Úvod do řecké (a latinské) filosofické terminologie
Πντς νϑ ωποι το δναι γονται ϕσι. σηµ ον δ τ ν ασϑ σων !γπησις" #α$ γ% χω $ς τ'ς χ (ας !γαπ νται δι α)τς, #α$ µλιστα τ ν λλων δι% τ ν µµτων. ο, γ% µ-νον .να π ττωµν !λλ% #α$ µηϑ/ν µλλοντς π ττιν τ0 1 2ν α3 οµϑα !ντ$ πντων 4ς π ν τ ν λλων. Aristotelés, Met. A, 1, 980a21-26
1
ALFABETA
α β γ δ ζ η ϑ ι # λ µ ν ξ ο π
σ, ς τ υ ϕ χ ψ ω
Α Β Γ ∆ Ε Ζ Η Θ Ι Κ Λ Μ Ν Ξ Ο Π Ρ Σ Τ Υ Φ Χ Ψ Ω
2
a b g d e dz é th i k l m n ks o p r s t y f ch ps ó
PŘÍDECHY A PŘÍZVUKY: PŘÍDECHY Píší se, pokud slovo začíná samohláskou.
‘ ’
– přídech ostrý – přídech jemný
označuje hlásku h na počátku slov:
QRΕλλην, Sµα τνω.
píše se u samohlásek, pokud stojí na začátku slova, ale ve výslovnosti se nijak neprojeví: ! χ , ατ(α. Přídech se píše v malém písmu nad počáteční samohláskou, ve velkém písmu před ní; u dvojhlásek nad druhou samohláskou (ηT η#α, Uδος). PŘÍZVUKY
Byl hudební, melodický, tzn. že se projevoval stoupáním a klesáním hlasu při slabice s přízvukem. – π οσVδ(α ξ α – přízvuk ostrý, vysoký (acutus):
R W X
– π οσVδ(α βα α
– těžký, nízký (gravis):
– π οσVδ(α ξυβα α nebo π ισπωµνη
– ostrý s těžkým (cirkumflexus): – průtažný (vznikal zdvižením a snížením hlasu v jedné slabice, která byla dlouhá). ČTEME:
αυ, υ, ηυ, ωυ ου souhláska+υ (π , ψυχ , δναµις) S, [, , 3, 1, ), 4 !, \, ], , , ,, ^ _, `, V
au, eu, éu, óu ú souhláska+y (pýr, psýché, dynamis) ha, he, hé, hi, ho, hy, hó a, e, é, i, o, y, ó á, é, ó
Přízvuky čtení (a přepis do latinky) na naší úrovni neovlivní, můžeme si jen zapamatovat, že průtažný přízvuk se nachází vždy nad dlouhou slabikou, proto je-li ve slabice jediná samohláska, bude dlouhá, např.:
X
π
π2ν
pýr pán
ν #ος
neikos,
Ale:
délka slabika je v tomto případě dána dvěma samohláskami.
3
Podle těchto pravidel můžeme uvedenou pasáž ze začátku Aristotelovy Metafyziky přepsat následovně:
Πντς νϑ ωποι το δναι γονται ϕσι. σηµ ον δ pantes anthrópoi tú eidenai oregontai fysei. sémeion d‘ τ ν ασϑ σων !γπησις" #α$ γ% χω $ς τ'ς χ (ας hé tón aisthéseón agapésis: kai gar chóris tés chreias !γαπ νται δι α)τς, #α$ µλιστα τ ν λλων δι% τ ν agapóntai di‘ hautas, kai malista tón allón hé dia tón µµτων. ο, γ% µ-νον .να π ττωµν !λλ% #α$ µηϑ/ν ommatón. ú gar monon hina prattómen alla kai méthen µλλοντς π ττιν τ0 1 2ν α3 οµϑα !ντ$ πντων 4ς π ν mellontes prattein to horán hairúmetha anti pantón hós eipein τ ν λλων. tón allón. Tento způsob psaní písmen a diakritiky (přízvuky a přídechy) ani naše výslovnost ovšem vůbec neodpovídají historické realitě. Po peloponnéské válce sice r. 403/02 byla Eukleidem úředně zavedena tato alfabeta (byla přejata z iónská podoba z Mílétu), avšak: • existovaly pouze majuskulní znaky (tj. velká písmena); • při psaní se neoddělovala slova mezerou; • v klasické době neexistovaly znaky pro přízvuk a přídech. Ty se objevují až v době helénismu v gramatických příručkách, v nichž bylo třeba zachytit jevy, které už v živém jazyce vymizely. Tato helénistická diakritika se ovšem lišila od naší a nebyla součástí běžného psaní. • Naše výslovnost pochází od Erasma Rotterdamského, který se pokusil rekonstruovat původní znění řečtiny, ovšem nepřesně.
4
POUŽITÁ LITERATURA POUŽITÉ ZKRATKY JOU
Urmson, J. O., The Greek Philosophical Vocabulary, London 1990. Jedná se o slovník řeckých používaných jako filosofické termíny. Proto je žádoucí, abyste znali především významy uváděné v tomto slovníku!
LSJ
Liddell, H. G., Scott, R., A Greek-English Lexicon. Obecný řecko-anglický slovník. Obsahuje samozřejmě i nefilosofické významy řeckých slov, proto z hlediska filosofické terminologie slouží spíše jako doplnění. Přístup k němu najdete na stránkách projektu Perseus: http://www.perseus.tufts.edu/
Číslování paragrafů odpovídá skriptům: Floss, K., Navrátil, M., Úvod do řecké filosofické terminologie, Univerzita Palackého, Olomouc 2000. V nich také najdete další zlomky a termíny.
Další literatura
Floss, K., Nejeschleba, T., Úvod do latinské filozofické terminologie a četby, 1. vyd., Olomouc 2000. Floss, K., Úvod do řecké a latinské filozofické terminologie a četby, 1. vyd., Olomouc 1992.
5
Θαλ'ς § 1: ! χaν το παντ0ς Uναι #α$ τλος τ0 Tδω (Hippolytos, Refutatio 1, 1, 1, 2-3) „… počátkem a cílem všeho je voda.“
! χ
Počátek, základ, počáteční bod, z nějž se vychází nebo něco vzniká. (JOU) Původ, základ, zdroj; první princip, prvek; svrchovanost, nejvyšší moc. (LSJ) Konec, cíl. τλιος = úplný – ten, jemuž nic nechybí; dokonalý – ten, nad nějž není nic τλος lepšího. (JOU) finis Účel, nejvyšší ideál; plná realizace, stupeň úplnosti nebo zralosti, smrt aj. (LSJ) π2ς, π2σα, Všechno; celek; každý. (LSJ) π2ν Celek všech věcí, univerzum. Pro Aristotela zaměnitelné s #-σµος a ο, αν-ς. omnis, omne (JOU) Voda, jeden ze čtyř živlů. Všechny kapaliny byly chápány jako voda, i když Tδω
ne čistá. Vyznačuje se vlhkostí a chladem. (JOU) aqua Voda jakéhokoliv druhu, dešťová voda, déšť. Obecně kapalina. (LSJ) principium
Skloňování π2ς, π2σα, π2ν
π2ς παντ-ς παντ( πντα
π2σα πσης πσ` πσαν
π2ν παντ-ς παντ( π2ν
πντς πντων π2σι πντας
π2σαι πασ ν πσαις πσας
πντα πντων π2σι πντα
Skloňování ! χ
! χ ! χ'ς ! χb ! χ ν
! χα( ! χ ν ! χα ς ! χς
§ 8: πντα πλ η ϑ ν Uναι (11A22, 1-2, de an.), τ0ν #-σµον cµψυχον #α$ δαιµ-νων πλ η (Uναι) (11A23, 1-2, Aetios) „… vše je plné bohů, vesmír je oduševněný a plný božstev.“
#-σµος
mundus
Ch. Kahn1: – vhodné a účinné uspořádání (fyzická upravenost) – seřazení vojska, příprava jídla, úklid domu; – nádhera, bohatá ozdoba (zdobená uzda) – tento význam u prvních filosofů není; – společenské uspořádání, ústava (změna ústavy = změna kosmu) dobro. Filosofové termín použili na světový řád, který je pěkně fyzicky uspořádán a navíc je dobrý (také pro řád v jednotlivých částech světa). V 5. st. už #-σµος znamená svět bez vztahu k uspořádání – to je filosofické
1
Ch. K. Kahn, The Usage of the Term #-σµος in Early Greek Philosophy, v: Ch. K. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Philosophy, Appendix I, New York 1960, str. 219 – 230. Užití termínu ΚΟΣΜΟΣ v rané recké filosofii. Přel. Veronika Zděnková, v: PomFil 11, Kosmos a živly, str. 9 – 20.
6
užití termínu. (Ale u Platóna v Gorgiovi #-σµος duše je chápán jako její uspořádanost či řád.
ϑ-ς deus
δα(µων
JOU: Obecně dobrý řád, synonymum s τξις. Ženská ozdoba („kosmetika“), ale také řád nebe nebo nebe v něm obsažené. LSJ: I. řád, přirozený řád věcí; dobrý řád; tvar, podoba; vláda. II. ozdoba (ženy), ornament; metaf. pocta, důvěra; III. vládce (úřad na Krétě); IV. filos. světový řád, univerzum (poprvé u pýthagorejců); metaf. mikrokosmos; oikúmené – obývaný, známý svět; tento svět (země) v protikladu k nebi. JOU: Bůh. Ve filosofii často ϑο( jako příčiny v podobném smyslu jako andělé nebo svatí v křesťanství. Antropomorfičtí bohové byli odmítnuti už Xenofanem. LSJ: Bůh, božstvo. V protikladu k lidem. Také o abstaktních věcech (rozumnost je velký bůh, bůh je poznat přátele). Autorita, soudce. Bůh, bohyně, božstvo, božská moc. Obecně duchovní nebo polobožské jsoucno, nižší než bůh. (LSJ)
Skloňování #-σµος
#-σµος #-σµου #-σµV #-σµον
#-σµοι #-σµων #-σµοις #-σµους
Αναξ(µανδ ος § 9: οdτος cϕασ#ν ! χaν #α$ στοιχ ον τ0 πι ον... #α$ τ% µ/ν µ η µτβαλλιν, τ0 δ/ π2ν !µτβλητον Uναι. (12A1, 1-3, DL II) „… ten říkal, že počátkem a prvkem (živlem) je neomezené… a že prvky se mění, vše (veškerenstvo) že však je neproměnné.“
στοιχ ον elementum
τ0 πι ον τ0 π ας !-
Prvek, živel, element. JOU: Jednoduchý prvek v jakémkoliv systému, např. písmeno v abecedě nebo prvky v přírodě (jako poslední části, na něž lze látku rozdělit). LSJ: Také prvky důkazu (Aristotelés). JOU: Neohraničené, neomezené, nekonečné (lacking an end, boundery or limit). LSJ: Mez, hranice, limit. Mez buď jako protiklad k arché nebo jako zahrnující počátek i konec. Alfa privativum (záporové).
7
§ 10: \ξ fν δ/ γνσις \στι το ς οgσι, #α$ τaν ϕϑο %ν ς τατα γ(νσϑαι #ατ% τ0
χ hν" διδ-ναι γ% α,τ% δ(#ην #α$ τ(σιν !λλ λοις τ'ς !δι#(ας #ατ% τaν το χ -νου τξιν.
(12B1, Simpl. Phys.) „… z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti; platí si totiž navzájem pokutu a trest za své bezpráví podle řádu času.“2 (DK 12 A9, B1; u Simplikia Phys., podle Theofrasta)
δ(#η
iustitia
!δι#(α iniustitia
γ((γ)νσϑαι γνσις generatio
Guthrie3: Původně „cesta“ nebo „stezka“, obvyklý způsob chováůní, bez přídechu závaznosti, spíše zvyk. Označovala to, „co je možné očekávat“; později „co je možné očekávat od muže“ (že platí své dluhy, drží slovo apod.). U Platóna v Ústavě je dikaiosyné starat se o své vlastní záležitosti a konat své povinnosti a nezasahovat do činností přidělených jiným, tj. dělat to, co se od každého očekává, co je obvyklé (co má každá třída dělat). Tím se Platón vrátil k původnímu významu slova. LSJ: Pořádek, právo, rozsudek; odplata, trest, soudní proces (u pýthagorejců označení pro trojku). JOU: V užším smyslu nečestnost, nepoctivost. V širším smyslu nespravedlnost v protikladu k poslušnosti vůči zákonu. Patočka, Kratochvíl4: Porušení rovnováhy, vybočení z řady, zviditelnění sama sebe na úkor ostatních (adikos hippos – kůň, který vybíhá z řady a není schopen běžet v postroji). LSJ: Urážka, provinění, zločin. JOU: 1. Zrození, narodit se. 2. Vznik, vznikat, stávat se. LSJ: I. Původ, zdroj; II. potomstvo, rodová linie; III. vznik, uskutečnění; IV. stvoření, všechny stvořené věci; V. rasa, druh zvířat; VI. generace, věk.
Αναξιµνης § 11: οiον ψυχa µτ α !a οgσα συγ# ατ µ2ς, #α$ jλον τ0ν #-σµον πνµα #α$ !a π ιχι. (13B2, 3-5, Aetios) „Jako naše duše jsouc vzduchem ovládá nás, tak dech a vzduch objímají celý svět.“
ψυχ anima
JOU: Duše; to, čím žijeme. Všechno živé má duši – člověk, zvíře i rostlina. Na jedné straně by měla být podstatou všech projevů života, včetně tělesných žádostí, na druhé straně bývá chápána (Platón) jako rozumová vládnoucí entita, která se pouze dočasně nachází v těle. LSJ: Život; odloučený duch (Homér); nehmotná a nesmrtelná duše (poprvé u Pindara); sebevědomí nebo osobnost jako centrum emocí, tužeb a vášní; výraz
2
Tento zlomek (nebo alespoň jeho část – viz Kratochvíl, Z., Od mýtu k logu, Praha 1994, str. 142-148) je považován za první zachovaný doslovný text v dějinách evropské filosofie. Jeho autenticitu naznačuje následující vyjádření Simplikia – „takto to říká jmény dosti básnickými“. 3 William K. C. Guthrie, DIE GRIECHISCHEN PHILOSOPHEN VON THALES BIS ARISTOTELES. 4 Patočka, J., Nejstarší řecká filosofie, Praha 1996; Kratochvíl, Z., Od mýtu k logu, Praha 1994.
8
!
aer
πνµα
kν lντος lντι lντα
pro morální já, emocionální já; také duše zvířat. Filosofické užití: u raných fyziků zdroj života a vědomí; duše světa (poprvé u Platóna); immateriální princip pohybu a života (Pl.). JOU: Vzduch, výpar, mlha. Později jeden ze čtyř elementů – těžší než oheň, lehčí než země a voda. Je teplý a vlhký. LSJ: U Homéra a Hésioda mlha, opar; nižší vzduch (v protikladu k aithéru); později vzduch obecně (Anaximenés, Empedoklés). Van, vanutí, dech, duch, život. LSJ: I. Van, vítr (poprvé u Anaximena). II. Vdechovaný vzduch, dech; dýchání; životní dech (nadýmání). III. Božská inspirace. IV. Božský i lidský duch (v protikladu k psýché i sóma). V. Duchovní nebo nehmotná bytost, anděl.
οgσα οmσης οmσ` οmσαν
lν lντος lντι lν
lντς lντων οgσι lντας
οgσαι οmσων οmσαις οmσας
lντα lντων οgσι lντα
Časování cχιν
cχω cχις cχι
cχοµν cχτ cχουσι(ν)
ο3 #αλοµνοι Πυϑαγ- ιοι § 13: …ο3 δ ! ιϑµο$ πσης τ'ς ϕσως π τοι, τ% τ ν ! ιϑµ ν στοιχ α τ ν lντων στοιχ α )πλαβον Uναι, #α$ τ0ν jλον ο, αν-ν S µον(αν Uναι #α$ ! ιϑµ0ν. (58B4, 9-11, Met. A, 5) „… čísla jsou první z celé přírody, proto usoudili, že prvky čísel jsou též prvky všech věcí a že celý vesmír je harmonií a číslem.“
! ιϑµ-ς numerus
ο, αν-ς caelum
S µον(α
JOU: Číslo. Nula a jednička nebyly čísly, takže prvním číslem je dvojka. Významnou roli hrála čísla v Platónově pozdní filosofii. Čísla byla zapisována písmeny alfabety, což činilo zápis nepřehledným, proto rychleji se rozvíjela řecká geometrie. JOU: Nebe – sféra stálic; sféra božských těles (slunce, měsíc, hvězdy); celý svět. V tomto smyslu je synonymem k τ0 π2ν a 1 #-σµος. JOU: U Pýthagorejců název pro trojku; jméno léku u Galéna; smlouva, dohoda; kostra, struktura; prostředek spojení, kloub.
9
Ξνοϕνης § 15: nν τ0 oν #α$ π2ν (21A 31, 5, Simplikios, Phys.) „Jsoucno je jedno a všechno.“ iς, µ(α, nν Jeden, jedna, jedno. unus, una, Filosoficky v novoplatonismu je Hen totožné s Dobrem. unum Protikladem je πλ'ϑος (plures).
Πα µν(δης § 17: τ0 γ% α,τ0 νο ν \στ(ν τ #α$ Uναι (28B3, 7, Kléméns, Stromateis) „… totéž je myslet a být.“
Uναι esse
νο ν cogitare
JOU: Být, existovat (to on, úsia). Znamená zároveň existenci i predikaci (Platón je i Platón je Athéňan). To svádělo k chápání, že tvrzení „Platón není barbar“ popírá vůbec existenci Platóna. Ve 3. osobě (esti) znamená také „je možné“. JOU: Obecně myšlení vůbec (i u Parmenida); speciálně nejvyšší intelektuální intuice (u Platóna poznání idejí). Souvisí s νος.
Časování Uναι
µ( U \στι
\σµν \στ σ(ν
Ζ νων § 21:
τ0 #ινοµνον οmτ \ν p cστι τ-πV #ιν ται οmτ \ν p µa cστι (29B4, 3-4, DL IX) „… pohybující se se nepohybuje ani v místě, v němž je, ani v místě, v němž není.“ τ-πος locus
τ0 lν –– τ0 µa lν
JOU: Místo, oblast (viz topologie, topografie); nikoliv prostor (chóra). LSJ: Místo, krajina, poloha, poloha nebo část těla; místo, pasáž v textu; místnost v domě; téma, bod (topik); příležitost, šance. Jsoucno – nejsoucno.
ens – non ens
10
QΗ #λιτος § 25:
1δ0ς νω #τω µ(α #α$ 4υτ (22B60, Hippolytos) „Cesta nahoru dolů jedna a táž.” #τω = π Tδω γ' (ignis aqua terra) νω = γ' Tδω π
(+ ! ) π
Oheň, je charakterizován suchem a teplem. Významnou roli hraje u Hérakleita ignis
γ' terra
a u stoiků. (JOU) Země jako jeden ze čtyř prvků, zahrnuje všechna pevná tělesa podobně jako voda všechny tekutiny. Také Země jako planeta. (JOU) Je suchá a studená. LSJ: Země s mořem v protikladu k nebi; souše v protikladu k moři; venkov; obdělávaná země nebo půda; jednotlivé druhy minerálů.
§ 26:
π-λµος πντων µ/ν πατ \στι, πντων δ/ βασιλς (22B531-2, Hippolytos) „Boj je všech věcí otcem, všech věcí králem.” § 27:
πντα µταβλλι ς \ναντ(ον „Vše se mění v opak.”
\ναντ(ον oppositum
JOU: Obecně protiklad v jakémkoli smyslu. Ve filosofickém použití „kontrární“. LSJ: Protiležící v prostoru; nepřítel v boji; protikladná kvalita; protiklad.
Εµπδο#λ'ς § 28:
ϕιλ(α - ν #ος = µ ξις - διλλαξις Láska – svár = směšování – rozlučování.
ν #ος ϕιλ(α
Spíše spor, hádka; π-λµος naproti tomu válka, boj. Spíše přátelství než láska, filos je přítel; slovo nemá sexuální implikace. LSJ: Citový vztah, přátelství; později něžnost mezi milenci.
§ 30: γν σις το 1µο(ου τr 1µο(V (31B109, 5-6, De an.) „Poznání podobného (se děje) podobným.“ JOU: Poznání, náhled (viz gnoseologie). U Platóna v protikladu k mínění (doxa). γν σις LSJ: Úsilí o vědění, zkoumání; vědění, věda; vyšší, esoterické vědění; způsoby vědění.
11
Αναξαγ- ας § 33: νος \στιν 1 δια#οσµ ν τ #α$ πντων αsτιος (59A47, 2-3, Phd. 97b) „Rozum vnáší do světa řád a je jeho příčinou.“ JOU: Původce, příčina, lépe vysvětlení (čtyři typy výkladu u Aristotela), αsτιος, ατ(α důvod. LSJ: Vina, morální odpovědnost, žaloba, urážka bez důkazu. Důvod v diskusi, causa hlava, kategorie, pod níž určitá věc spadá. JOU: a) inteligence obecně; b) bezprostřední povědomí, vědomí, intuice; νος c) intuitivní intelekt, intuitivní rozum zabývající se pouze rozumovými předměty (noéta). U Platóna i Aristotela pouze v jednotném čísle. LSJ: I. mysl, vědomí, inteligence; II. mysl v širším významu jako to, co pociťuje a rozhoduje (srdce); III. odhodlání, záměr; intellectus IV. rozum, intelekt; V. akt mysli, myšlení; VI. smysl nebo význam slova.
Λ#ιππος § 39: ο,# tν #(νησιν οgσαν νυ #νο τ- τ #ν0ν µa lν - #α$ το lντος ο,δ/ν µa jν Uναι (67A7, 9-10, De gen. et corr. A 8) „Pohyb není bez prázdna a prázdno je nejsoucí – a žádné jsoucno není nejsoucí.“
τ0 #ν-ν #(νησις, -ως motus
Prázdno. JOU: prázdné části nebo díly prostoru. Podle atomistů je prázdno mezi tělesy, a nikoli souvislá prostorová část, která je tělesy obsazena. Pohyb nebo lépe změna či proces. Změna místa je pouze jedním druhem změny. Pro Platóna existuje změna místa a kvalitativní změna, pro Aristotela navíc změna kvantitativní, tj. zvětšování a zmenšování. (JOU) Pohyb, tanec, politická změna, politické hnutí. (LSJ)
§ 42: \# δ/ το #ατ !λ ϑιαν [ν0ς ο,# tν γνσϑαι πλ'ϑος, ο,δ \# τ ν !ληϑ ς πολλ ν nν, !λλ Uναι τοτ !δνατον (67A7, 15, De gen. et corr. A 8) „Z toho, co je vpravdě jedno, nevzniká množství, ani z toho, co je opravdu mnohé, jedno – je to totiž nemožné.“
!λ ϑια veritas
!δνατος
Pravda, ne-skrytost; (λ ϑη = zapomenutí, zapomnětlivost). τb !ληϑ(_, #ατ !λ ϑιαν, !ληϑ ς = opravdově, skutečně. JOU: aléthés je „ne-klamající“, „ne-podvodný“, pravdomluvný. LSJ: Protikladem je pouhé zdání. Neschopný, nemožný (impotens).
12
∆ηµ-# ιτος § 44: ν-µV γλυ#u #α$ ν-µV πι# -ν, ν-µV ϑ µ-ν, ν-µV ψυχ -ν, ν-µV χ οι " \τb δ/ τοµα #α$ #ν-ν (68B125, 5-6, Galénos, Sextos) „Podle zvyku sladké a podle zvyku hořké, podle zvyku teplé a podle zvyku studené, podle zvyku barevné; ve skutečnosti však atomy a prázdno.“
τοµος atomus
τ0 τοµον ϑ µ-ν ψυχ -ν
Nerozřezaný, nerozřezatelný, nedělitelný, nekonečně malý. JOU: O věcech, které jsou buď opravdu nedělitelné nebo které jsou nejmenšími jednotkami svého druhu (druh je nedělilitelný – Met. 1034a7). Atom. Démokritos dále své částice označuje: σχ µατα (τ0 σχ'µα), δαι. teplý studený
Π ωταγ- ας § 49: π $ µ/ν ϑ ν ο,# cχω δναι ο,ϑ 4ς σ(ν, ο,ϑ 4ς ο,# σ(ν (80B4, DL IX, 51) „O bozích nemám vědění, ani že jsou, ani že nejsou.“
δναι οUδα
Vědět – perfektum od 1 ω = vidím. Vím, „vidím okem mysli“.
§ 52: πντα Uναι jσα π2σι ϕα(νται (80A14, 11; Sextos) „Všechno je takové, jak se komu jeví.“
ϕαιν-µνον
Jev. JOU: phaenomeno 1) To, co je zřejmé, co je zjevné. n 2) To, co se zdá v implicitním kontrastu ke skutečnosti. § 53: πντων χ ηµτων µτ ον νϑ ωπος - τ ν µ/ν lντων 4ς cστι, τ ν δ/ ο,# lντων 4ς ο,# cστιν (80B1, 6-8 ze Sexta) „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.“
νϑ ωπος
Člověk (jako individuum i jako rod, v plurálu lidstvo).
homo
µτ ον χ 'µα
Míra – prostoru i množství (také délky slabik ve verších). Věc, předmět, záležitost (podobně taky pragma).
Αντιϕ ν 87 B 44 (papyrus)
χ ιτ tν οgν νϑ ωπος µλιστα [αυτ ι ξυµϕ -ντως δι#αιοσνηι, µτ% µ/ν µα τ ων τοuς ν-µους µγλους γοι, µονοµνος δ/ µα τ ων τ% τ'ς ϕσως. „Pro sebe nejprospěšněji by tedy užíval člověk spravedlnosti, kdyby si před svědky vážil zákonů, beze svědků však požadavků přírody.“
13
δι#αιοσνη iustitia
ν-µος lex
ϕσις natura
JOU: Spravedlnost. V užším smyslu čestné jednání a poslušnost zákonům; v širším smyslu ctnost či dokonalost ve vztahu k ostatním (poctivost – righteousness – EN 1129). JOU: Zákon nebo právo (psané i tradované), zvyk obecně, konvence. LSJ: Obyčej, zvyk, božský zákon i nařízení lidské autority. JOU: Přirozenost něčeho; přirozenost v protikladu k umělosti, konvenci. Příroda vůbec. LSJ: Původ, růst; přirozená forma nebo konstituce osoby nebo věci jako výsledek růstu.
Σω# της § 57: (Σω# τους, Σω# τι, Σω# τη(ν), v Σh# ατς)
τ0 τ( \στιν = definice ϕ ον σις wτο Uναι πσας τ%ς ! τς (Aristotelés, EN 1144b18) „Domníval se, že všechny ctnosti jsou věděním.“
ϕ -νησις
! τ virtus
Rozumění, poznání, rozumnost, rozum. JOU: U Platóna a Aristotela obvykle jako praktická moudrost, prozíravost, rozumnost ve vládních a veřejných záležitostech. LSJ: Záměr, myšlení, význam, soud, pýcha. Vhodnost, obratnost, zběhlost (řemeslníka); dokonalost, výtečnost; o zemi: úrodnost; statečnost, mužnost, chrabrost; ctnost, zdatnost (Tugend), hodnost, zásluha, přednost. JOU: Dokonalost nebo dobrost jakéhokoliv druhu. LSJ: Odměna za dokonalost, vyznamenání, proslulost.
14
Pl£twn
Gnoseologie § 73: R 509d – 511e Druh poznání
Předmět poznání B
rozum (cogitatio)
ν-ησις
ο,σ(α (jsoucnost)
ν-ησις
sδη
myšlení
πιστ µη
species, forma
scientia (dialektika)
νοητ myslitelné předměty
E
δινοια
µαϑηµατι# (sudé, liché, úhly jako
diskurzívní rozum
předpoklady) Jako obrazy zde používá předměty z CD.
γνσις ασϑητ
C
π(στις
ζrα, ϕυτ
víra
smyslové předměty
živočichové, rostliny
δ-ξα
1 ατ-ν
D
mínění
to, co je viditelné
#ασ(α (δ-ξα)
#-νς
Zobrazení, domněnka
A stíny, odrazy na vodě, na lesklém povrchu
AD:DC = CE:EB
δινοια
δ-ξα
#ασ(α 5
JOU: Obecně inteligence, mysl. V Ústavě to má užší smysl – diskurzívní znalost mezi bezprostředním chápáním a chybujícím míněním.5 LSJ: Myšlení, záměr, cíl, představa; proces myšlení; schopnost myšlení – inteligence, chápání; vyjádřené myšlení, význam (slova nebo věty). JOU: Mínění; může být pravdivé i nepravdivé, zatímco vědění pouze pravdivé (jako odborný termín především u Platóna a v novoplatonismu). LSJ: Očekávání, naděje, předpoklad; představa, domněnka, mínění; pouhý dohad, nesprávná domněnka; fantazie. Pověst, především dobrá pověst, sláva. Nádhera, lesk. JOU: V novoplatonismu vyjadřuje fakt, že smyslový svět je obrazem inteligibilního. Termín slouží k vyjádřit rozdíl mezi přirozeností věci a jejího
Ovšem v Phd. se τb διανο(_ poznávají ideje, takže ani tento Platónův termín není jednoznačný.
15
\πιστ µη scientia
ν-ησις
pouhého obrazu (opět u Platóna a novoplatoniků). LSJ: Podobnost, zpodobnění. Srovnání. Dohad. Pochopení pomocí obrazu nebo stínu. JOU: Vědění; pro Platóna, Aristotela a novoplatoniky je možné pouze o tom, co je neměnné a nutné. LSJ: Porozumění, odbornost, dovednost (např. v lukostřelbě); profesionální dovednost – profese. Vědění, věda. JOU: Myšlení. U Prokla intuitivní chápání. U Aristotela je ν-ησις spolu s vnímáním definicí života člověka. LSJ: Inteligence, rozumění (v protikladu k vnímání). Pojem, představa.
§ 74: Phdr. 249c:
τοτο δ \στιν !νµνησις \#(νων, x ποτ Uδν µ ν ψυχa ... !να#ψασα ς τ0 oν lντως „…toto pak jest vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše… když pozdvihla hlavu ke skutečnému jsoucnu.“ Phd. 72e:
µ ν µϑησις ο,# λλο τι y !νµνησις „… naše učení není nic jiného než vzpomínání…“
Psychologie § 92: Složky (sδη, µ η) duše podle Ústavy (IV, 439d-e): Rozumová složka (sídlí v hlavě). Její vlastní činností je poznání λογιστι#-ν nesmyslových idejí. Kromě toho má celé duši vládnout a určovat, co je pro νοητι#-ν každou ze složek nejlepší. Statečnost, vznětlivost, srdnost, vůle (v hrudi). Projevuje se spravedlivým ϑυµοιδς ϑυµι#-ν hněvem či studem nad vykonanými činy. \πιϑυµητι#-ν Žádostivost (v oblasti žaludku). Působí všechny tělesné žádosti, je ze všech složek největší a nejhorší, protože překáží rozumu v jeho poznávání idejí. Nauka o idejích
Uδος species
Řecko-český slovník: Vid; podoba; postava; tvářnost (Bild); způsob (Bildung). Způsob postavení, stav (Zustand, Lege). Způsob, druh. Povaha, vlastnost (Eigenschaft); podstata, bytost (Wesen, Wesenheit). Idea. JOU: Způsob, jak věc vypadá; její tvar nebo forma; druh věci. U Platóna speciálně inteligibilní forma, idea. Pro Aristotela obecně forma v protikladu k látce a druh individuí (např. člověk).
16
Řecko-český slovník: Vnější podoba, jak se postava jeví oku. Způsob (způsob války). Povaha (vnitřní). Zvláštnost (čím se jedna věc liší od druhé). JOU: δα Pochází ze stejného kořene jako sloveso idein = vidět (stejně tak eidos). V běžném úzu znamená vizuální aspekt jakékoliv věci. idea Abstraktněji vzato je typem, formou nebo druhem. Pro Platóna je věčnou neměnnou formou ve světě bytí. Je předmětem myšlení, nikoli vnímání. V křesťanském myšlení se stává myšlenkou boží, a ztrácí tím svou samostatnost. Platón používá idea synonymně s eidos. Pro novoplatoniky idea označuje spíše to, co je odloučené, zatímco eidos může být odloučené i neodloučené od smyslových věcí. Skloňování Uδος
Uδος sδους sδι Uδος
sδη sδων sδσι sδη
IDEA DOBRA: § 78:
Τaν το !γαϑο δαν ... Uναι ατ(αν δ \πιστ µης οgσαν #α !ληϑ(ας ... „… ona (idea dobra) jest příčinou rozumového vědění a pravdy…“ (Ústava 508e)
το !γαϑο δα !γαϑν
Idea dobra. Dobro, idea dobra.
§ 79:
#α$ το ς γιγνωσ#οµνοις το(νυν µa µ-νον τ0 γιγνhσ#σϑαι )π0 το !γαϑο πα Uναι, !λλ% #α$ τ0 Uναι τ #α$ τaν ο,σ(αν )π \#(νου α,το ς π οσUναι, ο,# ο,σ(ας lντος το !γαϑο, !λλ cτι \π#ινα τ'ς ο,σ(ας π σβ(_ #α δναµι )π χοντος.
„… i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí.“ (Ústava 509b)
VZTAH IDEJÍ A JEDNOTLIVIN:
nν - πολλ jedno – mnohé věci
Uδος nν n#αστον π $ n#αστα τ% πολλ%, οiς τα,τ0ν lνοµα \πιϕ οµν. „… ideou nazýváme určité jedno, které se vztahuje k mnoha jiným věcem, jimž dáváme stejné jméno.“ (Ústava 596a)
17
§ 80: Obecně mají smyslové věci své vlastnosti díky vztahu k určité ideji:
τr #αλr πντα τ% #αλ% γ(γνται #αλ „… všecky krásné věci jsou krásné krásnem.“ (Faidón 100d) Konkrétně pak uvádí následující typy vztahů mezi jednotlivinami a idejemi: µϑξις Účast věci na ideji. πα αδ(γµα- Vzory.
τα
1µοιhµατα µιµ µατα
Napodobeniny.
πα ουσ(α #οινων(α
Ideje jsou pojímány jako vzory, jimž se věci podobají a jsou jejich napodobeninami (Timaios 28a-29b), a účast pak není nic jiného než právě to, že se věci ideám podobají (#ασϑ'ναι α,το ς). (Parmenidés 132d) Přítomnost idejí ve věcech. Společenství idejí s věcmi, popř. společenství idejí navzájem.
Tyto termíny ovšem Platón používá zcela zaměnitelně a synonymicky. H.-G. Gadamer, Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem, OIKÚMENÉ, Praha 1994. Pro vztah ideje a jevu Platón používá různé termíny: πα ουσ(α, συµπλο# , #οινων(α, µϑξις, µ(µησις, µ ξις. Z nich je význačný termín µϑξις, v Parmenidovi i v Aristotelově kritice. Zřejmě je to novotvar pro účast jednotlivého na obecném. Tento termín vystihuje logický vztah mnohého k jednomu, společnému, který není obsažen v mimésis, v „připodobnění bytí“. Mimésis znamená jsoucnost zobrazovaného, methexis spolu-jsoucnost s něčím. Podobně jako participatio a Teilhabe (nebo účast, podíl) zahrnuje představu částí. Μτχιν původně znamenalo „mít účast na nějaké věci“. Tedy část náleží k celku. Už v Euthyfronovi je zbožné částí spravedlivého. Je to účast, která nezaujímá nějakou část (viz Parmenidés), ale má účast na celku. Mimésis jako napodobení vyvolává představu paradigmatu, k němuž se jevy snaží přiblížit. Ovšem pokud jsme v matematice a myslíme „čisté“ vztahy, např. 1:2, nemůžeme hovořit o větším nebo menším přiblížení. Methexis nastupuje tehdy, kdy matematika začíná chápat sama sebe jako eidetickou vědu. To ještě pýthagorejci neudělali. Mimésis se hodí k pojmům obraz – vzor; methexis naopak vychází z bytí čistých vztahů a neurčuje ontologický status toho, co má účast. Tento výraz navíc lépe zapadá do eleatského problému Jednoho, Celku, Bytí, který Platón rozvíjí. Dialektika celku a části souvisí se vztahem mnohosti a jednoty. Tato dialektika je důležitá v Sofistovi, Parmenidovi i ve Filébu. Odkrývá mnohost v logu bytí.
18
Α ιστοτλης
Logika § 135:
Κατηγο (αι ο,σ(α ποσ-ν ποι-ν π -ς τι πο ποτ # σϑαι cχιν ποι ν πσχιν
substantia, podstata – latinský i český ekvivalent má zcela jiný etymologický původ než ο,σ(α. quantitas, kvantita (kolikost) qualitas, kvalita (jakost) relatio, vztah ubi, kde (místo) quando, kdy (čas) situs, poloha habitus actio, činnost passio, trpnost
Tak Aristotelés rozlišuje jazykové výrazy, pokud jsou bez spojení (spojení – „člověk běží“, „člověk zpívá“, bez spojení – „člověk“, „skot“, „běží“), tj. pouze na základě různých způsobů, jak jsou vypovídány. Proto nejsou samy o sobě pravdivé ani nepravdivé, protože pravdivost či nepravdivost záleží až v jejich spojení, tj. v predikaci.6 PROBLÉM PODSTATY (ο,σ(α):7 Podle Kategorií:
π hτη ο,σ(α První podstata. δτ α Druhá podstata. ο,σ(α )πο#(µνον λγσϑαι #ατηγο σϑαι
Podklad, podmět, substrát jako reálný základ věci i jako to, o čem se vypovídá. Být vypovídán.8 Vypovídáním nebo predikací se rozumí přisouzení určitého predikátu (např. bílý) určitému podmětu (např. sněhu) ve větě „sníh je bílý“.
Substance je první a nejdůležitější. Z hlediska vypovídání o ní platí, že není o žádném podmětu ()πο#(µνον) vypovídána (nemůžeme říct „člověk je Petr“, ale jedině „Petr je člověk“), ani v žádném podmětu není („být v podmětu“ se týká např. statečnosti, která je v Petrově duši). Takovou substancí jsou individua – např. tento individuální člověk (Petr) a tento individuální kůň (Xanthos). Druhými substancemi jsou druhy, jimiž jsou první substance jmenovány (člověk, kůň), a také jejich nadřazené rody (sδη a γνη, např. živočich). Přitom druh je substancí více než rod,
6
Stejně řeší otázku pravdy a nepravdy Platón v pozdním dialogu Sofistés. Tento dialog psal s největší pravděpodobností v době, kdy už Aristotelés byl v Akademii. 7 Edward D. Harter, Aristotle on Primary ο,σ(α, Archiv für Geschichte der Philosophie 57, 1975, str. 1-20. 8
#ατηγο (α = i zaloba, hana; ο3 #ατηγ- οι µου – Sókratés v Apologii.) 19
protože je blíže první substanci. Tento individuální člověk (Petr) náleží ke druhu člověk; rodem druhu člověk je živočich. Druhou substancí tedy je člověk a živočich. § 133:
zΑπαντα δ/ τατα λγται ο,σ(α jτι ο, #αϑ )πο#ιµνου λγται, !λλ% #ατ% τοτων τ% !λλα. „Všechno to se nazývá podstatou (tj. jednoduchá a složená tělesa), poněvadž se nevypovídá o podmětě, nýbrž ostatní o něm.“ Met. 1017b13
Všechno ostatní je buď vypovídáno o prvních substancích (Petr, Pavel) jako o podmětu nebo je v nich jako v Zugrundeliegende (individuální barva těla). Jestliže první substance neexistují, je nemožné, aby existovalo něco jiného. První substance jsou proto prvními substancemi, protože všem ostatním jsou podkladem a všechno ostatní je o nich vypovídáno nebo je v nich. A jako se má první substance ke všemu ostatnímu, tak i druh k rodu. Druh je totiž rodu podkladem. První substance označuje jako τ-δ τι. Význam tohoto pojmu v Aristotelově filosofii ještě více vyjde najevo, jestliže se podíváme do sedmé knihy Metafyziky, kde se klade otázka po jsoucnu (τ0 lν). Aristotelés totiž tvrdí, že jsoucnem je v prvé řadě právě ο,σ(α (Met. VII 1, 1028a 10-15). Pojem ο,σ(α tedy souvisí se základní metafyzickou otázkou, co je jsoucno, jakožto jsoucno. Podle Metafyziky:
V Metafyzice někdy Aristotelés vypočítává 1. dva způsoby, jak se vypovídá ο,σ(α – )πο#(µνον a Uδος (IV 8, 1017b 23-26), 2. mnohem častěji tři – látku, Uδος a složeninu obou – právě to má nejblíže k τ-δ τι, tedy k první podstatě z Kategorií. (VII 10, 1035a 1-2; VIII 2, 1043a 26-28; De An. (O duši) II 1, 412a 6-9; 2, 414a 14-17), 3. a v jednom případě čtyři – esence (τ0 τ( {ν Uναι), obecno (#αϑ-λου – the universal), rod a hypokeimenon (VII 3, 1028b 33-36). Všechny tyto výčty míří k téže tezi, která je však zcela jiná než teze v Kategoriích. Zde je Uδος formou v protikladu k látce (Tλη, )πο#(µνον); v Kategoriích Uδος znamená druh v protikladu ke konkrétnímu individuu. V Metafyzice je první podstatou forma a konkrétní individuum je sekundární, v Kategoriích je to naopak.9 V Metafyzice VII-VIII Aristotelés rozlišuje Uδος jako jednotlivou (particular, konkrétní) formu (formálně-účelovou příčinu) konkrétního individua; ii) konkrétní individuální komplex (nebo komplex Uδος-látka); iii) Uδος jako druh konkrétního individua. (i) nazývá první podstatou, (ii) druhou. (iii) je univerzální pojem v mysli, abstrahovaný z (i). V Cat. rozlišuje pouze (ii) a (iii). (ii) nazývá první podstatou, (iii) druhou, (i) vůbec nerozeznává. Že (iii) nemá už v Met. nárok na označení ο,σ(α, je důležitým odklonem od platonismu. (i) náleží k síti pojmů jako Uδος/látka, aktualita/potencialita, čtyři příčiny atd., které se zabývají objasněním podstaty dynamického, měnícího se světa – další důležitý krok směrem od platonismu. Kategorie snad byly napsány před formulováním distinkce forma/látka. i)
9
To je způsobeno asi tím, že v Kategoriích se vychází z analýzy jazyka, kdežto v Metafyzice z ontologických úvah.
20
Aristotelés, vyzbrojen bohatším pojmovým aparátem, opustil doktrínu z Kategorií ve prospěch doktríny v Metafyzice. Gnoseologie § 126:
Πντς νϑ ωποι το δναι γονται ϕσι. „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“ Met. 980a21
§ 158:
Τ ν #αϑ n#αστον #ατ \ν γιαν αsσϑησις, δ \πιστ µη τ ν #αϑ-λου. „Činnost vnímání směřuje k jednotlivému, vědění však k obecnému.“ (De an. 417b22)
n#αστον omne quid
#αϑ-λου universale
Jednotlivina, každá jednotlivá věc. LSJ: Každý zvlášť, sám za sebe v protikladu k celku. Obecné (doslova „podle celku“) v protikladu k individuu a jednotlivinám. LSJ: Zcela, úplně.
Met. 980b – 981a: αsσϑησις Smyslové vnímání, náleží už živočichům. \µπι (α = Zkušenost; vzniká pamětí z jednotlivých vjemů; týká se jednotlivých případů. αsσϑησις + Pro praktickou činnost je důležitější než umění, protože praxe se týká právě µν µη jednotlivých věcí (lékař léčí konkrétního člověka, ne člověka vůbec). Umění; náleží k němu vědění a porozumění, je věděním obecného. τχνη (Obecně podle JOU: Dovednost, umění v protikladu k přírodě i k pouhé ars zručnosti. Je spojena s rozumovostí.) \πιστ µη Také znalost příčin, ale není zaměřena na činnost a jednání jako techné, a scientia proto je podle Aristotela ušlechtilejším věděním.
Επιστ µη a τχνη = σοϕ(α = π ( τινας (π τας) ατ(ας #α$ ! χς \στιν \πιστ µη. „… moudrost je věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků.“ (Met. 982a) VZNIK ROZUMOVÉHO POZNÁNÍ παϑητι#-ς Trpný rozum. νος !παϑ ς „Rozum bez trpění“, analogicky k Aristotelovu názvosloví nazvaný ποιητι#-ς (činný rozum). Protože neexistuje žádná věc mimo vnímatelné rozlohy, pocházejí myslitelné tvary (τ% νοητ) z vnímatelných, i abstraktní, i všechny stavy a vlastnosti smyslových předmětů (τ% ασϑητ). Proto bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat. Rozum sám o sobě je nepopsaná deska, na kterou se poznatky zapisují jen skrze smyslové vnímání. Pojmy se získávají ze smyslů. Jsou to vlastně tvary, obsažené ve věcech, jimiž se tento rozum může stát. Poznání je dosaženo, když se tvar rozumu sjednotí s tvarem věci (Met. XII 7), kterou poznává. Pak je rozum tím, čím jeho předmět (De an. III 7). Ale aby k tomu došlo, musí činný rozum smyslové obrazy osvětlit, aby je učinil viditelnými pro trpný rozum. Milan Mráz (v: Aristotelés, Člověk a příroda, Úvod ke spisu O duši): Trpný rozum = schopnost „trpět“, přijímat myslitelné tvary a stávat se jakýmkoliv z nich.
21
Činný rozum uskutečňuje myslitelné tvary v jejich jednoduché rozumové podobě (ν-ησις) a uvažuje je v jejich vzájemných souvislostech (δινοια = diskurzívní myšlení v soudech a úsudcích). Jeho působením se uskutečňují myslitelné tvary věcí ve své rozumové podobě podobně jako světlo činí možné barvy skutečnými. Poznámka Milana Mráze k činnému a trpnému rozumu v Člověk a příroda: Tři nejdůležitější staré výklady pojmu činného rozumu: 1. Alexandros z Afrodisiady – činný rozum není rozumem jednotlivého člověka, nýbrž je projevem jednotného božského rozumu, který je v celém vesmíru; 2. Averroes – kolektivní rozum celého lidského rodu;
3. církevně ortodoxní výklad – v souladu s učením o nesmrtelnosti individuální lidské duše. Dvě stránky nebo druhy činností rozumové složky duše: τ0 \πιστηµονι#-ν Poznávací = rozum teoretický (De an. 413b24, EN 1139a). Usuzovací nebo uvažovací), jí uvažujeme o tom, co může být jinak = τ0 λογιστι#-ν rozum praktický. Při usuzování nejde v prvé řadě o poznávání, nýbrž spíše o hledání možného jednání. Jde o praxi. Nejsou to dvě složky, spíše dvojí zaměření rozumu na různé předměty. Psychologie § 150: Složky duše:
• νϑ ωπος
νος - ποιητι#-ς, παϑητι#-ς
člověk
rozum – činný, trpný
ποιητι#0ς
χω ιστ-ς, !ϑνατος, !|διον (!παϑ ς = „rozum bez trpění“) ΝΟΥΣ
παϑητι#0ς
ϕϑα τ-ς
činný
oddělený, nesmrtelný, věčný ROZUM
trpný
• ζrα •
smrtelný
τ0 ασϑητι#-ν, #τι#-ν, #ινητι#-ν
živočichové
složka vnímavá, žádostivá, pohybová
ϕυτ
τ0 ϑ πτι#-ν
rostliny
duše vyživovací, vegetativní
22
Ontologie Látka. JOU: Původně dřevo, ať rostoucí nebo stavební. U Aristotela a novoplatoniků látka, která spolu s formou vytváří substance. Má schopnost přijímat formu. Je Tλη jednou ze čtyř příčin nebo jedním ze čtyř typů výkladu. Látka je podkladem, substrátem (hypokeimenon) všech věcí ve smyslovém světě. Je neměnná, ale umožňuje přeměnu věcí tím, že přijímá různé tvary. Proto je možností (δναµις) přijmout do sebe tvar – tak „se stává vším“. Protože je možností, neexistuje sama o sobě, nýbrž vždy jen ve spojení s určitým tvarem. Teprve uskutečněním (\ν γ(_, \ντλχ(_) se jí dostává materia určitosti a tím jsoucnosti. Vlastnostní látky je setrvačnost = tendence zachovávat stávající tvar. Díky ní látka klade odpor při přijímání určitého tvaru. Tím je zdrojem nedokonalostí, protože překáží tvaru v dokonalém uskutečnění. První látka. Je ještě neurčená, naprosto nezformovaná a neurčitá, pouhá možnost, která může být různě tvarově určována. Nemá žádné kvality a je Tλη π hτη schopna přijímat v sebe všechny tvary. Neexistuje o sobě, je pochopitelná jen abstrakcí rozumu. Zkonkrétněna je ve věcech. Nevzniká ani nezaniká = je věčná. Je ve stavu absolutní privace – στ ησις (zbavenost). Tλη δυτ α, Konkrétní látka, z níž je věc (např. u sochy bronz).
\σχτη
στ ησις privatio
µο ϕ (Uδος)
forma species
δναµις potentia
JOU: Zbavenost. Při každé změně věc nabývá něčeho, co předtím neměla, naopak vykazovala zbavenost v tomto ohledu. Věc sama měla δναµις stát se takovou. Zbavenost také vyjadřuje skutečnost, že látka, aby mohla přijmout nějaký tvar, musí být zbavena tvaru předchozího (je to zřejmé na příkladu s kusem plastelíny – než z něj vytvarujeme slona, musíme jej zbavit tvaru kočky). Zbavenost je tak základem vzniku a změny. Druh, druhový typ, forma. JOU: µο ϕ je obecně tvar. Ve filosofii (Platón, Aristotelés) jako synonymum s idea a eidos. Tvar, forma je principem jednoty v přírodě a předmětem poznání. Neexistuje mimo jednotliviny (kromě Boha – formy forem). Vytváří určité bytí v protikladu k látce. Beztvará a neurčitá látka spojením s tvarem vytváří určité bytí – τοδ τι. Tvar působí, že vzniklé jsoucno je tím, čím je. Je to tedy reálný činitel, nikoli jen náš pojem. Jím vzniká zformovaná látka, podstata, tedy tvar je energií, entelechií, skutečností, zatímco látka jen možností. Je totožný s pojmem (logem) věci, jako podstata se abstraktně uchopuje v pojmu. Možnost. Odpovídá látce. To, co se může něčím stát, ale ještě tím není, např. semeno je v možnosti klasem, mramor sochou (přitom u semene je už dáno, jakým klasem se stane, zatímco u mramoru závisí tvar sochy na sochaři). Je to jakýsi zárodek, který se může stát určitou bytostí, ale nemusí.
23
\ν γ(α, \ντλχ(α
Uskutečnění, skutečnost. Odpovídá formě. Tato mohutnost nebo možnost může být převedena ve skutečnost jen činností (\ν γ(_), tj. tím, co už skutečné je (sochař učiní z mramoru sochu; semeno vyroste jen za vhodných životních podmínek, jen ty způsobí, že vůbec vyklíčí). Energeia = činnost a také samo jsoucno (τ0 Uναι τι = býti něco). Jako dokončení, dovršení a uskutečnění je jsoucno entelechejí. Aristotelés oba pojmy používá střídavě – znamenají účelnou činnost, která působí k dovršení a udržení (tj. přežití v dobrém stavu) bytosti určitého druhu.
actus
τοδ τι
Pojmový pár možnost – skutečnost Aristotelovi dovoluje vysvětlit změnu a vznik, aniž by se musel obávat výtky, že něco vzniká z ničeho – vzniká vždy jen to, co tu v možnosti už bylo. Jakýkoliv vznik a změna je přechodem z možnosti ve skutečnost. „Toto zde” – konkrétní jednotlivá věc, tj. substance podle Kategorií.
...}στ αsτιον ο,ϑ/ν λλο πλaν s τι 4ς #ιν'σαν \# δυνµως ς \ν γιαν (Met. 1045b). „… není žádné jiné příčiny, leč ta, jež jako hybný činitel uvádí věci z možnosti ve skutečnost.“ § 137: Čtyři příčiny věcí (Met. 1013a, Fys. 194b): Příčina (aitia, aition) přispívá k existenci něčeho druhého, je tedy příčinou bytí a dění a předmětem vědeckého poznání – odpovědí na otázku „proč?“.
Uδος, µο ϕ , τ0 τ$ Uναι \ξ οd γ(γνται τι, Tλη, )πο#(µνον jϑν ! χa τ'ς #ιν σως (τ'ς µταβολ'ς y τ'ς ] µ σως – Fys. 194b29) οd nν#α, !γαϑ-ν, τλος
causa formalis causa materialis
příčina tvarová, formální příčina látková
causa efficiens
příčina účinná
causa finalis
příčina účelová
Protože však pohyb i vznik, vývoj či směřování k nějakému účelu má za cíl uskutečnění určitého tvaru, lze příčiny redukovat na dvě: látku a tvar. Fyzika Tento přechod možnosti ve skutečnost je obecně pohybem (#(νησις) nebo ještě obecněji změnou (µταβολ ): ϕο Pohyb místní (u Platóna „nesení“). αmξησις #α$ Kvantitativní změna = růst a úbytek, zvětšení a zmenšení.
ϕϑ(σις !λλο(ωσις
Kvalitativní změna („přejinačení“).
Ke změně patří mimo uvedených pohybů i vznik a zánik, které v přísném slova smyslu nejsou pohybem. Ale ovšem i pro ně platí schéma možnost – skutečnost. § 139:
τ0 π τον #ινον #α$ !#(νητον (Fys. 267b18, Met. IV). „… první nehybný hybatel“ Pohybuje vším jako účel všeho – vše k němu směřuje. Jeho vlastní aktivitou je myšlení myšlení (νο σως ν-ησις – Met. 1074b34). 24
