14 Srovnání adopce dítěte z ČR a z Afriky

08. 06. 2016 16:18

1/14

Srovnání adopce dítěte z ČR a z Afriky

Citace: Hrnečková Dajana, Jarešová Tereza, Kozar Nataliya, Kučerová Alžběta, Šperlová Pavlína Srovnání adopce dítěte z ČR a z Afriky [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2010. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr

Srovnání adopce dítěte z ČR a z Afriky Úvod Současný svět je velmi ovlivněn globalizací. Jednotlivé kultury začínají ztrácet svůj původní směr a navzájem se promíchávají. Nemění se pouze místo, kde člověk žije, ale také způsob myšlení a životní styl. Lidé již nehledí tolik na vzor klasické rodiny, ale své rodinné zázemí jsou ochotni poskytovat i dětem z dětských domovů nebo dokonce dětem z jiných kontinentů. Adaptace dětí do nové rodiny je velmi obtížný proces. Zejména pro černošské děti je tento proces adaptace do evropského životního stylu složitý nejen kvůli velké změně prostředí, ale v neposlední řadě také kvůli jejich odlišnému vzhledu. Odlišný vzhled by mohl být příčinou jejich nezačlenění se do kolektivu, přičemž obzvláště patrný je tento problém u malých dětí.

1 Cíl práce a výzkumná otázka 1.1 Cíl práce Cílem práce je nalézt odpovědi na hlavní výzkumnou otázku a na podotázky, které se týkají adopce jak českého, tak i černošského dítěte.

1.2 Výzkumná otázka Hlavní otázka: ●

Liší se postup při adopci českého dítěte od adopce dítěte z Afriky?

Podotázky: ●

Pokud se postup liší, jaké jsou základní rozdíly (zejména v legislativě a adaptaci do rodiny)?

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr 2016 10:16 ●

Jak je adoptované dítě přijato rodinou a okolím?

2 Metodika Tato seminární práce pojednává o adopci českého a černošského dítěte. Nejdříve byly formulovány otázky, jež postupně tato práce zodpovídá. Seznámením s danou problematikou rozdílnosti kultur a adopce se zabývá rešeršní část, která pojednává jak o historických, tak i současných rozdílech kultur, dále o komunikaci v těchto kulturách, a následně o samotné adopci a legislativním postupu s ní souvisejícím. Ve vlastní práci jsou zpracovány 2 dialogy, jež probíhaly formou řízeného rozhovoru. První se týká adopce českého dítěte v ČR. Druhý oproti tomu pojednává o adopci černošského dítěte do české rodiny. Poznatky z dialogů jsou pak shrnuty v diskusi. V závěru lze nalézt zhodnocení práce a taktéž odpovědi na otázky, jež byly v rámci práce formulovány.

3 Rešeršní část 3.1 Stručná historie migrace Západoevropské země s expandujícími ekonomikami zaznamenaly v desetiletích po 2. světové válce velkou migraci ze svých bývalých kolonií, přičemž prvotní motivací pro nově příchozí byla nabídka zaměstnání. Většina neevropských cizinců se ovšem později nechtěla vrátit do svých mateřských zemí. V důsledku spojování rodin, tedy přílivu příbuzných těchto imigrantů, narůstal počet cizinců z Třetího světa. Situace v České republice nebyla do roku 1989 nijak výrazná. Díky poměrné uzavřenosti tehdejšího komunistického režimu byl počet emigrantů nízký. Pádem Železné opony však došlo k uvolnění možnosti migrace a jejich počet začal strmě narůstat. Soužitím imigrantů s etnicko-kulturně velmi odlišnou českou společností vznikaly problémy, zejména u studentů a pracovníků původem z rozvojových zemí „černé Afriky“, z arabských zemí, z Vietnamu apod. Nově se tvořící česká skinheadská subkultura si od poloviny 80. let hledala rasové nepřátele, které mimo Romů nacházela právě mezi výše uvedenými komunitami. V předlistopadové periodě až do poloviny roku 1990 zastávala rasistické a nenávistné pohnutky vůči „nebílým“ cizincům i část osob z punkové subkultury. Tyto 2 skupiny zastávaly názor, že s narůstajícím počtem imigrantů v ČR automaticky dochází ke zvýšení kriminality a nezaměstnanosti, naopak nedochází a ani v budoucnu nedojde k žádnému obohacování společnosti z jejich strany, pouze zde vznikne „multietnický guláš“. Dále tvrdily, že se imigranti dopouštějí daňových podvodů, šíří zde svou kulturu a náboženství, což má za následek pokles české životní úrovně. Český stát se dle jejich mínění stává zemí bez identity, bez svého národa a jazyka. Z toho vyplývá, že prvotní úlohu hrály národnostní a rasistické předsudky a nenávist [2]. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

3/14


3.2 Současnost migrace Problematika migrace a zvláště imigrantů z Třetího světa je v posledních letech jedním z nejfrekventovanějších témat v politickém diskursu. Zvýšila se nejenom důležitost této problematiky, ale také se významně změnily relativně stabilizované postoje zavedených politických formací. V důsledku současné zvýšené ekonomické atraktivitě ČR a zpřísnění imigračních zákonů v sousedních západních zemích dochází v posledních letech k dalšímu přílivu imigrantů do České republiky. ČR se tak pravděpodobně průběžně mění ze země tranzitní v zemi cílovou. V současnosti bydlí na území ČR přibližně 10 % obyvatel jiné než české národnosti [2]. Migrace v určitém slova smyslu podporuje globalizaci, která se projevuje nejen ve zvyšování počtu migrantů, ale v i možnosti adopce dětí z celého světa a jejich následném začlenění do kultury dané země.

3.3 Multikulturalismus Duální příslušnost k občanskému národu na straně jedné a k různorodým etnickým a kulturním skupinám na straně druhé neuzavírá člověka do těchto dvou samostatných skupin, nýbrž mu dává možnost spojovat členství v různých skupinách. V multikulturalismu je tato dvojí identita vystřídána plurální, jež je utkána z různých sociálních sítí nekřižujících se na území multikulturního národního státu i v myšlenkách a chování jeho občanů. Multikulturalismus skupin dlouhodobě slouží k podpoře rovnosti práv a příležitostí jednotlivců a umožňuje integrovat příslušníky různých skupin do jediného multikulturního občanského národa. Iluzí multikulturalismu není společnost několika národů, ale jedna politická obec mnoha kultur. Multikulturní integrace je proces, v němž se jedinci začlení do většinové kultury a zároveň ji sami obohatí o některé specifické rysy své skupiny. V individuální rovině je cílem multikulturalismu poskytnout každému jednotlivci možnost realizovat vlastní svobodu prostřednictvím vývoje plurální identity, která odpovídá podmínkám současného světa, tj. světa, v němž díky globalizaci dochází k odpoutávání kulturní příslušnosti od určitého teritoria a zároveň k rozvoji mnoha heterogenních světů přítomných na jednom místě a v jedné osobě [1]. Pro správné zachycení proměn povahy, funkce a hranic kulturních skupin v procesech modernizace je třeba odlišit etnickou kategorii, definovanou objektivními kulturními znaky (jako je dialekt, oblečení, zvyky, náboženství, rasa a schopnost sociální reprodukce), od etnického společenství, v němž již určité odlišující kulturní rysy skupiny (jako symbolické výrazy skupinové soudržnosti a odlišnosti od ostatních) existují. Uvědomění si těchto odlišností je důležité pro rodinu jakožto nepostradatelného jádra etnické reprodukce. Např. dítěti plyne právo patřit k takové skupině, s níž je identifikována jeho rodina. Na rozdíl od etnické kategorie je etnické společenství popisováno subjektivním vědomím etnické sounáležitosti a touhou po jejím uznání. Etnická identita staví na subjektivním, symbolickém či emblematickém používání určitých aspektů dané kultury, zahrnuje také představy o odděleném počátku či kontinuitě odlišení se od ostatních a vymezuje kritéria nezbytná pro zahrnutí do skupiny a vyloučení z ní [1]. Obdobně jako na migranty je ve společnosti nahlíženo také na osoby jiné rasy, které se v dané zemi narodily či jsou adoptované. Přestože jsou příslušníky daného státu, již na první pohled jsou zřejmé odlišné rysy. V důsledku toho mohou pocítit nutkání tvořit skupinu s lidmi s podobnými fyzickými i Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr 2016 10:16

psychickými vlastnostmi a s kulturně blízkým vývojem, ačkoli jsou občany např. České republiky, hovoří českým jazykem a jsou obklopeni zdejší kulturou a zvyky.

3.4 Komunikace s druhými Některé z menšin, žijících na území ČR, se chovají jinak než majorita. Odlišnosti jsou nejvíce zřetelné při nedorozuměních či neporozumění si navzájem, jelikož komunikační styl českých občanů a cizinců se mnohdy liší. Reakce lidí se liší v důsledku odlišné minulosti, oblasti, kultuře, etnickému původu a také jiných očekávání, přání a zkušeností. Bariéry porozumění lze rozlišit takto [3]: ●

●

●

●

Hodnoty. Hodnoty se člověk učí již v dětství. Představují názory rodičů, prarodičů a celé společnosti, ve které člověk žije. Tyto názory jsou jedincem ceněny a ukazují, co je a není správné či důležité, co je pravda, jaká je naše společnost, kultura a tradice. Člověk je obeznámen i se sankcemi, které následují, když tyto hodnoty nejsou dodrženy. Konflikty v komunikaci pak vznikají na základě rozdílového hodnotového vzorce chování. Vnímání. Způsob, jakým vnímá člověk druhé a jakým druzí vnímají jeho, upozorňuje na potřebu vidět jednu situaci z různých úhlů pohledů. Vnímání ovlivňuje zkušenosti a hodnotový vzorec chování, a tak je člověkem spatřováno jako jediné správné chování. Předpojatost. Předpojatost vyplývá z hodnotových vzorců chování, tradic, zkušeností, informací a sociální percepce. Člověk obvykle posuzuje druhého podle toho, jaké zkušenosti nebo informace má o podobném jedinci. Na základě toho vyvozuje závěry, ve které věří nebo je očekává. Mnohé předsudky sdílí široký okruh lidí, aniž by si uvědomovali, že jde o generalizované informace. Generalizace, neboli zobecnění, začíná lidem vadit ve chvíli, kdy je osoba hodnocena na základě barvy kůže, oblečení, momentálního chování apod., tudíž je prostřednictvím předsudků odsouzena nebo pokládán za méněcennou. Komunikační styl. Lidé nevnímají pouze slova, ale také neverbální komunikaci, tón hlasu, tempo řeči a celkovou vyzařující energii komunikace. Styl komunikace je rozvíjen a podpořen kulturními zvyklostmi a tradicemi různých skupin obyvatel.

3.5 Adaptace Jedince, kteří se rozhodnou natrvalo se usadit v konkrétní zemi (týká se i adoptovaných dětí z ciziny), čeká velmi složitý proces adaptace. Přizpůsobení se novým podmínkám zmůže mít mnoho rozdílných podob a je podmíněno různými faktory. Mezi takovéto faktory patří například fyzická a kulturní blízkost menšiny a majority a také vzdálenost původní a nové země pobytu. Výsledkem celého procesu adaptace je široké spektrum alternativních scénářů. Je tedy obtížné stručně charakterizovat zkušenosti s adaptací. Na základě toho se odvíjejí rozličné teorie, koncepty, přístupy a terminologie. V literatuře jsou popsány následující 3 modely začlenění se do společnosti [3]: 1. Model asimilace. Model asimilace byl koncipován v rámci asimilační teorie, kterou představili ve 20. a 30. letech 20. století reprezentanti tzv. chicagské školy. Vysvětluje proces adaptace v novém http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

5/14


prostředí jako přirozený proces vývoje, končící po čase splynutím s majoritní společností. 2. Model tavícího kotle. Model podobný modelu asimilace, který menšině přiznává malou národotvornou roli. 3. Model salátové mísy. Tento model vyjadřuje spíše soužití vedle sebe než míšení etnických skupin jak mezi sebou, tak s majoritou) Proces končí strukturální integrací, která v sobě nese rovnoprávnost cizinců s majoritou, včetně možnosti uchovat si do jisté míry specifické rysy chování daného etnika.

3.6 Historie pěstounské péče Vývojem problematiky adopce se mnoho autorů nezabývá, lze však zmínit např. Gabriela, který uvádí, že první instituce, které se začaly zabývat, pečovat a částečně vychovávat osiřelé a opuštěné děti, byly zřizovány v 18. století za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. V roce 1883 takovýchto ústavů soukromých či veřejných bylo v Čechách již 21. Co se týká pěstounské péče, tak tu umožňoval vládní dekret z 18. 9. 1788. Relativně přesně byly sepsány zásady pro pěstouny, kterými se stávaly často osoby doporučované knězem. V té době se pěstouny z větší části stávaly ženy z chudších poměrů, pro než byla peněžní odměna několika zlatých placena nalezincem (ústavem) lákavá. Po 6. roce života dítěte si mohli pěstouni dítě ponechat nebo 8 dní před dovršením 6. roku vrátit. Roku 1901 vyšel zákon o ústavní péči o mládež, a tak byly postupně zřizovány státní dětské domovy. Do doby předání sirotka domovu bylo o něj postaráno obcemi. Základní údaje o dítěti byly hlášeny poručnickému soudu. Očekávalo se, že dítě u pěstounů zůstane do 15 let, tedy do doby než se bude moci živit samo. Výživné na dítě do 7 let platil stát a následně do 15 let obec. Pokud dítě nemělo po 15. roce obživu například v učení, nemělo pěstouny nebo nenašlo žádnou práci, bylo opět odebráno do obecného chudobince. Do roku 1914 dle občanského zákoníku rakouského mohl být osvojitelem pouze muž od 50 let věku. V roce 1914 novela zákona umožnila osvojovat děti i ženám od 40 let. Pokud osvojoval dítě pouze jeden z dvojice, musel mít souhlas i druhého, přičemž právo veta měl vždy muž. Minimální věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem byl v Čechách 18 let. Zákonem č. 56/1928 Sb. přetrvával přístup dominantního názoru muže. V tomto období byla umožňována i péče pěstounská v několika variantách. Byly zde též vytvářeny aktivity Podpůrného fondu legionářského, který vybudoval Dům dětství pro sirotky legionářů v Horním Krnsku v Mladé Boleslavi. Zde byl kladen důraz na pedagogickou výchovu, tvořivou práci a družný život mezi dětmi. Dle Gabriela lze za další důležitý mezník ve historii adopce považovat rok 1949, kdy vznikl na podkladě Ústavy zákon o právu rodinném č. 265/49. Tento zákon přinesl rovnoprávnost muže a ženy, manželského a nemanželského dítěte, avšak v roce 1950 byla zrušena pěstounská péče, s výjimkou příbuzenské. Byla tedy možná jen na základě soukromé dohody mezi rodiči a pěstouny, bez účasti soudu. Ostatní formy byly rázně ukončeny. Změnu předpisů o osvojení přinesla až novela zákona č. 15/1958, která zavedla i dosud platné dva druhy osvojení, tj. ●

●

osvojení prosté – bývá označováno také jako osvojení I. stupně či zrušitelné. Toto osvojení může soud v budoucnu ze závažných důvodů na základě návrhu osvojitele nebo osvojence zrušit. Od roku 2006 dochází i při prostém osvojení k uvedení osvojitelů v rodném listě dítěte jako jeho rodičů, osvojení nezrušitelné – nazývané osvojením II. stupně. Již z názvu je patrné, po pravomocném rozhodnutí soudu nelze osvojení zrušit. Nabytá rodičovská práva a povinnosti osvojitelů k dítěti jsou trvalá, stejně jako práva a povinnosti dítěte vůči osvojitelům [7].

Bližší informace o současném stavu adopce a jejím průběhu podává následující kapitola, tj. Legislativní postup adopce v ČR. Co se týče adopce dětí z ciziny, řídí se dle Haagské úmluvy, jež vstoupila v České republice v platnost Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


dne 1. 6.2000. Společně se zákonem č. 359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí vytváří podmínky pro osvojení dětí z ciziny do ČR a naopak. Mezi platné zásady patří přednostní osvojení v zemi původu dítěte. Do ciziny lze dítě osvojit v případě, že se doma nenajdou vhodní osvojitelé. Celý proces musí probíhat neziskově, bez zásahu komerční agentury. V každé signatářské zemi existuje jeden ústřední státní orgán zodpovědný za průběh osvojení do ciziny. U nás je to Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí v Brně [7]. Popsané případy adopce dětí ze zemí, které nejsou členy Haagské úmluvy, jsou postádány.

3.7 Legislativní postup adopce v ČR Adopce (neboli osvojení) patří mezi formy náhradní rodinné péče pro děti, které nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině. Podmínky adopce jsou upraveny zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zprostředkování osvojení zajišťují krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zprostředkováním osvojení se rozumí vyhledat pro děti vedené v evidenci krajských úřadů nebo Ministerstva práce a sociálních věcí vhodné žadatele mezi osobami zařazenými do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení a zprostředkování kontaktu mezi určitým dítětem a žadateli [6]. Žádost o zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení (dále též jen „evidence žadatelů“) si podávají uchazeči sami u obecního úřadu obce s rozšířenou působností v místě trvalého (případně hlášeného) pobytu žadatelů [6]. K žádosti o zařazení do evidence žadatelů se přikládá [4]: ●

●

doklad o státním občanství nebo o povolení k trvalému pobytu na území ČR nebo o povolení k pobytu na území ČR po dobu nejméně 365 dnů; opis z evidence Rejstříku trestů vyžádaný obecním úřadem obce s rozšířenou působností, který obsahuje i zahlazená odsouzení;

●

zprávu o zdravotním stavu předloženou žadatelem;

●

údaje o ekonomických a sociálních poměrech;

●

písemný souhlas s tím, že orgán sociálně-právní ochrany zprostředkující osvojení je oprávněn zjišťovat další údaje potřebné pro zprostředkování, zejména o tom, zda způsobem života bude žadatel zajišťovat pro dítě vhodné výchovné prostředí nebo, že je tento orgán oprávněn kdykoliv zjistit, zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností uvedených ve spisové dokumentaci;

●

písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny;

●

další náležitosti dle pokynů úředníka.

O zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení rozhoduje krajský úřad a žadatelé obdrží písemné rozhodnutí. Zprostředkování osvojení se neprovádí v případě, že biologičtí rodiče dali souhlas k osvojení dítěte http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

7/14


předem ve vztahu k určitým osvojitelům, nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. V tomto případě se návrh na osvojení dítěte podává přímo soudu [6]. Pokud jsou žadatelé, jež jsou zařazení do evidence, vytipováni k určitému dítěti jako vhodní osvojitelé, obdrží písemné oznámení a mají právo se do 30ti dnů s dítětem seznámit a podat návrh na svěření dítěte do péče budoucího osvojitele. Pokud tak učiní, je jim dítě svěřeno do péče rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany. Pokud této možnosti ve stanoveném termínu nevyužijí, jsou kontaktováni jiní žadatelé. O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele a před jeho rozhodnutím musí být dítě nejméně 3 měsíce v péči budoucího osvojitele, který o dítě pečuje zcela na své náklady (tzv. předadopční péče) [4]. V případě adopce dítěte z ciziny, resp. ze zemí, které přijaly Haagskou úmluvu o právech dítěte, jejíž je Česká republika rovněž signatářem, jak již bylo zmíněno, je třeba tuto skutečnost v žádosti o zařazení do evidence osvojitelů hned uvést. Žádost se podává na sociálním odboru úřadu obce s rozšířenou působností v místě trvalého bydliště. Odborné posouzení žádosti provede příslušný krajský úřad, který však po vydání rozhodnutí o zařazení osvojitele do evidence, postoupí žádost ke zprostředkování osvojení dítěte z ciziny Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí, který sídlí v Brně. Každá země má jiná pravidla pro uskutečňování mezinárodní adopce a tudíž je nutné se informovat na Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí [5]. Proces adopce je podle této úmluvy a nařízení českých úřadů velmi složitý a mnohé rodiny si proto raději adoptují děti spíše ze zemí, kde Haagská úmluva neplatí. To jsou například africké státy. Vyřídí si osvojení dítěte přímo v cizině s místními úřady, čímž se celý proces zkrátí.

4 Vlastní práce V metodické části práce již bylo zmíněno, že praktický výzkum probíhal formou řízeného rozhovoru s adoptovanými dětmi a jejich rodinami. Většina otázek byla pro obě skupiny respondentů téměř identická. Některé otázky však musely být přizpůsobeny, a to zejména při dotazování v rodině s černošským dítětem. Okruhy otázek byly formulovány následovně: ●

Co Vás přivedlo k myšlence adoptovat dítě?

●

Jaký byl postup při adopci?

●

●

Jaký byl proces adaptace dítěte do rodiny? Jak na danou situaci nahlíží jednotliví členové domácnosti (rodiče, adoptované dítě, sourozenci)? Jaká byla reakce okolí na nový přírůstek do rodiny?

Shrnutím a porováním odpovědí se pro přehlednost zabývá kapitola nazvaná „Diskuze“, jež následuje po rozhovorech.

4.1 Skupina respondentů č. 1 – rodina s adoptovaným



českým dítětem Situace v rodině před adopcí Rodina žije v bytě v malém městě v Královéhradeckém kraji, které má okolo 12 tisíc obyvatel. Otec je úředník, matka zdravotní sestra. Mají již své 2 dcery. Adoptovali chlapce (Jiřího) ve věku 4,5 roku. Nyní je z něj dospělý muž. Výpověď rodičů Rozhovor bylo možné uskutečnit pouze s jedním z rodičů, a to s matkou – paní Olgou. Níže jsou uvedeny kladené otázky včetně získaných odpovědí: ●

Co Vás přivedlo k myšlence adoptovat dítě?

Paní Olga vypověděla, že z počátku o adopci vůbec neuvažovali, jelikož měli své vlastní dvě dcery. První myšlenka adoptovat dítě se zrodila díky televiznímu dokumentu o sirotcích z dětského domova, kterých jim přišlo líto. Začali tedy na dané téma často hovořit. Nakonec se rozhodli, že když už vychovávají dvě děti, tak třetí zvládnou také a jednoho z těch sirotků z dětského domova „vysvobodí“. ●

Jaký byl postup při adopci?

Po rozhodnutí adoptovat dítě z dětského domova museli podniknout následující kroky. Rodiče se vydali na úřad (v té době na sociální výbor), kde zjišťovali podmínky adopce a kde se seznámili s požadavky, které musejí jako žadatelé o adopci splňovat. Jelikož všechny podmínky splňovali, podali si žádost o adopci a vyplnili formulář. Na základě rozhodnutí soudu jim byla žádost o adopci schválena. Sociální pracovnice jim navrhla adoptovat chlapce, který pobyt v dětském domově velmi špatně snáší. O chlapce se původně starali jeho prarodiče, ale protože byli velmi staří a často nemocní, museli ho dát do dětského domova. Po souhlasu rodičů domluvila sociální pracovnice víkendový pobyt chlapce u jeho prarodičů, kam ho jeho noví rodiče přijeli navštívit. Když k setkání došlo, dědeček chlapci vysvětlil, že je to jeho tatínek a maminka. Chlapec se okamžitě vrhnul otci kolem krku a odmítal se ho pustit. Ještě ten den, zcela neplánovaně, odjel s jeho novými rodiči domů. ●

Připravovali jste své okolí na nový přírůstek do rodiny?

Ano. Před celým procesem adopce to rodiče sdělili své nejbližší rodině. Svým dětem, které byli ještě malé (3 a 5 let) řekli, že budou mít nového brášku. ●

Jak okolí dítě přijalo?

Paní Olga uvedla, že reakce okolí byli odlišné. Jejich děti přijaly Jirku velmi dobře. Bohužel část rodiny však s jejich rozhodnutím adoptovat dítě nesouhlasila a označila to za „hloupý nápad“. Argumentovali tím, že neví, koho si vzali domů, co je zač. Trvalo jim velmi dlouho, než chlapce do rodiny přijali. Naopak lidé z širšího okolí to vzali normálně, někteří je za to dokonce obdivovali. ●

Jak probíhala adaptace dítěte během prvních dní v novém domově?

Adaptace probíhala dobře. Jirka si rychle v nové rodině zvykl. Zpočátku však spal v ložnici rodičů, http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

9/14


místo ve své posteli v pokoji společně s děvčaty. ●

Vnímáte u Jirky rozdíly v chování oproti Vašim biologickým dětem?

Ano. Jirka vyžadoval stálou pozornost. Když se mu zdálo, že jí nemá dostatek, zlobil se a dělal scény. Dlouho mu také trvalo, než začal pořádně mluvit. Rodiče s ním chodili na logopedii a každý den doma řeč trénovali. Jeho matka si je jistá tím, že všechny tyto problémy měly spojitost s traumatem z dětství. ●

Jaký přístup jste zvolili ve výchově Jirky? Stejný jako u svých dětí?

Ano, rodiče se snažili vychovávat všechny své děti stejně. Jirkova matka však dodává, že nejvíce péče však potřeboval Jirka, jak je uvedeno u předchozí otázky. ●

Kdy jste poprvé řekli Jirkovi, že je adoptovaný? Jak jste mu to vysvětlili a jak to přijal?

Rodiče s Jirkou o tom mluvili od malička. Bylo mu asi 5 let, když se mu poprvé snažili vysvětlit, že je adoptovaný. Nejprve jsme mu to vysvětlili tak, že každý z rodiny se narodil jinde. Nakonec to pak vždy shrnuli, že nezáleží na tom, kde se kdo narodil, ale že důležité je to, že jsou všichni jedna rodina. Možná právě proto, že s ním rodiče mluvili otevřeně od dětství, tak to přijal velmi dobře. Na své biologické rodiče se téměř neptal. Začal se o ně zajímat až v dospělosti. ●

Co pro Vás adopce znamenala? V čem vidíte její největší přínos, případně vidíte nějaké stinné stránky?

Pro rodiče byl nejdůležitější pocit, že udělali dobrý skutek a že tím pomohli někomu, kdo to skutečně potřeboval. V současné doby si prý paní Olga uvědomuje, že nejvíce pozornosti bylo věnováno Jirkovi a na dcery už tolik pozornosti nezbylo. ●

Domníváte se, že je Vaše adoptované dítě vnímáno společností odlišně než Vaše vlastní děti?

Ne, v současné době určitě ne. Výpověď adoptovaného dítěte ●

Pamatujete si, jak Vám rodiče vysvětlili, že jste adoptovaný?

Jirka uvedl, že přesné vysvětlení si nepamatuje, ale že to ví od dětství. ●

Znáte své biologické rodiče? Chtěl byste je poznat? Proč?

Své biologické rodiče Jirka nezná. Dříve o nich nechtěl ani slyšet. Postupem času však změnil názor a chtěl něco zjistit o své biologické matce. Začalo ho zajímat, proč ho opustila, co jí k tomu vedlo. Rozhodl se tedy, že se jí pokusí najít. Jediné, co o své matce ví, je její jméno. Vydal se na matriku ve svém rodném městě a doufal, že tam budou uvedeny informace, které by ho k ní mohli dovést. Jak Jirka vypověděl, byla to jen ztráta času. Žádné podstatné informace nezjistil. Zaměstnanci matriky ho odkázali na matriku v Praze, že tam by možná něco mohl najít. Už je to více jak rok a půl, co na pražskou matriku poslal žádost o zaslání potřebných informací, a stále nepřišla žádná odpověď. ●

Pociťoval jste rozdíly ve Vaší výchově a výchově Vašich sester?

Jirka žádné rozdíly ve výchově nepociťoval. Výpověď sourozence Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Rozhovor byl veden se starší sestrou adoptovaného dítěte – s Janou. ●

Jak jste Jirku přijala? Berete ho jako Vašeho bratra?

Jana i její sestra Jirku přijaly za svého bratra a považují ho za součást své rodiny. ●

Jak se podle Vašeho názoru změnila situace v rodině po příchodu Jirky?

Jirka byl problémové dítě. Potřeboval být neustále středem pozornosti. Jana vypověděla, že ji mrzelo, že se rodiče také více nevěnovali jí. Často zlobil, dělal hysterické scény a Jana se za něj styděla. Vzpomněla na jednu historku z dětství, kdy šla celá rodina na pouť. Rodiče všem dětem zaplatili jednu jízdu na kolotoči. Když jízda skončila, Jirka odmítal vystoupit a vyžadovat další. Rodiče mu tedy zaplatili ještě jedno kolo, ale situace se pak znovu opakovala. Jirka ztropil šílenou scénu – začal plakat, křičet, válet se na zemi v bílých kraťasech.

4.2 Skupina respondentů č. 2. – rodina s adoptovaným černošským dítětem Situace v rodině Rodina žije v rodinném domě v Praze - Radotíně. Otec pracuje jako rozhodčí badmintonu (na vrcholové úrovni), matka je účetní, momentálně je zaměstnána na zkrácený úvazek. Mají již své 3 děti, a to 24 roční dceru Annu, 20 ročního syna Ondřeje a 5 ročního syna Petra. Před rokem adoptovali z Afriky dívku Janu ve věku 4 měsíců. Výpověď rodičů Rozhovor byl uskutečněn s oběma rodiči, s matkou Světlanou a otcem Mojmírem. Přestože se mohou zdát některé otázky choulostivé, odpovídali zcela otevřeně a bez zábran. Níže jsou uvedeny kladené otázky včetně získaných odpovědí: ●

Co Vás přivedlo k myšlence adoptovat dítě z Afriky?

Rodina uvažovala o adopci malého dítěte ještě v době, kdy byla čtyřčlenná. Snažili se o vlastní dítě několik let, avšak dlouho bez výsledku. Poté, co se malý Petr narodil, myšlenka adopce je neopustila. Byli však rozhodnuti pro batole. Vzhledem k zdlouhavému přístupu českých úřadů kompetentních pro adopci, se rozhodli adoptovat dítě z ciziny, kdy celý proces probíhá mnohem rychleji. ČR nemá mezistátní dohody týkající se adopcí dětí, tudíž si zájemci musí zařídit vše sami. Nejdříve zjišťovali potřebné informace, poté psali dotazy a žádosti do různých zemí. Nejdříve na jejich žádost reagovalo Kongo, splňovali všechny tamní požadavky. Jelikož se v části země válčí a sirotci nemají velkou šanci na přežití, bez váhání zvolili Afriku. ●

Jak probíhal proces adopce (instituce, poplatky, požadavky na rodinu, seznámení s dítětem apod.)?

Světlana s Mojmírem nejdříve podali na úřady v Kongu žádost o adopci, poté museli vyplnit složitý formulář a splnit požadavky na adopci (např. o adopci si může žádat pouze manželský pár nikoliv jednotlivec, doložit výši příjmů, atd.). Po 3 měsících jim byla nabídnuta k adopci holčička, která jako http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

11/14


nalezené novorozeně byla umístěna v sirotčinci. Bylo nezbytné, aby se jako zájemci přijeli do Konga s dívenkou „seznámit“. Na základě jejich rozhodnutí adoptovat toto novorozeně se rozběhl proces, který se po 4 měsících zakončil kladným rozhodnutím soudu v Kongu. Náklady na adopci byly značné (přesnou výši nechtěli manželé uvádět). Celková částka zahrnovala soudní poplatky, právníka, chůvu pro Janu (Jana byla nemocná a bylo nezbytné dostat ji ze sirotčince), zdravotní péči (tj. veškeré prohlídky, očkování atp., jelikož v případě, že dítě není zcela zdravé, soud adopci zamítne), jídlo, oblečení, letenky, víza, soudní překlady, poplatky úřadům atd. ●

Jak probíhal proces přidělení občanství, RČ, přejmenování apod.?

V ČR bylo Janě na základě soudního rozhodnutí z Konga uděleno české občanství (matrikou v Praze). Poté následoval souhlas Ministerstva zahraničí ČR, Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, ambasády Konžské republiky v Praze i české ambasády v Kongu. Následně Ministerstvo vnitra ČR přidělilo Janě rodné číslo. Na základě toho bylo možné vystavit rodný list a pas a přivést Janu do ČR. Vzhledem k tomu, že Jana byla nalezenec, tak jméno neměla. Jméno ji vybrali adoptivní rodiče hned na začátku adopce. A s tímto jménem (+ jejich příjmením) je uváděna také v soudním rozhodnutí. ●

Jakým způsobem Vám bylo dítě předáno?

Dítě si rodiče převzali v Paříži od soudně přiděleného opatrovníka. ●

Připravovali jste své okolí na nový přírůstek do rodiny, příp. jak?

Rodiče hovořili o adopci černošské dívenky s vlastními dětmi od okamžiku, kdy o ni požádali. S okolím a prarodiči pak od okamžiku, kdy začal samotný proces adopce. ●

Jak okolí dítě přijalo? Setkali jste se negativní reakcí?

Světlana vypověděla, že okolí přijalo dceru velmi vstřícně, s žádnou negativní reakcí se dosud nesetkali. ●

Jak probíhala adaptace doma v prvních dnech po příjezdu do ČR?

Vzhledem k věku dívenky (4 měsíce) rodiče neshledávali rozdíl v přizpůsobení se rodiny novému přírůstku oproti zkušenostem s nejmladším synem. Adaptace v novém domově probíhala v podstatě stejně, jako když se přiveze dítě rovnou z porodnice. ●

Vnímáte u tohoto dítěte rozdíly v chování oproti Vašim biologickým dětem?

Oba rodiče se shodli, že kromě velké chuti k jídlu a větší šikovnosti, která je zřejmě způsobena rychlejším mentálním vývojem (dříve začala mluvit, je pozornější apod.), žádné rozdíly v chování nevnímají. ●

Jaký přístup jste zvolili ve výchově černošského dítěte – stejný jako u svých dětí?

Světlana i Mojmír zastávají stejný přístup ve výchově jako u vlastních dětí. Nevidí důvod, proč by to tak být nemělo. ●

Co pro vás znamená adopce dítěte z tak odlišné kultury, v čem vidíte největší přínos, změnilo to Váš pohled na naši kulturu?

Přínos rodina vidí v pomoci nezaopatřeným dětem, které mají bez adopce velmi špatné vyhlídky do budoucna (nedostatek jídla, zdravotní péče, rodinného zázemí atd.). Konkrétně pro rodiče to znamená, Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


že kromě dalšího dítěte navíc mají i dobrý pocit z této pomoci. Pohled na naši kulturu se u nich nezměnil. ●

Domníváte se, že Vaše adoptované dítě je vnímáno společností odlišně než Vaše vlastní dítě?

Rodiče odpověděli, že zatím ano, jelikož je na dívenku díky odlišným rysům upřena větší pozornost – v dobrém slova smyslu. Na první pohled je zřejmé, že dívenka není jejich biologickým dítětem. ●

Jaké je chování k černošskému dítěti ze strany lidí starší generace, která není zcela ztotožněná se současnou etnickou globalizací?

Doposud se nesetkali s negativní reakcí, naopak mají zatím překvapivě pouze kladné zkušenosti. ●

Jak Vaši přátelé a rodina vnímali tuto změnu tehdy a jak ji vnímají teď?

U přátel se setkávali a stále setkávají převážně s obdivnou reakcí, blízká rodina to vzala jako u dalšího vlastního dítěte, Jana se tedy začlenila bez jakýchkoli problémů. Výpověď adoptovaného dítěte Vzhledem k nízkému věku Janičky nebylo možné rozhovor provést, avšak z jejího naprosto přirozeného chování lze usuzovat, že je spokojená a v žádném ohledu nestrádá. Výpověď sourozence Rozhovor byl veden se starší sestrou adoptované dívenky – s Annou. ●

Jak jste Janu přijali? Berete ji jakou svou vlastní sestru?

Anna se svými sourozenci Janičku přijali vřele a s láskou, považují ji za součást své rodiny a rozdíl v barvě pleti nepovažují za důležitý. ●

Jak se podle Vašeho názoru změnila situace v rodině po příchodu Jany?

Největší radost měl asi nejmladší Petr, jelikož se staršími sourozenci již neměl možnost si hrát. Oba studují na vysoké škole, doma se téměř nezdržují. Také z tohoto důvodu pro ně tato situace neznamenala zásadní změnu v jejich osobním životě. Matka ze zdravotních důvodů pracovala na zkrácený úvazek, nyní dochází do zaměstnání 1x týdně, v této době má na starosti děti otec. Také on kromě radosti z dítěte a pomoci mu žádný zásadní zlom nezaznamenal.

5 Diskuse Z uskutečněných rozhovorů bylo zjištěno, že obě rodiny se rozhodly pro adopci malého dítěte především proto, že chtěly pomoci sirotkovi a poskytnout mu rodinné zázemí, jehož by se mu jinak nedostalo. Co se týče postupu adopce, z rozhovoru vyplynulo, že dříve bylo v ČR možné dítě adoptovat rychleji, http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

08. 06. 2016 16:18

13/14


bez dlouhého čekání a bez větších problémů (samozřejmě po splnění všech náležitostí). V současnosti se však jedná o zdlouhavý proces. Z tohoto důvodu se někteří žadatelé rozhodnou využít možnosti adoptovat dítě například z Afriky, kde po splnění podmínek je dítě předáno adoptivní rodině v relativně krátké době. Proces adaptace je velmi individuální. Z výpovědi našich respondentů je zřejmé, že při adaptaci dítěte nezáleží na jeho původu, mnohem důležitějším faktorem je věk dítěte. Čím je dítě mladší, tím lépe se do rodiny začlení. V případě, že je blízké okolí rodiny předem připravováno na příchod nového člena, je velká pravděpodobnost, že bude dítě dobře a vlídně přijato. Důležitou roli hrají také vztahy v rodině. V obou námi zkoumaných případech bylo dítě dobře akceptováno sourozenci. Avšak v případě Jirky vyvstal problém ze strany prarodičů, kteří se báli přijmout dítě s neznámými kořeny. Naproti tomu se obě skupiny respondentů shodly na tom, že jejich širší okolí reagovalo na tuto skutečnost pozitivně, leckdy až s obdivem. Neméně důležitý je také pohled samotného adoptovaného dítěte. Záleží především na rodičích, kdy a jakým způsobem mu sdělí, že oni nejsou jeho biologičtí rodiče. Přestože je Jana ještě malá, brzy začne vnímat, že se od ostatních členů rodiny odlišuje a bude se zajímat o svůj původ. Rodiče tak budou nuceni, aniž by možná chtěli, vysvětlit své dceři již v útlém věku, že je adoptovaná. Ani druhá námi zkoumaná rodina neodkládala rozhovor o Jiřího původu. Na tomto příkladu je možno vidět, že čím dříve se dítěti sdělí pravda, tím lépe se s touto skutečností vyrovná.

6 Závěr Adaptovat se do nového prostředí není jednoduché, obzvláště pokud vizuální vzhled člověka napovídá, že pochází z jiné rasy. Pro černošské děti, které adoptují české rodiny, však není příliš těžké přizpůsobit se jiným podmínkám, a to nejen klimatickým, ale také spojeným s odlišným životním stylem. Patrné je to zejména u malých dětí, které mají schopnost rychle se adaptovat. Ale i zde je určitá pravděpodobnost, že jiná genetická výbava by mohla hrát významnou roli v jeho budoucích činech. Velkou roli při adaptaci dítěte v nové rodině hraje i způsob, jakým je přijato novými sourozenci, dalšími členy rodiny i širokým okolím. Schopnost a ochota přijmout nového člena rodiny je velmi individuální. Ve většině případů zřejmě není problém s přijetím adoptovaného sourozence, a to hlavně u malých dětí. Problém však může nastat u ostatních příslušníků rodiny např. u prarodičů. Ti jsou většinou k „cizímu“ dítěti nedůvěřiví. Způsob přijetí se u černošského dítěte a českého dítěte nijak zvlášť neliší. Velmi se však liší legislativní průběh adopce. Zatímco adopce českých dětí je velmi zdlouhavý proces, adoptovat černošské dítě lze za relativně krátkou dobu, avšak za předpokladu, že si zájemci vyřídí veškeré náležitosti sami, bez pomoci Českého státu. I přesto, že je zde mnoho faktorů, které ovlivňují adopci a samotnou asimilaci do prostředí, je zřejmé, že čím dříve je dítě adoptováno, tím více a snadněji se může začlenit do dané rodiny a skupiny lidí.



7 Seznam zdrojů Knižní zdroje [1] BARŠA, P. – STRMISKA, M. Národní stát a etnický konflikt. 1. vydání. Brno: CDK, 1999. 329 s. ISBN 80-85959-52-6. [2] MAREŠ, M. a kol. Etnické menšiny a česká politika. Brno: CDK, 2004. 139 s. ISBN 80-7325-050-0. [3] ŠIŠKOVÁ, T. a kol. Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. 1. vydání. Praha: Portál s.r.o., 2001. 200 s. ISBN 80-7178-648-9. Internetové zdroje [4] TOMKOVÁ, J. Adopce (osvojení). [online]. [cit. 10. 11. 2010] Dostupné z WWW: < http://www.fod.cz/stranky/adopce/nrp/osvojeni.htm>. [5] DITTMANNOVÁ, N. Diskuze / Rady odborníků [online]. 2010 [cit. 2010-11-10]. Adopce.com - projekt náhradní rodinné péče. Dostupné z WWW: . [6] §20, odst.1, zákona o sociálně-právní ochraně dětí. [7] GABRIEL,Z. - NOVÁK,T. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. První vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2008. 144 s. ISBN 978-80-247-1788-3.

From: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/ - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=proces_adaptace_cernosskych_deti_v_cr Last update: 06. 06. 2016 10:16

http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 08. 06. 2016 16:18

14 Srovnání adopce dítěte z ČR a z Afriky

Recommend Documents