*** Svátost biřmování ***

OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI ČERVEN II - 2003 číslo: 33 ročník: VI.

* ZDARMA *

*** Svátost biřmování *** Svátost biřmování (z latinského confirmatio) znamená posílení, upevňování. Touto svátostí se naplňuje křestní milost - biřmovanci je udělena křesťanská dospělost. Zároveň je biřmovanec dokonaleji spojen s církví a obdařen zvláštní silou Ducha svatého. Křesťan je biřmováním označen pečetí Ducha svatého, která znamená, že naprosto patří Kristu, že je navždy v jeho službách a že má příslib Božské ochrany. Svátost biřmování křesťana hlouběji vtahuje do Božího synovství, pevněji ho spojuje s Kristem, rozmnožuje dary Ducha svatého a poskytuje sílu šířit a bránit víru slovem i skutkem. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše (v podobě holubice, která je od té doby symbolem sv. Ducha) ve chvíli, kdy byl pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu (Lk 3,21-22; Jan 1,29-34), bylo znamením, že On (Ježíš) je Mesiášem a Božím Synem. Rovněž Ježíšovi učedníci (apoštolové) po Ježíšově nanebevstoupení tráví 9 dnů na modlitbách (Sk 2,1-4) a Duch svatý na ně sestupuje v podobě ohnivých jazyků a dokonale je proměňuje. Apoštolové plni Ducha svatého začínají hlásat velké Boží skutky (Sk 2,11). Apoštol Petr prohlašuje, že toto sestoupení Ducha svatého je znamením mesiášské doby. Ti lidé, kteří uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali dar Ducha svatého (Sk 2,38) vkládáním rukou na hlavu křtěného (děje se tak dodnes). Svátost biřmování uděluje biskup nebo s jeho svolením kněz. Při udělování svátosti biskup vkládá ruku na biřmovance, maže ho na čele křižmem a říká: "Přijmi pečeť daru Ducha svatého." Při tomto úkonu stojí za biřmovancem jeho kmotr, který má svou pravou ruku na jeho pravém rameni. Tím stvrzuje, že bude biřmovanému duchovní oporou (viz KKC 1299). Svátost biřmování se uděluje pokřtěnému pouze jedenkrát v životě. Věřící dostává svátost nejdříve v době, kdy začíná rozumem rozlišovat. Pouze v nebezpečí smrti mají být biřmovány i děti, které nedosáhly ještě schopnosti rozlišovat. Křesťan se na biřmování připraví duchovní přípravou (katechezí), horlivější modlitbou, svátostí smíření (zpovědí). Je vhodná pomoc kmotra či kmotrů. Církev doporučuje, aby kmotrem byla táž osoba, která byla vybrána pro křest.

Svědectví Písma Jan Křtitel předpovídal, že Mesiáš bude křtít Duchem svatým a ohněm. Ježíš sám prohlásil, že nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Že Duch svatý zasahuje při křesťanově křtu, jako se zjevil při Kristově křtu v Jordánu, o tom není pochyb. Jenom Boží Duch může vniknout jako oheň do hlubin duše, dát jí, aby se narodila znovu, zbožštit ji. Ježíš oznámil apoštolům, že jim pošle Ducha svatého. Tento slib opakuje důrazně v řeči po Poslední večeři (Jan 14, 16; 17, 26; 16, 7 13). Připomeňme ještě Skutky: Přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale aby čekali na Otcovo zaslíbení ... (Sk 1, 4-8). Víme, jak Duch svatý na ně sestoupil v ohni. Tehdy je uvedení apoštolů do křesťanství dokonáno. Jsou vnitřně přetvořeni, dospěli do plné křesťanské mužnosti, byli oděni silou a nesou s jistotou do světa svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše (Sk 4, 31-33). Každý křesťan musí také projít tímto dvojím uvedením skrze vodu a Ducha. Máme o tom svědectví už od prvních dob církve. Jáhen Filip přichází do jednoho samařského města a káže tam Krista. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého (Sk 8, 14-17). Tak tedy křest nestačí k uvedení do 1

křesťanství. Je ještě potřeba, aby pokřtěný přijal Ducha svatého. A to se děje zvláštním obřadem vkládání rukou, vyhrazeným apoštolům. Podobný případ popisují Sk 19, 1-7. V listu Židům 6, 4 můžeme dokonce spatřovat všechny tři úvodní (iniciační) křesťanské svátosti: Komu se už dostalo světla (křest), kdo okusil nebeských darů (eucharistie), kdo přijal Ducha svatého (biřmování)...

Křesťanský starověk Mezi apoštolskou dobou a začátkem 3. století, kdy je biřmování jasně doloženo, zeje mezera. Toto mlčení půldruhého století se dá vysvětlit. Protože bylo biřmování udělováno bezprostředně po křtu, bylo s ním úzce spojeno. Dokonce se jim dohromady říkalo "dvojitá svátost". Křesťanský zvyk je nerozlučoval, pomalu je začalo rozlišovat až teologické myšlení. Obřad Nejprve se tato svátost udělovala vkládáním rukou. Postupně se k němu začalo přidávat pomazání křižmem doprovázené znamením kříže. Od 5. století se důrazy přesunují: z pomazání se stává podstatné znamení svátosti a vkládání rukou zůstává jen přídavným obřadem. Je to zajímavý případ hluboké změny v obřadu svátosti. Církev užívá svobodu, kterou jí ponechal Kristus, aby doplnila neurčitost ustanovení. Kristus tuto svátost ustanovil ne tím, že ji udělil, ale že ji slíbil. Jakým způsobem se bude udělovat, nechal na církvi. Jak vkládání rukou, tak pomazání olejem je vhodným naznačením přijetí Ducha svatého do duše. Nynější obřad latinské církve se skládá z pomazání posvěceným křižmem na čele, z vkládání ruky a slov: Přijmi pečeť daru Ducha svatého. Účinky biřmování Biřmování dokonává dílo uvedení do křesťanství a "odívá Duchem svatým víru vyznanou při křtu" (Tertulián). Církevní otcové, kteří v praxi skoro neoddělovali křest a biřmování, málo zdůrazňují vlastní účinek této druhé svátosti. Mluví rádi o darování Ducha svatého, o znamení nebo duchovní pečeti, která dokončuje, zpečeťuje dílo křtu. Ale neudělal už křest z duše chrám Ducha svatého? Nepřebývá už v pokřtěném celá Nejsvětější Trojice, v jejímž jménu byl pokřtěn? Otcové tu mluví o novém vylití, o větší plnosti, o podobné plnosti, která byla vylita na apoštoly o letnicích, podobné vylití sedmi darů na Mesiáše (Iz 11, 2-3). Apoštolové obdrželi o letnicích plnost Ducha, který v nich dokonal dílo započaté Kristem a udělal z nich svědky jeho zmrtvýchvstání. Toto svědectví může jít až k mučednictví. Stejným způsobem dostává pokřtěný biřmováním sílu Ducha svatého, která ho uschopňuje vyznávat odvážně Kristovo jméno. Síla a odvaha při svědectví, je to, co charakterizuje apoštola. Udělovatel svátosti

Řádný udělovatel svátosti biřmování je biskup, nástupce apoštolů. Když se ale začal množit počet farností a křtů, takže biskup nemohl být u všech přítomen, aby udělil zároveň biřmování, dala východní církev přednost jednotě těchto dvou svátostí a delegovala moc udělovat biřmování kněžím. V západní církvi se více zdůrazňuje jednota s církví a biskupem, proto svátost biřmování uděluje biskup odděleně od křtu. I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování, je právě kvůli významu této svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu.

Potřebnost biřmování

Milost biřmování není nezbytně nutná ke spáse, tak jako např. milost křestní. Ale bez jejího přijetí a rozvíjení by zůstal duchovní život neúplný. Odmítne-li někdo svátost biřmování, nejen že pohrdá darem Ducha svatého, ale odsuzuje se k jakési duchovní infantilitě. Zaviněnou nedbalostí se připravuje o pomoc v nevyhnutelném zápase s nepřáteli víry, s mocnostmi temnoty, se starým člověkem v sobě. I míra naší věčné slávy bude zřejmě závislá na míře přijatých milostí zde na zemi. Proto v nebezpečí smrti by se mělo udělit biřmování i malým dětem. Jak jsme viděli, bývalo starým zvykem udílet biřmování ihned po křtu. Východní církve zachovaly tuto praxi i u malých dětí. Latinská církev má ve zvyku odkládat biřmování až na "věk rozumu" (CIC kán. 891), ale normálně by mělo být biřmování přijato před eucharistií (Směrnice pro svátostnou pastoraci, č. 33).

Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchu, dal ti život z vody a z Ducha svatého a přijal tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, chce označit posvátným olejem také tebe, abys měl jeho Ducha; toho Ducha, kterého seslal Pán Ježíš o letnicích na apoštoly a který přebývá v jejich nástupcích a v těch, kteří skrze ně uvěřili. Také tobě bude vtisknuta pečeť daru Ducha svatého, abys byl naplněn jeho silou, byl podoben Kristu a vydával svědectví o jeho smrti a vzkříšení, abys byl opravdovým členem jeho církve a aby se šířilo království Boží také skrze tvou víru a skrze tvou lásku. (z liturgie biřmování)

2

Ať nemají čas… Satan svolal světové shromáždění padlých andělů. V zahajovacím projevu ke svým zlomocným pomocníkům pronesl: "Nemůžeme zabránit křesťanům, aby chodili do kostelů a shromáždění. Nemůžeme jim vzít Bibli a bránit v poznávání pravdy. Nemůžeme je ani odloučit od biblických hodnot, na nichž po celé generace lpějí, ale musíme udělat něco jiného. Musíme jim zabránit, aby si vytvářeli důvěrný a trvalý vztah s Kristem. Když s Ním navážou spojení, naše moc nad nimi je zlomena. Proto je nechme chodit do kostelů a modliteben, neberme jim jejich konzervativní životní styl, ale zaměřme se na jejich čas, aby nemohli prožívat blízkost a obecenství v Ježíši Kristu. Svého cíle dosáhneme nejlépe tím, že jim budeme překážet při jejich snaze být se svým Zachráncem o samotě. Musíme být po celý den v jejich přítomnosti, abychom jim znemožnili tak důležité spojení." "Jak to máme udělat?" volali andělé. "Zaměstnávejte je malichernostmi života a používejte nespočet efektních triků, abyste zabavili jejich mysl," odpověděl. "Lákejte je utrácet, utrácet, utrácet a potom si půjčovat, půjčovat, půjčovat. Zaplavte jim schránky reklamní poštou, letáky, objednávkovými katalogy a nabídkami zboží zdarma, nabízejte služby a falešné naděje. Ať jsou v jejich životě peníze vždy na prvním místě. Přesvědčte ženy, aby raději neměly děti, aby chodily do zaměstnání na plný úvazek, aby kariéra byla důležitější než rodina. Ať manželé pracují šest nebo ještě lépe sedm dní v týdnu, deset až dvanáct hodin, aby si mohli dovolit svůj životní styl. Braňte rodičům trávit společný čas s dětmi. Jejich rodiny se začnou brzy rozpadat. Domov už nebude poskytovat rodině azyl před tlaky každodenních starostí. Drážděte jejich smysly, aby nemohli naslouchat tichému hlasu a rozjímat nad Božím slovem. Naučí se mít stále puštěné rádio, budou poslouchat naši hudbu, kdykoliv řídí své automobily. Přesvědčete lidi, že mají mít stále zapnutou televizi, video, CD nebo počítač. Ať ve všech obchodech a restauracích hraje hlasitá hudba. Tohle všechno přehluší jejich mysl, nebudou schopni naslouchat jeden druhému a rozbije to jejich jednotu s Kristem. Nezapomeňte zaplnit jejich noční stolky časopisy a novinami. Bombardujte jejich mozky zprávami celých 24 hodin. Postarejte se o jejich víkendy. Ať se do zaměstnání vracejí vyčerpaní, neztišení a nepřipravení na nadcházející týden. Nedovolte jim vyjít si do přírody a přemýšlet o Božích zázracích. Dejte jim chléb a hry, ať se vybouří během sportovních událostí, na koncertech. Připravte jim pastvu pro oči. Ať je baví akční filmy, drážděte jejich smyslnost. Nezapomeňte na billboardy u silnic. Ani na dovolené je nenechte na pokoji. Pošlete je na exotická místa, do zábavních parků... Jen ať se baví tak, jak se baví svět. A když se sejdou k duchovnímu společenství, přihrajte jim klepy a řečičky ze světa, zahrajte jim na nervy a hlavně, nedovolte jim čerpat sílu z Bible, aby odešli se zatíženým svědomím a rozbouřenými city. Nechte je být součástí programů duchovního snažení. Čím více, tím lépe. Přeplňte jejich životy nepřeberným množstvím dobrých důvodů nemít čas na modlitby ani příležitost hledat moc Boží. Brzy budou pracovat z vlastních sil, obětují zdraví a rodinu pro dobro příčiny." Shromáždění skončilo. Ďábelští andělé nedočkavě odešli plnit své úkoly – působit, aby se křesťané všude na světě předháněli v množství nových sborových programů, aby neměli čas na své rodiny ani bližní a pobíhali z místa na místo, z akce na akci, sem a tam. Byl ďáblův plán úspěšný? Posuďte sami. Zápas o duši, říjen 2000

Rád bych se podělil o to, "kterak jsem poznal Boha". Doufám, že budu schopen vyjádřit vše alespoň zhruba tak, jak to cítím... Jmenuji se Radek, je mi 22 let a studuji v Hradci Králové na Univerzitě Fakultu Informatiky a Managementu. Vyrůstal jsem v podstatě v ateistické rodině. Pouze babička z mamčiny strany občas mluvívala o "Pánbíčkovi", že tam "někde nahoře" sedí a pozoruje nás. Taky jsem až teprve před týdnem zjistil, ze právě babička, mamka i teta jsou všechny křtěné, což pro mě byl celkem šok (vzhledem k ateistické výchově). Čili jsem vyrůstal (a vyrůstám) v nevěřící rodině, kde existenci Boha nikdo nepřipouštěl. Když mi bylo asi osm let, rodiče se rozvedli a já žil dál s mamkou. Byl jsem zlobivé dítě, neposlouchal jsem, chyběla mi otcovská ruka, která by mě "srovnala do latě"... Co ze týče Boha, dnes věřím, že byl po celou dobu se mnou a byl mi otcem, jen jsem ho nevnímal. Nevnímal jsem ho, když jsem chodil do školy, když jsem chodil do hudební školy, když jsem dokázal odposlouchat z televize nebo radia nějakou melodii a druhý den ji zahrát na klavír. Nevnímal jsem ho, když jsem začal chodit na střední školu a zakusil svou první lásku. Nevnímal jsem ho ani ve chvíli, kdy jsem dával své první lásce sbohem... Nevnímal jsem ho dokonce ani tehdy, když jsem potkal svou poslední "životní" lásku. Jak jsem řekl, vyrůstal jsem v nevěřící rodině a mé srdce bylo Bohu na míle daleko... Proto jsem byl velmi zaskočen, když jsem zjistil, že Ivča (má "životní láska"), je katolička. Sice jsem postupem času, během svého dospíváni a tříbení si pohledu na svět, začal připouštět existenci určité "nadpřirozené" síly, kterou jsem nazýval osudem, nicméně zjištění, že má partnerka je katolička, mě opravdu zaskočilo.

3

Každopádně byla to ona, kdo mi otevřel oči. Po relativně krátké době jsem s ní začal chodit v neděli do kostela a postupně se naučil mši skoro nazpaměť, naučil jsem se, kdy si mám sednout, kdy vstát, ale dost dlouho trvalo, než jsem byl schopen přijmout na vědomí fakt, že v kostele nejsem "vetřelec". Ostatně, mám-li byt upřímný, toho pocitu jsem se nezbavil až do chvíle, kdy jsem pocítil Boží přítomnost, ale o tom až za chvíli, všechno pěkně popořadě. Dva roky jsme šťastně žili, já jsem postupně pronikal do "tajů" křesťanské víry, nejprve z pocitu určité "povinnosti", posléze z vlastního zajmu. Postupně jsem zjišťoval, ze víra není nic špatného, zbavoval jsem se jednoho předsudku za druhým (obrázek "ctihodného otce s kolárkem" asi zná každý nevěřící. Upřímně řečeno, začal jsem do kostela chodit docela rád, byť mně nedělní ranní vstávání občas dělalo potíže. Asi před dvěma měsíci se náš vztah s Ivčou radikálně změnil a dá se říci, ze jsme se od sebe odloučili (nemám pro to správné slovo a "odloučili" je asi nejblíž)... Uzavřel jsem se do svého světa, přestal jsem komunikovat s okolím, škola šla úplně stranou, do práce jsem chodil snad jen ze setrvačnosti... Jen do kostela jsem zavítal vždy z vlastní vůle a nejenom v neděli.. Byl tam klid a ticho tolik potřebné pro přemýšlení... A asi před třemi týdny jsem byl na nedělní mši a pocítil jsem něco, co jsem do té doby vůbec neznal... Byl to pocit naprosté sounáležitosti, pocit, že v tu chvíli patřím právě tam, kde jsem, tj. do poslední lavice vlevo v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Byl to tak silný pocit, že jsem naprosto nevnímal, co se kolem mě děje, jen jsem hleděl na oltář a v srdci měl úžasný klid a mír... Bůh si mě nakonec našel a dal mi najevo, že mu na mně záleží, že mě má rád se všemi klady i zápory. Od této zkušenosti je můj život prozářený sluncem, i když je venku zamračeno nebo prší. Na základě této zkušenosti z Boží přítomnosti jsem byl schopen se usmířit sám se sebou, přijmout realitu se vším, co přináší. A hodně mi v tom pomohla i Ivča už jen tím, že mi naslouchala. A byla to ona, kdo mě donutil zajít na děkanství a začít se u Zdeňka Macha, jáhna připravujícího se na kněžské svěcení, připravovat na křest. Nyní jsem opravdu šťastný, jsem si vědom Boží přítomnosti, mé dny jsou naplněny štěstím, neboť jsem pocítil Boha... Doufám, že jsem to nenapsal moc nesrozumitelně, to co jsem za poslední dva měsíce prožil, lze jen těžko vyjádřit slovy... Přál bych všem lidem zažít ten úžasný pocit, kdy k člověku sestoupí Bůh, protkne celé jeho srdce svou láskou a dobrotou a vnukne člověku myšlenku, ze člověka miluje a že chce, aby člověk Boha následoval... www.katolik.cz (svědectví Radka)

Bůh se mi dal poznat... Díky Bohu!

Ekumenické setkání … Jak už bylo uvedeno v Zápise z pastorační rady, tak se uskutečnilo 9. června ekumenické setkání křesťanů. Nyní mělo jiný průběh, než bylo obvyklé. Konalo se na farní zahradě pod stany, za příznivého počasí a zúčastnilo se jej přes padesát věřících. Úvodní slovo patřilo našemu p. Zbigniewovi, který toto setkání přátelsky zahájil a dokázal dát úvodu setkání příjemný tón. Dále měl slovo a kázání o Duchu svatém farář Českobratrské církve evangelické Marek Vanča. Po něm se představil misijní pracovník a druhý kazatel sboru Jednoty bratrské Petr Appl, který přečetl biblický text a vyjádřil svou radost nad tím, že křesťané mají možnost se takto scházet a dávat tak najevo svou příslušnost ke Kristu. Slova o lásce, která spojuje všechny křesťany a je tím nejcennějším darem zazněla z úst p. Jaroslava Jiráska. Pak už následovala „volná zábava“, kdy pozornost byla převážně určena opečeným buřtíkům a přátelům kolem. Slova díků si jistě zaslouží všichni, kteří se starali o průběh setkání. Nezanedbatelné poděkování patří mužům, kteří v rohu zahrady „opalovali“ buřtíky a všem dámám, které roznášely nápoje a jídlo takovou rychlostí a s takovou ochotou, že fungovat takto nějaká restaurace v Lanškrouně, tak to všichni ostatní mohou rovnou zavřít. Myslím, že toto neformální setkání bylo podnětnou zkušeností, která by se mohla do budoucna rozvíjet. Podstatou tohoto setkání pod otevřenou oblohou bylo to, že se setkají lidé, kteří mají společnou víru a naději ke které směřují. A takové setkání, kdy lidé k sobě nesedí zády a mohou sedět jaksi bok po boku s panem farářem, kazatelem nebo členem jiného křesťanského uskupení je velmi sbližující skutečnost, která podporuje právě onu křesťanskou pospolitost a žitý ekumenismus. Je to jedna z alternativ, jak vytvářet dialog, který nevede ke střetům a hledání odlišností v křesťanských věroukách, ale podporuje a umocňuje to společné – smysl pro společenství, smysl pro společné prvky křesťanské víry. - mk -

Farní výlet na kolech - 25. 5. 2003 Že bude slunná neděle, bylo patrno již od ranních hodin a nedělní odpoledne přímo lákalo vyrazit někam do přírody. Otec Zbygniew ohlásil při mši sv. výlet na kolech. U fary se po poledni sjely dvě desítky cyklistů všech věkových kategorií. Vyrazilo se směrem na Mariánskou horu, kde byl plánovaný první sraz. Cestou se ještě připojili "třešňováci" a skupinku cyklistů posílili. Dále vedla trasa do Nepomuk. Někteří jeli přímo polní cestou, "silničáři" vyrazili přes Horní Čermnou. Z Nepomuk už to bylo veselejší,

4

cesta lesem do Sázavského údolí byla příjemná. Někteří vytrvalci vyrazili oklikou do Výprachtic přes pilu, Standa S. to vzal dokonce až do Heřmanic. První občerstvovací zastávka byla v Albrechticích, kde padlo pár piv, limonád a nanuků. Všem se zdálo, že cesta byla krátká, a tak se vyjelo směrem na Sázavu, přes Lubník a konečná byla v restauraci U Nosků v Žichlínku. Celkem jsme ujeli asi 35 km. Průměrná rychlost byla sice malá, ale zato nálada veselá. Všichni jsme se shodli, že takovou akci musíme brzy opakovat. Jitka a Pavel Kráčmarovi

PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ Prvního svatého přijímání se v lanškrounské farnosti zúčastnilo 13 dětí, konalo se 8. června a děti připravovala paní katechetka Z. Brejšová. Účastnily se tyto děti: Anna Bot, Anna Hejlová, Martin Klimeš, Martin Kolísko, Ondřej Kráčmar, Ludmila Langrová, Lucie Martincová, Veronika Palkovičová, Zuzana Skalická, Pavel Štěpánek, Sabina Štěrbová, Ondřej Ulrich, Lukáš Vamberský. Další první svaté přijímání se bude týkat dětí, které navštěvují náboženství v ZŠ Luková. Přijímat budou v Damníkově dne 29. 6. a připravovala je katechetka M. Wendligová. Jedná se o tyto děti: Iva Koudelková, Kateřina Mlatecová, Štefanová Věra, Štefan Petr. Všem dětem přejeme, aby jejich víra rostla a aby jejich první svaté přijímání nebylo posledním. Prosíme o modlitby za děti. Modlitba před svatým přijímáním Pane Ježíši, Tvoje láska je vynalézavá. Zůstáváš s námi ve svaté Hostii, je to velké tajemství, kterému nerozumím, věřím ale, že jsi v tomto svatém Chlebě přítomen. Chci Tě mít vždycky rád a těším se na Tebe. Dej, ať Tě poznají a mají rádi všichni lidé. Modlitba po svatém přijímání Pane Ježíši, při poslední večeři jsi řekl nad chlebem: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje Tělo.“ Splnil jsem tedy Tvé přání. Nyní jsi v mé duši. Mám z toho velikou radost. Mám Ti tolik co říci. Ale teď chci být tichý a poslouchat, co mi říkáš Ty. Mám Tě rád.

5

Pavel Nedvěd – fotbalový virtuos V MF Dnes 21. června byl uveřejněný zajímavý rozhovor s Pavlem Nedvědem. Z tohoto rozhovoru uvádíme několik otázek, které stojí za přečtení. (red.) Narodil se 30. 8. 1972 v Chebu. Patří mezi nejlepší české fotbalisty, kteří se dokázal vynikajícím způsobem prosadit v zahraničí. Nyní hraje v Juventusu Turín, kam přestoupil roku 2001 z Lazia Řím. Má manželku Ivanu a děti Ivanku a Pavla, s nimiž žije třicet kilometrů od Turína. Jeho dům leží přímo u golfového hřiště, ale tomuto koníčku Pavel nepropadl, zajímá ho spíše móda, automobily a sbírání hodinek. Jeho roční příjem se odhaduje na 240 milionů korun. Jezdí vozem BMW, limuzínou nebo kabrioletem. Polovinu šatníku tvoří kousky od Armaniho. Vše má šité na míru a hodinek prvotřídních značek má kolem padesáti kusů. V Itálii je tak populární, že jej fanoušci znají na každém kroku. Letos vás hráči italské nejvyšší soutěže vyhlásili jejím nejlepším fotbalistou. Vašemu renomé odpovídají i vaše příjmy. Přemýšlíte o jejich neskutečné výši? Nezastírám, že jsme placeni až moc. Je strašně nespravedlivé, že skvělý lékař, který denně zachraňuje lidské životy, bere menší plat než fotbalista. Přitom význam lékařovy práce se s tou naší vůbec nedá srovnávat. Ale svět už je takový. Lze to aspoň trošku napravit? Třeba charitou? Charita je hlavní věcí, kterou bych měl vedle fotbalu dělat. Avšak není dobré, abych ji prezentoval v novinách. Pro lidi, kteří pomoc potřebují, je důležité, aby peníze dostali. Není rozhodující, od koho přišly. Kdy jste začal věřit v Boha? Když jsem byl malý, rodiče mne k víře vůbec nevedli. Ale babička a děda vždycky byli a pořád jsou perfektní. Děda mne vodil na fotbal a babička pro změnu do kostela, kam jsme to měli sotva sto metrů. Kráčeli jsem tam každou neděli a ve mně to zůstalo dodnes. Dodnes chodíte do kostela s babičkou? Ano, dostanu-li se do Skalné a je neděle, jsem šťastný, že zase jdeme spolu. Jednou jsem vzal i děti, ale jsou ještě malé a v kostele trochu zlobily. Takže zatím chodíme jen dva – babička a já. Navštěvujete bohoslužby i v Itálii? Jen nepravidelně. Ale v našem klubu máme kněze, který pro hráče slouží nedělní mši. Měl jste čest setkat se s papežem. Jak na vás zapůsobil? Potkal jsem se s ním už dvakrát. Jednou na dobročinném zápase na Olympijském stadionu v Římě, kde jsem se s papežem po zápase osobně setkal a mohl mu políbit ruku. Podruhé jsem byl vybrán římskými fanoušky za posla na setkání mladých ve Vatikánu. Svatému otci jsem věnoval svůj dres. Ačkoli vypadá hodně staře a sešle, je velmi bystrý. Věděl, odkud pocházím, kde hraju a řekl mi pár vět. Setkání s papežem řadím vedle narození dětí k mým naprosto největším zážitkům v životě. Co je na Janu Pavlu II. tak charismatického? Tvář! Má ji neskutečně jemnou a nepředstavitelně pozitivní. Když jsem na něj pohlédl, viděl jsem strašně silného a zároveň dobrého člověka. Silnější osobnost jsem nikdy nepotkal. Při londýnském finále mistrovství Evropy v roce 1996 mi podala ruku britská královna Alžběta. I to byl velký okamžik, avšak setkání s papežem pro mě znamená víc. Před časem jste uvažoval o tom, že by papež pokřtil vaše děti. Už jste se této myšlenky vzdal? Šance skutečně existovala. Jeden můj přítel má ve Vatikáně známé. Nepředstavujte si, že papež křtí jedno dítě. Křtu se naráz účastní sto, možná dvě stovky dětí. Jdou na řadu pěkně jedno za druhým. Ale mně to bude stačit, když budou moje děti pokřtěné ve Vatikánu. Nemusí to být zrovna rukou papeže.

Svatý Prokop a sázavský klášter V letošním roce si připomínáme významné výročí – 950 let od úmrtí sv. Prokopa. Příští rok uplyne 800 let od svatořečení tohoto prvního oficiálně Římem kanonizovaného českého světce. 4. července si připomínáme svátek světce, který byl zakladatelem třetího benediktinského kláštera v Čechách. Klášter byl založen roku 1032 a můžeme zde sledovat silné vlivy východní řecké, resp. byzantské a z ní čerpající staroslověnské kultury. Klášter nebyl jen centrem modlících se mnichů, ale centrem nejrozmanitějších činností, umění, kultury i vzdělanosti. Nejznámější ikonografie sv. Prokopa je jeho zobrazení s pluhem, v kterém je zapřažený ďábel.

6

VÁCLAV VACEK V červencovém vydání IKD je zajímavý rozhovor s panem farářem V. Vackem. Uvádíme jeho zkrácenou verzi.

Pan farář Václav Vacek slouží od roku 1990 v městě Letohrad na Ústeckoorlicku. V roce 1997 byl ustanoven diecézním moderátorem Plenárního sněmu katolické církve a jeho úkolem bylo starat se o průběh přípravné fáze sněmu. V roce 2002 byl jmenován biskupským vikářem pro Plenární sněm.

Jaké jsou Vaše kořeny a jak jste se dostal k víře? Pocházím z Dolní Čermné, z katolické rodiny. V kostele mě to nebavilo, ale přesto mne to vždycky přitahovalo. Vadilo mi, co bylo v kostele odtržené od života a nesrozumitelné. Maminka byla velmi přemýšlivý člověk a často kladla otázky. Tatínek byl spíše konzervativní. Maminka říkala: „Děti, musíme si říkat pravdu, cizí nám ji neřeknou.“ Takže jsme byli zvyklí si doma věci vyříkávat, aniž bychom se na sebe zlobili. Vyučil jsem se nástrojařem. Pak jsem si udělal odpolední „švindlkurz“ s maturitou a šel na strojní fakultu do Prahy. Hledal jsem smysl života a zkoumal všechno možné. V Praze jsem začal chodit do Týna k pateru Reinsbergovi, a to bylo pro mne zjevení. V této pražské farnosti byla jiná atmosféra. Lidé o sebe měli zájem, usmívali se a bylo veselo a pan farář byl strhující. Až později mne chytlo, že půjdu do semináře – to je zvláštní příběh… Ale nejdřív jsem šel na vojnu a pak ve 24 letech do semináře.

Jako farář je možné sloužit různým způsobem. O co se snažíte? Baví mě být farářem a ani netoužím po žádné kariéře. Snažím se pomoci lidem objevovat, jakou mají pro Boha obrovskou cenu. Smíme dokonce s Bohem spolupracovat. Máme se mít rádi a máme pečovat o sebe sama. To není totožné se sobectvím. Rád bych, aby farnost žila dohromady. Leží mi na srdci celá pastorace, ale základem jsou rodiny, proto se dost věnuji manželům a snoubencům. Když jsem byl mladší, věnoval jsem se hodně mládeži. Za prvních deset let jsem vystřídal sedm míst. Mladí za mnou jezdili, protože jsem kaplanoval i ve větších městech. 40 % času jsme pracovali a 60 % jsme se vzdělávali. Práce je zvláště pro mladé lidi důležitá, sblíží se a poznají se.

Z čeho máte v církvi radost? Mám radost z farníků, u nás jsou hodní a velice sociálně cítící lidé. Často nevíme, kdo vedle nás žije. Třeba setkání s obyčejnou babičkou (nikdo není ale obyčejný) je zážitkem na několik dní. Mluví neobvykle krásnou češtinou, bohatý slovník, jemňoučké svědomí a Bůh je pro ni radostí. Vážím si lidí krásných, nezištných, statečných, vzácných, majících krásné svědomí… Považuji si jich a raduji se z nich. Mám radost ze skautů, Manželských setkání YMCY, spirituality chlapů, která se objevila na manželských setkáních…

Co Vám dělá naopak starosti? Největší starosti mi dělá v církvi nedostatečná znalost Písma. Židi neříkají Písmo, ale Učení. Považují si, že se s nimi Bůh baví, a snaží se mu porozumět. Každý rok celou Bibli přečtou a studují ji. Studium je pro ně rovnocenné s modlitbou. My máme sklon v modlitbě mlít – mluvit a mluvit. I k modlitbě patří nádech a výdech. To, co mě chce Bůh sdělit, je důležitější, než to, co já povídám Bohu. Mrzí mě, jak lajdácky zacházíme s Písmem. Nás nezajímají Kristova slova? On je s velkou pečlivostí vážil a vybíral. Nechci po druhých nemožnosti. Možná by stačilo, kdybychom si denně dvě minuty četli Písmo a pak polovinu času z naší modlitby slovu Božímu naslouchali. Nebo přicházíme na mši a my se nepřipravujeme. Na nedělní mši si mnoho lidí nepřečte texty z Písma. A po mši se k úryvku z Písma ani nevrátíme. Co tam ten Kristus říká, rozumíš tomu? Další bolestí je nesrozumitelnost církve. Mimo jiné i naši liturgie. V kostele to vypadá, jako když se doktoři baví nad pacientem. Ze mše žiji, je pro mne obrovským zážitkem a rád bych ji zprostředkoval jiným, ale ta slova jsou často překážkou.

Co očekáváte od Plenárního sněmu? Jsem zvědavý. Velké očekávání si nedělám. Pro mne bylo důležité, že se lidé scházeli, ptali se a pokoušeli odpovídat. To je nejdůležitější. Jsem rád, že jsme si uvědomili, že i my jsme církev.

7

Zápis z pastorační rady dne 3.6. 2003 J. Macháček – omluven. Projednávalo se uskutečnění ekumenického setkání o svátku seslání Ducha svatého v pondělí 9.6.2003 v 19.00 hodin. Vzhledem k dobrému počasí a s přihlédnutím k návrhům farníků bylo rozhodnuto uspořádat slavnost na farní zahradě s krátkou bohoslužbou, společnou modlitbou a dále neformálním posezením a pohoštěním. V. Reslerová pozve zástupce ostatních křesťanských společenství. První svaté přijímání bude 8. 6. 03, organizuje paní katechetka Brejšová. Doprovázet budou Žížalky. Po slavnosti bude posezení pod stany na farní zahradě, pohoštění zajistí rodiče dětí přistupujících ke svátosti. Stavba stanů – pan Vágner. Sv. biřmování bude udílet otec biskup Kainek 29. 6. 2003. Přípravu povede 20. 6. a 22. 6. 03 pater Hofmann a 26. 6. – 29. 6. pater Koudelka. Benefiční golfový turnaj na Konopišti na podporu výstavby RDD Žichlínek proběhne přes veškeré problémy podle plánu. Držte p. Zbygniewovi palce! (Palce byly drženy dobře, neboť vzhledem k dnešnímu datu je už dávno zřejmé, že vše dopadlo na výbornou, pozn. redakce.) Další termín PFR stanoven na 9. 9. 2003 v obvyklou dobu. V Lanškrouně 3. 6. 03

V. Reslerová

Otec Zbigniew přeje všem svým farníkům krásné prožití období prázdnin a dovolených, šťastné nalezení cíle a radostné návraty domů. A především připomíná, že prázdniny neznamenají prázdno od Boha. K tomuto přání se připojuje i redakce Svítání a vysílá prosbu především k těm, kteří míří na nějaká zajímavá místa, aby o nich napsali malý článeček jako inspiraci pro druhé.

PRO DĚTI

U posledních stránek Svítání nebylo možné z časových důvodů provést korektury. Olga Skalická nám obětavě udělala korektury u stránek, které byly zatím hotové. Ostatní se dodělávaly v okamžiku, kdy už Olga byla šťastnou maminkou. Srdečně blahopřejeme k narození syna Vojtěcha. PROSÍME VŠECHNY, KTEŘÍ MAJÍ INFORMACE VHODNÉ KE ZVEŘEJNĚNÍ A TÝKAJÍCÍ SE ŽIVOTA FARNOSTI, ABY JE ZASÍLALI KDYKOLI NA NÍŽE UVEDENOU MAILOVOU ADRESU. TOTO SE TÝKÁ TAKÉ ČLÁNKŮ, PŘÍBĚHŮ NEBO LITERÁRNÍCH PRACÍ JAKÉHOKOLI DRUHU. DĚKUJEME VÁM ZA VAŠI PŘÍPADNOU SPOLUPRÁCI. P.S.: NEBOJTE SE A PIŠTE. COKOLI. Redakce: Jana a Mirek Kuťákovi, Lidická 823, LA Textové korektury: Olga Skalická

Tel. 465 325 166, 602 828 751

8

[email protected]