1. Úvod Nemoci kopyta... 11

8

1. Úvod................................................................................ 9 2. Nemoci kopyta.............................................................. 11 2.1 Nemoci škáry kopytní ........................................................................11 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.1.5 2.1.6 2.1.7 2.1.8

Aseptický prudký zánět škáry kopytní .................................................11 Aseptický ohraničený vleklý zánět škáry kopytní.................................12 Aseptický prudký difúzní zánět škáry stěnové.....................................13 Hnisavý hluboký zánět škáry kopytní ..................................................16 Snětivý povrchový zánět škáry kopytní ...............................................17 Snětivý hluboký zánět škáry kopytní ...................................................17 Záněty škáry kopytní způsobené vnějšími činiteli................................17 Bradavkovitý zánět škáry kopytní ........................................................18

2.2 Choroby rohového pouzdra .......................................................19 2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.2.4 2.2.5

Rozštěp ...............................................................................................19 Doupě..................................................................................................20 Volná stěna .........................................................................................21 Hniloba rohového střelu ......................................................................21 Vylámaný nosný okraj .........................................................................22

2.3 Nemoci chrupavky kopytní .........................................................22 2.3.1 Rány a zlomeniny................................................................................22 2.3.2 Zkostnatění chrupavky kopytní............................................................24 2.3.3 Nekrotický zánět škáry kopytní............................................................25

2.4 Tvarové odchylky kopyta............................................................25 2.4.1 Kopyto těsné ......................................................................................25 2.4.2 Kopyto ploché a plné...........................................................................26

2.5 Nemoci kostí...............................................................................27 2.5.1 2.5.2 2.5.3 2.5.4 2.5.5 2.5.6 2.5.7

Fraktury kosti kopytní ..........................................................................27 Fraktury kosti střelkové .......................................................................28 Podotrochlóza .....................................................................................28 Fraktury kosti korunkové .....................................................................29 Fraktury kosti spěnkové ......................................................................29 Fraktury kostí sezamských ..................................................................30 Aseptický zánět okostice .....................................................................31

2.6 Nemoci kůže a podkoží..............................................................31 2.6.1 Záněty kůže v okrsku spěnky ..............................................................31 2.6.2 Bradavkovitý zánět kůže .....................................................................32 2.6.3 Hnisavý zánět podkoží na korunce......................................................32

3. Závěr ............................................................................. 34 4. Použitá literatura .......................................................... 35

9

1. Úvod Prostředí má ve vývoji určující roli; neustále se mění a zvířata se musí stále přizpůsobovat novým podmínkám, chtějí-li přežít. Tak tomu bylo i u koní. Zaměřím se na změny končetin, a to hlavně utvoření prstů. Mohutné kopyto rodu Equus se vyvíjelo po milióny let pod vlivem převratných změn týkajících se životního prostředí. V době před šedesáti milióny let, v době eocénu žili předchůdci dnešních koní v pralesích a víceprsté nohy potřebovali k tomu, aby se nebořili do bažinaté půdy. Stepi a savany s pevným a rovným povrchem nahradily močálovitou džungli, takže redukce prstů, velice výhodná pro rychlý pohyb, převážila. Proces přeměny prstů s malými nehtovými kopýtky v jedno silné kopyto probíhal cestou postupného zakrňování prstů. Třetí prst se prodlužoval a sílil, rohovina zpevnila v kopyto, holenní kost se postupně prodlužovala, to vše v zájmu dosažení vyšší rychlosti. Předky všech kopytníků byli s největší pravděpodobností příslušníci vymřelého řádu Condylartha, jenž obýval naši planetu před sedmdesátipěti milióny let. Tato zvířata měla na krátkých nohách ještě pět prstů. O patnáct miliónů let později měly nohy Eoihippa na hrudních končetinách už jen čtyři prsty a na pánevních tři. Mesohippus a Miohippus měli stejné utváření prstů. Na každé končetině lěli již tři prsty, přičemž prostřední prst byl nejsilnější a přečníval. Meryochippus byl také tříprstý, ale prostřední prst již nesl celou váhu těla. Přímý předek rodu Equus byl Pliohippus. Byl to první kůň s jedním prstem. Je tedy naprosto jasné, že kopyto je velice důležité, proto se na nemoci prstu zaměřím. Prst, který je regionálně tvořen kopytem, korunkou, spěnkou a okrskem kloubu spěnkového, je speciálně na hrudní končetině nejčastějším místem patologických procesů. Musíme si však být vědomi, že i když kopyto tvoří anatomickou stavbou a funkčním významem určitou jednotku, jsou velmi často nemoci kopyta v úzkém vztahu s nemocemi ostatních krajin končetin. Nemocí končetin je mnoho. Zaměřím se tedy na nemoci prstu. Nejdříve stručně popíši anatomii kopyta a po té se budu věnovat již přímo jednotlivým chorobám.

10

Anatomie kopyta Kostní podklad kopyta tvoří kost kopytní, kost střelková a distální část kosti korunkové. Tyto kosti se navzájem kloubí v kloubu kopytním a vyplňují přední polovinu kopyta. Na kost kopytní se upínají šlachy zasahující do kopyta. Je to na hrudní končetině šlacha společného natahovače prstu, upínající se na čapku kosti kopytní, a šlacha hlubokého ohybače prstu, upínající se na ohybačovou plochu kosti kopytní. Na pánevní končetině odpovídá těmto dvěma svalům dorsálně uložený dlouhý natahovač prstu nohy a plantárně uložený hluboký ohybač prstu nohy. Pod šlachou hlubokého ohybače prstu a pod šlachou hlubokého ohybače prstu nohy v místě přestupu těchto šlach přes kost střelkovou je mazový váček střelkový. Podkladem zadní pružné poloviny kopyta je vazivový střel a chrupavky kopytní, které přirůstají na proximální okraje větví kosti kopytní a jsou uloženy po stranách vazivového střelu. Vyjmenované útvary jsou na povrchu pokryty škárou kopytní. Pouze proximální část chrupavek kopytních je pokryta kůží. Povrch

kopyta

rohové

tvoří pouzdro,

skládající

se

z rohové stěny,

rohového

chodidla

rohového

střelu

s rohovými

patkami.

Na stavbě účastní

kopyta

ještě

se

cévy krevní a

mízní, jakož i

nervy.

cévy pocházejí

od

vnitřní

a

tepny

Krevní

vnější

prstní,

kopyta,

a žíly

vytvářející

mohutné žilní

pleteně,

přecházející

ve

vnitřní

prstní. Převážná

žílu (JURNÝ, KRÁL, 1958)

vnější

a

11 část kopyta je inervována volární větví nervů volárních, na pánevní končetině plantární větví nervů plantárních. Pouze proximální část škáry stěnové, škára korunková a hraniční v dorsální části a přední část chrupavek kopytních jsou inervovány dorsální větví nervů volárních. Kloub kopytní je inervován jak větví volární, tak větví dorsální.

2. Nemoci kopyta Rohové pouzdro obklopuje třetí článek prstu a tvoří epidermální vrstvu kopytní škáry, k níž bezprostředně přiléhá a je s ní pevně spojeno. V místě styku rohové stěny a rohového chodidla vzniká tzv. bílá zóna (bílá čára). Jednotlivé části rohového pouzdra mají podle svých fyziologických funkcí rozdílnou elasticitu. V procesu pohybů kopyta se nejvíce roztahuje patková část stěnya chodidlo v oblasti střelu. Pro porozumění, jak se vyplňuje místo po traumatické nebo operativní ztrátě rohoviny, je třeba upozornit na to, že je rozdílný průběh tvorby nové rohoviny stěny a chodidla. Lístky stěnové škáry ve vztahu k celkové síle rohové stěny produkují jen velmi tenkou vrstvu rohoviny, na kterou přiléhá silnější ochranná vrstva a zcela zevně je překryta vrstvou polevy. Polevu a ochrannou vrstvu, které se neustálým pohybem posouvají od korunkového k chodidlovému okraji, tvoří škára obruby a korunková škára. Měsíční průměrný nárůst rohové stěny je 8-10 mm. Kolísání v tvorbě rohoviny je spjato s intenzitou krvení určitého úseku kopytní škáry. Je to zřejmé dle tvorby kroužků na rohové stěně. Kvalitu rohoviny lze pozitivně ovlivnit dlouhodobým podáváním biotinu (vitamín H).

2.1 NEMOCI ŠKÁRY KOPYTNÍ 2.1.1 KOPYTNÍ

ASEPTICKÝ OHRANIČENÝ PRUDKÝ ZÁNĚT ŠKÁRY

Velmi časté onemocnění koní. Příčinou zpravidla bývá krátkodobé zhmoždění škáry kopytní. Dochází k němu při špatném podkování, zvláště při přílišném seříznutí rohového chodidla nebo střelu, při nerovnoměrné úpravě nosného okraje, při použití

12 příliš krátké, úzké podkovy nebo podkovy s nerovnou horní plochou, při přílišném přitažení podkovy, při přílišném připálení rohoviny při podkování. Někdy se také mohou příznaky tohoto zánětu projevit po prvním podkování hříbat. Z jiných příčin, které vyvolávají tento zánět, je třeba uvést delší chůzi po nerovném kamenitém povrchu, delší chůzi bez podkov po tvrdé půdě, příliš narostlou rohovinu nebo také nepravidelná a chorobná kopyta (kopyta těsná, plochá, plná a zchvácená). Choroba obyčejně zasahuje hrudní končetiny. Kůň je postižen kulháním v různých stupních intenzity. Je to kulhání ve fázi podpěru, nejsilnější především při chůzi z kopce a tím větší, čím kůň déle jde. Stojící kůň „vystavuje“ nemocnou končetinu dopředu a navenek. V místě zánětu je znatelná bolestivost na tlak a na poklep. Dle rozsahu a intenzity zánětu je možné zjistit lokálně více nebo méně zvýšenou teplotu a silnější pulzaci artérií. Na začátku onemocnění, to je asi první 1-3 dny, používáme metodu studenou. Osvědčuje se permanentní koupel ve studené vodě nebo zavlažování kopyta studenou vodou. V pozdějším stádiu onemocnění se doporučují naopak obklady teplé, nejlépe zapařovací. Doba pracovního klidu se řídí rozsahem a intenzitou zánětu. Zpravidla nepřesáhne 14 dní.

2.1.2 ASEPTICKÝ OHRANIČENÝ VLEKLÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Je jedním z nejčastějších onemocnění škáry kopytní. Příčinou bývá opakované zhmoždění škáry kopytní, ke kterému dochází při nepravidelných kopytech (kopytu sbíhavém, rozbíhavém), při nepravidelných kopytech (kopytu těsném, polotěsném) a i při trvale vadném podkování. Kůň začne pozvolna kulhat, a to ve fázi podpěru, které je silnější na tvrdé půdě a při chůzi se postupně zvyšuje.. Stojící kůň nemocnou končetinu „vystavuje“. Jsou-li nemocí postiženy obě končetiny, nastává typická chůze, charakterizována krátkým krokem nebo často střídavým kulháním, kdy občas kulhá na levou, občas na pravou končetinu. V místě zhmoždění nacházíme občas nepatrnou bolestivost na tlak nebo na poklep.

13 V pozdějším stádiu můžeme pozorovat patologické kroužky na rohové stěně. Kvalita rohoviny bývá špatná, což se projeví vydrobením bílé čáry. Na čerstvě upraveném kopytě můžeme dosti často vidět žlutavé, hnědé, červené až modročervené skvrny. Vznikají vsáknutím zánětu do rohoviny. Lidově jim říkáme „suchá kuří oka“. Dalším příznakem bývá atrofie svalstva. Vzhledem k nepatrnému kulhání, které toto onemocnění doprovází, je i atrofie svalstva znatelná jen při pečlivém pozorování. Na průběh nemoci působí velmi příznivě změkčující obklady na kopyto a práce na měkké půdě.

2.1.3

ASEPTICKÝ PRUDKÝ DIFÚZNÍ ZÁNĚT ŠKÁRY

STĚNOVÉ Je to prudký aseptický zánět lokalizovaný převážně v přední části škáry stěnové. Nejčastěji na hrudních končetinách, protože na nich spočívá větší zatížení. S tímto onemocněním se můžeme u koní setkat po celý rok, ve větší míře v letních měsících. Příčinou je asi zvýšený pracovní ruch a velký počet dietních chyb vedoucích ke kolikám. Podle toho jaký činitel se na vzniku nemoci uplatňoval, rozeznáváme traumatickou, toxickou, symptomatickou a revmatickou laminitidu. Traumatické schvácení kopyt je dosti častá forma laminitidy. Objevuje se hlavně na hrudních končetinách a dochází k němu nejčastěji po dlouhém klusu či cvalu koně na tvrdé půdě, po nezvykle dlouhém transportu nebo po dlouhodobém stání na tvrdé dlažbě. Do této skupiny je možno počítat i tzv. schvácení z přetížení. Nastává, je-li některá končetina stižena velmi bolestivým procesem, takže pacient na ni nestojí a trvale přetěžuje na končetinu sousedící. To může vyvolat na této končetině aseptický difúzní zánět škáry stěnové se všemi typickými lokálními příznaky. Toto schvácení z přetížení se objevuje nejčastěji na pánevních končetinách a jako jeho první příznak pozorujeme střídavé zatěžování původně nemocné a sousední původně zdravé končetiny (JURNÝ, KRÁL, 1958). Toxické zchvácení kopyt je nejčastější formou akutní laminitidy. Nejčastější příčinou tohoto druhu zchvácení kopyt bývá vadné krmení, např. krmení čerstvým

14 žitem, ječmenem, ovšem, pšenicí, čerstvým nebo plesnivým jetelem nebo senem, krmení velkými dávkami melasy, nadměrné krmení krmivem bohatým na bílkoviny nebo otrava některými rostlinami (akácie). Této formě laminitidy zpravidla předchází kolika. Symptomatické schvácení kopyt se vyskytuje při hnisavých onemocnění (flegmónách), během infekčních chorob (prsní nákaza, chřípěcí, pneumonie, influenza) u koní. Revmatické schvácení kopyt je přičítáno prochlazení organizmu. Pokusem se však prokázalo, že prostým prochladnutím nelze revmatický zánět kopyt vyvolat. Případy tohoto schvácení jsou velmi vzácné. Je důležité si uvědomit, že akutní laminitida je celkové onemocnění, které nevzniká působením jednotlivých komplexů, nýbrž působením jejich komplexů. Anamnéza většinou udává, že onemocnění povstalo náhle; koně možno mnohdy vyvést ze stáje, někdy se ani nedokáže pohnout z místa. Velmi často už z anamnézy zjistíme vyvolávající dispoziční faktory, jako abnormální práci, změnu krmení nebo nevhodné krmení, použití medikamentů apod. Velice typický je postoj zvířete.

(VINČÁLEK, 2003)

Při schvácení kopyt na pánevních končetinách má kůň podsunuty hrudní končetiny pod tělo a hlavu skloněnou. Při schvácení kopyt na hrudních končetinách má zvíře

15 hrudní končetiny vystaveny daleko před sebe a pánevní končetiny podsunuty pod sebe. Při schvácení všech končetin kůň zpravidla zatěžuje ty končetiny, které jsou postiženy nejméně. Někdy staví všechny končetiny pod sebe, velice často však leží a velmi těžko vstává. Někdy připomíná tetanus. Na rozdíl od tetanu nebo černého močení však nebývají ztuhlé žádné svaly (STACHOVÁ, 2002). Toto onemocnění doprovází typická chůze: kůň se velice těžko pohybuje, je těžkopádný, chůze je napjatá a bolestivá. Kopyto je teplejší, při palpaci nacházíme především v přední polovině silnější bolestivost. Později lze vidět u korunky žlábek okolo kopyta (došlo k poklesu kopytní kosti), na chodidle se může objevit vyboulenina (došlo k otočení kopytní kosti). Vyšetření kopyt je velice obtížné, protože si kůň dá končetinu velice těžko zvednout. Vyšetřování a následná léčba se nejlépe provádí na koni stojícím na měkké půdě nebo zavěšeném ve zdviži. Ve vážnějších případech je onemocnění doprovázeno skleslostí, pocením, třesem svalstva, někdy průjmem, jindy zácpou a někdy i kolikovými bolestmi. Po několika dnech se příznaky zmírní, pacient stále kulhá, ale postoj není zpravidla tak typický jako v počátku. Léčba má větší naději na úspěch, jestliže se sní začne co nejdříve. Zákrok, který byl proveden v prvních 24 až 36 hodinách. Je-li délka nemoci delší jak 14 dnů, končí zpravidla deformitou kopyta. Pokud se toto onemocnění nezačne včas léčit, vzniká chronický zánět. Vrchní část kopytní rohoviny odumírá a kopytní kost se zvrátí, přičemž se může poškodit a částečně odumřít. Takového koně lze potom použít jen pro lehkou práci a musí být speciálně okován. Prolamin je krmný doplněk pro koně, kteří trpí laminitidou (schvácením kopyt).

2.1.4 HNISAVÝ POVRCHOVÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Vzniká nejčastěji přímou infekcí škáry kopytní. Z tohoto důvodu se nejčastěji objevuje po poranění zašlápnutím, našlápnutím, při pronikajícím rozštěpu. Vzácněji je příčinou infekce nepřímá, která vzniká zvláště u kopyt těsných, polotěsných, se zakleslou stěnou, se zkostnatělými chrupavkami kopytními a při nepřímém zakování. Příznakem je kulhání s převahou ve fázi podpěru, zhoršuje se při chůzi na tvrdé půdě, při chůzi z kopce, a při déle trvající chůzi. Stojící kůň končetinu vystavuje.

16 V místě zánětu je nápadná bolestivost na poklep i na stisknutí kopytními kleštěmi. Kopyto je zřetelně teplejší a příslušné tepny zřetelně pulzují. Mezi škárou a rohovou stěnou se hromadí hnis a šíří se směrem k chodidlovému i korunkovému okraji. Jakmile dosáhne korunkového okraje, odchlípne obrubu a vyteče. Tím poklesne tlak v kopytě a kulhání se nápadně zmenší. Hnis je řídký a barvy břidlicově šedé. U světlých kopyt je hnis šedý, u tmavých až šedočerný. Hlavní zásadou při léčbě je zajistit odtok hnisu z kopyta. Uděláme otvor v bílé čáře a v příslušné části rohového chodidla.

2.1.5 HNISAVÝ HLUBOKÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Vyznačuje se tím, že patologicko-anatomický proces postihuje celou škáru kopytní. Může vzniknout z povrchového zánětu škáry kopytní, který nebyl léčen tak, že nebyl zajištěn dostatečný odtok hnisu. Dále vzniká poraněním a infekcí hlubších vrstev škáry kopytní nebo také může vzniknout v průběhu hnisavých zánětů v okolí (píštěl chrupavky kopytní, nekróza šlachy hlubokého ohybače prstu). Onemocnění je doprovázeno kulháním. Celkový stav nebývá narušen, jen u citlivých koní bývá narušen apetit. Kopyto na pohmat teplejší, na tlak i na poklep silně bolestivé, korunka zduřelá, teplejší a bolestivá, artérie silněji pulzují. V pozdějším stádiu nemoci se provalí hnis buď při korunkovém okraji, v bílé čáře nebo v místě, kde je rohové pouzdro porušeno (rozštěp, kanálek po cizí předmětu). Typický je žlutobílý hnis. Hlavní zásadou při léčbě je zajistit odtok hnisu.

17

2.1.6 SNĚTIVÝ POVRCHOVÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Kůň v klidu končetině ulehčuje, při chůzi kulhá. Kopyto je teplejší, příslušné artérie silněji pulzují, korunka je zduřelá. V pozdějším stádiu se odchlípí rohová obruba. Po odstranění rohoviny je vidět, že škára kopytní je šedohnědá až šedozelená a že je pokryta žlutohnědou až hnědozelenou mazlavou hmotou. Pracovní neschopnost trvá asi 14-21 dnů.

2.1.7 SNĚTIVÝ HLUBOKÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Projevuje se velmi silným kulháním. Zjišťujeme bolestivost na tlak a poklep. Bolestivost postihuje celé kopyto. Kopyto je teplejší, artérie silně pulzují. Distální konec končetiny je značně zduřelý. Obruba je často ve velkém rozsahu odchlípena. Po operativním odstranění rohoviny zjistíme, že škára kopytní je proměněna v šedozelenou nebo černohnědou měkkou až kašovitou, odporně zapáchající hmotu. Nekrotický proces přechází velmi snadno do okolí a může vyvolat nekrózu kopytní chrupavky, vazivového střelu, šlach, kloubního pouzdra a kosti kopytní. Léčba spočívá v odstranění veškeré podminované rohoviny a v excisi nekrotické tkáně ostrým skalpelem nebo nůžkami.

2.1.8

ZÁNĚTY

ŠKÁRY

KOPYTNÍ

ZPŮSOBENÉ

TERMICKÝMI ČINITELI Omrznutí škáry kopytní se vyskytuje velice vzácně. Kopytní škára je proti nízkým teplotám chráněna rozsáhlou cévní sítí a silnou vrstvou rohoviny, která je velmi špatným vodičem tepla. Proto se omrznutí může vyskytnout jen při velkých mrazech (přes –50°C). Popálení škáry kopytní se objevuje při déle trvajícím připalování podkovy na plném kopytě nebo na kopytě s příliš zeslabeným rohovým chodidlem. Také při požáru, kdy

18 stojí kůň v hořící slámě, dále při změkčování rohoviny, připalováním žhavým železem apod. se může popálit škára kopytní. Následkem vysokých teplot nastává karbonizace rohoviny a zánět škáry kopytní. Karbonizovaná rohovina se na povrchu lehce rozpadá v černý prach, hlubší vrstvy rohoviny jsou rezavě červené (JURNÝ, KRÁL, 1958).

2.1.9 BRADAVKOVITÝ ZÁNĚT ŠKÁRY KOPYTNÍ Tento zánět bývá i v odborné literatuře všeobecně nazýván „rakovina kopyt“. Na postiženém místě, v počátku onemocnění je to obyčejně střel, není škára kopytní pokryta souvislou vrstvou rohoviny, ale slabou, nedostatečně keratizovanou rohovinou. Na povrch je změněná rohovina kryta nepříjemně páchnoucí mazlavou hmotou. Onemocnění se zpravidla pozvolna rozšiřuje do okolí, při čemž postižená místa mají bradavkovitý (květákovitý) vzhled. Až 1 cm dlouhá vlákna vystupují mezi jednotlivými bradavkovitými výčnělky. I při pokročilém stádiu nemoci kůň zpravidla nekulhá, a pokud stav dovoluje, aby se podkova řádně připevnila, může pracovat. Ovšem pracuje-li s pokročilým stádiem rakoviny na nerovném povrchu (v lese, na štěrku), snadno si poraní nedostatečně krytou škáru kopytní a pak zpravidla kulhá. Nejčastěji onemocnění postihuje pánevní končetiny. Příčina však není dosud známa. Dle statistik se rakovina objevuje více u chladnokrevníků a častěji u klisen. Na vzniku se pravděpodobně podílí řada vnějších dráždivých činitelů, jako mokré stání, nečistota, moč. Samy osobně však tyto vlivy nemohou onemocnění vyvolat.

19

2.2 CHOROBY ROHOVÉHO POUZDRA 2.2.1 ROZŠTĚP

Jako rozštěpy jsou definovány praskliny rohového pouzdra, které probíhají ve směru rohových rourek a lístků (VINČÁLEK, 2002). Může se proto vytvořit kdekoliv na rohové stěně, na rohových patkách, na chodidle nebo na rohovém střelu. V praxi má největší význam rozštěp rohové stěny. Dle toho, v jakém rozsahu rohové stěny rozštěp probíhá, rozlišujeme rozštěp neprobíhající, tj. na okraji korunkovém či chodidlovém, a dále rozštěp probíhající, tj. rozštěp jdoucí od okraje korunkového až k okraji chodidlovému. Probíhající rozštěp, který je uprostřed přední části rohové stěny, se nazývá půlící.

(VINČÁLEK, 2002)

Je důležité vědět do jaké hloubky rozštěp zasahuje. Zasahuje-li jen do střední vrstvy, hovoříme o rozštěpu povrchovém, zasahuje-li do vrstvy hluboké, hovoříme o rozštěpu hlubokém. Proniká-li až na škáru kopytní, mluvíme o rozštěpu pronikajícím. Dále můžeme rozštěpy dělit dle toho, jaký směr má stěna rozštěpu ke škáře kopytní. Rozeznáváme rozštěp kolmý a šikmý. Konečně podle toho, zda je rozštěp doprovázen nějakým patologickým procesem na škáře kopytní nebo nikoliv, hovoříme o komplikovaném a jednoduchém rozštěpu.

20 Příčinou bývá nejčastěji špatná jakost rohoviny, zvýšené požadavky na pevnost rohové stěny, nedostatečná péče o kopyta, vadné úpravy kopyta a nevhodné podkování. Příznaky, které rozštěp doprovázejí, jsou různé dle patologicko-anatomického procesu, který je rozštěpem vyvoláván na kopytní škáře nebo na ostatních částech kopyta. Povrchový rozštěp většinou nevyvolává na škáře kopytní patologické změny, proto není doprovázen kulháním a také bývá často přehlédnut např. při koupi koně. Pronikající rozštěp většinou způsobuje hnisavé záněty škáry kopytní. Často jsou tyto rozštěpy doprovázeny i sloupkem a někdy jsou komplikovány i hnisavými procesy na kosti kopytní. Při všech bolestivých procesech, které rozštěp doprovázejí, je maximální bolestivost v průběhu rozštěpu a v jeho blízkosti. U pronikajících rozštěpů mnohdy vytéká ze štěrbiny krev nebo hnis. Léčba. Máme dva způsoby léčby – nekrvavý (doporučujeme u nepronikajících rozštěpů), krvavý (doporučujeme u pronikajících rozštěpů). Nekrvavými zákroky chceme docílit toho, aby se rohová stěna pohybovala co nejméně, aby rohovina ze škáry korunkové mohla růst souvisle. Nejjednodušším prostředkem je voskový obvaz, kterým se stáhne rohová stěna pod korunkovým okrajem. Krvavé zákroky spočívají v tom, že se odstraní ta část rohové stěny, ve které je rozštěp.

2.2.2 DOUPĚ Doupě je štěrbina v rohovém pouzdře, která probíhá napříč ke směru rohových rourek. Tento defekt sahá buď jen do ochranné vrstvy nebo dosáhne až na hranici škáry, čímž se škára stane součástí patologického procesu. V této souvislosti je následkem většinou lokální zánět. Příčinou bývá poranění rohové stěny ozubem druhé končetiny nebo ozubem jiného koně. Také může vzniknout přechodným zastavením produkce rohoviny po poranění korunkové škáry. Rohové doupě je široké a vysoké dle toho, jak dlouho trvalo zastavení produkce a v jaké šíři byla škára zachvácena. U některých koní mnohdy můžeme vidět několik doupat seřazených pod sebou od korunkového okraje k okraji nosnému. Je to způsobeno opětovným poraněním korunky

21 při zášlapech či při nectnosti, kterou trpí někteří koně a která záleží v tom, že si kůň obyčejně jednu pánevní končetinu opírá o končetinu druhou. Tento zlozvyk se lidově nazývá „štítování“. Dochází k opětovnému zraňování korunky a škáry korunkové a potom se tvoří poupata. V těchto případech je nutné používat vhodných bandáží, které kryjí korunku.

2.2.3

VOLNÁ STĚNA

Je to označení pro stav, kdy rohová stěna není svými lístky spojena s lístky škáry stěnové a kdy je mezi škárou a stěnou volný prostor. Škára stěnová není však obnažena, nýbrž pokryta slabou vrstvou amorfní rohoviny, která se vytváří na škáře stěnové. Někdy rohovina kryjící škáru stěnovou, mazlavá, odporně zapáchající, takže připomíná tzv. rakovinu kopyt. Do vzniklé dutiny vniká špína, kamínky a jiná cizí tělesa. To vše může tlačit na škáru, případně ji i zraňovat a kůň může začít kulhat. Uvolněnou rohovou stěnu odštípneme nebo odrašplujeme. Musíme se však přesvědčit, zda na kopytě zůstane dostatečná část rohové stěny, aby mohla být podkováky připevněna podkova. V opačném případě se musíme omezit na vyčištění dutiny a vyplněním koudelí a dehtem.

2.2.4

HNILOBA ROHOVÉHO STŘELU

Klinicky se toto onemocnění jeví jako rozpad rohoviny střelu. Začíná ve střední rýze střelové, kde se objeví mazlavá, nepříjemně páchnoucí hmota. V pokročilém stádiu je rohovina celého střelu změklá a rozpraskaná. Někdy je možno celý rohový střel sloupnout. Škára stěnová zůstává v tomto případě kryta jen slabou vrstvičkou rohoviny. Kůň nekulhá, avšak poraní-li se na nerovné půdě nedostatečně krytá škára střelová, zanítí se a kůň kulhá. Postihuje 30-50% koní.

22 Léčba závisí na odstranění podminované rohoviny a v pravidelném čištění střelové rýhy. Při úpravě kopyta je nutno odstranit narostlou rohovinu v patkové části. Také je třeba eliminovat veškeré nežádoucí vlivy vyvolávající toto onemocnění. Kůň musí stát na suché čisté podestýlce a musí mít dostatečný pohyb. Pohyb v písku a suché ornici je obzvláště léčení prospěšný.

2.2.5 VYLÁMANÝ NOSNÝ OKRAJ Vyskytuje se zvláště u kopyt se špatnou jakostí rohoviny (kopyta zchvácená, plná). Příčinou však mohou být i vady v podkování – přílišné zrašplování rohové stěny, často obnovované podkování, používání příliš velkých či naopak příliš úzkých podkováků a násilné strhávání podkovy. Nejčastěji nastávají tyto vady na chodidlovém okraji, jde-li kůň delší dobu po tvrdé silnici bez podkov a je-li jeho rohovina špatné jakosti. Malé defekty jsou celkem bezvýznamné, zvláště jsou-li způsobeny mechanickým vlivem. Rozsáhlé defekty mohou znemožňovat řádné připevnění podkovy, a jsou-li způsobeny ještě k tonu špatnou jakostí rohoviny, zůstává tento stav mnohdy trvale. Tyto případy vyžadují odborné podkování.

2.3 NEMOCI CHRUPAVKY KOPYTNÍ 2.3.1 RÁNY A ZLOMENINY Rány chrupavky kopytní jsou poměrně časté. Jsou způsobeny ostrými předměty – branami, plechem, kosou, sklem. V těchto případech jde o rány řezné. Rány zhmožděné vznikají ozubem při zašlápnutí. Bodné rány jsou již vzácnější – vidlemi. Řezné rány zpravidla silně krvácejí. U ran zhmožděných a silně infikovaných může často vzniknout flegmóna a nekróza chrupavky kopytní. Je velice důležité, aby byly rány ošetřeny co nejdříve po vzniku. Po jakémkoli poranění jakékoli tkáně se v místě poranění a jeho okolí vytvoří akutní zánět. Jeho úkolem je udržet celistvost organismu, zlikvidovat infekci a ránu vyčistit.

23 Ihned dojde k zúžení okolních cév (vazokonstrikce), asi za 5-10 minut se cévy naopak roztáhnou (vazodilatace). Zároveň se cévní stěna stane prostupnější a tak do okolních tkání pronikne krev, plazma, různé chemické látky (zánětlivé mediátory a látky způsobující srážení krve), později i některé typy bílých krvinek, jejichž prvním úkolem je zlikvidovat vzniklé bakterie. Zánětlivé mediátory jsou vlastně jakési „dorozumívací prostředky“ mezi jednotlivými bílými krvinkami i organismem jako celek (STACHOVÁ, 2002). Navenek postižené místo poznáme poměrně snadno. Je oteklé, bolestivé a hřeje. Na nepigmentované kůži bychom měli vidět, jak je místo poranění zarudlé. Pokud nedošlo k infekci poraněné tkáně a jsou odstraněny veškeré zbytky poškozených tkání a buněk, dochází k proliferaci, tedy k novotvorbě tkání. V místě rány se tvoří vazivo, granulační tkáň, nové cévy a rána se začne pokrývat krycím epitelem. Pokud je místo poranění neočištěné od odumřelé tkáně, špíny krevními podlitinami či bakteriemi je tato fáze výrazně zpomalena. Zároveň se okraje rány stahují, tomu říkáme kontrakce rány. Při rozsáhlejším poranění kopytní korunky je důležité okamžité chirurgické ošetření, nejčastěji sešití. Jinak se na korunce vytvoří jizva, ze které bude odrůstat méněcenná jizvovitá rohovina, vyvolávající někdy kulhání a tvorbu rozštěpů.

(STACHOVÁ, 2002)

Zlomeniny jsou velice vzácné. Většinou se zlomí chrupavka zevní, zvláště je-li zkostnatělá. Onemocnění začíná silným kulháním, při vyšetření se projevuje silná bolestivost v místě, kde odpovídá zlomení.

24

2.3.2 ZKOSTNATĚNÍ CHRUPAVKY KOPYTNÍ

Je to označení pro patologický proces charakterizovaný tím, že chrupavky osifikují. Osifikace začíná nejčastěji u větví kosti kopytní, na které se upínají chrupavky kopytní. Toto onemocnění je vleklé. Kostnatěním se mění i tvar chrupavky, chrupavky mohutní (až 3-5krát), její povrch je nerovný. Vyvolávající příčinou je přímé i nepřímé zhmoždění chrupavky kopytní. Toto zhmoždění nejvíce nastává při těžké práci v rychlém tempu na tvrdém povrchu, u nepravidelných kopyt a při nesprávném podkování. Zkostnatění chrupavek se nejčastěji vyskytuje u chladnokrevných koní pracujících v městě. Příčinou je těžká práce v tahu, při které se abnormálně napínají chrupavko-spěnkové vazy a tím se i trvale traumatizují kopytní chrupavky. Také vady v podkování a nedostatečná péče o kopyta mohou vést k hmoždění chrupavek, a tím i k jejich kostnatění. V pokročilém stádiu nemoci pozorujeme na polovině kopyta, v níž je chrupavka kopytní zkostnatělá, nad korunkovým okrajem zduření poměrně přesně ohraničené, na pohmat nebolestivé, normální teploty a tvrdé jako kost. V mnohých případech nepozorujeme kulhání. Přeměnit zkostnatělou chrupavku do původního stavu nejde ani medikamenty, ani chirurgickým zákrokem. Léčba směřuje jen k uvolnění zadní poloviny rohového pouzdra a k zajištění klidu v zadní polovině kopyta. Kopyto se upraví tak, aby kůň pokud možno dostupoval najednou celým nosným okrajem na rovnou zem a podková se speciální otevřenou nebo zámkovou podkovou. Také je velice výhodné pracovat s koněm na měkké půdě.

25

2.3.3

NEKROTICKÝ ZÁNĚT CHRUPAVKY KOPYTNÍ

S TVORBOU PÍŠTĚLÍ Toto onemocnění je charakteristické pro lichokopytníky. Je způsobené nekrózou chrupavky kopytní a charakterizované chronickým hnisáním a tvorbou píštělí. K nekróze chrupavky mohou vést buď zhmožděné infikované neošetřené rány chrupavky kopytní nebo flegmóna. Po několika dnech odezní příznaky akutního zánětu a v místě, kde se hnis provalil, zůstává malý otvor, z něhož neustále vytéká menší nebo větší množství hnisu. Tento stav trvá měsíce i léta a označuje se jako píštěl chrupavky kopytní (JURNÝ, KRÁL, 1958). Díky lepší péči o kopyto, kvalitnější práci podkovářů a odbornému ošetřování poranění prstu se v dnešní době píštěl vyskytuje méně často. Mnohem častěji se vyskytuje na hrudních končetinách než na pánevních. V pokročilém stádiu nemoci je korunka velmi zduřelá. Zduření je tuhé, celkem nebolestivé. Na korunce někdy vyskytuje i více píštělí, často je vidět i jizvy po dřívějších píštělí. V tomto stádiu je kůže na korunce obyčejně bez srsti, pokryta šupinami, místy i strupy a hnisem, který vytéká z otvorů píštěle. Léčení je možné provádět medikamenty i operativně.

2.4 TVAROVÉ ODCHYLKY KOPYTA 2.4.1 KOPYTO TĚSNÉ Rozeznáváme kopyto těsné v patkách, kopyto těsné pod korunkovým okrajem a kopyto těsné v chodidlovém okraji. Kopyto těsné v patkách poznáme dle toho, že má hrany patkové od sebe vzdáleny méně než o jednu pětinu chodidlového obvodu kopyta. Při vysokém stupni onemocnění se k sobě mohou patky úplně přiblížit nebo se dokonce přes sebe přeložit. Jestliže je jedna patka ve správné poloze a druhá je přiblížena ke střední rýze, nazýváme toto kopyto polotěsné. Velice často je jedna patka uložena výše a druhá níže. V tomto případě se kopyto nazývá těsné s posunutou patkou.

26 Kopyto v korunce těsné má žlábkovité zaklesnutí rohové stěny. Velice často toto

(VINČÁLEK, 2002)

kopyto vzniká u koní po vážné operaci kopyta nebo také u mladých koní, kteří přešli z pastvy do tréninku na tvrdou půdu. Tato kopyta jsou náchylná k rozštěpům. Kopyto těsné při chodidlovém okraji má obvod při chodidlovém okraji stejný, jako je jeho obvod při okraji korunkovém (má být o jednu šestinu větší). Nejčastější příčinou těsných kopyt bývá atrofie střelu. Vzniká v tom případě, kdy se střel po delší dobu při chůzi nedotýká země. Také hniloba střelu způsobuje atrofii střelu. Při léčení je důležité se zaměřit na správné ortopedické podkování a na odstranění všech okolností, které onemocnění vyvolávají. Těsná kopyta jsou nejčastějším onemocněním kopyt. Tento fakt nabádá k tomu, aby se kopyta systematicky prohlížela. Nejdůležitějšími preventivními opatřeními jsou řádné podkování, řádná péče o kopyto a dostatečný pohyb zvláště v měkké půdě.

2.4.2 KOPYTO PLOCHÉ A PLNÉ

Rohové chodidlo kopyta není vyklenuté, ale rovné, tudíž je v celém rozsahu ve stejné rovině s nosným okrajem. Rohové chodidlo dolů vypouklé má kopyto plné, takže je níže než nosný okraj. Určit přesnou hranici mezi kopytem plochým a plným je velice obtížné. Vedle těchto charakteristických znaků jsou kopyta plochá a plná současně ostroúhlá, nízká, široká a as nízkými, zpravidla podsunutými hranami patkovými.

27 Rohovina těchto kopyt je špatné jakosti, a proto bývá častou příčinou vylámaného nosného okraje a vydrobené bílé čáry. Na rohové stěně často pozorujeme rýhy, prstence a rozštěpy, na rohovém chodidle pak nažloutlé nebo načervenalé skvrny. Změny prodělává nejenom schránka rohová, ale i kost kopytní, která je nízká a široká, s rovinnou až vypouklou pučnicovou plochou. Kost je část poseta množstvím osteofytů. Plochá a plná kopyta se vyskytují převážně na hrudních končetinách chladnokrevných koní. Jelikož tato kopyta (zvláště plná) způsobují chronický aseptický zánět škáry kopytní, jsou koně s takovými problémy obyčejně postiženy chronickým kulháním. Příčiny vzniku těchto vadných kopyt bývají spatřovány v odchovu hříbat na vlhkých pastvinách, špatné péči o kopyta a v přílišném zatížení patkové části kopyta, jak k němu dochází zvláště u ostroúhlých kopyt se strmou spěnkou. Ploché a plné kopyto již nelze přeměnit v kopyto zdravé. Cílem terapeutického zákroku je, aby kůň mohl být využíván k práci.

2.5 NEMOCI KOSTÍ 2.5.1

FRAKTURY KOSTI KOPYTNÍ

Zlomeniny kosti kopytní byly dříve poměrně vzácné. Po propracování diagnostiky a hlavně po zavedení rentgenu do veterinární medicíny se ukázalo, že se tyto zlomeniny vyskytují poměrně dosti často. Nejčastější příčinou vzniku zlomeniny kosti kopytní je náraz kopyta na překážku při skoku nebo při dopadu po skoku na nerovnou zem. Mohou také vzniknout při chybném kroku na nerovné půdě, při uklouznutí, při kopnutí do tvrdého předmětu, při prudkém dopadnutí přední části kopyta na tvrdou zem, např. když náhle pustíme zvednutou hrudní končetinu. Častěji se vyskytují na hrudní končetině. Může jít o nalomeniny, pukliny, ulomeniny nebo o úplné zlomeniny. Ulomeniny nejčastěji postihují okraj chodidlový, čapku kosti kopytní nebo větve kosti kopytní. Úplné zlomeniny bývají jednolomé, sagitální, ale po intenzivnějším traumatu i vícelomé, zřídka roztříštěné. Velmi často zasahují tyto zlomeniny do kloubu kopytního (zlomeniny nitrokloubní). Většinou jsou

28 to zlomeniny neotevřené. Jen při zášlapu, nášlapu a zakování vznikají zlomeniny otevřené. Příznakem je kulhání v různém stupni podle druhu zlomeniny, podle toho, jak brzo je kůň po vzniku fraktury přiveden k prohlídce, a konečně i podle individuální citlivosti pacienta. Temperamentní koně se po úrazu potí a mohou mít také zvýšenou teplotu. Kopyto je při poklepu kladívkem a při palpaci kleštěmi bolestivé. Doba hojení je závislá na mnoha znacích: na formě zlomeniny, na temperamentu zvířete, na váze, na stáří zvířete a na tvaru kopyta. U pravidelných, úzkých a strmých kopyt bývá hojení lepší než u kopyt kosých, širokých a plných.

2.5.2

FRAKTURY KOSTI STŘELKOVÉ

Příčinou těchto fraktur jsou mechanické inzulty, k nimiž dochází při špatném dostoupnutí, při dopadu po skoku apod. Dosti častou příčinou je poranění kosti střelkové cizím předmětem při nášlapu. Stanovení diagnózy neotevřených zlomenin kosti střelkové je bez rentgenového snímku prakticky nemožné, poněvadž kost střelková je tak uložena, že ji nelze vyšetřit palpací, a poněvadž symptomy při této zlomenině nejsou charakteristické. Frakturu doprovází silné kulhání, které se však poměrně rychle zmírňuje. Rotace, pasivní extenze a flexe v kopytním kloubu jsou bolestivé. V kopytě zjistíme bolestivost zvláště v patkových částí rohové stěny. V počátku nemoci může být zvýšena teplota a pulzace artérií prstu v kopytě.

2.5.3 PODOTROCHLÓZA Jedná se o onemocnění týkající se oblasti podotrochley, kopytního kloubu a střelkové kosti. Při tomto onemocnění dochází k narušení struktury a stavby střelkové kosti, ke kalcifikaci střelko-kopytního vazu, k výrůstkům či úlomkům v kloubu a k dalším změnám. Toto vše vede k bolestivosti a zánětu a tím pádem ke klinickým

29 projevům onemocnění - kulhání a nechuť k pohybu zj. po tvrdém povrchu apod. Terapie, která by problém vyřešila, neexistuje, proto se volí tzv. symptomatická terapie, což znamená, že se potlačují příznaky onemocnění. Při této terapii se podávají léky proti zánětu a bolesti, provádí se speciální ortopedické podkování, které ulehčuje došlap a v krajní nouzi se provádí přetětí nervu, což se považuje za jedno z posledních řešeních. Dále je možné podávat látky na zvýšení prokrvení tkání a tím pro zvýšení jejich výživy či podávat chondroprotektiva rovněž pro výživu tkání (ŠNEPOVÁ, 2006).

2.5.4

FRAKTURY KOSTI KORUNKOVÉ

Zlomeniny kosti korunkové patří k častějším případům zlomenin. Nejčastější jsou roztříštěné nebo vícelomé a zasahují jak do kloubu korunkového, tak do kloubu kopytního. Nejvíce známou příčinou bývá pád těžkého předmětu na prst zvířete. Další příčiny: uváznutí podkovou v kolejnici, v kanálové mříži, mezi dvěma kameny, uklouznutí, náraz, pád zvířete a poranění zašlápnutím. Příznaky zlomeniny jsou doprovázeny kulháním vysokého stupně. V klidu kůň končetinu zvedá ze země. Korunka a někdy i spěnka bývají v krátké době zduřelé. Zduření je teplé, velice citlivé na palpaci. Pulzace prstních artérií je zesílená. Pasivní pohyby v kloubu korunkovém a kopytním jsou velmi bolestivé. Zlomeniny kosti korunkové mohou být doprovázeny i celkovými příznaky (třes svalstva, pocení atd.). Pro přesné stanovení diagnózy slouží rentgen. Prognóza je různá. Závisí na rozsahu zlomeniny a na povaze koně. Klidný kůň mývá prognózu příznivější.

2.5.5 FRAKTURY KOSTI SPĚNKOVÉ Zlomeniny tohoto typu jsou velmi časté. Přicházejí zvláště u koní, kteří pracují v rychlém tempu. Podle intenzity traumatu jsou to buď neúplné nebo úplné zlomeniny. Z neúplných jsou to často fisury. Z úplných přicházejí často zlomeniny jednolomé, ale vzácností

30 nejsou ani zlomeniny vícelomé a roztříštěné. Méně často to jsou však zlomeniny otevřené. Ty vznikají hlavně po zašlápnutí, či po přejetí končetiny kolem vozu. Příčinou bývají obdobné úrazy jako u zlomenin kosti korunkové. Fisury kosti spěnkové jsou doprovázeny náhle vzniklým kulháním. Fisury zasahující do kloubu mohou končit i trvalým kulháním. Úplné zlomeniny jsou doprovázeny kulháním vysokého stupně. V klidu drží kůň nohu mírně vystavěnou dopředu a zlehka se opírá o přední část kopyta. Při zlomeninách na pánevní končetině ji drží zvednutou. Krátce po zlomení můžeme pozorovat pocení, třes svalstva a mírné mírné zvýšení teploty.

2.5.6 FRAKTURY KOSTÍ SEZAMSKÝCH Většinou vznikají tahem šlachového aparátu, proto to jsou nejčastěji zlomeniny neotevřené. Často dochází k dislokaci oddálením a velmi často jsou tyto zlomeniny doprovázeny úplnou rupturou středního mezikostního svalu. Příznaky jsou obdobné jako při úplné ruptury mezikostního svalu. Kůň silně kulhá. Při jednostranných odlomeninách apexu se kulhání může z třetího stupně v okamžiku traumatu do druhého dne změnit na kulhání prvního stupně nebo dokonce zcela ustoupit a objevit se znovu až po zařazení koně do práce (KRUPIL, MEZEROVÁ, 2002). V případě, že nastupuje na končetinu, můžeme pozorovat silné prostupování ve spěnce. Okolí kostí sezamských je velice zduřelé a bolestivé. U čerstvých případů je možno nahmatat štěrbinu mezi oběma díly kosti. Ovšem u malých ulomenin, které se nejčastěji tvoří v místech úponu středního mezikostního svalu je i rentgenologické vyšetření obtížné. V těchto případech je nutné velmi pečlivé pozorování snímků, popřípadě je nutné zhotovit vedle snímku z projekce dorzální a laterální i snímek v projekci šikmé. Je proto nutné, aby byli koně pracující v rychlém tempu při rychlém kulhání, s bolestí lokalizovanou v okrsku kloubu spěnkového, podrobeni rentgenovému vyšetření.

31

2.5.7 ASEPTICKÝ ZÁNĚT OKOSTICE U koní se vyskytuje poměrně často, zvláště na kosti spěnkové. Může být způsoben přímým traumatem okostice nebo nepřímými opakovanými traumaty okostice. Aseptický zánět okostice vyvolaný přímým traumatem bývá způsoben zašlápnutím, nárazem, úderem, zakopnutím končetinou apod. Vyskytuje se častěji na hrudních končetinách než na pánevních, a to v proximální třetině dorzální plochy kosti spěnkové. V pokročilém stádiu onemocnění může však postihnout celou dorzální plochu kosti. V klidu drží kůň nemocnou končetinu v prstních kloubech ohnutou. V chůzi se objevuje silné kulhání. Aseptický zánět okostice vyvolaný nepřímým traumatizováním okostice bývá častější. Obyčejně vzniká v místě úponu vazů, povázek, šlach, jsou-li nepřiměřeně napínány. Tomu také napomáhají nepravidelné postoje, vadné podkování, těžká práce a zvláště práce na tvrdé a nerovné půdě. Jako hlavní příznak tohoto onemocnění vystupují různě velké exostózy v místech úponů vazů, povázek a šlach. Exostózy jsou ohraničené, tvrdé a přitom nebolestivé. Na korunkové kosti často bývají osteofytyna její dorzální ploše; ty jsou však následkem přímého traumatu (zášlapu) nebo zánětlivých procesů (flegmón). Ve většině případů nezpůsobují exostózy kulhání. Většinou vyvolají jen ztrnulou chůzi. Ve vážných případech však kulhání již spatřit můžeme, spěnka se stává strmější, kopyto nabývá tvaru kopyta překlubního a na končetině se může vyvinout překlubní postoj.

2.6 NEMOCI KŮŽE A PODKOŽÍ 2.6.1 ZÁNĚTY KŮŽE V OKRSKU SPĚNKY Záněty kůže na končetinách se objevují velice často a mohou vyvolat i značné kulhání. Jedním slovem se označují jako podlom. Jedná se vlastně o ekzém spěnky. Příčinou bývá špína, která se dostane do vlhkem vzniklých drobných trhlinek v jemné kůži spěnek, celý proces podporuje dlouhá srst, která není správně ošetřovaná. Příčinou bývá i alergická reakce.

32 Podlom začíná jako zarudnutí, puchýřky nebo jako mokvavý či mastný ekzém. Pokud příčina stále působí, může přejít do chronicity s tvorbou šupin a (především u chladnokrevníků) může časem dojít k výraznému zhrubnutí kůže s tvorbou mozolů. Pokud

se přidruží

baktérie,

může se

vyvinout

infekce kůže

a podkoží.

Podlom lze snadno poznat už na první pohled, někdy je možné ho zaměnit s chorioptovým svrabem – rozdíl se zjistí po vyšetření kožního seškrabu. Koně mohou při zanedbané léčbě zchromnout.

2.6.2 BRADAVKOVITÝ ZÁNĚT KŮŽE Vzniká především u chladnokrevných koní častěji na pánevních končetinách než na hrudních v oblasti spěnky. Nemocná kůže je pokryta bradavkovitými výrůstky, na jejichž povrchu schází srst a epidermální kryt. Jejich povrch je pokryt odporně zapáchajícím sekretem, který slepuje srst mezi jednotlivými výběžky v ostnaté chuchvalce. Končetina bývá nápadně zduřelá. Na vzniku se podílí dispozice a vnější nehygienické podmínky. Léčba může být dvojího typu: pomocí medikamentů nebo operativní. Operativní zákrok se doporučuje ve vážnějších případech.

2.6.3 HNISAVÝ ZÁNĚT PODKOŽÍ NA KORUNCE Jinými slovy koronární flegmóna. Je to poměrně časté onemocnění. Příčinou bývá poranění a infekce podkoží na korunce nebo hnisavý proces v bezprostřední blízkosti korunky. Příznakem je teplé, velmi bolestivé zduření korunky. Zduření je ze začátku tuhé, později můžeme zjistit v některých místech fluktuaci. Rozsah onemocnění je různý. V mírných případech postihuje jen malou část, ve vážnějších i celou korunku. Artérie zpravidla silně pulzují.

33 Průběh onemocnění je odlišný. V lehčích případech končí resorpcí nebo abscesem. V závažnějších případech dochází i k rozsáhlejším nekrózám podkoží a kůže. Nekróza může přejít i do hlubších tkání např. na šlachu společného natahovače prstu, na chrupavku kopytní na škáru nebo na kloub kopytní. Následkem toho může vzniknout píštěl šlachy společného natahovače prstu, píštěl chrupavky kopytní atd. Jako při všech bolestivých procesech, které probíhají na končetinách, musíme pamatovat i při koronární flegmóně na možnost zchvácení sousední končetiny z přetížení (JURNÝ, KRÁL, 1958).

34

3. Závěr Kopyto tvoří konec jediného prstu, který se během dlouhého vývoje přizpůsoboval všem změnám (postupně se zvyšující hmotnost zvířete a rychlý pohyb na tvrdém povrchu). Zdrojem náhlého kulhání je z devadesáti procent kopyto. Lokalizaci patologického procesu signalizuje zvýšená teplota rohového pouzdra, zvýšená pulzace artérií i typický postoj. V některých případech, zvláště u ušlechtilých koní, může kulhání způsobit špatně přikovaná podkova. Z toho vyplývá, že vše souvisí se vším. Dobrá znalost kopyta samotného, jeho případných vad a onemocnění je velice důležitá. Člověk může podat zvířeti první pomoc a další diagnózu či léčení projednat s veterinářem. Velice důležitá je i prevence. Každý kůň má jiné kopyto. Některý s tvrdou rohovinou, jiný s rohovinou měkkou. Také mohou mít různé vady (kopyto ploché, úzké, kopyto s drobivou rohovinou,…). Za samozřejmost se považuje každodenní ošetřování kopyt (mazání speciálním přípravkem) a také pravidelné a správné podkování. U koní s problémovými kopyty můžeme také podávat různé vitamínové, minerální doplňky.

35

4. Použitá literatura BARTZ, Jurgen. Bis der Tierartz kommt. MVDr. Dominika Stachová. 2. Auflage. Stuttgart : Franckh-Kosmos Verlags-GmbH , 2001. 144 s., 34 perokreseb, 21 fotografií. ISBN 80-209-0310-0. EDWARDS, Elwyn Hartley. Obrazová encyklopedie koní. Helena Kholová. 1st edition. Praha : Agentura CESTY, 1995. 400 s. ISBN 80-7181-060-6. HELMUT, Ende, ISENBUGEL, Ewald. Péče o zdraví koně. Dominika Švehlová. 1. Auflage. Praha : Brázda s.r.o., 2006. 280 s. ISBN 80-209-0340-2. JURNÝ , František, KRÁL, Emanuel. Speciální veterinární chirurgie. Praha : Československá akademie zemědělských věd ve spolupráci se státním zemědělství nakladatelství , 1958. 600 s. Král, E., Čech Z.: Podkovářství. 1993. SOU zemědělské v Moravském Krumlově. KRUPIL, Z, MEZEROVÁ, J. Diagnostika akutního kulhání. In Kůň-neodkladný pacient. Brno : Česká hipiatrická společnost, 1999. Diagnostika akutního kulhání. s. 32-40. MACALÍK, Basii, STAC, Antonín. Učebnice chovu domácího zvířectva. 10. vyd. Brno : [s.n.], 1926. 294 s. RADVAN, Jaroslav. Kůň v lesním hospodářství. Petr Novák. 2. vyd. Praha : [s.n.], 1990. 232 s. ISBN 80-209-0103-5. STACHOVÁ, Dominika. Jak se vyhnout schvácení kopyt. Jezdectví. 1998, č.9, roč.46, s.24-25. STACHOVÁ, Dominika. Hniloba střelka. Jezdectví. 1999, roč.47, č.4, s.20-21. STACHOVÁ, Dominika. Veterinární minimum pro majitele koní(11) : Nejčastější příznaky onemocnění koní. Jezdectví. 2002, roč. 50, č. 11, s. 21-24. STACHOVÁ, Dominika. Veterinární minimum pro majitele koní(12) : Ošetření poraněného koně. Jezdectví. 2002, roč. 50, č. 12, s. 21-25. STACHOVÁ, Dominika. Sportem ku zdraví aneb jak je jezdecký sport bezpečný pro koně. Jezdectví. 2003, roč. 51, č. 9, s. 28-31. STACHOVÁ, Dominika. Www.ifauna.cz/clanky/clanek.php?id=3218 rubrika=13 [online]. c1999-2005 [cit. 2006-04-27]. Dostupný z WWW: <www.ifauna.cz>.

36 SOUKUP, Petr. Www.kopyta.com : Hniloba střelky [online]. 2005 , 9.5.2006 [cit. 2006-05-01]. Dostupný z WWW: <www.kopyta.com>. ŠNEPOVÁ, Tereza. Http://www.alavis.cz/veterinarni-poradna/300/vsechny [online]. 2006 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: <www.alavis.cz>. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Když se řekne podotrochlóza(1). Jezdectví. 2005, č.12, roč.53, s.76-77. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Když se řekne podotrochlóza(2). Jezdectví. 2006, č.1, roč.54, s.76-77. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Když se řekne podotrochlóza(3). Jezdectví. 2006, č.2, roč.54, s.76-77. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Když se řekne kostnatění kopytní chrupavky. Jezdectví. 2006, č.4, roč.54, s.78-79. VINČÁLEK, Jindřich. Z kovárny : Anatomie kopyta. Jezdectví. 2001, roč. 49, č. 6, s. 18-19. VINČÁLEK, Jindřich. Z kovárny : Úzké kopyto. Jezdectví. 2002, roč. 50, č. 10, s. 25. VINČÁLEK, Jindřich. Z kovárny : Rozštěp kopyta. Jezdectví. 2002, roč. 50, č. 11, s. 25. VÍTEK, Zdeněk, VONDRUŠKA, Šimon. Podkovářské dny v Jaroměři: Průběh poněkud dramatický. Jezdectví. 2003, roč. 51, č. 7, s. 28-29. WITZER, H. J.: Choroby koní. 1999. H&H Bratislava. 538. ISBN 80-88700-45-0. Koně : Velká kniha o chovu a výcviku koní. Jarmila Přikrylová, Táňa Husáková. 1st edition. Praha : Agentura CESTY, 1995. 207 s. ISBN 80-7181-014-2. Www.equiweb.cz/nemoci/j.php [online]. 2000 [cit. 2006-04-26]. Dostupný z WWW: <www.equiweb.cz>. [online]. 2003 [cit. 200604-20]. Dostupný z WWW: http://equi-herbs.wz.cz