Nové knihy
kriÚieké
(Bernard Lazare, Figures contemporaines;Ceux d'Aujourdhui, Ceux de Demain, Paňíž,Pessin, 1895.- GeorgesPellissier,Nouveaux Essais de littératurecontemporaine,PaŤíŽ,Lecěne oudin, 1895). Bernard Lazare je z nejmladšígeneracefrancouzské,a to znamená nejprve naprostj' odpor k naturalismu zolouskému, proti malbě okolí, proti hromaděnídokumentri,proti pouhémuplochémupozorování;je z nejmladšígenerace'a to znamená dnes také odpor k d'iletantismu mravnímu, k shovívavébenevolenci ku všemu, ke snaze pochopiti všecko.Naopak: určitourozhodnost,pevnou,pŤíkroubojovnoutvrdost určitéhopŤesvědčení, určitjlch idejí, nesnášenlivostŽádá dnes tato mladá generace.Se všímse shodovat, všeckouznávat, všemupŤiznávat právo k životu - to jest ji zbabělost, nava stáŤí'odtud tedy odpor proti sa/onnipsgchologii'vtipnj'm bonmotrim jako: všeckopochopit je všecko odpustit' Rozhodn! indiui.dualismusďyše z knihy Lazarovy na kaŽdéstránce: měj odvahu bj't sebou samjlm, bud tvr. djm, krystalisuj sel A odtud ta pŤízeřke spisovatelrim,kteŤínad pochopenístavíbojovnost,kteŤíjsou a chtějíbj'ti krajně určit1imi,kteŤí odporujísvémuokolí,kteŤíje rimyslně ďráždi;odtud pŤÍzeťr k idealis. t m, mystikrim, mágrim,kteŤíměli odvahu odvrátit se od pŤítomnosti, udeŤitji do tváŤe,zbodat ji ostruhapi svéironie' Nenávist ke všípasivitě, ričastse všim, co bodá a nabádá k životu, k běhu, k ritěku z ka|néstagnacedneška. Autor opatŤilknihu zajímavoupÍedmluuou, kde vykládá právo kritikovo na nenriuista lrisku a krutě mrská jako blud a lenost tax zv. objektiunost. PŤekládámceloutu partii, poněvadžÝj.borněilustruje duševnínazíránímládeŽenejenfrancouzské,ale tak skoro světovévribec.
velmi oprávněno, Že dal jsem se véstiobdivem, ', . . . ashledávám častonenávistí. -iiáe a často,velmi sváp*tií ", že nechápou tohoto citu, nebo spíšerozhoŤafektují, obecně objevía kdyŽ ten, kdo jej prociťuje'ne. tuiise' kdyžse s otevŤeností závojem konvence. Zďá se' Že lidé pŤiznáho pokryteck;fm ouil.1.v,,,a poslednÍ stupeĎ lichot, a]e právo na a nejnižší vají kritikovi naprosté prudké kritice. ne práva, pozvednouti se k ritoku neb alespoí k jako jako politice, v v umění vášní literatuňe je v však Nenávist minenáviděti, nedovede neumí kdo nevyhnutelnou; a Ťádu prvého se měli obmesoudí, že bychom jest NěkteŤí krásnfm. mu lovati, co ziti v životěna dílo lásky; ano, ale toho díla není, nestojili vedle něho dilo nenávisti; nelze stavět, neumíte-liboŤit' Avšak dobrédušeupírajíkritiku právo nenáviděti a hlavně právo projeviti svou nenávist. To vyplj.vá z té ideje, Že kritik má bjti ne. žejest jediny strannf troup, cožvede k principielnímupŤedpokladu, žejsou Jest vytknouti, zákoník literatury a umění. a nepromlčiteln;i jako nestran. umělci, kteŤípojímajítakto kritiku častorevolucionፚtí nou z povinnosti. Ve skutečnostije však jen jedna kritika, jen jeden zprisob,j ak kritisovati, a proto tyto všeckyobecnépŤedpisyj soušpatné. Kritiky lze zhruba rozděliti ve čtyňivelikétŤídy:na kritiky"špatné, subjektivné,historické,dogmatické(je dobŤepoznamenati, že kritikovétŤíposledníchtŤídmohou stejně náležetido prvé, o nížtu nemluvím). Kritik subjektivn1i obmezíse na to, Že parafrasuje díla, o nichŽ mluví,a vyslovíreakci, jakou na něj prisobila.Jules Janin. byl vzorem těchto kritikri. Kritik historickjl ukládá si, aby vyšetÍil,',jaképodmínkyplemenné, doby a StŤedí.. byly nutny, aby stvoŤilytu čionou metafysickousoustavu, drama, román; jakéjsou slovem zákony, jež spravujíliterární a uměleckoutvorbu. Taine v Děií.ndchangl. písemnicluípostavil vzor této kritiky, která došIatak k jistému estetickémufatalismu, poněvadŽzanedbalajedince a neustáljljeho odpor proti prostŤedí a době, z nížuniká, jak ŤeklEmerson, ,,věrnostík ideám obecnfm... Kritik dogmatickjl je ten, kdo utvoŤivsi o světě, lidech' uměníná.
T ii
se zladiti věci kontradiktorické. Krása je ,,Iím, ŽeněkteŤípokusili soucitní a naleznete ji. Co nanuďte široci, shovívaví, všude, praví; by v nesnázi s odpovědí mohli bychomsetázat, a byli zÝvátekrásou? '''r:lir.-,iilrviclělobyse,žekrásanenívevšem.JeJiněkomukrása Prometheu a v Hamletu, ," r,ao,, a Eneí'ě, v Aischylovl l;i:;u;J '^J**L_;uorrati světáckému, hrubému nebo ji románu realistickému
zory metafysické a logické, jež ráď uvede v soustavu, utŤídídíla podle zákoníku, jejŽ postavil, a soudí je pak dle toho, blíŽí-liči vzdalují-li Se mu. K této kategorii kritické chci se pŤipojiti a o ní chci více pověděti, určiti její rilrol, činy a funkci. Jestli kritik dogmatik nechce realisovati své ideje, není-li ani filosof ani básník, obmezuje-li se na poulré kritisování, je prostě nechápavcem' jenž nedovede chutnati některé věci a tvrdě odmítákaždy uměleckf projev odporující souboru jeho doktrin. Tak činili kdysi stoupenci doktrin Aristotelovych a dnes ti, kdo soudí, Že XVII. stol. dalo nám ve všem všudy .vzory,jichŽ oddáliti se je zhoubno. Je-li však dogmatik umělcem, pŤetvoŤíse jeho kritika v neustálou polemiku, jež dá právo pokládati ji nejen za nepochopení,ale i krutost. Barbey d'Aurevilly, Emil Zola, abych uvedl lidi nepodobné si, byli kritiky dogmatiky. Věru umělec, básník, spisovatel opravdu hodny tolro jména žije iďeami. Neukládá je jen prostě do díla, stávají se podstatnou částí jeho samého; jsou to síly, jež podmiĎují jeho byti, jež jsou nutny k jelro dokonalé lrarmonii. Tyto ideje musí pečlivě zachovávati, musí bdíti nad jich rozpukem, zabrániti jich zhynu nebo i jen jich klesání . . . Kažďá bytost, jež žije idejemi, musí dbáti, aby rostla v ní energie zachovávající tyto ideje, musí za né zápasiti, laditi je s idejemi jinj'mi, jim harmonickjlmi, brániti jich pŤed idejemi nepŤátelskjlmi a proto musí pěstovati nenávist odprirce' A tak kritisuje-li takov1i duch, bude musit bojovati. Lidé budou mu rytíŤi podstat spŤízněnfch nebo nepŤátelskjlch jeho vlastní podstatě; jedineczmizi za ideou, jiŽ ztělesíuje. . . Snad namítne setakovému kritikovi, že není shovívav1i ke svym bliŽním, že postrádá božské a nutné dobroty; tato vytka byla však činěna mnoha theologrim, mnoha filosofŮm, lidem sladkfm, shovívavym, soucitnym ke svym bliŽním právě jako tvrdjlm k sobě, a to jen proto, že byli neustupnymi ideology a pevnj.nri logiky. Nelze pŤecePlotina na pŤ. nebo sv. Irenea zavazovati k laskavosti vťrčignostikrim, kteňí byli nepŤáteii jejich metafysiky nebo jejich víry, poněvadž ta metafysika a ta víra byla nevyhnutelna jim k jich mravnímu bytí'
v a u d e v i l l u n e l r o n e c u d n é o p e r e t ě . M á | opodle z á | e žpravidel i n a t o m ,kánonu, j e - l i r o mjenž án' neb opereta bezvad.ně sdělána ;il;;iil Tento kápostaven, poněvadž zamítáme sám ten kánon. o,' zavrhnouti a musíme myšlénce, "o*o' naší odporuje-li non musíme porážet, kaŽdédílo,jeŽsepodnějstaví,poněvadžnámškodíanáshubí,pojako jed na naševnitinosti. nevaaz prisobína našehoducha je zachrafiuje a očisťuje,plodí a nese dobrá: A proto nenávist
,
l 1 |
op.u,,do.,,o..lásku.KdybychomneŽilivdobě,kdyduchisrdcescvrkly, vdobězbahnění,mravníhostrachu,kdybyduchovástatečnostne. bylanahraŽenaodvahouzuŤivce'kdybylidénežilizmalj.chrlstupkú avelikézbabělosti-podobnépravdynemusilybysehlásati...literát Kniha Lazarova otsahuje padestitpodobizen soudobj,ch jeden člověk . francouzskfch, seskupenj.ch vŽdy dva a dva ďo priru: tírn získal Seskupením jak Lazare. praví ,,dneška,,,druhj' ,,zítika,,, autornovjlcharakterisačníprostŤedekavytěŽilzněhoněkolikzajímavi'ch duchaplni'ch ironickjrch point. Jsou to literární podobizny vesměs malého objemu, stěsnanéna 3, 4 až 5 stránek, ale pŤitom neobyčejně vyrazné,reliefní, zhuštěné. Nemusítesouhlasit ve všem s autorem' abyste plně si uvědomilitoto jeho cha. rakterisačníumění; všecko je neobyčejně určité,rozhodné a syté, pod vším cítite určitou doktrinu autorovu, určiténazírání na život a svět, pevně vymezenou vlastní posici; odtud cleterminace jejiho spisovatele vypadla tak plně a sytě. Je tu několik podobizen zvláště jemně prolnutj'ch a ostŤe vystiŽenjlch, ostŤeji, než jsme poznali v essayích desetkráte i dvacetkráte objemnějších.Mnoho nového světla vrhnul autor do dnešníhochaosu francouzské nové literatury. Mnoho starj'ch i novjlch soudri pŤevracía i když nemá pravdu, vždycky ji ukazuje a směŤuje k ní alespoů.
2l
Kniha jeho pŤedpokládáovšemdrikladnou znalost děI dotyčnfch autorri novj.ch směrri a bitev; tím teprve stává se zajímavou,dokumenltirntpro literární dějiny. Lazare není ve sv1fchstudiích osamo. s poslednímstadiem mladégeneracefrancen, mnoho má společného couzské'Tak hned ten vášnivj' odpor k Zoloai a Daud.etoai, kteŤíristup. kovali, k LemattroaÍ,ktery nedobyl si rispěchuopravdu dost pŤÍmoa čestně,k novokŤestanskému kŤídlu Melchioroui ile Vogiiéa Paulu Desiardinsouť, kteréodporuje autorovu individualismu; to všeckoje pŤíznačné pro poslednÍrozvojovj. moment, ilustruje vj'borně jeho sloŽky psychologickéa Íilosofickéa má cenu literárně dějepisnfch dokladri. Nakonec podávám v pŤekladuněkolik podobizen literátrlv i u nás známj.ch z pňeklad ' nebo jimž sem tam věnována byla již obšírnějŠí pozornostv našíkritice. Nejprve moderního,,egotist|t,., básníka,novináŤe,poslance a dnes Mautice Barrěsa, spisovatelevelmi subtilniho a pŤi. bohatě ženatého tom spěchu mÓdního, kterj. v nejednom směru podává diagnosu jednoho kŤídlaliterárního,toho, jež vzdalo se nadobro unění pro umění a šlo až do politiky. V knize Lazarově má pendant v turán. ském romantikovi' pathetickém a divadelním revolucionáŤiJeanu Richepinoai.i u nás známém. Maurice Barrěs Kdyby někdo byl Ťekl Turáncil, Že bude miti za syna poslance Filipa, pŤíteleBereniky a familiárního se svou zahradouz, Turánec byl by tomu nevěŤil.Ale mj.lil by se, neboťmají tytéŽpŤedky:smut. néhoRené, žalostnéhoAdolfa a melancholickéhoobermanna3. Ale jsou r znézprisoby,jak chápati svépŤedkya odvozovati se od nich: Maurice Barrěs nám to pěkně ukázal. Jean Richepin projevoval svéfd, Barrěs pŤemítalo něm - a to je 1 - Richepinovi 2 . Narážky na Barrěsa, zejm. na jeho knihu Jailin de Bérénice, 3 - Figury z románťrChateaubrianda,Benj. Constanta a Sénancourta.
egotismusplastickj. a egotismus to, co rozlišuje jich ďva egotismgl: otcové' pi"t.ti.t.y. Richepin lám ukázal' co byli naši ,i^itit již Pro ně napsal děti. " co budou naše 8;|.6' na,,,.aa.,auhádnouti, hubenéhoa ctižádostivého,a linti aouonaléhomladíka, mlaďka ve svj'ch knihovnách Pojednámá budoucnosti ta d.robotina \nsect,na zahradníkasebesanta. dokonalého Rukovět nío vzděIávánísvéhoirÍa jak se oškrabat, unrění, obtíŽnému Z těchto jemnj.ch stránek učíse jak jak se oÍezat,a novémuprostŤedku, se někam dostat. MauriceBarrésměl a má ještěvelikou ctnost:zná sebesama. Je to vybranj' metafysik, ale prostŤedníobrazotvorce.Jsa obratnj.m logikem, paje rozum ostrf a živy, vi o svj.ch.ctnostech,zná svéslabiny. Je pŤílišbystrj., aby se byl vrhnul na marné pokusy' jež by ukázaly jinj.m, jak nestačínic nalézat,a tak Ťekl si nepochybně,že je lépe rozsekávati svévlastní já, nežšpatněmalovati já jinfch. Z nutnosti stal se egotistou,vyrozumoval se za psychologa. Pokusil se, aby zaujal svět svjlm já, i poslal je, aby bylo milé a sv dné, na letní byt rra čas k Ernestu Renanovi2. Pokus byl nebezpečn!, nejprve pro poŤekaďo: já je hodno nenávisti, a pak, že hotoviteléelegiíunavili nás vj'klady osobními.Barrěs dovedl pŤekonati pŤedsudek'vyhnouti se písčiněa napsal knihy, ježprobudily naši zvědavost,i když nezískalynašisympatii. A to proto,žejeho já neníobyčejné a obsahuje.lii vlastnostiběžné, jsou tu pŤepjaty,zbytněny. Jeho filosoÍieneni vj.jimečná,je běŽná, ale velmi praktická, mocně urovnaná a obrácená k cíli positivnímu. Světem barbarri hledá si Barrěs štěstta poněvadžpochopil, Že štěsti nent ve snu, ale ve statcich vnějších,hlásá rlzkostn1imlidem dneška, aby se utekli ,,do pevné neodvislosti hmotné...Peripatétická to a velmi moderni filosofie, jež současně uspokojuje duši Aristotelovu i neboŽtíkaGuizota3,jímavá to filosofieměštácká,praktická a doktri. 1 - Nauka, želdje stÍedem názoru světového. 2 . J.e skutečněepigonem Renanov1im' . Narážíse na znám$ v rok jeho o socialismu: každ! zvás mťržezbohatnout . .3 mrlžese státi měšÍaneml
ťl -r
;li ii
náŤská, která dovede snadno svésti smutné mladíky, kteňí chtěji dáti životu cíl. A tuto ÍilosoÍiiFilip stoik, pňítel Senekťrv, od něhož se liší pouze v té podružnéotázce o opovrhování bohatsLvím, Filip velmi dobŤe dovodil ve svfch kouzeln ch, jasn]ich a určit:ilch knihách, v nichŽ se zrcad|iid Barrěsovo, pro něŽ zapomínáme na irÍ Turáncovo, ale jehoŽ bychom mohli snad i litovati.
Velmi správnj. a sympatickj' medailon věnován je J, H. Rosngmu, jménu, jehož bychom si měli konečnějiž u nás všimnout. Je to duch i umělec venkoncem vážl! a hluboky, neobyčejnéhoumění charakterového, dnes největšíromanopisec francouzsky. Není mÓdní, není ani novokato]ík ani mystik, ve svfch dílech opírá se o uědu, o |akta, o zti. kong společenské i mravní, jež ne pedanticky a sušeodvozuje, nybrž jimiŽ rgtmuje v mohutnou lyriku tok svj'ch šitlch hromadnlch romcinťl opraud.uspolečensklch.Nez]omil s realismem riplně, ví a hlásá, že pozo. roudní, |akta, skutečnosl musí blti ztikladem každé};'oumění, že ien z nich lze.jako z pevné pridy vzletět k citovj'm i ideovjlm oblakrim; nezlomil s realismem - a odtud u jisté části generace francouzské snaha jej umlčeti. iDŤíve, jak vytfká Lazare, byla ňečjeho pŤílištěžká, barokní, pedantická uědecklmí ulrazg a obrazg; dnes jasní se a hňeje vlídnj.m básnickj.m sluncem. ,,V dnešní literatuŤe má místo jediné, a chcete-li mu nalézt pŤíbuznjch, jsorr to Tolstoj a Dostojevsk!, jichž je nutno vzpomenouti. Jako první oživuje svá ďíla idejemi obecnymi; jako druh1i oduševůuje je melancholickj'm soucitem a širj.m bratrstvím. Stará se více o nauky, než o anekdoty' je méně vypravovatelem jako Íilosofem, moralistou spíšeneŽ umělcem, ač i jím je ve velmi vysokém stupni. U něho zapomínáme na mÓdní romanopisce i na ty, kteŤísi pŤivážejísvéosoby z Londjlna; uhaduje román, jenž se piipravuje, jenŽ bude společensk1ii literární, v němŽ bude i sen i realita, román, jenŽ nás zbaví cizoloŽstev a vášnivych dramat, protipŤirozenych lásek i lehkfch dobrodruŽství.
míti tu skutečnou slávu, Že byl pŤedchtidA tak J. H. Rosny bude bude |zeŤici podobné?o málo zajisté... . . cem' o kolika spisovatelích mágovi P éIad'anovi, básníku,'LaIdealistickémunovoplatonikovi, -. honbu za mÓdností snobismus, Lazare tinské d'ekadence..,vytj'ká jako se o něnr [o] sektáŤi a pŤehiíŽíse jelro která zprisobi|a, že mluví činnost básnická. nebot pi'es svévystŤednostizvlášt. ,,A to je veliká nespravedlnost, je z nejzajimavějšíclr a nejPéladan Josephin ní a vyrozumované ch. Jako myslitel i spisovatel je jedním osobitějšíchumělcri soudob z těch vzáclych, kďoŽ dovedli bj'ti privodními; hluboky psyclrolog, obratnjl analytik dovedl vyvolati a stvoŤiti typy; lyrickf prozatér byl z prvních, kdož potírali naturalismus a h]ása]i jeho estetickou chudobu; mysliqi polernik byl nadšen vždycky nesrovnatelnou vroucností boŤivou a satirickou. Jako romanopisec, íilosof, estetik není nijak pniměrn a i kdyŽ je leckdy snobem,1 zristává snobem povj'šenj'm.,. Kritik ,,Re\'ue de deux Mondes.., doktrináÍsky Ferdinand Brunetiěre,kterjl kdysi byl mládežína smrt nenáviděn, poněvadŽ bil do natura]ismu (Le roman naturaliste, 1886) a hlásal návrat k nároclnímu idealismu xvII. věku, je dnes mládeží,ne-li milován, alespoůchápán a ceněn. Jak se mění časyt ,,Brunetiěre je vzorem lidí krátkozrak1ich a tvrdoh]av1ich a má častoodvahu b1ika, jenž se vrhá na červeny hadr, ale jeho slepost není obmyslná a jeho tvrdohlavost je bezelstná. Brunetiěre je kritik poctiuě zptitečnick!;miluji jej proto více než ty, kdož jsotr falešně novotፚtí. Tato poctivost učinila z něho nejlepšího pedagoga a hlavně nej. tictyhodnějšího.Brunetiěre věŤív poslání kritiky, coŽ je zastaralé,ale vě.ŤÍ také ve své povinnosti, zač,ne|ze jej dosti chváliti. Jeho svědomltost jej zahubila, poněvadž jeho rozum byl obmezenj'. Chtěl studovati rozvoj písemnictví, což bylo vjlborné; a\e zarazil se na cestě 1 - Snob . se opičÍcí.
slovo anglické od Thackeraye béžné-
označuje lidi ješitné,po mÓdě
iii ii32 I
'l
a ztratil poznání času.Podobá se hodináŤi,dobrémudělníku,kterj' studuje kolečkahodinek a zapomene,žetento stroj má jít. Brunetiěre kj.vadlo na XVII. věku, uelikémuěku, zatazil svéčasové V tomto věku revolucion፠je Brunetiěre konservativcem; pokládá se tak trochu za ceremonáŤejazyka francouzskéhoi za jeho ochránce. Aby jej bránil, obríuje svúj sloh nedobytnj'mi baštami a skládá svou nejnepatrnějšíknihu obnovenj'm uměním VaubanovÝm.1
Tato methoda je snad energičtějŠí ale vyžaduje než bezpečnější' pozornosti a ne-li sympatie, alespoůticty. A tak je tomu s Brunetiěrem. Je-li jeho estetickf smysl pochybnj', má-li ve zvyku libovoln1fm sáhem měŤiti díla rúznéhoňádu, věŤí-liv literární genry' v období literární, ve vrchol a padek pisemnictví - věŤítomu s horlivostí člověka,jenŽ nenítak obratn1i,aby se nrjllil napolo... čestného Velice ironická, jiskť.ivápŤímovtipem je kapitola věnovaná Zemai'troui,kterj' podle autora marně se snažil skrj'ti pod rozmarnjm tÓnem literárního dandyho a diletanta pedantismus profesorskjl; chtěl, aby se zdálo, že všeckochápe, Že nemá pŤedsudkri;chtěl bfti obratnfm, aby zakryl pŤirozenoutěžkopádnostsvou. ,,Afektuje dandysmus,jejŽ ěastomísíse snobismem,a|ebez myslu, nebot je velmi lstnf a zároveĎ velmi naivní. Leká se vznětu' poněvadžmyslí, žeje vulgární, a oddává se pochybnosti; i v tom vyšel již z m dy a chytá se mÓd zapomenutfch, poněvadžnemiže asi naléztnovj.ch.V kritice varoval se Lemaitre dogmatismu.Nazval Brunetiěra ,,Nisardemméně milfm a méněelegantním..a nechtěl sám zasloužitisi tétovfčitky; ostatně o eleganci stará se více neŽ o poctivost a miluje zajistévíce tlachavésalony nežkatedru profesorskou.Petr Schlemihl ztratil svťrj stin, Lemaitre jej však nikdy neměl, ale chytŤejšíneŽ ten smutn Němec chytal stínjinj.ch. Byl parnasistou,kdyŽ bylo dobŤejím bj.ti; ironickj.m, když to bylo dobrj'm tÓnem. Se stejnourozrnarnostívidím, 1 - Francouzskj stavitel pevností XVII. věku.
namáhavě mystick:im. Snad bude iak se stává hoŤcesentimentálníma poručíJimu eg,otistou, n.ebo jednotrodne symbolistou ] ":T.n''l:u, je pilencem jeho Lemaitre zájem, nebot nebo to vkus obecenstva ježjsou otevŤena,a spěchu,advokátem vyhranfch pŤÍ,bije do vrat, již nejsou naprosto oddovede s odvahou pronášetsvénázory, když váŽn!mi.,, Kritik, básník, novelista Anatole France byl Lazarovi záminkou, aby napsal jemnou analysu diletantismu, kterj. je chorobou dneška již i u nás mnoho bylo psáno. Je to snad nejzdaŤilejší číslo a o 1'ělr;rž tétoknihy. France je znám dnes u nás z ňady prací beletristickjlch, mrižetedy i širšíobecenstvo vfvody Lazarovy do jisté míry kontrolovat. ,,Anatole France je synem Renanovym, jehož opicí je Lemaltre. Je to spisovateldelikátnía zvrhlf, ironick1fi sentimentální,nekonečně pověrčivjl i pochybovačnjl,plnj. Iozmalu a pružnosti. Je ducha hybného,rozumu spíšeširokéhonež hlubokého,dovede s uměním kroužiti kolem všechvěcí, ale neproniká nikdy ke dnu. Jeho mozek je plnjl náňadí,ale náŤadíto je v neladu,a máli ideje, nedovedeje srovnati. Je to zvláštnípovaha' Zná rytmus tvar , ale nezná soulad podstat; je dobrj' parnasista a prostŤedníÍilosof,napsal roztomilé povidky a nedovedl nikdy složiti knihu. Je pŤesnjlv detailech, rozptjlleny vcelku, velmi jasnf i zmateny,zároveĎ pŤesnjli obojetnj.a jako pudl Faustťrvjde k cíli rfsuje kruhy soustŤedné. s více Kdysi dělal kritiku1 s vícediletantismem než pŤesvědčením, fantasií neŽ upŤímností,ale vŽdycky s mnoha uměním. V tomto vážnémzaměstnání,ježvykonával v deníkuTempsu,vyšetŤovaldíla svjlch vrstevníkri se stejnou zlovolností jako lhostejností.Jakož se mi]koval stále s minulostí' zapomínal pro ni pŤítomnosta obratně vykládal o Kadmovi, kdyŽ bouŤnámládeŽ Žáda|asi rad v pŤítomnosti. Anatole France ostatně vždycky všeckovzdělával na polovic: je na 1 - La vie littéraire' 4 sv. (Paňíž'Calman Lévy). KÍitické proievy 3
polovic theoretik, kritik a filosof, neboť tento básník, jenž rizkostně šetŤípravidel, je naprosto nerozhodn1i moralista, naprosto neuklidněnj'metafysik. Je nervosní a dojm m pŤístupnjl; obrací se po větru, jak vane, a často jeho dojmovost se pŤeměĎuje ve zvláštní ctnost pi'ipodobení si všeho. A tak často skládá jen drivtipné mosaiky. Je nacle všecko nesouvisly rétor, nejnestálejšísofista. Podědil duši ripadkovjlch Řekri, kteŤíuměli ozdobit pravdu, nalíčit Iež a žiti z obou dvou. V literatuŤe hraje rllohu zpěváka ze Sixtiny: má jeho čist1 hlas a nerozhodnost. Posloucháme jej bez neclruti; svádi, ale vnuká více zájmu ncž obdivu. Sladk1 i bázlivjr je tento klidnf člověk, kterjl svrij klid klade nad své pŤesvědčení, jeden z lidí, jež by víra nějaká tísnila a jeŽ báze učinila shovívavj'mi. odtud nerozhodnost Anatola France. Neví nikdy, které pŤeclrodnéprincipy poskytnou mu více klidu. Je jalro všichni skeptikové, chybí mu ta jistota, jež pomáhá k míru. A proto nemiluje rozhoclnost. Leká se názor pÍíliš pŤesnj.ch a nevrhá-]i se na ně tokem z opatrnosti, dovede se jim vyhnouti z rozumtr." octaue Mirbeau, kritik i rornanopiseco u nás naprclsto neznám!, měl veliky vliv na rozvoj mladšíliteratury francouzské. Je z nejlepších umělcťt francouzskjlch, krutjl a hoŤkj' analytik dušízlomen1i,cha pošlapanjlch společností,lyrik muky a žluče.Vliv jeho a vjlznam vyložil vjlmluvně Lazare: ,,Romanopisec, kritik umění i mravri, chronikáÍ a essayista, estetik a povídk፠octaue Mitbeau je vždycky a pňedevším uzbouÍenec. A soudím, Že těchto citri vzpoury nenabyl ani v Životě; zajisté rozvinuly se v něm, kdyŽ viděl sprost1 hnus, nespravedlnost a lrrutost lidí a zákonri - ale narodil se již takovj., pŤinesl si jiŽ na svět pud vzpoury. Nikdy asi snadno nepŤijímal profesorské ideové soustavy, které ctihodní a obmezení vychovatelé vlévají jako lidumil Dickensriv do mladfch mozkri, jež jsou jim vydány. Nepňijímal také s větší chutí běŽné formulky' jeŽ se lacino prodávají učelivj'm mladíkrim, aby
z prospěchri, jež unrějí propťrjčovatilidé v]ádnoucí' .ui^u vj'lučŇ žiti mohli počítatimezi podpory společnosti. - -""ir' jako cenu ve školách jeho Kal"á,"jej ," opiu,,au, Že nikdy nedají jsou to díla velmi nebezpečná Šibastí.anaRocha, nebot ,,;;;;;;s pravé cesty. Nejsou-li dobré duše odvrátiti mohla apoďeztelá,že by nejsou-li korunována Žádnou shovívavostí, rii'ední oj*"to"ana pŤece dojde je velmistr, universitní žádny nedoporučujeJi jim že brrdou zásluhy, té neocenitelné se "r.ua"*ii, se k nim jednou a dostane vychovávat a povedou m|ádež. A tak octave Mirbeau bude pŤísně souzen moralisty z tlstavu. jeho děsné sarkasmy, Budou mu vytj'kati jeho bolestnou ironii, jeho ideje, krutost na konvenční ritokri bouŤnostjeho nerlcty, prudkost jeho opovrŽení k jistj.m lidem, tŤídám, institucím. Snad i mohutnost spisovatele, jeho vloha pro obrazy uchvacující a správné, silná pevnost jeho stylu, lesk jeho obraznosti, drsnost jeho ironie nebudou polehčujícími okolnostmi u kritikri, o nichž mluvím. Budou pokládati Mirbeaua zatim mÓdnějšího naopak a zavrhnou jej tím hlasitěji. A nebudou mít nepravdu, neboť všecky tyto pŤednosti romanopisce, kritika, umělce vedou k Mirbeauovi duše, jeŽ se emancipují ze starého a vzpírají mu - to je drivod dnešníhovlivu a tajemství jeho
zítŤejšísíly. Proto octave Mirbeau je milován všemi neodvisl1imi, všemi novotáŤi, všemi, kdož soudí, Že je snad jiŽ na čase pŤestat se starat o otázku cizo|ožstvi, o psychologii Žen světáckj'ch, o kultus svjlch vášnía sobeckou sebepéči... Zajimavy pohled do bolavjlch otázek soudob1ich poskytuje také obraz Theodora de Wgzewg, jenŽ byl kdysi žákem Mallarméovfm, symbolistou ryze samo čelnjlm, labužnickfm hodovnikem u tabule tipadkové společnosti a literatury; prošel však krisí citovou, která jej pŤivedla ke kŤesťanství Tolstého a Dostojevského, k mysticismrr chudj'ch duchem, k utonuti v ]idové prostotě a pokoŤe. Tuto zajímavou bohatou a spornou cluši jemně maluje a pěkně vykládá Lazare.. ,,Theodor de Wyzerva, lrterjl byl symbolistou a zťrstal estétem, je
dnes učedníkemTolstojovfm, ale zároveĎ neklidn m a pochybovač. njlm, kter1f, zdá se, jen napolo věŤíradám, jež udílí,a jichŽ první nejraději by následoval. V malj'ch propagačních knížkách,kde ilustroval zesládléhoJežíše, jel do války proti egoismu rozumu' citu neb umění,jenž zuŤíještě mezi byzantinci literárními; obracel se slovy pŤivšíelegancihoikj'mi proti obhájcrim umění pro umění a boŽství veršotepcova,proti kněŽímhlásajícímumělce,moďu, mistra a kráIe. Ale jak prudce bojoval, zašel pňílišdaleko. Jeli dobŤebojovati proti Valbestrim,rjiŽ si libují v lučněve hŤesvj.ch vloh, zneuŽivajíce tak sebe i jinj'ch, je pŤepjatostčiniti za né zodpovědnjlmi vědrr a vědění, pomlouvati duchaplnost jako zlostnou a rozum jako nebezpečn1i. To však činil Wyzewa ve svjrch upŤímn]fch a evangelickj.chkníŽkách, ne těŽk:ich a neohraban]irchevangelismem Desjarclinsovfm, nybrž evangelismu ženského,rozmarného, evangelismu kŤestana hellenského,jenŽ by klnul Platonovi, aniž pŤitom na něj zapomněI. Tyto malé paraboly hlásaly blaženostnevědomosti, velebily něhu polníchlilií, a Wyzewa s upŤímnounaivnostísmísiltu učences pedagogy, badatele s peclanty,Fausta s jeho famulem. Vj'klad tohoto tltoku, odporu proti věčnéMoudrosti je zajisté v tom, Že Wyzewa trpěl sobeckjlmintelektualismem.Kritik delikátní a citlivjl, spisovatel roztomil]i a paradoxní chtěl opustiti Sorbonnu jen proto, aby šel na opačnékŤíďlo,k,,hlupričkouis čtstlm srd'cem,,, o némžmluví Parsifal. Ale vrátí se odtamtud.jednou, poněvadžmá rozum pŤílišobjimav]f,jemn1ia podrobn;f, aby mohl chutnati štěstí hlupáčka.A v ten den vzkŤísenjlValbest pozná, že povrhal-li kclysi vědou a uměním,pokládal-li je za božstvaškodná,bylo to proto, poněvadŽtrpěl duchem,kter1fchutná a vykláďá, ale netvoŤí.., Jak viděti z těchto ukázek,je kniha Lazatovav mnohémpŤíznačná poslednímuv]ivojovémustadiu světovéhoproud'u literárního a na1 - Název reka v povídceT' de Wyzewy'
leznemnohésnadanalogiemezipoměry'francouzskfmiajinj.ch dosti lehce dotj'ká se bolavfch současn.ich iii.."'-'. Kniha zdánlivě do nich pťimoa rvavě. zajiždi -otá,"k,ale vpravdě ještě o |ormě jeji. Ve francouzskéliteratuŤe N"kon"" poznámku projevil se v1,znamnf obrat, ktery pěti letech v fosledních čtyŤech kteŤí se o cizi literární bohuŽel nedošelu nás mezi nejmladšími, vzdaluje oroudY starají,povšimnutí.Mladé písemnictvífrancouzské formy t. zv. a djchavičné chaotické, kalné více mlžné, ." an"' stále jasné klidné členitosti, návrat k se ričinně hlásá symbolické.Znova siunnézáŤilatinskéhoducha. Znova snaha po renesanciÍeckéalatinske, po XV. i xvl. věku, po štavnatémdomorodémprimitivismu. Mladá generacecenízase jiskrnost, vtip, hbitost, prrihlednosta snadnost ve psanía zavrhuje těžkou pedantickou popisnost,mlžnouabstraktnost a kolorovanou udfchanou dusnost. Všechno to má ovšem hlubšÍ zák|ad',změnu inspirace bdsnickéi |ilosofické.Německá metafysika, morálka odŤíkáníopouštíse houfně, a mladšígeneracepŤikloůujese konkretnosti, naivnosti života,citri, vášní;frank bezprostŤednosti, couzskjl Jih, Provence, pŤicházízase k platnosti a vzmáhá se nad Severem;odtud sympatie mladšígeneraces provengalskouFelibrigí, s její rozmarnou něhou a domácímŽárnj.m živelnj'mkoloritem. Nelze dnes souditi, kam až prijde tato reakce, ani jakf bude míti vj'znam a dosah po stránce ideové, leč každfm zp sobem je citelna dnes h]avně po stránce |ormouéjako reakce proti mlžné chaotičnosti symbolismu. V knize Lazarově je takéjiž tato reakce' která má v čeleMauríce Barrěsa, CamíllaMauclaira a hlauněCh. Maunasa, patrná a zŤetelná' Věty stručné,bystré, prrihledné, světelného stŤiku; slunce plně a klidně tu teče,mlhy se v něm rozplynuly a vyvanuly.
