trosku pripravili, nebude tento rocnik teoreticky, ale plny praxe na hvezdne zakladne McKinly. Když tohle dorekl, ozvala se tridou vlna jasotu, hvizdotu a tleska. No tak klid! Presne umístěni a instrukce o odletu vam vcas dodam. Tak a to by bylo pro dnesek asi tak vsechno, takze zejtra naschle. A jak rychle prisel, tak rychle se taky vytratil. A teprve ted se probudila ta prava diskuze. Nebylo pomalu slyset vlastniho slova, jak se všichni přervávali. Chvilku jsem se ještě snazil neomu něco rict, ale nakonec jsem to vzadl a sel si zarid kajutu. Vysel jsem ze dveri, podival se na hodinky, ale na kajutu je ještě dost casu a male pivko nikdy neuškodí. Během peti minut jsem uz sedel v mistnim baru a prede mnou se v podzimním slunco krasne trpitila orosena sklenice piva. Vzal jsem ji do ruky a napil se, nechaval jsem se tu lahodnou tekutinu krasne sklouzávat krkem. Za chvili byla prazdna. Na minutku jsem zauvazoval, ze si dam este jednu,ale nakonec zdravy rozum prevazil nad chuti. Prece se neozerem hned první den. Ještě si skocim na obed a muzem se pustit do te kajuty. V kantyne jsem si dal grilovany biftek s pečenými bramborami. Ne ze by mi to nechutnalo, ale tohle synteticke maso se nikdy nevyrovna tomu pravemu. Kolem treti hodiny jsem se konecne dostal do kajuty. Hodil jsem si jednu osvezujici sprchu a prevlekl se do domácího. Tak a ted ty zavazadla. Z kouta jsem vytahl kufr otevřel ho a vyvalil se na mne odour aviváže. Jak ja tuhle vuni nesnasim, doufam zy brzy vycichne. Naskládal jsem si obleceni do skrine a pustil se do zvelebovani pokoje. Sem tam jsem povesil nejaky holoobrazek, ale k tomu nejdulezitejsimu jsem se dostal az nakonec. Na stolek naproti dverim jsem postavil krásnej drevenej

stojanek a na nej umistil starej jeponskej mec, cili pro znalce katanu a aby toho nebylo malo, taky jeden Klingonskej B´tleh, kterej jsem dostal jako kluk od svého taty. Mozna jsem vam to este nerekl, ale mez moje nejvetsi zaliibu prave patri tyhle krasne chladne zbrane. Nekdy jen tak cvičím v simulatoru jednotlive udery a postoje, člověku se při tom nadherne pročisti hlava a odchází pak jistejsi, klidnejsi a soustredenejsi. Když jsem svůj pokoj uvedl do jakz, takz použitelného stavu, rozhodl jsem se navštívit par znamych. Ale dopadlo to trosku jinak. Vratil jsem se pozde k ranu a první co jsem udelal bylo, ze jsem sebou triskl na postel a okamzite usnul. Rano mne ale probralo desne zvoneni budiku. Matne jsem vzpomínal, kde ze to vůbec jsem. Aha, akademie, problesklo mi hlavou. Uuuu, to je ale solidni kocovina, pomyslel jsem si, když jsem se pokousel vstat, ale vlastní nohy mi vypovídaly poslušnost. S vypetim vsech sil jsem se ale nakonec nejak dostal ke stolu a s ulevou se posadil. Pocitaci, cernou kavu. V replikatoru to trosku zapipalo, ale zachvilku se uz po pokoji linula opojna vune cerstve uvarene kavy. S chuti jsem kavy vypil a ma mysl se pod naporem kofeinu zacala pomalu projasnovat. Kdyz jsem se trosku dostal do formy, osprchoval se, oblekl si uniformu, vydal jsem se vstric novemu dni na akademii. Jako obvykle bylo ve tride uz par lidi. Zive se bavily a spekulovali, o nove sluzbe na stanicic, kazdy byl plny ocekavani a uz se nemohl dockat na den D, kdy se tam konecne podivame. V tom se ve dverim objevil nas tridni. Chvilku sice trvalo, nez se trida uklidnila, ale kdyz Tyler spustil, vsichni ho napjate poslouchali. Tak trido, mam pro vas radostnou novinu, prave jsem mluvil s velitelem stanice. Zitra odletate ). Tridou se ozvalo radostne jasani a vyskot. At se Tyler snazil sebevice, nemohl tridu utisit, tak prilozil prsty k ustum a tridou se rozlehl ohlusujici hvizd. Tak ticho, vim ze jste se na tento den strasne tesili, ale nechte mne to aspon dorict cele. Takze, odlet je naplanovan na zitrek v 10 hodin rano. Takze tim pro vas konci vyuka zde na akademii, a konecne si vyzkousite trosku te praxe. Bude to prece jenom neco jineho nez vase predesle mise v simulatorech. Takze tedka mate vsichni rozchod, bezte se rozloucit s prateli, zabalit si veci a zitra v 10 naschle. Vzal jsem si tedy sve veci a opustil mistnost. Druhy den jsem samou nedockavosti nemohl ani dospat a uz v 9,30 jsem stepoval pred tridou. Postupne zacali prichazet i ostatni a Tyler se dostavil jako posledni. Kdyz zjistil, ze nikdo nechybi, pustili jsem se v dvojstupech smerem k raketoplanu. Tam uz na nas cekel usmevavej starsi pilot. Takze prvni umisteni co ?? Jojo, taky si to svoje pamatuju ). Let probehl bez jakychkoliv potizi a 3 hodiny jsem uz pristavali v doku na stanici. Lod mekce dosedla a se sykotem se otevrely dvere. Nejpreve vystoupil Tyler a za nim se uz hrnuli ostatni. Kdyz jsem se konecne dostal z lodi, rozhledl jsem se kolem, byli jsme v rozlehlem hangaru plnem dalsich mensich i vetsich lodi. V tom uz nam naproti prichazel velitel stanice. Tak vas tady vsechny vitam, doufam ze se vam tu bude libit. Tady mam pro kazdeho z vas Data pad, obsahuje mapu stanice, umisteni vasi kajuty, vase zarazeni a spoustu dalsich uzitecnych informaci. Pak si vzal nas jmenny seznam a zacal nas postupne vyvolavat. Kdyz uvitacka skoncila, zustali jsem v hangaru samy. Zapnul jsem svuj datapad a vyvala mapu stanice, na obrazovce se zacala objevovat sit nejruznejsich chodeb a pokoju. Jezisi kriste, to je ale slusnej labyrint. Dal zadal jsem polohu sve kajuty a na mape se zacala jak cerveny had tvorit cesta k cily. No snad nezabloudim. Kdyz jsem se konecne dostal na misto, ocitl jsem se pred dvermy sve nove kajuty. Tohle bude uplne poprve co budu mit kajutu jen pro sebe ). Zadal jsem vstupni heslo a dvere se tise otevrely. Vstoupil jsem do rozlehle mistnosti, ktera v sobe spojovala loznici, obyvaci mistnost, ktere vevodil krasny velky gauc, kuchynku a sprchovaci kout se sonickou sprchou. Vybalil jsem si veci a dal si neco k jidlu. Pak jsem se podival, kde mam vlastne to umisteni. Aha, takze lekar, no chtel jsem sice vedce, ale lekar taky neni k zahozeni. Oblekl jsem si novou uniformu a vydal se ohlasit svemu nadrizenemu. Muj velici dustojnik byla Sam Hainesová. Mensi energicka zena ve strednich letech. Madam, kadet Lubomir Vacula se hlasi do sluzby. Pohov kadete. Takze vy jste ta nase nova posila?? No uvidime co ve vas je. Takze se tu porozhlednete a kdybste s necim potreboval poradit, nebojte se zeptat. Usmala se na mne a odesla. Porohledl jsem se po osetrovne. Byla to nejmoderneji vybavena osetrovna co jsem kdy videl. Kam se na ni hrabe ta z akademie. Tady jsem na vlastni oci videl nejmodernejsi pristroje pro lekarske pouziti. Srdce kazdeho lekare muselo radosti zaplesat. Zanedlou se Sam vratila. Bylo videt ze ze ji neco trapi. No kadete, moc se tady ani nezabydlujte, prave prisel rozkaz z veleni. Kolonii na Targos 2 prepadla

epidemie. Nutne potrebuji kazdeho dostupneho lekare, jste jediny volny, ktery je na stanici k dispozici. Odletate za 3 hodiny. Tady mate povereni. Je mi to lito, ale potrebuji vas tam vice nez my tady. Nez odejtete, mate se ještě stavit pro zpřesněni informaci u kapitana. Chvilku mi trvalo nez mi to vsechno doslo. Rozumim madam, take me to mrzi. Dovolte mi oedjit se nachystat. Odchod kadete. Tak tohle by mne ani ve snu nenapadlo. Zastavil jsem se tedy u kapitana. Kadet Vacula hlasi prichod na vas rozkaz, pane. Pohov kadete. Takze jste si to tu ani moc neuzil co?? Ale ted k věci. Planeta Targos 2 se na nachází blízko neutrální zony s Romulanskym imperiem. Je to klasicka zemedelska planeta s několika osadami. Avsak sama poloha planety je dosti výhodná. Proto bysme ji neradi ztratili. Před 2 dny jsem z tamejsiho veleni dostali nouzovou zpravu. Kvalita nahravky je dosti spatna, ale pochopili jsme zhruba obsah. Celou planetu zasahla pandemie nejake dosud nezname choroby. Počet nemocných se blizi k 80 % a tamejsi lekari nemaji dostatek leku ani lidi. Proto tam posilame každého volneho člověka. Tkaze to je zatím vse co potrebujete vedet, lekarske podrobnosti vam urcite vysvetli během letu. Dovolte mi odejit pane. Odchod kadete a hodne stesti. V kajute jsem si veci zase pekne naskladal ko kufru, odevzdal datapad a sel k transportni mistnosti. Tam na mne uz cekali. Stoupl jsem si na znacku. Energii. Objevil jsem se na USS Nobel, zachrannem/lekarskem plavidle. Uz na mne cekal kapitan. Takze kadete, zakladni informace uz asi mate. Ale jenom pro jistotu. Kolonisty na Targosu 2 postihla epidemie, bez leku, ktere vezeme nemaji nejmensi nadeji. Jeilkoz je na tom Targos 2 dosti zle, potrebujeme kazdeho dostupneho lekare. Tady T´Pel vam ukaze osetrovnu a zavede vas do vasi kajuty. Dekuji kapitane. Cesta probehla vklidu a za 4 dny jsem uz byli na obezne draze kolem planety.Jednalo se o klasickou planetu tridy M, jakych jsou po cele galaxii spousty. Z lodni komunikace se ozvalo. Tady kapitan, jsme u cile nasi cesty, vsichni lekari, at se dostavi do zasedaci mistnosti k mensi porade. Behem 20 minut byla zasedacka plna. Většinu z nich jsem neznal, ale bylo mezi i několik, které jsem sem tam vidal na akademii. Ja je sice poznal, ale ocividne nevedeli, kdo jsem ja, ale nelze jim to pokladat za vinu. Za svůj život urcite potkali spoustu kadetu. Jako poslední se dostavil kapitán. Zasedl do cela stolu a z aktovky, kterou si prinesl vytahl několik listu. Nejakou chvili v nich listoval a pak se obratil na nas. Takze panove, nase mise je velice dulezita. Zavisi na ni spoustu zivotu. Takze ještě jednou. Před několik dny jsme dostali hlaseni z Targosu o nejake epidemii, která postihla celou planetu. Mistni doktori ji nedokazali zvladnou a proto tu jsem my. Vase vybaveni a leky jsou uz prave transportovany na planetu. Vy se rozdelite do několika vysadku, které budou rozmístěni po planete. V kazde skupine bude jeden velici důstojník. Ten vam na miste rozda ukoly. Nejake otazky ?? Dobře, tak tedy do práce. Byl jsem pridelen k 6-mu družstvu. Velel nam nejaky porucik Rodgers. Neznal jsem ho, ale vypadal vcelku schopne. Jinak nas dohromady bylo něco kolem 15 lidi, presne jsem to ještě nespočítal, zatím nebylo casu. Vim jen, ze s namy bylo poslano i několik vedcu a 2 marinaci pro naší ochranu. Každý ještě s sebou dostal standartni vybaveni, jako trikorder, phaser typu II a hlavne ochranny oblek s maskou a fitrem. Sice se jedna o záchrannou misi, ale clovek nikdy nevi a oblek potrebujeme abychom se sami nenakazili. Když jsem se po transportu objevili na planete, zjistil jsem ze se nacházíme v male oseda cele obklopene lany psenice. Ani jsem ne nestihl rozhlednout poradne kolem, když uz zacal velici rozdělovat ukoly. Mou praci bylo obejit nemocne a pomoci hypospraye jim naočkovat viceskalove antibiotikum, na zpomaleni postupu nemoci, nez se najde ucinny lek. Některá z teamu sly se mnou, jini sly studovat vzorky do laborky. Trvalo mi několik hodin, nez jsem obesel svůj rajon. Uplne vycerpany jsem potom prisel do naseho taabora, který byl postaven kousek od města. Podal jsem hlaseni a okamzite klesl do postale a hned usnul. Druhy den rano byla opet porada. Kapitán nam řekl vysledky vcerejsiho ohledani a prozatímní vysledky z laboratoře. Nic povzbudivého. Pandemie jiz zasahla téměř všechny obyvatele, projevuje se nejprve ospalosti, unavou. Pak se dostavi vysoke horecky. Nakaženým zacina odcházet jeden organ zadruhym. Pote nasleduje bolestiva smrt. Takze jsme v solidni riti. Pomyslel jsem si. Druhy den probihal podobne jako ten předchozí, oswetrovali jsme pacienty a snazili jse jim co nejvice pomoct od bolesti, které je suzovaly. To bylo to jedinne, co jsme zatím mohly delat. Jak dny plynuly a mrtvých přibývalo, zacali jsme propadat beznadeji. Az konecne 10 dne jsme se při ranni porade dozvěděli nove zprávy. Vědcům z 3. teamu se podarilo synteticky propravit latku, která uplne zvrati účinky nemoci. To byla ta dobra zprava, která samozrejme byla tou pomyslnou jiskřičkou,

která nas vyvede z naproste tmy. Bouzel byla tu také ta spatna zprava. Vir který zpusobyl tohle peklo, při kterem uz zemrela 1/3 puvodniho obyvatelstva nevznikl samočinnou mutaci, ale byl umele pripraven. Kym a za jakym ucelem zatím nikdo nevedel. To budeme zjišťovat az později, ale ted honem, cas jsou zivoty. Nas vedecky důstojník vam posle potrebne informace k vyrobe leku. To je zatím vse. Tim kapitán ukoncil svou zpravu. Nejprve zavladlo obrovske veseli nad touto uzasnou zpravou, avsak pomalu zacalo vsem docházet to horsi. Byl umle vyroben, ale kdo mohl připravit takovou zrodnost a hlavne proc, jaky cil tim sledoval ?? To byly nejcastejsi myslenky, které mi zrovna vyrily hlavou. Když bylo konecne nasyntetizovano dostatecne mnozstvi leku, sestavil Rodgers rozpis, kam kdo pujde ockovat. Ja jsem dostal oblast, kde uz jsem byl drive, takze pro mne nebyl problem se zorientovat. Bylo videt, ze lek pusobi, bolesti ustoupily a nemocni se zacali uzdravovat. Ještě několik dni jsme spolecne s kolegy obchazeli spolecne ty nejhorsi pripady, ale byl nam jasne , ze mame vyhrano, alespon v tomto pripade. Avsek ještě horsi před nami vyvstal, zajistit, aby se tato hruza, která malem znicila planetu, uz nikdy neopakovala. Ale to uz nebyl nas problem, my jsme svoji misi splnily a z odvedene práce jsme měli dobry pocit. Hvezdna flotila uz urcite něco vymysli. Na planete jsme ještě stravili necely mesic. Davali dohromady spravu, pomahali s opravami. Nakonec jsme se rozloucili a dali zbohem této planete. Postupbne byla vsechna druzstva zpet transportovana na lod. Když uz byli vsichni na palube, ještě jednou se kapitan rozhodl oblete planetu a vydat se domu. Vsichni byli unaveni a touzili alespon po 14-ti denní dovolene. S dovolenim kapitana jsem se prisel podivat na mustek, abych se naposledy podival. Když vtom nejaky dustojnik zavolal. Muj ty boze !! Pane nalevo odnas se demaskuje romulansky Valecny ptak, zapina stity a nabiji zbrane. Okamzite vyhlaste cerveny poplach a provedte uhybny manevr Delta-5!! Vysilejte na všech frekvencích. Zde hvezdna lod spojene federace planet USS Nobel. Jsme na zachranne misi, nase cile jsou ciste humanisticke. Vase lod se ale nachází na uzemi Spojene federace planet. Timto vas zadam abyste udal ucel vašeho překročeni hranice. Nic kapitáne stále neodpovídají. Kapitane, strileji po nas !! Lod se pod tlakem otřásla a z konzli zajikrilo, nastesti to stity vydržely a lodi se nic nestalo, ale několik clenoi posadky na mustku spadlo na zem a ti ostatní jen tak tak udrzeli rovnovahu. Poručíku, okamzite kontaktujte HF a podejte ji hlaseni o naší situaci. Rozdaval kapitán rozaky. Zamerte jejich nejslabší místo a palte po nich vsim co mame. Jenze co zmuze lod tridy Olympic proti rezkému krizniku. Nic, cekala nas jista smrt, další zasah nase stity uz nevydrzi. Když v tom. Pane. Na senzorech se objevilo federalni plavidlo. Volaji nas. Na obrazovku, zarval kapitán. Zde kapitán Franclin z hvezdne lodi USS Reef. Nepotrebujete naší pomoc. Samozrejme ze ano nebo si snad myslite, ze ti Romulani tu jsou na vecirku?? Ještě jeden primej zasah a je po nas. Jak jste se tu ale tak tychle objevily ?? No, podarilo se nam před nekolika dny chytit Romulanskeho speha. Nejdřív sice zaryte mlcel, ale nakonec se nam ho podarilo presvedcit a promluvil. Hned jak jsem se to dozvěděli, vydali jsme se vam na pomoc a doufali, ze uz nebude pozde, jak ale vidim, prileteli jsme prave vcas. Tak tedy do nich kapitane. Jestli to nevite, tak USS Reef je momentálně nejmodernejsi plavidlo ve flotile a ma obrovskou palebnou silu. Jedna se o prototyp tridy Prométheus, který je schopen se rozdelit na tri samostatne, bojeschopne casti. Kdyz Romulane zaregistrovali dalsi lod, nrjprve se chystali k ustupu, ale nakonec se prece jenom vrhli do boje. Avsak kapitan Franclin na nic necekal a rozdelil lod. Vsechny tri casti se hladove vrhly na Ptaka, zacaly o mnohem vetsi, avsak pomalou lod obletavat a zasazovat smrtelne rany. Dlouho to netrvalo a bylo po boji. Ptak byl vyrazen z boje. Lod se zase spojila a kontaktovala nas. Tak tihle hosi vam uz neublizi. Ted uz se muzete vydat zpet, my tu zatim este zustane, pro jistotu, kdyby tech agresoru bylo vice. Tak, rekl nas kapitan a ted honem domu, smer Zeme, maximalni warp. Kdyz jsme opet dorazili do nasi slunecni soustavy, pocitil jsem ten krasny pocit byt zase doma. Kapitan mne vysadil na snanici a letel s lodi do doku trosku ji opravit po te nestasne prihode s Romulany. Kdyz jsem vysel z transportni mistnosti, nechal si mne kapitan zavolat do pracovny. Tak kadete, jaka byla mise?? No ted mate par dni volna, ale potom od vas ocekavam kompletni hlaseni. Samozrejme pane. A muzu se vas na neco zeptat?? Ptejte se. Uz se vi, jak to skutecne bylo s tou nakazou ?? Byli za tim Romulani, snazili se nas vypudit z te oblasti, rikal jsem vam prece, ze ta oblast ma neocenitelnou strategickou cenu a Romulane je chteli pro sebe. Nastesti se nam to podarilo zjistit vcas a zabrabnit jim v tom. Takze se hned hlaste v hangaru, odleta na

dovolenou. Tak odchod kadete. _________________ Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější Lao-c´ (Starý mistr) 29. 11. 2004, 21:04

Mark Rico

Hodnocení kadetu- 03

Víceadmirál

Tak, další (třetí) ročník ukončil svojí činnost zde na stanici. Byl pro mne ale jedním velikým zklamáním. Prošli jen dva lidé z takového množství! Všichni jste dříve byli velice aktivní, ale když se dostanete do čtvrtého ročníku, z ničeho nic jste přestali psát. Proč? Není možné se rozepisovat o příspěvcích, které tu nejsou, proto ohodnotím pouze tři aktivní kadety:


Martin Cross Pozice- Mariňák Počet příspěvků za misi- 6 Konečné hodnocení- 68% Doporučená pozice- Mariňák na SB McKinley Hodnocení & doporučení: Nerad hodnotím říliš kriticky, ale tady je nutno upozornit na pár věcí. První radou je, již jsme se o tom bavili, více diferencovat postavu. Plete se ti tam mnoho různých stylů psaní, chvíli píšeš jako vzdělanec, chvíli jako voják, pak jako básník.... Je na tobě, jak píšeš, ale musíš mít nějaký styl. Jinak dopadneš jako pejsek s kočičkou. Dej si pozor na všechny základní chyby- opakování podmětů (...Poručík se usmál. Usmál jsem se na poručíka. Řekl mi: Jsem přece poručík....), primitivní větná spojení (...šel jsem tam, když se stalo něco, a pak se stalo něco...), vytříbenost slov (kytka- rostlina, zeleň, fíkus...), jejich zásoba... Nezapomeň si to po sobě několikrát přečíšt, tím vychytáš mnoho chyb! Aktivita by mohla být o trochu lepší, každopádně není vůbec špatná, když si vezmu průměrnou délku tvých logů. Za co tě ale musím pochválit, proto jsem si to nechal na konec, je tvoje úprava. Nádherné odřádkování, kurzíva, normální písmo, uvozovky- no nádhera. Piš, piš, piš,- to je hlavní a jediná pořádná rada, kterou ti můžu dát. Chyby se časem vzdají. John Roco Pozice- Velitel bezpečnostního týmu Počet příspěvků za misi- 6 Konečné hodnocení- 90% Doporučená pozice- Velitel bezpečnostního týmu na SB McKinley (dočasně mimo službu na vlastní žádost) Hodnocení & doporučení: Jak zhodnotit tvoje působení na McKinley? Vezmu to, jako vždy, postupně. Sloh je velice čtivý, máš velkou slovní zásobu a neopakují se ti slova- to jsou dvě klasické chyby, které se dají vytknout téměř každému (a každý se jich občas dopustí). Přesto by se daly trochu „zjemnit“ přechody, Dobrým doporučením by mohlo také být dát si pozor na oslovení a podměty. Příklad- McKinley, stanice, hvězdná základna, orbitální platforma etc. označují několikrát tu samou věc => víc střídej názvy, neopakuj pořád stanice, stanice, stanice. Je to ale jen malinkatá chybička (každopádně občas je cítit). Co se týče úpravy, nemám žádných výtek. Máš hezky oddělené odstavce, občas něco zvýrazněno, přímé řeči jsou také jak mají být, prostě a jednoduše,- tady v tom směru není žádný výtka. Hrubky jsou zcela v normě, spíše jde o jednotlivé překlepy. Žádná výhrada z mojí strany. Jedinou vadou na kráse je aktivita. Dalo se napsat i dvojnásobné množství logů, což víme jak ty, tak já. Jen škoda, že si to možná už nepřečteš, praporčíku. Lubomír Vacula Pozice- Lékař Počet příspěvků za misi- I Konečné hodnocení- 26% Doporučená pozice- /

Hodnocení & doporučení: Malá aktivita, postačil by dvojnásobek, trojnásobek. K tomu přidána nulová úprava a absence háčků a čárek = je mi líto. Snad se zadaří lépe v dalším ročníku. Semper Fi!

Všichni, kteří neprošli, automaticky opakují třídu!!!! Ta začíná zítra (tj. Pondělí 6.12) a bude trvat do soboty (1.1.2005). _________________ "...gegen alles!" 5. 12. 2004, 2:51

Mark Rico

KONEC!

Víceadmirál

Tak, to je konec první, úvodní části SB McKinley. Mohl být o trochu lepší (kdyby tu zůstalo více aktivních lidí), mohl být o hodně horší (kdyby jste odešli vy, ti nejlepší). Rád bych všechny pochválil za to, že psali a učili se. Odvedli jste dobrou práci. V další části fungování McKinley bude SB už fungovat i jako normální RPG, ne jen jako místo pro cvičení kadetů (takže mise už budou fungovat zcela normálně). Ti se nyní musí zapojit přím do děje a ten jim uděláme zajímavý, jak pevně doufám.


SEMPER FI! _________________ "...gegen alles!"

5. 12. 2004, 23:45


Dotaz : co bude se mnou a mým soudem?...nějak jsme to nestihli a nepředpokládám, že na to bude během 2.části čas... _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars 8. 12. 2004, 8:53

Anonymní Normálně pokračujeme dále, viz. pošta.

8. 12. 2004, 13:03

Mark Rico Víceadmirál

To jsem psal já _________________ "...gegen alles!"

Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125

Umístění: Hvězdná základna McKinley 8. 12. 2004, 13:04


no tedy...ale já už svoji část odeslal o víkendu...a odpověď zatím nikde...to to nedošlo? _________________ Chris Amber "Nikdo není tak dobrý, aby nemohl být lepší." - Daniel Amber Založen: 04. 06. 2004 Příspěvky: 343 Umístění: Vězeňská kolonie Mars 9. 12. 2004, 8:53

\=

Recommend Documents