1 Zdroj:

Vánoční fakta ..................................................................................................................... 3 Co jsou to vlastně Vánoce? ...................................................................................................... 3 Vánoce po staročesku .............................................................................................................. 3 Štědrý večer ............................................................................................................................. 5 Vánoční vzpomínání ........................................................................................................... 8 Přišel k nám zas, ten sváteční čas ............................................................................................ 8 Vánoční rozjímání ............................................................................................................. 14 Smutný vánoční stromeček.................................................................................................... 14 O Ježíškovi .............................................................................................................................. 14 Vánoční příběh ....................................................................................................................... 16 Světlo mého života................................................................................................................. 17 Mějte se s dětmi fajn celý rok ........................................................................................... 20

1 Zdroj: www.vasedeti.cz

Milé čtenářky i čtenáři, přejme vám šťastné a veselé Vánoce! Užijte si vánoční svátky ve zdraví, klidu a pohodě, ve společnosti těch, s kterými je vám dobře redakce VašeDěti.cz

Je tu zlatá neděle, Vánoce už na dveře neklepou, ale rovnou nakukují škvírkou ve dveřích. Odložte na chvíli vařečky, prachovky a další předvánoční propriety, uvařte si kafíčko, svařáček nebo dobrý čaj, natáhněte nožky a začtěte se do našich nejlepších vánočních příspěvků. K ruce si nezapomeňte připravit i balíček kapesníčku, dost pravděpodobně se vám budou hodit, ať už budete utírat slzy dojetí nebo smíchu.


 Co jsou vánoční svátky neboli Vánoce? Předně je třeba říct, že jsou to svátky svým původem výlučně křesťanské, čili slaví je křesťané. To znamená, že původ Vánoc je třeba hledat v křesťanské tradici… A z této tradice je také třeba Vánoce vykládat. Křesťané si o Vánocích připomínají historické Ježíšovo narození. Přesný den ani rok narození neznáme, protože pro první křesťany před bezmála dvěma tisíciletími nebylo datum Ježíšova narození v popředí zájmu. Křesťané totiž v prvních dvou stoletích své existence slavili především Velikonoce. Velikonocemi se chápala a také slavila celá Kristova událost neboli celý život a dílo Ježíše Krista až po jeho ukřižování včetně víry v jeho vzkříšení. Teprve ve 3. století vznikl požadavek oslavit zvláštním svátkem také Ježíšovo narození. Protože se v té době už neznal den a rok Ježíšova narození, což v těchto dobách lidských dějin nebylo nic mimořádného, byli křesťané naprosto volní ve volbě nejvhodnějšího data. Za nejvhodnější a vlastnímu smyslu odpovídajícímu považovali časové období v roce, v němž se opět začínají prodlužovat dny. A tak se stal 25. prosinec a též 6. leden datem Ježíšova vstupu do lidských dějin. Vánoce byly původně svátky slunovratu, ale křesťané těmto svátkům dali nový smysl. Nejvlastnější důvod křesťanských Vánoc nespočívá především v oslavě příchodu nového světla v přírodě, jak tomu bylo v době antiky, ale spočívá především v oslavě příchodu nového světla, které nikdy nezhasne. A to je světlo duchovní, které přišlo v historické osobě Ježíše Krista. Křesťanské Vánoce zvěstují lidstvu, že Ježíšovo narození je jedinečnou skutečností, jež se stala v dějinách lidstva před dvěma tisíci lety.

 Už od malička miluji advent, ty chvíle čekání a toužení, kdy po bytě voněla vanilka, hřebíček nebo skořice a kdy se z mrzutých kolemjdoucích sem tam vyklube usmívající se človíček. Musím se ale přiznat, že poslední dobou přestávám chápat a čím dál častěji mne napadají různé otázky – „Kam se všichni tak honí?“ „Proč se znakem krásných Vánoc stává nejdražší dárek?“ nebo „Kam se ztrácejí ti milí a usměvaví lidé?“ Jak tak nad tím přemýšlím, napadlo mne, jaké byly asi Vánoce našich předků? O těch úplně prvních se už asi nedozvíme, avšak nejstarší dochované záznamy mluví o oslavách kolem roku 336. Do 17. století se vánoční oslavy odehrávaly především v kostelích, poté se jesličky a


slavení přesunulo do rodin. V 19. století se k jesličkám přidalo zdobení stromečku. Od minulého století se Vánoce bohužel staly více světskými, což vygradovalo v době komunismu, kdy byla snaha Vánoce jako náboženský svátek zrušit. Nepodařilo se však nahrazení Ježíška dědou Mrázem, ani přesunutí Štědrého dne na Nový rok (jako tomu je v Rusku). V dnešní době se Vánoce staly spíše oslavou jídla, předhánění se v množství a cenách dárků a místo Ježíška se do našich domovů cpe Santa Claus. Jak tedy ty staročeské Vánoce vypadaly? Několik dní před Štědrým dnem hospodyně napekla chléb, v bohatších domácnostech pekly také vánočku s rozinkami a oříšky. Aby se vánočka povedla, hospodyně při jejím pečení měla mít na sobě bílou zástěru a při kynutí vyskakovat vysoko do vzduchu. O Štědrém dnu se již od rána připravovala večeře, a protože naši předkové věřili v magickou moc čísla 9, připravovali devět chodů. Ne všichni sice tento zvyk dodržovali, ale vždy se na stole mělo objevit vše z úrody, aby bylo dostatek i v příštím roce. Jako první chod se podával hrách. Nejdříve ale hospodyně z mísy odebrala po lžíci pro každé z domácích zvířat, jako další chody následovaly polévky pro sílu (čočková, hrachová), houbový kuba, masitý pokrm nebo ryba pro štěstí (ta až v 19. století, dřív byla považována za postní jídlo), zelí na ochranu před zimnicí, knedlík, aby rodina byla stále syta, a trochu muziky (ovocná omáčka). Vánočka a cukroví se servírovali jako sladká tečka nakonec. K pití byl na stole čaj, bílá káva, víno, pivo či pálenka pro dobré trávení. Potom zazvonil zvoneček a do světnice hospodář přinesl stromeček ozdobený cukrovím, oříšky, sušeným ovocem, řetězy a svíčkami. Svíčky společně zapálili a zpívali koledy, tak se dělo každý den, dokud stromeček nebyl odstrojen. Protože se Štědrému dnu přisuzovala magická moc, držela se spousta zvyků, přičemž některé z nich můžeme potkat i dnes v našich domovech. Lití olova Nad plamenem se v kovové lopatce roztavil kousek olova, který se následně vlil do lavoru se studenou vodou. Podle výsledného tvaru se odhadovala podoba či povolání budoucího partnera, případně budoucnost dotyčného. Házení střevícem Svobodné dívky jej házely přes rameno ke dveřím. Pokud špička ukazovala ke dveřím, dívka se v daný rok měla vdát. Třesení bezem Na venkově svobodné dívky třásly bezem a štěkot psa ukazoval tu stranu, kam se měly vdát. Pouštění lodiček Lodičky ze zbytku svíčky a poloviny skořápky ořechu se zapálené pouštěly v lavoru s vodou. Podle toho, kam dopluly, se hádalo, kdo zůstane doma a kdo se vydá do světa, tj. zda se lodička držela u kraje, nebo doplula ke středu umyvadla. V některých krajích byl trochu jiný výklad – komu lodička doplula nejdál, toho čekal dlouhý a šťastný život.


Krájení jablka Po večeři se nožem rozkrojilo jablko napříč a podle tvaru jádřince se hádalo, zda budou dotyční zdraví, nebo je stihnou nemoci. Pokud se objevila hvězda, sešli se za rok všichni ve zdraví, pokud se objevil kříž, někdo z přítomných měl onemocnět. Dělení vánočních oplatků V některých krajích se na konec štědrovečerní večeře dělily oplatky potřené medem (podobné hostiím). Každý ze stolovníků dostal jednu oplatku a poté nastalo společné dělení. Každý podal každému kousek ze své oplatky, symbolizovalo to sounáležitost rodiny, že se každý s každým rozdělí o poslední sousto. Zvyky u Štědrovečerní večeře Chystalo se o jeden talíř víc (pro náhodného hosta, aby byl sudý počet u stolu). Pod talíř (nebo ubrus) se dával penízek nebo šupina z kapra pro štěstí a peníze. Od štědrovečerní večeře nikdo nesměl vstát (proto mělo být vše na stole). Nohy stolu se svazovaly řetězem, aby rodina držela pohromadě. Vrcholem Štědrého dne byla půlnoční mše, lidé se scházeli v kostele, kde byly vedle oltáře postaveny jesličky. Venku byla tma, sníh a zima. Uvnitř kostela, ohřátého dechem věřících, zářily svíce a varhany doprovázely zpěv koled. Lidé věřili, že o půlnoci se v jejich srdcích narodil Kristus, cítili přítomnost lásky malého dítěte a s nadějí hleděli do Nového roku.

 Štědrý den, který připadá na 24. prosince, je posledním dnem přípravy na vánoční svátky. Ve středověku se jednalo o poslední den roku, který začínal právě na slavnost Narození Páně 25. prosince. Se Štědrým dnem je spojeno množství předkřesťanských i křesťanských zvyků a pověr. Smysl Vánoc spočíval především ve vzájemné úctě, lásce a přátelství. Byl dobou, kdy se scházela celá rodina pohromadě u svátečně prostřeného stolu. Ještě než mohli všichni zasednout společně u jednoho stolu, všude se drhlo, všechno se čistilo, uklízelo a urovnávalo. Hospodyně od rána připravovala štědrovečerní pokrmy. Vařila hrách, čočku, bramborovou a rybí polévku, pekla kubu z krup a česneku. Chléb a v bohatších domech i vánočku mívali upečenou již několik dní předem, schovanou v ošatce. Všichni se od rána postili, aby viděli zlaté prasátko. Když měla hospodyně uvařeno, snažila se zabavit děti, zatímco hospodář opatřil stromeček a tajně jej ozdobil. K večeru vybíhaly děti čím dál častěji ven a pozorovali oblohu, zda již nevyšla první hvězdička, která měla ukončit půst. Právě s první hvězdičkou na obloze se symbolicky zapalovala svíčka a celá rodina usedala ke slavnostní večeři. Prostírání stolu se věnovala velká pozornost. Většinou se symbolicky na jeden roh pokládal pecen chleba, aby měla rodina stále co do úst. Na druhý roh slaměnka s trochou všeho, co pole dalo, proto, aby i v následujícím roce byla dobrá úroda. Na třetí roh se pokládaly peníze,


které měly slibovat blahobyt. Na čtvrtý roh se někde pokládala miska na kousky jídla pro dobytek a slepice. Jinde misku dávali pod stůl. Samotný stůl se pak obepínal řetězem nebo provazem, což mělo zaručit ochranu stáda ovcí před vlky, ochranu statku před zloději a také soudržnost celé rodiny po celý další rok. Řetěz nebo provaz potom hospodyně stočila do kruhu a do něj se sypalo slepicím. Slepice, které zobaly mimo kruh, byly tzv. „tulačky“, které zanášely mimo hnízdo. Byl-li počet stolujících lichý, prostírala hospodyně pro jednoho navíc. Podle lidové pověry prý chodila smrt těsně před večeří obhlížet prostřené stoly, kde by byla napočítala lichý počet, tam by se v následujícím roce pro někoho vrátila. Než se zasedlo ke stolu, stoupl si každý bosou nohou na sekeru ležící na zemi, to aby ho v příštím roce nebolely nohy. Před večeří se všichni společně pomodlili a vzpomněli na vše dobré i špatné, co je v uplynulém roce potkalo. Někde přišel na talíř nejprve hrách, který symbolicky spojoval stolovníky v dobrém i zlém, poté se podávala polévka, aby všichni měli sílu, čočka zas měla přinést rodině peníze a nakonec kuba, popř. ryba či jiný masitý pokrm, pro radost a pohodu. Kosti z ryby se dávaly vždy na jeden talíř a po večeři je hospodář odnesl pod jabloň. Počet a rozmanitost chodů byla v každém kraji jiná. Někde se po polévce podávaly křížaly, někde měli místo kuby kapra, jinde třeba jen slanečka. Jediné, co bylo téměř všude společné, byla vánočka, kterou hospodyně přinesla na stůl spolu s cukrovím, když všichni povečeřeli. K tomu se pila káva, čaj, ale i víno, pivo nebo dokonce pálenka. Od stolu se nesměl nikdo zvednout, dokud všichni nedojedli. Lidé věřili, že by se rodina o dalších Vánocích nesešla celá. Tam, kde měli kapra, schovala hospodyně lesklé šupiny, věříce přitom, že se budou v domácnosti držet peníze. Zbytky večeře se rozdělily mezi dobytek, který tuto noc prý mluvil lidskou řečí, stromům v sadě kvůli dobré úrodě, a studni, aby měla čistou vodu. Poté přinesl hospodář do světnice stromeček ozdobený sušenými jablíčky, švestkami, cukrovím, ořechy a řetězy. Zapálily se svíčky na stromečku a všichni kolem zpívali koledy. Koledy pak zpívali každý večer až do odstrojení stromečku. Tam, kde stromeček neměli či ho neznali, strojili jesličky. Figurky přidávali k jesličkám podle biblických událostí. Malého Ježíška vkládali do jesliček na Štědrý večer. Spolu s ním anděla a pastýře. Figurky Tří králů přicházely na řadu až 6. ledna. Součástí Štědrého večera bylo tajemné vánoční kouzlení. Každý se ho trochu bál, přesto se každým rokem znovu a znovu snažil poodhrnout clonu budoucnosti. Nejznámějším čarováním bylo rozkrajování jablíček. Objevila-li se hvězdička, znamenalo to štěstí, byl-li tam ale kříž, znamenalo to smrt nebo vážné onemocnění. Podobně se věštilo z vlašských ořechů. Černý vnitřek ořechu předpovídal neštěstí a smutek, zdravý ořech pak radost a štěstí. Skořápky ořechů se využily u dalšího věštění, kdy se do skořápky umístnila svíčka a puštěná po vodě naznačovala svým chováním něco málo z budoucnosti. Na Štědrý večer neměl mít nikdo u sebe žádnou cizí věc, protože by ho v dalším roce čekala smůla a neštěstí. Svobodné a nezdané dívky nezapomínaly na házení pantoflem. Postavily se zády ke dveřím, do pravé ruky vzaly pantofel, nebo jinou vhodnou obuv, a hodily ji za sebe. Mířil-li střevíc špičkou ke dveřím, očekávala se svatba a odchod z domu, špička v opačném směru znamenala nejméně jeden další rok zůstat „na ocet”.


Pokud se chtěla dívka dozvědět jméno jí souzeného, vzala jablko a nůž. Jablko oloupala tak, aby získala jednu dlouhou spirálu. Tou pak třikrát zatočila nad hlavou a odhodila ji. Na zemi spirála vytvořila tvar, z něhož bylo možné s trochou fantazie vyčíst písmeno, jímž začínalo jméno toho pravého. Oloupané jablko se pak dalo použít k dalšímu zvyku. Nožem se rozdělilo na tolik dílků, kolik bylo osob u stolu a každý svůj dílek snědl. Všichni věřili, že kdyby kdokoli z přítomných v příštím roce zbloudil (obrazně či doslova), stačilo si jen vzpomenout, s kým jedl o Vánocích společné jablko a našel by cestu zpět. Další jablíčkové kouzlo bylo důležité pro hospodáře. Ten vzal dvanáct jadérek, které vložil do misky s vodou. Kolik jich vyplavalo na hladinu, tolik se dalo v příštím roce očekávat suchých měsíců. Podobně se dalo věštit z cibulových slupek. Z cibule se naloupalo dvanáct sukének, položily se vedle sebe a do každé se nasypalo trochu soli. Každá sukénka představovala jeden měsíc v roce. Na které se sůl do rána rozpustila, v tom (podle pořadí vedle sebe) se očekával déšť. Ve které pouze zvlhla, ten měl být normální a u které sůl s cibulovou sukénkou nic neprovedla, se dalo čekat sucho. Zapomenutým slovanským zvykem bývalo namazat si na Štědrý den tváře medem. Tím si každý zajistil, že ho po celý příští rok měli mít všichni rádi. Pro vdavekchtivé dívky existovat způsob, jak sňatku dosáhnout. Stačilo se zmocnit devíti patek od vánoček a schovat si je. Jinde házela děvčata hůl na hrušku, na kolikátý pokus je povedlo, že se hůl na stromě zachytila, po tolika letech ji čekali vdavky. Známým věštěním bývalo i klepání na kurník. Ozval-li se děvčeti nejdříve kohout, znamenalo to, že se dívka vdá do roka. Ozvala-li se nejdříve slepice, dívka měla zůstat svobodnou. Jiným zvykem bylo odléváním roztaveného olova do připravené nádoby s vodou. Získaný vychladlý odlitek olova se zkoumal a zjišťoval, k čemu se nejvíce podobá. O půlnoci děvčata běhávala přes naoranou brázdu volajíce: „Štěkej, štěkej pes, kde je milý dnes, ať je tu hned!“ Poté vyčkávala, z které strany pes zaštěkal, neboť z té strany měl přijít jejich budoucí ženich. Děvčata třásla také bezem a přitom říkala: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde je milý dnes?“ Na tu stranu, kde se ozvalo štěkání, se pak dívka měla provdat.


 Tak nějak to vidí básník, duše romantická. Co paměť sahá, většinou se všichni snažíme věřit, že předvánoční čas je časem lásky, pohody, porozumění, odpuštění, oslav… Jak kdo chce. Problémy a všední starosti by jako zázrakem měly v tento čas mizet. Ano, je tu advent, tak buďme upřímní. Doopravdy všichni prožíváme to, co nám tato předvánoční doba v našich myslích evokuje? Čím tedy začneme? Nákupy? Úklidem? Ono je to asi jedno. Tak třeba nejprve zajdeme nakoupit vše potřebné právě na zmiňovaný úklid. Je to rok co rok stejné. Supermarkety vyhrávají koledy od počátku listopadu, odvážnější řetězce obloží vchody svých obchodů čokoládovými Mikuláši, čerty, Santy a kdo ví čím ještě už raději koncem října. Když pak na toto zboží nasadí „speciální akci“ úspěch klepe na dveře. Tedy jak komu. V obchodech není k hnutí, lidi si nadávají, rvou se o poslední akční zboží, přesto že jej zase tak moc nepotřebují a vůbec nálada mi v tuto dobu nepřijde sváteční, spíš se většina lidí řídí heslem: urvi, co můžeš. Vzít s sebou děti na nákup (byť jen pečiva na večeři), je v tomto čase hotová sebevražda. Tuny čokolád a stohy hraček jsou všude narafičeny s takovou důkladností, že je nelze minout. Ač jsem žila v přesvědčení, že moje děti by nikdy v obchoďáku scénu neudělaly, loni jsem se přesvědčila, že herecký talent mají nesporný. Velmi často klukům vštěpuji do paměti, že vztekáním nikdy nic nezmůžou. Maximálně mě šíleně naštvou a vše se jen zhorší. A když pak nějakou vzteklou scénu vystřihnou na veřejnosti, všichni se jim budou smát. Mám chytré děti. Nehysterčily. Šly na to od lesa. Jednoho prosincového dne mi nezbylo nic jiného, než naložit děti a absolvovat s nimi rodinný nákup v hypermarketu. Čokolády jsme minuli s hlasitým komentářem Martina, že po nich bolí bříško (děkuji, babičko), dokonce i hračky přešly s povzdechem, že jsou to drahé ptákoviny (díky, dědo), ale kdo jim proboha vysvětlil, že rum je to nejlepší, co vás o Vánocích může potkat?!?!? „Maminko, kup nám rum.“ V první chvíli jsem si nebyla zcela jista, zda jsem správně slyšela. „Martínku, co jsi chtěl?“ Ještě v klidu toužím po zopakování požadavku, ale pak mi to teprve dochází. „Tys chtěl rum!? To není pro děti.“ „Jo, tamten velkej,“ přidal se Tobík. Nenápadně přehlédnu prostor kolem sebe, abych zjistila, v jak velkém rozsahu a intenzitě mám nastoupit s výchovnou lekcí na téma alkoholismus. Vzhledem k tomu, že jeden dědula a dva mladíci zřejmě zaregistrovali, že může být veselo, a civí na nás, přehodnotila jsem strategii, s úsměvem jsem dětem zopakovala, že rum není pro ně a hodlala jsem vyklidit pole. „Rum dělá Vánoce, my chceme rum,“ celkem ještě v klidu žadoní děti a já marně přemýšlím, koho doma za tuhle hlášku sjedu na dvě doby. „Hele, vole, to bude dobrý, na to si počkáme,“ utvrzuje mě jeden z přihlížejících mladíků v tušení, že tento boj jen tak lehce nevyhraji. Než si stačím promyslet, co dál, vidím své dvě


modrooké ratolesti, jak předstoupily před regál s tvrdým alkoholem, shodně smekly své čepičky, zpod kterých se rozzářily jejich blonďaté kudrlinky, sepjaly ručičky jako v kostele a sborově začaly svoji modlitbu za rum: „Ježíšku, prosím tě, kup nám rum.“ Okolo nás stál už celkem solidní hlouček. Většina přihlížejících byli naštěstí zástupci mužského pohlaví a dobře se bavili. Od několika málo přítomných dam jsem slízla pohled, který se nekompromisně tázal, zda se náhodou nestydím. Ale jo, styděla jsem se. Styděla jsem se hlavně za to, že jsem tam stála jako trubka a nebyla schopná celé to obecenstvo poslat do háje. Něco jsem ale už udělat musela, protože jedno z dětí vytáhlo jako triumf celkem slušné slzy a sliby o hodných dětech. Bohudík celou situaci vzal do svých rukou zmiňovaný přihlížející dědula. S úsměvem popadl menší lahev rumu, s neskutečnou grácií mi ji položil do košíku a milým hlasem Mikuláše povídá: „Ale vždyť ty děti mají pravdu. Dokážete si představit Vánoce bez rumových koulí, vaječňáku nebo punče?“ „Děkuji vám,“ špitla jsem směrem k tomu úžasnému pánovi v letech. Jen se usmál, sáhl pro další lahev rumu, rutinně si ji šoupnul do svého nákupního koše a zmizel v davu. „Vidíš, Mates, takhle se to dělá,“ ukončil celou aféru směrem na bratra jeden ze synů. Najednou nebylo po slzách, hodných dětech a smeknutých čepicích ani památky. Doma jsem napůl vzteklá uklízela nákup, když se ke mně přitočil můj drahý choť, zálibně vzal do ruky láhev rumu a žadonil: „Jé, uděláme rumový koule a svařák, že jo?“ „No tak něco asi uděláme, co jinak s flaškou rumu,“ zavrčela jsem a dál mrskala nákup na příslušná místa. Vyrušil mě jeho letmý polibek zezadu na krk: „Dík, to víš, jak říká můj táta, rum dělá Vánoce,“ usmál se poťouchle manžel a já už věděla, komu můžu pěkně od plic poděkovat. *** Dobrá, nakoupeno by bylo. Teď rychle uklidit. Vánoční úklid je nekonečný. A pokud má člověk k tomu uklízení ještě partu samozvaných pomocníků, nemá snad ani cenu se o něco takového pokoušet. Že máme už pár let všude obtisky dětských dlaniček, jsem si zvykla. O druhu použitého nátěru raději už ani nepřemýšlím, protože mě život naučil, že ne všechno, co vypadá jako čokoláda ve skutečnosti čokoláda je, dokonce jsem zjistila, že lepidlo na skle vytváří úžasné obrazce. A když to lepidlo přemalujete vodovými barvami nebo temperami, nemusíte už kupovat barvičky na sklo. Ale když už ta šílená francouzská okna umyji a pak za sebou slyším nadšené plesk, mlask, buch a vidím rozzářený obličejíček nejmladšího potomka, pohrávám si s myšlenkou, že si z internetu vytáhnu nejbližší spoj do Bohnic. Letos jsem se rozhodla, že do předvánočního úklidu aktivně zapojím už i dvojčata. Převlíkání peřin jsem vyhodnotila jako naprosto bezpečnou činnost. Nečekala jsem, že to kluci sami zvládnou, ale chtěli dělat to samé, co já, tak ať si to zkusí. Po názorné ukázce v Ellině pokojíčku


jsem kluky odvelela k jejich vlastním postelím a sama se vrhla na ložnici. Preventivně jsem však střežila uši připravena k okamžitému zásahu v případě, že bych slyšela hluk jiného znění než je u nás běžné. Ostražitost se vyplatila. Táhlé vytí nevěstilo zrovna hladký průběh zadaného úkolu. Když jsem vtrhla do pokoje, čekalo mě nemalé překvapení. Prostěradla byla vzorně převlečená na obou postýlkách. Dokonce i jeden z polštářů byl obstojně povlečen do čistého, ale nějak mi scházelo jedno dítě. Chvíli jsem propadala panice, že svého potomka sice slyším, ale bohužel nikde nevidím. Na stopu mě přivedl až škodolibý smích zbylého dvojčete. Můj odhad byl správný. Druhé dvojče nejen že bylo zahrabané pod haldou povlečení a duchen, ale dokonce bylo nasoukané v povlaku na peřinu a samozřejmě důkladně zapnuté. S vypětím posledních sil jsem synátora vysvobodila, celý ten kotec uklidila, dětem jsem vnutila pastelky plus celý skicák a začala gruntovat raději úplně sama. Ač normálně ráda vařím i peču, z nějakého nepochopitelného důvodu nemám ráda pečení vánočního cukroví. Nevím, jestli je to tím, že nekonečné hodiny stojím na jednom místě a patlám pidirohlíčky, malé zvonečky, drobounké hvězdičky a jiné miniatury, musím všechny tyhle titěrné tvary různě obalovat, zdobit, polévat a to vše tak umně, abych z toho nakonec neudělala hromadu drobků. Nebo dalším důvodem může být fakt, že ač nakoupím vše potřebné, jediné, co vždycky spolehlivě najdu na svém místě a v původním množství je Hera a mouka. Že se mi ve velkém ztrácejí rozinky a oříšky, to bych pochopila, dokonce i ten rum jsem ochotná manželovi s dědou sem tam tolerovat (stejně jej kupujeme jen na Vánoce), ale když jsem děti načapala, jak s gustem sobě vlastním vylizují dózu s moučkovým cukrem, měla jsem chuť se vším praštit a sama sebe nahlásit na sociálku. Přesto se vždy nějak donutím a vytvořím alespoň oněch tradovaných sedm druhů cukroví. Obvykle si jeden den připravím těsta a druhý den od časného rána peču, až se kouří nejen ze zapomenutých plechů v troubě, ale i ze mě. Ale co, hlavně nespálit první plech, abychom byli příští rok fit, a pak už se to snad omluvit dá. Že pak hotové cukroví různě zamykám a schovávám, to asi výjimka nebudu, ale hospodyňky, která z vás zamyká i těsto? Já ano. Nikdy mi nevadilo, když jsem našla těsta různě uždíbaná. Manžel vždy rád těsta ochutnával, nevadilo mi to ani od dětí, které od něj tenhle zajímavý vánoční zvyk přebraly. Horší je, když někdo moje pracně uplácané těsto použije jako základ pro své umělecké dílo, a to ještě bez mého souhlasu. A co že se to stalo? Jedno odpoledne jsem všechna hotová těsta přikryla a uložila do spíže. Večer jsem šla překontrolovat míru uždíbání. Jedno těsto, to byla novinka, kterou jsem ten rok dělala poprvé, bylo téměř nedotčené. Myslela jsem si, že bylo ušetřeno díky tomu, že stálo stranou od ostatních. Ráno jsem dětem rozdala kostky a jiné hračky, o kterých jsem věděla, že je dostatečně zabaví, na stolek nachystala vydatnou svačinku, ovoce a pití a dala se do pečení. Celkem mi šla práce od ruky, děti tiše něco kutily, vypadalo to na kreativní tvoření s modelínou. Po obědě jsem chtěla v pečení pokračovat zmiňovaným novinkovým těstem, ale ve spíži jsem ho nenašla. Že by jej manžel s dětmi uždíbal totálně, tomu se mi věřit nechtělo. Po chvíli hledání jsem objevila misku, ovšem zcela prázdnou. Moment, blesklo mi hlavou. Kluci měli na paškálu nějakou modelínu, ale já jim žádnou nekupovala, tudíž ani nedávala. S mírnými obavami jsem vyrazila za svými ratolestmi. Oba kluci seděli na koberci a spokojeně modelovali.


Z mého těsta samozřejmě! „Kluci, copak to děláte? A kdo vám to těsto dal?“ „Půjčili jsme si modelínu ze špajzu,“ oznámil věcně Tadeáš. „Táďo, ale to je přece těsto, copak jste to neochutnávali,“ nechápu, co syna vedlo k záměně těsta za modelínu. „Právě že jsme ochutnávali. Všechno bylo moc dobrý, jenom tohle chutnalo jako modelína, tak jsme si mysleli, že sis to spletla,“ vysvětlil mi celou situaci Tadeášek. Díky této zkušenosti jsem už dva roky žádnou horkou novinku do své vánoční pekařské hitparády nepřidala a vypadá to, že ani letos tomu nebude jinak. Jen to těsto už raději také zamykám. *** Výzdoba domu patří k těm příjemnějším aktivitám v adventním čase. Dřív jsem všechny ty připomínky Vánoc kupovala, ale čím jsou děti starší, dávám jim (a tak trochu i sobě) větší prostor, aby se na zkrášlování domu samy podílely. A je jedno, zda se projeví názorem, radou či samy přiloží ruku k dílu. Děláme spolu adventní věnce, zimní truhlíky na okna, vizovické pečivo, papírové ozdoby, vystřihované vločky, papírové čerty, sušíme kůry i kusy ovoce, dokonce jsem na dětí naléhání začala ozdoby i háčkovat. Pravda, díky použití mnoha různých technik, barev a materiálů vypadá náš dům značně mimo představy bytových návrhářů, ale vzhledem k tomu, že vše je tvořeno pod heslem děti sobě a hlavně s láskou, je to pro naši rodinu ta nejkrásnější výzdoba na světě. Jedno odpoledne přišli kluci ze školy s novou inspirací. Chtěli malovat sněhuláky na okno. Přemýšlela jsem, jakou techniku zvolit a jaký použít materiál. Tadeášek byl nadšený, plánoval se mnou, ale Martínek seděl u stolku a srovnával pastelky. Nechala jsem ho být, protože občas přijde ze školky unavený a řeší to právě tak, že si sedne, chvíli si kutí něco podle svého a pak teprve za námi přijde. S Tadíkem jsme měli už sněhuláka namalovaného, ale Mates pořád nikde. Šla jsem se za ním raději podívat. Šmudlík můj malý seděl u stěny nedávno vybíleného obýváku a maloval barevnými pastelkami na tu sněhobílou zeď, přičemž ronil krokodýlí slzy. Ani jsem se nestačila na nic zeptat, začal sám: „Maminko, všichni malujou sníh, sněhuláky, rampouchy a vločky, ale já chci kytičky, já jsem ti namaloval tulipány,“ setřel slzu a čekal, co já na to. „Máš to moc krásný,“ pochválila jsem ho. Ač malůvky na zdi připomínaly spíše zmuchlanou duhu, chápala jsem ho a opravdu mi jeho výtvor přišel krásný, ať už znázorňoval cokoliv. Nakonec komu z nás se uprostřed chumelenice nezasteskne po jaru? Ale bylo to od něj tak bezelstné, že jsem mu i tu počmáranou zeď rovnou odpustila. Ale čert, anděl a Mikuláš mají v našem předvánočním čase své místo jisté, ale když s opatrností. I když přes rok pekelníkem a ohnivými silami s pachem síry mohutně vyhrožuji a vykresluji jej v šílených barvách, ve skutečnosti jím děti strašit odmítám, proto k nám v tomto přestrojení nesmí nikdo cizí. První roky k nám proto chodil jen Mikuláš, lépe řečeno manžel, kterému jsem


celý kostým osobně spíchla, namalovala a vytvořila. Je to moje chlouba, protože vlastně vůbec šít neumím. Poté, co kluci zjistili, že Mikuláš udělá maximálně nějaké to „tytyty“ a pak stejně bez problémů odevzdá koš s dary, manžel přitvrdil. Koupil si masku čerta, obrátil svoji zimní leteckou kombinézu na ruby, čímž získal dokonalý pekelný kožich, babiččině koze sebral zvonek z krku, opásal se řetězem od dědečkova malotraktoru, dokonce i vidle našel, a že na ty zlobiče vyrazí. Řeknu vám, komedie to byla od prvního okamžiku. Celá akce se odehrávala u babičky na chalupě. Manžel, nyní už přetvořený na pána pekel, si to sebejistě štrádoval ze stodoly přes dvorek, jenže mu nějakým pekelným kouzlem spadl řetěz, zamotal se mu pod nohy a manžel sebou plácl a ne a ne se zvednout. Řetěz tedy vypadl ze hry a vidle, které pádem manžela opustily svoji násadu, také. I tak ale zbyl z manžela celkem slušný čert druhé kategorie. Kluci už se také připravovali. Do poslední chvíle si nepřipouštěli, že by na ně přišel nějaký čert. A i kdyby prý přišel, začarují ho jako Saxana a bude po problému. Mates se ani neobtěžoval s přípravou nějaké básničky, prý to nebude potřeba. Když se manžel za vydatného zvonění kozího zvonku, klení a hudrování objevil ve dveřích, prababička, která čekala zase jen Mikuláše, se začala křižovat, kluci ztuhli a chvíli jen koukali v obavách, jak se situace bude vyvíjet. První se vzpamatoval Tadeáš. Napřáhl před sebe ruce a začal odříkávat jakési slabiky, které jsem tipla na ono slibované zaříkávadlo. Když skončil a zároveň zjistil, že čert nezmizel, začalo pravé pozdvižení. Oba kluci lítali po celé chalupě jako šílenci, zkoušeli zalézt na různá místa, pištěli. Po chvíli totální hysterie zjistili, že je ten čert vlastně vůbec nehoní, jak původně předpokládali, že pořád stojí u dveří, nemá na ně žádný pytel a pravděpodobně je překvapenější než oni sami. Dvojčata se chytila z ruce a nejistým krokem se začala přibližovat k čertovi. „Dobrý den, já vás tady vítám,“ začal hyperkorektně Martin. „Pane čerte, my vám řekneme básničku a vy nás necháte na pokoji, jo?“ snažil se dál o seriózní kšeft Mates. „Dobrá, zkusíme to,“ zahuhlal čert. „Táto?“ Tadeáš znejistěl. Manžel pod maskou evidentně také, pročež začal vydávat pekelné zvuky a zvonit zvonkem. „Půjdem spolu do Betléma…“ začali jako na povel urychleně oba kluci zpívat v obavách, aby si jejich pochyby čert nevyložil nějak nesprávně. Oba se při tom stále drželi křečovitě za ruce. Poté, co zjančené děti zpívaly už počtvrté pořád první sloku, čert usoudil, že jemu osobně by to stačilo a že může předat koš s dárky. Udělal proto poprvé za celou dobu od svého příchodu krok směrem k dětem. „To je dobrý, čerte, mi nic nepotřebujeme, my už bude hodný, už můžete jít, nám to stačilo,“ snažil se nepanikařit Tadeáš, přesto jako by říkal: Trubte na poplach! „Péťa ze školky taky hodně zlobí, chcete vědět, kde bydlí?“ snažil se čerta vypakovat Mates. Ač měl čert masku, z jeho pohybů bylo patrné, že pokud rychle nevyklidí prostor, neudrží smích a prozradí se. Položil tedy koš s ovocem, několika drobnými dárky a nezbytným pytlíkem s uhlím a brambory a rychle se poroučel. Když se pak za chvíli vrátil už jako normální táta, začal se kluků


udiveně vyptávat, co že to u dveří leží za koš, že to vypadá, že tam byl Mikuláš a v koši budou asi dárky. „To nech bejt, táto,“ poradil manželovi Mates, „to tu nechal takovej vopelichanej čert. Je to past. Dotkneš se toho a letíš rovnou do pekla, takový triky známe,“ naprosto ledabyle dál oznamoval Martin. Oba kluci se poté snad hodinu vyhýbali košíku jako čert kříži. Nakonec je přece jen přemohla zvědavost, ale měli jste vidět ty obavy, jestli koš není začarovaný. V tuto chvíli v naší rodině mohl konečně začít advent takový, jaký ho většina z nás chce prožít.


 V jednom velikém městě začalo prodávání stromečků na Vánoce. Byl adventní čas, a tak se stromečky prodávaly na každém rohu. Každý stromeček chtěl, aby zrovna jeho si lidé koupili domů, hezky ho ozdobili a Ježíšek dal pod něj dárečky. Všechny stromečky šly na dračku, jen jeden pořád stál v koutku a nikdo si ho nevšímal. Stromeček byl moc smutný, protože chtěl taky dělat parádu, někoho celé Vánoce těšit a mít pod sebou dárečky… Jak tam tak stál a už ani nedoufal, že by si ho někdo koupil, přiběhla malá holčička a volala na maminku, že tenhle stromeček je přesně ten, co by měli mít doma. Maminka si ho prohlížela ze všech stran, ale moc se jí nelíbil. Měl křivé větvičky a ještě ke všemu byl hodně prořídlý. Naštěstí přišel tatínek a s holčičkou maminku přesvědčili, že je to ten pravý stromeček pro jejich Vánoce, a tak si ho koupili. Doma tatínek stromeček trochu upravil a vylepšil a holčička s maminkou ho krásně ozdobily a Ježíšek pod něj nadělil spoustu dárečků. Stromeček se tvářil moc spokojeně a celá rodinka taky. Byly to ty nejkrásnější Vánoce!!!

 Ježíšek měl náladu pod psa. Nestíhal. Ten předvánoční shon ho ničil. Každou chvilku zvonila pošta a doručovala mu dopisy od dětí. Už neměl ani sílu je otvírat a dopisy se hromadily kolem pracovního stolu. „Tohle je pěkná nespravedlnost“, pomyslel si. „Kolega Santa Claus má jako pomocníky skřítky, a co mám já? Nic a nikoho! A ještě ke všemu ani nikdo neví, jak přesně vypadám. Kolegu Clause najdete dokonce na každé láhvi od Coca Coly a skoro v každém supermarketu, a co mě? Teoreticky si děti můžou myslet, že vypadám jako miminko narozené ve chlévě, ale věrohodně jim to nikdo nepotvrdí. Protože NIKDO neví, jak vlastně vypadám. Nikdo mě nikdy neviděl. Ach jo. A ani ty soby nemám. Co soby, stačilo by psí spřežení, ale takhle jsem na všechno sám. A kde je nějaký vděk??? Možná by se celé Vánoce měly zrušit. Třeba bych mohl dát na dveře ceduli: Z DŮVODU TOTÁLNÍ JEŽÍŠKOVY VYČERPANOSTI SE LETOS VÁNOCE RUŠÍ. No jo, ale nikdo by si to nepřečetl, protože nikdo neví, kde bydlím. Bože, chce se mi strašně spát. A hlad mám.“ Venku zatím tiše padal sníh na sklady s dárky. Byly to ohromné budovy, ve kterých jste mohli najít asi úplně všechno na světě! Elektrické zubní kartáčky, mobilní telefony, spoustu vitamínových přípravků a GS Condro Forte na klouby ve vánočním balení (včetně Geriavitu Pharmaton, samozřejmě), taky spoustu plyšových hraček, kouzelných fazolí, knížek, elektrických vláčků, Lamazovských interaktovních hraček rozvíjejících dětské schopnosti, houpaček, skákadel, vodových barev, pastelek, omalovánek a knížek. Bylo tam i oblečení,


kosmetika a hory dalších věcí… Ježíšek se v tom přestal orientovat už hodně dávno. A radši ani nepřemýšlel, že bude muset všechny ty dárky zabalit. Ach jo. Život prostě nestál za nic. Chtěl si lehnout a spát minimálně do Velikonoc… „A dost!“ řekl si. „Budu s tím svým přístupem muset něco udělat, protože jestli se nepřestanu litovat, tak letos fakt žádné Vánoce nebudou a to si teda děti v žádném případě nezaslouží.“ Rozhodl se, že se proletí a nasaje si tu správnou vánoční atmosféru… Tři, dva, jedna, start… A už letěl… „Poletím tam, kde uvidím světýlka, tam mě jistě chytne ta pravá vánoční nálada.“ Tiše si to plachtil mrazivou nocí a najednou uviděl spoustu světýlek. Přibrzdil trochu a snesl se níž. Byl to obrovský supermarket a ta světýlka už byla trochu unavená, protože svítila dobře od půlky října. Bylo slyšet vkusné reprodukované koledy a všude se děsivou rychlostí řítilo plno lidí, kteří na poslední chvíli toužili nakoupit vánoční dárky. Ježíšek se zamračil: „Hm, tak to mi na vánoční náladě teda příliš nepřidává…“ A v tom se to stalo. Nedával pozor a narazil do billboardu, který hlásal, že v tomto supermarketu koupíte ty nejlevnější kapry. Roj hvězdiček se mu roztančil před očima. „Tady to máš, ty starej šílenče, pořád si chtěl světýlka a teď ti lítají přímo před nosem. Prostě ten svátek zruším a hotovo… Není to správný!“, okřikl se. „Nikdy si nic nevzdával napoprvé, zkus to ještě jednou, někde ta pravá vánoční atmosféra přece být musí! Už vím! Poletím podle vůně…“ A opět se tiše vznesl do noci… Letěl docela dlouho. Do nosu ho udeřila úžasná vůně. Zamířil za ní. Byl večer a v osvícené kuchyni pekla paní domu už patnáctý druh cukroví. V podstatě jí to nebavilo, ale prostě to tak dělala každý rok a ani ji nenapadlo na tom něco měnit… Byla uhoněná a chtělo se jí strašně spát, ale přece to musí dopéct, co by to bylo za Vánoce bez cukroví. Ježíšek se málem rozplakal. „Asi ani podle vůně tu správnou vánoční atmosféru nenajdu. Tahle paní se teda rozhodně vánočně necítí, spíš by si potřebovala pořádně odpočinout…“ Rozhodl se pro poslední pokus. „První rozsvícené okno, na které narazím, to rozhodne. Buď tam najdu vánoční náladu a letošní Vánoce budou zachráněny, nebo se děj vůle Páně…“ Letěl tiše a nenápadně. Vybral si rozsvícené okno a snesl se níž. V bytě nebylo skoro vůbec uklizeno a ani žádná vánoční výzdoba se nekonala. V obýváku na zemi byla rozložená deka, na ní muž, žena a dítě… Všichni vypadali strašně šťastně. Dítě se smálo na celé kolo a střídavě putovalo z máminy do tátovy náruče a ti oba se bavili tím, že ho nechávali, aby jim okusovalo bradu. Smáli se, co smáli, řehtali se na celé kolo. A v očích… V očích měli všichni tři krásné jiskřičky. „Ty jiskřičky jsem už někdy viděl“, pomyslel si Ježíšek. „Už vím, takové jiskřičky mají děti pod nazdobeným stromečkem.“ Ježíšek se usmál. Konečně dostal tu správnou vánoční náladu. „Díky“, zašeptal rodince za oknem. A ani si nevšiml, že to okno není umyté… Rychle se vznesl a letěl k sobě domů, aby stihl všechno připravit. Cítil se skvěle. Vánočně.


 Bylo zimní odpoledne, venku se už šeřilo a po zasněženém chodníku šly dvě zachumlané postavy. Malá Nika s mámou šly domů ze školky. Jindy byla Nika upovídaná, ráda vyprávěla, co dělali ve školce a taky by určitě jásala, že je konečně tolik sněhu a těšila by se na sáňkování. Ale dnes nic. Byla zaražená, zadumaná, jakoby nad něčím důležitým přemýšlela. Máma si toho všimla a zeptala se: „Niko, co se stalo? Jsi nějaká smutná.“ A Nika odpověděla: „Nic, maminko.“ A zase mlčela. Máma na ni nenaléhala, protože věděla, že ji to holčička později sama poví. Když přišly domů, honem si vysvlékly kabáty, přezuly se do bačkor a máma vybalila nákup. Nika šla k sobě do pokojíčku, sedla si na postel a byla moc smutná. Máma na ni z kuchyně zavolala: „Niko, dnes budeme péct vánoční cukroví. Pomůžeš mi zase vykrajovat?“ Máma věděla, že Niku pečení cukroví baví a že už se na to moc těšila. Ale z pokojíčku se neozvala žádná odpověď. A tak máma nakoukla dovnitř. Nika se na ni smutně podívala a řekla: „Mami, děti ve školce říkaly, že není žádný Ježíšek a že dárky kupuješ ty s tátou.“ Jen to dořekla, vyhrkly jí slzy do očí a rozplakala se. Maminka ji objala, pohladila a řekla: „A co když se ty děti pletou? Já ti povím veliké tajemství, ano?“ Nika přikývla. Maminka v pokojíčku zhasla a zapnula do zásuvky elektrická světýlka. Malí trpaslíčci jemně svítili a spolu s holčičkou netrpělivě čekali na povídání. Maminka si sedla k Nice na postel a začala vyprávět: „Už je to opravdu moc a moc dávno, co Ježíšek dal poprvé dětem pod stromeček nějaký dárek. Tehdy bylo dětí maloučko a tak Ježíšek dokázal na Štědrý den dárečky roznést všem po celém světě. Jenže dětí na světě přibývalo, že už to Ježíšek sám nestačil. A proto se domluvil se všemi maminkami a tatínky na celém světě, aby dětem dávali dárky oni. Ale Ježíšek si každý rok vybere několik dětí, kterým donese dárek, na který rodiče třeba nemají peníze, nebo o tom přání vůbec nevědí. A všichni jsou pak pod stromečkem překvapeni, kdo tento dárek dítěti dal. Nikdy nikdo neví, kdy na něj přijde řada. Ví se jen, že Ježíšek si vybírá z dětí, které na něj věří. Víš, Niky, já jsem jednou jako malá holčička dostala pod stromeček krásnou knížku plnou pohádek. Tu velikou, co si z ní tak rády čteme. A všichni se divili, kdo mi ji dal. Nebyla to ani máma, ani táta, ani babička. Jenom já vím, že jsem ji dostala od Ježíška. Je to veliké tajemství.“ Nika už neplakala, očička měla vykulená a hned se zeptala: „Maminko, a ty na Ježíška věříš?“ A máma řekla: „Věřím, beruško. Vím, že už za mnou nikdy nepřijde, ale přesto se na Vánoce moc těším. Těším se na to, až budeme zase všichni zpívat koledy, až budeš rozbalovat dárky a budu hrozně šťastná, když se budeš zase radovat. A budu taky zvědavá, jestli i ty dostaneš dárek, o kterém nikdo nic neví.“ Nika se zamyslela a pak řekla: „A jak poznám, který dárek je od vás a který od Ježíška?“ Máma se tajemně usmála: „To holčičko poznáš podle toho, jak se budeme divit, cos dostala za dárky.“ Nika se zamračila: „Ale to se divíte vždycky.“ Máma se rozesmála: „A v tom je právě to kouzlo.“ Holčička se chvíli mračila, že je to nespravedlivé, že nikdy nebude vědět, jestli Ježíšek přišel nebo ne. Ale pak řekla: “Maminko, to je úplně jako pohádka. Někdo věří, že jsou princezny a


kouzelníci, jiný ne. Ježíšek je taky jako pohádka. Nikdo neví, jak je to doopravdy.“ Máma Niku objala a zašeptala: “Niko, jsi opravdu moc chytrá a bystrá holčička. Odhalila jsi to veliké tajemství. Ježíšek je opravdu pohádka. A jestli na tuto krásnou pohádku budeš věřit, budeš mít v srdíčku schovanou velkou sílu. Je to víra v dobro a fantazii. A to je velmi vzácný dar.“

Holčička byla šťastná. Rozhodla se, že na Ježíška věřit bude. A i když nikdy nepřijde, vadit to nebude, vždyť ona dostane spoustu krásných dárků od maminky a tatínka. Některé děti takové štěstí nemají a Ježíška potřebují víc než ona. Nikomu ve školce to tajemství nepoví, bude jen její a maminky. A až se budou děti zase vytahovat, že Ježíšek není a věří tomu jen prťata, bude si myslet v duchu svoje. A taky bude muset rychle vymyslet nějaký krásný dárek mámě a tátovi, vždyť jim Ježíšek taky už nic nepřinese a alespoň jim tak dá najevo, že je má ráda. Nika se spokojeně usmála a vesele řekla: „Maminko a půjdeme upéct to cukroví? A všimla sis, kolik je sněhu? Pojedeme sáňkovat? A víš, co jsme dnes dělali ve školce? Kreslili jsme vánoční stromečky a já…“

 Lehounké sněhové vločky se jedna po druhé snášejí na trávník. Lehají si těsně vedle sebe, takže za malou chvíli přikryjí původně zelený travnatý koberec bílou peřinou. Usrknu horkou čokoládu a zatáhnu záclonu. Dům provoněla purpura smíchaná s vůní vanilkových rohlíčků a skořicových koleček. Na věnci hoří adventní svíčky, atmosféru doplňuje jemné cinkání andělského zvonění… „Mami, koukej, už je tam pocukrováno,“ vytrhuje mě z rozjímání moje desetiletá dcera. Její dlouhé vlasy svojí barvou připomínají noční království. „Letos to vypadá na bílé Vánoce,“ usmívám se na ni. Nemohu se vynadívat na její obrovsky modrá kukadla, která lemují dlouhé černé řasy. Až na ty oči je Ella celý táta. I když, pravda, manžel už má skráně notně protkané stříbrnými nitkami, tichými symboly starostí všedních dnů. „Myslíš, že to tu do večera někdo protáhne? Hlavně aby táta projel, až se bude vracet,“ uvažuje Ella. „Až přijdou kluci, řeknu jim, aby to trochu odhodili,“ nezapře v sobě moje geny. Venku se chumelí čím dál víc. Stromy v přilehlém lese nesou statečně svůj těžknoucí bílý kabát. Celou tuhle krásu za chvíli zakryje svým pláštěm paní noc. Zítra mi začíná dovolená a dětem vánoční prázdniny. Štědrý den již chystá svá kouzla a tajemství. Ella se probírá starými cédéčky: „Mami, máme tohle ještě na čem pustit?“ „Zkus se mrknout na půdu, měl by tam být přehrávač. Snad ještě bude fungovat,“ udílím instrukce a shýbám se k zaprášené krabici se starými disky. Kde to jen vyhrabala, napadá mě. Beru do ruky blýskavé placky, které jsem kdysi osobně popisovala barevným fixem.


„Mám!“ vítězně zafuní Ella a mává mi před nosem kdysi stříbrným, nyní trochu oprýskaným přehrávačem. „Co si pustíme?“ Bere si část cédéček a snaží se rozluštit jednotlivé popisky. „Tady tohle není popsané,“ zvědavě otáčí CD v prstech. „Zkus to pustit,“ mění se mnou ohmatanou placku za moji téměř vystydlou čokoládu. Chvíli bojuji se zastaralou technikou, v momentě však slyším známé zavrčení. Displej už sice nefunguje, ale v reproduktorech se ozývá šum, následován tichým nesrozumitelným hovorem několika lidí a pokašláváním. Živá nahrávka, bleskne mi hlavou. Náhle všechno utichne, ale jen na vteřinu, protože v mžiku následuje bouřlivý potlesk. Chvíle soustředění, tiché zaťukání taktovkou o kovový pultík s partiturou. Ó ano, už vím! Přivírám oči a necháváme se přenést na tónech houslí o šestnáct let zpět. Upírám zrak na dirigenta, který energicky řídí orchestr pod námi, a stejně jako dalších sedmadvacet zpěváků kolem mě hlídám melodii, abych si v duchu včas odvodila správný tón. Ruce se mi klepou nikoliv trémou, ale zimou. Choulím se do huňaté šály, kterou mám snad čtyřikrát omotanou kolem krku. Rok co rok je to stejné, vždycky tyhle vánoční koncerty odnesu rýmou. Letos to ale bude jiné. Chci, aby to bylo jiné. „Salve Regina, Mater Salve misericordiae, vita, dulcedo et spes nostra, salve.“ Chrámovou klenbou se rozezněl hlas sboru. Stojím na praktikáblu, očima přelétávám z kůru s varhany přes obrazy dávných malířů na lavice plné lidí, mezi nimiž sedí i můj muž. Vždycky si udělá čas. I když už celý program musí znát nazpaměť. Mám ho za to moc ráda. A nejen za to. Nechávám se unášet melodií i samotným kouzlem staletého chrámu, v němž již svátečně voní čerstvé chvojí. Zrak mi sjíždí na jesličky s malým Ježíškem, nad kterým se sklání Josef s Marií. Nikdy jsem do kostela moc nechodila, nevím přesně, co se patří, modlitby znám jen ze skladeb starých mistrů, ale dnes jako bych to chtěla odčinit. Dnes nezpívám, dnes prosím: „O clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria!“ Celý koncert se mění v moji soukromou modlitbu. Neustále odbíhám zrakem k malému děťátku, které kdysi ruce starého mistra řezbáře s láskou položili do skromných jesliček. „Ave, Maria gratia plena.“ Cítím, že se mi do očí derou slzy, ale musím vydržet, ještě chvíli, prosím… „Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.“ Poslední tóny zmizely ve výškách chrámové lodi, zpěváci sklapli černé desky, muzikanti zabalili nástroje do futrálů, koncert skončil. Ale já ještě odejít nemohu. Cosi mě táhne k těm starodávným jesličkám. Asi se to nesmí, ale já si chci pohladit Ježíška i Pannu Marii. Natahuji po nich ruku a konečky prstů hladím umně upravené kusy lipového dřeva. Teď už to nevydržím a nechávám své slzy volně kanout přes tváře až na huňatou šálu. Nebráním se, když mě manžel chytá kolem ramen, stírá slzy a vede ven z božího domu. „Počkejte.“ Laskavý hlas pana faráře se snad stokrát odrazil od mohutných kamenných zdí katedrály. „Celou dobu jsem vás pozoroval. Viděl jsem vás i u těch jesliček,“ klidně a tiše pravil starý muž. Nevím, kam s očima, najednou se hrozně moc stydím. „Promiňte, já…“


Důstojný pán se vlídně usmál a natáhl ruku s malou skleničkou původně snad určenou na zavařování ovoce. Hrdlo sklenice bylo opatřeno drátkem pro pohodlnější uchopení. V této improvizované lucerničce plápolala svíčka. „To je betlémské světlo. Přijměte jej ode mě, prosím.“ „Děkujeme,“ špitli jsme shodně s manželem. Páter se ještě jednou usmál, rozloučil se s námi a odešel. Teprve klapnutí těžkých dřevěných chrámových dveří za mými zády a studený vítr mě připomenuly, že není daleko k půlnoci a že bychom si měli pospíšit domů. Vlastním tělem jsem chránila darované světlo. Věděla jsem, že jej musím donést. Nechránila jsem si obyčejný plamínek, nesla jsem si novou zář ne do domu, ale rovnou do celého svého života. Tak jsem to cítila a bezmezně věřila v zázrak. „No tak mami! Slyšíš?“ Ella na mě nechápavě zírá. „Neumím to vypnout a…“ Zarazila se. „Mami? Ty brečíš?“ „Holčičko moje,“ objímám svoji milovanou dceru, div ji neumačkám. Hladím její černé vlasy, vychutnávám si jejich vůni. Vždycky jsem si snažila užít každý den života svých dětí. Těžce se smiřuji s tím, že mi pomalu dospívají. Nevím, jak dlouho bych Ellu ještě takhle objímala, kdyby necvakly dveře. „Ahoj holky!“ Ještě není nikoho vidět, ale slyším je už všechny tři. „Nabral jsem cestou kluky,“ hlaholí můj muž. „Celkem se to hodilo, pomohli mi proházet cestu. Venku je to šílený.“ „Čau mami!“ Celá léta je to stejné, vždycky zdraví oba naráz, jako by se dohodli. Inu dvojčata. „Něco pro tebe máme,“ oznamuje mi starší dvojče. Mladší má ruce za zády a chce, abych hádala. Místo odpovědi oběma vlepím obrovskou pusu. „Mami?!“ naoko se kluci čertí. „Už nám není pět!“ No právě, pomyslím si. Už vám dávno není pět. „Tak co pro mě tedy máte?“ Ani nemusím hrát zvědavou, opravdu se těším. „Betlémské světlo jsme ti přinesli!“ Kluci radostí celí září a předávají mi malou zavařovací skleničku s drátkem na držení. „V kostele to rozdával takový hodně starý pan farář, tak jsme ti chtěli udělat radost,“ hopsali kolem mě moji dva puberťáci. „Kdybys jen viděla, jakou měli starost, aby jim cestou nezhaslo,“ usmívá se manžel, bere mě kolem ramen a dává mi pusu. Dívám se na světýlko a v myšlenkách šeptám tisíceré děkuji.


Mějte se s dětmi fajn nonstop, nejen o Vánocích. I výchova může být prima zábava, stačí to vzít za ten správný konec a pojmout vztahy s dětmi třeba trošku „nevýchovně“. Více na tinyurl.com/nonstopfajn

Sestaveno z článků publikovaných na portále VašeDěti.cz: Co jsou to vlastně Vánoce (Kasparek) O Ježíškovi (Peťa) Přišel k nám zas, ten sváteční čas I., Přišel k nám zas, ten sváteční čas II. a Přišel k nám zas, ten sváteční čas III. (Inna) Smutný vánoční stromeček (Valentynka) Štědrý večer (Marta Procházková) Vánoce po staročesku (JanaK) Vánoční příběh (Chromle)

Vytvořeno: 2013 Tato e-kniha je neprodejná, lze ji volně šířit a kopírovat pro nekomerční účely. Web : www.vasedeti.cz email: [email protected]


1 Zdroj:

Recommend Documents