01'%2!"3*'4567+-&'."8)9+:*8;'%

ZPRÁVY

Zprávy !"#$%&' ()' (*+$,)-".-)'/01'%2!"3*'4567+-&'."8)9+:*8;'%<='76

Tento příspěvek patří osobnostem, které před 20 lety stály u zrodu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, a nemá jiný cíl, než důstojně uvodit myšlenky tří emeritních děkanů pronesené v říjnu roku 2010 na slavnostním shromáždění ve Vlasteneckém sále Karolina právě při příležitosti oslav fakultního jubilea. Když k 1. červnu 1990 konečně rozhodnutím rektora a Akademického senátu Univerzity Karlovy vznikla Fakulta sociálních věd (FSV), všichni ti, kteří porevoluční jaro investovali do víry v její budoucnost, pocítili zaslouženou úlevu – měli za sebou nepředstavitelný objem práce a zdlouhavá vyjednávání: Vždyť zrod FSV nebyl vůbec samozřejmý! Vznikla totiž na půdorysu nechtěné a zkompromitované Fakulty žurnalistiky, která měla z vůle vedení Univerzity – poprávu – zaniknout. Nezanikla, naopak, znovuzrodila se ve zcela nový tvar. A právě proto a právě v této souvislosti pevně věřím, že po boku moudrých a staletími zpevněných partnerských fakult Univerzity je malé jubileum Fakulty sociálních věd hodné pozornosti. Byť vedle mnohasetleté historie samotné Univerzity se dvacetiletí zdá nicotné, nahlížena v souvislostech nejnovějších českých dějin, jež formovaly společenské vědy poválečnou destrukcí, ideologickým sevřením a normalizačním mravním marasmem, získává dvacetiletá cesta k znovuzrození sociálně-vědního přístupu čitelné obrysy a zřetelný význam: FSV se při svém vzniku přihlásila k dědictví své přímé předchůdkyně z období Pražského jara, k dědictví Fakulty sociálních věd a publicistiky (FSVP). K dědictví první nepředpojaté snahy o ustavení společenskovědního pracoviště v rámci Univerzity, které by naplnilo tehdejší hlad po ideologicky podvázaných disciplínách, jako byly např. politologie či sociologie. FSVP ale čekal brzký a trpký zánik v duchu ideového rámce „normalizace společnosti“. Když v říjnu roku 1972 režim rozvrat FSVP dokončil a nahradil ji nově zřízenou Fakultou žurnalistiky, započal

30 // AULA roč. 18, 04/2010

neslavné mezidobí existence fakulty jako propagandistického učiliště, které stejně jako Filozofickou nebo Právnickou fakultu režim pečlivě dozoroval. Přestože ale byla pro přijímání studentů stanovena striktní politická kritéria, sehráli posluchači Fakulty žurnalistiky v listopadových událostech roku 1989 výraznou a výjimečnou roli, a významně tak posílili a ospravedlnili úvahy o zachování fakulty. I proto se nakonec podařilo entuziasmus a revoluční nadšení pedagogů i studentů přetavit do nové podoby „jejich školy“ – Fakulta žurnalistiky byla v květnu roku 1990 zrušena a nahrazena Fakultou sociálních věd. A její zakladatelé se manifestačně přihlásili ke krátkému období rozkvětu společenských věd pod hlavičkou FSVP. To se ukázalo jako prozíravý krok se světlou budoucností. Novinářské studium bylo na fakultě zachováno, ale tentokrát již po boku ekonomie, politologie a sociologie. Aby byla nová podoba stvrzena, musela Fakulta sociálních věd při hledání nové identity v novém světě nalézt do svého čela zcela nového člověka. Měl to být člověk nezkompromitovaný, který by školu od základů proměnil a vytvořil podmínky pro budování svobodného, tvůrčího a na veškeré zvůli nezávislého světa. A to se podařilo – zásadní změnu, odstup od minulého a zrod nového smyslu fakulty symbolizovala postava prvního porevolučního děkana dokonale. Byl to doktor práv, rozhlasový novinář a za normalizace kulisák, myč výloh, disident a jeden z prvních signatářů Charty 77 – pan docent Čestmír Suchý. Své poslání děkana stvořitele vnímal jako dočasné, ale ten rok, kdy morálně zaštítil přerod fakulty v její nový tvar, ten rok byl veledůležitý. Vložil do základů fakulty velmi silný a nepřehlédnutelný morální odkaz, že za pravdu a tvůrčí svobodu je správné se bít. Odkaz prvního děkana bolestivě připomínal, že Fakultě sociálních věd až do letošního výročí chyběl nástroj, jak ty nejskvělejší ze svého středu ocenit a svou hrdost na ně pojmenovat – považujme proto za radost, že se podařilo tento vděk a pokoru zhmotnit i do deklarativního, uchopitelného a pře-

ZPRÁVY

devším trvalého tvaru. Fakulta sociálních věd založila při příležitosti oslav svých 20. narozenin tradici ocenění výjimečných ze svého středu pamětními medailemi udělovanými každoročně při příležitosti výročí imatrikulace prvních studentů.

zitě dělá čest a že je platnou součástkou společenskovědního vzdělávacího i výzkumného snažení. Že tedy dnes – plným právem – stojíme před velkým dílem zakladatelů Fakulty sociálních věd s pokorou a vděčností.

První z ocenění, stříbrná Pamětní medaile za zásluhy o rozvoj Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy každoročně pojmenovává jedinou skvělou a mimořádnou osobnost, která nepominutelně zformovala a posílila postavení fakulty. První a doposud jediný laureát stříbrné Pamětní medaile za zásluhy o rozvoj Fakulty sociálních věd byl a je fakultě dán osudem. Přijímáme-li odkaz prvního děkana pana docenta Suchého jako odkaz stvořitele, necháváme záměrně pojmenování „zakladatel“ a „budovatel“ pro někoho jiného. Tím, kdo Fakultu sociálních věd postavil na pevné základy, dal jí řád a natočil ji správný směrem byl druhý děkan pan profesor PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. Pan profesor Petrusek byl a je magickým šémem úspěchu naší fakulty, to on představuje dodnes její základní integrující prvek, to on symbolizuje její založení i rozvoj. To on patří k nejznámějším a nejctěnějším pedagogům, na které každý z jejich studentů bude navždy vzpomínat. Za pana profesora Petruska mluví jeho život a jeho dílo a fakultní ocenění komentuje jeho dědictví jen nedokonale a klopotně. Ale o to spokojeněji.

PhDr. Jakub Končelík, Ph.D. Děkan FSV UK od roku 2010

Druhé ocenění, Pamětní medaile za dlouhodobou práci pro Fakultu sociálních věd, nabízí každoroční poděkování všem, kteří dovrší dvacátý rok svého zaměstnaneckého poměru. Toto ocenění je otevřené a určené všem zaměstnancům a vyjadřuje vděčnost za věrnost a vytrvalou podporu, kterou fakultě dlouholetí zaměstnanci věnují. První udílení pamětní medaile za 20 let práce pro fakultu právě při příležitosti oslav 20. výročí vzniku FSV vzdalo symbolický hold zakladatelům fakulty, těm, kteří svým entuziasmem před dvacetiletím vydupali Fakultu sociálních věd ze země. Podrobný seznam laureátů ceny představuje Příloha I. Jmenovité ocenění za budování Fakulty sociálních věd ale zaslouží i nespočet dalších pedagogů, vědců a všech zaměstnanců fakulty, jež není v silách jediného člověka vyjmenovat a docenit. Snad mi všichni odpustí, když jmenovitě poděkuji především všem, kteří se podíleli na budování fakulty jako členové jejího vedení (přehled nabízí příloha II), ředitelé institutů a vedoucí dalších součástí (přehled nabízí příloha III). Dovolím si toto krátké oslavné zamyšlení uzavřít s přesvědčením, že se Fakulta sociálních věd před 20 lety vypravila správným směrem a že svou dlouhou cestu od skromných počátků komorního pracoviště na vltavském nábřeží k jedné z největších součástí Univerzity prošla úspěšně, že své Univer-

Příloha I: Laureát stříbrné Pamětní medaile za zásluhy o rozvoj Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy za rok 2010: prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (emeritní děkan) Laureáti Pamětní medaile za dlouhodobou práci pro Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy za rok 2010: Ing. Zuzana Beníšková (tajemnice) PhDr. Nora Dolanská, MBA (IKSŽ) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (IKSŽ) prof. RNDr. Jiří Hlaváček, CSc. (IES) prof. PhDr. Hynek Jeřábek, CSc. (ISS) prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. (IKSŽ) prof. PhDr. Jiří Kabele, Ph.D. (ISS) doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. (IKSŽ) prof. Ing. Karel Kouba, DrSc. (IES) doc. PhDr. Jan P. Kučera (IPS) doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc. (IPS) Mgr. Dagmar Kulhánková (SVI) PhDr. Alena Lábová (IKSŽ) PhDr. Josef Maršík, CSc. (IKSŽ) prof. Dr. Miroslav Novák (IPS) doc. PhDr. Barbora Osvaldová (IKSŽ) doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (IPS) prof. PhDr. Martin Potůček, M.Sc., CSc. (CESES) doc. PhDr. Michal Šobr, CSc. (IKSŽ) PhDr. Ludmila Trunečková (IKSŽ) prof. Ing. Luděk Urban, CSc. (IES) Jolana Vincíková (SVI) Eva Votápková (SVI) Vysvětlivky zkratek (fakultní pracoviště): CESES – Centrum pro sociální a ekonomické strategie IES – Institut ekonomických studií IKSŽ – Institut komunikačních studií a žurnalistiky IPS – Institut politologických studií ISS – Institut sociologických studií SVI – Středisko vědeckých informací (knihovna)

AULA roč. 18, 04/2010 // 31

ZPRÁVY

Příloha II: Vedení Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v letech 1990-2010 akad. rok

děkan

1990/1991

doc. JUDr. Čestmír Suchý

1991/1992 1992/1993 1993/1994 1994/1995 1995/1996

proděkan pro vědu a výzkum

proděkan pro studijní záležitosti

x

doc. PhDr. Jaroslav Bílek, CSc. *** Ing. Olga Výborná ***

doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. * doc. PhDr. Josef Alan, CSc.

prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (prof. od 1993/1994)

proděkan pro PGS a další formy vzdělávání

PhDr. Petr Mareš, CSc. *** Ing. Olga Výborná ***

prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. (prof. od 1995/1996)

1996/1997

PhDr. Alena Míšková

1997/1998 PhDr. Jaroslav Kučera, CSc.

1998/1999 1999/2000 2000/2001

prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc.

2001/2002 2002/2003

prof. PhDr. Jiří Kabele, Ph.D. (prof. od 2006/2007, Ph.D. od 2008/2009)

2003/2004 2004/2005 2005/2006 2006/2007 2007/2008

doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. ** prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. (doc. od 2004/2005, prof. a Ph.D. od 2008/2009)

prof. RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc. (prof. od 2007/2008)

2008/2009 2009/2010 2010/2011

PhDr. Jakub Končelík, Ph.D.

32 // AULA roč. 18, 04/2010

prof. RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc.

doc. PhDr. Michal Kubát, Ph.D.

* 1990/1991 proděkanka pro vědeckou činnost a zahraniční styky

** do 2004/2005 proděkanka pro PGS

PhDr. Ing. Petr Soukup

*** 1990/1991 proděkan pro výchovně vzdělávací činnost; od 1991/1992 do 1994/1995 proděkan pro pedagogickou práci

ZPRÁVY

akad. rok

proděkan pro rozvoj

1990/1991 1991/1992 1992/1993

1997/1998

2000/2001 2001/2002

x PhDr. Jiří Klein

doc. JUDr. Čestmír Suchý *****

x

doc. Ing. Miloslav Vošvrda, CSc. **** RNDr. Martin Palouš

1998/1999 1999/2000

x

tajemník

PhDr. Jan Jirák

1994/1995 1996/1997

proděkan pro PR

x

1993/1994 1995/1996

proděkan pro zahraniční styky

doc. RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc.

prof. Ing. Milan Sojka, CSc.

doc. PhDr. Bořivoj Hnízdo

2002/2003

doc. PhDr. Lenka Rovná, CSc.

2003/2004

Ing. Zuzana Beníšková

2004/2005 2005/2006

doc. Ing. Tomáš Cahlík, CSc.

2006/2007 2007/2008 2008/2009 2009/2010 2010/2011

doc. PhDr. Běla Plechanovová, CSc. (doc. od 2007/2008)

doc. Ing. Vladimír Benáček, CSc. PhDr. Petr Jüptner, Ph.D.

**** 1995/1996 a 1996/1997 proděkan pro rozvoj a styk s veřejností

PhDr. Miroslav Kunštát, Ph.D. doc. PhDr. Jaroslav Kučera, CSc. ***** PhDr. Denisa Kasl Kollmanová

PhDr. Kateřina Králová, Ph.D.

PhDr. Tomáš Trampota, Ph.D.

***** od 1991/992 do 1993/1994 proděkan pro styk fakulty s veřejností; 2008/2009 proděkan pro akademické funkce a PR

AULA roč. 18, 04/2010 // 33

ZPRÁVY

Příloha III: Ředitelé institutů a vedoucí vědeckovýzkumných pracovišť Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a CERGE-EI v letech 1990-2010 akad. rok

CEMES

CERGE

CESES

IES (do 1993 katedra ekonomie)

1990/1991

x

ing. Olga Výborná *

1991/1992

doc. ing. Josef Zieleniec, CSc.

doc. RNDr. Jiří Hlaváček, CSc. *

1992/1993 1993/1994

doc. ing. Michal Mejstřík, CSc. x

prof. Karel Kánský, Ph.D.

1994/1995 1995/1996

x

prof. RNDr. Ing. František Turnovec, CSc. (prof. od 1998)

1996/1997 1997/1998 1998/1999 1999/2000 2000/2001

prof. RNDr. Jan Hanousek, CSc. (prof. od 2001/2002)

2001/2002

prof. ing. Michal Mejstřík, CSc. (prof. od 1998/1999)

2002/2003 2003/2004 2004/2005

doc. PhDr. Barbora Köpplová, CSc.

2005/2006 2006/2007

doc. Ing. Lubomír Lízal, Ph.D.

prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc.

2007/2008 2008/2009 2009/2010 od 2011

doc. Ing. Stepan Jurajda, Ph.D.

PhDr. Martin Gregor PhD.

Transformace fakulty na instituty nastala k 1. dubnu 1993, IMS vznikl o rok později. ** předchůdci IKSŽ pro akademické roky 1990/1991 až 1992/1993: katedra tisku a nakladatelství (PhDr. Barbora Osvaldová); katedra audiovizuální komunikace - od 1991/1992 katedra audiovizuální žurnalistiky (doc. PhDr. Michal Šobr, CSc.) *** předchůdci IMS (mimo katedry politologie) pro akademický rok 1992/1993: Středisko pro germanistická historická studia (prof. PhDr. Jan Křen, DrSc.); pro roky 1993/1994 a 1994/1995: Ústav pro mezinárodní politiku – katedra mezinárodních vztahů (PhDr. Petr Mareš, CSc.); Centrum germanistických a rakouských studií (prof. PhDr. Jan Křen, DrSc.) * Vědeckopedagogická pracoviště jako předchůdci institutů: 1990/1991 a 1991/1992: Ústav pro výzkum masové komunikace (PhDr. Hermenegilda Symůnková) 1991/1992 a 1992/1993: Ústav sociálně politických věd (doc. PhDr. Josef Alan, CSc.) Institut ekonomických věd: 1991/1992 - prof. PhDr. Bohumil Urban, DrSc., 1992/1993 - prof. ing. Karel Kouba, DrSc.

34 // AULA roč. 18, 04/2010

ZPRÁVY

akad. rok

IKSŽ

IMS

1990/1991 1991/1992

* i **

1992/1993

***

IPS (do 1993 katedra politologie) doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc. (doc. od 1991/1992)

ISS (do 1993 katedra sociologie) doc. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. * PhDr. Jiří Kabele * doc. PhDr. Josef Alan, CSc.

1993/1994 1994/1995 1995/1996

prof. PhDr. Jan Křen, DrSc.

1996/1997 1997/1998

doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc.

1998/1999 1999/2000 2000/2001 2001/2002 2002/2003

prof. PhDr. Jiří Pešek, CSc. (prof. od 2001/2002)

prof. PhDr. Martin Potůček, CSc., MSc. (prof. od 1999/2000)

doc. PhDr. Michal Šobr, CSc.

2003/2004 2004/2005 2005/2006 2006/2007

doc. PhDr. Jiří Vykoukal, CSc.

2007/2008

doc. PhDr. Bořivoj Hnízdo

doc. PhDr. Hynek Jeřábek, CSc.

2008/2009 2009/2010 od 2011

PhDr. Tomáš Trampota, PhD.

PhDr. Petr Jüptner, PhD.

Mgr. Martin Hájek, PhD.

AULA roč. 18, 04/2010 // 35

ZPRÁVY

Vaše Magnificence, pane rektore, Spectabilis, pane děkane, Spectabiles, páni emeritní děkani a proděkani, Honorabiles, kolegyně a kolegové, milé dámy a vážení pánové! Když jsem byl osloven děkanem Fakulty sociálních věd Jakubem Končelíkem, abych promluvil na oslavě 20 let trvání fakulty, cítil jsem se poctěn, ale i zaskočen. Všichni moji předchůdci ve funkci děkana byli totiž badatelé věnující se těm společenskovědním oblastem, které nabízejí témata, zajímající širokou veřejnost. Proto měli celkem přirozenou možnost promluvit nejen o fakultě, ale i o něčem, co Vás bytostně zajímá. Na druhé straně, já bych Vás nejspíše příliš nenadchl, kdybych mluvil třeba na téma robustifikace zobecněné momentové metody či na téma instrumentálních vážených proměnných, ač obě tato témata jsou v ekonometrii v poslední dekádě intenzivně studována. Proto, kromě toho, že řeknu několik vět na adresu fakulty, jejího vývoje, úspěchů i neúspěchů, se budu zamýšlet, z jakéhosi metapohledu, nad tím, čím je, či čím by možná mohla být univerzita. Nicméně, budete se muset i v této části smířit s tím, že se přidržím ponaučení: „Ševče drž se svého kopyta“, v mém případě matematiky. Nejprve tedy několik vět k fakultě. Nedlouho po mém nástupu do funkce děkana byla vyhlášena veřejná soutěž o Výzkumné záměry (VZ). Ačkoliv obecně nepanovalo přesvědčení o tom, že by vědecká produkce fakulty byla rozsáhlá, skutečnost, která se objevila při přípravě VZ, byla alarmující. Pokud bychom byli uplatnili kritéria aplikovaná na fakultách Univerzity Karlovy s tradičně dobrou úrovní publikací, dospěli bychom k řešitelskému kolektivu čítajícímu jen několik badatelů. To byl také důvod, proč jsme nakonec získali VZ, jehož kvalita byla ohodnocena pouze kategorií B. Nicméně již hodnocení po první dvouleté etapě nám vyneslo posun do kategorie A; dnes lze říci, že onu hru s recenzenty a vydavateli solidních časopisů začala podstupovat nejen řada našich seniorních kolegů, ale stala se (doufám) samozřejmostí i pro naše doktorandy. Za to je třeba poděkovat mnoha pracovníkům fakulty a zejména profesoru Jiřímu Kabelemu, který jako proděkan pro vědu neustále velel do útoku. Navíc při nedávných státních doktorských zkouškách na Ekonomickém institutu jsem byl mile překvapen, když jsem zjistil, že se naši doktorandi často mohou pochlubit nejen dvěma články v databázi SCOPUS (což je minimum požadované ke státní doktorské zkoušce), ale i několika články v impaktovaných časopisech.

36 // AULA roč. 18, 04/2010

Dovolte mi zmínit se o jedné prioritě naší fakulty mezi fakultami Karlovy univerzity. Poté, co byl spuštěn program Sokrates – dnes přetransformovaný do programu Erasmus – začala naše fakulta přijímat studenty ze západních univerzit a vysílat vlastní studenty na zahraniční stáže. V počátečních letech tohoto programu přicházely na naši fakultu dvě třetiny ze všech studentů, kteří přijeli na Karlovu univerzitu v rámci programu Sokrates. A ani ve vysílání studentů jsme nijak nepokulhávali, naopak na některých institutech se stalo nepsaným pravidlem, že alespoň semestrální stáž je v magisterském programu povinností. Pouze Filozofická fakulta vysílá obvykle více studentů na zahraniční stáže. Přepočte-li se však údaj per capita svědčí výsledek pro nás. Ale abych nemluvil jen o pozitivech – malý postesk. Záhy po příchodu na fakultu jsem byl jmenován do vědecké rady. Tam jsem jako matematik, statistik a ekonometr zažil obohacující a doslova obšťastňující pocit při naslouchání habilitačním a jmenovacím přednáškám z různých oborů pěstovaných na naší fakultě. Tento pocit ještě umocnila analogická zkušenost, kterou jsem zakusil už jako děkan, když jsem doprovázel naše uchazeče o profesuru na jednání Vědecké rady UK. Přesto se mi nikdy nepodařilo přesvědčit akademickou obec naší fakulty, ani kantory a badatele, ani studenty, že naslouchání kolegům přes hranice vědních oborů, byť je posluchač přirozeně vždy v roli laika, přináší zvláštní pocit uspokojení a širšího ukotvení ve vědě. A teď mi dovolte trochu abstraktnější zamyšlení nad tím, co všichni děláme, případně co bychom mohli dělat a co je institucionálně zosobněno univerzitou. To, kdy byla Karlova univerzita založena, ví patrně každý její student. I já jsem to věděl, ale až při jedné příležitosti, kdy jsem provázel Karolinem svého hosta Elvezia Ronchettiho z Fakulty sociálních věd a ekonomie ze Ženevy, jsem si uvědomil, že naše univerzita byla založena zhruba 150 let před koncem středověku. To jinými slovy znamená, že se na ní vyučovalo dogma podle Písma Svatého. Pak přišla renezance a osvícenectví a jak se naše generace učila na základní či střední škole, toto tmářství zrušila. Renezance a posléze osvícenectví vsadilo na rozum a vrátilo se k vědě provozované už starověkými učenci jako byl Pythagoras ze Samu, Thales z Miletu, Archimedes ze Syrakus, Euklides Alexandrijský, atd. Mnoho z nás má přinejmenším vágní představu, že tito starověcí učenci objevili řadu hlubokých výsledků zejména v oblasti matematiky a geometrie. Možná ale nevíte, že znali už mnohé z toho, co novověká věda pracně objevovala znova, často daleko komplikovanějšími postupy. Jeden příklad za všechny. My starší pamatujeme, jak nás učili, kterak Galileo Galilei bojoval s inkvizicí

ZPRÁVY

a že se Mikuláš Koperník až na smrtelném loži odvážil zveřejnit heliocentrický planetární model. Tehdejší propaganda nám však zatajila, že Erastothenés z Kyreny stanovil už na počátku 3. století před Kristem poloměr Země na 6 400 km a jeho poněkud starší kolega Aristarchos ze Samu již o generaci dříve uměl prokázat, že Země je kulatá a sestavil heliocentrický model sluneční soustavy – 18 století před Mikulášem Koperníkem. Vraťme se však na počátek novověku. Začalo vítězné tažení rozumu, které však mělo skončit hořkým poznáním, že tzv. zdravý rozum nemusí být, pro vědecké bádání, vždy spolehlivým partnerem. Navíc se ukázalo, že věda má své hranice a jistě není lékem na všechno. Přesto všechno si troufám tvrdit, že zůstává jedním z největších dobrodružství, které můžeme zažít. Začněme však po pořádku. V obecném povědomí v souvislosti s novověkou vědou nepochybně figurují jména jako Johanes Kepler, Tycho de Brahe, Isaac Newton, Galileo Galilei, Jacob Bernoulli či Bernard Bolzano. Překvapivé je však to, že novověká věda začala géniem, kterého většina lidí považuje za malíře, Leonardem da Vinci. Americký profesor tureckého původu Bülent Atalay, jehož litografie zdobí galerie v Bílém domě, Buckinghamském paláci a na mnoha jiných místech, napsal o svém celoživotním koníčku – Leonardu da Vinci – poutavou knihu Matematika a Mona Lisa, kterou Vám vřele doporučuji. Tento profesor přednášející kvantovou fyziku na Stanfordu a Harwardu poutavým způsobem ukazuje, jak Leonardo da Vinci objevil jedno-, dvou- a tříbodovou perspektivu, geniálně využíval zlatého řezu a popsal mnoho dalších věcí spojených s malířstvím. Proto se není čemu divit, když v jeho deníku najdeme větu: „Malířství je věda.“ A přesto byl malířem jen proto – jak si také do svého deníku poznamenal – aby se uživil. Ostatně jen 7 obrazů umíme s naprostou určitostí označit jako jeho dílo a u dalších zhruba 12 pláten víme, že k nim udělal skici, ale vlastní provedení je nejspíše prací jeho žáků. Jeho srdce však tlouklo pro vědu. Jeho anatomické skici snesou srovnání s moderními anatomickými atlasy, studoval let ptáků, ale také zákonitosti šíření a rozkladu světla a zamýšlel se nad zpracováním empirických dat. Jedním z jeho nejznámějších citátů je: „Žádné lidské bádání nemůže být vědou, pokud si nerazí cestu matematickou interpretací a důkazem“. Připomeňme však i jeho mimořádné technické nadání: skicoval padák, létající stroje a desítky podobných, v jeho době naprosto pošetilých nápadů, které byly vesměs dříve či později realizovány. Jedním z nich bylo studium volného pádu, na nějž navázal Galileo Galilei a později Isaac

Newton. Pravda, Galileovo studium je daleko známější než Leonardovo, neboť jej částečně proslavil tím, že jeho empirickou část konal na šikmé věži v Pise, částečně je brilantním příkladem logiky dnes obvykle označovaným jako myšlenkový pokus. Ten ukázal, že všechny předměty, bez rozdílu váhy a velikosti, by padaly ve vakuu k zemi stejně rychle. Pokud Vám bylo zatím zatajeno, jak takový pokus, který se odehraje jen v naší mysli, tj. nepotřebuje žádnou laboratoř, vypadá, prozradím Vám to. Odpůrci Galileova výše uvedeného tvrzení totiž říkali, že je zřejmé, že těžší předměty budou padat k zemi rychleji než ty lehčí. Galileo jim namítl: „Představte si dvě stejně velké kovové koule, stejného objemu a váhy a změřte jejich čas volného pádu. Pak je spojte tenkým (nehmotným) řetízkem. Dostanete těleso, které má dvojnásobnou váhu. Vzhledem k tomu, že pokus děláme ve vakuu, objem tělesa nehraje evidentně žádnou roli. Toto těleso bude padat k zemi stejně dlouho, jako padaly ony dvě oddělené koule.“ Vraťme se však ještě k Leonardovu citátu. Jistě neměl na mysli to, že by se všechny vědní disciplíny měly zmatematizovat v duchu dnešní matematiky. Vztahoval se spíše k matematice své doby. Ta však již tehdy byla mocným nástrojem, založeným na kázni v logickém vyvozování a s vysokou úrovní abstrakce. A přesto musely od Leonardových studií uplynout další 3 století, než se zpracování vědeckých dat postavilo na pevný základ. Možná namítnete, že přece základem exaktních věd je rozvinutí diferenciálního a integrálního počtu Isaacem Newtonem na počátku 17. století. To je sice pravda, nicméně celoživotní diskuze mezi Nielsem Bohrem a Albertem Einsteinem, ve které se historie postavila na stranu Nielse Bohra, ukázala potřebu či dokonce nezbytnost formulovat i fyzikální zákony ve stochastické podobě, tj. v podobě obsahující prvek náhody. To přirozeně tušili i takoví velikáni jako byli Pierre Simon Laplace či Karl Friedrich Gauss, ale až Andrej Nikolajevič Kolmogorov ve 30. letech minulého století založil statistiku na solidním axiomatickém základě. Do ekonomie pak přenesl jeho myšlenky Trygve Haavelmo, jeden ze dvou norských nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Ve své disertační práci Probability Approach to Econometrics, publikované na konci 40. let, ukázal, že mnohé do té doby v ekonomii používané a na zdravém rozumu založené „matematické“ postupy jsou chybné. Zdravý rozum prostě zklamal. Ve statistice je nejčastějším příkladem toho, jak může „zdravý rozum“ zklamat, příklad Simpsonova paradoxu. Povšimněme si však, že ačkoliv Kolmogorovovy (a samozřejmě Haavelmovy) výsledky se dají použít k modelování AULA roč. 18, 04/2010 // 37

ZPRÁVY

mnoha praktických problémů, neříkají, jak se to má udělat – „jen“ nabízejí nástroje. Podobně jako fyzika nabízí mikroskop a dalekohled, ale jejich použití právě tak jako nalezené výsledky jsou na zodpovědnosti toho, kdo tento nástroj (přístroj) použil. Nikde „za scénou reálného světa“ není napsáno, že „objektivně“ platí, že pravděpodobnost padnutí 6 na hrací kostce je jedna šestina. Spojení tohoto teoretického modelu fair hrací kostky (který je čistě výsledkem teoretických úvah) a té reálné jednotlivé kostky je možné jen a jedině přes subjekt, který použil teoretický model v konkrétní aplikaci. A za její výsledky nese zcela výlučnou (tj. subjektivní) zodpovědnost. Žádné „objektivní“ teorie, které by nám umožnily říci „já nic, já muzikant“, prostě neexistují. Vraťme se však k moderní fyzice. Proč? Protože to je věda, ve které se všechny průšvihy spojené s vědeckým bádáním projeví vždy jako první. Fyzikové minimálně od poloviny minulého století začali tušit, že z jednotlivých obrazů, chcete-li modelů světa jako je nakloněná rovina či kolo na hřídeli (jak jsme se je všichni učili na gymnáziu), nelze složit globální pohled na svět. Ilja Prigogine, nositel Nobelovy ceny za fyzikální chemii z roku 1972, pak věnoval tomuto problému nejen polovinu svého života, ale i celou řadu poutavých knih. To, že ostatní vědní disciplíny obvykle s menším či větším zpožděním následují fyziku, se ukázalo i v tomto případě. Poté, co se světová ekonomika ocitla v krizi, začali se ekonomové zamýšlet nad tím, proč to tak je. V dopise, který britské královně adresovali ekonomové z Londýnské univerzity jako odpověď na její otázku: „Jaké jsou příčiny krizového stavu ekonomiky?“, píší: Nejsme schopni z malých modelů té či oné části ekonomické reality složit celkový obraz, v angličtině „bigger picture“. Jejich úvahy v ekonomii právě tak jako Prigoginovy závěry ve fyzice ukázaly, že celkový obraz světa nelze složit z jednotlivých poznatků, z jednotlivých modelů, zejména proto, že tyto jsou budovány jako uzavřené systémy. To platí jak o fyzice, ekonomii, politologii tak medicíně či historii. Trochu zjednodušeně řečeno: Budovat otevřené systémy nelze pro složitost okrajových podmínek. Na druhé straně globální model světa nelze udělat pro jeho komplexnost. Komplexnost světa může patrně zachytit jen „model“, který není formalizovaný, který dokonce, podle charakterizace vědy Leonardem da Vinci není ani vědecký. A tak jej nelze racionálně použít. A tak se do budoucna budeme muset smířit patrně s tím, že jednotlivé „dílčí“ problémy budeme řešit aplikací sice velmi efektivních, nicméně dílčích modelů. To není málo. Jak už jsem řekl, přes všechny tyto problémy věda zůstává mimo-

38 // AULA roč. 18, 04/2010

řádným dobrodružstvím a hned také dodejme nejpragmatičtějším nástrojem v ulehčování údělu lidstva, k tišení hladu a léčení nemocí. Připomeňme staletími potvrzený fakt, který byl použit jako motto v knize o robustní statistice: „The most practical tool is a well-written theory.“ Nicméně věda není cestou k hledání štěstí, nebo chcete-li pokoje duše. Asi nikdo z nás nepochybuje o tom, že studenti přicházejí na univerzitu hledat nejen vědomosti a dovednosti, ale možná i cestu k moudrosti, cestu k pokoji v duši, cestu ke štěstí. Nenavozuje to potom otázku: Nenazrál čas, abychom se vrátili i na univerzitní půdě k tomu, že budeme přednášet nejen plody novověké vědy, ale také „dogma“, tj. moudrost objevovanou tradicemi několika tisíciletí a posléze zapsanou v „dogmatických knihách“? Stačilo by patrně vedle výuky soudobých vědeckých poznatků nabídnout malé ochutnávky takových plodů moudrosti, spolu s upozorněním, že nelze beztrestně míchat různé poznávací systémy, na jedné straně systém moderní vědy a na straně druhé systém lidské, mohli bychom říci theologické zkušenosti. Pokud na to zapomeneme, budeme pozorovat slona drobnohledem a komára dalekohledem. Budeme se snažit vysvětlit tvorbu HDP pomocí theologických obrazů a hloubku lásky a přátelství formulkami z matematiky. Pro ty z vás, kdo si nikdy nečetli v nějaké takové „dogmatické“ knize – alespoň malou ukázku. V knize Přísloví je psáno: „Já, moudrost, přebývám s dovedností, ovládám rozvážné vědění. Nenávidím pýchu a nadutost, špatné chování a křivá ústa. Miluji ty, kdo mne milují, kdo mne horlivě hledá, nalézá mne. Mé ovoce je lepší než zlato, mé plody jsou lepší než stříbro.“ A o kousek dále čteme: „Moudří hromadí vědění, ale bláznova ústa jsou hrozícím nebezpečím. Kráčí k životu, kdo zachovává kázeň, k-do si nevšímá pokárání, zabloudí.“ Rád bych se ještě vrátil k jednomu bodu, o kterém jsem se zmiňoval výše. K tomu, jak je obohacující naslouchat, byť jen jako laik, svým kolegům přes hranice oborů. I k té situaci mluví moudrost našich předků celkem jasně. Vzpomeňme příběhu, který jistě není historickou zprávou, ale obrazem lid-

ZPRÁVY

ského chování, totiž příběhu babylonské věže a zmatení jazyků. Příběh je zapsán v První knize Mojžíšově, v Genesis. Ukazuje, jak pýcha člověka, pocit všemohoucnosti vede k tomu, že přestáváme rozumět svému bližnímu, dojde ke zmatení jazyků. Pokud budeme myslet, že právě naše bádání umožní postavit babylonskou věž, povede to nejspíše ke škodě všech, ale zejména nás samých. Na závěr si dovolím položit ještě – skoro řečnickou otázku: „Není právě spojení nabídky výuky vědomostí a dovedností spolu s náznaky, co je to moudrost to, co odlišuje univerzitu

Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, Dovolte mi začít vyjádřením své radosti a vděčnosti za ten výjimečný dar, jímž pro mne byla šance a příležitost mít na starosti po 6 let tuto mladou fakultu tak starobylé a tak věhlasné univerzity, a to po letech, během nichž mi něco takového nemohlo ani přijít na mysl. Fakulta mi leží na srdci i nyní, kdy břímě odpovědnosti za ni už leží na generaci mladší. Ta vnímá generaci nás starců kriticky, ale ne zase tak kriticky, aby nám upírala pronesení pár slov při této slavnostní příležitosti. Ale protože mi jde o budoucnost i za horizontem střední doby dožití, pokusím se o jakýsi přesah rétorického stylu řeči příležitostné. Budu mluvit o nesamozřejmosti daru svobody – díky němuž tady také mohu dnes být. Ve velké aule Karolina se ještě stále oslovujeme jako cives academici, a jimi také jsme – pokud jsme si vědomi, že tvoříme obec, a držíme se svých akademických svobod. Společné dobro obce bylo nejvyšší hodnotou už pro antické řecké filozofy a poté pro nejstarší církevní otce po tisíc let, co instituce univerzity jako součást duchovní moci trvá. Pro obec akademickou jsou podstatnou částí společného dobra akademické svobody. Jsou tím, v čem se pohybujeme a jsme, co potřebujeme jako kyslík k dýchání. Bez svobody bádání, vyučování a shromažďování přestává být akademický občan občanem a mění se v nevolníka, vazala moci světské. Vybavuje se mi slavnost k půlkulatému výročí 660 let Univerzity Karlovy, na níž zde, v tomto sále, čtyři její přítomní polistopadoví rektoři vyslovili své obavy ze ztráty akademických svobod v tehdy chystaných změnách v právním postavení obce akademické. Šlo o obavy z vnějších omezení akademických svobod a obezřetnost v tomto směru byla a je namístě. Avšak nemylme se: akademické svobody mohou být omezovány a spoutávány i jinak, způsobem méně patrným, ale možná

od jiných vysokých škol?“ Já osobně jsem měl to ničím nezasloužené štěstí, že jsem zažil univerzitu právě takovou. A tak uzavřu svoje trochu možná neučesané povídání přáním, aby nám byla dána moudrost hledat vědění ku prospěchu svému i druhých. Abychom si vážili nejen těch, kdo s námi souznějí v našich názorech, ale i těch, kteří nám ukazují, v čem se mýlíme. Prof. RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc. děkan FSV UK v období 2003–2010

i nebezpečnějším, protože se týkají vnitřního stavu mysli akademického občana, jeho vlastních sebe-omezení a sebe-cenzury, nevolnictví jeho duše. Univerzita – ač založena světským panovníkem – vznikla jako součást moci duchovní a v západní křesťanské tradici stále zápasila o duchovní svobodu na moci světské. Facultas je částí univerzity a ta poukazuje svým názvem k veškerenstvu, ke všehomíru. Společné dobro fakulty věnující se společnosti je podřízeno společnému dobru univerzity a svou legitimitu čerpá ze služby společnému dobru společnosti, jejíž součástí je. Společnost doby pozdní rozumí sama sobě jako společenství zájmových skupin a společnému dobru už jen jako výslednici soupeření těchto zájmových skupin. Odvěký koncept společného dobra – který by stál nad partikulárními zájmy – odkládá naše doba jako archaický, nehodící se do společnosti vědění, a to nejen v mladé disciplíně, jíž je ekonomie, ale už i v politické filozofii a společné dobro paradoxně ale zákonitě nejvíce mizí v nové politické ekonomii, jež je teorií politických trhů. Paradoxně proto, že politická moc může zakládat svou legitimitu právě jen na společném dobru obce, města, vlasti, unie, univerzálního lidství. A zákonitě proto, že privátní zisk parciálních zájmových skupin povýšený na hodnotu per se chce dobývat rentu a bohatství právě v hájemství, v doméně společného dobra. Opouštěním konceptu společného dobra v předmětech sociálních a ekonomických věd se ovšem rozpadá i smysl pro společné dobro fakulty a univerzity, a zůstávají jen soupeřící zájmy kompaktních zájmových skupin jednotlivých disciplín a jejich organizovaných zájmů v podobě institutů a kateder. I univerzita doby pozdní je v pokušení mluvit jen o penězích a rozpočtech vydobytých na celku, universu. AULA roč. 18, 04/2010 // 39

ZPRÁVY

Tak také jsme pokoušeni rozumět našim akademickým svobodám – a 20 let staré mladé fakulty slavíme jako 20 let obnoveného svobodného bádání. Akademické svobody jako součást někdejšího konceptu společného dobra byly svou povahou nedělitelné. Akademické svobody v tom novém hávu jsou dělitelné – nebo se aspoň tak začínají chovat – a větší díl v nich získávají vítězi na trzích, včetně trhů politických a mediálních. Efektivní poptávka, tedy společenská poptávka krytá penězi, však sama o sobě může být sotva tím jediným a pravým kritériem pravdivosti a mírou pro alokaci zdrojů na bádání ve službě společnému dobru. Teorie trhů – včetně trhů politických – staví na jednotlivci-individuu – a všimněte si, že v češtině má individuum negativní konotaci. Toto individuum racionálně sleduje jen svůj vlastní užitek a jen svým vlastním užitkem měří důsledky svých rozhodnutí a činů. Vytknete-li čiré sobectví „před závorku“ paradigmatu sociálních věd jako celku – nejen ekonomie – otevírá se cesta k vytěsnění všech jiných, hlubších a niternějších motivací pro chování člověka. Racionální volby pak vytvářejí zdání, že v záležitostech obce politické i akademické jde jen o odvětví aplikované formální logiky – jímž také skutečně jsou. Pak už je možné vyloučit jakékoliv morálně-filozofické úvahy z vědy jako nepatřičné – vždyť ve formální logice stejně jako ve fyzice nemá dobro a zlo co dělat. Totalitní režimy 20. století začínaly vždy nejprve způsoby uvažování „buřičů“ ve filozofii /Hannah Arendtová/, argumentovaly osvobozením člověka z pout tradice, víry a morálních imperativů již mrtvého Boha a končily popřením svobod ve jménu třídy či rasy. Varujme se způsobů uvažování, jež argumentují svobodou ve jménu sobeckého individua, a jež už byly pro svůj vyhraněný egoismus označeny jako nová „technologická“ totalita. Toto možná příliš překvapivé a pro někoho i provokativní označení znamená stav mysli, díky němuž se vědy – nejen přírodní, ale i medicínské a společenské, ohrazují vůči jakýmkoliv omezováním svobod svého bádání argumenty morální povahy a Zjevených pravd víry. Akademická svoboda takto pochopená by znamenala definitivní odtržení univerzity od duchovních kořenů, jež ji zrodily. Svoboda, ani akademická svoboda, není svobodou bez hodnot. Historie nás učí, že demokracie bez hodnot se dříve či později mění ve skrytou či otevřenou totalitu. Autorem tohoto výroku byl Polák Karol Wojtyla, jehož osobní podíl na pádu minulé totality je považován za podstatný a nesporný. Co platí pro svobodu v obci politické, platí i pro svobodu v obci akademické. Svoboda je a vždy byla jednak svobodou vnitřní, tedy stavem mysli svobody milovného /a svobo-

40 // AULA roč. 18, 04/2010

du přejícího/ akademického občana, jednak svobodou vnější, formální, společenskými normami chráněnou. Cives academici potřebují pro své bádání peníze, ba stále více peněz – a ty se snadno mohou změnit na nové jho, spoutávající svobodu bádání i učení. Protože peníze má v rukou moc politická, a ta je sama omezována ve své svobodě mocí ekonomickou, a obě tyto mocnosti jsou pod tlakem moci mediální a mediálních trhů. Kruh mocí světských dneška se tak logicky uzavírá, a hrozí učinit z univerzity jen detašované pracoviště trhů, na nichž se prodávají statky a služby, a z jejichž perspektivy to vypadá, jakoby už nebylo nic, co nelze koupit i prodat. Vizi takové společnosti ovšem naší generaci starců zprostředkovával – jako advocatus diaboli – už mladý Karel Marx ve svých Ekonomicko-filozofických rukopisech. Univerzita jako detašované pracoviště farmaceutického průmyslu, firem s dominantním postavením na trhu a s nimi spojených myšlenkových tanků by přestala být univerzitou – a toho si povšimněme – aniž by přitom muselo dojít k formálním omezením akademických svobod. Hrozba nové totality je právě v tom, že každému, kdo má dostatečně vysoké IQ, dává šanci pochopit, co má psát a co má učit, co od něj moc světská očekává. A dostatečné IQ k tomu máme zpravidla všichni, clarrissimi. Jedinou obranou pro nás, občany obce akademické, je držet se těch hodnot, na něž necháváme stále ještě přísahat ve sponzích naše studenty. Naši univerzitní předchůdci nám předali ve sponzi moudrost, jak si uchovat akademickou svobodu, tu svobodu stavu mysli a ducha: máme se varovat nečisté touhy se obohatit, máme se mít na pozoru před povrchní, marnou snahou o slávu, máme rozmnožovat a šířit pravdu, která udržuje blaho lidského rodu a skví se svou září. V recepčních prostorách zde v Karolinu jsem už při číši vína řekl jednomu občanovi studentské obce akademické, že naší jedinou šancí je „prodávat svou neprodejnost“. Na jeho tváři se objevil údiv nad paradoxem, o nichž se na IES neučí, a nad jakousi dialektikou, o níž se dnešní náš student rovněž nedoví. Poté, co přece jen pochopil, co bonmot znamená, se jeho tvář rozesmála při odpovědi, jíž dával najevo, že porozuměl: „Jen jestli tu naši neprodejnost bude chtít někdo koupit?“ Děti naší doby už jakoby přestávaly věřit v sílu moci slova. A jsou v pokušení uvažovat v termínech koupě a prodeje i tam, kde by pro to nemělo být místo. Tak jiný student si klade otázku, zda je ekonomicky výhodnější si propůjčovat insignie, na něž se má přísahat, od FF, či si pořizovat insignie vlastní. Dvacetiletý mladík už možná někde zaslechl radu, že žena a dýmka se nepůjčují. Ale ani mnoha starším občanům akademické obce 20 let staré mladé Fakulty sociálních věd nepřichází na mysl, že pokračování v přísahách na půjčené

ZPRÁVY

insignie může také znamenat nejistotu v akademickou integritu a ochablost víry v budoucnost samostatné fakultní obce. Vždyť reorganizace, přestavby a změny názvů znevolněných sociálních věd jsou neblahým dědictvím i naší univerzity.

mi spravovaná. Gaudeamus igitur: Radujme se spolu s nimi – dokud jsme mladí. A mladí jsme, pokud máme dobrou vůli, pevnou víru a neotřesitelnou naději, že naše neprodejnost si i v budoucnu „najde své kupce“.

Ale už dost „malování čerta na zeď“. Fakulta sociálních věd je fakulta mladá a její akademická obec je dnes i mladý-

Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. Děkan FSV UK v období 1997– 2003

Vaše Magnificence pane rektore, Vaše excelence pane velvyslanče, spectabiles páni děkani, honorabiles, dámy a pánové,

Před nedávnem jsme s panem rektorem Malým vzpomínali léta společného díla na řízení univerzity a on si tehdy povzdechl – víš, Milane, teď bychom tu univerzitu asi neuřídili. Ano, čas se podstatně proměnil a my jsme vstoupili skutečně do vývojové etapy univerzity, s níž jsme my, staří harcovníci, neměli a nemohli mít zkušenost. Dnes víme, posunu-li naše společné zamyšlení na úroveň poněkud abstraktnější, že idea vzdělanostní společnosti či společnosti vědění poněkud, ne-li zcela zklamala – rozhodně ve své původní idylické formě. V roce 2006 mě požádala paní ředitelka Muzea Jana Ámosa Komenského dr. Markéta Pánková, abych v rámci jubilejních oslav „učitele národů“ přednesl přednášku na téma vztahu vzdělanosti a informovanosti – nakolik jsou tyto pojmy a problémy propojeny, nakolik jsou komplementární a nakolik rozporné. I když přednáška vyšla tiskem, lituji, že zapadla v knize sice monumentální, ale přece jen velmi různorodé tematicky i stylově, stihl ji osud většiny textů, jimž se sice dostane byť velkolepé, leč přece jen sborníkové cti, jež je nezřídka provázena čtenářským nezájmem. Lituji toho proto, že základní teze mého uvažování zcela souzněla s tím, co se dnes stává součástí tzv. veřejného diskursu, který reprezentuje především proslulá Liessmannova kniha Teorie nevzdělanosti. Jsem totiž přesvědčen, že ani moje stará ani Liessmannova novější teze, že akademické vědění je kontaminováno ba kolonizováno prakticismem, který je vyžadován jako základní kritérium hodnocení „vědeckého výstupu“, není nostalgickým voláním po tom, aby se akademická obec opevnila v hradbách své dějinné tradice a hájila svůj zdánlivě nedobytný hrad „čistého vědění“. Je prostě konstatováním, že do života nejen akademických komunit, ale do života společnosti celé vstupuje postupně, ale stále razantněji zejména cosi, čemu se říká „expertní vědění“, jež nezřídka nehorázně překračuje všechny meze elementární vědecké etiky. Naopak vědění, které vychází z formulace problému a nikoliv z grantového či jiného zadání, je pak karikováno jako „čisté vědění“, jež prý musí být alternováno věděním produktivním, rozuměj technicky, technologicky a mediálně, ergo tržně zhodnoceným. Vůbec mi nejde o obranu tzv. měkkých oborů, které se nikdy nemohou ucházet na patentním úřadu o lis-

vím naštěstí, že existuje nejen sémantický, ale i věcný rozdíl mezi pozdravným projevem či zdravicí, vzpomínkou, informací a přednáškou. Když jsem promýšlel, s čím se k Vám obrátit u příležitosti jubilea naší fakulty, nemohl jsem dospět k jinému závěru než že provedu poněkud riskantní, ale nutnou kontaminaci všech výše uvedených forem, aniž bych však narušil časový rozvrh – úkol téměř nadlidský, ba trochu sisyfovský. Především nemohu – ostatně podobně jak jsem učinil před pěti lety – nepřipomenout vzácnou osobnost pana docenta Čestmíra Suchého, který stál jako pevná opora a mravní záštita u prvních kroků fakulty a který na sebe vzal nelehký úkol učinit vše nutné, aby se bývalá fakulta – ideologicky těžce poznamenaná – postupně proměnila ve fakultu odpovídající novému času, proměněné době. Čestmír Suchý byl člověk nejen odpovědný a pracovitý, ale především povahově ryzí, spjatý s fakultou natolik, že téměř do posledních dnů života navštěvoval zasedání vědecké rady jako její čestný člen. Nemilosrdný čas nám ale navždy vzal i jiné významné osobnosti, které kdysi – ba až donedávna – dávaly fakultě tvar a osobitost. Myslím, že vzpomenout jich se akademické obci sluší – její paměť by měla být delší a trvalejší než paměť některých efemérních institucí, jež si osobují právo mluvit do jejího chodu. Nezapomínejme také, že bez iniciativy a podpory prvního polistopadového rektora Magnificence Radima Palouše bychom snad ani neměli dost sil na provedení základních kroků. Neměli bychom opomenout ani naše slovenské přátele, kteří u zrodu fakulty stáli, zejména Martina Bútoru a Fedora Gála, ale také paní ředitelku CEFRESu při Francouzském institutu paní Francoise Mayer a některých sociologů a politologů exulantů, z nichž někteří žel nepřicházeli s úmysly právě nejčistšími. Ale to už dávno rozsoudil nemilosrdný soudce – čas. Sám pak bych chtěl říci, že jakkoliv si osobuji právo hrdého titulu Otce-spoluzakladatele, u zrodu a formování fakulty stáli ještě – v rolích nikoli nevýznamných – také paní docentka Köpplová a pan profesor Jan Jirák.

AULA roč. 18, 04/2010 // 41

ZPRÁVY

tinu, která je vynese v bodovém hodnocení k rajským výšinám – hájím prostě stanovisko, že člověk pouze informovaný je v podstatě zastupitelný strojem s více či méně rozvinutou umělou inteligencí, zatímco člověk vzdělaný v onom klasickém, humanitním smyslu zastupitelný prostě není. Naprosto neodmítám ani soutěživost, konkurenci, hodnocení badatelských a pedagogických aktivit atd., to všechno jsme při zakládání a v prvních letech existence fakulty znali jen ve formách embryonálních, třebas hodnocení výuky studenty. Co ale z hloubi duše a na základě letité zkušenosti odmítám je častá nekvalifikovanost toho, co se v rámci těchto tzv. evaluativních aktivit činí – jak se mísí hrušky a jablka, jak se vytvářejí umělá kritéria ad hoc, jak se boduje to, co se bodovat nedá a jak se hluboce nedoceňuje to, co je jádrem a podstatou našeho akademického poslání. Snad by tato jeremiáda mohla vyznít jako skrytá nevůle ke generační obměně, k níž v poslední době došlo. Odmítám i toto podezření prostě proto, že nezbytnost této obměny jsem viděl již dříve než k ní došlo – pokládám ji za nutnou, žádoucí a perspektivní. Přirozeně, že jde – tak jako šlo v našem případě na začátku 90. let – o to, jak se naloží s pravomocemi a společenskou pozicí, jež z této obměny vyplývají. Na jedné straně mladá generace, která fakultu nyní vede, bude prosazovat, a právem, řadu technických a organizačních inovací – nenamlouvejme si, že některé organizační struktury již nezastaraly a že využití moderních technologií je záležitostí pouhé módy – ne, je to naopak věc funkčního a efektivního přežití. Na druhé straně bych rád zdůraznil dva aspekty toho, co provází generační střídání. Především by se neměla generační proměna ztotožnit s vývojovou diskontinuitou: kontinuitu každé instituce tvoří také její tradice, živá tradice, která žije – ve zkušených učitelích, v dobře napsaných textech z minulosti dávné i nedávné, v úctě k materiálnímu dědictví, které zejména v rámci naší univerzity je opravdu nebagatelní. Jedním z komplementárních znaků ztráty kontinuity je podléhání módám – víme od dob Georga Simmela, že móda prostupuje všechny oblasti našeho života, módní může být stejně tak odění jako filozofické směry, stejně tak technický vynález jako nový hudební či výtvarný žánr. Módnost ale taky znamená diskontinuitu – pro některé studenty je pak obtížné pochopit, proč by měli číst texty starší dvaceti let, sledovat pouze soudobou produkci, a to pokud možno jen ve stručných výtazích a ignorovat „dědictví otců“ znamená v humanitních vědách katastrofu. Ohrožení módností vidím ale především v tom, že se proměňuje, ba obrací vztah člověka a moderních technologií.

42 // AULA roč. 18, 04/2010

Elementární, ba bagatelní pravda, že technika má sloužit člověku, v procesu extrémně rychlých technologických inovací pomalu pozbývá na smyslu – člověk se musí stále adaptovat na nové a nové inovace, jejichž funkčnost může být někdy dubiózní – ostatně nezapomeňme, že každá taková inovace souvisí s byznysem, který nikdy nemá zájem na produkci trvanlivého zboží. Ale buďmež konkrétní – jestliže záznam publikované studie či knihy do tzv. informačního systému je málem složitější než napsání samotného textu, pak je zřejmé, že zde něco není úplně v pořádku. Nové technologie přinášejí ještě jedno notoricky známé nebezpečí – vlastně jaksi dvojdomé: na jedné straně studentům umožňuje rozložit konzistentní látku do souboru klipových informací uložených na internetu a na druhé straně svádí k podvádění. Skutečnost, že musel být vytvořen program pro identifikaci plagiátů je sice asi závratným technologickým pokrokem, ale současně neblahou vizitkou morálního stavu části akademické obce. Ta druhá věc je myslím ještě závažnější. Víme, že do tzv. veřejného, dokonce ekonomického diskursu vstoupilo – a není to dávno – slovo, které tam kdysi bylo jen na okraji, totiž důvěra. Americký futurolog, který se ve své futurologii sice mýlil, Francis Fukuyama, se asi ale nemýlí, když v knize Důvěra: sociální ctnosti a cesta k prosperitě s odkazem na Adama Smitha říká, že každá společnost, její efektivita, ale i spokojenost principiálně spočívá na její kultuře a na jádru kultury, již tvoří ctnosti, mezi nimiž má mimořádnou roli vzájemná důvěra. Jestliže něčím – dovolte abych se snížil i k této trivialitě – tzv. plzeňská aféra poškodila dobré jméno akademického světa, pak to bylo právě tím, že otřásla důvěrou a důvěryhodností akademické obce. Dámy a pánové, bez důvěry neexistuje nejen spokojené a šťastné manželství, ale ani fungující, prosperující a efektivní akademická obec. Obávám se, že systémem vzájemného prověřování co jsme kde, kdy a jak napsali spolu s materiálním důkazem toho, že naše texty jsou opravdu publikovány, pouze dokládáme, že důvěra postupně vymizela a byla nahrazena formalizovanými akty, které často znechucují a demotivují. Kdysi věru blbské a právem vysmívané komunistické Důvěřuj, ale prověřuj! se pomalu stává skutkem. Škoda. Konečně bych rád odpověděl na otázku, jež mi občas bývá kladena – nakolik současná fakulta odpovídá původní vizi z počátku 90. let. Inu, dámy a pánové, neodpovídá, jak by mohla. Na jedné straně prošla přirozeným vývojem změny – vůči němu nelze nic namítat, je součástí rozvoje každé struktury. Na druhé straně ale do chodu fakulty stejně jako celé univerzity vstoupily momenty, které byly spíše vnější než že by vyplývaly z potřeb a tužeb fakult samotných. Mám na mysli například nepříliš šťastnou ideu navyšování počtu

ZPRÁVY

studentů. Bylo nesčíslněkrát řečeno, že růst počtu studentů může vést ke snížení kvality výuky – ale sama tato teze se stává paradoxně jaksi nadbytečnou, protože právě výuka, pedagogická aktivita v pohledu některých expertů, ba i akademických funkcionářů přestala být dominantou univerzitních aktivit. Nikdo se zdravým rozumem nepopírá, že univerzita je jednotou výuky, výchovy a výzkumu, jednotou předávání vědění a jeho rozvíjení, tak tomu ale bylo přece vždycky, na univerzitách se přece vždycky bádalo. Idea „research university“, kterou mně nikdo nikdy kloudně nevyložil, ale pedagogickou aktivitu ne-li degraduje, tedy jaksi reformuje či reformuluje, opravdu nevím jak a k jakým koncům. Jednotě vzdělávání a výzkumu můžeme říkat jakkoliv, ale naše poslání posílat do života lidi vzdělané a dokonce – jak archaicky to zní – morálně konzistentní zásadně redefinováno být nemůže. V jednom ze svých esejů Francis Bacon napsal na počátku 17. století – Abeunt studia in mores, tedy volně – studium utváří mravy, ctnosti a charakter. V dnešní dynamické době oba členy té úvahy mohou být předmětem diskuse

a tázání – studium i ctnosti. Ale na tom, jak si na toto tázání odpovíme závisí naše akademická i společenská budoucnost. U příležitosti našeho jubilea chci především upřímně poděkovat Jeho magnificenci panu rektorovi za neustálé a pevné úsilí uchovat akademické obci Karlovy univerzity to, co jí od nepaměti náleží a současně ji vést k vyšším, ale reálným cílům bez zbytečných vnitřních kolizí a konfliktů. Novému vedení fakulty z celého srdce přeji, aby se mu dílo dařilo – aby na to dobré, co v minulosti fakulty lze vystopovat, navázalo, aby reformy a proměny provádělo moudře a současně nekompromisně a zejména aby vždy a za všech okolností ctilo akademické svobody a práva, protože jenom ty jsou zárukou, že se vyhneme chybám, jež jsou sice lidské, ale ne vždycky nutné. Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque eveniat. Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. Děkan FSV UK v období 1991 – 1997

AULA roč. 18, 04/2010 // 43