-

Čestmír Šikola, Jaroslav Pospíšil Bohuslava Zicháčková, František Straka, Jindřich Fiala

-•-• / •-••

/

•-

/

-•--

/ /

•

/

•••-

/

•-

/

C L A Y- E V A

ve vzpomínkách radisty skupiny a spolupracovníků

--

/ /

•

/

•••-

/

•-

/

-•-• / •-••

/

•-

C LAY - E V A

ve vzpomínkách radisty skupiny a spolupracovníků

-•-•

/

•-••

/

•-

/

-•--

//

•

/

Čestmír Šikola Jaroslav Pospíšil Bohuslava Zicháčková František Straka Jindřich Fiala

Nakladatelství P3K Praha 2014

•••-

/

•-

Za spolupráci děkujeme Čestmíru Šikolovi ml., Ctiradu Strakovi, Františku Strakovi ml., Janu Štokmanovi, Bohunce Kouřilové, Vilému Kouřilovi a Soně Marvanové.

Kniha byla vydána s laskavou podporou následujících osob, firem a organizací: Jan Kopáňko Marcela a Filip Královi Jan a Ondřej Staňkovi, Fotoateliér – Staněk Sport Milan Šorejs BMTO GROUP a. s. DomyJinak s. r. o. SCHURTER s. r. o. Tom Bohemia Crystal s. r. o. TJ Sokol Malá Skála

© Čestmír Šikola – dědicové, Bohuslava Zicháčková – dědicové, František Straka – dědicové, Jaroslav Pospíšil, Jindřich Fiala, 20ı4 © Nakladatelství P3K, 20ı4 ISBN 978-80-87343-30-2 (eKniha – pdf)

•--•

/

•-•

/

•

/

-••

/

--

/

•-••

/

••-

/

•••-

/

•-

//

-•-•

PŘEDMLUVA Brzy vstoupilo jaro v roce ı944 do Evropy. Svými slunečními paprsky chtělo obyvatelům pomáhat nést tíhu válečného utrpení. Na válečných frontách byla situace ve znamení bojů na Krymu, Rudá armáda dosáhla hranic Zakarpatské Ukrajiny – dřívějšího československého území. Na spadnutí bylo vylodění spojeneckých armád na evropské pevnině, a tím otevření druhé fronty. V Evropě sílilo podzemní hnutí a na intenzitě nabývala partyzánská činnost, která byla podporována akcemi malých parašutistických skupin. Československé ministerstvo národní obrany v Londýně předpokládalo, že se rok ı944 stane rozhodujícím pro porážku nacistického Německa. V případě povstání v českých zemích mohli sehrát rozhodující roli speciálně vycvičení příslušníci zahraniční armády. Z toho důvodu bylo zahájeno vysílání dalších paraskupin do protektorátu. V jarních měsících to byly výsadky Calcium, Barium a další. Z dvanáctého na třináctého dubna to byla také zpravodajská parašutistická skupina Clay, která seskočila ve složení Antonín Bartoš (velitel), Čestmír Šikola (telegrafista) a Jiří Štokman (šifrant) do prostoru severovýchodně od Zlína – Mysločovice-Hostišová. Základním úkolem paraskupiny bylo vybudovat zpravodajskou organizaci a udržovat radiotelegrafické spojení se zpravodajským odborem ministerstva národní obrany a podávat důležitá hlášení politického, hospodářského a vojenského charakteru z daného prostoru. Zpravodajci se při budování sítí pro svoji činnost opírali o statečné pomocníky – zbytky vojenského odboje z prvního období nacistické okupace, o osoby zaměstnané 5

/

•-•

v důležitých protektorátních úřadech, průmyslových podnicích, železniční dopravě a konečně o spolehlivé protektorátní četníky. Zpravodajská skupina Clay své poslání splnila beze zbytku. Zpravodajci vyslali do Anglie 800 zpráv a pro domácí odboj přijali 300 instrukcí. Některé zprávy byly zásadního významu a dílem přispěly k porážce nacistické říše. Cena, kterou za to zaplatili spolupracovníci výsadkářů, však byla vysoká. Vlastní činnosti skupiny se věnuje celá řada publikací. Z nejvýznamnějších jmenujme knihu Clay-Eva volá Londýn od Antonína Bartoše a Radimíra Kunce, práce holešovského Miroslava Neumanna či Oldřicha Sládka. Naše publikace doplňuje výše zmíněné o autentické postřehy radisty skupiny Čestmíra Šikoly a věnuje se i trpkým osudům našich hrdinů v poválečné době. Novinkou oproti původnímu vydání této publikace (Kroměříž, ı990), které připravil Jaroslav Pospíšil, je zařazení rozhovorů se spolupracovníky paraskupiny Clay Bohuslavou Zicháčkovou a Františkem Strakou, které vedl a zpracoval Jindřich Fiala. Publikace poskytuje nejen cenné historické svědectví o osobní odvaze parašutistů a těch, kteří jim v regionu pomáhali, ale obsahuje současně poselství o touze po svobodě, o morálním imperativu, o nutnosti postavit se proti zlu v jakékoli podobě. Toto poselství neztrácí sílu ani smysl v žádné době a věříme, že osloví další generace čtenářů. Autoři a redakce

6

RADISTA SKUPINY CLAY-EVA VZPOMÍNÁ •-•

/

•-

/

-••

/

••

/

•••

/

-

/

•-

//

•••

/

Na základě vyprávění Čestmíra Šikoly napsal Jaroslav Pospíšil

-•-

/

••-

Čestmír Šikola

-•-•

/

•

/

•••

/

-

/

--

/

••

/

•-•

//

•••

/

••

/

-•-

/

---

ČESTMÍR ŠIKOLA Plukovník Čestmír Šikola pocházel z rodiny českého učitele Josefa Šikoly, který působil na rozhraní tehdejších Sudet na Jablonecku a Turnovsku, kde žila značná část německy hovořících obyvatel. O to větší bylo národní cítění zdejších Čechů. Pan učitel Šikola byl typickým prvorepublikovým kantorem, který vedl žáky k lásce k rodné zemi. Pořádal pro ně vlastivědné procházky, hrál s nimi ochotnické divadlo a cvičil je v Sokole. Čestmír Šikola měl dva sourozence. Nejstarší Jaruška se narodila v roce 1907. Byla však dlouhodobě nemocná, zemřela již ve dvaceti letech. Starší bratr Břetislav se narodil roku 1909. Absolvoval reálku v Turnově a poté Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Následně pokračoval v otcových šlépějích jako učitel. Roku 1942 byl spolu se svým otcem zatčen gestapem. Důvodem byl vstup Čestmíra Šikoly do československé zahraniční armády. Po krátkém věznění v Kartouzích a ve Valdicích byli otec i syn Břetislav dopraveni do internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstali až do konce války. Nejmladší člen rodiny, Čestmír, pozdější radista paraskupiny Clay, se narodil 28. listopadu 1919 v Mukařově nedaleko Malé Skály. Čestmír vyrůstal bez matky, která zemřela v jeho raném dětství. V roce 1928 se spolu se svým otcem přestěhoval na Malou Skálu. Studoval na reálném gymnáziu v Turnově a po maturitě nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Zde ho zasáhly události 17. listopadu 1939. Měl se stát jedním z tisíce dvě stě českých vysokoškoláků odeslaných do koncentračního tábora. V ruzyňských kasárnách, kde byli zatčení studenti shromažďováni, však zariskoval. Za šera přeběhl do kolony studentů z nejnižších ročníků, kteří měli být propuštěni. Sotva dvacetiletý Čestmír Šikola tak rozehrál veliké životní drama. 9

/

•-••

ÚTĚK Z PROTEKTORÁTU Na podzim roku ı939 jsem byl zapsán ve třetím ročníku fakulty chemicko-technického inženýrství na pražské technice a bydlel jsem na Masarykově koleji v Dejvicích. Dne ı7. listopadu ve tři hodiny ráno jsme byli probuzeni nelidským křikem a ranami pažbou do dveří, venku se ozývala střelba ze samopalů. Ozbrojenci SS a Schutzpolizei nás vyhnali na chodby a přinutili nás stát čelem ke zdi, rukama vzhůru. Povzbuzovali nás k tomu šťouchanci revolverem do žeber. Později nás shromáždili ve společenském sále a pak nás strážní vodili na pokoje, abychom se oblékli. Za svítání nás vojenskými auty odvezli do kasáren v Ruzyni, kde jsme museli projít uličkou plnou bláta, po jejíchž stranách stáli řvoucí, krvelační příslušníci Schutzpolizei, ozbrojení holemi. Nelítostně nás tloukli do zad, přes nohy i do hlavy, když jsme na jejich povel padali obličejem do bláta. Nahnali nás do velké prašné jízdárny a stále přiváželi nové a nové oběti, až nás bylo asi dva tisíce ze všech pražských vysokoškolských kolejí. V poledne se od kasárenské zdi ozvala střelba. To popravovali naše kolegy – studentské funkcionáře. Události onoho osudného dne, i toho, co následovalo, jsou dostatečně známy. Navečer jsem se díky štěstí a náhodě dostal s ostatními propuštěnými kamarády na svobodu a v Praze jsem nalezl přístřeší u dobrých lidí. Ale pociťoval jsem nejistou půdu pod nohama a měl jsem až po krk ponížení z Mnichova, okupace českých zemí i ze zážitků v Ruzyni. Výsledkem bylo rozhodnutí uprchnout z protektorátu do československé zahraniční armády, jež se utvářela ve Francii. Je jednoduché mít nějakou touhu, ale její uskutečnění se mi zdálo příliš složité. Měl jsem však kamaráda Slávka Krmenčíka ve Slavičíně na moravsko-slovenském pomezí a s tím jsem se brzy domluvil. A tak jsem 4. ledna ı940 odjel ranním rychlíkem z Malé Skály, kde jsem bydlel, a druhého dne jsme se Slávkem bezpečně přejeli vlakem hranici mezi protektorátem a Slovenskem na falešnou propustku, kterou nám vystavili četníci ve Slavičíně. V Trenčíně, 10

kde měl Slávek známé z dob svých gymnaziálních studií, jsme přespali v hotelu a Slávek navázal kontakt se spolehlivými známými. Na Tři krále jsme odjeli taxíkem do Šalgové u Nitry, kde jsme se na základě doporučení obrátili na evangelického faráře. Pan farář vzkázal pro Matúše Černáka. Tento pětapadesátiletý sporý chalupník, bývalý ruský legionář, nás vedl přes zamrzlá, sněhem poprášená pole k maďarské hranici, vzdálené asi tři kilometry. Na chvíli jsme zastavili a pozorovali hraniční čáru, všude byl naprostý klid. Náš průvodce se s námi srdečně rozloučil a nakonec nám ještě poradil, abychom se v případě, že se přechod nezdaří, obrátili na Štefana Ďugu v nedaleké Horní Taráni. Zlatá rada – jak se později ukázalo. Bylo poledne, když jsme vyrazili do země svatého Štěpána. Asi po půlhodině ostré chůze jsme překročili železniční trať a zamířili k lesu. Ale nedošli jsme. Z hustého stromoví se vyřítilo šest maďarských pohraničníků. S rukama vzhůru jsme před nimi museli jít na strážnici, marný byl náš důrazný protest vyjádřený slovy „politikai menekültek“ (politický uprchlík), jímž jsme si chtěli vydobýt ztracenou svobodu. Následovaly dlouhé hodiny nejistoty a obav, zda nás Maďaři předají gestapu. Slyšeli jsme o několika případech, kdy se tak stalo. Konečně kolem deváté hodiny večer přišel rozkaz od kapitána z velitelství v Nových Zámcích, které tehdy patřily k Maďarsku. Rozkaz zněl, abychom byli odvedeni zpět na Slovensko. Za doprovodu dvou strážných s nasazenými bodáky jsme dorazili na hranice, kde se s námi naši nežádoucí průvodci rozloučili slovy, pronesenými slovensky: „Ak sa pokúsite vrátiť, tak to potom s vami dopadne oveľa horšie.“ Věřili jsme jim. Byla mrazivá noc, měli jsme neodbytný hlad, nikde nebylo ani živáčka, jen z dáli se ozýval štěkot psů. Usoudili jsme, že se nacházíme poblíž Horní Taráni a zamířili jsme daným směrem. Znovu jsme měli smůlu i štěstí zároveň – zadržela nás slovenská pohraniční hlídka, četník a gardista. Nebylo nám veselo, ale četník nám šel na ruku. Jeho výslechem byla jediná otázka: „Vy ste ti študenti, ktorých vyberajú na zimnú výpomoc a ktorí prišli z Nitry?“ – „Hej, hej,“ přisvědčili jsme horlivě a Slávek ještě 11

přátelsky prohodil pár slov dobrou slovenštinou. Gardista mlčel a my pokračovali v cestě. V rodině Ďugových jsme nalezli pohostinné přátele a po dvou dnech nás v noci Štefan Ďuga spolu s dalšími pěti uprchlíky bezpečně převezl do Šuran. Ranním vlakem jsme pak odjeli přímo do Budapešti a přihlásili se na francouzském velvyslanectví sídlícím na Fő utca, když jsme si vyčíhali okamžik, kdy se hlídkující strážník s kohoutím pérem poněkud vzdálil. Na ambasádě úřadovali v hale u rozvrzaného stolku dva českoslovenští zpravodajští důstojníci. Jeden z nich, kterému říkali Žorž, mne odvedl do židovské rodiny bydlící na Rumbach utca, Slávka však poslali jinam. Rodina, kde jsem nalezl přístřeší, ukrývala už šest jiných uprchlíků a sestávala ze dvou srdečných obtloustlých žen a dcery jedné z nich. Vařily ke snídani dobrou kávu a k obědu vynikající guláš. Měli jsme volnost pohybu a toulky po Budapešti, zejména podél Dunaje a kolem honosné budovy parlamentu, zpestřovaly náš jinak jednotvárný život. Po několika dnech mi Žorž vzkázal, abych se spolu s Otou Novotným, bývalým rakousko-uherským válečným námořníkem, přihlásil na polském vyslanectví, které v Budapešti stále existovalo i po porážce Polska nacisty. Budova byla přeplněna polskými uprchlíky, kteří posedávali a polehávali na chodbách. Ještě téhož večera jsme byli s Otou zařazeni do transportu a v noci jsme s asi čtyřiceti Poláky odjeli vlakem do Babócsy u Nagykanizse, kde měl statek maďarský gróf, přátelsky nakloněný Polákům. Dobře nás pohostil ve velkém čeledníku a obstaral nám průvodce, který nás večer dovedl na jugoslávské hranice. Po dlouhém, asi šestihodinovém namáhavém pochodu, jsme za hustého sněžení přešli zamrzlou řeku Drávu a dorazili do chorvatské pohraniční železniční stanice Pitomača. Tady už jsem byl mezi svými. Strašlivě unaveni, lehli jsme si na zem v nádražní čekárně a po tvrdém spánku jsme se probudili v kalužích vody, v níž se proměnil namrzlý sníh na našich kabátech. Ráno došlo k našemu formálnímu zatčení a vlakem jsme byli odvezeni k výslechu do nedalekého Bielovaru. Cestou z nádraží 12

jsme uslyšeli hlas v naší mateřštině: „Jsou tu mezi vámi Češi?“ Ochotně jsme se s Otou oddělili z průvodu, jugoslávští policisté jen mávli rukou. Řídící učitel pan Kaftan nás odvedl do české školy, kam se brzy seběhlo asi deset krajanů. Hostili nás chlebíčky, cukrovím, buchtami, rakijí a dotazy na rodnou vlast nebraly konce. Večer nás odvedli na nádraží, poskytli nám malé kapesné a posadili nás do vlaku směřujícího na Záhřeb. Pobyt v Jugoslávii, nejprve dva dny v Českém domě v Záhřebu a pak asi deset dnů v Českém domě v Bělehradě v Garašaninově ulici nedaleko hlavního nádraží, byl poznamenán přátelstvím a dojemnou starostlivostí našich českých krajanů. Starali se nejen o naše stravování a ubytování, ale i o praní prádla a o zábavu. Do Garašaninovy ulice přicházela večer děvčata a v Českém domě jsme zpívali české písně a tančili srbské kolo. Jednou přišel na pódium starší pán v peleríně a dotazoval se, zda mezi námi není někdo z Turnovska. Byl to Srb, pan Ivkovič. Jeho žena byla Češka a celá rodina žila několik let v Turnově. S jejich dvěma syny jsem se znal z tamního gymnázia, a tak si mě pan Ivkovič odvedl domů. Denně jsem pak docházel do rodiny, paní Ivkovičová se o mě starala jako o vlastního, vyvařovala mi srbské speciality, tradiční česká jídla a upekla i dort a její manžel mě seznamoval s pamětihodnostmi jugoslávské metropole. Z Bělehradu byl poté 30. ledna vypraven jeden z mnoha transportů uprchlíků z protektorátu i ze Slovenska směřující do Francie. S prozatímními francouzskými doklady jsme odjeli rychlíkem směrem na Skopji, kam jsme přijeli v nočních hodinách. Na nádraží nás očekávala početná skupina krajanů. Měli pro nás připravenu večeři a hostili nás také vínem a rakijí. Ráno jsme přijeli na řecké hranice a naskytl se nám neobvyklý pohled na pohraničníky v bílých antických suknicích po kolena, s puškou přes záda. Odpoledne jsme dorazili do Soluně, kde jsme přenocovali v malém hotýlku. Poprvé jsem toho dne spatřil moře, ale dojem nebyl valný – bylo špinavé, temně hnědé. Nazítří jsme přejeli 13

turecké hranice a vystoupili v Istanbulu. Tady nás už obklopil nefalšovaný orient s mešitami, hlučnými bazary a Turky. Téměř všichni jsme byli poprvé v tak daleké cizině a dojmy byly nepřeberné. Dnes si pamatuji už jen prohlídku proslulé mešity Hagia Sofia a na krásnou projížďku lodí po Bosporu. Po dvou dnech se náš transport přepravil člunem na asijskou stranu bosporské úžiny. Rychlíkem jsme pak absolvovali dlouhou cestu do Ankary a odtud na jih. Projížděli jsme hlubokými kaňony, lemovanými zasněženými, příkrými stráněmi, ale náhle došlo k překvapení, když jsme u jihotureckého města Adana vjeli do zelené roviny s oranžovníky plnými rudých, sladkých a laciných plodů, které nám na nádraží malí i velcí prodavači s křikem nabízeli. Zanedlouho jsme přejeli hranici do Sýrie, která tehdy byla francouzským mandátním územím. Přenocovali jsme v kasárnách v Aleppu, bílém městě v poušti, a další den jsme přijeli do Bejrútu. Plachetnice na blankytně modrém moři, bílé paláce a domy, náměstí s palmami, mírní a přátelští Arabové pokuřující z vodních dýmek u stolků před kavárničkami, oranžovníkové a citrusové háje na svazích za městem, a nad tím vším zasněžené vrcholky pohoří. Takový byl tehdy obraz hlavního města Libanonu, jehož rušný život neutuchal ani v noci. Byli jsme ubytováni v kasárenských barácích za městem v borovém háji a já jsem zde konečně zastihl Slávka Krmenčíka. Nejčastěji jsme se živili levnými banány, kterých se dalo koupit deset za jeden frank, než erární stravou, připravovanou černošskými vojenskými kuchaři, z jejichž obnažených hrudí stékal pot rovnou do kotlů. Také zápach skopového, jež bývalo v těchto krajích téměř výhradní masitou stravou, nebyl v horku, které zde i v únoru panovalo, ani trochu vábný. Občas jsme si zašli do malého bistra nedaleko tábora na „pommes frites“, smažené brambůrky. Peněz jsem měl dost, jelikož jsem na trhu prodal za ı80 franků zimník. Dodnes nechápu, nač jej kdo mohl v takovém teplém podnebí potřebovat, ale na přepestrém bazaru se dalo koupit snad vše, a navíc se zde dal příjemně strávit čas 14

dohadováním a smlouváním. Přišla mi vhod středoškolská znalost francouzštiny. Koncem února v bejrútském přístavu zvedla kotvy francouzská loď Providence – Prozřetelnost, na jejíž palubě odjel transport asi sto dvaceti Čechoslováků, mezi nimiž jsem byl i já. Moře, zpočátku klidné, se druhého dne rozbouřilo a my poznali, jakým soužením může být mořská nemoc. Po krátkých zastávkách v Alexandrii a v Alžíru, kde jsme však nesměli opustit loď, jsme konečně přistáli na francouzské půdě v Marseille. FRANCOUZSKÁ ANABÁZE Přespali jsme v pevnosti Fort Saint Jean, známém průchozím a odvodním středisku cizinecké legie. I my zde byli odvedeni, ovšem československou odvodní komisí a ještě téhož dne jsme v noci dorazili do starobylého vinařského a rybářského městečka Agde, vzdáleného asi tři kilometry od Středozemního moře, kde bylo výcvikové středisko československé zahraniční armády. V našem transportu sem dorazil i Josef Valčík, později výkonný rotmistr naší roty a ještě později, v roce ı942, jeden ze známých aktérů atentátu na Reinharda Heydricha. Bylo 4. března ı940 a my konečně dosáhli cíle svého dlouhého putování. Byl jsem přidělen ke spojovací četě 2. pěšího pluku, jehož velitelem byl plukovník Jan Satorie, legendární postava našich zahraničních jednotek ve Francii, Anglii a posléze i v Sovětském svazu. Podmínky našeho vojančení byly tvrdé. Spali jsme na pryčnách v dřevěných barácích postavených narychlo v roce ı939 pro uprchlíky ze Španělska. V jednom baráku se nás tísnilo šedesát. Škvírami v prknech profukoval mrazivý mistrál. Uniformy různých barev i pušky, kterými jsme byli vyzbrojeni, pocházely z první světové války. Žold ve výši padesáti centimů na den stěží stačil na pastu na zuby a krém na boty. Ale byli jsme mladí a věděli jsme, proč tu jsme, a hlavně byli jsme dobrými kamarády, proto jsme neztráceli náladu. 15

Budíček v táboře byl v pět hodin, následovala krátká rozcvička a po ní snídaně: káva a chléb zvaný komisárek. Pak odcházela četa do terénu na výcvik a bylo samozřejmé, že vždy se zpěvem. Do probouzejícího se dne se rozléhaly písně Hospůdko, hospůdko malá, Travička zelená a Pluku zdar. Bodří obyvatelé městečka jen kroutili hlavou. Brzy nám začali říkat „armée chantante“ – zpívající armáda. Výcvik probíhal buď v prostorách mezi vinicemi, nebo na křovím porostlém kopci, na němž stál maják vévodící krajině. Byl jsem přidělen k signalistům obsluhujícím optické přístroje Lucas. Vraceli jsme se kolem jedenácté hladoví jako vlci. Odpoledne jsme obvykle měli pořadový výcvik nebo jsme cvičili morseovku. Tento stereotyp se měnil jen zřídka, když velitel pluku nebo velitel roty nařídil noční poplach a pochodové cvičení, nebo když jsme cvičili na střelnici ostrou střelbu. Tak, jako byly pestré naše uniformy, bylo různorodé i složení našich jednotek. Jádrem byli uprchlíci z domova, kteří se do Francie dostali buď přes Polsko nebo přes Balkán jako já. Další složkou byli „španěláci“, kteří po vítězství generála Franca v občanské válce ustoupili do Francie, a konečně tu byl i nemalý počet Čechů a Slováků usedlých ve Francii, kteří byli do československé armády povoláni mobilizačním rozkazem. Byli to většinou starší muži od pětatřiceti do padesáti let. V květnu ı940 jsem byl převelen k pozorovacímu družstvu, jež podléhalo zpravodajskému důstojníku pluku poručíku Alfrédu Bartošovi. Ten později vešel do historie našeho odboje jako velitel paraskupiny Silver A, který v Pardubicích v červnu ı942 po odvážné přestřelce ukončil svůj život statečného vojáka posledním nábojem v obklíčení gestapem. Učil nás, jak máme pozorováním i nasloucháním získávat zprávy o nepříteli, jak je co nejrychleji hlásit a jak provádět zpravodajskou činnost v noci. Vyfasovali jsme jízdní kola. Už jsme tedy nebyli jen ubohými pěšáky. Po zaměstnání jsem si rád vyšel na procházku podél kanálu spojujícího řeku Hérault s mořem a rád jsem si poseděl i na mořském břehu a vzpomínal na ty, které jsem opustil. Málokdy jsme se vypravili do malebných uliček městečka, jemuž vévodila 16

katedrála z ı2. století. Náš žold nestačil ani na posezení v hospůdce. Ale víno jsme fasovali, čtvrt litru po obědě, čtvrt litru po večeři a cigarety značky Gauloise z černého silného tabáku také. Dne ı0. května vpadly německé armády do Belgie a Holandska a brzy vnikly i do severní Francie. S nečekanou rychlostí lámaly odpor spojenců, a tak došla řada i na československé, ne zcela vycvičené a špatně vyzbrojené jednotky. Pluk dostal nová nákladní auta, vojáci nové uniformy, nikoli však pušky. Městečko Agde jsme pak 8. června opouštěli v nákladních vagónech s radostným, ale jak se později ukázalo, příliš optimistickým pocitem, že si jedeme vyrovnat své účty se samozvanými pány naší okupované vlasti. Přes Avignon a Lyon jsme po celodenní jízdě dorazili do osady Montigny sur Aube, která se nacházela asi dvě stě kilometrů jihovýchodně od Paříže, a dva dny jsme na místě vyčkávali na další rozkaz. Ten zněl: Ihned přesunout československé pluky na frontu. Do autokarů jsme nasedli ı2. června a kolona se dala do pohybu na sever k řece Marně. S přibývajícími kilometry se stále víc a víc zvyšoval počet civilních obyvatel, uprchlíků se skrovným majetkem, naloženým na vozech, osobních autech (nákladní auta byla zrekvírována pro armádu), koňských povozech, ale i na kárách a dětských kočárcích. Zároveň houstl i proud ustupujících vojáků – Francouzů, Poláků, marockých Spahiů i koloniálních Senegalců černé pleti. Všem se zračila ve tvářích nesmírná únava a vyčerpání, mnozí se sotva vlekli. Do toho přišla ještě další zlá zpráva: Itálie právě vypověděla Francii válku a vpadla jí do zad. Bylo to velmi deprimující, ale my věřili, že na Marně bude, tak jako v první světové válce, německý nápor na Paříž zastaven. Kolona autobusů se pomalu prodírala kupředu proudem uprchlíků, když se náhle ve vzduchu ozval zlověstný hluk motorů. Vzápětí se přiřítily německé štuky a my vyskákali z autobusů a kryli se v příkopech. Ostřelování z kulometů a bombardování trvalo jen několik minut. Protiletadlová palba z kulometů zahnala vetřelce na útěk. Měli jsme však své první mrtvé a raněné, a také polní kuchyně byla bombou zničena. Navečer skončil náš 17

přesun severně do města Coulommiers. Vystoupili jsme za záblesků a dunění nepřátelských děl. Francouzi neodpovídali. Našemu 2. pěšímu pluku byl k obraně jižního břehu řeky Marny přidělen úsek fronty v prostoru městečka La Ferté sous Jouarre. Velitelství pluku se pak nacházelo asi kilometr za frontou ve vesnici Signy-Signets. S velkým, metr dlouhým a dvacet kilogramů vážícím dalekohledem bylo naše družstvo odesláno na linii dotyku. Nebyl čas zřídit pozorovatelnu, a tak nám jako náhradní rozhledna posloužil jeden z vysokých stromů na okraji lesa. Na velitelství pluku jsme telefonicky hlásili pohyby a činnost nepřítele. Naši chlapci v první linii si vedli velmi dobře a odrazili útok průzkumných jednotek hitlerovců. Také my jsme na své pozorovatelně zažili první křest ohněm, jako nečekaná smršť nás přepadla prudká minometná palba nepřítele. Naštěstí miny vybuchovaly padesát až dvě stě metrů za námi v lese a nikdo z nás tak nebyl zraněn. Obrana řeky Marny trvala necelé dva dny. Němci prorazili frontu na obou křídlech úseku a překročili řeku. Jednotky našeho pluku se octly v kleštích a v poslední chvíli se z nich vymanily až po celonočním usilovném pochodu jihozápadním směrem. Od této chvíle jsme už ustupovat nepřestali. Byly to těžké, přetěžké dny. Francouzská armáda byla naprosto rozvrácená. Její příslušníci často netečně seděli u příkopů, popíjeli víno z bidonů a očekávali zajetí. To v našem případě vůbec nepřicházelo v úvahu. Jako protektorátní příslušníky by nás nacisté soudili pro velezradu a za tu byl jen jeden možný ortel. Na jižním břehu řeky Grand Morin pak náš 2. pluk ještě několik hodin zadržoval Němce a pak jsme pokračovali směrem k Seině a Loiře. Jednotky se přesunovaly, jak se dalo, pěšky, na nákladních vozech i vlakem. My, kdo jsme měli kola, jsme dostali rozkaz ustupovat po vlastní ose, ovšem v chaosu přeplněných silnic jsme se jeden druhému ztráceli. V noci ı4. června jsme s kamarádem z naší roty narazili v lese na kolonu francouzských nákladních aut, připravených pro odvoz uprchlíků. Vlezli jsme do jednoho z nich i s našimi koly a libovali si, že urazíme alespoň 18

několik desítek kilometrů bez námahy. Unavení a hladoví jsme ihned tvrdě usnuli, poprvé po dvou nocích beze spánku. Za ranního rozbřesku nás probudil poplašný křik: „Bošové, Bošové jsou před námi!“ V mžiku jsme byli venku i s koly, výstrojí a puškou. Na křižovatce asi sto padesát metrů před námi se leskly přilby německých průzkumníků na motocyklech, ozbrojených samopaly a kulomety na sajdkách. Obrátili jsme se zpátečním směrem a naplno šlapali do pedálů. Přitom jsme zjistili, že jsme asi za tři hodiny spánku urazili jen několik set metrů, proto nás také Němci, kteří přijeli z pravé strany, předstihli. Oklikami po vedlejších silnicích a prašných cestách jsme opět zabočili k jihu a bezpečně jsme přijeli k mostu přes Seinu na jih od Fontainebleau. Tam nám velitel francouzského ženijního útvaru smutně sdělil, že Němci obsazují Paříž, a pobídl nás ke spěchu. Přejeli jsme most a za několik minut se ozvala ohlušující rána. Ženisté vyhodili most do vzduchu. V Montigny sur Loing jsme se hlásili na shromaždišti pluku, který snad jediný ve všeobecném zmatku a pod neustálým tlakem nepřítele ustupoval spořádaně. Pěší roty pak odjely vlakem, my cyklisté na svých kolech. Projeli jsme hořícím městečkem Montargis, kde jsme se v opuštěném obchodě zásobili několika tabulkami čokolády, a směřovali jsme k Loiře. Do Gienu jsem přijel ve dvě hodiny po poledni, opět sám, ztracen v proudu uprchlíků a ustupujících francouzských vojáků. Směřoval jsem k mostu přes Loiru, ale i ten se právě v té době stal cílem nepřátelských náletů. Jedna vlna německých bombardérů za druhou přilétala se svým smrtonosným nákladem, ale kupodivu most vzdoroval. Jen mrtví a ranění civilisté i vojáci, ale také koně, vroubili most a jeho okolí. Podařilo se mi přejet řeku mezi dvěma nálety, ale ujel jsem jen několik desítek metrů, když se přiřítila další letadla a já jen stěží stačil uskočit do příkopu a přitisknout se k zemi. Kulky z kulometu pleskaly do asfaltu a zdálo se mi, že mi přestává bušit srdce. Vedle mě se chvěl mladičký francouzský voják a křečovitě vzlykal. Za několik 19

minut bombardéry odletěly a most stále nebyl zničen a sloužil dál k přesunu jednotek, které měly bránit jižní břeh Loiry. Těžké boje na Loiře probíhaly od ı7. do ı9. června, střelba jen málokdy ustávala. Celé družstvo pozorovatelů bylo opět pohromadě a plnilo v přední linii své zpravodajské úkoly. Myslím, že náš velitel poručík Bartoš i velitel pluku plukovník Satorie, který byl vždy i v nejtěžších situacích oholený a usměvavý, s námi byli spokojeni. Němce však už nebylo možno zadržet. Kryli jsme ústup francouzských jednotek a ı9. června odpoledne jsme se pod silným tlakem nepřítele stáhli ze svých pozic a znovu nastoupili strastiplnou cestu k jihu. Druhého dne jsme naposledy plnili svůj frontový úkol na kostelní věži v osadě Soussmes, několik desítek kilometrů jižně od Loiry. Když jsem 22. června projížděl spolu s desátníkem Beldou městem Châteauroux, Francie zrovna kapitulovala. Na radnici vlála bílá vlajka. Bylo dobojováno. Francouzi byli poraženi, byli jsme poraženi i my, ale neztratili jsme svou čest. Čtyřsetkilometrový ústup pod stálým tlakem nepřítele ocenil velitel 239. divize, v jejímž svazku 2. pěší pluk bojoval, tímto zvláštním rozkazem: „V okamžiku, kdy končí nepřátelství, chce generál Dunoyer vyjádřit československým jednotkám své divize hrdost nad tím, že jim mohl velet. V boji ukázaly statečnost a ukázněnost, jíž vzdává čest.“ V tu dobu nás ale čekalo ještě dlouhých šest set kilometrů ke Středozemnímu moři. Celou cestu námi zmítaly obavy a nejistota, co bude dál. Probojujeme se do Španělska přes Pyreneje? Podaří se nám odjet do severní Afriky nebo jinam? Nejistotu rozptýlila depeše z Londýna. Ministerský předseda Churchill vyhověl naléhavé žádosti prezidenta Beneše a poslal pro československé frontové jednotky egyptskou uhelnou loď Rod el Farag. A tak touto lodí odplul 27. června ı940 poslední transport československých vojáků z přístavu Sète na jihu Francie, proplul kolem Baleárských ostrovů a na dva dny se na širém moři zformoval konvoj asi dvaceti lodí, chráněný křižníky a torpédoborci, 20

který posledního červnového dne vyplul severozápadním směrem hluboko do Atlantského oceánu, aby se vyhnul bombardování z francouzských letišť, tehdy již obsazených nacistickou Luftwaffe. Bylo málo jídla, nebyl ani dostatek pitné vody a trápily nás miliony nezničitelných vší, tak věrných všem frontovým vojákům, kteří se nemohou mýt a převlékat. Ale pluli jsme vstříc nové naději a s tou jsme ı0. července ı940 po dlouhé klikaté cestě přistáli v Liverpoolu na západním pobřeží Anglie. ANGLIE Obyvatelé města nám přátelsky mávali, když jsme pochodovali na nádraží, všude panoval klid, pořádek, čistota. Nebylo tu ani stopy po poraženecké náladě. Naopak, lidé dávali najevo, že budou pod vedením Winstona Churchilla svou zemi odhodlaně bránit před hrozící invazí a že budou pokračovat ve válce. Když vzpomínám na první dny pobytu v Anglii, vybaví se mi především stanový tábor v Cholmondeley v rozsáhlém parku, na jehož konci se impozantně a chmurně tyčil hrad stejného jména. Nejbližším větším městem byl Chester. Zde se prořídlé řady československých jednotek reorganizovaly. Prořídlé byly proto, že ve Francii zůstali téměř všichni mí krajané, kteří tam měli své rodiny, a také v důsledku toho, že asi pět set našich bývalých druhů odmítlo další službu v československé armádě, většinou z ideologických důvodů, když Komunistická internacionála prohlásila válku za oboustranně imperialistickou. Ke konsolidaci francouzskou frontou zdecimovaných jednotek významně přispěla návštěva prezidenta Beneše v Cholmondeley, která proběhla 26. července ı940. Prezident Beneš s sebou přivezl dobrou zprávu o uznání prozatímní československé vlády britským kabinetem a byl vojáky srdečně přivítán. Věřili jsme mu, jeho autorita byla nesporná. Tak došlo k vytvoření československé samostatné brigády, jejímž velitelem byl ustanoven generál Miroslav, pravým jménem Neumann. Z druhého pěšího pluku 21

se stal pěší prapor, jemuž velel náš francouzský táta, plukovník Satorie. Já jsem se vrátil ke svému spojařskému řemeslu. Vojančení v Anglii bylo nepoměrně snazší než ve Francii. Dostali jsme novou výzbroj a výstroj a naše strava včetně vydatné anglické snídaně byla přinejmenším uspokojující. Žold dva a půl šilinku denně pro vojáky bez hodnosti stačil k tomu, abychom si občas mohli zajít do hospody na pivo nebo skotskou whisky, nebo do některé z čajoven dýchajících starými časy, kdy ještě vládla královna Viktorie. Angličané se k nám chovali velmi přátelsky. Chápali naši situaci a snažili se nám ji ulehčit. Zvali nás do svých rodin a později jsme k nim jezdili i na dovolenou. Zastavovali na silnici svá auta, když uviděli československé vojáky, a zavezli nás třeba i na taneční zábavu, kde nebylo nesnadné získat přízeň a náklonnost anglických slečen. Na závadu nebylo ani to, že na začátku našeho pobytu na britských ostrovech byly naše znalosti anglického jazyka v převážné většině tuze chabé. Měsíce červenec až září roku ı940 byly poznamenány mohutnými nálety německých bombardovacích svazů, jimiž chtěli nacisté vytvořit příznivé podmínky pro připravovanou invazi. Nejčastějším cílem byl Londýn – jeden takový nálet jsem tam zažil, když jsem byl v britské metropoli na krátké dovolené. Byl jsem překvapen, jak ukázněně a statečně Londýňané snášeli válečné následky, k nímž patřily rozbombardované a hořící domy a také velké oběti na životech. Němci však Anglii nesrazili na kolena, invaze se nekonala. V říjnu, když už začínaly vlhké a chladné noci, byla československá brigáda přemístěna do hrabství Warwickshire ve střední Anglii. Náš druhý prapor byl umístěn v zámku Walton Hall, asi šest mil od Shakespearova rodiště Stratfordu. Následující měsíce probíhal výcvik a četná cvičení nejen v Anglii, ale i ve Walesu a Skotsku, a tak jsem si leckde zaběhal s bubnem telefonního drátu na prsou nebo s radiostanicí na zádech. Rád jsem běhával a chodil i po zaměstnání přes rozsáhlé pastviny s nesčetnými dřevěnými ploty a ohradami, kde se pásla hojná stáda krav, která 22

zůstávala venku i v zimě, jež je však v Anglii podstatně mírnější než u nás. Byl jsem i členem tříčlenné hlídky, která v listopadu ı940 zvítězila v přespolních brigádních závodech s plnou polní. Cenu nám předával tělovýchovný důstojník poručík Podroužek z Bystřice pod Hostýnem. V lednu ı94ı jsem byl zařazen do záložní důstojnické školy v Moreton Paddox, kde jsme dostávali pořádně do těla. Od našeho praporu tam byli mimo jiné Tonda Bartoš a Jura Štokman, s nimiž mě později válečný úděl svázal osudovým poutem, byli jsme společně vysazeni padákem v protektorátu. VÝSADKÁŘEM Počátkem roku ı942 jsem byl předvolán k veliteli praporu podplukovníku Přikrylovi, který převzal velení našeho útvaru po plukovníku Satoriovi. Přítomen byl štábní kapitán Šustr ze zpravodajského oddělení ministerstva národní obrany v Londýně. Bez okolků, po vojensku, přímo na mě spustili: „Aspirante, potřebovali bychom tě pro zvláštní poslání. Byl bys vysazen doma v protektorátu s vysílačkou a plnil bys zpravodajský úkol. Pro náš zahraniční i domácí odboj je taková mise nezbytná. Musíš si to ale rozmyslet, zavoláme tě za tři dny.“ Pořádně ve mně hrklo, ale věděl jsem, že nemohu říci ne, chci-li si vážit sám sebe. Odpověděl jsem zdánlivě klidně, i když uvnitř jsem ovšem zdaleka klidný nebyl: „Tak se mnou, pane štábní kapitáne, počítejte, abyste nemusel znovu jezdit za tři dny.“ Stejnou odpověď dostal štábní kapitán Šustr i od Oldy Dvořáka, kamaráda od spojovací čety, kterého zavolali do praporní kanceláře k pohovoru po mně. Oba dva nás poté 2. února ı942 odvezli na nádraží do Leamingtonu, kde už čekali další dva adepti nejistého osudu. Luboš Jasínek od ı. praporu a Tonda Kubec od dělostřeleckého oddílu. Odjeli jsme do Londýna, kde jsme byli představeni šéfovi zpravodajského oddělení MNO plukovníku Moravcovi a pak odesláni 23

do speciální výcvikové školy STS 44 v Thames-Parku asi třicet kilometrů od Cambridge. Škola byla umístěna v malém panském sídle vedle romantického jezírka s labutěmi a jejími frekventanty byli vojáci různých národností: Francouzi, Belgičané, Norové a my, Čechoslováci. Výcvik byl velmi intenzivní. Kromě hlavního předmětu, radiotelegrafie, zahrnoval i zpravodajství a střelbu z pistole. Přísný instruktor tělocviku nás mimo to proháněl po roztodivných zařízeních pro výcvik parašutistů. Ve čtyři hodiny skončilo zaměstnání a pak nás už nikdo až do večerky, tedy do deseti hodin, nijak neomezoval. Historky z té doby, na něž vzpomínám, jsou vesměs veselé, ale jejich závěr byl tragický. Všichni tři kamarádi padli při plnění svého poslání. Olda Dvořák byl už v červenci ı942 zastřelen u Skalice, Luboš Jasínek v obklíčení gestapem spolkl jed v Rovensku pod Troskami v lednu ı943 a za dva měsíce nato bylo sestřeleno nad Mnichovem letadlo, v němž letěl Tonda Kubec a další naši kamarádi. Na podzim roku ı942 jsem i já byl zařazen do operační skupiny, která měla být vysazena v protektorátu na jaře roku ı943. Jejím velitelem byl Tonda Bartoš, šifrantem Jura Štokman a já plnil roli radiotelegrafisty. Všichni tři jsme se znali a důvěřovali si. Byli jsme četaři-aspiranti. Naše skupina dostala název Aluminium, později byla přejmenována na Clay, krycí jméno radiostanice bylo Eva. Poslední školení a přípravy k odletu se konaly v STS 46 v Chicheley Hall nedaleko Bedfordu. Šéf ofenzivního zpravodajství major Strankmüller nám určil alternativní místa vysazení, jímiž byly Přílepy u Holešova nebo Dobřický les, stanovil také prostor a působení a upřesnil naše zpravodajské úkoly. Pochopitelně jsme obdrželi i šifrovací a spojovací klíč a důkladně jsme studovali speciální mapu Hostýnských hor a okolí. Prodělali jsme i několik praktických cvičení s radiostanicí na různých místech Anglie. Absolvoval jsem ovšem i kurz seskoků padákem. Po katastrofě výsadků Iridium a Bronse, jež byly sestřeleny u Mnichova, vydalo velitelství britského letectva zákaz letů 24

osamělých strojů přes Německo. To stále zvyšovalo počet nočních stíhaček a zdokonalovalo svou protileteckou dělostřeleckou obranu. Riziko se stávalo neúnosným, a tak byl náš let odložen. Koncem října ı943 nás a sesterskou paraskupinu Carbon odvezla přes Gibraltar do Alžíru americká loď typu Liberty určená pro přepravu vojsk. V lednu ı944 jsme odsud odpluli do jižní Itálie. Leccos zajímavého by se dalo napsat o našem putování a o pobytu v severní Africe a na jihu Apeninského poloostrova. Ale z hlediska naší malé účasti na válečném dění bylo nesporně tři sta šedesát pět dní, kdy jsme plnili své zpravodajské úkoly na východní Moravě, mnohem důležitějších a také dramatičtějších. Z letiště u jihoitalského Brindisi jsme ı0. dubna ı944 odletěli čtyřmotorovým Halifaxem s polskou posádkou směrem na sever. Asi za půldruhé hodiny se pilot pro mimořádně špatné počasí nad Jugoslávií musel vrátit na základnu a my museli dál čekat. Trochu nám to hrálo na nervy. Odpoledne ı2. dubna jsme znovu odjeli na letiště, navlékli na sebe holstry s pistolemi a přes ně civilní šaty. Měl jsem šedý oblek značky Nehera a lehký svrchník. Zkontrolovali jsme své falešné doklady. Moje občanská legitimace a pracovní knížka zněla na jméno Čestmír Švec, chemik ze Zlína. V malé kapsičce saka nechyběla ani ampulka s cyankáli, uschovaná zde pro nejhorší případ. Styčný důstojník v Itálii, kapitán Hrubec, který s námi letěl jako dispečer, zkontroloval, zda u sebe nemáme cokoli, co by prozrazovalo anglický původ. Přes oblek jsme navlékli strakatou kombinézu, nasadili si gumovou parašutistickou helmu a nastoupili do trupu Halifaxu. Padáky a dvě radiostanice, umístěné v obalu z lisované mořské trávy, byly připraveny v letadle. Tentokrát s námi letěli Kanaďané. Za soumraku nahodila posádka motory a stroj odstartoval. Matné světlo osvětlovalo vnitřek trupu, kde na zemi sedělo sedm parašutistů. Čtyři z nich byli ze skupiny Carbon, patřil k nim František Bogataj, Jarda Šperl, František Kobzík a Josef Vanc, a tři ze skupiny Clay. Počáteční nervozitu a obavy přehlušoval jednotvárný, uspávající hluk motorů. V duchu jsem si opakoval 25

tři adresy, na něž jsme se měli obrátit doma, a svou krycí historii, tedy vymyšlený životní příběh, odpovídající falešným dokladům, až jsem na chvíli usnul. Po probuzení jsem si nalil z termosky silnou kávu s rumem a posilnil se chlebíčkem, abych šetřil potraviny, které jsme měli připraveny na první dny po vysazení: koncentrovaný masový výtažek „pemikan“, suchary a několik tabulek čokolády. Letadlo udržovalo stále kurz k severu. Přeletělo hornatou jugoslávskou krajinou a vniklo do maďarské nížiny, aniž by bylo obtěžováno nepřátelskými stíhačkami nebo protiletadlovými děly. Blatenské a Neziderské jezero a pak i Dunaj a Morava byly spolehlivými orientačními body pro navigátora letounu. Kolem půlnoci se rozsvítilo červené světlo. Kapitán Hrubec odkryl kruhový otvor v podlaze trupu, a když signalizační světlo bliklo zeleně, vydal povel: GO! („Jdi.“) Čtyři naši kamarádi postupně mizeli do neznáma. Díra v podlaze byla opět zakryta, ale ne nadlouho. Za necelou půlhodinu pilot hlásil, že v měsíčním světle dobře rozeznává kapli na Hostýně, snesl se níž a zakroužil nad krajinou, aby našel vhodné místo pro vysazení. A znovu se rozsvítilo červené světlo. Sesedli jsme se kolem opět otevřeného otvoru a podáním ruky se rozloučili s kapitánem Hrubcem. Zelená! Jeden za druhým jsme se co nejrychleji odráželi, abychom přistáli co nejblíže u sebe. V jarním mlžném oparu, prozářeném měsíčním svitem, se pomalu snášely k zemi tři padáky. Letoun se vzdaloval a já pohlédl dolů. Uviděl jsem louku, potok a les a po jeho stranách dvě vesnice. Tenkrát jsem ještě ovšem nevěděl, že to byly Mysločovice a Hostišová. Na kostelní věži první z nich blikalo světelné znamení „V“, tvořené ze tří teček a čárky. Znamenalo Vítězství. To zřejmě protiletecká hlídka zdravila posádku letounu, anebo snad i nás. Po několika desítkách vteřin jsem po více než čtyřech letech pod nohama ucítil první dotek rodné země. Ale nebyl čas na sentimentální úvahy. Především bylo třeba co nejrychleji najít kamarády. 26

Po několika minutách jsme se všichni tři šťastně sešli a dali se do horečné činnosti. Rychle jsme zakopali padáky, kombinézy a vydali se rackovským revírem po lesní cestě. Po hodině chůze nás domov pozdravil nápisem na Božích mukách, příhodným pro poslání parašutistů: „Panno Marie, rodičko Boží, oroduj za nás!“ O tom, že prozřetelnost stála na naší straně, svědčí příhoda, kterou popsal spisovatel Miroslav Neumann z Holešova. Četnický strážmistr Emil Vavrečka ze stanice v Míškovicích sice při noční pochůzce zaznamenal seskok naší paraskupiny, svému zástupci však ohlásil, že se při jeho službě nic nepřihodilo. Tento bystrý, ale mlčenlivý vlastenec byl zapojen v odboji jako důvěrník holešovské odbojové organizace TVCO. CLAY-EVA VOLÁ LONDÝN Náklad, který parašutisté nesli, nebyl malý. Velitel Bartoš rozhodl o uschování jedné z vysílaček v potoce, který jim zkřížil cestu. Zbytek dne strávili zpravodajci v lese. Za večerního soumraku narazili na muže, který Bartošovi sdělil, že se nacházejí u obcí Franckovice a Racková. Jejich cesta vedla dále údolím kolem Fryštáku a Lukovečku a po celonočním únavném pochodu došli do blízkosti Tří kamenů. Po celodenním odpočinku a zvážení záchytného místa se rozhodli pro Bystřici pod Hostýnem u Oldřicha Procházky, strojního zámečníka. Navečer, když minuli Chvalčovu Lhotu, se dostali k zahradnictví na okraji Bystřice pod Hostýnem. S napětím, jaké bude jejich přijetí, se Bartoš vydal na udanou adresu. Šikola se Štokmanem čekali u skleníku zahradnictví. Po cestě ukázal Bartošovi neznámý muž, kde se nalézá zámečnictví Oldřicha Procházky. Paní Procházková, která mu přišla otevřít, jej pozvala dál. Po krátké vzájemné rozmluvě požádala Bartoše, aby přivedl kamarády. Zároveň paní Procházková vybídla svou sestru, která u ní byla na návštěvě, aby zašla pro manžela, který se předtím vzdálil. 27

Setkání Oldřicha Procházky se zpravodajci bylo dramatické. Jak vzpomíná Čestmír Šikola: „Pan Procházka se domníval, že se v našem případě jedná o provokatéry. Brzy se však vše vysvětlilo při večeři a dlouho po ní jsme museli vyprávět o všem, co jsme prožili.“ Po prověření ze strany dalšího spolehlivého spolupracovníka, četnického strážmistra ve výslužbě Jana Filipa, a po poradě s dalším zkušeným odbojářem Vojtěchem Zicháčkem došlo k navázání kontaktu s Karlem Kučerou. Poté bylo rozhodnuto, že Bartoš se Šikolou a stanicí se přestěhují do domku manželů Kučerových v Bystřici pod Hostýnem - Zahájeném a Štokman prozatím zůstane u Procházků. Londýnské ústředí rozhodlo, že z bezpečnostních důvodů nebudou zpravodajci ihned po seskoku vysílat. Po nezbytnou dobu navíc nesměli vycházet ze svých provizorních úkrytů. Tento čas byl určen ke sžití se s prostředím. Setkali se naštěstí hned v počátku svého poslání s obětavými vlastenci. Všichni vzpomínaní bystřičtí občané měli s odbojem sokolským i v rámci Obrany národa nemalé zkušenosti, a tak pomohli zpravodajcům v důkladném zmapování okolí. Vybrali vhodné lidi pro funkce velitelů a trojka Filip, Zicháček a Kučera pracovala také jako spojka mezi Clay a důvěrníky z okresů. Se žádostí o pomoc se zpravodajci mohli spolehlivě obrátit i na další občany Bystřice pod Hostýnem a okolí, například na občany z řad učitelů a četníků. Spojení s londýnským ústředím navázal Šikola krátce před půlnocí 30. dubna ı944. První depeší pro Londýn oznámil zdárné první kroky na rodné půdě a současně požádal, aby ı4. a ı5. května ı944 bylo vysíláno prověřovací heslo, které by spolupracovníkům potvrdilo identitu skupiny. Rozběhla se naplno organizační práce. V květnu odvysílal Šikola dvacet zpráv. Ukázalo se však, že bude nutné dovézt z úkrytu druhou vysílačku. Používaná stanice měla velký příkon, který ovlivňoval elektrické osvětlení u Kučerových sousedů. I když první pokus nalézt vysílačku se Kučerovi a Zicháčkovi nezdařil, z náhodného rozhovoru s jedním občanem v místě seskoku zjistili, že týden po seskoku nalezl hostišovský občan za obcí padák a ohlásil nález četníkům, 28

kteří okamžitě se zlínským gestapem a s vojáky z holešovských kasáren pročesávali široké okolí a nalezli další dva. Rovněž druhá výprava pro vysílačku do místa ukrytí byla neúspěšná. Teprve po důkladném rozboru terénu ji Šikola se Zicháčkem takřka neporušenou přivezli. Zapojování jednotlivých okresů do zpravodajské sítě probíhalo několik týdnů po seskoku zdárně. Na konci května měla Clay spojení s okresy Hranice, Valašské Meziříčí, Holešov, Vsetín a v dalších týdnech následovalo spojení s okresy Přerov, Hodonín a Kroměříž. Se zapojením těchto okresů se v červnu a červenci zvýšil počet odeslaných depeší na sedmdesát dva, později v srpnu na sto dvacet. Ke konci srpna ı944 se u Šikoly objevily zdravotní problémy z nedostatku pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu. Také neustálé vypětí si vybralo svou daň. Počet telegramů odeslaných od příchodu zpravodajců do Bystřice pod Hostýnem se každý měsíc zvyšoval, v květnu až červenci jich bylo odesláno devadesát dva, kromě nemalého počtu pokynů, které zpravodajci obdrželi. Se zdravotním stavem Šikoly bylo třeba něco udělat. Velitel Bartoš po jedné z konspirativních schůzek se zástupcem okresu Uherský Brod, která se konala v ordinaci MUDr. Vytrhlíka, položil lékaři dotaz, zda by Šikolu neprohlédl. Ten Šikolu vyšetřil a doporučil okamžitou změnu místa pobytu. Důvěrník zpravodajců Filip se Zicháčkem za pomoci Synka, velitele četnické stanice v Blazicích, zajistili pro radistu ubytování v domku rolníka Františka Hradilíka v Blazicích. Ve večerních hodinách ı. září ı944 Šikola spolu s Kučerou, který mu pomáhal stanici nést, přešli po silnici přes Sovadinu, před obcí Blazice sestoupili k potůčku a pomalou chůzí se dostali k domku Františka Hradilíka. Před přestěhováním stanice se musel připravit pobyt i po jiné stránce. V domku bydlela Hradilíkova tchýně s pětapadesátiletou podnájemnicí Skařupovou. Synek si Skařupovou zavolal a domluvil se, aby nic nevyzradila o pobytu nového návštěvníka, který je údajně student, uprchlý z nucených prací v Říši. Dále Filip zajistil elektrikáře Mikulenku 29

z Bystřice pod Hostýnem, který zavedl elektřinu do úkrytu na půdě. Ten byl vybudován za první světové války, kdy sloužil k úschově mouky před rekvizicí. Kavalec z rohu do rohu, židle a stanice Eva byly němými společníky jejich počínání. Odtud odvysílal Šikola rekordních dvě stě depeší pro Londýn, které zašifroval Štokman a do Blazic doručil Filip nebo paní Němcová, provdaná Podhajská. Je třeba říci, že práce zpravodajců měla výsledky, které předčily všechna očekávání. Byly výsledkem nejen jejich profesionality, ale i obětavosti pomocníků v získávání zpráv. Z těch nejcennějších jmenujme zjištění míst spojených s německými zbraněmi Vı a V2 a jejich výrobou v protektorátu i mimo něj. Některé z těchto cílů byly následně zničeny bombardéry Spojenců. Činnost zpravodajců byla po zásluze odměněna uznáním z míst nejvyšších – od prezidenta, doktora Edvarda Beneše a ministra národní obrany Ingra. V náročné práci se však pro radistu našla i chvíle uvolnění. Čestmír Šikola vzpomíná: „I když jsem prakticky vysílal pod okny četníků, vzdálenost od mého stanoviště byla asi tři sta metrů, nepociťoval jsem strach. Věděl jsem, že nade mnou drží ochrannou ruku jejich velitel. Večer jsem vycházel na procházky do přírody, do polí k Dřevohosticím, k Býškovicím. V září byly v Blazicích hody. Nemyslel jsem si, že bych se jich mohl zúčastnit, tím spíše veselky. Avšak vpodvečer, když jsem ležel na slamníku a z dálky poslouchal hudební šlágry té doby, přišel za mnou Synek a říká: ,Když jsou ty hody, tak štamprle neuškodí,‘ a odešel. Asi tak za půl hodiny se velitel četníků vrátil a požádal mne, abych si šel zatančit. Projevil jsem obavy, ale Synek měl zřejmě dobře zmapovaný terén. Za chvíli jsem byl na dvoře statku, kde při tlumených světlech a hudbě tančili mladí i starší. Byla to opravdová ilegální tancovačka. Zde jsem se seznámil s Jiřinkou. Několikrát jsme si pak popovídali v rámci mých vycházek do přírody. Když však začala být zvědavá, kde bydlím a tak dále, bylo po známosti. Na Blazice mám ty nejpěknější vzpomínky. Vybavuje se mi kostelík ze ı7. století, který 30

obci vévodil, a také, jestli mě paměť neklame, socha svatého Jana Nepomuckého.“ Velké množství telegramů, odeslaných z Blazic do Londýna, nemohla nechat bez povšimnutí německá zaměřovací služba. Synek a další pomocníci Clay zjistili, že Rychlovem a Dřevohosticemi projíždělo auto, které občas zastavovalo. Bartoš se rozhodl ukončit činnost v Blazicích a vrátit se zpět do Bystřice pod Hostýnem. Před přesunem z Blazic do Bystřice sestavil a odvysílal Šikola do Londýna blahopřejný telegram ke Dni studentstva. Ve večerních hodinách ı8. listopadu se Šikola přesunul zpět do Bystřice pod Hostýnem do rodiny statečných vlastenců manželů Zicháčkových. To však nemohl tušit, že se do Blazic za jiných pohnutých okolností ke konci roku vrátí krátce zpět. ZBRANĚ NEPŘICHÁZEJÍ… V souvislosti s vývojem situace na frontách, kdy sovětská vojska 8. dubna ı944 vstoupila na Zakarpatskou Ukrajinu a anglo-americká vojska se 6. června vylodila v severní Francii, sílilo v povědomí českých a moravských vlastenců přesvědčení, že rok ı944 bude posledním rokem války, a proto je třeba se vlastním vojenským vystoupením podílet na boji proti nacismu. Důvěra a naděje se proto obracely ke zpravodajské skupině Clay, která v té době udržovala jako jediná se stanicí Eva spojení odhodlaných vlastenců z jihovýchodní Moravy se zahraničním centrem a svým vlivem mohla prosadit volání velitelů jednotlivých okresů po zajištění zbraní pro případ ozbrojeného konfliktu. Velitel Bartoš viděl doma věci takové, jaké byly. Na jedné straně vládlo nadšení velitelů okresů, kteří se chtěli se zbraní v ruce spolu s dalšími vlastenci vypořádat s okupanty. Pro tento vývoj udělali zpravodajci vše, co od nich bylo žádáno. Velitel Clay neprodleně sdělil Londýnu žádost o dodávku zbraní ihned 4. května ı944. Dále 28. června oznámil londýnskému ústředí budování vojenských organizací při Clay. Londýnské ústředí 31

v odpovědi nabádalo Bartoše ke zdrženlivosti a vyčkání příhodného okamžiku k vojenskému zásahu. Na druhé straně však velitel Bartoš viděl také sílu Němců v prostoru protektorátu a nejnovější vývoj událostí dával za pravdu zdrženlivosti velitele Clay neřešit věci vojenským zákrokem. I za cenu toho, že s takovým postojem mnoho velitelů okresů nesouhlasilo, ba dokonce byli na pochybách, zda s Clay spolupracovat. Nicméně zpravodajci zorganizovali pro případ povstání úderné oddíly, které měly vystoupit po výzvě k zahájení vojenských akcí. Pro funkci velitele byl zpravodajci vybrán a londýnským ústředím schválen plukovník František Rakovčík z Přerova. Povstání na Slovensku urychlilo dokončení příprav k vojenské akci. Podmínkou však bylo, aby připravený odboj obdržel dostatečné množství zbraní leteckou cestou. Londýnem byly na 7. října ı944 přislíbeny dodávky zbraní s ohledem na zahájení povstání na Slovensku. Byla stanovena i hodina, kdy má dojít k leteckému shozu zbraní. Přijímací plochy se podařilo dobře připravit ve všech okresech v uvedený den i po dny další včetně odvozu z prostoru výsadku a uschování přijatého materiálu před gestapem. Bezpečnostní služba Clay, vedená praporčíkem Synkem, střežila celý předpokládaný prostor shozu zbraní a věděla o každém opatření proti parašutistům. Bylo opravdu třeba mít se na pozoru před gestapem, které se zřetelem k vývoji povstání na Slovensku bylo dobře informováno od německé bezpečnostní služby. Ta hlásila, že v různých termínech může v daném území i v jeho částech dojít k povstání. Potvrzují to hlášení německé bezpečnostní služby gestapu z ı5. a 22. září a také další jejich hlášení. Miroslav Neumann z Holešova, který se zúčastnil za holešovský okres přípravy a zajištění shozu zbraní v říjnových dnech, o tom píše ve svých knihách. Jako vhodný prostor pro holešovskou skupinu bylo ke shozu zbraní vybráno údolí mezi obcemi Přílepy, Lukoveček, Horní Lapač a osadou Žabárna. Po vybrání vhodného místa byly vykonány přípravy ke kopání úkrytů zbraní, došlo k sestavení úderných, sběrných a jednoho signálního družstva. Velitelem skupiny pro příjem výsadku zbraní byl 32

Vojtěch Zicháček. Ve skupině byli dále Oldřich Dolák, Jan Filip, Oldřich Procházka, Eduard Zicháček a další. Výsadek měl být proveden v totožném termínu s výsadkem holešovským, který měl proběhnout na valašských loukách a Hostýnských vrších. Pro snazší identifikaci měli mít při shozu všichni zainteresovaní účastníci nasazenou speciálně zhotovenou čepici-lodičku. (Autor měl možnost si ji po válce prohlédnout při návštěvě u syna pana Kučery v Bystřici pod Hostýnem.) Letadla se zbraněmi se však odbojáři nakonec nedočkali. Nedodání přislíbených zbraní bylo před rokem ı989 hodnoceno v pracích různých „autorů“ jako znevážení odhodlání vlastenců bojovat se zbraní v ruce proti Němcům. Museli však přiznat, že nejdůkladnější přípravu k vojenské akci odboje provedla paraskupina Clay. Podle nejnovějšího stavu bádání je dokázáno, že zbraně nebyly dodány s ohledem na přehodnocení situace odpovědnými činiteli londýnského MNO a Spojenci, kdy se nepříznivě vyvíjela situace povstalců na Slovensku a kdy byly zbraně na slovenském území daleko potřebnější. Rozhodnutí ovlivnilo i to, že se válka pravděpodobně protáhne až do jarních měsíců roku ı945 proti původně předpokládanému ukončení války do konce roku ı944. Vedení MNO bylo vázáno na pomoc Anglie, ta však také musela za situace, že válka bude pokračovat až do jarních měsíců roku ı945, s vojenským potenciálem šetřit. V tomto směru čeká znalce uvedené problematiky mnoho práce na objektivnějším zhodnocení. Za totality se však v různých pracích o skupině Clay tato problematika tendenčně vykládala tak, jako by západní odboj neměl zájem pomoci zamýšlené vojenské akci. ZRÁDCI I když gestapo si mnohokrát políčilo na členy skupiny Clay, zpravodajcům se vždy podařilo uniknout. Krutou daň však zaplatili stateční a obětaví vlastenci, pomocníci zpravodajců. Dříve než o nich bude řeč, položme si otázku, kdo zradil? 33

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.